charlotte rocheová/vlhká místa
BRNO 2008
Poprvé vydáno v Německu nakladatelstvím SDuMont Buchverlag, Kolín nad Rýnem, pod názvem Feuchtgebiete v roce 2008. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována, uchovávána v rešeršních systémech nebo jakkoliv elektronicky, fotograficky či jinak přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele práv a nakladatele knihy. © Charlotte Rocheová, 2008 Translation © Jiří Strážnický, 2008 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2008 ISBN 978-80-7217-603-8 ISBN ePub 978-80-7462-201-4 ISBN mobi 978-80-7462-223-6
Martinovi
O péči v kruhu rodinným mám dost vysoký mínění. Jako snad všechny děti z rozvedených manželství bych si přála mít svý rodiče zase pohromadě. Až budou staří a nesamostatní, jen šoupnu jejich nový partnery do starobince a pak se postarám o svý rozvedený rodiče doma, kde je uložím do jedný manželský postele, než umřou. To je pro mě nejvyšší představa štěstí. Jednou, musím si jen trpělivě počkat, to bude v mých rukou.
Hemeroidy mám, co mi paměť sahá. Spoustu let jsem si myslela, že to nesmím nikomu říct. Protože hemeroidy přece vyrostou jen dědkům. Vždycky jsem je považovala za hodně neholčičí. Kolikrát už s nima byla u proktologa! Ten mi ovšem doporučil nechat je, dokud nebudou bolet. Nebolely. Jen svědily. Na to mi dal můj proktolog doktor Fiddel zinkovou mast. Proti vnějšímu svědění vytlačím z tuby na prst s nejkratším nehtem oříšek masti a rozetřu si ji na řitním otvoru. Tuba má taky takovej špičatej nástavec se spoustou dírek, abych si ji mohla zavést do análu a mastičku tam vstříknout a svědění zklidnit dokonce i uvnitř. Než jsem takovou mast měla, škrábala jsem se ve spánku prstem na zadní dírce i uvnitř tak mohutně, že jsem měla příští ráno na kalhotkách tmavěhnědou skvrnu velkou jak uzávěr od piva. Tak to svědilo a tak hluboko tam ten prst byl. Vždyť to říkám: velmi neholčičí. Mý hemeroidy vypadají dost zvláštně. Za ty roky se postupně vychlíply směrem ven, takže teď mám kolem rozetky takový obláčkovitý laloky, co vypadají jako chapadla mořský sasanky. Doktor Fiddel jim říká květák. Říká taky, že kdybych se ho chtěla zbavit, byl by to čistě estetickej zákrok. Odstraňuje ho, jenom když to lidem opravdu vadí. Dobrým důvodem by bylo, kdyby se nelíbil mýmu milenci nebo kdybych měla kvůli svýmu květáku zábrany při sexu. To bych ale nikdy nepřipustila. Když mě někdo miluje nebo je na mě třeba jen nadrženej, neměl by přeci květák hrát žádnou roli. Kromě toho už spoustu let, od patnácti až do dnešních osmnácti, provozuju velmi úspěšnej anální styk i navzdory bujícímu květáku. Velmi úspěšnej pro mě znamená udělat se, ačkoliv ocas je jen zaraženej v mým zadku a jinak se na nic nesahá. Jo, na to jsem pyšná. Mimochodem, takhle si nejlíp vyzkouším, jestli to se mnou chlap myslí vážně: Už při jednom z prvních sexů ho vyzvu do svý oblíbený polohy: já na všech čtyřech, obličejem dolů, on zezadu jazykem do číči, nosem do prciny — tam se musí trpělivě propracovat, protože dírka je přece zakrytá tou zeleninou. Poloha se jmenuje „Ucpaná ksichtem“. Ještě si nikdo nestěžoval. Když máte něco takovýho na orgánu důležitým pro sex (je prdel vůbec orgán?), musíte trénovat umět se uvolnit. To mi zase pomáhá, když se chci v pohodě něčemu úplně oddat, třeba análnímu sexu. Jelikož u mě prdel zjevně k sexu patří, taky si ji vyholuju, stejně jako svou číču, svý nohy, podpaždí, horní ret, oba palce na nohách i nárt. Horní ret se samozřejmě neholí, nýbrž vytrhává, protože jako holky víme, že nám jinak vyraší čím dál hustší knír. Jako dívka tomu musím zabránit. Dřív jsem se neholila a byla spokojená, ale pak jsem s tou volovinou jednou začala a teď už nemůžu přestat. Zpátky k holení prciny. Na rozdíl o ostatních lidí vím velice přesně, jak má zadní dírka vypadá. Každej den si ji prohlížím v naší koupelně. Postavit se zadkem k zrcadlu, oběma rukama pevně uchopit půlky a roztáhnout, nohy nechat natažený a s hlavou skoro na podlaze se skrz ně podívat dozadu. Přesně takhle provádím holení svýho zadku. Jen přitom samozřejmě vždycky musím jednu půlku pustit, aby to vůbec šlo. Žiletku nasadím na květák a pak odvážně táhnu zevnitř ven. Klidně až doprostřed půlky, někdy i tam zabloudí nějakej chloupek. Jelikož vnitřně se holení dost bráním, dělám to vždycky moc rychle a naštvaná. Přesně takhle jsem si přivodila tuhle anální fisuru, kvůli který teď ležím ve špitále. Všechno zavinilo to ženský holení. Prý cítit se jak Venuše. Buď bohyní! Možná každej neví, co je to anální fisura. Je to vlasová trhlinka nebo říznutí v kůžičce rozetky. A když se tohle malý otevřený místo navíc zanítí, což je tam dole bohužel dost pravděpodobný, pak to pekelně bolí. Jako teď mě. Zadní dírka je přece pořád v pohybu. Když mluvíte, smějete se, zakašlete, chodíte, spíte, a především, když sedíte na záchodě. To jsem ovšem zjistila, až když to začalo bolet. Nateklý hemeroidy teď vší silou tlačí na mou ranku po holení a fisura praská čím dál víc, což je ta
největší bolest, jakou jsem kdy zažila. Nesrovnatelně. Hned potom na druhým místě je bolest, když mi otec zramoval celou páteř, jak na plný pecky zabouchl kufr našeho auta. A moje třetí nejhorší bolest byla, když jsem si při vysvlíkání svetříku vytrhla piercing prsní bradavky. Proto teď moje pravá bradavka vypadá jako hadí jazyk. Zpátky k mý prcině. Za obrovských bolestí jsem se dovlekla ze školy do nemocnice a každýmu doktorovi, kterej chtěl, jsem svou trhlinku ukázala. Okamžitě jsem dostala postel na proktologii, nebo se říká interní oddělení? Interna zní líp než anální oddělení. Nechci přece, aby mi ostatní záviděli. Možná to ale jako interna zní moc všeobecně. Zeptám se později, až bolesti přejdou. Teď se každopádně nemůžu hýbat a ležím v embryonální poloze. S vyhrnutou sukní a spuštěnýma kalhotkama, zadkem ke dveřím. Aby všichni, co vlezou dovnitř, hned věděli, o co jde. Asi to vypadá hodně zhnisaný. Každej, kdo přijde, řekne jen: „Ajaj.“ A vykládají něco o hnisu a pěkně plným puchýři visícím ven z řitního otvoru. Představuju si, že ten puchýř vypadá jako vole těch tropických ptáků, když se před pářením předvádí a nafouknou ho vzduchem. Lesklej červenomodrej napnutej pytel. Další proktolog, co vejde, jen stručně řekne: „Dobrý den, mé jméno je profesor doktor Notz.“ A vrazí mi něco do řitě. Bolest projede páteří až do čela. Skoro omdlím. Po pár vteřinách bolesti mám takovej mokrej pocit, jako by něco prasklo, a řvu na něj: „Au, příště prosím varovat. Co to kurva bylo?“ A on: „Můj palec. Omlouvám se, ale přes ten nateklý puchýř jsem nic neviděl.“ Pěkný způsob představování! „A teď? Co tam vidíte?“ „Musíme ihned operovat. Jedla jste už dnes ráno?“ „Jak asi, při těch bolestech?“ „Dobře, takže celková narkóza. Při tomto nálezu je to lepší.“ Což mě taky těší. U něčeho takovýho být nechci. „Co budete přesně dělat při tý operaci?“ Tenhle rozhovor mě docela vysiluje. Je těžký soustředit se na něco jinýho než na tu bolest. „Zanícenou tkáň kolem trhliny vyřízneme ve tvaru klínku.“ „To mně nic neříká, ve tvaru klínku. Mohl byste mi to namalovat?“ Pana profesora Notze zřejmě lidi moc často neprosí, aby svý operační záměry předem načrtnul. Chce pryč, koukne se ke dveřím, vydá skoro nepostřehnutelný vzdychnutí. Pak přece jen vytahuje ze svý náprsní kapsy stříbrnou propisku. Vypadá masivně. Zdá se dost drahá. Ohlíží se a asi hledá papír na kreslení. Já mu pomoct nemůžu, doufám, že to ani nečeká. Každej pohyb bolí. Zavírám oči. Zašustí to a slyším, jak někde kousek papíru utrhl. Musím zase otevřít oči, jsem na tu malůvku zvědavá. Přidržuje si ten lístek na dlani a propiskou něco čmárá. Pak mi prezentuje svý dílo. Čtu: kapusta na smetaně. To snad není pravda. Vytrhl kus z mýho jídelníčku! Otočím papír. Namaloval kroužek, odhaduju, že to bude můj řitní otvor. A do kruhu špičatou, trojúhelníkovou rozsedlinu, jako by někdo ukradl kus dortu. Ach tak! Děkuju pěkně, pane profesore Notzi! Už jste někdy přemýšlel o tom, že byste se stal malířem, při tom nadání? Tahle kresbička je mi úplně na prd. Nic z ní nepoznám, ale dál už se radši neptám. Vždyť se mu ani moc vysvětlovat nechce. „A ten květák můžete taky rovnou odstranit?“ „Uděláme.“
Nechává mě ležet v louži vody z prasklýho puchýře a jde pryč. Jsem sama. A začínám se operace bát. Z celkový narkózy mám takovej nebezpečnej dojem, jako by se každej druhej uspanej už neprobral. Připadám si dost statečná, když do toho přesto půjdu. Jako další vchází anesteziolog. Uspavač. Posadí se k mý posteli přímo vedle hlavy, na příliš nízkou židli. Mluví velmi vlídně a má pro mou nepříjemnou situaci daleko víc pochopení než profesor Notz. Ptá se, kolik mi je. Kdyby mi ještě nebylo osmnáct, musel by tu být se mnou zákonnej zástupce. To už ale není můj případ. Říkám mu, že jsem od letoška plnoletá. Zkoumá mě očima. Vím, tomu nikdo nevěří. Vypadám nějak mladší. Tuhle proceduru už znám. Udělám na něj vážnej ksicht typu „To mi můžeš klidně věřit“ a pevně se mu podívám do očí. Jeho pohled se změní. Uvěřil mi. Vysvětluje, jak narkóza působí, že mám počítat a pak prostě odpadnu, že to ani nepoznám. Během celý operace bude sedět u mý hlavy, sledovat moje dýchání a kontrolovat, jak narkózu snáším. Aha. Takže ten jeho posed vedle mý hlavy je nemoc z povolání. Většina lidí si toho stejně nevšimne, vždyť jsou uspaní. A určitě se musí chovat úplně nenápadně a tak blízko hlavy sedí proto, že by jinak ty opravdový lékaře při operování rušil. Chudák. Typický chování pro výkon povolání: skrčka. Přinesl mi smlouvu, mám ji podepsat. Stojí tam, že kvůli operaci může dojít k inkontinenci. Ptám se ho, co to všechno má co dělat s pipinou. Zazubí se a řekne, že se tady jedná o anální inkontinenci. Sem v životě neslyšela. Najednou mi dojde, co by to mohlo znamenat: „Myslíte, jako že už bych nemohla kontrolovat svůj svěrač a furt a všude by ze mě tekly hovna, potřebovala bych plínku a smrděla?“ Můj uspávač odpovídá: „Ano, ale stává se to zřídka. Tady podepište, prosím.“ Podepisuju. Co mám dělat? Když jsou tu takový operační podmínky. Sama doma se asi operovat nebudu. Ach, lidičky. Prosím, milý můj neexistující bože, zařiď, ať se to nestane. Jinak dostanu v osmnácti plínku. Ty se vlastně dostávají až k osmdesátinám. To bych pak prožila jen čtrnáct let svýho života bez plínek. A s nima taky nevypadáte nějak hustě. „A pane uspávači, bylo by možný, abych to, jak to tam při operaci vyříznou, potom viděla? Nemám ráda, když mi někdo něco uřízne a hodí rovnou do popelnice, aniž abych si o tom mohla udělat představu. Chci si to sama podržet v ruce a prohlídnout.“ „Pokud na tom trváte, samozřejmě.“ „Děkuji.“ Pak mi píchne jehlu do ruky a připevní ji leukoplastí. Je to kanálek pro celkovou narkózu. Říká, že za pár minut přijde ošetřovatel a odveze mě na operační sál. Taky uspávač mě nechá ležet v mý kaluži z hnisavý vody a odchází. Tahle věc s anální inkontinencí mi dělá starosti. Milý můj neexistující bože, když z toho vyjdu bez anální inkontinence, přestanu se všema těma věcma, ze kterých mám tak jak tak špatný svědomí. Třeba ta hra, jak jsme s kamarádkou Corinnou lítaly po městě totálně ožralý a každýmu, kdo měl brýle, jsme je v běhu stáhly z nosu, jedno sklo vyrazily a zahodily. To musíte být hodně rychlí, protože někteří lidi byli zuřivostí taky hodně rychlí i bez brýlí. Tahle hra je vlastně totální blbost, protože samým vzrušením a adrenalinem vždycky rychle vystřízlivíme. Mrhání penězma. Potom se musíme znova opíjet. Dokonce bych toho nechala ráda, týhle hry, protože se mi v noci často zdá o tom výrazu, co mají odbrejlovaní v tom okamžiku v obličeji. Jako bych jim utrhla kus jejich těla. Takže, toho bych se klidně vzdala a o něčem dalším ještě popřemýšlím. Možná přestat chodit za šlapkama, když už to musí být. To už by ovšem byla opravdu velká oběť.
Byla bych radši, kdyby to s těma brýlema stačilo. Už teď jsem se rozhodla stát se nejlepší pacientkou, jakou kdy tahle nemocnice viděla. Budu milá k přepracovaným sestrám a doktorům. A svou špínu po sobě vždycky uklidím sama. Například tuhle hnisavou vodu. Na okenním parapetu stojí velká rozdělaná krabice s gumovými rukavicemi. Zřejmě pro vyšetření. Měl ten Notz taky nasazenou rukavici, když mi odblaňoval můj řitní puchýř? Do prdele, toho jsem si nevšimla. Vedle krabice s rukavicemi stojí velká průhledná umělohmotná bedna. Tampony pro obry. Snad je tam něco, čím bych se mohla opucovat. Moje postel stojí u okna. Velmi opatrně a pomalu se trochu natahuju, aniž bych pohnula svým zaníceným zadkem, až už ji mám. Stahuju bednu k sobě na postel. Au. Při zvedání a přetahování jsem napnula břišní svaly a to mi vrazí kudlu do zánětu. Pauza. Zavřít oči. Zhluboka dýchat. Napřed se vůbec nehýbat. Čekat, až bolest přejde. Otevřít oči. Tak. Teď můžu otevřít víko. Docela napínavý. Všechno je až po vrch plný obrovských vložek, plínek pro dospělý, kalhotek na jedno použití, šátků z gázy a podložek, který jsou na jedný straně z plastu a z druhý strany z vaty. To jsem měla mít pod sebou, když přišel Notz. Neměla bych teď mokrou postel. Dost nepříjemný. Teď potřebuju dvě podložky. Jedna přijde vatovou stranou dolů na loužičku. Aby ji vsákla. To bych ale pak ležela na umělý hmotě, což nemám ráda. Takže ještě jednu podložku plastem na plast a vatou nahoru. Jsi šikovná, Helenko, i přes tu pekelnou bolest jsi sama sobě nejlepší sestřičkou. Takže, kdo se umí sám tak dobře ošetřit, určitě se brzo uzdraví. Tady v nemocnici se musím svý hygieně věnovat asi trochu víc než v normálním životě venku. ak, aby se nepotkali. Moc si přeju, aby mí rodiče spolu vydrželi v jednom pokoji. Aby mě navštívili v nemocnici společně. Vymyslela jsem plán. Máma se ptá: „Kdy přijde tvůj otec?“ „Myslíš svýho exmanžela? Cos ho kdysi milovala? Ve čtyři.“ „Tak to přijdu v pět. Dokážeš ho do té doby dostat ven?“ Říkám jo, myslím ne. Jakmile mámě položím telefon, volá táta a jemu říkám, že by se mi hodilo, kdyby přišel v pět. Táta přišel v pět a přinesl mi knížku o slimácích. Považuju to za narážku na svůj řitní otvor, a tak se rovnou zeptám. Prý si myslel, že mě zajímají, protože jsem se ho jednou na něco o nich ptala. Určitě to souhlasí, protože s tátou se můžu bavit jen o náhradních tématech. Nikdy o opravdových pocitech a problémech. On se to snad nikdy nenaučil. Proto se s ním bavím o rostlinách, zvířatech a znečišťování životního prostředí. V žádným případě se mě nezeptá, jak se daří mý zjevně otevřený ráně. Moc mě toho nenapadá, o čem bych si mohla s tátou povídat. Celou dobu, jak sedí na tý židli v nohách mý postele, čekám, že každou chvíli zaklepe máma. Nenávidím trapný pauzy. Ale zkouším to vydržet jako test sama sebe. K tomu je táta perfektním protějškem. Prostě nepromluví. Ledaže se ho něco zeptám. Nemá tu potřebu, se mi zdá. Dívám se na něho a on na mě. Je strašlivý ticho. Ale nedívá se nepřátelsky nebo tak. Vlastně docela mile a mírumilovně. Máma ho opustila. Proč, to nevím. Bych se mohla jednou zeptat. Možná se bojím odpovědi. Ale v žádným případě není důvodem někoho opustit, protože jen sedí a kouká se na vás a nic neříká. To byste mi museli říct lepší důvod. Možná že láska už vyšuměla. Když někdo chce něco skutečně dobrýho slíbit, má říct: Když budeš chtít, zůstanu s tebou, i když už tě nebudu milovat. To je dobrej slib. To opravdu
znamená napořád. V dobrým i ve zlým. A to jsou asi určitě zlý časy, když jeden druhýho už nemiluje. Zůstat, jen dokud se ještě milujete, nestačí, když máte děti. Máma se moc opozdila. Ani v šest tady ještě není. Táta se loučí. Zase jsem to nedokázala. Odpuzují se, jako kdybych chtěla k sobě přiložit dva magnety. Mým cílem je, aby se vídávali a spoustu let po rozvodu se do sebe znovu po uši zamilovali. A zase se dali dohromady. Dost nepravděpodobný. Ale stává se to. Tvrdím. Ale stoprocentně to nevím. Mezi tátovým odchodem a máminým příchodem uplyne dlouhá doba. S mámou mluvím ještě míň než s tátou. Myslí si, že se zlobím, protože přišla pozdě. Věčně špatný svědomí pracující matky. Neví to, co vím já. Že právě zmeškala vlastní nový vdavky. To jí dám pořádně vyžrat. Klidně si může namlouvat, že mý špatný chování souvisí s mýma bolestma. Její návštěva byla ještě kratší než tátova. Můžeš si za to sama, Helenko. Zítra chtějí oba přijít zas. Tak zahájím novej pokus. Čím dýl zůstanu v nemocnici, tím víc budu mít šancí, aby se tady setkali. Jeden domov mám u svý matky, tam by táta nikdy nešel. Druhej domov mám u otce, tam by máma nikdy nevkročila. Takže by bylo lepší, kdybych defekaci potlačovala. Pro vlastní uzdravení by ale bylo naopak lepší jít brzy na záchod, pokud bude člověk věřit doktorům. Můžu mít stolici potají a nikomu to neříct. Pak bych směla zůstat v nemocnici dýl a současně si nemusela dělat o svůj zadek žádný starosti. Přesně tak to udělám. Možná si nějakým dalším sebeporaněním přivodím ještě jednu operaci. Pak bych mohla pracovat na svým cíli spoustu dní. Snad mě něco napadne. Určitě. Mám ve svým nudným ateistickým pokojíku dost času vymyslet si všechno možný. Rodiče byli u mě každej jen velice krátce. Málo se bavím s lidma. To vždycky poznám podle toho, že se utápím ve svých myšlenkách a začíná mi čím dál víc páchnout z pusy. Když delší dobu nemluvím, takže neotvírám a nevětrám pusu, začnou zbytky jídla s teplýma slinama v ústní dutině kvasit. Proto vám taky tak škaredě táhne z pusy, když ráno vstanete. Pusa je celou noc perfektní Petriho miska s ideální tělesnou teplotou pro všechny bakterie, který se rozmnoží a rozkládají zbytky jídla mezi zubama. U mě to právě začíná. Musím s někým mluvit. Nouzovej zvoneček. Vchází Robin. Musím si něco vymyslet, proč jsem zvonila. Aha, chci se zeptat: „Kdy už dostanu od anesteziologů ten automatickej dávkovač?“ „Už tady měl vlastně dávno být.“ „To je dobře. Takže někdy hned. Jinak bych teď po tobě chtěla prášky, pomalu to začíná zase bolet.“ Kecám. Ale zvonění je tak věrohodnější. Robin už zase bere za kliku. „Máš se dobře, Robine?“ Typická Helenka. On je přece ošetřovatel. Ale já si myslím, že o něj musím pečovat a postarat se, aby měl příjemnou službu. „Jo, mám se dobře. Hodně jsem přemýšlel o tvý ráně a jak jsi pohodová. Mluvil jsem s jedním kámošem. Neboj, s nikým tady z nemocnice. Myslí si, že jsi exhibicionistka, nebo jak se to jmenuje.“ „Ráda se ukazuju, tak tomu říkám já. To sedí. To je špatný?“ „Přál bych si, aby víc děvčat bylo takových. Třeba jednou nějaká, kterou potkám na diskotéce.“ Abych udržela zábavu a možná taky trošku abych Robina rozrajcovala a upoutala, vyprávím mu o svým vycházkovým standardu. „Víš, co vždycky dělám, když jdu na dýzu?“ Když mám s nějakým klukem rande a chci, abysme si ten večer zašoustali, vymyslela jsem si úžasnej
trik. Jako důkaz, že iniciátorkou toho pichu jsem já. A že není náhoda, co se později stane. Protože takovej večer většinou začíná nejistě. Znáte to. Chtěj oba to stejný? Stihneme se na závěr večera spolu vyspat? Nebo bude celý rande na prd? Aby bylo absolutně jasný, co jsem od začátku chtěla, předem si vystřihnu do kalhotek velkou díru, aby byly vidět chlupy a všechny stydký pysky a tak. Zkrátka aby z nich čouhala celá buchta. Samozřejmě si vždycky vezmu sukni. Když se pak s tím klukem začneme olizovat a muchlat a až mi dostatečně dlouho polaská prsa, tak se většinou jeho prst vydá po mým stehně nahoru. Myslí si, že se bude muset napřed pracně dobývat kalhotkama, a má dokonce strach, že to nebudu chtít nechat dojít tak daleko. Lidi se o tom přece nebaví dopředu, když se znají teprve krátce. Prst pak bez jakýhokoliv varování najede přímo na mou rozteklou číču. Všichni kluci reagujou na tenhle dárek stejně. Prst dostane infarkt a krátce strne. Pak musí ještě trošku nevěřícně zašátrat, protože nemůže uvěřit, na čem je. Každej si samozřejmě napřed myslí, ta nemá na sobě kalhotky. Když pak jako při slepý bábě kalhotky nahmatá, je jasný, že jsem se hodiny chystala. To na obličeji mýho budoucího vykouzlí vítěznej, širokej škleb. Budoucího jako budoucího píchače. Z vyprávění mi lehce vyrazí po těle pot. Proč vlastně něco takovýho vůbec vykládám? Myslím, že mě zezačátku oblbnul svým komplimentem. A vždycky tomu ještě nasadit korunu, že Helenko? Robin tu stojí s lehce otevřenou pusou, zdá se, že moje historka zapůsobila. Přes jeho bílý ošetřovatelský kalhoty vidím vybouleninu jeho ocasu. Zatímco jsem vyprávěla, na chodbě to nepřetržitě zvonilo. Všechno pacienti, co od Robina něco chtějí. Ale ne to stejný co já. „Okay, čau později.“ A je pryč. Rozrušila jsem ho. Je to jako sport. Musím být všude nejvíc cool ze všech. Tentokrát jsem vyhrála. Měla jsem ovšem lehkýho soupeře a nebyla to žádná opravdová soutěž. Spíš úlet. Jsem teď trošku nervózní, jestli jsem to nepřehnala, jestli se mi ještě bude moct podívat do očí jako dřív. To jsem zase něco předvedla. Že by to bylo tím, že kaž dej, kdo pracuje v nemocnici, ať starej, mladej, hezkej nebo ošklivej, je sexuálně přitažlivej, prostě protože holt není nikdo jinej po ruce? Dejchnu si sama do nosu, abych svůj dech zkontrolovala. O hodně lepší. Už se nemusím namáhat a vstávat, abych si vyčistila zuby. Jednoduše zazvonit a vyprávět sprostý historky a hned si provětráte dutinu ústní. Dřív se přece dítěti, když řeklo sprostý slovo, vyplachovala pusa mýdlem. Opravdu se to tak dělalo, nebo rodiče jen tak hrozili? Někdy to zkusím. Řeknu sprostý slovo a vypláchnu si pusu mýdlem. Pak to můžu zapsat do kroniky svýho života. Už jsem si jednou dokonce stříkla do očí K. O. sprej, protože jsem chtěla vědět, jakej je to pocit. V každým případě teď vím, že důvod pro název K. O. není. Neomdlela jsem. Jen mi začaly silně slzet oči a hned tak nepřestaly. Musíte hodně kašlat a z pusy vám valí sliny jak vodopád. Dráždí to zřejmě sliznici, ten plyn. Nudím se. Poznám to podle toho, o čem přemýšlím. Zkouším sama sebe bavit svýma starýma historkama. Zkouším touhle sebezábavou zapomenout na to, jak jsem osamělá. Nefunguje to. Mám strach z toho bejt sama. Určitě to patří k mým fobiím dítěte z rozvedenýho manželství. Šla bych do postele s každým idiotem, jen abych nebyla v posteli sama nebo dokonce nemusela celou noc spát sama. Každej je lepší než žádnej. Rodiče to určitě neměli v úmyslu, když se rozváděli. Tak daleko nemyslí při rozchodu žádnej dospělej. Pořádně se bořím do svýho polštáře a koukám do stropu nad sebou. Visí tam televizor. To je ono. Hraju si svou starou hru Uhodni podle hlasu. Beru dálkový ovládání ze šuplíku a zapínam televizi. Ovladačem jasu mačkám tak dlouho na minus, až je obrazovka úplně tmavá. Pak si trochu zesílím
zvuk a přepínám mezi kanálama. Cílem je uhodnout podle hlasu osobu, která právě mluví. Jde to samozřejmě jenom u známých lidí. S touhle hrou jsem kdysi začala, protože jsem se proti samotě chtěla dívat na televizi, ale televize samotná mě čím dál víc rozčilovala. To bylo hlavně kvůli jedné věci. Když v televizi proběhne sex a žena potom vstane z postele, zakryje si prsa dekou. To nemůžu vystát. Právě spolu píchali a teď schovává kozy. Ne před ním, ale přede mnou. Jak jim mám pak uvěřit, co to tam hrajou? Když mi pořád připomínají, že se na ně dívám. Když vstane chlap, najednou ho bere kamera jen zezadu. K nasrání. Tím mě televize jako diváka ztratila. Jedinou výjimkou při ukazování koz v televizi jsou neznámý herečky. Když tam některá pobíhá nahoře bez, můžete si být jistý, že je neznámá. Hvězdy nikdy nic takovýho neukážou. Až tam herectví došlo. Teď už televizi jen poslouchám, kvůli svým hádankám. Ale dřív jsem na tom byla líp. Jako dítě jsem se koukala hodně, díky tomu ty hlasy častěji uhádnu. Zírám na černou obrazovku a pokouším se soustředit na hlas, kterej právě mluví. Nemám páru. Televizi zase vypínám. Přece jen se mi teď nechce hrát. Ve dvou je to o hodně lepší. Zeptám se Robina, kdy by měl čas. Takže nikdy. Co by se dalo tady v pokoji v nemocnici ještě hrát? Na něco už přijdu. Zabořím hlavu do polštáře a vyvrátím ji dozadu, abych viděla až za sebe. Tam jsem se ještě nedívala. Odsud se teda bere to ostrý světlo! Na stěně je připevněná řada zářivek. Aby neoslňovaly, namontovali před ně dřevěnej kryt. Dívám se na ten vzor a vidím samý pipiny. Vždycky když uvidím nějaký nařezaný prkýnka s fládrováním, rozeznávám tam číči všech tvarů a velikostí. Jako doma na dveřích svýho pokoje. Jsou polepený tenkýma laťkama jakoby zrcadlovitě uspořádanýma. Vypadá to stejně jako ve škole v kreslení, když jsem byla menší. Napatláte hodně řídkýma vodovkama něco doprostřed papíru, papír složíte, krátce přitlačíte, rozložíte a obrázek číče je hotovej. Snažím se vidět na zářivkovým krytu něco jinýho. Nejde to. Samý kundy! Mačkám zvonek. Co bych tak mohla chtít? Rychle něco vymyslet. Někdo klepe na dveře a otvírá. Vchází sestřička. Ačkoliv, vlastně napřed otevřela a pak teprve zaklepala. Jsem natolik zdvořilá, že jsem ty dvě akce v hlavě milosrdně prohodila. Určitě ji poslal Robin. Toho jsem teda vyděsila. Budu to muset ještě odčinit. Sestra se jmenuje Markéta. Má to napsaný na štítku na prsou. Napřed jsem se jí podívala na prsa, až potom do obličeje. Dělám to tak často. Její obličej mě fascinuje. Je neuvěřitelně upravená. Říká se to tak přece: upravená žena. Jako by to bylo už samo o sobě něco zvláštního. Ve škole jsme takovým spolužačkám říkávali doktorský dcerušky, jedno, čím jejich otec byl. Nevím, jak to dělají, ale vždycky vypadají líp umytý než ostatní. Všechno je čistý a nějak ošetřený. Sebemenší místečko na těle je něčím zakrytý. Co ale tyhle ženy nevědí: Čím víc se o všechny tyhle místečka starají, tím míň jsou pohyblivější. Jejich držení těla je pak ztuhlý a asexuální, protože si nechtějí zničit celou svou práci. Upravený ženy si dělají vlasy, nehty, rty, pedikúru, obličej, pokožku a ruce. Jsou nabarvený, namalovaný, natvarovaný, peelingovaný, vytrhaný, vyholený a nakrémovaný. Pak jen upjatě sedí jak vlastní umělecký dílo, protože vědí, kolik práce za tím je, a chtějí, aby vydržela co nejdýl. Takový ženy se nikdo neodváží rozcuchat a opíchat. Všechno, co je sexy, rozcuchaný vlasy, ramínka padající z ramen, pot lesknoucí se v obličeji, působí rušivě, ale je to hmatatelný. Markéta na mě tázavě hledí. Mám říct, co se děje. „Potřebuju prosím odpadkovej koš na svoje zašpiněný obvazy. Když leží na nočním stolku, moc to
tady nevoní.“ Velmi přesvědčivé, Helenko. Velmi dobře. Má pochopení pro mý předstíraný přání lepší hygieny v pokoji, řekne ,samozřejmě‘ a jde pryč. Z venku slyším nějakej hluk. Něco se tam děje. Ale určitě nic zajímavýho. Normální nemocniční záležitosti. Tipuju výdej večeří. Tady ve špitále jste podřízení pevnýmu rozvrhu, kterej vymyslel někdo duševně narušenej. V šest ráno začnou po chodbách hlasitě kmitat sestry. Vrazí dovnitř, s kávou, chtějí vypucovat pokoj, vypucovat vás. Jste zajatí v úlu se spoustou pilných včeliček, všechny lítají a lítají a na něčem pracují. Většinou dost nahlas. Jediný, co nemocní lidi opravdu chtějí, je spát, a to je přesně to, co tady nepřipustí. Když si chci po špatné noci — a v nemocnici je každá noc špatná — odpočnout ve dne, tak nastoupí minimálně osm lidí, kteří se proti mý potřebě spánku spikli. Nikdo z těch, kdo pracujou ve špitále, si nevšímá, jestli někdo spí, když vtrhnou do pokoje. Všichni jen zakřičí „Dobré ráno!“ a hodně nahlas dělají, co musí. Klidně by mohli to „Dobré ráno!“ vynechat a vyřídit si svou práci v pokoji tiše a ohleduplně. Asi tady mají něco proti spaní. Slyšela jsem, že lidi v depresi by se neměli nechávat moc spát, protože to jejich depky zesiluje. Ale tohle snad není blázinec. Někdy mám dojem, že musí tím neustálým buzením kontrolovat, jestli jejich pacienti ještě žijou. Jakmile si někdo zdřímne, musí se zachránit ze spárů jisté smrti. „Dobré ráno!“ Pořád někdo přichází a odchází. Každej chce, abych ho chápala. Takže abych všechny chápala. Tak funguje současnej svět. Sestra se vrací s malým nerezovým kýblem na odpadky a staví ho na mou noční skříňku. Rukou zmáčkne černej umělohomotnej pedál, víko vyletí a já házím dovnitř svou poslední gázovou vložku, kterou jsem měla mezi půlkama. Jak Markéta ovládá ten pedál, je taky typický pro upravený ženy. Velmi přesně si dává pozor na nehty. Všeho se dotýká jen polštářkem prstu. Divnej fenomén. Jasně, když má někdo čerstvě nalakovaný nehty, dává si pozor, aby je nikam nestrkal, než uschnou. Ale některý ženy se tak chovají i potom. Vypadá to dost netykavě. Jako by se všeho kolem sebe štítily. „Děkuju mockrát. Co se týče hygieny, jsem poněkud svérázná,“ říkám a vesele se na ni usměju. Vševědoucně přikyvuje, přitom nemá ponětí. Myslí si, že tu chci mít pořádek a zápach mě ruší nebo že se stydím za ty gázový vložky, když si je vykouzlím tam zezadu. Ve skutečnosti jsem ve věcech hygieny poněkud svérázná, protože je mi totálně ukradená a na hygienický, upravený a aseptický lidi jako Markéta zvysoka seru. Co se to se mnou děje, proč jsem z ní tak vytočená? Vždyť mi zatím nic neudělala. Vždyť já jí tady vykládám nesmysly se svýma kýblama a ne ona mně. Většinou když se k někomu takhle chovám a nejraději bych ho bezdůvodně zmlátila nebo aspoň odrovnala verbálně, hlásí se moje perioda. No nazdar, ještě tohle. Markéta říká: „Hodně zábavy s novým kýblem.“ Jo. Díky moc, ty vtipálku.
charlotte rocheová/vlhká místa Z německého originálu Feuchtgebiete přeložil Jiří Strážnický Odpovědná redakce Martina Sendlerová Obálka Jiří Mičkal Sazba René Senko Technická redakce Libor Vyhnálek Tisk a knihařské zpracování Těšínské papírny, s. r. o., Český Těšín Jako svou 843. publikaci vydalo Nakladatelství JOTA, s. r. o.
Škárova 16, 612 00 Brno tel./fax: 539 086 580 e-mail:
[email protected] www.jota.cz V Brně roku 2008 Vydání první Počet stran 192 ISBN 978-80-7217-603-8 ISBN ePub 978-80-7462-201-4 ISBN mobi 978-80-7462-223-6
