Vittorio Messori
FRANCOUZSKÁ REVOLUCE A CÍRKEV PRÁVA ČLOVĚKA 1 Při sledování francouzské televize jsem narazil na diskusi o odvěkém tématu práv člověka. Účastnil se jí kněz-teolog. Když jsem ho poslouchal, měl jsem dojem, že patří k těm zaalpským intelektuálům, kteří se více starají o svoji intelektuální prestiž než o solidaritu (nebo alespoň sepětí) se svou Církví. Je dalším z těch, kteří podléhají pokušení učinit z „nauky Boží“ – kvůli níž sv. Tomáš Akvinský, aby dostal inspiraci, kladl svoji velkou hlavu do svatostánku – ideologii zformovanou podle gusta dané epochy. Jakoby hlavním cílem bylo získání souhlasu („Bravo! Dobře!“) dnešního Konstantina, kterým je tyranie masmédií, bez jejichž svolení se odpírá člověku místo u kulatých stolů. Scénář je tentýž, jako vždy: kněz bijící se v prsa kvůli Církve, která byla tak toporná a krátkozraká, že se nedopracovala hned a bez výhrad k uznání „nesmrtelných zásad“, vyhlášených Francouzskou revolucí r. 1789 a následně potvrzených Všeobecnou deklarací práv člověka OSN r. 1948. Zkroušený Petr přísahá, že se to už nikdy nestane, neboť nyní katolíci jsou „dospělí“ a chápou, jak velice se mýlili a kolik pravdy měli jiní. „Demokraté“ mohou být spokojeni: budou mít za sebou takové kněze jako tento, přesvědčených, že Evangelium není ničím víc než „první, nejslavnější deklarací práv člověka“. Vyjádřil se přesně tímto způsobem. Žiji dost dlouho, proto mne tak honem něco nepřekvapí. Dosáhl jsem zralého věku již tehdy, kdy marxismus podle všeho zdání triumfoval a věřilo se, že narození nového člověka a nových dějin se událo r. 1917 v Petrohradě. V té době neexistovaly kulaté stoly, při nichž by se debatovalo na téma občanské „svobody“ zrozené z Francouzské revoluce (nebo, jestli kdo chce, americké). Dokonale si pamatuji teology podobné tomu z televize – a s nimi intelektuály – ironizující na téma „ryze formálních práv“, „iluzorní svobody“, „prodávání kadidla pro buržoazní třídu“, čímž měli na mysli – podle Marxových slov – deklaraci z roku 1789. Kolik „novověkých“ katolíků teoretizovalo k velké spokojenosti těch, kteří ovládali média, na téma, jestli by Církev zradila lidstvo a rozhodující setkání s historií, kdyby se změnila v něco na způsob „Katolické sekce mezinárodního komunismu“! Každá farnost, každá diecéze by měly povinnost změnit se v sovět! Ale směr větru se mění a spolu s ním i intelektuálové, i ti církevní. Proto tatáž jména a tytéž tváře, tentýž rezolutní hlas domáhající se reorganizace Církve, tentokrát však jako „Katolické sekce mezinárodního zednářského liberalismu“. Dříve než francouzské Národní shromáždění vyhlásilo Deklaraci práv člověka a občana, byla tato vypracována v lóžích a „diskusních skupinách“, v nichž – mezi zástěrami, lopatami a trojúhelníky – se shromažďovala „osvícená“ evropská buržoazie (dokumenty mám po ruce). Jestliže donedávna byla Bible pokládána ještě za manifest sociální spravedlnosti a „příručku proletariátu“ (dokonce probíhala speciální studia na téma „nové četby Evangelia pod zorným úhlem dialektického materialismu“), tak nyní by se tatáž Bible měla stát příručkou l i b e r a l i s m u , inspirujícím motivem pro ty, kteří věří v demokratickou společnost severoevropského typu. Modelem, který by měla Církev přijmout, není už model sovětský, ale parlament volený ve všeobecných volbách. Dříve, podle mínění některých teologů, zásady Marxe a Engelse měly být fundamentem nového, univerzálního náboženství ve službě spravedlnosti. Teď – podle názoru jejich nástupců – nové náboženství, jestliže má sjednotit lidi, musí být náboženstvím práv člověka, hlásajícím heslo: liberté, égalité, fraternité.) Proto také proroky slova už nejsou bolševici, nýbrž jakobíni a girondisté,) které marxismus déle než jedno století urážel a pokládal za parazity cizopasící na buržoazii.
Přednosti mého století: Když už jsem poznal neústupnost „proletariátu“, nepohne se mnou ani dnešní „liberální“ entuziasmus. Slyšel jsem, jak napadali iniciátory – francouzské a americké – „formální demokracie“ z 18. stol. Jak by mne tedy mohla udivit jejich nynější zamilovanost do toho, co ještě včera odsuzovali, např. jejich odmítání roku 1917, aby „znovu objevili“ rok 1789? Nejsem (což je škoda) kartuziánem, ale tady, v mé kanceláři, mám emblém tohoto zasloužilého řádu, který tisíc let nezměnil svou řeholi: Cartusa numquam reformata, quia numquam deformata (Kartuziáni nikdy nebyli reformováni, neboť nikdy nebyli deformováni). Pod jejich znakem čteme slavné motto: Stat crux, dum volvitur orbis (Kříž stojí, i když se svět mění). Samozřejmě, že ne všichni byli povoláni k této klidné stálosti; ta je povoláním elity, jež si zvolila „ten nejlepší úděl, jehož ji nikdo nezbaví“ (Luk 10,42). Všichni křesťané by měli vědět, že „svět se točí“. Jak pokojná se zdá ironie těch, kteří vědí, že časy se mění, zatímco Evangelium je neměnné a musí se spojit s přítomností, i když je to obtížná syntéza. A protože dnes částí současnosti jsou také „práva člověka“, jež chtěli vyhlásit zednáři v 18. a úředníci OSN ve 20. stol., je třeba položit k tomu několik otázek. Proč Církev tak dlouhou dobu k nim neměla důvěru? Proč první encyklika, která – jak se zdá – je akceptuje – Pacem in terris) z roku 1963 – obsahuje dovětek: „Neuniklo naší pozornosti, že některé oddíly této deklarace vyvolaly někde jisté oprávněné výhrady“? V následujících kapitolách se pokusíme na tyto otázky odpovědět. PRÁVA ČLOVĚKA 2 Pokusme se nyní objasnit již nějakou dobu zvučné téma „práv člověka“ podle toho, jak je chápáno v Deklaraci práv člověka a občana z roku 1789 a v Deklaraci práv člověka, vyhlášené Organizací spojených národů roku 1948. Ve svém obecném významu slovo „právo“ neexistovalo v klasické latině (ius znamenalo něco jiného), vzniklo teprve nedávno. Někteří tvrdí, že pochází z 16.-17. století. Dříve, vyjdeme-li z náboženského základu, se mluvilo spíše o p o v i n n o s t e c h. V principu leží u základu celé židokřesťanské tradice rovněž „Deklarace“, která obsahuje právě p o v i n n o s t i člověka: jde o Dekalog, zákon, který dal Bůh Mojžíšovi. Sám Ježíš neříká vůbec nic o p r á v e c h , naopak, pozitivním hrdinou Jeho podobenství je sluha věrný svému pánovi. Jednu z nejvyšších pochval dostal setník z Kafarnaa, který ztělesňuje vizi zcela opřenou na poslušnosti - tudíž na p o -v i n n o s t e c h - a nedožaduje se p r á v: „...vždyť také já, ač jsem člověk podřízený, mám pod sebou vojáky. A řeknu-li tomuto: ´Jdi!´ - jde; a jinému: ´Přijď!´ - přijde; a svému služebníku: ´Učiň toto!´ - i učiní. Když to Ježíš uslyšel, podivil se....“ (Mt 8, 9-10). Téměř zbytečná se zdá ještě připomínka slov sv. Pavla Římanům: „Každý ať je poddán nadřízeným vrchnostem, neboť není vrchnosti, leda od Boha....“ (Řím 13,1-2). Podle Pavla ve shodě s celým řádem Bible má manželka povinnosti vůči manželovi, otrok vůči pánovi, věřící vůči Církvi, mladý vůči staršímu. Všichni mají povinnosti jeden vůči druhému a všichni vůči Bohu. „Já však jsem nepoužil z toho ničeho. Ale nepíši to, aby se mi toho dostávalo, neboť raději bych umřel, než aby někdo zmařil tu mou chloubu.“ (1. Kor 9,15). Tak píše sv. Pavel. Z jeho slov vyplývá, že jestli někdo může uznat pro sebe jako oprávněné nějaké „právo“, tak rezignace z něj může být důvodem ke „slávě“. V roce 1910 sv. Pius X. ve snaze posílit katolickou nauku napsal v listu francouzským biskupům: „Horlivě poučujte jak silné, tak i slabé o povinnostech, jaké mají plnit. Sociální otázka se přiblíží svému řešení, když jedni i druzí se budou méně dožadovat svých práv a začnou pečlivěji plnit své povinnosti.“ V podobné situaci - jako křesťan - se nalezl Alexander Solženicyn, když ve své promluvě na Harvardu roku 1978, v níž zpochybnil svoji dosavadní důvěru vůči západní inteligenci, prosil všechny lidi, aby „rezignovali z práv, která jim náleží“ a vyzval je k „dobrovolnému
sebeomezení“. Dále hovořil tímto způsobem: „Pro Západ nadešel moment uznání spíše povinností než práv“. A ještě: „Nevidím jinou záchranu lidstva než sebeomezení práv každé osoby a každého národa“. Vychovaný v křesťanské tradici Solženicyn prosil „svět, který myslí jen na svá práva“, aby „znovu objevil ducha oběti a čest sloužit jiným“. Všichni mistři duchovního života - a to se nedá popřít - nám říkají, že non serviam, to znamená „nebudu sloužit“ (v souvislosti s tím „nechci znát své povinnosti a domáhám se pouze svých práv“) je výkřikem satana proti Bohu. Povědomí toho bylo mezi věřícími tak hluboké, že Otec Grégoire, i když od začátku byl věrný Francouzské revoluci a hlasoval pro Deklaraci práv člověka, prosil Národní shromáždění a to marně - o současné vypracování Deklarace povinností. Dokonce Giuseppe Mazzini,) třebas bojoval proti Církvi, otituloval svůj katechismus I doveri dell´uomo.) Podle něj nemůže existovat ani svoboda, ani organizovaný a trvalý společenský život bez předchozího plnění povinností, z čehož teprve (jako důsledek) vyplývají práva. Na druhé straně však, abychom prezentovali plnost křesťanské nauky, nelze zapomínat (naopak, nutno to mít pořád na zřeteli), že práva člověka musí být dobře zformulována: každý člověk - nezávisle na pohlaví, rase a sociálním postavení - má jistá fundamentální p r á v a. Je nutno si uvědomit, že jsme dětmi Boha, Jím stvořenými a vykoupenými díky Jeho nezištné lásce. Zvláštní je také právo nazývat Boha nejen „Otcem“, ale dokonce Abba - „tatínkem“. To mění radikálně všechno. Jak již jsme uvedli, jde o práva člověka, která náleží r e s p e k t o v a t, protože všichni lidé jsou Božími dětmi, mými bratry a to je důležitější než domáhat se svých vlastních práv. Nebo jak to řekl veliký představitel katolické nauky Étienne Gilson: „Pro křesťany jsou práva člověka mnohem důležitější než pro nevěřící, protože ti vidí jejich základ pouze v člověku, jenž má krátkou paměť, zatímco křesťan je staví na principu práv pocházejících od Boha, který nedovoluje, aby se na ně zapomnělo.“ Hodně jsme už napsali (a ještě mnoho by se mohlo k tomu dodat) o tom, proč Církev přijala takový a ne jiný postoj vůči Deklaraci z roku 1789. Lehce se odsuzuje údajně „krátkozraký“ a „zabedněný“ odpor Magistera Církve vůči výbuchu nových forem organizování lidstva, mluví se dokonce o skandálu cenzury a zapomíná se přitom na Bibli (připomenuli jsme to, když jsme citovali slova Pavlova na téma moci). Podle mínění Clémenceaua „je Francouzská revoluce jednolitým blokem: buďto ji v celistvosti respektujeme nebo v celistvosti odmítáme“. Bible je také „jednolitým blokem“ a nutno to mít neustále na zřeteli. V souvislosti s revolučním převratem z konce 18. století bylo třeba postavit se poprvé v dějinách křesťanství a možná i lidstva - týkalo se to všech křesťanských konfesí – proti tézi, jež hlásala, že veškerá oprávněná moc nepochází od Boha, ale od lidu a má svůj zdroj v jeho vůli, vyjádřené většinou hlasů ve volbách. Bylo nutno mimo jakoukoliv diskusi akceptovat rovnost přirozenosti všech lidí (což je fundamentální zásada Bible) a praktickou rovnost v sociálních právech, což nebylo přijatelné z plně „hierarchického“ zorného úhlu (nebo lépe „organického“), reprezentovaného křesťanstvím. Pavel, hlásající velké poselství, podle něhož „už není muž nebo žena, Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný člověk“, učil také, že přirovnávaje děti Otce k jednomu tělu, v němž každý úd má svou funkci - že jedny údy jsou podřízeny jiným a všechny Kristovi. Tento problém byl (a možná i je) rozsáhlejší, než by chtěli věřit někteří katolíci. Církev není majitelem, ale strážcem a služebníkem poselství, které musí mít stále před sebou, aby mohla plnit svou roli. Právě toto poselství se zdálo našim bratřím ve víře být v rozporu s tím, co „svět“ (a zejména někteří intelektuálové) začínal hlásat. Byly též jiné výhrady, které možná existují dodnes, i když mnozí je opomíjejí. Tímto tématem se budeme zabývat v další kapitole. PRÁVA ČLOVĚKA 3
K zásadním problémům (o nichž jsme mluvili), spjatým s oběma deklaracemi práv člověka z roku 1789 a 1948, přistoupily jiné – a ještě další přistoupí – v průběhu analýzy textů. Text z roku 1789 říká: „Národní shromáždění uznává a prohlašuje za přítomnosti a pod inspirací Nejvyšší bytosti, následující práva člověka a občana. Článek 1: Lidé se rodí a žijí svobodní a rovní ve svých právech.“ Tato „Nejvyšší bytost“ (Bůh bez tváře, nedostupný v nebi osvícenského deismu, „Velký hodinář“ Voltairea, „Velký architekt všehomíra“ zednářů) představuje jediný vztah k náboženství. Je to ale vztah čistě rituální k Něčemu (více než k Někomu), co je nad mraky a nemá nic společného s tím, co automaticky dělají lidé, kteří se opírají o svobodnou „společenskou smlouvu“, jež byla pro Rousseaua jediným základem lidského soužití. Jinou záležitostí je Bill of Rights, ono „svědectví práv“, proklamované o dvanáct let dříve v roce 1776 americkými konstitucionalisty. Konstituce USA hlásá: „Všichni lidé byli stvořeni rovní a mají jistá, Stvořitelem daná práva…“. I když původ USA je bezprostředně zednářský (všichni zakladatelé, Franklin i Washington, veřejně deklarovali svou příslušnost k zednářským lóžím a rozhodující většina amerických prezidentů k nim náležela a náleží), americký dokument za podklad práv člověka neuznává vůli lidu, ale záměr Boha Stvořitele. Není proto náhodou, že ani americká deklarace nezávislosti ani ústava nevyvolaly odpor katolických obyvatel. Patriotismus katolíků USA byl vždycky zdůrazňován. Odlišné chování Říma vůči francouzské deklaraci pochází odtud, že zatímco pro Američany tím, kdo dělá lidi svobodnými a rovnými, je Stvořitel, pro Francouze se lidé rodí rovní a svobodní, protože je to požadavkem Rozumu a protože sami lidé to chtějí a proklamují. Bratři, ale bez otce. Tento paradox je ještě zřetelnější v deklaraci OSN: tady, aby bylo dosaženo shody (muslimské státy se nechtěly připojit, poněvadž podle koránu ženy a otroci nejsou svobodnými lidmi), se odstranily všechny vazby k oné neurčité „Nejvyšší bytosti“. Text OSN říká ve svém prvním článku: „Všichni lidí se rodí rovní jak ve vztahu ke svobodě, tak i ve vztahu k právům. Jsou obdařeni rozumem a vědomím a jsou povinni žít spolu v duchu bratrství.“ Zde se rovněž setkáváme s p o v i n n o s -t í bratrství bez společného otcovství. Proto se také neříká, v čem spočívá tato povinnost a proč je nutno ji respektovat. Je to drama celé „laické“ morálky: proč volit dobro místo zla? Tato otázka zůstává bez smysluplné odpovědi. V samotném principu právě deklarace OSN je nejvysmívanějším a nejporušovanějším mezinárodním dokumentem v dějinách, protože právě ty vlády, které ho přijaly a slavnostně pro něj hlasovaly, deptají práva člověka, i když zasedají ve Valném shromáždění OSN v New Yorku. Stačí jen letmo pohlédnout na roční zpravodajství Amnesty International:) je to odstrašující četba, svědčící o schopnosti k „morálním kompromisům“ a o tom, že deklarace o volnosti, rovnosti a bratrství je motivovaná pouze „rozumem“ a nepochází od Toho, Jehož zákon stojí nad člověkem. Církev nikdy neměla důvěru k sekularizaci, proto předvídala takový výsledek. Než byla vyhlášena deklarace OSN, L´Osservatore Romano (z 15. srpna 1948) publikovalo oficiální sdělení, dnes úplně zapomenuté, napsané samotným papežem Piem XII. Tam si mimo jiné můžeme přečíst: „Tedy nikoli Bůh, ale člověk zvěstuje lidem, že jsou volní a rovní, obdařeni vědomím a inteligencí a musí se k sobě chovat jako bratři. Jsou to ti samí lidé, kteří se oblékají do šatů privilegií, jež mohou v každé chvíli – když nadejde taková potřeba – ze sebe shodit.“ Taková je linie tradiční kritiky. Jak už jsme vzpomněli, Étienne Gilson ji zformuloval už roku 1939. Papež Pacelli) nikdy nebral tuto deklaraci vážně, poněvadž jejím hlavním efektem bylo spíše pokrytectví než bratrství mezi lidmi. Proto se na ni nikdy až do konce svého pontifikátu neodvolával. Až teprve Jan XXIII. V roce 1963 v encyklice Pacem in terris její text citoval, upozornil však, že „některé body této deklarace budí jisté oprávněné výhrady“. Když byl na to papež Roncalli) dotázán, řekl bez „vytáček“, že základním důvodem je „nedostatek ontologického podkladu“: jde o to, že práva člověka se opírají pouze o slabou a nejistou dobrou vůli člověka. Víme, s jakou energií a silou hlásá nyní tato „práva“ Jan Pavel II., ačkoliv – řekl to otevřeně u příležitosti 40 let OSN – nelze je akceptovat nekriticky.
Uvedeme alespoň dva příklady. Prvním je dopis brazilským biskupům z 10. prosince 1980: „Práva člověka jsou platná pouze tam, kde se respektuje právo Boží. Jestli se chce dospět ke kompromisu a zapomenout na to druhé nebo ho odsunout na okraj, takový kompromis bude iluzorní, nedostatečný a bez dlouhého trvání.“ Druhým příkladem je projev v Mnichově ze 3. května 1987: „Dnes se hodně mluví o právu člověka. Nemluví se ale o právu Božím.“ A dodal: „Obě tato práva jsou navzájem úzce spojena. Tam, kde není respektován Bůh a Jeho práva, člověk není schopen zařídit, aby se respektovala práva člověka. Je nutno dát Bohu, co je Božího. Jen tak bude možno dát člověku, co je člověkovo.“ Na tuto myšlenku navázal Jan Pavel II. u příležitosti blahořečení jednoho jezuity, oběti nacismu: „Jasným způsobem jsme poznali, též v chování představitelů národního socialismu, že bez Boha neexistují solidní práva pro člověka. To oni zavrhli Boha a pronásledovali Jeho služebníky; proto také nelidsky zacházeli s člověkem.“ V souvislosti s fašismem je však třeba říct (bez jakéhokoliv pokusu zlehčovat hitlerovský teror), že v tomto případě samotná OSN, která proklamovala deklaraci z roku 1948 a jež oslavuje 200 let té z roku 1789, zapomněla na článek 11 z první deklarace a článek 8 z druhé. V textu OSN čteme: „Nikdo nebude trestán za činnosti nebo pochybení, které v době, kdy se jich dopustil, nebyly trestným činem ani podle národního, ani podle mezinárodního práva.“ Nejlepší právníci z celého světa, úplně nestranní, poukázali na to, že ve světle absolutního zákazu působnosti práva zpětně, procesy proti německým a japonským představitelům (počínaje Norimberkem) vzpomenutou deklaraci porušují. Po ukončení války – právě s myšlenkou na tyto procesy – byly definovány jisté právní normy (do té doby neznámé) o „zločinech proti lidskosti“ a o „zločinech proti míru“, za jejichž spáchání v době, kdy takové zákony ještě neexistovaly, tito delikventi byli odsouzeni k smrti nebo na doživotí. Aby bylo jasno: z morálního úhlu pohledu si tito lidé zasloužili takové rozsudky. Ale v rovině práva se mají věci jinak (třeba pamatovat na to, že právo bylo narušeno už tím, že soudcové – reprezentanti vítězů – hájili stranu vítězů a vůbec nebyli nezávislými úředníky). To je ještě jeden příklad, který Jan Pavel II., podobně jako jeho předchůdci, připomíná: jestli budeme vkládat svou naději jen do člověka, jestli všechna „práva člověka“ zůstanou pouze v moci člověka, budou beztrestně podléhat porušování v závislosti na politických okolnostech. PRÁVA ČLOVĚKA Máme hlavu, říká Pascal, abychom „hledali příčiny účinků“. Proto se nemůžeme v klidu dívat na to, co se děje, ale musíme si klást otázku, týkající se příčin, často nepříliš samozřejmých. To je povinnost jasnosti – říká tento velký člověk – která se obzvlášť týká křesťanů, jimž bylo řečeno: „Vy jste sůl země…vy jste světlo světa…“ (Mat 5,13-14). Je třeba jasně vidět, že „pravda“ mnoha „událostí“, které se dějí v Církvi i mimo ni, je obsažena v několika málo, avšak rozhodujících slovech. Deklarace práv člověka z roku 1789 v článku 3 praví: „Počátek veškeré moci pochází z lidu. Žádná organizace a žádný člověk nemohou vykonávat moc, která by nepocházela od lidu.“ A v článku 6: „Zákon je vyjádřením všeobecné vůle.“ Všeobecná deklarace práv člověka OSN z roku 1948 jasně stanoví v článku 21: „Vůle národa je základem veřejné moci. Tato vůle se vyjadřuje řádnými volbami, které se musí konat vždy za nějakou dobu a umožňovat všem účast v tajném hlasování.“ Jak již jsme mohli pozorovat v třech předchozích kapitolách, tyto dvě deklarace se staly téměř biblí nového náboženství: náboženství člověka, které by všichni měli přijmout. Tato zásada by měla platit pro věřící i nevěřící a vést k vybudování nové a lepší společnosti. Dosud jsme ale nehovořili – s výjimkou nevelkých anotací k tomuto tématu – o hlavní příčině, jež způsobila, že křesťanské myšlení (především katolické) dlouho nechtělo bezvýhradně akceptovat jak deklaraci z doby Francouzské revoluce, tak i tu vyhlášenou OSN. Obě hlásají, že
veškerá moc, která by nevzešla z lidu hlasováním, je nelegální. Citované články (které stanoví jakousi osu komentovaných textů a princip současných „práv člověka“) totiž zásadně odmítají jakoukoliv moc, která by nebyla vybrána cestou hromadných, cyklických a všeobecných voleb. Proto je nutno ve světle tohoto se vzepřít všemu, co není „demokratické“. A přesto ve všech lidských společnostech, v každé epoše a v každém státě existuje moc „přirozená“, která nevzešla z voleb: například rodina, v níž rodiče nebyli zvoleni dětmi a přece uplatňují nad nimi zákonnou moc. Škola, v níž učitel také má moc, jež nepochází od žáků. Dokonce i sama vlast není plodem svobodných voleb, ale „určením“ (někdo se narodil tady, někdo zas tam). Proto i nejnovější ústavy uznávají tuto moc, která je tak silná, že při její obraně je možno dokonce i položit život. Bohužel od roku 1789 a s ještě větší silou od roku 1948 logika „demokratizace“ všeho a za každou cenu vstoupila i do těchto oblastí a provokuje chování, které se příčí autoritě rodiny, školy, vlasti a vůbec všeho, co nepochází ze všeobecného hlasování. K „nedemokratickým“ institucím patřila a patří především Církev se svojí fundamentální zásadou, podle níž její moc není zdola, to znamená nevzešla z „výsledků voleb“, nýbrž shora, pochází od Boha, ze Zjevení v Těle i Slově, kterým je Kristus. Došlo dokonce i k tomu, že rok po proklamaci „práv člověka“ revoluce na základě civilní konstituce kléru zreorganizovala Církev podle jedině zákonných „demokratických“ zásad, dožadovala se zrušení řeholních řádů (ty prý odporují lidským právům), voleb farářů a biskupů a to i nekatolíky, dokonce ateisty. A když francouzská vojska obsadila Řím, ihned bylo zrušeno papežství, jež prý představovalo „svévolnou moc, která nevzešla ze všeobecných voleb“. Je jasné, že žádné náboženství není „demokratické“ (nehlasuje se přece, jestli Bůh existuje nebo ne, ani jaké mají lidé mít práva a povinnosti, On je totiž – podle víry – lidem ukládá). Ještě méně „demokratické“ je křesťanství, podle něhož člověk byl stvořen z vůle Boha způsobem, jenž nepodléhá diskusi. Téhož Boha, který potom vybral jeden národ, aby mu dal zákon, jenž nepochází z volby, ani z dohody, který nebyl „deklarací práv“, ale „Deklarací povinností člověka“ – neboť tím bezpochyby Desatero přikázání je. Ježíš nebyl „zvolen národem“, nýbrž naopak: svět byl stvořen skrze Něho, ale tentýž svět Ho nepoznal. Přišel ke svým a oni Ho nepřijali (Jan 1,10-11). Pilát navrhl představitelům národa cosi jako „demokratické“ referendum. Výsledek byl nepříznivý pro obviněného; většina žádala osvobodit Barabáše. Ježíš, podrobený svobodným volbám, „neuspěl při zkoušce na Mesiáše“, dokonce ani u svých učedníků, kteří tak oponovali Jeho záměrům, že Petr, když vznesl svůj hlas ve jménu všech, byl od Něho ostře pokárán, neboť myslel „ne Božím, ale lidským způsobem“ (Mat 16,23). „Ústavou“ křesťana je „kázání na hoře“, kde se nevyskytují dotazy na vůli lidu, naopak, ono vyvolává kontroverzi, když hlásá jisté zásady zcela jednostrannou formou. Struktura Církve také není demokratická, poněvadž není závislá na volbách, ale opírá se o apoštoly, jimž bylo řečeno: „Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás…“ (Jan 15,16). Právě toto zcela odporuje zásadám voleb moci ve všech současných deklaracích práv člověka. Pokud jsou tyto zásady přenášeny do Církve a akceptovány bez odpovídající rezervy a výhrad, vytvářejí se uvnitř Církve tytéž postoje, jakým podlehli revolucionáři. Je těžké nevidět podobnosti mezi nimi a některými teology, dožadujícími se „demokratizace“ Církve, v níž nejen moc (počínaje papežem) má být volena „Božím lidem“, ale také dogmata, netolerantní termín pocházející prý z právní mentality, musí uvolnit místo svobodnému rozhodnutí a morální zásady by měly být podrobeny cyklickému referendu. Je nutno si uvědomit, že přistoupení katolíků na tento způsob myšlení by je na hony vzdálilo od struktury víry, kterou – mimo všeho – by přece chtěli zachovat. Proto je nezbytná jasnost mysli a logika: všude existuje (ještě jednou je vhodné toto podtrhnout) svazek mezi příčinou a účinkem, na což se často zapomíná, zvláště pokud se chce rychle upadnout do objetí všeho protikladného. (Překlad: PhDr. Radomír Malý)
