Věra Nosková VÍME SVÝ Třetí díl trilogie Bereme, co je
Copy Věra Nosková ISBN 978-80-903320-31-6
I Slepice táhne dlouhý ustaraný tón, voříšek poštěkává, nevidění chlapi na sebe pokřikují s nezbytným volevole. Někde blízko se zakuckal a pak ztichl traktor. Klení traktoristy a nové chraplání, motor konečně naskočil. Pokoj vydechuje vůni čerstvé malby a přeschlého nábytku, prkenná podlaha se leskne lakem v barvě čaje. Pokládám bosá chodidla na zem a rozespale capkám do kuchyně. Ve dveřích mnou škubne leknutí. O kredenc se opírá chlapíček s krabatou drobnou tváří, samý hadr a žádné tělo, šklebí se několika zuby. „Neměla ste zamčíno,“ pronesl vyčítavým a přitom pobaveným tónem a kývl bradou ke dveřím. Obkroužil mě pohledem borůvkových očí a nos mu zešpičatěl dychtivostí. Co bude? I malej chlap má větší sílu než velká holka. „Já jim tu pasu krávy. Bydlim s mámou a děckama nad váma, ve třídě. My sme totiž vyhořeli.“ Pozoruju vrabčí hnízdo na sklopené hlavě, zvenčí k nám vpadly drsné hlasy husího hejna. Mlčíme. Tvářičkou hnědou jak mokrá hlína náhle šlehne odhodlání: „V noci můžu zaskočit. Dybyste měla chutě… Víme svý. Muskýho potřebuje každá.“ Zacouval ke dveřím a byl v čudu. Po ránu nízký tlak mi rázem povyskočil, tep se zrychlil, mozek nastartoval jako ten traktor za oknem. Cestou k prádelníku jsem se zastavila před zrcadlem. Světlo dubnového rána prosvěcuje jako rentgen světle fialkovou košili, prokresluje akt. Koukám, že ten místní kovboj dostal po ránu nezaslouženej dárek. Ach jo, bude vykládat chlapům v hospodě… Ale ať si trhnou! Roztočím naplno kohoutek a opláchnu si tvář tvrdou studniční vodou. A pak u otevřeného okna snídám, roztržitě uždibuju rozlámané sušenky a zalévám je hořkým čajem s šedým povlakem. Zálohu na první mzdu dostanu až za čtrnáct dní… Jak přežiju? No jak, jak. Jako ptáče nebeské, jako vždycky přece. Zastávka autobusu je slabých dvě stě metrů od školy. V jednopatrové budově se zanedbanou zahradou mi přidělili bývalý učitelský byt, protože v Liňově není dost dětí a dům už půl roku syrověl prázdnotou. Ve třídě nade mnou dočasně deponován vyhořelej, chudozubej chlapík s rodinou, v bytě nastěhována čerstvě já, zatím nevyhořelá, možná že užitečná, perspektivní, což se ovšem ještě musí zjistit, ověřit. Autobus mi neujel jen proto, že si mě chtěl řidič prohlédnout. Autobusy a vlaky mi jinak ujíždějí tak běžně, že se už ani nevztekám, někdy se tomu dokonce směju jako známému gagu. Tenhle se už také rozjížděl, ale když šofér viděl, že to nevzdávám, tak pro tu srandu přibrzdil. Ležérním pokynem rukou vystrčenou z okna mě pobízel k rychlejšímu běhu a sledoval pobaveně oživlý hrudník ve zpětném zrcátku. Přeskočila jsem poslední slepičinec, dveře autobusu si povzdechly a přiskříply mi sukni, vyškubla jsem ji z gumového lemu a řidič se spokojeně zašklebil. V zádech jsem pocítila napínáčky nesouhlasných pohledů. Prohlížím si lačně, málem láskyplně ubíhající pole, kopečky, lesy, rybník, kroužícího čápa… Co by se asi tak muselo stát, abych v takové krajině nebyla šťastná? Za čtvrt hodiny už vjíždíme do městečka. Babky slézají vysoké schůdky na artrotických kyčlích tápavě a bokem jako krabi, překážejí jim berle, hole a nákupní tašky… Tak tady máte ten váš Hraničov, směje se mi do tváře řidič, když ho míjím. Pár ulic kolem náměstí s kašnou, vlevo zdevastovaný klášter plný vojáčků pohraniční
stráže, bytovky, nevelký úhledný hrad. Někdejší sudetské městečko v obstoupení lesnatých kopců, v obklíčení středověkých rybníků. Plíce se každým vdechnutím plní povětřím se stopami nedešifrovatelných vůní bylin a stromů, vánek se dotýká kůže saténovým jazykem. V kašně místo vody odpadky, převládají obaly od nanuků. Před mlékárnou nakládají pohraničníci na vůz hliníkové konve. Trpěliví a statní valaši mě přitahují, jdu si je zblízka prohlídnout. „Jen si je klidně poplácejte,“ povzbuzují mě vojáci a třískají konvemi. Popleskávám armádního hnědáka po krku, ale on si v tu chvíli vzpomene, že má s sebou svačinku. Sklání se a noří hlavu do rance se senem zavěšeným na šíji. Radniční hodiny dvakrát cinkly, je půl deváté. Nikde nikdo, jen z obchodu se zeleninou vyšla tetka s naditou taškou. Co teď? Usedám s rozečteným Maupassantovým Miláčkem na lavičku u kašny a pobaveně i znechuceně sleduju chování husara a pak žurnalisty Duroye, přesně tak, jak to autor chtěl. Normálně si hlídám, aby mnou nikdo nemanipuloval, ale spisovatelům klidně dovolím, aby si mě omotali kolem prstu. Jsem jim za to ještě vděčná: učí mě pozorně vnímat, přemýšlet, soucítit, znásobili můj svět dalšími krajinami a lidmi, obloudili mě příběhy a omámili poezií… „Neseďte tady takhle všem na očích,“ domlouvá mi neznámá osoba náhle vyrostlá z dlažby. „Ste tu jak na jevišti!“ směje se barokně tvarovaná panímáma. Krčím rameny, ale na to ona nedá a odvádí si mě do protějšího domu, ve kterém je místní knihovna. Zavětřila jsem pach knížek a hrnu se k regálům, ale knihovnice mě táhne do svého kumbálku za závěs se vzorkem stylizovaného orobince s podivným vysvětlením: „Mohl by někdo přijít, uvidí vás a bude si myslet… No bůhvíco.“ O co tady jde? Z čeho je ta panímáma tak vyjukaná? Tázavě zvedám obočí. „To pochopíte časem. To se těžko vysvětluje slečince z velkýho města,“ směje se přátelsky, malé prokrvené rty odhalují množství natěsnaných zubů, kolik jich může mít? Čtyřicet? Ví o mně všechno, co zatím potřebuje. Malá hnízda se připravují na znepokojivé cizáky svědomitě. Černé vlasy má v týle svázané hnědou sametkou, kolem tváře se kudrnatí a vznášejí peříčkové pramínky, pleť má mléčně bílou jako blondýnky a tváře sytě růžové, prohořelé krví, jako by ji profackoval. „Budeme spolupracovat. A dost úzce. Takže až si vyřídíte papíry na národnim vejboru, přiďte zase semka, ju? Domluvíme se na tej spolupráci,“ směje se zubatě a mnohovýznamně, aby mi bylo jasné, že naše spolupráce bude mít spiklenecký charakter. Když se vracím s vyřízenými papíry, podle nichž jsem ode dneška osvětovou pracovnicí městečka, o jehož existenci jsem ještě nedávno nevěděla, za plentou na mě čeká kromě ruměné knihovnice talíř s obloženými chlebíčky a becherovka. Což posiluje mou naději, že tu budu mít hned od začátku záchytný bod, přátelskou duši. Navíc je vládkyní nad několika tunami knih! Což je jistá kompenzace za faleš předsedy národního výboru, který mi do pracovní smlouvy vyplnil mizerný jeden tisíc káčées a matně přislíbil, že se mi hrubá mzda může časem vyšplhat až na snové dva tisíce. Esli nám pudete na ruku, dodal bezostyšně. Znechutilo mě to, jenže byl malej, křivohubej, s krkem po venkovsku vyholeným až do půlky hlavy, tak jsem si jen řekla: Na mě, strejdové vidláci, na tichou vodu prosáklou z hloubek drobných krutostí, nemáte – a usmívala jsem se na toho kořena s funkcí, až se musel, zjevně nerad, usmát taky. Vešla čtenářka a má hostitelka se vyřítila, aby ji obsloužila. Koukala jsem na ně škvírou v závěsu jako napjatý herec za oponou do hlediště. „To víte, že sem na vás myslela! Mám tu pro vás tydle dva kousky. Ale jistě, sou
zamilovaný! No, v týhle modrý se nakonec vezmou, ale v tý žlutý… Já vim, neprozrazovat! Už mlčím. Ale je to holt jako v životě. Však víte…,“ povzdechla si a bezradně se odmlčela. Jasně že hrála, dokonce přehrávala, ale vyžadoval to zřejmě zavedenej rituál, její veřejně prospěšná role. Hranatá čtyřicátnice se úsporně přemisťovala, předstírala zájem o knihy, shlížela na mou budoucí spolupracovnici s povýšenou zdrženlivostí, v černých očích ublíženej lesk. Když ji knihovnice vypoklonkovala, vrátila se za plentu s očima vykloubenýma, jako je mají svatí na El Grekových obrazech. „Ta mrcha! Chodí mě pozorovat. Už jí nejspíš donesli, že s tím jejím spávám!“ Položila si dlaně na rozhořelé tváře, poté na prsa v utěšené velikosti a tvaru, ale hned se vzpamatovala a s naléváním becherovky přešla do bodrého tónu: „Tak na tykání. Tak já sem Bohuna. Bohuslava. Bohu sláva!“ Rozjeté knihovnici svítily oči rošťáctvím, na tak malé město měla nevídaný esprit. „Takže, kamarádko, teď sme na jedný lodi, víš? Ale neboj, natrhnem jim prdel.“ Na to jsem si s chutí přiťukla. Od těch jejích jiskřiček jsem malinko chytla a zaplála, i když jsem zároveň pocítila pod nohama nepatrné chvění. Drobné náznaky se slévaly v podezření, že už teď, na samém začátku nového příběhu, se chystá pomalý sesuv půdy. Jenže! Kdo se předběžně strachuje, je vlastní vinou uťápnutej! Je nutné být ve střehu, hlídat si vnitřní svobodu a pečovat o vzpurnost. Nestát se rabem pro nízké kalkulace. Promítla jsem si oblíbený obraz – kočovník štrejchnul koně ostruhami, vraník se vzepjal, jiskry vylétly zpod kopyt a obavy zůstaly ležet v prachu pusty… Přišel další čtenář, toho už ale přivítala střízlivým, níže posazeným tónem. Nasládlou ženskou žvanivost vystřídala příjemnou intonací nevtíravého zájmu. Vyčouhlej kluk měl hlavu porostlou centimetrovým plyšem. Bledá plochá tvář, rysy jen načrtnuté, obličej, který se nedá zapamatovat. Jenže ho nasvěcovaly divokou citlivostí modrozelené oči. Jejich akvamarín stahoval z okolí všechnu modř. Ten kluk s mizernou slovní zásobou usilovně mluvil očima, jenže ani jim nebylo rozumět. Měly ovšem úchvatnou barvu. Pomyslela jsem si, že příroda dá každému alespoň něco. Chvíli okouněl, prohlédl si mě těmi drahokamy, a když ho Bohuna pobídla, podal mi pac. „Ota se vrátil asi tak před měsícem z vězení. Žejo, Otíku? Jak je to dlouho?“ „Jo,“ přisvědčil. Oba na mě pozorně hleděli – jak na takovou delikátní informaci zareaguju? Nasadila jsem kamennou tvář. „Dostal čtyři roky za to, že utíkal přes kopečky. Žejo, Otíku? Stříleli po něm… Ale proběh jim to! Jenže za tejden se vrátil k mámě, viď že jo, Otíku. No a teď ho pustili za dobrý chování. Po dvou letech. Viď, Oto,“ dorážela Bohuna. „Jo.“ „A teď musí sekat dobrotu, jinak by si to musel dosedět. Chudák máma!“ „Proč chudák?“ ohradil se. „Seděl sem já.“ „Protože seš z divokejch vajec. Proto.“ Nad tím se samolibě usmál. Cítila jsem, že ten malinko teatrální dialog vedou proto, aby mě uvedli do situace. Ten kluk bude buď normální trumpeta, anebo hloubavej mlčoun, rozhodně mu ale nechybí kuráž. Otík si přečetl v mých očích zájem a šlehl po mně modrým výbojem.
„Tak jo. Já za tebou zajdu. Někdy navečír,“ uzemnil mě oznámením, které nepočítalo s námitkou, otázkou, natož s nějakým pozváním, praštil bujně pěstí do regálu, až se Jiráskové zachvěli, a vypálil ze dveří. Tu návštěvu jsme zapily. Pak si přišli pro Bohunu její kluci, dva malí školáci. Nesouhlasně zaregistrovali stůl s chlebíčky a štamprlaty i cizí pačesatou tetu s obojkem na krku a vychrlili na matku požadavky, úkoly a výčitky, nespokojení, přísní, staří. Vytáhli nás z knihovny a v policejním sevření si odváděli Bohunu ke sporáku. Zametám do kouta prach a pavučiny, rovnám se v zádech. Na co se dřív těšit, z čeho se přednostně radovat? Rozhlížím se po své – zatím poloprázdné – kanceláři, protáhlé a úzké jako vagon a sevřené v metr tlustých zdech, oknem hledím do travnatého, kdysi vodního příkopu. Zadní branka mě vyvedla na plácek s lavičkou obklopenou keři šípkové růže. Z nízké trávy trčí odkvétající sibiřské kosatce s listy jako bajonety, bílé koule kvetoucí kaliny vypouštějí svou dokonalou vůni, z dubů blýská zlatisté stehování složitých kosích zpívánek… Plním si duši venkovskými lahodami, vyhřívám se v paprscích jako v teplém rosolu, lenivě vypočítávám výhody, požitky a nečekané naděje, k nimž mě dovedlo lehkomyslné riskování a potřeba změny. Jakmile totiž slyším výzvu jdi tam – nevím kam, najdi to – nevím co, jdu balit kufry. Osvětová beseda v městečku nikdy nebyla, až nedávno si ji na vejboře vymysleli a zadali požadavek na vhodnou pracovnici nadřízeným orgánům. Získala jsem nejspíš docela pěknou práci se zatím velmi přijatelným zadáním: organizovat zájezdy za kulturou do Českých Budějovic, shánět a prodávat zájemcům vstupenky, objednat pokaždé na akci zájezdový autobus. Mám prý také založit fotografický kroužek a zkontaktovat se s místním kronikářem, který potřebuje do kroniky právě fotodokumentaci. Ostatně můžu si prý zakládat kroužky čeho chci a s kým chci, jen ať se nám tady ty lidi trochu kulturně vyžijou a nelozí jen po putykách. „No a další náplň si prostě vymyslete,“ dodal bezradný předseda. Tajemník národního výboru, postarší tatík v manšestrákách, jen přikývl a já uvnitř zavýskla. „Bohuna Klofáčová zná přes knihovnu místní jako svý boty, tak ať vám poradí. Budete s ní úzce spolupracovat,“ opakoval předseda národního výboru, co už jsem slyšela od ní, ovšem bez jejího spikleneckého mrkání. Pak mi ukázal svou pýchu, obřadní síň sloužící oddávání manželat a vítání občánků s mohutnými sacími tvářemi. Malinový běhoun hustý jako mech po dešti, na čelní zdi státní znak, na něm lví mutant se dvěma ocasy, který má nad hlavou místo vladařské koruny pěticípou hvězdu nacucanou krví. Klidným pohledem nás sledují oči prezidenta Svobody, úhledného starce, kterému nikdo nevidí do hlavy. Pár lavic a fíkus. „Nádhera,“ vyhrkla jsem snaživě. Předseda se napřímil, spokojeně se rozhlédl a tvář mu projasnila jakási blaživá představa. Pak opět povadl a odpařoval nakyslou podezíravost. Mlčky zamkl nádheru a schoval klíč v kapse plandavých kalhot. Něco se mu na mně nezdálo. Jenže když mě holt doporučil Klečka z kraje… Snad nahoře vědí, co dělají, táhlo mu pod čelem naskládaným do vlnovek, když mě vypouštěl z příšeří svého chrámu zpátky na slunce. Klečka z kraje je básník. Ale k tomu se dostanu.
II Než mě řetízek náhod dotáhl do téhle krajiny vytečkované pampeliškami, ušla jsem kus cesty holinou zmařených nadějí, ponížení a nerozeznaných šancí, s nimiž se přetahovala moje vitalita a potřeba radosti ber kde ber. Když už jsem v tý Praze chodila do báru s inteligentama, jak se jednou vyjádřila přítelkyně Irenka, která nevěřila, že k této metě někdy doběhnu, ukázalo se, že je to šlehačka z dortu, který ovšem chyběl. Filozofické úvahy, bonmoty a debaty o problémech tvorby nad sklenkou vína začaly být otravné poté, co jsem pochopila, že tahle nadstavba nevzniká hned nad sklepem, v němž jsem se převážně pinožila. Otlemenej chlap mě přilákal na schůzku ohledně slíbeného podnájmu a odvedl pak do kotelny, kde měl tajný kutloch. Horko a rozestlanej pelech, žlutozelená deka a na ní ohnusnělý ponožky, v koutě pastička s mrtvou myší, talířek se zaschlou hořčicí… Zajistil za mnou sestavou pák a zástrček železné dveře a pak po mně hrábl prackama s černou kresbou čar na dlaních. „Dělám karate,“ oznámila jsem věcně a varovně strnula s chtivým pařátem na mé paži. „Nerada bych vám ublížila.“ Do hlasu jsem kápla tón starostlivého, ale nadřazeného posměchu. Chvíli zvažoval, jestli nelžu, ale můj pobavenej klid ho přiměl, aby to radši neriskoval. Z té pasti jsem vyšla pevným krokem – co kdyby se za mnou díval… Až na ulici probublal hraným klidem strach, nohy mi zeslábly, opřela jsem se o zeď. Pět nocí jsem protrpěla na spartakiádním lehátku v maličkém ateliéru bez koupelny a jediného kusu nábytku, který abstraktní malíř s vodovýma očima, přerostlým knírem a holou lebkou momentálně nepotřeboval. Stěny pokrývala plátna s jediným motivem – v šedomodrém poli poletovaly růžové pyramidky, občas se mezi ně vloudila i žlutá koulička. Fádnost toho prostinkého nápadu mořila duši. Čingischán přiběhl celkem třikrát s novým obrazem a jiný si odnesl, díval se po mně uštvanýma očima – jen jen promluvit. Seděla jsem většinou na rozloženém spartakiádním lehátku a hltala jednu bichli za druhou. Mám k němu zvednout oči? Chce, abych na něj mluvila, přestože sám sotva pozdraví? Po pěti dnech jsem našla na lehátku dopis, v němž s toporným sarkasmem a rádoby ironickým archaickým slovníkem vysvětloval, že čekal nějakou vděčnost, a protože mi to nedošlo, mám jeho výsostné teritorium co nejdřív opustit. Vzal si prý, jako kompenzaci za ušlé požitky, mou tvídovou propínací sukni. Vzteklé slzy mi před očima rozmazaly pitomé pyramidky. Měla jsem ji ráda nejen proto, že lichotila bokům, ale hlavně mi ji babička přešila z kvalitního předválečného kabátu. Ten hadřík byl svědkem života v cihelně poblíž Vídně, zažil válku a stěhování do Čech, fronty na maso, připomínal mi babičku… Ukrást chudý holce sukni! To je tedy úroveň! Jenže když se člověk potlouká na dně, potkává přednostně mizery, podivíny, zloděje a hysteriky. Nesehnala jsem ale ani práci, abych si vydobyla pár stovek na jídlo a nájem v té rozlehlé, lhostejné stověžaté maceše. Slýchala jsem: A kde vy vlastně bydlíte? Kde že jste pracovala? Aha! A jak dlouho? Hmmm… Víte, fluktuanta nepotřebujeme. Nebo: Tohle by pro vás nebylo. A jindy zas: A co vy vlastně umíte? Dívala jsem na ty pohrdače uštvanýma očima, hlavou mi táhly nadávky. Pozřel mě chlad a syrový pach známé chodby. Míjím jediný kohoutek s pitnou vodou pro tři byty v přízemí, jediný záchod pro tři partaje s trůnem nad třemi schůdky, smečka vzpomínek kňučí a líže ruce. Konečně ťukám se zrychleným tepem na bílé dveře se zatuhlými kapkami ledabylého nátěru. Napínavě pomalu se otevírají. Stojí v nich babička
v propínací zástěře s modrými kolečky a žlutými proužky, oči se jí třpytí laskavou výčitkou. Na plotně voní koprová polévka a hovězí na hříbkách nasbíraných v lesích kolem Novosedel, kam s dědou stále ještě zajíždějí na motorkách značky Puch. „To je dost, že se konečně ukážeš!“ říká a já bych ji nejradši popadla a křepčila s ní mezi sporákem a stolem a pak bych se jí vybrečela na rameni jako hrdinka ruského románu, jenže jsem zapouzdřená, zamčená ve svém introvertním trezoru, a tak stojím málem v pozoru a usmívám se na ni široce a bezmocně jako klaun. Samozřejmě se mě nad polévkou vyptává a já přitom hledím pozorně na trhance rozšlehaného vajíčka, jako bych z nich chtěla věštit, a lžu hladce a elegantně, jako jí kdysi lhával můj zlatoústý otec Janko, který starouškům před čtyřiadvaceti lety zbouchl jejich jedináčka. „Daří se mi dobře, babi. Mám docela slušnej podnájem u jedné hodné paní, jo a taky dobrý místo u… u… v jednom nakladatelství,“ slyším se vyprávět. „To je moc dobře, Pavlínko,“ libuje si a nalévá mi druhou porci. Děda se vynořuje z komory, kde si zrovna dával šlofíka, okamžitě chytne tu emocionální nákazu a průzračná kapka mu roste u chřípí. Stydím se za své prášilství, ale radši se budu stydět, než bych babičku zarmoutila přiznáním, že jsem v koncích, nemám kam složit snivou hlavu, mám věčně hlad a nevím dnes a denně, kde budu zítra. „Babi, a kdy už tuhle barabiznu zbourají a dají vám normální byt s vodou a záchodem?“ obracím radši řeč a ona odpovídá rezignovaným pokrčením ramen stejně jako před rokem či před deseti patnácti lety: Za rok, za dva... Snad. „Tak seš teda pořád ještě v tý tvý Praze…,“ pronese o pár hodin později Irenka naaranžovaná na pohovce, baňatá lýtka složená pod sebou. Skla obývací stěny se slepě lesknou, z růžové vázy tvrdě trčí skleněná lilie. Snažím se v její intonaci číst, ale je opatrná, ví, že máme obě hudební sluch a trénovanou empatii. „A?“ Tohle písmenko s otazníkem ovšem naládovala zvědavostí, dychtivostí, zájmem, ubezpečením, že ji hned tak nějaká informace neporazí. Takže do toho. „Jsem v prdeli s ajmalantem,“ vzpomněla jsem si na staré hodnocení situace z rodinného slovníku a Irenka se výbušně, krátce zasmála. „Tak vyprávěj, Pavlušo,“ uvelebila se pohodlněji. Přepadla mě nejapná představa, že leckdo možná žije a trochu i režíruje své příběhy pro tu chvíli vyprávění o nich. V ní se zhodnotí, nabudou na významu a plastičnosti, zvlášť když je vypravěč vybaven bájivou lhavostí. Přítelkyně zvedla tázavě obočí: „Hele, a nebude ti vadit, když si přitom udělám nehty?“ Přikývla jsem a Iruš si připravila manikúru a baterii perleťových laků. „Takže. Vrátila ses do Strakoprkotic přiznat porážku, prosit o azyl…,“ zaprovokovala zkusmo a já předvádím, jak se hrozím takové představy, náznakově si rvu vlasy a obracím oči v sloup, až mi je zabírá hlavně bělmo. Vím, že ji v této chvíli víc trápí pochybnost, zda pro nehtíky zvolila správný odstín, než můj pohnutý osud. Což je nakonec lepší, než kdyby nade mnou pofňukávala a já nedej bože s ní. Vyprávím a přitom zjišťuju, že to moje tápání, hledání pevného bodu v Praze lze vylíčit klidně jako bláznivou burlesku, takže Irenka se vděčně řehtá a zaklání hlavu jako vzpínající se klisna, pak se zavíjí jako drážděná housenka, prosí už dost! a vytírá si slzy buclatým hřbetem malé ruky, opatrně, aby si nepoškodila čerstvý lak. Záchvaty veselí roztřásají robustní tělo, štěteček raději zvedá nad ruku, protože by určitě nehet minul. „Panebože! Ty seš takovej ten prokletej básník, co? Nebo ne?“ Dělám, že je mi také veselo, legrace je vzácná, nemá se kazit. „Hele, kdybys to chtěla zkusit pro změnu
v Budějcích… Bydlim teď sama v dvoulůžáku. No a v noci navíc poměrně často sexuju ve vedlejším bloku. Má to ale háček. Nevim dne ani hodiny, kdy na to vrátnej příde, práskne to správci kolejí a někoho mi tam šoupnou. Sice platim kolejný i za bývalou spolubydlící, znáš to, domluvily jsme se a vykmitla po anglicku, no ale… Mohla bys mi tu půlku dávat, ne?“ Zatetelila jsem se. Pobavená přítelkyně mě asi vytáhne z bezdomoví. Věc byla poněkud předčasně zapita, při muškátu a máslovém dortíku jsem pak musela vyslechnout, jak je skvělé a povznášející, pohodlné a výhodné studovat. Se zájmem jsem přitom pozorovala naštvanou mouchu uvězněnou za sklem knihovny, aby mi Irenka nemohla číst v očích potlačovanej vztek a zhrzenost. Kráčela proti mně v tmavozeleném flaušovém kabátě, obě máme tuhle sytou barvu pivní lahve v oblibě, v ruce se jí kejklala šedivá kabelka. Černá růže! Přezdívce z mládí se pošklebuje dvacet uběhlých let a málem půl metráku sádla navíc, jistěže už jí tak nikdo neříká. Schwarze Rose… skoro jsem na ni při svých starostech zapomněla. Oči – pavoučci na číhané v sítích drobných vrásek, trčivé chloupky nad horním rtem, hladkost altu, který tak dobře znám, neboť ho slyším pokaždé, když promluvím. Zastavily jsme se a pozdravily se. Oslovení mami jsem nepoužila. „Tak co? Jak je?“ optala se, aby něco řekla. „Dobře, fajn,“ zacvrlikala jsem, ale ona mi nahlédla za kulisu úsměvu. Bylo jí určitě jedno, jaká konkrétní pravda v tom přítmí střečkuje. Napjatý, bolavý vztah se unavil, ochabl, zůstala téměř čistá lhostejnost, okořeněná špetkou hořkosti. „Našla sem tvuj očkovací průkaz. Co s nim?“ „Noo… příležitostně si pro něj přijdu. Dneska se ale už vracím, nebudu mít čas se doma zasta…“ Ale vždyť ona mě do rodinného hnízda nezve! Se slovem doma jsem si pěkně naběhla. Nerada ho ode mě slyšela, naštvalo ji. „Máš u nás pořád ještě nahlášený trvalý bydliště, přitom žiješ bůhvíkde,“ vzpomněla si na svou starost. „Takže se prosim tě z našeho bytu vodhlaš, nechci mít s ouřadama ňáký voplítačky.“ Obě jsme věděly, že ouřady na takové banality kašlou, že jde spíš o demonstraci trvajícího zavržení. Páni! Tak ono to nemá konce! Pokaždé mě dostane nějakou další nečekanou zákeřností. Vždycky ji dráždilo, když jsem si nechala narůst delší vlasy. Chrúny, říkávala. Šnytlík. Visí ti do ksichtu jak zlomený křídlo. Vypadáš ubídn ěně. Jako nemodlenka. Hotová cárinka židouc. Cikánka hadr. I teď se mi zadívala se znechucením na palici. Přinutila jsem se prohrábnout prameny prsty, polaskat se před ní tím bohatstvím, pohodila jsem hlavou jak divoká zebra. A máš to! Odvrátila oči. Držíme pohromadě a žijeme v sebeúctě i díky drobným, směšným vzpourám. Dívala jsem se za Zploditelčinými širokými zády a kupodivu mě dojal groteskní pohyb kabelky svírané jakoby oteklou rukou. Náběh na soucit jsem ale rychle potlačila. Bez manipulací té osoby by můj příběh vypadal mnohem líp. Rozjela jsem se do Budějc a tam, na rozdíl od Prahy, šlo všechno hladce a rychle jako na klouzačce. Sehnala jsem na čtyři měsíce práci u památkářů, potřebovali udělat pořádek v archivu. Notný kus léta jsem se pak zašívala před světem ve sklepních místnostech středověkého domu s podloubím. Když mi smlouva o dílo pomalu končila, předal mě architekt Štěpán do projektantského družstva Útok, které vedl Svatopluk Bohdanecký. Za
týden vyučena na kresličku jsem v partě nadšenců pracovala na projektech a rysech rekonstrukce jediné opevněné vesnice ve střední Evropě. V krajském městě domovských jižních Čech jsem se zotavila z odmítavé Prahy, načež jsem přirozeně zatoužila po dalších jistotách a radostech. „Poslyš, a jestli to všechno klapne – jak by se ti líbilo mít v Žumberku na starost penzion? Měla bys konečně něco k bydlení. Posílal bych ti tam přátele a známé z Budějovic i Prahy, vytvořila bys tam něco jako… literární salon… třeba,“ provokoval Bohdanecký. Literární salon? Vždyť ty se přece vyskytují jen ve starých románech! Takhle se s notorickým outsiderem nemluví! Ze Svatopluka ovšem čišela nostalgie po lepších časech a přejícnějším místě. Překvapilo mě, že ten impozantní pracovitý chlap zářící dobrou náladou a vnitřní svobodou, bratr architekta, o němž jsem čítávala v knížkách o umění, se mnou bez upejpání navázal bezpodmínečné přátelství. Tak tohle bych chtěla umět! Vycepovat, vypěstovat v sobě otevřenost, která se klidně projeví i v chování. Člověku, který je mi milý a pasuje ke mně, dát bez opatrného plížení a odskoků důvěru, připoutat ho k sobě. „Chápu, že seš opatrná a sama sobě předstíráš, že seš vkusně skromná, ale někde v hloubi…“ „Nesnaž se do mě vloupat!“ bráním se, ale pak mu dávám zapravdu. „Jasně. Někde ve sklepě podvědomí sedí to moje napumpovaný ego a představuje si, že se jednou prodere na světlo… Aspoň z té tmy vykřikuje a občas tahá za provázky.“ „Vykřikující ego! Tahá ve tmě za provázky! Úplně ho vidím,“ baví se tím obrázkem. „Škoda že nejsem o třicet let mladší. Z nás by byl tedy pár!“ Ani se neptá, nemusí, jestli bych ho v takovém případě chtěla. Lebedíme si v březnovém podvečeru v kanceláři Útoku, obloha za oknem křehne odstínem zvonkové modři. Porcuje grilované kuře, z něhož stoupá sytá vůně a proužek páry. Nalévá perníkově hnědé portské, raduju se z neznámé chuťové slavnosti. Vstává od stolu a natahuje se pro ubrousky… Má figuru mužného filmového hrdiny, pěkně modelovanou hlavu… Přivírám oči, abych měla rozostřenou tu jeho patinu opotřebení, překročil před čtyřmi roky šedesátku. Už jsme si vyjasnili, že tu věkovou propast nedokážeme přeskočit ani z jedné strany. Kdyby byl o dvacet let mladší… Kdyby byl svobodný, kdyby nemiloval svou ženu… Kdyby, kdyby. Přicházejí na nás ale chvilky, kdy se rozechvíváme průnikem do svých myslí: No tak, děvče, já vím, že víš… Jak napsal Ferlinghetti: duše s duší vysvlečena tancuje. Žiju s představou, že všechno dobré, co mě teď potkává, je jen náznak příštího bohatství, skromná ukázka budoucích hostin. Nemůžu vědět, že sotva kdy poznám mužnějšího a dokonalejšího chlapa, než je tenhle stařec. Černé bydlení na koleji pořád ještě vrátnými neodhaleno, s Irenou vztah zakonzervován na dohodě, že si vyhovíme, nechceme si v ničem překážet. Nemohla mě teď potřebovat. Chtěla pročesávat okolí zásadně sama. „To víš, Pavlušo. Časy, kdy jsme lovily ve smečce, jsou v tahu. Stejně se nám to moc neosvědčilo. No řekni! Naštěstí o moc nešlo, jen jsme ty mužské ochutnávaly,“ vyjádřila se poněkud kanibalsky. „Jenže teď už jde o plnohodnotnej, výživnej sex. A proč bych ti to neřekla na rovinu,“ zakřenila se jako dravá ryba, „v tomhle neznám sestru.“ Přikývla jsem. Jen si nepěstovat iluze. Nechávat si nalévat pouze čisté víno. Drsný egoismus, s nímž se netajila, byl snesitelnější než drobné a větší falše, různé strategické lži, kterými se lidi běžně omotávají. Úder přišel z jiné strany. V časech upevňování pozic kulminovalo čistění od těch, co nejdou
na ruku, a tak byl zrušen a rozehnán i nezávislý Útok, vedený ctitelem a pamětníkem prvorepublikové demokracie z kdysi slavné, buržoazní a navrch intelektuální rodiny. Svatopluk se zákazem Útoku počítal už od vstupu armád, vlastně se divil, že družstvo projektantů klempírovalo ještě dva a půl roku poté. Štvalo ho nejvíc, že právě já, prý nejvíc zranitelná, jsem přišla o místo v tom jeho ochranitelském hnízdě. V předjarním podvečeru teď tedy se Svatoplukem zapíjíme zánik firmy se vzpurným názvem, ale nesmutníme. Lámeme v kloubech temně zlaté kuře, vytrháváme vřeténka růžového masa, olizujeme si prsty. Zvedáme broušené sklenky s portským, zpohodlnělí, zpomalení sytě modrým tokem večera. Už chvíli mlčíme, z parku dotírá večerní pípání, čas se téměř zastavil. „Poslyš, uměla by ses trošku sklonit?“ řekl náhle. „Znám přes své známé některé místní hlavouny. K těm slušnějším prý patří na kraji chlapík přes kulturu. Nějakej Klečka. Píše a dokonce vydává básně. Přemýšlel jsem o něm a vymyslel takovou věc… totiž… Takhle: víš co, navštiv ho a řekni mu, ať ti pomůže. Přiznej mu poctivě, že se nemáš kam vrtnout. Samozřejmě nevíme, jak takovej stranickej krokodýl zareaguje, ale... Ber to jako hru,“ dodal honem. Setmělo se, zčernaly nám tváře. Otočila jsem vypínačem, polilo nás umělé světlo. Zmuchlané ubrousky, opatlané sklenky, ohlodané kosti. „Ostatně to ty seš predátor – něco jako divoká kočka – a ne ti obstarožní bafuňáři,“ usmál se na mě povzbudivě. Oba jsme ale věděli, že to není pravda. Bloudila jsem po prázdných chodbách krajského národního výboru a hledala odbor kultury. Z polstrovaných dveří se náhle vykulil malý vypasený chlápek. Pro baňatost nemohl ani připažit, krátké ruce mu odstávaly jako ploutve. „Koho hledáte?“ optal se vysokým panovačným tónem. Řekla jsem mu to a on začal bezostyšně vyzvídat – co že jako Klečkovi chci? Páčil to ze mě, papulku jako míč olepenou medem mdlého úsměvu. A dokonce to ze mě vypáčil, protože jsem byla zvědavá, kam směřuje a co z něj vyleze. „Teda že by pro vás natošup vytáhl nějakej dobrej flek z rukávu… “ snažil si představit. Tučnou tvář mu ještě víc rozšířil úsměv: „Helejte, umíte vařit?“ „Nóóóóóó…,“ rozmýšlela jsem se zaskočena, takže mé rozpačité ó uťal a konečně kápl božskou. Je prý církevní tajemník – panebože, co to je? – a potřebuje na jednu faru hospodyni. Vtip tkvěl v tom, že fara ležela poblíž řeky, kam tenhle tučňák jezdil na ryby, a kuchařka mu tam úlovek pokaždé začerstva upekla. A teď ta šikovná babka zemřela a bařtipán hledá pro svůj mlsný jazyk novou služebnici. „Takže kdyby pro vás kolega nic neměl, zajděte za mnou. Nebojte, nějak se dohodneme.“ „Jenže já jsem ateista. To by ze mě pan farář neměl radost,“ namítla jsem, ovšem mlsný tučnák myslel jen na sebe. „To byste zvládla. Dal bych vám pár vopravdu dobrejch receptů…“ Klečka byl šedivý, pomuchlaný a utrápený. To bylo v pořádku, básník s partajní funkcí se správně má trápit a užírat, šedivět, onemocnět hanbou. Jeho básně jsem znala. Vyznával v nich trochu těžkopádně lásku k rodným jižním Čechám, nikoli k rodné straně. I když – z jeho sbírek jsem četla jen jedinou, Pod křídly čápa se jmenovala. Před týdnem jsem mu poslala pár svých básniček, pochválil mi je s pohledem snivě upřeným na můj hrudník. Míchali jsme si rozvážně, s předstíraným zamyšlením kávu. Konečně zvedl podlouhlou šedivou hlavu a spustil. Měl pro mě nabídku:
„Je to malé pohraniční město, ale tenhle post má tu výhodu, že budete takříkajíc svou paní. Oni vlastně ani pořádně nevědí, jak by ta osvětová činnost měla vypadat. Takže když přijdete s nějakými nápady, budou jedině rádi.“ „Třeba bych tam mohla založit divadlo poezie,“ navrhla jsem. „Proč ne?“ přisvědčil, ale pak dodal: „Víte, s tou poezií netlačte moc na pilu. To už bychom chtěli moc,“ usmál se smutně a spiklenecky. Plácli jsme si. Od té chvíle jsem ho už nikdy neviděla.
