VODA VODA Voda, jako zdroj života a zároveň nejsilnější ze všech živlů, provází člověka pochopitelně již od nejstaršího pravěku až po dnešek. Slouží l

OHEN OHEŇ Oheň - dobrý sluha, ale špatný pán - jak praví lidové rčení, náleží mezi nejdůležitější „božské dary“. Domestikace ohně – tedy schopnost zapálit ho, uchovat a přenášet – svědčí o definitivním odlišení lovce starší doby kamenné od jeho zoologických předchůdců. Oheň hrál od nepaměti důležitou roli v životě člověka. Nejprve jej chránil před zimou, před dravou zvěří. V agrárních společenstvech pomáhal v kolonizaci zalesněné krajiny, hrál důležitou roli v přípravě pokrmů, vypalování hliněných nádob. Oheň hrál nezastupitelnou roli i v kultovních obřadech. Ohni bylo obětováno obilí ve snaze zajistit dobrou úrodu. V ohni se spalovaly vonné byliny, v ohni však mohly končit i lidské nebo zvířecí oběti. S objevem metalurgie barevných kovů a později metalurgie železné nalézá oheň nové uplatnění. Přeměna obyčejného „kamene“ v tekutý kov byla spojena s magickými obřady, s čímž pochopitelně souvisela i ochrana celého technologického procesu. Ve využívání ohně nelze opomenout i důležitý nadstavbový jev: kremaci nebožtíka na pohřební hranici. Jde o doklad sofistikovaných představ našich pravěkých předků o hmotném, smrtelném těle a nehmotné duši, která je při spálení zemřelého přenesena do nové dimenze. Oheň nalezl svého uplatnění při všech obřadech i slavnostech. Jeho klíčový význam se u archaických kultur projevil v oslavách zimního slunovratu - tzv. „prvotního svátku“ - svátku věčného návratu. Po zimním slunovratu dochází k postupnému prodlužování dne, tedy k vítězství sil dobra – k návratu SLUNCE, které personifikuje nebeský oheň. Krátký den a zejména dlouhou temnou noc ovládaly mocnosti zla a temnoty. Oheň měl tedy celou řadu ochranných nebo přímo magických funkcí, ale oheň (prostřednictvím hromu a blesku) mohl sloužit i jako boží trest. Řada obřadů spojených s ohněm opět přetrvala v poněkud modifikované podobě do současnosti - například „pálení čarodějnic“, svatojánské ohně, zapalování vánoční svíce, rozžínání svíček na vánočním stromečku, lití olova do vody, pálení vonných směsí a mnohé další. Prostě aniž si to uvědomujeme, přetrvává v kousek nás ne středověkého, ale pravěkého člověka. Kdo z vás se nerad dívá do plamenů…?

VODA VODA Voda, jako zdroj života a zároveň nejsilnější ze všech živlů, provází člověka pochopitelně již od nejstaršího pravěku až po dnešek. Slouží lidem k uhašení žízně, k jejich tělesné očistě, k udržování čistoty oděvu a příbytků. Mocnost a potřebnost vody se projevuje ve vztahu člověka k tomuto živlu, ve víře v sílu vody i v její očistnou moc při výročních i rodinných obřadech a obyčejích. Vodu potřeboval lovec doby kamenné nejenom pro svou potřebu, ale u vodních zdrojů mohl snáze lovit zvěř. Voda je bytostně spjata s každodenními úkony zejména člověka-zemědělce, s jeho usedlostí, polnostmi i dobytkem. Lidské příbytky i celá sídla byly stavěny při vodě, při řece, potoku, ovšem zpravidla v bezpečné vzdálenosti, v blízkosti pramene. Vodní zdroj nemohl být příliš vzdálen, jen tak, aby byl snadno dostupný. Toto pravidlo respektovali naši předkové již v pravěku. Žádná pravěká ani středověká vesnice nebyla vystavěna v delší vzdálenosti, než 500 m, spíše se vzdálenost od vodního zdroje počítala v desítkách metrů. V době bronzové, kdy registrujeme na našem území nejhustší koncentraci osídlení, byly stavěny osady dokonce v  bezprostřední blízkosti vodního zdroje, přestože hrozilo nebezpečí záplav. O „privátní“ vodní zdroje bylo dobře pečováno. Přírodním studánkám, studnám domácím či studnám veřejným byla vždy věnována velká pozornost, tak, aby zůstávaly čisté. Studánky ale i tekoucí vody byly uctívané a byly jim obětovány různé votivní dary. To můžeme pozorovat již o pravěku – například ze sedimentů Labe nedaleko místa s názvem Porta Bohemica se nalezly celé bronzové meče a další dary – do řeky je obětovali naši předkové v závěru doby bronzové. Také Keltové uctívali prameny – v roce 1882 se nalezl největší votivní dar z mladší doby železné v termálním pramenu u Duchcova. Depot, který byl uložen mezi lety 370 až 320 př. n. l., tvořilo na 2000 bronzových předmětů - přes 1000 spon, minimálně 650 náramků a 100 prstenů. Také z Českého ráje známe pramen, kterému obětovali své dary nejenom Keltové, ale i Germáni. Nachází se nedaleko Čertovy ruky na Hruboskalsku a vydal již na desítky kovových předmětů. Význam, který naši předkové přisuzovali vodě, dokládají i písemné prameny počínaje Kosmovou zprávou, podle níž kníže Břetislav II. na popud církve zakázal roku 1092 prostým lidem oběti pramenům konané o letním slunovratu. Ale zákazy byly neúčinné, tak církvi nezbylo nic jiného, než spojit uctívání pramenů a studánek s vlastní kultovní tradicí – se zázraky, které konali již vlastní církevní svatí. Bez vody se neobešla ani žádná návštěva kostela – pokřižování se svěcenou vodou, nebo privátní obřad – křest či svatba. V lidové tradici se tak s tichou podporou církve dochovaly původní „vodní“ obřady. Například paralely obřadního umývání, koupání, polévání a kropení se vyskytují v lidovém léčení, v sváteční magii, a při tzv. obřadech přechodných. To je společné pro cyklus životní i cyklus kalendářní včetně obyčejů hospodářských (období přechodu zimy a léta, v němž hraje voda podobné role od Vánoc po letnice a klíčové období prvních zemědělských prací na jaře). Jak v přírodním cyklu obnovy života (vegetace, dobytka), tak také v životním cyklu člověka se voda uplatňuje zvláště v obyčejích a obřadech iniciačních: zatímco v přírodním cyklu jde o prvek periodicity, každoroční vitální obnovy (např. velikonoční obyčeje spojené s vodou), v cyklu lidského života jde o obřady od prvního omytí novorozeně, přes iniciační obřady při přijímání nového člena komunity až po rituální omývání zemřelého. Voda, kterou byl omyt novorozenec, byla nalita ke stromu a posloužila tak jako magické povzbuzení jeho růstu. Strom zalitý touto „živou“ vodou byl zpravidla přímo spjat se životním osudem dítěte. Také zemřelý člen rodiny byl pečlivě omyt svými blízkými předtím, než byl uložen do rakve. Tato voda byla pokládána za mrtvou a neměla se vylévat nikam, kde bylo třeba růstu. Voda prostě provází lidského tvora celým jeho životem, ale je průvodcem velkých lidských dějin...

VZDUCH VZDUCH Vzduch – prostor mezi Nebem a Zemí. Prostor prázdný nebo životný? Která síla či mocnost jej ovládá? Vládne mu nějaký dobrý pán větru nebo zlí démoni? Tyto otázky si určitě kladli naši předkové. Z jejich pohledu muselo jít o prostor bezesporu tajemný a jen těžko uchopitelný. Dobrý vítr byl určitě ten, který dul do plachet nebo vítr přinášející vláhu. Démonický charakter měly určitě vichřice, byly-li navíc doprovázené hromy a blesky. Přízeň větrů se získávala obětmi. Známe je z lidového prostředí – házení mouky do větru, chléb či jiné potraviny vkládané za okno. Proti zlým „vzdušným“ bytostem chránily různé zvuky zvonečků, zvonů či rolniček. Archeologické nálezy rolniček nebo zvonečků proto nemusely mít nutně jenom ozdobnou funkci, ale mohly zastávat i funkci magickou – ochrannou, apotraickou. Proto je nosily malé děti (syndrom náhlého úmrtí). Jako ochrana před bleskem, ale i před zblouděním se přišívaly na koňské postroje. Ostatně i kravské zvonce nemusely jen informovat pasáka o pohybu stáda, ale mohly chránit před zlými vzdušnými démony a jinými bytostmi. Bezesporu zajímavou se jeví kolekce zvonků z doby římské, která se nalezla na skalním masivu Čertova ruka na Hruboskalsku. Velká koncentrace honosných artefaktů ukládaných v období pravěku a starověku na této lokalitě svědčí o jejím výjimečném postavení nejspíše kultovního charakteru. Bez ochranného nebo slavnostního „zvuku“ se neobešel žádný obřad, proto nejenom píšťalky, ale i keramické bubínky nacházíme mezi archeologickými nálezy již od doby kamenné. Zbraň proti „zlému povětří“ pochopitelně poskytla i katolická církev v podobě zástupu světců; v předbělohorském prostředí byl patronem Jan Světlý, zvaný Burjan v  pobělohorském pak František Xaverský, Donát, Jan, Pavel a Hylarion. Ale i nadále církev užívala i „pohanských“ ochranných praktik – například zvonění kostelním zvonem proti mračnům, tzv. mocné modlitby proti bouři (v podstatě šlo o zaklínání). Jako účinné se jevily i žehnané lastury z poutních míst ve Středomoří k troubení proti mračnům. Ale vzduch, tedy prostor mezi Zemí a Nebesy, mohl mít i jiný význam, a to komunikační - s bohy, démony i dalšími bytostmi, do výšin odcházely duše zemřelých hned v okamžiku smrti nebo při spalování těla na pohřební hranici. Právě kremace zemřelého dokládá propracovanou představu o posmrtném životě nebo dokonce reinkarnaci – návratu do lidské společnosti. Důmyslnou duchovní konstrukci registrujeme zejména u lidu popelnicových polí doby bronzové a doby železné. Komunita důsledně spalovala všechny své zemřelé včetně malých dětí (kojenců!), což u předchozích pravěkých kultur zcela určitě neplatilo. Svědčí to zároveň o dobře fungujícím sociálním cítění této populace. Se vzduchem bezprostředně souvisel i vonný kouř, který jako komunikační médium odcházel z vykuřovadel vzhůru, aby ochránil člověka nebo jeho příbytek před zlou mocí, nebo aby svou vůní naklonil či ukonejšil bohy i démony.

Posvátné stromy a háje Většina etnik na euroasijském prostoru si vytvořila vlastní mýty a představy, z nichž mimo jiné vyplynula i kultovní úcta ke stromu: strom jako obraz světa, strom jako idol, strom jako symbol plodnosti, strom jako příbytek božských bytostí a duší. Strom obsáhl všechny tři světy, které provázely i život člověka - svými kořeny tkvěl hluboko v  zemi, protínal lidský prostor a korunou dosáhl mimo svět lidí do prostoru božského. Listnatý strom, který každoročně obnovuje svou zeleň, symbolizoval znovuzrození, neustálou obnovu, životní princip; stále zelený jehličnan pak byl obrazem nesmrtelnosti. Také proto, že život stromu je mnohokrát delší než lidský, byl strom pro člověka zosobněním života i jeho neustálé obnovy. Z této základní představy se odvinuly četné magické úkony a obřady, v nichž se symbol stromu uplatňuje. Katolická církev proti kultu stromů bojovala, ale houževnatost lidové tradice ji nakonec donutila ke kompromisu, resp. k využití kultu pro své vlastní účely. Jeden z církevních zákazů pohanských obyčejů z 8. stol. se vztahuje k uctívání posvátných hájů zvaných nimidae a také další zprávy z křesťanských misií, církevních zápovědí a ustanovení z raného středověku dokazují přežívání pohanského kultu stromů a hájů v západní Evropě. Církev zapovídala křesťanům slavnosti v lesích a hájích, oběti a obřady u stromů, zabíjení zvířat, přinášení obilí, ovoce, chleba za oběti, pálení ohňů, věštby, zavěšování talismanů na stromy, vzývání stromů některých zvláště vyvolených apod. Křesťanští misionáři, přicházející k polabsko-pobaltským Slovanům, se setkali s posvátnými háji, kde lidé konali slavnosti a soudy, vzývali posvátné stromy, v nichž přebývali duchové, a přinášeli k nim oběti, nacházeli odpovědi na své otázky v  šelestu listoví i letu ptáků. Háje bývaly ohrazeny a měly své strážce. Jeden z nich je doložen z lužickosrbského prostředí k r. 1018, Zutibure, tj. Svatobor. Podle zápisu kronikáře Kosmy dal kníže Břetislav II. na počátku své vlády (1092) pokácet a pálit i háje nebo stromy, které na mnohých místech prostý lid ctil. Ustanovení v Homiliáři Opatovickém z přelomu 11. a 12. stol. zakazují lidem přinášet zvířecí oběti k jistým stromům a hledat u nich pomoc v nemoci. Přijetím křesťanství bylo sice pohanské uctívání stromů rozrušeno, ale přetrvávající kultovní místa musela nakonec křesťanská církev využít ve smyslu nového náboženství. Některé stromy se tak staly nositelem křesťanské víry, kdy na ně byly zavěšeny obrazy Panny Marie, konaly se u nich pobožnosti, stavěly k nim křesťanské svatyně. Jasným důkazem předkřesťanské tradice převzaté církví je kupříkladu i velikonoční svěcení kočiček…

Přehled nejčastěji uctívaných stromů a jejich využití v privátní magii Dub byl nejuctívanějším stromem u Indoevropanů, často spojovaný s bohy hromu. Lípě byla přisuzována ochranná síla zabraňující působení démonů, sázela se na rozcestích, u svatyní. Bříza byla spojována s plodností, věřilo se, že účinně ochraňuje před čarodějnicemi a zlými duchy. Vrba byla uctívána zvláště pro svou neobyčejnou životaschopnost. Dřevo z jasanu se používalo při magických ochranných praktikách, měl chránit zejména před úderem blesku. Jeřábu se od starověku připisovala schopnost chránit před zlými kouzly. Jehličnany jedle a smrk se uplatňovaly jako hlavní formy zimní obřadní zeleně.

ZEME ZEMĚ Na symboliku tohoto elementu lze nahlížet ze dvou pohledů. Buď mohou prvek země reprezentovat bytosti, jako duchové hor, skal, jeskyní či kamenů nebo lze hledat souvislost s její nevyčerpatelnou plodivou silou. O úctě k horám, výšinám a kamenům nacházíme zprávy u antických, raně i vrcholně středověkých autorů, přičemž je zřejmé, že úcta patřila duchům země, v nich přebývajícím. Centrem kultu byla např. hora Slêza ve Slezsku, Lysa Góra, Radunia. Názvy jako Svatobor u Sušice, Bělbóh a Černobóh v Lužici ukazují dodnes na místa kultů u starých Slovanů, o uctívání duchů země a hor mluví i Kosmas. Z některých vrcholů máme dokonce i archeologické nálezy, které mohou svědčit o jejich možném kultovním významu. Přímo v  našem regionu registrujeme tři takovéto impozantní vrcholy: Zebín, Vyskeř a Trosky. Na všech lokalitách se nalezly artefakty z období lidu popelnicových polí a na poslední jmenované i předměty náležející Keltům. O uctívání vrcholů svědčí i nejvýše položený pravěký archeologický nález na našem území, a to z tzv. Růženčiny zahrádky v Krkonoších v nadmořské výšce 1375 m. Hory a vrcholy byly uctívané i v raném středověku, jak o tom svědčí předměty nalezené na nejvyšším vrcholu Českého středohoří na Milešovce. Vedle keramiky z  9. století se zde nalezl i parohový kotouček se slunečním motivem. Hliněný kotouč se solární symbolikou se nalezl na vrcholu Libušína u Kladna, kde bylo později vystavěno raně středověké hradiště. Samostatnou skupinu pak tvoří tzv. obětní kameny, kam mohly být obětovány dary bohům země či vzdušným bytostem. Antičtí autoři uvádějí, že Keltové uctívali pravěké megality jako bohy a duchy země. Také Germáni uctívali obrovské kameny (Exernsteine – jejich kultovní místa známe kupříkladu z Westfálska). Specifickou skupinu představují jeskyně, které nebyly v pravěku navštěvovány jenom za účelem úkrytu, ale že se v nich mohly konat i různé kultovní obřady. Nejenom z francouzských a španělských, ale dokonce i moravských jeskyní můžeme připomenout nález paleolitických maleb, které rozhodně sloužily při rituálních loveckých obřadech. Zajímavý fenomén představují pohřby v jeskyních - setkáváme se s nimi již od středního paleolitu (např. Tešik - Taš v Uzbekistánu - pohřeb chlapce, který měl kolem sebe kruh ze zapíchaných kozích rohů). V jeskyni Drachenloch v Tamintal u St. Gallenu ve Švýcarsku, máme doložen ve středním paleolitu tzv. medvědí kult. Pohřby v jeskyních jsou zjišťovány i v pozdějších obdobích. Konkrétním případem může být pohřeb jedince v Abri pod Pradědem na Hruboskalsku (mladší doba kamenná), kde byla nalezena kostra mladého jedince ve skrčené poloze na boku s náhrdelníkem z liščích zubů. Tento jedinec se musel vzhledem k deformaci obličeje i celého těla výrazně odlišovat od ostatních členů skupiny. Skalní dutinu s pohřbem můžeme tedy zařadit mezi kultovní místa - pohřeb zde může představovat buď ochranu místa (apotraická funkce), nebo se naopak jedná o zabránění zemřelému škodit členům vlastní tlupy. Nálezy lidských skeletů v dutinách nejsou neobvyklým jevem, vzpomeňme zde například diskutovaný nález v jeskyni Býčí skála u Blanska ze starší doby železné. Zajímavé doklady kultovních praktik mladší doby železné v  jeskyních v  Klokočských skalách přinesly archeologické výzkumy v  posledních letech: např. Kristova jeskyně byla vystlána chvojím a bylinami a obsahovala votivní předměty v podobě zlatých mincí. Ukládání honosných artefaktů – darů do země či jejich vhazování do pramenů jsme zaznamenali i na Hruboskalsku v závěru starého letopočtu a v době římské.

Uctívání ZEMĚ jako objektu kultovní úcty, jako matky plodivé síly, matky života registrujeme v lidských dějinách již ve starší době kamenné. Všichni určitě známe Věstonickou Venuši, jejíž stáří je odhadováno nejméně na 25 000 let nebo o pár tisíc let mladší Venuše z rakouského Willendorfu. Jde o plastiky nevelkých rozměrů, které však svědčí nejen o uměleckém cítění tvůrců, ale poodhalují duchovní rozměr lidí ze závěru starší doby kamenné. Žena zde jednoznačně zde představovala symbol plodivé síly – široké boky, mohutná ňadra a zjevná gravidita jsou toho jasným důkazem. Ženské plastiky známe u z mladších období, například od zemědělců z mladší a pozdní doby kamenné (moravské Hluboké Mašůvky, Střelice nebo Těšetice – Kyjovice). Zde se však ideál ženské krásy poněkud pozměnil: plastiky stále mají výrazně ztvárněné boky, ovšem ňadra jsou již podstatně menších rozměrů, než jaké známe u Venuší lovců a sběračů. Mužský element bývá zpodobňován zoomorfními plastikami berana, býka a později i koně. Jde o ztvárnění plodného zvířete – rozsévače semene. Nejstarší zvířecí plastiky – symboly plodivé síly registrujeme od pozdní doby kamenné a dáváme je do souvislosti s pasteveckými komunitami. Zemědělství i pastevectví získaly od mladší doby kamenné rozměr takřka erotické magie. Obdělávání země bylo připodobňované k pohlavnímu aktu, jehož požehnaným výsledkem byla kvalitní sklizeň, podobně jako narození jehňat či telat. Zemědělská etnika prostě uctívala zemi/Zemi jako matku všeho tvorstva, jako dárkyni a udržovatelku života a síly. Na zem byl pokládán novorozenec, aby načerpal sílu, ale rovněž umírající člověk, aby vrátil zemi přebytek svých sil, které již nebude potřebovat. Do země zakopávali lidé votivní dary ale i předměty, o kterých se domnívali, že jsou ve spojení se zlými silami. Ostatně do dnešních dnů se ve vinařských oblastech udržel zvyk odlévat ze sklenice na zem víno při ochutnávání z nové úrody nebo symbolem kříže (pentagramu, kladiva atd.) žehnat nový chléb.

ZIMNI SLUNOVRAT ZIMNÍ SLUNOVRAT Čas sváteční – čas profánní – čas, do něhož byl zajat život našich prapředků, nebyl určitě časem monotónně plynoucím. Byl cyklicky oddělován celou řadou svátků a rozhodných mezníků, původně pohanských, které křesťanské církve musely akceptovat a víceméně naroubovat svoje svátky na již zaběhnutý cyklus. Každý svátek začínal přípravným obdobím, ve kterém docházelo k potlačování rysů uplynulého období, chránily se pozitivní hodnoty i sám sváteční vrchol. Nejvýznamnější svátky pro každou archaickou agrární společnost představovaly zimní a letní slunovrat, které tvořily opěrné body celého ročního vegetačního cyklu. Oslava zimního slunovratu - tzv. prvotního, věčného svátku - měla pravděpodobně již od nejstarších dob kolektivní charakter. V období zimního slunovratu se daleko více než při ostatních svátcích projevovala závislost člověka na přírodě. Proto směřovaly slavnosti a obřady k zabezpečení zdaru jak v hospodářském, tak i „rodinném“ životě. Během těchto oslav zřejmě panoval i zvýšený pocit lidské sounáležitosti a solidarity. Pohanské slavnosti zimního slunovratu, jejich přípravné i vrcholné fáze, byly tak hluboce zakořeněny v mysli našich předků, že křesťanství se muselo této tradici přizpůsobit. Důkazem tohoto boje je kupříkladu sám Advent, který vyplňoval přípravné i závěrečné období starší slavnosti zimního slunovratu. Křesťanské církve vložily do tohoto období pevné svátky zasvěcené světcům (např. trojice světců: sv. Barbora, sv. Mikuláš, sv. Lucie). Právě s vrcholem celého roku - vlastním zimním slunovratem - souvisí nejdůležitější křesťanský svátek, Narození Páně. To, že jde o akceptaci původního agrárního svátku, svědčí i samotná Bible – v době Narození Krista o zimním slunovratu těžko mohly kvést olivy… Katolická církev měla v tomto boji velmi těžkou pozici, neboť zde neměla co do činění pouze s předkřesťanskými, pohanskými zvyky a obřady, ale se stále přežívající, resp. znovu a znovu se opakujícími prvky agrární a rodinné magie (vždyť aniž si to uvědomujeme, tyto zvyky, byť v transformované podobě, přežily až do doby současné). Právě ono „pohanské“ a „křesťanské“ se v lidových obyčejích, obřadech a svátcích propojilo natolik, že je lze dnes stěží od sebe oddělit. Právě zde musíme vzpomenout existenci tzv. posvátného času, který je vždy časem nadpřirozeným, ahistorickým, ale vždy vlastně probíhá v přítomnosti. Protože události mýtů a obsah obřadů vnímá člověk v dané chvíli, cítí se jejich účastníkem. Právě o Vánocích prožívá věřící člověk zrození božského dítěte, jako by se právě narodilo. Stejně musel obřad „božího zrození“ vnímat člověk v dávné minulosti.

ZIVLY ŽIVLY Země – vzduch - oheň - voda představují čtyři základní podmínky života. Nejsou protikladem, naopak samy o sobě nemohou existovat, vždy mezi nimi musí panovat rovnováha. Tento jednoduchý imperativ si lidstvo uvědomuje již od svých prvopočátků – od nejstaršího pravěku – od doby, kdy před pár miliony let opustili naši předkové zdánlivé bezpečí stromových větví a postavili se na dvě nohy na zem. Postupně objevovali jednotlivé elementy: oheň, který byl zřejmě prvním božským darem zajišťujícím nejenom teplo, ale disponující i magicko-ochrannou funkcí v přímém i přeneseném významu. Později se kult ohně projevil spíše přeneseně v podobě uctívání slunce jako zdroje světla a tepla. Kult domu, ohniště a rodného krbu je tak vlastně derivátem kultu ohně. Dále země (půda), úroda, resp. objekt rostlinné nebo živočišné reprodukce (rostlina, případně její plod nebo užitková část a výrobek z něho, u pastevců zvíře) a přírodní síly nutné pro každý vegetativní proces. Dalším elementem je životodárná voda v podobě deště, pramene, řeky či studně. Posledním prvkem, který si člověk uvědomil, byl vzduch – tajuplný a těžko uchopitelný prostor mezi Zemí a Nebem. K  uvědomění si tohoto prvku bylo třeba dlouhého duchovního vývoje, který vyvrcholil kupříkladu v tzv. posledních věcech člověka - ve spálení zemřelého na pohřební hranici a jeho přenesení do nové dimenze. Přestože kulty uctívající síly jsou časově a často i prostorově odděleny, tvoří jediný, nedělitelný celek a pouze s ohledem na konkrétní potřebu může být jeden z kultů intenzivnější než ostatní. Od starší doby kamenné se tak lidstvo učí poznávat Zemi. Neznalost přírodních zákonitostí a úplná závislost na přírodě způsobila, že člověk živlům připisoval lidského ducha, kterého se snažil všemožně naklonit. Nejen lidé, rostliny a zvířata, ale i neživé věci a přírodní živly měly své duchovní dvojníky, své alter ego. Tyto animistické představy přetrvaly až hluboko do novověku. Postupně byly překryty komplikovanějšími teistickými systémy, avšak žádné velké náboženství je nedokázalo zcela eliminovat. Monoteistická náboženství, jako judaismu, křesťanství či islám, se tak v lidové podobě ve vesnickém prostředí přeměnila v synkretismus, v rámci kterého docházelo k splývání či skládání náboženských a kulturních prvků různých národních či náboženských tradic v jeden celek a mohly tak celkem bez větších překážek dále existovat. Člověk v minulosti nevedl jasnou hranici mezi sebou a živou či neživou přírodou a neodděloval ani svůj osobní a rodinný život od přírodního cyklu: právě naopak, nejenom pravěký ale i středověký člověk se vědomě stával součástí přírody a jejích proměn, jeho život - narození, založení nové rodiny a smrt – byly úzce spjaty s ročním přírodním cyklem, kdy se na jaře jakoby rodí nový život, který na podzim (po sklizni) odchází, aby se příští rok opět obnovil. Dlouhodobým pozorováním vegetačního cyklu vznikl mýtus o věčném resp. Periodicky se opakujícím návratu, jehož prvky dodnes nalezneme v každém náboženství euroasijského území.

ZIVLY ŽIVLY V IZRAELITSKÉ A ŽIDOVSKÉ TRADICI Starověký Izrael (cca 1200 př.o.l. – 2.st.o.l.) byl nedílnou součástí společností a kultur Blízkého Východu a Středomoří. Na formování světonázoru Izraelitů tak měly silný vliv okolní společnosti: Egypt, Ugarit a jiné městské státy v Sýrii, Mezopotámie, resp. Asýrie, Babylonie a Persie, Řecko a Řím. V biblických textech, jichž je naše křesťanská kultura dědici, se tato skutečnost výrazně projevuje. Starověký svět Blízkého Východu byl světem mytického a celostního myšlení a cítění, jež mělo oproti našemu intelektuálnímu a racionálnímu myšlení jednu výraznou výhodu: respektovalo jednotu těla, duše a Ducha a oslovovalo hlubinné obsahy lidské psyché, tj. nejen vědomou, ale i nevědomou část osobnosti. Živly země, vzduchu, vody a ohně, kterými jsme my lidé tvoření a které nacházíme po celý svůj život i ve vnějším světě, tak sloužily ke zvědomění a propojení „vnějšího“ (okolní svět) a „vnitřního“ (nitro a tělo člověka). Stopy spojení se starověkými kulturami skrze mytický jazyk a vnímání nacházíme především v původním originálním hebrejském a aramejském textu Hebrejské Bible („Starého Zákona“). Překladem do českého jazyka většina těchto souvislostí mízí, neboť nositeli významu a mnohoznačnosti jsou původní souhlásky slov. Přesto, zvláště v poetických textech Bible (např. v Žalmech), může čtenář alespoň trochu nahlédnout do bouřlivého světa živlů ve starověkém pojetí. Živlová symbolika z myšlení člověka nemizí, nýbrž se proměňuje: v rabínském judaismu se objevuje především  v interpretacích nejhlubší – mystické – významové roviny (čtvrtá výkladová rovina zvaná „sod“, „tajemství“, souhrnně označená jako „kabala“ – židovská mystika) a v tradicích a zvycích (minhagim) spojených se slavením židovských svátků. Na rozdíl od pravidel a předpisů (dinim) židovského náboženského práva (halachy) jsou tradice minhagim u různých židovských komunit rozptýlených ve vyhnanství rozmanité a proměnlivé, mnohdy z přísného rabínského pohledu na hraně „bílé magie“ či „chukat gojim“, „zvyků cizích národů, které se pro Židy nehodí“. Tato variabilita byla možná mj. díky decentralizaci moci rabínů (na rozdíl např. od římskokatolické církve, která je přísně hierarchická) a díky smyslu pro pluralitní myšlení (rozvinuté zvláště v pobiblické literatuře Talmudu). Pluralitní, tj. mnoho pohledů a názorů přijímající a připouštějící charakter náboženské diskuse umožňuje mimořádně pružný výklad posvátných textů v  různých komunitách, na různých místech, v  různých časových obdobích. V současné době je tato rozmanitost zachována v rozdílných ritech, liturgii a zvycích Židů z rozličných koutů světa i po návratu do nově vzniklého Státu Izraele (od roku 1948), což dává izraelské společnosti podivuhodnou pestrost. Většina rituálů je spojena se židovskými svátky, které člení rok lunosolárního kalendáře (tj. řídí se jak cyklem Luny – Měsíce, tak cyklem Slunce). Cyklus roku je určován i pravidelným sobotním čtením svitku Tóry v synagoze (svátek šabat). Ať se tedy tradice týkají jakéhokoli živlu, vždy jsou těsně spojené s fenoménem SLOVA A TEXTU, považovaných za posvátné. Příběhy se předčítají, diskutují a dále vykládají. Uvědomme si, že s ohledem na zákaz zobrazování, rabínský judaismus veškerou svoji tvůrčí energii směřoval právě do práce s  jazykem a slovem (tj. nikoli do malířství či sochařství, jako tomu bylo v křesťanství). Další pozoruhodností židovského myšlení je RELATIVITA ČASU, kdy biblická hebrejština nepoužívá slovesné časy (přítomný, minulý a budoucí). Vystačí si pouze s  videm dokonavým a nedokonavým. Do cyklického času zemědělských kultur vstupuje i lineární čas (od bodu A - stvoření Země během šesti dní, do bodu B – k „Onomu Dni“ konečného prověřování, kdy dojde ke změně světa v dosud známé podobě ). Lunosolární kalendář používaný Židy dodnes tak uchovává jak lunární - „ženský“ cyklický, tak solární - „mužský“ lineární čas. Dne 2. října t.r. večer, první den po novoluní, začal židovský nový rok 5777. Rok je navíc rozdělen na čtyři období (tekufot), kterým symbolicky vládne jiný strážce, „Boží posel“ („anděl“). Při výměně strážců, tj. v období přechodu, nastává zranitelné, chaosu náchylné, „nechráněné“ časové okno, vytvářející prostor pro působení „škodících sil“. Zvláště voda zůstává bez ochrany a lidé by měli pít pouze vodu posílenou ponořením kovového či stříbrného předmětu.

ZEME ZEMĚ Ze všech živlů je země v izraelitském i židovském pohledu na svět vnímána nejosudověji. V souladu s dobovým vnímáním kultur Blízkého Východu chápali Izraelité z(Z)emi jako živou bytost představovanou božskou postavou. Hebrejské „erec“ pro „zemi“, resp. „zemi Izrael“, má svůj předobraz v bohyni země Arcaj z ugaritských textů. Vnímání země jako Matky je zachováno v  příběhu stvoření člověka: člověk, hebrejsky „adam“ (bez velkého písmene), je stvořen ze země, hebrejsky „adama“, a oživen dechem – Duchem Boha. Při uzavírání smluv se Izraelité pod egyptským a ugaritským vlivem odvolávali na božskou dvojici „svědků“, Zemi a Nebe: „…beru si dnes proti vám za svědky nebe i zemi, že v zemi…rychle a nadobro vyhynete.“ (5. Mojžíšova 4:26). Podobnou dvojicí původně božského původu, vnímanou jako živou, byly Hory a Propastná tůň :„Spatřily tě hory a chvějí se v křeči. Přehnala se průtrž mračen, propastná tůň se do křiku dala, vysoko vzpíná své ruce.“ (Abakuk 3:10). Hlubiny země (nepřeložitelný, záhadný výraz „šeol“) skrývají mnohá tajemství: „…Ale on neví, že je tam říše stínů a že v hlubinách podsvětí jsou ti, jež (Hloupost) pozvala.“ (Přísloví 9:18) Podle biblického mýtu byla země stvořena „třetího dne“: „I řekl Bůh: „Nahromaďte se vody pod nebem na jedno místo a ukaž se souš!“ Souš nazval Bůh zemí.“ (1.Mojžíšova 1:9-10) Bůh „viděl, že je to dobré“ – odtud pramení vřelý vztah Židů ke stvořenému hmotnému světu, úcta k fyzickému tělu a nízký zájem o „jiné světy“ či posmrtný život. Země ovšem může být rituálně znečištěna špatným chováním lidí: „Zhanobena je země svými obyvateli, neboť přestoupili zákony, změnili nařízení, porušili věčnou smlouvu.“ (Izajáš 24:5). Zvlášť vážným znečištěním je prolití krve bližního: „Hospodin pravil: „Cos to učinil! Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země. Budeš nyní proklet a vyvržen ze země, která rozevřela svá ústa, aby z tvé ruky přijala krev tvého bratra. Budeš-li obdělávat půdu, už ti nedá svou sílu. Budeš na zemi psancem a štvancem.“ (1. Mojžíšova 4:10-12). Zde se v judaismu zachovává starověké vnímání krve jako nositelky duše. Vykázání prvních lidí ze Zahrady Eden má za následek prokletí země a práci na ní „v potu tváře… dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat.“, tj. pouto se zemí přetrvává i po smrti. Země Izrael je pro Izraelity i Židy jedinečným místem. Bůh JHWH je sice „pánem universa“, přesto má k Zemi Izraele výlučný vztah: „Je to země, o niž Hospodin, tvůj Bůh, pečuje. Oči Hospodina, tvého Boha, jsou na ni neustále upřeny, od začátku roku až do konce.“ (5. Mojžíšova 11:12) Tento „začátek a konec roku“, tj. měření času, podléhalo specifickému rytmu: týden byl sedmidenní a v  sedmiletých cyklech měla být země ponechána ladem, aby si odpočinula, stejně jako Bůh odpočinul sedmého dne stvoření. Dlužníkům měly být odpuštěny dluhy a izraelitští otroci měli být propuštěni z otroctví ( šnat ha-šmita, „rok propuštění“). Tato pravidla měla platit i každý padesátý rok (7×7 let) – tzv. jubilejní rok, „jovel“. Praktické aspekty dodržování šmity a jovelu byly a dodnes jsou upravovány rabíny tak, aby neohrozilo obživu, a tedy zdraví a život lidí. Jedinečným místem v jedinečné zemi byl Jeruzalém a zde hora Morija se svatyní (chrámem) Boha JHWH. Ve svatyni svatyní, kde byly uloženy Desky Desatera, měla přebývat samotná Boží Přítomnost: po zboření chrámu Římany v 1. století o. l. odešla s lidem Izraele do vyhnanství. Ve vyhnanství se jeruzalémská hora Sijon stala pro Židy symbolem ztraceného domova a touhy po návratu zpět. Původně zemědělské izraelitské svátky zahájení vegetačního období (Pesach) a sklizně letní (Šavuot) a podzimní (Sukkot) získaly v  rabínském judaismu „duchovní výklad“: Pesach připomíná proměnu egyptských otroků ve svobodné lidi, Šavuot připomíná dar Tóry, tj. Učení a posvátného textu, na Sinaji, Sukkot slaví radost z  darů života a společenství rodiny i komunity po náročném sebezpytujícím postním svátku Jom Kippur. Židé byli ze své země vyhnáni a od 13. století v Evropě nesměli vlastnit zemědělskou půdu, přesto se ve slavení svátků zachovaly symboly spojení se zemí a úrodou: nekvašený chléb maca a slavnostní rodinná večeře se symbolickými pokrmy o Pesachu, dary prvních plodů o Šavuot, symbolické užívání „čtyř druhů“, palmové, myrtové a vrbové ratolesti spolu s  citrusovým plodem zv. etrog. O únorovém/březnovém svátku Stromů - Tu bi-švat se lidé radují z  tzv. sedmi plodů země Izraele: pšenice, ječmene, hroznů, fíků, granátových jablek, oliv a datlí, jejichž jezení podle mystické interpretace posílí touhu duše po vykoupení. Každotýdenní sváteční chléb chala pečený v předvečer šabatu odkazuje na manu, jíž se živili Izraelité na poušti, a na důvěru, s níž se odevzdali božímu vedení. Dary země – plody a obilí - tak v židovském chápání posilují Ducha.

VZDUCH VZDUCH Vzduch byl vnímán jako všeprostupující prvek nezbytný pro život a pro rozvoj lidství, jak odkazuje hebrejské slovo ženského rodu ruach, jež označuje jak „vzduch“, tak i „duši“ a „Ducha“. Vzduch/duše/Duch jsou tak nahraditelnými pojmy, záleží na člověku samotném, do jaké míry tuto skutečnost vnímá a žije. Vzduch byl živlem svobody a pohybu: symbolizovali ho především ptáci. V tradici íránských Židů pták představuje zdraví, štěstí, hojnost a požehnání, evropští Židé ptáky vnímali jako posly. O šabatu před Svátkem Stromů Tu bi-švat orientální židovské komunity sypou ptákům drobky chleba nebo nadrcené pšeničné zrno s vysvětlením, že ptáci se přidali ke zpěvu Mojžíšovy Písně moře (2. Mojžíšova 15:1-18) po rozdělení moře před Izraelity na útěku z Egypta. V Bibli najdeme příběhy o pomoci ptáků lidem, např. Noemovu holubici či havrana krmícího Elijáše na poušti. Ptáci sídlí v korunách stromů – a stromy byly vnímány jako symboly božské moci spojující Nebe a Zemi. Ve starověkém kontextu byl původně jediný Strom Života ztělesněním bohyně Ašery, matky – stvořitelky bohů. Na toto spojení odkazuje hebrejský výraz pro posvátný strom – ela, doslova „bohyně“, např. „I přišel Hospodinův posel a posadil se v Ofře pod posvátným stromem…“ (Soudců 6:11) Jméno bohyně Ašery se v Bibli stalo obecným podstatným jménem označujícím „štěstí“. Novinkou biblického příběhu je rozdělení Stromu Života na Strom poznání dobrého a zlého a Strom Života: mýtus tak odráží vznik rozštěpeného vědomí („dobrý“, nebo „zlý“, tj. posuzování, hodnocení). Dechem formulujeme slova. Dvacet dva souhlásek hebrejské abecedy (alef-betu) je považováno za živé bytosti: kabala do hloubky pracuje s jejich symbolikou a rezonancí, která „tvoří světy“. Vždyť Bůh stvořil svět slovy „Budiž světlo“ a vdechl první lidské bytosti dech – duši – Ducha. Z  určitého úhlu pohledu je svět tvořen posvátnými hláskami, které ovšem v hebrejštině mají i význam číselný (tj. texty lze číst zároveň i jako číselné řady). Velikou roli v judaismu hrají požehnání, případně nesrovnatelně méně používaná prokletí. Posvátný text z hlásek složený je středobodem judaismu. Dech potřebuje muž vybraný pro troubení na beraní roh šofar v měsíci elul (srpen/září) předcházejícím židovský nový rok. Zvuk troubení je tradicí složitě rozpracován a každý tón i jeho délka mají zvláštní význam. Židé si uchovali starověkou představu, že vzduch je obydlen démony, bytostmi stvořenými v předvečer šabatu, kdy jim Bůh již nestihl stvořit fyzická těla. Protože po nich touží, různým způsobem obtěžují člověka. Patrně nejznámější vzdušnou démonkou je Lilit (jméno pochází ze sumerogramu lil pro „vítr“): podle mýtu o Gilgamešovi byla obyvatelkou Stromu Života a představovala divoké a nespoutané přírodní ženství. Její postava byla v judaismu transformována do negativní podoby ženské bytosti, nad níž mužský svět nemá kontrolu, a proto je potenciálně nebezpečná. V překladu Bible se zcela ztrácí a její jméno je již interpretováno: „Bude se tam setkávat divá sběř s hyenami a běsové budou na sebe pokřikovat. Bude si tam hovět upír a najde si odpočinek.“ (Izajáš 34:14. Kralická překládá jméno Lilit „noční přeluda“.) Lilit je podle rabínů nebezpečná zvláště osamělým mužům, které sexuálně svádí, a novorodičkám, kterým krade děti. Kabalisté byli autory mnoha ochranných předmětů (amuletů) a rituálů proti Lilit a dalším démonům, ač to někteří rabíni neviděli rádi. Hebrejská Bible nám uchovává zprávu o veleknězi v jeruzalémské Svatyni, jehož roucho bylo lemováno „zlatými zvonečky a granátovými jablky“ (2. Mojžíšova 28:33-34). Zvonky při chůzi vydávaly zvuk, jenž měl nepochybně ochrannou funkci. Stejnou roli hrály hudební nástroje používané při bohoslužbě, kdy služebníci levité tančili, hráli na hudební nástroje a zpívali oslavné písně, česky nevhodně přeložené jako „Žalmy“ (hebrejské tehillim znamená „jásoty“). Na rozdíl od jiných kultur Izraelité a dodnes i náboženští Židé přísně odmítají pohřeb žehem spojující živel ohně a vzduchu představou přímého odchodu duše do nebe. Jak již bylo řečeno, vnímají silné pouto se zemí: fyzické tělo se má vrátit tam, odkud vzešlo, a rozložit se samovolně. V době, kdy stála v Jeruzalémě svatyně, byl Bůh JHWH uctíván spalováním zvířecích obětí společně s vykuřovadly. Název pro zápalnou oběť je ´ola, doslova „stoupající (dým)“. Vonné pryskyřice, byliny a esenciální oleje byly důležitou složkou kultu: vůně sloužily dezinfekci a čištění nejen prostoru, ale i léčení fyzických a energetických těl účastníků rituálu (díky přímému spojení smyslu čichu a nejstarší části lidského mozku).

VODA VODA Důležitost živlu vody pro Izraelity – a všechny obyvatele Blízkého Východu – pochopí turista při déletrvajícím pobytu v oblasti: přirozené zdroje vody jsou omezené. Na rozdíl např. od Egypta, kterým protéká řeka Nil, byl Izrael vždy zcela závislý na dešťových srážkách, proto modlitby za vodu či rituály přivolávající déšť měly v  liturgii přední místo. V českém překladu modlitební knihy konzervativního směru judaismu se např. nachází tato modlitba: „Požehnaný jsi Ty, Hospodine, Bože náš a Bože našich otců, …Nech padat rosu něžně na požehnanou zemi, s křehkostí nebes nasyť nás požehnáním… …Rosa a hojnost kéž naplní naše sýpky…“ Modlitba pokračuje prosbou o déšť: „Kéž zaváže anděla, aby nám poskytl část deště, ať zjemní tvář pustiny, jež suchá je jako skála. Vodou jsi ukázal Svou moc ve svatých písmech, abys utěšil jejími krůpějemi ty, kdo mají poraněnou duši, a udržel při životě ty, kteří znovu volají síly deště….“ V  modlitbě se dále připomínají praotcové a jejich vazba na vodu: Abraham Boha následoval „jako voda“ a Bůh mu „požehnal jako znovu zasazenému stromu podél toku vody“, Izáka si Bůh žádal obětovat – „prolít jeho krev jako vodu“, Izák si před Bohem „vyléval srdce jako vodu“ a „vykopal a objevil studny vody“, Jakob přešel vody Jordánu a odvalil kámen od ústí studny plné vody, když „zápasil s andělem vody a ohně“, Mojžíš byl vytažen z vody v košíku jako miminko, a jako dospělý vůdce udeřil na skálu, která vydala lidu v poušti vodu, Aron se ponořil do vody, aby se očistil a očisťoval i druhé, „zůstal stranou od lidí, prudkých jako voda“. Modlitba, která se pronáší na konci svátku Sukkot, tj. na podzim v očekávání období dešťů, je tak příkladem spojení tradiční pozitivní magie zaříkávání a náboženské víry v Boha JHWH, jež toto vše má v moci: tj. nikoliv samy živly a přírodní elementy, ale síla, které přírodní řád i chaos podléhá. V  rabínském judaismu nabyl velkého významu obřad ponořování do rituální lázně pramenité vody zvaný mikve (doslova „shromáždění vod“). Ponoření má zajistit rituální, nikoli hygienickou očistu: ukončení „starého“ a připravenost pro „nové“ v  duševním a duchovním významu. V  mikve se očišťovaly nejen ženy po ukončení pomenstruačních tzv. čistých dní, před svatbou a po ukončení šestinedělí, ale i horlivě zbožní muži před šabatem, postním svátkem Jom Kippur a před nocí kajícných modliteb na začátku svátku Šavuot. O svátku Pesach je na slavnostní tabuli rodinné večeře i miska se slanou vodou, která symbolizuje slzy hebrejských otroků v Egyptě a moře, jež se zázračně rozestoupilo, aby pod vedením Mojžíše mohli uprchnout. Stejné moře pohltilo jejich pronásledovatele – egyptskou armádu pod vedením faraona. Voda, resp. vodní hladina, byla považována za orákulum, „zrcadlo do jiných světů“. Ze starověku známe např. věštebné techniky sledování pohybu hada ve vodě či upadání do transu a následné prorocké vidění při pozorování vody (Kniha Ezechiel, kapitola 1), ze středověku potom např. pozvání nevinného dítěte k  nahlížení obrazů vyjevujících se na klidné hladině vody v nádobě. Polévání vodu je součástí svátečních tradic některých židovských komunit (např. marockých Židů o svátku Šavuot). Evropští Židé slaví obřad zvaný tašlich (doslova „odhodíš“) o novém roce Roš ha-šana, kdy se vydají k vodnímu zdroji a odhazují do něho drobky pečiva jako zástupce svých hříchů, v  souladu s  biblickým veršem proroka Micheáše „Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy…“ (7:19). Pobyt u vody má prý lidi přimět k sebezpytování, neboť stejně jako ryby mohou skončit v sítích rybáře, tak hříšníci mohou uvíznout v „síti“ Onoho Dne, kdy budou lidé podle svých skutků posuzováni. Starověké náboženství Izraelitů ani rabínský judaismus však nebyli nikdy vyhroceně dualistickými učeními, ve kterých by proti sobě stáli Bůh a jeho temný protiklad („satan“) jako představitelé „dobra a zla“. Jak říká židovské vyznání víry, Bůh je Jediný (echad). Temné síly nemají postavení protivníků, neboť i je Bůh stvořil, jak praví verš „Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci.“ (Izajáš 45:7).

OHEN OHEŇ Světlo je prvním božím stvořením (1. Mojžíšova 1:3): podle mystiky bylo stvořeno z prvotního ohně. Tak jak ho známe dnes je odlišné od světla jedinečné kvality, které lidé ještě nejsou schopni vnímat, a proto je ukryto u Boha (or ganuz, „skryté světlo“). Poznají ho pouze mimořádně spravedliví a zbožní lidé. Světlo je v Hebrejské Bibli silným symbolem lidské duše a Ducha, vitality, mravnosti a etiky: „Lidský duch je světlo od Hospodina, to propátrá všechny nejvnitřnější útroby.“ (Přísloví 20:27), „Vždyť příkaz je světlem a vyučování (Tóra) osvěcuje, domluvy a kárání jsou cesty k životu.“ (Přísloví 6:23). Mezi íránskými Židy je zvykem, že děti o svátku Radosti z Tóry (Simchat Tora) zapalují svíce jako symbol učení a poznání. Smrt je potom zobrazována jako zhasnutí světla. Škodlivé síly a démoni se světla bojí. Eva, která podala Adamovi plod ze Stromu poznání dobrého a zlého, „uhasila svíci světa“, tj. podle některých výkladů způsobila smrtelnost lidí, a kvůli tomu musí ženy dodržovat příkazy pečení sobotního chleba, dodržování předpisů menstruační čistoty a zapalování šabatových svící. Zvláště poslední zmiňovaná povinnost byla vnímána jako čest a privilegium žen: skutek, který činí pro rodinu i komunitu, když oddělují všední den týdne (chol) od svátku šabatu (kadoš – „svatý“). Mnoho náhrobků na židovských hřbitovech v Čechách nese vychvalující nápis o zemřelé ženě, že horlivě tyto příkazy dodržovala příkazy. Oheň ze všech čtyř živlů nejvíce vystihuje podstatu Boha, jak ji Izraelité a Židé chápou, a to jak ve své podpůrné, tak ničivé podobě. Zjevení Boha (epifanie) je spojeno s ohněm: Bůh se jako oheň zjevil Abrahamovi i Mojžíšovi. „Když pak slunce zapadlo a nastala tma tmoucí, hle, objevila se dýmající pec a mezi těmi rozpůlenými kusy prošla ohnivá pochodeň.“ (1. Mojžíšova 15:17) „Tu se mu ukázal Hospodinův posel v plápolajícím ohni uprostřed trnitého keře. Mojžíš viděl, jak keř v ohni hoří, ale není jím stráven.“ (2. Mojžíšova 3:2) Boží oheň ovšem je i stravující a pohlcující: „Hospodinova sláva se jevila pohledu Izraelců jako stravující oheň na vrcholku hory“ (2. Mojžíšova 24:17). Může být hřejivý a ochranný, svítící v podobě ohnivého sloupu na cestu pustinou, jako svítil Izraelitům v poušti na cestě z Egypta domů, ale může i zabít: „Mým hněvem se vznítil oheň, až do nejhlubšího podsvětí šlehá, pohltí zemi i to, co se z ní těží, sežehne základy hor.“ (5. Mojžíšova 32:22, např. příběh zničení Sodomy). Bůh je uctíván očistným ohněm spalujícím zvířecí oběť a vykuřovadla. Podle pozdější rabínské tradice oheň oltáře sestoupil dolů z nebes a hořel od Mojžíšových časů, dokud nebyl přenesen do jeruzalémské svatyně, kde hořel až do doby krále Menašeho (7. století př. o. l.) Oheň ve Druhém Chrámu ( vystavěném po zboření Šalamounovy svatyně Babyloňany v 6.století př. o. l.) byl už ohněm lidským, nikoli božským. Ohněm byl ohlašován počátek lunárního měsíce: učenci pozorovali Lunu v novoluní, a když se objevila ve fázi růstu na nebi, byla tato zpráva šířena ohňovými poselstvími z vrcholů kopců do celé země. Tento způsob určování času byl jedním z předmětů sváru mezi kněžskou vrstvou, jež používala přísně matematicky vypočítaný sluneční kalendář údajně předaný kněžské elitě nanebevzatým praotcem Chanochem a anděly, a mezi učeneckou vrstvou, která důvěřovala lidskému oku, myšlení a interpretaci, s předpokladem, že případné a nezbytné lidské omyly jsou součástí božího plánu. Po zboření svatyně (Druhého Chrámu) v 1. století o. l. kněžská vrstva ztratila svoji moc a do čela Židů se postavili právě učenci – rabíni. Ohnivá poselství byla zrušena již ve 3. století, nicméně je možné, že tradiční svátek Lag be-omer (duben/květen), kdy jsou dodnes po Izraeli zapalovány táborové ohně a pořádány ohňostroje, je ohlasem dávné „pošty“. Svátek připomíná i významného mystika Šimona bar Jochaje, jehož Duch byl po dvanáctileté meditaci v jeskyni tak vytříben, že byla jeho postel v okamžiku smrti obklopena Božím ohněm. Nejznámější oslavou světla v rabínském judaismu je osmidenní Svátek světel Chanuka slavený přibližně v čase zimního slunovratu. Každý den se na osmiramenném svícnu zvaném chanukija zapálí jedna svíce. Postupně hoří všechny. Chanukija je umístěna v blízkosti dveří nebo oken, neboť by měla dávat světlo jak Židům, tak celému světu. Doba trvání svátku připomíná zázrak, kdy pro zapálení očistného světla ve svatyni byla nalezena jediná lahvička olivového oleje. Množství však vydrželo hořet osm dní, než byl připraven olej nový. V tradičním požehnání při zapalování chanukových světel se připomínají „zázraky a divy“, které Bůh pro svůj lid Izraele učinil: světlo ohně je tak spojeno s nad-přirozenými jevy.

VANOCNI SVATKY JAK SE VÁNOCE STALY TŘÍDENNÍM SVÁTKEM Svátek boha Saturna (a bohyně Ops) byl nejprve jednodenním svátkem a k jeho uctění byl stanoven 14. den před lednovými Kalendami (kalendou byl nazýván první den v měsíci), což v původním římském kalendáři vycházelo na 17. prosince. Starý římský kalendář, který byl založen na lunárním cyklu, byl dlouhý 355 dnů, ve kterém se střídalo 12 měsíců o 29, resp. 30 dnech, přičemž odchylka, která tím vznikala oproti slunečnímu roku, byla řešena tak, že se jednou za 4 roky vkládal přestupný měsíc, který byl podle potřeby dlouhý buď 22, nebo 23 dnů. Problematičnost tohoto systému byla i jeho současníkům zjevná. Zejména kněží ve spolupráci s  úředníky s kalendářem různě manipulovali, podle toho, jak bylo potřeba vybírat daně. Přesto k efektivní reformě přistoupil až Gaius Julius Caesar v roce 46 př. n. l. (podle něho se výsledný kalendář nazýval juliánský), jenž nechal přidat 10 dní, které byly rozděleny mezi jednotlivé měsíce. Prosinec, který původně patřil mezi měsíce s 29 dny, jich rázem měl 31. Jelikož ale stanovení Saturnálií bylo liturgicky závazné – tedy stále připadalo na 14. den před lednovými Kalendami, prodloužením měsíce se jejich termín posunul ze 17. na 19. prosince. Protože ale vždy lidé přijímali novinky různým tempem, stalo se, že někdo tuto změnu neakceptoval a slavil Saturnálie postaru 17. prosince, zatímco jiný ponovu 19. prosince. Tím začal postupně vznikat dojem, že tento svátek je třídenní, což se i nakonec celospolečensky akceptovalo. Křesťané pak chtěli svým svátkem věnovanému narození Krista (tak jako u mnoha dalších svátků) překrýt svátky k  uctění pohanského boha Saturna, přičemž je pouze o týden posunuli, ale dobu tří dnů zachovali. Třídenní vánoční svátky tak vlastně vznikly díky nechuti některých Římanů přizpůsobit se novému kalendáři.

MESTANE MĚŠŤANÉ A VÁNOCE V PRŮBĚHU VĚKŮ Všechny svátky a zejména ty, které byly spojeny s pobytem v domácím prostředí, byly od nepaměti doprovázeny výzdobou interiéru domu. To nepolevilo ani s nástupem křesťanství, které hlásalo obrácení se pouze k duchovním hodnotám, přičemž asketičtí kazatelé neúnavně kritizovali přílišnou okázalost oděvů, výzdoby, rozmařilost, rozhazovačnost, nedodržování půstu, ale mnohdy i vyslovené obžerství a opíjení se, přičemž tyto kritiky byly nejvíce směřovány právě na adresu městské vrstvy. Proč tomu tak bylo? Na to není zase tak těžké odpovědět. Měšťanské prostředí bylo již od středověku značně odtrženo od přírody, díky čemuž se na rozdíl od vesnického prostředí z  jeho pojetí svátků vytrácely původní předkřesťanské (staroslovanské) prvky spojené takřka výlučně s přírodou, a zároveň bylo výrazně orientováno na ekonomiku, což do značné míry tlumilo i vlivy křesťanské církve. Definitivní odklon od čistě církevního a spirituálního pojetí Vánoc přineslo ve druhé polovině 18. století období osvícenství a následná průmyslová revoluce spojená s tovární velkovýrobou. Tyto epochy, které kladly důraz na racionalitu, ekonomickou stránku života a odklon od náboženských mysterií, zasáhly především právě měšťanskou vrstvu, přičemž tento trend nastavený před čtvrt tisíciletím trvá v určitých obměnách dodnes. Spolu s touto myšlenkovou i sociální transformací v průběhu 19. století ve společnosti pevně zakořenil ozdobený stromek a smažený kapr (po polovině 20. století se k němu přidal ještě bramborový salát a ještě později vinné klobásy), tedy záležitosti, které dnes považujeme za ryze tradiční atributy Vánoc, byť jsou součástí naší kultury sotva dvě století. Ačkoli si lidé o svátcích vždy rádi pochutnávali na nejrůznějších laskominách, rovněž teprve moderní doba přinesla pravý rozkvět tradice pečení vánočního cukroví, kterého některé domácnosti vyrábí v adventním období i několik desítek druhů. Přelom 19. a 20. století pak přinesl boom vánočních pohlednic s přáními, jejichž obliba vznikla také v měšťanském prostředí. V posledních dvou desetiletích klasické pohlednice částečně nahrazují jejich elektronické formy přání, jejich sociální význam však zůstává stejný. Proces modernizace a racionalizace postupně zasáhl i venkov, čímž jej myšlenkově sblížil s městským prostředím, takže dnes i přes nostalgické hledání a oživování starých vánočních zvyků, a to nejen v muzeích, ale i v některých domácnostech, má většina lidí Vánoce spojené s horečnými nákupy, ať již před Vánocemi či v povánočních slevách, podpořené mnohdy půjčkami a leasingy, spíš než s oslavou narození Krista (nebo znovuzrození Slunce), žádostmi bohu (bohům) za úrodu, nebo věštěním svých osudů v dalším roce. Nutno podotknout, že i přes veškerý „konzument“, který nám přineslo poslední období historického vývoje naší civilizace, určitá věc u většiny lidí z  minulosti přetrvala. Tím je touha po svátečně vyzdobeném (někdy až přezdobeném) domě, co nejlépe prostřené štědrovečerní tabuli a rodiny kolem ní.

SATURNALIE SATURNÁLIE – ČTYŘI ŽIVLY V JEDNOM SVÁTKU Saturn byl podle staré římské mytologie původně řecký bůh Kronos, který poté, co ho v Řecku svrhl jeho nejmladší syn Zeus, odjel na lodi, až se dostal na Apeninský poloostrov, kde vládl bůh Ianus. Ten mu nabídl své pohostinství a Saturn ho naučil obdělávat zemi, čímž výrazně přispěl k blahobytnému životu lidí. Hovoří se o zlaté době, kdy bylo dostatek jídla a ještě neexistovalo rozdělení společnosti na svobodné a otroky. Svátek boha Saturna se ve starověkém Římě slavil společně se svátkem bohyně Ops (římský ekvivalent řecké Gaii, případně maloasijské bohyně Kybelé), která byla považována za jeho manželku. Obě tato božstva byla pokládána za dárce plodnosti a úrody. Ovšem každé trochu jiným způsobem. Bohyně Ops byla vzývána jako Alma Mater (doslova Matka Živitelka), vlastně zosobnění kultu Matky Země v  římském pantheonu. Naproti tomu Saturn – Saturnus – byl spojován s nebem, čímž se stal personifikací dalšího živlu – vzduchu a zároveň vody. Byl uctíván jako jakýsi božský pěstitel. Podle mytologie právě on naučil lidi nejrůznějším zemědělským činnostem, a proto býval tradičně zpodobňován se srpem. Spojení Ops a Saturna v mytologický manželský pár není nikterak náhodné. Saturn, jakožto bájný rolník a navíc představitel nebe, ze kterého padá životadárný déšť, je zúrodňovatelem země, kterou zosobňuje jeho manželka Ops. Toto personifikované spojení země a nebes v  podobě ženy a bájného prvního rolníka se v  nejrůznějších obměnách objevuje ve většině náboženství v indoevropském prostoru. Obdobným pozůstatkem tohoto mýtu je i naše pověst o kněžně Libuši a Přemyslu Oráčovi. Saturn však nebyl jen božstvem představujícím plodivou sílu, ale i znovuzrození, což se v mytologii projevovalo tím, že pravidelně spolykal svoje děti, aby je posléze zase vyzvrátil. Tato zdánlivě brutální epizoda je alegorií znovuzrození, obdobně jako biblický příběh o Jonášovy a velrybě, která Jonáše spolkla, ale za tři dny jej opět vyvrhla na břeh. V případě Saturna je to však hlavně odkaz na znovuzrození slunce, které tak doplňuje poslední ze čtyř živlů – oheň. Saturnálie byly svým charakterem jakousi kombinací svátků konce sklizně na způsob našich dožínek (např. černé olivy se v Itálii sklízí v průběhu prosince) a zároveň oslavou slunovratu, kdy staré slunce symbolicky umíralo a zase se rodilo nové. Oba dva faktory se také projevovaly ve formě slavení saturnálií. Modlitby k bohyni Ops byly pronášeny vsedě a modlící se úmyslně dotýkal země na znamení díků a úcty k ní. Spojení s koncem zemědělských prací, tedy s dobou, kdy byl relativní dostatek jídla, se zase odrazilo v pořádání bohatých hostin v chrámech zasvěcených Saturnovi, po jejichž skončení její účastníci provolávali „Saturnália!“. Totéž se dělo i v jednotlivých domácnostech, kde také připravovala hostina, při které s pánem domu jedli společně i otroci, kteří pomáhali při polních pracích, neboť Saturna těšila čest, která se otrokům dostala jako odměna za jejich práci. Ve skutečnosti se jedná o odkaz na mýtickou dobu všeobecného blahobytu a rovnosti mezi lidmi, stejně tak jako vzájemné obdarovávání koláči a voskovými svícemi, které se následně zapalovali na oltářích zasvěcených Saturnovi.

SLOVANE STAŘÍ SLOVANÉ A VÁNOCE Vánoce – v  pohanské době tedy oslava zimního slunovratu – byly nejtajemnější a nejslavnější svátky, což, jak se můžeme dosud přesvědčit, se nepodařilo zvrátit ani křesťanské církvi, která se snažila přetáhnout oblibu na Velikonoce. I v dnešní společnosti, byť zpravidla z jiných důvodů, Vánoce ve své oblibě předstihují Velikonoce. Proč tomu tak bylo i v dávných dobách, které neoplývaly přeplněnými regály supermarketů, je nasnadě. V zimním období, kdy příroda spí a dny jsou nejkratší, bylo za celý rok nejméně pracovních povinností, avšak z podzimu bylo stále dostatek potravin, nemluvě o tom, že chladné počasí bylo nejlepším časem pro předzimní redukci stád. Konaly se i zabíjačky, které se k Vánocům táhly již od listopadu. Ale hlavním důvodem k oslavě a všeobecné radosti bylo, že slunce dokončilo svou tradiční pouť, což v sobě neslo příslib opět se prodlužujících dnů. Tehdy, když příroda spala, bylo třeba poprosit bohy, aby slunce znovu přírodu oživilo a dopřálo jim další úrodu. Proto byl dalším názvem pro tyto svátky „kročun“ či „koročun“, který znamenal zrození slunce. Vánoce tak byly svátky, které spojovaly nejvíce božstev dohromady. Bylo třeba řádně oslavit zejména božstva zodpovědná za úrodu (element země), za návrat slunce (element ohně), ale nemohl být vynechán ani element vody, neboť s tou byla rovněž spojená plodivá síla (nezalitá zem nemůže plodit) i možnosti věštby. A jelikož se jednalo o budoucnost dalšího roku, nechyběl ani element vzduchu, neboť do nové sezony nebylo rozhodně od věci naklonit si mocné božstvo povětří, které jednak mohlo zničit obydlí a úrodu, ale také bylo spojováno obecně se štěstěnou. Navíc právě o štědrovečerní noci se podle starých Slovanů nesly povětřím duše zemřelých, a to nejen lidí, ale bylo možné spatřit i „duše“ zaniklých hradů (hradišť) apod. Důležitost Vánoc tedy byla nepochybná, přičemž vše se mělo vyvrcholit o velké (nejdelší) noci. Proto se nelze divit, že štědrovečerní hostinu předcházely i v pohanském období velké přípravy, neboť podle staroslovanské liturgie v té době sídlilo slunce a nejvyšší světlobohové v ráji a právě světnice domů byly předobrazem toho ráje. Celá místnost se proto vyzdobila zelenými, jehličnatými ratolestmi a slavnostně se osvítila. Tento večer také provázelo nejvíc rituálů. V krbu se pálil badniak (ozdobené poleno), které symbolizovalo umírající starý rok a právě v tu dobu nastal čas, aby byly vysloveny modlitby za úrodu v roce následujícím. Nově zrozenému slunci bylo zasvěcené sele nazývané „boža“, které bylo podáváno na slavnostní tabuli. Tento zvyk se uchoval v symbolické podobě ve formě úsloví dodnes: „Když se postíš, uvidíš zlaté prasátko.“ Dodnes se také uchoval obyčej nechávat zbytky jídla až do rána na stole, neboť duše zemřelých se v noci vracely ke štědrovečernímu stolu. Tím, že se o Štědrém večeru protínala minulost s budoucností, dávalo to nejvíce příležitostí k předpovědím a věštění. Spousta z nich se rovněž dochovala do dnešních dnů a někdy jsou zvěčněny i v krásné literatuře jako věštění dívek ze studánek, nebo vody pod ledem jako v básni Štědrý den od Karla Jaromíra Erbena.

ZIVLY UCTÍVÁNÍ ŽIVLŮ U STARÝCH SLOVANŮ Jako ve všech „přírodních“ náboženstvích vycházejících z  indoevropských počátků, i u Slovanů tvořily základ uctívání jednotlivé živly a božstva, která je zosobňovala a chránila. Oheň – staří Slované přikládali ohni velký význam, uctívali ho, klaněli se mu a krbový oheň byl považován za ochránce domu. Ohni, stejně jako vodě, byly přisuzovány očistné účinky. Při očistném rituálu se nejprve skákalo přes oheň, načež následovalo očišťování vodou, tedy koupání. Obě činnosti se však nazývaly shodně „kupadla“. Oheň se používal při každé slovanské slavnosti a uctívalo se jím hned několik božstev. S ohněm byl spojen Svarog – starý bůh ohně a nebeského světla (jeho jméno doslova znamená Světlonoš), stejně jako jeho syn Svarožič, který byl v západoslovanských oblastech nazýván Radegast. Symbolem ohně a tím i ochráncem domu byl z našeho pohledu trochu překvapivě had. Voda – život bez vody je nepředstavitelný a na druhou stranu voda může být živlem silně ničivým. Není divu, že vodní božstva byla považována za jedny z nejmocnějších. U Slovanů to byl Mokoš, nebo prostě „Voden bog“ či ještě jednodušeji Vodník. My jej známe z lidové slovesnosti jako nadpřirozenou bytost, jakéhosi zeleného mužíčka s pentlemi na klobouku, jak sedí na vrbě a bafá z dýmky. Původně to však byl bůh se vším všudy, kterému se obětoval černý chléb, černé kachny, slepice, černé svině a dokonce i černí koně. Sám měl totiž černou barvu (barva hluboké vody). Zelenou barvu mu přisoudila až novější lidová tvořivost. Vzduch – božstvo spojené s živlem vzduchu byl ve slovanské mytologii Stribog a jeho žena Meluzina. S větrem byla spojována velká síla, rychlost (v některých bájích jezdí Stribog na bílém koni) a vševědoucnost, která plyne z jeho schopnosti procestovat celý svět (v dalších bájích Stribog jezdí na modrooblakovém voze, který táhnou čtyři koně, kteří se jmenují Sever, Jih, Východ a Západ). Stribog je také božstvem zpěvu, které se nese povětřím, a stejně tak je božstvem nevyzpytatelné štěstěny, kterou může přinést, ale také odnést. Nejčastější obětinou pro božstva ovzduší byla mouka, která se pro Meluzínu dávala za okno i na Štědrý večer. Země – dárkyně plodin a tím i života byla ctěná v  každé archaické společnosti, jejíž hospodářství záviselo na zemědělství, tedy prakticky v každé. U Slovanů byl bohem úrody zejména Veles – ochránce stád a majetku (dále třeba Tur, Stado či Henil). Byl vypodobňován s rohy či falickými symboly, díky čemuž jej později křesťanská liturgie spojovala s ďáblem (obdobně jako řeckého Satyra). Jako obětiny božstvům země sloužilo to, co měli ochraňovat, takže hospodářská zvířata, ale velmi časté byly také úlitby z pohárů piva a vína. Nad všemi božstvy stál nejvýše bůh Perun, který tak byl spojován i se všemi živly. Naopak jednotlivá božstva měla pod sebou celou plejádu nadpřirozených bytostí, které sídlily právě v jimi ovládaných elementech světa a byly jim podřízené.

STREDOVEK VÁNOCE VE STŘEDOVĚKU Od 9. století se do našeho slovanského prostředí postupně dostává křesťanství. Rozhodně se nejednalo o nějakou náboženskou revoluci, ale naopak o pomalé a pozvolné sžívání obou kultur a liturgií, takže ještě kolem roku 1120 píše kronikář Kosmas o svých vesnických současnících jako o polopohanech. Na základě toho můžeme usuzovat, že i křesťanské vánoční zvyky se jen velmi neochotně prosazovaly vedle zažitých pohanských zvyků a to bezpochyby i proto, že křesťanství věřící více nabádalo k poněkud nepopulární askezi (půstu). Jak ukazuje lidová kultura, o které máme bohužel bližší poznatky až z  období novověku, křesťanské církvi se nepodařilo úplně vytlačit starobylé zvyky a spíše lze hovořit o jakési fúzi staroslovanské a křesťanské liturgie. Lépe a dříve než v lidových vrstvách se křesťanství prosazovalo ve vyšších společenských kruzích, často i z důvodu „módních“. Nejpozději ve 13. století můžeme hovořit o tom, že se staroslovanské Vánoce změnily na svátky Narození Páně. Náboženská vlna, která se šířila zejména mezi společenskými elitami ve 13. století, proměnila tyto svátky na ryze křesťanské. Velice konkrétním dokladem toho bylo stavění betlémů (prozatím jen v kostelích), které má své počátky právě v tomto století. Nicméně lidová víra v magickou účinnost rituálních praktik, která měla svůj původ v pohanských časech, byla přítomná pořád. Nejvíce informací o středověkých slavnostech Narození Páně máme (tak jako i v  jiných ohledech) z  prostředí panovnického dvora, byť ani ty nejsou příliš konkrétní. Víme, že začínaly půstem, po nichž následovaly bohoslužby, které, pokud se konaly v hlavním sídle na Pražském hradě, vedl pražský biskup (později arcibiskup). Po řadě bohoslužeb následovala hostina, která ukončila čas půstu. Hostina pak byla prakticky to jediné, co zbylo z pohanských dob. Protože již samotná oslava těchto svátků zahrnovala vše náležité – očistný půst, řadu bohoslužeb a hostinu, spojovaly se tyto svátky i s dalšími slavnostními příležitostmi, jako byly korunovace panovníků nebo svatby. V každém případě ochota dodržovat křesťanská dogmata se lišila od jedince k jedinci a tak si můžeme v dobových pramenech přečíst kritiku náboženských kazatelů na to, jak se někteří měšťané na Štědrý den přejídají a opíjejí (půst se měl držet do vyjití hvězd), nebo jak celou noc hrají v kostky, čímž zkoušejí, jestli budou mít příští rok štěstí. Stejný smysl, tedy věštění, mělo i rozkrajování ovoce. Tyto pozůstatky z pohanských dob rovněž církev popuzovaly, neboť snažit se nahlédnout do božích úmyslů bylo považováno za hřích. Podstatně příznivěji se církev dívala na rovněž pohanskou tradici vystýlání nejen podlahy, ale i stolu, lavic a loží slámou, neboť z původní verze (blahobytu v pohanském ráji) byl tento zvyk přetransformován na připomínku na jesličky a šestinedělí Panny Marie, ačkoli čerstvě vystlané měkké lůžko posloužilo leckteré dvojici k jinému účelu, než k připomínání biblické příhody...

ZIMNI SLUNOVAT OSLAVA ZIMNÍHO SLUNOVRATU U SLOVANŮ Slavnost zimního slunovratu pozůstávala z několika obecně rozšířených prvků, které na sebe v podstatě časově navazovaly, přičemž podle místních zvyklostí stál některý více, jiný méně v popředí. Byly to: kračun - svátek nejkratšího dne v roce - ovseň či useň - posypávání lidí zrním - koleda - obcházení s figurou, s prosbami, říkadly a písněmi na počátku nového roku - maškarní průvody, zpravidla před svátkem Tří králů. Tyto slavnosti známe zejména z etnografických výzkumů, ale jsou zmiňovány již v raně středověkých písemných pramenech. Například koledu známe již v 9. století, kračun z 12. století, maškary byly zakazovány v 11. století. Kračun vznikl z původního indoevropského základu jako obecně slavený svátek zimního slunovratu (kračun nejkratší den), který se v modifikované podobě zachoval až do novověku. Ovseň je typickým příkladem agrární magie. Obsypávání zrní v době zimního slunovratu mělo zajistit bohatou úrodu v příštím roce. Koleda pochází zcela nepochybně z latinského calandae - první den v měsíci nebo počátek roku. Koleda byla církví tak dlouho bezúspěšně zakazována, až ji přeměnila v koledu křesťanskou - tříkrálovou. Pohanská koleda spočívala v obcházení s figurou dítěte, symbolizujícím nově zrozené slunce. K zvláštním vánočním zvykům patřilo pálení kmene nebo pařezu, o kterém máme doklady ze 13. století - tento zvyk zřejmě souvisí s kultem ohně nebo se symbolem slunečního světla, jehož růst se po zimním slunovratu očekával. K slavnostem zimního slunovratu náležely i maškarní průvody a hry, které přežívaly minimálně z antického starověku. Původní smysl těchto průvodu byl pravděpodobně ochranný - maškary měly zapudit démony a duchy temnot, které se vyskytovaly zejména v období zimního slunovratu. Přestože katolická církev silně brojila proti těmto maškarádám, nikdy se je nepodařilo vymýtit (např. masopust).

??? ??? Vánoce se v historické perspektivě jeví jako kulturní jev, v němž se zrcadlí duchovní představy jednotlivých historických epoch s dobovými obyčeji, obřady a uměleckými projevy. Svými kořeny směřují k prvotním pohanským svátkům zimního slunovratu. Vánoce jako svátek narození Krista vznikly v pokonstantinovské době vlivem císařského kultu tzv. epifanie božského zjevení. Ortodoxní Řím tento svátek převzal s váháním. Ještě na počátku 3. století císařovna Julia Damna zavedla oficiální svátek Nepřemožitelného slunce. Teprve poté, co císař Konstantin I. v  roce 313 zrovnoprávnil ediktem milánským křesťanství s původním římským náboženstvím, přeložil r. 354 římský biskup Liberius datum Kristova narození z původního 6. ledna na 25. prosince. To na přelomu 4. a 5. století, když se definitivně formovala církevní dogmata, prosadil sv. Augustin a sv. Jan Zlatoústý. Aby svátek nabyl vážnosti, nechal v Římě v roce 356 postavit baziliku, zasvěcenou Panně Marii (Santa Maria Maggiore). Pod kněžiště baziliky byly v roce 642 přeneseny relikvie údajných zbytků betlémských jeslí. Křesťanská církev vyšla vhodně z původní tradice Saturnálií, odvrátila však od ní pozornost tím, že dobu slunovratu spojila s očekáváním a oslavami Kristova narození - „neslavíme 25. prosinec jako pohanský den narození slunce, ale oslavujeme narození toho, kdo slunce stvořil“. V roce 567 byly v Tours ustanoveny oslavy narození malého Ježíše jako „svatý dvanáctidenní čas“ od 24. do 6. ledna. Předkřesťanské názvy svátků, jakož i obřady, však v obyčejích zůstaly po celá staletí a v lidových obyčejích je najdeme dodnes. Ve východním středomoří Vánoce neznali ještě v 5. a 6. století, jako závazný svátek se objevují až v Justiniánově kodexu v roce 529. Výklady původu slova „Vánoce“ nejsou jednoznačné. První nepřipouští přijmutí výrazu Vánoce z jiného jazyka a poukazuje na jeho původ v každém daném jazyce. Tvrdí, že návrat Slunce se oslavoval celých dvanáct dní a dvanáct nocí. Každý den tak symbolizoval jeden měsíc v roce. Den pomyslného příchodu jara - 4. den symbolizující duben, s označením „čtvrtý“ se údajně zkomolil na „štědrý“ - ten den se oslavovalo zvláště bujaře. Celému tomuto období se říkalo „o dvanácti nocích“, později „o dvánnocích“ až z toho zbylo „o Vánocích“. Tento výklad má ryze lidovou povahu a není podložen. Druhý výklad vychází z převzetí německého slova „Weihnachten“. „Zu den wehen Nahten“- znamená „o posvátných nocích“- což mohly být ony pohanské posvátné svátky oslavující slunovrat. V českém slově Vánoce sledujeme část „-noce“ jako v německém „-nachten“. V Anglii se používá název Christmas, původně z latinského slova „missa“ – mše. Starobyle působí i slovinské označení božič, chorvatské a srbské božić, makedonské božik, které označují fakt narození „božího syna“. Polské Boże Narodzenie, ukrajinské rizdvo a ruské roždestvo mohou představovat až označení křesťanské. Archaické jsou běloruský název koljady a bulharské koleda. Na průběh a výklad svátku zimního slunovratu mělo velký vliv přijetí křesťanství, které prezentovalo Krista jako božstvo se silnými slunečními atributy a částečně ztotožňovalo Krista s domácím slunečním božstvem. Přestože křesťanské církvi samotný fakt slavení zimního slunovratu jako svátku narození Krista nevadil, způsob jeho oslavy se s představami církevních hodnostářů neshodoval. Proto můžeme od dob raného středověku až do 19. století sledovat řadu církevních zákazů namířených proti pohanským obyčejům provázejících vánoční svátky. Čechy prošly po christianizaci započaté v 9. století několika náboženskými zvraty. Velký vliv na formování zvyků a obřadů mělo husitské hnutí v 15. století, po něm následovala v 17. století opět rekatolizace, která mnoho původních prvků setřela. Proto je zde možné zachytit pouze nepatrné zbytky pohanských rituálů.

VANOCNI ZELEN SYMBOL VÁNOC TRADIČNÍ KULTURY Vánoční zeleň plnila v lidových představách blahonosné a ochranné funkce. Snad u všech národů se vytvořily představy a mýty, z nich vycházela kultovní úcta ke stromu a s ní spjaté obřady. Strom byl považován za ztělesnění života, moudrosti, trvalosti a plodnosti. Stále zelené stromy značily dlouhověkost a nesmrtelnost, zatímco opadavé znovuzrození. V našem prostředí byla magická síla nejčastěji přisuzována dubu, lípě, jasanu, vrbě, bříze, lísce a jabloni. Význam jabloně se odrážel i ve zvyku, vysazovat tyto ovocné stromy při vstupu do hraničního hvozdu, proto máme tolik pomístních názvů odvozených od jabloně při hranicích (Jablonné, Jablonec). Větve, listy a plody těchto stromů léčily a ochraňovaly. Z této představy vycházely četné magické úkony a obřady, v nichž se uplatňuje strom a jeho části. Nejvíce obyčejů, které měly zajistit prosperitu stromů, bylo spojeno s obdobím Vánoc. Na Štědrý den se stromy podkuřovaly mateřídouškou, trhanou o svátku sv. Jana, aby je slunce nespálilo. Pro dobrou úrodu se kmeny ovocných stromů omazávaly těstem, proti škůdcům se chránily popelem, který zůstal při vaření vánočních pokrmů, smíchaným s vínem, posvěceným o svátku svatého Jana. Ohlasem dávných obětí byl obyčej o Vánocích vázat na větve stromů uzlík s jídlem (krmit strom, nosit stromu svatvečer, dávat výslužku), zakopat pod strom chléb, kosti z ryby, kousek vánočky a jablko a ořechy. Při sázení ovocného stromu se vkládalo do jámy jablko ze štědrovečerního stolu s přesvědčením, že strom bude úrodný. Na úrodnost a ochranu ovocných stromů byly zaměřeny i další magické úkony: třást stromem, hladit strom, ovazovat strom červenou stuhou, zastrkávat minci do povřísla, jímž byl strom ovinut, otloukat strom pytlíkem hrachu, aby měl tolik ovoce jako zrnek, otírat jej svěcenou větví kočiček, obíhat strom, ovazovat stromy slámou. Zvláštní postavení v symbolice stromů měla jabloň, především její plody. Jabloň byla nazývána „stromem života“. Červená barva plodů jabloní byla symbolem životadárné lásky a síly. Proto se červené jablko v lidovém prostředí používalo pro vyjádření základních lidských přání: zdraví, životní síly a lásky. Podobnou funkci měly i další rostliny a stromy. Zatímco křesťanská ikonografie upřednostňovala třešeň – symbolizující neposkvrněnou čistotu Panny Marie, s pohanskými kořeny je spojována broskvoň, od starověku spojovaná s rčením „co na srdci, to na jazyku“. Rozkvetlá větev tohoto stromu pomáhala odstraňovat nedůvěru mezi lidmi. Magická síla se připisovala jedlové větvi o třech výhoncích, která se přinášela do domu s koledou. Chvojku roznášel pastýř a hospodář ji pak zavěšoval v chlévě nad krávy, aby prosperovaly. Větev se dávala ve světnici za obrázek, věštila se z ní úroda, smrt aj. Větve z jehličnatých stromů, ozdobené pentlemi, obrázky a papírovými růžemi se v době vánočních svátků dávaly na různá místa v domě. Koledníci rozdávali do domů „štěstí“ - větévku ozdobenou papírovými květy o Štědrém večeru, na Štěpána a na Nový rok. Připevňovali je na plot nebo na sloupek před okny i sami hospodáři. Dřevo z jasanu se házelo na Štědrý den do studny, aby byla voda čistá, dávalo se do sklepa, aby se v nich nedrželi hadi a myši. Pastýři dávali o Štědrém večeru hospodářům březové pruty s větvičkou tisu nebo smrku. Posvěcené jedlové větvičky se zastrkovaly za veřeje chlévů, spolu s trnkovými pruty chránily před zlými silami. Trnka byla požehnaným keřem, zahánějícím duše zemřelých bloudících kolem lidských příbytků. Své místo v řadě obyčejů měla i růže z Jericha, zlatice, muškát, chmel a jmelí aj. S vánoční zelení úzce souvisí i vánoční strom. Podle jedné z legend byl irský opat Kolumbán z Luxeuilu a Bobba v 6. století vyslán do Burgundska, aby zdejšímu pohanskému obyvatelstvu přiblížil svátek Kristova narození. Zapálil tedy 24. prosince pochodně do tvaru kříže na starobylém jehličnanu, který místní lidé uctívali o zimním slunovratu. Zář ohně přilákala zástupy lidí, k nim pak Kolumbán pronesl kázání o narození Ježíška ve městě Betlémě. Podle jiné legendy pohané spojovali kult Slunce s kultem bohyně-matky Astarty a s rituálním kultem stále zelených stromů, které byly bohyni zasvěceny. V době oslav „svatých nocí“ (zimního slunovratu) proto pořádali veselice u stále zelených stromů. Na ně věšeli ozdoby, ovoce, pamlsky a světla. Novodobý vánoční strom je spojený s jedlí. Jedná se o zvláštní formu obřadní zeleně, která se v 16. a 17. století zformovala v Německu. Navázala na starší obyčej, přinášet do domu stále zelené větve. Církev, zpočátku odmítající jedlové máje, adaptovala ve vánočním stromu symboliku rajského stromu, jak ukazuje zvyk zdobit jej jablky a později rozžatými svíčkami, jež symbolizovaly světlo Kristovy víry, světlo světa. Počátkem 19. století se vánoční strom dostal i do zemí českých. První, kdo ho v Praze poprvé vystrojil pro své hosty v roce 1812, byl režisér Stavovského divadla Jan K. Liebich, rodák z Bavorska. V polovině 19. století již bylo nakupování vánočního stromku běžné, lidé jej nazývali „Kristovým strůmkem“. Na českém venkově se zdobený stromeček ujal v 60. letech 19. století. Zdobily ho perníky, domácí pečivo a  ozdoby symbolické - červená jablka (štěstí), zlacené ořechy (bohatství), papírové ozdoby ve tvaru jelena (touha lidské duše po Bohu), kotvy (naděje), hvězdy (kometa), řetězů (připomínka mytologického hada). Zlepšováním sociální situace rostla i okázalost vánočního stromku. Nejprve přibylo cukroví, později ozdoby ze sádry, řetězy (připomínka mytologického hada) Na konci 19. st. začínají stromky zářit skleněnými ozdobami, vyráběnými z dutých korálů, které postupně spolu s novějšími ozdobami foukanými ve výzdobě převládly. S vynálezem umělého parafínu v závěru 19. století doplnily vánoční stromek voskové svíčky. Jejich plamen o Vánocích symbolizuje příchod světla (jak ve smyslu příchodu pohanského slunovratu, tak ve smyslu narození křesťanského Mesiáše). Svoji křesťanskou symboliku si nese i dřevo stromku – v jeslích ze dřeva se narodil Kristus, na kříži ze dřeva zemřel.

BETLEM SYMBOL VÁNOC TRADIČNÍ KULTURY Stejně starý původ jako uctívání svátku Narození Páně má i uctívání místa jeho narození. Rozšíření typického obrazu svaté Rodiny s volkem a oslíkem u jeslí, s adorujícími anděly a pastýři má svůj původ ve středověkých náboženských hrách. Dramatické podání příběhu Narození zaujalo v době baroka i široké vrstvy a proniklo na venkov. Nemalou zásluhu na tom mají jezuité a františkánský řád. Tradice vznikla ze tří pramenů. Prvotní bylo poutnické uctívání vlastního místa Kristova narození a následná úcta k ostatkům, které nechal papež Theodor v roce 649 převézt do Říma. Dalším pramenem jsou vánoční duchovní hry, které vznikaly na církevní půdě a které přibližovaly nejdůležitější události Kristova života. Hlavním impulsem však byl čin sv. Františka z Assisi, který v roce 1223 postavil ve skalní jeskyni u Greccia první živé jesle. Svůj domov mají jesle v církevním prostředí. Nejstarší středověké typy byly malovány na způsob deskových obrazů. V 16. a 17. století se z prostředí katedrál přemisťují do šlechtických a měšťanských rodin. Pro tyto typy betlémů je charakteristická záliby v drahých materiálech hedvábí, vosk, drahé kovy, slonovina, drahokamy - např. Lobkowiczké stříbrné jesličky od Abelara Lottera z roku 1610 (pražský loretánský poklad). Druhou vlnu šíření betlémů přineslo baroko. V této době dramatické podání příběhu narození proniklo i na venkov. Zásluhu na tom mají františkánský a kapucínský řád a členové Tovaryšstva Ježíšova - jezuité. Betlémy, které vznikaly podle předloh slohového umění tak zapustily v lidové tradici hluboké kořeny. Naše kraje, hlavně horské oblasti, měly mnoho betlémářských center. Návaznost na barokní tradice se projevovala hlavně v poutních místech (Příbram, Andělská Hora) a v místech působení řádů (Březnice, Příbor, Opava). V  podhůří českých hor bylo betlémářství příležitostí k vedlejšímu výdělku. V našem regionu vznikaly výrazné betlémové typy - často i několik metrů velké scenérie s figurami řezanými ze dřeva, ale také s figurami kašírovanými a papírovými. Ojediněle se objevují figury cínové a plechové. Vedle těchto mohutných děl se hlavně v horské části kraje objevují i miniaturní betlémy skříňkové a betlémy obchůzkové - kolední. Betlém byl až do konce 19. století dominantou výzdoby světnice. Na Štědrý den se k němu kladly dárky. Teprve mnohem později byl nahrazen - anebo doplněn vánočním stromkem. Od Štědrého dne až do Tří králů se u betléma svítilo. Na Tři krále se scenerie doplnila o královský průvod. Betlém se obvykle ukládal o Hromnicích 2. února.

OHEN OHEŇ V LIDOVÉ TRADICI V době svatých nocí měl ve venkovském prostřední velký význam oheň. Ve vánočních ohních se spojoval kult zemřelých rodových předků s magickým úsilím o zajištění zdaru v hospodářském životě. Tento oheň byl posvátný. Co se s ním dostalo do styku, lidé považovali za posvěcené, očištěné a mocné. Prosincové ohně označovaly nejen rozehřívání slunka, ale i začátek nového zemědělského roku, počátek ročního cyklu rolnických prací, což přetrvalo z pohanských dob. Hospodář projevoval o Štědrém večeru úctu ohni tím, že při večeři házel on nebo hospodyně do ohně kousky vánočky, chleba a jiných štědrovečerních pokrmů, jablka nebo jádro z ořechu s prosbou, aby oheň domu neuškodil, nýbrž prospíval. Stavení se okuřovalo o Štědrém dnu a o svátku Tří králů snítkou zapáleného tisu nebo kadidlem. Popel z kadidla či spálené větvičky se zahrabával na zahradě, aby stromy daly ovoce. Pálení vonných nebo omamných látek na ohni znamenalo umocnění jeho funkcí, podle obřadů buď obětních, očistných i věštebných. Vlastní očistný význam kadidla v lidovém prostředí zůstal ve vykuřování domů na církevní svátky. To bylo spojeno s obchůzkovou koledou církevních služebníků (kostelníka, ministrantů, kantora) a někdy i kaplana nebo faráře. Zvláštní poleno se na Vánoce pálilo i u řady evropských národů. Poleno, nejčastěji ze zdravého nepoškozeného kmene stromu, se před pokácením useklo, polilo vínem nebo mlékem, pomazalo medem a posypalo zrním. Poté se doneslo domů a při soumraku zapálilo. Jedná se o symbol starého roku, který je už neplodný a umírá, proto bývá spálen. Uhlíky a popel ze shořelého polena byly cenným magickým prostředkem. Bývaly uchovávány a používány při léčbě různých nemocí nebo rozprašovány po polích, aby přinesly dobrou úrodu. Magickou moc měly i předměty, které se dostaly do styku s topeništěm. Nový „čistý“ oheň se zapaloval na Štědrý den z polínek, která se po jednom nosila do stavení od svátku sv. Lucie. Oheň jako nositel světla byl používán jak v liturgickém, tak v domácím kultu. Symboly světla se tak stala svíce, svícen a v církevním prostředí věčné světlo. Podobně jako světlo svící osvětlovalo chrámy antických bohů, osvětlovaly svíce křesťanské chrámy a kostely a postupně i lidská obydlí. Přestože církev dlouho bojovala s lidovým kultem ohně a světla, nakonec vánoční a novoroční světlo nejen přijala a posvětila, ale povýšila je na svůj duchovní symbol (hořící srdce je jedním z častých atributů Panny Marie). Domácí a liturgické kulty se tak postupně v tradičních obřadech propojily – např. původní pohanské ohňové obřady se spojily s církevními svatolucijskými obřadními průvody se svícemi. Vánoční světlo jako významný vánoční symbol zaplavuje lidské příbytky v období Adventu a Vánoc dodnes.

SLUNCE SYMBOL VÁNOC TRADIČNÍ KULTURY V tradiční lidové kultuře bylo Slunce považováno za střed světa a zdroj života, symbolizovalo nebeské duchovno a často nabývalo božské podoby. Svit Slunce byl důležitým měřítkem času, určoval čas práce a čas odpočinku. Vzhled Slunce byl důležitý pro předpovědi počasí. Setkáváme se s tím především v pranostikách. V lidové slovesnosti bylo považováno za „svaté“, „spravedlivé“, „dokonalé“, je symbolem blahobytu. Takové příklady najdeme v lidových písních, říkadlech či hádankách. Má zvláštní postavení v nebeské hierarchii – po boku Nejvyššího. Dokladem toho jsou nejen lidové písně, ale i pověsti a pohádky. Svítící Slunce věští zdar – v  hospodářství, při vstupu do manželství, ve zdraví, apod. Lidová víra považuje východ Slunce za magický. Proto se v  tuto dobu provádějí léčebné praktiky, sbírají byliny, či ochranné obřady k zajištění úrody. Oproti tomu západ Slunce je chápán jako doba ukončení prací a nadcházejícího spánku, doba čekání na milého, nebo obřadů jako čepení nevěsty. S tím je spojena řada lidových písní, ukolébavek apod. Zvláštní postavení v lidové kultuře pak mělo zatmění Slunce, které je v pověrečných představách chápáno jako krádež nebeského světla spáchaná temnými silami a proto tento jev věštil neštěstí. V koledách a lidových písních jsou Slunce, Měsíc a hvězdy obdařeny duší a vystupují jako jedna rodina, v níž je Slunce ženou, Měsíc mužem a hvězdy jejich dětmi. V lidových představách si Slunce „hraje“, „žení se“ a „tančí“. Kult Slunce přežil ponejvíce v  hmotné kultuře - ve tvarech rituálního pečiva - chleba, svatebních a jiných obřadních koláčů, barvených (především červených) nebo malovaných kraslic, v dívčích věnečcích se stuhami (duha jako symbol mnohotvárností světla), v ženských čepcích, páscích a dalších oděvních doplňcích. Slunce bylo znázorňováno jako kruh rozvinutý do rozety s bodem uprostřed, což vycházelo z představy o středu světa. Protipólem byla země zobrazovaná ve tvaru čtverce. Tak zvané „solární motivy“ souvisí se symboly Slunce, ale i ohně. Najdeme je ve výšivce na košilích, ozdobách, amuletech, vyřezávané na skříních, trámech, truhlách a okenicích, na policích, na které se stavěly svaté obrázky. Na počest Slunce jsou východním směrem orientovány oltáře vesnických kostelů a vstupní dveře vesnických domů.

VECERE ŠTĚDROVEČERNÍ VEČEŘE V LIDOVÉ TRADICI Štědrovečerní večeře byla v lidovém prostředí jednou z nejdůležitějších událostí vánočních svátků. Navazovala na tradici předkřesťanských oslav zimního slunovratu nejen přetrvávajícími zvyky (počet hodovníků, zákaz mluvení či vstávání od stolu aj.), ale především skladbou jídel. Obřadní hostina byla symbolem hojnosti. Štědrost posvátného večera spočívala v pestré skladbě pokrmů. Magickou sílu připisovali lidé plachtě, která sloužila jako ubrus pokrývající štědrovečerní stůl. Hospodáři ji na jaře používali při rozsívce obilí. Na plachtu se pokládala ošatka s obilnými klásky, kukuřičnými paličkami pro příští hojnou úrodu a červená jablíčka pro zdraví a ošatka se všemi plodinami, které dala zahrada, pole a les – od všeho, co se během roku urodilo a co nemělo v příštím roce na stole chybět. Přidávala se i sklenice s medem. Pod plachtu se pokládala hrst obilí z posledního snopu nebo dožínkový věnec. Na ně se kladly mísy, pod talíře mince, nebo později i rybí šupiny pro štěstí. Počet stolovníků nesměl být lichý, prostíralo se proto i pro nepřítomného. Poblíž stolu si hospodyně přichystala mísy s pokrmy, aby od stolu nemusela vstávat. Jinak jí hrozilo, že příští rok nebude rodina pospolu. Z tohoto důvodu se stůl ovazoval řetězem. Obecně se udržoval štědrovečerní jídelníček podle původní tradice. Konzumovala se jak jídla sváteční, tak jídla prostá, vždy však pouze jídla postní. Čím více chodů, tím více mandelů ve stodole příští rok – byť se podávaly třeba jen polévky, kaše nebo koláče. V modlitbě před večeří se vždy pamatovalo na duše zemřelých. Na úvod večeře podal hospodář všem stolovníkům oplatku nebo kousek chleba s medem, česnekem a bylinami, aby se všichni ve zdraví a spokojenosti dočkali příštích Vánoc. Prvním chodem večeře byla polévka. V Pojizeří na konci 18. století nahradila rybí nebo jikrovou polévku zasmažená, většinou bramborová polévka s houbami, nebo polévka hrachová. Hlavním štědrovečerním jídlem byl hrachový kucmoch nebo obilná kaše, která se vařila z celých zrn pšenice, žita nebo ječmene. Neporušené zrno symbolizovalo život, bylo příslibem úrody a s ní spojeného blahobytu. Hrách se měl jíst nemastný a neslaný, neboť Kristův kalich byl trpký. Většinou ale přicházel na stůl s kroupami, omaštěný sádlem a ochucený smaženou cibulkou. Z jáhel a mléka se vařila štědrovečerní kaše, slazená medem. Ryba jako postní jídlo dominovala štědrovečernímu stolu od dob středověku. Po zničení systému rybníků třicetiletou válkou ji v mnoha krajích nahradily pokrmy z obilovin. Jako součást tradičního jídelníčku se do lidového prostředí vrací až na konci 19. století. Pokrmem, který měl zajistit všem členům rodiny štěstí v příštím roce, byl houbovník. Připravoval se ze žemlí, sušených hub, vajec a mléka, někdy s přídavkem uzeného masa. K houbovníku se v některých částech Pojizeří podávalo kysané červené zelí. Rozšířenou pochoutkou bylo také pečivo spařené mlékem (peciválky) nebo přelité ovocnou omáčkou – „prachandou“, z uvařených suchých švestek a křížal. Směs vařeného sušeného ovoce zaručovala v rodině svornost. Někde se do omáčky přidávaly ořechy, rozinky, pražená mouka a perník, jinde houby nebo kuličky ze smaženého kynutého těsta. K typickým vánočním pokrmům patřilo také pečivo – vánočka (štědrovnice), koláče a buchty, jablečné a makové záviny a jednoduché cukroví. Večeře byla vážným aktem nejen skladbou jídel. Vyjadřovala pocit rodinné soudržnosti, ochrany a štědrosti. Díl jídla se odkládal pro drůbež, dobytek, odnášel se stromům. Zbytky jídel ze stolu měly v představách lidí zvláštní vliv na úrodu. „Všechno posvěcují, všemu prospívají. Vzrůstu a zdaru vůbec.“ Po večeři se ze stolu sklízelo „jen vařené“, pečivo, ovoce, ořechy zůstávaly až do Tří králů. Drobty se schovávaly proti nemocem, někde se dávaly kravám a drůbeži nebo se vhazovaly do ohně. Také studny dostávaly od pečiva svůj díl. Zbytky jídla zahrabával hospodář i ke kořenům stromů v zahradě.

MAGIE MAGICKÉ PRAKTIKY V OBDOBÍ VÁNOC Pověrečné představy se vždy vázaly k významným svátkům církevního roku. Jen málo křesťanských legend však bylo obyčejnému člověku podkladem k oslavě svatých. K výročí křesťanských světců si často lidé připojili svůj názor na koloběh života, který spatřovali v práci na získání životodárné úrody. Proto si hierarchii církevního kalendáře uspořádali po svém a doplnili je o religiózní pověrčivost. Postavám svatých lidé dávali přezdívky, vytvářeli o nich pranostiky, které jim sloužily v práci a rodinném životě. K nim se připojily obyčeje a obřady, které často s křesťanským výkladem nesouvisely, neboť byly spojeny s dávnými přežitky pohanského období. Advent zahajuje svátek sv. Ondřeje. V tento den naši předkové chodili do hájů a sadů, třásli větvemi, aby přivolali na radu bůžky a duchy, vyslovovali do korun stromů svá přání, o jejichž naplnění chtěli být zpraveni. Vedle toho se ke svátku sv. Ondřeje připojily i věštby o budoucím osudu dívek, magické obyčeje a úkony na ochranu před mocí démonů nastupujícího zimního období, i předpovědi počasí: „Vezmi na svatého Ondřeje večer sklenici plnou vody, postav ji na stole rovném, aby k němu žádný nepřišel. Jestli voda sama od sebe dolů se pouští bez hnutí sklenice, znamená rok vlhký, pakli nepoteče, tehdy suchý“. To radil Šimon Partlic již v roce 1617. Podle višňové či třešňové větévky, ulomené na den sv. Barbory se usuzovalo, nastane-li brzké jaro nebo pozdní. Kvete-li ratolest před Štědrým dnem, bude jaro časné. O svatém Mikuláši kouzlily pastýřky s čarovnými kameny, „opravovali“ tak stádo proti nemocem, zlodějům a  vlkům. Magický ráz měly také praktiky vykonávané o Štědrém večeru. Jejich účelem bylo vyvolat prospěch v hospodářství, ve zdraví i v lásce. Předpovídala se počasí následujícího roku: Dvanáct dní a dvanáct nocí ode dne narození Krista je jako dvanáct měsíců do roka. První den znamená leden, druhý únor atd. Každý den se rozdělí na čtyři čtvrti a pak počítáme: od večera do půlnoci je jedna část ledna a jaký je čas od večera do půlnoci, taková bude první část měsíce ledna, dále od půlnoci až do rána druhá čtvrtina dne a jaká bude ta, taková bude druhá čtvrtina ledna a opět od rána až do poledne třetí čtvrtina dne a tak pokračujeme do konce dne a potom až do dvanáctého dne. Jiný okruh praktik se týká předvídání lidského osudu, zdaru v lásce, rodinném životě a zachování zdraví. Nejčastějšími prostředky k těmto praktikám byly voda (nahlížení do budoucnosti prostřednictvím vodní hladiny), oheň a kouř (z kvality plamene a směru kouře zapálené svíce), dále plodiny jako hrách, čočka, ořechy, jablka, česnek, šípky, ostré předměty zajišťující ochranu – nože, sekery, jehly, ale i předměty, jejichž magický účinek umocňovala síla okamžiku, jako zbytky od štědrovečerní večeře, kost z kapra, zbytek vánočky apod.

CHLEB CHLÉB V LIDOVÉ TRADICI Úcta ke klasům a obilí v lidovém prostředí souvisí s úctou ke chlebu. V lidovém prostředí nabyla téměř mytologického významu. „Chléb náš vezdejší“ byl synonymem každodenní potravy i blahobytu. K pečení se užívaly různé druhy obilí, ale i semena jiných rostlin, hlavně luštěnin, brambory, přidávalo se do něho koření, ovoce, někde i kousky masa a škvarků. Základem ale zůstalo těsto z mouky smísené s vodou. Kvašený chléb byl od počátku technologicky náročnější, ale byl chutnější a trvanlivější a hlavně úspornější co do spotřeby mouky. Použitím kvasu, který se odebíral vždy ze zbytku posledního těsta, byl chléb „nesmrtelný“. Dodnes se příprava kvásku nazývá „omlazení“. Předkřesťanští Slované měli své bůžky poblíž ohniště. Vynášeli je při požáru, žehnali jimi své děti při důležitých chvílích, jako byl sňatek, nosili je do nového domova. Nikdo by se neodvážil je poškodit nebo potupit. Když se křesťanská víra upevňovala, byli bůžkové ničeni. Zůstalo po nich citové a kultovní prázdno. Roku 1215 se Lateránský koncil usnesl, že v posvěcené hostii - chlebu - je Kristus přítomen ne obrazně, ale skutečně. Možná právě tato skutečnost mohla přispět k tomu, že lidé považovali pecen chleba za boží dar a prokazovali mu výjimečnou úctu. Chléb se uchovával v chlebové skříni, často se zamykal. Před nakrojením bochníku ho hospodyně požehnala. Nebylo zvykem načínat chleba večer, aby zbytečně nevysychal. Nikdy se nejedl čerstvý, aby ho neubývalo. Znakem pohostinství bylo nabídnutí a podání chleba hostovi. Odmítnutí bylo považováno za urážku. Chléb se konzumoval často až čtrnáct dnů, než byl úplně okoralý. Tvrdý se lámal do bílé kávy a do polévek, nastrouhaný se přidával do sladkých těst. Úcta k chlebu lidem nedovolovala, aby se zbylý podával dobytku – pokud už se musel vyhodit, patřil ohni. Symbolický obsah měl chléb i o Vánocích. Chlebové pecny pro vánoční stůl pekly hospodyně. Součástí přípravy bylo požehnání a zaříkávání pece. Doma se chleba pekl v určitých dnech, nepekl se nikdy v neděli, podle pověry by v tento sváteční den těsto nevykynulo. Důležitou roli při pečení hrála díže, v níž se těsto zadělávalo. Nikdy se nevynášela z domu, ani se z domu jinam nepůjčovala. Jen když měla posloužit k zažehnání nebezpečí, postavili ji mezi dveře nebo vynesli na zápraží. Před mísením těsta udělala hospodyně nad díží tři křížky kopistí. Když pak těsto vybrala, udělala na dně díže opět tři křížky, aby se vydařil i další chleba. První bochník se před sázením třikrát požehnal, aby se poznal, označil se třemi dolíčky. Jedl se jako poslední, protože lidé věřili, že je léčivý. Podobnou léčivou moc měly i drobty z chleba pečeného pro sváteční dny. Chléb se zadělával z mouky a chlebových obilovin s různými přísadami. Vedle žitného a celozrnného chleba, který se pekl pro všední dny, na svátky se pekl chléb žitný s přísadou pšeničné mouky nebo chléb výražkový. Chléb byl pevnou a nedílnou součástí štědrovečerní hostiny. Hospodář nalámaný chléb potřený medem podával všem stolovníkům na úvod štědrovečerní večeře.

VODA VODA V LIDOVÉ TRADICI Kult k přírodním silám zajišťujícím úrodu se v lidovém prostředí koncentruje především na vodu. Vedle významu pro zemědělství byla čistá voda vždy považována za prostředek k očišťování a měla proto i magický význam. Obětování studním a pramenům se udrželo u nás hluboko do středověku. Svěcení studánek se udrželo místy až do počátku našeho století a najdeme ho dobře popsané v literatuře (Karel Jaromír Erben). Provádělo se především v období výročních obyčejů. Magickou funkci vody při posvěcování prvotin (prvních plodů úrody) přebrala v křesťanství i svěcená voda. Studny a studánky zaujímaly v souboru staveb usedlosti výjimečné postavení a projevovala se jim náležitá úcta. Téměř ve všech regionech je známé uctívání studniční vody o Štědrém dnu, házení jablka a ořechu ze štědrovečerního stolu do studny s  přáním bohatého a čistého zdroje. Vedle toho se objevuje také obětování štědrovnice, skývy chleba potřené medem a jiných atributů hojnosti a dobroty. Ke studnám však byla vázána rovněž víra v jejich věštebnou moc, alespoň o některých významných dnech. V zimním novoročí, v noci štědrovečerní, mohly svobodné dívky hledat na jejich hladině obraz svého budoucího muže. Významnou roli hrála v příbytku a životních pochodech jeho obyvatel voda posvěcená na Tři krále v chrámu, přinesená domů a pečlivě uskladňovaná, místy dokonce převařovaná. Hospodář svěcenou vodou vykrápěl světnici před odchodem na půlnoční mši. V kropence u vchodu do jizby byla vždy k dispozici domácím i cizím příchozím, kteří se jí žehnali při vstupu do místnosti. Svěcená voda mohla pomoci odvrátit neštěstí i bouři, byli jí kropeni ti, kteří opouštěli domov, mohla posílit oráče, který spolu s dobytčetem se z usedlosti vydal na první orbu, její kapky měly přinést štěstí svatebnímu páru. Svěcená voda často byla uložena v kameninových nádobách, pro tento účel zvláště vyráběných. Posloužila podle lidové víry, nejen člověku, ale také dobytčatům, ohroženým nemocí, vyháněným  pastýřem na pastvu, nebo aby byla plodná. Postříkávání dobytka větvičkou s vodou o Štědrém dnu a kultovní využití vody před výhonem dobytka ze stáje na letní pastvu, stejně jako léčení dobytka vodou svařenou s různými bylinami nebo věchtem slámy z doškové střechy, případně povříslem, mělo iracionálním způsobem zajistit zdraví a ochranu dobytčete před zlými mocnostmi. Velká moc byla přikládána vodě, v níž hospodyně omývala pecny vytažené na Štědrý den z chlebové pece a která se dávala vypít dobytku. Očistná síla vody byla považována za tak mocnou, že očišťovala i oheň a slunce. Ve značné části střední Evropy vládlo přesvědčení, že člověk nebude mít štěstí ten den, kdy se nemyl, takový nebyl chráněn ani před uhranutím a sám uhranutí způsobil. Očistný úkol přisuzovaný vodě byl týž, ať šlo o vodu svěcenou církevním nebo lidovým způsobem.