Úvod Historický a kulturní vývoj Soluně Stručný historický přehled od založení města do 20. stol...10

1

2

3

4

Obsah Úvod...................................................................................................................................7 1 Historický a kulturní vývoj Soluně ......................................................................10 1.1 Stručný historický přehled od založení města do 20. stol.................................10 1.2 Proces prolínání kultur...........................................................................................11 1.3 Dopad 2. světové války a řecké občanské války na město................................14 1.4 Literární vývoj 1880 – 1. pol. 20. stol. v Řecku....................................................14 1.5 Soluňská literární periodika...................................................................................18 2 Biografie......................................................................................................................20 3 Inspirace, vlivy, prameny .......................................................................................27 3.1 Konstantinos Kavafis..............................................................................................27 3.2 Νikos Gavriil Pentzikis...........................................................................................29 3.3 Fotis Kondoglu, Zoi Karelli....................................................................................30 3.4 Alexandros Papadiamandis...................................................................................30 4 Jorgos Joannu a jeho tvorba.....................................................................................33 4.1 Kompletní dílo a vymezení literárních žánrů.....................................................33 4.2 Básnické začátky......................................................................................................35 4.3 Na cestě od poezie k próze.....................................................................................41 4.4 Prozaická tvorba......................................................................................................45 5 Prozaické sbírky Jorgose Joannu............................................................................48 5.1 Termín „pezografima“............................................................................................50 5.2 Mísení literárních žánrů.........................................................................................52 6 Hlediska tvorby Jorgose Joannu.............................................................................56 6.1 Autor – vypravěč.....................................................................................................56 6.2 Jazyk a témata..........................................................................................................57 6.3 Homosexualita.........................................................................................................63 6.4 Samota v díle i v životě Jorgose Joannu...............................................................67

5 6.5 Toulky po Soluni......................................................................................................69 6.6 Posedlost stísněnými prostory...............................................................................74 6.7 Smrt............................................................................................................................77 Závěr.................................................................................................................................82 Resumé/Περίληψη........................................................................................................85 Literatura.........................................................................................................................88

6

Jorgos Joannu (1927-1985)

«...ζώντας μια κόλαση ο ίδιος, βρήκε τον παράδεισο μέσω της γραφής.» „...ač mu byl život peklem, našel svůj ráj v psaní.“ Vasilis Vasilikos

7

Úvod Tato práce, nazvaná „Jorgos Joannu – mezi poezií a prózou“, představuje dílo řeckého básníka a prozaika Jorgose Joannu, který žil v letech 1927-1985, a jehož tvorba spadá do doby po 2. světové válce. Klade si za cíl zmapovat jak autorovu tvorbu básnickou, tak žánrově bohatou tvorbu prozaickou, přičemž se ji snaží zasadit do kontextu řecké poválečné tvorby. Nechybí zde ani nástin historického a kulturního vývoje jeho rodného města Soluně, se kterým je úzce propojeno jeho dílo i autor sám. Samotným těžištěm je potom definice a analýza nového literárního druhu, tzv. krátkých prozaických textů, nazvaný v řeckém jazyce „pezografima“. Ten si Joannu vytvořil „pro účely svojí tvorby“ a je směsicí mnoha prozaických žánrů. Práce se opírá jednak o primární prameny, tedy o autorovu vlastní tvorbu, básnickou, ale především prozaickou, a to konkrétně o díla, spadající do jeho „soluňského období“, tedy let 1954 – 1976. Druhak čerpá z pramenů sekundárních, jimiž jsou nejen práce literárních kritiků a filologů, kteří se jeho problematikou blíže zabývali, ale také další dokumenty – jako např. po jeho smrti vydaný deník, vlastní časopis, řada uveřejněných rozhovorů či nepřeberné množství jeho článků v literárních revue. Vlastní text je rozdělen do šesti hlavních pasáží. Úvodní část (kapitola 1) je věnována městu Soluni. Ta je rodištěm Joannu a její přítomnost ve většině děl je velmi intenzivní. Tato kapitola je stručným přehledem historického a kulturního kontextu města od jeho založení až do 20. stol. Popisuje mísení kultur mnoha národů, které v Soluni v průběhu staletí nacházely svoje útočiště, a nastiňuje hrůzy, které s sebou přinesly 2. světová válka a řecká válka občanská (podkapitoly 1.1 – 1.3). Následuje popis literárního vývoje v Řecku od generace autorů roku 1880, přes generace 30. let a následně 60. let až do 2. poloviny 20.

8 stol. Na závěr jsou čtenáři seznámeni s významnými soluňskými literárními periodiky, které zde začaly vznikat po 2. světové válce (podkapitoly 1.4, 1.5). V další, biografické části, jsou podrobně vylíčeny nejen důležité životní události Jorgose Joannu rok po roce, ale je v ní chronologicky zakomponována i jeho bohatá tvorba (kapitola 2). Další pasáž (kapitola 3) se zabývá inspiracemi, prameny a vlivy, které byly stěžejní pro formování autorovy osobnosti a které se odrazily i v jeho tvorbě. V oddíle věnovaném vlastnímu dílu Jorgose Joannu (kapitola 4) je nejprve shrnuta jeho kompletní tvorba z hlediska literárních žánrů. Posléze je analyzována autorova poezie a zdůrazněna témata, kterými se v ní autor zabýval (podkapitoly 4.1 a 4.2). V další podkapitole (4.3) pak můžeme sledovat autorovu pomyslnou pouť od poezie k prozaické tvorbě. Závěrem je popsáno jeho zakotvení u prózy (podkapitola 4.4). Stěžejní jsou následující dvě pasáže. 5. kapitola definuje prózu Jorgose Joannu a nový literární druh, který autor vytvořil. Ten nazval „pezografima“, což je v překladu „krátký prozaický text“, neboli „krátká próza“. Dále blíže zkoumá, mezi kterými literárními žánry balancuje a na základě srovnání s „klasickými

literárními

útvary“

se

pokouší

nalézt

shodné

i odlišné

charakteristiky, stejně tak jako důvody, které vedly autora k vytvoření vlastní prozaické formy. Závěrečná část práce (kapitola 6) se věnuje podrobněji krátkým prozaickým textům a rozebírá je z mnoha hledisek. Zabývá se rolí vypravěče a autorovou perspektivou

v tvorbě

(podkapitola

6.1),

jeho

homosexuální

preferencí

a následným odrazem v díle (6.2), jeho oblibou samoty (6.3), fenoménem Soluně (6.4), autorovou posedlostí tmavými a stísněnými prostory (6.5) a rolí smrti v jeho životě.

9 Nedílnou součástí práce jsou pak také: přehled autorovy tvorby v originále, závěr, resumé v novořeckém jazyce a výčet použité literatury s rozdělením na primární, sekundární a elektronické prameny. Celá práce je proložena ukázkami z autorovy tvorby, které ilustrují či dokládají vyvozená tvrzení. Ukázky a citace jsem přeložila sama se snahou o co nejvěrohodnější vyznění. Ve všech novořeckých textech je vypuštěno značení polytonických přízvuků. Veškerá řecká jména a názvy jsou přepsány foneticky.

10

1 Historický a kulturní vývoj Soluně 1.1 Stručný historický přehled od založení města do 20. stol. Soluň, řecky Thessaloniki (Θεσσαλονίκη), založil makedonský král Kassandr na přelomu let 316 a 315 př. n. l. spojením 26 osad, ležících na břehu Egejského moře, a pojmenoval ji po své manželce Thessalonice, dceři Filipa II. a zároveň nevlastní sestře Alexandra Velikého. Výjimečná geografická pozice zajistila městu rychlý politický, hospodářský a v neposlední řadě i kulturní rozvoj. Soluň se tak stala metropolitním centrem makedonské oblasti a křižovatkou mezi východní a západní civilizací. Byla také styčným bodem pro rozšiřující se křesťanství do Evropy a zprostředkování komunikace byzantského světa s ostatními národy, především se Slovany, kteří vnášeli do řeckého světa vlastní prvky, např. v oblasti jazyka to byly slovní výpůjčky nebo místní názvy (samotné jméno Soluň je slovanského původu a vychází z kořene „sol“, tedy sůl, což v tehdejší době znamenalo bohatství)1. K tomuto setkávání kultur přispěly velkou měrou také slavnosti Dimitrie2, konané na počest sv. Dimitria, který byl roku 306 přijat jako patron města. Tyto oslavy byly spojeny s trhy, na které se sjížděli obchodníci z celé Evropy.

1

2

Další příklady: pohoří „Zahori“ (Ζαγόρι), v blízkosti Ioanniny, toponymum označující místo „za horami“, „Polovica“ (Πολοβίτσα), je toponymum, místo se nachází v Lakónii, „karavi“ (καράβι), v překladu loďka. Malingudis, F. Ελληνισμός και Σλαβικός λαός. Thessaloniki: Vanias, 2006, s. 209 „Dimitrie“ (Δημήτρια) je festival s dlouhodobou tradicí oslav obchodu a výměny zboží a uctívání Země již z období Byzance. Dnes je tento festival druhým největším v zemi a jeho novodobá tradice byla znovu obnovena v říjnu roku 1966. V rámci festivalu se každoročně koná kolem stovky uměleckých vystoupení a kulturních a sportovních událostí od září až do konce listopadu. Od roku 1995 je zařazen do Evropské unie mezinárodních festivalů. 43. ročník Dimitrií města Soluň (43α Δημήτρια του Δήμου Θεσσαλονίκης) [online] 2008 [cit. 28. listopadu 2008] Dostupné z:

11 Byzantské období bylo pro Soluň velmi bohaté a produktivní ve všech směrech. V této době bylo kromě značného množství kostelů a dalších významných památek vybudováno také kamenné opevnění kolem města. Ve druhém tisíciletí bylo město ovlivněno především třemi historickými obdobími, tedy tzv. Pozdní Byzancí (1204 – 1430), obdobím nadvlády Turků (1430 – 1912) a dobou od osvobození města r. 1912 až do dneška.3

1.2 Proces prolínání kultur Krátce před dobytím města Osmany Soluň prožívala „zlatý věk“4 a kulturní vývoj města se výrazně nelišil od renesančních snah Západu. Za svou tehdejší duchovní i estetickou podobu město vděčí velkému množství učenců, teologů, filologů, filozofů a malířů. V této době si Soluň za svoji novou vlast vybralo přibližně 15 tisíc židů ze Španělska5, kteří do města vnesli židovský prvek. Jak bylo naznačeno v úvodu, Joannu prokládá svoje díla zmínkami z historie. Téma Židů a tzv. židovské otázky, je jedním z nejčastějších motivů. Tyto španělské židy Joannu ve svém díle Sarkofág označuje jako «Οι ισπανόφερτοι εβραίοι της πόλης μας», tedy v překladu „ze Španělska přivezení židé našeho města“.6 Město

prokazovalo neuvěřitelnou dispozici rozvíjet se i pod nadvládou jiných národů, takže dokázalo prosperovat i v období téměř pětisetleté turecké okupace.

3 4 5

6

Pissalidis, V. Ο Γιώργος Ιωάννου και ο Leonardo Sciascia – Η Θεσσαλονίκη και το Παλέρμο στο έργο τους, Thessaloniki: Aristotelio Panepistimio Thessaloniki, 1999, s. 39 Kotopulos, T. I. Η Θεσσαλονίκη στο έργο των Θεσσαλονικέων πεζογράφων, Thessaloniki: Kodikas, 2006, s. 26 Španělští Židé, tzv. Sefardští Židé, zformovali rozsáhlou komunitu na Pyrenejském ostrově v průběhu středověku, v 15. století dosahoval jejich počet až k 200 tis. V průběhu let 1422 1580 byli nuceni v důsledku dobytí poloostrova křesťany opustit Španělsko a střední Evropu nebo konvertovat ke katolicismu. V rámci protižidovské boje jich však 50 tis. bylo povražděno a další tisíce prodány do otroctví. Ti, kteří přežili, pak emigrovali do Nizozemí, Francie, Itálie, severní Afriky nebo Osmanské říše, kde Sefardé utvořili silné komunity. Ubieto Artera, A.: Dějiny Španělska, Praha: Lidové noviny, 1999, s. 829-845 Pissalidis, V. Op. cit., s. 203

12 Spoluexistence různých národů (Řekové, Turci, Srbové, Židé, Pontští Řekové, žijící na území Ruska, a Bulhaři)7 a jejich vzájemné soužití v tomto městě mělo za následek střet myšlenek a směrů a podnítilo vznik kosmopolitního centra, kde se setkává kulturní, duchovní, ideologická a společenská osobitost, kterou si Soluň udržela až dodnes. K těmto národům se později po Maloasijské katastrofě8 připojili

přistěhovalci

z Pontu

a Konstantinopole,

což

vedlo

nejen

k ekonomickému a duchovnímu rozvoji města, ale také k podnícení literárních počinů a formování nových žánrů. Charakter města nenadále spočíval v neustálém střídání se literárních i myšlenkových proudů, které ovšem naráželo na konzervativizmus a neschopnost se přizpůsobit, následky dlouhodobého soužití s Turky.9 V roce 1917 vypukl v Soluni požár, který zničil téměř celé centrum s architektonicky vzácnými kostely, mešitami a synagogami, a také archívy většiny novin. O požáru se zmiňuje Jorgos Joannu ve své první prozaické sbírce Pro čest v souvislosti se zničením kostelů Sv. Dimitria, Sv. Mikuláše, aj.: […] θυμάμαι και τη μεγάλη εκκλησία του Αγίου Νικολάου που κάηκε κι αυτή το ΄17, δηλαδή αρκετά χρόνια προτού γεννηθώ. „[...] vzpomínám si na velký kostel Sv. Mikuláše, který také shořel v roce 1917, tedy dosti let předtím, než jsem se narodil.“10

Tato tragédie po sobě zanechala 72 tisíc obyvatel bez střechy nad hlavou a vyvolala závažné ekonomické a společenské problémy. Měla však i pozitivní důsledky, tedy boření starých tradic a možnost obnovy tohoto velkoměsta, především na poli architektury, kde se o přechod od orientálního tureckého rázu 7

8

9 10

Ze statistických údajů z roku 1916 se dozvídáme, že z celkového počtu obyvatel Soluně 165.704 bylo 41% Řeků, 37% Židů, 18% muslimů, necelá 3% různého obyvatelstva, především ze západní Evropy a 1% Bulharů. Kotopulos, T. I. Op. cit., s. 28 Maloasijskou katastrofou se rozumí konečná porážka Řeků v řecko-turecké válce na řece Sakarya v létě 1922 a tím i definitivní neúspěch Velké myšlenky - ideologickým programem řecké zahraniční politiky, jehož snahou bylo obnovení Velkého Řecka s hlavním městem v Konstantinopoli v rozsahu Byzantské říše. Počet obětí na životech ze strany Řecka byl 50 tisíc. Hradečný, P. a kol. Dějiny Řecka, Praha: Lidové noviny, 2001, s. 392 Pissalidis, V. Op. cit., s. 39-47 Ibid., s. 203

13 směrem k evropskému stylu města zasloužil Francouz E. Hébrard.11 Za pozdější ekonomický vzestup vděčí Soluň dobré geografické pozici na Balkáně i v Evropě obecně. Do velké míry k němu přispěl i rozvoj a upevnění přístavního obchodu. Další velké proměny, tentokrát co se obyvatelstva týče, se Soluň dočkala po Maloasijské katastrofě, kdy město muselo přijmout vlnu řeckých emigrantů výměnou za tureckou komunitu.12 Odešla i část židů do Palestiny a USA. Přísun obyvatelstva byl natolik početný, že si ve městě vynutil vystavění nových obytných čtvrtí, např. Kalamaria. Ne nadarmo byla Soluň často označována jako „Metropole běženců“13, což je i název jedné sbírky povídek Jorgose Joannu. Od počátku 20. let nabývala na významu stranická hnutí, např. KKE14. 30. léta se nesla ve znamení demonstrací a hromadných stávek dělníků, kterým učinilo přítrž až nastolení Metaxasovy diktatury 4. srpna 193615. Centrem vzdělanosti v Soluni byla tak jako v každém městě místní univerzita. Počátky Aristotelovy univerzity se datují červnem roku 1925, kdy tehdejší politik Alexandros Papanastasiu zřídil nejprve filozofickou fakultu a v následujících

několika

a ekonomickou,

lékařskou

11 12

13 14

15

16

letech

i fakulty

matematicko-fyzikální,

právní

a theologickou16. Univerzita byla významným

Kotopulos, T. I. Op. cit., 43 Tato vzájemná výměna obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem byla provedena na základě konvence z Lausanne z 30. ledna 1923. Fakticky šlo o výměnu ortodoxních křesťanů za muslimy. Vedle osmanských Řeků našli na území Řecka útočiště i jejich krajané z Bulharska a severního Černomoří, celkem přibližně 1,3 – 1,5 milionů osob. Hradečný, P. a kol. Op. cit., s. 394 Joannu, J. Metropole běženců (Η προτεύουσα των προσφύγων) KKE - Κομουνιστικό κόμμα Ελλάδος (Komunistická strana Řecka) byla založena roku 1918 jako ΣΕΚΕ - Σοσιαλιστικό Εργατικό Κόμμα Ελλάδος (Socialistická dělnická strana Řecka), roku 1924 přejmenována na KKE Joannis Metaxas (Ιωάννης Μεταξάς, 1871 – 1941) byl vyšší důstojník řeckého vojska a následně předseda vlády a diktátor, do řecké historie se zapsal vyslovením odporu proti italskému diktátorovi Mussolinimu, který rozhodl o vpádu italských vojsk do Řecka 28. října 1940, tento den se v Řecku oslavuje jako státní svátek Den Oxi. Hradečný, P. a kol. Op. cit., s. 412-424 V současnosti Aristotelova univerzita v Soluni sestává z 12 fakult a během své více než 80ti leté historie se stala největší univerzitou v zemi. Socha jejího zakladatele Papanastasiu se nachází v dnešním univerzitním kampusu před budovou Ústřední knihovny. Ιστορική Αναδρομή [online]. 2008 [cit. 28. listopadu 2008] Dostupné z:

14 pramenem duchovního života a důležitým zdrojem podpory v osvobozovacích snahách, velký význam měla zejména v době německé okupace.

1.3 Dopad 2. světové války a řecké občanské války na město Na počátku 2. světové války tvořilo židovské obyvatelstvo přibližně 20% obyvatel celé Soluně, tedy téměř 50 tis. lidí. S příchodem Němců však začalo jejich

pronásledování,

zabavování

majetku

a následné

transporty

do

vyhlazovacích táborů, především v Osvětimi a Březince17, které sloužily pro tzv. konečné řešení židovské otázky a z nichž se do Soluně po jejím osvobození 27. října 1944 vrátily pouze necelé 2 tisíce lidí. Dnes žije v Soluni přibližně tisíc židů. Následovaly další smutné události, které se tvrdě podepsaly na budoucím osudu města. Sotva odezněly hrůzy druhé světové války, vypukla na území Řecka válka občanská, doprovázená vlnami uprchlíků, kteří obléhali město, rostla nezaměstnanost a nastaly ekonomické potíže. Následující vývoj událostí v Soluni se však nikterak výrazně neliší od politického, hospodářského a kulturního vývoje celého Řecka.

1.4 Literární vývoj 1880 – 1. pol. 20. stol. v Řecku Pod pojmem řecká literatura si alespoň podle mého názoru česká veřejnost představí především tvorbu antického Řecka, novodobé řecké literatuře už se nevěnuje dostatečná pozornost. Domnívám se ovšem, že pro úplné pochopení klimatu, ve kterém žil a tvořil Jorgos Joannu je nutný alespoň částečný přehled v této oblasti, a tak v další podkapitole následuje malý exkurz do vývoje řecké novodobé literatury od přelomu 19./20. stol. Velký obrat zaznamenala novořecká literatura, především potom próza, v roce 1880. Tvorba autorů této generace znamenala přechod od žánrů typických

17

Kotopulos, T. I. Op. cit., s. 34

15 pro romantismus k mravoličné povídce a kronice, a později se dotýkala také realismu, naturalismu a nakonec symbolismu.18 Jakožto hlavní téma převládalo řecké venkovské prostředí, ve kterém se projevovaly zvyky a tradice. Ve městě se však postupně začalo diferencovat a nabývat na významu společenské rozvrstvení, což se v literatuře odrazilo přechodem od námětu venkova a zemědělství spisovatelé

k inspiraci

městem.

Konstantinos

Raný

městský

Christomanos,

román

reprezentovali

Konstantinos

Chatzopulos

a Konstantinos Theotokis, nelze však říci, že by v rámci této nové literární fáze vznikla zvláště pozoruhodná díla. Výraznější byl příchod tzv. athénského románu, který znamenal odklonění se od katharevusy a postupné začleňování dimotiki. Hlavními představiteli byli např. Jorgos Viziinos, Alexandros Papadiamandis, Grigorios Xenopulos, Andreas Karkavitsas, Jannis Vlachojannis, Jeorjios Drosinis a Jannis Psyxaris. Soluň, ve které dosud hlavní roli hrála poezie, vděčí za prosazení se prózy místním literárním časopisům, které zde v 19. století začaly být vydávány a ve kterých byla publikována díla jednotlivých autorů. Tato díla byla inspirována romantismem za použití střídavě katharevusy, jazyka smíšeného s knižními prvky a výpůjčkami z dimotiki. Na začátku 20. století se v Soluni objevila nová generace prozaiků. V jejich dílech ovšem ještě nadále převládaly prvky romantismu a nejčastěji se z hlediska žánru objevovaly tradiční a historický román a povídka. První obrat k dimotiki v soluňské próze byl v rukou Jeorjiose Modise, představitele hrdinského románu. Ve 30. letech, kdy už poezie definitivně ustupovala próze, zaznamenala vzestup ještě kronika, tedy žánr, který prosazovali především prozaici a novináři. Přicházející politické problémy (boj 18 19

o Makedonii,

Krétské

povstání

a hnutí

Gudi19)

byly

ztvárňovány

Ibid., s. 38-39 Vnitřní situace v zemi po řecko-turecké válce vyvolávala nespokojenost občanů a především příslušníků velitelských sborů armády a námořnictva. Tito založili v červenci roku 1909 tzv. Vojenskou ligu a požadovali po vládě mj. reorganizaci ozbrojených sil, což vláda odmítla. Zorganizovali tedy v srpnu téhož roku ozbrojený puč, nazvaný „revoluce Gudi“ (podle

16 a komentovány v dílech např. Alkiviadise Jannopulose, Anjelose Sikelianose, Iona Dragumise nebo Pinelopi Delta. V roce 1930 se mezi tehdejšími umělci vymezila literárně – filologická skupina, do které se řadili např. spisovatelé Petros Spandonidis, Stelios Xefludas, Vasilios Tatakis, Jorgos Delios, kteří své práce publikovali v časopise Makedonské dny (Μακεδονικές ημέρες). Později se k nim připojili Jorgos Vafopulos, A. Jannopulos, Jeorjios Themelis a Takis Varvitsiotis. Většina z nich strávila roky studia v zahraničí a tvořila jakýsi most soluňského literárního a filologického kruhu se zahraničními literáty. Styky Řeků s cizinci pomohly k předávání nových evropských myšlenek a směrů tohoto období. Soluň se stala nejen obchodním a duchovním centrem, ale také ohniskem vlivu a kontroly nad sousedním Tureckem ze strany velkých mocností. V Soluni se začaly evropské pokrokové nálady prolínat s konzervativní byzantskou tradicí, což přispělo k egocentrismu a k uzavřenému klimatu v literatuře kolem roku 1930, který si soluňská literatura, i přes pronikání vlivu literatury evropské, zachovávala. Obrat

do

sebe,

označovaný

jako

„vnitřní

monolog“

(εσωτερικός

μονόλογος)20, který se u řeckých literátů objevil ve srovnání s Evropou se zpožděním až po Maloasijské katastrofě, nebyl druhem útěku před realitou, ale spíše snahou nalézt podstatu bytí či snad jakýmsi úsilím o proniknutí do osobitého charakteru města a jeho obyvatel. Tento únik do světa snů nebyl v žádném případě pokusem o originalitu. Autoři se díky této formě vyjadřování cítili osvobozeni od předešlých konvencí a mohli takto lépe prezentovat sami

20

Athénského předměstí, kde k puči došlo). Krize však přetrvávala i nadále a přítrž jí učinil až charismatický Kréťan Eleftherios Venizelos jako ministerský předseda a velký reformátor. Hradečný, P. a kol. Op. cit., s. 336-338 Vnitřní monolog je jakýsi tichý monolog, proces asociací, probíhající v myšlenkách literární postavy či vypravěče a mající subjektivní charakter. Kokkinaki, N. I. Ωραίες εικόνες θανάτου. In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. Athina: Kedros, 2006, s. 134

17 sebe a jejich vztah k městu, ve kterém žili. Prvním autorem, jenž přispěl o rozšíření se vnitřního monologu do řecké literatury, byl novořecký prozaik a filolog Stelios Xefludas.21 Zatímco se v období od 2. světové války dostává poezie výrazně do popředí, prochází próza naopak obdobím krize, alespoň co se témat týče. Těmito tématy jsou opět minulost a neschopnost oprostit se od hluboce zakořeněného lpění na tradičních hodnotách a otřelých klišé. Prvním spisovatelem, který se pokusil prolomit tuto nešťastnou situaci na literární scéně a otevřít nová témata, je Nikos Gavriil Pentzikis (1908 – 1993), novořecký prozaik, básník a malíř, představitel tzv. soluňské školy, která v 30. letech 20. stol. uvedla do řecké literatury styl evropské moderny. Snaží se o pohroužení do vlastního nitra, aby napsal o své osobní záchraně a přiblížení se k pravdě. Řadí se, stejně tak jako Joannu, k soluňským prozaikům píšícím o Soluni. Klade důraz na místo či prostor, které hrají v jeho díle větší roli než estetické, smyslové nebo pocitové vyjádření22. Generace 30. let, jak je nazývána významná skupina umělců, jejichž tvorba spadá do období mezi dvěma světovými válkami, byla poznamenána hned několika historickými událostmi, tedy 2. balkánskou válkou, 1. světovou válkou a Maloasijskou katastrofou, je považována za průlom v řecké literatuře moderní doby. Jejich díla a názory mají společné pouto k „řectví“, zvláštní klima oblasti Severního Řecka a ovlivnění zprávami o kulturním i politickém vývoji ze zahraničí. Alexandros Kotzias, filolog a literární kritik, zpozoroval tři základní motivy, které zpravidla sjednocují autory této generace, jsou to: prožití války, která se nesmazatelně vryla do podvědomí každého z nich, výskyt Soluně jakožto prvořadého místa děje a osobnost vypravěče, který mluví výhradně v první osobě singuláru a využívá amorfního asociačního toku vlastních myšlenek.23 K osvětě a informovanosti o světové literární scéně přispěl vznik 21 22 23

Pissalidis, V. Op. cit., s. 40, s. 143 Pissalidis, V. Op. cit., s. 41 Chadzivasiliu, V. Ένα σήμα, που δόθηκε από την αρχή. In Με τον ρυθμό της ψυχής.

18 místních literárních časopisů, které měly pro soluňskou literaturu velkou váhu a byly na svoji dobu považovány za velmi moderní a pokrokové.24 Vnitřní monolog a díla generace 30. let ovlivnila tvorbu generace 60. let. Spisovatelé, jejichž tvorba spadá do období 1955-1970, tedy i Jorgos Joannu, využívali umělecké prostředky realismu, protože jim usnadňovali přenést do svých děl pocity nejistoty a strachu poválečných let a doby okupace.25

1.5 Soluňská literární periodika Prvními soluňskými literárními časopisy byly Umění (Τέχνη (1921 – 1922) a Makedonské litery (Μακεδονικά γράμματα (1922 – 1924). Mnohem podstatnější roli na tehdejší kulturní scéně však sehrálo literární revue Makedonské dny (Μακεδονικές Ημέρες (1932 – 1939, 1952 – 1953), jelikož seznámil celou řeckou veřejnost s moderními evropskými literárními směry. Jeho stálými přispěvateli byli jedni z nejvýznamnějších autorů řecké literatury, Alkiviadis Jannopulos, Stelios Xefludas, Jorgos Th. Vafopulos či Takis Varvitsiotis. V jejich čele stál významný filolog a literární kritik tehdejší doby, Petros Spandonidis. Obsah tohoto časopisu se z větší části tematicky týkal folkloru a často obsahoval překlady autorů evropské literatury26. Na jeho stránkách se také rozebírala nejrůznější literární témata. Jedním z nich byla např. problematika tzv. vnitřního monologu, kolem níž se roku 1932 strhla vášnivá debata v kruhu literátů a intelektuálů. Roku 1945 vyšel nový literární časopis Hlemýžď (Ο Κοχλίας), označovaný za jeden z nejvíce průkopnických v Soluni, jehož duchovním vůdcem byl Nikos Gavriil Pentzikis. Po několikaleté přestávce se prezentovaly další tři nově vzniklé literární časopisy, v březnu 1955 Nová cesta (Νέα Πορεία), která se vydává v Soluni dodnes, a roku 1958, pod vedením Dinose

24 25 26

Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. Athina: Kedros, 2006, s. 172-181 Pissalidis, V. Op. cit., s. 42 Pissalidis, V. Op. cit., s. 127 M. Proust, J. Joyce, K. Mansfield, V. Woolf, F. Kafka, R. M. Rilke aj.

19 Christianopulose, časopis Diagonála (Διαγώνιος), se kterým úzce spolupracoval Jorgos Joannu. Od roku 1959 – 1962 vydával Manolis Anagnostakis časopis Kritika (Κριτική), který se zabýval především překlady cizí literatury. Převážně básnickou tvorbu 70. let mapoval literární časopis Tramvaj (Το τραμ) ve dvou obdobích, 1971-72 a 1976-79.

20

2 Biografie Jorgos Joannu se narodil v Soluni 20. listopadu 1927. Řadí se k soluňským spisovatelům druhé poválečné generace, kteří vstoupili na literární scénu po roce 1960. Jeho rodiče

přišli jako emigranti z Východní Thrákie27, otec Joannis

Sorolopis (nar. 1905) z Redesta, Propontis (dnešní turecký Tekirdağ), matka Athanasia Karagianni (nar. 1911) z Kessani (města ležícího jihovýchodně od Xanthi). Měl tři mladší sourozence: Dimitru, Christodula a Theodorakise. Rodina se usadila v centru Soluně, kde Jorgos strávil celé svoje dětství. Nejprve na ulici Evripidu a posléze, když byl dům zničen při bombardování, na ulici Justiniána č. 14, v městské části, která byla označována jako „Stará hebrejská“ a kde se každodenně setkával s židovskou kulturou. Vyrůstal v teplé rodinné atmosféře pod dohledem babičky z matčiny strany, která v něm nejen četbou pohádek a lidovými vyprávěními podnítila pozdější náklonnost k lidové tradici. Finanční situace rodiny nebyla nikterak příznivá, jelikož rodina žila zcela výhradně z platu otce, který pracoval jako strojvůdce na železnici. Prostředí vlakového nádraží, cestování vlakem i vlaky samotné, jak se později přesvědčíme, byly významné prvky v Jorgosově životě od útlého věku a velkou měrou se promítly i do jeho díla28. V roce 1937 nastoupil na osmileté gymnázium. V létech jeho dospívání vypukla řecko-italská válka29 a významně ovlivnila jeho budoucí pohled na svět a přístup k životu. Na přelomu let 1940 a 1941 strávil několik měsíců

27 28 29

Spisovatelova rodina tedy svým původem patří mezi tzv. Pontské Řeky na území Turecka. Chuzuri, E., Η Θεσσαλονίκη του Γιώργου Ιωάννου· Περιπλάνηση στο χώρο και το χρόνο, Athina: Patakis, 1995, s. 29 Řecko-italská válka byla 1. fází řecké účasti ve 2. světové válce. Její počátek se datuje dnem 28. října 1940, kdy Metaxas odmítl italské ultimátum o umístění italských vojsk na řecké půdě po dobu války. Tento den se slaví v Řecku jako Den OCHI (=NE), tedy den, kdy Řecko řeklo „Ne“ cizí agresi. Dostálová, R. a kol.: Řecko. Stručná historie států, Praha: Libri, 2002, s. 106

21 v Petrokerasse na Chalkidiki a později i v Athénách, kam společně s babičkou a sourozenci uprchli před bombardováním 2. světové války. V 16ti letech si začal psát deník, v němž popisuje léta okupace a v němž je vystižena temnota tehdejší doby. Hlad, ponižování, pronásledování a popravy Židů v Soluni zanechaly v jeho duši nesmazatelné stopy a hořkost. Ke všem těmto hrůzným zážitkům se opakovaně vrací v celém svém pozdějším díle. Deník přestal psát v březnu roku 1944, kdy vstoupil do křesťanské organizace Bratrství (Αδελφοσύνη), jehož členy byli rovněž jeho tehdejší přátelé, básník Dinos Christianopulos a profesor Dimitris Maronitis.30 V této době také přišel poprvé do styku s místními katechickými školami. Od roku 1946 do roku 1950 studoval historii a archeologii na Filozofické fakultě Aristotelovy Univerzity v Soluni, kde se poprvé seznámil s tvorbou Kavafise, Seferise a Eliota. V roce 1951 nastoupil povinnou vojenskou službu jako poddůstojník dělostřelectva, kterou ukončil v létě 1953. V roce 1954, tedy ve svých 26 letech, se poprvé odvážil vystoupit na veřejnou literární scénu a vydal svoji prvotinu, básnickou sbírku Slunečnice (Ηλιοτρόπια). Tento soubor 11 básní mu otevřel cestu do literárního světa, ve kterém se setkal s mnoha literáty nejen ze Soluně, ale také z Athén31. Ve stejném roce nastoupil jako pomocný pracovník na Filozofickou fakultu Aristotelovy Univerzity v Soluni na katedru Starověkých dějin. Přibližně po roce však z univerzity odchází, jelikož si uvědomuje, že netouží po „kariéře“ na akademické půdě. V únoru 1955 si nechal změnit svoje příjmení Sorolopis na Joannu. Důvodem byl nejen posměch, které jeho příjmení často v jeho okolí vyvolávalo, ale také jak

30 31

Chuzuri, E., Op. cit., Athina: Patakis, 1995, s. 31 Těmito literáty byli např.: Dinos Christianopulos, Jorgos Themelis, Takis Varvitsiotis, Petros Spandonidis, Zoi Karelli, Nikos Pentzikis, Jorgos Kitsopulos, Jorgos Vafopulos; spisovatelé z Athén: Nikos Karuzos, Alkiviadis Jannopulos, Kostas Tachtsis, Miltos Sachturis, Nikos Fokas, Takis Sinopulos, Fotis Kondoglu, Dimitris Xristodulu, Stratis Tsirkas, Stratis Dukas, Jorgos Savidis a Lena Savidi.

22 sám uvádí ve svém díle32, si chtěl uchovat památku na svého otce, jehož křestní jméno bylo Ioannis.33 V roce 1958 začal vycházet literární časopis Diagonála (Διαγώνιος), do kterého Joannu pravidelně přispíval až do roku 1965. V tomto roce se také zúčastnil okresního kola literární soutěže s básní „Vlčí symfonie“ (Η συμφωνία των Λύκων), za kterou získal hlavní cenu. V průběhu několika let po ukončení svých studií učil na mnoha soukromých i státních řeckých školách nejen v Soluni, ale také v Athénách, Alexandrii, Trikale, Larise, Kastri Kynurias, na Kassandře a na ostrově Samos. Od roku 1961 působil jako profesor na středním stupni, tuto kariéru učitele započal v Lýbii, kam byl přeložen a kde se podílel na založení řecké školy. V témže roce začal psát svá první prozaická díla „Slepice“ (Οι κότες), „Městská kina“ (Τα λαϊκά σινεμά), „Strach z výšky“ (Ο φόβος του ύψους). V roce 1962 zemřel náhle jeho otec, o rok později babička a v roce 1964 také jeho milovaný bratr Theodorakis34. Tyto tři rodinné tragédie Jorgose hluboce zasáhly, poznamenaly jeho dílo a, jak o tom bude pojednáno později, výrazně změnily spisovatelův pohled na smrt35.

32

33

34

35

«Το όνομα δεν το διάλεξα, βέβαια, τυχαία. Λεγόταν ο πατέρας μου «Ιωάννης» κι έτσι θέλησα να τον τιμήσω». „Toto jméno jsem si samozřejmě nevybral náhodou. Jmenoval se tak můj otec Joannis a tímto jsem si jej chtěl uchovat v paměti.“ Brožurka, díl 5-6, Chomáče, s. 71 (Φυλλάδιο 5-6, Θύσανοι ) Příjmení Sorolopis (v řeckém jazyce Σορολόπης) má za základ slova tureckého původu kořen „sorolop“ (nesklonné το σορολόπ nebo sklonné το σορολόπι). Toto slovo se používá v lidovém jazyce a dialektech, objevuje se často v řeckých lidových písních. Fráze «το ΄ριξε στο σορολόπ» znamená a) „nezajímal se o to“, „nedával tomu žádný význam“ a b) „dělal si z toho legraci“, „dělal se hloupějším, než je“. Triandafyllidis, M. a kol. Λεξικό της κοινής νεοελληνικής. 5. vyd. Thessaloniki: Instituto neoellinikon spoudon, 2005. Jorgos svého bratra velmi miloval a velice si jej vážil. V časopise Průzkumník (Ιχνευτής, Martios, 1985, tomos 1, s. 5) na něj vzpomíná: «Ένα προικισμένο παιδί που είχε ζωγραφικό ταλέντο [...] Hτανε πιθανώς το πιο αξιόλογο μέλος της οικογένειάς μας αυτό». „Bylo to dítě obdařené uměleckým nadáním v oblasti malířství [...] Byl patrně nejpozoruhodnějším členem naší rodiny.“ Sarijannis, Th. D. Γιώργος Ιωάννου 1927-1985: Ημερομηνίες από τη ζωή και το έργο του. Kathimerini.gr [online]. 2005 [cit. 10. prosince 2008] Dostupné z: Chuzuri, E., Op. cit., s. 38

23 V roce 1963 vydal prostřednictvím literárního časopisu Diagonála svou druhou básnickou sbírku Tisíc stromů (Τα χίλια δέντρα). Po návratu z Lýbie vyučoval v Kastri v Kynúrii, malebném městečku na Peloponnésu, kde společně se svými žáky sbíral lidovou slovesnost celé tamější oblasti a sebranou poezii vydal pod názvem Lidové písně Kynúrie («Δημοτικά τραγούδια της Κυνουρίας»). V roce 1964 vydal svoji první prozaickou sbírku Pro čest (Για ένα φιλότιμο), na níž pracoval po dobu strávenou v Lýbii a Kynurii v letech 1961-1964) byla nadšeně přijata řeckou veřejností i kritikou. V roce 1966 v Athénách publikoval sbírku Naše lidové písně (Τα δημοτικά μας τραγούδια) a Kouzelné pohádky řeckého národa (Μαγικά παραμύθια του ελληνικού λαού). Roku 1969 vyšel jeho překlad Euripidovi tragédie „Ifigenie v Tauridě“. V únoru téhož roku se konal v Athénách manifest v Institutu Gaite, kde se setkal s básníkem Nikosem Kavadiasem a dalšími významnými autory tehdejší doby36. V roce 1970 vydal další sbírku z oblasti řeckého folkloru Balady (Παραλογές). V roce 1971, kdy se přestěhoval do Athén a pracoval mimo jiné i na Ministerstvu školství, vydal prozaickou sbírku Sarkofág (Σαρκοφάγος). V roce 1972 vyšla tiskem třídílná sbírka tradičního řeckého stínového divadla Karagiozis («Ο Καραγκιόζης»)37. Roku 1973 vyšla sbírka Pohádky našeho národa (Παραμύθια του λαού μας), na pulty se rovněž dostala sbírka básní Tisíc stromů a některé další básně, 1954-1963 (Τα χίλια δέντρα και κάποια άλλα ποιήματα, 1954-1963).

36

37

Např. Marios Chakkas, Janis Dallas, Menis Kumandareas, Stella Maragudaki, Alexandros Argyriu. Sarijannis, Th. Γιώργος Ιωάννου 1927-1985: Ημερομηνίες από τη ζωή και το έργο του. Kathimerini.gr [online] Karagiozis (turecky černooký) je hlavní komická postava novořeckého stínového loutkového divadla tureckého původu, které Řekové převzali za turecké okupace, postavy i tematiku však helenizovali. Jeho počátky v Řecku jsou spojeny se jménem Barbajannise Vrachalise a jeho příchodem do Athén z Konstantinopole v roce 1852. Borecký, B., Dostálová, R.: Slovník spisovatelů, Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Praha: Odeon, 1975. s. 297-298

24 Roku 1974 vyšla jeho kniha povídek Jediné dědictví (Η μόνη κληρονομιά) a také v časopise Dokimasia (Δοκιμασία) text u příležitosti 20 let od jeho vstupu do literatury, „Jedno malé výročí“ (Μια μικρή επέτειος). Po změně politického režimu se stal významným článkem výboru Ministerstva školství, kde se podílel na přípravě „Výboru literatury pro děti na základní škole“ (Ανθολόγιο για τα παιδιά του δημοτικού σχολείου) i na výběru většiny nových literárních textů pro školy středního stupně. Ve spolupráci s Ministerstvem školství a pod vedením filologa K. N. Papanikolau publikoval v letech 1976 – 1981 časopis pro děti a mládež Svobodná generace (Ελεύθερη Γενιά). V roce 1976 byly kompletně vydány veškeré jeho krátké prozaické texty v jednodílném svazku Pezografimata (Πεζογραφήματα)38 v nakladatelství Ermis. V roce 1978 vyšla tiskem sbírka krátkých prozaických textů o Soluni, původně uveřejněných v novinách Kathimerini (Η Καθημερινή) pod názven Naše vlastní krev (Το δικό μας αίμα) a za níž o rok později získal první státní cenu. Rovněž začal vycházet jeho vlastní časopis „duchovního života“ Brožurka (Φυλλάδιο), do nějž přispíval výhradně a pouze sám a který obsahuje jízlivé a odbojné komentáře, nazvané „Chomáče“ (Θυσάνους). Pravidelně přispíval i do novin Proini (Πρωϊνή). V roce 1980 vyšla hned tři jeho díla; překlad básní Dětská múza, Palatinská anthologie s básněmi od Stratóna (Στράτωνος Μούσα Παιδική, με ποιήματα του Στράτωνος από την «Παλατινή Ανθολογία»), krátký prozaický text Omonia 1980 (Ομόνοια 1980)39 a sbírka povídek Velkopáteční hymnus (Επιτάφιος Θρήνος). 38

39

Pezografima je řecký název jeho nového literárního útvaru, který do českého jazyka překládáme jako „krátký prozaický text“ nebo „krátká próza“. Tomuto literárním druhu je v práci věnována celá kapitola. Dílo Omonia pojmenoval Joannu podle athénského náměstí Svornosti, autorova oblíbeného prostředí, který by se co do atmosféry a vztahu autora dalo přirovnat k soluňskému náměstí Vardari.

25 Roku 1981 vydal prozaickou sbírku Ložiska (Κοιτάσματα). Jedná se o fejetony, které již dříve vyšly v novinách Proini Eleftherotipia (Πρωϊνή Ελευθεροτυπία) pod vedením Kostase Nitsu. Rovněž publikoval prozaický text Mnohočetné zlomeniny (Τα πολλαπλά κατάγματα), jakousi kroniku, kterou sepsal během svého pobytu v nemocnici. Zde strávil 4 měsíce léčení po té, co ho na podzim roku 1980 srazilo auto. V časopise Ekivolos (Εκηβόλος) byl zveřejněn jeho překlad Tacita – Germania (svazky č. 8-9) a v časopise Divadlo «Θέατρο» jeho monolog „Velký vůz“ (Η μεγάλη Άρκτος). Našel i zálibu v psaní pro denní tisk a v druhé polovině roku 1981 pravidelně přispíval do deníku Kathimerini (Η Καθημερινή), vydal i dramatické dílo Slepičí vajíčko (Το αυγό της Κότας). Roku 1982 byly vydány tři jeho knihy; sbírka vlastních novinových článků O mládí a nejen o něm (Εφήβων και μη), z nichž většina vyšla v časopise Svobodná generace (Ελεύθερη Γενιά), sbírku Nepokojná země (Εύφλεκτη Χώρα) s texty zveřejňovanými v deníku Kathimerini a prozaické dílo Poklop (Καταπακτή). Byl zfilmován jeden z jeho prozaických textů, Učitelka (Η δασκάλα). V tomtéž roce Nikos Mamagakis zhudebnil některé jeho verše a dal tak vzniknout desce s jedenácti písněmi s názvem Spolek přistěhovalců (Κέντρο Διερχομένων). V roce 1983 pod vedením Rinio Papanikolau byla nahrána kazeta Jorgos Joannu, povídky (Γιώργος Ιωάννου, διηγήματα), na které předčítá některá svoje díla:

„Povyk“

(Οι

τσιρίδες),

„Hlavy“

(Τα

κεφάλια),

Panna

Marie

Revmatokratorisa40 (Παναγία η Ρευματοκρατόρισσα), Magnetofon v taverně (Το μαγνητόφωνο της ταβέρνας),

Mlha (Oμίχλη). V roce 1984 zpracoval

z filologického hlediska knihu Alexandrie 1916 – Deník Filippose Dragumise41 (Αλεξάνδρεια 1916 - Ημερολόγιο Φίλιππου Δραγούμη). Před Vánoci téhož

40 41

Revmatokratorisa znamená v překladu „ta, co drží proudy (větru), ta co ovládá vítr“. Filippos Dragumis (1890-1980) byl řecký politik a právník, narozen v Athénách.

26 roku vyšla jeho prozaická sbírka Metropole běženců (Η πρωτεύουσα των προσφύγων). V únoru roku 1985 nastoupil do nemocnice, aby podstoupil jednoduchou a rutinní operaci prostaty, která se mu ovšem stala osudnou. Zemřel předčasně 16. února ve věku 58 let, dva dny nato se konal jeho pohřeb v chrámu Sv. Sofie (Αγίας Σοφίας) v Soluni a pochován byl na hřbitově Vzkříšení (Tης Αναστάσεως). Po jeho smrti vyšla v prosinci roku 1985 literární studie Láska k přírodě (Papadiamandis, Kavafis, Lapathiotis) (Ο της φύσεως έρως (Παπαδιαμάντης, Καβάφης, Λαπαθιώτης) a Brožurka 7-8 (Φυλλάδιο 7-8) pod dohledem filologa Kostase Kafandarise, a o několik měsíců později i pohádkový příběh pro děti O Pikovi a Pikince (Ο Πίκος και η Πίκα). Roku 2000 byl vydán jeho Deník z období okupace bez přetržek (Το κατοχικό ημερολόγιο χωρίς περικοπές) s úvodem, komentářem a doslovem od Antigoni Vlavianu, která se rovněž postarala o zveřejnění korespondence Joannu Deset nevydaných dopisů Christosovi Samuilidisovi 1949-1951 (Τα δέκα ανέκδοτα γράμματα στον Χρήστο Σαμουηλίδη 1949-1951) a opatřila je komentářem.

27

3 Inspirace, vlivy, prameny Jorgos Joannu nebyl pouze básníkem a spisovatelem, ale také filologem a vášnivým čtenářem. A právě četba byla jedním z pilířů jeho osobité literární cesty. Byla to nejen lidová poezie, antičtí básníci a prozaici a lidová slovesnost, co ho tak ovlivnilo, ale také novodobá řecká literatura, tedy např. spisovatelé Alexandros Papadiamandis, Nikos Gavriil Pentzikis, Fotis Kondoglu, Ion Dragumis a Zoi Karelli. Mezi jeho oblíbené básníky patřili Jorgos Seferis, Nikos Kavvadias a především Konstantinos Kavafis. Ze zahraničních autorů, jak sám uvádí42, jej nejvíce oslovili James Joyce, Jean Paul Sartre a Michel de Montaigne. Nikdy se však neuchýlil k tomu, aby své vzory napodoboval, epigonství se právě naopak snažil vyhýbat. Tuto tezi potvrzuje i fakt, že Joannu si vytvořil svůj vlastní literární druh - „pezografima“ – jakousi formu krátkého prozaického textu.

3.1 Konstantinos Kavafis Jedním z autorů, kteří jeho tvorbu ovlivnili nejpodstatněji, byl již jednou zmiňovaný básník Konstantinos Kavafis43. Nezapůsobil na něj pouze jako básník z hlediska poetické tvorby, ale ovlivnil také jeho prozaické dílo a celkově přispěl k formování jeho osobnosti spisovatele. „Kavafis pro něj představoval vzor. Joannu od něj jednak přejal některé formy projevu a druhak, a to je zásadní, se 42 43

Brožurka, díl 5-6 (Φυλλάδιο) Konstantinos Kavafis (1863 – 1933), řecký básník, v jeho poezii se projevují vlivy dekadentního romantismu symbolismu, zvláště ve filozofické a reflexivní lyrice (Hradby, Svíce, Touhy, V očekávání barbarů aj.). Vyznačoval se zálibou v dekadentních námětech z úpadkových období helénistických a byzantských dějin. Své básně uveřejňoval jednotlivě v literárních revuích nebo na jednotlivých volných listech a pro další vydání je znovu přepracovával. Psal rýmovaným jambickým nebo volným veršem v katharevuse s mnoha archaickými prvky. V některých básních se se otevřeněji odrážejí autorovy homosexuální sklony (např. „Dva mladíci“ (Δύο νέοι), „Krásné a bílé květy“ (Ωραία λουλούδια και άσπρα), „Jak vznikly“ (Η αρχή των). Svého uznání se dočkal až po smrti. Borecký, B., Dostálová, R.: Slovník spisovatelů

28 díky němu měl možnost seznámit se specifiky lidské osobnosti a poznat cestu, jak něco sdělit a přitom dělat umění.“44 Je přirozené, že oba umělce nemalou měrou spojovala jejich shodná homosexuální orientace. Oba se ve svých dílech o svých milostných partnerech a jak se zdá, shodují se v mnohém dokonce i kritéria, podle nichž si oba umělci své partnery vybírali45. Shodným rysem je také velká četnost skrytých narážek a náznaků v uměleckých textech. Tento jev, jak podotýká Joannu v jednom ze svých literárních esejů knihy Láska k přírodě (Ο της φύσεως έρως)46, je spisovatelům – homosexuálům vlastní. Vzhledem k prudérním projevům konzervativní společnosti jim nezbývá nic jiného, než svoji sexuální orientaci skrývat nebo tyto skutečnosti alespoň vhodně (=skrytě) formulovat. Čeho si ale Joannu na Kavafisovi cení nejvíce, je skutečnost, že je schopen ve svých básních oslavit muže, do kterých se zamiloval, aniž by vyvolal u čtenářů odpor či opovržení a aniž by texty jeho milostných básní zároveň ztratily na působivosti47. Snad nejlépe to vystihl kyperský filolog a literární kritik Michalis Pieris ve svém „Diptychu“ o Jorgosovi Joannu48: „Joannu se podařilo uchopit (mnohem lépe, než většině Kavafisových následovníků) hlubší smysl Kavafisovy umělecké inspirace, která je založena na těchto prvcích: hospodaření s textem co se týče formy, nestálost z hlediska výběru témat, nenadálé proměny atmosféry, překvapivé obraty na úkor očekávání čtenáře a především ironický postoj vypravěče vůči popisovaným momentům. Tak vštěpil tradici novořecké výpravné prózy nový styl a vytvořil 44

45

46 47 48

«Ο Καβάφης αποτέλεσε για τον Ιωάννου ένα πρότυπο, αφ´ενός γιατί πήρε κάποιους τρόπους έκφρασης απ´αυτόν, αλλά και γιατί του έδειξε το δρόμο και τα ιδιαίτερα των ανθρώπων να πει και να κάνει τέχνη.» Krupi-Kolona, Ε., Ο Γιώργος Ιωάννου και τα πεζογραφήματά του. Athina: Grigori, 2005, s. 42 Muži, které oba obdivují, jsou podobného tělesného vzezření, čili jsou to jedinci mužní, silní a fyzicky zdatní, atletické postavy s dobrým držením těla, a v neposlední řadě pohlední v obličeji. Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 42 „Kavafis, básník milostné poezie“ (Ο ερωτικός ποιητής Καφάφης). Joannu, J. Ο της φύσεως έρως, Athina: Kedros 1985, s. 109 Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 43 Pieris přispěl svým „Diptychem“ do knihy V rytmu duše (Με τον ρυθμό της ψυχής), věnované památce Joannu. Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. s. 47-55

29 nový druh krátké prózy, která se nachází na rozhraní eseje, vyprávění a prozaické básně. Tento „průlomový“ prozaický text, jež v sobě má kromě ovlivnění Kavafisem i cosi „baudelairovského“, představuje podstatný přínos prozaika Joannu do současné výpravné prózy.“49

3.2 Νikos Gavriil Pentzikis Dalším vzorem Joannu byl Νikos Gavriil Pentzikis. Významně jej ovlivnil hned ze dvou hledisek. Tím prvním hlediskem je přímý vliv na jeho uměleckou tvorbu co se týče užití literárních prostředků. Pentzikis pro svoje psaní využíval vnitřního monologu a asociací. Druhým, ne zcela literárním, hlediskem je fakt, že na něj Pentzikis zapůsobil i jako na člověka a byl hlavním faktorem v procesu formování jeho životních názorů, utváření jeho vlastní filosofie a způsobu nazírání na život a na smrt. Shodným rysem je rovněž jejich láska k městu Soluň, které si vypůjčují pro svou tvorbu jako dějiště, kde se odehrává většina jejich příběhů. Joannu o Pentzikisovi říká: „Jsem si jist, že dílu Pentzikise rozumím víc než některých dalších, snad i mnoha dalších. To cítím, řekl bych, spíše než, že mu rozumím. Je vytvořeno z modelovací hlíny města Soluně...“50 Převzal od něj navíc jednu

praktickou pomůcku, a to způsob shromažďování materiálu, především pro svoji „Brožurku“. Jedná se o systém využití malých kartiček, na které si

49

50

«Έχοντας συλλάβει ο Ιωάννου (πολύ καλύτερα από πολλούς καβαφογενείς ποιητές μας) το βαθύτερο νόημα της καβαφικής τεχνικής της υποβολής, που στηρίζεται σε στοιχεία της μορφικής οικονομίας, της θεματικής εκκρεμότητας, της απότομης μεταβολής του κλίματος, της ανατροπής των προσδοκιών του αναγνώστη και, κυρίως, της ειρωνικής στάσης του αφηγητή απέναντι στα περιγραφόμενα στιγμιότυπα, μπόλιασε τη νεοελληνική αφηγηματική παράδοση με νέο ύφος και δημιούργησε νέο είδος πεζογραφήματος, το οποίο βρίσκεται στο όριο του δοκιμίου, του αφηγήματος και του πεζού ποιήματος. Αυτό το μεταιχμιακό κείμενο, ενίοτε μπωντλαιρικής και καβαφικής υφής, αποτελεί ουσιαστική προσφορά του πεζογράφου Ιωάννου στη σύγχρονη αφηγηματική πεζογραφία.» Pieris, M. Δίπτυχο για τον Γιώργο Ιωάννου. In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. Athina: Kedros, 2006, s. 52 «Είμαι βέβαιος ότι καταλαβαίνω περισσότερο από άλλους, ίσως και πάρα πολλούς, το έργο του Πεντζίκη. Το νιώθω μάλλον θέλω να πω παρά το καταλαβαίνω. Είναι πλασμένο από πηλό της Θεσσαλονίκης.» Pissalidis, Op. cit., s. 275

30 zapisoval svoje poznámky a postřehy s tím, že je případně v budoucnu upotřebí v některém z jeho dalších děl.51

3.3 Fotis Kondoglu, Zoi Karelli I se spisovatelem Fotisem Kondoglu52 jej pojilo hned několik shodných prvků. Oba dva psali v první osobě53, oba dva dbali na uchovávání lidových tradic a oba spojovala láska k lidovým písním a národním pohádkám. Dalším shodným rysem jejich děl je čerpání témat z minulosti a popisování událostí, které sami prožili. Z hlediska výběru témat se sám Joannu ztotožňuje se Zoi Karelli 54. Ve své studii o této spisovatelce, která ve vlastní tvorbě rovněž řeší zásadní lidské problémy, život, smrt a záhadu bytí obecně, podotýká: „Na jedné straně z jejích děl doslova čiší fascinace životem, na straně druhé je však zkroušena věčným duševním hříchem55.

3.4 Alexandros Papadiamandis Jorgos Joannu zbožňoval Alexandra Papadiamandise56, obdivoval jeho tvorbu a už od mládí bedlivě studoval jeho literární styl. A tak není divu, že jím

51 52

53 54

55

56

Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 44-45 Fotis Kondoglu (1896 – 1965) byl novořecký prozaik a malíř, vnesl nové náměty do novořecké literatury, která byla v jeho době přetížena fokloristickými motivy. Borecký, B., Dostálová, R.: Slovník spisovatelů Tento rys, tedy psaní v první osobě, je typický také pro Ioana Dragoumise. Zoi Karelli (1901 – 1998), vlastním jménem Chrysula Argyriadu, roz. Pentziki, novořecká básnířka, psala moderní poezii naplněnou výrazem úzkosti a nejistoty, často se utíkala do samoty a izolace. Borecký, B., Dostálová, R.: Slovník spisovatelů «Τη διαλύουν και την ανασυνθέτουν συνεχώς η σαγήνη της ζωής από τη μια, και το σαράκι της αέναης πωευματικής αμαρτίας από την άλλη...». Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 48 Alexandros Papadiamandis (1851 – 1911), novořecký prozaik, zakladatel novořecké realistické prózy. Ve svých více než 180 povídkách zobrazoval život rybářů, řemeslníků, pastevců a duchovních. Některé jeho povídky byly inspirovány lidovými písněmi. Překládal francouzskou a ruskou klasickou literaturu. Borecký, B., Dostálová, R.: Slovník spisovatelů

31 byl tak zásadně ovlivněn. Převzal od něj melodičnost projevu a umění volit příhodná slova a následně je vhodně umístit do věty, v tvorbě obou autorů se vyskytovaly časté tématické odbočky. Obdobně vnímali pojetí Boha a do svých textů často zakomponovali popisy kostelních prostorů (u Joannu např. ve sbírce povídek Velkopáteční hymnus (Επιτάφιος Θρήνος) nebo v textu Panna Marie Revmatokratorisa (Παναγία η Ρευματοκρατόρισσα),

u Papadiamandise

ve

většině

povídek

ze

sbírky

Velikonoční povídky (Πασχαλινά διηγήματα), konkrétně např. v povídce “Zpěvák velikonočních kostelních písní” (Λαμπριάτικος Ψάλτης). Rovněž v tvorbě obou postrádáme časovou návaznost a platnost obvyklého literárního jevu „příčina – důsledek“. Shodný je i prvek sexuality, i když u Papadiamandise je přece jen poněkud intenzivnější a smyslnější, nikdy však nepřechází do vulgarity. Silný projev erotismu v dílech obou dvou autorů pramení z jejich potlačované sexuální touhy během jejich osamělého života. Zásadně nepíší o tématech, která neznají detailně nebo se jich přímo nedotýkají. Pouze prožité okamžiky si bedlivě vrývají do paměti, následně je opakovaně promítají do svých děl a za pomoci fantazie je uvádějí do pohybu. Ani jeden ani druhý však, přestože psali o vlastním životě, netvořili díla, jež by mohla být označována za autobiografická, vhodnější je spíše označení „literatura prožitku“. Toto je nejen poznatek autorky Eleftherie Krupi-Kolona, ale potvrzuje to i autor sám.57 Joannu byl zaujat Papadiamandisovým zvláštním způsobem pohledu na člověka, na život a na smrt, dále poetičností jeho děl a stylem, jakým líčí vlastní prožitky či příběhy lidí ze svého rodiště. Ať už úmyslně nebo podvědomě, vtiskl tyto motivy do svého psaní. Skiathos Papadiamandise se stává Soluní či Athénami Jorgose Joannu58. „Nepíše sice o námořnících či 57 58

Krupi-Kolona, Ε., Γιώργος Ιωάννου και Αλέξανδρος Παπαδιαμάντης In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. s. 218-223 «Η Σκιάθος του Παπαδιαμάντη γίνεται η Θεσσαλονίκη ή η Αθήνα του Γ.Ι.» Krupi-Kolona, E. Χαρακτηριστικά του πεζογραφικού έργου του Γιώργου Ιωάννου [online]. 2004 [cit. 8. prosince 2008]

32 prostých pastevcích ostrova Skiathos (rodiště Papadiamandise), píše ale díla jako jsou „Jatka“, „Přístavní lázně“, „Vystěhovalec“, z prostředí dělnické třídy, či „Tamanakias“,

o běžencích

žijících

v Soluni

a Athénách59.

Tak

jako

Papadiamandis nedá dopustit na svůj rodný ostrov a jeho prostý lid, přírodu a ctění tradic svojí země, tak Joannu vyzdvihuje rodnou Soluň (a později samozřejmě i Athény), atmosféru města, lid dělnické třídy, „řectví“ a etnickou identitu jednotlivých národů, které našly v Soluni svůj domov. Jorgos Joannu vzpomíná na jednu příhodu s Papadiamandisovou tvorbou: „Měl jsem s sebou jeden svazek děl toho rodáka ze Skiathosu. Otevřel jsem je a místo, abych četl, jsem se začal modlit.“60

59

60

«Δεν γράφει για τους ναυτικούς ή τους αφελείς βοσκούς της Σκιάθου, γράφει όμως για τους «Σφάχτες», τα «Λιμενικά λουτρά», τον «Ξενιτεμένο», την εργατική τάξη, τον «Ταμανάκια», τους πρόσφυγες της Θεσσαλονίκης και της Αθήνας.» Krupi-Kolona, Ε., Γιώργος Ιωάννου και Αλέξανδρος Παπαδιαμάντης In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. s. 221 «Είχα μαζί μου ένα τομίδιο με γραψίματα του Σκιαθίτη. Το άνοιξα και αντί να διαβάσω πήρα να προσεύχομαι.» Pissalidis, V. Op. cit., s. 276

33

4 Jorgos Joannu a jeho tvorba 4.1 Kompletní dílo a vymezení literárních žánrů Jorgos Joannu byl všestranným literátem a v důsledku toho jeho celoživotní tvorba obsahuje velké množství děl různých literárních žánrů. Částečný přehled o jeho díle byl naznačen již v biografické části této práce, a to z chronologického hlediska. Díla v ní však byla zakomponována ve sledu životních událostí spisovatele, a tak by v zájmu přehlednosti bylo vhodné shrnout jeho tvorbu i z pohledu literárních druhů. 





básnické sbírky •

Slunečnice (1954)

•

Tisíc stromů (1963)

•

Tisíc stromů a jiné básně (1973)

sbírky krátkých prozaických textů (tzv. „pezografimata“) •

Pro čest (1964)

•

Sarkofág (1971)

•

Jediné děditství (1974)

•

Naše vlastní krev61 (1978)

•

Velkopáteční hymnus (1980)

antologie lidových písní, pohádek, balad a tradiční stínové divadlo •

61

Lidové písně Kynourie (1965)

•

Naše lidové písně (1966)

•

Kouzelné pohádky řeckého národa (1966)

Tato sbírka je zařazena i mezi kroniky.

34







•

Balady (1970)

•

Pohádky našeho národa (1973)



třídílná sbírka Karagiozis (1973)

překlady •

Ifigenie v Tauridě od Euripida (1969)

•

Dětská múza s básněmi od Stratóna (1980)

kroniky •

Naše vlastní krev (1978),

•

Omonia 1980 (1980)

•

Mnohočetné zlomeniny (1981)

•

Metropole běženců (1984)

divadelní hra •





Slepičí vajíčko (1981)

sbírky fejetonů a různé texty z denního tisku a periodik •

Ložiska (1981)

•

Nepokojná země (1982)

•

O mládí a nejen o něm (1982)

ostatní filologické texty •

Alexandrie 1916 – Deník Filippose Dragumise (1984)

•

Láska k přírodě (Papadiamandis, Kavafis, Lapathiotis), literární eseje, které byly ovšem vydány až po jeho smrti v roce 1985)

35

4.2 Básnické začátky Jorgos Joannu vstoupil do literárního světa roku 1954. Přestože je znám především díky své prozaické tvorbě, svou literární dráhu započal poezií. Nejprve vyšla roku 1954 básnická sbírka Slunečnice (Ηλιοτρόπια)62 a o devět let později další výběr básnických textů Tisíc stromů (Τα χίλια δέντρα)63. Jeho básně jsou stručného charakteru, s prostými verši a častokrát s otevřeným koncem64. Témata, motivy, myšlenky, obrazy a nálady básní se vzácně shodují s těmi, které nacházíme i v próze. Jsou to jeho vlastní zážitky, samota, smrt, sexuální touha aj.65. Jedná se tedy v souhrnu o motivy osobní či duševní. Na druhé straně jsou to vnější vlivy, tedy prostředí, společenské a politické okolnosti, které provázely život Joannu: chudoba, složité vztahy s rodinou či blízkým okolím, milované město Soluň, zbídačené mnoha válkami, období okupace, Židé a tzv. židovská otázka, a další.66 Od roku 1964 zasvětil svoji tvorbu zejména próze, ale od poezie, jak bude z následujících vysvětlení patrné, se nikdy zcela neoprostil. Provázela jej celým jeho životem a vždy pro něj existovala nějaká pohnutka či záminka, aby se jí mohl zabývat. K tomu přispíval jeho básnický cit a talent, ale i jeho záliba v poezii samotné, o čemž svědčí i fakt, že si v budoucnu pro svoji práci opakovaně vybíral taková témata, která měla podobný poetický základ, jako 62

63

64 65 66

Název Slunečnice má co dočinění s židovskou otázkou, která je jedním ze stěžejních motivů většiny básní této sbírky. Tvar a sytě žlutá barva této květiny evokuje symbol judaismu, Davidovu hvězdu, hebrejsky ‫מגן דוד‬, Magen David, „Davidův štít“. Jedná se o šesticípou hvězdu tvořenou dvěma rovnostrannými trojúhelníky. Tento symbol museli Židé nosit viditelně připevněný na oblečení v nacistickém Německu a Německem obsazených územích za druhé světové války. Sám autor vysvětluje ve svém díle Metropole běženců, jak mu přišlo na mysl pojmenování této básně. „Tisíc stromů“ (Τα χίλια δέντρα) je novořecké pojmenování známého soluňského lesa na kopci Seich-Su (Σέϊχ-Σου), který se tyčí nad městem, asi 3 km od centra. V Byzanci byl označovaný jako Cedrový vrch (Κεδρινός λόφος). Krupi-Kolona, E. Ο Γιώργος Ιωάννου και τα πεζογραφήματά του, 1. vyd., Athina: Grigoris, 2005, s. 14 Ibid., s. 25 Chuzuri, E. „Η ποίηση στην πεζογραφία του Γ. Ιωάννου“, Lexi (Η λέξη), tomos 2, s. 30 Petritsi, M. Γιώργος Ιωάννου – «Τα χίλια δέντρα». [online]. 2008 [cit. 2. prosince 2008] Dostupné z:

36 např. překlad tragédie od Euripida Ifigenie v Tauridě (který byl vydán roku 1969) nebo překlady básní Dětská múza (Στράτωνος Μούσα Παιδική), z Palatinské antologie s básněmi od Stratóna67. Nezřídka doplnil svoji bibliografii o další básně vlastní tvorby. Pro české čtenáře je však mnohem podstatnější spolupráce Jorgose Joannu s Karlem Čížkem68, kterou započal v roce 1959. Společně přeložili do novořeckého jazyka sbírku Slezské písně (Τραγούδια της Σιλεσίας) českého básníka Petra Bezruče69. Překlad vyšel společně se sérií básní Joannu v časopise Diagonála a byl vydán také samostatně jako zvláštní výtisk. Jeho vzory a nevyčerpatelným zdrojem inspirace pro básnickou tvorbu, jak sám podotýká ve svém díle70 a jak je rovněž snadno rozpoznatelné z děl samotných, jsou starověká lyrika a Konstantinos Kavafis. Shodným znakem s lyrikou období starověku je obsažnost a hutnost básní i přes nízký počet veršů71. Shody s tvorbou Kavafise pak nacházíme ve střídmém stylu veršů a velmi volném způsobu spojování jednoho verše s druhým.72 Slunečnice je sbírka jedenácti kratších básní, z nichž čiší obrovská vnímavost autora a zároveň jeho nesmělost, bezradnost a nejistota a až chorobný strach z případné možnosti vnitřně se exhibovat před společností. Tento strach měl patrně svůj původ především v jeho homosexuální orientaci a s ní spojených

67

68

69 70 71

72

Stratón ze Sard, 1. pol. 2. stol., řecký epigramatik. Jehož sbírka epigramatických básní je zahrnuta do 12. knihy Palatinské antologie (Anthologia Graeca Palatina), jež sestavil koncem 9. stol. Kónstantinos Kefalas. Dostálová, R.: Slovník spisovatelů Karel Čížek je významný řecký malíř, grafik, spisovatel a překladatel italského původu, žijící od dětství v Soluni. Překládal především italskou a českou poezii, např. Jaroslava Seiferta nebo Karla Jaromíra Erbena. Μεσοκόσμος, Καρόλος Τσίζεκ. [online]. 2008 [cit. 2. prosince 2008] Dostupné z: Kordomenidis, G., „Σχεδίασμα για ένα χρονολόγιο του Γιώργου Ιωάννου“, Endevktirio, tomos 2, Januarios 1998, s.35 Joannu, J. Η πρωτεύουσα των προσφύγων «Τη λυρική ποίηση θα την αναγνωρίσουμε στο ολιγόστιχο και περιεκτικό των δημιουργημάτων του». Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 26 Poznámka autora: „Hutnost“ či „vydatnost“ díla chápejme jako Joannův talent vyjádřit v rámci pouze několika řádků celou podstatu toho, co měl v úmyslu sdělit. Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 26

37 potlačovaných citech a erotických fantaziích.73 Obával se veřejného posměchu a opovržení rodinou a blízkým okolím. Proto jsou jeho básně plné symbolů, opisů a metafor, a aby v jeho poezii „pravda“, tedy jeho odlišná sexuální preference, nevyplynula přímo na povrch, často pouze naznačuje, opisuje a odvádí

pozornost

od

tématu.

Ironie

a autosarkasmus

jsou

obranné

mechanismy, kterých využívá, aby se chránil před světem „normálních lidí“, v němž platí jen pravidla chování, která nastavili oni sami. Je smířen se skutečností, že tato pravidla musí respektovat a přiznává určitou společenskou, duševní a sexuální, závislost na lidech „na druhém břehu“.74 «Εκβιασμός» Άνθρωποι τιποτένιοι με κατατυραννούν. Κι εγώ ευγενικός, όλο σε υποχώρηση, τον οίκτο τους επιζητώ πάση θυσία. Για όλα φταίω εγώ και κρύβομαι, για όλα τρέμω, ολόκληρη η ενοχή δική μου. „Vydírání“ Mučí mě malichernost lidí. A já vždy zdvořilý, stále odevzdaný, toužím po jejich lítosti za každou cenu. Vším jsem vinen já a ukrývám se, Třesu se strachy, veškerá vina spočívá na mně.75

Jak je patrné z výše citovaných veršů, jeho poezie je intenzivně prostoupena tónem osobní zpovědi, v níž převládají témata jako vina a panický strach ze zavržení a izolace od společnosti. Doslova jej sžírají lítost nad nespravedlností 73

74 75

Papageorgiu, K.Ο φόβος της έκθεσης και η τεχνική της απόκρυψης στον ποιητή Γιώργο Ιωάννου. In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. Athina: Kedros, 2006, s. 181-192 Ibid., s. 181-192 Ibid., s. 182-192

38 vlastního osudu a výčitky, způsobené tělesnými touhami a nenaplněnými erotickými fantaziemi. Jako homosexuálně orientovanému jedinci je mu znemožněno plně a svobodně se vyjadřovat ve vlastní tvorbě stejně tak jako v běžném osobním životě. Básnická tvorba Joannu se váže k jeho rodnému městu, Soluni. K tomuto místu, jehož specifický tón a nálada se vkradly i do jednotlivých veršů básní, má zvláštní vztah, založený na pocitu strádání, nejen citového, ale také materiálního. Připomíná mu ztracené dětství, mládí a nevinnost. Soluň není pojímána pouze jako skutečné místo děje, ale získává i jistý rozměr časový. Dokonce konkrétní místa, kde se odehrává to které vyprávění, mají častokrát přenesený význam, jsou skryta ve stínu náznaků, zahalena tajemstvím a dostávají básnický rozměr, např. úryvek ze sbírky Slunečnice: «(...) και η πολιτεία άσπρο άλογο, στη θάλασσα κατάστηθα » (… a město, bílý kůň, do moře vsazené (...)“76 Jak s léty dospíval jako člověk i jako spisovatel, zrál i jeho umělecký talent a schopnost nalézat příhodné prostředky k vyjádření pocitů, vlastního stezku, bolu, a zároveň také odvahu tyto nálady explicitně pojmenovávat. Dokazuje to už ve své druhé básnické sbírce, Tisíc stromů, jejíž samotný název je konkrétním pojmenováním části Soluně. Jeho výpověď se stala odvážnější, přímější a konkrétnější, někdy až provokativní. Prostředků, kterými tohoto obratu dosáhl, je několik, jeden z nich lze ovšem považovat za zásadní. Joannu nachází útočiště v novém prvku, motivu „noci“, s nímž je spojená tma a nerušená samota77. V jeho poezii dostává „noc“ nové rozměry: a) rozměr časový, tedy z hlediska protikladu den/noc, a b) rozměr prostorový, tedy noc jako pozadí, atmosféra či kulisa, např. temné sály biografů. Noc, jež má tu moc přikrýt všechny hrůzy, které se pak zdají být nicotnější, pro něj představuje především 76 77

Chuzuri, E., Op. cit., s. 37 a 44 Temné prostředí a samota ve funkci útočiště či úkrytu se netýká pouze jeho tvorby, ale také jeho osobního života, jak se přesvědčíme později v kapitole, v níž je rozebrán jeho pohled na samotu.

39 nekonečný rozměr svobody a možnost otevřeného projevu. Strach je méně hrozivý, vina není tak tíživá, nikdo nic nevidí, neslyší a tudíž nesoudí a nevysmívá se. Večer a noc jsou jednoduše vysvobozením, jak dokazuje následující úryvek z básně Hon (Το κυνήγημα)78: Όλη τη μέρα πέθανα να τρέχω από γραφείο σε γραφείο∙ να δείχνω τις συστατικές επιστολές, να κάνω υποκλίσεις. Όμως το βράδυ πάλι βγήκα απ' τη μιζέρια μου...

Celý den jsem běhal do úmoru z úřadu na úřad: předkládal doporučující dopisy a poklonkoval. Ale večer jsem opět osvobodil ze své mizérie...

Častokrát mu tma, noc či temné prostory, evokují vzpomínky na mládí, na osoby v rodinném kruhu, především na matku, která se v jeho básních vyskytuje velmi často, přestože je tvorba v jeho druhé básnické sbírce poznamenána spíše odpoutáním se od rodiny. V poslední ukázce z jeho básnické tvorby, zlomku básně Rozměr ticha (Το διάστημα της σιωπής) se můžeme přesvědčit, že i autor sám si uvědomuje skutečnost, že dozrál, mnohé pochopil a už se nebojí připustit, že jej ovládá strach, což mimo jiné otevřeně hlásá i ve svých básních: Με κέρδισε ο φόβος μου -- τίποτα δεν υπάρχει. Χαμένος μες στους δρόμους, μες στα σινεμά, δεν είμαι πια ο νεαρός που δεν καταλαβαίνει. (...) Κανείς -- ούτε η μητέρα δε με σώζει.79

78 79

„Hon“ (Το κυνήγημα) ze sbírky Tisíc stromů „Rozměr Ticha“ (Το διάστημα της σιωπής) ze sbírky Tisíc stromů

40

Přemohl mě strach – nic není. Ztracen v ulicích, ztracen v kinech, nejsem už ten mladík, co nemá tušení/nerozumí. (...) Nikdo - ani matka mě nezachrání.80

Jeho básně jsou vyznáním člověka, který v průběhu dětství, mládí a dospívání prožil mnoho bolestných chvil a byl nucen čelit tvrdosti, egoismu a morální nevyspělosti světa, ve kterém žil a do něhož se nemohl plně adaptovat, vzhledem ke své „odlišnosti“. Aby si ovšem cestu nepřátelským světem ulehčil, trávil většinu času o samotě, uzavřený ve svém nitru se všemi jeho myšlenkovými pochody, touhami a přáními. Nacházel útěchu v psaní a ironie a autosarkasmus sloužily jako obrana proti osamocení a okolí, které mu nerozumělo. Výsledkem těchto prožitků a pocitů křivdy jsou dvě hodnotné básnické sbírky, které nám umožňují nahlédnout do autorova nitra a spojují v sobě osobní výpověď člověka a atmosféru a klíčové události doby na pozadí milovaného města, ve které žil.81 S poezií svoji autorskou kariéru zahájil a poezií, konkrétně sérií pěti básní, ji také uzavřel. Jeho poslední báseň, jíž autor sám, vzhledem k tomu, že zemřel náhle a neočekávaně, funkci jakéhosi autonekrologu nepřipisoval, nese název „Óda na mou slepici“ (Ωδή στην κότα μου). Zde se naskýtá možnost upozornit na pozoruhodnou a vzácnou shodu okolností. Jak už bylo řečeno v kapitole o životě Joannu, jeho první vydané „pezografima“, čili krátký prozaický text, se nazývá „Slepice“ (Οι κότες)82. Je tedy přinejmenším zvláštní, do jaké míry se oba 80

81

82

V tvorbě Jorgose Joannu není neobvyklé opakované navracení se k tématům, jež byla již jednou zpracována. Téma básně „Rozměr Ticha“ se stalo jádrem pro jeho krátkou prózu „Městská kina“ (Τα λαϊκά σινεμά) ze sbírky Pro Čest, která je detailněji zmíněna v kapitole o prozaické tvorbě. Anastasiadis, J. Η σύγχρονη ιστορία της Θεσσαλονίκης μέσα από τα μάτια του [online]. 2005 [cit. 30. listopadu 2008] Dostupné z: Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 15

41 názvy podobají. V každém případě si právě s napsáním díla „Slepice“ poprvé uvědomil, že našel novou cestu. Pochopil, že prostředkem vyjadřování nemůže v jeho případě být nadále poezie, která neposkytuje dostatečný prostor pro přesné vyjádření myšlenek a toho, co by chtěl světu sdělit. Tradiční literární formy jej začaly příliš omezovat, a tak si vytvořil svoji vlastní tvorbu podle svých představ. Právě proto se dá toto dílo označit za stěžejní a zlomové, jež znamenalo počátek jeho literární dráhy coby prozaika.

4.3 Na cestě od poezie k próze Poezie tvoří nejen významnou část tvorby Joannu, ale hraje také podstatnou roli v prozaických dílech, ve kterých se přímo či nepřímo odráží. Kromě toho vykazují jeho prozaická tvorba s tvorbou básnickou společná témata. Námět básně tvoří často tematické jádro pro krátkou prózu nebo hned pro několik prozaických textů současně, objevují se však i případy, kdy se témata dvou až tří básní setkávají v jedné krátké próze.83 Např. téma básně „Rozměr Ticha“ (Το διάστημα της σιωπής)84 ze sbírky Tisíc stromů se stalo jádrem pro jeho krátké prózy „Městská kina“ (Τα λαϊκά σινεμά), „Strach z výšky“ (Ο φόβος του ύψους) a „Vystěhovalec“ (Ο ξενιτεμένος), všechny tři ze sbírky Pro Čest85. Podívejme se ještě na jeden, konkrétnější, příklad. Prvky jako mlha, déšť, samota, anonymní lidé na ulici aj., které se vyskytují v básních „V bílé pláštěnce uprostřed deště“ (Μ' άσπρη μουσαμαδιά μες στη βροχή)86 a „Když padá mlha“

83 84 85 86

Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 28 Ukázku z této básně naleznete v kapitole „Básnické začátky“. Joannu, J. Για ένα φιλότιμο, πεζογραφήματα, Athina: Kedros, 2002, s. 17, 25, 29 Ze sbírky Tisíc stromů: «Στου καφενείου τα τζάμια / που έγλυφε η βροχή / ... / περιμένοντας: /... /κι η ώρα πέρασε πολύ μαζί με τη βροχή.» „Okna v kavárně / jež olizuje déšť /... / čekám / … / když prší, čas tak rychle utíká.“

42 (Ομίχλη πέφτει)87 se objevují v krátké próze „Mlha“ (Ομίχλη) z prozaické sbírky Jediné děditství (H Μόνη Κληρονομιά): Δεν ξέρω πια τι γίνεται με την ομίχλη κι αν εξακολουθεί να πέφτει τόσο πηχτή ή μήπως χάθηκε ολότελα κι αυτή, όπως η πάχνη πάνω απ' τα πρωινά κεραμίδια. Bλέποντας την παρθενική πάχνη να γυαλίζει παντού, λέγαμε: "Eίχε κρύο τη νύχτα" ή "τα λάχανα θα γίνουν με την πάχνη πιο γλυκά· πρέπει να κάνουμε ντολμάδες". Όταν ερχόταν ο καιρός της ομίχλης, είχα πάντα το νου μου σ' αυτήν. Mέρα τη μέρα περίμενα να με σκεπάσει κι εγώ να χώνομαι αθέατος μέσα της. Θλιβόμουν όμως πολύ, όταν έπεφτε τις καθημερινές, την ώρα που βασανιζόμουν με τα χαρτιά στο γραφείο. Παρακαλούσα να κρατήσει ώς το βράδυ,

συνήθως

όμως

γύρω

στο

μεσημέρι

διαλυόταν

από έναν ήλιο ιδιαίτερα δυσάρεστο.

Mα, καμιά φορά, όταν ξυπνώντας τ' απόγευμα, την ώρα που έλεγα αν θα πάω στο σινεμά ή στο καφενείο, έβλεπα αναπάντεχα απ' το παράθυρο το απέραντο θέαμα της ομίχλης, άλλαζα αμέσως σχέδια και πορείες. Σήκωνα το γιακά της καμπαρντίνας, κατέβαινα με σιγουριά τα σκαλιά κι έφευγα για την παραλία, χωρίς ταλαντεύσεις. H ομίχλη είναι για να βαδίζεις μέσα σ' αυτήν. Διασχίζεις κάτι που είναι πυκνότερο από αέρας και σε στηρίζει. Aλλά και κάτι ακόμα· ομίχλη χωρίς λιμάνι είναι πράγμα αταίριαστο. H ομίχλη ήταν ακόμα πιο γλυκιά, όταν την ψιλοκεντούσε εκείνη η βροχή, η πολύ ψιλή βροχή του ουρανού μας. Aυτή που δε σε βρέχει, μα σε ποτίζει μονάχα και φυτρώνουν πιο λαμπερά τα μαλλιά σου την άλλη βδομάδα. Kαι τότε έπαιρναν νόημα τα φώτα και τα τραμ και τα κορναρίσματα. Aκόμα κι οι πολυκατοικίες γίνονταν ελκυστικές μες στην αχνάδα. Kι ύστερα έφτανα στο καφενείο του λιμανιού, αυτό που από χρόνια είναι γκρεμισμένο, να ξαναβρώ την παρέα μου. Kι όταν δεν ήταν εκεί -και δεν ήταν ποτέ εκεί- καθόμουν ώρες και καρτερούσα.88

87

88

Ze sbírky Tisíc stromů: «Ομίχλη πέφτει πάλι απάνω μου∙ / αν είναι δίπλα μου κανείς, τελείως άγνωστο.» „Opět se na mě snáší mlha / jestli je někdo vedle mě, (je) naprosto anonymní“ Krátká próza „Mlha“ (Ομίχλη) ze sbírky Jediné děditství Joannu, J. H Μόνη Κληρονομιά, Athina: Kedros, 1982

43 Nevím už, co se to děje s mlhou, jestli se ustavičně snáší takto hustě či se snad i ta ztratila úplně, tak jako ranní jinovatka na střešních taškách. Když všude vidíme ten nedotčený třpytivý poprašek jinovatky, říkali jsme: „V noci mrzlo“ nebo „zelí bude díky námraze mnohem sladší; měli bychom udělat plněné zelné listy.“ Když bylo období, kdy mlha padá nejvíce, často jsem o ní přemýšlel. Den co den jsem čekal, až mě přikryje a já se díky ní stanu neviditelným. Vždy mě rozesmutnělo, že se mlha objevila přes den, když jsem se trápil v kanceláři s papírováním. Prosil jsem, ať vydrží až do večera, ale obvykle se rozpustila kolem poledne pod obzvláště nepříjemnými slunečními paprsky. Ale kolikrát, když jsem se odpoledne probudil a říkal si, jestli jít do kina či do kavárny, a pohlédl jsem z okna a s překvapením uviděl tu nekonečnou mléčnou záplavu, okamžitě jsem změnil svoje plány a záměry. Přitáhl jsem si límec pláště více ke krku, bez zaváhání jsem seběhl schody a bezmyšlenkovitě se vydal k pobřeží. Mlha je tu proto, abys ses do ní ponořil. Brázdíš něčím, co je hustší než vzduch a co tě podpírá. Ale ještě něco: mlha bez přístavu jako by ani nebyla. Mlha je ještě přívětivější, pokud je protkaná drobným deštěm, jemným mrholením přímo z nebe. Takovým, který tě nesmáčí, ale jen tě zavlaží, že ti následující dny rostou i vlasy lesklejší. A tehdy dostávaly význam i světla a tramvaje a zvuky klaksonů. Dokonce i sídliště se stávala v bělostném oparu přitažlivější. A později jsem dorazil do přístavní kavárny, která už je léta zbořená, abych se sešel s přáteli. A když tam nebyli – a oni tam nebyli nikdy – seděl jsem tam hodiny a hodiny a vyčkával.

Tato krátká próza je rovněž výbornou ukázkou autorova básnického talentu a estetického cítění. Jak vyplývá z níže uvedené citace, pod rouškou mlhy zdá se být vše přívětivější. A tedy i rodná Soluň, ztracená v mlze, objímá nešťastného spisovatele vřelou náručí. Mlha jej dokáže ukonejšit a zbavit jej tíhy. Προσπαθώντας να ξεχαστώ περπατώ πολύ τις ομιχλιασμένες νύχτες. Aισθάνομαι κάποια ανακούφιση με το βάδισμα.89 Často se procházím mlhavými nocemi a snažím se zapomenout. Cítím, že moje kroky mne zbavují tíhy.

89

Krátká próza „Mlha“ (Ομίχλη) ze sbírky Jediné děditství Joannu, J. H Μόνη Κληρονομιά

44 Působí na Joannu jako bezpečná hradba dělohy v matčině lůně těsně před narozením.90 Z prostého klimatického fenoménu, který je pro město Soluň obvyklý, se přenáší do prostorů snů a sugescí:91 Δε θυμάμαι από πού ερχόταν εκείνη η ομίχλη· μάλλον κατέβαινε από ψηλά. Τώρα, πάντως, ξεκινάει βαθιά απ΄ τα όνειρα.92 Nevzpomínám si, odkud se vzala ona mlha; nejspíš se snášela shora. V každém případě teď se rodí z hloubi snů.

Je-li řeč o jiných prostorech a sugescích, tato krátká próza pokračuje dějem ve světě autorových fantazií, které v něm mlha vyvolává. Pronásleduje stíny, které se vznáší po ulicích, představují smrt a lákají jej na druhý břeh. Ovšem zvuky a ruch města, klaksony, tramvaje, světla aut a skuteční lidé, jej navracejí z fantazírování zpět do reálného světa. Dalšími prvky, které se původně vyskytovaly v poezii Joannu a později se promítly do prózy, jsou pocity provinění, obavy z názoru jiných, ztráta přátel, některé vzpomínky z období pronásledování Židů, názory okolí, které si jeho osobu zaškatulkovalo jako zaměstnance ve státním sektoru aj. Všechny tyto skutečnosti, pocity a obavy chtěl plně a svobodně vyjádřit, ale poezie mu už k tomu neposkytovala dostatek prostoru. Omezení, která verš, tedy alespoň ten tradiční, zpravidla diktuje, mu to zkrátka neumožňovala. Existují názory, že právě tato skutečnost byla důvodem Joanneho příklonu k próze93. Varianta, že by si autor přechodem k jiné literární formě chtěl svou práci zjednodušit a vyhnout se některým pravidlům, která se k psaní poezie váží, je příliš vágní a proto ji odborná literatura nebere v potaz. Je pravděpodobné, že upustil od poezie především z hlediska typické stručnosti básní na úkor svobodného projevu, tedy, 90 91

92 93

Chuzuri, E., Op. cit., s. 77 «Από απλό κλιματολογικό φαινόμενο, σύνηθες για την πόλη αυτή, παραπέμπει στο χώρο του ονείρου και της ψευδαίσθησης. Ο αφηγητής ταυτίζεται με τα όνειρά του και τις προσωπικές του ψευδαισθήσεις.»Chuzuri, E., Op. cit., s. 78 Krátká próza „Mlha“ (Ομίχλη) ze sbírky Jediné děditství. Joannu, J. H Μόνη Κληρονομιά Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 27

45 že jej lákala ona možnost většího rozsahu, typická pro prózu, tedy alespoň co se metra týče. Jelikož byl ale „rozeným básníkem“, bylo nepředstavitelné, aby se jeho básnické cítění v jeho prozaických textech nepromítlo. Joannu volí působivá slova, která na sebe melodicky navazují, přičemž na pozadí děje vytváří nástin kulis a ponechává tak prostor pro čtenářovu fantazii, aby se mohla volně (a subjektivně) rozehrát. S trochou nadsázky bychom tedy mohli říci, že změna, která se týkala přechodu od poezie k próze, nebyla z hlediska jazyka až tak markantní, změnila se pouze forma psaného projevu. A tak se z Joannu nestává ze dne na den prozaik, ale zůstává nadále básníkem s přívlastkem „píšící prózu“94.

4.4 Prozaická tvorba Tvorba Jorgose Joannu vykazuje velmi široké spektrum co se literárních prozaických druhů týče. Jsou v ní obsaženy fejetony95, eseje, divadelní tvorba aj. a rovněž veškeré jeho články a příspěvky, které zařadil na stránky vlastního literárního časopisu Brožurka (Φυλάδιο). Ten vycházel každé tři měsíce a byl plněn výhradně příspěvky samotného autora. Hodnotná jsou ale především dvě díla, která bychom mohli označit jako kroniky o městě Soluni, Naše vlastní krev (Το δικό μας αίμα) a Metropole běženců (Πρωτεύουσα των προσφύγων)96. „Jeho literární dílo nelze v žádném případě považovat za primárně historický materiál. Může ale čtenářům výborně posloužit k tomu, aby načerpali opravdovou atmosféru a odstín doby i konkrétní pohledy lidí, kteří ji prožili. Jorgos Joannou v jedné ze svých krátkých próz neříká, kdy přesně a za jakým účelem proběhlo shromáždění roku 1944 na náměstí Sv. Sofie a kdo všechno se ho zúčastnil. 94 95 96

Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 32-33 Kromě sbírek Ložiska a Nepokojná země obsahuje čtyři prozaické texty i sbírka Poklop. Sám autor v souvislosti s těmito díly upozorňuje, že jsou podrobnými historickými vylíčeními, ovšem základem pro jejich vznik není studium historických pramenů, ale jeho vlastní zkušenosti, ať už přímé nebo nepřímé. Zkrátka líčí město Soluň, jak ho sám poznal. Důvodem, proč jsou tato dvě díla řazena ke kronikám je i fakt, že „Metropole běženců“ je pokračováním „Naší vlastní krve“.

46 Poskytuje ovšem podklad, který evokuje jeho „klima“, jeho „zvuk“ a jeho „doznívání“.97 Sám autor je přesvědčen o tom, že: „Žádná fotografie ani žádný film nemůže lépe vystihnout onu někdejší podobu Soluně a života v ní, než jeden (literární) text.“98 Brožurka a Metropole běženců mají obzvláště mimořádný význam pro čtenáře spisovatelových děl a především pak pro ty, kteří se jeho dílem chtějí zabývat hlouběji. V Brožurce uveřejňoval svoje díla, postřehy, náměty, zpovědi, obrany a rovněž komentáře ke svým dílům. Byl to jeho osobní literární svět. V Metropoli běženců, konkrétně v textu „Hovory k sobě“ (Εις εαυτόν)99, podrobně komentuje svoje dílo a vysvětluje přesně co chtěl jakožto autor sdělit. Kritikům nenechává příliš prostoru pro subjektivní hodnocení jeho děl, ale podává konkrétní informace v souvislosti se svým vstupem na literární scénu, podrobně rozvádí svoji pouť od poezie k próze, komentuje každé svoje dílo s cílem vyjasnit případné otázky, dotýká se také času a prostoru, a v neposlední řadě faktorů, osobních i společenských, jež ovlivnily celou jeho mnohovrstvou tvorbu.100 Jak uvádí Eleftheria Krupi-Kolona101, obával se totiž pravděpodobné možnosti, že jeho díla budou nesprávně pochopena , a tak je raději sám vysvětlil „...aby snad nepadla za oběť různým literárním kritikům.“102 97

«Ασφαλώς το λογοτεχνικό έργο δεν μπορεί να χρησιμοποιηθεί ως πρωτογενές ιστορικό υλικό. Μπορεί όμως θαυμάσια να αξιοποιηθεί για να αντλήσουμε στοιχεία για την ατμόσφαιρα και το χρώμα της εποχής και το συγκεκριμένο βλέμμα των ανθρώπων που τη βιώνουν. Δεν θα μας «πει» π.χ. το πεζογράφημα του Γ. Ι. πότε ακριβώς και από ποιους και με ποιο σκοπό έγινε μια συγκέντρωση το 1944 στην πλατεία Αγ. Σοφίας. Θα μας δώσει όμως υλικό για να αναπλάσουμε το «κλίμα» της, τον «ήχο» και τον «απόηχό» της.» Anastasiadis, J. Η σύγχρονη ιστορία της Θεσσαλονίκης μέσα από τα μάτια του [online]. 98 «Καμιά φωτογραφία και καμιά ταινία δεν μπορεί να αποτυπώσει αυτή την παλιά μορφή της Θεσσαλονίκης και της ζωής μέσα σ' αυτήν, όπως ένα κείμενο». Anastasiadis, J. Η σύγχρονη ιστορία της Θεσσαλονίκης μέσα από τα μάτια του [online]. 99 Hovory k sobě jsou filosofická pojednání císaře Marka Aurelia Antonia (121 – 180), jež sepsal (v řeckém jazyce) během posledních deseti let svého života. 100 Krupi-Kolona, E. Χαρακτηριστικά του πεζογραφικού έργου του Γιώργου Ιωάννου [online]. 2004 [cit. 8. prosince 2008] 101 Eleftheria Krupi-Kolona, profesorka novořecké filologie na Univerzitě v Patře, literární tvorbou Jorgose Joannu se zabývá více než 20 let. 102 «....ώστε να μην πέσουν θύματα των διαφόρων θεωρετικών της λογοτεχνίας» Krupi-

47 Θα γράψω σιγά-σιγά όλα τα κατ΄εμέ. Δεν θα αφήσω τίποτε... Και δεν είναι μόνο η εξομολογητική διάθεση που με δέρνει, η δημόσια μαστίγωση και ταπείνωση, αλλά και η απόφασή μου να μην αφήσω πολλά πράγματα στους ερευνητές του έργου μου και της ζωής μου, εάν υπάρξουν. Κι αυτό γιατί φοβάμαι πάρα πολύ τις ανακρίβειες και τις παραχαράξεις. Δεν νομίζω, βέβαια, ότι θα τα αποφύγω αυτά, αλλά τουλάχιστον θα τα μειώσω όσο γίνεται.103 Napíšu všechno podle sebe krok za krokem. A nic nevynechám... A není to jen nutkání ke zpovědi, co mě k tomu vede, či k veřejnému pranýřování a potupě, ale také vlastní rozhodnutí, abych nenechal příliš mnoho věcí na vědcích, kteří se budou zabývat studiem mého díla i mého života, pokud se tedy vůbec kdy takoví objeví. A to proto, že se opravdu velmi obávám nepřesností a zkreslených informací. Samozřejmě, že si nemyslím, že se jim vyvaruji úplně, ale alespoň to omezím na minimum.

Kolona, Ε., Op. cit., s. 221 103 Brožurka, díl 5-6 (Φυλλάδιο)

48

5 Prozaické sbírky Jorgose Joannu Jorgos Aragis rozdělil tvorbu Jorgose Joannu následovně: a) literární texty v pravém smyslu slova (tedy ta část tvorby, v níž se snoubí skutečnost, důvtip a fantazie); b) kroniky (které se týkají historických událostí města); c) fejetony (aktuální texty z denního tisku); d) literární eseje; a konečně e) různé texty.104 Zaměřme se nyní na tu část díla Jorgose Joannu, pro niž je ceněn nejvíce, tedy na prózu. Jejím základním stavebním kamenem je vylíčení autorových každodenních okamžiků a osobních prožitků. Tyto zdánlivě všední okamžiky obohacuje prvky fantazie a takto dodává příběhům na půvabu. Řeč je o prozaických sbírkách Pro čest (1964), Sarkofág (1971), Jediné dědictví (1974), Velkopáteční hymnus (1980) a Poklop (1982). Tyto nejopravdověji vystihují, charakterizují a přibližují spisovatelovu osobnost. Jeho psaní je „omologetického charakteru“, čili je jakýmsi druhem životní zpovědi, přiznáním či doznáním, přičemž však k autobiografii105 co do pravdivosti vylíčení nedosahuje. Kromě osobních životních zkušeností, názorů a zamyšlení autora obsahuje také jeho očitá svědectví spojená s tématy vyjatými ze života společnosti dvou velkých řeckých měst, Soluně a Athén, ve kterých strávil většinu svého života. To vše se mu podařilo vystihnout specifickým plynoucím jazykem a především zcela originálním stylem. A právě tyto skutečnosti jej řadí k nejuznávanějším spisovatelům řecké poválečné literatury.106 První tři knihy jsou spjaty výlučně s městem Soluní, dětstvím, vyrůstáním a jeho působením zde, zatímco druhá dvě díla se pojí převážně s dobou 104 Chadzivasiliu, V. Op. cit., s. 181 105 Autobiografie je ucelené vypravování o vlastním životě, dovedené k určité životní etapě. Má často apologetický, tj. obranný ráz. Hrabák, J. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973 s. 161 s. 291. Krátká próza na rozdíl od autobiografie postrádá chronologickou souvislost. Naopak, přestože je založena na reálném základu - prožitcích autora, v ní přebývají prvky fantazií a snů. 106 Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 17

49 strávenou v Athénách. Tomuto odpovídá rozdělení jeho tvorby také z hlediska času, tedy dělení na první a druhé literární období, které od sebe dělí rok 1976, kdy se přestěhoval do Athén, a které mají zcela odlišný charakter. V prvním období je Joannu ve své výpovědi poněkud zdrženlivý a uzavřený. Tento jeho konzervatismus je patrný i z jazyka, který ve svých textech užívá. Po roce 1976 však zaznamenáváme v jeho díle otevřenější přístup a zjevně větší odvahu a snahu o sdílnost, ovšem bez toho, že by jakýmkoli způsobem utrpěla umělecké hodnota díla. 107 Dalším, překvapivě výrazným, odlišujícím rysem je použití první osoby singuláru, tzv. ich-formy, v období prvním, zatímco ve druhém období užívá osobu druhou a třetí. Tento fakt však neubírá tvorbě druhého období na věrohodnosti a nevyvolává tak u čtenáře pocit, že by přišel o kontakt s autorem. Joannu nezamýšlel, aby jeho čtenáři ztratily dojem, že vypravěčem je autor sám nebo že nelíčí zážitky, které by sám prožil. Snažil se pouze o to, aby jeho dílo získalo větší objektivitu a aby se vyhnul přímému ztotožnění se s vypravěčem108. V každém případě, jak podotýká Krupi-Kolona ve svém díle o autorových prozaických textech: „...se ve výsledku běžný čtenář při četbě nezamýšlí nad formou textu, který má před sebou. Po zavření knihy mu v hlavě zůstane jen umělecký dojem podpořený specifickým autorovým stylem a také silný, pomalu odeznívající pocit, jako by spolu právě hovořili“.109

Otevřený přístup, který je zřetelný v tvorbě druhého období, je jen výsledkem jeho snah o to, být přímější a upřímnější ve srovnání s prvními knihami, ve kterých často některé skutečnosti pouze naznačuje, aniž by je konkrétně pojmenoval. Příčinu této transformace je třeba hledat ve změně 107 Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 22 108 Ibid., s. 23 109 «Πιστεύουμε ότι τελικά ο αναγνώστης δεν αναρωτιέται σε ποιο είδος ανήκει το κείμενο που διάβασε· του μένει η γεύση ενός κειμένου με όλα τα γνωρίσματα της τέχνης, ενισχυμένα από τον ιδιαίτερο λογοτεχνικό τρόπο του συγγραφέα, αλλά και η αίσθηση μιας συνομιλίας μαζί του.» Ibid., s. 35

50 prostředí (přestěhování se ze Soluně do Athén) a odtrhnutí se od rodiny a blízkého okruhu přátel, oba faktory na něj zjevně v oblasti jeho psaní i osobního vývoje měly zpomalující vliv. Přirozeným důvodem je také to, že postupem času dozrával jako umělec, což příznivě ovlivnilo jeho schopnost osvobodit se od vnějších vlivů, které mu bránily svobodně se vyjadřovat a pojmenovávat věci pravými jmény110. Existují názory některých kritiků a literátů, že Joannu v prvních třech sbírkách krátkých prozaických textů vyjádřil vše, co měl na srdci a co chtěl světu sdělit, a ve dvou posledních sbírkách se opakovaně vrací již k řečenému. Sám autor přiznává, že toto tvrzení není zcela nepravdivé, ovšem, že mylná je příčina, o níž se domnívají, že za touto transformací stojí. Je přesvědčen o tom, že tito lidé soudí podle zažité představy, že ten který spisovatel může psát kvalitně a na úrovni pouze tehdy, nachází-li se ve špatném psychickém rozpoložení.111 A tak údajně vycházeli z tohoto klišé a vytvořili si povrchní dojem, že spisovatelovo „athénské“ období je šťastnější a spokojenější. Navíc při pozornější analýze jeho díla zjišťujeme, že nejde o únavné omílání stejných témat. Vrací se sice k hlavním myšlenkám děl staršího data, ovšem rozebírá je více do hloubky, odtajňuje čtenáři svůj osobnější pohled a takto dává těmto tématům zcela nový rozměr.112

5.1 Termín „pezografima“ Díla, jimiž se budeme i nadále zabývat - Pro čest, Sarkofág, Jediné dědictví, Velkopáteční hymnus a Poklop – spadají výhradně do beletristické části autorovy tvorby. Jsou sbírkami kratších prozaických textů, které sám Joannu obecně 110 Na tomto místě by bylo vhodné zmínit se obsáhleji ještě o další možné příčině „literární přeměny“ Jorgose Joannu, a to o případném vlivu ostré kritiky jeho tvorby od Dimitrise Maronitise, „Otázky venkovské literatury“ (Maronitis, D. Ερωτήματα για την Επαρχιακή λογοτεχνία. Diavazo, Athina 1978, tomos 10, s. 31-39). O této problematice polemizují Nasos Vajenas a X. K. Kokolis na stránkách novin Kathimerini (Καθημερινή, 01/01/1989 a 15/01/1989). 111 Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 215 112 Ibid., s. 217

51 označil jako „pezografimata“ neboli „prozaické texty“, jednoduše „krátká próza“. V řečtině je využíváno pouze termínu „pezografima“, pokud v české terminologii budeme v práci nadále používat termíny „krátká próza“ či „prozaický text“, máme na mysli právě „pezografima“. V následující kapitole (7) se tomuto novému literárnímu prozaickému druhu budeme věnovat podrobněji (z pohledu literárních kritiků, znalců i samotného autora) a rozebereme jej z několika hledisek (z hlediska formy, opakovaných motivů, obsahu a témat, postavení vypravěče aj.) Abychom si prozatím vytvořili alespoň letmou představu, naznačme si formu tohoto literárního druhu na základě subjektivních poznatků z četby autorových děl. Jak už jsem jednou předeslala, Joannu byl „rozeným“ básníkem, takže jazyk jeho textů má poetický charakter. Byl ale rovněž učitelem, což vysvětluje jeho touhu čtenáři přirozenou, až téměř nepostřehnutelnou, formou předat jeho vědomosti. Nedělá to cíleně, ale spíše tu a tam, když na to „přijde řeč“. Jeho texty mají tedy i charakter pedagogický. Díky četbě těchto krátkých próz se dozvíme mnohé nejen o historii Soluně, ale také o atmosféře města dřívější doby, o národnostech lidí, kteří v ní žili a o hrůzách, které prožívali. Když mluvíme o historii Soluně, tak myslíme především dobu, ve které Joannu žil, protože právě ta je jeho zorným úhlem pohledu. Zastával totiž přesvědčení, že pouze to, co sám prožil, může plnohodnotně popsat a předat čtenáři. Jelikož byl ale zainteresovaný v historii a lidové tradici, velmi často se v jeho díle objevují i odbočky do dávné minulosti, do byzantského období nebo do let před jeho narozením, např. zmínky o ničivém požáru v Soluni roku 1917. Není to ale pouze Soluň, pod jejíž pokličku nám umožňuje nahlédnout. Léta strávená v Athénách se také nesmazatelně vryla do jeho tvorby. Nepíše ale jen o hrozných událostech co do hrozivosti ani co do významu či velikosti. Joannu je především obyčejným člověkem prožívající každodenní život, a tak i jeho tvorba je taková, plná všedních zážitků, každodenních radostí a starostí, procházek po

52 ulicích města, které tolik miloval, a pozorování okolního dění. To vše nám podává velmi vlídným, vemlouvavým tónem, takže četba jeho děl je příjemným zážitkem; jak říká Alexandros Kotzias: «σαν τη σιγανή κουβέντα ενός γνωστού μας» „jako rozprava s naším dobrým známym“.113 Velmi často čtenář v textu může najít sama sebe. Otázky, nad kterými se zamýšlí. Pocity, které také prožívá. Nejvíce na čtenáře působí dojem samoty, intenzivně čišící z jeho díla, respektive podivný fakt, že samotu na jedné straně vyhledával, na druhé se jí ovšem obával. Tématem samoty se budeme důkladněji zabývat později, vraťme se nyní k jeho beletristické próze, zmiňované výše. Termín „pezografima“ poprvé spatřil světlo světa při příležitosti vydání první prozaické sbírky Pro čest, kdy tuto literární formu definuje sám autor na zadní

straně

přebalu

jmenované

knihy:

„...

stojí

někde

mezi

esejí

a vyprávěním...“114, a v Metropoli běženců dodává „... je jakoby zpovědí člověka ve formě eseje...“115. Ve stejné knize se svěřuje i s původním přáním či záměrem: Ήθελες να βρεις μια πολύπτυχη φόρμα, που να καλύπτει ταυτόχρονα και τη φαντασία σου και τις μνήμες σου και την επιστημοσύνη σου και την παρατηρητικότητά σου και τους συνειρμούς σου και την ποιητική σου... Chtěl jsi najít nějakou „mnohovrstevnatou“ formu, která by obsáhla současně tvoji fantazii, tvoje vzpomínky, tvoje znalosti a bádání, schopnosti vnímání, tvoje asociace a básnický talent...116

5.2 Mísení literárních žánrů Prozaické texty Jorgose Joannu se dle mého názoru nejvíce přibližují fejetonům, ačkoli jsou často většího rozsahu, než bývá u fejetonu obvyklé, 113 Pissalidis, Op. cit., s. 69 114 «...βρίσκεται μεταξύ δοκιμίου και αφηγήματος...» Joannu, J. Για ένα φιλότιμο, 2002, zadní přebal knihy 115 «...κάτι σαν εξομολογητικό δοκίμιο...» Joannu, J., Η πρωτεύουσα των προσφύγων, s. 224 116 Joannu, J., Η πρωτεύουσα των προσφύγων, s. 223. Připomínám, že zde použitá 2. mluvnická osoba singularu není adresována nikomu jinému, než vlastnímu vypravěči a autorovi, protože toto dílo patří do druhého období jeho tvorby, v němž už k výpovědi/zpovědi nepoužíval psaní v 1. osobě singularu.

53 a ačkoli v sobě spojují prvky mnoha literárních stylů. Co se rozsahu autorových prozaických textů týče, jsou spíše stručného charakteru, obvykle 3 – 5 stran běžného knižního formátu. Fejeton je v podstatě novinářská forma, v níž se vypráví o zajímavé příhodě či problematice lehce konverzačním tónem. Jeho nejdůležitějším znakem je aktuálnost a souvislost s denními otázkami.117 Společnými rysy krátké prózy a fejetonu jsou ironický až sarkastický či autosarkastický podtext, poutavost a čtivost, konverzační tón. Na rozdíl od fejetonu neexistuje v krátké próze kritický prvek ani snaha o kázání či násilné poučování čtenáře za každou cenu, na druhou stranu však mají častokrát mnohem širší a hlubší obsah. Rovněž bych řekla, oba tyto žánry se dotýkají (fejeton v zásadní míře, krátká próza jen občas) soudobých témat, ovšem fejeton je možno označit za aktuální pro tu dobu, v níž byl vytvořen, zatímco krátká próza Joannu je nadčasová a aktuálnost pojímá jiným způsobem - někdy jako záminku, jindy jako rámec, jindy jako téma, ale vždy na pozadí vyprávění, kdy občas vystupuje na povrch, nikdy však jako hlavní motiv.118 Nutno připomenout, že Jorgos Joannu psal i vlastní fejetony, které vydal ve svých

sbírkách

Ložiska

a Nepokojná

země.

Sám

dychtil

po

vzdělání

a informovanosti a nevynechal jediný den bez četby denního tisku. Po době, strávené v izolaci vojenské služby, si stěžoval, že má podstatné mezery v aktuálním dění a že je neinformovaný.119 Eleftheria Krupi-Kolona, která se studií prozaických textů Joannu podrobně zabývá ve své knize Jorgos Joannu a jeho krátké prozaické texty (Γιώργος Ιωάννου και τα πεζογραφήματά του) je vystihuje takto: „Jde o prózy, ve kterých se mísí prvky kroniky, eseje a povídky a které jsou doplněny závěry, myšlenkami 117 Hrabák, J. Op. cit., s. 161 118 Drukopulos, A. A., Op. cit., s. 80-81 119 Ibid., s. 79

54 a komentáři autora.“120 Jeho krátká próza tedy není ani povídka ani klasické vyprávění, jelikož se v něm nevyskytují prvky typické pro tyto tradiční literární formy, jako např. ústřední hrdina, smyšlený příběh, zápletka či dialog aj. V našem případě je hlavním charakteristickým rysem vyprávění, v němž existuje reálný prožitek, tedy skutečnost, kterou sám autor zažil. Tato realita se proplétá s prvky fantazie s cílem zanechat na čtenáři působivý estetický dojem121. Marios Vitti, jedeb z mnoha kritiků, kteří se tvorbou Jorgose Joannu zabývali, zastává shodný názor s kolegyní Krupi-Kolona, a to, že autorovy prozaické texty v sobě slučují charakteristické prvky z kroniky, eseje či povídky, které jsou doplněné a umocněné autorovými závěry, myšlenkami a komentáři. To vše bez existence jakýchkoli dialogů122. Zaměřme se tedy na shodné i odlišné rysy těchto literárních žánrů ve srovnání s krátkými prozaickými texty Joannu. Kronika je epické vypravování, popisuje události nebo celé řady událostí v čase na sebe navazujících. Události prostě registruje a řadí za sebe, aniž by explicitně vytýkala vztahy mezi nimi.123 Ze stylu kroniky si krátká próza „vypůjčila“ formu vypravování a popis událostí, které na sebe ovšem nemusí nutně navazovat. Spíše naopak. Události z historie, ať už současné, které autor prožil, či dávné (např. z doby byzantské), se v textech objevují v závislosti na jeho asociacích a jejich pořadí je, co se chronologie týče, zcela náhodné. Kronika nemusí vždy ctít umělecký výraz, kdežto krátká próza je čistě beletristická a umělecký dojem je jeden z nejdůležitějších rysů.

120 Πρόκειται για πρόζες που εμπεριέχουν ανάμεικτα τα χαρακτηριστικά του χρονικού, του δοκιμίου και του διηγήματος και που συμπληρώνονται με συμπεράσματα, σκέψεις και σχόλια του συγγραφέα. Krupi-Kolona, E. Χαρακτηριστικά του πεζογραφικού έργου του Γιώργου Ιωάννου. [online] 2008 [cit. 10. prosince 2008] Dostupné z: 121 Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 16 122 Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 34 123 Hrabák, J. Op. cit., s. 207

55 Esej124 se povětšinou věnuje kulturní či filozofické problematice a hlavní roli zde hraje vybroušená jazyková technika. Právě jazyk bychom mohli považovat za jeden z hlavních společných rysů obou srovnávaných žánrů. Stejně tak velmi intenzivní subjektivní prvek autora, který je v obou literárních druzích cítit. Liší se ovšem v otázce tématu. Esej řeší většinou určité téma z odborné oblasti, kdežto krátká próza je především vyprávěním, které je protkáno zamyšleními autora nad všedními, každodenními tématy a osobními otázkami, přičemž se sice pohrouží do filozofického rozjímání nad významem života a smrti nebo věčného hledání smyslu „dobra vs. zla“ či mravních čistoty vs. zkaženosti společnosti, ale to jsou otázky, které si klade lidstvo po staletí, tedy nemá v sobě prvky odborné literatury, tak jako esej. A konečně se dostáváme k povídce, která má s krátkou prózou společný popisný živel a pomalý dějový spád. Odlišné jsou ovšem místo děje a postavy. Povídka může být zasazena do jakéhokoli, i smyšleného prostředí, kdežto prostředí v prózách Joannu je téměř vždy jedno a totéž, tedy reálné místo, většinou město, ať už Soluň nebo Athény. Navíc krátkým prózam chybí dialogy a ústřední hrdina v pravém slova smyslu. Naopak povídka neobsahuje subjektivní komentáře, pocity a myšlenky autora. Jak vyplývá z celé předchozí pasáže, nacházíme v krátkých prozaických textech Jorgose Joannu shodné prvky a inspirace z tradičních literárních žánrů, jako jsou povídka, kronika, esej i fejeton, a nelze se tedy výrazně přiklonit jen k jednomu z nich. Jsme tedy nuceni držet se autorovy formulace, že jeho próza „...stojí někde mezi esejí a vyprávěním...“, protože jen autor to ví nejlépe. V každém případě autor navázal na tradici těchto literárních druhů a uvedl je v nové, 124 Esej je na rozhraní literatury krásné a věcné, informuje o nějakém faktu či objevu, ale současně hledí k uměleckému výrazu (jinak bychom hovořili o článku). Je to nedlouhá stať věnovaná některé otázce kulturní nebo filozofické, kterou traktuje vybroušenou jazykovou formou, přičemž do popředí se tlačí autorova osobnost. Hrabák, J. Op. cit., s. 290

56

6 Hlediska tvorby Jorgose Joannu 6.1 Autor – vypravěč Je na místě zabývat se otázkou úlohy vypravěče. Spisovatel, lékař a blízký Joannův přítel, Jorgos Aragis, ve své přednášce o prozaické tvorbě125 Joannu vysvětluje tři pojmy, týkající se autorova prozaického díla, jsou to: „jednostranné vyprávění,

nejednotnost

témat,

o nichž

autor

vypráví,

a kompozice

vypravovacího času“126. Jednostrannost se týká úhlu pohledu vypravěče, čili autorovy perspektivy. Ta je vždy jediná a neměnná a je podána prostřednictvím „jeho zraku, citů, myšlenek a pocitu osamocení“127. Pokud se úhel pohledu vypravěče nějakým způsobem modifikuje, tak pouze na ose vypravěč – dítě, vypravěč – mládenec, dospívající a vypravěč – zralý muž.128 Důležitým faktorem je také míra účasti vypravěče, tzv. autorská perspektiva.129 V našem případě může být vypravěč prostým pozorovatelem a líčit nám děj jakožto opodál stojící divák (viz. následující ukázka prozaického textu „†13-12-43“ ze sbírky Pro čest), případně může vstoupit do děje jako jeden z hlavních aktérů. «Φτάνω στο σημείο να πω πως ίσως θα 'ταν καλύτερα να μην είχα πατήσει ποτέ μου σε κείνο τον τόπο της ομαδικής εκτελέσεως. Κι άλλες φορές έτυχε βέβαια να επισκεφθώ τόπους μαρτυρίου ή ομαδικής ταφής· η γη της 125 Přednášku „Literární prozaické dílo J. Joannu“ (Το λογοτεχνικό πεζογραφικό έργο του Γ. Ιωάννου) přednesl při příležitosti manifetu v Soluni, který zorganizoval časopis Filolog v květnu roku 1986. Aragis, J. Για τον Γιώργο Ιωάννου. Athina: Indiktos 2007, s. 37-56 126 «... μονομερής αφήγηση, διάσπαση του αφηγηματικού θέματος και σύνθεση σου χρόνου.» Aragis, Op. cit., s. 40 127 «... μέσα από την όραση, τα συναισθήματα, τη σκέψη και την αίσθηση ενός μονάχα προσώπου.» Ibid., s. 40 128 Chuzuri, E., Op. cit., s. 126 129 V literární příručce Josefa Hrabáka je míra účasti vypravěče označena termínem autorská perspektiva. Jestliže je text tokem informací, pak je vypravěč prostředníkem mezi čtenářem a obsahem, a rovněž také zdrojem informací, tedy autorem samotným. Autor může stát a) nad příběhem a postavami - je tedy „vševědoucí“ a má nadhled. Tato vlastnost se nazývá autorská ironie. Může stát i b) za postavami - v tom případě je pozorovatelem či svědkem, nevidí nitro postav a pouze popisuje jejich jednání. Může stát i c) mezi postavami - je tedy účastníkem děje a vyjadřuje se v 1. os. singuláru. Hrabák, J. Op. cit., s. 214

57 πατρίδας μας είναι παραγεμισμένη με κόκαλα παλικαριών' μα ποτέ μου δεν ταράχτηκα και δεν έκλαψα τόσο, όσο αυτή τη φορά. Αυτό ασφαλώς έγινε, γιατί την ώρα που βρέθηκα εκεί, μια γυναίκα κι ένας άντρας, αδέλφια, άνοιγαν τον τάφο του μικρότερου αδελφού τους, που είχε εκτελεστεί πριν από είκοσι χρόνια. Πλησίασα, κι όταν κατάλαβα τι συνέβαινε, σιγοκάθισα πάνω στα πόδια μου σε μιαν άκρη. Και τώρα, που η ψυχή μου έχει κολλήσει εκεί, μου φαίνεται πως θα μείνω για πάντα, σαν ένα αγριόχορτο, καθισμένος δίπλα σε κείνο τον τάφο. Και μακάρι να γινόταν έτσι.» Chci předem podotknout, že by snad bylo i lepší, kdybych nikdy nevkročil na ono místo hromadné popravy. I dříve se mi zajisté naskytlo navštívit místa martyrií nebo hromadných pohřebišť; půda naší vlasti je přeplněná kostmi mladých mužů, ale co jsem živ jsem nebyl tak otřesený a neplakal tolik, jako tentokrát. Ve chvíli, kdy jsem se tam objevil, nějaká žena s mužem, sourozenci, otevírali hrob svého mladšího bratra, jež byl popraven před dvaceti lety. Přistoupil jsem blíž, a když jsem pochopil, co se děje, tiše jsem se přikrčil stranou. I teď, když v myšlenkách uvíznu na onom místě, se mi zdá, že už napořád zůstanu sedět, jako nějaká divoká rostlina, u onoho hrobu. A kéž by to tak bylo.

6.2 Jazyk a témata Pro jednotlivé krátké prózy však neexistuje jednotný model ani jednotné téma či myšlenka. A tak nám jednou autor vypráví o pohřbívání Židů, jindy o přistěhovalcích a jejich vlastech či o tom, jak se žilo za okupace atd., a to vždy i s několika vsuvkami a zmínkami z doby, ve které momentálně žije130, tím pádem neztrácela jeho díla na aktuálnosti a mohla by být označena za nadčasová. I v rámci jednoho textu za sebe řadí jednotlivé události v podivných souvislostech, aniž by to však na čtenáře působilo nepřirozeně. Stačí jakékoli slovo, jméno, místo či vzpomínka v roli asociace a rázem se pomocí nepostřehnutelného slovního můstku ocitneme v jiném dějovém období. Následující ukázky z krátké prózy „Městská kina“ (Τα λαϊκά σινεμά)131 ze sbírky Pro čest.132 mohou posloužit nejen jako příklad myšlenkových pochodů 130 Krupi-Kolona, Ε., Op. cit., s. 36 131 Joannu, J. Για ένα φιλότιμο, πεζογραφήματα, s. 17-20 132 Abych zachovala chronologii textu a zároveň správné pořadí míry významu poznámek a poznatků, označila jsem jednotlivé ukázky písmeny a), b) a c).

58 autora, které, vedle již několikrát detailně popsaného nepřemožitelného záchvatu strachu, může spustit obyčejná návštěva kina.133 Poukázáno je zde zároveň i na ryzí hodnoty, které autor uznává u prostých lidí ve srovnání s lidmi ze vzdělaných kruhů.134 Ukázka a) Το βράδι που ξεκίνησα σοβαρά να πάω οπωσδήποτε, τραβούσα πρός το Βαρδάρι και τα πόδια μου κόβονταν. Δεν μπορούσα όμως ν΄αντέξω άλλο χωρίς παρέα. Οι φίλοι είχαν αλλάξει, είχαν γίνει πια ανυπόφοροι, αφήνω ότι με διάφορες δικαιολογίες χανόντουσαν τις νύχτες. Στα κατηχητικά βέβαια μας απαγόρευαν τον κινηματογράφο. Είχαμε το εντευκτήριό μας, όπου μπορούσαμε να περνάμε ευχάριστα τα βράδια. Άλλοι συζητούσαν πολύ αυτή την απαγόρευση, εγώ υπάκουσα εύκολα, γιατί δεν είχα καιρό, ούτε λεφτά για εισιτήρια. Είχα να πάω σινεμά από μικρό παιδί. Τότε πήγαινα μόνος μου στο σινεμά της γειτονιάς μου και πάντα στον εξώστη. Έπαψα όμως απότομα να πηγαίνω και σ΄αυτό, από τότε που ένας μου έκανε ανήθικες χειρονομίες στο σκοτάδι. Ακόμα και τώρα όταν πηγαίνω καμιά φορά σε κείνο το σινεμά, σφίγγεται η καρδιά μου και δεν ξέρω τί έχω. Ίσως αυτός να ήταν ο κυριώτερος λόγος, που δε με πείραζε η απαγόρευση. Ten večer, když jsem byl opravdu rozhodnutý, že půjdu (do kina), vydal jsem se směrem k náměstí Vardari, nohy jakoby mě přestaly poslouchat. Už jsem víc nemohl vydržet bez společnosti. Moji přátelé se změnili, stali se nesnesitelnými, raději ani nevzpomínám, jak se pod různými záminkami v průběhu noci (vždy) vypařili. Za okupace nám samozřejmě kino zakázali. Měli jsme oblíbené místo, kam jsme po večerech chodili. Všichni ten zákaz horečně komentovali, já jsem ho uposlechl lehce, jelikož jsem neměl ani čas, ani peníze na lístky. V kině jsem byl naposled jako malý kluk. To jsem tehdy chodil sám do jednoho kina v sousedství a vždycky na balkón. Naráz jsem tam však přestal chodit poté, co mě tam kdosi ve tmě ošahával. Ještě teď, když tam občas zajdu, se mi stahuje hrdlo a nevím, co se se mnou děje. Nejspíš to byl ten hlavní důvod, proč mi ten zákaz tolik nevadil.

Ukázka b) 133 Viz. dvě ukázky a). Pro lepší názornost a jasnější povšimnutí jsem vyznačila časové přechody a tematické odbočky kurzívou. 134 Viz. ukázka b)

59 Κουβαλώ πάντα μαζί μου μία εφημερίδα, έστω και διαβασμένη. Μόλις ανάβουν τα φώτα, βυθίζομαι δήθεν στο διάβασμα, γιατί ορισμένα βλέμματα με φέρνουν σε δύσκολη θέση. Καμιά φορά τραβάω για το καπνιστήριο. Δίπλα είναι τα αποχωρητήρια με τους τοίχους γεμάτους γραψίματα. Με πιάνει ένας φόβος και κλείνομαι εκεί μέσα περιμένοντας να σβήσουν τα φώτα. Απ΄την ορθογραφία και το βαθμό της ξετσιπωσιάς καταλαβαίνεις αν τά΄χει γράψει μορφωμένος. Οι επιγραφές των μορφωμένων είναι οι πιο σαχλές και οι πιο πρόστυχες. Θα ήθελα πολύ να μπορούσα να κάνω μιά μελέτη πάνω στα γραψίματα των αμόρφωτων, γιατί έχουν γνησιότητα και πρωτογονισμό. Κάνεις την

ανάγκη

σου

περιστοιχισμένες

φορές

μεγάλη

πρωτοτυπία.

Στο

πανεπιστήμιο οι τοίχοι των αποχωρητηρίων ήταν σκεπασμένοι με ανόητες πολιτικολογίες. Pokaždé s sebou mám noviny, třebaže už jednou přečtené. Jakmile rozsvítí světla, jakoby se ponořím do čtení, protože jisté pohledy mě dost znervózňují. Někdy si to zamířím ke kuřáckému koutku. Hned vedle jsou toalety se zdmi popsanými vzkazy. Zmocňuje se mě panika a zavírám se uvnitř, abych tam přečkal, než se opět zhasne. Podle pravopisu a míry oplzlosti poznáš, jestli je psal vzdělaný člověk. Nápisy učených lidí jsou ty nejhorší žvásty a sprostoty. Tak rád bych napsal studii o nápisech nevzdělanců, protože jsou ryzí a nefalšované. Častokrát si ulevuješ obklopen opravdu svéráznými výrazy. To na univerzitě jsou zdi toalet zaplněny hloupým politikařením.

Ukázka a) Κοιτάζω την αίθουσα, ένας κλειστός βρωμερός χώρος. Απορώ με τον εαυτό μου πώς συνήθισα σε τέτοια βρωμιά. Κάποτε, όταν ήμουν μικρός, μέσα στο μπάνιο μου βάζαν καρυδόφυλλα· το νερό μοσχοβολούσε ιώδιο. Έξοδος κινδύνου ουσιαστικά δεν υπάρχει, είναι σαν φάκα. Αλίμονο άν συμβεί τίποτε. Rozhlížím se po sále, je to jeden uzavřený, zatuchlý prostor. Divím se sám sobě, že takovou špínu vůbec snesu. Kdysi, ještě když jsem byl malý, mi dávali do vany listy ořechovníku a páchlo to jako jodová tinktura. Únikový východ tu v podstatě neexistuje, jsme tu jako v pasti. Běda, jestli se něco přihodí.

Jak jsem výše naznačila, Joannu upřednostňuje prosté lidi před učenými. Sympatizuje s lidmi z dělnické třídy, jež pracují holýma rukama a nepotřebují žádná vysvědčení o vzdělání, a sám se považuje za jednoho z nich. Profesoři,

60 spisovatelé, básníci a lidé z literárních kruhů jej už unavují a nazývá je „otravnými“135. Έχω χάσει άδικα των αδίκων τα χρόνια μου με κείνους τους άνοστους λογοτέχνες. Τα παιδιά αυτά με αγαπούν, το παραδέχομαι. Η αγάπη τους όμως είναι ίδια με κείνη, που έχουμε για τον καλόβολο συνταξιδιώτη. Κορυφώνεται κατά το μέσο του ταξιδιού, για ν΄ αρχίσει να σιγοσβήνει όσο τελειώνουν τα χιλιόμετρα. Στο τέλος μπορεί να μην πούμε ούτε αντίο.136 Nadarmo jsem ztratil tolik let s těmi protivnými literáty. Ti lidé mě sice mají rádi, to uznávám. Jejich cit je ovšem zhruba stejně silný, jaký chováme k sympatickému spolucestujícímu. Nejsilnější je uprostřed cesty a pomalu slábne, jak ubývají kilometry k cíli. Na konci si možná ani sbohem neřekneme.

Jeho vztah k obyčejným lidem ovšem není pouze jednostranný, je pro něj důležité i to, jak nahlíží tito lidé na něj. V samém závěru stejného textu rozpravuje spisovatel a vypravěč v jedné osobě s jedním svým přítelem z řad prostých lidí, potápěčem Dadinisem (jeden z mála hrdinů, který má v díle Joannu konkrétní tvář i jméno), jež riskuje život, jen aby se potopil pro mořskou houbu, která je ovšem v mnohem větší hloubce, než je obvykle zvyklý se potápět. Je si vědom nebezpečí, ale nedá mu to, potopí se a houbu se mu podaří vytáhnout. Joannu tuto situaci s obavami sleduje a rozhořčen následně zjišťuje důvod jeho činu: Και γιατί το ΄κανες αυτό; Αφού κανένας απολύτως δε σ΄έβλεπε, γιατί το ΄κανες; του φώναξα. Μά, για ένα φιλότιμο, απάντησε ήσυχα. Και κατόπι πρόσθεσε με σημασία: Έσύ τι ξέρεις απ΄ αυτά· εσένα τα γράμματα σ΄ έχουνε άσκημα δαμάσει. „A proč jsi to udělal? Vždyť tě u toho nikdo neviděl, proč jsi to udělal?“ křičel jsem na něj. „Ále, pro čest,“ odpověděl tiše. A potom důrazně dodal: „Co ty víš o cti? Tebe už si slova dávno zotročila.“

135 Chuzuri, E. Η μυθολογία του λαϊκού In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. s. 166-167 136 Για ένα φιλότιμο ze stejnojm. sbírky. Joannu, J. Για ένα φιλότιμο, πεζογραφήματα, s. 49

61 Pracující lidé, jako zedníci, námořníci, kováři, vojáci a „šoféři“ kamionů137 jsou pro něj synonymem cti, nevinnosti a mravní čistoty z hlediska charakteru a duševních vlastností. Obdivuje ale také jejich fyzickou krásu, protože jsou díky ní silní a zdatní a jejich tváře jsou snědé, s krásnými rysy. Jelikož si ale uvědomuje, že ačkoli by se jim chtěl v jejich kráse podobat, stýská si v jednom ze svých textů prozaické sbírky Poklop:138 Ό,τι και να κάνεις ποτέ πια δεν θα μπορέσεις να γίνεις σκληρός, δυνατός, μπρατσωμένος, με στέρνο ανεβατό και τριχωτό, με χερούκλες φαρδιές και ροζιασμένες, με δάχτυλα μακριά και χοντρά, τριχωτά αποπάνω, με πόδια μεγάλα, μελαχρινά, άτριφτα στο τρίχωμά τους, με γάμπες σκληρές, όπου οι μυς ανεβοκατεβαίνουν ευκίνητοι, σταματώντας εδώ ή εκεί κατά τη θέλησή σου, με μπούτια γερά, σκληρά όταν χρειάζεται να βάλουν δύναμη και απαλά μα όχι νερουλά, όταν θέλουν να αφεθούν σε χαϊδολογήματα.» Cokoli uděláš, nikdy se nebudeš moci stát svalnatým, silným a ramenatým, se zarostlou dmoucí se hrudí, se silnýma rukama, plnýma mozolů, s dlouhými, širokými a ochlupenými prsty, s velkýma, opálenýma a chlupatýma nohama, s vypracovanými lýtky, na nichž svaly jen hrají a ty je zatínáš, jak se ti zachce, stehny, která jsou tvrdá jako kámen, když je potřeba dát do nich sílu, a měkká, ne však rozbředlá, když dojde na hlazení a laskání.

Co se týče jazyka a větných formulací, Joannu často užívá strohé, úsečné jednoduché věty, souvětí zřídka, a to především v prvním literárním období. „Athénská“ díla už jsou co do rozsahu vět, ale i děl samotných, mnohem rozsáhlejší. Poetičnost jeho tvorby vychází především ze slov, která si „ochočil“ a díky nimž dosahuje jeho próza takové hudebnosti a rytmu. Jeho jazyk je poutavý, ale přitom všední, denně používaný, který občas ozvláštní slovy v katharevuse, zasazenými do textu tak, že nepůsobí uměle. Jeho řeč má popisující charakter, často tón jakéhosi přiznání, je sarkastická, tragická, autosarkastická,

137 Joannu, J. Για ένα φιλότιμο, πεζογραφήματα, s. 17 138 Chuzuri, E. Η μυθολογία του λαϊκού In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. s. 168

62 zatímco sám život není ani tragický ani komický, ani emocionální ani ironický. Je to řada smyslů, energií, myšlenek a událostí, které se snažíme usměrnit slovy.139 Pokud jde o témata, která si autor volí, existuje v rámci jednoho díla výrazná nejednotnost až rozkol. Jeho dílo je tvořeno několika rozmanitými tematickými jednotkami, které můžeme přirovnat ke kamínkům z mozaiky. Jejím tmelem ovšem není časová a/nebo prostorová souslednost, ale nálada či psychické rozpoložení, ve kterém se vypravěč ve chvíli vypravování právě nachází. Tato umělecká technika vzájemně spolu nesouvisejících témat se v Řecku ve 20. stol. značně rozšířila a jeden z prvních spisovatelů, který ji využíval, byl Nikos Gavriil Pentzikis.140 Čas vypravování je v případě děl Jorgose Joannu kompozicí přítomnosti, minulosti a různých časových bodů, která jsou propojena s tématem/ty. Obecně v této souvislosti existují dvě možnosti pojetí času, a to a) z hlediska historického, kdy děj počíná nějakým bodem v minulosti a pokračuje směrem do přítomnosti, ať už v rovnoměrné časové posloupnosti či za pomocí skoků v čase, a následně někde končí, a b) kompozice/kombinace času z hlediska subjektivního vnímání děje každého autora. Ve druhé možnosti, což je i případ Joannu, může počátek děje vycházet jak z minulosti tak z přítomnosti a střídavě pohybovat mezi sebou bez jakékoliv chronologie. Ostatně na toto téma jsme už narazili při rozebírání obsahové stránky autorovy tvorby a přesvědčili se o tomto jevu na základě hned několika ukázek. Příliš mnoho časových přechodů z jednoho časového prostoru do druhého může čtenáře přirozeně mást. Umělecká hodnota takovéhoto díla závisí především na umu a způsobu, jakým tuto techniku spisovatel v roli vypravěče využívá. To ovšem Joannu, jak jsme se mohli přesvědčit z ukázek, zvládá zcela s přehledem.141 139 «Ο λόγος του συγγραφέα είναι περιγραφικός, εξομολογητικός, σαρκαστικός, τραγικός, κωμικός, αυτοσαρκαστικός, αφού η ίδια η ζωή δεν είναι μήτε τραγική μήτε κωμική, μήτε συναισθηματική μήτε ειρωνική. Είναι μια σειρά αισθήσεων, ενεργειών, σκέψεων και γεγονότων, τα οποία προσπαθούμε να δαμάσουμε με τη γλώσσα.» Pissalidis, V. Op. cit., s. 131 140 Aragis, J. Op. cit.,, s. 44 141 Ibid., s. 46

63 Jerasimos Dendrinos ve svém příspěvku do almanachu V rytmu duše zastává názor, že opravdový umělec je ten, jež dokáže ve svém díle dokonale vyvážit dva naprosto protikladné pocity (např. smutek – radost). „A Joannu [...] tento um ovládá mnoha rozmanitými způsoby a stylem, díky němuž se čtenář může (zastavit a) nadechnout, zvláště ve chvílích, kdy vyprávění začíná „houstnout“ a kdy odlehčení atmosféry začíná být žádanou nutností.“142 K tomuto využívá také svůj vytříbený

přirozený jazyk. Jeho jazyk, obohacený o knižní slova i lidové výrazy, které jsou vždy harmonicky sladěné, odhaluje pozoruhodnou ironii, jež ona sama přináší čtenářiposluchači pocit originálního humoru.143

6.3 Homosexualita Hodnoty, jež obdivuje na prostých lidech, jsou samozřejmě obsaženy v rejstříku vlastností ideálu může, kterého Joannu akceptuje jako svého životního/sexuálního partnera. Tím se dostáváme k otázce homosexuality, která mu tolik znesnadňovala život. Už jako malý trpěl Jorgos tvrdou výchovou v rodině a posměchem svého okolí, jelikož se od ostatních tolik odlišoval. Vzpomíná: «…σε έδερναν, ας πούμε, σε χτυπούσαν μάλλον, όχι τόσο με δύναμη, όσο με σκληρότητα, με κακία άσχημη, με ζωγραφισμένη στο πρόσωπο την απέχθεια γι΄ αυτό που προέβλεπαν ότι θα γίνεις και που ήταν η μόνη αταξία σου, η μεγάλη σιωπηλή αταξία σου, που δεν κραύγαζε [...] , αλλά υπήρχε διαρκώς μαζί σου, μεγάλωνε μαζί σου, μα εσύ, βέβαια, δεν την έβλεπες, δεν είχες τότε δυνατές κεραίες για να συλλαμβάνεις, την έβλεπαν όμως αυτοί... » „...fackovali tě, spíše řekněme mlátili, ani ne tak silně jako spíš surově, s odpornou záští a v obličeji se zračící averzí, vůči tomu, co tušili, že se z tebe 142 «Και ο Ιωάννου [...] το μεταχειρίζεται ποικιλότροπα και με μέθοδο κατά την οποία μπορεί ο αναγνώστης, να παίρνει ανάσα, ιδίως όταν το ύφος της αφήγησης γίνεται ιδιαίτερα βαρύ, ώστε να επιζητείται κατ΄ανάγκη μια εκτόνωση της όλης ατμόσφαιρας.» Dendrinos, J. Το χιούμορ στο έργο του Γιώργου Ιωάννου In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. s. 194 143 «Ακόμα, η γλώσσα του, διανθισμένη με λέξεις λόγιες και δημοτικές, θαυμάσια συνταιριασμένες, αποκαλύπτει ξεχωριστή ειρωνεία, που από μόνη της αποκομίζει στον αναγνώστη-ακροατή μια ιδιότυπη χιουμοριστική αίσθηση.» Dendrinos, Op. cit., s. 194

64 stává, a to byla jediná tvoje odlišnost, velká, mlčenlivá odlišnost, která nekřičela (...), ale byla tu s tebou, rostla s tebou, zatímco ty jsi ji samozřejmě neviděl, neměl jsi žádná čidla, abys jsi ji ucítil či nahmatal, oni ji však viděli moc dobře...“

Je zřejmé, že cítil silný pocit viny, který byl hluboce zakořeněný v jeho podvědomí. Tyto pocity provinění vyvrcholily v průběhu puberty a dospívání, protože se s touto skutečností musel vyrovnávat obklopen rodinou a okolím, které nejen, že nemělo pochopení, ale ještě jej za to odsuzovalo a cítilo k němu zášť.144 Řecká spisovatelka a novinářka Elena Chuzuri, která se hlouběji věnuje dílu Jorgose Joannu od roku 1984, v jednom ze svých článků věnovaných autorovi zdůrazňuje, že dojmy a nálady těchto let byly pro jeho tvorbu rozhodující a do textů se přesně odrazily. Byly to „příznačné pocity strádání, izolace, deziuluze, touhy po pomstě, ale také provinění, jež mučí jeho tělo i duši.“145 A právě v této době začal psát svůj deník (1943 -1944). Po smrti Joannu se o vydání textů pod názvem Souvislý deník z období okupace (Το κατοχικό ημερολόγιο χωρίς περικοπές) postarala Antigoni Vlavianu. Opatřila jej úvodem, komentářem a doslovem, ale do vlastního textu deníku nijak nezasahovala. Nejeden čtenář se jistě pozastaví nad domnělou hloubkou, smyslem a obsahem textů nějakého „dospívajícího a nezkušeného mladíka“. Joannu však nebyl jen tak ledajakým mladíkem. Odhlédneme-li od jeho odlišného sexuálního zaměření, zůstane nám obraz citlivého mladého člověka, jež za svůj dosavadní krátký život prožil více hrůzy než kdokoliv jiný a nadto jej čekají hrůzné nástrahy okupace. Nečekejme však listy popsané milostnými vzplanutími. Jak uvádí v úvodu A. Vlavianu: „Nejedná se zde o popisování zamilování

144 Chuzuri, E. Η μυθολογία του λαϊκού In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. s. 169 145

«...χαρακτηριστικά τα συναισθήματα της στέρησης, του εγκλεισμού, της απογοήτευσης, της εκδίκησης αλλά και της ενοχής που αρχίζει να του τυραννάει το σώμα και την ψυχή.» Chuzuri, E. Γ. Ιωάννου: σαν σπόρος αγκαθιού [online]. 2005 [cit. 11. prosince 2008] Dostupné z:

65 a erotických tužeb – ty se často objevují v jeho krátkých prózách – ale emociální odstíny psychiky dospívajícího jedince.146. V deníku si Joannu stěžuje: Και αργότερα, όταν πια σαν έφηβο σε πολιορκούσαν μέρα νύχτα με τα βλέμματα, όχι γι' αυτά που έκαμνες, αλλά γι' αυτά που κόντευες να κάνεις, και που είχες αρχίσει να τα νιώθεις κάπως κι εσύ, να τα νιώθεις μόνο, όχι να τα καταλαβαίνεις, να τα ονοματίζεις ή να τα λες, και σε μαστιγώνανε με τα βλέμματα και τα πικρά λόγια, είτε απευθείας είτε πλάγια είτε με τα μουρμουρίσματα τους, για να τα ακούς και να ζαρώνεις, να σιγολιώνεις μέσα σου, να μην ξεθαρρεύεσαι ποτέ σου και ένιωθες κλεισμένος από παντού, χωρίς καμιά διέξοδο και καμιά ελπίδα… A později, když tě dnem i nocí zahrnovali pohledy, ne kvůli tomu, co jsi udělal, ale co teprve uděláš, a když jsi to tak nějak začal tušit i ty, pouze tušit, ne rozumět tomu, dokázat to pojmenovat či mluvit o tom, a když tě bičovali pohledy a trpkými slovy, ať už napřímo nebo šeptem za tvými zády, stejně vždy s cílem, abys to slyšel a rmoutil se, aby tě to zevnitř pozvolna rozežíralo, vzali ti tak veškerou odvahu a cítil jsi, jak se vše uzavírá, jak je vše bezvýchodné a bez jakékoli naděje...

V dospělosti a zralém věku si Joannu samozřejmě uvědomil, co se děje a byl s touto situací více méně smířený. Přesto ale celý jeho život provázel intenzivní pocit nespravedlnosti vůči vlastní osobě. Svoji orientaci však nevyjevuje čtenáři okamžitě, snad v důsledku pocitu viny a strachu ze zostuzení. Pravdu nechal vyplývat na povrch postupně a rychlost tohoto „prosakování“ usměrňoval užitím „krycích prostředků“ jako byly narážky, slovní hříčky, efektní obraty a paradoxy, a samozřejmě všudy přítomná ironie a autosarkasmus. Aris A. Drukopulos shrnuje ve své knize Jorgos Joannu, příručka pro četbu jeho děl: „Obtíž, s níž vyjadřoval svoje preference (i politické, ale především sexuální), jej nutila

146

«Δεν πρόκειται για περιγραφές ερώτων της εφηβείας - άλλωστε αυτές απλώνονται στα πεζογραφήματά του - αλλά για συναισθηματικές αποχρώσεις του ψυχισμού ενός εφήβου».

66 nacházet východiska za užití narážek.“147 Jako praktický příklad uvádím následující ukázku: Δεν είναι δυνατό να διαφέρω και τόσο πολύ απ' τους άλλους. Άνθρωπος είμαι και εγώ. Κι όμως η κάποια διαφορά είναι που με καίει. Není přece možné, abych se tolik lišil od ostatních. Vždyť i já jsem člověkem. Ale je tu jistá odlišnost a ta mě pálí.

Výše uvedený úryvek pochází z prozaického textu „†13-12-43“ ze sbírky Pro čest. V první řadě je jedním z mnoha důkazů tvrzení, že Joannu byl v první „soluňské“ fázi své tvorby velmi tajuplný a využíval skryté narážky a naznačování. Pro čtenářskou veřejnost představuje uvedená citace první indicii - ačkoli téměř nečitelnou - naznačující jeho homosexualitu. Jak se správně zamýšlí Menis Kumandareas ve svém příspěvku do sbírky V rytmu duše (Με τον ρυθμό της ψυχής)148, dnešní čtenář nemá problém s homosexualitou ani s homosexuálními spisovateli a básníky, je to dávno překonané téma a na sexuální orientaci autora knihy, jež drží v ruce, nikdo nehledí. Ovšem, patrně si ani neumíme představit, jak obtížné muselo pro Jorgose Joannu být přiznat si svoji odlišnou sexuální orientaci a předstoupit s tímto faktem před tak konzervativní společnost, jakou dozajista řecká čtenářská veřejnost v době, v níž spisovatel žil a působil, byla, tedy 40.-80. léta 20. stol. V pozdějším věku si však svoje pocity ujasnil, pochopil, kam jej srdce táhne, smířil se svým opačným sexuálním zaměřením a svoji odlišnost již tak úpěnlivě neskrýval. Když se přestěhoval nastálo do Athén a získal plnohodnotné místo 147 Aris A. Drukopulos tento svůj závěr použil i jako jedno ze čtyř motto knihy: «Η δυσκολία του... να εκφράσει τις προτιμήσεις του πολιτικές, προπάντων όμως ερωτικές τον ανάγκασαν να βρει διέξοδο στο υπαινικτικό ύφος.» Drukopulos, A. A. Γιώργος Ιωάννου, ένας οδηγός για την ανάγνωση του έργου του. Athina: Irmos, 1992 148 V rytmu duše (Με τον ρυθμό της ψυχής) je almanach příspěvků, věnovaných památce Joannu, jež byla vydána na počest uplynutí 20ti let od autorovy smrti, společně s 28 dalšími osobnostmi současné řecké literatury, tedy lidmi, kteří se s Joannu osobně či nepřímo znali či spolu spolupracoval. Kumandareas, M. Ένας σείληνος στην ακολουθία του επιταφίου. In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. Athina: Kedros, 2006, s. 93103

67 mezi athénskými vzdělanci, ocitl se znovu v již jednou prožívaném dilematu149. Začal se znovu ztotožňoval s prostým lidem, s muži z pracující třídy, které obdivoval fyzicky i duševně a kteří svými hodnotami tolik vynikali nad jeho kolegy z univerzitních kruhů. Ve svém prozaickém textu „Přístavní lázně“ (Λιμενικά λουτρά) ze sbírky Sarkofág (Η Σαρκοφάγος) nejprve charakterizuje, jaké typy mužů v lázních potkává, později je srovnává s kolegy z uměleckého světa a následně vyjadřuje svoji hrdost nad skutečností, že jej berou mezi sebe: [...] εξαιρετικά γεροδεμένεοι νεαροί, που μόλις είχαν σχολάσει απ΄τη βαριά δουλειά τους. (...) výjimečně dobře stavění mladíci, kteří se sotva vrátili ze zaměstnání od svojí těžké práce. Oι περισσότεροι καλλιτέχνες είναι καλοί για να κοκορεύονται μόνο στα ζαχαροπλαστεία. Většina umělců je dobrá leda tak na to, aby se chvástali a vysedávali po cukrárnách. Οι άνθρωποι της σκληρής δουλειάς μυρίζονται τον δικό τους έστω κι αν αυτός τρυπώσει στα γράμματα. Και είμαι δικός τους, όχι μονάχα λόγω καταγωγής, αλλά κυρίως λόγω ψυχικής συμπάθειας. Těžce pracující lidé poznají svého člověka „po čuchu“, třebaže je jeho povoláním je býti ponořený v psaní. A já jsem jejich, nejenom původem, ale hlavně díky duševní sympatii.

6.4 Samota v díle i v životě Jorgose Joannu Jorgos Joannu svoji samotu pojímá velmi zvláštním způsobem, řekněme ve dvou rovinách: a) samota jakožto klidné a tiché místo, kde může nerušeně rozjímat a b) samota jako důsledek zavržení od společnosti kvůli jeho odlišnosti. Zvláštní je však nejen jeho pojetí samoty, ale i „způsob“ kde a jak ji nachází. 149 Chuzuri, E. Η μυθολογία του λαϊκού In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. s. 169-170

68 Samotu vyhledává v centru města, obklopen velkým množstvím lidí. Své okolí však za společnost jako takovou nepovažuje, protože se jedná o anonymní jedince bez konkrétních tváří, které nezná a ani znát nechce. Představují pro něj pouhé stíny, které dotváří atmosféru jeho ideální samoty. Jak sám prohlašuje v jednom rozhovoru s Vasilisem Angelikopulosem: 150 Η μοναξιά μέσα στη φύση με πανικοβάλλει ενώ η μοναξιά μέσα στη μεγαλούπολη είναι το ιδανικό μου. Samota uprostřed přírody ve mně vyvolává paniku, kdežto být sám uprostřed velkého města je mým ideálem.

Obliba v pocitu osamocení hrála velkou roli v jeho osobním životě už v průběhu dětství a dospívání a zůstala mu až do jeho smrti. Tato skutečnost vyplývá z toho, že jako malý chlapec neměl doma místo, kde by mohl být sám, a proto mu byla samota vzácností151. V rodině cítil neustálou kontrolu a tak se pak často vytrácel z domu a potuloval se po ulicích, kde se cítil být víc sám než v rodinném kruhu. Řecká filoložka Sofia Jakovidu152 v jednom ze svých článků o Joannu upozorňuje na zajímavou otázku, kterou si pokládá autor v prozaickém textu sbírky Sarkofág. Rozmýšlí zde nad absolutní samotou, jež mají odsouzení ve věznicích na Kassandře153 či mniši v klášterech na sousedním Athosu. Ptá se sám sebe:154 Πού είναι πιο ελεύθερα άραγε; Εδώ μέσα ή στην οικογένεια, τον κύκλο και το υπαλληλίκι; Πάντως μοιάζει να είναι αφάνταστα λιγότερη απ' τη δική μου η μοναξιά τους. Καλύτερα, θαρρώ, πολύ καλύτερα σε μοναστήρι ή στις σκιερές φυλακές, μαζί μ' αυτούς που έκαναν το θέλημά τους, παρά έξω, με τους δισταχτικούς και αφυδατωμένους. 150 Chuzuri, E., Op. cit., s. 33 151 Ibid., s. 32 152 Sofia Jakovidu je doktorkou novořecké filologie, externí vyučující na Aristotelove Univerzitě v Soluni, která se mj. věnuje dílu Jorgose Joannu. 153 Kassandra je první výběžek poloostrova Chalkidiki, Agion Oros neboli Svatá hora či Athos je třetím výběžkem (z pohledu od Soluně). 154 Jakovidu, S. Η ανέφικτη πορεία προς την έξοδο από την ντουλάπα... [online]. 2005 [cit. 10. prosince 2008] Dostupné z:

69 Kde je tedy větší svoboda? Tady uvnitř (vězení, klášter) nebo v rodině, v okolí a v úřadě? V každém případě jejich samota vypadá nepředstavitelně menší než je ta moje. Lépe, říkám si, mnohem lépe (je) v klášteře či ponurých věznicích, společně s těmi, co uskutečnili svoji vůli, než venku s těmi nerozhodnými a vyprahlými.

Osamocení nacházel také v kinech, která pro něj představovala útočiště po celý jeho život. Ukrýval se zde před společností, které se obával, která jej odsuzovala kvůli jeho odlišnosti a která nebyla tolerantní. Samozřejmě, doba byla zlá, spisovatelova rodina měla ekonomické potíže a on častokrát neměl na vstupenku dostatek peněz, ale jak sám přiznává v jednom ze svých děl:155 Όταν βραδιάζει και νιώθω στην τσέπη μου λεφτά αρκετά για ένα πακέτο τσιγάρα και για ένα εισιτήριο, είμαι ευτυχισμένος. Δε φοβάμαι τη μοναξιά, ούτε φοβάμαι γενικότερα. Když se setmí a já cítím v kapse dost peněz na krabičku cigaret a lístek do kina, jsem nejšťastnější. Nebojím se samoty a ani ničeho jiného.

A tato krátká próza, která dokazuje, jaký velký význam pro něj kino mělo, je zakončena následující nadsázkou: Σκέφτομαι καμιά φορά ότι, άν φύλαγα όλα αυτά τα εισιτήρια που έχω κόψει, και έκανα τώρα ένα λογαριασμό, θα μ΄έπιανε τρέλα, όταν θα ΄βλεπα πόσα λεφτά και πόσες ώρες έχω σπαταλήσει για να βρίσκομαι εκεί μέσα. Σχεδόν μια ολόκληρη ζωή. Občas si říkám, že kdybych si schovával všechny lístky, které jsem za tu dobu koupil, a pak je všechny spočítal, asi bych se zbláznil, když bych viděl, kolik peněz a kolik hodin jsem v kině promrhal. Téměř celý život.

6.5 Toulky po Soluni Jako malý měl Jorgos dokonale zmapované okolí svého prvního domova na ulici Euripidu, jež se nacházela mezi třídami Egnatia a ulicí Kassandru v centru města. Ve svém díle detailně vylíčil každé zákoutí v sousedství a dokonale 155 „Městská kina“ ze sbírky Pro čest. Joannu, J. Για ένα φιλότιμο, πεζογραφήματα, s. 17

70 vykreslil jeho každodenní atmosféru. A stejně tak i jeho obyvatele, sousedy, známé i neznámé, většinu však z řad běženců různých národností, mezi nimiž se trávil svůj volný čas. Znal každý pohyb, každý zvuk, každou vůni... a tuto náladu nasával, vrýval si ji do paměti a tam ji uchovával týdny, měsíce či roky, aby je mohl jednou přenést na papír. Ať bylo ráno, poledne či večer, nic jeho zraku neušlo. Žádná manželská hádka, žádní strýcové, co se potáceli po ulici, posilněni alkoholem, ani jeden připálený pekáč či snad jiná chybička v kuchyni hospodyňky, všímal si i koček na na parapetech, poštolek, létajících nad hlavami Soluňanů či štěnic pod postelí.156 I později v mládí a dospělosti trávil veškerý svůj volný čas ve městě, procházkami po ulicích a poznáváním všech stránek Soluně, především v jejím centru. Jen zde nacházel potřebný klid. Jakkoli velké bylo jeho trápení, stačilo vyjít z domu, pustit se bludištěm soluňských ulic, ponořit se do svého světa a rázem bylo po starostech.157 Co krok, to vzpomínka, co kout, to shluk nových myšlenek. Tyto ho často přenášejí do stavů nostalgie, ne však přehnané melodramatičnosti, a toto dojetí cítíme i z jeho děl.158 Pozoroval pohyby, gesta a pohledy a vše si zapisoval do pomyslného deníku ve své hlavě. Jak tuto jeho pozorovatelskou techniku přirovnává Elena Chuzuri: „Jeho oko má podobu hledáčku nenasytné televizní kamery.“159 A tak se čtenářům jeho krátkých próz sbírky Pro čest odvíjí v jejich fantazii němý film, kde jedna scéna z náměstí Vardari, kde „nám vítr vane až přímo do duše“160 (v krátké próze „Strach z výšky“ (Ο φόβος του ύψους), střídá scénu další z prostředí porážečů dobytka, a přestože se to nezdá, je to scéna erotická a oslavuje atraktivitu mužského 156 Chuzuri, E. Η μυθολογία του λαϊκού In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. s. 164 157 Chuzuri, E., Op. cit., s. 75 158 Krupi-Kolona, E. Op. cit., s. 92 159 «Το μάτι του μοιάζει με το παμφάγο μάτι μιας κινηματογραφικής κάμερας.» Chuzuri, E., Op. cit., s. 75 160 Náměstí Sv. Vardarise (Αγίου Βαρδάρη), označované jednoduše „Vardari“ je známé tím, že zde fouká pronikavý studený vítr „Vardar“ od Severu Balkánského poloostrova. Pro Joannu mělo toto náměstí s příznačnou větrným ovzduším nostalgický význam.

71 pokolení (v prozaickém textu „Jatka“ (Σφάχτες), jiná nám zase přestavuje Soluň jakožto křižovatku jazyků, národností a kultur (krátká próza „Ve čtvrti uprchlíků“ (Μες στους προσφυγικούς συνοικισμούς).161 Z poslední jsem vybrala následující ukázku: Στέκομαι και κοιτάζω τα παιδιά· παίζουνε μπάλα. Κάθομαι στο ορισμένο καφενείο· σε λίγο θα σχολάσουν και θ΄αρχίσουν να καταφτάνουν οι μεγάλοι. Κουρασμένοι απ΄τη δουλειά, είναι πιο αληθινοί. Οι περισσότεροι γεννήθηκαν εδώ σ΄αυτή την πόλη, όπως κι εγώ. Κι όμως διατηρούν πιο καθαρά τα χαρακτηριστικά της ράτσας τους και την ψυχή τους, από μας τους διεσπαρμένους. [...]στο ζήτημα της αναγνωρίσεως έχω φοβερά εξασκηθεί. Όπου κι αν είμαι, τον Πόντιο, ας πούμε, τον διακρίνω από μακριά· [...] Το ίδιο και με τους Καραμανλήδες, τους Καυκάσιους, τους Μικρασιάτες, ...τους Κωνσταντινουπολίτες, κι απ΄το Γαλατά [...] οι Θρακιώτες ... Χαίρομαι να κοιτάζω τις αδρές και τίμιες φυσιογνωμίες τους, κι ανατριχιάζω βαθιά, όταν σκέφτομαι πώς αυτός που μου μιλά είναι δικός μου άνθρωπος, της φυλής μου. Κάτι σά ζεστό κύμα με σκεπάζει ξαφνικά, θαρρείς και γύρισα επιτέλους στην πατρίδα. Δεν έχει σημασία που δε γνώρισα ποτέ αυτή την πατρίδα ή που δε γεννήθηκα καν εκεί [...] εκτός και αν είναι αληθινό πώς ο άνθρωπος αποτελείται απ΄αυτά που τρώει και πίνει, οπότε πράγματι είμαι από δώ. [...] Γυρνώ μες στους προσφυγικούς συνοικισμούς με δυνατή ευχαρίστηση. Θράκες, Χετταίοι, Φρύγες, όμορφοι Λυδοί... Stojím a pozoruji děti; hrají fotbal. Sedím v jisté kavárně; za chvíli skončí pracovní doba a začnou přicházet i dospělí. Unavení z práce jsou skutečnější. Většina z nich se narodila tady, v tomto městě, tak jako já. Ale udržují charakter a ducha jejich rasy jasněji, než my, co jsme roztroušení. [...] v otázce rozpoznání (těchto národností) mám dlouhou praxi. Tak například Pontského Řeka poznám na dálku. [...] A to samé s Karamanlii162, s Řeky od Kavkazu, z Malé Asie, z Konstantinopole, z Galatasu, [...] z Thrákie... Rád se kochám mužnými a čestnými výrazy v jejich tvářích a naskakuje mi husí kůže, když si uvěomím, že ten kdo na mě mluví, je můj člověk, člověk mojí rasy. Je to jak vlna vroucnoscti, co mě najednou zavalí, a to bych se rázem vrátil 161 Chadzivasiliu, V. Op. cit., s. 177 162 „Karamanliové“ (řecky Καραμανλήδες) byly mezi obyvatelstvem, které přišlo do Řecka z Turecka v roce 1923 na základě smlouvy o výměně obyvatel. Byla to skupina ortodoxních křesťanů hovořící turecky, kteří častokrát ani neznali řecký jazyk. Hradečný, P. a kol. Op. cit., s. 394

72 konečně do své vlasti. Nevadí, že jsem svou vlast nikdy nepoznal a ani se tam nenarodil [...] ale je vlastně pravda, že člověk je součástí země, v níž jí a pije, takže jsem ve skutečnosti odsud. [...] Procházím se po čtvrti uprchlíků s hlubokým pocitem vděčnosti. Thrákové, Chetité, Frýkové, nádherní Lýdové...

Z jeho přibližně 260 prozaických textů je cítit intenzivní přítomnost města Soluně v 80 z nich.163 V rodném městě strávil dvě třetiny svého života, a i když se v roce 1976 přestěhoval nastálo do Athén, neustále se k Soluni vracel, jelikož ztělesňovala jeho dětská a mladá léta a jejich atmosféru. Ένας λόγος που προτιμώ τη θεσσαλονίκη είναι ότι την ξέρω καλά και την αγαπώ πολύ. Αυτό είναι μια βασική αρχή για μένα, να μιλώ για πράγματα εξωτερικά ή εσωτερικά μου, για τα οπία έχω εμπειρίες. [...] έχουμε τη μανία και εγ΄και η οικογένειά μου να κατοικούμε [...] στο κέντρο κέντρο. Ο κόσμος μου, η βίωσή μου, η εμπειρία μου και επομένως η γλώσσα μου [...] είναι όλα αστικά, δηλαδή του κέντρου της πόλης... Jeden z důvodů, proč dávám přednost Soluni, je ten, že ji znám dobře a mám ji opravdu rád. To je pro mě to nejpodstatnější, mluvit o věcech týkajících se mého vnějšího světa i mého vnitřního já, o nichž mohu mluvit z vlastní zkušenosti. [...] máme jednu mánii, já a moje rodina, bydlet [...] vždy v samotném centru města. Můj svět, můj způsob života, zkušenost a především můj jazyk [...] to vše je městské, to vše se týká města, respektive centra města...

Jeho vztah k Soluni bychom s trochou nadsázky mohli označit za milostný, erotický. V tomto duchu můžeme pokračovat metaforickým konstatováním, že roli Soluně jakožto autorovy životní partnerky alternovaly v druhé polovině jeho tvorby Athény lépe než ucházejícím způsobem. Jak sám objasňuje v jednom rozhovoru s Jorgosem Kordomenidisem164: [...] αν έγραφα πολύ για τη Θεσσαλονίκη το έκανα γι΄ αυτούς τους πρακτικούς λόγους που σας είπα... Δε με κατέτρεχε η νοσταλγία, ίσως μόνο σε μικρό βαθμό. Υπήρχε κάτι άλλο όμως, η γνώση. Τώρα η γνώση και οι 163 Drukopulos, A. A. Op. cit., s. 54 164 Kordomenidis, G., Σχεδίασμα για ένα χρονολόγιο του Γιώργου Ιωάννου, Endevktirio, tomos 2, Januarios 1998, s. 35

73 συναισθηματικοί δεσμοί άρχισαν να αναπτύσσονται και με την Αθήνα και, πιθανώς, αυτό αντικατοπτρίζεται στο έργο μου. [...] jestliže jsem tolik psal o Soluni, dělal jsem to z ryze praktických důvodů, o nichž už jsem mluvil... Nepronásledovala mě nostalgie, a jestli ano, tak jen v malé míře. Bylo to ale něco jiného, znalost (zkušenost). A teď se (nová, jiná) znalost a sentimentální pouto začaly rozvíjet v souvislosti s Athénami a to se pravděpodobně odráží i v mém díle.

Případnou konkurenci těchto dvou měst uvádí autor na plnou míru v próze „Soluň - Athény, jedno milostné srovnání“. Z tohoto porovnávání vzejde Soluň jakožto rodiště plné vzpomínek, a Athény jakožto město pohostinnosti a autorovy zralosti. Obě hrají stejnou roli v autorově pomyslném cestování časem a prostorem. Každé soluňské místo má svůj athénský ekvivalent: soluňské náměstí Vardari vs. athénská Omonia, atmosféra sousedství kolem Starého vlakového nádraží v Soluni má svoji obdobu v atmosféře v okolí jedné továrny na výrobu hedvábí v Athénách a další, např. hřbitovy, biografy, parky aj.165 Ξέρω πώς μ΄ έχει βαρεθεί λιγάκι κι ο δικός μου κόσμος, οι φίλοι δηλαδή, ολοένα να κυμαίνομαι, να τριγυρνάω στης Αθήνα και για τη Σαλονίκη να παραμιλώ, και να ζω στη Σαλονίκη μα για την Αθήνα να κολάζομαι, μά έλα πού δεν λέει να τελειώσει μέσα μου αυτό... Vím, že už trošku unavuji svoje lidi, tedy své přátele... nemohu si pomoci, když se toulám po Athénách, nepřestávám mluvit o Soluni, a když přebývám v Soluni, myšlenkami jsem v Athénách, ale tenhle můj vnitřní boj asi stejně nikdy neskončí...

Toto všechno ovšem nebyl pouze poutavý popis jeho rodného města a jeho ovzduší. Joannu dokázal svoje psaní pozvednout na vyšší úroveň tím, že svému líčení vetkl smyšlený prvek, tedy mýtus166. Podle Eleny Chuzuri167 je tato 165 Chuzuri, E., Op. cit., s. 121 166 Termín „mýtus“ má v literatuře krom významu literárního žánru i další významy. V našem případě znamená „iracionální představu, kterou si vytváří o světě určitý autor a která určuje jeho postoj k realitě (básnický mýtus, tj. mýtus vytvořený určitým autorem)“. Hrabák, J. Op. cit., s. 145 167 Chuzuri, E., Op. cit., s. 124

74 autorova schopnost založena na následujících faktorech: a) ctil a respektoval ortodoxní byzantskou tradicí, b) uvědomoval si přistěhovaleckou identitu svoji i velké části Soluňanů a pociťoval náležitost k prostému lidu, a c) projevoval národní cítění, ovšem spíše ve smylu pomoci bližnímu, děje-li se mu křivda a bezpráví, zejména je-li v ohrožení od cizího jha. Tyto faktory pak jsou podpořeny prvky, které zakomponuje do svého psaní, jsou to: a) autorovy vzpomínky - formou vlastních zážitků či zprostředkovaných lidových příběhů, legend a tradic b) stanoviska k různým problematikám doby (např. židovská otázka) c) přímé historické zmínky, zcela filtrované od subjektivních prožitků, přičemž nejčastěji zabrousí do byzantského období a turecké nadvlády.168

6.6 Posedlost stísněnými prostory Jak už název kapitoly napovídá, měl Joannu slabost pro těsná tmavá místa. Poté, co v dospělosti odešel z domova a měl svůj vlastní byt, vytvořil si pro něj ideální prostředí k životu v temném pokoji svojí kanceláře, kterou spoře osvětlovala jen stolní lampička, obklopen knihovnou přeplněnou velkým množstvím knih. Zde nacházel svoje vnitřní „já“ uzavřený a osamocený ve svém domě. V mysli jej však těšilo vědomí, že tam venku za zabedněnými okny (aby dovnitř nepronikl jediný sluneční paprsek) dál nerušeně plynou ruch města a životy lidí v něm. Nelákala jej příroda, řecké ostrovy, moře. Pracoval tvrdě, neúnavně a zapáleně. Všechen volný čas i prázdniny trávil ve svém pokoji, skloněn nad popsanými papíry.169 Později, když se přestěhoval nastálo do Athén na ulici Delijannise, vytvořil si pracovnu v podobném duchu, stísněnou, podobající se mnišské komůrce, jež jej upoutala při návštěvě klášterů na Athosu (tzv. Svaté hoře). Jeho dům v Athénách stále stojí na stejné adrese, okna jsou 168 Chuzuri, E., Op. cit., s. 125 169 Aragis, J. Op. cit., s. 25

75 pevně zavřená a rolety pečlivě stažené. Uvnitř v pokoji je stále spisovatelova železná postel a na zdech visí zarámované přebaly všech jeho knih.170 V prvním prozaickém textu sbírky Pro čest, „Cely“ (Τα κελιά), se nám autor přiznává ke svým dvěma vášním, tedy mánii pro stísněné prostory a oblibu v návštěvách budovy soudu, kde pozoroval dění a poslouchal výroky soudců a řeči obhájců: Μ΄ αρέσει να περιφέρομαι στα δικαστήρια· κανένας δε με ρώτησε ποτέ τι θέλω. [...] Χρόνια τώρα μπαινοβγαίνω σε γραφεία δικηγορικά, σκαλίζοντας νομικά βιβλία και παζαρεύοντας ποινές. Περισσότερο κι απ΄ την ποινή όμως, μ΄ ενδιαφέρει η απολογία του κάθε κατηγορουμένου. Έγινα πλέον στις απολογίες ειδικός. Τα βράδια ασκούμαι συχνά στην κάμαρά μου, απολογούμενος πάνω σ΄ένα ορισμένο θέμα. Η ίδια η περίπτωση της φυλακής δεν είναι τόσο τρομαχτική ίσως μάλιστα καθόλου. Τα εκτός της φυλακής είναι τα τρομαχτικά: οι άσπλαχνες περιγραφές και φωτογραφίες στις εφημερίδες, οι γνωστοί και οι γείτονες, το λερωμένο ποινικό μητρώο, η πείνα και η ερημιά. Μέσα στη φυλακή δεν πιστεύω να είναι άσχημα. Άν έχω μάλιστα την τύχη να είμαι εντελώς απομονωμένος ή μαζί με κανένα λιγομίλητο άνθρωπο, μπορεί και να αρεστώ εκεί μέσα. Ακόμα για μένα πιστεύω, πως μόνο αν κλειστώ σ΄ένα κελί θα μπορέσω να βάλω τάξη στον εαυτό μου και στον κόσμο μου. Ας είναι επιτέλους ένα μικρό στενώ δωμάτιο, να κλειδωθώ, να μη βλέπω και να μην ακούω. Εκεί μέσα ίσως να κατορθώσω ν΄ απολογηθώ εγκαίρως, να εξομολογηθώ με κάθε λεπτομέρια, να γιατρευτώ. Δεν υπάρχει άλλο γιατρικό απ΄ την εξομολόγηση. Η αλήθεια είναι ότι από πολύ νέος είχα μανία με τους στενούς και σκοτεινούς χώρους. Θα 'μαι πολύ ευχαριστημένος όταν, μ' οποιονδήποτε τρόπο, αποχτήσω μέσα σ' αυτήν την πόλη ένα τέτοιο κελί δικό μου... να μη με βρίσκουν εύκολα. Aλλά κι αν με βρουν, να είμαι πανέτοιμος να απολογηθώ και να τους βγάλω μια για πάντα από την πλάνη. Rád se toulám po soudních budovách; nikdy se mě nikdo neptal, co tam chci. [...] Už roky navštěvuji advokátské pracovny a prohrabávám se právnickými knihami a „kupčím“ s tresty a pokutami. Více než trest mě ovšem zajímá

170

Ibid., s. 24

76 obhajoba toho kterého obžalovaného. V obhajobách už jsem odborníkem. Často si večer ve svém pokoji zkouším obhajobu „nanečisto“ na určité téma171. Představa samotného vězení se mi nezdá až tak strašlivá, vlastně není skoro vůbec. Strašné ale je to všechno kolem: nelítostné komentáře a fotky v novinách, známí a sousedé, záznam v trestním rejstříku, hladovění a prázdnota. Uvnitř ovšem nemyslím, že je zle. Kdybych měl to štěstí a ocitl se v cele úplně sám, případně s nějakým málomluvným člověkem, možná by se mi tam i líbilo. Dokonce si myslím, že jedině kdyby mě osobně zavřeli do nějaké cely, mohl bych si uspořádat svůj život a dát se dohromady. Kéž bych měl konečně malý těsný pokoj, ve kterém bych se zamčel a neviděl a neslyšel. V něm by se mi snad brzy podařilo obhájit, vyzpovídat z každé podrobnosti, uzdravit. Neexistuje snad lepší lék než přiznání. Je pravdou, že maniak do tmavých stísněných prostorů jsem už od malička. Budu nejšťastnější na světě, jestli se mi jakýmkoli způsobem v tomto městě (Soluni) podaří dostat takovou vlastní komůrku (/celu)... aby mě (čtenáři) nenašli. Ale i kdyby mě našli, abych byl dokonale připraven na svoji obhajobu a abych je tak jednou provždy vymýtil ze svých iluzí.172

Podstata tohoto textu je však hlubší. Stísněný prostor v „celách“, „kde se spojuje duše a mysl, a ty potom společně splývají s bohem“173 má dvojí podobu. Tou první je cela uvězněného, tou druhou komůrka mnicha v klášteře. Ty se ovšem od sebe ve své funkci ani vnější podobě nijak neliší. Podobnou úlohu plní i stísněný prostor toalety vlastního domova armádních budov, do nichž nás „transportuje“ v reminiscenci na dobu, kdy plnil svoji vojenskou povinnost. Byly to pro něj těžké časy, především proto, že v kasárnách neexistovalo jediné místo, kde by našel chvíli klidu. A tak jedinou možnost, jak strávit alespoň krátkou chvíli o samotě, představovaly prostory špinavých páchnoucích toalet, které velmi naturalisticky vylíčil. A tak se v průběhy četby textu „Cely“ z vězení 171 Na tomto místě bych si dovolila upozornit na zajímavou souvislost. Tímto jeho zvykem či oblibou, chceme-li, má co dočinění i prozaický text „Nakažená kráva“ (Η λυσσασμένη αγελάδα), který uzavírá sbírku Pro čest. Abychom nenarušili souvislost této kapitoly, vrátíme se ke vztahu těchto dvou textů později. 172 „Cely“ ze sbírky Pro čest. Joannu, J. Για ένα φιλότιμο, πεζογραφήματα, s. 9 173 «συγκεντρώνει το πνεύμα με την ψυχή, τα σφίγγει με το Θεό»

77 přenášíme na „posvátná“ místa a náhle se ocitáme v prostředí špíny a tělesných sekretů.174 V ukázce jsme se dočetli o oblibě Joannu v psaní textů, ve kterých se po večerech „zkusmo“ obhajuje. Zajímavou souvislost s tímto prvním textem sbírky Pro čest má text poslední, jímž je kniha uzavřena, tedy „Nakažená kráva“ (Η λυσσασμένη αγελάδα). V ní je autor a vypravěč v jedné osobě obviněn z toho, že jedl nakažené hovězí z krávy, o níž zpětně vyšlo najevo, že byla infikována virem vztekliny. Brzy vyjde najevo, že v podezření jsou i biskup a generál. Nejde tu o to, jak se dobytek nakazil, jak se mohl dostat ke strávníkům, oni se zde neřeší žádná detektivní zápletka. Tato próza popisuje odlišné stravovací návyky jednotlivých vrstev obyvatelstva tehdejší doby a samozřejmě poukazuje na to, že vždy ti „lepší“ jedí to „lepší maso“, které se ovšem v závěru ukazuje býti nakažené. Zde můžeme číst mezi řádky. Příměr maso/tělo (=člověk) spíše poukazuje v tomto případě na zkaženost lidí než masa samotného.175

6.7 Smrt V jedné pasáži spisovatelovy biografie jsme se zmiňovali o faktu, že jeho život i dílo ovlivnily tři rodinné tragické události, tedy smrt jeho otce v roce 1962, babičky o rok později a v roce 1964 i jeho milovaného mladšího bratra Theodorakise. Obzvláště odchod bratra jej nesmírně zasáhl a autor se často k němu a především k jeho smrti ve svém díle vrací. První jeho sbírka Pro čest, kterou Jorgos odkázal bratrově památce176, je občas provázána s jeho smrtí a nespravedlností jeho choroby tak silně, že by určité pasáže z textů mohly být považovány za elegii177 bratrovi. 174 Jakovidu, S. Η ανέφικτη πορεία προς την έξοδο από την ντουλάπα... [online]. 2005 [cit. 10. prosince 2008] Dostupné z: 175 «H αλληγορία κρέας-σάρκα μόλις που υποβάλλει τον τύπο της «μόλυνσης». Jakovidu, S. Η ανέφικτη πορεία προς την έξοδο από την ντουλάπα... [online]. 176 Στον αδελφό μου Θοδωράκη μνημόσυνο (1946 - 1964) 177 Elegie (neboli žalozpěv) je přesným opakem ódy (chvalozpěv). V antickém Řecku slovo

78 Následující ukázka je z krátké prózy „Není úniku“ („Ουκ ηπίστατο φεύγειν...“) ze sbírky Sarkofág. Tato próza popisuje autorovo noční cestování vlakem, které je ve skutečnosti jedním dlouhým řetězcem asociací, které spuštějí nejrůznější vzpomínky, jež se mu vybavují, když projíždí jednotlivými nádražími. Jednou z nich je i vzpomínka na zesnulého bratra ve chvíli, kdy se blíží k jednomu mostu na trati: «... ρίχνω κρυφά απ΄ το παράθυρο ένα ροδάκινο, όπως ακριβώς δροσερό ροδάκινο πηγαίνω κάθε χρονιά στον τάφο του μικρού αδερφού μου, που δεν πρόλαβε να δοκιμάσει τα τελευταία που του πήγα στο νοσοκομείο.» (...) z okna (vlaku) hodím nenápadně broskev. Je šťavnatá – přesně taková, jakou nosím každý rok na hrob svého malého bratra. Ty poslední, co jsem mu přinesl do nemocnice, už nestihl ochutnat .

Joannu se v tvorbě zabývá smrtí a existencí člověka z filozofického pohledu. Pokouší se najít odpověď na otázky, na něž si nedokáže lidstvo odpovědět po staletí. Často jsou jeho úvahy zakončeny pesimistickými závěry o absolutní marnosti života. Přesto však nakonec nachází svůj životní cíl, kterým se pro něho stává literatura. Prostřednictvím literární tvorby má život smysl. Symbolizuje naději, která přehluší jednotlivé vrstvy smrti (bolest, strach, hrůznost, příčina smrti) a zůstane jen její obnažené jádro - fyzická smrt v rámci přirozeného koloběhu života.178 Ve výsledku dochází ke zjištění, že pouze díky smrti si je vlastně člověk schopen uvědomit tu obrovskou hodnotu života a vlastní existence.179 Postupem času je natolik pohlcen literaturou a tvorbou, že se původní strach a znepokojení, které mu úvahy o smrti působí, přetransformují do pocitu nejistoty a očekávání, s jakým ohlasem bude jeho dílo přijato. A proč je původně znamenalo vešovou formu s obsahem nejdříve politickým nebo válečným. Později vyjadřoval žalost nad ztrátou něčeho nebo někoho milovaného. Žalozpěvy nacházíme i ve slovanském folklóru. Hrabák, J. Op. cit., s. 225 178 Krupi-Kolona, E. Χαρακτηριστικά του πεζογραφικού έργου του Γιώργου Ιωάννου [online]. 179 Toto pojetí smrti je jeden ze společných rysů s Alexandrem Papadiamandisem. Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. s. 220

79 pro něj úspěch vlastního díla tak důležitý? Protože si uvědomuje konečnost svého života a touží po tom stát se nesmrtelným alespoň prostřednictvím svého literárního díla.180

180 Krupi-Kolona, E. Χαρακτηριστικά του πεζογραφικού έργου του Γιώργου Ιωάννου [online].

80

Přehled tvorby Jorgose Joannu v originále Poezie / Ποίηση Ηλιοτρόπια. Θεσσαλονίκη, έκδοση του συγγραφέα, 1954. Τα χίλια δέντρα. Θεσσαλονίκη, έκδοση περ. Διαγώνιος, 1963. Τα χίλια δέντρα και άλλα ποιήματα 1954-1963. Αθήνα, Ερμής, 1973.

Próza / Πεζογραφία Για ένα φιλότιμο· Πεζογραφήματα. Θεσσαλονίκη, Διαγώνιος, 1964. Η σαρκοφάγος· Πεζογραφήματα. Αθήνα, Ερμής, 1971. Η μόνη κληρονομιά· Πεζογραφήματα. Αθήνα, Ερμής, 1974. Το δικό μας αίμα. Αθήνα, Ερμής, 1978. Ομόνοια 1980· Φωτογραφίες Ανδρέας Μπελιάς. Αθήνα, Οδυσσέας, 1980. Επιτάφιος θρήνος. Αθήνα, Κέδρος, 1980. Κοιτάσματα· Πεζά κείμενα. Αθήνα, Ορέστης, 1981. Πολλαπλά κατάγματα. Αθήνα, Εστία, 1981. Εφήβων και μη· Διάφορα κείμενα. Αθήνα, Κέδρος, 1982. Εύφλεκτη χώρα. Αθήνα, Καθημερινή, 1982. Καταπακτή. Αθήνα, Γνώση, 1982. Η πρωτεύουσα των προσφύγων. Αθήνα, Κέδρος, 1984. Ο Πίκος και η Πίκα (παιδικό παραμύθι). Αθήνα, 1986.

Překladatelská činnosti / Μεταφράσεις Ευριπίδη, Ιφιγένεια η εν Ταύροις. Αθήνα, Κέδρος, 1969. Παλατινή ανθολογία · Στράτωνος μούσα παιδική. Αθήνα, Κέδρος, 1980.

Studie – různé texty / Μελέτες - άλλα κείμενα Δημοτικά τραγούδια της Κυνουρίας. Θεσσαλονίκη, ανάτυπο από το περ.

81 Διαγώνιος, 1965. Τα δημοτικά μας τραγούδια. Αθήνα, Ταχυδρόμος, 1966. Μαγικά παραμύθια του ελληνικού λαού. Αθήνα, Ταχυδρόμος, 1966. Παραλογές. Αθήνα, Ερμής, 1970. Καραγκιόζης1-3. Αθήνα, Ερμής, 1973. Παραμύθια του λαού μας. Αθήνα, Ερμής, 1973. Αλεξάνδρεια 1916· Ημερολόγιο Φίλιππου Δραγούμη. Αθήνα, Δωδώνη, 1984. Ο της φύσεως έρως· Παπαδιαμάντης, Καβάφης, Λαπαθιώτης. Αθήνα, Κέδρος, 1985. Ο λόγος είναι μεγάλη ανάγκη της ψυχής (συνεντεύξεις). Αθήνα, Κέδρος, 19; V. Θέατρο Το αυγό της κότας· Θέατρο για παιδιά. Εικονογράφηση Αλέξης Κυριτσόπουλος. Αθήνα, Κέδρος, 1981.

82

Závěr Hlavní náplní této práce bylo seznámit čtenáře se soluňským básníkem a prozaikem poválečného období Jorgosem Joannu, popsat jeho tvorbu a prostřednictvím ní přiblížit jeho postoje a životní názory - to vše na základě podrobné analýzy nového prozaického literárního druhu, který si pro účely svého psaní vytvořil a nazval „pezografima“, čili krátký prozaický text. Práce se pokouší objasnit, jaké pohnutky vedly autora k odklonu od básnické tvorby a z jakých důvodů se uchýlil k možnosti vyjádření svých myšlenek v próze. Dále, i díky přiloženým ukázkám ze spisovatelova díla, poodhaluje atmosféru a hloubku jeho textů, jejichž jádrem je vlastní prožitek, jehož vyprávění je zahaleno tónem osobní zpovědi či přiznání, a jež k nám promlouvá na svých toulkách po soluňských a athénských ulicích. Vyjadřuje naději, že přes všechny strašlivé skutečnosti, které se dějí, a přes pomíjivost života může každý najít svůj životní cíl, a tím v jeho případě byla tvorba, do níž se se zápalem sobě vlastním ponořil. Na základě srovnání krátkých próz s ostatními prozaickými žánry vyšlo najevo, že nový literární druh Jorgose Joannu nelze přirovnat k pouze jednomu žánru, ale že v sobě slučuje charakteristiky hned několika z nich, především eseje, fejetonu, kroniky a povídky. Tím se ovšem potvrzuje originalita těchto krátkých próz a osobitost spisovatele, jež do nich tak nesmazatelně otiskl. Poznali jsme Joannu jako citlivého autora se smyslem pro detail a sebeironii; jako osamělou bytost, jež se cítí sama i uprostřed davu; jako jedince, který obdivuje vnitřní krásu prostého člověka a vzhlíží se v něm; jako chlapce, který zažil hrůzu válek a příkoří rodiny; jako muže, který má nenaplněné touhy a neuskutečněná přání; jako obyvatele, jež miluje svoje rodné město; jako vlastence, který cítí sounáležitost k vlastnímu národu, i nové zemi, která jej

83 přijala; jako učitele, který dychtil po vzdělání; jako filozofa, balancujícího nad významy života a smrti. Jorgos Joannu byl ve své době spisovatelem opomíjeným či spíše nedostatečně oceňovaným. Rozhodně ne však zcela neznámým. Největšího uznání a slávy se mu dostalo paradoxně až po jeho smrti, jak už to tak u velkých spisovatelů bývá. Poté, co odešel ze světa literatury, začali literární kritikové a filologové napravovat to, co nestihli za jeho života. Jorgos Joannu si častokrát posteskl, že se jeho díla neobjevují v čítankách škol a gymnázií a že není jeho jménu věnována dostatečná pozornost. Nyní by jeho srdce zaplesalo nad neuvěřitelným množstvím studií, kritik, článků a uveřejněných rozhovorů, kterými jsou přeplněny noviny, literární periodika i pulty knihkupectví, což svědčí o jeho velké oblibě. Nejen, že je zařazen do výboru četby pro střední školy, ale jeho tvorba je probírána i na univerzitách v rámci samostatných předmětů a jeho poezie i próza se stávají tématy mnoha magisterských diplomových a doktorských prací. Byl by jistě potěšen, kdyby si mohl přečíst to velké množství imaginárních dopisů či básní, které mu posílají „na onen svět“ jeho literární kolegové a přátelé.181 Jednou z nich je i Eleftheria Krupi-Kolona, která shrnuje ve svém díle autorův život následovně: „Měl tu moc sloučit v literatuře svět fantazií s realitou, vnitřní svět jednoho člověka se světem celé společnosti a zcela nám odhalil svoje nitro, svoji duši a svá tajemství na těžké pouti životem. Přestože zažil hrůzné události, nikdy nepřestal milovat krásu, mládí a život, jež prožíval naplno především prostřednictvím svojí tvorby. Ač Jorgos Joannu jako člověk zemřel již před více než dvaceti lety, jako spisovatel bude žít navěky díky svému dílu, které zanechal, protože jeho tvorba je nesmrtelná.“182 181 Kostas Gimosulis, Τα λαμπερά μάτια του Γιώργου Ιωάννου, báseň v originále je uvedena v závěrečné části resumé v řeckém jazyce. 182 «Στη λογοτεχνία του είχε τη δύναμη να συνδυάσει το φανταστικό με το πραγματικό, το ατομικό με το κοινωνικό, να μας φανερώσει την εσωτερική του πορεία, το δικό του κόσμο, την ψυχή του ολόγυμνη. Ερωτευμένως μονίμως με τη ζωή, τα νιάτα και την ομορφιά, προχωράει πέρα από τη ζωή με τη δημιουργία. Ο άνθρωπος πεθαίνει, το έργο του, όμως, μένει και αυτή είναι η πρώτη αλήθεια.» (volný překlad) Krupi-Kolona, Ε. Op. cit., s. 227

84

85

Resumé/Περίληψη Ο κύριος σκοπός της διπλωματικής εργασίας αυτής είναι η παρουσίαση της διμιουργίας του Έλληνα ποιητή και πεζογράφου Γιώργου Ιωάννου (19271985). Πρωτοπαρουσιάστηκε στα γράμματα το 1954 ως ποιητής και δέκα χρόνια αργότερα ως πεζογράφος και κατατάσσεται στη μεταπολεμική λογοτεχνία. Προσπαθήσαμε να προσεγγίσουμε τις στάσεις του και τις απόψεις του – και αυτό βάση την ανάλυση του καινούργιου λογοτεχνικού είδος, το οποίο δημιούργησε ο ίδιος ο συγγραφέας και το ονόμασε «πεζογράφημα». Πρόκειται για πεζά κείμενα μικρής μέγεθος, τα οποία βρίσκονται, όπως το εξηγεί ο Ιωάννου, «μεταξύ δοκιμίου και αφηγήματος». Η μελετή αυτή περιγράφει επίσης τα σημαντικά ιστορικά και πολιτιστικά γεγονότα της γεννέτριάς του, Θεσσαλονίκης, “της πρωτεύουσας των προσφύγων” με την οποία ήταν ο συγγραφέας, η ζωή του και το έργο του τόσο δεμμένα. Η εργασία αυτή προσπάθησε να φανερώσει το κίνητρό του το οποίο τον οδήγησε σε στροφή από τη ποίηση στο πεζό λόγο. Επίσης σχολίασε τους λόγους, για τους οποίους ήθελε να βρει καινούργιο λογοτεχνικό είδος. Την εργασία μου κλείνει επίλογος, που συνοψίζει κυρία στοιχεία και περιέχει γενικά συμπεράσματα. Το

πεζογράφημα

περιέχει

στοιχεία

του

αφηγήματος,

χρονογραφήματος και χρονικής. Ο Ιωάννου έτσι βρήκε μια

δοκιμίου, πολύπτυχη

φόρμα για να εκφραστεί, γιατί ακριβώς αυτή μπορεί να καλύψει τη φαντασία του, τη μνήμη του, τις εξομολογήσεις του, την επικαιρότητά του, τη ιστορία, την παράδοση, την σοφία του, τα σχόλια του, την ποιητική του, την αστική μοναξιά του, τα πρόσωπά του και τους συνειρμούς, κλπ. Ο ποιητής – γιατί παρ΄όλο που γράφει πεζά, δεν παύει να είναι πάντα ποιητής, χρησιμοποιόντας μια ιδιαίτερη ρέουσα γλώσσα, χαμηλόφωνη

86 κουβέντα, εξομολογητική διάθεση και βιωματικό χαρακτήρα μας μεταφέρει στον κόσμο των δύο ελληνικών μεγαλουπόλεων, της Θεσσαλονίκης και έπειτα της Αθήνας, στις οποίες πέρασε τη ζωή του. Παρπατώντας στους δρόμους αυτούς, παρατηρεί κάθε λεπτομέρεια, κάθε καθημερινή στιγμή, για να τις μεταφέρει μέσω βιβλίου στον αναγνώστη. Πυρήνες καθενός πεζογραφήματος είναι τα βιώματά του τα οποία έζησε στα χρόνια της φρίκης πολέμων και άλλων γεγονότων. Τα πεζογραφήματά του δηλώνουν μια ελπίδα, ότι παρ΄όλα τα φοβερά γεγονότα και παρ΄όλες τις κακιές εμπειρίες με τον θάνατο και της ματαιότητας ζωής, μπορούμε να βρόυμε κάποιο στόχο της ζωής μας. Και ο αυτός τον βρήκε στη λογοτεχνία. Κατά τη γνώμη μου περίγραψε τον Ιωάννου με το καλύτερο τρόπο ο Κώστης Γκιμόσουλης183 στο ποίημά του: Τα λαμπερά μάτια του Γιώργου Ιωάννου Ένα κινούμενο εργοστάσιο ιστοριών και λέξεων. Μια διαφορετική Θεσσαλονίκη, όχι μονοδιάστατη, αλλά πολλών διαστάσεων. Αστείρευτη πηγή ευθυμίας και τσουχτερού χιούμορ. Απελευθερωνόταν συνεχώς κι έβγαινε πρός τα έξω. Ο άνθρωπος της παρέας και των φίλων, ήταν ένας που είχε ζήσει για πολύ στα σκοτάδια μόνος του. Ένας που είχε φοβηθεί πολύ. Ένας γενναίος άνθρωπος. Η δύναμή του δεν φαινόταν. Η δύναμή του ήταν οι αδυναμίες του.

183 Gimosulis, K. Τα λαμπερά μάτια του Γιώργου Ιωάννου. In Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. Athina: Kedros, 2006, s. 30-31

87 Χαιρόταν σαν παιδί που τα γραφτά του αγαπιόντουσαν και του χάριζαν όλο και μεγαλύτερη φήμη. Η εικόνα του κέρδιζε την αγάπη ενός ευρύτερου κοινού. Ενώ διψούσε για ζωή, δεν έπαυε να την ενώνει με τον θάνατο. Οι σελίδες του αναδίδουν έντονη οσμή ανθρώπου. Όταν σε παίρνει μέσα του, είναι ένα καλειδοσκόπιο, μια φιλώξενη κοιλιά. Δεν κάνει μάθημα, αλλά διδάσκει. Έχω μια κάρτα του απ΄ αυτές που είχε τυπωμένο πάνω τους ένα μικρό φύλλω μαύρου κισσού. «Ποιμαίνεις τις λέξεις», γράφει. «Γράφε ποιήματα για να μάθεις το πεζό.» (Μπορεί να ισχύει και το αντίθετο. Γιατί να μην ισχύει;) Είναι κρίμα που χρειάστηκε να φύγει για να καταλάβουμε πόσο γενναιόδωρος ήταν. Αγάπησα πολύ τον άνθρωπο. Αγαπώ πολύ τον συγγραφέα.

88

Literatura Primární literatura •

Joannu, J. Για ένα φιλότιμο. Athina: Kedros, 2002

•

Joannu, J. Ο της φύσεως έρως. Athina: Kedros, 1985

•

Joannu, J. H Μόνη Κληρονομιά. Athina: Kedros, 1982

•

Joannu, J. Η Σαρκοφάγος Athina: Ermis, 1971

Sekundární literatura •

Akrivos, K., Bejenas, N., Chuzuri, L. et al. Με τον ρυθμό της ψυχής. Αφιέρωμα στον Γιώργο Ιωάννου. Athina: Kedros, 2006

•

Aragis, J. „Το λογοτεχνικό πεζογραφικό έργο του Γ. Ιωάννου“ In Γιώργου Αράγη για τον Γιώργο Ιωάννου. Athina: Indiktos 2007

•

Borecký, B. Dostálová, R.: Slovník spisovatelů, Řecko: antická, byzantská a novořecká literatura. Praha: Odeon, 1975

•

Dostálová, R. a kol. Řecko. Stručná historie států. Praha: Libri, 2002

•

Drukopulos, A. A. Γιώργος Ιωάννου, ένας οδηγός για την ανάγνωση του έργου του. Athina: Irmos, 1992

•

Hrabák, J. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973

•

Hradečný, P. a kol. Dějiny Řecka. Praha: Lidové noviny, 2001

•

Chuzuri, E., Η Θεσσαλονίκη του Γιώργου Ιωάννου· Περιπλάνηση στο χώρο και το χρόνο, Athina: Patakis, 1995

•

Kordomenidis, G. „Σχεδίασμα για ένα χρονολόγιο του Γιώργου Ιωάννου“, Endevktirio, tomos 2, Januarios 1998

89 •

Kotopulos, T. I. Η Θεσσαλονίκη στο έργο των Θεσσαλονικέων πεζογράφων, Thessaloniki: Kodikas, 2006

•

Kotzias, A. Μεταπολεμική πεζογράφοι - κριτικά κείμενα. Athina: Kedros,1988

•

Krupi-Kolona, Ε. Ο Γιώργος Ιωάννου και τα πεζογραφήματά του. Athina: Grigori, 2005

•

Malingudis, F. Ελληνισμός και Σλαβικός λαός. Thessaloniki: Vanias, 2006

•

Pissalidis, V. Ο Γιώργος Ιωάννου και ο Leonardo Sciascia – Η Θεσσαλονίκη και το Παλέρμο στο έργο τους, Thessaloniki: Aristotelio Panepistimio Thessaloniki, 1999

•

Triandafyllidis, M. a kol. Λεξικό της κοινής νεοελληνικής. Thessaloniki: Instituto neoellinikon spoudon, 2005

•

Ubieto Artera, A.: Dějiny Španělska, Praha: Lidové noviny, 1999

Internetové zdroje •

Anastasiadis, J. Η σύγχρονη ιστορία της Θεσσαλονίκης μέσα από τα μάτια του [online]. 2005 [cit. 30. listopadu 2008] Dostupné z:

•

Chuzuri, E. Γ. Ιωάννου: σαν σπόρος αγκαθιού [online]. 2005 [cit. 11. prosince 2008] Dostupné z:

•

Ιστορική Αναδρομή [online]. 2008 [cit. 28. listopadu 2008] Dostupné z:

90 •

Jakovidu, S. Η ανέφικτη πορεία προς την έξοδο από την ντουλάπα... [online]. 2005 [cit. 10. prosince 2008] Dostupné z:

•

Krupi-Kolona, E. Χαρακτηριστικά του πεζογραφικού έργου του Γιώργου Ιωάννου [online]. 2004 [cit. 8. prosince 2008]

•

Μεσοκόσμος, Καρόλος Τσίζεκ. [online]. 2008 [cit. 4. prosince 2008] Dostupné z:

•

Petritsi, M. Γιώργος Ιωάννου – «Τα χίλια δέντρα». [online]. 2008 [cit. 2. prosince 2008] Dostupné z:

•

Sarijannis, Th. D. Γιώργος Ιωάννου 1927-1985: Ημερομηνίες από τη ζωή και το έργο του. Kathimerini.gr [online]. 2005 [cit. 10. prosince 2008] Dostupné z:

•

43α Δημήτρια του Δήμου Θεσσαλονίκης [online] 2008 [cit. 28. listopadu 2008] Dostupné z: