Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a ekonomie
Vliv finančních krizí na ekonomický vývoj soudobého Ruska (Influence of financial crises on the economic development of contemporary Russia)
Bakalářská práce
Autor:
Evgeny Korneychuk Makléř
Vedoucí práce:
Praha
Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.
Červen, 2014
Prohlášení: Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou použitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, že odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, že se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. V Praze, dne
Evgeny Korneychuk
2
Tímto bych rád poděkoval vedoucímu za odbornou pomoc, čas a cenné připomínky při zpracování této bakalářské práce. Rád bych také poděkoval své rodině, která mě podporovala po celou dobu mého studia.
3
Anotace Teoretická část se soustředí na popsání pojmu finanční krize a teorie vzniku krize. V analytické části se autor bude zabývat krizemi v Rusku od roku 1998 a 2008. Výsledkem bakalářské práce by měl byt komplexní pohled na problém ekonomických krizi a podrobný rozbor dvou finančních a ekonomických krizí v Rusku. Klíčová slova: Krize, finanční krize, měnová krize, hospodářský cyklus, monetární politika, fiskální politika
Annotation The theoretical part is focused on describing the koncept of the financial crisis and the theory of crisis. In the analytical part, the author will address the crisis in Russia in 1998 and 2008. Result of this work should be comprehensive view of the problem of economic crisis and detailed analysis of the two financial and economic crisis in Russia. Key words: The crisis, financial crisis, monetary crisis, the economic cycle, monetary policy, fiscal policy
4
Obsah 1.
Dosažený stupeň poznání: (Teoretická část) ............................................................................... 7 1.1.
Model ekonomického koloběhu a ekonomické subjekty ........................................................ 7
1.2.
Národní hospodářství a ekonomické systémy ......................................................................... 8
1.3.
Pojem krize.............................................................................................................................. 9
Měnová krize ..................................................................................................................................10 Anatomie měnové krize .................................................................................................................11 1.4.
Příčiny vzniku ekonomických cyklů (krizí) ...........................................................................12
Rakouská teorie hospodářského cyklu ...........................................................................................12 Keynesiánská teorie........................................................................................................................14 Teorie politického hospodářského cyklu........................................................................................16 Psychologické příčiny hospodářské krize ......................................................................................16 1.5.
Nástroje regulace národního hospodářství .............................................................................17
Úloha centrální banky a monetární politika ...................................................................................18 Rozpočtová a fiskální politika ........................................................................................................19 1.6.
Ukazatele pro analýzu ............................................................................................................22
Hrubý domácí produkt ...................................................................................................................22 Inflace .............................................................................................................................................24 Nezaměstnanost..............................................................................................................................25 2.
Zvolené metody zpracování: (Analytická část)..........................................................................26 2.1.
Krize roku 1998 ......................................................................................................................27
Historický rámec a příčiny vzniku krize ........................................................................................27 Průběh krize ...................................................................................................................................29 Analýza ukazatelů ..........................................................................................................................31 Následky krize ................................................................................................................................31 2.2.
Krize roku 2008 ......................................................................................................................34
Historický rámec ............................................................................................................................34 Průběh krize ...................................................................................................................................35 Analýza ukazatelů ..........................................................................................................................40 Následky krize ................................................................................................................................41 2.3.
Současnost ..............................................................................................................................43
Analýza ukazatelů ..........................................................................................................................43 3.
Seznam použité literatury ............................................................................................................46 Internetové zdroje: .........................................................................................................................47 Seznam použitých obrázků.............................................................................................................48 Seznam použitých tabulek ..............................................................................................................48 5
Úvod Ústředním tématem této bakalářské práce je zkoumání finančních krizí. Cílem této práce je na základě analýzy sekundárních dat zjistit informace, které jsou nezbytné pro pochopení průběhu krizí a možných státních opatření, přičemž se můžeme dívat na finanční krizi jako celek s veškerými dopady na ekonomiku státu, nebo zkoumat bankovní, úvěrovou, dluhovou a měnovou krizí zvlášť. Zkoumání finančních krizí je přínosné jak z pohledu teoretického, jelikož na základě analýzy krizí lze odvodit základní principy fungování státu a vzájemné závislosti nástrojů hospodářské politiky; tak i z praktického pohledu, jelikož po prozkoumání krizí, lze odvodit vhodné opatření pro případ, kdyby se situace zopakovala. Samozřejmosti je, že každý stát má svá specifika, která je třeba brát v úvahu při řešení hospodářských krizí. Tato bakalářská práce je rozdělena na teoretickou a analytickou část. Teoretická část se
soustředí na popsání pojmu finanční krize a státních opatření pro eliminaci dopadů krizí. Nejprve bude popsán základní model ekonomického koloběhu, následně bude popsán model hospodářského cyklu a rozebrán pojem krize (s definováním „dílčích“ částí jako krize měnová, úvěrová, dluhová, bankovní). Pak budou popsány metody a nástroje regulace státu, jakožto monetární a fiskální politika. V poslední kapitole teoretické části budou rozebrané základní ekonomické ukazatele, s jejichž pomocí lze analyzovat výkonnost státu (HDP, Inflace, míra nezaměstnanosti, státní dluh). Praktická část této bakalářské práce je zaměřena na analýzu. V této části budou podrobně
rozebrány a popsány krize v Rusku od roku 1998 a 2008. Nejprve bude popsána a analyzována krize z roku 1998: bude popsán historický rámec, příčiny, které ve značné míře ovlivňovaly průběh krize, pak bude popsán samotný průběh krize s analýzou základních ukazatelů a následně budou rozebrány dopady krize na vývoj ekonomiky Ruska. Posléze bude rozebraná krize od roku 2008, struktura analýzy bude podobná jako u krize od roku 1998 (historický rámec a příčiny, průběh, analýza ukazatelů a dopady na vývoj ekonomiky). Na závěr bude stručně popsána současná situace v Rusku. Výsledkem bakalářské práce by měl byt komplexní pohled na problém finančních krizí a podrobný rozbor dvou finančních krizí v Rusku.
6
1. Dosažený stupeň poznání: (Teoretická část) 1.1. Model ekonomického koloběhu a ekonomické subjekty V moderním světě vedle prvotních funkcí státu (zákonodárná, správní, soudní) stojí funkce ekonomická. Úlohu státu v ekonomice lze vystihnout pomocí modelu ekonomického koloběhu (J. Urban, s. 58), který zachycuje vztahy mezi jednotlivými typy ekonomických subjektů: domácnosti, firmy, vláda a zahraniční subjekty.
Obrázek 1: Jednoduchý ekonomický koloběh. Zdroj: J. Urban s. 62
Do koloběhu v uzavřené ekonomice (jednoduchý ekonomický koloběh) vstupují pouze dva subjekty: firmy a domácnosti (resp. jednotlivci), tedy nejsou ovlivněné zahraničním sektorem a státem, neexistuje veřejný sektor. Domácnosti tu veškeré své příjmy, které získají za pronájem svých výrobních faktorů, utratí za nákup zboží a služeb. Firmy vyrábí zboží a služby, které na příslušných trzích prodávají, pro výrobu zboží a služeb používají výrobní faktory, které si od jednotlivců pronajímají. Jednotlivci vlastní výrobní faktory, jejichž služby pronajímají firmám za příjmy, na trhu zboží a služeb si kupují vyrobenou produkci. Národní důchod pak tvoří souhrn mezd, rent, úroků a zisků získaných pronájmem výrobních faktorů. Ke vztahům mezi firmami a domácnostmi dochází na dvou typech trhů: na trhu zboží a služeb (firmy vystupují jako prodávající, domácnosti jako kupující) a na trhu výrobních faktorů (domácnosti vystupují jako prodávající, firmy jako kupující). Rozšířený koloběh zahrnuje vládu, finanční instituce a zahraniční sektor. Tím pádem je realističtější. Zahrnutí vládního sektoru znamená, že se část příjmů domácností a firem odčerpá v podobě daní a jiných transferových plateb. Celkové výdaje v národním hospodářství současně vzrostou ve výši státních výdajů na nákupy zboží a služeb. Úspory domácností (příjmy, které nebyly vynaložené na spotřebu) plynou do sektoru finančních 7
institucí, které je poskytují ve formě úvěru firmám, ty je využívají na nákup nových kapitálových statků, případně zásob. Firmy pak produkují kapitálové statky, které mohou prodat jiným firmám. Zahrnutí zahraničního sektoru se promítne tak, že ekonomické toky se sníží o výdaje směřující do zahraničí (výdaje na dovoz zboží a služeb, nebo zahraniční investice) a současně se zvýší o příjmy, které ze zahraničí přicházejí (příjmy z vývozu nebo příliv zahraničního kapitálu do země). Jednotlivci a firmy (výjimkou jsou firmy vlastněné státem) pak představují soukromý sektor. Veřejný sektor zahrnuje instituce zřizované státem, které poskytují zejména veřejné statky (zboží a služby, které soukromý sektor nezajišťuje). Pomoci modelu hospodářského koloběhu lze odvodit hlavní činnosti státu v rámci ekonomické funkce (B. Hamerníková s. 12):
Alokační (rozhodování o množství a struktuře veřejných statků),
Redistribuční (rozhodování o přerozdělování zdrojů),
Stabilizační (použití veřejných financí k ovlivňování hospodářského růstu).
1.2. Národní hospodářství a ekonomické systémy Národní hospodářství je souhrnem veškerých činností hospodářského charakteru na území určitého státu, uskutečňovaných všemi hospodářskými subjekty, je to složitý systém, ve kterém probíhá velká řada různých hospodářských činností. (Http://www.oalib.cz/[online]. [cit. 2014-06-01]). Národní hospodářství se skládá z jednotlivých sektorů ekonomiky, které lze členit na následující: Prvovýroba (těžba surovin, zemědělství, lesní hospodářství); Sektor sekundární (výroba energií, stavebnictví, zpracovatelský průmysl); Sektor terciální (služby, které umožňují fungování ekonomiky, např. bankovnictví, pojišťovnictví), Sektor kvarterní (věda a výzkum), ale občas je věda a výzkum zahrnována do sektoru terciálního). Národní hospodářství můžeme členit i podle odvětví (odvětví zahrnuje instituce s podobnou činností) - např. zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, průmysl, stavebnictví, doprava a spoje, bankovnictví, pojišťovnictví, zdravotnictví, školství. Pro alokaci veřejných zdrojů společenský rámec hraje podstatnou roli, jelikož ovlivňuje způsob, kterým rozhodování o alokaci probíhá. Ekonomické systémy se liší dle míry účasti vlády na rozhodování o alokaci zdrojů a míry státních zásahů do tržního mechanismu (J. Urban, s. 44). 8
Tradiční ekonomika: rozhodování probíhá na základě zvyklostí a tradic – toho, co se osvědčilo v minulosti. Nejčastěji je uplatňovaná v zemědělské oblasti. Centrálně řízená (nebo příkazová) ekonomika: O řešení základních otázek rozhoduje vláda. Vychází z předpokladu, že politici a úředníci mají lepší předpoklady k provedení ekonomického rozhodnutí. Rozhodování o rozdělování vyrobené produkce se děje centrálním stanovením cen a mezd, daňovým systémem, dávkami a dotacemi. Vlastníkem kapitálových statků je stát, což je proces monopolizace ekonomiky státem. Tento systém byl uznán jako neefektivní a byl opuštěn na přelomu 80. a 90. let, ale nějaké prvky zůstávají. Tržní ekonomika: je založená na samostatném rozhodování ekonomických subjektů. Stát v čistém tržním systému zajišťuje pouze vnitřní a vnější obranu státu. Klíčovou úlohu hrají trhy, neboli místa, kde se setkává prodávající a kupující a dochází zde ke směně statků. Rozhodnutí subjektů pak jsou ovlivněná cenami. Na rozdíl od centrálního je zde chování vedeno ekonomickým přinucením. Smíšená ekonomika: Vychází z předpokladu, že občas vládní zásahy jsou nezbytné, jelikož mohou efektivitu ekonomiky zvýšit. Vlády ve smíšené ekonomice hrají důležitou roli v ekonomickém rozhodování. Tento systém ve většině demokratických zemí převažuje.
1.3. Pojem krize Pojem krize se poměrně často vyskytuje v ekonomické literatuře, ale jednotlivé pojmy se liší co do obsahu a souvislostí. Výraz krize také bývá používán pro charakteristiku dílčí oblasti a úseků ekonomiky, jako např. krize světového obchodu nebo krize mezinárodního měnového systému (M. Helísek, s. 11). Finanční krize může být chápána jako potenciálně těžké rozpady finančních trhů, které mohou mít silné nepříznivé efekty na reálnou ekonomiku. Součástí finanční krize může být měnová, bankovní a dluhová krizí. Pojmem bankovní krize bývá označován run na banky. Tato situace nastává, pokud vkladatelé získají podezření, že se banka dostává do problémů, logicky budou chtít si své vklady rychle vybrat. Banka v této situaci není schopna okamžité požadavky všech vkladatelů uspokojit. Tato situace nemá nic společného se solventností banky, tj. tím, zda celková aktiva a pohledávky banky převyšují její závazky, ale pouze s její likviditou. Pak banka musí své pobočky uzavřít až do okamžiku vyřešení problému s likviditou. Podobně jako bankovní krize, úvěrová krize nastává, pokud banky zmrazí poskytování úvěrů, z obav nedostatku likvidity, nebo že se zvyšuje rizikovost jejich úvěrů. Dochází k ní po delším období relativně volného poskytování úvěrů ze strany bank, které vede ke ztrátám 9
úvěrových institucí a hromadění špatných úvěrů. Úvěrová krize vede k omezení dostupnosti úvěrů, zvýšení náročnosti podmínek pro získání půjčky, aniž by docházelo k oficiálnímu zvýšení úrokové sazby. Pod dluhovou krizí rozumíme neschopnost státu splácet veřejný nebo soukromý zahraniční dluh.
Měnová krize Mezinárodní obchod vyžaduje, aby platby za dovážené zboží probíhaly v měně exportující země, nebo ve všeobecně přijímané měně, proto dovozci i vývozci musí domácí měnu směňovat za zahraniční. Zahraniční měny jsou prodávány a kupovány bankami a jinými finančními institucemi. Souhrnem těchto finančních institucí je mezinárodní devizový trh, který je jednou z částí trhu finančního. Měnové kurzy, které vznikají na tomto trhu, představují ceny jednotek národní měny vyjádřené v jiné měně (J. Urban, s. 473). Pojmem měnová krize se označuje “útok” investorů na určitou měnu ve smyslu převodu aktiv v postižené měně do aktiv v zahraničních měnách. Výsledkem je silné znehodnocení kurzu neboli devalvace (M. Helísek, s. 11). K měnovým krizím dochází nejčastěji v případech, kdy daná měna udržuje režim fixního měnového kurzu. V rámci pevných či fixních směnných kurzů centrální banky jsou ochotny nakupovat a prodávat domácí měnu za pevnou cenu, ve vztahu k ostatním měnám. Nákup a prodej zahraniční měny prováděný centrální bankou v rámci stabilizace kurzu se nazývá měnovou intervencí. Možnost centrální banky udržovat měnový kurz pomocí měnových intervencí je omezena výši devizových rezerv. Pokud hrozí vyčerpání rezerv, je nucena devalvovat měnu, neboli oficiálně snížit její fixní kurz. Opakem je revalvace. Režim pevného kurzu může mít podobu stanoveného pásma oscilace (fluktuačního pásma). V tomto případě centrální banka ponechává kurz volně se pohybovat v určitém pásmu a na měnovém trhu intervenuje jenom v případě, že kurz má tendenci opustit fluktuační pásmo. Režim flexibilních (plovoucích) kurzů představuje kurzy kolísající volně na základě pohybů nabídky a poptávky po jednotlivých měnách na devizových trzích. Rozsah kolísání je nazýván volatilitou kurzů. V režimu čistého plovoucího kurzu ponechává centrální banka kurz pohybovat se volně, neprovádí žádné intervence. Avšak, k depreciaci kurzu může dojít i v případě udržování režimu plovoucího kurzu, ale v tomto případě k intervencím centrální banky dochází v menší míře, a tím pádem měnové rezervy se vyčerpávají mnohem míň než při udržování fixního kurzu.
10
V případě řízeného plovoucího kurzu se centrální banka měnovými nákupy a prodeji zahraničních měn snaží kurz ovlivňovat. Tím pádem, kurz kolísá volně, ale určité intervence jsou povolené. Změny v ceně zahraniční měny jsou v systému plovoucích kurzů označovány jako depreciace (znehodnocení) a apreciace (zhodnocení). Důsledkem depreciace je vzestup cen dováženého zboží (vedoucí k růstu inflace). Vedle běžných kurzů (kurzy dvoustranné, v rámci kterých jedna měna je směnovaná vůči druhé) existuje mnohostranný (efektivní) kurz, který vyjadřuje cenu reprezentativního koše zahraničních měn. V koši má každá z měn odlišnou váhu danou jejím významem v mezinárodním obchodě dané země. Vývoj efektivního kurzu ukazuje jak se národní měna znehodnocuje/zhodnocuje vůči měnám zahraničním či obchodních partnerů.
Anatomie měnové krize Anatomií krize rozumíme zkrácené vyjádření jejích příčin, průběhu a důsledků. Je samozřejmostí, že jednotlivé skutečné krize se odlišují řadou specifických okolností, avšak můžeme zjednodušeně určit znaky společné pro většinu krizí (M. Helísek, s. 15). Měnové krizi předchází určitý vývoj dané ekonomiky. Objevují se problémy, které vyvolávají obavy investorů ze znehodnocení kurzu měny a tím i poklesu výnosnosti jejich aktiv. V tomto vývoji jsou pozorovány okolnosti, vytvářející rizikové prostředí pro vznik krize. Pak následuje určitý impuls (např. politické otřesy, nepříznivé ekonomické informace), který působí jako spoušť krize, odstartuje odliv kapitálu. Tím vzniká tlak na devalvaci kurzu, proti kterému se obvykle centrální banky určitou dobu brání, a to kurzovými intervencemi a zvýšením úrokových sazeb s cílem zmírnit odliv kapitálu do zahraničí. Tlak je však bývá příliš silný, což vyplývá ze „stádového chování“ investorů. Měnové rezervy se rychle vyčerpají (i když bývají posíleny úvěry ze zahraničí). Krize se obvykle projevuje ve vývoji měnového kurzu: buď je nejprve rozšířeno fluktuační pásmo, anebo je rovnou provedena devalvace. Daná měna často opustí režim fixního kurzu a přejde do režimu řízeného nebo plovoucího kurzu. Někdy je však měnová krize odražená intervencemi centrální banky a zvýšením úrokových sazeb.
11
Postižená ekonomika se snaží zabránit dalšímu znehodnocování kurzu. Ke kurzovým intervencím a k uspokojení požadavků věřitelů mohou sloužit nově získané úvěry, zejména z oficiálních zdrojů (např. Mezinárodní měnový fond, Světová banka, vlády). Dále nastupují opatření hospodářské politiky, jako je restriktivní měnová politika (v rámci které jsou zvyšované úrokové sazby, pro udržení kapitálu v zemi), pak následuje restriktivní fiskální politika (která má spolu s měnovou restrikcí utlumit agregátní poptávku a tím i inflaci a deficit běžného účtu). Měnová krize má řadu dopadů. Mezi mikroekonomické dopady patří úpadky v podnikové sféře a problémy bankovního sektoru. Mezi makroekonomické dopady patří růst nezaměstnanosti, pokles HDP a životní úrovně, negativní dopad má i na vývoj inflace a platební bilance. Vede k přerozdělovacím procesům jak na národní, tak i na mezinárodní úrovni. Měnová krize dále ovlivňuje vývoj veřejných financí a měnovou politiku centrální banky. Všechny tyto dopady mají různou intenzitu a délku trvání. Jednotlivé měnové krize mohou se lišit co do hloubky a délky. Délku měnové krize vyjádříme obdobím znehodnocování nominálního měnového kurzu postižené měny od počátku trendu výraznějšího znehodnocování do začátku trendu zhodnocování tohoto kurzu, případně jeho stabilizace (M. Helísek, s. 22). I když v průběhu celého období krize muže dojit ke krátkodobému zhodnoceni kurzu, pokud je vystřídáno opětovným znehodnocováním, nelze mluvit o konci krizí. Hloubku měnové krize změříme jako procentní znehodnocování nominálního měnového kurzu v průběhu krize. Vzhledem k možným výkyvům kurzu v průběhu krize je užitečně sledovat nejhlubší pokles kurzu během krize.
1.4. Příčiny vzniku ekonomických cyklů (krizí) Rakouská teorie hospodářského cyklu Rakouské teorie hospodářského cyklu vytvořili Ludwig von Mises a Friedrich Hayek. Hayek získal Nobelovu cenu za ekonomii v roce 1974 i za svou práci na této teorii. Podle této teorie - hospodářské cykly jsou důsledky nadměrného růstu bankovních úvěrů v systému bankovnictví s částečnými rezervami, k čemuž přispívá škodlivá a neefektivní politika centrální banky, která provádí úvěrovou expanzi (J. HUERTA DE SOTO, s. 30). Růst úvěrů je doprovázen poklesem tržní úrokové míry pod přirozenou úrokovou míru, která by jinak na trhu převládala. Výsledkem jsou nové úvěry poskytnuté na investice, ke kterým by za normálních okolností nedošlo a které po čase vyvolají inflaci. Díky inflaci se tyto nové
12
investice stanou ztrátovými. Pak následuje očistná fáze cyklu - krize, během které dochází ke krachům ztrátových společností. Kolísání odrážející se v úrovni produkce, výši zaměstnanosti, cenové hladiny, objemu investic, zisků a dalších hospodářských veličin nazýváme hospodářský cyklus (J. Urban, s. 388). Schopnost ekonomiky vzdorovat výkyvům je pak ekonomickou stabilitou. Kolísání nemusí probíhat vždy stejně, průběh cyklu ale má charakteristické rysy. Průběh hospodářského cyklu zpravidla obsahuje 4 fáze: vzestup (expanze), vrcholící (konjunktury), recese a deprese.
Obrázek č. 2 Fáze ekonomického cyklu. Zdroj: J. Urban
Fáze vrcholící konjunktury představují nejvyšší míru ekonomické aktivity. Podniky vyrábí s plně využitými kapacitami, je vysoká zaměstnanost, spotřebitelské výdaje a podnikové investice i produkce rychle rostou. Vysoká poptávka a plné využití zdrojů pak vedou k růstu cen. Ve fázi recese domácnosti a firmy začínají omezovat výdaje. Podniky snižují nákupy surovin, omezují příjem zaměstnanců a dokládají investice do strojů a budov. Domácnosti odkládají nákupy dlouhodobých předmětů spotřeby a nemovitostí. Klesá poptávka a výroba, pak se zkracuje pracovní doba a propouští se. Ve fázi deprese pokračuje pokles produkce zboží a služeb, klesá úroveň výroby pod potenciální kapacitu ekonomiky. Vyskytuje se vysoká nezaměstnanost, zanikají podniky. Recese je spojena mimo jiné s poklesem míry inflace (dezinflace) i poklesem cenové hladiny (deflace). Silná a dlouhodobá recese se nazývá deprese nebo krize. Pozitivní stránkou této fáze je pokles cen, což představuje výborné prostředí pro investice, například do nemovitostí.
13
Pak následuje fáze expanze, ve které podniky i spotřebitelé získávají důvěru v další vývoj ekonomiky a zvyšují výdaje, oživují firemní investice. Klesá míra nezaměstnanosti, což vede k vyšší úrovni spotřebitelských výdajů a další expanzi zaměstnanosti, výroby a spotřeby.
Keynesiánská teorie Keynesiánská teorie vznikla jako reakce na Velkou krizi (30. léta 20. století), poukazuje na nedokonalosti trhu a zabývá se zásahy, kterými stát může nedokonalosti zmírnit. Při analýze fungování trhů zdůrazňuje poptávkové omezení ekonomiky skutečnost, že celkové výdaje subjektů (zejména investice) jsou pro plné využití ekonomických zdrojů nedostatečné. Teorie podporuje státní zásahy v podobě rozpočtové politiky, mající nedostatečné výdaje kompenzovat. Keynesiánství bylo modifikováno a vzniklo neokeynesiánství, v rámci kterého byla připojena pozornost k monetární politice. Model agregátní nabídky a agregátní poptávky ukazuje, jak se změny v souhrnné poptávce a nabídce promítají ve změnách produktu a cenové hladiny a jak se mění jejich rovnovážné úrovně.
Obrázek č. 3: Agregátní nabídka a agregátní poptávka. Zdroj: J. Urban
Agregátní poptávka udává vztah mezi objemem produktů, které si chtějí subjekty koupit (reálné HDP), a cenovou hladinou (měřená cenovým indexem). Cenová hladina má stejnou povahu jako cena u tržní poptávky. Agregátní (neboli souhrnná) poptávka rovná se HDP, měřenému pomoci výdajového modelu (ten bude podrobněji popsán v následující kapitole). 14
U agregátní poptávky může docházet ke změnám, zejména pokud hospodářské subjekty hodlají při dané cenové hladině nakoupit více nebo méně statků. Příčinou změn (bývají nazývané poptávkovými šoky) jsou změny peněžní zásoby vyvolané centrální bankou, které mění úrokovou sazbu, čímž zvyšují investice a spotřebu. Mezi další faktory patří: •
Růst bohatství domácností, což vede ke zvýšení spotřebních výdajů
•
Pokles míry zdanění důchodů, neboli růst disponibilních příjmů
•
Posílení optimismu domácností i firem
•
Růst počtu obyvatelstva, což obvykle stimuluje spotřebu v oblasti bydlení
•
Rozhodnutí vlády zvýšit úroveň státních nákupů a transferů (za předpokladu, že nedochází k efektu vytěsnění)
Agregátní nabídka představuje celkové množství produkce, které budou chtít firmy při určité cenové hladině vyrábět. Křivka odráží vztah mezi celkovým objemem produkce (HDP) a cenovou hladinou. V dlouhém období je křivka vertikální, jelikož nabízené množství produkce nezávisí na cenové hladině, ale pouze na množství a kvalitě výrobních faktorů. Tyto faktory cenová hladina neovlivňuje. Hodnota křivky nabídky v dlouhém období odpovídá potenciální úrovni produktu. Avšak, v krátkém období je křivka rostoucí, jelikož zvýšení cenové hladiny vede k růstu nabídky, pokles cenové hladiny ke snížení. Vyrobený produkt se může v krátkém období pod vlivem cenové hladiny odchylovat od přirozené úrovně. Keynesova teorie strnulých mezd spočívá v tom, že nominální mzdy se změnám cenové hladiny přizpůsobují pomalu. Poklesne-li hladina cen, vedou nominální mzdy k vyšším reálným nákladům firem, čímž se sníží ziskovost výroby. Nová keynesovská teorie strnulých cen udává, že vedle nominálních mezd se změněné hladině pomalu přizpůsobují i některé ceny. Dlouhodobá rovnováha je daná výší rovnovážného produktu a úrovně cenové hladiny (grafické rovnováze odpovídá bod, ve kterém se protínají nabídka a poptávka). K výkyvu může dojít bud na základě posunu agregátní poptávky nebo nabídky. Pokud dojde ke snížení souhrnné poptávky (například pod vlivem pesimismu), křivka se posune doleva, v krátkém období klesne produkce a sníží se cenová hladina, což vyvolá nižší tržby, omezení zaměstnanosti a příjmů. Národní hospodářství může vstoupit do recese. Poptávkově orientovaná politika se bude projevovat ve snaze posílit poptávku, a to zvýšením vládních výdajů (expanzivní fiskální politika), a zvýšením nabídky peněz
15
(expanzivní monetární politika), což se projeví ve zvýšení poptávaného množství statků při jakékoli cenové hladině. Cyklický výkyv ekonomické aktivity po čase ekonomika státu překoná i bez zásahů. Posun agregátní poptávky (poptávkový šok) se z dlouhodobého hlediska projeví pouze poklesem cenové hladiny, který vyrovnal posun poptávky. Pokud dojde ke snížení souhrnné nabídky (například pod vlivem vzestupu cen energie vyvolaného zhoršením mezinárodní politické situace), firmy budou bez ohledu na výši cenové hladiny ochotny dodávat menší množství statků. Křivka krátkodobé agregátní nabídky se posune doleva, což povede k poklesu produkce a růstu cenové hladiny. Na pokles produkce spojeného s růstem nezaměstnanosti může reagovat stát pokusem kompenzovat pokles krátkodobé nabídky zvýšením poptávky, a to za pomoci expanzivní fiskální a monetární politiky. Zásah hospodářské politiky bude znamenat, že prvotní vzestup nákladů ovlivní cenovou hladinu v ekonomice trvale. Nebude-li stát na pokles agregátní nabídky reagovat, pak se vyšším nákladům přizpůsobí ceny a mzdy. Vzestup nezaměstnanosti povede k poklesu mezd zaměstnanců a nižší mzdy umožní zvýšení objemu nabízené produkce. Agregátní nabídka se po čase vrátí na svou přirozenou úroveň.
Teorie politického hospodářského cyklu Teorie politického hospodářského cyklu zdůrazňuje vliv vládních monetárních a fiskálních politických opatření. V rámci této teorie rozhodující příčinou kolísání ekonomické aktivity je kolísání směru vládní politiky (střídání expanzivní politiky, která stimuluje růst zaměstnanosti a produkce, a restriktivní, která se snaží brzdit vývoj souhrnné poptávky v zájmu stabilizace cen a omezení deficitů). Pod pojmem politický hospodářský cyklus rozumíme střídání vládní expanzivní a restriktivní politiky, což je podmíněno rytmem voleb. Před volbami hlavním cílem politiků je získávání voličů, pomocí nástrojů expanzivní politiky (s cílem zlepšit hospodářské ukazatele i příjmy domácností). Po volbách hlavním cílem politiků je boj s inflací a nepopulární opatření restriktivní politiky. Dalším zásahem, který může ovlivňovat hospodářský pokles, je zavádění vysokých cel na dovoz a další omezení importu.
Psychologické příčiny hospodářské krize Mezi příčiny a faktory ekonomických krizi patři také faktory a příčiny psychologické. Za podmínek ekonomické nestability psychologický stav společnosti má vliv na charakter a délku trvání krize a její následky. K psychologickým faktorům, které mohou ovlivnit krizi, patří zbožná přání, naivita, neznalost, lhostejnost, nedbalost a krátkozrakost. 16
Tak vlivem šířící se paniky dochází k runu na banky, nebo odlivu kapitálu ze země, což táhne za sebou další závažné následky zejména pro bankovní systém a pro ekonomiku státu jako celek. Jinak řečeno, kdyby nedocházelo k runu na banky, pak by nedocházelo k problémům likvidity a kolapsu celého bankovního systému, pak by dopady ekonomické krize byly mnohem mírnější.
1.5. Nástroje regulace národního hospodářství Hlavním důvodem vládních zásahů do tržního mechanismu je přesvědčení, že ekonomický systém je nedokonalý a sám o sobě nevede k plné zaměstnanosti, ani k naplnění produkčních možností ekonomiky. Tím pádem, vláda může v jisté míře přispět ke stabilizaci ekonomiky. Stabilizační opatření má zapříčinit ekonomický růst, omezit nezaměstnanost a stabilizovat ceny (příp. stabilizovat finanční vztahy vůči zahraničí). Avšak může nastat situace, kdy se státní zásahy do ekonomiky míjejí svým účinkem, kdy jsou jejich důsledky horší než situace, které se snaží řešit, nebo kdy jsou tyto zásahy zcela škodlivé. Taková situace se nazývá selhání vlády. (J. Urban, s. 111). Státní zásahy lze třídit podle různých hledisek. Obecně se používá rozdělení podle toho, zda jsou zaměřené na ekonomiku jako celek (makroekonomická politika), nebo jejích cílem je ovlivnit chování jednotlivých ekonomických subjektů (mikroekonomická politika). Makroekonomická neboli hospodářská politika je souborem cílů, nástrojů a opatření vlády na regulaci vývoje národního hospodářství. K základním cílům makroekonomické politiky patří: ekonomický růst - zvyšování výroby zboží a služeb a tím životní úrovně; vysoká, plná zaměstnanost (plná zaměstnanost rovná se zaměstnanosti při přirozené míře nezaměstnanosti, teda počítá se s frikční a strukturální nezaměstnaností); cenová stabilita – nulová nebo nízká inflace; finanční stabilita země ve vztahu k zahraničí - vyrovnanost platební bilance NH; vyrovnanost státního rozpočtu; Komplikací uplatnění je konfliktní vztah jednotlivých cílů (např.: inflace a míra nezaměstnanosti). Hospodářsko-politické nástroje vlády se skládají z opatření měnové politiky a opatření fiskální politiky (daňová a výdajová politika státu). Tyto nástroje budou popsané podrobněji v následujících podkapitolách. Mikroekonomická politika - soubor nástrojů, opatření a zásahů vlády usilující o změny ekonomického jednání jednotlivců a firem. Existují přímé nástroje regulace (příkazy, zákazy a povolení)
a
nepřímé
nástroje
regulace
(nástroje 17
ovlivňující
motivaci
subjektů).
Mikroekonomická politika může byt provedená formou daňové politiky, státních dotací, regulací cen, stanovením míry zisku. K základním cílům patří: zvýšení efektivity trhu (omezit důsledky selhání trhu); posílení motivace ekonomických subjektů k ekonomickým činnostem (především práce, vzdělání, investiční úspory); ochrana některých subjektů ekonomiky před riziky jejich práce či profese; posílení ekonomické rovnosti; zvýšení ekonomické svobody (možnost subjektů volit mezi různými oblastmi práce, podnikání, spotřebních výdajů atd.); zvýšení mezinárodní ekonomické konkurenceschopnosti země. Neexistuje jednoznačná odpověď na to, jak stát může hospodářskou politikou přispět k ekonomickému růstu. Dlouhodobě nejefektivnější formou růstové politiky jsou opatření podporující tvorbu fyzického kapitálu, neboli investice podniků do nových technologií a zařízení. K dalším efektivním opatřením patří zvyšování vzdělanosti obyvatelstva, posílení pružnosti pracovního trhu, podpora výzkumu a vývoje, rozvoj ekonomické infrastruktury, stabilita legislativního prostředí, privatizace podniků a liberalizace trhu.
Úloha centrální banky a monetární politika Měnová neboli monetární politika, za kterou je odpovědná centrální banka, reguluje množství peněz v oběhu a s ní související úroveň úrokových sazeb, tj. cenu či dostupnost úvěru. Při provádění měnové politiky je centrální banka na vládě většinou nezávislá. Centrální banka je institucí mající za úkol regulovat množství peněz v oběhu, rovněž centrální banka dohlíží nad komerčními bankami a vykonává další funkce. Centrální banka provádí monetární politiku pomocí nástrojů, ovlivňujících měnovou bázi i tvorbu peněz. Tyto nástroje jsou tři: •
Operace na volném trhu jsou základním a nejběžnějším nástrojem ovlivňování peněžní zásoby. Jde o prodeje či nákupy finančních aktiv, nejčastěji státních cenných papírů od bank a dalších investorů.
•
Diskontní půjčky resp. diskontní sazby je nejviditelnější součást měnově politických nástrojů. Centrální banky na jejich základě stanovují podmínky, za kterých si mohou komerční banky od centrální banky půjčit nebo uložit krátkodobé peněžní prostředky, tímto se nabídka peněz v ekonomice reguluje. Snížení diskontní sazby může komerční banky motivovat k tomu, aby své úvěry poskytovaly za příznivějších podmínek.
18
•
Stanovení povinné míry bankovních rezerv představují nejrazantnější zásah do bankovního systému. Centrální banka má ze zákona právo stanovit komerčním bankám minimální povinnou míru, pod kterou jejich bankovní rezervy nesmějí klesnout.
Změna
bankovních
rezerv
vede
pak
prostřednictvím
peněžního
multiplikátoru ke zvýšení nebo snížení peněžní nabídky, a tím i ke změnám úrokových sazeb a dostupnosti úvěru. Ovlivnění peněžní nabídky čí úrokových měr má za cíl ovlivnit ukazatele reálného vývoje ekonomiky, především stabilitu cenové hladiny, stálý růst HDP, stabilitu měnového kurzu, případně vyrovnanost obchodní bilance. Politika centrální banky, která peněžní nabídku zvyšuje a úrokovou míru snižuje, je označovaná jako měnová politika expanzivní. Restriktivní měnová politika peněžní zásobu v ekonomice naopak snižuje a úrokové míry zvyšuje, a tím omezuje i míru inflace. V souvislosti s monetární politikou je důležité se také zmínit o bankovnictví s částečnými rezervami. Je to bankovní systém, ve kterém banky drží jako rezervy pouze část vkladu, které jsou u nich uloženy, a zbytek půjčují. Problémem tohoto systému se může stát jednorázový nápor vkladatelů na banku, označovaný jako “Run”. Rozpočtová a fiskální politika Rozpočtová a fiskální politika jsou úzce spjaté, a občas obtížně oddělitelné pojmy. Rozpočtovou politikou rozumíme činnosti, které se odehrávají v rámci veřejné rozpočtové soustavy (B. Hamerníková, s. 216). Je realizována státem a jejím úkolem je: • Zajistit dostatek finančních zdrojů k financování veřejných výdajů, tj. úkolu státu. • Rozhodovat o prioritách, tj. na co mají být prostředky veřejných rozpočtů použity. Fiskální politika je součásti hospodářské politiky a slouží k ovlivňování agregátní nabídky a agregátní poptávky s cílem vyvolat žádoucí a potlačit nežádoucí účinky na HDP, zaměstnanost a inflaci, a tím čelit nízkému tempu růstů (eventuálně poklesu) HDP, vysoké nezaměstnanosti a vysoké inflaci (B. Hamerníková, s. 221). Fiskální politikou se vláda snaží záměrně ovlivnit, resp. stabilizovat základní makroekonomické ukazatele. Fiskální politika pomáhá plnit stabilizační funkci veřejných financí. Oproti rozpočtové politice se fiskální politika liší tím, že úsilí o vyrovnanost veřejných rozpočtů nemusí být prioritou, k dosažení výše uvedených cílů je akceptováno i deficitní hospodaření veřejných rozpočtů. Z hlediska veřejných výdajů se do fiskální politiky zahrnují pouze tzv. vládní výdaje na statky a služby. Manipulovat s příjmy a výdaji je možno:
19
Jednorázovým rozhodnutím státního orgánu (například změny ve výši vládních výdajů, změny v daňových sazbách, v úlevách a slevách na dani). Vestavenými stabilizátory, což jsou opatření fiskální politiky zabudované do ekonomiky na delší dobu (například progresivní daně, pojistné na státní politiku nezaměstnanosti a další). Expanzivní fiskální politika má za cíl zvýšení hrubého domácího produktu a snížení míry nezaměstnanosti, a to i za podmínek vyšší inflace. Restriktivní fiskální politika má za cíl snížení míry inflace, a to i za cenu snížení hrubého domácího produktu. Krátkodobá fiskální nerovnováha se projevuje v rozpočtovém deficitu. V této souvislosti je důležité uvést pojem veřejných rozpočtů. Veřejné finance jsou příjmy státu, územních celků, měst, obcí, které jsou tvořeny soustavou veřejných rozpočtů. Rozhodující část veřejných financí tvoří příjmy a výdaje státu. V rámci rozpočtové soustavy dochází pak k přerozdělování, výdaje jednoho rozpočtu se tak mohou stát příjmy jiného. Na rozpočtové hospodaření státu a výši salda rozpočtu má vliv výše HDP a rozpočtová politika vlády. K rozlišení obou vlivů na velikost rozpočtového salda slouží odlišení: skutečného strukturálního a cyklického rozpočtového deficitu Skutečný rozpočtový deficit je rozdíl mezi skutečně získanými příjmy a provedenými výdaji státního rozpočtu. Cyklický rozpočtový deficit vzniká v důsledku snížené ekonomické aktivity a odpovídá situaci, kdy se skutečný produkt nachází pod úrovní potenciálního produktu (fáze poklesu a recese hospodářského cyklu). Strukturální deficit je schodek v podmínkách plné zaměstnanosti, nebo potenciálního produktu. To je deficit očištěný od vlivu cyklu. Je výsledkem fiskální politiky a vzniká jako důsledek dlouhodobě vyšších vládních výdajů ve srovnání s rozpočtovými příjmy. V tomto případě veřejný sektor zadlužuje se a umořování dluhu odkládá do budoucna. V případě, že je financován půjčkami ze zahraničí, žije si nad poměry celé národní hospodářství, které dlouhodobě více spotřebovává, než vytváří. Negativní důsledky strukturálního deficitu souvisí s efektem vytěsňování. Nedisponuje-li národní hospodářství dostatečným objemem nevyužitých úspor, vedou vysoké vládní výdaje k růstu úrokové sazby, což vytěsňuje soukromé investice, a tak omezuje růst HDP. Rostoucí vnější zadlužení státu vzniká pod vlivem strukturálního deficitu a má negativní dopad na vývoj kurzu měny. Rozlišení strukturálního a cyklického deficitu udává, nakolik se v růstu skutečného rozpočtového deficitu odráží deficit vyvolaný cyklickým vývojem (působením automatických stabilizátorů), anebo nakolik je spojen s rozpočtovou politikou vlády. Skutečný deficit pak se 20
rovná sumě strukturálního a cyklického deficitů. Existují tři způsoby financování rozpočtového deficitu (J. Urban, s. 444): Dluhové financování přichází v úvahu tehdy, nachází-li se skutečný produkt pod úrovní potenciálního a je-li vysoká míra nezaměstnanosti. Vláda pak může růst produktu a zaměstnanosti stimulovat zapůjčením si úspor od veřejnosti prodejem dluhopisů. Multiplikační účinek vládních výdajů může vést k tomu, že se dopad zvýšených vládních výdajů zvýší o další růst soukromé spotřeby, anebo i k tomu, že se zvýší daňové příjmy státu, které budou růst zadlužení částečně kompenzovat. Prostředky z půjčky by v zájmu rozpočtové stability měly být použity na financování veřejných investic, nikoli provozních nákladů a výdajů státu. K vyjádření relativní výše dluhového financování rozpočtového deficitu může sloužit ukazatel udávající podíl ročních výpůjček státu na celkových výdajích státního rozpočtu. Monetizace rozpočtového deficitu nastupuje tehdy, pokud nevyužité úspory soukromého sektoru nejsou k dispozici, a tudíž se zdrojem financování může stát tištění peněz (růst peněžní zásoby). Centrální banka nakupuje v rámci operací na volném trhu od veřejnosti vládní cenné papíry a nákup financuje dodatečnými penězi, které uvolňuje do oběhu. To zvyšuje peněžní nabídku, aniž by zvyšovalo množství zboží a služeb, výsledkem je zvýšení míry inflace. Tento zdroj krytí výdajů vlády bývá nazýván inflační daň. Prodejem vládních aktiv se rozumí prodej aktiv, vlastněných státem (podniky, podíly státu v podnicích ve spoluvlastnictví státu apod.), soukromým investorům a z toho profinancování deficitu. Je to mimořádný způsob financování, omezený rozsahem majetku. Dlouhodobá fiskální nerovnováha se projevuje ve veřejném dluhu. Vztah mezí statním dluhem, rozpočtovými deficity či přebytky, vládními výdaji a příjmy se nazývá rozpočtové omezení vlády (B. Hamerníková, s. 249). Dodržování rozpočtového omezení vlády má význam z několika důvodů: • Vysoká úroveň vládního dluhu omezuje možnosti volby vlády při fiskální politice, zejména při rozhodování alokací zdrojů. • Rostoucí dynamika dluhu vede k růstu úrokových měr, do kterých si věřitelé započítávají stále vyšší rizikové prémie.
21
Postavení v mezinárodním obchodu a mezinárodních finančních tocích má pro národní ekonomiku zásadní význam. Jeden z nevýznamnějších nástrojů sledování tohoto postavení je platební bilance. Zachycuje souhrnně přeshraniční finanční toky země, neboli všechny finanční transakce mezi domácími a zahraničními subjekty za rok. Vyplývá z ní zejména množství statků dovezených a vyvezených, mezinárodní platby, které byly uskutečněny během tohoto období, jaký byl zaznamenán objem zahraničních investic a jaké množství investic bylo vyvezeno, jak se změnila dlužnická či věřitelská pozice ve vztahu k zahraničí a o kolik se změnily devizové rezervy. Platební bilance slouží jako důležitý informační nástroj pro odhad budoucích trendů hodnoty národní měny. Je-li schodek běžné bilance financován půjčkami ze zahraničí, vzniká nebo roste zahraniční dluh (J. Urban, s. 491). Zadluženost země vůči zahraničí není dluhem státu, ale dluhem domácích subjektů. Většinu tohoto dluhu tvoří zadlužení soukromých firem. Avšak, půjčit si v zahraničí může i stát na pokrytí schodku rozpočtu. Zahraniční investoři půjčují své prostředky tak, že nakupují firemní, státní a municipální dluhopisy nebo ukládáním peněz v domácích bankách, které pak poskytují úvěry domácím firmám. Půjčování přináší ale i svá rizika, která spočívají v tom, že mohou o peníze přijít v případě insolventnosti (neboli vyhlášení platební neschopnosti). V případě soukromých subjektů, kterým zahraniční investoři půjčují, jde o soukromá rizika netýkající se státu. Ostatních ekonomických subjektů se mohou tyto rizika dotknout pouze vlivem, který má příliv resp. odliv zahraničního kapitálu na měnový kurz, přičemž přiliv vede k apreciaci kurzu a poklesu cen zahraničního zboží, odliv (zejména ve formě splátek zahraničních půjček a úroků) vede k depreciaci měnového kurzu a s tím i ke zdražení dováženého zboží na domácím trhu. Půjčuje-li si v zahraničí stát, pak se toto dotýká obyvatel výrazněji. Není-li schopen splácet, je nucen omezit rozpočtové výdaje nebo zvýšit daně. Důsledky nesou kromě ostatních poplatníků hlavně zaměstnanci veřejného sektoru a osoby závislé na příjmech státu.
1.6. Ukazatele pro analýzu Cíle
hospodářské
politiky
jsou
ukazovány
makroekonomickými
ukazateli,
nejpodstatnější bývají označovány jako magický čtyřúhelník (B. Hamerníková, s.15): tempo reálného ekonomického růstu, míra nezaměstnanosti, míra inflace a saldo platební bilance.
Hrubý domácí produkt Výkon národního hospodářství – celková hodnota zboží a služeb určená pro finální spotřebu vyrobená za určitý čas (rok nebo kvartál). Peněžními ukazateli ekonomické aktivity 22
jsou hrubý domácí produkt (neboli HDP) a hrubý národní produkt (neboli HNP), přičemž hrubý domácí produkt představuje celkovou hodnotu výroby zboží a služeb vyrobené na území určitého státu, když hrubý národní produkt se vztahuje na objem produkce, vyráběné příslušníky určitého státu (nepočítá se s výrobky a službami vyráběné na území státu nerezidenty a zahrnuje výrobky a služby, vyrobené na území jiného státu státními příslušníky). Rozdíl HDP a HNP představuje čistý příjem cizinců. Hrubý domácí produkt lze měřit následujícími metodami: výdajovou (nejběžnější metodou) – zjištění a součet částek věnovaných na nákupy produktů a služeb. Spotřebitelské výdaje, investiční výdaje firem a výdaje státu, k nim je připočten čistý vývoz. Jsou zahrnuty jen výdaje za finální zboží a služby, neboli nejsou zahrnuté meziprodukty. výrobní – vychází z celkové hodnoty vyrobeného zboží a služeb za určité období. Zahrnuty jsou veškeré finální výrobky a služby. Je třeba vyloučit meziprodukty. důchodovou – součtem všech důchodů z výrobních faktorů za určité období. Jsou započítávány jen primární důchody neboli důchody plynoucí z produktivních služeb. Nejsou zahrnuty státní transfery, což by vedlo k dvojímu započítání a nadhodnocení produkce. V praxi mohou vznikat rozdíly v propočtech různými metodami, je to dáno statistickými chybami, časovými rozdíly, vynecháním některých položek. Jinak je hodnota HDP v zásadě stejná. Jak jíž bylo řečeno, výdajová metoda se používá v praxi nejčastěji, proto dál bude stručně popsaná struktura HDP, zjištěného výdajovou metodou. K základním typům výdajů patří spotřební výdaje domácností na statky (C), investiční výdaje firem na stroje, budovy atd. (I), vládní výdaje na nákup statků sloužící pro vládní a veřejné účely (G) a rozdíl mezi příjmy národního hospodářství z vývozu a jeho výdaji za dovezené statky (čistý export E). Odečet domácích výdajů za dovezené statky od příjmů z exportu je proveden proto, že dovozy jsou již obsaženy v jiných složkách HDP – ve spotřebě, investicích i vládních výdajích. Příspěvek tohoto prvku (salda vývozu a dovozu) k tvorbě HDP může byt kladný nebo záporný. Vzorec HDP pak vypadá následovně: HDP C I G E
Důležitými indikátory vývoje země je růst či pokles HDP (v %) pomocí ukazatelů tempa hospodářského růstu. To udává, o kolik se výkon hospodářství měřený HDP nebo HNP zvýšil nebo snížil. 23
Údaje o vývoji HDP vyjádřené v běžných cenách, neboli o vývoji nominálního HDP (ceny v době, kdy byl produkt vytvořen) mohou být zkresleny růstem nebo poklesem cenové hladiny. Změny nominálního HDP neříkají nic o změně národní ekonomiky, proto se používají přepočtené ukazatele HDP, které berou v úvahu změny cenové hladiny. Výsledek je označován jako reálný HNP. K přepočtu slouží cenové indexy (spotřebitelských cen, cen výrobců).
Inflace Pojmem inflace se rozumí růst cenové hladiny, je měřená v procentech a porovnává cenové hladiny běžného a minulého období. Ukazatele inflace mají řadu použití. Měření změn cenové hladiny umožňuje sledovat reálný vývoj ekonomických veličin v čase, neboli porovnávat jejich velikost v různých časových obdobích bez zkreslujícího vlivu inflace. Další použití cenových indexů spočívá v indexaci, neboli v úpravě ekonomických veličin o inflaci. Indexaci mohou podléhat například mzdy na základě smluv mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Podobně i u důchodů vyplácených státem, v této souvislosti se používá pojem valorizace. Podle výše můžeme rozdělit inflace na tři stupně, jejichž vzájemné předěly nejsou jednoznačně stanoveny: mírná, pádivá a hyperinflace. Mírná inflace se pohybuje v řádu jednociferných hodnot. Nenarušuje důvěru hospodářských subjektů v peníze a nevyvolává sklon zbavovat se hotovosti. Pádivá inflace nastává, pohybují-li se míry inflace v řádu desítek nebo stovek. Vede k tomu, že lidé se vyhýbají držení peněz, které rychle ztrácejí hodnotu. Proto kupují nemovitosti a drahé kovy a přechází na platby v cizí měně. Hyperinflace se vyskytuje během válek nebo po nich, vlády uvolnily tisk peněz, aby mohly uspokojit své věřitele. Ekonomika přechází k naturální směně (komoditní peníze). Cenové indexy shrnují informace o inflaci a charakterizují vývoj váženého průměru cen zboží a služeb. Míra inflace je procentní tempo růstu cenové hladiny za určité období (většinou rok), počítáme ji pomocí indexu spotřebitelských cen a indexu cen výrobců. Index spotřebitelských cen měří změnu nákladů na pořízení spotřebního koše určitého pevného souboru statků zahrnující typické představitele spotřebního zboží. Pro výpočet tohoto indexu se používají maloobchodní ceny. Index cen výrobců na rozdíl od indexu spotřebitelských cen zahrnuje suroviny a polotovary, pro výpočet jsou používané ceny ve výchozí fázi distribuce zboží (od výrobce), což umožňuje signalizovat změny spotřebních cen v předstihu.
24
Deflátor HDP charakterizuje vývoj cen všech produktů a služeb zahrnutých do HDP. Vzhledem k tomu, že ceny některých statků klesají a stoupají častěji, je sledována tzv. jádrová inflace, která zachycuje cenový vývoj těchto komodit (energie, potraviny). Jak již bylo řečeno, protiinflační opatření s sebou nesou pokles produkce a růst nezaměstnanosti. Tato opatření mohou nabývat podobu: Restriktivní fiskální politiky (vláda omezí své výdaje nebo zvýší daně); Politikou fixních měnových kurzů (pak míra inflace v dané zemi je spjata s mírou inflace v zemi, s jejíž měnou je daná měna fixně vázána); Důchodovou politikou (kontrola růstu cen a mezd, která má mimořádný charakter a používá se jen dočasně, nebrání příčinám vzniku inflace, ale umělé udržuje úroveň cen na stanovené úrovni, což nezbytně vede k nedostatku statků).
Nezaměstnanost Mírou nezaměstnanosti se zjednodušeně řečeno rozumí procento pracovní síly, která hledá práci, ale nemůže ji najít, neboli poměr nezaměstnaných k ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu. (T. Pavelka, s. 117). Nezaměstnaný je pak člověk, který nemá práci a aktivně ji hledá. Existují následující druhy nezaměstnanosti: frikční nezaměstnanost existuje z toho důvodu, že pracovníci potřebují určitý čas pro hledání místa (např. pracovníci propuštění v důsledku změny poptávky nebo hledající lepší práci, nebo osoby hledající první pracovní místo). strukturální nezaměstnanost existuje v důsledku nesouladu pracovní síly a poptávky po práci (např. absolventi středních škol). Je také spojena s vývojem ekonomiky a nutností reagovat na změny poptávky. cyklická nezaměstnanost je podmíněna vývojem hospodářského cyklu. Vzniká po poklesu poptávky a postihuje všechna odvětví. Má dočasný charakter - zaniká při oživení ekonomiky. dobrovolná nezaměstnanost je situace, při které jedinec hledá práci, ale za vyšší cenu, než je mu trh schopen nabídnout. nedobrovolná nezaměstnanost je situace, při které jedinci nemohou práci nalézt ani při akceptování podmínek trhu.
Pod pojmem plná zaměstnanost se rozumí zaměstnanost při přirozené míře nezaměstnanosti. Zahrnuje v sobě frikční a strukturální nezaměstnanost.
25
2.
Zvolené metody zpracování: (Analytická část)
Praktická část této bakalářské práce je zaměřena na analýzu. V této části budou podrobně rozebrány a popsány krize v Rusku od roku 1998 a 2008. Na základě analýzy sekundárních zdrojů informací budou popsané konkrétní případy ekonomické krize, jejich průběh a následky. Pro analýzu jsou především využita data ministerstva financi Ruska, ruského statistického úřadu a vyhlášky centrální banky Ruska. Nejprve bude popsána a analyzována krize z roku 1998: bude popsán historický rámec, příčiny, které ve značné míře ovlivňovaly průběh krize, pak bude popsán samotný průběh krize s analýzou základních ukazatelů a posléze budou rozebrány dopady krize na vývoj ekonomiky Ruska. Dále bude rozebraná krize od roku 2008, struktura analýzy bude podobná jako u krize od roku 1998 (historický rámec a příčiny, průběh, analýza ukazatelů a dopady na vývoj ekonomiky). Na závěr bude stručně popsána současná situace v Rusku. Jak již bylo řečeno, každý stát má svá specifika, která je třeba brát v úvahu při řešení hospodářských krizí. Ekonomika Ruska v 90. letech 20. století prošla velkou transformací. Nejprve přišel kolaps sovětské centrálně plánované ekonomiky a její náhrada tržní ekonomikou fungující na základě soukromého vlastnictví. Hlavním mechanismem sovětské ekonomiky do roku 1987 bylo pětileté a roční plánování, které používala sovětská vláda k realizaci ekonomické politiky. Plány zahrnovaly normy pro produkci surovin, polotovarů, finálního zboží a služeb. Teoreticky systém měl zajišťovat rovnováhu mezi jednotlivými sektory ekonomiky a rovnováhu mezi nabídkou a poptávkou. Stát vykonával úlohu alokace, kterou v tržním systému vykonávají ceny. V sovětské ekonomice byly ceny pouze účetním mechanismem. Vláda stanovovala ceny zboží a služeb na základě jejich role v plánu a dalších neekonomických kritérií. Například cena chleba byla nižší než cena pšenice použité pro jeho výrobu, cena auta byla rovná dvojnásobku ceny kuchyňského nábytku. Od roku 1991, pod vedením prezidenta Jelcina, udělala země kroky směrem k rozvoji tržního hospodářství zavedením základních principů, jako například trhem určené ceny, avšak vláda stále fixovala ceny některého zboží a služeb (například komunálních služeb a energie). Kritické prvky jako privatizace státních podniků a značné zahraniční investice proběhly v prvních několika letech postsovětského období. Ostatní základní složky ekonomické infrastruktury, zejména komerční bankovnictví, všeobecné obchodní zákony, zcela nebo částečně chyběly až do roku 1996.
26
2.1. Krize roku 1998 Ekonomická krize roku 1998 byla jednou z nejtěžších krizí, které zažilo soudobé Rusko. Krizový potenciál v ruské ekonomice se akumuloval postupně. Charakteristickým rysem krize roku 1998 byla skutečnost, že ve světových dějinách to byl první případ, když stát vyhlašuje platební neschopnost vůči vnitřnímu dluhu v místní měně. V případě Ruska selhal trh s krátkodobými státními dluhopisy, jejichž výnos těsně před krizí dosáhl 140 % ročně. V jiných zemích se podobné situace řešily monetizaci státního dluhu (bez vyhlášení platební neschopnosti), neboli tím, že stát tisknul peníze a tím znehodnocoval národní měnu a splácel dluh.
Historický rámec a příčiny vzniku krize Ekonomická krize byla podmíněná řadou faktorů, které budou dále popsané a rozebrané. Politická krize a konflikt mezi vládou a parlamentem. Prezident Boris Jelcin a jím nařízená vláda zastávali názor, že stát potřebuje ekonomické reformy, které by podporovaly tržní mechanismus, když státní duma měla spíše intervencionalistické názory a podporovala razantnější zásahy do ekonomiky státem. Konflikt mezi vládou a dumou jen zhoršil a zrychlil vývoj krizové situace. V této situaci lze hovořit o selhání vlády. Zejména politický konflikt vedl ke zdržení poskytnutí tranše, která mohla mít stabilizační efekt na jaře 1998. Deficit státního rozpočtu. Během řady předkrizových let státní výdaje převyšovaly příjmy. Prezident a vláda neopodstatněně očekávali rychlý růst a rozvoj státního ekonomického systému na základě přechodu na model tržní ekonomie a za pomocí ekonomicky vyspělých zemí. Ekonomická situace však vyžadovala snížení státních výdajů a zvýšení příjmu, ale to by znamenalo využití nepopulárních politických nástrojů (provedení restriktivní měnové a fiskální politiky), které by národ jednoznačně nepodporoval.
Politická nestabilita ve státě a zároveň posilující
nespokojenost obyvatelstva vynucovaly vládu slibovat růst mezd, zvýšení důchodu a sociálních dávek, tím pádem zvýšení státních výdajů. Následkem byl rostoucí rozdíl mezi státními příjmy a výdaji a rostoucí deficit státního rozpočtu, který vláda musela kryt úvěry. Historická šance provést změny ve státní ekonomické struktuře byla promarněna. Akumulace “odložené inflace” v příliš velkém objemu. Na začátku roku 1995 se vláda rozhodla provést změny ve statním rozpočtu: vzdát se inflačního financování (monetizaci rozpočtového deficitu) a vyhledat jiný zdroj financování. 27
Protiinflační politika prováděná omezením množství peněz měla za následek nedostatek hotovosti v oběhu. Snížení inflace bylo prováděno snížením státních výdajů v sociální sféře (nevyplácením státních dávek a dávek sociální podpory) a růstem „odložené inflace“. Absence státního projektu ekonomického růstu a rozvoje průmyslové výroby Fixní měnový kurz nezachycoval skutečný poměr cen rublu a dolaru, ceny na exportní výrobky (vyvážené zboží) proto byly nadhodnocené a ceny na importní výrobky (dovážené zboží)
podhodnocené.
Což
vedlo
ke
snížení
investic
ze
zahraničí
a
snížení
konkurenceschopnosti zboží, vyráběného v Rusku. Kolem 60 % veškerých potravin se dováželo. Většina podniků, pracujících v průmyslovém a zemědělském odvětví, nemohla čelit konkurencím ze zahraničí. Za těchto podmínek prospívaly pouze podniky, které se primárně orientovaly na vývoz a menší podniky působící ve stínové ekonomice. Ruský průmysl a zejména jeho část vyžadující špičkové technologie byl odsouzen k zániku. Nevhodná fiskální politika Důležitým faktorem krize byl velmi rychlý nárůst státního dluhu. “Odložená inflace” rostla souběžně s růstem daňových sazeb a poklesem objemu reálně splacených daní. Daňový základ se snižoval, ale daně se vybíraly obtížně. Podle odhadu odborníků kolem 40% všech firem působilo ve stínové ekonomice. Vývoz kapitálu do zahraničí činil 10 až 12 miliard dolarů ročně. Pokus vlády o stanovení cílového objemu daní pro daňový úřad (státní daňová služba) ve výši 15% HDP pro rok 1997 byl zcela chybný. Vláda neměla realistické představy o výši a požadované struktuře sbíraných daní, ani nechápala podstatu organizačních náležitostí. Asijská finanční krize Těžce se dá podhodnotit role asijské finanční krize na průběh ekonomické krize v Rusku. Dnes se mluví o tom, že krize roku 1998 byla celosvětovou a zasáhla zejména Malajsii, Thajsko, Jižní Koreu, Japonsko, Brazílii a Indonésii. V těchto státech krize měla podobné rysy: bankovní krize, devalvace, snížení průmyslu, snížení kapitalizace akciového trhu. Snížení investičních toků ze zahraničí a krize důvěry je následkem. Dle expertních odhadů, příliv čistého kapitálu do států třetích zemi v roce 1996 činil 215 miliard dolarů, v roce 1997 - 123,5 miliard dolarů, a v roce 1998 již 56,7 miliard dolarů. Poklesem cen exportních nerostných surovin (ropy). Ekonomika Ruska vždy byla těsně spjatá a závislá na exportu nerostných surovin (zejména ropy a plynu). Státní rozpočet a státní dluh jsou vázané na výnosy z prodeje ropy a plynu. V roce 1998 cena ropy byla nižší než náklady na její těžbu a činila 10 dolarů za barel. Což se také negativně projevilo ve státním rozpočtu a možnosti krýt státní dluhy. 28
Průběh krize V „černé úterý“ v říjnu roku 1994 vláda rozhodla o financování státního rozpočtu na základě vnitřních i vnějších úvěrů. Koncem roku 1994 byl stanoven pevný kurz rublu vůči dolaru s fluktuačním pásmem. Stát začal emitovat krátkodobé státní dluhopisy a státní pokladniční poukázky. Vrcholu popularity tyto cenné papíry dosáhly koncem roku 1995 a v první půlce roku 1996. V dubnu 1996 krátkodobé státní dluhopisy tvořily dvě třetiny státních příjmů. Nebezpečí krátkodobých státních dluhopisů (KSD) v srpnu 1996 vyšlo najevo, jelikož hlavní položkou a příčinou růstu deficitu státního rozpočtu byly náklady na zajištění státního dluhu, tj. nárůst státního dluhu byl způsoben nezbytností krýt závazky státu vůči vnitřním a vnějším věřitelům. Počátkem roku 1997 se uskutečnila liberalizaci trhu KSD a vstup nerezidentů na trh státních cenných papírů. V létě podíl nerezidentů na trhu KSD dosáhl 30%, což mělo za následek pokles výnosů do úrovně 18-20% ročně a pokles úrokových sazeb. V důsledku krizi asijských zemi, která začala v létě roku 1997, ceny na nerostné suroviny se výrazně snížily, což negativně ovlivnilo ekonomickou situaci v Rusku. Vnější státní dluh začal být hrozbou pro finanční systém, i když nebyl příliš velký, a to v důsledku již zmíněného růstu zadluženosti vůči KSD a poklesu cen na exportní ropu a plyn. V listopadu roku 1997 mise mezinárodního měnového fondu (MMF) odmítla schválení další tranši úvěru na základě toho, že doposud nebyl brán zřetel na rostoucí dluhy rozpočtových organizací, dluhy za plyn, elektřinu, teplo a rozpočet byl hodnocen pouze na základě skutečných nákladů, bez ohledu na růst svého dluhu. Odložení tranše se stalo další příčinou ztráty důvěry ve vládu. Výnosnost KSD stoupla do výší 40%. Centrální banka odmítla podporu trhu KSD pro stabilitu měny. V tomto okamžiku se stalo najevo, že průlom v ekonomickém růstu se neuskuteční. Naopak, problém veřejného dluhu, který byl oslaben přílivem zahraničních peněz, se bude stupňovat. V prosinci 1997 náklady na obsluhu trhu státních krátkodobých dluhopisů překročily tržby z jejich prodeje. Právě v tento okamžik centrální banka zahájila třetí fázi liberalizace nerezidentů, které investují do trhu krátkodobých státních dluhopisů. Ministerstvo financí muselo poskytnout finanční prostředky z federálního rozpočtu ve výši asi 600 miliard rublů pro zajištění dluhu z KSD. Ve skutečnosti, od tohoto okamžiku trh s KSD začal pracovat pouze na splacení dříve vydaných dluhopisů.
29
Dne 12. 5. 1998 se začal kolaps finančních trhů. Podle odborníků, k tomu přispěla nejen vládní krize, ale i rozhodnutí státní Dumy o snížení základního kapitálu zahraničních investorů "RAO UES", a vyhlášení do konkurzu banky "Tokobank", ve které velká část patřila zahraničním investorům. "Tokobank" zrychlil stažení kapitálu. Výnosnost KSD rychle vzrostla do 70 až 80%, a pak na 100% a více. V květnu roku 1998 byl připraven a publikován protikrizový program. Poté vláda zahájila jednání s MMF o dodatečné půjčce, zejména pro doplnění devizové rezervy, vyrovnání svých krátkodobých závazků a přesvědčení investorů ve schopnosti platit za ně. Každou středu se konají aukce státních pokladničních poukázek. Ministr financí je nucen vzdát se zavádění nových dluhopisů, kvůli jejich vysoké výnosnosti a namísto refinancování starých závazků, musí je splácet z rozpočtu. Stát půjčuje na evropském trhu pod vyšší procento, a tím se vnitřní státní dluh vyměňuje za vnější. Výsledkem je zdvojnásobení státního dluhu vůči zahraničí za relativně krátké období. Státní dluh k 1. červenci roku 1998 činil 436 miliard rublů. Na konci července 1998 Rusko obdrželo první část tranše - 4,8 miliard dolarů. Vláda a centrální banka očekávaly stabilizaci situace alespoň na dobu 2-3 měsíců. Nicméně, to trvalo jen 8-10 dnů. Poté nastal čas přijmout drastická opatření, nastala otevřená fáze krizí. Dne 13. srpna 1998 ceny státních cenných papírů prudce klesly na akciových trzích. Prezident Jelcin prohlásil, že nedopustí devalvace měny, ani státní insolvence (neschopnosti státu splácet své závazky), „…nejsou to moje fantazie, ale pouhý propočet, podložený detailní analýzou,“ prohlásil. Avšak, dne 17. Srpna vláda oznámila odmítnutí zaplatit za krátkodobé státní dluhopisy (technický default) a zmrazit domácí dluh, který činil přibližně 265,3 miliardy rublů. Současně vláda zakázala ruským společnostem a bankám splácet dluhy západním věřitelům. Je jasné, že v této situaci obyvatelstvo ztratilo veškerou důvěru ke státu. Kurz rublu vůči dolaru byl převeden na plovoucí s rozšířením fluktuačního pásma. Dne 1. září centrální banka odmítla udržet horní hranice fluktuačního pásma. Do 15. srpna oficiální kurz činil 6,3 rublů za dolar, ale 1. září se rovnal 9,33 rublů za dolar, pak 15. záři – 20,825 rublů, a poté se snížil k 1. říjnu do 15,9 rublů za dolar. Je vidět, že za relativně krátké období změna kurzu byla výrazná. Do jednoho měsíce po vyhlášení platební neschopnosti vláda a vedení centrální banky rezignovaly. Hospodářská krize byla kolapsem makroekonomických politik, které se prováděly v letech 1992-1998. Po krizi ruský rubl byl několikrát znehodnocen, došlo k výraznému poklesu výroby a životní úrovně obyvatelstva, výrazně vzrostla inflace. 30
Analýza ukazatelů 1996 HDP (v mld. rublů) HDP v cenách roku 2003
1997
1998
1999
2000
2007,8251 2342,514 2629,623 4823,2335 7305,6463 9987,9
10125,8
9584,6
10193,4
11217,3
Inflace v %
20
10,5
61,8
31,8
18,5
Nezaměstnanost
10,0
11,3
13,3
11,7
10,58
(v mld. rublů)
Tabulka č.1: Ukazatele vývoje ekonomiky Ruska pro období 1996-2000. Zdroje: Ministerstvo financi Ruska, ruský statistický úřad a centrální banka Ruska, vlastní úpravy
V tabulce č. 1 jsou popsané nejdůležitější ukazatele pro ohodnocení finanční situace a výkonnosti Ruska v letech 1996 až 2000, přičemž roky 1996 a 1997 představují předkrizovou fázi, rok 1998 popisuje samotnou krizi a roky1999 a 2000 představují fázi bezprostředně po krizi. V tabulce jsou uvedeny dvě hodnoty ukazatelé HDP, a to v běžných cenách a v cenách roku 2003, je tomu tak pro lepší srovnatelnost výsledků (neovlivňuje je míra inflace). Bohužel, nejsou dostupné údaje se starším základním rokem (např. se základním rokem 1995) pro přesnější hodnoty HDP. I přesto je vidět, že ukazatel HDP v běžných cenách rostl během celého období (a dokonce se zdvojnásobil v roce 2000 oproti roku 1998), ale příčinou tomu byla pádivá inflace, která dosáhla v roce 1999 rekordních 61,8 procent. Avšak ukazatel HDP vyjádřený v stálých cenách rostl až do roku 1998, pak následoval pokles, a od roku 1999 je zaznamenán růst. Míra inflace byla poměrně vysoká i během předkrizového období (dosahovala výši 20 procent již v roce 1996), ale v letech 1998 a 1999 se vyskytovala pádivá inflace, jejíž příčinou byla monetizace státního dluhu pro financování deficitu. Míra nezaměstnanosti také rostla i během předkrizového období, v roce 1998 dosáhla svého maxima ve výši 13,3 procent a pak začala klesat. Tím pádem rok 1998 lze považovat za dno recese (nejnižší ukazatel HDP a nejvyšší ukazatelé nezaměstnanosti a inflace), po kterém následovala fáze růstu.
Následky krize Default (neboli platební neschopnost) v Rusku v roce 1998 byl překvapením pro zahraniční investory. Bezprostředně před krizí, 13. července, Mezinárodní měnový fond poskytl půjčku Rusku ve třech tranších (a první z nich šel do země ještě před vyhlášením 31
platební neschopnosti), ve výši 22 miliard amerických dolarů. Nicméně, tato půjčka ani nepokrývala splácení úroků ze státního dluhu. Ztratila se důvěra investorů v solventnost a konkurenceschopnost ruského hospodářského systému, což vedlo k prudkému poklesu úvěrového ratingu Ruska a všech ruských organizací. Dále byly sníženy ratingy ruských komerčních bank, což vedlo k obtížnému lákání zahraničních investic a poskytování zahraničních půjček. Zvýšil se odliv kapitálu z Ruska. Vnější i vnitřní zdroje financování deficitu státního rozpočtu byly uzavřeny, což znamenalo přechod na inflační financování. Toto zvýšilo tempo růstu peněžní zásoby a mělo negativní dopad na růst spotřebitelských cen a obecné oslabení měnové politiky. Výrazně klesly ukazatele investicí. Dle odhadů k 1.8.1998 objem investic na konci roku měl být o 22,9, až 38,9 miliard rublů větší, něž pak bylo ve skutečnosti. V důsledku ztráty důvěry investorů po vyhlášení platební neschopnosti se vážně zhoršily podmínky a možnosti obdržení nových úvěrů, potřebných k refinancování stávajícího státního dluhu. Po destabilizaci ruské ekonomiky prudce vzrostla inflace. Kvůli devalvaci rublu nastal prudký růst cen. Během čtyř měsíců (od října 1998) ceny potravin vzrostly o 63 procent, na ostatní spotřební zboží o 85 procent. Nekontrolovaná devalvace měny znamenala zhoršení krize likvidity a růst nedoplatků. Pro překonání těchto účinků a pro stabilizaci bankovního systému (začal se hromadný odliv vkladů, neboli run na banky) byla nezbytná nezabezpečená emise peněz. V důsledku nárůstu spotřebitelských cen a ztráty úspor ve zkrachovalých bankách, snížily se reálné příjmy a úspory obyvatelstva a zvýšil se počet lidí s příjmy pod hranicí životního minima, výrazně se zvýšila míra nezaměstnanosti. Ztráta úspor na bankovních depozitech dle odhadu Mezinárodní konfederace spotřebitelských společností se pohybovala v řádu desítek miliard rublů. Navíc, velká část obyvatelstva byla zaměstnaná ve finančním sektoru, a krize roku 1998 měla za následek snížení počtu pracovních míst v tomto sektoru a růstu nedobrovolné strukturální nezaměstnanosti. Jak jíž víme, pro překonání strukturální nezaměstnanosti je nezbytná rekvalifikace, což obvykle trvá delší dobu. Avšak, fáze recese (poklesu) byla relativně krátká a brzy začala fáze hospodářského růstu (vzestupu). Významnou roli v tomto růstu hrály změny v makroekonomické politice, ke kterým došlo po změně členů vlády a řídících pracovníků centrální banky. Nadhodnocení rublu jako protiinflační opatření bylo uznáno za neefektivní, kurz rublu se pak stal řízeným plovoucím. I když to vedlo ke krátkodobému nárůstu cen, jinak, toto opatření mělo pozitivní dopad na ruskou ekonomiku. Ruské společnosti, které počítaly své 32
náklady v rublech, se staly konkurenceschopnější na světovém a domácím trhu. Kromě toho, plovoucí kurz rublu usnadnil hromadění devizových rezerv centrální banky, což zvýšilo stabilitu finančního systému země. Vláda zcela odsoudila praxi omezování množství peněz v oběhu na úkor neplacení mezd, důchodů atd. To přispělo k normalizaci situace ve finančním sektoru a zvýšení důvěry vůči státu. Dle odhadů odborníků, dopady krize v Rusku by mohly byt mírnější, kdyby existoval zákaz obchodování se státními pokladničními poukázkami pro nerezidenty státu. Rovněž bylo vyhlášeno rozhodnutí vlády o tom, že rozpočtový deficit nebude financován pomoci větších zapůjčení (vydáním státních dluhopisů), jelikož toto opatření nemá požadovaný protiinflační účinek a ohrožuje stabilitu ekonomiky. Důsledkem byl pokles výnosnosti investic do cenných papírů a tím se zvýšila atraktivita investic do reálného sektoru ekonomiky, což přispělo k obnovení růstu produkce. Ze sociálního hlediska krize roku 1998 měla nejsilnější následky pro soudobé Rusko. Po rozpadu Sovětského svazu „emocionální“ stav obyvatelstva byl nestabilní, většina lidí měla negativní vztah k rozpadu Sovětského svazu a docela kontroverzní vztah k nové vládě a prezidentovi. Krize roku 1998 zničila veškerou důvěru obyvatelstva ve vládu a v bankovní systém, zejména proto, že vyhlášení platební neschopnosti se uskutečnilo tři dny poté, co prezident sliboval nedopustit podobné situace. Důsledkem takové nedůvěry je neochota platit daně, poměrně velká váha stínové ekonomiky, podvodné jednání firem. Nedůvěra bankovnímu systému se projevuje v tom, že při nejmenším náznaku krize začíná panický run na banky, ale i v celkově neochotě své peníze ukládat do bank, a to i za podmínek rostoucí inflace. Jako každá krize, finanční krize roku 1998 má své pozitivní stránky. Po těžkých krátkodobých následcích (jakož vysoká míra inflace a nezaměstnanosti), se uskutečnilo celkové ozdravení ekonomiky a Rusko zažilo fázi růstu. Ve značné míře k tomu přispěl přechod z režimu pevného měnového kurzu na režim plovoucího kurzu s pásmem oscilace. I když z ekonomického hlediska přechod na plovoucí kurz se měl uskutečnit, ze sociálního hlediska krize roku 1998 byla spíše katastrofou. Finanční krize roku 1998 měla charakteristické znaky krize dluhové, měnové a bankovní.
33
2.2. Krize roku 2008 Globální finanční krize (někdy se používá název "velká recese") – je finanční a hospodářská krize, která se projevila v září roku 2008 v podobě výrazného zhoršení hlavních ekonomických ukazatelů ve většině vyspělých zemí, po kterém následovala globální recese.
Historický rámec Globální finanční krize se začala jako hypoteční krize v USA v letech 2006-2007. Tato finanční a hospodářská krize bývá charakterizovaná zvýšením počtu nesplácených hypotečních úvěrů s vysokou mírou rizika, zvýšením počtu případů odcizení zastavené nemovitosti bankám, a klesajícími ceny cenných papírů krytých rizikovými hypotékami. První příčinou této krize bylo zapůjčení 120% -130% z ceny nemovitosti. V Rusku, pro srovnání, banky jsou ochotny financovat průměrně 85% z ceny bytu nebo domu. Pro dlužníka tato půjčka je velmi lákává, protože za tyto peníze může nejen koupit nemovitost, ale také zakoupit nábytek nebo udělat opravy. Pro banky tato půjčka je velice riskantní. Pokud dlužník nezaplatí, nemovitost se bude prodána za částku nižší, než je výše úvěru, to znamená, že investice v případě nezaplacení se stane nerentabilní. Nicméně, počet těchto riskantních úvěrů rostl, jelikož byly populární mezi dlužníky a investoři věnovali pozornost novému rostoucímu trhu. V důsledku toho banky a hypoteční agentury obdržely dodatečné finanční prostředky z investičních bank. Druhou příčinou krize byla pohyblivá úroková sazba pro tyto hypoteční úvěry, která byla závislá na indikátoru LIBOR (jeho celostátního průměru). Dle odhadu v letech 20062008 sazba hypotečních úvěrů bude mírně klesat, nebo mírně růst, nebo zůstane stejná (což by bylo ideálním případem jak pro banky, tak i pro dlužníky). V praxi ale míra LIBOR se často mění, a to docela výrazně. Od roku 2000 index měl tendenci klesat, tato skutečnost měla vliv na úspěch hypoték. Ale od roku 2004 ukazatel se začal zvyšovat. V roce 2006 činil 4,29% ročně, a na konci roku 2007 dosáhl 6% a nadále stabilně rostl. V této situaci, dlužníci nemohli dále platit půjčky. Od roku 2007 začal růst počet dlužníků. Pak situace se zhoršila kvůli kolapsu řady finančních institucí, jako jsou investiční banky Lehman Brothers, hypoteční společnosti Fannie Mae, Freddie Mac a AIG. V roce 2008 krize začala mít globální povahu a projevovat se ve snížení objemu výroby, snížení poptávky a cen surovin, rostoucí nezaměstnanosti. Po deseti letech ekonomického růstu, globální ekonomická krize vede k poklesu výroby, zvýšení nezaměstnanosti, snížení příjmů. Její dopad na Rusko má svá specifika, což
34
je způsobeno deformací ekonomické struktury, vysokou závislostí na exportu přírodních zdrojů, slabou konkurenceschopností v neropných sektorech ekonomiky. Podle odhadů Světové banky, ruská krize v roce 2008 začala jako krize v soukromém sektoru, která byla vyvolaná nadměrnými půjčkami soukromého sektoru v hlubokém trojím šoku: podle směnných relací, odlivu kapitálu a zpřísnění vnějších půjček. Prvním náznakem krize v Rusku byl klesající trend na ruských akciových trzích na konci května 2008, který se pak zhroutil na konci července poté, co ceny ropy po rekordní výšce 147 dolarů za barel začaly klesat. Dalším faktorem, který měl vliv na pád ruského akciového trhu, podle analytiků a ekonomů, byl ozbrojený konflikt v Jižní Osetii v srpnu 2008. Po konfliktu v Gruzii, ruský akciový trh utrpěl jeden z nejmocnějších pádů měnových kurzu za poslední desetiletí. Během jediného dne cena akcií klesla téměř o 6 procent. První potíže ve financování se dotkly velkých ruských společností, které se potkaly s nemožností změny podmínek úvěrů v západních bankách a byly nuceny prodat část akcií v rámci dohod o zpětném odkupu (margincalls).
Průběh krize V lednu 2008 nastal kolaps globálních akciových trhů, který začal v Asii. Ruský akciový trh padl dne 21. ledna. V létě roku 2008 začaly klesat ceny akcií německých bank. Dle odhadu banky Goldman Sachs, nedostatek likvidity evropských bank činí zhruba 60 až 90 miliard EUR. V květnu 2008 začal postupný pokles hlavních indexů akciových trhů Ruska. V červenci 2008 dochází ke snížení ceny ropy. Pak ruský premiér Vladimir Putin učinil několik ostrých prohlášení oproti skupině MECHEL, poté akcie MECHEL klesly o 45%. Na klesající trend investoři okamžitě reagovali masovým prodejem ruských akcií. Dne 08. 08. 2008 Rusko zavedlo vojska do Jižní Osetie, a pak do Gruzie, což udělalo z Ruska stát, na hranicích kterého je válka. Rusko se navíc postavilo proti Západu, a zejména proti USA, a ocitlo se v diplomatické izolaci. Akciový trh okamžitě zareagoval, a výběr peněžních prostředků od nerezidentů z akciového a bankovního sektor získal panický charakter. Nestabilita se rozšířila na devizový trh. Celkový odliv kapitálu z Ruska během bojů v Jižní Osetii, které trvaly dva dny, činil 7 miliard dolarů.
35
V první polovině září ruský akciový trh pokračoval v poklesu. Hlavním důvodem byl pokles cen ropy a pokračující stažení kapitálu zahraničními investory. Fyzické a právnické osoby začaly masové stažení kapitálu z účtu ruských bank v souvislosti s předčasným ukončením smluv o vkladu. Několik ruských bank začalo zažívat vážný nedostatek likvidity (začal se „run“ na banky). Poté začala krize likvidity bankovního systému Ruska. Mezibankovní půjčky na trhu byly skoro zmrazeny, úrokové sazby činily do 20% ročně, při poskytnutí úvěru do jednoho dne. Ruská vláda a centrální banka přijaly řadu opatření na podporu likvidity v bankovním systému. Ministerstvo financí uložilo vklady na účtech třech hlavních národních bank ve výši 1,1 bilionů dolarů. Sberbank z nich obdržel 754,2 miliard rublů, VTB – 268,5 miliard rublů, Gazprombank– 103,9 miliard rublů. Ministerstvo financí se domnívalo, že tyto tři banky jsou nejdůležitější pro bankovní systém a toto opatření napomůže k udržení likvidity bankovního systému. Výsledkem září roku 2008 byla krize důvěry na všech finančních trzích v Rusku. V některých úvěrových institucích došlo ke zpoždění běžných plateb, úrokové sazby se zvýšily o 1-3 body, zpřísnily se podmínky pro poskytnutí úvěru, řada bank vyhlásila pozastavení spotřebitelských a hypotečních úvěrů. Finanční krize donutila Rusy volit mezi uschováním úspor v rublech nebo cizí měně. V září, ruští občané aktivně kupovali dolary v euro, což bylo zapříčiněno negativními zkušenostmi z minulosti (krize roku 1998). Čistý odliv soukromého kapitálu z Ruska v 3. čtvrtletí roku 2008 činil 16,7 miliard dolarů. Čistý odliv kapitálu z bankovního sektoru ve 3. čtvrtletí činil 15,9 miliardy dolarů a další odvětví - 0,8 mld. dolarů. Mezinárodní devizové rezervy od 26. září do 03. října se snížily o 51,4 miliardy, nebo o 9,4%. Takové velké snížení devizových rezerv během velmi krátkého období bylo způsobeno významným zásahem centrální banky pro stabilizaci situace na domácím trhu a na trhu s cennými papíry. Centrální banka aktivně prodávala měnu proti dramatickému oslabení rublu. V říjnu se projevily první dopady finanční krize na reálné odvětví ruské ekonomiky. Zvýšení cen úvěrů a prodloužení doby posuzování žádostí o úvěru nutí investory zmrazit své projekty v různých odvětvích ekonomiky. Stát poskytoval peněžitou pomoc pouze větším úvěrovým institucím. Vláda povolila centrální bance obchodovat s akcií na volném trhu. To bylo jedním z opatření proti finanční krizi, ale mělo v sobě značné riziko: kdyby akcie, do nichž centrální banka investovala, se znehodnotily, pak to by vedlo k devalvaci a inflaci.
36
Pro zvýšení nabídky dodatečné likvidity pro úvěrové instituce představenstvo banky Ruska dne 17. října 2008 rozhodlo o snížení požadavků na emitentů dluhopisů, zahrnutých do seznamu centrální banky. Celkový podíl bank pod kontrolou státu se zvýšil na 50% (jedná se o prvních 200 úvěrových institucí seřazených dle velikosti majetku). Ratingová agentura Standard &Poor změnila rating Ruské federace ze "stabilní" na "negativní". Mezinárodní banky proto uzavřely program půjček pro ruské společnosti v roce 2008. Dne 27. října byly schváleny změny několika zákonů, podle kterých centrální banka Ruska získává právo nakupovat a prodávat účastnické cenné papíry na burzách. Avšak, rostoucí úrokové sazby z úvěrů svědčí o tom, že finanční prostředky poskytnuté vládou často nedosáhnou na reálnou ekonomiku. V říjnu, cena ropy vykázala rekordní pokles, během měsíce se snížila o 32,6 procenta. Dluhy za mzdy v říjnu vzrostly o 33,4 procenta kvůli zhoršující se finanční situaci zaměstnavatele. Během října mimo jiné klesly ceny výrobců v Rusku o 6,6 procenta. Tento výsledek byl rekordní - až do roku 2008 ceny výrobců v Rusku neustále rostly. Ceny výrobců začali klesat v září 2008, což bylo způsobeno snížením cen na většinu komodit. Dne 1. listopadu, Sberbank (největší finanční instituce v Rusku) výrazně zpřísnila podmínky pro vydávání hypotečních úvěrů a úvěrů pro naléhavé potřeby. Sazby z úvěrů od Sberbank nevyrostly, ale staly se fixními pro jakoukoli dobu. Vladimir Putin prohlásil snížení státních nákladů pro rok 2009, začaly se snižovat investice do státních monopolů. Ruský premiér také zdůraznil, že je třeba chránit automobilový průmysl a zemědělství, a to zavedením cel na dovoz. Vzhledem k úvěrové krizi, mnoho společností v Rusku bylo nuceno začít s propouštěním či snižováním mezd, krize zasáhla více než ostatní odvětví stavebnictví, maloobchodní řetězce a banky. Celková výše státní podpory, která byla poskytnutá v rámci protikrizového plánu na podporu finančního sektoru a velkých domácích firem, na začátku listopadu činila téměř šest bilionů rublů, což se rovnalo 13,6 procenta HDP. V listopadu byl schválen balíček anti krizových opatření, který obsahoval 55 položek a byl určen pro příštích pět měsíců. Opatření zahrnovala zejména rozhodnutí o zvýšení objemu dotací pro podniky vyvážející průmyslové výrobky a pro vojensko-průmyslový komplex, aby nedošlo k jejich úpadku. Množství nesplněných závazků z dluhopisů ruských společností k tomuto okamžiku přesáhl 10 miliard rublů.
37
Inflace v Rusku od počátku roku činila 12 procent. Tím pádem, inflace v Rusku překročila oficiální prognózy ministerstva hospodářského rozvoje, dle kterých byla stanovená míra inflace ve výši 11,8 procenta za celý rok 2008. Státní duma přijala ve třetím čtení zákon, který snížil dan z příjmu z 24% na 20% a zlepšil systém správy této daně, navíc přijatý zákon změnil pořadí zálohové platby daně z příjmu. Toto ustanovení vstoupilo v platnost dne 28. listopadu 2008, přičemž snížení sazby daně se uskuteční kvůli snížení části, která patřila do federálního (územního) rozpočtu. Finanční krize začala ovlivňovat solventnost dlužníků: objem spotřebitelských úvěrů po splatnosti roste o 6% měsíčně, což je dvakrát rychleji než před krizí. Mzdové nedoplatky v Rusku v listopadu vzrostly na 7,8 miliardy rublů. Průmyslová produkce ve většině zemí v listopadu prudce poklesla. Průmyslová výroba v Rusku v listopadu 2008 se snížila o 8,7 procenta ve srovnání se stejným obdobím loňského roku, ve srovnání s říjnem o 10,8 procenta. Příčinou snížení výroby oceli byl pokles poptávky po produktech, i když náklady na kovy se od začátku roku výrazně snížily. Ruský vývoz ropy v listopadu roku 2008 ve srovnání se stejným obdobím loňského roku klesl o 17,6 procenta. Důvodem byla vysoká vývozní cla, za podmínek globální finanční krize a poklesu cen ropy, což pro ropné společnosti udělalo vývoz ztrátovým. Více než třetina lidi, kteří ztratili práci na podzim roku 2008, již v listopadu našli nové místo během jednoho týdně. Průměrná doba hledání vhodného zaměstnání se zvýšila 3-5 krát, přičemž, čím byla vyšší úroveň kvalifikace a platové očekávání zaměstnanců, tím více času strávili na hledání zaměstnání. Na konci listopadu počet oficiálně registrovaných nezaměstnaných dosáhl 1,29 milionu lidí, když v říjnu se počet Rusů, kteří přišli o práci, byl 4,6 milionů lidi. Odliv investic obyvatelstva zpomalil v listopadu. Navíc banky registrovaly menší narůst investic, což bylo vyvoláno zvýšením sazby a zvýšením pojištění vkladů. Ruské obyvatelstvo přestalo rychle uzavírat bankovní vklady. Avšak, u řady bank se zvýšila míra zpoždění splácení úvěru do výše 25%, a to v důsledku zpoždění při vyplácení mezd a propouštění. V prosinci centrální banka zdržela znehodnocení rublu, a to opakovaným rozšířením fluktuačního pásma, neboli prostřednictvím politiky "měkké" devalvace. Ministerstvo financí vyhlásilo snížení státních nákladů v roce 2009 o 15 procent. Toto snížení mělo vliv zejména na investice a zadávání veřejných zakázek. Mzdové nedoplatky v Rusku v prosinci 2008 se snížily o 39,8 procenta. Na konci prosince 2008 počet registrovaných nezaměstnaných činil 1454 milionů, což nepřekročilo maximální počet nezaměstnaných, který je dle rozpočtu stanoven ve výši až 1,6 milion lidí. 38
Od prosince roku 2008 finanční krize v Rusku přechází do mírnější fáze, události už nemají výrazné výkyvy. Nicméně, první čtvrtletí roku 2009 mělo výrazné negativní důsledky pro celou ekonomiku. Měnový kurz amerického dolaru vůči rublu, který během čtvrtého čtvrtletí roku 2008 se neustále zvyšoval, pokračoval ve svém růstu i v roce 2009 a dosáhl svého maxima dne 19. února a činil 36,4267 rublů, čímž porazil svůj absolutní rekord z roku 1998. Ale další den, pod vlivem míry schodku, rubl klesl o téměř 1%. Během druhé poloviny čtvrtletí kurz vůči americké měně postupně klesal. Pak dne 1. dubna 2009 oficiální směnný kurz amerického dolaru byl 33,9032 rublů. Podobně se vyvíjel měnový kurz vůči evropské měně, absolutní maximum se uskutečnilo dne 5. února 2009. Dne 1. dubna 2009 oficiální směnný kurz eura dosáhl 44,8946 rublů. Významnou roli v růstu směnných kurzů hrála skutečnost, že řada velkých bank používá vypůjčené od centrální banky a ministerstva financí, finanční prostředky pro měnové spekulace. V tomto ohledu, na počátku února, centrální banka zavádí řadu úsporných opatření. Takže, byla zavedena cílená kontrola spekulací s měnou, a od některých bank centrální banka požadovala podrobnou zprávu o plnění přijatých rublů. Akciový trh zažil během 1. čtvrtletí dva prudké poklesy: dne 23. ledna indexy ukázaly minimální hodnoty od počátku krize, a den 17. února byl "černé úterý" na ruském akciovém trhu. Poté nastal hladký růst ruských akciových indexů. Měnové a akciové trhy aktivně reagovaly na změny cen u surovin, zejména barelu ropy. Minimální cena ropy byla zaznamenaná dne 18. února a činila 39,58 dolarů. Je třeba zdůraznit, že existuje závislost mezi "černým úterý" na ruských burzách, a tím že následující den měnový kurz vůči dolaru dosáhl svého maxima. Během prvního čtvrtletí roku 2009, bankovní systém také měl těžké období. Krize důvěry, nejistota v budoucnosti, závislost ruských společností na vyvážených surovinách, devalvace měny - to vše vedlo k dalšímu zvýšení úrokových sazeb, ale v polovině února se situace vyrovnává. Devalvace rublu, vysoký podíl dováženého spotřebního zboží způsobily skok cen základních komodit. Míra inflace v 1. čtvrtletí 2009 činila 5,4% (resp. 23,4% pro přepočet na rok). Hrubý domácí produkt Ruska výrazně klesá. HDP 1. čtvrtletí roku 2009 ve srovnání s 1. čtvrtletím 2008 HDP klesl o 4,6%, zatímco rozdíl mezi HDP 1. čtvrtletím roku 2008 a 4. čtvrtletím 2009 činil 22,5%. V březnu 2009 začíná postupný pokles americké měny. V červnu 2009 kurz stabilizuje na úrovni 31,0 - 31,5 rublů. Dne 21. května 2009 euro dosahuje svého minima ve výši 43,246 39
rublů a pak začíná růst. Měnový koš je méně volatilní a více svědčí o ruském měnovém trhu, ten je definován jako součet 55% na dolaru a 45% na euro. Ve druhém čtvrtletí roku 2009 nadále ztrácejí licence úvěrové organizace z důvodu nedodržení povinných norem centrální banky v důsledku nedostatečného posouzení úvěrového rizika; ztráta likvidity; porušení zákona o boji proti legalizaci (praní špinavých peněz) z výnosů z trestné činnosti. Banky mají snížené půjčování téměř ve všech oblastech, včetně úvěrů reálného sektoru ekonomiky. Inflace se zpomalila, ale zůstala na vysoké úrovni. Inflace v první polovině roku 2009 činila 7,4%, a téměř 15% meziročně. Ve třetím čtvrtletí roku 2009 zůstaly pozitivní trendy. Zvláštní pozornost ve třetím čtvrtletí roku 2009 byla věnovaná bankovnímu sektoru ekonomiky. Úvěrové instituce snižují jejich úvěrová portfolia a provádí zpřísnění požadavků pro potenciální dlužníky, avšak nesnižují úrokové sazby z úvěrů. Teprve na pozdním roku 2009, řada komerčních bank, především tzv. "státní" banky (Sberbank, VTB, Globex, atd.) začaly obnovovat spotřebitelské a hypoteční úvěry. Půjčky podnikům, zejména malým a středním podnikům, byly stále na velmi nízké úrovni. Většina bankéřů měla strach z nejistoty ekonomické situace, proto neposkytovala nové komerční úvěry, ale prováděla restrukturalizaci stávajícího portfolia. Půjčky dostávali pouze spolehliví dlužníci za vysoké úroky (až 50% ročně). V průběhu roku 2009 stát zpřísňoval požadavky pro úvěrové instituce, což mělo za následek postupné snižování jejich počtu. Stát uplatňoval přísné zásady poskytování státní podpory ruských bank a požadoval, aby přijaté finanční prostředky byly zaměřeny na poskytování úvěrů pro reálný sektor ekonomiky s předurčenou úrokovou mírou. Třetí čtvrtletí bylo tedy obdobím, ve kterém bankovní systém začal fázi vzestupu. Pro třetí čtvrtletí roku 2009 inflace činila 0%. Tím pádem, ekonomickou situaci ve třetím čtvrtletí roku 2009 lze charakterizovat jako stabilní, ale napjatou.
Analýza ukazatelů 2006 HDP v běžných cenách(v mld. rublů)
2007
2008
2009
2010
26917,2 33247,5 41276,8 38807,2 46308,5
HDP v cenách roku 2008 (v mld. rublů) 36134,6 39218,7 41276,8 38048,6 39762,2 Inflace v %
10,1
9,7
12,4
8,6
8,5
Nezaměstnanost v %
7,1
6,0
6,2
8,3
7,3
Tabulka č.2: Ukazatele vývoje ekonomiky Ruska pro období 2006-2010. Zdroje: Ministerstvo financi Ruska, ruský statistický úřad a centrální banka Ruska, vlastní úpravy
40
V tabulce č. 2 jsou popsané nejdůležitější ukazatele pro ohodnocení finanční situaci a výkonnosti Ruska v letech 2006 až 2010, přičemž roky 2006 a 2007 představují předkrizovou fázi, roky 2008 a 2009 popisují samotnou krizi a rok 2010 představuje fázi po krizi. V tabulce jsou uvedeny dvě hodnoty ukazatelé HDP, a to v běžných cenách a v cenách roku 2008, je tomu tak pro lepší srovnatelnost výsledků (neovlivňuje je míra inflace). V letech 2006 až 2010 není tak značný rozdíl mezi hodnotami HDP v běžných cenách a cenách základního roku, protože se nevyskytuje pádivá inflace. Je vidět, že k poklesu ukazatele HDP došlo až v roce 2009, avšak již v roce 2010 dochází ke zvýšení HDP. Jak již bylo řečeno, během krize roku 2008 nedošlo k pádivé inflaci a míra inflace nabývala přijatelných hodnot. Dokonce v letech 2009 a 2010 měla nižší hodnoty, než v předkrizovém období. Je k tomu několik důvodů, zaprvé nedošlo k monetizaci státního deficitu, pak oproti krizi od roku 1998 v Rusku byl zaveden režim plovoucího kurzu a byla provedená politika „měkké“ devalvace, v rámci které se fluktuační pásmo posouvalo postupně. Míra nezaměstnanosti v předkrizovém období a během roku 2008 měla poměrně nízké hodnoty, pak se zvýšila o 2 procenta v roce 2009 do8,3 procenta (což je skoro dvakrát nižší hodnota, než míra nezaměstnanosti v roce 1998) a pak začala klesat. Tím pádem, rok 2009 měl pro společnost těžší následky, než rok 2008, jelikož došlo k poklesu ukazatele HDP a růstu míry nezaměstnanosti i když se míra inflace snížila.
Následky krize Ministr hospodářského rozvoje uvedl, že ekonomický model Ruska, na kterém se země vyvinula v posledních letech, se vyčerpal. Ministr poznamenal, že ekonomický model byl založen na vysokých cenách ropy, jakož i na dostupnosti zahraničních dlouhodobých úvěrů pro banky a podniky. Během finanční krize jednak ceny ropy výrazně klesly, a za druhé - ekonomika přestala přijímat finanční prostředky ze zahraničí. Proto byla definovaná nezbytnost restrukturace ekonomického modelu s důrazem na rozvoj reálného sektoru ekonomiky, zejména technologicky náročného a tím i oslabení vlivu změny cen na nerostné suroviny na celkovou ekonomiku Ruska. Průmyslovým centrem krize v Rusku byly Ural a severní západní části země, a krize v obchodě zasáhla nejvíce jih Ruska. Celkem ze 25 hlavních průmyslových regionů, prudký pokles v průmyslové výrobě byl zaznamenán v deseti. Krize nejvíce zasáhla hutní a chemický průmysl a strojírenství.
41
Finanční krize roku 2008 měla menší dopad na ekonomiku Ruska, než krize roku 1998 jak z ekonomického, tak i ze sociálního hlediska. Negativní zkušenosti z minula a nedůvěra bankovnímu systému vyvolaly run na banky, ale situace se poměrně rychle stabilizovala. Avšak, nevyskytovaly se panické nálady: dle výzkumu státního statistického úřadu, většina lidí (přes 60 procent) neměla strach kvůli krizi. Hospodářství během deseti let (od roku 1998) významně pokročilo a ekonomika již nebyla závislá na barteru, daleko důležitější roli hrály finance. Samozřejmě rozvinutý finanční trh je velmi dobrá skutečnost pro ekonomiku, na druhou stranu rozvinutost trhu přinesla problémy v podobě rychlého přesunu dopadu krize z finančního na reálný sektor ekonomiky. Dopad krize na reálný sektor byl obrovský – průmyslová výroba v roce 2009 klesla o více než 10% oproti předchozímu roku. Bohužel krize v daném odvětví trvá i do dnešní doby: v roce 2010 došlo k nárůstu objemu výroby, avšak v následujících letech byl zaznamenán zase pokles. Je samozřejmosti, že kvůli poklesu v průmyslové sféře došlo i k poklesu ve sféře spotřeby energie. Je třeba zdůraznit i politický rámec této krize. Opatření vlády bývají kritizovány, a to zejména proto, že státní pomoci se dočkaly pouze velké „státní“ banky a podniky, když značná část menších a středních podniků tuto krizi nepřežila. Avšak, ve srovnání s krizí z roku 1998, vláda se chovala opodstatněně, opatření byla sjednocenější, neexistoval konflikt uvnitř vlády, svými činy se snažila vrátit důvěru k bankovnímu systému a stabilizovat situaci. Finanční krize roku 2008 měla charakteristické znaky krize úvěrové, bankovní a měnové.
42
2.3. Současnost Rok 2014 je pro Rusko osudový, jak už z hlediska politického, sociálního nebo ekonomického. Vzhledem k podepsání řády ekonomických dohod (např. o stavbě asijského plynovodu), lze očekávat růst průmyslu, který sice může být zpomalován strukturální nezaměstnaností v průmyslovém
(neodpovídající sektoru).
Avšak,
strukturou během
trhu 1.
práce
čtvrtletí
a již
nedostatkem docházelo
odborníků
k výraznému
znehodnocování kurzu rublu vůči euru a dolaru. Pravděpodobně je to spojeno s politickou situací (situace na Ukrajině). Tím pádem, ekonomickou situací v Rusku v roce 2014 lze zkoumat jako další měnovou krizi, ale bohužel, k dnešnímu dni nejsou volně dostupné veškeré potřebné údaje pro podrobnou analýzu (a nejsou známé roční ukazatele). Proto pro popis současné situace v Rusku budou využity údaje za minulý rok 2013.
Analýza ukazatelů 2013 HDP v běžných cenách (v mld. rublů)
66755,3
HDP v cenách roku 2008 (v mld. rublů)
43447,6
Inflace v %
6,3
Nezaměstnanost v %
5,5
Tabulka č. 3: Ukazatele vývoje ekonomiky Ruska pro rok 2013. Zdroje: Ministerstvo financi Ruska, ruský statistický úřad a centrální banka Ruska, vlastní úpravy
Dle statistických údajů (Zdroj: businessinfo.cz/.[online]. [cit. 2014-06-05].) za rok 2013 vzrostl HDP země o 1,3 %, zatímco v roce 2012 došlo ke zvýšení HDP o cca 4 %, tím pádem se vyskytovala tendence ke zpomalování ekonomického růstu. Deficit federálního státního rozpočtu v roce 2013 dosáhl 310 miliard rublů. Deficit rozpočtu k HDP činil 0,46 %. Inflace dosáhla úrovně ve výši 6,3 %, což představuje zvýšení o 3 % oproti roku 2012. Avšak, při porovnání s údaji z roku 2010 (Tabulka č.2) je vidět pozitivní snížení v čase. Tento ukazatel byl ovlivněn zejména růstem cenové hladiny u ovoce, zeleniny, ryb a alkoholických nápojů. Státní vnější dluh se v roce 2013 dosáhl hodnoty 63,44 miliard dolarů. Státní vnější dluh k HDP činí 0,1 %. Nezaměstnanost dosáhla 4,1 milionu obyvatel, neboli 5,5 % od ekonomicky aktivního obyvatelstva, tj. v podstatě na úrovni minulého roku. Reálné příjmy obyvatel ve sledovaném období vzrostly o 3,3 %, což ale představuje oproti minulému roku snížení dynamiky.
43
Čistý odliv kapitálu ze země v roce 2013 činil 62,7 miliard dolarů, což představovalo růst oproti roku 2012 o 14,8 %. Vývoz v roce 2013 činil 523,3 miliard dolarů a dovoz představoval 344,3 miliard dolarů. Výsledkem byla kladná obchodní bilance ve výši 179 miliard dolarů. Oficiální kurz rublu ke konci roku 2013 činil 32,65 RUB/USD a 45,05 RUB/EUR, situace na měnovém trhu ve sledovaném období vykazovala určitou volatilitu. Za celý rok 2013 rubl reálně oslabil vůči dolaru o 1,9 % a k euru o 5,5 %. V roce 2012 časopis FinancialTimes ohodnotil Rusko jako druhou finančně nejstabilnější ekonomiku mezi G20, a to zejména kvůli nízkému dluhovému zatížení (přibližně 11% HDP), nízké nezaměstnanosti (přibližně 5 %), významným rezervám a míry hospodářského růstu. Ekonomika Ruska v roce 2013 vykázala výrazné prvky stagnace. Mezi
podstatné
problémy současného Ruska patří zejména nevyužité výrobní kapacity, nedostatek kvalifikovaných odborníků, infrastrukturní limity, problémy v bankovním a finančním sektoru, vysoká úroveň korupce a hospodářské kriminality. Jedná se o problémy, jejichž řešení si vyžádá určitý čas.
44
Závěr V teoretické části práce jsem se zaměřil na popis finančních krizí a státních nástrojů k jejich
překonání:
byl
popsán
základní
model
ekonomického
koloběhu,
model
hospodářského cyklu a rozebrán pojem krize (s definováním „dílčích“ částí jako krize měnová, úvěrová, dluhová, bankovní). Poté byly popsány metody a nástroje regulace státu, jakožto monetární a fiskální politika a základní ekonomické ukazatele, s jejichž pomocí lze analyzovat výkonnost státu (HDP, inflace, míra nezaměstnanosti). Analytická část navázala na teoretickou, v níž jsem podrobně rozebral a popsal krizi v Rusku od roku 1998 a 2008. Nejprve byla popsána a analyzována krize z roku 1998: její historický rámec, příčiny, které ovlivňovaly průběh krize, samotný průběh krize s analýzou základních ukazatelů a na konec byly rozebrány dopady krize na vývoj ekonomiky Ruska. Dále byla rozebraná krize od roku 2008, struktura analýzy byla podobná jako u krize od roku 1998 (historický rámec a příčiny, průběh, analýza ukazatelů a dopady na vývoj ekonomiky). Na závěr jsem stručně popsal současnou situaci v Rusku. Výsledkem bakalářské práce by měl byt komplexní pohled na problém ekonomických krizí a podrobný rozbor dvou ekonomických krizi v Rusku. Doufám, že moje práce by mohla byt užitečná k získání všeobecného přehledu o tom, co představuje pojem finanční krize a k získání podrobného přehledu, jak probíhaly krize v Rusku v letech 1998 a 2008. Zkoumání finančních krizí je přínosné jak z pohledu teoretického, jelikož na základě analýzy krizí lze odvodit základní principy fungování státu a vzájemné závislosti nástrojů hospodářské politiky; tak i z praktického pohledu, jelikož po prozkoumání krizí lze odvodit vhodné opatření pro případ, kdyby se situace zopakovala. Tak do 70. let 20. století existoval pouze režim pevného měnného kurzu, který byl časem ve většině vyspělých zemí nahrazen plovoucím měnným kurzem. A v současné době je už známo, že při režimu pevného měnného kurzu častěji dochází k měnným krizím a devalvaci měny. Samozřejmostí je, že každý stát má svá specifika, které je třeba brát v úvahu při řešení hospodářských krizí.
45
3. Seznam použité literatury 1. GORSHKOV, M, A CHEPURENKO a F SHEREGA. Osenniĭ krizis 1998 goda: rossiĭskoe obshchestvo do i posle: analiticheskie doklady RNISiNP. Moskva: Rossiĭskaia polit. ėntsiklopediia, 1998. 262 p. ISBN 58-954-0013-2. 2. HAMERNÍKOVÁ, Bojka a Alena MAAYTOVÁ. Veřejné finance: (empirie a teorie). 2., aktualiz. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2010, 340 s. ISBN 978-807357-497-0. 3. HELÍSEK, Mojmír. Měnové krize: (empirie a teorie). Vyd. 1. Praha: Professional Publishing, 2004, 180 s. ISBN 80-864-1982-7. 4. HUERTA DE SOTO, Jesús, A ZAĬTSEV a S LOBANOV. Peníze, banky a hospodářské krize: (empirie a teorie). Vyd. 1. Překlad Martin Froněk. Praha: ASPI, 2009, xxxix, 865 s. ISBN 978-80-7357-411-6. 5. JONÁŠ, Jiří. Světová ekonomika na přelomu tisíciletí. Vyd. 1. Praha: Management Press, 2000, 237 s. ISBN 80-726-1016-3. 6. JÍLEK, Josef. Peníze a měnová politika. 1. vyd. Praha: Grada, 2004. 742 s. ISBN 80247-0769-1. 7. KRIVORUCHKO, O, A ZAĬTSEV a S LOBANOV. Stanovlenie predprinimatelʹskoi deiatelʹnosti v Rossii: (empirie a teorie). Vyd. 1. Moskva: Ėkonomika, 2000, 204, [3] p. ISBN 52-820-2058-0. 8. NĚMEČEK, Eduard. Mezinárodní měnový systém: Otázka konvertibility, stability a likvidity. 1.vyd. Praha: Karolinum, 2000. 247 s. ISBN 80-246-0081-1. 9. PAVELKA, Tomáš. Makroekonomie: základní kurz. 1. vyd. Slaný: Melandrium, 2006, 277 s. ISBN 80-861-7545-6. 10. STARIKOV, Nikolaĭ. Krizi$: kak ėto delaetsia. Sankt-Peterburg: Piter, 2012. ISBN 978-545-9009-392. 11. URBAN, Jan. Teorie národního hospodářství. 3., dopl. a rozš. vyd. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2011, 559 s. ISBN 978-807-3575-793. 12. VEDEV, A. Bankovskaia sistema Rossii: krizis i perspektivy razvitiia. Moskva: Analiticheskaia laboratoriia "Vedi", 1999. 135 p. ISBN 57-209-0002-0.
46
Internetové zdroje: 1. Http://www.cbr.ru/ [online]. [cit. 2014-06-04]. Dostupné z: http://www.minfin.ru/ 2. Http://www.gks.ru/ [online]. [cit. 2014-06-01]. 3. Http:/www.finam.ru/ [online]. [cit. 2014-06-01]. 4. Http://www.oalib.cz/oskola/course/view.php?id=38#section-1 [online]. [cit. 2014-06-
01]. Dostupné z: http://www.oalib.cz/oskola/course/view.php?id=38#section-1 5. Http://www.minfin.ru/[online]. [cit. 2014-06-04]. Dostupné z:
http://www.minfin.ru/Http://www.businessinfo.cz/cs/clanky/rusko-ekonomickacharakteristika-zeme-19086.[online]. [cit. 2014-06-05]. 6. Http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/rusko/ekonomika/ekonomicka_
charakteristika_zeme.html[online]. [cit. 2014-06-05].
47
Seznam použitých obrázků Obrázek 1: Jednoduchý ekonomický koloběh. Zdroj: J. Urban s. 62......................................... 7 Obrázek č. 2 Fáze ekonomického cyklu. Zdroj: J. Urban ........................................................ 13 Obrázek č. 3: Agregátní nabídka a agregátní poptávka ............................................................ 14
Seznam použitých tabulek Tabulka č.1: Ukazatele vývoje ekonomiky Ruska pro období 1996-2000. Zdroje: Ministerstvo financi Ruska, ruský statistický úřad a centrální banka Ruska, vlastní úpravy ........................ 31 Tabulka č.2: Ukazatele vývoje ekonomiky Ruska pro období 2006-2010. Zdroje: Ministerstvo financi Ruska, ruský statistický úřad a centrální banka Ruska, vlastní úpravy ........................ 40 Tabulka č. 3: Ukazatele vývoje ekonomiky Ruska pro rok 2013. Zdroje: Ministerstvo financi Ruska, ruský statistický úřad a centrální banka Ruska, vlastní úpravy .................................... 43
48
