Hrady a zámky jako objekt památkové péče v letech

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Historický ústav Historie

Hrady a zámky jako objekt památkové péče v letech 1945 – 1989 bakalářská diplomová práce

Zuzana Brunovská

Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Dvořák, Ph.D.

Brno 2012

Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla veškerou použitou literaturu.

V Brně dne 17. 12. 2012

……………………………… podpis autora práce

2

Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Tomáši Dvořákovi Ph.D. za odborné vedení mé bakalářské práce, ochotu a věcné připomínky. Také bych ráda poděkovala paní kastelánce SZ Lysice Bc. Martině Medkové Rudolfové za ochotu a přístup k materiálům.

3

Obsah 1.

Úvod .................................................................................................................................... 5

2.

Vývoj památkové péče v českých zemích .......................................................................... 7

3.

Národní kulturní komise ..................................................................................................... 9 3.1.

Vznik ........................................................................................................................... 9

3.2.

Využití objektů .......................................................................................................... 12

3.3.

Propagace činnosti ..................................................................................................... 13

3.4.

Osvětová činnost........................................................................................................ 14

3.5.

Konec činnosti ........................................................................................................... 16

3.6.

Zdeněk Wirth ............................................................................................................. 16

Reorganizace během 50. let .............................................................................................. 18

4.

4.1.

Odborní lektoři .......................................................................................................... 19

Státní ústav památkové péče a ochrany přírody................................................................ 20

5.

5.1.

Kultovní památky ...................................................................................................... 22

5.2.

Využití památek ......................................................................................................... 22

5.3.

Osvětová činnost........................................................................................................ 23

5.4.

Propagace................................................................................................................... 24

Sedmdesátá léta ................................................................................................................. 25

6.

6.1.

Památky dělnického a revolučního hnutí................................................................... 26

6.2.

Historické vstupní síně .............................................................................................. 27

6.3.

Činnost průvodců ....................................................................................................... 28

7.

Cesta k novému zákonu .................................................................................................... 30

8.

Mezinárodní spolupráce .................................................................................................... 31

9.

Závěr ................................................................................................................................. 32

10.

Prameny a literatura ...................................................................................................... 34

11.

Přílohy ........................................................................................................................... 36

4

1.

Úvod

Tato práce pojednává o problematice vývoje státní památkové péče v komunistické éře a v době bezprostředně jí předcházející. Cílem této práce je vytvořit ucelený pohled na vývoj památkové péče v letech 1945 – 1989 a zodpovědět několik otázek. Chtěla bych ukázat, jaký význam měla péče o památky pro tehdejší politiku státu. V rozmezí daných let chci sledovat, jakým způsobem využíval systém hrady a zámky při „vytváření nového socialistického člověka“, popřípadě, zda pro tyto účely sloužily ještě jiné památkové objekty. Otázkou je také, jaké konkrétní podoby dostávaly tyto propagandistické snahy a s jakou odezvou ze strany obyvatel se setkaly. Vzhledem k šíři problematiky, kterou památková péče představuje, jsem se zaměřila na oblast hradů a zámků. Na příkladě jednoho konkrétního objektu pak chci ukázat, jak se tato nařízení uplatňovala v praxi. Problematika chronologického vývoje v období po osvobození Československa Sovětskou armádou do revoluce roku 1989 není příliš zpracovaná. Můžeme se setkat se zpracováním určitých úseků, jež byly napsány ještě za komunistického režimu, jako ve třetím svazku díla K vývoji památkové péče na území Československa od Jiřiny Nesvadbíkové, kde se ve výběru autentických materiálů dostává do roku 1958. Dalšími publikacemi jsou sborník statí Památková péče 1945-1970 a dílo Vladimíra Vintra Úvod do dějin a teorie památkové péče, první svazek. Se stručným soupisem se setkáváme u děl, která jsou věnovaná jiným (příbuzným) tématům, kde je historie památkové péče jako skromná kapitola v úvodu. V této podobě jsem informace čerpala z knihy Regenerace historických budov, sídel a krajiny, ochrana památek od Milana Pavlíka a kol. Důležitou součástí literatury byly i publikace zaměřené na určitou územní oblast, kde se projevovaly různé předpisy, které platily pro republiku. Jedná se především o sborníky Památková péče na Moravě a 30 let Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Dále jsem čerpala informace z knihy Národní kulturní komise 1947 – 1951 od Kristiny Uhlíkové, která se zabývá důležitou poválečnou památkovou organizací. Pro základní přehled všeobecné problematiky památkové péče jsem sáhla po publikaci Jiřího Vajčnera Úvod do památkové péče. Nejdůležitějším zdrojem se mi ovšem stalo studium dobových periodik. Stěžejním byl časopis Zprávy památkové péče,1 který vychází od roku 1939 (s válečným přerušením) až dodnes. Tento časopis vycházel během komunistické éry, a tak bylo nutné k němu přistupovat s velkou opatrností, protože se zde projevovala dobová propaganda. S prácí s tímto typem pramenů mi pomohl zápis ze semináře konaného 22. 10. 2003, na kterém byl Marínou Zavackou přednesen referát s názvem Čo človek mal a musel vedieť. K problematike výskumu komunistickej propagandy.

1

Časopis během své existence několikrát změnil název - 1939 – 1963 - Zprávy památkové péče, 1964 – 1974 Památková péče, 1975 – 1991 – Památky a příroda, 1992 – současnost – opět Zprávy památkové péče.

5

Pro další informace jsem se obrátila na Národní památkový ústav v Brně a na vedení státního zámku Lysice. Mým cílem bylo prozkoumat, jak se uvedená teorie projevovala na jednom ze zámků I. kategorie. V obou institucích jsem se dostala k dobovým zprávám, oběžníkům, nařízením, různým účtům za provedené opravy, údržby apod., ale i k návrhům a stížnostem ze stran návštěvníků. Práce samotná je rozdělena na několik kapitol. Po první, úvodní, následuje stručný vývoj památkové péče na území českých zemí, od kdy můžeme o péči o památky mluvit a jak byla (nebyla) právně ošetřena. Také je zde zachycen vývoj hned po konci 2. světové války. Třetí kapitola je věnována jedné z nejdůležitějších institucí – Národní kulturní komisi. Je zde zachycen její přínos a historie její krátké činnosti. Ve čtvrté kapitole je shrnut vývoj mezi zánikem Komise a vznikem další památkové instituce. Pátá kapitola se věnuje nové organizaci, která dostala památkovou péči na starost, a také jejím formám ideologického působení na obyvatelstvo. Šestá kapitola nás přenáší do sedmdesátých let, kdy už oslabuje snaha státu řídit činnost památkových institucí a objevují se nové druhy ideologického působení na obyvatelstvo. V sedmé kapitole je stručně shrnut vznik nového památkového zákona, který platí dodnes. Osmá část je věnovaná zapojení Československa v mezinárodních organizacích a smlouvám, které jsou platné do současnosti.

6

2.

Vývoj památkové péče v českých zemích

O systematické ochraně kulturního dědictví můžeme v našich zemích mluvit až od 18. století. Tereziánské reformy se zabývaly i touto oblastí - už dekret z roku 1776 (doplněný dekretem z roku 1812) nařizoval nálezcům starožitností, aby je přinášeli ke dvoru, kde je úředníci odkoupili za cenu stanovenou podle vzácnosti nálezu. Další dekret z roku 1818 upravoval obchodování s uměleckými díly a zakazoval jejich vyvážení. Rakouské (později rakousko-uherské) památkové instituce patřily ve své době mezi nejmodernější v celé Evropě. Už v roce 1850 byla zřízena tzv. Ústřední komise pro zajišťování a zachování stavebních památek.2 Ta se nejprve zabývala jen nemovitými památkami, takže byla složena převážně z architektů. V roce 1872 však byla její působnost rozšířena i na památky movité. Zásadní změna přišla v roce 1911 – komise byla přeměněna na odborný úřad, jehož cílem bylo památky vyhledávat a zachovávat. Československá republika, vzniklá roku 1918, převzala v památkové péči zákony, které platily v Rakousko-Uhersku. V říjnu ještě přidal Národní výbor nařízení o zákazu vyvážení uměleckých a historických památek. V novém státě postupně vznikala různá ministerstva a památková péče se dostala pod Ministerstvo školství a národní osvěty. Ministerstvo přejalo bývalý C. k. zemský úřad památkový pro Království české (pro české i smíšené okresy). Tato instituce se přeměnila na Státní památkový úřad se sídlem v Praze, který měl na starosti památky na celém československém území. V roce 1920 začal působit stejný institut pro Moravu a Slezsko v Brně. 3 Během období 1. republiky nebyl vydán žádný čistě památkový zákon. Jen u objektů, kterých se dotýkal zákon o první pozemkové reformě, byla zajištěna péče právním předpisem. Ten upravoval podmínky pro vlastníky, kterým byl nějaký objekt přidělen. Velkou roli hrál i pozemkový katastr, jenž svými zápisy nahrazoval chybějící soupis památek. Za protektorátu byla památková péče pod dozorem úřadu německého státního sekretáře. V roce 1939 vznikly posty dopisovatelů památkových úřadů. Na tato místa byli jmenováni důstojníci ze zrušené československé armády a zaměstnanci Ministerstva národní obrany a Ministerstva zahraničních věcí. Náplní jejich práce bylo sepisovat evidenci, která se dříve vedla na památkových úřadech. 4 Památková péče v praxi však vypadala tak, že byly zabavovány předměty z barevných kovů (např. zvony) a devastovaly se pomníky, které se protivily režimu. Na konci války byly převáženy umělecké komodity do nouzových krytů.5 Po skončení války byly všechny okupační změny zrušeny. V tomto období se nejvíce ohroženou skupinou památek staly ty, které byly v německém vlastnictví. Velké množství 2

VAJČNER, Jiří: Úvod do památkové péče. Praha 2009, s. 14. HOBZEK, Josef: Vývoj organizace státní památkové péče v českých zemích. In: Památková péče 1945-1970. Sborník statí o úkolech a výsledcích státní památkové péče v letech 1945-1970 v oblasti dnešní České socialistické republiky a příspěvky zahraničních představitelů památkové péče. Praha 1973, s. 47. 4 UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947 – 1951. Praha 2004, s. 19. 5 VINTER, Vlastimil: Úvod do dějin a teorie památkové péče I. Praha 1971, s. 62. 3

7

jejich majitelů uprchlo na konci války před postupující spojeneckou armádou nebo byli vyhnáni Čechy, kteří toužili po pomstě. Vlastníci, kteří zůstali, neměli moc možností, jak svůj majetek ochránit. Tyto možnosti se ještě zmenšily po vydání dekretu prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., který postavil majetek obyvatel maďarské a německé národnosti pod národní správu. V rámci tohoto zřízení byli místními, okresními a zemskými výbory ustavováni národní správci. Jejich jmenování se však často protahovalo a hlavně v pohraničí byly velké časové prodlevy. Mnoho objektů tak zůstalo bez ochrany a bylo poničeno místními obyvateli i příchozími armádami. Největší škody byly napáchány právě v oblasti Sudet, kde byly některé zámky vyrabovány tak, že už nebyla žádná možnost ochrany před dalším chátráním. 6 Mnoho činitelů si už na jaře roku 1945 uvědomovalo velké ohrožení našich památek, hlavně poté, co na různé instituce přicházely informace o jejich ničení. A tak byl 11. května 1945 zřízen Sekretariát pro evidenci a záchranu památek písemných, historických, uměleckých a přírodních. 7 Sekretariát se od začátku zaměřil právě na objekty v pohraničí. Vyzýval občany v tisku i v rozhlase, aby se zajímali o památky ve svém okolí a neničili je jen proto, že bývaly německým majetkem. Tato práce pro evidenci a záchranu památek však již v červnu 1945 skončila, protože Sekretariát neměl na další praktickou činnost finance. Tak začala instituce jen shromažďovat zprávy o devastování a předávala je příslušným institucím – Národnímu muzeu, Národní galerii, atd. Všechny kompetence Sekretariátu přešly na Státní památkový úřad a jeho pověřence. Ale už v červenci téhož roku převzalo pravomoc zajišťovat umělecké památky Ministerstvo školství a osvěty. Na toto rozhodnutí měl zřejmě vliv Zdeněk Wirth, který už tehdy připravoval pro správu státních památek vznik samostatné instituce. Zabezpečení ze strany Ministerstva však nebylo dostačující, a tak si Státní památkový úřad ponechal některé pravomoci a ve své činnosti pokračoval i v roce 1946. Po této první fázi zajišťování přišla v červenci roku 1945, po vydání tzv. konfiskačních dekretů, fáze druhá. Těmito dekrety byl v podstatě veškerý německý majetek zestátněn a předán do správy institucím, které byly k tomu státem založeny. První dekret č. 12/1945 Sb., ze dne 21. června 1945 konfiskoval všechen zemědělský majetek Němců, Maďarů a zrádců českého a slovenského národa. 8 Zemědělským majetkem byla myšlena zemědělská i lesní půda a všechny k ní patřící budovy. Tím přešlo do majetku státu 496 hradů a zámků i s vybavením, protože objekty byly vždy spojeny s nějakou půdou. Všechen takto nabytý majetek byl dán do správy Národního pozemkového fondu, který byl tímto dekretem zřízen při Ministerstvu zemědělství. Fond měl majetek spravovat, dokud nebude dán novým nabyvatelům. Ministerstvo zemědělství zakazovalo příděl vzácných objektů místním zájemcům, chtělo samo rozhodovat o tom, komu připadnou. O přidělení žádaly různé spolky a instituce a Ministerstvo zemědělství rozhodovalo podle jejich žádostí. Na soukromé žádosti nebyl brán žádný zřetel. O tom, jestli je žadatel vhodný rozhodovala tzv. Památková komise, jejímž nejvlivnějším členem byl Zdeněk Wirth, jako představitel Ministerstva školství a osvěty.

6

UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947 – 1951. Praha 2004, s. 20. UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947 – 1951. Praha 2004, s. 20. 8 Dekret prezidenta republiky ze dne 21. června 1945 č. 12/1945Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. 7

8

3. 3.1.

Národní kulturní komise

Vznik

Po odchodu Němců zůstalo na našem území mnoho movitých i nemovitých památek, které vyžadovaly zvláštní ochranu. Tuto skutečnost si uvědomoval i prezident republiky, a tak požádal předsedu vlády, aby byl pro správu kulturního majetku zřízen speciální fond. Návrh byl v srpnu předložen příslušným rezortům, ale pro aktuálnost otázek hospodářských a sociálních se jeho projednání odsunulo na podzim. Ale poté už šlo vyřizování rychle a v květnu roku 1946 byl schválen zákon 137/1946 Sb., kterým byly založeny dvě Národní kulturní komise pro správu státního kulturního majetku.9 Komise se skládaly ze zástupců Ministerstva školství a osvěty, zemědělství, financí, vnitřního obchodu, dopravy, vnitra, státního plánovacího úřadu a Ministerstva národní obrany. Další členové, specialisté z příslušných oborů, byli jmenováni ministrem školství a osvěty. 10 Národní kulturní komisi příslušela správa a využití veškerého jak konfiskovaného, tak i ostatního kulturního majetku. Mezi nově získaný patřil majetek konfiskovaný – a) dekretem prezidenta republiky ze dne 21. června 1945, č. 12 Sb., o konfiskacích a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa b) dekretem prezidenta republiky ze dne 25. října 1945, č. 108 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy c) nařízením Slovenské národní rady ze dne 23. srpna 1945, č. 104 Sb., o konfiskování a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel slovenského národa 11 Státní kulturní majetek byl komisí rozdělen do 3 skupin – a) umělecké nebo historické objekty (hrady, zámky, tvrze, zříceniny, obytné domy, letohrádky, městské paláce, vily) a pozemky památkového charakteru, které s nimi souvisely (obory, zahrady, parky) b) movité věci, které měly uměleckou, historickou nebo vědeckou hodnotu, včetně jednotlivých předmětů i jejich sbírek c) pozemky, které měly charakter přírodní památky, přírodní rezervace a archeologické lokality 12 Úkoly Národní kulturní komise byly jasně stanoveny zákonem – zajišťování a přebírání objektů do správy státního kulturního majetku, péče o vhodné využití objektů, 9

NESVADBÍKOVÁ, Jiřina: K vývoji památkové péče na území Československa. Sv. 3. Výběr autentických dokumentů 1918 – 1945. Praha 1983, s. 274. 10 HOBZEK, Josef: Vývoj organizace státní památkové péče v českých zemích. In: Památková péče 1945-1970. Sborník statí o úkolech a výsledcích státní památkové péče v letech 1945-1970 v oblasti dnešní České socialistické republiky a příspěvky zahraničních představitelů památkové péče. Praha 1973, s. 48. 11 Zákon ze dne 16. května 1946 č. 137/1946 Sb. o Národních kulturních komisích pro správu státního kulturního majetku, § 2. 12 Z vědeckých ústavů, museí a galerií. Národní kulturní komise. Zprávy památkové péče VIII, 1948, s. 146-147.

9

zajištění odborné správy majetku, v případě potřeby i zcizení movitosti. Komise měla zároveň pravomoc svěřit správu státního kulturního majetku odborným korporacím, ústavům nebo jednotlivým odborníkům. Předměty movitého charakteru se často používaly k doplnění inventáře v objektech Národní kulturní komise nebo byly odevzdávány do správy odborným ústavům. Hlavním úkolem komise bylo zabezpečování zkonfiskovaných hradů a zámků. Nutnou podmínkou pro začátek samotného třídění však byla dohoda mezi Národní kulturní komisí a Národním památkovým fondem o podobě spolupráce. Smlouva byla uzavřena v dubnu 1946 a pojednávala převážně o přebírání movitých i nemovitých památek do správy Komise. 13 Z celkového počtu více než 500 vybrali odborníci komise, v čele se Zdeňkem Wirthem, 47 objektů 14, které měly „své místo v ucelené vývojové řadě stavebních dokumentů společenského dění.“ 15 Při hodnocení objektu se upřednostňoval jeho význam v dějinách společnosti, umělecká a historická cena ustupovala do pozadí. Důležitým faktorem byla i použitelnost objektů v běžném životě – hlavně k rekreaci. Vybrané objekty tvořily souvislou vývojovou řadu, kde měla být zastoupena všechna slohová období (i jejich vývojové stupně) a památky všech společenských vrstev. Objektů, které by se daly zařadit této řady, bylo samozřejmě víc, ale bylo nutné přihlížet k omezeným finančním možnostem státu. A tak se do užšího výběru dostalo jen asi 10 % z veškerých zkonfiskovaných objektů. 16 Vybrané objekty byly komisí převzaty ke dni 1. 5. 1947, kdy začalo také jejich vymezování územního i domovního rozsahu. K reálnému převzetí objektů však docházelo postupně a vždy byli přítomni zástupci Ministerstva zemědělství a techniky, Státních lesů, místních veřejných činitelů a dalších úředních osob. Zároveň se zúčastnili různí zájemci, kteří předkládali žádosti ohledně prostor objektu. Při převzetí docházelo také k umělecko – historickému a stavebnímu výzkumu, opatřením z hlediska památkové péče a byla určena hospodářská, správní, technická, udržovací a personální základna. Ve většině případů se řešila i otázka využití do budoucna. Mezi 47 vybranými objekty se nacházel i zámek Lysice. Ten byl převzat v květnu roku 17 1947 a při té příležitosti byl sepsán přesný zápis, kde byly dopodrobna zachyceny veškeré pozemky, které Komise nabyla, ale také povinnosti, které jí tím vznikly. 18

13

UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947 – 1951. Praha 2004, s. 34. Seznam konfiskovaných zámků a hradů převzatých na základě Dekretu č. 12/1945 Sb. Národní kulturní komisí a určených ke zpřístupnění – středověké objekty: Jindřichův Hradec, Frýdlant, Horšovský Týn, Švihov, Hrubý Rohozec, Nové Hrady, Pernštejn, Štenberk, Buchlov, Blatná; renesanční objekty: Litomyšl, Opočno, Náměšť nad Oslavou, Velké Losiny, Telč, Bučovice, Červená Lhota, Moravský Krumlov; barokní památky všech etap slohu až po sloh Ludvíka XVI.: Náchod, Libochovice, Mnichovo Hradiště, Klášterec nad Ohří, Bruntál, Jemniště, Krásný Dvůr, Hořovice, Veltrusy, Jaroměřice nad Rokytnou, Milotice, Buchlovice, Slavkov, Vizovice, Dačice, Dobříš, Kozel, Valtice, Lysice; doba empíru a romantických slohů: Ratibořice, Velké Březno, Kynžvart, Rožmberk, Sychrov, Žleby, Hrádek u Nechanic, Lednice, Vízmberk, Bouzov. KUBŮ, Naděžda: Hrady a zámky po druhé světové válce. Zprávy památkové péče 68, 2008, č. 5, s. 383. 15 ŠTORM, Břetislav: Stavební památky první kategorie. Zprávy památkové péče XI- XII, 1951-1952, s. 113. 16 Z vědeckých ústavů, museí a galerií. Národní kulturní komise. Zprávy památkové péče VIII, 1948, s. 147. 17 Viz příloha č. 1. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, archivní fond bývalého památkového úřadu, zámek Lysice, karton 124, č. 3447/1949, Národní kulturní komise pro správu státního kulturního majetku v Praze Státnímu památkovému úřadu v Brně ze dne 27. dubna 1949. 14

10

Část objektů byla zachována jako ukázka vkusu (někdy spíše nevkusu) třídy, která jej ještě krátce předtím obývala. Některé byly doplněny mobiliářem z jiných zkonfiskovaných nemovitostí a jiné zůstaly zachovány jako muzea odborného zaměření. Z movitého majetku zkonfiskovaného na základě dekretu č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. převzala Národní kulturní komise výběr z asi 300 objektů v Čechách a na Moravě. V některých krajích převzala i výběr z bytů a závodů. 19 Noví nabyvatelé zámků (školy, JZD, atd.) na jejich převzetí spěchali. Jednalo se o objekty, které Národní kulturní komise nespravovala, ale přebírala z nich mobiliáře. Zajištění nemovitostí tak probíhalo urychleně výběrem zástupce Komise na základě předem zhotovených seznamů Národního památkového fondu. Takto vytříděný materiál se stal státním kulturním majetkem a byl odvezen do nejbližší sběrny Národní kulturní komise. Za sběrny byla vybrána řada památkových objektů (12 v Čechách, 5 na Moravě, 2 ve Slezsku) a vytříděné mobiliáře sem byly převezeny.20 Část tohoto kulturního majetku představovaly i tzv. „výprosy“ – seznam cennějšího mobiliáře, který byl půjčen do bytů různých oficiálních osobností. Z mobiliáře, který nebyl vytříděn, vybrali představitelé fondu nábytek a předměty, kterými byl zařízen Pražský hrad, zahraniční velvyslanectví v Praze a zahraniční československé zastupitelství nebo zámek v Lánech. 21 Na prvním místě správy kulturního majetku byly stavební a udržovací práce, o kterých rozhodoval stav objektu, význam místa i zájem turistů. V roce 1949 proběhly nejnutnější opravy nejvíce ohrožených objektů. Dále bylo nutné zajistit správu a administrativu objektu. Nejprve se upravily záležitosti ohledně personálu – Komise ve většině případů přijala dosavadní zaměstnance a podle potřeby jejich stav snižovala nebo zvyšovala. Nejdůležitějším ze zaměstnanců byl klíčník, kterému bylo nutné zajistit ubytování přímo na objektu. Ale i přes přítomnost klíčníka musely být objekty pod přímým dozorem. Původně byly kontroly příležitostné, ale to nestačilo. Proto Národní kulturní komise rozdělila objekty do deseti oblastí, do kterých dosadila tzv. oblastní inspektory. Ti bydleli na některém z objektů v oblasti, která jim byla přidělena, a museli alespoň dvakrát do měsíce navštívit i ostatní jim svěřené hrady a zámky. Pro lepší kvalitu inspektorů se roku 1949 konalo i školení. 22 Po reálném převzetí objektů byly nutné změny nájemních poměrů. Místní úřady chtěly prostory v objektech pro školy, úřady, internáty nebo byty. Většinou Komisi nezbylo nic jiného než souhlasit s už stávajícím pronájmem, i když byla naprosto proti takovému využití. Důsledkem bylo, že žádný z objektů Národní kulturní komise nesloužil čistě ke kulturním účelům, jak bylo původně zamýšleno. S využitím zámeckých hospodářských budov však Komise souhlasila.

18

Viz příloha č. 2. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, archivní fond bývalého památkového úřadu, zámek Lysice, karton 124, č. 1350/49, Zápis sepsaný dne 4. května 1949 na zámku Lysice o odevzdání zámecké budovy s příslušnými nemovitostmi Národní kulturní komisi. 19 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina: K vývoji památkové péče na území Československa. Sv. 3. Výběr autentických dokumentů 1918 – 1945. Praha 1983, s. 287. 20 Z vědeckých ústavů, museí a galerií. Národní kulturní komise. Zprávy památkové péče VIII, 1948, s. 148. 21 UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947-1951, Praha 2004, s. 39. 22 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina: K vývoji památkové péče na území Československa. Sv. 3. Výběr autentických dokumentů 1918 – 1945. Praha 1983, s. 297.

11

V případě lysického zámku tomu nebylo jinak. Přímo v prostorách objektu bylo vedeno pět nájemníků, další v domcích přiléhajícím k zámku. Garáže a stáje byly také pronajaty k různým účelům. 23 Po vydání zákona o revizi pozemkové reformy č. 142/ 1947 Sb. začala Národní kulturní komise usilovat o získání objektů, jejichž správa byla tímto zákonem v ohrožení. Původně se podle Wirtha jednalo o 205 objektů, ale nakonec se v září 1949 podařilo od Ministerstva zemědělství získat jen 26 zámků a hradů. Nová vláda, která byla sestavena po únoru 1948, se rozhodla zvýšit počet objektů určených ke kulturnímu využití ze 48 na 100. Komise tedy přijala například palác Nosticů a Kinských v Praze nebo skupinu zámků, které byly majetkem hlubocké větve rodu Schwarzenbergů. Do konce roku 1951 tedy měla Národní kulturní komise ve správě 95 hradů a zámků. 24

3.2.

Využití objektů

Národní kulturní komise se hned po převzetí objektů snažila o zpřístupnění těch, kde to bylo možné. Důvodem k urychlenému otevírání byl tlak veřejnosti, které se zdály objekty nevyužité a požadovala zde umístění bytů a kanceláří. Pracovníci Komise proto zřizovali tzv. zatímní instalace. Nebyla jiná možnost než použít dochovaný stav obývaných pokojů a provést jen drobné úpravy, takže většinou šlo jen o ukázky vybavení v několika navazujících pokojích. Odstraňovaly se změny provedené v posledních letech pobytu původních majitelů, ale v důsledku spěchu, neznalosti a nedostatku pochopení byly často zničeny i cenné kusy. V začátcích působení Kulturní komise byl plán využití památek hodně nepřesný, s prvním konkrétním návrhem přišel až roku 1948 Zdeněk Wirth. Zmiňuje čtyři hlavní a tři doplňková využití. 25 Toto rozdělení už se nezměnilo, což dokazuje i „Plán využití státního kulturního majetku“ vydaný Ministerstvem školství, věd a umění v roce 1949. První skupinou byly středověké stavby – ty se měly udržovat v dochované podobě a byly určeny jen k prohlídce spojené s výkladem průvodce, který nesměl obsahovat žádné romantické přikrašlování. Sem patřil například Pernštejn nebo Karlštejn. Další skupina památek byla zaměřena na starou bytovou kulturu v historických obdobích od 16. do 19. století. Tyto objekty měly podat reálný obraz rekonstruované skutečnosti. Instalace byly doplňovány právě vytříděným státním kulturním majetkem. Muzea byla roztříděna do několika kategorií – muzea renesanční, barokní, rokoková, slohu Ludvíka XVI., empírová, pro 1. polovinu 19. století a pro 2. polovinu 19. století. 26 Zařízení těchto objektů sloužila zároveň jako muzea řemesla a umělecké výroby. U mnoha staveb se přihlíželo i 23

Viz příloha č. 3. Státní zámek Lysice, nezpracovaný materiál, fragment neznámého dokumentu obsahující částečný soupis pozemkového majetku a vyjádření k mobiliáři, využití objektu a zaměstnancům na SZ Lysice, zřejmě se jedná o zápis pořízený při příležitosti převodu objektu do správy Národní kulturní komise v roce 1949. 24 UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947-1951, Praha 2004, s. 47. 25 UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947-1951, Praha 2004, s. 49. 26 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina: K vývoji památkové péče na území Československa. Sv. 3. Výběr autentických dokumentů 1918 – 1945. Praha 1983, s. 301 - 302.

12

k jejich výjimečnému historickému významu – ty pak obsahovaly expozice, které se vztahovaly k významné osobnosti nebo události spjaté s místem. Názorným příkladem byl zámek ve Slavkově, kde měla výstava Vojenského historického muzea připomínat slavnou bitvu napoleonských válek. Třetím druhem kulturního využití byla speciální muzea, Národní kulturní komise rozhodla o založení šesti takových muzeum kultury panské společnosti v Jemništi u Benešova muzeum Boženy Němcové v Ratibořicích muzeum loveckých trofejí v Opočně a v Rájci muzeum přírodních věd na Bítově muzeum ukázek továren na porcelán v Klášterci nad Ohří muzeum pozemkového majetku od 10. do 20. století – vývoj majetku šlechty, ale i jejich poddaných, doplňkem byly údaje o běžném životě poddaných – tím měly být návštěvník naveden k správnému hodnocení feudální vrstvy expozice zaměřená na stavební vývoj zkonfiskovaných objektů a na jejich využití ve vlastnictví jedince v protikladu s využitím pro kulturu ve prospěch lidu 27 Z původně zamýšlených instalací se podařilo Národní kulturní komisi uskutečnit jen naprosté minimum. Nejvýznamnější z nich byly instalace na zámku v Ratibořicích a v Litomyšli. Mezi vedlejší způsoby využití Zdeněk Wirth zařadil půjčení místností místním muzeím nebo galeriím a zapůjčení některých částí zámků státním nebo oblastním archivům. Zvláštní pozornost v rámci využití se věnovala zámeckým a hradním kaplím. Ty měly být zachovány v původní podobě jako spojovací článek mezi minulostí a současností. Od začátku 50. let se některé začaly opravovat a sloužily jako obřadní síně.

3.3.

Propagace činnosti

Důležitým úkolem administrativní kanceláře Národní kulturní komise byla propagace zpřístupněných objektů mezi obyvatelstvem. Komise považovala za svou povinnost „naučit lid chodit do těchto nově získaných uměleckých pokladnic a poukázat na nejvýznamnější a nejdůležitější jejich hodnoty.“ 28 V první řadě musely být zajištěny výkladové texty (sylaby) pro průvodce, jejichž autory byli odborníci z Komise. Většina hradů a zámků byla veřejnosti otevřena až po roce 1948, a tak musely sylaby splňovat nejen odbornou stránku, ale i tu ideologickou. Velké množství průvodců se však ideologickou částí zabývalo jen okrajově, a tak se na ně množily stížnosti. Tyto negativní ohlasy vedly k tomu, že Národní kulturní komise uspořádala několikadenní školení průvodců. Dalším důsledkem bylo vypracování předmluvy, která předcházela každé 27

NESVADBÍKOVÁ, Jiřina: K vývoji památkové péče na území Československa. Sv. 3. Výběr autentických dokumentů 1918 – 1945. Praha 1983, s. 303. 28 UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947 – 1951. Praha 2004, s. 53. Citováno z Plán pro 2. pol. 1950 a dále, část 9, Plán po stránce administrativní a hospodářské, ÚDU AV ČR, Praha, OD, fond NKK, kart. VI, inv. č. 79.

13

prohlídce.29 Autorem této předmluvy byl jeden z hlavních stranických ideologů Komise Pavel Hložek. Text byl samozřejmě v duchu komunismu a měl pohled návštěvníka na památky poupravit. Ale i zde kontroly zjistily chabé uplatňování, často i kvůli tomu, že sami návštěvníci tuto předmluvu slyšet nechtěli. Proto se Komise rozhodla, podle návrhu dalšího ideologa, Emy Charvátové, dát tento text na tabuli tam, kde začínala prohlídka. Komise neustále dohlížela na průvodce i kastelány a snažila se o odstranění veškerých jejich nedostatků. Běžným postupem byly i instrukce, kde bylo nejdůležitějším bodem, aby průvodci nevychvalovali bývalého majitele, ale naopak, aby zdůraznili jejich bohatství a chování vůči zaměstnancům. 30 Národní kulturní komise viděla propagaci jako jeden ze základních kamenů památkové péče. Proto už v roce 1950 byly do většiny hradů a zámků nainstalovány propagační síně. K tomuto účelu byly upraveny buď prostory skleníku, nebo uzavřené místnosti v přízemí objektu. V těchto síních byly prezentovány výsledky asanační činnosti Ministerstva školství věd a umění a postupem času sem měly přibývat i další výsledky nově uspořádané památkové péče. Součástí této prezentace byly i texty s kulturně politickým zabarvením, které doplňovaly instalaci. 31 Do propagace byly zapojeny i sdělovací prostředky. Vysílání v rozhlase propagovalo návštěvu hradu nebo zámku prostřednictvím rozhovoru s odborníkem z Komise. Ale reklama v odborných časopisech nebo v denním tisku se ukázala málo efektivní. Vyšlo jen několik krátkých článků, jejichž autory byli opět zaměstnanci Komise. Největším činem v oblasti propagace bylo založení edice, ve které vycházeli průvodci po státních hradech a zámcích. Ti měli asi 240 strojopisných řádků a podávali návštěvníkovi všeobecný stručný přehled o objektu. V roce 1951 došlo ke zkvalitnění těchto psaných průvodců a byla přidána úvodní stať (od E. Charvátové), která vysvětlovala přínos daného objektu – v duchu marxismu-leninismu – pro tehdejší společnost. Mimo tyto průvodce se na pokladnách prodávaly o pohlednice dotyčného objektu.

3.4.

Osvětová činnost

Majetek, který získala Národní kulturní komise do správy, měl být typickým ukazatelem přednostního postavení jeho bývalého majitele. Vybavení interiérů mělo vypovídat o životě a vývoji této společenské vrstvy, o jejich zálibách a často také o nevkusu, když v jedné místnosti byly vystaveny předměty z různých časových období. Toto vše měli návštěvníci zjistit z interiérů, „kde sbírky exotických zvířat a zbraní a upomínky z cest mluví o tom, jak tato parasitní vrstva byla naprosto odcizena zemi, která jí poskytovala vlastní hospodářskou základnu a prostředky k těmto zábavám.“ 32 Velké množství loveckých trofejí, na nichž bylo 29

Viz příloha č. 4 Viz příloha č. 5. Státní zámek Lysice, nezpracovaný materiál, č. 12043/1951, Národní kulturní komise Správám státních zámků a hradů ve správě Národní kulturní komise ze dne 16. listopadu 1951 ve věci nedostatků u průvodců a kastelánů. 31 CHARVÁTOVÁ, Ema: Správa a využití státního kulturního majetku. Zprávy památkové péče XIII, 1953, č. 2, s. 53. 32 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina: K vývoji památkové péče na území Československa. Sv. 3. Výběr autentických dokumentů 1918 – 1945. Praha 1983, s. 288. 30

14

většinou napsáno jméno lovce, „jsou nejvýznamnějším dokumentem toho, co tvořilo náplň života společensky neužitého jedince.“ 33 Všechno vybavení objektů a nuzné příbytky služebnictva (v porovnání se stájemi nebo psinci) mělo ukazovat propastný rozdíl mezi feudálem a obyčejným člověkem. Národní kulturní komise sledovala i možnosti osvětového využití hradních a zámeckých prostor. V instalačním plánu tak byla vedle dokumentárních a slohových expozic zahrnuta i expozice historická. Ta se soustředila na význam stavby nebo stavitele a také na kulturní a výrobní charakter dané lokality. Na základě tohoto plánu bylo například ve Velkých Losinách zřízeno muzeum výroby papíru nebo na zámku v Mělníku vinařské muzeum.34 Do plánu osvěty byly zahrnuty i budovatelské výstavy. Pro ty bylo vybráno 23 objektů, kde byly výstavy věnovány dějinám válečnictví, na které navazovala propagace činnosti lidově demokratické armády a spolupráce s ní. Národní kulturní komise se snažila osvětou předkládat obyvatelstvu důvody, proč hradní a zámecké sbírky zachovat. Jedním z nich byl ten, že jednou se tyto instalace měly stát výjimečnými ukázkami svého druhu. Komise proto pracovala na tom, aby zabránila odprodeji předmětů ze sbírek a zachovala tak jejich integritu alespoň na objektech I. kategorie. Na každém z objektů, který byl ve správě Komise, měla být umístěna na čelném místě deska, která obsahovala prezidentův dekret č. 12/45 Sb. Ten měl připomenout, jak se daný majetek dostal do rukou státu a lidu. Výklad, který dekret doplňoval, popisoval důvody zabavení a účely, k jakým objekt slouží v současnosti. Toto vysvětlení mělo dát návštěvníkovi správný pohled na památku - „jako na kulturní hodnotu, zbudovanou rukama pracujícího lidu.“ 35 Zámky I. kategorie měly mít výchovný charakter v oblasti sociální i výtvarné. Jejich sbírky neměly sloužit jen několika málo odborníkům, ale celé společnosti. Byly to ukázky vynikající práce v různých oblastech řemeslných odvětví – truhlářství, čalounictví, kovářství, atd. Národní kulturní komise byla přesvědčena, že v době, kdy se nová reforma školství snaží o širší vzdělávání „socialistického člověka“, mají sbírky na hradech a zámcích velký význam pro školy. Pracovníci památkové správy a Ministerstva školství předávali učitelům v jednotlivých krajích seznamy kulturních objektů a doporučovali, pro které ročníky jsou vhodné a o které části dějin pojednávají. 36 Dalším pozitivním přínosem památkových objektů a k nim přilehlých parků byla jejich rekreační funkce. Nešlo jen o odpočinek těla v přírodě, ale i o ten duševní, který byl spojen právě s prohlídkou objektu. Na pracujícího člověka měla pozitivní vliv už jen změna každodenního prostředí za takové, které bylo v protikladu k pracovištím a obydlím.

33

NESVADBÍKOVÁ, Jiřina: K vývoji památkové péče na území Československa. Sv. 3. Výběr autentických dokumentů 1918 – 1945. Praha 1983, s. 288. 34 CHARVÁTOVÁ, Ema: Správa a využití státního kulturního majetku. Zprávy památkové péče XIII, 1953, č. 2, s. 41. 35 NESVADBÍKOVÁ, Jiřina: K vývoji památkové péče na území Československa. Sv. 3. Výběr autentických dokumentů 1918 – 1945. Praha 1983, s. 305. 36 DOUBNEROVÁ, Jiřina: Využití památek při vlastivědné výchově mládeže. Zprávy památkové péče XVII, 1957, č. 2, s. 56.

15

3.5.

Konec činnosti

Rok 1951 byl posledním rokem činnosti Národní kulturní komise, protože od 1. ledna 1952 došlo k reorganizaci celého systému památkové péče. Ta spočívala v decentralizaci a přenesení odpovědnosti na krajské národní výbory. Přenesení agendy na kraje probíhalo už od roku 1949, národní výbory ale neměly dostatečný počet odborných pracovníků. K decentralizaci tedy docházelo postupně a největší část byla převedena až roku 1951. Pravomoci Komise byly postupně zmenšovány (např. nemohla samostatně hospodařit s udělenými financemi) a podle plánů na nový systém památkové péče se měla Komise stát jen poradním sborem Ministerstva školství, věd a umění. Kontrolní a řídící funkce přešly na oddělení pro ochranu památek a funkce výkonná přešla na referáty pro školství, osvětu a tělesnou výchovu krajských národních výborů. 37 Začátkem roku 1952 tak přestala Národní kulturní komise existovat.

3.6.

Zdeněk Wirth

Zdeněk Wirth, jedna z nejvýznamnějších postav české památkové péče, se narodil v Libočanech v roce 1878 a většinu dětství prožil ve Vysokém Mýtě. Po studiu na Filozofické fakultě v Praze (čeština, dějiny, umění, němčina, estetika) nastoupil v knihovně Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Wirth se od počátku 20. století až do poloviny 50. let věnoval soupisům památek, které později začal i vydávat, a už tehdy se zajímal o soudobou architekturu. Po skončení 1. světové války se stal přednostou tzv. osvětového odboru Ministerstva školství a národní osvěty, kde působil až do roku 1938, kdy odešel do penze. 38 Koncem 2. světové války se stal Zdeněk Wirth členem České národní rady a krátce nato poradcem Ministerstva školství a osvěty. Zaměřil se na ochranu movitých i nemovitých památek - nejvíce jako předseda Národní kulturní komise v letech 1947-51. Po zániku této instituce se stal předsedou společenskovědní sekce právě založené Československé akademie věd. Na konci 50. let se ještě aktivně účastnil schůzí Ústřední komise státní památkové péče Ministerstva školství a kultury. 39 Zdeněk Wirth zemřel v roce 1961. V záchraně památek se Wirth angažoval hned po osvobození republiky v roce 1945. Ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý jej pověřil úkolem vytvořit instituci, která se bude starat o nově získaný státní majetek. Oba muži byli od mládí přáteli, ale jmenování Wirtha bylo i politickým tahem. Byl totiž loajální k Nejedlému, a tudíž přijatelný pro KSČ, kterou ministr školství zastupoval. Tímto krokem chtěl možná také vytvořit protipól Státnímu památkovému úřadu, který byl pod řízením Václava Wagnera jednoznačně 37

UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947 – 1951. Praha 2004, s. 57. UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947 – 1951. Praha 2004, s. 61-62. 39 UHLÍKOVÁ, Kristina: Zdeněk Wirth, český historik umění a organizátor památkové péče. In: ROHÁČEK, Jiří - UHLÍKOVÁ, Kristina (ed.): Zdeněk Wirth pohledem dnešní doby. Soubor příspěvků. Praha 2010, s. 9. 38

16

antikomunistický.40 Předseda Národní kulturní komise vycházel ministru v mnoha záležitostech vstříc – ať už šlo o šíření vlivu komunistické strany na kulturní pracovníky nebo o vliv ministerstva na využití památek. Wirth nebyl zatvrzelý komunista, ale se zestátněním souhlasil a byl toho názoru, že památky mají být pod jednotnou a odbornou správou. Naopak soukromé vlastnictví kulturních klenotů odsuzoval, protože mělo patřit všem. Jak Zdeněk Wirth, tak Zdeněk Nejedlý byli oba velcí vlastenci a podporovali už tak silný poválečný nacionalismus, pod jehož vlivem Komise byla. Zdeněk Wirth byl nejdůležitější osobností Národní kulturní komise, která řešila všechny důležité problémy. Vybral objekty, které byly převedeny do správy Komise, sepsal směrnice pro třídění mobiliáře, rozhodoval o umístění sběren a sestavil koncepci využití převzatých hradů a zámků.

40

KAPLANOVÁ, Kristina: Zdeněk Wirth, Zdeněk Nejedlý a Národní kulturní komise. Zprávy památkové péče 61, 2001, č. 6, s. 175.

17

4.

Reorganizace během 50. let

K dalším změnám v organizaci památkové péče došlo už k 1. lednu 1952. Veřejná správa v tomto oboru byla přenesena na krajské národní výbory (vzniklé na základě zákona o krajském zřízení z roku 1948), nebo pokud šlo o záležitosti celostátního významu, na Ministerstvo školství, věd a umění. Státní památkový úřad, který se nacházel v Praze a oddělení měl v Brně, se změnil na Státní památkový ústav. 41 Od téhož roku se začaly orgány památková péče starat i o objekty, které nebyly ve správě památkových institucí. Jejich záchranu umožňovaly Směrnice pro památkovou údržbu (vydané právě roku 1952), které vytvořily skupinu objektů „II. kategorie“. V Československu jich bylo celkem 182 a byly na nich provedeny jednorázové opravy z prostředků státní památkové péče. Za další údržbu byli už zodpovědní jejich správci. V roce 1953 však došlo k velkému paradoxu – v Sovětském svazu došlo ke zrušení dosavadní státní správy, kterou jsme v Československu zrovna okopírovali. Byla zavedena správa nová, „takže tu byl náhle nový „následováníhodný“ vzor.“ 42 Zbytek roku tak byl věnován přípravě změněné organizace, kterým se zabývalo i roku 1954 nově vzniklé Ministerstvo kultury. Nakonec ministr kultury rozhodl vyřešit vzniklou situaci novým zákonem, a tak byla pro správu státního kulturního majetku zřízena zcela nová instituce, která úkoly památkové péče plnila do roku 1958 – Státní památková správa. K jejímu vzniku došlo sloučením Státního památkového ústavu, Státního fotoměřického ústavu a dřívější Národní kulturní komise. 43 Nová instituce v mnohém navazovala na Komisi a k těmto úkolům měla potřebné odborníky i kompetence. Navíc všechny objekty spravovala centrálně, což umožňovalo pružnou organizaci. V oblasti instalací vystřídala práci jednotlivce spolupráce celého oddělení. Došlo k oživení instalační činnosti, ve které převládlo nové pojetí. Krajské národní výbory dosud neměly ve správě žádný památkový objekt, až od roku 1953 začaly přebírat řadu památek. V roce 1952 totiž Československá obec sokolská nabídla Ministerstvu školství, věd a umění předání většiny ze svých hradů a zřícenin, které ve velké míře získala roku 1949 od Klubu českých turistů. Celkem bylo převzato kolem 40 objektů, některé byly prohlášeny za státní kulturní majetek (seznam nejvýznamnějších památek se tak rozrostl na 131 hradů a zámků) a přešly přímo pod správu ministerstva, zbytek byl přidělen právě krajským národním výborům. 44 Během let 1956-57 došlo k podrobnému průzkumu státního kulturního majetku, který byl shromážděn na zámcích v tzv. odborném soupisu. 45

41

Vládní nařízení ze dne 11. prosince 1951 č. 112/1951 Sb. o reorganizaci státní památkové péče, § 2. VINTER, Vlastimil: K padesátému výročí vydání zákona o kulturních památkách. Zprávy památkové péče 68, 2008, č. 5, s. 344. 43 KUBŮ, Naděžda: Hrady a zámky po druhé světové válce, Zprávy památkové péče 68, 2008, č. 5, s. 385. 44 HOBZEK, Josef: Hrady převzaté v roce 1953 do státní památkové správy. Zprávy památkové péče XIII, 1953, s. 297- 298. 45 BLAŽÍČEK, Oldřich Jakub: Státní hrady a zámky a prezentace jejich vnitřků. In: 30 let krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Brno 1989, s. 210. 42

18

4.1.

Odborní lektoři

Oblastí, která si žádala akutní změny, byly výklady průvodců na památkových objektech. I během 1. poloviny 50. let neustále docházely na památkovou péči i do denního tisku kritiky na průvodce. Výklad, který byl přednášen, neodpovídal úrovni dotyčného objektu, „postrádal uměleckou, vědeckou i politickou progresi a tedy i výchovnou sílu, a ustrnul tak na povrchním popisu“. 46 Už nebylo možné tyto nedostatky přehlížet, a tak ministerstvo kultury vytvořilo na nejvýznamnějších památkových objektech posty lektorů, kteří měli vysokoškolské vzdělání. Tito zaměstnanci byli posíláni na určitý objekt a na starosti měli i jiné hrady a zámky v okolí. Nejdůležitějším úkolem byla úprava sylabů – lektor musel hledat nové informace nejen o bývalých majitelích objektu, ale také o životě a sociálním postavení jeho poddaných. Na jejich základě pak sepsal nejen nové průvodcovské texty, ale i další materiál, který měl sloužit pro zlepšení průvodcovské výchovné práce. Lektorovou povinností bylo i kontrolovat, jestli se průvodci nových textů skutečně drží, a sám musel být vždy připraven podat odborný i politický výklad jak tomu, kdo o to požádal, tak zahraničním delegacím. Tím však úkoly nekončily – lektor byl vyslancem Státní památkové správy, musel tedy úzce spolupracovat s konzervátory, muzei, archivy a hlavně s národními výbory a informovat je o stavu objektů v oblasti, která jim byla svěřena. 47 V roce 1955 byli určeni 4 lektoři, v roce 1960 však tato funkce neexistovala a jejich zodpovědnost za osvětové výklady přešla na jednotlivé kraje.

46

FOŘT, Vladimír: Odborní lektoři – noví pomocníci SPS na hradech a zámcích. Zprávy památkové péče XV, 1955, č. 6-8, s. 240. 47 FOŘT, Vladimír: Odborní lektoři – noví pomocníci SPS na hradech a zámcích. Zprávy památkové péče XV, 1955, č. 6-8, s. 240 -241.

19

5.

Státní ústav památkové péče a ochrany přírody

Do roku 1958 se památková péče v Československu nemohla opírat o žádnou právní normu. Na rozdíl od jiných evropských států, které měly samostatné zákony k ochraně památek, se u nás tento obor odvolával jen na celou škálu předpisů. Až tohoto roku byl vydán první památkový zákon v naší historii - zákon č. 22/1958, který znamenal další zásadní změny v oblasti památkové péče. Byl zrušen zákon o Národní kulturní komisi z roku 1946 i pojem státní kulturní majetek a v památkové péči byla uplatněna decentralizace. Zákon umožňoval na poli památkové péče aktivitu i jiným institucím – např. některým ministerstvům, vládě nebo Archeologickému ústavu Československé akademie věd.48 Státní památkový ústav zanikl a jeho povinnosti převzala nová instituce, Státní ústav památkové péče a ochrany přírody. 49 Střediska ústavu v jednotlivých krajích přejímala objekty do své správy postupně. Zámek Lysice do něj přešel až v březnu roku 1961, tedy v době, kdy ještě Státní památková správa fungovala, ale ve všech dokumentech nesla označení „v likvidaci“. 50 Ústav však vykonával jen odborně metodickou a informační roli. Výkonnými orgány byly odbory školství a kultury krajských národních výborů, při kterých se už od téhož roku začala zakládat střediska státní památkové péče a ochrany přírody. Krajské výbory dostaly na starost kulturní využití a instalace na zámcích, ale z počátku neměly k dispozici potřebné vybavení ani zkušenosti. Do roku 1960 byly vydány všechny nutné prováděcí předpisy. Zákon také stanovil, že o ochranu památek na úrovni okresu dbaly okresní národní výbory 51 a o památky na úrovni obce se staraly místní národní výbory.52 Také byla zavedena povinnost památkové objekty evidovat ve státních seznamech památek. Vedly se zvlášť seznamy pro movité a zvlášť pro nemovité památky, ale chráněny byly i ty, které zde uvedeny nebyly. 53 Byl to velmi důležitý úkol, pro který ústav zaškolil odborné pracovníky krajských středisek a vytvořil speciální metodiku. Úroveň výsledku však byla snížena krátkým termínem (1962-63) a spoluprací s nekvalifikovanými osobami. 54 Problémem tohoto právního předpisu bylo, že neobsahoval žádné sankce. Byly zde uvedeny tresty pouze pro dva případy - kdy majitel zanedbá péči o objekt, který není národním majetkem, nebo za neoprávněné vyvezení památky do zahraničí. V roce 1960 vešel v platnost zákon, který nově upravoval územní členění celé republiky, což vedlo k vzniku větších správních celků a slučování památkových středisek. Ve stejném roce vyšlo i několik předpisů, které značně rozšiřovaly působnost okresních národních výborů. V oblasti památkové péče tak na ně přešla v podstatě veškerá působnost. Opět došlo k předávání nemovitostí i inventářů, tentokrát z Krajského střediska státní památkové péče a 48

PLACHÝ, František: Státní památková péče po nové organisaci národních výborů. Zprávy památkové péče XXI, 1961, č. 5-6. s. 195. 49 KUBŮ, Naděžda: Hrady a zámky po druhé světové válce, Zprávy památkové péče 68, 2008, č. 5, s. 385. 50 Viz příloha č. 6. Státní zámek Lysice, nezpracovaný materiál, č. 481/61, Státní památková správa v likvidaci dne 4. března 1961. Jednostranné opatření o převodu správy. 51 Zákon č. 22/1958 Sb. ze dne 17. dubna 1958 o kulturních památkách, § 21. 52 Zákon č. 22/1958 Sb. ze dne 17. dubna 1958 o kulturních památkách, § 22. 53 Zákon č. 22/1958 Sb. ze dne 17. dubna 1958 o kulturních památkách, § 7. 54 http://www.npu.cz/pro-odborniky/pracoviste-npu/ustredni-pracoviste/souhrnne-informace-a-historie/#L60

20

ochrany přírody na odbory školství a kultury okresních národních výborů. Tyto změny se opět dotkly i lysického zámku – byl jedním ze 17 objektů, které byly během června roku 1961 převedeny v Jihomoravském kraji. 55 Rok po uvedené změně byly upřesněny všechny pravomoci výborů - získaly právo rozhodovat o kulturně politickém využití, ochraně památkových objektů a správě vybraných památek. Krajským národním výborům zůstala koordinační a řídící role a několik málo konkrétních úkolů – rozhodování o vývozu památek do zahraničí nebo vedení státních seznamů kulturních památek. Tento úkol plnily prostřednictvím krajských středisek památkové péče a ochrany přírody. 56 Jak plyne ze zákona, o veškeré činnosti a organizaci komisí státní památkové péče na všech úrovních (krajské, národní, místní) rozhodovaly právě okresní národní výbory. Za krátkou dobu se však ukázalo, že tato decentralizace byla moc velká a působila více škody než užitku - aplikace ústředí se totiž v krajích rozcházela s praxí. Nejcitelnější bylo zanedbávání preventivní péče a údržby památek, které později zvyšovalo náklady na jejich obnovu. Na tyto nedostatky reagovala vláda usnesením č. 250/1962, které obsahovalo opatření na jejich odstranění. Socialistický stát ukázal svůj zájem o památkovou péči dalším usnesením z téhož roku (č. 251), kterým prohlásila 33 památek za národní kulturní památky. Tyto objekty měly být dějinným přehledem vývoje československého národa, který představoval jeho boj za národní samostatnost, od pradávna až po současnost. 57 Během šedesátých let se zvyšoval počet akcí památkové obnovy, které byly ve většině případů spojeny s novým využitím daných objektů. Práce na údržbě a obnově však byly často zpomalovány nedostatečným množstvím stavebních a uměleckořemeslných kapacit. Tuto situaci mělo roku 1966 vyřešit založení krajských konzervátorských dílen, které byly umisťovány přímo do areálu památkového objektu. Například v Jihomoravském kraji bylo hlavní pracoviště uměleckořemeslné části umístěno v předzámčí zámku Lysice a umělečtí kováři na hradě Veveří. 58 S kulturním bohatstvím každé země je úzce spojen cestovní ruch, stejně tomu bylo i v tehdejším Československu. Užitky byly jak v oblasti kulturní (kontakt s cizími kulturami, zvyšování kulturní úrovně návštěvníků), tak v oblasti hospodářské (příjmy). Památkové objekty představovaly pro zahraniční návštěvníky největší lákadlo, a tak byl kladen důraz na jejich údržbu. Odvrácenou stranou bohatého cestovního ruchu se však stala jeho organizace. Cestovní kanceláře pořádající poznávací zájezdy se snažily v co nejkratším čase prohlédnout 55

Viz příloha č. 7. Státní zámek Lysice, nezpracovaný materiál, Odbor školství a kultury Jihomoravského kraje ze dne 22. května 1961 ve věci Delimitace býv. státního kulturního majetku. Přímá instrukce pro okresní národní výbory. 56 Tato instituce byla vytvořena Ministerstvem školství a kultury v roce 1966 a měla za úkol zvýšit kvalitu krajských národních výborů. Tento krok však zlepšení nepřinesl, protože krajská střediska (až na jihomoravské) nebyla ze začátku vybavena dostatečně vzdělaným personálem.; KUBŮ, Naděžda: Hrady a zámky po druhé světové válce. Zprávy památkové péče 68, 2008, č. 5, s. 385. 57 KAHUDA, František: Dvacet let československé státní památkové péče. Památková péče, 1968, č. 5, s. 130. 58 SEDLÁK, Jan: Památková péče v Jihomoravském kraji v letech 1960-1989. In: Památková péče na Moravě: 150 let od vzniku první státní instituce na ochranu památek. Brno 2002, s. 120.

21

co největší počet objektů a z původně zamýšleného estetického zážitku se stávala honba za ziskem. Tímto přístupem se však ztrácel původní záměr – poznání nových hodnot a kulturní povznesení člověka. 59

5.1.

Kultovní památky

Z památkové péče nemůže být vynechána žádná ze složek, které vypovídají o tehdejší společnosti. Církevní stavby jsou často jediným dokladem dobové práce a techniky nebo materiálů. Kultovní památky byly „dokladem společenského, kulturního a třídního života a v tom zajisté i třídního útlaku prováděného vládnoucími vrstvami na poddaném lidu.“ 60 Vyloučením tohoto druhu památek by byl narušen třídní a vědecký pohled na minulost. Socialistická společnost měla úctu ke všem uvedeným skutečnostem, a už to byl důvod pro zachování těchto pamětihodností. Původně všechny objekty – kostely, kláštery, hřbitovy, atd. – patřily pod správu příslušných církví nebo náboženských skupin, které se staraly o údržbu z vlastních financí dodávaných na základě zvláštních předpisů. Kde vlastní prostředky nestačily, byla udělována podpora z veřejných prostředků. Pod správu Národní kulturní komise patřily jen zámecké kaple a vysídlené kláštery. K výrazné změně došlo roku 1949, kdy byly vydány tzv. církevní zákony, podle kterých převzal správu majetku církví a náboženských společností stát. Nejdůležitějším z tohoto souboru byl zákon č. 218/1949 Sb., který se zabýval hospodářských zabezpečením daných institucí. Pro správu církevního majetku byl zákonem č. 217/1949 Sb. zřízen Státní úřad pro věci církevní. 61 Nový úřad měl široký záběr činnosti – od správy majetku, přes finance až po výuku náboženství. I přesto však v roce 1956 zanikl a jeho povinnosti přešly částí na Ministerstvo školství a kultury a částí na církevní odbory krajských národních výborů. Na konci 50. let byla vydána politická směrnice, kterou KSČ nařizovala výchovu obyvatelstva k ateismu. V památkové péči se toto nařízení projevilo snahou, co nejdříve definovat pojen památka náboženského kultu. Do té doby se do církevních památek počítaly všechny bez ohledu na příslušnost k nějaké církvi, ale ukázalo se, že je velké množství objektů, které k žádné církvi nepatřily.

5.2.

Využití památek

Velmi rozšířeným a oblíbeným využitím objektů se stalo využití hospodářské – jak samotných budov, tak pozemků k nim patřících. Většina místností v budovách sloužila k zpřístupnění návštěvníkům nebo jako depozitáře, ale část prostor sloužila právě k hospodářským účelům – nejvíce k bydlení. Zámky pomáhaly řešit bytovou krizi hned po válce a stále zde bydleli nejen zaměstnanci památkové péče 59

NOVOTNÝ, Vladimír: Památky a turismus. Památková péče, 1969, č. 2, s. 73–74. PAVEL, Jakub: Péče o kultovní památky v socialistické společnosti. Zprávy památkové péče XX, 1960, č. 3-4, s. 102. 61 UHLÍKOVÁ, Kristina: Ochrana sakrálních památek v českých zemích v letech 1945-1958. Zprávy památkové péče 65, 2005, č. 4, s. 336. 60

22

(minimálně správce objektu), ale i bývalí zaměstnanci, kteří ještě od bývalého majitele dostali byt na dožití (SPS s tím souhlasila) a také obyčejní nájemníci.62 Místnosti, kde dříve bývaly kočárovny, sýpky nebo konírny nebyly vhodné k bydlení, ale památková správa je také pronajímala. Toto propůjčení však bylo, stejně jako u bytů, jen dočasné, protože se s danými místnostmi počítalo do budoucna jako s mobiliáři. V případě pozemků (parky, zahrady, lesy, atd.) se využívalo všech zdrojů, které nabízely. Dřevo, které se vytěžilo v lesích, šlo do místních lesních závodů, pole a louky byly pronajaty tomu, kdo se staral o jejich údržbu, a do rybníků a jezírek se nasazovaly ryby, o které se staraly místní rybářské spolky. Parky byly brány jako nevhodné plochy, ale myslivecké spolky zde měly povolen odstřel.

5.3.

Osvětová činnost

Ke konci 50. let se stále častěji opakovala myšlenka, že „kulturní dědictví se musí stát aktivním činitelem při formování socialistické společnosti.“ 63 Osvěta musela bezvýhradně vycházet z marxisticko-leninské ideologie a snažila se, aby lidé přijali vědecký světový názor, který odmítal buržoazní přežitky. Bylo nezbytně nutné myslet na to, „že šíření vědeckých a politických znalostí je součástí třídního boje a nevyhnutelně se musí řídit a podléhat jeho zákonům.“ 64 Socialistická věda přihlížela k úrovni společnosti, na kterou byla osvěta zaměřena a v této souvislosti sestavila několik bodů, jak na obyvatelstvo nejlépe působit. Velká pozornost byla osvětě věnována i v III. pětiletém plánu rozvoji státu pro roky 19611965. Brala se už jako nepostradatelná součást kulturně výchovné funkce československé republiky, hlavně tehdy, kdy mělo docházet k dovršování socialistické kulturní revoluce. V neposlední řadě plán myslel i na důležitou estetickou výchovu obyvatelstva a správný výklad o významu a roli církvi v národní historii. Velká vlna kritiky se snášela na zámecké instalace, které svou úpravou a vybavením neodpovídaly teoretickým výkladům. Na vině byla nedostatečná aktivita krajských památkových středisek, která opomíjela jejich ideologickou roli, takže ani sebelepší výklad průvodce nemohl zlepšit návštěvníkův dojem. Tyto nedostatky v instalacích pak měly veřejnost přivádět k obdivu životního stylu šlechty. Novým úkolem se pro krajská střediska, ve spolupráci s Komisí pro kulturní využití státních hradů a zámků, stalo vypracování nové instalace. Pro tuto potřebu byl schválen celostátní plán kulturního využití hradů a zámků. Na XXII. sjezdu KSSS bylo jednáno o citlivější, ale zároveň důraznější osvětě v oblasti církevních památek. Socialistická věda se snažila odstranit náboženské předsudky a klást důraz na vědecko-materialistický světonázor, ale přitom neurazit věřící. Pracovníci osvěty měli přednášet o neudržitelnosti náboženství a o tom, kdy a z jakých důvodů vzniklo. Dalším bodem jednání byl problém výchovy mládeže. „Vytváření morálního profilu mladého člověka, upevnění jeho vědomí socialistického a komunistického vlastenectví, to je 62

CHODL, Karel: Hospodářské využití státních hradů a zámků. Zprávy památkové péče XVII, 1957, č. 2, s. 111. DOUBNEROVÁ, Jiřina: K osvětové úloze instalací na památkových objektech. Zprávy památkové péče XXI, 1961, č. 5-6, s. 155. 64 DOUBNEROVÁ, Jiřina: K osvětové funkci památek. Památková péče 22, 1962, č. 1, s. 4. 63

23

jeden z hlavních úkolů také na úseku památkové péče.“ 65 Do roku 1960 však v této oblasti nebylo mnoho vykonáno, protože se snahy památkového ústavu nesetkaly s kladným ohlasem ze strany pracovníků škol. Na konci padesátých let zavedl památkový ústav nový druh propagace, který měl přispět k jejímu rozšíření – osvětové síně. Ty se daly použít buď k samostatným akcím, nebo k takovým, které byly spojeny s objektem. Byly zde promítány filmy, pouštěly se ukázky dobové hudby nebo se konaly různé besedy. 66

5.4.

Propagace

Přesto, že se počty návštěvníků na objektech od jejich otevření neustále zvyšovaly, snažil se památkový ústav ještě intenzivněji o jejich propagaci. Stále se totiž ještě objevovali lidé, kteří v době prosazování nového a odstranění všeho starého neviděli společenskou prospěšnost památek a různými způsoby jim škodili. Tito lidé nechápali zamýšlenou koncepci státu, kdy se památky měly stát základem rozvoje kultury do budoucna, ne nějakou pietou. 67 Propagace měla stále širší pole působnosti, takže například v čekárnách vlakových nádraží se umisťovaly informační tabule a do mezinárodních vlaků byly vyvěšovány fotografie československých památkových objektů. Jako novinka bylo zavedeno propagování filmem, kdy do roku 1960 jich bylo natočeno kolem 30. Jedním z nejdůležitějších a nejúčinnějších prostředků byly putovní výstavy, které měly návštěvníkovi představit výsledky činnosti památkové péče v různých odvětvích. První byla otevřena už roku 1953 v divadle D34, později se přesunula do dalších měst po celé republice. Tento způsob se prosadil, a tak byly otevřeny v následujících letech další výstavy – 1954 „Poznáváme památky a krásy své vlasti“ nebo 1955 „Umělecko-historické památky Prahy a okolí“. 68 Výstavy představující péči o památky v tehdejším Československu měly velký úspěch i v zahraničí – dostaly se například do Francie, Velké Británie, Rakouska nebo Polska.

65

DOUBNEROVÁ, Jiřina: K osvětové funkci památek. Památková péče 22, 1962, č. 1, s. 7. DOUBNEROVÁ, Jiřina - ROKYTA, Hugo - JODAS, Karel: Osvětová, publikační a propagační činnost ve státní památkové péči. Zprávy památkové péče XX, 1960, č. 2, s. 100. 67 LANGR, Jaroslav: Propagace a popularizace památkové péče. Památková péče 23, 1963, č. 4, s. 97. 68 DOUNEROVÁ, Jiřina - ROKYTA, Hugo - JODAS, Karel: Osvětová, publikační a propagační činnost ve státní památkové péči. Zprávy památkové péče XX, 1960, č. 2, s. 100. 66

24

6.

Sedmdesátá léta

V sedmdesátých letech, kdy v Československu nastala „normalizace“, zájem státu o památky upadl a soustředil se spíše na stavbu panelových domů. Dalo by se říct, že politika státu se stala trochu „protipamátková“. Do popředí se dostávaly stavitelské firmy, které odmítaly zakázky na památkových objektech, a tak začaly přímo do historických částí měst přibývat nevzhledné novostavby. Na tento postoj reagovali odborníci zvýšenou snahou o ochranu historické zástavby měst, která byla těmito nevzhlednými stavbami ničena. Pro samotnou památkovou péči byla tato léta obdobím dalších změn. Bylo vydáno nové usnesení č. 14/1972, které mělo přinést zkvalitnění přístupu k památkám. V následujícím roce vláda schválila Koncepci dalšího rozvoje státní památkové péče v Československu a zásad kategorizace kulturních památek, která navazovala na předchozí dokument. Tato koncepce se snažila o lepší prezentaci památek a o jejich větší roli v rozvoji socialistické kultury. Snahou bylo najít efektivnější zapojení „památek do trvalého procesu hospodářského, sociálního a 69 kulturního rozvoje“ tehdejší společnosti. Mezi konkrétní úkoly patřila propagace méně navštěvovaných objektů, zvýšení úrovně průvodců, zkvalitnění instalací a budování vstupních expozic. 70 Tyto dokumenty však nepřinesly takové výsledky, jaké se čekaly. Myšlenka komplexní péče nebyla převedena do praxe, a tak byly obnovovány jen vybrané objekty nebo části měst. Nejmenší pozornost byla potom věnována památkám v pohraničí a v těžebních oblastech. Koncepce dalšího rozvoje přinesla ještě jednu změnu, která se ukázala ne zcela pozitivní. Zavedla totiž nové dělení památek, a sice do tří kategorií – 1. do první skupiny patřily ty nejvýznamnější památky, převážnou část tvořily ty, které byly prohlášeny za národní kulturní památky 2. do druhé kategorie patřily ty, které neměly takový význam jako objekty z první kategorie, ale byly hodnotnou součástí státního kulturního dědictví 3. poslední kategorie se skládala ze staveb jednoduchých nebo těch, které byly upraveny v pozdějších obdobích 71 Tato nová kategorizace však znamenala zánik pro velké množství památek (10% = asi 3000 objektů) 72. Třetí kategorie byla národními výbory označována přímo za „likvidační“. V rámci snah o větší zapojení památek do tehdejšího života byla v roce 1974 (k 30. výročí osvobození Československa Rudou armádou) vyhlášena Ministerstvem kultury soutěž o společensky nejúčinnější prezentaci památkového objektu. Cílem této akce bylo zvýšit úroveň průvodcovského vystupování a zároveň povzbudit iniciativu krajských středisek i okresních národních výborů, aby věnovaly zvýšenou pozornost právě těm objektům, které byly

69

SUM, Antonín (sest.): Památky a mládež: příručka pro mladé ochránce památek, č. 2, 1983, s. 29-30. BENEŠ, Josef: Příspěvek k diskusi o průvodcovských službách. Památky a příroda, 1977, č. 2, s. 91. 71 NOVOTNÝ, Vladimír: Kategorisace kulturních památek. Památková péče, 1971, č. 1, s. 22-27. 72 ŠTULC, Josef: Vývoj české památkové péče, její proměny a myšlenkové zápas. In: PAVLÍK. M. a kol.: Regenerace historických budov, sídel a krajiny, ochrana památek. Praha 1998, s. 15. 70

25

k společenské prezentaci určeny. Soutěž proto probíhala právě v těchto dvou kategoriích a pro vítěze byla určena finanční odměna. 73 Došlo i k malé strukturální změně, roku 1978 vzniklo Ústředí státní památkové péče a ochrany přírody, které se stalo středním článkem řízení mezi krajskými středisky a Státním ústavem památkové péče a ochrany přírody.

6.1.

Památky dělnického a revolučního hnutí

Socialistická památková péče viděla specifické poslání v památkách tohoto druhu, protože jejich hodnota nebyla historická nebo umělecká, ale v roli, kterou hrály v tom kterém období. Do této kategorie se řadily např. i obyčejné hospody, kde se dělníci scházeli a sjednocovali v boji proti „vykořisťovatelům“. V 50. letech však byla dělnickým památkám věnována velmi malá pozornost, a tak došlo jen k malému počtu akcí. V roce 1952 byl upraven Lidový dům v Hybernově ulici – ten byl v 19. století koupen za peníze vybrané od dělníků a roku 1912 zde proběhlo jednání Ruské sociálně demokratické strany, kterému předsedal sám Lenin. Na jeho počest zde bylo umístěno muzeum V. I. Lenina. Druhým významným projektem byla oprava hostince „U kaštanu“ v Břevnově; zde byla na sjezdu dělnického hnutí roku založena roku 1878 Česká sociálně demokratická strana dělnická. Do těchto prostor bylo umístěno Muzeum počátků dělnického hnutí. Také došlo k menším lokálním akcím jako rekonstrukce rodného domu Klementa Gottwalda v Dědicích na Moravě nebo opravě dělnického domu v Brně – Juliánově. 74 Velké změny nastaly po vydání památkového zákona roku 1958. Změnil nejen strukturu samotné památkové péče, ale poprvé byly pod pojem kulturní památka zahrnuty i doklady dělnického a revolučního hnutí, národního osvobozovacího boje a dějiny KSČ. 75 Nejdůležitějším úkolem bylo pořídit soupis památek a do něj zahrnout i seznam z této kategorie. I přes veškerou snahu byla většina pozornosti věnována památkám umění a architektury, proto se v prvním soupisu objevilo dělnických památek jen pár. Na podrobném seznamu začali odborníci památkové péče pracovat až od roku 1971 a byly v něm zahrnuty památníky z let 1844 – 1945. Každý objekt byl doplněn i fotografií, popisem a stručnou historií. Od roku 1960 se přistoupilo k hodnocení památek dělnického a revolučního hnutí a ty nejvýznamnější byly roku 1962 prohlášeny za národní kulturní památky. Role památek, které připomínaly dělnické boje na československém území, stále rostla, a tak vláda vydala roku 1972 usnesení, kterým jejich ochranu vytyčila jako prvořadý úkol. Tyto památníky měly především ideový význam a tomu bylo podřízeno vše ostatní. Nejdůležitější role pak byla ta kulturně výchovná – chvála a vyzdvihnutí lidí a událostí, které s nimi souvisely. Na těchto místech se každý rok konaly pietní akce, památky byly součástí soutěží pro mládež a turistických tras. Zároveň byly některé osobnosti a události připomínány na výstavách na zámeckých a hradních objektech. 73

KRONIKA, Soutěž o společenský nejúčinnější prezentaci památkového objektu v ČSR ke 30. výročí osvobození Československa Rudou armádou. Památková péče, 1974, č. 3, s. 185 – 186. 74 PEŤAS, František: Péče o památky dělnického hnutí. Zprávy památkové péče XX, 1960, č. 2, s. 86. 75 VOMLELOVÁ, Eva: Péče o památky pokrokových a revolučních tradic. Památky a příroda, 1983, č. 8, s. 473.

26

Zvýšené pozornosti se dostalo hlavně památkám protifašistického odboje a osvobození při 30. a 35. výročí osvobození Československé republiky. Velké množství památníků bylo opraveno a mnoho dalších nově vzniklo. Za nejhodnotnější se považovala místa, která přímo nějak souvisela s odbojem nebo osvobozením. Desky, pomníky a pamětní síně, které tyto události připomínaly až dodatečně, se považovaly za druhotné. Mezi nejvýznamnější památníky protifašistického odboje patřila obec Lidice (vypálena 10. 6. 1942), u které československá vláda rozhodla o jejím znovuvybudování a vystavění Památníku Lidice se stálou expozicí a o vysázení Sadu přátelství a míru. V Terezíně, kde se za války nacházel koncentrační tábor, byla tato pevnost zpřístupněna a jako symbol osvobození zde vláda umístila sochu Rudoarmejce. Významným pietním místem se stala i vojenská střelnice v pražských Kobylisích, kde bylo popraveno velké množství komunistů. Po celé republice pak bylo možno najít památníky padlých partyzánů nebo mohyly pochodů smrti. Památek připomínajících osvobození Rudou armádou bylo socialistickou vládou vybudováno mnoho. Na zámku v Kravařích byla roku 1970 vytvořena expozice popisující poslední boje, Trojský most v Praze byl na počest povstání 5. května 1945 přejmenován na most Barikádníků a osvobození Prahy měl připomínat památník Sovětských tankistů. A opět byly po celé republice rozesety pomníky partyzánů i vojáků Sovětské armády a hroby padlých a umučených. 76 Památková péče se zaměřila na využití těchto památek a vyvíjela úsilí na jejich uchování a patřičnou prezentaci. Nejdůležitějším úkolem bylo využití ve výchově mládeže. Většinou však byly objekty využity jen pro návštěvníky bez nějaké organizace. Větší úspěch měla soutěž vypsaná roku 1973, která se věnovala právě památkám dělnické ho hnutí v Praze.

6.2.

Historické vstupní síně

Vstupní síně nebyly na našich památkových objektech žádnou novinkou. Už v 50. letech se budovaly místnosti, které podávaly výklad o roli daného objektu v nové době a ukazovaly návštěvníkovi správný pohled na památku. Po roce 1960, kdy začala pracovat Koordinační komise pro využití hradů a zámků, byly již tyto síně brány jako nepostradatelná součást každého objektu. V 70. letech se otázka těchto expozic dostávala do popředí stále víc a činnost v této oblasti byla ještě posílena vládními usneseními č. 25/1973 a 270/1974. 77 Vstupní síně začaly být chápány jinak - jako součást, která ladí s náplní objektu a zároveň je jí podřízena. Tyto síně měly různý obsah, který se dá shrnout do několika kategorií – a) důvody a okolnosti vzniku objektu b) sociální postavení poddaných s údaji např. o robotě, daních, atd. c) hospodářské a společenské poměry na panství d) významné okamžiky z dějin, pobyt významných osobností e) upozornění na důležité památky v okolí f) zhodnocení role stavitele objektu 76

SVOBODOVÁ, Otilie: Památky odboje a osvobozovacích bojů. Památková péče, 1975, č. 4, s. 194 – 199. MUCHKA, Ivan: Vstupní historické a specializované expozice na hradech a zámcích v ČSR. Památky a příroda, 1978, č. 5, s. 257. 77

27

g) h) i) j)

vývoj sbírek a výzdoby objektu popis událostí protifašistického odboje, dělnického hnutí nebo třídních bojů stavební vývoj hradu nebo zámku výklad o nejvýznamnějších opravách a konzervacích objektu 78

Tyto kategorie byly společné pro většinu objektů, ale bylo samozřejmě nutné přihlédnout i k individuálnosti každého objektu. V 70. letech bylo otevřeno skoro 30 těchto vstupních expozic – k nejvýznamnějším patřily roku 1972 na Karlštejně se zaměřením na Karla IV. a jeho dobu, v roce 1975 na Hluboké nad Vltavou o lidské práci v dějinách nebo roku 1977 ve Velkých Losinách věnovaná dějinám zámku. 79 V téže době vzniklo i mnoho expozic, které byly věnovány vztahům Československé republiky se SSSR – na Jemništi byla vybudována síň československo-sovětského přátelství, v Duchcově a na Sychrově expozice věnovaná dělnickému hnutí nebo v Plasech a Hrádku u Nechanic byly výstavy Osvobození Sovětskou armádou.

6.3.

Činnost průvodců

Po vydání Koncepce státní památkové péče roku 1973 se začala věnovat větší pozornost práci průvodců. Už nešlo jen o samotný výklad, ale také o usměrňování skupiny, zajišťování bezpečnosti návštěvníků i exponátů a v neposlední řadě o zodpovídání dotazů. Průvodce se tak stal neodmyslitelnou součástí objektu, kterou nebylo možné jinak nahradit. Samotný výklad začal podléhat přísnějším kritériím – musel být kvalitní obsahově i politicky-ideově a zároveň obsahovat základní informace o objektu, které měly návštěvníkovi pomoci pochopit historické souvislosti a roli v současné společnosti. Místo výčtu majitelů a nadměrného počtu dat měl být návštěvník seznamován například s náklady na provoz sídla nebo s počty a platy jednotlivých zaměstnanců. Konkrétní fakta měla pro lidi větší význam než otřepaná fráze, že „to vše vzešlo z krve a potu vykořisťovaných.“ 80 Průvodce musel být schopen text reprodukovat tak, aby odpovídal povaze skupiny – od dětí ze základní školy po vysokoškolské studenty. Objevily se i instrukce kdy a kde výklad podávat, aby se návštěvník mohl dívat na to, o čem zrovna průvodce mluvil. Každý, kdo se ucházel o tuto pozici, byl podroben zkouškám, které zjišťovaly, zda má uchazeč potřebné schopnosti a předpoklady. Role průvodce se tak stávala stále náročnější a bylo nutné, aby ji vykonávaly patřičně vzdělané osoby. Nejprve šlo o středoškolsky vzdělané lidi, později bylo potřeba vzdělání vysokoškolské. Na dotyčné se vztahovala spousta pravidel ohledně vzhledu, mluvy i vystupování. Průvodce byl ten, kdo v návštěvníkovi zanechal největší dojem, a tak musel být zkrátka dokonalý. 78

MUCHKA, Ivan: Vstupní historické a specializované expozice na hradech a zámcích v ČSR. Památky a příroda, 1978, č. 5, s. 258. 79 Vstupní expozice byly zřízeny na dalších objektech – např. Březnice, Český Šternberk, Konopiště, Kozel, Dolní zámek v Benešov nad Ploučnicí, Ploskovice, Litomyšl, Opočno, Svojanov, Milotice, Boskovice, Kravaře, atd. MUCHKA, Ivan: Vstupní historické a specializované expozice na hradech a zámcích v ČSR. Památky a příroda, 1978, č. 5, s. 259 - 264. 80 BENEŠ, Josef: Příspěvek k diskusi o průvodcovských službách. Památky a příroda, 1977, č. 2, s. 94.

28

Z úředních záznamů na SZ Lysice 81 je patrné, že se v průběhu sedmdesátých let stalo zvykem provádět kontroly průvodců přímo v rámci prohlídky. Tuto činnost vykonával zástupce Krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně, který poté sepsal hodnocení zakončené doporučením, čím vystupování každého jedince zlepšit. Tyto kontroly se udržely až do 80. let. 82 Roku 1978 vznikla Komise pro posuzování průvodcovské činnosti, která měla na starosti práci průvodců a také iniciovala vznik nových průvodcovských textů, které začala od roku 1980 schvalovat. Komise se starala také o soutěže a kulturní akce týkající se památek, byla to právě ona, kdo organizovala soutěž k 35. výročí osvobození Československa Sovětskou armádou. 83

81

Viz příloha č. 8. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, spisový archiv, šanon zámek Lysice 1963 – 2005, č. 2832/6, Zápis o provedené kontrole průvodcovského výkladu na státním zámku v Lysicích dne 27. srpna 1976. 82 Viz příloha č. 9. Národní památkový ústav, územní odborné pracoviště v Brně, spisový archiv, šanon Lysice 1963 - 2005, č. 3163/86, Zápis o provedené kontrole průvodcovského výkladu na státním zámku v Lysicích dne 1. 8. 1986. 83 NETKOVÁ, Jarmila - PAULÍK, Miloslav: Průvodcovská služba na hradech a zámcích v sezóně 1980. Památky a příroda, 1981, č. 7, s. 409 – 410.

29

7.

Cesta k novému zákonu

Během osmdesátých let se pracovalo na přípravě nového památkového zákona. Ten, který platil dosud z roku 1958, při svém vzniku zcela odpovídal tehdejším potřebám. Ale od té doby došlo v památkové péči k organizačním a kvalitativním změnám a zákon v mnoha bodech již nevyhovoval. Památkový ústav tak stál před úkolem vytvořit nový. Při tvorbě návrhu se přihlíželo k legislativě, která byla platná ve Svazu sovětských socialistických republik a také k té v jednotlivých socialistických zemích – např. v Německu, Polsku nebo Bulharsku. 84 Nový zákon nakonec vyšel roku 1987 jako č. 20/1987 Sb. a obsahoval mnoho změn. Nejvýraznější bylo stanovení trestů za neplnění povinností, které tento zákon udával. Problém sankcí a zanedbání péče o památku byl legislativně ošetřen úplně poprvé. Byly zde uvedeny konkrétní prohřešky, za které mohla právnická nebo fyzická osoba dostat pokutu nebo důtku. Už nestačil pouhý zápis vybrané památky do státního seznamu kulturních památek. Zákon se v plném rozsahu vztahoval jen na předměty a objekty, které byly Ministerstvem kultury prohlášeny za kulturní památky. Ty se zapisovaly do Ústředního seznamu kulturních památek České socialistické republiky a cílem bylo vytvořit podle jednotných kulturně politických kritérií památkový fond ČSSR. Novinkou bylo vytvoření památkové inspekce - ta měla dohlížet na dodržování nového památkového zákona. Také byl zaveden systém komplexní péče, který se u památek staral o jejich využití, zachování a začlenění do společnosti. Ústředí státní památkové péče a ochrany přírody se stalo řídícím orgánem Státního ústavu. Základním prvkem zůstaly i nadále okresní národní výbory. 85 86 Zákon z roku 1987 platí dodnes. I když bylo provedeno mnoho novelizací, už neodpovídá potřebám doby a bylo by nutné vytvořit opět nový. V této době se začíná památkový ústav starat i o výchovu svých budoucích zaměstnanců. Došel totiž k závěru, že různé pozice vykonávané na památkových objektech vyžadují stálé doplňování vědomostí, na které už krajská školení nestačí. A tak bylo roku 1981 otevřeno pomaturitní dvouleté studium, které připravovalo odborné pracovníky, stálé průvodce i kastelány. Toto studium se začalo pravidelně otevírat od roku 1985 ve dvouletých intervalech a udrželo se dodnes. 87

84

Důvodová zpráva, Památky a příroda, 1988, č. 1, s. 18. ULBRICHOVÁ, Petra: Vývoj právní úpravy ochrany kulturních památek. In: Památková péče na Moravě: 150 let od vzniku první státní instituce na ochranu památek. Brno 2002, s. 195. 86 Důvodová zpráva, Památky a příroda, 1988, č. 1, s. 18. 87 http://www.npu.cz/pro-odborniky/pracoviste-npu/ustredni-pracoviste/souhrnne-informace-a-historie/#L80 85

30

8.

Mezinárodní spolupráce

Československo se aktivně zapojovalo i do mezinárodní spolupráce v oblasti památkové péče. V roce 1954 uzavřelo, jako člen organizace UNESCO (Organizace Spojených národů pro výchovu, vědu a kulturu), tzv. Haagské úmluvy – ty zaručovaly ochranu hmotných památek během ozbrojeného konfliktu. V 70. letech Československo přistoupilo ještě k další smlouvě v rámci UNESCO. Byla to Úmluva o opatřeních k zákazu a zabránění nedovoleného dovozu, vývozu a předání vlastnického práva kulturních statků z roku 1970, která zavedla pravidlo, že každý předmět vyvážený do zahraničí musí mít svůj certifikát. V roce 1972 byla schválena ještě jedna smlouva, Úmluva o ochraně světového kulturního a přírodního dědictví, k té se však Československo připojilo až v roce 1991. V rámci této úmluvy vzniká Seznam světového dědictví, do kterého státy navrhují památky ze svého území. Snahou je zachovat nejvzácnější památky z celého světa pro budoucnost. Všechny tři uvedené úmluvy jsou právně závazné pro Českou republiku dodnes. 88 Své zástupce měla československá památková péče i v roce 1964 na II. mezinárodním kongresu architektů a techniků v Benátkách, kde byla schválena tzv. Benátská charta – jednalo se o soupis základních pravidel ochrany a péče o památky, která dala podnět k vzniku Mezinárodní rady pro památky a sídla (ICOMOS). Tato nevládní organizace oficiálně vznikla v červnu následujícího roku ve Varšavě. 89 Tato instituce měla být základním kamenem pro budoucí mezinárodní spolupráci v oblasti architektonického dědictví a teorie měla vycházet právě z Benátské charty. Československo mělo (a má dodnes) svůj vlastní národní komitét ICOMOS a na jeho území se konalo hned několik mezinárodních sympozií. 90 Každý rok se pak pravidelně konaly mezinárodní akce, které měly podpořit památkovou péči. První akcí je do současnosti stále konaný Mezinárodní den památek a sídel, kterým byl organizací UNESCO roku 1983 vyhlášen 18. duben. Jako druhý svátek slaví všichni členové ICOMOS Dny evropského dědictví, tato akce se rovněž udržela dodnes a slaví se první nebo druhý víkend v září. 91

88

VOŠAHLÍK, Aleš: Mezinárodní spolupráce, instituce a dokumenty v oblasti památkové péče. In: PAVLÍK. M. a kol.: Regenerace historických budov, sídel a krajiny, ochrana památek. Praha 1998, s. 306-307. 89 VINTER, Vlastimil: Úvod do dějin a teorie památkové péče I. Praha 1971, s. 57. 90 Sympozia – např. roku 1966 o regeneraci historických měst v Praze a Levoči, roku 1976 „Nový život v historických sídlech“ v Praze a Bratislavě nebo roku 1977 o historických zahradách v Praze a Kroměříži; http://www.npu.cz/pro-odborniky/pracoviste-npu/ustredni-pracoviste/souhrnne-informace-a-historie/ 91 VOŠAHLÍK, Aleš: Mezinárodní spolupráce, instituce a dokumenty v oblasti památkové péče. In: PAVLÍK, M. a kol.: Regenerace historických budov, sídel a krajiny, ochrana památek. Praha 1998, s. 305-308.

31

9.

Závěr

Na závěr své práce bych ráda shrnula výsledky svého výzkumu. V problematice významu, který památková péče hrála pro socialistický stát, je vidět postupem let značné „ochlazování“. Zpočátku byl stát plný optimismu a elánu, měl připravené velkolepé plány na opravy a zpřístupnění památkových objektů, které měly mít významnou propagandistickou roli. Postupně však vedoucí příslušníci zjišťovali, že rekonstrukce nejdou tak rychle a navíc stojí obrovské množství peněz. Začalo se tedy upouštět od velkolepých plánů a přednost dostávaly jiné projekty, například stavba panelových domů. Památková péče byla nadále podporována, ale o štědrosti a pozornosti jako v 50. letech už se rozhodně mluvit nedalo. I úloha hradů a zámků se postupně měnila. Nejprve šlo o to ukázat, jak přepychově a nevkusně bydlela šlechta a tím ji lidem „zprotivit“, často se však dosáhlo výsledku úplně opačného. Krátce nato však převládl záměr propagace režimu, kterou měly zajišťovat průvodcovské texty a osvětové a vstupní síně. Problémem se však ukázalo, že tyto snahy lidi často moc nezajímaly, a tak se přistoupilo k ještě důslednější a rozsáhlejší propagaci. Hrady a zámky však neměly takový vliv, jak se čekalo, a tak se přistoupilo i k jiným druhům památek. Názorným příkladem se ukázaly památky dělnického hnutí, které se prosazovaly od sedmdesátých let a měly ještě více působit na obyčejného člověka. Větší péče se začala věnovat i kultovním památkám. V oblasti právní ochrany došlo k několika zásadním krokům. Nejdůležitějším, který vlastně stál za vznikem státní památkové péče, bylo vydání Benešových dekretů. Na jejich základě přešlo obrovské množství hmotného i nehmotného majetku do vlastnictví státu. O právním ukotvení můžeme mluvit až od roku 1958, kdy byl u nás vydán první památkový zákon. Ve své době byl zcela převratným, ale měl velké nedostatky a postupně přestal vyhovovat pokroku doby. Až do roku 1987 byly prováděny jen novelizace, ale toho roku byl (konečně!) vydán nový památkový zákon, který měl vyřešit nedostatky toho předešlého a hlavně měl odpovídat době. Paradoxem je, že tato situace se nám opakuje i dnes. Zákon č. 20/1987 platí dodnes a opět by byl zapotřebí nový. Státní zámek Lysice jsem jako konkrétní příklad vybrala nejen proto, že dobře znám jeho historii (jako průvodkyně), ale hlavně proto, že byl jedním z objektů I. kategorie, tedy památka nejvyššího významu. Ze záznamů se ukázalo, že veškerá důležitá rozhodnutí, jež se týkala všech památek I. kategorie (jako převod do správy Národní kulturní komise nebo decentralizace památkové péče) zde nabyla platnosti jako jinde. Ale zajímavé je, že jiné snahy se tu neprojevily vůbec. Na Lysicích nikdy nebyla osvětová nebo vstupní síň, na textech ze sedmdesátých let nebyly žádné projevy propagace a o využití pro muzea, galerie apod. nemůže být řeč.92 Z těchto důvodů je množství vhodných materiálů značně omezené. Dnes můžeme být zřejmě rádi, že k takovému využití nedošlo, ale je nepochopitelné, proč tyto akce byly provedeny na objektech druhořadého významu (jako Boskovice) a na památce první kategorie ne!

92

Objevilo se pár návrhů na zřízení bytu pro bulharského velvyslance nebo přestavbu zámku na hotel, ale ty byly zamítnuty.

32

Na závěr bych si dovolila zamyšlení, které se samo nabízí, o přístupu k památkové péči tehdy a dnes. Komunistický režim bral péči o památky jako samozřejmost, ba co víc, jako povinnost každého občana. Naučil obyvatele navštěvovat národní pamětihodnosti, zajímat a starat se o ně. Výsledkem tedy bylo každoročně několik milionů československých i zahraničních návštěvníků. Dnes je péče o památky doménou specializované instituce a Ministerstva kultury. Pro obyvatele vše začíná a končí prohlídkou objektu, „ve kterém kdysi bydlely princezny“. Památková péče dnes je neustálým bojem o každou korunu a o každého návštěvníka.

33

10. Prameny a literatura Archivní prameny Archiv Národního památkového ústavu Brno, archivní fond bývalého památkového úřadu, zámek Lysice, karton 124 Archiv Národního památkového ústavu Brno, spisový archiv, šanon zámek Lysice 1951-62, šanon zámek Lysice 1963-2005 Archiv SZ Lysice, nezpracovaný materiál

Tištěné prameny Sbírka zákonů a nařízení státu Československého, ročník 1945 Sbírka zákonů a nařízení republiky Československé, ročník 1946 Sbírka zákonů Republiky československé, ročník 1958 Sbírka zákonů Československé socialistické republiky, ročník 1960 Sbírka zákonů, Československá socialistická republika, ročník 1987

Dobový tisk Zprávy památkové péče 1945 – 1963 Památková péče 1964 – 1974 Památky a příroda 1975 - 1989

Periodika Zprávy památkové péče 1992 – 2012

Literatura 30 let krajského střediska státní památkové péče a ochrany přírody v Brně. Brno 1989. NESVADBÍKOVÁ, Jiřina: K vývoji památkové péče na území Československa., Sv. 3., Výběr autentických dokumentů 1918 – 1945. Praha 1983. Památková péče 1945-1970. Sborník statí o úkolech a výsledcích státní památkové péče v letech 19451970 v oblasti dnešní České socialistické republiky a příspěvky zahraničních představitelů památkové péče. Praha 1973. Památková péče na Moravě: 150 let od vzniku první státní instituce na ochranu památek. Brno 2002. PAVLÍK, Miloslav a kol.: Regenerace historických budov, sídel a krajiny, ochrana památek. Praha 1998.

34

ROHÁČEK, Jiří - UHLÍKOVÁ, Kristina (ed.): Zdeněk Wirth pohledem dnešní doby. Soubor příspěvků. Praha 2010. SUM, Antonín (sest.): Památky a mládež: příručka pro mladé ochránce přírody, č. 2, Praha 1983. UHLÍKOVÁ, Kristina: Národní kulturní komise 1947 – 1951. Praha 2004. VAJČNER, Jiří: Úvod do památkové péče. Praha 2009. VINTER, Vlastimil: Úvod do dějin a teorie památkové péče I. Praha 1971.

Elektronické zdroje http://www.npu.cz/pro-odborniky/pracoviste-npu/ustredni-pracoviste/souhrnne-informace-a-historie/

35

Příloha

11. Příloha č. 1

36

Příloha č. 2

37

Příloha č. 3

38

Příloha č. 4

Text předmluvy průvodců na státních hradech a zámcích Vážení přítomní! Než přikročíme k vlastní prohlídce zdejšího státního zámku (hradu), jest třeba připomenouti následující: Po vítězství slavné Rudé armády v roce 1945 a po vítězství únorovém v roce 1948 byla u nás navždy odstraněna příživnická kasta, bývalá šlechta. Změnila se od základu celá tvářnost našeho státu, změnilo se od základu vědomí našich lidí. Hrdiny se u nás stávají budovatelé socialismu naši dělníci a rolníci, úderníci a zlepšovatelé atd. Po třídě bývalých kapitalistů a po feudální šlechtě zdědili jsme jejich sídliště, zámky a hrady, naplněné hodnotami vysoké umělecké a kulturní úrovně zašlých století. Hned na počátku si musíme připomenouti, že tyto klenotnice architektury, sochařství a malířství a jiných předmětů bytové kultury byly pořízeny a nashromážděny za nepopsatelného utrpení a strádání našich předků, drobných pracujících lidí. To, co uvidíte na našich zámcích, jest mnohdy práce těch nejpřednějších umělců své doby. Tuto krásu užívalo jen několik málo jedinců, bývalých šlechticů a kapitalistů. Dnes se změnily poměry tak, že dělníci, rolníci a pracující inteligence jsou pány naší vlasti. Dnes se stáváme všichni dědici a uživateli veškeré nashromážděné i nově se tvořící kultury a umění na věčné časy. Zařizování státních zámků, které dnes provádí NKK, jest prozatímní. Pro krátkost času a veliké pracovní úkoly, hlavně pro historicky-vědecké a umělecké zkoumání a přesné určování uměleckých hodnot, bude možno definitivní úpravu a stylové sladění vnitřního zařízení státních hradů a zámků provádět postupně podle dlouhodobého plánu. Mohou proto milovníci staré kultury sledovati práci našich historiků a vědeckých pracovníků v tomto oboru, která rok od roku bude viditelnější. Vše, co jest zde nashromážděno, bude restaurováno a udržováno, aby sloužilo nejširším vrstvám našich pracujících k hlubšímu vzdělání a duševní rekreaci. Zde si můžeme dobře ověřiti, co nám poskytuje naše socialistická vlast. Naše lidově demokratické zřízení zamezilo vykořisťování člověka člověkem a vše jest zaměřeno k výchově a blahobytu všech. Právě v těchto místnostech může každý pracující, ne již vykořisťovaný otrok, pocítiti veliké sebevědomí člověka, člověka pracujícího a žijícího v duchu socialismu.

SÚA, Praha, fond SPS, kart. 18, sign. 1-m, Čedok propagace; originál předmluvy, strojopis Citováno z UHLÍKOVÁ, K.: Národní kulturní komise 1947 – 1951. Praha 2004, s. 151-152.

39

Příloha č. 5

40

Příloha č. 6

41

Příloha č. 7

42

Příloha č. 8

43

Příloha č. 9

44