ODBOJ A REVOLUCE 1938-1945 PŘEROVSKO
Díl II
ve vzpomínkách přímých účastníků odboje sestavil - Karel Rosmus ( naskenoval a upravil pro soukromý archiv Jiří Rosmus)
Postupně vycházelo jako příloha měsíčníku Kultura Přerova v letech 1967 – 1968
Upozornění Uvedení tohoto materiálu na mé www stránky jsem chtěl vzpomenout na práci Mého otce Karla Rosmuse. Chtěl bych touto cestou upozornit případné čtenáře následující knihy, že zpracovaný text včetně fotodokumentace (tato byla srovnána a popsaná za pomocí kamarádů , některé foto jsem znovu vložil z mého archivu jiné jsou použity z natištěných kapitol ) jsem zpracoval pomocí skeneru jako nevidomý pro vlastní potřebu , další nevidomé a ty kdo se zajímají se o tuto oblast. Proto prosím omluvte případné překlepy a rozdělovací znaménka v řádku, záměnu písmen jako z na s a chyb u některých jmen , chybějící písmena na začátku orig. řádku, originál byl v jiném formátu než je současný proto také případné odvolávky na číslo stránky , neodpovídá skutečnosti , byly nově přečíslovány.. Kontrolu neskenovaného textu provádím pouze pomocí hlasového výstupu v počítači . Dále upozorňuji že nemám souhlas autora (ů) o zpracování do této podoby. Jiří Rosmus V textu je často uvedeno –rk - znamená to Rosmus Karel
BOŽENKA
RYCHTALIKOVÁ vzpomíná (v roce 1966).
( Text byl uveden v 3 přílohách , tento je kompletní J R ) Mnichovské události mne zastihly v Praze jako pracovnici Rudých odborů oficiální název byl Průmyslové svazy dělnictva. Těsně před Mnichovem dosáhla vlastenecká vlna, která uchvátila pražské obyvatelstvo, vrcholu. Sama jsem často proplouvala jako ve fantastickém snu vzrušeným davem Pražanů. Zpívali jsme veřejně na ulicích i v elektrikách protifašistické písně, demonstrace a projevy byly na denním pořádku. Na lidových slavnostech pražského dělnictva jsem viděla raněné Španěláky, kteří přijeli ze španělského bojiště na zotavenou nebo jako invalidé. Soubory pěly: „Španělskou zemi mám tak rád", byly recitovány bojové básně. — Volby v létě 1938 vyzněly narudo, což ještě více pozvedlo nadšení lidu a jeho odhodlání bít se s fašismem. V létě 1938 se také konala poslední velká lidová manifestace českého a německého pracujícího lidu na Liberecku z iniciativy KSČ. Hlavním řečníkem za českou stranu byl soudruh K. Gottwald. Bylo dojemné s jakým hrdinstvím vystupovali tehdy po našem boku němečtí dělníci, němečtí antifašisté - ačkoliv v posledních dobách zvítězili již Henleinovci, následkem tlaku ze sousední říše,vlastního teroru a povolnosti naší agrárnické vlády. — Vždyť spolu s námi věřili, že ČSR se bude bránit. — Když jsem viděla ty masy německého proletariátu na slavnosti, když na pódiu libereckého divadla vystupovaly v bojové družbě německé i české lidové soubory, němečtí umělci i členové našeho Národního divadla, když k slzám dojati jsme si po projevech přísahali bojovou věrnost a děkovali našim menšinářům a německým soudruhům za květiny, za všechnu tu láskyplnou péči, kterou nám v těch pohnutých dnech věnovali při poskytování noclehů i jinak — nebyla bych si mohla ještě představit, že to všechno, celou tu nádhernou družbu, jež bývá obvykle nejsilnější v době ohrožení, společného nebezpečí, že "by to vše mohla spláchnout vlna fašismu. Proč to všechno překryla? Proto, že došlo ke zradě naší buržoasie; proto, že se republika nakonec nebránila. Jak se tehdy tváří v tvář našim velkým demonstracím a manifestacím v severočeském pohraničí chovali henleinovci a jejich nohsledi? Zavřeli okenice a nevycházeli ven a pak uspořádali nějaký germánský svatodušní pochod. Přesto patřila ulice v Liberci a na Jablonecku, v době tehdejších našich vystoupení na posílení našich menšin a německých antifašistů nám, českému a německému proletariátu. V samotné Praze postupovaly události s horečným chvatem. Chodili jsme od bytu k bytu k sociálním demokratům, vybízeli jsme je k pevnému společnému postupu; avšak jejich odpověď zněla vždy převážně v tom smyslu, že to nejde, že jsou vázáni pokyny shora, že hořejšek ví, co dělá, že je plně informován... Velkou sílu a naději také německého proletariátu v obranu republiky v poslední době před kapitulací měla jsem možnost postihnouti na příklad i v dělnickém Horním Litvínově, kam až jsem byla ÚV vyslána na projev. Hovořila jsem tam obojí řečí, lidí bylo v sále jako máku na poli; očima na rtech lpěli, chtěli slyšet, že se bude republika bránit, bouřlivě vyvolávali hanbu nacismu. — Jak jsem pak s bolestí vzpomínala na ty zklamané . . . Asi v září přiběhly vzrušené soudružky do odborového sekretariátu sklářů a lučebníků a sdělovaly, že na severním nádraží se děje hrůza. Hned jsem vyběhla a spěchala tam. Stály tam neb seděly na schůdkách vzrušeně diskutující zástupy lidí. Mladí, děti - mnohé zcela bosé - - i stařenky s holemi a batohy na zádech. Zjistila jsem, že jsou to
němečtí antifašisté, utíkající z Liberecka před fašistickým terorem; nejen komunisté, ale i soc. demokraté a jiní. Hned byly naše odbory i stranické organizace na nohou — zařizovaly se noclehy, strava, j Svlékaly jsme z vlastního těla svetry, přinášely boty — vždyť již bylo chladno, a oni utekli většinou v tom, co měli na sobě. Stáli jsme v čele této péče; tehdejší vláda neučinila pro ně, (věrnými zůstavší) své občany nic, ba ještě — jak mi vypravoval soudruh tajemník Špic — jejich pobyt a ukrývání ještě ztěžovala. Jak všichni ti chudáci po úplné kapitulaci dopadli, nevím, ale možno si to domyslit; vždyť mezi těmito utečenci, kteří se do Prahy utekli v naději a víře, že se bude bojovat, byli i takoví, kteří vyzkoušeli na nacistech své dělnické pěsti. Jak nejlepší i z německé dělnické třídy byli pevni ve víře v boj, v nenávisti proti nacismu, dosvědčuje další obrázek ze zcela posledních dnů před kapitulací. ' Bylo to na Masarykově nádraží v jeho čekárenských prostorách. Seděla tam velká j skupina vzrušeně diskutujících, hlavně mladých Němců. Měli před sebou velikou mapu. Mluvili, radili se o boji a stále zdůrazňovali: „Budeme bojovat proti fašismu!" Někdy koncem léta 1938 uspořádala strana na Slovanském ostrově veliký projev se s. K. Gottwaldem (podobné projevy se konaly i na jiných místech Prahy ] :s dalšími vedoucími osobnostmi KSČ). Přišlo tam tolik lidí, že jsem se tam sama nedostala a poslouchala jsem na nábřeží v mohutném davu tento projev rozhlasem. Ještě dnes mi zní v uších ta známá věta z onoho projevu: „Dá-li občan lupiči klíč od svého domu, nemůže nic jiného čekat, než že ho lupič vykrade a zapálí jeho dům." Jak se tehdy] chovala naše policie? V pohraničí byla k nám poněkud shovívavá (při těch' slavnostech), ale jinak, jak si nám němečtí antifašisté i naši hraničáři stěžovali, zakazovala jejich schůze a henleinovské blahovolně povolovala, abychom je „ne- ' dráždili"; ovšem na příkaz shora. Osobně však byli i naši policisté v pohraničí .smutní, stěžovali si nám na to. V Praze bylo vidět a cítit též jistou benevolenci i bezradnost (plynoucí samozřejmě z nejistoty samotné vlády), ale zase i starou tvrdost. Kordony četníků hlídaly zmíněný již projev s. K. Gottwalda, rozháněly davy na nábřeží před Slovanským ostrovem.
Vězeňská kobka samotky nacistické káznice, v jaké byla soudružka B. Rychtalíková vězněna po několik let. B. Rychtaliková byla vězněna od 24. března 1940 ti do dnů osvobození v roce 1945, jednak nacistických káznicích a pak v koncentračním táboře. Pohled na kobku samotky provedl politický vězeň Antonín Česal z Přerova.
Tvrdě, i koňmo rozháněli četníci i jiné demonstrace a manifestace proti fašismu a za obranu republiky v těch pohnutých dobách; jako na příklad jednou na Staroměstském, jindy na Václavském náměstí (tam jsem se tehdy viděla již v rozbité výkladní skříni, kdyby nebyl dav v poslední chvíli trochu uhnul). Tehdy na Václavském vetkl na sochu
svatého Václava dnešní ministr vodního hospodářství, mladý ještě soudruh Smrkovský, rudý prapor —za nadšeného jásotu davů. Byla to — tuším — poslední neděle před kapitulací — na den sv. Václava. Byl to krásný den. Vytrysklo slunce, pražské sady byly plny spadaného listí, jejich kořenného pachu a k večeru počaly se nad hradem modrati závoje mlhy. Všude v ulicích vzrušení, davy pochodovaly všemi cestami na hrad, jakoby tam hledaly svoji spásu, jako kdyby se tam chtěly posílit. Vešla jsem do Svatovítského chrámu. Lidé se tam tlačili okolo lebky svatého Václava — nevím, je-li pravá, nebo kde ji vzali. — Věřící, věřili, ale takové akce, jako před tím plačtivé shromáždění u sochy sv. Václava, aranžovali ti, kdož nechtěli bojovat; agrárníci a jejich spojenci. Ti, kdož pak chtěli nikoliv plakat, ale bojovat, stáli tehdy pod starým husitským praporem ... To byl jejich symbol, a proto to líbání lebky viděla levice jako symbol kapitulace, komedii k odvrácení pozornosti — a nemýlila se. Tehdy i lidé vzájemně si cizí se oslovovali, navazovali hovory o společném neštěstí, do něhož jsme se dostali. Hovořila jsem tehdy na Hradčanech, s mnohými, ale zvláště mi utkvěla v mysli mladá dívka v černém, která po rozhovoru se mnou, loučíc se, mi pevně, téměř křečovitě stiskla pravici: „Prosím Vás, paní,pravda, paní, budeme se bránit?! My se přece musíme bránit!" Vlévala jsem jí naději, ale za několik dní bylo jinak; tehdy určitě již její oči nejiskřily, ale jistě z nich kanuly hořké slzy. Ta dívka byla mi tehdy a je ještě dnes symbolem českého lidu před hanebnou kapitulací. Když se potom rozneslo po Praze, že po nátlaku západních velvyslanců president Beneš spolu s vládou ustupují Hitlerovi, tu téměř bez výzvy povstal všechen pražský pracující lid (a celá pokroková veřejnost) jako elektrizován. Nesmírný dav s hesly a prapory vlekl mne doslova ve svém středu pražskými třídami až před parlament. Tam jsme zpívali, provolávali hesla, dožadovali se, aby se všichni zástupci lidu dostavili na tribunu. Hodiny jsme čekali, pak přišli na balkón jako první komunističtí poslanci a představitelé (netušili jsme ještě v té chvíli, že ve zdech parlamentu se odehrál už v ranních hodinách boj mezi našimi I soudruhy a českými fašisty, kteří se chtěli chopit iniciativy). Všichni jsme kladli! požadavek, aby s. K. Gottwald s deputací šel k presidentovi Benešovi a vyřídil mu, že všechen lid chce bojovat. Dožadovali jsme se též toho, aby přišel generál Syrový, že s ním chceme mluvit o obraně republiky. Zatím, co dlela deputace u presidenta Beneše, přišel - ale ne Syrový -nýbrž jen jeho pověřenec, nějaký důstojník. Dnes už víme, že to byla hanebná zrada, že už tehdy Syrový se bál předstoupit před oči lidu. Tehdy se však ještě podařilo tomu jeho „zástupci" nás na chvíli ošálit. Promluvil chvatně, jen málo, jen asi to, že generál Syrový „připravuje důležité věci", a proto že se sám nemohl dostavit Přitom se tvářil l významně, jako by Syrový připravoval něco tvrdého na Hitlerova záda. Tím se mu podařilo dav trochu upokojit, ale aby mu výsledek neutekl, snažil se nás výzvou ke „klidnému rozchodu" ještě zpracovat a začal spěšně v zápětí notovati „Kde domov můj".Zapěli jsme hymnu,ale nerozešli jsme se. Hodiny a hodiny jsme tam tehdy před parlamentem čekali, hlavně na deputaci se s. K. Gottwaldem. Konečně jsme se dočkali, ale mezi tím mohutný dav, který tam se zvednutýma rukama přísahal republice věrnost děj se co děj, počal řídnouti. Zvěst byla smutná: president Beneš potvrdil s. Gottwaldovi zdrcující zprávy, že se bojovati nebude; vyjádřil se, že mu při osudových rozhodováních „nemůže diktovat ulice" Z práce v závodech už nebylo nic, dělníci už ráno stejně zastavili práci : vzrušené diskuse potrvaly dlouho do noci. Zoufalý lid bloudil ulicemi; Božka Rutová (za okupace popravená) volá: „Děvčata, nikdy bych nevěřila, jak strašně zdrtí
člověka zpráva o ukřižované vlasti." Běžíme za s. Šmeralem, kterého jsme postřehli v noční ulici, a již se hrnou otázky: „Proč jsme raději neseděli před parlamentem třeba až do rána, nežádali znovu a znovu, aby se bojovalo?* S. Šmeral odpovídá asi v tom smyslu, že by to nebylo pomohlo, že s. Gottwald nestojí k Benešovi tak blízko, aby ho byl mohl přes jeho odpor přivésti ke stanovisku obrany republiky. Pak už šla jedna rána za druhou. Dověděli jsme se, že agrární předáci v salónku na Wilsonově nádraží se radili o tom, že by raději povolali Hitlera, než kdyby se měla vytvořit levicová vláda. Konečně přečetl jeden z předních herců Národního divadla v rozhlase plačtivým hlasem zprávu o kapitulaci. Soudruzi, občané rozhořčeně žalovali na ulicích, před sekretariátem na Královské, před Rudými odbory na Biskupském dvoře. „Styděli se nám to říci, nechali to odplakat hercem." Nálada u těch nikoliv nejpevnějších poklesla, naše komunistické letáky rozdávané po kapitulaci před závody, nebyly už přijimány tak spontánně,lidé říkali: „Co chcete teď" Přesto však jsme my, komunisté, dělali všechno možné, abychom zachránili situaci. Tak na příklad (možná že to bylo těsně před, nebo těsně po konečné kapitulaci) byly organizovány deputace lidu na hrad s požadavky, aby se republika bránila. Jednu takovou deputací žen z Karlina jsem sama vedla. Bylo nás asi 400. Přijal nás jen nějaký úředník, což samo o sobě mluvilo jistou řečí. . . Andělským brusem brousila jsem si jazyk, abych vyjádřila nutnost a účelnost bojovat, ženy mne v tom podporovaly, ale vše bylo marné. Odpověd úředníkova byla jako med a současně řezala ostřím meče: „Na žádného spojence nelze spoléhat, duše lidu cizích zemi je problematická a nespolehlivá" atd. O Sovětském svazu ovšem zásadně mlčel. Běžely jsme do Karlina. Jeden z rudých odborářů, s. Hušek, mi tehdy zasmušile řekl: „Projdeme peklem fašismu." V tom ostře přeřezal vzduch pískot rychle jedoucího vojenského auta. To údajně vezli již od českoněmecké hranice těžce zraněného vojína. Stalo se to tehdy opravdu; Němci přerazili pažbou ruce našeho Zojina, který chtěl zachránit státu ještě některé vagóny se zbožím nebo střelivem . . . Byl konec. Havrani krákali nad hrobem první republiky. v Praze postávali lidé v hloučcích, slzeli, stěžovali si, proklínali zradu. President Beneš odletěl. Za nějakou výlohou blíže Poříče byl vystaven časopis; tupil v něm demokracii spisovatel Durych - žil kdysi v Přerově. Komentovala jsem tam onen článek ostrou poznámkou. Naši národní supi se dostali k dílu: z pražského magistrátu přicházely poštou komunistům nějaké dotazníky; měli jsme pokyny neodpovídat na to, což jsem také učinila (mělo to sloužit jako jmenný seznam straníků). A tak přišel k mé bytné nějaký český špicl a tázal se, kde jsem, co jsem zač. Vypravovala mi pak, že mne velmi chválila, a tak to nějak ustalo. Další český špiclíček přiskočil ke mně v téže době v divadle či na koncertě, když jsem rázně oponovala nějakému našemu buržoasnímu hezounovi, který teprve teď, pod Hitlerem, viděl okolo sebe volné pole k plácání; chválil Němce, tupil Beneše a demokracii. Špiclíček ale mířil nikoliv na něho, ale na mne. Pověděla jsem mu to však v takovém smyslu a stylem, že to nechal být a odešel. Další obrázky z tehdejší Prahy: Soudruh Turjanica, odborářský tajemník z Mukačeva, běží proti mně po Poříčí, celý bledý a vypravuje mi, že jízdou do tohoto města byl by býval málem zastřelen maďarskými bojůvkami. . . Skupinky českých i německých sklářů se formovaly k odjezdu na západ. Největší smutek panoval tehdy pochopitelně v řadách německých emigrantů.Měli
porady se s. J. Veselým, někteří byli vydáni na pospas špiclům, nalezlým do jejich řad, jiní utekli, kam kdo mohl. Někteří se zachránili, jiní zemřeli,soudruh Bubulík, tajemník sklářského dělnictva, přinesl zprávy ze sklářských oblastí v pohraničí, že vítězstvím zpití nacisté vlákali známé jim antifašistické bojovníky do nějaké místnosti se slibem, že se jim nic nestane, a až je tam měli, surově je zbili. V listopadu 1938 vyšel výnos o rozpuštění Rudých odborů. Provedeny poslední likvidační práce, svolán poslední větší aktiv, na kterém hovořil soudruh Zápotocký. Nálada sice nebyla slavnostní, ale soudruh Zápotocký se snažil pozvednouti naše mysli dle zásady, že komunista je bojovník, že boj půjde musí jít dál. Dvě věci si pamatuji hlavně z jeho tehdejšího projevu: řekl, že .došlo k národní katastrofě v podstatě proto, že dělnická třída byla roztříštěna a nedovedla se sjednotit, i když my, strana, na tom neneseme vinu — přesto jsme v propasti s jinými, ale je nutno bojovat dál, projít fašismem. Každý nechť se zaměstná na vlastní pěst, kdekoliv, třeba i v pracovních táborech, o nichž se již tehdy mluvilo. I tam bude zapotřebí povzbuzování, práce podle pokynů strany . . . Rozloučili jsme se tehdy, rozešli, abychom se shledali zase po pěti a více letech, mnozí odešli, aby se víc nevrátili. K vánocům 1938 jsem odjela domů do Přerova. Tam jsem chtěla krátce vyčkat sedu událostí, než mi bude možno jít si nové zaměstnání. Na vánoce 1938 jsem přijela domů, do Přerova. — Byly hrozně smutné. Bratr učitel na měšťanské škole v Uherském Brodě — mi vypravoval, jak při vyhlášení mobilizace na podzim 1938 jel ke svému pluku ve Frývaldově (Jeseníku) pohotově a nadšeně, že zapomněl na svou zraněnou nohu a nastoupil obut na jedné noze v papuči. Měl později vyšetřování, že jeho vojenská jednotka zahájila přes zákaz střelbu po nepříteli. - Zaniklo to v chvatu dalších událostí, začátkem roku 1939 jsem si hledala nové zaměstnání, ale zatím nebylo, a valem se blížilo obsazení okleštěné republiky fašisty v březnu téhož roku, takže mi nezbývalo než vyčkávat. Až teprve v březnu roku 1940 mi psala z Prahy Gréta Baummgartnerová, že by se něco našlo v Praze po odbouraných židech, ale to už u byla za mřížemi. Mimochodem, tato soudružka byla z Přerova, dcera ing. Baummgartnera z ČSD. Skvělá dívka, později za okupace popravená. Viděla jsem na vlastní oči šero toho apokalyptického březnového dne, kdy Přerované stáli přesmutní před budovou dnešní státní banky, kdy za sněhové vánice vjížděly fašistické jednotky do našeho města; provázely je kletby a zaťaté pěsti. Po obsazení města se sem valem stěhovaly tlupy správního a policejního nacistického aparátu, na ulicích parádovali černooděnci jako ďáblové a zřejmě si hned nacistická policie začala sondovat půdu. Už na začátku své hrůzovlády provedli zde fašisté známou provokaci s vyvěšením rudě vlajky na zámecké věži. — Bližší o tom ví Bohuslav Buriánek, který byl jako prvý známý funkcionář z KSČ v této souvislosti vyslýchán a zatčen. Během jara roku 1939 jsem se snažila navázat zpřetrhané stranické spojení delším pobytem mimo Přerov. Byla jsem u Štiborů, Buriánků a Zuzaňáků . Ale ke skutečně organizované činnosti došlo v Přerově až během léta, kdy jsem se scházela ponejvíce s rodinou Minářovou v Kramářové ulici. Koncem léta 1939 jsem se u nich z úst Ady Mináře a Marie Minářové starší dověděla, že u nich je nějaké středisko ilegální KSČ, a byla mi pak přidělena funkce organizátorky hnutí ve městě. František Řeháček měl nějakou krajskou funkci v ilegální KSČ a jezdil do Olomouce. Zesnulý Bohuš Kaděra ze Žeravic byl organizátorem pro vesnice . Od podzimu 1939 jsme se začali scházet v bytě Františka Řeháčka v ulici na Velké Dlážce v jeho dvorním bytě na rohu před byv. pensionem Maria. Tam jsme se pravidelně scházeli a radili o ilegální činnosti strany až do zatčení v březnu 1940.
Na schůzkách jsme pravidelně probírali politickou situaci, různé stranické pokyny, organizační otázky, rozšiřování ilegálního tisku, projednávali jsme kladné výsledky, jednali jsme o potížích v ilegální činnosti a odevzdávali jsme vybrané členské příspěvky. Schůzkám bývali přítomní František Řeháček (nynější předseda Městského národního výboru v Olomouci), B. Kaděra, já a často instruktor z Olomouce a také pravidelně docházel zástupce ústředí strany pod krycím jménem Vojta. Na jedné nebo více těchto porad byla také řeč o spojení a spolupráci se sokolským odbojovým hnutím, Bylo rozhodnuto udržovat kontakty, ale nepřepojovat v širším rozsahu stranickou síť na sokolský odboj, a to proto, že doba k tak široké spolupráci nebyla uznána za zralou. Na podzim 1939 jsem byla u Minářů představena Věře Cibulkové, ilegální pracovnici, která vykonávala určité funkce ně jako Marie Minářová mladší, o čemž jsem se však dověděla až později. Tehdy jsem se také dověděla, že do hnutí je zapojen Mika z ČSD a učitel Rudolf Rejhon. Z podzimu 1939 mám také ještě v paměti, jak někteří soudruzi byli skleslí tehdejším taktickým uzavřením paktů mezi Německem a SSSR, k němuž byl Sovětský svaz přinucen po nemožných podmínkách kladených mu západními mocnostmi. Sama jsem snadno pochopila, proč k tomu došlo a snažila jsem se všem smutným a pochybovačům vlévat jistotu a naději v další dobrý vývoj věci. Asi od listopadu 1939 až do února 1940 jsem se kromě zmíněné již schůzky účastnila roznášení balíků stranického materiálu s M. Minářovou st. Chodily jsme pro ně k soudružkám Březinové a Krejčiříkové (rozené Rusky, zaměstnané později v Meoptě). Jednou jsme navštívily i pí Kročovou, manželku stavitele v ul. Na Osmeku za Michalovem jako známou M. Minářové a daly jsme jí ilegální informační materiál.- ilegální tisk jsem až do března 1940 roznášela po známých soudruzích a důvěryhodných lidech a vybírala od nich příspěvky. Všichni ochotně odevzdávali peněžité příspěvky. Nenadali jsme se, že tak brzy budeme odhaleni : vždyť jsme byli teprve v širokém nástupu do vlastní ilegální činnosti, a bylo toho zatím málo, co jsme mohli udělat. Přišlo to hned na jaře 1940, když začaly zurčet prvé ručeje vody z tajícího sněhu. Když jsme jednou šli z obvyklé schůzky od Řeháčků s ústředním instruktorem Vojtou za hustě padajícího sněhu, bylo to někdy v únoru, prohodila jsem žertem : „Nečeká už na nás někde gestapo?" „To jistě ne, dnes se budou válet za pecí, je zima," řekl soudruh Vojta. A přece číhali, i když třeba o kousek dál. Hned následující neděli odpoledne po tomto rozhovoru jsem se chtěla zastavit u Řeháčků a vyřídit nějakou věc. Po zmačknutí zvonku mi Slávka Řeháčková, manželka Franty Řeháčka, vzrušeným hlasem sdělila, že sebrali Frantu i celou Minářovu rodinu,,, už asi v pátek a že mám ihned odejít. Učinila jsem tak a doma jsem odstranila veškerý materiál, který by svědčil proti mně. Doslechla jsem se ještě, že byl s Minářovými zatčen Rudolf Kovář, Mika a jiní. Byla to velmi zlá zpráva, protože pokud jsem znala, bylo to celé jádro ilegální organizace. Proč jsem ještě venku? Později jsem se dověděla od Miky, že hledali ještě mou adresu. Jak se to všechno seběhlo? Teprve později, a to až ve vězení, jsme to mohli dávat dohromady. Momentálně jsem si vzpomněla na kterýsi den okolo 19.3. před zmíněnou již nedělí. Stavili jsme se tehdy se soudružkou Šmitákovou u Minářů pro nějaký klíč. Atmosféra v domě byla nějak nezvykle napjatá. Když jsme jen nahlédly do pokoje v přízemí (pak jsme hned jako v tušení něčeho zlého odešly), seděl tam se soudruhy nějaký neznámý muž v šeru a viděly jsme jen neurčité rysy jeho tváře. Ptal se mne tehdy, kdo jsem. Byl to špicl gestapa. Na druhý den anebo ještě téhož večera přistál pak u Minářovi domu autobus a byla do něho s pokřikem „Hande hoch" („Ruce vzhůru")
naložena celá Minářova rodina i se soudruhem Rudolfem Kovářem, který tam byl v bytě přistižen. Sama jsem dlouho venku nebyla. Zatkli mne v úterý dopoledni následující po pátečním zatčení rodiny Minářovy.Na gestapu v Olomouci to by těžké chvíle. Výslechy, konfrontace, zjištění, že celá podstata organizace je gestapu známá, snaha zachránit, co se dá. Gestapo odhalilo celou ilegální organizaci, a to nejen z Přerova, ale celého středomoravského centra jak na Olomoucku, Kroměřižsku, Holešovsku, Kojetínsku a dokonce i na Ostravsku, kam byl od nás dopravován železničáři ilegální materiál. Byla to prvá veliká kalamita hnutí v důsledku průlomu gestapa do některého vyššího centra ilegální KSČ. Téměř v současné době byla zatčena i řada ilegálních pracovníků z ostatních organizací a skupin odboji na Přerovsku, jako sokolského a vojenského odboje. Na jedné z našich přechodných kriminálních stanic ve věznici okresního soudu v Přerově bylo s námi komunisty vězněno mnoho důstojníků československé armády. Ve věznici zvané „Garňák" v Olomouci jsem pak viděla mnohé sokolské pracovníky z Přerova, jako Františka Skopala, Silvestra Plevu a další. To vše nasvědčuje tomu, že gestapo využívalo již v počátcích svých bohatě vyzkoušených metod v říši, a že u nás přes všechny poučky o zásadách ilegální práce sehrála ještě nezkušenost v těchto podmínkách neobyčejně tvrdých svoji úlohu.
Z nacistické káznice v Breslau byla po odsouzeni B. Rychtalíková 23. června 1941 přemístěna do kázníce Jauer. Na snímku je evidenční list B. Rychtaříkové z nacistické káznice v Jauer. Celá ta spoušť, kdy ve své podstatě byla zničena celá první organizace strany nejen u nás, ale ve všech okolních středomoravských městech, působila n mne velmi deprimujícím dojmem. Každý, kdo zkusil nacistický kriminál, ví, jak jsou těžké pro člověka z civilu, který dosud nic takového nezkusil, zvlášť ty první chvíle: samota, nejistota, skřípění klíčů k výslechům, nekonečná přemítání; • přece hlavním tématem
myšlenek i skrovných rozhovorů za pochodů na vězeňském dvoře i pak na společné cele v tuzemsku i pak v německých káznicích byly vždy nikoli tak věci osobního utrpení, ale zkušenosti z výslechů, kombinace, jak to všechno bylo . . . O tom jsme mluvily na příklad se soudružkou Marií Minářovou starší, když nás vedli němečtí četníci ve Vratislavě s varováním, že při každém pokusu o útěk budou střílet. (Byla pak zanedlouho odtamtud propuštěna pro nedostatek důkazů, ale při druhé vlně zatýkání asi o rok později znovu zatčena a popravena.) Vlastní utrpení se tam, v nacistických žalářích, ač existující, zcela ztrácelo v konfrontaci s utrpením jiných, celého národa. Tak například Soňa, devatenáctileté děvče z Holešova, velmi statečné, mi řekla na „garňáku" v Olomouci: „Bylo mi všelijak, ale když vidím všechny ostatní, i staré lidi se tu trápit, vše těžké ze mne padá a je tu něco, co mne i blaží, a to je vědomí dobře vykonané povinnosti." Vystihuje to pocity většiny tehdejších vězňů. Až pak totéž děvče, Soňa, uvidělo na okamžik jít od výslechu svého milého R. Térera, o kterém se domnívalo, že se mu podařilo utéci, omdlelo na pryčně přede mnou; ale to by byla již další kapitola — o tom, jak nejvíce bolí člověka neštěstí druhých. Silnější povzbuzovali a těšili tam zvláště nešťastné. Solidárně jsme se dělili o kousek špatného chleba z vlastního, víc než ubohého přídělu, Ale byly tam v tom smutném prostředí i radosti. K nim patřily příznivé zprávy zvenčí. Když Sovětský svaz zvítězil, když se otevřela druhá fronta, když byli naši již na Dukle - všem se zjasňovaly oči. V roce 1944 byl již v káznicích totální hlad, v táboře Cosswig na Labi jsme se živily mletou řepou pro dobytek, a i tu nám dozorkyně často vysypaly na zem. Miladka Kovalčíková (rozená Jalůvková) z Přerova mi tehdy, ještě v Jauer, říkala, že cítí, jak jí již ubývá sil — jen ty příznivé /právy ji i nás ostatní pomáhaly držet. K mým nejkrásnějším radostným zážitkům z nacistických žalářů patří den, kdy jsme se dověděly o porážce Němců u Stalingradu, když mi Soňa poslala /. cely ve vysokém poschodí vyšetřovací věznice ve Vratislavě odvážně a šťastně informující moták, když mi německé soudružky (zavřené v té době již sedmý rok - od nástupu Hitlera k moci) házely do samotky o tmě, chlebě a vodě (za moták) kousky suchého chleba. Ten chutnal jako nejlepší dort a do smrti, když vidím kousek chleba na zemi, zvednu jej s úctou. Dalším blaženým zážitkem z doby mé téměř pětileté samotky za malou mříží byla, když mi jedna německá soudružka vsunula do ruky nestřeženě básničku „Bylas u výslechu". Světlem v temnotě bylo, i dle slov té básničky, přátelství Českých i německých soudružek a kamarádek. A výjevem jako z netušené pohádky bylo, když mladý rudoarmejec nám v květnu 1945 otevřel dvéře waldheimské káznice, v posledním okamžiku, kdy byl pro „politické" kopán na blízku " zuřivé pomstychtivosti společný hrob. Nejhroznější okamžiky a zážitky, proti nimž všechna utrpení žaláře byla lehká, a byly, když mi Máňa Minářová — Pospíšilová vypravovala v létě 1942 v Javorech, kam právě přišla (v javorské káznici jsme byly z Přerova čtyři: Milada Kovalčíková — ze sokolského odboje, Věra Cibulková, já a Máňa Minářová — jež však byla pak brzy odvezena do Waldheimu v Javorech (Jauer) bylo množství Francouzek, Němek, Rakušanek a našich žen hlavně z Brněnská, Valašska, jižní Moravy a z Ostravy) o nových hrozných událostech v Přerově, o druhém zatýkání tentokráte ještě s horšími výsledky, protože Němci byli stále zuřivější v průběhu válečného dobrodružství v SSSR. Hlavně pak, když začali prohrávat. tehdy byla udělována i za pouhý vtip smrt. Výsledkem druhého zatýkání v Přerově byly i tři popravy: M. Minářové starší, A. Hrachoviny ml. a bratra J. Rychtalíka. To už mi tehdy ani tvrdý chléb nechutnal. Seděla jsem v koutku samotky jako podlomená, nebylo už ani úlevných slz. Mříží cely trhala listopadová vichřice, plícemi lomcoval kašel a krev se řinula z jedné nosní dírky na zástěru (to bylo nedostatkem vitaminů — u jiných žen se zase otevíraly a
tekly žlázy na prsou nebo nohou). Viděla jsem to u mnoha Francouzek nebo např. u jedné krásné učitelky z Ostravy, jež přišla do Javor ještě kvetoucí, ale za několik málo měsíců byla šedožlutá a k nepoznání. Naše skupina (z roku 1940) byla souzena ve Vratislavi (Breslau) v U 1941, těsně před napadením SSSR. Největší trest dostal F. Řeháček, 15 let, a B. Kaděra po 10 letech, 6 let a méně obdrželi R. Rejhon, A. Plíska, ing. C. Ludík a Jar. Minář. Ve Vratislavské soudní síni jsem je uviděla naposledy před osvobozením. Náladu jsme měli celkem dobrou i přes to, že jsme l>] připraveni na to, co vyslovil Franta Řeháček: „Možná, že si to ještě plně odsedíme." Soudruzi A. Minář, R. Kovář, Zatloukal z Čekyně, Šíma z Troubek, dále mladí soudruzi Jaroslav Hajtl, Jar. Doležel a Lad. Hužvík, pak jeden soudruh tiskař (pozn. -rk-: Matuška), na jehož jméno si nepamatuji, Mika a jiní byli souzeni zvlášť, mimo naši skupinu. Zvlášť byly souzeny i soudružky Mináinv Věra Cibulková, s. Březinová a Krejčiříková. S tresty povětšině do jednoho ml vyšli soudruzi Hrachovina starší, J. Zuzaňák, J. Zuzaník, A. Matonohová, l Šmitáková, Nejedlíková, A. Moudrá, M. Pluhařova, A. Machalová a Kleiblem Někteří soudruzi a soudružky, kteří měli tresty kratší, než činila doba okupace byli po odpykáni trestů zavlečeni ještě do koncentračních táborů jako zvláště nespolehliví. Byli to, pokud vím, V. Cibulková, L. Hužvík a Medek, který lir po návratu z koncentráku zemřel. Na pochodu smrti téměř v poslední chvíli zemřel bez bližší stopy mladý student ing. C. Ludík a těšně před osvobození v Terezíně K. Kouřilek. Hrdinný železničář s. Spáčil spáchal ve vězení (Olomouc) raději sebevraždu, než aby se vystavil riziku selhání nervů. O lidech kdož odnesli svou odvahu popravou, jsem se již zmínila. Budiž se ctí vzpomenut mladý dr. Frant. Juřica z Kozlovské ulice, který zemřel ještě ve vyšetřovací vazbě. Během věznění zemřel i zmíněný již soudruh tiskař. Základní příčinou odhalení naší skupiny byla provokace jistého gestapáckého náhončího, původem z Brna, který uměl výborně česky a který se dovedl větřit do organizace vyšší krajské úrovni. Bližší o všem je známo z různých vzpomínkových knih a z protokolů s chycenými gestapáky. Z jiných měst si pamatuji nejvíce na soudružky z Kojetína, z Holešova kro Soni na E. Mandáka, některé soudružky z Olomouce a Kroměříže, též z Ostrav a to jen ve vyšetřovací vazbě. V Německu jsem poznala mnohem více soudní/ z celé republiky. Z jiných skupin odboje se pamatuji ještě z vazby v Olomouci na ředitele S. Plevu, Fr. Skopala a jiné, pak z vazby ještě v Přerově na početnou skupu našich důstojníků. Ve vyšetřovací vazbě v Olomouci se nacházela i skupina náboženských horlivců, tak zvaných „Bibelforscher" (badatel v bibli), hlavně z Olomoucka. Odmítali vojenskou službu a někteří byli za to odsouzeni i k smrti. Pokud se týče mého bratra, pomáhal mi při svých občasných zájezdech Přerova v roce 1939 po svých známých vybírat příspěvky pro stranu, řekl mi že koupil v Uherském Brodě nějaký tiskací stroj na letáky a že tamtéž nava/ politické spojení. Na víc jsem se ho neptala. Naposledy jsem ho viděla ještě při návštěvě v Olomouci. Při strážném jsme nemohli dohromady nic mluvit. Sk" že jsem ho tehdy nemohla varovat před provokatéry (v jeho případě také provokace nějakého falešného „parašutisty"); ovšem tehdy ani já, ani ostatní pil neznali hlouběji příčiny rozbití naší organizace. Teprve pak v roce 1942 jsem se od M. Minářové ml. dověděla některé další podrobnosti o druhé vlně zatýkaní v Přerově, o popravě bratra a dalších soudruhů. Měl asi určité spojení i s Prahou, o čemž svědčí jeho fotografie z příslušné doby před Staroměstskou radnci. Pracoval hlavně v odboji na Uherskobrodsku a s Přerovem asi navazoval po mém zatčení prostřednictvím známých. Bližší o něm je uvedeno v knize, která vyšla o jihomoravském odboji.
AUGUSTIN BEČÁK s druhy vzpomíná (v roce 1947). Z písemných materiálů v pozůstalosti po Augustinu Bečákovi jsem provedl volný výpis. Vzpomínka záznamu, je pravděpodobně kolektivní prací účastníků květnových událostí v Přerově v roce 1945. Jako všichni uvědomělí čeští občané města Přerova, tak i přerovští železničáři očekávali s dychtivostí první květen 1945, neboť byla oprávněná domněnka, že tento den, kdy se k nám již blížila fronta, dojde k nějakým mimořádným událostem Proto zpráva o povstání ve městě, která došla na nádraží již v brzkých dopoledních hodinách, našla přerovské železničáře připravené. Odbojové hnutí na železniční stanici Přerov ve všech jeho služebnách bylo rozvíjeno od počátku nacistické okupace. Na hlavním nádraží a na přednádraží měli železničáři v přesné evidenci veškeré vojenské zásilky, a to jmenovitě vlaky s municí a zbraněmi dále meh přehled o vojenských transportech, jejich síle, bojové náladě a podobně, které také předávali dalším odbojovým skupinám. Na hlavním nádraží 1. květná .1945 dříve než zasáhl železniční revoluční národní výbor, bylo ze strany odbojových skupin tlumočeno německým vojenským jednotkám, že je konec války a byli požádáni o složení zbraní. Bylo započato s odzbrojováním všem vojenských jednotek železniční stanice Přerov a skupiny ozbrojených železničářů obsadily nádraží a snažily se zajistit také železniční most před zničením. Pak již další dispozice dával železniční revoluční národní výbor a dle jeho pokynů byla usměrňovaná doprava. Na přerovském přednádraží odzbrojili přerovští železničáři dva silné vojenská transporty a postupovali za střelby směrem severním k hlavnímu nádraží Ke skupinám ozbrojených přerovských železničářů se připojilo 10 ruských zajatců Před postupujícími ozbrojenými skupinami železničářů se snažil uniknout železniční stavební vlak, plně obsazený nacistickým vojskem. Aby bylo zabráněno jeho uniknuti přes hlavní nádraží, postavil výhybkář výhybku na kusou kolej a vlak prudce najel na narážku a vznik ve vlaku požár a chaos mezi nacistickými vojáky. Při přestřelce byli dva železničáři zraněni a nemohli již uniknout z železničních vozu a tam uhořeli Bylo vynuceno složeni zbraní jednotky železničního vlaku. ale v tu dobu již docházela nacistické jednotce posila z hlavního nádraží i ze strany od silnice od Horní Moštěnice a ze strany od Bochoře. Počalo široce založené obklíčovaní přednádraží za vzájemné silné přestřelky. Poněvadž se nedala očekávat další pomoc a dle zprávy i Povstání ve městě bylo likvidováno, rozhodly se železničářské skupiny kolem 17.30 hodin ustoupit . Ústup železničářských skupin byl prováděn podél trati směrem jižním a odtud se skupiny rozdělily do více směrů a nejsilnější skupina šla podél trati až k řece Moštěnce a podél ní pak směrem k Přestavlckému lesu s úkolem přejít k partyzánské skupině se kterou byly železničářské skupiny v trvalém spojení, V tomto směru šla ozbrojená skupina asi v počtu 20 mužů, dále skupina z úseku lověšického a skupina šesti sovětských zajatců. První zastávka skupiny byla v Horní Moštěnici u hanácké kyselky , kde rodina Pospíšilova velmi ochotně skupině pomohla. U Pospíšilu dle možnosti se převlékli železničáři a dali uniformy do úschovy a stejně tak i ruští zajatci ze skupiny byli oblečeni do civilních šatů skupina pak dále šla směrem do Dobrčic, ale s Pospíšilovými zůstala trvale ve spojem a odtud pak získávala .také informace,zde spojky poslouchaly zahranil zprávy a podobně. Při přechodu do Přestavlckého lesa navázala železničářská skupina spojení s partyzány, kteří se zúčastnili aktivně odboje v Přerově Prostřednictvím železničáře Baláše byla skupina 16 mužů ubytována u cestáře Pumprly a další pak přes lesy šli vstříc Sovětské armádě. Skupina, která chtěla přejít frontu, brzy se střetla se sovětskou hlídkou, které nabídla své služby a pak všichni členové této skupiny se
zúčastnili bojů spolu se sovětskými jednotkami. V těchto bojích byl jeden železničář těžce raněn. V Dobrčicích byla u železničáře Kalase již delší dobu ubytována skupina sovětských parašutistů a zde se také nacházel velitel partyzánské skupiny Javor, se kterým železniční skupiny byly již delší dobu ve spojení Javor včlenil do své skupiny přerovské železničáře a sovětské zajatce si převzali ruští partyzáni. Skupina pak prováděla odsun zbraní z Přerova do Dobrčic, hlídkování v celém úseku, odzbrojování německých jednotek, zpravodajskou službu a podobně až do příchodu Sovětské armády
Oběti na přerovském přednádraží a hlavním nádraží byly značné. Pobyt skupin v Dobrčicích a v přilehlých lesích byl nebezpečný a jen díky uvědomělosti několika rodin jako Pumprlové, Balášové a dalších, bylo možno z této základny ve spolupráci se sovětskými partyzány a později Sovětskou armádou přispět v závěrečných bojích. Období mezi 1.květnem a dnem osvobození — 8. květnem bylo vyhroceno častými střety s příslušníky zbraní SS, Schuppa a podobně, kteří po , přerovském povstání prováděli trvale štáry v lesních a okolních dědinách až do příchodu sovětských jednotek. Po obsazení přerovského nádraží a přednádraží jednotkami SS a Schuppo poj l. květnu byly konány prohlídky ve všech služebnách a mnoho zaměstnanců ČSD bylo podrobeno tvrdým výslechům. Obstáli a nikoho nezradili ………………………………………………………………………………… Přerovské povstání 1. 5. 1945 mělo také veliký ohlas ve velení nacistické armády na území Čech a Moravy. Na str. 151 je fotokopie jednoho z dokumentů (rozkaz velitele Kolínského obvodu pro služebnu v Kutné Hoře) citující rozkaz nacistického maršála Schörnera z 2.května 1945. „Buřičské živly vyvolaly 1. května v Přerově nepokoje, jež nebyly okamžitě v zárodku udušeny s ostrostí absolutně nutnou a mnou opětovně požadovanou. Za dnešní situace se hodí každý prostředek, aby se zabránilo vzplanutí povstaleckého hnutí. Jen neukazovat teď žádnou slabost. Zakročte bezohledně proti každému ohnisku nepokoje. Účastníky decimovat. Osobně zakročit proti slabochům a váhavcům ve vlastních řadách, kteří v této hodině selžou." ----------------------------------------------------------------------------------------------------------
LADISLAV ŠENK vzpomíná (v roce 1966) Ze vzpomínek L. Šenka jsem volně zaznamenal a vybral tři drobné charakteristické vzpomínky. –rk 01 Po 15. březnu 1939 bylo první starostí německých okupantů převzat a odvézt — lépe řečeno odcizit zásoby čs. vojenské výstroje a výzbroje. V Přerově bylo uskladněno velké množství vojenského materiálu, který se urychleně odvážel do Německa. Nakládal se na tzv. válečné rampě naproti dílen ČSD ve stanici Přerov do železničních vagónů. Nacisté, kteří tuto práci prováděli, snažili se různě zaměstnance ČSD provokovat. Tak ku příkladu vycpali panáka do čs. vojenské uniformy a pověsili ho na vagón. Při tom dělali posměšné posuňky a všemožně znevažovali čs. armádu. Pracující v dílnách ČSD to velmi pobouřilo a jeden z nich, M. Bláha, který ovládal němčinu, šel za německým velícím důstojníkem jednotky a protestoval proti snižování čs. armády. Po tomto protestu dal velící důstojník, když viděl rozhořčení všech železničářů z dílen, rozkaz figuru hanobící čs. armádu odstranit. * Získávali jsme postupně zkušenosti s nacistickými okupanty a jejich přisluhovači. V dalším období, když nám okupanti nařizovali práci při přípravě vozových souprav pro vojenské transporty, snažili jsme se práci odmítat a prostředkem k tomu nám byl požadavek zvýšení mezd. Došlo to jednou tak daleko, že jsme zastavili práci a asi po dvou hodinách stávky přišli za námi na kontrolu správce dílen ing. Fuksa s vedoucím vozového parku Doušou, který se
přihlásil k Němcům. Jako člen důvěrnického sboru jsem jim přednesl požadavek platové úpravy. Na to odpověděl ing. Fuksa. „A to se opovažujete dnes žádat? Vy jste je navedl, aby stávkovali." Bránil jsem se za pomoci Ant. Procházky. Po tom výstupu jsem byl předvolán do kanceláře ing. Fuksy, kde byl napsán protokol, ve kterém se uvádělo, že jsem podněcoval k stávce. Protokol jsem odepřel podepsati s odvoláním na smýšlení všech a z kanceláře jsem odešel. Po krátkém čase nám byla dodatečně vyplacena náhrada. * Když se blížila fronta k moravským hranicím, přišel jednou po ranním nástupu do práce za mnou Frant. Dostál z Podolí s tím, že v noci přišel k němu do bytu Rus a žádal ho o opravu automatů. Řekl mně, že v obavě, že jde o provokatéra, jej odmítl. Po poradě jsem jej požádal, když ví, že je v dědině, ať jej prověří a když nebude podezření, tak ať zbraně dopraví do dílny. Za dva dny na to Frant. Dostál pronesl dva sovětské automaty. Byly to prvé sovětské zbraně které jsme viděli . Zbraně jsme rychle opravili a vrátili a jistě dobře sloužili své potřebě. Touto cestou pak napojil na partyzány učeň z našich dílen ČSD J.Janda který nám donášel letáky.
SEZNAM příslušníků čs. zahraniční armády 1939 — 1945 z Přerova. Jméno 01 Jaroslav And rášek 02 František Běhal1 03 František Běhali k 04 Oldřich Burts 05 št. kpt. Alois Brabenec 06 Josef Budzinský 07 Josef Čapka 08 František Černošek 09 Augustin Černý 10 Karel Češ piva 11 Ludvík Daněk 12 Alois Dočkal 13 Josef Dohnal 14 František Dokládal 15 Jiří Doležal 16 Jan Dubeš 17 plk. František Fajtl 18 kpt. Adolf Frühauf 19 gen. Ondřej Gak 20 Vilém Gieskann 21 Otto Grún 22 František Havránek 23 Jan Hiltscher 24 kpt. Jaroslav Himr 25 Karel Holec 26 Oldřich Holec 27 Bedřich Horáček 28 Karel Horňák 29 Karel Hovůrka 30 Stanislav Hrabal
narozen 31.7.1912 18. 3. 1912 17.10. 1912 28. 4. 1909 17. 10. 1912 25. 4. 1909 26. 12. 1915 8. 8. 1919 10. 1. 1917 24. 9. 1907 4. 4. 1917 8. 8. 1913 30. 7. 1912 3. 11. 1906 26. 3. 1912 16. 5. 1913 17. 3. 1913 2. 12. 1887 6. 3. 1894 12. 9. 1897 5. 10. 1908 17. 11. 1918 17. 6. 1917 4. 11. 1915 1. 3. 1913 1. 3. 1904 13. 7. 1903 13. 9. 1914 24. 3. 1913
padl 11.5.1941 padl 11.5. 1945
22.10.1944
padl
padl 1.10.1941
31 František Hradil 32 MUDr. František Hrbáček 33 Oldřich Havlíček . 34 Oldřich H l obi l 35 Vojtěch Chmelař 36 MUDr. Karel Chytil 37 Evžen Janda 38 Bohumil Janoušek 39 gen. dr. Karel Janoušek 40 Bohuslav Jaroš 41 Lubomír Jasmek 42 št. kpt. Ladislav Jilma 43. št. kpt. MUDr. prof. Jan Kabelik 44. František K a r h a n 45. Bohumil Kaš 46. Emil Klestil 47. pplk. Bohumír Kobliha 48. Jaroslav Kocman 49. MGPh. František Kočí 50. Karel Kopecký 51. Stanislav Korhe1 52. št. kpt. František Krejčí 53. Vladimír Kristen 54. Jaroslav Křiška 55. Ladislav Kubiš 56. Vilém Kyselák 57. František Lančík 58. Karel L a n č í k 59. Jaroslav Lančik 60. Stanislav Lejsek 61. ing. Zdeněk Linhart 62. Rudolf Lukaštík 63. Stanislav Machala 64. Josef Matějíček 65. Leo Mayer 66. Vladimír Manek 67. František Mlčák 68. Jan Neradil 69. Eduard Netardus 70. Bohumil Netopil 71. mjr. Bohumil Němec 72. mjr. Jan Němec 73. Rudolf Němeček 74. František Očenášek 75. Václav Očenášek. 76. Martin O s 1 u n e k 77. Richard O t á h a 1 78. Edmund Opatřil 79. Miroslav Palla 80. Karel Raška
28. 10. 1920 7. 2. 1909 20. 2. 1906 5. 9. 1923 21. 3. 1903 29. 1. 1913 23. 11. 1908 18. 4. 1919 30. 11. 1893 24. 1. 1917 14. 11. 1920 14. 10. 1913 29. 10. 1891 29. 5. 1910 10. 8. 1902 30. 1. 1905 26. 10. 1902 7. 4. 1893 20. 1. 1900 25. 4. 1915 6. 5. 1899 10. 1. 1905 15. 10. 1917 25. 4. 1908 26. 8. 1903 9. 11. 1911 5. 12. 1886
padl r 1943
12. 5. 1921 padl 12.7.1941 14. 3. 1905 6. 11. 1907 23. 11. 1894 7. 4. 1904 19. 10. 1912 4. 3. 1906 15. 10. 1918 10. 8. 1921 8. 8. 1917 padl 15. 9. 1942 6. 10. 1908 29. 9. 1916 padl 24. 3. 1942 2. 11. 1913 popraven 7. 5. 1942 14. 7. 1912 13. 2. 1921 padl 13. 9. 1944 18. 8. 1915 13. 9. 1900 15. 9. 1892 11. 12. 1912 14. 10. 1908 26. 10. 1922 12. 5. 1915
81. mjr. Václav Reitlinger 82. Vladislav Richter 83. Alois Rybář 84. mjr. Vladimír Řezáč 85. Rudolf Pecina 86. Karel Schwarz 87. Bohumil Sklenář 88. Jan Skopal 89. František S1imařík 90. Jan Smejkal 91. Karel Stark 92. Antonín Sadil 93. Rudolf Sekanina 94. Jaroslav Stojan 95 . Josef Špalek 96. št. kpt. Ladislav Štěpán 97. Stanislav Štěpančík 98. Vojtěch Schwarz 99. Vítězslav Šimoník 100. Adolf Šiška 101 Dr. Vilém Tauský 102. Josef Tománek 103 Jan Toncar 104. Stanislav Trucálek 105. Jaroslav Tým 106. Oldřich Vodička 107. Jiří Wörtlich 108. Arnošt Wolf 109. Julius Wolf 110. npor. Vladimír Zaoral 111.. Václav Zatloukal 112. Miroslav Zauf 113. Jaroslav Zavadil 114. Rostislav Zbořil
10. 4. 1909 6. 4. 1906 13. 10. 1919 15. 6. 1908
.
5. 8. 1906 9. 10. 1917 15. 3. 1917 16. 7. 1905 31. 5. 1917 11. 3. 1906 18. 11. 1911 28. 10. 1926 16. 4. 1919 10. 4. 1920 7.3. 1913 8.3. 1906 17. 10. 1915 14. 9. 1923 17. 2. 1910 20. 7. 1908 12. 3. 1912 padl 02.01.1942 10. 6 .1916 21. 9. 1916 11. 3. 1921 29. 4. 1910 5. 6. 1908 5. 4. 1889 23. 6. 1904 5. 2. 1915 padl 19.11.1941 7. 4. 1899 1. 1. 1915 padl 18.3.1941 26. 10. 1913 padl 25.2.1941 23. 2. 1923
Z uvedeného seznamu podle vojenské evidence jednotek v zahraničí (záznamy Fr. Lančíka) bylo 55 příslušníků narozených v Přerově a všichni příslušníci, uvedení v eznamu, uváděli jako své poslední bydliště před odchodem do zahraničí město Přerov. O některých příslušnících je známo, že jsou z nejbližšího okolí, jako Želátovic, Bochoře, Rokytnice, Lhotky a podobně, a není doposud zjištěno, zda byli trvalým pobytem ve svých rodných obcích anebo v Přerově. — rk -
AUGUSTIN
BEČÁK vzpomíná (v roce 1947).
písemných materiálů pozůstalosti po Augustinu Bečákovi jsem provedl volný výpis podstatných částí, týkající se partyzánské skupiny Josef. — rk — Partyzánská skupina Josef, která rozvíjela svoji činnost v Přerově a okolí, vznikla na rozkaz komisaře kpt. RA Stěpanova a majora Murzina, velitelů I. Čs. partyzánské brigády Jana Žižky, která se kolem 28. září 1944 přemístila ze Slovenska na Moravu do beskydských hor a předsunula se až do Hostýnských hor. Utvořením skupiny byl pověřen Josef Minsk ml. v listopadu 1944. Po pověření vydal se do Přerova a zde kolem 3. prosince 1944 utvořil partyzánskou skupinu Josef, která pak byla trvale napojena na štáb partyzánské brigády, nejprve v Beskydských horách a později v Hostýnských horách pomocí sítě spojek. První členové skupiny byli Jaroslav Pospíšil a Antonín Hradílek. K nim postupně přistoupili další členové, a tak v únoru 1945 byla již skupina početná a tvořili ji tito členové: Josef Minks, velitel, Jaroslav Pospíšil, Zdeněk Roháč, Zdeněk Čechák, František Záboj, Vladimír Sládek, Bohuslav Novák, Josef Kadorek, Milan Kuchyňka, Bohumil Pláňava, František Vizner, Boris Bretschneider, Vladislav Salík, Zdeňka Chrastinová, Bohumil Sochor, Leopold Pavelka, Oldřich Pec, Karel Rund, Jaroslav Kývala, Jaroslav Vykoukal, Jan Kafka, Milan Marčonek, Jan Hudeček, František Janda, Jan Hradil, Vilém Hlavsa, Otakar Bečák a Augustin Bečák. Koncem února 1945 byla celá skupina shromážděna za účasti majora RA Murzin kde došlo k oficiálnímu přijetí do svazu partyzánské brigády a kde skupina instruována a vytýčeny jí úkoly pro závěrečnou fázi bojů druhé světové války. Skupina byla po celou dobu své činnosti ve styku se štábem a pro něj vykonávala také zpravodajskou činnost, která byla pak předávána do štábu v Kyjevě. Na pokyn majora Murzina bylo navázáno spojení se skupinou Tolstoj, které velel poručík RA Vladimír Tolstoj a která rozvíjela činnost z prostoru Dobrčic a Karlovic na Přerovsku. Spojení se skupinou Tolstoj zajišťoval Zdeněk Roháč. Také na pokyn majora Murzina někdy kolem poloviny měsíce dubna napojil Jaroslav Pospíšil štáb na skupinu Olga, která pracovala na Kroměřížsku. Situace při spojení s touto skupinou však donutila Jaroslava Pospíšila, aby zůstal u této skupiny až do konce války. Skupina Josef, když bylo vyvoláno zprávami o německé kapitulaci povstání v Přerově, ujala se velení organizovaného odporu, když dříve určení velitelé z řad aktivních důstojníků - odbojářů nebyli na místě, neboť povstání bylo plánováno až na den 4. května 1945. Po rozvinutí akcí na území města Přerova a po získání dopravních prostředků byla ihned pomocí naši skupiny přisunuta i skupina Tolstoj, která pak rozvíjela činnost ze směru jihovýchodního ve městě Přerově a skupina Josef se přemístila na území severně z města a do Předmostí. Bojové akce trvaly až pozdních večerních hodin, a to ještě v době, kdy ve vnitřním městě bylo povstání zlikvidováno. Nejdéle bojové akce trvaly v prostoru Předmostí a byly ukončeny až když zpráva, že na město Přerov táhne jednak od Holešova, jednak od Ol mouce nacistická armáda, oddíly SS a Schuppo v síle asi 8 tisíc mužů. Skupina Josef v počtu asi 40 mužů stáhla se do Čekyňských lesů a spolu s ní odešlo lesů mnoho obyvatelstva, odhodlaného k odporu až do vítězného konce. Tak vzrostla skupina Josef cca na 130 mužů. Tato skupina pak zneklidňovala ustupuji nacistické jednotky a prováděla proti nim i dílčí menší bojové akce. Tak kupř. střelbou byla zahnána nacistická dělostřelecká baterie, která se chystala z výšin od Čekyně odstřelovat město, anebo byla také střelbou zahnána a zneškodni jednotka, která chtěla zničit vodojem městského vodovodu.
Při těchto bojích v prostoru Čekyňských lesů padli 2 nacističtí vojáci a 19 bylo zajato. Dne 8. května 1945 vtáhla pak partyzánská skupina Josef do Přerova zdravila osvoboditelské jednotky Sovětské armády a s nimi pak pronásledovat ustupující nacisty. Za těchto závěrečných bojů bylo zastřeleno asi 25 nacistů ale byly také oběti na padlých v Sovětské armádě v počtu asi 8.*) Za dobu své činnosti utrpěla také partyzánská skupina Josef ztráty a při výkonu padli Vladislav Salík, Jan Hudeček a František Janda. Partyzánská skupina Josef měla také svoji menší základnu v Brodku u Přerova, která vykonávala zpravodajské úkoly a která také 1. května 1945 na pokyn skupiny provedla v Brodku u Přerova povstání. V této skupině byli Zdeněk Répal a Zdeněk Pleva. Počátkem měsíce dubna 1945 navázala partyzánská skupina Josef také spojení se skupinou Viktor (Boh. Šída) a udržovala s ní spojení až do závěru. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------*) - rk - V bojích mezi Přerovem a Rokytnicí padli plk. Ždanov z Kijeva, Vasilij Petrovský z Minská, Ivan Andrevič z Pavlovská, Sinija Haramachi z Besarabie, Maxim Chrapačenko z Vorošilogradu, Jurčenko a Andrej Lubič z Kijeva. V bojích v ulicích města padl sov. partyzán V. Sedych z Kurska.
JAN
SKOPAL, Praha — vzpomíná (v roce 1966).
Od podzimu 1936 až do okupace jsem žil mimo domov. Z počátku do března l937 v Prostějově, pak do listopadu 1938 na Slovensku a na konec v Olomouci. Po absolvování školy leteckého dorostu v Prostějově, v březnu 1937 stal jsem se totiž vojákem z povolání, stíhacím pilotem. Styk se stranickými funkcionáři v Přerově jsem mohl proto udržovat jen sporadicky při návštěvách domova. Informace o vývoji politické situace a propagandistický materiál mně poskytoval Adolf Minář, s nímž jsem byl ve styku asi od r. 1930. Objektivní situace, která se vytvořila v armádě v souvislosti s ohrožením československa nacistickým Německem, byla velmi příznivá pro volnou, dříve prakticky nemožnou výměnu politických názorů. Zdrcující většina vojáků a poddůstojníků a značná část rotmistrovského i důstojnického sboru byla v té době pro rozhodný odpor vůči Německu v každém ohledu a souhlasila s nekompromisním odstraněním zrádců a šiřitelů demobilizujících nálad z vlastních řad Samozřejmě, že jsme této příznivé situace plně využívali k vysvětlování politiky vládnoucích stran a k jejímu konfrontování se skutečnými opatřeními, jak doma tak i v mezinárodních vztazích. Jakmile však státní činitelé začali hovořit o nutnosti účastníků, nálada se měnila v znechucení a po odstoupení pohraničních území vyústila v jakýsi existencionalismus. Někdy koncem druhé poloviny února 1939 za mnou přišel můj kamarád z povoláni, desátník František Masařík z Čejce u Hodonína, který velmi dobře znal mé politické přesvědčeni. Svěřil se mně svým záměrem uletět do zahraničí. I když jsem k němu měl plnou důvěru, nebylo snadné bez uvážení odpovědět na jeho dotaz, zda se chci či nechci podílet. Žádal jsem jej proto o nějakou dobu strpení, ale otevřeně jsem mu řekl, s čím on také souhlasil, že má-li podobný čin mít nějaký významnější smysl, nelze jej
připravovat jako záležitost dvou lidí. Potřeboval jsem získat čas na zvážení všech okolností a možností a ke zvolení co nejreálnějšího postupu. Mým úmyslem bylo zajet při nejbližší příležitosti do Přerova a poradit se s Adolfem Minářem. Jenže 1. března 1939 nastoupili nováčci, má návštěva v Přerově se neuskutečnila a Frantík naléhal na mé vyjádření. Dohodli jsme se proto, na sestavení předběžného plánu. Aniž bychom dále rozšiřovali okruh lidí, provedli jsme propočet možností maximálního doletu letounu (měli jsme k dispozici jednomístný stíhací letoun B-534), se zřetelem na co největší přiblížení se k hranicím SSSR nebo Jugoslávie. Polsko a Maďarsko jsme vyloučili vzhledem na jejich spolupráci s nacisty při záboru pohraničních území a nebezpečí, že by nás se vší pravděpodobností vrátili zpět. Uvážili jsme také, které z ostatních kamarádů později seznámíme s úmyslem. Nakonec, po provedení příprav a ověření stanovisek u osob, které by se měly na realizování úletu podílet (k otevření hangárů a přípravě letounů mělo být přibráno několik mechaniků, kteří by odlétli spolu — vyzkoušeli jsme, že když si pilot nevezme padák, bude moci sedět mechanikovi na klíně a celkem spolehlivě řídit letoun), měl býti požádán o účast velitel třiatřicáté stíhací letky, nadporučík letectva Karel Mrázek. K.němu jsme měli poměrně největší důvěru pro. jeho vlastenecké cítění a přímost jednám. Předběžnou sondáž jeho názorů jsem měl vykonat já, 15. března. Záminkou navázání neformálního rozhovoru měly být mé narozeniny, připadající na tento den. Bohužel, spád událostí změnil celou naši koncepci. V noci ze čtrnáctého na patnáctého března jsme se dověděli z rádia o zahájení okupace, ale do styku s Mrázkem jsme se dostali, když již o úletu nebylo možné uvažovat (přesto ale slíbil účast na odboji a dal nám adresu domů, abychom ho uvědomili, jakmile překročíme hranice). Ráno v, šest hodin bylo letiště Olomouc obsazeno předsunutým sledem Wehrmachtu. Kromě toho, protože silně sněžilo, hangáry byly dány pod německý dozor. Na ozbrojený odpor jsme nebyli připraveni a nikdo z velitelů žádnou iniciativu v tom směru neprojevil. Asi v devět hodin jsem byl vyzván spolu s Masaříkem a několika jinými poddůstojníky — piloty, abych odevzdal zbraně a nastoupil před budovou. Nařízení tlumočil jeden praporčík technické . služby (přesné jméno neznám, mám však za to, že se jmenoval Petrlík nebo Kordík či tak podobně a bydlel v Olomouci, kde jeho manželka, původem Němka, měla údajně obchod). Na naše námitky, že příliš spěchá, aby pomohl Němcům, odpověděl pohrůžkou že „teď to bude jiné než za staré republiky a nikdo si dlouho otvírat hubu nebude". Jména četl ze seznamu napsaného strojem. Před budovou nás naložili Němci na nákladní auto, odvezli do dělostřeleckých kasáren ve městě a internovali v jedné místnosti, vybavené jen slámou. Drželi nás tam asi 10 dnů bez povolení volného pohybu, později nám dovolili pohyb po kasárnách a prvého dubna 1939 propustili na tzv. existenční dovolenou s poznámkou, že našich služeb není třeba. Během internace jsme se dohodli s Masaříkem, že se při nejbližší příležitosti navštívíme a dohovoříme se, co dál. Návrat domů do Přerova byl přirozeně neradostný. Člověk měl zvláštní pocit Kainova znamení, vypáleného na čele jen proto, že jako voják neudělal nic proto, aby k okupaci nedošlo. Snad ale hned druhý den jsem se v parčíku před lešetínskými domy na náměstí Svobody v Přerově sešel s Rudolfem Rejhonem. Adolfa Mináře jsem nezastihl doma. Ruda mně po krátkém rozhovoru sdělil, že se mnou bude počítat při organizování odbojových „pětek". Stručně vysvětlil principy a rozešli jsme se. Hledal jsem prácí. Původního zaměstnavatele (Jan Vítěz, vodovody a čerpadla) jsem nechtěl žádat přijetí, třebas byl předpoklad, že mně vyhoví. Z důvodů, o nichž jsem hovořil, styděl jsem se přijít zpět do prostředí známých dělníků, s nimiž jsem pracoval před nastoupením vojenské služby. Nastoupil jsem jako pomocný dělník u stavitele. Doležela v ulici Za mlýnem, jehož syn se mnou kdysi chodil do školy A
který požádal otce o mé přijetí. Pracoval jsem na stavbě rohového domu na Masarykově náměstí naproti železářskému obchodu, tam, co ústila ulice ke kamením mostu a k sokolovně a asi 14 dnů jsem obsluhoval výtah. Vydělal jsem si právě na laciný oblek a boty, které jsem nutně potřeboval. Během této doby jsem se setkal s Rudolfem Kovářem, který mne upozornil, doma nebudu moci působit, protože jako voják z povolání budu určitě pod dozorem a hrozilo by brzké prozrazení. Nejlépe bude, připravit se na odchod, jakmile uzraje situace ke zřizování ozbrojených složek odboje za hranicemi. Zbytek času (večery) trávil jsem většinou s „klukama z jednoty" (Ruda Rejhon, Laďa Hužvík, Bohuš Jaroš, Gustav Černý, Lada Kristen, Jarda Červinka a jiní) a přirozeně rozebíráním otázky, co dál. Někdy před koncem dubna (v pátek), kdy byl v Přerově trh - jsou v úterý i v pátek mne překvapivě navštívil František Masařík spolu s Jindřichem Skirkou a Ondřejem Poslužným (z Brna anebo okolí), přijeli autem (Poslužný ho měl vypůjčeno od strýce) a projížděli právě okolo stavby, kde jsem působil. Čirou náhodou jsem je zpozoroval mezi selskými povozy, kde museli zpomalit. Nechal jsem výtah výtahem, vyběhl ven a dal jim znamení, aby počkali. Po krátkém vy jasnění, o co jde, požádal jsem mistra, aby mne někdo zaskočil, a jel jsem hned s nimi. Jeli do Ostravy sondovat možnost ilegálního přechodu do Polska. Adresu člověka, který převáděl, získali někde v Brně. Odchod byl smluven na druhý den poledne. Po návratu z Ostravy stačil jsem si ještě vybrat výplatu. Pokladní (žena) velmi se divila, ale zbytečně nekladla otázky. Matce jsem svůj úmysl sdělil večer i spolu s částí výplaty jí dal pokyny, co říci, bude-li vyslýchána. Plakala, ale nebránila. „Dělej, co uznáš za správné, jenom na sebe dávej pozor. Nikoho jiného nemám." To bylo asi všechno, co mně řekla. Prosil jsem ji ještě, aby nezapomněla zlikvidovat bednu, ve které jsem na půdě měl ukryt propagační materiál, brožury i politickou literaturu. S kamarády jsem se znovu setkal v ranním rychlíku z Brna do Ostravy. Abych sám neobjevoval u pokladny a nevzbudil podezření, jízdenku mně koupil Lada Plech, který pracoval v nádražní restauraci jako číšník. Zatím jsem oknem restaurace obhlížel rychlík, kde měli býti kamarádi. Nastoupil jsem těsně před odjezdem. Samostatný přechod do Polska měl dramatický průběh. Především v Ostravě jsme byli cizí a dlouho jsme hledali místo naší schůzky v hospodě i na periférii. A když jsme ji konečně našli, každá minuta čekání byla nabita nervozitou, zda jsme nenaletěli agentu gestapa. V hospodě kromě nás nikdo nebyl hostinský nás neustále pozoroval zasklenými dveřmi z kuchyně. Určitě jsme mu připadali podezřelými a nám naopak se zdál podezřelým on, jen proto, že z nás nespustil oči (měl asi obavy, že mu něco ukradneme z pultu). Trochu se nám ulevilo, když náš průvodce konečně přišel. Jeden z nás se totiž neustále střídal před hospodou, jak bylo dohovořeno, aby k setkání nedošlo uvnitř. Pochodovali jsme jednotlivě v určité vzdálenosti od sebe, dokud jsme nebyli v poli. Teprve na úpatí malého zalesněného vršku nad Ostravou, kde v severovýchodní části se náš průvodce zastavil a instruoval nás. Především upozorňoval, že se musíme zbavit všech věcí, které bychom museli nést v rukách. Pro mne to znamenalo zahodit papírovou krabici od bot a košili, trenýrky, dva páry ponožek, dva kapesníky, stovku cigaret Vlasta a tabulku čokolády od mámy pak nastrkat do kapes, kde jsem měl již holicí potřeby. Jelikož jsem se stal velice nepohyblivým, měl jsem v úmyslu košili a trenýrky darovat našemu průvodci, ale na jeho radu jsem si je později oblékl. Další část instruktáže spočívala v pokynech, kudy po setmění půjdeme již sami. V terénu nám ukázal pole, tvořící hranici mezi protektorátem a Polskem a které jsme museli rychle přeběhnout,
protože byla pod dohledem protektorátních celníků, nacistické Grenzpolicie a Poláků.Ukázal nám ještě některé orientační body, abychom potmě nezabloudili, vybral od každého po padesátikoruně za službu, popřál nám šťastnou cestu a vrátil se zpět do Ostravy. Před námi za to byly nejpernější okamžiky. Ještě asi půl hodiny trvalo, než se setmělo natolik, abychom se bezpečně mohli přiblížit na okraj oraniště, které nám bylo označeno jako hranice. Potichu jsme si ještě jednou připomněli směr, kterým musíme běžet, pro případ, že bychom se od sebe odtrhli a během jsme vyrazili přes oraniště. Asi uprostřed cesty Němci po nás zahájili palbu z pušek, alej nikomu se nic nestalo. Na konci pole částečně z vysílení, ale hlavně myslím, žel z rozrušení jsem zakopl o mez a po hlavě se skutálel z nějakého břehu. Jak se ukázalo, byla to hráz rybníka. Zůstal jsem tiše ležet a očekával, co se bude dít po střelbě. Místo předpokládaného křiku se ze tmy nedaleko ode mne ozval neznámý hlas žádající vysvětlení „Co tutej páni robjou?". No, a to začala druhá část našeho výletu do tmy. Polští celníci byli dva. Starší, okolo padesátky, mladší měl asi pětadvacet. Výslech začal u mne. Jednak proto, že jsem jim padl přímo k nohám a asi také proto, že jsem vyvíjel maximální úsilí nějak se s nimi dohovořit jakousi směsí češtiny, slovenštiny a němčiny. Na počátku byl dotaz: „Kde jsou ostatní páni -bo vás bylo věncej". Když jsem vycítil, že nehrozí bezprostřední nebezpečí a pochopil, že bych zapíráním ani věci nepomohl, volal jsem do tmy na Frantu a ostatní. Předpokládal jsem také, že společným úsilím budeme moci lépe působit na strážce zákona, což se nám nakonec podařilo, i když o naprosté čistotě jednání nelze popravdě hovořit. Především jsme se legitimovali pilotními průkazy a bili na citovou strunu slovanského bratrství. Síla povinnosti se však zdála nezdolnou. Zejména mladší celník zarputile trval na původním verdiktu, že musíme „s povrotom", což odůvodňoval tím, že Němci vědí o našem přechodu, protože po nás stříleli. Snad nás zachránil spásný nápad, který se v mé hlavě zrodil zřejmě pod vlivem nervozity a s ní související chuti na kouření. Poprosil jsem totiž staršího! celníka, aby nám dovolil si zakouřit. Než se vydáme na zpáteční cestu do protektorátu. Ten se chvíli tiše domlouval s mladším kolegou a nakonec nám to povolil s připomínkou, abychom si sedli, aby oheň nebylo vidět za hrází. A to byl pravděpodobně rozhodující okamžik. Z celého balíčku stovky Vlast jsem si vzal jednu a zbytek jsem nabídl staršímu. Ten z počátku si nechtěl vůbec vzít, ale na mé naléhání si vzal rovněž jednu. Mladší odmítl, že je „něpaloncy". Chvíli jsme mlčky vsedě pokuřovali a já usilovně přemýšlel, co dále podniknout Načatou krabici cigaret jsem přisunul těsně ke staršímu a napjatě vyčkával, jak bude reagovat. Neodsunul ji a já měl škodolibou radost, že „zabral". Šlo tedy již jen o obměkčení mladšího, až jsem se sám sobě obdivoval. Nikdy před tím jsem netušil, že ve mně dřímají sklony k diplomacii, ale tabulka čokolády darovaná mi matkou na cestu, pomohla. Nabídl jsem ji mladšímu s patřičným slovním doprovodem asi v tom smyslu, aby si ji vzal za to, že s námi tak dobře jednají, , protože když půjdeme zpátky, určitě nás dostane gestapo a z té čokolády bychom stejně nic neměli. .Účinek byl překvapující. Tím víc, že se projevil po chvíli napjatého čekání, kdy se oba celníci od nás vzdálili na několik kroků a tiše mezi sebou rozmlouvali. Málem bych brečel, když se vrátili a starší mně nařizoval: „Páni musí zpět- Tam ukazoval rukou -je stanoviště německé hlídky. My půjdem doprava po hrázi, obejdeme rybník a než se vrátíme, páni musí být pryč. A tam - znovu ukázal - kde vidíte to světlo na domě, je polské území. Tam je jednopatrový dům kde bydlí jeden český zemědělec. Máme podezření, že pomáhá takovým, jako jste vy. Sbohem." Pak odešli směrem jak mi starší před tím vyznačil. Víc nám přirozeně nebylo třeba a
mám dojem, že nikdo z nás jim ani nepoděkoval, ani neodpověděl na pozdrav. Radost nás úplně umlčela a jen co poněkud poodešli, vydali jsme se na tu cestu my. Za námi zůstal protektorát a před námi bylo jen to světlo na prvním baráku smíšené česko-polské vesnice. Byli jsme za hranicemi.
pionýr FRANTIŠEK OKÁČ, Sezimovo Ústí — zaznamenal (v roce 1960). František Okáč, pionýr ze Sezimova Ústi, účastník průzkumné akce časopisu ABC „Po stopách obětí Terezína a Osvětimi", napsal: - rk Evička Heská, narozená 25. května 1930 v Přerově, Žerotínovo náměstí č. 24, zahynula 18. května 1944 v Osvětimi. Za pobytu v Terezíně pilně kreslila. Zvláštní pozornosti zasluhuje její kresba „Ráj" a „Zakázané ovoce". Po mnoha dnech a měsících ústrků, protivenství, pohoršení, bití a okrádání byla umučena ve vyhlazovacím koncentračním táboře Osvětimi. Zachované kresby a malby připomínají její statečnost, lásku k domovu a jsou trvalou památkou na oběť nacismu — Evičku Heskou z Přerova.
JOSEF MERTLlK vzpomíná (v roce 1966). Brzy po okupaci našeho státu poznali všichni vlastenci, jak nevítaní plundrují naši zem, jak pozbýváme svobodu, jak tvrdou prušáckou botou ničí vše, co nám bylo drahé a milé. Názvy našich ulic byly nahrazeny jmény nacistických velikánů, budova gymnasia dostala název „Adolf Hitler Kaserne", sokolovna „Deutsches Haus" atd. Dvojjazyčnost vyhlášek, úředních tiskopisů i názvy všech obchodů a podniků nasvědčovalo tomu, že Nietzsschův „nadčlověk" se u nás usídlit na věčné časy. Bylo proto povinností každého Čecha, aby všemožně brzdil a mařil plány nacismu. Tlak budí protitlak. Utvořily se tajné buňky a skupiny, které skrytě ; plány a pracovaly ilegálně s účelem sjednocení všech vrstev obyvatelstva v naději že se dočkáme toho, že nacisté jsou u nás jen dočasně a že nacismus musí být zničen. Ačkoliv Hitler okupoval téměř všechny státy Evropy, narazil však na nečekaný odpor ve svém válečném tažení v Sovětském svazu.Stalingrad byl mezníkem jeho bezohledného útoku. V zázemí okupovaných států vzrůstaly sabotáže, odbojové skupiny, které gestapo nestačilo objevovat, nebo likvidovat. I v Přerově mělo gestapo hodně práce. První úřadovna gestapa byla zřízena na náklad obce města Přerova v přízemí Městského domu. Tehdejší městský stavební úřad byl povinen ve vlastní režii provádět všechny stavební úpravy, vybavenost inventářem a nářadím, všechny okupované místnosti Wehrmachtu, Hitlerjugendu, NSDAP atd. Jako tehdejší pracovník městského stavebního úřadu byl jsem pro znalost jazyka německého pověřen úkoly při realizování požadavků Wehrmachtu s ostatními zaměstnanci stavebního úřadu. Prožili jsme mnoho nepříjemných chvil při okupaci budovy gymnasia pro oddíly SS. Pod hrozbou použití zbraní jsme
nuceni provádět ty nejpodřadnější práce. Pod rouškou odborové organizace městských zaměstnanců jsme se scházeli a rozšiřovali letáky a „Rudé právo" v čele se soudruhem Janem Krásným - pracovníkem městské vodárny. Těsně po příchodu Wehrmachtu jsme dle pokynů zazdili ve sklepích Žerotínova zámku několik velkých beden s různým důležitým materiálem města Přerova (později prozrazeno pracovníkem SME). V r. 1942 došlo k zatčení Jana Krásného, což bylo signálem pro celou skupinu a široký okruh spolupracovníků, kteří se podíleli na rozšiřování letáku a Rudého práva, vycházejícího ilegálně z centra Uherského Brodu, které řídil učitel Jan Rychtalík. Tak, jak výslech na gestapu pokračoval s J. Krásným, bylo zřejmé, že přijdou na řadu všichni, se kterými jmenovaný navazoval styky. Osazenstva pracovníků městského stavebního úřadu ubývalo. Jako jeden z prvních pracovníků byl v roce 1940 zatčen Karel Rosmus, dále v roce 1942 pak Viktor Růžička, Kvirin Šlézr a Josef Mertlík, pak přišli na řadu i zaměstnanci městské vodárny a mnoho jiných občanů, kteří rozšiřováním ilegálního tisku upevňovali víru v návrat svobody. Výslechy v novém sídle gestapa v Michalově byly tvrdé a násilné a nelze zazlívat některým spoluvězňům, kteří podlehli a pod tíhou ran prozradili. «> mělo být utajeno. Vězněni jsme byli u okresního soudu v Přerově, rozházení po všech celách věznice, očekávajíce další příští události. Tak blízko svých domovů a rodin a přece bez spojení a pomoci. Byli jsme vydáni na milost a nemilost gestapu. V květnu 1942 nám sdělil správce věznice - František Rosypal - že venku je hrůza a že je vyhlášeno stanně právo v souvislosti s atentátem na říšského protektora R. Heydricha. Tak jsme prožívali těžké chvíle s kamarády spoluvězni pro náš národ nejtěžší . V údobí stanného práva nás jednoho po druhém fotografovali na dvoře věznice a dohola nás ostříhali. K tomuto aktu přijel oddíl SS z Brna. Vypadalo to na delší dobu vězení. Záhy na to jsem byl spolu s ostatními vězni odvezen autobusem do Kounicových kolejí v Brně za asistence gestapa příslušníků SS, kde jsme byli rozházeni po všech celách tak, abychom se ,jako příslušníci jedné skupiny nemohli domluvit. To, co se odehrávalo v Kounicových kolejích po dobu stanného práva, nechci vzpomínat, neboť tyto hrůzy heydrichiády zaplatilo tisíce lidí, kteří padali pod výstřely z pušek a na šibenicích. Večer co večer zněly povely ke střelbě. Ohlušující rány jako by zastavily dech celému Brnu.Těsně pod okny mé cely se odehrávalo historické divadlo před obrazem svatého Václava. Viděl jsem denně nastupovat popravčí četu s velícím důstojníkem SS a řady zvědavých důstojníků manželkami, kteří přihlíželi násilnému přivádění odsouzených na popraviště vykonávání hanebného rozsudku. Po ukončení stanného práva byl jsem předvolán znovu k výslechu k orgánu ,,Sondergerichtu" s tím, že byl na mne vydán zatykač podle paragrafu 139. o vlastizradě podle říšskoněmeckých zákonů. Brzy na to jsme byli celá skupina z Přerova odvezeni do věznice „Mírov" a Mohelnice. Před odjezdem na Mírov jsme prožili všichni další těžké chvíle v souvislosti s nalezeným kapesním nožem, který neutajil před slídivými zraky gestapáků J. Krásný. Třikrát se opakoval sestup do sklepa ze třetího podlaží budovy ,Kounicových kolejí ve formě plížení po kolenou a poskoků a opět nahoru pod ranami býkovce. Hladoví, zesláblí jsme stěží překonávali všechny nástrahy, které byli schopni vymýšlet mladíci SS. Vysíleni a vyčerpání jsme ukončili tuto křížovou cestu přiznáním se k vlastnictví kapesního nože, který měl být před nástupem k transportu odevzdán. Všech 40 kamarádů — spoluvězňů — pak prostálo celou noc v malé cele časně ráno byl proveden transport vlakem na Mírov. Projížděli jsme Přerovem slzami v očích — zda ve zdraví přečkáme nám neznámé příští údobí a zda tě někdy svobodně staneme na nádraží
v. Přerově a u svých nejbližších doma. spojení nebylo možno navázat, neboť jsme byli velmi dobře střeženi. V odpoledních hodinách jsme byli na místě, utrmácení, žízniví a hladoví. Ve věznici Mírov došlo k dalšímu rozmístění po celách věznice. Nové prostředí, noví lidé, jiný vězeňský pořádek a hlavně — ,to nejdůležitější, co nám scházelo, byla jakákoliv práce. Ano, práce při které utíká čas, hlavně při plnění normy, která byla stanovena na každého z nás. Bylo to denně slepit 2.500 obálek pro Milo závody Olomouc, tyto balit po 50. Začátek byl těžký, ale pak to šlo. Pomáhal jsem těm starším, kteří nebyli na podobné práce zvyklí. Prostředí ve věznici Mírov bylo poměrně klidnější než v Brně. Nebyly tam oddíly SS, ale uniformovaní dozorci. Časem nám změnili druh práce na rozmotávání uzlů sisálových provazců. Při práci čas utíkal a prožili jsme všichni všelijaké drobné trampoty, jak v nedostatku jídla a hlavně jsme trpěli zimou, která se již blížila z vršků Pradědu Kralického Sněžníku. Zimou a hladem jsme nemohli ani spát. Před samými vánočními svátky v r. 1942 přišel příkaz, že někteří z naší skupiny pojedou transportem do tehdejší Breslau (Vratislav) a někteří do Berlína a Brna. Nebyl čas na rozloučení a ani možnost. Já jsem byl odvlečen do Breslau spolu s V. Růžičkou, F. Sasákem, K. Šlézrem, Fr. Bartoňem, F. Palečkou a jinými. Do Berlína jel jen J. Krásný a F. Hrachovina, kteří se již do vlasti nevrátili. Nová věznice, nový režim a svátky vánoční prožívat ve vězení, a to ještě cizině, to je zbaveno vší poezie a kouzla jen ve vzpomínce na domov a přátele.. Uplynuly vánoce a smutnější nový rok v zamyšlení a úvahách, co přinese nového, zda se splní moje a naše přání — vrátit se šťastně domů ve zdraví. „Komm raus! Du Keri was bist du fůr einer!" - tak jsem byl seznámí s novým hlavním dozorčím Josefem Kiihnem v breslauské věznici na Kletshka Strasse, dům 2, blok 1. Tak jsem se představil a v zápětí jsem dostal práci n široké chodbě v přízemí před mojí celou — samotkou. Lisoval jsem haldy odstřižky látek do balíků, opatřoval je štítky s určením váhy a druhu látky. Za „dobrou práci" jsem byl odměněn několika vařenými bramborami. Zvykal jsem si stěží na tu práci při značné tělesném zeslabení. Brzy jsem byl přeložen na celu 202 v bl ku C a byla mi přidělena jiná práce spojená s tříděním do kartónových krabi které jsem musel roznášet po poschodích do jednotlivých 150 cel, kde drhli kandidáti smrti peří. Setkal jsem se zde s Františkem Skopalem, R. Vašíčkem a np ing. R. Rajnochem z Přerova, kteří čekali na den poslední ve svém životě. Byli s osudem smířeni. Splnil jsem jim všechna jejich přání, vzkazy domů a při výkonu této funkce pod přísným dohledem hlavního dozorce Kühna se mi podařilo pašovat motáky pro spoluvězně jiných cel, sháněl jsem sůl, chleba, papír, tužky! atd. Tak čas utíkal při celodenní práci až jednoho dne, a to v červenci 1943 jsem byl určen na nový transport do Brna k soudu. Z celé skupiny Přerovanů jsem zůstal sám, co se se všemi stalo a jak to vše prožili, jsem se dozvěděl až doma Transport, který jsem prodělal ve společnosti asi 150 vězňů z Německa, Polska - na ten nikdy nezapomenu. Hlavně však na noc, kterou jsem prožil na přestupní stanici v Šumperku. Strach a hrůza šla z těch lidí, kteří měli vyloupané oči, byli beznozí, bezrucí, používali holí, kterými je pak dozorci bili. S nikým z nich se nebylo možno domluvit na cíl jejich cesty. Dojel jsem do Brna, opět přes Přerov, kde se mi podařilo vyhodit na nádraží přes mřížované okénko moták ze zprávou o mé cestě do Brna. Moták adresátovi rodině doručil zaměstnanec ČSD pan Benda z Císařova. Uběhl další měsíc ve vězení na Cejlu v Brně o hladu než jsem dostal předl volání k tehdejšímu „Oberlandesgerichtu". Soud vynesl rozsudek podle paragrafu 139 trestního zákona a vzhledem k tomu, že trest jsem si již odpykal vyšetřovací vazbou byl jsem
propuštěn na svobodu. Návrat byl radostný cestou z Brna do Přerova, avšak zůstal jsem bez prostředků uživit rodinu, neboť na bývalé pracoviště jsem z příkazu vládního komisaře města Přerova nemohl nastoupit. Dostal jsem zatím zaměstnání jako promítač v místním kině. Později jsem však nastoupil místo u městského stavebního úřadu jako topič. Někteří lidé se mne báli a vyhýbali se mě, a to proto, aby se nemuseli stýkat s bývalým vězněm, aby snad nebyli v nějakém podezření v protinacistické činnosti. Dlouho trvalo ještě, než se přiblížila armáda osvoboditelů Sovětského svazu a ještě hodně jsme vytrpěli, než se okupanti ztratili, než byli zahnáni tam, kam patří. Život se začal konsolidovat, lidé se chopili plodné práce na obnově všech následků války, uvolnili silnice zaházením všech protitankových barikád, opravo! mostů atd. Nepřeji nikomu prožít další podobná válečná období pod nadvládou fašismu všem mladým lidem, kteří nepoznali hrůzy a utrpení války připomínám, aby si vážili svobody, kterou zaplatili milióny lidí životem pro dobro našeho pokolení pro mír na celém světě.
VOJTĚCH HERMAN vzpomíná (v roce 1945). V červnu v roce 1945 jsem spolu s Ladislavem Pourem, redaktorem „Naší Hané", měl jako člen redakční rady rozhovor o 1. květnu 1945 v Přerově s Vojtěchem Hermanem. Záznam o sděleni V.Hermana byl zveřejněn v „Naší Hané", , ročník ,Z, číslo 39 27. června 1945. . - rk — Podzemní činnost v Přerově a okolí, jež vyvrcholila v den 1. května, měla dalekosáhlé účinky na demoralisaci německé armády, nalézající se v prostoru od slovenských hranic až po prostor Přerov. Město Přerov, jeho obyvatelé vděčí odvaze partyzánů a vlastních občanů za to, že jejich domy a příbytky zůstaly ušetřeny ničivé dělostřelecké a pumové palby, protože německé jednotky po akci na 1. května měly dojem, že v okolí Přerova a ve městě samém nalézá se několik lisícaž po zuby ozbrojených partyzánů. Tento fakt zjistili jsme výslechem zalitého hejtmana Heinze, kterého jsme zajali v Přestavlckém lese dne 5. května na útěku od jeho jednotky. Akce 1. května v Přerově, jak jest zřejmo, byla vůbec prvním ozbrojeným povstáním na území bývalého Protektorátu, zřejmě inspirovala vedoucí činitele pražského povstání, neboť personál vlakových pošt pražských a železniční personál piažských čet, svědek událostí 1. května v Přerově, referoval pak v Praze o nadšení a odvaze přerovských občanů a partyzánů. Úřední výsledky této akce v Přerově byly tyto: Partyzánskou skupinu „Tolstoj" v počtu 25 osob přivezl do Přerova ve 12.30 hodin v zabaveném německém nákladním autu tehdejší velitel Herman. Skupina se pod velením nadporučíka Javora zmocnila východního okraje města, aby zabránila příchodu německých posil po cestách od Horní Moštěnice, od Želátovic a Lipníka. Během tříhodinového boje byli zabití dva gestapáci v civilu, 62 vojáků SS v úvoze želátovské cesty (počet raněných neznám), odzbrojeno bylo velké množství německých a maďarských vojínů, čímž bylo získáno jen ve východní části Přerova 134 pušek, 67 pistolí, 150 ručních granátů. 8 nákladních aut, 5 osobních aut, 4 kulomety a 18 automatů. Podobně postupovaly skupiny v severní části města a v Předmostí. Získaly rovněž velký
počet zbraní všeho druhu, jejichž počet by mohl určit strážmistr Kodaj. Jižní část Přerova a přerovské přednádraží obsadila skupina Lověšice a přerovští železničáři pod vedením náměstka přednosty Arnošta Chrastiny. Zmocnila se celého nádraží a značného počtu zbraní ,a zásob všeho druhu v nákladních vlacích, nalézajících se na přednádraží. Tato skupina odevzdala Národnímu výboru v Přerově pro vyzbrojení čs. armády 110 pušek, 5 kulometů, l automat, 400 kusů rozbušek a 4.500 nábojů. Podotýkáme, že uvedeném počtu zbrani nejsou zahrnuty zbraně, které u projíždějících jednotek zabavilo civilní obyvatelstvo v Přerově na náměstí a na ostatních ulicích a křižovatkách města, takže konečný počet ukořistěných zbrani přesahuje daleko výše uvedená čísla. Dále by bylo třeba zhodnotit odvahu partyzánů, občanů a železničářů, kteří v úplně ozbrojeném a státními vlajkami ozdobeném vlaku jeli od Hranic přes Přerov až do pevnosti Olomouc. Tato uvedená fakta jasně osvětlují, jaký účinek mělo povstání 1. května v Přerově na německou armádu v tomto prostoru.
FRANTIŠEK
HORÁK vzpomíná (v roce 1966).
Po okupaci .Československa a po zrušení Čs. armády byl jsem přidělen ministerstvem národní obrany k likvidaci dnem 1. září 1839, jako úředník k Zemskému úřadu v Brně. Po přepadu Polska dahodli jsme se por. let. Jaroslav Himmer a por. tank. Klaudius Satana, kteří rovněž byli přiděleni k Zemskému úřadu, že odejdeme do zahraničí. Navázali jsme styk s pplk. Boh. Hrušákem, rovněž zaměstnaným v Brně, avšak bytem ve Valašském Meziříčí a dojednali s ním odchod nás tří za hranice .
22 května 1945. -- Vyhláška. ČESKÉMU OBČANSTVU! Nezodpovědní živli stříleli v Přerově na svátek práce na německé vojáky. Bylí odzbrojeni a zastřeleni. V Přerově je zase pokoj a pořádek. Co chtěli tito lidé prokázat? Všechno, co si český národ za šest válečných let zachoval, mělo být zničeno nesmyslným povstáním. Země měla být vydána bolševismu, aby se takto podařilo některým z povstalců uchopit se moci a aby později moc převzali Sověti. Pokus byl v zárodku zničený.Aby znemožnili další přípravy tohoto druhu, nařídilo vrchní velitelství příslušné německé armády závěrečnou hodinu. Jest okamžitou platností zakázáno opustit byty v době od 20.30 hod. do 5. hod. ráno. Německé hlídky dostali povel při odporu ihned použití zbraně. Pro duchovenstvo, lékaře, porodní asistentky a v jiných zvláštně důležitých případech udělí místní a bojové velitelství zvláštní potvrzení, které opravňuje k přístupu na ulice, Pro postoj českého lidu v těchto dnech platí pokyny dané státním presidentem Dr. M. Háchy a státním ministrem Dr. Frankem. Tyto pokyny možno nalézti v denním tisku. Vrchní velitelství panc. armády. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------Náš přechod a útěk organizovala vojenská skupina Obrana národa. V roce 1940 pplk. B... Hrušák dal pokyn k odchodu Jar.Himmrovi a Kl. Satanovi, a mně bylo uloženo vyčkávat a byly mi stanoveny úkoly v domácím odbojovém hnutí. V roce 1941 navázali jsme spolu s pplk.B. Hrušákem styk s parašutistou, který se pohyboval mezi Zlínem, Valašským Meziříčím a Ostravou. Parašutista byl byv, poručík čs. armády a sloužil společně s pplk. Hrušákem u byv. pěšího pluku 40, Celé jeho jméno mně již vypadlo z paměti a byl námi nazýván Pepík, jeho otec byl učitelem ve Valašském Meziříčí a bratr lékařem v nemocnici ve, Zlíně,: Oba tyto blízké příbuzné parašutista Pepík navštěvoval, což jsme mu vytýkali. Pro parašutistu prováděl jsem zpravodajskou službu, tj.získával údaje o pohybu německých vojsk, jejich síle, ubytování, o výrobě válečného materiálu apod. Mimo to .jsem pro parašutistu Pepíka a jeho spolupracovníky, zajišťoval zásobování, jmenovitě získávání potravinových lístků apod. Při plnění těchto úkolů byla nám nápomocná dcera pplk. Hrušáka Milada, která původně studovala na právnické fakultě v Brně a v té době navštěvovala abiturientský kurs při obchodní akademii v Přerově. Tato naše činnost ve spolupráci pplk. Hrušákem trvala až do zatčení rodiny Hrušákovy, které bylo po velikonocích v roce 1942. Rodina Hrušákova byla spolu s rodiči a bratrem lékařem parašutisty v roce 1942 za heydrichiády popravena v Brně v Kounicových kolejích. Byl jsem také zatčen gestapem v Olomouci ve spojitosti s podporováním .parašutistické skupiny, ale ve vězení jsem díky B. Hrušákovi dostal informace, že nebylo nic prozrazeno o naší spolupráci a tak jsem přes tvrdé výslechy nic nepřiznal a ušel stejnému konci, jako Celá Hrušákova rodina. Po návratu z vězení jsem v měsíci srpnu 1944 navázal styk s pplk. Fr. Vitkem a po zapojení vykonával pro něj zpravodajskou službu. Po ztrátě spojení s touto skupinou navázal jsem se stejným úkolem na skupinu vedenou hajným Josefem Minksem a s ní pak jsem spolupracoval až do konce druhé
světové války. Když 1. března 1945 jsem byl povolán na zákopnické práce, utekl jsem a většinou jsem se zdržoval v Chvalčově a v lesích na Tesáku, kde jsem se puk dostával do užšího přímého styku se štábem partyzánské brigády. Po svém návratu z vězení jsem byl přihlášen k pobytu na čtyřech místech, a to v Přerově, Olomouci, Brně a Křenovicích u Kojetína. A na třech místech jsem pobíral potravinové lístky, které jsem používal pro podporu odbojových pracovníků. Tyto okolnosti zjistili Němci až teprve počátkem měsíce března, kdy se snažili mně znovu zatknout po mém útěku a nenastoupení na zákopnické práce. Kromě uváděné činnosti tak, jako mnozí jiní, jsem považoval za svoji povinnost býti nápomocen a podporovat rodiny persekvovaných a popravených. ----------------------------------------------------------------------------------------Druhý den nacistické okupace města Přerova 16. března 1939 zřídil nacistický wermacht v prvém patře staré radnice na Dolním náměstí „Ortskomando". Na snímku je vyvěšování praporů na budově staré radnice dne 16. března 1939. Po několika dnech bylo „Ortskomando" přemístěna na Palackého ulici do školní budovy. Ve funkci ortsádlteste oficírů byli zrádní bývalí českoslovenští důstojníci. Funkce ortsdlteste oficíra (správce posádky) byla spojena s výkonem funkce Presseoffizier (tisková služba). Prvý v této funkci v Přerově byl hauptman Domes (bývalý čsl. důstojník posledně posádkou v Ružomberku), druhým byl hauptman mg. Tkaný, byv. pplk. zástupce velitele čsl. ženijního pluku v Kroměříži a v dalším sledu pak to byli hptm. Hirsch (byv. štábní kapitán, posledně posádkou ve Vsetíně), hptm, Vanke (bývalý major dělostřelectva z Brna), hptm. Chromek -byv. major dělostřelectva z Brna). V polovině roku 1940 došlo ke změně v působnosti vojenských orgánů u velitele nacistické posádky a část agendy přešla na civilní nacistické orgány a pod přímý dozor gestapa, které v Přerově zřídilo svou stálou úřadovnu, nejdříve v přízemí Městského domu, Kratochvílova ulice, dnešní kavárna, za vedení gestapáka inspektora Langra a později v Máchově ulici ve tile, kde úřadovnu vedl gestapák Scheurínger a další (dnes školka poslední dům před Michalovem).
stará radnice nám T.G.M
budova gestapa u Michalova dnes školka
KAREL HAUKE vzpomíná (v roce 1945).
Jak to bylo v redakci Obzoru 15. března 1939. Pochmurné březnové ráno. Déšť se sněhem. Na ulicích jedou německé autokary, vedoucí křičí do ulice „Rechts íahren". Odpoledne po druhé hodině zastavují před budovou Obzoru (budova na nároží dnešních ulic tř. Čs. armády a Jiráskovy -rk-) dvě osobní vojenská auta. Vystupují důstojníci a vojáci. V knihkupectví zjišťují, kde je redakce Obzoru, a žádají, aby byl ihned zavolán odpovědný redaktor. Vedouc! knihkupectví zavedl důstojníka do redakce. Byl jsem ve spořitelně, když náměstek ředitele Frant. Kafka mě volal, abych šel ihned do redakce, že jsou tam němečtí vojáci. Požádal jsem F. Kafku, aby peníze, které jsem měl již v rukou, odevzdal /.eně na nákup a s tlukoucím srdcem jsem šel do kanceláře redakce. V duchu jsem uvažoval o německé informovanosti a důkladnosti, když 5 hodin po obsazení
města zajišťují tisk. V redakci čekal německý zpravodajský důstojník, haupt-mann voň Maule. Dal si předložit právě vyšlé číslo Obzoru (deník vycházející v Přerově) a dal si předložit k tisku připravené úvodní prohlášení Městské rady ;i rukopisy pro tisk. Žádal také, aby byl přizván tiskový referent okresního úřadu dr. Jaroslav Jurečka, který se také na mé telefonické pozvání dostavil do redakce. 1'otom oznámil voň Maule své pokyny, týkající se zejména věcí vojenských. Oznámil, že jeho sídlo až na další je v Hranicích, odkud budou zasílány další dispozice, a na dotaz oznámil, že noviny musejí denně dále vycházet. Informoval se na poměry tisku ve Zlíně, kam odejel. Taková byla první a ovšem nikoliv poslední návštěva Němců v redakci.
JAN
SKOPAL - PRAHA — vzpomíná (v roce 1967) Požádal jsem J. Skopala o napsání vzpomínek na léta 1938—39 do jeho odchodu do zahraničí a vstupu do čs. zahraniční armády. První .část vzpomínek byla uveřejněna na straně 157—161. Uveřejňuji další výňatek z jeho vzpomínek, který přispívá k pohledu na období bezprostředně po nacistické okupaci. ~rkJistě si pamatuješ, že v „dělňáku" na Šířavě bývaly v neděli „odpolední čaje", a to i po 15. březnu. Ten, který vzpomínám, byl první a poslední, který-jsem navštívil po svém propuštění do zálohy. Pro nás „mladé" byly čaje nejen vlastním rozptýlením, ale i místem, kde jsme se bez předchozího domlouvání scházeli. Tenkrát tam však byla již i nezvyklá návštěva -- vojáci Wehrmachtu. A zábava vázla. Přirozeně. Děvčata s nimi nechtěla tancovat. Před námi se nečekaně objevilo široké, neorané pole — politická agitace, a hned na dvou frontách. Mezi děvčaty a našimi „hosty". Coby „zkušený" voják a bývalý tajemník samosprávy dorostu, ujal jsem se iniciativně řízení věcí. Dělal jsem, co bylo v mých silách, a pokud to mé znalosti němčiny dovolovaly, abych obě strany přesvědčil, že družné zábavě vlastně nic nestojí v cestě. S děvčaty to šlo celkem snadně, protože nás spojovalo více či méně stejné smýšlení a jeden jazyk. Vždyť se jednalo o řadové vojáky, rakouské' dělníky a rolníky, kteří, jak jsme si to tenkrát zjednodušeně vykládali, byli donuceni k tomu, aby u nás vystupovali v roli okupantů. Museli jsme jim proto dokázat naši třídní solidaritu a přijmout je v našem středu. Vždyť přece museli vědět, že jsou v „dělňáku" a asi by tam nepřišli, kdyby k nám neinklinovali. U děvčat jsem si byl skoro jist, že mé teorie o internacionálních vztazích byly pochopeny. Hůře to bylo s Rakušany, nebo lépe, s mou tehdejší němčinou. Ale bez ohledu na jazykové potíže jsem jim vysvětloval (alespoň jsem se snažil), že tím, že přišli k nám, dali se strhnout k něčemu, co neprospěje nakonec ani jim a co ani zdaleka neodpovídá našim představám o nastolení socialismu, o kterém „vůdce" tak často a tolik hovoří. Dostali jsme se tak do zajímavé debaty asi s pěti Rakušany a já měl ohromnou radost v domnění, že má agitace zapůsobila. Odpolední čaj skončil asi v sedm hodin a naše smíšená společnost, dobře naladěná vzájemným „porozuměním",jak jsem si to vykládal, vyrazila do ulic. Chtěli jsme „hostům" ještě ukázat, jak naši lidé svobodně žijí a dokázat jim, že to, co jim je vtloukáno do hlavy o „ochraně" našeho státu, který byl na pokraji rozvratu „židobolševiky", není nic jiného než bluf. Protože „hosté" jevili zájem posedět si někde u piva, které jim neobyčejně zachutnalo, stavili jsme sel v hospodě na Horním náměstí.
V družné zábavě uplynuly asi další dvě hodiny, když mě jeden z vojáků vyzval, abych vyšel na ulici. Nic zlého netuše, vyšel jsem před hospodu, kde mě hned obklopilo několik neznámých civilistů a německých vojáků. Zda mezi nimi .byl některý z těch mých „známých", nevím, ale začali mne mlátit hlava nehlava. Ran nějakým tvrdým předmětem, a kopanců jsem dostal nepočítané. Přirozeně, že jsem stačil něco vrátit, když jsem se bránil, aby mě nepovalili na zem, co zřejmě měli v úmyslu. Většina kopanců šla do nohou a do stehen. Co by se stalo, kdyby mně nepomohli kamarádi, kteří vyběhli z hospody, jakmile uslyšeli na ulici křik, nedovedu si představit. Z ničeho nic se ale objevila i jakási vojenská hlídka, která musela být blízko, když mne začali mlátit. Přes protesty kluků i mé vlastní vzpírání mne sebrali a odtáhli do nové sokolovny na ošetřovnu. Po ošetření a krátkém výslechu, co se stalo, mne propustili s tím, že druhý den musím znovu přijít. Samozřejmě, že jsem se tam již neukázal a léčil se doma sám. Jednak proto, že kromě rozbitého horního rtu a spousty modřin po celém těle mne jinak nic nebylo ale hlavně z obavy, co bude dál. V každém případě mě tato lekce beze zbytku vyléčila z naivních představ o možnostech a metodách našeho dalšího postupu v boji proti okupantům.
FRANTIŠEK POLÁČEK
- Brno - - vzpomíná (v roce 1965). Hospodářská škola (dnešní střední zemědělská technická škola (-rk-) se svým ,způsobem účastnila povstání 1. května. Po naléhavých výzvách místního rozhlasu ,,přiběhla na dvůr hospodářské školy řada mladých lidí a všichni zaměstnanci školy a statku v čele s ředitelem ing. Ferulíkem. Všichni byli netrpěliví , chtěli za každou cenu něco podniknout a mne jmenovali velitelem. Ve škole byli tehdy strážní dva němečtí vojáci, kteří měli dvě pušky a jeden revolver. Byli rozumní „ na naši výzvu za pomoci německy mluvícího ředíte ing Ferulika se dali odzbrojit. Nyní šlo o to, navázat spojení s městem, odkud bylo slyšeti střelbu. Poněvadž jsem se domníval, že Přerovu přišli na
pomoc partyzáni odešel jsem pro informace k Aug. Bečákovi, zaměstnanci ČSD, o němž jsem věděl,_ ze spolupracuje s partyzány. Nebyl doma, jeho paní mně řekla že nemá žádných zprav , slíbila je pomocí dalších rychle získat a mi je sdělit. Vrátil ]sem se ke skupině do školy, která získala další výzbroj. Střelba ve městě neobyčejné sílila. Bylo třeba jednat. Poslal jsem znovu jednoho studenta k Bečakům. Štěstí, ze nebyl vyzbrojen; dostal se do spárů nacistů, ale vrátil se. Povstání bylo potlačeno. My jsme se s německou stráží ve škole dohodli - věděli, že konec je jen otázka času. Brzy ráno 2 května přišel ke mně do bytu neznámý muž, který se pak představil jako okresní lékař MUDr. Frant. Šťastný a žádal o ukrytí. Neznal jsem ho osobně, ale věděl jsem, že i když musel ze své úřední funkce ošetřovat, léčit německé místní pohlaváry, pomohl mnoha českým lidem, hlavně od nuceného nasazení na práci do Německa. Ukryl jsem ho napřed na půdě ve skladišti a potom několik dní spával u nás. Od něho jsem se dověděl mnoho o organizaci našeho celonárodního odbojového hnutí, jehož se aktivně účastnil.V posledním roce nacistické okupace navštívil mne také Karel Rund, učitel, který tehdy bydlel v ulici Osmek. Žádal mne o spolupráci při získávám a uskladňování zbraní, které měl dostat z Olomouce. Domnívám se však, že to byla. nastrojená akce, poněvadž byl zatčen a uvězněn.
JUSTINA CHMELAŘOVA vzpomíná (v roce 1965) František Chmelař, můj manžel, byl jako ředitel Havlíčkovy školy zakrátko po příchodu okupantů předčasně pro své smýšlení a vlastenectví 1. července 19390 pensionován. Od mládí pracoval v Sokole. O jeho ilegální činnosti toho vím velmi málo. Byl od počátku zapojen na odbojovou skupinu Frant. Skopala. Po zatčení Frant. Skopala pracoval dále, zejména na zpravodajském úseku. Po rozpuštění Sokola byl zatčen spolu s dalšími sokolskými pracovníky (Karel Beňa, Jan Bačák, Hubert' Sekera, Zdeněk Calábek, Antonín Kamelander a další) 8. října 1941 a 27. ledna 1942 byl umučen ve vyhlazovacím nacistickém koncentračním táboře Osvětim. Kratičkou vzpomínku na Františka Chmelaře uveřejnil 24. ledna 1947 Sokolský hlas, která částečně doplní to málo, co vím o odbojové činnosti svého manžela. „Zářijová jitra roku 1941 zastihla často Františka Chmelaře na cestě. Jezdil na výpomoc při polních pracích, při žních, kde — jak říkal — nejlépe se uklidní. Stupňovaný neklid vybíjel se úvahami: „Jak je krásně na světě, kolem takový klid a tam kdesi v dáli hučí děla a smrt kosí a kosí! Tolik práce čeká a my máme stále svázané ruce a ústa našich mluvčích jsou umlčována žalářními kobkami, mučením a popravami." 2. října 1941 jeli jsme po silnici k Bochoři. Pojednou František Chmelař skočí, zastaví. Nebyla to porucha, ani překážka, jen kolotoč myšlenek: „Řekněte mi, co já tam budu dělat, až na mne dojde? Stále myslím na Frant. Skopala, jak on tam dovede spoutat svou energii, vždyť on byl také stále v běhu! Ne hlad, mučení, strach před smrtí, ale toto odsouzení k nečinnosti považuji za nejhorší trest pro povahy rázu Frantovy a své!" A potom první neděle říjnová, poslední na svobodě: „Podívejte se, při čem jsem si odpočinul" Bylo to Jiráskovo „U nás". Kniha, která též neušla v osudný čtvrtek první pozornosti gestapa. Odešli bratři, přední činovníci. sokolské župy, odešel František Chmelař. ' Nemohl splnit daný slib: „Bude-li zle, podám včas štafetu dál." Nepodal, osud ho zaskočil a přerušil důležitou linku, po níž chodily zprávy přes Brno a Prahu. do londýnského rozhlasu. Přišlo Brno a pak Osvětim. Frant. Chmelař byl sokol tělem, duší. Prý si škodil
při výslechu příliš otevřenými odpověďmi. Nebylo co zachraňovat, bylo tu jen credo, které Frant. Chmelař celým svým vřelým srdcem nesmlouvavě a neuhýbavě vždy a všude až do poslední hodiny života hlásal. Svůj osud znal. Nečinnost stravovala rychle jeho síly, neodolal..." Tento výňatek z uveřejněné vzpomínky vypovídá shodně s mými znalostmi o jeho napojení na sokolskou odbojovou skupinu a jejím prostřednictvím na l další. 8. ledna 1942 se ukončil v Osvětimi život Františka Chmelaře, který věnoval svou životní práci národnímu školství a Sokolu.
ZDENĚK JORDÁNEK vzpomíná (v roce 1966). Bylo to v pozdních podzimních měsících roku 1938, když mne zastavil Rudolf Kovář, s kterým jsem se rozhovořili o situaci, která po Mnichově nastala a byla vrhni pochmurná, jak z politického, národního i sociálního hlediska pro náš lid. Strana byla již v ilegalitě a v souvislosti s tím navázal Rud. Kovář rozhovor na C raci ve straně. Osvětlil mi organizaci strany s tím, že je nutno budovat malé organizační celky tzv. „trojky", ovšem při zachování přísné konspirace. Rozhodli jsme se, že rozvinu práci mezi důvěryhodnými mně známými lidmi na bývalém okresním úřadě. K tomu musím dodat, že již tehdy Rud. Kovář zastával významnou funkci v ilegálním hnutí čs. strany komunistické. S důvěrou se na mne obrátil, poněvadž jsem mu byl znám z dob dřívějších, kdy jsem se stýkal s mladými osobami, silně levě orientovanými, které v tehdejším akademickém klubu .ovlivňovaly mínění studentů a přerovských intelektuálů. Na tehdejším okresním úřadě byl „kádr" spolupracovníků, na které jsem se mohl spolehnout, jako Vilém Beneš, Josef Žvátora, St. Tomeček, Ludvík Jemelík,Lad. Kosík a někteří další i z řad právníků. Vyskytli se i někteří zaměstnanci, před kterými bylo nutno mlčet, kteří ze strachu o další existenci nejevili zájem narušovat loajalitu k tehdejšímu režimu. Mezi spolehlivé bylo kolportováno Rudé Právo, které po přečtení bylo vráceno. Vzpomínám si na rozruch mezi těmi, kteří četli Rudé právo, které popisovalo, jak po březnových událostech v r. 1939, kdy se nás Hitler „ujal", ochladly anglo-německé vztahy, jak se partneři rozkmotřili, jak staroch Hácha si myslel, že je opravdu československým presidentem a nechtěl na Vůdcovo vyzvání odjet do Berlína a jak dědu posadili do vlaku, kdy už si nestavěl hlavu a do Berlína v klidu odejel a podepsal, že Československo se dobrovolně připojuje k říši. Debaty se na základě tohoto časopisu množily, neboť v tehdejší době to byl jediný ilegální časopis, který byl k dispozici. Prostřednictvím Rudolfa Kováře byli jsme také požádání, abychom na určitou dobu ukryli cyklostylový stroj pro roznožování letáků, který jsme nezávadně ukryli. Také spolkové spisy spolků, o kterých bylo známo, že by gestapo mělo o ně zájem, byly prohlédnuty a odstraněna povinná hlášení o funkcionářích, kteří stáli v čele spolků. Někdy v letních měsících v r. 1939 přijeli z Olomouce příslušníci SS, postavili před vchod do budovy stráž dvou mladých SSmannů a ostatní se vřítili do některých kanceláří. Požadovali seznamy členů spolků komunistických, soc. demokratických, Svazu přátel a některých dalších. Narychlo byl odstraněn seznam funkcionářů Svazu přátel, kde posledně vykonával funkci místopředsedy MUDr. J. Havel, ostatní spisy materiál spolků byl již řádně vybrakován. Po určitou dobu byl také v registratuře ukryt komsomolský prapor, který byl uchován. Byla to drobná práce některých lidí, kteří naprosto se ztotožňovali s postupem
komunistické strany v boji proti okupantům a vyjadřovali to také tím, že poskytli na fond strany i malý finanční příspěvek.Byla to vlastně počáteční a dílčí práce k vybudování větší organizace v Přerově. Tehdejší okresní úřad měl v této době nezvykle mnoho zaměstnanců a to proto, že do státních úřadů ve vnitrozemí byli přeřazování důstojníci byv. čs. armády, čeští zaměstnanci ze státní služeb na Slovensku a okupovaného pohraničí. Všichni si uvědomovali, jaká katastrofa nás postihla a i když přímo v hnutí" nebyli zapojeni, nebylo případů zrádcovství. V diskusích, které jsme vedli v zasvěcených kroužcích, se projevil dosti znaný neklid v době, kdy SSSR uzavřel dohodu s Německem o neútočení. Na některé to působilo tak, jako kdyby Sověti jim učinili osobní urážku. Ptali se, jak je to možné, že uzavřeli dohodu s Hitlerem, že zradili demokratický západ. Tehdy Ti kteří měli možnost číst Rudé právo, které jim bylo dodáváno, zjistili, že vůbec se nejedná o nějakou dohodu na poli ideologickém. Nacisté byli nazýváni pravými jménem a boj probíhal dále i na poli zahraniční politiky. Je jisté, že tato činnost probíhala i mimo okresní úřad. Byly ustaveny ze známých a spolehlivých osob kroužky, ve kterých působili příkladně St. Loveček, Karel Fišer (Optikotechna), Oldřich Pavlík, Otto Pecek, dr. Juřica, mezi která putovalo Rudé právo. Byly rozhazovány a vylepovány letáky a konaly se různé! schůzky. Dosti často jsme se scházeli v krejčovské dílně u Stanislava Lovečka, odkud byly rozdělovány komunistické tiskoviny a Rudě právo pro celou zemí Moravskoslezskou. Práce se zdárně rozvíjela a prostřednictvím Rudolfa Kováře byla pevně spjatá s tehdejším ilegálním okresním výborem komunistické strany až do počátku roku 1940. Tehdy gestapo se něco dopídilo (práce konfidenta v krajských orgánech a začalo velké zatýkání. V březnu mne to postihlo také. Do další ilegální činnosti jsem se zapojil až v roce 1944, kdy jsem se „různě´´ z Německa dostal zase do Přerova a navázal jsem na ilegální stranickou skupinu Miroslava Šimka.
BOŽENA ŠENKOVÁ, Kojetín - zaznamenává (v roce 1963). Při sběru osobních vzpomínek jsem požádal o spolupráci Boženu Šeříkovou z Kojetína, jejíž manžel Jan Šenk, jeden z vedoucích pracovníků odboje na Kojetínsku byl umučen v koncentračním táboře Osvětim. Dle jejích záznamů o rozhovorech s kojetínskými účastníky odboje a pamětníky událostí z let 1938 -45 jsem provedl následující záznam. Rajmund Navrátil, zahradník z Kojetína, nar. 26. května 1892, spolupracoval od počátku nacistické okupace s odbojovými skupinami z Přerova, a to prostřednictvím Josefa Dřevojánka, úředníka advokátní kanceláře JUDr. Viléma Roubíčka, který dojížděl denně z Přerova do Kojetína. Dále pak prostřednictvím Jaroslava Rašky z Kojetína, který rovněž od počátku nacistické okupace spolupracoval s přerovskými skupinami KSČ. R. Navrátil v rámci své odbojové činnosti zajišťoval vysílací stanici, kteří byla umístěna ve skleníku jeho zahrady. Vysílací stanici obsluhoval Josef Dřevojánek za pomoci R. Navrátila. V této činnosti, to je při obsluze vysílací stanice, měla své poslání i manželka Dřevojánkova a jeho švagrová, učitelka Věra Dvořákovi z Klenovic. Když bylo provedeno zatčení přerovských pracovníků, ukrýval se krátkou dobu R. Navrátil nejprve v letohrádku na své zahradě a pak asi po dobil tří měsíců u rodičů Jaroslava Rašky v Kojetíně. Odtud
odešel a ukrýval se pak dále v Srbcích u rodiny Jindřicha Bílíka, pak u hostinského Josefa Lose v Pavlovicích u Kojetína. Z oblasti Kojetínska pak přešel na Tovačovsko, kde se krátce ukrýval u kamnáře Bohumila Venclíka a pak až do svého zatčení putoval od jeď noho zahradnictví k druhému a tak se ukrýval, v Dřínově, Kokorách, Prostějově, Drahotuších, Hulíně, Vracově a v dalších místech. Po zatčení R. Navrátila se podařilo gestapu odhalit převážnou část sítě jeho přechovávačů a v té souvislosti zatklo více než šedesát osob, z nichž mnohé popravilo. R. Navrátil byl popraven v Praze na Pankráci dne 26. května 1944. Jaroslav Raška, kamenosochař z Kojetína, nar. 15. srpna 1915, byl od počátku zapojen do odboje proti okupantům, a to v úzké spolupráci s ilegálními skupinami v Přerově a Hodoníně. Těžiště své činnosti položil na Kojetínsko, kilu spolu s jinými rozšiřoval ilegální tiskoviny, které mu byly dodávány z Přerov;i Napojil se na Josefa Dřevojánka z Přerova, se kterým spolu s Rudolfem Navrátilem úzce spolupracoval. Po zatčení Josefa Dřevojánka přemístil vysílací stanici ze skleníku v Navrátilově zahradě do obce Hrušky u Kojetína, kde ji ukryl v zahradě Frant. Nováka upraven 24. ledna 1945) a stanice zůstala mimo provoz. Jaroslav Raška byl také napojen na MUDr. Vychodila z Hrdibořic u Prostějova, kterému dodával zprávy pro vysílací stanici, jež korespondovala s Vel. Británií pod krycí značnou Irák". Činnost Jaroslava Rašky byla rozvíjena s těžištěm v ilegální skupině KSČ Moravská rovnost". Zradou konfidenta přerovského gestapa Šupa byl 8. prosince 1943 zatčen a 24. ledna 1945 v Breslau (Vratislav) popraven.
MIROSLAV HANZL A FRANTIŠEK SMAŽÍNKA - Kojetín -vzpomínají (v roce 1964). Dle poznámek z rozhovoru B. Šenkové s Miroslavem Hanzlem a Františkem Smažínkou jsem provedl následující záznam. -rk M. Hanzl a Fr. Smažínka pracovali od počátku nacistické okupace v odbojové skupině Hlasy z podzemí, později přejmenované na Moravská rovnost. Tato skupina vydávala v roce 1940 cyklostylovaný časopis Hlasy z podzemí za redakce Rudolfa Rédra, trhovce ze Zlína. Zaměstnání R. Rédra i obou jmenovaných bylo , užito ke krytí rozvážení letáků a ilegálních novin po celé Moravě. V počátku spolupráce s R. Rédrem, když byl jednou sledován gestapem, ubytoval se přechodně v Kojetíně a při tom došlo k navázání spolupráce s Jaroslavem Raškou, který již pracoval v jiných skupinách, napojených na Přerov. V tu dobu skupina mimo vydávání a rozšiřování ilegálních tiskovin, přikročila k organizování a provádění sabotáže na dráze. Z Kojetína a okolí napojilo se aktivně na tuto skupinu asi 40 osob. Vedoucím přerovské skupiny Moravská rovnost byl František Bednařík, který nejprve spolupracoval s Hrabalem z Kojetína, pak se napojil na Jaroslava Rašku, kterého znal pod krycím jménem Jaroš a jeho cestou pak na R. Rédra a další. Při rozmnožování ilegálních letáků byli skupině nápomocni učitelky Ludmila a Anna Vrtělovy z Kojetína, které také ilegální tiskoviny přepravovaly, a to z Hodonína, kde je přebíraly od R. Rédra. Po zradě skupiny konfidentem gestapa Supem byl 28. ledna 1944 M. Hanzl zatčen a vězněn až do osvobození. František Smažínka byl zatčen 13. ledna 1944 vězněn až do osvobození.
VĚRA
MACHÁČKOVÁ zaznamenává (v roce 1963) V závěru roku 1963 ochotně provedla V. Macháčková rozhovor s členy KSČ a záznam o ilegální činnosti KSČ na Kojetínsku (záznam jsem předal Vlastivědnému ústavu v Přerově) v letech 1938 — 1945. Cituji ze záznamů jeden z údajů. Ilegální výbor KSČ v Kojetíně se ustavil počátkem nacistické okupace v tomto uzení: Rudolf Zapletal, František Šmejdovec, Zigmund Šmejdovec, Štefek, Sl. Zezula, St. Masar, Frant. Macháček, Koudelňák, Ant. Glacner, Ondřej Pecha a Vincenc Mikeš. Spojení s ústředním výborem KSČ zajišťovali Jan Pešťuka a Stanislav Masar. Dále se v záznamu uvádí, že na základě udání z Kojetína bylo 3. dubna 1940 zatčeno 24 soudruhů a že pouze zástupcům ÚV KSČ Janu Pešťukovi a Stanislavu Masarovi se podařilo uniknout a přejít do SSSR. Gestapo je pak zatklo a popravilo až v roce 1945, kdy byli oba vysláni znovu na půdu okupované vlasti. Byl jsem v roce 1940 vězněn ve věznici krajského soudu v Olomouci s Fr. Šmejdovcem a s ním jsem také prodělal transport do Bresldu (Vratislav). Hovořili jsme o mnohém a on mně sdělil, že do ilegální stranické organizace na Ko-jetínsku proniklo gestapo na základě zatýkání na Olomoucku. Dále uváděl, že na podkladě informací, které získalo gestapo z Olomoucka, bylo provedeno zatýkán: nejen na Kojetínsku, ale i v sousední Chropyní, (Pekař, Bouček, Dolníček). v Miňůvkách na Kroměřížsku (Němeček), v Kroměříži (Macek, Lemherk) a v dalších místech. Uvádím tyto poznámky pro informaci k práci historiků a objasnění vln zatýkání a proniknutí do legálních organizací gestapem. -rk-
Š TEPÁN KLEIN zaznamenal (v roce 1946). Štěpán Klein provedl 16. ledna 1946 záznam, jak sám uvádí „pro věčnou paměť o sociální činností tělocvičné jednoty Sokol, po dobu germánské okupace v letech 19391945". Záznam předal tehdejšímu starostovi Středomoravské sokolské župy Kratochvílovy, Rudolfu Lukaštíkovi, který jej uchoval a věnoval dokumentárně-historickému archivu. V záznamu se uvádí, že pro trvalou organizovanou pomoc ženám a rodinám zatčených a vězněných bez ohledu na politickou příslušnost, dále na ulehčení osudu vězněných v žalářích a koncentračních táborech, na podporu rodin popravených, na podporu k přechodu za hranice a podobné potřebné akce společného boje byl zřízen finanční fond a ilegální střediska pro materiální pomoc (strava, ošacení a podobně). Tento fond byl dotován dary v celého okresu. Zakladateli fondu a první organizátoři podpor byli František Skopal, Silvestr Pleva, Jan Polách a ing. Alois Němec. Již v počátku, poněvadž se ukázala potřeba, se okruh obětavých organizátorů značně rozrostl proto, že zatčených a popravených přibývalo, ale také persekuovaných rodin pro odchod některého z členů rodiny za hranice. Do celé akce se také zapojily přerovské peněžní ústavy, jako Občanská záložna, Moravská banka a Úvěrní spolek. Z těchto ústavů se na celé akci podíleli B. Zedníček, K. Wainar, Josef Randýsek, Franta Vičík a další. Přímou pomoc a zejména sběr prostředků po celém okrese organizovali mimo jiné zejména Štěpán Klein a Anna Řezníčková. Dle zachovaného záznamu bylo po celou dobu nacistické okupace finančně a a
materiálně zajišťováno trvale 46 rodin a občasnou výpomocí finanční a materiální mnoho dalších rodin a jednotlivců. Tato pomoc byla velmi potřebná, poněvadž nacisté v drtivé většině u všech zatčených, vězněných a popravených, ukradli veškerý majetek a nepřihlíželi k existenčním potřebám a zajištění rodin. Kromě zabavení, ukradení majetku bylo provedeno v mnoha případech násilné vystěhování z bytu a za takovýchto podmínek a situace byla pomoc postiženým, uvědomělým a ušlechtilým činem. Učitelské noviny, 1. prosince 1966, ročník XVI, čís. 48. Výpis z článku Evžena Peřiny „Vzpomínky vedoucí k historii": „A naopak o hrdinském životě přerovské učitelky Růženy Stokláskové, poli tické a kulturní pracovnice, o její publicistické činnosti a spolupráci s Václavem Příhodou, Karlem Čondlem. Ludmilou Žofhovou a Boženou Hrejsovou, o její ilegální práci, statečném odporu a tragickém konci v době heydríchiády vydává svědectví Marie Kopřivová."
OBNOVA POŠKOZENÉHO ŽELEZNIČNÍHO MOSTU Dle písemných poznámek v pozůstalosti Aug. Bečáka, záznamu R. Bečákové poznatků z dalších rozhovorů jsem provedl následující záznam. Dva dokumentární snímky jsem získal od dárce, který neuvedl své jméno. -rkV ranních hodinách 8. května 1945 vstoupily na území města Přerova prvé jednotky Sovětské armády. Město po dlouhé nacistické okupaci bylo osvobozeno a váika nebyla skončena. Bylo třeba, aby Sovětská armáda udržela dotyk s nepřítelem a na všech úsecích ho porážela. V městě Přerově postavila se v cestu dalšímu postupu Sovětské armády překážka — zničené mosty. První, kdo se chopil práce, aby upravil přechod po částečně zničeném železničním
mostě, byli přerovští železničáři za pomoci přerovské mládeže a občanstva. Železniční zaměstnance pro rychlou obnovu přechodu zorganizovali ing. Cabalka, Lukeš a Kopec. Mládež a občany mjr. Balada. Již v půl deváté byl ze skladů LSD přemístěn materiál a bylo započato s podložením porušeného pole výpo-mocným pilířem a skládání vozovky z pražců vedle sebe. Pražce byly pak spojeny deskovým a pražcovým rámováním. Skupina mládeže dovezla a upravila r-.ájezdovou rampu podél oplocení továrny KAZETO a nábřeží na železniční svršek. Dále byl upraven obdobně sjezd z železničního svršku na pravém břehu řeky Bečvy na komunikace vápenky a odtud do Dluhonské ulice. Celkem se na" :ěchto pracích podílelo více než 350 osob. V rekordním čase — krátce před půl desátou dopoledne — hlásili vedoucí železniční inženýři a čs. vojenský velitel přerovského nádraží, že most je schopen provozu pro přejezd vojenských jednotek. Provoz byl okamžitě zahájen a sovětské jednotky ve dnech 8. a 9. května prováděly přesun po upraveném železničním mostě. Díky této pohotové pomoci mohla Sovětská armáda zabránit dělostřelecké palbě na město Přerov z připravených palebních postavení z prostoru Čekyně po lom na Žernavé. ----------------------------------------------------------poznámka J. Rosmuse na str 178 přílohy kultury Přerova jsou uvedeny 3 fotografie ruských vojáků na Železničním mostě mají špatnou kvalitu proto to omluvte.
Revoluční železniční národní výbor v Přerově. Prvá řad zprava : kpt. Rajmund, mjr. Balada, Josef Svoboda, sov. náč. Stanice pplk. Vítek, sov. Důstoj. Ad. Hlobil sov. Důstj. Druhá řada Stojící z leva : Fr. Černoch, ing Mlčoch, V.Čurda, J. Moravec, Kubica, sov. dustoj.Obrtel, Šebesta,J. Ministr, And. Švábenský, Fr. Wintr, Třetí řada stojící z leva : Jadrníček, ing. Lukeš, O. Skácel, sov. Důstoj. Fr. Kalabus, J. Tomaňa, Aug. Bečák. ---------------------
Dne 9. května 1945 kolem 14. hodiny uzavřel sovětský velitel Přerovského nádraží železniční most pro příjezd transportu a vydal nařízení pro čs. Želez. orgány, aby provedly urychlenou obnovu železničního mostu pro jednokolejový železniční provoz; termín: do 15. května. Bylo nutno nahradit dosavadní nouzový přejezd po železničním mostě provizorní výstavbou mostu na místě zničen mostu Legií u elektrárny. Výstavbu provizorního mostu prováděly sovětské ženijní jednotky za pomoci městských orgánů a občanstva. Nový provizorní most předán do provozu 11. května 1945. Příkladná obětavost železničářů přerovského uzlu provedla obnovu železničního mostu tak, že již v neděli 13. května 1945 krátce po 12. hodině byl zahájen přes most jednokolejný provoz zatěžkávací zkouškou - dvěma lokomotivami za radostného jásotu shromážděných železničářů a občanů.
Za příkladné úsilí v podpoře osvobozenecké armády, výstavbě provizoria a obnově železničního provozu vyslovil sovětský velitel stanice a vojenský sovětský velitel města pochvalné uznání přerovským železničářům a jejich pomocníkům. přerovské mládeži a občanům. Sborník památce dr. Otakara Smrčky - Olomouc 1947. Úryvky ze vzpomínky prof. dr. Frant. Malínského: „Už pátý rok ubíhá od hrozné chvíle, kdy se objevily zlověstné vývěsky jež oznamovaly, že dne 12. března 1943 byli ve Vratislavi pro zločin velezrady proti Říši popraveni Otakar Smrčka a Miloslav Václavek z Olomouce, František Skopal z Přerova." Sokolská odbojová činnost splynula většinou s Obranou národa, připravovanou důstojníky. Našim bratřím byla svěřena důležitá místa v ON, v jejímž zemském i krajském vedení O. Smrčka působil až do srpna 1940, kdy byl zatčen spolu s župním náčelníkem Milošem Václavkem. Tehdy už většina vědoucích ON byla uvězněna, neboť na podzim 1939 byla celá akce prozrazena. O tom všem jsem zvěděl v Buchenwalde v době, kdy už někteří z nás byli posláni na výslechy k olomouckému gestapu. Sdělovali jsme si, co nám psali z domova, zpestřujíce svůj vysílací pořad vzpomínkami
na zašlé a nadějemi na budoucí časy. Smrčka vyťukal většinu svých zpráv současně pro mne a pro MUDr. J. Vignatiho, primáře z Uher. Hradiště který byl zase přímo nad ním. Ob den přicházel ke mně do kobky brněnský prof. dr. Uher s pytlem novin, které jsem měl roztřídit podle jednotlivých adresátu na oddělení, ale hlavně s novými zprávami pro Smrčku a Vignatiho. Po šestnácti měsících byli jsme zase oba ve vratislavském vězení, ale každý v jiné budově. Když jsem 4. listopadu 1942 odcházel se svou trestaneckou skupinou na práci, zaslechl jsem vyvolávat jména vězňů, určených na ten den k přelíčení u soudu. Mezi nimi byli Smrčka, Skopal a Václavek. Večer při návratu z práce jsem se dozvěděl, že všichni byli odsouzeni k trestu smrti. ---------------------------------------------------------------------------------------------------------„Naše Haná", toč. 3, čís, 16 — Josef Fimbinger v článku „Na obranu dobré pověsti nešťastného profesora Jana Machovce": „. . . bude snad užitečné zveřejnit aspoň onu skutečnost, že to byl právě profesor J. Machovec, který si na 1. května 1945 při předčasné revoluci v Přerově zavolal odpoledne telefonicky z radnice velitele německé vojenské posádky jemuž se zřetelně a pravdivě představil, žádaje o zprávu, co je s deputací, která se do kasáren k němu vypravila za účelem vydání zbraní. Tím byl ovšem jeho osud zpečetěn. "
Ty drobty z místních dějin jsou dobrá věc, neboť prohlubují ten kousek světa, ve kterém žijeme o rozměr minulosti.. . regionalismus nás učí intensivnějšímu pocitu přítomnosti. Žijeme silněji, dovedeme-li se víc ztotožnit se svým městem a krajem Karel ČAPEK
;
JAN TONCAR — Nottingham — vzpomíná (v roce 1967).
V další částí osobních vzpomínek mne upozornil v úvodu Jan Toncar, že u jeho jména v seznamu . příslušníků čs. zahraniční armády jsou nesprávně uvedena data a že jejich správné znění je: nar. 10. června 1919. Dále uvádí, že seznam, je neúplný a že, u jména Václava Reitingera je nesprávně uváděno Reitlinger. Seznam příslušníků, jak je uvedeno na jiném místě, bude doplněn a jsou vítány všechny připomínky a doplňky. Uveřejňuji další část vzpomínek J. Toncara, týkající se odchodu Václava Reitingra bytem Přerov, Blahoslavovi ulice, do zahraničí, která charakterizuje také poměry v čs. zahraničních jednotkách -rkV roce 1940 vydal se Václav Reitinger na cestu do Maďarska jako bývalý nadporučík čs. armády. Jeho odchod i jeho zahraniční činnost nebyla náležitě oceněna. Mohlo by se říci, že smůla pronásledovala Václava Reitingra až do jeho smrti 29. června 1945, kdy byl zabit při automobilové nehodě u Bezměrova při návratu do svého domova. Na cestě do zahraničí si zlomil nohu a musel být přes hranice do Jugoslávie přenášen. Dohonil jsem ho v Bělehradě. A když byla utvořena jednotka asi 30 - 40 uprchlíků, byl Václav Reitinger jmenován jejím velitelem. Byli jsme odtransportováni do Sýrie. Po příjezdu do Bejrútu Václav Reitinger musel znovu do nemocnice, čímž se opozdil jeho odjezd do Francie. Po svém příjezdu do Francie v druhé polovině dubna 1940 a po
týdenním výcviku v Agde byl jsem přidělen k spojovací rotě v Montepellier. Tam jsem se setkal s Jaroslavem Lančíkem. Po příjezdu do Francie byl také k naší jednotce přidělen npor. Václav Reitinger jako velitel radiočety. Asi koncem května a začátkem června naše jednotka byla rozdělena a část naší roty (asi 90 mužů) byla přidělena jako spojka k prvému a druhému pluku. Byl jsem přidělen k velitelství. Václav Reitinger zůstal se zbytkem roty v záloze a po pádu Francie odvedl jednotku spolu s jinými důstojníky do Vel. Británie. Ve Vel. Británii jsem se opět setkal s mnohými přáteli z Francie (byl u nás též Němeček), ale náš počet se velmi zmenšil. Z 350 nás zůstalo asi jen 120. Přijel jsem v polovině července do V. Británie se skupinou asi 22 vojáků — poddůstojníků a dvěma důstojníky por. Süsrem a Novákem. Co se stalo se zbytkem, nevím; část snad padla, někteří se spojili s francouzským podzemním hnutím, zbytek, a to ti, co byli před válkou usídleni ve Francii, se bud vrátili domů — pokud to bylo možno — nebo zůstali v nezabrané Francii. Naše rota se pak ve Vel. Británii rozdělila. Část odešla k letectvu, mezi nimi i Jaroslav Lančík, a část utvořila telegrafní četu (Signál Squadron). Npor. V. Reitinger byl opět velitelem radioskupiny. Velitelem roty byl mjr. gen. št. Vastl. Po odchodu mjr. Vastla k velitelství pluku byl Václav opět opomenut .a velitelem roty se stal npor. Prachař. Ten, který spáchal někde ve Skotsku sebevraždu. Po několik týdnů byl velitelem roty major, jehož jméno jsem zapomněl, ale byl velmi oblíben, a když ho velitelství zbavilo velení roty, vyvolalo to velký odpor celé roty, která po několik dnů odmítala plnit rozkazy a zůstala v barácích s puškami v pohotovosti. Pak byla vyslána delegace na velitelství brigády. Potom celá naše akce skončila tím, že nám přidělili nového velitele a Václav Reitinger byl opět opomenut. Pod novým vedením jednotka upadala a morálka byla ze dne na den horší. Za toho stavu pak došlo ke změně ve velení a nakonec jsme prosadili za velitele Václava Reitingra, který byl povýšen na kapitána. Václav Reitinger byl vyšší postavy, štíhlý, veselé mysli, někdy až lehkovážný, měl dobré slovo, s každým promluvil, byl velkým sokolem, oddaným přítelem Sovětského svazu a hrdě se vždy hlásil k Přerovu. Po skončení druhé světové války jsme spolu odjeli na krátkou dovolenou k návštěvě svých osvobozených domovů. Václav odjel ve vojenském voze a já jsem jel domů vlakem. Odjel do Nezamyslic, kde - jak se domnívám - byla jeho maminka. Když jsem se vrátil zpět z Přerova k jednotce do Stříbrných hor, dozvěděl jsem se tragickou zprávu, že Václav již nežije a že na půdě osvobozeného domova se ukončil tragicky jeho život. Pohřeb byl vypraven národním výborem v Nezamyslicích. Zúčastnili jsme se ho v hojném počtu za československou zahraniční brigádu spolu s jednotkami čs. armády z Kroměříže a dalšími institucemi a organizacemi. Pohřbu se zúčastnilo také mnoho známých z Přerova, také i duchovenstvo. Nevím, jak by se na to Vašek díval - on byl totiž bez vyznání. Tak se uzavřela pouť jednoho z těch, který miloval svoji vlast a za její svobodu bojoval. -------------------------------------------------------------------------Chtěli jsme bojovat 1938. Vydal Ústav dějin KSČ v roce 1963. Druhý díl. strana 284. Presidium zemského úřadu v Brně (ar. Kadlec) hlásí 22. záři 1938 o 0,30 hod. (ústřednímu vedení ministerstva vnitra, kanceláři presidenta republiky, předsednictvu ministerské rady, ministerstvu národní obrany, ministerstvu zahraničních věcí a dalším) průběh demonstrací v moravských městech: Přerov. Demonstrace asi 10 tisíc lidí, provolávána hanlivá hesla proti Francii a Vel. Británii a hesla pro armádu. Incident žádný. Poznámka: — rk —. V témže hlášení je uváděno, že demonstrace v Jihlavě se účastnilo asi 1.500 osob, v Hodoníně asi 3.000 osob, v Tišnově asi 100 osob, v Brně asi 3.000
osob a v Moravské Ostravě 3.000 osob. Demonstrace v Přerově co do počtu byla největší v celé zemi Moravsko-slezské.
EVŽEN VAŠÍČEK -- Kroměříž -- vzpomíná (v roce 1966) Do domácího odboje jsem se zapojil v dubnu 1939 prostřednictvím svého bratra Rudolfa Vašíčka, který byl štkpt. generálního štábu. Já jsem byl v čs.armádě kapitánem dělostřelectva. Bratr Rudolf mě v dubnu 1939 představil v Olomouci podplukovníkovi Svatoplukovi Weinsteinovi, byv. legionáři, který byl ve tvořícím se domácím odboji velitelem skupiny „Obrana národa" - kraj Olomouc. Pplk. Weihstein mne ustanovil svým pobočníkem a řekl mi, že budu pracovat podle jeho pokynů, které mi bude předávat můj bratr, náčelník jeho štábu. Bylo mi také řečeno, že naše činnost má být maskována členstvím v tzv. „Národním souručenství". Odbojová skupina Obrana národa měla vysloveně vojenský charakter. Můj bratr Rudolf, který v předmnichovské čs. armádě zastával funkci náčelníka zpravodajského oddělení 4. armádního sboru v Olomouci, vybudoval v kraji Olomouc ihned po příchodu okupantů solidní zpravodajskou síť do které zapojil také mne. Mým úkolem bylo získávat zprávy všeho druhu. Náš starší bratr František Vašíček v Přerově byl pověřen výhradně sledováním německých vojenských transportů, projíždějících železničními stanicemi Přerov a Ostrava. Tuto činnost vykonával za pomoci dalších, jejichž jména jsem nikdy nepoznal. Bratr Rudolf požadoval hlavně čísla a náklad transportu. Získané zprávy prověřoval podle zpráv z jiných zdrojů a po zhodnocení je bratr František jako vlakvedoucí ČSD doručoval ve služební brašně do Prahy s určením pro skupinu generála Eliáše. V květnu 1939, kdy jsem byl několik dní u příbuzných na Slovensku, se mi stále vnucovala myšlenka, odejít přes Maďarsko do Jugoslávie a na Blízký východ. Po návratu ze Slovenska jsem se rozhodl, že odejdu za hranice. Svůj úmysl jsem oznámil bratru Rudolfovi, který mne odkázal přímo na Weinsteina, a ten mi můj úmysl neschválil a nařídil mi, abych setrval v domácím odboji. Odůvodnil mi to tím, že z Londýna došel rozkaz, podle kterého nemají odcházet za hranice ti důstojníci, kteří jsou již zařazeni v domácím odboji. Rozkazu jsem uposlechl a pracoval jsem dále v domácím odboji. V létě 1939 jsem byl seznámen s npor. v zál. učitelem Zehnalem z Bohuslávek, jemuž jsem měl pomáhat při vytváření odbojové skupiny v Lipníku n. B. a okolí. Npor. v zál. Žehnal provedl přípravy a také výstavbu celé skupiny ve městě ;i na lipenském venkově. Výhledově se počítalo, že skupina Lipník bude přičleněna a podřízena skupině Přerov. Začátkem podzimu 1939 mě pplk. S. Weinstein pověřil úkolem obeznámit se s prací odbojové skupiny v okrese Přerov. Vedoucími pracovníky této skupiny hýli stavební technik Karel Rosmus a npor. pěch, Marián Motáň. Oba jsem znal již z dřívějších let. O práci odbojové skupiny Přerov se pplk. Weinstein i můj bratr Rudolf vyjadřovali velmi pochvalně. Co do pokročilosti a spolehlivosti organizačních příprav byl přerovský okres hodnocen jako nejlepší. Ve štábu v Olomouci však vznikla obava, zda v Přerově nemají nějaký podrobný písemný materiál, který by v případě prozrazení mohl mít neblahé následky. Měl jsem zjistit co vlastně v Přerově mají, a závadné spálit. Karel s Mariánem mi však nechtěli nic ukázat a předat. Z hlediska utajení to bylo jistě správné. V odboji platila uznávaná zásada, že každý má vědět pouze to, co nezbytně potřebuje pro plnění
svého úkolu. Mým úkolem však bylo zjistit, jaké písemné pomůcky v Přerově mají. Já jsem nikdy žádné papíry nepřechovával. Pouze jednou jsem měl v bytě po dobu dvou dnů seznam přerovských vlastenců, kteří byli gestapem zatčeni. Seznam mi dal známý sokolský pracovník v Přerově František Skopal, abych ho doručil Weinsteinovi do Olomouce. Vzniklé nedorozumění mezi mnou, Karlem a Mariánem bylo vyřešeno v Olomouci. Mně bylo uloženo, abych byl o situaci v Přerově bez jakýchkoliv písemných pomůcek stále informován tak, abych se v případě potřeby mohl ujmout velení nad skupinou „Obrana národa - okres Přerov". Mým zástupcem pro tento úkol byl stanoven npor. v zál. PhMr. František Kočí, který byl dobrým kamarádem mého bratra Rudolfa a kterého jsem i já osobně velmi dobře znal. Magistr Fr. Kočí požíval v Přerově velmi dobré pověsti. Můj bratr Rudolf správně předpokládal, že široký okruh známých Fr. Kočího nám může být v odboji velmi prospěšný. Fr. Kočí skutečně prokázal velmi dobré služby. Při plnění mých úkolů mi velmi obětavě a účinně byl nápomocen. Sám projevoval mimořádnou iniciativu. Prostřednictvím svých známých zajistil značné zásoby výbušnin a pohonných hmot. Zásoby byly okamžitě k dispozici.Výbušniny v prostoru Hranice, pohonné hmoty v prostoru Zlín. Lékárna „U Komenského", kde PhMr. František Kočí pracoval, byla pro nás výhodným místem styku a předávání zpráv. Spolupráce s PhMr. Fr. Kočím byla na krátký čas narušena velmi vážný incidentem, který skončil dobře jen díky rozvaze Fr. Kočího a jeho důvěře v mou osobu. Fr. Kočí přišel jednoho večera ke mně do bytu v Přerově ve Ztracené ulici, kde jsem bydlel u své sestry Gusty Křístkové. Fr. Kočí jen stěží potlačoval své rozčilení. Pravou ruku měl v kapse svrchníku. Ihned mi bylo jasné, že se muselo něco mimořádného přihodit. Franta mlčel a upřeně mne pozoroval. Pravou ruku měl stále v kapse. Řekl jsem mu, aby tu bouchačku nechal na pokoji a aby mi řekl, co se vlastně stalo. Franta několikrát opakoval, že on tomu nemůže uvěřit, že to považuje za nemožné a že se přišel přesvědčit. Na moje důrazné naléhání o čem se chce přesvědčit, mi Franta řekl: „Máme zprávu, že jsi konfidentem gestapa a já jsem Tě přišel zastřelit . . .". Je mi těžko vylíčit, jak jsem to přijal a jak jsem se tvářil. Celé moje další jednání však Fr. Kočího přesvědčilo, že se jedná o velmi závažný omyl. Příštího dne jsem o tom podal zprávu v Olomouci, kde se věc vysvětlila. V Ostravě byl údajně odhalen konfident gestapa npor.v zál. ing.Vašíček. Zprávu o mém domnělém konfidentství měl Fr.Koči od přerovského lékaře MUDr.Jana Laciny. Můj bratr Rudolf přijel do Přerova a celou tuto záležitost uvedl na pravou míru, Rudolf u odbojových pracovníků požíval velké vážnosti. Já osobně jsem ho měl rád nejenom jako staršího bratra, ale vážil jsem si ho pro jeho charakter, odborné vědomosti a všeobecný rozhled, V závěru prvé republiky vykonával bratr službu důstojníka generálního štábu a já jsem byl profesorem ve škole pro důstojníky lehkého dělostřelectva v záloze ve Znojmě. V době mnichovských událostí jsem byl po nástupu jako frekventant 1. ročníku vysoké školy válečné v Praze. Dalším místem, které bylo neobyčejně výhodné pro předávání zpráv, byla městská knihovna v Přerově, kde pracoval můj švagr Antonín Křístek. Tonda, jak jsme mu říkali, znal dobře svoje „zákazníky" a dovedl s nimi nenápadně jednat a plnit dané úkoly. V městské knihovně v Přerově v regálech za knihami byl uskladněn značný počet pistolí, které dodal můj bratr Rudolf. Pistole byly německého původu a byly svého času zabaveny našimi pohraničními orgány při pašování z Německa na naše území. Byly určeny pro henleinovce. V městské knihovně našel za pomoci Antonína Křístka a dr. E.
Kvasničky také úkryt jako zaměstnání byv. důstojník Ladislav Řezáč z Přerova, který později odešel za hranice. Štáb v Olomouci měl velký zájem na tom, aby Obrana národa nebyla isolována od ostatních odbojových složek, ale aby s nimi udržovala kontakt a při dodržování zásad maximální obezřetnosti spolupracovala. Začátkem listopadu jsem dostal za úkol navázat v Přerově další kontakty se skupinou byv. členů DTJ a soc. dem. a s ilegální komunistickou organizací. Požádal jsem PhMr. Fr. Kočího, aby mně byl nápomocen v navázání spojení. Po krátké době mně Fr.Kočí zprostředkoval schůzku před budovou okresního soudu v Přerově s osobou, která měla navázat spojení. Heslo pro vzájemné poznání bylo „Smetanova 2". Na schůzku se dostavil poštovní úředník O. Pour, kterého jsem velmi dobře znal z dřívější doby. O spolupráci jsme se dohodli velmi rychle, O. Pour si však vymínil, že spojení bude výhradně jen cestou nás dvou a že nebudou určováni další spolupracovníci ani z jedné, ani z druhé strany. O. Pour mě také informoval o tom, že ilegální komunistická strana má v Přerově vybudovanou poměrně velmi rozsáhlou základnu, dále že se zná velmi dobře s některými přerovskými komunisty a že se jejich cestou pokusí o zprostředkování styku. Do toho všeho však zasáhlo gestapo. Ještě před zatčením mne informoval pplk. Weinstein, že bude nutno vybudovat novou skupinu Obrana národa v Bystřici pod Hostýnem, došlo k rozrušení stávající sítě. Byl mi doporučen nějaký lesník, na jehož jméno si již nevzpomínám, s kterým jsem měl navázat spojení a zajistit vytvoření nové skupiny ON v Bystřici p. H. Ráno dne 4. prosince 1939 jsme byli s bratrem Rudolfem zatčeni gestapem, v Přerově já v bytě ve Ztracené ulici a bratr Rudolf ve stejnou dobu v Olomouci. Byl jsem po celou dobu nacistické okupace vězněn a bratr Rudolf byl odsouzen k trestu smrti a později byl výkon jeho trestu odložen a tak se dočkal také spolu s námi šťastných dnů osvobození naší vlasti.
KAREL BROŽEK - Kroměříž - vzpomíná (v roce 1966) Do Přerova jsem přišel v roce 1935 ve služebním přidělení k tamnímu útvaru jezdeckého dělostřelectva a zde jsem prožil všechna ta léta největšího rozmachu našeho národního uvědomění v dobách přímého ohrožení naší vlasti fašistickým Německem, ale i léta největšího ponížení po Mnichově a za okupace
Doklad o působení ileg. věz. organizace. - Přeložení vězně č. 794/44 K. Brožka .
Útvar, u kterého jsem jako důstojník z povolání konal službu, vykazoval vysoký stupeň morální a bojové připravenosti, i když zde sloužili vojíni a důstojníci různých národností, bývalí bělogvardějci mjr. Kapnin a Mělnický, Němci škpt. Gebauer a Havlena. Tito důstojníci však byli ještě před událostmi roku 1938 přemístěni k jiným útvarům a z nich Gebauer a Havlena se stali důstojníky wehrmachtu a oba padli na východní frontě. Kapnin se během okupace přestěhoval z Přerova do Prahy, kde se údajně zapojil do protisovětské organizace byv. Čs. gen. Wojciechowského a byl po osvobození zatčen orgány NKVD a odsunut SSSR, Mělnický do čs. lid. armády převzat nebyl. Z velitelského sboru tohoto útvaru, který byl ostatně početně dosti slabý, bojovali za druhé světové války v naší zahraniční armádě por. Václav Šverma jako letec na západní frontě a por. Pavel Hronek, který byl jako parašutista vysazen začátkem roku 1945 na Česko-moravské vysočině, pro ilegální činnost byl okupanty popraven por. František Naděje, a pokud je mi známo, byl kromě mne vězněn i čet. d. sl. Josef Výmola, vedle byv. příslušníka našeho útvaru kpt. Ctibora Nováka, který spolupracoval s dnes již legendárními plk. Mašínem a kpt. Morávkem. O vysokém stupni připravenosti našeho útvaru svědčí vzorné provedení částečně mobilizace na jaře i na podzim roku 1938,kdy jeho pohotovostní jednotky za vydatné pomoci některých přerovských závodů (Středomoravské elektrárny a jiné), které nám dodaly nákladní automobily i s řidiči, dosáhly během pěti hodin včetně odběru dělostřelecké munice z Klokočí u Hranic plné bojové pohotovosti a presu- | nuly se do vykázaných pohotovostních prostorů k ochraně našich státních hranic. Rovněž zářijová všeobecná mobilizace prošla zcela hladce přes mimořádně obtížné podmínky způsobené tím, že většina příslušníků záloh mladších ročníků německé národnosti k útvaru nenastoupila, Na jejich místa museli být zařazeni záložníci starších ročníků, často i bez potřebné odbornosti, hlásili se však houfně a celá řada dobrovolníků musela být odmítnuta. Přes tyto obtíže však byla zkrácena doba mobilizace o více než 24 hodin a již v časných ranních hodinách 29. září 1938 byl po usilovném pochodu zaujat útvarem pohotovostní prostor severně Znojma, odkud měl být podle operačního plánu a po předchozím již provedeném průzkumu nasazen k aktivní obraně našich státních hranic. Morálka našich vojáků byla neobyčejně vysoká, všichni byli prodchnuti jedinou myšlenkou - bránit a ubránit naši vlast stejně jako celý náš národ. O tom svědčí nejen výkony našich příslušníků během příprav, za nástupu i během mobilizace, za přesunu a bojového průzkumu, ale i chování našich i Přerovanů. Tak ihned po vyhlášení mobilizace a v jejím průběhu se hlásili na naše velitelství nesčetní staří, ale i nejmladší vojáci a nevojáci, kteří se dožadovali zařazení v našich bojových jednotkách, aby mohli bojovat proti fašistům, a dalo mi to často hodně práce, než se mi podařilo je přesvědčit o tom, že do bojových! jednotek můžeme zařazovat jen takové osoby, na které se vztahovala mobilizační vyhláška, a musel jsem je odkazovat na jiné branné složky, jako civilní protiletadlovou obranu a podobně, ve kterých mohli najít uplatnění. Dále si dobře vzpomínám na mohutný projev odhodlám přerovského obyvatelstva, který manifestaci dokumentoval vůli všeho našeho lidu bránit naši republiku. Bylo to v tehdejších pohnutých zářijových dnech, určitě před 26. zářím, kdy útvar dosáhl plné pohotovost: aby dalšího dne ukončil svůj přesun do prostoru soustředění, který byl prováděl po částech, jak docházelo k postupnému doplnění jednotek. V pozdních večerních hodinách vzpomínaného dne dopochodoval před kasárny za nádražím mohutný průvod Přerovanů, kteří za zpěvu a provolávání různých hesel, jako např.:„Dejte nám
zbraně, půjdeme na ně" „Nedáme republiku lecjakému čalouníku", „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!" zaplnil celé prostranství před kasárnami až .K železničnímu podjezdu. Shromáždění provolávalo slávu čs. armádě a ústy některých řečníků slibovalo věrnost republice, vyslovovalo důvěru armádě, vládě naším spojencům a vyjadřovalo pevně odhodlání za každou cenu bránit svobodu nezávislost naší vlasti. Vystoupil jsem v krátkém improvizovaném projevu a k se celé shromáždění vrátilo ukázněně zpět do města. Po mnichovské kapitulaci byl náš útvar se svým svazkem ihned přesunut do prostoru Vyškov s určením na zasazení proti nacistickým teroristům na severní Moravě. K tomu z dnes známých důvodů však nedošlo, byli jsme soustředěni v prostoru severně Morkovic, kde jsme zůstali až do demobilizace v listopadu 1938. Byli propuštěni vojáci německé a maďarské národnosti, jakož i Češi a Slováci z obsazených území. Z těchto osob jsem získal spolehlivého německého antifašistu ze severních Čech, jakož i jednoho Čecha - Sokola z okupovaného Opavska, kteří mně měli z těchto oblastí dodávat zprávy rázu vojenského, politického hospodářského. Tento úkol plnili úspěšně, zatím co zprávy mého informátora z Čech čím dále tím jasněji prokazovaly, jak postupně podléhá vlivu nacistické propagandy, zprávy z Opavska byly velmi cenné a stávaly se čím dále tím zajímavější. V prvých březnových dnech 1939 již jasně svědčily o útočných úmyslech nacistů a později již ilustrovaly nástup útočných sledů Wehrmachtu. Zprávy jsem ihned odevzdával svým nadřízeným složkám a byl jsem krajně nervózní, že zůstaly až do 15. března bez jakékoliv odezvy. Teprve později mi bylo od mých představených vysvětleno, proč se tak stalo. Příslušné složky armády dostávaly ;četné zprávy, které jasně dokazovaly útočné úmysly nacistů, byly však naší vládou odmítnuty jako nepravdivé s odůvodněním, že tehdejší náš zrádcovský mistr zahraničí v Berlíně dr. Chvalkovský závazně prohlásil, že nacisté nemají vůdči naší ČSR žádné útočné .úmysly. Kdo měl pravdu, jasně prokázal neblahý 15. březen 1939. Dne 14. března jsem byl v pozdních večerních hodinách volán k telefonickému hovoru s nadřízeným velitelstvím a bylo mi nařízeno ihned přikročit k ničení všech tajných spisů, a to zejména zpravodajských, jakož i evidence SN tak zvaných „státně nespolehlivých" vojáků, kde vedle skutečných nepřátel republiky byli vedeni také členové KSČ. Dal jsem svolat celý velitelský sbor, velitel vydal příslušné rozkazy a tak jsme pálili dokumenty až do svítání.
Po půlnoci nám došel známý rozkaz o tom, že německá říše přejímá „ochranu" našich zemí a s tím spojenými příkazy, jejichž dodržování bylo přísně připomínáno. Po příchodu okupantů vedla jejich první cesta do štábních kanceláří, kde si vyžádali otevření tresoru, byli však nemile překvapeni, když je nalezli zcela prázdné a nfl jejich zlobný dotaz jim tehdejší velitel útvaru plk. Vlad. Procházka prohlásil, že dle našich předpisů bylo třeba všechny listiny před nepřítelem zničit. Jejich ujištění, že přišli jako přátelé, pak odmítl tím, že to ukáže teprve budoucnost; a měl pravdu.
V koncentračním táboře Creussen, pobočky káznice, Beyreuth, byla vězněna v závěra druhé světové války řada polit, vězňů – odbojář ů z Přerova (A. Česal, MUDr M E. Čermák, K. Brožek, Fr. Hasala, Vr. Kruml, Fr. Křeminský, A. Mayem K. Rosmus, M. Šarman, A. Grégr, V Rotschedel a další z blízkého okolí Přerova.). V káznici Bayreuth byli vězněni další Přerované (Ed. Janeček, R. Vašíček, J. Bednařík a další). Na str. 187 je kresba vstupu do tábora Creussen a pohled na vězně v černém vězeňském šatu se žlutými pásy na kalhotách a kabátě. Na této straně je situační plán Creussenu s vyznačením tábora (černě ve středu) a továrny, která byla tunelem spojena s táborem a kde pracovali vězni. (Zakres. nad táborem spolu s fotografií nacist, továrníka K. Tabla.) Na str. 192 je leták rozšiř, nacisty v Creussenu na jaře v r. 1944. Leták srov. život, data Napoleona a Hitlera, která mají vždy stejný početní rozdíl 129. Závěr letáku, i když uvádí atentát na Stalina je jednoznačně v neprospěch Hitlera a uvádí dobu, kdy má býti zvrat v situaci to je dobu, kdy byl proveden atentát na Hitlera. Leták na přání jednoho z vedoucích továrny, kde pracovali jen vězni a zajatci, provedl a rozmnožil český politický vězeň. –rk-
Crussen - Dle ileg. poslechu rozhlasu byla v koncentračním táboře denně hodnocena situace a byli s ní seznamováni vězni (plánky). Brzy po okupaci jsem na výzvu navázal styk se svým bývalým odborným představeným v Brně (štkpt. Rybka), který mě pověřil zpravodajskými úkoly proti okupantům, později mne vyhledal přerovský rodák, později popravený Jaroslav Gardavský - kpt., který mě informoval o činnosti ilegální vojenské organizace, do které mne přes přerovského vedoucího této skupiny npor. Mariána Motaně zapojil. Byl jsem pověřen zpravodajskými úkoly, výsledky jsem odevzdal Richardu Bdinkovi, který je pak předával později popravenému plk. S. Weinsteinovi z Olomouce.
Creussem — Plánek pro přípravu vězňů k útěku.
V rámci hromadného zatýkání bývalých vojáků příslušníků organizace Obrana národa začátkem prosince 1939 došlo i na mne, byl jsem zatčen 5. prosince, vyšetřován gestapem a propuštěn za rok před vánocemi s celou řadou jiných vězňů, příslušníků poloilegální organizace SNS (Pořádkové sbory Národního souručenství), ve které jsem s vědomím kpt. Gardavského pracoval a kterou jsem zastřel před vyšetřujícími orgány svou činnost v ilegální organizaci Obrana národa. Za této doby jsem s ostatními kamarády jak z řad ON, tak i SNS prošel „garňákem", krajským soudem, tak zvanou šupárnou v Olomouci, vězením okresního soudu v Přerově, pak opět „garňákem" a odtud jsem byl odvezen do Brna „Pod kaštany", odkud jsem šel domů. Někdy to bylo zlé, někdy zase lepší jako např. v „šupárně". Nejlépe se nám však vedlo v Přerově díky statečnému dozorci okresního soudu „otci" Rosypalovi a jeho rodině. Na tomto místě nemohu nevzpomenout na vlastenectví těch českých dozorců a policistů, kteří před zraky gestapa s přímým ohrožením vlastní bezpečnosti nám nezištně pomáhali v Olomouci i v Přerově. Stejně tak musím, aspoň za svou osobu, v dobrém vzpomenout i těch českých „obyčejných kriminálníků", kteří nám zejména v začátcích našeho věznění, kdy ještě zastávali místa chodbařů, pomáhali radou i skutkem překonávat první nejtěžší okamžiky po zatčeni a tím vlastní také prokazovali svůj vztah k odboji a vůči okupantům. Před i po mém zatčení jsem pracoval na okresním úřadě v Přerově, kde jsem našel celou řadu uvědomělých vlastenců a dobrých spolupracovníků, ze kterých si po tak dlouhé době dnes obzvláště dobře vzpomínám na Ladislava Kosíka, který mi jako personalista vydatně pomáhal při získávání zpráv. Ostatní mi snad prominou, že si již nevzpomínám na jejich jména. Měl jsem i dobré styky s tehdejším, okresním hejtmanem dr. Freyem, se kterým jsme pravidelně probírali z vlasteneckého hlediska tehdejší vojenskou a politickou situaci až do jeho propuštění. Tam jsem se také velmi spřátelil s MUDr Fr. Šťastným, který mne občas třebas i jen náznakově, obeznamoval se svou ilegální prací. Ke konci roku 1943 mne zapojil úředník olomouckého magistrátu JUDr. Emil Zavadil z Přerova na krajskou organizaci v Olomouci, která připravovala ustavení národních výborů (Akce Cingroš). Vyzval mne, abych zajistil organizováni vojenských jednotek pro Přerov a okolí, připravených k ozbrojenému vystoupeni proti okupantům. Úkol jsem přijal, když jsem byl ujištěn o tom, že vedoucí této akce jsou zplnomocněni londýnskou čs. vládou. Při pozdějších jednáních s E. Zavadilem jsem však zásadně po zkušenostech z organizace Obrana národa odmítal vydat a vést seznamy osob a navázat přímý osobní styk s Cingrošem. Po nějaké době došlo na jaře 1944 k rozsáhlému zatýkáním funkcionářů této organizace v Olomouci včetně později popravených Cingroše a dr. E.Zavadila, údajně po zatčení osoby ve zcela jiné souvislosti, která však o akci „Cingroš" věděla a při výslechu se o ní zmínila, a až po několika týdnech, kdy už jsem doufal, že na mne nedojde, jsem byl i já opět zatčen.
Pohled na Creussen z cesty vedoucí ke koncentračnímu táboru. Po delší pouti moravskými a říšskými nacistickými věznicemi jsem se ke konci roku 1944 setkal v Bayreuthu a pak Creussenu s některými kamarády (škpt. Rudolf Vašíček a Karel Rosmus) z Obrany národa, kteří byli již od roku 1939, resp. 1940 nepřetržitě vězněni.Velmi mi pomáhali, i když to pro mne bylo v ten čas již poměrně snadné. Vždyť měl jsem to štěstí pobýt dlouhou dobu na svobodě a pak to byla doba, kdy už zcela jasné i poslednímu kolaborantovi a nacistovi, že Hitlerův sen o tisícileté říši a nadvládě nad celým světem je definitivně pohřben. A tak jsem se l dubna 1945 v Creussenu konečně s Karlem Rosmusem a dalšími Přerovany, jejiž jména si dnes již nepamatuji, dočkali osvobození třetí americkou armádou gener. Pattona a cestou přes Bayreuth a Cheb jsme se společně s Karlem Ros-'•m vrátili 6. června 1945 domů mezi své do Přerova. Naše ženy a rodiny měly někdy těžší než my v nacistických věznicích a lágrech, byly často odkázáni jen na pomoc těch dobrých, někdy i neznámých českých lidí, kteří jim v dobách pro ně nejtěžších všemožně pomáhali, utěšovali a dávali jim naděje do budoucnosti a o ně pečovali. I jim patří mé vzpomínky a můj dík. Na konec musím ještě vzpomenout na celou řadu těch ilegálních pracovníků, kteří věrni danému slovu dovedli mlčet i za těch nejtěžších výslechů a tím zachránili před pronásledováním a utrpením mnoho svých spolubojovníků. Jsou to v mém případě, a pokud si ještě pamatuji, František Skopal, Vilém Šandera, Marian Motán, Richard Bdinka, Josef Jandl a mnozí další, desítky nejmenovaných, dnes snad už anebo ještě neznámých čestných a statečných kamarádů, jim čest byla více než utrpení a život.
FRANTIŠEK FAJTL - Louny -- vzpomíná (v roce 1967). Loučení a shledáni v Přerově před čtvrt stoletím — vzpomínka 63. dálkozvědnou letku, u které jsem sloužil, přemístili z Olomouce do Přerova, na travnaté letiště mezi obcemi Bochoř a Henčlov. Stali jsme se tak rázem odloučeným útvarem leteckého pluku, neboť tu jsme byli sami. Zařídili jsme jako ve vlastním stavení. Do jediného nového hangáru jsme však naše jednomtorové „Stovky" a dvournotorové „B Jedenasedmdesátky" doslova museli napěchovat, ale zvykli jsme si. Na rovné travnaté ploše se nám vzlétalo a přistávalo velmi dobře, jenom deště nám vadily. Kola dvoumotoráků se hluboko bořila a často jsme museli létání přerušit. Tehdy se betonové rozjezdové startovací dráhy na voj. letištích ještě nestavěly. Velitelem letky byl major Skoba. Poručík Holomucký zastával funkci zpravodajského důstojníka a já prvého důstojníka. Piloty byli převážně délesloužící poddůstojníci - Uhlík, Hrbáč, Šála, který padl jako bombardovací pilot při náletu nad Německo. Mnoho jmen našich poddůstojníků-letců i mechaniků jsem zapomněl. Major Skoba byl typem velitele, který všechny problémy řešil seriosně. Byl spravedlivý, přál nám všem, ale hrubé poklesky trestal přísně. Rozuměl humoru a sám jej rád používal. Stal se pro nás opravdovým kamarádem, dovedl se radovat z našich úspěchů a dobře radil jak ve službě, tak i mimo ni. Myslím, že i vojáci a poddůstojníci mají na něho velmi pěkné vzpomínky. 1939 — Frant. Fajtl se svým kamarádem Milanem Horákem ve Vysokých Tatrách Oba odešli jako důstojníci - letci po nacistické okupaci do zahraničí.
Poručík Miroslav Holomucký byl velmi schopný letecký pozorovatel a vynikající letounový fotograf. Nebyl absolventem vojenské akademie a svou důstojnickou hodnost si musel vysloužit a vypracovat tvrdě. V letecké fotografii měl vynikající úspěchy snad také proto, že fotografování vůbec bylo jeho koníčkem. Vyhřál v prostorových snímcích, pořizovaných z velkých výšek několik prvních cen a dostal se do celostátního finále. Zmapoval obrovské plochy naší republiky a naše topografie a geodesie měla z jeho prací nesmírné zisky. Miloval svoje místečko za pilotem, odkud raději střílel fotokamerami všech možných kalibrů než kulometným dvojčetem. Mirek měl skvělou povahu po všech stránkách. Olomoučtí i přerovští sokolové si na něho velmi dobře pamatují. Výborně cvičil na nářadí, skákal o tyči a běhal.
1939 - Poslední snímek na rozloučenou: Zleva: por.Fr. Fajtl, velitel přerovské letky mjr. Skoba, por. Mir.Holomucký. Jeho úžasně prudké rány v tenise byly těžko chytatelné. Nejcennější na Mirkovi bylo však jeho nitro. Chlapec i chlap v jednom těle. Pomáhal se samozřejmostí, nečekal nikdy na revanche, velmi rád se smál a myslím, že ani neznal nenávidět. Přilnul jsem k němu jako k bratrovi, neměli jsme mezi sebou tajnosti. Byl jsem nesmírně zarmoucen, když jsem ho po velikém vítězství v roce 1945 nemohl obejmout živého. Na letišti jsme si nemohli vařit a tak jsme se stravovali ve městě v hotelu Přerov. Hoteliér Polda Müler se svým šéfkuchařem a personálem heslo „Náš zákazník, náš pán" brali doslova, a tak jsme byli vždy nadmíru spokojeni. To malé a těsné naše hospodářství nás na letišti všechny sbližovalo více, než dovolovaly strohé předpisy. Leccos nebylo ještě dokončeno, a tak jsme si to museli zařídit svépomocí. Pamatuji si např., že velikou starost dělala našemu veliteli přeprava velké železné cisterny na benzin, která měla přijít pod zem. Nejdříve však musela být převezena z přerovského nádraží na letiště. U letky jsme neměli dopravní prostředky, ale dlouho čekat jsme zase nechtěli. Na shromáždění se přihlásil jeden šikovný poddůstojník, myslím, že se jmenoval Hála. Oběhl některé podniky ve městě, vypůjčil si lacino nebo zdarma všechno, co se dalo, vytvořil si z kamarádů pilotů a mechaniků partu a cisternu převezl. Byl to nervák, protože šlo převážně o improvizaci a ještě k tomu s nekvalifikovaným personálem. Ať se vynořil jakýkoliv problém neřešitelný vlastními prostředky, šli jsme za Přerováky, kteří ochotně pomohli. Byli jsme jim za to vděčni, neboť tím zvyšovali pohodlí i spokojenost v naší malé letecké rodině.
1939 Převezená benzinová cisterna na letišti Přerov - Henčlov a příslušníci 63. dálkozvědné letky
Ale přišly i trable. Zavinili je zajíci a koroptve. Množili se na chutné pastvě letecké plochy tak vehementně, že se v noci vrhali do vrtulí nebo pod kola našich letadel. Velitel rozhodl snížit jejich stavy broky, protože by mohli zavinit ošklivou nehodu. Rány z našich pušek zaslechli i místní nimrodi a podali protest. Letiště patří do jejich revíru a tak si tam udělají hon, jak oni určí a kdy oni budou chtít. To se zase nelíbilo nám, myslím ty termíny. Tak např. jsme střelbu zvěře nemohli uznat, když bylo vyloženě pěkné počasí pro létání. A protože obě strany měly kus pravdy, i když dnes už přesně nevím, která ho měla větší, došlo nakonec k dohodě a doplatili na to jenom ušáci. S Mirkem jsme pravidelně navštěvovali sokolská cvičení. Tam jsme se seznámili s Přerováky, jejichž jména si dnes vybavuji s námahou – Chytilové, Rosmus, Bdinka, Zapadlo, Sekera, Himr. Nevzpomínám si v té spojitosti jenom na hrazdu, kruhy, žíněnky, parkety, ale hlavně na to neviditelné a nevyslovované. Neříkali jsme si to jeden druhému proto, že bychom se byli červenali. Měli jsme se všichni rádi bez ohledu povolání, majetek a vzdělání - vlastně jsme o tom často ani nevěděli. Těžko jsem se s tímto prostředím loučil. Největší radostí, dokonale zažitou v Přerově, pro mne však bylo bydlení. Už ani dnes nevím, jak jsem ten kvartýrek s Mirkem sehnal. Hanzlíkovi na Velké Dlážce nám nabídli útulný a čistý pokoj a byli by se moc zlobili, kdybychom se od jejich rodiny .příliš separovali. A tak jsme se stali záhy jejich. Ani staří ani mladí nemilovali v řeči kudrlinky. Zvlášť stará paní uměla vypálit přímo mezi oči. Starý pan Hanzlík se zase neuměl mračit. Za jeho optimismem jsem l si často vyšlápl i na Horní náměstí, kde měl malý krámek s brousicími fidlátky. A po pěti letech jsme se přesvědčili, že staré přátelství trvá; bylo až dojemně věrné. Na jaře 1939 jsme téměř denně dostávali návštěvu německé luftwaffe. Pilně z velkých výšek fotografovala, co se dalo, hlavně letiště. Naši stíhací na ni startovali z olomouckého letiště, ale bez radaru byli bezmocní. Hledejte jehlu v kupce sena bez mohutného magnetu. Připravovali jsme se otevřít mobilizační obálky a vyletět na prvé bojové úkoly. Museli jsme však kapitulovat, i proti své vůli. Poslechli jsme s velkou bolestí. Zavřeli jsme hangár a čekali.Venku padal sníh a silný vítr dul do zad našim okupantům a přidával jim na rychlosti. Než jsme se nadali, byli v našem hangárovém přístěnku. Přišli tři; dva plukovníci a jeden nadporučík. Pozdravili salutováním a v bezvadném pozoru se začali omlouvat: „Promiňte, že přicházíme s tak nevděčným a pro vám neradostným posláním. Plníme rozkaz a chápeme...- a tak nějak podobně mluvili. Byl bych raději tehdy německy nerozuměl. Pak vytáhli z aktovky letecké snímky našeho letiště a neomaleně je rozprostřeli po stole, jakoby chtěli potvrdit, že zaranžovanou omluvou zaplatili a teď už budou zboží jenom přebírat. Mirek stál vedle mne a zrakem odborníka odhadoval výšku, z jaké snímky byly pořízeny, a dobu, kdy to darebáctví provedli. Pak si stoupl stranou a do oběda nepromluvil ani slova. Major Skoba se omluvil, že má housera, a lehl si na polní lůžko ke stěně kanceláře. Plukovníci klapli podpatky, vojensky zasalutovali a odešli. Oberleitnant ve ztuhlém habtachtu vymrštil ruku a vzdal hold vůdci. Plukovníci ve dveřích rukama také zamávali. Bylo to poprvé, co jsme viděli a slyšeli „Heil Hitler". Odešli jsme předávat. Když jsme byli hotovi se skladištěm zbraní, nabídl nám oberleitnant Schubert, abychom si vzali na památku malorážky. Snažil se chovat velkoryse, ale klíčky si vzal ode všeho. Předáno, stvrzeno, podepsáno. Zůstali už jenom pozůstalí, kterým bylo upřeno právo na dědictví, protože byli zbaveni svéprávnosti.
„Pane poručíku, vlezeme do skladiště světlíkem, vytaháme zbytek kožáků hodinek a rozdáme je. Mužem?!" Samozřejmě, že jsme souhlasili. Radost nad nápadem i skutkem našich poddůstojníků byla však nepatrnou dávkou masti na bolák, který se pomalu začal rozlézat po celém těle. Najednou jsme si uvědomovali, že naděje na nějaký zázrak tryskem mizí a že tohle to je vlastně skutečný začátek bědného konce. A pak jsme se rozešli. Nejdříve oficiálně - proslovem velitele před nastoupenou letkou a pak kamarádsky jeden s druhým. Přáli jsme si lepší budoucnost, než nám slibovala momentální situace sice s úsměvem, ale ten měl v sobě více desperátství a resignace než víry. Viděli jsme totiž, že ti Němci - to nebyl jen cirkus plechový, jak se říkalo. Jejich letadla byla daleko rychlejší než naše a tanky, co harašily už nyní i v Přerově, nebyly z papendeklu. Vzali nám křídla a zbraně. Propadali jsme podivné náladě - vteřiny resigce, hned zase probuzení naděje na odplatu, ani nevíme jakou a jak, zlost, šibeniční humor, neviditelný chaos v myšlení, obavy z existence, dorážející beznaděj. A nad tím vším suverénně vztažená ruka „ochránců", kteří zanedlouho začali ukazovat i dokazovat nadřazenost vyvolené rasy. Nechybělo mnoho a stali jsme se s Mirkem jejich obětí. Po záboru jsme zůstali na letišti ještě několik dní. Major Skoba nás jednoho večera pozval do vinárny u Vágnerů v Blahoslavově ulici. Měla to být součást našeho etapového loučení. Sesedli jsme si s malou společností kolem stolu. Major byl v civilu, my s Mirkem v uniformách leteckých poručíků. Bavili jsme se normálně a naslouchali tlumené taneční hudbě. Za chvíli vstoupila do místnosti hlídka wehrmachtu v síle dvou mužů, která měla udržovat na ulici pořádek, kdyby snad vojáci třetí říše se opovážili projevovat nepřátelské city vůči obyvatelstvu Přerova. Velitelem dvoučlenné hlídky byl feldvébl, mužstvo mu dělal desátník. Na opascích obou se bloumaly pistole. Dali si nalít štamprle a pak přišli požádat o tanec děvčata, která s námi seděla u stolu. Ta odmítla. Nacisté se urazili, cestou ke svému stolečku si německy zanadávali, ne však hlasitě a okázale. Zavolali si vrchního a poručili dvojité porce šnapsu. Za chvíli odepjali řemeny a nechali je s rámusem spadnout na zem, tak jak byly, i s pistolemi a bajonety. Ted měli svoje útroby uvolněny, takže pijatyka na kuráž mohla do žaludků proudit bez potíží. Trvalo hezky dlouho, než se zaplnili po hrdlo a než se zvedli a vrávoravě odpochodovali. Po jedenácté jsme s Mirkem odešli, protože posádkovým rozkazem bylo doporučeno neukazovat se po půlnoci na ulici v uniformě. Ostatní společnost zůstala . Sotva jsme za sebou zavřeli dveře Vágnerova podniku a vstoupili na ulici byli jsme zastaveni řevem: „Halt, Hánde hoch!" Chvilku to trvalo, než jsme poslechli, protože zrak se zřejmě ještě nepřizpůsobil tmě. Neviditelný protivník výzvu ještě jednou opakoval a my jsme v něm poznali známé uniformy z lokálu. Vzpažili jsme, neboť v dané situaci před dvěma hlavněmi pistolí bylo lépe poslechnout než se stavět na odpor. „Ke zdi!" zařval jeden z nich. Začal jsem mluvit na Mirka a vzápětí německy na pistolníky. Znal jsem tehdy tuto řeč velmi dobře. „Co to má všechno znamenat?" ptám se. „Nekušněte a držte hubu!" A posunuli pistole těsně k našim nosům. „Zastřelíme vás jako psy. Neumíte se v lokále chovat a ten civilista měl v klopě rudou rosetu." „V ničem jsme vás neurazili a ta rudá roseta v klopě civilního kabátu, to je rumunské vyznamenání." Felák zase řekl, abych kušoval, a najednou se ptá, jak to, že mluvím, jejich řečí . „Bydlel jsem čtyři roky v německé rodině v Teplicích." Nevěděli, kde to je, ale jako by jim to stačilo, začali mluvit o něčem jiném. Mirka začala pálit chodidla. „Nejlepší bude, když po nich skočíme, jsou ožrali jako dobytek. Přemůžeme
povalíme a pak odejdeme." Ani jsem nebyl překvapen, že citlivý Mirek by chtěl jejich lumpárnu zakončit kontraagresí. Není pochyb, že s takovým partnerem a vytrénovaným atletem bychom to byli dokázali. Než jsme náš plán mohli domyslet, už zase felák řve: „Co to žvaní ten váš kumpán?" „Diví se vašemu chování zrovna tak, jako já a ptá se, odkud na to máte právo." To ho asi namíchlo, protože zuřivě nařídil, abychom zvedli ruce ještě výš, , a zahnal nás až na zeď. Pak zase oba upadli do tupé lhostejnosti a začali si mezi sebou povídat přeházené a nelogicky pitominy typické pro opilce. A že nás oddělají. Mezi tím se otevřelo okno v protějším domě, myslím že to byla radnice. Patrně tam zaslechli hulákání soukmenovců a chtějí přijít na pomoc. Objevilo se tam asi 5 vojáků. Jakmile je felák seznámil trochu se situací, už cpali do okna lehký kulomet a počali se dohadovat o první ráně. Povyk pravděpodobně pronikl i dovnitř vinárny,. neboť náš velitel chtěl vyjiti ven a sjednat pořádek. Byl však i se zbytkem zvědavé společnosti zahnán zpět do chodby. Nechtěl jsem z počátku věřit, že by se zástupci wehrmachtu odhodlali k popravě, a považoval všechno za jejich zábavu a strašení. Pak jsem si zase ale uvědomil a myslím, že Mirek také, že revolver v rukou opilých nadutců a primitivů je zrovna tak nebezpečný, jako sirky v rukou dětí u stohu slámy, a přikročil jsem k vyjednávání. I když debata byla všelijaká a zdálo se, že nepovede ke kloudnému konci,uvítal jsem ji, neboť dohadováním a smlouváním jsem přemáhal i strach, stále více naléhající na srdce. A pak jsem si vzpomněl na oberleitnanta. „Tak tedy žádám, aby sem byl zavolán nadporučík Schubert. Chci mu před vámi všechno vysvětlit." „Odkud ho znáte?" překvapivě se najednou probudil feldvébl z tuposti a poprvé dal pistoli dolů. Ulevilo se nám. Desátník také složil zbraň a komedie skončila. I horlivci v okně zkrotli. Nadporučík Schubert se skutečně dostavil. „Zpucoval" na místě opilou hlídku, nám se za její zhovadilost omluvil a slíbil, že ihned podá návrh, aby byla přísně potrestána. Druhý den jsme se dostavili s majorem Skobou k veliteli české posádky Přerova. Myslím, že jím byl plukovník dělostřelectva Procházka. Sepsali jsme o celé události protokol, přeložili do němčiny a žádali satisfakci. Němci nás zavolali na svůj štáb do radnice. Několik vysokých důstojníků v parádní zbroji se okázale omlouvalo, říkali, že opilci vrhli stín na německou armádu a že budou přísně potrestáni. Myslím však, že potrestáni nebyli vůbec, protože jsme je viděli druhý nebo třetí den ve městě na korse volně se procházet. Z řetězu loučení ubýval článek za článkem. Měli jsme dobré kamarády u dělostřelectva, kteří nás trýznili výukou jízdy na koních. I s těmito jsme se loučili. Kde jinde než u Poldy Milera. Tam jsme si s Mirkem vyměnili prsteny, které jsme dali zhotovit u přerovského zlatníka. Miniaturní letecký znak se všemi podrobnostmi a s číslem 63 naší letky, brilantně provedený a zasazený do černého onyxu budil obdiv prostých i nevšedních lidí doma i za hranicemi, všude, kam se mnou putoval. Ve Španělsku, kam jsem Němcům utekl, když mě v roce 1942 sestřelili nad severní Francií, dokonce sehrál úlohu svědka a odrazil dotěrné výslechy Francových kriminalistů. Prozradil jsem na sebe, že je to erb našeho rodu a rázem tak získal renomé, které ve středověkém Španělsku platí často více než pesety. Každé loučení, ať se odehrálo kdekoliv, bylo poznamenáno předtuchou ještě větších osobních starostí a neštěstí národa, než jakými jsme právě procházeli. A tak
snad bylo dobře, že už konečně všechno máme za sebou. Rozjeli jsme se domů. „Příliv a čas nečeká na nikoho", říká jedno cizí přísloví. To bylo naše heslo a jim se zřejmě také nyní začal řídit Svaz letců Republiky československé v Praze který spěšně posílal své členy i nečleny za hranice, když jim tu věrolomný soused ustřihl křídla. Byl jsem v pětičlenné skupince poručíka Oty Korce, Pražáka, který všechno na ústředí vyřídil a pak nás sezval do Olomouce. Bylo nás celkem deset. Prvních pět povede poručík Karel Mrázek a pošle z Polska lístek. Když podepíše František, znamená to odsun do Francie. Antonín znamená Vel. Británii.
1940- Fr. Fajtl (uprostřed) s anglickými piloty ppor. Leary a ppor. Ross u 17. britské Squadrony v době bitvy o Britanii. Oba angličtí piloti padli 1942 - Snímek (vpravo) 313. čs. stíhací peruť odlétává z letiště Hornchurch na ofensivní let nad severní Francií. „Teď mi jenom řekněte, kam mám lístek poslat?" ptal se Karel. „Do hotelu Přerov." A Poldu Mülera jsem poprosil, aby kartu hlídal. Přišla včas a znamenala Francii. Poslední den pobytu v Přerově jsem strávil s poručíkem Fialou v tichém pokoji hotelu Přerov. Napsali jsme poslední dopisy na rozloučenou a mlčky, už na lůžkách se definitivně loučili se vším, co jsme tu měli rádi. I když všechno, co nyní podnikáme a podnikneme, je skok do tmy, uvědomili ne si, že to je přece ještě něco jiného, že počátek strašící temnoty musí mít někde konec, že nechceme být dobrodruhy a že svůj nynější tichý protest budeme moci projevit hlasitě a nakonec že i rány, které musíme jenom dostávat, Budeme moci vracet. Přáli jsme si proti všem zásadám zdravého rozumu válku zabíjení, protože to bylo - podle našeho citu - to jediné, co by mohlo zastavit šíření hnědého moru. Neměli jsme potuchy, že směšná teorie monorasismu i nononacismu zplodí nepředstavitelné hrůzy neštítící se ani genocidy. Budeme všechno prožívat zblízka ve Francii a v Sovětském svazu a na dálku, až budeme v emigrantských novinách číst v černém rámečku česká jména statečných, ale bezmocných. Ale toto dnes všechno nevíme, ani to, že Rudovi který tu leží vedle mne, nepřítel .šeredně poseká tělo a obličej a vystřelí mu oko v souboji nad Paříží že tento Plzeňák, až se. vrátí, natrvalo zakotví i se svou rodinkou právě tu v Přerově. A já o svých budoucích šesti letech také nic nevím. Vím jenom to, že co nyní podnikáme, je správné a že je to.výsledek výchovy našich dobrých kantorů v civilních i vojenských školách. Říká se tomu láska k vlasti. A s tou bych chtěl vydržet až do konce. Pak se otáčím na bok a okamžiky vojácké zanícenosti pomalu odcházejí. Jsou
vystřídány prostými pocity těla i duše, společné převážné většině lidí na světě, Vděk za to, co bylo krásné, a pochopení pro to ostatní.A tak tedy než zavřu poněkud zesmutnělé oči k poslednímu spánku doma, loučím se i s Přerovem. Sbohem tedy zelený trávníku u Henčlova, sokolovno a bratří sokolíci, upřímní l přátelé Hanzlíkovi, Chmelařovi, Pavlovi, Milerovi, Hrdličkovi a ostatní, známé ulice, sympatické korso na náměstí a sbohem břehy Bečvy, které přehlíženy očima zamilovaných jste nejhezčí na celém světě. Druhý den ráno jsme odjeli vlakem do Rožnova pod Radhoštěm. Zašli jsme do školy Na Hutisku za panem řídicím učitelem Cyrilem Machem.Ten nás nezištně a ochotně protáhl beskydskými lesy okolo Bílého kříže na hranice Polska a sdělil, že skupinu Mrázek také v pořádku převedl. „Marné už od nich zprávy - a děkujeme mockrát, pane řídící." Skvělý učitel. Jaká škoda, že jsme mu nemohli poděkovat ještě jednou po válce. Poslechl výzvu volání o pomoc a šel bojovat k rozhlasu. Tam padl. Rozloučili jsme se s ním a sklouzli po příkrém svahu do Polska. Vzpomněl jsem si na domov, ale také na Přerov.
1944 – Slovenské národní povstání . Příprava k ústupu do SSSR.
Přišlo jaro 1945. Už jsme suverénně vedli ve finálovém zápase, ale museli jsme ještě střílet. Denně a neúnavně vzlétneme s 1. let. plukem z polního letiště v Polsku, kousek od místa, kde jsem před šesti lety utíkal do odboje. Večer co večer uléhám v chalupě polského sedláka a s očima obrácenýma ke stropu vzpomínám. Na vybílené ploše jizby běží události jako ve filmu: Polsko Francie, Afrika, Anglie, Asie, Sovětský svaz, Slovenské národní povstání, zas Polsko a pak Těšín, Ostrava a Opava, odkud jsem se právě vrátil. Nacisti ustupují, už bude brzy konec vraždění, spravedlivost otevře vrata koncentráku, otroci dostanou svobodu a otrokáři budou souzeni. Konečně konec! Radost, nadšení, oslavy, ignorace předpisů, absolutní svoboda myšlení a činů — alespoň na několik hodin, několik vteřin a komukoliv. Za odměnu. Přerušit natrvalo boj zprávou o vítězství, to je největší okamžik a pocta, jaké může voják prožít. Dočkali jsme se ho na letišti Poremba. Vypálili jsme -už jenom do vzduchu - poslední salvy z našich letadel, která nás velmi brzy odvezla domů, na letiště Albrechticky u Frýdku-Místku. Lidé nás všude vítali s jásotem, hudbou a květinami. Podíval jsem se na mapu a bylo rozhodnuto. Při nejbližší příležitosti jsem vsedl do auta a jel do Přerova. Hned na začátku města jsem dal zastavit. Vystoupil jsem sám a symbolicky uzavřel okruh svého válečného putování. Odtud jsem odcházel, zde končím. Prošel jsem se dokolečka po silnici a zašlápl poslední zbytky válečného bláta do prachu ulice.
1945- Boj o Moravskou bránu. Na polním polském letišti Porembě. (Zleva: Fr. Fajtl a Koza.)
A teď k Hanzlíkům! Za nic na světě už si dnes nevzpomenu, zda bylo otevřeno, či zda jsem zazvonil, zda přišel otevřít Mirek nebo děda Hanzlík nebo někdo jiný. Teprve když jsem byl uvnitř chycen do náruče, pak jsem si vlastně uvědomil, že jsem tam. Zavedli mne do pokoje v přízemí. Zachvěla se mi kolena a stěží jsem potlačil slzy. Na stolku stála čs. vlaječka a po obou stranách fotografie Mirka a moje. „Měli jsme je schované pod kobercem", řekl kdosi. „Mirka odvezlo gestapo. Zemřel v koncentráku hned na počátku války, sotva po narození své dcery Mirušky." Ticho. Nechali jsme na sebe dívat Mirkovy mrtvé oči. Ztratil jsem ve válce mnoho skvělých kamarádů, zvykl jsem si na těžké rány, vzpomněl jsem si, že i po mně smrt několikrát chňapla, ale to bylo všechno v bitvách, kde jsem stál proti nepříteli zrovna v takové výhodě jako on, ba někdy i lépe než on, dokonale vybaven výstroji a výzbrojí. A co Mirek? Lásku? Víru? Naději? Proti kulkám do týlu, oprátce při zavázaných rukách a plynu tento morální štít nebyl účinný. Vracím se ke svému pluku a musím o všem přemýšlet. Mnoho jsem se od Hanzlíkových dověděl a tak je mi nyní jasné, .že to bude dlouho trvat, niv všechno přebolí, než se všechny rány zacelí. I tady v Přerově. Některým lidem splynou slzy radosti z vítězství se slzami žalu a zadostiučinění při vzpomínkách na jejich drahé, barbarsky umučené za to, že projevili lásku ke svému domovu anebo se pro cokoliv znelíbili povýšené pýše mocipánů Třetí říše. Některým lidem snad už v očích nezbude ani místečka pro radost z velikého dne protože jejich žal se zrodil nedávno a zatím nemůže být ničím odstraněn. Seděl jsem v rohu auta a díval se na prsten s iniciálami MH, který jsem před šesti lety dostal od Mirka na památku. Z leteckého odznáčku zůstal už jenom meč. Po jednom operačním letu, končícím velikým soubojem, jsem zjistil, že se odlomila zlatá křidélka s věnečkem. Marně jsem je tehdy hledal v ruka vících, v letadle, všude. A dnes bych marně hledal i Mirka. Srdce se mi sevřelo žalem. Tak silně jsem si připomněl kamaráda živého i mrtvého. Pocity všeho druhu se chaoticky mísily v mém nitru a teprve služební starosti je zase oddělily a zatlačily do pozadí. Ozvou se občas znovu, každý zvlášť, odděleně, i když vedle sebe, aby pomáhaly vysvětlovat podstatu a smysl života anebo připomněly minulost radostnou i trpkou, ne však nadarmo prožitou.
JOSEF SMRČKA — Gottwaldov — vzpomíná (v roce-1967). V noci ze 7. na 8. května 1945 nás v Přerově málo spalo. Závěrečné boje 2. světové války se přenesly na Přerovsko. Před rozedněním vyhodily nacistické vojenské jednotky přerovské mosty, Nasedl jsem na motocykl a pod pláštíkem šera jsem jel vstříc Sovětské armádě. Když jsem přijížděl k Želátovicím, byl. jsem zabaven rozvědčíkem — sovětským poručíkem Olinovičem (původní povolání učitel) i spolu s ním jsem se vrátil do města. Projížděli jsme všemi ulicemi a volal jsem: .Sovětská armáda — osvoboditelka je zde!". Lidé jen pomalu s nedůvěrou vylézali ze sklepů a z úkrytů. No, a pak dávali své radosti průchod. V Kratochvílově ulici byli jsme nakrátko pozváni do rodiny MUDr. Františka Vysloužila, kde nám byla podána snídaně. To mně připomenulo, že by se poručík Olinovič měl pořádně najíst; tak jsem ho rychle zavezl k Vítězům, kde bylo pokračování snídaně. Ve městě byla na různých místech improvizovaná shromáždění a podáváním květů — byly to šeříky a tulipány, ba i chléb se solí u sokolovny, kde shromáždění rychle uspořádali Štěpán Klein a Richard Bdinka. Manželka umučeného Karla Beni s dcerou uvítaly prvého sovětského vojáka starým slovanským zvykem — chlebem a solí. Polibky a slzy radosti ukončily radostné shledání u sokolovny. Přes řeku Bečvu jsme se nouzově dostali přes porušený železniční most. Od sokolovny jsme jeli k Rokytnici a na Lukovou, kde jsme byli přepadeni palbou. Poručík Olinovič pokračoval dál a zůstal v dotyku s nacistickými jednotkami. Mně dal příkaz k návratu do města a podání informací. Vrátil jsem se a podal hlášení sovětským důstojníkům, kteří byli již v městě. Převzal jsem pak majora Sovětské armády, s kterým jsem pak jezdil při zajišťování úkolů sovětských jednotek.
Na snímku ze dne 8. května 1945 — motocyklista Josef Smrčka s tandemistou sov. poručíkem Olinovičem získává informace v Bratrské ulici od občanů města Přerova.
SERGEJEVIČ VASILIJ KOČERŽENKO, major Sovětské armády, vstoupil jako předsunutý pátrač jednotek na katastrální území města Přerova. S. V. Kočerženko žije v městě Saratově (ulice 1. máje č. 49 hv. 3). — V roce 1965 v roce 20. výročí osvobození naší vlasti poslal prostřednictvím městského národního výboru občanům města Přerova srdečné pozdravy a i v dalších dopisech k slavnostním výročím vždy rád vzpomíná na město Přerov, na jeho obyvatele, které ve svazku jednotek Sovětské armády pomáhal osvobozovat od fašistických okupantů. K městu Přerovu má — jak v dopisech uvádí — osobní hluboký citový vztah.
snímek jednoho dopisu, S. V. Kočerženka
LADISLAV JAMBOR - vzpomíná (v roce 1965). Pohnuté dny Mnichova jsem prožíval v aktivní presenční vojenské službě v Olomouci, při čemž jsem několikrát od roku 1937 byl nasazen ve funkci zástupce velitele čety do strážního oddílu v prostoru sev. Moravy u Starého Města pod Sněžníkem. Bylo zde budováno vojenské opevnění a naším úkolem bylo jednak střežit tyto objekty a jednak zajišťovat tzv. „Ostrahu hranic". Měl jsem tedy možnost pozorovat, jak se pod vlivem fašist. propagandy téměř ze dne na den mění postoj, a to jak sudetských Němců v pohraničí k naší republice a stejně i postoj vojáků německé národnosti v armádě samé, včetně důstojnického sboru, v němž působila celá řada osob z dob Rakousko-Uherska z nichž se postupně utvářela „pátá kolona". Čím více se blížily dny smutného Mnichova, tím více se projevoval aktivní odpor těchto Němců k našemu státu, z nichž nakonec jen nepatrná část zůstala našemu státu věrná. Po hanebné /.radě západních spojenců nastal v naší armádě částečný rozklad. Značně poklesla morálka a kázeň. Německé obyvatelstvo nás uráželo a my jsme měli přísný zákaz se bránit. Byly to pro nás, kteří jsme byli ochotni republiku za všech okolností bránit, hořké a trpké dny. Dne 28. února 1939 jsem byl po pětiměsíčním nedobrovolném prodloužení dvouroční vojenské presenční služby propuštěn z armády. 1. března jsem nastoupil do zaměstnání u bývalé firmy Vrba a Pražák v Přerově.(prodej textilu na nám T.G.M.) Za 15 dnů dovršil Hitler své loupežné dílo záborem zbytku Moravy a Čech. Vzpomínám onoho chmurného dne -15. března 1939, padal sníh s deštěm, stáli jsme s pohnutím na nynějším Dolním náměstí před našim obchodem :i středem napříč náměstí ve směru od sokolovny z Mostní ulice projížděly kolony motorisované pěchoty. Snad čekaly tak, jak jim to bylo jejich vlastní propagandou namlouváno, že budou obyvatelstvem neobyčejně vítány. Setkaly se vsál s naprostým chladem a odporem. Vzpomínám, že náš spoluzaměstnanec Měrka jim dokonce pohrozil pěstí. Na chvíli se kolona zastavila, on však raději hned zmizel v obchodě a Němci pokračovali v jízdě. V dalších dnech nastal nepředstavitelný nápor na obchody, a to jak potravinami, tak zejména průmyslovým zbožím všeho sortimentu. Zvlášť horlivě nakupovali němečtí vojáci, neboť za jednu říš. marku měli možnost nakoupil zboží v hodnotě 10,- Kč. Při nákupu různých potravin z počátku ani nechtěli věřit,že takové množství zboží mohou za jejich peníze dostat. Němci po příchodu přikročili k radikálnímu řešení tzv. „české otázky". Začalo zatýkání pokrokově smýšlejících občanů, pronásledování osob židovského původu, „arisace" jejich majetku. Tento germanisační proces vyvolal silný odpor českého obyvatelstva ve městě. Jen malá hrstka přerovských občanů se hlásila k fašistickým idejím. Ti se také chystali provádět zejména v noci různé provokace. Proto jsme také my mladí bývalí příslušníci DTJ v roce 1939 v noci vždy organisovali hlídky, abychom jejich akcím zabránili. Značná část mých kamarádů, mezi nimi Jenda Skopal, Láďa Kristen, Gustav Černý, bří Hovůrkové a Holcové, Toncar a další, postupně odcházela ilegálně za hranice. Další pak jako Ruda Rejhon, bří Hužvíkové, Ant. Plíska, Jar. Doležel, Jar. Haitl začali ilegálně pracovat proti okupantům.Organizace byla na jaře 1940 vyzrazena a Bohumil Hužvík a já jsme jen o vlásek unikli zatčení gestapa, když, jsme společně šli do bytu Ant. Plísky na tehdejším Žerotínově nám. jej varovat po zatčení Lad. Hužvíka. Přišli jsme pozdě, neboť gestapo právě vyvádělo Ant. Plísku z domu. Teror okupantů rostl, přibývalo zatčených, popravených a umučených. Postrachem pro obyvatelstvo města Přerova byla tzv. Hitlerjugend - němečtí učni z Optikotechny. Chodívali po městě v sevřeném útvaru, nosili vpředu vlajku s hákovým křížem, halasně
bubnovali a troubili a vynucovali si od kolemjdoucích občanů vzdání pocty. Sráželi jim klobouky a čepice s hlavy, tloukli a kopali je. Občané vždy proto před nimi utíkali, schovávali se do domů a obchodů a čekali tam až přešli. Nesmírné chvíle úzkosti prožívalo obyvatelstvo města Přerova za Heydrychiády. Denně byly vylepovány červené vyhlášky se jmény popravených a na nich i mnoho Přerovanů. Město bylo obklíčeno vojsky SS a dům od domu byly prováděny prohlídky ve dne v noci. V té době jsem již byl napojen na ilegální komunistickou organisaci Mor. Rovnost, v jejímž čele stáli v Přerově František Bednařík a v Kojetíně Jar. Raška. Později jsem se dozvěděl, že její síť zasahovala až na jižní Moravu a také do okolí Brna. Pro práci v této organizaci mě získal spoluzaměstnanec u fy Vrba a Pražák s. Měrka. Byla organiz. systémem trojek. Měla za úkol tisk a rozmnožování letáků a novin, podporu zatčených a pozůstalých, získávání zpráv o situaci mezi obyvatelstvem, organizováni sabotáží v závodech a dopravě apod. Třetím v naší trojce byl Old. Ryšánek. Na podzim v r. 1943 byla organizace vyzrazena. Gestapo tenkráte získalo konfidenta Schuppa, zaměstnance v Optikotechně, kterého nasadilo do této organizace. Schupp si pozval na pokyn gestapa do svého bytu člena naší ilegální organizace Šarmana. Předtím pod postel ukryl gestapáka Leubnera, který vyslechl vzájemný rozhovor obou o ilegální organizaci. Šarman byl poté zatčen a postupně téměř všichni členové, v počtu asi 46. Mezi nimi Měrka i já. Ryšánka jsme neprozradili, takže později mohl ilegálně pracovat dál. Byl jsem, zatčen 19. ledna 1944, vězněn 4 týdny v přerovské věznici, kde velmi dobré služby pro politické vězně neohroženě vykonával vězeňský dozorce české národnosti Šabršula. Donášel nám tajně jídlo a noviny, sděloval zprávy o situaci frontách apod. 'L Přerova jsme byli převezeni pod patronací SS vlakem do Kounicových kolejí v Brně, kde se podstatně změnil vězeňský denní režim. Hulákáním, kopání, bylo na denním pořádku. Při přiblížení se k oknu vězeňského pokoje stráž na dvoře bez výstrahy střílela. Tak byl také vězeň ubytovaný v místnosti nad námi zastřelen. Z Brna jsem byl koncem dubna převezen do káznice Breslau. Při vší německé „důkladnosti" dopustili se „naši ochránci" chyby v tom, že mě s Měrkou dali v noci po příjezdu do Breslau do společné cely, takže nám dali vzácnou příležitost přesně se domluvit, jak před vyšetřujícím soudcem, tak později i před oberlandsgerichtem vypovídat. Měrka mě podrobně formoval o svém výslechu, o tom, jak byl gestapáky nemilosrdně zbit. Bylo znát na jeho těle ještě 4 měsíce po výslechu. Byl konfrontován s Frant.Bednaříkem, který byl krutým způsobem ztýrán, takže téměř v bezvědomí nakonec promluvil. Mnozí by to snad dnes odsuzovali. Na statečnost jsou však měřítka na svobodě a jiná v drápech gestapa. Bednařík nám také ve věznici v Přerově sdělil, že konfidentem gestapa, který byl hlavní příčinou odhalení celé naší ilegální skupiny byl skutečně Schupp. Dostalo se mu po válce spravedlivé odplaty, neboť byl krajským lidovým soudem v Olomouci, - při němž mnozí z nás také svědčili - odsouzen k trestu smrti provazem. Rozsudek byl také vykonán dvě hodiny po skončení soudu. Soud s naší skupinou se konal v září 1944 v Breslau. Vzpomínám si, že soudil tříčlenný senát. Byli jsme obžalováni z velezrady a přípravy ozbrojeného vstání. Tlumočník byl sudetský Němec, který však ovládal bezvadně češtinu a o němž bylo známo, že pomáhal vězňům, jak jen mohl při průběhu přelíčení,když jsme se snažili některá obvinění vyvracet, docela otevřeně česky prohlásil: Nepřete se s těmi svatými třemi králi, stejně jdete za necelý rok domů" V určení termínu našeho návratu domů se nezmýlil. Žel, nevrátili jsme se ani zdaleka všichni. 13. ledna 1945 byla pod tlakem sovětských vojsk káznice
Breslau evakuována. Druhý den ráno všech 136 vězňů odsouzených k smrti bylo vyvlečeno na vězeňský dvůr, musili si sami vykopat hrob a byli postříleni. Mezi nimi i Frant. Bednařík, který tolik věřil, že se vrátí domů. Prošel jsem pak ještě káznicemi ve Valdheimu, Sigmar Schönau a z věznice Radebühle jsem byl 7. 5. 1945 propuštěn s tím, že se mám hlásit v Přerově na gestapu, protože můj trest 3 roky káznice ještě nevypršel. Domů jsem se vrátil 19. května 1945.
AUGUSTIN ŽILINSKÝ - Brodek u Přerova — vzpomíná (v roce 1945). V roce 1939 bezprostředně po nacistické okupaci zapojil jsem se aktivně do oboje proti okupantům. Již v březnu 1939 jsem se napojil na sokolskou organizaci s centrem v Přerově, později ve stejném napojení na odbojovou vojenskou organizaci. Podle pokynu vytvořili jsme v Brodku u Přerova ilegální úderné čety. Byl jsem ustanoven velitelem jedné čety s třemi údernými družstvy po deseti mužích. Vojenské jednotky byly sestavovány ze spolehlivých členů Sokola, Dělnické tělocvičné jednoty a dalších spolehlivých mužů. V Brodku u Přerova byla utvořena jedna úderná rota o čtyřech četách a velitelem roty byl ustanoven učitel Ludvík Gayer. Spojení brodecké odbojové organizace s Přerovem jsem obstarával společně s J. Müllerem a J. Batou; všichni jako funkcionáři místního Sokola. Za pomoci přerovských pracovníků nám byly dodány zbraně, které jsme ukryli v brodeckém cukrovare. Naši výzbroj doplnil pak několikráte počínaje pozdním létem 1939 Antonín Michálek, člen župního náčelnictva Středomoravské sokolské župy Kratochvílovy, který nám dodal bodné zbraně (dýky a lovecké nože), pistole, náboje a také jeden kulomet ZB vzor 24, který jsme uložili pro případ potřeby. V září 1940 jsem byl společně s přerovskými pracovníky gestapem zatčen. Díky mlčenlivosti zatčených přerovských pracovníků mne gestapo pro nedostatek důkazů v říjnu 1940 propustilo z vězení. Udržoval jsem dále spojení přes Antonína Michálka, který byl zatčen až později v druhé polovině roku 1941 a popraven V roce 1940 pří zatčení prvých sledů vojenské odbojové organizace, do níž byl včleněn sokolský odboj, jsme zničili veškeré písemné materiály a brodeckou jednotku jsme uvedli do klidu a vyčkávali. V tu dobu bylo již třeba se starat o rodiny vězněných a popravených. Zejména od léta 1941 tento úkol vyvstal v mimořádné šíři. Podílel jsem se iniciativně na organizování a vlastní podpoře manželek a rodin zatčených, umučených a popravených. Pomáhal jsem a spoluorganizoval zejména podporu rodin zatčených župních sokolských funkcionářů. (Rodiny Rudolfa Lukaštíka - župního starosty, Karla Beni - člena župního předsednictva, Antonína Michálka — člena župního náčelnictva, Karla Rosmuse - člena župního náčelnictva, Richarda Bdinky - náčelníka Sokola Přerov, Františka Sigmunda - člena župního náčelnictva a dalších.) V létě 1943 jsem navázal na organizovaný podpůrný fond vězněných a popravených v Přerově a také na organizovaný aktivní odboj, a to ve skupině „Lvice do které mne napojil Otakar Matějček z Brodku u Přerova a Karel Klesnil z Velkých Lazník. Do této skupiny jsem pak zapojil některé dřívější členy sokolského odboje z Brodku a dále Karla Vysloužila a další ze sousední obce Lukové. V dubnu 1945 byl utvořen v Brodku u Přerova dle pokynů ilegálního krajského výboru KSČ prvý revoluční národní výbor, do něhož jsem byl povolán a byl mi svěřen úsek vojenský a bezpečnostní. V této funkci jsem se zúčastnil také povstání 1.
května 1945 v Brodku u Přerova. Organizoval jsem odzbrojování německých transportů, projíždějících Brodkem a maďarského transportu, který byl v železniční stanici Brodek. Dále jsme zabavili německé skladiště zbraní s opravnou v místní sokolovně. Povstání bylo v Brodku potlačeno příjezdem pancéřového vlaku do stanice a pancéřové jednotky do obce po krátké přestřelce. Před druhou hodinou noční z prvého na druhý květen 1945 byl jsem SS-many zajištěn. Podařilo se mně však utéci. Nepodařilo se to však dalším zajištěným Suchomelovi, Hradilovi a Markovi, které pak nacisté bestiálním způsobem zavraždili. Dne 6. května 1945 jsem se vrátil do Brodku a tam jsem se dne 8. května dočkal příchodu vítězné Sovětské armády - osvoboditelky. --------------------------------------------------------------------------------------------UČITELSKÉ NOVINY - 4. května 1967. Ročník XVII. číslo 18. Uveřejňují (na str. l, 6 a 7) reportáž Marie Kopřivové pod názvem „Poslední dopis" o nacisty popravené přerovské učitelce Růžené Stokláskové, aktivní účastnici odboje. Na titulní stránce uvedeného čísla Učitelských novin je uveřejněna fotografie Přerova z 8. května 1945 - uvítání prvého sovětského vojáka poručíka. Olinoviče, původním povoláním učitele, před přerovskou sokolovnou. ***
Na dalších stranách jsou snímky originálního výtisku „Stalinské Pravdy", ze dm 8. května 1945. — Spolu s jednotkami Sovětské armády, které osvobodily v ranních hodinách 8. května 1945 město Přerov, přijely i tylové jednotky a tak již v dopoledních hodinách byla také v provozu polní tiskárna ve Smetanově ulici v Přerově. Jan Moulík z Přerova si iniciativně vyžádal dva dvoustránkové výtisky na památku a tyto uchoval a ochotně mně je zapůjčil k zhotovení fotografií -rk- .
RUDOLF LANGER vzpomíná (v roce 1966). V době nacistické okupace byl jsem služebně přidělen na okresní úřad v Přerově na oddělení, které vyřizovalo agendu spolkovou, cizineckou, zbrojních pasů ,i podobně. Mým bezprostředním nadřízeným byl dr. Sobola, který byl později vězněn a v květnových dnech 1945 byl znovu zatčen a 2. května 1945 bestiálním způsobem zastřelen na střelnici v Olomouci — Lazcích. Ihned po okupaci našeho území zabavila německá armáda na mnoha místech lovecké a jiné zbraně, aniž by zjišťovala jejich majitele. Tak v Prosenících u Přerova bylo zabaveno na 20 loveckých
zbraní, které byly předány okresnímu úřadu odtud predisponovány na okresní úřad v Hranicích. Jedním z prvých nařízení okupační armády bylo, aby obyvatelstvo a závody odevzdaly vysílací rádiopřístroje i veškeré střelné zbraně kromě loveckých zbraní. V Přerově bylo odevzdáno asi 10 krátkovlnných vysílaček, způsobilých k vysílání, které byly pak uloženy a uzamčeny v jedné místnosti budovy okresního úřadu, klíče od této místnosti jsem měl v úschově. O zajištěných přístrojích byl pořízen písemný seznam. Po několika dnech po uskladnění vysílaček jsem zjistil, že se ztratily dvě vysílací stanice, o čemž jsem musel podat hlášení tehdejšímu okresnímu hejtmanovi dr. Freyovi. Okresní hejtman nařídil, aby bylo v budově zahájeno pátrání a aby byly prohlédnuty všechny kanceláře za účelem nalezení vysílaček, pátrání zůstalo bezvýsledné. Odebral jsem se bez vědomí okresního hejtmana za ředitelem Středomoravských elektráren ing. A. Němcem a požádal jsem ho přímo o zhotovení atrap ztracených vysílaček. Ing. Němec si plně uvědomil danou situaci a zařídil v závodě urychlené zhotovení atrap vysílaček podle dodaného vzoru, takže druhého dne ráno již byl ve skladě na okresním úřadě plný počet vysílaček podle seznamu. Je nutno podotknout, že u atrap byl zhotoven jen vnější obal se sluchátky a vnitřek stanice byl úplně prázdný. Po tomto opatření jsem ohlásil okresnímu hejtmanovi, že se vysílačky našly pohozené mezi odpadky starého papíru ve sklepě budovy, což vzal na vědomí, aniž se zajímal o další podrobnosti. Sám pak šel se mnou do skladu, aby se přesvědčil o mém tvrzení. Z celého jednání se dalo tušit, že je si vědom, jak bylo postupováno, aby věc byla v pořádku. Po nějaké době byly všechny vysílačky bez podrobné prohlídky převzaty a odvezeny německými policejními orgány do Olomouce. Krátce před odvozem vysílaček dostavili se dva členové gestapa k okresnímu hejtmanovi a žádali jej o seznam zajištěných vysílaček. Tento postup nasvědčoval tomu, že mají pravděpodobně informátora. Při odebírání střelných zbraní od obyvatelstva jsme pořizovali seznam, ale jen formálně. Celkem bylo odebráno v městě Přerově zbraní a střeliva, které se vešly do 12 — 13 beden rozměrů 100x50x40 cm. Obyvatelé se velmi těžce loučili se svými zbraněmi a snažili se o záměnu se starými nepotřebnými zbraněmi. Ponechal jsem sám zbraně asi 5 občanům města Přerova, které jsem osobně znal a měl k nim plnou důvěru, s tím, že zachovají mlčenlivost a jako náhradu že odevzdají nějaké starší bezcenné zbraně, které nejsou již k potřebě. Z těch, kterým jsem zbraně ponechal, si pamatuji jen A. Hlobila a J. Kodaje. Jména ostatních jsem již zapomněl. Rovněž střelné zbraně, jako vysílací stanice byly německými policejními orgány odvezeny do Olomouce, aniž je někdo řádně podle seznamu převzal. Byl jsem učiněn osobně zodpovědným a byl jsem si vědom, že zbraně a střelivo není v tom počtu, jak bylo odevzdáno. Po osvobození v roce 1945 jsem se dověděl, že krátkovlnné vysílačky, které byly ze skladu okresního úřadu odcizeny neznámým pracovníkem okresního úřadu, byly dány k dispozici příslušníkům čsl. armády odcházejícím do Polska, kteří vstoupili do jednotky pod vedením tehdejšího pplk. Ludvíka Svobody. Na podrobnosti o těchto údajích si již nevzpomínám. V „Ročence 1942", kterou vydala redakce Zpravodaje československé vojenské jednotky na Středním východě v Egyptě, se na straně 17 a 18 uvádí: VZPOMÍNKY NA POLSKO Národní svátek bratrské Polsky nám mnohým připomněl období od obsazeni Československa do doby našeho internování v Rusku. Každý z nás se dostal do Polska jinou cestou a jiným způsobem Mnozí zakusili těsné úniky, nebezpečné a těžké
přechody hranic, gestapácká věznění a deportace. Nám se však podařilo přijeti do Polska vlakem a v plném pohodlí, za které zaplatily německé úřady, a dostalo se nám velkého přivítání od Poláků a našich krajanů na nádraží. Nebyla to sice konečná stanice podle jízdního řádu Němců, a ty chvilky před „vystoupením" byly trochu rozrušené, ale to již patřilo k věci. Průběh členění malé skupiny Hanáků do našeho zahraničního odboje už 6 měsíců před začátkem války byl skoro oficiální. Několik kamarádů z Přerova se připojilo k německé pracovní akci, která odváděla dělníky ze severní Moravy na opevňovací práce do východních Prus. A podle starého, ovšem obráceného pravidla, spojiti účelné s dobrým, jsme se rozhodli zůstati za hranicemi mimo dosah Německa při nejbližší příležitosti. A když jsme přijeli do Královce na stavbu ponorkové základny, kde již byly desítky našich kamarádů z jiných částí republiky byli jsme ve svém rozhodnutí ještě více posíleni. Každá akumulace lidí na uzavřeném místě přináší s sebou myšlenkové vření, a to bylo neštěstím pro naše německé vedoucí. Ještě nám ani neztvrdly první mozoly od lopat a již jsme měli umluvené plány, jak se dostaneme z Královce do Československé legie v Polsku. Zajímavé je, že nikdo nevěděl, jak se k nám dostala zpráva o československy akcích. Jistota vědomí o možnosti včleněni československého vojska do boje proti Německu na polské straně prostě existovala. Provedení našeho plánu se zdálo velmi jednoduché, při projíždění polským koridorem se prostě seskočí z vlaku přímo do rukou přátelským Polákům. Ale při největší opatrnosti, s jakou jsme svoje plány projednávali, se zdálo, že Němci něco tuší. Nechtěli nás pustit na naši týdenní dovolenou, na kterou jsme měli smluvní nárok po třech měsících. Dalo to mnoho tahání, nepříjemností a vyhrožování, ale konečně v červnu jsme odjeli do Přerova na dovolenou. Po cestě domů jsme si prohlédli trať a umluvili celý plán a nás šest kamarádů si slavnostně slíbilo, že při zpáteční cestě seskočíme na polskou půdu. Doma jsme nikomu nic neřekli, svou dovolenou jsme si ještě na účet Němců prodloužili o tři dny a pak teprve se všemi transportními dokumenty a osobními výkazy v nejlepším pořádku jsme se vydali na zpáteční cestu do východního Pruska. Po příjezdu na polské území a po výměně souprav polský průvodčí nám s velice přátelským úsměvem oznámil, že předešlého dne seskočilo z téhož vlaku 32 Čeří vracejících se z dovolené. A také ihned slíbil, pomoci nám radou i skutkem až budeme přijíždět k vesnici, „výstupní stanici" pro Čechoslováky. Cesta koridorem dlouho netrvala. Připravili jsme si svoje kufříky, ale naši němečtí spolucestující dívali nejdříve hloupě, ale pak i dokonce chmurně nebo snad uraženě, že jsme odmítali pohostinství třetí říše a dobrovolně se uchýlili k těm, „méněcenný Polákům. Jejich nepřátelské chování dostoupilo takového stupně, že jsme byli připraveni na to, že nám budou chtít zabránit v opuštěni vlaku. Byli jsme připraveni na vynucení volného východu pěstmi, bylo-li by to potřeba. Tehdy byl ještě vlak v plné rychlosti a polský průvodčí nám stále ukazoval, že jest nebezpečné seskakovat. Teprve při průjezdu Chojnicí vlak přibrzdil, průvodčí dal znamení a my jsme se ocitli střemhlav na trati. Do dneška nikdo z nás nepamatuje, jak jsme vlastně seskočili. Bylo to příliš rychlé a napětí v tom okamžiku bylo veliké. První věcí, kterou jsme si pamatovali, bylo naše odkutálení se za malý plůtek venkovského nádraží, aby nás bylo z míjejícího vlaku co nejméně vidět. Ale to k nám přicházel polský úředník, který nás odvedl k nástupišti. A spolu se srdečným přivítáním úředníka nám hřmělo vstříc hromové „Hurá" od našich 32 krajanů, kteří seskočili minulého dne. Toto přivítání od Poláků a našich vlastních lidí bylo jedno z nejlepších, kterého se nám kdy dostalo. Na otázky polských úředníků kam vlastně chceme, jsme všichni odpovídali: „No přece do legie." Ovšem tito úředníci, kteří prováděli předběžná šetření, nechtěli připustit,
že by něco věděli o nějaké tvořící se naší legii. Ale my jsme již o zárodku naší armády na polském území věděli, a proto naše vysvětlivky zněly velice přesvědčivě, po tomto informativním vyšetření byla celá naše skupina ubytována u polských rodin v T….. A následujících několik dní patřilo k našim nejkrásnějším časům v Polsku. Každý bez rozdílu nás měl velice rád a snažil se svou slovanskou soudržnost co nejlépe dokázat. Nebylo dne,abychom nebyli několikráte pozváni někam na kávu. Nebylo dne, "abychom nedostali nějaké dárky od osadníků. My jsme se jim mohli odvděčit jen sborovým zpěvem. Ačkoliv jsme měli o jeho kvalitě vlastní mínění, dostalo se nám pochvaly ze všech stran a náš domácí tvrdil, že mu nával posluchačů skoro vymáčkl okna zvenčí. Po těchto krásných dnech pozorností a obdivu následoval odjezd do K..... Jinde by to snad byla jednoduchá záležitost, ale tito praví polští hraničáři z nejsevernějšího pomoří nám připravili to nejupřímnější a nejkrásnější rozloučení. Celá osada nás doprovodila k nádraží a vybavila nás cigaretami, jídlem a vším možným zaopatřením. Na nádraží jsme jim naposledy zazpívali všeslovanskou hymnu „Hej, Slované", na kterou nám odpověděli s jejich „Jezcze Polska nie zgiňela". Snad spolupůsobilo rozrušení v očekávání budoucnosti a napětí minulých dnů, ale přece jen při tomto bratrském loučení mnozí z nás i z našich dobrých i přátel v tom nejnebezpečnějším polském pohraničí měli slzy v očích. Poláci nás vyprovodili právě tak, jako své syny o několik měsíců později do války. A právě toto spolucítění prokázalo slovanskou spolujednotu lépe než cokoliv jiného. Náš transport pod vedením polského vlastence přibyl do K. . . ., následovaly další otázky na našem konsulátě, tábor u K ..... ústup na východ, naše internování v Rusku a posléze naše vlastní armáda zde a na Středním východě. Zajisté mnozí z nás prošli daleko svízelnějšími okolnostmi, ale snad nikomu nebylo polské bratrství prokázáno takovým způsobem jako nám. A náš způsob příchodu do Polska opětně prokázal nepředvídavost a neomezenou hloupost pruského oficiála, který nám umožnil pohodlný odjezd a dopravu až na místo. A tvoření naší jednotky v Polsku od jara 1939 a náš tábor u K.... prokázal politickou zralost našich lidí, kteří chápali mezinárodní situaci lépe, než ji chápali mnozí státníci neutrálních zemí již dlouho po začátku války. ---------------------------------------Poznámka - rk - Československá vojenská jednotka na Středním východě vydávala Zpravodaj. Velitelem čsl. vojenské mise na Středním východě byl divizní generál Andrej Gak krycím jménem, vlastním jménem Ondřej Mezl, nar. 2. prosince 1887 v Klopotovicích, který se hlásil mezi Přerovské. Jeden z autorů článku Bohumil Sklenář, narodil se 9. září 1917 v Bochoři, povoláním holič, odešel z Přerova do zahraničního odboje a byl přijat do zahraniční čsl. voj. jednotky 12. dubna 1941. Zkratka druhého autora, pravděpodobně krycí, je neznámá. Prvý sovětský voják, poručík Olinovič, který vstoupil 8. květná 1945 na území města Přerova, je vítán před elektrárnou B. Krásnou, vdovou po ilegálním pracovníku KSČ, popraveném nacisty.
Sovětský poručík Olinovič, který byl jako předsunutý pátrat do města dopraven motocyklistou Josefem Smrčkou, je srdečně pozdravován na prostranství před sokolovnou Štěp. Kleinem, Sv. Tůmou a Rich. Bdinkou
V ulici na Velké Dlážce zastavili 8. května 1945 obyvatelé této oblasti města poručíka Olinoviče a jejich jménem ho pozdravila Jar. Beňová, vdova po sokolském funkcionáři, popraveném v Osvětimi. Po projevu podala představiteli osvobozenecké armády dle starého zvyku chléb a sůl.
FRANTIŠEK ŘEHÁČEK - Olomouc - vzpomíná (v roce 1965). V letech 19.38 - 1940 vyvrcholily události, které od r. 1933, kdy nastoupili sousedním Německu fašisté k moci. měly velmi rychlý a dramatický spád pro naše i mnohé jiné národy. Ve všech sousedních zemích narůstal fašismus a také u nás v ČSR fašistické tendence dostávaly průchod. V pohraničí organizovali henleinovci masová vystoupení se zaměřením na rozbití Československa. Agrární strana, Gajdovi fašisté a Národní sjednocení i politikové některých dalších stran snažili se této situace využít k tlaku proti revolučnímu dělnickému hnutí, komunistické straně a celému pokrokovému hnutí. Všechny tehdejší nekomunistické noviny se snažily udržovat naše občany v ilusi, že naše bezpečnost smlouvou s Francií a přátelstvím s Velkou Británií je dostatečně zajištěna. Československá buržoasie postrašená stávkami dělníků a akcemi nezaměstnaných na počátku 30. let viděla v počínání hitlerovských fašistů v Německu možnost vypořádat se s revolučním dělnickým hnutím. Někteří naši reakční politikové snažili se napodobovat u nás sousedy z Německa zřizováním Stráže svobody, podporou henleinovců, útoky proti podporování nezaměstnaných a též uplatňováním zmocňovacího zákona, který si nechali již schválit v r. 1933 a který dával vládě možnost dělat mimořádná protidemokratická opatření. Tohoto zákona nebylo nikdy použito proti skutečným rozbíječům republiky, ale proti KSČ a dělníkům. KSČ pracovala v 30. letech v poloilegalitě, ale vláda se ji neodvážila rozpustit. V Přerově nenašli v širším měřítku půdu fašisační snahy. V některých závodech, jako v akciovém pivovaře a ve Středomoravských elektrárnách se podařilo vedení těchto závodů pod sliby a hrozbami utvořit žluťácké odbory, ale lidé, kteří je vedli a
byli jejich členy, neměli vážnost mezi dělníky, protože to byli většinou politicky negramotní a třídně naprosto neuvědomělí lidé. Pokud Gajdovi fašisté v Přerově svolali veřejné shromáždění, museli dovážet návštěvníky z Prostějova, Kroměříže a jiných vzdálených měst. Demokratické tradice zakořenění u obyvatel města Přerova, působily i v tom, že proti fašistům - sice bez vzájem domluvy, ale jednotně vystupovala převážná většina mládeže soc. dem. a národní socialistické spolu s mládeží komunistickou. Rozhořčení vyvolávaly zprávy, že Hitler usiluje o rozbití a násilnou okupací Československa a že nachází oporu pro své agresivní záměry, u značně části britských a též francouzských politiků, a o snaze agrárního představitele Rudolfa Berana umožnit vstup henleinovcům do vlády. Za této situace bylo úsilí okresního výboru KSČ v Přerově zaměřeno na to, aby občané byli správně informováni o situaci k vytváření jednoty všech pokrokových lidí proti fašismu a za obraní republiky. To byla linie stanovená 7. kongresem Komunistické internacionál z r. 1935 a VII. sjezdem KSČ, který se konal v r. 1936. Okresní výbor KSČ se usnesl vyslat delegaci představitelům okresních výborů soc. demokratické a národně socialistické strany s návrhem na organizování společné manifestace 1. máje 1938. Tuto delegaci tvořili soudruzi K. Kouřilek a Stupňánek. Jednání nemělo úspěch. Představitelé nár. soc. strany podmiňovali účast na společné manifestaci souhlasem soc. demokracie a tito společnou manifestaci odmítli. Nakonec bylo aspoň dohodnuto, že všechny tři průvody půjdou za sebou ale každá strana že bude mít svůj samostatný průvod. Vedení soc. dem. strany v Přerově bylo značně pravicové a odmítalo jakékoliv návrhy na společné akce, a to i v době tak kritické, jaká se vytvořila po okupaci Rakouska a po částečné mobilizaci v květnu 1938. Na podzim r. 1938 došlo pak po mnichovské konferenci k odtržení pohraniční oblastí od naší vlasti, k abdikaci presidenta Beneše. Československá buržoasie dokončovala svoji zradu na našem lidu. V prosinci pak byla rozpuštěna KSČ a pokrokové organizace a komunističtí poslanci zbaveni mandátu. Všechny ostatní politické strany se rozešly již dříve samy. Ještě před rozpuštěním KSČ konalo se zasedání okresního výboru strany, kterého se zúčastnil s. Josef Nepomucký, tehdy člen ŮV KSČ a poslanec Národního shromáždění. Ten nás - funkcionáře - seznámil se zásadami ilegální práce, informoval nás o mezinárodně-politických problémech a i situaci u nás v Československu. Strana pak přešla do ilegality. Po okupaci byl zřízen ilegální okresní výbor, jehož předsedou byl s. Rudolf Kovář. Protože prameny zpráv se zmenšily na minimum a oficiální zpravodajství záměrně vyvolávalo beznaději a mělo za cíl vytvořit z občanů povolný materiál hitlerovských okupantů, bylo velmi důležité informovat obyvatele o situaci, dávat jim jistotu, že nepřítel je sice surový a bezohledný, ale že není neporazitelný. Strana šířila víru a jistotu v tom, že i když tehdejší západní spojenci Československo opustili, že to bude Sovětský svaz, který mu pomůže k opětnému získání národní svobody. To všechno dělala Komunistická strana pomocí Rudého práva které členové strany rozšiřovali a které bylo předáno z ruky do ruky, aby se co nejvíce lidí seznámilo s jeho obsahem. Na počátku listopadu 1939 konala se porada v bytě u Minářů v Kramářově ul. které se zúčastnili Rudolf Térer, instruktor ústředního výboru KSČ, krycím jménem Astrachán, Slavoj Horník, krycím jménem Vojta, Adolf Minář a já. Tam mně bylo sděleno rozhodnutí krajského výboru KSČ, že mám převzít funkci předsedy ilegálního okresního výboru v Přerově. Dostal jsem instrukce k práci, dohodli jsme
složení okresního výboru strany a byl také dohodnut způsob styku s vyšším orgánem. R. Térer se pak se mnou rozloučil s tím, že odchází z našeho kraje pryč a že se mnou bude udržovat spojení Vojta (Sl. Horník).
Jeden z dopisů, který psal Ladislav Horník (Vojta) v závěru roku (939 Marii Medonosové do Prahy. Dopisy byly většinou odesílány z Přerova. Fotografie dopisu je zhotovena dle originálu, který mně zapůjčila M. Medonosová-Korčáková. - rk Členy okresního výboru KSČ byli Rudolf Rejhon, Antonín Plíska, Božena Rychtalíková, Bohuslav Kaděra a já. Scházeli jsme se u mne v bytě v ulici Velká Dlážka. Vojta se našich zasedání často zúčastňoval a několikráte u mne přespal. Okresní výbor řídil skupiny soudruhů na vesnicích (v Čekyni, Brodku u Přerova, Rokytnici u Přerova, v Kokorách, Troubkách) a v závodech (Meopta, Heinik, Kazeto). Letáky zhotovovali soudruzi Jaroslav Minář a další. Řada soudruhů starších i mladých pomáhala rozšiřovat tiskoviny a organizovat některé akce. Připravili jsme oslavu VŘSR k 7. listopadu 1939 a výroční prohlášení samostatného Československa 28. října téhož roku. Byly vydány letáky a občané ústně vyzýváni, aby v tyto dny vyšli na ulice svátečně .oděni a manifestovali tak odpor proti okupantům. Od členů strany byly vybírány příspěvky a dary a odváděny krajskému výboru pro činnost strany. Ke každé ilegální činnosti v komunistické straně bylo potřeba mnoho obětavosti a odvahy, protože stále hrozilo nebezpečí.
Pohled na dům v Kramářové ul. v P rove (nově opraven), ve kterém se v bytě rodiny Minářovy konaly ilegální porady v letech 1939 - 1940 funkcionářů ústředního, krajského a okresního výboru KSČ. –rk-
Vážím si toho, že do ilegální KSČ se přihlásila řada mladých soudruhů, z nichž mnozí byli členy byv. soc. dem. mládeže, jako Rudolf Rejhon, Antonín Plíska, bratří Hužvíkové, Jaroslav Hajtl, Jaroslav Doležal a další, které jsem sám neznal, ale kteří byli ve spojení se členy okresního výboru a velmi aktivně straně pomáhali. Na rozdíl od
pravicového vedení soc. dem. strany v Přerově tito mladí soudruzi se velmi dobře projevovali v době bojů ve Španělsku, kdy organizovali kulturní akce na podporu demokratického Španělska. Již na počátku r. 1940 jsme se dovídali, že dochází k zatýkání komunistů v některých místech, jako v Prostějově, Ostravě a jinde. 14. března 1940 to začalo i v Přerově. Došlo k zatčení rodiny Minářovy některých dalších soudruhů. Byl zatčen též Slavoj Horník (Vojta) a jak jsme dověděli později, také Rudolf Térer. Za dva dny na to jsme byli zatčeni i my, všichni členové okresního výboru strany a někteří další funkcionáři. V následujících dnech bylo pak zatčeno několik desítek soudruhů a soudružek. Po tomto zatýkání došlo ke značnému ochromení činnosti strany a teprve později došlo k vybudování další organizace z obětavých členů strany. Byl jsem odsouzen na 15 roků káznice a další soudruzi a soudružky rovněž dostali tresty od několika měsíců až do 10 let. Někteří se již nevrátili. Slavoj Horník byl i na Špilberku a Rudolf Térer odsouzen k smrti a popraven v Berlíně. Byli stateční lidé, kteří zaplatili lásku ke straně a své zemi životem. Tutéž daň platili i mnozí ostatní, kteří se nevrátili a na které rád vzpomínám jako na obětavé lidi. Nejbolestněji se mne však dotkla zpráva o popravě mámy Minářové která přes krutý zásah ze strany okupantů do její rodiny byla stále aktivní komunistkou, až skončila na popravišti. -----------------------------------------------------------------LITERATURA O nejnovějších dějinách střední a severní Moravy 1938 — 1960 Vydal Krajský pedagogický ústav v Olomouci, 1965 — Na straně 33 — 40 je ve sborníku uveřejněna práce dr. Josefa Biebrla a Šárky Bartošové, K domácímu odboji na Přerovsku. Odboj a revoluce — ročník V., 1967, číslo l -- vydává Československý výbor pro dějiny protifašistického odboje. Uveřejňuje ve zprávě o činnosti Čs. výboru pro dějiny protifašistického odboje za rok 1966, která byla přednesena na plenárním zasedání Čs. výboru tajemníkem Ferd. Beerem, na straně 151 toto: . „O nekomunistickém odboji bylo napsáno sice mnoho v letech po revoluci, ovšem v současné době je mu v regionech věnována většinou pouze okrajová pozornost Existují ovšem i výjimky. Jednou z nich je historicko dokumentační skupina SPB v Přerově, která pod vedením K. Rosmuse vydala tiskem již řadu hodnotných vzpomínek účastníků nekomunistického odboje." FRANTIŠEK L A N Č I K vzpomíná (v roce 1966).
František Lančík – vzpomíná v roce 1966 /Na besedě 5. prosince 1966 pří příležitostí 80. narozenin vyprávěl František Lančík, jak odešel v roce 1939 za hranice do čs. zahraniční armády. Jeho vyprávění jsem volně zaznamenal. -rkPo delším ilegálním pobytu na různých místech Valašska jsem se za souhlasu manželky rozhodl přes svůj již pokročilejší věk odejít do zahraničí a účastnit se bojů za osvobození vlasti se zbraní v ruce. Karel Smělík, přerovský železničář, jeden z aktivních pracovníků naší odbojové organizace, který byl později zatčen ve spojitosti s
parašutistickou skupinou Bohuslava Němce a popraven 7. května 1942 v Mauthausenu, mne přivezl do Rožnova pod Radhoštěm železničářskou uniformu a některé další věci, ve které jsem se rozhodl odejít ilegálně do zahraničí přes Slovensko. Již dříve jsem se rozloučil po svém rozhodnutí s celou svou rodinou a po Karlu Smělíkovi jsem poslal ještě své poslední vzkazy. Z Rožnova pod Radhoštěm jsem šel pěšky do Horního Lidče s úmyslem použít nákladního vlaku k přejezdu přes hranice na Slovensko. Tato přechodní stanice na Slovensko i okolí byla střežena velmi početnými nacistickými hlídkami (Irenzpolicie. Na trati Vsetín — Púchov byla v srpnu silná doprava vojenského materiálu, hlavně muničních vlaků pro německou armádu, která měla napadnout Polsko, a civilní nákladní doprava byla značně omezena. S muničním vlakem dostat se na Slovensko bylo takřka nemožné pro vojenské stráže, tyto vlaky hlídající, a to po obou stranách vlaků.
EVIČKA LANČÍKOVÁ, narozena 16. května 1924 v Přerově, popravena 25. června 1942 v Brně.
Našel jsem úkryt ve skalních útesích nad Horním Lidčem, odkud jsem mohl pozorovat veškeré dění jak v železniční stanici, tak i na silnici. V noci přeprchalo a smrkové větvičky, kterých jsem si nalámal a které mi sloužily jako postel, nehřály. Kousek chleba a salámu, který mi manželka po s. Smělíkovi poslala na cestu, jsem již měl snědený a tak hlad mne donutil sejít dolů do vesnice, něco si koupit k jídlu a hlavně získat informace ohledně odjezdu vlaků na Slovensko nebo o místě, kde bych mohl přejít pěšky hranice. V hostinci jsem se setkal s železničářem, přisedl jsem k jeho stolu a nežli jsem ho oslovil, spustil na mne sám: „Nejste vy ten zapisovač vozů z Valašského Meziříčí, co jsme ho žádali? Sami ten nával práce nemůžeme stačit, atd." Přikývl jsem mu a opatrně jsem se vyptával. O vozové službě neměl jsem ani ponětí, a proto jsem převedl řeč na jiné téma, aby .nepojal podezření. Dověděl jsem se, že je avizovaný vlak se zátěží pro Bylnici a Púchov. Společník dopil a odešel. Sám jsem šel zase do svého úkrytu ve skalách. K večeru jsem se vypravil k nádraží. Přijel právě motoráček od Vsetína a smíchal jsem se mezi dělníky, abych nebyl nápadný. Cestující neměli nějak naspěch k domovům a sdělovali si své dojmy dne a novosti. Zanedlouho přijel od Vsetína nákladní vlak. Moje uniforma a znalost železničního provozu byly mi dobrým pomocníkem. Poznal jsem, na kterou kolej posunují vagóny určené do Puchová, a sledoval jsem pohyby pohraničních hlídek, jejich stanoviště a střídání. Na nástupišti jsem spatřil stát mladšího železničáře. Byl to průvodčí vlaku od nákladního vlaku, s nímž posunovali. Poznal jsem v něm bratra železničáře Koláčka, který bydlel naproti mého domku v Přerově a který svého bratra tam někdy navštěvoval. Koláček mě poznal také a smál se mé uniformě. Byl to důvěryhodný člověk a proto jsem mu řekl otevřeně, co v Horním Lidči dělám, a požádal jsem ho o informace stran odjezdu vlaků do Puchová. Ochotně šel do dopravní kanceláře a od telegrafisty získal podrobné zprávy, které mi sdělil, dal mi ještě nějaké rady a se svou partou odjel
osobním vlakem do Vsetína. Nikdo z nás dvou nevěděl, že za devět měsíců oba sejdeme zase v Agde v jižní Francii v čsl. zahraničním vojsku.
se
HERMA LANČÍKOV roz. DVOŘÁKOVÁ, narozena 16. února 1893 v Přerově, popravena 3. června 1942 v Brně.
Setmělo se. Ukryl jsem se za keř na hrázi u kolejí a pozoroval stráže u postavených muničních vlaků připravených k odjezdu a také železničáře, kteří prohlíželi sestavený vlak s civilní zátěží do Púchova. Pak jsem vlezl pod jeden nákladní vagón a skryl jsem se za kola podvozku tak, že jsem seděl na ose a držel se kol. Stráže chodily kolem mne. V této nepříjemné poloze jsem byl až do odjezdu vlaku. Jakmile se nákladní směrem na Púchov dal po pohybu, opustil jsem úkryt a skočil do předem vyhlédnutého vagónu s budkou pro brzdu. Po naskočení jsem oboustranně budku uzavřel a držel oboje dveře za kliky. Okýnkem v budce jsem pak již jen pozoroval ozbrojené hlídky na mostě přes dráhu, které pozorovaly průjezd soupravy, zda někdo není skrytý v otevřených vagónech, a jak mně bylo dříve známo, v případě zjištění zahájily okamžitě po ukrývajícím se palbu, přejezd přes hranice se mi podařil. Když jsem přijel do Púchova, abych byl pernější, zdeformoval jsem si znak na železničářské čepici, aby nebylo vidět že jsem z Protektorátu. Má trasa vedla do Vrútek, kde mezi železničáři jsem předpokládal pomoc. Abych nevzbudil zbytečnou pozornost u pokladny v Púchově požádal jsem na nástupišti stojícího „braťku" nebo „Jožku", jak se říká pouličním jugoslávským prodavačům s brašnou před sebou a nezbytným čaganem na podepření brašny, o zakoupení jízdenky do Vrútek. „Braťka" za odměnu lístek mi ochotně koupil a tak jsem nasedl do osobního vlaku a jel do Vrútek. Tam se mi určité pomoci dostalo a pokračoval jsem v cestě do Zvolena. Krátce za Vrútkami jsem díky strojvedoucímu našeho vlaku nepadl do rukou slovenských gardistů, kteří ve „slobodném Slovenském státě" prováděli vlakové prohlídky a honičky. Podezřelé zatýkali a předávali německým orgánům. Gardisíická hlídka jak jsem ji pozoroval z vlaku, signalizovala, aby náš rozjíždějící se vlak zastavil. Strojvedoucí zprvu zpomalil, s když viděl, o co jde, byl asi jiných názorů než gardisté, tak výzvy neuposlechl a naplno se rozjel. Tak jsem se šťastně dostal do Zvolena, kde mi byl doporučen Slovák, dílenský Longauer v železničních dílnách, ke kterému jsem také po příchodu ihned šel. Bydlel v Robotnickém domě a ihned po přijetí mne upozornil, že je třeba být mimořádně obezřetný, poněvadž podobné návštěvy přijímá často a je také pozorován. Opatřil mně za pomoci českých úředníků v místní maďarské bance pöngö. A už druhý den mě zavedl pak na nádraží, odkud jsem jel do Kalinova a tam dle jeho doporučení |sem se obrátil na nájemce zemědělské
usedlosti, který pocházel ze Slavkova u Brna a jehož usedlost byla u maďarských hranic. Po dobrém přijetí a vyspání na půdě mi dali průvodce. Byl jím mladý chlapec — pasáček ovcí, ale velmi chytrý a nápaditý. Za jeho vedení překročili jsme pohraniční řeku Ipollu a v ulici v Lučenci neočekávaně jsme se střetli v pohraniční hlídkou, která šla na obchůzku. Toto střetnutí řešil s mimořádnou pohotovostí můj průvodce tím, že na mne vzrušeně maďarsky hovořil a maďarská hlídka se u nás ani nezastavila, jen za smíchu přešla kolem. Když se maďarská pohraniční hlídka vzdálila, tu mně můj průvodce slovensky vysvětlil, co na mně maďarsky hovořil. Vytýkal mi zdlouhavost v přípravě a pomalost v chůzi a tím zpoždění,vlaku. Při tomto -vysvětlování jsem si teprve uvědomil, že nedaleko od našeho stanoviště projížděl osobní vlak. V tu chvíli více jsem prožíval vzrušení z příchodu maďarské pohraniční stráže. Po této příhodě vydali jsme se s chlapcem na nádraží do Lučence. Na nádraží se informoval na odjezdy vlaků. Vlak do Budapešti měl odjet až v 11 hodin dopoledne. Měli jsme dost času a tak jsme procházeli spolu kolem nádraží, kde jsme vzbudili pozornost místního policejního strážníka, který nás pak neustále sledoval. Dohodli jsme se, že se do doby odjezdu vlaku ukryji v nábytkovém voze, který stál u železničního skladiště a že jak bude přijíždět vlak, on pro mne přijde a přinese mi jízdenku. Jak jsem již uvedl, chlapec byl mimořádně schopný a bystrý. Za chvíli přišel, zda nechci jet do Budapešti raději autobusem, který pojede dříve než vlak a přímo. Souhlasil jsem s tímto návrhem velmi rád, poněvadž, .mně to podstatně ulehčovalo situaci. Zakoupil mně jízdenku od šoféra a pak mne dovedl do autobusu a posadil na zadní sedadlo, kde jsem se cítil nejjistěji. Můj průvodce odjezd maskoval velmi dovedně a stoupl si k mému oknu a stále mi něco maďarsky vyprávěl až do odjezdu Tak jsem se vydal na dá, etapu své cesty do Budapešti. Cesta autobusem do Budapešti proběhla bez závad. Po příjezdu do Budapešti jsem na doporučení ze Zvolena hledal ústředí odborové organizace kovodělníků, na kterou jsem byl doporučen soudruhem Horou ze Zvolena. Na vrátnici budovy odborové organizace mne povýšeným způsobem přivítal vrátný a byl moc zvědavý a mně podezřelý, tak jsem raději odešel s tím že přijdu později. Domlouval jsem se německy a spolu s oblečením byl jsem nápadný na první pohled bylo zřejmé, že jsem cizinec. Rozhodl jsem se, že se obrátím na jugoslávský konsulát. Nastoupil jsem do pouliční dráhy a tam mně cestující židovka velmi ochotně poskytla informace a tak jsem se dostal místo původně zamýšleného konsulátu na vyslanectví. Měl jsem cestovní pas, který však bez náležitostí a potvrzení o přechodu protektorátních hranic na Slovensko a překročení hranic ze Slovenska do Maďarska. Z vyslanectví jsem bylo po zjištění omylu poslán na konsulát. Dostal jsem se až k jednomu z vedoucích pracovníků konsulátu, který vysvětloval, že mně nemůže vyřídit potřebné vízum, a to proto, že nemám v pase potvrzeno překročení hranic do Maďarska. Kdyby to udělal, že může to mít za následek požadavek maďarských státních orgánů na odvolání příslušného pracovníka vyslanectví z Maďarska. Nu, ale na mé další prosby a naléhání mně jeden z pracovníků vše vyřídil. Vydal jsem se na cestu do Bělehradu, která nebyla tak jednoduchá, jak jsem si to s pasem v kapse představoval. Do Bělehradu jsem se dostal a tak jsem šel na naše československé vyslanectví, to bylo již obsazeno nacistickými německými orgány, a tak mi pomohl vedoucí prodejny obuvi fy Baťa, který mě doporučil řediteli české školy, kde za krajanské sdružení v Bělehradě dobrovolně pracoval pro náš odboj byv. ředitel filiálky
průmyslové banky p. Škarka. U toho jsem byl neobyčejně dobrosrdečně přijat a byly mně podány příjemné informace, že jsou formovány skupiny a transporty dále. Krátce před mým příchodem odjel transport Marseille, vedený MUDr. Novotným, primářem nemocnice na Žlutém kopci v Brně, Za svého pobytu v Bělehradě byl jsem pozván na návštěvu k čs. vyslanci Dr. Lípoví a pak ředili pobočky Škodových závodů. To byly příjemné chvíle na mém putování. Po týdenním pobytu v Bělehradě se skupina ubytovaných v české škole rozrostla na 45 dobrovolníků. Byl jsem konsulem Miňovským jmenován velitelem transportu a s 44 kamarády jsem nastoupil cestu přes Řecko, Turecko do Sýrie a do Bejrútu a odtud do Francie do Agde. Z této etapy si vzpomínám na jednu příhodu z mnohých. Bylo to ještě v Jugoslávii. Zastavili jsme se v jedné stanici. Stál jsem u otevřeného okna z chodby mne vytrvale pozoroval jeden muž středního věku. Obezřetnost mne vedla k podezření, že je to špicl nacistů, který nás sleduje. Obrat v této stanici byl veselý. Občan po delším sledování přistoupil ke mně a pěknou češtinou oslovil: „Že vy jste starosta z Přerova pan Lančík?" Tón řeči mne přes v že to není špicl. Přisvědčil jsem. No, a pak se rozpředl hovor o Přerově, kde měl v minulosti cukrářský krámek - jak si vzpomínám, říkal mi, že někde v Jiráskově ulici anebo v dnešní třídě Čs. armády. Byla to příjemná chvilka, která mě na chvíli vrátila domů. Sdělil mi, že obchod v Přerově prodal a jede k bratrovi. Bylo to dlouhé putování, než jsme přijeli z Blízkého východu - mezistanice - k břehům Francie. Před odjezdem z Bělehradu byli jsme informováni býv. Čs. konsulem Miňovským, že formování čs. armády na území Francie není ještě povoleno a že musíme vstoupit do cizinecké legie a později že přejdeme do zahraniční armády. Po zakotvení naší lodi v Marseille se dále situace změnila v náš prospěch. Na loď přišel civilně oblečený čs. důstojník a oznámil, že francouzská vláda právě dovolila formování čs. vojenských jednotek. Prvým zastaveni pro nás byl Fort Saint Jean, středisko cizinecké legie v jižní Francii, odkud jsme přešli do Agde, kde bylo za těžkých podmínek započato s výzbrojí a výcvikem. Tam přicházeli pak další a další transporty z různých zemí Evropy, a také ti kteří z Polska odjeli do cizinecké legie. Přerované v Agde patřili mezi nejpočetnější skupinu a v těch dalších letech druhé světové války své poslání, pro které odešli za hranice, splnili se ctí.
Pohled na hr Jaroslava Lančíka ve Velké Británii. Jaroslav Lančík, narodil se 12. květnu ]921 v Přerově a padl v letecké bitvě Velkou Británii 12. července 1941.
ROSTISLAV ZBOŘIL vzpomíná (v roce 1967). Při besedách a vzpomínkách na léta 1939 - 1945 s Františkem Lančíkem jsme také prohlíželi jeho velmi rozsáhlý osobní archiv dokladů, korespondence, časopisů podobně, z doby jeho působení v zahraničním odboji. Archiv po roztřídění věnoval pak František Lančík z převážné části přerovskému muzeu a část také Packého universitě - docentu dr. Josefu Biebrlemu. Některé doklady pak také František Lančík věnoval osobně mně pro historicko dokumentární práci o odboji j Přerovsku. Fotokopie jednoho z dopisů (na uveřejněném snímku) jsem předal Rostislavu Zbořilovi se žádostí, aby napsal osobní vzpomínku na nucené nasazení práci v Německu a pak na svůj vstup do čs. zahraničního vojska. J. Vavrečka, roku 1943 vedoucí úřadu práce v Přerově a aktivní účastník odboje, svou osobní vzpomínkou (bude uveřejněna v dalších číslech) doplní Rostislava Zbořila. - rk Když jsme započali v roce 1941 studium na průmyslové škole stavební v Přerově, nikdy nás nenapadlo, za jakých okolností naše studium skončí a kde skončíme na sklonku druhé světové války. V polovině měsíce března 1943 bylo nám ředitelem průmyslové školy v Přerově oznámeno, a to během vyučování, že z příkazu Olomouckého ,, arbeitsamtu´´ (úřadu práce) má se celá naše třída dostavit na druhý den do úřadoven přerovského arbeitsamtu´´. Pochopitelně, že po této zprávě skončilo vyučování a následovali dohady , jak to s celou třídou dopadne a co s námi nacističtí okupanti zamýšlejí, Na druhý den jsem byli na přerovském ,, arbeitsamtu´´ podle abecedy předvoláni a každý odcházel s papírem v ruce, kde bylo německy a česky uvedeno ,, Verpflichtungsbescheid – Přikazovací výměr ´´ dále bylo uvedeno jméno a příjmení. Co mne a ostatní spolužáky nejvíce zajímalo, bylo místo kam máme být odesláni.To však na přikazovacím listu nebylo, pouze tam bylo uvedeno ,, Přikazuji Vás na dobu od 31 března 1943 do konce trváni války na práce pro velkoněmeckou říši.´´ Dále stálo v příkazu a to zvláště výrazně porušení tohoto příkazu se trestá pole §§31 a 32 pokutou do 100 000 korun a vězením do šesti měsíců. Příjem tohoto přikazovacího výměru jsem nepotvrdil, stejně jako moji spolužáci, ale nebylo to nic platné, poněvadž v pravém rohu bylo německy i česky uvedeno že ,, přikázáni do práce je závazné i kdyby byl podpis odepřen´´. Originál přikazovacího výměru mám uchován jako doklad nacistického teroru. Pracovníci na přerovském úřadu práce, kteří byli většinou přerováci, chovali se k nám dobře a litovali nás. Osobně jsem se znal velmi dobře s vedoucím úřadu Josefem Vavrečkou a jestliže se v dopise o něm J. Horský zmiňuje, dle rozhovoru se mnou, tak jenom v tom smyslu, že jsem byl v Paříži v roce 1944 dotázán, kdo byl v té době vedoucím úřadu práce v Přerově. S vedoucím úřadu Josefem Vavrečkou stejně jako s dalším pracovníkem úřadu práce Janem Foretem jsem se znal již dříve, a když jsem se pak po návratu domů s nimi setkal v roce 1945, tak jsme v přátelské besedě rozebírali příčiny totálního nasazení průmyslové stavební školy z Přerova a bylo nám jasné, že to bylo na příkaz vyšších j nacistických orgánů a konkrétně pak na příkaz olomouckého „arbeitsamtu" a přerovský úřad by] pak jen nuceným vykonavatelem.
V březnu 1943 obdrželo poukaz na totální nasazení 20 žáků z celkového | počtu 27. Zbývajících 7 spolužáků neobdrželo přikazovací výměr ze zdravotních, rodinných a jiných důvodů.Dne 31. března 1943 dostavili jsme se podle příkazu ve 13 hodin na přerovské nádraží, kde byla provedena kontrola a ve 13,45 hodin jsme odjeli společným transportem do Prahy. K našemu odjezdu a rozloučení se na nádraží dostavil náš třídní profesor ing. Vojtěch Černík. Cestou do Prahy se náš transport početně rozrůstal o další postižené.Do Prahy jsme přijeli v nočních hodinách kolem 23. hodiny a zjistili jsme, že podobný osud postihl i jiné školy, jako třídu reálného gymnasia z Plzně a podobně. Z Prahy jsme odjížděli již v transportu, který čítal na 5.000 lidí. Cestou do Berlína vznikaly pochopitelně dohady, co budeme v Německu dělat, a kam budeme nasazeni. Byli jsme v celku dobře informováni, jak o vnitřní situaci v nacistickém Německu, tak znali jsme i stav na frontách a věděli jsme, že stalingradská bitva skončila zdrcující porážkou nacistů a že na západě byla zahájena velká letecká ofensiva s bombardováním celého Německa. Již cestou bylo viděti těžké následky bombardování. V transportu jsme byli většinou mladí od 18 let, ale byli mezi námi také mnozí staří tátové. Transport se skládal jednak ze studentů a z pracovníků všech možných různých profesí. Do Berlína jsme přijeli 1. dubna 1943 a byli jsme rozmístěni do různých táborů. Naše třída byla umístěna v táboře Schlachtensee. Po příchodu do tábora byla provedena všeobecná kontrola a byli jsme seznámeni s prací,l kterou budeme vykonávat v Berlíně. Na druhý den jsme byli nasazeni na odklizovací práce po náletech. V táboře bylo s námi mnoho národností; byli tam Francouzi, Poláci, Řekové, Holanďané, Belgičané, a co nás překvapilo - byli tanu s
námi i sovětští váleční zajatci. Byli ve zvláštním oddělení za ostnatým drátem.! Poprvé v životě jsme se setkali se sovětskými vojáky. Styk s nimi byl zakázán, ale my jsme využili každé příležitosti, abychom je blíže poznali, a dle možností jsme jim také pomáhali hlavně potravinami, které jsme měli jednak z domova, anebo jsme je jinak získali. Sovětští zajatci měli příděly potravin podstatně nižší než my. Odklizovací práce v Berlíně jsme vykonávali až do 13. dubna 1943. Již při příjezdu do Berlína se však proslýchalo, že náš transport má být nasazen na jiném místě. Hovořilo se o opevňovacích pracích na východní frontě, na Atlantickérn valu na západě, a jako poslední alternativa se uvádělo Řecko. Rozhodnuti o našem dalším nasazení padlo dne 14. dubna 1943, a byla to Francie, kam jsme odjeli 15. dubna ,1943 přes Frankfurt nad Mohanem a 17. dubna 1943 jsme přijeli do Paříže. V Paříži jsme byli přiděleni k říšsko-německým firmám Beton Minierbau Berlin a Karl Kübler Stuttgart, které prováděly výstavbu Atlantického valu. Po třídenním pobytu v Paříži odjeli jsme do Nantes a náš transport činil celkem 200 Cechů. Celá naše třída zůstala pohromadě a naším pracovištěm se stal přístav St. Nazaire, který leží na atlantickém pobřeží při ústí řeky Loiry. Ubytováni jsme byli v táboře ve vesnici Montoir de Bretagne, dep. Loire inf. společně s Francouzi, Belgičany, Poláky, Holanďany, Marokánci, Alžiřany a Španěly. kteří v počátku roku 1939 emigrovali do Francie z fašistického Španělska. Pracovní dny v St. Nazaire byly dosti neobvyklé; bylo to téměř mrtvé město, které bylo bombardováním obráceno v sutiny. St. Nazaire mělo před druhou světovou válkou asi 50.000 obyvatel a bylo za války střediskem ponorek. Přístav byl velmi důležitý pro Němce, poněvadž v něm mohly kotviti lodě až o výtlaku 10.000 tun. Znali jsme již přístav ze zpráv z roku 1942, kdy na něj spojenci pro-, vedli kombinovaný bombardovací úder. V době, kdy jsme pracovali v St. Nazaire, nacházel se v suchém doku jeden z vraků torpedoborce. Jedna ze skupin Čechů .dostala za úkol čištění doků, ve kterém se nacházel vrak torpedoborce. Při odstraňování nánosu písku a bahna nacházeli jsme mrtvoly. Vyprávěli nám, že když anglický torpédoborec „Campbeltown" proboural vrata suchého doku a pronikl dovnitř, byl pak značně poškozen a po skončení bojů 'vybuchl. V době výbuchu byla na jeho palubě skupin 40 vysokých německých důstojníků, kteří zkoumali, jak by se torpedoborec dal cíl nejlépe odklidit. Všichni zahynuli při výbuchu a spolu s nimi velký poct německých vojáků, kteří se nakupili na nábřeží v místech, kde torpedoborec Přitom celkem zahynulo na 400 nacistických důstojníků a vojáků. Anglický torpédoborec tak dne 28. března 1942 splnil svůj úkol, probourali vrata suchého doku a tak uchránit St. Nazaire přítomnosti německé bitevní lodi „Tirpitze". My, Češi, jsme po roce od dne statečného činu anglických námořníků pak odklízeli jejich mrtvoly ze suchého doku, dávali jsme je do prostěradel a pak jsme je pohřbívali v moři. Náš tábor byl od pracoviště vzdálen asi 10 km a stravováni i ubytování bylo špatné a tak jsme hledali cesty k francouzským vesničanům i doplňovali jsme si tak naše zásobování. Po letech znovu vděčně vzpomínáme na jejich pomoc. Podmínky v táboře a v práci byly velmi špatné a tíživé, což se projevilo i různými demonstračními akcemi vůči Němcům. Zásah gestapa z města Nantes byl tvrdý a do dnešního dne nevím, jak zahynul jeden mladý Pražák, kterého gestapo sebralo a už se mezi nás nevrátil. Jeden ze studentů plzeňského gymnasia, který ovládal němčinu a francouzštinu a vykonával funkci tlumočníka, pak utekl z tábora s úkolem, aby podal ve Švýcarsku zprávu o
podmínkách a německé brutalitě. Zda tento úkol splnil, jsme se již nedověděli. Koncem měsíci července 1943 byl jsem příkazem určen, abych nastoupil na práci ve francouzském městě La Rochelle a La Pallice. V posledně jmenovaném místě byla nacistická ponorková základna. Do přístavního města La Rochelle, které leží na pobřeží Atlantiku, jsem přijel počatém měsíce srpna 1943. Město La Rochelle je spojeno s dalším přístavem La Pallice. Zde jsem byl nasazen a ubytován společně se spolužáky Janem, Doleželem z Olomouce a Josefem Hanzelkou z Ostravy. Další spolužáci zůstali v St. Nazaire a v Nantes. V La Rochelle jsem byl až do 6. června 1944, tj. do spojenecké invaze. Za tu dobu jsem z vyprávěni starousedlých Čechů a Slováků poznal také historii naší zahraniční armády ve Francii z let 1939 — 40. Jednalo se o prvý, druhý, třetí a čtvrtý čs. pluk, který byl před odchodem na frontu a do bojů umístrn v Agde. Stejně tak jsem poznal i přístav Sete, ze kterého byli dopraveni na.i vojáci v době kapitulace Francie do Vel. Británie. V La Rochelle jsem se tak dověděl z vyprávění o našich hrdinných lelcích a o jejich bojích v bitvách nad nacisty napadenou Francií. Po dobu pobytu v La Rochelle jsem se spolužáky uvažoval, kdy a kde provedou spojenci invazi. Tak zvaný „V den" přišel 6. červili, 1944 a my jsme přemýšleli, jak se dostat na druhou stranu ke spojencům a pak do naší čs. zahraniční armády. Nebylo to snadné. Po strastiplné cestě se mní podařilo dostat se do Paříže, kde mně poskytl úkryt velmi dobrý kamarád Čechu Francouz Jan Batta z Přerova. V druhé polovině srpna 1944 vypuklo v Paříži povstání. V té době bylo v Paříži několik desítek Čechů. Vytvořili jsme skupinu, která za bojů v Paříži obsadila budovu našeho bývalého vyslanectví a vztyčila na ní_československou státní vlajku. Po osvobození Paříže jsme budovu vyslanectví dali do pořádku. V budově našeho vyslanectví byla po dobu nacistické okupace Francie zřízena hlavní propagandistická agentura. Provedli jsme přípravy pro příjezd čs. Vyslance p. Noska z Anglie. Po jeho příjezdu s čs. vojenskou misí se naplnil můj pláli a byl jsem jako jeden z prvních odveden do naší čs. zahraniční armády. Z celé. naší třídy z 20 spolužáků, kteří jsem byli nuceně nasazeni na práce, bylo odvedeno do naší armády osm. No, a pak začala bojová etapa cesty k domovu a radostný návrat.
EMIL ŘEHŮŘEK -- Brno — vzpomíná (v roce 1941) V roce 1941 jsem byl ve skupině s více než sto politickými vězni dne l července transponován z nacistické káznice Breslau (Vratislav) do káznice v Diezu nad Lahnou v západním Německu. Při nástupu na dvoře káznice v Březinu, (Vratislavě) nás rozdělili do tří oddílů dle abecedního jmenného pořadí. Přestali jsme být na chvíli vězeňskými čísly a měli jsme zase svá jména, a tak jsme se již při nástupu vzájemně poznávali. Při nástupu jsme bachařům (vězeňským dozorcům) zamotali trochu hlavy. Nevěděli jsme, zda všechny tři oddíly 1'ojedou stejným transportem, a proto jsme rozdělení měnili. Chtěli jsme být jednoduše s kamarády pohromadě. Bachaři to nemohli stále spočítat, a to přivedlo jednoho z nich, Václavíka, do stavu zuřivosti, který pak s bídnou znalostí češtiny nu nás řval: „Vy bude všichni udělána, puf, puf. To jako, že budeme všichni zastřeleni. Hrůzu nám nenahnal, někteří jej již znali z věznice na Mírově jako bývalého vězeňského dozorce z Košic, který pocházel někde ze Svitavska. A tak jsem se dostal dohromady spolu s přerovskými do skupiny s Emilem Řehůřkem, dr.. J. Uhrem — oba z Brna, MUDr. }. Vignatim z Uherského Hradiště — přerovským rodákem, a dalšími většinou členy zemského vedení a krajského vedení Ohřány národa
a s některými vedoucími pracovníky Obrany národa z okresů Moravy. Jeli jsme výjimečně pro velký počet přepravovaných vězňů ne ve vězeňských, ale v normálních vozech ve zvláštním vlahu. Transport trval čtyři dny. . No a toho jsme plně využili k rozhovorům, ve kterých jsme se pak dovídali bližší podrobnosti celé naší organizace v boji proti nacistickým okupantům. Po návratu v roce 1945 jsem se pak dověděl doplňující údaje k rozhovoru z Emilem Řehůřkem, a to že celá poštovní skupina z Přerova byla 22. února 1943 postavena před nacistický soud a její členové byli odsouzeni k dlouholetému vězení. z členů přerovské skupiny byli ve vězení umučeni Antonín Šámalík a Jaroslav Koplík. Manželka Antonína Šámalíka Elfrída byla také umučena ve vyhlazovacím koncentračním táboře Osvětim. Byl jsem v širším zemském vedení Obrany národa a spolupracoval jsem štkpt. Jelínkem a kpt Gardavským, oba byli pracovníky zemského vedení. Mimo jiné úkoly byl jsem pověřen organizačním zajištěním chodu poštovní organizace pro vojenské účely a boje proti okupantům a dále pak zajištění chodu pošty po znovu osvobození Československa, a to na území, které bylo stejné s územím ilegální krajského vedení v Olomouci v čele s pplk. A. Weinsteinem, krycím jménem Václav. Při zajišťování tohoto úkolu položili jsme těžiště na Přerov jako nejspolehlivější místo. S pracovníky přerovských poštovních služeben jsem projednal úkoly pošty v odboji, a to v přímém napojení na úsek zemského vedení Obrany n;in: a dále jsem připravil kádrové obsazení rozhodujících míst poštovních služeben střední a severní Moravě, tj. včetně území, mimo tzv. protektorát, které pátí k zemi Moravskoslezské. Tato opatření byla činěna tak, aby byla v plném souladu s organizací a opatřeními rázu čistě vojenského Obrany národa. Do skupiny | potřebu celého území ilegálního kraje Obrany národa byli začleněni z Přerovu, prakticky tvořili jádro poštovního úseku, Antonín Šámalík, Jaroslav Koplík, Antonín Sousedík, František Ehrmann, Zdeněk Mollin, Julius Nedoma, Jan Svobo a Jaroslav Valenta. Tato přerovská skupina byla ve spojitosti s postupným z* káním zemského krajského a okresních vedení Obrany národa zatčena počátkem července 1940. Tolik z vyprávění Emila Řehůřka z Brna.
VILÉM ŘOUTIL — Potštát - vzpomíná (v roce 1965) V listopadu 1965 požádal jsem V. Řoutila o písemnou vzpomínku a rozhovor z jeho vzpomínek jsem zaznamenal. V oblasti Potštátska založil počátkem nacistické okupace ilegální organizace Obrana národa řídící učitel Rostislav Pazdera z Olšovce, který byl napojen Přerov a Hranice. Byl udán gestapu místním občanem a zahynul v koncentrací! táboře Osvětim. Udavač byl po osvobození odsouzen k trestu smrti — rozsudek l vykonán. Bližší podrobnosti o činnosti Obrany národa mně nejsou známy. V Potštáte byla česká menšina. Nacisté v roce 1933 se snažili obec úplně ovládnout. Tak kupř. ustavili „Polizeiwachstube der NSDAP", kterou však místní i nicka stanice brzy zlikvidovala. O provokace celý rok 1938 nebyla nouze, rozbití oken české školy a podobně. Zejména po částečné mobilizaci v květnu pod pláštíkem| požárních hlídek prováděl místní „Feuerwehr" (hasiči) zpravodajskou proti státní činnost. Četnické stanici se podařilo mezi místními Němci získat důvěrníky -informátory, mezi nimi i ,. Ortsgruppenleitra der Sudetendeutschen Partei", a l zajistit informovanost čs. orgánů. Tato hlášení se po 15. březnu 1939 dostala rukou gestapa v Přerově, které vyslýchalo pak příslušníky Četnické stanice v PÍ státě, ale bezvýsledně. Po mnichovské zradě byla evakuována četnická stanice v době 6. — 8. října 1938 do
Olšovce, kde se ubytovala v domě pí Klivarové. Z Olšovce vykonav příslušníci čs. Četnické stanice pochůzky po státní hranici druhé republiky, okleštěné mnichovským diktátem. 14. března 1939 (ano, 14. března před okupací celého čs. území, které bylo provedeno 15. března 1939) okupovali čs. četnícké stan příslušníci nacistického Wehrmachtu, kteří se vcelku chovali uspokojivě. Horší bylo s nacistickou finanční stráží, která přišla z Božkova. Po okupaci byl žij pro Čechy v celé oblasti Potštátska těžký. Provokace na provokaci ze strany r cistu, zatýkání gestapem a na to odpověď — statečné chování Čechů. V závěru druhé světové války procházeli Potštátskem uprchlíci z pracovního nasazení, uprchlí vojenští zajatci z táborů, kterým se přes nacistický teror a udavačství místní Němců dostálo pomoci a podpory ze strany českého obyvatelstva.
RUDOLF KUBIS - Žeravice — vzpomíná (v roce 1965). Při spolupráci s Rudolfem Smutkem, vedoucím odbojové skupiny na přerovském nádražní poště, jsem při jízdách ve vlakové poště do Moravské Nové Vsi přišel do styku s průvodčím vlakové pošty Rudolfem Kubišem, jedním z aktivních Účastníků odboje. Požádal jsem jej o osobní vzpomínku, kterou jsem podle vyprávění zaznamenal. - rk Od počátku nacistické okupace naší vlasti se mnozí z řad poštovních pracovníků zapojili do odboje proti okupantům. U nás na nádražní poště v Přerově byl od počátku vůdčí organizátorskou osobností Rudolf Smutek, se kterým jsem jezdil r vlakové poště. V té době, tj. ihned po okupaci, pracovali v odboji ve skupině R. Smutka na nádražní poště Antonín Česal, Ota Weigl, Oldřich Pour a Norbert Coufal. Tato skupina byla napojena prostřednictvím Josefa Tuschla na Prahu. Josef Tuschl pracoval dříve asi do konce roku 1939 v Přerově. On také spojení na Prahu rozšířil pravděpodobně ještě v období, kdy byl pracovně ještě v Přerově, prostřednictvím Josefa Opita z Prahy. Skupina Rudolfa Smutka přepravovala odbojáře za hranice do zahraničního odboje. Bylo jich přepraveno hodně ve vlakové poště do míst, která je přebírala k dalšímu transportu. Bylo to Staré Město — Uherské Hradiště, odkud se pokračovalo většinou na Lipov a dál na Slovensko; dále to byl Hodonín, odkud šla další cesta na Slovensko a pak, když byla prodloužena jízda vlakových pošt z pohraniční obce protektorátu Hrušek do Břeclavi, tak i tam byla mezistanice. Přes Břeclav jezdily pražské čety vlakové pošty až do Kut na Slovensko. Tento spoj z přerovského směru zajišťoval s předávkou odsouvaných osob z Prahy Josef Tuschl anebo Josef Opit. Druhým směrem, o kterém vím, byla cesta z Přerova přes Bylnici na Slovensko Poštovní vlakové čety z Přerova jezdily do Bylnice, kde nocovaly v restauraci „U Rufera". Tam se transport předával příbuzným Rudolfa Smutka, kteří pak k zajistili přechod na Slovensko. Ve vlakových poštách se přepravovaly po území protektorátu také osoby stíhané geslapem. O tom všem věděli také zaměstnanci ČSD a je nutno vděčit jak vlakovým četám ČSD, tak i výpravčím v jednotlivých stanicích za to, že svou mlčenlivostí a mnohdy i pomocí úspěšně kryli tuto činnost pošťáků. Pracoval jsem ve vlakové poště u balíků a vím a také jsem se na tom podílel, že byly zadržovány udavačské dopisy na gestapo a podobně. Byly většinou páleny. i i'stou vlakových pošt byly také přepravovány ilegální tiskoviny. Tak z Brna do Přerova a do Uherského Hradiště to bylo Rudé právo v novinových balících s obalovými přelepkami
„Lidové noviny" a podobně. Tyto balíky byly předávány neznámým osobám v určených stanicích dle smluveného postupu. Výhodou činnosti vlakových pošt bylo, že kontrolu prováděly jen poštovní noviny s předchozím avízem. Jen později byl vojenský dozor při přejímce a nakládce na nástupištích. Kromě, s Prahou spolupracovala v širším měřítku přerovská skupina i s Brnem a při tom mimo jiné využívala později prodlouženého vlakového kursu Brno — Trenčanská Teplá pro potřebu odboje, dopravou osob za hranice. S vděčností vzpomínám na Rudolfa Smutka, který prošel tvrdými útrapami v rukou gestapa a skončil na popravišti v Mauthausenu. Díky jeho statečnosti a mlčenlivosti byl jsem spolu s mnohými ušetřen nacistického teroru a žalářování.
Deníky dětí. Vydal SPB v roce 1961. Na straně 12 se uvádí: „Za druh. světové války zahynulo doma i za hranicemi v koncentračních táborech a ghettech přes 17 tisíc československých dětí. 15 tisíc československých dětí bylo s rotí.: posláno do ghetta v Terezíně. Odtud odjížděly vlaky s transporty do Osvětimských plynových komor. Z dětí, které se dostaly do Terezína, se jich vrátilo i< několik set. Všechny tyto akce směřovaly k jedinému cíli - ke germanizaci a i stupně fyzické likvidaci českého národa.
Snímek kresby z terezínského ghetta Evičky Heské, nor. 29. května 1932 v Přerově umučené nacisty 18. května 1944 ve vyhlazovacím koncentračním táboře Osvětimi Snímek originálu, který je uložen ve Státním židovském muzeu v Pra.:: poskytlo ochotně muzeum k uveřejnění.
CESTA SMRTI PŘEROVSKÝCH ŽIDŮ -rk- Potupná opatření německých nacistických orgánů proti židům po okupaci l1), března 1939 v Čechách a na Moravě jsou všeobecně známá. (Potupná oznámí žlutou hvězdou, označení obchodů a bytů „Jude", zákaz návštěv společenských místností, používání dopravních prostředků jen ve vyhrazených oddílech apod.). Nacistický teror proti židům v Čechách a na Moravě vyvrcholil v roce 1942, kdy v plném rozsahu začaly naplňovat zrůdné nacistické vyhlazovací plány a kdy bylo splněno rozhodnutí o zřízení ghetta v Terezíně a bylo upuštěno od zřízení tilietta v moravsko-slováckém Kyjově. Terezín se stal průchozí stanicí do vyhlazovacích táborů od prvé poloviny roku 1942, kdy pro přechodné ubytování bylo použito kasárenských objektů a pak vlastní ghetto bylo zřízeno po úplném vyklizení Terezína. 3. července 1942. Z oblasti střední Moravy byly do sběrného střediska Olomouc a odtud pak do Terezína odeslány celkem čtyři transporty.
Označení Den příjezdu Počet Umučeno Přežilo transport Do Terezína osob u v Terezíně jinde v Terezíně jinde AA£ 26. 6. 1942 900 60 792 18 29 AAg 30. 6. 1942 900 70 776 30 22 AAm 4. 7. 1942 900 76 770 30 20 AAo 8. 7. 1942 745 59 605 46 34 (Údaje o transportech jsem převzal z knihy Josef Polák - Dr. Karel Lagus .Město za mřížemi". Vydal SPB v roce 1964.)
Celkem bylo odvezeno z oblasti střední Moravy ze sběrného střediska v Olomouci do Terezína 3.445 židů a z těchto bylo ve vyhlazovacích táborech umučeno 3.208. V těchto údajích jsou i židé - naši spoluobčané z Přerova. Při historické - dokumentární práci na těchto údajích mně pomáhal jeden z vězňů terezínské ghetta, který šťastně přežil — Jindřich Gartner — který udává (viz snímek známu), že z Přerova bylo umučeno celkem 186 židů, oproti tomu Státní židovi muzeum v Praze má v evidenci jen 164 umučených židů z města Přerova. V přehledu hledu uvádím údaje o těch občanech, jejichž údaje jsou shodné s evidencí Státní židovského muzea v Praze. Ttransportu , který přijel 26. června 1942 do Terezína - byli umučeni Jméno narozen (a) umučen (a) Hana Aryelová 05.03.1865 21.10.1942 Gustav Hass 09.10.1859 7.8.1942 Mína Helerová 29.06.1866 23.7.1942 Amalie Knopfová 16.11.1868 29.1.1943 Jindřiška Rosenzweiglová 29.12.1871 1.10.1942 Isidor Smolinský 02.06.1861 20.7.1942 Mina Steihartová 02.06.1861 22.7.1942 Viktorie T'opferová 01.10.1871 17.8.1942 Mořic Weis 30.05.1871 11.10.1942 byli umučeni v Osvětimi 26.10.1942 Gabriel Arely 01.03.1867 Oskar Aryley 09.06.1882 14.6.1942 Ing. Jindřich Baumgarten 13.09.1888 9.10.1942 Kornelie Baumgartnerová 14.04.1884 9.10.1942 Josef Beran 17.09.1899 6.9.1942 Olga Beranová 15.4.1903 6.9.1942 Ivo Beran 2.1.1930 6.9.1942 Jan Biermanová 30.8.1912 29.10.1942 Emilie Fischerová 14.3.1912 15.5.1944 Věra Fischerová 16.6.1934 15.5.1944 Kutr Goldner (v táboře Buchenwald) 28.2.1908 16.11.1942 Julie Gr'unová 31.07.1867 15.12.1943 Josef herman 19.03.1877 1.9.1942 Eva Heská 29.5.1932 18.5.1944 Irna Heská 22.8.1904 26.10.1942 Pavel Hojtáš (v táboře Buchenwald) 19.01.1897 29.11.1942 Olga Hojtášová 28.12.1900 23.10.1944 Eeduard Horner 03.08.1882 12.10.1942 Ida Hornerová 27.11.1896 12.10.1944 Vilma Hornerová 15.10.1924 12.10.1944 Alice Keinová 13.05.1889 11.10.1942 Ervin Knopf 23.1.1905 1.10.1944 Leopold Pollak 23.1.1905 28.11.1941 Valeir Pollaková 10.04.1884 6.9.1943 František Pollak 18.3.1921 6.9.1943 Lev Singer 03.08.1899 28.9.1944
Thea Singerová Petr Singer Elsa Singerová Adela Smolinská Arnošt Smolinský Kurt Süss Erich Šťastný Arnoštka Šťastná Eva Šťastná Ludmila Šulcová Anna Šulcová Kateřina Tschiasná Irna Tschiasná Marta Tschiasná Vítězslav Wiess Zdeněk Wolf Jiří Wolf
17.7.1913 16.5.1938 10.03.1893 12.08.1885 26.2.1917 12.4.1915 8.4.1903 14.10.1910 22.7.1934 25.9.1917 16.5.1916 08.07.1859 26.08.1886 04.06.1886 19.3.1902 10.8.1920 2.9.1925 byli umučeni v
Hilda Arelyova Vilém Buchwalder Růžena Buchwalderová Otto Friedman Ruth Gartnerová Max Grünbaum Ida Grümbauerová Olga Hermanová Marketa Kulková Jiří Kulka Helena Pollaková Hanuš Pollak Josefa Pollaková Leopold Pollak Ida Rosenbergrová Jan Rosenberger Vilén Steiger Pavla Steigerová Lev Steiger Samuel Taussig Marie Taussingová Jiří Taussing Rudolf Tausing Gisela Weissová Teodora Weissová
19.11.1889 05.02.1888 18.11.1904 19.7.1909 23.3.1917 14.05.1877 02.03.1855 05.01.1885 07.11.1897 30.11.1924 27.02.1884 6.2.1912 30.1.1916 27.2.1941 19.04.1896 19.8.1929 20.02.1880 17.04.1886 2.11.1920 10.01.1889 27.01.1898 14.3.1922 13.4.1928 8.6.1909 13.1.1930 byli umučeni 12.09.1873 23.09.1899 7.3.1902
Růžena Feldsbegerová Albert Fuchs Frýda Fuchsová
4.10.1944 4.10.1944 14.7.1942 6.9.1943 20.9.1944 8.12.1943 15.12.1943 15.12.1943 15.12.1943 18.12.1943 9.10.1944 26.10.1942 14.7.1942 14.12.1942 26.10.1942 6.9.1943 28.9.1944 Trostnici u Minska 8.9.1942 25.8.1942 14.7.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 25.8.1942 8.9.1942 8.9.1942 8.9.1942 8.9.1942 25.8.1942 25.8.1942 v Treblince 22.10.1942 8.10.1942 8.10.1942
Eva Fuchsová 6.7.1934 Alice Fuchsová 28.3.1936 Jenny Gartnerová 24.04.1874 Rosalie Hassová 5.6.1932 Jakub Heller 20.05.1863 Emilie Hellerová 03.02.1867 Adela Koblihová 19.1.1900 Augusta Kulková 30.05.1869 Adolf Lachs 15.11.1875 Pavla Lachsová 25.10.1875 Lanna Langrová 28.08.1876 Oskar lipner 14.02.1898 Gréta Lipnerová 5.9.1903 Zdeňka Lipnerová 26.7.1935 Hynek Mandl 28.03.1863 Augusta Mandlová 09.01.1876 dr. Hugo Pick 13.01.175 Marketa Picková 15.03.1890 Marie Rosenbergerová 13.06.1865 Dr Emil Tauský 31.12.1874 Augusta Tramerová 07.06.1863 Karolina Weissová 07.01.1864 Anna Widderová 07.02.1870 Charlota Wolfová 18.05.1868 byli umučeni v Rassiku v Estonsku Breta Presserová 22.12.1894 Rudolf Šulc 11.05.1884 Erma Šulcová 10.07.1891 Bohumil Šulc 13.5.1922 byl umučeni v Hamburku Arnold Fischer 7.2.1901 byl umučen v Flossenbürgu Otto Klein 08.03.1881 Byl u mučen ve Výnaru Dr.Julius Salzer 06.06.1882 byli umučen na neznámém místě Marketa Aryelová 7.12.1905 Heřmaqn Borger 24.01.1881 Ema Borgerová 08.03.1885 Berta Donátová 21.05.1883 Irma Friedezká 19.0.1913 David Gerber 12.11.1890 Alice Gerberová 31.5.1902 Šalamon Goldner 18.03.1878 Berta Goldnerová 01.06.1876 Josef Grübaum 2.9.1910 Ida hellerová 02.03.1891 Arnold Heller 08.08.1892
8.10.1942 8.10.1942 15.10.1942 22.10.1942 22.10.1942 22.10.1942 8.10.1942 22.10.1942 15.10.1942 15.10.1942 22.10.1942 8.9.1942 8.9.1942 8.9.1942 15.10.1942 15.10.1942 22.10.1942 22.10.1942 22.10.1942 22.10.1942 15.10.1942 22.10.1942 22.10.1942 22.10.1942 1.9.1942 1.9.1942 1.9.1942 1.9.1942 1.9.1942 1.10.1942 9.7.1940 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 17.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942
Emil jelínek 29.11.1901 Fany Jelínková 17.6.1903 VěraJelínková 24.5.1933 Tomáš Jelínek 17.3.1938 Rudolf Klein 03.08.1889 Pavla Kleinová 28.07.1896 Eva Kleinová 14.12.1924 Arnošt Löwenrosen 1.9.1982 Julius Mandl 1.2.1900 Anna Mandlová 20.7.1907 Milan Mandl 4.1.1927 Hana Mandlová 28.5.1930 Petr Mandl 6.6.1938 Vilem Mandl 21.12.1876 Olga Mandlová 04.05.1891 Terezie Müllerová 14.11.1883 Karolina Neubrochová 02.02.1864 Olga POLLAKOVÁ 03.06.1899 Rudolf pollak 29.8.1933 Růžena Reichová 03.07.1880 Emanuel Rosenberger 13.03.1894 Frýda Frosenbergerová 29.05.1889 Anna Roswenbergerová 16.07.1893 Dr. Vilém Roubíček 17.11.1878 Anna Roubíčková 05.11.1888 Pavel Schwarz 6.6.1905 Rozalie Schwarzová 17.05.1880 Marketa Steinhartová 02.08.1889 Arnoštka Steinhartová 12.08.1861 Elvíra Šamalíková 18.8.1909 Rudolf Tragatsch 13.1.1904 Ing Robert Weinberger 13.1.1904 Ruth Weinbergerová 28.3.1936 Marie Weissbergerová 6.12.1915 byla umučena v Ravensbrücku Irma Süssová 13.07.1893 z transportu do terezína 04.07.1942 byli umučeni v Osvětimi Erich Hass 10.8.1903 Flóra Hassová 04.04.1896 z transportu do terezína 08.07.1942 byli umučeni v Osvětimi Berta Chytilová 24.02.1882 gestapem byli jednotlivě zatčeni Dr. Leopold Wertheimer 05.11.1894 Alfréd Goldner 9.3.1910 Pavel Wolf xxx
14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 14.7.1942 10.6.1943 28.9.1944 6.10.1944 26.10.1942 13.6.1941 zeznámo kdy Buchendwald
Zachovalý doklad Jindřicha Gartnera z Terezínského ghetta, kde vykonával funkci topiče
Na snímku je skupina přerovských židů nucených pracích — silnice v obci Prusy u Přerova .
STANISLAV ŠEBESTA vzpomíná (v roce 1946). V roce 1939 na podzim seznámil jsem se s nadporučíkem Mrázkem a vstoupil '•m do organizovaného odboje proti okupantům. Ve spolupráci s nadporučíkem Mrázkem zjišťovali jsme potřebné zpravodajské údaje, tj. početní stavy posádky, druh zbraní, přepravu, popis výzbroje a podobně. Tento úkol spolu se mnou zalištoval František Kakabus, který již byl dříve napojen na odbojovou skupinu železníčních zaměstnanců v Přerově. Naše aktivní činnost po atentátu na Heydricha částečně ochabla, proto že byly i uváděny časté prohlídky a zatýkání bylo na denním pořadu. Přes tuto tíživou situaci se pokračovalo v odbojové činnosti, a to rozšiřováním letáků, zpráv ze zahraničí a sabotážemi na dráze. V tu dobu jsem byl spojen s kpt. Svobodou z Olomouce. V roce 1943 jsem z vlastní iniciativy pátral po možnostech opatření zbraní nábojů a navázal jsem styky s několika vojíny místní německé posádky, od liž jsem se dovídal jednak cenné zprávy pro zpravodajskou službu, jednak údaje o umístění zbraní a střeliva v posádce a podobně. V roce 1944 bylo spojení s npor. Mrázkem přerušeno, neboť byl zatčen gesta-m. Udržoval jsem trvalé styky s železničními skupinami prostřednictvím Františka Kalabuse; a také jeho prostřednictvím něho jsem cestou Josefa Laštůvky dával zprávy pro partyzánskou skupinu v oblasti Dobrčic u Přerova a v oblasti Moravské Třebové. Spojení, které jsem měl s Olomouci prostřednictvím kpt. Svobody, bylo přerušeno jeho zatčením. V tu dobu organizoval jsem přechovávání Jihoslovanů. Jedním z míst ilegálního pobytu Jihoslovanů byl byt Marie Smékalové Olomoucí na Domovině č. 9 za pomoci a spolupráce Lubomíra a Ladislava Smékalových. Prostřednictvím Lubomíra a Ladislava Smékalových byli
Jihoslované předání partyzánům Moravské brigády. Na této činnosti se také podílela poštovní úřednice z přerovské telefonní centrály Ludmila Šmídová, která nám podávala důvěrné zprávy, šifrované telegramy, záznamy o telefonních hovorech apod., které předány ilegální vysílací stanici, jež se nacházela na území obce Radslavice Přerova a která korespondovala se zahraničním odbojem. V roce 1945 se odbojová činnost rozrostla a vykazovala zvýšenou aktivitu, r nátkem roku jsem získal německého poddůstojníka místní posádky, který nám kázal praktický výcvik, zacházení a ostřelování pancéřovými pěstmi, které byly výzbroji nacistické armády a které jsme předpokládali, že získáme pro závěrečné boje. Jedním z úkolů odbojových organizací bylo zajistit mosty a železniční viaikty před zničením. V dubnu 1945 navázal František Kalabús styk s odbojovou skupinou z obce Jezernice u Lipníka n. B., ve které byli Metoděj Oblouk, Antonín Bednář a Antonín Váňa. Tato skupina převzala úkol chránit železniční viadukty obce. Tento úkol se také skupině se zbraní v ruce podařil a v závěru války i hranila jezernický viadukt o 42 polích před zničením, to je, odstranila nálože, závěru měsíce dubna byla schůzka odbojářů — železničářů a poštovních zaměstnanců a byly dohodnuty společné akce a zajištění naléhavých úkolů. Vše dle této přípravy bylo také v závěru 2. světové války a při přerovském povstání provedeno. Přerovského povstání jsem se aktivně zúčastnil ve stejnokroji lidového dobrovolce na přerovském nádraží, kde jsem měl z rozkazu ustanoveného velitele ráží štkpt. gen. štábu Balady pod svým velením asi 30 přerovských studujících. Z této skupiny byli dva, a to Grégr a Kalabús ml. zatčeni příslušníky německého transportu, který stál na nástupišti ve stanici. Po delším jednání bylo docíleno, že oba zajištění byli propuštěni. Ve 14 hodin 1. května 1945 jsem dostal n/.kaz k odzbrojení německého oddílu v síle asi 1.000 mužů, což se podařilo bez téměř v celém rozsahu. Do bojů na nádraží zasáhli také vlasovci. Přitom byli tři studující z mé skupiny zraněni. Byli odsunuti do svých domovů, a pak již jejich jména nezjistila. Udržoval jsem také spojení s čekyňskou partyzánskou skupinou, a to prostřednictvím studujícího Františka Kalabuse ml., který na kole převážel přes německé stráže zprávy o situaci v Přerově, o rozmístěn německých jednotek, kde jsou rozestaveny hlídky apod. Po zprávě o zásazích nacistických jednotek a gestapa ve městě se mnozí uchýlili do čekyňských lesů František Kalabus st., František Kalabus ml., František Michálik a další. Dne 7. května 1945, když bylo nařízeno zamezit vyhození železničního i v Přerově, provedli jsme také některá opatření a zčásti se podařilo most záď Dne 8. května 1945 jsem o třetí hodině ráno zatkl velitele destrukčního německého oddílu, npor. německé armády a jeho doprovázejícího vojína a předal je pak okresnímu soudu do věznice. Poté jsem se zúčastnil mobilizování li' povozů k opravě železničního mostu a svršků. Po osvobození města Přerova jsem dále vykonával dobrovolnickou vojen službu u staničního velitelství v Přerově do 15. července 1945. Kromě uváděné činnosti jsem také byl od roku 1942 ve spojení s npor. Oldřichem Netušilem, krycím jménem „Lověna", velitelem partyzánské skupiny v oblasti PřerovaLověšic a byl jsem nápomocen při zásobování této skupiny a dnů osvobození. -------------------------Co jsme četli v roce 1938. -----------------------------------------------TVORBA XIII, č. 26; 1. července 1938 - SOKOLOVÉ A DĚLNÍCI (výňatky) . . . Tento vnitřní svár, tuto vnitřní rozpolcenost můžeme sledovat po celou ti existence Sokola. Nelze nevidět rozpor mezi chováním sokola dr. Scheinera, l před rakouským soudem prohlašuje: „Držel jsem se zásad Palackého doufaje naše národní zájmy se budou krýti se zájmy monarchie" a mezi chováním si* Kratochvíla, který je popraven za
to, že složil písničku, v níž vyzývá k o< proti monarchii, nebo jiných sokolů — legionářů, kteří dobrovolně kladou Í--v boji za českou národní samostatnost, stejně jako nelze zakrýt dnes rozpor sokolem dr. Preisem, který společně s henleinovským baronem Liebigem pru panikářskou řeč, kdy se do Prahy sjíždějí tisíce sokolů . . . Nechtít vidět tyto dvě stránky věci znamená nechtít vidět historickou p;'< Pravdivý světový názor dělnické třídy učí pracujícího člověka sledovat vývoj v živém svazku obou těchto stránek a stranit při tom pokroku, lidu, demokracii bodě. Proto také komunisté vždycky, když určovali svůj poměr k Sokolu,se měli na mysli obě jeho stránky, tyto dvě tendence pokroku a reakce. A jestliže dnes v tak vážné době, kdy se rozhodují osudově existence řepu a národa, vítězí v Sokole lidový duch, rozhodné obrany proti fašistickému i< jestliže 10. všesokolský slet, nejvýznamnější slet v dějinách Sokola, se prou mnohých vlivných reakcionářů v Sokole, stává manifestací míru, demokracie a body, nemůže z toho nikdo mít větší radost, než právě dělnická třída a celý krokový svět. . . . že přes všechno úsilí reakce vítězí v Sokole demokratický duch, že .': jako všechen český lid se staví na čestnou pozici boje na šťastnější budoucnost lidstva.
Armádní gen. Ludvík Svoboda vzpomíná (v roce 1946)
Na snímku armádní generál Ludvík Svoboda, ministr národní obrany, při projevu dne 1. května 1946 na Dolním náměstím v Přerově na slavnostním shromáždění k prvému výročí Přerovského povstání.
Výňatky z projevu, který přednesl ministr národní obrany armádní generál Ludvík Svoboda dne 1. května 1946 na Dolním náměstí v Přerově při příležitosti prvého výročí přerovského povstání. -rk... že po zrádném Mnichově 1938 a 15. březnu 1939 němečtí okupanti našli přerovském obyvatelstvu a v lidu celého přerovského kraje své odvěké a zapřísáhlé nepřátele. Německé hrozby a gestapácký teror přerovský lid nezarazil nezlomil. Tento lid zůstal národu, demokracii a republice věrný. Hledal tolika sty a způsoby boje proti násilné německé okupaci. Je známo, že už v prvých týdnech a měsících po 15. březnu 1939 celé desítky Matečných občanů města Přerova odcházely ilegálně do čs. zahraničního vojska přes Polsko i přes Balkán . . . . . . K vyvrcholeni a otevřenému boji přerovského lidu došlo před rokem 1. máje 1945. Přerovský první květen lze právem považovat za signál pražského povstání, které bylo rozpoutáno o několik dní později . . . * . . . Vojenský politický význam přerovského povstání byl nemalý. Zvláště třeba ocenit mravní úsilí a odhodlání lidu, který v nerovném boji se otevřeně po stavil proti okupantům v boji za svobodu a republiku. Bylo to povstání spoutání a všech, v pravdě lidové a národní. Přerováci znovu ukázali, že za svoji svobodu dovedou bojovat i umírat . . .
JOSEF SMRČKA — Gottwaldov — vzpomíná (v roce 1967). Po rozpuštění čs. armády jsem v roce 1939 působil v Přelouči a Čáslavi jako pracovník ČZ Strakonice a koncem srpna 1939 jsem přišel do Přerova. Byly to velmi těžké chvíle, neboť jsem byl bez prostředků. Dostalo se mi podpory v přerovském Sokole. Otevřel jsem si prodejnu motosoučástek a převzal jsem zastoupení motocyklu ČZ. Omezení soukromého autoprovozu a motocyklů okupačními orgány tělo nepříznivý vliv na moji existenci. Dostalo se mi však pomoci a přízně. Ubytoval jsem se u Řezáčů v Bartošově ulici, jejichž syn Ladislav odešel za hranice jako bývalý dělostřelecký důstojník, aby bojoval se zbraní v ruce proti nacistickému Německu. Zanechal doma po sobě dědictví, malý arsenál, pistole a náboje, kterých bylo později jak paní Řezáčové, tak i mně nepříjemně horko. Bylo totiž nařízeno odevzdání všech zbraní a nedodrženi se trestalo smrtí. Při odstraňování MHU'' pomáhal věrný druh pes. Odnesl jsem vše v kufru k řece Bečvě a tam jsem přectíral aportování psa a naházel pistole a náboje do řeky. Pozornosti gestapa jsem však neušel. Při domovní prohlídce našli vojenskou šavli; k tomu jsem prohlásil, že mně bylo dovoleno, abych si ji při odchodu armády ponechal na památku. To ještě přerovský gestapák Keprt, bývalý bankovní sluha z Berlína, přijal. Horší to bylo, když v jedné knize (Procházka: Cesta kolem světa) našel reprodukci J. V. Stalina. Ale i z toho jsem se dostal. U mne v obchodě v Kojetínské ulici pod okny gestapáckých bytů (v protějším domě ing. A. Beneše) se konávaly besedy bývalých důstojníků za staženými mřížemi Škpt. J. Obst, škpt. Drážďanský, pór. Pasek, mjr. Ostrčil, pplk. Vítek a plk. Rakovčík). Gestapákovi Keprtovi jsem se nezdál, věnoval mi zvýšenou pozornost. Jednou mě chtěl zavřít, že jsem neprodal jízdní kolo nacistickému feldvéblovi od letectva. I to dopadlo dobře.
Má účast v odboji spočívala v pomoci při vytváření podmínek k činnosti (schůzky apod.), dále v materiální pomoci. Kupř. když automechanik František Šantroch byl stíhán gestapem a ujel gestapu z dílny fy Skácel-Dubina na Velké Dlážce •mlékárenským nákladním autem, které stálo na dvoře, a pak žil v ilegalitě, byl Mém s ním spojen a zásoboval jsem jej plášti na kola, součástkami a podobně. Brzy ráno 1. května 1945 přišel ke mně v čs. vojenské uniformě poručík Pasek, který pracoval u okresního kontrolního orgánu, a požádal mne, abych jej přepravoval na motocyklu. Měl v kanceláři obrazy Beneše a Stalina, dále čs. a sovětskou vlajku. Obě jsme společně dopravili na přerovskou radnici na Dolním náměstí a vyvěsili je. Radnice byla jíž obsazena čs. orgány. Bylo tam mnoho /matku a několik skupin, které chtěly řídit. To se projevovalo i v místním rozhlásí', jehož zprávy si vzájemně odporovaly a desorientovaly veřejnost. Na ulicích, kromě spousty Přerovanů, kteří odzbrojovali příslušníky nacistických jednotek, byly také menší ozbrojené skupiny nacistických jednotek, které se chovaly zdrženlivě. Když jsem viděl později, jak se situace vyvíjí, a nebylo mi jasné, proč doprovází něm. vojenská asistence po Kojetínské třídě primáře MUDr. Jaroslava Havla a z některých oblastí města bylo slyšet silnou střelbu, tak jsem se za pomoci J. Pospíšila ukryl ve skladišti Hospodářského družstva u Bečvy. Tam jsem se dovídal zprávy o situaci ve městě, o padlých a zatčených. Ráno 2. května 1945 jsem šel podél Bečvy v rozpacích, zda se mám vrátit domů, anebo se ukrýt mimo Přerov. Když jsem přišel k Tyršovu mostu, uviděl jsem, že nacistické vojenské stráže vedou směrem na Velkou Dlážku větší počet zajištěných přerovských občanů, mezi nimiž jsem poznal plk. Rakovčika. Vrátil jsem se domů a svůj pohyb jsem omezil na minimum, až do poslední noci před osvobozením města Přerova 8. května 1945. 8. května 1945 pozdravili prvého příslušníka Sovětské armády na území města sovětského poručíka Olinoviče, dopraveného na motocyklu J. Smrčkou (vlevo montéři přerovské elektrárny, kteří pohotově opravovali zničené vedení v ulicích města. Na snímku B. Caletka (vpravo) při pozdravném přípitku.
Dr. ANTONÍN TICHÝ — Teplice v Čechách — vzpomíná (v roce 1967) Požádal jsem o osobní vzpomínku dr. A. Tichého, který v letech 1939— l940 pracoval v čs. středisku zahraničního odboje v Bělehradě. Ze vzpomínky Ar. Antonína Tichého uveřejňuji výňatek. - rk Nepamatuji se už, jak jsem přišel k té cifře, ale vím, že ze samotného Přerova šlo na západ bělehradskou cestou 133 osob. Dobře si pamatuji na dva mladí Přerovany Jaroslava Lančíka a Luboše Jasínka, a dále pak také na Františka Lančíka a Rudolfa Lukaštíka. Luboš Jasínek přišel do Bělehradu někdy v únoru březnu 1940, zhruba v době, kdy tam byl Nečas, Němec, Laušman a .jiní. L. Jasínek odejel pak normálním transportem přes Istanbul, Bejrút do Agde ve Francii. Odtud šel na frontu jako vojín spojovací čety npor. Zdeňka Golda. Po p. Francie se na lodích Nörthmoore a Neuralie přepravil spolu se zbytky arm. do
Velké Británie, kde přistál v Liverpoolu dne 12. července 1940. Sloužil | i nadále u spojovací čety velitelské roty 1. praporu v Cholmondelay Parku a pak v Moreton Paddox, odkud odešel na parašutistický výcvik. Na okupované území vlasti byl vysazen ráno 25. října 1942 jako člen p;n skupiny Antimony. Padl dne 16. ledna 1943 v Rovensku pod Troskami. Celím historii jsem vypsal v knize, která pravděpodobně vyjde v roce 1968. Přerováci tvořili v západním odboji silnou skupinu, po Uherském Hradišti myslím, nejsilnější.
JAN SMUTEK — Valašské Meziříčí - zaznamenává (v roce 1947). Požádal jsem J. Smutka o spolupráci při historicko-dokumentární práci organizačního propojení přerovských odbojových organizací a skupin s odbojem n i Valašsku. Z poskytnutých materiálů uveřejňuji výňatek. – rk Konfident gestapa Ferdinand Číhánek Ferdinand Číhánek se narodil 3. března 1920 ve Střílkách. V roce 1939 uprchl s četnými českými vlastenci do Polska, kde se zbraní v ruce bojoval proti hitlerovským okupantům. Po zabrání Polska přešel s dalšími bojovníky do Sovětského svazu, kde v čs. táboře „Suzdal" prodělal parašutistický výcvik. V roce 1941 byl parašutista Ferdinand Číhánek s dalšími asi 26 parašutisty dopraven letadlem na území okupovaného ČSR. Letadlo bylo poblíže Waršawy zasaženo protileteckou střelbou a posádka letadla musela býti vysazena. Parašutisté •e dostali do okresů, kde mělo být těžiště jejich působnosti — Přerov a Olomouc. . Ferdinand Číhánek přišel 30. září 1941 do Olomouce a ihned se přihlásil v úřadovně gestapa u gestapáka Schlesingera, kterému vše vyzradil, a dal se do služeb gestapa jako konfident. Jako prvého vyzradil gestapu parašutistu — velitele jedné skupiny Karla Hovůrku, který byl dočasně skryt v bytě svých rodičů v Přerově. Již druhého dne 1. října 1941 — přišel konfident Ferdinand Číhánek v průvodu gestapáků Schlesingra, Raunera a Rynkuse do bytu rodičů K. Hovůrky, aby ho zatkli. l K. Hovůrka se postavil se zbraní v ruce na odpor a byl při tom gestapáky Raunerem a Rynkusem zastřelen. (Poznámka - rk -; Jiní uvádějí, že se K. Hovůrka (při zatýkání zastřelil sám.) Matka K. Hovůrky a jeho sourozenci byli zatčeni. Bratr byl popraven a matka celou dobu nacistické okupace byla vězněna v koncentračním táboře. Konfident Ferdinand Číhánek navazoval další styky s členy odbojových skupin a ty pak předával do drápů gestapa. Ferdinand Číhánek se osobně zúčastňoval zatýkání a usvědčoval zatčené z odbojové činnosti před nacistickými soudy. Mnozí byli na základě konfidentské činnosti Ferdinanda Čihánka popraveni. i Tak kupř. navázal styk s Janem Procházkou z Přerova, s kterým jednal o vyhození přerovské elektrárny, transformační stanice, skladu oleje a benzínu u Přerova a podobně, a pak jej zradil gestapu a spolu s dalšími odbojáři ho přivedl na popraviště. V říjnu 1941 byl neznámý parašutista — druh Ferdinanda Čihánka — zatčen gestapem a uvězněn v Brně. Odtud se mu podařilo při předvádění k výslechu uprchnout do Zdounek. Ve Zdounkách se napojil na odbojovou skupinu, a když vstoupil do bytu jednoho z členů odboje, zastihl tam Ferdinanda Čihánka.
Namířil na něj pistoli a prohlásil: „To je zrádce nás všech!" Ferdinand Číhánek jako rafinovaný konfident gestapa na to prohlásil: „Já nejsem .zrádce, ale ty jsi zrádce a jsi vyslaný gestapem, abys nás zradil!" Přítomní členové odboje, kteří věděli o tom, že příchozí parašutista byl ve vazbě gestapa v Brně, uvěřili konfidentu Ferdinandovi Číhánkovi a odebrali parašutistovi zbraně. Ferdinand Číhánek toho využil a parašutistu na místě zastřelil. Krátce po té akci byli členové odbojové skupiny ve Zdounkách zatčeni. Také další člen parašutistické skupiny jménem mně neznámý byl brněnským gestapem zatčen a uvězněn. Byl to kamarád Ferdinanda Čihánka. Ten jej na l gestapu přemluvil, aby se dal do služeb gestapa. Parašutista byl pak jako konfident gestapa propuštěn a pracoval pro gestapo, zejména v odbojových skupinách l na Slovensku. Jeho zrádcovská činnost přivedla četné odbojové pracovníky do spárů brněnského gestapa, které je popravilo. Ferdinand Číhánek pracoval v konfidentské činnosti na Přerovsku, Olomoucku a Valašsku. Začátkem května 1942 se vloudil do odbojové organizace „Lvica" a mezi parašutisty u Jany Kopečkové v Lesné, okres Valašské Meziříčí a předával jí k ukrytí předstírané osoby hledané gestapem, které J. Kopečková ukrývala ve svém domě. Dne 26. května 1942 přivedl Ferdinand Číhánek k člence odbojové skupiny J. Kopečkové do Lesné další dva muže k ukrytí, že jsou hledaní gestapem. J. Kopečková je zatímně ponechala v úkrytu ve svém domě. V noci 27. května 1942 kolem 1. hodiny přijela do Lesné dvě auta přerovských gestapáků, kteří obsadili dům Jany Kopečkové a zatkli Janu Kopečkovou, Františka Kopečka, Vladimíra Honku, Zdeňka Wachmilnera z Lesné, Rudolfa Dvořáka z Val. Meziříčí a Antonína Zahradníčka z Poličné. Zatčení se již nevrátili — stali se obětí gestapa. Mezi oběti zrádcovské činnosti patří také Jaroslav Podzemný, kterého Ferdiiuml Číhánek vylákal k opravě tajné vysílačky na Brněnsku. Byl však ve vlaku |přerovským gestapem zatčen a 7. května 1942 bestiálně umučen v nacistickém vyhlazovacím koncentračním táboře v Mauthausenu. Číhánkova konfidentská činnost přivedla do nacistického vězení z Valašského Meziříčí Václava Krmelu, Marii Krmelovou, Richarda Raška, Hedviku Raškovou, Františka Tomka a Maxmiliána Bindra. Z obce Čeladná Aloise Tkáče a další 7 osob napojených na skupinu v Lesné. Z Přerova bylo Ferd. Číhánkem zrazeno, vězněno a popraveno více osob. Byli to příslušníci rodiny Hovůrkovy, Lančíkovy, Dvořákovy, Riedlovy, Hanzlíkovy, Koláčkovy, Poláčkovy, Podivínovy a dalších rodin. Konfident Ferdinand Číhánek byl v roce 1943 nasazen mezi české dělníky v Německu, kde také mnohé předal gestapu; také z nich byla řada popravena. Vše uvedené jsem zjistil v lednu 1947 výslechem gestapáka Raunera, Loibnera a Carmana. Gestapák Schlesinger, se kterým konfident Ferdinand Číhánek přímo spolupracoval, byl 22. února 1945 příslušníky odboje zastřelen u Velké Bystřici. Ferdinand Číhánek po porážce hitlerovského Německa uprchl pravděpodobně do Švýcarska. Pátrání po něm zůstalo zatím bez výsledku. Pro informaci ještě uvádím, že také ve výsadku skupiny v roce 1941, které velel Přerovan Bohuslav Němec, byl zrádce, konfident Jan Rasík z Lyžbice u Třince na Těšínsku. Ten spolupracoval s ostravským gestapem a o jeho činnosti vypovídali v roce 1947 gestapáci Karel Hintzinger, Vilém Bocker a Karel Wiedci man. Na účet Jana Kasíka jde zrada parašutistické skupiny Boh. Němce a jeho spolupracovníků. V roce 1944 narukoval Jan Kasík do nacistické armády na bojiště do Itálie a tam 20. října 1944 stopa po něm končí. Je zatím nezvěstný.
DROBTY VZPOMÍNEK - rk -. U večerního autobusového spoje z Bystřice pod Hostýnem do Přerova jsem 26. října 1939 čekal na zprávu od bystřička skupiny ON (o odsunu osob za hranice), kterou mi měl předat řidič ČSAD Jambor z Přerova, který spolu „s tátou" B. Fišerem, vedoucím provozovny ČSAD Přerov, s námi spolupracoval v organizaci Obrana národa. Čekal jsem na zastávce před hostincem „U Písaříků" na Komenského třídě. Když přijel autobus, tak spolu se zprávou od bystřické skupiny mně řidič Jambor oznámil, že v Želatovicích je Sodoma Gomora, že tam našli u Vykoukalů zbraně a řadu osob že gestapo již odvezlo. Tuto zprávu jsem okamžitě sdělil Františku Skopalovi a společně jsme se rozhodli, že do Želatovic zajedeme a dle situace učiníme opatření pro odsun uskladněných zbrani v Želatovicích. Po našem příchodu byl již v Želatovicích klid a údajně byli zajištěni dva bratři Vykoukalové a třetího hledalo gestapo ve Zdounkách u příbuzných. Odstranili jsme část zbraní uložených mezi krovy při pozednicích ve stodolách na tzv. Šraňku pod želatovským dvorem. Na druhý den jsem jel do Olomouce, abych podal hlášení Václavovi -- pplk. A. Weisteinovi, krajskému veliteli ON anebo jeho zástupci Vymlátilovi v klubovně „Rotundě" na stadiónu ASA. Štěstí mně přálo. Při vystoupení z vlaku v Olomouci jsem zahlédl známého četníka z Pavlovic u Přerova a v jeho doprovodu Zdeňka Vykoukala, který od naši organizace spolu s dalšími převzal k uložení zbraně (pušky a pistole). Zdeněk Vykoukal se přihlásil, aby zachránil rodinné příslušníky. Četník jej vedl na gestapo. Při setkání jsme se domluvili na tom, že to, co našli v Želatovicích, tam zanechaly československé vojenské jednotky v době mobilizace v roce 1938. Gestapo našlo u Vykoukalů v průlezném komíně 12 závěrů k vojenským puškám, jednu pistoli a náboje pro pistole. Udání gestapu provedl výpomocný dělník, který pomáhal v hospodářství u Vykoukalů. Pro Z. Vykoukala to vše dopadlo celkem dobře, a než se přišlo na další spojitosti, tak již byl odsouzen na dva a půl roku. Podal jsem o tom všem hlášení krajskému veliteli ON Václavovi, který rozhodl, abych se na čas ukryl a dle situace že se učiní další opatření. MUDr. Adolf Svozil mně pro zaměstnavatele (Městský úřad stavební) vystavil lékařský nález tím, že nervový stav a má „choroba" vyžaduje okamžitou změnu prostředí a léčení v lesním prostředí. To bylo pro krytí mých představených, kteří věděli, o jakou nemoc jde. Jel jsem do Prahy s úmyslem, že se tam ukryji jako frekventant školy ČOS t v Tyršově domě. V tu dobu byl ve škole COS z Přerova Richard Bdinka. Po [ příjezdu do Prahy se mi naskytl hned na nádraží zajímavý obrázek. Záchod a přilehlé prostranství bylo přeplněno českou uniformovanou policií. Řekl jsem si, že l se asi něco semlelo. Šel jsem proto před nádraží a tam za řevu nacistických pištců a bubeníků se konala přehlídka SA jednotek. Byla to opatření před 28. říjnem. Nejkratším směrem jsem šel do Tyršova domu na Malou Stranu. A tam jsem se sešel s R. Bdinkou a s několika dalšími frekventanty školy ČOS. Po krátké besedě v restauraci „Sokolský domov" jsme šli s Richardem na obhlídku do ulic l Prahy. Když jsme přecházeli po mostě k Národnímu divadlu, slyšeli jsme ze [ Smíchova zpívat „Hej, Slované". U Národního divadla byla již uprostřed vozovky hlídka SS. Došli jsme až na Václavské náměstí a tam již stály motorizované nacistické oddíly. Vrátili jsme se zpět. Vrátný v hotelu Sokolský domov vždy pomohl. A tak jsem měl prvou noc zajištěnou. Šli jsme s Richardem ještě do restaurace a tam byla beseda v plném proudu. Vzpomínám si, že z těch, které jsem znal, tam byli Josef Truhlář, Luboš Pecháček a další. Ráno jsem změnil ubytování. Ubytoval jsem se v Bořivojově ulici na Žižkově s
možností náhradního ubytování v ulici Na Hanspaulce. Teď již nevím, zda to bylo přesně 28. nebo 29. října 1939, ale šel jsem na fotbalové derby Sparta — Slávia, které se hrálo na starém hřišti Slavie na Letné. Vzpomínám na to, jak se projevovali i při fotbalovém utkání Pražané proti nacistům. Krátce po zahájení hry využili přítomní diváci jmen hráčů obou klubů, ať již hrajících či hráčů, kteří nebyli v sestavách na hřišti, k protinacistické demonstraci. Z jedné strany hřiště se ozýval hromadný pokřik „Ať žije Puč!" a druhá strana pohotově odpovídala „My chceme Svobodu" a podobně. To byla pro mne horká půda při eventuálním zásahu, a tak jsem ještě v prvém poločase hry odešel. V Praze jsem se ukrýval do konce měsíce listopadu a pak na pokyn odbojové organizace jsem se vrátil do Přerova.
KRISTIÁN ŠKOBRTAL -- Havířov -- vzpomíná (v roce 1965) Krátce po nacistické okupaci jsem v roce 1939 přišel do styku jako člen tovačovského Sokola s přerovskými sokolskými funkcionáři, kteří organizovali sokolský odboj; byl to Richard Bdinka, úředník Přerovské městské spořitelny a náčelník Sokola Přerov, se kterým jsem přišel do styku v tovačovské spořitelně prostřednictvím Blahoslava Bortla, a pak dále s funkcionářem Středomoravské sokolské župy Karlem Rosmusem, prostřednictvím náčelníka Sokola Tovačov Boh. Venclíka. Od obou přerovských pracovníků jsem dostával přímo anebo prostřednictvím Bl. Bortla a Boh. Venclíka k rozmnožování a rozšiřování protinacistické letáky. (Uchoval jsem 21 letáků.) Přímý styk s Přerovem jsem nejčastěji udržoval prostřednictvím R. Bdinky, který kryl návštěvy Tovačova služební cestou do tovačovské spořitelny. Také ředitel spořitelny v Tovačově Sýkora -byl zapojen na přerovskou odbojovou organizaci. Bl. Borti pocházel z Přerova a aktivně se podílel na odboji, zprvu sokolském odboji, který postupně dostával charakter ryze vojenské organizace. Richard Bdinka mě žádal při svých návštěvách o různé informace , byl jsem městským strážníkem, a tak jsem poměrně snadno získával požadován K zprávy. Při styku mně Richard Bdinka většinou říkával, že to je pro Karla, mi že má jiné úkoly a poslání. Při vzpomínce na dobu okupace si vzpomínám na jednu událost, která zůstalo dodnes v paměti mnohých dnes již starších občanů Tovačova. Krátce po okupaci v dubnu se měly slavit narozeniny vůdce Adolfa Hitlera. Jako městský strážník jsem úřední sdělení vyhlašoval bubnováním. Tento úkol jsem za veselé pozornosti tovačovských občanů splnil. To hlášení bylo upraveno a vypadalo asi takto: „Dli1 úředního nařízení budou slaveny narozeniny s-vůdce Adolfa Hitlera, říšském kanceláře. V den narozenin budou obchody uzavřeny. Domy mají býti vyzdobeny vlajkami, a proto je nutné, aby nebylo občana, který by tak neučinil." Tento text jsem oznamoval tak, že pomlky v řeči vyznačily, čemu je dobře po rozumět, No, a výsledek byl dobrý. Kromě na místech úředně povinných nebylo v Tovačově vyvěšeno vlajek. Kromě napojení na sokolsko-vojenskou skupinu jsem udržoval také až do zatčeni styk s předsedou organizace KSČ Jiřím Kozákem, se kterým jsem se dobře znal z doby, kdy vykonával funkci městského radního. Jednou přišlo gestapo na radnici a chtělo z ohlašovny adresu na Jiřího Kozáka, Věděl jsem, kolik uhodilo a tak jsem jim řekl, že bydlí v čísle 14 místo správného 414. Šli do čísla 14, to byl nadační dům, ve kterém žili na odpočinku tři duchovní. No a mezitím
jsem vyrozuměl Jiřího Kozáka, který pak již byl připraven na návštěvu gestapa. Dlouho to však netrvalo a gestapo Jiřího Kozáka, který byl napojen na Přerov a Kojetín, zatklo a uvěznilo ho v Osvětimi a tam také umučilo Díky jeho statečnosti nebyli zatčeni další členové KSČ, jako Rajmund Dočkal. Rudolf Holiček, Tomáš Trnkal a Alois Nesvadbík a my všichni, se kterými udržoval styk a kteří jsme mu byli nápomocni při rozšiřování ilegálních komu nacistických letáků a novin. V této činnosti jsem přišel také do styku, a který mně byl znám, s jedním z vedoucích ilegálních pracovníků KSČ Šmejdovcem z Kojetína V sokolsko-vojenské organizaci pracoval také v Tovačově bývalý major čsl. armády Frajt, který byl zaměstnán na radnici na zásobovacím oddělení. Frajt odešel také za pomoci odbojové organizace asi v roce 1940 za hranice a po čase byla jeho manželka zatčena a vězněna až do osvobození v Svatobořicích. Činnost tovačovské odbojové skupiny, pokud je mi to známo, a pokud jsem se také na ní podílel, spočívala v rozšiřování a rozmnožování protinacistických letáků, získávání zpráv, v přípravě vojenské organizace a jejím vyzbrojení. V čele tovačovské organizace stál Boh. Venclík, který úzce spolupracoval s přerovskými odbojáři. Tovačovská skupina měla také výzbroj (pistole a pušky), které jsme přechovávali s B. Bortlem a dalšími. Nešťastná náhoda autohavárie mne na krátko přivedla v říjnu 1940 do nacistického vězeni na „garňák" v Olomouci. Poturčený Čech, Němec Hoger, původním českým jménem Vlasák, zavinil dopravní havárii, kterou jsem vyšetřoval spolu se strážmistrem Rybou. Vinen na nehodě byl Hóger. Když jsme to konstatovali, tak nás napadl a ohrožoval a dokonce několikráte vystřelil, později s podotknutím, že jsme ho ohrožovali. Tak jsem se dostal na gestapo a na „garňák". Díky rozporu mezi nacistou Hbgrem a stejným nacistickým výtečníkem tovačovským komisařem Sibertem jsem se dostal brzy domů. No, a jak se později Hoger funkčně v nacistické mašinérii dostal na koně, tož se postaral o to, aby se Sibert, který nesvědčil proti nám, dostal na frontu. Na „garňáku" nás dali na celu 96 v druhém patře a tam jsem se setkal s Richardem Bdinkou a dalšími a dověděl se tak mnohem víc o celé organizaci. N;i cele byli vězněni Kapoun z Nedakonic, z organizace Obrana národa, pro nález zbraní ve věrovanském mlýně (kulomety a. pušky), dále plk. Fiala, štkpt Polian, tři členové Obrany národa z Brodku u Přerova a další, mezi nimiž mne zvláště upoutal vedoucí ilegální pracovník KSČ ing. Trusov z Olomouce, který měl těžký oční zákal, byl celý ovázán, prakticky byl slepý, a přesto statečně snášel svůj úděl a. posiloval své druhy vírou v porážku nacismu. Vrátil jsem se velmi brzy domů, a to díky statečnosti a mlčenlivosti všech kamarádů a tak jsem byl ušetřen nacistického teroru v koncentračních táborech a věznicích. V závěru své vzpomínky ještě uvádím, že na Tovačov byl také napojen, a často do Tovačova přijížděl, tovačovský rodák redaktor Fildán z Přerova. Bližší podrobnosti o jeho činnosti mně však nejsou známy.
OTTO HRBATÝ - Hodonín — vzpomíná (v roce 1967) Za pomoci přerovského rodáka Josefa Kohoutka jsem získal osobni vzpominku Oty Hrbatého na ilegální činnost Jaroslava Skotáka z Hodonína, který spolupracoval s přerovskými odbojovými organizacemi. Jaroslav Skoták spolupracoval s přerovskými odbojovými skupinami převážně prostřednictvím skupiny z nádražní pošty vedené Rudolfem Smutkem. Spolupráce . Skotáka s Přerovany byla na dvou úsecích činnosti: přeprava osob za hranice; tisk, rozšiřování a přeprava ilegálního tisku, a to ileg. KSČ a Obrany národa. Jaroslav Skoták z Hodonína byl po celou dobu nacistické okupace aktivně účasten odboje na Hodonínsku, spolupracoval s ilegální KSČ a odbojovými skupinami z Přerova. Spolupracoval jsem v ilegální činnosti proti okupantům s J. Skotákem. Uvádím v krátkosti to, co si pamatuji. Byl jsem u J. Skotáka zaměstnán přes 3 roky až do svého zatčení gestapem. Prožívali jsme spolu ty slasti bývalé republiky. On jako obchodník radiopřijímači, l jemuž hrozily firmy každou chvíli exekucí a já jako jeho radiomechanik. Při našich cestách po širém okolí Hodonína jsme spolu vedli politické debaty. Já komunista — on tichý člen živnostenské partaje, od které se však nikdy nedočkal zastání, a proto měl vždy blíže k dělnické třídě. Přišel rok 1938 — Mnichov — úřední rozpuštění strany. Začalo se formovat první ilegální krajské vedení. Do Hodonína byl poslán Ústředním výborem KSČ jako krajský vedoucí Karel Procházka — krycím jménem Dufek. Bydlel u Marie Holubové. Potřeboval však nějaké potvrzení o zaměstnání, s kterým by se mohl l volně pohybovat po kraji. Jar. Skoták bez jakéhokoliv váhání vystavil mu legitimaci jako svému obchodnímu zástupci. Měl jsem v krajském vedení ilegální KSČ na starosti techniku, tj. rozmnožování a distribuci letáků. Pro začátek daroval nám Jar. Skoták malý kufříkový cyklostyl, na kterém jsme několik měsíců pracovali, než jsme získali výkonnější. K psaní blan jsme také ze začátku používali psacího stroje u Jar. Skotáka. Pro letáky si chodily spojky z celého kraje ke mně do dílny. Někdy některý soudruh nepřišel ve stanovenou dobu, a tu za mé nepřítomnosti vydával J. Skoták určený balíček na heslo. V mé nepřítomnosti přijímal balíky brožur a novin, které vozil z Brna Tomáš Hanák. 17. prosince 1939 jsme dostali zprávu, že se chystá zatýkání komunistů. Zajistil jsem, co se zajistit dalo, a ještě v den svého zatčení jsem J. Skotáka informoval o situaci a domluvil jsem se s ním, že při případném výslechu prohlásí, že neměl tušení, co jsem za jeho zády dělal, a já zase popřu jakoukoliv jeho spolupráci. Jaroslav Skoták nebyl zatčen, pracoval v ilegální činnosti až do osvobození l a také různým způsobem pomáhal rodinám zatčených, také i mé manželce až do mého návratu po osvobození. Po mnichovské zradě v roce 1938 význam tisku pro upevňování jednoty našeho národa vzrostl.Proto také Sokol Přerov počátkem roku 1939 začal vydávat vlastní měsíčník „Sokolský hlas" nákladem 2.500 výtisků, který všichni členové dostával zdarma. Také tento list po 15. březnu 1939 neušel pozornosti nacistických okupačních organu a byla z jejich strany vyvíjena snaha, aby hlásal kolaboraci, odcizení se vlastnímu národu a šlapal po jeho historii.
Nástrojem nacistického teror, byli tak zvaní „Presseoffizier", kteří se rekrutovali ze zrádných bývalých důstojníků československé armády. Na snímku je urgence předkládání rukopisu k cen iure a předkládáni výtisku pro další censuru před rozesíláním členům a čtenářům Podepsán je hauptman Chromek, bývalý major čs. armády z Brna. Přes nátlak se nepodařilo nacistické tiskové službě učinit ze „Sokolského hlasu" kolaboruj plátek a měsíčník plnil dobře své poslání až do úředního rozpuštění Sokola v roce 1941.
Na snímku je štítek z pokladničky pře-robských Němců (Deutsche Kulturvci band), kteří v čele s ředitelem Neuman něm z továrny Heinik, ředitelem německéjednotřídky Rotném a za pomoci několik,* málo přerovských fašistů Popelky a dalších vybírali „dobrovolné" příspěvky
Dr. JAN JIRKA - PRAHA - vzpomíná (v roce 1967) V druhé polovině okupace nebylo možno organizovat hudební život jinak, než. patronací tehdejší tzv. Veřejné osvětové služby nebo Kuratoria pro výchovu mládeže. Jiná Organizace nesměla žádný koncert provozovat. Protože Veřejná Květová služba, pod jejíž patronací se většina koncertů v Přerově konala, se lála mládeži velmi pronacistická, rozhodli se, že svůj hudební život budou organizovat pod patronací Kuratoria. Stalo se tak zejména i proto, že v čele přerovského Kuratoria byl dobrý Čech, Pavel Mezihorák, který měl pochopen! pro všechny tyto zájmy. Podařilo se docílit ustavení sedmdesátičlenného dětského sboru a orchestru mládeže v počtu 40 hudebníků, který pravidelně nacvičoval v městské
hudební škole Přerub na Trávníku. Když v zimě roku 1945 byla škola zabrána, konaly se zkoušky v. hostinci u Skoupilů naproti hřbitova. Podle tehdejších předpisů každý hoch a dívka do 18 let museli povinně do-házet do cvičeni Kuratoria, které bylo spojeno s výchovnými přednáškami v nacistickém duchu. Tato cvičení byla pochopitelně velmi neoblíbená a mládež se •nažila vyhnout se jim, jak jen mohla. Bylo to často složité, protože účast bývala přísně kontrolována. Proto bylo radostně uvítáno, když se získalo rozhodnutí,, ten, kdo navštěvuje orchestr mládeže, je osvobozen od návštěvy Kuratoria i od psech jeho akcí jakéhokoliv rázu. Tím se členové orchestru stali vlastně jedinou skupinou mládeže, která ideovému vlivu Kuratoria nepodléhala, i když se pod patronací Kuratoria scházela. Přerovská mládež se tak mohla plně věnovat hudbě. Orchestr mládeže byl složen z žáků přerovských škol a měl charakter komorního orchestru — smyčce a dřevěné nástroje. Hlavními sólisty byli houslista Biří Trávníček, dnešní primárius Janáčkova kvarteta, potom dnes populární zpěvák Miroslav Šuba, dále se na činnosti podílel Milan Uherek, který je nyní sbormistrem liberecké opery a tvůrcem ve světě známého dětského souboru Severáček, mnozí jiní. Domnívám se, že tato činnost pomohla v tom nejtěžším období stmelit část přerovské mládeže. Orchestr totiž po uspořádání prvého koncertu dne 9. dubna 1944 měl ještě několik dalších vystoupení na přerovském okrese, a to Předmostí, Vlkoši, Tovačově a jinde. Dne 26. listopadu 1944 konal vystoupení Přerově v Městském domě v Den občanské pomoci ve prospěch těch, kteří byli bombardováním Přerova poškozeni. Prvé vystoupení v dubnu 1944 v přerovské sokolovně mělo svou přeď'.' •v tom, že jsme odmítli vystoupit, jestliže před zahájením bude projev zástupce Kuratoria od řečnického pultu označeného hákovým křížem. Trvali jsme na i že jde o kulturní nepolitickou záležitost a dodnes se divím, že jsme v té ji měli k tomuto požadavku odvahu a že dokonce jsme svůj požadavek vyhráli hákový kříž z výzdoby byl před koncertem odstraněn. Také program koncertu na náš důrazný požadavek vytištěn jen česky, ačkoliv v té době všechny i gramy kulturních podniků musely být německo-české. Hlavní kádr orchestru mládeže vystoupil také na slavnostním koncertě, který se konal dne 26. června 1944 ve velkém sále Městského domu k 30. výročí ložení hudební školy Přerub. Na tomto koncertu vystoupili tehdejší nejlepší školy. Orchestr řídil Jan Jirka a Jaromír Dlouhý. Na koncertech se v tehdejší době směly hrát vždy jen ty skladby, které schválil okresní hejtman. Na programu se nesměly objevit skladby autorů židovského původu (jako Mendelssohn-Bartholdy, Popper aj.), ani autorů ruských či sovětských a konečně ani autorů amerických. Přesto jsme hráli skladbu „Crépusculr' od tehdy zakázaného Rudolfa Frimla, protože při žádosti jsme zdůvodnili, že i
jimi podrobněji zabývat a tak doplnit Dějiny hudby a zpěvu v Přerově. Skutečností je, že hudební život díky tomuto souboru mládeže v závěru války nepře ;i.i existovat a orchestr vyvíjel činnost téměř do dubna 1945, tj. do doby, dokud jen bylo možno hudebně pracovat. Po osvobození se celý soubor ihned přihlásil do Svazu mládeže a jako svazácký soubor uspořádal ještě v létě 1945 několik koncertů v Tovačově a na jiných místech okresu. Bohužel, na podzim roku 194'> rozpadl, když většina členů odešla na vysokoškolská studia. V dopise, který poslu dirigent členům orchestru v říjnu 1945 na rozloučenou, se píše, že orchcestr ukončil svou činnost, „která byla velmi
úspěšná hlavně v době, kdy jsme byl jediní, kteří ještě něco mohli dělat a také udělat chtěli."
DROBTY VZPOMÍNEK rk - Po mnichovské zradě v roce 1938 po určitou dobu byly v popředí spoléčných zájmů jen existenční otázky odsunutých čs. občanů z okupovaného československého území a teprve postupně pak i v místních podmínkách se dostáv.i do popředí otázky další existence okleštěného Československa a volání po odčiní mnichovské zrady. Všeobecně převládl názor, že to bude možno řešit jen vojensky a proto že je nutné upevňovat v daných podmínkách armádu a přivést i branné pohotovosti celý národ. Tyto otázky byly předmětem diskusí a jednání také s místním důstojnickým sborem. V intencích těchto snah byla organizovaná v době mezi Mnichovem a 15. březnem i branná výchova v Sokole a byly organizovány branné školy, a to počínaje dvěma školami brannosti Československé obce sokolské v Praze v prvém čtvrtletí roku 1939. -
Těchto škol se ze Středomoravské sokolské župy Kratochvílovy zúčastnili v prvém termínu Richard Bdinka, Přerov, a Karel Rosmus, Přerov, v druhém termínu F. Bláha, Troubky n. B., a Vincenc Křístek, Přerov. Tito absoloventi školy ČOS pak organizovali a vedli brannou školu v Středomoravské župě. Brané oddíly v Sokole spolu s absolventy župní branné školy utvořily pak převážně pohotově po 15. březnu 1939 základ organizace sokolského odboje, který j.i celek se stal součástí vojenské odbojové organizace Obrana národa. Na snímku jsou frekventanti prvé školy brannosti ČOS v Praze v Tyršově domě. Obě školy ČOS vedl Lub. Pecháček, později nacisty popravený. V prvé fázi organizačního nástupu
sokolského odboje udržoval s námi styk za ČOS Josef Truhlář, který při svých častých návštěvách Přerova bydlel u Štěpána Kleina v ulici Velká Dlážka anebo u Karla Kryšky v ulici Za mlýnem. Josef Truhlář kromě organizačních otázek vlastní činnosti Sokola a zajišťování některých otázek odbojové .organizace, plnil i úlohu „aprovizačního" a zprostředkovával dodávky potravin z úrodné Hané do Prahy. Určitá úloha v propojování přerovského odboje na Pra-připadla i Jaroslavu Kvapilovi, který také navštěvoval Přerov a zde se také 10 určitou dobu ukrýval. Dále kromě úkolů organizačních a pod jejich pláštíkem pak plnění úkolů odboje udržovali styk s Přerovem Karel Sirotek z Brna-Žabovřesk, vzdělavatel sokolské župy Jana Máchala, dále prof. Ladislav Vaněk Brna a z Prahy pak F. Vlasovská a dr. J. Klíma. V době jednoho z velkých sáhů gestapa do struktury odboje na Přerovsku přednášeli v Přerově (březen 940) ve vzdělávací škole Karel Sirotek z Brna na téma „Sokol a národ" a prof. Ladislav Vaněk z Brna „Jak vyhovuje Tyršova soustava dnešku". Po rozpuštění Sokola v dubnu 1941 styk s centry (Praha a Brno) byl zajišťován jinými cestami. Na snímku jsou účastníci župní branné školy v Přerově v roce 1939.
Provolání vrchního velitele 4. Ukrajinského frontu generála A. Jeremenka k německým vojenským jednotkám a velení, žádající zastavení boje a složení zbrani v rámci bezpodmínečné kapitulace nacistického Německa. Letáky s provoláním shazovalo sovětské letectvo. Jeden leták nalezl Bedřich Deduch z Přerova. –rk
JEDNA
Z
NÁŠÍ
GENERACE Mařenka Zbořilová z Želátovic
František Lančík napsal vzpomínku na absolventku přerovského gymnasia Mařenku Zbořilovou ze Želatovic u Přerova a snažil se za pomoci MUDr. Vlasty Skalákové, aby byla uveřejněna v některém časopise. Doposud se to nepodařilo. Požádal jsem Fr. Lančíka při besedě o souhlas k uveřejnění ve sborníku „Přerovsko ve vzpomínkách přímých účastníků odboje", abych čtenářům přiblížil jeden z životů mladého krásného a ušlechtilého člověka té doby a také abych pomohl historikům, kteří budou zpracovávat regionální historii, obsáhnout období let 1938—1945 v celé šíři a hloubce poznáním lidí té doby. Cestou do zaměstnání jsem potkával skoro denně Mařenku Zbořilovou ze Želatovic, kde její otec byl okresním cestářem, jak cupitala s taškou s učebnicemi v ruce do gymnasia v Přerově. Někdy se k ní přidali na Šířavě spolužáci'bydlící za hřbitovem v Přerově anebo v blízkém Újezdci a v Lověšicích, s Mařenkou hovořili o svých školních starostech nebo žertovali. Mařenka byla ve vyšší třídě, byla dobrá latinářka a kluci se jí vyptávali na věci, v nichž nebyli dosti zběhlí a Mařenka jim radila. Mařenčiny rodiče se starali o 6 dětí. Otcův plat byl nízký, a proto měli pro-I najatých několik políček, aby snáze mohli uživit rodinu. Po příchodu ze školy Mařenka vypomáhala buď matce v domácnosti, anebo šla s matkou na pole, pří-i pádně pomohla dovézt trávu na krmení. Učení a úkoly musely počkat až na večer. Měla-li Mařenka cvičení večer v DTJ, psávala úkoly a učila se odpoledne. | A tak ten čas Mařence ubíhal od měsíce k měsíci, od roku k roku, vyrostla [ v hezké děvčátko a v roce 1938 maturovala. Chtěla dál studovat na filosofické fakultě v Brně nebo v Praze, ale veškerá snaha její o přijetí na universitu byla marná. Na universitu se nedostala. Snažila se proto sama i její otec, aby dostala nějaké zaměstnání v podniku nebo v úřadě, ale vždy bezúspěšně pro mnichovské události. Byla nad vším tím, co na národ i na ni samou těžce dopadlo, celá zoufalá ve své bezmocnosti si často zaplakala. V rozhovorech s přáteli tvrdila, že vše, lid nyní prožívá, je přechodné; s jistotou očekávala příchod války, která musí [provést změnu, a litovala jen, že není mužem, aby k této změně mohla plně přispět. Přišlo jaro 1939 a Mařenka musela prožít nový úder fašismu v den 15. března. [Za několik dní přišla do Přerova a na průčelí gymnasia viděla nápis: „Hitler Kaseine" a u oken učeben místo žáků byla fašistická soldateska, která měla po-[robit Evropu. Na ulicích potkávala bývalé spolužáky i profesory, hovořila s nimi la zdálo se jí, že všichni jsou bezradní. Zašla si ještě do zprostředkovatelny práce informovat se blíže o akci náboru [služebných děvčat do Vel. Británie. Dostalo se jí sdělení, aby si přišla za ně-[ kolik dnů pro podrobné informace. Cestou z Přerova do Želatovic přemýšlela [o poměrech, v nichž se lid po okupaci ČSR nachází, a o svých vyhlídkách do | budoucna. Naděje uchytit se někde do zaměstnání nebyla a vyjídat chudé rodiče l ještě s pěti sourozenci nemohla. Rozhodla se proto odjet jako služebné děvče do Vel. Británie, ušetřit si tam nějaké peníze, naučit se anglicky a případně, přálo-li by ji štěstí a dostala by z nějaké nadace stipendium, pokračovat ve studiu na f universitě, jak to dělala již řada chudobných studentů před ní. Práce se nebála [ a nikdy se za ni nestyděla. Když někdy na příkopě u silnice žala trávu a vezla l ji pro krávu na trakaři domů a potkala svého profesora z gymnasia, ještě ji po-{ chválil, že pomáhá v práci rodičům. Doufala, že rodiče, kteří jí v jejím úmyslu jistě budou bránit, přemluví a nakonec jí to dovolí. Po příchodu domů sdělila, co v Přerově viděla, s kým mluvila, jak se valná část lidí dívá na poměry nastalé po okupaci, a svěřila se jim se svým úmyslem odjet
do Vel. Británie. U otce, starého socialisty, našla pochopení. Horší to bylo s matkou. Nemohla se smířit s myšlenkou, že dcera v tuto nejistou a kritickou dobu chce odjet do ciziny. Nakonec otec s dcerou matku umluvili, že i ona projevila souhlas s možným odjezdem do Vel. Británie.: A tak Mařenka za několik dnů odešla do Přerova zprostředkovatelny práce, kde jí sdělili podrobnosti související se službami v anglických domácnostech a také zprávy o dokladech k cestě do ciziny. Mařenka si opatřila všechny potřebné doklady i povolení Oberlandráta v Olomouci a května jí vzal tatínek kufřík a ona své housličky, odešli na nádraží v Přerove a odjela do Vel. Británie. Z cizích jazyků Mařenka ovládala ruštinu, kterou naučila od své matky, a němčinu jen tolik, kolik se na gymnasiu naučila. Angličtinu neovládala vůbec. Po příjezdu do Vel. Británie jí přidělili místo v domácnosti a k dvěma dětem v rodině vysokého důstojníka válečného .loďstva ve nu Nottingham, v němž je také universita. Obě děti byly způsobné a milé a zaměstnavatelka byla příjemná paní a s Mařenkou se dorozumívaly lámanou němčinou. Do Nottinghamu přišlo ještě několik služebných děvčat ze Slovácka . a také několik děvčat ze Švýcar. Pro tyto děvčata uspořádala nějaká škola kun angličtiny, do něhož se také Mařenka přihlásila, a zaměstnavatelka ji dvakrát týdně od 16. do 20. hodiny ze zaměstnání uvolňovala, Mařenka se zaměstnán byla spokojena, z domova byla navyklá k práci a děti si brzy zamilovala. Rodičům napsala o cestě Německem a o poměrech ve Vel. Británii a ujistila je, že je zdráva a spokojena v zaměstnání. Neopomněla vždy do dopisu přiložit výstřižek z novin, týkající se domova s upozorněním, aby si ho nechali přelo od profesora angličtiny nebo některého absolventa této školy do češtiny. Nacistické Německo v září přepadlo Polsko a Vel. Británie s Francií vstoupily do války. Mařenka zůstala bez zpráv z domova a rodiče bez zpráv od dcery. Nějaký charitativní spolek v Nottinghamu pořádal vždy v neděli odpoledne pro mládež z ciziny, která se po vypuknutí války nemohla již dostat do svých domovu, přátelská setkání s mládeží anglickou, při němž se mohlo také tančit. Tál r anglická mládež se snažila, pokud to za daných poměrů bylo možné, na těchto nedělních odpoledních jim odloučení od domovů zpříjemnit. Mařenku provázeli zaměstnavatelka v neděli odpoledne do této spolkové místnosti a požádala funkcionářky, aby jí věnovaly trochu pozornosti s podotknutím, že ještě neovládá dobře angličtinu. Starší paní představila Mařence Miss Ros, studentku z tamní university, stejně starou jako byla ona, s níž se pak pravidelně každou neděli scházívala na těchto setkáních. Po porážce spojeneckých armád ve Francii roku 1940 a po tragickém ústupu anglického vojska od Dunkerku, nastalo zběsili-bombardování anglických měst a železnic ve dne i v noci německou luftwaffe Mařenka však vždy z toho pekla vyvázla se zdravou kůží. Jednoho dne na podzim sdělila jí zaměstnavatelka, že manžel obdržel ve válečném loďstvu velení a /r se budou muset brzy stěhovat blíž k jeho nynějšímu místu působnosti. Navrhla, že bude-li chtít, může odejít s nimi, rádi ji vezmou s sebou. Mařenka si vyžádala lhůtu k rozmyšlení a v neděli se svěřila s návrhem své přítelkyni a požádala ji o radu. Miss Ros jí sdělila, že se poradí se svými rodiči a na druhý den ji navštíví před ukončením hodiny v kursu angličtiny. Přítelkyně splnila daný slil) a přesně se do kursu dostavila a cestou k domovu Mařence vyprávěla výsledek rozhovoru s rodiči. Její otec byl ředitelem školy a bratr, také student na universitě , nastoupil vojenskou službu, takže je v bytě s rodiči sama. Rodiče souhlasili s jejím návrhem, aby Mařenka vystoupila ze zaměstnání a proto, že již došli dobře ovládá angličtinu, mohla
by se dát zapsat na universitě ke studiu, jak ji jednou vyprávěla, a může bydlet u nich. O další se starat nemusí. Mařenka byla překvapena touto nabídkou rodičů přítelkyně a přijala pozvání, aby ihned na vši i vila její rodiče. Byla mile přijata a paní Rosová jí slíbila, že se bude snažit nahradit jí maminku, které do vzdálené vlasti nemůže ani psát a která má jistě o ni starosti. Mařenka byla laskavostí cizích lidí velmi dojata, poděkovala a v týž den sdělila rozhodnutí své žaměstnavatelce, která nerada ztrácela Mařenku, na niž si zvykla a která se stala pracovitostí a milou povahou její pravou rukou a vychovatelkou dětí. Za několik dnů se Mařenka rozloučila, přenesla si kufřík a housličky do nového bytu. Děti nechtěly ani věřit, že Miss Mary nepojede s nimi daleko od Nottinghamu, nebudou se s ní učit, nebude jim hrát krásné melodie na housličky, a slíbily, že po válce, až přijedou zpět do Nottinghamu, Miss Mary navštíví. Mařenka se dala zapsat na universitě a studovala latinu a angličtinu. Paní Rosová připravila Mařence pokojíček, který obýval její syn než nastoupil vojenskou službu. S přítelkyní denně chodily na přednášky na universitu, odpoledne studovaly. Přítelkyně jí pomáhala při studiu angličtiny, • někdy si vyšly na procházku a v podvečer si zahrály, přítelkyně na piano a Mařenka ji doprovázela na housle. Večer, když nepadal déšť bomb z německých bombarďáků, když nebylo slyšet jejich detonace a ohlušující kanonádu protileteckých baterií, seděli všichni u stolu a uvažovali, zdali se Německo odváží provést invasi na britské ostrovy a budou-li válečné loďstvo, zbytky vojska s nedostatečnou výzbrojí a Home-guard (civilní domobrana) dosti silné útoky odrazit. Mařenka také vyprávěla o životě a práci lidu na Hané, hovořila o krásných Beskydech a některých krajanech, o nichž se dověděla, že slouží v československém zahraničním vojsku a podařilo se jim dostat se po lodích do Francie a Vel. Británie, jsou utábořeni v Chonmondeley I Parku (jižně od Manchestru) anebo internováni po překročení Pyrenejí na postupu ze Španělska, případně roztroušeni po jižní Francii nebo v Africe. Mařenka chodívala někdy s přítelkyní na nádraží, nahlídaly do přijíždějících vlaků, někdy v nich spatřily nějakého českého vojáka a získávaly tak částečné informace o čsl. zahraničním vojsku. Z novin se dověděly o zvěrstvech páchaných nacisty na lidu v okupovaných zemích a před spaním poslouchávala Mařenka pražské rádio a zhrozila se kalvárie, kterou český lid po atentátu na Heydricha prožíval. Dověděla se také od čs. letce, že její spolužák, poručík letectva František Běhal ze Želatovic, padl v květnu 1941 v letecké bitvě jako stíhač v blízkosti Londýna. Z Moskvy začaly přicházet radostnější zprávy. Postup nacistických armád byl u Stalingradu zastaven a nacistické neporazitelné armády zmateně ustupovaly. Také útok luftwaffe ve dne byl britskou obranou znemožněn a britská bombardovací letadla ničila v Německu zbrojní průmysl a na pobřeží Holandska, Belgie I a Francie letecké a ponorkové základny. Vzdušná torpéda zvaná V l bývala již • z devadesáti procent nad kanálem La Manche sestřelena, Amerika byla ve válce a její gigantický průmysl chrlil přímo válečný materiál do Vel. Británie i Ruska. Obyvatelstvo začalo žít v naději na brzké vítězství. Dne 6. září 1942 měla Mařenka své čtyřiadvacáté narozeniny. Rodina Rosová uspořádala podle tradice pro Mařenku a její nejbližší přítelkyně z university malou slavnost v jedné restauraci ve městě. Před třiadvacátou hodinou se společnost vracela autobusem domů. Mařenka byla šťastna, těšila se již na přednášky na universitě a dělala si program své práce pro příští dny. Přijížděli k zastávce autobusu. Ještě před jeho zastavením vyskočila Mařenka z autobusu, dopadla hlavou na krajník chodníku a upadla do bezvědomí. Byla ihned sanitkou převezena do nemocnice, lékaři ošetřena, ale o třetí hodině ráno vydechla naposled. Její přítelkyně Miss Ros seděla celou dobu od převezení
do nemocnice u její postele a doufala, že se lékařům podaří udržet ji při životě. A energické děvčátko z Hané, které se dovedlo bít s nepřízní života, nebylo však dosti opatrné a tuto neopatrnost předčasně zaplatilo svým životem. Rodina Rosová a několik studentek university doprovodily Mařenku na hřbitov k jejímu hrobu, kde vzdálena od své vlasti spí svůj spánek věčný. Někdy, v časném jaru .1945 jsem byl služebně poslán do Londýna k vyřízení nějaké záležitosti v MNO. Po vyřízení věci se mne ptal důstojník gšt., zdali i podle řeči Hanák. Přisvědčil jsem a připojil ještě, že jsem Přerovák. To je dobré povídá. Víš, byla zde před nedávném nějaká Miss z Nottinghamu a sdělila že u jejích rodičů bydlela její přítelkyně, studentka z university někde od Přerova a že v roku 1942 nešťastnou náhodou zemřela a že po ní zůstaly nějaké drob které by ráda poslala po válce po nějakém vojákovi z rodného kraje rodičům. Z psacího stolu vytáhl obálku se .záznamy od zmíněné Miss a podal mi ji k přečtení. Stálo tam ženským rukopisem napsáno: „Mary Zbořil, born 6/9 1918 in Želatovice near Přerov Moravia — dále jsem již nečetl. Jistě jsem dobře znal Mařenku Zbořílovou ze Želatovic i jejího otce. Vždyť jsem ji potkával skoro drnu když ještě chodila do přerovského gymnasia. A tu mi krátce vyprávěl historii, Mařenka přišla do Vel. Británie a jak zemřela, Napsal mi adresu na Miss Ros v Nottinghamu a doporučil mi, abych jí dopsal a vyřídil si s ní její přání posli rodičům památky na dceru. Po příjezdu do ubikací napsal jsem Miss Ros o své rozmluvě s důstojníkem v MNO, projevil ochotu převzít památkové věci po Mařence rodičům po skončení války a požádal jsem ji o bližší informace o Mařena Sdělil jsem též datum, kdy a kterým vlakem pojedu přes Nottingham do Manchestru a poprosil ji, zda by mě mohla v tu dobu očekávat na nádraží, a já pak mohl následujícím vlakem pokračovat v další jízdě. Obdržel jsem včas její souhlasu dopis a v 10 hodin ráno jsem vystoupil v Nottinghamu. Miss Ros čekala na ml draží, poznala mne podle nášivek „Czechoslovakia" na rukávech uniformy a představila se.. Začala ihned hovořit o Mařence Zbořilové a vzhledem k rozpětí času k příst mu vlaku do Manchestru, jež činilo skoro 4 hodiny, navrhla, zdali bych si nechtěl zajet autobusem na hřbitov navštívit tam svou nešťastnou krajanku, kterou jsem znal od jejího dětství. S díky jsem návrh přijal. Cestou na hřbitov mně Miss Ros vyprávěla o Mařence, o jejich přátelství, o její píli v učení, zálibách, hlavu k hudbě, o jejím správném postřehu událostí a touze, vrátit se zpět do vlasti k rodičům a učit na anglickém gymnasiu v Praze. Přijeli jsme na hřbitov, zjisti jsme v kanceláři číslo hrobu a šli navštívit hrob mrtvé Mařenky. Právě se v l dobu konal pohřeb a motal se tam fotograf. Miss Ros ho požádala, aby ofotografoval Mařenčin hrob. Hrob byl již propadlý, zarostlý travou a jen železné čís a dva trsy sedmikrás označovaly místo poslední - místo pokoje mé krajanky Postavili jsme se s Miss Ros po obou stranách hrobu a fotograf pořídil snímek, m.i němž mezi postavami byly vidět obě kvítka jara. Do připraveně krabičky jsem nabral z hrobu trochu hlíny, utrhl několik traviček a Miss Ros utrhla kvítka sedmikrásky s přáním, abych je odevzdal matce Mařenky s projevem soustrasti celé rodiny. Ve hřbitovní kanceláři jsem zapravil poplatek za úpravu hrobu a jeho údržbu na dobu 10 roků a odjeli jsme autobusem na nádraží. Slíbil jsem, že se vynasnažím, abych ještě před ukončením války památky na Mařenku od Miss Ros převzal a odevzdal je rodičům. Do odjezdu vlaku do Manchestru zbývalo ještě trochu času a tak v čekárně mi ještě její přítelkyně vyprávěla o Mařence. Z řeči jsem vycítil, že měla Mařenku upřímně ráda a byla velmi zarmoucena její tragickou smrtí. Poděkoval jsem za Mařenčiny rodiče rodině Rosově za vše, co pro ni vykonala, a odjel jsem. Osud určil, abych se do Nottinghamu již nevrátil. Přišel květen 1945 a události na bojištích vzaly rychlý spád a došlo ke kapitulaci nacistických armád. Obsazené země
byly osvobozeny a zahraniční armády těchto zemí pochodovaly pod vítěznými oblouky svých hlavních měst. Miss Ros jsem musel poslat omluvný dopis, že pro památky po Mařence Zbořilové již do Vel. Británie přijet nemohu a prosil jsem ji, aby je předala bud na Piccadily v MNO nebo na našem vyslanectví. V roce 1946 jsem byl demobilizován a navštívil jsem starého přítele s. Zbořila a jeho manželku v Želátovicích. Sdělil jsem jim smutnou zprávu o jejich Mařence a předal jim krabičku s hlínou z hrobu a několik suchých kvítků sedmikrás pro matku Mařenky od její přítelkyně s projevem soustrasti celé rodiny Rosový. Tak skončila v dobách trudných pro náš lid svůj mladý život v cizí zemi dceruška chudých rodičů na Hané, která měla železnou vůli překonávat překážky, které jí osud nahromadil do cesty. Zdali dnešní mládež, která žije z bojů, práce a utrpení předešlé generace, vezme si nesčíslné příklady za vzor svého jednání a bud e se jimi řídit, anebo nad vším tím mávne rukou v neprospěch svůj i příštích generací?
FRANTIŠKA HUDEČKOVA - Přerov - vzpomíná (v roce 1967) Byla jsem členkou tajné vojenské organizace v Brně, vedené kpt. v zál. Jakobem Kozákem z Brna. Mým úkolem bývalo opatřovat zprávy z poštovního úřadu Přerov l, které byly dopravovány poštovními zařízeními (telegrafem, telefonem) pro něm. okupantskou správu, zejména rázu státního a vojenského, podezřívati je tajně organizaci Brno k dalšímu jejich dopravení a k využití příslušným rozhodujícím místům v zahraničí. Kromě toho jsem se zabývala denně prav-idelnou činností sabotážní, tj. nesprávným směrováním a zpomalováním telegramů.určených německé státní správě nebo vojenské správě, jejich zkomolováným odevzdáváním opisů těchto telegramů skupině Brno k dalšímu využití a dopravě za hranice. Rozšiřovala jsem také hromadně mně zasílané letákové noviny z Brna „V boj" a „Pravda vítězí". Sjednávala jsem ubytování, podle možnosti sama poskytovala pomoc a podporovala jídlem i penězi gestapem stíhané a pronásledované, zejména při jejich útěku do Polska , tvořícímu se čs. vojsku. Důležité zprávy jsem také předávala úředníku vlakových pošt Oldřichu Pourovi, až do jeho zatčení, který ve spojení s jinými odbojovými skupinami v Přerově měl možnost zasílat je do Polska k uplatnění u sovětského velvyslanectví ve Waršavě. Po celou dobu protektorátu jsem umožňovala styky stíhaným gestapem ve svém bytě v Přerově, kupř. v roce 1941 čs. parašutistovi Karlu Hovůrkovi, přišlému ze Sovětského svazu, s kpt. J. Kozákem, aby mohli spolu navázat součinnost s dalšími místními odbojáři, např. s akad. sochařem Fr. Mádlem, četn. stržm. J. Procházkou a dalšími, v roce 1942 několikráte čs. parašutistovi Arnoštu Miltršovi, poslanému ke mně kpt. Kozákem a četným dalším. Zprostředkovávala korespondenci v době jejich věznění a styky s jinými, zúčastněnými osobami v domácím odboji. Tuto činnost jsem prováděla pravidelně a soustavně nejen v době svých pracovních dnů, ale i mimo ně od 17. května 1939 do 9. května 1945. Tato dlouholetá tajná činnost byla pro mne nervově i tělesně vysilující, takže ani celoroční léčení po osvobození v roce 1945 — 1946 nebylo nic platné a byla jsem nuceni odejít v roce 1946 do invalidního důchodu.
O ODBOJI NA PŘEROVSKU - LITERATURA Hlas osvobozených, ročník 1945, číslo 15 z 11. října 1945. Na pamät prvých parašutistov. Bylo to v októbri 1941. Rudolf Mišutka bol Judáš, ktorý zradil svojich kaimarádov. Hrdinně bojoval a padol Karel Hovurka z Přerova, mnohých z nás po chytali, týrali a mučili gestapáci, 13. januára 1942 deportovali nás do Mauthau senu — do arestu. Bunkrové cely koncentračního tábora boly přeplněné a preto sa nečudujte, že nás dali 3 — 4 do cely 2x3 m velkej, 4 noci nás spalo na takej cele 11 heftlinkov. Za tu dobu sa totiž popravami uvolnilo zase miesto. Žili smě v nejistotě — každý den srna cákali, že nás vytiahnú k popravě. Neskoršie smě si už zvykli, hovořili medzi sebou „Predsa smě vojáci, popraviť nás nemóžu." Věřili smě, že spojenci zvíťazia, nám svitne den slobody. Boli smě velki optimisti. Štefan Andraščik mál mať 18. mája výročie jeho narodenia. Nadporučík Bohuš Němec, vždy veselý, poznamenal: „Pista, to už tady nebudeme!" Bohužel, povedal pravdu, 12. mája smě všetcia nastúpili, českí kamarádi boli odvedeni na popravu. My smě sa len pohladom rozlúčili s nimi. Štefan Gelnar, ten statočný Ostravák s protézou, ich viděl — bol od. „Baukomanda"; hnali ich bosých. Boli tam statoční bojovníci: Beránek, Juščík, Meisel, Joško Alina, profesor Koláček, Hrubý, Němec a mnoho iných, nepamátám všetkých. V ten den položilo život tridcaťsedem najlepších synov československého národa. Čest jejích pamiatke! A. H. Poznámka -rk-: Ve vzpomínce v čísle 2, str. 16, se odvolávala Zdeňka Čermáková na článek Augustina Charváta (správně Horvátha) v Hlasu osvobozených. Požádal jsem sekretariát Ústředního výboru SPB o opis článku a pátral jsem />•> A. Horváthovi, žel bezvýsledně. Dopisy na různé adresy přišly vždy zpět s poznámkou, „Adresát neznámý". Pisatel článku A. H. dle textu „mnohých z nás pochytali", jeden z parašutistii uvádí jako den popravy B. Němce v Mauthausenu 12. květen, zatímco všechny dosavadní údaje uváděly 7. květen 1942. Také údaj, že bylo v den popravy B. Němce popraveno 37 osob je v rozporu s údajem, který uvedl v protokolu Spojenecké vyšetřovací komise vyhlazovacího koncentračního tábora Mauthausen politický vězeň Josef Sedlařík z Rousínova.
262
FRANTIŠEK
SIGMUND
vzpomíná (v roce 1967).
Po ztroskotání druhé ilegální sokolské organizace v roce 1941, jejímž vedoucím byl Evžen Peninger a na niž byl z Přerova zapojen se skupinou Vincek Křístků, «e po zatčení vedoucích pracovníků počala rodit nová, třetí ilegální sokolská odbojová organizace, jejímž hlavním vedoucím byl v Praze Vaněk ze Slavkova u Brna. Na výzvu přerovského sokolského funkcionáře Josefa Polárného, který byl ve styku s Vánkem, jsem převzal úkoly v této organizaci a zajišťoval je osobním 'stykem s pracovníky bývalých moravskoslezských sokolských žup, a to z župy Hanácké, Slovácké, Valašské a Středomoravské. Styk jsem zajišťoval prostřednictvím Indrucha z Valašského Meziříčí, P - ové z Kroměříže a na další jména i si již nevzpomínám, ale byl to ještě
bývalý délesloužící četař z Hodonína za župu [Slováckou a v Přerově za župu Středomoravskou to byl Karel Beňa. Po zatčení [Karla Beni spolu s dalšími sokolskými funkcionáři a jeho odvezení do vyhlazovacího koncentračního tábora v Osvětimi jsem převzal řízení a úkoly odbojové organizace v oblasti bývalé Středomoravské župy Kratochvílovy. Někdy na jaře v roce 1942 jsem se setkal poprvé s Vánkem v Přerově na f nádraží. Styk ilegálních pracovníků sokolského odboje byl kryt turistickými výlety | jako např. na Bystřičskou přehradu, na Beskydy, k památníku u Slavkova a podobně. Při jednání na Beskydách jsme také navázali v Čeladně s tamějším ředitelem školy, který byl členem naší organizace, a byl prostředníkem pro oblast ostravskou (hlavně dodávání zpráv, týkající se dopravy). V župě Středomoravské se zpočátku konaly ilegální porady v bytě M. Lechnerove ve Vinarech u Přerova. Podávání zpráv a spojení s Vánkem jsem prováděl l zásadně osobně, a to převážně na schůzkách ve Slavkově u Brna. Někdy v létě l anebo počátkem podzimu 1942 jsem napojil na naši organizaci byv. okrskové náčelníky sokolské župy Středomoravské (Šteigrle z V. Újezda, Fr. Pavlík z Přerova a další). Počátkem měsíce října 1942 byla zatčena ve spojitosti se „zeleným kádrem" na Rusavě spojka z Kroměříže. Při nelidských výsleších prozradila i napojení na sokolskou ilegální organizaci. Dne 30. října 1942 jsem byl zatčen, vyslýchán a těžce ztýrán na gestapu v Máchově ulici v Přerově a odtud odvezen do gestapácké věznice ve Zlíně. Bohužel, nemohu zamlčet, že při mém zatčení a týrání u gestapa byl přítomen i jeden můj bývalý sokolský dorostenec Brázda z PřerovaPředmostí, který svědčil proti mně. Při prvém výslechu ve Zlíně podařilo se mně přečíst část protokolu sepsaného s P - ovou z Kroměříže, čímž mně byly značně usnadněny mé odpovědi na otázky při výslechu. Po krátkém pobytu ve vězení ve Zlíně jsem byl odvezen do Kounicových kolejí v Brně. V Brně bylo soustředěno u gestapa vyšetřování sokolské ilegální činnosti. Při výsleších mne stále spojovali s ilegální organizací vedenou Evženem Peningrem. Mohl jsem směle tvrdit, že sice Evžena Peningra osobně ' znám ze sokolského života, ale osobní spojení jsem s ním však nikdy neměl. Pomocí vydlabané díry pod postelí do vedlejší světnice mohl jsem se domluvit > s Indruchem z Valašského Meziříčí, který byl zatčen a uvězněn s Pagáčem asi tři měsíce po mém zatčení. Byl zatčen pro ilegální činnost ve Valašském Meziříčí. Při výsleších jsem byl také konfrontován s V. Křístkem z Přerova a pak později se Šteigrlem z Velkého Ojezda, a tak jsem se dověděl o zatčení okrskových náčelníků ze Středomoravské župy. Adresy zjistili gestapáci v ročence Československé . obce sokolské. Jednou nějakým omylem mne při vyšetřování gestapáci v budově byv. právnické fakulty dali společně při čekání na výslech do jedné místnosti j s Evženem Peningrem. A ten, když mne spatřil, tak zvolal: „Tak to jsi ty, co mne s ním dávají pořád do stejného pytle!" Domluvili jsme se, že to našemu vyšetřujícímu gestapákovi řekneme, že teprve teď před výslechem jsme se osobně poznali. Vzal to na vědomí a jistě potěšen tím nebyl. Po výsleších mně byly oznámeny všechny ty trestné činy a paragrafy, kterých jsem se dopustil proti říši ;i končilo kvalifikací -- velezrada. Ještě před mým transportem do Breslau (Vratislav) setkal jsem se ve společné kobce s J. Gajdošem a strávil jsem s ním vzpomínkách pěkné chvíle. Začátkem roku 1944 jsem přišel' do káznice v B (Vratislav). Na samotce jsem musel pracovat a tak jsem navlíkal korálky, d přikrývečky, háčkoval z papírového motouzu nákupní tašky, látal pytle a podol Vzpomínám si, že jsem byl také vězněn po určitou dobu s náčelníkem Sev moravské sokolské: župy — na jméno si již nemohu vzpomenout — učil jsem plést na kobce síťové tašky. Brzy na to se v cele
oběsil a předešel tak rozsm1 nacistů. Na podzim roku 1944 mně byla dodána obžaloba a dle seznamu jsem zvolil obhájce, který si okamžitě vyžádal od manželky částku 8.200 korun j. honorář za obhajobu. Přelíčení bylo stanoveno u IV. senátu Volksgerichtu v li. líně. K soudnímu přelíčení však již nedošlo pro rychlý postup Sovětských armád a tak jsme byli odtransportováni do Zwikau v Sasku. Pro nedostatek místa v tamní věznici byli jsme ubytováni v byv. hospodě (Shitzenhaus), chodili jsme na odklízovací práce po náletech a kopali jsme kryty pro civilní obyvatelstvo. l'n osvobození vrátil jsem se s podlomeným zdravím, vážil jsem 46 kg, a takřka jeslí více než celý rok jsem trpěl otoky nohou a podobně. Léčil jsem se v Poděbradech, v Karlových Varech, ale nejlépe mně posloužil.) ozdravovna v Čekyni u Přerova. Vedoucí naší ilegální sokolské organizace Vaněk byl zatčen v září 1942. Cestou do „Pečkárny" v Praze pokoušel se otrávit (vzal ampulku jedu působící po několika hodinách). Než však začal jed působit, gestapo to zpozorovalo, a proti své vůli byl zachráněn. Byl odsouzen k trestu smrti. Popraven však nebyl, a to snad jen proto, že nesouhlasil s atentátem na Heydricha, což hlásil radiotelegraficky do Velké Británie s odůvodněním na hrozně represálíe, které nacisté provedou po atentátu (což se také po atentátu splnilo). Ilegální sokolská organizace vedená Vánkem měla krycí jméno „Jindra".
BOHUMIL KREJČIŘÍK- Troubky nad Bečvou vzpomíná (v roce 1967) Členem Komunistické strany Československa jsem se stal v roce 1925 a pracoval jsem v různých funkcích v místních organizacích. V roce 1934 —1935 jsem byl předsedou organizace v Tovačově. Jako stranický funkcionář jsem byl napojen na orgány jednak v Přerově, jednak v Kojetíně. Zejména úzce jsem spolupracoval se soudruhem Šmejdovcem z Kojetína a jeho cestou jsem pak plnil úkoly okresního výboru v obcích Ivan, Oplocany a Lobodice. V těchto obcích mimo vlastní domovskou obec jsem politicky byl nápomocen od třicátých let až do svého zatčení 14. dubna 1943. Pracoval jsem jako zedník u Tovačovského stavitele Josefa Vrány a tudíž jsem měl možnost se stýkat s dělníky i členy strany z širšího okolí. Převážně jsem byl politicky napojen na Kojetín, a i po nacistické okupaci jsem měl častější styk s kojetínskými pracovníky, jmenovitě se ..soudruhem Šmejdovcem. Kromě politické práce jsem prováděl a zajišťoval rozšiřování ilegálních tiskovin a letáků, získával potřebné zprávy a zejména spolu s dalšími .sledoval zrádcovskou činnost některých našich lidí — „vlajkařů", ale zejména členů Zeleného hákovitého kříže, vedeného zrádným podplukovníkem Mlčochem (po osvobození popraven). Nebezpečně v oblasti obcí mně svěřených pracovali zrádci Otáhal (werkschutz v přerovské Optikotechně) a Sedláček (montér v mlékárně) - oba z Oplocan. Po osvobození byli spravedlivě za svou zrádcovskou činnost odsouzeni, Otáhal byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Od dubna 1943 jsem byl nacisty vězněn jako člen ilegální Komunistické strany Československa a vrátil jsem se do osvobozeného domova s podlomeným zdravím, jako těžký invalida.
PODĚKOVÁNÍ, VDĚK A LÁSKU VÁM
VE DNECH 50. VÝROČÍ VELKÉ ŘÍJNOVÉ SOCIALISTICKÉ REVOLUCE MY, PROTIFAŠISTIČTÍ BOJOVNÍCI S VDĚČNOSTÍ A LÁSKOU VZPOMÍNÁME NA SOVĚTSKÝ LID, KTERÉMU VDĚČÍME ZA NAŠE OSVOBOZENÍ A PO JEHOŽ BOKU JSME BOJOVALI ZA NAŠI SVOBODU A DNEŠEK. (Radostné májové dny 1945 — Přerov, Dolní náměstí — snímek ]os. Kousala, Přerov.)
OLDŘICH RYŠÁNEK vzpomíná (v roce 1967) V těžkých letech pro naši republiku 1938 a dalších jsem byl zaměstnán, u fy Vrba a Pražák v Přerově. Odtud vycházela většina funkcionářů a pracovníků zaměstnaneckých organizací. Vzpomínám si velmi dobře, jak občané Přerova zaplnili do posledního místa, nynější Dolní náměstí a manifestovali za] silnou vládu s generálem Syrovým v čele. Ozývala se hesla „Dejte nám zbraně — půjdeme na ně". „My chceme vládu generála Syrového", „My nedáme re publiku — lecjakému čalouníku" apod. V roce 1938 byl předsedou odborové organizace ČOB Josef Měrka od fy Vrba a Pražák a já jsem byl funkcionářem v zaměstnanecké organizaci Hromadě pomocnické při Obchodním grémiu. Byla to organizace stavovská -- ne odborová.1 S ČOB jsme úzce spolupracovali. Koncem roku 1938 přišel za mnou Štěpán Kokeš z krajského sekretariátu v Olomouci spolu s Josefem Měrkou s tím, že je potřeba, abych vstoupil do odborové organizace. Řekli mi, že potřebují do čela v Přerově dosud odborově neexponovaného pracovníka, který bude míti spojení s Prahou, přes sekretariát v Olomouci (Štěpána Kokeše a Štěpána Dimnjakoviče). Věděl jsem již, že Josef Měrka je zapojen na poslance socialistické strany Josefa Davida. J. Měrka z tohoto titulu měl býti uvolněn od jiných funkcí. Vstoupil jsem dnem 1. ledna 1939 do odborové organizace a byl jsem pověřen funkcí předsedy Jednoty soukromých zaměstnanců a zřízenců. V rámci NOÚZ byly zřízeny svazy dle oborů a řízeny přes krajské sekretariáty, pro nás v Olomouci. Tam
byli vesměs dobří Češi a uvědomělí funkcionáři, s kterými se dobře pracovalo. Po nacistické okupaci do ilegální organizace odborů jsem zapojil za kováky Jindřicha Dreiseitla, za energetiku Jana Valáška, za cukrovary Batu z Brodku, za stavaře Křižku a za poštu Miloše Sitaře .Scházívali jsme se v Dělnickém domě, v pivovaře v Albánii a později v sekretariátě NOÚZ v Přerově v ulici B. Němcové, kde od roku 1943 působil Karel Mihula. Na schůzky často jezdili z Olomouce Š. Kokeš neb Š. Dimnjakovič a byli jsme ve stálém styku s Prahou. Naším úkolem bylo dbát, aby pracující byli vedeni v odborech spolehlivými českými lidmi, aby byla udržována uvědomělá česká morálka, kde bylo možno sabotovat, při čemž zvláštní kapitola byla péče o mládež v odborových svazech, aby nepřišla do fašistických rukou. U obchodních zaměstnanců byla mládež svěřena Ladislavu Jamborovi, o němž nutno říci, že zde vykonal kus velmi dobré práce. Dále jsme měli sledovat potřebné rodiny a pomáhat jim. Zapojili jsme se proto přes odborného učitele Jaroslava Parobka na Okresní péči o mládež a' Českou sociální pomoc v Přerově. Tyto instituce byly dotovány státem a kromě toho dostávaly přímé dary od českých lidí na podporu potřebných. Bylo možno dávati podpory na děti a ženám, které nezaviněně přišly do tísně, což bylo používáno pro podpory rodin zatčených. Schvalování v okrese. vykonával MUDr. František Šťastný, který akci plně podporoval, takže jen pro rodiny zatčených byly vyplaceny částky hodně převyšující 500.000 Kčs. Zde vykonali velmi plat-^ ne služby někteří peněžní listonoši. Podpory byly vypláceny všem rodinám, o kterých se vědělo. Dík uvědomění a diskrétnosti všech zvláště vybraných peněžních listonošů akce běžela po dobu protektorátu. (Podpory dostávaly například Dreiseitlová, Česalová, Jamborová, Měrková a mnoho dalších.) Schůzky naší šestky se Š. Kokešem se konávaly až do roku 1943, kdy po takové schůzce v pivovaře byl Štěpán Kokeš zatčen. Mysleli jsme, že jsme snad byli odposloucháni, ale ukázalo se, že zatčení bylo pro nějakou akci v Brně, která však prokázána nebyla, a tak v roce 1944 byl Kokeš po onemocnění TBC propuštěn, a tak se pracovalo dál. Mezitím byl zatčen i J. Dreiseitl a J. Valášek, takže bylo třeba zvýšit opatrnost. Od roku 1943 jsme se kromě dosavadních úkolů zaměřili také na přípravu kádrů v závodech po osvobození, a také hlavně rychlé rozejetí závodů pro mírové účely. Mezitím jsem byl také přes trojku Josefa Měrky zapojen na ilegální komunistickou organizaci Mor. Rovnost přes Frant. Bednaříka, s kterým jsme se dobře /nati. Věděl jsem, že vozí letáky, které mi J. Měrka dával, ale J. Bednařík o tom nevěděl. Z těchto materiálů se dělaly výtahy. Kromě toho dostával J. Měrka materiál / „V" brigády. J. Měrka mi nosil texty, které jsem já u firmy Vrba a Pražák psal na blány a rozmnožoval. U firmy se psalo hodně ceníků a různých propagačních letáků, v čemž, jsem pracoval, takže jsem měl k rozmnožování stálý přístup. Letáky, které jsem dělal pro J. Měrku, byly v počtu 100 až 150 kusů, podle toho, jaké jsem měl kdy možnosti. Rozmnožené letáky jsem dával Josefu Měrkoví, který dále již obstarával kolportáž. Tuto síť neznám. Podařilo se mi uchovat výtisk Národního zpravodaje čís. 1. ze dne 14. 9. 1941 — „V" brigády a pak výtisk z roku 1944, který jsem již nerozmnožoval, a domnívám se, že jej do Přerova dodal Boh. Brňovják z Horky u Olomouce, na kterého byla přerovská .„V" brigáda napojena. Kromě tohoto spojení byla přerovská „V" brigáda napojena na Prostějov přes tamního železničáře Karla Mašina a Přerováka Čeňka Ježka.
„V" brigáda v Přerově kromě uvedených akci se zapojila do vylepování „V" nálepek, kterážto akce byla připravena k výročí 15. března v roce 1942. Přerov dostal za úkol vylepovati v Praze. Pověřeni byli Josef Měrka a Čeněk Ježek. Vylepili asi 10.000 letáků za spolupráce svého švagra Lud. a Jožky Hrabalových, Praha 7 - - Letná, Ovenecká 7, u kterých byli ubytováni a kteří jim v akci pomáhali. Leták byl uchován. Čeněk Ježek vzpomíná, jak při vylepování v Praze na Štefánikově mostě ve tmě nikoho neviděl a přilepil leták a tu někdo položil na jeho ruku svoji ruku. V tom bliklo světlo baterky a uniforma pražské policie. Když uviděl leták, řekl: „Já sakra — a Už utíkej!" Čeněk Ježek nečekal na další a zmizel. Je z toho zřejmé, že značná část protektorátní policie a četnictva šla s lidem. Letáky do Přerova dovezl B. Brňovják. V Ostravě měl akci vylepení provádět prostějovský K. Mašin. Akce byla na čelem území Čech a Moravy, ale další neznám. „V" brigáda také pomáhala pro hory obstarávat zbraně a střelivo. Dělo sej tak z olomouckého Letová. Dopisy nosil Čeněk Ježek Josefu Měrkoví k firmě Vrba a Pražák. V dopise se psalo o jehlách (náboje) a nitích (zbraně). O dopisech vím, ale přímé akce zařizoval J. Měrka. V roce 1944 člen „V" brigády a nástupce J. Měrky po jeho zatčení Oldřich Pec navázal na Trojáku spojení s partyzánem Štěpanovem. Byly tam dodávány zbraně, dále obvazový materiál a uzeniny a maso od firmy J. Ohera Přerov. V roce 1944 dochází již k překřížení všech odbojových akcí a jen v našem případě to byly ilegální odbory napojené přes Olomouc na E. Erbana na ústředí' a tito byli napojeni na ÚV KSČ, Socialistickou „V" brigáda, brněnskou komunistickou Rovnost a také v Přerově na RSI a začátkem roku 1945 na komunistickou stranu v Přerově přes Josefa Zuzaňáka. Začátkem roku 1945, možno říci, byl již český lid spontánně v odboji a dělil se vlastně na většinu protihitlerovskou, jejíž značná část byla zapojena nebo na požádání ochotně pomáhala, a na část opatrnou a na malou hrstku zrádců. V roce 1945 přistoupila akce pomoci utečencům z říše. Tu je možno říci, l;^i| na tehdejším pracáku (úřad práce) pomáhal Josef Vavrečka, který ututlal, co mohl a v některých případech nám včas podal informace. S pomocí Oldřicha Pece jsme často potřebné ukrývali v nemocnici na infekci (Boh. Zmrzlík a další) za účasti tehdejšího medika, dnes MUDr. Oškrdala. Od roku 1944 spojení s partyzány prováděl slepec Šejda, s kterým jsme se scházeli v bytě u Peču na Lešetíně. Tam jsem dostal také dopis k doručení na skupinu „Juraj" v Tršicích, mlýn před Tršicemi, kde také působil Vojta Herman.
V dubnu 1944 byl ubytován na černo u Oldřicha Pece B. Brňovják z Horky. V té době již Němci něco větřili, a proto jsem Brňovjáka převedl na mlýn Kaláb u Kokor k Lad. Zapletalovi. Bylo nutno převézti zbraně a další materiál, který měl. Lešetín (městská čtvrť) byl obklíčen a já jsem měl úkol vše vyvézt. Jel jsem tam na kole a musel jsem na Šířavě u rybníčka projet hlídkou německé a české policie. Viděli mne, ale nic neříkali. Vzal jsem velký kufr na kolo a jel zpět. Nevím, zda tam stáli titíž, nebo jiní. Jen jsem na ně zavolal: „Servus — dnes to přišlo na Vás?" Nevím, co si mysleli, ale nechali mne projet a já jsem to, co hledali, vyvezl. 11. dubna 1945 došlo v Přerově k většímu zatýkání, kdy mimo jiné byli také zatčeni Šejda a O. Pec. Já jsem dostal za úkol vyrozumět K. Runda na Osmeku, aby ihned zmizel, že mu hrozí zatčení. Jeho otec byl u SA. Byl jsem tam třikrát a mladý Rund nebyl doma. Řekl jsem starému, že mu nevěřím, a tak mne zavedl až do bytu a k posteli. Času nezbylo a tu jsem Rundovu otci v uniformě S A a s pistolí u boku řekl: „Chci s Vámi mluvit jako s otcem a chovejte se, jak uznáte. Vašemu synovi hrozí zatčení gestapem, ať nechodí domů." Skočil jsem na kolo a ujel. Čekal jsem, zda nebude střílet, ale nestalo se tak. K. Rund mladší však domů nedojel, byl zatčen již v Olomouci. Sám jsem zatčení ušel, jelikož ani Josef Měrka, ani Ladislav Jambor mne neprozradili a Šejda, jak vypráví O. Pec, mne jmenoval, ale znal jen mé krycí jméno. V dubnu 1945 se utvořila partyzánská skupina majora Zapletala-Metála. Pria byl nám další úkol -- zásobování. Zde bych chtěl jen potvrdit ochotu firmy J. Ohera v zásobování masem, firmy J. Pauček v zásobování pečivem a firmy Vrba a Pražák v penězích, mimo další. Na jaře v dubnu 1945 jsme znali Košický vládní program, podle kterého jsme připravovali kádry na vedení provozu závodů po osvobození. Vše bylo připraveno včas. Mezitím byl 1. květen v Přerově, kdy jsem měl ráno schůzku s Jiřím Calábkem u gestapa u Michalova a pak s K. Minulou na sekretariátě v ulici Bož. Němcové. Odpoledne, kdy již bylo zjevno, že věc je prohraná, dostal jsem se přes Michalov, kde u gestapa mne chytili, dali pár facek, ale nakonec pustili, do Předmostí, kde jsem si oblékl uniformu požárníka, a šel jsem ven. Viděl jsem, jak přijeli z Přerova němečtí důstojníci s vyhlášením stanného práva. Slyšel jsem, jak mluvili, že byl proveden „Meisterstück," neboť prý se ztratilo asi 20.000 nábojů a mnoho pušek. Měli proto v Přerově a okolí až do konce hodně strachu. Po příchodu Rudé armády jsem dle rozhodnutí Komunistické strany byl delegován za odbory do ONV, kde jsem dostal za úkol zajištění provozu závodů. Měli jsme vše připraveno, pověřili jsme vedoucí a elán u pracujících byl příkladný, takže se podařilo obtíže, způsobené utíkající německou armádou, přerušením spojů, elektřiny, vody a zničení mostů, brzy překonat. Nejlehčí případ jsem měl u fy Bedřich Jedlička a spol. mazadla, Přerov Vsadsko, kde se mi 10. května při návštěvě hlásili disponent, ~účetní a l dělník. „Stroje a suroviny máme a můžeme ihned začít." Ptal jsem se po pracujících? Odpověď: „Ten jeden na nás vydělá."
Vzpomínka na FRANTIŠKA BEDNAŘÍKA - rk - Na besedě s Anežkou Bednaříkovou, vdovou po strojvedoucím ČSD Františku Bednaříkovi popraveném nacisty, jsme vzpomínali na jeho záslužnou . odbojovou činnost. A. Bednaříková věděla jen ty základní údaje o jeho činnosti. To bližší, podrobnější, jsme si doplňovali společně ze vzpomínek jiných a také tím, co
mně bylo známo o jeho činnosti v roce 1939 a v prvé polovině roku 1940. Z toho všeho jsem provedl tento stručný záznam, který dává přehled o účasti a úloze Františka Bednaříka v odboji. Ve všech služebnách železničního uzlu Přerov vznikly krátce po 15. březnu 1939 po nacistické okupaci odbojové skupiny, jejichž postupně rozvíjená činnost byla mnohonásobně navzájem propojená, a to nejen v železničním uzlu, ale s dalšími skupinami a organizacemi, jak na nádraží a poště, tak i v městě Přerově. Těžko je dnes provádět rekonstrukci celé sítě, ale zásadně je možno říci, že bylo dvojí seskupení odbojových organizací: jedno kolem ilegální KSČ a druhé, které nacházelo většinou propojení na vedoucí skupinu odboje přerovského Sokola spojeného s Obranou národa, ve které byla také ve vedení skupina bývalých sociálních demokratů a legionářů. Mezi celou tou bohatou strukturou odboje v Přerově byla velmi rozsáhlá spolupráce a proto také v některých vzpomínkách je uváděno organizační členění z osobního pohledu dle výkonu spojení a podobně. Některé závěry v osobních vzpomínkách o organizační struktuře nejsou správné; ale to není podstatné, zásadní význam tkví v tom, že byla vytvářena jednota společného postupu. Kromě vedoucím pracovníkům nebyl většině znám ani název organizace apod. Naznačený úvod ukazuje také šíři napojení Františka Bednaříka na odbojové skupiny. Je nepochybné, že spolupracoval s ilegální KSČ a v určitém období se stal řádným členem ilegální organizace KSČ. Dále je známo a prokázáno, že spolupracoval s řadou odbojových skupin jako se skupinou na hlavním nádraží — stanice (Augustin Bečák), v zásobárně ČSD (Václav Čurda), na nádražní poště (Oldřich Pour, Rudolf Smáltek) a s okresním vedením Obrana národa (většinou prostřednictvím Janfl Ulmana). Podílel se v počátcích okupace na úkolech při dopravě ilegálního tisku a při přepravě osob stíhaných gestapem a dále při odsunu osob za hranice. Odbojovými centry, mezi kterými vykonával František Bednařík spojeni anebo pro které zajišťoval úkoly, byly Brno, Hodonín, Ostrava, Bílnice a Prahu Úkoly prováděl dle organizačních opatření odbojových skupin z Přerovu, Na tomto úseku velmi úzce spolupracoval s Janem Ulmanem, který prováděl kurýrní přípravu pro některé úkoly odboje. Je nepochybné, že dané úkoly neplnil František Bednařík sám, ale spolu s celou řadou dalších strojvedoucími a zaměstnanců ČSD. František Bednařík také několikrát jednal v prvých dvou letech okupace s Františkem Skopalem, jedním z vedoucích funkcionářů Sokola a Obrany národa, který usiloval o vytvoření pevného koordinačního orgánu cell činnosti — národního výboru, při čemž vycházel z názoru, že nacistická okupace je krátkodobou záležitostí. Činnost Františka Bednaříka vyvstává mimořádně do popředí v roce 1942 v nejtěžším období, po heydrichiádě, kdy navazuje na dřívější spolupráci s řadou skupin a vytváří velmi početnou a rozvětvenou odbojovou organizaci, přimknutou k ilegální KSČ pod názvem „Moravská rovnost". O velikosti této skupiny svědčí počty zatčených po proniknutí gestapa do sítě organizace cestou zrady. František Bednařík neomezil svou činnost jen na služebny ČSD v Přerově, ala navázal anebo spolu s jinými vybudoval skupiny v přerovských závodech a mezi studující mládeží.
V tom je velký klad činnosti Františka Bednaříka, který po letech 1939 a 1940, kdy byl v Přerově široce založený odboj gestapem rozrušen zatýkáním a kdy F. Bednařík spolu s jinými dále v činnosti pokračoval, a to zejména v době nejtvrdších úderů. V působení na široké vrstvy obyvatelstva je mimořádný význam vzpomínané činnosti, poněvadž ukázala, že boj je veden dál a že má podporu drtivé většiny našeho lidu. V tomto období se také do popředí dostává další sled organizace Obrany národa, vedený Josefem Pavlánem, Vladimírem Mazalem, Eduardem Janečkem a dalšími. František Bednařík byl zatčen 6. listopadu 1943 a k trestu smrti byl odsouzen 28. října 1944. V době, kdy se již blížila k Breslau (Vratislavi) Sovětská armáda, byl spolu se všemi odsouzenými k trestu smrti v káznici na Kletschkau-strasse 31 zastřelen. Po osvobození naší vlasti byla provedena exhumace popravených (na snímku). Františku Bednaříkovi přísluší čestné místo mezi vedoucími pracovníky ilegální KSČ v době nacistické okupace jako bojovníku za náš dnešek.
DROBTY VZPOMÍNEK
rk - Jedním z úkolů odboje byla péče o dorost. Sokol Přerov pro doplnění letních tábořišť a ozdravoven vybudoval v roce 1939 sokolskou prázdninovou osadu v Tršicích za pomoci místní sokolské jednoty a obce. V Tršicích bylo otevřeno nové koupaliště a tak podmínky pro osadu byly vzorné. Po obětavé práci dobrovolníků byla počátkem července 1939 osada v Tršicích otevřena. Netěšila se však ze své existence dlouho. Gestapo nařídilo její okamžité zrušení proto, jak uvedl gestapák Langer, „že je to hnízdo protiněmecké výchovy". Nemuseli jsme dlouho přemýšlet, abychom přišli na stopu informátora gestapa. Byl to člen cvičitelského sboru Sokola Přerov Rigobert Blahut,
který krátce před nacistickou okupací přišel do Přerova jako spolupracovník nacistických orgánů a gestapa. Vloudil se do Sokola a jako velmi schopný cvičitel i do cvičitelského sboru. Když naplnil svou zrádcovskou úlohu, vstoupil do nacistické armády. Padl ve Francii. Na snímku je „pracovní družstvo", které připravilo osadu v Tršicích k provozu. Druhý stojící zprava prof. ZTS Ing. Zd. Černošek nacisty popraven v Osvětim LITERATURA Partyzáni „Vela" 1939 — 1945. Sborník vydán v roce 1946. Gen. dr. Josef Koutňák v úvodním článku „Operační základna a účel -Vely", píše (výňatky): „Vojska lidové armády (zkratka začátečních písmen tvoří název „Vela") vznikla — osnovně — ihned po věrolomné germánské okupaci našich zemí v roce 1939. Její vytvoření bylo výsledkem mých porad s gen. Bílým a gen. Vojtou a operativním účelem jejím bylo udržeti stůj co stůj vrata k východu otevřena, tj. z našich zemí do zemí slovenských a Ruska. Bylo proto rozhodnuto, aby byla v prostoru Jablunkovského průsmyku, Púchovské dráhy, Vlárského průsmyku a dráhy myjavské vytvořena zvláštní vojenská organizace hraničářská, která by ovládala Beskydy, Javorníky a Bílé Karpaty. Bylo nám však jasné, že tato organizace musí mít zvláštní ráz už proto, že v jmenovaných prostorách žilo málo důstojníků a že tedy nositelem boje a práce tam musí být živel, řekněme charakteru chodského, tedy lidové vrstvy, a proto dostaly tamnějšl organizace právě název lidových vojsk." „Prakticky -Vela- položila základy své práce dne 22. července 1939, kdy byla mnou svolána konspirativní schůzka zástupců celého Moravského Slovácka do Velké nad Veličkou pod československou Javorinu." „Rozumí se samo sebou, že tyto organizace tehdy nenesly ještě název partyzánů. Říkali jsme jim všelijak. Dělili jsme je však již tehdy na residenty a chodce. Residenti neodcházeli do lesů, zůstávali na svých místech a záškodnictví provozovali vedle svého zaměstnání, většinou v noci. Chodcem se stal ten, jenž se na svém místě kompromitoval a musel do lesů." „Nebylo možno nepotřebným zapojováním spojovat osud „Vely" s osudem organizací pracujících pod jiným velením, na které „Vela" nemohla prakticky získat účinného vlivu a kontroly, a to ani vojenské, ani politické. Byl jsem vůbec proti přílišnému centralizování hlavně v oboru vojenském. Stačilo nám, že jsme vojensky byli zapojeni na osobu gen. Nováka a dr. Grňu, politicky na KSČ v Praze." Dále pak ve sborníku na straně 16 v přehledu organizace „Vely" se uvádí, že velitelem partyzánské jednotky v okrese Přerov byl František David z Přerova. Jeho osobní vzpomínka nás seznámí s činností „Vely" na Přerovsku a doplní osobní vzpomínku Františka Burgera (na str. 87) a upřesní také některé uveřejněné údaje
NACISTICKÝ TEROR -rk- Nacistický teror se od prvých dnů okupace našich zemí projevoval v různých formách, ale vždy s jediným cílem — ožebračit a vyhladit český národ. Jeden z nástrojů teroru byla přímá likvidace popravami a dlouhodobým týráním a mučením v nacistických věznicích a koncentračních táborech. Při naprosto nedostatečné stravě byla vězňům násilně kradena krev pro potřebu nacistické armády a tak podlamován těžce
zdravotní stav jednotlivců. Na snímku je doklad násilného odběru krve v káznici Diez an der Lahn. Další snímek, který dokládá nacistický teror, je předvolání na přerovské gestapo manželky jednoho ze zatčených a provedení krádeže veškerého majetku bez ohledu na rodinu. Na třetím snímku je díky pohotovosti a odvaze přerovského fotoamatéra J. Poštůlky nákladní auto poznávací značky IK 15:438 fy Paul Gabsch, Breslau 23, August Str. 194. které odváželo z Přerova svršky rodin vězněných a popravených vyloupené nacisty.
Th. Mommsen 1897. „Budte tvrdí! Česká lebka není přípustná rozumu, ale ránám se poddá!" A. Hitler 1932. „Českomoravská pánev bude. kolonisována německými sedláky. Čechy vystěhujeme na Sibiř nebo do oblasti Volyňské. Ze Střední Evropy musí odejít." R. Heydrich 1941. „. . . začíná to věcmi, s nimiž můžeme už dnes maskované začít." „Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících. lidí dobré rasy nezbude nic jiného než
se pokusit, usídlit je v Říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, nebo by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám."
VIKTOR WINKLER vzpomíná (v roce 1967) Titulní strana vojenského průkazu přísl. zahr. armády Viktora Winklera, znějící J na krycí jméno Vítězslav Šimoník.
Příchod německých okupantů do naší republiky v roce 1939 měl pro mne osobně neblahé následky, neboť můj otec, který se narodil v pohraničí v tzv. Sudetech, S se přihlásil k Němcům. S matkou byl již od roku 1934 rozveden a já jsem žil j se svým nevlastním bratrem u babičky Františky Šimoníkové v ulici Svisle č. 8, . když moje matka v roce 1938 zemřela. V té době mně bylo necelých 16 roků a přece můj
otec, který se o mne celý život nestaral, najednou mi přišel ohlásit, že mě přihlásil k Němcům bez mého vědomí a souhlasu. Rodina z matčiny strany, u které jsem byl vychováván, se proti tomu rázně postavila, ale .otec jim j pohrozil, že je všechny udá gestapu. Německy jsem vůbec neuměl. Dostal jsem v roce 1941 povolávací rozkaz do pracovní služby do Frandstadtu — Horní Slezsko, kam mě otec osobně odvezl, protože jsem se stavěl na odpor a povolávacímu rozkazu jsem nechtěl vyhovět. Nebylo mi v tu dobu ještě ani 18 roků a tak nátlak otce se prosadil. Jel jsem však s rozhodnutím, že při prvé příležitosti se \ pokusím o útěk. Ve Frandstadtu jsem se seznámil s Eduardem Borovcem z Ostravy, který sdílel stejný osud. Jeho srdce, tak jako moje, necítilo v sobě nic německého, ba naopak stálo ostře proti nacistům, a tak jsme se velmi brzy domluvili a po třech týdnech pobytu v lágru jsme utekli zpět domů. Jakmile se to otec dověděl, že jsem v Přerově, přišel pro mne v doprovodu četníka á odvezli mě na gestapo do Olomouce, kde mi vyhrožovali zastřelením, jestli se pokusím ještě jednou o útěk. Z Olomouce mě odvezli zpět do lágru ve Frandstadtu, kde mě zavřeli do vězení a za dva dny ke mně přidali druhého vězně, jímž nebyl nikdo jiný než Borovec, se kterým jsem utekl. Za měsíc nás odvezli do Přemyslu v Polsku okupovaném od nacistů. Tam jsem byl do roku 1942. Po celou dobu jsem se obíral myšlenkami na útěk do svého rodného Přerova. Z Přemyslu v roce 1942 jsem byl přesazen dalším povolávacím rozkazem do Lince v Rakousku, kde jsem se sešel opět s Borovcem a dalšími třemi stejně postiženými. Z Lince jsme byli posláni do Bruselu v Belgii, kde jsme se museli podrobit vojenskému výcviku. Odtamtud poslali Němce na ruskou frontu a mě s Borovcem a dalšími třemi stejně postiženými odeslali jako nespolehlivé do Francie, každého na jiné místo. Tam se mnou strkali z místa na místo a mě' stále neopouštěla myšlenka na útěk a v této době již do čs. zahraniční armády. Několik dnů před invazí se mi podařilo utéci do Belgie, kde jsem se v Bruselu skryl u jedné rodiny, s kterou jsem se znal z doby svého výcviku .před odvelením do Francie. Při vstupu do britské armády na území Belgie jsem se ihned přihlásil jako Čech do naší čs. zahraniční armády a přijal jsem krycí jméno Vítězslav Šimoník. Potvrzení velitele 3. motoroty škpt. Kubína, čs. motorizovaného praporu zahraniční armády, že Viktor Winkler používal krycí jméno Vítězslav Šimoník.
Byl jsem převezen do tábora v Edinburghu ve Skotsku, kde mě prověřili důstojníci čs. zahraniční armády a po prověrce jsem byl okamžitě odvelen do výcvikového vojenského střediska v Sauthend on Sea ve Vel. Británii. Po absolvování vojenského výcviku jsem byl s třetí motorizovanou rotou pod velením mjr. Kubína přesunut do prostoru Dunkerque na hranicích Belgie a Francie, kde byly v té době obklíčeny vojenské jednotky nacistické armády. A tak se začala má nová cesta, radostnější, která odpovídala mému přesvědčení a po skončení války a kapitulaci nacistického Německa jsme přijeli do Prahy, kde jsme byli s velkou radostí přivítáni, a já se ocitl po několika letech putování konečně ve své rodné vlasti. Návrat do Přerova byl pochopitelně více než radostný. To se slovy nedá skutečně vyjádřit, co člověk prožívá při návratu do své
rodné země, ze které byl prakticky doslova vyhnán, když mu nebylo ještě celých 16 roků, vlastně ještě chlapec, a celou tu dobu vyhnanství toužil po domově. Tím však neskončila ještě moje povinnost a až do 30. dubna 1946 jsem zůstal v armádě jako instruktor -- radiotelegrafista, a pak jsem teprve odešel po splnění všech povinností k své vlasti, které jsem vždy v sobě cítil, do občanského povolání.
ANTONÍN KALABUS -- Brodek u Přerova — vzpomíná (v roce 1967) V roce 1939 jsem pracoval v cukrářské výrobně a prodejně v Brodku u Přerova. .Byl jsem členem a pracoval jsem v místní sokolské jednotě. Od počátku nacistické okupace jsem byl účasten na organizovaném rozšiřování protinacistických letáků, které byly dodávány z Přerova. Od poloviny ledna 1940 po schůzce pracovníků ilegální odbojové sokolské organizace (účastníci Josef Múller, ing dr. Boh. Ptáček a další) jsem byl začleněn do soustavné odbojové činnosti (zpravodajské, podpora postižených, vojenská příprava, získávání zbraní). Tato činnost byla přerušena v souvislosti s další vlnou zatýkání pracovníků sokolského odboje a vojenské ilegální organizace. Dne 25. září 1940 jsem byl zatčen s brodeckou skupinou společně s učitelem Vladimírem Pokorným, učitelem L. Pelikánem, učitelem L. Gayerem, učitelem Mir. Zapletalem, MUDr. Janem Slaměníkem, Vladimírem Koplem, Františkem Vláčilem, listonošem J. Švédou, přednostou stanice ČSD Leo Vondráčkem, Hynkem Ševčíkem, Boh. Novákem, Karlem Herinkem, Františkem Smutným a Gustavem Žilinským. Ve vězení u krajského soudu v Olomouci jsme se dostali do styku s přerovskými .sokoly, starostou S. Plevou a dalšími.-Na tvrdé výslechy gestapa jsme byli spoluvězni připraveni a tak díky zejména mlčenlivosti .přerovských vedoucích pracovníků sokolského odboje jsme po určité době věznění byli propuštěni až na Boh. Nováka, zvaného „Bohun", který byl za heydrichiády nacisty popraven. Po návratu z vězení jsme byli pod dohledem gestapa, a proto jsme až do počátku roku 1943 nerozvíjeli širší odbojovou činnost. Počátkem roku 1943 jsem se napojil na první čs. partyzánskou brigádu Jana Žižky prostřednictvím Antonína Zavadila, kterému jsem dodával zprávy podle požadavků velitele skupiny part. nadporučíka Tolstého. Na podzim roku 1944, když bylo ve vzdušném boji sestřeleno americké bombardovací letadlo, byl jsem nápomocen Fredericku Winstonu Hughesovi, který se zachránil seskokem pomocí padáku. Nejprve byl ubytován v hájovně u Jakubčíků ve Věrovanském lese. Později byl úředníkem brodeckého cukrovaru V. Himrem přemístěn do Brodku, kde jsme mu střídavě poskytovali veškerou potřebnou pomoc až do osvobození. Dne 1. května 1945 jsem se zúčastnil povstání v Brodku, které navazoval na přerovské povstání.
JAN KODAJ vzpomíná (v roce 1967) V závěru prvé světové války v roce 1918 byl na přerovském nádraží otevřen železničáři vagón určený do Vídně a zadržen. Obsahoval různé mapy, nákresy vodních pramenů, detaily pro orientaci vojenského významu. Materiál byl z vojenského archivu na Ukrajině. Větší část tohoto písemného materiálu byla dopravě-^ do sklepení přerovského zámku, kde byla uložena pod uzamčením.
Krátce po okupaci v roce 1939 došel na byv. četnickou stanici Přerov německého zmocněnce z Olomouce písemný příkaz, aby v zámku (měli o toň přesnou informaci) byly písemnosti ukrajinského archivu zabaveny a zaslány nebo osobně doručeny, resp. bude-li jich váhově mnoho, dodány vozidlem do Olomouce, l Spis k vyřízení mně byl dán velitelem stanice vrch. strážní. Parkanem. hledal jsem správce muzea Matzenaura, dal mu přečíst pokyny a radili jsme se, jak to vyřídit, aby cenné archivní spisy nebyly Němcům předány a aby dostal* z archivu jen nepoužitelné spisy. Vzhledem k tomu, že v připíše bylo přesně uvedeno uložení, nedalo se odpoj vědět záporně. Správce muzea Matzenauer navrhl, že to projedná nejdříve s ředíte-, lem Frant. Drbalem, (byl popraven společně s Michálkem, Procházkou, Mádlem, Hovůrkou, ing. Poláchem v říjnu 1941 v Brně), funkcionářem Čs. obce legionářské, a teprve že mi zavolá. Vyřízení se zdrželo. Přišla urgence z Olomouce, proč není případ vyřízen. Na tuto telefonickou urgenci odpověděl prap. Prášil dobře ovládající němčinu, že na případu se stále pracuje a že ve sklepení zámku s prohlížejí veškeré zde uložené papíry a že byla nalezena jen malá část archivu a to ještě poškozená vlhkem. Dokončení však bude urychleno. Frant. Drbal výhra vojensky málo cenné dokumenty, které jsem odeslal poštou jako balík do Olomouc" Cenné vojenské dokumenty, které byly v balíku Ukrajina, byly uloženy po -balení do kvalitního papíru s označením Staré časopisy z r 1914—18. Osud líku neznám, bývalý správce muzea Matzenauer již nežije. Šlo o cenné dokumenty — to jsem seznal z toho, že krátce po odeslání balíku vybraných papírů při. jeli Němci z .Olomouce do zámku, ale nic neodvezli, neboť Matzenauer, jak jsme se původně domluvili, řekl, že jsem všechno nalezené vzal a odeslal. Váha odeslaného činila méně než 5 kg, což jsem mu písemně na tiskopise o „Domovní prohlídce" potvrdil pro evidenční záznamy Městského muzea.
JAKUB KOZÁK, Brno vzpomíná (v roce 1967) -rk- O doplnění uveřejněných vzpomínek o odsunu osob za hranice v letech 1939 a 1940 a o činnosti parašutistů v roce 1941 jsem požádal J. Kozáka, jeho vzpomínka rozšiřuje pohled na činnost výsadku ze SSSR. Karla Hovůrku jsem osobně znal od roku 1936. Na jaře 1939 přišel ke mně do Brna a žádal mne o pomoc, že se chce stůj co stůj dostat do zahraničí k československému vojsku, které se tvoří prý někde v Polsku. Byl jsem tehdy členem Obrany národa, která s úspěchem po nacistické okupaci odesílala osoby s finanční podporou event. i s další vybaveností do zahraničí. Někdy to šlo přes Slovensko — Vysoké Tatry, jindy přes Přerov — Ostravu anebo přes Přerov a Slovensko1 do Maďarska a dále do Jugoslávie. Cesty jsme měli dobře prověřeny a zajištěny. | Tak přes Přerov a Ostravu jsme s úspěchem vypravili ku příkladu Rob. Kocandu, Mat. Fischera, Osvalda Šafaříka, pozdějšího praporečníka I. československého praporu v SSSR a další, kteří nás vždy po přechodu vyrozuměli, že šťastně přešli. Předal jsem doporučující list Karlu Hovůrkovi pro Oldřicha Poura, úředníka vlakové poštovní ambulance v Přerově. A jak jsem později zjistil, Karel Hovůrka touto cestou šťastně přešel. Podrobnosti o tom, jak šel celý transport pomocí Oldřicha Poura, jsem se pochopitelně z konspiračních důvodů nedověděl. Vím jen | tolik, že se na tom podíleli jednak zaměstnanci pošty a železničáři, kteří byli jak v
Přerově, tak na Ostravsku a dalších místech povětšinou členy odbojové organizace. V létě roku 1941 se u mne v Brně objevil Karel Hovůrka a sdělil mi, že se skupinou parašutistů z SSSR seskočil jižně od Přerova a že jako velitel jim byl určen npor. Boh. Němec, rovněž později vysazený sovětským letectvem, který I operuje někde v Hostýnských horách. Požadoval po mně spojení a zajištění dodávání zpráv charakteru vojenského, hospodářského, o politickém dění a podobně. Dále požadoval pomoc v opatření ubytování, aby se nemusel objevit doma, což by se jistě neutajilo. Poradil jsem mu, aby navázal styk s Oldřichem Pourem v Přerově a ten že další zajistí. Je mně známo, že se tak stalo, a že Oldřich Pour spojil Karla Hovůrku s Fr. Procházkou a Fr. Mádlem. Dohodli jsme se, aby K. Hovůrka se jízdami do Brna nevystavoval nebezpečí, že za ním budu dojíždět do Přerova a tam v bytě Fr. Hudečkové, členky odbojové skupiny na poště, budeme projednávat vše, co souvis! s odbojem. Také do Přerova jsem pak )» a touto cestou podával zprávy, co se zjistilo v rajóně Brno — Třebíč — Jihlav) Havlíčkův Brod — Kutná Hora — Kolín — Pardubice. Uvedenou činnost jsem prováděl až do konce měsíce října 1941. Od K. Hovůrky jsem dostával zase zprávy z oblasti Přerovska a Olomoucka, který | dával svému veliteli v Brně, odkud byly vysílány do zahraničí. Při mém put ním zájezdu do Přerova v říjnu 1941 jsem se dověděl, že Karel Hovůrka sr zatýkání gestapem statečně bránil a aby nemusel nikoho prozradit, vlastní n podstoupil hrdinskou smrt. Byl zatčen také jeho bratr Josef Hovůrka a dále l odbojových pracovníků z Přerova, kteří většinou pak byli popraveni anebo umučeni Na přerovské poště nám velmi účinně pomáhala jak Karlu Hovůrkovi, i mně Fr. Hudečkova, která také pomáhala těm, kdož procházeli Přerovem a potřebovali nějakou pomoc. Velmi cenné zprávy nám dodala Fr. Hudečkova i poslouchávání na poště; tak jsme se ku příkladu dověděli, že nacisté nutní zadují do Krakova přesun všech autobusů a nákladních automobilů tehdejší ČMD se vším dílenským zařízením a personálem, a to pro úkoly v obvodu Kyjevské oblasti, aby zde mohli provádět své dobyvačné plány. Této zprávy, M jako řady dalších, bylo použito pro příslušné orgány, aby účinně zasáhly a pil úkolu maximálně brzdily. V řadě zachycených zpráv uvádím svou předanou zprávu o podstatném a hrozivém snížení výkonů v Ostravském revíru, dále zprávu, na pracovním úřadě v Ostravě byly vloupáním zničeny kartotéky dělnictvi podobně. Zprávy posloužily odboji a posledně uváděná zpráva zachránila spol dělníků od nuceného nasazení. Karel Hovůrka a všichni ti, kteří se seskupili kolem výsadku z SSSR, vykonali mnoho prospěšné a záslužné práce v boji proti nacistickým okupantům.
DROBTY VZPOMÍNEK - rk Dobrodiní morseovy abecedy jsme si ověřili také v nacistických zeních, kdy se stala hlavním dorozumívacím prostředkem. Z té cesty po mnohých a mnohých věznicích vzpomínka z jedné káznice v Breslau (Vratislavě — Kletschkaustrasse 31). Byly to dvě velké budovy, jedna v půdorysném tvaru kříže a druhá „y". byly šestietážové, vnitřně řešeny s pavlačemi a jen s kobkami pro samo\ vždy po obou stranách křídla; průměrně na jedné straně 30 kobek přístup z pavlače. V kobkách byla kamenná podlaha a trubkové topení, ve kterém s dobu našeho věznění nikdy netopilo.
Topení — roury — spojovaly vši etáže a tak umocňovaly dorozumívání vyklepáváním morseových značek. Spojení bylo navázáno vždy v noční dobu, kdy byla dozorčí vnitřní služba podstatně snížena. Tak docházelo k propojení výškově i vodorovně a na další vězeňská křídla s mezistanicemi. Říká se, že nouze naučila Dalibora housti. A nouze vychovala z vězňů prvotřídní telegrafisty s vytříbeným sluč takže i když hrálo více stanic „ťukání", sluchově se poslouchající naladil že si vybral z této změti ten svůj tón. Bylo i určitým nočním požitkem, p se to v té mizérii tak dalo říct, ležet a poslouchat to, co kdo píše z don jak je to venku, kdo bude popraven, jak to prozradili bachaři a podobně ťukot noci, to byla píseň života, tam zněl hlas domova tlumočený z dopisů z těch různých jinotajů. Na těchto spojích na bloku B domu l ve Vratislavě (Breslau) zněla i rozloučení a poslední vzkazy těch, kteří šli na popravu.
KAREL KOPECKÝ vzpomíná (v roce 1967) rk- Z provedeného záznamu vzpomínek uveřejňuji výňatek, týkající se odchodu M hranice. Když tak vzpomínám, ani se mi již nechce věřit, kam jsem se až dostal a přišel •e svými kamarády Karlem Holcem a Františkem Běhalíkem z Přerova. Po nacistické okupaci Československé republiky jsme se při schůzkách a cvičeních dobrovolného hasičskšho sboru v Přerově, jehož jsme byli členy, zabývali neustále otázkou, jak se dostat za hranice. Také v zaměstnání (byli jsme všichni Iři zaměstnáni u Správy hospodářství města Přerova), jsme se tím zabývali a jednou, když jsme prováděli vrtání vodních sond na katastru Újezdce, jsme se definitivně rozhodli, že půjdeme hned za hranice. Bylo to 8. června 1939. Naše rozhodnutí dozrálo také pod vlivem předvolání, které jsme dostali od Úřadu práce na 12. června 1939 do sálu přerovského pivovaru k odvodu na práci do říše. Když jsme skončili práci vzpomínaného dne, šli jsme domů a oblekli se jako na tramp. Já jsem si vzal ještě mandolinu, která pak prodělala celou tu velikou pouť a návrat domů se mnou. Doma jsme se nerozloučili, věděli jsme, že když se nevrátíme, že to pochopí. Odjeli jsme společně do Ostravy s tím, že odtud se nějak musíme dostat , do Polska, kde se — podle informací získaných v Přerově — formuje naše zahraniční vojsko. V Ostravě po příjezdu jsme šli do malé hospůdky. Vzpomínám si, že u ní bylo podloubí. Bylo tam veselo a tak jsme si tam zazpívali a zahráli. No a při besedě se spolustolovniky si nás jeden z nich dobře otypoval a nabídl nám pomoc při přechodu hranic do Polska. Nabídku jsme přijali a šli jsme pak pěšky na Hrušov, který byl již v Polsku. Byly to divné pocity, když jsme přecházeli. Dostali jsme se do Hrušová, kde jsme přespali a pak jsme ráno pokračovali pěšky do Bohumína. Tam už nám štěstí tak nepřálo. Padli jsme do rukou policie. Karla Holce a Františka Běhalíka zavřeli na policii a mne odvedli na nádraží s tím, že mne pošlou zpět do protektorátu. To byla špatná vyhlídka s následky pro mne a pro rodinu. Proto když přijel rychlík na nástupiště a po krátkém zdržení pokračoval dál v cestě do Polska, dlouho jsem se nerozmýšlel a ne /rovna pozornému policajtovi jsem utekl a skočil do odjíždějícího rychlíku. Na úvahy, co bude a jak dál, nebylo času. Ve voze byli celkem jen tři cestující a asi mne viděli, jak jsem utekl policajtovi a skočil do jedoucího vlaku. Jeden / nich mi bez řeči dal svou jízdenku a šel si sednout na vstupní schůdky do vagónu. Za této pomoci jsem přijel do Krakova, kde jsem vyhledal československé středisko a tam jsem se dostal k pplk. Ludvíkovi Svobodovi, který mne prověřoval otázkami, jako u kterého pluku jsem sloužil a
podobně. Poněvadž jsem ho dobře znal jako zástupce velitele pluku z Kroměříže, má prověrka byla jednoduchá a krátká. Ze střediska jsem byl poslán do Baranovic; bylo to asi i Šest kilometrů od Krakova. Tam jsem nějaký čas pobyl a šťastně se setkal /use se svými kamarády Karlem Holcem a Frantou Běhalíkem. No a dále už .la naše společná cesia do přístavu Gdyně, odtud polskou lodí Chrabrý do Francie. Ve Francii pak začala naše dlouhá bojová cesta v naší československé zahraniční armádě, která skončila pak v osvobozené vlasti.
JOSEF KAĎOREK vzpomíná (v roce 1946) Na jaře roku 1944 jsme založili odbojovou organizaci „Za vlast". Z prvých akcí bylo rozšiřování letáků proti nacistům, zejména mezi mládeží (24. ročník, náborová akce na práce do Německa). Vedoucí B. Koplas byl zatčen 25. července 1944. Poté jsme odešli na Horní Bečvy, kde jsme navázali na pražskou partyzánskou skupinu studentů, a to pomocí slovenského organizátora Ondry Skalníka, l s kterým jsme navázali styk na Třeštíku. V této oblasti jsme rozvíjeli činnost (poškození aut vojenské kolony poblíž hotelu „Na bílé" a pod.) až do té doby, než bylo na Valašsku vyhlášeno stanné i právo. Když jsme se vraceli na Přerovsko, setkali jsme se s B. Jadrníčkem, který j se skrýval, neboť byl stíhán pro sabotáže v přerovské Optikotechně. Spolu s B. j Jadrníčkem a Boh. Novákem jsem se dostal nákladním vlakem do Přerova, kde . jsme byli v Blahoslavově ulici zatčeni. Díky MUDr. Adolfu Svozilovi jsem se j spolu s B. Novákem dostal ze spárů gestapa. B. Jadrníček, na kterého byl vydán zatykač pro sabotáže, byl odvezen do koncentračního tábora, kde se šťastně dočkal osvobození. V Přerově jsem navázal na junáckou odbojovou skupinu, vedenou Režným.. \ Po krátké době jsem však pomocí A. Hradílka přešel do skupiny „Josef", přišlu-1 sející k prvé čsl. partyzánské brigádě Jana Žižky. Velitelem této skupiny byl j Josef Minsk, lesník z Rusavy. V této skupině jsme prováděli sabotáže na železnici, přerušení činnosti dálnopisu zapojeného na tiskovou službu pro zrádnou Vlasovou armádu, narušování j silničních komunikací a podobně. Podle příkazu plk. Rakovčika jsme vytvořili střelecké hnízdo pro ochranu mostu, které jsme zrušili při povstání 1. května 1945 v Přerově. Při povstání sel naše hlídka zúčastnila pouličních bojů v Želátovské ulici, odtud — ačkoliv jsme ] měli na 15 zajatců a úkořistěné zbraně a střelivo — jsme se museli stáhnout, l Raněné jsme dopravili do nemocnice, kde jsme se někteří za pomoci zdravotních l sester Jany a Ruth ukrývali před gestapem do dopoledních hodin 3. května, kdy ] jsme přes Bečvu podél lesa Žebrácky přešli do čekyňských lesů. Při přesunu jsme] přepadli madarské jednotky. V posledních fázích druhá světové války naše skupina j se střetla v přímém boji s jednotkou SS na čekyňském kopci, když se pokoušela i vyhodit rezervoár městského vodovodu. V boji byli zastřeleni dva příslušníci jed- ( notky SS a pět příslušníků SS bylo zajato. Po dotyku s vítěznou sovětskou l armádou — rozvědčíky — jsme se zúčastnili posledních bojů u Krčmaně a v Hodolanech. Souboru „Přerovsko ve vzpomínkách přímých účastníků odboje" číslo l • 10 za rok 1966 byla v celostátní soutěži historicko-dokumentárních prací udě' léna 3. cena z
celkem posuzovaných 192 prací. Práce posuzovala porota ve šlo-žení: František Burian, člen předsednictva ÚV SPB a pracovník Ústavu dějin ,KSČ; dr. Jiří Doležal, pracovník H stařičkého ústavu Čs. akademie věd; Stanislav Zámečník, člen historickodokumentární komise ÚV SPB a pracovník Vojenského historického ústavu; Vladimír Konopka, ředitel Vydavatelství SPB; Václav Berdych, tajemník historickodokumentární komise ÚV SPB a vedoucí agit. prop. oddělení OV SPB. V hodnocení porota uvedla: „Práce uspořádaná Karlem Rosmusem soustřeďuje vzpomínky odbojových pracovníků Přerovska, jež se vyslovují k různým úsekům protifašistického zápasu. Kromě vlastního historického přínosu těchto dokumentů je třeba ocenit i cílevědomou snahu pořadatele, aby antifanstické tradice a všechna poučení a zkušenosti, které druhý odboj přinesl, nebyly zapomenuty." . Při povstání 1. května 1945 bylo zatčeno a uvězněno na 100 občanů města. Na snímku je návrat dvou vězňů P. J. Drexlera a Inq. Frant. Hn.lice 8. května 1945, když jsou pozdravováni na prostranství u elektrárny. (Snímky jsou z osob. archivu M. Caletkové, Přerov)
.
R Uvítání sovětských vojáků 8. května 1945 velbloudi zapřaženi do vuzů.
Setkání přerovských občanů s prvými sovětskými vojáky
DROBTY VZPOMÍNEK -rk- Pro rozvrení odbojové činnosti přispělo zachování a mocnost byť í v omezovaném rozsahu další činnost Sokola v prvých letech nacistické okupace .až, do jeho rozpuštění v prvé polovině roku 1941. Činnost v jednotách, okrscích , župách byla cílevědomě vedena a prováděna tak, že v masovém měří'.ku vytvářela podmínky pro boj proti okupantům a ten také v různých formách podporovala, organizovala a vedla. Pohotově byly provedeny některé změny v organizační struktuře Sokola, a to tak, aby sloužily také potřebám odboje a vytvářely možnost širší spolupráce ve větších oblastech než byly oblasti tehdejších sokolských žup. V této řadě přísluší také místo v roce 1939 vytvořené Středomoravská sokolské lyžařské oblasti, která sdružovala Olomouckou, Prostějovskou, Hanáckou (Kroměříž), Vyškovskou — Milíčovu, a část župy Valašské — Palackého. Těžištěm činnosti této nové oblasti byly Hostýnské hory a částečně Javorníky. Oblast vytvářela podmínky pro spolupráci s centrem chata na Tesáku a se zajišťovacími dalšími místy Vičanov, Hostýn, Chvalčov a Bystřice pod Hostýnem. Pod pláštíkem tělovýchovné a sportovní činnosti anebo lépe souběžně s ní se v plné šíři rozvíjela odbojová činnost. Na Tesáku a v přilehlých místech byly vybudovány dobrá možnosti pro přechováváni jednak osob stíhaných gestapem, jednak osob odsouvaných za hranice.Vděčně je třeba vzpomenout nacisty umučeného nájemce chaty na Tesáku Františka Kubice, který byl v širokém měřítku nápomocen celé oblasti. Pod pláštíkem porad a závodů konaly se na Tesáku a Hostýne porady vedoucích pracovníků sokolského odboje, který se stal širokou masovou základnou odbojové organizace „Obrana národa". Z těch mnohých, kteří se porad na Tesáku anebo na Hostýne účastnili, vzpomínám na náčelníka Olomoucké župy Miloše Václavíka, dále pplk.. Ed. Klímka — velitele ON kraje Ostrava, dříve profesora tělocviku na vojenské akademii v Hranicích, a dalších. Z toho velkého počtu pracovníků zůstalo málo, většina hýla popravena a umučena. Otázek k řešení bylo více a jednou z nich byla také otázka zajištění ubyto-i .i ní a
zaměstnanosti uprchlíků. Proto jsme založili „Lyžařské družstvo Tesák" (předseda JUDr. J: Fialka, Bystřice p. Hostýnem; místopředseda K. Rosmus, Přerov, jednatel Jar. Ott, Bysčřice p. Hostýnem) s cílem vybudovat urychleně další objekty na Tesáku anebo v jeho okolí tak, aby sloužily jednak tělovýchově, ale také aby mohly býti využívány pro účely odboje.
Jednou z prvých akcí družstva „Tesák" ještě v jeho přípravné fázi (ustavení bylo provedeno 21. ledna 1940 na valné schůzí na Tesáku) byla výstavba lyžařského můstku na svahu Kyčery a slalomové dráhy podle projektu Václava Šrubaře, náčelníka
Sokolské župy valašské — Palackého a architekta Fleischmanna z Bystřice p. H. Stavba můstku si vyžádala náklad dvanácti tisíc Kč a byla provedena firmou ing. Matuška z Bystřice p. H. Na stavbě bylo zaměstnáno po dobu tří týdnů 22 — 29 uprchlíků z okupovaného území. Celou tuto činnost je nutno dát do rámce tehdejších našich zkušeností a představ, které v mnohém nevyšly, poněvadž teror a formy nacistické okupantské mašinérie překonaly, v násilí všechna možná očekávání. Předpokládali jsme, že do'de poměrně brzy k vojenskému střetnutí, jehož součástí pak bude účast našeho lidu se zbraní v ruce. A v těchto našich plánech měla významné místo oblast Hostýnských hor. Vlny zatýkání od listopadu roku 1939 s nejpočetnější vlnou v prvé polovině roku 1940 značně ochromily činnost v celé oblasti. Bystřickým pak přísluší uznání za další byť i značně omezené rozvíjení činnosti na založené bázi a pak napojení celé struktury na závěrečnou organizaci odboje od konce roku 1944 až do osvobození. V prvém období okupace byl v oblasti Hostýnských hor zajišťován i styk kromě Brna i s Prahou. Členem této organizace byl již mnohokráte vzpomínaný Rudolf Smutek, který cestou poštovních odbojových skupin zajišťoval spojení, stejně jako Jan Ulman prostřednictvím skupin na železnici. Poukázal jsem na jeden úsek z celé té široké základny, ale bylo tomu tak v různých obdobách na mnoha dalších úsecích. Tak kupříkladu byl pro rozvíjení sportovní činnosti založen Přerovský okrsek odbíjené a košíkové, na jehož základně tak; se zajišťovaly úkoly odboje. Přerovský okrsek sdružoval oblasti měst Přerova, Olomouce, Prostějova, Kroměříže, Zlína, Holešova a Moravsk; Ostravy 8 okolím. Předsedou okrsku byl MUDr. Ad. Svozil, Přerov; místopředsedou Frant, Řehák, Zlín; a náčelníkem prof. Zbyněk Losenický, Olomouc. Vzpomínky jsou vázány územně a ukazují, že na bázi tělovýchovné a sportovní činnosti a dále kulturní činnosti se vytvářely podmínky nejen pro styk velkého počtu obyvatelstva, ale že se na něj působilo a vytvářelo pevné uvědomění, a to zejména mezi mládeží.
Neradostné vzpomínky vyvolává pohled u mnohých bývalých poli' tichých vězňů z Přerova na budovu policejního ředitelství v Breslau (Vratislav), kde se konaly dada-tečné výslechy gestapa kromě výslechů u vyšetřujícího soudce přímo ve vězení na Kletschkaustras-se 31.
V celkovém úsilí kromě kolaborantů a zrádců je možno říci, že všechny odbojové organizace usilovaly o jednotu všeho lidu. A v tom poukazuji na některé osobní vzpomínky aktivních účastníků odboje, na příklad na jednání starosty přerovského Sokola Silvestra Plevy s předsedou ilegálního okresního výboru KSČ Rudolfem Kovářem, anebo na jednání krajského tajemníka KV KSČ Františka Vod-sloně s funkcionáři Sokola Přerov a podobně. Tyto drobty vzpomínek chtějí tomu, kdo chce mít ucelený obraz o odboji na Přerovsku, být jedním kamínkem v té veliké mozaice, která ukáže rozsah a sílu odboje na Přerovsku jako součást celonárodního boje^. Na snímcích jsou propozice jednoho ze závodů Středomoravské sokolské lyžařské oblasti a legitimace lyžařského družstva „Tesák", které dokumentují existenci vzpomínaných organizací a jejich činnost.
Armádní generál LUDVÍK SVOBODA — (v roce 1963). -rk- Mnohokráte jsem hovořil o otázkách odboje na Přerovsku s armádním generálem Ludvíkem Svobodou. Tématem rozhovoru byli nejčastěji parašutisté vysláni M roce 1941 ze SSSR na okupované uzmi na í vlasti. Po jednom rozhovoru (4. března 1963) napsal arm. generál Ludvik Svoboda dopisy, ve kterých zhodnotil činnost dvou velitelůparašutistů, přerovských rodáků Karla Hovůrky a Bohuslava Němce. Dopisy jsem z jeho pověření odevzdal matkám urinů 8. března 1963 při příležitosti MDŽ).
Karel Rosmus a Ludvík Svoboda
Výňatek (fotokopie) z dopisu Marii Němcové.
JAN NĚMEC, Olomouc — vzpomíná (v roce 1967) Před 15. březnem 1939 byl bratr Bohuslav přidělen k pěšímu pluku 41, jeho odloučenému praporu v Čadci na Slovensku. Já jsem byl přidělen k 2. pluku útočné vozby ve Vyškově na Moravě. Po nacistické okupaci okleštěného Československa koncem března 1939 jsme se s bratrem přestěhovali k našim rodičům v Přerově. Krátce po přestěhování jsme se dohodli, že odejdeme za hranice. Bylo nám oběma jasno, že Hitler bude v agresi postupovat a že okupace naší vlasti je začátkem. Naše rozhodnutí jsme řekli rodičům, kteří je přijali s radostí a schválili je. Kamarády a známé v Přerově velice zajímalo, co budeme dál dělat. Bohuš měl být přidělen ministerstvu vnitra a já jako odborný učitel na Vyšší průmyslovou školu v Hradci Králové. Veřejně jsme říkali, kam jsme přiděleni, ale našim kamarádům jsme v řeči naznačili, že odejdeme za hranice. Získávali jsme zprávy, jak a kde se dá utéci, dále zprávy o pohybech hitlerovské armády a podobně. Vešli jsme ve spojení s těmi, kteří organizovali odboj: s npor. Mariánem Motáněm, npor. Karlem Brožkem, Richardem Bdinkou, mjr. Salaquardou, pplk. Rychlíkem, spolužákem Fr. Vrbou a dalšími. O přesunech nacistické armády nás informoval náš otec Jan Němec, železničář, a dále moji bývalí spolužáci, kteří byli úředníky na nádraží v Přerově, a to Emil Vrbas a Josef Hrabal. Byli jsme .zapojeni na organizovaný odboj. Vykonávali jsme kurýrní cesty s bratrem na Slovensko. Bohuš přes Makov do Čadce a Žiliny a já do Trnavy, Trenčína Turčanského Sv. Martina, kde jsme měli tehdy velmi spolehlivé spolupracovníky a informátory v řadách spolehlivých Slováků. Asi koncem května 1939 byl bratr Bohuš, když jel do Ostravy, v Ostravě { zatčen a je to zvláštní, že byl zatčen v téže kavárně Fenix, jako byl zatčen po výsadku ze SSSR. Proč se tak stalo, nám nikdy neřekl. Ale po návratu po týdenním věznění a výsleších za tři dny spolu s Ladislavem Štěpánem, který byl našim spolužákem na obchodní akademii a vojenské akademii a byl poručíkem letectva, odešli do Polska. O odchodu nám neřekl nic. Asi za 4 — 5 dní po jejich odchodu přišel k nám neznámý strojvedoucí ČSD a řekl nám, že Bohuš je již v_ Polsku. Tak asi za ! měsíc po Bohušově odchodu přišel zase jiný strojvedoucí ČSD a řekl nám, že Bohuš se zranil v Polsku na noze a že musel do nemocnice v Krakově. Později po mém příchodu k I. čs. armádnímu sboru do SSSR jsem se dozvěděl, že Bohuš byl v nemocnici až do konce srpna, kdy byl z nemocnice propuštěn, když se nemocnice v Polsku připravovaly k přijímání zraněných z fronty. Bohuš nastoupil službu u čs. voj. jednotky, které velel pplk. Ludvík Svoboda. S jednotkou odešel za velké fyzické námahy (zranění) do SSSR. Na pochodu jej museli často kamarádi nést na nosítkách. V SSSR byl Bohuš určen jako instruktor výcviku. Po přepadení SSSR nacisty j byl vybrán a podrobil se parašutistickému výcviku. Dne 5. září 1941 byl vysazen na území okupované vlasti. Já jsem odešel z Protektorátu později. Bylo to 18. listopadu 1939, den po uzavření českých vysokých škol. Měl jsem tehdy velice naspěch, protože poj 15. březnu 1939 jsem spolu s poručíkem Bořeckým od 2. pluku útočné vozby ve j Vyškově dopravil nákladním autem Praga RV pušky a střelivo na universitu v Brně. Za hranice jsem odešel s pór. Aloisem Brabencem z Přerova přes Skalicí — Zlaté Moravce — Levice, které byly tehdy okupované Maďary. Na této trase jsem měl známé, kteří nám pomohli. Dostali jsme se až na jugoslávské hra- j nice, kde nás maďarské orgány zatkly. Byli jsme v Maďarsku vězněni přes tři měsíce. Poté nás chtěli severně od Košic vrátit na území Slovenska. Tomu jsme museli zabránit, a to neobvyklým způsobem. Podařilo se to. Potom nám
pomohla česká lékařka žijící v Budapešti a dopravila nás autem na jugoslávské hranice, které jsme za její pomoci lehce a bez potíží tentokrát přešli, a dostali se do Běle- ; hradu. Odtud vedla cesta do Soluně, Istanbulu, Ankary, Alepa, Bejrútu a odtud l do Marseille, kde jsem nastoupil službu v československé zahraniční armádě. Když byl bratr Bohuš po vysazení za určitou dobu gestapem zatčen, a když byli zatčeni také otec a matka a pak otec umučen, bratr popraven a matka vězněna v koncentračním táboře Ravensbriicku, tehdejší naše ministerstvo národní obrany v Londýně nenašlo dostatek odvahy k tomu, aby mne o tom všem informovalo. Podrobné informace jsem dostal až při nástupu služby u 1. československého armádního sboru v SSSR, a to před bojem o Duklu od gen. Ludvíka Svobody a náčelníka štábu sboru Bohumíra Lomského, máho spolužáka z Vojensffl akademie v Hranicích. I když mnou tyto zprávy velice otřásly, věděl jsem, co mne po osvobození vlasti čeká. Na konec bych ještě chtěl poukázat na záslužnou a obětavou pomoc, kterou poskytla Bohušovi po výsadku naše teta Žofie Zlámalová a její dcera Libuše, které bratra nějaký čas ukrývaly v Přerově v Denisově ulici a kdy obě obstarávaly bratrovi spojení a byly mu všestranně nápomocny. Gestapo o jejich pomoci vědělo a nezatklo je jen proto, že se domnívalo, že i já se vrátím do protektorátu, jako výsadkář a že je také vyhledám, kde mne budou moci zatknout.
BERNARD FIŠER H. Moštěnice vzpomíná (v roce 1967) -rk Na besedě s aktivním účastníkem boje proti jašismu v letech 1939 — 1945 B. Fišerem jsme vzpomínali také před blížícím se 50. výročím vzpoury v Boce Kotorské na události před vzpourou, na průběh vzpoury, na vše čeho byl před l>adesáti lety B. Fišer v Boce Kotorské svědkem a přímým účastníkem. Uveřejňuji záznam vzpomínky. Na prvém snímku je B. Fišer po převzetí Čs. vyznamenání za, aktivní účast ve vzpouře v Boce Kotorské v roce 1918. Na druhém snímku je. B. Fišer jako řidič sanitního vozu c.k. rahousko-uhershé armády v Kotoru. Na třetím snímku je pomník, který postavilo vděčné rodné město Přerov vůdci vzpoury i' Boce Kotorské Fr. Rasovi na náměstí v Přerově, které nese jeho jméno.
Úvod ke vzpomínce výňatky z knihy: K. Pichlík — V. Vávra — ]. Křížek Červenobílá a rudá. Vydalo NV H 'Strana 121 — „Na začátku roku 1918 převažovala ve vnitřně rozporném zapase lidových mas jehož všedemokratická, protiválečná asociální stránka která mu také dala jednotu s níž proletariát monarchie vstoupil do lednové generální stávky . Potvrdilo se to i v největším revolučním vystoupením v ozbrojených silách rakousko uherské monarchie za první světové války. V povstání námořníků v Boce Kotorské Strana 127 — „Nejuvědomělejší skupinu nespokojenců představovala organizovaná hrstka socialistů vedená poddůstojníkem Františkem Raschem z Přerova k níž patřili Jihoslované Mate Brničevič, Anton Grabar, Jerko Sižgo Šimon Ujdor, Polák Gustav Stonawski a z Čechů i Rudolf Kreibich z Prahy, měli spojení s posádkou radiostanice nad Porto Rose, již se v prosinci_lj)17 dařilo chytit jiskrové
depeše sovětské vlády a její mírové nabídky. Šířili J námořníky ilegální „Noviny" s tahovými zprávami a od okamžiku, kdy v stavech vypukla stávka dělnictva, připravovali na první únor 1918 proti válel demonstraci mužstva."
Strana 133 „Hrdina povstání František Rasch před soudem prohlásil : „Bojoval jsem za ideu a tato idea se jmenuje mír, a za ni zemřu." Když jedenáctého února 1918 v pět hodin ráno byl odsouzeným přečten rozsudek, Sižgorič, Drabar a Brničevič se zhrozili. Jen Rasch zůstal klidný a prohlásil: „Podle mínění jde o justiční vraždu." Přistoupil charvátský polní kněz. Tři Jihoslované se vyzpovídali a přijali poslední pomazání. Rasch to odmítl a prohlásil, že chce jen vyprávět. Mluvil o tom, že je Čech a sociální demokrat, o slunci, které ,velké a světlé vyjde v Rusku ..." V roce 1914 jsem narukoval jako nováček do pevnostních dílen v Castel Nouvo a za nějaký čas jsem byl přidělen jako řidič k autokoloně. Jezdil jsem jako řidič i nákladního vozu a později jako řidič osobního vozu u velitelství přístavu. S nákladním vozem jsem vozil materiál na opevňování Vermače a na stavby v přípravě dobývání Lovčenu. Jako řidič osobního vozu jsem jezdil s velitelem přístavu generálem Viktorem Webrem. Znal jsem dobře německy a tak jsem se dostal na různá místa v Boce a tu jsem dobře celou poznal. Od velitelství jsem byl přemístěn do útvarově nemocnice v Kotoru a zařazen jako řidič sanitního vozu vojenské nemocnice. V nemocnici byl mým přímým nadřízeným dr. A. Stocky, v civilu ředitel pražského muzea. Oblečení řidiče kožený kabát a kožená čepice mně pomáhaly při mých pochůzkách a návštěvách, poněvadž mne mnozí považovali za důstojníka. V Boce Kotorské bylo jak v námořních jednotkách, tak i v přístav jednotkách c.k. rakousko-uherské armády hodně Moravanů a Čechů, mezi kterými jsem měl hodně přátel. Vzpomínám si po těch letech na četaře Klimeše, vrchního kuchaře ze sanitní lodi, četaře Krause a další. Mezi těmi mými kamarády byl také pilot hydroplánu z letiště Melinje. S ním jsem se také několikrát zúčastnil letu nad Bokou Kotorskou, a to s přihlédnutím k mé odborné kvalifikaci. Až později jsem si vzpomněl na náš jeden let, který trval velmi dlouho a kdy na Dlážku proč tak dlouho létáme, mně můj kamarád odpověděl, že chce vyzkoušet jak dlouho se letoun udrží ve vzduchu s plnou nádrží. A po vzpouře, když jsem si vše ve vzpomínkách znovu oživoval, tak mně byla jasná ta zkouška, proč pilot jioručík Čech prováděl zkoušku. Odletěl i s letadlem do Itálie. Jak se mně jevily všechny události v Boce Kotorské. Každodenním signálem l mému
odchodu z ubikací na snídaně do poddůstojnické jídelny bylo houkání poštovní lodě, která přijížděla každodenně první do Kotoru. Když jsem prvého tniora 1918 neslyšel houkání, šel jsem se podívat na molo, kde byl úplný klid. Nasnídal jsem se a znovu jsem se šel podívat na molo. Tam ještě nebyla žádná Ind. Šel jsem do nemocnice, a u brány stáli vrchní lékař MUDr. Malý se zdravotní sestrou Josefkou. Jak to bylo zvykem, šest kroků před jsem salutoval, ale MUDr. Malý na to reagoval jinak než obvykle. Přistoupil ke mně a česky mi povídá jestli to už vím, že se námořníci na lodích v Boce vzbouřili, a že je tam mezi vzbouřenci mnoho Čechů. Dále mně řekl, že ta loď, na které to vypuklo povstání byla torpedována a leží na boku u Teoda. Požádal mě, abych vzal sanitní vůz, že se tam všichni tři pojedeme podívat. Sestra Josefka nás upozornila, že přijíždí torpedoborec, a že pravděpodobně přistane. Překvapilo mě a zároveň mě mě těšilo, že oba mluvili česky, když před tím, jsem je slyšel mluvit vždy jen německý. Připravil jsem vůz a jeli jsme společně ohlídnout situaci. Loď byla nakloněna na vodě, ale v celku všude panovalo tísnivé ticho. Na zpáteční cestě u vojenských autodílen stál dělmistr, také Čech, a na otázku co ví, odpověděl, že hrozivé ticho ukazuje o co jde. Vrátil jsemse do nemocnice, MUDr. Malý sej sestrou Josefkou odešli do objektu nemocnice a já pak se svými kamarády Klimešem a Krausem jsme šli za naším nadřízeným dr. Stockým. Ten na naše-udivené otázky obrácen ke mně, řekl: „Vidíte plavajzníčku, Češi se vždycky poznají a táhnou za jedno, když je zle". Od něj jsem se také dověděl, že zdravotní sestra Josefka je odněkud z Hané a MUDr. Malý z Čech a ne jak jsem se domníval, že je Vídeňák. Ty další události v Boce Kotorské jsou známé. Po likvidaci vzpoury bylo uvězněno čtyřicet námořníků ve vlhkých pevnostních kasematách: St. Giovani nad Kotorem. Když byl vynesen rozsudek o popravě hlavního organizátora vzpoury Fr. Raše z Přerova a jeho tří druhů, oznámil mi ordinační důstojník, že podle došlého rozkazu mám sanitním vozem odvézt odsouzence na popravu. Odmítl jsern to provést. Večer za mnou přišel do ubikací dr. Štočky a ptal se mně, jestli nemám auto v pořádku, že v kantýně se bavili důstojníci o tom, že jsem odmítl odvézt odsouzence. Porozuměl jsem dr. Stockému, a. pak za jeho] přítomnosti jsem otevřel kapotu u vozu, vymontoval rozdělovač a zlomil ohlíkové kladívko, které rozděluje jiskry pro jednotlivé válce. Potom jsem ihned odešel doautodílen. Ta cesta do autodílen mi trvala asi tři hodiny, protože jsem ji musel maskovat, aby mne žádný neviděl při značném provozu, který nastal po likvidaci vzpoury. Dělmistr Čech mi pomohl a do záznamu se zpětným datem napsal, že: závada na sanitním voze byla hlášena před několika dny. V den popravy začala sháňka, ale díky podpoře dr. Stockého a dělmistra dopadlo vše pro mne dobře., bez následků. Odsouzení námořníci byli pak na popravu vezeni v káře za silné j vojenské asistence, poněvadž jiný krytý automobil nebyl u vojenských jednotek ' k dispozici. Po likvidaci vzpoury se všichni Češi semkli a pomáhali těm, kteří byli vězněni. Někteří z vězňů byli za pomoci vrchního lékaře MUDr. Malého převezeni z vězeňských kasemat do vězeňského oddělení nemocnice. Situace ve vězeňském oddělení nemocnice byla těžká, protože ke střežení objektu byli určeni vojáci maďarské národnosti, které nebylo možno získat do podpůrných akcí ve prospěch; ] vězněných námořníků. Skupina Štočky, Malý, Klimeš, Kraus, s. Joseíka a Fišer, \ spolu s dalšími pomáhali všem vězněným zejména stravou, ale i kouřením j a podobně. Za tehdejší situace bylo důležité, zajistit vězněným stravování a zdra-1 votní péči. Aby bylo možno chránit všeckny vězně, prováděli čeští lékaři po ' určitém období výměnu vězňů z vězeňského oddělení nemocnice za vězně z kasemat, l Převážná část vězněných námořníků a účastníků vzpoury byla zachráněna. Po skončení války pak bylo možno provést celkovou bilanci té široké pod-J půrné akce
ve prospěch vzbouřenců, a loď Červeného kříže odvezla jako prvé, j obyvatele kasemat, vězně, účastníky vzpoury v Boce Kotorské a přitom jsme teprve l poznali komu jsme pomáhali a kdo byl vězněn v kasematách. Po odsunu prvého ] transportu jeli pak další lodi, a to s Němci a Maďary a teprve pak jsme odjížděli l my Češi na samostatné lodi. Ani cesta k domovu nebyla bez překážek. Když jsme] jeli asi třetí noc, tak byl najednou vyhlášen poplach. Z paluby jsme viděli J před naší lodí ve světle reflektorů jednu z transportních lodí nakloněnou. Najela l na minu. Z dalších transportních lodí záchranné čluny přebíraly z těžce poškozené l lodi trosečníky. To v nás vyvolalo velmi tísnivou náladu a obavu, aby ještě ] při té cestě k domovu, do naší svobodné vlasti jsme nepřišli o životy. Vše však l dopadlo dobře a přijel jsem 19. prosince 1918 do svobodné vlasti a tam k mému a překvapeni čekaly i dopisy od tří námořníků, účastníků vzpoury v Boce Kotorské, l kteří s pozdravy děkovali za pomoc, kterou jsem jim spolu s jinými poskytl.
Pomník F.Rasheho v Přerově
KAREL BUBENÍČEK Týn n./Beč. vzpomíná (v roce 1965) -rk- doplňuji vzpomínky K. B. uveřejněnou v čísle 3 na straně dvacet devět ,a třicet záznamem z roku 1965, který uvádí údaje o další činnosti jedné z odbojových skupin z Bystřice p./H. a to po přerušení spolupráce s přerovskou odbojovou skupinou Obrana národa tj. po zatčení jejího vedení v roce 1940. V roce 1941 přišlo zatknout gestapo Františka Hrdličku, u kterého jsem byl -v Bystřici
p./H. zaměstnán. Nechal jsem gestpáky ve své kanceláři pod záminkou, že se podívám zda Fr. Hrdlička je v závodě, a že jim jej také zavolám. Fr. Hrdličku jsem upozornil a ten okamžitě utekl do Hostýnských hor, kde jsem jej pak zásoboval a udržoval s ním trvalé spojení. Jeho syn, který byl později získán Němci, mne udal. Bylo to v době, kdy jsem ukrýval řadu osob . mezi jinými také jednoho rakouského státního příslušníka, stíhaného gestapem pro velezradu. Po prozrazení mé činnosti, jsem odešel na Rusavu. Byl jsem připraven odejet za hranice a měl jsem také již cestovní pas do Turecka. Můj odchod do ilegality byl 27. listopadu 1941. V hostýnských lesích jsme utvořili samostatnou partyzánskou skupinu pod krycím jménem „Míša". Ve skupině byli František Hrdlička, Josef Grossmann, František Pánek a Jan Horák. Vytvořili jsme si několik bunkrů a nejlepší byly v oblasti Tesáku a na kopci Cernava. Naše skupina se rozrostla, a bylo nás třicet i více. Přišli ruští zajatci, jedenáct Belgičanů dva Angličané, Poláci a další. Kmenový stav naší skupiny tvořilo dvanáct členů Tato skupina se v prvních dnech měsíce října 1944 napojila na partyzánskou brigádu Jana Žižky, na skupinu, jejímž vedoucím byl Štěpánov. Později v naší činnosti jsem přišel i do přímého styku s mjr Múr z mém a dostával od něj pro naši skupinu úkoly. Operačním prostorem naší skupiny byly hostýnské hory s těžištěm Tesák. Z naší činnosti uvádím, že jsem vedli boj proti Jagdko-mandům prováděli sabotáže na dálkovém vedení elektrického proudu, na přívodech k 'vsetínské zbrojovce a podobně. Naše skupina také prováděla zajištění zásobování a obstarávání léků, které jsme získávali prostřednictvím MUDr. Vytrh-líka z Bystřice p./H. Gestapo na mé dopadení vypsalo se zatykačem odměnu, ale dopadnout se jim mě nepodařilo, a tak jsem se zúčastnil i závěrečných bojů přec naším osvobozením.
Na snímku je jedna z parád jednotky SA na Dolním náměstí v Přerově. Na parády SA se do Přerova sjížděli příslušníci SA z celé oblasti. Parády byly chráněny kulomety na nákladních autech, které byly rozestavěny při vjezdech na Dolním náměstí. Na snímku je nákladní auto s kulometem při vjezdu na náměstí z Blahoslavovy ulice.
Josef MAZÁČ vzpomíná (v roce 1964) Když přerovský Němec Gótlicher si přivlastnil v roce 1941 funkci po nacisty popraveném řediteli kupeckého oddělení SMĚ Janu Polachovi, tak ovládl celý závod. Stal se velitelem Volkssturmu, který cvičil se zbraněmi v závodě přerovské elektrárny. Götlicher od počátku nacistické okupace úzce spolupracoval s gestapem a byl jeho poradcem. Zaměstnanci přerovské elektrárny, Češi, byli nuceni kromě své normální práce vykonávat řadu dalších těžkých prací. Gestapo neustále slídilo na pracovištích v závodě a nebylo snad ani dne, aby nebyl někdo z pracovníků vyšetřován. Okupace zanechala v řadách našich zaměstnanců velké ztráty na životech, jak to hlásá pamětní deska v závodě. Byl to Jan Polach, pokladní Dřevojánková s manželem, s nimiž bylo popraveno více než 20 občanů české národnosti. Z našich dělníků to byl Plíska z Týna n. Bečvou a Měsíc z Rajnochovic, který byl ubytován v Přerově v domku u rodiny Hovůrkové v ulici Ke kapličce (dnešní ulice bří Ho-vůrkových). Oba byli zatčeni a popraveni. Jídelnu našeho závodu používali Němci pro shromáždění z celé široké oblasti. Tam se řečnilo, heilovalo, zpívalo a hlavně pilo a jedlo na účet závodu. V Dluhonicích zabrali Němci statek Maňasů, kde Dvorzak, brněnský Němec-nacista, pěstoval pro hostiny prasata a drůbež. Gótlicher hospodařil pro sebe a bral ze skladu vše, co bylo cenné. Tak závod přišel o milionové hodnoty. Vedení závodu po okupaci převzal německý ředitel Melentýn, který byl stejným výtečníkem. Jeho prvním činem bylo, že v obchodním domě SMĚ v Husově ulici naproti nádraží nechal vytrhat ze zdi dubové skříně a obklady a někam si je odvezl mimo Přerov. V té řadě dalších nacistických ředitelů byl posledním ostravský nacista-Němec Paulik. V přerovském závodě se také přiživoval ing. Weigel, bývalý zkrachovalý přerovský továrník, který pak po osvobození utekl do Rakouska, kam odvezl také všechny děti německých přistěhovalců do Přerova. Nacista Dvorzak, který byl později velitelem závodní stráže, prováděl v Přerově přepady domácností, kde „rekvíroval", jednoduše kradl potraviny, které pak spolu s ředitelem J. Kojpem odesílal do říše svým rodinám a příbuzným. Mezi nacisty v našem závodě vynikal krutostí ing. Vanderkvinl, původem Nizozemec, který nás — Čechy při každé příležitosti zesměšňoval. Sám však spolu s vrchním inženýrem Velnerem byli takovými hrdiny, že si dali vybudovat soukromý kryt, kam vždy velmi pospíchali. Jedním z nejfanatičtějších nacistů v našem závodě byl Červa, o němž se v Přerově před okupací nevědělo, že je Němec. Byl dříve zaměstnán u fy Belka v Přerově a jeho děti cvičily v přerovské tělocvičné jednotě Orel. V té galerii nacistů v našem závodě měl své významné místo Ta-uchin, pokladník SMĚ po zatčené a popravené M. Dřevojánkové. Přišel 1. máj 1945. V elektrárně bylo v brzkých ranních hodinách živo. Gótlicher, Červa a Tauchin společně s werkšucáky nakládali na nákladní vozy zbraně Volksturmu s dalším materiálem a poživatinami. Dělostřelecká palba věštila blížící se frontu. Německá policie, která měla v našem závodě své ubikace, kvapem opustila závod a hlídky závodu a mostu přes řeku Bečvu, který byl podminován, převzali mladí němečtí vojáci. Byli to velmi drzí a suroví lidé. Proti nám měli tu výhodu, že byli ozbrojeni. Kolem poledne jsem šel domů ke své rodině, v ulici Pod valy. Šel jsem po nábřeží řeky Bečvy. Z ulic města bylo slyšet jásot a vzdálenou střelbu. Domácí, u kterého jsem bydlel, Jaroslav Čech, připevnil na střechu domu vysokou tyč s československým praporem. Šel jsem domů k obědu. Ale po příchodu jsem svůj úmysl změnil a utíkal jsem na Dolní náměstí. Stěží jsem se protláčel dnešní ulicí Čs. armády a náměstím, kde bylo plno děl a aut, která zabavili občané města místní posádce. Nálada byla neobyčejně
vzrušená a radostná. Na domech byly vyvěšovány čs. prapory a městský rozhlas volal muže do zbraně. Za této situace jsem se urychleně vracel do závodu, kde bylo prováděno odzb jování Němců. Přejímku zbraní a vyzbrojování pracovníků závodu vykonáx úředník SMĚ Vincena. Z města a od nádraží bylo slyšet střelbu. Náš závod pí vzal ing. Frant. Hnilica. Nacistický ředitel Paulik utekl, jak jsme později zjisti na spínací stanici do Konice. Řada našich zaměstnanců odešla do města, aby podílela na bojích v ulicích. A mezi těmi pak byl u Tyršova mostu na barikád zastřelen náš zaměstnanec Brada. V našem závodě byli nasazeni také studeno z nichž jeden odvážně vynesl a upevnil na 84 m vysoký komín čs. prapor. Kole: 15. hodiny přišla před bránu závodu skupina německých vojáků vedená feldvéble Fišerem z Olomouce, který se dovolával vstupu do závodu. Situace byla nejasná ale nikdo nevpustil Němce do závodu a naopak ozývaly se výkřiky jako: „Valri do nich" a podobně. Nacistická jednotka však byla .vyzbrojena kulomety a krátké době její počet vzrostl. Nás nebylo v závodě ani 40 a byli jsme jakžtakž vyzbrojeni zbraněmi Volksturmu. Za této situace ing. Hnilica volal telefonicky radnici, odkud mu bylo sděleno, že Němci téměř ovládli situaci a že povstani nesplnilo svůj účel. Za této situace po střelbě byla otevřena brána závodu a Němci začali znovu řádit. Bylo pro nás Čechy i celé okolí štěstím, že ačkoliv byl ostřelován i s methanem, neexplodoval. Vrátil se pak i Götlicher a se záznamy žádal vrácení zbraní a výzbroje. Vehnali nás všechny do dílny provozu a pět muselo pak s nim; Byli odvezeni do nacistické věznice v Olomouci. Šťastně se pak vrátili po osvobození domů. A tak ještě Gótlicher, Červa, Tauchin a další hospodařili v naseji závodě a ve městě do 7. května. Dne 7. května se shromáždili ve vestibulu administrativní budovy i s komisařem města Přerova Pecným. Na mostě zastavili autobus, lidi z něho vyházeli a šoféra přinutili, aby s nimi odjel do města Tam před obchodem kůží byv. fy Bernarda Poláka a spol. naložili na auto bd valouny podešvové kůže a poté odjeli z Přerova neznámo kam. 8. května jsme byli probuzeni časně ráno výbuchy, když byly vyhazovány přerovské mosty do povětří. Z přerovských mostů zůstal zachráněn jen částeční! poškozený železniční most, a to díky správci regulace řeky Bečvy Pánkovi, který odstranil nálože. No a ráno 8. května bylo pro nás radostné! To již obyvatelé města vítali předvoj osvobozeneckých jednotek Sovětské armády. Všechny mosty! byly zničeny, a proto byl urychleně upraven těžce poškozený železniční most, pól kterém pak přejížděla Sovětská armáda. Také náš závod byl poškozen nacisty,! Strojovna byla zavalena zřícenou klenbou a dvě turbiny byly těžce poškozeny] v předních částech náložemi. Jedna největší turbina se uchovala, nálož pod neexplodovala. Nevybuchlou nálož po zjištění odnesli ze závodu úředník Motl dělník Hošák. Přerovští občané tak jako na mnoha a mnoha jiných úsecích, i nám| v závodě byli nápomocni a tak 11. května již mělo jak přerovské nádraží, tak| i město světlo. Po těch dnech radostí přišla pro mne smutnější doba — onemocněl jsem tyfem a dlouhou dobu jsem pak byl nemocen. Následky nemoci nesu dodnes jako invalida. Po tom všem vždy rád a s vděčností vzpomínám na sovětské vojáky a si lid. Osvobodil nás a pomohl nám ukončit období temna a násilí.
DROBTY VZPOMÍNEK - rk - Po obsazení Přerova nacistickou armádou, gestapem a dalšími orgán došlo brzy k vyklizení kasáren čs. jízdního dělostřeleckého oddílu v Kojetínské ulici. Příslušníci oddílu, jakmile bylo 14. března 1939 ve večerních hodinách /.námo, že je prováděna okupace okleštěného Československa, zničili i některá zařízení jako čerpací zařízení s podzemními nádržemi na pohonné hmoty a část výzbroje a výstroje. Po nuceném vyklizení kasárenských objektů nepoužili jich okupanti pro vojenské účely, ale pro pomocné orgány. Nejprve požadovali od města Přerova vyklizení a opravu objektů. Do objektů byli přijati jako strážní místní Němci (Rossel a další). Oprava objektů byla zadána fě stavitel A. Bartošek. Při opravě kasáren byly odvezeny věci, které mohly být použity ihned anebo po opravě pro účely odboje. Tak byly staveb, technikem Mil. Písaříkem a skladníkem Petrem Janovským odvezeny pušky vz. 24 (12) bez závěrů, pistole a náboje, které jmenovaní odborně zajistili a uložili ve skladišti fy A. Bartošek v Želatovské ulici (dnešní Jeremenkova ulice — v místech dnešní autobusové čekárny proti základní devítileté škole) a jejich získání ohlásil Mil. Písařík jako člen odbojové organizace Obrana národa vedení (K. Rosmus). Marián Motán /.ískal prostřednictvím štkpt. Skokánka (popraven) scházející závěry, které byly pak uloženy nouzově spolu s dalšími zbraněmi u Vykoukalů v Želatovicích. Ve skladišti fy A. Bartošek to nebylo možné, protože získané zbraně byly uloženy pod podlahou v dřevěných objektech, kde byl uložen v pytlích cement. K prozrazení skladiště došlo tak, že po zatčení krajského a okresního vedení ON v roce 1940 byli také z Buchenwaldu dovezeni do vězení v Olomouci ti členové, kteří byli zatčeni již v roce 1939 (štkpt. Skokánek, Syl. Pleva a další). Při výsleších u gestapa, které již znalo skladiště zbraní ve Věrovanech (mlýn) a Želatovicích (u Vykoukalů), se dále dovědělo, že dodavatelem zbraní byli štkp. Skokánek a další. Později také npor. ing. R. Rajnocha. (popraven.) Na Věrovany byl prostředníkem předávek zbraní štkp. Rud. Vašíček a na Přerov npor. M. Motán. Přesto, že osobní hodnota vyslýchajících gestapáků byla nízká, metody práce spolu s násilím vedly k dalším odhalením. Na velké mapě v zasedací síni byv. vojenského soudu, tzv. „Garňák", v Olomouci bylý zakresleny údaje o organizaci ON a nálezech zbraní, letáků apod. a vedle bylo organizační schéma všech odbojových organizací a jejich vzájemné propojení tak, jak se gestapu podařilo je zjistit. Tak gestapo vědělo, že v Želatovicích bylo nalezeno na základě udání 12 závěrů k puškám vz. 24, l pistole a náboje. Dále se podařilo gestapu usvědčit štkpt. Skokánka z dodávek zbraní a získat jména těch, kteří zbraně a podobně přebírali; přes M. Motané usvědčením u výslechu šla cesta ke mně s tím, že gestapo již vědělo, že zbraně měl nějaký stavební technik. Těch bylo podobným způsobem zapojeno víc; kromě M. Písaříka to byli M. Psotka — Přerov, Fr. Ševčák - - Přerov a Metelka — Podolí (skladiště na stavbě Optikotechny, v nemocnici a podobně). Za pomoci vězněných členů krajského vedení J. Vymlátila a M. Václavíka byl cestou vězeňského zubního lékaře z krajského soudu -tuším, že se jmenoval Rozkošný nebo Roztomilý — avizován M. Písařík s tím, aby udal po zatčení, pokud bude muset prozradit úkryt, že pistoli má z prvé republiky a to další že chtěl zničit a že po oznámení získání pušek s ním již nikdo nehovořil a nejednal. Potom byli ještě chodbaři — čeští polit, vězni Čech .1 Holinka z Hranic — požádáni, jakmile dojde k zatčení, aby zajistili informování M. Písaříka. K tomu došlo, když jsem byl znovu vyslýchán společně s M. Motáněm a usvědčeni. Podařilo se nám M. Písaříka dostat z naší skupiny, ale ne ze spárů gestapa. Nešel s námi k soudu a byl jako nežádoucí odtransportován do koncentračního lábora Mauthausen, kde byl umučen. Není mně známo, na jakém podkladě přišlo gestapo na P. Janovského, ani jeho osud. Může to být snad proto, že byl /odpovědný za sklad, kde se zbraně našly
a že je nehlásil. To je však jen domněnka. Vracím se znovu k zubnímu lékaři ve věznici krajského soudu v Olomouci; ten umožnil celé naší organizaci schůzky v zubní ambulanci, přípravu k výslechům a spojení s venkem, které zajišťoval ředitel ASA J. Vymlátil jednak prostřednictvím uvedeného lékaře, jednak že měl noční návštěvy ve vězení za pomoci německých dozorců za úplatu. Byli to dozorci Tací, Hauptman, Schmayer a Schleir. Uvedení dozorci také umožňovali za další úplatky od rodinných příslušníků vězněných tu „zubní péči". Svoji úlohu sehrál také nacistický lékař MUDr. Karschulin, který měl neobyčejně rád peníze, za které mnohdy vědomě či nevědomě pomáhal vězňům hatit plány gestapa. ------------------------------------------------------- rk - V druhé polovině února 1941 po dlouhé době nekonečných výslechů přišla doba našeho transportu — jak jsme tomu posměšně říkali — do „země zaslíbené". Měli jsme mimořádnou přepravu; v Olomouci nás naložili do auto- . busu a odvezli nás do věznice krajského soudu v Ostravě. Po cestě jsem měl to potěšení být nosičem věcí doličných. Nesl jsem na mezistanicích vždy až do Breslau (Vratislavi) rozmnožovací stroj Šmejdovcovy skupiny KSČ z Kojetína. V Ostravě jsem se po dlouhé době setkal zase s komplicem J. Ulmanem. Dělal tam chodbaře, tak bylo možno hovořit. Vzpomínali jsme na jeho zatýkání v Přerově, jak ke mně přiběhla švadlena — učnice Polišenská, že u Sehnalů (rodiče J. Ulmana) je gestapo pro J. Ulmana. Jak jsem chtěl jet do Olomouce jej uvědomit na pracoviště na ředitelství ČSD, jak jsme se setkali na přerovském nádraží a pak za pomoci R. Dokoupila jsme dočasně gestapu vypekli rybník. No, a ne- j rádi jsme si připomínali to další, jak jsme mu vše připravili k odchodu za hranice, jak se z Bystřice p. H. ještě vrátil, aby se rozloučil s dítětem a manželkou a. jak porušil dohodu a šel domů, kde byl několik dnů a byl někým z blízkého okolí udán. Pak došlo k dramatickému zatýkání, při kterém musela asistovat městská policie. Byl obstoupen celý blok mezi Dluhonskou ulicí, M. Tra- j tidly a ulicí Na hrázi. J. Ulmanovi se částečně útěk podařil přes zahrady až na nároží před Hrázný mlýn. Při útěku si pomáhal střelbou. Když chtěl přeběhnout přes mostek Strhance, byl zasažen střelou gestapáka do lokte, uklouzla mu noha a spadl. Na zemi byl dostižen. Chtěl se bránit střelbou, ale pro zra-1 něnou ruku nemohl. Gestapáci jej v zuřivosti tloukli, šlapali po něm, kopali jej, bili pažbou, až upadl do bezvědomí. V tom stavu jej dovezli na městskou policejní strážnici na Dolní náměstí, kam přivolali městského lékaře MUDr. VI. Vojzolu. Mezitím nás vyrozuměl o celé akci polic. insp. R. Polišenský, člen organizace ON. Pozorovali jsme gestapáky před radnicí z restaurace „U radnice", kam po ošetření J. Ulmana, přišel i MUDr. VI. Vojzola a informoval nás o zdravotním stavu J. Ulmana, který kvalifikoval jako velmi vážný. Gestapáci věděli, koho dostali do drápů, a proto přes Brno odvezli J. Ulmana k ošetření do l Vídně. Tam ho dali po delší době do pořádku a pak nastala těžká zkouška, ve které J. Ulman obstál a přiznal jen to, co se již nedalo zapírat. Při rozhovoru v Ostravě vyslovil očekávání, že ho čeká smrt, a bylo na něm vidět, že je zlomený. Řekl jsem mu o tom, jak to vypadá s Frant. Skopalem . a Sylvestrem Plevou, hlavně co ví o Přerovu gestapo. Rozloučili jsme se s tím, že se zase všichni doma shledáme. Z Ostravy jsme jeli do Ratiboře a pak do Vratislavi. Tam jsem se později ještě jednou v životě sešel s Frant. Skopalem, když jsme měli výjimečně povoleny návštěvy svých rodin, byla přitom i M. Plevová. V roce 1942 jsme někdy v červnu měli být — užší skupina z Přerova v čele s Frant. Skopalem — postaveni před Volksgericht v Berlíně, ale byla provedena změna z důvodů nám neznámých a v menší skupině byli jsme 25. srpna 1942 souzeni ve
Vratislavi (Breslau). František Skopal byl souzen až v listopadu 1942, byl odsouzen k trestu smrti a 12. března 1943 popraven. V posledních hodinách druhé světové války byla německou nacistickou armádou zničena telefonní ústředna v poštovní budově v Přerově, Kratochvílově ulici. Pohled na střechu poštovní budovy zničenou výbuchem.
Pohled na zničenou ní ústřednu.
Po okupaci 15. března 1939 zabrali nacisté záměrně několik, školních budov v Přerově,pro ubytováni Na snímku je obsazování Komenského školy v Dukelské ulici.
Ukládám těl nacisty bestiálně zavražděných obětí přerovského povstání do rakvi po exumaci na střelnici Olomouci ' Lazcích.
VZPOMÍNKA NA JUDR. ČESTMÍRA SOBOLU -rk- JUDr. Čestmír Sobola narodil se 19. července 1906 v Bohunicích. Po ukončení právnických studií nastoupil službu u Zemského úřadu v Brně, odkud odešel do Frýdku. Po krátkém pobytu se vrátil do Brna. V létě 1939 nastoupil službu u okresního úřadu v Přerově. Po příchodu do Přerova napojil se na odbojovou organizaci Obrana národa, ve které pracoval až do zatčení gestapem na jaře roku 1941. Důvodem k jeho zatčení nebylo prozrazení jeho účasti v odboji, ale rozpory, které měl na pracovišti, poněvadž se řídil jedině a výhradně bývalými a dle Jeho výkladu právně platnými československými předpisy. Byl vězněn více) než tři léta v koncentračním táboře. Po návratu se znovu zapojil do odbojové organizace a při povstání v Přerově dne 1. května 1945 převzal funkci vedoucího úředníka okresního národního výboru. Po likvidaci povstání byl mezi těmi, kteří padli do rukou gestapa a byli dne 2. května 1945 bestiálně zavražděni.
ODBOJI NA PŘEROVSKU -- LITERATURA
Ludvík Kubíček. - DNEŠEK PŘIPRAVOVALI ONI - strana 68-69. Počátkem dubna 1939 byl ustaven ilegální Zemský národní výbor pro Moravu, první svého druhu u nás. Jeho předsedou byl hudební vědec profesor brněnské university Vladimír Helfert, po léta kráčející po boku KSČ, spolutvůrce Indexu, širší veřejnosti známý jako předseda Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku, jenž pod jeho vedením vykonal záslužnou práci pro pomoc bojujícím španělským republikánům. Dalšími členy byli Fráňa Ptašinský za vojenskou organizaci, universitní profesor Jan Uher za Sokol, a za KSČ učitel Oldřich Blažek. Postupně byly do ZNV zapojeny další složky. Jeho členy se stali také dr. Vojtěch Jílek za Orly a št. kpt. Čestmír Jelínek za významnou pravicovou organizaci Obrana národa. Koncem dubna vydal ZNV své první provolání ke všem odbojovým organizacím na Moravě, v níž vyzýval k zakládání odboček a sjednocení všech odbojových složek. Přikročil ke konkrétnímu sjednocení odbojových sil, organizoval přechody ohrožených osob za hranice, vyhledával spolehlivé úkryty pro ilegální pracovníky a podporoval rodiny zatčených často pod rouškou národní pomoci. V Přerově byl v dubnu 1939 ustaven ilegální Národní výbor, v jehož čele stálil František Skopal a Silvestr Pleva. Organizačně byl Národní výbor v Přerově napojen na ilegální Zemský národní výbor v Brně.
Kapitola o odboji v roce 1941 - rk - V této kapitole podávám výklad o tom, co je k dnešnímu dni známo o parašutistických skupinách vysazených v roce 1941 na území okupovaného Československa a které působily na střední Moravě s převážným těžištěm spolupráce s odbojovými organizacemi a skupinami na Přerovsku. Ve výkladu poukazuji na to, co je známo z dosavadního literárního zpracování, které doposud jen ve skromném rozsahu se zabývalo činností parašutistických skupin vysazených ze Sovětského svazu v roce 1941 a to skupin vedených Karlem Hovůrkou, Janem Restelem a Bohuslavem Němcem. Nejobsáhlejší pohled na činnost jedné skupiny, vedené Bohuslavem Němcem, i když jen z pohledu činnosti kroměřlž-ské základny, podal armádní generál Ludvík Svoboda v knize „Z Buzuluku-dá Prahy", z níž 5. vydán! v roce 1967 je nejobsáhlejší. Dále činností parašutistických skupin se zabývá ve svých pracích dr. Čestmír Amort, a to v knize „Na pomoc Československu", v knize „KSSS a náš odboj" a v knize „Heydrichiáda". Stručné hodnocení s přehledem vysazení parašutistických skupin ze Sovětského svazu a Velké Británie, uveřejnil ve velmi hodnotné knize „Jediná cesta" Jiří Doležel. Ovšem přehled uveřejněný v této knize je neúplný a v některých údajích i nesprávný. Na tyto nedostatky jsem upozornil v článku, který byl uveřejněn v HLASE REVOLUCE a který sledoval to, aby bylo vzato na vědomí, že prvá skupina, která byla vysazena na území Československa, tehdejšího protektorátu Čechy — Morava, byla skupina Karla Hovůrky, kterou doposud všechny uvedené práce opomíjejí. Teprve v roce 1967, historik Antonín Benčík,. který se již jednou touto problematikou zabýval v knize „Partyzánské hnutí v Československu", v časopise Československý voják v článku „Parašutisté z východu", uveřejnil práci, která nejlépe seznamuje a hodnotí činnost parašutistických skupin z východu na území protektorátu a prvých skupin na území
Slovenska. Žel", i v této velmi dobré práci jsou některé nepřesnosti a práce nepostihuje správně oblast působnosti. Pro konečné zpracování historie parašutistických skupin ze Sovětského svazu má mimořádný význam osobní svědectví spolupracovníků nebo pamětníků. V tom směru se snažím být našim historikům nápomocen a jdu po stopách těch, kteří by mohli vydat svědectví, anebo kteří byli pamětníky událostí tohoto období. Úvodem k vlastnímu výkladu o parašutistických skupinách, považuji ještě za účelné poukázat na situaci v období od potupné mnichovské dohody v roce 1938 ; v našem městě a situaci v letech 1939, 1940 a až do poloviny roku 1941. V roce 1938 — jeho závěru — v okleštěném Československu a v našich místních podmínkách, dostávaly se do popředí pochopitelně otázky existenční a jen pozvolna pak i otázky další existence Československa, odčinění Mnichova a podobně. Změnila se celá politická struktura a nastalo vyjasňování v některých otázkách, a to za složitého a rozporuplného procesu. V období před 15. březnem dochází v našem městě poměrně na široké základně k úzké spolupráci mezi pokrokovými celky a jednotlivci. V této době mezi místními pokrokovými činiteli převládá názor, že řešení otázek našeho státu a mezinárodních otázek je možné a že budou řešeny vojensky. Proto taká dochází k neobyčejně úzkému kontaktu pokrokových složek našeho města s příslušníky armády, s místní ' posádkou. Do této situace přichází překvapivý úder — zřízení protektorátu a tím) se ve změněných podmínkách utváří postupně nové seskupeni celé pokrokové fronty a vytváření masové základny odboje proti nacistickým okupantům. Od Mnichova po celé to období jde jako organizovaný celek se zkušenostmi do ilegality Komunistická strana Československa. A z celé té další struktury ve městě formuje se bohatě a značně členěná základna odboje v mnoha a mnoha skupinách, ale je možno říci, že základní centrum se jíž v dubnu 1939 vytváří kolem pracovníků přerovského Sokola a bývalých důstojníků. Na této základně dochází k sblížení s dřívějšími pracovníky Čs. sociálně demokratické strany a.| Čs. obce legionářské, kteří tak jako jiní vytvářejí vlastní odbojové skupiny. V tuto _ dobu se formuje v místních podmínkách, vedle ilegální Komunistické l strany Československa, druhá nejmasovější základna odboje, tj. organizace Obrana národa, která sjednocuje — můžeme to tak téměř v celém rozsahu říci — a dochází také k velmi úzkému kontaktu a spolupráci s vedením ilegální KSČ. V intencích těchto snah o jednotnou frontu dochází v Přerově k vytvoření společného orgánu — Národního výboru — který se plně organizačně neuvedl v život a měl vzor a propojení na ilegální Zemský národní výbor v Brně, vedený pokrokovým profesorem dr. Helfertem. Nelze si tento společný orgán představovat ' jako pevně formovaný, ale jako orgán, který teprve hledá společnou základnu a je možno říci, že vykonal na mnoha úsecích kus záslužné práce. Byly to otáz- • ky ukrývání stíhaných osob, odsun osob za hranice, podpora persekvovaných a podobně. Dále již v tomto stadiu byly předmětem jednání NV otázky příštího' uspořádání Československa, které zůstaly otevřeny. Tímto stručným úvodem do situace přicházíme do období, ve kterém působily parašutistické skupiny, jmenovitě prvá a třetí parašutistická skupina ze Sovětského svazu, vedené mladými občany našeho města. Svým výkladem sleduji to, abych přiblížil lidi té doby, ukázal na jejich hrdinství, ukázal, jak v těžké době našich národů mladí lidé chápali svůj vztah k celku. Podívejme se, co v roce 1939, tj. v prvém roce nacistické okupace, dělali a . jak žili Karel Hovůrka a Bohuslav Němec. Karel Hovůrka byl zaměstnán v městské vodárně v Přerově a bydlel skromném nouzovém domku v úl. Ke kapličce. Bratr Jan, který mu byl pře_ odchodem i po vysazení obětavým pomocníkem, byl zaměstnán v zásobárně 'Čs.'.1 státních drah v Přerově. Karel Hovůrka byl nadšeným a obětavým členem Děl-1 nické tělovýchovné jednoty. Tehdejší náčelník DTJ Ladislav Šenka ve své vzpo- ' mince
uvádí, že někdy v létě 1939 přišli do cvičení v Dělnickém domě soudru-,; zi Karel Hovůrka, Jaroslav Červinka a Bohuslav Jaroš a nešli se jako obvykle svléci, nýbrž přistoupili k němu a hlásili múr „Soudruhu náčelníku, dnes cvi- : čit nebudeme. Odcházíme za hranice, abychom se zapojili do boje za naší svobodu. Přišlí jsme se rozloučit." A co říká k tomuto období o Karlu Hovůrkovi jeho přítel Jakub Kozák z Brna: „Karla Hovůrku jsem znal osobně od roku 1936. V roce 1939 přišel ke mně a žádal mne o pomoc, že se chce stůj co stůj dostat za hranice k československému vojsku, které se prý tvoří někde v Polsku." Dále pak Jakub Kozák říká: „Byl jsem členem Obrany národa, která s úspěchem po nacistické okupaci odesílala osoby s finanční podporou, eventuálně i další vybaveností, do zahraničí. Předal jsem doporučující list Karlu Hovůrkovi, pro Oldřicha Poura, úředníka vlakové poštovní ambulance v Přerově a, jak jsem později zjistil, Karel Hovůrka touto cestou přešel do Polska. Podrobnosti o transportech jsem nevěděl, ale byly prováděny zaměstnanci pošty a železničáři, odbojovými organizacemi z Přerova, Ostravy a dalších míst". A snad ještě k pohledu na Karla Hovůrku, před jeho odchodem do zahraničí je třeba poukázat na to, že cestou svého bratra Jana Hovůrky byl napojen na odbojovou skupinu v zásobárně ČSD, vedenou Václavem Čurdou. Dále Karel Hovůrka byl také ve spojení se skupinou bývalých členů soč. demokratické strany. Tolik o Karlu Hovůrkovi, před jeho odchodem za hranice do Polska. A co dělal v roce 1939 velitel třetí parašutistické skupiny Bohuslav Němec? Prvá parašutistická skupina ze Sovětského svazu byla vedena Karlem Hovůrkou a byla vysazena na střední Moravě, druhá skupina byla vedena ostravským horníkem Janem Restelem a byla vysazena v Polsku a třetí skupina byla vysazena ve stejném prostoru jako prvá a to poblíže obce Dřínová, v okrese Kroměříž, jejímž velitelem byl nadporučík Bohuslav Němec. Pocházel ze železničářské rodiny a jeho otec byl aktivním členem a funkcionářem Československé sociálně-de-mokratické strany. Bohuslav a bratr Jan byli aktivní důstojníci čs. armády. Bohuslava Němce zastihl 15. březen 1939 u odloučeného praporu pěšího pluku 41 v Čadci na Slovensku a bratra Jana u 2. pluku útočné vozby ve Vyškově na Moravě. Po zřízení protektorátu a samostatného Slovenského státu vrátili se oba ke svým rodičům, kteří bydleli v železničářském družstevním domě v dnešní Dukelské ulici — v domě, na kterém je umístěna pamětní deska. Podle opatření ministerstva vnitra demobilizaci důstojníků měl býti i Bohuslav Němec přidělen do služeb ministerstva vnitra a bratr Jan jako odborný učitel na průmyslovou školu v Hradci Králové. To se nenaplnilo a oba bratři se zaměstnávali jinak a těžiště jejich činnosti bylo v domácím odboji. Oba bezprostředně po demobilizaci přišli do styku s pracovníky odbojové organizace Obrana národa v Přerově. Bohuslav spolupracoval s bývalými důstojníky Mariánem Motáněm, Karlem Brožkem, Salaquardou, Rychlíkem, dále s Richardem Bdinkou a se svými dřívějšími spolužáky, kteří byli zapojeni do odbojové organizace Obrana národa Františkem Vrbou a železničními úředníky Emilem Vrbasem a Josefem Hra-balem. Bohuslav a Jan společně s otcem Janem Němcem se zúčastnili aktivně odboje v organizaci Obrana národa a prováděli velmi cenné kurýrní cesty na Slovensko. Bohuslav prováděl převážně kurýrní činnost na úseku Makov — Čadca — Žilina a Jan na trase Trnava — Trenčín — Turčianský Martin. Při této činnosti využívali známostí ze svého dřívějšího působení a dále i odbojových pracovníků na Slovensku. Koncem května 1939 Bohuslav Němec odjel do Ostravy, kde plnil daný úkol v odbojové organizaci ve soojeni s krajským velitelem Obrany národa v oblasti Ostravy, bývalým pplk. Edmundem Klímkem, rodákem z Kojetína. Na tomto úseku zajišťoval také spojení později nacisty ubitý železniční úředník Jan Ulman z Přerova, který byl
také ve styku s oběma bratry i jejich otcem. V Ostravě měl Bohuslav Němec schůzku v kavárně Fenix, která je dvakráte spjata smutnými akty s jeho životem. Při schůzce v roce 1939 byl zde zatčen a po dobu jednoho týdne vězněn ostravským gestapem. Dostal se však tehdy z oprátky gestapa a za tři dny po návratu do Přerova, tj. počátkem měsíce června, odešel s dalším , Přerovanem Ladislavem Štěpánem, dřívějším poručíkem letectva, do Polska, kde vstoupil do československé vojenské jednotky, jejímž velitelem byl pplk. Ludvík Svoboda. Bratr Jan, když vzpomíná na toto období, uvádí, že Bohuslav doma neřekl nic, ale všichni to pochopili a uznávali za jako jedině možné a správné. Jasnou odpověd na otázku, kde je Bohuslav, se dověděli asi za čtyři pět dní, když přišel do bytu rodiny Němcové neznámý strojvedoucí ČSD a řekl, že Bohuslav je již v Polsku. A pak asi za měsíc přišel znovu jiný strojvedoucí ČSD a sdělil, že Bohuslav se v Polsku zranil na noze a že musel býti předán do nemocnice v Krakově. A tak jsme se dostali k období, kdy oba pozdější velitelé parašutistických skupin jsou za hranicemi v Polsku. Než však si řekneme o dalších jejich cestách, povšimněme si ještě bratra Bohuslava Němce — Jana Němce. Ten zůstal aktivně činný v domácím odboji a za hranice odešel až 18. listopadu 1939, po uzavření českých vysokých škol. Měl již naspěch a to proto, že se obával prozrazení toho, že po 15. březnu 1939 spolu s poručíkem Bořeckým od 2. pluku útočné vozby ve Vyškově dopravili vojenským nákladním autem do budovy university v Brně pušky a střelivo, které tam zůstaly až do násilného uzavření vysoké školy. Jan Němec odchází za hranice cestou, kterou považoval za bezpečnější a jako společník jde s ním další Přerovan, bývalý poručík Alois Brabec. Jdou směrem přes Skalici, Zlaté Moravce, Levici a po dobrodružné cestě přes Madarsko, kde jsou vězněni, se pak dostávají do Jugoslávie, a odtud jdou na Blízký východ, pak do Francie, kde nastoupili službu v československé zahraniční armádě. Později odchází Jan ze západní fronty na Východ do 1. čs. armádního sboru. Karel Hovůrka a Bohuslav Němec po překročení hranic přešli tak, jako více než tři tisíce československých občanů do Malých Baranovic, kde byl zřízen za souhlasu tehdejší polské vlády, po jednání našeho vicekonsula v Polsku dr. Hencla, vojenský tábor. Odtud však převážná část těch, kteří chtěli za hranicemi bojovat, musela odplout na Západ, do Francie, asi v počtu kolem 2000. Převážná část těch, kteří byli v Polsku, chtěli zůstat na polském území, poněvadž tušili, že jak politické, tak i vojenské těžiště očekávaného zápasu o naši svobodu bude na východě a nikoliv na západě. Po jednání s polskou vládou bylo ponecháno v Polsku na 1000 dobrovolníků, kteří odešli do výcvikového tábora v Leszně, kde měla být ustavena z pěti praporů 1. čs. brigáda. K tomu však již nedošlo pro přepadení Polska, které za necelých 18 dnů po napadení bylo obsazeno hitlerovskými vojsky. Armádní generál Ludvík Svoboda v knize „Z Buzuluku do Prahy" vzpomíná, že 18. září 1939 se setkal čs. polský legion na území západní Ukrajiny s Rudou armádou a týž den přešel do Sovětského svazu. A v tomto legionu jsou také Karel Hovůrka a Bohuslav Němec. Tato cesta tzv. polského legionu nebyla jednoduchým pochodem, poněvadž tehdejší situace ovlivňovala názory příslušníků legionu a vznikaly určité rozpory, které bylo nutno řešit i kádrově, a to tvrdými opatřeními, tj. vězněním. Hovořil jsem o těchto otázkách s arm. gen. Ludvíkem Svobodou a dosud tato část nebyla jím ani dalším příslušníkem legionu nebo historiky hodnocena a publikována. I tuto otázku je nutno k dokreslení celé historie zveřejnit. Předpokládám také, že historikové ze Sovětského svazu se budou těmito otázkami zabývat a po zveřejnění jejich materiálů bude pak pohled na řadu událostí daleko jasnější, zejména, jak o tom budu hovořit později, by bylo potřebné zveřejnit materiály na úseku rádiového styku domácích skupin se* sovětskými orgány, pokud se zachovaly. V článku Antonína Benčíka. „Parašutisté z východu" se dovídáme o rozdělení
jednotky v SSSR do dvou celků; jednak skupiny napojené na sovětské orgány, a pak skupiny napojené na naši československou misi v Moskvě a to že při tom] docházelo z naší strany k nesprávným tendencím rozvíjení spolupráce. K cestě K. Hovůrky a B. Němce z Polska do SSSR je třeba jen říci, že pro Bohuslava Němce to byla cesta velmi těžká a namáhavá, jak to později zjistil jeho bratr Jan, když přešel ze západní fronty do Sovětského svazu, od kamarádů Bohuslava Němce. Před přepadem Polska byl Bohuslav propuštěn z krakovské nemocnice, poněvadž tato se připravovala pro potřebu polské armády. To bylo koncem měsíce srpna. A tak přichází k legionu nevyléčeným zraněním nohy a pak s ním prodělává pochod do Sovětského svazu na kterém je převážně svými kamarády nesen na nosítkách a nebo, pokud jsou dopravní prostředky, tak vezen. Vraťme se letmo k tomu, jak vypadala situace na domácí půdě. V závěru roku 1939 dochází k prvému velkému zásahu gestapa do organizace Obrana národa a pak od počátku roku 1940 až do jeho poloviny prakticky dochází k podstatnému zeslabení této organizace rozsáhlým zatýkáním. Stejný vývoj je i u komunistického odboje, kde jmenovitě v našem kraji a v našem okrese dochází k největšímu úderu gestapa v březnu 1940. Avšak aktivní činnost se dále prohlubuje a rozvíjí. Všimněme si některých dokumentů, zachovaných v archivech a publikovaných ať již v materiálech Československé akademie z archivu kanceláře presidenta republiky, či v materiálech zveřejněných dr. Čestmírem Amortem v knize „Na pomoc československému lidu" a v dalších knihách. Z dokumentů se dovídáme, že 12. června 1940 pražská tajná radiostanice SPARTA I odesílá depeši do Londýna a odesilatelem je jeden z vedoucích pracovníků odbojové organizace Obrana národa pplk. Balabán, krycími jmény Bohuš nebo také Kop. V této depeši, adresované presidentu Benešovi, je návrh, aby do Sovětského Ruska byl vyslán náš důstojník v obdobné funkci jako je v Bělehradě a dále uvádí, že bychom s ním — tj. vedením domácího odboje — byli ve spojení kurýrem a mlátičkou, (tj. radiostanicí). V depeši dále uvádí „Sověti by snad našeho důstojníka v této funkci přijali". 15. července zachytila SPARTA I odpověď od Navrátila, tj. presidenta Beneše, který žádá podrobnosti k návrhu. Tato depeše ukazuje, že dochází k intensivnímu jednání vedoucích představitelů československého nekomunistického odboje s představiteli Sovětského svazu, a to nejen v zahraničí, ale na domácí půdě a že toto jednání klade do značné míry těžiště na spolupráci zpravodajskou. Víme z dochovaných dokumentů, že již v létě 1940 existovala na území Československa, hlavně zásluhou sovětského konzula v Praze Leonida Mochova — Medvěděva, krycím jménem Rudolf, sovětská zpravodajská síť na území protektorátu, v níž pracovalo i několik československých vlastenců a to důstojníků a vojáků. V tomto období vyslaly také sovětské orgány na území Československa větší počet Čechů a Slováků k rozvinutí zpravodajské činnosti. Je známa např. pětičlenná skupina vyslaná na území protektorátu v druhé polovině roku 1940 přes Maďarsko a Slovensko, ve které byli Jan Vycpálek, Radoslav Selucký, Jaroslav Louka, Miloslav Hulá a Vladislav Babák. V tutéž dobu také byla vyslána skupina na Slovensko, zejména na úsek východního Slovenska, která navázala spojení s již existující zpravodajskou sítí na Slovensku. Toto stručné sdělení, zejména k roku 1940, uvádím proto, že je nesporné spojení přerovské organizace Obrana národa s pražským centrem, pro které také pracovala radiostanice SPARTA I. V Přerově byla v činnosti radiostanice Obrana národa, zajišťovaná sokolskou skupinou, která podávala zprávy Brnu a Praze a jejich cestou do zahraničí. Dále přerovská stanice po prvých rozsáhlejších zásazích gestapa přešla do rukou skupiny, kde byli převážně zastoupeni bývalí členové sociálně-demokratické strany a kteří udržovali toto spojení jednak cestou radiostanice i kurýrní. Na tomto úseku připadá významná úloha Růženě Stokláskové a
Janu Ulmanovi, tomuto do léta 1940 — tj. do doby jeho zatčení a z centra pak — tj. z pražského vedení — propojoval Přerov na Prahu profesor Jankovec a z poštovní skupiny Rendl a R. Smutek a další. Přerovská radiostanice pak korespondovala i přímo se zahraničím, údajně se stanicí Amsterodamu. Je znám a byl zachován šifrovací klíc této stanice, ale nebylo ještě doloženo svědectvím nebo dokumentem spojení ze strany zahraničních orgánů. O existenci zpravodajské sítě a pravděpodobně i uváděného rádiového spojení může, dle mého názoru, svědčit depeše, kterou 29. září 1941 posílá gen. Ingr, ministr národní obrany československé vlády v Londýně, plukovníku Pikovi, šéfu čs. vojenské mise v Moskvě, v níž uvádí: „Dostali jsme z domova obšírnou zprávu z naprosto bezpečného pramene o výsledku vysazování parašutistů na Moravě a na Slovensku." Časový údaj depeše svědčí o zpravodajských zdrojích, konkrétně v oblasti střední Moravy, v organizaci Obrana národ.a, která napojuje rádiovým spojením na Londýn. Ukázal jsem, jaký byl stav rozvíjení zpravodajské základny, v přímém napojení na sovětské orgány a jakou síť vytvářely přímo sovětské orgány na území protektorátu a dále z místního hlediska jsem poukázal na propojení na centra, která byla navázána na Londýn. Uvedl jsem podnět, který zaslal pplk. Balabán presidentu Benešovi k zřízení mise v SSSR a těchto podnětů bylo z více míst, takže v dubnu a počátkem května 1941 ještě před napadením Sovětského svazu dochází k vyslání československých důstojníků do Sovětského svazu a zřizování určité neoficiální mise. K posláni této mise uvádí plk. Pika v depeši Benešovi dne 19. května 1941: „V písemném návrhu možných úkolů čs. mise jsem nastínil toto: zpravodajství vojenské, politické, hospodářské, evakuace vojenských osob, různých odborníků, ohrožených osob a dobrovolníků z ČSR do SSSR. STUDIUM CUKRÁŘSTVÍ (to je sabotáže a diverse), přistání letadla a parašutistů. Studium možností organizování vojenských jednotek v SSSR a jako jeden z nejbližších úkolů organizováno speciální zpravodajské skupiny v pohraničních oblastech." A v depeši 26. srpna 1941 Pika Ingrovi a Moravcovi sděluje: „Hlavní štáb (RA) naléhá na nejužší spolupráci s našimi organizacemi doma, respektive na i rozšíření sítě lidmi Vámi doporučenými . . . Strýc (tj. Sovětský svaz) vyslal na j naše území několik agentů. Rovněž já sám dám letadlem dopravit několik osob s mlátičkou, které budou ve spojení jen s námi (nikoliv se Strýcem)." Uvedené nás seznamuje se stanovisky vedení zahraničního odboje londýnského a kontaktem s domácím odbojem. Vraťme se k putování jednotky tzv. Polského legionu. Víme, že v druhé polovině měsíce září 1939 dostala se jednotka na sovětské území a z této části v počtu asil 100 mužů přišla do Suzdalu, severovýchodně od Moskvy, kde byla ubytována v suzdalském klášteře. Jistě tam nezahálela a připravovala se k účasti v boji, abyj naplnila své rozhodnutí při odchodu za hranice. Z dokumentů je známo, že tato jednotka bezprostředně po napadení Sovětského svazu, tj. po 22. červnu 1941, předložila žádost veliteli suzdalského tábora kpt. Korotkovovi o zařazení příslušníků čs. jednotky do Rudé armády. Asi za týden, po předložení žádosti čtyřčlenná so-j větská komise provedla výběr dobrovolníků pro zvláštní úkoly. Dle pozdějších událostí je možno jednoznačně říci, že jak Karel Hovůrka, tak i Bohuslav Němec byli určeni při výběru pro zvláštní úkoly. Vybraní příslušníci čs. jednotky .byli dopraveni do Schodnje, kde v tzv. vile Tuchačevského se podro bovali výcviku pro zvláštní účely. Asi v polovině července byli rozděleni na skupiny a zde, podle mého názoru, dochází k začlenění Karla Hovůrky a dalších do skupiny, která spolupracuje se sovětskými orgány, a dále k vytvoření další skuj piny, která spolupracuje s čsl. vojenskou misí. Po výcviku v Schodnje byl velmi krátký desantní
výcvik v Moskvě s praktickým cvičením z letiště Pavlovsko} svobody. Společný výcvik ukončen banketem, na kterém za absolventy promluvili vycvičení parašutisté Rudolf Mišutka a Gustav Horváth. Rudolf Mišutka, který za všechny v závěru svého projevu prohlásil, že nikdy nezradí, byl pak mezi prvými, kte™ po vysazení zradil. Jak se dovídáme z depeše Piky Ingrovi z 5. září 1941, byly sovětskými orgány vysazeny skupiny na území protektorátu. V depeši se uvádí: „Jak jsem již svého času hlásil, _ Sověti připravili několik skupin osob, které jsou letadly dopravovány na území ČSR s úkoly zpravodajskými, sabotážními a teroristickými. Této akci jsme nemohli ani zabránit, ani ji ovlivnit, neboť mají k dispozici celou řadu našich komunistů, že je nanejvýš nutno vybudovat zpravodajskou síť doma pro naše účely. Dal jsem vybrat asi 15 osob, dobrovolně se přihlásivších, které budou postupně vycvičeny, a letadly pak shozeny na naše území." Skupiny, o nichž Pika hovoří, byly vysazeny, a to skupina sovětských orgánů, v níž byl Karel Hovůrka -- 31. července 1941 v oblasti střední Moravy. A skupina vyslaná čsl. vojenskou misí, označená S l, byla vysazena ve stejné oblasti počátkem měsíce září 1941. Složení skupiny Karla Hovůrky nebylo doposud přesně rekonstruováno, a to proto, že sovětské orgány v tomto období vysadily další skupinu, a to na území Polska, v níž byl Jan Restel, a která měla také úkol působit v oblasti střední Moravy, jmenovitě na Přerovsku. Známé je složení skupiny S l, jejímž velitelem byl nadporučík Němec a členy četař Andraščík, četař Kratochvil a desátník Krejčí. Tato skupina byla však určena pro Slovensko, pod označením N a pro Moravu byla pak určena druhá část skupiny, označená R, kterou tvořili rotný Brauner, četař Rys a desátník Kasík. Tato část skupiny S l měla určenou za působnost oblast střední a východní Moravy s tím, že každý člen měl vymezen prostor své činnosti a při tom měla část skupiny N a R vytvořit dva vzájemně propojené zpravodajské okruhy a později i diversní sítě za velení nadporučíka Bohuslava Němce. Každý člen skupiny dostal před vysazením, spolu s patřičnou výzbrojí a výstrojí, několik adres domácích odbojových pracbvníků, s nimiž měli a nebo mohli po svém vysazení navázat spojení a spolupráci. Z výpovědí žijících spolupracovníků parašutistů, a to jak skupiny B. Němce, tak i K. Hovůrky je známo, že to byly adresy některých funkcionářů a pracovníků čs. strany sociálně demokratické, čs. obce legionářské a zejména funkcionáři přerovského Sokola. Tyto údaje vzpomínek jsou potvrzeny zatčením gestapem a popravami. Není podstatné znát přesné údaje dne vysazení, které se doposud různí. Tak vysazení skupiny Karla Hovůrky je různé v uvedených pracích a ve vzpomínkách nejen ve dnech vysazení, ale i v místě vysazení. Je nesporné, že Karel Hovůrka byl vysazen koncem července nebo počátkem srpna, a to nikoliv, jak většina doposud publikovaných prací uvádí, na území Polska, ale byl vysazen v oblasti střední Moravy. Také údaje o vysazení třetí skupiny, jíž velel druhý Přerovan Bohuslav Němec, se různí a je kladeno na období od 5. do 10. září 1941. Jak jsem již uvedl, skupina Karla Hovůrky měla vyloženě zpravodajský úkol, a to v nejužší spolupráci se sovětskými orgány a vytváření podmínek pro široce založenou sabotážní akci. Druhá skupina, vedená Janem Restlem, která byla vysazena na území Polska a které se podařilo dostat do oblasti Přerova s úkolem vyřadit železniční uzel vyhozením železničního mostu přes řeku Bečvu, dále vyřazení energetického centra v Dluhonicích u Přerova a poškození a vyřazení z provozu nádrží oleje na přerovském nádraží u obce Horní Moštěnice (Lověšice?). Tyto úkoly skupina Jana Restla neprovedla. A nyní sledujme parašutistické skupiny Karla Hovůrky a Bohuslava Němce po vysazení na území okupované vlasti. Karel Hovůrka, který se při seskoku z letadla poranil na
noze, léčil se po nějakou dobu u Marie Zaoralové v Ne-zamyslicích, která mu obětavě poskytla útulek a zaopatření. Karel Hovůrka se měl ohlásit u pracovníka odbojové skupiny na Kroměřížsku a odtud přejít na Přerovsko. K navázání kontaktů na určeném místě počátkem srpna nedošlo, a tak Karel Hovůrka z oblasti seskoku odchází a je pravděpodobné, že jeho prvním místem pobytu se stalo Brno, kde se obrátil na svého přítele Jakuba Kozáka, který mu byl znovu nápomocen spolu s přerovskými pracovníky tak jako při jeho odjezdu za hranice. Jakub Kozák mu pomohl navázat znovu kontakty s přerovskou odbojovou organizací, a to za pomoci pracovnice přerovské pošty Františky Hudečkové a Oldřicha Poura. Karel Hovůrka se napojil na akademického sochaře Františka Mádle a další. U Františka Mádle, jak uvádí řada pamětníků, byl po určitou dobu ukryt a za jeho pomoci a dalších funkcionářů přerovského Sokola jako byv. náčelnice Anči Řezníčkové, místonáčelníka přerovského Sokola Antonína Michálka a řady dalších. Měl zajištěný útulek s celým zaopatřením, až do 11. září 1941, kdy se domníval, že jest mezi svými v bezpečí, odešel k vlastní rodině v ulici Ke kapličce (dnešní ulice bří. Hovůrkových). Odtud, stejně jako z dřívějších míst pobytu, rozvíjel činnost a není doposud určeno, kterou vysílací stanici a kým podával zprávy sovětským orgánům. Je nesporné, že se mu podařilo navázat kontakty na odbojové organizace na Přerovsku a jejich cestou získávat cenné zpravodajské údaje. Na tomto úseku významné místa přísluší skupinám na přerovské poště, a na dráze a z osob pak možno uvést záslužnou činnost Františky Hudečkové, Rudolfa Smutka, Oldřicha Poura a také již vzpomínaného brněnského pracovníka Jakuba Kozáka, který dodával zprávy z rajónů Brno, Třebíč, Jihlava, Havlíčkův Brod, Kutná Hora, Kolín, Pardubice. V činnosti parašutistické skupiny Karla Hovůrky má také významné místo Růžena Hanzlíková, nejbližší spolupracovnice Anči Řezníčkové, a dále Emilie Skopalová a její syn Jan Skopal. U jména Jan Skopal je třeba se pozastavit, protože po zatčení svého otce Františka Skopala se zařadil mezi vedoucí pracovníky nekomunistického odboje a vykonával významné úkoly a v době, kdy gestapo našlo zradou cestu do skupin, odchází na Slovensko do Bratislavy, kde se podílí na další zpravodajské činnosti spolu s bratislavskými odbojovými organizacemi a využívá dřívějších spojení Přerova s Bratislavou. Podle záznamu, výpovědi gestapáků dochází k zásahu do skupiny Karla Hovůrky 1. října 1941, a to v době, kdy Karel Hovůrka ve spolupráci s manžely Dřevojánkovými má odejít na Valašsko a tam v kontaktu s přerovskou odbojovou organizací dále rozvíjet činnost. 1. října 1941 dochází k úderu gestapa, a to na základě zrady parašutisty Ferdinanda Čihánka, jednoho z členů parašutistické skupiny. Když přihlédneme k záznamu u gestapa, dovídáme se, že byl vysazen na polském území, a to by svědčilo o tom, že byl členem parašutistické skupiny Jana Restla, který měl také úkol pracovat v oblasti Přerovska. .Dle výpovědi gestapáka Reinera, někdy v posledních dnech srpnových v roce 1941 se do jeho úřadovny dostavil sovětský parašutista a nabídl gestapu spolupráci. Předložil občanskou legitimaci na jméno Ferdinand Čermák, ale představil se správným jménem jako Ferdinand Čihánek ze Střílek na Zdounecku. Současně odevzdal pistole a další věci, kterými byl vystrojen v Sovětském svazu. Je pravděpodobné, že Ferdinand Či-hánek byl ve službách gestapa již v roce 1939, kdy se vrátil z Německa, kde byl dobrovolně na práci a odešel do Polska, do čs. jednotky. Jsou známé další případy, že nacisté se snažili propašovat do zahraničního odboje a konkrétně do jednotky v Polsku své agenty. Z materiálů gestapa a zejména ze soudních spisů z roku 1945 se z výpovědí příslušníků gestapa dovídáme některé podrobnosti, které však nelze brát v celém rozsahu za správné. Z těchto pramenů, dle výpovědi konfidenta Ferdmanda Čihánka se dovídáme, že celkem v uváděnou dobu bylo vysazeno ze Sovětského svazu na 26 parašutistů. Ne všechny skupiny a jejich složení je nám přesně známo. Povšimněme si
však jedné dvojčlenné skupiny, která byla vysazena před 18. srpnem 1941 v prostoru u Krakova a měla určenou působnost v oblastí Žilinskš a v Pováží. V této skupině byl Rudolf Mišutka a Peter Jagrik. Tato skupina, jmenovitě její velitel Rudolf Mišutka sehrál velmi nečestnou úlohu. Vzpomínal jsem na jeho slova, která pronesl na slavnostním shromáždění po skončení parašutistického výcviku v Sovětském svazu, kdy prohlašoval, „že nikdy nezradí". Když se podíváme na jeho profil, poznáme, že je to bývalý velitel místní organizace Hlinkový gardy obce Brvniště. Krátce po seskoku můžeme na Slovensku a pak i na Moravě sledovat činnost agenta gestapa s označením B 41. To je Rudolf Mišutka, který ve spolupráci s ústřednou Státní bezpečnosti slovenského státu, ale zejména se služebnou gestapa v Brně, ve spolupráci s gestapákem Konigem rozrušuje celou odbojovou základnu na Moravě a na Slovensku. Rekonstrukce působnosti parašutistů je velmi náročná a není dokončena. Je to možno srovnat se zamotaným klubkem nití, v němž nechceme snadno a jednoduše rozstřihnout nit, ale chceme dostat celou spojitost od začátku ke konci bez přerušení. A to je velmi náročné a doposud ze strany našich historiků tomu byla věnována malá pozornost. Nebylo by také na škodu, kdyby toto téma bylo obsáhlejším způsobem literárně zpracováno, ale ne jako historická práce. Při této poznámce chci ještě ukázat na složitost rekonstrukce spojení, a to jak rádiového, tak i kurýrního. Uvedl jsem, že v tu dobu v Přerově byla v činnosti vysílací stanice označovaná HANÁ, nebo NAZDAR, dále pracovala vysílací stanice parašutistické skupiny Karla Hovůrky a další stanice parašutistické skupiny Bohuslava Němce. Jsou známa kurýrní spojení na Brno a Prahu a z toho bych chtěl zvláště podtrhnout spojení, které zajišťovali ze strany přerovských Rudolf Smutek, Růžena Stoklásková a z Prahy Rendl a profesor Jankovec. To nám ukazuje cesty a zdroje informací. Pro rekonstrukci regionální odbojové základny poslouží i takové materiály, jako je zpráva protektora Reinharda Heydricha, kterou podává o odbojové organizaci cestou Martina Bormanna Adolfu Hitlerovi. Z této zprávy, ale také z vlastních regionálních pramenů víme, že bylo propojení na ústřední úsek vedený pplk. Balabánem a spojově krátkovlnnými stanicemi byl tento kontakt zajišťován plukovníkem Adlerem a to cestou Přerov—Brno — Praha a cestou Přerov— Praha. Dnešní stav poznatků celého období neukazuje ještě úplnou rekonstrukci sítě. Při popisu činnosti parašutistické skupiny Karla Hovůrky, uveďme situaci, za které byla činnost rozvíjena. V protektoráte odchází dosavadní protektor Neurath a nastupuje Reinhard Heydrich, jehož příchod je poznamenán zesíleným terorem a tvrdými údery do odbojářských organizací. V tu dobu v naší oblasti působí skupina Karla Hovůrky a v polovině září dostává se do našich oblastí skupina parašutistů vedená Janem Restlem, v níž je také zrádce Ferdinand Čihánek. Dále v tutéž dobu jsou pracovníky odbojových organizací v Přerově přechováváni dva britští letci a v prvé polovině září přichází další čtyřčlenná skupina, vedená Přerovanem nadporučíkem Bohuslavem Němcem. K tomuto stručnému poukazu na danou situaci je ještě nutno uvést, že i v Přerově byli občané kolaborující a ti, kteří společnou věc zradili a nebo jim byla cizí. Bylo jich několik, ale všimněme si z nich jednoho — Brázdy z Přerova-Predmostí -- jehož účast ani při soudním projednávání nebyla důsledně prozkoumána a zůstává zahalena. Víme nepochybně, že sehrál svoji zrádcovskou úlohu sledováním Bohuslava Němce na Tesáku a podobně, a je nám také známo, že Brázda plnil i úlohu v třetím sledu sokolského odboje, vedeného profesorem Vánkem, pod názvem „JINDRA". Dále zůstává otevřena otázka napojení Přerova cestou MUDr. Václava Skaláka na Brno a činnost tzv. Františka Malého, bývalého vojenského gážisty, vlastním jménem Janíka. V této sovislosti bylo provedeno zatýkání na Slovácku, a to v Lípově a v dalších místech. Uvedené ukazuje rozsáhlost napojení parašutistických skupin na tehdejší odbojovou základnu na Moravě a ústředí. Také v materiálech gestapa se uvádí v hlášení brněnské
úřadovny, že na Moravě vzniká nová, široce založená odbojová základna, kterou označují „Odbojové hnutí 1941". K ukončení činnosti parašutistické skupiny Karla Hovůrky dochází 1. října, kdy se naplňuje zrada Ferdinanda Č;hánka a za jeho účasti dochází k zatčení velkého počtu příslušníků a spolupracovníků odbojových organizací, napojených na skupinu Karla Hovůrky. Karel Hovůrka se při zatýkání zastřelil. Při rekonstrukci zatýkání ukazuje se nám jednak propojení, ale i zrádcovské úlohy a dále vazby mezi parašutistickými skupinami. . A nyní k činnosti další skupiny, vedené nadporučíkem Bohuslavem Němcem, posmrtně povýšeným na majora. Z předchozího již víme, že skupiny Karla Hovůrky, Jana Restla a skupiny vysazené na Slovensku, byly vysazeny sovětskými orgány a že skupina Bohuslava Němce byla vysazena československými o'rgány v zahraničí. V předchozí části jsem uvedl rozdělení skupiny na českou a slovenskou, uvedl jejich sestavy i to, že tyto dvě skupiny měly být navzájem propojeny, a to jak pro zpravodajské úkoly, tak i později pro diverzi a to za vedení npor. Bohuslava Němce. Armádní generál Ludvík Svoboda ve své knize „Z Buzuluku do Prahy" velmi podrobně popisuje činnost skupiny, její působení na Kroměřížskú. Při rozhovoru s ním konstatoval, že je třeba, aby tato kniha byla chápána spíš jako jeho paměti, a proto se přidržuje při popisu činnosti parašutistické skupiny toho, co má vztah k jeho rodině a vítá každé doplnění jeho vyprávění. Sám čerpal ze vzpomínek přímých účastníků, pokud zůstali na živu a z materiálů gestapa. V pramenech, které jsou k dispozici je kladeno vysazení parašutistické skupiny Bohuslava Němce do období od 5. do 10. září. Armádní generál Ludvík Svoboda, dále historikové Jiří Doležel a Antonín Benčík se drží také 10. září, oproti tomu bratr Bohuslava Němce, Jan Němec, aktivní účastník odboje, jak jsem uvedl v prvé části svého výkladu, získal za dobu svého pobytu v 1. čs. armádním sboru v SSSR údaje o vysazení dne 5. září 1941. S určitostí víme, že počátkem září byla skupina B. Němce vysazena v prostoru obce Dřínová a až na svobodníka Kasíka, všichni šťastně přistáli; Kasík si nějak při seskoku pochroumal nohu a lehce se zranil. Nechal na místě seskoku ledabyle skrytý padák. Četař Brauner, kterému byla svěřena vysílací stanice, ji po seskoku i s padáky ukryl v zahradě zámeckého parku v Dřínově. Dle pokynů odešli parašutisté z místa seskoku, každý na místo svého dočasného pobytu. Kasíkův padák a pistole po objevení za nějaký ten den ukázaly stopu gestapu v Přerově, Olomouci a Brně. Současně s pátráním gestapa se snažili zahladit stopu seskoku příslušníci odbojových organizací z Kroměříže, ale také z Přerova, a to za vedení tehdejšího okresního lékaře MUDr. Šťastného. Členové skupiny se rozjeli po seskoku — Kasík do Otrokovic, Rys do Mariánských Hor a do Přerova B. Němec. Brauner, který měl na starosti vysílací stanici a ne-: chal ji na místě samém, odjel do Brna a tam vyhledal strojvůdce Aloise Žůrka a za jeho pomocí se spojil s odbojovými organizacemi na Kroměřížskú. A těm se podařilo vysílací stanici z dřínovského zámeckého parku odnést. Brauner pak odjel do Přerova, kde se všichni čtyři parašutisté měli setkat v obchodě Žoíie Zlámalové v Přerově v Denisově ulici. Schůzka se neuskutečnila, došlo jen ke kontaktu mezi Fr. Braunérem a B. Němcem. Bohuslav Němec po seskoku přišel ke své tetě Žofii Zlámalové a za účasti její dcery Libuše přešel do bytu svých rodičů, kde byl dva dny a prakticky jednu noc. Zde se napojil na odbojovou základnu v Přerově, prostřednictvím ředitele školy Františka Drbala, který jej propojil na Jana Polacha ve Středomoravských elektrárnách, kde byl také krátce ubytován a pak se ubytoval v b] Jana Skopala v Brodku u Přerova, kde byl asi po dobu čtyř týdnů. Odtud převážen, při plnění odbojových úkolů auty B. Zedníčka, MUDr. Šťastného dalších. Je známo, že jeho cesty vedly do Kroměříže, do Brna a do
Ostrai V této době se rozvinula na Přerovsku neobyčejně široce založená odbojová nost a bylo navázáno rádiové spojení se zahraničím. Z pamětí armádního gi rála Ludvíka Svobody víme, že radiostanice skupiny vysílala z Kroměříže a Rataj a dále z pamětí přerovských účastníků odboje víme, že bylo vysíláno z Přerova, ale zde dochází k prolínání tří stanic, a to stanice Obrany národa, zajišťovanou Dřevojánkovými, Lančíkovou a Poláchem, dále stanice skupiny Ho-vůrkovy. Víme jen, že zprávy připravoval Karel Hovůrka, že šifrantem byla Emilie Skopalová a spolupracovníky Jakub Kozák z Brna a z Přerova Františka Hudečkova a dcera E. Skopalové. Je nesporné, že se nezávisle na, sobě korespondovalo dvěma směry, z nichž jeden končil v Londýně a druhý v Moskvě. Ve spojitosti s uváděnou činností byly v chodu tři vysílací stanice, o čemž svědčí i údaje, že jedna stanice byla Janem Poláchem a Zahradníčkem autem Středomoravských elektráren dopravena do Valašského Meziříčí a dostala se do rukou gestapa při přemisťování do oblasti Zdounecka, a to v souvislostí s rozvíjením zrádcovské činnosti Ferdinanda Čihánka. Osud druhé stanice je také znám. Skončila na Kojetínsku v souvislosti s odbojovými pracovníky Raškou a Navrátilem. A třetí stanice, dle údajů armádního generála Ludvíka ' Svobody, se dostala do rukou gestapa v Brně. Vraťme se k dalšímu sledování Bohuslava Němce jako velitele třetí parašutistické skupiny. V době přemisťování od Poláchů ke Skopalům do Brodku dochází ke kontaktu mezí Braunérem a Němcem a v tutéž dobu hledá cestu napojení Jan Restel, velitel druhé skupiny a dostává se do sítě cestou rodiny Poláchovy a Zedníčkovy. Domnívám se, že vedoucí pracovníci odboje na Přerovsku správně hodnotili stav a viděli neudržitelnost situace, a proto se snažili v druhé polovině měsíce září rozložit síť na širší oblasti a to, aby skupina Karla Hovůrky přenesla těžiště do oblasti Valašska a skupina Bohuslava Němce dočasně do Hostýnských hor s centrem na Tesáku s pozdějším přemístěním do oblasti Ostravska. O skupině Jana Restla nemáme podrobnějších zpráv a celou spojitost můžeme rekonstruovat jen z určitých podkladů gestapa, ale zejména pak ze závěrů, tj. ze společně popravy ve vyhlazovacím koncentračním táboru Mauthausenu. Z těch málo pramenů víme, že se Jan Restel napojil na příslušníka četnictva Jana Procházku, aktivního účastníka odboje Obrany národa, který byl zatčen bezprostředně po zásahu do skupiny Karla Hovůrky. Činnost všech parašutistických skupin byla odbojovými organizacemi sjednocována a nebylo takových názorů na činnost jako se projevovala u náčelníka čs. vojenské mise v Moskvě Piky. Osobně se domnívám, dle zkušenosti z období 1939—40, že nelze vést tak jednoznačně dělící linii mezi komunistickým a nekomunistickým odbojem, poněvadž v tu dobu byl odboj našeho lidu jednotný, s rozdílnými názory na některé otázky minulosti a budoucnosti. K tomuto svému názoru, k jeho podpoře uvádím jen jednu skutečnost, a to je činnost skupiny Moravská rovnost, přimknuté ke Komunistické straně Československa, vedené Františkem Bednaříkem a dalšími, a nebo činnost skupiny přimknuté ke Komunistické straně, kterou řídil Jan Rychtalík. Víme, že v těchto skupinách, které byly přimknuty těsně ke Komunistické straně, pracovali převážně nečlenové strany. Pravděpodobně 1. října 1941, kdy dochází k těžkému úderu proti skupině Karla Hovůrky, přemisťují autem Bohumil Zedníček, Rudolf Smutek a Jan Skopal Bohuslava Němce z Brodku na Tesák. V tu dobu jsou také odsouváni do Prahy dva britští letci, kteří uprchlí ze zajetí a jsou odváženi Rudolfem Smutkem a Fr. Rendlem do Prahy a odtud pak do Švýcar -- oba letci vše přečkali a žijí ve Vel. Británii. Za těchto podmínek se rozvíjí odbojová činnost dále a skupina Bohuslava Němce zůstává v aktivitě a podle údajů paní Marie Kubičové, vdovy po popraveném Františku
Kubičovi — nájemci chaty na Tesáku, bydlel u nich a na Vičanově B. Němec asi po dobu pěti týdnů. Odtud musel být převezen do Ostravy, a to proto, že zrádcovská činnost konfidentů postupně odhalovala celou síť. Uvedme jen, že po zatčení 20. října 1941 Františka Drbak, Františka Mádle, Antonína Michálka, Jana Polacha, Marie Poláchové, Anči Řezníčkové, Růženy Hanzlíkové se okruh velmi zužuje. Na Tesák přicházejí nacistické jednotky, kde se ubytovávají, a spolu s nimi přerovský konfident gestapa Brázda. Zradou dostává se gestapo i do sítě na Ostravsku, kde se dal do služeb gestapa bratr parašutisty Ryse Rudolf. A tak p'ři příchodu Bohuslava Němce do Ostravy dochází k smutnému naplnění jeho poslání. Je zradou zatčen při schůzce v kavárně Fenix, tj. v té kavárně, ve které se již jednou dostal do rukou gestapa před svým odchodem za hranice. Bohuslav Němec odolává výslechům gestapa, je však konfrontován se zatčenými, a tak si gestapo doplňuje některé údaje, zejména po zatčení Františka Braunera. Okruh zrady se uzavírá a je vylákán i další člen parašutistické skupiny Kasík, který je zatčen v Přerově na nádraží a z kterého se také stává konfident, který zrazuje vše do posledního puntíku. A tak zůstává na svobodě již jen jediný Rys, který pak později se dostává na jaře 1942 spolu se svou manželkou do rukou gestapa a oba jsou ubiti, aniž cokoliv prozradili. Po zatčení členů parašutistické skupiny pak dochází k dalším úderům do sítě a jsou zatčeni již vzpomínaný František Kubič s manželkou, Rudolf Smutek, Oldřich Pour, Karel Smělík, Růžena Stoklásková a pochopitelně mezi prvními také rodiče Bohuslava Němce, Marie a Jan Němcovi. Maminka pak nastupuje dlouhou cestu nacistickými koncentračními tábory a dožívá se v nich osvobození a otec Jan končí spolu se synem 7. května 1942 na popravisti v Mauthausenu spolu se všemi těmi, kteří nebyli popraveni již dříve. Armádní generál Ludvík Svoboda uvádí, že v souvislosti se skupinou Bohuslava Němce bylo zatčeno více než 160 osob a popraveno 91. V tom však nejsou uvedena čísla ve spojitosti s uváděnými třemi skupinami parašutistů, která dosahují většího počtu a uzavírají se až v období, kdy končí, svoji činnost jeden z katů našeho národa, protektor Reinhard Heydrich. Tato kapitola vás vrátila do časů, kdy se rodil a .vyrůstal dnešek. Poodhalila clonu a ukázala kousek historie našeho města, která je součástí historie našich národů a jeho slavných tradic. Bez těchto tradic nelze žít ani jako národ, ani jako stát.
Drobty vzpomínek „. . . Ty drobty z místních dějin jsou dobrá věc, neboť prohlubují ten kousek světa, ve kterém žijeme, o rozměr minulosti ..." ... Regionalismus nás učí intensivnějšímu pocitu přítomnosti. Žijeme silněji, dovedeme –li se víc ztotožnit se svým městem a krajem." KAREL ČAPEK Tímto číslem (25) končím uveřejňování vzpomínek, dokumentů a fotografií, které jsem shromáždil a většinou při besedách zaznamenal v době od roku 194^ do dneška. V rozpětí těch 23 let jsem požádal — a domnívám se, že téměř všechny žijící účastníky odboje — o osobní vzpomínky a v řadě případů také rodinné příslušníky po popravených a padlých účastnících odboje. Zůstala, žel, však také řada těch, kteří přes mnohokráte opakovanou žádost nevyhověli. Někteří účastníci odboje anebo pamětníci událostí let 1938 — 1945 odevzdali (od roku 1964) své osobní vzpomínky eventuálně i dokumentární materiál Vlastivědnému ústavu v Přerově anebo Vojenskému historickému ústavu v Praze a Ústavu dějin KSČ v Praze. Těchto pramenů jsem nepoužil a poukazuji na to jako na jeden z dalších zdrojů.
V pětadvaceti číslech (324 strany) „Přerovsko ve vzpomínkách přímých účastníků odboje" jsem uveřejnil část vzpomínek a materiálů mnou shromážděných a zaznamenaných. Část vzpomínek jsem uveřejnil také v týdeníku NOVÉ PŘEROVSKO a část zůstává neuveřejněná. Končím uveřejňování materiálů proto, že předpokládám, že zpracování historie odboje na Přerovsku se ve změněných podmínkách stane jedním z prvořadých a nejbližších úkolů historiků za účasti a pravděpodobně vedení Vlastivědného ústavu a Okresního archivu v Přerově. V tomto závěrečném čísle uveřejňuji seznam obětí sokolského odboje z Přerova a tehdejší Středomoravské sokolské župy Kratochvílovy a seznam členů Sokola Přerov, kteří v letech 1939 — 1945 se dostali do spárů gestapa a do nacistických věznic a koncentračních táborů. Celkový seznam obětí není dokončen. Bude součástí historie odboje na Přerovsku a spolu s ní zveřejněn. Pravděpodobně, abych pomohl historikům, uveřejním v příloze KULTURY PŘEROVA, anebo jinou formou ještě samostatnou obsáhlejší kapitolu o sokolském odboji a Obraně národa a o odboji na Přerovsku v letech 1939 — 1940. Děkuji všem, kteří mně byli nápomocni v té rozsáhlé přípravné práci pro historiky, aby na základě shromážděných osobních vzpomínek a dokumentárního archivního materiálu mohli přistoupit k zpracování historie odboje na Přerovsku v letech 1939 - 1945 KAREL ROSMUS
UMUČENI, POPRAVENÍ, PADLÍ V LETECH 1939 - 1945 ČLENOVÉ SOKOLA PŘEROV SOKOLSKÁ ŽUPA STŘEDOMORAVSKÁ KRATOCHVÍLOVA JAN BAČÁK narozen 6. února 1886
umučen 15. dubna 1942 Osvětim JOSEF BENEŠ narozen 30. listopadu 1880 zastřelen 2. května 1945 Lazce KAREL BEŇA narozen 2. prosince 1896 umučen 22. ledna 1942 Osvětim Dr. ZDENĚK CALÁBEK narozen 16. dubna 1912 umučen 22. ledna 1942 Osvětim JAROSLAV ČECH narozen 28. března 1898 zastřelen 9. května 1945 Grymov Ing. ZDENĚK ČERNOŠEK narozen 23. ledna 1908 umučen 15. března 1942 Osvětim MATYLDA DOKLÁDALOVA narozena 30. prosince 1899 zastřelena 2. května 1945 Lazce FRANTIŠEK DRBAL narozen 20. srpna 1891 popraven 25. října 1941 Brno KAREL ERTL narozen 6. března 1908 zastřelen 2. května 1945 Lazce FRANTIŠEK GREMLICA narozen 6. srpna 1904 zastřelen 2. května 1945 Přerov Pór. MIROSLAV HOLOMUCKÝ narozen 17. října 1911 popraven 22. prosince 1941 Mauthausen FRANTIŠEK CHMELAŘ narozen 8. března 1884 umučen 27. ledna 1942 Osvětim
KAREL JANEČEK narozen 20. ledna 1896
nezvěstný
VILÉMA JAŠKOVÁ narozena 4. dubna 1903 umučena 1941 Osvětim ANTONÍN KAMELANDR narozen 23. května 1888 umučen 15. března 1942 Osvětim JOSEF KOSTÍK narozen 31. ledna 1900 popraven 6. dubna 1944 Pankrác FRANTIŠEK MÁDLE narozen 11. února 1892 popraven 25. října 1941 Brno JAN MACHOVEC narozen 16. dubna 1895 zastřelen 2. května 1945 Lazce VLADIMÍR MAZAL narozen 9. března 1911 popraven 19. října 1944 Vratislav ANTONÍN MICHÁLEK narozen 28. prosince 1900 opraven 25. října 1941 Brno KAREL MAYER narozen 17. září 1912 zastřelen 1. května 1945 Přerov JAROSLAV MOTÁN narozen 24. května 1910 zastřelen 2. května 1945 Lazce JOSEF NEUMAN narozen 20. srpna 1893 popraven 14. září 1941 Svatobořice JOSEF PAVLÁN narozen 2. května 1907 umučen 20. listopadu 1942 Osvětim MILOSLAV PÍSAŘÍK narozen 20. června 1905 u mučen 13. března 1942 Mauthausen SYLVESTR PLEVA narozen 31. prosince 1882 umučen 8. listopadu 1941 Mírov JAN POLÁCH narozen 22. května 1895 popraven 25. října 1941 Brno RAJMUND POLIŠENSKÝ narozen 12. února 1888 umučen 14. prosince 1941 Mauthusen VLASTISLAV PRAŽÁK narozen 23. března 1905 zastřelen 1. května 1945 Přerov Dr. LADISLAV PRCHAL narozen 15. srpna 1889 umučen 20. prosince 1941 Mauthausen JOSEF RIEDL narozen 23. února 1887 umučen 3. dubna 1942 Mauthausen JOSEF RIEDL ml. narozen 6. prosince 1916 umučen 3. dubna 1942 Mauthausen VIKTOR RŮŽIČKA narozen 5. srpna 1896 umučen 6. dubna 1943 Vratislav ANNA ŘEZNÍČKOVÁ narozena 31. srpna 1884 umučena 23. září 1944 Osvětim HUBERT SEKERA narozen 3. dubna 1891 umučen 24. března 1942 Osvětim Dr. VÁCLAV SKALÁK narozen 9. srpna 1894 mučen 27. dubna 1943 Mauthausen FRANTIŠEK SKOPAL narozen 27. ledna 1885 popraven 12. března 1943 Vratislav
RUDOLF SMUTEK umučen 7. května 1942 HYNEK ŠMOLKA narozen 28. května 1925 zastřelen 2. května JAN ULMAN narozen 3. srpna 1904 umučen 17. července JAROSLAV ZAVADIL narozen 26. října 1913 padl 25. února 1941
narozen 29. prosince 1898
Mauthausen 1945 Lazce 1942 Brno V. Británie
UMUČENI, POPRAVENÍ, PADLÍ V LETECH 1939 - 1945 ČLENOVÉ JEDNOT SOKOLSKÉ ŽUPY STŘEDOMORAVSKÉ KRATOCHVÍLOVY JAN HUDEČEK BOCHOŘ narozen 23.března 1926 padl 21.března 1945 partyzán VLADIMÍR KLÍMEK, BOCHOŘ narozen 17. listopadu 1923 umučen 4. prosince 1944, Mauthausen JOSEF MÜLLER, BRODEK u Př. narozen 18.srpna 1900 padl 1.května 1945 Majetín BOHUSLAV NOVÁK, BRODEK u Př. narozen 26.února 1911 popraven 1942 Mauthausen JINDŘICH SUCHOMEL, BRODEK u Př. narozen 8. ledna 1901 umučen květen 1945, Olomouc ANTONÍN VALENTA, BRODEK u Př. narozen 24. ledna 1894 popraven 20. dubna 1945 Brandenburg VĚRA DVOŘÁKOVÁ, BUK narozena 14. června 1912 popravena 1942 Brno JOSEF DOHNALEK, BUK narozen 23. března 1911 popraven 14. října 1941 Brno BOHUMIL KLEČKA, BUK narozen 11. srpna 1904 popraven 10. října 1941 Brno KAREL PROCHÁZKA, BUK narozen 28. listopadu 1913 popraven 29.června 1942 Tábor MELANIE ERLOVÁ, DRAHOTUŠE narozena 12.července 1904 popravena 14. června 1942 Tábor MILOŠ PŘEROVSKÝ, DRAHOTUŠE narozen 4. května 1922 umučen 26. července 1944 Št. Hradec JAN ADÁMEK, DRAHOTUŠE narozen 28.února 1894 popraven 19. února 1943 Vratislav STANISLAV CALÁBEK, DRAHOTUŠE narozen 25. února 1922 popraven 9. dubna 1944 Hamburk BOHUMIL ERLA, DRAHOTUŠE narozen 8. února 1901 popraven 14. června 1942 Tábor
JAN CHVATÍK, DRAHOTUŠE narozen 4. května 1906 popraven 19. února 1943 Vratislav RUDOLF KADLEC, DRAHOTUŠE narozen 1902 umučen 16. února 1942 Osvětim FRANTIŠEK VRÁNA, DRAHOTUŠE narozen 5. října 1889 popraven 25. května 1944 Pankrác JOSEFBRADA, DŘEVOHOSTICE narozen 1887 umučen gestapem 1944 EMIL FORÝTEK, DŘEVOHOSTICE narozen 23. srpna 1882 umučen 1. prosince 1942 Wohlau Dr.PŘEMYSL ŠÁMAL, DŘEVOHOSTICE narozen 1867 umučen 9. března 1941 Osvětim MARIE POSPÍŠILOVÁ, DUB n. M. narozena 28. prosince 1902 umučena 4. prosince 1942 Osvětim OLDŘICH JEČMÍNEK, DUB n. M. narozen 15. dubna 1923 popraven 26. listopadu 1944 Doloplazy FRANTIŠEK MEDEK, DUB n. M. narozen 17. ledna 1926 popraven 26. listopadu 1944 Dbloplazy FRANTIŠEK KAPOUN, DUB n. M. nar. 25. října 1910 popraven 26. června 1943 Vratislav TOMÁŠ KELNAR, DUB n. M. narozen18.června 1893 popraven 15. listopadu 1944 Vratislav LADISLAV KOŠŤALEK, DUB n. M. Narozen 20. května 1898 umučen 20.prosince 1942 Osvětim JOSEF POSPÍŠIL, DUB n. M. narozen10. června 1898 popraven 1. července 1942 Brno OLDŘICH HOVADlK, H. MOŠTĚNICE Narozen 15. ledna 1916 umučen 5. ledna 1944 Osvětim RUDOLF BARVÍŘ, HRANICE Narozen 15.srpna 1911 padl v bitvě V. Británie FLORIAN BENEŠ, HRANICE Narozen 1. května 1884 umučen březen 1942 Osvětim ALOIS HRADIL, HRANICE Narozen 21 února 1909 umučen březen 1942 Osvětim KAREL MICHALÍK, HRANICE Narozen 7. října 1907 umučen březen 1942 Osvětim HUBERT PAVEZKA, HRANICE Narozen 24. října 1886 popraven 1943 Vratislav JINDŘICH PÍREK, HRANICE Narozen 10. července 1905 popraven 19. února 1940 Vratislav RUDOLF PRUDIL, HRANICE narozen24. srpna 1889 umučen březen 1942 Osvětim JAROMÍR PUKL, HRANICE Narozen 27. října 1889 umučen na neznámém místě VÁCLAV PUKL, HRANICE Narozen 24. června 1898 popraven 26. února 1943 Vratislav VÁCLAV RENERT, HRANICE 14. prosince .1897 umučen na neznámém místě ALOIS SCHÚTZER, HRANICE
umučen 1. června 1942 Olomouc JOSEF VALA, HRANICE 23. dubna 1891 umučen březen 1942 Osvětim VOJTĚCH ZLÁMAL, KOKORY 31. prosince 1872 umučen 3. září 1942 Olomouc JARMILA MACKO Ví KOVÁ, LÁZNI KY umučena 24. května 1943 Osvětim FERDINAND BUBENÍK, LAZNIKY popraven 10. října 1941 Brno ANTONÍN KELAR, LAZNIKY popraven 7. ledna 1944 Pankrác 12. prosince 1892
LADISLAV JANÁL, LIPNÍK n. B. 6. července 1906 popraven 21. prosince 1944 Vratislav FRANTIŠEK VÍTEK, LOBODICE umučen 13. února 1922 Brno JOSEF BRYŠKA, LOVĚŠICE 20. srpna 1928 zastřelen 1. května 1945 Lověšice LADISLAV LOVEČEK, MAJETÍN 13. července 1898 popraven 25. listopadu 1943 Vratislav KAREL MUSIL, MAJETÍN 30. května 1909 umučen 25. dubna 1942 Osvětim FRANTIŠEK VESELSKÝ, NELEŠOVICE 2. dubna 1877 popraven 25. listopadu 1943 Vratislav VÁCLAV CIFR, OSEK 6. září 1915 umučen 23. března 1943 Osvětim JAROSLAV HOSTÁŠEK, OSEK 1. února 1908 umučen 22. března 1943 Osvětim STANISLAV PODEPŘEL, OSEK 8. července 1899 umučen 10. května 1943 Osvětim BOHUMIL KOPLAS, PŘEDMOSTÍ 26. srpna 1924 umučen 26. července 1944 na neznámém místě ANTONÍN ODSTRČIL, PŘEDMOSTÍ 24. dubna 1927 padl 7. května 1945 Předmostí LADISLAV CHLÁDEK, PŘEDMOSTÍ narozen 17. září 1909 umučen 1. srpna 1942 Osvětim FRANTIŠEK HOUŽVA, ROKYTNICE umučen 1944 Št. Hradec RUDOLF KOBER, ROKYTNICE narozen 30. srpna 1922 zatčen 7. listopadu 1943 nezvěstný FRANTIŠEK MÁDR, ROKYTNICE narozen 26. listopadu 1913 popraven 4. srpna 1944 Pankrác OLDŘICH PÍREK, ROKYTNICE narozen 7. října 1911 umučen 16. září 1943 Lehnice HYNEK RÝPL, ROKYTNICE narozen 16. června 1897 umučen 3. listopadu 1942 Osvětim MILOSLAV BOČAN, SLAVÍČ narozen 8. prosince 1897 umučen v neznámém koncentr. táboře OLDŘICH VYSLOUŽIL, SOBĚCHLEBY narozen 6. března 1919 umučen 1944 Hamburk
ELVÍRA HAJCHLOVÁ, SPÁLOV narozena 7. října 1894 umučena 30. října 1944 Osvětim ALOISE HOLIŠOVÁ, SPÁLOV narozena 28. září 1909 popravena 13. ledna 1943 Dráždany LADISLAV GRONES, SPÁLOV narozen 23. prosince 1921 umučen 1. května 1942 Waldheim PAVLA CHROBÁKOVÁ, SUCHONICE narozena 26. června 1920 umučena 3. prosince 1942 Osvětim JAN MAČÁK, SUCHONICE narozen 17. února 1898 umučen 1. května 1945 Přestavlky JOSEF TUŠKA, SUCHONICE narozen 3. března 1896 umučen 8. května 1945 Přestavlky BOHUMIL VENCLÍK, TOVAČOV narozen 27. října 1881 popraven 26. května 1944 Pankrác BLANKA KORNBLUHOVÁ, TRŠICE umučena v Osvětimi ELIŠKA KORNBLUHOVA, TRŠICE umučena v Osvětimi VLASTIMIL BÉM, TRŠICE narozen 19. února 1926 umučen 18. dubna 1945 Kyjanirr JOSEF HÁK, TRŠICE narozen 29. srpna 1875 umučen 27. února 1943 Osvětin JOSEF MAREK, TRŠICE narozen 24. prosince 1922 umučen 18. dubna 1945 Kyjanice SLAV. TÁBORSKÝ, TRŠICE narozen 21. května 1922 umučen 23. května 1942 Osvětim ANTONÍN ULICA, TRŠICE narozen 7. dubna 1905 umučen 12.května 1945 Buchenwald ANTONÍN PLÍSKA, TÝN narozen 16. prosince 1915 umučen 25. ledna 1945 Mírov BOHDAN ONDRÁČEK, ÚJEZDEC narozen 28. dubna 1894 popraven 1945 Vratislav SVATOPLUK PAZDERA, VELKÁ narozen 13. července 1904 umučen 17. března 1944 Brzeg (Brieg) ALOIS FRÉLICH, VELKÝ ÚJEZD narozen 30. dubna 1915 padl 1945 Pováží VLADIMÍR KOVAŘÍK, VELKÝ ÚJEZD narozen 5. června 1906 umučen prosinec 1941 Osvětim JAROSLAV ŠVARC, VELKÝ ÚJEZD narozen 1914 padl v kostele Karla Boromejského v Praze, jako zahraniční voják LIBOR DOHNAL, VESELÍČKO narozen 24. srpna 1905 umučen 4. dubna 1943 Osvětim KAREL PANÁK, VESELÍČKO narozen 25. října 1898 umučen 26. listopadu 1943 Olomouc JAROSLAV HIMR, VĚROVANY narozen 17. června 1917 padl 24. září 1943 Francie
ČLENOVÉ SOKOLA PŘEROV, KTEŘÍ BYLI VĚZNĚNI V NACISTICKÝCH ŽALÁŘÍCH A KONCENTRAČNÍCH TÁBORECH PRO ODBOJOVOU ČINNOST A BYLI VĚZNĚNI GESTAPEM STANISLAV ANDRLÍK
narozen 26. dubna 1881
KAREL BABIS RICHARD BDINKA JOSEF BEJR ALOIS BEŇA LADISLAV BŘEZINA JOSEF BOŽEK VĚRA CIBULKOVÁ PhMr. JAN CINGROŠ LEOPOLD ČELECHOVSKÝ ANTONÍN ČESAL VÁCLAV ČURDA MARIE ČURDOVÁ JAN DOSEDLA GUSTAV FEJFAR JOSEF FRÚHAUF Ing. JAN HAMPL RŮŽENA HANZLÍKOVÁ ARNOŠT HEINZ FRANTIŠEK HIMR Ing. FRANTIŠEK HNIL JOSEF HRDLIČKA EDUARD JANEČEK Ing. MIROSLAV JANŮ LEV JELÍNEK OTO KADLEC STEPÁN KLEIN
narozen 21. července 1897 narozen 20. ledna 1910 narozen 1. února 1875 narozen 31. ledna 1903 narozen 29. prosince 1905 narozen 24. února 1897 narozena 25. května 1914 narozen 3. května 1907 narozen 31. srpna 1908 narozen 14. ledna 1908 narozen 12. září 1894 narozena 12. dubna 1904 narozen 1. července 1886 narozen 12. února 1870 narozen 13. ledna 1881 narozen 4. března 1912 narozena 13. dubna 1900 narozen 10. října 1913 narozen 19. května 1910 narozen 12. října 1899 narozen 13. srpna 1894 narozen 12. prosince 1900 narozen 7. září 1889 narozen 11. dubna 1886 narozen 10. června 1887 narozen 23. prosince 1885
ALOIS KOMÁREK LADISLAV KOSÍK . JUDr. KAREL KOZÁNEK VIKTOR KOZÁNEK JAN KREJČÍŘ VINCENC KŘÍSTEK ANTONÍN KUBÁT MUDr. JAN LACINA MARIE LECHNEROVÁ ANTONÍN LENFELD FRANTIŠEK LOUBAL ROSTISLAV LUKASTÍK • ZDENĚK LUKASTÍK
CA
narozen 26. listopadu 1913 narozen 17. května 1902 narozen 1. října 1903 narozen 2. srpna 1906 narozen 2. října 1909 narozen 1. dubna 1898 narozen 20. srpna 1838 narozen 14. března 1889 narozena 1. září 1888 narozen 17. listopadu 1904 narozen 21. září 1888 narozen 6. června 1926 narozen 4. února 1925
ANEŽKA LUKAŠTÍKOVÁ KAREL MAIVALD KAREL MAŘÍK JOSEF MĚRKA MARIAN MOTÁN Ing. LADISLAV MRKVIČKA Dr. ing. ALOIS NĚMEC ROSTISLAV NETOPIL FRANTIŠEK ODSTRČIL JOSEF ODSTRČÍLEK JAN PASEKA FRANTIŠEK PAVLÍK OLDŘICH PEC MARIE POLÁCHOVÁ JAROSLAV POLÁME ALFRED PŘIDAL ADOLF PTÁČEK MAGDA RIEDLOVÁ KAREL ROSMUS JAN SAGAN FRANTIŠEK SIGMUND EMILIE SKOPALOVÁ MUDr. VLADIMÍR SKŘIVÁNEK RŮŽENA SMUTKOVÁ ANTONÍN SOUSEDÍK VINCENC STOUPA VLADIMÍR STROJIL MILOŠ SUM MUDr. ADOLF SVOZIL Ing. BÁRTA ŠKRABAL MUDr. FRANTIŠEK ŠŤASTNÝ FELIX TALPA FERDINAND TOMAN EMIL TŠPON RUDOLF VANKE RUDOLF VAVREČKA VLADIMÍR VICENA MUDr. VLADISLAV VOJZOLA PŘEMYSL VONDRA FRANTIŠEK VRBA Ing. ENGELBERT ZATLOUKAL
narozena 16. června 1904 narozen 26. října 1903 narozen 11. srpna 1882 narozen 16. března 1904 narozen 14. února 1908 narozen 2. prosince 1873 narozen 16. října 1886 narozen 23. září 1910 narozen 15. června 1909 narozen 9. října 1904 narozen 4. června 1902 narozen 10. ledna 1915 narozen 20. února 1912 narozena 8. února 1898 narozen 22. srpna 1905 narozen 11. dubna 1896 narozen 17. června 1897 narozena 18. října 1888 narozen 2. srpna 1908 narozen 13. května 1898 narozen 17. listopadu 1898 narozena 4. dubna 1893 narozen 10. června 1898 narozena 1. ledna 1905 narozen 22. května 1896 narozen 13. září 1890 narozen 11. července 1905 narozen 4. října 1896 narozen 12. května 1907 narozen 20. srpna 1902 narozen 13. srpna 1904 narozen 17. listopadu 1875 narozen 18. září 1886 narozen 9. září 1908 narozen 12. března 1890 narozen 15. dubna 1911 narozen 3. října 1898 narozen 4. března -1906 narozen 2. dubna 1924 narozen 6. července 1884 narozen 14. července 1917
