VII.DĚJINY KŘESŤANSKÉ KULTURY Papežství 13. stol. od Inocence III. Do Bonifáce VIII. Nové středověké řády,umění, věda a mystika. Inocenc III. Vývoj, který nastal za Řehoře VII., přivedl papeţství za Inocence III. k vrcholu světového uplatnění. Za něho papeţství kulminovalo v závratné a neudrţitelné výši. Uznávanou hlavou západního křesťanstva nebyl jiţ císař, ale jednoznačně papeţ. V Německu vypukly boje o následnictví, které měly za následek zhroucení celého impéria. V církvi si však mohlo právě nyní papeţství vybudovat primaciální postavení nad celou západní církví a přitom vykonávat mezi evropskými státy centrální řídící moc.. Za Inocence III. se uskutečnilo to, o co usilovala gregoriánská reforma. Jako nejvyšší zákonodárce, soudce a správce měl papeţ plnost moci a vykonával ji nad celou církví. /Jsme v době,kdy církev a křesťanská společnost jsou chápány jako jedno a totéţ.Proto toto soupeření mezi papeţem a císařem, proto tak dlouho a bolestně se papeţ vzdává podílu na světské moci – církevního státu. Po staletí stojí rovnováha západní společnosti na dualismu moci papeţe a císaře. Výsledkem staletého vývoje je dnešní stav – oddělená církev od státní moci. Navíc před křesťanstvem byla staletí trvající bolestný rozpad původní jednoty na jednotlivé evrops. národy./ Podle novějšího bádání byl Inocenc III. hluboce náboţenský, asketicky přísný muţ. Ačkoliv byl rozený vládce a imperátor, zůstával především knězem a duchovním pastýřem. Vedl svůj úřad v plné odpovědnosti před Bohem, jako náměstek Kristův. Jmenoval se Lothar ze Segni a pocházel ze starého hraběcího rodu. Za svého strýce Klementa III se dostal do kardinálského sboru. Byl drobné postavy a křehkého zdraví a spojoval s rozsáhlým vzděláním úţasnou duševní sílu, bystrozrak, obratnost a umírněnost a především vysoké duchovní pojetí úřadu univerzálního papeţství. Projevoval pochopení pro všecky problémy doby, plné kulturních, politických, sociálních a náboţenských napětí a rozporů. Důsledně podřizoval dobové protichůdné tendence jednotnému pořádajícímu principu, kterým mohlo být za daných okolností jedině papeţství. Kdykoliv zasahoval do záleţitostí tohoto světa, činil tak s přesvědčením, ţe i ony se musí podřizovat Bohem danému řádu a ţe také králové a kníţata podléhají soudu Boţímu.Papeţ se cítil povinen zasahovat všude tam, kde byl tento řád porušen. Jako hlava křesťanstva byl zároveň světový rozhodčí ve všech nedořešených sporných otázkách. Proto zasahuje do sporu o německý – císařský trůn. Proto se brání dolnoitalské politice německých císařů, protoţe se domnívá, ţe papeţství můţe svou univerzální úlohu plnit jen tehdy, kdyţ mu nezávislost a suverenita církevního státu poskytuje potřebnou volnost. Inocenci nešlo o zřízení hierokracie. Křesťanstvo v čele s papeţem nemělo být státem, nevylučovalo suverenitu panovníků. Vyţadovalo po nich pouze uznání nejvyšších norem křesťanské víry a morální autority papeţství které je toho garantem. Ve vnitřním ţivotě církve Inocenc důsledně a energicky zasahoval do nekanonických voleb biskupů. Papeţské úřady dbaly o reformy mnišstva a kléru. Nehodné biskupy a preláty povolával před svůj inkviziční soud.Vůči kacířům se nejprve choval mírně. Aţ kdyţ se nepodařily pokojné pokusy o obrácení a jeho legát byl v jiţní Francii zavraţděn, zorganizoval r. 1209 kříţovou výpravu.
Inocenc III. bezpečně rozpoznal důleţitost hnutí chudoby v církvi. Především přátelsky přijal sv. Františka z Assisi, kdyţ přišel v r. 1209 do Říma ,aby si vyprosil schválení svého řádu.Ţebravé řády /františkáni a Dominikáni/ se brzy staly nejsilnější oporou církve. Inocenc měl v sobě ducha chudoby, byl jim v duchu blízký. Vrcholem jeho pontifikátu byl 4. Lateránský koncil, který zahájil r. 1215. Bylo na něm 500 biskupů a 800 opatů, stal se nepřekonatelným vrcholem církevního ţivota za vrcholného středověku. Vydal významná opatření k reformě církve, např. nařízení o kaţdoroční zpovědi a přijímání v době velikonoční. Tento vrchol znamenal zároveň obrat. Po Inocencově smrti nedokázali jeho nástupci udrţet toto postavení papeţství ve společnosti. Světovláda nemůţe být úkolem církve, i kdyţ musí církev vţdy dbát co nejvíce o to, aby se ţivot národů řídil křesťanskými mravními a duchovními principy. V Evropě se vzestup národních států s jejich vlastními zájmy se nedal dále zadrţet. Rozpad západního společenství rychle pokračoval. Nejsilnější evropskou mocností byla teď Francie. Nakonec v budoucnu i papeţství upadlo v potupnou závislost na Francii. Bonifác VIII. /1294 – 1303/ Snaţil se ještě jednou ve zcela změněném světe vrátit k nároku papeţství na vedoucí postavení v evropském společenství. Chtěl uplatňovat duchovně politickou převahu papeţství proti francouzskému Filipovi Sličnému/1285-1314/, který sám sledoval plány na zaloţení francouzského světového panství.Na papeţskou klatku odpověděl tím, ţe dal papeţe zajmout. I kdyţ byl osvobozen,dlouho proţitek své úplné politické bezmoci nepřeţil. Po několika týdnech v Římě zemřel Jím navţdy končí univerzální středověká mocenská převaha papeţství. Nové středověké řády. V rámci hnutí chudoby, jiţ zmíněného, se rodí noví světci, zakladatelé řádů. Walter Nigg vysvětluje vznik nových řeholních společenství jako „odpověď svatých“ na potřeby doby. Pozornost jiţ zmíněného Františka z Assisi se nezaměřuje na reformu církve, ale na následování Krista, svého Pána. /Vnější reformy ostatně ani nebylo zapotřebí. Byla v běhu/. Na začátku povolání sv.Františka stojí záţitek, kdy jako 24 letý při modlitbě před kříţem v kapli sv. Damiána uslyšel hlas Ukřiţovaného:“ Postav znovu můj dům, který se rozpadá“ Později se ukázalo, ţe on a jeho bratří mají církvi vrátit ducha evangelijní chudoby, který ztrácela, coţ ji ohroţovalo více neţ co jiného. Velmi přitaţliví byli cisterciáci, větev benediktinů,kteří se chtěli vrátit k původní přísnosti sv. Benedikta. R. 1098 zaloţil Robert z Molesme první reformovaný klášter v Citeaux a ţil tam s 20 druhy v přísné chudobě a odloučenosti z práce svých rukou. R. 1112 vstoupil do tohoto kláštera burgundský šlechtic Bernard z Clairvaux. Jeho osobnost vynikajícího teologa, ,mystika a kazatele, podstatně přispěla k rychlému rozšíření řádu, který měl při Bernardově smrti jiţ 350 klášterů, kol. r. 1200 asi 530. Přísnou chudobu zvolili také augustiniáni –eremité. V r. 1238 byly zakládány první kláštery mnichů z hory Karmel ve Sv. zemi, kteří přesídlili do Evropy.
V r. 1084 zaloţen první klášter kartuziánů v Chartreuse u Grenoblu. Po evangelní dokonalosti touţili i někteří duchovní při katedrálách a kapitulách, kteří dostali r. 1059 také řeholi, která je zavazovala ţít společně bez soukromého majetku. Ve středověku je doloţeno 4500takových skupin kleriků. Takovým společenstvím byli původně také přátelé kolem sv. Norberta z Xanten, který se r. 1121 zavázal ţít v Prémontré podle řehole sv. Augustina a stanovil si jako cíl osobní chudobu, kázání a pastoraci. Všechny tyto skupiny byly významnými silami v sebeozdravném procesu církve. Kaţdé svým způsobem přispěly k tomu, ţe kritika separatistických hnutí chudoby nerozbila církev. Zvláštní zmínku si zaslouţí dominikáni. Jejich řád vznikl z bezprostřední zkušenosti úspěchu katarů a valdenských v jiţní Francii, kterou získal řeholní kanovník Dominik na jedné cestě jako průvodce biskupa z Osmy. Jemu bylo jasné, ţe neúspěchy papeţských legátů při snaze obracet bludaře spočívají především ve způsobu jejich vystupování. Kataři a valdenští učili, ţe pravdu má jen ten, kdo ţije jako apoštolové. Legáti však cestovali s velkým průvodem, nechali v místech svolat obyvatele, aby je poučili obludu a hrozili jinak smýšlejícím tresty, které má pro ně světské rameno připraveno. Místo toho měli „jednat a učit podle příkladu našeho Pána a Mistra, tzn. vystupovat zcela pokorně, chodit pěšky bez zlata a stříbra a ve všem napodobovat ţivot apoštolů“. Zároveň biskup konstatoval nedostatečnost vzdělání farářů a biskupů, takţe se neodváţí vést s vůdci nových hnutí disputace. To přivedlo Dominika a jeho biskupa k tomu, ţe přiváděli bloudící nazpět jako potulní kazatelé ţijící v největší chudobě. Biskup Diego zemřel r. 1207, Dominik pak v díle pokračoval a poţádal r. 1215 Inocence III. o církevní schválení nového společenství, které se molem něj vytvořilo. Povinnost základního teologického vzdělání, kterou si řád uloţil vedle chudoby a kazetelské činnosti, z něj neutvořila pouze obávaného soupeře kacířů, ale i vedoucí teologickou sílu církve. Umění Ve 13 stol. vrcholí gotický sloh, který zrcadlí nejvyšší duchovní a kulturní vzepětí křesťanského západu. Sv. František uţ zároveň objevuje obrovskou cenu stvořených věcí jako díla Boţího, coţ jedinečně ilustruje jeho „Píseň o bratru Slunci“. Proti tehdejšímu románskému a gotickému chápání světa, které mělo tendenci spíš pohrdat světem a vším stvořeným a obracet pozornost pouze k nebi, obrací František pozornost právě ke stvořeným věcem, jako důkazům Boţího tvůrčího díla, Boţí lásky a velikosti. Proto je sv. František pokládán některými historiky za duchovního otce renesance, kaţdopádně stojí na počátku ušlechtilých, křesťanských pramenů renesance, která nově objevila krásu lidství, skrze lidství Boţího Syna, která věnuje novou pozornost kráse přírody. V tom je novota františkánské spirituality. Proto můţe být sv. František prohlášen patronem ekologie, pravé ekologie, která není ideologií, přehlíţející přesaţnost člověka nad přírodou, ale je citlivá a šetrná k přírodě jako dílu Boţímu. Věda Paralelně s hnutím chudoby docházelo k rozkvětu teologie a mystiky. Obě se potřebovaly navzájem jako různě vybavení bratři. Teologie, aby unikla strohosti pojmů, mystika, aby napadla za oběť subjektivním, neurčitým hnutím nitra. Ideální bylo, kdyţ v jedné osobnosti
došlo k syntéze obou , jako v Tomáši Akvinském, teologovi a současně mystikovi, nebo Bernardovi z Clairvaux, mystikovi a zároveň teologovi. Doposud ovládalo teologické myšlení kromě Písma sv. jen učení církevních otců, hlavně Augustina,ve kterých ţil odkaz Platónovy filozofie.Aristoteles byl i mezi Řeky uţ dávno zapomenut. K jeho znovuobjevení nedošlo v řeckém prostředí, ale kontaktem křesťanů s Araby ve Španělsku a v jiţní Itálii. Jejich učenci znali Aristotelovy spisy. Západní myšlení se svým realisticko-přírodovědným pojetím světa se rychle našlo v Aristotelově myšlení. Tak vzniklo myšlenkové přátelství,nepřijatelné pro řecko-křesťanský východ. Ve své analýze pohybu a vůbec kaţdé změny, došel Aristoteles k počátku, který – sám nehybný a neměnný a mimo čas - vyvolává pohyb. Bylo nasnadě, ţe je v tom moţné vidět paralelu ke křesťanskému pojetí Boha. Ukazuje se zásadní, fascinující moţnost : víra a rozum nejsou protiklady, ale lze je chápat jako vzájemně se doplňující a potvrzující jednotu. Věty: Fides querens intellectum /víra touţí po rozumu/ a credo ut intelligam /věřím, abych rozuměl/ Anselmaz Canterbury /1033-1109/,“otce scholastiky“,vyjadřují tuto novou potřebu. Od počátku katolická teologie hledala syntézu mezi vírou ve Zjevení a filozofickým poznáním, ale zvlášť od této doby stojí pevně na tom, ţe víra není popřením rozumu, ale jeho světlem, v němţ dospívá k vlastním, víru potvrzujícím, nebo aspoň jí neodporujícím výsledkům.To je ukázáno v Anselmově důkazu Boţí existence, a ještě rozvinutěji v důkazech Tomáše Akvinského, podle nichţ se Boţí existence jeví jako nutný logický poţadavek rozumu. Z toho pramení odvaha, s jakou se katolické myšlení otevírá kaţdé skutečné vědě. Mystika Snaha o pochopení víry nevedla pouze ke smíření s rozumem.Ten by ji snadno mohl pyšně podřídit svému okamţitému horizontu.Tyto spekulativní pokusy nazval Bernard z Clairvaux „ţvaněním bláznů“. /Na adresu Petra Abélarda,který na rozdíl od Tomáše Akvinského nebyl světec/. Bernard cítil pýchu, tkvící v těchto pokusech a vyzdvihl proti rozumovému poznání ţár srdce, které hledá Boha a s nímţ se ve své hloubce setkává. Touto cestu nazýváme mystikou. Tento pojem zahrnuje v širším smyslu všechny, kteří hledají Boha cestou vnitřní zkušenosti. Rozkvět teologického myšlení byl zároveň dobou mystiky. Velkou osobností v tomto smyslu vedle sv. Bernarda byl také Tomáš Akvinský. V posledním roce svého ţivota přerušil Tomáš práci na svém díle Teologická suma. Na otázku, proč tak učinil, údajně odpověděl: „To, co jsem napsal je sláma ve srovnání s tím, co jsem viděl“. Další takové osobnosti byli: sv. Bonaventura, Němci mistr Eckhart /+1366/,jeho ţáci Jan Tauler/+1361/ a Heinrich Seuse/+1366/. Tam patří i zboţní laici. Uznávanými autoritami byly i ţeny jako Brigita Švédská/+1373/, Hildegarda z Bingen/+1179/, Angela z Foligna/+1309/,a Kateřina Sienská/+ 1380/. Dále poustevník, dříve sedlák Mikuláš z Flue/+1487/. Podle svědectví současníků ţil 20let bez stravy, jen ze sv. přijímání. Proţitek a blízkost Boha jsou nalézány v opuštění světa. K tomu vede i kniha Následování Krista, po bibli nejrozšířenější kniha světové literatury. Jejím autorem je Tomáš Kempenský, ţijící v prostředí hnutí Devotio moderna. I mystici věděli o nebezpečí, ţe v proţitku vnitřního usebrání mohu nalézat únik před ţivotem. Jan Gerson/+ 1429/, varoval před nadbytkem citů a sebeklamem. Jan Tauler ukazoval cestu nezištného plnění povinností.
„Vězte, ţe kdybych nebyl knězem a neţil v nějakém řádu, povaţoval bych za velikou věc umět vyrobit boty, a chtěl bych to dělat raději neţ cokoliv jiného a rád bych si zaslouţil svýma rukama chléb...Znám jednoho z nejvyšších přátel Boţích: byl to vţdy oráč po více neţ 40 let a jejím dodnes.Ten se jednou zeptal našeho Pána, zda má nechat práce a jít do kostela. Dostal odpověď: Ne,to nemá dělat, má v potu tváře získávat svůj chléb, ke slávě nejdraţší krve Páně“. Někteří mystikové se se svými názory dostávali na scestí. Mistr Ekhart se dostal na hranici panteismu ap. Zkušenost církve je, ţe kritériem kaţdé platné mystické zkušenosti má být „Sentire cum Ecclesia“ = shoda s církví a v poslušnosti hlásaná vůle k jednotě.
