ODBOJ
A REVOLUCE
1938-1945
Díl I
PŘEROVSKO ve vzpomínkách přímých účastníků odboje sestavil - Karel Rosmus
( naskenoval a upravil pro soukromý archiv Jiří Rosmus)
Příloha měsíčníku KULTURA PŘEROVA 1966
Upozornění Uvedení tohoto materiálu na mé www stránky jsem chtěl vzpomenout na práci Mého otce Karla Rosmuse. Chtěl bych touto cestou upozornit případné čtenáře následující knihy, že zpracovaný text včetně fotodokumentace (tato byla srovnána a popsaná za pomocí kamarádů , některé foto jsem znovu vložil z mého archivu jiné jsou použity z natištěných kapitol ) jsem zpracoval pomocí skeneru jako nevidomý pro vlastní potřebu , další nevidomé a ty kdo se zajímají se o tuto oblast. Proto prosím omluvte případné překlepy a rozdělovací znaménka v řádku, záměnu písmen jako z na s a chyb u některých jmen , chybějící písmena na začátku orig. řádku, originál byl v jiném formátu než je současný proto také případné odvolávky na číslo stránky , neodpovídá skutečnosti , byly nově přečíslovány.. Kontrolu neskenovaného textu provádím pouze pomocí hlasového výstupu v počítači . Dále upozorňuji že nemám souhlas autora (ů) o zpracování do této podoby. Jiří Rosmus V textu je často uvedeno –rk - znamená to Rosmus Karel
Československý výbor pro zpracování dějin národně osvobozeneckého boje, dějin nacistické okupace, ve své dlouhodobé práci čerpá ze dvou základních zdrojů. Z uchovaného dokumentárního materiálu a z osobních vzpomínek přímých účastníků a pamětníků událostí v letech 1938 — 1945. Pro celkové souhrnné zpracování dějin má mimořádný význam regionální zpracování s předchozí přípravou přehledů dokumentárního materiálu a regionálního sběru osobních vzpomínek přímých účastníků a pamětníků. Přerovský reogion Dějiny nacistické okupace a odboje na Přerovsku nebyly doposud souhrnně zpracovány a byla uveřejněna jen řada dílčích práci, článků v novinách a časopisech a teprve v minulém, jubilejním roce 20. výročí osvobození ČSSR byl vydán okresním výborem KSČ Sborník, ve kterém poprvé bylo ve stručném podání zhodnoceno období let 1938 — 1945 na Přerovsku. V příloze Kultury Přerova budou postupně zveřejněny osobní vzpomínky přerovských občanů, přímých účastníků národně osvobozeneckého boje, které jsem shromáždil od roku 1945 a v posledních dvou letech pak za vydatné a obětavé pomoci MUDr. Vlasty Skalákové. Uveřejněním osobních vzpomínek budou mít všichni ti, kteří pracují na úseku regionální historie, ale i pracovníci Čsl. výboru pro zpracování dějin národně osvobozeneckého boje, k dispozici jeden z podkladových materiálů, týkajících se Přerovska. Ve vzpomínkách bude pravděpodobně řada nepřesností a snad někdy i omylů. Tyto nepřesnosti budou pak při konečném zpracovávání historie uvedeny do souladu s historickou pravdou. Očekáváme, že uveřejnění osobních vzpomínek, vyvolá řadu připomínek, doplňků a že také další přímí účastníci a pamětníci události z let 1938 — 1945 předají své osobní vzpomínky. Karel R o s m u s
Parašutisté na Přerovsku V osobních vzpomínkách (výňatky) Františky Ticháčkové - Hovůrkové, Marie Němcové, Marie Kubičové, Magdaleny Riedlové, Marie Skopalové a Františka Lančíka.
Františka Ticháčková – Hovorková vzpomíná na svého syna, velitele prvé parašutistické skupiny, vyslaného ze Sovětského svazu na území ČSR v roce 1941. Karel Hovůrka narodil se 13. září 1914 v Přerově, povoláním byl strojní zámečník a byl až do odchodu za hranice zaměstnán v městské vodárně v Přerově jako instalatér. Bydlel u svých rodičů v ulici Ke kapličce čís. 5 (dnešní ulice Bří Hovůrkových). Dne 29. června 1939, říká matka Karla Hovůrky, se mnou rozloučil a odešel do Polska. Jakým způsobem se dostal přes hranice, to nevím. Pobyl nějaký čas ve sběrném táboře u Krakova a pak spolu s pozdějším generálem Svobodou přešel do SSSR. O své činnosti za hranicemi a v SSSR se mnou po návratu jako výsadkář nehovořil. Jen z úryvkových rozhovorů jsem se dověděla, že prodělal školu parašutistů, někde na Krymu v SSSR. Z toho mála, co mně o sobě řekl, vím, že seskočil jako velitel, pravděpodobně vůbec první parašutistické skupiny dne 31. července 1941 v oblasti Kroměřížska. Skupina, jejímž byl velitelem, byla pětičlenná a vím,_ že jeden z nich se jmenoval Vodička, byl z Břuchovan, další pak Ferdinand Číhánek ze Střílek, Stána z Ostravy a Pepík z Brna. Úplná jména posledních dvou jsem si nezapamatovala. Karel Hovůrka, můj syn, se při seskoku z letadla poranil na noze a léčil se u Marie Zaoralové v Nezamyslicích. Měl se dne 9. srpna 1941 hlásit v Kroměříži u odbojové skupiny, na niž byla napojena také manželka generála Ludvíka Svobody. Po osvobození mne navštívila stařenka Zaoralová z Nezamyslic a vypravovala mně o přechovávání syna a jeho poranění. Vzhledem k poranění hlásil se v Kroměříži později než bylo stanoveno a nenavázal řádný kontakt s odbojovou skupinou, a proto šel z Kroměříže i s nezahojenou nohou do Přerova. Do Přerova přišel 27. srpna 1941. Toho dne dostavil se ke mně neznámý muž, který se hlásil tajným heslem „Živý vlas", kteréžto heslo jsem měla se synem Karlem smluveno pro vzkazy a informace. Návštěvník mně sdělil, že v krátké době syn Karel ke mně přijde. Po příchodu do Přerova navázal okamžité spojení s akademickým sochařem Františkem Mádlem, u něhož pravděpodobně v jeho ateliéru v zahradě také bydlel. U sochaře Fr. Mádleho byl do 9. září 1941 a ke mně přišel 11. září, a to s dosud otevřenou ranou, na kterou mu nosila masti a obvazy Anča Řezníčková a Růžena Hanzlíková. Syn Karel mi při příchodu předal větší množství cizích peněz, nevím přesně, o jaké se jednalo — ale více než polovinu mně pak proměnil, ředitel banky Boh. Zedníček na protektorátní měnu. Zbytek peněz jsem uschovala za trám ve světnici, ale po návratu z vězení jsem je tam již nenašla. Karel Hovůrka o své ilegální práci se mnou mnoho nehovořil. Dodatečně jsem se po osvobození dověděla od Emilie Skopalové, že mu v bytě Anči Řezníčkové psala letáky a zprávy podle tajného kodexu pro tajnou vysílačku do SSSR. Mou
úlohou bylo starat se o jeho zaopatření. Ve dne pobýval doma a zprávy od svých spolupracovníků - parašutistů - dostával prostřednictvím svých nevlastních sourozenců Ticháčkových - Hovůrkových, dvojčat Oldřicha a Boženy, v tu dobu třináctiletých. Pro tento úkol si je Karel připravil a vycvičil tak, aby nepadli v podezření a eventuálně něco neprozradili. Obě děti se osvědčily dokonale, nikdy se neprořekly a ani při výslechu gestapa nic neprozradily. Také po zatčení nás všech ve vězení na Garňáku v Olomouci přenášely zprávy z jedné cely do druhé, poněvadž se mohly volně pohybovat po chodbách. Karel Hovůrka vycházíval ven až večer a v noci. Dne 1.října 1941 jsem odešla koupit mu aktovku, poněvadž měl již odejít na Valašsko k příbuzným manželů Dřevojánkových z Přerova, aby dále pracoval ve spojení s přerovskou odbojovou skupinou. Na cestě do města jsem se zastavila ve škole v klášterní budově na Šířavě, kde jsem odevzdala dceři klíč od domu a při východu ze školní budovy vystoupil proti mně z auta gestapák Hartl s pistolí namířenou na mne a přinutil mne, abych si sedla do auta. V autě seděl Leubner a Karman. Byla jsem zatčena. Odvezli mne do přerovské věznice a odtud pak spolu s dalšími do Olomouce. Teprve ve vězení v Olomouci jsem se dověděla, že syn Karel téhož dne 1. října 1941 se zastřelil ranou do úst. Při zatýkání v bytě v ulici Ke kapličce Karel Hovůrka jednoho z gestapáků postřelil. Druhý můj syn Jan Hovůrka, který úzce spolupracoval se svým bratrem Karlem, narodil se 26. dubna 1916 a byl zaměstnán v zásobárně ČSD jako bednářský dělník. ; Také o jeho činnosti toho mnoho nevím, jen vím, že roznášel letáky, které připravoval syn Karel spolu s jinými a pravděpodobně mu též za pomoci pracovníků zásobárny ČSD dodal i některé součástky pro tajnou vysílačku. Při prozrazení celé skupiny byli jsme dne 1. října 1941 zatčeni všichni a odvezeni na Garňák do Olomouce. Ve vězení na Garňáku (byv. věznice divizního soudu ) v Olomouci jsme se domluvili s dalšími zatčenými z Přerova, jako akademickým sochařem Fr. Mádle, ing. Polachem, A. Michálkem, Fr. Drbalem, Procházkou a dalšími. Na Garňáku v Olomouci jsme všichni zatčení z Přerova prožili velmi těžké výslechy a nelidské mlácení. Z Olomouce jsme byli odvezeni i.milému soudu do Brna na byv. právnickou fakultu. Dne 25. října 1941 byl stanný soud, při němž byli všichni mužové z naší skupiny odsouzeni k trestu zastřelením a rozsudek byl téhož dne 25. října 1941 vykonán. My, ženy, byly předány stanným soudem zpět gestapu z poznámkou RU (Ruckkehrmnscht — návrat nežádoucí). Z Brna jsem byla spolu s Ančou Řezníčkovou, Marií Polachovou a Růženou Hanzlíkovou odtransportována do koncentračního tábora Ravensbrůckenu. V koncentračním táboru jsme vykonávali různé těžké a čas od času byly z našeho středu vybírány spoluvězeňkyně k zplynování, starší a nemocné. Byly to pro nás hrůzné okamžiky, kdy zoufalé davy žen byly házeny do aut a z těchto pak hnány do t. zv. umýváren, kde bylo provedeno >vání a odtud pak transport do krematoria. Vzpomínám si na jeden takový , případ. Jedna ze spoluvězeňkyň, nosící nožní protézu, měla ji sundanou ,prosila nacistickou dozorkyni o její podání, že bez ní nemůže jít, načež byla chycena za zdravou nohu a tažena po zemi se slovy: „V plynu žádnou protézu nebudeš potřebovat." Byla jsem také vybrána do plynu a podařilo se mně třikrát lstí z transportu utéci, a to jednou za pomoci vězeňského dozorce původem z Karlových Var, mluvícího dobře česky, v němž se při těch nepředstavitelných zvěrstvech ozvala přece, byť i jen částečně, lidskost. Současně se mnou se zachránila od zplynování s. Froňková z Prahy. Bohužel,touto strašnou smrtí zahynula i bývalá náčelnice
přerovského Sokola Anča Řezníčková z Přerova, která vytrvalou sabotáží přidělovaných prací na sebe upozornila a tak byla odeslána do Osvětimi a tam umučena.
* Marie Němcová vzpomíná na svého syna mjr. Bohuslava Němce, velitele 2. parašutistické skupiny, vysazené na území ČSR v roce 1941. Marie Němcová (v r. 1945) vypráví: Když můj syn, nadporučík pěchoty Bohuslav Němec, in memoriam major, přišel po svém přistání na okupovaném území do Přerova, nepřišel ihned do bytu svých rodičů, ale šel ke své tetě Žofii Zlámalové, tehdy obchodnici v Přerově, Tusarova ulice čís. 7 (dnešní nárožní dům na náměstí Fr. Raše). Když vkročil do obchodu, nebyl poznán ani svou sestřenicí Libuší Zlámalovou. Libuše Zlámalová ukryla mého syna v bytě, do kterého byl přístup z obchodu a tam byl můj syn ukryt až do večera. Během dne mne Libuše Zlámalová uvědomila a pak s pomocí mého manžela přešel můj syn do našeho bytu v Přerově, Štefánikova ulice 2 (dnešní Dukelská). O tom, jaký měl úkol ve vlasti, nám nic neřekl a úzkostlivě se také vyhýbal odpovědi na naše otázky, jak se dostal zpět do vlasti. Když jsme mu, můj manžel nebo já, řekli naše obavy, že bude chycen, řekl, že se chytit nedá a že se raději zastřelí. Měl adresy občanů, se kterými mu bylo doporučeno spolupracovat, ale protože ho nikdo z těchto lidí, na něž měl adresy, neznal, musel se spojit cestou jiných, na které se mohl spolehnout. Spojil se tedy se svým bývalým učitelem z měšťanské školy, ředitelem Františkem Drbalem a ředitelem Středomoravských elektráren ing. Polachem, se kterým jej spojil ředitel Fr. Drbal. Můj manžel, otec Bohuslava Němce, šel osobně za ředitelem Fr. Drbalem a dovedl ho do našeho bytu, kde s ním Bohuslav navázal spojení. Prvé jednáni Fr. Drbala se synem trvalo velmi dlouho a o čem mluvili, to nevím já a nevěděl to ani můj manžel. Po prvé schůzce s Fr. Drbalem šel můj syn spát, protože byl velmi unaven a spal i po celý den a říkal, že je nemocen a že ho bolí žaludek. Následujícího dne ředitel Fr. Drbal sjednal spojení s ing. Polachem a v příští noci se odebral B. Němec do bytu rodiny ředitele Polácha kde také přespal. Pak napojila M. Polachová syna na J. Skopala z Brodku u Přerova. Ten okamžitě odvezl osobním vozem B. Němce do turistické chaty na Tesáku k rodině nájemce chaty Kubice. Můj syn neměl tehdy radiostanici u sebe,ale jinak později o tom hovořil J. Skopal, řekl mu, že radiostanice je v dobrých rukou, to bylo asi v době, kdy radiostanice byla ukryta u dalšího člena parašutistické skupiny Fr. Braunera. Z Tesáku nám syn psal a manželovi sděloval, že cvičebnice“, mínil tím radiostanici, je v dobrých rukou. Pravděpodobně to bylo v období, kdy stanice byla ukryta u rodiny Ludvíka Svobody v Kroměříži. Později nám psal syn, ale to již z Moravské Ostravy a v dopise zval manžela, aby za ním přijel. Můj muž do Ostravy jel avšak se synem se nesešel a mluvil s majitelem trafiky v Moravské Ostravě F. Drahným. Drahný řekl mému manžele syn bude v Moravské Ostravě pracovat, protože ho tam nikdo nezná a že Rys, další člen parašutistické skupiny mého syna, protože je v Moravské Ostravě známý, bude se zdržovat jinde.
Když můj syn byl ubytován na Tesáku, jezdili za ním z Přerova Ol. Pour a B. Zedníček. O. Pour jednou přivezl od mého syna sdělení, ve kterém k pochybnostem mého manžela sděluje, že z Přerova o jeho skupině ví jen 8 lidí ( mínil tím kromě nás dvou dále ředitele Fr. Drbala, manžele Poláchovy, J. Skopala, O. Poura, B. Zedníčka a Žofii a Libuši Zlámalovy). V tomto dopise nás syn žádal abychom v případě výslechu nebo zatčení řekli, že jsme svého syna od kdy odjel za hranice v červnu 1939, neviděli a že jsme o něm nic také neslyšeli.. Asi 14 dnů po přistání skupiny mého syna přistála jiná skupina ze SSSR. Ve byl Hovůrka z Přerova. (M. Němcová se v tomto údaji mýlí skupina přisála před výsadkem B. Němce již koncem července 1941.) ímánek y skupina navázat spojení s místními odbojovými skupinami v Přerově Fr. Drbal a Ing. Polach se také s touto skupinou spojili. Pro Přerov to nebylo žádné tajemství, v Přerově ímánek y skupina a celé město s: o tom veřejně vypravovalo, vím však určitě, že ani Fr. Drbal ani ing. Polach nikomu nic neřekli o ímánek y skupině. Marie Polachová mi řekla, že jednoho dne se k nim dostavil neznámý muž a požádal Ing. Polacha, aby ho spojil s K. Hovůrkou. M. Dřevoiánková pokladní ze Středomoravských elektráren, se od Ing. Polacha dozvěděla, že můj syn přijel a slíbila, že jej ubytuje. Místo mého syna se však ubytoval prostřednictvím M. Dřevojánkové další parašutista, ímánek ze Střílek, který byl členem ímánek y skupiny. ímánek y skupina se také prostřednictvím mým a mého manžela snažila napojit na skupinu našeho syna. Spojení jsme nezprostředkovali. Skupina našeho syna přivezla radiostanici, pomocí níž byla ve spojení Sovětským svazem. V tu dobu přišel k nám několikráte jeden z parašutistické skupiny ímánek y a jak jsem později zjistila. Byl to ímánek, který se domáhal spojení se synem a jeho skupinou a dále žádal, abych jej spojila s členy bývalé sociálně demokratické strany v Přerově a s funkcionáři přerovského Sokola. Po posledním odchodu, dobře si to pamatuji, byl to den narozenin našeho syna – 2. listopadu 1941 — isme byli já i můj manžel zatčeni. Ještě před naším zatčením přijel jednou do Přerova také parašutista Fr. Braunera a hledal syna. Fr. Drbal ubytoval parašutistu Fr. Braunera u rodiny Riedlových v Jateční ulici. Brzy po ubytování Fr. Braunera, ještě než jsme byli zatčeni i s manželem, byli zatčeni manželé Riedlovi se synem a nájemníkem prof. Ing. Drabem.. Byla jsem vyslýchána v Olomouci a. výslechy prováděl gestapák Bartl. Pro podezření ze styku s mým synem byl také zatčen Hanzlík, vedoucí prodejny Budoucnost v Přerově, náměstí Svobody. Hanzlík mi po svém návratu z koncentračního tábora řekl. Že když ho gestapo po jeho zatčení vezlo autobusem k vyšetřování, parašutista Fr. Brauner prý v autobusu seděl proti ‚němu a řekl, že byl donucen se přiznat. Fr. Brauner byl prý zatčen v Přerově v hotelu Moravia ve Škodově ulici. Při jednom z vyšetřování mi také gestapák Bartl řekl, že můj syn ještě zatčen není, ale že bude brzy chycen a ukazoval mně celou sérii fotografií, zda z nich některé znám. Zapírala jsem, byli to lidé z Přerova, které jsem znala, ale s kterými jsem nebyla ve spojení. Pak mi také ukázal fotografii parašutisty Číhánka ze Střílek. Poznal mé překvapení a řekl mi: „Ten se dal k nám“. Marie Němcová, matka parašutisty B. Němce, byla po věznění v Olomouci a po ošetření ve vězeňské nemocnici odvezena do Brna a odtud počátkem roku 1942 do Prahy na Pankrác a odtud do koncentračního tábora Ravensbrúckenu, odkud se vrátila po osvobození tábora Sovětskou armádou s podlomeným zdravím. *
Marie Kubičová, manželka nacisty popraveného nájemce chaty na Tesáku Františka Kubice, vzpomíná: (v roce 1965) Dne 1. října 1941 přesně v ten den, kdy byli od nás MUDr. Františkem Šťastným, okresním lékařem z Přerova a Rudolfem Smutkem z Přerova, odvezeni 2 angličtí letci T. G. Ross a Kemeth Vyn Wrisht, uprchlí z internačního tábora, kteří byli delší dobu přechováváni v chatě na Tesáku a Vičanově, přivezl k nám Rudolf Smutek a Boh. Zedníček z Přerova parašutistu Bohuslava Němce. Na snímku jsou zleva: popravený nájemce chaty Fr. Kubič, dále oba angličtí letci a vpravo Rudolf Smutek, popravený v Mauthausenu. Bohuslav Němec byl přechováván na Tesáku a Vičanově asi po dobu jednoho měsíce a s ním udržovali styk ilegální pracovníci z Přerova R. Smutek, J. Skopal, MUDr. Fr. Šťastný a další. Jeho další pobyt na Tesáku byl ohrožen ubytováním nacistické Schutzpolicie na Tesáku. Při vyjednáváni o ubytování nacistů na Tesáku spatřil B. Němec z okna chaty u silnice, že ve skupině nacistů je osoba, s kterou dříve již přišel do styku a která jej pravděpodobně zná. (Konfident Brázda z Přerova - Předmostí). B. Němec byl dán do pokojů, které používala rodina F. Kubice a návštěvě bytu bylo zabráněno s poukazem na nemoc manželky. Před trvalým ubytováním Schutzpolicie byl B. Němec přerovskou skupinou odvezen z Tesáku. Dne 26. listopadu 1941 přijelo na Tesák gestapo a hledalo nájemce Františka Kubice. Byla jsem zatčena a odvezena do Moravské Ostravy. Cestou jeden z gestapáků vytáhl fotografii a ptal se mne po osvětlení fotografie kapesní svítilnou, zda znám muže na fotografii. Poznala jsem na fotografii velmi zbídačeného a zešlého B. Němce. K tomu, že jej znám, jsem se nepřiznala. -- Z toho jsem poznala, že manžel i já jsme stíháni kvůli parašutistovi B. Němcovi. Na chodbě ve věznici v Ostravě pohnala i sem i dalšího z ilegálních přerovských pracovníků Oldřicha Poura. Při výsleších jsem vše zapřela a byla jsem propuštěna. Tolik ze vzpomínek M. Kubičové, týkajících se parašutistické skupiny B. Němce. *
Magdaléna Riedlová, vzpomíná (v roce 1965). Manžel i syn byli v odbojovém hnutí napojeni na ilegální skupinu prostřednictvím Františka Drbala a dalších. Prostřednictvím Františka Drbala bylo poskytnuto také v naší rodině ubytování dvěma parašutistům z této skupiny. Kromě toho byli naší rodinou a odbojovou skupinou vybaveni oba šatstvem, prádlem, potravinami, penězi a falešnými průkazy. Přespávali v pokoji společně s prof. Ing. Drábem z přerovské průmyslové školy. Po zatčení skupiny kolem parašutisty Karla Hovůrky byli zatčeni můj manžel a syn a spolu s nimi i náš nájemník, který o přechovávám věděl a s odbojovou skupinou spolupracoval, prof. ing. Dráb. Také já jsem byla zatčena a odvezena do Olomouce a pak odtransportována do Kaunicových kolejí v Brně a odtud 18. listopadu 1941 do Ravensbriickenu. Manžel Josef Riedl st., syn Josef Riedl ml. a profesor in». Dráb byli odtransportováni do vyhlazovacího koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byli 7. května 1942 popraveni. *
František Lančík, příslušník československé vojenské zahraniční jednotky, vzpomíná (v roce 1965). Odbojovou činnost Hermy Lančíkové je nutno posuzovat ve spojitosti s odbojovou činností její sestry Marie Dřevojánkové, tehdejší pokladní Středomoravských elektráren v Přerově. Obě byly pokud se jedná o zpravodajkou činnost, činné prostřednictvím skupiny tajné vysílačky, které se jmenovaly ,.Haná" a ,.Na zdar". Vedoucím odbojové skupiny, která se vytvořila v SMĚ v Přerově podle informací železničního zam. Aug.. Bečáka byl ing. Polach a snad tam také patřil Fr. Drbal a velmi činně se zúčastňoval práce akadem. sochař Fr. Mádle a žel. zam. Karel Smělík. Ing. Polach opatřil tajnou vysílačku která v prvých dnech byla umístěna v ateliéru sochaře Mádleho na Moštěnské ulici (dnešní ul.9 května) vedle kamenosochařství Polášek a Urban Aug. Bečák (švaqr H. Lančíkové a žel. zaměstnanec K. Smělík opatřovali z ČSD důvěrné zprávy a předávali je H. Lančíkové. Večer pak byly se zprávami, které přinesla Marie Dřevojánková, z ateliéru Mádleho vysílány. Také některé důvěrné zprávy převážně vojenského dovážela učitelka Růžena Stoklásková a významné zprávy pak předávala do Prahy na skupinu prof Jankovce. Večerní návštěvy u Mádleho a obezřetnost vedly odbojovou skupinu k přemístění vysílačky do bytu M. Dřevojánkové, která bydlela ve třetím poschodí u Wolfů, v tehdejší Wilsonově třídě (tř. Čs. armády — Dům oděvů). Štěpán Bílek v Bystřici pod Hostýnem, který znal jak H. Lančíkovou tak i M. Dřevojánkovou, poslouchával vysílané zprávy tajnou vysílačkou a podle hlasu rozeznával obě hlasatelky., které se střídaly. Gestapo marně pátralo po vysílačce a hledalo ji jednak na zámku a na Horním a Dolním náměstí. Když H. Lančíková vykonávala funkci hlasatelky, spávala u sestry a teprve ráno se nepozorovaně vracela domů. Tajné zprávy byly šifrovány a kodex měla skupina z Amsterodamu, odkud teprve byly zprávy
odesílány do Francie a Anglie. Podle sdělení Jaroslava Lančíka, který' přišel 6. března 1940 do A de ve Francii (byl nejmladším vojákem), kodex se každý týden měnil. Klíč ke kodexu jsem po příchodu do vlasti a po prohlídce bytu našel připevněný na nohách šatníku. Jaroslav Lančík přenesl do zahraničí informace a i smluvený kodex, takže mezi přerovskou skupinou a zahraničím bylo přímé spojení. Herma Lančíková psávala také za součinnosti své sestry M. Dřevojánkově, K. Smělíka a Růženy Stokláskové letáky, které pak byly rozmnožovány na cyklostylu, který dříve patřil sekretariátu soc. dem. strany v Přerov a byl ukryt u A Ryšavého na půdě v Jezdci u Přerova, kde se také letáky vyhotovovaly. Rozvážení letáků spojkám na okresy Holešov, Bystřice pod Hostýnem, Lipnicko, Kojetínsko a celé oblasti Přerovska obstarávali Jaroslav Lančík, Herma Lančíková a Karel Smělík. Pátrání gestapa po tajné vysílačce nabylo takových rozměrů, že odbojová skupina na čas přestala zprávy vysílat a vysílačku autem SMĚ převezla do Valašského Mezřičí k bratrovi H. Lančíkové, Rudolfu Dvořákovi. Někdo z odbojové skupiny ze SMĚ měl styk s partyzány z Chřibské pahorkatiny, kteří projevili přání získat vysílačku. Bylo proto rozhodnuto, aby Rudolf Dvořák odvezl vysílačku do Zdounek, kde ji partyzáni převezmou a odnesou do Litenčic. V tuto dobu byli na Přerovsku shozeni parašutisté ze Sovětského svazu Boh. Němec, K. Hovůrka a třetí byl nazýván Dlouhý Ferda. Jaké jeho pravé jméno bylo, nepodařilo se z'jistit. Boh. Němec a K. Hovůrka působili na Přerovsku a Ostravsku a Dlouhý Ferda na Kroměřížsku, Vyškovsku a Brněnsku Gestapu se podařilo Dlouhého ferdu chytit. Věděl, co ho očekává a přistoupil na nabídku gestapa dělat mu špicla, vetřít se do odbojových skupin a zrazovat české lidi. Dlouhý Ferda se pravděpodobně vloudil do odbojové skupiny „Olga" působící v Chřibech u Litenčic a Zdounek, dověděl se o příjezdu R. Dvořáka s vysílačkou do Zdounek, avizoval gestapo a to R.Dvořáka chytilo a zatklo. Po zatčení Rudolfa Dvořáka ve Zdounkach nastalo zatýkám odbojové skupiny v Přerově. R. Dvořák neměl možnost žádné výmluvy, vysílačka ho usvědčovala. Gestapo se již postaralo, aby se dopátralo, odkud a kam ji vezl a kdo ho pověřil tímto úkolem. Partyzáni ze skupiny „Olga", kteří ve Zdounkách čekali na vysílačku, byli asi v menšině a netroufali si riskovat boj s přesilou gestapa a nepozorovaně se stáhli do lesů. R. Dvořák byl vězněn v Brně a poslán do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byl popraven. Většina členů odbojové skupiny v Přerově, zapojených na SME, byla zatčena a zahynula v koncentračních táborech anebo byla popravena. Pouze M. Dřevojánkové a jejímu manželu Josefu Dřevojánkovi se podařilo na čas uprchnout do Beskyd. O útěku manželů Dřevojánkových vyprávěl Augustin Bečák toto:. Marie Dřevojánková odešla dopoledne ze SME, do banky vyzvednout peníze na výplatu. Když se vracela do závodu s penězi, čekal ji na Stojanově nábřeží (nynější nábřeží Protifašistických bojovníků) u mostu přes řeku Bečvu zaměstnanec SME a sdělil jí, že v kanceláři na ni čeká gestapo, aby ji zatklo. M. Dřevoánková ihned se rozhodla pro útěk a peníze z banky předala informátorovi s prosbou, aby je odevzdal v závodě. Ukryla se u známých a požádala je, aby informovali manžela, který přijede ze zaměstnání z Kojetína, co se stalo. A. Bečák upozornil M. Dřevojánkovou, že sochař Mádle byl již v 10 hodin gestapem zatčen a doporučoval jí útěk, poněvadž celou odbojovou skupinu zatýkal. M. Dřevojánková se ukrývala po několik dnů v Přerově a Újezdci, pak odešla k Plískovým do Týna u Lipníka, kde byla několik týdnů. Josef Dřevojánský po příjezdu z Kojetína, když byl informován, šel ještě do bytu, vzal cennosti a šaty, odnesl je k známým a za pomoci A. Bečáka odjel do Pržna u
Vsetína, kde se pak skrýval v bytě u Kovářů, Ubytování bylo velmi nebezpečné, poněvadž Kovářovi bydleli v sousedství sestry Josefa Dřevojanka a očekávala se u .nich co nejdříve prohlídka gestapa. Proto přešel i se ženou k manželům Šunkovým do Podhradní Lhoty u Rajnochovic, kde se skrývali po dobu 9 měsíců za velké obětavosti a rizika manželů Sinusových. Z dělnického konsumu v Bystřici pod Hostýnem dostávali zdarma potraviny a byli vydržováni. Obětavost, jakou prokázala rodina chudého rolníka Simka se 4 dětmi vůči pronásledovaném, nelze slovy vyjádřit. Pobyt v Podhradní Lhotě stal se však nějakou neopatrností nápadným v sousedství a manželé Dřevojánkovi museli hledat novou skrýš, kterou našli u Kopečků v Lesné Lhotce u Valašského Meziříčí za pomoci tamního učitele. Šimek dále vozíval potraviny ukrývaným z Bystrice pod Hostýnem. Ukryt v Lesné Lhotce byl neopatrností J. Dřevojánka a J. Hrabovského prozrazen. Po útěku M. Drevojánkových byla Irena Lančíková a dcera Evička několikráte yyslýchána u gestapa. Gestapu se jednalo hlavně o zjištění pobytu manželů Drevojánkovych. Ač obě věděly o jejich pobytu u příbuzných, nic neprozradily. H. Lančíková se sestrou dále ovšem za náležitých opatření stýkala. V tu dobu přijela H. Lančíkovou také navštívit jel sestřenice z Vídně a byla o všem informována a radila H. Lančíkové, .aby Evičku poslala s ní do Rakouska, kde ji bezpečně ukryje před fašisty. Již tehdy H. Lančíková sestřenici prohlásila, že úkryt manželů Dřevojánkovych je nedostatečný a že časté návštěvy J. Hrabovského mohou úkryt prozradit a řada lidí muže přijít o životy. Přesto však H. Lančíková na návrh sestřenice nepřistoupila. Evička Lančíková snad ani správně nechápala tragické prostředí, v němž se obě nacházely. Synovec Josef Hrabovský se musel po útěku manželů Drevojánkových z jejich bytu vystěhovat do Val. Meziříčí a odtud dojížděl do služby na ČSD v Přerově. Obstarával častější styk s manželi Dřevojánkovymi, který se jim stal osudným. Jednomu žel. zaměstnanci - zrádci od aktivní kontroly bylo nápadné, že Hrabovský někdy vystupuje v Lesné Lhotce a nejede z Přerova přímo do Val Meziříčí. Proto vystopoval jednou Hrabovského ve Lhotce, jak jde do vesnice od vlaku jednoho domu. Počkal si na něho na zastávce a po jeho návratu od Dřevojánkovych jej sledoval až do Val. Meziříčí. Učinil o tom okamžitě hlášení gestapu, Které pak J. Hrabovského ve službě v Přerově zatklo. Po tvrdých výsleších gestapa v Přerově prozradil pobyt Dřevojánkových. Gestapo ,jelo do Lhotky již najisto, kvapilo a zatklo oba manžele Dřevojánkovy a spoutané je odvedlo na zastávku, je nechalo hlídat českému četníkovi a gestapáci šli zapít lov, jak sami prohlásili, do hostince. M. Dřevojánková prosila četníka, aby jí vyndal ze šatů tyčinku s jedem a umožnil jim tak smrt bez týrání a odvrátil od smrti řadu lidí, kteří se s nimi stýkali. Četník však prosbu odmítl s poukazem, že má rodinu, která by to s ním odnesla, kdyby tak učinil. A tak v dalším období pak bylo 11 osob, se které se s Dřevojánkovymi stýkaly anebo jim poskytovaly úkryt, popraveno. Manželé Dřevojánkovi byli dopraveni na gestapo do Přerova a odtud do Olomouce, kde byli vyšetřováni a týráním donucováni k přiznání. Mezi prvními byla zatčena H. Lančíková s dcerou Evičkou, když se vracely z pohřbu příbuzného, byla zatčena Věra Dvořáková a manželé Šimkovi. O posledních chvílích života H. Lančíkové a E. Lančíkové v přerovském vězení .i o popravě podávají pak svědectví jiní, jako kupř. v Hlasu lidu s. Milfajt aneb. Krpec. V zahraničních vojenských jednotkách československé armády za II. světové války
sloužilo celkem 113 Přerováků, kteří se budˇ v Přerově narodili, nebo měli v Přerově domovskou příslušnost, případně před odchodem do zahraničí v Přerově trvale bydleli. Převážně přecházeli ilegálně hranice v začátku okupace do Polska v domění, že s polskou armádou se pak zúčastní bojů proti německým fašistům za osvobození Československa. Polská vláda neprojevila však zájem o české dobrovolníky (až na několik letců, mezi nimiž byl také legendární letec František, který bojích o Anglii) a nepovolila na území Polska utvoření československých vojenských jednotek. Z Polska byla převážná část čsl. dobrovolníků přepravena po lodích do Francie, a část odešla do Sovětského svazu. Ti, kteří odešli do Francie,, byli zařazeni do cizinecké legie a posláni do výcvikového tábora v Sidi bel Abbes v Alžírsku. Teprve v říjnu 1939, když bylo Československému národnímu výboru v Paříži povoleno utvoření čsl. vojenských jednotek, obdrželi čsl. dobrovolníci, sloužící v cizinecké legii, povolení přestupu do tvořícího se československého zahraničního vojska, které se formovalo v Agde v jižní Francii. Na počet obyvatel města Přerova bylo to značné procento těch, kteří opustili rodinu a přes značné překážky a nebezpečí odešli za hranice, aby bojovali proti nepříteli — nacistickému Německu. Mnoho z těchto odhodlaných bít se zbraní v ruce s nepřítelem se již do osvobozené vlasti nevrátilo a jejich těla tlí v cizích zemích a na dnech oceánů. Ze 113 Přerováků byli v čsl. zahraniční armádě 2 generálové, l důstojník v gen. štábu, 12 aktivních důstojníků, l záložní důstojník (univ. prof. Kabelík),l kapelník (Vilém Tauský) 12 Přerováků padlo v bojích anebo se nevrátilo z bojových letů. 3 parašutisté z Přerováků zahynuli (Bohuslav Němec, K. Hovůrka, L. Jasínek). 81 záložníků (vojínů a důstojníků) se vrátilo do osvobozené vlasti, bylo demobilizováno a vrátilo se do civilních povolání.
* .Marie Skopalová - Prokešová vzpomíná: K nám do Brodku u Přerova do našeho bytu dovedla parašutistu Bohuslava Němce Marie Polachová. Byl u nás ubytován asi tři týdny a před tím byl ubytován u F. Mádleho a Polachů. Pobyt u nás byl klidný a B. Němec se připravoval na své úkoly a udržoval spojení s odbojovými skupinami. V té době byla také vysílačka jeho skupiny odvezena J. Skopalem do Ostravy. Od nás byl Bohuslav Němec odvezen R. Smutkem a B. Zedníčkem na Tesák do turistické chaty k nájemci Fr. Kubičovi. Krátce po odjezdu B. Němce na Tesák navštívil nás druhý parašutista ze skupiny B. Němce F. Brauner. A to zase prostřednictvím M. Polachové a tak bylo navázáno spojení mezi těmito členy jedné skupiny.
* Poznámka k osobním vzpomínkám Prvý parašutistický výsadek ze SSSR na území okupovaného Československa - je významnou událostí v historii národně osvobozeneckého boje, která nebyla doposud v historii v celém rozsahu zpracována a zhodnocena. Uveřejněním osobních vzpomínek a dalšími materiály chceme přispět k tomu, aby v připravované trilologii dějin národně osvobozeneckého boje byla zhodnocena i úloha prvého výsadku ze Sovětského svazu v roce 1941. Doposud se touto tématikou zabývaly jen, a to velmi stručně, tyto práce: Čestmír Amoři — Na pomoc československému lidu. Vydáno ČAV 1960, str. 55 a 58, Čestmír Amort — KSS a náš národní odboj. Vydáno ČAV, str. 71. Ludvík Svoboda — Z Buzuluku do Prahy. Dvě vydání Mladá fronta. Dvě vydání Naše vojsko.
Zejména čtvrté rozšířené vydání z r. 1963 již obšírněji v kapitole „Ze SSSR vysazujeme parašutisty" na str. 20 — 48 pojednává o parašutistických skupinách. Sborník — Z bojů za svobodu 1. NPL 1963, str. 52 v kapitole K problémům českého partyzánského hnutí se Václav Kural stručně zmiňuje o parašutistech. Sborník OV KSČ 1965, Přerov — KSČ v čele národně osvobozeneckého boje str. 83 — 84, stručně hodnotí autoři V. Cekota a F. Řezáč výsadek ze SSSR. ČOL Přerov — Naše jednota za II. světové války — /. Hlaváček str. 7 — 12 Sborník — Odboj a revoluce 1938 — 1945. NV 1965 v nástinu dějin československého odboje, kolektiv připravované trilogie o dějinách československého národně osvobozeneckého boje za II. svět. války se velmi stručně na str. 140 zmiňuje o výsadku ze SSSR. Sborník — Partyzánské hnulí v Československu VHÚ — NV 1961 V poslední uvedené práci VHÚ je na stránce 169 uveřejněno teto: Po 21. červnu 1941 začal aktivní formy našeho národně osvobozeneckého boje , přímo podporovat i Sovětský svaz. Na počátku července 1941 byly v SSSR z československých občanů zformovány dva desanty. Jeden dostal za úkol seskočit v prostoru Slovenska, druhý na Moravu. Skupina vyslaná na Moravu byla vysazena 31. srpna 1941 v blízkosti Waršavy. O přechodu na Moravu se jejím působištěm stalo okolí Olomouce a Přerova. 'Skupina v počtu 9 osob se připravovala na provádění sabotážních akcí. Měla v úmyslu vypustit skladiště oleje v Horní Moštěnici a vyhodit transformovnu v Dluhonicích. Pracovala pod vedením horníka Jana Restela, který měl na starosti vysílací stanici. Dříve než skupina přistoupila k provedení chystaných akcí byla zrazena a bezpečnostním orgánům se podařilo skupinu likvidovat prvých dnech října 1941. Tento výpis uvádím proto, že správně poukazuje na to, že v době působení parašutistických skupin Karla Hovůrky a Bohuslava Němce a v době pobytu dvou anglických letců na Přerovsku působila zde ještě další parašutistická skupina, vedená J. Restelem. V osobních vzpomínkách nikdo z Přerovských neuvádí tuto skupinu anebo jméno velitele této skupiny. Je však pravděpodobné, že tato skupina na Přerovsku pracovala a o spojitosti s Přerovem hovoří to, že Jan Restel byl ve stejný den v Mauthausenu dne 7. května 1942 popraven spolu s řadou Přerovanů i těch, kteří se na přerovské skupiny napojovali. Jméno Jana Restela je uvedeno v protokolu spojenecké vyšetřovací komise vyhlazovacího koncentračního tábora Mauthausen, a to s výpovědí politického vězně Josefa Sedláříka z Rusínova i Brna č. 143. Při zpracování historie působení parašutistů na Přerovsku bude třeba také dát odpověď na činnost skupiny vedené Janem Restelem.
*** Dnešku plně neporozumí, kdo nezná včerejšek. Uveřejněné vzpomínky přímých účastníků odboje a pamětníků událostí v letech 1938 až 1945 v prvním čísle přílohy KULTURY PŘEROVA a v KULTUŘE PŘEROVA uveřejněné k 20. výročí osvobození ČSSR vyvolaly potěšitelný zájem a odezvu. Děkuji všem, kteří zaslali své vzpomínky, připomínky, náměty, dokumentární materiály a podobně. (Vlasta Koušová-Petránková, Praha; M. Medonosová, Praha; Flor. Zapletal, Praha; Jan Toncar, 54 Comersby Rd. Mapperley, Nottingham. Dr. Boh. Jurášek, Brno; K. Bubeníček, Týn nad Bečvou; Fr. Ludík, Přerov; Jan Němec, Olomouc; Frant. Remeš, Slavičín a další). A také těm, kteří osobně sdělili řadu významných údajů, týkajících se
období 1938 — 1945. (Josef Škach, o vkladu v přerovském peněžním ústavě, Úvěrním záloženském spolku na krycí jméno vkladu „Plavecký" pro účely odbojových organizací; M. Dreiseitlová, další neznámé podrobnosti k činnosti Oldřicha Hanzlíka ve spojitosti s parašutistickou skupinou B. Němce a další) přislíbili tyto údaje předložit písemně. Řada čtenářů vzpomínek požaduje uveřejnění údajů také o těch, kteří vzpomínky napsali. Předpokládám, že uveřejnění všech již shromážděných vzpomínek anebo aspoň výňatků z těchto vzpomínek si vyžádá rozsahu 12 čísel přílohy a pak bude také pravděpodobně uveřejněn jmenný rejstřík se stručnými údaji o těch, jejichž vzpomínky byly uveřejněny. Dále bude uveřejněn jmenný seznam se základními údaji a charakteristikou odbojové činnosti všech těch, kteří z Přerova byli popraveni, umučeni a padli v boji. A když budou dnešní publikační možnosti trvat, tak bude zveřejněn seznam všech Přerovanů, kteří dle osvědčení zákona ČSSR č. 255 se aktivně zúčastnili odboje spolu s údaji o jejich činnosti. Dále bude zveřejněn přehledný seznam spisů, časopiseckých a novinářských článků, které se zabývají historií odboje na Přerovsku anebo činností Přerovanů v odboji. Splněním tohoto programu uveřejnění vzpomínek a dalších materiálů by do konce roku 1967 byl takto zveřejněn jeden ze základních materiálů potřebných pro zpracování historie odboje na Přerovsku a pak by mohla a měla 'býti kvalifikovaným kolektivem historiků za účasti odbojových pracovníků zpracována a vydána k 25. výročí osvobození ČSSR nejpozději v roce 1970 historie odboje na Přerovsku. Znovu připomínám čtenářům, že jsem si vědom, že v osobních vzpomínkách může býti řada nepřesností a snad někdy i omylů. Materiály shromážděné v období od roku 1945 do roku 1966 vydávají jen svědectví o tom, „jak to viděli oni". Při konečném zpracování celé historie odboje na Přerovsku bude pak podán pravdivý historický obraz. Karel R o s m u s Na snímku J. Skopala z roku 1941, zleva Boh, Zedníček a Rudolf Smutek u auta, kterým dopravili parašutistu B Němce do chaty na Tesáku.
* Růžena SMUTKOVÁ vzpomíná (v roce 1964). Můj manžel Rudolf Smutek byl zapojen do více odbojových organizací. Vím však o jeho ilegální činnosti málo, neboť se mi nesvěřoval. Byl zapojen do ilegální skupiny, kterou vedl v Přerově František Skopal, v níž pracovali Bohumil Zedniček, ing. J. Polach, Fr. Rendl a další. Fr. Rendl byl z Prahy-Karlína, Karlova ul. č, 30. Manžel se s ním seznámil v práci na poště; oba pracovali u poštovní ambulanční služby. Rada čtyř v Praze, o níž mně není nic bližšího známo, pověřila v květnu 1941 Fr, Rendla úkolem, aby se postaral o dva anglické letce,.; kteří uprchli z internačního tábora v Ratiboři. Fr. Rendl přivezl oba letce k nám, kde byli několik dnů ubytováni a ošetřeni MUDr. Janem
Lacinou a pak odvezeni B. Zedníčkem, J. Skopalem a mým manželem k nájemci turistické chaty na. Tesáku Fr. Kubičovi, kde pobyli — domnívám se — několik měsíců. Podrobnosti o jejich pobytu na Tesáku zná M. Kubičová. Letci se jmenovali K. V. Wright, G. Ross, Na Tesáku byl K. V. Wright ošetřován při těžké otravě nohy a růží MUDr. Janem Lacinou a okresním lékařem MUDr. Fr. Šťastným, který měl jako úřední lékař povoleno užívat auta. Počátkem září 1941 byli oba angličtí letci odvezeni mým manželem do Prahy, ke kožešníkovi židovského původu Chmelařovi ilegálním jménem Chlupáčovi, který bydlel na Můstku v ulici směrem k Staroměstskému náměstí, kde bydleli angličtí letci tak dlouho, dokud nebyli pod falešnými pasy odvezeni. Podle sdělení Marie Kubičové, manželky popraveného Fr. Kubiče, byl můj muž zapojen do akce skupiny parašutisty Boh. Němce, kterého přivezl na Tesák právě v den, kdy byli odtamtud odváženi angličtí letci. Můj manžel a ostatní ilegální pracovníci byli sledováni konfidentem gestapa Janíkem, zvaným Frantou Malým, který pocházel z Moravského Slovácka a vloudil se do organizace předstíráním ilegální činností. O něm může také pověděti další údaje holič u kterého si dával přebarvovati vlasy, a také po něm žádal arsenik K otravování dobytka při transportu německé armády. Jsem toho názoru, že jeho vinou nebo za jeho spoluúčasti byli zatčeni Fr. Skopal, B. Zedníček, ing. J. Polach a další, a pravděpodobně také i můj manžel. Můj muž byl zatčen, když se vracel jedné z návštěv v Praze, a to 7. listopadu 1941. Byl odvezen do Ostravy a pak do Kaunicových kolejí a po stanném soudu v Brně dne 13. listopadu 1941 odvezen do vyhlazovacího koncentračního tábora Mauthausenu, kde byl držen v bunkru na samotce, s označením Člen parašutistické skupiny a popraven 7 května 1942. O jeho věznění napsal ve Svobodných novinách Josef Kratochvíl, který byl vězněn ve vedlejším bunkru. Dopis na rozloučenou jsem nedostala, ale dle sdělení, které dostaly manželky dalších umučených, bylo nám jasno, že nezemřeli přirozenou smrtí, jak nám oznamovalo gestapo. Gestapo oznámilo, že Rudolf Smutek zemřel 7. května 1942 ve 14.40 hodin. A v dalších oznámeních sdělovalo, že B. Zedníček zemřel ve 14.44 hod. a Ol. Pour ve 14.45 hodin. Manželův spolupracovník František Rendl z Prahy nebyl chycen, přestál celou dobu nacistické okupace, ale onemocněl na tuberkulosu plic a byl po roce 1945 zaměstnán na vojenském statku v Lipníku a tam také zemřel. Konfident gestapa Franta Malý byl po převratě souzen v Uherském Hradišti. Byla jsem spolu s MUDr. Janem Lacinou, E. Skopalovou, Marií Zedníčkovou a Bezděkem předvolána jako svědek. Jeho, vina byla prokázána, ale přece byl odsouzen pouze na dva roky vězení. Po roce 1945 byla jsem předvolána spolu Márií Kubičovou anglickým velvyslanectvím v Československu a bylo mně tlumočeno poděkování anglického ministerstva války a odevzdán mi děkovný dopis za záchranu dvou anglických letců, při níž byl spoluúčasten můj muž a já jsem mu byla nápomocna. Byla jsem zatčena 9. února 1943 pro přechovávání ilegálních pracovníků a to pošt.úř. Max. Bindra (žije v Opavě) a Koldovského. Max Bindr byl později zatčen a uvězněn v koncentračním táboře a Koldovský byl při útěku dopaden a zastřelen. Byla jsem vězněna v Přerově, ve věznici na Cejlu v Brně, ve vyhlazovacím koncentračním táboru Osvětimi, dále v Ravensbmckenu a odtud jsem byla poslána do koncentračního tábora v Neu Brandeburgu. V tomto táboře se pracovalo na střelách V l a V 2. Vrátila jsem se domů až po osvobození s podlomeným zdravím, zejména po tak zvaném pochodu smrti, než jsme byli osvobozeni.
* M. ZEDNÍČKOVA vzpomíná (v roce 1964). O činnosti Bohumila Zedníčka, mého manžela, vím velmi málo, poněvadž vše přede mnou úzkostlivě tajil a jen někdy, a to zejména při podpůrných akcích pro rodiny zatčených, mě přibíral ke spolupráci, a to povětšinou k tomu, abych peněžité podpory v zalepených obálkách roznášela po postižených rodinách, eventuálně je dala dalším k doručení. U nás se konávaly časté porady, kterých se zůčastňovali přerovští odbojoví pracovníci a mezi nimi také byli i někteří mimopřerovští, jako ku příkladu ing. Jankovec z Prahy, manžel pozdější ministryně ing. L. Jankovcové. Ten navštívil mého manžela několikráte, a také u nás při návštěvách Přerova přespával. Proto si na jeho jméno dobře vzpomínám. B. Zedníček pracoval od počátku v okupaci tak, jak to v kratičkém článku v roce 1946 uveřejnil přerovský týdeník Naše Haná V článku „In memoriam ředitele Boh. Zedníčka". V článku se uvádí: „Brzy na jaře po obsazení 15. března přidal se k odboji a pracoval seč jeho síly stačily na odstranění nenáviděných německých okupantů nejprve s Františkem Skopalem, R. Smutkem a O. Pourem. A nezapomeneme nikdy jeho iniciativní práce v podporování postižených. Vzpomínáme, s jakým nadšením se staral v roce 1941 o dva anglické letce, umístěné a léčené na Tesáku. S jakou veselou tváří přišel a hlásil příchod prvých parašutistů 16. září 1941, jak za pár dnů hlásil příjezd další skupiny z Polska. Pracoval velmi neohroženě. Převážel přes hranice. Jakou radost jsme sdíleli, když se nám podařilo převésti Smutka (celostátně stíhaného) v rouše řádového kapucína přes hranice na Slovensko; a to vše před zraky gestapa. Jakou radost projevil, když se dostal též jeho pomocí na druhou stranu za hranice msgre. Šrámek a další. To vše jen tak mimochodem, to nebyla hlavní práce pod zemí." V dalším pak M. Zedníčková již jen uvádí známé věci o zatčení, tvrdých výsleších v Ostravě, v Kaunicových kolejích v Brně, o transportu 12. ledna 1942 do smutně proslulého vyhlazovacího koncentračního tábora Mauthausenu, věznění celé skupiny v bunkru a o popravě dne 7. května 1942. V závěru své vzpomínky uvádí, j jak B. Jedníček všechny často a často povzbuzoval slovy: „Co se nám může stát vždyť je krásné zemřít za vlast."
* ZDEŇKA ČERMÁKOVÁ vzpomíná (v roce 1962) Ing. František Dráb, profesor na průmyslové škole bydlel v roce 1941 u rodiny Riedlovy v Jateční ulici č. 18, kde bydlel v jednom pokoji spolu s jejich synem Josefem Riedlem. Koncem srpna a počátkem září 1941 se skrývali u rodiny Riedlovy parašutisté, které k nim přivedl Fr. Drbal. Byli dva a bydleli společně na jednom pokoji s ing. Fr. Drábem a J. Riedlem. Ing. Fr. Dráb je podporoval finančně, kuřivem a podobně. Počátkem měsíce října byl zatčen J. Riedl starší a ve čtvrtek 30. října 1941 byl ve večerních hodinách po návratu po provedené již důkladné prohlídce bytu zatčen i ing. Fr. Dráb. V další části Zd. Čermáková vypráví o věznění ing. Fr. Drába, které je shodné s dalšími členy celé skupiny zatčené v souvislosti s parašutistickou skupinou B. Němce. Jeho osud se naplnil dříve než dalších členů a jako den úmrtí je označen u vězně č. 2.444 ing. Fr. Drába na bloku 13 A v koncentračním táboře Mauthausenu den 16. dubna 1942. Zajímavé jsou údaje ve vzpomínkách Zd. Čermákové o složení parašutistické skupiny. Uvádí, že členy skupiny Karla Hovůrky byli Vodička z Břuchovan, Ferdinand Číhánek ze Střílek, Stána z Ostravy a Pepík z Brna. Dále uvádí, že o výcviku ve škole parašutistů v SSSR a podrobnosti před vysláním by mohl uvésti Jan Logiňák, Štěpánov č. 184 u
Olomouce. Dále pak poukazuje na článek v časopise Hlas osvobozených, kde v článku „Na paměť prvých parašutistů" píše Augustin Chorvát z Trnavy dne 18. října 1945. V tomto článku je uváděn další doposud neprověřený údaj, že zrádcem anebo že jedním ze zrádců parašutistů i byl nějaký Rudolf Mišutka.
* MARIE POUROVÁ vzpomíná (v roce 1964). O činnosti mého manžela Oldřicha Poura, tak jako většina z nás, toho mnoho nevím, poněvadž byl velmi opatrný. Viděla jsem u nás při častých návštěvách švagra Rudolfa Smutka, že si předávají různé ilegální tiskoviny, že hovoří o odboji na poště a zejména pak o odsunu osob za hranice, a to zejména piet; Valašsko a Moravské Slovácko. Vím, a poznala jsem jej také, že do Přerova jezdíval prof. Jankovec z Prahy, pak spolu s dalšími se můj manžel s ním scházel u naší babičky na tehdejší Moštěnské ulici, dnešní úl. 9. května. Manžel udržoval styk s dřívějšími členy soč. dem. strany a jak ukázalo pozdější zatýkání a popravy, tak s nimi jistě i spolupracoval v odboji. Byli to kupř. manželé Dřevojánkovi a další. Bližší podrobnosti — vzpomínám si, že po roce 1945 napsal o tom článek do Naší Hané jeden z členů této skupiny Josef Konečný, ale ten již také nežije. O tom, jak můj manžel skončil, je to známé spolu se vzpomínkami a údaji na celou skupinu, která byla popravena ve vyhlazovacím koncentračním táboře Mauthnusenu 7. května 1942.
* MARIE POLÁCHOVÁ vzpomíná (v roce 1965). lni'.. Jan Polach od počátku nacistické okupace byl aktivně účasten na protifašistikém odboji. Dle informací zastával významné místo v odboji a přišel do mnoha a mnoha ilegálními pracovníky, pomáhal slovem i skutkem. Pokud i hovoří o tom i jiní, pomáhal v prvém období penězi, pak obstarával chemikálie pro výrobu výbušnin pro sabotáže, obstarával jedy pro nucenou porážku i, součástky pro vysílací stanice, pomohl při vybudování stanic, které nesly „Haná" a „Na zdar", spolupracoval při zpravodajské činnosti a vysílání a to za spolupráce s úřednicí Středomoravských elektráren Marií Dřevo-111, v jejímž bytě na Wilsonově třídě, nynější třídě Čsl. armády, měla ulici, kterou spolu s dalšími zajišťovala také se svou sestrou Hermínou Lančíkovou Dále pomáhal zajišťovat také součástky k vysílací stanici ve Valašském mři, na jejíž ilegální hnutí byl přerovský odboj napojen spojkou. Tím, kdo '•l součástky, byl montér Středomoravských elektráren Zahradníček. V prvém období činnosti ing. J. Polacha byl napojen na skupinu Rudolfa Lukaštíka, a to až do doby, než R. Lukaštík odešel za hranice. Ing. Jan Polach spolupracoval s Františkem Skopalem, Rudolfem Smutkem, B. Zedníčkem a dalšími. Zatčen byl gestapem ve spojitosti s parašutistickou skupinou Boh. Bohuslav Němec byl k nám do naší rodiny přiveden Františkem Drbalem, m se manžel znal z legií. B. Němec nemohl v našem bytě trvale zůstat, Oto jsem jej po dohodě s ním odvezla do bytu ke Skopalům do Brodku u Pře-Krátce po odchodu B. Němce z našeho bytu přišel k nám další člen této parašutistické skupiny František Brauner, který mři na starosti vysílací stanici a žádal o spojení s B. Němcem. Odvezla jsem také Fr. Braunera do Brodku ke Skopalům. Oba parašutisté pak po určitou dobu bydleli v Brodku. Fr. Brauner při příchodu k nám mně sdělil, že doposud byl krátce ubytován v rodině Boh. Zedníčka v Přerově. V tutéž dobu byli jsme spolu s manželem informováni podrobně o druhé skupině a její činnosti, kterou vedl Karel Hovůrka, a to prostřednictvím Marie Dřevojánkové a rodiny Skopalové. Pro tuto skupinu byly právě dodávány další součástky pro vysílací stanici. To jsme
netušili, že nebezpečí se dovršilo a tak v pondělí 13. října 1941 byl před polednem zatčen můj muž a zanedlouho si gestapo i přijelo pro mne. Byli jsme nejdříve vyslýcháni u gestapa v Máchově ulici v Přerově, později ve věznici v Olomouci. Výslechy vedené tvrdým způsobem se zaměřovaly hlavně na skupinu B. Němce, Při výsleších nám mimořádně dobře posloužily ve věznici děti Hovůrkovy, které pólu s maminkou zatčeny a vězněny. Velmi dobře nás informovaly o výpovědích jednotlivých zatčených a také tak jsme uchránili před zatčením mnohé další přerovské občany. 24. října 1941 jsme byli s celou skupinou odvezeni do Brna, a to muži do tábora Pod kaštany a ženy do věznice na Cejlu. Ráno 25. října jsme byli všichni předvoláni k stannému soudu. Velmi dobře si na všechny podrobnosti pamatuji a je to pro mne smutná a bolestivá vzpomínka. Byli souzeni František Mádle. ing. Jan Polách, Jan Hovůrka, Jan Procházka a Antonín Michálek. Z žen pak byly jsme postaveny před stanný soud M. Hovůrková-Ticháčková, A. Řezníčková, Růžena Hanzlíková a Marie Poláchová. Muži byli pochopitelně velmi změněni a v bídném stavu, bledí, ale stateční a hrdí Každému byla čtena l krátce jeho obžaloba. Mému muži v krátké obžalobě kladli za vinu. že chtěl vel spojení s parašutistickou skupinou zorganizovat povstání proti německé říši. Předl vynesením rozsudku byl dotazován ještě na spolupráci s dalšími osobami a na| všechny odpověděl pevně a jasně „ne". A tak zachránil další odbojově pracovníky. Rozsudek pak, jako u všech celé naší skupiny, byl přečten napřed německy a pak česky. Zněl krátce a stručně. Jan Polách se odsuzuje k trestu smrti za-1 střelením, Marie Poláchová se předává k dalšímu řízení gestapu, majetek obou j propadá ve prospěch německé říše. Pak jsme se všichni v soudní síni rozloučil: můj muž byl velmi bledý a prosil mne, abych byla pevná a naše dítě dobr vychovala. Když jsem plakala, utěšoval mne a řekl mi: „Maří, je krásné zemřít pro vlast." Se všemi dalšími odsouzenci jsme si stiskli ruky, objali jsme se a po-i líbili. A na to pak u odsouzených byl rozsudek vykonán. Nás ženy odvezli znovu do věznice na Cejlu a odtud dne 26. ledna 1942 jsem byla spolu s dalšími odvezena do koncentračního tábora v Rawensbrúckenu. Tam jsem dostala vězeňské číslo 9.1887 a strávila jsem celou dobu nacistické okupace až do druhého května 1945, kdy nás osvobodila Sovětská armáda. Domů jsem se s podlomeným zdravím vrátila ' až 17. června 1945. V závěru mé vzpomínky chci znovu s vděčností poukázat na statečnost celé skupiny, k níž patřil můj manžel, a která nelitovala i svého života | pro svobodu naší vlasti.
* RŮŽENA HANZLÍKOVA vzpomíná (v roce 1963). Annu Řezníčkovou jako náčelnici přerovského Sokola znali lidé a měla ve všech okolních vesnicích mnoho známvch a spolehlivých lidí. což jí bylo velmi prospěšné při její činnosti od počátku nacistické okupace. Koncem roku 1939 začali Němci zatýkat občany ze všech vrstev a tu A. Řezníčková se z vlastní iniciativy chopila charitativní práce. Chodila po rodinách v celém přerovském okolí, sbírala dary a peníze a tyto byly pak používány k organizované podpoře postižených rodin. Za pomoci MUDr. Jana Laciny A. Řezníčková a R. Hanzlíková objížděly denně po uzavření vlastního obchůdku město a okolní vesnice a shromažďovaly potřebné prostředky pro podporu rodin vězněných občanů anebo jinak persekvovaných. V prvém období bylo takto podporováno kolem 25 až 30 postižených rodin v městě Přerově a nejbližším okolí. Při přepravě potravin z okolních obcí byli nápomocni uniformovaní členové městské policie za vedení Raimunda Polišenského. . Touto formou se vylučovaly zásahy silničních kontrol. Rozdělovna některých potravin byla v obchůdku A. Řezníčkové a R. Hanzlíkové v Kratochvílově ulici,— což nebylo nápadné. Ve městě se všeobecně
vědělo, že A. Řezníčková a R. Hanzlíková „něco dělají", a proto také několikráte byly gestapem dotazovány a vyšlý-chány v různých záležitostech. Někdy kolem 1. září 1941, jak vzpomíná R. Hanzlíková, přiběhla do obchodu Františka Hovůrková a sdělila A. Řezníčkové a R. Hanzlíkové, že ze Sovětského svazu přistál jako parašutista její syn Karel a ještě další 4 parašutisté. Soudružka Fr. Hovůrková přinesla s sebou větší množství německých bankovek vyšších hodnot a žádala, o zprostředkování jejich výměny eventuálně prověření, zda nejsou falešné. A. Řezníčková s penězi ihned odešla do Moravské banky na Komenského ulici k řediteli Boh. Zedníčkovi, který byl zapojen do odbojové činnosti a znal z této činnosti A. Řezníčkovou a peníze ji okamžitě vyměnil. Peníze osobně již předala A. Řezníčková K. Hovůrkovi. A přitom navázala s Karlem Hovůrkou a jeho skupinou spolupráci, a to v prvých dnech zejména obstaráváním potravin, peněz a podobně, dále pak zbraní, nábojů a výbušnin, které A. Řezníčková zajišťovala pomocí příručího od fy B. Netopil A. Michálka, dále pak za pomoci akademického sochaře Fr. Mádleho a manželů Dřevojánkových. V další spolupráci žádal K. Hovůrka o pomoc při zajišťování součástek pro vysílací stanici. Součástky pomáhali zajišťovat i manželé Dřevojánkovi .Při ilegální práci nebyla dodržována zásada zvýšené opatrnosti a tak ku příkladu Karel Hovůrka docházel sám pravidelně k A. Řezníčkové a projednával s ní otázky ilegální odbojové práce. Byla jsem těmto hovorům často přítomna a vzpomínám, že jednou žádal, aby byl získán spolehlivý člověk, který by mu psal kodexové značky, jimž říkal „zlatý klíč". Prakticky měl to býti pomocník- šifrant při vysílání ilegální stanice. Po delším úsilí podařilo se pro tento úkol získat Emilii Skopalovou, jejíž'" manžel, jeden z vedoucích pracovníků odboje, byl již druhý rok nacisty vězněn. Přesto E. Skopalová přislíbila a také v dalším se zůčastnila spolupráce s parašutistickou skupinou Karla Hovůrky. Spolupráce Emilie Skopalové se skupinou Karla Hovůrky se pak rozšířila i na vyhotovování a rozmnožování letáků, které byly pak rozmnožovány v prodejní kanceláři uhlí fy. ', Skopal. Vzpomíná si, že v jednom z letáků bylo provolání ruských pracujících k našim dělníkům s výzvou a pokyny k sabotáži celého hospodářství ovládnutého nacistickými orgány. V práci ilegální skupiny Karla Hovůrky byla nám nápomocna a již si nevzpomenu na její jméno, mladá sedmnáctiletá žena, která také kryla Karla Hovůrku při jeho pochůzkách a pohybu, aby se nestal nápadným. Nevzpomínám si přesně, kdy to bylo, ale bylo to večer, kdy k nám přišel Karel Hovůrka s E. Skopalovou a při psaní na stroji nám sdělil, že se vidí s námi naposledy a že v nejbližší době celá jeho skupina se přemístí do oblasti Ostravy. Poděkoval nám za spolupráci a svůj projev končil asi tak. že komunistická strana nikdy nezapomene na naši podporu, kterou jsme dali politickému výsadku, jehož on je velitelem. Po této večerní rozmluvě bylo asi za dva dny pak vyhlášeno stanné právo, a pak zase uplynul nějaký ten den a přišel 1. říjen 1941, kdy v 9 hodin ráno byla zatčena Anna Řezníčková a v 11 hodin téhož dne jsem byla zatčena také já. Obě jsme byly odvezeny do úřadoven gestapa v Máchově ulici n Michalova za asistence 5 gestapáků, kteří nás obklopili s revolvery v rukou. Tam provedli osobní prohlídku, chovali se k nám hrubě a v poledne nás odvezli do věznice k soudu v Přerově ve Smetanově ulici, kde jsme se setkaly s Janem Hovůkou, který pomáhal při rozšiřování letáků, dále s F. Hovůrkovou a jejími dvěma dětmi, s akad. sochařem Fr. Mádlem a s neznámým příslušníkem četnictva, údajně z Ostravy. Z věznice v Přerově byli jsme odpoledne odvezeni do
byv. vojenské věznice do Olomouce, tak zvaného „garňáku". Po cestě jsme se s A Řezníčkovou domluvily tak, abychom nevyzradily další osoby, které se na nás napojují, jako Emilii Skopalovou a další.
Poslední dopis J. Hovůrky psaný před popravou 25. října 1941. Dopis podepsali Jan Polach, Frant. Drbal, Frant. Mádle, Ant. Michálek a Jan Procházka.
V Olomouci jsme prodělaly nejtvrdší myslitelné výslechy a při tom jsme neprozradily nic podstatného a nevěděly jsme, že K. Hovůrka se při zatýkání zastřelil. Dne 23. října 1941 byli jsme odvezeni do soudní budovy na Ceilu v Brně a již 24. října 1941 jsme byl i postaveni před nacistický stanný soud. Byli jsme obviněni ze spolupráce s parašutistickou skupinou z ilegální práce a převážná část obviněných byla odsouzena k trestu smrti. S A. Řezníčkovou, Fr. Hovůrkovou a R. Hanzlíkovou jsme byly odsouzeny k doživotnímu žaláři. Po výsleších, kdy jsme se dostaly již do styku, jsem teprve poznala, jakými těžkými výslechy prošla A. Řezníčková za dobu 8 dnů — byla sama modřina a ruce měla rozedřené a modré, poněvadž co celou dobu byla spoutaná. Ve věznici na Cejlu v Brně jsme byly 23. ledna 1942 odtransportovány do koncentračního tábora Rawensbrúckenu. A. .Řezníčková byla statečná i v koncentračním táboře a jako jedna z organizátorek odmítání práce a sabotování byla odtransportována do vyhlazovacího koncentračního tábora v Osvětimi, kde po krátké době zahynula.
M.
AUSPITZEROVÁ
* (dcera R.
Stokláskové)
vzpomíná (v roce
1945). Nepodařilo se mi zjistit všechny podrobnosti o ilegální činnosti Růženy Stokláskové. Od ní samé jsme pochopitelně věděli velmi málo a její spolupracovníci byli téměř všichni popraveni a umučeni. Mohu tedy poskytnouti pouze informace, které jsme dali v rodině z kusých vědomostí dohromady. Moje matka Růžena Stoklásková se narodila 22. června 1901 v Ljubušce v Jugoslávii. Po vychození učitelského ústavu v Přerově učila na Vyškovsku, pak na Přerovsku a pak v Přerově. V roce 1935 byla na rok z trestu přeložena tehdejším školním inspektorem Rozholdem do Kojetína. Pak se vrátila znovu do Přerova, kde působila až do svého zatčení. Asi v roce 1939 nebo 1940 přesně to nevím, dostal býv. školní inspektor Rozhold strojem psaný korespondenční lístek, podepsaný občané z Ivaně" (obec nedaleko Tovačova), ve kterém mu vyhrožují, že ho za jeho kolaboraci s nacisty vyprovodí cepy a kosami. Rozhodl předat lístek gestapu a za možně pisatele nebo inspirátory udal 3 přerovské učitele — Růženu Stokláskovou, Sylvestra Plevu a Huberta Sekeru. Gestapo tehdy zabavilo R. Stokláskové stroj a předvolalo ji k výslechům do Olomouce. Při výslechu ji gestapák, který ji | vyslýchal, ukázal Rozholdovo udání. 16. prosince 1941 byla matka zatčena ve škole . Byla odvezena do Olomouce, kde byla vězněna ve věznici krajského soudu asi do začátku března a pak převezena do Brna na Cejl a 10. června 1942 zastřelena v Kaunicových kolejích v Brně. V souvislosti s ní jsem byla 13. února 1942 zatčena i já a vězněna 14 dnů v Olomouci, taktéž ve věznici krajského soudu, avšak neměla jsem možnost přijíti ve styk s matkou. Účelem mého zatčení mělo býti můj nátlak na matku k přiznání. Poněvadž výsledek se nedostavil, byla jsem propuštěna, avšak matce řekli, že mne odvezli do koncentračního tábora. Matku pak převezli, jak jsem se již zmínila, do Brna. O její ilegální práci jsem věděla. I sama jsem přenášela občas zprávy a letáky od učitelů Simkových, nebo Lančíkových a podobně. Pokud jsme mohli zjistit z dokladů, byla matka členkou odbojové organizace Obrana národa a pracovala v této organizaci jako spojka. Spolu s dalšími vytvořila z bývalých příslušníků strany sociálně demokratické buňky. Matka byla členkou soc. dem. od roku 1931 nebo 1932. Byla také za tuto stranu členkou městské rady v Přerově. Jejími nejbližšími spolupracovníky byli Jan Smělík, Marie Dřevojánková, Josef Konečný a další. Jan Smělík zahynul v Mauthausenu, M. Dřevojánková (sestra H.
Lančíkové) i s manželem a sestrou — učitelko Věrou Dvořákovou byli popraveni. Tuto skupinu Obrany národa na Moravě vedl manžel inž. L. Jankovcové V. Jankovec. Matka udržovala také spojení s pracovníky této organizace v Olomouci„Teplý" a v Prostějově „Outrata". Matka byla také funkcionářkou České obce učitelské a často jezdila do Prahy, kde zřejmě předávala zprávy a dostávala pokyny .Velmi často posílala písemná sdělení do Prahy na krycí adresu Jiří Bubeníček. Jak a kdo činnost prozradil, to nevíme. Že ani vězení ani očekávaná smrt matku nezlomily dosvědčuje dopis náhodného svědka její smrti, tehdy vězně v Kaunilcových kolejích. Jaroslav Čtvráček, odborný učitel, Jaroměřice nad Rokytnou 9. července 1945 píše v uváděném dopise mimo jiné toto: Dne 10. června 1942 vrátilo se v poledne do Kaunicových kolejí auto, nazývané ponorka, s vězni, jež je denně dováželo k stannému soudu. Kamarád Buchníček, který tehdy se mnou pracoval v kanceláři krejčovské dílny, přišel po poledni do kanceláře se slovy: „Právě jsem šel po A bloku kolem odsouzených a spatřil jsem tam jednu obdivuhodnou ženu. Podle vystupování by to mohla být učitelka. Ta jistě dobře věděla, proč pracuje a dělá dojem, že kdyby ji pustili, i kdyby nijak zaražená a zastrašená a neváhala by pokračovat ve své práci, i kdyby teď již docela jasně věděla, co jí hrozí. Netajil se svým obdivem pro ni. Během odpoledne jsem se i já dostal dvakrát na A blok (budovy Kaunicových kolejí byly hlavním vchodem rozděleny na dvě části — Blok A, jenž ] byl vpravo od vchodu a blok B, vlevo. Odsouzení čekávali na provedení roz-j sudku v přízemí A bloku v pokoji č. 17). Byli jsme totiž tzv. pracovní mužstvo] a jako takové jsme měli určitou volnost pohybu na chodbách. Po prvé přecházela! Vaše matka energickým krokem vzpřímená po pokoji a nejevila ani nejmenšího neklidu a strachu. Dojem, který měl kamarád, se i mně na prvý pohled potvrdil. Po druhé, když jsem ji viděl, stála opřena v otevřených dveřích a dívala se do chodby. Její pohled však byl daleký, jisti vycházel daleko za Kaunicovy koleje, tam k vám. Ale i tehdy byla úplně klidná a velmi statečná. Jistě nemohla býti i uvnitř úplně klidná, ale navenek nepronikl ani nejmenší náznak nepokoje. Byla jistě příliš hrdá, než aby ukázala Němcům strach ze smrti. Chovala se tak, že i ti dva SS-mani, kteří odsouzenou hlídali, museli být zahanbeni chováním české ženy. Pocítil jsem k ní hluboký obdiv, který se pak téhož dne večer ještě více prohloubil. Byla vyvedena a připoutána s rukama vzhůru zevnitř k popravčímu lešení. Nesvěsila hlavu a hrdě se dívala do černých ústí namířených pušek. Zazněly prvé povely, byly však přerušeny jejím silným zvoláním „Sbohem, Miluško! Ať žije Československo!" Hlas byl naprosto pevný, klidný a jasný. To byla její poslední slova a jistě i myšlenka, neboť ihned zazněla salva, jež ukončila její statečný život. A jako každý jiný zastřelený, byla i ona ještě jednou střelena pistolí do spánků. Pak bylo její bezduché tělo dvěma S S-many nepietním způsobem odvlečeno do kouta mezi ostatní zastřelené." Tolik jako výňatek z dopisu, který vydává svědectví o posledních chvílích života Růženy Stokláskové.
* JOSEF KONEČNÝ vzpomíná (v roce 1946). Naše malá ilegální skupina byla založena Františkem Lančíkem. Po jeho odchodu za hranice jsme přerušili styky s některými venkovskými soudruhy z důvodů bezpečnostních a zůstali jsme jako aktivní buňka 4. Vedoucím skupiny byl Karel Smělík a jejími členy Růžena Stoklásková, Oldřich Pour a Josef Konečný. Spojení jsme měli s Prostějovem (Outrata) a Olomoucem (Teplý). Oldřich
Pour byl spojkou na přerovskou odbojovou skupinu prostřednictvím Rudolfa Smutka a já jsem byl spojkou na Hranickou skupinu prostřednictvím odborného učitele Pukla j a Schútzera. Úkolem naší skupiny byla propagace, ilegální letáky, rozšiřováni] ilegálních novin a časopisů a rozšiřování rozhlasových zpráv, vysílaných Moskvouj a Londýnem. Dále jsme prováděli sbírky peněz na podporu postiženým a tuto jsme také organizovali. Napomáhali jsme při organizování a provádění odchodů pokrokových osob za hranice. Prováděli jsme také zpravodajskou službu, a zejména na úseku železniční dopravy a v některých průmyslových závodech, které v Přerově pracovaly pro potřebu německé armády. Nejaktivnější členkou náš skupiny byla Růžena Stoklásková, která vozila zprávy a naše materiály do Prali a odtud také přivážela ilegální tiskoviny a pokyny. Řekla nám, že spojení obstarává byv. čsl. důstojník, který ji vždy dle smluvených opatření v Praze očekává Nikdy jsme se jí na podrobnosti neptali a také zejména ne na jména. V roce li naše skupina navázala na parašutistickou skupinu vyslanou ze Sovětského svaz a vedenou mladým Přerovanem Bohuslavem Němcem. Tak se naše skupina roz šířila také o otce Bohuslava Němce, který pracoval v železničních dílnách. Prostřednictvím otce B. Němce pak jsme se napojili na Františka Drbala a ing. Polacha. Na ing. Polacha napojoval naši skupinu Oldřich Pour. Ve spojitosti s parašutistickou skupinou B. Němce bylo také provedeno zatčení, a to Karla Smělík 11. prosince 1941 a Růženy Stokláskové 16. prosince 1941, kdy již před tím byli „Outrata* v Prostějově a „Teplý" v Olomouci. Zatčení jsem byl díky mlčelivosti vězněných ušetřen. Prozrazení mohlo býti po zatčeni skupiny prof. Jankovce v Praze anebo ve spojitosti s parašutistickou skupinou Bohuslava Němce.
Na snímku M. Němcová se tvým synem J. Němcem přejímá vyznamenání udělená jí pří příležitosti 20, výročí osvobození ČSSR
* JAN SKOPAL vzpomíná (v roce 1945) Na mnoha úsecích ilegální práce v přerovském okrese měl významně postaveni Rudolf Smutek. Osobně vím, že Rudolf Smutek již od roku 1939 pracoval s Františkem Skopalem při odsouvání našich letců a specialistů za hranice a dále při organizování odsunu antifašistů a osob, které byly pronásledovány gestapem. Sám osobně je Rudolf Smutek dopravoval různým způsobem na hranice tehdejšího Slovenského státu, v ambulančním poštovním voze. nebo na jízdních kolách do Lipova a jiných
pohraničních míst, kde je prostřednictvím spolehlivých osob, jako ku příkladu ředitele školy Hlubíka na Moravském Slovácku převáděl na Slovensko a dále pomocí vybudované organizace do Jugoslávie. V pozdější době, tj. od roku 1940, pracoval jsem s Rudolfem Smutkem úžeji a proto mohu tuto dobu jeho činností přesněji popsat. V roce 1940 byl to Rudolf Smutek, který dovezl do Přerova množství speciálních kuliček pro sabotováni cisteren železničních vagónů, které dopravovaly naftu a podobně pro německou armádu. Tyto kuličky se vklal daly do mazniček na vagónových kolech a po určitých kilometrech se ložiska zavařila a vagóny musely býti odstaveny. Pro nacistickou armádu to bylo velká zdržování a ovlivňovalo to přípravu jejich nástupu. Toto sabotování bylo prováděl no na všech tratích, vycházejících z Přerova za účasti řady odbojových organizací a odbojových skupin, také, a to zejména přerovských železničářů. Z ambulanční pošty Rudolf Smutek spolu s dalšími vybíral dopisy adresované gestapu, a to hlavně udavačské dopisy, které byly páleny a některé také archivovány pro budoucnost. Často jsem Rudolfa Smutka vozil osobním autem téměř po celé Morava při jeho ilegální práci, ale také při návštěvách rodin a občanů, které varoval, za je jim gestapo na stopě a eventuálně byl nápomocen při ilegálním ukrývání a sunu za hranice. Tímto jednáním Rudolf Smutek zachránil mnoho českých životů. V jarních měsících v roce 1941 byli dopraveni do Přerova R. Smutkovi dva angličtí letci, kteří utekli z pevnosti Kónigstein do Prahy a odtud byli poštovním úředníkem Rendlem dopraveni do Přerova. R. Smutek spolu s dalšími zajistili ubytování anglických letců v rodině nájemce chaty na Tesáku Fr. Kubice. Na Tesáku angličtí letci bydleli téměř 6 měsíců. Navštěvoval jsem je spolu s dalšími na Té saku velmi často a když si jeden z anglických letců přivodil otravu v noze, byla mu poskytnuta lékařská pomoc MUDr. Janem Lacinou z Přerova, který jej po celou dobu nemoci ošetřoval a léčil. Když však byl do Hostýnských lesů vyslán jedeni z konfidentů gestapa Ladislav Brázda z PřerovaPředmostí, bylo nutno anglické! letce odsunout, a také změnit ubytování i jiných ilegálních osob na Tesáku, jako parašutisty Bohuslava Němce a podobně. Provedl jsem fotografie obou anglických letců a v krátkém termínu pomocí organizace vybudované již v roce 1939 jsme opatřili falešné legitimace a anglické lete odsunuli. Při té příležitosti jsme provedli fotografie obou anglických letců spolu s R Smutkem a Fr. Hubičem před chatou Tesáku. A dále jsem také vyfotografovali u auta, které provádělo transporty na Tesák z Přerova B. Zedníčka a R. Smutkal kteří kromě ilegální práce zajišťovali pobyt, stravu, obleky a peníze pro ukrýván a odsouvané. V tuto dobu vstoupil Rudolf Smutek také, jak ani jinak nebylo možné, do spojení s parašutistickou skupinou, jejímž velitelem byl Boh. Němec. Prováděl jsem za organizační účasti Rudolfa Smutka spolu s okresním lékáren MUDr. Františkem Šťastným přepravu Bohuslava Němce na Tesák, když předtím byl přechováván na různých místech v Přerově a pak v bytě mé rodiny v Brodku u Přerova. Pobyt Bohuslava Němce zajišťoval také ing. Polach ze Středomoravských" elektráren v Přerově, který také spolupracoval se skupinou B. Němce, a to zejména na úseku zpravodajském a v radio-spojení se zahraničním. Pro pobyt německých jednotek na Tesáku a zejména z důvodu pobytu přerovského konfidenta L. Brázdy na Tesáku bylo nutno zorganizovat i odsun Bohuslava Němce z Tesáku. Pro spolupráci s Bohuslavem Němcem byla přerovskou skupinou prováděná doprava i některých ilegálních pracovníků auty z Brna, Ostravy a některých jiných míst, do Přerova a na Tesák. Rudolf Smutek byl často varován a bylo mu doporučováno, aby po zátce prvých sledů přerovských odbojových organizací odešel za hranice, ale on tato do poručení odbyl s tím, že jeho zapotřebí v Přerově. Rudolf Smutek byl zatčen, spojitosti s parašutistickými
skupinami a umučen ve vyhlazovacím koncentrační] táboře Mauthausenu.
Ilegální rozmnožovna protifašistických letáků odbojové skupiny Augustina Bečáka ve sklepě nádražní budovy v Přerově.
* FLORIAN ZAPLETAL - Praha - vzpomíná (v roce 1965). V Kultuře Přerova četl jsem pilně a se zájmem Vaše vzpomínky na dobu okupace 1939 —1945 v Přerově. Prožíval jsem některé časově úseky ve svých vzpomínkách, kterých jsem se sám zúčastnil v Přerově. Dne 9. října 1939 byl jsem vyzván naší kontrašpionáží, abych do hodiny opustil Prahu, protože jsem v seznamu 60 důstojníků čsl. armády, vybraných gestapem k zatčení a uvěznění. Uchýlil jsem se s důvěrou do Přerova, kde mě ukryli v nemocnici v infekčním, veřejnosti nepřístupném, pavilóně. Tam jsem prožil říjen a listopad v r. 1939, tam jsem se dovídal o mnohém, co líčíte v dokumentárních Vzpomínkách. I po městě jsem chodil v takovém úboru, že se ke mně nehlásili ani nejlepší přátelé a známí.. Jenom od návštěvy v rodném Bochoři jsem z opatrnosti upustil, dokud trvalo akutní nebezpečí.
* MARIE MEDONOSOVÁ, Praha, vzpomíná (v roce 1964). Začátkem září 1939 jednou v neděli dopoledne navštívil Slávu Horníka po předchozím ohlášení v Praze - Káčerově, u hřiště d. čp. 1019 (dnes ulice Na nivách) soudruh, kterého mi představil jako Vaška. Jednali potom se Slávou sami déle než 4 hodiny. Soudruh se pak ani nechtěl zdržet u nás na oběd, že pospíchá domů. Blíže se na něho nepamatuji, jen to vím, že byl vyšší postavy. Sláva ho asi také blíže neznal a po jeho odchodu řekl, že myslí, že se jmenuje křestním jménem jako on — Sláva. Po této návštěvě jsem poznala, že Sláva celý oživl a že se velmi těší na novou práci. Projednávané záležitosti se zřejmě týkaly ilegální stranické práce na Moravě. Přísně se dodržovala zásada, že každý, s kým se funkcionář strany blíže stýkal nebo spolupracoval, musel být před tím schválen stranickým kolektivem. Před odjezdem do olomouckého kraje mi Sláva řekl, že mne přijde do školy navštívit soudruh, který mi odevzdá pro něho nějaké věci. V září skutečně za mnou přišel soudruh vyšší postavy, kolem třiceti let, světlejších.vlasů a odevzdal mi balíček, do kterého ještě cosi vepsal. Po válce, když vyšla knih, B. Pavlíka „KSČ v boji za svobodu" poznala jsem z fotografie v této knížce, že to byl asi soudruh Jan Peštuka. Na Moravu odjížděl koncem září 1939 pln chuti do práce. Celý říjen o sobě nedal vědět. Pak konečně přišel netrpělivě očekáván' dopis. Byl datován 2. listopadu. Další dopis přišel 9. listopadu, ve kterém je charakteristický obrázek z jeho pobytu na Moravě a zejména o průběhu 28. října v kraji, kde pracoval. Cituji z něho obšírněji:
„Psala jsi o 28. říjnu v Praze. Zde to nebylo ani zdaleka takové. Gestapo, úřady policie a všichni možní zaprodanci napnuli všechny síly, aby byl 28. říjen všedním dnem. Ale nebyl. Olomouc přes skoro úplně německý nátěr, který mu za ten půl roku dal vládní komisař, držel svátek. V Přerově se stávkovalo na všech stavbách. V Prostějově ve všech malých závodech. V Holešově stály všechny továrny a mnohých dostali dělníci zaplaceno. Lidé se sešli v upomínku padlých za světové .války v kostelích. V Ostravě byly srážky dopoledne a navečer. V Litovli byl úplný . válek. Venkov byl lepší než města. V 7 vesnicích na Prostějovsku dostali místní starostové přípis od Landrátu, že v odměnu za vyvěšení praporu po dobytí Varšavy se 28. říjen povoluje jako svátek. Přípisy byly opatřeny podpisy a razítky. Sta-i číslové to dali vybubnovat a vesnice byly plny praporů. Když přišli celníci a gestapáci, ukázali jim zmíněné přípisy." V závěru dopisu pak píše: „Já sám jsem byl 28 na cestě z Prostějova do Přerova. Litoval jsem, že nejsem v Praze. Když jsem se od jednoho kolegy dozvěděl o Praze podrobnosti — záviděl jsem Vám. Na svých obchodních toulkách se leckam podívám. Tak jsem byl minulou neděli v Podhostýnsku. Je to krásný kraj." Dále pak píše: „Nejveselejší je to s noclehy. Nechodím do hostinců. Tam by to mohlo být drahé. Přespávám u známých. Zažiju různé věci a znovu vidím, že nejlepšími přáteli jsou dělníci a prostí lidé." Sláva Horník ve své funkci krajského sekretáře KSČ hodně jezdil, je to vidět z toho, že přicházely od něho dopisy a lístky z Olomouce a Přerova, ale i z Bystřice pod Hostýnem, z Hulína, z Prostějova a z Kroměříže. Poslední Slávův dopis jsem obdržela 24. ledna 1940. V únoru 1940 jsem jej v ohlášený den marně čekala. Byla jsem tím rozrušena, a to tím více, že jsem v lednu, když byl v Praze, se od něho dověděla, že na Ostravsku bylo pozatýkáno mnoho soudruhů a že on má ted' přejít z olomouckého kraje na Ostravsko. Sláva přijel neohlášen až začátkem března. Byl vážnější než jindy, zřejmě ho trápily starosti. Svěřil se mi, že i v jeho okruhu na Olomoucku došlo k zatýkání. Přesto však i tentokrát doma soustředěně pracoval. Připravil v těch dnech také výběr z básnického díla Jana Nerudy a nazval jej „Lidstvo, den tvůj se blíží" (rukopis tohoto souboru je uložen v pedagogickém muzeu J. A. Komenského v Praze). Za pobytu v Praze měl Sláva schůzky s vedoucími soudruhy. Z jednoho takového setkání se vrátil zdrcen. Po chvíli mlčení mi nakonec řekl, že byl prozrazen a gestapem zatčen v Chuchli jeden z předních soudruhů. Na příští ilegální schůzku nešel sám, ale požádal mě, abych ho doprovázela. Měl pochybnosti o spolehlivosti člověka, s kterým se měl setkat. Bylo to poprvé a zároveň naposledy, co mě vzal s sebou na ilegální schůzku. Za pošmurného březnového dne šli jsme na konečnou stanici Na Spořilově. Ještě před cestou doma mě požádal, abych si dobře povšimla člověka, se kterým se má sejít a který mu má dát instrukce. Vycítila jsem, že má nějaké nepříznivé zprávy a cítí nebezpečí, že se do řad pracovníků strany vloudil zrádce. Na Spořilovské stanici tramvaje čekalo více mužů. Jeden s čepicí na hlavě, podmračený stál poněkud stranou a sám. Po rozloučení se Slávou jsem nastoupila do tramvaje. Když se vůz rozjel, obrátili se oba muži stejným směrem a odcházeli spolu po cestě k Chodovu. Se Slávou jsme se sešli až večer doma. O schůzce už nemluvil, řekl mi však: „Kdyby se mnou něco stalo, vyhledej taxikáře naproti Koruně na Václavském náměstí a on Ti poví další." 15. března 1940 se Sláva zase vracel na Moravu. Vyprovázela jsem ho jako obvykle na hlavní nádraží, a byla to naše poslední společná cesta. Od té chvíle jsem byla bez informací o něm a neobdržela jsem žádný dopis. Začátkem května 1940 jsem těžce onemocněla a téměř dva roky jsem strávila v nemocnici. V září 1940 mě v nemocnici navštívil Fr. Izák, s kterým jsem se znala z práce ve Svazu přátel SSSR, který žil v ilegalitě a od něho jsem se teprve dozvěděla, že Sláva Horník byl v březnu umučen gestapem v Brně na Špilberku.
Koncem června 1945 jsem dostala dopis od soudruha Františka Řeháčka z Přerova. Z jeho dopisu jsem se dozvěděla, že Sláva používal v ilegální práci krycího jména Vojta. S F. Řeháček mimo jiné píše : ,, Poněvadž jsem se soudruhem Vojtou pracoval až do jeho zatčení , zděluji ti následující . Na počátku listopadu 1939 přišel k nám do Přerova Vojta, ( jeho pravé jméno mi do dneška není známo ), aby převzal funkci krajského sekretáře ilegální komunistické strany olomouckého kraje. Prvně jsem ho viděl na schůzce, která se konala u jednoho soudruha v bytě zde v Přerově. Byl tam přítomen mimo jiné též soudruh Karel Terer (byl popraven v Berlíně), dosavadní krajský sekretář a právě na této schůzce předával Vojtovi kraj a podával mu informace o činnosti strany v našem kraji a o podmínkách, jaké zde tehdy pro naše hnutí byly. Mně tam byla přidělena určitá práce, takže jsem se pak s Vojtou stýkal pravidelně jednou týdně, ale někdy i několikrát v týdnu. Chodil ke mně vždy do bytu. Naposledy jsem byl s Vojtou někdy počátkem měsíce března roku 1940. Byla to schůze krajského vedení a konala se v mém bytě v Přerově. Vojta měl odejet do Ostravy a k nám měl přijít nový sekretář. Uvědomil nás o tom, dal nám ještě potřebné instrukce a pak jsme se rozloučili. Nevěděli jsme, že se loučíme navždy. 16. března 1940 byl jsem já a všichni členové tehdejšího okresního vedení ilegální komunistické strany v Přerově gestapem zatčeni. O velikonocích roku 1940 jsem ještě jednou Vojtu zahlédl letmo na gestapu v Olomouci, když mě vedli k výslechu. Po odsouzení odpykával jsem si svůj trest v káznici v Ebrachu v Bavorsku. Myslím, že to bylo v říjnu 1941, když jsem se tam sešel se s. Františkem Vodsloněm z Prahy. Ten měl převzít v našem kraji funkci po Vojtovi. Žel, byl zatčen ještě dříve, než mohl zahájiti činnost. Byl zatčen spolu s Aksamitem, instruktorem ÚV KSČ v Přerově. Fr. Vodsloň mně také podal prvé informace o tom, že Vojta byl při vyšetřování gestapem v Brně ubit." Dále v dopise František Řeháček uvádí, že pracoval s Vojtou několik měsíců a že jej dobře poznal jako skvělého a oddaného funkcionáře sírany. V závěru svých vzpomínek uvádí Marie Medonosová, že ještě ani po dvaceti letech, které uplynuly od smrti Ladislava Horníka, nevědí ani v muzeu odboje na Špilberku v Brně, že mezi umučenými byl Sláva Horník. V seznamu popravených za okupace pod číslem 154 je uveden Václav Hanousek s datem úmrtí 18. března 1940. To znamená, že ani gestapo se nedovědělo pravé jméno Horníkovo a že při výsleších nic neprozradil. S. M. Medonosová uvádí, že v zájmu historické pravdy by bylo správné, aby jméno hrdiny komunistického boje za svobodu bylo vyzvednuto před oči všech, kteří se přijdou na Špilberské pevnosti poklonit památce mrtvých bojovníků proti nacismu.
* ALOISIE RŮŽIČKOVÁ vzpomíná (v roce 1965). O ilegální činnosti svého manžela Viktora Růžičky v době nacistické okupace nevím mnoho. Manžel byl spoluzakladatelem Svazu přátel SSSR v Přerově v roce 1935 a byl po celou dobu jeho trvání až do nacistické okupace jednatelem místní organizace, která patřila mezi nejlepší v tehdejším Československu a byla vyznamenána „Stachanovským odznakem". Viktor Růžička byl také jednatelem výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, jehož předsedou byl MUDr. Václav Skalák a místopředsedou ředitel školy Oskar Šverdík. Členem komunistické strany se stal až po Mnichově. Spolupracoval s členy ilegální KSČ, učitelem Janem Rychtalíkem, Karlem Kouřilkem, rodinou Minářovou a dalšími. Pro tuto ilegální činnost byl 9. května 1942 zatčen spolu s Janem Rychtalíkem, Aloisem Beňou, Antonínem Horákem a dalšími. Po zatčení byl krátce vězněn v Přerově, pak v Kaunicových kolejích v Brně a odtud byl v září 1942 odvezen na Mírov a 18. prosince 1942 pak do Breslau, kde byl spolu s
celou skupinou postaven před nacistický soud.10. března 1943 byl odsouzen na 14 let vězení. Dle sdělení spoluvězně Jaroslava; Marka zemřel na následek injekce (strofantinu?), které mu dával vězeňský dozorce. Zemřel v káznici v Breslau dne 6. dubna 1943.
Na snímku vlevo hrdinný pilot čsl. vojenské zahraniční jednotky Josef Tománek, narozen 1918, před odchodem do zahraničí, bytem v Přerově, Ztracená ulice. Byl sestřelen nad nacistickým Německem a utonul ve vlnách oceánu v prvých dnech roku 1942. Vpravo hrdinný parašutista Lubomír Jasínek, narozen 1922, před odchodem do zahraničí, bytem v Přerově, Husova ulice. Kretce po vysazení na okupovaném území v Rovensku v severních Čechách v roce 1943 ukončil dobrovolně svůj život, když skupina . byla zrazena.
* FRANTIŠEK BUBENÍČEK, Týn n. B.,
vzpomíná (v roce 1965).
Počátkem nacistické okupace jsem byl zaměstnán jako správce pily u fy Impregna v Bystřici pod Hostýnem. Znal jsem Fr. Skopala dobře. Požádal mne o spolupráci a pomoc v odbojové činnosti. Od počátku nacistické okupace přicházel za mnou do kanceláří v Bystřici pod Hostýnem často a nemohlo to být nápadné, poněvadž jako záminka bylo dohodnuto, že u nás objednává palivové dříví. Ve spolupráci s přerovskou odbojovou skupinou také u nás v Bystřici bylo prováděno poškozování ložisek železničních vagónů, byly nařezávány brzdové hadice a podobně. Pamatuji se dobře, jak se jednou u mne Fr. Skopal přihlásil s velkou radostí a předal mi balíček, ve kterém byly malé černé kuličky o průměru asi 10 cm, které sloužily k ničení ložisek kol železničních vagónů. Tyto kuličky, které obsahovaly smirek, se po rozpuštění zadřely a prováděly zahřátí a zadření ložisek. Zasvětil jsem do provádění těchto akcí i další naše pracovníky jako Fr. Hrdličku z Brusného. Spotřeba byla veliká a přerovská skupina nám pohotově potřebné dodala. Výsledky naší činnosti byly také předmětem vyšetřování, a tak ku příkladu důstojník německé armády Peters vysvětloval poškození vagónových zásilek jasanového a bukového dřeva do Roudnice, dále přednosta železniční stanice v Bystřici pod Hostýnem, měl řízení, že vlak zůstal stát na trati do Valašského Meziříčí u Osička pro zadřená ložiska a podobně. Také prostřednictvím Fr. Skopala byly do Bystřice doručovány tzv. „šlejšky" velikosti
slepičino vejce, které zejména po vhození do vagónu s uhlím a. podobnými hořlavinami na volném vzduchu a zejména na slunečním ozáření se vzňaly a zapalovaly zásilky. Bydlil jsem v Bystřici pod Hostýnem v Nádražní ulici a prostřednictvím skupiny, na kterou mě napojil Fr. Skopal, byli nám posíláni utečenci, které bylo nutno odtransportovat za hranice. Zdržovali se u nás většinou jen přes noc a jen výjimečně delší dobu a jeden dokonce byl u nás 10 dnů. Měl poraněnou nohu a hlásil se pod heslem „Franta Novák Tě pěkně pozdravuje a máš mu ihned odeslat objednané palivo." Z přepravovaných si vzpomínám na jednoho, který neuvedl správně heslo. Nechal jsem jej u nás a zajel do Přerova si vše ověřit. Nebyl to konfident, ale zeť tehdejšího primátora dr. Baxi, asi letec podplukovník. To byl jediný případ, kdy jsem se dověděl, koho přepravujeme. Všichni přepravovaní dostávali finanční podporu a jen někteří naopak nabízeli značné částky ku podpoře partyzánského hnutí. Pro přerovskou skupinu prostřednictvím Fr. Skopala jsem zajišťoval opravy krátkých zbraní a dodávky nábojů. Měl jsem spojení s tehdejším puškařem J. Teichmanem z Olomouce, který opravy prováděl obratem a dobře byl nápomocen. Spolupráci s přerovskými odbojovými skupinami jsem byl nucen přerušit počátkem roku 1941 a sám se ilegálně skrývat.
* JOSEF ŠKACH vzpomíná (v roce 1966). Krátce po okupaci našich zemí 15. března 1939 německou armádou, beztak již okleštěných hanebnou mnichovskou dohodou, navštívil mne Fr. Skopal st. v kanceláři byv. Úvěrního spolku záložny v Přerově, kde jsem pracoval jako pokladník, asi tak koncem dubna, možná že i později. Návštěva tato nebyla by nic zvláštního, ježto Fr. Skopal docházel k nám často ve věcech obchodních a mimo toho jsem se s ním znal dobře i z práce na úseku tělovýchovy. Ovšem tentokráte přišel za jiným účelem a žádal mne, abych mu uschoval v tresoru záložny kasetu, v které měl podle jeho sdělení různé valuty cizích zemí jako např. francouzské franky, anglické libry, jugoslávské dináry, maďarské ponge, americké dolary a naše byv. bankovky s přetiskem „Slovenský stát", které platily již jenom na Slovensku, těch bylo nejvíce, asi za Kčs 30.000, — , mimo toho tam měl i svůj cestovní pas, na který snad předtím byl v Jugoslávii a navazoval při tom styky pro odboj našich vlastenců, hlavně důstojníků, kteří prostřednictvím jeho spojení utíkali zprvu do Polska, později přes Slovensko, Maďarsko, do Jugoslávie, která zatím ještě byla svobodná. Cizí valuty byly tenkráte po okupaci v přísné evidenci a nesměly se volně prodávati, jen na povolení Národní banky. Do úschovny v záložně jen na depositní stvrzenku. To vše jsem vysvětlil Fr. Skopalovi a on chtěl jen úschovu bez jakéhokoli potvrzení. Proto jsem jej odkázal na ředitele ústavu, mohu-li úschovu přijati jak žádá. Proto si zašel Fr. Skopal za ním do ředitelny a přišel zpět s tím, že úschovu mohu přijati. Nevím, jaké důvody ho vedly k tomu, že úschovu dal do našeho peněžního ústavu, pravděpodobně asi důvěra, kterou k nám choval. Nevím také, zda i' v jiném přerovském peněžním ústavě něco měl. Tentokráte také akce gestapa ještě nepronikaly do hloubky, později represálie sílily jak odboj se rozrůstal a udavačů přibývalo, proto každý z poctivých občanů měl nějaký vroubek. Fr. Skopal byl zapojen na sokolovskou odbojovou skupinu, ale pravděpodobně spolupracoval i s jinými odbojovými skupinami a to i s KSČ. Teprve potom se domluvili ohledně úschovy, on mě žádal, že občas za mnou někdo přijde a přinese lístek od něho, abych mu vydal z kazety určité valuty a mimo toho, že mne dotyčný sdělí smluvené heslo, které znělo „Franta Plavecký", na důkaz pravosti osoby. Ovšem toto jsem mu rozmluvil a sice z toho důvodu, že toto heslo pak bude znáti více lidí, kteří pro valuty přijdou a některého
z nich by zajistilo gestapo a ten by to náhodou prozradil, bylo by zle. Proto jsem navrhl, aby pro valuty chodil sám ke mně a jim sám předal, což on činil. Někdy chodil sám, někdy s ním někdo přišel, ovšem já jsem ho neznal. Vydal jsem mu kazetu — Fr. Skopalovi a on u .stolku v čekárně si vzal, co potřeboval a mně zase kazetu vrátil a usměvavou tváři zamával a polohlasně řekl: „Je to dobrý". l Heslo „Franta Plavecký" k vydání úschovy platilo dle ujednání s Fr. Skopalem l v případě, že by byl zatčen a úschovu, že vyzvedne na toto heslo jeho syn Frantík. Celkem došlo asi k 10 případům vydání valut. Tuším, že tak asi v roce 1940 v červnu byl zatčen Fr. Skopal. Zpráva se rychle rozšířila ve městě a současně byla u něho prohlídka v bytě a v obchodních místnostech, mimo toho v obchod, grémiu, kde byl funkcionářem. V našem ústavě, kde byl jen náhradníkem, nebylo nic. Ovšem kazeta s valutami byla u mně v tresoru záložny a tu jsem tam nemohl nechat v případě nějakého prozrazení a pak prohlídky, ježto tak by se mohlo stát, že by zlikvidovali náš peněžní ústav. Proto jsem kazetu zprvu bezpečně uložil v archivu, později v bytě a z bytu pak na půdu mezi trámy. O dovolené jsem ji vzal s sebou a čekal jsem stále, co bude dál, jestli se snad při výslechu na něco v této souvislosti nepřijde a neprozradí. Ze všeho jest vidno, že Fr. Skopal byl tvrdý oříšek pro gestapo a že raději podstoupil mučení a nakonec smrt, než aby něco prozradil. Pochopitelně o kazetu se nehlásil Skopal ml., ježto lam byly časté prohlídky v bytě. Až když Slovenský stát začal vydávati svoje bankovky. Za bankovky s předtiskem „Slovenský stát", a těch bylo v kazetě nejvíce, zůstalo ještě nevydaných asi za 15.000 Kčs a já neměl možnosti je vyměnit. Aby nepropadly, zavolal jsem telefonem Skopala ml. a smluvil jsem s ním schůzku u mně v bytě, na kterou se dostavil. Ptal jsem se ho, zdali něco ví o úschově, .zda mu otec něco říkal, zda mu sdělil nějaké heslo. On mně sdělil heslo, já jsem mu vydal kazetu. Ptal jsem se ho máli možnost nějak peníze vyměnit nebo podobně. Já že tuto možnost nemám. Po válce jsem se ho ptal, zdali peníze odbyl, říkal, že ano, tak jsem byl spokojen, že se to podařilo.
* MILOSLAVA OCELKOVÁ, roz. D R B A L O VA vzpomíná (v r. 1965). František Drbal, můj otec, pracoval hned od počátku nacistické okupace v odbojových organizacích. Jeho nejdůležitější činností byla spolupráce s oběma skupinami parašutistů Karla Hovůrky a Bohuslava Němce, jimiž obstarával doklady a ubytování. Dva parašutisté ze skupiny Karla Hovůrky ubytoval v bytě Josefa Riedla v Jateční úl. a velitele druhé skupiny Boh. Němce u ing. Jana Polacha. Tato činnost i pobyt parašutistů byla prozrazena za několik týdnů při přistání druhé parašutistické skupiny a František Drbal byl zatčen 20. října 1941 spolu s dalšími Přerovany ing. Janem Polachem, Janem Hovůrkou, bratrem parašutisty Karla Hovůrky, dále s Antonínem Michálkem, akad. sochařem Františkem Mádlem a četnickým strážmistrem Janem Procházkou. Všichni byli stanným soudem dne 25. říjnu 1941 odsouzeni k trestu smrti zastřelením a rozsudek byl téhož dne vykonán. Hedvika Drbalova, manželka popraveného byla rovněž dne 28. října vězněna u soudu v Olomouci a pak po měsíci byla propuštěna domů. Nezletilé děti rodiny Hrbalové měly býti dány na nucené práce do výrobny krabic, ale nakonec se podařilo, aby je mohli vzíti příbuzní v Přerově-Předmostí. Byt byl násilně zabrán ;i byl vystěhován také i nájemník z bytu v rodinném domě v Riedlově ulici, kam se nastěhoval gestapák Knoll. František Drbal napsal před popravou dopis na rozloučenou, který s ním podepsali všichni Přerované, odsouzení k trestu smrti. Dopis však gestapo rodině neponechalo a po jeho obdržení 28. října 1941 jej v listopadu zabavilo a již nevrátilo. V dopise se František Drbal rozloučil s celou rodinou a s pozdravy všem přátelům.
Doklad o smýšlení vězněných členů ilegální KSČ Originál je uložen v olomouckém muzeu. Text uloženého záznamu : Dne 28. ledna 1941 V den, kdy se dovídáme, že padla v Libii Derma, vzpomínáme všech našich kamarádů, kteří jsou s námi ve vězenía vírou v lepší socialistický zítřek. Věříme, že po ukončení války, jenž peo nás přinese budoucnost , lepší než jsme měli minulost, že naším heslem bude společné : Proletáři všech zemí spojte se ! Macek Emil, Říky u Semil – Dolníček Vilém, Chropyně – Antonín Plíska , Přerov – Karel Rosmus, Přerov – Jaroslav hajtl Přerov.
Pas pro ilegální odjezd po lince organizované KSČ směrem na Francii do Paříže s heslem ,, Bohemia restituta ´´. Pasy byly vydávány pomocí ilegální organizace anebo byly připravovány falešné pasy.
* JOSEF MLČÁK vzpomíná (v roce 1945). Akademický sochař J. Mádle bydlel u nás na zahradě v úl. Svisle 16. Znám historii jeho účasti v odboji, vím o jeho stycích s parašutistickou skupinou Karla Hovůrky a dále o jeho spolupráci s ing. Janem Polachem, Antonínem Michálkem, Františkem Drbalem a Janem Procházkou. Akademický sochař František Mádle byl člověk ušlechtilého charakteru, který, ač nebyl rodem z Přerova, si Přerov zamiloval a v něm se trvale usídlil a nemínil z něj — jak mnohokráte uváděl — odejít. Jeho ateliér byl v zahradě zemědělské usedlosti mého strýce Stanislava Tichého. Ateliér se hodil výborně pro konspirační činnost, poněvadž k němu byl přístup přes zahradu od polních cest směrem na Želátovice a nemohl býti tento přístup sledován pro široký rozhled na území za zahradami. Krátce po seskoku se parašutista Karel Hovůrka dostavil k Fr. Mádlemu a tam také většinou pobýval a byl Mádlem zásobován potravinami od zemědělce Stanislava Tichého, a dalšími prostředky od odbojových organizací v Přerově. K Fr. Mádlemu také chodili a s ním spolupracovali manželé Dřevojánkovi a H. Lančíková. Ilegální práce Fr. Mádleho zůstala utajena až do 20. října 1941, kdy se po prozrazení zastřelil při příchodu gestapa Karel Hovůrka v bytě své matky v dnešní ulici bří Hovůrkových. Asi ve 13 hodin nastalo v Přerově velké zatýkání. V našem sousedství byl zatčen J. Polášek, spolumajitel fy Polášek & Urban —
kamenictví, u nichž Fr. Mádle jako akademický sochař pracoval, a do dílny v tomto závodě měl přímý vchod ze svého bytu v naší zahradě brankou v plotě. Těsně před zatčením Fr. Mádleho přiběhla k němu do bytu M. Dřevojánková, hledala ho a volala i na nás, že je zle, že se zatýká. Za chvíli přivedli gestapáci do bytu již zatčeného Fr. Mádleho, kterého zatkli na cestě od oběda, jak se vracel z Dělnického domu do svého bytu. Ateliér za přítomnosti Fr. Mádleho téměř úplně zničili a pak jej zapečetili a odjeli. Do ateliéru se několikráte vrátili, ukradli všechny cenné věci a po několik nocí za sebou hlídali celou oblast zahrad v ulici na Svislech a očekávali příchod některých spolupracovníků. Věděli jsme o těchto gestapáckých hlídkách podle zuřivého štěkotu psů. Jeden ze spolupracovníků Fr. Mádleho, Jan Procházka, byl zatčen téhož dne jako četnický strážmistr při služební pochůzce na trati u Věžek. Jejich osud po stanném soudu je znám. Fr. Mádle choval se při výsleších i popravě statečně. Rodině S. Tichého napsal dopis na rozloučenou, který podepsali všichni odsouzení k trestu smrti.
* ADOLF MAJER vzpomíná (v roce 1966). Jsem jedním z tisíce příslušníků našeho národa, který se rovněž zapojil do boje proti okupantům. Byla to na Moravě ilegální komunistická organizace — skupina „Moravská Rovnost", jejíž středisko bylo na Zlínsku a Hodonínsku (u gestapa vedeno pod heslem „Hodonínská pětka"), která do své činnosti zahrnovala nejen Moravské Slovácko, ale i střední Moravu a Brněnsko. Na Přerovsku a Kojetínsku v této organizaci bylo zapojeno dost příslušníků z řad železničářů, zejména z přerovského železničního uzlu, jejíchž jména si již všechna nepamatuji. Zradou konfidenta gestapa Schuppa došlo na podzim 1943 k zatýkání členů této organizace na Přerovsku a Kojetínsku, které bylo ukončeno na jaře 1944. Celkem zde byla zatčena skupina 48 příslušníků, jejichž vedoucími na Přerovsku byl strojvedoucí lok. depa Přerov František Bednařík a na Kojetínsku zahradník Raška. Z této skupiny byli k trestu smrti odsouzeni 4 členové a z nich železničáři Frant. Bednařík, depo Přerov, a Teodor Ondrášek, skladník výpravny zboží Přerov. Celkem se však nevrátilo 9 příslušníků. Ostatní byli odsouzeni od 4 do 10 roků káznice. Je velmi těžké po tak velkém časovém odstupu vzpomínat na všechny akce, které tato organizace na Přerovsku a Kojetínsku vykonala. Nebylo jich však málo, ať se jednalo o rozšiřování ilegálního časopisu „Moravská Rovnost", vybírání příspěvků na podporu rodinných příslušníků zatčených nebo popravených, sabotážní akce, převážení zbraní apod. Celkový rozsah činnosti organizace mohl být hodnocen teprve po zjištění počtu zatčených, jichž byly stovky a na základě kusých rozhovorů mezi zatčenými. Doba ilegální činnosti však byla dobou velkého nervového napětí, obezřetnosti a nutnosti dodržování konspiračních zásad, aby nedošlo k vyzrazení. Právě tak zachování života po zatčení vyžadovalo pevné vůle, aby člověk vůbec vydržel metody výslechu na gestapu a nevyzradil nic, čím by zhoršil nejen svoji situaci, ale i situaci svých kamarádů. — Právě tak věznění v Kaunicových kolejích v Brně pod dozorem SS nebo na samotkách věznice v Breslau, kde u bloku A bylo popraviště, na němž jedenkrát nebo dvakrát v týdnu během 15 minut bylo popraveno 18 až 20 odsouzenců k smrti. To byly chvíle zoufalství nad vlastní bezmocností, že člověk nemůže těmto hromadným vraždám zabránit. — Jen dobré zprávy o úspěšných bojích Sovětské armády a zprávy o Slovenském národním povstání v nás udržovaly vědomí brzkého konce války. Poslední velkou popravou byla poprava 40 vězňů, provedená v den evakuace v Breslau (mezi nimi byli F. Bednařík a T. Ondrášek), kteří byli ve dvaceti stupňovém mrazu vyháněni na nádvoří věznice, kde v prázdné vodní nádrži byli postříleni, zasypáni slabou vrstvou vápna a popela. To se stalo v den, kdy osvoboditelská Sovětská armáda
stála téměř před branami města. K době věznění mě váže přece alespoň jedna radostná vzpomínka. 14. dubna 1945 jsme byli za bojů západních spojeneckých armád v Bavorsku osvobozeni v pobočce Bayrreuthské káznice v Creusenu. Hned druhý den byly z nás politických vězňů formovány strážní oddíly, které byly pod vedením amerických důstojníků činný po dobu asi tří týdnů. Část politických vězňů opět odjela do osvobozeného Chebu organizovat odklizovací práce a samosprávy osvobozených míst tohoto 'kraje (mezi nimi i nynější předseda MěstNV Přerov Karel Rosmus a Eduard Janeček, Karel Brožek, Antonín Česal a další Přerováci). Nejradostnější však bylo, že jsem s'e vrátil 21. května 1945 domů.
****************** PRÁCE NA DĚJINÁCH ODBOJE V ROCE 1966. Práci na Trilogii zahájil čs. výbor pro dějiny protifašistického odboje v roce 1963 soupisem všech účastníků odboje. V další fázi byly sbírány vzpomínky od žijících příslušníků odbojového hnutí. Paralelně byla prováděna regionální chronologie okupačního období a zpracovány regionální tisk, jednak z okupační doby, jednak z tiskových materiálů, které se k tomuto období vracely. Na podkladě této základní práce vznikly regionální práce o okupačním období, jež značně posunuly naše znalosti o těchto letech kupředu. V našem okrese byl učiněn první krok Sborníkem k 20. výročí osvobození ČSSR, vydaným okresním výborem KSČ a několika málo dílčími pracemi. Nyní před námi stojí úkol, jak je vytyčuje čs. výbor pro dějiny protifašistického odboje. V prvním pololetí 1966 se má koncentrovat úsilí na výzkum komunistického odboje. Co to konkrétně znamená? Jde především o přesnou rekonstrukci odbojové síle KSČ odshora až po místní a závodní buňky v jednotlivých časových úsecích o dobu a vlastní průběh přechodu do ilegality, vznik ilegálního okresního vedení a proces vytváření ilegálních buněk v místě a v závodech — jejich počet a o kolika členech, jak tato struktura vypadala po prvém zatýkání, jak se vyvíjela až do června 1941. Instruktorský, spojovací, technický, tiskový, kolportážní aparát atd. Musíme zrekonstruovat i vlny zatýkání a zachytit počet zatčených např. v prvém čtvrtletí 1939, v předvečer vypuknutí války, koncem roku 1940 atd. Jen takováto přesná rekonstrukce nám umožní učinit věrný a nezkreslený obraz o boji a vlivu KSČ. V druhé polovině roku by dle pokynů Čs. výboru pro dějiny protifašistického odboje mělo býti těžiště položeno na výzkum nekomunistického odboje, a do konce roku v celostátní úrovni provést závěry; z toho vyplývá, že v regionech je třeba ukončiti tyto práce do konce měsíce září 1966. Tato opatření vedou také redakci Kultury Přerova k časové změně zveřejnění •vzpomínek, a tím vyhovění požadavku pro zpracování dějin protifašistického odboje. - rk -
V dubnu 1939 provedla skupina vedená R. Rejhonem protifašistické nápisy na dlažbě a na zídkách v úl. města Přerova. Na snímku je již odstraňování nápisů, provedených skupinou na dlažbě dnešního náměstí Fr. Raše.
* RUDOLF REJ HON, Praha, vzpomíná (v roce 1966): Dříve nežli začnu popisovat události staré 25 i více let, chci podotknout, že to budou subjektivní dojmy, názory mé osoby o tom, jak jsem věci a události viděl, i když tento pohled má všechny přednosti časového odstupu. Za těch 25 a více let mnoho lidí zklamalo a mnoho bylo zklamáno, ale drtivá většina těch, které jsem v těžkých dobách znal a se kterými jsem pracoval, zůstala věrná revolučním idejím a pro ně pracuje tím nebo jiným způsobem každý na svém místě a podle svých možností. Proto také považuji za samozřejmé hned v úvodu říci, že mohu a chci veškeré události tehdejší doby posuzovat jen pod zorným úhlem třídní a politické příslušnost lidí, nebo spíše skupin lidí, kteří pracovali v odboji. Odboj nebyl jednolitý celek, nýbrž souhrn mnoha odbojových skupin a směrů. Všechny spojovala nenávist k okupantům a utlačovatelům, ale jen někteří dokázali najít příčiny okupace, jejich třídní podstatu a vyvodit příslušné závěry pro sebe , pro svou činnost v okupaci, ale zejména pro budoucnost. Proto se také domnívám , že líčení určitého úseku odbojově činnosti nelze začít až rokem 1939, nýbrž nohem dříve. Je třeba si všimnout podmínek, příčin a vztahů, ze kterých tato činnost vyrůstala. Podle mého názoru došlo v Přerově k politickému kvasu v období španělské revoluce. V té době lze v Přerově hovořit o dvou velikých pokrokových složkách: o komunistické straně a o organizaci, která ovlivňovala politické dění a to o Svazu přátel Sovětského svazu, který vyvíjel širokou činnost. O činnosti komunistické strany v tomto období musí mluvit jiní, povolanější než já, to jest především ti, kteří
pracovali nejen ve straně, ale také v organizacích jí blízkých. Druhou silnou pokrokovou složkou byla členská základna sociálně demokratické strany a organizacích s ní souvisejících, především Dělnické tělocvičné jednoty.Je jisté, že i v dalších organizacích - Sokol apod. – byli pokrokoví jednotlivci a skupiny Kteří však nemohli ovlivnit činnost těchto organizací , jejich vedení a kteří si cestu k novým revolučním názorům museli nalézt a vybojovat sami. Chtěl bych se v této části svých vzpomínek zabývat onou druhou části pokrokového hnutí v Přerově již bylo sociálně demokratické hnutí. Vím , že se najde řada lidí kteří se mnou nebudou souhlasit . Jsem však přesvědčen , že právě ve vztahu k sociální demokracii musí dojít k určitému přehodnocení názorů. Sociálně demokratická strana byla před druhou světovou válkou ovládána pravicovými oportunistickými vůdci, kteří si plně podřídili stranický aparát. Ti v plném rozsahu spolupracovali s českými buržoasními stranami a nepřispívali k boji dělnické třídy za sociální spravedlnost. Jinak tomu bylo ovšem v místních organizacích tam členové i funkcionáři strany se v denním životě setkávali se všemi potížemi pracujícího lidu, byli v denním styku se svými komunistickými soudruhy, byli jimi ovlivňováni. Tam pocit třídní sounáležitosti byl samozřejmý.Tak tomu bylo i v Přerově. Aparát strany byl sice pravicový, ale řada členů i funkcionářů, dělníků anebo příslušníků dělnických rodin jako ku příklad B. Rejhon st, J. Dreiseitel, B. Pavelka, F. Milfajt, J. Konečný, J. Ječmínek a další, byli smýšlením i jednáním levicoví socialisté. Jádro těchto pokrokových! sil v sociálně demokratické straně se soustřeďovalo v Dělnické tělocvičné jednotě. Zde zdaleka nešlo o prostou tělovýchovu. Hrůzy nacismu, španělská tragédie,nástup fašismu u nás a v celém světě, to vše tříbilo a radikalizovalo názory mladých lidí. Jádrem, kolem kterého tato politická krystalizace probíhala v DTJ,. byl „Kolektiv mladých". Vznikl jako recitační sbor, ale rychle přerostl tento úzký rámec. Organizoval politické večery s vyhraněným protifašistickým a třídním zaměřením. Nejvýznamnějším vystoupením byl večer, nazvaný „Španělsko v nás" Byl uspořádán v roce 1937 a jeho výtěžek byl věnován bojujícímu Španělsku. Vystoupení vyznělo otevřeným přiznáním mladých k politice lidové fronty, otevřeným vyznáním ke spolupráci s komunisty. Je možno říci, že Přerov nezažil ještě tak progresivní a nekompromisní politické vystoupení mladých. Večer, na který byl pozván a jehož se účastnil i tajemník sociálně demokratické strany, měl dohru ve výkonném výboru, kde pak navrhl, abych byl ze strany vyloučen já a soudruh A. Plíska. Nepodařilo se mu to. V té době byl už progresivní proud sociálně demokratické strany příliš silný. Po tomto večeru vývoj této skupiny mládeže logicky pokračoval v dalších politických akcích. Kolektiv mladých a jím ovlivňovaná mládež v DTJ se účastnily předvolební agitace, v jejímž průběhu došlo již k přímé dohodě o společném postupu s podobnými skupinami z komunistické strany. Kolektiv měl nemalou účast na rozbití předvolební fašistické schůze v Přerově, na které mluvil fašista prof, Sedláček z Prostějova a kde nakonec měl projev komunista Štětka. Kolektiv mladých je v této době již ve spojení s komunistickou stranou. Spolupracuje se s. R. Kovářem. Není mi ovšem známo, zda R. Kovář byl navázáním takového spojení pověřen, nebo zda to bylo z jeho iniciativy. Pro přehled uvádí členy Kolektivu mladých: A. Plíska, B. Hužvík, L. Hužvík, A. Derka, Jar. Doležal, Jar. Hajtl, M. Jelínek, B. Tomšů, K. Hovůrka, R. Rejhon, V. Hanzlíková, J. Vařechová, B. Slaměná a další dvě soudružky, jejichž obličeje vidím před sebou, jména mi vypadla z paměti.
Stojící prvý vpravo Rud. Rejhon, ved. Kolektivu mladých. Zleva prvý A. Plíska dále L. Hužvík, B. Hužvík a A. Derka. Sedící uprostřed Jaroslav Hajtl, členové KM. Na podzim roku 1938 po obsazení pohraniční oblasti Němci byla rozpuštěna KSČ a ostatní politické strany, tedy i soc. dem. strana, se likvidovaly samy. Kolektiv mladých i za těchto podmínek pokračoval v práci. Nejen připravoval další vystoupení, ke kterému pro zřízení protektorátu již nedošlo, ale z jeho iniciativy vznikla v Přerově organizace Národního hnutí pracující mládeže jejímž předsedou byl člen DTJ L. Jambor a jednatelem A. Plíska. Pak již následovala okupace republiky v březnu 1939. Takový byl v hrubých rysech vývoj v členské základně demokratické strany a v DTJ v Přerově. Činnost progresivních skupin těchto organizací se projevila i v okupaci. Řada mladých lidí z DTJ –K. Hovůrka, bratři B. Němec a J. Němec, J. Skopal, bratři Karel a Oldřich Holcovi, Jaroslav Červinka, L. Krysten, B. Jaroš, G. Černý, K. Kopecký - odešli za hranice bojovat, druzí — především všichni členové Kolektivu mladých a dále J.Kremel, E. Rejhon, L. Jambor, J. Ječmínek, Z. Ulma a další - vzali na sebe úkol bojovat doma. Mnozí z nich položili v boji své životy. Tragické je, že někteří v posledních dnech války za přerovského povstání 1. května 1945. Kolektiv mladých zahájil odbojovou činnost ihned po okupaci. Již v březnu 1939 byl vydán protinacistický leták a rozšiřován v Přerově. V dubnu byly dlažby a zdi některých ulic popsány hesly: „Pryč s fašismem - ať žije Beneš!" Je třeba přiznat, že samo heslo ukazuje na politickou neujasněnost. Na druhý den byly nápisy ofotografovány. Fotografie, byly odeslány do zahraničí pomocí železničářů (S. Slaměný). Je třeba říci, že skupina neměla dostatek zkušeností v ilegální práci a její činnost znalo více lidí. Bylo více nadšení než soustavné a cílevědomě řízené práce. Někdy v polál vině roku 1939 mne vyhledal R. Kovář a sdělil mi, že je mu známa činnost' naší skupiny. Navrhl
mně, abych vstoupil i s dalšími soudruhy do KSČ. Souhlasil jsem a krátce na to mne seznámil s ilegálním pracovníkem, jehož krycím jméno bylo Karel, který mně dal pokyny pro další organizační práci. Viděl jsem ho v průběhu července ještě jednou. Teprve mnohem později jsem se ve vězení dověděl, že to byl Rudolf Térer, který byl nacisty popraven. Začátkem září 1939 došlo ke změně v řízení organizace KSČ. Vedení organizace po R. Kovářovi převzal Fr. Řeháček, s nímž jsem dále pracoval. V řídicí skupině byla B. Rychtalíková, B. Kaděra a A. Plíska a další. Do schůzek přicházel i soudruh, jehož krycí jméno bylo Vojta (s. Horník). Před tím mne ještě R. Kováš seznámil s rodinou Minářovou. Starší z bratrů Minářových mne tehdy pověřil,; abych pro přípravu oslav 28. října navázal spojení s odbojovou organizací Sokol) To se mi podařilo prostřednictvím mého otce B. Rejhona, který mne spojil s pracovníky Sokola Fr. Skopalem a S. Plevou. Jednání se účastnil i A. Plíska. Po projednání spojení a některých dalších podrobností však další styk s touto skupinou převzal Minář st. V průběhu podzimu 1939 bylo mně a A. Plískovi uloženo zajistit rozmnožování propagačního materiálu. Psací stroj dal k dispozici A. Plíska, rozmnožovací stroj přivezl Minář si., který opatřil i papír a blány. Psaní na blány obstarávali B. Hužvík a B. Hanzlíková, rozmnožování se provádělo v bytě u Plísků. Později převzal rozmnožovací aparát Břet. Ludík. Ilegální organizace strany se snažila budovat své skupiny na závodech. Podařilo se to především v Oplikotechně, kde byli činní J. Kreml, A. Derka a L. Hužvík. Dále u fy Zejda, kde byli činní J. Doležal, A. Plíska, Fr. Ohánka a J. Šanc. A pak byla také skupina u fy Heinik. Jistě ještě i na jiných místech existovaly podobné skupiny, o tom však jsem přehled neměl. Činnost trvala do počátku roku 1940, kdy v průběhu března byla většina ilegální skupiny zatčena a uvězněna.
* VRATISLAV KRUML vzpomíná (v roce 1965). V roce 1942 při schůzkách komunistů jsem byl získán strojvedoucím ČSD Františkem Bednaříkem pro spolupráci s ilegální KSČ - skupina „Moravská Rovnost", jejímž hlavním vedoucím byl R. Rédr ze Zlína. Moje činnost pozůstávala v rozšiřování ilegálních novin „Moravská Rovnost' a ve vybírání příspěvků na podporu pozůstalých po politických vězních. Ilegální noviny a další tiskoviny jsem rozšiřoval v závodě Optikotechna, nyní nár. pod: Meopta Přerov, kde jsem zaměstnán. Získané finanční prostředky jsem odevzdav Františku Bednaříkovi. Činnost skupiny byla prozrazena konfidentem gesta Schuppem ke konci roku 1943, kdy došlo pak k zatčení Františka Bednaříka postupně všech členů skupiny. Policie mě zatkla 2. ledna 1944 v Přerově. Obžalovali mě z přípravy velezrady. Souzen jsem byl u třetího senátu vrchního zemského soudu v Breslau (Vratislav) dne 23. listopadu 1944. Vězněn jsem byl v Přerově, v Brně, v Breslau (Vratislav), Bayreuthu a Creussenu, kde jsme by osvobozeni 14. dubna 1945. Souzeni jsme byli ve skupině s Teodorem Ondráškem, Adolfem Mayerem Vojtěchem Hrbkem. Vrátili jsme se pouze dva, spolu se mnou ještě Adolf Mayer. Domů jsem se vrátil až 10. července 1945; Po osvobození koncentračního táboří dne 14. dubna 1945 byl jsem pak převezen na hranice ČSR, kde jsem spol s dalšími osvobozenými vězni vykonával pohraniční službu až do příchodu řádných pohraničních čsl. jednotek. Po jejich příchodu nás odvezli autobusy domů.
MARIE TRUSOVA vzpomíná (v roce 1963) Do Komunistické strany Československa jsem vstoupila v roce 1930. V roce 1938 přešla strana do ilegality a členové strany dostali pokyn, aby zničili své členské průkazy. Můj manžel A. Trusov byl politicky činný od třicátých let jak v stranických orgánech, tak zejména ve Svazu přátel SSSR a dalších organizacích.V Březnu 1939 byl bezprostředně po okupaci okleštěného území ihned zatčen spolu s jinými, ale po krátké době byl propuštěn. Podruhé byl zatčen v létě 1939 při nacistickém přepadu Polska a byl vězněn v koncentračním táboře ve Štěpánově. V závěru roku 1939 byl propuštěn a potřetí byl zatčen v dubnu 1940 a uvězněn nejdříve v Olomouci v tak zvaném „Garňáku", pak ve věznici na Mírově na severní Moravě a pak ve Vohlau a Briegu. Odsouzen byl v Breslau (Vratislav), k desert letům káznice.Zahynul v roce 1945 na pochodu smrti. Pokud je mi známo, byl manžel vedoucím okresní ilegální skupiny a členem krajského výboru KSČ v Olomouci. Byl zapojen na Karla Klimenta a Rudolfa Terera ,kteří vykonávali funkci tajemníků ilegálního krajského výboru KSČ. Oba tyto soudruhy jsme často přechovávali ve svém bytě. S.R.Térer byl popraven v Berlíně a s. K. Kliment se vrátil a žije v Třebíči. S. K. Kliment vystupoval v ilegalitě pod jménem Růžička a Rudolf Térer pod jménem Karel Astrachán. Po zatčení mého manžela jsem dostala pokyn, že nesmím v mém bytě přechovávat nikoho a že je nutno, abych omezila styk spojeni se stranou na minimum. Účastnila jsem se ilegální práce spolu s manželem, a to tak, že u nás v bytě jsme tiskli letáky, umožňovali v bytě schůzky ilegálních pracovníků,rozšiřovali ilegální noviny, letáky a tiskoviny za pomoci dalších spolehlivých lidí.letáky, jejich text, byl koncipován B.Václavkem, A.Trusovem, K. Klimentem a dalšími.V letácích byly zprávy o politické situaci, její hodnocení a pokyny, jak se chovat a co dělat, dále jak bojovat proti teroru okupantů. Dále v rámci ilegální činnosti byla organizována finanční pomoc rodinám zatčených soudruhů. Z jednotlivých případů si pamatuji na podporu s. Pařilové, která bydlela s rodinou v Olomouci, Nádražní třída 28. Také částečně se skupina, ve které pracoval manžel, podílela na organizování přechodu komunistů jak do ilegality, tak do ciziny.Pokud si vzpomínám, bylo tomu tak u s. Josefa Hrubého z Olomouce, a pak u starosty obce Hlubočky u Olomouce. Posledně jmenovanému bylo pomoženo i při odsunu jeho ženy s dcerkou, tehdy asi dvanáctiletou. Tento soudruh byl Němec. V roce 1941 jsem se odstěhovala se synem do Přerova. I v Přerově snažila jsem se býti dále prospěšná celku. Ze vzpomínek na dobu okupace uvádím ještě vzpomínku na 1. května 1945. Byla jsem se synem 1. května hned po ránu v ulicích města a syn se někde dopídil k automatu. Bála jsem se o něho. Nebylo mu ještě 16 let, a proto jsem chodila s ním. Zažili jsme přestřelku v ulici Šířava, odkud jsme šli do ulice Snetanovy, kde již na tehdeiším okresním hejtmanství vlál československý prapor. I na okolních domech vlály československé prapory. Mezi československými vlál také prapor Sovětského svazu v okně bytu prof. Kaluse. Požádala jsem ženu, která byla v okně bytu, aby mi prapor dala. Tato mé žádosti vyhověla načež jsem ho dala svému synovi a poslala ho, aby jej vyvěsili na budově okresního hejtmanství. To se stalo. Syn po návratu z budovy mně však řekl, že v budově je plno Němců, kteří jej mlčky nechali projít s praporem a dovolili mu odchod. Od budovy okresního hejtmanství šli jsme na Komenského ulici přes Wurmovu ulici, kde již bylo prováděno poblíž dnešní hygienické stanice zatýkání.Potkali jsme skupinu gestapáků, jak vedli zatčeného S. Motané a ten zavolal na mého syna: „Podívej se, oni mě zatkli!" A dále již nemohl mluvit, poněvadž gestapáci
mu násilně v tom zabránili a jeden z gestapáků se sápal již na mého syna .Stáhla jsem jej rychle do budovy, která sloužila tehdy jako německá škola a chodbou jsme přešli na dvůr a odtud pak dále na Šířavu až do Fučíkovy ulice, kde jsme bydleli. Z domu jsme ihned odešli mimo Přerov pro nebezpečí zatčení a šli jsme pěšky na Veselíčko k mému bratranci, který nás skrýval až do osvobození. Cesta zprvu kolem řeky Bečvy a pak silnicí byla svízelná S několikráte jsme se setkali s příslušníky nacistické armády, kteří nás ohrožovali! a vraceli a tak jsme se různými oklikami těžce dostávali do obce Veselíčko, kam l jsme přišli za velké přestřelky v okolí obce. Domů jsme se vraceli v noci žal velkých detonací při vyhazování mostů v okolí Přerova. Po návratu do Přerova! v brzkých ranních' hodinách jsme se setkali s prvým sovětským vojákem a bylo to setkání radostné a šťastné. Přišli naši osvoboditelé a skončila se doba nacistické okupace.
* VĚRA
HAHNOVÁ
- Opava -- vzpomíná (v roce 1966) Ve vzpomínce uveřejněné v týdeníku Nové Opavsko (č. 18, roč. 8, 14. dubna 1966) mimo jiné v části vzpomínek se uvádí: Vzpomínky vybíhají jako nedočkavý kůň do startoviště . . . Kde jste, všichni moji drazí? „Bude příští rok lepší minulých, nebo ještě horší?" ptá se sebe i Lidky Ještě více než 4 roky kouřily komíny koncentračních táborů, v jejichž stínu žil. Než ho odvedli z přerovské Optikotechny, měl jméno, práci, svobodu. Třicátého června 1939 ho v továrně navštívili podezřelí pánové. Dva z olomouckého gestapa,, třetí až z Berlína. „Pane Sokol", řekli mu, „jste zatčen." Na olomouckém gestapu mu předložili dva ilegální letáky, jichž měl Alois Sokol ještě před dvěma dny patnáct tisíc. Přitěžující okolností bylo členství v Sokole a střelecké národní; gardě. Po několika krutých výsleších v Přerově a Olomouci je Alois Sokol eskortován 7. prosince k opavskému gestapu. Vezou ho spoutaného řetězy na rukou a nohou s jakýmsi německým vojákem. O několik dnů později jede s větším| transportem dál, přes Ratiboř a Breslau do Berlína. Ve chvílích, kdy padla Paříž, stojí Alois Sokol před „lidovým soudem" v Berlíně. Přelíčení trvá celý den. „Kavalírský" rozsudek — 12 let káznice - dává ještě naději na život.
* ROSTISLAV KORČÁK -- Praha, vzpomíná (v roce 1964 - výňatky). První číslo Českého kurýra má datum 10. listopadu 1939 a poslední číslo] vyšlo s datem 6. února 1942. Celkem vyšlo 25 čísel ilegálního Českého kurýra. Co chtěla skupina Rostislava Korčáka, to vyjadřuje úvodník prvého čísla! Českého kurýra z 10. listopadu 1939, jeho titulní stránku uveřejňujeme (na straně 43. Rostislav Korčák v obsáhlé vzpomínkové práci uvádí: V přerovském železničnímu uzlu a v Olomouci organizoval distribuci Českého kurýra Václav Curda přednosta zásobárny ČSD v Přerově, který nám také pravidelně dodával zprávy o situaci v dopravě. Samosebou se rozumí, že ti nejaktivnější naši členové — zvláště na -přepážkách ve venkovských místech, kde pracovali samostatně — si vytvářeli v okruhu svých známých svou vlastní síť spolupracovníků. Tak např. nejlepším pomocníkem Václava Curdy byl železničář z přerovského nádraží Augustin Bečák, jeho nadšení pro věc odboje jsem poznal za návštěvy u něho v Přerově-Předmostí a ze zpráv o jeho práci. Bečákovým prostřednictvím se dostal Český kurýr občas i do České Třebové a do Ostravy.
* MARIE POSPÍŠILOVÁ (Minářová) vzpomíná (v roce 1961 — výňatek). Vtom k nám vstoupil Rud. Kovář, rozčileně vyprávěl, že celou cestu od l,ovečka měl dojem, že je mu někdo v patách, že jej někdo sleduje. Snažil zmást, přešel ve Škodově ulici přes činžovní domy ČSD a vracel se, a tak se snažil zmást stopujícího. Zda se mu to podařilo, nevěděl. Tato scéna nás uč znepokojila. Všichni jsme cítili, že se možná v přítomné době odehrálo co může mít katastrofální následky.
Nacisty popravený Ladislav Horník, krajský tajemník KSČ, krycím jménem „Vojta", dle falešných průkazů pro gestapo V. Hanousek.
Náhle kdosi zaklepal, nezvykle energicky na dveře, dveře se rázem otevřely a v nich stálo 5 gestapáku s napřaženými pistolemi. Rud. Kovář a můj manžel A. Minář museli dát ruce nahoru a byli pod hrozbou pistolí, přinuceni sestoupit do přízemí, kde se jim naskytl hrozný obraz; u zdi, tváří ke zdi a ruce nad hlavou stála celá rodina. Otec Minář, matka, synové Jaroslav a Jan, dcera Libuše. Teď museli vedle nich do řady i Adolf Minář a Rud. Kovář. Typický obraz opakující se během minulé války v tolika tisících podobách. Obličeje u zdi, ruce nad hlavou a gestapáci s pistolemi za zády. Marně kombinuji, proč mne tehdy nepostavili do řady k nim. Domnívali se snad omylem, že ta mladá žena je manželka Adolfa Mináře? To byla jeho sestra. Možná, že v tom nervózním zmatku na mne zapomněli. Gestapáci byli totiž silně zneklidněni. Možná čekali, že z temna chodby začne po nich palba z revolverů; věděli, že jsou v komunistickém domě a znali z praxe, že v zoufalství se dějí někdy pohnuté věci. Fakt je, že jsem zůstala v domě z rodiny sama. Na tu noc nikdy, co živa budu, nezapomenu. Hrůza mně sevřela srdce, horečné myšlenky se mi honily hlavou, věděla jsem, že se stalo něco, co znamená tragický ! zlom nejen v mém životě, ale i v životě rodiny; myslela jsem na spojení, na další vývoj. Že jsem onu noc ani na chvilku nezavřela oči, je přirozené. Po prvním děsivém úderu jsem se začala nutit do logického myšlení. Nebylo možné propadnout panice, ztratit hlavu. Šlo přece o životy dalších. Před svítáním, ještě skoro za tmy, jsem vyšla z domu a běžela varovat Františka Řeháčka. Uvažovala jsem logicky. Dřív než jsem vyšla z domu, důkladně jsem se rozhlédla, nejsem-li sledována. Venku nebylo živé duše. To byl jasný důkaz, že na mne zapomněli, Dovedete si představit ten úžas Fr. Řeháčka, když jsem mu řekla, co se stalo?| Má druhá cesta vedla k mé přítelkyni Vlastě Vážanské, kde byla spousta materiálu určeného pro Ostravu. Více soudruhů nebylo možné varovat, poněvadž jsem spojení neznala. To byl] ovšem rub opatrnosti, která byla tak typická pro konspirační činnost. Náš dům byl zatím obsazen gestapáky. Roztahovali se v pokojích, nohy na stole, v místnosti bedny piva, které odcizili v obchodě. Číhali, že někdo vstoupí do domu a padne jim do rukou. Dala jsem se tedy do boje za záchranu ohrožených lidí. Dům byl teď hlídán ze dvou stran. Zevnitř ho hlídali gestapáci, zvenku já, j abych varovala. Stála jsem z povzdálí a nenápadně sledovala, zda někdo nejde j po ulici k nám. Čekala jsem hlavně soudruha, krycím jménem Vojta, (na snímku vlast, jménem L. Horník), kterého jsem neznala občanským jménem, ale o němž jsem tušila, že je to významný stranický funkcionář. A neštěstí, které ony dny tak těžce dopadlo na naše
hlavy, dalo mně druhou bolestnou ránu. Život soudruha Vojty jsem neubránila. Snad jsem jej ve tmě přehlédla, prostě s. Vojta vlezl do pasti a gestapáci jej chytili.
* FRANTIŠEK POLÁŠEK - Brno - vzpomíná (v roce 1965) Přistěhoval jsem se z rodinou do Přerova v roce 1937 z chudého Ždárského kraje. Byl jsem zaměstnán v Hospodářské škole nynější Střední Zemědělské technické škole jako zahradník.Zahrada a celý areál školního statku je na kraji Přerova, takže nabylo nápadné, když za mnou přicházely návštěvy, zejména ilegální odbojoví pracovníci. Jedním z těch ze kterými jsem spolupracoval byl Oldřich Pour, zaměstnaný na nádražní poště v Přerově. Tomuto jsem pravidelně každý měsíc na jeho žádost předkládal zprávy o stavu na zemědělském úseku, tj. stavy porostu, obilí, sklizně, hektarové výnosy a o všem co souviselo se zásobováním.
Zprávy jsem zjískával a zpracovával jednak z vlastních poznatků, a dále mně byli nápomocni prof. Pavlík a ředitel ing. Ferulík., kteří stykem s absolventy školy z celé Moravy a z jejich častých návštěv v Přerově měli zprávy z celé Moravy. Je mně známo, že Oldřich Pour spolu s Rudolfem Smutkem jezdili z vlakovou poštou a přitom prohlíželi poštu adresovanou gestapu a jiným nacistickým orgánům.Některé zásilky zadržovali, zejména udaní jenž byla podána gestapu od zrádců.Touto činností bylo zachráněno mnoho našich lidí . Dále také prohlíželi v zásilkách zahraniční noviny a tiskoviny a odtud také čerpali zprávy pro ilegální tiskoviny a letáky. Oldřich Pour spolu se skupinou ve které pracoval se přičinil o to aby se Přerov zbavil majora městské policie Hanáka, který dle jednoznačných poznatků sloužil gestapu. Nelze nevzpomenout také to, že při rozšiřování tisku, ilegálních letáků a podobně byl
skupinou Oldřicha Poura a Rudolfa Smutka také v masovém měřítku rozšiřován ilegální tisk komunistické strany Nevzpomínám si přesně kdy, ale docházel k nám také zaměstnanec Optikotechny Juchelka, jeho křestní jméno již si nepamatuji, kléry přišel do Přerova po mnichovské zradě z Opavska. Měl velké zkušenosti s nacisty a ihned po 15. březnu^ se zapojil do ilegální odbojové práce. Měl vadu řeči. Byl znalcem pro zbraně* a jejich údržbu. Jednou přijel po návštěvě Opavska a oznámil, že na Opavsku-pracují skupiny sovětských zajatců a že trpí hladem. Byla zorganizována pomoc,'-a to několikrát, za pomoci paní A. Bretschneiderové a MUDr. Fr. Šťastného. Jak! někteří pracovníci byli neopatrní, je vidno z toho, že Juchelka si dal napsat: adresy všech zajatců, kterým byly předávány potraviny, zejména cukr. (Uveřejňujeme snímek jednoho seznamu sovětských zajatců jimi vlastnoručně' psaného). Po 9. květnu 1945 Juchelka se z Přerova odstěhoval, pravděpodobně na Opavsko. Později byly také skupiny sovětských zajatců zaměstnávány na Přerovsku a jedna z nich v cukrovare v Prosenicích. Na upozornění tehdejšího řídí-! čího prosenické školy bylo zajištěno jejich zásobování jídlem. Spojkou byl Josef] Šatánek, který spolu s mou manželkou a A. Bretschneiderovou, obě jsou rodem' Rusky, přicházeli mezi sovětské zajatce a pečovali o ně. Celkem tvořilo prosenickou skupinu asi 25 sovětských zajatců. Z těch vzpomínek na dobu okupace bych chtěl uvést ještě to, že nedaleko' školy bydlel Alois Kroča, s kterým jsme si plně důvěřovali a také spolupracovali.1 Po událostech 1. května v Přerově poslal pro mne. V bytě u něho seděl muž, který o sobě prohlásil, jen to, že je zedník. Říkal mně, abych po příchodu Sovětské armády do Přerova dělal tlumočníka. Řekl mně, že je mluvčím ilegální Komunistické strany Československa. Požadavku jsem vyhověl. A. Kroča jej, jali jsem se později dověděl — byl to Josef Zuzaňák — ukrýval do příchodu Sovětské] armády v zahradním domku ve své zahradě u Ornitologické stanice. 7, května 1945 večer poslal znovu pro mne A. Kroča a v jeho bytě seděli další muž, který ihned po mém příchodu začal tím., že mne pověřuje úkolem, abych znemožnil vyhození lávky přes řeku Bečvu u Michalova Němci. Měl jsem přemluviti německou stráž, aby dobrovolně odešla za záruky osobní bezpečnosti.; K tomuto požadavku jsem odpověděl, že neumím německy, ale umí-li on, zej bychom mohli jít společně. Odpověděl, že nemůže, poněvadž má jiné vyšší poslání.) Později jsem se dověděl, že šlo o majora Zapletala. V závěru mé vzpomínky na odbojovou činnost bych chtěl poukázat na to že snad by se ještě v zahradě střední zemědělské technické školy našly zakopány v uzavřených láhvích letáky, event. další písemné dokumenty.
* PhMr. FRANTIŠEK KOČÍ -. Praha -- vzpomíná (v roce 1966) Od června 1939 jsem pomáhal kpt. Evženu Vašíčkovi v jeho odbojové činnosti, zvláště pokud se týče financi, deviz, pohonných hmot, výbušnin, zpráv o ukrytých zbraních a zprostředkování schůzek s jinými složkami odboje (Oldř. Pour). Začátkem prosince 1939 oznámil mi, že v Brně byl zatčen Přerovák kpt. Gardavský, kterému jsem již v březnu předával zprávy prostřednictvím Rud. Smutka Kpt. Vašíček a jeho bratr škpt. Rud. Vašíček v Olomouci, s nímž jsem byl ve spojení již 1938, byli zatčeni gestapem v noci z 3. na 4. prosince 1939, jak ml téhož dne oznámil jejich příbuzný ze Ztracené ulice, zaměstnanec Městské knihovny Křístek. Tentýž den ráno, kdy jsem o zatčení ještě nevěděl, zastavil se v lékárně, kde jsem byl zaměstnán, Rud. Smutek a překvapil mě sdělením: „Kdybys náhodou potřeboval, mám
spojení na Slovensko, Skotákův obchod naproti nádraží v Hodoníně". Na to ihned odešel. K Rud. Smutkovi jsme chodili s 'několika známými poslouchat zahraničí. V kuchyni jsme vždy obdivovali řadu bezvadně vyleštěné obuvi, byla to Rudinova radost a vášeň. Myslím, že málo se ví, že Smutek byl již za první .'• války vězněn za protistátní činnost v Bystřici pod Hostýnem, varování manželkou zatčeného kpt. E. Vašíčka, odejel jsem 4. 12. bez rozloučeni s rodiči, taxíkem do Hulína a odtud vlakem do Hodonína. Štafetou Skoták rtm. protektorátního vojska malé postavy — učitel Hlubík ve Velké — student Zálesák — jsem se dostal do Senice na Slovensku, vlakem do Bratislavy k zástupci auto Škoda Hluchému, pomocí Oskara Lipnera, byv. fotbalisty SK Přerov, do Zvoleně k jeho sestře Schrötrově, do Krupiny k Novákům, odtud pěšky přes Plášťovce v Maďarsku do Iolských Šáh, autem pak až před vrata francouského velvyslanectví v Budapeští ve Fö-ucta. Tam jsem „dohnal" Rudolfa Lukaštíka, který odešel z Přerova několik dní přede mnou. Z Budapešti z výpravu Poláků do Velké Kaniže (známé ze Švejka), kde jsem se přes měsíc skrýval se skupinou Cechů v polských barácích a pak po třech neúspěšných pokusech o překročení hranic jugoslávských jsem se dostal konečně do Zagrebu v Jugoslávii. Zde jsem „dohnal" Přerováka npor. Řezáče. Ze Zagrebu štafetou Bělehrad — řecko – Turecko -Sýrie — Libanon (Beirut) — Marseille, odtud z kasáren cizinecké legie do Agde, přímořského městečka, kde bylo sídlo čs. zahraň, armády. V Agde jsem se setkal s několika Přerováky, Jaroslavem Andráškem (byl u letectva) a Frant. Lančíkem, kterému říkali starosta, měl na starosti registraci, Podle něho největší kontingent vojáků tehdy dodávalo Ostravsko, pak Praha, na třetím místě bylo Přerovsko (72). Dále zde byl Vil. Tauský, syn přerovského lékaře.Dr. Tauského, za několik dní přijel bratr mé švagrové Karel Chytil, nyní .lékař v Paraguay, Ed. Netardus a jiní. Po pádu Francie byli jsme evakuováni uhelnou lodí přes Gibraltar do Anglie, kam jsme dorazili 7. 7. 1940. Po pobytu v různých místech a městech anglických jsem byl odvelen 1944 do Londýna na min. soč. péče do zdravot. odboru UNRRA. Zažil jsme všechny nálety něm. V-1 a V-2. V březnu 1945 nás přepravili ve velkém konvoji s tzv. „úřednickou výpravou" .z Glaskova přes Gibraltar, Maltu, Dardanely, Constanzu, Košice a Bratislavu do Prahy.
* JAN TONCAR, Nottinghan vzpomíná (v roce 1966). Odboj se nezačal až po německé okupaci, ale mnohem dříve. Já osobně si vzpomínám na první i druhou mobilizaci, na ty přerovské křižovatky, kde jsme jako skauti řídili dopravu, na ty dlouhé noci strávené na přerovském nádraží, kde jsme podávali teplé nápoje, především dobrovolníkům z přátelských států, později uprchlíkům z pohraničí. Již v těch dobách jsme věděli, že Hitler se nespokojí s pohraničním územím a že po obsazení celé republiky bude třeba odbojového podzemního hnutí. Rodina Fr. Lančíka mně byla velmi blízká. Jaroslav Lančík. byl můj nejlepší přítel a Evička Lančíková — ta byla prostě milá holka, po německém obsazení pohraničí byl jsem skoro každý den u Lančíků. Studoval jsem v Olomouci a přes olomouckou Charitu, hlavně jejího vedoucího, posílal s Lančík zprávy, které jsem často osobně doručoval. Jaké, to nevím. Snad se jednalo o linku do Polska: My jsme byli toho mínění, že čím méně víš, tím méně z Tebe dostanou, když Tě chytnou. Přečtením Vašich reportáží se mně zdá,že tomu tak v každém případě nebylo, a že mnozí věděli více než bylo
třeba. My též jsme nikdy o ničem nemluvili před Evou. Ona byla příliš důvěřivá. Též jsme poslouchali cizí stanice, zachycovali zprávy, které byly rozmnožovány a rozesílány do různých středisek. Blány jsem psal na strojích „Důchodkového kontrolního úřadu". V únoru r. 1939 jsem jel se s. Fr. Lančíkem a Jaroslavem Lančíkem do Brna. S. Fr. Lančík tam projednával půjčku na stavbu rodinné školy na „kulčáku" Já jsem pak s Jaroslavem navštívil dobrou rodinu něm. soc. dem. s.Veveru. Jeho děti Ervín a Eliška byli našimi dobrými přáteli. S Ervinem Veverou jsme před okupací v roce 1938 procestovali celou severní Moravu. Byli jsme též na Bradle v srpnu 1938, kde byl sjezd českých a německých vlastenců. V Brně jsme se dozvěděli od Ervína, že Hitler má nové datum, tj. březen, a to 15. My jsme tomu moc nevěřili, ale Ervín nás ujistil, že je to pravdivá zpráva. Jak víte kolovalo tak mnoho tak zvaných zpráv JPP (jedna paní povídala). Jak se ukázal zpráva byla pravdivá, a to též byl konec našeho přátelství. Od té doby jsme Veverovy nespatřili. Když jsem se 14. března vrátil z Olomouce, čekal na mne Jaroslav Lančík a řekl mně, že Němci přijedou příští den do Přerova. Tím se změnila celá. situace. Hnutí se muselo ukrývati. Scházeli jsme se nadále u Lančíků a i jinde. Naší hlavní činností bylo zajištění linky do Polska a po obsazení Polska noví linky přes Slovensko, Maďarsko do Jugoslávie. Do ciziny byli posíláni lidi kteří byli v nebezpečí života a ti, kteří zapojením do zahraničního odboje ať na východě nebo na západě, aby svým vlivem pomohli našemu boji za svobodu. Organizace se zakládala na vzájemné důvěře. Nebylo možno každého prověřiti a tak se mohlo státi, že se mezi nás dostali i zrádci. Nebezpečnější však byli ti, co ignorovali naše instrukce a ve své chytrosti se snažili přejíti n vlastní pěst. Vydali v nebezpečí nejen sebe, ale i mnoho nevinných, kteří jim pomáhali. Po březnové okupaci s. Fr. Lančík navázal spojení přes Val. Meziříčí prostřednictvím R. Dvořáka. Tato linka vedla přes Púchov, Leopoldov, Nitru a Zlat Moravce do Maďarska. Heslo linky „Tomáš Marný" - odpověd „Už nežije Činnost byla částečně ve spolupráci s „V" brigádou, jejíž členové jsou stále ještě na živu. Já osobně nevím, jak a kdo byl zapojen. Byl tam úředník řed. ČSD v Olomouci a s. Lysá z Havlíčkovy ulice. Se skupinou s. Fr. Lančíka též spolupracoval jeden slepý mladík. On prý byl telegrafista, ale já ho u klíče nikdy neviděl. Já osobně jsem mu nedůvěřoval. Byl denně u Lančíků a jeho zpráv byly neuvěřitelné a nepravděpodobné, jeho nadšení pro naši věc neumírající, a to vše bylo velmi podezřelé. Nebylo ovšem na mně, abych v této věci rozhodoval . Jak jsem již naznačil, činnost naše byla — vysílání osob do zahraničního odboje. K tomu bylo třeba peněz jak našich, tak slovenských a zahraničních. Mnozí členové jako Lysá pomáhali, kde se dalo. Prověřené osoby byly posílán přes tyto linky do ciziny. Jednou v létě r. 1939 jsem potkal s. Fr. Lančíka v Kramářové ulici (nynější Nádražní ulice). Zastavil mě a žádal mne, abych vyřídil pozdrav doma. Nechápal jsem. Později jsem se dozvěděl, že jeho dům byl pozorován a že on sám byl hledán Němci. Podařilo se mu utéci a přes Val. Meziříčí se dostal na Slovensko. Tentýž večer jsem chtěl podati zprávu o mém setkání s. Lančíkové. Někdo zaklepal a dva tajní vstoupili do domu s. Fr. Lančíka. Vše prohledali, mnoho se vyptávali, mne si dobře prohlédli a zase odešli. Několik dní jsem se jejích domu vyhýbal a scházeli jsme se jinde. Jednou — několik týdnů později, Jsem viděl úsměv na tváři s. Lančíkové. Dozvěděla se, že s. Fr. Lančík je již v Maďarsku. Po jeho odchodu bylo třeba dále pracovati. S. H. Lančíková s Věrou, Dřevojánkovými, Smělíkem a jinými pracovali dále. Koncem roku jsem se dozvěděl, že bude v provozu
vysílací stanice. Já osobně jsem tu stanici nikdy neviděl, ale vím, že existovala. Vlnové délky a kodex bylo třeba dopraviti za hranice a tím úkolem byl pověřen mezi jinými Jaroslav Lančík. V tu dobu s. Lančíková přijala podnájemníka Viléma Dvořáka, studenta místní hospodářské školy (ZTŠ), byl z, Opavy. On též byl zapojen do odboje. Před vánocemi 1939 bylo rozhodnuto, během vánočních svátků bude vyslána skupina do zahraničí. V té skupině byl Jaroslav Lančík. Cesta byla jednou odložena. Na Silvestra jsme se všichni sešli na zábavě v Děl. domě na Šířavě. Po půlnoci byl Jaroslav Lančík odvolán a jeho skupina nastoupila cestu. Měl s sebou vlny a kodex vysílací stanice. Linka přes Val. Meziříčí byla bezpečná, ale nikdo nevěděl, jak dlouho. Kolik lidí jsme přes ni poslali, nevím. Vím jen, že po příjezdu do Maďarska to neklapalo. Většina našich skupin byla zavřena v Nových Zámcích. (Náležely Maďarsku.) Jaroslav Lančík sám byl chycen a zavřen. Oddechli jsme si, když jsme dostali zprávy z Jugoslávie, že šťastně přešel hranice. Celý leden jsme čekali na zprávy (tenkráte jsme nevěděli, že Jaroslav Lančík se dostal do Francie až v březnu). Situace byla stále napjatější. Když jsme se dozvěděli, že já i Vilém jsme na německém zatykači (pověděl nám to místní četník), rozhodli jsme se odejít v pololetních prázdninách. Byl připraven nový kodex, který měl Vilém. Koncem ledna jsem s Vilémem odjel do Val. Meziříčí. Před odjezdem jsem žádal s. H. Lančíkovou, aby povolila Evě cestu s námi. Bohužel to se nestalo. Místo ní šel s námi jeden uprchlík z Prahy. Zima byla tuhá a sněhu plno V úterý počátkem února jsme vyjeli. V sobotu před odjezdem jsem si umluvil heslo s mou přítelkyní z Olomouce. Heslo bylo „Sokrat zdraví Evičku". Ještě téhož dne, tj. v úterý jsme přijeli do Val. Meziříčí, přibrali do naší skupiny Ludvíka (byl zabit u Dunkirku v roce 1944) Koláčka a jiné, jejichž jméno jsem zapomněl. Téže noci jsme dosáhli pohraniční stanice, ale přechod byl nemožný. Ludvík, Vilém, Ludvík, Vilém (pravděpodobně Ludvík Daněk a Vilém Kyselák, poznámka K. R.) a já jsme se vrátili. Ti druzí se rozhodli pokračovat jinou cestou. Jednoho z nich jsme později dohonili na Slovensku, dva navštívili ve vězení v Nitře a o druhých nevím nic. Po několik dní jsme se skrývali v domě R, Dvořáka. Situace byla beznadějná. V pátek přijela H. Lančíková, když nás nemohla přemluvit, abychom se vrátili, informovala nás o novém plánu. Téže noci jsme jeli do Horního Lidi a pak do Lidečka. Tam jsme čekali, až skončí prohlídka lokomotiv, které byl; předávány Slovenské vládě. V jedné této lokomotivě byla přerovská posádka. Pí prohlídce lokomotivy popojely na přednádraží, my se vyhoupli na plošinu potili se po několik nekonečných minut. Konečně jsme se rozjeli. Byli jsme je! tři. Před Puchovém jsme seskočili, došli pěšky do stanice, koupili lístky do Leopoldova (městečka) a čekali na vlak. Mluvili jsme jen německy, pokud bylo možno. Vše oficiální vyřizoval Vilém, který mluvil německy velmi dobři Po příjezdu do Leopoldova jsme byli spojkou zavedeni k české železničářské rodině (Svoboda — myslím). Odtud posláni do Nitry, pekař Netopil, příbuzný přerovských Netopilů. Dále do Zlatých Moravců. Tam nám spojka naznačila cest a vše ostatní bylo na nás. Jak jsem již podotkl, v Maďarsku to neklapalo. Byli jsme chyceni a vězněni v Nových Zámcích, Komárně a~pak předáni v pohraniční stanici na rak. strana Dík českému pohraničnímu úředníku jsme se dostali zpět do Maďarska a d( Budapešti. Tam to též špatně klapalo. Naše skupina byla rozdělena. Vilém i Ludvík odjeli přede mnou. Já jsem byl v Budapešti skoro dva měsíce. Když jsem se konečně dostal do Jugoslávie, spojil
jsem se s profesorem Škarkou v Českém domě v Bělehradě. Tento mně, mimo českých knih dal různé informace pří Fr. Lančíka. Do Francie jsem se dostal v druhé polovině dubna. Ihned po příjezdu do Anglie jsem se spojil s Františkem Lančíkem. Během té doby mně někdo ukradl všechny moje věci a nechal mně jen knihy od prof. Škarky. Jaroslav Lančík byl u spojovací čety v Montpellier, já byl přeložen do stejné čety. Nevím co se stalo s kodexy a vysílací stanicí. Viléma a Ludvíka jsem neviděl po několik měsíců. Zdálo se mně, že v armádě něco neklape a že Fr. Lančík není se staven věcí velmi spokojen. Koncem května mě vyslalo velitelství jako radiotelegrafisti na frontu. Před odjezdem jsem strávil jednu neděli s Fr. Lančíkem a Jarkem Lančíkem v Montpelier. Po pádu Francie jsem se dostal zpět do Anglie a koneční egyptskou lodí Rod-El-Farrag z přístavu Sete do Gibraltaru a pak do Anglie. Fr. Lančík a Jar. Lančík byli v Anglii přede mnou a bylo to milé vítání. Většina hochů z naší spojovací čety odešla k letectvu. Mezi nimi byl i Jaroslav. Později mnozí z nás se přihlásili na výcvik parašutistický. 90 % leteckých dobrovolníka z naší roty padlo během války. Jarka byl jeden z prvních v roce 1941. Naši parašutisté nebyli o mnoho šťastnější. Mnozí z nás nebyli vůbec v akci. První seskok v roce 1941 byl proveden Potůčkem z Čech. Působil někde v Čechách kolem Prahy a byl jeden z nejúspěšnějších, dokonce podával zprávy o po Heydrichovských popravách. Jeho práce se skončila někdy v roce 1942. Dalšími byli Nocar z jižních Čech (havaroval v Itálii), Biroš Vančura (seskok na Slovensku). Pokud se týká přerovské vysílací stanice. Zmínili jste se, že byla ve spojeni s Amsterodamem. Po obsazení Holandska německou armádou v roce 1940 byl' skoro všechny podzemní a ilegální stanice zabrány Němci. Tito z počátku pracovali se stejnou posádkou (pod trestem smrti) a udržovali normální styk se stanicemi v zabraném a volném území, jakéž i s Anglií a jinými státy. Teprve když v roce 1941 se jednomu holandskému podzemnímu bojovníku podařilo uprchnou do Anglie, bylo spojení s těmito německými stanicemi přerušeno. Na neštěstí bylo mnoho prozrazeno, a tak se asi stalo, že i přerovská stanice byla prozrazena.
* FRANTIŠEK LANČIK vzpomíná (v roce 1966 - 3. část.) Ihned po nacistické okupaci 15. března 1939 započala odbojová činnost proti okupantům, která také oslabovala činnost fašisující spodiny ve vlastním národě Když jsem obdržel jako starosta města důvěrnou zprávu (asi za 3 nebo 4 dny po příchodu nacistického vojska), že místní fašisté chtějí v noci zapálit synagog a tuto zprávu mi potvrdil také starosta náboženské obce židovské Wolf, poslal do synagogy hlídku dvou dobrovolníků z městských policejních strážníků, kteří se ukryli v synagoze a když v noci vnikli fašisté do budovy, tak je začali milosrdně bít obušky, že jim ani dvéře nestačily k útěku. Synagoga nebyla vypálena, stojí dodnes a užívá jí jako kostela pravoslavná církev. Na druhý den dopoledne přišla druhá skupina podnapilých fašistů s několika výrostky na radnici provést „usnesení" o odstranění starosty násilím z úřadu a převzít „moc" ve městě. Také o této akci jsem byl informován ráno po příchodu i radnici i o její přípravě. Tuším, že to byl nadstrážník Rajmund Polišenský a několik policejních strážníků, kteří přišli do úřadovny starosty a když se tam fašisté vhrnuli a spatřili tam několik policistů, nečekali ani na další a obrátili se na panický útěk.
Nepodařilo se mi, ani městské policii zjistit, jestli obě akce prováděli přerovští fašisté z vlastního popudu, či z návodu gestapa. Domnívám se však , že k nim dalo podnět gestapo, poněvadž za několik dnů po ztroskotání hořejší akce se dostavil na radnici místní něm. velitel a při jednání, ve kterém mně vytýkal nedostatky ve vybavení úřadoven městským úřadem, přednesl znovu některá obvinění německé nepatrné menšiny ve městě proti městským orgánům, což prý vzbudilo u německých orgánů velkou nevoli a za to vše mne činil odpovědným. Nakonec jednání prohlásil, že gestapo zjistilo, že jsem příslušníkem strany sociálně demokratické a že tato strana je v Německu zakázána a protektorát Čechy a Morava že je součástí Velkoněmecké říše, a proto nemůže být příslušník této strany ani v protektoráte nějakým úředním činitelem. Nařídil mi současně, abych se ihned vzdal starostenství, jinak že mě gestapo k tomu donutí. Odpověděl jsem mu, že protektorátní úřady neučinily žádná rozhodnutí v tom směru a že mu zítra ráno sdělím své rozhodnutí. S tím souhlasil a odešel. Po poradě s výkonným výborem a po zvážení všech eventualit bylo společně rozhodnuto, abych na funkci starosty resignoval. Na druhý den jsem své rozhodnutí sdělil nacistickému důstojníkovi, a městskému zastupitelstvu jsem podal resignaci. Počátkem června 1939 v neděli dopoledne jsem svolal schůzku asi 10 důvěry| hodných dělníků a železničářů do lesa na kopci nad obcí Veselíčko za ucelen opatření výbušnin z okolních kamenolomů, hlavně z Veselíčka, Podhoří, Výklek Olšovce a Podhoří pro připravované vyhození železničních mostů na hlavní trati u Jezernice při vypuknutí války. Většina účastníků této schůzky dosud žije Schůzky se zúčastnili: Čeněk Pavelka, tehdy výpravčí vlaků (nyní důchodce), bytem v Lipníku, Komenského sady č. 408 (žije); Hynek Čada, zedník z Veselíčka (zemřel); Makovička z Tupce (zemřel); Josef Vybíral, železniční zaměstnané z Tupce (žije); J. Pavelka, kameník z kamenolomu ve Výklekách (žije); Metodě; Oblouk, železniční zaměstnanec v Jezernici (žije); Váňa, dělník z Oseká nad Bečvou (žije). Nálože trhavin byly společně opatřeny a pak uskladněny ve Veselíčku. Ze zasílaných zpráv a různých informačních letáků z Prahy, které mi dodávali železničáři K. Smělík a A. Bečák, koncipoval jsem letáky také sám, a to s pře vážným
zaměřením k místním otázkám anebo okolí Přerova. Ve zprávách jsem podával informace o zatýkáni osob stojících v popředí veřejného života, o významných událostech na železnici, továrnách a podobně. Také z rozhlasových zpráv jsem čerpal podněty pro vydávané ilegální letáky. Veškerou činností spolu s dalším jsem se snažil překonat skleslou náladu občanstva a oslabovat neblahý vliv zaprodanců a národního souručenství. Letáky jsem psal na psacím stroji okresní odborové rady, rozmnožoval na cyklostylu, který odnesl Alois Ryšavý z Dělnického domu do svého bytu v Újezdci u Přerova. Rozmnožování letáků jsme prováděl společně s A. Ryšavým na půdě jeho rodinného domku. Jeho manželka hlídala před domem. Informační zprávy a letáky rozvážel důvěrníkům do obcí v okrese a do sousedních okresů převážně můj syn Jaroslav Lančík, tehdy studující obchodní akademie, který 2. července 1941 padl v boji jako československý letec nad Velkou Británií. Ilegální tiskoviny rozvážela také moje manželka Herma Lančíková. Důvěrníci, kteří se zúčastnili ilegální práce na Kojetínsku již všichni zemřeli. (Vymazal z Čelčic, Otčenášek z Obědkovic a další), na Lipensku žije ještě Čeněk Pavelka dále Petržilka a jeho dcera Marie, provd. za B. Krejčího, kteří roznášeli ilegální tiskoviny. Na Holešovsku doručovali ilegální tiskoviny Kubešovi do nemocenské pojišťovny a J. Šimkovi do Podhradní Lhoty. Některé letáky spolu se snubními prsteny a dalšími osobními věcmi zakopala manželka před svým zatčením a popravou ve sklepě našeho rodinného domku a místo, kde věci ukryla, sdělila správě přerovské věznice Františku Rosypalovi, který mne pak po roce 1945 vyhledá! - a sdělil mi poslední zprávy od manželky a také údaje o místě, kde jsou písemnosti, prsteny atd. ve sklepě zakopány. Našel jsem je. Někdy v roce 1938 pomohl jsem opatřit domovské právo v Přerově jednomu kovodělníkovi, který měl po otci německé státní občanství. Na případ jsem dávno zapomněl, ale znovu jsem si jej oživil, když onen soudruh — na jméno si již nevzpomínám — přišel v červenci 1939 ke mně do bytu a důvěrně mi sdělil, ž< se z prostředí Oberlandesratu v Olomouci dověděl, že má dojíti k masovému zatýkání politicky činných osob, zejména z řad socialistů a komunistů a že mál být zatčen také já. Doporučil mi co nejdříve zmizet. Po poradě s manželkou jsem odešel do Beskyd, kde jsem se skrýval asi 10 dnů v chatě sl. Blattové z Valašského Meziříčí, a to na Kyčerách mezi Rožnovem a Valašskou Bystřicí. Po návštěvě švagra Rudolfa Dvořáka, který mi přinesl zprávu, že mě přišlo zatknou gestapo do mého bytu v Přerově a že mě také gestapo hledalo u přízně, pobyt v chatě se stal nejistým. Švagrová Růžena Dvořáková přivedla jednoho dne do chaty moji manželku, která mi podala informaci o událostech v Přerově. Obě uznaly, že pobyt v chatě je nejistý a trvaly na jeho změně. Manželka projevila souhlas s mým návrhem odejít za hranice do zahraničního vojska a slíbila mi, že za mnou pošle ještě některého z mých přátel, s nímž bych projednal, kterou cestu bych mě zvolit k odchodu a také další postup za hranicemi. Bylo dojednáno, že soudruh, který za mnou bude poslán, dostaví se k švagrovi do Val. Meziříčí a ten, že za ním přijde do lesa před chatu a mne pak tam přivede. Asi za tři dny donesl mi švagr nějaké jídlo a přivedl s sebou Karla Smělíka z Přerova, vlakvedoucího, který jezdil s osobními vlaky a měl dobré znalosti z přechodných stanic jak do Polska, tak i na Slovensko a přivezl mi s sebou také uniformu železničního zaměstnance a nějaké cizí peníze. Sdělil mi, že přechod do Polska je již velmi nebezpečný a že bude vhodnější použít přechodu na Slovensko u Horního Lidče. Předal mi adresu železničáře L. ze Zvolena, který mi pak na Slovensku pomůže při přechodu do Maďarska. Podal jsem K. Smělíkovi ještě některé informace, týkakající se skladu výbušnin k vyhození železničních mostů a informoval jsem jej o některých spolupracovnících v odbojové práci, které bude nutno napojit na přerovskou skupinu ,ve které pracoval K. Smělík.
Poděkoval hranice.
jsem K. Smělíkovi za jeho pomoc a na druhý den jsem pak odešel za
* STANISLAV LOVEČEK vzpomíná (v roce 1963). Členem ilegální Komunistické strany Československa jsem se stal v závěru roku 1938 prostřednictvím Rudolfa Kováře, který mě zapojil do ilegální činnosti která spočívala v tom, že moje krejčovská dílna na nároží ulic Komenského Wurmovy sloužila jako přepážka ileg. Rudého práva a veškerého ileg. tisku, vydávaného ÚV KSČ nebo jinými stranickými orgány a skupinami. Tiskový a propagační materiál ke mně dovážel zvláštní kurýr několikráte týdně. Dále je rozváli straničtí kurýři po celé Moravskoslezské zemi. Tuto činnost jsem vykonával až do mého zatčení a uvěznění. V ilegální organizaci KSČ jsem spolupracoval s Frant. Řeháčkem, Rudolfem Kovářem, Věrou Cibulkovou, Eduardem Minářem, JUDr. Frant. Juřicou a dalšími.
***** Dle záznamu Státního židovského muzea v Praze (sdělení dr. Karla Laguse) bylo nacisty umučeno 164 .obyvatel města Přerova židovského původu. Z toho bylo 79 žen a 85 mužů. Z bestiálně umučených přerovských židů byli nejstarší Kateřina Tschiassná a Gustav Hass, oba měli 82 roků, a nejmladší mezi umučenými byly židovské děti Petr Singer — čtyřletý, Hana Weinbergerová — šestiletá, Zdeňka Lipnerová — sedmiletá, Eva Šťastná — osmiletá, Věra Jelínková a Rudolf Pollak devítiletí a Eva Hezká — desetiletá. Tento stručný otřesný údaj ukazuje, co to byl fašismus. Je to varovný signál proti podceňování neofašismu v dnešním západním Německu. Na obrázcích jsou peníze, vydané nacisty pro terezínské ghetto, Peníze spolu dalšími opatřeními nacistů v Terezíně měly klamat světovou veřejnost cestou mezinárodního Červeného kříže a i židovské vězně o samosprávě ghetta. Židé byli dle vyhlazovacích plánů nacistů v našich zemích nejprve sepsáni, vyřazeni z hospodářského života, pak odděleni od ostatního obyvatelstva, potupně označeni vyloučeni z lidské společnosti a deportováni do vyhlazovacích táborů. Terezínským koncentračním táborem prošlo na 160 tisíc vězňů. Z nich na 35 tisíc zahynulo v Terezíně a téměř 90 tisíc v dalších nacistických vyhlazovacích koncentračních táborech, Jen nepatrné procento zůstalo na živu a dočkalo se osvobození.
* BOHUMIL BURIÁNEK vzpomíná (v roce 1963). Za nacistické okupace jsem byl členem ilegálního okresního výboru KSČ v Přerově. V roce 1941 jsem byl gestapem zatčen jako rukojmí a po 13 týdnech vazby jsem byl propuštěn domů. V srpnu 1942 jsem byl znovu gestapem zatčen po prozrazení spojky ÚV KSČ Frant. Zabloudilem v Olomouci a odsouzen pro ilegální činnost KSČ Sondergerichtem v Brně k 11 měsícům vězení, které jsem odpykával v Breslau (Vratislav), „Pod kaštany" a po 3 měsících jsem byl propuštěni domů. V srpnu 1944 mě znovu zatkli a poslali do Malé pevnosti v Terezíně, kde jsem si pobyl do 8. května 1945, kdy nás osvobodila Sovětská armáda.
* ANTONÍN LENFELD vzpomíná (v roce 1963). Do odbojové činnosti jsem se zapojil v roce 1940 ve skupině národního odboje, kterou vedl ředitel školy František Drbal. Po likvidaci skupiny, která byla z větší části popravena ve stanném právu v roce 1941, jsem přešel do skupiny ileg. KSČ, kterou vedl
J. Rychtalík z Uherského Brodu. Pocházel z Přerova, kde býval často u svých rodičů v Kozlovské ulici. J. Rychtalík dodával noviny a letáky J. Krásnému v Přerově. Ve spojení s ním a spolu s dalšími jsem je rozšiřoval. Zradou konfidenta gestapa byl zatčen 13. dubna 1942 Jan Krásný (popraven v Berlíně 15. dubna 1943) a pak celá skupina, ve které jsem pracoval. Po zatčení jsem byl vězněn nejprve v Přerově, pak jsem byl spolu s celou skupinou převezen do vězení v Kaunicových kolejích v Brně. pak na Mírov a do Breslau (Vratislavi),! pak znovu do Brna k Sondergerichtu, kde mě odsoudili. Po soudním jednání jsem byl poslán přes Vídeň do káznice v Bavorsku do Bernau. V druhé polovině roku 1944 po odpykání trestu mě propustili a dali mě pod dohled přerovské služebny; gestapa, kam jsem se musel podle pokynů gestapa chodit hlásit.
* JAROSLAV MINAŘlK - Bruntál - vzpomíná (v roce 1946). Na Vaši výzvu v „Naší Hané" 1946/26 str. 8, sděluii. Vytvořil jsem vlastní skupinu. Jednal jsem o spoiení s dalšími skupinami Rich. Bdinkou a Mar. Motáněm. Zřejmě z jeiich podnětu mě navštívil byv. kpt. gšt. Gardavský a zapojil, mne na Brno. Pověřil mě úkoly, zejména zpravodajskými. Pokud při svých návštěvách nejednal se mnou („Zorka"), stýkal se s kpt. K. Brožkem. Po zatčení v organizační složce „Brno" založil jsem znovu vlastní organizaci, kterou jsem převedl do celostátní organizace „Hnuti za svobodu", ve které jsem byl okresní důvěrníkem. FRANTIŠEK BOSSANYI - Bruntál - vzpomíná (v řece 1946). Na Vaši výzvu v časopise „Naše Haná" ze dne 17. května 1946 Vám sděluji! Koncem roku 1939 nebo začátkem roku 1940 — přesné datum si nepamatuji —j jsem se seznámil prostřednictvím št. rtm. Šandery s kpt. gšt. Gardavským. Schůzky, která se konala v hotelu Přerov v 'Přerově, se zúčastnilo více mně známých i neznámých důstojníků byv. čsl. armády. Po informacích, které podal kpt. gš Gardavský, jsem se dal jako všichni přítomní bezvýhradně k dispozici. Činnost této organizace (Brno) byla brzy prozrazena a většina členů organizace byli gestapem zatčena, mezi nimi i kpt. gšt. Gardavský. Byl jsem upozorněn št. rtu Šanderou, co mám vypovídat v případě zatčení. Další mohou sdělit kpt. K. Brože št. rtm. Šandera a št. kpt. Bayer.
* LIBUŠE SKOUMALOVÁ vzpomíná (v roce 1947). Můj manžel František Skoumal, profesor přerovského gymnasia, byl zatčen až v roce 1941 pro ilegální činnost. O názvu odbojové organizace, ve které manžel od počátku okupace pracoval, jsem se dověděla až po roce 1945. Byla to odbojová organizace Obrana národa. O činnosti manžela jsou informováni MUDr. Adolf Svozil a Karel Rosmus, se kterými úzce spolupracoval. Prostřednictvím manžela byl do odboje zapojena tělovýchova, členové sportovního klubu Viktorie, kde byl, jak si snad dobře vzpomínám, předsedou. Dále manžel zapojil do ilegální práce i mladou generaci, a to členy přerovského Junáka, kde byl náčelníkem přerovské organizace. Pokud je mně známo, spočívala jeho činnost v účasti organizováni podpory persekvovaných a rodin vězněných odbojářů, dále v rozšiřování ilegálního tisku a v organizování masové účasti na některých podnicích, které se staly národními manifestacemi. Bylo to např. na koncertech, divadelních představeních a pod. Při této činnosti manželovi účinně napomáhala mládež. Byl zatčen v roce 1941 a 17. března 1942 byl umučen jako vězeň číslo 26.272 v nacistickém vyhlazovacím koncentračním táboře Osvětimi.
Budova státního gymnasia, ve kterém učil nacisty umučený prof. Fr. Skoumal. budovu obsadili nacisté hned v prvých dnech okupace a přeměnili ji na kasárna.
* MUDr. KAREL CHYTIL Asunción Paraquay — vzpomíná (v roce 1966). Po zavření vysokých škol okupanty v listopadu 1939 jsem se skrýval s několika kolegy — studenty, vesměs vedoucími studentských organizací. Teprve koncem listopadu jsme se rozjeli do svých domovů. V Přerově jsem se stýkal s Eduardem Netardusem, který jako záložní podporučík měl spojení s vojenskou odbojovou skupinou a čekal na pokyn, kudy bude možnost přejít hranice. 18.. prosince 1939 večer mě vyhledal a sdělil, že dostal pokyny kudy přejít hranice na Slovensko. Hned příští den brzy ráno jsme oba jeli vlakem do Valašských Klobouk, kde jsme se obrátili na udanou adresu a v noci za vedení doprovodu jsme přešli i po zasněžených kopcích hranice na Slovensko. V jedné salaši jsme se usadili , odpočinuli si a taxíkem z Trenčína jsme jeli přes Trnavu do Seredu. Třetí noc nás jedna Slovenka převedla do Galanty, která byla tehdy už v Maďarsku. Zadržela nás maďarská pohraniční stráž a uvěznila v Galantě. 29. prosince Maďarský soud rozhodl, že se musíme vrátit na Slovensko. My však jsme se obloukem vrátili do Galanty, kde jsme si najali taxi a jeli jsme do Budapešti na francouzský konsulát. Tam už byla celá řada českých uprchlíků. Ubytovali nás v soukromých bytech v Budapešti a hned 1. ledna 1940 časně ráno jsme by. vysláni do jižního Maďarská do Siklose, předposlední stanice před Jugoslávií. Na francouzském konsulátu nám přidělili slovenského uprchlíka, který uměl maďarsky, Nic nám to však nepomohlo, a hned za půl hodiny nás zadržela tajná policie. Uvěznili nás v Pětikosteli, odkud nás převezli do Budapešti do Tolonchazu kudy prošlo sta československých uprchlíků. Po 14 dnech nás asi 30 vybrali a přeložili do kasáren v úl. Marie Terezie. Po třech nedělích nás převezli na dvou nákladních autech do pevnosti Buda. Při převozu se mi podařilo uprchnout a Eda Netardus prchl až z pevnosti po dvou měsících. Znovu jsem se odebral na francouzský konsulát. Tam mně a ještě jednomu kolegovi doporučili jinou cestu do
Jugoslávie. Odjeli jsme do Segedu. Na nádraží na nás již čekala avisovaná paní jejíž pole hraničila s Jugoslávií. Bohužel opět jsme byli vojenskou hlídkou zadrženi a odvezeni do Budapešti, do Tolonchazu, aby nás opět vyhostili na Slovensko Odvezli nás do Košic a v noci nás poslali na Slovensko. My jsme se však znovu oklikou vrátili do Košic na Polský červený kříž. (Poláci měli s Maďary dobré přátelské styky.) Tato výborná organizace nás vlakem vypravila znovu do Budapešti, kde již na francouzském konsulátu vládl lepší pořádek. Vedla ho jugoslávská lékařka, choť čsl. důstojníka. Vypravila mne ve skupině osmi lidí k jugoslávským hranicím. Nejprve vlakem, pak autem a nakonec s průvodcem pěšky jsme přešli hranice u Subotice. Jugoslávská pohraniční stráž nás přivítala a radostně odvedla na vojenskou stanici, kde nás již očekával čsl. důstojník, který nás vy pravil vlakem do Bělehradu, do Československého domu. Francouzské vyslanectví nás formálně odvedlo do cizinecké legie a tím jsme získali řádné francouzské dokumenty. Po deseti dnech jsme jeli vlakem přes Řecko do Istanbulu. Pak přes Bospor a zase vlakem přes Ankaru do Bejrútu. Tam se o nás v kasárnách cizinecké legie dobře starali. Sešlo se nás tam na 50 Čechoslováků. Pak lodí pře Alexandrii a Alžír do Marseille. Po příjezdu začátkem dubna nás ve francouzské pevnosti Fort St. Jean demobilizovali. Odtud jsme jeli do Agde, výcvikového střediska čsl. armády ve Francii, a tam jsme se podrobili rychlému, výcviku. Poté jsem byl odvelen na ošetřovnu čsl. divize do Bezier a dále do Avignonu jako šéflékař čsl. ženijního praporu, a ještě téhož dne jsme odjížděli na frontu. Naše jednotky bojovala na řece Marně a jako část francouzské armády jsme vykonali bojový ústup až na řeku Loiru, tam jsme se dozvěděli, že 21. června 1940 Francie kapitulovala a my jsme byli téměř obklíčeni rychle postupujícími německými jednotkami. Rychle jsme se přesunuli do Bordeaux, kde za těžkého nočního bombardování jsme se nalodili na poslední nákladní loď, která odjížděla z Bordeaux. Před zaminovaným ústím Loiry naše loď Fordin II byla těžce bombardována německými bombardéry, ale štěstí nám přálo, že jsme nedostali plný zásah. Kapitán lodi poslechl výzvy De Gaulla z Londýna a změnil kurs lodi a vplul do Gibraltaru Tam připluli také jiné čsl. jednotky evakuované z jižní Francie. Zde jsem poznal mohutnou britskou válečnou flotilu, která vyrazila, aby v Oránu zničila francouzské válečné loďstvo, aby se nedostalo do rukou Hitlerových. Z Gibraltaru jsme se plavili konvojem do Liverpoolu a hned vlakem do parku Cholmondeley, kde byla provedena první reorganizace čsl. armády. Ve Velké Británii jsem absolvoval různé vojenské kursy, studoval jsem také na lékařské fakultě aberdenské university ve Skotsku. Za první dovolené v Londýně jsem zažil tak zvané „Blitz"na Londýn, kdy hořely londýnské doky. Zúčastnil jsem se svou čsl. jednotkou „brigádní ambulance" záchranných prací Coventry, po velkém bombardování, které jsme pozorovali ze vzdálenosti osmi mil. S invazními jednotkami jsem se také s naší jednotkou dostal do Francie. Zde bylo naším úkolem obléhat velkou německou posádku v Dunkerquu. V té době jsme byli součástí Montgomeryho britské armády. Po překročení Rýna naše jednotky byly přeřazeny do armády amerického generála Pathona. Tehdy jsem měl funkci šéflékaře dopravního oddílu. Skládal se ze čtyř rot, jejichž úkolem bylo zásobovat čsl. tankovou brigádu. Hranice Československa jsme překročili 9.května 1945 v Krušných horách a byly jsme ubytováni v Přeclavi u Klatov, kde jsem byl později demobilizován.
*
MUDr. FRANTIŠEK ŠŤASTNÝ - Praha vzpomíná (v roce 1964). Osud tomu chtěl, že jsem zůstal na živu. Není to moje zásluha, co jsem dělal, dělal by každý na mém místě. Z jeho vzpomínek je možno uvést, že : Jako úřední okresní lékař pomohl mnohým, kteří měli býti nasazeni do říše na nucené práce. Již od závěru roku 1938 byl nápomocen při existenčním zajišťování, zejména bývalých propuštěných příslušníků čsl. armády a přesídlenců z pohraničí. MUDr. František Šťastný léčil v r.1941 jednoho ze dvou anglických letců, kteří unikli ze zajateckého tábora a byli dopraveni poštovními zaměstnanci F. Rendlemm a R. Smutkem k nájemci turist, chaty na Tesáku Frant. Kubíčovi.jmenovali se T.G.Ross a Keneth Wyn Wright. W. Wright onemocněl těžkou otravou nohy s růží jako komplikací. Léčil ho MUDr.F. Šťastný a MUDr. J. Lacina. Zůčastnil se přepravy parašutisty B. Němce. Jako úřední okresní lékař měl k dispozici auto a volný pohyb. Po sovětském výsadku skupiny B. Němce pokoušel se MUDr. Frant. Šťastný na žádost B. Němce o zničení padáků, které skupina přechodně ukryla v brambořišti v kat. území obce Dřínová. MUDr. Frant. Šťastný ihned odjel, ale v Němčících na Hané mu sdělil velitel tamější četnické c, že gestapo již hlídá okolí obce Dřínová, kde seskočili parašutisté s úkolem zadržet, každého, kdo do těchto míst přijde, neboť o nálezu padáků již gestapo vědělo. Když byla celá parašutistická skupina B. Němce zatčena a byli získáni všichni, kdo s ní spolupracovali a jí pomáhali, byl MUDr. Frant. Šťastný zachráněn díky mlčenlivosti zatčených a zejména díky výpovědi u gestapa zatčené M. Poláchové, která přesvědčila svými výpověďmi gestapáky, že B. Němec odjel od nich vlakem a že při svých cestách používal vlaku. V posledním období druhé světové války spolupracoval se skupinou Clay, skupinou Rudá Slovanská internacionála a se skupinou napojenou na part. brig.Jana Žižky z Trocnova. Koncem února v roce 1945 odjel do Vizovic, aby přešel do Ploštiny, ale právě tu neděli, kdy se hlásil k přechodu v drogerii ve Vizovicích heslem „Fialka", byla vypálena obec Ploština, a proto se MUDr. Fr. Šťastný vrátil do Přerova.
* FRANTIŠEK PAVLÍK vzpomíná (v roce 1963). Byl jsem účetním u Frant. Skopala a spolupracoval jsem s ním v odboji. Frant. Skopal mě používal nejen jako spojky na přerovské odbojové pracovníky — Rudolf Smutek, Jan Ulman, Rajmund Polišenský — ale mnohokráte jsem psal v kanceláři tajné dopisy, hlavně do Jugoslávie, kam přicházeli pronásledovaní odbojoví pracovníci. Tajná sdělení jsme psali mezi řádky obyčejného dopisu psaného na psacím stroji. Kolik jich muselo býti napsáno znovu, když nějaká nenadálá návštěva psaní překazila! V dopisech byly údaje, jak rázu vojenského, tak i údaje o přechodu ilegálních pracovníků do zahraničí. Frant. Skopal jako městský radní byl za okupace ubytovatelem německé posádky. Když gestapo stíhalo Rud. Lukaštíka, přišel k nám. Posbíral pro něho korunové mince, připravil jízdní kolo, od Frant. Skopala dostal na převlečení kožený kabát a jel na nádraží. Tam jsem pro kolo přišel a odvezl je domů. Při zatýkání J. Ulmana, bydlel tehdy v ulici Na hrázi, šel jsem zjistit, jaká je situace. Je samozřejmé, že se i o mne zajímali gestapáci. Musel jsem použit, lsti. Šel jsem uzavřít objednávku na uhlí a dřevo. I já jsem poznal jednoho z dalších spolupracovníků Fr. Skopal spojku Frantu Malého-Janíka. Chodil k nám velmi často, zprvu jen tak, později v přestrojení, někdy s knírkem, někdy s natřeným obočím, někdy s černými okuláry. Byl velmi agilní. I nám se zdálo, že s ním není něco v
pořádku, když se dlouhou dobu nepřihlásil. Tehdy jsme měli neblahé tušení, že buď zradil, nebo jej gestapo chytilo. Když jsem byl později v roce 1944—45 vězněn v Breslau (Vratislav) přišel jsem i na místo, kde byl Frant. Skopal popraven. Obětoval svůj život za lepši zítřek nás všech.
* VĚRA GINTROVÁ vzpomíná (v roce 1966). Někdy v roce 1944 přijela za mnou do Přerova moje sestra Helena Říhová zaměstnaná v kuchyni na zámku v Napajedlích, kde byla ubytována Hitlerjugendl Sdělila mně, že musí pomoci ukrýt jednoho Francouze, jménem René Poliňský. Našla jej ukrytého v silničním příkopu. Francouz ji požádal o úkryt a pomoc, kterou mu přislíbila. Vysvětli jí pak celou svou situaci, jak byl násilně zaraze jako Francouz do německé armády, ze které zběhl a nyní se ukrývá. Spolu s Helenou Říhovou naše rodina a celé příbuzenstvo zajistilo ilegální pobyt R. Poliňského. Přes veškerou opatrnost však byl jednou při změně místa pobytu ve vlaku chycen německou kontrolou a předán nacistickým orgánům Pak Helena Říhová a naše rodina neměla o něm zpráv. Těsně po skončení druhé světové války obdržela má sestra dopis od rodičů R. Poliňského, v němž jí sdělovali, že jim syn psal, jak se o něho pečlivě za pomoci dalších starala a že tím mu vlastně zachránila život a že by ji rádi osobně poznali. Žádali ji, aby přijela do Francie, že ji budou očekávat v den, který s určí, na německofrancouzských hranicích a jako poznávací znamení pro setkání jí poslali zlatý křížek. V dopise jí sdělovali, že syn je doposud nezvěstný a ž se obávají, že zahynul. H. Říhová vyhověla přání rodičů a odjela do Franců a tam se setkala nejen s rodiči, ale i s jejich synem René, který se mezi tím vrátil. Setkání skončilo zasnoubením. Tak skončila akce k podpoře Reného Poliňského, který spolupracoval s ilegálními organizacemi v okolí Napajedel a zejména pak s partyzánskými skupinami. Tento drobný obrázek je dokladem internacionální solidarity a společného boje proti nacistickým okupantům.
* EMILIE SKOPALOVÁ vzpomíná (v roce 1945 a 1965). Po mnichovské zradě a po zabrání pohraničního československého území scházela u nás v bytě skupina, která se zabývala otázkami pomoci československým přesídlencům z pohraničí, kteří se nastěhovali do Přerova, a to jak otázkám jejich existenčního zajištění, tak ubytováním a podobně. K těm také přibylo na kolik lidí německé aneb jiné národnosti, kteří prchali z nacistického Německa anebo z okupovaného území. V této skupině, pokud si vzpomínám, pracovali spolu s manželem Františkem Skopalem František Kašpárek, který přišel ze Znojma dále MUDr. Jan Lacina, Rudolf Lukaštík, Karel Beňa, Karel Rosmus, František Pavlík a další. Po 15. březnu 1939, po nacistické okupaci, se činnost této skupin rozrostla a dostala širší poslání. U nás se všechny tyto věci a otázky staly záležitostí celé rodiny, poněvadž se schůzky většinou konaly v našem bytě a také u nás byla přechovávána řada stíhaných anebo prchajících osob. Proto jsou mně známé i některé podrobností, které měly zůstat tajemstvím, což nebylo na prospěch celé věci. Ono se však tehdy věřilo, že celá záležitost nacistické okupace bude krátká, a proto byla zanedbávána ostražitost a bdělost, ba dokonce i některé akce byly i provokativního charakteru vůči nacistickým okupantům. Z těch,kteří se u nás scházeli, se v prvé dny nacistické okupace zformovala skupina z funkcionářů tehdejšího
Sokola, jak jsem se po roce 1945 dozvěděla, byla to organizace OSVO (Obec sokolská v odboji). U nás se scházeli s manželem Silvestr Pleva, Rudolf Lukaštík, (až do svého odchodu za hranice), dále MUDr. Lacina a Karel Rosmus. Těchto schůzek v našem bytě se zúčastňovali také sokolští funkcionáři o Olomouce, M. Václavek z Prostějova, Fr. Pacholík a dále také přijížděli i jiní, které jsem neznala z Kroměříže, Holešova a mnozí z tehdejší oblasti sokolské župy jako z Lipníka, Hranic a podobně. Později, někdy začátkem května, přibyli další a další pracovníci, kteří pracovali v odboji a chodili k nám. Nebylo to nápadné, poněvadž na náš byt navazovala malá kancelář prodejny paliva. Á tak pod tímto krycím štítem byl poměrně čilý styk. Bydleli jsme v jednopatrovém domě na konci Lázeňské ulice a na začátku dnešního nábřeží 1. máje. Mezi těmi, kteří rozšiřovali napojení manžela na další skupiny a je zajišťovali, byl zejména Rudolf Smutek z odbojové skupiny nádražní pošty, dále železniční úředník Jan Ulman. V tu dobu také přivedl k nám Karel Rosmus rodilého Přerovana kpt. Gardavského z Brna a tak celá skupina byla napojena na ilegální organizaci, jak jsem se po roce 1945 dověděla její název — Obrana národa. Přesně nevím kdy, ale bylo to v prvém pololetí roku 1939, přivedl k nám Karel Rosmus dalšího přerovského občana, kterého jsem znala od vidění i jménem Byl to Rudolf Kovář, který pak několikráte s manželem jednal za účasti dalších mně neznámých osob. Také někdy v letních měsících roku 1939 přivedl Boh.Rejhon tehdejší člen městské rady, odkud se znal s manželem, další osoby, ve kterých jsem pak po roce. 1945 poznala Rudolfa Rejhona a Antonína Plísku, a další. Nevím již, kteří to byli. O těchto stycích a jednáních vím proto, že se konaly v bytě a pravidelně jsme při nich podávali nějaké to občerstvení, a tak mimo otevřenost manželovu jsem některé věci vyslechla i přímo. Těch besed u nás bylo mnoho. Byly časté a dlouhé. Zúčastňovali se jich také bývalí důstojníci, kteří přicházeli s K. Rosmusem jako vzpomínaný kpt. Gardavský, dále Rudolf Vašíček a jiní. Několikráte navštívil také manžela v letních měsících 1939 byv. aktivní důstojník Marián Motán. Vzpomínám si na jednu schůzku, o které jsem myslela, že skončí roztržkou mezi účastníky. V bouřlivé debatě se jednalo o ně jaké seznamy jednotek a zúčastnili se jí sokolský .pracovník z Olomouce M. Václavek, Rudolf Vašíček, rodem z Přerova, ale působící v Olomouci, manžel a dál Rudolf Lukaštík a Karel Rosmus. Až později, když jsem navštěvovala manžela v nacistickém vězení, manžel na to vzpomínal a poukazoval na to, jak to bylo obezřetné, že nebyly vydány seznamy připravených vojenských jednotek a žel tak ve srovnání s jinými oblastmi bylo z Přerovska zachráněno mnoho lidí před vězněním. Organizační členění celé té sítě, jak se o ní dnes hovoří, jsem pochopitelně nemohla znát, a manžel hovořil stále o organizaci,, Národní výbor". A v tom velmi úzce spolupracoval se Silvestrem Plevou a byl napojen na Brno na dva nebo více universitních profesorů, z nichž někteří pracovali v Sokole. Dále toto spojení zajišťoval MUDr. Václav Skalák, a to prostřednictvím dalšího, rodilého Přerovana primáře uherskohradišťské nemocnice MUDr. Jana Vignatiho a přerovského PhMr. Františka Kočího. Spojkou na tyto orgány v Brněl stejně jako na řadu mně neznámých orgánů v Olomouci, Ostravě a Praze byl železniční úředník Jan Ulman, který měl volnou jízdenku a byli velmi častým hostem u nás. Když Rudolf Lukaštík musel odejít za hranice a Silvestr Pleva byl před přepadením Polska zatčen a vězněn až do své smrti, přeneslo se pak těžiště na užší kruh spolupracovníků, a to zejména na Rudolfa Smutka a Karla Rosmuse. Pokud se pak týkalo podpory vězněných a persekvovaných, bylo těžiště ve spolupráci s Boh. Zedníčkem, MUDr. J. Lacinou, MUDr. Fr. Šťastným, Š. Kleinem a mnoha dalšími, kteří převzali tíhu pomoci.
Po rozpuštění čsl. armády po nacistické okupaci podařilo se skupinám, v nichž byl zapojen Fr. Skopal, odvézt mnoho vojenské výzbroje a munice z vojenských skladů v byv. Weiglově továrně a z kasáren v Kojetínské ulici. Tato výzbroj a munice byly ukryty jednak v Přerově a jednak v okolních obcích Přerova. Pamatuji se, že bylo skladiště ve Věrovanech, dále na (pozemcích stadiónu v některé blízké obci, na jejíž jméno si nevzpomínám. Z Prahy k nám přijel jednou z ústředí byv. rotmistr čsl. armády Janík, krycím jménem Franta Malý, který byl doporučen ústředím jako zcela spolehlivý. Přinášel různé instrukce, tiskoviny, třaskaviny a pod. Pamatuji si to proto, že jeho návštěvy: byly spojeny s celým zaopatřením a ubytováním u nás. Přinášel také „jehličky" jako hašlerky (druh cukroví), jež se dávaly do ložisek u vagónů a tím je ničily. Také vím, že nějaké výbušniny obstarával Pavel Bezděk z Přerova a že byly zavezeny do přerovské nemocnice, kde byly zazděny ve sklepech s vědomím tehdejšího správce, Karlem Rosmusem a dalšími. Mnohé menší třaskaviny byly ukrývány u nás v zahradě na Velké Dlážce a dále také u J. Ulmana v ulici Na hrázi, který jimi zásoboval železniční odbojové skupiny. Po zatčení mého manžela a J. Ulmana jsem se synem, stejně jako M. Ulmanová, naházela všechny uskladněné věci do potoka Strhance a do Bečvy. Na zahradě u nás byla zamontována vysílačka ve včelíně, na které můj manžel vysílal získané zprávy. Přitom mu byl nejbližším pomocníkem Karel Rosmus, který byl tehdy zaměstnán na městské: úřadě a měl proto spolu s manželem přístup k úředním věcem a možnost vstup a volného pohybu i v objektech, kterých používali nacisté. Ve spolupráci s řadou dalších skupin byl přesný přehled o pohybu vlaků s vojenským nákladem, o pohybu po silnicích, což zajišťoval a dodával Rajmund Polišenský, příslušník tehdejší městské policie. Vzpomínám si, že když chtěl manžel i zápalné látky důkladně vyzkoušet, tak jel s K. Rosmusem na naše pole, a tam provedli zkoušku a zapálili stoh naší slámy. Ze styků manželových s ilegálními pracovníky KSČ si vzpomínám na jednání o přípravách manifestace ve výročí 28. října. Byly dohodnuty různé akce, o kterých jsou blíže informováni jiní, já jen vím, že se mělo také manifestačně chodit s červenými nebo rudými kravatami. A to si vzpomínám proto, že když j byl manžel vyslýchán o svých stycích s ilegální KSČ, tak se to svezlo jen na kravaty. Co jsem se nedověděla přímo, dověděla jsem se po zatčení manželově, když sem ho navštěvovala ve vězení, kde podplacení dozorci dovolovali dlouhé nekontrolované návštěvy. V říjnu 1939 bylo prozrazeno také jedno ze skladišť zbraní v Želátovicích u Přerova a bylo provedeno několik zatčení. Poněvadž na tyto akce byl úzce napojen K. Rosmus, musel se za podpory manželovy ukrývat do konce listopadu V Praze. Z činnosti je třeba poukázat také na velmi významný úsek, to je přechovávání osob a jejich odsun za hranice. Byl by to velký počet, kdyby byla známa všechna jména osob, které byly dopraveny za hranice pomocí přerovských skupin. Na tomto úseku mimo již jmenované spolupracovali s manželem zaměstnanci ČSD, pošty, dále pracovníci z Bystřice pod/Host., z Moravského Slovácka, Valašska a z řady dalších míst. Přerov byl střediskem, kam se posílali osoby pro odsun z Brna, Prahy a dalších odbojových center. Na tomto úseku přísluší velmi významný podíl poštovní skupině v čele s Rudolfem Smutkem, ve kterém pracovali Oldřich Pour z Přerova, Rendl z Prahy a ještě to byl jeden, který měl s manželem velmi čilý styk. Byl také popraven, ale na jeho jméno si již nepamatuji. U nás byli všichni vybavováni dle potřeby šatstvem, penězi, falešnými průkazy a pod., což zajišťoval spolu s manželem' zejména B. Zedníček, ale také řada dalších osob. Je pochopitelné, že finančně přispívali ti, kterým to bylo
možno.Byli to zejména vedle vzpomínaného B. Zedníčka ing. J. Polách, MUDr. V. Skalák, MUDr. J. Lacina, Š. Klein, J. Bejr, J. Havránek a mnoho dalších, kteří finančně podporovali některé úkoly odbojových organizací. Odsouvaní bydleli přechodně v přerovských rodinách, u Smutků, u nás a jinde. Pamatuji si, že prostřednictvím přerovských skupin odcházela za hranice řada významných představitelů tehdejší armády a z nichž si vzpomínám, že to byl generál Číhák se ženou, kterého doprovázel za hranice také byv. důstojník toho času zaměstnanec městské knihovny L. Řezáč z Přerova. Přes Přerov odcházel do zahraničí generál Hasal a mnoho dalších významných politických exponentů první republiky. Některé přechody se nepodařily a byly pak z toho velmi nebezpečné situace. Pamatuji si ,že jednou přišlo do kanceláře za manželem gestapo, vyšetřovalo jedno z udání a kancelář v tehdejší Lázeňské ulici byla přímo dveřmi spojena s bytem, lilo v pokoji seděl manžel a obědval společně se s. R. Smutkem a skupinou připravenou pro odsun. Odbyla jsem gestapo tím, že manžel je ve skladu na Velké Dlážce. Když odjeli, manžel pak rychle jel na kole Dluhonskou ulicí do skladiště uhlí a Rudolf Smutek pak od přerušeného oběda odvedl odsouvané do bytu ke Smutkům. Většinou přebíral transporty osobně R. Smutek, někdy je přebírali z Bystřice pád Hostýnem, při čemž manželovi pomáhal K. Rosmus. Také Janík, zváný Franta Malý, se staral o lidi pro další transporty. Linky vedly zprvu do Polska a pak bud přes Valašsko, nebo přes jižní Moravu na Slovensko a odtud do Jugoslávie. Manžel si jednu z linek přes Slovensko do Jugoslávie do Bělehradu prověřil a projel a organizačně pak za pomoci zastupitelského úřadu v Bělehradě (dr. Lípy) zabezpečil. Do Bratislavy jel obvyklou cestou na pas a odtud pak po lince na černo do Bělehradu. Na snímku je část dopisu, a to úvodní a závěrečná část, který odeslal Fr. Skopal prostřednictvím dr. Lípy z Bělehradu R. Lukaštíkovi do Velké Británie. Na této lince pomáhali kromě jiných také Přerované usedlí v Bratislavě, jako L. Lipner a jeho rodina, J. Doležal a někteří další Češi a Slováci, bydlící v Bratislavě, dále kamarádi K. Rosmuse z dob jeho pobytu v Bratislavě, jako arch. O. Kolaja, dr. Tvarůžek a další. Tato jména jsme si všichni připomněli na besedě v 45. roce, když jsme se sešli v osvobozené vlasti. Přechody byly prováděny více skupinami. Tak např. také pomáhala rodina Bezděkových v Hodoníně, rodina Tomáškova se svými příbuznými ve Vnorovech a mnozí další. Některé přechody skončily tragicky. Neznám podrobnosti, ale vím o osudu dvou bývalých důstojníků+ tz nichž se jeden jmenoval Herman a byl bratrem přerovského učitele Hermana z Opavska. Oba byli prozrazeni při pobytu v Bratislavě a spolu s nimi pak bylo zatčeno více osob a všichni skončili ve vyhlazovacícm koncentračním táboře. To vše jsou jen kuse vzpomínky , na co se mohu upamatovat. Jistě mnozí další vydají podrobnější svědectví ve svých vzpomínkách o hořejších událostech. V závěru bych chtěla jen říci, že manžel byl zatčen ve spojitosti a společně s ilegálními pracovníky KSČ Františkem Řeháčkem, Rudolfem Rejhonem a dalšími. Již tento íakt prokazuje spojení odbojových skupin, ve kterých pracoval manžel, s ilegální KSČ. U gestapa se tato spolupráce s KSČ zúžila při výsleších jen na přípravu společné manifestace 28. října 1939. Manžel pracoval zprvu v sokolském odboji, pak to byla organizace Obrana národa a domnívám se, že byl vytvořen i společný orgán, o kterém manžel často hovořil a že to byl národní výbor, který byl spojen s brněnským orgánem stejného zaměření.
Nacistický soud odsoudil Fr. Skopala k smrti a rozsudek byl vykonán 12. března 1943. V nacistickém vězení Breslau (Vratislav) našel ilegální spojení k odesílání dopisů, kterého také používala Maruška Kudeřlková, ilegální pracovnice KSČ, která byla také v
březnu 1943 v Breslau (Vratislav) popravena. Po dvaceti letech od osvobození se našel v rodině u Kudeříků ve Vnorovech na Moravském Slovácku dopis, který mně psal manžel před popravou, a který došel rodičům M. Kudeříkové. Na dopise nebyla přesná adresa, jen mé křestní jméno a tak dopis zůstal po dvacet let nedoručen. Před popravou manžel nám napsal a jeho slovy uzavřu svou vzpomínku. „Umírám rád, protože každá krásná věc potřebuje obětí a naše věc nejkrásnější, svoboda příštích pokolení, stojí za to."
Potvrzení údajů E Skopalové o skladišti v přerovské nemocnici
* FRANTIŠEK VODSLOŇ - Praha - vzpomíná (v roce 1966). František Vodsloň dne 25. března 1966 navštívil město; Přerov a v družné besedě vzpomínal mimo jiné i na léta nacistické okupace, na činnost ilegální KSČ a na své zatčeni gestapem na jařeře roku 1940 v Přerově. (Volný záznam vzpomínky.) K. R. Do Vašeho kraje jsem přišel počátkem roku 1940 a vystřídal jsem tehdejšího krajského tajemníka Ladislava Horníka, krycím jménem „Vojta". Má činnost ' byla však brzy přerušena. Byl jsem zatčen gestapem v Přerově na nábřeží Bečvy na jaře 1940 společně s instruktorem ÚV KSČ Aksamitem a Adolfem Minářem -z Přerova, který pracoval v ilegálním aparáte krajské organizace. Zatýkání bylo dramatické. Měli jsme se na nábřeží sejít s Adolfem Minářem. K setkání došlo, ale při setkání se vynořila zprava, zleva a z boční ulice tři auta s uniformovanými i neuniformovanými gestapáky.Vrhli se na nás, spoutali nás a odvezli nás na okresní úřad na četnickou stanici.
Na četnické stanici šli gestapáci podat asi telefonické hlášení o našem zatčení. Využil jsem té chvíle, kdy jsme se octli o samotě s jedním českým strážmistrem a oslovil jsem jej asi takto: „Pane strážmistře, víte, že jsme Češi. Vy jste také Čech a jistě vlastenec. Vyndejte mi rychle revolver schovaný pod ponožkou a nohavící. Sáhněte mi do náprsní kapsy a vezměte si lístek z nádražní šatny. Vyzvedněte na lístek z nádražní šatny aktovku. Rychle vezměte z boční kapsy falešné dokumenty. Všechno zničte." Četnický strážmistr žádosti rychle vyhověl. Po návratu z nacistického vězení v roce 1945 jsem byl příjemně překvapen, když jsem všechny věci, které mně na mou žádost pohotově odebral, zase obdržel v úplném pořádku, včetně revolveru. Dověděl jsem se také jeho jméno. Jmenoval se Mariánek a bydlel po roce 1945 v Nezamyslicích. Naše zatčení zavinila slabost jednoho z ilegálních pracovníků, který byl zatčen při rozsáhlém úderu gestapa v březnu 1940, kdy byl zatčen velký počet ilegálních pracovníků KSč v kraji i u vás v okrese. V Přerově v souvislosti se zatčením vedoucích funkcionářů okresního vedení byl zatčen i L. Horník — Vojta. Viděl jsem jej pak naposledy v nacistickém vězení. O jeho osudu a o mnohých souvislostech a podrobnostech jsem se dozvěděl až v pozdějších letech v nacistickém vězení v Bamberku v Bavorsku od spoluvězně Frant. Řeháčka, s kterým jsem se sešel poprvé od r. 1940. V Přerově jsem se stýkal v prvé řadě s ilegálními pracovníky KSČ, ale i s některými pracovníky jiných odbojových organizací. Byl mezi nimi také nějaký redaktor tělovýchovného časopisu. Celkem jsem jednal v Přerově se 4 — 5 pracovníky jiných odbojových organizací. Na Přerov vždy rád vzpomínám.
Jeden z mnohých dokladů nacistického teroru. Tuto výstrahu musil mít každý radiopřijímač v české rodině.
* K plánu germanizace střední Moravy Od počátku okupace v roce 1939 nacisté podrobně rozpracovali a postupně zahájili uskutečňování plánu na vyhubení našeho národa. Zejména s minořádnou ivitou přistupovali k jeho realizaci v období po úspěších nacistických přepadů evropských zemí v roce 1939 a 1940. Svědčí o tom mnohé zachované dokumenty,, jako kupř.
korespondence mezi K. H. Frankem a R. Heydrichem ze srpna a září roku 1940. Dále záznam o rozhodnutí A. Hitlera o pamětních spisech, kterých předložil K. H. Frank a další a který byl podkladem pro celkovou koncepci vyhubení českého národa.
Na rozhodnutí A. Hitlera navazují mnohé dokumenty, jako ,, Zásady pro germanizaci", vydané zplnomocněncem branné moci u říšského protektora generálem Friedericim. Pro náš však je mimořádně důležitý dokument,,který v této spojistosti vydal dr. Bernhard
Adolf, nacistický předseda Svazu průmyslníků, dne 2. listopadu 1940. V tomto dokumentu se mimo jiné praví: „ .Navíc bylo nanejvýš žádoucí zřídit německý koridor napříč Moravou, což by bylo možno podporovat kromě zemědělského osidlování i stavbou průplavu Dunaj -Odra a příslušné dálnice, i účelnými opatřeními branné moci (zřizování vojenských výcvikových prostorů atd.) na vhodných místech. Tento koridor by oddělil Č'echy od Slováků a znamenal by úplné obklíčení českého národního území oblastmi osídlenými Němci . . ." První kroky ke zřízení takovéhoto koridoru střední Moravou byly učiněny vysídlením českých obcí na Vyškovsku, dále opatřeními na Prostějovském okrese apod. Pod plaštikem stavby kanálu Dunaj — Odra — Labe, jak o tom hovoří dokument,, vydaný předsedou Svazu průmyslníků dr. B. Adolfem, měl být také germanizován Přerov a v té souvislosti byla připravovaná akce na vysídlení části obyvatelstva Přerovava pro nastěhování tzv. specialistů pro přípravu stavby tohoto vodního díla. Pro osídlení Přerova Němci, měl být dle těchto plánů zabrán zvlášť hodnotný bytový fond. Obyvatelstvo Přerova mělo býti oklamáno bombastickou propagandou stavby vodního díla a v té souvislosti i velkého Přerova uprostřed velkoněmeckého evropského prostoru. Proto byl také k tomuto účelu vypracován nacistickým techniken dr. ing. Leo územní plán, který zahrnoval rozsáhlé území s řadou okolních obcí. I tyto otázky budou nedílnou částí regionální historie let 1938 — 45, a proto se obracím na všechny, kteří o těchto otázkách byť i částečně byli informování aby napsali své osobní svědectví, event. upozornili na ty, kteří mohou pomoci dokreslit obraz uváděného období. K. R.
* ŽOFIE
HANZLÍKOVA -- vzpomíná (v roce 1966).
František Fajtl, poručík letectva, leteckého útvaru posádkou v Přerově, odešel do .zahraničí, aby aktivně bojoval proti nacistickému Německu. Přes Polsko a Francii přišel počátkem roku 1940 do Velké Británie a funkci velitele letky a pak perutě britského Royal Air Porce převzal jako prvý Čechoslovák a cizinec a vedl 122 britskou stíhací peruť do bojů. 5. května 1942 byl sestřelen v bojích nad francií a prohlášen za nezvěstného. František Fajtl však již 21. srpna 1942 se opět hlásí k bojovým úkolům ve Velké Británii po dobrodružné cestě z Francie přes Španělsko do Velké Británie.Počátkem roku 1944 se hlásí štábní kapitán František Fajtl v čele jednadvacetičlenné skupiny letců (13 důstojníků a 8 rotmistrů) dobrovolně do Sovětského svazu. V prvých květnových dnech 1944 již František Fajtl velí 128. čsl. samostatné stíhací peruti v SSSR a zakrátko pod jeho vedením v červnu formuje se l čsl stíhací letecký pluk v SSSR ve svazku 1. čsl. armádního sboru. V září ,1944 je Frant. Fajtl v čele prvé československé zahraniční vojenské jednotky, která se účastní bojů ve Slovenském národním poštvání. V závěru druhé světové války v den vítězství přilétá do Přerova, odkud odešel za hranice bojovat, aby se sešel a radoval z vítězství se svými přáteli v Přerově. K. R.
Těžkou dobu po Mnichově a okupaci jsme prožívali s velikým napětím. Počátkem r. 1938 jsme přijali do bytu dva mladé letecké poručíky z přerovského letiště Františka Fajtla a Miroslava Holomuckého. Brzy po nastěhování se sžili s naší rodinou a tak jsme s nimi úzce prožívali všechny úzkosti Mnichova těžkosti okupace našeho pohraničí i příchodu fašistů do našeho města. Od počátku byli oba pevně odhodláni čelit blížícímu se nepříteli, a když došlo k okupaci - dostat se do zahraničního odboje. Jednoho dne se s námi tiše rozloučil Fajtl a přes Polsko se dostal do Francie, kde bojoval jako letec proti nepříteli. Po okupaci Francie pokračoval v boji ve Velké Británii, kde byl jednou sestřelen, záchrana a konečně poslán jako velitel čsl, perutě do Sovětského svazu. Jeho dopis, který nám po přechodu napsal, chovám dodnes jako milou památku.
Text dopisu Františka Fajtla ze dne 23. června 1939. Vážení a milí přátelé, nedovedete si ani dobře představit, jak příjemný pocit obleje člověka při .vzpo- mínce na dobré a upřímné lidi; zvláště tehdy, musí-li tato vzpomínka letět hodně a hodně daleko — tak asi, jako je tomu dnes, a již několik dní u mne. Nemohl jsem Vám říci můj plán, nemohu Vám jej bohužel říci ani nyní — doufám ostatně že si vše domyslíte. Věřte, že bylo mi líto všech Vás i mne samotného, když jsem byl naposled u Vás a když jsem se nemohl déle zdržet, tmi pořádně můj s omluvit. Odpustíte mi, že jsem v poslední době nemohl Vám mluvit pravdu, nemohl jsem věc prozradit — nikdo kromě mne o tom nesměl vědět. Nyní už mám klid a nepotřebuji již za dvě hodiny práce dva dny odpočinku. Bude-li to možné napíši Vám později o mém osudu více. Vážení přátelé — nyní dovolte, abych Vám poděkoval za příjemný pobyt u Vás a za Vaši upřímnost, které jsem si nejvíce cenil. Budu Vás všechny vždy a všude s vděčností a láskou vzpomínat — vždy jsem se u Vás cítil jako doma. Měli jsme Vás s Mirkem rádi nesmírně. Ve Vás starších mašli jsme druhé rodiče, vrozenou moudrost, rozšafnost, v Mirkovi a milostivé paní mladší pak vzácné přátelství a v těch nejmladších radost a velmi milou zábavu. Věřte, že bych Vám
toho měl napsat ještě mnoho. Potloukám se mezi lidmi již od čtrnáctého roku a dovedu je dobře poznávat. Jenom to chci říci: jsem šťasten, že poslední můj pobyt byl krásný. Bolestí a příkoří, které jsem v poslední době utrpěl (a o kterých Vy nemáte ani potuchy , ztvrdly velmi mé city a mé srdce a možná, že kdybych s Vámi dnes mluvil - možná, že byste marně hledali toho veselého Frantu — našli byste ho však pevně přesvědčeného, že dobrá věc zvítězí. Buďte zdrávi všichni v té naší krásné ..vlasti a vzpomeňte si někdy na Vašeho poručíka, který Vás velmi často rád vzpomíná. Vlasti zdar! Váš Franta. Promiňte že píšu na špatném papíře. Mám spěch a jiného papíru nemám. Mirečkovi a Jarušce zvláštní pozdrav.
Jeho přítel Mirek byl ihned zatčen a uvězněn v Olomouci. Když jsme mu šli s jeho mladou ženou ukázat právě narozenou dcerušku Mirušku, vůbec nás k němu nepustili. Brzy byl převezen do Mauthausenu, kde nakonec zahynul. Tak jsme osaměli, ale ne nadlouho, Brzy se přihlásili další „nájemníci", bývali letci František Machálek a Miloš Hájek. I oni se stali takřka členy naší rodiny. Brzy za nimi začal dojíždět jistý major z pražské centrály odboje, který organizoval přechody. Často u nás pobýval několik dní. Jednou všichni odjeli a žádali mne , abych v jejich nepřítomnosti přijala telegram, který očekávali. Telegram skutečně přišel a obsahoval sdělení: „Přijeď na lišky", což znamenalo výzvu Machálkovi k přechodu přes hranice. Nastoupil do Velké nad Veličkou, kde jej měli dřevaři převést na druhou stranu.Tentokrát k přechodu nedošlo, neboť převáděli politicky významnější osobnosti. Teprve po brzkém druhém pokusu se přechod podařil, což nám Franta sdělil lístkem, který jsem spálila. Na radu majora se Hájek ihned odstěhoval neznámo kam. Bylo to velmi prozíravé, neboť následovalo vyšetřování naší rodiny gestapem. Po krátké době někdo u nás večer zazvonil.Otevřela jsem. Přede mnou stál neznámý mladík a žádal o nocleh. Zprvu jsem ho rozhodně odmítla, ale když se nedal odbýt, vzala jsem jej do chodby, a když znovu naléhal, že musí u nás pře noc, tázala jsem se, kdo jej k nám poslal. Řekl, že ho posílají chlapci z Prahy a že nesmí zůstat přes noc na ulici. Přespal u nás, posnídal, odešel a již se nevrátil. Převedli ho, jak očekával, naši železničáři. Uplynuly asi tři roky a jednoho dne zazvonil v obchodě zvonek. Spěchala jsem do obchodu, ale nikoho tam nebylo. Jen na pultě ležel dopis. Vyběhla jsem s dopisem v ruce ven, ale nikoho jsem nespatřila. V dopise byl tuhý lístek s otiskem fotografie mladého muže s oznámením, že Jaroš padl. Z fotografie jsme poznali , že je to týž mladý muž, který u nás přenocoval. Dvakrát nás vyšetřovalo gestapo, ale pouze odvaha mládí a pocit odpovědnosti nám umožnily přežít šťastně okamžiky největšího nebezpečí. Nejkrásnější chvíle jsme prožili, když se nenadále 9. května 1945 přihlásil náš milý major čsl. zahraniční armády Franta Fajtl, který po osvobození Ostravy spěchal , aby se s námi shledal. Vyprávěl nám, jak na nás vzpomínal za Slovenského povstání, když přelétával s partyzány a materiálem frontu, byl nám tak blízko ,a přece k nám nemohl.
Foto 72 Nacistická propaganda a pohotová odpověď přerovského lepíce se bruslí".
MARIAN MOTÁN - vzpomíná (v roce 1945) V dubnu 1939 mne hledal v bytě mých rodičů v Přerově kpt. gšt. Gardavský a otec mu řekl, že jsem doposud v mé poslední vojenské posádce, bytem v Hranicích, ul. B. Němcové 1068. Při mé nedělní návštěvě Přerova mně otec Ondřej Motán sdělil, že mne hledal Gardavský z Brna. Několik dní po té navštívil mne Gardavský v Hranicích a tázal se, zda jsem ochoten spolupracovat ve vojenské protiněmecké organizaci, která bude pro každý případ vedena jako organizace nesměřující proti okupantům, ale jen pro potřebu pořádkovou a policejní, ale při tom tajná. Upozornil mne hned při své první rozmluvě, že při tom jde o hlavu. Měly být organizovány tzv. pořádkové sbory, kde na vedoucích místech by byli civilisté, záložní důstojníci a jen v pozadí aktivní důstojníci. Bližší zprávy jsem pak dostal v Brně v kavárně Muzeum. Schůzka byla velmi krátká, poněvadž Gardavský na schůzku přišel přímo z policejní věznice, kde ho po tři dny vyšetřovalo gestapo ve spojitosti se srážkou, která se udala na brněnských ulicích Brněnští fašisté totiž napadli židovského občana a do tohoto sporu se vmísil Gardavský. Byla domluvena druhá schůzka v Brně, na které jsem se setkal kromě Gardavského také se škpt. Jelínkem. Na této schůzce mně sdělili, že jsem zemským vedením organizace určen jako organizátor pro okres Přerov a přilehlý soudní okres Lipník nad Bečvou. Dále mi řekli, že mým přímým představeným je pplk. Weinstein, velitel kraje Olomouc s krycím jménem Václav, u kterého se mám hlásit. Vyhledal jsem pplk. Weinsteina. Brzy došlo k prvé schůzce v klubovně ASO Olomouc, kde jsem dostal podrobné instrukce k způsobu práce, spojení, nákupu a získávání zbraní apod. Nejvíce překáželo mé činnosti, že jsem nebydlel v Přerově. Podal jsem si žádost o přijetí do služeb Středomoravských elektráren. Byl jsem přijat a tak se částečně má situace pro práci na Přerovsku zlepšila, ačkoliv jsem dále dojížděl z Hranic.Při schůzce v Brně s Gardavským a Jelínkem jsem byl upozorněn, že se v Přerově již pracuje a že mi informace může podat MUDr. Ad. Svozil. Na toho jsem se také po rozhovoru s pplk. Weinsteinem obrátil a po jeho informacích, kdy mně sdělil, v jakém rozsahu sám může být do organizace vřazen, mi doporučil řadu známých a obětavých pracovníků. Prvého z nich, Karla Rosmuse, jsme ihned telefonicky zavolali do ordinace MUDr. Ad. Svozila, a tam jsem se dověděl podrobnosti o tom, co je v Přerově připraveno a jak se pracuje. Poněvadž tzv. pořádkové sbory Národního souručenství byly jednak zakázány a v Přerově je zásadně odmítali, byla spolupráce Brna a Olomouce provedena na organizaci v Sokole a na další skupiny. K. Rosmus, jako sokolský činovník, byl znám ve všech jednotkách a obcích okresu a tím byl předurčen již pro činnost na venkově okresu Přerov včetně Lipenska , poněvadž oblast sokolské organizace zasahovala i Hranicko. K. Rosmus byl určen jako můj zástupce. Pro činnost v Přerově byl získán Rychard Bdinka, se kterým jsem rozdělil město na 12 úseků a provedl výstavbu vojenských jednotek. Utajení celé naší organizace bylo zajištěno tak, že Rosmuse, Bdinku, MUDr. Svozila mohli znát jen vedoucí osoby z jednotlivých organizačních buněk a tito byli také známi jak krajskému, tak i zemskému vedení. Spojil jsem se také dále s vedoucími pracovníky sokolského odboje Sylvestrem
Plevou a Františkem Skopalem. Na řadě schůzek za účasti vedoucích jednotlivých skupin byla několikráte řešena spolupráce všech přerovských skupin politických, tělovýchovných, ze závodů apod. Bylo také jednáno s pracovníky organizace KSČ o úzké spolupráci, která se rozvíjela, až ilegální komunistická organizace dala souhlas ke vstupu a spolupráci s tzv. důstojnickou organizací. Předmětem hlavních jednání byl politický cíl společného boje. MUDr. Adolf Svozil pracoval ideově i mezi přerovskou mládeží. Zpravodajsky byli nápomocni pracovníci okresního úřadu ! kpt. K. Brožek a L. Kosík, kteří mi podávali pohotově zprávy o pokynech a nařízeních nacistických orgánů. Početní stavy přerovské posádky, přesuny a podobně zpracovával zpravodajsky František Skopal, městský radní a jeden z vedoucích', pracovníků odboje na Přerovsku. Zprávy z Přerovska včetně dokumentů, jako ! plán přerovského letiště, rozmístění útvarů apod., byly předávány Weinsteinovi v Olomouci, nebo jeho zástupci Vymlátilovi. Poněvadž mé dojíždění do Hranic a časté návštěvy v Olomouci mne příliš zatěžovaly, převzal spojení a zejména zpravodajské úkoly s pracovištěm Olomouc, úředník ředitelství ČSD J. Ulman z Přerova. S naší organizací spolupracoval celý železničářský odbojový aparát, ) který měl připraven improvizovaný obrněný vlak, plechové pláty pro střílny apod. J. Ulman vykonával kurýrní jízdy do Olomouce, Brna, Ostravy a Prahy. V otázce zbraní jsme byli v prvé dny velmi chudí, ač každý z našich členů : měl svou osobní zbraň. Weinstein uvolnil nám ze zásob v Olomouci dva lehké kulomety VZ 25 a jeden těžký kulomet Maxim, ale k přepravě nedošlo. K. Rosmusovi se podařilo ze zbraní uloupených v kasárnách získat část vybavení a z toho také i pušky VZ 24, které však byly bez závěrů. Závěry jsme zajistili z brněnské zbrojovky, a to prostřednictvím škpt. Skokánka a škpt. R. Vašíčka. Kromě toho jsme získali zápalné láhve, a to jak s benzinovou náplní, tak i se zvláštní fosforovou směsí, které se zapalovaly samočinně po rozbití láhve. Pro benzinové zápalné granáty měly láhve zápalnou pásku, kterou bylo nutno před hodem zapálit. Tyto pásky dodal organizaci pór. ing. Rudolf Rajnocha zel Vsetína, původem z Přerova. Dále po jednání s Brnem jsme dali zhotovit granáty s náplní dýmavé kyseliny sírové pro zamlžení a vyřazení z boje. 500 takových lahví dodal přerovský drogista Pavel Bezděk a uschoval je Frant. Skopal. Spojení s Olomoucem zajišťoval provozní telefon Středomor. elektráren, jehož plánek mi předal J. Paseka. J. Paseku, technika SMĚ, jsme zapojili do okresního vedení a měl na starosti spojení. Bylo také zajištěno radiové spojení o vlnové délce 8 a 10 m, a to podle dispozic z Brna pro spojení s Brnem a Olomoucí. J. Paseka ukrýval radiostanice v Oplocanech a mohl je dáti do provozu do 24 hodin. Asi v srpnu 1939 jsem dostal rozkaz zastavit činnost pro hrozící nebezpečí. Počátkem září byla činnost obnovena a do Přerova byl poslán další pracovník kpt. Evžen Vašíček, původem z Přerova. Jelikož však došlo k rozporům při příchodu E. Vašíčka, činnost na určitou dobu ve vedení ustala. 28. října 1939 vzplanuly v okolí Přerova na některých místech ohně a byly vypáleny rakety na oslavu dne svobody. Akci zajišťovala naše organizace. Na politickém úseku vedení okresu pracoval Fr. Skopal, R. Lukaštík a Sylvestr Pleva, kteří dostávali direktivy z Prahy a Brna, a to z míst, která byla spojena s vojenským vedením. Více podrobností o této činnosti a pak o činnosti Sokola podají jistě K. Rosmus, R. Bdinka a MUDr. Ad. Svozil. V polovině listopadu 1939 byl zatčen krajský velitel Weinstein a také začalo j rozsáhlé zatýkání v Brně. Zabýval jsem se spolu s dalšími myšlenkou na útěk i do zahraničí. Bylo však rozhodnuto, abychom zůstali doma pro boj ve
vlasti. Dne 11. prosince 1939 mě zatkli a pak v dalších vlnách" zatýkání došlo i na omezený okruh pracovníků naší organizace. Při výsleších u gestapa přiznali jsme jen to, co se gestapo jinak dovědělo, a co byl jen nepatrný zlomek celé odbojové činnosti skupin na Přerovsku, které se vzájemně prolínaly. Gestapu se nepodařilo i poznat celé uspořádání organizace na Přerovsku a tak bylo zachráněno mnoho J a mnoho osob před popravištěm.
* Růžena Bečáková, Krnov vzpomíná (v roce 1966). O činnosti Augustina Bečáka, manžela, jsem věděla od počátku okupace, avšak nikdy mne neinformoval o podrobnostech své odbojové práce. Jen v roce 1941 , kdy došlo k velkému zatýkání přerovských odbojových skupin a i členů naši rodiny , pomáhala jsem mu v jeho práci ve všech směrech a dále pak znovu v roce 1944—45, kdy celá naše rodina se zapojila do partyzánského hnutí. Vycházím při své osobní vzpomínce na činnost manžela z osobních poznatků v letech 1941 a pak v letech 1944— 45, dále ze zachovaných písemností a také z poznatků,které jsme v naší rodině dali dohromady. Od počátku nacistické okupace v roce 1939 pracoval manžel s J.Ulmanem a Fr.Skopalem při rozmnožování ilegálních protinacistických tiskovin „Boj" a ,, ISNO". Zpravodajství o situaci v protektoráte a v zahraničí jsme opírali jednak o vlastní zdroje, jednak o dovezené zprávy J. Ulmanem. A. Bečák organizoval jejich rozmnožování a roznášení po Přerově, zejména pak ve služebnách ČSD, na hlavní stanici, v zásobárně, výtopně a odboru pro udržování tratě.Rozmnožené zprávy o situaci v protektoráte a se zprávami ze zahraničí rozesílal manžel také do přerovských závodů a do různých míst po celé Moravě. Do závodu Heinik je doporučoval spolu se svým synem prostřednictvím Nováka a Kuchaře,do služeben ČSD v Přerově prostřednictvím Chromka,Klimeckého, Trávnička, Bretschneidra, Lančíka, Wiesnera, Čajana a dalších, na nádražní poštovní úřad prostřednictvím O.Poura. Dále za pomoci zaměstnanců nádražní pošty a zaměstnanců železniční stanice Přerov byly ilegální tiskoviny rozváženy do Hodonína, Holešova, Bystřice pod Hostýnem, Hulína, Kroměříže a Šumperka. V řadě míst byly znovu rozmnožovány a dále rozesílány. Jména spolupracovníků manžela v těchto stanicích neznám. Rozmnožování ilegálních tiskovin se provádělo ve sklepě budovy hlavního nádraží v Přerově a při tom pomáhali manželovi Josef Zajíček, František Kaďorka a další. Přístup do sklepních místností navazoval na kanceláře a sklad A. Bečáka. Celkově bylo vytištěno asi 80 druhů ilegálních tiskovin ve velkém množství a seznam vydaných ilegálních tiskovin je zachován v pozůstalosti po manželovi. Také několik druhů ilegálních tiskovin se zachovalo v originále. Pro vysílací stanici Fr. Skopala dodával prostřednictvím J. Ulmana zprávy o pohybech německého vojska. Dále výtisky tajných vojenských jízdních řádů, které J. Ulman předával do Ostravy , odkud byly poslány do zahraničí. Když J. Ulman a Fr. Skopal Zjistili, že je sleduje gestapo předali A. Bečákovi vysílací stanici do úschovy, a to někdy v květnu 1940 , a na to krátce ještě v měsíci květnu byl J. Ulman zatčen a v červnu 1940 byl zatčen i Fr. Skopal. Oba byli později popraveni. V tu dobu napojil se A.Bečák na Václava Čurdu, přednostu zásobárny ČSD, a na Neugebauera na Masarykově nádraží v Praze a dále na Rostislava Korčáka, redaktora v Praze, odkud vozil ilegální tiskoviny ,, Český kurýr" a další, které pak rozšiřovali anebo znovu také rozmnožovali. Tyto tiskoviny vozil manžel i pro Olomouc, kde je předával Šuralovi, který byl později zatčen asi ve stejnou dobu jako redaktor R. Korčák a byl nacisty popraven.
V odbojové práci se zachovávala tajnost a tak mnozí neznali pravé jméno manžela a při zatýkání byl ušetřen díky také mlčenlivosti zatčených. Vysílací stanici, kterou manžel převzal od odbojové skupiny Fr. Skopala, předal ji pak prostřednictvím Hermy Lančíkové údajně dvěma inženýrům pro práci další přerovské odbojové skupiny Prostřednictvím své švagrové Hermy Lančíkové podával pak různé zprávy pro potřeby odboje, které získal jednak sám nebo za pomoci Hlaváče a Koksy z Dopravního úřadu ČSD Přerov. Zprávy podával až do zatčení Hermy Lančíkové. Hlaváč manželovi také opatřoval fosfor a kyselinu sírovou k sabotážním účelům, které prováděl s popraveným nádražním Panákem. Kousky fosforu dávali do čtyř až pěti vozů jedoucího vlaku se senem, slámou a hořlavinami, které pak dle zpráv průvodčích vlaků vyhořely na trati obvykle až v Polsku.
Hlavičky zachovaných ileg. letáků vydávaných a nebo rozmnožovaných přerovskými skupinami
Hlavičky zachovaných ileg.letáků vydávaných a nebo rozmnožovaných přerovskými skupinami Toto pozdní načasování hořlavin bylo prováděno tak, aby zaměstnanci služebny Přerov nebyl gestapem v podezření, stíháni a pronásledováni. Kyselinou sírovou polévali ničili součástky přepravovaných letadel, děl, aut a vojenské výzbroje. Dále narušovali také ložiska kol, nákladních vozů. Manžel pomáhal také osobám, které
odcházely do zahraničí anebo které byly stíhány gestapem. Odsun osob se prováděl za pomoci vlakových čet nákladních vlaků, a to ve směru do Polska a ve směru na Slovensko. Podrobnosti této činnosti neznám, ale vím, že bylo takto hodně lidí přepraveno za hranice. Manžel spolu s dalšími prováděl také rozšiřování letáků mezi transporty německých vojsk za účelem rozvrácení morálky. Přechovával také spolu s jinými osoby stíhaně gestapem, jako kupř. Františka Wiesnera, který bojoval v Polsku a po porážce se vrátil zpět do vlasti a byl ilegálně ukrýván. V roce 1944 byl A. Bečák se svým synem napojen na partyzánskou skupinu Jana Žižky, a to prostřednictvím Františka Mola a Josefa Minkse. Celá naše rodina byla s nimi stále ve styku, náš dům byl domovem mnoha ilegálních pracovníků, kteří u nás nocovali, stravovali se, měli schůzky i porady a také středisko, odkud byly partyzánské oddíly financovány a zásobovány. Manžel dodával do štábu partyzánské brigády Jana Žižky zprávy o pohybech německého vojska, o přepravě materiálu a podobně. Za pomoci dalších dovážel partyzánským skupinám potraviny, léky, obvazový materiál, nástroje, zbraně, střelivo, klíče k vykolejení vojenských transportů a další potřebné věci. Tak jako počátkem okupace manžel úzce spolupracoval s MUDr. Václavem Skalákem, ta. v tomto období napojil na MUDr. Jaroslava Havla, MUDr. Františka Šťastnéhi a MUDr.Františka Neradílka, kteří byli dodavateli potřebných léků a zdravotních potřeb a také provedli řadu lékařských ošetření ilegálních pracovníků. Dalšími dodavateli potřebných materiálů byli Pavel Bezděk, Jan Ohera, Josef Chromek J. Vondra a další. Dopravu k partyzánským skupinám prováděli většinou ing B. Dvořák a Otakar Bečák. Několika transportů dodávaného materiálu se zúčastnil i manžel, a to zejména pak v období, kdy syn Otakar zůstal natrvalo jak partyzán-spojka ve štábu brigády Jana Žižky. V tomto období varovali manžela Ferd. Havlíček a Jos. Chromek, dále vrátný Sedláček, že jej gestapo sleduje. Žádal, aby mohl přejít do hor jako partyzán, ale byl mu doručen příkaz mjr. Murzina, ve kterém mu výslovně nařizoval, aby zůstal v Přerově a pracoval pro štáb brigády Jana Žižky z Trocnova. A. Bečák zúčastnil se také akce získávání zbraní v Brodku u Přerova. Dá|e počátkem března pak napojil na partyzánskou skupinu „Josef" a na vojenskou skupinu, a to prostřednictvím V. Čurdy a byl ve spojení s plk. Fr. Rakovčíkem a pplk. Odstrčilem, kterým dodával zprávy, informace a materiál. Dále byl prostřednictvím Jiřího Calábka napojen na mjr. Zapletala a Šimka — Javor. Těmto skupinám, zejména podával zprávy o přepravě zbraní. Na tomto úseku spolu] pracoval manžel s A. Chrastinou a Fr. Skácelíkem. Fr. Skácelík předal manželovi vysílačku,zajištěnou železničními zaměstnanci z přepravovaného vojenského transportu. Počátkem měsíce dubna 1945 byl manžel spolu s dalšími upozorněn Jiřím Calábkem, že přerovský gestapák Leubner zná jména 18 osob a na ně že b vydán zatykač. Většina příslušníků odbojových skupin a také manžel se synem Otakarem se skrývali na různých místech povětšinou v bytech železničních zaměstnanců až do povstání dne 1..května 1945, kterého se manžel aktivně zúčastnil s partyzánskou skupinou „Josef", Další žijící účastníci odboje jistě doplní tuto moji osobní vzpomínku.
Na snímku vlevo je hrdinný letec Jaroslav Lančík, se svým otcem Františkem.Lančíkem, důstojníkem čsl. zahraniční vojenské jednotky. Na snímku vpravo je Jaroslav Lančík krátce před svým startem k svému poslednímu bojovému letu, se svým kamarádem J. Toncarem ve vojenském táboře ve Velké Británii.
* LADISLAV ŠENK vzpomíná (v roce 1966). Bylo to v létě 1939. V Dělnickém domě na Šířavě bylo pravidelné cvičení DTJ .Cvičenci byli již nastoupeni do útvaru, připravovali se zahájit pravidelné cvičení. V tom vešli do sálu ještě další tři cvičenci DTJ. Byli to soudruzi K. Hovůrka, Jar. Červinka a B. Jaroš. Nešli se svléci ke cvičení, ale přistoupili ke mně a hlásili mi „Soudruhu náčelníku, dnes cvičit nebudeme. Odcházíme za hranice, abychom se zapojili do boje za naši svobodu. Přišli jsme se jen rozloučit." Poděkoval jsem jim a s připomínkou k obezřetnosti jsem se s nimi rozloučil. První z nich, Karel Hovůrka, se vrátil jako parašutista v roce 1941 a na rodné půdě ve svém rodném městě hrdinně padl. Další dva se pak vrátili až po osvobození s naší zahraniční leteckou jednotkou. Za těmito prvními pak následovali další členové přerovské Dělnické tělocvičné jednoty soudruzi J. Andrášek, Fr. Běhalík, A. Černý, F. Dokládal, K. Holec, O. Holec, V. Chmelař, K. Jilma, K. Kopecký, Jar. Lančík, B. Němec, J. Němec ml,, Lad. Kristen, Zd. Zbořil a další, jejichž jména jsem zapomněl.
* ZDENA HRABALOVÁ, Kokory - vzpomíná (v roce 1960). Hynek Hrabal, můj manžel, a já - oba jako bezpartijní — zapojili jsme se počátkem okupace do odbojové organizace, na kterou pak v roce 1941 se napojila parašutistická skupina Karla Hovůrky z Přerova. Po jeho tragickém skonu gestapo řádilo a hledalo. A tak přišlo také na stopu Navrátila z Kojetína, na kterého jsme byli napojeni a který společně s četnickým strážmistrem J. Prorocházkou a akademickým sochařem Mádlem a Dřevojánkem šli hledat padáky a shozené věci při seskoku parašutistické skupiny K. Hovůrky vyslané ze Sovětského svazu. Padák a další věci K. Hovůrka nechal po seskoku na místě po zranění nohy. Navrátila jsme pak přechodně přechovávali až do roku 1943, kdy jej gestapo zatklo a spolu s ním řadu dalších. Také v prosinci 1943 jsme byli spolu s manželem zatčeni a odvezeni do Přerova a pak do Olomouce. Doma jsme zanechali osmiletého synka, o kterého se po našem zatčení pak starala a pečovala moje rodina. Byli jsme pak postaveni před nacistický soud a odvezeni do nacistické káznice po rozsudku v Bernau
a Ebrachu až do konce druhé světové války.
Pohled na ateliér v kamenosochařské dílné na nároží ulic Svisle a Moštěnská (dnešní úl. 9. května), kde byl zatčen v roce 1941 gestapem akademický sochán .František Mádle a kde se také skrýval parašutista Karel Hovůrka.
* MUDr. ADOLF SVOZIL vzpomíná (v roce 1945). Od počátku okupace pracoval jsem v odbojové skupině Sokola a od dubu 1939 po návštěvě kpt. gštb. Gardavského z Brna (původem z Přerova) jsem pracoval také v odbojové organizaci Obrana národa. Byl jsem spojkou okresního vedení ON Přerov (M. Motán — K. Rosmus) se zemským vedením ON (J. Gardavský). V okresním vedení (vojenské M. Motán — K. Rosmus, později K. Rosmus — E. Vašíček) jsem zastával funkci vedoucího lékařské služby pro okres Přerov. Spolupracoval jsem také na úseku zpravodajském (J. Ulman) a s politickým vedením (Fr. Skopal). Po ustavení městského vedení v Přerově (Rich Bdinka) jsem vykonával také spojku na odbojovou organizaci v přerovské Optikotechně (ing. J. Smečka). Z pověření okresního vedení prováděl jsem také nákup zbraní od soukromých osob. Dle příkazu organizace ON jsem jako lékař umožňoval osobám, zapojených v odboji, pohyb a styk, že jsem je vedl jako nemocné, event. posílal na „vyšetření" do Olomouce a do Brna. V listopadu 1939, když nastal prvý zásah gestapa do organizace, jsem chtěl odejet za hranice, ale bylo mi nařízeno, abych zůstal a pracoval v domácím odboji. Byl jsem zatčen až 18. září 1940 a vězněn do 21. listopadu 1942. mlčenlivosti spolupracovníků mně nic nedokázali a také jsem nic neprozradil. Po příchodu z nacistického vězení navázal jsem spojení s ilegální odbojovou skupinou Mrak (O. Berner), v létě 1943 a vykonával pro tuto organizaci zpravodajské úkoly. V září 1944 byl jsem napojen na odbojovou skupinu pplk. Vítka a v únoru] 1945 pak na partyzánské skupiny brigády Jana Žižky z Trocnova. Napojení na tyto skupiny bylo prostřednictvím skupiny Viktor. V březnu 1945 při ošetřování střelných zranění příslušníků
partyzánských skupin a příslušníků Sovětské! armády — partyzánů přišel jsem do styku z brigády Jana Žižky s majorem Zapletalem, Tolstojem, Javorem a J. Minskem, s kterými jsem pracoval zejména jako lékař až do osvobození. Podobně jako při činnosti v ON jsem pracoval i v uvedených skupinách po mém propuštění z nacistického vězení. Při přerovském povstání jsem ošetřoval raněné v bojích o předmostský podjezd. Moje chata poblíž Lhotky u Přerova byla střediskem partyzánů od března 1945 pro akce na pravém břehu řeky Bečvy.
* JAN PASEKA, Přerov — vzpomíná (v roce 1946). Asi v květnu 1939 přišel za mnou Marian Motán, bývalý aktivní nadporučík ve vojenské akademii v Hranicích, rodilý Přerovan, se kterým jsem byl již dříve v přátelském styku a informoval mne o tvoření odbojové organizace pod vedením důstojníků byv. čsl. armády. Sdělil mi, že má na starosti přerovský okres a že hledá spolupracovníky z řad sokolských. Informoval se na poměry v jednotě Sokol v Přerově a přitom se tázal, na koho se v ilegální činnosti spolehnouti a s kým je možno navázati spojení. Oznámil jsem mu, že od počátku druhé republiky tj. od listopadu 1938 konáme téměř pravidelně schůzky, na kterých se sleduje mezinárodní vývoj se zaměřením na osud okleštěného Československa a že tyto schůzky po 15. březnu 1939 mají ráz ilegální a dostaly odbojový charakter . Jako pravidelné účastníky těchto porad jsem mu oznámil MUDr. Ad. Svozila , Karla Rosmuse, Jana Ulmana, R. Smutka, Kar. Wainara, L. Kosíka a další. Řekl jsem mu, že může vejít ve styk a bez obav jednati s MUDr. A. Svozilem a K. Rosmusem o spolupráci. Tázal se mne na Richarda Bdinku a řekl , že také s ním bude jednat. Řekl mi, že také počítá se mnou a podrobnosti mi ještě sdělí. Asi za měsíc mi sdělil podrobně účel celé organizace v Přerově a v Olomouci a požádal mne o vykonávání spojení mezi Přerovem a Olomoucí . Vysvětlil jsem mu možnost tohoto spojení: 1. provozní soukromý telefon Elektráren, kde jsem jako provozní technik v tomto oboru pracoval; 2. krátkovlnné vysílací a přijímací stanice, které jsem k tomu účelu nechal v naší radiodílně zhotovit (montér Hanzlík). Obě tyto stanice byly při náhlé prohlídce v závodě před gestapem v září 1939 ukryty ve vodním kanále, kde byly v květnu 1945 nalezeny. Gestapo muselo býti o těchto vysílačkách ještě před prozrazením organizace informováno, a to zradou, neboť jsem měl v bytě i v kanceláři prohlídku. Kromě služby spojovací jsem měl vytvořit pro obranu závodu v případě nějaké akce četu z řad zaměstnanců přerovské elektrárny. Zatčen jsem byl v září 1940 a po výsleších gestapa a později i vyšetřujícího soudce, kde již po domluvě s komplici se vytvořily takové podmínky, že mě nepostavili před soud. Po dvou letech vyšetřovací vazby jsem se vrátil domů. Dr. BOH. JURÁŠE K, Brno -- vzpomíná (v roce 1965). Krátce po 15. březnu 1939 mne navštívil v Bystřici pod Hostýnem můj příbuzný odborný učitel Jaromír Hlubík, který učil a bydlel ve slovácké obci v Lipově u Veselí nad Moravou. Při návštěvě mne podrobně informoval o probíhajících akcích a o celé organizaci odsunu osob odcházejících za hranice přes Slovensko .Požádal mne, abych zajistil možnost transportu z Přerova přes Bystřici pod Hostýnem a pak do Lipová a odtud pak k přechodu na Slovensko. Informoval mne také o svém spojení s přerovskou odbojovou skupinou a o tom, jak se na tuto skupinu napojit. Souhlasil jsem a můj úkol pak spočíval v tom, že jsem dojížděl
autobusem do Přerova, kde jsem se na radnici v Přerově vždy hlásil u člena městské rady a stavebního radního Františka Skopala s heslem „Převor", od kterého anebo od jeho zástupce jsem přebíral osoby pro odsun. Obvykle to byla jedna až dvě osoby. Na tuto činnost pak byl napojen z Bystřice pod Hostýnem Karel Bubeníček, a Dolák z Impregny, kteří spolu se mnou zajišťovali pak odsun osob za hranice po prvém napojení na skupinu Přerov a její zajištění. Dle instrukcí jsme s odcházejícími osobami za hranice hovořili jen o tom nejnutnějším, nikdy jsme neuváděli naše jména a také jsme jim nepředstavovaly ty osoby, se kterými přišli při ubytování v Bystřici pod Hostýnem do styku. Cesta odsunu vedla z Přerova do Bystřice pod Hostýnem, což bylo záležitostí naší skupiny, a odtud pak bud přímo nebo většinou po krátkém pobytu v Bystřici pak dál vlakem pres Hulín, Otrokovice, Staré Město, Kunovice do konečné stanice Lipník /B.Na převážné části trati nebylo třeba zvláštních opatření, až pak na konečný úseku, který byl pod stálou kontrolou nacistických orgánů. Cesty nebyly snadné, mnohokráte byly přerušeny, mnohokráte bylo třeba se vracet a znovu transport provádět. Někdy také bylo nutno i volit cestu pěšky anebo autem s krátkými přestávkami v některých místech, s přespáním na nádraží apod. Celkem Jsem osobně přepravil asi 17 skupinek osob, které odcházely za hranice. Zvláštních opatření pak bylo třeba při předávání osob v Lipově, aby nebyla vzbuzena pozornost, a proto jsem docházel k rodině Hlubíkových nejprve sám oznámit. Vlastní předávání osob bylo mimo obec. Zásahy gestapa do sítě se projevily poprvé na podzim v roce 1939, kdy se jednoho dne objevil Jaromír Hlubík v mém bytě ve Lhotě u Chvalčova se zprávou, že v Přerově bylo zatýkání, že Fr. Skopl byl vyšetřován a že je nutno zvýšit opatrnost. Transport však trval dále a byl kromě naší skupiny zajišťován i dalšími osobami. Po dalších tvrdých zásazích gestapa do odbojové sítě se rozhodl Jaromír Hlubík, který byl hlavním organizátorem přechodu v Lipově na Slovensko, že také uteče za hranice. Odešel a vrátí se do osvobozeného domova přes Duklu jako příslušník I. čsl. armádního sboru. Brzy však po osvobození zemřel na následky nezměrných válečných útrap. Také jeho manželka, Anna Hlubíková, byla zatčena a pak po celou dobu až do konce druhé světové války byla vězněna v nacistickém koncentračním táboře. Po tvrdých zásazích gestapa museli se bud ilegálně skrývat členové naší skupiny, jako K. Bubeníček, anebo na ně dopadla nacistická bota tak, jako na mne a další a nastoupili pak cestu nacistickými káznicemi a koncentračními tábory z nichž se většina nevrátila.
* ANTONÍN ČESAL vzpomíná (v roce 1946). Krátce po 15. březnu 1939 se seskupila na nádražní poště v Přerově odbojová organizace, která se propojila na Prahu a další centra. Již počátkem měsíc května tato organizace se napojila na odbojovou skupinu, již vedl František Skopal v Přerově. Spolu s Rudolfem Smutkem vykonával jsem spojku mezi skupinou na nádražní poště a odbojovou organizací, vedenou Fr. Skopalem. Po nějakém čase kromě udržování spojení se rozvinula úzká spolupráce, a to na úseku zpravodajském a na úseku odsunu osob za hranice. Cestou naší odbojové organizace byly odesílány dopisy a zprávy do zahraničí, nejprve do Polska, a to Krakova a do Lodže, a pak do Jugoslávie do Bělehradu, a také přes Rakousko Vídeň — pak na různé adresy ve Velké Británii, Holandsku a ve Francii. Cesto naší odbojově organizace byly odsunuty za hranice také i valuty a zlato pro české uprchlíky za hranice anebo pro židovské příslušníky, kteří před nacistickým terorem uprchlí do zahraničí. Spolupracoval jsem na tomto úseku s O. Weigle z Přerova a J. Tuschlem z Prahy. Po vypuknutí konfliktu s Polskem se změnil! jednak trasy spojení, ale i odsunu osob. Tyto otázky byly naší skupinou zajišťovány v nejužší spolupráci se skupinou Františka Skopala z Přerova, Jaroslav Dobrovolného z
Moravské Ostravy a Františka Janíka z Hodonína. Odsun oso' jejich vybavení a podpora po přepadu Polska se prováděl ve směru přes hranil Slovenska, a to hlavně přes Veselí na Moravě a Lipov. Činnost naší odbojové skupiny na nádražní poště se projevovala také^zabaV váním nacistické korespondence, jmenovitě adresované gestapu, a některé úřední korespondence nacistických orgánů. Takto zabavená korespondence ve vlakových poštách se pak ničila, anebo se ve spolupráci s přerovskými skupinami ukládali pro pozdější potřebu.
Pohled na vězeňskou samotku v káznici Breslau – Vratislavě. Obrázek namaloval pol. Vězeň Antonín Česal v barevném provedení za použití barev , které měl na kobce při výrobě hraček - vojenských figurek. Kobka která byla rozměrů v šíři necelé tři kroky a v délce pět kroků, byla místem dlouholetého vězení mnohých odbojářů v Přerově.
Začátkem měsíce dubna 1940 zapojil mne Ferdinand Malina z Prahy na další skupinu ve střední a jižní Moravě a pověřil mne spoluprací s těmi skupinami , a to na zpravodajském úseku pro zahraničí. V tom mně byli nápomocni František Čermák z Olomouce, Valentýn Matyáš z Hranic, Josef Hladil z Přerova, Vladimír Hrazdíra ze Zlína a Klement Michalík z Hodonína. Nepodařilo se nám zaktivizovat pro tyto účely odbojové skupiny v Prostějově, Kroměříži a Uherském Hradišti . Poštovní skupiny přepravovaly pro zpravodajské účely plány měst a objektu, jako např. zbrojovky, důležitých železničních zařízení, letiště Přerov apod., s údaji pokud se týkalo podniků — o výrobním programu a kapacitách. V odbojové činnosti měli jsme dobrý styk s odbojovými organizacemi na Slovensku. Z dodávaných zpráv si mimo jiné vzpomínám, že jsme také přepravovali plány a technické podklady na zdokonalení palubních leteckých zbraní, které nám předal František Režný z Přerova-Předmostí. Tyto podklady byly přezkoušeny v ústředí, na které jsme napojili ÚVOD (ústřední vedení odboje domácího), a pak odeslány našim orgánům do Londýna, odkud pak nám bylo tlumočeno pochvalné uznání našich vládních orgánů. V zimním období 1940^-41 došlo k sloučení odbojových skupin a k užší spolupráci. V tu dobu kromě již jmenovaných pracoval s námi spolu toho času zaměstnanec pošty v Přerově Josef Jandl, který dodal naší skupině zprávy o výrobě , osazenstvu apod. továrny Fatra v Napajedlích. Dále s námi spolupracoval František Osička z Velkých Bílovic, který ilegálně přešel hranice do Rakouska a získal údaje o podzemní zbrojovce v lesích mezi Poštornou a Reinthalem, které jsme
odeslali do zahraničí. Činnost naší skupiny ustala v březnu 1942, kdy došlo k rozsáhlému zatýkat v různých střediscích a také k postupnému zatýkáni i členů naší odbojové skupiny. Byl jsem zatčen v červenci 1942 a pak vězněn až do konce druhé světové války Odbojová skupina na nádražní poště v Přerově vykonala mnoho ve spolupráci s řadou odbojových skupin, a to jak na úseku zpravodajském, tak na úseku odsun osob za hranice, přepravě různých materiálů pro potřebu odboje, při rozšiřoval a přepravě ilegálních tiskovin apod. Významnou, jak již to dává charakter služby byla pak spolupráce s železničními odbojovými skupinami, a to nejen v přerovském železničním uzlu a v přechodových stanicích na Slovensko a zprvu do Polska, ale i s železničáři v různých centrech jak na Moravském Slovácku, ta i na Slovensku.
Snímek odznaků, které dokumentují správnou linii politiky KSČ v boji proti fašismu před rokem 1938. První odznak vlevo nahoře je odznak manifestace lidové fronty 9. srpna 1936 pořádané KSČ při Středomoravské výstavě v Přerov Druhý odznak nahoře je k 20. výročí SSSR, vydaný v roce 1937. K tomuto výročí odeslalo město Přerov zdravici s pamětní knihou s více jak třiceti tisíci podpisy. Za tuto akci bylo uděleno tehdejším ústředním výborem Svazu přátel míst organizaci čestné uznání za prvé místo v celostátním měřítku. Třetí odznak nahoře je z 1. máje v roce 1937, který se konal ve znamení lidové fronty. Vlevo dole je odznak z roku 1937, vydaný na podporu bojujícímu Španělsku (výbor pro pomoc demokratickému Španělsku v Přerově vedl MUDr. V. Skalák). Druhý odznak je z 1. máje v roce 1938. Prvomájová manifestace v roce 1938 konala se z podnětu lidové fronty v Přerově společně a pořadatelem byla městská rada. Hlavím projev přednesl starosta František Lančík pod heslem „Za bezpečnost republika za demokracii a mír". Prvomájové manifestace na Dolním náměstí v roce 1938 se zúčastnilo přes 10 tisíc občanů. Podlouhlý odznak vpravo na snímku je z krajské manifestace Komunistické strany Československa 21. srpna 1938 v Olomouci která se konala pod heslem „Připravení k obraně". ^
*
Ing. MIROSLAV ŠIMEK vzpomíná (v roce 1956). V létě 1944 se začala scházet skupina šesti mladých kamarádů, kteří se zpočátku jen poznávali a pak utvořili malou ilegální stranickou skupinu. Byli v ní Zdeněk Jordánek , Karel Fišer (Optikotechna), Rudolf Halma, Antonín Kopal, Ota Christen a Miroslav Šimek. Tato „šestka" byla jádrem organizace, která se pak sloučila s další skupinou . V listopadu 1944 měla již organizace dvacet přímých členů a z těch pak měl každý člen svoji šestku. Celá tato skupina pracovala isolovaně a snažila se najít spojení na další ilegální organizaci KSČ. Spojení se hledalo tak, že byli navštěvováni někteří komunisté propuštění z vězení, l kterých se dalo předpokládat, že budou znovu pracovat. Tak jsme navštívili Josefa Daneše ve Svitávce u Brna, člena skupiny kpt. Sedláka v Brně, který pak poskytl prvé informace a instrukce. Napojení na tuto skupinu nebylo trvalé pro vzdálenost a těžkosti ve spojení. Dále bylo navázáno spojení s tzv. národní revoluční armádou (NRA), které udržoval Vladimír Kupčík. Naše ilegální stranická skupina se snažila dostat do styku se sovětskými partyzány, kteří pracovali v Hostýnských horách a kteří měli své základny v našem okrese a městě. Tak byl někdy v únoru 1945 vyslán na Kroměřížsko Zdeněk Jordánek , aby navázal styk se skupinou známé sovětské partyzánky Olgy. Styk se nám nepodařilo navázat. Celý zisk při pátrání po této skupině byl jeden ruční granát, který přivezl Z. Jordánek. V Přerově se nám pak podařilo získat spojení s Karlem Rundem, příslušníkem I. čsl. brigády Jana Žižky. Zpočátku isme nevěděli, že vedení této skupiny tvoří sovětští partyzáni. Velitelem 1. čsl. brigády Jana Žižky byl major sovětské armády Murzin. V tomto období, kdy se na všech stranách již zvedaly hlavy k odboji proti fašistickým okupantům, jsme také navázali spojení s vojenskou odbojovou skupinou, která k nám pak vyslala mjr Zapletala a Jiřího Calábka. Pro přípravu na bojové akce se zbraní v ruce byl v únoru 1945 uspořádán v přerovské nemocnici kurs prvé pomoci se zaměřením na ošetření zranění utrpěná v boji. Tento třítýdenní večerní ilegální kurs vedl MUDr. Leopold Janiurek a zúčastnilo se ho dvanáct členů naší organizace. Při jedné schůzce naší „šestky", konané někdy v únoru, bylo na doporučení A. Šimkové rozhodnuto pokusit se navázat spojení s některými předválečnými členy KSČ. Za tím účelem byl vyslán Šimek st., aby navštívil Fr. Skácela a pokusil se od něj vyzvědět, zda neví o dalších skupinách. Tak se nám podařilo najít druhý výbor KSČ, vedený Josefem Zuzaňákem, ve kterém byli R. Bažák, Fr. Skácel, K. Fišer, Štěpán Stibora a někteří další. Sloučili jsme se a pak pracovali společně a schůzky konaly se nejčastěji v zahradě za Michalovem u Širnků, přičemž schůzky zabezpečoval Josef Kratochvíl st. s manželkou.
Pohled na zahradní domek „U Šimku" kde se konaly ilegální porady KSČ
V tu dobu podařilo se nám také navázat spojení se stranickým orgánem v Olomouci, a to pomocí A. Kopala, který pracoval v Olomouci jako typograf. Napojili jsme na skupinu Kant-Rýznar, od které jsme dostávali brožury, letáky apod. Osobní instrukce nám na výborových schůzích pak předával Čech — Jánský: Toto spojení bylo v posledním měsíci před osvobozením přerušeno, poněvadž spojka A. Kopal byl sledován gestapem. Navázali jsme spojení se skupinou Zatloukala z Čekyně a schůzky se konaly v bytě tehdy vězněného člena KSČ Fr. Řeháčka. I když vítězství Sovětské armády bylo přede dveřmi, gestapo v teroru nepřestalo a naopak jej ještě zostřilo. V březnu 1945 byli zatčeni čtyři příslušníci 1 čsl. partyzánské brigády a mezi nimi i spojka s námi Karel Rund. Proto jsem musel se ilegálně ukrývat a vedení skupiny převzal J. Zuzaňák. Skrýval jsem se v Oplocanech v rodině Řezáče. Po asi třítýdenním ilegálním pobytu jsem se vrátil do Přerova a jsem v práci a naše skupina vedla jednání pro vytvoření národních výborů, především okresního a městského. Navázali jsme styk s dalšími odbojovými skupinami a provedli dohodu o složeni národních výborů Dále jsme přijali společná opatření k zabránění zničení města, hlavně pak mostů ustupujícími armádami. V této situaci přišel 1. květen 1945. Z obavy před zbytečným krveprolitím jsme původně nepřipravovali na tento den žádné akce. Měli jsme dohodnuty dvě porady. V osm hodin jsem byl vyslán projednat celý postup k zachránění přerovských mostů s odbojovou skupinou do Čekyně. A ve 14 hodin jsme měli další schůzi výboru. Při návratu z Předmostí mne dohnala spojka, že v Přerově je povstání, abych okamžitě jel na stanoviště. Měli jsme předem připraveno že pro prvou chvíli zabereme na náměstí kanceláře byv. civilní protiletadlové obrany. Když jsem tam přijel, byl tam shromážděn již celý náš výbor. Odtud jsme odešli do bytu primáře MUDr. Jaroslava Havla, kde se pak konalo prvé zasedání okresního národního výboru. Mezi tím se však události valily o překot a vyvíjely živelně v celém městě. Na jedné straně manifestace a na druhé straně boj. Po poradě v bytě MUDr. Jaroslava Havla vrátili jsme se do kanceláře na náměstí a
tam jsme se zdržovali asi do 18 hodin a po zhodnocení situace, a když již celé náměstí bylo obklíčeno SS-many, opustili jsme stanoviště. Poslední odešel Karel Halman. O okresním národním výboře, který zasedal v bytě MUDr. Jaroslava Havla, se dozvědělo gestapo, a proto se jeho členové museli ukrývat. Po vyhlášení stanného práva a když Sicherheitsdienst pohrozil, že nebude-li naprostý klid, že postřílí všechna rukojmí a další představitele veřejného života v Přerově, stáhli jsme se na okraj města a do okolních obcí. Nebylo možno také provést ani přijatá opatření k záchraně přerovských mostů, jak jsme se domnívali s J. Zuzaňákem a s některými členy městské policie. Toto je stručné vylíčení činnosti naší stranické organizace ze závěrečného období let okupace.
* FRANTIŠEK.BURGER - Strání - vzpomíná (v roce 1966). Až do počátku roku 1945 jsem byl zaměstnán a bydlel v Přerově a odtud odjížděl do své rodné obce Strání na moravsko-slovenské hranici. Počátkem období nacistické okupace jsem se napojil na ilegální komunistickou skupinu Vela v Přerově . Byl jsem zaměstnán v obchodě u Hobzů v Dluhonské ulici a za pomoci pracovníků tehdejšího městského zásobovacího úřadu, jak se tomu říkalo ,, čara“ zejména mého kamaráda Františka Davida jsme odtud dostávali na černo větší množství potravinových lístků a pomocí těchto jsme u Hobzů pomáhali potřebným zejména rodinám, kde živitel byl ve vězení. Z přerovské ilegální skupiny KSČ Vela jsem doručoval přes moji rodnou obec Strání za pomoci Josefa Janíčka, Jana Bermera, Rudolfa Krasneca a dalších dopisy a menší balíčky na Slovensko pro odeslání zahraničnímu odboji. Z Přerova jsem je odvezl do Strání a tam za pomoci jmenovaných a řady dalších pracovníků skláren Strání-Květná se přenášely pomocí dělníků ze Slovenska v konvičkách na kávu , které se v závodě předávaly z ruky do ruky. Po trase přes Strání byli také z Přerova transportováni lidé za hranice pro účast v zahraničním odboji. Vzpomínám si, jak jednou v zimě jsem vezl více dopisů, které jsem měl uloženy v kufru a který jsem musel tak, jako další cestující dát na střechu autobusu. Při jízdě aniž by to řidič autobusu zpozoroval jsme ztratili pět kufrů a mezi nimi i můj s dopisy. Vrátil jsem se s kamarády ihned z konečné stanice je hledat po cestě a přitom jsme byli Grenz - policií zatčeni. Domnívali se že jsme dělníci z pohraničních obcí, kteří se skrývají a kteří odmítají pro Němce vykonávat dřevorubské práce na hranicích. S mou bídnou znalostí němčiny se nám po delší době podařilo se dostat z jejich spárů. No, ale kufr s dopisy jsem nemohl nechat někde u cesty.Proto po rychlém návratu do obce jsem hledal pomoc tu mně poskytl vedoucí skláren Karel Horníček tím, že mně dal k dispozici bryčku a koně. Kufry jsem s touto pomocí nalezl a tak i dopisy své adresáty našly pak zahraničí. V předposledním roce války jsem se ve Strání oženil a má poslední cesta mezi Přerovem a Strání byla v dubnu 1945. Rád Vám tyto stručné údaje sděluji, abych pomohl dokreslit historii odboje na přerovsku. ( Poznámka, Přerovská ilegální skupina KSČ Vela byla pravděpodobně organizační součásti KSČ ve které pracoval popravený Jan Rychtalík, učitel, působící v Uherském Brodu, Vedoucí ilegálního OV KSČ Uherský Brod, původem z Přerova, kam velmi často ke svým rodičům dojížděl. V Přerově se napojil na vybudovanou ilegální síť a tuto dále rozšířil. Touto cestou byl do Přerova dopravován ve větším množství ilegální tisk KSČ. A pravděpodobně provedeny i odsuny osob za hranice.) K. R.
*
Univ. prof. dr. V.
TOMÁŠEK, Brno
-- vzpomíná (v roce 1945). Uveřejňuji část vzpomínek univ. prof. Václava Tomáška, která se transportu osvětimských vězňů do vyhlazovacího koncentračního tábora Mauthasenu v lednu 1945. „ -- Prvou a druhou noc spali jsme na dvoře tábora ve sněhu při minus 10 °C. Po 36 hodinách velké nejistoty nahnali nás do otevřených železničních uhelných vozů po 120 mužích a po 12 hodinovém čekání odvezli nás přes Bohumín, Ostravu, Přerov, Břeclav a Vídeň do Mauthausenu. Tři noci jsme stáli ve vagónech, namačkáni do nemožnosti. Někteří zemřeli, o jiné se pokoušelo šílení Po celých 7 dní nedostali nic jíst a nic pít. Žízeň jsme zaháněli jen sněhem. V té bídě zachránila nás zastávka v Přerově. Tam naši železničáři, občané a všichni, kdo objevili náš vlak, s nasazením vlastní bezpečnosti nasytili a na napojili transport asi 4.000 lidí a zapsali se tak do srdcí všech, také Poláků (mezi nimi i Josefa Cyrankiewicze), Francouzů, židů, kteří s námi jeli. Vím o transportech které přišly po nás, že české obyvatelstvo se k nim chovalo stejně krásně. V Rakousku a Německu si "jich jako nás nikdo nevšiml. Měl jsem v Přerově štěstí. Přihlásil se ke mně krajan, který ochotně dovezl přesné informace a vzkazy mé rodině. Na Moravě jsme již nezastavili. Po těch několik hodin, co jsme jeli Moravou, upíral jsem v mrazu a větru oči k západu na svůj rodný kraj v hlubokém dojetí, které nedovedu vylíčit a uvědomoval jsem si znova, čím je mně tato země nejkrásnější na světě. Neznámí přátelé, kteří v Přerově tlumenými pozdravy a pokyny provázeli odjezd našeho vlaku, připomněli mně, jaký je u nás jiný myšlenkový svět, který vždy zůstane svůj, odolá všemu násilí a nikdy nebude kořistí Hitlera a jeho zpupného národa." ONDŘEJ ŠAFAŘÍK -- Turčanský Martin - - vzpomíná (v roce 1945) V roce 1945 dne 5. dubna jsem byl spolu s 52 kamarády transportován přes Přerov do Norimberku. Transport ve vězeňských vozech byl střežen eskortou nacistických SS. Věděli jsme, co nás očekává jako Slováky — bojovníky proti fašismu, účastníky Slovenského národního povstání — a proto jsme hledali všemožné způsoby k útěku z transportu. Na přerovském nádraží se nám dostalo obětavé a příkladné pomoci od železničářů a občanů. Nejdříve byli umlčeni příslušníci SS, kteří nás střežili, a to tím, že byli „štědře" obdarováni uzeninami cigaretami a alkoholem. Pak přišla na řadu pomoc nám, vězněným, kteří jsme měli menší zájem o jídlo, ale více o nějaké náčiní a podobně, pomocí něhož bychom se ve vhodnou chvíli mohli dostat z kobek vězeňského železničního vagónu. Toto náčiní, řeznickou sekeru a nože, nám velmi pohotově s jídlem a kuřivem dodala skupina přerovských občanů — železničářů — vedená Ferdinandem Michnou, kterému pomáhaly Kadubová, Nováková a Riedlová. Tato jména osob si pamatuji to velmi dobře proto, že jim vděčíme za zdařilý útěk a tím i život. Útěk se nám pomocí dodaného náčiní podařil v železniční stanici Střeň. Ze Střené vrátili jsme se znovu do Přerova a na Přerovsko, kde nám bylo znovu pomoženo, abychom se dostali na Slovensko a mohli pokračovat v boji proti fašismu. Šli jsme jednotlivě a já ze Střeně jsem přišel zpět na přerovské nádraží, kde pomocí jmenované skupiny jsem byl převlečen za železničáře a přepraven do blízké obce Domaželice u Přerova, kde mně bylo poskytnuto po krátkou dobu ubytování a stravování. Na jméno rodiny si nepamatuji, ale vždy budu vzpomínat na pohostinnost a obětavost, při kterém rodina, u které jsem byl ubytován, riskovala vlastni životy, a to zejména proto, že v obci byla ve stejnou dobu ubytována nacistická vojenská jednotka. V Domaželicích u Přerova jsem byl vybaven šatstvem, vyzbrojen jednak osobní zbraní, mapou a dalšími
pomůckami a také penězi a odtud jsem nastoupil zpět úspěšnou cestu na Slovensko na moravskoslezské hranice, kde — tak, jako i další zachránění kamarádi — jsem se znovu zapojil do závěrečných osvobozovacích bojů.
* MUDr. VLASTA SKALÁKOVA vzpomíná (v roce 1946).
Můj manžel MUDr. Václav Skalák narodil se 9. srpna 1894 v Sofii v Bulharsku, zemřel 27. dubna 1942 ve vyhlazovacím nacistickém koncentračním táboře Mauthausenu. Po vystudování Karlovy university v Praze studoval v Leysinu ve Švýcarsku a na ústavě MUDr. Dumaresta ve Francii. V letech dvacátých jsme přišli do Přerova, který se nám stal trvalým domovem. Manžel mimo lékařskou praxi a vědeckou práci pracoval také ve veřejném životě. V letech třicátých po nástupu nacismu v Německu položil těžiště své práce ve zvýšeném rozsahu do pokrokových organizací a tak je v letech občanské války ve Španělsku nacházíme spolu s ředitelem měšťanské školy Oskarem Šverdíkem a stavebním technikem Viktorem Růžičkou v čele výboru pro pomoc bojujícímu demokratickému Španělsku v Přerově. Zúčastnil se také práce v místní organizaci Svazu přátel SSSR a v několika dalších pokrokových organizacích. Pomáhal s dalšími pokrokovým německým emigrantům, kteří utíkali před nacistickým terorem. Tato pomoc zejména po Mnichově se organizačně rozšířila a spolu s dalšími, ať již členy KSČ (Zuzaník a další) anebo funkcionáři Sokola (Fr. Skopal, Syl. Pleva a další) se poskytovala nejen německým emigrantům a prchajícím židům před nacistickým terorem, ale také vystěhovaným čs. občanům z okupovaného pohraničního území.
Doklad o činnosti MUDr. Václava Skaláka v podpoře německých emigrantů. Text dopisu, (překlad), který obdržel žel již nežijící MUDr. Václav Skalák po roce 1945. Velectěný pane doktore, snad si ještě vzpomenete na emigranta Grünfelda, který Vám a Vaší velevážené paní má mnoho co děkovat. Jmenuji se ve skutečnosti Georg Maulhardt. Jak jsem se doslechl, byl jste v koncentračním táboře Dachau. Doufám, že jste vše přežil. Naposled jsem byl v Buchenvaldě a také jsem to prodělal. Velmi rád bych slyšel, že Vy a Vaše rodina -jste všechno šťastně přestáli, což si z celého srdce přeji a později Vám další sdělím. Zatím zůstávám s pozdravy Vám, Vaší paní a všem známým Vám zcela oddaný Georg Maulhardt. Po Mnichově na znamení protestu proti zradě vrací MUDr. V. Skalák vyznamenání, jež mu udělila francouzská vláda za vědeckou práci, „Officier de l'académia ". Období mezi Mnichovem 1938 a 15. březnem 1939 je naplněno zejména aktivní účastí při existenčním zabezpečování vysídlenců z Opavska a Znojemska, kteří přišli do Přerova. Po 15. březnu 1939 se MUDr. Václav Skalák zapojil do odboje proti nacistům, a to jednak v přerovských skupinách a pak také přímo na Brno, zemské vedení, a to prostřednictvím svého přítele a vědeckého spolupracovníka Přerovana MUDr. Jana Vignatiho, primáře uherskohradišťské nemocnice, který byl jedním z vedoucích pracovníků, jak jsem se po roce 1945 dověděla, v ilegálním zemském národním výboru a v zemském vedení odbojové organizace Obrana národa. V Přerově MUDr. Václav Skalák napojoval a spolupracoval s odbojovými organizacemi, se skupinou Františka
Skopala, dále se skupinou Rudolfa Smutka na nádražní poště a na skupinu na nádraží ČSD prostřednictvím Augustina Bečáka. Dále měl také spojení a spolupracoval s odbojovými organizacemi, ve kterých pracovali přerovští lékaři, a to hlavně MUDr. František Šťastný a MUDr. Jan Lacina. Měl také osobní přímé spojení s lékaři brněnské university, jako s prof. MUDr. Josefem Podlahou a dalšími. MUDr. Josef Podlaha, který se vrátil po osvobození z Mauthausenu, řekl o odbojové činnosti, na které se také podílel manžel, mimo jiné toto: „Naše skupina měla jako první úkol informovat cizinu, hlavně Moskvu a Londýn o všech vojenských počinech nacistů a o jejich válečné kapacitě, a to jednak pražským vysílačem, jednak pojízdnými vysílači moravskými. Vedle toho obstarávala dopravování persekuovaných osob za hranice a jejich falešné doklady." Naše chata na Vičanově v Hostýnských horách byla častým místem pobytu prchajících nebo ukrývajících se lidí. Tak kupř. ve spojení s nájemcem chaty na Tesáku Františkem Kubičem, byla zajišťujícím místem pro osoby přechovávané na Tesáku, jako kupř. uprchlých anglických letců, parašutisty Boh. Němce a i dalších. Naše chata byla také místem, kde se dostávalo lékařské pomoci a ošetření jak již vzpomínaných anglických letců, z nichž Kenneth Wyn Wright byl ošetřován s těžkou otravou nohy. Léčení bylo dlouhé a vykonávali je MUDr. František Šťastný, MUDr. Jan Lacina a MUDr. Václav Skalák. Mezi mnohými přechovávali -jsme i policejního inspektora Františka Baďuru z Brna, který pracoval ve zbrojnici gestapa v Kaunicových kolejích, kde vykonával velmi dobré služby, zejména ve spojení mezi vězněnými a odbojovými organizacemi anebo rodinami vězněných. Manželka jednoho z vězňů, které předal František Baďura tajný dopis, jej nedočkavě četla hned při východu z věznice Kaunicových kolejí. Gestapo ji zadrželo a tak byla prozrazena činnost Františka Baďury, kterému se však podařilo uprchnout před zatčením, a to pomocí JUDr. Pavla Havlíka, který jej spolu s J. Lazarem dopravili do Přerova k MUDr. V. Skalákovi. Přechovávali jsme Fr. Baďuru jednak v Přerově a pak na Vičanově, a to po delší dobu než jej skupina z Přerova odsunula za hranice. Vzpomínám na to proto, že to byl začátek konce. Pravděpodobně, že J. Lazar z Brna při výslechu neobstál a mnohé prozradil. Dne 12. prosince 1941 byl manžel zatčen v ordinaci a odvezen k výslechu do Olomouce, a to na vyžádání brněnského gestapa, ve věci napomáhání k útěku Františku Baďurovi a o účasti v ilegální práci brněnské skupiny. Z Olomouce byl odvezen do Brna, kde byl s celou skupinou (MUDr. Tomášek, MUDr. Podlaha, MUDr. Vítek, MUDr. Tomšík, prof. z bratislavské university Bušek a Křivý, JUDr. Pavel Havlík a mnozí další) souzen stanným soudem 10. ledna 1942. Ŕada členů skupiny byla odsouzena k smrti a byli popraveni v květnu 1942. Další členové — asi šedesát - - byli pak 3. února 1945 odvezeni do vyhlazovacího nacistického koncentračního tábora v Mauthausenu s označením „RU" (Ruckehr unerwiinscht — návrat nežádoucí). Z šedesátičlenné skupiny se dočkalo osvobození jen. šest a ostatní po krátkých strašných útrapách v mauthausenském kamenolomu brzy zahynuli. Manžel dle svědectví vězněného přerovského letce Rudolfa Horáčka zemřel 27. dubna 1942 na revíru koncentračního tábora. Další údaje a podrobnosti o účasti manžela v odboji proti nacistickým okupantům jsou uvedeny v brožuře vydané při slavnostním odhalení busty MUDr. Václava Skaláka s pamětní deskou na domě našeho společného života, ve kterém byla naše společná lékařská ordinace. Také jiní ve svých osobních vzpomínkách doplní mou vzpomínku dalšími údaji a dokreslí obraz obětavého aktivního bojovníka proti fašismu MUDr. Václava Skaláka. (Poznámka: Městský národní výbor k uctění památky MUDr. V. Skaláka, pojmenoval Ulici v niž v době pobytu v Přerově bydlel a pracoval, jeho jménem.)
*
OTAKAR BERNER — Brodek u Přerova — vzpomíná (v roce 1945). Od podzimu 1939 byl jsem ve spojení s členem KSČ v Kojetíně Františkem .Šmejdovcem - skupina Nerv. Tato skupina vydávala pravidelně ilegální časopis „Červánky svobody" a protinacistické letáky. Tyto akce jsem rovněž finančně podporoval a byl jsem pověřen rozšiřováním části nákladu. Tiskoviny se rozvážely po velké části Moravy. Zatčen jsem byl 10. června 1940 olomouckým gestapem a po domluvě ve vězení se zajištěným Františkem. Šmejdovcem jsem byl pro nedostatek důkazů koncem měsíce června 1940 propuštěn. V druhé polovině roku 1943 jsem se napojil na skupinu Mrak HO225 prostřednictvím Zbyňka Wursta z Přerova a vykonával jsem zpravodajskou službu. Tato skupina přes rozsáhlé zatýkání a oslabení vyvíjela trvale svoji činnost. V září 1944 jsem prostřednictvím pplk. Františka Vítka se napojil na skupinu Clay. V tuto dobu jsme se díky pplk. Fr. Vítkovi vyhnuli zatčení tím, že jsme byli varováni, že nás navštíví konfident gestapa a bude nás získávat jako důstojníky pro účast v Slovenském národním povstání. V dubnu 1945 byl jsem Fr. Vítkem určen jako spojka pro štáb mjr. Murzina, kteroužto funkci jsem vykonával. V této činnosti jsem byl napojen na skupinu Viktor, pro kterou jsem vykonával zpravodajskou službu. Mým zástupcem byl Fr. Horák a spolu dle pokynů jsme vypracovali plán akcí pro jižní část města Přerova pro neutralizaci vybudovaných zákopových postavení. Povstání v Přerově dne 1. května 1945 jsem se zúčastnil ozbrojen spolu s Fr. Horákem a byli jsme oddílem SS uzavřeni v budově okresního úřadu, odkud se nám podařilo uprchnout a přemístit se do Čekyňských lesů, kde jsme přišli ve spojení s partyzánskou skupinou Jožka. V této skupině jsme pak se zúčastnili závěrečných akcí až do dne osvobození. ……………………. ÚDAJE O ODBOJI NA PŘEROVSKU LITERATURA 1966 Redigoval: Jaroslav Charvát. Kapitola 4. — Od obrany k útoku. — Str. 151. Benešovskému gestapu se však přece podařilo na Vlašimsku odhalit odbojovou nikoliv však komunistickou organizaci. V lednu 1945 se dostalo na stopu rozvětvené odbojové organizaci, vybudované vlašimským stavitelem Petrem Raimanem a zapojené na podzemní hnutí organizované generálem Luzou. Raimanovu činnost pomohla odhalit neblahá náhoda. Při vyšetřování celkem nedůležitého případu jednoho jeho známého, Aloise Chmelaře, gestapo zjistilo, že se Raiman s ním a s jeho bratrem Jaroslavem účastnil záchrany dvou anglických letců, uprchlých z válečného zajetí. Oba uprchlíci Tommy G. Ross a Kennedy W. Wright byli tehdy nějaký čas skrývání v Praze u Chmelařové sestry, po čtyřech měsících převedeni prostřednictvím. P. Raimana a F. Rendla na Moravu. Protože však tímto směrem nebyl útěk za hranice možný, byli vráceni zpět do Prahy, až se pomocí ilegálního pracovníka Lišky (krycí jméno) pro ně podařilo zajistit bezpečný odchod přes Vídeň do Švýcarska. Str. 154. — Počátky činnosti Raimanovy skupiny souvisejí s ilegálním působením záložního důstojníka F. Rendla a Miloše Blažka, který byl snad členem pražského ústředí skupiny „Rady tří" (R 3) nebo skupiny generála Luži. Začátky této činnosti spadají do poloviny r. 1939. Zapojeni byli i někteří bývalí členové zlikvidované „Obrany národa". Z počátku se tato skupina nazývala „Modrý kruh", což bylo současně i heslo pro styk členů při odevzdávání zásilek zbraní. Skupina se zaměřila na vynášení zbraní a hlavně nábojů z továrny. K. tomu bylo používáno mimo jiné i vozidel stavitele P. Raimana, která do zbrojovky často jezdila. Prostřednictvím vlakové pošty, kde měl jisté možnosti F. Rendl, dodávala zbrojní materiál ozbrojeným oddílům „Obrany
národa" do Přerova a Bystřice pod Hostýnem, později i do prostoru kolem Říčan a do Prahy. Zprostředkovatelem tohoto spojení byl F. Rendl. Do zahraničí byly odeslány některé dokumenty zpravodajské povahy, např. fotografie vojenských objektů v Domašíně (Bruku, plánky s označením míst vhodných pro shození parašutistů a zbraní u Louňovic a Trhového Štěpánova. K žádanému shozu zásilek anglickými letadly na toto území však po celou okupaci nedošlo.
* POHLEDY DO MŘÍŽÍ
- FERDINAND MILFAJT vzpomíná (v roce 1966).
Vlevo pohled na obytnou budovu, ve které bydlel Ferd. Milfait. Vpravo pohled budovu věznice a vchod, kterým byli přivádění vězni gestapem. K. R. Občané, jdoucí nynější ulicí Jaselskou, mohli v době protektorátu denně vidět mezerami mezi topoly,„tehdy tam rostoucími, obličeje, tisknoucí se na mříže v oknech věznice okresního soudu (dnes již zrušené). Cely byly v té době stále plné obětí nacistické zvůle a pro mnohé z nich byl pohled na ten malý kousek ulice pohledem na Přerov posledním. Bydleli jsme v prvním poschodí zadního křídla finanční budovy v těsné blízkosti věznice. Okno v předsíni bylo přímo proti oknům cel, z kuchyně pak byl boční pohled do dalších oken. Vzdálenost mezi okny byla asi 11 - 12 m, takže bylo lze i nezvýšeným hlasem s uvězněnými rozmlouvati. Ovšem při patřičné opatrnosti. Rovněž hlasitějšímu hovoru v celách bylo rozuměti. Pohled na ty ponuré zdi se zamřížovanými okny nebyl nikdy vábivý v letech okupace se nám však ty pohledy do mříží staly skutečným utrpením. Vždyť se za nimi promítaly někdy jen na několik okamžiků a naposledy, tváře milé a známé nám tváře těch, pro něž byla věznice poslední stanicí před odvlečením na dlouhé měsíce i léta, mnohým i navždy. - Několik vzpomínek, jak se mi v paměti uchovali a jez nyní následují, patří především těm, kteří se nevrátili Hned v roce 1940 měl jsem možnost několika letmých; hovorů s prvními zatčenými. Shodou okolností byli to lidé velmi mi blízcí. Mladí chlapci z DTJ v Přerove, zatčení
pro činnost proti říši, byli z počátku vězněni ve zdejší věznici. Byl to Lad. Hužvík, Jar. Doležal, Jar. Hajtl. Nebyly to hovory do mříží, ti hoši byli za mřížemi, myslím, jen na noc. „Přísný" správce Rosypal je ve dne posílal „do práce" na záhonky před okny věznice. Bylo tam sice práce těžko pro jednoho na pár hodin, „dřeli" tam však všichni téměř stále. Byli veselé mysli a nového mohli povědět oni více mně, než já jim. Aspoň co se hlásí z ciziny, věděli z první ruky. Byli však brzy odvezeni a vrátili se většinou až po válce.
Skupina mladých členů DTJ, která se zapojila do domácího odboje anebo odešlý do zahr. čsl. voj. jednotek. Mnozí byli více jak pět let věznění v nacistických věznicích a koncentr. táborech. Přišla k nám neznámá paní, že potřebuje mluvit se svým manželem, který byl zatčen a jistě jí potřebuje něco sdělit. Jmenuje se Fiala, legionář, takto obchodní zástupce knihami. Toho jsem trochu znal a když řekla, kdo ji ke mně doporučil, pustil jsem ji do bytu. Jenže nevěděla, ve které cele je, a jak ho zavolat, je dosti nedoslýchavý.Otevřel jsem tedy okno předsíně, postavil se za záclonu a spustil fortisimo „Červená, modrá fiala, fiala". Působilo to ihned, volaný se počal soukat na mříže právě proti nám. A pak to začalo. Jako všichni nedoslýchaví mluvil velmi hlasitě, kde co má, kam to má schovat, paní také křičela a nezůstala za záclonou, jak jsem jí přikázal, nýbrž se vyklonila z okna. Hlídal jsem jen ten kousek dvora, kterým se přecházelo z ulice ke vchodu věznice. Nu, dopadlo, to dobře. — Jak dopadl on, to už jsem se nedověděl.
***** Do věznice byli soustředěni cikáni k pozdějšímu společnému odsunu do koncentračních táborů. Mnohé z nich přivezli rolníci v bryčkách, čistě a pěkně oblečené a vážně se s nimi loučili. Byla jich brzy plná věznice. V nejbližších dnech zaplnil se dvorek pod okny jejich soukmenovci a vášnivé debaty, vedené v nomádštině, by snad nedovedl přerušit ani esesák s automatem. Věděli, co je čeká? Po několik dní trvaly tyto mítinky, teprve odsun jim učinil konec. .
Počátkem vyhlazovací akce židovských obyvatel bylo postupné označování osob židovské příslušnosti potupnou žlutou hvězdou a bytů s nápisem JUDE. Na snímku popraveného far. Koplíka je krejčovský závod Lipner na Komenského třídě označený JUDE. K. R.
V posledním okně druhého poschodí byla umístěna část občanů židovské národnosti. Byli snad z Lipníka n. B. nebo z Lipenská a z valné části hovořili mizerně česky. Bylo tam stále velmi rušno, jednu chvíli se tam však zvedl náramný poprask. Lámanou češtinou přesvědčovali jednoho z nich, že nemá mluvit německy. Myslím, že tam i nějaké rány padly. Postižený však stále tvrdošíjně vykřikoval: „Aber ích bin ein Deutscher, ich bin doch ein Deutscher!" Byl prý to přerovský ekonom K. z Žerotínova náměstí. (Oto Klein) Odsunut byl ovšem také. Při té příležitosti vzpomínám přerovského advokáta dr. Vil. Roubíčka. Krátce před zajištěním byl si něco vyřizovat u nás na úřadě. Se žlutou hvězdou na kabátě, mluvil jen úředně, ačkoliv jsem mu tykal (byli jsme oba příslušníky soc-dem. strany). — Nebyli jsme v místnosti sami. — Teprve při odchodu jsem spatřil v oku výraz porozumění, podávanou ruku však přehlédl. — Pak jsem ho zahlédl již jen na dvoře, v transportu na nádraží. Šel jsem za nimi, zastihl jsem však již jen konec. Dr. Roubíček šel mezi posledními. Vystupoval po schodech ke vchodu, nahoře se zastavil a obrátil se. Zvolna přešel pohledem prostranství před nádražím a pokynul rukou na pozdrav, Poslední pozdrav městu, které měl rád. Byl zajištěn známý sokolský pracovník J.P. Když přišli k oknům na chodbě úřadu známí (neviděl jsem kdo, bylo to pode mnou ) prostrčil mezi mřížemi z papíru utvořenou hlásnou troubu a dával příkazy jako někde při závodech. Při tom nevěděl, že u vedlejšího okna (bylo otevřené) na schodišti stojí dva muži a poslouchají. Snad to byli také vězni, ale opatrné to nebylo, mohl to být někdo jiný. — Brzy na to
gestapo nařídilo příslušné okno na chodbě zalepit papírem a přibít hřebíky.
Zachovaný dopis odeslaný ileg. cestou z věznice gestapa v Olomouci vzpomínanému J. P. (Jaroslav Poláme), Dopis podává informace o stavu po výsleších a naznačuje, že se může pracovat dál. K. R. Jindy jsme zase byli vzrušeni náhlým, až nepříčetným křikem. Nějaký mladý hlas vykřikoval v cele, že nic neudělal, že nechce zemřít a podobně. Bylo to hrozné. — Gestapo sebralo někde na venkově mladíka, sotva šestnáctiletého. Neměl dokladů, asi tulák, pracoval příležitostně u sedláků.Dle stanného práva byl na to trest smrti. Vyváděl strašně, nejsa si vědom žádné viny. — Snad je přece pravda, že člověk jde lehčeji smrti vstříc, ví-li proč. * Byly ale i velmi truchlivé pohledy. To bylo již v době stanného práva, za Heydrichiády. — Nějaká venkovská žena, středních let, dlouho plakala hořce s tvářemi na mříži, ničeho kolem nevnímajíc. Více se tam již neobjevila. Byla to asi hostinská Kopečková (tak mi to kdosi potom řekl) z Lesné u Val. Meziříčí, zatčená i se svým synem — skoro ještě chlapcem — ve spojitosti s případem manželů Dřevojánkových. Věděla již asi, co ji čeká. — Její patnáctiletý synek, ještě dětského obličeje, s tváří na mříž přitlačenou, povídá dolů spoluvězňům:„Chlapci, zítra jdu domů,to vám pošlu jídla, co budete chtít", a zasněně se zadíval v dál. Ten balík v cele jistě nedostali, protože jel do Kauniček jako jeho matka. Nezastavili se ani před jeho patnácti lety. V souvislosti s útěkem manželů Dřevojánkových byl znovu zatčen Hrabovský. Byl mi vyřízen vzkaz, abych se dostavil do bytu pravosl. faráře Frant. Šimka v Rašínově ul. č. 7. Přítomna byla jeho manželka — učitelka — as. Herma Lančíková. Měl jsem doručit něco Hrabovskému do věznice, správce Rosypal je s tím srozuměn, sám to převezme. Tehdy jsem poprvé v té době bezprostředně hovořil se s. Lančíkovou a naposledy. Četla nám dopis od syna Jaroslava z Anglie, šel nějak přes Portugalsko, a prosila mne,
abych jim pomohl jako spojka, když budou potřebovat. Na příbuzné se nemohou obracet, jsou jistě hlídáni. -- Balíček jsem doručil, k další schůzce, jak bylo smluveno, již nedošlo, neboť celá věc dostala náhlý dramatický spád.
* Na záhonku před okny věznice se rýpal v hlíně Jar. Doležel. Byl zatčen se skupinou „Kolektivu mladých" DTJ v Přerově v r. 1940 pro činnost proti říši. Po odpykání trestu byl převeden do zdejší věznice a chodil také pracovat na i zahradu kolem vily gestapa v Michalově. — Přiblížil se až pod okno a povídá: Je zle, mají tam v práci Hrabovského, řve tam jako zvíře. Myslím, že promluví." Ráno, asi kolem 5 hodin oznamuje mi vězeňský do okna, kde jsem naň čekal: Dnes v noci přivezli Dřevojánkovy. On už je zde, ona je ještě na gestapu." — Čekal jsem u okna na chodbě, až přišla. Nelze vlastně dobře říci, že šla. Znal ni ji dobře, menší postavy sice, ale zdravé, pevné. Ten kousek cesty od vrat do věznice se doslova ploužil stín té statné ženy. Zmučený výraz obličeje, šaty na ní visely.Tak jsem ji viděl naposledy.- Pak byla zatčena H. Lančíková, její dcera Eva, sestra Věra Dvořáková a jiní.
* S patnáctiletou Evou Lančíkovou jsem hovořil ještě před jejím zatčením. Setkal jsem se s ní ve Ztracené ulici. Vždy usměvavá dívenka mě zastavila s ustaraným výrazem : „Prosím Vás, soudruhu, stalo se mi něco,čemu nerozumím a co mne leká .Přišel k nám do obchodu (byla zaměstnána v Pálkově květinářství na Žerot.náměstí) majitel vedlejšího obchodu P. a žádal, mne, abych šla ven. Chtěla jsem vědět, proč. Tu mne chytil za ruku, vyvedl před výklad, kde mne postavil a odešel. Rozhlížela jsem se, co to má znamenat, a tu jsem spatřila na protějším chodníku dva muže, kteří si mne velmi pozorně prohlíželi. Vypodobnila je - věděl jsem hned, oč jde. Byl to gestapák Kittel a jeho společník. Vysvětlil jsem jí to, a upozornil, ať si dá pozor, s kým bude mluvit a nikoho nenavštěvuje, že bude sledována. Brzo pak byla zatčena a viděl jsem ji dvakrát přecházet dvůr, když se vracela z vily gestapa od výslechu. Snažil jsem se ji na sebe upozornit, a tu se vždy usmála, takže jsem měl dojem, že si není vědoma nějakého nebezpečí. Pak mi správce řekl, že povezou Evu do Brna. Našel jsem si práci u okna na chodbě, právě proti východu z věznice. — Vyšla. Bystře seběhla schodky a kráčela proti oknu, kde jsem stál. Gestapák vyšel za ní, ale hned se vrátil ještě do věznice. Tiše jsem zavolal. Aniž se zastavila, zvedla oči a řekla: „Je to dobré, jdu za maminkou," Dlouho potom, tak koncem června jsem jel vlakem z Brna k Tišnovu. Proti mně nějaká dívka četla noviny. Mimovolně jsem se zadíval na stranu obrácenou ke mně. Čtu: Pro velezradu a úklady proti říši byli popraveni: . . . řada jmen a Eva Lančíková z Přerova. — Toto potupné úmrtní oznámení bylo mým posledním setkáním s Evičkou, která tolik toužila žit. Správce Rosypal na mne kývl, abych za ním přišel. Bylo asi 10 hodin dopoledne. Jen jsem vkročil do dveří, přehnali se kolem mne dva gestapáci. Honem jsem si .vypůjčil trakař. Ti mu však jen něco řekli a hnali se nahoru. Správce mi podal malé čtvercové psaníčko. Je od Věry Dvořákové, sestry H. Laňčíkové a Dřevojánkové. Šimkovi je mají předat učiteli Tvarůžkovi v Předmostí, snoubenci Věry Dvořákové a vyřídit vzkaz, jímž mu děkuje za přátelství, vrací mu slovo a prstýnky a přeje mnoho dobrého v životě. V sáčku bylo lze nahmatat dva kroužky s kameny. Vzal jsem to s úmyslem hned s tím jít, ale všiml jsem si, že na chodbě stál muž, který vše viděl a vycházel současně se mnou. Měl jsem práci na poště a tak jsem odbočil. Protože jsem se na poště zdržel déle, a měl jsem nutnou práci, rozhodl jsem se, že v poledne sednu na kolo a vyřídím to v Předl přímo. Učitele Tvarůžka jsem však ve škole
nenašel. Jel prý do Lobodic, jak mi po určitém zdráhání řekl ředitel školy. V Lobodicích učila snoubenka Tvarůžkova Věra Dřevojánková. Vrátil jsem se do Přerova a šel k Šimkům. Tam však jsem našel jen plačící učitelku Šimkovou. Manžela jí dopoledne sebralo gestapo. Tak po deváté hodině. Dal jsem jí psaníčko a vyřídil vzkaz. Prstýnky dala do kredence pod papír, jestli však měla možnost je doručit, nevím. To bylo ve čtvrtek 28. května 1942
* V sobotu 30. května jsem dle ujednání šel k Šimkům. Měl jsem něco .doručit zatčenému manželovi. Nejprve jsem šel oznámit správci, že přijdu. Před ber úřadem jsem zase potkal oba gestapáky, šli do věznice. S. Šimková mne vyzvala k usednutí, vždy jsem tam sedával, až si to připraví. Tentokrát — nevím proč — nevěřím na tušeni — jsem poděkoval a že si stoupnu naproti k plakátu až bude hotova, ať se postaví k oknu. — Jen jsem vyšel ze dveří, vidím oba gestapáky před čís. 5. Přešel jsem ulici, před plakáty stáli známí z DTJ, manželé Bučkovi. Ptám se, kam jdou ti dva chlapi na druhé straně. — Do sedmičky.- Běžel jsem domů a u okna úřadu vyhlížel, co bude dále. Trvalo téměř půl hodiny, když se vraceli s plačící s. Šimkovou. Nesla napěchovanou koženou kabelu jak nosí železničáři do služby. Tehdy jsem ji viděl naposled. Zítra budou odvážet do Brna, sdělil mi správce Rosypal H. Lančíková je mezi nimi.. Toho odpoledne jsem ji spatřil za oknem. S tváří přitisknutou na mříž se dívala na konec abínovy ulice. Stály tam dvě ženy, spolupracovnice v soc dem. Straně -učitelka A. Vondráčková a Marie Dreiseitlová. Mírně jim kynula rukou. Pak se obrátila ke mně s prosbou o vyřízení vzkazu manželovi, setkám-li se s ním někdy. Klidným, pevným hlasem se vyznávala ze své práce v boji proti okupantům, za kterou je jí nyní souzeno přinést oběť nejvyšší. — Na vypsání chvil, jež následovaly, je péro slabé. A přece bylo možno z výrazu jejího obličeje vyčíst vše, co háralo v jejím nitru, jaké myšlenky jí víří hlavou Dlouhé, dlouhé rozjímání bylo zakončeno prudkou krizí, již však brzy zapudila rázným trhnutím hlavy. Pak již až do setmění jen hleděla směrem, kde tušila domov. — To byl pohled do mříží, nejotřesnější. Na podzim 1944 ožilo jedno okno věznice postavami, jež sice neměly nic společného s odbojem, přesto však několik dní vzbuzovaly pozornost přerovské veřejnosti. Po listopadovém bombardování Přerova zůstaly na některých místech nevybuchlé bomby. Na jejich vyproštění nakomandovali Němci trestance, odsouzené na dlouhá léta. Tak se této práce ujala tlupa kasařů s uznávaným králem Gruntem. Byl to vskutku paradox. Lidé, kteří byli kdysi postrachem majetku občanů, zbavovali je strachu nyní o život
* Po zhroucení povstání 1. května se nakrátko opět naplnily cely novými obětmi .Jednotlivě přicházeli od „výslechu", který se konal na okresním úřadě, ve zbědovaném stavu. R. Klíma, který byl chycen se zbraní, stěží se vlekl přes dvůr, obchodník Beneš se zkrvavenou tváří, Jar. Dokládal v pracovním obleku a jeho manželka Matylda. Vyvěsila rudý prapor s voláním: „Lidičky, máme svobodu!" zrovna proti bytu člena gestapa. Dlouholetá cvičitelka a krajská náčelnice DTJ, statné postavy se následkem „výslechu" doslovně ploužila přes dvůr. Všichni —a ještě řada jiných -- byli pak z Přerova odvezeni. Tento poslední pohled je jaksi z ptačí perspektivy. Seděl jsem v okénku na střeše budovy a dalekohledem sledoval záblesky výbuchů bomb a granátů na frontě někde u Kroměříže. Občas jsem seběhl dolů, abych se z rozhlasu informoval o postupu Rudé armády. V cele v druhém poschodí věznice byla shromážděna část přerovských občanů, sesbíraných jako rukojmí. Asi tři se tiskli na mříže. Zahlédli mne na střeše a tak jsem musel podávat informace, co se kde děje. Jednu chvíli jsem tam vzbudil rozruch, když
jsem hlásil, že byly osvobozeny Troubky. Byly to však Troubky u Zdounek. — Na druhý den, bylo to 7. května je začali vyhánět na dvůr kde se museli postavit čelem ke zdi. Bylo jich asi 40. Nejprve jsem myslel že je budou střílet. Ale začali s nimi vyjednávat. Že jsou rukojmí, půjdou pryč a mají slíbit, že se po cestě nepokusí o útěk. Někteří mladí mezi nimi, prý partyzáni to nechtěli slíbit, ale pak svolili. Pak se dali na pochod, který skončil někde u Lukové. — To byli poslední vězňové. Ráno se příchodem Rudé armády rátá věznice dokořán.
* Nakonec chci vzpomenout někoho, kdo sice nebyl politickým vězněm, měl k nim však po léta velmi blízko, správce věznice Rosypala. Jako legionář měl velmi těžkou pozici, stačila malá neopatrnost, chyba — a mohl býti na místě těch, které hlídal. A přece riskoval. Hodně a často. Bez jeho svolení a pomoci by nebylo balíčků do věznice (a nebyly to vždycky jen balíčky), nebylo by dopisů z věznice a do věznice. Bez jeho spolupráce by nebylo ani těchto několika posledních pohledů na lidi , za nimiž byla již stažena opona. — Mluvil jsem s některými, co se vrátili a viděli tedy, jak to vypadalo za mřížemi Vyslovovali se o něm jen v dobrém. Jistě si na něho také někdy vzpomenou. ---------------------------------------------Germanizace předpokládá:1.změnu národností rasově vhodných Čechů, 2. vysídlení neodpovídajících Čechů a vrstvy inteligence nepřátelské říši, po případě zvláštní zacházení (Sonderbehandlung) s ní a se všemi destruktivními živly, 3 nové osídlení takto získaného prostoru čerstvou německou krví." K.H. Frank v pamětním spise o řešení českého problému. 31. srpna 1940.)
JAN OHERA vzpomíná (v roce 1963). V roce 1939 krátce po zabrání a okupování Československé republiky německými fašisty se formoval odpor, hlavně pak s ústředním v Praze. Znal jsem pplk. Rud. Mrázka, který mne ihned z počátku žádal o podporu finanční a materiální pro vězněné příslušníky našeho národa. Ve „Svazu masného průmyslu" byl tajemníkem byv. major Rosůlek, který sbíral podpory spolu s pplk. Rud. Mrázkem a zástupcem ředitele „Mlékosvazu a „Tukosvazu" ing. Jaroslavem Kohoutem, dnešním náměstkem ministra žahl ničí. Do Prahy jsem vozil mimo finanční částky také potravinové lístky, které jsem předával pplk. R. Mrázkovi. Na příkaz ing. Jaroslava Kohouta jsem rozesílal také sádlo na různá místa v Čechách, a to ve spojitosti s odbojovou činností na Moravě vedl odbojovou skupinu plukovník v Brně (jméno jsem už 2 zapomněl), který byl později zatčen a popraven. Zůstaly po něm manželka a dvě dcerky ve stáří 7 — 9 roků. Po popravě manželka byla jako vdova s dětmi přechovávána v Přerově asi po dobu dvou měsíců v rodině Jana Jaška. Podporoval jsem rodinu i jejich příbuzné finančně i hmotně. Soudružka Dohnalová, členka ilegální KSČ, mi předala v roce 1940 asi třikráte a pak v roce 1941 rovněž několikráte k rozšiřování letáky cyklostylem psané, které jsem známým a poctivým Čechům v obchodě při drobném prodeji masného zboží vkládal do balíčků. Tyto letáky jsem předával také na Valašsko při rozvážení zboží. Bylo jich vždy asi kolem 200. Mimo jiné dodával jsem na Valašsko uzeninu, také obchodnici Bláblové či Bráblové, která jimi zásobovala partyzánskou skupinu. Tato skupina měla spojení se slovenskými partyzány. Soudružka Bláblová nemohla krýt velkou spotřebu uzenin a masa, a proto jí příslušníci četnické stanice v Telči, zapojení do odboje, dali potvrzení, že obchod jest velmi často vykrádán. Svaz pro dobytek, maso a ryby manko vždy
uznal a tak se tamní skupina mohla zvýšenou měrou zásobovat výrobky ze závodu v Přerově. Když pak partyzánské skupiny přešly ze Slovenska do Hostýnských hor, přeneslo se toto hnutí i do Přerova a zaktivizovalo odbojové skupiny. V únoru nebo březnu 1943 byla u mne v kanceláři první schůzka za účasti asi 15 osob a byl utvořen malý štáb, ve kterém byl sovětský poručík Sedych a spojkou Černý - Šejda (slepec z Dobrčic), který později použil pseudonym Pumprla. Dále této schůzky a činnosti se zúčastňoval Boh. Šída a další a později se napojila i partyzánská skupina, kterou vedl Petr Šimek - Javor (v roce 1944). Moje hlavní činnost byla v zásobování, financování a zapůjčení aut k přepravě materiálu pro partyzány ať již to bylo jídlo, zbraně, zprávy a podobně. Zásoboval jsem také skupinu na železniční stanici v Přerově, a to pro transportované vězně. Tuto pomoc jsem vykonával prostřednictvím náčelníka stanice Arnošta Chrastiny a Ferdinanda Michny. Dále jsem podporoval masem a masnými výrobky rodiny vězněných a popravovaných. V říjnu 1944 podařilo se nám odvézt z vojenského skladu (byv. továrna Kokora) 16 automatů, 6 pancéřových pěstí a 24 malých beden střeliva, které jsem s Milošem Šponarem dopravil na Troják a předal sovětským partyzánům por. Tolstojovi a Sedychovi. V listopadu 1944 aktivita vzrostla a skupina napojená na partyzánskou brigádu Jana Žižky z Trocnova měla své sídlo ve dvoře Mariánov za Prusami. Tam také docházeli i sovětští partyzáni a odtud byly řízeny akce v oblasti Přerovska. Jednou jsem autem převážel poručíka Tolstoje do Dobrčic u Přerova došlo k střetnutí s příslušníky nacistické armády v Horní Moštěnici a k přestřelce. Této akce se zúčastnil také Rudolf Fikr, stolař z Horní Moštěnice. Na straně Němců byly ztráty, ale než se jim podařilo zavolat posilu, podařilo se nám ujet přes Skaštice a Chropyň do Přerova. Za tuto činnost mně v prvých dnech osvobození poslal osobní poděkování velitel partyzánské brigády mjr. Murzin.
* PETR ŠIMEK, Šumperk — vzpomíná (v roce 1946).
Povstání 1. května 1945 v Přerove. Na snímku v uniformě P. Simek při akci v tehdejší Želatovské ulici (dnešní ulice gen. Jeremenka).
Na Vaši výzvu v Naší Hané uvádím: V době nacistické okupace — přesnici to nepamatuji dobu a čas — jednal se mnou Rudolf Smutek o mém zapojení do odbojové organizace v naší služebně, tj. nádražní poště v Přerově. Účast jsem přislíbil a spolupráci navázal. Jedním z prvních úkolů, který mně byl odbojovou skupinou uložen, bylo prověřit cestu lesem přes Vlárský průsmyk na Slovensko a zjistit, kde je stanoviště a po kterých trasách
hlídkují „Grenzpolicajti". Cestu jsem prověřil, a to ve směru od nádraží v Bílnici, podél říčky Vláry přes most k hájence, odtud pak po lesní cestě vzhůru do kopce až k pasece. A tam jsem: napojil na mladého pasekáře Jana, se kterým byla pak provedena dohoda k přechovávání odsouvaných osob za hranice směrem do údolí vedle vesnice Sv. Štěpán nebo Lidonice, a to cestou vysokého lesa, pak přes hřeben, po němž jde moravskoslovenská hranice. Po překročení hřebene lesem dolů k říčce naproti cementárně chodili „grenzpolicajti" ve dvouhodinových intervalech a toho intervalu se pak využilo k převádění. Splnění tohoto úkolu jsem ohlásil Rudolfu Smutkovi,. který jej pak za pomoci pasekáře Jana často používal k převádění osob na Slovensko. Další úkol, který mi byl svěřen, stejně jako i dalším pracovníkům nádražní pošty, kteří vykonávali vlakovou službu, to bylo dodávání cizích novin a časopisů. Byly doručovány dopisy, Kurier Codzieny, Paris Soir a další francouzské, švýcarské a zahraniční noviny. Tyto noviny byly převážně adresovány orgánům a vybírali jsme je z poštovních pytlů a dodávali pro zpravodajské odbojové organizace. Prováděl jsem také kurýrní službu mezi Přerovem a Hodonínem a přebíral od R. Smutka dopisy anebo baličky, které jsem při jízdě vlakovou poštou pak osobně odevzdával v Hodoníně u nádraží v obchodě Skotáka, od kterého jsem pak přebíral zase dopisy a balíčky pro zpětnou přepravu. Poskytl jsem také R. Smutkovi informace o záložních důstojnících, o místních Němcích apod. Z pověření R. Smutka prováděl jsem výměnu peněz v bance na náměstí v České Třebové za cizí valuty, a toto jsem prováděl také v Brně v městské spořitelně a v bance na náměstí. Ve vojenských věcech jsem poskytoval informace R. Smutkovi spolu s A. Šamalíkem, také pracovníkem nádražní pošty v Přerově. V další mé činnosti v odboji pak jsem spolupracoval s partyzánskou brigádou . Jana Žižky z Trocnova a aktivně jsem se zúčastnil odboje až do dne konečného vítězství.
* PAVEL BEZDĚK vzpomíná (v roce 1962). Počátkem měsíce dubna v roce 1939 navštívil mne ing. J. Němec a Fr. Skopal st. s dotazem, zda mohu naplnit 1000 lahviček kyselinou sírovou 98 %, kterých se mělo pak použít místo ručních granátů na auta a německé tanky. Zhotovil jsem je a Fr. Skopal ml. je odvezl do nemocnice, zabalené do bedniček, kde byly uloženy ve sklepě ke zbraním správcem nemocnice Ladislavem Čechem, kde byly pak v roce 1945 po ohlášení nalezeny št. kpt. Šanderou z Přerova-Předmostí a na příkaz ONV byly zničeny. V roce 1940 jsem pomáhal organizovat přepravu osob přes hranice, a to prostřednictvím odbojové skupiny, ve které pracoval František Skopal. Jako doklady se odsouvaným vydávaly turistické legitimace, zhotovené Fr. Bartošem. Moje sestra Marie Bačkovská, Hodonín, Štefanikova ulice, převáděla pak za pomoci dalších osoby dopravované z Přerova přes hranice. Přepravovaným se vydávaly občanské legitimace na tiskopisech, které dodal z okresního úřadu dr. Lindner, a to ve spolupráci s brněnským zemským úřadem. V roce 1940 až 1941 dodával jsem pro odbojovou skupinu, kterou po zatčení Fr. Skopala pak dále vedli R. Smutek a další, větší množství chemikálií, chlorečňan draselný, síru, fosfor a cyankali. Tato skupina byla napojena na skupinu zvanou „Rada tří" v Praze, .a to prostřednictvím úředníka poštovní vlakové služby Františka Rendla z Prahy-Karlína. Fr. Rendl byl spojkou s Prahou a v roce 1940 přivezl do Přerova také dva anglické letce, kteří uprchlí z tábora ve Flossenbrůcku a byli pak přerovskou odbojovou skupinou odvezeni do chaty na Tesáku, kde byli delší dobu pak ubytováni. Po pěti měsících je odvezl MUDr. Fr. Šťastný do Přerova, kde se na dva dny ubytovali v rodině R. Smutka a pak rychlíkem je odvezl do Prahy, kde je přebíral nějaký kožešník. Hmotné zajištění anglických letců
provedli B.Zedníček a K. Wainar z Moravské banky, kde byly od počátku nacistické okupace soustřeďovány peníze pro postižené a ukládány na falešné konto. V Moravské bance bylo uloženo pro tyto účely cca 4 a půl milionu korun a v Občanské záložně v Přerově, kde tuto akci vedl ředitel Randýsek spolu s Vičíkem a Kleinem, bylo uloženo 3 a půl milionu korun. Těchto peněz se používalo pro účely odboje a k podpoře pozůstalých rodin a rodin vězněných. Při „heydrichiádě" byl popraven ing. J. Polach ze Středomoravských elektráren a mnoho jiných. Gestapo nasadilo do odbojových organizací agenta - provokatéra, který pak zradil odbojové skupiny v Přerově, v Uherském Brodě, Kroměříži a v Olomouci. Nu základě jeho udání, jak se domnívám, byli zatčeni Rudolf Smutek, B. Zedníček, O Pour, MUDr. V. Skalák, A. Řezníčková, R. Hanzlíková a další, kteří všichni byli umučeni až na R. Hanzlíkovou v koncentračních vyhlazovacích táborech. . Vlna teroru po „heydrichiádě" ovlivnila ilegální práci a tak jsem položil těžiště na úsek sociální, kde spolu s jinými jsem obstarával léčiva, vitamíny a podobně pro lidi pokud je bylo možno zásobovat v nacistických vězeních a koncentračních táborech. Ve vlastním odboji pak v tomto období jsem spolupracoval s odbojovou skupinou na ČSD, a to prostřednictvím Františka Bednaříka. U mě byla přepážka pro ilegální letáky a časopisy jednak dovážené a jednak ty, které byly rozmnožovány ve Svazu šlechtitelů rostlin ve Škodově ulici. Po celou dobu nacistické okupace jsem byl také ve spojem s Augustinem Bečákem a v závěru pak druhé světové války jeho prostřednictvím jsem dodával pro brigádu Jana Žižky z Trocnova léky, sanitní a obvazový materiál.
* BOHUMIL
PLÁŇAVA -- vzpomíná (v roce 1964).
Začátkem listopadu 1944 byl pověřen utvořením partyzánské skupiny „Josef" Josef Minsk ml. syn hajného na Rusavě, a to na pokyn partyzánského štábu, který v té době sídlil na Rusavě. V té době byl velitelem I. čsl. partyzánské brigády Jana Žižky komisař Štěpánov a funkci náčelníka štábu brigády zastával V. Nostěnko. Na počátku prosince 1944 se podařilo štábu brigády nalézt již vyléčeného Murzina, který zase převzal velení nad brigádou. Hajný J. Minsk st. byl spojkou mezi štábem a skupinou. V listopadu navštívil Josef Minsk ml. Jaroslava Pospíšila, který se v té době léčil v přerovské nemocnici a ležel v dřevěných barácích. Krátká porada se konala v parku nemocnice. Zúčastnil jsem se této porady a také i dalších schůzek, na které bylo dohodnuto zorganizovat skupinu na Přerovsku, a to s přihlédnutím k potřebám partyzánské brigády a významu důležitosti Přerova, jako prvořadého železničního uzlu. Zorganizovat skupinu se nám podařilo. Prvními členy partyzánské skupiny byli: Pospíšil, Pláňava, Hradílek a Josef Minsk ml. Začátkem dubna 1945 začali členové naší skupiny spolupracovat na Rusavě s vedoucími tamější partyzánské brigády a podali zprávy se zhodnocením situace v Přerově a na Přerovsku. Partyzánská skupina se rozrostla a také se konávaly porady v Lověšicích, kterých se zúčastnil železničář J. Bryška st. a Bryška ml. Jejich pomocí byly získávány přesné údaje o vojenské přepravě a zejména o muničních vlacích. Touto cestou byly opatřovány trhaviny, třaskaviny a střelivo. Po přerovském povstání se naše skupina stáhla do hájovny Nové Dvory u Žeravic, odkud podnikala jednotlivé akce proti ustupujícím fašistickým jednotkám, zvláště významné bylo přepadení ustupující nacistické jednotky naší skupinou na Čekyňském kopci.
-----------------------------------------------------------------------------------„Říšský ministr spravedlnosti Gůrtner měl úvodem referát o českém hnuti odporu, při čemž uvedl, že se bude v nejbližší době konat první proces se čtyřmi hlavními vůdci spiknutí před lidovým soudním dvorem. Vůdce se postavil proti tomuto výkladu a prohlásil, že pro české povstalce a rebely stačí popravčí čety." Ze zprávy zahraničního úřadu o jednání s Hitlerem o dalším osudu českého'národa 5. října 1940.) -------------------------------------------------------------------------------------------
* EDUARD JANEČEK vzpomíná (v roce 1964). V době od dubna 1939 do března 1940 jsem spolupracoval s Františkem Skopalem a plnil úkoly pro odbojovou skupinu, která navazovala na československý odboj v zahraničí. Vykonával jsem v místě a okolí průmyslovou a vojenskou špionáž. Z průmyslové špionáže bylo to zejména získávání a pak pravidelné hlášení různých výrobních dat o objednávkách tankové, letecké a námořní optiky pro nacistickou brannou moc ze závodu Optikotechna v Přerově, ve kterém jsem pracoval až do svého zatčení 22. prosince 1942. Výrobu pro říšskou brannou moc jsem sledoval za pomoci jiných i v dalších přerovských závodech a pak tyto podklady spolu s podklady o stavu vojenské posádky v Přerově a o přesunech vojska i materiálu jsem předával odbojové skupině Fr. Skopala k dalšímu transportu. Přerušení s odbojovou skupinou, ve které pracoval František Skopal, došlo pro jeho zatčení dne 23. května 1940. Začátkem roku 1941 byla odbojovou organizací Obrana národa pod vedením .dr. Grni z Brna založena odbojová skupina pro přerovský kraj, která zahrnovala města Přerov, Lipník n. B., Hranice na Moravě, Holešov, Bystřici pod Hostýnem a Kojetín. Vedoucím této skupiny byl určen Josef Pavlán z Přerova (umučen v Osvětimi 20. listopadu 1942). Jeho zástupcem byl Vladimír Mazal z Přerova! (popraven 19. října 1944 v Breslau - Vratislavi) a organizačně vedl skupino! František Bednář z Českého Těšína (umučen na jaře 1945 v Mauthausenu). Při jedné z prvních schůzek, které se konaly u mne v bytě, složili jsme společně přísahu věrnosti do rukou dr. Grni. Dalšími členy naší odbojové skupiny ON byli MUDr. Emil Čermák z Hranic, František Krejčíř z Lipníka nad Bečvou, MUDr.J Miroslav Zlámal z Holešova a další. Rozvíjeli jsme odbojovou činnost zejména na úseku zpravodajském, kde jsme pak zprávy předávaly Růženě Stokláskové z Přerova (zastřelena 10. června 1942 v Brně), která je dopravovala do pražského ústředí. Cílem naší odbojové organizace bylo provádět akce, které vedou k chaosu v zázemí a k rozkladu nacistické fronty, tj. narušovat chod komunikačních spojů, brzdit přepravu důležitého materiálu apod. Zásahy gestapa do naši organizace vedly k tomu, že Vladimír Mazal pracoval po určitou dobu pod falešným jménem a byl zatčen 20. listopadu 1942 spolu s dalšími a byl jsem pak také zatčen gestapem 22. prosince 1942. Celá naše skupina po věznění v Kaunicových kolejích v Brně a v nacistické káznici v Breslau - Vratislavi byla pak postavena před nacistický soud. Vladimír Mazal byl odsouzen k trestu smrti a další členové odbojové organizace byli odsouzeni k dlouholetému věznění a někteří byli odsunut! do koncentračních táborů, kde byli umučeni. -------------------------------------------------------------------------„Nikdy se nesmí tento českomoravský prostor nechat v takovém stavu, jež by vůbec umožňoval Čechům tvrdit, že je to jejich prostor. . . Říše nedá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechova neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v říši s židovstvem . . . Stýkáme-M se s taktické nutnosti s Čechy, kteří nám slouží, i pak je nutno se vždy vracím ,k myšlence: jsou to ale Češí..." (R. Heydrich v projevu v Černínském paláci. 2. října 1941.) ------------------------------------------------------------------------
VLADIMÍR KUPČÍK vzpomíná (v roce 1966). V září 1939 jsme v Přerově ustavili odbojovou skupinu, jejíž jádro tvořili zprvu ing. Věroslav Horák, Wilem Mérey, Ferdinand Keck a další. Později byla skupina stále rozšiřována mezi studenty na přerovských středních školách a mezi dělníky,zejména v Meoptě. Jako studující zastával jsem tehdy funkci tajemníka studentského kroužku „Komenský" a spolu s ing. M. Šimkem a Jos. Hrabovským jsme organizovali pasivní odpor studentů vůči okupantům. Na několika schůzích kroužku „Komenský", který sdružoval všechny studenty přerovských středních škol, se hodnotily události v Protektoráte, objasňovaly snahy okupantů a tehdejších protektorátních činitelů pro získání studentstva pro svoje záměry a cíle. Asi v polovině roku 1940 činnost kroužku ustala; jeho funkce byla. zastavena a bylo nebezpečí, že tato činnost nezůstane utajena. Po dohodě pak ing. Horák postupně z řad studentů vytvořil buňku, kde Boh.Hrbatá, Sobotka, Karták a j.později na svém pracovišti prokázali cenné služby Jejich zásluhou byla získána pracovní potvrzení, soustavně zaváděn nepořádek do evidence pracujících vedených na Úřadě práce. Byly tak získávány plně vybavené pracovní knížky, které byly k dispozici pro členy odboje; poslední byly předány přes Paprskáře skupině R-3, vedle plánů řepčinských oceláren s připojeným náčrtem uskladnění pohonných hmot olomouckého letiště a skladiště benzínu v Halenkově u Vsetína. Plány Přerova s přesným zakreslením protipancéřových záseků, stanoviště děl, dále pak mapy celkového opevnění přerovského okresu, které byly ing. V. Horákem v r. 1944 předány pplk. Malému v Kroměříži. Na přerovském nádraží byla od r. 1940 vytvořena skupina F. Keck, Fr. Janoušek, Aurelian Zdráhal, Miloslav Indruch a dalších, kde byly získávány zprávy o vojenských transportech a prováděly se menší sabotáže v dopravě. Získáním velitele přerovské „Bahnhofwache", rakouského příslušníka G.Rendla asi v r. 1942, vyvstaly předpoklady k systematické odbojové činnosti na přerovském nádraží, neboť skupinu soustavně informoval G. Rendl o zamýšlených akcích gestapa v tomto prostoru. Mohla tak vydatně napomáhat včasným varováním, přechodným kratším úkrytem a jídlem našim a mnohdy i občanům jiné národnosti, kteří často bez jakýchkoliv dokladů a prostředků museli projíždět přerovským nádražím a na nádraží se dobrovolně či nuceně zdržovat. Tyto akce se s velkým úspěchem prováděly vyjma doby mého zatčení téměř až do konce Protektorátu. V r. 1944 provedl František Janoušek účinné sabotáže za pomoci ostatních demontáží úzkokolejné dráhy pro přesun stavebního materiálu na přerovské letiště. Trojí opakování těchto akcí mělo v té době mimořádný význam. V přerovské Meoptě a „Belce" W. Mérey, ing. V. Horák, Kamler, Kolofík a Karták vedle jiných prováděli do konce r. 1944 sabotáže dočasným vyřazováním strojů z výroby a znehodnocování důležitých součástek. Pokud se pamatuji, zvlášť účinné byly sabotáže při výrobě očních hranolů pro dálkoměry, na jejich urychlené výrobě měla německá armáda mimořádný zájem V červnu 1944 byla příslušníky „V" brigády Brnovjákem a Oldřichem Pecem získána poškozená vysílačka z letadla. Nezbytné chybějící součástky byly z časti vyrobeny v Meoptě a předány. Komplexního využití se však vysílačka nedočkala neboť nebylo možno dosíci vlnového rozsahu pro nedostatek energie. Na podzim r. 1942 nebo začátkem roku 1943 bylo provedeno spojení se skupinou „ON v Brně. Kontakty byly navázány s Večeřou, mjr. Růžičkou, byv. škpt. Matouškem, pplk. Rydlem, F. Kůrkou. Tato odbojová skupina pracovala na Brněnsku a byla - jak později zjištěno - v dosahu konfidentů brněnského gestapa. Mé pozdější konsultace s uvedenými odbojovými pracovníky se týkaly rozvrhu odbojové činnosti, systému organizace na principu
samostatných buněk ve větším rozsahu, na možnostech sabotáže. Tak jsem se postupně seznámil s přímými konfidenty Ryšánkem, R. Kochem a Paprskářem. Jen díky přísným konspiračním zásadám v pravdě řečeno i vývoji odbojového hnutí za okupace a průběhu válečných událostí, nebyla celá skupina v Přerově, Kroměříži a jinde tehdy postupně likvidována. Někdy v druhé polovině r. 1944, kdy se stále více hromadila nejistota a podezírání o věrohodnosti některých osob v brněnské skupině a kdy docházelo k rozporům o provádění sabotážních akcí, přemístění některých odbojových pracovníků v době povstání na Slovensko a jiným podstatným problémům,rozhodl jsem se přes stálé nejrůznější doporučující i protichůdné informace o Ryšánkovi, Paprskáři a R. Kochovi zjednat si za každou cenu v této situaci jistotu a přehled. Přes výslovný tehdy zákaz navštívil jsem Paprskáře v jeho obchodě, přiměl jej k rozhovoru na osamělém místě a po velmi dramatickém a nebezpečném výslechu Paprskář, takřka ve stavu zhroucení, přiznal strašlivou skutečnost konfidentské práce Ryšánka, plk. Jizery, jeho vlastní a postavení R. Kocha jako přímého člena gestapa v brněnské skupině. Pokud se pamatuji, vysvětlil důvěru odbojových pracovníků v tyto konfidenty po tak dlouhou dobu nejen výpověďmi odbojových pracovníků, kteří byli vězněni a po propuštění vesměs vypovídali v naprostý prospěch uvedených pomahačů gestapa, nýbrž také tím, že záruka důvěry k těmto konfidentům byla s největší pravděpodobností podporována a stvrzována prověřovacími hesly vysílanými z londýnského rozhlasu, po předchozích relacích, které byly z Protektorátu vysílány „pod nátlakem" do Londýna. Uvedl mi tehdy,že však navázal v poslední době spojení se skupinou R-3 (Veselý-Steiner, Grńa, Robotka) a že zde jde již o spojení na Londýn, které není kontrolováno gestapem Nepředpokládal bezprostřední zatčení odbojových pracovníků, kteří byli nevědomí s konfidenty ve spojení, pokud nebude upoutána pozornost gestapa přímými sabotážními akcemi těchto odbojových pracovníků nebo náznaky, že konfidentská síť přes uvedenou podporu prověřovacími hesly bude prozrazena. V opačném případě by mělo dojit k masovému zatýkání na Moravě, jaké snad nemělo za celého Protektorátu obdoby. Za této situace jsem upustil v ten den od fyzické likvidace Paprskáře a informoval o tomto rozhovoru mjr. Růžičku, F. Kůrku, ing. Horáka, Méreye a nejbližší známé odbojové pracovníky v Brně. Mé rozhodnutí bylo jimi shledáno za správné, neboť vyvstávala mimo jiné otázka. kdo uvěří nám a nebude věřit těm, jejichž „důvěryhodnost" je potvrzována pověřovacími hesly vysílanými londýnským rozhlasem. Okamžitě jsme v naše kruhu vyvodili z této situace příslušné závěry a těm příslušníkům odboje, kteří byli s těmito konfidenty třeba jen jednou v přímém styku, jsme dali příslušné Jednalo se především na Kroměřížsku o mjr. Dvořáka, mjr. Malého, ve o Šumberu a j. Uvedení konfidenti tvořili podstatnou část celé skupiny, která v rukou gestapa NA Moravě bohužel velmi negativně ovlivňovala vývoj a sílu odbojového hnutí vytvářela ke konci r. 1944 takový stav, že více méně ovlivňovali do jisté míry odbojovou skupinu. Zvláště neblaze zde proslul Ryšánek, neboť jak jsem se dozvěděl po osvobození z tisku a procesu v roce 1945 s těmito zrádci, byl Ryšánek dokonce autorem myšlenky odvolání vládního vojska z Protektorátu, což K.H Frank také vykonal. Tyto informace znamenaly pro pracovníky odboje za této situace velmi mnoho. Tak např. si vzpomínám, že mne navštívil asi 2 až 3 měsíce před mým zatčením v prosinci r. 1944 v bytě u Méreyů velitel odbojové skupiny „Plukovník Jindra" Jaroslav Rýdl, jehož skupina pracovala v prostoru Ostravy a přilehlých oblastí. Znal jsem ho
již dříve prostřednictvím byv. škpt. Matouška z předchozích porad v Brně. Navrhoval mi spojení obou skupin, koordinaci sabotáží a společný postup. Podrobně jsem ho v přítomnosti Méreye informoval o situaci v odbojových skupinách, o velmi vychytralé zrádcovské činnosti konfidentů, způsobu jejich prověření atd. Vysvětlil jsem mu, že další jeho spojování s jinými skupinami je pro uvedené příčiny krajně nebezpečně a neponese žádné výsledky a že jediná cesta, která pro odbojovou práci zbývá, je buď odejít k nynějším partyzánským skupinám případně ustanovit další, nebo zahájit sabotáže jen se svou skupinou v rámci svých možností. Jiného řešení jsem za dané situace neviděl. Vysvětlil jsem mu, že já nemohu ponechat ostatní členy skupiny v Přerově, Kroměříži a jinde, s nimiž jsem byl v úzkém vztahu i po vysvětlení o skutečné situaci v odbojovém hnutí, v tak nebezpečné situaci, zejména proto, že likvidace Ryšánka jako hlavního konfidenta přes všechna opatření nebyla dosud provedena.(Při procesu s uvedenými konfidenty v roce 1945, byly akce zaměřené k likvidaci Ryšánka v Brně, později v prostoru Hradce Králové a kterých se mnou zúčastnil mjr. B. Růžička a ing. B. Horák zčásti zveřejněny v našem tisku v roce 1945.) Bylo zde nejvyšší nebezpečí, že při mém náhlém odchodu dojde k zatýkání desítek odbojových pracovníků v prvém sledu, a i když vzájemná spojení byla dobře konspirativně organizována, mohlo dojít k dalšímu postupnému zatýkání. Kromě toho bylo nutné ničit podle svých možností neblahou práci konfidentské skupiny a teprve při první gestapácké akci zaměřené proti naší skupině dohodnuto přejít k jiným akcím. Časový odstup od těchto událostí ukázal, že za tehdejší situace to byla jedině správná cesta, neboť skupina pplk. Jar. Rýdla v dubnu 1945 zachránila ostravské doly, průmyslové závody a veřejné budovy (pošty) před úplným zničením, třebaže oddíly „Sprengkomanda" řízené z pověření K. H. Franka vojenským velitelem Ostravy oberlandrátem F. Jonakem vykonaly všechna nezbytná opatření ke zničení za dozoru nejvyšších nacistických představitelů. Odvážným zásahem skupiny pplk. Rydla takřka v poli okamžicích k ničivé destrukci nedošlo.Rovněž tak pro odbojovou skupinu Morkovicích, kterou vedl Frant. Horák, měly tyto zprávy rozhodující význam Od roku 1940 mě byla známa činnost této skupiny z předchozích porad v Kroměříži. V roce 1942 jsem osobně navázal spojení s Frant. Horákem v Morkovicích a postupně pak projednal všechny možnosti odbojové činnosti, formy sabotáže, případné vytvoření samostatné partyzánské skupiny atd. V září anebo říjnu 1944 jsem Frant. Horáka podrobně informoval o situaci v odbojovém hnutí, o činnosti konfidentů, způsobu, jakým jsou konfidenti uváděni mezi odbojové pracovníky, formy jejich prověřování atd. Varoval jsem ho před jakýmkoliv dalším spojováním s jinými skupinami a po objasnění možností, které tato odbojová skupina tehdy měla jsme společně vypracovali organizaci sabotáží, způsobu jejich provádění, formy partyzánské činnosti, spolupráci s partyzánským oddílem „Olga" a další Výsledkem těchto příprav bylo zničení asi půl miliónu litrů benzínu, oleje a líh v 26 cisternách v hodnotě přibližně 27 miliónů, nehledě k důležitosti jakou měl v této době pohonné hmoty pro Wehrmacht. Tato sabotáž byla provedena 26, února na trati Morkovice — Nezamyslice za spolupráce partyzánského oddílu „Olga ke kterému po této akci přešlo 6 členů morkovské skupiny. Koncem prosince 1944 jsem byl zatčen. Byli to členové brněnského gestapa tříčlenná skupina, která mne do jisté míry nešťastnou shodou okolností nečekaně zatkla, takže jsem nemohl použít střelných zbraní, které jsem měl u sebe. Několik hodin po mém zatčení přijela spojka z Brna — ing. Růžička — se sdělením,že jeho bratr mjr. B. Růžička byl předchozího dne večer zatčen. Výstraha už tedy přišla o několik hodin později. Byl jsem často vyslýchán, někdy v únoru či v
březnu nejtvrdším způsobem. Podařilo se nám spolu s mjr. B. Růžičkou podle předchozí domluvy soustavným tvrzením o osobách, jež byly gestapu zejména prostřednictvím Ryšánka a Kocha známy, že tito lidé byli jen námi k odboji inspirováni,jejich činy,jež nebyly z plné části gestapu známy, jsme soustavně vztahovali na sebe. Tak se stalo, že nikdo z členů naší odbojové skupiny v Přerově, Kroměříži a jinde nebyl po našem zatčení gestapem zajištěn. Přispěl tomu ovšem.v nemalé míře i rychlý vývoj vojenských událostí. Gestapo ztrácelo přehled, vytvářely se stále složitější situace a v jejich jinak přesné evidenci a organizaci byl stále větší zmatek. Náhlý postup Rudé armády znemožnil začínající přesuny vězňů z Kounicových kolejí, a i když se pilně v poslední dny v Kounicových kolejích popravovalo, bojově akce Rudé armády v bezprostřední blízkosti Brna donutily gestapo k rozhodnutí, že 20. dubna 1945 přestaly Kounicovy koleje existovat jako gestapácké vězení a mučírny. Zbylí vězni po náležitém okradení byli propuštěni a tak i já jsem osvobozen a dostal jsem se do Přerova dosti dramatickým způsobem ještě téhož dne 1. května 1945, kdy vypuklo v Přerově povstání o jehož přípravě nebylo mi ani ostatním členům nic známo. Bojoval jsem s ing. V. Horákem, W. Méreyem, F. Keckem se zbraní v ruce v ulicích; po likvidací povstání jsme se ukrývali, ing. V. Horák se bezprostřednímu zatčení v bytě vyhnul v poslední chvíli útěkem, W. Mérey byl zatčen 3. května.
* JOSEF JANDL vzpomíná (v roce 1945). Od října v r. 1936 do mobilizace v r. 1938 spolupracoval jsem na úseku zpravodajském pro zpravodajské oddělení ministerstva národní obrany — hlavní stál spolu s Karlem Brožkem a pro tuto činnost jsme získali také pracovníka na drážní pošty v Přerově Antonína Šamalíka. Se jmenovanými jsme utvořili v r. 1939 ilegální odbojovou skupinu „Lví srdce". Přes tuto organizaci jsem se pak zápoji do odbojové skupiny na nádražní poště v Přerově a na další skupiny v městě Přerově. Od května 1939 do druhé poloviny roku 1940 jsem spolupracoval při organizovaném převádění zejména československých důstojníků do zahraničí. V ilegální poštovní organizaci jsem se zúčastnil vykonávání průmyslové špionáže pražskou skupinu (spojka Ferdinand Malina) v továrnách Fatra Napajedla Optikotechna Přerov a další (přesné údaje o druhu výroby, kapacitě, stavu materiálových zásob, dodávek, úkoly pro německou brannou moc atd.). Spolu s dalšími jsem na nádražní poště a při poštovní přepravě zadržoval a ničil korespondenci .adresovanou gestapu a vedoucím nacistickým osobnostem. Zatkli mě 3. září 1942 a věznili v Brně, v Kounicových kolejích do 16. března 1943, pak mě propustili a znovu zatkli 13. srpna 1944 a v závěru roku 1944 propustili a dali pod dohled přerovského gestapa s povinností denního hlášení. Akce pro podporu antifašistů prchajících z nacistického Německa, čsl. občanů z okupovaného pohraničního území a po 15. březnu 1939 osob a rodin nacisty persekuovaných byla v Přerově velmi rozsáhlá, a to jednak v přerovských závodech , pak organizována odbojovými organizacemi a také za pomoci přerovských peněžních ústavů. Na snímku je letáček vydaný Sokolem Přerov na podzim 1939, který svědčí o odvaze a pevnosti, které vycházely z uvědomělé masové základny obyvatel našeho města.
JOSEF
HLAVAČEK vzpomíná (v roce 1966).
Nacisté od první chvíle, kdy stanuli na půdě Československé republiky, viděli v legionářích své přirozené odpůrce. Proto říšský protektor v Čechách a na Moravě stanovil nařízením ze dne 25. srpna 1939 rozpuštění Československé obce legionářské. Přerovská jednota byla rozpuštěna dne 31. srpna 1939. Nacisté se pokusili zničit nejen legionářské organizace, ale šli i proti jednotlivcům a neštítili se při tom nejhrůznějších ukrutností. Žaláře, koncentrační tábory, vraždy a popravy byly na denním pořádku. V řadách členstva přerovské jednoty řádila persekuce a vyžádala si životy Františka Drbala, Jana Polacha, Oldřicha Poura, Josefa Riedla, a Hynka Kokojána. František Drbal se stal první obětí nacistické bestiality z legionářských řad.V odboji pracoval od počátku, udržoval styky s parašutisty, jimž obstarával doklady apod. Dne 20. října 1941 byl s Přerovany Mádlem, Michálkem, Hovůrkou, Procházkou a Poláchem zatčen a odvezen do Olomouce a pak do Brna. Po krátkém soudním jednání byl 25. října 1941 zastřelen v Kounicových kolejích v Brně. jeho paní byla zatčena a prošla nacistickým vězením. Jan Polách byl aktivně zapojen v odbojových organizacích, pomáhal zejména při finančním zajišťování, obstarávání chemikálií, výbušnin pro sabotáže, jedy pro nucenou porážku dobytka a součástky pro vysílací stanice. Přechovával parašutisty a byl 13. října 1941 zatčen a odvezen do Olomouce a odtud do Brna, kde byli stanným soudem odsouzen k trestu smrti. Spolu s Janem Poláchem byla zatčena i jeho paní, kterou odvezli z Brna do vyhlazovacího koncentračního tábora v Ravensbrückenu, odkud se vrátila po osvobození 17. června 1945. Oldřich Pour aktivně pracoval v několika odbojových organizacích a byl zatčen gestapem pro styk a napomáhání parašutistům. Dne 11. listopadu 1941 ho odvezli do Moravské Ostravy, odtud do Brna a pak do vyhlazovacího koncentračního tábora
Mauthausenu, kde byl 7. května 1942 se skupinou 62 Čechů zastřelen. Josef Riedl i jeho syn byli zapojeni do odbojového hnutí, jemuž prokázali velmi cenné služby a také oni byli dne 27.října 1941 zatčeni pro přechováváni parašutistů a spolu s nimi byl zatčen i profesor přerovské průmyslové školy ing. Dráb. Prožili po zatčeni stejnou cestu jako předchozí a byli dne 7. května 1942 popraveni v Mauthausenu.Spolu s nimi byla zatčena M.Riedlová, kterou odvezli z Brna do Ravensbrückenu, odkud se vrátila až po osvobození. Hynek Kokoján byl od roku 1939 ve spojení se zahraničním odbojem a pří cestách po Moravě obstarával různé informace a zprávy, které byly předávány pak zahraničnímu odboji. V závěru druhé světové války, ke konci roku 1944 pořídil Hynek Kokoján situační plán města Přerova, fotografie městských obranných opatření a zákopů a tyto materiály doručil pomocí spolupracovníků partyzánské skupině v Hostýnských horách. Dne 1. května 1945 při povstání v Přerově šel zatknout nacistu Menzela, působícího v továrně Kazeto. 2. května byl chycen a pak s 20 jinými Přerovany zavlečen do věznice a odtud pak do Olomouce přes garnizónní vězení na střelnici v Lazcích, kde byl s ostatními surově ubit. Řada členů místní organizace Čsl. obce legionářské v Přerově byla aktivní zapojena v odboji a kromě těch, kteří položili své životy, prošli nacistickými žaláři předseda jednoty Rudolf Vanke, Antonín Horák, Josef Horák, Miloš Suna ,František Fiala a ing. Alois Němec. Legionáři v době nacistické okupace byli vystaveni stálému tlaku a persekuci ve smyslu slov K. H. Franka, která pronesl 2. prosince 1939 na Staroměstském náměstí v Praze: „Dnes jako tenkrát většina českých legionářů není vzhledem k osobnímu, politickému a vojáckému chování charakterizována hodnotnými vlastnostmi, které má český národ, nýbrž méněcennými vlastnostmi, které tento národ zatěžují. Legionářství hodnotíme jako kazimíra nového vývoje, a to nikoliv v hořké vzpomínce na někdejšího protivníka ze světové války, nýbrž pro dokázané pokračování legionářské ideologie v Protektorátě."
* JINDŘICH SMÉKAL vzpomíná (v roce 1966). Od roku 1936 jsem pracoval v lokomotivním depu ČSD v Přerově a tam jsem přicházel do styku se strojvedoucím Františkem Bednaříkem, který mne zapojil v roce 1940 do ilegální skupiny KSČ „Moravská rovnost". V této organizaci jsem vykonával spojku, rozvážel ilegální letáky a tisk, dále spolupůsobil při organizování podpory persekovaným a podobně. V této skupině jsem přišel do styku s těmito členy ilegální skupiny KSČ „Moravská rovnost": s Františkem Keprtem, Františkem Čechákem, Františkem Adamem, Janem Bednaříkem, Janem Domesem a Františkem Pospíšilem. Gestapo mne několikrát vyšetřovalo. Dne 27. března 1944 mě zatkli a věznili do 20. dubna 1945, kdy mě propustili z káznice v Breslau (Vratislavi) přes Brno, poněvadž v blízkosti byla již fronta. Propuštěn jsem byl podmíněně s příkazem denně se hlásit v úřadovně přerovského gestapa v Máchově ulici.
* ZDENĚK MIKULÁŠEK vzpomíná (v roce 1965). Od počátku nacistické okupace byl jsem aktivně zapojen v činnosti ilegální organizace KSČ v Přerově. Jako známý člen a funkcionář KSČ v období prvé republiky nebyl jsem v ilegalitě pověřován funkcemi , ale snažil jsem se obětavě plnit každodenní potřebné úkoly strany v ilegalitě. Prováděl jsem kolportáž ilegálních letáků a novin
(Rudé právo, Moravská rovnost a další), při rozšiřování ilegálních tiskovin jsem spolupracoval s Marií Šmitákovou, Bohumilém Chudobou a dalšími. Stýkal jsem se trvale s členy KSČ před rokem 1938. Poprvé jsem byl gestapem zatčen na jaře v roce 1940 společně s členy ilegálního okresního výboru KSČ, ale po čase mě propustili, poněvadž mně nebylo 'kázáno členství v okresním vedení a ani činnost v ilegalitě. Znovu jsem byl zatčen v roce 1941 a vězněn do 1. ledna 1943 v souvislosti se zatčením skupin, Které rozšiřovaly ilegální tisk KSČ. Počátkem roku 1943 jsem byl znovu propuštěn a napojil jsem se na ilegální organizaci KSČ a pracoval jsem v omezeném rozsahu, poněvadž jsem byl pod trvalou kontrolou gestapa až do osvobození.
* JOSEF VÝMOLA vzpomíná (v roce 1946). Po 15. březnu 1939 jsem odešel z armády a již tehdy jsem se rozhodl odejít za hranice. Nastoupil jsem do přerovské Optikotechny, kde jsem chtěl poznat výrobu a napojit se na organizovaný odboj a vytvořit si podmínky pro odchod za hranice. Po pádu Polska snažil jsem se co nejdříve dostat se za hranice a hledal jsem cestu pomocí přerovských organizací na Žádníka z Uherského Hradiště (autosprávkárna), ale pro velký stav sněhu nemohl jsem svůj odchod uskutečnit, a proto jsem spolu s dalšími 23. března 1940 odjel znovu z Přerova do Rakouska přes Vídeň a Štýrský Hradec, odkud jsme šli pěšky na jugoslávské hranice. Přechod do Jugoslávie se nám nepodařil. Na hranici nás chytli a vrátili do Štýrského Hradce, kde po výslechu u gestapa jsme byli u lidového soudu 2. října 1940 odsouzeni pro velezradu a sabotáž. Soudili mne také pro opuštění práce ze závodu Optikotechna. Vězení spolu s dalšími jsem si odpykával v různých koncentračních táborech a káznicích (Štýrský Hradec, Vídeň, Brno, Šumperk, Breslau-Vratislav, Drážďany, Waldheim, Zwikau, kde jsem se dočkal osvobození a konce války).
* LEOPOLD PAVELKA vzpomíná (v roce 1963). Od roku 1939 jsem byl zapojen do organizovaného odboje. V prvém období jsem pomáhal při přechodném ubytování osob, které odcházely za hranice, a jejich vybavování šatstvem, penězi a podobně. V organizované sabotáži podílel jsem se na ničení dopravních směrníků, rušení železniční dopravy, sabotování nařízení o hospodaření s materiálem, zejména barevnými kovy atd. V druhé polovině roku 1944 jsem se zapojil do partyzánské skupiny, ve kterém pod krycím heslem „Blaník" jsem prováděl opravu zbraní a bojových prostředků. Náš dům v Přerově ve Ztracené ulici spolu s dílnami a kanceláří byl místem schůzek partyzánů a zde se v závěrečném období bojů konaly nejen porady, ale vyslýchali se také a prošetřovali Němci a konfidenti gestapa. Za přerovského povstání 1. května 1945 zúčastnil jsem se bojů s nacistickou jednotkou, která obsadila městský hřbitov a kterou jsme také potřeli. 1. května 1945 jsem večer pak odešel do lesní chaty u Čekyně a připojil jsem se k partizánské skupině „Lesár" a s ní jsem bojoval až do 8. května 1945.
Pohled na moravsko-slováckou obec Lipov, na pohraniční pohoří, přes které odcházeli naši občané na Slovensko a odtud do československých zahraničních vojenských jednotek.
* ANTONÍN ŠIMLÍK — Lipov - vzpomíná (v roce 1966). Brzy po 15. březnu 1939 mne navštívili učitelé místní školy Jaromír Hlubík a Miroslav Nechyba a požádali mě, zda bych neudělal nějakou službu občanům které stíhá gestapo a dali mně nějakou dobu na rozmyšlenou. Asi za dva po té jsem přislíbil služby vykonávat. Mezi tím Jaromír Hlubík organizoval další spolupracovníky z Lipová, a to Jiřího Pokorníka, Františka Podluckého, Vilém Jagoše, Kateřinu Ondrušovou a Josefa Valného. Hlavní spojkou této vzniklé organizace odbojové skupiny „Obrana národa", byl bývalý rotmistr čsl. armády Frant. Janík z Hodonína. Frant. Janík přivážel lidi vlakem, které stíhalo gestapo, k Jaromíru Hlubíkovi do školy, odkud je převáděl do Hrubé Vrbky a Malé Vrbky Jiří Pokorník a po jeho zatčení jsem převody prováděl spolu s Fr. Podluckým. Prvé tři osoby k převodu mně předal Jaromír Hlubík v bytě v místní škole a tyto jsem zavedl do Hrubé Vrbky k hostinskému Kadubcovi, který je předával pak dále. Pak jsem ještě některé lidi vozil i společně s Františkem Podluckým do lesa Dubník, kde je přejímal hajný z Malé Vrbky a odtud je vedl dále přes hranice na Slovensko. Těmito cestami jsme přepravoval osoby za hranice. Frant. Janík býval často u Kateřiny Ondrušově a Josefa Valného, kteří navázali další spojení. 26. října 1940 přepadlo gestapo obchod u Ondrušů v Lipově, kde přistihlo Frant. Janíka, který byl zatčen a s ním i K. Ondrušová a J. Valný. J. Hlubík a M. Nechyba odešli do zahraničí a tak přestal přesun lidí touto cestou přes hranice a další přesun prováděli železničáři po železnici. Po zatčení K. Ondrušové, J. Valného a Frant. Janíka jsme ztratili spojení. Frant. Janík byl brzy po zatčení gestapem propuštěn a stal se konfidentem. Je mně dobře známo, že jsme byli napojeni na přerovskou organizaci.Bližší o tomto spojeni podá Kateřina Ondrušová. Mimo převádění lidí, které nám také Frant. Janík dovážel, přivezl i rozbušky na benzinové pumy, které jsem rozdělil spolupracovníkům naší organizace v naší obci. Získali jsme také nějaké zbraně, ale naše činnost se pak omezila jen na místní působení. Dne 13. srpna 1943 mně zatklo gestapo a věznilo mě až do osvobození v pobočce vyhlazovacího koncentračního tábora Mauthausenu v táboře Ebensse.
KATEŘINA ONDRUŠOVÁ-LIBIGEROVA – Lipov vzpomíná ( v roce 1966)
Pohled na lipovskou školu, kde bydlel Hlubík s rodinou, jeden z vedoucích organizátorů přechodů přes hranice.
Pohled na dům Ondrušových v Lipově, kde nacházeli úkryt, ubytování a pomoc odsouvaní za hranice. V dubnu 1939 zapojil nás učitel Jaromír Hlubík spolu s Frant. Janíkem domácího odboje. Těm, kteří prchali před gestapem do zahraničí a těm, kteří odcházeli do zahraniční armády, poskytovali jsme v Lipově nejen peníze, ale i prádlo, potraviny a informace. V březnu 1940 odešel J. Hlubík, který řídil přechody přes Slovensko, do zahraničí, protože ho gestapo sledovalo. Jeho bytu se nedalo nadále používat pro účely odboje, a proto jsme u nás v domě přechovávali odsouvané lidi za hranice. Převzali jsme úlohu za učitele J. Hlubíka a těm, kteří odcházeli do zahraničí jsme pomáhali cestou řady spojek se zajišťovacím heslem. Cesta vedla na Slovensko do Bratislavy do restaurace Plzeňský dvůr, kde působil pracovník odbojové organizace Adolf, jako vrchní číšník a zařizoval pak další cestu ze Slovenska do Jugoslávie. Krátce po odchodu učitele Jar. Hlubíka do zahraničí pozval Frant. Janík své spolupracovníky z Přerova k nám do Lipová, kde jsme se radili o dalším postupu a práci. Dobře si vzpomínám, že z Přerova byli u nás Rudolf Smutek, Bohumil Zedníček a Jan Polách a z Brodku u Přerova Jan Skopal. V tu dobu pomáhal
Josef Valný Frant. Janíkovi při výrobě materiálu pro bojové akce proti okupantům. Do našeho obchodu byl dodáván a odtud pak rozesílán propagační materiál, letáky a časopisy a i sabotážní materiál. V září 1941 chtěl u nás Janík ubytovat jednoho z parašutistů, což jsem odmítla, neboť nás již několikráte navštívilo gestapo a viděli jsme, že nám hrozí již nebezpečí. 26, října 1941 přijelo gestapo, obsadilo náš dům a hledalo u nás parašutistu, který byl ukryt na jiném místě. Zatklo celou naši rodinu, Josefa Valného a Frant. Janíka, který se u nás zrovna zdržoval. Odvezli nás na gestapo v Olomouci, odtud pak do Brna a pak jsme byli odvezeni do koncentračních táborů já do Ravensbriickenu, ve kterém jsem byla až do osvobození.
* LUDMILA KOPLÍKOVÁ vzpomíná (v roce 1945).
Ludmila Koplíková, poštovní úřednice v Přerově, svěděl v soudním procesu proti K. H. Frankovi o tom, jak ve večerních hodinách dne 1. května 1945 vedl telefonický hovor se služebnou gestapa v Přerově a dal jí příkaz k vraždě přerovských občanů. Dne 1. května 1945 jsem měla noční službu v meziměstské telefonní ústředně. Službu jsem nastoupila v 19.30 hodin místo v 21 hodin, poněvadž od 20. hodiny bylo vyhlášeno stanné právo v důsledku událostí, které se zběhly dopoledne v Přerově. Telefonních hovorů nebylo mnoho, poněvadž telefonní linky byly postupně zabírány německým vojskem. Mohla jsem tehdy hovory dobře sledovat, i když jsem neznala perfektně -německy. Většina hovorů týkala se dopoledních událostí. Hovory vedla policie nebo četnická stanice. Asi v jednu hodinu po půlnoci volala Praha a když jsem se ohlásila, žádali pro státní ministerstvo v Praze přerovské gestapo. Zapojila jsem žádaný hovor a stiskla přislouchací knoflík. V Praze se představil osobně K. H Frank a důrazným tónem žádal o spojení se šéfem gestapa. Když se žádaný ohlásil, vyzval ho K. H.
Frank, aby mu podal podrobné hlášení o povstání, kteří bylo 1. května v Přerově. Gestapák mu hlásil, že asi 100 Cechů, s prapory a trikolórami v průvodu pochodovalo městem, pokoušeli se odstranit z mostu přes Bečvu kamenné překážky, bránili v cestě ustupující německé armádě a provolávali slávu Československé republice. K. H. Frank se ptal, přišel-li někdo z německé policie nebo německých vojáků o život. Gestapák odpověděl, že nikdo, jen 8 civilních osob že bylo zabito.Dále se tázal K. H. Frank, kolik lidí gestapo zajistilo v souvislosti s povstáním a když dostal odpověd, že 16 zařval zuřivě do telefonu: „Cože? Jen 16? To je skandál!" Načež spílal a vytýkal přerovskému gestapu neschopnost udržet v městě pořádek. Nařídil, aby ihned všechny, kteří mají jakoukoliv účast na povstání,ještě během noci dali pochytat, aby od těch, které již zajistili, zvěděli další jména a všechny aby popravili. K tomu gestapák, podotkl: „Das machen wir doch automatisch." K. H.Frank mu ještě důrazně připomněl, že počet zajištěných musí být ohlášen do 8. hodiny ranní a že jej činí odpovědným za stav v Přerově. Za chvíli po rozmluvě bylo slyšet jak po ulicích jezdí auta. To trvalo až do rána. Byla to hrozná noc. A nejhorší bylo, že j smě nemohli ničemu zabránit a nikomu pomoci.
Naše sokolovna uvítá hosty
Boj proti fašismu v letech 1939 — 1945 byl veden na široké frontě. Významná úloha v tomto boji připadá boji na kulturní frontě, která udržovala a prohlubovala uvědomění obyvatel našeho města, která burcovala znovu a znovu všechny síly do boje. Z těchto mnohých akcí boje na kulturní frontě, které za masové ´časti měly veliký ohlas a významně přispěly, uvádím z let 1939—40 některé. Národní večer (20. 5. 1939), představení D 40 E. F. Buriana (22. 9. 1939 — na .snímku propagační letáček divadla D 40), koncert pěveckého sdružení Tyrš a městské hudby RUND (11. 11. 1939),, řada tělocvičných akademií a večerů (ku př. 9. 12. 1939), koncert Kocourkovských učitelů (1. 5. 1940), s mimořádným ohlasem provedená „Má vlast" Bedřicha Smetany (19. a 20. 5. a 13. 10. 1940;, pěveckým sdružením a orchestrem Přerub.
Za velkého ohlasu byly provedeny brněnským divadlem Dvořákovy „Slovanské tance" (září 1940), které předvedl 40ti-členný baletní soubor za vedení přerovského rodáka I. V. Psoty (na snímku v „Slovanských tancích") spolu s orchestrem brněnského divadla za řízení Quida Arnoldiho. Nelze opomenout v tomto stručném přehledu koncert Pěveckého sdružení moravských učitelů (12. 12. 1940), který se stal po zdravici pěveckého sdružení Tyrš v pravdě národní manifestací tak, jak tomu bylo u představení E. F. Buriana a při provedení „Slovanských tanců" a při koncertu a provedení „Mé vlasti".
* DR. VAVŘINEC HUDOUSEK vzpomíná (v roce 1958). V pozůstalosti dr. V. Hudouska uchovalo se torso jeho osobních vzpomínka na dobu nacistické okupace. Přerov, zůstal věrný přes nejtvrdší útlak a nesmírné oběti přinesené boji za vlast i za nacistického režimu, za něhož byl nazýván nacistickými činiteli nejhorším komunistickým hnízdem v byv. Protektorátě. Němci v Přerově trvale rozvíjejíce všemožné úsilí, hledali zrádce, konfidenty, aby přišli na stopu organizacím, podzemního hnutí a pak povraždili, uvěznili nejlepší muže a ženy a tak mařili soustavný organizovaný odpor. Tyto jejich snahy nesetkaly se žádoucím výsledkem pro ně a přes veliké oběti a ztráty na místo padlých organizátorů anebo těch kteří odešli za hranice, nastupovali noví, kteří pracovali s nemenší horlivostí, ale již také s větší obezřetností. Hned v počátku nacistické okupace se v Přerově utvořily mnohé odbojové skupiny a organizace mezi sebou neznámé, ale přece v značném rozsahu propojené sítí spolehlivých spojek. Tak např. vedle ilegální komunistické strany, byla vytvořena jedna z nejpočetnějších skupin odboje v přerovském Sokole, dále mezi železničními a poštovními zaměstnanci apod.Utvořily se organizace civilního a vojenského charakteru, které v roce 1941 úzce spolu pracovaly s parašutistickými skupinami a které měly spojení se zahraničním od bojem. V roce 1944 dochází k organizování partyzánských skupin v plném slova smyslu, které pak napojují na I. čsl. partyzánskou brigádu a na 3. ukrajinskou frontu. V posledním roce války nejaktivněji zasahovaly skupiny železničářské sabotážemi různého druhu a na úseku zpravodajsko-vojenském to byly partyzánské skupiny a paraskupiny „Clay". Od ledna 1945 byla prováděna rozsáhlá činnost vojensko-zpravodajská ve styku s I. čsl. partyzánskou brigádou, J. Žižky pro Rudou armádu. Velitel I. čsl. brigády mjr. Murzin vydal pověřovací dekret pro organizaci tajných civilních i vojenských organizací v politickém okrese Přerov, Tak se stalo z Přerova organizační centrum, v němž se soustředili doposud samostatně a odloučeně pracující skupiny. Půda
takto připravená čekala jen na popud, aby z ní mohla vyšlehnout síla odboje. Pociťovalo se již, že chvíle uzrává i k hromadnému brannému boji, avšak zároveň se pociťoval i nedostatek zbraní. Proto se vojensko-zpravodajská skupina dožadovala v dubnu 1945, aby prostoru Přerov byly dodány slíbené zbraně. V té době se již také vykonaly přípravy k utvořen národního výboru, který by zahrnoval reprezentanty odboje a politické strany. V noci dne 30. dubna 1945 se sešel v Přerově po prvé revoluční národní výbor, v němž byly zastoupeny skupina „Viktor", skupina pplk. Minaříka, skupina mjr. Zapletala a zástupci čtyř politických stran. Na této noční schůzi revolučního rodního výboru se určily směrnice pro svržení německé moci ve městě a uchopení vojenské a vládní správy ve městě a v přerovském okrese. Na této schůzi byl zvolí předsedou revolučního národního výboru Bohuslav Šída. Dále bylo pevně stanoveno, že dne 1. května od brzkých hodin ranních bude užší výbor pokračoval v podrobnějších přípravách pro osvobození města od německých okupantů. Rychlý postup Sovětské armády na území Moravy, prohlášení naší vlády v Košicích zprávy zahraničního rozhlasu, které vyzývaly k tomu, aby každý se vzchopil konečnému vyúčtování s nenáviděnými nacistickými okupanty,vyvolalo všeobecnou útočnou náladu, která se zjitřovala od hodiny k hodině. Dne 1. května v ranní hodinách všechny zprávy, a hodnocení situace naznačovaly, že nadešla pravá hodina k ozbrojenému povstání. Revoluční národní výbor, který se sešel 1. května l :znovu v bytě MUDr. Jaroslava Havla, přikročil ihned k dispozicím pro vojenské partyzánské a ostatní dobrovolnické vyzbrojené síly a nařídil jim pohotovost k akci. Podle pokynů revolučního národního výboru koncipoval jsem provolání které se mělo dát urychleně do tisku, aby pomohlo zvládnout situaci, která se na několika místech vyvíjela živelně a již nepříznivě ovlivňovala zprávy o kapitulaci a snahu převzít moc ve městě. Revoluční národní výbor učinil dispozice k převzetí okresního úřadu v Přerově,zajištění všech důležitých objektů v Přerově jako dráhy, pošty, četnického velitelství, policie, elektrárny, mostů, Optikotechny, kasáren a objektů obsazených Němci, propuštění všech politických vězňů atd. Na okresním úřadě byl nacistický okresní hejtman Kraut zmocněncem národního výboru zbaven moci.V městě se přikročilo k odzbrojování nacistických jednotek, které probíhalo až na výjimky úspěšně a jen část důstojnického sboru odpírala se podrobit příkazům zmocněnců národního výboru. V té době někteří velitelé německých jednotek rozkázali svým jednotkám, aby obsadili křižovatky ulic, což vyvolalo bouři nevole a střet, který vyvrcholil v ozbrojený boj. Partyzánské skupiny, shromážděné v okolí města, když uslyšely střelbu ve městě, jaly se útočit na město, hlavně od strany východní, tj. od Želátovic a od Hor.Moštěnice. Na tomto území došlo k největším přestřelkám a bojům. Nacisté, neznajíce sílu ozbrojených jednotek protivníka, žádali o pomoc v Olomouci a SS-oddíly rozloženi v nejbližším okolí, zejména v Holešově. Zpravodajsko-vojenská skupina „Viktor dovolávala se rychlé pomoci u armády gen. Jeremenka a maršála Malinovského prostřednictvím svého styčného důstojníka u I. čsl. brigády Jana Žižky. Požadovaly, se posily vzduchem a urychlení postupu pozemních armád. Prudká a houstnoucí střelba v okrajových částech města mezi německými oddíly a útočícími skupinami obyvatelstva ukazovala, že boj vrcholí. (další část vzpomínek se nedochovala, až část závěrů (osobní vzpomínky K. R.). V noci z 1. na 2. května a dne 2. května bylo pozatýkáno mnoho desítek přerovských občanů a po provedených výsleších bylo z nich 21 převezeno doj Olomouce, kde byli po mučení na střelnici u Lazců postříleni. V následujících dnech gestapo v zatýkání pokračovalo a dne 5. května byla nová skupina zatčených odvezena do Olomouce jako
rukojmí. Dne 7. května zajistilo gestapo jako rukojmí 40 občanů, které odvezlo do Lukové u Přerova. Zajištění měli být zárukou za klid ve městě při ústupu německé armády a také, aby nebylo mařeno vyhození mostu přes Bečvu. V období mezi 1. a 8. květnem fungovala dále pozemní služba ve spojení s rozptýlenými členy národního výboru, kteří byli jednak ukryti ve městě, jednak v nejbližším okolí.
1.května 1945 barikáda na Tyršově mostě. Na snímku Karel Brada krátce před smrtí.Padl zákeřnou nacistickou střelou.
1. května 1945 v Přerově — snímek z přerovského povstání ukazuje odzbrojování nacistických příslušníků v ulicích města.
Pohled na Dolní náměstí v Přerově dne 1. května 1945. Před budovou staré radnice jsou shromážděni na výzvu městského rozhlasu bývalí českoslovenští důstojníci.
Pohled na místo na střelnici u Olomouce – Lazcích , kde byli 2 května 1945 gestapem zavražděni přerovští občané.
Exhumace zavražděných přerovských občanů v Olomouci – Lazcích za vedení
Předáváni města Přerova Sovětskou armádou do správy československých státních a vojenských orgánů v budově staré radnice. Akt předáni města byl vysílán městským rozhlasem. Na snímku zleva major Sovětské armády čte rozhodnutí o předání města (pravděpodobně je to mjr. Sovětské armády V. S. Kočerženko, původem ze Saratova), vedle něho předseda, okresního národního výboru Boh. Sída, v pozadí Ant. Zemánek a vpravo na snímku čsl. vojenský velitel města plk. Vítek.
Dne 8. května z rána, byly vyhozeny ustupující německou armádou mosty přes Bečvu, zničeno technické zařízení pošty a vyhozeny dvě turbíny ve Středomoravských elektrárnách, čemuž se nedalo zabránit, jednak pro silná zajištění a také pro záchranu životů zatčených rukojmí. Již dvě hodiny před příchodem sovětských předvojů byly vyvěšeny na věži přerovského zámku a na veřejných budovách bílé vlajky. Železniční most přes řeku Bečvu se přece jen odvahou několika jednotlivců podařilo uchránit před úplným zničením, neboť se podařilo přestřihnout vedení k náložím, takže jen v jedné jeho části umístěné nálože explodovaly] a učinily jej neschopným k použití. Díky nevšední obětavosti železničářů a oby- vatelstva byl železniční most rychle opraven pro přechod jezdeckých a automobilových jednotek, takže Rudá armáda ho mohla bez přechodného zdržení použít k přechodu přes řeku a tak získala při stíhání ustupujících Němců značný časový náskok. (Také závěr osobní vzpomínky v pozůstalosti schází. ( K. R.).
* VILÉM ŠANDERA vzpomíná (v roce 1945). V Bruntále a okolí řádili ordnéři každou chvíli. A tak se stalo, že jsme museli .ně před okupací použít zbraní. Přišlo odstoupení Sudet a my jsme museli veškerý materiál odstěhovat. Naložili jsme vše i dveře z opevnění. Bylo řečeno, že nám to Němci vše nechají, a proto jsme pracovali, abychom zachránili co nejvíce. Pluk byl evakuován do Přerova. V Přerově jsem dostal rozkaz dát co nejdříve vše do pořádku, že to budeme potřebovat. Situace byla horší a viděl jsem, že to nebude dobré. Nějaký zbrojní materiál byl složen ve zbrojnici a podle čísel jsem ho měl brát. Na to jsme bylí přeloženi do Prostějova do leteckých kasáren a někteří měli obsadit hranice Sudet. Vozil jsem materiál sem a tam a ke konci roku 1938 jsem byl povolán k přejímací komisi MNO do Lutína k firmě Sigmund Chema. Pozoroval jsem, že situace je čím dále tím horší. Jezdil jsem do Přerova, Prostějova a Olomouce, jelikož jsem měl auto k dispozici. Stále se mluvilo, že nás Němci zaberou, a proto jsme se začali organizovat. Jako zbrojíř jsem měl hodně známých z řad důstojníků a civil.občanstva a měl jsem možnost zaopatřit, co se dalo. Dále jsem měl ve zbrojnici bratra, který viděl, co se ve zbrojnici děje. A tak jednoho dne jsem jel do zbrojnice a čísla kulometu ZB. vz. 26, která měla značku PP. 34, jsem si
vybral a že až dostanu auto, že si je vezmeme k pluku. Šel jsem na divizi, zbrojní referent byl vyrozuměn, aby si každý pluk svoje čísla vzal. Jedenkráte jsem vozil granáty do zbrojnice v Olomouci a zpět jsem vzal kulomety a uskladnil je v Olšanech u Lutina ve skladě. K firmě Sigmund jezdil instalatér z Hranic Hubert Pavezka, známý .z Hranic, a ten mě jedenkráte žádal, abych zaopatřil nějaký zbrojní materiál, že on organizuje proti Němcům hnutí. Jelikož jsem ho dobře znal, slíbil jsem mu veškerou pomoc. Bylo to těsně před 15. březnem, kdy Hubert Pavezka přijel do továrny a já jsem s ním jel do skladu, kde měla firma uložený materiál a tam jsem vydal z mého skladiště (tajného) 9 kulometů, vz. 26. Říkal, že to doveze domů, zazdí to, že již doma něco má. Též nějaký materiál dostal od majitele ing. lana Sigmunda. Nějaký materiál jsem ještě měl v Prostějově na letišti a v Hranicích u správce Gottwalda. Přišel 15. březen a Němci nás zabrali. Brali kde co. Materiál v Přerově jsem měl předat. Ještě těsně před tím jsme uschovali s por Vojkůvkou několik pistolí a granáty do komína ve Weiglově továrně. Por Vojkůvka odvezl též několik kulometů ZB.26 a snad je uschoval v Sokolovně. Při předávání zbroj. materiálu jsem byl překvapen, že škpt. Hotzel od III. praporu pěš. pl. 34 střelce Jana Čapka, Němec z Krnova, byl úplně informován. o stavech našeho pluku. Přišel a jako německý důstojník v civilu vytáhl notes a tam měl vše zaznamenáno. Ihned jsem pochopil, odkud to má a poznal jsem, že ztracený inventář a účet přišel na světlo boží. V Krnově byl prap. Franke bytem, a ten jim dal vše k dispozici. Měli jsme několik tisíc masek, které jsme chtěli rozdělit mezi civilní obyvatelstvo, ale škp. Hotzel trval na tom, a věděl přesně, kde je máme. A to byla první naše zrada. Za několik dní přijel jeden pán, poslaný Pavezkou, a ptal se mne, zdali mu mohu přenechat nějaký materiál a představil se mi jako správce z Věrovan. Dal mi půl lístku se značkou, že ho dostal od p. Pavezky, Srovnal jsem půlku s mou a když tato souhlasila, vydal jsem mu jednu bednu s kulomety. Též do Týnečka jsem odvezl dva těžké kulomety a zazdil je. Dům, ve kterém byly kulomety zazděny, bych poznal. Také soustruh a několik bedniček granátů vz 34 jsem dodal Pavezkovi do Hranic. Soustruh tam musí doposud býti a poznal bych ho, jelikož ho znal i druhý zbrojíř od pluku. Soustruh je 1,20 m široký a má frézku se šlapacím zařízením a pochází od firmy Helzner. Soustruh tam byl dodán proto, že Pavezka chtěl nějaké zbraně zhotoviti potajmu. Za nějaký čas mně pozvali k firmě Kožušníček, Brno, Česká. Tam mně představili nějakého majora Ripku, který za přítomnosti pana Kožušníčka mladšího měl se mnou delší rozmluvu o ilegální činnosti, kterou hodlají důstojníci vykonávat. Potřebují prý k tomu spolehlivého člověka, který se vyzná ve složen opravách zbraní. Nedůvěřoval jsem mu, ale na doporučení p. Kožušníčka jsem slíbil, že budu o tom uvažovat. On mi řekl „ nebojte se jsem důstojník a mám vápenku v Rokytnici u Přerova za nějaký čas se u Vás zastavím. Jednoho dne ráno přijelo osobní auto před můj byt v Přerově na Hrázi a v něm p. mjr. Ripka a ještě jeden pán, který si mi představil jako důstojník ( nevím jestli št. Kapitán nebo major ) , Gardavský a řekli jestli bych nemohl se večer zůčastnit schůzky v Hotelu Přerov. Jeli ještě na hranický okres, večer že přijedou . Také přijel p. Ripka, Gardavský, Kožušníček a dostavil se i kpt. Brožek, děl. pl. 82l a já. Jednalo se stran odboje proti Němcům, o rozdělení skupin, stavy zbraní .a též o jednotlivých funkcích. Veškerou činnost vedli jmenovaní důstojníci a zároveň rozdělili potřebný materiál druhým, kteří neměli např. střelivo. Materiál byl rozdělován na Olomoucko, Hranicko a Lanžhotsko. Měli všechno vypracováno. A když jsem řekl, že mám střelivo, napsal p. Ripka objednávku na 12.000 cihel ke stavbě. Veškerý materiál byl pod značkou keramické zboží, cihly a vápno. Měl jsem funkci zbrojíře a staral jsem se o zbrojní materiál, mohl jsem kupovat neb obstarávat za každou cenu. Potřebný obnos ke
koupi jsem si mohl vyzvednout v Brně u fy Kožušníček neb Ripka. V Přerově Gardavský, v Hranicích Pavezka, Trubák — Kunovice, Brožek okresní úřad Přerov. Při jízdách do Brna se zjistilo, že se vyrábějí kulomety vz. 26 pro Rumunsko. Měli jsme několik známých ve zbrojovce, s kterými jsme navázali spojení, abychom dostali podloudně nějaké kulomety. A tak se podařilo panu Gardavskému že nějaký ing. a nějaká dáma, doktorka, která byla ve spojení s Gardavským, Ripka, Kožušníček a spol., nějaké kulomety zaopatřili. Kulomety byly rozváženy z Brna a uskladněny na Slovácku. Měl jsem bratra ve zbrojnici, kterého jsem často navštěvoval. Nosil jsem jim od fy popelníčky a hřebeny a oni mně dávali součástky a zbrojní materiál pro kulomety. Stráž drželi naši zaměstnanci, proto si mně nevšímali. Velmi nám později překážel npor. Knap, který se ihned přihlásil k Němcům, vyzradil pyrotechnickou výrobu a pak byl dosazen jako ředitel v továrně Slavičín-Mladotice. Také firma Sigmund nám dala mnoho věcí. Kde to všechno ostatní bylo uskladněno, se nepamatuji, ale bylo toho mnoho. Jelikož nastalo zatýkání důstojníků, rozjel jsem se do Brna, Hranic a okolí, .a tam jsme se zapřísahali, že jeden na druhého nic neprozradíme a že kdo z nás zůstane, bude bedlivě střežit uschované zbraně, až jich bude potřeba. Mnoho důstojníků z naší skupiny zatkli. Službu jsem konal v Ostravě a měl jsem možnost chodit a pozorovat. Pak mně přeložili do Zlína a tam jsme měli spojen s Františkem Skubalem z Březnice, který pak měl býti zatčen, ale utekl a dodnes nemám o něm zpráv. Ve Zlíně přišla řada na mne. Jednoho dne přijelo do bytu gestapo. Obrátilo dům naruby a hledalo zbraně. Bohudík, nic nenašli; .ale šavli a 2 stejnokroje vzali s sebou. To vše provedli za mé nepřítomnosti; Jelikož moje rodina nevěděla, kde jsem, čekali v Přerově a ráno na druhý den pro mne přijeli. Ptal jsem se, proč mne zatýkají. Řekli mi, že mi to poví až na místě. Zavezli mne do garnizónního vězení v Olomouci. Ve věznici přivítal mne v cele pplk. Weinstein, Ždímal, kpt. Gajdůšek, Jelen, civilista z Brodku a dva ruští zajatci. Vedle v cele byl plk. Fiala, velitel pluku a zprav. důst. škpt. Poliani Ptali se mne, co jsem provedl, ale nemohl jsem nic říci. Druhý den jsem dostal samovazbu. Pak mě volali do kanceláře k výslechu. Ptali se mne, co vím o ilegální činnosti důstojníků a o zbraních. Odpověděl jsem, že nic nevím. To opakovalo několikrát. Když nemohli nic ze mne vytáhnout, tak se vyjádřil vyšetřující gestapák, že mne musejí předat jinde. A tak se stalo, že jsem jel pryč.. Když jsem šel právě po schodech, potkal jsem plukovníka Fialu se škpt. Polianem,. který mi podal ruku a řekl potichu: „Šandero, držte se." Pochopil jsem. Ve Zlíně na nádraží mě dali do vozu, který vypadal jako zvěřinec a bylo tam namačkáno tolik vězňů, že v prostoru tak velkém jako záchodek seděli 4 a 4 stáli Z nádraží nás odvezli do vězení na Veveří pod kaštany. Když jsme stáli u kanceláře, uviděl mne kpt. Brožek, který se staral o veškeré vězně až přímo otcovsky. Nenápadně šel vedle mně, poznal mne a nenápadně mi řekl: „Neznáme se." Právě tak mne oslovil por. Sochor z Jihlavy. Bylo tam mnoho známých. K výslechu mě odvezli do Kounicových kolejí. Oblekli mě do vojenských šatů a jedenkráte mi řekli:„Znáte ty šaty?" Byla tam razítka A 34. Řek jsem -neznám. Ani nevíte, jaká je to značka? Řekl jsem — ano, Aug. 34. A nyní mě vyslýchali: „A co je s těmi kulomety?" Jelikož jsem byl připraven, zapřel jsem vše, že nic o kulometech ani o oděvu nevím. Vyslýchali mě několikrát. Pak mně řekli: „My vám ty Věrovany, Hranice dokážeme." A tak se stalo, že mně řekli,. že Hubert Pavezka a syn mě obvinili, že jsem dodával zbraně a že mně to dají písemně. Viděl jsem, že je to lež, a řekl jsem, že s písemným nařknutím nesouhlasím. Chci konfrontaci z očí do očí. Věděl jsem, že Pavezka je čestný a že nic takového nevyzradil. Byla to jen léčka na mne. Pak řekli, že manželka vypověděla, že o zbraních vím. A tak mě chytali. Slibovali, že mě pustí. A když jsem nechtěl mluvit, řekli:
„Budete pracovat celý život v lomech a nezapomeňte, že vy nebudete, ale německá říše bude ..." Vyšetřující soudce a Schmidt byli při výslechu. Chtěli stále vědět o ilegální činnosti důstojníků a o zbraních ve věrovanském mlýně. Dále se mne tázali, zdali znám Pavezku ml. Řekl jsem, že ano -jako desátníka z vojny, jinak ne. Pak jsem byl u výslechu s ing. Sigmundem ohledně spálení plánu. Když nemohli se mnou nic spravit, dali mě mezi ostatní. Byl tam kpt. Brožek, ing. Škrabal, Skokánek, Sum z Přerova, učitel Pazdera z Olšovce u Hranic, Machálka z Hranic, Sochor z Jihlavy a učitel Pelz z Brna. Ostatní jména si nepamatuji. Jednoho večera se stalo, že jsem byl volán okamžitě do kanceláře, kde jsem musel podepsat reverz, co jsem slyšel, viděl, že nebudu povídat dál a že zdráv a s veškerými svými věcmi odcházím z vězení. Též Pavezku, ing. Škrabala za několik týdnů po mně propustili. Pavezka byl zatčen pak ještě po druhé; mne hlídali po celý rok. Po propuštění z věznice začal jsem znovu s činností. V Bratislavě jsem měl a mám dosud u fy Hubert Lamplota bratra, který vedl odboj zároveň s námi. Druhý bratr, který byl ve zbrojnici, byl zatčen v Praze, byl dán do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde 30. července 1943 zemřel. Po smrti bratra umínil jsem si, že nepřestanu pronásledovat německé bestie. Prostřednictvím svého bratra v Heršpicích dodávali jsme na nádraží chleba pro vězně, někdy až 30 kg měsíčně. Chléb připravil a dával při obědě železniční zaměstnanec, který vězňům vydával polévku. Též jsem byl třikrát na úřadě práce pro špatné výsledky a neúspěch při nesložení zkoušky z němčiny do 2 roků. Byla to práce našich pánů, byv. mjr. int. Siberle, který jezdil s Němcem Buchsbeumem, trávili spolu dovolenou na Lopeníku a pletli se do věcí, po kterých jim nic nebylo. Kvůli němu bylo popraveno několik lidí z Hodonína. Též jeho náměstek má velkou vinu na těchto popravách. Že jsem nebyl totálně nasazen, k tomu mi dopomohl primář MUDr. Radidavský z Olomouce, dvakráte MUDr. Šťastný. Na doporučení kpt. Brožka dostal jsem odklad a byl jsem u něho v léčení. V Uherském Hradišti, kde jsem konal službu, dělal jsem v r. 1945 spojku Kunovice — Mikovice —Suchov —Javorníky —Mlýny — Boršice u Sv. Antonínka. Roznášel jsem letáky a podporoval jsem finančně i hmotně. Dne 1. května 1945 jsem se zúčastnil v Přerově povstání na náměstí, kde jsem čekal na další rozkazy. Akce se zúčastnil plk. Rakovčík, pplk. Florian Ostrčil na radnici. Dne 8. května ráno, kdy přijela Rudá armáda a byl vyhozen podjezd u Předmostí, organizoval jsem občany a zhotovili jsme zanedlouho přechod přes trať. Tím se umožnil Rudé armádě přechod přes trať směr Předmostí — Olomouc. Od , 8. 5. byl jsem ustanoven Okresním národním výborem k převzetí veškerých trhavin, pušek a zbrojního materiálu z celého okresu přerovského, za což mě byla udělena okresním národním výborem písemná pochvala. ……………………………………….
RUDOLF KOVÁŘ vzpomíná (v roce 1966) Požádal ]sem o rozhovor jednoho z pracovníků KSČ v období před rokem 1938 v období národně osvobozeneckého boje Rudolfa Kováře. Vzpomínky při rozhovoru jsem volně zaznamenal. Kromě vzpomínek na ilegální činnost v KSČ letech 1938 - - 1940, to je do zatčení Rudolfa Kováře, hovořili jsme také, období před rokem {1938. Tato část rozhovoru bude uveřejněna při jiné příležitosti.
Stachanovský odznak, který udělil přerovské organizaci Svazu přátel SSSR v roce 1937 ústřední výbor Svazu Přátel SSSR za vynikající Činnost v letech 1935 1937. Odznak po dobu nacistické okupace ukrývala Aloisie Růžičková, manželka nacisty umučeného jednatele přerovské organizace Viktora Růžičky. Odznak je uložen v muzeu K. Gottwalda v Praze.
V roce 1938 po zrádné Mnichovské dohodě došlo k zastaveni činnosti KSČ a pokrokových organizací jako kupř.Svazu přátel SSSR a dalších. Byl jsem také jedním ze zakládajících členů Svazu přátel SSSR a touto vyslán na návštěvu Sovětského svazu v roce 1935. Před tím jsem byl členem Společnosti pro kulturu: a hospodářské sblížení s SSSR a levé fronty. V roce 1938 stál v čele organizaci-Svazu přátel SSSR zprvu jako úřadující místopředseda a pak jako řádně zvolený předseda Oskar Šverdík, ředitel školy, po prof. Miroslavu Karlíčkovi, tehdy člena národně socialistické strany, který byl pod nátlakem vedení národně socialistická strany donucen k resignaci na funkci. Nový předseda Svazu přátel SSSR byl členem sociálně demokratické strany a jednatelem byl stavební technik Viktor Růžička, který v tuto dobu vstoupil do KSČ. Po úředním zastavení činnosti Svazu přátel SSSR byl jednatel organizace upozorněn příslušníkem přerovského četnictva že dojde k zabavení spolkového archivu organizace Svazu přátel SSSR. Po této informaci byl spolkový archiv převážně zničen anebo ukryt. Prostřednictvím MUDr. Jaroslava Havla, místopředsedy organizace, byly také zničeny pracovníky okresního úřadu téměř všechny spisy, týkající se Svazu přátel SSSR v archivu okresního úřadu. Při úředním aktu zastavení činnosti bylo pak odevzdáno jen spolkové razítko a dopisní papíry s hlavičkou organizace. Byla odstraněna členská kartotéka, která by pak zejména po 15. březnu mohla sloužit nacistickým orgánům jmenovitě gestapu. Vzpomínám činnosti této organizace proto, že z její členská základny pak se rekrutovali noví členové ilegální KSČ. V práci ilegální KSČ v období od Mnichova a zejména pak po úředním zastavení činnosti byl centrem, ilegálních schůzek orgánů KSČ dům a byt rodiny Minářovy v Kramářové ulici č. 17. Do konce roku 1938 vykonával spojení mezi KV a ÚV KSČ s okresem! soudruh s krycím jménem Růžička — vlastním jménem Karel Kliment. Byl jsem v tomto období postaven do čela
ilegálního okresního výboru KSČ s úkolem vybudovat ilegální členskou základnu strany s těžištěm v přerovských podnicích a závodech. V závěru roku 1938 a v nástupu do roku 1939 podařilo se nám vybudovat velmi početnou členskou základnu strany v ilegalitě, zejména v přerovských! závodech, a také získat určité procento pokrokové, zejména mladé přerovské inteligence. Po splnění tohoto úkolu byl proveden kádrový výběr tak, aby stranická struktura ovlivňovala zejména mladou generaci a byla přímo anebo nepřímo napojena na ilegální KSČ. V úzkém ustanoveném okresním vedení pracovali spolu .c mnou Rudolf Rejhon s úkolem organizační činnosti v přerovských závodech, Rudolf Spáčil, který pracoval na ČSD a mezi poštovními zaměstnanci na nádražní poště, Antonín Plíska, který pracoval v Kazetu, Středomoravských elektrárnách a dalších menších podnicích. Dále se na práci okresního orgánu podíleli M. Minářová, A. Minář, K. Mika, Dr. Fr. Juřica, Zd. Jordánek, St. Loveček a další. Později také přešel do vedoucí skupiny František Řeháček. Počátkem léta 1939 byla provedena Karlem — vlastním jménem Rudolfem Térerem — prověrka vedoucích pracovníků, a to s ohledem na možnost zatčení a odolnost jedinců při tvrdých výsleších prováděných gestapem. Karel, který byl také nazýván přezdívkou Astrachán, přišel do Přerova někdy počátkem roku 1939 jako spojovací orgán s KV a ÚV KSČ, a to jako obvykle prostřednictvím rodiny Minářovy.
Padáková věž na Středomoravské výstavě v roce 1931 i; Přerove. Návrh na postavení padákové věže předla žila skupina přerovských techniků ze Svazu techniků spolu se Svazem přátel SSSR. Při realizaci padákoví věže byla významně nápomocna přerovská organizací Masarykovy letecké ligy, která také po dobu výstav] zajišťovala provoz na padákové věži. Tento iniciativní a realizovaný návrh přispěl k úspěchu Středomoravské výstavy. Jeho příprava a realizace byla provedena za pomoci tehdejšího sovětského vyslance v Československu Alexandrovského, stejně jako expozice sovětské kultury na výstavě. Přerovští zástupů osobně o tom jednali s vyslancem Alexandrovskýn počátkem listopadu 1935 při jeho návštěvě divadelní premiéry „Optimistické tragédie" v olomouckém divadle připravené Oldřichem Stiborem. V letním obdob 1939 bylo mně doporučeno, abych vyhledal vhodnou osobu méně známou, která převzala vedení OV KSČ v Přerově.Uvažovalo se o Rudolfu Rejhonovi, Věř Cibulkové a dalších. Tak jako v období prvé republiky, tak i v období při 1-5. březnem a po 15. březnu udržovala strana styk pomocí pokrokových jednotlivců s celou pokrokovou základnou a všemi, kteří vytvářeli jednotnou protifašistickou frontu. Tento styk se děl sítí spojek za souhlasu nadřízených stranických orgánů. Z té široké základny propojení na odbojové skupiny v Přerově si vzpomínám, že počátkem léta 1939 přisedl si ke mně na městské plovárně starosta Sokola Přerov Silvestr Pleva a při navázaném rozhovoru jsem byl překvapen jeho velmi dobrou informovaností o celé odbojové základně v Přerově a do značného rozsahu i o ilegální práci KSČ.
Na snímku je originál pozvánky ze 4. září 1934, kterou Svaz techniků zve na přednášku svého bývalého člena Velecha, který odjel do Sovětského svazu a tam se stal vedoucím v závodě Traktostroj ve Stalingradě. Pořadatelem přednášky na téma „Pracovní poměry techniků v SSSR" byl kulturní odbor Svazu techniků (na snímku) v čele s předsedou Miloslavem Psotkou (na snímku prvý vpravo). Tak, jako ve Svazu přátel SSSR, tak i ve Svazu techniků a i v dalších organizacích uplatňoval vliv KSČ. K.R. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------. Na městské plovárně konaly se často různé ilegální schůzky. Přesto můj rozhovor se Silvestrem Plevou vzbudil pozornost a byl jsem dotazován z několika stran, co s ním mám. Všeobecně bylo známo, že Silvestr Pleva je uvědomělý Čech a pokrokový veřejný pracovník. V rozhovoru kromě jeho informovanosti jsem byl zejména překvapen jeho nabídkou, ve které mně dávali k dispozici pro ilegální činnost strany možnosti přechodného ubytování v Sokolovně,v místnosti ke schůzím a - co jsem vůbec nečekal - nabídkou dodávky zbraní a střeliva v neomezeném rozsahu. K nabídce zbraní jsem zaujal okamžitě stanovisko, že dosavadní činnost rozvíjíme bez zaměření na odpor se zbraní v ruce a zej ještě k tomu není příhodná doba.Nabídku na styk a projednávání některých otázek jsem neodmítl, ačkoliv propojení již existovalo a doporučil jsem mu, aby další otázky projednával s učitelem Rudolfem Rejhonem, který mu - jako řediteli školy - je také dobře znám. Pak ve vzájemném rozhovoru uvedli jsme si některé osoby, které by mohly přicházet v úvahu pro
udržování vzájemného styku. Další styk se Silvestrem Plevou a Františkem Skopalem vedl Rudolf Rejhon a další. Spolupráce s nestranickými odbojovými organizacemi byla v Přerově navázána ve značném rozsahu s těžištěm styku na skupiny propojené na Františka Skopala. V rámci těchto styků byly vedeny také hovory o síle odboje a příštími uspořádáním státu, politické struktury apod. Tyto otázky zůstávaly na okraji a těžiště bylo kladeno na společné úkoly dle dané situace. Významnou částí ilegální stranické práce bylo rozšiřování stranického tisk jeho samostatné vydávání a rozmnožování. Od počátku naší činnosti v ilegalitě byl stranický tisk rozšiřován na území města a okresu ve značném rozsahu. Hlavními distribučním místem, přepážkou pro kurýry byla krejčovská dílna Stanislava Lovečka na nároží Komenského třídy a Wurmovy ulice. Tam byly kurýry doručovány ilegální tiskoviny a odtud pak distribuovány, a to nejen v rámci okresu, a také po celé Moravsko-slezské zemi do jednotlivých center. Do tohoto střediska v Přerove byly ilegální tiskoviny dováženy kurýry z Prahy a jiných míst. Z Přerova je rozváželi — nevzpomínám si na všechna jména kurýrů — ale vím, že do Brna je vozil dr. František Juřica, do Olomouce Karel Mika, do Hodonína Věra Cibulková, do Ostravy Rudolf Spáčil a mnozí další. Dodávka ilegálních tiskovin v balících do Přerova byla kryta jako dodávka knih na mou adresu. Ke kryti Stanislava Lovecká eventuelně dalších bylo dohodnuto, že „knihy" jsou mně zasílány k prodeji a distribuci. Proto nesměly býti balíky u St. Lovečka otvírány Přesto však Stan. Loveček věděl, o co jde, a tak také na vlastní vrub si vytvořil vlastní okruh, ve kterém ilegální tiskoviny rozšiřoval, V letním období 1939 docházelo na častých schůzkách v bytě u Minářů k užšímu kontaktu mezi Ad. Minářem, Františkem Řeháčkem, mnou a Rudolfem Térerem a je pochopitelné, že i další členové rodiny Minářů byli do ilegální práce zapojeni a o ní informování. Byt u Minářů byl vhodný proto, že vstup mohl být maskován průchodem přes malý obchůdek s možností východu na chodbu a přímo na ulici.
Na snímku je dopis administrace Tvorby ze dne 1. února 1936, který je dokladem, jak´é byly pokrokovému a komunistickému tisku kladeny překážky při jeho rozmnožování a odběru, a to nejen úřední censurou, ale i exponenty buržoasních stran, v uváděném případě při poštovní přepravě.
Několikráte po sobě se dospívalo v úvahách k nutnosti změn ve funkcích vedoucích funkcionářů okresního výboru. V létě bylo mně znovu doporučováno ze strany Rudolfa Térerera, abych se věnoval stranické technice a auto v Přerově dobudoval jako centrum pro celou moravsko-slezskou zemi, což již částečně bylo naplňováno. Souhlasil jsem s novým úkolem a přesto, že jsem zůstával ve funkci vedoucího OV KSČ, jsem těžiště položil na vybudovávání stranické techniky.Někdy na podzim, když došlo ke změně a Karla Astrachána - Rudolfa Térera vystřídal Vojta, vlastním jménem Ladislav Horník - jsme již připravovali vlastní tiskárnu, která měla býti v objektu v lomě při silnici Přerov — Čekyně.Pro tento úkol měl Vojta také dodat tiskací stroje. Vojta kryl své cesty po střední Moravě legitimací obchodního zástupce s knihami. Úkol distribuce stranického tisku a jmenovitě zřízení vlastní tiskárny mně byl svěřen pro moji odbornou profesi. V rámci přípravných prací ke zřízení tiskárny zapojil jsem do těchto prací i Václava Matyáše, kloboučníka z Dolního náměstí, jehož dílna v byv.restauraci „Kufr" vhodně sloužila pro skladování a uschování potřeb připravované ilegální tiskárny. V době uzavřeni sovětsko-německého paktu, který vyvolal různorodý ohlas, také já jsem se zamýšlel nad výhledem našeho boje, zejména nad dobou jeho trvání. Tento názorový kvas pak vyvolal provedení připravované změny ve vedoucí funkci. Místo mne byl postaven do čela prakticky druhého ilegálního OV KSČ František Řeháček a já jsem se věnoval -jak již bylo dříve určeno - plně otázkám stranického tisku a pracím spojeným s vybudováním stranické techniky, realizaci změny ve vedoucích funkcích došlo počátkem listopadu 1939, a to době, kdy nastalo již názorové vyjasnění a plné pochopení jednání Sovětského svazu. Územní působení ilegálního okresního výboru se vztahovalo na bývalý soudní' okres Přerov a Kojetín v hranicích soudního okresu Kojetín pracoval samostatně. Spojení Přerova s Kojetínem mělo velmi dobré zajištění, a to stejně tak i s okolními centry jako Holešovem a dalšími. Spojení KSČ na odbojové organizace v Přerově trvalo po celý rok 1939! i z počátku roku 1940 a bylo jen z důvodů vyšší ostražitosti posunuto mimo styk klíčových osob ze strany KSČ. Spolupráce s některými vedoucími pracovníky odbojových skupin byla usnadněna již dřívějším stykem, a to zejména z období prvé republiky, kdy byli společně existenčně zajišťováni a odsouváni antifašisté a dále pak z období těsně po 15. březnu při pomoci přechovávání a odsouvání osob stíhaných gestapem. Existenční otázky osob a rodin persekuovaných byly ve značném rozsahu řešeny společně. Bylo to mnoho jednotlivců, kteří se napojili na ilegální stranickou práci, a to pomoci široce vybudované členské základny. V prvých měsících roku 1940 našlo gestapo cestu do ilegální stranické struktury, a to shora, a tak došlo k postupnému a poměrně rozsáhlému zatýkání. M. Minářová ve zveřejněné vzpomínce již uvedla, jak došlo k zatčení řady okresních funkcionářů mezi nimi i mne a dále také, jak byl zatčen kraj. tajem.Vojta., V návaznosti na tento sled zatčených v prvých měsících roku došlo pak i k zatčení nového krajského tajemníka Františka Vodsloně a instruktora ÚV KSČ Aksamita v Přerově. František Vodsloň pracoval krátce v našem kraji a na Přerovsku] Pokud se týká mého osobního styku s ústředními instruktory, byl minimální a zásadně cestou Ad. Mináře anebo cestou krajského tajemníka. Přes drtivé zásahy gestapa do stranické struktury okresní organizace nedošla k masovému zatýkání. Byli zatčeni jen vedoucí funkcionáři z jednotlivých úseků. Vzpomínám si, že dr. Fr. Juřicovi se podařilo před zatčením utéci na Slovensko, ale v Bratislavě jej fašistické orgány zatkly a předaly gestapu v Protektorátě. Po
útěku dr. Fr.Juřici zatklo gestapo jeho otce, přes sedmdesát let starého, který se při tvrdých výsleších gestapa choval statečně. V souvislosti s útěkem dr. Fr.Juřici byl zatčen R. Pospíšil a další, ale po transportu dr. Fr. Juřici do gestapácké věznice v Olomouci byla většina těch, kteří byli ve spojitosti s ním zatčeni, propuštěna. Byl jsem po delší době vězení pak postaven před nacistický soud spolu s Minářem. Oba jsme byli odsouzeni k deseti letům vězení s přihlédnutím k období ve kterém se naše činnost konala. V nacistickém vězení jsem hovořil po odsouzení s Adolfem Minářem, který pracoval v krajském výboru strany o tom, kdo přivedl gestapo na stopu a kde mu otevřel cestu do ilegální stranické sítě zradou. V hovoru připomínal mi již události kolem zatčení, kdy těsně před naším zatčením přišel do bytu k Minářům neznámý, který se řádně vykázal dle pravidel obezřetnosti a později po zatčení jsme jej na policejní strážnici v Přerově viděli mezi hordou gestapáků. V hovoru poukazoval na to, že i přesto, že byl po určitou dobu z vězení propuštěni a to proto asi, aby dělal vějičku, že nikoho neudal a nezradil. To uvádím jen jaksi k tomu, aby při konečném hodnocení a zjištění, kdo přivedl na stopu, která vedla k zatčení, byl učiněn správný závěr. Ještě se vracím k výslechům u gestapa a vzpomínám si, že mi gestapáci ukazovali fotografie, jak krajského tajemníka, Rudolfa Térera, tak i Ladislava Hor nika. Tehdy jsem je zapřel, že je neznám; ale zůstala mně nezodpovězena otázka v mé mysli: kdo jim dal fotografie. Vrátil jsem se z nacistických káznic po devátém květnu 1945 s těžce podlomeným zdravím do osvobozené vlasti. Strana ve vzpomínaném období rozvíjela činnost v ilegalitě na širokém masovém základě a ve spolupráci s širokou odbojářskou základnou v celém městě. A okrese a měla své opěrné body v přerovských závodech a některých významných orgánech. Byla to doba zrání, kdy se ukázali neohrožení a šlechetní, kterým byl celek, vlastní národ a lidstvo — vše.
JAK SE TO DĚLALO. Za druhé světové války se hektografované a jinak psané letáky a různá protinacistická provolání opisovala a rozmnožovala v přerovské elektrárně. Materiál k dalšímu rozmnožování a opisování donášela korespondentka Marie O., v závodě známá pod jménem Mařenka, která odešla pak v roce 1941 do Prahy.Ze začátku tyto letáky „Manifest dr. E. Beneše", básnička „O Benešově státečku", 0 starém pánu, který chodí strašit na pražský hrad" a jiné se opisovaly na stroj i po šesti až sedmi průklepech, celkem asi ve 30 - 40 vyhotoveních, které prováděl Š.: (pozn. K. R. Josef Šoman): Když se projevil o letáky větší zájem, pomýšlel Š. a za pomoci Mařenky zhotovovali letáky na rozmnožovacím stroji ve větším množství. Při tom vypomáhal ., (pozn. K. R. Jurák) kinooperatér přerovského kina Alfa (dnešní kino JAS r.1966), Který zapůjčil rozmnožovací přístroj. A tak se pravidelně rozmnožovaly letáky bytě u P. (pozn. K. R. Polamů). Materiály pro rozmnožování přinášel Slávek ( pozn. K. R. Jaroslav Poláme) ze Sokola do elektrárny, kde se prováděla redakce příprava pro rozmnožování. Mezi jinými se v letácích také uveřejňovaly výzvy, by lidé nechodili na nacistické oslavy a podobně. Část hotových letáků přejímal Josef B. z Čekyně, který je při jízdách nákladním autem rozvážel po okrese. Ilegální letáky a tiskoviny jsme podepsali značkou Braná (Bratrství národa), a ,k článkům jsme uváděli poznávací číslo člena.
V roce 1945 byla uspořádána výstava vzpomínek a dokumentů z nacistických káznic koncentračních táborů v Přerově v prodejních místnostech SME v Husové třídě, K této výstavě mně byly předány zajímavé anonymní vzpomínky Materiál pro rozmnožování jsme brali jednak z elektrárny, ze Sokolovny a z obchodu Z. Prchala. Materiál pro obsahovou část letáku dostávala skupina také z přerovského muzea. Taková byla činnost v roce 1939 - 1940.
Nacisté aktivizovali některé české organizace a spolky, které jim měly sloužit k realizaci zrůdných plánů germanizace a mezi těmi organizacemi, které měly býti zneužity byl Moravský říční a průplavní spolek se sídlem v Přerově. Na snímku je titulní stránka členské legitimace spolku, kterému se dostalo od nacistických orgánů mimořádné pozornosti a podpory a jejich cestou byl vyvolán zájem a podpora orgánů fašistického Slovenského státu.
FRANTIŠEK VELÍŠEK vzpomíná (v roce 1966) V prvých letech nacistické okupace až do jeho zatčeni přicházel jsem s MUDr. Václavem Skalákem do častého osobního styku. Bydleli jsme v ulici U rybníka! č. 8, který byl majetkem manželů Skalákových a ve kterém měli garáž pro osobni auto a zahrádku. S MUDr. V Skalákem mne sblížila stejná záliba - „květiny. Kromě toho jezdil jsem také s manžely Skalákovými na Vičanov, do jejich chaty, kde jsem jim pomáhal při úpravách chaty a okolí. Byl jsem svědkem převozů mnoha osob z Přerova na Vičanov a i jejich pobytu v chatě na Vičanově. Mezi těmi, kteří navštěvovali Skalákovy na Vičanově, byli většinou mně osoby neznámé a také cizinci. Nevzpomínám si již kterou řeči hovořili, ale myslím, že to byla francouzština a angličtina. Na Vičanově byl ve velmi přátelském poměru MUDr. V. Skalák s nájemcem chaty na Tesáku Františkem Kubickém, ke kterému se také chodilo na stravu. Některé z návštěv byly na Vičanově i delší dobu.Vím to proto, že jsem tam dojížděl kromě sobot a nedělí často i přes týden. Smutné pro mne bylo, když 12. prosince 1941 v dopoledních hodinách přišla k nám hospodyně manželů Skalákových, Slovenka Irenka, její jméno si již nevzpomínám, a oznámila mi, že MUDr. Václava Skaláka zatklo gestapo v lékařské ordinaci. Hovořil jsem s ním ještě v noci, když přijel autem do garáže v domě v domě.celý zablácený.Věděl jsem o jeho činnosti . v odboji, neznal jsem však nic bližšího. Po tři dny prováděli jsme střídavě s návštěvami gestapa s Irenkou odklizení a ukrývání podle našich názorů závadných věcí. Byly to v prvé řadě zbraně mezi nimi převážně památkového charakteru, knihy apod. Zbraně jsme většinou naházeli do řeky Bečvy a jen ty cenné spolu s dalšími věcmi jsme zazdili na půdě domu, ve kterém bydleli a kde tyto zůstaly až do osvobození. MUDr. Vlasta Skalákova byla v tu dobu na operaci v nemocnici v Hradci Králové, kam jela oznámit zatčení manžela moje žena. MUDr. Vlasta Skalákova se brzy vrátila do Přerova, ale to byl již dr. V. Skalák po tvrdých výsleších gestapa v Přerově, Olomouci a Brně ve vězení v Brně. Městský národní výbor v Přerově slavnostně odhalil při 25. výročí výsadku z SSSR dne 11. září 1966 pamětní desku v Dukelské ulici . Na desce je tento nápis : „ V tomto domě žil major Bohuslav Němec velitel výsadku z SSSR 11. září 1941. Dne 7 května 1942 byl v nacistickém koncentračním táboře Mauthausenu popraven spolu se svým otcem Janem Němcem. Odhaleno při 25. výročí výsadku.
MUDr. Václav Skalák měl věrného druha, psa Vlčka, který po jeho zatčení chátral, bloudil ulicemi a hledal svého pána, až zahynul.
Touto vzpomínkou chci přispět k dokreslení ušlechtilého člověka MUDr. Václava Skaláka, kterého nacisté umučili.
ALOIS KROČA vzpomíná (v roce 1966). V roce 1940 jsem byl donucen opustit zaměstnání a pracně založit novou existenci. Byl prováděn nábor na práci do Říše různými donucovacími formami. Byli vybírání ti, kteří něco uměli. Z mých dobrých přátel byl nasazen do Říše František Ševčák, stavební technik-statik. Abych se tomuto nasazení vyhnul, založil jsem provozovnu mistra zednického. Při starostech o existenci hospodařil jsem s manželkou v naší zahradě mezi sadem Michalovem a řekou Bečvou. V našem sousedství bydlela v té době v zahradním domku bezprostředně u Michalova rodina Šimkova, se kterou jsme žili ve velmi dobrém přátelství a velmi často jsme se vzájemně navštěvovali. Také jsme se navzájem informovali o válečných událostech a radili, jak sami můžeme přispět v boji proti nacismu Tak jsem byl napojen na odboj a bylo také ujednáno, že i moje manželka se zapojí do skupiny ilegálních pracovnic a za tím účelem nás navštívila Boženka Rychtalíková, členka ilegální organizace KSČ. V dalším jednání Antonie Šimková s poukazem na naše dvě malé děti doporučila, aby manželka zůstala stranou. V zahradním domku u Šimku se často scházeli ilegální pracovníci a docházela tam i skupina mladých, která byla organizačně vedena skupinou od Šimků, Aby se tyto schůzky nestaly nápadné, tak jsme u nás na zahradě zřídili volejbalové hřiště a spolu s koupáním v řece Bečvě sluněním se v letním období, schůzky a porady byly kryty sportem a rekreací. Schůzky a porady se konaly v zahradním domku u Šimku zajištěné hlídkou nebo také někdy v zahradním domku v naší zahradě. V poslední dny nacistické okupace, kdy se nám nezdařilo 1. květen 1945 povstání v Přerově - jsem se také 1. května musel s Františkem Poláčkem, zahradníkem z hospodářské školy, stáhnout do Kryškova mlýna v ulici Za mlýnem, a to proto že Němci proti nám zahájili palbu od sokolovny a my jsme nebyli vyzbrojeni. Po nezdařeném pokusu o osvobození města a účasti v konečných bojích přišel ke mně do bytu můj dobrý známý František Skácel, člen ilegální KSČ, s úkolem, abych ukryl jednoho dobrého českého vlastence, po kterém pátrají nacisté. Dohodli jsme se, aby přišel a odvolal se na něj, že další pak zařídím. Přišel Představil se — byl to Josef Zuzaňák, také člen ilegální KSČ, a požádal asi l o tři dny úkrytu. Bylo mi jasné v jakém je nebezpečí i s rodinou. Jeho manželka l a dva malí chlapci rovněž z Přerova odešli a před naším domem se rozloučili. Po třech dnech Josef Zuzaňák odešel, neznámo kam, za svou rodinou. V noci| ze sedmého na osmého května přišel ke mně major Zapletal, že jej posílá A. Šimková, abych ho ubytoval. Ráno osmého května od nás odešel a krátce na to jsem jej viděl ve skupince na nábřeží řeky Bečvy, ve které jsem poznal také plk.. Frant.Rakovčíka. A pak přišly ty radostné, dlouho očekávané chvíle - konec okupace - příchod našich osvoboditelů, Sovětské armády.
* KAREL PEIGER - Zlaté Hory — vzpomíná (v roce 1966). Prožíval jsem ta dlouhá léta vězení s mnohými kamarády — odbojáři z Přerova a nejdéle z toho v nacistické věznici v Diezu nad Lanou. Vídával jsem jel téměř denně při nástupu před kobky samovazeb na tak zvanou „frajštundu"! (kratičká denní vycházka na vězeňský dvůr). Byl jsem vězněn na stejném oddělení a tak jsem je vídával na pavlači před vězeňskými dveřmi a mohl si s nimi vyměnit několik vět při cestě na vězeňský dvůr, event. na dvoře. Na protější straně stávali u dveří kobek proti mně ing. J.
Bukovanský z Brna, vedle něho Karel Rosmus z Přerova, dále pak primář MUDr. Jan Vignatti z Uherského Hradiště! (popraven), plk. Josef Ejem z Brna, profesor dr. J. Uher z Brna (popraven), mladý Jan Pechar z Brna (popraven), stařičký generál Ždímal z Olomouce (popraven) a pak skupina mladých Holešováků - komunistů, které jsme všichni podporovali a jejichž osud mně není znám. Na „frajštundě" jsem vídával velmi] nápadného svou výškou Přerováka Mariána Motáně, dále Richarda Bdinku a Evžena Vašíčka. V roce 1942 nás po skupinách z Diezu transportovali k nacistickým soudů a do koncentračních táborů. Vrátilo se nás málo. Byl jsem mezi šťastnými, kteří vše přežili a dočkali se osvobození. A mezi těmi šťastnými také byli i čtyři Přerováci, kteří pracovali ve stejné odbojové organizaci jako já. Byl jsem zatčeni ve své rodné obci Karolínka u Vsetína na Valašsku. Od roku 1945 žiji a pracují na severní Moravě.
Pracovní záznam vězňů z káznice Diezu n. L. pro ruční tkalcovský stav, se vzorkem látky. Pro vězně byl stanoven denní úkol a při nesplnění byl snížen denní příděl chleba. Pracovalo se 12 hodin denně. Strava byla - ráno odvar ala káva nebo čaj (většinou neslazený) a krajíček chleba. V poledne miska nějaké hustší polévky — řepně, bramborové a podobně. Ojediněle k tomu byly dávány 3 — 5 brambor na loupačku. Večer krajíček chleba a odvar, který mohl být kávou i čajem. Jednou týdně v pátek- bylo na večeři dáváno bud jeden řez z krevního salámu nebo kousíček umělého tuku (dávka na slabé pomazání krajíčku chleba). Vězňové měli tělesnou váhu hluboko pod normál. Tak kupř. jedinec, vysoký 170,5 cm,vážil něco přes 42 kg. Údaje jsou známé proto, ze nacisté prováděli v určitých lhůtách vážení vězňů.
* VÁCLAV ČURDA vzpomíná (v roce 1945). V roce 1939 seznámil jsem se při návštěvě u mého bratra v Táboře s redaktorem Rostislavem Korčákem z Prahy. Byl zapojen do boje proti okupantům a vydával ilegální
časopis Kurýr a další ilegální protinacistické tiskoviny za pomoci své ženy Zinóčky a dalších. V jejich bytě v Praze-Vršovicích, Kodaňská ulice 30, byla ilegální redakce a vydavatelství, kam jsem pak pravidelně přijížděl a odtud odebíral balíky ilegálních tiskovin pro rozšiřování. Někdy byl výdej ilegálních tiskovin prováděn na nádraží, dnešním Praha-střed za pomoci Neugebauera. Redaktor Korčák byl v tu dobu zaměstnán v redakci Venkova, kam jsem za ním také někdy přicházel. Při jedné návštěvě mně ukázal a upozornil na nebezpečného člena redakce redaktora Krychtálka, kolaboranta a zrádce, který měl kancelář přímo proti kanceláři Korčákově. Při jedné z porad v redakci mně podle zásady „pod svícnem bývá tma" představil některé z odbojových pracovníků a mezi nimi i Jaroslava Kvapila. Cesty a návštěvy jsme kryli zájmem o diluviální nálezy u Přerova a pro ten účel měli jsme při sobě vždy připraveny nějaké materiály. Po mém napojení na odbojové organizace v Přerově jsem také R. Korčáka seznámil s některými přerovskými pracovníky, s kterými pak udržoval i přímý styk. (plk. František Rakovčík a další).Kromě vlastní přepravy ilegálních tiskovin byli k tomu používáni i nahodilí kurýři jako jednou - na to si vzpomínám - přijel bývalý československý důstojník, který přivezl ilegální tiskoviny a zároveň žádal o přepravu za hranice. Takových případů bylo více. Uváděného jsem poslal po lince, kterou ze slovenské strany zajišťoval Pavel Štětka z Myjavy. Tento přechod mně byl potvrzen pohlednicí z Jugoslávie a proto mně utkvěl také v paměti. Kromě doporučovaného a také znovu rozmnožovaného ilegálního časopisu Český kurýr jsme vydávali a rozšiřovali spolu s Augustinem Bečákem další ilegální letáky a časopisy. Celkem asi 50 druhů (seznam je zachován), z nichž mnoho byly v celém rozsahu redakčně připravovány v Přerově. Tisk jsme prováděl v budově hlavního přerovského nádraží a v zásobárně ČSD v Přerově. Při rozmnožování nám často pomáhal Arnošt Heinz, v tu dobu zaměstnaný v zásobárně ČSD, který také přinášel zprávy pro tisk z přerovské sokolské odbojové skupiny. Ilegální tiskoviny jsme rozváželi po celé Moravě, do Brna, ( k ing. Chramostovi, Západomoravské elektrárny),do Olomouce (k Nedvědovi, zahynul v Osvětimi), do Vizovic (řediteli hospodářské školy Boh. Rozenbaumovi, který byl v r. 1942 popraven), dále do Moravské Ostravy, Břeclavi, Hodonína, České Třebové a do dalších míst. Po zatčení redaktora R. Korčáka a jeho ženy v r.1942 a kdy byli zatčeni i další pracovníci z naší sítě, přenesl jsem působnost ve značném rozsahu mimo Přerov, a to zejména do rodného kraje do Dukovan a na jihozápadní Moravu. Kromě tisku a rozšiřování protifašistického materiálu staral jsem se a spolupůsobil při odsunu odvážných a schopných bojovníků za hranice. Tak kupř. jsem se podílel na odsunu byv. npor. Veselého z Dukovan, který se vrátil v roce 1945 jako major letectva a dále při odsunu pilota Červeného z Heřmanic, který se -žel - nevrátil, a dalších. Starali jsme se o uprchlíky, kteří si našli vhodná místa k úkrytu v blízkých j jeskyních při řece Jihlavce (Vafek, Oulehla a jiní) a zásobovali je. Bylo třeba se také starat o rodiny jejichž živitelé byli v koncentračních táborech a věznicích. V tu dobu přišel jsem také do osobního styku s generálem Luzou v Brně před jeho odchodem do lesů a udržoval s ním styk prostřednictvím Fr. Jedličky, Připravovaly se akce se zbraní v ruce, do kterých měly být také zapojeny i uniformované složky, pokud měly ještě vztah k vlastnímu národu, a to z řad vládního vojska, policie, četnictva a hasičů. To byl rámcový plán, který připravovali generál Luza, ale bohužel nedovedl si vybrat schopné a hlavně věrně muže kolem j sebe. Jako pijavice se k němu přisál Ryšánek .(bývalý rotmistr) a Jizera. Ten mu obstarával a dodával do jeho bunkru zprávy a uměl znamenitě maskovat svoji úlohu. Bylo propojení také na Slovensko ke gen. Čatlosovi. Generál Luža na výzvu z
Londýna se chystal na Slovensko a jen až tři dny chyběly do uskutečnění tohoto plánu. Nikdo z okolí Lužových spolupracovníků nevěděl, že Ryšánek (poznamenán na levém oku jizvou) jest spolupracovníkem gestapa, pověstného gestapáka Prudkého, který byl později povýšen na velitele zpravodajského oddělení. Gestapák Prudký byl jedním z těch kteří v roce 1940 zatkli v Přerově Jana Ulmana. V létě v roce 1944 přišla spojka k Fr. oznamovala mu, že Ryšánek je zrádce a že je vše prozrazeno. Přišel jsem k Jedličkovi bezprostředně po odchodu spojky a radili jsme se, co máme dělat.. Kdo je bezprostředně ohrožen a kdo se musí ukrýt.Tak v prvém sledu se skrylo několik železničářů v Brně, dále několik pracovníků autosprávy, kteří pracovali jako spojky, aby bylo rozrušeno spojení při eventuálním zatýkání. Zrada Ryšánkova byla dovršena, když pak na připravovanou schůzku generála Luži s gen. Novákem přijel místo Luži Ryšánek a pak již začala smutná historie s tragickými následky. Generál Luža uprchl a skryl se. Zatčeni byli mnozí důstojníci a vedoucí jednotlivých skupin, jako prof. Zubatý z Národní rady a další. Po tomto Tvrdém úderu upozornilo rádio z Londýna i z Moskvy na zrádce Ryšánka a rozšiřovali jsme také jeho fotografie spolu s písemným upozorněním. V Přerově jsem rozdal 10 jeho fotografií s popisem a informacemi. Vzdor těmto opatřením podařilo se ještě zrádci Ryšánkovi pod záminkou úderné akce vlákat členy podzemního hnutí do autobusů a přivézt je přímo do spárů gestapa do věznice v Kaunicových kolejích v Brně. Ryšánek nebyl v tu dobu zneškodněn z toho důvodu, že by jeho smrt odpykalo mnoho životů. Když jsem po této zradě Ryšánkově a po těch tvrdých zásazích gestapa přijel do Prahy, na třech místech našel jsem byty odbojových pracovníků uzamčeny až na byt plk. Mrázka, který mně sdělil, kdo všechno je zatčen a kde se očekává ještě další zatčení. Mezi zatčenými byl i plk. Weinstein, přestože byl smrtelně zraněn a jeho bratr byl již dříve popraven. Navštívil jsem paní Weinsteinovou, která mne informovala o řádění gestapa s tím, že kdybych přišel před necelými dvěma hodinami, lak bych zastihl ještě gestapo u nich v bytě. Po návratu do Přerova jsem informoval plk. Rakovčíka s tím, aby byla učiněna opatření k zvýšené obezřetnosti. Zatčených bylo na sta. Zrádce Ryšánek se údajně měl veřejně chlubit, jak urychlil povstání na Slovensku. Manželka generála Luži si trpce stěžovala Fr. Jedličkovi, že manžel po příchodu do Čech dostal minimální podporu, a to také že zavinilo jeho tragický osud v Přibyslavi. V tomto období jsem se většinou pak již zdržoval v Přerově a podílel se na plnění některých úkolů ve skupině plk. Rakovčíka, se kterým jsem byl v trvalém spojení od r. 1939. Vzpomínám si na jednu z akcí v prvém období okupace, kdy jsme pomocí ševcovského popu kazili olej v cisternách. V této skupině jsme se také věnovali ve značném rozsahu zajišťování rodin vězněných a popravených. S partyzánskou brigádou Jana Žižky z Trocnova jsem navázal kontakt prostřednictvím Augustina Bečáka a jeho syna, který vykonával funkci spojky. Obstarávali jsme pro potřebu partyzánské brigády vše, co štáb brigády potřeboval a doručovali na stanovená místa. Když pak spojka přinesla vzkaz, že všichni členové podzemního hnutí, mající zbraně, mají se shromáždit a připravit k odchodu do lesů. Byl jsem ve spojení také a vyrozuměl o tomto vzkazu vojenského velitele RSI mjr. Zapletala, který ihned odjel do štábu brigády k projednání odchodu do lesů. Před odjezdem měl mjr. Zapletal schůzku s plk. Fr. Rakovčíkem a Javorem-Šimkem, se kterým jsem ho při této příležitosti seznámil. Tyto skupiny měly slíbenu dodávku zbraní ze zahraničí a dále se hovořilo o zbraních, které jsou uchovány na různých místech. Na udaných místech však zbraně nalezeny nebyly. Odchod do lesů se omezil jen na jednotlivce a byly učiněny přípravy pro zvýšenou pohotovost přímo ve městě. Do štábu brigády jsme posílali poživatiny, obvazový a sanitní materiál, výstroj, civilní obleky, spojovací materiál apod. V tu dobu
napojili jsme také prostřednictvím Fr. Himra se skupinou B. Šídy. Druhá polovina měsíce března a měsíc duben v roce 1945 byl již ve znamení zvýšené aktivity v podzemní činnosti a přípravami k aktivnímu vystoupení. Při častých schůzkách s plk. Rakovčíkem, pplk. Odstrčilem a mjr. Zapletalem byly na programu otázky získání zbraní a sjednocení celého odbojového hnutí. Když se ukázalo, že cestou štábu brigády nedostaneme zbraně, uvažovalo se o přepadení kasáren (v budově gymnasia) a podobně. Se štábem brigády bylo trvalé každodenní spojení pomocí spojky, a to cestou Augustina Bečáka. Když došlo k zatčení skupiny Šejda a spol., byla. zvýšena opatrnost, zejména pak po zprávě P. Bezděka, že se chystá zatčení 12 členů odbojového hnutí a dalšího počtu jmenovitě neurčených osob. Tak situace probíhala až do konce měsíce dubna, kdy sjednocovací úsilí dostalo průchod na schůzce v bytě MUDr. Jaroslava Havla, v předvečer 1. máje a kdy došlo k ustavení revolučního okresního národního výboru. 1. května v den Svátku práce, byla ve městě slavnostní nálada. Všeobecně se čekal konec války, ale zprávy v rozhlase to nepotvrzovaly, přesto, že mnohý z občanů to v ulicích tvrdil, že je to hotovou věcí, a proto po dlouhé době byle vidět na ulicích města rozzářené obličeje. Setkal jsem se v brzkých ranních hodinách s mjr. Zapletalem a poněvadž jsme chtěli vědět pravý stav věcí, rozhodli jsme se, že půjdeme na vlastní pěst se zeptat na okresní úřad přímo k okresními hejtmanovi Krautovi. Cestou jsme přibrali J. Vymetala a Kubicu. Před okresním úřadem stál hlouček přerovských obchodníků, kteří se loučili s okresním hejtmanem. Vyčkali jsme, až vešel do budovy a zašli jsme do jeho kanceláře. Mě jsem u sebe ještě plnou aktovku německých letáků, připravených pro německé vojáky. Na chodbě nosili úředníci okresního úřadu spisy, které měli rozkázáno spálit. Požádali jsme je aby v této práci ustali a naopak, aby bedny se spisovým materiálem odnesli zpět, uchovali a střežili před zničením. Sekretářka nás ohlásila okresnímu hejtmanovi a ten nás celkem laskavě, ale s nervozitou a rozpáčit přijal. Mjr. Zapletal se přímo dotázal, zda válka je skončena a zda Německo kapitulovalo. Dále požadoval pro zachování klidu a pořádku, aby byla učiněna opatření pokud to hejtmanovi ještě přísluší Já jsem jej požádal, aby dal příkaz k okamžitému zastavení pálení spisů a dokladů. Jádrem našeho hovoru bylo, že ve městě kolují pověsti, podle kterých jsou některé továrny, jako Optikotechna a další, podminovány a že mají být v případě ústupu vyhozeny do povětří. Požadovali jsme po něm, aby — pokud tato opatření jsou učiněna — byla okamžitě odvolána a zrušena. Na to nám okresní hejtman odpověděl, že o těchto otázkách není informován a pokud se mu dostane informací, že bude bezprostředně nás o tom informovat, a to jmenovitě J. Vymetala. V dalším hovoru nám vyprávěl, že on byl vždy přítelem Čechů, že jeho paní je Češka z východních Čech a z celého hovoru bylo vidět, že je zlomen a že má strach o sebe. V závěru se okresní hejtman Kraut tázal, komu má odevzdat úřad. Na to prohlásil mjr. Zapletal, aby jej předal MUDr. Františku Šťastnému. Pak byl ještě hovor o tom, zda zůstane v Přerově anebo odjede. Po té jsme od okresního hejtmana odešli a když jsme vycházeli z budovy, stál již před okresním úřadem zástup obyvatel, který se nás dotazoval, zda je to pravda, že je konec války. Sdělili jsme jim naše informace a šli jsme do bytu MUDr. Jaroslava Havla. Byl v tu dobu v nemocnici a na telefonické požádání ihned přijel do bytu. Byl svolán ihned ustanovený revoluční národní výbor a dr. V. Hudouskovi bylo uloženo ihned připravit provolání k obyvatelstvu a toto dát do tisku. Na ranní schůzce byla provedena také volba předsedy: revolučního okresního národního výboru kterým byl zvolen Boh. Šída. Na poradu se dostavil také MUDr. Komínek se zprávou, že je příměří, ale po krátké době se tato zpráva ukázala nepravdivá. Po těchto jednáních informoval jsem plk. Rakovčíka a pplk. Ostrčila a vrátil se na nádraží, kde jsem chtěl mjr. Baladoví předat německé letáky pro vojáky s výzvou ke
kapitulaci. Na ulicích města zavládla revoluční nálada a domy byly vyzdobovány československými a sovětskými prapory. Na radnici vznikl] chaos a proto okresní národní výbor uložil A. Kuncovi, aby dočasně převzal správu města a zajistil pořádek. Šel jsem s A. Kuncem na radnici, ale tam bylo] již jako v úle. Bylo tam několik skupin, které chtěly ustavovat národní výbor a nemohly se dohodnout. Nejbouřlivější debaty byly vedeny mezi J. Machovcem a dr. J. Hrbáčkem. Mezi tím městský rozhlas svolával vojáky, poddůstojníky a důstojníky do pohotovosti na náměstí. Mládež a obyvatelstvo zaplňovalo střed města a město bylo v úplném revolučním kvasu. Docházelo k hromadnému odzbrojování vojáků, které v celku probíhalo hladce, jen na některých místech docházelo ke střetu. Z ulic města bylo slyšet zpěv. Davy, které odzbrojovaly | nacistické vojsko přinášely a vynášely výsledky rekvizice k radnici. Byla zabrána auta, autobusy a dokonce i děla. V této situaci již městský rozhlas napomínal občany, aby se podřídili pokynům, že veliké počty nacistických jednotek jsou v pohybu a že se nedá předpokládat, že odzbrojování bude hladké. Veškeré toto mluvení a vysílání bylo marné. V tu dobu bylo již slyšet z některých míst města prudkou střelbu. Bylo překvapující, jak se změnila nálada a jak lid nebojácně si vedl ve styku s nacistickými hordami. Když nastaly přestřelky i ve středu města a u radnice byl první mrtvý, utíkal jsem Mostní ulicí k Sokolovně, kde jsem se střetl s hloučkem, který vedl Fr. Gremlica. Na křižovatce ulice Mostní a Pivovarské začal střílet na shluky obyvatel kulomet od Sokolovny a ze zámecké věže. Vracel jsem se rychle do bytu MUDr. J. Havla, ale do styku jsem se dostal již jen s J. Vymětalem a oba jsme byli zadrženi nacistickou hlídkou SS, která se nás dotazovala, zda jsme ti pánové, co byli u okresního hejtmana a zda jsme členy národního výboru. Zapřeli jsme, rychlým způsobem jsme se vraceli domů a J. Vymětal musel udat svoji adresu, kterou si hlídka poznačila. Doma jsem neměl stání, a k ránu, kdy i přesto, že byla noc, jsme se dovídali o zatčení, jsem odejel z domu na kole přes Želátovice do Mariánova u Prus. Po cestě jsem se potkal s několika Přerováky, kteří také opouštěli město. V Prusích to byl štkpt. Kuličenko, který mně vyprávěl o bitce a zničení nacistického auta u nemocnice apod. Ukryl jsem se pak v Beňově v rodině V. Jandy a udržoval spojení s Petříkem a dalšími. Na dvoře Mariánov, kde jsem předpokládal, že se setkám s partyzány, jsem našel - bohužel — jen ukrytého Poláka a Němce.Do města jsem se vrátil až bezprostředně před příchodem Sovětské armády a byl jsem mezi těmi šťastnými na Dolním náměstí, když ze staré radnice byl vyvěšován prvý sovětský prapor příslušníkem Sovětské armády, které dovezl na motocyklu Smrčka. Tentokrát radost a jásot davu na náměstí a v ulicích města již ozdravoval závěr těžkých a tvrdých bojů a konečné vítězství. KVĚTNOVÉ DNY 1945 A MOSTY PŘES ŘEKU BEČVU V PŘEROVĚ
Pohled na nacisty zničený Tyršův most přes řeku Bečvu v Přerově.
Závěrečné boje druhé světové války postavily v městě Přerově do popředí požadavek záchrany mostů přes řeku Bečvu. Záchranou podminovaných přerovských mostů se zabývalo několik odbojových organizací i řada obětavých jednotlivců a činili opatření pro jejich záchranu. V uveřejněných osobních vzpomínkách již někteří uvedli některá opatření k záchraně mostů a jejich neúspěchy. Uveřejňuji další vzpomínku, kterou mně již 20. září 1945 předal V. Janda a k doplnění všech zpráv o opatřeních k záchraně mostů uveřejňuji také záznam rozhovorů Stanislava Uvíry s Vladimírem Metzenaurem Měřickým o zachránění železničního mostu v Přerově a A. Pánkovou. –rk
Pohled na nacisty zničený most Legií přes řeku Bečvu v Přerově.
* VÁCLAV JANDA vzpomíná (v roce 1945) Navázal jsem spojení s byv. Čechem Oldřichem Slaměnou který se počátkem okupace přihlásil k Němcům. Znal jsem ho z doby před druhou světovou válkou. Po navázání styku probral jsem s ním celou jeho záležitost přihlášeni se k Němcům, které on sváděl na vliv ženy a přitom jsem se snažil jej získat pro některá úkoly v závěrečných bojích, zejména na území města Přerova. Když jsem jel získal, řekl jsem Oldřichu Slaměnovi přímo, že může svůj špatný čin odčiniti když pomůže zamezit vyhození přerovských mostů do povětří. O. Slaměna můj návrh - je možno říci — uvítal a slíbil plnou pomoc. Asi po dvou dnech mne vyhledal s prvou zprávou, že vyhození a dozorem nad provedením vyhození mostu jsou pověřeni tři přerovští nejspolehlivější nacističtí partajníci, a sice Grepl, Welta a Rýček. Z jmenovaných znal jsem pouze E. Rýčka. Tuto zprávu jsem ještě téhož dne sdělil plk. Frant. Rakovčíkovi spolu s dalšími získanými informacemi. Později mně O. Slaměna přinesl další zprávy o tom, jak velkého rozsahu budou pod ten který přerovský most položeny nálože. Podle jeho údajů byly položeny trhaviny pod most železniční o váze 600 kg, pod most u elektrárny 300 kg, pod most Tyršův 800 kg a pod železobetonovou lávku 300 kg. Při podáváni této zprávy mne ujistil, že již zorganizoval hlídání mostů svými lidmi a že zachránění mostů je zabezpečeno. Dále O. Slaměna mně přinášel také zprávy o náladě mezi místními Němci a ve vojenské nacistické posádce, dále mne informoval o některých opatřeních nacistických orgánů a sděloval mi také, kteří významní nacisté
již utekli anebo kteří se k útěku připravují. Byly to pro nás zprávy důležité a potřebné, které jsem po obdržení ihned předával organizovanému odboji. Toto vše dělo se asi po dobu dvou měsíců před osvobozením naší vlasti. O. Slaměna úmluvu nedodržel a v závěru také z Přerova utekl.
Pohled na nacisty zničenou železobetonovou lávku přes řeku Bečvu v Přerově. Navázal jsem také, a to po dohodě s odbojovou organizací spojení s nacistickým poddůstojníkem, který pracoval na podminování přerovských mostů, a to jako vedoucí těchto prací. Tímto opatřením mělo být zajištěno zachránění přerovských mostů. Nacistický poddůstojník, s kterým jsem navázal styk, se jmenoval Pautsch a pocházel z Brna, kde dle jeho údajů měl menší obchod s rukavicemi a kde žila jeho rodina. Měl pět dětí a dle jeho údajů žádné nedal do Hitlerjugend a nebyl členem nacistické strany.Ukázal mi také fotografie své rodiny, Děti byly ve věku od pěti do šestnácti roků. Dával jsem mu kuřivo a několikrát jsem jej pozval na návštěvu do mého bytu, kde jsem mu poskytl bohatší stravu. Při styku s ním jsem si vytvářel podmínky, abych mohl - což jsem také později učinil přejít k otázce záchrany přerovských mostů za jeho pomoci. Na mou výzvu reagoval v celku kladně, a to zejména po té, když jsem mu slíbil, že mu opatřím civilní oblek, prádlo i příslušný úřední průkaz, aby mu tak bylo zajištěno vrácení se ke své rodině. O styku jsem pravidelně informoval odbojovou organizaci to prostřednictvím majora Ostrčila, který můj postup a jednotlivá opatření schvaloval. Jeho nadřízený nacistický důstojník, který byl pověřen vedením jednotky, která měla za úkol krýt ústup nacistické armády na území města. Pautsche zavazoval životem za to, že přerovské mosty budou včas dle jeho příkazu vyhozeny. Když mne o tom informoval Pautsch, tak se tomu smál a ujišťoval mne, že plán záchrany mostů se podaří. Žel, že ani toto spojení a v tomto směru podniknutá opatření se nepodařili realizovat, a to proto, že v posledních dnech jsem ztratil spojení s Pautschem který mně z neznámých
důvodů musel opustit město anebo jej potkal jiný osud který je mně neznámý. Asi v polovině května 1945 jsem v zajateckém táboře vyslechl Grepla, který dle údajů O. Slaměný měl býti jedním z pověřených dozorů nad provedením vyhození mostů. Grepl to při výslechu popřel a přiznal se jen, že byl informován posádkovým nacistickým důstojníkem o rozsahu a místě, kde jsou nálože položeny.
Pohled na nacisty, částečně zničený železniční most přes řeku Bečvu v Přerově.
* STANISLAV UVIRA zaznamenává (v roce 1965) Záchrana železničního mostu zajímala také Vladimíra Metzenauera — Měřického (nyní bytem Olomouc, třída 1. máje 15), tehdejšího strojníka na městských jatkách a Pořičného Emila Pánka (nyní A. Pánkova, Praha, Řeznická úl. 5) který bydlel v domku u loděnice na pravém břehu řeky Bečvy. Bylo to 6. května 1945, kdy se Metzenauer rozhodl. Manželé Pánkovi pozorovali okolí. Při střídání stráží u mostu vzal Metzenauer žebřík a vlezl do mostu železné konstrukce. Přerušil elektrické vedení, odstranil rozbušky a počal odstřihovat nálože. Nebylo to tak lehké, protože byly pevně připevněny k mostní konstrukci. Také vědomí, že může být zpozorován Němci hlídajícími elektrárnu mnoho ke klidu nepřispívalo. Některé nálože spadly do řeky Bečvy a na 90 kg jich odnesl Metzenauer na jatky. Nálože, které nespadly do vody, přišla posbírat do travního koše Anna Pánkova — její muž zatím hlídal. Když se stráže vracely byl včas Metzenauer upozorněn a odnesli rychle nálože domů, jednak k Pánkům, kteří je pak zakopali na zahradě, a Metzenauer část náloží uschoval do kanálu na jatkách. Později na radu ing. Víta, profesora průmyslové školy, který Metzenauera upozornil na nebezpečí, které hrozí pro celé jatky v případě, že by nálož v kanálu vybuchla, přemístil je na místo bezpečnější. V časných ranních hodinách 8. května 1945 mocné výbuchy ohlásily zničení přerovských mostů a železobetonové lávky. Až na most železniční. Nacisté si uvědomili tuto nebezpečnou situaci zachování části železničního mostu, a proto se snažili provést novou destrukci mostu. To se jim však již nepodařilo.
Železniční most přes řeku Bečvu v Přerově byl jediným přechodem, který umožnil Sovětské armádě rychlý přesun v posledních bojích druhé světové války.
* Primář MUDr. JAROSLAV HAVEL vzpomíná (v roce 1963). Po obsazení republiky nacisty nastalo dusné ticho a vyčkávání, jak se další poměry vyvinou. Na radnici byl dosazen regierungskomissar, taktéž i na bývalé okresní hejtmanství. Oběma komisařům podléhala i nemocnice. Všichni vedoucí oddělení jsme se sešli i se správcem nemocnice a již od prvního dne obsazení nastal mlčenlivý, ale urputný podzemní boj. Zapojeni byli prakticky všichni, bez vyjímky - ať to byli primáři, sekundáři, střední zdravotní personál, úředníci, zřízenci z kotelny, zahrady atd. Vedoucí oddělení jsme se scházeli téměř denně a vzájemně se informovali. Čím víc se válka prodlužovala, tím byli nacisté nervosnější, ježto věděli, že mají proti sobě všechny vrstvy národa. Ježto gestapo tušilo, že i v nemocnici je pasivní odpor, byla k nám dosazena bývalá řadová sestra Laeticie, civilním jménem Filomene Huss. Usadila se na očním oddělení » jednom z třídních pokojů. Byla ve spojení s gestapem, jehož orgány týdně dojížděly pro informace, které jim tato „sestra" dodávala. Slídila po celé nemocnu i a její činorodá práce byla korunována zatčením mnoha pacientů i osob civilních . Uvádím aspoň jednoho z nich: bývalého přednostu pracovního úřadu Vavrečku, který zachránil mnoho našich lidí před nasazením na nucené práce Německa. Za tuto svou činnost byla pak před lidovým soudem v Olomouci sestra Laeticie „odměněna : dvaceti lety žaláře. Jak se fronta přibližovala, vozily nám sanitní vozy Wehrmachtu raněné a tak se operovalo do noci i v noci. Otřásající byly případy vojáků, kteří po ztrát jednoho oka byli opět jako jednoocí nasazeni a přišli i o oko druhé. Vojáci nám důvěřovali a hlasitě proklínali režim. Vojáci z německých vesnic Moravy, přicházeli k nám s prosbou o preparáty, které by jim způsobily oční záněty. Jak přicházela Rudá armáda k hranicím republiky, tím častěji jsme přicházeli do styku s partyzány. Nebylo snad oddělení, na kterém by nebyl partyzán ošetřen. Na chirurgii, očním, kožním oddělení, na všech. Naši
zřízenci dopravovali na smluvená místa léky, obvazy i potraviny. Naše sestra z kožního oddělení, působíc: nyní na porodnici, sestra Stojanová, byla při přestřelce zraněna. S prostřelenou nohou konala službu. Primář MUDr. Komínek měl být jako rukojmí odeslán s transportem do Německa, ale díky varování protektorátní policií bylo zařízeno že když si pro něho přišli, ležel již po operaci slepého střeva. Nejvíce nám bylo horko, když k nám dopravilo gestapo omrzlého partyzána, kterému omrzly nohy a oko, které muselo být operativně vyňato. Ježto mu hrozila smrt z rukou gestapa, byl přirozeně léčen tak, aby se hojil i nehojil. S. partyzány bylo domluveno, že až se jeho stav zlepší, že si pro něho v noci přijdou, aby byl ošetřující personál kryt. Milý chlapec ale utekl sám, aniž vyčkal podle sjednané úmluvy. Celý den jsme byli vyslýcháni a řvaním se otřásal pavilon,než se nám podařilo gestapo přesvědčit, že s tím personál nemá nic společného. Právě proto, že celý kolektiv nemocnice byl zapojen a byla vzájemná důvěra nemohli dlouho gestapáci odkrýt naši činnost. Těsně před koncem války byla nemocnice postižena bombardováním, ale díky špatné mušce amerických bombarderu spadly bomby mimo pavilony. Na očním pavilonu byla rozbita všechna okna severní straně a řada bomb spadla do zahrady, jedna těsně vedle komína kotelny a asi 5 bomb těsně u očního pavilonu. Rozbita byla také kaplička za baráky. Zahradník Pomajda jen náhodou ušel smrti: zůstal ležet mezi krátery. Gestapo konečně objevilo moje spojení s partyzánskou brigádou Jana Žižky z Trocnova a za účast v přerovském povstání 1. května byl na mne vypsán .zatykač. Musel jsem utéci a jen náhodou jsem unikl ze spárů gestapa. Můj byt byl prohledán, telefon odříznut, knihovna rozházena. S nasazením vlastního života pomohli mi dobří lidé k útěku. A tak jsem se vrátil 9. května se Sovětskou armádou.
