Volný pohyb osob a uznávání odborné kvalifikace v primárním právu Evropského společenství

Volný pohyb osob a uznávání odborné kvalifikace v primárním právu Evropského společenství Jan Hradil, Úřad vlády ČR, Odbor kompatibility 1.

Úvod

Jedním ze základních úkolů Společenství je spravovat vnitřní trh. Vnitřní trh je v čl. 16 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen „Smlouva“) definován jako prostor bez vnitřních hranic, ve kterém je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a to za podmínek stanovených touto Smlouvou. Jedním z hlavních cílů Společenství je pak podle čl. 2 ES vysoká úroveň zaměstnanosti a vysoký stupeň konkurenceschopnosti. Cíl vysoké úrovně konkurenceschopnosti přitom nelze chápat jen ve spojitosti se zbožím a službami. Míra konkurenceschopnosti v oblastech zboží a služeb je pochopitelně ovlivněna zejména fungujícím systémem volného pohybu ekonomicky činných subjektů, podnikatelů, či zaměstnanců, mezi členskými státy Evropské unie, a jejich uplatněním se na místním trhu. Tato vzájemná migrace osob mezi členskými státy přispívá na jednu stranu k provázanosti a vyšší míře konvergence jednotlivých ekonomik a na druhou stranu k prohlubování sociálních vztahů mezi jednotlivými evropskými národy. Flexibilní systém volného pohybu osob mezi členskými státy dále napomáhá cíli zajistit vysokou úroveň zaměstnanosti ve Společenství. Tento příspěvek má za úkol popsat v hrubých rysech institut uznávání profesních, odborných kvalifikací mezi členskými státy, který svobodu pohybu osob napomáhá realizovat. Zaměřuje se však přitom výhradně na primární právo, vyjádřené ve Smlouvě. Systém uznávání kvalifikací podle existujících směrnic je ponechán jinému výkladu1. 2.

Zakotvení volného pohybu osob ve Smlouvě

Oblast volného pohybu osob je upravena v Hlavě III, článcích 39 až 55 Smlouvy (ES). Do této oblasti spadají tři základní svobody volného trhu – svoboda pohybu pracovníků (čl. 39 ES), svoboda usazování (čl. 43 ES) a svoboda poskytování služeb přes hranici (čl. 49 ES). Svoboda pohybu pracovníků zahrnuje, za podmínek stanovených Smlouvou a sekundárními předpisy ES, právo státních příslušníků členských států na rovné zacházení v zaměstnávání, v odměně za práci a jiných pracovních podmínkách, právo se ucházet o nabízená zaměstnání a za tímto účelem se volně pohybovat na území členských států, právo pobývat na území členského státu za účelem výkonu zaměstnání a právo zůstat v tomto členském státě po skončení zaměstnání. Přestože je ve Smlouvě svoboda pohybu pracovníků definována především jako zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti, Soudní dvůr ES (dále jen „ESD“) rozšířil 1

)

Viz zejména Schneider, H. : Die Anerkennung von Diplomen in der Europaeischen Gemeinschaft, Antwerpen Apeldoorn: Maklu, doktorská práce, Univerzita Limburg, Maastricht, 1995.

výkladem tento zákaz i na národní pravidla, která se aplikují bez ohledu na státní příslušnost daného pracovníka, ale brání jeho volnému pohybu2. Svoboda usazování zahrnuje jednak právo zahajovat a provozovat samostatnou výdělečnou činnost, jakož i zřizovat podniky, zejména společnosti, na území druhého členského státu (tzv. primární usazení), a jednak právo rozšíření podnikatelské činnosti provozované v jednom státě na území druhého prostřednictvím obchodních zastoupení, poboček (organizačních složek) nebo dceřinných společností (tzv. sekundární usazení). Čl. 43 ES zakazuje „omezení“ výše uvedených práv. I zde ESD deklaroval, že se nejedná pouze o zákaz diskriminace na základě státní příslušnosti, ale že jsou zakázána i národní pravidla, která sice nerozlišují ve své aplikaci mezi státními příslušníky členských států, která však představují překážky těchto práv3. Svoboda poskytování služeb je ve své podstatě právem každého ekonomického subjektu poskytnout službu v jiném členském státě nebo ji v jiném státě přijímat. Zahrnuje právo poskytovatele služby usazeného v jednom členském státě provozovat svou činnost osobně na území druhého členského státu za účelem jejího poskytnutí. Toto právo je dočasné. Podobně jako u usazení vyžaduje článek 49 v cílovém členském státě nejen odstranění veškeré diskriminace poskytovatele služby na základě státní příslušnosti, ale také vyžaduje zrušení jakýchkoli překážek, přestože ve své aplikaci nerozlišují mezi domácími nebo zahraničními subjekty, které mohou znemožnit nebo bránit činnostem poskytovatele služby usazeného v jiném členském státě, kde v souladu s právem poskytuje obdobné služby4. V kontextu všech tří svobod ESD uznává, že s ohledem na zvláštní charakter některých činností, zvláště pak odborných činností, mohou být některé překážky ospravedlněny a nebudou tedy postiženy zákazem podle čl. 39, 43 a 49 ES. Pokud však má být národní opatření, které představuje překážku volného pohybu, ospravedlněno, musí se aplikovat bez rozdílu na domácí a zahraniční subjekty a jeho účelem musí být ochrana důležitého veřejného zájmu, jako například ochrana spotřebitele (resp. příjemce služby), ochrana pracovníků, apod. Dále, toto opatření musí být vhodné k ochraně daného veřejného zájmu a nesmí být více omezující, než je k ochraně daného veřejného zájmu nezbytně třeba (musí být proporcionální)5.

2

)

3

) ) 5 ) 4

Např. rozsudek ESD v případu C-415/93 Union royale belge des sociétés de football association ASBL v Jean-Marc Bosman, Royal club liégeois SA v Jean-Marc Bosman a ostatní a Union des associations européennes de football (UEFA) v Jean-Marc Bosman, SbSD 1995, I-4921. Např. rozsudek ESD v případu C-19/92 Dieter Kraus v Land Baden-Württemberg, SbSD 1993, I-1663. Např. rozsudek ESD v případu C-76/90 Manfred Säger v Dennemeyer & Co. Ltd., SbSD (1991) I-4221. V oblasti svobody pohybu pracovníků, viz rozsudek Bosman, viz pozn. č. 2, odst. 104; v oblasti svobody usazování, viz rozsudky ESD v případech C-96/85 Komise Evropských společenství v Francouzská republika, SbSD 1986, 1485, odst. 11; Kraus, viz pozn. č. 3, odst. 32; a C-55/94 Reinhard Gebhard v Consiglio dell'Ordine degli Avvocati e Procuratori di Milano, SbSD 1995, I-4165, odst. 37; v oblasti svobody poskytování služeb, viz rozsudky ESD v případech 33/74 Johannes Henricus Maria van Binsbergen v Bestuur van de Bedrijfsvereniging voor de Metaalnijverheid, SbSD 1974, 01299, odst. 12; 205/84 Komise Evropských společenství v Spolková republika Německo, SbSD 1986, 03755, odst. 29; a Säger v Dennemeyer, viz pozn. č. 4, odst. 15 – pro přehled další relevantní judiktury, viz Guide to the Case Law of the European Court of Justice on Articles 43 et seq. EC Treaty (Freedom of establishment) a Guide to the Case Law of the European Court of Justice on Articles 49 et seq. EC Treaty (Freedom to provide services), Evropská komise, 2001, zdroj: http://europa. eu.

Ustanovení Smlouvy zakládající výše uvedené svobody mají přímý účinek (direct effect). To znamená, že je členské státy a jejich orgány musí aplikovat bezprostředně a přednostně před národním právem. Plné platnosti nabyly čl. 43 a 49 s uplynutím přechodného období, které skončilo začátkem 70. let, a za přímo účinné je vzápětí prohlásila série rozsudků ESD6. Z výše uvedeného je zřejmé, že ustanovení čl. 39, 43 a 49 ES podléhají analogickému výkladu ESD, alespoň ve svých hlavních rysech. Soudní dvůr v části své judikatury začínající rozsudkem Gebhard7, formuluje obecná pravidla aplikovatelná pro „všechny základní svobody vnitřního trhu“. Proto se i pro účely následujícího výkladu hovoří souhrnně o „volném pohybu osob“, kromě případů, kdy je třeba hovořit o jednotlivých svobodách odděleně. 3.

Požadavek odborné kvalifikace jako překážka volného pohybu osob

Členské státy mají v oblastech neharmonizovaných právními předpisy ES plnou pravomoc stanovit vlastní podmínky týkající se odborné kvalifikace pro zahájení a výkon odborné činnosti na svém území a jsou oprávněny jako doklad o této odborné kvalifikaci vyžadovat předložení diplomů, či jiných osvědčení8. Rozdílné požadavky na odbornou kvalifikaci pro výkon určité činnosti v různých členských státech však vytvářejí významné překážky volného pohybu osob9. Smlouva proto obsahuje v čl. 47 právní základ pro přijetí sekundárních předpisů, za účelem usnadnění zahajování a provozování činností, upravujících vzájemné uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o kvalifikaci10.

6

)

7

)

8

)

9

) )

10

int/comm/internal_market/en/services/establ/index. htm, http://europa. eu. int/comm/internal_market/en/services/services/index. htm. V oblasti svobody pohybu pracovníků se ustanovení čl. 39 (dříve 48) Smlouvy přímo aplikují již od 60. let a nevztahovalo se na ně zmíněné přechodné období (viz např. rozsudek ESD v případu 75/63 M. K. H. Hoekstra v Bestuur der Bedrijfsvereniging voor Detailhandel en Ambachten); k přímému účinku čl. 43 (dříve 52) ES o svobodě usazování viz rozsudek ESD v případu 2/74 Jean Reyners v Belgie, SbSD 1974, 00631, odst. 10 až 13; k přímému účinku čl. 49 (dříve 59) ES o svobodě poskytování služeb viz rozsudek ESD v případu Van Binsbergen, viz pozn. č. 5, odst. 21 až 24. Rozsudek Gebhard, viz pozn. č. 5. Odstavec 37 rozsudku obsahuje pravidlo možného ospravedlnění překážek z naléhavého důvodu veřejného zájmu, formulované společně pro všechny svobody garantované Smlouvou, ačkoliv samotný rozsudek se týkal pouze svobody usazování. Rozsudky ESD v případech 222/86 Union nationale des entraineurs et cadres techniques professionnels du football (UNECTEF) v Georges Heylens a ostatní, SbSD 1987, 4097, odst. 10; C-340/89 Irène Vlassopoulou v Ministerium für Justiz, Bundes- und Europaangelegenheiten Baden-Württemberg, SbSD 1991, I-02357, odst. 9; C-104/91 Colegio Oficial de Agentes de la Propriedad Inmobiliaria v José Luis Aguirre Borrell a ostatní, SbSD 1992, I-3003, odst. 7; Gebhard, viz pozn. č. 5, odst. 35. Např. rozsudek Vlassopoulou, viz pozn. č. 8, odst. 15. Článek 47 ES stanoví: 1. Za účelem usnadnění přístupu osob k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkonu vydá Rada postupem podle článku 251 směrnice upravující vzájemné uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o kvalifikaci. 2. Za stejným účelem vydá Rada postupem podle článku 251 směrnice ke koordinaci právních a správních předpisů členských států, jež se týkají přístupu k samostatně výdělečným činnostem a jejich výkonu. Rada rozhoduje postupem podle článku 251 jednomyslně o směrnicích, k jejichž provedení jsou alespoň v jednom členském státě zapotřebí změny stávajících zásad právní úpravy povolání obsažených v zákonech

Pokud jeden členský stát vyžaduje pro výkon určité činnosti na svém území absolvování studia v určité délce a určitého zaměření, a druhý členský stát pro výkon stejné činnosti vyžaduje absolvování studia jiného zaměření nebo jiné délky, je znemožněna vzájemná migrace osob, které dané činnosti provozují, s výjimkou několika málo jednotlivců, kteří absolvovali potřebné kvalifikační kurzy či studium v obou členských státech. Tento problém lze na komunitární úrovni řešit v zásadě dvěma způsoby. Za prvé, členské státy mohou sjednotit kvalifikační požadavky pro výkon ekonomických činností, které spadají do okruhu vztahů, upravených Smlouvou. Proto předpokládá Smlouva v druhé větě čl. 47 odst. 2 přijetí sekundárních právních předpisů, měnících v členských státech dosavadní podmínky pro zahájení povolání. Tato opatření musí být přijata Radou jednomyslně11. Za druhé, členské státy mohou své kvalifikační požadavky pro výkon hospodářských činností vzájemně koordinovat, bez potřeby jejich další harmonizace. Právní základ pro přijetí těchto předpisů poskytuje Smlouva v čl. 47 odst. 1 a v první a třetí větě odstavce 2. V tomto případě postačí k přijetí sekundárního předpisu v Radě kvalifikovaná většina12.

11

)

12

)

vzhledem ke vzdělání a podmínkám přístupu fyzických osob k určitým povoláním. V ostatních případech Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou. 3. Pokud jde o povolání lékařská, zdravotnická a farmaceutická, bude postupné odstraňování omezení záviset na koordinaci podmínek pro jejich výkon v jednotlivých členských státech. Mezi opatření přijatá na základě tohoto ustanovení řadíme především tzv. sektorové koordinační směrnice, které harmonizují minimální požadavky na odbornou kvalifikaci určitých profesí: Směrnice Rady 93/16/EHS ze dne 5. dubna 1993 o usnadnění volného pohybu lékařů a vzájemného uznávání jejich diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci, Úř. věst. L 165, 07. 07. 1993; Směrnice Rady ze dne 21. ledna 1980 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodních asistentek a jejího výkonu (80/155/EHS), Úř. věst. L 218, 11. 02. 1980; Směrnice Rady ze dne 18. prosince 1978 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se činnosti veterinárních lékařů (78/1027/EHS), Úř. věst. L 362, 23. 12. 1978; Směrnice Rady ze dne 27. června 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se činnosti zdravotních sester a ošetřovatelů odpovědných za všeobecnou péči (77/453/EHS), Úř. věst. L 176, 15. 07. 1977; Směrnice Rady ze dne 25. července 1978 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se činností zubních lékařů (78/687/EHS), Úř. věst. L 233, 24. 08. 1978; a Směrnice Rady ze dne 16. září 1985 o koordinaci právních a správních předpisů ohledně některých činností v oblasti farmacie (85/432/EHS), Úř. věst. L 253, 24. 09. 1985. Na základě tohoto ustanovení byly nejdříve přijaty tzv. přechodné směrnice doplněné směrnicemi o liberalizaci, které byly vydávány v průběhu 60. až 80. let a sektorově koordinovaly umožnění svobody usazení a svobody poskytování služeb až do vydání konsolidační směrnice 1999/42/ES (viz níže). Dále byly na základě tohoto ustanovení vydány směrnice o vzájemném uznávání dokladů o formální kvalifikaci doplňující koordinační sektorové směrnice uvedené v pozn. č. 11, a posléze tzv. směrnice obecného systému: směrnice Rady ze dne 21. prosince 1988 o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy (89/48/EHS), Úř. věst. L 19, 24. 1. 1989; směrnice Rady 92/51/EHS ze dne 18. června 1992 o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělávání a přípravy, kterou se doplňuje směrnice 89/48/EHS, Úř. věst. L 209, 24. 7. 1992; a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/42/ES ze dne 7. června 1999 stanovující mechanismus pro uznávání kvalifikací ohledně odborných činností zahrnutých směrnicemi o liberalismu a o přechodných opatřeních a doplňující obecné systémy pro uznávání kvalifikací, Úř. věst. L 201, 31. 7. 1999.

Existenci ustanovení čl. 47 ve Smlouvě však nelze chápat tak, že uskutečnění svobody volného pohybu je závislé na vydání výše uvedených sekundárních předpisů. Úkolem těchto sekundárních předpisů je pouze „usnadnit“ volný pohyb osob, nikoli jej uskutečnit. Samotné právo volného pohybu nemůže být závislé na jejich přijetí. Absence koordinačních nebo harmonizačních předpisů v oblasti uznávání odborných kvalifikací proto nemůže vyloučit přímý účinek ustanovení Smlouvy o volném pohybu osob13. Členské státy mají podle čl. 10 ES povinnost učinit veškerá vhodná, obecná i zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smlouvy o založení ES nebo z rozhodnutí orgánů Společenství. Členské státy usnadňují Společenství plnění jeho poslání a musí se proto zdržet jakéhokoli opatření, jež by mohlo ohrozit dosažení cílů této smlouvy. Z toho vyplývá, že i když členské státy mohou v rámci své pravomoci stanovit podmínky týkající se odborné kvalifikace pro zahájení a výkon odborné činnosti na svém území a vyžadovat jako doklad o této odborné kvalifikaci určené diplomy, či jiná osvědčení, musí při výkonu této pravomoci zároveň dodržovat zákaz (přímé i nepřímé) diskriminace, řídit se zásadou proporcionality a respektovat základní svobody volného pohybu ve Společenství14. Státní příslušníci jiných členských států musí mít zejména možnost prokázat znalosti a dovednosti vyžadované v členském státě, ve kterém hodlají předmětnou činnost provozovat (dále jen „cílový členský stát“), na základě diplomů, osvědčení a jiných dokladů o formální kvalifikaci získaných v členském státě, ze kterého pocházejí (dále jen „členský stát původu“)15. Na základě této premisy vyvinula judikatura Soudního dvora ES (dále jen „ESD“) soubor pravidel, která se v oblasti uznávání kvalifikací uplatňují: -

Především musí být v cílovém členském státě zajištěno bezproblémové uznávání formální i materiální platnosti dokladů vydaných v jiném členském státě, bez nutnosti jejich legalizace nebo jiného ověření. Příslušný uznávací orgán cílového členského státu musí hodnotit znalosti státního příslušníka jiného členského státu na základě údajů obsažených v jeho diplomu, či osvědčení, a to zejména s ohledem na charakter a délku studia a praktické přípravy, kterou tento státní příslušník podle těchto osvědčení absolvoval16.

13

)

14

)

15

)

16

)

Viz zejména rozsudky ESD v případech van Binsbergen, viz pozn. č. 5, odst. 21 až 24; 71/76 Jean Thieffry v Conseil de l'Ordre des avocats à la cour de Paris, SbSD 1977, 00765, odst. 17; 11/77 Richard Hugh Patrick v Ministre des affaires culturelles, SbSD 1977, 01199, odst. 10; Heylens, viz pozn. č. 8, odst. 11; Vlassopoulou, viz pozn. č. 8, odst. 13; Aguirre Borrell, viz pozn. č. 8, odst. 8; C-238/98 Hugo Fernando Hocsman v Ministre de l'Emploi et de la Solidarité, SbSD 2000, I-06623, odst. 32. Tuto povinnost zdůraznil ESD v kontextu uznávání kvalifikací v rozsudku Thieffry, viz pozn. č. 13, odst. 16. Viz také rozsudky Vlassopoulou, viz pozn. č. 8, odst. 14; Aguirre Borrell, viz pozn. č. 8, odst. 9; aj. Rozsudky Vlassopoulou, viz pozn. č. 8, odst. 15 a 16; Gebhard, viz pozn. č. 5, odst. 38. Srovnej názor v Dauses, M. A. : Příručka hospodářského práva EU, české vydání, C. H. Beck, Mnichov, 2002, str. 404. Rozsudek Heylens, viz pozn. č. 8, odst. 13; Vlassopoulou, viz pozn. č. 8, odst. 17; tato zásada byla posléze výslovně vyjádřena v obecných směrnicích přijatých na základě čl. 47 ES: čl. 8 odst. 1 směrnice 89/48/EHS a čl. 12 odst. 1 směrnice 92/51/EHS, viz pozn. č. 12.

-

Členský stát původu nesmí jako jediný přípustný doklad o odborné kvalifikaci vyžadovat diplom, či osvědčení, vydávané pouze v tomto státě, jelikož by tím byli nepřímo diskriminováni státní příslušníci jiných členských států17.

-

Cílový členský stát musí vzít v úvahu veškeré diplomy, veškerá osvědčení a jiné doklady o formální kvalifikaci státního příslušníka jiného členského státu, včetně jeho relevantní odborné praxe, a srovnat znalosti a dovednosti z nich vyplývající s požadavky tohoto státu na odbornou kvalifikaci18.

-

Členské státy musí předem stanovit seznamy oblastí, jejichž znalost je nezbytná pro výkon příslušné činnosti a bude se proto objektivně vyžadovat pro výkon příslušné činnosti, bez ohledu na státní příslušnost uchazeče o přístup k takové činnosti. Jak jinak by mohl příslušný orgán cílového členského státu porovnat znalosti a dovednosti osvědčené patřičnými doklady, se kterými uchazeč přichází z jiných členských států, s „diplomem“, který se vyžaduje pro výkon předmětné činnosti v cílovém členském státě19?

-

Cílový členský stát dále nemůže od státního příslušníka jiného členského státu vyžadovat, aby jeho znalosti nabyté v členském státě původu byly naprosto shodné s rozsahem znalostí potvrzených diplomem vyžadovaným v tomto členském státě, cílový členský stát však může požadovat, aby rozsah jeho znalostí byl alespoň odpovídající úrovně20.

-

Pokud v rámci srovnávací procedury vyjde najevo, že odborná kvalifikace dotčené osoby potvrzená doklady z jiných členských států a odborná kvalifikace vyžadovaná v cílovém členském státě si navzájem odpovídají jen částečně, může cílový členský stát po dotčené osobě požadovat, aby prokázala, že si chybějící odbornou kvalifikaci doplnila21.

-

Protože je volný přístup k povolání základním právem, které Smlouva ES garantuje každému státnímu příslušníku členského státu, je nezbytné, aby byla zároveň zajištěna možnost soudní ochrany proti těm rozhodnutím správního orgánu, které výkon tohoto základního práva znemožňují. Tento požadavek koneckonců odráží obecnou zásadu komunitárního práva, která vychází ze společných ústavních tradic členských států a která je navíc zakotvena v čl. 6 a 13 Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod. Efektivní soudní přezkum závisí především na přezkoumání legality důvodů, na kterých bylo rozhodnutí založeno. Příslušný soud může proto žádat správní orgán, který ve věci rozhodl, aby mu tyto důvody dodal.

17

)

18

)

19

)

20

) )

21

Viz rozsudky ESD v případech C-154/89 Komise Evropských společenství v Francouzská republika, SbSD 1991, I-00659, v souvislosti s průvodcovskou zkouškou; C-281/98 Roman Angonese v Cassa di Risparmio di Bolzano SpA, SbSD 2000, I-04139, v souvislosti s osvědčením o znalosti jazyka. Rozsudek Vlassopoulou, viz pozn. č. 8, odst. 16; k povinnosti vzít v úvahu i odbornou praxi viz rozsudky Vlassopoulou, odst. 21; C-319/92 Salomone Haim v Kassenzahnärztliche Vereinigung Nordrhein, SbSD 1994, I-0425, odst. 27, 28; Hocsman, viz pozn. č. 13, odst. 22 a 40; podrobněji rozebráno v Prinssen, J. M. : Komentář k případu C-238/98 Hugo Fernando Hocsman v Ministre de l’Emploi et de la Solidarité, in: CML Rev (2001) 1587 - 1596, str. 1590. Rozsudek ESD v případu C-145/99 Komise Evropských společenství v Italská republika, SbSD 2002, I02235, odst. 51 až 53. Rozsudek Heylens, viz pozn. č. 8, odst. 13; Vlassopoulou, viz pozn. č. 8, odst. 17. Rozsudek Vlassopoulou, viz pozn. č. 8, odst. 19.

V případech, kdy je třeba zajistit účinnou ochranu základního práva garantovaného Smlouvou, však musí osoba, které bylo toto právo upřeno, v každém případě mít nejlepší podmínky k jeho obraně a musí být schopna zhodnotit veškeré relevantní skutečnosti proto, zda má její návrh na soudní přezkum smysl, či ne. Proto je příslušný uznávací orgán členského státu povinen vždy sdělit uchazeči důvody, na kterých založil své negativní rozhodnutí22. 4.

Některé rozsudky Evropského soudního dvora

Výše uvedený soubor pravidel byl příkladně aplikován Soudním dvorem ve stěžejním případu Vlassopoulou23. Paní Vlassopoulou byla řeckou advokátkou, registrovanou v Aténské komoře. Kromě své řecké odborné kvalifikace získala i doktorát v oboru právo na Tübingenské univerzitě a po dobu pěti let pracovala v advokátní kanceláři v Mannheimu, kde v souladu s německými právními předpisy získala oprávnění poskytovat (nikoli však samostatně svým jménem) právní služby v oblasti řeckého a komunitárního práva. Po této době se rozhodla podat přihlášku k přijetí do advokátského stavu v německé spolkové zemi Baden-Württemberg. Ministerstvo však její přihlášku zamítlo s tím, že nesplňuje podmínku odborné kvalifikace. Požadovanou odbornou kvalifikací totiž bylo studium v oboru právo na německé univerzitě, složení první státní zkoušky, poté absolvování odborného praktického výcviku a složení druhé státní zkoušky. V době podání přihlášky nebyly přijaty žádné směrnice o uznávání kvalifikací, které by se vztahovaly na případ advokáta hodlajícího se usadit v jiném členském státě. Spolkový soudní dvůr, který se zabýval odvoláním paní Vlassopoulou, podal předběžnou otázku k Evropskému soudnímu dvoru na interpretaci článku 52 (dnes 43) ES o svobodě usazování. ESD s odvoláním na svou dřívější judikaturu připomněl, že článek 52 (dnes 43) ES stanovil cíl, který měl být dosažen koncem přechodného období, přičemž splnění tohoto cíle nemůže záviset na vydání postupných opatření na úrovni Společenství. Naopak, členské státy mají na základě čl. 5 (dnes 10) ES povinnost co nejvíce napomáhat splnění cílů Smlouvy. Proto v případech, kdy státní příslušník jiného členského státu žádá o přístup k určité profesi v cílovém členském státě, musí tento stát vzít v úvahu jeho doklady o kvalifikaci, které ho opravňují k výkonu stejné profese v členském státě původu, a porovnat znalosti a schopnosti potvrzené těmito doklady s odbornou kvalifikací potřebnou podle národních pravidel. Členské státy přitom mohou vzít v úvahu objektivní rozdíly týkající se právního uspořádání a vlastní náplně dotčené profese v cílovém členském státě. Pokud se znalosti a dovednosti potvrzené doklady dotčené osoby kryjí s odbornou kvalifikací vyžadovanou podle národních pravidel jen částečně, může cílový členský stát po této osobě požadovat, aby prokázala znalost chybějící kvalifikace. Přitom se musí cílový členský stát přesvědčit, zda tato chybějící kvalifikace nemůže být kompenzována jinými znalostmi nabytými v průběhu studia nebo odborné praxe dotčené osoby. Pokud cílový členský stát vyžaduje pro zahájení dané činnosti absolvování praxe, 22

)

23

)

Rozsudek Heylens, viz pozn. č. 8, odst. 14 a 15; Vlassopoulou, viz pozn. č. 8, odst. 22; čl. 8 odst. 2 směrnice 89/48/EHS a čl. 12 odst. 2 směrnice 92/51/EHS, viz pozn. č. 12. Rozsudek, viz pozn. č. 8.

uznávací orgán se musí přesvědčit, zda tuto praxi nemůže nahradit již absolvovaná odborná praxe v jiném členském státě. Konečně, členské státy musí zajistit, aby řízení o uznání odborné kvalifikace bylo v souladu s požadavky na spravedlivý proces a na účinnou ochranu základních práv garantovaných Smlouvou24. Uvedené závěry ESD zopakoval i v rozsudku Aguirre Borrell25, který se týkal činnosti provozovatele realitní kanceláře. V době, kdy byl rozsudek Vlassopoulou zveřejněn, již vstoupila v platnost směrnice Rady 89/48/EHS o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy26, která by se v současnosti na předmět sporu aplikovala. Směrnice 89/48/EHS, stejně jako doplňující směrnice 92/51/EHS o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělávání a přípravy, kterou se doplňuje směrnice 89/48/EHS27, vychází v podstatě z obdobných principů, jako judikatura k čl. 43 ES. První směrnice se aplikuje v oblasti povolání, která vyžadují jako kvalifikační předpoklad vysokoškolské studium. Druhá směrnice upravuje uznávání v oblastech nižší odborné kvalifikace. Vlastní způsob uznávání spočívá ve srovnávání dokladů o formální kvalifikaci, které může být doplněno požadavkem členského státu, aby uchazeč prokázal doplnění chybějící kvalifikace buď absolvováním adaptačního období (jakési zkušební praxe) nebo složením zkoušky způsobilosti (vyrovnávacího testu). Vedle těchto dvou obecným systémů byla konečně přijata směrnice 1999/42/ES stanovující mechanismus pro uznávání kvalifikací ohledně odborných činností zahrnutých směrnicemi o liberalismu a o přechodných opatřeních a doplňující obecné systémy pro uznávání kvalifikací28, která sjednocuje a přebírá po dlouhá léta roztříštěnou úpravu přechodných směrnic29. Tyto přechodné směrnice obsahovaly úpravu usnadňující výkon svobody usazování a poskytování služeb pro jednotlivé sektory výrobních, řemeslných, osobních a jiných činností. Usnadnění výkonu základních svobod spočívalo v uznávání určité doby odborné praxe, jako dostatečného důkazu o odborné kvalifikaci státního příslušníka jiného členského státu. Tento třetí obecný systém je však postaven na odlišných zásadách, než předchozí obecné systémy, a pro účely výkladu primárního práva se jím nadále není třeba zabývat.

24

) ) 26 ) 27 ) 28 ) 29 ) 25

Tamtéž, odst. 9 až 22. Rozsudek, viz pozn. č. 8. Také nazývaná směrnice prvního obecného systému uznávání kvalifikací, plný odkaz viz pozn. č. 12. Viz pozn. č. 12. Viz pozn. č. 12. Mezi nejvýznamnější z těchto přechodných směrnic (viz také pozn. č. 12) patřily směrnice Rady ze dne 25. února 1964, kterou se stanoví pravidla pro přechodná opatření v oblasti činností ve velkoobchodě a zprostředkovatelských činností v obchodu, průmyslu a řemeslné výrobě (64/222/EHS); směrnice Rady ze dne 7. července 1964, kterou se stanoví pravidla pro přechodná opatření týkající se činností osob samostatně výdělečně činných ve výrobních a zpracovatelských odvětvích oddílů 23-40 ISIC (průmysl a řemesla) (64/427/EHS); směrnice Rady ze dne 12. ledna 1967 o dosažení svobody usazování a volného pohybu služeb pro samostatně výdělečné činnosti: 1. z oboru “nemovitostí (jiné než 6401)” (skupina 640 ISIC) 2. z oboru “služeb poskytovaných podnikům jinde nezařazených” (skupina 839 ISIC) (67/43/EHS); nebo směrnice Rady ze dne 15. října 1968, kterou se stanoví pravidla pro přechodná opatření v oblasti samostatně výdělečných činností v maloobchodě (skupina 612 ISIC) (68/364/EHS).

Paralelně se třemi obecnými směrnicemi existují tzv. sektorové směrnice o koordinaci předpisů členských států, sjednocující kvalifikační předpoklady a upravující uznávání diplomů a osvědčení pro výkon některých lékařských a zdravotnických profesí, profese veterináře a profese architekta30. Vedle nich existují ještě další směrnice upravující tutéž problematiku v některých zvláštních odvětvích31. Uznávání kvalifikací podle těchto směrnic je automatické, právě díky harmonizaci minimálních kvalifikačních předpokladů pro zahájení dotčené profese ve všech členských státech. Současný systém výše uvedených směrnic obecného systému a směrnic sektorových se aplikuje na veškerá povolání a odborné činnosti. Je tedy judikatura ESD k článku 43 ES (Vlassopoulou) stále relevantní? Odpověď na tuto otázku přinesl rozsudek Haim32, který se týkal uznávání diplomu ze třetího, nečlenského státu. Pan Haim, státní příslušností Ital, byl držitelem tureckého diplomu v zubním lékařství. Jeho diplom byl uznán v Belgii jako rovnocenný domácí odborné kvalifikaci a pan Haim zde pracoval po dobu osmi let jako zubní lékař v rámci systému zdravotního pojištění. Poté se usadil v Německu a snažil se obdobně o zařazení své činnosti do systému zdravotního pojištění. To mu však bylo odepřeno z důvodu, že v Německu neabsolvoval požadovaný dvouletý přípravný kurs. Podle směrnice 78/686/EHS o vzájemném uznávání kvalifikací zubních lékařů mezi členskými státy členské státy od požadavku takového přípravného kurzu upustí, pokud uchazeč předloží doklad o formální kvalifikaci, který odpovídá minimálním požadavkům stanoveným směrnicí 78/687/EHS. Tato výhoda se však nevztahovala na pana Haima, jelikož směrnice upravovala pouze uznávání diplomů a jiných dokladů o formální kvalifikaci vydaných v členských státech, nikoli třetích zemích. Na tom nic podle názoru ESD neměnila skutečnost, že diplom pana Haima byl uznán jako rovnocenný v jiném členském státě. ESD však doplnil, v souladu se svými závěry z rozsudku Vlassopoulou, že v těchto případech se přímo aplikuje článek 52 (dnes 43) ES, který zakazuje i taková národní opatření, která nejsou diskriminační, avšak brání usazování státních příslušníků jiných členských států. Proto v případě, kdy státní příslušník členského státu hledá přístup k výkonu profese v jiném členském státě, musí tento stát vzít v úvahu doklady o formální kvalifikaci, které uchazeč předloží, a porovnat odborné 30

)

31

)

32

)

Viz odkazy na koordinační směrnice v pozn. č. 11, které jsou doplněny systémem směrnic o vzájemném uznávání dokladů o formální kvalifikaci, vydaných po absolvování vzdělání a přípravy harmonizované koordinačními směrnicemi. Jiným způsobem je řešeno uznávání kvalifikací architektů na základě směrnice Rady ze dne 10. června 1985 o vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci v oboru architektury obsahující opatření k usnadnění účinného výkonu práva usazování a volného pohybu služeb (85/384/EHS), která neukládá členským státům povinnost harmonizovat kvalifikační předpoklady. Např. směrnice Rady 96/26/ES ze dne 29. dubna 1996 o přístupu k povolání provozovatele silniční nákladní dopravy a provozovatele silniční osobní dopravy, jakož i o vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci, s cílem umožnit účinný výkon svobody usazování těchto dopravců v oblasti vnitrostátní a mezinárodní dopravy. Mimo obecný systém a sektorové směrnice stojí také směrnice 74/556/EHS stanovující přechodná opatření a směrnice 74/557/EHS usnadňující výkon svobody usazování a poskytování služeb v oblasti obchodu s toxickými látkami, jejich distribuce a odborné používání. Tyto směrnice vycházejí z obdobného systému, jako směrnice 1999/42/ES. Rozsudek, viz pozn. č. 18.

znalosti, které jsou těmito doklady potvrzeny, s vlastními požadavky na odbornou kvalifikaci pro výkon dotčené činnosti. Kromě toho v případech, kde pravidla cílového členského státu vyžadují absolvování zkušební praxe, musí tento členský stát vzít v úvahu i odbornou praxi, kterou dotčená osoba absolvovala v jiném členském státě33. Článek 43 ES je tedy bezprostředně aplikovatelný v případech, kdy státní příslušník jednoho členského státu žádá v jiném členském státě o uznání dokladu o formální kvalifikaci, vydaného ve třetím – nečlenském – státě. Uznávání dokladů ze třetích zemí totiž není existujícími směrnicemi o uznávání kvalifikací upraveno34. Definitivní potvrzení uvedených závěrů přinesl rozsudek Hocsman35. Hocsman byl držitelem diplomu v oboru medicíny vydaného v Argentině. Tento diplom byl uznán jako rovnocenný ve Španělsku, kde pan Hocsman následně pracoval jako lékař a získal specializaci v oboru urologie. Po téměř deseti letech výkonu povolání lékaře ve Španělsku se pan Hocsman rozhodl usadit ve Francii. Francouzské úřady však odmítly uznat jeho kvalifikaci získanou v Argentině. ESD v odpovědi na předběžnou otázku potvrdil, že judikatura Vlassopoulou zůstává relevantní v případě uznávání dokladů o formální kvalifikaci, na které sektorová směrnice o lékařích nepamatuje. Především však ESD výslovně uvedl, že povinnost cílového členského státu přezkoumat doklady o formální kvalifikaci dotčené osoby a porovnat znalosti z nich vyplývající s domácími požadavky na odbornou kvalifikaci se vztahuje na veškeré doklady o formální kvalifikaci dotčené osoby, tedy i doklady vydané ve třetích státech, a doplnil, že členské státy jsou dále povinny vzít v úvahu veškerou relevantní odbornou praxi dotčené osoby. Tím ESD nepřímo naznačil, že členské státy musí vzít v úvahu i odbornou praxi vykonanou ve třetím – nečlenském – státě36. Zbývá jen doplnit, že povinnost cílového členského státu aplikovat čl. 43 ES přímo a porovnat odbornou kvalifikaci uchazeče o přístup k profesi s odbornou kvalifikací vyžadovanou v cílovém členském státě přichází v úvahu nejen v souvislosti s diplomy ze třetích zemí, nýbrž kdykoliv, když se objeví diplom, jehož uznání není existujícími směrnicemi upraveno. Tak v případu Dreessen II37 ESD rozhodl, že interpretace čl. 43 v rozsudku Vlassopoulou se vztahuje i na případy dokladů o formální kvalifikaci architekta, resp. stavebního inženýra, jehož diplom vydaný

33 34

35 36

37

) )

) ) )

Tamtéž, odst. 24 až 28. Na základě této a navazující judikatury byla přijata směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/19/ES, kterou se mění směrnice Rady 89/48//EHS a 92/51/EHS o obecném systému pro uznávání odborných kvalifikací a existující sektorové směrnice (Úř. věst. L 206, 31. 7. 2001). Tato směrnice doplnila do jednotlivých sektorových směrnic povinnost vzít v úvahu i diplomy, osvědčení a jiné doklady o formální kvalifikaci ze třetích zemí. Kromě toho do směrnic obecného systému doplnila povinnost příslušného orgánu cílového členského státu vzít v úvahu uchazečovu odbornou praxi. Rozsudek, viz pozn. č. 13. K otázce povinnosti členského státu vzít v úvahu odbornou praxi absolvovanou ve třetích zemích, viz podrobněji Prinssen, J., viz pozn. č. 18, str. 1593. Rozsudek ESD v případu C-31/00 Conseil National de l'Ordre des Architectes v Nicolas Dreessen, SbSD 2002, I-00663.

v členském státě není ve směrnici 85/384/EHS38 uveden mezi diplomy, které se v členských státech vydávaly před jejím vydáním a které se uznávají automaticky na základě tzv. zásady nabytých práv39. 5.

Doplňující poznámky ke vzájemnému uznávání kvalifikací

S otázkou vzájemného uznávání kvalifikací souvisí i otázka osobní působnosti ustanovení Smlouvy o volném pohybu osob a na ně navazujících sekundárních předpisů. Ustanovení čl. 43 ES hovoří o zákazu překážek svobody usazování „státních příslušníků členského státu na území jiného členského státu“. Podle doslovného výkladu tohoto ustanovení tedy mohou svobody usazování využít vůči cílovému členskému státu pouze cizinci, státní příslušníci jiných členských států. Navíc, platí obecná zásada, podle které komunitární právo upravuje pouze právní vztahy s komunitárním prvkem a nevztahuje se na právní vztahy, které jsou svým charakterem čistě vnitrostátní40. Otázku, zda se ustanovení o svobodě poskytování služeb může dovolávat i osoba vůči vlastnímu členskému státu, tedy státu, jehož je příslušníkem, řešil ESD v případu Knoors41. Nizozemský občan, Knoors, pobýval dlouhou dobu v Belgii, kde vedl podnik poskytující instalatérské služby. Pro tuto činnost vlastnil v Belgii vyžadovanou odbornou kvalifikaci. Pan Knoors se rozhodl obdobnou činnost provozovat v Nizozemí, kde požádal o uznání své odborné kvalifikace podle směrnice 64/427/EHS42, jejíž požadavky splňoval. Ministerstvo hospodářství Nizozemí však žádost pana Knoorse odmítlo s odůvodněním, že oprávněnými osobami podle směrnice 64/427/EHS jsou pouze státní příslušníci jiných členských států. Odvolací národní soud následně podal předběžnou otázku k ESD na interpretaci této směrnice a ustanovení čl. 52 (dnes 43) ES, na jehož základě byla směrnice vydána. ESD se především zaměřil na zkoumání účelu, který sleduje směrnice 64/427/EHS, a ustanovení Smlouvy, které poskytly právní základ k jejímu vydání, a dospěl k závěru, že svoboda pohybu osob, svoboda usazování a svoboda poskytování služeb, které jsou základními svobodami komunitárního systému, by nemohly být plně realizovány, pokud by členské státy mohly upřít z nich vyplývající výhody vlastním státním příslušníkům, kteří využili možností nabízených v rámci volného pohybu osob a kteří získali potřebnou odbornou kvalifikaci v jiném členském státě, než kterého jsou státními příslušníky43. Oprávněnými osobami ve smyslu těchto ustanovení proto musí 38

)

39

) )

40

41

) ) 43 ) 42

Směrnice o vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci v oboru architektury obsahující opatření k usnadnění účinného výkonu práva usazování a volného pohybu služeb, plný odkaz viz pozn. č. 30. Čl. 10 až 15 směrnice 85/384/EHS. Toto „čistě vnitrostátní“ pravidlo bylo předmětem zevrubné analýzy generálního advokáta Fennellyho v jeho stanovisku k případu C-281/98 Angonese, viz pozn. č. 17, odst. 14 až 37. Pro podrobnější rozbor problematiky „komunitárního prvku“, včetně odkazů na relevantní literaturu, viz také Shuibhne, N. N. : Free Movement of Persons and the Wholly Internal Rule: Time to Move On?, in: CML Rev (2002) 731 – 771. Rozsudek ESD v případu 115/78 J. Knoors v Ministerstvo hospodářství, SbSD 1979, 00399. Plný odkaz viz pozn. č. 29. Rozsudek Knoors, viz pozn. č. 41, odst. 20.

být obecně státní příslušníci členských států, kteří se nacházejí v situaci způsobující aplikaci dané komunitární normy, i když se jedná o vztah vůči členskému státu, jehož je dotčená osoba státním příslušníkem. Jinými slovy, tito vlastní státní příslušníci se nacházejí v situaci, která musí být „připodobněna“ situaci státního příslušníka jiného členského státu44. Knoors je jen prvním z řady rozsudků45, které potvrdily existenci komunitárního prvku, a tudíž i aplikaci relevantních norem komunitárního práva, v právních vztazích, kdy státní příslušník členského státu získá odbornou kvalifikaci v jiném členském státě a posléze se vrací do svého státu, aby tam žádal o její uznání. Nizozemská vláda proti takové interpretaci v případu Knoors protestovala a argumentovala, že dotčené osoby se tímto postupem někdy snaží vyhnout se přísným předpisům domovského státu a zajistit si tak jednodušší přístup do příslušného povolání. ESD tento argument odmítl s tím, že žadatel v daném případě splnil podmínky směrnice 64/427/EHS, což vylučuje možnost posouzení daného jednání jako obcházení domácích předpisů46. Tento přístup ESD schvaluje Schneiderová, podle níž není účelné v této záležitosti mluvit o obcházení národních předpisů, či zneužívání komunitárního práva, protože přibývající a stále snadnější migrace v rámci Společenství přirozeně přinese s sebou i více „zpětných migrantů“. Podle autorky není slučitelné s principy společného trhu, aby tato skupina byla podřízena zvláštnímu zkoumání ohledně možného zneužití práva Společenství. V kontextu společného trhu totiž nelze hovořit o zneužívání komunitárního práva, ale naopak jde o soutěž jednotlivých vzdělávacích systémů47. Se stanoviskem Schneiderové vyjadřuje souhlas i autor tohoto příspěvku. Druhá doplňující poznámka se týká odlišení systému profesního uznávání (uznávání odborné kvalifikace), založeného směrnicemi vydanými na základě čl. 47 ES48, a systému akademického uznávání. Profesní uznávání se používá v případech, kdy je třeba pro účely výkonu povolání nebo jiné činnosti doložit, že odborná kvalifikace získaná v zahraničí odpovídá odborné kvalifikaci požadované k přístupu do profese podle práva cílového státu. Odborná kvalifikace přitom mohla být získána studiem, praktickým výcvikem, nebo v rámci výkonu odborné praxe, nebo kombinací těchto prvků. Akademické uznávání je naproti tomu možno definovat jako uznávání rovnocennosti diplomů, kvalifikací nebo částí studijních programů jedné 44 45

46 47

48

) )

) ) )

Tamtéž, odst. 18 a 24. Dalšími rozsudky ESD z této řady byly zejména 136/78 Vincent Auer, SbSD 1979, 00437; 246/80 C. Broekmeulen v Huisarts Registratie Commissie, SbSD 1981, 02311; 130/88 C. C. van de Bijl v Staatssecretaris van Economische Zaken, SbSD 1989, 03039; C-61/89 M. G. Bouchoucha, SbSD 1990, I3551; Kraus, viz pozn. č. 3; C-234/97 Teresa Fernandez de Bobadilla v Museo Nacional del Prado, Comité de Empresa del Museo Nacional del Prado and Ministerio Fiscal, SbSD 1999, I-04773; Angonese, viz pozn. č. 17. Podrobný rozbor této judikatury je k nalezení v Schneider, H. : Die Annerkennung von Diplomen in der Europäischen Gemeinschaft, viz pozn. č. 1, str. 52 a násl. Rozsudek Knoors, viz pozn. č. 41, odst. 26. Schneider, H. : Die Anerkennung von Diplomen in der Europäischen Gemeinschaft, viz pozn. č. 1, str. 94 a 95. K interpretaci čl. 47 ES z hlediska, zda v tomto ustanovení použitý pojem „uznávání kvalifikací“ připouští i možnost aplikace systému akademického uznávání, viz Schneider, H. : Die Anerkennung von Diplomen in der Europäischen Gemeinschaft, viz pozn. č. 1, str. 108 a 109.

vysokoškolské instituce s diplomy, kvalifikacemi či částmi studijních programů jiné vysokoškolské instituce. Obvykle je takové uznání považováno za základ pro přijetí na další studium v druhé instituci nebo jako uznání umožňující určitý druh výjimky z povinnosti opakovat studium některých částí programu. Výsledkem procesu profesního uznávání je rozhodnutí o tom, zda dotyčná osoba má dostatečné znalosti a schopnosti, aby mohla vykonávat konkrétní povolání nebo činnost. Výsledkem procesu akademického uznávání je rozhodnutí o tom, zda vzdělání získané v zahraničí je rovnocenné vzdělání poskytovanému v ČR. Před přijetím směrnic o uznávání odborných kvalifikací bylo v členských státech akademické uznávání jediným normativně upraveným postupem uznávání kvalifikace. Proto tento typ uznávání ESD ve své dřívější judikatuře připouštěl jako typ opatření, která může členský stát v souladu s čl. 52 (dnes 43) ES vyžadovat z důvodů existence vlastních podmínek upravujících přístup k profesi, a které přitom umožňují pohyb osob mezi členskými státy49. Z pohledu současnosti je však tento způsob uznávání kvalifikace ve Společenství nevyhovující, jelikož členské státy k zahájení výkonu odborné činnosti často požadují i jiné druhy odborného vzdělávání a přípravy, než samotné studium. Uznávání všech složek odborné kvalifikace by bylo příliš administrativně náročné a zatěžující pro osoby hledající přístup na trh druhého členského státu. 6.

Závěr

Po dlouhou dobu zůstávala značná část oblasti uznávání profesních kvalifikací v právu ES neupravena sekundárními předpisy. Přitom úprava vzájemného uznávání kvalifikací je důležitou podmínkou uskutečnění volného pohybu osob. Po uplynutí přechodného období pro uskutečnění svobody usazování a svobody poskytování služeb proto ESD prohlásil relevantní ustanovení Smlouvy o základních svobodách za přímo použitelná, a to i v oblasti uznávání profesních kvalifikací. Toto rozhodnutí můžeme dnes chápat jako jediné správné z hlediska dosažení cíle umožnit výkon všech základních svobod garantovaných Smlouvou koncem přechodného období. Interpretace čl. 52 (dnes 43) ES, která se v judikatuře ESD posléze vyvinula, formulovala řadu pravidel, kterými se příslušné orgány musí řídit, pokud obdrží žádost státního příslušníka členského státu o zahájení profese. Především musí tyto orgány vzít v úvahu doklady o kvalifikaci, které dotčenou osobu opravňují k výkonu stejné profese v členském státě původu, a porovnat znalosti a schopnosti potvrzené těmito doklady s odbornou kvalifikací potřebnou podle národních pravidel. Pokud se znalosti a dovednosti potvrzené doklady o kvalifikaci kryjí s odbornou kvalifikací vyžadovanou podle národních pravidel jen částečně, může cílový členský stát po dotčené osobě požadovat, aby prokázala znalost chybějící kvalifikace. Přitom se musí orgán cílového členského státu přesvědčit, zda tato chybějící kvalifikace nemůže být kompenzována jinými znalostmi nabytými v průběhu studia nebo odborné praxe dotčené osoby. Konečně, členské státy musí zajistit, aby řízení o uznání odborné

49

)

Rozsudky Thieffry a Patrick, viz pozn. č. 13.

kvalifikace bylo v souladu s požadavky na spravedlivý proces a na účinnou ochranu základních práv garantovaných Smlouvou. V současné době existuje systém směrnic o vzájemném uznávání kvalifikací, které se aplikují obecně na veškeré profese či odborné činnosti. Ani přesto však přímý účinek čl. 43 ES, interpretovaný v judikatuře Vlassopoulou, neztrácí svůj význam. Za prvé se tato judikatura postupně odráží v existující legislativě prostřednictvím novelizačních směrnic, takže má na legislativu Společenství vliv. Za druhé, v současném sekundárním právu stále existují mezery, které je třeba „vyplnit“ určitým obecným principem. Tento druhý význam judikatury Vlassopoulou byl dokumentován řadou rozsudků, které se týkaly uznávání dokladů o formální kvalifikaci vydaných třetími státy a dokladů o formální kvalifikaci, které nebylo možné uznat podle existujících sektorových směrnic. Směrnice o uznávání kvalifikací byly původně přijaty na základě ustanovení Smlouvy o svobodě usazování. Záhy se však ukázalo, že je třeba je vztáhnout i na činnosti vykonávané v závislém postavení, jelikož obdobné otázky uznávání odborné kvalifikace vyvstávají i v kontextu volného pohybu pracovníků50. Podle názoru autora tohoto příspěvku, lze říci totéž o rozsahu právních vztahů, na které se vztahuje judikatura Vlassopoulou, interpretující zejména čl. 43 ES. Náznak toho lze pozorovat v jednom rozhodnutí ESD51, dosud však tato interpretace nebyla potvrzena. Lze ale předpokládat, že vyvstane-li v budoucnosti před ESD otázka uznávání kvalifikací v kontextu volného pohybu pracovníků, se skutkovými okolnostmi, které znemožňují aplikaci jedné z existujících směrnic, bude ESD interpretovat čl. 39 ES v analogii s judikaturou Vlassopoulou.

50

)

51

)

Čl. 2 odst. 1 směrnice 89/48/EHS, čl. 2 odst. 1 a 3 směrnice 92/51/EHS, a čl. 1 odst. 2 směrnice 1999/42/ES, viz pozn. č. 12. Rozsudek Teresa Fernandez de Bobadilla, viz pozn. č. 45, odst. 29 a násl.