Vliv digitalizace na prožívání času při cestování

MASARYKOVA UNIVERZITA V BRNĚ FILOZOFICKÁ FAKULTA Ústav hudební vědy Teorie interaktivních médií

Tereza Králová

Vliv digitalizace na prožívání času při cestování Bakalářská diplomová práce

Vedoucí práce: PhDr. Martin Flašar, Ph.D. Brno 2016

Prohlašuji, že jsem tuto práci vypracovala samostatně a všechny použité prameny jsem uvedla v seznamu literatury. ….…………………………….. Datum

….…………………………….. Podpis

Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu Martinu Flašarovi za cenné rady při psaní této práce a svým blízkým za jejich podporu a trpělivost.

Obsah 1. Úvod ............................................................................................................................ 7 2. Vymezení pojmů ....................................................................................................... 8 3. Společenskovědní výklad fenoménu cestování.................................................. 10 3.1. Historie a současnost mobility ........................................................................... 11 3.1.1. Krátký exkurz do historie mobility (v Evropě)....................................... 11 3.1.2. Cestování v současnosti ........................................................................ 13 3.2. Motivace cestovatele ........................................................................................ 14 3.3. Identita cestovatele v v konfrontaci s cizím prostředím ................................ 18 4. Chápání času v moderní filosofii ........................................................................... 21 5. Prožívání cesty v čase a souvislost s digitálními technologiemi ........................ 26 5.1. Budoucnost – očekávání a plánování ............................................................. 28 5.2. Přítomnost – prožívání ........................................................................................ 34 5.3. Minulost – vzpomínky a vyprávění ................................................................... 40 6. Závěr ......................................................................................................................... 43 Resumé ......................................................................................................................... 46 Summary ...................................................................................................................... 47 Seznam vyobrazení ..................................................................................................... 48 Použitá literatura .......................................................................................................... 49

1. Úvod Digitální technologie a digitalizace jsou v současnosti jedním z neskloňovanějších faktorů, ovlivňujících budoucnost lidstva. Jejich příchod je brán jako velký zlom na mnoha frontách lidské činnosti, od charakteru organizace práce, přes fungování světové ekonomiky až po zrychlování informačních toků. Mimo vývoj civilizace v globálním měřítku mají však vliv i na individuální životní styly konkrétních lidí, formuje jejich přístup k informacím, čtení okolního světa a v neposlední řadě i jejich individuální žitou zkušenost. Má dopady i na organizaci volného času, včetně cestování, činnosti, která vlivem globalizace sama prošla za posledních sto až dvě stě let markantním posunem, mimo jiné svým masovým rozšířením. Tato práce se bude soustředit na to, jak digitální technologie mění jednu konkrétní kategorii lidského vnímání, a to prožívání času a časovosti. Tento specifický úkaz bude demonstrován na příkladu cestování, které je v současnosti dobře prozkoumaným společenským jevem, jenž je univerzální a přesto charakteristický, a v rámci zážitků člověka také časově ohraničený. Na problém bude nahlíženo z hlediska společenských věd s důrazem na interdisciplinaritu, kterou takové téma vyžaduje: historie mobility nám poskytne představu původu fenoménu cestování a jeho vývoj do dosavadního bodu; psychologie a kulturní studia nabídnou náhled na druhy cestovatelů, jejich motivaci a také otázku jejich identity v konfrontaci s cizím prostředím. Po tom, co prozkoumáme cestování jako společenský jev, podíváme se na to, jak moderní filosofie popisuje jev času. S pomocí těchto úvah nastíníme strukturu času, jak je v moderním přístupu chápána a nakonec na tuto strukturu aplikujeme digitální technologie jako činitele, které s časem (v lidské mysli) manipulují. Naším cílem je popsat, jak k této manipulaci dochází a jaký je její výsledek v konečném vnímání času. Mezi základní zdroje této práce bude patřit Úvod do geopsychologie Jiřího Šípka a Tourist Behaviour Philipa L. Pearce, kteří pojednávají o fenoménu cestování z širšího hlediska. Dále do práce zařadíme oborovou literaturu z oblasti dějin každodennosti (např. Le Goff

7

a Garin), ze které budeme čerpat údaje o vývoji mobility ve společnosti v průběhu dějin. Budeme zohledňovat také Baumanovu typologii lidí v pohybu a Viriliovy úvahy o rychlosti naší doby. Práce nebude zapomínat ani na významné mediální teoretiky, jmenovitě McLuhanův pohled na roli technologií ve vývoji společnosti a Benjaminův pojem aury. V rámci digitálních technologií bude velká pozornost zaměřená na technologie, zprostředkovávající vizuální objekty, jejichž charakter budeme zkoumat mimo jiné pohledem W.J.T Mitchella. Jako empirický základ pro doložení naší argumentace použijeme i výsledky několika výzkumů, např. výzkumu ze série Google Think. Limitace této práce bychom mohli najít v současných limitech digitální technologie samotné: přístup k ní má stále jen omezená část lidstva. Je proto patrné, že její vliv na prožívání času se týká pouze právě této části. Prameny, ze kterých budeme čerpat, také prakticky ve všech případech pochází ze zemí globálního Severu a výsledky této práce v sobě tedy nesou jisté sociokulturní omezení. Naše teorie si však nebude klást za cíl zjistit vliv digitálních technologií na člověka per se, ale ilustrovat jejich možné dopady na lidskou mysl za předpokladu, že s nimi přijde do kontaktu a bude využívat celou škálu jejich možností.

2. Vymezení pojmů V oblasti studia nových médií se často setkáváme s pojmy, které jsou skloňovány mnoha autory, každý autor však dané pojmy může chápat trochu jinak. Prvním příkladem mohou být samotná nová média, někdy také označována jako média digitální. Používat pojem digitální média by bylo přesnější, už jen vzhledem k nevyhnutelnému postupnému zestárnutí nových médií. Navíc nová média spojuje jedna z jejich hlavních vlastností – jsou založena na digitálním kódování dat1. Autorka této práce se však místo pojmu média rozhodla používat převážně pojem technologie, který v sobě více implikuje nástrojovost

1

MACEK, Jakub. Poznámky ke studiím nových médií. Brno: Masarykova univerzita, 2013. ISBN 978-80-210-6476-8.

8

a také civilizační pokrok. Jelikož novost je u pojmu technologie stejná, jak u pojmu médií, budeme tedy používat pojem digitální technologie. Digitalizaci potom budeme chápat jednoduše jako převedení informace do numerického kódu2. Díky tomuto převedení se s informací, textem či vizuálním objektem dá manipulovat lépe, než ve fyzickém, analogovém světě. Můžeme je například kopírovat, vyhledávat v nich (číst text nelineárně), nebo měnit jejich velikost (komprimace), kvalitu (rozlišení) atd.3 Budeme-li mluvit o digitálních technologiích, půjde tedy o technologie, které tyto možnosti nabízejí. V rámci práce také často bude užíván pojem cestování a cestovatel. Druhů cestovatelů však máme mnoho a zabývat se všemi najednou není záměrem ani metodou této práce. Cestovatele si tedy zde definujeme jako někoho, kdo opouští svůj domov na nějakou časově ohraničenou, různě dlouhou dobu, za účelem rekreace nebo poznání, tzn. ve svém volném čase. Náš popis tedy se blíží definici turisty podle UNWTO (World Tourist Organisation), kde se jako turista chápe dočasný návštěvník nějaké cizí (jiné než mateřské) země, který se zdrží alespoň 24 hodin a jeho cestovní motivy jsou buď volný čas, rodina nebo práce4. Ze našeho spektra však vyčleníme pracovní cesty a zaměříme se na čistě zájmové cestování. Do naší definice tedy nebudeme zahrnovat například ani tzv. digitální nomády, lidi, kteří mají možnost pracovat odkudkoli na světě (za předpokladu, že je tam připojení k internetu) a využívají této možnosti k cestování, ani lidi, kteří cestují z nutnosti (hrozba nebezpečí, rodinné nebo ekonomické důvody apod.). Zygmunt Baumann tento rozdíl vysvětluje na protikladu pojmů turista vs. tulák: zatímco turista cestuje, protože chce a může – má potřebné prostředky a podmínky globální konzumní společnosti mu to umožňují – , tulák je k cestě donucen vnějšími okolnostmi, necestuje proto, že chce, ale proto, že musí.5 (Podle Baumana je ovšem i turista k cestování určitým způsobem tlačen,

2

KŮST, František. D0i1g0i10t1a0l1i0z01a10c1e. Revue pro média: Média a digitalizace. 5. 2003, (5). Dostupné z: http://rpm.fss.muni.cz/Revue/Revue05/profil_kust_digitalizace_rpm5.pdf.

3

LISTER, Martin. New media: a critical introduction. London: Routledge, 2003, vi, 404 s. ISBN 978-041-5431-613.

4

ŠÍPEK, Jiří. Úvod do geopsychologie: svět a putování po něm v kontextu současné doby. Praha: ISV nakladatelství, 2001, 163 s. ISBN 80-858-6670-6.

5

BAUMAN, Zygmunt. Globalizace: důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta, 1999, 157 s. ISBN 80-204-0817-7.

9

a to právě povinností konzumovat, nechávat v sobě opakovaně vyvolávat touhu po okamžitém uspokojení nějaké potřeby.) Z výše napsaného vyplývá, že zde existují různé druhy mobility, od stěhování z bodu A do bodu B, k životnímu stylu neustálého pohybu a přemisťování po planetě. Naše pozornost však bude věnovaná cestám, které lidé vykonávají jako výjimečnou, sváteční událost, časově ohraničenou a dobrovolnou. Můžeme takový typ cesty nazvat dovolenou, rekreací nebo prázdninami. Důležité je zde ještě zmínit, že cestovatel-turista na rozdíl od dlouhodobých nomádů nebo nucených migrantů má nejjasněji definované, kde je jeho domov a jeho cílem je se do něj na konci cesty opět vrátit. Domov hraje při jeho cestách významnou roli: ať už v podobě výchozí zkušenosti se světem, pomocí které se konfrontuje s novými zážitky na cestách („Tohle jídlo je něco jako naše svíčková.“), nebo v podobě ultimátního cíle každé cesty – návratu domů. K fenoménu domova se vrátíme ještě v pozdější kapitole, věnující se identitě cestovatele.

3. Společenskovědní výklad fenoménu cestování Pro společenské vědy je cestování coby předmět zkoumání velmi atraktivní. Historici mohou zkoumat jeho proměny v čase, protože cestování se vyvíjelo společně s lidskou civilizací po tisíce let. Kulturní studia na něm přitahuje konfrontace s cizím, prolínání kultur a zkrátka cokoli, co souvisí s mezikulturními styky. Pro psychology to je zase oblast, která nabízí řadu dalších dílčích fenoménů, jako je syndrom kulturního šoku nebo specifického typu stresu či jiného intenzivního prožívání emocí. Abychom dostali co nejkomplexnější obraz toho, co chápeme pod pojmem cestování, je potřeba podívat se na tento fenomén interdisciplinárně, proto v následujících kapitolách nabídneme více úhlů pohledu.

10

3.1. Historie a současnost mobility Lidstvo se hýbalo z místa na místo odjakživa. Co se v čase změnilo, byla lidská motivace a možnosti limitované či podporované technickým pokrokem. Abychom správně zhodnotili, má-li digitální technologie významný vliv na způsob, a tedy i prožitek našich cest, uděláme si zde malé shrnutí toho, jak se mobilita lidské populace v průběhu let měnila. A protože vývoj se v různých částech světa liší, podíváme se na to z nám nejbližšího, evropského hlediska.

3.1.1.

Krátký exkurz do historie mobility (v Evropě)

Přes úplné začátky lidského druhu, kdy člověk cestoval jednoduše za potravou, nebo aby unikl nepříznivým životním podmínkám, podobně jako zvěř, uděláme skok do starověku a příchodu prvních civilizací. Již tehdy se s rozvojem společnosti důvody cest rozšířily z pouhé existenční nutnosti na cesty studijní, pracovní, diplomatické, ale také náboženské. Většina lidí tehdy nevlastnila žádné dopravní vozidlo, a i kdyby, vzhledem k nedokonalosti tehdejších cest to často bylo spíš na obtíž; cestovali tedy převážně pěšky. S příchodem antické (řecko-římské, potažmo egyptské) kultury a jejich masivní kolonizací okolního světa přišel i rozvoj cestovatelství: mořeplavectví, rozvoj geografie a kartografie, infrastruktury pozemních cest, ale také pohostinství a první náznaky turismu, například v odvětví lázeňství. Rozpad této vyspělé civilizace však způsobil dočasný úpadek všech těchto služeb a na mnohé výdobytky antiky se na několik století zapomnělo. Nastala doba masivního stěhování obyvatelstva v celé Evropě.6 Středověk a s ním zbohatnutí měšťanských a kupeckých vrstev přinesl rozvoj dálkových obchodních cest: „Panovníci, preláti, šlechtici, ale částečně i širší vrstvy obyvatelstva, potřebovali nejrůznější výrobky a zboží, které nebylo možné místně vyrábět, a které se tudíž musely dovážet z různých, někdy i velmi vzdálených lokalit. [...] Moře jižní a severní Evropy, velké vodní

6

FLACELIÈRE, Robert. Život v době Periklově. Praha: Odeon, 1981. ISBN 01-088-81.

11

toky, ale mnohde i neudržované cesty, dědictví z dob zaniklé římské říše, sloužily jako obchodní tepny.“7 S posílením vlivu křesťanství zesílila také motivace náboženská, lidé absolvovali poutní cesty: „[…] každý člověk ve středověku byl potenciálním nebo symbolickým poutníkem.“8 Štafetu antických vzdělanců a jejich objevování a mapování světa však v tomto období přebrala spíš blízkovýchodní civilizace. V Evropě úlohu shromažďování znalostí o světě měly křesťanské kláštery, které také často poskytovaly zázemí lidem na cestách, především již zmíněným poutníkům. Mimo kláštery však také opět vznikají hostince ve městech.9 Velké změny v cestování nastávají na přelomu pozdního středověku a novověku. Následkem ustanovení jednotlivých politických útvarů a monarchií se objevuje zesílená potřeba diplomacie, a tak stoupá i čilý cestovní ruch. Kromě šlechty ale také cestují např. řemeslníci (objevuje se fenomén cestování po světě „na zkušenou“), vojáci a neubývají ani kupci.10 Skutečně přelomovým je však toto období díky ohromným zámořským objevům a počátkům navazování styků (v případě vyspělých civilizací, jako byla např. Čína) a kolonizace (v případě domorodých oblastí, v té době např. Amerika) mimoevropských oblastí. Člověk mapuje planetu a vytváří si konkrétní představu o poloze a rozloze jednotlivých kontinentů: „Je těžké ubránit se dojmu, že se koncem patnáctého a počátkem šestnáctého století tok evropských, ne-li světových, dějin neuvěřitelně zrychlil. Evropan v roce 1490 mohl mít docela dobrou představu o Evropě a zemích obklopujících Středozemní moře. Měl také jakési ponětí o zbytku Afriky i Asie, ze svých znalostí si ale nemohl dát dohromady celistvý obrázek. Tušil, že země je kulatá, nevěděl však, jak je veliká. Potom, během

7

Kupec. LE GOFF, Jacques (ed.) a Aron J. GUREVIČ. Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 1999, s. 210. ISBN 80-7021-274-8.

8

LE GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 1999, s. 14. ISBN 80-7021-274-8.

9

Měšťan. ROSSIAUD, Jacques, LE GOFF, Jacques (ed.). Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 1999, s. 127. ISBN 80-7021-274-8.

10 GARIN, Eugenio (ed.). Renesanční člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2003, 280 s. ISBN 80-702-1653-0.

12

třiceti následujících let, se vše změnilo.“11 V této době se objevují také předchůdci turistických průvodců - první cestopisy. Pro člověka je poprvé možné představovat si s pomocí nějakého média, v tomto případě psaného textu, jak to vypadá v exotických destinacích, které v životě neviděl. A s průmyslovou revolucí a urbanizací přichází i počátky cestování jak ho známe dnes. Díky industrializaci a modernizaci v zemědělském průmyslu nastává přesun poptávky po pracovnících ze zemědělského do průmyslového odvětví. Lidé přestávají být připoutáni k půdě, mají možnost volného pohybu za prací (alespoň v rámci státu); odděluje se prostor práce a domova. K cestování také přispívá nemalý rozvoj dopravy: vynález parního stroje a později vynález spalovacího motoru činí cesty na delší vzdálenost přístupné i střední třídě obyvatelstva, která se postupně stává převažující. Ekonomická prosperita a postupné zavádění pracovních práv jako odpověď na vykořisťování během rané industrializace vede ke vzniku fenoménu volného času. 12 Právě v této době také pomalu vzniká turistické odvětví v podobě, v jaké ho známe dnes – laici (nikoli cestovatelé z povolání, jako jsou například obchodníci, diplomaté nebo kolonizátoři) cestují z vlastního zájmu za účelem rekreace, prázdnin, dovolené. Nastává rozmach ubytovacích a stravovacích zařízení, vznikají první tištění průvodci a klasické turistické zájezdy.

3.1.2.

Cestování v současnosti

Shrnutí historie cestování v Evropě nám ukázalo následující: zaprvé, že velká část cestovatelské agendy zůstává už staletí stejná a potřeby lidí také. Každý cestovatel si

11 Cestovatelé a domorodci. TODOROV, Tzvetan, GARIN, Eugenio (ed.). Renesanční člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2003, s. 247. ISBN 80-7021-653-0. 12 GOODY, Jack. Proměny rodiny v evropské historii: historicko-antropologická esej. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006. Utváření Evropy. 232 s. ISBN 80-710-6396-7.

13

k vykonání cesty musí opatřit dopravní prostředky, místo na nocleh a stravu. Požadavky na kvalitu těchto služeb jsou samozřejmě čím dál vyšší, za což vděčíme pokrokům v geografii, dopravě a v neposlední řadě i zvyšování životního standardu obyvatelstva Evropy, a tedy například i nároků na hygienu. Můžeme ale také pozorovat, v čem se cestování od konce devatenáctého století rapidně posunulo, a to je požadavek na informace a jejich rychlost. Jak si v následujících kapitolách ukážeme, cestovatelé si mohou předem zjistit o místě téměř vše. Od cestopisů a raných turistických průvodců se však během dvacátého století charakter informací posunul, jednak s příchodem fotografie, která může člověku říct o nějakém místě dopředu mnohem víc, než pouhá slova13, jednak v porušení přísné linearity, kterou je literatura – nejen cestovní – charakteristická a přechodu na hypertext, jenž poskytuje čtenáři větší svobodu ve skládání kousků informací do celistvého obrazu14. Potom je tady ale ještě jeden posun, a to v komunikaci mezi cestovatelem a jeho domovem. Prvním způsobem, jak nějakého spojení dosáhnout, byla poštovní služba. Byla to však komunikace jednostranná a také charakteristická několikadenním zpožděním, v závislosti na vzdálenosti mezi cestovatelem a domovem. Až s příchodem pozemní telekomunikace bylo člověku umožněno být jaksi přítomen na dvou místech zároveň v reálném čase. Pevná telefonní linka ovšem měla také svoje limity: nebyl k ní zdaleka přístup vždy a všude. Proto se dá říci, že skutečný zlom v komunikaci a možnosti se kdykoli a kdekoli spojit s někým na druhém konci světa nastává až s příchodem mobilní GSM sítě, v těsném závěsu s příchodem internetu.

3.2. Motivace cestovatele Proč člověk cestuje a co ovlivňuje jeho rozhodování při cestování? Rozhodovací proces 13 SCHWARTZ, Joan M. The Geography Lesson: photographs and the construction of imaginative geographies. Journal of Historical Geography. 1996, vol. 22, issue 1, s. 16-45. DOI: http://dx.doi.org/10.1006/jhge.1996.0003. 14 Lister 2003.

14

a proces výběru destinace je ovlivněn komplexním a variabilním souborem faktorů působících na lidskou psychiku: „[…] various tourist visit patterns are the result of a destination-choice process, which, in turn, is influenced powerfully by tourists' motives and backgrounds“15. V psychologii se pojem motivace úzce spojuje s pojmem potřeby: logicky, máme-li nějakou potřebu, jsme přímo motivováni k jejímu naplnění, čemuž se podřizuje naše jednání. Nedojde li k naplnění potřeby, přichází frustrace. Seznam základních lidských potřeb a model jejich hierarchie navrhl americký psycholog Abraham Maslow již v roce 1943. Model, nazvaný po něm Maslowova pyramida potřeb (Obr. A), je dnes výchozím bodem pro psychology zkoumající lidskou motivaci a potřeby. V jeho modelu jsou potřeby sestavené od tzv. nejnižších (spodek pyramidy) k tzv. nejvyšším (vršek pyramidy). Maslowovův předpoklad byl, že dlouhodobým cílem každého člověka je dosažení vrcholku pyramidy, potřeby však musí být plněny od nejnižších příček, které jsou zároveň nejdůležitější pro to, aby člověk fyzicky a psychicky fungoval.16

Obr. A Maslowova pyramida potřeb Na cestování se v kontextu pyramidy potřeb můžeme dívat dvěma způsoby: jednak můžeme cestování umístit na pyramidu z celkového pohledu všech lidských potřeb (kde

15 PEARCE, Philip L. Tourist Behaviour: Themes and Conceptual Schemes [online]. 1. Buffalo: Channel View Publications, 2005 [cit. 2016-05-10]. Aspects of tourism, 27. s.54. ISBN 1-84541-024-6. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&AuthType=ip,cookie,uid&db= nlebk&AN=137413&lang=cs&site=eds-live&scope=site&ebv=EB&ppid=pp_Cover. 16

KASSIN, Saul M. Psychologie. Brno: Computer Press, 2007, s. 409. ISBN 978-80-251-1716-3.

15

by patrně zaujímalo dvě nejvyšší příčky), jednak můžeme vyplňování potřeb podle tohoto modelu sledovat v rámci každé jednotlivé cesty. Philip L. Pearce přímo navazuje naMaslowova svým modelem travel career ladder, kde Maslowovu pyramidu aplikuje na turistickou motivaci skládající se z pěti stupňů (vyjmenovaných od nejnižších k nejvyšším): potřeba odpočinku, potřeba bezpečí, potřeba vztahů, potřeba sebevědomí a rozvoje, potřeba seberealizace/naplnění17. Dále však poukazuje na to, že motivace lidí k cestování se mění s jejich cestovatelskými zkušenostmi, a to tak, že zkušenější cestovatelé zpravidla dosahují na vyšší příčky pyramidy. Toto schéma však podle Pearce může být až příliš zjednodušující kvůli své linearitě, protože lidské chování a prožívání je formováno vícevrstevně. Hovoří zde pak o travel career patterns. Jednotlivé motivace pomocí rozsáhlého výzkumu mezi cestovateli v roce 2005 rozdělil na celkem 14 hlavních faktorů a ty se dále dělí na 74 podkategorií. Hlavními motivačními faktory, které lidi přimějí k cestování, podle něj jsou (seřazeno podle důležitosti)18: 1. Novelty 2. Escape/relax 3. Relationship (strengthen) 4. Autonomy 5. Nature 6. Self-development (host–site involvement) 7. Stimulation 8. Self-development (personal development) 9. Relationship (security) 10. Self-actualise 11. Isolation 12. Nostalgia 13. Romance

17 Pearce 2005, s. 52. 18 Z důvodu zachování přesného významu jsou názvy kategorií ponechány v původním znění, pozn. aut..

16

14. Recognition19. Šípek zmiňuje podobný přehled motivů, z výsledku výzkumu proběhlého v Německu v roce 1961, zpracovaného Braunem, do čtyř skupin: - potřeba zábavy a odpočinku - potřeba změn a vyrovnání - potřeba uvolnit dosavadní vazby - potřeba prožitku a naplňování osobních zájmů20. Z hlediska psychologických potřeb tedy v motivaci mezi nejsilnější témata patří odpočinek a zábava, seberozvoj a osobní stimulace, a jakýsi „restart“ a vykročení ze stereotypu domácího a známého do prostředí nového a neznámého. Škála motivací je však celkově velmi pestrá a navíc se značně liší i na základě socio-demografické příslušnosti cestovatele; některé výzkumy uvádí jako klíč k variacím motivací cestovatelů kombinaci jejich vzdělání a věku: čím vyšší vzdělání a nižší věk, tím větší pravděpodobnost, že cestovatel bude vyhledávat nové zkušenosti a neprobádaná území a naopak, u osob nižšího vzdělání a vyššího věku je častější, že daná osoba vyráží na cesty spíš z důvodů klidu a odpočinku21. Existuje ale ještě další druh motivace, která se nesoustředí na cestu samotnou, ale na výsledek, který cesta turistovi přinese. Lidé se na cestu totiž nevydávají jen kvůli cestě samotné, často je tou motivací jiný cíl, který běžně vzniká jako nějaký „vedlejší produkt cesty“. Šípek to pojmenovává tak, že turisté vyhledávají optimalizované zážitky, tedy zážitky, jejichž působení nekončí po návratu domů, ale mají další přesah, prodlužují trvání účinků cesty do dalších dnů. Takovými zážitky může být třeba opalování, nákup suvenýrů a pořizování fotografií – nezřídka kdy jde o atributy, které slouží turistům

19 Pearce 2005, s. 59. 20 Šípek 2001, s. 110. 21 DEWAR, Keith, Wen Mei LI, Charles H. DAVIS, E. DJAFAROVA a H. C. ANDER. Photographic Images, Culture, and

Perception

in

Tourism

Advertising. Journal

of

http://dx.doi.org/10.4324/9780080523033.

17

Travel [online].

2007, 35-43

[cit.

2016-04-03].

DOI:

k „pochlubení se“ ostatním, a tím ke zvyšování společenské prestiže. Ve výsledku i to může být hlavní motivací, proč se někdo na cestu vydá. Je také důležité rozdělit si motivaci turisty na vnitřní a vnější - psychologie hovoří o tzv. push a pull faktorech22. Takřka vše, co jsme zmínili v této kapitole, by se řadilo k push faktorům – jedná se o ty faktory, které vycházejí z nitra člověka, z jeho potřeb a tužeb, tedy faktory, které ho někam „tlačí“. Pull faktory bychom oproti tomu nazvali takové činitele, které člověka někam „táhnou“, přitahují – v oblasti cestování to tedy budou okolnosti, ovlivňující výběr cestovatelské destinace. Jelikož je ale tato část motivace také úzce spojena s plánováním cesty, povíme si o ní něco více až v kapitole 5.1.

3.3. Identita cestovatele v v konfrontaci s cizím prostředím Již na začátku jsme si našeho cestovatele definovali jako někoho, kdo vyráží na cesty s vědomím, že se v určitém konkrétním čase vrátí zpět, domů. Domov pro cestovatele plní funkci výchozího bodu a cíle, ale také pomyslných brýlí, skrze jejichž optiku poznává svět kolem sebe a v neposlední řadě plní i funkci ochranné bubliny. Není neobvyklé, že turisté si s sebou na cesty vozí nějakou připomínku domova, fotografii či talisman, coby ochranu vlastní identity. Tato ochrana vytváří bariéru mezi cestovatelem a okolním světem, která má zabránit konfrontaci s cizím a následné úzkosti; představit si to můžeme na extrémnějším příkladu, kdy tím „talismanem“, bariérou, může být sklo turistického autobusu, který turista opouští jen ve chvílích, kdy je v plánu návštěva nějaké (předem známé) památky. Ochranu si však nemusíme nutně představovat jako fyzickou bariéru. Stejně tak cestovatelům může sloužit jejich očekávání, stereotypy a předsudky o cílové destinaci, které je „chrání před nežádoucími tlaky a změnami v percepčním poli a v psychické reprezentaci“23. Pearce tuto bublinu popisuje pomocí střetu tří kultur v osobním životě samotného turisty: první kulturou je zde turistická kultura, vázaná na specifika

22 COOPER, Chris. Tourism: principles and practice. 4. Harlow : Prentice-Hall, 2008, s. 704. ISBN 9780273711261. 23 Šípek 2001, s. 72

18

cestovatelského životního stylu (letiště, hotely, průvodci…), druhá je místní kultura, způsoby, které jsou typické pro místní život v cílové destinaci, a třetí je kultura domácí, nebo také reziduální kultura, termín odkazující k ochranné bariéře, kterou lidé nasazují při zvládání nových typů situací24. Domov také může plnit funkci srovnávací. Při konfrontaci s novým a neznámým mají lidé tendenci uchylovat se ke srovnávání s tím, co již z minulosti dobře znají. Významně se to projevuje v momentě hodnocení nějakého turistického zážitku při snaze o jeho verbalizaci („To údolí vypadá jako doma v Coloradu, ale je mnohem širší.“). 25 V tomto případě také samozřejmě záleží na posluchači a jeho kulturním pozadí – vyprávění cestovatele je uzpůsobeno tak, aby tomu posluchač rozuměl. Z hlediska identity člověka mají přesuny ven z domácího prostředí silně transformující účinky: jednak na představy o domově samotném, kdy si teprve až po opuštění domácího prostředí člověk uvědomí, co pro něj domov vlastně znamená, a začne ho vidět jako prostor či fenomén se svými hranicemi a charakteristikami26(i to je možné díky výše zmíněné možnosti srovnání domáckého a známého s novým a cizím); a za druhé, má vliv na identitu člověka a jeho vnímání sebe samého. Fyzická zkušenost s mobilitou může pak vést buď směrem k „rozvolňování vlastních mentálních i fyzických hranic a formování identity k větší otevřenosti“, které následuje rozvolnění vazeb s původním místem, nebo naopak přesun z něj vyvolá reakci směřující k uzavřenější identitě a tedy i „přilnutí k původnímu místu“27. Identita v postmoderním období je podle Baumana ze svojí podstaty založená na pohybu a nestálosti: „[…] if the modern ,problem of idetity' was how to construct an identity 24 Pearce 2005, s. 35. 25 PICARD, D; ROBINSON, M. Emotion in Motion: Tourism, Affect and Transformation. Farnham, Surrey, England: Routledge, 2012. (New Directions in Tourism Analysis), s. 12. ISBN: 9781409421337. 26 BÁLKOVÁ, Kateřina. Měnící se představy o domově a tvorba nových typů identit: Reflexe důsledků mobility. Brno, 2013. Bakalářská diplomová práce, s. 14. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce PhDr. Michal Vašečka, Ph.D. 27 Bálková 2013, s. 31.

19

and keep it solid and stable, the postmodern ,problem of idetity' is primarily how to avoid fixation and keep the options open.“28 Identita pro něj zde znamená způsob jak se zařadit mezi existující styly a vzorce chování a zároveň mít záruku, že naše okolí toto umístění bude považovat za správné a patřičné. Jako typickou moderní identitu uvádí archetyp poutníka, někoho, kdo v hledání identity spěje k jistému cíli a postupné sebe-konstrukci. Postmoderní typologie identit je podle něj rozvětvenější, dělí se na strollera29, tuláka, turistu a hráče. Pro účely této práce se nejvíc hodí popis identity turisty – stroller a hráč jsou identity nepříliš se pojící s cestováním a rozdíl mezi tulákem a turistou v tomto konceptu spočívá v tom, že tulákova cesta je bez předem určeného cíle, nepředvídatelná, nemá nastavený plán a její konstrukce vzniká kousek po kousku až během cesty samotné, nechává si vždy možnosti otevřené.30 Turista se v postmoderní době podobně jako tulák posouvá z okrajové identity na jednu z ústředních. Jeho pohyb je konán výhradně za nějakým účelem, často za hledáním novosti, originality, zážitku, zkušenosti. Jeho cílem je ponoření se do krátkého a intenzivního zážitku s časově ohraničeným trváním – oblíbenými turistickými místy také bývají místa výrazná, pompézní a vybočující, ale také opatřená „záchrannými sítěmi“ a „únikovými cestami“.31 Jeho svět je upravený a zdomácnělý, strukturovaný podle přísných estetických požadavků, podřízený jeho přáním a touhám a minimalizující riziko nepříjemného šoku. Součástí této „bezpečnostní sady“ je právě i vědomí domova. Ve vidění domova ale Bauman cítí jistou rozporuplnost: sice pro turistu představuje jistotu, která snižuje úzkost z neznámého a poskytuje mu možnost bezpečného návratu, zároveň však tato domácí klidnost v kontrastu s vytouženým dobrodružstvím cest může

28 BAUMAN, Zygmunt. From Pilgrim to Tourist – or a Short History of Identity. In: HALL, Stuart a Paul DU GAY (eds.). Questions of Cultural Identity. London: SAGE Publications, 2011, s. 18. DOI: 10.4135/9781446221907.n2. ISBN 10.4135/9781446221907.n2. Dostupné z: http://sk.sagepub.com/books/questions-of-cultural-identity/n2.xml 29 Stroller – v angličtině doslova „procházející se člověk“ - do češtiny se v některých případech překládá jako „zevloun“, což mi ale připadá nepřesné, proto volím ponechat pojem v původním znění, pozn. aut. 30 Bauman 2011 31 Bauman 2011, s. 29

20

být to, co v člověku vyvolává nepříjemnou úzkost, která ho nutí vyrazit na cestu a oprostit se od domácích okovů: „Homesickness […] is not the sole tourist's sentiment: the other is the fear of home-boundness, of being tied to a place and barred from exit.“32 Turista se tak nachází v nekonečné smyčce puzení k cestování a k návratu domů, ve které domov může znamenat oboje – bezpečný úkryt i svazující vězení.

4. Chápání času v moderní filosofii Problém uchopení času lidskou myslí je velkým tématem nejen ve filosofii dvacátého století. Mircea Eliade popisuje, jak se moderní pojetí času liší od předmoderního svým prostorovým schématem. Předmoderní koncepce času má cyklický charakter: čas začíná a plyne, potom se postupně opět vrací do výchozího bodu a tak se neustále obnovuje. Tato představa v lidské mysli vzešla z pozorování přírodních a vesmírných rytmů, život předmoderních lidí doprovázely rituály kopírující symboliku zrodu a zániku, zapalování a zhasínání ohně, očisty a oslavy. Cyklický čas je charakteristický absencí individuální paměti, která tvoří dějiny, místo toho vnímá události kolem sebe jako nezvratné opakování a napodobování archetypálních vzorů, a tedy nemající vlastní hodnotu a význam. V určité chvíli (Eliade tvrdí, že s příchodem judaismu a následně křesťanství) však člověk přestal vnímat čas cyklicky a začal ho brát jako Bohem předurčený sled událostí, které mají svůj individuální význam, souslednost, a tedy i linearitu. Události v lineárním čase už nejsou rituálem opětovně rušeny a znovu vyvolávány, mají své dané místo na časové přímce, která spěje od začátku ke konci (nutno však dodat, že i na tomto konci, po příchodu mesiáše, má také nastat zánik a zrušení, tentokrát už však definitivní zánik celých dějin, bez dalšího obnovení).33 V moderní filosofii od té doby přetrvává lineární pojetí času, jehož základy v křesťanské

32 Bauman 2011, s. 31 33 ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu: archetypy a opakování. 2. vyd. Překlad Eva Strebingerová. Praha: OIKOYMENH, 2003. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 80-729-8037-8.

21

filosofii položil už Augustin v raném středověku: „Mluvíme-li o čase, rozumíme mu; rozumíme, i když jiný o něm mluví. Co jest tedy čas? Vím to, když se mne naň nikdo netáže; mám-li to však někomu vysvětliti, nevím. Přece však mohu tvrditi zcela určitě: ,Nebyl by minulý čas, kdyby nic nemíjelo, nebyl by budoucí, kdyby nic nepřicházelo, nebyl by přítomný, kdyby nic netrvalo.' Ale jak jsou ony dva časy, minulý a budoucí, když minulý již není a budoucí ještě není? Kdyby však přítomný čas byl stále přítomným a neměnil se v minulý, již by to nebyl čas, nýbrž věčnost.“34 Touto myšlenkou Augustin vyjádřil základní problém při filosofickém zkoumání času: naše mysl čas vnímá, vnímá jeho plynutí nedokáže ho však definovat jako něco skutečně existujícího. Minulost neexistuje, protože již byla, budoucnost neexistuje, protože ještě nebyla a přítomnost neexistuje, protože pro ni nezbývá žádný prostor mezi minulostí a budoucností. Existuje tedy vůbec čas? Podle Augustina ano, ale pouze v myslích lidí. Minulost je to, co je v paměti, budoucnost je to, co je představách. Celý svět, veškerý čas je tak tvořen tím, na co lidé vzpomínají a co si představují. Jan Sokol o existenci člověka v čase tvrdí následující: „Vidím, myslím, mluvím i jednám v přítomnosti, jindy to není možné.“35 Ona přítomnost však podle něj musí být brána šířeji, než jak ji vidí Augustin. Aby přítomnost člověku dávala smysl, musí v jeho mysli trvat déle, což vysvětluje na příkladu čtení textu: „Aby se mohl vyklubat smysl, musí mít člověk „přítomné“ nejen písmeno nebo slovo, ale vnímat celý text jako celek.“36 Cituje také Husserla, který tuto podobu naší přítomnosti nazval časovým dvorcem, kde se setkává dozvuk předchozí zkušenosti (retence) a očekávání příštího (protence). Rozsah přítomnosti je pak podle Sokola určen naší pozorností. Jakmile naše pozornost poleví, člověk daný prožitek uzavře a uloží do paměti mezi ostatní vzpomínky. Aby se nějaký celek vjemů mohl stát 34 AUGUSTIN, Václav VENTURA a Lenka KARFÍKOVÁ. Vyznání. V Kalichu 4. vyd. Praha: Kalich, 1999, s. 391. ISBN 80-701-7301-7. 35 SOKOL, Jan. Filosofická antropologie: člověk jako osoba. Vyd. 2. Praha: Portál, 2008, s 119. ISBN 978-80-7367-422-9. 36 Tamtéž.

22

vzpomínkou, kterou jsme s to zařadit do času, musí přestat být aktuální. Tyto vzpomínky pak v paměti nejsou seřazeny lineárně jako kdybychom koukali na film s jasným začátkem a koncem, v paměti nacházíme pouze jednotlivé vzpomínky a zážitky, „zabalené přítomnosti“37. Naše vědomá minulost je tedy útržkovitá, neúplná, a neuspořádaná v časové posloupnosti. Naše vnímání přítomnosti je podle Sokola také ovlivněno očekáváním budoucnosti. Pokud posloucháme nějakého hudebníka hrát známou melodii a on zahraje nějaký tón falešně, rozhodí nás to. Je to tím, že každou chvíli naší přítomnosti žijeme zároveň v očekávání budoucího. Příprava na budoucnost je podle Sokola pro člověka potřebná, protože nejistota budoucího v něm vyvolává úzkost. Na budoucnost ho připravuje jednak zkušenost, čím je člověk starší, tím víc životních situací mu přijde podobných těm, které už zažil, jednak plánování, které do naší temné, nejisté budoucnosti zasazuje nějaká pevná místa, o která se můžeme opřít. Mimochodem, výzkum, který provedl tým z Rutger University o vnímání budoucích událostí v životě člověka, potvrzuje, že pokud má člověk v budoucnosti vytyčené nějaké cíle, vnímá ji mnohem pozitivněji: „The expectation for a better future not only helps a person see life as getting better, but helps strenghten a positive sense of self by viewing the negative past as far away and defining the self as partway up and improving trajectory.“38 Předvídání budoucího nám také usnadňuje soubor společenských pravidel: „Na společenské rovině slouží témuž účelu redukování nejistoty budoucího všechny možné zvyky, mravy, pravidla a instituce. Ustálená, ritualizovaná schémata jednání sice drasticky omezují svobodu volby, zato jednak jednání ulehčují, protože na ně nemusíme myslet, ale navíc je činí předvídatelným a spolehlivým.“39

37 Sokol 2008, s. 121. 38 GRYSMAN, A; et al. The time travelling self: Comparing self and other in narratives of past and future events. Consciousness and Cognition. 22, s. 752, 2013. [cit. 2016-05-10]. DOI: 10.1016/j.concog.2013.04.010 39 Sokol 2008, s. 123.

23

Pokud jde tedy o čas, není vlastně vůbec jisté, jestli objektivně existuje. Miroslav Petříček hovoří o existenci času ve fázích přítomnosti (právě teď čteme tento text), minulosti, která však existuje pouze proto, že o její existenci mám nějaké povědomí nyní, je to tedy přítomná minulost; a budoucnosti, která existuje pouze v našich představách, plánech, nadějích a obavách, je to tedy přítomná budoucnost.40 Existenci přítomnosti však vylučuje stejným způsobem jako předchozí dva autoři – v momentě, kdy se děje, už zároveň pomíjí, má nulovou hodnotu: „Přítomnost – a tedy ani nic přítomného, nic, co by ‚stálo‘ v přítomnosti – není něco, co by mohlo stanout před naším vědomím, co by mohlo být našemu vědomí dáno tak, aby je vědomí mohlo nazírat, neboť ani čas nazírání nelze zastavit: ani ten nestojí, nýbrž plyne.“41 A dále navazuje filosofickým paradoxem zkoumání času: „A pak bychom tedy měli říci: nazírat v tomto smyslu slova lze pouze vně času, ale potom zase nemůžeme říci, že to, co takto mimo čas nazíráme, je přítomné (neboť mimo čas je čas, a tedy i jeho momenty, zrušen).“42 Jinými slovy, fenomén času vlastně nelze zkoumat, jelikož podstatou problému je nekonečné plynutí, které nám neumožňuje čas nějakým způsobem vydělit ze světa a podrobit ho zkoumání. Tento paradox se stal jedním z ústředních motivů v díle Henriho Bergsona. Bergson tvrdí, že při zkoumání času nemůžeme přemýšlet touto logikou, která vždy zkoumaný předmět vytrhne z jeho přirozeného prostředí a zkoumá ho v jakémsi vakuu. Věda má podle něj tendence jednotlivé fenomény rozebírat na části a tyto části zobecňovat, tvořit z nich sjednocující pojmy. Je to dáno samotnou povahou naší mysli, která ve svých představách není schopna reflektovat kontinuitu a trvání a místo toho převádí svět na prostorový model:

40 PETŘÍČEK, Miroslav. Úvod do současné filosofie. 4. Herrmann & synové, 1997, s. 13. 41 Petříček 1997, s. 14. 42 Tamtéž.

24

„[...] představme si přímou nekonečnou čáru a na této čáře materiální bod A, který mění své místo. Kdyby tento bod nabyl vědomí sebe sama, cítil by, že se mění, ježto se hýbe: vnímal by sled; leč zda by tento sled na sebe oblékal formu čáry? Ano, [...] ovšem pod podmínkou, že by se mohl nějak povznésti nad tuto čáru, kterou probíhá a mohl by vnímati současně více bodů vedle sebe položených. Ale tím by se právě u něho vytvořila představa prostoru, a je to v prostoru, kde by tento bod viděl vyvíjeti se změny, kterými probíhá, nikoliv v čistém trvání. [...] Abychom vnímali čáru ve formě čáry, je třeba se umístiti mimo ni, uvědomiti si prázdno, které ji obklopuje a mysliti tudíž prostor ve třech rozměrech.“43 O separaci času a prostoru hovoří také Zygmunt Bauman, který ho chápe jako důležitý přelom v lidských dějinách, oznamující příchod modernity. Jako určující moment vidí rozšíření prostředků pro rychlé cestování, které jsou najednou schopny překonávat poměrně mnohem větší vzdálenosti v

menším čase, než doposud. Tato vymoženost

přináší změnu vnímání prostoru od původního prostoru (vzdálenosti) měřeného časem, k prostoru dobytému časem s pomocí technologie. Bauman dokonce mluví o tom, že současný člověk (v západní společnosti) již nežije v prostoru, ale pouze v čase, protože jakýkoli prostor je pro něj možné díky technologiím v okamžiku překonat.44 Jak tedy máme uvažovat o čase, nechceme-li ho redukovat na sled po sobě jdoucích oddělených bodů, ale uchopit ho jako čisté plynutí – trvání? Bergson navrhuje opustit vědecká schémata a dívat se na problém více filosoficky, filosofie je totiž na rozdíl od vědy schopna intuice, vcítění. Tato intuice se odlišuje od vědeckých postupů jako jsou reflexe, analýza apod., tedy metod, přistupujících k problému zvnějšku; intuice znamená vcítění se do bytí, tedy individuálního prožívání času. Jak to shrnuje Petříček: „Já sám kdykoli mohu své vědomí nejen pozorovat, [ale také] své vědomí jsem, mohu je tedy nazírat intuicí.“45

43 BERGSON, Henri. Čas a svoboda: o bezprostředních datech vědomí. Reedice vydání z roku 1947 v Samcově knihkupectví v Praze. Praha: Filosofia, 1994, s. 75. ISBN 80-700-7065-X. 44 Bauman 1999. 45 Petříček 1997, s. 16.

25

Paul Virilio je filozof dvacátého století, jehož dílo je silně zasaženo rychlostí a pomíjivostí okamžiků (viz jeho fascinace piknolepsií, poruchou, vyznačující se stavy krátkými absencemi vědomí). Dle jeho názoru dění kolem nás v současné době svou rychlostí dalekosáhle předstihuje naše myšlení. A protože myšlení a lidská duše je projevem právě trvání času, vypadá to, že rychlost času tak předbíhá samu sebe: „Na Descartovo větu, že ,duch je věc, která myslí‘ [...] Bergson odpověděl, že ,Duch je věc, která trvá‘… Stav paradoxního bdění by je nakonec smířil: právě naše trvání myslí, prvním výtvorem vědomí je jeho vlastní rychlost v jeho časové vzdálenosti, rychlost je pak příčinnou myšlenkou, myšlenkou před myšlenkou.“46 Zrychlování a neúplnost (absence) informací v žitém světě je podle Virilia akcelerována novými technologiemi v cestování, médiích, kultuře, politice a urbanismu. Technologie dnes náš čas ovládají a organizují ho, díky nim je možné stihnout více věcí, ovšem kvalita těchto událostí v lidském vnímání má často fragmentární, piknologický charakter. Celistvost prožitku se ztrácí a ustupuje krátkodobým dojmům, skládaným do zdánlivě celistvého obrazu: „Čím víc je člověk informován, tím víc se kolem něj šíří poušť světa, tím víc opakování informací (již známých) znehodnocuje při pozorování podněty tím, že je automaticky zrychluje.“47 Je tedy patrné, že moderní filosofie má problém nejen s vysvětlením času, ale i s jeho praktickým uchopením. Jako by jeho rychlost již překročila hranice lidského vnímání a vstoupila do fáze, kdy jsou technologie jediným subjektem, který dokáže čas uchopit a organizovat, a tedy s ním i, na rozdíl od člověka, držet krok.

5. Prožívání cesty v čase a souvislost s digitálními technologiemi Jak jsme nastínili v předchozí kapitole, moderní vnímání času obsahuje tři složky:

46 VIRILIO, Paul. Estetika mizení. 1. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010, s. 22. ISBN 978-80-87378-21-2. 47 Virilio 2010, s. 46.

26

minulost, existující ve vzpomínkách, budoucnost, existující v plánech a představách a přítomnost, coby překlenovací moment mezi nimi, v životní zkušenosti však prožívanou jako určitý moment, časový úsek, kdy něčemu věnujeme naši pozornost. Tento koncept prožívání času nyní aplikujeme na cestování, představíme si chronologický průběh jedné cesty a podíváme se na to, jak ji cestovatelé prožívají. Dalo by se říct, že cestu tedy prožíváme třikrát: poprvé při plánování, v čase budoucím, podruhé prožitkem samotným, v čase přítomném a potřetí v našem vzpomínání, v čase minulém. To samé platí vlastně pro jakoukoli jinou konkrétní událost v životě člověka, která je časově ohraničená, cesta má ovšem oproti ostatním událostem výjimečně výrazné působení na všechny tři složky času, a to jednak z důvodu, že je to sváteční nestereotypní událost (prožitek z ní je tedy intenzivnější), ale také z důvodu, že podstatou této události je pohyb, který je v lidské mysli napevno spojen s časem (a prostorem). Naším záměrem nyní bude sledovat, co se s cestovatelem děje v jednotlivých fázích cestovní události a zejména se zaměřit na to, jak do jeho zkušenosti vstupuje používání digitálních technologií, které podle všeho radikálně mění lidské vnímání dimenzí času a prostoru, což zajímavě shrnuje například již výše citovaný Paul Virilio: „Výjimečný pokrok biologie, fyziky a elektroniky posledních čtyřiceti let se projevil i v oblasti lidských protéz. Během tohoto krátkého období jsme přešli od takřka nehybných antropomorfních přístrojů k systémům aktivní asistence, a to zejména ve smyslové oblasti: podvědomý komfort, který s sebou nese krizi dimenzí i reprezentace.“48 Virilio v době napsání Estetiky mizení na začátku osmdesátých let přitom ani nemohl tušit, jak se jeho výrok o systémech aktivní asistence vyplní – co jiného také jsou různá „chytrá“ zařízení od telefonu až po hodinky, než protézy, nadstavby lidského těla, které předjímají lidskou potřebu ještě před jejím vznikem a nabízejí nám možná řešení různých situací ještě před tím, než se stihneme zamyslet sami (například aplikace na vyhledávání tras nám nabídne trasu, kterou jsme z místa, kde právě stojíme, hledali naposledy). Virilio, ale i jiní

48 Virilio 2010, s. 48.

27

teoretici, nás ve svých textech upozorňují na to, že člověk s technologií přestává udržovat tempo. Například

Marshall

McLuhan

píše

o

vynálezu knihtisku,

který

odstartoval

exponenciální nárůst rychlosti vývoje nových technologií a toků informací následující: „Tisková kultura vybavuje člověka jazykem myšlení, který ho ponechává zcela nepřipraveného na jazyk jeho vlastní elektromagnetické technologie.“49 To, jak člověk neustále vyvíjí nové nástroje a vyvolává tím nové revoluce, vede podle čínského mudrce Čuang-c' k „nejistotě v úsilí duše“, což je dle McLuhana výstižná definice příčin moderních krizí. Tento autor také vůbec nepochybuje o tom, že lidstvo je výrazně formováno právě technologiemi, které samo vytvořilo – vrátíme-li se k vnímání času, je to podle McLuhana právě knihtisk, který mu přisoudil lineární podobu. Nyní se proto podíváme na to, které digitální technologie jsou obvykle používány v dnešní cestovatelské praxi a jak jejich používání prožívání času při cestování formuje. Po časové lince se budeme posunovat zdánlivě naopak, nikoli minulost-přítomnostbudoucnost, ale budoucnost-přítomnost-minulost, protože budeme napodobovat pořadí, ve kterém prožitky procházejí časem v lidské mysli.

5.1. Budoucnost – očekávání a plánování V kapitole 3.2.1 jsme si řekli něco o motivaci, která v člověku vyvolá prvotní nápad se na cestu vydat, může to být potřeba rekreace, vybočení ze stereotypu, věnování se vlastním zájmům, adrenalin a mnoho dalších – souhrnně tzv. push faktory, vycházející z nitra, z člověka samotného. Motivace je u lidí velmi individuální a silně zasahuje také do rozhodovacího procesu, který cestě předchází. Jako cestovatelé nejprve musíme zvážit svoje možnosti a položit si pár otázek, abychom zvážili svoje možnosti: - Časové možnosti – Na jak dlouho můžeme odjet vzhledem k našim povinnostem 49 MCLUHAN, Marshall. Gutenbergova galaxie. Člověk média a elektronická kultura. 2. Brno: Jota, 2000, s. 145. ISBN 807217-128-6.

28

doma? Dostaneme dovolenou? Jak dlouhá doba je pro nás vůbec příjemná a potřebná? - Finance – Kolik máme na cestu peněz? Dáváme přednost komfortu nebo nízkým nákladům? - Zdravotní stav – Jsme v dostatečné fyzické kondici na to, abychom vykonali plánovanou cestu? Budeme muset délku nebo způsob trávení cesty nějak přizpůsobit svému zdravotnímu stavu? - Osobní život – Pojedeme sami nebo budeme mít společnost? Postará se někdo o naše blízké, zatímco budeme pryč? - Kulturně-hodnotové zakotvení – Je pro nás příjemné nebo spíš nepříjemné cestovat do destinací, které mají příliš odlišné kulturní hodnoty? Je pro nás etické cestovat jako turista např. do zemí třetího světa? - Destinace – Po tom, co máme všechny předchozí otázky zodpovězeny, je třeba se ptát na otázku nejdůležitější: Kam se vydáme? A to už je další část motivace, kdy do hry vstupují pull faktory, které nás na nějaké místo „táhnou“, jsou tedy klíčové ve vlivu na výběr destinace. Proces výběru destinace je součástí řady výzkumů o turistickém chování. V dnešní době je to samozřejmě nezanedbatelná část marketingu cestovního ruchu, zájem na odkrývání vzorců chování cestovatelů má proto řada společností od dopravců a poskytovatelů pohostinských služeb až po provozovatele turistických atrakcí (přes aquaparky po památkově chráněné komplexy), ale i organizace místních samospráv, které mají na rozvoji cestovního ruchu v místě také zájem. Takové organizace, které se zabývají promováním nikoli konkrétních podniků a atrakcí, ale jednoho celého města, regionu nebo státu za účelem zvýšení jeho návštěvnosti, jsou známy pod pojmem Destination marketing organization (Organizace destinačního managementu), neboli DMO. DMO může být třeba cestovní kancelář, informační centrum, centrum pro návštěvníky, ale také kongresová centra a podobně. Charakteristické pro DMO je, že jejich činnost je poněkud širšího záběru, ať už se týče plánování udržitelného rozvoje nebo určování ekonomických cílů pro celé destinace. Pozici těchto velkých institucí však momentálně ohrožuje celková demokratizace toku

29

informací, která přišla s nástupem digitálních technologií. Možnosti čerpání informací na internetu a sdílení vlastních zkušeností jsou takřka neomezené a dřívější monopol turistických průvodců a cestovních kanceláří na rozhodovací proces cestovatele tak byl silně ohrožen. Pro představu si můžeme uvést, které internetové portály (nebo jejich mobilní aplikace) patří mezi nejpopulárnější nástroje mezi cestovateli: - Služby a nabídky – takové portály, jejichž jádro tvoří nástroj na vyhledávání konkrétních nabídek služeb: letenek, jízdenek, ubytování či kompletních zájezdů. Častým vyhledávacím kritériem pro uživatele je výhodnost nabídek. Např.: Kayak, Travelocity, Letuška - Místa a podniky – zpravidla platformy na bázi uživatelských recenzí, pomocí nichž můžeme najít a vybrat si nejčastěji restaurační zařízení, ale i kulturní a sportovní podniky a další. Např.: Foursquare, Yelp - Události – portály, které se nesoustředí na místa, ale na akce, od výstav přes festivaly až po sportovní nebo gastronomické události. Tyto stránky nemívají globální působnost a jsou místně specifické. V ČR např. Kudyznudy, Goout - Trasy – mapy, jízdní řády a další nástroje, které se neorientují na konkrétní nabídky jízdenek, ale navrhují možnosti kudy se na místo dostat. Např.: GoogleMaps, Mapy.cz, HitchWiki (pro stopaře) - Cestovatelské sociální sítě – v posledních letech jsou dost na vzestupu i weby založené na propojování cestovatelů a místních, ať už za účelem poskytnutí ubytování (zdarma či za úplatu), nebo čistě socializace a společnosti. Např.: Couchsurfing, Airbnb, Bewelcome - A samozřejmě nesmíme opomenout všeobecné internetové vyhledávače, kam lidé často chodí pro získání širšího přehledu. Např.: Google, Seznam

30

Existuje samozřejmě řada dalších typů a speciálních nástrojů, ale tohle jsou ty nejzákladnější. Podle nedávného průzkumu na objednávku společnosti Google už je k plánování cesty používá valná většina cestovatelů: „Digital greatly influences travel planning from the very first stages of the consumer journey, with 65% of leisure travelers researching online before they even decide where or how to go.“ 50 Ve stejném průzkumu se také dovídáme, že ve volnočasovém cestování jako klíčový zdroj informací při rozhodovacím procesu respondenti uvádí stejnou měrou internet a doporučení přátel a rodiny, přičemž zajímavé je, že doporučení přátel a rodiny se odehrává půl napůl online i offline. 51 Pokud se jedná o konkrétní místa na webu, kam cestovatelé chodí pro inspiraci, převažují sociální sítě, těsně následované internetovými vyhledávači52 (existují i výzkumy, které jako důležitější uvádí internetové vyhledavače a sociální sítě řadí o několik příček níže, to ovšem, zdá se, způsobuje odlišná kategorizace toho, co je „sociální síť“ - např. Google pod tuto kategorii řadí i Youtube, zatímco Divinagracia a kol. řadí Youtube do kategorie Online video sites53, která ve výzkumu od Google není oddělena). Čerpaní inspirace také neprobíhá jednorázově stylem, že by si člověk sedl k počítači a celou cestu vymyslel na posezení. Dnešní cestovatelé mají spíš ve zvyku plánovat po kouskách, k čemuž mají dobré podmínky díky mobilním zařízením. Často je používají k vyhledávání informací ve volných chvilkách, jako je čekání, dojíždění, při jiných aktivitách, jako je koukání na televizi, nebo při používání chytrého telefonu dělají tzv. quick search, rychlé vyhledání nějaké konkrétní informace, která je v tu chvíli napadne. 54 Co člověka vede k plánování budoucnosti všeobecně jsme uvedli už dříve – plánování snižuje úzkost z neznámého a posiluje pozitivní očekávání budoucího. Nutno doplnit, že 50 Ipsos MediaCT. The 2014 Traveler’s Road to Decision: Google Travel Study. Google, 2014. Dostupné z: https://www.thinkwithgoogle.com/research-studies/2014-travelers-road-to-decision.html 51 Ipsos MediaCT 2014, s. 6. 52 Ipsos MediaCT 2014, s. 7. 53 DIVINAGRACIA, Louie A., Maria Rochelle G. DIVINAGRACIA a David G. DIVINAGRACIA. Digital MediaInduced Tourism: The Case of Nature-based Tourism (NBT) at East Java, Indonesia. Procedia - Social and Behavioral Sciences [online]. 2012, 57, 85-94 [cit. 2016-05-12]. DOI: 10.1016/j.sbspro.2012.09.1161. ISSN 18770428. 54 Ipsos MediaCT 2014, s. 27.

31

proces plánování nemusí nezbytně končit ještě před začátkem cesty, ale může pokračovat i během ní, tím spíše s dostupností informací a služeb online. Díky nim si člověk může kdekoli a kdykoli během cesty pozměnit svůj cestovní itinerář podle toho, co mu právě vyhovuje, protože online rezervační systémy a aplikace jsou dostupné non-stop. Není tedy třeba si předem rozplánovat program do puntíku, ale na druhou stranu, člověk k tomu nikdy neměl tak dobré možnosti, jako dnes. S pomocí map (potažmo panoramatických map) si může dopředu vytvářet mentální mapy trasy a destinace, s pomocí fotografií či spotřebitelských recenzí a referencí může posoudit, která destinace by se mu líbila více. Divinagracia a kol. při hodnocení výsledků svého výzkumu určili zpracovávání obrazového materiálu lidskou myslí jako ústřední při výběru destinace. Při skládání dostupných vizuálních informací o destinaci lidé nevnímají vizuální materiály dvourozměrně, ale skládají si je do multidimenzionálních mentálních map; nerozhodují se potom jen na základě toho, že se jim nějaká fotografie místa líbila, ale odvozují z ní komplexní závěry hodnotící rozličné vlastnosti dané destinace: „The images created a spatial orientation on the minds of the respondents. [Thus] images were capable of creating multidimensional features of the destination prior to the visit.“55 Tento výzkum je ještě zajímavý tím, že výzkumníci také sledovali, jak se priority potencionálních cestovatelů mění před tím a po tom, co jim předloží sérii fotografií určité lokality: u respondentů po zhlédnutí fotografií nabrala na důležitosti unikátnost a kulturně-historická hodnota místa, ale také rysy jako dostupnost informací a průvodce. Důležitost naopak klesala u požadavků na čistotu místa a jeho cenovou dostupnost (viz tabulka níže). To jen dále potvrzuje, že obrazové materiály vztahující se k určitému místu lidé nehodnotí pouze z hlediska vizuální atraktivity, ale přijímají z nich i vedlejší informace, které mohou mít rozhodující úlohu v pořadí priorit cestovatele. Zrak je v současnosti považován za nejdominantnější lidský smysl a vizuální podněty u člověka mohou mít stejný, ne-li vyšší dopad na ovlivnění jeho úsudku. W. J. T. Mitchell v této souvislosti hovoří o tzv. obrazovém obratu, navazujíc tak na teorii Richarda Rortyho, 55 Divinagracia a kol. 2012, s. 91.

32

který dějiny filosofie označil jako sérii obratů, z nichž poslední byl lingvistický. Mitchell zasazuje vizuální kulturu do postmoderního rámce a tvrdí, že stejně jako ke čtení textu je potřeba mít určité znalosti, i čtení obrazů vyžaduje jistou „vizuální gramotnost“56. Obraz je ale zároveň kulturně univerzálnější, než mluvený jazyk a dokáže v divákovi vyvolat intenzivní emoce. Joan M. Schwartz hovoří o tom, jak v devatenáctém století po rozmachu fotografie (nebo tehdy ještě spíš daguerrotypie) veřejnost dostala poprvé možnost vidět místa (zejména exotická), která pro ni do té doby nebyla jinak přístupná. Schopnost přesně kopírovat zobrazovanou realitu v lidech vyvolávala absolutní důvěru ve zobrazované záběry, díky kterým se mohli cítit „jako by tam opravdu byli“. To fotografii poskytlo velikou moc ve formování představ o daných destinacích, ačkoli bez autentické fyzické zkušenosti s danou lokalitou si lidé nemohli udělat objektivní představu, přijímali pouze informace vytržené z kontextu: „[...] photographs-as-surrogate-for-travel transformed the world into a collection of destinations and packaged them for easy consumption. Countries were reduced to a litany of great cities, and great cities were reduced to a checklist of prominent buildings.“57. Vznikl zárodek turistické aktivity, které se v angličtině říká sightseeing (v češtině navštěvování a prohlížení pozoruhodností, zejména památek). Sightseeing je, když turista navštěvuje místa, se kterými je dopředu seznámen. Často se jedná o takřka ikonická místa, která skoro ani není možné neznat (typu Eifellova věž nebo Grand Canyon), a která pro turistu vytváří předem scénář, předlohu, ve které „navštěvuje již známé“ 58. Obrazy památek a přírodních destinací na rozhodujícího se cestovatele působí stejně jako reklama – jejich účelem je vzbudit v něm touhu k návštěvě.59 Získali jsme bližší představu o tom, jaké jsou možnosti cestovatelů při plánování cesty: lze si předem udělat cestovní rozvrh, naplánovat trasu, zarezervovat hotel, prohlédnout si

56 MITCHELL, W. J. T. Picture theory: essays on verbal and visual representation. Pbk. ed. Chicago: The University of Chicago Press, 1995, 445 s. ISBN 978-0-226-53232-5. 57 Schwartz 1996, s. 32. 58 Schwartz 1996, s. 33. 59 OSBORNE, Peter. Traveling light: photography, travel, and visual culture. New York: Manchester University Press, 2000, 217 s. ISBN 07-190-4401-4.

33

fotografie, seznámit se s místními podmínkami, historií, zvyky a zajímavostmi. To jsou všechno možnosti, které lidé měli nepochybně i dřív, ale nikdy neměli k dispozici takové množství podrobných informací. Hypertextuální charakter internetového obsahu poskytuje ten nejširší záběr údajů, jaký si můžeme přát. Pokud tyto možnosti využijeme a eliminujeme faktor náhody a překvapení, vykonání samotné cesty už je pak pouze jakýmsi plněním plánu, který má takřka rituální, potvrzovací charakter. Co se týče načerpání znalostí, cesta už by prakticky nemusela být vykonána, protože vše, co se můžeme během ní dozvědět, je přístupné z pohodlí našeho domova. Intenzita prožívání budoucnosti má tedy větší hustotu, část toho, co můžeme během cesty prožít, se dá delegovat na období před cestou. Charakter prožívání cesty se tak mění: internet nám sice nabízí přístup k informacím, ke kterým bychom se normálně nedostali, zároveň však tato možnost člověka může odříznout od aktuálních prožitků jako jedna z psychosociálních bariér, které si člověk staví mezi sebe a neznámé prostředí. Šíře naší volby nám tedy může zdánlivě poskytovat svobodu, ta však zároveň nepřekračuje možnosti toho, co lze najít online, a uzavírá naši budoucnost mezi mantinely pečlivě konstruovaných mentálních map, kterými jsou naše očekávání.

5.2. Přítomnost – prožívání „Nevím, co dělají. Každý den přijedou a vyfotí si nás. Netuším proč. Jen nám dají peníze a zas odejdou,“ říká Nadonge, žena z kmene Mursi v Jižní Etiopii na začátku dokumentárního snímku Ti druzí60. Film sleduje situaci turistického výletu za exotickým domorodým kmenem Mursiů ze dvou pohledů, příslušnice kmene Mursi a členky holandské skupiny turistů. Úvodní věta výborně shrnuje absurditu, kterou v divákovi sledování tohoto zájezdu vyvolává: scénář výletu je takový, že turisté jsou naloženi v nedalekém městě do auta a přivezeni do vesnice, kde mají několik desítek minut na pořízení fotografií. Za každou fotografii zaplatí člověku, kterého si právě vyfotili. To, co turisty na Mursiích

60 Framing the Other [film]. Režie: Ilja Kok, Willem Timmers, Nizozemsko, 2011, 25 min.

34

tolik přitahuje, je fotogeničnost jejich tradičního zdobení těla – pomalovaná těla a ikonické talířky ve rtu, které žádný jiný kmen v Etiopii nenosí. Pikantní na tom je, že vždy, když přijedou turisté, mursijské ženy se ozdobí víc, než je podle tradice zvykem. Kromě obligátních talířků a namalovaného těla si vymýšlí ještě další způsoby zdobení (rekvizity jako kraví rohy, pestré oděvy apod.), které sice nejsou pro jejich kulturu autentické, ale turisté za snímky s nimi platí víc peněz. Po zhruba půl hodině turisté odjedou s plnými paměťovými kartami zpátky do hotelu a Mursiové spočítají peníze, sundají svoje ozdoby a vrátí se k práci. Nechme teď stranou alarmující etickou otázku ohledně této turistické aktivity a toho, co takové chování zanechává za následky v cílových destinacích na původních kulturách a přírodě, a zeptejme se na otázky, které pro nás jsou zajímavé z hlediska prožívání cestovatele: Jak holandská turistka Nell prožívala průběh výletu? A proč pro ní bylo tak důležité vyfotit si sama Mursie, když jejich fotografie měla předem k dispozici v turistických průvodcích? Tento příklad cestovatelského zážitku je sice extrémní, dobře ale ilustruje jeden z motivů cestovatelů. V dřívějších kapitolách jsme zmiňovali pojem optimalizované zážitky. Pořizování fotek k nim bezesporu patří, je to činnost, která nemá pro člověka hodnotu v momentě vykonávání, získává ji až po návratu domů. Je fascinující, jakou část cesty tyto zážitky zabírají, jak je přítomnost cestovatele podřizována tomu, co bude, až se vrátí domů. Prožitek ze samotné cesty tím však trpí, ubírá mu to na kvalitě (ve smyslu hustoty). Skeptici v diskuzi o tom, jak digitální fotografie zasahuje do autenticity prožitků z cest, často uvádí, že lidé jsou tak posedlí natáčením a dokumentováním toho, co vidí, že nemají čas to skutečně prožít61. To samé potvrzuje i Nell při cestě zpět do hotelu, kdy si teprve uvědomuje, jak byla celá situace vyumělkovaná, a ve výsledku to pro ni byla překážka v poznání místních: „Mám z toho pocit viny. [...] Až sem příště pojedu, asi nebudu vůbec fotit. Jen budu mluvit s lidmi.“ Waltera

Benjamina

na

fotografii

(a

filmu)

fascinovalo,

jak

díky

svojí

61 LÖFGREN, Orvar. Narrating the Tourist Experience. GMELCH, Sharon. Tourists and tourism: a reader. Long Grove, Ill.: Waveland Press, c2004, s. 91-108. ISBN 1577663063.

35

reprodukovatelnosti mění hodnotu a význam uměleckého díla, a to v době vydání jeho slavné stati62 hovořil zatím pouze o analogové fotografii. Je to podle něj médium, kvůli kterému se z umění vytrácí aura (složka, která není kopírovatelná, je danému dílu jedinečná, poskytuje mu jeho pravost) a rituální rozměr. Tato aura však mizí se záměrem masového rozšíření díla namísto jeho jedinečného výskytu. Podle tohoto autora se vytváří analogický vztah mezi jedinečností a masovým rozšířením díla, mezi jeho kultovní a vystavovací hodnotou. „Jedinečná hodnota [...] díla má svůj základ v rituálu [...]“63, tedy dílo nemusí být ani určeno k vystavení publiku, zatímco v druhém případě je to jeho prvotní účel. Dá se ale turistická fotografie, respektive účel jejího vzniku, srovnávat s fotografií uměleckou? Nikoli, její účel se v určitém smyslu spíš vrací k rituálu. Podívejme se na praxi dnešních cestovatelů, řada fotografií z dovolené nakonec ani nebude spatřena. Fotografie byla pořízena, chvíle zaznamenána, nějakou dobu zůstane ve fotoaparátu a nakonec uvolní místo novějším snímkům. Jak jsme již řekli dříve, zrak je považován za dominantní smysl člověka; v turismu se „dívání se“ rovná konzumaci: „Tourists travel to collect images – they look at sights and ‘consume’ them with their eyes.“64 Význam fotografie v turistické praxi je tedy nasnadě: „Visual representation practices objectify places: Tourists consume places through selecting, framing, and representing places in the visual media they produce of their trips.“65 Pokud se u turistických obrazových záznamů zaměříme na předmět fotografie, můžeme si všimnout, že výsledné snímky se zaměřují na dominanty a snaží se napodobovat „originál“, který už je jim znám z dřívějška – z turistických brožur nebo z internetu. Často navíc s tou obměnou, že cestovatel do kompozice začlení sebe sama. Podle Dinhopla má tento obrat turistického pohledu velký význam v tom, jak bychom měli přemýšlet

62 BENJAMIN, Walter. The Work of Art in the Age of Mechanical Reproduction. USA: Prism Key Press, 2010, 49 s. ISBN 978-145-3722-480. 63 Benjamin 2010. 64 DINHOPL, Anja;Gretzel. Selfie-taking as touristic looking. Annals of Tourism Research [online]. 2016, 57, s. 128 [cit. 2016-04-12]. DOI: 10.1016/j.annals.2015.12.015. ISSN 01607383. 65 Tamtéž.

36

o proměně turismu všeobecně, není to jen módní trend, ale i indikátor něčeho hlubšího ve způsobu, jakým dnes turisté prožívají svoje cesty. Focení sebe sama, a konkrétně fenomén selfie66 poukazují na to, že více než na destinaci se pohled cestovatelů zaměřuje sebe, tím spíš, že selfie s nějakou dominantou nejde pořídit v její blízkosti, ale z větší dálky, aby se na fotku vůbec vešla – turisté jsou nyní na fotce hlavnější než turistická dominanta. Destinace je sice stále důležitá, protože poskytuje správné prostředí a atmosféru fotografii, ale turistické atrakce pozbývají na důležitosti ve stínu selfie, která je sama svého druhu atrakcí67. Vzestupu popularity selfie významně napomohly jednak fotoaparát v telefonu, jednak sociální sítě – jak jinak než – v telefonu. Selfie je jakýsi fotografický žánr portrétu, který vzniká za účelem publikace na sociálních sítích a jeho podoba se tomu podřizuje. Zdánlivě banální spojení technologií fotoaparátu, telefonu a internetu má na druhý pohled významnější společenskou roli: „Camera phones are not, however, just another kind of camera. Located as they are in a device that is not only connected to the telecommunications grid but that is usually carried with us wherever we go [...]. Given the centrality of personal photography to processes of identity formation and memorialization, changes to the ways in which we capture, store, and disseminate personal photographs through the use of devices like camera phones will have important repercussions for how we understand who we are and how we remember the past.“68 Nezbytnost telefonu a jeho kompaktnost z něj zkrátka dělá technologii, která je stále po ruce. Když k tomu přičteme technické parametry dnešních chytrých telefonů, jako je rozlišení, optika a datová kapacita, které si často mohou zadat i s profesionálními aparáty,

66 Dinhopl definuje selfie jako pojem s nejasně určenými hranicemi, který nelze jednoduše definovat jako portrét sebe sama vlastní rukou, ale spíš jako portrét sebe sama zachyceného při portrétování sebe sama. (Dinhopl 2016, s. 130.) 67 Dinhopl 2016, s. 136. 68 GYE, Lisa. Picture This: the Impact of Mobile Camera Phones on Personal Photographic Practices. In: Continuum: Journal of Media and Cultural Studies [online]. 2007, s. 280 [cit. 2016-04-12]. Dostupné z: http://researchbank.swinburne.edu.au/vital/access/manager/Repository/swin:7826.

37

běžný cestovatel už na cesty ani nic dalšího nepotřebuje. Šikovné filtry a programy na úpravu fotografií, které dnes najdeme už téměř v každém chytrém telefonu pak dodávají snímkům atraktivní estetické zpracování. Kromě výborných dispozic telefonu pro zaznamenávání cesty jsme zmínili funkci telekomunikační. Už s příchodem GSM sítě pocítili lidé v pohybu veliký obrat v tom, jak je možné být neustále na příjmu. Rozprávky o tom, že ještě před mobily, za doby pevných linek, jste během cesty párkrát zavolali domů z telefonní budky (pokud jste měli to štěstí na ni narazit) a někdy vám to doma zvedli, někdy ne, se dnes jeví jako sci-fi. Nabitý telefon a dodržování pravidla „až dorazíte, tak mi napiš“ se staly na cestách nezbytností. Jelikož být neustále na příjmu je něco jako úzus, popadá nás úzkost, pokud svůj mobil k dispozici nemáme. Clayton a kol.69 si tento jev vysvětlují tak, že mobilní telefony bereme jako prodlouženou součást svého já a jejich chybění tedy navozuje pocit ztráty části sama sebe; své prohlášení pak doplňují výzkumem, při kterém zaznamenali patrné fyziologické změny v těle člověka při absenci jeho telefonu, jejichž projevy přirovnávají k projevům separační úzkosti. Zakomponování technologie do konceptu lidského já tak pomalu naplňuje vizi člověka-kyborga, jak ji popisuje teorie kybernetiky, totiž jako funkční (což v diskurzu kybernetiky znamená informační/komunikační systém, schopný seberegulace) propojení lidského (respektive biologického) organismu a jeho technologických extenzí. 70 Již dříve jsme se zmínili o důležitosti domova pro cestovatele-turistu. Udržovat domov v myšlenkách a vzpomínkách bylo pro něj důležité vždycky, teď si ale může s sebou vozit spojení s domovem v reálném čase, a to téměř na všechna místa na planetě. Internet a sociální sítě v mobilu posouvají tento fenomén o krok blíž k reálnému pocitu teleprezence, a to právě možností sdílet i fotky a videa: jak už víme, vizuální obsah má pro lidskou mysl větší informační hodnotu, než text nebo zvuk. Máme možnost videohovorů,

69 CLAYTON, Russell B., Glenn LESHNER a Anthony ALMOND. The Extended iSelf: The Impact of iPhone Separation on Cognition, Emotion, and Physiology [online]. [cit. 2016-04-14]. DOI: 10.1111/jcc4.12109. ISBN 10.1111/jcc4.12109. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/jcc4.12109. 70 MACEK, Jakub. Heslář: Kyborg (Cyborg). Revue pro média. 2003, (5), 35.

38

které jsou v autenticitě prožitku o intenzivnější než klasické telefonní hovory, protože zapojují i náš nejdominantnější smysl. Potom ovšem máme ještě sociální sítě, které umožňují komunikaci s velkým množstvím lidí najednou. Sdílení zážitků je součástí každodenního života a u svátečních příležitostí, jako je cesta, to platí dvojnásob. Kromě sdílení vlastních obsahů směrem ven je ovšem stejně důležité i sledování ostatních, přičemž nedostatek osobních informací na síti může být sledujícími chápán jako odstrašující až cynický.71 Hlavní motivace k neustálému připojení jsou přítomnost jeho vrstevníků a přátel, sebevyjádření, potřeba pozornosti a společenská oblíbenost (tyto motivace jsou nejvýraznější u věkové skupiny mladých dospělých) a pokud navíc uživatel vidí, že příspěvky ostatních vyvolávají u obecenstva pozitivní reakce, jeho motivaci sdílet vlastní obsahy to významně zvyšuje.72 K tomu přidejme další novodobý psychologický fenomén, provázený úzkostí, tzv. FOMO73, což je strach, že se někde jinde právě teď může dít nějaká vzrušující nebo zajímavá událost, často ještě přiživovaný příspěvky na sociálních sítích. Jsme pořád na několika místech najednou, i když ne fyzicky. Ať se v nějakém okamžiku nacházíme kdekoli, nemůžeme se ubránit myšlence, že bychom mohli být jinde74. Je patrné, že používání digitálních médií na cestách se na intenzitě prožitku z místa samotné cesty projeví v jisté hektičnosti a unikání přítomného momentu. Přítomnost na cestách je doprovázena silnou urgencí k neustálému zaznamenávání pro budoucí (nebo v případě sdílení na sociální síti částečně i okamžitý) užitek. Při snaze o konzervování přítomnosti si můžeme vzpomenout na Augustina a jeho marnou snahu o zachycení přítomného okamžiku – digitální fotografie nám však umožňuje okamžik zachytit, uložit

71 LIM, Weng Marc, Ding Hooi TING, Melani PUSPITASARI, Iwan PRASETYA a Sutanto GUNADI. Overexposure in Social Networking Sites. Journal of Research for Consumers [online]. 20120701, issue 22, s. 25-40 [cit. 2016-04-22]. Dostupné z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=04da3074-1d4e-450c-bb16216217cb8f8f%40sessionmgr112&vid=2&hid=101. 72 Tamtéž. 73 FOMO – fear of missing out, doslova „strach, že o něco přijdu (nějakou událost)“, pozn. aut. 74 Bauman 1999.

39

a uchovat pro pozdější spotřebu, jako reprezentaci naší vzpomínky. Další urgence vede ke spojení s domovem nebo jiným prostorem, kde právě teď nejsme. Místo soustředění se na prostor přítomnosti je naše pozornost rozdělena na přijímání a vysílání informací do několika různých míst, což vede k Viriliovu zrychlování a piknolepsii v důsledku přehlcenosti informacemi. Zároveň touto odtržeností a fixací na domov kolem sebe turista vytváří ochrannou bariéru a konstantním připojením sice ztrácí určitou svobodu a spontaneitu, ale získává pocit bezpečí a jistoty. Jak jsme si dříve ukázali na Maslowově pyramidě potřeb, bezpečí je standardně základnější potřeba, než potřeba uznání a seberealizace, lze tedy předpokládat, že pro většinu lidí jsou digitální komunikační nástroje lákadlem a jistotou, které budou často dávat přednost před vzrušujícími fyzickými zážitky.

5.3. Minulost – vzpomínky a vyprávění V této kapitole se podíváme na to, jak pořízené digitální záznamy ovlivňují naše vzpomínání na minulé události, nejprve si ale povíme něco o paměti samotné. První zajímavou informací pro nás bude, že člověk si vždy mnohem snáze pamatuje to, co je pro něj nějakým způsobem užitečné – a nemusí ani jít o myšlenkové celky, ale třeba i vlastnosti jedné a té samé věci. Například u mincí, které používáme k placení, pro nás je podstatnější, jakou mají barvu a velikost, než co je na nich za obrázek. 75 Většina procesu zapamatovávání probíhá aniž bychom se o to sami snažili, přičemž je větší šance zapamatovat si událost, která nějak vybočuje z našeho každodenního života: „[…] if in this everyday life, something salient happens [...], then established physiological and psychological processes kick in, and we usually remember these events

75 FOSTER, Jonathan K. Memory: a very short introduction [online]. Oxford: Oxford University Press, 2009 [cit. 2016-0510]. Very short introductions. ISBN 9780192806758. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&AuthType=ip,cookie,uid&db= nlebk&AN=264958&lang=cs&site=eds-live&scope=site&ebv=EB&ppid=pp_Cover.

40

quite well. For example, most of us have had the experience of forgetting where we left our car in a large car park. But if we have an accident and damage our car and/or the car of our neighbour in the car park, then specific ‘fight, fright or flight’ mechanisms are initiated, ensuring that we typically remember such events (and the location of our car) very well!“76 Dále v současné teorii panuje přesvědčení, že paměť je selektivní a výkladová v závislosti na jednotlivci, tudíž lidskou paměť nemůžeme brát pouze jako pasivní úložiště informací.77 Pro náš mozek je například jednodušší pamatovat si věci, které mu dávají smysl, proto si snáze zapamatujeme větu, kterou někdo vysloví v našem rodném jazyce než v jazyce, který je nám neznámý. A v neposlední řadě, lidská paměť neumí události přesně reprodukovat, mozek si většinou nedokáže uložit všechny detaily každé události. Lidský mozek události spíše rekonstruuje, zaznamená několik důležitých detailů a zbylé mezery vyplní našimi individuálními předpoklady, které se často zakládají na našich minulých zkušenostech nebo všeobecných představách o tom, co je běžné. 78 Vyplňování mezer ve vzpomínkách se ovšem stává nevědomky a vzpomínka se navíc může měnit na základě toho, v jaké situaci je vyvolávána; její obsah se například může lišit na základě toho, pokolikáté (a komu) se jí snažíme vylíčit: „[...] we are so good at this sort of reconstruction (or ‘filling in the gaps’) that we are often consciously unaware that it has happened. This seems especially likely to happen when a memory is told and retold, with different influences present at each time of retrieval.“79 Pokud by tedy cestovatel vzpomínal na svou cestu čistě za pomoci svojí paměti, je pravděpodobné, že: - si bude pamatovat detaily, které pro něj na cestě byly užitečné – např. spíš barvu lokálních autobusů MHD než jejich značku;

76 Foster 2009, s. 5. 77 Foster 2009. 78 Tamtéž. 79 Foster 2009, s. 14.

41

- si především bude pamatovat události, které byly v rámci zájezdu něčím výjimečné – např. setkání s divokým zvířetem nebo ukradená peněženka; - vzpomínky cestovatele budou vždy ovlivněny jeho kulturně-hodnotovou orientací – např. cestovatel, který je původem ze země, ve které je zóna osobního prostoru větší než jeden metr, může posléze lidi v cílové destinaci, ve které je tato zóna menší, popisovat jako „dotěrné“ a naopak; - vzpomínky cestovatele nelze brát jako přesnou reprodukci cesty, ale spíše jako jejich rekonstrukci, ve které je několik pevně zapamatovaných údajů a prostor mezi nimi vyplněn předpokladem, jak se to pravděpodobně stalo – vzpomínky dvou cestovatelů na tutéž cestu tedy nikdy nebudou totožné. Obraz navštíveného místa v paměti turisty se navíc neustále mění: „[…] changes in destination images will continue to occur even after a visit has been made. These changes are a result of the continuous infow of information that tourists are exposed to on a daily basis.“80 Charakter ukládání informací na fotografie a video se oproti tomu vyznačuje tím, že: - jsou schopny zachytit ve svém rámci (prostorovém a v případě videa i časovém) veškeré detaily, které člověk dokonce nemusel pouhým okem zaznamenat a všimne si jich až později při prohlížení; - míra detailu může dokonce překračovat běžné lidské schopnosti z důvodu, že digitálně zachycené obrazy jsou více manipulovatelné, než lidské představy – mají například funkci zoomu, zpomalení záznamu, nebo jiných úprav, které mohou zjevit na první pohled lidským okem neviditelné věci; - na rozdíl od lidské paměti jsou jejich záznamy katalogizovatelné – je možné je dle libosti uspořádat a posléze v nich pátrat, například časově chronologicky; - jejich podoba zůstává i po uplynutí neomezeného času stále stejná, zatímco lidská paměť má tendence věci zapomínat s přibývajícím časem v exponenciální míře. Již dříve jsme citovali Lisu Gye, která tvrdí, že používání digitálních záznamů (v tomto konkrétním případě fotografií pořizovaných na smartphone) bude mít významné 80 Divinagracia a kol., s. 87.

42

následky v tom, jak rozumíme tomu, kdo jsme a jak si pamatujeme minulost. 81 Po srovnání fungování lidské a digitální paměti se zdá, že tento výrok je velmi pravdivý. Vzpomínky na události, jako je cesta, jsou nyní rozšířeny o možnost zachycení velmi konkrétních detailů, či dokonce k jejich rozšíření na základě pozdější manipulace s obrazem pomocí různých nástrojů. Obrazové záznamy mají bezesporu ještě jednu výhodu, a to, že pomáhají navrátivšímu se cestovateli ve vyprávění viděného a zažitého. Jak padlo již v kapitole 5.1, obraz může člověku sdělit řadu informací a vyvolat v něm emoce, které nedokáže žádný jiný lidský smysl. Ukazování obrazového materiálu ostatním (nebo jeho sdílení na sociálních sítích) tak může pro cestovatele znamenat dosažení jisté společenské prestiže – může tak dosáhnout na vyšší příčky v Maslowově pyramidě a naplnit tak jednu ze svých motivací, sdílení zážitků s ostatními tak k procesu celé cesty naprosto neodmyslitelně patří a prodlužuje to její trvání i po návratu domů (vzpomeňme si na optimalizované zážitky). Toto sdílení a vyvolávání emocí v pozorovatelích může následně podpořit pro změnu jejich touhu k cestování Vraťme se nyní k tomu, co jsme si v předchozí kapitole řekli o vlivu pořizování záznamů na prožívání přítomného okamžiku, že „lidé jsou tak posedlí natáčením a dokumentováním toho, co vidí, že nemají čas to skutečně prožít“. Procházení záznamů má naopak na prožívání minulosti vliv zesilující, tzn., že přidávají vzpomínkám cestovatele na intenzitě a autenticitě. Opět se nám zde potvrzuje, že digitální technologie mohou fungovat jako prodloužení lidského já, jako jedna z dalších lidských protéz, o kterých hovoří Virilio. Externí paměť posouvá člověka o krok blíž k modelu kyborga.

6. Závěr Cestování je činnost, kterou lidstvo konalo od nepaměti. Je to proto vhodný fenomén 81 Gye, 2007.

43

ke sledování vývoje v lidském myšlení. Zároveň cesta jako výjimečná a časově ohraničená událost v životě člověka představuje vhodný fenomén pro zkoumání lidského vnímání času. Vstup digitálních technologií do lidských dějin představuje velkou výzvu pro přehodnocení lidské identity v pojetí času, prostoru, a nakonec i sebe sama. Zkoumáním jsme dospěli k závěru, že digitální technologie jako extenze člověka může přinášet nové rozšíření jeho vnímání. To je možné díky přístupu k nezměrnému množství hypertextuálně propojených informací, možnosti pořizování záznamů jako přesné reprodukce událostí a permanentnímu přístupu ke spojení a překonání prostoru. Přítomnost coby dominantní složka času v prožívání člověka tak ztrácí na intenzitě, protože člověk má možnost pohybovat se v několika časech a místech najednou, nezávisle na své fyzické poloze. Místo toho se intenzita prožívání začíná čím dál rovnoměrněji rozkládat mezi všechny tři časové kategorie, minulost, přítomnost i budoucnost. To jsme dokázali demonstrovat

na příkladu cestovní události, jejíž

složka přítomnosti

prostřednictvím digitálních technologií deleguje určité zážitky, typicky lokalizované přítomnosti, na budoucnost a minulost. Na první pohled by se sice mohlo zdát, že digitální technologie ubírají na intenzitě našeho prožívání, protože zeslabují působení přítomnosti, ve skutečnosti však rozkládají zážitek do většího časového spektra. Ačkoli jsme působení času demonstrovali na konkrétním příkladu cestování, naše závěry mohou stejně tak platit pro jiné události. Možnosti a působení digitálních technologií, nastíněné výše, jsou totiž člověku k dispozici i v každodenním životě. Fyzická mobilita je sice v současnosti také na vysoké úrovni, ale mobilita ve virtuálním prostoru může existovat nezávisle na ní. Mějme však na paměti, že působení digitálních technologií na lidstvo není absolutní. Jak jsme již zmínili, přístup k nim, jakkoli rychle se rozšířil v poměrně krátkém čase (za posledních pár desítek let), zatím podstatná část populace nemá k dispozici. Teorii lze proto pravděpodobně aplikovat pouze na společnosti s prosperující ekonomikou a životní úrovní, jež dovoluje pořizování a používání digitální techniky. Další bádání by proto mohlo sledovat, jak na náš svět tato rozdílnost dopadá: ve kterých oblastech bychom ji mohli považovat za platnou, ve kterých za neplatnou,

44

a zda mohou rozdíly ve vnímání času způsobovat následky vedoucí k mezikulturním střetům. Postupné šíření do oblastí zatím nepoznamenaných digitálními technologiemi by nám také mohlo ukázat jejich transformační charakter na společnost a potvrdit nebo vyvrátit, zda je tento charakter kulturně univerzální.

45

Resumé Tato práce shrnuje vliv digitálních technologií na prožívání času při cestování s důrazem na vliv vizuálních médií, telekomunikačních technologií a informačních toků. K problému je přistupováno interdisciplinárně z hlediska společenských věd. Rešerše literatury z oblastí historie, psychologie, filosofie, kulturních a mediálních studií skládá dohromady obraz cestování jako dlouhodobého celospolečenského fenoménu, na jehož proměnách je demonstrován vliv digitálních technologií na lidskou mysl, a to především na její vnímání a prožívání času. Na čas je zde nahlíženo z pohledu moderní filosofie jako na dimenzi, která existuje v lidské mysli v lineární podobě budoucnost-přítomnost-minulost. Každá z časových kategorií je rozebrána pohledem turistického zážitku: budoucnost jako plánování a představy o cestě, přítomnost jako prožívání cesty samotné a minulost jako vzpomínka a působení cesty po návratu domů. K jednotlivým kategoriím jsou přiřazeny digitální technologie, jejichž možné působení má aspiraci proměňovat zážitek z cesty. Práce dochází k závěru, že používáním digitálních technologií dochází k delegování částí zážitku (cesty) z přítomnosti na minulost a budoucnost, čímž dochází k rovnoměrnějšímu rozložení intenzity zážitku mezi tyto tři časové kategorie. Zároveň je zmíněna limitace této teorie z důvodu omezené dostupnosti digitálních technologií velké části současné populace.

46

Summary This work summarizes the influence of digital technologies at experiencing time during travelling, while accenting the influence of visual media, telecommunication technologies and information flow. The problem is approached interdisciplinary from the point of social science. Research of literature from the fields of history, psychology, philosophy, cultural and media studies puts together a picture of travelling as a long-term societywide phenomenon, by whose transformation the influence of digital technologies on human mind is demonstrated, and above all, its perception and experience of time. Time is understood from the perspective of modern philosophy as a dimension, which exists in human mind in a linear form future-presence-past. Each of these time categories is examined by the point of a touristic experience: future as planning and visioning the journey, presence as experiencing the journey itself and past as a memory and impact of the journey after coming back home. Each category is assigned its digital technologies, whose possible effect has an aspiration to transform the experience from the journey. The work comes to a conclusion that using digital technologies causes delegating of parts of the experience (journey) from presence to past and future, and thus spreads the intensity of the experience more evenly in these free time categories. At the same time, limitation of this theory is considered due to limited availability of digital technologies to a big part of contemporary population.

47

Seznam vyobrazení Obr A Maslowova pyramida potřeb, 1943. Zdroj: Wikimedia Commons. Dostupné z: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Maslowova_pyramida_pot%C5%99eb__barevn%C4%9B.jpg

48

Použitá literatura: AUGUSTIN, Václav VENTURA a Lenka KARFÍKOVÁ. Vyznání. V Kalichu 4. vyd. Praha: Kalich, 1999. ISBN 80-701-7301-7. BÁLKOVÁ, Kateřina. Měnící se představy o domově a tvorba nových typů identit: Reflexe důsledků mobility. Brno, 2013. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce PhDr. Michal Vašečka, Ph.D. BAUMAN, Zygmunt. From Pilgrim to Tourist – or a Short History of Identity. In: HALL, Stuart a Paul DU GAY (eds.). Questions of Cultural Identity. London: SAGE Publications, 2011, s. 18-36. DOI: 10.4135/9781446221907.n2. ISBN 10.4135/9781446221907.n2. Dostupné z: http://sk.sagepub.com/books/questions-ofcultural-identity/n2.xml. BAUMAN, Zygmunt. Globalizace: důsledky pro člověka. Praha: Mladá fronta, 1999, 157 s. ISBN 80-204-0817-7 BENJAMIN, Walter. The Work of Art in the Age of Mechanical Reproduction. USA: Prism Key Press, 2010, 49 s. ISBN 978-145-3722-480. BERGSON, Henri. Čas a svoboda: o bezprostředních datech vědomí. Reedice vydání z roku 1947 v Samcově knihkupectví v Praze. Praha: Filosofia, 1994, 134 s. ISBN 80-700-7065-X. CLAYTON, Russell B., Glenn LESHNER a Anthony ALMOND. The Extended iSelf: The Impact of iPhone Separation on Cognition, Emotion, and Physiology [online]. [cit. 2016-04-14]. DOI: 10.1111/jcc4.12109. ISBN 10.1111/jcc4.12109. Dostupné z: http://doi.wiley.com/10.1111/jcc4.12109. COOPER, Chris. Tourism: principles and practice. 4. Harlow : Prentice-Hall, 2008, s. 704. ISBN 9780273711261. DEWAR, Keith, Wen Mei LI, Charles H. DAVIS, E. DJAFAROVA a H. C. ANDER.

49

Photographic Images, Culture, and Perception in Tourism Advertising. Journal of Travel [online]. 2007, 35-43 [cit. 2016-04-03]. DOI: http://dx.doi.org/10.4324/9780080523033. DINHOPL, Anja;Gretzel. Selfie-taking as touristic looking. Annals of Tourism Research [online]. 2016, 57, s. 126-139 [cit. 2016-04-12]. DOI: 10.1016/j.annals.2015.12.015. ISSN 01607383. DIVINAGRACIA, Louie A., Maria Rochelle G. DIVINAGRACIA a David G. DIVINAGRACIA. Digital Media-Induced Tourism: The Case of Nature-based Tourism (NBT) at East Java, Indonesia. Procedia - Social and Behavioral Sciences [online]. 2012, 57, s. 85-94 [cit. 2016-04-12]. DOI: 10.1016/j.sbspro.2012.09.1161. ISSN 18770428. ELIADE, Mircea. Mýtus o věčném návratu: archetypy a opakování. 2. vyd. Překlad Eva Strebingerová. Praha: OIKOYMENH, 2003. Knihovna novověké tradice a současnosti. ISBN 80-729-8037-8. FLACELIÈRE, Robert. Život v době Periklově. Praha: Odeon, 1981. ISBN 01-088-81. FOSTER, Jonathan K. Memory: a very short introduction [online]. Oxford: Oxford University Press, 2009 [cit. 2016-05-10]. Very short introductions. ISBN 9780192806758. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true& AuthType=ip,cookie,uid&db=nlebk&AN=264958&lang=cs&site=edslive&scope=site&ebv=EB&ppid=pp_Cover. GARIN, Eugenio (ed.). Renesanční člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 2003, 280 s. ISBN 80-702-1653-0. GOODY, Jack. Proměny rodiny v evropské historii: historicko-antropologická esej. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2006. Utváření Evropy. 232 s. ISBN 80-710-6396-7. GRYSMAN, A; et al. The time travelling self: Comparing self and other in narratives of 50

past and future events. Consciousness and Cognition. 22, s. 742-755, 2013. [cit. 2016-05-10]. DOI: 10.1016/j.concog.2013.04.010 GYE, Lisa. Picture This: the Impact of Mobile Camera Phones on Personal Photographic Practices. In: Continuum: Journal of Media and Cultural Studies [online]. 2007, s. 279-288 [cit. 2016-04-12]. Dostupné z: http://researchbank.swinburne.edu.au/vital/access/manager/Repository/swin:7826. Ipsos MediaCT. The 2014 Traveler’s Road to Decision: Google Travel Study. Google, 2014. Dostupné z: https://www.thinkwithgoogle.com/research-studies/2014-travelers-road-todecision.html. KASSIN, Saul M. Psychologie. Brno: Computer Press, 2007, 771 s. ISBN 978-80-251-1716-3. KŮST, František. D0i1g0i10t1a0l1i0z01a10c1e. Revue pro média: Média a digitalizace. 5. 2003, (5). Dostupné z: http://rpm.fss.muni.cz/Revue/Revue05/profil_kust_digitalizace_rpm5.pdf. LE GOFF, Jacques. Středověký člověk a jeho svět. Praha: Vyšehrad, 1999, 320 s. ISBN 80-7021274-8. LIM, Weng Marc, Ding Hooi TING, Melani PUSPITASARI, Iwan PRASETYA a Sutanto GUNADI. Overexposure in Social Networking Sites. Journal of Research for Consumers [online]. 2012, issue 22, s. 25-40 [cit. 2016-04-22]. Dostupné z: http://eds.b.ebscohost.com/eds/pdfviewer/pdfviewer?sid=04da3074-1d4e-450c-bb16216217cb8f8f%40sessionmgr112&vid=2&hid=101. LISTER, Martin. New media: a critical introduction. London: Routledge, 2003, vi, 404 s. ISBN 978-041-5431-613. LÖFGREN, Orvar. Narrating the Tourist Experience. GMELCH, Sharon. Tourists and tourism: a reader. Long Grove, Ill.: Waveland Press, c2004, s. 91-108. ISBN 1577663063.

51

MACEK, Jakub. Poznámky ke studiím nových médií. Brno: Masarykova univerzita, 2013. ISBN 978-80-210-6476-8. MACEK, Jakub. Heslář: Kyborg (Cyborg). Revue pro média. 2003, (5), 35. Dostupné z: http://rpm.fss.muni.cz/Revue/Revue05/profil_kust_digitalizace_rpm5.pdf . MCLUHAN, Marshall. Gutenbergova galaxie. Člověk média a elektronická kultura. 2. Brno: Jota, 2000, s. 105-158. ISBN 80-7217-128-6. MITCHELL, W. J. T. Picture theory: essays on verbal and visual representation. pbk. ed. Chicago: The University of Chicago Press, 1995, 445 s. ISBN 978-0-226-53232-5. OSBORNE, Peter. Traveling light: photography, travel, and visual culture. New York: Manchester University Press, 2000, 217 s. ISBN 07-190-4401-4. PEARCE, Philip L. Tourist Behaviour: Themes and Conceptual Schemes [online]. 1. Buffalo: Channel View Publications, 2005 [cit. 2016-05-10]. Aspects of tourism, 27. ISBN 1-84541024-6. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?direct=true&Aut hType=ip,cookie,uid&db=nlebk&AN=137413&lang=cs&site=edslive&scope=site&ebv=EB&ppid=pp_Cover PETŘÍČEK, Miroslav. Úvod do současné filosofie. 4. Herrmann & synové, 1997, 180 s. PICARD, D; ROBINSON, M. Emotion in Motion: Tourism, Affect and Transformation. předchozí Farnham, Surrey, England: Routledge, 2012. (New Directions in Tourism Analysis). ISBN: 9781409421337. SCHWARTZ, Joan M. The Geography Lesson: photographs and the construction of imaginative geographies. Journal of Historical Geography. 1996, vol. 22, issue 1, s. 16-45. DOI: http://dx.doi.org/10.1006/jhge.1996.0003. SOKOL, Jan. Filosofická antropologie: člověk jako osoba. Vyd. 2. Praha: Portál, 2008, 222 s.

52

ISBN 978-80-7367-422-9. ŠÍPEK, Jiří. Úvod do geopsychologie: svět a putování po něm v kontextu současné doby. Praha: ISV nakladatelství, 2001, 163 s. ISBN 80-858-6670-6. VIRILIO, Paul. Estetika mizení. 1. Červený Kostelec: Pavel Mervart, 2010, 120 s. ISBN 978-80-87378-21-2.

Ostatní prameny: Framing the Other [film]. Režie: Ilja Kok, Willem Timmers, Nizozemsko, 2011, 25 min.

53