Stati a zprávy z výzkumu
VLIV POHYBOVÉHO PROGRAMU NA VYBRANÉ MOTORICKÉ DOVEDNOSTI U DĚTÍ S PORUCHOU AUTISTICKÉHO SPEKTRA Lucie Liscová, Jitka Vařeková Abstrakt: Výzkumy z poslední doby shodně poukazují na nárůst počtu dětí s diagnostikovanými poruchami autistického spektra (PAS), což do jisté míry může být způsobeno snížením věku, kdy je autismus diagnostikován, a též stanovení diagnózy u mírnějších forem postižení (Hertz-Picciotto, Delwiche, 2009; Jick, Beach, Kaye, 2006; Havlovičová, 2014). Hlavní pozornost u těchto dětí bývá věnována typickým příznakům v oblasti komunikace, sociálního chování a představivosti, nicméně jedná se o poruchu pervazivní, tedy prostupující všechny složky osobnosti jedince, a proto musíme počítat s možnými odchylkami i v oblasti motoriky (Belmonte et al., 2004; Thorová, 2012; Richman, 2001). V oblasti hrubé motoriky se může jednat o zpomalení vývoje, snížení svalové síly a obratnosti. V oblasti jemné motoriky se můžeme setkat s nižší schopností manipulace (dyspraxie), zhoršenou fixací nových motorických vzorů (např. zavazování tkaniček) a opožděným vývojem. Můžeme se ale setkat i jedinci s abnormálně vysokou úrovní jemné motoriky, např. v oblasti kresby, technických schopností aj. (Thorová, 2012). Předkládané kvalitativní šetření se zabývalo hodnocením motoriky u tří chlapců s různým typem poruch autistického spektra a možností intervence pohybovým programem. U všech tří dětí byly zaznamenány odchylky v oblasti motoriky. Po půlroční intervenci pohybovým programem bylo možné dosáhnout zlepšení. Klíčová slova: autismus, poruchy autistického spektra, motorické dovednosti, motorické testy.
Úvod Slovo autismus je odvozeno od řeckého slova autos, což znamená sám. Význam slova odkazuje k tomu, že lidé s autismem žijí prakticky ve svém vlastním světě. Tento výraz použil poprvé v roce 1938 vídeňský vědec Hans Asperger ve své přednášce o dětské psychologii. V angličtině uvedl tento termín v roce 1943 Leo Kanner, který také poprvé popsal základní rysy poruch au-
tistického spektra: autistické osamění, trvání na stejnosti, echolálie, stereotypní hra, potíže s osvojením jazyka aj. (Havlovičová, 2014; Thorová, 2012). Autismus podle lékařské definice řadíme mezi pervazivní vývojové poruchy (PDP, Pervasive Developmental Disorder). Slovo pervazivní vyjadřuje, že se jedná o postižení hluboké a vážné, které zasahuje celou osobnost postiženého. Jedná se o vrozenou diskoordinaci mozkových funkcí (zejména lokalizovaných do dvou
3
oblastí: temporálně-frontální a mozkového kmene; Thorová, 2012) projevující se abnormalitami především ve třech oblastech, které souborně nazýváme triádou postižení. Je to postižení v oblasti komunikace, sociálního chování a představivosti (Havlovičová, 2014; Thorová, 2012; Belmonte et al., 2004 aj.). Z dalších přidružených poruch se často vyskytuje například mentální retardace (25–70 % u osob s autismem), úzkostné poruchy (studie uvádějí 11–84 %), poruchy pozornosti a aktivity (ADHD), metabolické poruchy (např. fenylketonurie), epilepsie a poruchy spánku (u 60 % dětí obtíže s usínáním, častým nočním či časným ranním buzením) aj. (Havlovičová, 2014). Podle desáté revize Mezinárodní klasifi kace nemocí zařazujeme mezi pervazivní vývojové poruchy (F 84) následující jednotky: dětský autismus, atypický autismus, Rettův syndrom, jiná desintegrační porucha v dětství, hyperaktivní porucha s mentální retardací a stereotypními pohyby, Aspergerův syndrom, jiné pervazivní vývojové poruchy, pervazivní vývojová porucha nespecifikovaná (MKN-10). Americká studie z roku 2003 uvádí 3,2 dětí s autismem na 1000 narozených (Yeargin-Allsopp et al., 2003). Další autoři uvádějí čísla nižší: 1–2 (Havlovičová, 2014), 0,8–1,5 (Coo et al., 2008) na 100 narozených dětí. Mezi příčinami autismu se zkoumá genetický vliv i působení dalších faktorů, které mohou být na vině poškození vyvíjejícího se mozkun např. teratogenní působení určitých environ-
4
mentálních faktorů zejména v časných fázích těhotenství (otázka souvislosti rozvoje autismu s očkováním nebyla prokázána) (Landrigan, 2010; Havlovičová, 2014). Z hlediska pohlaví se autismus vyskytuje častěji u chlapců. Udává se četnost přibližně čtyři chlapci na jednu dívku (Havlovičová, 2014). Tento poměr je různý v závislosti na míře poškození kognitivních funkcí (u jedinců s mentální retardací je poměr jen 2 : 1, u jedinců bez mentální retardace až 5,5 : 1). Thorová (2012) uvádí, že u dívek lze pozorovat nižší výskyt agresivity a hyperaktivity a naopak lepší sociální vztahy a vyvinutější řeč.
Poruchy v oblasti sociálního chování Porucha sociálního chování se u jednotlivých dětí s poruchou autistického spektra (PAS) může značně odlišovat. Jednoznačně lze říci, že sociální intelekt je v hlubokém deficitu. Sociální vývoj je opožděný a některé dovednosti mohou i chybět. Pokud u jedince s PAS dojde k narušení denního režimu, mohou se obtíže projevit nekontrolovaným vztekem, křikem, agresí vůči lidem i věcem a sebepoškozováním (Havlovičová, 2014; Thorová, 2012; Downs, Smith, 2004).
Poruchy v oblasti komunikace Na rozdíl od zdravých dětí, u kterých se potřeba sociální interakce plynule vyvíjí od raného věku, je u jedinců s PAS
Stati a zprávy z výzkumu komunikace narušena. Projevuje se to jak v potřebě komunikovat, tak v porozumění, jak komunikace ovlivňuje okolí. Tyto aspekty je potřeba od raného věku rozvíjet a podporovat (Jelínková, 2001). Mnoho dětí s PAS si nikdy neosvojí řeč tak, aby sloužila ke komunikačním účelům. Nejméně narušenou řeč mají děti s Aspergerovým syndromem. Problémy v komunikaci se mohou projevit echolálií, monotónní řečí bez intonace s nedostatky v napodobování, nesprávným používáním zájmen, neschopností chápat abstraktní slova. Obtíže se vyskytují i v neverbální komunikaci: pro děti s PAS je těžké z výrazu obličeje, postoje těla či gesta poznat, co si lidé myslí, a často dochází k nedorozumění. Jelínková a Netušil (1999) uvádějí, že nejdůležitější funkcí komunikace jsou sdělení: požádat o něco (verbálně, neverbálně, obrázkem či předmětem), upozornit vhodným způsobem na sebe a umět použít odmítnutí. Tyto tři funkce lze při správně zvoleném postupu obvykle naučit.
Poruchy v oblasti představivosti U jedinců s PAS je narušena schopnost abstrakce, a proto se jejich zájem více upírá na konkrétní věci. Narušení představivosti se odráží v několika směrech. Velice často se nerozvíjí hra a dítě upřednostňuje činnosti a aktivity založené na jednoduchých stereotypních činnostech. Udává se, že pouze 20 % dětí s autismem se zabývá symbolickou hrou (Craig, Baron-Cohen, 1999; Thorová, 2012; Havlovičová, 2014).
Motorika u dětí s poruchou autistického spektra Každý jedinec s PAS je jedinečný a různé symptomy jsou u něj vyjádřeny v jedinečné míře a variabilitě. U více než poloviny dětí s PAS se setkáváme s různou mírou poruch v oblasti pohybového systému (Thorová, 2012). Tyto poruchy mohou být první příčinou znepokojení rodičů z vývoje dítěte, mohou být odhaleny při neurologickém screeningu pediatrem či neurologem nebo mohou vyjít postupně najevo při pohybových aktivitách ve vyšším věku. V rámci funkčního a neurologického screeningu motoriky se hodnotí kvalita i dynamika neuromotorického vývoje – tedy to, zda se určité vývojové vzory objevují ve správné kvalitě, v optimální intenzitě a ve správném čase (Kolář, 2009). Hodnotí se: 1. Posturální funkce neboli udržování těla v prostoru proti gravitaci. Fyziologicky jsou jednotlivé pohybové segmenty ve vyváženém (centrovaném) postavení. Popisují se vzory optimálního držení i odchylky od nich (neideální držení těla, svalová dysbalance, dříve „vadné držení těla“). První kvalitní vzpřímení zaujímá kojenec již ve třech měsících věku. Je charakterizováno těmito prvky: opora o předloktí a symfýzu, vzpřímená páteř umožňující udržení vzpřímené hlavy a optická orientace v prostoru. Posturální funkce je předpokladem pohybu, a proto se nedostatky v této oblasti vždy promítají do dalších oblastí motoriky. U dětí s PAS může být posturální
5
vývoj normální nebo opožděný. U některých dětí bývá v raném věku stanovena tzv. centrální koordinační porucha, či se dokonce uvažuje o dětské mozkové obrně (Thorová, 2012; Kolář, 2009). 2. Lokomoce. Lokomoce (přesun z místa na místo) a postura (držení těla proti gravitaci) jsou dvě základní funkce hrubé motoriky. Pro orientační vyšetření, zda dítě dosahuje ve správném čase odpovídajících vývojových milníků, se používají lokomoční stadia popsaná Vojtou (Kolář, 2009). Pro orientaci je uvedeno jen prvních šest z celkem deseti stadií:stadium 0 – dítě postrádá lokomoci (odpovídá novorozeneckému věku); stadium 1 – dítě se neumí pohybovat vpřed, ale umí se natočit, v poloze na bříšku vzpřímit na loktech, na zádech zvednout dolní končetiny (věk 3.–4. měsíc); stadium 2 – stále chybí pohyb vpřed, ale při natažení za předmětem je dítě schopno svalové diferenciace a sáhnutí přes osu těla (4.–5. měsíc); stadium 3 – plazení a přetočení ze zad na bříško (7.–8. měsíc); stadium 4 – hopsání – neobjevuje se v normální vývoji, v poloze na čtyřech při abnormální opoře o horní končetiny dítě současně přisouvá končetiny dolní; stadium 5 – plně vyvinuté lezení (11. měsíc). U dětí s PAS může být tento kvantitativní vývoj motoriky normální nebo opožděný. Při zkoumání videozáznamů dětí, u nichž byl později diagnostikován autismus, byly shledány odchylky v ra-
6
ném motorickém vývoji (Ozonoff et al., 2008). Autoři Dowd, Rinehart a Ginley (2010) popisují u dětí s autismem vyskytující se problémy s koordinací, nemotornost a špatnou rovnováhu. Zaznamenali, že motorické projevy u těchto jedinců jsou značně ovlivňovány náladou i úzkostí. 3. Jemná motorika. Do oblasti jemné motoriky řadíme manipulaci (tedy schopnost koordinovat jemné pohyby zejména horních končetin) a motorickou složku komunikace (artikulaci, mimiku, gesta). I v této oblasti děti s PAS vykazují širokou škálu míry odchylek. Postižení jemné motoriky se pak prolíná do řady oblastí učení (grafomotorika, kreslení) a sebeobsluhy (zapínání knoflíků, zavazování tkaniček, manipulace s drobnými předměty). Mohou se objevit problémy v oblasti logopedické. Thorová uvádí (2012, s. 137), že „část dětí sice nemá potíže se zautomatizovanými pohyby, jako je jedení lžící, oblékání, jízda na kole, plavání, lyžování, klička na tkaničce, ale učení se novým motorickým dovednostem bývá svízelné a vykazuje známky dyskoordinace a dyspraxie“. Některé děti mohou v oblasti jemné motoriky naopak vykazovat mimořádné výkony: schopnost dokonalé kresby, schopnost rozebrat budík na součástky a opět složit aj. (Thorová, 2012). 4. Abnormální projevy v motorice. U jedinců s PAS se často vyskytují určité opakující se stereotypní pohyby. Jedná se např. o třepavé, kroutivé pohyby rukou a dlouhodobé kmitání prstů před obličejem, které mohou být doprovázeny
Stati a zprávy z výzkumu podřepy nebo výskoky, nebo stereotypní manipulace s předměty. Předpokládá se, že tyto stereotypy způsobují autostimulaci, která může u jedinců s autismem navozovat příjemné pocity, chránit před vnějším stresem a napomáhat duševní rovnováze (Thorová, 2012). Některé motorické stereotypy však mohou přejít v sebepoškozující aktivity, jako jsou rány do obličeje, mačkání očí, bouchání hlavou a kousání zápěstí (v souvislosti se sníženým prahem bolesti). 5. Svalový tonus je ovlivňován řadou faktorů a je nejtypičtějším projevem při poruchách centrálního nervového systému (Kolář, 2009). Svalový tonus může být patologicky snížen (hypotonie) či zvýšen (elasticita, rigidita, hypertonie). U dětí s PAS se může vyskytovat svalový tonus normální i abnormálně zvýšený či snížený (Thorová, 2012). 6. Senzitivní funkce a motorické funkce jsou velmi úzce propojeny – často hovoříme o senzomotorické podstatě pohybových funkcí. Pohyb reaguje na počitky, a vyskytují-li se odchylky v přijímání a zpracování podnětů, má to vždy vliv na motoriku. U autistů se můžeme setkat s pozitivními či negativními fenomény. Mezi pozitivní patří hyperestezie, parestezie, dysestezie, hyperpatie − tedy zvýšená či změněná citlivost na podnět. Hypestezie (snížené vnímání určité kvality stimulu) pak je považována za fenomén negativní (Kolář, 2009; Thorová, 2012). 7. Reflexy jsou mimovolní motorické odpovědi na podnět. Míra jejich výbavnosti (opět může být normální či pato-
logicky zvýšená či snížená) vypovídá o kvalitě zapojení struktur nervového systému. Proto je vyšetření reflexů významnou součástí diagnostiky, kterou provádí zpravidla neurolog, pediatr či specializovaný fyzioterapeut. Lze shrnout, že odchylky se u jedinců s PAS vyskytují jak v oblasti jemné, tak i hrubé motoriky. V oblasti hrubé motoriky dětí s autismem je postižení menší, ale i zde nacházíme odchylky od normy: svalová dysbalance, snížení svalové síly, nedostatečné ovládání rovnováhy, neobratnost při zdolávání překážek a špatné ovládání rychlosti a síly. Změny je možné zpětně vysledovat již v raném motorickém vývoji. Později se neobratnost může postupně ztrácet, a to zejména tam, kde není postižen intelekt dítěte (dítě se naučí různým sportům a vykazuje i dobrou kvalitu funkcí jemné motoriky). Výjimku tvoří dívky s Rettovým syndromem. Dívky ztrácejí úchopové dovednosti ovladatelné vůlí mezi 5. a 25. rokem (Thorová, 2012). Deficity v oblasti představivosti, intelektu a komunikace se spolupodílejí na vyšší náročnosti osvojování nových motorických dovedností. Pro podporu vývoje jemné a hrubé motoriky se volí prostředky obdobné jako u dětí zdravých: po podporu jemné motoriky např. navlékání korálků, kreslení, zavazování tkaniček či logopedická podpora, pro rozvoj hrubé motoriky například hry s míčem, házení, chytání a kopání (Richman, 2001). Tělovýchovný proces však bude náročnější a je nezbytné počítat s volbou vhodných spe-
7
ciálněpedagogických metod. Pohybové lekce musí mít jasně strukturovaný čas i prostor. Časovou strukturu hodiny je možné podpořit pevným a pravidelným rozvrhem (1. nástup, 2. běhání, 3. rozcvička…) podpořeným vizuálními pomůckami (fotografie, kartičky) znázorňujícími časovou osu. Tyto pomůcky se postupně otáčejí nebo odstraňují a usnadňují tak dítěti sledovat, co bude kdy dělat. Je potřeba se vyvarovat rušivých podnětů (zrakových, sluchových i jiných).
Metodika V rámci předloženého pilotního výzkumu jsme se zaměřili na poruchy v oblasti hrubé motoriky (svalová síla, koordinace, rovnováha) u dětí předškolního věku. Položili jsme si otázky, zda u tří sledovaných jedinců s různým typem autismu bude možné provést testování vhodnými testovacími bateriemi a zda výsledky prokáží odchylky. V další fázi měla proběhnout půlroční intervence ve formě pohybového kroužku. Otázkou bylo, zda se podaří zlepšit sledované pohybové dovednosti po stránce kvalitativní i kvantitativní. Výzkumné šetření proběhlo v období od února do července 2013 v rámci sportovního kroužku nabízeného jednou týdně ve spolupráci se sdružením APLA (Asociace pomáhající lidem s autismem). Výzkumný soubor tvořili tři chlapci ve věku 5−6 let, u nichž byly diagnostikovány různé typy PAS: Aspergerův syndrom, atypický autismus a dět-
8
ský autismus. Cvičební jednotka trvala 45 minut a vždy byla rozdělena do osmi částí: nástup, běh, rozcvičení, nářadí, závody, protažení, zpívání, nástup. Přístup byl uzpůsoben potřebám klientů (strukturování času a prostoru, názorné instrukce). Na začátku a na konci výzkumu bylo provedeno testování pomocí sady motorických testů hodnotících změny jak kvantitativního, tak kvalitativního charakteru. Motorické testy, které definujeme jako „souhrn pravidel pro přiřazování čísel alternativám splnění pohybového úkolu, tj. pohybovým výkonům nebo řešením“, se stávají nejčastější užívanou metodou pro zjišťování úrovně motorických předpokladů (Měkota, Blahuš, 1983, s. 19). Zkoumali jsme několik standardizovaných testů, např. ICSPFT, EUROFIT, UNIFIT či test Ozereckého (Čelikovský, 1990; Chytráčková, 2002; Měkota, Blahuš, 1983; Perič, 2008), a pro naši potřebu jsme vytvořili vlastní testovou baterii, která byla časově nenáročná, dala se přizpůsobit podmínkám cvičební jednotky, a přitom podávala dobrý základní obraz o sledovaných aspektech hrubé motoriky. Testová baterie obsahovala čtyři cviky: 1. Hluboký předklon při natažených dolních končetinách při stoji na lavičce. Při kvantitativním hodnocení je sledován dosah horních končetin (vzdálenost od lavičky). Záporné hodnoty znamenají, že klient nedosáhl k lavičce. Kladné hodnoty udávají dosah pod lavičku. Při kvalitativním hodnocení se dbá přede-
Stati a zprávy z výzkumu vším na natažení dolních končetin v oblasti kolen. 2. Skok jednonož z místa. Na zemi za sebou jsou položené tři obruče o průměru 60 cm, které musí klient proskákat jednonož po své dominantní noze. Test ukončujeme, pokud se klient dotkne země elevovanou dolní končetinou nebo jinou částí těla. Při kvantitativním hodnocení se sleduje počet skočených obručí, při kvalitativním hodnocení poloha trupu i končetin a rovnováha. Odraz i doskok musí být provedeny jednonož. 3. Chůze vpřed po kladině 3 m × 10 cm. Klientovi počítáme množství pádů, než přejde kladinu na druhou stranu s horními končetinami v upažení. Jako „pád“ hodnotíme dotyk země jednou nebo oběma nohama. Testuje se dynamická rovnováha. Kvalitativně hodnotíme správnou polohu hlavy, trupu a držení paží v upažení. 4. Skok daleký z místa testuje výbušnou sílu dolních končetin. Cílem je dosáhnout skokem z místa odrazem snožmo co nejdelší vzdálenost. Klient má tři pokusy, zapisuje se nejlepší výsledek. Během půlroční intervence byly do všeobecného pohybového programu pravidelně zařazovány cviky k ovlivnění svalové dysbalance (protažení svalů zkrácených a posilování svalů oslabených), zlepšení koordinace a rovnováhy. Cvičení probíhalo v klidné místnosti a přátelském prostředí. První testování bylo provedeno začátkem února pomocí sestavené testové baterie a druhé testování probíhalo po šesti měsících. Po dobu testování byli v místnosti také asistenti,
kteří pomáhali s organizací. Motorické testy byly zařazeny do části, ve které probíhalo cvičení na nářadí formou stanovišť, aniž by klienti věděli, že jsou testováni. Děti obcházely stanoviště s disciplínami formou kruhového tréninku a měly k sobě jednoho asistenta, což mělo podpořit optimální výkon a navodit klidnou, hravou atmosféru. Během plnění testů byly děti chváleny, povzbuzovány a motivovány. Podle potřeby byly poskytovány verbální instrukce i názorné ukázky cviků. Při nepochopení se ukázky a vysvětlení opakovaly, aniž by to mělo vliv na hodnocené výsledky.
Výsledky Jsme si vědomi, že vzorek výzkumu (tři jedinci s různým typem PAS: Aspergerovým syndromem, dětským autismem a atypickým autismem) byl velmi malý a nelze tedy dělat obecné závěry. Jedná se o závěry pilotního výzkumu, které by vyžadovaly ověření na větším počtu klientů. Výsledky na tomto vzorku ukázaly, že: 1. modifi kace běžných motorických testů lze využít u dětí s poruchou autistického spektra; 2. u všech tří sledovaných jedinců s různým typem PAS se shodně potvrdily četné odchylky jk v oblasti jemné i hrubé motoriky; 3. cílenou pohybovou intervencí bylo možné dosáhnout pozitivních změn ve výsledcích motorického testování. Zvolené čtyři motorické testy byly hodnoceny jak kvantitativně (počet cen-
9
timetrů, pádů, skoků), tak kvalitativně. Kvalitativní hodnocení považujeme za neoddělitelnou složku motorického testování. Ukázalo se, všichni tři klienti měli na počátku zvýšené potíže s pochopením cviků a jejich správným provedením. Byla nezbytná opakovaná verbální i manuální instrukce a předvádění cviku. Při porovnání klientů mezi sebou si po motorické stránce vedl nejlépe klient s atypickým autismem. Z hlediska kvantity byly výsledky klientů vyrovnané, ale kvalita provedení byla lepší u klienta s Aspergerovým syndromem. V tabulce jsou výsledky baterie testů v měřených jednotkách (počet centimetrů, skoků, pádů). Je patrné, že po půlroční intervenci došlo u všech tří klientů ke zlepšení nebo byl výsledek stejný. 1. Hluboký předklon. Při prvním testování všichni tři klienti pochopili zadání cviku až po názorné ukázce. Klientovi s Aspergerovým syndromem nebylo možné cvik uznat pro přetrvávající pokrčení kolen v důsledku zkrácených svalů. U všech tří klientů došlo po inter-
venci ke zlepšení výsledků po kvalitativní i kvantitativní stránce. 2. Skok jednonož z místa. Klienti měli za úkol jednonož proskočit tři obruče. Při prvním testování se pouze klientovi s atypickým autismem podařilo úspěšně proskočit dvě obruče, zbylým dvěma pokusy nebylo možné výsledky započítat (odraz či doskok snožmo). Po půlroční intervenci klient s dětským autismem úspěšně zvládl tři obruče a klient s Aspergerovým syndromem jednu. 3. Chůze vpřed po kladině. Cvik zvládl nejlépe klient s atypickým autismem, a to včetně pochopení cviku, přejití kladiny bez pádu, pohledu vpřed i upažených paží. Bylo nezbytné jej silně motivovat („jdeš po mostě, nesmíš spadnout do vody“). Byly patrné výchylky trupu doprava. Klient s dětským autismem potřeboval dopomoc s vystoupením na kladinu. Na počátku neudržel ruce v upažení, což může být dáno jak nedostatečnou funkcí svalů, tak poruchou pozornosti. Klient s Aspergerovým syndromem na počátku dělal krátké
Tab. 1. Výsledky testu v měřených jednotkách: Hluboký předklon (cm) Skok jednonož (počet skoků obručemi) Chůze vpřed po kladině (počet pádů) Skok do dálky z místa (cm)
10
Aspergerův syndrom
Atypický autismus
Dětský autismus
pre-test 0
post-test −2
pre-test 2
post-test 6
pre-test −10
post-test −5
0
1
2
3
0
0
2
0
0
0
0
0
70
90
80
92
15
22
Stati a zprávy z výzkumu kroky a s pohledem upřeným dolů sledoval nohy. Jeho trup byl vychýlen doprava, což vedlo k pádům. Po půlroční intervenci došlo u všech tří ke zlepšení. 4. Skok daleký z místa. Klient s atypickým autismem pochopil cvik i bez názorné ukázky: sám se automaticky předklonil, při odrazu použil švihový pohyb paží, při doskoku skončil v dřepu. Klient s Aspergerovým syndromem pochopil cvik až po názorné ukázce. Při pre-testu skákal ve vzpřímené poloze a s připaženými pažemi. Po půlroční intervenci pohled směřuje vpřed, paže zvládají švihový pohyb, ale trup zůstává vzpřímený. Klient s dětským autismem měl největší potíže s pochopením cviku. Přestože horní končetiny prováděly švihový pohyb, odraz dolních končetin i konečné výsledky byly minimální. U všech tří klientů došlo po půlroční intervenci k prodloužení skoku.
Diskuse Poruchy autistického spektra zahrnují širokou škálu postižení, pro která je typické nejen postižení v oblasti tradičně popisované tzv. triády postižení (sociální chování, komunikace, představivost), ale také v oblasti motoriky, a to jak hrubé (postura a lokomoce), tak jemné (manipulace a komunikace). Pro posouzení motorických dovedností, předpokladů a event. míry postižení se používají motorické testy. Jejich nevýhodou je, že se většina z nich zaměřuje na kvantitativní testování s minimálním ohledem na kvalitu provedení.
Proto byly existující standardizované testy upraveny a doplněny o kvalitativní hodnocení. Testová baterie nebyla náročná na čas ani vybavení, byla relativně jednoduchá na provedení a testy bylo možné přizpůsobit podmínkám cvičební jednotky. Vlastní testová baterie obsahovala čtyři cviky – hluboký předklon, skok jednonož skrz tři obruče, chůzi vpřed po kladině a skok daleký z místa. Hodnotil se zvlášť kvantitativní aspekt provedení pohybových úkolů (vzdálenosti výkonů, počet opakování, počet chyb), kvalitativní provedení pohybu v jednotlivých segmentech těla a pochopení daného cviku. Při výzkumu bylo třeba mít na paměti, že práce s dětmi s PAS má svá specifika oproti vedení klasických pohybových lekcí. Byla dodržena pravidla strukturování času i prostoru. Časová struktura hodiny byla zajišťována formou nástěnných a přenosných ,,denních režimů“. Používali jsme v hodině obrázky se slovním symbolem, které znázorňovaly všech osm částí cvičební jednotky; část, která byla splněna, se vždy odstranila. U pohybových úkolů bylo důležité označit jejich začátek i konec, čehož jsme docílili použitím linií, barevných šlápot a dlaní. Pro lepší orientaci v prostoru byly využívány šipky.
Závěr Předložená studie je tematicky zaměřena na posuzování motoriky u dětí s odlišným typem poruch autistického spektra. Cílem práce bylo vytvořit tes-
11
tovou baterii vhodnou pro zjišťování motorických dovedností a schopností u těchto dětí. Na základě výsledků jsme mohli zodpovědět, že u všech tří sledovaných jedinců se vyskytovaly poruchy v oblasti motoriky a tyto poruchy se do značné míry dařilo pohybovou intervencí pozitivně ovlivnit. Vytvořená testová baterie se osvědčila pro hodnocení pohybového výkonu u dětí s PAS. Nejstabilnějším úkolem testové baterie byl skok do dálky z místa a jako nejméně stabilní se jevil úkol skok jednonož. Výzkum přinesl zajímavé výsledky, které by zasloužily v budoucnu hlubší zpracování. Věříme, že motorika, na jejímž počátku je centrální nervový systém, je nejen zrcadlem nervového systému, ale také mocným nástrojem k jeho pozitivnímu ovlivnění. S dětmi s PAS je potřeba po pohybové stránce cíleně pracovat, nicméně je nutno plně respektovat specifi ka těchto poruch a zajistit vhodné podmínky. LITERATURA BELMONTE, M. K., ALLEN, G., BECKEL-MITCHENER, A., BOULANGER, L. M., CARPER, R. A., WEBB, S. J. Autism and abnormal development of brain connectivity. The Journal of Neuroscience, 2004, roč. 24, č. 42, s. 9228–9231. COO, H., QUELLETTE-KUNTZ, H., LLOYD, J. E. V., KASMARA, L., HOLDEN, J. J. A, LEWIS, M. E. S. Trends in autism prevalence: Diagnostic substitution revisited. Journal of Autism and Developmental Disorders, 2008, roč. 38, č. 6, s. 1036−1046.
12
CRAIG, J., BARON-COHEN, S. Creativity and imagination in autism and Asperger syndrome. Journal of Autism and Developmental Disorders, 1999, roč. 29, č. 4, s. 319–326. ČELIKOVSKÝ, S. Antropomotorika pro studující tělesnou výchovu. 3. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1990. 288 s. ISBN 80-04-23248-5. DOWD, A., RINEHART, N., GINLEY, J. Motor function in children with autism. Clinical Psychologist, 2010, roč. 14, č. 3, s. 90–96. DOWNS, A, SMITH, T. Emotional understanding, cooperation, and social behavior in high-funcitoning children with autism. Journal of Autism and Developmental Disorders, 2004, roč. 34, č. 6, s. 625−635. HERTZ-PICCIOTTO, I., DELWICHE, L. The rise in autism and the role of age at diagnosis. Epidemiology, 2009, roč. 20, č. 1, s. 84–90. HAVLOVIČOVÁ, M. Autismus – poruchy autistického spektra. Postgraduální medicína, 2014, č. 1, s. 45−51. CHYTRÁČKOVÁ, J. Unifittest (6−60). Praha: Univerzita Karlova, 2002. 65 s. ISBN 80-86317-18-8. JELÍNKOVÁ, M. Autismus IV – Péče o dospělé klienty s autismem. Praha: Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR, 2001. 22 s. JELÍNKOVÁ, M., NETUŠIL, R. Autismus I − Problémy komunikace dětí s autismem. Praha: Institut pedagogicko-psychologického poradenství ČR, 1999. 10 s. JICK, H., BEACH, K. J., KAYE, J. A. Incidence of autism over time. Epidemiology, 2006, roč. 17, č. 1, s. 120−121.
Stati a zprávy z výzkumu KOLÁŘ, P. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: Galén 2009. 713 s. ISBN 978-807262-657-1. LANDRIGAN, P. J. What causes autism? Exploring the environmetal contribution. Current Opinion in Pediatrics, 2010, roč. 22, č. 2, s. 219–225. MĚKOTA, K., BLAHUŠ, P. Motorické testy. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1983. 335 s. MKN-10. Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů. [cit. 16.8.2014] Dostupné na www.uzis.cz/cz/mkn/index.html. OZONOFF, S., YOUNG, G. S., GOLDRING, S., GREISS-HESS, L. et al. Gross motor development, movement abnormalities, and early identification
of autism. Journal of Autism and Developmental Disorders, 2008, roč. 38, č. 4, s. 644–656. PERIČ, T. Sportovní příprava dětí. 2. vyd. Praha: Grada, 2008. 192 s. ISBN 9788024726-434. RICHMAN, S. Raising a child with autism. London: London Philadelphia, 2001. 173 s. ISBN 18-530-2910-6. THOROVÁ, K. Poruchy autistického spektra. 2. vyd. Praha: Portál, 2012. 465 s. ISBN 978-80-262-0215-8. YEARGIN-ALLSOPP, M., RICE, C., KARAPURKAR, T., DOERNBERG, N., BOYLE, C., MURPHY, C. Prevalence of autism in a US Metropolitan Area. JAMA, 2003, roč. 289, č. 1, s. 49–55.
13
