Vliv HIIT intervence na úroveň kondice studentů střední školy Diplomová práce

MASARYKOVA UNIVERZITA Fakulta sportovních studií Katedra sportovních her

Vliv HIIT intervence na úroveň kondice studentů střední školy Diplomová práce

Vedoucí bakalářské práce:

Vypracovala:

Mgr. Eduard Hrazdíra

Bc.Elena Stachovičová

Brno, 2015

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a na základě literatury a pramenů uvedených v Seznamu pouţité literatury.

V Brně dne 24.4. 2015

…................................ Bc. Elena Stachovičová

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala panu Mgr. Eduardovi Hrazdírovi za cenné připomínky a odborné rady, kterými přispěl k vypracování této diplomové práce. Rovněţ bych ráda poděkovala Mgr. Romanovi Grmelovi, Ph.D. a všem zúčastněným ze střední školy Bezpečnostně právní akademie s.r.o. Brno, kteří se podíleli na realizaci výzkumného šetření.

OBSAH ÚVOD ......................................................................................................................6 1

STAV DOSAVADNÍCH POZNATKŮ ........................................................7

1.1 Ontogenetický vývoj adolescence ......................................................................7 1.1.1

Charakteristika věkového období ...................................................... 7

1.1.2

Somatický vývoj ............................................................................... 8

1.1.3

Motorický vývoj .............................................................................. 15

1.1.4

Psychický vývoj .............................................................................. 16

1.2 Pohybová aktivita u adolescentů ......................................................................17 1.1.1

Specifika tréninku mládeţe ............................................................. 22

1.1.2

Metody rozvoje vybraných motorických schopností ...................... 25

1.3 Tréninkový program HIIT................................................................................29

2

1.3.1

Historie HIIT ................................................................................... 29

1.3.2

Morfologické a fyziologické změny ............................................... 31

1.3.3

Metody rozvoje pomocí HIIT ......................................................... 33

1.3.2

Komponenty a zásady HIIT ............................................................ 35

CÍLE, HYPOTÉZY A ÚKOLY PRÁCE ...................................................37

2.1 Cíle práce ........................................................................................................37 2.2 Hypotézy .........................................................................................................37 2.3 Úkoly ...............................................................................................................37 3

METODIKA PRÁCE ..................................................................................39

3.1 Stanovení výzkumné situace ............................................................................39 3.3 Pouţité metody .................................................................................................40 3.3.1

Metody získávání dat ...................................................................... 40

3.3.2

Způsob zpracování a vyhodnocení získaných údajů ...................... 42

3.4 Organizace práce ..............................................................................................42 4

VÝSLEDKY A DISKUZE ...........................................................................44

4.2 Vyjádření k H1: ................................................................................................44 4.2 Vyjádření k H2 .................................................................................................51 ZÁVĚR ..................................................................................................................60

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ................................................................62 SEZNAM ZKRATEK..........................................................................................67 SEZNAM OBRÁZKŮ .........................................................................................68 PŘÍLOHY .............................................................................................................71 Příloha 1 .................................................................................................................71 Příloha 2 .................................................................................................................83 RESUMÉ...............................................................................................................88 SUMMARY ..........................................................................................................89

ÚVOD Sport, tělesná výchova a vůbec veškerá pohybová aktivita mládeţe se stává čím dál více diskutovanějším tématem. Mládeţ se staví velkou mírou pasivně ke vztahu k pohybu a tělesné výchově. Tento přístup jim velice usnadňuje i moderní doba. Aţ posléze ve středním věku si uvědomují, jakéţe následky jim takovýto pohybový reţim způsobil. Je potřeba si uvědomit, ţe náprava v podobě optimalizace pohybových aktivit je ve středním věku mnohem obtíţnější, neţ práce s mládeţí uţ od útlého dětství. Tudíţ je výhodnější, kdyţ mladí sportovci si postupně přivykají pravidelné fyzické aktivitě, která nemá jen blahodárný vliv na jejich fyzický vývoj a rozvoj všech tělesných funkcí, ale také působí velice pozitivně na jejich sociální a psychický vývoj. V tomto případě můţeme mluvit o pohybové aktivitě mládeţe jako o formě prevence, která dá mladému organizmu základ bio-psychosociálního zdraví. V jednotlivých kapitolách teoretické části práce rozebereme řadu témat. Cílem bude získání informací nezbytných pro pochopení zkoumané problematiky. Nejprve se zabýváme ontogenetickým vývojem adolescentů, kde podrobněji popisujeme charakteristiku věkového období a její různé vývojové faktory, které jsou typické pro adolescenty. Dále se zaměříme na všeobecnou pohybovou aktivitu mládeţe, specifika tréninku této věkové kategorie, metody rozvoje kondičních faktorů a podrobně se budeme zabývat tréninkovým programem HIIT. Praktickou část zahájíme stanovením hypotéz, úkolů a cílů práce. Trénink HIIT (vysoce intenzivní intervalový trénink) je povaţován dle mnohých výzkumů jako nejrychlejší způsob pro zvýšení celkové kondice, proto si v praktické části zvolíme za cíl zjistit, jak efektivní tento program opravdu je. Na základě předem připravených metod a časového harmonogramu budeme aplikovat na experimentální skupinu program HIIT a sledovat, jak se vyvíjí úroveň jejich celkové kondice s porovnáním s kontrolní skupinou. Naměřené hodnoty podrobíme statickému vyhodnocení, uvedeme souhrn získaných dat a vyvodíme z výzkumu patřičné závěry a doporučení.

6

1 STAV DOSAVADNÍCH POZNATKŮ

1.1 Ontogenetický vývoj adolescence

1.1.1 Charakteristika věkového období Novotná, Hříchová, & Miňhová, (2012, p. 96) pouţívají pro pojem adolescence synonymum mládí (lat. adolescere zn. vyrůstat, mohutnět). V moderním pojetí se adolescence označuje jako vrchol integračního období, který zahrnuje ţivotní úsek mezi dětstvím a dospělostí. Časové vymezení tohoto období spadá do druhého desetiletí ţivota, přičemţ přesné vymezení se u různých autorů liší. V našich sociokulturních podmínkách se nejčastěji uvádí, ţe toto období trvá přibliţně od 15 do 20 let s určitou individuální variabilitou zejména v oblasti sociální, psychické a vzácněji i somatické. (Vágnerová, 2000, p. 123) Macek (2003, p. 201) období adolescence dále rozděluje na 3 fáze: 1.

Časná adolescence, která je datována zhruba od 10 (11) –

do13 let. Jsou to projevy prvních biologických a fyzických změn, které postupně vedou k úplné tělesné dospělosti. 2.

Střední adolescence, vymezenou intervalem 14 – 16 let.

Toto období je charakteristické, ţe adolescenti se snaţí výrazně odlišovat od svého okolí, hledají osobní identitu, tj. vlastní jedinečnost a autentičnost. 3.

Pozdní adolescence, trvající od 17 do 20 (nebo ještě déle).

Je to fáze, která nejvíce explicitně směřuje k dospělosti. Ukončení vzdělávání a snaha o naleznutí pracovního uplatnění. Posiluje se sociální aspekt identity, tj. potřeba někam patřit, podílet se na něčem či s druhými něco sdílet. Období adolescence je obdobím závaţných změn celé osobnosti. Hlavním znakem pro vstup do fáze adolescence je pohlavní dozrání. Adolescence

7

je však především dobou psychosociální proměny, kde se mění osobnost dospívajícího, ale i jeho sociální pozice. Vztahy s rodiči se stabilizují a uklidňují a emancipace z vázanosti na rodinu je dokončena. Partnerské vztahy a vrstevníci tohoto období jsou významnější. (Vágnerová, 2000, p. 146) Vágnerová (2005, p. 211) také popisuje adolescenci jako období hledání a přehodnocování, v němţ má jedinec zvládnout vlastní proměnu, dosáhnout přijatelného sociálního postavení a snaţit se vytvořit subjektivně uspokojivou, zralejší formu vlastní identity.

1.1.2 Somatický vývoj

Významné změny somatického schématu jedince se odehrávají v období adolescence, kdy se objevují jiţ jasně patrné rozdíly mezi pohlavími. Fyziologický podklad puberty je procesem změn tělesného schématu, zráním tělesným, psychickým ale také i sociálním. (Kučera, Kolář, & Dylevský, 2011, p. 3) Adolescence

se

vyznačuje

postupným

vyrovnáním

pubertálních

nesrovnalostí a disproporcí a dokončováním růstu a vývoje. Zatímco v růstu a tělesném vývoji dochází později jiţ jen k nepatrným změnám (výjimku tvoří pouze potenciální tloustnutí z nedostatku pohybu a z velkého energetického příjmu), vývoj, hlavně ve společenském utváření, pokračuje dál. (Dovalil, 2009, p. 248) Koncem období se pozvolna ukončuje tělesný vývoj, projevuje se to v plném rozvoji a výkonnosti všech orgánu těla: srdce, plic, zesílení kostí, svalů, šlach aj. Na rozdíl od prepubescence, která je obdobím přestavby organismu, jde nyní o jeho dobudování. (Dovalil, 2009, p. 249) Nejdříve ukončuje vývoj a růst mozek. O řadu let později se přibliţují do konečné fáze délkové přírůstky a vývoj svalového systému. Vývoj orgánů krevního oběhu a dýchání odpovídá zhruba zvětšování hmotnosti těla. Pozdní vývoj nastává u pohlavních orgánů (jejich hormony ovlivňují rozvoj svalstva a

8

jeho sílu). Tělesný vývoj končí u chlapců zhruba kolem 18. – 20. roku, u děvčat o něco dříve (obr.1). (Dovalil, 2009, p. 248) Představu o růstu kostry poskytuje křivka výšky těla. V období puberty dochází ke změnám nejen co do výšky těla, ale i šířky ramen a pánve. Nejde jen o růst do délky, ale také o stavbu kostí, sloţitý biologický proces kostnatění (osifikaci). Definitivně se kostnatění dokončuje u ţen v 18 letech, u muţů v průběhu dalších několika let. (Dovalil, 2009, p. 247)

Obr.1. Růstové křivky některých systémů organismu (Havlíčková 1998, p. 145)

Kučera, Kolář, & Dylevský, (2011, p. 2) se domnívají, ţe z hlediska růstu je pro toto období charakteristický tzv. růstový výšvih nebo růstový spurt, také se pouţívá termín pubertální akcelerace růstu. Při fyzikálním vyšetření dominuje v pubertě rozvoj sekundárních pohlavních znaků aţ do období dospělosti, během adolescence se ukončuje růst do výšky, vývoj kostry, svalstva a tukové tkáně i vnitřních orgánů.

9

Pro normální růst v období puberty je nutná souhra růstového hormonu, resp. faktoru IGF- a osy hypofýza – pohlavní ţlázy. Významnou roli při nastartování puberty vykonává Leptin, který je povaţován za hormon produkovaný tukovou tkání. Jeho úkolem je signalizovat do CNS informaci o zásobě tuku, a tedy energetických rezerv ţe dosáhly stupně potřebného pro reprodukci jedince. (Kučera, Kolář, & Dylevský, 2011, p. 5) Růstová rychlost a nástup puberty se liší u jednotlivých etnik a měnily se i v průběhu času. Pouţívá se termín sekulární akcelerace růstu i puberty. Zásadní roli hrají faktory socioekonomické, a to především zlepšením výţivy celé populace, eradikace závaţných dětských nemocí díky vakcinaci i účinným lékům. U chlapců začíná růstový výšvih v současnosti ve věku okolo 12 let, u dívek v cca 11 letech. Za rok děti mohou vyrůst průměrně o více neţ 10 cm. U chlapců končí růst do výšky v průměru mezi 16. a 17. rokem ţivota. Širší hranice normy ale mohou být od 15 do 20 let. (Kučera, Kolář, & Dylevský, 2011, p. 4) Na růst kostí do délky mají vliv pohlavní hormony, ale ty hlavně ovlivňují kostní zrání a uzavírání růstových štěrbin, coţ ukončuje růst dlouhých kostí. Mimo kalendářní věk se hodnotí ještě tzv. věk kostní, ten koreluje lépe se stupněm puberty neţ s kalendářním věkem. (Kučera, Kolář, & Dylevský, 2011, p. 5)

10

Obr.2. Tělesná výška v závislosti na věku – chlapci 2 – 18 roků (Kučera, Kolář, & Dylevský, 2011, p.7)

11

Obr.3. Tělesná výška v závislosti na věku – dívky 2-18 roků (Kučera, Kolář, & Dylevský, 2011, p. 7)

Kostní věk označuje stupeň osifikace různých oblastí kostry u dětí. Pomocí RTG snímku zápěstí a ruky lze posoudit velikost epifyzárních jader a uzavřenost epifyzárních štěrbin. Nález se srovnává se standardy v atlase kostního věku nebo se hodnotí pomocí tzv. skóre osifikačního stadia. (Dobšák, 2009, p. 124) Růst jedince je závislý také na faktorech genetických a i zevního prostředí. Důleţitou roli při dosaţení finální výšky hraje výška rodičů (tzv. midparent = součet tělesné výšky matky a otce dělený dvěma). Finální výška se pak liší dle pohlaví, statistický rozdíl je větší neţ 10 cm. (Kučera, Kolář, & Dylevský, 2011, p. 2)

12

Kučera, Kolář, & Dylevský, (2011, p. 5) odhadují finální výšku u chlapců a děvčat pomocí výpočtů zvaných midparent:  Odhadovaná finální výška chlapců = [výška otce + (výška matky + 13 cm)]: 2 ± 10 cm  Odhadovaná finální výška dívek = [výška matky + (výška otce - 13 cm)]: 2 ± 10 cm

Individuální rozdíly mezi sourozenci vzhledem k polygenní dědičnosti mohou být značné. Důleţitou roli hraje i vliv zevního prostředí dítěte např. energetická dodávka, zvláště kvalitní bílkoviny ve stravě. (Kučera, Kolář, & Dylevský, (2011, p. 6) Významnou auxologickou veličinou je tělesná hmotnost a její hodnocení, při kterém pediatři dávají přednost poměru tělesné hmotnosti k tělesné výšce před hodnocením vztahu věk/hmotnost, resp. věk/BMI. Z důvodů statických je třeba pouţívat BMI indexu s hodnocením nadváhy, resp. obezity. Tento parametr se uţívá jako standard. Pro vztah hmotnost/výška se pouţívají klasické percentilové grafy (obr.4) a (obr.5). Optimální hranice normy se povaţuje pásmo mezi 25. a 75. percentilem, od 85. percentilu se mluví o nadváze, od 95. percentilu jde jiţ téměř o obezitu. Samozřejmě je třeba vzít v úvahu pohybovou zátěţ jedince při hodnocení nadváhy, resp. podváhy. Dorostenec můţe jevit nadváhu, pokud je zařazený do intenzivního tréninku, ale je to dáno svalovou hypertrofií, nikoliv depozity tuku. Na druhé straně hodnoty pod 20. percentilem se označují jako podváha a hodnoty niţší neţ je 10. percentil poměru tělesná hmotnost/ tělesná výška jsou povaţovány za hypotrofii. Takto extrémně nízké hodnoty poukazují na závaţnou patologii, v dnešní době nejčastěji spojenou s mentální anorexií.

(Kučera, Kolář, & Dylevský, 2011, p. 5)

13

Obr.4 Tělesná hmotnost v závislosti na tělesné výšce – chlapci 50 – 120 cm (Kučera, Kolář, & Dylevský, 2011, p. 8)

Obr. 5. Tělesná hmotnost v závislosti na tělesné výšce – dívky 50- 120 cm

(Kučera, Kolář, & Dylevský, 2011, p. 9)

14

1.1.3 Motorický vývoj

Kučera, Kolář, & Dylevský, (2011, p. 145) popisují období adolescence jako potřebu racionální pohybové stimulace. Hormonální růstové změny samy o sobě reflektoricky regulují i pohybovou aktivu jak v kvalitě, tak v kvantitě. Vyvíjejí se nové vyzrálé základní pohyby v oblasti stability nebo posturální kontroly, lokomoce a manipulace jako předpoklad pro úspěšné začlenění specializovaných pohybových dovedností do vlastního pohybového repertoáru. Vývoj specializovaných dovedností je vysoce závislý na příleţitostech procvičování, povzbuzení a učení. Tyhle dovednosti se mohou vyvinout k větší dokonalosti. Reakční časy jsou na úrovni dospělosti kolem 16. a 17. roku ţivota. Dospívající projevují vytříbené předpoklady v simultánní kontrole horních končetin, dolních končetin a trupu. Kontrola síly a směru pohybu je v tomto věku efektivní. Vyuţití symetrických vzorů během změny polohy je normální. Zdokonalená koordinace rukou se projevuje ve zručnosti při přesné a rychlé práci. Po nástupu do adolescence dítě dál zlepšuje úchopové dovednosti. Procvičuje schopnosti úchopu, manipulace a uvolnění ruky. Úchop vyţaduje, aby si adolescent připomínal vysokou úroveň dovednosti úchopu z mladšího školní věku. (Kučera, Kolář, & Dylevský, 2011, p. 123) Vývoj nervového systému je téměř ukončen, změny vnitřního prostředí vyvolávají vyšší pohybovou potřebu i sílu stahu svalového vlákna. Ta nekoreluje s kvalitou odpovědi ve vazivové tkáni (ligamenta, šlachy). Vzniká moţnost přetíţení. Období je charakteristické schopností svalové přestavby na základě jednostranného přetíţení (hypertrofie) nebo naopak nedostatečné stimulace (hypotrofie). (Kučera, Kolář, & Dylevský, 2011, p. 126) Podle Měkoty (2005, p. 156) fyzická konstituce získává během adolescence definitivní podobu, procesy přizpůsobování jsou ukončeny, stejně tak jako humorální přeladění, takţe dochází k dalšímu pozitivnímu vývoji koordinačních schopností. Progrese můţe být téměř stejně zřetelná jako před nástupem puberty. Na konci tohoto období bývá dosaţeno celoţivotního maxima koordinačními schopnostmi podmíněné výkonnosti. Nastává druhý vrchol motorického rozvoje. Kulminace se tedy dostavuje dříve neţ u schopností 15

kondičních. Na konci adolescence se motorické rysy osobnosti také stabilizují. Rozdíly mezi jednotlivci jsou velké a odráţí se v nich míra pohybové aktivity.

1.1.4 Psychický vývoj

Dle Čápa a Mareše (2007, p. 123) povaţují adolescenci za období klidnější neţ předchozí puberta, ale zdaleka netvrdí, ţe je to období bezproblémové. Zahrnují se zde dva důleţité mezníky sociálního vývoje: mladistvý končí povinnou školní docházku a v druhé polovině adolescence můţe být vyučen, maturovat na střední škole nebo na gymnáziu, vstoupit do zaměstnání nebo na vysokou školu. To vše znamená další problémy a nezbytnost řešit je. Vstup do fáze pozdní adolescence je biologicky vymezen pohlavním dozráním, v této době dochází k prvnímu pohlavnímu styku, vyznačuje se především

komplexnější

psychosociální

proměnou,

mění

se

osobnost

dospívajícího i jeho společenské pozice. (Vágnerová, 2005, p. 88) Ke konci pozdní adolescenci dochází k ekonomické nezávislosti, která je povaţována za jeden z důkazů dospělosti a předpokladem k přiznání větších práv. Přijímají specifickou adolescentní kulturu a styl ţivota vrcholí na počátku pozdní adolescence. Sdílení stejných záţitků a hodnot slouţí jako potvrzení příslušnosti k věkové skupině, potvrzují si tak sociální identitu. (Vágnerová, 2005, p. 89) Dle Kurice (2001, p. 55) se největší změny během adolescence odehrávají v psychice. Postupně se ztrácí pubertální rozpornost a duševní nevyrovnanost, nezdravé a překotné úsudky ustupují a jsou nahrazovány uváţlivostí a střízlivým hodnocením okolního světa. Typickým znakem tohoto období je rovněţ ústup od přehnané, aţ přehnané romantičnosti. Dochází k příklonu k reálnému ţivotu a jeho problémům. Rapidní změny se dostavují v dotváření a obohacování poznávacích procesů. Stěţí lze kvalitativně odlišovat vnímání okolního světa adolescentem od dospělého, co se týče přesnosti vjemů a představ na základě činnosti smyslových orgánů. (Kuric, 2001, p. 56) 16

Ustalování a dozrávání adolescenta se projevuje v jeho schopnosti úmyslného a trvalejšího soustředění na vědomé činnosti, v zaměřenosti vědomí na určité činnosti a jevy. Ustaluje se také pozornost. Myšlení adolescenta se dostává na vysoký stupeň, snaţí se vést časté rozumové spory a uvádět důvody, kterými hájí své názory a přesvědčení, při kterých pouţívá váţná zobecnění a logické argumentace. (Kuric, 2001, p. 57) Se zdokonalujícím se poznáním a se zvyšujícím se mravním vědomím se prohlubují a konsolidují i citové vlastnosti adolescenta. Citová labilita, kterou se vyznačovalo předcházející období, se v adolescenci postupně ztrácí a v citové oblasti se dosahuje zralosti, ale často můţe mít i bouřlivý průběh. (Kuric, 2001, p. 56) Také Vágnerová (2005, p. 144) zmiňuje o stabilizaci emočního proţívání, starší adolescenti nebývají tak náladoví a citově labilní. Důvodem je hormonální vyrovnanost a adaptace organismu na pohlavní dospělost. Citová expanze raného dospívání je korigována také zkušeností, původní nadšení klesá, mnohé proţitky nebývají tak neznámé a překvapující, nabíhá nový stereotyp. Tuto fázi Macek (1999, p. 46) označuje jako ,,období vystřízlivění ´´, které signalizuje nástup realismu mladé dospělosti.

1.2 Pohybová aktivita u adolescentů Pravidelná pohybová aktivita (dále PA) u adolescentních jedinců má pozitivní vliv na jejich aktuální i budoucí zdravotní stav. Tento jev byl prokázán řadou studií (Bouchard, Blair, & Haskell, 2007, p. 275). U adolescentů je navíc charakteristické, ţe tohle období má značný bezprostřední dopad na úroveň PA v dospělosti. Kudláček, Lokvencová, Rubín, Chmelík, & Frömel (2013, p. 159) se domnívají, ţe stav celkové PA u adolescentů se přitom sníţil za posledních několik desetiletí. Negativní sekulární trend byl dokumentován jak v zahraničních státech, tak i v České republice (Sigmund, Sigmundová, 2011, p. 56). Také Frömel, Novosad, & Svozil, (1999, p. 89) se shodují, ţe vzrůstajícím věkem dochází k poklesu objemu pohybové aktivity a uvádí jako nejkritičtější 17

období u dívek na středních školách, kdy začínají za chlapci zaostávat jak v objemu, tak i v intenzitě pohybové aktivity. U chlapců lze tento jev pozorovat aţ na vysokých školách. Sportovní aktivita, která je prováděná ve volném čase, je v celkové struktuře pohybové aktivity nedostačující. Dále bylo zjištěno, ţe ţivotní styl mládeţe neodpovídá současným poţadavkům a zejména aktivity o víkendech nemají potřebný obsah ani strukturu. Co se týče monitorování a studium pohybové aktivity školní mládeţe, se u nás dlouhodobě zabývá prof. Frömel a jeho tým z Fakulty tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci. Výzkumy jsme nalezli v publikaci od Měkoty (2007); Frömel, Novosad, & Svozil, (1999); Kudláček, Frömel, (2012). Měkota (2007, p. 79) se domnívá, ţe globální pohybovou aktivitu charakterizuje velikost denního energetického výdeje, nejlépe pokud se přepočítá na 1 kg hmotnosti. V tab. č.1 data zachycují energetický výdej u mládeţe, který byl změřen během týdenního sledování pomocí přístroje Caltrac. V tab.č.1 můţeme vidět, ţe hodnoty nejsou příliš vysoké, u muţské sloţky je kalorický výdej vyšší neţ u ţenské, chlapci celkově jsou aktivnější. Tab. č.1 Průměrný výdej energie (Frömel, Novosad & Svozil (1999) in Měkota, (2007))

18

Další významný ukazatel pohybové aktivity mládeţe je průměrný počet kroků za den. Grafy na (obr.6) znázorňují počet kroků (včetně poskoků a změn poloh), které jsou zaznamenány pomocí pedometru Omron s rozlišením na dny školní a víkendové. Měkota (2007, pp.79-80) Obr. 6 Srovnání denního počtu kroků v habituální týdenní pohybové aktivitě dívek a chlapců (Frömel et al., 2005, in Měkota, 2007)

Stejně jako Měkotu (2007, p. 80) nás překvapuje, jak velký rozdíl je mezi průměrným počtem kroků ve dnech školních a víkendových (podle grafu vidíme, ţe rozdíl je řádově o 3-4 tisíce kroků méně ve volných dnech). S tímto faktem souhlasí i Kudláček, Lokvencová, Rubín, Chmelík, & Frömel (2013, p. 54). Další metodou zjišťování pohybové aktivity mládeţe je prostřednictvím dotazníku IPAQ, který pracuje na základě sebehodnocení. (Kudláček, Frömel, 2012, p. 56) Díky tomuto výzkumu, bylo potvrzeno, ţe chlapci, u nichţ byla zaznamenána shoda preferovaných aktivit s aktivitami reálně provozovanými, vykazují signifikantně vyšší míru pohybové aktivity neţ chlapci, u kterých tato

19

shoda není. U děvčat tento fakt nebyl tak jednoznačný. Výzkum prokázal, ţe chlapci jsou pohybově aktivnější neţ děvčata. Rozmezí celkového úhrnu PA u děvčat se pohybuje v intervalu od průměrných 2372 MET-minut/týden u soboru 15letých děvčat aţ po průměrnou hodnotu 4467 MET-minut/týden děvčat 17letých. U souboru chlapců byly zjištěny hodnoty v intervalu od průměrných 4270 MET-minut/týden u souboru 16letých aţ po průměrnou hodnotu 6564 METminut/týden u souboru 18letých a starších chlapců. Měkota (2007); Frömel, Novosad, Svozil, (1999); Kudláček, Frömel, (2012) se shodují s faktem, ţe intenzita a objem pohybové aktivity mládeţe je v současnosti na dolní hranici poţadovaných a dostatečně zdůvodněných hodnot. Chlapci jsou více pohybově aktivní neţ dívky, o víkendech je PA niţší neţ v pracovních dnech. Hlavní činností pohybové aktivity naplňuje nesportovní aktivita a to chůze. Z hlediska preference sportovních aktivit zjistil Kudláček, Frömel (2012, pp. 99-105), ţe mají děvčata z individuálních sportů v oblibě badminton, bruslení a sportovní gymnastika. Chlapci preferují více golf, střelbu, lukostřelbu a stolní tenis. V oblasti týmových sportů se projevila významnější diference ve fotbalu, ledním hokeji a ragby, jeţ jsou preferovanější chlapci. Naproti tomu děvčata preferují frisbee, házenou a volejbal. U kondiční aktivity děvčata preferují jógu, taebo (box aerobik) a sportovní aerobik. Oproti tomu chlapci spíše kondiční chůzi, kulturistiku a tai-chi. Dalším faktorem, který ovlivňuje PA, je faktor organizovanosti. Organizovaná forma pohybové aktivity je z hlediska úrovně účinnější neţ forma neorganizovaná. Kudláček, Frömel, (2012, p. 139); Měkota (2007); Frömel, Novosad, Svozil, (1999, p. 142) Pohybová aktivita ve škole Vašíčková a Frömel (2009, p. 71) shrnují cíle kvalitní školní tělesné výchovy: školní TV měla by ţáky učit pochopit její hodnotu jako nedílnou součást zdraví jedince, školní tělesná výchova by je tak měla přesvědčit do pohybově aktivního ţivotního stylu. Připouštějí však fakt, ţe nejzákladnějším faktorem

20

k vytvoření vztahu k pohybové aktivitě je rodinné prostředí a vzor rodičů. „Role TV je v ovlivňování postojů ţáků k celoţivotním PA nezastupitelná“ (Vašíčková, & Frömel, 2009, p. 71). Šafaříková (2010, p. 85) popisuje současný stav tělesné výchovy ve školství se slovy, ţe i předmět jako je tělesná výchova, pro předchozí generace předmět bezvýhradně oblíbený, musí nyní soupeřit s pohodlností a leností ţáků. Dále uvádí, ţe bohuţel v současné době chybí podpora pro jakoukoliv změnu v pohybové aktivnosti mládeţe. Chybí řešení této situace jak ze strany nevládních organizací, médií, škol i jejich pracovníků, tak i ze strany vlády a politických činitelů. Frömel, Novosad a Svozil (1999, p. 35) uvádějí, ţe „je zřejmé, ţe 63% aktivity, které adolescenti provádějí ve volném čase, odpovídá klasifikaci celoţivotní pohybové aktivity. Ve školní tělesné výchově je tento podíl pohybových aktivit pouze 48%.“ Je potřeba ţákům umoţnit si vybrat pohybovou aktivitu na základě vlastních zájmů. Ţák, který se zajímá o danou pohybovou aktivitu, je více motivovaný pro danou činnost a aktivně se jí účastnit a díky tomu se začíná tak formovat jeho vlastní systém hodnot pro realizaci celoţivotní pohybové aktivity (Vašíčková, & Frömel, 2009, p. 72). Rychtecký & Fialová, (2002, p. 59) popisují, jak se při monitorování ve vyučovacích jednotkách pohybovala srdeční frekvence ţáků alespoň několik minut (6-10) v pásmu vyššího zatíţení nad anaerobním prahem. Celkový výdej za vyučovací jednotku činí u dívek na středních školách 203,82 kcal•45min-1 a u chlapců 252,26 kcal•45min-1. Průměrná intenzita pohybové aktivity ve vyučovacích jednotkách je nejvyšší u chlapců na středních školách 5,28 METs. (Frömel, Novosad & Svozil, 1999, p. 36) Dále autoři navrhují, ţe by organizovaná pohybová aktivita měla být řazená u chlapců i dívek nejméně třikrát týdně v celkovém rozsahu nejméně 70 minut pro střední školu. Ve vztahu k tělovýchovné činnosti a sportu včetně školní tělesné výchovy se postoje studentů diferencují. U chlapců je pozornost soustředěna na rozvoj svalstva, zdravý rozvoj pohybových schopností a dovedností. Dívky se soustřeďují na postavu, drţení těla, zdraví a tělesnou hmotnost (Rychtecký & Fialová, 2002, p. 58).

21

1.1.1

Specifika tréninku mládeţe

Vzhledem k věku jedinců, které jsme si vybrali pro experimentální výzkum, povaţujeme za důleţité upozornit na určité specifické odlišnosti v tréninku mládeţe od tréninku dospělých. Koncem období se dovršuje tělesný vývoj, projevuje se to tím, ţe všechny orgány těla (srdce, plíce, svaly, zesílení kostí, šlach aj.) jsou v plném rozvoji a výkonnosti. Předchozí léta jsou období přestavování organismu, nyní jde o jeho budování. (Jansa & Dovalil 2009, p. 248) Tento tělesný rozvoj v konci období předznamená počátek let nejvyšší pohybové výkonnosti. Od 16 let můţeme výrazněji zvyšovat tréninkové nároky, přichází tzv. maximální trénovatelnost. Tudíţ nic nebrání k rozvoji všech pohybových schopností, značné moţnosti jsou uţ v silové a vytrvalostí oblasti, na anaerobní zatíţení je organismus také připraven. Co se týče techniky a taktiky, dochází ke zdokonalování a většího důrazu. Jansa & Dovalil (2009, p. 249); Kučera, Kolář, & Dylevský, (2011, p. 88) Měkota (2007, p. 75) společně s Kučerou, Kolářem, & Dylevským, (2011,89); Peřič (2012, p. 34) podotýkají, ţe od 14 do 18 let je nejlepší období pro rozvoj maximální síly, neboť je v tomto věku největší produkce hormonů (růstových a pohlavních), které tyto změny vytvářejí.

Sílové schopnosti Význam síly pro rozvoj sportovní výkonnosti v tomto období narůstá. Měkota (2007, p. 122) Lehnert, Novosad, Neuls, Langer & Botek (2010, p. 46) uvádí: ,, Se zvyšujícím se silovým zatížením rostou nároky na systematičnost a kontrolu silového tréninku. ´´ Ten můţe mít zpočátku podobný charakter jako z předchozího období, ale postupně však více respektuje poţadavky sportovního výkonu a systému soutěţí a začíná se více podobat tréninku dospělých. Jansa & Dovalil (2009, p. 199)

22

Dále dochází ke stoupání produkce testosteronu a zvyšuje se úroveň síly a schopnosti silového rozvoje, je potřeba klást důraz na potřeby vyvíjejícího se organismu. U dívek nastává citlivé období pro rozvoj síly a na konci, eventuelně po ukončení období maximálního přírůstku hmotnosti, u hochů 12-18 měsíců po něm. Lehnert, Novosad, Neuls, Langer & Botek (2010, p. 46) Přibliţně s tímto obdobím doporučují Lehnert, Novosad, Neuls, Langer & Botek (2010, p. 46) a Jansa, & Dovalil (2009, p. 199) zahájit nejpozději učení se technikám posilování s činkami, protoţe dochází k maximálním přírůstkům tělesné výšky a poté i síly. Ke konci období se můţe, s přihlédnutím k individuálním specifikům, přistoupit k tréninku maximální síly. Lehnert, Novosad, Neuls, Langer & Botek (2010, p. 46) zdůrazňuje, ţe je třeba mít na paměti, ţe se nejdříve dokončuje vývoj svalstva, poté vazivového aparátu. U dívek klademe důraz na horní polovinu těla, abychom udrţely proporcionalitu svalové síly.

Rychlostní schopnosti Měkota (2007, p. 136) společně s Lehnertem, Novosadem, Neulsem, Langerem & Botekem (2010, p. 64) zmiňují, ţe je rozhodující faktor věku pro trénovatelnost faktorů ovlivňujících. U mládeţe se tvoří příznivé předpoklady pro rozvoj rychlosti pohybové reakce i rychlosti pohybů díky zvýšené dráţdivosti a labilitě nervových procesů. Lehnert, Novosad, Neuls, Langer & Botek (2010, pp. 64-65) popisuje výskyt příznivých podmínek pro rozvoj rychlostních schopností ve věku 10(11)12(13) let, zejména díky plasticitě CNS a vysoké vzrušivosti, kdy se formuje nervový základ rychlostních projevů. Po roce 14. aţ 15. se přirozená dispozice zvyšování rychlosti poněkud sniţuje hlavně frekvence pohybů. Následující přírůstek rychlosti (např. lokomoce) se vysvětluje zlepšením silových schopností, zvýšení anaerobních schopností a zkvalitněním techniky. Peřič (2012, p. 34); Jansa & Dovalil (2009, p. 199)

23

Absolutní trénovatelnost rychlostní schopnosti stoupá s růstem transportní kyslíkové kapacity, a to parabolicky. Lehnert, Novosad, Neuls, Langer & Botek (2010, pp. 64-65)

Vytrvalostní schopnosti Tyto schopnosti povaţují Lehnert, Novosad, Neuls, Langer & Botek (2010, 90); Pěrič (2012, p. 34); Jansa, & Dovalil (2009, p. 199) za univerzální, neboť senzitivní období je moţné hovořit po celý ţivot. Uvádí se, ţe děti od čtyř let jsou schopné výrazných vytrvalostních výkonů. Důleţité je, aby byla rozvíjena aerobní oblast vytrvalostních schopností. Měkota (2007, p. 154) podotýká, ţe vytrvalostní schopnosti jsou geneticky determinovány asi z 60- 80%. Rozvoj tohoto dědičného vkladu není tak výrazně omezen na období adolescence jako rozvoj rychlostních či silových schopností. Jedním z vytrvalostních ukazatelů je schopnost přenosu kyslíku krví do tkání- tzv. maximální spotřebou kyslíku. Zatímco maximální hodnoty se zvyšují přibliţně do 18 let (coţ je dáno růstem postavy), relativní hodnoty (na kg hmotnosti) se zvyšují do 15 let. Pak dochází k stagnaci a často i útlumu, které však mohou mít souvislost se sniţováním mnoţství pohybové aktivity. Jansa, & Dovalil (2009, p. 199); Pěrič (2012, p. 34) Hlavní fyziologickou změnou v průběhu dospívání, která pomáhá ke zvyšování výkonnosti, je lepší ekonomika pohybu. Relativní hodnota VO2max (ml·kg -¹· min-¹) zpravidla klesá, protoţe zvýšení absolutních hodnot je spojeno s nabývající tělesnou hmotou. I kdyţ se nezvýší relativní hodnoty VO2max, zlepšení ekonomiky pohybu způsobí zvýšení rychlosti při VO2max a tento proces napomáhá ke zvýšení výkonnosti. Lehnert, Novosad, Neuls, Langer & Botek (2010, p. 91)

24

Koordinační schopnosti Při dokončování fyzické konstituce a humorální přeladění dochází k pozitivnímu vývoji i koordinačních schopností. Progrese můţe být výrazná stejně jako před nástupem puberty. Na konci tohoto období bývá dosaţeno celoţivotního maxima koordinačních schopnostmi, které jsou podmíněné výkonností. Dochází k druhému vrcholu motorického rozvoje. Na konci adolescence se také vyhraňují a stabilizují individuální motorické rysy osobnosti. Rozdíly mezi jednotlivci jsou velké a odráţí se v nich míra pohybové aktivity. Měkota (2007, p. 75) Jansa, & Dovalil (2009, p. 199) konstatují, ţe po 12. roce u chlapců a (u dívek po 11. roce můţe z důvodu pubertálních změn nastat výraznější útlum v tempu vývoje, který můţe skončit stagnací.

1.1.2 Metody rozvoje vybraných motorických schopností

V této podkapitole budeme rozebírat metody rozvoje motorických schopností u mládeţe. Zaměřili jsme se podrobněji na kondiční schopnosti a to silové, vytrvalostní a rychlostní. Specifika rozvoje silových schopností u mládeže

Lehnert, Novosad, Neuls, Langer & Botek (2010, p. 91) shrnuli ve své publikaci praktická doporučení pro silový trénink mládeţe, kde s těmito pravidly souhlasí i Dovalil et al. (2012, pp. 297–298) Posilovací cvičení by mělo být zařazeno nelépe 2x týdně. Je nutné nezapomenout, ţe svaly mladých sportovců mohou vyvíjet větší sílu, neţ je schopen pohybový aparát tolerovat, protoţe vazivová tkáň se zpevňuje aţ po dokončení vývoje svalstva.

25

Měli bychom vycházet z moţností a potřeb vyvíjecího se organismu, který je závislý na biologickém věku a stavu připravenosti nervového systému. Posilovat by se mělo především základní svalové skupiny – svaly břišní, zádové a krční (svaly podél páteře a svaly mezilopatkové), svaly dolních a horních končetin včetně pletence ramenního. Upřednostňovat dynamická komplexní cvičení, při kterých je zapojeno více svalových skupin a kloubních spojení, statická cvičení v omezené míře a s menším kontrakčním úsilím. Dbát na techniku cvičení, správné dýchání (nezadrţovat dech, překonávat odpor s výdechem, bezpečnost- mladé sportovce je třeba nechat cvičit ve středním tempu. Pomocí lokálních posilovacích cvičení se můţe vyuţívat s cílem odstranění

dysbalancí,

funkční

hypertrofie

vazů,

zlepšení

nitrosvalové koordinace (počet opakování 8-12, počet sérií 2-5, interval odpočinku 30-90 s). Překonávaný odpor (objem cvičení) se zvyšuje v průběhu posilovacího programu maximálně o 5 – 10 % za týden, zvýšení počet sérií (cca na 3 a více), cviků (cca na 8-10) a tréninkových jednotek (2-3 za týden, avšak nejdříve ob den) U současné mládeţe dochází k poklesu síly svalstva horní poloviny těla. A také k bolesti zad, kde dochází k rychlé atrofii hlubokých stabilizátorů bederní páteře a příčného svalu břišního a jádra těla. Je potřeba se na tuto skupinu svalů více zaměřit.

Specifika rozvoje rychlostních schopností u mládeže

Pro rozvoj rychlostních schopností vyplývá řada metodických zásad, které popsal Lehnert, Novosad, Neuls, Langer & Botek (2010, p. 64).

26

Intenzita cvičení musí být maximální. Délka provádění jednotlivých cvičení je ovlivněna udrţením maximální rychlosti, tj. nesmí nastoupit fáze poklesu rychlosti. Intervaly odpočinku mezi jednotlivými cviky musí zabezpečit relativně plné obnovení práceschopnosti. Technika cvičení musí být plně stabilizována a dokonale zvládnuta. Svalstvo dostatečně rozehřáto, protaţeno a uvolněno, teplota svalových skupin se musí pohybovat okolo 38,5 º C Potřeba akceptovat subjektivní pocity sportovce, aby se předešlo případnému zranění. Dlouhé zatíţení je kontraproduktivní. Stále důleţitější místo zaujímají při rozvoji rychlosti rychlostně silová cvičení (střídavé zrychlované běţecké úseky, skoky, seskoky, výskoky, hody). Přistoupíme-li k rozvíjení ve vhodném věku a volíme-li potřebné podněty, je moţné očekávat úspěchy (Lehnert et al., 2010, pp. 65–66). Trénink by měl směřovat ke stimulaci všech rychlostních schopností (reakční, cyklické i acyklické) a různých svalových skupin. Parametry zatíţení jsou obdobné jako u dospělých, vycházejí z doby štěpení a resyntézy ATP a CP. Vhodná forma pro ovlivnění rychlostních schopností jsou štafetové cvičení, netradiční pohybové úkoly, překáţkové dráhy a různá skoková cvičení. Se stimulací rychlostních schopností musíme počítat po celý rok minimálně jednou týdně, nedochází tak k poklesu aktivity rychlých svalových vláken. (Dovalil et al., 2012, pp. 296–297)

Specifika rozvoje vytrvalostních schopností u mládeže

Poznatky o adaptačních změnách při tréninku vytrvalosti mládeţe a dospělých jsou v podstatě shodné. Je moţné uţívat většinu metod rozvoje, ovšem druh cvičení, intenzita a objem se nezbytně musí přizpůsobit specifickým věkovým zvláštnostem. Trénink vytrvalosti je vhodné zahájit rozvojem základní

27

vytrvalosti zaměřené na zvýšení aerobní kapacity (Lehnert et al., 2010, pp. 90– 91). V tomto období nic nebrání přiměřeně stimulovat vytrvalostní schopnosti s aerobním základem. Jako základní prostředek můţe slouţit běh, zvláště modifikovaný fartlek, který spočívá v nepřerušovaném běhu nízkou intenzitou se zařazením rychlejšího úseku, například formou závodu (Dovalil et al., 2012, pp. 298–299). Lehnert, Novosad, Neuls, Langer & Botek (2010, p. 64) popsali doporučení pro rozvoj vytrvalosti. Výhodnější je trénovat raději častěji neţ dlouze, maximálně 5 tréninkových jednotek za týden. Pro efektivní rozvoj je vhodné pouţít širší pásma zatíţení v rozsahu přibliţně 60-90 % VO2max. Pro zvýšení hodnot ANP se vyuţívá souvislé metody s intenzitou na úrovni ANP a intervalové metody s intenzitou v rozmezí mírně pod aţ nad úrovní ANP. VO2max se zvyšuje především intervalovými metodami. Optimální intenzita 80- 90 % VO2max nebo na úrovni VO2max. Trvání zatíţení je určena vzhledem k době, kterou sportovec dokáţe udrţet při poţadované intenzitě. Pro rozvoj silové vytrvalosti je moţné pouţít běhy do kopců (např. 8x500m). Schopnost zotavování se můţe trénovat intervalovou metodou tak, ţe v intervalech odpočinku je udrţována aktivita odpovídající 60 % SFmax (mezi intenzitou aktivního odpočinku a odstraňováním laktátu z krve existuje aţ do intenzity asi 60 % VO2max lineární závislost). Je potřeba se vyhnout dlouhodobějšímu přerušení tréninku, při kterém dochází k pozvolnému poklesu vytrvalosti. V průběhu roku by se měl střídat trénink souvislý, intervalový a rychlostní.

28

1.3 Tréninkový program HIIT HIIT - high intensity interval training neboli vysoce intenzivní intervalový trénink, který je zaloţený na krátkoúsekových či krátkočasových intervalech zatíţení. Také se označuje jako sprinterský intervalový trénink (SIT – sprint interval training). (Cacek, 2007, p.19) Tschakert, Hofmann (2013, pp. 600-610) popisují intervalový trénink jako přerušovaný způsob cvičení vytrvalosti, který se vyznačuje poměrně krátkými intervaly vysoce intenzivní zátěţe se střídáním s intervaly odpočinku nebo nízké intenzity aktivity. Daussin et al. (2008) zjistili podle současných výzkumů, ze HIIT trénink přináší široké spektrum fyziologických účinků, které mohou dojít v kratším čase neţ pomocí velkoobjemových kontinuálních výkonů. Interval zatíţení se pohybuje mezi 4 aţ 60 sekundami. Interval odpočinku je potom vzhledem k intervalu zatíţení v poměru cca 1:1, 1:2, 2:1. Charakter zotavení můţe být jak aktivní (okolo 50 % VO2max.), tak i pasivní. Trénink touto metodou (alespoň v řádu týdnů) má velký efekt, přičemţ celkový objem absolvované zátěţe je poměrně nízký. (Cacek, 2007) Dosaţená adaptace na trénink je důsledkem poruchy homeostázy během cvičení (náhlá reakce). Míra těchto náhlých fyziologických reakcí je silně ovlivněna specifickým předepisování jednotlivých komponentů, jako jsou intenzita, trvání zatíţení a fáze zotavení. Tschakert, Hofmann (2013, pp. 600-610)

1.3.1

Historie HIIT

Billat (2001, pp. 13-31) zmiňuje, ţe intervalový trénink byl pouţit v soutěţních sportech jiţ od počátku 20. století. Běţci na střední a dlouhé tratě, jako jsou finští atleti Hannes Kolehmainen (3-násobný olympijský vítěz ve Stockholmu 1912) a Pavoo Nurmi (9-násobný olympijský vítěz v letech 1920 aţ 1928) pouţívali intervalový trénink, při kterém dosahovali rychlosti podobné na úrovni jejich specifické závodní rychlosti. 29

Kromě toho se pouţíval i trénink (běh v terénu a lyţování) v různých intenzitách nazývající se "fartlek," který byl zařazen do tréninku různých vytrvalostních sportů. Emil Zátopek československý běţec a trojnásobný olympijský drţitel zlaté medaile v roce 1952 byl nejslavnějším sportovcem, který zpopularizoval intervalový trénink. V té době trenéři pouţívali specifické závodní rychlosti z 800 aţ 5000 m pro předepsání intervalu intenzity a nebrali v úvahu jakékoliv fyziologické parametry. Tschakert, Hofmann (2013, pp. 600-610)

První popis intervalového tréninku ve vědecké publikaci byl vydán Reindellem a Roskammem v roce 1959 (in Tschakert, Hofmann,2013, pp. 600610). V 1960 švédská výzkumná skupina Irma a Per Olaf Astrand a Erik Hohwü Christensen zveřejnili studie o intervalovém tréninku, kde se zaměřovali na reakce laktátu (La), spotřebu kyslíku (VO2) a srdeční frekvenci (HR) při cvičení v různém zatíţení a během nepřetrţitého cvičení. (in Tschakert, Hofmann,2013, pp. 600-610) Ve svém výzkumu Saltin et al (1976, pp. 23–51) poukázal na nízkou hladinu LA a malé oscilace VO2 mezi zátěţí a zotavení během krátkých intervalů, zatímco při dlouhých intervalů získá vysokou úroveň La a dochází ke značným rozdílům mezi hodnotami VO2 při fázi zatíţení a fázi zotavení. Nicméně za posledních 20 let je intervalový trénink stále více pouţíván také pro rekreačně aktivní jedince, týmové sporty a také raketové sporty. Ukázalo se, ţe krátké intervaly maximální intenzity vyvolává podobné účinky na aerobní systém u rekreačně aktivních jednotlivců jako tradiční vytrvalostní trénink, ale úspora času je víc neţ viditelná (nízce objemový trénink interval s vysokou intenzitou). Gibala (2012, pp. 428-32) Wisloff (2007, pp. 139-146) uvádí, ţe v posledních 10 letech intervalové cvičení dosáhlo dalšího významu, co se týká vytrvalostního tréninku. Tento typ tréninku byl pouţit nejen u zdravých lidí, ale dá se také aplikovat v rehabilitaci různých druhů chronických chorob. Tabata at al, (1996, pp. 1327-132) také poukazuje na účinnost intervalového tréninku. Při výzkum prováděný v Národním institutu Fitness a sport v Tokiu byl pouţit trénink, který obsahoval 20 sekund zatíţení maximální 30

intenzity a 10 sekund odpočinku, 8x opakování. Po 8 týdnech tohoto intervalového tréninku anaerobní kapacita byla zvýšena o 28%, zatímco V02 max se zvýšila o 14%. Tabatovu teorii potvrdili i řada dalších studií např. Burgomaster, et al (2008, pp. 158-161) zjistil, ţe vysoce intenzivní intervalový trénink HIIT vyvolává specifické metabolické adaptace a stimuluje rapidní zlepšení oxidativní kapacity svalů, které jsou naprosto porovnatelné s efekty tradičního vytrvalostního tréninku. Studie Gibaly et al (2006, pp. 901-911) prokázala, ţe 2,5 hodiny objemu absolvovaného prostřednictvím nízko-objemového HIIT vyvolává podobné biochemické změny ve svalu jako 10,5 hodin strávených tréninkem kontinuálními metodami. Výzkum prováděný na univerzitě v Montrealu prokázal, ţe 15 sekundový interval intenzivního tréninku je optimální pro zvýšení maximální kapacity kyslíku u pacientů s ischemickou chorobou srdeční. Tschakert, Hofmann (2013, pp. 600-610)

1.3.2 Morfologické a fyziologické změny

Joseph G. Jacko, MD (2012) zmiňuje, ţe vysoká intenzita intervalový trénink je lepší neţ aerobní cvičení na zlepšení metabolismu, citlivosti na inzulín, produkci růstového hormonu a uvolňování testosteronu, a produkcí oxidu dusnatého. K dosaţení těchto výhod cvičení musí být provedeny nejméně ve výši 85% aţ 90% maximální tepové frekvence. Metabolismus Ve srovnání s aerobním cvičení, HIIT se spojuje hlavně s procesem EPOC, nebo-li nadměrná spotřeba kyslíku po zátěţi. To znamená, ţe metabolismus zůstává zvýšený i po tréninkové jednotce HIIT ve srovnání s aerobním cvičením. Ukázalo se, ţe spalovací účinky tuků přetrvává po dobu aţ 24 hodin po zátěţi od doby, kdy trénink byl ukončen. Trávicí systém začne pracovat v době, kdy uţ se 31

nevěnujeme cvičení. Proto je mnohem důleţitější spálit více kalorií v počátečním klidu, neţ v průběhu cvičení. Citlivost na inzulín Joseph G. Jacko, MD (2012) zmiňuje, ţe při inzulínové rezistenci (dále IR) dochází k hromadění glukózy v krvi, místo aby byla absorbována tělesnými buňkami. Tzv. IR je stav, při kterém tělo nedokáţe efektivně vyuţívat produkovaný inzulín. Díky zlepšení buněčného metabolismu svalových buněk se zlepší tato citlivost na inzulín. Tomu můţe napomoct HIIT trénink, který navozuje lepší metabolické adaptace na buněčné úrovni, neţ je tomu u aerobního cvičení. Studie ukazují, ţe při HIIT dochází ke zlepšení VO2max a sníţení rizikových faktorů spojených s metabolickým syndromem. Zvýšená tvorba růstového hormonu a testosteronu Růstový hormon má tzv. hojící efekt u dospělých a také hraje důleţitou roli v udrţování zdravé tělesné kompozici. Studie růstového hormonu výměně u dospělých s nedostatkem růstového hormonu konzistentně ukazují pokles tělesného tuku a zvýšení svalové hmoty. Hormonální reakce na výkon se značně liší mezi aerobním cvičením a HIIT. U obou typů tréninku se uvolňuje kortizol podobně. Rozdíl nastává u HIIT tréninku, při kterém dochází k uvolňování i testosteronu a růstového hormonu. Tento fakt vysvětluje, proč vytrvalostní sportovci jsou často štíhlý a šlachovití, zatímco sprinteři jsou svalnatější a mají niţší procento tělesného tuku. Joseph G. Jacko, MD (2012) Produkce Oxidu dusnatého Produkce oxidu dusnatého, je synonymem pro endoteliální zdraví. Oxid dusnatý posiluje imunitní systém a povaţuje se za chemický mediátor pro mnoho biochemických reakcí. Oxid dusnatý je produkován v reakci na smykovém napětí průtoku krve proti tepenným stěnám. Pro stimulaci produkci oxidu dusnatého, se musí cvičení provádět alespoň střední intenzity. Při příliš nízké intenzitě není 32

zvýšená produkce oxidu dusnatého zaznamenána. Studie Tjonna et al., 2008 (in Joseph G. Jacko, MD, 2012) srovnává HIIT trénink o maximální intenzitě (9095% maximální spotřeby kyslíku) s aerobním tréninkem střední intenzity 70% maximální spotřeby kyslíku, kde se prokazuje, ţe větší zlepšení VO2max a funkci endotelu proběhla ve skupině HIIT tréninku.

1.3.3 Metody rozvoje pomocí HIIT

Dle Zuhla & Kravitze (2012) spočívá k rozvoji v HIIT tréninku zahrnuje rozvoj dvě hlavní sloţky: délka trvání, intenzitu a frekvenci vysoké intenzity (nebo "interval zatíţení"); a délka obnovy (nebo-li interval odpočinku). Interval zatíţení můţe trvat od 5 sekund do 8 minut. Siloví sportovci mají tendenci provádět kratší intervaly zatíţení (5-30 sekund), zatímco vytrvalostní sportovci mají delší intervaly zatíţení od 30 sekund aţ 8 minut. (Kubukeli, Noakes a Dennis, 2002). Intenzita intervalu zatíţení by se měla pohybovat od 80% více neţ 100% maximální spotřeby kyslíku (VO2max), HRmax nebo maximálním výkonem. Intenzita intervalu odpočinku se můţe pohybovat od pasivního vyuţití (velmi pomalý pohyb) aţ k aktivnímu vyuţití asi 50% -70%. Vztah mezi zatíţením a odpočinkem je důleţitý faktor. Mnoho studií pouţívají poměr zatíţení k odpočinku. Například, poměr 1:1 můţe značit 30 sekund zatíţení s následujícími 30 sekundy odpočinku. Poměru 1:2 by znamenala 30 sekundový interval zatíţení s následující 1 minutou intervala odpočinku. Poměr musí být navrţen tak, abych dokázal narušit specifický energetický systém organismu. Zuhla & Kravitze (2012) Přehled tréninkových metod HIIT dle Herodeka, Simonovice, Pavlovice and Stankovice (2014)  Udrţuje se trénink do selhání svalů (někdy i déle), s cílem podpořit nový růst svalů. 33

 Návrh krátkých tréninkových programů (45 min nebo méně)  Trénuje se komplexní skupina svalů po dobu ne více neţ jednou týdně, a je potřeba umoţnit dobu zotavení pro svalový růst.  Doba zotavení se liší od člověka k člověku, pokud nejsou patrné výsledky, je moţné, ţe jde o přetrénovaní.  Kaţdé opakování by mělo být vysoce kvalitní a řízené.  Zpomalte tempo, pokud dochází k extrémní svalové kontrakci.  Vysoce kvalitní výţivový reţim je stejně důleţitý jako vysoce kvalitní tréninkový program. V následujícím textu popisujeme různé provedení HIIT od různých autorů.

PROGRAM 1: dle Musa et al. (2009). Warm-up: lehký běh na trati-10 minut Interval zatížení: 800 m běh na přibliţně 90% maximální srdeční frekvence (na základě odhadovaného HRmax: 220 - věk). Kaţdý interval 800 m by měl být měřen. Interval odpočinku: poklus nebo chůze stejnou dobu trvání zátěţe běhu na 800 metrů. Poměr zátěže a odpočinku: 1: 1. Frekvence: 4 opakování této sekvence, pokud je to moţné. Cool-down: 10 minut poklus. Poznámka: interval vzdálenosti lze nastavit od 200 do 1000 metrů. Také délka intervalu odpočinku lze různě nastavit dle výkonnosti jedince.

PROGRAM 2: dle Tabata et al. (1996) Sprinterský intervalový trénink Warm-up: 10 minut lehkého běhu. Interval zatížení: 20 sekund sprint na maximální závodní rychlosti. Interval odpočinku: 10 sekund poklusu nebo chůze po kaţdém sprintu. Poměr zátěže a odpočinku: 2:1.

34

Frekvence: 3 série nebo sady 10-15 intervalech. 4 minuty odpočinku mezi sériemi. Cool-down: 10 minut poklus. Poznámka: Jedná se o sprintové cvičení. Prvních pár intervalů by mělo být pomalejších a nechat přizpůsobit svaly cvičení. Je důleţité, aby nedošlo k poškození svalů při maximálním sprintu. Důleţité je kvalitní zahřátí před samotnými sprinty. Tento způsob tréninku intervalů a odpočinku lze cvičit pomocí vlastní váhy a na minimálním prostoru.

PROGRAM 3: dle Seilera a Hetleilida (2005). Běžecký trénink Warm-up: 10 minut poklus Interval zatížení: Běţecký náklon je 5% stupňů a rychlost 5 km/h se střídá s vysokým intenzivním intervalem zvyšující se na rychlost 8-9,5 km/h, bez změny úrovně. Kaţdý interval by měl trvat 1 minutu. Interval odpočinku: 2 minuty chůze rychlostí 5 km/h. Bez ţádného náklonu. Poměr zátěže a odpočinku 1: 2. Frekvence: 6-8 opakování této sekvence. Cool-down: 5-10 minut poklus. Poznámka: Interval délky a interval odpočinku lze nastavit dle výkonnosti jedince.

1.3.2 Komponenty a zásady HIIT

Na rozdíl od neustálého cvičení, které obsahuje pouze intenzitu zátěţe a celkovou dobu trvání, přerušované cvičení se skládá z 5 hlavních částí: vrchol intenzity pracovní zátěţe (ppeak), vrchol trvání pracovní zátěţe (tpeak), obnova zatíţení (Prec), doba zotavení (TREC), a střední zatíţení (Pmean), jehoţ výsledkem druhé 4 můţe být odpovídajícím způsobem vypočítat nebo nastavit jako samostatný determinant.10 počet intervalů, coţ znamená celkové trvání

35

cvičení je další proměnná HIIT zásad. Ve svém nedávném výzkumu Buchheit a Laursen14 také zmínil počet sérií, trvání a intenzity ve fázích zotavení mezi sérií a cvičení modality (např. běh vs. jízda na kole), jako další determinanty intervalového cvičení. Nicméně, oni nepovaţovali Pmean jako relevantní proměnnou. Ppeak se obvykle nachází mezi výkonem na anaerobním práhem 2 a "all-out", cvičení, a tpeak se pohybuje od několika sekund aţ po několik minut. Tyto ppeak fáze jsou odděleny obdobími nízko (nebo středně závaţné) intenzitě cvičení, nebo pasivního vyuţití s Tzázn, které mohou být kratší neţ stejná nebo delší neţ tpeak. Zejména velmi skrovné informace jsou k dispozici o nastavení Pmean. Vzhledem k různým potenciální kombinace ppeak, tpeak, Preč, a Tzázn, není divu, ţe existuje mnoţství různých variant na přerušované cvičení pouţívané ve vědeckých studií a cvičení odborné přípravy. Například, Trapp et al18 pouţity sprint cvičení po dobu 8 sekund při pracovních fází a pomalé šlapání na 12 sekund během fáze obnovy, zatímco Helgerud et al16 pouţité (mimo jiné) 4 minuty pracovní fáze při 90% aţ 95% HRmax a 3 minuty fáze obnovy na 70% HRmax. I přes tuto různorodost pouţitých Hiie reţimů, blahodárné účinky by mohlo být dosaţeno v různých Hiie studiích a různých předmětů (vysoce kvalifikované, stejně jako zdravé se sedavým způsobem ţivota a nemocných, jednotlivci). Z tohoto důvodu, by se dalo předpokládat, ţe přesný předpis Hiie není relevantní. Nicméně izolovaná manipulace kaţdého single proměnná má pravděpodobně přímý dopad na akutní metabolické a kardiopulmonární (a neuromuskulárních) reakcí v průběhu cvičení.4-li 2 nebo více sloţek manipulovat současně, dopady na fyziologické reakce jsou sloţitější a také obtíţnější na predict.14 Tyto akutní reakce vedou ke konkrétní střednědobé a dlouhodobé vzdělávací úpravy na jedné straně, a na druhé straně by mohly představovat určitá zdravotní rizika, zejména u nemocných osob. Proto je pochopení akutních fyziologických mechanismů vyprovokován manipulací (interval) nastavení cvičení má velký význam v cvičení fyziologie výzkumu. Různé přerušovaných cvičení reţimů pouţívaných v různých studiích můţe naznačovat, ţe akutní fyziologické reakce při Hiie nuceni zejména cvičení předpisy nejsou jasné podrobně nebo nejsou brány v úvahu; standardizované a konzistentní přístup k předpis Hiie stále chybí.

36

2 CÍLE, HYPOTÉZY A ÚKOLY PRÁCE

2.1 Cíle práce Hlavním cílem práce je zjistit efektivitu intervenčního HIIT programu na celkovou kondici studentů střední školy, pokud budeme tento trénink aplikovat v tělesné výchově a to pouze 1x týdně.

2.2 Hypotézy V souvislosti s vytyčeným cílem byly stanoveny tyto hypotézy:

H1: Vlivem aplikace osmitýdenního intervenčního HIIT programu dojde u experimentální skupiny k vyššímu nárůstu svalové hmoty v porovnání u skupin kontrolní. H2: Vlivem aplikace osmitýdenního intervenčního HIIT programu dojde u experimentální skupiny k většímu úbytku procenta tělesného tuku v porovnání skupiny kontrolní.

2.3 Úkoly Na základě stanovení cílů a hypotéz práce byly stanoveny následující úkoly: Ú1:

Prostudovat odbornou literaturu, která se týká zkoumané problematiky

a v teoretické části práce podat ucelený přehled. Ú2: Sestavit vhodná cvičení HIIT charakteru, která budeme aplikovat v jednotlivých tréninkových jednotkách po dobu osmi týdnů. .

37

Ú3: Provést úvodní testování pomocí přístroje InBody u experimentální a kontrolní skupiny a dále aplikovat intervenční program po dobu osmi týdnů na experimentální skupinu. . Ú4: Po ukončení tohoto programu provést závěrečné testování pomocí InBody u obou skupin a zjištění zda aplikace tohoto programu ovlivnila úroveň celkové kondice. Ú5: Naměřené hodnoty zpracovat a vyhodnotit pomocí statistických a grafických programů.

38

3

METODIKA PRÁCE V této kapitole uvedeme metodiku výzkumu, tj. stanovení výzkumné situace,

dále popis zkoumaného souboru a způsob jeho výběru. Popíšeme metody práce, kde přiblíţíme přístroj InBody170, který jsme pouţili pro sběr dat a vysvětlíme způsob zpracování a vyhodnocení získaných dat. Dále uvedeme organizaci práce.

3.1 Stanovení výzkumné situace Prostor pro testování vybrané skupiny studentů nám poskytla Střední škola Bezpečnostně právní akademie, s.r.o., Brno. Náš intervenční HIIT program byl aplikován 1x týdně po dobu 8 týdnů v tělocvičně v Novém Lískovci na adrese Rybnická 75, Brno.

3.2 Popis zkoumaného souboru, způsob výběru Při záměrném výběru výzkumného souboru jsme kladly důraz na sportovní zaměření školy, kde je za potřebí jednou ročně absolvovat preventivní sportovně lékařskou prohlídku. HIIT tréninky kladou obrovské nároky na srdeční činnost, proto jsme chtěli minimalizovat riziko moţného selhání srdce či jiných kardiovaskulárních poruch. Pozorovaným souborem byli studenti prvního ročníku narozených (rok 1998 - 1999), tudíţ věková hranice se pohybovala kolem 16- 17 letech. Testování proběhlo na souboru 59 probandů, 21 dívkách a 38 chlapcích. 4 probandi se nezúčastnili vstupního měření a 6 probandů se nezúčastnilo závěrečného měření, proto jsme je nemohli zahrnout do závěrečného srovnání výsledků.

39

3.3 Použité metody 3.3.1 Metody získávání dat Pro zjištění vlivu intervenčního programu HIIT jsme pouţili pro odběr dat počáteční a závěrečné testování pomocí vyšetření přístrojem In Body 720 (obr.7) vyuţívající nejnovější technologii DSM-BIA. Jedná se o metodu segmentálního měření pomocí 8 - bodových dotekových elektrod, která je světově patentovanou technologií. Určuje rozloţení podkoţního tuku, svalové hmoty, minerálních látek a vody v těle a v jeho jednotlivých částech. Z rozdílu změřených hodnot bioimpedancí jednotlivých částí těla (trup, pravá noha, levá noha, pravá paţe, levá paţe) a jednotlivých tkání (tuk, svaly, kosti, voda) přístroj diagnostikuje obsah svalů, vody, minerálních látek a tuku v těle, jejich rozloţení, symetrii tohoto rozloţení, vyhodnotí stupeň nadváhy, obezity či podvýţivy, stanoví index fyzické kondice a bazální metabolismus. (Riegerová, Přidalová, & Ulbrichová, 2006) Před vlastní procedurou byly probandi obeznámeny se základními pokyny a podepsaly informovaný souhlas s účastí na výzkumu. Měření proběhlo v laboratoři na Katedře Podpory zdraví na FSpS v Brně za standardních podmínek daných manuálem pouţívaných přístrojů. Pro zajištění přesnosti při měření je potřeba dodrţovat následující pravidla (Biospace, 2009): 1. Ujistit se, ţe se test provádí před jídlem. Hmota jídla se počítá jako váha a můţe být příčinou chyby měření. 2. Ujistit se o pouţití toalety. I kdyţ moč a stolice se nezahrnují jako prvky sloţení těla, jejich objem je zahrnut do měření váhy. To by mohlo vést k biologické chybě. 3. Necvičit těsně před prováděním testu. Namáhavé cvičení, nebo prudké pohyby mohou způsobit dočasné změny ve sloţení těla. 4. Zůstat v klidu stát asi pět minut. Tělesná voda má totiţ tendenci stěhovat se do dolních konců těla, jakmile osoba stojí nebo kdyţ vstane.

40

5. Neprovádět test těsně po sprchování nebo po sauně. Pocení způsobuje dočasné změny ve sloţení těla osoby. 6. Neprovádět měření během menstruačního cyklu. U ţen dochází během menstruačního cyklu ke zvýšení tělesné vody. 7. Test provádět při normální teplotě (20°C – 25°C). 8. Jestliţe se provádí opakovaný test, je potřeba se ujistit, ţe bude proveden ve stejných podmínkách. (Riegerová, Přidalová, & Ulbrichová, 2006, p. 228; Biospace, 2009).

Obr.7 Přístroj InBody 720 Ukázka tetrapolárního přístroje pro stanovení bioelektrické impedance (www.inbody.cz/inbody720.php)

41

3.3.2

Způsob zpracování a vyhodnocení získaných údajů

Na zpracování získaných dat byl vyuţit program Microsoft Office Excel 2010 a také program Statistica 12 od společnosti Statsoft. Naměřené výsledky testovaných probandů byly nejprve vyhodnoceny pomocí základních statistických údajů, jako je aritmetický průměr, medián, rozptyl a směrodatná odchylka. Poté byla provedena komparace výsledků pomocí ANOVY testu, neboli analýza rozptylu. Hodnocení probíhalo na zvolené hladině významnosti p = 0,05, tj. hladina testu nebo pravděpodobnost chyby prvního druhu; p = 0,05 znamená 5% pravděpodobnost zamítnutí nulové hypotézy. Výsledky jsou zpracovány do krabicových grafů a tabulek, ke kterým bude provedeno vyhodnocení získaných dat.

3.4 Organizace práce Úvodní měření na InBody experimentální skupiny proběhlo 14.10. a kontrolní skupina 15.10. v laboratoři na Katedře Podpory zdraví na FSpS v Brně. Závěrečné měření experimentální skupiny proběhlo 16.12. a kontrolní skupiny 17.12. Intervenční program probíhal od 21.12.2014 do 14.12.2014. Náš výzkum se konal během tělesné výchovy našich probandů. Po organizační stránce byla potřeba trénink sloučit s tělesnou výchovou tak, aby probandi nebyli 8 týdnů ochuzeni o učivo z TV, proto jsme museli skupinu probandů rozdělit na dvě části. Nejprve proběhla úvodní část zahřátí organismu, dále uvolňovací a protahovací cvičení a následně jsme probandy rozdělily na dvě části. Jedna skupina cvičila náš intervenční program a druhá skupina se věnovala tělesné výchově. Po uplynutí hlavní části našeho programu jsme skupiny prohodili a na závěr jsme provedli statický strečink a relaxaci, který probíhal s celou skupinou společně. Všechny tréninkové jednotky proběhly v naprostém pořádku a pokaţdé byly dodrţeny správné principy (vhodné zahřátí před tréninkem, dodrţení správné

42

techniky provedení cviků apod.). Tréninky byly testovanými osobami prováděny v intenzitě, která byla adekvátní pro pouţití tréninkových metod. Po celou dobu výzkumu testované osoby dodrţovaly tréninkový program, který měly individuálně nastaven jiţ před prvním testováním. Tímto jsme chtěli minimalizovat ovlivnění výzkumu změnami jejich běţné tréninkové přípravy. Podrobný popis jednotlivých cvičení z tréninkových jednotek jsou uvedeny v Příloze 1. a v Příloze 2.

43

4 VÝSLEDKY A DISKUZE V této kapitole uvedeme statistické vyhodnocení a grafické zpracování naměřených dat. Budeme zde srovnávat výsledky experimentální a kontrolní skupiny.

4.2 Vyjádření k H1:

H1: Vlivem aplikace osmitýdenního intervenčního HIIT programu dojde u experimentální skupiny k vyššímu nárůstu svalové hmoty v porovnání u skupin kontrolní. Posouzení kvantitativních změn v množství svalové hmoty u celkové skupiny

Tab. 2 ANOVA test významnosti kosterního svalstva- celková skupina

Efekt

Abs. člen skupina Chyba KS KS*skupin a Chyba

ANOVA při opakovaných měřeních (data) Sigma-omezená parametrizace Dekompozice efektivní hypotézy SČ Stupně PČ F volnosti 88312,69 1 88312,69 1767,338 94,12 1 94,12 1,884 2348,56 47 49,97 4,92 1 4,92 15,790 0,00 1 0,00 0,001 14,65

47

p 0,000000 0,176443 0,000242 0,979661

0,31

Z (tab.2) vyplývá, ţe hodnoty experimentální skupiny s kontrolní skupinou vykazují p koeficient (p= 0,589866). Dle stanovené 5% hladiny významnosti je p>α (0,979661>0,05) coţ znamená, ţe mezi hodnotami naměřenými před a po intervenci není statisticky významný rozdíl. V celkovém hodnocení kontrolní a experimentální skupiny není signifikantní vliv intervence na sledovanou skupinu.

44

34

33

kosterní svalstvo (kg)

32

31

30

29

28

27

26

skupina kontrolní skupina experimentální

kosterní svalstvo PRE (kg) kosterní svalstvo POST (kg)

Graf. 1 Kvantitativní změny množství kosterního svalstva u celkové skupiny Legenda: Kosterní svalstvo PRE (kg)- průměrná hodnota před intervencí Kosterní svalstvo POST (kg)- průměrná hodnota po intervenci (kg)- vyjádření grafu v kilogramech

Tab. 3 Popisná statistika kvantitativních změn kosterního svalstva PRE a POST intervenci u celkové experimentální a kontrolní skupiny

Proměnná

Popisné statistiky (data) Zhrnout podmínku: v1="experimentální" Počet Průměr Sm.odch. probandů

Popisné statistiky (data) Zhrnout podmínku: v1="kontrolní" Počet Průměr Sm.odch. probandů

kosterní svalstvo PRE

25

28,82

5,418

24

30,78

4,279

kosterní svalstvo POST

25

29,27

5,647

24

31,23

4,532

Legenda: PRE- před intervencí POST- po intervenci

45

Z grafu (č. 1) je patrné, ţe experimentální skupina se za dobu intervenčního programu zlepšila. Z (tab.3) vyčteme změnu o 0,45 kg. U kontrolní skupiny došlo také ke zlepšení a to o 0,45 kg. Vzhledem k tomu, ţe u experimentální a kontrolní skupiny došlo ke stejnému zlepšení, můţeme předpokládat, ţe intervenční program neměl pozitivní účinek na kvantitativní změnu mnoţství kosterního svalstva. Domníváme se, ţe experimentální skupina neukazuje pozitivní účinky z důvodu nízké dotace cvičení.

Posouzení kvantitativních změn v množství svalové hmoty u chlapců Tab. 4 ANOVA test významnosti kosterního svalstva- chlapci ANOVA při opakovaných měřeních (data) Sigmaomezená parametrizace Dekompozice efektivní hypotézy Zhrnout podmínku: v2="Chlapci" SČ Stupně PČ F p

Efekt

volnosti 67367,84

1

67367,84

2727,565

0

0,99

1

0,99

0,04

0,843102

716,27

29

24,7

KS

6,83

1

6,83

22,297

0,000055

KS*skupina

0,09

1

0,09

0,297

0,589866

Chyba

8,88

29

0,31

Abs. člen skupina Chyba

Z (tab.4) vyplývá , ţe hodnoty chlapců z experimentální skupiny s chlapci z kontrolní skupiny vykazují p koeficient (p = 0,589866). Dle stanovené 5% hladiny významnosti je p>α (0,589866>0,05). To znamená, ţe mezi hodnotami naměřenými před a po intervenci není statisticky významný rozdíl. V celkovém hodnocení chlapců z kontrolní a experimentální skupiny není signifikantní vliv intervence na sledovanou skupinu.

46

Zhrnout podmínku: v2="Chlapci" 36,0 35,5 35,0


34,5 34,0 33,5 33,0 32,5 32,0 31,5 31,0 30,5 30,0



Graf. 2 Kvantitativní změny množství kosterního svalstva -chlapci Legenda: Kosterní svalstvo PRE (kg)- průměrná hodnota před intervencí Kosterní svalstvo POST (kg)- průměrná hodnota po intervenci (kg)- vyjádření grafu v kilogramech

Tab.5 Popisná statistika kvantitativních změn kosterního svalstva PRE a POST intervenci chlapců z experimentální a kontrolní skupiny

Proměnná

Popisné statistiky (data) Zhrnout podmínku: v2="Chlapci" AND v1="experimentální" Počet Průměr Sm.odch. probandů

Popisné statistiky (data) Zhrnout podmínku: v2="Chlapci" AND v1="kontrolní" Počet Průměr Sm.odch. probandů


15

32,56

3,289

16

32,74

3,728


15

33,15

3,515

16

33,48

3,58

47


Graf (č.2) znázorňuje zlepšení experimentální skupiny po dobu intervenčního programu. Z (tab. 5) můţeme vyčíst, ţe u experimentální skupiny došlo k nárůstu mnoţství svalové hmoty o 0,59 kg. U kontrolní skupiny došlo také ke zlepšení. Došlo dokonce k většímu nárůstu mnoţství kosterního svalstva neţ u experimentální skupiny a to o 0,74 kg. Znamená to, ţe na nárůst mnoţství kosterního svalstva neměl vliv náš intervenční program, ale můţeme předpokládat, ţe za pozitivní změnu mohou povinné pohybové aktivity probandů prováděné ve škole a ve volném čase.

Posouzení kvantitativních změn v množství svalové hmoty u dívek Tab.6 ANOVA test významnosti kosterního svalstva- dívky ANOVA při opakovaných měřeních (data) Sigmaomezená parametrizace Dekompozice efektivní hypotézy Zhrnout podmínku: v2="Dívky" SČ Stupně PČ F p

Efekt

volnosti 22342,61

1

22342,61

2970,61

0

skupina

107,17

1

107,17

14,249

0,001659

Chyba

120,34

16

7,52

KS

0,02

1

0,02

0,111

0,743364

KS*skupina

0,34

1

0,34

1,639

0,218707

Chyba

3,33

16

0,21

Abs. člen

Z (tab.6) vyplývá, ţe hodnoty dívek z experimentální skupiny s dívkami z kontrolní skupiny vykazují p koeficient p= 0,218707. Dle stanovené 5% hladiny významnosti je p>α (0,218707>0,05), coţ znamená, ţe mezi hodnotami naměřenými před a po intervenci není statisticky významný rozdíl. V celkovém hodnocení dívek z kontrolní a experimentální skupiny není signifikantní vliv intervence na sledovanou skupinu.

48

Zhrnout podmínku: v2="Dívky" 29

28


27

26

25

24

23

22

21



Graf 3. Kvantitativní změny množství kosterního svalstva -dívky Legenda: Kosterní svalstvo PRE (kg)- průměrná hodnota před intervencí Kosterní svalstvo POST (kg)- průměrná hodnota po intervenci (kg)- vyjádření grafu v kilogramech

Tab.7 Popisná statistika kvantitativních změn kosterního svalstva PRE a POST intervenci dívek z experimentální a kontrolní skupiny

Proměnná

Popisné statistiky (data) Zhrnout podmínku: v2="Dívky" AND v1="experimentální" Počet Průměr Sm.odch. probandů

Popisné statistiky (data) Zhrnout podmínku: v2="Dívky" AND v1="kontrolní" Počet Průměr Sm.odch. probandů


10

23,21

1,769

8

26,88

2,055


10

23,46

1,783

8

26,73

2,309

49

Legenda PRE- před intervencí POST- po intervenci

Graf (č.3) znázorňuje zlepšení dívek z experimentální skupiny po dobu intervenčního programu. Z (tab. 7) můţeme vyčíst, ţe u dívek z experimentální skupiny došlo k nárůstu mnoţství kosterního svalstva o 0,25 kg. U dívek z kontrolní skupiny došlo k úbytku svalové hmoty a to o 0,15 kg. Sice podle statistiky rozdíl v mnoţství nárůstu kosterního svalstva není významný u dívek z experimentální skupiny, ale v porovnání s dívkami z kontrolní skupiny bychom mohli tvrdit, ţe určitý vliv intervenčního programu byl pravděpodobný. Podle grafu (č.3) vidíme, ţe experimentální dívky ve srovnání s dívkami z kontrolní skupiny jsou na menší úrovni mnoţství kosterního svalstva. Můţeme proto předpokládat, ţe náš intervenční program má vliv na méně trénované jedince.

Graf. 4 Shrnutí počtu pozitivních a negativních změn v mnoţství kosterního svalstva u probandů

50

Legenda: zelený sloupec (zvýšení)- pozitivní změna- nárůst mnoţství kosterního svalstva červený sloupec (sníţení)- negativní změna- úbytek mnoţství kosterního svalstva

V grafu č.4. jsme shrnuli výsledky počtu probandů, u kterých došlo k pozitivním a negativním změnám v mnoţství kosterního svalstva. Z grafu (č. 4) můţeme vyčíst zjištění, ţe celkově došlo u experimentální skupiny ke zvýšení mnoţství svalové hmoty u 84% probandů. U 86,67 % chlapců z experimentální skupiny došlo k nárůstu mnoţství kosterního svalstva a pozitivně dopadlo 80% dívek z experimentální skupiny. U celkové kontrolní skupiny došlo k nárůstu mnoţství kosterního svalstva u 66,67 % probandů. U 87,5 % chlapců došlo k pozitivním změnám v nárůstu a výsledky u dívek dopadly pozitivně jen u 25 % a u 75 % dívek došlo k úbytků mnoţství kosterního svalstva. Dle statistických výpočtů nám vyšlo, ţe mezi hodnotami naměřenými před a po intervenci není statisticky významný rozdíl. Graf (č.4) nám ukazuje počet probandů, u kterých došlo k nárůstu kosterního svalstva a jejich rozdíl v počtu probandů mezi experimentální a kontrolní skupinou. Experimentální skupina byla v celkovém srovnání úspěšnější o 17,33%. Při srovnání skupin dívek nám vyšlo o 55 % více dívek z experimentální skupiny, u kterých došlo k nárůstu mnoţství kosterního svalstva neţ u skupiny kontrolní. Počty chlapců, u kterých došlo pozitivním změnám, byly téměř stejné.

4.2 Vyjádření k H2 H2: Vlivem aplikace osmitýdenního intervenčního HIIT programu dojde u experimentální skupiny k většímu úbytku procenta tělesného tuku v porovnání skupiny kontrolní. Posouzení kvantitativních změn v procentech tělesného tuku u celkové skupiny

51

Tab.8 ANOVA test významnosti procenta tělesného tuku- celková skupina ANOVA při opakovaných měřeních (data) Sigmaomezená parametrizace Dekompozice efektivní hypotézy SČ Stupně PČ F p

Efekt

volnosti Abs. člen skupina Chyba TUK TUK*skupina Chyba

20303,27

1

20303,27

250,4756

0

57,96

1

57,96

0,7151

0,402054

3809,77

47

81,06

1,3

1

1,3

1,2203

0,274927

1,02

1

1,02

0,9541

0,333681

50,04

47

1,06

Z (tab. 8) vyplývá, ţe hodnoty experimentální skupiny s kontrolní skupinou vykazují p koeficient (p=0,333681) Dle stanovené 5% hladiny významnosti je p>α (0,333681>0,05) coţ znamená, ţe mezi hodnotami naměřenými před a po intervenci není statisticky významný rozdíl. V celkovém hodnocení kontrolní a experimentální skupiny není signifikantní vliv intervence na sledovanou skupinu.

52

19 18 17

tělesný tuk (% t.h.)

16 15 14 13 12 11 10

tělesný tuk PRE (% t.h.)


tělesný tuk POST (% t.h.)

Graf 5. Kvantitativní změny procenta tělesného tuku u celkové skupiny Legenda: Tělesný tuk PRE (%t.h.)- průměrná hodnota před intervencí Tělesný tuk POST (%t.h.)- průměrná hodnota po intervenci (%t.h.)- vyjádření hodnot v procentech tělesné hmotnosti

Tab. 9 Popisná statistika kvantitativních změn procenta tělesného tuku PRE a POST intervenci u celkové experimentální a kontrolní skupiny

Proměnná

Popisné statistiky (data) Zhrnout podmínku: v1="experimentální" Počet Průměr Sm.odch. probandů

Popisné statistiky (data) Zhrnout podmínku: v1="kontrolní" Počet Průměr Sm.odch. probandů

tělesný tuk PRE

25

13,84

5,779

24

15,18

7,307

tělesný tuk POST

25

13,41

4,989

24

15,15

7,322

Legenda: PRE- před intervencí

53

POST- po intervenci

Z grafu č. 5 vyplývá, ţe došlo ke zlepšení experimentální skupiny během intervenčního programu. Z tab. (č. 9) pak vyčteme, ţe došlo k úbytku procenta tělesného tuku o 0,45 % tělesné hmotnosti (dále t.h.) U kontrolní skupiny nedošlo téměř k ţádnému úbytku procenta tělesného tuku. Sice podle statistiky rozdíl procenta v úbytku tělesného tuku po dobu intervence není tak významný u experimentální skupiny, ale alespoň se liší od kontrolní skupiny. Můţeme se domnívat, ţe by náš intervenční program mohl mít vliv na úbytek procenta tělesného tuku na experimentální skupinu. Posouzení kvantitativních změn v procentech tělesného tuku u chlapců

Tab. 10 ANOVA test významnosti procenta tělesného tuku- chlapci ANOVA při opakovaných měřeních (data) Sigmaomezená parametrizace Dekompozice efektivní hypotézy Zhrnout podmínku: v2="Chlapci" SČ Stupně PČ F p

Efekt

volnosti 6702,848

1

6702,848

279,7353

0

skupina

13,451

1

13,451

0,5614

0,459739

Chyba

694,88

29

23,961

TUK

0,047

1

0,047

0,0432

0,836779

TUK*skupina

0,032

1

0,032

0,029

0,865962

31,792

29

1,096

Abs. člen

Chyba

Z (tab.10) vyplývá, ţe hodnoty chlapců z experimentální skupiny s chlapci z kontrolní skupiny vykazují p koeficient (p= 0,589866). Dle stanovené 5% hladiny významnosti je p>α (0,589866>0,05) coţ znamená, ţe mezi hodnotami naměřenými před a po intervenci není statisticky významný rozdíl. V celkovém hodnocení chlapců z kontrolní a experimentální skupiny není signifikantní vliv intervence na sledovanou skupinu.

54

Zhrnout podmínku: v2="Chlapci" 13,5 13,0 12,5 12,0


11,5 11,0 10,5 10,0 9,5 9,0 8,5 8,0 7,5


tělesný tuk PRE (% t.h.) tělesný tuk POST (% t.h.)

Graf 6. Kvantitativní změny množství procenta tělesného tuku u celkové skupiny Legenda: Tělesný tuk PRE (%t.h.)- průměrná hodnota před intervencí Tělesný tuk POST (%t.h.)- průměrná hodnota po intervenci (%t.h.)- vyjádření hodnot v procentech tělesné hmotnosti

Tab.11 Popisná statistika kvantitativních změn procenta tělesného tuku PRE a POST intervenci- chlapci

Proměnná

Popisné statistiky (data) Zhrnout podmínku: v2="Chlapci" AND v1="experimentální" Počet Průměr Sm.odch. probandů

Popisné statistiky (data) Zhrnout podmínku: v2="Chlapci" AND v1="kontrolní" Počet pro Průměr Sm.odch. bandů

tělesný tuk PRE

15

9,93

3,289

16

10,82

3,755

tělesný tuk POST

15

9,94

2,308

16

10,92

4,391

55


Z (tab. 11) a z grafu (č.6) je patrné, ţe u chlapců z experimentální skupiny nedošlo k ţádné změně po dobu intervenčního programu. U kontrolní skupiny došlo k negativní změně a to k nárůstu procenta tělesného tuku. Můţeme se jen domnívat, ţe intervenční program u experimentální skupiny mohl zapůsobit na probandy tím způsobem, ţe se u nich nevyskytl nárůst procenta tělesného tuku a tudíţ by byla intervence napomáhající. I přesto se domníváme, ţe intervence nebyla dostatečná a bylo by vhodné zvýšit počet tréninkových jednotek za týden. Jiný faktor, který by mohl ovlivnit výsledky studie, je nedostatečná intenzita, kterou mohli probandi provádět při cvičení.

Posouzení kvantitativních změn v procentech tělesného tuku u dívek Tab. 12 ANOVA test významnosti procenta tělesného tuku- dívky ANOVA při opakovaných měřeních (data) Sigmaomezená parametrizace Dekompozice efektivní hypotézy Zhrnout podmínku: v2="Dívky" SČ Stupně PČ F p

Efekt

volnosti 16376,27

1

16376,27

816,0527

0

skupina

187,79

1

187,79

9,358

0,007495

Chyba

321,08

16

20,07

TUK

4,24

1

4,24

4,789

0,043822

TUK*skupina

1,49

1

1,49

1,6827

0,212963

14,16

16

0,89

Abs. člen

Chyba

Z (tab.12) vyplývá, ţe hodnoty dívek z experimentální skupiny s dívkami z kontrolní skupiny vykazují p koeficient (p= 0,212963). Dle stanovené 5% hladiny významnosti je p>α (0,212963>0,05) coţ znamená, ţe mezi hodnotami naměřenými před a po intervenci není statisticky významný rozdíl. V celkovém

56

hodnocení dívek z kontrolní a experimentální skupiny není signifikantní vliv intervence na sledovanou skupinu.

Zhrnout podmínku: v2="Dívky" 28 27 26 25


24 23 22 21 20 19 18 17 16 15

tělesný tuk PRE (% t.h.) tělesný tuk POST (% t.h.)

Graf 7 Kvantitativní změny množství procenta tělesného tuku u dívek Legenda: Tělesný tuk PRE (%t.h.)- průměrná hodnota před intervencí Tělesný tuk POST (%t.h.)- průměrná hodnota po intervenci

Tab. 13 Popisná statistika kvantitativních změn procenta tělesného tuku PRE a POST intervenci- dívky

Proměnná

Popisné statistiky (data) Zhrnout podmínku: v2="Dívky" AND v1="experimentální" Počet Průměr Sm.odch. probandů

57

Popisné statistiky (data) Zhrnout podmínku: v2="Dívky" AND v1="kontrolní" Počet Průměr Sm.odch. probandů


tělesný tuk PRE

10

19,71

2,906

8

23,9

3,85

tělesný tuk POST

10

18,61

2,82

8

23,62

3,462


Z grafu (č. 7) vyplývá, ţe došlo ke zlepšení dívek z experimentální skupiny během intervenčního programu. Z tab. (č. 13) pak vyčteme, ţe došlo k úbytku procenta tělesného tuku o 1,1 % t. h. U dívek z kontrolní skupiny došlo také k úbytku procenta tělesného tuku, ale jen o 0,28 %. Sice podle statistiky rozdíl v úbytku procenta tělesného tuku po dobu intervence není tak významný u experimentální skupiny, ale alespoň úbytek je vyšší neţ u kontrolní. Můţeme se domnívat, ţe by náš intervenční program mohl mít vliv na úbytek procenta tělesného tuku na experimentální skupinu. Domnívám se, ţe to můţe být zapříčiněno menší trénovaností dívek z experimentální skupiny.

Graf 8. Shrnutí počtu pozitivních a negativních změn v množství kosterního svalstva u probandů

58

Legenda: zelený sloupec- pozitivní změna- úbytek mnoţství procenta tělesného tuku červený sloupec- negativní změna- nárůst mnoţství procenta tělesného tuku

V grafu (č.8) znamenají zelené sloupce sníţení, nebo-li úbytek procenta tělesného tuku, tudíţ tento fakt je pozitivní. Červené sloupce znamenají zvýšení, nebo-li nárůst procenta tělesného tuku a tento fakt povaţujeme za negativní. V grafu (č.8) jsme shrnuli výsledky počtu probandů, u kterých došlo k pozitivním a negativním změnám v procentech tělesného tuku. Z grafu (č.4) můţeme vyčíst, ţe celkově došlo u experimentální skupiny k úbytku procenta tělesného tuku u 72 % probandů. U chlapců z experimentální skupiny došlo k úbytku procenta tělesného tuku u 66,67% probandů. U dívek z experimentální skupiny došlo k úbytku procenta tělesného tuku u 80% probandek. U celkové kontrolní skupiny došlo k úbytku procenta tělesného tuku jen u 50 % probandů. U chlapců v kontrolní skupině došlo dokonce ke zvýšení procenta tělesného tuku aţ u 56,25 % probandů. U dívek v kontrolní skupině došlo k úbytku procenta tělesného tuku jen u 62 % probandek. Dle statistických výpočtů nám vyšlo, ţe mezi hodnotami naměřenými před a po intervenci není statisticky významný rozdíl. Graf (č.8) nám ukazuje počet probandů, u kterých došlo k úbytku procenta tělesného tuku a rozdíl v počtu probandů mezi experimentální a kontrolní skupinou. Experimentální skupina v celkovém srovnání byla úspěšnější o 22 % probandů. Při srovnání skupin chlapců nám vyšlo o 22,29 % více chlapců z experimentální skupiny, u kterých došlo k úbytku procenta tělesného tuku. Při srovnání skupin dívek nám vyšel vyšší počet probandek u experimentální skupině a to o 18 %. I přesto se domníváme, ţe intervence nebyla dostatečná a bylo by vhodné zvýšit počet tréninkových jednotek za týden. Jiný faktor, který by mohl ovlivnit výsledky studie, je nedostatečná intenzita, kterou mohli probandi provádět při cvičení.

59

ZÁVĚR Cílem této diplomové práce bylo zjistit vliv intervenčního programu HIIT na zvýšení celkové kondice studentů střední školy. První částí je závěr pro teorii, kde zhodnotíme vliv osmitýdenního intervenčního programu a výsledky, které jsme naměřili. Druhou částí je závěr pro praxi, kde stanovíme moţná doporučení a zásady při aplikaci HIIT programu u mládeţe. Závěry pro teorii Jelikoţ je práce zaměřena na vliv HIIT tréninku na celkovou kondici mládeţe, tak jsme se v teoretické části práce zabývali podrobným popisem ontogenetického vývoje adolescentů, dále jsme se zaměřili na všeobecnou pohybovou aktivitu mládeţe a specifika tréninku. Podrobněji jsme popsali HIIT trénink a metody pro rozvoj kondičních faktorů. V praktické části bylo naším hlavním cílem vyšetřit, zda bude mít sestavený intervenční program HIIT charakteru aplikovaný 1x týdně v tělesné výchově po dobu osmi týdnů vliv na zlepšení úrovně kondice u experimentální skupiny. Před zahájením tohoto programu jsme si stanovili dvě hypotézy. H1: Vlivem aplikace osmitýdenního intervenčního HIIT programu dojde u experimentální skupiny k vyššímu nárůstu svalové hmoty v porovnání u skupin kontrolní. Výsledky měření pomocí inBody720 přístroje, kterým je moţno ověřit úroveň nárůstu svalové hmoty, ukázaly při porovnání úvodního a závěrečného měření, ţe při aplikací zvoleného osmitýdenního intervenčního HIIT programu nedošlo u experimentální skupiny ke statisticky významnému zlepšení. Nebyla zde potvrzena statistická významnost. Na základě výsledků těchto výsledků hypotézu 1 zamítáme.

60

H2: Vlivem aplikace osmitýdenního intervenčního HIIT programu dojde u experimentální skupiny k většímu úbytku procenta tělesného tuku v porovnání skupiny kontrolní. Výsledky měření pomocí inBody720 přístroje, kterým je moţno ověřit úroveň úbytku procenta tělesného tuku, ukázaly při porovnání úvodního a závěrečného měření, ţe aplikací zvoleného osmitýdenního intervenčního HIIT programu nedošlo u tréninkové skupiny ke statisticky významnému zlepšení. Na základě výsledků těchto výsledků hypotézu 2 zamítáme. Závěry pro praxi Na základě provedeného výzkumu nemůţeme prokázat pozitivní vliv intervenčního programu prováděné HIIT metodou po dobu osmi týdnů na celkovou kondici studentů střední školy, který se konal 1x týdně. Zamítnutí stanovených hypotéz přisuzujeme k tomu, ţe aplikace 1x týdně není dostatečná a je zapotřebí zvýšit počet tréninkových jednotek za týden. Dle literatury, z které jsme čerpali pro teoretickou část je vhodné tento typ tréninku provozovat alespoň 2x aţ 3x týdně. Studenti střední školy z Bezpečnostně právní akademie s.r.o., mají tělesnou výchovu pouze jednou za týden, proto v tomto předmětu není moţné zvýšit počet tréninkových jednotek za týden a dosáhnout většího progresu celkového výkonu. Proto jsme vytvořili zásobník vhodných cviků, aby studenti měli moţnost vykonávat tento typ HIIT tréninku i ve volném čase, pokud by chtěli nadále zvyšovat celkovou kondici. Domníváme se, ţe z pedagogického hlediska není vhodné zařazovat dlouhodobě tento intervenční program do tělesné výchovy. Myslíme si, ţe HIIT trénink není náročný jen po fyzické stránce, ale i po psychické. Pokud chceme, aby studenti docházeli dále na hodiny tělesné výchovy, volili bychom tento trénink jen jako zpestření. Přikláníme se, ale k zařazování HIIT metody do tréninku mládeţe v různých sportovních odvětvích. Je ale nutné dodrţovat určité zásady této metody. Také dbát na biologický věk, na individuální zvláštnosti a trénovanost jedince. Při splnění těchto zásad má HIIT trénink pozitivní vliv na rozvoj celkové kondice.

61

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY 1. Kučera, M., Kolář, P., & Dylevský, I. (c2011). Dítě, sport a zdraví. (1. vyd., 190 s.) Praha: Galén. 2. Dobšák, P. (2009). Klinická fyziologie tělesné zátěže: vybrané kapitoly pro bakalářské studium fyzioterapie. (1. Vyd., 98 s.) Brno: Masarykova univerzita. 3. Novotná, L., Hříchová, M., & Miňhová, J. (2012). Vývojová psychologie. (4. Vyd., 82 s.) Plzeň: Západočeská univerzita v Plzni. 4. Blair, S., Haskell, W., & Bouchard. C. (c2012). Physical aktivity and health. (2nd ed., xiii, 444 p.) Champaign, II,: Human Kinetics. 5. Dovalil, J. (2009). Výkon a trénink ve sportu. (3. vyd., 331 s.) Praha: Olympia. 6. Měkota, K., & Novosad, J. (2005). Motorické schopnosti. (1. Vyd., 175 s.) Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 7. Jansa,

P.,

&

Dovalil,

J.

(2009).

Sportovní

příprava:

vybrané

kinatropologické obory k podpoře aktivního životního stylu:stručné dějiny tělesné výchovy a sportu, základy pedagogiky a psychologie sportu, fyziologie sportu, sportovní trénink, zvláštnosti sportovní přípravy dětí, sport a trénink zdravotně postižených, sport a doping, úrazy ve sportu a první pomoc, základy sportovní regenerace a rehabilitace, sportovní management. (Rozš, 2. Vyd., 295 s.) Praha: Q-art. 8. Macek, P. (1999). Adolescence: psychologické a sociální charakteristiky dospívajících. (1.vyd., 207 s.) Praha: Portál. 9. Kuric, J. (2001). Ontogenetická psychologie. (179 s.) Brno: Cerm. 10. Vágnerová, M. (2000). Vývojová psychologie: dětství, dospělost, stáří. (1. vyd., 522 s.) Praha: Portál. 11. Vágnerová, M. (2005). Vývojová psychologie. (1. vyd., 467 s.) Praha: Karolinum. 12. Čáp, J., & Mareš, J. (2007). Psychologie pro učitele. (2. vyd., 655 s.) Praha: Portál.

62

13. Dobšák, P. (2009). Klinická fyziologie tělesné zátěže: vybrané kapitoly pro bakalářské studium fyzioterapie. (1. Vyd., 98 s.) Brno: Masarykova univerzita. 14. Vašíčková, J., & Frömel, K. (2009). Pohybově aktivní ţivotní styl adolescentů České Republiky: východiska pro kurikula tělesné výchovy. Česká kinantropologie, 13(4), 70-76. 15. Sigmund, E., & Sigmundová, D. (2011). Pohybová aktivita pro podporu zdraví dětí a mládeže. (1. Vyd., 171 s.) Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 16. Kudláček, M., & Frömel, K. (2012). Sportovní preference a pohybová aktivita studentek a studentů středních škol: aktivní či inaktivní životní styl středoškoláků. (1. Vyd., 184 s.) Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 17. Měkota, K., & Cuberek, K. (2007). Pohybové dovednosti, činnosti, výkony. (1. Vyd., 163 s.) Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 18. Šafaříková, J. (2010). Přednosti školní tělesné výchovy, o kterých se nemluví. Tělesná výchova a sport mládeže, 76(2), 8-10. 19. Frömel, K., Novosad, J., & Svozil, Z. (1999). Pohybová aktivita sportovní zájmy mládeže.Olomouc: Univerzita Palackého, Fakulta tělesné kultury. 20. Jarkovská, H., & Jarkovská, M. (2014). Domácí cvičení s Helenou Jarkovskou: do kondice v každém věku. (1. Vyd., 88 s.) Praha: Grada. 21. Jarkovská, H. (2005). Posilování: s vlastním tělem 417krát jinak. (1. vyd.,209 s.) Praha: Grada. 22. Jebavý, R., & Doubravský, P. (2011). Posilování s medicinbaly. (1. Vyd., 141 s.) Praha: Grada. 23. Lehnert, M. (2010). Trénink kondice ve sportu. (1.vyd., 143 s.) Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci. 24. Jebavý, R., & Zumr, T. (2014). Posilování s balančními pomůckami. (2., dopl. vyd., 216 s.) Praha: Grada. 25. Perič, T. (2012). Sportovní příprava dětí. (Nové, aktualit. vyd., 176 s.) Praha: Grada.

63

26. Riegerová, J., Přidalová, M., & Ulbrichová, M. (2006). Aplikace fyzické antropologie v tělesné výchově a sportu: (příručka funkční antropologie). (3. Vyd., 262 s.) Olomouc: Hanex. 27. Stoppani, J. (2008). Velká kniha posilování: tréninkové metody a plány: 255 posilovacích cviků. (1. Vyd., 440s.) Praha: Grada. 28. Lauren, M., Mark, J. (2012). Tělo jako posilovna pro ženy (1.vyd., 138 s.) Bratislava: Timy Partners s.r.o. 29. Tschakert, G., & Hofmann, P.(2013). High-Intensity Intermittent Exercise: Methodological and Physiological Aspects. International Journal Of Sports Physiology & Performance, 8(6), 600-610 30. Cacek, J., Michálek, J., Lajkeb, P., & Grasguber, P. (2007). Trénink vytrvalosti v atletice 4 (metody opakovací). Atletika, 59(12), 19-21. 31. Daussin, F.N., et al. (2008). Effect of interval versus continuous training on cardiorespiratory and mitochondrial functions: relationship to aerobic performance improvements in sedentary subjects. American Journal of Physiology: Regulatory, Integrative and Comparative Physiology, 295, R264-72. 32. Billat, L.V. 2001. Interval training for performance: A scientific and empirical practice. Special recommendations for middle- and longdistance running. Part I: aerobic interval training. Sports Medicine, 31 (1), 13-31. 33. Burgomaster, K.A., et al. 2008. Similar metabolic adaptations during exercise after low volume sprint interval and traditional endurance training in humans. Journal of Physiology, 586 (1), 151-60. 34. Saltin B, Essen B, Pedersen PK. Intermittent exercise: its physiology and some practical applications. In: Jokl E, Anand RL, Stoboy H, eds. Medicine and Sport, Vol. 9: Advances in Exercise Physiology. Basel, Switzerland: Karger; 1976:23–51. 35. Wisløff, U., Ellingsen, Ø., & Kemi, O. J. 2009. High-intensity interval training to maximize cardiac benefits of exercise training? Exercise Sport Science Review, 37 (3), 139-46.

64

36. Gibala, M. 2009. Molecular responses to high-intensity interval exercise. Applied Physiology, Nutrition, and Metabolism, 34 (3), 428-32. 37. Tabata, I., et al. (1996). Effects of moderate-intensity endurance and highintensity intermittent training on anaerobic capacity and VO2max. Med Sci Sports Exerc., 28(10), 1327–1330. 38. Burgomaster, K. A. et al. (2008). Similar metabolic adaptations during exercise after low volume sprint interval and traditional endurance training in humans. The Journal of Physiology, 580(1), 151-160 39. Zuhl, M., & Kravitz, L. (2012). HIIT vs. Continuous Endurance Training: Battle of the Aerobic Titans. IDEA Fitness Journal, 9(2), 34-40. 40. Kubukeli, Z.N., Noakes, T.D., & Dennis, S.C. 2002. Training techniques to improve endurance exercise performances. Sports Medicine, 32 (8), 489-509. 41. Herodek, K., Simonović, C., Pavlocić, V., & Stanković, R. (2014).High Intensity Interval Training. Activities in Physical Education & Sport, 4(2), 205-207. 42. Musa, D.I., et al. 2009. The effect of a high-intensity interval training program on high-density lipoprotein cholesterol in young men. Journal of Strength and Conditioning Research, 23 (2), 587-92. 43. Seiler, S., & Hetlelid, K.J. 2005. The impact of rest duration on work intensity and RPE during interval training. Medicine & Science in Sports & Exercise, 37 (9), 1601-1607. 44. Toti, L., Bartalucci, A., Ferrucci, M., Fulceri, F., Lazzeri, G., Lenzi, P., & … Gesi, M. (2013).

High-intensity exercise training induces

morphological and biochemical changes in skeletal muscles. Biology Of Sport,

30(4),

301.

DOI:

10.5604/20831862.1077557

Dostupné

z: http://183.indexcopernicus.com/abstracted.php?level=5&ICID=1077557 45. Joseph G. Jacko, MD (2012). Get More Benefit With Less Exercise. Ejournal of Age Mangement Medicine. Retrieved 06. 2012 from World Wide Web:https://www.agemed.org/AMMGejournal/June2012/JackoMoreBenef itLessExerciseJune2012.aspx

65

46. Kudláček M., Nováková Lokvencová P., Rubín L., Chmelík F. & Frömel K. (2013) Pohybová aktivita populace: Objektivizace monitoring aktivního transportu adolescentů v souvislosti se školou [Pdf] Dostupnost na webu: http://telesnakultura.upol.cz/index.php/telesnakultura/article/view/155/184 47. Biospace. (2009). Výklad výsledků a aplikace InBody 720. Retrieved 13. 2014 from World Wide Web: http://www.inbody.cz/inbody720.php

66

SEZNAM ZKRATEK PA

Pohybová aktivita

MET

Metabolit multiple- spotřeba energie v klidu

IPAG

International Physical Activity Questionnaire

RTG

Rentgenové záření

BMI

Body Mass Index- Index tělesné hmotnosti

Kcal

kilokalorie

VO2max

Maximální spotřeba kyslíku

La

Laktát

HR

Srdeční frekvence

HRmax

Maximální srdeční frekvence

67

SEZNAM OBRÁZKŮ Obr.1 Růstové křivky některých systémů organismu Obr.2 Tělesná výška v závislosti na věku – chlapci 2- 18 roků Obr.3 Tělesná výška v závislosti na věku – dívky 2- 18 roků Obr.4 Tělesná hmotnost v závislosti na tělesné výšce- chlapci Obr.5 Tělesná hmotnost v závislosti na tělesné výšce- dívky Obr.6 Srovnání denního počtu kroků v habituální týdenní pohybové aktivitě dívek a chlapců Obr.7 Přístroj InBody 720 Obr.8 PUSH UPS Obr,9 TRICEPS PUSH UPS Obr.10 IN-N-OUT PUSH UPS Obr.11 SPIDERMAN PUSH-UPS Obr.12 KICK THROUGH Obr.13 GET RAISE PLANK Obr.14 PLANK GET-UPS Obr.15 PLANK JUMPS TO SPRAWL Obr.16 PRANK WALKS Obr.17 SCISSORS Obr.18WAVE RUBER PLANKES Obr.19 SQUATS Obr.20 AIR SQUATS Obr.21 JUMPING LUNGES Obr.22 BURPEE Obr.23 JÁCIK Obr.24 SEATED LEG LIFT Obr.25 PLANK Obr.26 SUPERMAN Obr.27 HIGH KNEES Obr.28 TURKISH GET UPS Obr.29 CONTRALLATERAL SIT UPS

68

Obr.30 SWITCH FOOT DIP Obr.31 FLUTTER KICKS Obr.32 LUNGE-LUNGE-SQUAT

69

SEZNAM TABULEK Tab.1 Průměrný denní výdej Tab.2 ANOVA test významnosti kosterního svalstva- celková skupina Tab.3 Popisná statistika kvantitativních změn kosterního svalstva PRE a POST intervenci u celkové experimentální a kontrolní skupiny Tab.4 ANOVA test významnosti kosterního svalstva- chlapci Tab.5 Popisná statistika kvantitativních změn kosterního svalstva PRE a POST intervenci u chlapců z experimentální a kontrolní skupiny Tab.6 ANOVA test významnosti kosterního svalstva- dívky Tab.7 Popisná statistika kvantitativních změn kosterního svalstva PRE a POST intervenci u dívek z experimentální a kontrolní skupiny Tab.8 ANOVA test významnosti procenta tělesného tuku- celková skupina Tab.9 Popisná statistika kvantitativních změn procenta tělesného tuku PRE a POST intervenci u celkové experimentální a kontrolní skupiny Tab.10 ANOVA test významnosti procenta tělesného tuku- chlapci Tab.11 Popisná statistika kvantitativních změn procenta tělesného tuku PRE a POST intervenci u chlapců z experimentální a kontrolní skupiny Tab.12 ANOVA test významnosti procenta tělesného tuku- dívky Tab.13 Popisná statistika kvantitativních změn procenta tělesného tuku PRE a POST intervenci u dívek z experimentální a kontrolní skupiny

70

PŘÍLOHY

Příloha 1

ZÁSOBNÍK CVIKŮ Soubor cvičení jsme sestavili dle vlastních praktických zkušeností a následujících literárních pramenů: Jebavý, Zumr (2014); Jarkovská H. a M. (2014); Jarkovská, (2005); Jebavý, & Doubravský, (2011), Stopanni (2008), Lauren, Clark (2012) Pro jednotlivé cviky jsme zvolily anglické názvy, aby se nám jednodušeji vpisovali do obsahu tréninkových jednotek. U popisu cvičení nepouţíváme striktně odbornou terminologii, protoţe tento materiál jsme směřovali pro studenty středních škol a jejich pouţití ve volném čase. U některých cviků jsme pro dívky zvolily méně náročnou verzi, neţ-li u chlapců.

1. PUSH UPS Základní postavení (dále jen ZP): vzpor leţmo, dlaně na šíři ramen, prsty směřují vpřed, ramena jsou vysunutá mírně dopředu, hlava v prodlouţení páteře. Provedení: klik, předloktí musí být kolmo k zemi a úhel v lokti je 90°, váha přenesena na paţe, nevysazené hýţdě. (obr.) Lehká verze (dále jen LV): klik ve vzporu klečmo

Obr. PUSH UPS

71

2. TRICEPS PUSH UPS ZP: vzpor leţmo, dlaně směřující vpřed na šíři ramen, ramena vysunuta dopředu, hlava v prodlouţení páteře Provedení: klik, lokty podél těla, předloktí kolmo k zemi a úhel v lokti 90°, váha přenesena na paţe, nevysazené hýţdě. (obr.) LV: klik ve vzporu klečmo

Obr. TRICEPS PUSH UPS

3. IN-N-OUT PUSH UPS ZP: vzpor leţmo, dlaně směřující vpřed na šíři ramen, ramena vysunuta dopředu, hlava v prodlouţení páteře Provedení: klik odrazem dlaněmi přijít přes vzpor leţmo zpět do kliku, zvětšit při tom vzdálenost mezi paţemi (obr.) LV: klik ve vzporu klečmo

Obr. IN-N-OUT PUSH UPS

72

4. SPIDERMAN PUSH-UPS ZP: vzpor leţmo, dlaně směřující vpřed na šířce ramen, ramena vysunuta dopředu, hlava v prodlouţení páteře Provedení: při kliku pravá (levá) dolní končetina unoţuje skrčmo k pravému (levému) loktu, střídavě. (obr.)

Obr. SPIDERMAN PUSH-UPS 5. KICK THROUGH ZP: vzpor leţmo, hlava v prodlouţení páteře Provedení: rotací trupu provést vzpor leţmo na pravé (levé) horní končetině, se současným přednoţením pravé (levé) dolní končetiny (obr.)

Obr. KICK THROUGH

6. GLUT RAISE PLANK ZP: podpor leţmo, dlaně směřující dolů na šíři ramen, hlava v prodlouţení páteře Provedení: pravá (levá) dolní končetina unoţuje skrčmo k pravému (levému) loktu (obr.)

73

Obr. GLUT RAISE PLANK 7. PLANK GET-UPS ZP: vzpor leţmo, paţe vysunuté vpřed, dlaně na šíři ramen, hlava v prodlouţení páteře Provedení: pokrčením paţí přejít do polohy podpor na předloktích leţmo a zpět do základní polohy. Střídání poloh (obr.)

Obr. PLANK GET-UPS 8. PLANK JUMPS TO SPRAWL ZP: vzpor leţmo, dlaně na šíři ramen, prsty směřují vpřed, hlava v prodlouţení páteře Provedení: vzpor leţmo odrazem nohama provést vzpor dřepmo. Ze vzporu dřepmo odrazem nohama do vzporu leţmo roznoţmo, následně vzpor dřepmo do vzporu leţmo.(obr.)

Obr. PLANK JUMPS TO SPRAWL

74

9. PLANK WALKS ZP: vzpor leţmo, hlava v prodlouţení páteře Provedení: Pravou (levou) paţi do podporu na předloktí a zpět do vzporustřídavě, obě předloktí směřují vpřed, nevysazují se hýţdě, hlava v prodlouţení páteře.(obr.)

Obr. PLANK WALKS 10. SCISSORS ZP: sed s mírným záklonem, předpaţit poníţ Provedení: zvednout dolní končetiny nad podloţku (cca 10cm) a střídavě provádět kříţení pravé a levé dolní končetiny (nůţky). (obr.)

Obr. SCISSORS 11. WAVE RUBER PLANKS ZP: vzpor klečmo, dlaně dolů, prsty směřují vpřed, nevysazovat hýţdě, hlava v prodlouţení páteře. Provedení: zvednout kolena a bérce vodorovně nad zem, přitahovat střídavě pravé a levé koleno a chodidlo k paţím, špička chodidla se stále dotýká země. Hýţdě, trup a hlava jsou v jedné rovině. (obr.)

75

Obr. WAVE RUBER PLANKS 12. SQUATS ZP: stoj mírně rozkročný, chodidla v šíři ramen Provedení: hluboký dřep, předpaţit, přenést váhu na paty, vysadit hýţdě, hlava v prodlouţení páteře, nehrbit se. (obr.)

Obr. SQUATS

13. AIR SQUATS ZP: stoj mírně roznoţný, chodidla na šířku pánve, chodidla směřují vpřed, předpaţit Provedení: maximální výskok, skrčit dolní končetiny, zpět do ZP. (obr.)

Obr. AIR SQUATS

76

14. JUMPING LUNGES ZP: stoj snoţný Provedení: výpad vpřed pravou, odrazem výměna dolních a horních končetin střídavě, přední koleno nesmí přesahovat přes špičky chodidla, dopadnout do výpadu bez předklonu nebo záklonu. (obr.)

Obr. JUMPING LUNGES 15. BURPEE ZP: stoj mírně rozkročný Provedení: ze stoje přechod do vzporu dřepmo, ze vzporu dřepmo do vzporu leţmo, klik, ze vzporu leţmo do dřepu, z dřepu výskok.(obr.) LV: bez kliku jen vzpor leţmo

Obr. BURPEE

16. JACÍK ZP: stoj mírně rozkročný 77

Provedení: pravidelné střídání následujích poloh 1) Poskokem přejít do polohy leh na břiše, skrčit paže, dlaně v úrovni ramen, prsty směřují vpřed 2) Stoj mírně rozkročný 3) Leh na zádech, paţe volně podél těla, dlaně dolů 4) Stoj mírně rozkročný stoj (obr.)

Obr. JACÍK 17. SEATED LEG LIFT ZP: vzpor vzadu sedmo, mírný náklon vzad, prsty směřují dopředu. Provedení: přednoţit co nejvíce vzhůru. (obr.)

Obr. SEATED LEG LIFTS

18. PLANK ZP: vzpor leţmo, dlaně na šíři ramen, prsty směřují vpřed, ramena vysunutá mírně dopředu. Provedení: výdrţ v této poloze (obr.)

78

Obr. PLANK 19. SUPERMAN ZP: leh na břiše, vzpaţit Provedení: současně zvednout hlavu, dolní i horní končetiny cca. 10 cm nad podloţku (obr.)

Obr. SUPERMAN

20. HIGH KNEES ZP: stoj snoţný Provedení: střídavě provádět poskoky s pokrčením dolní končetiny do úrovně kyčlí (obr.)

79

Obr. HIGH KNEES 21. TURKISH GET-UPS ZP: leh na zádech, pravou horní končetina vzpaţena bez doteku země Provedení: po celou dobu cviku je horní končetina propnutá v lokti a směřuje kolmo vzhůru. Noha protilehlá propnuté ruce se přisune k hýţdím, kolenem poté tvoří opěrný bod, volná ruka pomůţe k přenosu váhy na druhou nohu. Tlakem se posune do polohy dolní fáze výpadu a dále aţ do konečné polohy vzpřímení těla. (obr.)

Obr. TURKISH GET-UPS

22. CONTRALLATERAL SIT-UPS ZP: leh na zádech, vzpaţit Provedení: pravou (levé) dolní končetinu a protilehlou levou (pravou) horní končetinu předpaţit, střídat. (obr.)

Obr. CONTRALLATERAL SIT-UPS 80

23. SWITCH FOOT DIP ZP: vzpor vzadu podřepmo přednoţný levou Provedení: poskokem vyměnit opornou nohu, střídání levá (pravá) dolní končetina (obr.)

Obr. SWITCH FOOT DIP 24. FLUTTER KICKS ZP: leh na zádech, připaţit Provedení: zvednout dolní končetiny a horní část trupu nad podloţku (cca 20cm) a provádět sřídavé hmity dolních končetin (,,nůţky“). (obr.)

Obr. FLUTTER KICKS 25. LUNGE-LUNGE-SQUATS ZP: stoj mírně rozkročný Provedení: výpad vpřed pravou odrazem výskokem výpad vpřed levou, výskokem podřep rozkročný (obr.)

81

Obr. LUNGE-LUNGE-SQUATS

82

Příloha 2

TRÉNINKY

1. Trénink ČÁST TJ Úvodní 15 min Hlavní 15 min

OBSAH TJ (počet opakování, počet sérií, intervaly odpočinku mezi sériemi, úseky a cviky) Rozběhání (rozehřátí), rozcvičení (dynamický strečink), atletická abeceda IZ: 20s IO: 10s mezi jednotlivými cviky IO: 2 min mezi sériemi 3 série 1. 2. 3. 4. 5. 6.

BURBEE PLANK-výdrţ SQUATS IN-N-OUT PUSH- UPS CONTRALLATERAL SIT-UPS HIGH KNEES

Závěrečná Vyklusání, závěrečné protaţení- statický strečink 15 min

Ledenda: TJ- tréninková jednotka IZ- interval zatíţení IO- interval odpočinku

83

2. Trénink ČÁST TJ Úvodní Hlavní

OBSAH TJ (počet opakování, počet sérií, intervaly odpočinku mezi sériemi, úseky a cviky) Rozběhání (rozehřátí), rozcvičení (dynamický strečink), atletická abeceda IZ: 20s IO: 10 s mezi jednotlivými cviky IO: 2 min mezi sériemi 3 série 1. 2. 3. 4. 5. 6.

LUNGE-LUNGE-SQUATS SWITCH FOOT DIP TURKISH GET-UPS GLUT RAISE PLANK AIR SQUATS SCISSORS




TRICEPS PUSH UPS AIR SQUATS JACÍK PLANK GET-UPS SUPERMAN HIGH KNEES


84



BURPEE KICK THROUGH FLUTTER KICKS JUMPING LUNGES PUSH UPS SQUATS




TURKISH GET-UPS LUNGE-LUNGE-SQUATS SPIDERMAN PUSH-UPS HIGH KNEES SWITCH FOOT DIP WAVE RUBER PLANKS


85

6. Trénink ČÁST TJ Úvodní 15 min

OBSAH TJ (počet opakování, počet sérií, intervaly odpočinku mezi sériemi, úseky a cviky) Rozběhání (rozehřátí), rozcvičení (dynamický strečink), atletická abeceda IZ: 20s IO: 10 s mezi jednotlivými cviky IO: 2 min mezi sériemi 3 série

Hlavní 15 min

1. 2. 3. 4. 5. 6.

CONTRALLATERAL SIT-UPS LUNGE-LUNGE-SQUATS AIR SQUATS GLUT RAISE PLANK SCISSORS KICK THROUGH




JACÍK CONTRALLATERAL SIT-UPS HIGH KNEES PLANK SQUATS IN-N-OUT PUSH- UPS


86



HIGH KNEES TURKISH GET-UPS JUMPING LUNGES SEATED LEG LIFTS TRICEPS PUSH UPS AIR SQUATS


87

RESUMÉ Diplomová práce je zaměřena na zkoumání vlivu intervenčního programu vysoce intenzivního intervalového tréninku na výkon studentů střední školy. V teoretické části bylo snahou podat ucelený přehled o ontogenetickém vývoji adolescentů, jejich pohybové aktivitě a specifice tréninků a podrobněji jsme se zabývali HIIT tréninkem, který jsme pouţili pro náš intervenční program. V praktické části bylo naším hlavním cílem vyšetřit, zda bude mít sestavený intervenční program HIIT aplikovaný 1x týdně po dobu osmi týdnů vliv na zlepšení celkové na skupinu studentů Bezpečnostně právní akademie s.r.o. Brno. Následovala úvodní a závěrečná diagnostika pomocí InBody 720 před a po absolvování zmíněného programu a interpretace výsledků, které byly za pomoci programu statistika 12 znázorněny graficky.

88

SUMMARY The thesis is focused on examining the impact of the intervention program, high intensity interval training on the performance of middle school students. The theoretical part of the effort to provide a comprehensive overview of the ontogenetic development of adolescents, their physical activity and specificity of training and we dealt with in more detail HIIT training, which we used for our intervention program. In the practical part was our main goal is to investigate whether it would have drawn intervention program HIIT applied 1x per week for eight weeks to improve the overall impact on a group of students Security Law Academy Ltd. Brno. Followed by the initial and final diagnosis using InBody 720 before and after the completion of that program, and interpretation of results that have been using the program for 12 statistics graphically.

89

Vliv HIIT intervence na úroveň kondice studentů střední školy Diplomová práce

Recommend Documents