Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav výživy zvířat a pícninářství
Vliv pastvy na druhové složení travních porostů Bakalářská práce
Brno 2006
Vedoucí bakalářské práce:
Vypracovala:
Ing. Jiří Skládanka, Ph. D.
Marie Kašparová
Prohlášení
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Vliv pastvy na druhové složení travních porostů vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům.
V Brně,dne………………………….. Podpis ……………………
Poděkování Poděkování patří především mým rodičům, kteří mně umožnili studovat a učili a stále mě učí vážit si těch pravých hodnot. Dále velmi děkuji celé mé rodině a všem blízkým za to, že u nich nacházím pochopení a podporu pro všechny své cíle a plány. Děkuji také vedoucímu mé bakalářské práce, Ing. Jiřímu Skládankovi, Ph. D. za jeho velmi laskavý a ochotný přístup, za všechen jeho čas, věnovaný této práci a za velmi podnětné rady a objektivní hodnocení.
Abstract The aim of this bachelor thesis is to survey an importance of grazing for grassland management and to compare an influence of diferent systems of grazing on sward structure and plant species diverzity of permanent grasslands. Most of the area of the Czech republic would be covered with wood growths without man’s interference. Permanent grasslands were formed with deforestation by man as a compensatory type of vegetation. Regular management is a necessity to sustain a stability of these associations. Continuous stocking is seemed to be more profitable in comparison with rotational grazing because of lower labour cost, shorter fence line and lower number of drinking places. An application of extensive continuous grazing is a highly valued type of grassland management of specially protected areas. This grazing system helps to preserve species diverzity of grassland areas. But both advantages of rotational grazing and combination of grazing and cutting are also known. Mixed grazing of several kinds of livestock is also substantiated as a very beneficial type of grassland management. Its’ benefits are based on grazing down a higher number of plant species and positive influence on sward structure. It’s also necessary to reveal the influence of site conditions, fertilization and grazing pressure on sward structure and grassland species diversity for a choice of a suitable and sustainable grassland management.
Abstrakt Cílem této práce je posoudit význam pastvy pro údržbu trvalých travních porostů a porovnat vliv různých systémů pastvy na strukturu a druhové složení trvalých travních porostů. Bez zásahu člověka by byla většina území ČR zalesněna. Na odlesněných místech se jako náhradní typ vegetace vytvořily trvalé travní porosty. Pro udržení stability těchto společenstev je nutné jejich pravidelné obhospodařování. Zdá se, že permanentní pastva je díky sníženým pracovním nákladům, menší délce oplocení a menšímu počtu napájecích míst ekonomicky výhodnější ve srovnání s pastvou rotační. Využití extenzivní permanentní pastvy je velmi ceněným typem obhospodařování zvláště chráněných území. Tento pastevní systém napomáhá zachování druhové diverzity travních porostů. Známé jsou však i výhody rotační pastvy a střídavého využití travních porostů (kombinace kosení a pastvy). Za velmi vhodný typ obhospodařování travních porostů je také považována smíšená pastva různých druhů hospodářských zvířat. Její výhody spočívají v lepším vypásání porostu a tím i v pozitivním vlivu na strukturu travních porostů. Pro výběr vhodného způsobu obhospodařování je také nutné odhalit vliv stanovištních podmínek, hnojení a pastevního tlaku na strukturu a druhové složení travních porostů.
7
Obsah Seznam zkratek .............................................................................................................9 1.
Úvod....................................................................................................................10
2.
Cíl práce..............................................................................................................11
3.
Vývoj pastvy a ovlivnění pasených porostů v českých zemích..........................12
4.
3.1
Historický vývoj pastevní krajiny...............................................................12
3.2
Relikty pastevní krajiny ..............................................................................13
3.3
Současnost ..................................................................................................18
Zajištění mimoprodukčních funkcí travních porostů..........................................19 4.1
Protierozní funkce pastvin a luk .................................................................19
4.2
Snížení protierozní funkce nadměrným zatížením nebo zanedbáním pozemku.....................................................................................................20
5.
6.
7.
4.3
Ochrana vodních zdrojů..............................................................................20
4.4
Estetická a krajinotvorná funkce travních porostů .....................................21
4.5
Biotop živočichů .........................................................................................23
Rozdílná druhová skladba luk, pastvin a střídavě obhospodařovaných ploch ...24 5.1
Stručné botanické zhodnocení ....................................................................24
5.2
Význam jednotlivých složek travních porostů............................................26
Změny ve struktuře a složení travních porostů vlivem pastvy ...........................30 6.1
Regenerace travních porostů.......................................................................30
6.2
Změny druhového složení po zahájení pastvy............................................31
6.3
Změna druhového složení po ukončení pastvy...........................................34
Vliv pastvy různých druhů hospodářských zvířat na druhové složení travních porostů ................................................................................................................36 7.1
Skot .............................................................................................................36
7.2
Koně............................................................................................................38
7.3
Ovce ............................................................................................................40
7.4
Kozy............................................................................................................41
7.5
Prasata.........................................................................................................41
7.6
Drůbež.........................................................................................................42
7.7
Možnosti, výhody a nevýhody střídavého nasazení různých druhů hospodářských zvířat na pastvině ..............................................................42
8
8.
9.
Ovlivnění druhového složení různými systémy pastevního využití ...................43 8.1
Permanentní pastva .....................................................................................44
8.2
Oplůtková pastva ........................................................................................46
8.3
Střídavé využití ...........................................................................................47
Závislost druhového složení pastvin, jejich produktivity a struktury na zatížení pastviny...............................................................................................................48 9.1
Extenzivně obhospodařované pastviny.......................................................48
9.2
Intenzivně obhospodařované pastviny........................................................50
10. Závislost druhového složení travních porostů na stanovištních podmínkách.....50 11. Závislost druhového složení pastvin na hnojení .................................................51 11.1
Hnojené plochy ...........................................................................................51
11.2
Nehnojené plochy .......................................................................................52
12. Závislost velikosti produkce na druhovém složení travních porostů..................53 13. Diskuze ...............................................................................................................54 14. Závěr ...................................................................................................................57 Použitá literatura .........................................................................................................61
9
Seznam zkratek ČR
Česká republika
DTP
dočasný travní porost
EGQ
kvalita rostlinných druhů, vyjadřovaná ve škále hodnot 0 – 100
EU
Evropská unie
CHKO
chráněná krajinná oblast
LFA
Less Favoured Areas (tzv. oblasti méně příznivé pro zemědělství)
kap.
kapitola
NP
národní park
NPP
národní přírodní památka
NPR
národní přírodní rezervace
OP
orná půda
PP
přírodní památka
TP
travní porost
TTP
trvalý travní porost
ZD
zemědělské družstvo
10
1.
Úvod Odedávna jsou TTP – louky a pastviny součástí harmonické kulturní krajiny.
Pastviny jsou převážně spojovány s podhorskými a horskými oblastmi, ale mají své nezastupitelné místo i v oblastech vrchovin a pahorkatin. Mnohdy jsme se však smířili s tím, že ztrácíme obrovské přírodní bohatství, které se skrývá v rozmanitosti rostlinných i živočišných druhů, jež lze nalézt na pasených plochách. Pasoucí se zvířata, která neodmyslitelně patří ke kulturní krajině, se vytrácejí, krajina je tak ochuzena nejen o jejich přítomnost, ale také o přítomnost mnoha druhů rostlinných i živočišných organismů, typických pro společenstva luk a pastvin. Mnohdy bohatství TP ani neznáme. Je však potřebné ho dobře poznat, abychom ho dokázali dostatečně a racionálně využívat. Poznávat a v rozumné míře také využívat bohatství přírody však nelze v řádu, kdy je krajina chápána jen jako výrobní prostor, překážka, jež je nutno překonat mezi dvěma místy. Pokud však člověk dojde k závěru, že mu chybí něco podstatného, pokud se orientuje jen na maximální osobní zisk z čehokoliv, a jestliže zjistí, že péče o svět, o krajinu dokáže jistým způsobem naplnit lidský život, pak právě toto je prvním krokem k zachování tradiční tváře venkovské krajiny. V ní se skrývá to bohatství, které svou krásou dokáže léčit nejen lidskou duši, ale má také moc léčit a sytit tělo, je zdrojem potravy všem živočichům, ať už z nich člověk má, či nemá hmotný užitek. Tato práce nebyla psána s cílem vytvořit jen pouhý literární přehled. Má také vyjadřovat životní postoj, lásku ke krajině a k zemědělství. Jestliže v ní lze nalézt alespoň něco z tohoto, pak její tvorba nebyla zbytečná.
11
2.
Cíl práce
S ohledem na skutečnosti uvedené v úvodu bylo cílem této bakalářské práce: 1.
nastínit vývoj pastevectví a pastevní krajiny na území České republiky a zároveň upozornit na důležitost ochrany a vhodného obhospodařování reliktních prvků krajiny, v minulosti ovlivněné pastvou (kap. 3 a 7),
2.
upozornit na významné mimoprodukční funkce TP a možnosti snížení jejich významu jako protierozního prvku při nadměrném zatížení ploch (kap. 4),
3.
porovnat rozdílnost botanické skladby luk, pastvin a střídavě obhospodařovaných ploch (kap. 5),
4.
porovnat strukturu a složení pastevně využívaných TP a ploch, kde již pastva provozována není (kap. 6),
5.
zhodnotit ekologický efekt pastvy různých hospodářských zvířat, použití odlišných systémů spásání a různého zatížení pastevních ploch a současně posoudit různé typy obhospodařování i z hlediska ekonomického (kap. 7, 8 a 9),
6.
upozornit na stanovištní podmínky, ovlivňující druhové složení TP (kap. 10),
7.
porovnat rozdíly v druhové skladbě hnojených a nehnojených TP a upozornit na ovlivnění výše produkce biomasy pastvin při různých způsobech obhospodařování (kap. 11 a 12).
12
3.
Vývoj pastvy a ovlivnění pasených porostů v českých zemích
3.1
Historický vývoj pastevní krajiny Po tisíciletí se pastva velmi významně podílela na přeměně přírodní krajiny v
krajinu kulturní. Území naší republiky je řazeno do středoevropského floroelementu, který v širším smyslu zahrnuje celou evropskou lesní zónu. To znamená, že bez vlivů člověka by byla většina území zalesněna (JONGEPIEROVÁ et al., 2004). Jako pastevní krajina mohlo být území České republiky označováno v době od příchodu prvních zemědělců v neolitu – mladší doba kamenná (5300 – 4300 př. Kr.) - až do starší doby železné (750 – 500 př. Kr.), kdy byl chov hospodářských zvířat založen výhradně na pastvě se zimním příkrmem větvemi a listím dřevin z pastevních lesů. V mladší době železné již byla obvykle spásána jen otava, páslo se také na sklizených polích. JONGEPIEROVÁ et al. (2004) uvádí, že k ostřejšímu odlišení luk a pastvin došlo až v novověku, resp. během 17. století a teprve tehdy se vytvořily kombinace druhů vlastní jednak loukám a na druhé straně jen pastvinám. Do doby kolonizace ve středověku pastva dobytka probíhala jen v nížinách a pahorkatinách. Od 11. století byl postupně osídlován i zbytek našeho území a pastva začala ovlivňovat i horské oblasti. Zcela svérázný typ krajiny vznikl pastevním využitím oblých hřbetů Západních Karpat na východní Moravě při valašské kolonizaci (BUČEK, 2000). Do 16. – 17. století se dobytek pásl po většinu roku na pastvinách, ale i na úhorech, sklizených polích a v lesích. Vepřový dobytek se v lesích pásl po celý rok. Dle BUČKA (2000) vzrůstající potřeba dřeva vyvolala již v 16. století snahu po ochraně lesů před škodlivými vlivy pastvy. Pastva v lesích byla zakázána Císařským patentem vydaným v roce 1754. Zákaz pastvy se vztahoval na čerstvé paseky a na mlází, dokud nevzroste tak, že zvíře nedosáhne na jeho vrchol. Pastva koz se však zapovídala (NOVOTNÝ, 2000). Dle BUČKA (2000) docházelo pastvou k prosvětlování lesů. Souvisle zapojené lesní porosty se měnily nejprve v rozvolněné háje a posléze při delším vlivu pastvy vznikala svébytná společenstva pastvin. V pastevních krajinách, kde se dobytek volně
13
pase po celý rok nebo po většinu roku, jsou hranice mezi pastvinami a lesem neostré. Mezi plně zapojenými lesními porosty a čištěnými pastvinami bez dřevin vzniká široký pruh prořídlého pastevního lesa až rozvolněného háje parkového charakteru s ploškami travinných společenstev, takže je nemožné vést přesnou hranici mezi lesem a pastvinou. Pastva měla rozhodující vliv při chovu hospodářských zvířat ještě v 19. století. Intenzifikací zemědělské výroby ve 20. století a téměř celoročním stájovým chovem zvířat došlo k velmi výraznému omezení pastvy. Z charakteristické pastevní krajiny typické pro české země až do 19. století zbyly na území české republiky jen reliktní zbytky postagrárních pastevních lad.
3.2
Relikty pastevní krajiny Z hlediska krajinného rázu jsou v dnešní době velmi ceněny a chráněny reliktní
zbytky pastevní krajiny. Mezi nejcennější patří lužní „pralesy“, stepní a lesostepní lada, vřesoviště, jalovcové pastviny a horské smilkové pastviny a hole. 3.2.1 Lužní pralesy V České republice je tento typ biotopu chráněn v NPR Ranšpurk (Obr. 1) a Cachnov v oblasti soutoku Dyje a Moravy. BUČEK (2000) udává, že archivní materiály dokazují, že v minulosti byly tyto lokality využívány jako pastviny, staré duby byly zachovávány pro úrodu žaludů, důležitých především pro pastvu prasat.
Obr. 1 Nížinný dubovo - jasanový lužní les, NPR Ranšpurk u Lanžhota (1991)
Foto K. ŠUMBEROVÁ (1991)
14
3.2.2 Stepní a lesostepní lada Tento typ postagrárních pastvinných lad je považován za nejvzácnější a druhově nejbohatší, díky výskytu ponticko – panonských teplomilných druhů rostlin a živočichů. Ukazuje se, že pastva je zde nezbytnou podmínkou trvalé existence mnohých druhů vzácných rostlin a živočichů (BUČEK, 2000). Příkladem může být NPR Tabulová v CHKO Pálava (Obr. 2). Jedná se o výrazný geomorfologický útvar Stolové hory (458,5 m n. m.). Předmětem ochrany v NPR jsou skalní, stepní a lesní společenstva na vápencovém podkladě s bohatou teplomilnou flórou a faunou. Na mělkých půdách svahů jsou vyvinuty skalní a drnové stepi, na úpatí a na vrcholové plošině nalezneme hlubší půdy kryté drnovou, popř. luční stepí. Na vrcholové plošině a východních svazích se nacházejí drnové stepi s kostřavou valiskou (Festuca valesiaca Gaudin), které v posledních letech postupně zarůstají ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius L.). V dolní části západního a jižního svahu Stolové hory lze nalézt luční stepi s válečkou prápořitou (Brachypodium pinnatum (L.) P.B.) a kozincem rakouským (Astragalus austriacus Jacq.). Od doby, kdy bylo upuštěno od pastvy a pravidelného sečení dochází k zarůstání druhotných suchých trávníků, které vznikly na odlesněných místech, hlohem jednosemenným (Crataegus monogyna Jacq.) a růží šípkovou (Rosa canina L.) nebo nepůvodními dřevinami, zejména trnovníkem akátem (Robinia pseudacacia L.), pajasanem žláznatým (Ailanthus altissima (Mill.) Swingle) a borovicí černou (Pinus nigra Arnold). Tento sukcesní proces je v současné době částečně blokován vyřezáváním náletů dřevin a sečením uvolněných partií. Takto udržované plochy však zatím stále zdaleka nedosahují výměry, která byla původně vypásána a sečena. Na jižní hraně vrcholové plošiny se nachází jediná lokalita šalvěje etiopské (Salvia aethiopis L.) v českých zemích. Rapidní úbytek její populace byl patrně způsoben útlumem pastevectví v této oblasti v 60. letech minulého století. Koncem 70. let zde zůstalo pouze několik kvetoucích rostlin. Ukázalo se totiž, že mladé rostliny šalvěje etiopské nemohou vyrůst v hustě zapojeném travním drnu (KMET a PIVODA, 2000). Počátkem 80. let museli pracovníci Správy CHKO Pálava zahájit posilování populace šalvěje etiopské vysazováním rostlin vypěstovaných ze semen v umělých podmínkách (BUČEK, 2000).
15
Obr. 2 NPR Tabulová
Foto P. MACHÁČEK (2003) Stejný problém se zarůstáním ploch náletem keřů a stromů je řešen v NPR Mohelská hadcová step. BUČEK (2000) uvádí, že od 20. let 20. století bojovali přírodovědci proti pastvě ovcí a koz na skalní i travinné stepi. V současné době je z území rezervace odstraňován nálet keřů a stromů křovinořezy, aby byly zachovány podmínky pro existenci vzácných teplomilných a světlomilných druhů. 3.2.3 Vřesoviště Mezi chráněné lokality tohoto typu v České republice patří Havraníky v NP Podyjí. Stejně jako u stepních lad dochází bez pastevního využití k postupnému zarůstání tohoto typu krajiny stromy a keři (BUČEK, 2000). Havranické vřesoviště je řazeno do svazu Genistion pilosae. Aby vřesoviště nezarostla křovím a lesem, vyžadují jako náhradní vegetace trvalou disturbanci. Až do konce 19. století byla vřesoviště ve znojemském okolí využívána k pastvě ovcí. V 20. století byla většina vřesovištních ploch ponechána bez využití. V devadesátých letech byly některé partie zarostlé řídkými křovinami, březovými lesíky a borovicí lesní (Pinus sylvestris L.). V té době začala také na většině ploch expanze konkurenčně silného ovsíku vyvýšeného (Arrhenatherum elatius L.), která byla pravděpodobně způsobena přísunem dusíku z atmosférického spadu a akumulací živin v ekosystému opuštěných pastvin. Pokusy
16
ukazují, že vhodná ochranářská péče o vřesoviště by mohla být založena na pastvě ovcí, která by byla občas doplněna lokálním odstraněním drnu nebo vypálením menších ploch. Šíření ovsíku se správa NP pokouší omezit pastvou ovcí, sečením a odstraňováním odumřelé biomasy, ale výsledky jsou zatím neuspokojivé (DANIHELKA et al., 2002). 3.2.4 Jalovcové pastviny V České republice je tento typ reliktních pastevních lad dosti vzácný. Téměř všechny zbytky bývalých pastvin s výskytem jalovce obecného (Juniperus communis L.) jsou vyhlášeny jako chráněná území. Biotop jalovcových pastevních lad je chráněn například v NPP Švařec ve Svratecké hornatině (BUČEK, 2000). Po ukončení pastvy jsou však jalovce předrůstány rychleji rostoucími dřevinami, jako je např. bříza (Betula sp. L.), borovice (Pinus sp. L.) a smrk (Picea sp. A. Dietrich). V CHKO Šumava jsou zbytky jalovcových pastvin chráněny v PP Pasecká slať a Pod Popelní horou. PP Pasecká slať (vyhlášena v roce 2000, rozloha 89,55 ha) je tvořena údolní nivou s rašeliništi a rašelinnými loukami. Větší část rezervace pokrývají samovolně vzniklé lesy různého stáří, lokálně se zbytky jalovcových pastvin. PP Pod Popelní horou (vyhlášena v roce 1985, rozloha 6,10 ha) je fragmentem původní jalovcové pastviny. Dnes je lokalita pokryta kompaktními porosty jalovce obecného (Juniperus communis L.) promísenými nálety smrku (Picea sp. A.Dietrich), borovice lesní (Pinus sylvestris L.) a břízy (Betula sp. L.), výjimečně také jedle bělokoré (Abies alba Mill.). Jsou zde prováděny prosvětlovací zásahy k udržení plodné populace jalovce (HUBENÝ, 2003). Dalším příkladem jalovcové pastviny je PP Uherská (Obr. 3). Tato PP představuje jalovcovou pastvinu (pasínek) nad údolím potoka Uherská. Nachází na východním úbočí vrchu Žár (689 m n. m.) na severozápadních svazích Javorníků v nadmořské výšce od 500 do 620 m n. m., v okrese Vsetín, CHKO Beskydy. Jedná se o nejmladší zvláště chráněné území v CHKO Beskydy, bylo vyhlášeno v roce 2003. Celková výměra je 3,26 ha. Vegetace jalovcové pastviny s významným výskytem jalovce obecného (Juniperus communis L.) je řazena do rostlinného společenstva svazu Cirsio-Brachypodion pinnati. Vyskytuje se zde několik druhů z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae Juss.), např. vstavač mužský znamenaný (Orchis mascula L. subsp. signifera (Vest) Soó), pětiprstka žežulník (Gymnadenia conopsea (L.) R. Br.), prstnatec
17
májový (Dactylorhiza majalis (Rchb.) Hunt et Summerhayes), prstnatec Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii (Druce) Soó), vemeník dvoulistý (Platanthera bifolia (L.) L. C. Richard) a ve velkém množství kruštík širolistý (Epipactis helleborine (L.) Crantz). Z dalších významných rostlin např. kociánek dvoudomý (Antennaria dioica (L.) Gaertn.) aj. Území bylo odedávna využíváno jako extenzivní pastvina pro hovězí dobytek a ovce. Vzhledem ke svažitosti a nemožnosti využití mechanizace pro údržbu byly pozemky pro dřívějšího uživatele (ZD Horní Vsacko) nerentabilní, a proto nebyly posledních cca 15 let obhospodařovány. Ponechání ladem se projevilo mohutným nástupem náletových dřevin – smrk (Picea sp. A. Dietrich), růže (Rosa sp. L.), hloh (Crataegus sp. L.), trnka (Prunus sp. L.), akát (Robinia sp. L.), líska (Corylus sp. L.) a degradací bylinného složení porostu. V roce 1996 proto Správa CHKO Beskydy nechala provést výřez vzrostlých smrků, v roce 1999 a 2000 pak výřez křovin, akátu a zmlazení náletových dřevin, včetně posečení cca 1 ha pastviny. Takto připravené plochy byly ve dvou následujících sezónách vypásány smíšeným stádem ovcí a krav. Prosvětlení lokality spolu s extenzivní pastvou se začíná pozitivně projevovat ve zvyšování druhové pestrosti porostu. Přesto se však zdá, že dosavadní velikost stáda a doba pastvy není dostačující. Do budoucna bude nutné výřezem náletu zpřístupnit spodní a vrchní část pastviny a zvýšit intenzitu výpasu. Zvýšenou pozornost je třeba také věnovat zamezení šíření expanzivních a nežádoucích druhů jako je třtina křovištní (Calamagrostis epigeios (L.) Roth), pcháč oset (Cirsium arvense (L.) Scop) a trnovník akát (Robinia pseudacacia L.) (ŠKOTT, 2003). 3.2.5 Horské hole Typické jsou především pro hřbety karpatských a hercynských pohoří. Dle BUČKA (2000) na kyselých substrátech převládají smilkové louky, zarůstající po ukončení pastvy smrkem (Picea sp. A. Dietrich). Podhorské smilkové trávníky svazu Violion caninae lze najít i na mnohých dalších místech ČR. Jedním z nich je i NP České Švýcarsko. Na území Labských pískovců najdeme toto společenstvo po celém území v podobě lesních travnatých lemů, mezí a lesních louček. Smilkové trávníky se v současnosti vyskytují v degradovaných a netypických formách. Mezi dominantní druhy patří zejména smilka tuhá (Nardus stricta L.) a psineček obecný (Agrostis capillaris L.). Z charakteristických druhů v území nacházíme mochnu nátržník (Potentilla erecta (L.) Räuschel), svízel hercynský (Galium saxatile L.), ostřici kulkonosnou (Carex pilulifera
18
L.), rozrazil lékařský (Veronica officinalis L.), roztroušeně vítod obecný (Polygala vulgaris L.), violku psí (Viola canina L.), velmi vzácně všivec lesní (Pedicularis sylvatica L.) a prhu arniku (Arnica montana L.). Některé smilkové louky byly přeorány, zalesněny nebo zničeny intenzivní pastvou skotu (KOČKA, 2005).
Obr.3 PP Uherská (13. 6. 2003)
Staženo z
3.3
Současnost Podle údajů Českého úřadu zeměměřičského a kartografického zaujímaly
pastviny na konci 20. století pouze 3,6% z celkové plochy České republiky, ne všechny plochy označené jako pastviny jsou však dnes skutečně využívány k pastvě dobytka. Dle PAVLŮ et al. (2003) zhruba poloviční stavy v porovnání s rokem 1990 a nerovnoměrné rozložení stád skotu na území státu způsobily, že značná část TTP je pro produkci krmiv nebo k pastvě nepotřebná. Podíl nepotřebných luk a pastvin je odborníky odhadován na více než 55% z celkové výměry TTP na území státu a do budoucna se pravděpodobně ještě zvýší. Oproti roku 1990, kdy byla celková plocha jen 833 000 ha, došlo k výraznému nárůstu TTP. K datu 31. 12. 2004 udává Statistická ročenka ČR (2005) výměru TTP
19
972 000 ha, což činí asi 12% z celkové výměry ČR, která je 7 887 000 ha a asi 23% z celkové výměry zemědělské půdy. Také KVAPILÍK in HEJCMAN (2005) uvádí, že plocha TP z celkové výměry zemědělské půdy v ČR činí asi 22%. Dodává však, že okolo 116 000 ha bylo od 90. let minulého století ponecháno ladem. Z tohoto důvodu se tyto plochy staly úhory, ale stále jsou vedeny jako orná půda. Pro srovnání uvádí, že v EU je průměrně z celkové zemědělské půdy 37% TTP.
4.
Zajištění mimoprodukčních funkcí travních porostů V současné době se neustále zvyšuje význam mimoprodukčních funkcí TP
(protierozní, vodohospodářská, či estetická funkce), jejichž využíváním lze částečně přispět k řešení negativního dopadu lidské činnosti na životní prostředí a také zabránit, nyní silnému, trendu vysídlování venkovských oblastí.
4.1
Protierozní funkce pastvin a luk Dle PODHRÁZSKÉ a DUFKOVÉ (2005) sehrává důležitou roli v protierozní ochraně
půdy vegetační pokryv, který působí proti erozi několika směry: chrání půdu před přímým dopadem kapek, podporuje vsak dešťové vody do půdy a svými kořeny zvyšuje soudržnost půdy, která se stává odolnější vůči účinkům stékající vody. C (faktor ochranného vlivu vegetačního pokryvu) je jednou z proměnných Wischmeier–Smithovy rovnice pro výpočet průměrné dlouhodobé ztráty půdy, uváděné v t·ha-1·rok-1. Z metodiky výpočtu vyplývá, že čím nižší je faktor C, tím lepší je protierozní účinek vegetačního pokryvu. Za vegetační pokryv půdy s nejvyšším protierozním účinkem jsou považovány lesní a travní porosty (faktor ochranného vlivu vegetačního pokryvu u lesního porostu je stanoven na C = 0,005 až 0,001, u travních porostů C = 0,005). Pro srovnání lze uvést klasický osevní postup v ČR, pro který je C přibližně 0,25. Dalším příkladem může být extenzivní pětiletý osevní postup, kdy v prvních dvou letech je pěstována jetelotravní směs, následující dva roky obilnina a pátý rok obilnina s podsevem jetelotrávy. Pro tento typ protierozního osevního postupu bylo stanoveno C přibližně 0,1.
20
4.2
Snížení
protierozní
funkce
nadměrným
zatížením
nebo
zanedbáním pozemku MRKVIČKA (1998) udává, že na svahových TP je půdní eroze menší při sečném využití než při pastvě. Avšak POKÁCH et al. (1985) uvádí, že na spásaných pozemcích může dojít k větším erozním škodám jen po narušení plného zápoje TP častým přeháněním pasených zvířat, nevhodným řešením napájení nebo přílišným zatížením pastvin, zvláště za deštivého počasí. MRKVIČKA (1998) obdobně uvádí, že ke zvýšení odolnosti pastevních ploch k sešlapávání je nutné dodržovat optimální intenzitu pastvy. Dále ke zvýšení odolnosti drnu přispívá i vhodná délka pastevní sezóny. POKÁCH et al. (1985) udává, že k nejmenšímu poškozování TP dochází při permanentní pastvě, kdy jsou zvířata nepřetržitě v oplůtku bez pravidelného přehánění mezi stájí a pastvinou. Avšak ne u všech kategorií hospodářských zvířat lze provozovat permanentní pastvu – tento typ pastevního obhospodařování přichází v úvahu pouze u mladého skotu, masného skotu a ovcí. Kupříkladu každodenní opakované přehánění dojených zvířat náhonovými cestami k dojírně vede ke zničení TP a jeho ochranného účinku v trasách častého pohybu stáda. Z hlediska ochrany TP na svazích je vhodné pást ve velkých oplůtcích po delší dobu a tím dosáhnout nízkého zatížení pastviny. Únosná velikost stáda je 80 kusů mladého skotu nebo 400 ovcí v oplůtku na ploše 10 – 20 ha. Napájení je vhodné řešit formou napaječek bez přepadu vody na zem, které vede k rozbahňování půdy a rozšlapávání porostu. Napaječky by měly být rozmístěny na svazích tak, aby zvířata nechodila pro vodu dále než 200 - 250 m (POKÁCH et al., 1985). Dle MRKVIČKY (1998) by měla být pastva za mokra omezena z důvodu nízké únosnosti drnu. POKÁCH et al. (1985) dále uvádí, že pastevní výběhy na svazích se sklonem nad 21% by z důvodu poškození travního drnu neměly být využívány za deštivého počasí. Zatížení pastevních výběhů na svazích nesmí přesáhnout 9 DJ·ha-1. Frekventované náhonové cesty, stání u napajedel a příkrmišť a bezprostřední okolí salaší a přístřešků, kde hrozí devastace drnu, je nutno zpevnit.
4.3
Ochrana vodních zdrojů MORAVEC et al. (2000) uvádí, že na celkový vodní režim povodí má značný vliv
infiltrace srážkové vody do půdy a její retence a akumulace v nadzemním i podzemním prostoru geobiocenózy. Na zachycování srážek se nejvýznamněji podílí fytocenóza.
21
Geobiocenóza však neovlivňuje jen kvantitativní parametry vodní bilance a vodního režimu, ale i kvalitu vody, která z ní odchází. Fytocenózy fungují jako tzv. biologický filtr. Kořenový systém odčerpává látky přítomné v roztocích, chemické látky, určené k ochraně rostlin, a hnojiva (především ze skupiny NO3- , jež se vyznačují vysokou rozpustností ve vodě) a brání tak jejich splavování do povrchových i podpovrchových vodních zdrojů. Při prostupu vody nadzemními částmi fytomasy jsou zachycovány hrubé nerozpustné složky (úlomky větví, listí, písek). MRKVIČKA (1998) udává, že v inundačních oblastech lze s určitým úspěchem TP využít k částečnému omezení zanášení a eutrofizaci toků. Z hlediska ochrany hydrosféry jsou TTP jednou z nejlepších a nejlevnějších možností.
4.4
Estetická a krajinotvorná funkce travních porostů Při rozvoji zemědělství se venkovská krajina stala určitou mozaikou vesnic, polí,
TTP a lesů. Všechny složky této mozaiky dohromady vytváří tzv. kulturní krajinu a specifický krajinný ráz. Jsou součástí našeho kulturního dědictví. Pro krajinu hor a podhůří jsou typické porosty holin, naopak k nížinám neodmyslitelně patří polopřirozené louky v nivách vodních toků (LÖW a MÍCHAL, 2003). Dle zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny ve znění pozdějších předpisů je krajina definována jako část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačních prvků. Krajinný ráz je definován zejména jako přírodní, kulturní a historická charakteristika určitého místa či oblasti a je chráněn před činností snižující jeho přírodní či estetickou hodnotu. K ochraně krajinného rázu může orgán ochrany přírody zřídit obecně závazným právním předpisem přírodní park a stanovit omezení takového využití území, které by znamenalo zničení, poškození nebo rušení stavu tohoto území. Krajina představuje významnou součást kvality života člověka a přispívá k utváření lokální kultury. Až dosud byly kulturní a přírodní fenomény chráněny spíše izolovaně a ochrana běžné krajiny byla opomíjena nebo obcházena (HÁJEK a JECH in PRIMACK et al., 2001). Krokem vpřed by měla být Evropská úmluva o krajině, přijatá Radou Evropy 20. 10. 2000 ve Florencii. Česká republika tuto úmluvu ratifikovala v roce 2004. Hlavními principy zakotvenými v tomto dokumentu jsou ochrana kulturního a přírodního dědictví, ztotožnění se místních komunit s krajinou, kterou
22
obývají a plánování krajiny. Každý signatářský stát je povinen zakotvit význam kulturního, ekologického, sociálního a ekonomického dědictví do národní legislativy, realizovat opatření k ochraně a péči o krajinu, zavést územní plánování a respektovat krajinu v koncepcích, strategiích a programech kulturní, environmentální, zemědělské, sociální a hospodářské politiky. Úmluva se vztahuje na všechny typy evropské krajiny – jak na typy význačné, tak i běžné a degradované; pokrývá přírodní, venkovské, urbánní i příměstské oblasti a zahrnuje pevninu, vnitrozemské vody a přímořské oblasti (PRIMACK et al., 2001). Trvalé travní porosty, převážně však pastviny jsou charakteristické pro několik megatypů evropské krajiny. Dle LÖWA a MÍCHALA (2003) jsou jako „krajinné megatypy“ nazývány, protože představují matrici zemědělského využívání území o ploše nad 2000 km2, na jejímž pozadí se uplatňuje „maloplošná“ mozaika krajin odlišného rázu, které teprve vytvářejí charakteristickou biologickou i kulturní diverzitu evropského kontinentu. Jako příklad může být uveden megatyp severských vysočin s charakteristickým reliéfem pahorkatin až hornatin, jezery, bažinami a rašeliništi. Vřesoviště, pokryvná rašeliniště, rozptýlená jezera hrazená dávnými ledovcovými morénami, extenzivní chov ovcí s vyloučením příliš zbahněných poloh a řídce rozptýlené farmy určují pastorální charakter krajiny (LÖW a MÍCHAL, 2003). V tomto megatypu krajiny lze také nalézt zbytky pastevních lesů. V současnosti je ale charakteristický vzhled krajiny severských vysočin stále silněji ovlivňován a měněn zalesňováním. Bocage je francouzský výraz pro krajiny členěné mozaikou pozemků geometrického tvaru, někdy menších než půl ha, z nichž každý je ohraničen hustou řadou keřů, event. stromů (angl. hedgerows) anebo nízkou suchou zídkou z kamenů vysbíraných na lokalitě. Historický vývoj využívání půdy osciloval mezi ornou půdou a pastvinou (a zpět), kulminační fáze ovšem patří převážně ovčím pastvinám s minimem obilnin. Bocage je krajinou typickou pro západní Francii, západní Anglii, celý Wales, východní Irsko, severozápadní Dánsko a jihovýchodní Norsko a Švédsko. Jsou to vesměs oblasti s výrazným přímořským atlantickým klimatem. V současnosti se ale tento typ krajiny stává ohroženou kulturní památkou v důsledku likvidace mezových porostů, extenzifikace výroby v členitějších terénech a vývojem směrem k většímu měřítku (LÖW a MÍCHAL, 2003).
23
Další megatyp krajiny, semibocage, pro nějž jsou pastviny charakteristickým prvkem, lze nalézt i v České republice. Dle LÖWA a MÍCHALA (2003) bylo v celoevropské typizaci krajiny vymezení krajinného megatypu semibocage podstatně rozšířeno do vrchovinných poloh a na našem území zahrnuje nepochybně krajinářsky (tj.ekologicky a esteticky) nejcennější, byť zemědělsky málo perspektivní polohy ČR. Charakteristickými prvky tohoto typu krajiny jsou mezové porosty dřevin, které vytvářejí pohledově více méně uzavřenou krajinu. Typická je také značná členitost území s výskytem ploch využitelných pouze pro extenzivní pastvu nebo lesní hospodářství. Z našeho území jsou prototypy krajinného megatypu semibocage známy např. z Radhošťských Beskyd, nebo z Bílých Karpat. LÖW a MÍCHAL (2003) uvádějí, že v letech 1950 – 1980 byla v Evropském společenství podstatná část mezových porostů likvidována a řádově třetina zemědělské půdy zde leží ladem. Svažité polohy jsou zalesňovány (nejvíce ve Španělsku) a před našima očima vzniká degradovaná kulturní krajina s rozptýlenými špatně prosperujícími farmami. Tento trend pustnutí a postupného zalesňování je bohužel patrný i v ČR.
4.5
Biotop živočichů Velmi významnou mimoprodukční funkcí TP je jejich úloha biotopu pro
rozmanité druhy živočichů. Především pro celou řadu druhů hmyzu, kterým dává potravu bohaté zastoupení rostlinných taxonů. Dle KLAUDYSE (2004) není výjimkou, že určitý druh hmyzu je vázán na jeden či dva druhy rostlin. Obvyklé je to u motýlů jako například u ohniváčka černočárného (Lycaena dispar Hw.), nebo některého zástupce z modráskovitých (Lycaenidae). Velmi pozoruhodná je diverzita motýlů na některých květnatých loukách. JONGEPIEROVÁ (2004) udává, že např. na území NPR Čertoryje v Bílých Karpatech bylo na ploše 600 ha lučních porostů zjištěno téměř 2 000 druhů motýlů. Ve velkém početním zastoupení je v TP možné nalézt také různé druhy fytofágního hmyzu. Z brouků (Coleoptera) jsou to především čeledi mandelinkovitých (Chrysomelidae),
nosatcovitých
(Curculionidae),
kovaříkovitých
(Elateridae),
vrubounovitých (Scarabaeidae), atd. Ostatní fytofágní hmyz zastupují např. saranče (Caelifera), ploštice (Heteroptera), křísi (Auchenorrhyncha), mery (Psylloidea), mšice (Aphidoidea) a další. Na fytofágní hmyz je vázáno množství parazitických druhů, především z řádu hmyzu blanokřídlého (Hymenoptera) a dvoukřídlého (Diptera).
24
Pastviny a louky, ať už se jedná o louky v zaplavovaných nivách řek, nebo mokré a podmáčené či květnaté podhorské, jsou významným životním prostředím pro mnohé druhy ptáků. JONGEPIEROVÁ (2004) uvádí, že v době největší intenzifikace zemědělství se tato společenstva stala posledním útočištěm pro křepelku polní (Coturnix coturnix L.). K typickým ptákům luk a pastvin s rozptýlenou zelení patří strnad luční (Emberiza calandra L.) a pěnice vlašská (Sylvia nisoria Bechstein), ťuhýk obecný (Lanius collurio L.), bramborníček černohlavý (Saxicola torquata L.) a hnědý (Saxicola rubetra L.), linduška lesní (Anthus trivialis L.). K vzácnějším obyvatelům luk patří chřástal polní (Crex crex L.), který si navzdory svému jménu staví hnízdo raději na louce (KLAUDYS, 2004). Dříve jeho populace z mnoha lučních lokalit úplně vymizely, ale v posledních letech opět narůstá počet jedinců tohoto druhu.
5.
Rozdílná
druhová
skladba
luk,
pastvin
a
střídavě
obhospodařovaných ploch 5.1
Stručné botanické zhodnocení Travní porosty na první pohled tvoří vysokostébelné trávy a vysoké byliny,
v nižších patrech jsou však často i hojně zastoupeny nižší trsnaté trávy nebo ostřice (Carex sp. L.) a drobnější byliny, často je vyvinuto i mechové patro (JONGEPIEROVÁ, 2004). Podle URBANA et al. (2003) mechové patro často téměř chybí ve vlhkých a nivních loukách, v ostatních typech travních společenstev obvykle nedosahuje pokryvnosti vyšší než 10%. Na TTP nacházíme druhy rostlin s různou krmnou hodnotou, od vysoce hodnotných po bezcenné. Některé mohou mít pro zvířata léčivé, jiné toxické účinky (NOVÁK, 2000; NOVÁK a OBTULOVIČ, 2004). Na nejzachovalejších loukách je možno nalézt asi 30 druhů rostlin z čeledi vstavačovitých (Orchidaceae Juss.), což je polovina všech druhů orchidejí rostoucích v naší republice. Tyto rostliny jsou velmi citlivé na hnojení, vyhovuje jim pravidelné kosení nebo extenzivní pastva, jsou tedy dobrými ukazateli správného způsobu obhospodařování TP. Pravidelně kosené, nehnojené louky a extenzivní pastviny jsou důležitým stanovištěm i pro mnohé druhy hub. Jsou biotopem jak pro běžné druhy jako špička obecná (Marasmius oreades (Bolt. ex Fr.) Fr.), bedla vysoká (Lepiota procera (Scop. ex Fr.) Kumm.), žampión polní (Agaricus campestris L.ex Fr.), čirůvka májovka
25
(Calocybe gambosa (Fr.) Donk), tak i pro ohrožené druhy hub. K takovým druhům patří voskovka papouščí (Hygrocybe psittocina (Schaeff. ex Fr.) Wünsche), šťavnatka luční (Hygrophorus pratensis (Pers. ex Fr.) Fr.),š. panenská (Hygrophorus virgineus (Wulf. ex Fr.) Fr. Všechny tyto druhy vyhledávají krátkostébelné porosty, především na zmechovatělých místech v polostínu remízků a lesních lemů. Špatná údržba lučních porostů nebo ponechání těchto míst ladem způsobuje potlačení jejich růstu a rychlé mizení. Pasení skotem nebo ovcemi nabízí některým dalším houbám podmínky pro jejich růst. Na exkrementech zvířat roste řada hub, od drobných vřeckovýtrusých až po lupenaté houby, jako límcovka polokulovitá (Stropharia semiglobata (Batsch ex Fr.) Quél.). Na výkalech se slámou běžně roste slzečník žloutkový (Bolbitius vitellinus (Pers. ex Fr.) Fr.), který vyhledává hlavně hnijící seno (JONGEPIEROVÁ, 2004). Podle NOVÁKA a OBTULOVIČE (2004) je základním předpokladem pro získání kvalitního krmiva z TP jejich optimální složení, které sestává z 50 – 60% trav, 20 – 30% leguminóz a 20 – 30% ostatních bylin (KRAJČOVIČ et al. in NOVÁK a OBTULOVIČ, 2004). BUCHGRABER in NOVÁK a OBTULOVIČ (2004) doporučuje zastoupení 50 – 60% trav, 10 - 30% leguminóz a 10 – 30% ostatních bylin, a to bez problémových a plevelných druhů. Dle HRABĚTE a BUCHGRABERA (2004) je obecně vyšší zastoupení trav v lučních porostech, než na pastvinách. Totéž platí i pro floristickou skupinu ostatních bylin. Jejich výskyt je významně ovlivňován způsobem obhospodařování a vysokou úrovní hnojení (N, K). PAVLŮ et al. (2003) uvádí, že pastevní porost je tvořen charakteristickým nízkým a hustým drnem odolným vůči sešlapu a častému odstraňování zelených částí rostlin. Přízemní části rostlin zakrývají prakticky celou plochu. Naproti tomu na louce po sklizni píce zůstává strniště a prosvítá půdní povrch. Rozdíl mezi strukturou lučního a pastevního porostu je nejlépe vyjádřitelný počtem stonků rostlin na plochu. Na pastvinách je udáván počet 2× až 4× vyšší než na loukách. Dalším rozdílem mezi lučním a pastevním porostem je odlišný koloběh živin. Zatímco louka je ochuzována o živiny sečí a následným odvozem biomasy, na pastvinu se většina živin vrací v podobě výkalů pasených zvířat. Množství transportovaných živin z luk je variabilní, závisí na produkčních vlastnostech porostu.
26
5.2
Význam jednotlivých složek travních porostů
5.2.1 Trávy Trávy jsou základní složkou TP. Na jejich zastoupení závisí výše a jistota úrody. Svým výskytem výrazně přispívají ke zvyšování stability a hustoty TP (NOVÁK a OBTULOVIČ, 2004). HRABĚ a BUCHGRABER (2004) uvádí, že trávy vytvářejí kromě hustého drnu také hustou síť svazčitých kořenů, čímž velmi významně zvyšují odolnost půdy na svazích proti vodní erozi. BUCHGRABER in NOVÁK a OBTULOVIČ (2004) uvádí při zastoupení 50 – 60% trav 15 – 25% nízkých druhů, středně vysokých 15 – 20% a vysokých 20 – 30%. MEYER a COENEN (2003) udávají, že chuťová hodnota trav závisí na druhu, odrůdě, stáří, hnojení, půdě, relativní četnosti v porostu. Méně pak na formě vzrůstu. Hustě trsnaté trávy vytvářejí malý objem píce podřadné kvality. Proto jsou řazeny k plevelným druhům. Při jejich větším zastoupení pak dochází k degradaci TP. Jsou také nenáročné na živiny, typická je jejich vysoká vytrvalost a odolnost vůči nepříznivým klimatickým podmínkám. Mezi hustě trsnaté trávy jsou řazeny např. metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa (L.) P.B.) a smilka tuhá (Nardus stricta L.). Naopak vysoká produkce píce je charakteristická pro volně trsnaté trávy. Některé druhy z této skupiny trav, jako např. bojínek luční (Phleum pratense L.), kostřava luční (Festuca pratensis Huds.) nebo ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius L.), jsou řazeny k méně vytrvalým. Je – li u nich omezena možnost dozrání obilek, po 4 – 6 letech mizí z porostu. Naopak druhy, které jsou řazeny mezi velmi vytrvalé, se v porostu i bez možnosti vysemenění udržují i více než 10 let. K těmto patří např. srha laločnatá (Dactylis glomerata L.) a trojštět žlutavý (Trisetum flavescens (L.) P. B.). Výběžkaté trávy s podzemními výběžky jsou druhy s pomalým počátečním vývojem. Jejich nesporný přínos je však ve schopnosti zaplňování prázdných míst a tím snižování mezerovitosti porostu a k omezení zaplevelení. Na pastvinách vytvářejí pružný drn odolný devastaci pasenými zvířaty. Tato skupina trav je v porostech reprezentována lipnicí luční (Poa pratensis L.), psárkou luční (Alopecurus pratensis L.), kostřavou rákosovitou (Festuca arundinacea Schreber) a některými odrůdami kostřavy červené (Festuca rubra L.) (HEJDUK, 2004).
27
Nutriční hodnotu píce ovlivňuje jeho chemické složení, stravitelnost jednotlivých živin, obsah energie a obsah biologicky účinných látek, k nim jsou řazeny nejen vitaminy, enzymy a hormony, ale také antinutriční látky (MÁTLOVÁ et al., 2002). Důležitý je také obsah vlákniny. Podle LICHNERA et al. in DRÁPAL (1997) je optimální obsah vlákniny v rozmezí 20 – 25%. HORÁK et al. (1999) udává, že krmná dávka má podporovat přežvykování, proto je žádoucí, aby obsah vlákniny v sušině byl 20 – 30%. Většina trav má na konci metání takovou stravitelnost a koncentraci energie, která ještě dovoluje vysokou užitkovost zvířat. Mezi stravitelností jednotlivých druhů trav jsou však ve fázi metání značné rozdíly díky různému stupni lignifikace pletiv (MÍKA in DRÁPAL, 1997). Chutnou složkou v pastevní píci je jílek vytrvalý (Lolium perenne L.), a to díky vyššímu obsahu cukru a dobré stravitelnosti (DRÁPAL, 1997; HEJDUK, 2004). Je ale náročný na N – hnojení a dostatek srážek s jejich pravidelným rozložením. Je – li limitován přísušky, vytváří málo listů a rychle metá, čímž se snižuje jeho krmná hodnota, vytváří pak podřadnou píci, kterou zvířata nepřijímají (HEJDUK, 2004). MÁTLOVÁ et al. (2002) dále udává, že ve vyšších polohách trpí jílek vytrvalý plísní sněžnou a vymrzáním. Kostřava luční (Festuca pratensis L.) je druh snášející pastvu, je nenáročná na klima, půdu a obsah živin. Je rozšířena hlavně v horských oblastech. Při vyšší úrovni hnojení se její konkurenční schopnost snižuje (HEJDUK, 2004; HRABĚ a BUCHGRABER, 2004). Je velmi chutným pastevním druhem s příznivým obsahem živin (HRABĚ a BUCHGRABER, 2004). Kostřava rákosovitá (Festuca arundinacea Schreber) je v některých zemích považována za plevelný druh (Rakousko), ale v jiných oblastech je základním pícním druhem (jih USA). Díky drsným a tuhým listům je nutné navyknutí zvířat na její přítomnost v píci. Zvířaty není spásána, pokud se na pastvinách vyskytuje v malém množství (HEJDUK, 2004). HRABĚ a BUCHGRABER (2004) uvádí, že až donedávna byl tento druh považován za málo hodnotný. Současné kultivary jsou však ceněny pro schopnost vytvářet dobře zapojený drn, vyšší vytrvalost, odolnost vůči chorobám a dobrou obrůstací schopnost i v podzimním období. Srha laločnatá (Dactylis glomerata L.) je druh vytrvalý, snášející sucho a raný (HEJDUK, 2004). HRABĚ a BUCHGRABER (2004) dodává, že vytváří silné trsy a pro
28
pastevní využití je nutné volit jemnější a pozdnější odrůdy. Pokud je její podíl v porostu menší, je spásána jen do doby plného obrůstu ostatních trav. Poté je zvířaty ponechávána jako přestárlá (HEJDUK, 2004). Trojštět žlutavý (Trisetum flavescens (L.) P. B.) je hojný v horských pastvinách a loukách. Je druhem velmi otužilým, proto ve vyšších polohách v TP převládá (HEJDUK, 2004; HRABĚ a BUCHGRABER, 2004). Patří k pícním travám oblíbeným u zvířat (HEJDUK, 2004), pokud je však píce trojštětu zkrmována před fází metání, může u skotu docházet k onemocnění kalcinózou (HRABĚ a BUCHGRABER, 2004). Lipnice luční (Poa pratensis L.) je nejdůležitější výběžkatou trávou na pastvinách. Zvířata ji dobře přijímají (HEJDUK, 2004). MÁTLOVÁ et al.(2002) dodává, že má výborné obrůstací schopnosti, odolává přísuškům, vytváří dobře zapojené porosty a snadno zaplňuje prázdná místa. 5.2.2 Jeteloviny Podle HRABĚTE a BUCHGRABERA (2004) je přiměřený podíl bobovitých rostlin (dle účelu pěstování) v TP žádoucí z několika důvodů. Prvních z nich je zisk N ze symbiózy jetelovin a hlízkovitých bakterií (H RABĚ, BUCHGRABER, 2004; NOVÁK a OBTULOVIČ, 2004). Při jednoprocentní dominanci jetelovin je zisk N 3 kg (HRABĚ a BUCHGRABER, 2004). ŠIMEK in HEJDUK a HRABĚ (2003) udává, že množství biologicky fixovaného N pod porostem jetele plazivého (Trifolium repens L.) je 176 kg·ha-1. V klimatických podmínkách Německa byla zjištěna biologická fixace N pod porostem jetele plazivého ve směsi s travami 270 kg·ha-1 (LOGES et al. in HEJDUK a HRABĚ, 2003). U dusíku vzniklého biologickou fixací je také nižší riziko jeho ztrát. Z krmivářského hlediska je přiměřené zastoupení rostlin z čeledi bobovitých (Fabaceae) v TP velmi příznivé, a to pro vysokou kvalitu N – frakce v jejich píci, vysokou stravitelnost, obsah minerálních látek a obsah energie (HEJDUK a HRABĚ, 2003; HRABĚ a BUCHGRABER, 2004; NOVÁK a OBTULOVIČ, 2004; MEYER a COENEN, 2003). Jeteloviny mají také dobrý odplevelující a meliorační účinek a přispívají tak k zúrodňování půdy (HRABĚ a BUCHGRABER, 2004). Dalším důvodem prospěšnosti zastoupení jetelovin v TP je fakt, že na jetelotravních pastevních porostech je rozdělení produkce hmoty v pastevních cyklech
29
během roku vyrovnanější. Úživnost pastviny je vyšší a pastevní období delší (MÍKA et al. in HEJDUK a HRABĚ, 2003). Na lepších, ne příliš kyselých půdách a v dostatečně hustém pastevním porostu se obzvláště dobře šíří jetel plazivý (Trifolium repens L.) (MEYER a COENEN, 2003). Jetel plazivý se v pastevním porostu významně podílí na zvýšení chutnosti pastevní píce (DRÁPAL, 1997). NOVOSAD in HEJDUK a HRABĚ (2003) však upozorňuje, že i přesto, že je jetel plazivý zvířaty dobře přijímán, při jeho vyšším zastoupení v pastevních porostech se snižuje jeho atraktivnost a chutnost pro zvířata. HRABĚ a HEJDUK (1998) udávají, že vysoké zastoupení jetelovin může mít nepříznivý vliv na zdravotní stav zvířat z důvodu obsahu HCN sloučenin (kyanogenní glykosidy). U paseného skotu je možný výskyt tympanie (nadmutí). Doposud však nebyly všechny faktory vedoucí ke vzniku tympanie plně objasněny. Ve směsi s travami jsou ale negativní účinky antinutričně působících kyanogenních glykosidů eliminovány (HEJDUK a HRABĚ, 2003). Nebezpečí překročení pro skot toxické dávky HCN nastává již při 40% zastoupení jetele plazivého v sušině pastevní píce a při příjmu 12 kg sušiny takového krmiva na den (HRABĚ a BUCHGRABER, 2004). LAMPETR in HRABĚ a BUCHGRABER (2004) uvádí, že v 1 kg sušiny některých kultivarů jetele může být obsaženo 210 – 790 mg HCN, přičemž toxickou dávkou pro mladý skot o hmotnosti 550 kg je 1300 mg HCN. Proto je doporučovaný podíl jetele plazivého na pastvinách 25 – 35%. FRAME in HEJDUK a HRABĚ (2003) doporučuje pro maximální využití předností jetele plazivého jeho zastoupení v porostech 20 – 40%. K omezení jeho výskytu doporučuje MÁTLOVÁ et al. (2002) použít N – hnojení nebo porost občas sklidit na seno. 5.2.3 Ostatní byliny Na extenzivních, málo hnojených plochách je podíl ostatních bylin a plevelů všeobecně vysoký. Se zvýšením intenzity využívání TTP se snižuje spektrum bylin (MEYER a COENEN, 2003). Pro ostatní byliny je charakteristický vyšší obsah minerálních látek (HRABĚ a BUCHGRABER, 2004; NOVÁK a OBTULOVIČ, 2004) a dobrá stravitelnost, pokud jsou však spaseny, nebo sklizeny v optimální době zralosti (HRABĚ a BUCHGRABER, 2004). NOVÁK a OBTULOVIČ (2004) však uvádějí, že maximální krmná hodnota ostatních bylin je 6 z třinácti bodové stupnice. Z tohoto důvodu při jejich vyšší pokryvnosti klesá
30
kvalita TP. HRABĚ a BUCHGRABER (2004) proto doporučují regulaci zastoupení ostatních dvouděložných bylin. Jako vhodný zásah uvádí včasné přepasení TP na jaře. KRAJČOVIČ in DRÁPAL (1997) doporučuje na pastvinách přísev 1% kmínu kořenného (Carum carvi L.), který působí proti nadýmání pasených zvířat. HRABĚ a BUCHGRABER (2004) uvádějí kromě kmínu ještě řebříček obecný (Achillea millefolium L.). Oba druhy obsahují sekundární látky zlepšující přijímatelnost píce. Příznivě působí také smetánka lékařská (Taraxacum officinale Wigg.), ale pouze do 25% podílu z celkového zastoupení bylin. Při jejím vyšším podílu v porostu dochází ke snižování výnosu píce, a to hlavně při střídavém využití, kdy dochází k odrolu listů při sklizni sena (THÖNI et al. in DRÁPAL, 1997). K bylinným druhům naopak snižujícím přijímatelnost píce řadí HRABĚ a BUCHGRABER (2004) např. heřmánkovec nevonný (Tripleurospermum inodorum (L.) Schultz – Bip.) a mateřídoušku (Thymus sp. L.). U některých rostlinných druhů je také problematický zvýšený obsah fenolických sloučenin, které inhibují rozvoj bachorové mikroflóry (HRABĚ a BUCHGRABER, 2004) a snižují stravitelnost bílkovin vznikem komplexů s bílkovinami a trávicími enzymy (MÁTLOVÁ et al., 2002). K takovýmto rostlinám řadí HRABĚ a BUCHGRABER (2004) např. jitrocel (Plantago sp. L.), kakost (Geranium sp. L.) a kerblík (Anthriscus sp. Pers.). Starček obecný (Senecio vulgaris L.) a starček přímětník (S. jacobaea L.) obsahují pyrolizidinové alkaloidy senecionin a senecifyllin, které u pasených zvířat způsobují potraty, krvavé průjmy, ztěžují zabřeznutí, vedou ke snižování hmotnosti až ke smrti. Na obsah těchto látek v píci jsou obzvláště citliví koně, ovce a kozy jsou odolnější - u přežvýkavců bachorová mikroflóra částečně snižuje toxicitu alkaloidů (MÁTLOVÁ et al., 2002).
6.
Změny ve struktuře a složení travních porostů vlivem pastvy
6.1
Regenerace travních porostů Dle URBANA a ŠARAPATKY (2003) zahrnuje regenerace druhově bohatých TP
dva oddělené problémy. Prvním je vhodné obhospodařování TTP, díky kterému bude docházet
k postupné
obnově
druhového
bohatství.
Druhý
problém
obnovy
degradovaných TP se týká použití přísevu vhodné směsi bylin a trav, která odpovídá příslušnému typu polopřirozených TTP. Jako semenný materiál lze použít odrolky sena
31
z později sklizeného analogického, ale druhově bohatšího porostu, či je také možno využít směsi nabízené semenářskými firmami (jedná se o tzv. regionální směsi). Přísev jetele plazivého (Trifolium repens L.) do pastevního porostu není nutný, jestliže je v porostu zastoupen alespoň v malém množství, nebo se vyskytuje na přilehlých plochách (PAVLŮ et al., 2000; HEJDUK, HRABĚ, 2003). K regeneraci různých typů degradovaných polopřirozených TP lze použít jednorázová i trvalá biotechnická opatření, která zajistí žádoucí stav biocenózy. Možnosti obnovy degradovaných porostů uvádí BLAŽKOVÁ in URBAN et al. (2003). Pro poháňkové pastviny svazu Cynosurion je doporučena pravidelná extenzivní pastva, resp. seč. Druhové dosycování TP lze uspíšit přísevem žádoucích druhů. Pro regeneraci smilkových trávníků řádu Nardetalia doporučuje BLAŽKOVÁ in URBAN et al.(2003) odstranit dřeviny a nahromaděnou biomasu trav a bylin, otevřít meziprostory uvnitř porostu a zvýšit početnost populací konkurenčně slabých. Doporučená je také seč jedenkrát za dva roky, kterou ale lze nahradit extenzivní pastvou. V podstatě stejný postup je doporučen pro regeneraci suchých trávníků třídy Festuco – Brometea. Při obhospodařování těchto porostů je extenzivní pastva považována za velmi výhodnou (BLAŽKOVÁ in URBAN et al., 2003).
6.2
Změny druhového složení po zahájení pastvy V roce 1998 byl nedaleko Liberce, na lokalitě o nadmořské výšce 420 m n. m.,
založen pokus, v němž byly porovnávány plochy intenzivně a extenzivně spásané jalovicemi. Před začátkem pokusu nebyl porost obhospodařován, na pozemku byl vysoký podíl stařiny a opadu (60 – 70%), 23% trav a 12% ostatních dvouděložných rostlin. V porostu se nevyskytovaly jeteloviny (graf 1). Po pěti letech pastevního obhospodařování došlo k výraznému snížení podílu odumřelé biomasy, a to na 46% na extenzivně spásaném porostu (graf 2) a na 22% na intenzivně spásaném porostu (graf 3). U intenzivní i extenzivní pastvy došlo ke zvýšení podílu trav. Z výsledků pozorování je také zřejmé, že intenzivní pastva měla stimulující vliv na zvyšování podílu ostatních bylin (graf 3) (PAVLŮ et al., 2003).
32
Graf 1. Hmotnostní podíl jednotlivých složek porostu před začátkem obhospodařování (Pavlů et al., 2003)
65%
23%
12%
odumřelá biomasa
trávy
jeteloviny
0%
ostatní dvouděložné rostliny
Graf 2. Hmotnostní podíl jednotlivých složek porostu po 5 letech extenzivní pastvy (Pavlů et al., 2003)
46%
39% 13%
odumřelá biomasa
2%
trávy
jeteloviny
ostatní dvouděložné rostliny
33
Graf 3. Hmotnostní podíl jednotlivých složek porostu po 5 letech intenzivní pastvy (Pavlů et al., 2003)
22%
47%
25% 6%
odumřelá biomasa
trávy
jeteloviny
ostatní dvouděložné rostliny
Dle PAVLŮ in DRÁPAL (1997) je pro TP využívané kosením typická 1 – 2 vrcholová křivka růstu trav. Při pastevním využití je však tento vývoj potlačen, růstová křivka je mnohem plošší. TP je pastvou neustále udržován ve vegetativním stavu, reprodukční vývoj je omezen, a proto je denní nárůst píce rovnoměrnější než při sečném využití. Pravidelnou pastvou (taktéž ale i kosením) je zajištěn dostatečný přístup světla. V důsledku toho byl zaznamenán menší ústup jetelovin z pastevních porostů (DRÁPAL, 1997). Potvrzují to i HEJDUK a HRABĚ (2003), dle kterých je pro optimální zastoupení jetele plazivého (Trifolium repens L.) důležitý odpovídající pastevní tlak, díky němuž dochází k potlačení růstu ostatních složek porostu a k zajištění dostatku světla v přízemní vrstvě. K rozšiřování jetele plazivého dochází hlavně v suchých letech, kdy je snížena konkurenceschopnost trav. PAVLŮ in DRÁPAL (1997) uvádí, že obhospodařování TP extenzivní kontinuální pastvou, je v souladu se žádoucím směrem sukcese, tzn. dochází ke zvýšení podílu jetelovin a rhizomatických druhů trav, dále ke snížení pokryvnosti srhy laločnaté (Dactylis glomerata L.) a částečně též kostřavy luční (Festuca pratensis Huds.). S těmito změnami zároveň dochází ke zvyšování druhové pestrosti paseného porostu.
34
6.3
Změna druhového složení po ukončení pastvy BLAŽKOVÁ in URBAN et al. (2003) sleduje sukcesní změny polopřirozených
travinnobylinných porostů. Společenstva svazu Cynosurion (poháňkové pastviny) podléhají po ukončení hospodaření středně rychlé degradaci. Kvantitativní změny a nástup invazních druhů do porostu nastává během 5 – 10 let. Jako nejčastěji invandující druhy poháňkových pastvin je uváděn pcháč oset (Cirsium arvense (L.) Scop.) a různé dřeviny. Ve stejném časovém horizontu, tzn. 5 - 10 let, dochází k postupné degradaci neobhospodařovaného TP také u společenstev třídy Festuco – Brometea (suché trávníky). Zde jsou jako nejčastější invazní druhy uvedeny válečka prápořitá (Brachypodium pinnatum (L.) P. B.), ovsík vyvýšený (Arrhenatherum elatius L.), třtina křovištní (Calamagrostis epigeios (L.) Roth), sveřep vzpřímený (Bromus erectus Huds.), třezalka tečkovaná (Hypericum perforatum L.). Dochází také k zarůstání náletem různých dřevin, jako např. trnkou obecnou (Prunus spinosa L.), různými druhy růží (Rosa sp. L.) a hlohy (Crataegus sp. L.) U řádu Nardetalia (smilkové trávníky) probíhá degradace relativně pomaleji, kvantitativní změny v porostu a nástup invazních druhů je zřetelný v některých případech až po 10 a více letech od skončení hospodaření. V těchto společenstvech dochází k invazi např. rdesna hadího kořene (Bistorta major S. F. Gray), třtiny rákosovité (Calamagrostis arundinacea (L.) Roth), třiny chloupkaté (Calamagrostis villosa (Chaix) J. F. Gmelin) nebo metličky křivolaké (Avenella flexuosa (L.) Drejer). NOVÁK a OBTULOVIČ (2004) uvádějí závěry zjištěné v pokusu prováděném v letech 1992 - 2002, při kterém byla zkoumána kvalita TP centrálních Západních Karpat ovlivněná extenzifikací využívání a globálním oteplováním. Zkoumány byly zemědělsky využívané polopřirozené TP, převážně pastviny. Tyto plochy se nacházely v nadmořských výškách 360 – 1150 m n. m. na svazích s převážně jižní expozicí. Kvalita TP byla hodnocena na základě pokryvnosti floristických skupin v %, přičemž kvalita rostlinných druhů (EGQ) byla vyjadřována ve škále hodnot 0 – 100. Závěrem pokusu bylo zjištění, že vlivem extenzifikace a globálního oteplování dochází k ústupu kvalitních druhů méně přizpůsobivých změněným podmínkám a k současnému nárůstu volných míst v TP. Při procentickém zvyšování výskytu
35
prázdných míst se projevila jednoznačná tendence ke snižování kvality TP. Nejkvalitnější porosty jsou bez prázdných míst, nebo jen s jejich minimálním podílem. Optimálně zahuštěné porosty jsou i prevencí vůči zabuřenění. Čím více je prázdných míst v porostu, tím větší je možnost vytvoření vhodných podmínek pro vniknutí a vyklíčení většího počtu semen plevelných druhů, které jsou konkurenčně silnější, a právě jejich zvýšeným výskytem radikálně snižují kvalitu TP. Změny v druhovém složení porostu sledoval HEJCMAN (2005) v experimentu založeném v Jizerských horách v roce 1998 na plochách dříve spásaných permanentně a rotačně. Bylo zjištěno, že ukončení pastvy vedlo k významnému snížení druhové diverzity porostu. Většina jednoletých plevelných druhů, např. kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa – pastoris (L.) Med.), jitrocel větší (Plantago major L.), pcháč obecný (Cirsium vulgare (Savi) Ten.), vymizela během následujících dvou let. Ve stejném časovém horizontu byl pozorován úplný ústup běžných pastevních leguminóz, jako je jetel plazivý (Trifolium repens L.). Průměrná hodnota jeho pokryvnosti byla na stejných pozemcích, avšak v době, kdy byly ještě spásané, zjištěna 32,3%. Po třech letech byla zaznamenána také extinkce dalších jednoletých rostlinných druhů, konkrétně rozrazilu rolního (Veronica arvensis L.) a lipnice roční (Poa annua L.), a také víceletých rhizomatických trav, např. lipnice obecné (Poa trivialis L.). Během pěti let došlo k úplnému zániku diverzifikace rostlinných druhů vzniklé na základě použití kontinuálního a rotačního pastevního systému. Druhy, u kterých bylo pozorováno postupné snižování abundance byly jílek vytrvalý (Lolium perenne L.) a rožec obecný (Cerastium holosteoides Fries). Naopak u vysokých vytrvalých trav se jejich abundance zvyšovala. Pokryvnost medyňku měkkého (Holcus mollis L.) byla v roce 1997 na spásaných porostech jen 1,9%, zatímco v roce 1999 už 24,8%. Medyněk měkký také vytváří velké množství pomalu rozložitelné fytomasy, čímž účinně stíní povrch půdy. Mezi druhy, které prospívaly v neobhospodařovaném TP byly dále zařazeny pýr plazivý (Elytrigia repens (L.) Nevski), srha laločnatá (Dactylis glomerata L.), psárka luční (Alopecurus pratensis L.), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata L.), pryskyřník plazivý (Ranunculus repens L.) a rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys L.).
36
7.
Vliv pastvy různých druhů hospodářských zvířat na druhové složení travních porostů
7.1
Skot Pastva skotu má stimulující účinky na tvorbu mléka, dle některých autorů
zmírňuje pokles, nebo může způsobit i nárůst mléčné produkce v sestupné fázi laktační křivky. Většinou je však pastva dojnic spojená s nižší mléčnou užitkovostí než při stájovém chovu. Nižší produkce mléka je zapříčiněna jednak nedostatečným zpracováním pastevní hmoty v bachoru a tím i horším využitím vlákniny a také zvýšeným výdejem energie dojnic na pastvě. Udává se, že při pastvě je potřeba energie nutné pro udržení základních tělesných funkcí až o 25% vyšší (VOKŘÁLOVÁ a NOVÁK, 2004). Pokud je skot chován na pastvině, obvykle střídá periodu pasení a přežvykování asi pětkrát za den. Jedno pasení trvá přibližně dvě hodiny. Denní pastevní cyklus začíná v době východu slunce. Těsně po poledni, v době kratší periody, většina krav leží a přežvykuje, nebo jen odpočívá. V podvečerních hodinách nastupuje výrazná perioda pasení. Jakmile se zešeří, téměř všechna zvířata pouze leží a přežvykují, v noci pak přestávají i přežvykovat. U některých jedinců však byla pozorována i noční pastva. Skot spásá většinou horní, nejvíce olistěnou část rostlin, odtrhává rostliny asi 1 cm od kořene. Selektivita při pastvě není tak výrazná jako například u ovcí, jež mají velmi pohyblivý horní ret, který umožňuje lepší výběr rostlin. Odkusy skotu jsou z tohoto důvodu větší a hustší než odkusy ovcí (ŠARAPATKA et al., 2005). Podle MATĚJKOVÉ (2001) však skot při pastvě dává přednost travám před dvouděložnými rostlinami. Podle HRABĚTE a HEJDUKA (1998) není při vyšším zatížení pastviny s permanentním systémem pastvy nutno kosit nedopasky, neboť masný skot spásá i šťovík tupolistý (Rumex obtusifolius L.), je–li ve fázi listové růžice. Jestliže je šťovík v květu, zvířata o něj ztrácí zájem a hrozí jeho další rozšiřování. Tento poznatek potvrzuje i MRKVIČKA (1998), který uvádí, že skot spásá i hrubší byliny. Skot nespásá porosty, ve kterých je podíl jetele plazivého (Trifolium repens L.) větší než 35 – 40% (VOKŘÁLOVÁ a NOVÁK, 2004). Existují také výrazné rozdíly v kvalitě výpasu mezi jednotlivými plemeny i kategoriemi. Mezi nejméně vybíravá lze zařadit např. plemena
37
hereford a skotský náhorní skot. Naopak výrazná selektivita je typická pro český červenostrakatý skot, především u jalovic. Býci s oblibou vyhledávají skupinky náletových dřevin, které mechanicky likvidují. Při fytocenologickém sledování spásaných TP na Šumavě bylo zjištěno, že skot překvapivě často spásá i hořké listy a lodyhy hořce panonského (Gentiana pannonica Scop.). Tomuto druhu se důkladně vyhýbá pouze skotský náhorní skot. Skot obecně také nespásá sítinu rozkladitou (Juncus effusus L.). Na dlouhodobě neudržovaných TP je také obtížné redukovat pomocí pastvy skotu dominantní porosty metlice trsnaté (Deschampsia caespitosa (L.) P. B.) a ostřice třeslicovité (Carex brizoides L.), jelikož jsou tyto druhy vůči spásání skotem velmi rezistentní (MATĚJKOVÁ, 2001). Denní spotřeba čerstvé píce dojnicemi činí až 90 kg·kus-1, průměrně 65 - 70 kg·kus-1. Při optimálním stavu porostu (výška 150 – 200 mm) postačuje produkce píce z 1 a (70 – 100 kg) k výživě 1 DJ. Porost je při tomto zatížení využíván dojnicemi z 80%. Nedopasky na úrovni 20% mají většinou příčinu v pošlapání části píce a jejím znečištění výkaly (HRABĚ a BUCHGRABER, 2004). Na nutnost optimální výšky pastevního porostu upozorňuje i MRKVIČKA (1998), podle něhož je pro zajištění příjmu dostatečného množství píce k úplnému nasycení nutný nízký porost, a to do 100 mm. Při větší intenzitě sešlapávání lze pastvou skotu zlepšit degradovanou pastvinu na rozdíl od intenzivní pastvy koní nebo ovcí (MRKVIČKA, 1998). Riziko ovšem představuje vlastnost typická pro některá plemena skotu – tendence seskupovat se při pastvě do jednotného stáda. Menší oddělené skupinky vytváří skotský náhorní skot, plemeno aberdeen a mladí býci různých plemen (MATĚJKOVÁ, 2001). KOSTKA a NOVÁK (2004) však udávají, že při neusměrněné pastvě jalovic v NP Veľká Fatra se v místech nocování stád vytvořily přehnojené lokality s přílišným pošlapáním porostu. Díky tomuto došlo k ústupu původní flóry a následně k ruderalizaci takových míst, doprovázené značným úbytkem druhové diverzity TP a nástupem synantropní vegetace s převahou šťovíku tupolistého (Rumex obtusifolius L.) a kopřivy dvoudomé (Urtica dioica L.). Pokryvnost šťovíku dosahovala 17% a u kopřivy byla zaznamenána abundance dokonce 34%. Tyto rostlinné druhy vyjadřují skutečné zaplevelení porostu. Travní porost s takovýmto zastoupením zmíněných rostlin je hodnocen jako bezcenný až škodlivý.
38
7.2
Koně Jako hodnotný porost pro koně je považován porost se zastoupením 75%
kulturních trav, 20% bobovitých rostlin a 5% ostatních bylin (KOLÁŘOVÁ a ČERMÁK, 1997). Pro koně je typická selekce určitých rostlin nebo jejich částí (MEYER a COENEN, 2003; MRKVIČKA, 1998). Z tohoto důvodu jsou některé plochy spásány obzvláště intenzivně. Tak vzniká charakteristický obraz jednostranně využívané koňské pastviny: plochy s extrémně krátkým porostem se střídají se zónami přezrálých zdřevnatělých odkvetlých trav a plevelných rostlin. Na druhovém složení pastviny se také významně podílí eliminační chování koní – zanechávají trus a moč na určitých místech (MEYER a COENEN, 2003). Dle MRKVIČKY (1998) jsou takto znečištěná místa soustavně obcházena a dále nespásána. Hřebci a valaši kálí na úzce ohraničená místa, zatímco klisny vždy na periferiích míst znečištěných exkrementy. Tím dochází k jejich rozšiřování (MEYER a COENEN, 2003). Koně přijímají vysokostébelné trávy, jsou–li chutné. Příkladem takovýchto trav může být kostřava červená (Festuca rubra L.), kostřava rákosovitá (Festuca arundinacea Schreber) a kříženci jílku vytrvalého (Lolium perenne L.), jílku mnohokvětého (Lolium multiflorum Lamk.) a poháňky hřebenité (Cynosurus cristatus L.). K vysokostébelným travám s průměrnou chuťovou hodnotou pro koně je řazena lipnice luční (Poa pratensis L.), jílek vytrvalý (Lolium perenne L.) a psineček obecný (Agrostis capillaris L.). Jako nechutné pro koně jsou definovány tyto vysokostébelné trávy: psárka luční (Alopecurus pratensis L.), bojínek luční (Phleum pratense L.), srha laločnatá (Dactylis glomerata L.), kostřava luční (Festuca pratensis Huds.), sveřepy (Bromus sp. L.) a pýry (Elytrigia sp. Desv.). Nízké trávy díky kratším stéblům a většímu množství listů obsahují menší množství vlákniny a jsou vysoce stravitelné. Jetel plazivý (Trifolium repens L.), který je podle MEYERA a COENENA (2003) na koňských pastvinách rozlezlý a vytrvalý, je koňmi s oblibou požírán na rozdíl od jetele lučního (Trifolium pratense L.). Na koňských pastvinách lze najít všechny dvouděložné rostliny, dále kapradiny (Polypodiophyta), lišejníky (Lichenes) a mechy (Bryophyta). K bylinám se střední až dobrou krmnou hodnotou, které jsou koňmi požírány patří smetánka sect. Ruderalia
39
(Taraxacum sect. Ruderalia Kirschner, H. Øllgaard et Štěpánek), máchelka podzimní (Leontodon autumnalis L.), řebříček obecný (Achillea millefolium L.), bedrník větší (Pimpinella major (L.) Huds.), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata L.), krvavec toten (Sanguisorba officinalis L.) a šťovík kyselý (Rumex acetosa L.). Slabá krmná hodnota je přisuzována bylinám jako jsou sedmikráska chudobka (Bellis perennis L.), kopretina bílá pravá (Leucanthemum vulgare Lamk. subsp. vulgare), rožec obecný luční (Cerastium holosteoides Fries subsp. triviale (Spenner) Möschl), chrpy (Centaurea sp.), pryskyřník plazivý (Ranunculus repens L.) aj. Jako plevelné byliny jsou na koňských pastvinách označovány rostliny, které buď nejsou koňmi požírány, nebo jsou jedovaté. Do první skupiny je řazena kručinka (Genista sp. L.), jehlice trnitá (Ononis spinosa L.), vřes (Calluna sp. Salisb.) (MEYER a COENEN, 2003). Je–li podle MEYERA a COENENA (2003) TP spásán pouze koňmi, dochází ke snižování zastoupení chutných trav, které jsou při pastvě často vytrhávány i s kořeny. Tím se vytváří prostor pro množení méně oblíbených trav. Taktéž se zvyšuje i zastoupení rostlin s přízemními vegetačními orgány, které koně dokáží jen těžko spást, k nimž je řazena smetánka (Taraxacum sect. Ruderalia Kirschner, H. Øllgaard et Štěpánek), jitrocel (Plantago sp. L.), sedmikrásky (Bellis sp. L.) Abundanci také zvyšují rostliny s vysokými požadavky na světlo, jako je jetel plazivý (Trifolium repens L.). ŠARAPATKA et al. (2005) však udává, že právě z důvodu zvyšování pokryvnosti jetelovin a také nízkých trav vede správná pastva koní se zařazením seče nedopasků ke zpevňování porostu a k jeho zahušťování. Dále pak dochází ke zlepšení kvality porostu z hlediska druhového složení, protože jeho sešlapáváním jsou ničeny hrubostébelné plevele. Jednostranný vývoj pastviny při spásání pouze koňmi je možné regulovat. Výhodné je zařadit do obhospodařování pastevního porostu občasnou seč. Díky občasnému sečnému využití TP se potom mohou všechny rostliny vyvinout a zčásti i vykvést. Toto je obzvláště důležité u vysokých trav a bobovitých rostlin. Současně jsou ve vývoji omezeny rostliny s vegetačními orgány blízko země, které jsou při výlučném spásání koňmi ve výhodě (MEYER a COENEN, 2003). MRKVIČKA (1998) toto potvrzuje. Uvádí, že občasnou sečí koňských pastvin lze udržet porost v optimální struktuře.
40
7.3
Ovce Ovce jsou považovány za tzv. „ mělké spásače“, zaměřují se na spodní část
porostu (MÁTLOVÁ et al., 2002). Na rozdíl od skotu ovce velmi dobře přijímají v píci kostřavu červenou (Festuca rubra L.), která vytváří menší objem píce horší kvality (HEJDUK, 2004). Vliv pastvy ovcí na složení TP závisí na způsobu pastvy, je – li použit volný, nebo oplůtkový systém. Nepravidelná pastva ovcí vyústí do velmi intenzivního selektivního vlivu. Dlouhodobá, nepravidelná pastva je příčinou vzniku smilkových a vřesových porostů (MRKVIČKA, 1998). Velmi dobrá schopnost spásat porosty neselektivně je známa u ovcí masného užitkového typu a u východofríské ovce (dojný užitkový typ). Naopak vysoce selektivní způsob pastvy lze pozorovat u ovcí plemene merinolandschaf, vyšší selektivita při pastvě je také charakteristická pro plemena zušlechtěná valaška, šumavská ovce a cigája (všechny kombinovaný užitkový typ). Masná plemena ale kromě výhody neselektivní pastvy vyžadují vyšší výživnou hodnotu pastevního porostu (MÁTLOVÁ et al., 2002; ŠARAPATKA et al., 2005). Zvýšené nároky na hodnotnější píci má také např. romanovská ovce (plodný užitkový typ). Opačným případem jsou plemena šumavská ovce, zušlechtěná valaška a cigája, která dokáží využít mnohem efektivněji i porosty nižší kvality. Tato schopnost je s úspěchem využívána při pastvě na kyselých horských loukách (ŠARAPATKA et al., 2005), kde je chov ovcí založen na salašnickém způsobu pastvy. V tomto případě je nutná dobrá chodivost plemene. Naopak pro oplůtkový systém pastvy jsou velmi vhodná všechna masná plemena a plemeno kombinovaného užitkového typu romney marsh (MÁTLOVÁ et al., 2002).
Obr. 4 ovce hebridská (Hebridean sheep) Velmi
specifické
je
plemeno ovce hebridské (obr. 4), jež má odlišné potravní preference než jakékoliv
jiné
plemeno
ovcí, vysokou odolnost ke Foto G. TRINDER (2005)
klimatickým extrémům a
schopnost využít i porosty s nízkou energetickou hodnotou, přičemž matky dokáží
41
úspěšně odchovat dvě jehňata. Letní pastva hebridských ovcí na vřesovištích ve Velké Británii (např. Skipwith, Strensall Comons) se stala jedinečným nástrojem ochrany přírody při prevenci zarůstání vřesovišť náletem bříz (Betula sp. L.) a borovic (Pinus sp. L.). Jedinečná je také schopnost eradikace bezkolence modrého (Molinia caerulea (L.) Moench), který velmi omezuje regeneraci vřesu (Calluna sp. Salisb.). Velké množství biomasy bezkolence modrého zadusí semenáčky vřesu. Aby byl růst bezkolence v porostu eliminován, je nutné odstranit při spásání alespoň 33% listové plochy (TUBBS in BRAITHWAITE a MEDWAY, 2006). Ovce hebridské redukují listovou plochu o více než 30%, zatímco jiná plemena (např. Swaledale, Scottish Blackface) nejvýše o 20%. Experimenty prováděné na vřesovištích ve Swaledale a Cornwallu potvrdily, že hebridské ovce, na rozdíl od jiných plemen, dávají při spásání přednost bezkolenci před vřesem. Celoroční pastva hebridských ovcí je také využívána k ochraně písečných dun a slanisek (např. Spurn Point, Humberside ve Velké Británii) před zarůstáním keři a plazivými vrbami (Salix sp. L.) (BRAITHWAITE a MEDWAY, 2006).
7.4
Kozy Kozy nejsou typicky pastevní zvířata. Spíše než systematické spásání porostu je
pro ně typické selektivní vyhledávání různých druhů rostlin (ŠARAPATKA et al., 2005). MÁTLOVÁ et al. (2002) uvádí, že se zaměřují převážně na střední část porostu, dávají přednost klasům metajících trav, listů a větvím keřů a stromů. Některé pastevní druhy rostlin obsahují zvýšené množství taninů, které ovlivňují stravitelnost a snižují chutnost píce. U koz ale nedochází k vázání taninů ve slinných bílkovinách, jako u jiných druhů zvířat (MÁTLOVÁ et al., 2002), proto jako jedny z mála živočichů vyhledávají i krmiva s nahořklou chutí, která nejsou chutná pro ovce a skot ,jako je např. kůra, listy některých keřů a stromů, větve a výhony z náletu. Bez větších problémů spásají i jedovaté houby, např. muchomůrky (Amanita sp. L.). Proto lze kozy s úspěchem využívat k doběrné pastvě po jiných zvířatech. Odmítají však rostliny pohnojené, nebo znečištěné močí a výkaly (ŠARAPATKA et al., 2005).
7.5
Prasata V českých zemích se chovala prasata až do poloviny 19. stol. extenzívně, tzn. na
pastvě v listnatých lesích, na úhorech apod. (BRYL a MATYÁŠTÍK, 2001). Prasata mají vysoké požadavky na obsah živin v krmení a na nižší obsah vlákniny. Proto je v porostu
42
využívaném k pastvě prasat vhodné vyšší zastoupení jílku vytrvalého (Lolium perenne L.) (MRKVIČKA, 1998). ŠARAPATKA et al. (2005) uvádí při venkovním chovu prasat běžné zatížení asi 5 prasnic·ha-1. Pro prasata na pastvině je typický sběr různých kořínků a semen rytím půdy.
7.6
Drůbež Dle MRKVIČKY (1998) dochází pastvou slepic a hus k poškozování pastevního
porostu poraněním odnožovacích zón a výběžků trav a jetele plazivého (Trifolium pratense L.). Slepice poškozují rostlinný pokryv zvláště za deštivého počasí (ŠARAPATKA et al., 2005). Na pštrosích pastvinách by ve vysévaných směsích měla jasně převládat vojtěška (Medicago sativa L.) jako ideální krmná plodina. Podle zkušeností převládají nejpozději po první tvrdé zimě divoké trávy nízké krmné hodnoty nad čistými výsevy vojtěšky. Sečení v plném květu vojtěšky zvyšuje její vytrvalost. Je také účelný přímý výsev cenných kulturních trav a jetelů (Trifolium sp. L.). Stejně jako u pastvy prasat je potřeba dávat přednost druhům a odrůdám trav s nízkým obsahem hrubé vlákniny. Vlastnost pštrosů oklovávat vojtěšku, tzn. oddělovat zobákem listy podél stonků, umožňuje vojtěšce znovu vyrážet stonek nad trávy a jetel a získat tak svoji konkurenční sílu. To však také znamená, že se nesmí používat bohatě olistěné odrůdy vojtěšky, které ale mají velmi jemné stonky (jako např. Orca). Rozhodujícím faktorem pro vývoj zeleného porostu jsou ale následující způsoby využití, intenzita ošetřování a hnojení (KREIBICH a SOMMER, 2001).
7.7
Možnosti, výhody a nevýhody střídavého nasazení různých druhů hospodářských zvířat na pastvině Zvláště v oplůtkových pastevních systémech je výhodné zavádět společnou
pastvu ovcí a skotu, případně i koní nebo koz. Pro každý druh je typický určitý způsob spásání, preference odlišných rostlinných druhů a částí porostu, proto i stupeň vypásání je lepší (ŠARAPATKA et al., 2005). Na koňských pastvinách lze omezit jednostranný vývoj zavedením střídavé pastvy koní a skotu (MEYER a COENEN, 2003; MRKVIČKA, 1998). Díky tomuto způsobu využití dochází ke zvyšování diverzity porostu z důvodu upřednostňování různých
43
druhů rostlin. Pastvina je také méně zatížená parazity obou druhů zvířat. (MEYER a COENEN, 2003). Podle MRKVIČKY (1998) lze střídavým nasazením ovcí a skotu redukovat pastevní společenstvo, resp. udržet tak pastviny ve výkonném stavu. Masná plemena ovcí a koz (např. koza búrská) dobře snáší i společnou pastvu se skotem (ŠARAPATKA et al., 2005; MÁTLOVÁ et al., 2002). Dle MRKVIČKY (1998) by ale ovce neměly být paseny na stejných plochách jako skot z důvodu možného přenosu chorob. ŠARAPATKA et al. (2005) však udává, že případné vzájemné nakažení parazity je možné eliminovat vhodnou prevencí. V tomto případě upozorňuje na důležitost sestavení systému střídání oplůtků a stanovení doby klidu mezi jednotlivými pastevními cykly na jednom oplůtku. Obvyklá doba klidu bývá dva měsíce, z veterinárního hlediska by ale byla ideální dvouletá perioda. Při dvouletém období klidu totiž dochází k přerušení vývojového cyklu cizopasníků.
8.
Ovlivnění druhového složení různými systémy pastevního využití Před rokem 1989 sestával převládající pastevní management v ČR z rotační
pastvy, kontinuální systém pastvy byl zaveden v 80. letech 20. století kvůli snížení kapitálových nákladů (RAIS a KRÁLOVEC in HEJCMAN, 2005). HEJCMAN (2005) uvádí, že byly zjištěny významné rozdíly v druhové skladbě porostů spásaných permanentní, nebo oplůtkovou pastvou. Kromě druhů citlivých na způsob pastevního využití existují i druhy indiferentní ke způsobu spásání (HRABĚ a HEJDUK,1998). K těmto druhům řadí HEJCMAN (2005) jednoleté rostliny, jejichž zastoupení klesalo jak na plochách spásaných permanentně, tak i na plochách s oplůtkovým systémem pastvy. Ovšem průměrná hodnota pokryvnosti těchto druhů byla většinou zaznamenána vyšší při permanentní pastvě. K nejčastěji se vyskytujícím jednoletým druhům patří lipnice roční (Poa annua L.). HEJCMAN (2005) také uvádí, že použití rozdílného pastevního managementu mělo nevýznamný vliv na změnu druhové diverzity pastevních porostů.
44
8.1
Permanentní pastva Při permanentní pastvě jsou zvířata umístěna nepřetržitě na jedné pastvině po
celou dobu pastevní sezóny. Tento systém je považován za nejjednodušší a nejméně nákladný (ŠARAPATKA et al., 2005). Na rozdíl od volné pastvy je však pastevní plocha ošetřována. Může být smykována na jaře, nedopasky jsou koseny, porost může být přihnojován malými dávkami NPK hnojení (HRABĚ a BUCHGRABER, 2004). ŠARAPATKA et al. (2005) uvádí také možnou modifikaci kontinuálního systému, tzv. dělenou sklizeň, kdy na začátku pastevního období je spásána zhruba jedna třetina plochy pastviny, zbývající dvě třetiny jsou posečeny na seno, nebo senáž. RYCHNOVSKÁ in DRÁPAL (1997) udává, že nově seté TP snáší permanentní spásání hůře než TTP. V prvních letech totiž v porostu převládají volně trsnaté trávy, které hůře snáší pastevní režim, tj. sešlapávání a trhání rostlin. V letech 1993 – 1997 byl v Jizerských horách prováděn pokus s intenzivní pastvou jalovic, jehož účelem bylo studium efektů rozdílných pastevních režimů na pastevní vegetaci. Skupinou, jež výrazně prospívala na kontinuálně spásaných porostech byly nízké trávy. Nejvýznamněji se růst pokryvnosti projevil u jílku vytrvalého (Lolium perenne L.) (HEJCMAN, 2005). Dle HRABĚTE a HEJDUKA (1998) je však řazen k druhům indiferentním vůči pastevnímu režimu. K dalším druhům prospívajícím na plochách s permanentní pastvou byl dle HEJCMANA (2005) zařazen zvonek rozkladitý (Campanula patula L.), máchelka podzimní (Leontodon autumnalis L.), sedmikráska chudobka (Bellis perennis L.), pcháč obecný (Cirsium vulgare (Savi) Ten.), rozrazil douškolistý (Veronica serpyllifolia L.) a jetel plazivý (Trifolium repens L.). V průběhu pokusu v Jizerských horách v letech 1993 – 1997 byla také zjišťována pokryvnost plazivých rostlin. V letech 1993, 1994 a 1995 se udržovaly na téměř stálé pokryvnosti okolo 14%. K jejich rychlému nárůstu na více než 42% však došlo v roce 1996 po dvou předchozích letech, ve kterých se projevovala letní sucha. K největšímu zvýšení pokryvnosti došlo u jetele plazivého (Trifolium repens L.). HRABĚ a HEJDUK (1998) řadí kromě jílku vytrvalého (Lolium perenne L.) k druhům indiferentním ke způsobu pastvy ještě smetánku (Taraxacum sp. Wigg.). HEJCMAN (2005) však zjistil, že během pětiletého pastevního obhospodařování
45
pozemků použitím permanentní a oplůtkové pastvy sice docházelo k postupnému zvyšování pokryvnosti tohoto rostlinného druhu u obou pastevních managementů, ale nárůst smetánky byl mnohem výraznější na permanentně spásaných plochách. Na počátku pokusu byla zjištěna její pokryvnost 5% a konečná hodnota po pěti letech dosáhla 20%. V roce 1995 založil Výzkumný ústav chovu skotu, s.r.o. v Rapotíně pokus s názvem Vliv pastvy skotu a hnojení na změnu pastevních porostů. Pastevně začaly být plochy využívány po 1. seči v roce 1996. První seč byla vždy sklízena ke konzervaci. Pokus trval do roku 1997. Zkoumány byly dvě varianty porostů: TTP založený v roce 1986 a DTP setý v roce 1995 (jaro). Porosty byly využívány oplůtkovou pastvou, kdy byla narostlá píce spásána třikrát za rok, a permanentní pastvou. Dále byly posuzovány i varianty hnojení ploch. Zkoumány byly porosty bez NPK hnojení a porosty hnojené 90 kg N·ha-1, 30 kg P·ha-1 a 90 kg K ·ha-1. Ve variantě bez NPK hnojení se při permanentní pastvě snížil podíl travní složky o 15 až 17%, přičemž zastoupení výběžkatých trav bylo nižší o 15,9%. V interakci s NPK hnojením byla v permanentně spásaných porostech také více zastoupena lipnice luční (Poa pratensis L.) a lipnice obecná (Poa trivialis L.) (HRABĚ a HEJDUK, 1998). HEJDUK (2000) upřesňuje, že na DTP bylo zastoupení lipnic nižší než na TTP. Při kontinuální pastvě byly zaznamenány vyšší hodnoty celkové měnlivosti porostu. U nově založeného porostu byla měnlivost po 1. roce spásání 63,5%, což je více, než maximální doporučovaná hranice. I v dalších letech byla na nově setých porostech vyšší měnlivost, hlavně díky značnému rozšiřování smetanky lékařské (Taraxacum officinale Wigg.). KLIMEŠ in HEJDUK (2000) udává, že u DTP na orné půdě je žádoucí pro udržení stability produkce roční obměna porostové skladby v rozmezí 30 – 60%. Obecně lze říci, že oproti oplůtkové pastvě se podíl travní složky na permanentně spásaných plochách snížil asi o 10%. Částečně došlo ke zvýšení podílu bylin v porostu ( o 3 – 5%) a na ploše bez NPK hnojení se zvýšil podíl bobovité složky o 7 – 16%. Při permanentním systému pastvy je také více potlačován pýr plazivý (Elytrigia repens (L.) Nevski) (HRABĚ a HEJDUK, 1998; HEJCMAN, 2005). Dle HEJDUKA (2000) došlo na TTP vlivem intenzivního spásání ke značné redukci tohoto rostlinného
46
druhu. U DTP byl podíl pýru plazivého vyšší z důvodu rozřezání jeho oddenků při předseťové přípravě. Významné snížení zastoupení pýru plazivého (Elytrigia repens (L.) Nevski), jenž je řazen mezi vysoké trávy, na kontinuálně spásaných plochách je jedním z ukazatelů postupného snižování potenciální výšky porostu na pastvinách, na nichž je uplatňován tento pastevní systém. Toto snížení potenciální výšky porostu (byla definována za účelem snadného zhodnocení změn v druhové skladbě porostu ve vazbě na pastevní management) indikuje postupnou náhradu vysokých dominant porostu druhy nižšími. Před zahájením pastevního pokusu v Jizerských horách (popsán na začátku podkapitoly 5.1) v roce 1993 byla zjištěna potenciální výška porostu 54 cm. Díky již zmíněnému postupnému snižování potenciální výšky byla v roce 1997 tato hodnota 42,2 cm (HEJCMAN, 2005).
8.2
Oplůtková pastva Při oplůtkové (rotační) pastvě je pozemek rozdělen na několik ohrazených částí
(oplůtků). Jednotlivé oplůtky jsou vypásány po dobu 2 – 20 dnů (podle velikosti). Následně probíhá přemístění stáda pasených zvířat do jiného oplůtku. Regenerace porostu trvá 4 – 8 týdnů (ŠARAPATKA et al., 2005). Při tomto způsobu pastvy je vždy spásána obrostlá píce (15 – 18 cm). Návrat zvířat na stejnou plochu po znovuobrostení porostu probíhá zpravidla 4 – 6 × za rok (URBAN et al., 2003). HRABĚ a BUCHGRABER (2004) uvádějí, že uvedený způsob spásání je vhodný pro podmínky, kde není dostatečná výměra ploch v blízkosti statku pro střídavé využívání nebo na svažitém terénu, kde není možné kosení. Oplůtková pastva vyžaduje vyšší investice na oplocení, vybavení pastevního areálu je pak spojeno s vyššími pracovními náklady. Je poměrně náročná na organizaci využívání ploch a odborné znalosti (URBAN et al., 2003; HRABĚ a BUCHGRABER, 2004). Potenciální výška porostu při oplůtkové pastvě, oproti plochám s kontinuálním pastevním managementem, v průběhu pokusu, prováděném na pastvinách v Jizerských horách během let 1993 – 1997, kolísala. Počáteční hodnota před zahájením experimentu byla 57,5 cm a konečná (v roce 1997) 52,9 cm (HEJCMAN, 2005). HEJDUK (2000) udává, že v průběhu pastevního pokusu, založeného v roce 1995 v Rapotíně, bylo v porostu využívaném oplůtkovou pastvou vyšší zastoupení pýru
47
plazivého (Elytrigia repens (L.) Nevski) než u kontinuální pastvy. Vzestupná tendence zastoupení byla při tomto způsobu využití pozorována u lipnic (Poa sp. L.), u kterých se také projevovala výraznější reakce na hnojení oproti kontinuální pastvě. Rozvoj vysokých trav při tomto způsobu využívání dokládá i HEJCMAN (2005), podle něhož se nejvíce zvyšuje pokryvnost lipnice obecné (Poa trivialis L.). HEJCMAN (2005) také uvádí další druhy, které prospívaly pod oplůtkovou pastvou. Byl to řebříček obecný (Achillea millefolium L.), rozrazil rezekvítek (Veronica chamaedrys
L.),
jitrocel
kopinatý
(Plantago
lanceolata
L.),
kontryhel
sp.
(Alchemilla sp. L.), kerblík lesní (Anthriscus sylvestris (L.) Hoffm.), pryskyřník plazivý (Ranunculus repens L.), srha laločnatá (Dactylis glomerata L.), bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria L.), psárka luční (Alopecurus pratensis L.) a medyněk měkký (Holcus mollis L.). Pokryvnost plazivých rostlin byla, na rozdíl od permanentní pastvy, ve všech letech v průběhu pětiletého pokusu téměř stálá, a to okolo 10%.
8.3
Střídavé využití Dle HRABĚTE a HEJDUKA (1998) dochází systémem střídavého využití TP
k optimalizaci poměru trav, jetelovin a ostatních bylin. MICHALEC a KANOŠOVÁ (2004) uvádějí příklad pokusu prováděného v letech 1999 – 2002 v Radvani (východní oblast Kremnických hor nad Banskou Bystricí) v nadmořské výšce 460 m n. m. Varianty pokusu byly uspořádány do dvou bloků. První blok byl využívaný 3 – 4× kosením a druhý blok buď 2× kosením a 1× přepasením ovcemi, nebo 2× kosením a 2× přepasením. Kromě vlivu různých variant hnojení zde byly zkoumány možnosti zlepšení floristického složení porostů vlivem střídavého využití. Autoři došli ke zjištění, že střídavý způsob využití je nejefektivnější a nejlevnější způsob zlepšení TP. V průběhu sledovaného období došlo k zahuštění porostů nízkými druhy jako je lipnice luční (Poa pratensis L.), kostřava červená (Festuca rubra L.) a jetel plazivý (Trifolium repens L.). Tímto vzniká pevný drn, zvyšuje se protierozní funkce porostů a současně dochází ke zlepšení kvality produkce zvýšením obsahu všech minerálních látek, především však N – látek. Aplikace živin, využití a průměrný výnos TTP je uvedena v tab. 1.
48
Aplikace živin, využití a produkce sušiny TTP (Michalec a Kanošová, 2004) Tabulka 1 Frekvence využití
Rok
Průměrný výnos
-1
Varianta využití Dávka živin (kg·ha ) Kosením Pasením 1999 2000 2001 2002
-1
(t·ha )
1
0
3×
-
3,78 1,20 3,39 3,15
2,88
2
30P+50K
3×
-
4,71 1,55 4,20 4,61
3,77
3
75N+30P+50K
3×
-
5,22 1,85 5,67 5,45
4,55
4
2×75N+30P+50K
3×
-
6,94 2,30 6,92 6,61
5,69
5
0
4×
-
2,97 0,92 3,03 3,09
2,50
6
30P+50K
4×
-
3,78 1,30 4,41 4,00
3,37
7
75N+30P+50K
4×
-
4,94 1,90 5,84 5,70
4,60
8
2×75N+30P+50K
4×
-
6,69 2,06 7,06 6,58
5,60
9
0
2×
1×
4,62 1,11 3,12 2,88
2,93
10
30P+50K
2×
1×
6,73 1,66 4,46 4,28
4,28
11
75N+30P+50K
2×
1×
7,99 1,94 5,67 5,71
5,25
12
2×75N+30P+50K
2×
1×
8,30 1,94 7,12 6,06
5,86
13
0
2×
2×
3,24 1,31 2,97 2,64
2,54
14
30P+50K
2×
2×
4,66 2,20 4,12 3,95
3,73
15
75N+30P+50K
2×
2×
7,19 2,36 6,04 5,68
5,32
16
2×75N+30P+50K
2×
2×
8,80 3,39 7,05 6,65
6,47
Lze konstatovat, že ve všech variantách, kde bylo použito střídavého využití porostu, byla průměrná roční produkce sušiny vyšší než při sečném využití.
9.
Závislost druhového složení pastvin, jejich produktivity a struktury na zatížení pastviny Změna v intenzitě obhospodařování může ovlivnit strukturu porostu, druhovou
diverzitu, produktivitu a také krmnou hodnotu píce (HOFMANN et al., BARTHRAM et al., MARRIOT et al. in HEJCMAN, 2005).
9.1
Extenzivně obhospodařované pastviny Autoři NOVÁK a OBTULOVIČ (2004) v pokusu prováděném v letech 1992 - 2002
na TP centrálních Západních Karpat (viz. kapitola 6.3) zjistili, že se vzrůstající pokryvností trav se zvyšuje kvalita rostlinných druhů (EGQ), a to až do pokryvnosti 48,78%. Při dalším zvyšování podílu trav již hodnota EGQ klesá. Průměrná hodnota
49
pokryvnosti trav pro analyzované plochy TP centrálních Západních Karpat byla 38,37%. To znamená, že uváděné hodnoty zastoupení trav 50 – 60% dle KRAJČOVIČE et al. a BUCHGRABERA in NOVÁK a OBTULOVIČ (2004) neplatí všeobecně, ale jen pro intenzivní TP. Dalším zjištěním byla průměrná hodnota pokryvnosti leguminóz na analyzovaných plochách 12,94%. Jako optimální se jevilo zastoupení této floristické skupiny do 25%. Tato hodnota se shoduje se závěry autorů KRAJČOVIČE et al. a BUCHGRABERA in NOVÁK a OBTULOVIČ (2004). Zvýšená druhová diverzita je typická pro extenzivní pastviny. Z tohoto důvodu je však nadzemní fytomasa nízké až podřadné kvality (NOVÁK a OBTULOVIČ, 2004). HRABĚ a BUCHGRABER (2004) k tomuto dodávají, že na extenzivních pastvinách je produkční schopnost ostatních bylinných druhů až o 30% vyšší a dochází k jejich vzrůstající dominanci z důvodu rychlé adaptace na měnící se trofický režim půd. Naopak trávy tuto schopnost rychlé adaptace nemají. Bylinné druhy reagují na změnu trofického režimu půd na extenzivně využívaných TP zvyšováním své hmotnosti, délky a hloubky kořenového systému a zvýšeným příjmem živin z půdy. Rostlinné druhy jako jetel plazivý (Trifolium repens L.) a jílek vytrvalý (Lolium perenne L.) jsou perzistentní při časté defoliaci, ale nejsou schopné bojovat o světlo pod vysokými rostlinami v opuštěných, nebo extenzivně obdělávaných TP. Proto se snižováním intenzity obhospodařování dochází k postupnému snižování jejich pokryvnosti. Naopak lipnice luční (Poa pratensis L.) a jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata L.) byly druhy, které prospívaly pod extenzivní pastvou (HEJCMAN, 2005). NÖSSBERGER, HOLÚBEK in MRKVIČKA (1998) uvádějí přehled nedopasků při malém zatížení pastviny: pýr plazivý (Elytrigia repens (L.) Nevski), pcháč oset (Cirsium arvense (L.) Scop.), p. bahenní (C. palustre (L.) Scop.), p. obecný (C. vulgare (Savi) Ten.), metlice trsnatá (Deschampsia cespitosa (L.) P. B.), kostřava rákosovitá (Festuca arundinacea Schreber), k. ovčí (F. ovina L.), smilka tuhá (Nardus stricta L.), šťovík kadeřavý (Rumex crispus L.), š. tupolistý (R. obtusifolius L.). Pro tento případ MRKVIČKA (1998) doporučuje následná regulační opatření: zvýšení zatížení pastviny, prodloužení doby pastvy, následné sečení, změna využití.
50
9.2
Intenzivně obhospodařované pastviny NÖSSBERGER, HOLÚBEK in MRKVIČKA (1998) také uvádějí seznam selektivně
spásaných druhů při vysokém zatížení pastviny: psineček výběžkatý (Agrostis stolonifera L.), sedmikráska chudobka (Bellis perennis L.), kokoška pastuší tobolka (Capsella bursa – pastoris (L.) Med.), jestřábník chlupáček (Hieracium pilosella L.), heřmánek terčovitý (Matricaria discoidea DC.), jitrocel větší (Plantago major L.), lipnice roční (Poa annua L.), truskavec ptačí (Polygonum aviculare L.), mochna nátržník (Potentilla erecta (L.) Räuschel), smetánka lékařská (Taraxacum officinale Wigg.). Doporučovaná regulační opatření při selektivním spásání některých druhů jsou: snížení zatížení pastviny, zkrácení doby pastvy, přihnojování, změna využití (MRKVIČKA, 1998). Při intenzivním využívání pastvin dochází k podstatnému snížení druhové diverzity, ale porost je z krmivářského hlediska kvalitnější než při extenzivním využití (NOVÁK a OBTULOVIČ, 2004). HEJCMAN (2005) uvádí rostlinné druhy, které prospívaly pod intenzivní pastvou: zvonek okrouhlolistý (Campanula rotundifolia L.), psineček obecný (Agrostis capillaris L.), rožec obecný luční (Cerastium holosteoides Fries subsp. triviale (Spenner) Möschl), rozrazil douškolistý (Veronica serpyllifolian L.) a pryskyřník plazivý (Ranunculus repens L.). Nejnovější poznatky o výši produkce travní hmoty na pastevních porostech jsou v rozporu s dříve prosazovanými názory, že intenzivně spásané pastviny mají v podmínkách ČR nižší produkci píce (VELICH in HEJCMAN, 2005). V pokusu, prováděném HEJCMANEM (2005), však bylo zjištěno, že při intenzivní pastvě dochází během vegetační sezóny k rychlejšímu nárůstu píce, a to ve dvouvrcholové křivce. Závěrem pokusu bylo konstatování, že pod intenzivní pastvou je celková pastevní produkce vyšší než pod extenzivní.
10.
Závislost
druhového
složení
travních
porostů
na
stanovištních podmínkách Druhové složení TP závisí mimo jiné také na působení velkého množství ekologických faktorů. MRKVIČKA (1998) rozděluje ekologické faktory na dvě skupiny, a to na trvale působící (neovlivnitelné) a proměnlivě působící (ovlivnitelné). Mezi trvale působící ekologické faktory jsou řazeny klimatické a orografické podmínky, geologický
51
podklad a půdní druhy. Proměnlivě působí výživný a vodní režim, obsah humusu v půdě, půdní reakce a také biota. Ve vyšších nadmořských výškách jsou TP ovlivňovány působením nižší teploty, kratší vegetační dobou, stoupajícím množstvím srážek a řadou dalších faktorů, jako např. silným vymýváním půdních horizontů, vyšší erozní činností, minimálním ošetřováním a hnojením a také vyšší svažitostí pozemků. V pastevních porostech, nacházejících se ve vyšších polohách, převládají méně kvalitní druhy s nižší krmnou hodnotou, jako např. kostřava červená (Festuca rubra L.), psineček obecný (Agrostis capillaris L.) a další, které snižují celkovou kvalitu TP. Na pastvinách chybí ve společenstvech rostlin základní druh sedmikráska chudobka (Bellis perennis L.). Tento druh se v podmínkách centrálních Západních Karpat vyskytuje maximálně do výšky 800 m n. m. Z porostu ustupuje díky silným mrazům a déle trvající sněhové pokrývce, jež je příčinou napadení houbovými chorobami. Příkladem může být Fusarium (NOVÁK a OBTULOVIČ, 2004). Podíl trav ve společenstvu je ovlivněn nejen úrovní N – hnojení, ale také průběhem srážek ve vegetačním období. Projevuje se u nich citlivost na dlouhodobý přísušek (HRABĚ, 2004). HEJDUK a HRABĚ (2003) uvádějí příklad změny zastoupení jetele plazivého (Trifolium repens L.) v závislosti na působení světla. Na konci pastevní sezóny, kdy se projevuje menší intenzita růstu trav, dochází k uvolnění prostoru pro jetel plazivý. Na počátku pastevní sezóny na kontinuálně spásané pastvině bylo zjištěno zastoupení jetele plazivého 25%, zatímco na konci pastevní sezóny činila pokryvnost 60% (PAVLŮ, 1994).
11.
Závislost druhového složení pastvin na hnojení
11.1 Hnojené plochy Druhové složení pastvin mimo jiné závisí také na intenzitě a druhu hnojení. Při vyšší intenzitě hnojení dochází ke snižování počtu rostlinných druhů. Na půdách chudých na P, Cu, Mn, Co a další prvky je hnojení nezbytně nutné. Při jednostranném, nadměrném hnojení může docházet ke zvýšení výnosů, avšak kvalita krmiva se snižuje (MEYER a COENEN, 2003). HEJDUK a HRABĚ (2003) dokládají působení rozdílného výživného režimu na duhové složení TP. Při hnojení 3 × 30 kg ha-1 N·se snížilo zastoupení jetele plazivého
52
(Trifolium repens L.) ve sledovaném porostu o 11%. Tento poznatek potvrzují také MEYER a COENEN (2003), dle nichž je použitím dusíkatých hnojiv omezen růst jetele plazivého z důvodu podporovaného růstu trav, a to především v oblastech s vysokými ročními úhrny srážek. K úbytku jetele plazivého v porostu poté dochází díky jeho citlivosti na nedostatek světla. Další potlačení tohoto druhu je zapříčiněno možným jednorázovým využitím pastviny na seno. Zvýšení zastoupení jetelovin v pastevním porostu lze dosáhnout izolovaným použitím P a K–hnojiv. Růst trav je kromě dusíkatých hnojiv podpořen také hnojivy draselnými. Kombinace N/K – hnojení (např. kejda/močůvka) zajišťuje optimální podmínky nejen pro růst trav, ale také pro některé druhy bylin, především však z čeledi miříkovitých (Apiaceae) (MEYER a COENEN, 2003). Harmonické hnojení všemi podstatnými živinami v kombinaci se střídavým využíváním (pastva, kosení) a střídáním pasoucích se zvířat (koně, skot) vede k minimálním změnám v uskupení hlavních rostlin (MEYER a COENEN, 2003).
11.2 Nehnojené plochy Výživný režim půdy je rozhodujícím komplexním činitelem, který při dostatku vláhy určuje konkurenční a produkční schopnost pastevních druhů. Při formování různých společenstev jsou zvláště významné okrajové hodnoty půdní reakce. Silně kyselé půdy obsahují malé množství přístupných živin, proto v porostech na takových stanovištích převládají nehodnotné druhy jako smilka tuhá (Nardus stricta L.), metlička křivolaká (Avenella flexuosa (L.) Drejer), vřes (Calluna sp. Salisb.), mechy (Bryophyta), lišejníky (Lichenes) aj (MRKVIČKA et al., 2002). Nejvýznamnější živinou ovlivňující složení TP je dusík (DRÁPAL, 1997). Na nehnojených plochách, kde je podle HRABĚTE a BUCHGRABERA (2004) a HRABĚTE a HEJDUKA (1998) zastoupení bobovitých rostlin obecně vyšší, dochází účinkem rhizobiálního N jetelovin, obzvláště pak jetele plazivého (Trifolium repens L.), ke stimulaci růstu trav ( HEJDUK a HRABĚ, 2003). Dotace N zabezpečená symbiotickými bakteriemi je dostatečná pro přiměřenou produkci, porost je dobře zapojen. Vyšší zastoupení bobovitých rostlin také zabezpečuje příznivou skladbu TP (HRABĚ a HEJDUK, 1998).
53
Dusík je také do půdy dodáván ve formě výkalů pasených zvířat. DRÁPAL (1997) udává, že 1 DJ vyprodukuje za 24 hodin 25 kg tuhých výkalů a 15 kg moči. Přepočteno na čisté živiny toto množství výkalů činí 200 g N, 25 g P, 250 g K a 90 g Ca. Dle HRABĚTE a HEJDUKA (1998) je druhem, který se často vyskytuje v pastevních porostech a je indiferentní ke hnojení, smetánka sp. (Taraxacum sp. Wigg.).
12.
Závislost velikosti produkce na druhovém složení travních porostů DRÁPAL (1997) uvádí, že při použití oplůtkového systému pastvy byla produkce
píce o 11,7% a obsah sušiny v píci o 6,9% vyšší než při permanentní pastvě. Výše produkce může být dále ovlivňována hnojením. V letech 1995 – 1999 byl Rapotíně prováděn pastevní pokus. Byly zde porovnávány plochy hnojené pouze exkrementy zvířat (plochy jsou označeny za nehnojené) a plochy přihnojované minerálními hnojivy v množství 3× 30 kg ha-1 N, 30 kg ha-1 P a 90 kg ha-1 K. Při minerálním hnojení se zvýšila produkce pastevní píce za sledované období v průměru o 0,64 t·ha-1 (22,4%). Průměrný výnos hnojených ploch za sledované období byl 3,5 t·ha-1, zatímco produkce píce na plochách minerálně nehnojených činila průměrně jen 2,86 t·ha-1. U hnojených variant pokusných ploch byla také prokázána menší výnosová variabilita mezi jednotlivými roky, a to jak při oplůtkové, tak i kontinuální pastvě. HEJDUK a HRABĚ (2001) uvádějí, že nejmenší rozdíl v produkci píce mezi hnojenou a nehnojenou variantou zaznamenán v roce 1998, kdy od provedení hnojení (22. 4.) do 1. seče (20. 5.) spadlo v lokalitě Rapotín pouze 24,2 mm srážek.VELICH in HEJDUK a HRABĚ (2001) k tomuto uvádí, že v suchých obdobích jsou na nehnojených porostech srovnatelné i vyšší výnosy než na hnojených plochách z důvodu stratifikace kořenů rostlin. Dle REGALA in HEJDUK a HRABĚ (2001) vedou vysoké dávky K – hnojiv v sušších letech k nadměrné koncentraci půdního roztoku a tím ke snížení produkce píce. Bylo zjištěno, že při zastoupení jetele plazivého (Trifolium repens L.) 25 – 40% v nehnojeném porostu s travami může výnos sušiny dosáhnout i 6 – 8 t·ha-1. Tohoto výnosu je ovšem možné dosáhnout pouze v případě oblastí s vlhčím klimatem, propustnými půdami, dostatkem světla a dostatečným obsahem K a P v přístupné formě (HAKEN in HEJDUK a HRABĚ, 2003).
54
13.
Diskuze Jak již bylo řečeno, pro velké množství velmi cenných rostlinných druhů
pastevních biotopů je okus, sešlapávání, popřípadě i narušování půdního povrchu pasenými zvířaty nezbytnou podmínkou existence. Ukončení pastvy má za následek uvolnění sukcesních procesů, které vedou k postupnému vývoji dotčených biocenóz směrem k přírodním lesním společenstvům. Avšak v lesních porostech typické pastevní druhy, náročné na dostatek světla, nemohou obstát v konkurenci jiných druhů rostlin, přizpůsobených podmínkám charakteristickým pro lesní společenstva. Dle HEJCMANA (2005) může silná redukce defoliace porostu zapříčinit vymizení druhů s krátkou dobou obrůstu z vysoce produktivních lokalit. Tyto druhy unikají vymizení jen na nejsušších a nejméně produktivních stanovištích. Současně s mizením některých rostlinných druhů z porostu dochází u jiných druhů naopak ke zvyšování pokryvnosti. Takovým druhem je například medyněk měkký (Holcus mollis L.), který vytváří velké množství těžce rozložitelné fytomasy, která silně zakrývá půdní povrch. Lze předpokládat, že i právě díky tomuto jevu je na některých lokalitách ztížena kolonizace neobhospodařované plochy novými rostlinnými druhy z okolních pozemků. Stařina neudržovaných TP také brání vsaku srážkové vody a tím také zrychluje povrchový odtok a zvyšuje riziko eroze. Rapidní snížení podílu pastvy na údržbě TTP tak má za následek ochuzování druhové, ale i biotopické a ekosystémové biodiverzity. Dochází k významnému snížení množství indikačních pastevních druhů. Je známo, že se snižující se úrodností stanoviště a se zhoršujícími se vláhovými poměry bývá porost méně náchylný k rychlým botanickým změnám a je stabilnější. Pro zachování velkého množství druhů rostlin typických pro pastevní společenstva jsou v chráněných územích prováděna opatření typu periodického vyřezávání dřevin nebo kosení postagrárních pastvinných lad. Dle BUČKA (2000) ale ani tyto nákladné zásahy zřejmě nejsou zárukou trvalého uchování populací všech typických druhů pastevních biotopů. Vzhledem k neustálému snižování intenzity chovu hospodářských zvířat v ČR a naopak s ohledem na každoroční nárůst ploch TTP je stále více aktuální problém přebytku travní hmoty, jejího alternativního využití např. jako zdroj energie aj. Problémem se také stává degradace nevyužívaných TP přírodní sukcesí, která vede ke
55
zhoršování produkčních i mimoprodukčních funkcí luk a pastvin. Naopak lze tvrdit, že snižování počtů hospodářských zvířat může mít také kladný efekt. Na množství ploch díky úbytku zvířat dochází k omezení hnojení a přesévání TP vysoce produktivními druhy, v menší míře jsou uplatňována meliorační opatření. Důsledkem toho je možný přirozený vývoj TP. Je ale otázkou, do jaké míry lze považovat takovýto vývoj za žádoucí. Mimoprodukční funkce však nemusí být nutně zhoršovány pouze značnou extenzifikací nebo dokonce ukončením obhospodařování. Extenzifikace vede k zarůstání ploch náletem a expanzivními bylinnými druhy, naopak nadměrným zatížením pastviny dochází nejen k zaplevelování pastevních ploch, ale i k porušení vegetačního krytu až k obnažení půdy. Dle MORAVCE et al. (2000) byla nadměrnou pastvou zasažena rozsáhlá území již v prehistorii a zdá se, že díky jí vznikla v neolitu během asi 2000 let největší poušť světa – Sahara. Při návrhu optimálního zatížení pastviny nelze přihlížet pouze k úživnosti, ale také ke způsobu spásání, chodivosti pasených zvířat a k botanické skladbě porostu. Právě botanické složení vypovídá o odolnosti travního drnu k sešlapávání a spásání. HRABĚ a BUCHGRABER (2004) doporučují pro udržení pastviny v dobrém stavu při střídavém využívání porostů optimální zatížení 2 – 2,5 DJ·ha-1. POKÁCH et al. (1985) navrhuje pro zajištění protierozních funkcí TP na svazích zatížení 2,4 – 4,8 DJ·ha-1 při pastvě mladého skotu, nebo 3 – 6 DJ·ha-1 při pastvě ovcí. S ohledem na ekonomickou stránku chovu hospodářských zvířat je ale toto zatížení vysoké. Národní doplňková platba na chov přežvýkavců je totiž poskytována pro zatížení pastvin ≤ 1,8 DJ·ha-1 a o dotace na TP z HRDP lze žádat při intenzitě ekologického chovu býložravců 0,2 – 1,5 DJ·ha-1. S ohledem na podmínky poskytování dotačních titulů se zdá být optimální zatížení pastvin doporučované ŠVÉDOU in HORÁK (1999), to jest 0,22 – 0,25 DJ·ha-1. Toto zatížení je charakteristické pro systémy pastvy s nízkými vstupy (low – input), při celoročním pobytu zvířat na pastvě v podhorských oblastech. HORÁK (1999) udává orientační zatížení pastvin v různých podmínkách ČR dle předpokládané úživnosti TP. V nížinách doporučuje zatížení 12 DJ·ha-1, v podhorských oblastech 1 DJ·ha-1, v horských oblastech do nadmořské výšky 1200 m 0,8 DJ·ha-1 a v horských oblastech ve výšce 1200 – 1600 m n. m. 0,3 DJ·ha-1. Vyšší měrné zatížení pastviny je dle MÁTLOVÉ et al. (2002) možné při smíšené pastvě ovcí s masným skotem.
56
Při řešení otázky zda TP využívat extenzivně, či intenzivně je na místě nejdříve zmínit, že jakýkoliv z těchto dvou způsobů je z hlediska zachování biodiverzity vhodnější než ponechat TP bez obhospodařování. V mnoha experimentech bylo dokázáno, mimo jiné toto dokládá také HEJCMAN (2005), že celková druhová diverzita je
vždy
vyšší
na
intenzivně
i
extenzivně
spásaných
plochách
než
na
neobhospodařovaných pastvinách. Extenzivní pastva podporuje selektivní spásání. Pastevní tlak je nerovnoměrně rozdělen mezi čeledi a uvnitř čeledí rostlin, ale také mezi jednotlivými rostlinnými druhy a v rámci jednoho druhu (TAINTON et al., GARCIA et al., ROOK et al. in HEJCMAN, 2005). Na pastvině se tak v různých místech objevuje píce v široké škále kvality. PRACHE et al. in HEJCMAN (2005) však udává, že i tato píce nestejných kvalitativních parametrů dokáže pokrýt nutriční požadavky zvířat. Z tohoto důvodu nemusí extenzivní spásání zapříčiňovat snížení kondice zvířat. Je však třeba položit si otázku, které druhy, resp. kategorie zvířat jsou na porostu daných parametrů paseny. Tato píce sice může pokrýt potřebu extenzivních plemen skotu nebo ovcí, ale pro výživu vysokoprodukčních dojnic by dostačující nebyla. Při intenzivní pastvě jsou vysoké trávy nahrazovány středními a nízkými druhy, proto se také v pastevním porostu snižuje podíl hrubé vlákniny. Naopak se zvyšuje množství proteinů. Z těchto důvodů je píce na intenzivně spásaných plochách stravitelnější. I když extenzivní pastva, jak už bylo řečeno, poskytuje píci nižší kvality, je však schopna pokrýt požadavky některých kategorií a druhů zvířat a také její produkce se zdá být dostačující. Dále i z důvodu možnosti čerpání dotačních titulů je extenzivní obhospodařování v oblastech ČR s velkým podílem TTP dobrým nástrojem k omezení růstu výměry ploch ležících ladem. Je však známo, že velmi extenzivní pastva vede k opomíjení méně chutných plevelných druhů a vede tím k jejich postupnému rozšiřování. Nedokáže také zamezit sukcesi plochy, její zarůstání náletovými dřevinami. Pastva různých hospodářských zvířat také odlišně ovlivňuje pasené porosty. Například pro některé plemena ovcí je typická selektivní pastva, proto je při oplůtkové pastvě doporučováno volit pastvu v průběhu dne v pořadí stoupající obliby. Selektivní výběr rostlin je ale u ovcí v porovnání s jinými druhy zvířat velmi nízký. Z 600 druhů travin a bylin ovce spásají 570, skot 82 a koně 56 (HORÁK, 1999). HEJCMAN et al. (2005) uvádí, že při pastevních experimentech, prováděných v Krkonoších, bylo zjištěno, že ovce dokáží na rozdíl od skotu výrazně spásat i jedovatou kýchavici Lobelovu (Veratrum album ssp. lobelianum (Bernh.) Arcang.), a to včetně dosti tuhých stonků.
57
Skotský náhorní skot byl v tomto případě schopen spásat pouze příležitostně mladé listy, aniž by tím došlo ke zřetelnému omezení růstu kýchavice. Někteří autoři však považují skot za pastevní zvíře s nejvyšší kvalitou výpasu. Nejen z důvodu tohoto rozporu, ale i díky skutečnosti, že skot a koně spásají horní, kozy střední a ovce spodní část porostu, je velmi výhodné kombinovat pastvu různých druhů hospodářských zvířat.
14.
Závěr Louky a pastviny, tedy TTP, tvoří nedílnou součást kulturní krajiny. V důsledku
nesprávného managementu nebo ukončení obhospodařování je však často tato oku lahodící krajina přeměněna buď na ruderalizované zbytky porostů, které kdysi poskytovali druhově bohatou a hodnotnou píci, nebo na plochy výrazně zarůstající náletem dřevin a postupně se vyvíjející směrem k lesním společenstvům. Jedinou možností, jak zachovat harmonickou kulturní krajinu, je péče o ni, její racionální využití. Pastevectví ovlivňovalo krajinu na území ČR již od neolitu (mladší doby kamenné). Zpočátku bylo provozováno pouze v nížinách, od dob kolonizace (11. století) se však postupně rozšiřovalo i do vyšších poloh. Od dob valašské kolonizace až dodnes je např. typické pro oblé hřbety Karpat, kde byla díky pastvě snížena hranice lesa a ve vrcholových partiích vzniklo sekundární bezlesí s horskými chudými pastvinami. Pastva zvířat formovala v průběhu času charakteristické krajinné prvky, z nichž dnes, bohužel v převážné většině, zbyla jen postagrární pastvinná lada. Na území ČR lze najít několik typů těchto lad, a to lužní pralesy, stepní a lesostepní lada, vřesoviště, jalovcové pastviny a horské hole. Pro zachování druhového bohatství a charakteristických rysů těchto lokalit, která jsou ve většině případ vyhlášena jako ZCHÚ, je prováděno periodické vyřezávání náletu, pro údržbu vřesovišť je navrhováno i částečné vypalování ploch, v lužních lesích jsou zřízeny obory pro srnčí, jelení, daňčí a černou zvěř. Avšak ukazuje se, že nejoptimálnějším managementem je znovuzavedení přiměřeně intenzivní pastvy. Travní porosty nemají pouze funkci produkční, stále více se do popředí zájmu dostávají i jejich mimoprodukční funkce. Louky a pastviny jsou biotopem pro obrovské množství rostlin a živočichů, z nichž je velké množství chráněných. Jsou charakteristickým prvkem pro několik typů evropské krajiny a vytvářejí tak specifický
58
krajinný ráz. Bohužel dnes jsou některé typy těchto agrárních krajin ohroženy z důvodu významného snížení podílu pastvy na údržbě TTP a tím i degradace pastvin. V dnešní době rovněž nezanedbatelnou funkcí TTP je ochrana vodních zdrojů. Slouží jako tzv. biologický filtr, který zabraňuje splavování erodované půdy a chemických látek z OP do vodních toků. Zabraňují tak značnou měrou eutrofizaci vod. Je prokázáno, že TP jsou velmi významné z hlediska protierozní ochrany půdy. Avšak při nadměrném zatížení porostu pasenými zvířaty, dochází k přílišnému narušení travního drnu, utužení půdy a popřípadě rozšlapání půdního povrchu za deštivého počasí, čímž může být protierozní funkce výrazně snížena. Takto ohroženy jsou zejména svahové TP. Botanické složení TP charakterizují tři základní skupiny rostlinných druhů, a to trávy, jeteloviny a ostatní dvouděložné byliny. Vyvinuto je také mechové patro, které však na vlhkých a nivních půdách téměř chybí. Obecně je zastoupení trav a ostatních bylin vyšší v lučních porostech z důvodu často intenzivnějšího využívání ve smyslu dodávání živin do porostu ve formě N a K–hnojiv. Krmná hodnota ostatních bylin je však poměrně nízká, proto je jejich vyšší zastoupení na pastvinách nežádoucí. Pastevní porost je významně ovlivňován častou defoliací. Je zde vyvinut hustý nízký drn odolný sešlapu. Oproti lučním porostům je udáván počet stonků na jednotku plochy 2× až 4× vyšší. Na pastvinách převládají druhy nízké a náročné na světlo, je zde vysoké zastoupení jetelovin, převážně však jetele plazivého (Trifolium repens L.). V lučních porostech se naopak ve velkém množství vyskytují trávy vyššího vzrůstu a vysoké byliny. Zařazením občasné seče do managementu TP jsou tyto udržovány v optimální struktuře. Sečné využití totiž umožňuje plný vývoj i druhům, které při spásání nejsou schopny vykvést a zároveň omezuje nízké druhy, které mají příznivé podmínky pro svůj vývoj na pastevně využívaných plochách. Po ukončení obhospodařování dochází k prudkému snížení druhové biodiverzity TP. Během dvou let dochází k ústupu jednoletých plevelných druhů, ale také běžných pastevních leguminóz. Snižování druhové pestrosti probíhá poté i v následujících letech. Na neobhospodařovaných plochách také dochází ke zvýšení počtu volných míst, čímž dochází ke snižování kvality TP a vytváření vhodných ploch pro kolonizaci lokalit nežádoucími plevelnými druhy. Z hlediska struktury TP je velmi vhodné kombinovat pastvu různých druhů zvířat. Pro každý druh je totiž typický jiný způsob vypásání (např. skot se orientuje na
59
vrchní část porostu, kozy na střední a ovce na spodní část) a různá selektivita. Nevýhodnost smíšené pastvy spočívá v možnosti přenosu chorob a parazitů, čemuž lze ale předejít vhodnou organizací pastvy. Z hlediska ekonomického a organizačního se jako výhodnější jeví použití permanentního způsobu spásání. Avšak z hlediska druhového složení, struktury a produkční schopnosti pastevního porostu lze za vhodnější označit pastvu rotační. Při permanentní pastvě dochází k postupnému snižování potenciální výšky porostu, rozvíjejí se převážně nízké bylinné a travinné druhy, zatímco při rotační pastvě je umožněn i rozvoj vyšších rostlinných druhů. Pro zachování žádoucího složení a struktury TP je nutné volit také optimální zatížení pastvin. Z hlediska podmínek pro čerpání zemědělských dotací je vhodné zavedení velmi extenzivní pastvy, jejímž použitím ale leckdy není porost udržen v optimální struktuře, zvyšuje se množství nedopasků a nebezpečí zabuřenění porostu náletem. Mezi faktory, které významně ovlivňují druhové složení a strukturu TP je nutno zařadit také klimatické a orografické podmínky, geologický podklad, půdní druhy a hydrologické poměry. Ve vyšších polohách na TP výrazně působí nižší teploty, větší množství srážek, zvýšené nebezpečí eroze na svahových půdách a zhoršený výživný režim půd. Použitím N/K hnojiv je podpořen růst trav, naopak je omezen vývoj jetelovin, jetel plazivý (Trifolium repens L.) pak ustupuje z porostu také díky nedostatku světla, na něž je citlivý. Podpořit zastoupení jetelovin v porostu lze ale izolovaným použitím P a K–hnojiv. Hnojením ploch dochází k úbytku druhů v TP, produkce píce je však vyšší. Na pastvinách jsou živiny do půdy navraceny ve formě výkalů pasených zvířat. V porostech, které nejsou hnojeny, jsou ve větší míře zastoupeny jeteloviny, jež zásobují půdu N vzniklým ze symbiózy s hlízkovitými bakteriemi. Produkcí tohoto N je následně stimulován růst travní složky pastevního porostu. Je dokázáno, že na hnojených porostech je produkce obvykle vyšší než na plochách nehnojených, což však neplatí pro suchá období, kdy mohou nehnojené TP poskytovat srovnatelný, nebo i vyšší výnos. Na závěr lze konstatovat, že pastva zvířat prospívá nejen jim samotným, ale ovlivňuje i kvalitu živočišných produktů a její racionální využití velmi významně přispívá k optimálnímu vývoji, struktuře a složení TP. Pastevním využitím území dochází k vytváření specifického krajinného rázu a k obnovování tradiční venkovské
60
kultury. Ať tedy pastva hospodářských zvířat dostane šanci stát se opět rovnocenným způsobem obhospodařování TTP.
61
Použitá literatura 1. BRAITHWAITE, D.a MEDWAY, E. Black Sheep Go Green! [online]. Poslední revize leden 2006 [cit. 2006-04-11]. Dostupné z: <www.hebrideansheep.org.uk> 2. BRYL, M.a MATYÁŠTÍK, T. Domestikovaní savci [online]. 2001, poslední aktualizace 24. 10. 2005 [cit. 2004-03-23]. Dostupné z: 3. BUČEK, A. Krajina České republiky a pastva. Veronica – Pastevectví a krajina, 2000, roč. 14, 14. zvláštní vydání, s. 1 – 7. 4. DANIHELKA, J., ANTONÍN, V., GRULICH a V. CHYTRÝ, M. Národní park Podyjí. Botanický průvodce [online]. Praha: Česká botanická společnost, 2002 [cit. 200603-28]. Dostupné z: 5. DEJMAL, I. Co s evropskou kulturní krajinou na konci dvacátého století. In Téma pro 21. století – kulturní krajina (aneb proč ji chránit?). Praha: MŽP, 2000, s. 13 – 16 6. DRÁPAL, D. Vývoj travních porostů při pastevním využívání. Diplomová práce. Brno: MZLU v Brně, 1997. 82 s. 7. HEJCMAN, M. Grassland Management In Mountain and Uppland Areas of the Czech Republic. PhD. Thesis. Praha: ČZU Praha, 2005. 143 p. 8. HEJCMAN, M., NEŽERKOVÁ, P., PAVLŮ, V. a GAISLER, J. Chov skotského náhorního skotu v druhé zóně Krkonošského národního parku. Ochrana přírody [online]. 2005, roč. 60, č. 5. [cit. 2006-04-14]. Dostupné z: . 9. HEJDUK, S. Měnlivost a změny botanické skladby pastevních porostů vlivem hnojení a obnovy. Acta universitas agriculturae et silviculturae Mendelianae Brunensis, 2000, roč. 68, č.3, s. 85 – 92. 10. HEJDUK, S. Stručná charakteristika jednotlivých druhů trav a jetelovin, pratotechnika v jarním období. Zpravodaj SCHOK, 2004, č. 1, s. 18 – 21. 11. HEJDUK,S. a HRABĚ, F. Jetel plazivý, jeho výhody a rizika v pastevních porostech. Zemědělec, 2003, roč. 9, č. 16, s. 10 – 11. 12. HEJDUK, S. a HRABĚ, F. Rozdíly v tvorbě produkce pastevní píce ve vztahu k systému pastevního využívání porostu a hnojení. In Univerzitné krmovinárske dni. Liptovská Teplička: SPU Nitra, 2001, s. 79 – 83
62
13. HORÁK, F. et al. Chov ovcí. Praha: Brázda, 1999. 156 s. 14. HRABĚ, F. a BUCHGRABER, K. Pícninářství, travní porosty. Brno: MZLU, 2004. 151s. 15. HRABĚ F. a HEJDUK, S. Vliv pastvy skotu a hnojení na změny pastevních porostů. Úroda, 1998, roč. 46, č. 8, s. 8. 16. HUBENÝ, P. 40 let chráněné krajinné oblasti Šumava [online]. [cit. 2004-03-24]. Dostupné z: 17. CHYTRÝ, M., TICHÝ, L., RAFAJOVÁ, M., ŠUMBEROVÁ, K., HÁJEK, M., HÁJKOVÁ, P., HORÁKOVÁ, V., OTÝPKOVÁ, Z. a KUŽELOVÁ, I. Galerie vegetace České republiky [online]. [cit. 2006-04-14].Dostupné z: 18. JONGEPIEROVÁ, I. et al. Agroenvironmentální programy na květnatých podhorských loukách. Veselí nad Moravou: Vzdělávací a informační středisko Bílé Karpaty, o. p. s., 2004. 23 s. 19. KLAUDYS, M. Agroenvironmentální programy na mokrých a podmáčených loukách. Vlašim: ZO ČSOP Vlašim, 2004. 23 s. 20. KMET, J. a PIVODA, J. Plán péče pro národní přírodní rezervaci Tabulová, Růžový vrch a Kočičí kámen na období 2001 – 2009 [online]. [cit. 2005-1-13]. Dostupné z:< www.palava.cz/czw/ochrana/npr_tabu.htm > 21. KOČKA, P. Biotopy [online]. poslední revize 3. 3. 2005 [cit. 2004-03-28]. Dostupné z: 22. KOLÁŘOVÁ, S. a ČERMÁK, B. Zásady krmení koní. Praha: Institut výchovy a vzdělávání Ministerstva zemědělství ČR, 1997. 25 s. 23. KOSTKA, R. a NOVÁK, J. Aktuálna zaburinenosť hôľného pasienka při pasení jalovíc v NP Veľká Fatra. In Produkčné, ekologické a krajinotvorné funkcie trávnych ekosystémov a kŕmnych plodín. Nitra: SPU, 2004, s. 129 – 135. 24. KREIBICH, A. a SOMMER, M. Straussenhaltung (Chov pštrosů) [online]. 2001 [cit. 2006-3-11]. Dostupné z: . 25. MATĚJKOVÁ, I. Pastva skotu na Šumavě očima geobotanika [online]. [cit. 2006-0418]. Dostupné z: 26. MÁTLOVÁ, V. et al. Pastevní chov ovcí a koz. Praha: Agrospoj, 2002. 151 s.
63
27. MEYER, H. a COENEN, M. Krmení koní. Praha: Ikar, 2003, 254 s. 28. MÍCHAL, I. a LÖW, J. Krajinný ráz. Kostelec nad Černými lesy: Lesnická práce, s.r.o., 2003. 552 s. 29. MICHALEC, M. a KANOŠOVÁ, K. Striedavé využívanie trvalých trávnych porastov. In Produkčné, ekologické a krajinotvorné funkcie trávnych ekosystémov a kŕmnych plodín. Nitra: SPU, 2004, s. 54 – 59. 30. MORAVEC, J., BLAŽKOVÁ, D., HEJNÝ, S., HUSOVÁ, M., JENÍK, J., KOLBEK, J., KRAHULEC, F., KREČMĚR, V., KROPÁČ, Z., NEUHÄUSL, R., NEUHÄUSLOVÁ – NOVOTNÁ, Z., RYBNÍČEK, K., RYBNÍČKOVÁ, E., SAMEK, V. a ŠTĚPÁN, J. Fytocenologie. Praha: Academia, 2000. 403 s. 31. MRKVIČKA, J. Pastvinářství. Praha: ČZU Praha, 1998. 81 s. 32. MRKVIČKA, J., VESELÁ, M. a DVORSKÁ, I. Pastvinářství v ekologickém zemědělství. Příručka ekologického zemědělce. Praha: Ministerstvo zemědělství ČR, 2002. 17 s. 33. Na Pálavě se podařilo zachránit velmi vzácnou šalvěj etiopskou [online]. 25. 10. 2005 [cit. 2005-1-13]. Dostupné z: < www.salix.cz > 34. NOVÁK, J. a OBTULOVIČ, P. Kvalita trávnych porastov centrálných Západných Karpát ovplyvnená extenzifikáciou a globálnym oteplením. In Produkčné, ekologické a krajinotvorné funkcie trávnych systémov a kŕmnych plodín (zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie). Nitra: SPU, 2004, s. 12 – 20. 35. NOVOTNÝ, G. Pastva hospodářských zvířat v lesích českých zemí v minulosti. Veronica – Pastevectví a krajina, 2000, roč. 14, 14. zvláštní vydání, s. 1 – 7. 36. PAVLŮ, V., GAISLER, J. a HEJCMAN, M. Intenzivní a extenzivní pastva jalovic. Úroda, 2003, roč. 51, č. 6, s. 37 – 39. 37. POKÁCH, BABÁNEK, MEZERA, TRUPL a BŘENDA Protierozní ochrana pozemků, typizační směrnice. Praha: Státní zemědělské nakladatelství, 1985. 132 s. 38. PRIMACK RB., KINDLMANN, P. a JERSÁKOVÁ, J. Biologické principy ochrany přírody. Praha: Portál, 2001. 349 s. 39. Statistická ročenka České republiky 1996. Praha: Český statistický úřad; Scientia, 1996. 708 s. 40. Statistická ročenka České republiky 2005. Praha: Český statistický úřad; Scientia, 2005. 814 s. 41. ŠARAPATKA, B. et al. Ekologické zemědělství II. Šumperk: PRO – BIO Svaz ekologických zemědělců, 2005. 334 s.
64
42. ŠKOTT, M. Přírodní památka Uherská [online]. 2003, poslední revize 5. 10. 2003 [cit. 2004-03-24]. Dostupné z: 43. URBAN, J. et al. Ekologické zemědělství I. Praha: MŽP; PRO – BIO Svaz ekologických zemědělců, 2003. 277 s. 44. VOKŘÁLOVÁ, J. a NOVÁK, P. Pastva a dojnice. Farmář, 2004, roč. 10, č. 3, s. 58 – 60. 45. Zákon č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů.
