Violu okouzlila rumunská literatura svým jemným humorem
Postkomunistické období očima české a rumunské literatury Spíše v obecnějších souvislostech, po povrchu věci, se v pátek odpoledne nesla debata o rumunské a české literatuře po roce 1989. Za rumunskou stranu na ní přijali pozvání publicista Marius Chivu a spisovatel Petru Cimpoesu, za stranu českou pak Antonín Bajaja. Zpočátku se debata vrátila před rok 1989 a vyplynulo z ní, že v čase totality byl český čtenář přece jenom v poněkud lepší situaci díky samizdatům, exilovým nakladatelstvím a zahraničním rozhlasovým stanicím. Naproti tomu bezprostředně po změně režimu ale podle Antonína Bajaji čeští spisovatelé poněkud „šetřili“ nově nastalou dobu a začali se tématům raných 90. let věnovat až s určitým odstupem. Pokud se týče reflexe časů socialismu, vyjádřil Petru Cimpoesu obavu z děl mladých autorů bez osobní zkušenosti, která je podle jeho názoru podstatná k prokreslení a autenticitě prostředí. Marius Chivu vyjádřil námitku, že v takovém případě by mohly těžko vznikat historické romány, nicméně Antonín Bajaja se v rámci diskuze přiklonil k názoru Petrua Cimpoesa. Výrazná část debaty se věnovala širší charakteristice politických proměn v obou zemích, které probíhaly a probíhají do značné míry obdobně. IK
Jedním z vrcholů doprovodného programu veletrhu Svět knihy bylo bezesporu autorské čtení pěti rumunských spisovatelů, které se konalo v pátek večer v příjemném prostředí literární vinárny Viola. Ukázky ze svých děl v rumunském originále přečetli básník Nicolae Prelipceanu (na levém snímku), prozaik Petru Cimpoeşu, prozaička a novinářka Gabriela Adameşteanu, básník Gabriel Chifu a básník a satirik Mircea Dinescu (postupně zleva na
pravém snímku). České překlady ukázek velmi expresívně přednesly mladé herečky Věra Hollá a Pavla Drtinová (na snímku vpravo). Celým večerem velmi vtipně provázel ředitel Rumunského kulturního institutu v Praze, pan Dan Mircea Duţă. Diváci, kteří na tento velmi příjemný večer zašli, ocenili zejména moudrý a přirozený humor, který v různé míře obsahovaly všechny čtené ukázky – i ty básnické. RaŠ
Převedení reality do fikce V neděli dopoledne se ke společné debatě šešli dva rumunští autoři, konkrétně novinářka a spisovatelka Adina Rosetti a prozaik a scénárista Florin Lăzărescu, kteří společně s českou spisovatelkou Petrou Hůlovou probírali své tvůrčí postupy, kdy prožitou realitu proměňují ve smyšlené příběhy. Pořad moderoval rumunský žurnalista Marius Chivu.
Finská literatura v Praze Spisovatelka Markéta Hejkalová představovala na letošním ročníku Světa knihy osobnosti finské poezie a prózy. V sobotu dopoledne měli možnost návštěvníci veletrhu se setkat s finskou básnířkou Vilja-Tuuliou Huotarinen a básníkem a spisovatelem Jarkko Tonutim. Zazněly ukázky z jeho prozaického díla, a to jak v originále, tak v českém a slovenském překladu. V autorském
k poezii slovy: „Nic není těžšího, než napsat dobrou báseň, nic není krásnějšího, než když se to podaří.“ V hledišti byla přítomna i finská prozaička Leena Parkkinen, která se svěřila, že začínala také psaním básní a dodala: „Naštěstí jsem se toho vzdala, mám sklony k ostrovtipu,
podání a českém překladu pak diváci vyslechli rovněž ukázky z básnické sbírky Vilji-Tuulia Huotarinen Místo ženy, jejíž české vydání se očekává v dohledné době. „Ženství je pro mě takové mystérium, o němž se snažím psát.“ vysvětlila autorka na vrub své sbírky. Závěr setkání se proměnil v nenucenou přátelskou debatu, do níž se zapojilo svými dotazy a názory i publikum. Jarkko Tonuti shrnul svůj vztah
což nepovažuji v tomto případě za dobré.“ Spisovatel Markus Nummi, rovněž přítomný v publiku, se svěřil: „Od dvanácti let jsem psal básně a pak jsem toho také nechal. Před pár lety jsem ale napsal libreto k opeře, které vy šlo jako sbírka poezie, a tak jsem se rozhodl, že se k básním přece jenom vrátím.“
IK
Před rokem 1989 jen literatura mluvila pravdu Pravda v rumunské a české literatuře před rokem 1989
V sobotu odpoledne proběhla v rámci letošního ročníku Světa knihy debata pod názvem Před rokem 1989 jen literatura mluvila pravdu. Za rumunskou stranu se jí zúčastnili básník Mircea Dinescu, básník a novinář Nicolas Prelipceanu a publicista a spisovatel Marius Chivu. Za českou stranu pak spisovatel a publicista Ivan Binar. Hlavním tématem diskuze byla možnost, respektive nemožnost pravdivého zachycování skutečnosti literatury v komunistických časech. Je pochopitelné, že problém byl v mnoha ohledech v obou tehdy socialistických zemích obdobný. Z diskuze ovšem vyplynulo, že v každé zemi měl určitá specifika. Česká literatura se vedle své oficiální odnože opírala o výrazný samizdat a tituly exilových nakladatelství. V tomto ohledu na tom bylo Rumunsko odlišně. V podstatě tu neexistovaly tzv. „šuplíkové“ knihy, kterým by se dostávalo samizdatového zveřejňování. Rumunští hosté vysvětlili historické souvislosti národního naturelu, který se utvářel pod pětisetletou tureckou nadvládou. To naučilo Rumuny, spisovatele nevyjímaje, způsobům, jak vyjít s představiteli moci a nacházet okliky, které literatuře popřávají více prostoru. Tak to bylo i s rumunskou cenzurou, která byla v 80. letech oficiálně zrušena, ale tím paradoxně zhoršila situaci básníků a spisovatelů narůstající autocenzurou. Diskutující rovněž dospěli k názoru, že literatura v době nesvobody na sebe logicky vzala i úkol, který za normálních okolností přísluší spíše žurnalistice. Tedy informovat, sdělovat pravdu, byť mnohdy v jinotajích, metaforách a nebo mezi řádky. IK
Meir Šalev – pokračovatel slavného rodu Izraelský prozaik, esejista a novinář Meir Šalev se narodil v roce 1948 v mošavu Nahalal, dnes žije v Jeruzalémě. Vystudoval psychologii na Hebrejské univerzitě a svou kariéru začal jako producent a moderátor. Šalev, který pochází ze slavného spisovatelského rodu, vydal svoji první knihu, Ruský román, až roku 1988. Od té doby mu vyšlo šest dalších románů, zatím posledním je Moje ruská ba bička a její americký vysavač (2011, Garamond 2012). Píše též literaturu faktu, knížky pro děti a je známý jako autor sloupků ve víkendovém vydání novin Jediot achronot. Obdržel řadu literárních cen, mezi nimi též prestižní Brennerovu cenu za román Chlapec a holubice (2006). Romány Meira Šaleva byly přeloženy do více než dvaceti jazyků. V Izraeli je Šalev zmiňován jednohlasně s Davidem Grossmanem a Amosem Ozem. Jeho dílo oplývá biblickými reminiscencemi i klasickými literárními tématy, a je též úžasně zábavné. Šalev je vynikající vypravěč, jehož magický realismus bývá přirovnáván k dílu G. G. Márqueze. Závažné dějinné proměny jako osídlení země Izrael a šoa nejsou v jeho
díle nahlíženy coby události s morálně-historickým významem, nýbrž použity coby materiál pro příběh a vytváření mýtu. Na počátku 20. století se mnoho idealistických Židů z Ruska usídlilo v Palestině a jejich úsilí položilo základ modernímu státu Izrael. Šalevův Ruský román předestírá groteskně vážné zpodobení družstevní vesnice v Izraeli, jež připomíná Chagallovy obrazy: podobně jako ony je silné především atmosférou, barvami a symboly. Všechny postavy se pohybují na pomezí uvěřitelnosti – svérázný učitel Pines, jenž prokládá svou řeč biblickými citáty a sbírá broučky, strážník a terorista Rilov, trávící dny v kanalizaci, či strýc Efrajim, který zmizí s milovaným býkem na zádech. Podobně pozoruhodná jsou zvířata: zádumčivý mezek Zajcer se svými neotřesitelnými zásadami, pelikáni přinášející v zobáku poštu z Ruska či kocour Bulgakov, z nějž zkažená lidská společnost udělala zabijáka. Šalev si tropí šprýmy z národních mýtů a utopických vizí izraelských průkopníků, přičemž rafinovaně využívá poetiky východoevropské jidiš literatury. JaCh
Indičtí spisovatelé se představili na Světě knihy V neděli krátce před polednem měli návštěvníci letošního ročníku Světa knihy možnost setkat se hned s pěticí významných indických spisovatelů a básníků. Pro českého čtenáře je až nepředstavitelné, že Indie používá oficiálně čtyřiadvacet jazyků a každý z přítomných literátů byl představitelem některého z nich. Soníl Gangapádhjáj, president celoindické beztřídní společnosti cestou poezie a obyvaLiterární akademie a největší žijící bengálský telstvo, nevyjímaje dlaždičů nebo sexuálních spisovatel prozradil: „Je nás tady pět indických pracovnic, začalo psát básně. Poezie je tu stále spisovatelů, ale abychom se spolu domluvili, velmi oblíbená a náklady básnických sbírek se musíme mluvit anglicky.“ Bengálština, ve které pohybují mezi dvěma až třemi tisíci píše, je jedním z významných indických jazyků a Raméš Sandra Šáh je představitelem hindje současně používána i v sousedním Bangladéši. sky psané literatury. „Náboženství a politika Agrahára Krišnamúrti je představitelem můžou lidi rozdělovat“ prohlásil, „ale pak je kannadské literatury z jihu Indie, kterým hotady síla, která může lidi spojovat, a tou silou voří v současnosti zhruba šedesát milionů obyje literatura.“ Zaujal rovněž informací, že řada vatel. Má za sebou půldruhého tisíciletí vývoje českých autorů jako Jan Otčenášek, Ludvík Aša velmi zajímavý moment nastal ve dvanáctém kenazy nebo Milan Kundera je přeložena do století. Tehdy muži pera vyzvali k vytvoření hindštiny a v Indii dobře známa.
Představitelem západoindického Aškenázi Gudžarátu byl na Světě knihy básník a kritik Raman Sóni. Gudžarádština, rodný jazyk Mahátmy Gándhího, vznikla v 11.století a v současnosti ho používá na 60 milionů obyvatel. Tvoří v něm na 1200 básníků a spisovatelů. Pankadž Thákur představil poté literaturu severovýchodu, literaturu ásámskou. Přiznal, že k Praze ho váže silné osobní pouto a to i díky Kavkově Proměně a dvěma Kunderovým knihám, které přeložil do svého rodného jazyka. Milým vyvrcholením indické návštěvy byl křest knihy Srdce je bezpečnou adresou Pankadže Thákura, kterou pokřtila ředitelka Světa knihy Dana Kalinová a Soníl Gangapádhjáj. IK
Word Express aneb literatura na kolejích
Počítač mě rozptyluje
Vlámský spisovatel, laureát Ceny EU za literaturu Peter Terrin, přijel na veletrh představit svou oceněnou knihu Hlídač, která nyní vychází v češtině. „Čeština je první jazyk, kde Hlídač vychází, ale chystá se celkem třináct překladů,“ říká Peter. Za zahraniční úspěch vděčí kniha evropské literární ceně, kterou Peter získal v roce 2010. „Rozhodně mi tato cena pomohla k tomu, abych se představil zahraničním čtenářům, ale do normálního života mi žádnou změnu nevnesla,“ hodnotí svůj úspěch Peter. Hlídač je velmi zajímavé a ojedinělé čtení. Přestože se nejedná o žádnou
útlou knížku, má přes 300 stran, odehrává se prakticky stále na jenom místě, v suterénu velkého, ale prázdného obytného komplexu, a hrdiny jsou dva hlídači, kteří budovu až fanaticky hlídají, přestože v ní nikdo není. „Zatím mně žádný čtenář nevyčetl, že jsem se tak rozepsal a nedopřál mu žádné změny prostředí. Hlídači prostě vykonávají svou práci a ani je nenapadne, že to vlastně nemá smysl, že nikoho ve skutečnosti nehlídají. Jsou zahleděni do myšlenky, že když budou dobře hlídat, firma je povýší, a tak hlídají a hlídají.“ Psychologicky rozehraná zápletka dostává čtenáře až před otázku, zda jsou hlídači dva, zda není jen jeden a jeho kolega pak výplodem jeho zmatené fantazie, „Na to bych nerad odpovídal, protože vlastně sám odpověď neznám. Je na každém čtenáři, jak si to vyloží.“ Zajímavá není jen samotná tvorba Petera Terrina, ale také způsob jakým pracuje. Tvoří ve vlámštině, což samo o sobě není tak obvyklé, ale překvapivé je, že píše na historickém psacím stroji. „Počítač mě rozptyluje. Představte si, že napíšete tři věty a přemýšlíte jak dál. Ve chvíli, kdy sedíte u počítače, si řeknete, tak se podívám na maily nebo na Facebook a pak se k tomu vrátím. Počítač rozptyluje, u psacího stroje se vám tohle nestane, tam můžete jen psát a přemýšlet.“ JaM
Jihovýchodní Evropa – tedy Balkán a celé Černomoří – je regionem, kde vzniká pozoruhodná literatura, která si i v dnešním unifikovaném světě zachovává svoji originalitu, autenticitu a navazuje na svoji dlouhověkou tradici. Jenže díla tamějších autorů často nepřekročí hranice svého národa. Není totiž snadné se prosadit na evropském knižním trhu. A v tomto ohledu to mají mnohem těžší mladí a začínající autoři. Proto společnost Literature Across Frontiers přišla s velmi mladistvým a originálním projektem literárních vlaků, který dostal název Word Express, což je slovní hříčka s názvem historického rychlíku Orient Express. V roce 2009 byly vypraveny první tři vlaky – ze Sarajeva, Bukurešti a Lublaně – a všechny měly konečnou stanici v Istanbulu, kde se v tom roce konal první místní literární festival. Vlaky cestovalo asi 70 mladých talentovaných autorů nejen ze zemí Balkánu, ale například i Gruzie, Arménie či Turecka. Ve vlacích a na zastávkách probíhaly diskuze, autorská čtení, překladatelské dílny, performance a různá představení. Mladí autoři z různých jazykových oblastí se učili komunikovat, porozumět si a vzájemně se obohatit. Někteří přímo z cesty psali své blogy s osobními postřehy a zážitky. V roce 2010 se odehrál druhý ročník této akce a pro letošní rok se připravuje novinka, kdy nebudou vypravovány vlaky, ale jakési literární autobusy, které projedou středním Tureckem. O svých osobních zkušenostech s tímto projektem přišla pohovořit ředitelka pořádající společnosti Literature Across Frontiers Alexandra Büchler a také tři autoři, kteří se zúčastnili předcházejících ročníků akce – Ivan Christov z Bulharska, Zaza Koškadze z Gruzie a Pelin Özer z Turecka. Tito mladí literáti se shodli na tom, že pro rozvíjení spisovatelských schopností je nesmírně důležitá možnost cestování, poznávání jiných krajů a kultur a možnost komunikace s podobně zaměřenými lidmi z jiných zemí. A v tom je právě smysl celého projektu Word Express. Pro ty, kteří se o projektu chtějí dozvědět více, fungují webové stránky www.word-express.org RaŠ
Komiksové Německo
Odborník na komiksovou literaturu Wolfgang Strzyz představil návštěvníkům veletrhu produkci našich západních sousedů.
„Německo je ve srovnání s Francií nebo Spojenými státy velmi malý trh. Komiksy se u nás vydávají nejčastěji v nákladu tisíc kusů a bestsellery dosáhnou maximálně na číslo patnáct tisíc. Nejsme opravdu žádná velmoc, ale komiks u nás má dlouhou tradici,“ řekl Wolfgang Strzyz na úvod. Ryze komiksová nakladatelství začala v Německu vznikat v 80. letech minulého století a otevřely se i specializované obchody. „V posledních dvou třech letech se rozvíjí také on-line prodej, ale já osobně si myslím, že je škoda, že se do obchodů už nechodí. Mělo a má to své kouzlo. Manga versus komiks Jak už Wolfgang Strzyz zmínil na setkání s kolegy z ostatních evropských zemí, v Německu se čtenáři dělí na dvě skupiny: na příznivce tradičních komiksů a na fanoušky japonského stylu manga. „Čtenáři komiksů si myslí, že manga je něco hrozného a naopak. Každý zarytě fandí tomu svému.“ Komiksy v Německu vycházejí především ve formě sešitů.
U manga byl ponechán obvyklý formát „do kapsy“ a původní členění textu, tedy odzadu kupředu. „Oproti ostatním zemím, včetně České republiky, je u nás ohromná vlna manga. Možná bych řekl, že je toho až moc.“ Síla tradice Vedle manga a tradičních komiksů zahraniční i domácí produkce se u německých čtenářů těší oblibě i některá klasická dílka. „Velký úspěch má série Mosaik. Začala vycházet už koncem 50. let jako socialistická odpověď na západní komiksy. Nepoužívaly se bubliny, protože to bylo už moc americké, ale text se uváděl v okénku u dolního okraje. Dnes Mosaik dostala nový kabát, ale úspěšná je stále stejně. Generace, která na ní vyrostla, si ji každý měsíc kupuje jako nostalgii a předkládá ji i svým dětem.“ Kreslené hity V poslední části své přednášky představil Wolfgang Strzyz komiksové hity, které hýbou Německem. „Je to třeba kartoon Nichtlustig (nevtipný), který se stal doslova fenoménem. Autor tato jednotlivá komiksová okénka s uzavřenou pointou začal publikovat na internetu, každý den zveřejnil jedno okénko, až se z toho postupně stal velký hit. Dnes jeho kartoony vycházejí i knižně a autor je tak úspěšný, že na poslední autogramiádě podepisoval celých šest hodin.“ Mezi nejoblíbenější komiksy našich německých sousedů pak patří Das Wolkenvolk, Die Sache mit Sorge nebo Die Wolke, všechny z originální německé produkce. Komiksová tvorba má v Německu velkou podporu, pro fanoušky bylo zbudováno speciální centrum a domácí autoři mají cestu otevřenou. Komiks tam skutečně žije! JaM
Anna Sommer
Komiks jako vystřihovánka
Švýcarská autorka Anna Sommer boří zažitá klišé o tom, jak má komiks vypadat. Vystřihuje, leptá, lepí a vůbec tvoří jinak než ostatní. „Vlastně jsem vůbec neměla v úmyslu stát se komiksovou autorkou, přišlo to samo. Pracovala jsem jako grafička a u toho jsem občas něco nakreslila nebo vystřihla a pomalu jsem se tomu věnovala víc a víc,“ popsala začátky své úspěšné dráhy Anna. Nejprve tvořím příběhy, o technice a kompozici přemýšlím až poté.“ První komiksy vznikaly jako lepty. „Tato technika je nevhodná pro texty, protože kdo ji zná, ví, že se vám text otiskne obráceně, a proto jsou některé mé komiksy čistě výtvarné. Je to náročnější, protože si nemůžete v ději vypomoci textovým
Jak se dělá komiks
Rumunský komiksový tvůrce Alexandr Ciubotariu v pátek v tvůrčí dílně názorně ukázal, jak se rodí komiks. „Každý autor má svůj způsob, není to univerzální metoda, takže to neberte jako jediný recept,“ řekl ke stripu, který začal vytvářet přímo před zraky diváků. „Nejprve si vytvořím rámeček pro strip. Pak nakreslím skicu hlavních objektů a poté je rozpracuji do detailů. Dalším krokem je vytažení hlavních obrysů, čímž se dostaneme k finální verzi. Nakonec naneseme barvy a umístíme text,“ popsal svůj postup. Celý strip vznikl pomocí počítače, který dnes využívá stále více tvůrců, za necelou půlhodinu, což ale samozřejmě neznamená, že komiks je jednoduchý žánr. Naopak, vtisknout do omezeného prostoru myšlenku, navíc poutavě graficky zpracovanou, je umění. JaM vysvětlením, musíte všechno sdělit výtvarnou formou.“ Další techniku, kterou Anna v komikové tvorbě využívá, je vystřihování a lepení. „Jako první si vyberu papír, který použiji. Když jsem například vytvářela obrázky pro Japonsko, vybrala jsem si krásný japonský papír. Skicu si nikdy na papír nemaluji, rovnou stříhám. Výhodou této metody je, že si pak mohu s kompozicí pohrát, můžu si hýbat s postavičkami, je to skoro animace,“ popisuje Anna zajímavou techniku. Tradičního kreslení se ale také nevzdává. Přesto ani tady se nechová podle komiksových pravidel. „Nedělám rámečky, což je pro komiks charakteristické, nepotřebuji kresby členit, protože v nich nemám text. Pokud by tam text byl, bylo by to rázem nepřehledné, ale takhle jsou to čisté kresby,“ dodala a představila divákům své komiksy Lyžařka nebo Deník Anny Frankové. JaM
ABC jako průkopník komiksu v Čechách V padesátých i dalších socialismem poznamenaných letech neměly děti mnoho možností setkat se s komiksem. Výjimkou byl časopis ABC. V úvodu setkání s bývalými i současnými pracovníky časopisu zavzpomínal na jeho historii někdejší šéfredaktor Vlastislav Toman, který stál v čele ABC pětatřicet let a stál i u jeho prvních krůčků. ABC se postupem času stalo fenoménem a v roce 1989 dosáhl nákladu 350.000 výtisků. Právě Vlastislav Toman byl autorem prvního komiksu, který byl v ABC uveřejněn. „Jako námět jsem si vybral cestu tří dětí, které jely na prázdniny do Sovětského svazu. Bylo to vlastně takové fantasy. Téma cesty do Sovětského svazu bylo zvoleno záměrně, abychom nemuseli bojovat s ideology, kteří zastávali názor, že komiks není pro socialistické děti,“ zavzpomínal Vlastislav Toman. „ABC se stalo vlajkovou lodí ve vydávání komiksů. Měli jsme jeden komiks na vnitřní stránce, jeden na zadní a další menší komiksy. V 70. letech jsme na žádost čtenářů, kteří si přáli mít kompletní sérii příběhů, přidali také komiksové speciály.“ Nadčasovost a kvalitu komiksů, které vycházely v ABC, dokazují například Kruanova dobrodružství, která
znají i dnešní děti, dočkaly se internetové aplikace a měly by být dokonce i filmově zpracovány. Co na tom, že jim je už hezkých pár desítek let. Kvalita se nezapře. JaM
Tři generace šéfredaktorů časopisu ABC od jeho založení se sešly na veletrhu u jednoho stolu.
Ilustrace versus Československé legie ožívají komiks Nemnoho českých či československých příběhů bývá zvěčněno v dílech francouzského komiksu. O to kladněji zareagovali fanoušci na zprávy o cyklu Svoboda!, jehož první díl vyšel přesně před rokem ve francouzském nakladatelství Futuropolis.
Děj devítisvazkové epopeje přivádí čtenáře do česko-ruského prostředí první světové války, z jejíchž bojů se po transsibiřské magistrále stahují oddíly českých legií. Na letošní Svět knihy přijel sám jeho autor, bretaňský spisovatel Kris. Zvučnou francouzštinou se rozhovořil o knize, svých plánech i cestách, které podnikl pro detailní nastudování atmosféry. „My nejsme historici, nýbrž spisovatelé.“, uvedl tvůrce i za svého kreslíře Jean-Denis Pendanxe. „Sice pečlivě sbíráme a třídíme dochované údaje, ale poté přijde čas se odpoutat a tvořit fikci. Není to dokument, spíše smyšlený příběh s francouzským náhledem na téma.“ Nápad vznikl v autorově hlavě již v roce 2002. Krise, který neskrývá svůj zápal pro historii, zaujala zápletka českých vojáků na Sibiři a po přečtení Haškova Švejka se rozhodl příběh legionářů ztvárnit v komiksu. Plány na trojdílnou sérii brzy nemohly naplnit autorovy ambice a s devíti samostatně vydávanými částmi se jedná o nejrozsáhlejší spisovatelovu řadu. První kniha, končící událostmi v Čeljabinsku, se ve Francii prosadila a od příštího roku budou další díly vycházet v půlročních intervalech. Kromě studia psaných pramenů se Kris v roce 2010 rozhodl i pro cestu vlakem skrz
Sibiř. „Jel jsem jen tři týdny, ale urazil jsem stejnou trasu a vše jsem si živě představoval.“, řekl na toto téma autor. „Ale jel jsem v květnu, a proto spolu s kreslířem plánuji další cestu, tentokrát v zimním období.“ Řeč přišla i na název díla. I pro francouzskou verzi totiž spisovatel prosadil český titulek Svoboda!. Motto legionářů totiž dobře zní i uším rodilých mluvčí, a pro úspěch proto stačilo ve francouzštině připojit vše vysvětlující podtitulek Imaginární deník české legie. V současné době probíhají jednání směřující k vydání komiksu i v Česku. Měli bychom se dočkat celkem tří svazků obsahujících každý po třech dílech. Jméno nakladatelství, či termín uvedení, si ovšem Kris nechal pro sebe. OnŠ
Je jedno, zda výtvarník kreslí komiks nebo ilustruje knihu? Je v tom nějaký rozdíl? Nad touto otázkou se sešli komiksoví autoři a zároveň ilustrátoři Tomáš Chlud a Karel Jerie. „Samozřejmě, že mezi ilustrací a komiksem je rozdíl. Ilustrace je určena k textu v časopise nebo v knize a je jen doplňkem. Komiks je svébytné dílo, sám nese myšlenku, vypráví příběh,“ řekl na úvod Karel Jerie. „Já sám mám k ilustraci téměř poetický vztah, beru ji jako umění, ale komiks to je zábava, i když to samozřejmě zlehčuji, protože ze své vlastní zkušenosti dobře vím, jaká je to dřina,“ dodal Tomáš Chlud. Oba přítomní autoři se shodli na tom, že komiks má své zákonitosti, kterých je třeba se držet, zatímco ilustrace vám takové hranice neklade. Na druhé straně připustili, že pokud jste nejen kreslíři, ale zároveň i autoři komiksu, máte také svou svobodu. „Pracujeme se scenáristy i bez nich. Někdy mi stačí, když scenárista napíše jen v bodech, jak si děj představuje, a já už si to sám převedu do obrázků. Někdy má ale scenárista příběh domyšlený do detailů a to pak tedy plním jen jeho představy,“ přiblížil Karel Jerie práci na komiksu. Oba autoři připomněli, že ilustrace jsou vnímány především ve spojení s knihami, ale své místo mají i v časopisech. I tady jsou ovšem určité zákonitosti. „Časopis má různá omezení, vytyčí vám určitý prostor, který nesmíte překročit, mají požadavky na zpracování, nechtějí třeba velké detaily a vlastně vám nedávají velký prostor ke kreativitě.“ Z diskuse tedy vyplynulo, že komiks i ilustrace mají k sobě blízko, ale zároveň se v mnohém liší, protože mají svá specifika. Dobrý kreslíř komiksů tedy nemusí být dobrým ilustrátorem a naopak. JaM
Televize jako veřejná služba Co si vlastně máme představit pod pojmem veřejná služba v televizním vysílání? To je léta pokládaná otázka, na kterou ovšem neexistuje univerzální odpověď. V sobotu se na veletrhu Svět knihy odehrála jedna z diskuzí, která se pokoušela na tuto otázku alespoň částečně odpovědět. Mezi diskutující přijali pozvání člen Rady České televize Michal Jankovec, Miroslava Kaňková z oddělení vnější komunikace České akademie věd a za televizní tvůrce Martin Štoll a Petr Kaňka z Literární akademie Josefa Škvoreckého. Radní Michal Jankovec uvedl pět základních kritériích veřejnoprávnosti, o jejichž naplňování se bude Česká televize snažit. Předobraz těchto kritérií vznikl v britské BBC a modifikovaně ho přejali veřejnoprávní televize téměř desítky evropských států. Podle těchto kritérií lze za nositele veřejné služby považovat takový pořad nebo film, který zaprvé informuje, tedy přináší nové, ověřené a vyvážené informace, zadruhé vzdělává. Zatřetí by měl stimulovat kvalitu a kreativitu nejen ve vlastním vysílání, ale v celé národní kultuře. V praxi to znamená, že by televize měla dát prostor co nejširšímu spektru autorů a směrů, a její tvorba by měla být diversifikována k divákům s různými úrovněmi vkusu. Čtvrtým kritériem je pak prezentace České republiky a jejích regionů směrem k domácímu publiku, což znamená pěstování zdravého patriotismu a vlastenectví. Posledním kritériem je představování České republiky směrem k zahraničnímu publiku a obráceně seznamování domácích diváků se zahraničím. Aby bylo opodstatněné natáčení nějakého pořadu veřejnoprávní televizí, musí takový pořad nebo film jednoznačně naplňovat alespoň jedno z výše uvedených kritérií. Miroslava Kaňková informovala, že míru veřejné služby nelze poměřovat tradičními ukazateli sledovanosti jako jsou rating nebo share. Například činnost BBC je hodnocena prostřednictvím hodnoty reach, která měří, jak velké procento populace je osloveno jejím vysíláním alespoň 15 minut týdně. Martin Štoll v této souvislosti vyslovil naději, že nové vedení České televize změní přístup k autorské tvorbě od pasivní dramaturgie, která jen očekává, s čím autoři přijdou, k aktivní dramaturgii, kdy bude schopná definovat vyvážené programové vize a k jejich naplnění pak motivovat a vyzývat autory. A protože účastníky a návštěvníky veletrhu Svět knihy zajímají zejména programové
záměry České televize ve vztahu k literatuře, požádali jsme o krátký rozhovor současného ředitele programu ČT, Mgr. Milana Fridricha. Jakou roli bude hrát literatura a knižní kultura v nových programových vizích ČT? Česká televize je veřejnou službou, která podporuje literaturu a význam čtení pro společnost. Informace o literatuře se pravidelně objevují na programech ČT2 a ČT24. Význační spisovatelé jsou hosty nejen ve speciálních pořadech, nýbrž i v pořadech jako je Hydepark, Události, komentáře, Před půlnocí nebo Studio 6. Nedílnou součástí programu České
televize jsou inscenace nebo filmové přepisy významných literárních děl. ČT2 odvysílala v poslední době například filmy podle děl Alberta Moravii – Horalka nebo Pohrdání, Michela Houellebecqa – Elementární částice a mnoho dalších. Filmy mohou diváky vést ke knihám a obráceně. Současný svět je multimediální a cílem ČT je nabízet co nejzajímavější program, který by přinášel poznání, vedl k většímu porozumění světu a uměleckému zážitku. Má svět knih a literatury co nabídnout dnešnímu televiznímu vysílání? Knihy jsou čím dál větší inspirací pro filmovou a televizní tvorbu. Existence Edice ČT dokazuje, že to funguje i obráceně. Populární pořady, dětské, naučné, cestopisné, ale i seriály, si vedle televizního zpracování nacházejí i věrné čtenáře. Známost dětských postaviček z Večerníčků a pohádkových pásem vede děti ke čtení. Nemusejí jen sledovat televizi. Ale je na rodičích, zda si rozměr produkce ČT uvědomují. ČT postupuje tak, aby nejen dětem nabízela multimediální mix. Pro děti ČT připravuje speciální pořady, zábavné i vzdělávací, vydává si knihy a spustila i speciální dětský web www. tyyo.cz pořadu Planeta Yó. ČT podporuje literaturu formou, která je pro její diváky nejoptimálnější a bude v tom pokračovat.
ČT je tradičním vysílatelem pořadů o literatuře jako je literární revue Třistatřicettři nebo předávání výročních cen Magnesia Litera. Chystá se nějaký nový počin v této oblasti? ČT dělá hodně v informování o knižním trhu ve zpravodajství na ČT24, na to nesmíme zapomínat. Magnesia litera je taková třešnička na dortu a ČT je hrdým vysílatelem této akce. Programy ČT1 i ČT2 nyní čekají, s jakými nápady přijdou noví kreativní producenti, kteří by měli být navrhovateli nových cyklů a nového pojetí různých oblastí – kulturního vysílání, menšin, umění atd. Knihy, potažmo literatura zůstane jednou z priorit pořadů o české i světové kultuře. Může ČT udělat více pro propagaci současné moderní české i světové literatury či pro podporu čtení u nejmladší generace? Myslím, že Česká televize dělá docela dost už nyní. Teď je důležité, aby se vymyslely nejvhodnější formáty pro nejmladší generaci, a zde bude velmi záležet na nových médiích, internetu, jak tam se promítne vysílání ČT a jeho možnosti. Internet je médiem číslo 1 mezi dětmi a teenagery, ale to neznamená, že kniha má u nich menší šanci. Jen se o ní vůbec musejí dozvědět a musí je někdo ke čtení dovést. Tady vidím roli pro ČT. Jak v televizním vysílání, tak v nových médiích a například i Edici ČT. Česká televize nad rámec pořadů podporuje takové veřejně prospěšné aktivity, které kromě osvětových a charitativně-humanitárních přinášejí veřejnosti také vzdělávací nebo sociální projekty. Tato podpora spočívá v poskytování prostoru pro bezplatné vysílání osvětových spotů. Mezi takto podpořené projekty patří v letošním roce opět dlouhodobý celostátní projekt Celé Česko čte dětem, který má za cíl popularizovat českou literaturu mezi mladou generací a popularizovat pravidelné čtení nejmenším dětem. Tyto cíle napomáhají správnému psychickému a morálnímu vývoji dítěte. Pořádající obecně prospěšná společnost v rámci projektu organizuje po celý rok akce veřejného čtení dětem. Česká televize se podílí na propagaci a podpoře celého projektu nejen vysíláním osvětových spotů, ale také uvedením informací o konkrétních aktivitách projektu v pořadech ČT. Kromě vzdělávacího a osvětového projektu Celé Česko čte dětem se objevuje na obrazovce také charitativní projekt Čtení pomáhá, jehož cílem je pomáhat vybraným neziskovým organizacím a jejich projektům prostřednictvím dětského čtenáře. RaŠ
Českou knihu vyhrála Číňanova pěna Zbrusu nová cena Česká kniha si pro slavnostní vyhlášení vítěze zvolila veletrh Svět knihy. Posláním této ceny je rozšiřovat obec čtenářů české literatury v zahraničí. Porota složená z akademiků, překladatelů a knihkupců vybrala sedm finalistů ze 108 přihlášených knih. Ve finálové sedmičce se ocitla díla: Michal Ajvaz: Lucemburská zahrada, Bianca Bellová: Mrtvý muž, Vladimír Binar: Číňanova pěna, Radka Denemarková: Kobold, Sylva Fischerová: Pasáž, Josef Moník: Schweik it easy, Viktor Šlajchrt: Bankrot. „Všech sedm knih by mohlo vyhrát. Každá je něčím výjimečná. Bylo opravdu těžké, vybrat z nich jednoho vítěze,“ řekl člen poroty prof. Petr Bílek. Držitelem ceny se nakonec stala kniha Číňanova pěna Vladimíra Binara. Vítěz dostal finanční dar a především možnost vydání v některém z patnácti partnerských zahraničních nakladatelství. JaM
Držitelka prestižní Ceny Františka Kriegla za občanskou statečnost Vladimíra Dvořáková na Světě knihy Na nelehké otázky, které zajímají řadu občanů, jako je politická etika, klientelismus, korupce, „odklánění“ peněz na ministerstvech, ztráta důvěryhodnosti vlády a proč to vše vzniká, se snažila v sobotu odpoledne v rámci besedy v sále Rosteme s knihou odpovědět politoložka profesorka Vladimíra Dvořáková. Zároveň zde také představila svou knihu Rozkládání státu. „V boji proti korupci jsem spíše pro postupná než radikální řešení. Klíč je profesionální státní správa, která není pod vlivem politiků. To znamená, každý ten který úřadník, který něco rozhoduje, je pod tím podepsaný a má za to odpovědnost a nikdo, ani ministr to nemůže změnit. To by mělo platit i pro nižší správu, kde to také nefunguje. V tom okamžiku, kdy jsou úředníci závislí na vůli politiků, tak se v podstatě nemůžou bránit a děje se to, co se děje“.
Za největší problém považuje Vladimíra Dvořáková, že je odděleno rozhodování od odpovědnosti. „Někdo rozhodne, ale nenese odpovědnost“. Jako příklad uvedla kauzu plzeňských práv. Dále zdůraznila: „A my jsme rozpojili právo a odpovědnost. Vezměte si třeba zákon o exekucích. Exekutoři postupují podle zákona, ale ten zákon dostává do neřešitelných situací sociálně slabé, staré lidi, kteří podlehli podvodníkům, co v tom umí chodit. Postižení tak vlastně nemají řešení, protože to všechno probíhá podle práva. Ale ty zákony připravovali určití lidé, z nichž někteří byli na ministerstvu spravedlnosti, měli advokátní kanceláře a nastavili zákony tak, aby je bylo možné zneužívat. Toto je jedna z nejstrašnějších věcí, která může nastat, protože takovým lidem se nedá věřit.“ IK
Tudy jenom procházíme Právě tak se jmenuje knižní biografie nejslavnějšího žijícího českého kameramana Miroslava Ondříčka, kterou napsal Miloslav Šmídmajer. Miroslav Ondříček je znám především jako „dvorní“ kameraman filmů Miloše Formana, a to jak těch ze 60. let náležících do české filmové nové vlny, tak těch amerických ze 70. a 80. let. Kniha autentických vzpomínek „Tudy jenom procházíme“ vznikala velmi dlouho – nejméně 10 let. Kameraman namlouval nejrůznější historky na magnetofonové kazety a Miloslav Šmídmajer je pečlivě přepisoval a redigoval. Často se společně vraceli k již napsaným pasážím knihy, doplňovali je, uvažovali, jak to celé bude působit na čtenáře. Těm se tak do rukou dostává skutečně vyzrálé knižní dílo, které rozhodně není „šito horkou jehlou“, jak se tomu občas u memoárové literatury děje. Přes svoji zdravotní indispozici přišel v sobotu po poledni Miroslav Ondříček na veletrh Svět knihy o své biografii pohovořit a zájemcům svoji knihu i podepsat. RaŠ
Ceny TOURMAP předány Už podeváté se letos v rámci veletrhu Svět knihy konalo předání cen TOURMAP. Do letošního ročníku bylo přihlášeno celkem 378 turistických map a 190 turistických průvodců z celého světa. Bohatá mezinárodní účast byla letos rozšířena o celou řadu exotických zemí jako Mauricius, Cape Verde, Papua Nová Guinea, Belize, Trinidad&Tobago a další. V pátek 18. května byla předána v Literárním sále ocenění za nejlepší práce v kategoriích Mapy a atlasy s turistickým obsahem, Turistické průvodce, Elektronické mapy a v nestatutárních kategoriích Cena ředitele festivalu TOURMAP, Cenu FIJET, Speciální cenu CzechTourism a Cena MMR za systematickou podporu a propagaci regionů ČR s akcentem na dlouholetou spolupráci s agenturou Czech Tourism. Kategorie: Mapy a atlasy s turistickým obsahem 1. místo • Kolekce map: Podzemí ČR, Technické památky ČR a Vojenské památky ČR (Kartografie PRAHA, a.s.) 2. místo • Karlovy Vary bez bariér (Infocentrum Karlovy Vary) 3. místo • Cyklotrasy Sokolovsko (Městský dům kultury Sokolov – Sokolovské infocentrum) PRIX JURY • Kolekce map ČCCR – CzechTourism (ČCCR – CzechTourism)
Kategorie: Turistické průvodce 1. místo • Soubor průvodců Cyklotrasy na jižní Moravě (KÚ Jihomoravského kraje) 2. místo • Kam na výlety s kočárkem – Morava (Albatros Media a.s.) 3. místo • Tyrolsko (Marco Polo, s.r.o.) PRIX JURY • Kolekce průvodců křížem krážem po… (Nakladatelství Fragment, s.r.o.) • Merian live! Izrael (Jan Vašut s.r.o.) Kategorie: Elektronické mapy 1. místo • Tourmapy.cz
Už posedmnácté byly předány Ceny Akademie science-fiction, fantasy a hororu
V sobotu odpoledne byly ve velkém sále Střední haly už posedmnácté předány ceny Akademie SFFH za nejlepší počiny tohoto žánru. Celý ceremoniál se nesl v příjemně vtipném neformálním duchu. Výsledky Akademie SF, fantasy a hororu za rok 2011 Hlavní ceny Kniha roku • Paolo Bacigalupi: Dívka na klíček (Argo) Nejlepší původní česká a slovenská kniha • Juraj Červenák: Ďáblova pevnost (Brokilon) Nejlepší povídka • Karolina Francová: O chlapci, který kreslil komiks (Tajná kniha Šerosvitu) Nejlepší SF • Paolo Bacigalupi: Dívka na klíček (Argo) Nejlepší fantasy a horor • Joe Abercrombie: Hrdinové (Polaris) Počin roku / zvláštní cena • Ivan Adamovič: Puls nekonečna Cena za dlouholetou práci pro SF • Michael Bronec Ostatní ceny Nejlepší povídková kniha • Ted Chiang: Příběhy vašeho života (Albatros Media – Plus) Nejlepší dílo (domácího) výtvarníka • Milan Malík (Bacigalupi: Dívka na klíček) Nejlepší časopis a internetové médium • Legie – databáze knih Fantasy a Sci-Fi (www.legie.info) Nejlepší překlad • Richard Podaný (Bacigalupi: Dívka na klíček) Nejlepší nakladatelství • Laser-books IK (World Media Partners, s r.o.) 2. místo • Cyklotrasy na jižní Moravě (KÚ Jihomoravského kraje) 3. místo • Mapový portál kraje Vysočina http://www.region-vysocina.cz/mapy/ (Vysočina Tourism, p.o.) Kategorie: Nestatutární ceny festivalu TOURMAP Cena ředitele festivalu TOURMAP • United States Lighthouses Illustrated Map & Guide (Bella Terra Publishing LLC) Cena FIJET • Soubor map Szarvas Faragó (SZARVAS András) Speciální cena CzechTourism • Mapa památek – Mladá Boleslav a okolí (Infocentrum Mladá Boleslav) Cena MMR za systematickou podporu a propagaci regionů České republiky s akcentem na dlouholetou spolupráci s agenturou CzechTourism • Toulavá kamera (Freytag&Berndt)
Fenomén Kája Saudek Nedělní dopoledne patřilo na veletrhu legendě českého komiksu Káju Saudkovi. Přišli o něm vyprávět jeho nejbližší, manželka Johana a dcera Berenika. Sběratel Pavel Herian doplnil řadu zajímavých údajů k Saudkově tvorbě a moderátor pořadu Filip Konečný prezentoval, jakým způsobem restauruje Saudkova díla. JaCh Berenika Saudková
Knihkupecký žebříček za rok 2011 Ve čtvrtek 17. 5. byli v rámci Světa knihy vyhlášeny výsledky a předány ceny nejlépe hlasujícím knihkupcům v anketě Knihkupecký žebříček. A jak hodnocení za loňský rok dopadlo? 1. Knihkupectví Daniela, Benešov 2. Knihkupectví Otava, Jihlava 3. Knihkupectví Kosmas, Nové Bučovice – Praha
4. Knihy Trávníček, Praha 5. Knihkupectví Kosmas, Plzeň 6. Knihkupectví Mária Olšanská, Příbram 7. Knihkupectví U Dómu, Olomouc 8. Kniha Českého ráje, Turnov 9. Knihkupectví Mária Olšanská, Hořovice Věřme, že pro příští rok bude inspirací i pro další kolegy v oboru. IK
FINÁLNÍ čísla k veletrhu 2012 Literární festival v číslech počet účinkujících 546 (80 zahraničních) počet pořadů celkem 445 počet výstav 28 počet filmových představení 23 počet divadelních představení 42
Veletrh v číslech počet vystavovatelů 395 počet stánků 195 plocha 3.239 m² počet registrovaných odborných návštěvníků: 780 počet akreditovaných novinářů: 364 (32 zahraničních) počet návštěvníků: 36.000
Mezinárodní účast vystavovatelů a zahraničních hostů celkem ze 36 zemí a regionů. Vystavující země a regiony (26) Belgie / Valonsko-Brusel, Česká republika, Francie, Irsko, Izrael, Japonsko, Maďarsko, Monako, Mongolsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Saudská Arábie, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Taj-wan, Turecko, USA, Velká Británie Hosté literárního festivalu (27) Alžír, Belgie, Bulharsko, Dánsko, Finsko, Francie, Gruzie, Indie, Irsko, Itálie, Izrael, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Srbsko, Švédsko, Švýcarsko, Turecko, Ukrajina, USA, Velká Británie
Letošního čestného hosta vystřídá příští rok Slovensko
Vydal: Svět knihy, s.r.o. v Nakladatelství Jalna | redakce: Jana Chalupová, Ilja Kučera, Jana Marxtová, Radek Šofr, Ondřej Šofr | technická redakce: Jiří Sládeček | překlad: Andrew Oakland | grafický návrh a sazba: Jiří Sládeček ml. | Foto: Jiří Sládeček, Martin Šust | uzávěrka 21. 5. 2012. • Published by Book World, Ltd. in Jalna publishers | Editorial staff: Jana Chalupová, Ilja Kučera, Jana Marx tová, Radek Šofr, Ondřej Šofr | technical editing: Jiří Sládeček | Translation: Andrew Oakland | Graphic design a typesetting: Jiří Sládeček ml. | Photo: Jiří Sládeček, Martin Šust | Deadline 21. 5. 2012 | Neprodejné – Not for sale
