I. Revoluce a občanská válka
Do 1. světové války vstupovalo carské Rusko po boku svých dohodových spojenců (Francie, Velká Británie, Itálie a další státy) proti Ústředním mocnostem (Německo, Rakousko-Uhersko, Turecko aj.) s optimismem. Vojsko, na nějž byla v rámci vojenské reformy vydávána asi třetina státního rozpočtu, tvořilo 114,5 pěších divizí a bylo největší na světě (Německo mělo mírovou armádu na úrovni 96 divizí). Mobilizace dodala během několika týdnů předválečné armádě o síle 1,423 milionu vojáků dalších 3,115 milionu záložníků. V následujících měsících a letech však muselo být povoláno do armády celkem asi 14, 648 milionu mužů, což tvořilo ²/5 mužské pracovní síly.1 Rusko bylo připraveno vést jen krátkou válku, do 6 měsíců trvání. Na delší vysilující válečný konflikt nemělo nejen plány, ale především vyspělé silné ekonomické zázemí, záložní systém přípravy nových velitelských kádrů a řadu dalších faktorů. Nejvyšší ruský velitelský sbor vedl válku ve stylu bojů 19. století s naprostou bezohledností k vojákům a ztrátám na bojišti. Povyšování se dělo na základě loajality, nikoliv schopností. Ruské velení navíc nebylo schopné se poučit ani z prvních zkušeností, ani od nepřítele. Zákopový systém byl špatně vybudovaný a naplánovaný, životní podmínky v něm nesnesitelné. Dělostřelectvo jen zřídka podporovalo útoky pěchoty. Do roku 1916 sice armáda díky spojeneckým dodávkám většinou netrpěla nedostatkem výzbroje a výstroje a munice, avšak distribuce zásob byla od počátku chaotická a v témže roce se zásobování vojska i týlu již začalo hroutit. Způsob vedení války a všechny ostatní faktory se odrazily v obrovských ztrátách lidské síly. Jen do konce roku 1914 ztratila ruská armáda asi 1,5 milionu padlých, zraněných či zajatých mužů, což tvořilo ¼ původních stavů. V některých jednotkách zůstal jen zlomek důstojníků. V 18. divizi např. zbylo z původních 370 důstojníků pouhých 40.2 Starý důstojnický a poddůstojnický sbor byl prakticky ztracen a musel být nahrazován narychlo cvičeným sborem. Na jaře 1917 zůstaly z původního důstojnického sboru jen asi 4 % jeho příslušníků, zbytek již tvořili noví velitelé. Údaje se rozcházejí, avšak celkově se odhaduje, že na zranění a nemoci padlo a zemřelo asi 2,3 milionu vojáků ruské armády. V zajetí pak skončilo asi 3,9 milionu mužů.3 Obrovské ztráty a stále nové a nové odvody mužů do armády podkopávaly morálku obyvatelstva v týlu a ekonomice, zvláště zemědělství, odebíraly pracovní sílu. V červnu 1916 vyvolal rozkaz povolat na 400 000 nových vojáků z TurO 13 O
kestánu a Střední Asie odpor a povstání, které muselo být potlačeno ozbrojenou silou.4 Noví vojáci pocházeli z velké části z venkova, stejně jako asi 60 % nových poddůstojníků, kteří měli blíže spíše k řadovým vojákům než k vysokým důstojníkům či samoděržaví.5 Tito zradikalizovaní poddůstojníci vedli únorovou revoluci 1917, aktivně se angažovali v nejrůznějších revolučních vojenských výborech a řada z nich podporovala bolševiky v boji o moc a posléze bojovala v Rudé armádě. Válečné ztráty změnily také charakter a strukturu důstojnického sboru. Jestliže ještě roku 1912 více než 53 % důstojníků pocházelo z řad šlechty, pak roku 1917 to bylo necelých 12 %. Prudce naopak vzrostl podíl důstojníků rolnického původu. Roku 1912 jejich podíl činil 25,7 %, v revolučním roce 1917 již plných 59,7 %. Nebylo proto překvapující, že většina z nich sice zaujala v říjnu 1917 k bolševikům vyčkávací postoj, ale jen pouhých 3–5 % důstojníků se ihned postavilo aktivně proti nim. Ostatně válka byla profesí a vojenská služba jediným zdrojem existence pro desetitisíce lidí.6 Hlavním destabilizujícím faktorem se stala slabá ekonomika Ruska, a především zcela neadekvátní distribuční a plánovací systém. Válka stimulovala růst ekonomiky jen do konce roku 1915, avšak již v následujícím roce se projevil nedostatek pracovní síly, který byl jen částečně kompenzován zaměstnáváním žen. Vláda sice roku 1916 zavedla nucený výkup potravin, ten ale nebyl účinný, navíc se hroutil i dopravní systém. V zimě 1916–17 se dodávky potravin do měst dále drasticky snížily a praktické zhroucení zásobování jak civilního sektoru, tak armády počátkem roku 1917 radikalizovalo masy. Rozpad zásobování dopadl zvláště tíživě na hlavní město Petrohrad, které bylo před válkou vzhledem k velké vzdálenosti od hlavních ruských zemědělských oblastí závislé na válečné nespolehlivé železniční dopravě. Uhlí se dováželo z Velké Británie, válka ale dovoz přerušila. Akutní nedostatek potravin a paliv vedl ke krizi. 8. března 1917 vypukla v textilní továrně stávka v podstatě z hladu.7 Demonstrace rychle mohutněly, nabíraly politický charakter a začaly se k nim připojovat jednotlivé vojenské jednotky. V dramatické atmosféře 12. 3. (27. 2.), respektive následujícího dne, vznikl Petrohradský sovět dělnických a vojenských zástupců. Jeho předáci se dohodli s prozatímním výkonným výborem ruského parlamentu, Dumy, na vytvoření Prozatímní vlády, jejímž předsedou se 15. března stal kníže Georgij Lvov. Jak se ukázalo vzápětí, vznikla tak dvě separátní centra moci, jež reprezentovala odlišné vrstvy obyvatelstva a ostře odlišné názorové proudy. Únorová revoluce vynesla k moci formálně sice evropsky orientované liberální politické síly, kadety, esery, menševiky, které s jejich spojenci pojila ideologická blízkost, ale zároveň i radikální plebejské proudy zastoupené v sovětech. Sověty požadovaly osmihodinovou pracovní dobu, pozemkovou reformu, armáda chtěla demokratizaci, volené velitele, dobrovolnou disciplínu a hlavně ukončení války. Prozatímní vláda však prosazovala pokračování války O 14 O
a splnění závazků vůči Dohodě a minimalizování sociálních reforem. Téhož dne, kdy vznikla prozatímní vláda (15. 3.), abdikoval car Mikuláš II., který zůstal prakticky bez jakýchkoliv mocenských prostředků. Únorovou revolucí začala zcela nová etapa v historii Ruské říše. Boj o moc se okamžitě přenesl do armády. Vojáci získali rozkazem Petrohradského sovětu č. 1 ze 14. března rozsáhlá občanská práva. Všechny vojenské jednotky si volily svoje vojenské výbory, které je kontrolovaly. Příslušníci armády volili také svoje zástupce do Petrohradského sovětu. Klíčové ustanovení říkalo, že rozkazy vydávané vojenskou komisí Dumy a prozatímní vládou jsou závazné pouze tehdy, jestliže je schválil sovět. Výzbroj jednotek se dostala pod kontrolu rotních a praporních vojenských výborů, vojenské pozdravy byly zrušeny. Důstojníci ztratili své dosavadní výsadní postavení a vzhledem k tomu, že byli považováni za „statkáře v uniformách“, se ve vojsku zostřoval sociální boj. Prozatímní vláda se sice rozkazem č. 2 a vysláním vlastních komisařů k jednotkám pokusila zvrátit situaci a zastavit rozklad, avšak již marně. Vojáci se odmítali podřídit autoritě velitelů. Zvláště vypjatá situace nastala na frontě, kde se bratřili s nepřítelem a množily se dezerce.8 Petrohradský sovět byl v prvních obdobích ovládán menševiky a esery. Bolševici ještě náleželi k malé extremistické skupině, která sama byla překvapena vývojem událostí. Jejich vůdce Vladimír Iljič Lenin pobýval ve Švýcarsku, avšak s německou pomocí se 16. dubna dostal do Petrohradu. Lev Davidovič Trockij přijel ze Spojených států až o měsíc později. Únorová revoluce otevřela žaláře a umožnila návrat vyhnancům ze Sibiře. Koncem března dorazili do Petrohradu z exilu Josif Vissarionovič Stalin, Lev Borisovič Kameněv a již 23. března bolševici při ústředním výboru ustavili malou tříčlennou prozatímní „vojenskou komisi“.9 Jejím úkolem byla zatím především propaganda a budování pozic strany v armádě. V Moskvě městský výbor bolševické strany vytvořil své vlastní „vojenské byro“, které sdružovalo asi 200 členů strany a sympatizantů mezi vojáky. Nejsilnější pozice postupně získali v severní XII. armádě, která byla později považována za „první linii obrany proletářské revoluce“, obzvláště mezi sibiřskými a lotyšskými pluky, které se později staly základem řádné sovětské armády. Koncem června byla bolševická strana již schopna zorganizovat v Petrohradě konferenci svých členů a organizací a vytvořit „Všeruské byro vojenských organizací“, jehož členy se stali prominentní bolševici: Nikolaj Iljič Podvojskij, Nikolaj Vasiljevič Krylenko, Michail Sergejevič Kedrov, Andrej Sergejevič Bubnov, Vladimír Alexandrovič Antonov-Ovsejenko aj. V létě měla podle vlastních údajů 48 organizací u útvarů na frontě a 17 organizací týlových, jejichž členy prý bylo 26 000 vojáků a důstojníků a do říjnové revoluce se jejich počet měl zvýšit až na 50 000.10 Stará ruská armáda měla v říjnu 1917 asi 8–10 milionů vojáků, z nichž se na frontě nacházelo asi 1,59 milionu mužů.11 Z hlediska bolševické strany byl důleO 15 O
žitý poměr sil v rozhodujícím centru – Petrohradě – a vhodná taktika rozkládající vojsko. Našli ji ve zdůrazňování „demokratizace“ armády, která zajišťovala, že většina jednotek nebude možné využít k potlačení bolševiků. V politické sféře byla bolševická strana slabá, neboť když se 16. června sešel 1. Všeruský sjezd sovětů, drtivá většina delegátů náležela k menševikům či eserům a zatím podporovala Prozatímní vládu. Prozatímní vláda v době, kdy rolníci na venkově již zabírali statkářskou a šlechtickou půdu, dlouze jednala o pozemkové reformě, čímž jen oslabovala svoji autoritu a zbývající pozice v armádě, složené především z rolníků. Cítila se být také vázána závazky vůči Dohodě, a proto bez ohledu na stav armády a obrovskou nechuť dále bojovat připravila ofenzivu na východní frontě, jež měla odlehčit spojencům na západní frontě. Ruská ofenziva začala 1. července po dvoudenní dělostřelecké přípravě a skončila naprostou katastrofou. Postup československé brigády u Zborova o několik kilometrů dopředu byl zcela ojedinělou událostí. Prozatímní vláda v pokusu o ofenzivu obětovala i poslední disciplinované jednotky, které ještě bránily rozkladu. Vojáci odmítali jít do útoku, celé jednotky dezertovaly. Německá armáda naopak v již v polovině měsíce přešla do protiofenzivy a obsadila část Pobaltí, včetně Rigy.12 Již samotná příprava ofenzivy vyvolala u řady jednotek stav blízký vzpouře. Rusko bylo na pokraji další revoluce. Lenin a ústřední výbor však v této době evidentně ztratili kontrolu nad částí bolševické strany, neboť její vojenská organizace připravovala povstání proti Prozatímní vládě. To bylo špatně připravené a zcela improvizované, a když 16. července vypuklo, jednotky loajální Prozatímní vládě během několika dnů obnovily pořádek. Bolševická strana byla zatlačena do ilegality. Dosavadní ministr války v Prozatímní vládě Alexandr Fjodorovič Kerenskij zformoval novou vládu, v níž do čela armády postavil generála Lavra Georgijeviče Kornilova, který měl v pravicových kruzích pověst zachránce národa. Mezi oběma muži však vzápětí vypukly sváry, a když se Kerenskij odhodlal k sesazení Kornilova, dal Kornilov 7. září 3. jízdnímu sboru generála Krymova rozkaz, aby obsadil Petrohrad. Jeho vojska však zastavili železničáři, kteří přerušili železniční spojení, a v polovině září 1917 bylo po vzpouře. Krymov spáchal sebevraždu, Kornilov byl uvězněn. Kornilovova vzpoura znamenala drtivou politickou porážku Prozatímní vlády, na kterou bral ohled již jen málokdo. Nastalo faktické bezvládí, kdy moc „ležela na ulici“ a záleželo jen na tom, kdo se jí chopí. Mezi řadovými vojáky vzrostla nedůvěra vůči Prozatímní vládě a důstojnickému sboru a úměrně tomu rostl vliv bolševiků. Radikalizovalo se také civilní obyvatelstvo ve městech. Z toho těžili bolševici, kteří na svém VI. sjezdu v polovině srpna přijali do strany tzv. mezirajonce (asi 4 000 členů), což byla frakce stojící mezi bolševiky a menševiky a usilující o smíření a sjednocení různých politických proudů a frakčních skupin sociální demokracie v čele s Trockým. Ten byl zvolen, vzhledem k tomu, že byl ve O 16 O
vězení, in absentia, do 21členného ÚV bolševické strany. Důležitější v tuto chvíli však bylo, že mezirajonci měli dobré kontakty s petrohradskou posádkou a že se k nim hlásila řada vynikajících osobností, organizátorů, teoretiků a řečníků (Trockij, Anatolij Vasiljevič Lunačarskij, Antonov-Ovsejenko, Moisej Solomonovič Urickij, Adolf Abramovič Ioffe), kteří hráli v průběhu občanské války a i později důležitou roli. Kornilovova vzpoura umožnila bolševické straně, aby posílila svoje politické a mocenské pozice v sovětech a také své Rudé gardy, které vytvářela od únorové revoluce. Koncem dubna měla po celé zemi v různých polovojenských uskupeních k dispozici asi 11 000 mužů. Většinou neměli vojenský výcvik ani zkušenosti z vedení války, podléhali však přímo bolševické straně, nikoliv místním sovětům. V srpnu bylo již nutné vytvořit v Petrohradě centralizované velení a podobné vzniklo v Moskvě.13 V Lugansku vytvářel Rudou gardu Kliment Jefremovič Vorošilov, v běloruském Minsku Michail Vasiljevič Frunze a další vznikaly v průmyslových centrech. Otázka převzetí moci se však rozhodovala v Petrohradě. Zde měla bolševická strana v předvečer převzetí moci na 20 000 příslušníků Rudých gard a počítala také s podporou 60 000 námořníků Baltické flotily a 150 000 vojáků petrohradské posádky, kteří „šli za bolševiky“, i když situace nebyla tak jasná, jak ji poté líčila sovětská historiografie.14 Vojáky klíčové petropavlovské pevnosti musel přesvědčit až brilantní řečník Trockij. Podstatnou roli při získání moci (což prosadil proti vnitrostranické opozici Lenin, ale v praxi uskutečnil především Trockij) sehrál Petrohradský vojenský revoluční výbor v čele s levým eserem P. J. Lazimirem a posléze profesionálním revolucionářem Podvojským. Jeho vytvoření schválil petrohradský sovět pod záminkou organizování obrany města proti německému vpádu 25. října. Rozhodující součástí výboru se však stalo vojensko-revoluční centrum, které vytvořil ÚV bolševické strany 29. října a jež vstoupilo do výboru.15 Vlastní převzetí moci 7. listopadu 1917 pak bylo již relativně jednoduchou operací, která se podobala spíše vojenskému převratu, neboť Kerenského vláda měla k dispozici jen několik malých a nespolehlivých jednotek.
Od říjnové revoluce ke vzniku nové armády Několik hodin předtím, než se bolševici chopili moci, zahájil jednání II. Všeruský sjezd sovětů. Bolševici v něm měli většinu 390 delegátů ze 649, a proto dostali 14 míst v 21členném předsednictvu, nicméně situace se mohla změnit.16 Lenin proto pospíchal s dobytím Zimního paláce, sídla prozatímní vlády, a převzetím moci, aby postavil sjezd před hotovou věc. Většina menševických delegátů a eseři, s výjimkou levých, převrat odsoudila a na protest opustila sjezdový paO 17 O
lác. Později je následovali další. Svým způsobem tak otevřeli cestu k bolševické diktatuře, neboť jí bez odporu přenechali monopol na moc a vládu. V sále zůstali pouze delegáti bolševiků a levých eserů, kteří schválili deklaraci o sesazení Prozatímní vlády a převzetí moci sjezdem sovětů s tím, že na místní úrovni měly moc převzít příslušné sověty. Následujícího dne sjezd schválil bolševickou vládu v čele s Leninem, v níž se Trockij stal lidovým komisařem zahraničních věcí. Vojenské záležitosti připadly tříčlennému „Výboru pro vojenské a námořní záležitosti při Radě lidových komisarů“, který tvořil profesionální revolucionář Antonov-Ovsejenko, praporčík Krylenko, člen bolševické strany od roku 1904, a námořník Pavel Jefimovič Dybenko, člen strany od roku 1912, který měl od května 1917 jako předseda sovětu Baltického loďstva (Centrobaltu) značný vliv. Všichni byli také členy Petrohradského vojenského revolučního výboru. Stalin, který v předcházejících událostech nehrál důležitější roli, se v Leninově vládě stal komisařem pro národnostní otázky. Prvními dekrety, které Lenin podepsal, byly dekrety O míru a O půdě. Téhož dne 8. 11. pak sjezd sovětů zrušil trest smrti. Před svým rozchodem následujícího dne zvolil 101členný Všeruský ústřední výkonný výbor (ruskou zkratkou VCIK), který v době mezi zasedáními sjezdů sovětů plnil legislativní funkce.17 Dekret o půdě znárodňoval veškerou půdu, neboť se stala „všelidovým vlastnictvím“. Každý občan měl pod podmínkou, že nebude využívat námezdní práci, právo užívat půdu. Ruští rolníci na jeho základě dostali přiděleno asi 150 milionů desjatin půdy a byli zproštěni dřívějších dluhů. Dekretem o míru navrhla bolševická vláda, která nedisponovala téměř žádnými mocenskými nástroji a ani nekontrolovala zemi, všem válečným stranám okamžité zahájení rozhovorů o míru „bez anexí a kontribucí“. Vzhledem k tomu, že státy Dohody výzvu ostře odmítly, podnikla bolševická vláda vlastní kroky. Zahájila separátní rozhovory s Ústředními mocnostmi. Jejich první fáze začala 3. 12. a 15. 12. bylo uzavřeno příměří. O týden později začaly v Brestu Litevském rozhovory o mírové smlouvě.18 Stávající výbor pro vojenské a námořní záležitosti byl již den po vzniku rozšířen o další členy. V polovině prosince (18. 12.) ukončil svoji činnost Petrohradský vojenský revoluční výbor a předal svoje pravomoci radě lidových komisařů, která byla při této příležitosti zreorganizována přibráním 7 levých eserů do vlády. V této souvislosti byla Rada pro vojenské záležitosti přeměněna na Lidový komisariát vojenství, do jehož čela byl postaven starý bolševik a organizátor Rudých gard Podvojskij. Z nejdůležitějších členů kolegia komisariátu pouze jediný, P. J. Lazimir, náležel k levým eserům. Ostatní k osvědčeným členům bolševické strany.19 Nový orgán měl především provést „očistu“ starého ministerstva války od „kontrarevolučních živlů“, jeho reorganizaci a provést demobilizaci armády, kterou stále ještě považovali za potenciálně nebezpečnou.20 Vojáci ostatně chápali dekrety sovětské vlády jako první krok ke všeobecné demobilizaci, která O 18 O
