VOLNÝ POHYB OSOB V RÁMCI EVROPSKÉ UNIE A JEHO BEZPEČNOSTNÍ ASPEKTY. Mgr. Miloslav Mastný
Anotace:
Autor se v článku zamýšlí nad situací, která nastala v souvislosti s rozbouřenými vztahy v některých arabských zemích a pokouší se popsat možnosti států Evropské unie při využití právních nástrojů, které legislativa EU vytvořila, jak čelit problémům a zda jsou dostatečně účinné. To si každý čtenář článku musí posoudit sám.
Klíčová slova:
Evropská unie, Lisabonská smlouva, Schengenský prostor, primární právo, sekundární právo EU, Islámský stát, Imigrace, protiteroristická opatření.
Právo Unie je děleno na základě původu jednotlivých právních norem a je členěno do dvou skupin - primární a sekundární právo. Evropské právo má samozřejmě více svých pramenů. Pro účely tohoto článku však postačuje jednoduché členění. Právní úprava volného pohybu osob na evropské úrovni nachází svůj základ ve vytváření vnitřního trhu, charakterizovaného v původním článku 14 odst. 2 Smlouvy o ES1 jako prostoru bez vnitřních hranic, v němž jsou zajištěny základní svobody Unie - volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Vzhledem k tomu, aby mohl být vybudován jednotný vnitřní trh pro volný pohyb osob, musela být přijata různá bezpečnostní opatření, která obsahovala bezpečnost a právo. Tato opatření vyplynula z postupného rozšiřování schengenského prostoru, kde došlo ke zrušení kontrol na vnitřních hranicích Unie a zintenzivnila spolupráce na úseku justice a vnitřních věcí. Volný pohyb osob znamená realizaci myšlenek integrované Evropy na zrušení hraničních kontrol, volné přesídlování a usazování pracovníků a osob samostatně výdělečně činných, rozšíření pravidel svobody pohybu pro osoby, které neprovozují výdělečnou činnost a usnadnění volného pohybu osob uvnitř Unie. 2 V průběhu vývoje integrace Unie došlo v oblasti volného pohybu osob k mnoha legislativním změnám. Primární právo je nejdůležitější právo Unie, kterému jsou podřízeny ostatní prameny práva. Na tvorbě primárního práva se podílejí samy členské státy Unie. Za prameny primárního práva jsou označovány zakládající smlouvy všech tří společenství. Jedná se o tyto smlouvy včetně jejich protokolů a příloh: Smlouva o Evropském společenství pro atomovou energii (Euratom), Smlouva o Evropském společenství uhlí a oceli (ESUO), Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství (EHS). Dále jsou to smlouvy následné a přístupové pro nové členské státy. Primární právo představuje nejdůležitější pramen. Obsahuje rovněž důležité zásady, které mají při právní harmonizaci zásadní význam s tím, že v jeho duchu je třeba vnímat a aplikovat ostatní odvozené právní akty Unie. Představuje jakousi „Ústavu Evropské unie“.3
1
Smlouva o založení Evropského společenství, se nově nazývá Smlouva o fungování Evropské unie. Konsolidované znění Smlouvy o fungování unie (Úřední věstník EU C 115/49, 9.5.2008). 2 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 2. doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2010. ISBN 978-80-7201-813-0, s. 115. 3 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 2. doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2010. ISBN 978-80-7201-813-0, s. 67.
2
Lisabonská smlouva4 „nazývaná i jako „smlouva reformní“ vznikla po neúspěchu Ústavní smlouvy, kterou bylo nutné doplnit a přepracovat. Byla podepsána 13. prosince 2007 nejvyššími představiteli jednotlivých členských států. Byla však potřeba ratifikace všech členských států, aby Lisabonská smlouva nabyla účinnosti. Jednání bylo završeno během portugalského předsednictví v Lisabonu, proto název Lisabonské smlouvy. Celý název zní Lisabonská smlouva pozměňující Smlouvu o Evropské unii a smlouvu o založení Evropské unie. Smlouva se skládá ze dvou částí: Smlouvy o Evropské unii („SEU“) a Smlouvy o fungování Evropské unie „SFEU“). ČR podepsala tuto smlouvu jako poslední členský stát. Ve všech státech proběhl ratifikační proces s kladným výsledkem. Výjimkou bylo Irsko, kde 12. června 2008 nebyla Lisabonská smlouva v referendu přijata. Lisabonská smlouva obsahuje mnoho změn. Mezi hlavní změny patří novelizace a doplnění zakládajících smluv po rozšíření o 12 nových států - Smlouva o Evropské unii, Smlouva o založení Evropského společenství a Smlouva o Euratomu. Závaznou přílohou Lisabonské smlouvy je Listina základních práv Evropské unie5, která má stejnou právní hodnotu jako SEU a SFEU. Mezi další změny patří zavedení právní subjektivity Unie a zrušení třípilířové struktury. Díky jejímu zrušení připadají Unii vyšší pravomoci v mnoha oblastech. I tak Unie respektuje velmi úzkou spolupráci mezi členskými státy např. v oblasti vnitřních věcí a justiční spolupráce.6 Unie byla založena na základních hodnotách, jako je svoboda, demokracie, dodržování lidských práv a svobod. Lisabonská smlouva tento výčet hodnot nadále rozšiřuje o úctu k lidské důstojnosti, rovnost a ochranu menšin, nepřípustnost diskriminace, toleranci, spravedlnost, solidaritu a rovnost mezi pohlavími. 7 SEU ani SFEU nemají ústavní charakter. SEU je rozdělena do 6 hlav a obsahuje celkem 55 článků: 1. Společná ustanovení (hlava I), 2. Ustanovení o demokratických zásadách (hlava II), 3. Ustanovení o orgánech (hlava III), 4. Ustanovení o posílené spolupráci (hlava IV), 5. Obecná ustanovení o vnější činnosti Unie a zvláštní
4
Lisabonská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství (2007/C 306/01). 5 Listina základních práv Evropské unie (2010/C 83/02) Úřední věstník EU, C 83/389, 30 3. 2010). 6 DRULAKOVA, Radka. Vnitřní bezpečnost Evropské unie. Prostor svobody, bezpečnosti a práva. 2. vydání. Praha: Nakladatelství Oeconomica, 2011. ISBN 978-80-245-1816-9, s. 87-88. 7 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 2. doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2010. ISBN 978-80-7201-813-0, s. 63.
3
ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice (hlava V), 6. Závěrečná ustanovení (hlava VI). SFEU je rozdělena do 7 částí a obsahuje 358 článků. Do této smlouvy byla přenesena oblast policejní a justiční spolupráce z původní smlouvy o Unii. Lisabonská smlouva propojila původně oddělené oblasti: volného pohybu osob, vízové, azylové a imigrační politiky (dříve hlava IV. Smlouvy o založení ES) a policejní a justiční spolupráci v trestních věcech (třetí pilíř, dříve hlava VI. Smlouvy o EU). Celá tato oblast je nyní v Lisabonské smlouvě zakotvena do jediného celku hlavy V. SFEU pod názvem „Prostor svobody, bezpečnosti a práva“. 8 Velmi důležitá je druhá kapitola, která se věnuje kontrolám na hranicích, azylu a přistěhovalectví. Prvořadým úkolem Unie je to, aby nedocházelo k omezení volného pohybu osob na základě státní příslušnosti.
Úprava v sekundárním právu Sekundárním právem jsou právní akty Unie, které vycházejí z jejího primárního práva, tj. nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. V problematice volného pohybu osob je důležitá směrnice č. 2004/38/ES9, která se zmiňovanou problematikou definuje. Za zmínku stojí nařízení (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968, o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství.10 K nařízení je potřeba zmínit, že je přímo použitelné ve všech členských státech, a závazné v celém rozsahu. Není ho potřeba implementovat do právního řádu. Naopak od směrnice, která je závazná pro každý členský stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.
8
PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 2. doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2010. ISBN 978-80-7201-813-0, s. 185. 9 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS,73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS,90/364/EHS,90/365/EHS a 93/96/EHS. (Úřední věstník EU L 158, 30. 4. 2004). 10 Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úřední věstník L 257, 19.10.1968).
4
V citovaném nařízení je upraven přístup k zaměstnání a rovné zacházení. Základem je, že každý jiný státní příslušník má právo na stejné zacházení jako občan domovského státu. V nařízení se upravují zákazy diskriminace na základě státní příslušnosti, zásada rovného zacházení na pracovní podmínky, sociální a daňové výhody a také na možnosti zvyšování kvalifikace. Nařízení vydává zpravidla Rada s Evropským parlamentem.
Úprava v českém právu V
ČR problematiku zaměstnanců a celkově zaměstnávání upravuje zákon
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.11 V něm jsou zároveň obsaženy a upraveny legislativní podmínky pro zaměstnávání občanů Unie. Právo na zaměstnání jako jedno ze základních sociálních práv občana je právem fyzické osoby, která chce a může pracovat a o práci se uchází, na zaměstnání v pracovněprávním vztahu, na zprostředkování zaměstnání a na poskytnutí dalších služeb za podmínek stanovených zákonem o zaměstnanosti.12 Právní úprava vychází z práva Unie a to z nařízení 1612/68 a směrnice č. 2004/38. V zákoně je jasně uvedeno, že volný přístup na trh bez ohledu na svoji státní příslušnost mají rodinní příslušníci občana Unie. Na základě mezinárodních smluv mají pracovníci z Norska, Islandu, Lichtenštejnska a občané Švýcarska i jejich rodinní příslušníci stejné právní postavení jako občané ČR.
SMĚRNICE č. 2004/38/ES Jedná se o základní právní normu, kde je upraveno právo občanů Unie a jejich rodinných příslušníků volně se pohybovat a pobývat na území členských států Unie. Směrnice se týká všech občanů Unie i jejich rodinných příslušníků, kteří občany Unie nejsou. Směrnice č. 2004/38/ES změnila všechny dosavadní nástroje Unie s jedním hlavním cílem - zjednodušit a posílit práva pro již zmiňované osoby. K přijetí směrnice došlo v dubnu 2004 a lhůta pro implementaci do právních řádů členských
11 12
Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti v platném znění. GAVLAS, Milan, PRUDILOVÁ, Miloslava. Pracovní právo ČR po vstupu do EU. Brno: CPBooks, 2005. ISBN 80-251-0523-7, s. 6.
5
států skončila 30. dubna 2006. Jejím přijetím bylo nahrazeno 9 směrnic a nařízení z let 1964 až 1993. Směrnice podle článku 1 stanoví 1: a) podmínky výkonu práva volného pohybu osob a pobytu na území členských států občany a jejich rodinnými příslušníky, b) právo trvalého pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků na území členských států, c) omezení práv uvedených v písmenech a) a b) z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví. Směrnice rozšiřuje práva na slučování registrovaných partnerství, pokud takovýto svazek je povolen v jednotlivých členských státech, což platí i pro ČR. Zároveň umožňuje svou působnost rozšířit i na osoby, které žijí s občanem Unie ve společné domácnosti nebo které mají s oprávněnou osobou dlouhodobý doložený vztah. Zároveň se směrnicí vstoupilo v platnost právo pro občany Unie na trvalý pobyt, což je výrazným projevem občanství Unie. Členským státům se zúžily možnosti ukončit jednotlivci pobyt pouze z důvodů veřejného pořádku, bezpečnosti nebo zdraví. Působnost směrnice Směrnice se podle článku 3 odst. 1 vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky, kteří je doprovázejí. Ze směrnice jednoznačně vyplývá, že hlavním měřítkem je občanství Unie a sloučení nebo způsob života rodiny. Dá se tedy říci, že občanství Unie představuje základní postavení státních příslušníků členských států při výkonu jejich práva volného pohybu a pobytu. Proto považuji za velmi důležité sjednotit a změnit stávající nástroje Společenství, které se zaměřují samostatně na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a na studenty a další osoby bez zaměstnání. Tím by se právo volného pohybu a pobytu všech občanů Unie zjednodušilo a posílilo. Přístup Unie se postupem času stával stále liberálnějším. Spočívá v tom, že se nejedná pouze o volný pohyb pracovníků, ale všech oprávněných osob, tzn.
6
důchodců, studentů a dalších osob, za podmínky, že mají dostatek prostředků a jsou nemocensky pojištěni (směrnice ES č. 90/364).13 Přijetí směrnice přineslo spoustu změn a jednou z nich je nová definice pojmu „rodinný příslušník“, kterým se chápe i registrovaný partner, protože národní legislativa registrované partnerství považuje za rovnocenné partnerství. Netýká se to všech členských států, ale ČR ano. Z hlediska orientace je důležité zmínit článek 2 směrnice č. 2004/38, který stanoví následující: 1. „občanem Unie“ osoba, která je státním příslušníkem některého členského státu; 2. „rodinným příslušníkem“; a) manžel nebo manželka; b) partner, se kterým občan EU uzavřel registrované partnerství na základě právního předpisu členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského státu; c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b); d) předci v přímé linii, kteří byli nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví předci manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b); 3. „hostitelským členským státem“ členský stát, do nějž se občan Unie stěhuje za účelem výkonu svého práva volného pohybu a pobytu. Působnost směrnice lze ještě rozdělit do 3 kategorií beneficientů - primární, sekundární a terciální. Do primární kategorie patří občan Unie - osoba, která má státní příslušnost některého členského státu. Do sekundární kategorie patří rodinní příslušníci - manžel/manželka, partner/partnerka, potomci či předci uvedení výše pod písmeny c) a d). Terciální kategorie - osoby, které nespadají do sekundární kategorie, ale směrnice z jistých faktických důvodů ukládá členským státům, aby 13
PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 2. doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2010. ISBN 978-80-7201-813-0, s. 116.
7
usnadnily těmto osobám získání povolení ke vstupu a pobytu. Mezi faktické důvody patří finanční či pečovatelská závislost, která musí být podmíněna osobním vztahem k občanovi Unie (článek 3 směrnice). Volný pohyb osob a omezení tohoto práva Případy, za jakých mohou členské státy omezit právo vstupu či pobytu na svém území občanům jiného členského státu jsou uvedeny v kapitole VI. směrnice č. 2004/38. Existují tři případy využití tohoto omezení, kterými jsou veřejný pořádek, veřejná bezpečnost a veřejné zdraví. Jednotlivě to upravují články 27 až 33, které se přímo zabývají těmito omezeními. Směrnice rovněž zohledňuje dosavadní judikaturu Soudního dvora, výhradně pokud jde o omezující opatření. Aniž je dotčeno příznivější zacházení pro uchazeče o zaměstnání za využití rozsudků Soudního dvora, měli by mít občané Unie právo pobytu v hostitelském členském státě až po dobu tří měsíců. Přitom nepodléhají fakticky žádným podmínkám či formalitám s výjimkou povinností mít platný průkaz totožnosti nebo cestovní pas.14 Je nutné poznamenat, že výhrada z důvodu veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti a veřejného zdraví umožňuje členským státům ad hoc omezit již poskytnutá práva na vstup a pobyt, pokud je k tom závažný důvod. Neohrožení veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti či veřejného zdraví není podmínkou pro nabytí práva na vstup a pobyt. Za všech okolností by měli mít občané Unie a jejich rodinní příslušníci, kterým byl odepřen vstup do jiného členského státu nebo pobyt v něm, přístup k soudnímu řízení o opravných prostředcích. Doživotní zákaz pobytu se v souladu s příslušnou judikaturou Soudního dvora nepřipouští. Důvody pro omezení - veřejný pořádek, veřejná bezpečnost a veřejné zdraví Pokud jde o omezení s ohledem na veřejný pořádek a veřejnou bezpečnost, spolu úzce souvisejí. Úvodem je třeba říci, že udržení pořádku a bezpečnosti je odpovědností členských států Unie, což je uvedeno i v článku 72 SFEU. Každý stát má určité prostředky na udržení veřejného pořádku a bezpečnosti, i když jejich pojmy nejsou nikde přímo uvedeny. Následně jsou rozpracovány do konkrétní situace a
14
PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 2. doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2010. ISBN 978-80-7201-813-0, s. 122.
8
potřeb jednotlivých států Unie. Nicméně pokud tak činí v souvislosti s používáním směrnice, musí tyto požadavky vykládat restriktivně.15 Je však důležité, aby členské státy srozumitelně definovaly chráněné zájmy společnosti a jasně diferencovaly mezi veřejným pořádkem a veřejnou bezpečností. Ve smyslu zachování celistvosti území členského státu a jeho institucí je veřejná bezpečnost obecně vykládána tak, že zahrnuje i vnitřní bezpečnost. 16 Veřejný pořádek je zmiňován, pokud dojde k narušení společenského řádu. Přijatá opatření musí být vždy v souladu se zásadou přiměřenosti s posouzením chování dotyčné osoby. Pokud jde o omezení s ohledem na veřejný pořádek a bezpečnost, zkoumá Soudní dvůr pečlivě, zda přistupuje stejně tvrdě I vůči svým občanům, jak potvrzuje případ ve věci Adoui a Cornauaille. 17 Jednalo se o dvě Francouzky. Těm Belgie neumožnila pobyt na svém území s odůvodněním, že se zabývají prostitucí, zakázanou tehdejší belgickou legislativou; protože však stát vůči svým občanům podezřelým z prostituce nijak nepostupoval, nepokládal soud tvrdý postup vůči cizím státním příslušníkům za přiměřený.18 Zároveň je důležité uvést, že předpokladem pro použití výhrady vůči veřejnému pořádku je kromě porušení zákona dotčenou osobou i skutečnost, že osobní chování jedince představuje skutečné a dostatečně závažné ohrožení základního zájmu společnosti.19 Dalším důvodem omezení volného pohybu osob je veřejné zdraví, které je uvedeno v kapitole VI článku 29 směrnice č. 2004/38/ES. Nemoci odůvodňující omezení svobody pohybu jsou nemoci s epidemickým potencionálem. Ty definuje Světová zdravotnická organizace. Patří sem ale i jiné nakažlivé nemoci či nakažlivé choroby. Na ně se však musí vztahovat ochranná opatření používaná pro cizí státní příslušníky hostitelského členského státu; důvodem k vyhoštění nesmějí být nemoci, které se vyskytnou po uplynutí lhůty tří měsíců (čl. 29 směrnice). Členský stát se může výjimečně domáhat, aby se osoby před uplynutím tří měsíců od začátku
15
Rozhodnutí ESD ve věci 36/75 Rutili (28.10.1975), 30/77 Boucherea (27.10.1977) a C-33/07 Jipa (10.7.2008). 16 Rozhodnutí ESD ve věci C-423/98 Albore (13.7.2000) a C-285/98 Kreil (11.1.2000). 17 Rozsudek ESD 115 a 116/81 Adoui a Cornauaille (18.5.1982). 18 ŠIŠKOVÁ, Naděžda. a kol. Evropské právo 2 - Jednotný vnitřní trh. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2012. ISBN 978-80-7357-949-4, s. 42. 19 KARLOVÁ, Hana. Omezení a ukončení práva na vstup a pobyt občanů Unie z důvodu veřejného pořádku a bezpečnosti. Právník. 2007, č. 8, s. 935.
9
svého pobytu podrobily lékařské prohlídce, která by zjistila, zda dotyčná osoba trpí či netrpí některou ze sledovaných nemocí. Náklady na prohlídku platí požadující členský stát. Jak je již uvedeno, takové prohlídky se nesmí stát zneužívanou praxí, nýbrž přínosnou realitou. Vyhoštění Problematika vyhoštění, respektive omezení práva vstupu a práva pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků je podrobně upravena v kapitole IV. směrnice č. 2004/38/ES. Je nutné zdůraznit, že Soudní dvůr Unie považuje vyhoštění ve vztahu k občanům a jejich rodinných příslušníků až za poslední možnost. Vyhoštění občanů Unie může závažně ohrozit osoby, které skutečně integrovaly do hostitelského členského státu po využití práv a svobod přiznaných jim Smlouvou. Členský stát musí proto zohlednit stupeň integrace osob, jichž se to týká, délku jejich pobytu v hostitelském členském státě, věk, zdravotní stav, ekonomické a rodinné poměry a vazby na jejich zemi původu. S rostoucím stupněm integrace občanů Unie a jejich rodinných příslušníků v hostitelském členském státě by měla růst i úroveň jejich ochrany před vyhoštěním. Osoby, které na území hostitelského členského státu pobývají již mnoho let, nebo se zde narodily a pobývaly celý život, by neměly být vyhoštěny vůbec nebo jen z výjimečných důvodů či okolností souvisejících s veřejnou bezpečností. Hostitelský členský stát nesmí vydat rozhodnutí o vyhoštění občanů Unie nebo jejich rodinných příslušníků, kteří mají právo trvalého pobytu na jeho území a to bez ohledu na jejich státní příslušnost. Výjimkou jsou závažné důvody týkající se veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti. Při ochraně veřejného zdraví má hostitelský stát vůči vyhoštěnému cizinci. U veřejného zdraví je povinnost hostitelského státu vůči vyhoštěnému
cizinci
oznamovací
povinnost
včetně
poučení
o
opravných
prostředcích. Podle článku 30 odstavce 1 a 2 směrnice musí mít rozhodnutí písemnou formu a musí být srozumitelné pro osobu, jíž se týká. Pokud to není v rozporu se zájmem bezpečnosti
státu,
osoba
musí
být
informována
o
důvodech
vyhoštění.
Ve vyhotoveném rozhodnutí o vyhoštění je uveden orgán, ke kterému se podává opravný prostředek a lhůta k jeho podání, popřípadě lhůta pro opuštění členského státu.
10
BEZPEČNOSTNÍ ASPEKTY VOLNÉHO POHYBU OSOB Zrušení vnitřních hranic mezi členskými státy s sebou neslo zvýšení různých rizik a snížení míry bezpečnosti jednotlivých členských států, protože hranice se staly volně prostupné pro teroristy, zločinecké skupiny a pro ilegální přistěhovalce. 20 Lze tedy konstatovat, že kdo již jednou někde přešel vnější hranici Unie - a to jakéhokoliv členského státu, mohl se volně pohybovat po celém jejím území bez omezení. Byla důležitá spolupráce mezi členskými státy, která směřovala k přijetí účinných a fungujících opatření pro zajištění jejich bezpečnosti. Uvedené skutečnosti vystupují v současnosti silně do popředí. Vznikaly unijní instituty a opatření, jejichž cílem bylo chránit veřejný pořádek a vnitřní bezpečnost v členských státech Unie. Můžeme jmenovat Schengenský informační systém, Europol, přistěhovalecká politika Unie, do které spadá i agentura FRONTEX, Eurojust a další. Spoluprací těchto institucí byla a bude zvyšována ochrana Unie před ilegálními skupinami a jejich teroristickou i další nežádoucí trestnou činností. Je potřeba zmínit i Mezinárodní organizaci kriminální policie (Interpol). Jedná se o mezinárodní organizaci, nikoli unijní, ale je důležité o ní vědět. Všechny členské státy Unie jsou i členy Interpolu, tudíž tato organizace hraje důležitou roli při výkonu policejních aktivit na území členských států. Interpol může členským státům pomoci i v zemích, které jsou mimo Unii. Hlavním cílem Unie je tedy vytvořit prostor bez vnitřních hranic, kde se budou moct lidé volně pohybovat, pracovat a žít. Je nutné zajistit jim v tomto pohybu dostatečnou bezpečnost s výše uvedenými unijními instituty. Ty jsou úzce propojeny s orgány členských států jako - policie, justice, armáda apod. Aktuální škála světové hrozby je široká, je ale stále propracovanější a závažnější. Proto ze strany Unie probíhá koordinace úsilí jednotlivých členských států, pro zajištění maximální vnitřní bezpečnosti a omezení rizika. Zkvalitňuje se přitom přeshraniční spolupráce orgánů pro prosazování práva jednotlivých členských států Unie, především výměna informací.21
20
Břicháček, Tomáš. Evropská unie jako „prostor svobody, bezpečnosti a spravedlností“ Studentská právní poradna. Edice odborných textů. [online]. [cit.5.3.2012]. Dostupný z: http://poradna.society.cz 21 Blíže srov. DRULÁKOVÁ, Radka. Postdemokracie v Evropské unii: bezpečnost versus občanské svobody? Mezinárodní vztahy. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2006, ISSN 0323-1844, vol. 41, s. 5 - 22.
11
Důvody zajištění bezpečnosti v rámci volného pohybu osob Jak již bylo mnohokráte řečeno, základním cílem Unie je zajistit volný pohyb osob v rámci Unie nazývající se „svoboda pohybu“. Na něm se musí výrazně podílet podpůrná opatření spojená s pojmy právo a bezpečnost. Zde zmiňuji tzv. amsterodamský cíl. Jeho náplní bylo reálně uskutečnit volný pohyb osob pro občany Unie i příslušníky třetích zemí uvnitř Unie při zajištění obecné bezpečnosti prostřednictvím boje proti všem formám organizované trestné činnosti a boje proti terorismu. Pojem prostor svobody a bezpečnosti vznikl v roce 1999 Amsterodamskou smlouvou o EU. V současné době je používán ve spolupráci členských států v oblasti vnitřních věcí a justice jako aktuální označení politiky Unie. Amsterodamskou smlouvou byl třetí pilíř rozdělen na přistěhovalectví a azyl a na oblast justiční spolupráce v trestních věcech. Právě zmiňované oblasti byly opět pomyslně spojeny s tímto novým mezioborovým politickým a legislativním systémem v podobě politiky prostoru, bezpečnosti a práva. Uvedený termín obsahuje spolupráci v následujících oblastech: justiční a policejní spolupráce, spolupráci v oblasti azylové politiky a migrace. Touto politikou a především nastavenými pravidly v ní, se deklaruje svoboda jednotlivce a současně účinný boj proti trestné činnosti. Pro dosažení cílů je potřeba mnoho institutů a prostředků. Mezi ty nejdůležitější patří Listina základních práv Unie, občanství Unie, svoboda pohybu, spolupráce justičních či celních orgánů členských států, vízová a azylová politika. Svobodný prostor svobody, bezpečnosti a práva by měl občanům Unie zaručit volný a svobodný pohyb na celém území Unie. Současně také zajistit ochranu a bezpečnost společnými opatřeními na ochranu vnějších hranic a v boji proti organizovanému zločinu. Výjimky ze zásady Občané Unie se mohou pohybovat, pobývat a hledat si zaměstnání v jakémkoliv členském státě, za stejných podmínek jako občané či a obyvatelé dané země. Vždy však existují výjimky, které je nutno respektovat a z kterých vyplývá, že svoboda pohybu není absolutní. Z hlediska rozdělení můžeme vyjmenovat tři druhy výjimek: a) obecné výjimky z primárního práva (veřejný pořádek a bezpečnost a ochrana veřejného zdraví); b) omezení z kategorických důvodů obecného zájmu; 12
c) zvláštní výjimky, mezi které se řadí dočasná omezení vyplývající z přístupových smluv. Pro pracovníky existují ještě omezení věcné působnosti volného pohybu osob, a to na základě práce ve státní správě a výkonu veřejné moci. Je zde třeba uvést také termín ochrany před vyhoštěním, který je považován až za krajní (poslední) prostředek dosažení nápravy. Samotná ochrana před vyhoštěním je upravena v článku 28 směrnice. Vyhoštění totiž představuje nejzávažnější zásah do svobody volného pohybu osob a Soudní dvůr jej považuje za poslední možnost, za konečné řešení členského státu ve vztahu k občanům Unie a jejich rodinných příslušníků. V primárním právu je omezení volného pohybu osob obsaženo v článku 45 odst. 3 SFEU. Jedná se tedy o omezení volného pohybu osob z důvodu veřejného pořádku a bezpečnosti, ochrana zdraví, což jsou obecné omezení a omezení zaměstnávání ve státní správě. Kategorické
důvody
týkající
se
obecného
zájmu
mohou
být
nepřímo
diskriminovatelné, ale musí mít svoje odůvodnění. Podle Soudního dvora jsou nepřímo diskriminující omezení volného pohybu osob a služeb v rozporu s ustanoveními unijního práva, pokud nemohou být zdůvodněny veřejným zájmem.22 Za diskriminaci se nepovažuje předpoklad znalosti požadovaného jazyka pro určitá povolání. Typický je například výkon lékaře nebo učitele. Zvláštní výjimky vyplývajících z přístupových smluv se týkají pohybu pracovníků. Původní členské státy mohly vůči novým státům využít omezení pro volný pohyb pracovníků, jedná se o tzv. přechodná období. Přechodné období pro volný pohyb pracovníků bylo možné uplatňovat maximálně 7 let. Po tuto dobu museli mít občané nových států Unie pracovní povolení. To jim znemožňovalo vstup na pracovní trh v rámci členských států Unie, které toto přechodné období uplatňovaly. Výjimky pro členské státy Na prvním místě je potřeba připomenout, že v Unii jsou stále problémy spojené s tím, že není shoda na interpretaci zajištění volného pohybu osob, které je dáno přímo ve Smlouvě. Spojené království, do určité míry také Irsko a původně i Dánsko si vykládaly volný pohyb osob přes vnitřní hranice tak, že se má vztahovat pouze na 22
OUTLÁ, Veronika. a kol. Právo Evropské unie. 2. Vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2008. ISBN 80-8689897-0, s. 240.
13
občany členských států. Tedy ne na státní příslušníky třetích zemí, i když s legálním pobytem. Tento výklad volného pohybu osob však odmítly členské státy i Komise. Ty zastávají názor, že svoboda pohybu se má vztahovat na všechny osoby bez jakéhokoliv omezení či diskriminace. Má umožnit legální pobyt na území Unie bez ohledu na jejich státní příslušnost. V této věci se dosud nepodařilo dosáhnout plně shodného názoru (dohody), což se odrazilo na výsledném textu nejdříve Amsterodamské smlouvy a později i samotné Lisabonské smlouvy. Protože nedošlo ke shodě, vyjednalo si Spojené Království, Irsko a Dánsko zvláštní výjimky, které jsou obsaženy v protokolech o SEU.
RESTRITKIVNÍ FAKTORY PRO VOLNÝ POHYB OSOB Po teroristických útocích ve Francii a Dánsku začalo mnoho státníků členských států Unie hovořit o tom, jak omezit volný pohyb osob nebo zavést přísnější kontrolu hranic Unie tak, aby k podobným akcím nedocházelo nebo se daly účinně eliminovat. Samozřejmě návrhů a názorů padalo mnoho, ale vždy byla v zásadním rozporu s jedním z hlavních cílů Unie. Tím je volný pohyb osob - jedna ze základních svobod Unie. Je potřeba zdůraznit, že souběžně s ním má Unie povinnost nejen vůči svým občanům ale i jejich rodinným příslušníkům zajistit bezpečnost. To je také argument většiny politiků, kteří jsou pro zavedení určitých zpřísnění či omezení. Může se jednat o zpřísnění kontroly na hranicích Unie nebo zavést dočasnou kontrolu na vnitřních hranicích Unie. Je však otázka, zda budou tato opatření dostačující. Útoky ve Francii a Dánsku totiž měly společného jmenovatele, kterým bylo náboženství. Oba útoky provedli
vyznavači
„Islámu“
či
dokonce
bojovníci
„Islámského
státu“.
Nezodpovězenou otázkou zůstává, kde se bere v těchto násilnících a vrazích všechna nenávist, brutalita a požitek ze zabíjení. Zda je to jen rozdílnost náboženství, co je k takovým činům vede a motivuje. Nenávist stoupenců islámského státu stále roste.
14
Radikalizace přistěhovalců a náboženských skupin Otázka přistěhovalců a integrace cizinců do Unie je stále aktuální a palčivá bez ohledu na zemi, ze které pocházejí. Ještě větším problémem jsou přistěhovalci, kteří pocházejí z muslimských zemí. Většina imigrantů právě pochází z muslimských zemí. V jednotlivých státech Unie se pak vytvářejí náboženské skupiny, kdy jejich soužití s okolím se stává postupně velice problematické. Války a destrukce státních struktur v arabských zemích situaci ještě umocňují. Podle dostupných zdrojů se v Unii nachází více než 20 miliónů muslimů, jiné zdroje zase hovoří o číslu blížící se 40 miliónům. Tato čísla se musí brát s určitou rezervou, neboť v některých evropských státech je sbírání dat o náboženství nepřístupné. Lze však konstatovat, že počet těchto obyvatel v Unii stoupá a za posledních cca. 30 let se zdvojnásobil. V současné době je to více než 5% jejího obyvatelstva. Někteří demografové dokonce předpovídají, že se v roce 2020 muslimská společnost v Unii rozroste natolik, že každý desátý Evropan bude muslim.23 V těchto číslech nejsou imigranti z válečných oblastí. V Německu je jich nyní již osm set tisíc. Dosud platí fakt, že většina přistěhovalců a náboženských skupin si vybírá jako cílové státy západní Evropy. Můžeme uvést Velkou Británii, kde muslimy můžeme potkat v Londýně, Bradfordu, Oldhamu či Birminghamu. V Německu se pak koncentrují především v Berlíně, Porúří a Porýní (Dortmund, Essen, Duisburg), kde je až 25% přistěhovalců. Samozřejmě se nesmí zapomenout na Francii, kde muslimové obývají především předměstí Paříže, ale i jižní část Francie - Lyon, Toulouse apod. Větší koncentrace přistěhovalců je ještě ve Švédsku ve městech Stockholm a Malmo. Důvody, proč radikalizace přistěhovalců a náboženských skupin roste, je více. Pokusím se některé z nich uvést. Muslimové i jiné radikální náboženské skupiny žijí ve společných komunitách v určité části města, kde je zvýšená kriminalita. Jejich komunikace s okolím je problematická a obtížná zejména z těchto důvodů: • neznají jazyk země, v níž pobývají, • náboženské rozdíly, z toho plynoucí nesnášenlivost, • odlišná kultura, zvyky a stupeň sociální vyspělosti včetně vzdělání, • způsob bydlení i jeho dostupnost, 23
ONDŘEJKA, Jan. Muslimové a evropská bezpečnost. Obrana a Strategie č.1. Brno: Univerzita Obrany. ISSN 1802-7199, s. 67-68.
15
• nezaměstnanost a další a další důvody. Samozřejmě je tento výčet neúplný, ale stačí k tomu, abychom pochopili vznik nesnášenlivosti a nevraživosti mezi obyvateli země a přistěhovalci. Tyto všechny socio¬ekonomické problémy pak vedou k politickým nepokojům, které mohou vyústit až k radikálním činům. Je potřeba uvést, že radikálních příznivců v muslimských komunitách je značná menšina.24 A právě tato menšina stojí za různými teroristickými útoky na území Unie, ať už se jedná o Velkou Británii, Španělsko nebo Francii a Dánsko. Několik útoků bylo zmařeno činností zpravodajských služeb. Nepochybně hlavním důvodem radikalizace je odlišnost náboženství - islámu. Dnešní Evropa a euroamerická civilizace často přisuzuje islámu roli náboženství, které vždy bylo a i nadále je v rozporu s politickou tradicí křesťanského světa. Toto tvrzení či názor má dva důvody. Prvním důvodem je, že západní civilizace se k islámu staví odmítavě a to i na základě historie. Druhým, že islámská společnost se netají tím, že k Západu cítí nenávist a podezíravost. V islámské společnosti se snad ani nedá prosazovat nějaká snaha o pochopení Západu. Zde nejde o boj „křesťanství vs. islám“, ale o boj islámu proti západu, boj proti materialismu a ateismu. Islámská společnost vidí Západ jako zvrhlý a prohnilý. V celé Evropě v současné době panují obavy z toho, aby situace s rostoucí muslimskou populací nenarostla do rozměrů, které by se už v budoucnu nedaly zvládnout. Mnozí mají obavy z toho, aby Evropa nebyla islamizována, že muslimové v populaci převládnou a prosadí své muslimské právo. S ním by se pak mohlo zvyšovat stupňování útoků různých radikálních skupin vyznavačů islámu. Protiteroristické opatření a nástroje EU Boj proti terorismu je nyní hodně diskutované téma ve všech státech Unie, ale i ve všech státech světa. Bohužel do současné doby nebyla dojednána žádná univerzální smlouva, ve které by byly obsaženy všechny formy boje proti mezinárodnímu terorismu. Existující protiteroristické smlouvy upravují výhradně oblast individuálního a skupinového terorismu (terorismus s mezinárodním prvkem), zatímco problematiku tzv. státního terorismu ponechávají bez povšimnutí.25 Dalším a naléhavým problémem na mezinárodní, a do poslední doby i regionální, úrovni je 24
PEROUTKA, František. Evropa jako islámská kolonie? In: Blogy [online]. [Cit. 28. 2. 2010]. Dostupný z: http://www.ct24.cz/blogy/71653-evropa-jako-islamska-kolonie/. 25 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 2. doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2010. ISBN 978-80-7201-813-0, s. 373.
16
dosažení konsensu při definici terorismu, který má charakter sporu v zásadních přístupech kvůli identifikaci celého problému. Tento deficit se podařilo v žádoucí míře napravit právními nástroji v reakci Unie na útoky v USA z 11. září 2001.26 Po teroristických útocích v USA, následně pak v Madridu a Londýně se jednou z hlavních priorit Unie a jejích členských států stala bezpečnost. Od Unie se nyní očekává účinnější společný přístup k přeshraničním problémům, jakými bezesporu jsou; ilegální migrace, pašování lidí a nedovolený obchod s nimi, boj proti terorismu a organizovanému zločinu, a k jejich prevenci - při záruce respektování základních práv a svobod. Bezpečnostní problematika Unie zahrnuje dva aspekty - aspekt bezpečnosti vnitřní a vnější. I když jsou oba v evropském právu z legislativně technického hlediska zakotveny odděleně, jako problematiky do značné míry komplexně samy o sobě. Nelze nevidět celou řadu faktorů v rovině vzájemně se ovlivňujících složek. V prostoru svobody, bezpečnosti a práva si Unie vymezila za cíl zajistit svým občanům vysokou úroveň bezpečnosti, což bylo zakomponováno do Amsterodamské smlouvy v roce 1999. Zde byl terorismus označen jako závažná trestná činnost. Z mimořádných zasedání v září a v říjnu 2001, která bezprostředně navazovala na teroristické útoky z 11. září 2001 v USA, je nutné upozornit na dva zásadní dokumenty Evropské rady, které reagovaly na události v USA. V prvním dokumentu ze září 200127 dala Evropská rada nezbytný podnět k akcím Evropské unie po teroristických útocích z 11. září s tím, že považuje na základě rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 1368 a Charty OSN vojenskou odvetu Spojených států při zásahu v Afghánistánu za „legitimní“. Současně byla z její strany dána výzva, aby se všichni spojili a utvořili co nejširší koalici proti terorismu pod záštitou OSN. Přitom trvá na zajištění, aby „tento přístup byl v souladu s respektováním základních svobod, na nichž stojí naše civilizace“ (bod I). Současně byl přijat Akční plán Unie na boj proti terorismu, který obsahoval mj. výzvu k zavedení evropského zatýkacího rozkazu a k přijetí společné definice terorismu.28 26
Podrobně k výkladu této kapitoly viz. PIKNA, Bohumil. Mezinárodní terorismus a bezpečnost Evropské unie (právní náhled). Praha: Linde Praha. 2006. ISBN 80-7201-615-6, (Kapitola III). 27 Závěry a Akční plán proti terorismu přijaté na mimořádném zasedání Evropské rady konaném 21. září 2001 v Bruselu [online]. [cit. 16. 12. 2001]. Dostupné z: http://www.consilium.europa.eu/uedocs/cms_data/docs/pressdata/en/ec/140.en.pdf. 28 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 2. doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2010. ISBN 978-80-7201-813-0, s. 377.
17
Na základě výzvy akčního plánu Unie na boj proti terorismu, která směřovala k zintenzivnění spolupráce v oblastech justice a vnitřních věcí, byla rozšířená Rada pro justici a vnitřní věci za tímto účelem instruována k přijetí konkrétních opatření, jako jsou vyhotovení seznamu teroristických organizací, těsnější součinnost všech zpravodajských služeb v Unii, zintenzivnění spolupráce v rámci Europolu nebo vytvoření specializovaného protiteroristického týmu spolupracujícího s protějšky v USA. V navazujícím druhém dokumentu z října 200129 Evropská rada uložila Radě další konkrétní úkoly, mezi které patří těsnější součinnost operativních služeb včetně spolupráce Europolu, Eurojustu, zpravodajských služeb, policejních a justičních orgánů. Dokument ještě zahrnoval výzvu k zintenzívnění spolupráce s USA při zajištění bezpečnosti pasů a víz, a rovněž na úseku boje proti falešným a padělaným dokumentům. Hlavní úlohu v Unii v otázce bezpečnostní oblasti hrají tři státy, kterými jsou Spojené království, Německo a Francie. Spojené království vystupuje v bezpečnostní oblasti jako jasný spojenec USA. Vždy po boku USA vystupovalo ve válkách proti Iráku, následně Afghánistánu. Francie naopak zastává tradiční proevropský přístup, z kterého vyplývá, že má výhrady vůči politice USA. Německo působí spíše skepticky, když se mají vojenské síly nasazovat mimo Evropu. Každopádně jejich slova mají velkou váhu při rozhodování Unie. Jejich postoje jsou nicméně známy už z historie. Pro účely boje s mezinárodním terorismem přijala Unie řadu nástrojů včetně opatření institucionálních a organizačních, které mají zvyšovat účinnost spolupráce v rámci Unie a také její rychlost při nasazení. Protiteroristické nástroje Unie lze v zásadě rozdělovat na: a) Politické nástroje - komplexní, specifické (včetně civilní obrany), b) Právní nástroje - Europol, Eurojust, evropský zatýkací rozkaz.30 Mezi právní nástroje Unie přijaté právní akty, které se zaměřují do oblastí policejní a justiční spolupráce v trestních věcech nebo civilní ochrany a na úsek prevence. Mezi 29
Zasedání Evropské rady konané ve dnech 19.-21. října 2001 v Gentu (prohlášení hlav států nebo vlád Evropské unie a předsedy Komise). 30 PIKNA, Bohumil. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva (prizmatem Lisabonské smlouvy). 2. doplněné vydání. Praha: Linde Praha, 2010. ISBN 978-80-7201-813-0, s. 382.
18
nejdůležitější právní nástroje Unie zaměřené na boj s terorismem nebo s ním úzce související patří: Europol, Eurojust, Úmluva EU o právní pomoci ve věcech trestních, Společné vyšetřovací týmy, Evropský zatýkací rozkaz a Prumská smlouva. Patří sem další a další opatření, které zabrání teroristům v jejich činnosti nebo to jejich činnost alespoň nějakým způsobem omezí. Aktuální problémy ze strany IS Po nedávných útocích ve Francii a následně Dánsku se jasně ukázalo, že aktuálnost i budoucnost radikálního islamistického hnutí tzv. Islámského státu („Islámský stát“) se Evropy týká dost konkrétně. Podle častého názoru evropských politických špiček, pokud chceme mít svět v budoucnu bezpečnější, musíme něco obětovat, být daleko tvrdší a uvolnit více prostředků na potlačení radikálů a omezení vlivu a rozpínavosti Islámského státu. Tyto a ještě další názory zazněly hlasitěji v poslední době na půdě Evropského parlamentu. Samotné označení Islámský stát vyvolává úvahu na téma, zda je používaný pojem „stát“ správný dle mezinárodního práva. Podle mezinárodního práva je stát subjektem mezinárodního práva a musí mít následující znaky: stálé obyvatelstvo, vymezené území, vládu, způsobilost vstupovat do vztahů s jinými státy. Dále má stát nějaká práva a povinnosti dodržovat prvky mezinárodního práva. Islámský stát nesplňuje většinu těchto prvků. Až dosud přitom nikdo nezpochybňuje jednu ze základních charakteristik soudobého islamistického terorismu, jako tzv. nestátního aktéra, který se vymyká politickým a státním strukturám a pohybuje se mimo oblast kodifikovaného práva. Přitom cíle mezinárodního terorismu mají zároveň zřetelnou politickou dimenzi, kterou je etablování se jako jedna z rozhodujících sil ovlivňující světový vývoj, se strategií dosáhnout porážky Západu.31 Islámský stát je radikální teroristická organizace původem z Iráku. Po bojích ovládla území severního Iráku a následně Sýrie a vyhlásila samostatný Islámský stát, který není uznán žádným jiným státem. Jeho stoupenci vyhlásili toto území za chalífát, který si nárokuje náboženskou autoritu nad všemi muslimy na světě a usiluje o vládu
31
Srov. BALABÁN. Miloš. Perspektivy, tendence a hlavní aktéři vývoje bezpečnostní situace ve světě do roku 2020. In: BALABÁN, Miloš. (eds.) Bezpečnostní budoucnost České republiky- otázky, výzvy, problémy (Sborník statí ke konferenci „Česká bezpečnostní politika a její perspektivy“). Praha: Ministerstvo obrany ČR - AVIS, listopad 2005, s. 7 - 33. ISBN 80-7278-306-8, s. 7 a násl.
19
nad všemi muslimy obývanými územími. Cílem je obnovit chalífát na územích Iráku a Levanty (dřívější geografické označení zahrnující Sýrii, Palestinu, Jordánsko a Libanon), či dalších zemí, které byly někdy v historii pod muslimskou vládou. V současnosti se jedná o nejnebezpečnější teroristickou organizaci, která je známa svou brutalitou, odhodláním při boji zemřít. Tato organizace disponuje i velkým bohatstvím, které získává z obchodování s ropou na černém trhu a dalšími svými aktivitami. Jejím vůdcem je Abú Bakr Bagdádi. Případný vznik Islámského státu a dobytí území by znamenalo celosvětový problém, který se přímo týká všech a Unii nevyjímaje. Proto se do bojů proti této organizaci zapojila již celá řada států. Jsou to státy, které jsou členy NATO, těch je dvanáct, dále pak Austrálie, Nový Zéland a pět arabských zemí - Saudská Arábie, Jemen, Spojené arabské emiráty, Katar a Jordánsko. Asijské státy chtějí ukázat, že ne všechny arabské země jsou zdrojem islámského terorismu. Zabránění vzniku Islámského státu je nyní aktuální problém číslo jedna, podle mého názoru, celého světa. Jde o udržení bezpečnosti na celém světě, na které mají zájem všechny státy, i ty, které se přímo neúčastní bojů v Sýrii a Iráku. Samotný vznik tohoto tzv. státu vojenskou silou je podle dnešního práva nemožný a všechny státy dělají a budou dělat vše, aby k tomu nedošlo. Pokud by Islámský stát opravdu vznikl za použití vojenské síly a násilí, šlo by tento proces označit jako debelaci tj. úplné vojenské porážky a zničení organizované státní moci druhé strany, což je v dnešní době považováno za nepřípustné.
Závěr. Tento příspěvek nemá za cíl podrobně hodnotit situaci, ale popsat a upozornit na právní úpravu v porovnání se skutečností, která v současné době velmi citlivě vystupuje do popředí a vyvolává vážné obavy převážné části obyvatelstva Evropské unie. Ujišťování o tom, že se nejedná o žádné nebezpečí nemůže obstát v situaci, kdy nekontrolované a nekontrolovatelné masy imigrantů z arabských zemí proudí do zemí Evropské unie. Svědčí o tom i narychlo přijímaná neplánovaná opatření. V tak obrovském množství imigrantů bez zjištění jejich identity jistě najdou místo i stoupenci islámského státu, kteří budou hledat možnosti, jak realizovat své zájmy. V této situaci lze konstatovat, že struktury EU, které mají za úkol paralyzovat tento 20
stav, zcela selhaly. Takto lze jmenovat např. agenturu FRONTEX, která za účelem ochrany vnějších hranic Unie byla vytvořena.
Důležité prameny, mimo monografie uváděné v poznámkách pod čarou. Doporučení Komise ze dne 6. listopadu 2006, kterým se zavádí „Praktická příručka pro příslušníky pohraniční stráže (schengenská příručka)“ pro použití příslušnými orgány členských států při výkonu hraniční kontroly osob. Brusel 6.11.2006 Konsolidované znění Smlouvy o fungování Evropské unie (Úřední věstník EU C 83/48, 30. 3. 2010). Lisabonská smlouva pozměňující smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství (2007/C 306/01). Listina základních práv Evropské unie (2010/C 83/02) Úřední věstník EU, C 83/389, 30 3. 2010). Nařízení Rady (EHS) č. 1612/68 ze dne 15. října 1968 o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (Úřední věstník L 257, 19.10.1968). Nařízení Rady (ES) č. 2007/2004 ze dne 26. října 2004 o zřízení Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích Evropské unie. Úřední věstník EU L 395, 25.11.2004. Nařízení pozměněné nařízením č. 1168/2011 ze dne 25. listopadu 2011 (Úřední věstník EU L 304/1, 22.11.2011). Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví Kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (schengenský hraniční kodex). (Úřední věstník EU L 105/1, 13. 4. 2006). Nařízení pozměněné nařízením č. 296/2008 (Úřední věstník EU L 97, 9. 4. 2008). Protokol o postavení Dánska (Úřední věstník EU C 310/356, 16.12.2004). Protokol o postavení Spojeného království a Irska s ohledem na politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví na soudní spolupráci v občanských věcech a policejní spolupráci (Úřední věstník EU C 310/353, 16.12.2004). Rámcové rozhodnutí Rady 960/2006/SVV ze dne 18. prosince 2006 o zjednodušení výměny operativních a jiných informací mezi donucovacími orgány členských států Evropské unie (Úřední věstník L 386/89, 29.12.2006). 21
Rozhodnutí Rady 2008/615/SVV ze dne 23. června 2008 o posílení přeshraniční spolupráce, zejména v boji proti terorismu a přeshraniční trestné činnosti (Úřední věstník L 210/1, 6. 8. 2008). Rozhodnutí Rady 2008/616/SVV ze dne 23. června 2008 o provádění rozhodnutí 2008/615/SVV o posílení přeshraniční spolupráce, zejména v boji proti terorismu a přeshraniční trestné činnosti (Úřední věstník L 210/12, 6. 8. 2008). Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 6. července 2005 o uznávání odborných kvalifikací (Úřední věstník L 255/22, 30. 9. 2005).
22
