otázka č. 1 - Periodizace dějin na území českých zemí od 9. stol. do roku

ČPD – OTÁZKY KE ZKOUŠCE Než mě nařknete z toho, že Vás nutím číst 130 stran čítající elaborát, vězte, že nezanedbatelnou část zabírají ukázky jednotlivých zákonů či dokumentů, o kterých je v textu zmínka. Jejich zařazení je čistě ilustrativní, nicméně se domnívám, že je možno z nich leccos mezi řádky vyčíst. K samotnému textu – opět je rozřazen dle jednotlivých otázek, nicméně se podobně jako při OPD některé otázky tematicky překrývají. Při jejich vypracování jsem čerpal především z Vojáčkovy učebnice, kterou jsem dle potřeby doplňoval učebnicí prof. Malého, dále pak tím, co jsem různě našel po internetu. Pro oblast novějších dějin mohu těm z vás, kteří se chtějí dozvědět něco navíc, doporučit portál modernidejiny.cz, kde jsou k nalezení mj. kvalitně zpracované prezentace, a odkud jsem také výrazně čerpal. S přáním hodně zdaru u zkoušky, Miloslav Kabrhel O BSAH otázka č. 1 - Periodizace dějin na území českých zemí od 9. stol. do roku 1848 ......................... 5 otázka č. 2 - Periodizace dějin státu a práva na území českých zemí v letech 1848 – 1918 ........ 8 otázka č. 3 - Periodizace československých dějin státu a práva (1918 – 1945) ............................. 9 otázka č. 4 - Periodizace československých dějin státu a práva (1945 – 1992). ............................ 9 otázka č. 5 - Český stát a jeho mezinárodní postavení ve středověku a na začátku novověku ............................................................................................................................................................... 10 otázka č. 6 - Sociální struktura české středověké společnosti a její odraz v právu. .................. 11 otázka č. 7 - Ústřední orgány a instituce českého státu do roku 1526......................................... 12 otázka č. 8 - Prameny středověkého českého práva (do začátku 17. st.) .................................... 13 otázka č. 9 - Systém českého středověkého práva (do začátku 17. st.) ....................................... 15 otázka č. 10 - Zemské a městské právo (povaha, nejdůležitější prameny) ................................. 15 otázka č. 11 - Základní rysy soukromého práva do 17. stol ......................................................... 19 otázka č. 12 - Základní rysy vývoje trestního práva do 17. stol ................................................... 20 otázka č. 13 - Stavovské povstání v letech 1618 – 1620 a jeho důsledky pro Českou korunu, mezinárodní postavení a územní ztráty České koruny v období absolutismu ......................... 21

ČPD – OTÁZKY KE ZKOUŠCE; pro PrF MUNI 2012 Miloslav Kabrhel

1

otázka č. 14 – Obnovená zřízení zemská ......................................................................................... 22 otázka č. 15 - Ústřední orgány habsburského soustátí a správa zemská, krajská, městská a poddaných v období feudálního absolutismu ............................................................................... 23 otázka č. 16 - Reformy osvícenského absolutismu týkající se poddaných, církve, berní, organizace soudů................................................................................................................................ 26 otázka č. 17 - Obecná charakteristika absolutistického práva - prameny práva, systém práva,publikace právních předpisů ................................................................................................. 28 otázka č. 18 - Kodifikace trestního práva a procesu v období absolutismu (do roku 1848) .... 29 otázka č. 19 - Kodifikace občanského práva a civilního procesu v období absolutismu (do roku 1848) ............................................................................................................................................ 31 otázka č. 20 - Státoprávní události roku 1848 (v rámci celé monarchie a v českých zemích) .. 33 otázka č. 21 - Stadionova ústava 1849 a znovuobnovení absolutismu ....................................... 35 otázka č. 22 - Význam bachovského absolutismu pro vytváření základů moderního státního mechanismu a právního řádu ........................................................................................................... 38 otázka č. 23 - Obnovení ústavnosti v letech 1860 – 1861 (i s ohledem na poměry na Slovensku) ........................................................................................................................................... 39 otázka č. 24 - Rakousko-uherské vyrovnání – mezinárodní a domácí příčiny, obsah, význam, základní charakteristika uherského práva ...................................................................................... 41 otázka č. 25 - Prosincová ústava 1867 a uherská ústava 1867 ...................................................... 42 otázka č. 26 - Konstituční vývoj habsburské monarchie v letech 1848 – 1918 ........................... 46 otázka č. 27 - Vývoj volebního práva od poloviny 19. st. do roku 1918 ..................................... 48 otázka č. 28 - Vývoj organizace soudnictví po roce 1848 .............................................................. 49 otázka č. 29 - Organizace veřejné správy ve 2. polovině 19. st..................................................... 51 otázka č. 30 - Charakteristické rysy vývoje práva v Čechách v letech 1848 – 1918 ................... 53 otázka č. 31 - České politické strany ve druhé polovině 19. století a jejich programy .............. 54 otázka č. 32 - Vývoj státoprávních představ o budoucím státním uspořádání v době 1. světové války....................................................................................................................................... 56 otázka č. 33 - Vyhlášení samostatného československého státu, zákon čís. 11/1918 Sb., národní výbory ................................................................................................................................... 61


2

otázka č. 34 - Zákonodárství Národního výboru československého, Prozatímní ústava ........ 64 otázka č. 35 - Stanovení československých státních hranic a systém mezinárodních mírových smluv po 1. světové válce .................................................................................................................. 65 otázka č. 36 - Situace na Slovensku v roce 1918 a jeho začleňování do ČSR v letech 1918 – 1923 ....................................................................................................................................................... 66 otázka č. 37 – Ústava 1920 ................................................................................................................. 67 otázka č. 38 - Ústavní vývoj v letech 1918 – 1939 ........................................................................... 70 otázka č. 39 - Vývoj a právní úprava organizace územní správy v první ČSR ......................... 70 otázka č. 40 - Obecně charakterizujte vývoj práva v I. ČSR (prameny, vývojové tendence) ... 71 otázka č. 41 - Zásahy státu do ekonomické oblasti v letech 1918 – 1938 .................................... 72 otázka č. 42 - Změny v trestním a správním právu v době I. ČSR .............................................. 74 otázka č. 43 - Poměr státu a církve v první ČSR, Modus vivendi (problémy s odlukou státu a církví, státní a diecézní hranice, nominační právo) ....................................................................... 75 otázka č. 44 - Vývoj organizace soudnictví v první ČSR .............................................................. 76 otázka č. 45 - Mnichovská dohoda, příčiny a důsledky, neplatnost ........................................... 77 otázka č. 46 - Státoprávní změny v době druhé Č-SR ................................................................... 79 otázka č. 47 - Volební systém, politické strany v první a druhé ČSR.......................................... 80 otázka č. 48 - Zmocňovací zákonodárství v první a druhé ČSR .................................................. 82 otázka č. 49 - Vznik Protektorátu Čechy a Morava, autonomní a říšské orgány ...................... 84 otázka č. 50 - Charakter práva v Protektorátu Čechy a Morava .................................................. 86 otázka č. 51 - Státoprávní aspekty zahraničního a domácího odboje v období 2. světové války ............................................................................................................................................................... 87 otázka č. 52 - Vznik a vzájemné vztahy československých reprezentativních orgánů v zahraničí za 2. světové války ............................................................................................................ 89 otázka č. 52 - Dekretální pravomoc prezidenta republiky v letech 1940 – 1945 ........................ 91 otázka č. 54 - Koncepce kontinuity čsl. právního řádu, dekret 11/1944 Ú. v. o obnovení právního pořádku .............................................................................................................................. 92


3

otázka č. 55 - Vznik a působení Slovenské národní rady v době nesvobody a po 2. světové válce ...................................................................................................................................................... 94 otázka č. 56 - Košický vládní program, jednání o něm, jeho obsah a význam .......................... 96 otázka č. 57 - Postavení nejvyšších státních orgánů po roce 1945 ............................................... 99 otázka č. 58 - Retribuce a její právní úprava 1945 – 1947 ............................................................ 100 otázka č. 59 - Národnostní problematika a její řešení v ČSR v letech 1945 – 1946 .................. 103 otázka č. 60 - Ústavní změny v letech 1945 – 1948 ....................................................................... 105 otázka č. 61 - Zásahy státu do ekonomiky v letech 1945 – 1948................................................. 107 otázka č. 62 -Volby roku 1946 – výsledky a význam, Ústavodárné národní shromáždění a vývoj do února 1948 ......................................................................................................................... 109 otázka č. 63 - Ústava 9. května, její přijetí a realizace .................................................................. 109 otázka č. 64 – Právnická dvouletka ................................................................................................ 112 otázka č. 65 - Vývoj veřejné správy po roce 1948 (národní výbory) ......................................... 114 otázka č. 66 - Vývoj justice po roce 1948........................................................................................ 115 otázka č. 67 - Změny v právním řádu v šedesátých letech ......................................................... 117 otázka č. 68 - Ústava z roku 1960 ................................................................................................... 117 otázka č. 69 - Změny v systému práva po roce 1948 (nová právní odvětví) ............................ 120 otázka č. 70 - Vývoj trestního práva po roce 1948 ........................................................................ 120 otázka č. 71 - Trestní právo správní a trestní řízení správní v 50. letech minulého století .... 123 otázka č. 72 - Vývoj občanského práva po roce 1948 ................................................................... 124 otázka č. 73 - Rodinné právo po roce 1949 .................................................................................... 127 otázka č. 74 - Formování pracovního práva, zákoník práce ....................................................... 127 otázka č. 75 - Zánik obchodního práva a jeho pozdější obnovení, hospodářské právo ......... 128


4

OTÁZKA Č .

1 - P ERIODIZACE DĚJIN NA ÚZEMÍ ČESKÝCH ZEMÍ O D 9. STOL . DO ROKU

1848 VELKOMORAVSKÁ ŘÍŠE V oblasti bývalé Sámovy říše vzniká okolo roku 830 (patrně roku 833 v souvislosti s dobytím sousedního Nitranského knížectví) Velkomoravská říše. Za jejího zakladatele je považován Mojmír I. Pro politický život byl tehdy klíčový vztah s Franskou říší, které od roku 874 velkomoravská knížata platila mírový tribut. Nicméně ve snaze odpoutat se od závislosti na Francích se kníže Rastislav obrátil na Byzantskou říši s žádostí o vyslání křesťanské mise – příchod Cyrila a Metoděje r. 863. Emancipace moravské církve byla završena roku 880 bulou papeže Jana VIII. Industriae tuae, kterou bylo založeno moravské arcibiskupství a potvrzena slovanská liturgie (kterou o pět let později papež Štěpán VI. zrušil). V čele stál panovník označovaný jako kníže. Podobně jako ostatní státy té doby byla i Velkomoravská říše silně centralizovaná. Poradním orgánem panovníka bylo shromáždění velmožů. Říše byla spravována systémem hradské správy, v čele jednotlivých žup stál župan. Právními památkami z dob Velkomoravské říše jsou tzv. Nomokánon (Metodějův překlad byzantských Synagogae z 6. st.) a Zákon sjudnyj djudem. K zániku Velkomoravské říše jako celku dochází nejspíše r. 906 v souvislosti s nájezdem Maďarů. RANĚ FEUDÁLNÍ PŘEMYSLOVSKÝ STÁT (9. – 11. STOLETÍ) Ačkoli přemyslovský stát plně vykrystalizoval až v 10. století, jeho počátky sahají již do století devátého. Prvním historicky doloženým Přemyslovcem je Bořivoj I. (zemřel patrně roku 889). Vznik „klasického“ státu je spojován s Boleslavem I., největšího rozvoje v tomto období stát dosáhl za vlády Břetislava I. Svou expanzivní politikou si Přemyslovci podrobili ostatní kmeny, neváhali při tom použít krajní prostředky (vyvraždění Slavníkovců r. 995 či Vršovců r. 1003). Charakteristickým rysem této doby je feudální rozdrobenost a s ní spojená hierarchizace celé společnosti – učení o třech řádech [dělení lidí na ty, kteří bojují (šlechta), kteří pracují (poddaní) a kteří se modlí (duchovenstvo)]. Celý systém správy se opíral o systém ozbrojených posádek, vedle kterých byli panovníkem dosazování úředníci, kteří na daném území vykonávali činnosti spojené se státní správou


5

(např. výběr daní či výkon jurisdikce) – hradská správa. Tento systém fungoval až do první poloviny 13. století. OBDOBÍ VRCHOLNÉHO FEUDALISMU A POČÁTKY STAVOVSKÉHO STÁTU Časově lze toto období zasadit zhruba od poloviny 12. století do dob husitských válek (po kterých začaly prim hrát stavy). Rozsáhlá kolonizace a rozvoj měst ještě prohloubily diferenciaci společnosti. Trvalý přechod velké části půdy i s poddanými do rukou soukromých osob (šlechticů) vedl k vytvoření závislosti poddaných na ní žijících na těchto nových pánech. Definitivně tak vzala za své patrimoniální teorie státu a vztahy mezi panovníkem a šlechtou začínají být postaveny na nové bázi, a to lenním systému. Éra rozmachu měst nastává od poloviny 13. století. Dochází tak ke vzniku další složky, která chce svůj podíl na moci – tedy měšťanstva. Během 13. století tak dochází k oslabení moci panovníka, který se „rozdělil s českou šlechtou o moc v zemi a bral ohled na její požadavky v zemské správě a politické reprezentaci.“ Důsledkem tohoto vývoje je tak konstituování zemského sněmu (zhruba v 2. polovině 13. století) jako vrcholného stavovského orgánu, který rozhodoval o klíčových otázkách. Moc šlechty výrazně posílil Jan Lucemburský vydáním inauguračních diplomů (taková česká Magna Charta), kterými zakotvil některá privilegia šlechty (osvobození od daní, šlechta mohla odmítnout vojenského tažení do zahraničí). Pro právo tehdejší doby je charakteristický partikularismus. Obecným právem, kterým se řídila šlechta, bylo právo zemské. Vedle něj existovaly i další právní systémy – typicky právo městské, kanonické či horní. Doposud převažující obyčejové právo začalo být pomalu doplňováno legislativními akty vydávanými různými subjekty. DOBA HUSITSKÁ Důvody pro vypuknutí husitského hnutí je třeba hledat již v průběhu 14. století. Došlo k ekonomické krizi, Evropou se prohnala morová epidemie („černá smrt“) a prohloubila se taktéž diferenciace společnosti. V českých zemích vlastnila církev až třetinu veškeré půdy, její majetek se dále zvyšoval např. prodejem odpustků. V kombinaci s politickou krizí v době vlády Václava IV. představovaly tyto faktory živnou půdu pro vypuknutí husitského hnutí. Rozhodujícími složkami husitské moci byla města následována rytířstvem. Dosavadní správa Koruny české byla z velké části rozbita, dobová terminologie situaci označovala tak, že „práva nejdou.“


6

Koruna česká – označovaná taktéž Koruna země české (Corona regni Bohemiae) je název užívaný pro země pod svrchovaností českého krále. Začíná se objevovat v době panování Lucemburků.

V právní rovině se jako nejvyšší imperativ prosadil tzv. Boží zákon – odvozený přímo z Bible a nadřazený církevnímu i světskému právu. Organizaci husitských polních vojsk řešil Žižkův vojenský řád z roku 1423. Na zemském sněmu v Čáslavi roku 1421 byly přijaty Čtyři artikuly pražské – fundamentální články husitského hnutí: o

svobodné hlásání slova božího

o

přijímání pod obojí způsobou

o

zákaz světského panování církve

o

trestání hříchů ve všech stavech

Po vleklých jednáních byla na sněmu v Basileji přijata kompaktáta – uznání nejzákladnějších husitských požadavků. Po porážce radikálního křídla husitů v bitvě u Lipan a přijetí kompaktát jako zemského zákona husitské hnutí skončilo. OBDOBÍ STAVOVSKÉ MONARCHIE Vliv moci stavů, jehož počátky spatřujeme nejpozději za lucemburských panovníků, vzrostl díky interregnu za husitských válek. Vrchol stavovské moci nastává v době panování Jagellonců (1471 – 1526). S nástupem Habsburků s ním spojených snah o centralizaci a rekatolizaci došlo k rozbrojům, které vyvrcholily druhým stavovským povstáním v letech 1618-1620 (první 1546-1547), kterým éra stavovské monarchie zanikla. V první etapě došlo ke znovuupevnění feudalismu – šlechta ve spolupráci s městy usiluje o obnovení státního aparátu narušeného husitským hnutím. Rozhodujícím orgánem státu se staly sněmy (zemské sněmy byly doplněny sněmy generálními). Upevnění moci stavů pak představovalo Vladislavské zřízení zemské z roku 1500. Po nástupu Habsburků na český trůn r. 1526 došlo k pozvolnému oslabování moci stavů na úkor panovníka. Vztahy mezi habsburským panovníkem a stavy se vyhrotily během šmalkadské války, kdy vypuklo první české stavovské povstání, které bylo záhy potlačeno a znamenalo oslabení moci stavů, zejména královských měst. Tvrdá absolutistická a rekatolizační politika Matyáše, nástupce Rudolfa II., logicky vedla k otevřenému střetu s protestantskými stavy, což vyústilo v druhé stavovské povstání, které bylo 8.11. 1620 v bitvě na Bílé hoře potlačeno.


7

OBDOBÍ HABSBURSKÉHO ABSOLUTISMU (1620-1848) pozn.: vzhledem k tomu, že se tímto obdobím zaobírají některé další otázky, domnívám se, že je možno informace čerpat odtamtud Porážka českých stavů v bitvě na Bílé hoře otevřela habsburským panovníkům cestu k absolutismu. Tuto etapu je možno vnímat jako období mezi stavovským a konstitučním státem. Absolutistickou formu vlády spojujeme především s panovnickým samovládím v tom smyslu, že všechny úřady podléhaly přímo panovníkovi. Došlo k odbourání pro středověk typických institucí a jejich nahrazení profesionálním byrokratickým aparátem. Příznačnými rysy prvních desetiletí habsburského absolutismu je silná centralizace a germanizace. OTÁZKA Č .

2 - P ERIODIZACE DĚJIN STÁ TU A PRÁVA NA ÚZEMÍ ČE SKÝCH ZEMÍ V LETECH 1848 – 1918 „Jaro národů“ zasáhlo i habsburskou monarchii, proto se i v ní objevily snahy o přechod ke konstitučnímu režimu. Prvním návrhem ústavy tak byla dubnová (Pillersdorfova) ústava, dále následovaná kroměřížským návrhem ústavy a do třetice březnovou (Stadionovou) ústavou. Po definitivní porážce revoluce však došlo k obnovení absolutistického režimu zosobněného Alexandrem Bachem. Etapa bachovského neoabsolutismu se nesla v duchu tuhého centralizovaného režimu, který se snažil o potlačení demokratických národních hnutí. Opíral se o početnou armádu, tajnou policii i četnictvo. Na druhou stranu mu však nelze upřít snahy o liberalizaci zejména v ekonomických otázkách. V tomto období také dochází ke zrodu „moderního“ právního řádu. Na počátku 60. let dohází k obnovení konstitučního režimu. Byl vydán Říjnový diplom, záhy následovaný únorovou (Schmerlingovou) ústavou. Šedesátá léta se tak nesla v duchu prohlubování demokratických reforem (svoboda tisku, shromažďovací právo). Katastrofální porážka Rakouska v bitvě u Sadové otřásla celou monarchií, proto bylo nutné hledat pro ni novou tvář. Vyslyšeny byly snahy uherských představitelů o dualizaci říše, ke které definitivně došlo roku 1867. Dosud jednotná monarchie se změnila v personální unii s prvky reálné unie, kterou tvořily dva subjekty – Předlitavsko (Rakousko, Čechy, Halič či Dalmácie) a Zalitavsko (Uhry, Srbsko či Sedmihradsko). České snahy o „česko-rakouské vyrovnání“ vyjádřené v České deklaraci z roku 1868 zůstaly nevyslyšeny. Snahou o vyrovnání sice byly tzv. fundamentální články, ty však zůstaly pouze na papíře, proto zůstalo Rakousko-Uhersko až do konce 1. světové války dualistické.


8

OTÁZKA Č .

3 - P ERIODIZACE ČESKOSLOV ENSKÝCH DĚJIN STÁTU A PRÁVA (1918 –

1945) Období let 1918-1938 označujeme jako dobu první republiky. Rašínova recepční norma (zák. č. 11/1918 Sb.) stanovila právní kontinuitu s rakouským právem (logicky vyjma ustanovení o monarchii, císařských úřadech atd.), prozatímní ústava byla vyhlášena 13. 11. 1918. Dvacátá léta byla započata vydáním nové ústavy (zák. 121/1920 Sb.). Ústředními tendencemi vývoje v této době byly dotváření systému čsl. správy, stabilizace ekonomiky, prohlubování demokracie a v neposlední řadě snaha o unifikaci práva na území republiky. Období třicátých let znamenalo rozbití versailleského systému, nástup fašismu v Německu a sním spojené radikalizace v pohraničních oblastech pod taktovkou Henleinovy SdP. Systém mírových smluv budovaný v dvacátých letech (Malá dohoda) se ukázal býti dysfunkčním, což vedlo k izolaci Československa na mezinárodním poli, která byla definitivně završena mnichovským diktátem jako mezníkem čsl. vývoje. Období od Mnichova do zřízení Protektorátu je označováno jako druhá republika. Chatrná a německo-maďarským blokem sevřená republika se v březnu 1939 rozpadla na Protektorát Čechy a Morava, klerofašistický Slovenský štát a Karpatskou Ukrajinu. Československá exilová vláda působila v Londýně, odkud se skrze dekretální pravomoc prezidenta republiky snažila alespoň o elementární zachování předmnichovského Československa. Druhým zahraničním centrem odboje se stala Moskva. OTÁZKA Č .

4 - P ERIODIZACE ČESKOSLOV ENSKÝCH DĚJIN STÁTU A PRÁVA (1945 –

1992). Porážkou Německa došlo k obnovení Československa v předmnichovských hranicích (vyjma Podkarpatské Rusi, ta byla připojena k SSSR). Dekretem prezidenta republiky č. 11/1944 byl taktéž obnoven právní pořádek. Program poválečné obnovy byl shrnut v Košickém vládním programu, který počítal se zestátněním majetku, řešením národnostní otázky či potrestáním kolaborantů. Demokratický vývoj Československa byl přerušen 25. 2. 1948, kdy se Klement Gottwald „právě vrátil z Hradu, kde prezident republiky všechny jeho nároky tak, jak mu byly podány, přijal“. Tím začala čtyřicetiletá éra srpu a kladiva v Československu - proradní kapitalisté bezprizorně vykořisťující neblahý dělnický lid byli svrženi a ruku v ruce se Sovětským svazem bylo vykročeno ke světlým zítřkům. Únorový převrat odstartoval tzv. právnickou dvouletku – proces přeměny práva tak, aby odpovídalo sovětskému pojetí. Přijata byla i Ústava 9. května, kterou Beneš odmítl a raději abdikoval. Počátek padesátých let se nesl v duchu politických procesů, přeměny společnosti na beztřídní atd.


9

Jedním z milníků této doby je přijetí socialistické ústavy r. 1960, která již v čl. 4 zakotvila vedoucí úlohu KSČ – „Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.“ a zároveň konstatovala vybudování socialismu a pozvolný přechod ke komunismu. A když se snahy o „socialismus s lidskou tváří“ dvakrát nezalíbily Leonidu Iljiči Brežněvovi, proháněly se po Československu tanky Rudé armády. Rok 1968 asi netřeba jako další milník vývoje podrobněji zmiňovat, z ústavněprávního hlediska snad jen zmínka o tom, že toho roku došlo k federalizaci Československa. Nástup Gustava Husáka odstartoval proces normalizace. Listopad 1989 byl pouhým vyvrcholením úpadku východního bloku, který probíhal většinu osmdesátých let. Po sametové revoluci byly hybnými silami politického vývoje Občanské fórum a Verejnosť proti násiliu. Od 1. 1. 1993 se Československo rozdělilo na ČR a SR (uvažoval jsem i o označení Horní Uhry, ale nerad bych naštval své slovenské kolegy). OTÁZKA Č .

5 - Č ESKÝ STÁT A JEHO MEZINÁRODNÍ POSTAVENÍ VE STŘEDOVĚKU A NA

ZAČÁTKU NOVOVĚKU

Již od počátku své existence byl český stát ovlivněn přítomností svého západního souseda – Svaté říše římské. Ačkoli se říšští císaři snažili o jeho začlenění do říšských struktur (v duchu univerzalismu SŘŘ, která měla být svazkem všech křesťanských panovníků), narazili na odpor českých panovníků, kteří něco takového odmítali a i nadále považovali český stát za své patrimonium. I tak lze však tvrdit, že jeho mezinárodní postavení se do jisté míry odvíjelo od vztahů ke Svaté říši římské. Vztahy mezi českým státem a Svatou říší římskou byly řešeny rozličnými způsoby. Kupříkladu kníže Václav platil každoročně Jindřichu I. Ptáčníkovi mírovou daň (tribut pacis) ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů. Poněkud odlišně se zachoval Soběslav I. který vojenskou intervenci Lothara III. roku 1126 v bitvě u Chlumce odrazil.

Česká knížata tak pouze usilovala o uznání státu quo, kdy německý císař potvrdil jejich nárok na český trůn. Změnu přineslo udělení královského titulu českým knížatům – král nemohl být v lenní hierarchii komukoli podřízen – „Rex imperator in regno suo“. Formální zakotvení suverenity českého království a dědičnost českého trůnu pro Přemyslovy nástupce přinesla Zlatá bula sicilská, kterou roku 1212 udělil Fridrich II. Štaufský Přemyslu Otakarovi I. Jako hegemon pak v oblasti střední Evropy český stát vystupoval za vlády Přemysla Otakara II. Roku 1289 byl pak český král definitivně uznán jako kurfiřt.


10

Posílení postavení zemí Koruny české přinesla vláda Lucemburků, zejména Karla IV. Jeho Zlatá bula potvrdila plnou suverenitu českého království, v léno byla českému králi udělena funkce kurfiřta, navíc zastával úřad říšského arcičíšníka. Za zmínku také stojí fakt, že na počátku 14. století získal Václav III. titul uherského (1301), později i polského (1305) krále. Tato perioda však trvala pouze do jeho smrti roku 1306. „...v den Rufa mučedníka byl od arcibiskupa kaločského ve městě Královském Bělehradě s přeskvělou nádherou slavnostně korunován svatou korunou uherských králů. Byli tam přítomni arcibiskupové, hrabata a přemnozí šlechticové a po skončení oné radostné slavnosti uctivě dovedli toho nového krále do Budína. Tak se tedy dědic český stal králem uherským.“

V době husitských válek se české země logicky ocitly v izolaci. Po jejich skončení se o vytvoření mírové organizace (a tím i o posílení českého království na mezinárodním poli) zasazoval Jiří z Poděbrad. Jeho nástupcem se stal Vladislav Jagellonský. Nutno dodat, že na konci 15. století ovládali Jagellonci kromě litevského velkoknížectví i Uhry a země Koruny české. S nástupem Habsburků došlo k postupnému začleňování českých zemí do systému habsburských držav. Tento proces byl definitivně završen porážkou stavovských vojsk v bitvě na Bílé hoře, formálně byl zakotven v Obnoveném zřízení zemském. OTÁZKA Č .

6 - S OCIÁLNÍ STRUKTURA ČESKÉ STŘE DOVĚKÉ SPOLEČNOSTI A JEJÍ ODRAZ V

PRÁVU .

Vývoj systému českého práva je srovnatelný s vývojem práva v rámci střední Evropy. Kupříkladu městské právo bylo do českých zemí z velké části přeneseno (magdeburské a švábské). Rozdělení společnosti na jednotlivé stavy odpovídal i právní partikularismus. Lze odlišit dva druhy této roztříštěnosti – partikularismus teritoriální a partikularismus statusový. Právní systém tak byl založen zejména na příslušnosti jedince k dané sociální vrstvě. Na stavovském partikularismu byl založen systém práva zejména ve stavovské monarchii. Právo zemské upravovalo právní postavení šlechticů. To lze také označit za jakési právo obecné, vedle nějž se konstituovaly další právní systémy. Právo zemské mělo po dlouhou dobu charakter práva zvykového doplněné o legislativní akty panovníka (např. Dekreta Břetislavova). Formováno bylo v prvé řadě nálezy zemského soudu a usneseními zemského sněmu. Oba tyto způsoby byly poté zaneseny do zemských desek. Snahou o ucelenou kodifikaci pak byl Maiestas Carolina. Zemského práva se také dotýkají i právní knihy, tedy soukromá sepsání práva. Z příkladů


11

lze uvést Knihu rožmberskou (když ji zmíníte před Štachovou, šplhnete si, psala na ni disertaci) či Práva zemská česká Ondřeje z Dubé. inkolát – „právo obyvatelské“ – označení příslušnosti daného jedince mezi šlechtu a opravňoval ho k nabývání tzv. deskových statků Dalším systémem práva bylo právo městské, kterým se řidili – chvíle napětí – měšťané, správně! Současně upravovalo jejich společenské, správní a ekonomické poměry. Existence měst se odvíjela od udělených privilegií. V českých zemích se postupně rozvinuly dvě větve – sasko-magdeburská a švábsko-norimberská. Charakteristickým rysem bylo, že se právo v každém městě vyvíjelo do značné míry autonomně. Kodifikacemi městského práva byly např. Kniha písaře Jana či Koldínova Práva městská království českého. Právo pozemkové vrchnostenské upravovalo vztahy mezi vrchností a poddanými i mezi poddanými navzájem. Mělo zpravidla charakter obyčejového práva, do něhož však částečně zasahovalo právo městské i zemské. Prelátský stav se řídil kanonickým právem. Nicméně jeho normy byly vzhledem k morální hodnotě hojně používány i mezi světci – např. v otázce práva rodinného. Základem kanonického práva byl Corpus iuris canonici. OTÁZKA Č .

7 - Ú STŘEDNÍ ORGÁNY A INSTITUCE ČESKÉHO STÁTU DO ROKU 1526

V čele raně feudálního státu stál panovník, který byl obklopen družinou velmožů. Ti pak „vnucovali“ panovníkovu vůli poddaným. Nejstarším orgánem se tak stala shromáždění těchto velmožů – dvorské sjezdy. V dalším vývoji se z tohoto širokého orgánu vydělily nové instituce – zemský sněm, zemský soud a královská rada. Královská rada byla tvořena politickými rádci panovníka a v předhusitském období nebyla nijak pevně vymezena, její členy si panovník vybíral dle potřeby. Po husitských válkách byla tvořena zejména zemskými úředníky. Po roce 1526 byla nahrazena tajnou radou. Vrcholným orgánem středověkého státu byly stavovské sněmy. Rozhodujícími byly sněmy zemské. Počátky zemských sněmů lze hledat ve 13. století. Šlo o shromáždění šlechty a představitelů duchovenstva, které začalo do politiky aktivněji zasahovat po smrti Přemysla Otakara II. Teoreticky se ho mohl účastnit každý šlechtic, ovšem vzhledem k finanční nákladnosti se ho účastnila jen skupina těch nejbohatších. Od konce 13. století se jednání sněmu začínají účastnit také zástupci královských měst. Jednotlivé stavy zasedaly odděleně v tzv. kuriích, pro přijetí usnesení byl vyžadován souhlas všech kurií. Vzhledem k interregnu v době husitských válek se zemský sněm stal nejvyšším zemským orgánem. Zemské sněmy dále delegovaly své členy na generální sněm zemí Koruny české.


12

Nejvyšším orgánem soudním byl zemský soud. Právě jemu podléhali šlechtici, dále pak deskový (tj. v zemských deskách zapsaný) majetek. Formálně mu předsedal panovník, často se však nechal zastupovat nejvyšším purkrabím pražským (na Moravě zemským hejtmanem). Obecné nálezy zemských soudů byly zanášeny do zemských desek. Nejvýznamnějším panovnickým úřadem byla královská kancelář, kterou vedl kancléř – zpravidla probošt vyšehradský. Jejím úkolem bylo obstarávání veškeré písemné agendy panovníka, tedy např. udělování královských majestátů. Roku 1609 byla přejmenována na Českou dvorskou kancelář. Na dodržování horních zákonů a správu mincovního regálu dohlížel královský mincmistr. OTÁZKA Č .

8 - P RAMENY STŘEDOVĚKÉHO ČESKÉHO PRÁVA ( DO ZAČÁTKU 17. ST .)

Podobně jako ostatní právní systémy, i české právo zprvu vyrůstalo na obyčejovém základě. Tento tradiční systém byl pozvolna doplňován legislativními zásahy panovníka. Nejstarší nařízení panovníka měla ústní charakter – byla v podstatě obyčejem uchovávaným v paměti lidí. Tak se dochovaly např. Výsady Boleslavovy (992; udělení výsad biskupu Vojtěchovi) či Dekreta Břetislavova (1039). Dekreta směřovala k tomu, aby v zemi zmizely všechny pohanské zvyky, které se mezi křesťanským obyvatelstvem udržely z pohanských dob. Proto se podle těchto dekret přísně zakročovalo proti všem pohanským zvyklostem mezi lidem, proti pohanským věrám, pověrám i kouzlům, jež se přes všechna pronásledování a tresty stále mísily do křesťanské víry. Dekreta Břetislavova dále uváděla mezi prohřešeními například to, když muž zapudil od sebe svou manželku a nahradil ji ženou jinou, nemanželské mateřství, nesvěcení nedělí a svátků a jiné. Tresty za takové přestupky byly velmi různé a mnohdy i velmi přísné — např. prodej celé rodiny do zahraničního otroctví, vyhnání ze země, zabavení veškerého majetku, tělesné tresty jako mrskání, peněžité pokuty a řada jiných trestů.

Povahu kodifikace obyčejového práva měla Statuta Konráda Oty z roku 1189 (pozor, v učebnici je to na straně 116 dole špatně). Dalším z pramenů práva byly právní knihy. Ty sice neměly platnost zákona, nicméně byly hojně využívány „přes svůj soukromý původ a chybějící státní sankci, byly glosovány právní vědou a byla jim přiznána podpůrná platnost. Některé požívaly značné autority.“ Nejstarší právní knihou je Kniha rožmberská (1. pol. 14. století), obsahující ustanovení zemského práva. Dalšími tituly pak byly Práva zemská česká Ondřeje z Dubé (zhruba 1400) a O právech, súdiech a dskách země české knihy devatery Viktora Kornela ze Všehrd. Na Moravě jsou pak právní knihy reprezentovány Knihou Tovačovskou (1490) a na ni navazující Knihou Drnovskou (1527). Soupisem městského práva pak byly Kniha písaře Jana (14. století) a Práva městská


13

království českého Pavla Kristiána z Koldína (1579). Tato kniha se posléze stala základem městského práva nejen v Čechách, ale i na Moravě. Podíl na tvorbě práva měl také zemský soud. Ten byl v případě, že pro danou kauzu nenajde řešení ve stávajícím zvykovém právu, volně nalézat právo. Tato rozhodnutí – obecné nálezy – pak byly zapisovány do zemských desek a měly tak faktickou povahu precedentu. Do zemských desek se také zanášela sněmovní usnesení zemských sněmů. Zvláštním pramenem práva pak byly landfrýdy, které zajišťovaly mír, pořádek a bezpečnost na daném území. V českých zemích byl uzavřen poprvé roku 1388 mezi moravským markrabětem Joštem, olomouckým biskupem Mikulášem a moravskou šlechtou. KODIFIKACE První dokončenou kodifikací práva byl Horní zákoník Václava II. (Ius regale montanorum) z roku 1300. Zákoník upravoval podmínky pro těžbu a zpracování stříbra. Například přesně stanovil podíl

krále na těžbě a ražbě stříbra či zavedl novou minci - pražský groš. Obsahoval také pravidla k zajištění bezpečnosti práce, předpisy o výplatě mezd, délce pracovní doby a také protikoaliční předpisy, zakazující horníkům a kovářům samostatně se organizovat ve spolcích.

Roku 1355 připravil Karel IV. Maiestas Carolina. Jednalo se o zákoník, který měl postavit jakousi hráz rozpínavosti šlechty. Zákoníkem Majestas Carolina, který obsahoval 109 článků, zamýšlel císař zajistit majetek krále – vymezoval 29 královských měst a 13 hradů, které nesměly být dány do zástavy, dalších 13 měst a 14 hradů mohlo být zastaveno nejvýš na devět let. Karel se snažil omezit libovůli šlechty při stanovení trestů za různé přestupky. Šlechta však žádala jednat tak, jak bylo odedávna zvykem, nechtěla se dát spoutat žádným psaným zákonem. Stát mělo posílit i ustanovení, že každá odúmrť (majetek, který nemá mužského dědice) – ať poddanská, nebo šlechtická – spadne na krále. Dosud platilo, že poddanskou odúmrť získávala šlechta. V královských lesích si někteří šlechtici postavili sídla a přivlastnili si část půdy. Na tu si nyní činil nárok císař, což také vzbudilo odpor. Šlechta měla dosti sil, aby se ustanovením, která pro ni byla nevýhodná, vzepřela a jejich prosazení zabránila. Projednávání tohoto zákoníku se táhlo až do poloviny 50. let 14. století, kdy si Karel IV. sám nakonec uvědomil, že tento zákoník nepůjde prosadit. Roku 1355 šlechta tento zákoník na generálním sněmu definitivně zamítla, což byl pro Karla úplný konec nadějí na vydání zákoníku. Místo aby Karel nechal dojít k otevřenému konfliktu se šlechtou, od celého projektu nakonec raději odstoupil. Po stáhnutí tohoto návrhu zákona Karel

dokonce nepravdivě prohlásil, že rukopis nešťastnou náhodou byl zničen – shořel.

Významný zákoník se ale zachoval v rožmberském archivu, což prozrazuje, kdo se zákoníkem nesouhlasil.


14

Roku 1500 je vydáno Vladislavské zřízení zemské. Vladislavské zřízení zemské vzniklo za vlády Vladislava II. Jagelonského (a tradičně bývá uváděno jako důkaz slabosti panovníka, neboť důsledkem tohoto zřízení je významné omezení královské moci). Autorem a tvůrcem ducha zákona byl odpůrce politického vzestupu městského stavu královský prokurátor Albrecht Rendl z Oušavy. V zákoníku byla rozvinuta koncepce, že královská města jsou poddanými krále a nejsou tudíž rovnocenným partnerem šlechty. Zřízení mělo 554 článků, bylo v něm obsaženo mnoho ustanovením starobylého rázu, aby šlechta vyvolala dojem, že jen kodifikuje dávno nabytá práva. Rozhodující pro výběr právních předpisů, které byly do Vladislavského zřízení zařazeny, byly především potřeby politické, tedy právní zakotvení ústavních vztahů mezi králem a stavy a mezi stavy navzájem. Vydání zákoníku umožnilo šlechtě, aby v dalším politickém boji s městským stavem vystupovala jako obhájce zákonnosti a starých práv, za jejichž shrnutí nový zákoník prohlašovala. Nově vzniklá situace po roce 1500 dává převahu šlechtě a města musí těžce bojovat o dosažení ztracených pozic. Nejde jim však o výsadní postavení, jejich politika je defenzivní a pasivní, snaží se zejména udržet svá hospodářská práva, právo třetího hlasu na sněmech a výlučnou soudní pravomoc městských soudů nad měšťany. Zákoník se svým způsobem přijetí lišil od obdobných zemských zřízení sousedních zemí. Zatímco v sousedních zemích vydával zemské zřízení zeměpán, který do jisté míry vzal v úvahu zájmy stavů své země, v Čechách tomu bylo naopak. Zde rozhodovaly o zemském zřízení privilegované stavy, které podle vlastního uvážení zohlednily zájmy svého panovníka. Stavovská formulace královské moci byla samozřejmě ve své podstatě převážně limitující a přinášela zásadní omezení moci panovníka. OTÁZKA Č .

9 - S YSTÉM ČESKÉHO STŘEDO VĚKÉHO PRÁVA ( DO ZAČÁTKU 17. ST .)

prezentace dr. Štachové v ISu zde, systém je naznačen na pátém slidu. Vlastně, celá tato otázka je úzce vzhledem k právnímu partikularismu spojena s otázkou č. 6. O právu zemském a městském podrobněji pojednává následující otázka OTÁZKA Č .

10 - Z EMSKÉ A MĚSTSKÉ PRÁV O ( POVAHA , NEJDŮLEŽITĚJŠÍ PRAME NY )

ZEMSKÉ PRÁVO Zemské právo upravovalo v prvé řadě právní postavení příslušníků šlechty, dále pak svobodníků a veškeré věci týkající se svobodných, tedy zemskodeskových statků. Kromě toho obsahovalo i základní „ústavní“ poměry státu, tedy postavení a vzájemné vztahy státních orgánů. Ačkoli mělo po dlouhou dobu charakter práva obyčejového (první kodifikací zemského práva bylo až Vladislavské zřízení zemské), zřídka do něj zasahoval panovník svými legislativními akty.


15

Zemské právo dále doplňovaly a rozšiřovaly nálezy zemského soudu a usnesení zemských sněmů. Ty byly zapisovány do zemských desek. ZEMSKÉ DESKY (TABULAE TERRAE) Zemské desky spatřily světlo světa zhruba kolem roku 1260 společně se vznikem zemského soudu (iudicium terrae). Zapisoval se do nich průběh soudního jednání před zemským soudem. Dále to byly také převody vlastnictví – co bylo zapsáno v zemských deskách , formálně platilo – „Desky zemské nikdo přesvědčiti nemůže.“ Zemských desek existovalo povícero druhů. Základní bylo dělení na větší zemské desky a menší zemské desky. Jednotlivé desky se skládaly z tzv. kvaternů (čtyř dvoulistů), které se řadily do desek za sebe. Do desek zemských větších spadaly kvaterny trhové, kam se od roku 1320 zapisovaly veškeré záležitosti vztahující se k manipulaci se svobodným majetkem. V první řadě to byly samozřejmě nejběžnější prodeje a koupě, ovšem spadaly sem i dary či směny. Dále sem spadaly kvaterny zápisné větší, na kterých byly zaznamenány dluhy větší než 100 kop grošů. Zemské desky menší se skládaly z kvaternů půhonných, které sloužily k zaznamenávání trestněprávní agendy soudu. Zapisovaly se do nich půhony, tedy žaloby a obeslání k soudu. Druhou složkou těchto desek byly kvaterny zápisné menší pro dluhy menší než 100 kop grošů. Třetí kategorií byly desky památné, které se vyčlenily až v 15. století. Zaznamenávaly se do nich prozatímní zápisy, co má být na příštích zasedáních zemského soudu projednáno. Později se do nich vkládaly sněmovní usnesení i obecné nálezy, čímž se staly významným pramenem zemského práva.

ZEMSKÝ SOUD Zemské soudy byly nejvyšší šlechtické soudy, do jejich kompetence spadalo zejména rozhodování záležitostí osob šlechtických. Zemské soudy mohly při svém řízení volně nalézat právo a jejich nálezy se pak stávaly součástí zemského práva. Bylo možné se na ně odvolávat v dalších sporech, proto měly do jisté míry precedenční charakter. Zemskému soudu předsedal sám panovník, který se mohl nechat zastoupit jinou, jím určenou osobou (zpravidla nejvyšším purkrabím). Jednání před ním řídil zemský sudí. Přísedícími byli šlechtici (vyšší i nižší – podle dohody z roku 1487 dvanáct pánů a osm rytířů). Samotné líčení se dělilo na tři stadia – půhon, líčení pře a exekuci. Vedle zemského soudu většího fungoval i menší zemský soud, do jehož agendy spadaly spory, které svou hodnotou nepřesahovaly deset hřiven stříbra. Zasedali na něm zemští úředníci, přísedícími byli rytíři.


16

KODIFIKACE ZEMSKÉHO PRÁVA První oficiální kodifikací sice bylo až Vladislavské zřízení zemské, již před ním však bylo zemské právo zachyceno v právních knihách. Prvním soukromým sepsáním zemského práva byla Kniha rožmberská z první poloviny 14. století. Ačkoli její původní znění restaurovat původní znění, dochovaly se určité fragmenty zejména procesněprávního charakteru. V souvislosti s nepřijetím Karlova Majestátu došlo k sepsání Ordo iudicii terrae, ve kterém bylo použito zhruba 10% původního textu Majestátu, který byl ve sporných pasážích, pro které byl odmítnut, revidován a pozměněn. Kniha byla psána latinsky, pozdější český překlad nese název Řád práva zemského. V době předhusitské sepisuje Ondřej z Dubé Práva zemská česká. Podněty pro sepsání čerpal z přímého působení v zemském soudu (byl nejvyšším sudím). Koncem 15. století vydal Viktor Kornel ze Všehrd podle názvu stručnou publikaci – O právech, súdiech a dskách země české knihy devatery (zkráceně Knihy devatery). Oproti VZZ zde Všehrd straní spíše nižší šlechtě a městům, čímž se dostal do sporu s vyšší šlechtou, která byla právě ve VZZ velice zvýhodněna. První tři knihy jsou věnovány problematice centrálních soudů a řízení před zemským soudem, v následujících třech se zabýval majetkovým a obligačním právem, v osmé zemskými deskami a v deváté kritizoval současný stav věcí. MĚSTSKÉ PRÁVO V kontextu střední a východní Evropy se městské právo tvořilo s podílem německých kolonizátorů. Přicházející obyvatelé tak s sebou v duchu personality práva přinášeli tradiční městská práva (němečtí kolonisté s sebou „přinesli“ Sachsen- či Schwabenspiegel). Právním předpokladem existence města bylo městské privilegium, které bylo městu udělováno jeho zakladatelem. Obsahem takového privilegia bylo ustavení vnitřní organizace, správy, dále pak také určení práva, kterým se mělo město řídit. Obvykle mu bylo uděleno právo již existujícího města. – „filiace městského práva.“ V případě složitého sporu se tak dané město mohlo obrátit na to, odkud „dostalo do vínku“ své právo s žádostí o vysvětlení. Samotná hierarchie tak byla tří- až čtyřstupňová. Nejvyššími instancemi pak byla sama centrální města (Magdeburg x Norimberk). Městské právo lze členit na oprávnění a svobody, které ho vymezovaly vůči jeho pánovi i okolí, dále rozčlenění kompetencí, a v neposlední řadě také samotné právo hmotné, tedy zejména právo trestní, rodinné a dědické. Ačkoli se právo v každém městě vyvíjelo značně autonomně, lze zpozorovat dvě hlavní linie, v závislosti na tom, odkud bylo toto právo recipováno.


17

Prvním okruhem byl okruh sasko-magdeburský (hornoněmecký), který odvozoval své právo od Sachsenspiegelu (1220; autorem Eicke von Repkow – viz OPD). Centry tohoto okruhu byly Litoměřice či Olomouc. Druhý okruh pak byl švábsko-norimberský (dolnoněmecký) ovlivněný Schwabenspiegelem (cca 1275) s centry Starým městem pražským a Brnem. Samotná podoba práva pak byla dotvářena usneseními městské správy a rozsudky městského soudu. Tyto akty se zapisovaly do příslušných knih, tedy buď do městských či soudních. JEDNOTLIVÁ PRIVILEGIA Pro ilustraci uvádím několik nejzákladnějších privilegií, kterými byla, či mohla být, města nadána: o

ius iudicii – právo na městský soud

o

právo trhové

o

právo mílové – zaručení monopolu městských řemeslníků do jedné míle od hradeb (vyjma kovářů)

o

právo várečné – co by to bylo za město bez piva?

o

právo hrdelní – právo udělovat trest smrti

o

právo horní – právo těžit nerosty

o

právo hradební – právo postavit si opevnění a provozovat vlastní vojsko

KODIFIKACE MĚSTSKÉHO PRÁVA Jednou z prvních kodifikací ve formě právní knihy byla Kniha písaře Jana ze 14. století, patřící ve své době k nejlepším evropským dílům. Se snahami o unifikaci městského práva se lze setkat v 16. století. Důvody pro ni byla zvýšená potřeba právní jistoty, která byla vzhledem v nejednotnosti městského práva obtížná. Roku 1523 byla českým zemským sněmem zřízena komise pro vypracování zákoníku městského práva. Roku 1536 pak tiskem vyšly Knihy práv městských, jejichž autorem byl Brikcí Kouřimský (proč jen měl tak blbý jméno?). Samotná kodifikace vyházela zejména z výše uvedené Knihy písaře Jana, resp. jejího českého překladu. Nicméně se však nestala oficiální kodifikací, ačkoli byla často používána. Oficiální kodifikací se tak stala až Práva městská království českého z roku 1579, jejichž autorem byl Pavel Kristián z Koldína. Toto dílo bylo precizním zpracováním, na vysoké úrovní byla systematika i přehlednost. Hojně bylo taktéž ovlivněno římskoprávními vlivy. Kratším výtahem z ní byla tzv. Krátká summa.


18

MĚSTSKÉ SOUDY Rozpory mezi měšťany byly řešeny městskými soudy. Drobnější spory řešil rychtář, závažnější pak městští konšelé. Samotný proces byl veden ústně, před jeho zahájením musel žalobce požádat o doručení půhonu (předvolání) žalovanému. Při samotném sporu přednášely jednotlivé strany důkazy, ať již svědky, písemnými dokumenty či předem provedeným ohledáním. Rozsudek vynášel purkmistr, pokud se soudci nedokázali jednomyslně shodnout, obraceli se na soud vyšší instance. Od roku 1458 pak v Praze fungoval apelační soud. OTÁZKA Č .

11 - Z ÁKLADNÍ RYSY SOUKROMÉHO PRÁVA DO 17. STOL

České soukromé právo se ve středověku řídilo českým právem obyčejovým. To bylo sebráno v právních knihách, zejména o městském právu. Subsidiárně se používalo římské právo. Samotné právní postavení jedince, a tím i rozsah jeho subjektivních práv, bylo v prvé řadě determinováno jeho příslušností k dané sociální vrstvě. Dále pak zletilostí, ctí a v některých případech také pohlavím. Například zletilost byla v městském právu pod vlivem římského práva stanovena na 14 let u mužů a 12 let u žen. Koldínova Práva městská pak stanovila pro muže hranici 18 let, pro ženy 15 let. Čest a její zachovalost se odvozovala jednak z povolání (jako bezectní byli například označování kati, žebráci či prostitutky). Bylo ji však také možné ztratit v důsledku protiprávního jednání. Jistá omezení se týkala žen, které například nemohly zastávat veřejné úřady. V rovině soukromoprávní však tolik omezovány nebyly. Manželství bylo pod vlivem kanonického práva, na které se odvolávala Dekreta Břetislavova, vnímáno jako nerozlučný svazek mezi mužem a ženou – „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“ Břetislavova dekreta z roku Preferovanou formou pro jeho uzavření byl veřejný církevní sňatek, kterému přecházely zásnuby před svědky. Vstupem do manželství odcházela žena ze své rodiny do rodiny manžela. Ačkoli se tím dostávala pod jeho ochranu i moc, nebyla mu úplně vydána na pospas, spíše od ní byla vyžadována poslušnost a věrnost. institut jitřního daru (Morgengab) – symbolická náhrada, kterou manžel poskytoval své ženě po naplněné svatební noci za ztracené panenství (proč jen si všichni budete pamatovat zrovna tohle?)

Nezletilé děti žily pod otcovskou mocí, právní úkony za ně činil jejich otec.


19

V oblasti majetkových práv se rozeznávalo vlastnictví a držba. O vlastnictví jako takovém však lze hovořit jen ve vztahu k některým movitým věcem, jedním ze základních pohledů byla tzv. teorie děleného vlastnictví, které se skládalo z vlastnictví vrchního a vlastnictví užitkového. Vrchní vlastník (týkalo se to zejména lén) pak propůjčoval za stanovených podmínek právo věc užívat a požívat. Specifickou formou nakládání s majetkem byl tzv. nedíl. Jednalo se o jistou formu spoluvlastnictví pokrevně příbuzných, z nichž každý měl právo k celému majetku, přičemž však nikdo nemohl s tímto majetkem volně nakládat. V závislosti na jeho subjektech existovalo více druhů – např. rodinný, otcovský či strýcovský. Závazkové právo bylo nejvíce rozpracováno městským právem, které se opíralo o římskoprávní systematiku. Například Koldín dělil obligace na verbální, konsenzuální a reálné, při čemž se jednotlivé typy těchto obligací nijak výrazně nelišily od těch římských (proto lze u zkoušky u této otázky využít znalosti ŘP). Pokud jde o pracovní smlouvy, vznikly postupně zejména smlouvy čelední, tovaryšské a učednické. Poslední dva typy byly upraveny cechovními předpisy. OTÁZKA Č .

12 - Z ÁKLADNÍ RYSY VÝVOJE TRESTNÍHO PRÁVA DO 17. STOL

pozn.: charakter otázky je podobný otázce č. 15 z OPD Pojetí středověkého trestního práva je zcela odlišné našemu dnešnímu chápání. V jeho raně středověké fází nebylo ničím neobvyklým vymáhání práva svépomocí, ať již krevní mstou či sjednáním kompenzace. Postupně stát začal omezovat možnost soukromého řešení sporů a vynucoval si, aby všechny spory byly řešeny smírnou cestou, tedy cestou soudní. Od 14. století pak bylo vymáhání práva svémoci až na několik málo výjimek postihováno. Trestní řízení, které bylo zahájeno na základě soukromé iniciativy, se řídilo stejnými pravidly jako civilní spory, probíhalo tedy jako akuzační řízení (soud v něm má hrát výhradně roli nestranného rozhodčího mezi stranami). Po celou dobu řízení existovala možnost vyrovnání stran tzv. smírčí smlouvou (Sühnevertrag). Např. v případě usmrcení byla možnost vyplatit se tzv. wergeldem. Samotná formulace deliktů, tedy skutkových podstat trestných činů, je zahrnuta až v kodifikacích 16. století. Lze je dělit v závislosti na předmětu chráněného zájmu zhruba následovně (pouze pro ilustraci): o

delikty proti státu – urážka panovníka, vzpoura

o

delikty proti víře – rouhání, hereze

o

delikty pohlavní – smilstvo, bigamie, znásilnění


20

o

delikty proti životu, zdraví a cti – usmrcení, urážka na cti

o

delikty majetkové – krádež, loupež

Vyřádit se dalo v oblasti trestů, kterých existovala široká škála. Primárním účelem trestu byla represe. Možností výkonu hrdelního trestu bylo hodně – upálení, stětí, ukamenování, vpletení do kola, zakopání zaživa, oběšení – dobře, pro slabší nátury toho nechám. (Byli to ale barbaři, že?) Avšak středověku nebyly cizí ani „obvyklé“ praktiky typu vězení, pokut či konfiskace majetku. Jen to asi nebylo takový divadlo… Důkazními prostředky v trestním řízení lze dělit na racionální a iracionální. Klasickým institutem, který spadal mezi racionální důkazní prostředky byla přísaha. Přísahou bylo možno podpořit prakticky jakékoli tvrzení. Přísahou dokládal žalobce svůj nárok, zatímco žalovaný jejím prostřednictvím žalobu odvracel. Vlastní přísaha pak mohla či musela být podpořena přísahou spolupřísežníků, jejichž počet byl případ od případu různě předepsán.

Mnohem větší psinou však byly iracionální důkazní prostředky, zvláště ordál (Boží soud či iudicium Dei) nebo také právo útrpné (tortura). Při ordálu se spoléhalo na Boží zásah, který měl rozhodnout o vině či nevině. Existovalo několik typů, nejčastěji se užíval ordál vodou (neviný se potopil), železem (chození po rozpáleném železe, o vině rozhodovalo, zda se dotyčný spálil, či podle jizev) či soubojem (poraženému byla useknuta hlava, takže na výsledku soudní pře už mu asi tolik nesešlo). Tortura sloužila k vymáhání přiznání užitím fyzického násilí. Nesměla však být užita na šlechtice, těhotné ženy či nedospělí. Zároveň musel být dotyčný žalován pro hrdelní zločin. OTÁZKA Č .

13 - S TAVOVSKÉ POVSTÁNÍ V LETECH 1618 – 1620 A JEHO DŮSLEDKY PRO Č ESKOU KORUNU , MEZINÁRODNÍ POSTAVENÍ A ÚZEMNÍ ZTRÁTY Č ESKÉ KORUNY V OBDOBÍ ABSOLUTISMU

Počátkem roku 1618 vyvrcholily letité spory mezi šlechtou a Matyášem. Ty byly jednak politické, kdy Habsburkové usilovali o omezení moci šlechty, zároveň také náboženské – roku 1611 na český trůn nastoupivší Matyáš začal na českém území prosazovat tvrdou rekatolizační politiku, což bylo v rozporu s Rudolfovým Majestátem z roku 1609, kterým potvrdil Českou konfesi (1575). V březnu 1618 zaslaly české stavy Matyášovi stížnost ohledně porušování Majestátu, ten ji však odmítl jako neoprávněné, což stavy pobouřilo. Na květnovém shromáždění stavů získala navrch radikální strana, což vyústilo v třetí pražskou defenestraci (23. 5. 1618), při níž postupně letěli z okna místodržící Vilém Slavata z Chlumu, Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius. Tímto aktem daly stavy jasně najevo rozchod s habsburskou politikou.


21

O dva dny později byla ustanovena vláda třicetičlenného direktoria, které převzalo moc v zemi. V očekávání vojenského střetnutí začaly stavy hledat spojence v zahraničí, výrazné pomoci se jim však nedostalo. V létě 1619 se sešel generální sněm zemí Koruny české, který 31. 7. přijal Českou konfederaci. Jednalo se o ústavní dokument, tvořený 100 články, kterým stavy zřídily volební monarchii – tj. panovník měl být volen generálním sněmem a odpovědný stavům a zásadní rozhodnutí (např. vyhlášení války) měl činit pouze s jejich souhlasem. V případě nerespektování práv stavů bylo stavům umožněno využít právo branného odporu. Nad dodržováním práva měl dohlížet třicetičlenný sbor defensorů. Co se náboženské stránky týče, byla Česká konfederace výrazně evangelicky zaměřená. Při obsazování úřadů byli upřednostňováni evangelíci. Katolická církev byla omezena, jezuité byli dokonce vypovězeni ze země.

V srpnu téhož roku byl sesazen Matyášův nástupce – Ferdinand II. Stavy se shodly na jeho nástupci, kterým se stal Fridrich Falcký, od něhož si stavy slibovaly zahraniční pomoc, zejména Anglie (Fridrichovou manželkou byla dcera Jakuba I. Stuarta). Celé povstání završila bitva na Bílé hoře (8. 11. 1620), ve které se střetla císařská vojska podporovaná vojsky Katolické ligy se stavovskou armádou. Po porážce se řada povstalců odebrala do emigrace, 27 méně šťastných bylo 21. 6. 1621 na Staroměstském náměstí popraveno. České království ztratilo Horní a Dolní Lužici v roce 1635, která byla na základě dohody císaře a saského kurfiřta přidělena Sasku. Díky vítězství nad povstalými stavy se panovníkovi podařilo upevnit svou moc a naopak značně oslabit stavovské pravomoci. Do země se též vraceli jezuité stojící v čele změn nesoucí název rekatolizace, katolická reformace či katolická renesance. Katolické náboženství se znovu stává většinovým a spolu s ním přichází po válce kulturní obroda ve formě baroka, které zacelilo mnohé rány způsobené dlouhou válkou. OTÁZKA Č .

14 – O BNOVENÁ ZŘÍZENÍ ZEMS KÁ

Bělohorské vítězství habsburské strany ve státoprávní rovině dovršila rozsáhlá kodifikace zemských práv – Obnovená zřízení zemská. V Čechách byla vydána roku 1627, na Moravě o rok později. Motivy pro jeho vydání byly jednoduché – Ferdinand II. Štýrský potřeboval upevnit svou vojenskou i politickou moc, utužit katolictví a oslabit stavy. Soukromého práva se OZZ dotýkalo minimálně. Habsburkům bylo garantováno dědičné právo na český trůn, při čemž se panovník zavazoval, že bude pečovat o blaho zemí Koruny české. Moc stavů byla zatlačena do pozadí, zemským sněmům přiznány jim byly pouze dílčí úkoly typu výběrů daní. Chtěly-li se podílet


22

na legislativě, musely požádat panovníka o souhlas. Na sněmu nyní jako první stav zasedal stav prelátský, čímž došlo k omezení měst i šlechty. Jediným povoleným náboženstvím bylo podle OZZ katolictví. Evangeličtí šlechtici byli nuceni opustit zemi, poddaní se museli podřídit – „cuius regio, eius religio.“ Hojně se OZZ dotklo organizace soudnictví. Ústní proces byl nahrazen procesem písemným, zároveň došlo k omezení svrchovanosti zemského soudu, od něhož se nyní bylo možné odvolat k panovníkovi, který tak měl právo do procesu zasahovat. V oblasti trestního práva byla zakotvena povinnost zahajovat proces ex officio. Za úřední jazyk byla nyní formálně považována němčina, fakticky však byla češtině nadřazena. OTÁZKA Č .

15 - Ú STŘEDNÍ ORGÁNY HABSB URSKÉHO SOUSTÁTÍ A S PRÁVA ZEMSKÁ ,

KRAJSKÁ , MĚSTSKÁ A PODDANÝCH V OBDOBÍ FEUDÁLNÍHO ABSOLUTISMU

Vývoj státního aparátu v době pobělohorské se nesl duchu snah o omezení moci stavů na straně jedné a jasnými centralizačními tendencemi na straně druhé. Postupně se tak formoval rozsáhlý byrokratický aparát, v jehož čele stály vídeňské úřady. Společné orgány zemí Koruny české byly zrušeny nebo byly začleněny do systému rakouských úřadů. Celý systém úřadů se však zejména v průběhu 18. století velmi často měnil (v letech 1749 – 1802 prošel osmi zásadními reorganizacemi). PANOVNÍK Panovník stál na samotné špici pomyslné pyramidy. Vládli „z Boží vůle“ a v podstatě bez jakéhokoli omezení. Byl nedotknutelný, nesesaditelný a nemusel se nikomu zodpovídat. Státní záležitosti – zahraniční i vnitřní politiku - řídil pomocí pouze jemu podřízeného aparátu, ve kterém stavovské úředníky nahradili byrokraté. Český královský titul i panovnické tituly ostatních zemí se od roku 1713 dle ustanovení Pragmatické sankce dědily v habsburském rodě. Nicméně po nástupu Marie Terezie byl její dědický nárok zpochybněn a chudáci rakouští vojáci pak museli její legitimitu bránit ve slezských válkách. Faktické postavení panovníka se měnilo. Zatímco Marie Terezie či Josef II. stáli v čele státu nejen de iure, ale i de facto, poslední dva předbřeznoví panovníci – František II. a Ferdinand V. vládli zcela pod vlivem svých úředníků, především K. W. Metternicha a hraběte Kolovrata. VEŘEJNÁ SPRÁVA Po nástupu Ferdinanda I. došlo k vytvoření tří ústředních správních orgánů habsburského soustátí – tajné rady, dvorské komory a dvorské vojenské rady.


23

TAJNÁ RADA Tajná rada byla zřízena jako kolegium bez jasně vymezené kompetence, měla být všeobecným poradním orgánem panovníka, bez rozhodovací pravomoci. Zpočátku byl počet členů malý (3 až 5), občas jejím zasedáním předsedal panovník, jinak nejprve (do roku 1538) dvorský kancléř a potom dvorský hofmistr (Obersthofmeister). Vedle něj byli na základě svého úředního postavení členy dvorský maršálek a zmíněný dvorský kancléř. Členové byli většinou Němci a šlechtici, ale občas i učení právníci. Ač se původně jednalo o orgán bez jasně vymezené pravomoci, jeho vliv přirozeným vývojem začal růst. Později byla tajná rada nazývána duší habsburské vlády. Dle rad tajných radů vykonávali Habsburkové vládu, jak v zemích habsburského mocnářství, tak i v německé říši. Soustřeďovala se v ní zejména agenda mezinárodních styků a zahraniční politiky, ale rozsah projednávaných záležitostí býval často mnohem širší, projednávaly se zde dokonce i osobní a rodinné záležitosti panovníka, nebo zde byla přezkoumávána usnesení dvorské vojenské kanceláře a dvorské komory. Fakticky byla nadřízena i nejvyšším českým úřadům, protože než král o českých návrzích rozhodl, byly nejprve projednány v tajné radě. Tajná rada byla zrušena za Marie Terezie – nejprve v roce 1749 vzniklo Directorium in publicis et cameralibus, to bylo později take zrušeno a nahrazeno tzv. státní radou (1760). Ta měla funkci poradního orgánu jen pro vnitřní věci českých a rakouských zemí. V některých případech také podávala dobrozdání (např. o vojenských záležitostech). DVORSKÁ KOMORA Dvorská komora byla panovníkovým orgánem pro správu financí. Vedla záznamy o panovníkových příjmech a výdajích. V jejím čele stáli šacmistr a čtyři radové. DVORSKÁ VOJENSKÁ RADA Dvorská rada vojenská byla na rozdíl od tajné rady a dvorní komory zřízena až v listopadu roku 1556 Náležela jí péče o vojenské sbory a válečné prostředky, jež se v rukou Habsburků soustřeďovaly. Zejména měla na starosti společnou obranu všech habsburských států proti Turkům. Měla na starost verbování a zásobování vojska, výzbroj, udržování pevností atd. O vydáních přesahujících 150 zlatých se musela dohodnout s dvorskou komorou a k urychlení jednání byl do vojenské rady pravidelně vysílán jeden rada komorní.Za vlády Marie Terezie došlo k rozdělení na tři departmenty – militare publico-politicum (vojenská správa), militare iudiciale (vojenské soudnictví) a militare oeconomicum (ekonomická správa). Zvláště v dobách vlády osvícenských panovníku došlo k rozsáhlým správním reformám. Organizaci jednotlivých úřadů silně pozměnila tzv. Haugwitzova reforma z roku 1749.


24

Správa se měla centralizovat, zbavit vlivu stavovských korporací a zkvalitnit dosazením odborně vzdělaných úředníků. ORGÁNY ZEMÍ KORUNY ČESKÉ V počáteční fázi absolutismu Habsburkové respektovali stále ještě velmi živou skutečnost, že monarchie vznikla jako personální unie tří dříve samostatných součástí. Centralizační snahy se tedy prozatím omezily na podřízení dosavadních úřadů přímo panovníkovi, nikoli stavům, jak tomu bývalo dříve. O tom svědčí i fakt, že generální sněm českých zemí, v době předbělohorské reprezentativní stavovský úřad, se přestal svolávat úplně. Česká dvorská kancelář byla nejvýznamnějším úřadem pro správu zemí Koruny české. Jeho agendou byly činnosti spojené s dnešními ministerstvy vnitra, spravedlnosti a nejvyššího soudu. Její postavení v rámci monarchie by se dalo charakterizovat jako „ministerstvo pro správu zemí Koruny české.“ na cestě do českých zemí přes ni přecházely záležitosti patřící do kompetence jednotlivých zemí, ale i záležitosti z centralizovaných oblastí financí a vojenství (tedy agenda dvorské komory a dvorské vojenské rady). Roku 1624 byla přesunuta do Vídně. V rámci Haugwitzovy reformy byla zrušena (1749) a roku 1762 nahrazena Spojenou česko-rakouskou dvorskou kanceláří (Vereinigte Hofstelle). Její soudní kompetence přejal Nejvyšší soudní úřad (Oberste Justizstelle). KRAJSKÁ SPRÁVA Krajská správa si až do poloviny 18. století zachovávala alespoň částečně stavovský ráz. V čele krajů v Čechách stáli dva hejtmani. Jejich působnost se týkala věcí veřejné správy či berní. S reformami krajské správy se opět setkáváme za vlády osvícenských panovníků. Od roku 1751 řídil kraj jediný hejtman. Jeho pravomoci postupně narůstaly – byl zodpovědný za veřejný pořádek, jisté kompetence mu byly přiznány i v oblasti školství či duchovních záležitostí. V jejich podřízenosti proto rostl profesionální výkonný a pomocný aparát. Za vlády Josefa II. došlo k novému rozdělení a uspořádání krajů (v Čechách 16, na Moravě 6, ve Slezsku 2). MĚSTSKÁ SPRÁVA V dobách habsburské monarchie se začínají stírat rozdíly mezi středověkými městy. Panovníkovu moc ve městech reprezentovali rychtáři. Tereziánské reformy se dotkly i měst. Došlo k omezení počtu radních, začalo se od nich vyžadovat vysokoškolské vzdělání. Nad městy taktéž začali vykonávat dohled krajští hejtmani.


25

S radikálnější reformou přišel Josef II. – Prahu, doposud tvořenou Novým městem, Starým městem, Hradčany a Malou stranou, spojil do jednoho celku, řízeného magistrátem v čele s primátorem. Pro Prahu také vzniklo jednotné policejní ředitelství. Podle počtu odborně připravených úředníků se města dělila na větší (řízená profesionalizovaným magistrátem), menší (spolupráce městské rady a magistrátu) a ostatní (řízena purkmistrem, často neměla vlastní jurisdikci, jelikož nezaměstnávala soudce. OTÁZKA Č .

16 - R EFORMY OSVÍCENSKÉHO ABSOLUTISM U TÝKAJÍCÍ SE PODDANÝCH , CÍRKVE , BERNÍ , ORGANIZACE SOUDŮ Osvícenské reformy se kromě reorganizace státní správy pochopitelně dotýkaly také postavení jednotlivců. PODDANSKÉ REFORMY V souladu s úsilím o zvětšení příjmů státní pokladny a o stabilizaci společenských poměrů se absolutističtí panovníci snažili rozšířit daňové povinnosti vrchnosti, vymezit míru povinností závislého obyvatelstva a omezit libovůli vrchnostenského aparátu. Panovníkova nařízení právně regulující postavení závislého obyvatelstva označujeme jako robotní patenty. Tereziánský robotní patent (1775) – dělil obyvatelstvo do 11 tříd podle rozlohy obhospodařované půdy, první třída (tzv. podruzi) byli zatíženi největší robotní povinnost, nejbohatší sedláci naopak odváděli nejvyšší dávky. Pevně byla stanovena délka robotního dne, a to na 12 hodin v létě a 8 hodin v zimě. Patent o zrušení nevolnictví (1781) – vydán Josefem II., rušil osobní závislost venkovského obyvatelstva na vrchnosti. Sedláci tak nebyli napevno připoutání k půdě, mohli se bez souhlasu vrchnosti svobodně stěhovat do měst, ženit se mimo hranice panství či dávat děti do škol. Robotní povinnost jim sice zůstala, zároveň jim ale byla dána možnost se z poddanství vykoupit. Vrchnosti však zůstala soudní a správní pravomoc. Nepřímým důsledkem patentu byl nárůst vzdělanosti (víc lidí mohlo svobodně studovat) a podnikatelské činnosti (rolníci mohli odejít do měst, kde byli zaměstnáni v továrnách), což výrazně podpořilo průmyslovou revoluci v Čechách. REFORMY CÍRKVE Za vlády Marie Terezie dochází k vydání tzv. amortizačních zákonů, které omezily nabývání majetku církví, zakazovaly zakládání dalších klášterů či ukládaly církvi povinnost vedení matrik. Mimo to byl roku 1773 nařízením papeže Klimenta XIV. zrušen jezuitský řád. Důvěrný patent z roku 1777 zakazoval nutit nekatolíky do katolických obřadů.


26

Toleranční patent (1781) – zrušil výlučné panství katolického vyznání. Českým evangelíkům taky byla možnost přihlásit se k augsburské či helvétské konfesi. Manželský patent (1783) odňal církvi možnost soudit manželské spory. BERNÍ REFORMY Předpokladem pro efektivní výběr daní byl soupis půdy, ze které se tato daň měla odvádět. První soupis půdy, označovaný jako berní rula, vznikl v letech 1653-1656, byla v něm však spousta nepřesností, proto se Marie Terezie uchýlila k její aktualizaci, která je známá jako tereziánský katastr. Soupis půdy proběhl ve dvou etapách – první v letech 1741-1748, druhá 1748-1757. Zatímco v prvním byl zachycen pouze rustikál (tj. půda poddanská), ve druhém byl zahrnut i dominikál (tj. půda panská). Josefínský katastr byl soupis veškeré půdy říše, poddanské i panské bez rozdílu a zaváděl její rovné zdanění (rušil tak dřívější mnohé daňové úlevy vrchnosti). Jeho implementace však byla již v zárodku zastavena. Předpokládal zřízení katastrálních obcí, které by vybíraly daně (na což se navázalo po roce 1848 a bylo základem územní správy až do roku 1945). SOUDNÍ REFORMY Nahrazení ústního procesu procesem písemným (v OZZ) vedlo k nutnosti zaměstnávat soudce-úředníky, kteří fungovali v rámci státní správy. Za panování Marie Terezie a Josefa II. se setkáváme s oddělováním soudnictví od státní správy, hierarchickým uspořádáním soudní soustavy a profesionalizací výkonu soudnictví. Již za Marie Terezie došlo ke zřízení apelačních soudů v Brně a Praze. Velkou úlohu taktéž sehrálo zřízení Nejvyššího soudního úřadu (zmíněn již v souvislosti s Českou dvorskou kanceláří) roku 1749, který plnil zároveň úlohu nejvyšší soudní instance i jakéhosi ministerstva spravedlnosti. JOSEFÍNSKÁ SOUDNÍ REFORMA – 1783 Josef II. důsledně pokračoval v tom, co již načala jeho matka, a reformu soudnictví dovršil. Za doby jeho vlády taktéž dochází k částečnému oddělení civilního a trestního soudnictví a kodifikaci civilního a trestního řízení. Prvoinstanční soudy byly odděleny dle stavovské příslušností. První kategorií byly soudy místní, které soudily veškeré civilní spory nad osobami i nemovitostmi v okruhu své jurisdikce. Zemské soudy oproti tomu soudily věci, týkající se privilegovaných stavů – tj.


27

duchovenstva, šlechty, královských měst či klášterů. Třetí kategorií byly horní soudy pro spory týkající se – ano, hornictví! Dalšími typy byly např. soudy lenní či směnečné. Druhá instance byla tvořena apelačními soudy v Praze a Brně, které rozhodovaly o všech odvoláních proti rozhodnutím prvoinstančních soudů. Nejvyšší soudní instancí pak byl Nejvyšší soudní úřad ve Vídni. DRUHÁ SOUDNÍ REFORMA – 1787 V rámci druhé soudní reformy dochází k oddělování civilních a trestních soudů a přenesení trestněprávní agendy „na soudy, které budou vybaveny postačitelným počtem zkoušených řádně placených mužů.“ Prvoinstanční pravomoc byla dána kriminálním soudům, které měly zpravidla sídlo v krajském městě. Jako apelační soudy pak působily vrchní kriminální soudy. OTÁZKA Č .

17 - O BECNÁ CHARAKTERISTIK A ABSOLUTISTICKÉHO P RÁVA - PRAMENY PRÁVA , SYSTÉM PRÁVA , PUBLIKACE PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ V nově formované západní části monarchie se lze setkat s několika charakteristickými rysy práva. Středověké obyčeje začínají být nahrazovány psaným právem a za své vzal v důsledku unifikace také právní partikularismus. Nové právní předpisy již upravily jednotlivá právní odvětví jednotně pro celé obyvatelstvo bez ohledu na příslušnost k různým společenským vrstvám. Forma práva se mění s vydáním Obnoveného zřízení zemského, ve kterém byl obsažen zákaz používaní starších soudních nálezů a obyčejů. Zákonodárná pravomoc sněmu je omezena na minimum a je svěřena panovníkovi jako jedinému tvůrci zákonů. Neexistuje žádná právní úprava, která by předem nebyla schválena panovníkem. Převahu mají patenty, reskripty, mandáty, artikuly, řády a instituce, tj. projevy panovnické vůle. Objevují se tendence k unifikaci práva, které odpovídají centralistickým snahám Vídně, snaze omezit moc stavů jednotlivých zemí a podrobit země vůli panovníka. V tereziánské době vítězí snaha o unifikaci česko-rakouského práva. Uhry a uherské právo zůstávají mimo unifikační snahy (vyjma doby Bachova absolutismu). Od druhé poloviny 18. století se jako výraz unifikačních tendencí vytváří česko-rakouské zákoníky a do té doby platné české právo se rozptyluje ve společné právo česko-rakouské. Základním předpisem platícím v zemích Koruny české bylo od dob jeho vydání Obnovené zřízení zemské. V oblasti městského práva po dlouhou dobu platila Koldínova Práva městská království českého (od roku 1690 jako jediný pramen městského práva). (pozn.: dále si nejsem úplně jist, co Vojáček myslí tou publikací. Osobně si myslím, že mu jde až o tu publikaci za Josefa II. a dále, ale jeden nikdy neví.)


28

Změna také nastává v oblasti shrnutí a publikace právních předpisů. Postupně byly vydány následující sbírky právních předpisů: 1. Codex Ferdinandeo-Leopoldino-Josefino-Carolinus (1720) – shrnutí zákonodárství od doby Ferdinanda IV. (nastoupil na trůn 1646) 2. Úplný výtah všech v království českém na konci 18. století stávajících zákonů (1800) – 10 svazků, bylo v nich nadále pokračováno až do roku 1825 Kromě nich vyšly i sbírky předpisů s platností česko-rakouskou: 1. Rakouský kodex abecedně seřazený (1704 – 1770) 2. Sbírka od roku 1600 do roku 1740 vydaných nejvyšších zákonů (1775) 3. Sbírka císařsko-královských zákonů a nařízení (Kropatschkova sbírka) (1740-1780) Jelikož se Josefu II. tyto sbírky zamlouvaly, začaly za jeho vlády vycházet celostátní sbírky, a to sice: 1. Sbírka justičních zákonů (Justizgesetzsammlung) – od roku 1780; byly v ní obsaženy normy, které upravovaly činnost soudců a právní vztahy, které byly řešeny před soudními orgány 2. Sbírka politických zákonů (Politische Gesetzsammlung) – od roku 1790; normy zde se týkaly správních činností Obě tyto „oficiální“ sbírky byly po roce 1848 nahrazeny Říšským zákoníkem (Reichsgesetzblatt, uváděny předpisy platící v celé monarchii) a Zemským zákoníkem (Landesgesetzblatt, uváděny předpisy pro jednotlivé země). OTÁZKA Č .

18 - K ODIFIKACE TRESTNÍHO PRÁVA A PROCESU V OBDOBÍ ABSOLUTISMU ( DO ROKU 1848) Rakouské trestní právo se z moderně pojímaných právních odvětví konstituovalo jako první. V trestních zákonících absolutistického období lze ještě zpozorovat výrazný represivní prvek, uplatňujíc se zejména ve formě ukládání krutých tělesných trestů. Po Bílé hoře se městské právo i jeho trestněprávní předpisy opíraly o Koldínova Práva městská království českého, zemské právo nalezlo novou úpravu v OZZ. CONSTITUTIO CRIMINALIS JOSEPHINA – 1707 Trestní zákoník Josefa I. představuje první samostatný trestní zákoník vydaný v českých zemích (v Rakousku platil od r. 1656 Constititio criminalis Ferdinandea). Obsahově navazoval na dosavadní právní úpravu, podpůrně nadále působí ustanovení městského i zemského práva. Vedle toho bylo možné použít i úpravu Constitutio criminalis Carolina


29

(německý trestní zákoník z roku 1532 – viz OPD). Pro stíhání deliktů ex officio zavedl inkviziční proces, v případě soukromé žaloby akuzační řízení. CONSTITUTIO CRIMINALIS THERESIANA – 1768 Trestní zákoník Marie Terezie nahradil v zemích Koruny české i v Rakousku dosavadní trestněprávní předpisy – stal se tedy jednotným česko-rakouským zákoníkem. Stále se však opíral o kruté represivní tresty, dále v něm platila presumpce viny – důkazní břemeno tedy leželo na obžalovaném. Skutkové podstaty byly formulovány velmi vágně, což do jisté míry umožnilo libovůli soudců, navíc ani zásada „nulla poena sine lege“ v něm neplatila doslovně. Stále přežívaly středověké přežitky – tortura (která navíc měla přesně popsaný průběh, byla ale r. 1776 zakázána), častým trestem byla smrt pachatele (opět prováděná rozličnými, publikum doslova do extáze přivádějícími způsoby). TRESTNÍ PŘEDPISY Z DOB JOSEFA II. Raději to uvozuji takhle, protože za vlády Josefa II. dochází poprvé k rozdělení trestního práva na hmotnou a procesní část. VŠEOBECNÝ ZÁKONÍK O ZLOČINECH A ZPŮSOBU JEJICH TRESTÁNÍ - 1787 Hmotná část trestního práva explicitně vycházela ze zásady zákonnosti – „nulum crimen sine lege, nulla poena sine lege“. Za trestné tedy bylo možné považovat jen taková jednání, která byla v zákoníku výslovně uvedena, tresty za ně taktéž musely odpovídat liteře zákona. Zákoník se dělil na dvě části: 1.

O proviněních a trestech hrdelních (7 kapitol, 184 §)

2.

O proviněních a trestech politických (3 kapitoly, 82 §)

Opuštěny byly praktiky typu tortury, trest smrti sice zůstal i nadále zakotven, týkal se však jen nejtěžších zločinů. Lze tedy zpozorovat snahu o převýchovu pachatele (že se o ni často snažili krutými tělesnými tresty je věc druhá, pár polámaných kostí je pořád lepších než se zhoupnout někde na stromě). Kodex také obsahoval ustanovení, která se týkala polehčujících či naopak přitěžujících okolností. Dále uváděl, že i pokus o spáchání trestného činu je trestné. Přednostmi tohoto zákoníku byly zejména jeho přehlednost, legislativně technické zpracování, přehlednost a srozumitelnost. TRESTNÍ (HRDELNÍ) ŘÁD – 1788 Procesněprávní část Josefova zákoníku ruší průběh trestního řízení z tereziánské doby. Opuštěny byly rozličné zábavné prostředky výslechu, namísto kterých by zaveden důsledný


30

inkviziční proces vedený písemnou formou. Trestními soudci mohli být výlučně právníci, přítomnost laiků byla vyloučena. ZÁKONÍK O ZLOČINECH A TĚŽKÝCH POLICEJNÍCH PŘESTUPCÍCH – 1803 Na pozitivní rysy trestního zákoníku Josefa II. navázal zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích. V „testovací oblasti pro rozsáhlé kodifikace“- Západní Haliči (testovalo se tam i ABGB) platil od roku 1796, ve zbytku monarchie od roku 1803. Dohromady byly opět spojeny část hmotná i procesní. Zákoník je přehledný, formulačně přesný a vyhýbá se kasuističnosti. De facto ovlivnil podobu trestního práva v českých zemích až do roku 1949 (TZ z roku 1852 byl v podstatě pouhou novelizací). Výslovně stanovil, že podmínkou trestnosti je zlý úmysl pachatele. Byl rozdělen na část o zločinech a na část o přestupcích. Tomu odpovídají i odlišné sankční mechanismy. Zločiny byly trestány smrtí oběšením či žalářem, přestupky vězením, ztrátou práv, peněžitými tresty, propadnutím věci, ale i bitím. OTÁZKA Č .

19 - K ODIFIKACE OBČANSKÉHO PRÁVA A CIVILNÍHO PROCESU V OBDOBÍ ABSOLUTISMU ( DO ROKU 1848) V průběhu 18. století dochází taktéž ke kodifikaci občanského práva. Roku 1753 rozhodla Marie Terezie o zřízení kompliační komise pro přípravu jednotného zákoníku pro české a rakouské země, označovaného jako Codex Theresianus. Práce dovršená až roku 1766 se v souladu s římskoprávní tradicí sestávala ze tří dílů (práva osobní, práva věcná, obligace). Kodifikovala tradiční české právo, navíc doplněné o předpisy z dob absolutismu. Podpůrná platnost byla přiznána taktéž římskému právu, do doby jejich výslovné derogace měly v platnosti zůstat i zemské zákoníky. Problémem zákoníku byla až přehnaná kazuističnost, nepřehlednost, sám formát vyvolal rozpory – „měl daleko více povahu traktátu než zákoníku.“ Proto ho panovnice vrátila k přepracování, nakonec však kodifikační práce nadobro ustaly.

První díl Všeobecného občanského zákoníku byl pod číslem 591/1786 J. G. S (Justizgesetzsammlung – viz výše) vydán až za vlády Josefa II. Byl založen na přirozenoprávní koncepci, zahrnuty do něj byly i předpisy vydané od r. 1781 – zrušení nevolnictví, toleranční patent či manželský patent. Situace, které jím nebyly upraveny, se nadále řídily OZZ a Koldínovými Právy městskými království českého. Po Josefově smrti pokračovala v práci nová komise v čele s Karlem Martinim, který byl později nahrazen Franzem von Zeillerem. V roce 1796 byl ke schválení předložen kompletní text. „Na zkoušku“ byl nejprve vyhlášen (stejně jako trestní zákoník z roku 1803) v Západní Haliči. A vzhledem k tomu, že byl patentem č. 946/1811 J. G. S. vyhlášen, se asi osvědčil…


31

ABGB „Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie“ Hned na úvod je třeba říci, že ABGB neplatilo v Uhrách (tudíž ani na ... ne, nebudu jim připomínat jejich minulost), kde stále platilo feudální obyčejové právo. Zákoník byl (v rakouském kontextu pořád je) ovlivněn přirozenoprávními zásadami (§7 – analogia iuris dle „přirozených zásad právních“; § 16 přiznával občanům „vrozená a rozumem poznatelná práva“). Vychází taktéž z recipovaného římského práva, v oblasti manželské byl ovlivněn kanonickým právem. SYSTEMATIKA ABGB Celé ABGB se skládalo z 1502 paragrafů rozdělených do úvodní části a tří dílů. 1. Úvodní ustanovení (§1 – 14) – předmět úpravy, vymezení působnosti, poměr k jiným předpisům 2. Práva osob (§ 15 – 284) – právo manželské, vztahy mezi rodiči a dětmi, opatrovnictví, poručenství 3. Práva věcná (§ 284 – 1341) a. první oddíl i. rozdělení věcí ii. držba iii. vlastnictví iv. dědické právo b. druhý oddíl i. závazkové právo 4. Společná práva osobní a věcná (§ 1342 – 1502) RODINNÉ A MANŽELSKÉ PRÁVO § 44 – „Rodinné vztahy jsou založeny manželskou smlouvou. V manželské smlouvě prohlašují v duchu zákona dvě osoby rozdílného pohlaví vůli žít v nerozlučném soužití, plodit a vychovávat děti, a navzájem si vypomáhat“ Dle ABGB mohl manželství uzavřít každý, kdo k tomu byl způsobilý (§ 47 – „Manželství může uzavřít každý, komu v tom nebrání žádná zákonná překážka.“) Institut překážek byl hojně rozpracován v následujících paragrafech, řadily se mezi ně např. duševní porucha, věk, příbuzenství, existující manželství, ale také rozdíl v náboženství (§ 64 – „Manželské smlouvy mezi křesťany a osobami, které se ke křesťanství nehlásí, nemohou být platně


32

uzavřeny.“) Do roku 1867 by taktéž vyžadován souhlas orgánu veřejné zprávy – předmětem zkoumání bylo, je-li manžel schopen případně uživit svou rodinu. Dle § 91 byl muž hlavou rodiny. Žena ho měla následovat v jeho rozhodnutích a plnit jeho nařízení. Moci otcovské byli podřízeny taktéž potomci, otec je taktéž zastupoval v právních vztazích. Manželství mohlo být zrušeno rozlukou, prohlášením za neplatné či úmrtím nebo prohlášením za mrtvého. Až do roku 1919 nebyla katolíkům přiznána možnost rozluky, mohli se pouze rozvést „od stolu a od lože“, tzn., že nemuseli spolu žít, ale manželství i nadále fungovalo (vliv kanonického práva). Rozloučit bylo možné manželství mezi nekatolíky, v tomto případě manželství zaniklo. VĚCNÁ PRÁVA Dle § 291 byly věci děleny na hmotné a nehmotné, movité a nemovité, spotřebitelné a nespotřebitelné a ocenitelné a neocenitelné. Rozlišeny byly instituty vlastnictví a držby (§ 309 – „Kdo má věc ve své moci, je jejím majitelem. Má-li vlastník věci vůli ji jako vlastní uchovat, je jejím držitelem.“) Držba se dle přítomnosti (či absence) právního titulu rozlišovala na řádnou a neřádnou. Vlastnictví bylo dle § 354 charakterizováno jako „právo s podstatou a užity věci podle své vůle nakládati a každého jiného z toho vyloučit.“ Vyvlastnění bylo možno ve veřejném zájmu a za náhradu. Zbytky feudálního vlastnictví byly vyjádřeny v koncepci děleného vlastnictví. Definitivně byly lenní vztahy zrušeny v roce 1862. OTÁZKA Č .

20 - S TÁTOPRÁVNÍ UDÁLOSTI ROKU 1848 ( V RÁMCI CELÉ MONARCH IE A V ČESKÝCH ZEMÍCH ) Revoluční rok 1848 zasáhl na jaře i habsburskou monarchii. Jako v dějinách ostatních států, i v rakouském (stejně tak českém) kontextu lze tento rok vnímat jako výrazný mezník. Právě s tímto rokem bývá spojován zrod moderního státu či likvidace feudálních přežitků (i když ty byly v habsburské monarchii definitivně potlačeny až v šedesátých letech). Po vypuknutí povstání ve Vídni (13. 3.) přislíbil panovník (tehdy ještě Ferdinand V.) přechod ke konstitučnímu režimu. Odvolán byl K. W. Metternich a ustavena vláda v čele s hrabětem Františkem Kolovratem. Jednotlivá dikasteria (dvorské úřady a komory) se přeměnila na ministerstva – zahraničních věcí, vnitra, financí, práva a války. K přijetí první ústavy – Pillesdorfovy (označována též jako dubnová) došlo 26. 4. 1848. O jejím obsahu bude pojednáno dále v rámci otázky o ústavním vývoji. Jen uvedu, že pro četné


33

výhrady nikdy nevstoupila v platnost. Právě pro ony výhrady bylo svoláno říšské shromáždění, které mělo ústavu posoudit, resp. připravit novou. Volby do něj, pořádané bez majetkového censu, proběhly na konci května a samotné shromáždění se sešlo ve Vídni na konci července. Protože se jednání o nové ústavě jevila býti složitými, došlo nejprve k rokování o rolnické otázce. Výsledkem bylo zrušení poddanství (za náhradu), panovníkem potvrzené 7. 9. 1848. Panovníkovou sankcí byla prosazena zásada, že zákony říšského sněmu musí být potvrzeny – tj. že panovník má vůči nim právo veta. Neklid ve Vídni donutil císaře i sněm přesídlit na Moravu. Císař se uchýlil do Olomouce (protože na Hané je krásně, škoda jen, že tam v té době ještě nehrála Sigma), sněm do Kroměříže. Právě v Kroměříži byl vypracován nový návrh ústavy, k jehož vyhlášení však nikdy nedošlo. Na oddílu občanských práv se výrazně podílel František Ladislav Rieger. Císař (nyní již František Josef I. a.k.a. „starej Procházka“), povzbuzen úspěchem rakouské armády proti revolučním maďarským vojskům v bitvě u Kápolny sněm nechal 7. 3. 1849 rozehnat. Tři dny před tím, tj. 4. 3., stihl vyhlásit tzv. Stadionovu (též březnovou) ústavu. (pozor, neplést si ji s kroměřížskou – některé pasáže sice byly obšlehnuty, ale klíčové pasáže koncipovali císařovi lidé jinak). I ona však zůstala jen na papíře. VÝVOJ V ČESKÝCH ZEMÍCH Ještě krátce před vypuknutím revoluce se v pražských Svatováclavských lázních sešlo „lidové shromáždění“ (mělo asi 3000 členů), které následujícího dne vypracovalo soupis jedenácti požadavků určených císaři – první pražská petice (12. 3.). Ta obsahovala základní politické požadavky – za stěžejní lze označit zrovnoprávnění češtiny s němčinou, obnovení ústavní jednoty zemí Koruny české, zavedení ústnosti a veřejnosti soudního řízení či svobody tisku.

Nad dodržováním této petice měl bdít tzv. Svatováclavský výbor čítající 26 členů. (později se rozrostl na 140 členů a začal být označován jako Národní výbor). Na vyhýbavou odpověď panovníka, který přislíbil pouze jazykovou rovnoprávnost a zrušení roboty do konce března 1849, reagovala druhá pražská petice (29. 3.). Až po jejím doručení vydal panovník kabinetní přípis, kterým slíbil zřízení zemského sněmu, zrovnoprávnění češtiny s němčinou a zrušení roboty. Volby byly vypsány na 7. červen 1848, k jejich realizaci však nedošlo. Druhého června se totiž v Praze konal slovanský sjezd, který vyústil ve vojenské potyčky a později (12.6.) dokonce v pražské povstání. Generál Windischgrätz ho však 18. června po předchozím bombardování Prahy potlačil (a tak na pražských barikádách zahynul jeden z hrdinů Filozofské historie, sám slovutný Špína). Ke svolání zemského sněmu už nedošlo.


34

VÝVOJ NA MORAVĚ Revoluční rok proběhl na Moravě o poznání klidněji. Na konci března se sešel stavovský zemský sněm rozšířený o zástupce měšťanstva (celkově měl 261 členů). Vypracoval volební řád, podle kterého byl zvolen sněm nový. V něm již zasedli i zástupci velkostatkářů. Tento volený sněm se sešel na konci května. Rozhodl o zrušení roboty a naturálního desátku, proti čemuž se feudálové odvolali k císaři, který rozhodl, že zrušení roboty může schválit jen říšský sněm. Moravský zemský sněm taktéž deklaroval odpor ke státoprávnímu spojení s Českým královstvím („země je od Čech neodvislá, přináležící k celitému svazku Rakouského mocnářství“). Stihl také vypracovat zemskou ústavu, ta však taktéž nevešla v platnost. OTÁZKA Č .

21 - S TADIONOVA ÚSTAVA 1849 A ZNOVUOBNOVENÍ ABSO LUTISMU

Ačkoli v Kroměříži od podzimu 1848 zasedal ústavodárný sněm, jím vypracovaný návrh nikdy nebyl schválen, jelikož byla na začátku března (4.3.) přijata Stadionova ústava. To poskytlo císaři prostor k tomu, aby nechal kroměřížský sněm vojensky rozehnat. Ačkoli ústava nikdy formálně účinnosti nenabyla, některá její ustanovení (zrušení poddanství, občanská práva) v praxi přetrvala. Vzhledem k některým ustanovením (jednotné území, silné pravomoci panovníka) ji lze označit za centralistickou. Ústava se skládala z šestnácti částí a obsahovala 123 paragrafů. Náležel k ní také katalog občanských práv (upraven samostatně) čítající 13 paragrafů. Úvodních osm paragrafů vymezuje území a základní organizační rysy monarchie. Charakterizují ji jako jednotné mocnářství (tedy včetně Uher), které tvoří celní a tržní unii. § 2 - Tyto země korunní dělají svobodné i samostatné, nerozdílné nerozlučné ústavní dědičné mocnářství Rakouské. § 3 - Hlavní město říše císařské a sídlo moci říšské jest Vídeň. § 4 - Jednotlivým zemím korunním pojišťuje se jich samostatnost v mezích takových, jež tato ústava říšská ustanovuje. § 7 - Celním a tržebním ouzemím jest říše celá.

Druhá část ústavy se věnuje osobě císaře. Trůn byl dědičný v habsbursko-lotrinské linii v duchu pragmatické sankce. Ústava císaři garantovala široké pravomoci – např. vyhlašovat války, jmenovat a propouštět ministry, udílet šlechtické tituly, či vyhlašovat zákony.


35

§ 12 – Císař bude korunován jako císař Rakouský. Obšírnější toto ustanovení obsaženo budiž v nařízení zvláštním. §14 - Císař jest posvátný, neporučený a neodpovědný. § 18 - Císař prohlašuje zákony a vydání toho se týkající nařízení. Ku každému opatření třeba jest, aby bylo spolu podepsáno od jednoho odpovědného ministra. § 21 - Císaři přísluší právo k udělování milosti, ke zmírňování trestu a k odpouštění jeho (amnestování), vyhražujíc obzvláštní nařízení, co se týče ministrů. Třetí část ústavy se zabývala občanskými právy - stanoveno v ní bylo jednotné občanství, jednotný právní řád či rovnost před zákonem. Pátá a šestá část stanovovaly, které záležitostí jsou v kompetenci jednotlivých zemí a které se budou projednávat na celostátní úrovni. Sedmá část, tvořená jediným paragrafem, stanovovala způsob výkonu zákonodárné moci. § 37 - Moc zákonodárná vykonává se v záležitostech říšských od císaře ve spojení se sněmem říšským, v záležitostech pak zemských od císaře ve spojení se sněmy zemskými. Na ni navazující osmá část se zabývala říšským sněmem, který měl být tvořen dvěma komorami. Horní komora měla být volena zemskými sněmy, dolní komora přímo těmi, kteří prošli majetkovým censem (který činil 500 zl. ročně, takže toto právo by příslušelo jen nejbohatším šlechticům). Volební období horní komory mělo být desetileté, u dolní komory pětileté. § 40 - Komora vrchní spůsobilosti se bude z poslanců, kteří pro každou zem korunní voleni budou od jejího sněmu zemského. § 43 - Komora nižší spůsobuje se přímou volbou lidu. (bylo hezké označit za lid jen ty nejbohatší – proradné kapitalisty!) § 49 - Oudové komory vrchní voleni budou na deset let, oudové nižší komory na pět let po sobě pořád zběhlých. Po projití mandátu svého mohou býti opět voleni. § 53 - Poslancové nesmějí přijímati žádných instrukcí, a musejí jen osobně vykonávati právo své k hlasování. § 65 - Císař, jakož i každá z obou těch komor, má právo zákony navrhovati. § 67 - Sněmu říšskému přísluší oučastnost v zákonodárství o záležitostech takových, které v této ústavě poznamenány jsou za záležitosti říšské. Devátá část pojednávala o zemských sněmech. Desátá pak o moci výkonné, kterou vykonával panovník skrze jednotlivé ministry.


36

§ 84 - Moc výkonná v říši celé i ve všech zemích korunních jest jedna a nedílná. Přísluší výhradně císaři, kterýž ji vykonává skrze odpovědné ministry a jim podané ouředníky a zřízené osoby. § 88 - Ministři mají správu v říši i v jednotlivých zemích korunních říditi, opatření k tomu náležitá vydávati, i nad tím bdíti, aby zákony říšské i zemské měly svůj průchod. Jedenáctá část se zabývala říšskou radou, která měla být poradním orgánem panovníka. Její členy volil přímo císař s přihlédnutím k národnostnímu zastoupení. § 96 - Po boku koruny a výkonné moci říšské zřízena bude říšská rada, kteráž ustanovena býti má k tomu, by svou poradou působila ke všem záležitostem takovým, v kterých od výkonné moci říšské za dobré zdání své bude požádána. Dvanáctá část pak mocí soudní, která měla být vykonávána nezávislými soudci. Obnoven byl také ústní a veřejný proces. V třinácté části byl zřízen říšský soud, mající charakter ústavního soudu. Poslední tři části obsahovaly normy říšského hospodářství, branné moci a závěrečná ustanovení.

KATALOG OBČANSKÝCH PRÁV K této ústavě taktéž náležel katalog občanských práv, který měl dohromady 13 paragrafů. Tento katalog však již neplatil pro Uhry (viz začátek § 7). Většinu práv bylo možno dočasně suspendovat. § 1 - Úplná svoboda víry a právo domácího vykonávání náboženského vyznání každému jest pojištěno. Požívání občanských a politických práv není závislé od vyznání náboženského, nesmí se však vyznáním náboženským ujma činiti občanských povinnostem. § 5 - Každý má právo slovem, písmem, tiskem aneb obrazným představením mínění své svobodně projevovati. Tisk nesmí se censuře podrobovati. Na zlé užívání tisku vydá se zákon odvětný. § 7 - Rakouští občané mají právo shromažďovati se a spolky zřizovati, pokud se koli účel, prostředky, aneb spůsob shromáždění aneb spolčení ani právu nepříčí, ani státu nebezpečen není. Vykonávání tohoto práva, jakož i výminky, pod nimiž se spolkovní práva nabývají, vykonávají aneb pozbývají, ustanoví zákon. § 9 - Ouřad veřejné bezpečnosti musí každého, kohož ve své zadržení vzal, ve čtyřidcíti osmi hodinách buď propustiti aneb náležitému soudu odevzdati. § 10 - Právo domovní jest neporušené. Prohledávání příbytku a papírů aneb zabavení jich připouští se jen v případnostech a způsobech zákonně určených.


37

Formálně byla Stadionova ústava zrušena tzv. Silvestrovskými patenty 31. 12. 1851. Právě jimi byl zakotven absolutistický systém trvající celá padesátá léta (Bachův neoabsolutismus). Patenty byly tvořeny celkem třemi dokumenty – dvěma patenty a jedním kabinetním listem (dokument adresovaný předsedovi vlády). První patent rušil dosavadní ústavu, výslovně se však potvrzovala rovnost občanů a zrušení roboty. Druhý patent rušil občanská práva a výslovně slíbil jen církvím uznaným státem. Třetí dokument – kabinetní list ministerskému předsedovi Schwarzenbergovi – nazývaný zkráceně Zásady pro organická zařízení stanovoval základní uspořádání státu. Zavedl trojstupňovou úroveň správy v zemích, provázal soudnictví v první instanci se státní správou či zavedl v trestních věcech osobu státního zástupce. Taktéž přenesl platnost občanského a trestního zákoníku do Uher. OTÁZKA Č .

22 - V ÝZNAM BACHOVSKÉHO AB SOLUTISMU PRO VYTVÁŘ ENÍ ZÁKLADŮ

MODERNÍHO STÁTNÍHO M ECHANISMU A PRÁVNÍHO ŘÁDU

Jako období Bachova neoabsolutismu označujeme období let 1851-1859, kdy byl ministerským předsedou, dle názvu zcela nečekaně, Alexander Bach. Právně bylo toto zřízení zakotveno Silvestrovskými patenty. Nový absolutistický režim se v lecčem lišil od toho metternichovského. Jeho páteří se staly ozbrojené složky – kromě armády, uniformované a tajné policie bylo také nově zřízeno četnictvo. Ačkoli byl na jedné straně tento systém represivní, potlačující jakýkoli náznak národního hnutí, v ekonomické oblasti byl velmi liberální. V této oblasti tak byly položeny základy kapitalistické ekonomiky a její ochrany V západní části monarchie byly položeny základy moderní správy. Významným rysem tohoto období je značná úprava právního řádu – vydány byly mnohé předpisy notně ovlivňující život jednotlivých obyvatel. Výrazných změn taktéž doznala státní správa, hojně reformována byla taktéž oblast soudnictví. TRESTNÍ PRÁVO V době Bachova absolutismu je přijat nový trestní zákoník (1852) i trestní řád (1853). Trestní zákoník, který pak mj. platil v Československu až do roku 1950, vznikl revizí trestního zákoníku z roku 1803. Delikty v něm uvedené se dělily na zločiny, přečiny a přestupky, podle toho byly také v zákoníku uvedeny (první část byla ryze o zločinech, druhá o přečinech a přestupcích). Zákoník respektoval liberální zásady (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege či zákaz retroaktivity). Některá ustanovení však budí dojem feudalismu, když stanovují zvýšenou ochranu panovníkovi a jeho rodině – útok na něj je velezradou, za verbální urážku mohl dotyčný vyfasovat až 5 let.


38

Za zločiny se ukládal trest smrti či žalář, za ostatní delikty byly tresty o poznání mírnější. Trest smrti se vykonával zásadně oběšením. Žaláře se dělily na první (mírnější) a druhý stupeň (těžký). Celkově byly přednostmi tohoto zákona jasné formulace, odstupňování deliktů podle nebezpečnosti a přesné vymezení trestu. Zákoník však nebyl jedinou výlučnou kodifikací, byl postupně doplňován o další dílčí zákony, např. výpraskový patent (Prügelpatent; č. 96/1854 ř. z.) upravující řízení o přestupcích před policejními orgány, který ale těmto orgánům zakládal určitá práva – např. právo tělesných trestů – proto ten název Trestní řád byl vydán roku 1853. Nahrazoval trestní řád z roku 1850, který obsahoval jisté „výdobytky revoluce“, zejména práva osob během trestního řízení. Nově přijatý řád se vrátil k písemné formě řízení, ústní formou bylo jednání vedeno pouze při závěrečném přelíčení. V platnosti také zůstal institut státních zástupců. Trestní řízení bylo zprvu dvojinstanční, později (od roku 1855) trojinstanční. ŽIVNOSTENSKÝ A HORNÍ ŘÁD Snahou o liberalizaci ekonomiky byl živnostenský řád – č. 227/1859 ř. z. Pojem živnosti sice zákon přímo nedefinoval, mělo se však za to, že je jí „jakákoliv právně a morálně dovolená výdělečná činnost, provozovaná pravidelně resp. trvale, na odbyt a za účelem dosažení zisku.“ Živnosti se dělily na osobní (ty dále na svobodné a koncesované) a reálné. Později přibyly ještě řemeslnické a obchodní. Pro výkon svobodných nebylo třeba žádných zvláštních předpokladů, stačilo pouhé ohlášení. Koncesované podléhaly prokázání patřičného vzdělání, morální a občanské způsobilosti. Jejich výčet byl stanoven taxativně (např. oprava parních kotlů, tiskařství, detektivní činnost). Zákoník byl stavěn poměrně protidělnicky. Zaměstnavatel měl toliko povinnost platit mzdu, mohl je navíc kdykoli propustit. Zaměstnanec byl povinen k „věrnosti, úctě a poslušnosti“ vůči zaměstnavateli. V případě nezákonného ukončení pracovního poměru mohl dokonce být potrestán. Horní řád byl vydán r. 1854 a odstranil tradice feudálního horního práva. OTÁZKA Č .

23 - O BNOVENÍ ÚSTAVNOSTI V LETECH 1860 – 1861 ( I S OHLEDEM NA POMĚRY NA S LOVENSKU ) Krize Bachova neoabsolutismu vyvrcholila v roce 1859. Rakouská armáda byla poražena francouzsko-sardinskými vojsky u Magenty a Solferina, státní pokladna navíc vyschla, tudíž byl František Josef I. nucen 21. 8. 1859 Bacha odvolat.


39

Císař pak k projednání zejména finanční situace svolal říšskou radu, nyní doplněnou o nové členy – „rozmnožená říšská rada“. Výsledkem jednání v této radě byl mj. manifest „K mým národům“ z 20. řijna 1860, ve kterém se připomíná, proč byla předcházející doba absolutismu nezbytná. Zároveň bylo přislíbeno vydání dokumentu, který by obsahoval základní ustanovení o organizace státu. Tím se stal tzv. Říjnový diplom, jehož autorem byl Antal Szécsen. (jeho základní popis z maďarské Wiki máte zde: Temerini gróf Szécsen Antal (Buda, 1819. október 17. – Aussee, Ausztria, 1896. augusztus 23.): konzervatív politikus, tárca nélküli miniszter, történész, az MTA tagja, a Magyar Történelmi Társulat elnöke.) ŘÍJNOVÝ DIPLOM Říjnový diplom představoval jakýsi program, podle kterého měl být obnoven ústavní život v Rakousku. Císař se v něm zříkal absolutismu (např. bod I: „Právo zákony dávati, je měniti a rušiti bude vykonáváno od Nás a od Našich nástupcův jediné společně se sněmy zemskými řádně shromážděnými, a vedle případnosti s radou říšskou, do kteréž budou sněmové posílati jistý počet údův, kterýž My ustanovíme“). Garantoval taktéž zvláštní práva Uher („vyřizovány budou … v královstvích a zemích ke koruně uherské příslušející dle předešlého jejich řízení“). mj. obnovení původního uherského práva. judexkuriální konference – zabezpečovala kontinuitu uherského právního řádu tím, že stanovila, co z uherského, a co z rakouského práva bude pro futuro platit. Výsledkem byl dokument – Dočasná právní pravidla. Ten stanovoval, že téměř bezvýhradně platí staré uherské právo, z rakouského byl přijat např. horní řád. V prosinci 1860 se stal ministerským předsedou baron Schmerling, který předložil program obnovy konstitucionalismu. Tak byla 26. 2. 1861 vyhlášena Schmerlingova (únorová) ústava. SCHMERLINGOVA ÚSTAVA Tuto ústavu tvořila trojice patentů 20-22/1861 ř. z. Patenty, resp. jejich přílohy, zřizovaly parlament (Říšskou radu), který se skládal ze dvou komor – Poslanecké sněmovny a Panské sněmovny. Poslanecká sněmovna byla volena nepřímo prostřednictvím zemských sněmů, členové Panské sněmovny byli jmenováni, či se místo v ní dědilo. K přijetí zákona bylo třeba souhlasného usnesení obou sněmoven, které následně potvrzoval císař. Říšská rada se mohla scházet v širší (s uherskými představiteli) či užší (bez uherských představitelů) podobě. V praxi se ale v širší podobě nesešla ani jednou, což dalo za vznik myšlenkám o možném dualismu. Důležitou součástí únorové ústavy byla zemská zřízení a volební řády do 15 zemí. Rozsah jejich pravomocí byl vzhledem k centralistickým tendencím ústavy poměrně slabý, což v kombinaci s nerespektováním českého historického státního práva vyvolalo odpor českých


40

a moravských politiků do té míry, že přestali od r. 1863 navštěvovat jednání říšské rady (tzv. politika pasivní rezistence). Za zmínku také stojí, že byla platnost Schmerlingovy ústavy v roce 1865 pozastavena (tzv. sistace ústavy) OTÁZKA Č .

24 - R AKOUSKO - UHERSKÉ VYROVNÁNÍ – MEZINÁRODNÍ A DOMÁCÍ PŘÍČINY , OBSAH , VÝZNAM , ZÁKLADNÍ CHARAKTERIS TIKA UHERSKÉHO PRÁVA V druhé polovině šedesátých let se postavení monarchie začalo zhoršovat. Po katastrofální porážce u Hradce Králové (lze se také setkat s označením bitva u Sadové; 2. 7. 1866) od Prusů bylo Rakousko nuceno opustit Německý spolek (který 23. 8. 1866 stejně zanikl) a přenechat hegemonii v Německu jako takovém, Prusku (které si vytvořilo Severoněmecký spolek). Bylo tak třeba konsolidovat vztahy na vnitropolitické úrovni. Klíčovou otázkou na této úrovní byla ta maďarská. Souběžně s jednáním o míru s Pruskem začal František Josef I. jednat s Gyulou Andrássym. Ten mu předložil jednoznačný požadavek na dualizaci říše, na kterém se počátkem roku 1867 obě strany dohodly. Císař obnovil uherskou ústavu (bratislavskou z roku 1848) a jmenoval uherskou vládu. Sám se dal korunovat uherským králem. Celá záležitost byla ze strany Uher vyřešena přijetím článku 12 z 12. 6. 1867 („rakousko-uherské vyrovnání“). Vyrovnáním se doposud celistvá monarchie rozdělila na dva subjekty – Předlitavsko a Zalitavsko. Uherská koruna byla uznána za samostatný stát, který měl vlastní sněm a vlastní ministerstvo, byl však s Předlitavskem spojen osobou panovníka, dále také zahraničními věcmi, vojenstvím a financemi. Výsledný subjekt bylo tedy možné charakterizovat jako personální unii s prvky reálné unie. Pro výkon společných záležitostí byly zřízeny tzv. delegace (60 členů z Předlitavska, 60 ze Zalitavska). V obou subjektech byl dualismus právně zakotven následovně: v Předlitavsku zákonem č. 146/1867 ř. z. („delegační zákon“, součást prosincové ústavy), v Zalitavsku zákonným článkem XII/1867.


41

OTÁZKA Č .

25 - P ROSINCOVÁ ÚSTAVA 1867 A UHERSKÁ ÚSTAVA 1867

PROSINCOVÁ ÚSTAVA Prosincová ústava, mající svou platnost v Předlitavsku (které tvořilo celkem 17 zemí), vstoupila oficiálně v platnost 21. 12. 1867. Jako první nebyla oktrojovaná, nýbrž schválena říšským sněmem. Podobně jako Schmerlingova ústava byla ústavou polylegální. Tvořilo ji dohromady 7 ústavních zákonů (lze se ale setkat i s údajem o šesti, viz dále), a to zákony č. 141-147/1867 ř. z. ZÁKON Č. 141/1867 O ŘÍŠSKÉM ZASTUPITELSTVU Říšské zastupitelstvo bylo opět tvořeno dvěma komorami – Poslaneckou sněmovnou a Panskou sněmovnou. Přijetí tohoto zákona posílilo zemské sněmy, jelikož § 11 taxativně vyjmenovával působnost říšského zastupitelstva. I tak však zůstaly v pravomoci zemských sněmů spíše okrajové záležitosti. Poslanecká sněmovna se skládala z 203 poslanců, kteří byli voleni nepřímo prostřednictvím zemských sněmů (od r. 1873 přímo). České království bylo v poslanecké sněmovně zastoupeno 54 poslanci, markrabství moravské 22. Panská sněmovna byla vyhrazena jednak příslušníkům některých rodů, jednak byla obsazována virilně, stejně tak však mohl panovník jejím členem někoho jmenovat. § 2 - Údy sněmovny panské jsou rodem zletilí princové císařského domu.


42

§ 4 -Údy sněmovny panské dle vysokého svého důstojenství církevního v královstvích a zemích radou říšskou zastoupených jsou všichni arcibiskupové a ti biskupové, jimž přísluší důstojenství knížecí. § 7 - Poslanci, pro každou zemi v počtu výše položeném ustanovení, budou od sněmu té země přímo zvoleni a do rady říšské posláni. § 11 - K působnosti rady říšské náležejí věci všeliké, vztahující se k právům, povinnostem a potřebám, které jsou všem královstvím a zemím v radě říšské zastoupeným společné, pokud se dle úmluvy se zeměmi koruny Uherské učiněné nebudou mezi těmito zeměmi a mezi jinými zeměmi mocnářství vyřizovati společně. [následuje taxativní výčet a) – o)] a) zkoušeti a schvalovati smlouvy obchodní a takové smlouvy státní, jimiž by se říši nebo některé části její uložilo nějaké břemeno aneb některým občanům nějaký závazek, nebo jimiž by se stala nějaká změna v obvodu království a zemí v radě říšské zastoupených; i) náleží radě říšské, ustanovovati základní pravidla, vyučování na školách obecných a na gymnásiích, a dávati zákony v příčině universit; o) zákonodárství, týkající se toho, jak se vyřizovati mají záležitosti, které dle úmluvy se zeměmi ke koruně uherské náležejícími učiněné, prohlášeny jsou za společné. ZÁKON Č. 142/1867 O VŠEOBECNÝCH OBČANSKÝCH PRÁVECH Katalog základních občanských práv. Zdůrazněna byla zejména rovnost před zákonem, petiční právo, právo shromažďovací a spolčovací (uzákoněno již 15. 11. 1867) či ochrana soukromého vlastnictví. Celkově se skládal z 20 článků. čl. 2 - Před zákonem jsou všichni státní občané rovni. čl. 7 - Všeliký svazek poddanství a člověčenství navždy jest zrušen. Všeliká povinnost nebo vybývání, z důvodů rozděleného práva vlastnického na nějakém statku nemovitém záležející, může se vykoupiti, aniž jest dovoleno, příště statků nemovitých podobnými povinnostmi nevykupitedlnými zavazovati. čl. 12 - Rakouští občané státní mají právo se shromažďovati a spolky činiti. Jak se těchto práv má užívati, ustanovuje se zvláštními zákony. čl. 13 - Každý má právo, mínění své v mezech zákon slovem, písmem, tiskem nebo vyobrazením volně pronášeti. čl. 14 - Úplná svoboda víry a svědomí každému jest pojištěna.


43

ZÁKON Č. 143/1867 O ZŘÍZENÍ ŘÍŠSKÉHO SOUDU Tento nově zřízený soud ve Vídni měl rozhodovat kompetenční spory mezi jednotlivými orgány veřejné moci a o porušování ústavou garantovaných subjektivních právech. čl. 2 – Říšský soud rozhoduje s konečnou platností při kompetenčních sporech: a) mezi soudními a správními úřady o otázce, zda má být záležitost rozhodnuta právní nebo správní cestou, v případech stanovených zákonem b) mezi zemským zastupitelstvím a nejvyššími vládními úřady, jestliže každý z nich nárokuje dispoziční a rozhodovací právo v nějaké administrativní záležitosti, c) mezi autonomními zemskými orgány různých zemí v záležitostech, přidělených do jejich péče a správy. č. 4 – Otázku, zda rozhodování případu přísluší říšskému soudu, posuzuje toliko a jedině sám říšský soud, jeho rozhodnutí vylučují každé další odvolání jakož i nastoupení jiného pořadu práva. ZÁKON Č. 144/1867 O MOCI SOUDCOVSKÉ Tento zákon garantoval nezávislost soudců, veřejnost procesního řízení a v zásadě se oddělovalo soudnictví od výkonu státní správy. čl. 3 - Moc soudů vojenských vyměřena bude zvláštními zákony. čl. 6 - Soudcové jsou u vykonávání svého úřadu soudcovského samostatní a nezávislí. čl. 12 - Pro království a země v radě říšské zastoupené zřízen jest soud nejvyšší a kasační ve Vídni. čl. 14 - Správa soudní bude od administrace ve všech instancích oddělena. ZÁKON Č. 145/1867 O VYKONÁVÁNÍ VLÁDNÍ MOCI Kromě pro chod státu stěžejních ustanovení o božské podstatě panovníka upravoval jeho postavení vůči ministrům a stanovuje základní pravidla pro výkon státní správy. Vyhlášení říšského zákona vyžadovalo dle čl. 10 kontrasignaci příslušného ministra. čl. 1 - Císař jest posvátný, neporušitelný a neodpovědný. čl. 2 - Císaři přísluší vykonávati moc vládní skrze odpovědné ministry a skrze úředníky a zřízence pod nimi postavené. čl. 5 - Císaři náleží vésti vrchní velitelství nad zbrojnou mocí, prohlašovati válku a činiti pokoj.


44

čl. 12 - Všichni služebníci státní odpovídají z toho v mezech své úřední působnosti, aby se základní zákonové státní zachovávali a práce dle zákonů říšských i zemských konaly. ZÁKON Č. 146/1867 O SPOLEČNÝCH ZÁLEŽITOSTECH VŠECH ZEMÍ HABSBURSKÉ MONARCHIE Zákon o rakousko-uherském vyrovnání, který stanovoval součinnost obou subjektů monarchie. § 1 – Následující činnosti se prohlašují za společné pro království a země, zastoupené v říšské radě, a pro země uherské koruny: a) zahraniční záležitosti včetně diplomatického a komerčního zastoupení vůči cizině, jakož i opatření, nutní ohledně mezinárodních smluv, přičemž však schvalování mezinárodních smluv, pokud je dle ústavy nutné, zůstává vyhrazeno zastupitelským sborům obou polovin říše, b) válečnictví, včetně válečného námořnictva, avšak s vyloučením schvalování odvodu branců a zákonodárství o způsobu plnění branné povinnosti, dále nařízení o dislokaci a zásobování vojska, dále úpravy občanských vztahů a práv a povinností členů vojska, které se nevztahují k vojenské službě, c) finančnictví ohledně společně hrazených výloh, zvláště v případě stanovení rozpočtu a prověření příslušných účtů. § 6 – Zákonodárné právo, příslušející zastupitelským sborům obou polovin říše (ašské radě a uherskému říšskému sněmu) je jimi vykonáváno, pokud se jedná o společné záležitosti, prostřednictvím vyslaných delegací. ZÁKON Č. 147/1867, KTERÝM SE URČUJE PLATNOST ZÁKONŮ Jak již název napovídá, stanovoval jednotný okamžik platnosti (?) zákonů, a to sice „…vstupují v platnost dnem vyhlášení říšskou sbírkou zákonů.“ (což je divný, každý zákon uveřejněný ve sbírce je platný, třeba tam byla chyba v překladu a má tam být účinnost, co já vím. Nebo ti pacholci neznali vacatio legis…) UHERSKÁ ÚSTAVA 1867 Uherská ústava byla tvořena: a) obyčejovými normami a některými zákonnými články z doby před rokem 1848; b) některými zákonnými články z roku 1848 – "Bratislavská marcová ústava" (postavení vlády, parlamentu a úprava občanských práv); c) zákonné články z let 1867 a 1868 (rakousko-uherské vyrovnání, atp.).


45

Parlamentem byl dvoukomorový Uherský sněm. Horní komora byla tvořena zpravidla šlechtici a duchovenstvem, dolní komoru volili lidé přímo na základě vysokého majetkového censu. OTÁZKA Č .

26 - K ONSTITUČNÍ VÝVOJ HAB SBURSKÉ MONARCHIE V LETECH 1848 – 1918

Konstituční vývoj lze periodizovat zhruba následovně: 1. etapa – 1848 – 1851 – Pillesdorfova ústava, kroměřížský návrh, Stadionova ústava 2. etapa – 1851 – 1860 – ústava zrušena Silvestrovskými patenty, Bachův neoabsolutismus 3. etapa – 1860 – 1867 – přechod ke konstitučnímu režimu, Říjnový diplom, Schmerlingova ústava 4. etapa – 1867 – 1918 – dualizace říše, prosincová ústava S revolucí r. 1848 se objevil požadavek ústavy. Po prvních revolučních vystoupeních ve Vídni přislíbil Ferdinand V. 15. března 1848 přechod ke konstitučnímu režimu. Tak se skutečně stalo a na konci dubna byla vyhlášena oktrojovaná Pillesdorfova (dubnová) ústava. PILLESDORFOVA (DUBNOVÁ) ÚSTAVA Její platnost byla stanovena na území habsburské monarchie kromě Uher, Chorvatska a Benátsko-Lombardska. Na jejím základě se sešlo Říšský sněm, později označený jako ústavodárný (ten, který později zasedal v Kroměříži). Celkově se skládala ze sedmi částí a obsahovala 59 paragrafů. Pillersdorfova ústava spočívala na principu dělení moci, přičemž jen samotnému císaři dle ní příslušela plná výkonná moc. Zákonodárnou moc měl vykonávat spolu s Říšským sněmem a soudní moc měla být úplně nezávislá. Císař měl být neodpovědný, a v kompetenci měl mít „obvyklé“ funkce – vyhlašování války, sjednávání míru, jmenování jednotlivých ministrů, sjednávání smluv. § 8 – Osoba císaře je posvátná a nedotknutelná. Z výkonu své moci je neodpovědný, jeho nařízení potřebují k platnosti kontrasignaci příslušného ministra. § 10 – Císaři samotnému náleží výkonná moc, zákonodárnou moc vykonává s součinnosti s Říšským sněmem.


46

Pátá část pojednávala o Říšském sněmu. Ten měl být dvoukomorový a skládat se z Poslanecké sněmovny (Abgeordnetenkammer) o 383 členech a Senátu (Senat). Členy Senátu se automatický stávali princové, členové jmenovaní císařem, dále pak volení majitelé pozemků. § 34 – Říšský sněm, který v součinnosti s panovníkem vykonává zákonodárnou moc, se dělí na dvě komory – Poslaneckou sněmovnu a Senát. Volební období je pětileté, komory jsou svolávány jednou ročně. § 35 – Senát se skládá z: a) princů císařského domu, kteří dosáhli 24 let; b) císařem bez ohledu na postavení a narození doživotně jmenovaných členů; c) 150 členů, kteří jsou voleni z okruhu nejvýznamnějších majitelů pozemků na celé volební období. Součástí ústavy byla také část věnovaná občanským a politickým právům obyvatel. Zakotvena byla ve třetí části v paragrafech 17-31. § 17 – Všem občanům je zaručena náboženská svoboda a svoboda svědomí, stejně jako osobní svoboda. § 19 – Svoboda projevu a tisku je touto ústavní listinou plně zajištěna. § 29 – Soudní řízení je ústní a veřejné. Ústava se však setkala s odporem, proto bylo úkolem dle ní vzešlého říšského sněmu připravit ústavu novou. Ten se po radikalizaci situace ve Vídni uchýlil do Kroměříže, kde pokračoval v rozdělané práci. Výsledkem byl kroměřížský návrh ústavy, na jehož znění se velkou měrou podíleli i Češi (zejména František Ladislav Rieger). KROMĚŘÍŽSKÝ NÁVRH ÚSTAVY Kroměřížský návrh byl o poznání méně centralistická než ta Pillesdorfova. Taktéž vycházela z dělby moci, svrchovanosti lidu a nedílné dědičné monarchie. Jednotlivé země měly být vybaveny částečnou autonomií v záležitostech zemského významu. V čele jednotlivých sněmu měli stát hejtmani, kteří by zároveň předsedali zemským sněmům. O celoříšských záležitostech mělo rozhodovat dvoukomorový říšský sněm, tvořený sněmovnou zemí (volena zemskými sněmy) a sněmovnou lidu (volena přímo občany vyhovujícími majetkovému censu). Součástí byl taktéž rozsáhlý katalog občanských práv.


47

DALŠÍ VÝVOJ Protože však 4. 3. 1849 císař vyhlásil Stadionovu ústavu, ta kroměřížská nebyla nikdy realizovala (via facti ani ta Stadinova). O dalším ústavním vývoji již bylo pojednáno výše (Říjnový diplom, Schmerlingova ústava, prosincová ústava), proto se podívejte tam ;) OTÁZKA Č .

27 - V ÝVOJ VOLEBNÍ HO PRÁVA OD POLOVINY 19. ST . DO ROKU 1918

Základním principem rakouského volebního práva byl poplatnický systém, Jinými slovy, výkon volebního práva (ať již aktivního či pasivního) náležel jen těm, kdo platili přímé daně a přispívali tak na obstarávání veřejných záležitostí. Voliči byli na základě svého majetku rozděleni do jednotlivých kurií. kurie velkostatkářská- ti, kteří měli velkostatek, který byl zapsán v zemských deskách kurie obchodních a živnostenských komor kurie průmyslových měst - měšťané kurie venkovských obcí – venkované Volby probíhaly několika způsoby – od r. 1873 se do Poslanecké sněmovny volilo přímo, do zemských sněmů od r. 1861. Vedle toho také probíhaly volby do okresních zastupitelstev, a pokud existovaly, taktéž do okresních zastupitelstev. Voleb se neúčastnili příslušníci ozbrojených složek a ženy. VOLBY DO ZEMSKÝCH SNĚMŮ Do zemských sněmů probíhaly volby ve třech kuriích (městská a živnostenská se spojily v jednu). Ve venkovské kurii probíhaly tyto volby „dvoukolově“ – nejprve byli zvoleni volitelé, kteří poté volili jednotlivé poslance. V kurii velkostatkářské se volilo 70 poslanců, ve spojené kurii měst a komor 87 poslanců, v kurii venkovských obcí 79 poslanců. Kromě nich zasedali ve sněmu jako virilisté arcibiskup, 3 biskupové a rektor univerzity.

VOLBY DO ŘÍŠSKÉ RADY Zprvu byli poslanci Poslanecké sněmovny voleni zemskými sněmy. Změnu přinesl r. 1873, kdy byla zavedena přímá volba (čímž měla být zlomena politika pasivní rezistence Čechů). Volilo se ve 4 kuriích, navíc se počet poslanců zvýšil na 353.


48

ZMĚNY VOLEBNÍHO PRÁVA Kromě výše uvedené změny r. 1873 prodělalo volební právo další vývoj. V roce 1882 proběhla tzv. Taafeho reforma, která pro volby do Říšské rady (tedy do Poslanecké sněmovny) snížila census z 10 zl. na 5 zl. Další reformou byla tzv. Badeniho reforma (1896) – zřídila pátou volební kurii, pro kterou nevyžadovala žádný majetkový census. K volebním urnám (či do čeho se to tenkrát házelo) se tak dostali i dělníci. Současně byl snížen majetkový census pro druhou a čtvrtou kurii, a to na 4 zl. Všeobecné a rovné hlasovací právo bylo zavedeno roku 1907. Současně bylo celé území Předlitavska rozděleno na volební obvody (vyjma Haliče) a v nich volen jeden poslanec. Poslanecká sněmovna měla v té době 516 poslanců (z toho 107 české národnosti). Aktivní volební právo měli tedy muži od 24 let, pasivní od 30 let. VOLBY DO SAMOSPRÁVY I zde existovaly cesty, ať již majetkové, tak také „pobytové“ – volič musel pobývat na území obce 6 měsíců. Obecní volby probíhaly tak, že bylo obyvatelstvo rozděleno do tří skupin podle výše daní (takže v první bylo třeba 10 velkostatkářů, kteří dohromady platili 1/3 veškerých daní, zatímco v poslední třeba několik set voličů, kteří ale dohromady také platili 1/3). Každá skupina vysílala stejný počet zástupců. Do okresních zastupitelstev se volilo ve čtyřech kuriích – velkostatkáři, měšťané, kteří odvedli na daních alespoň 100 zl., členové městských výborů a starostové venkovských obcí. OTÁZKA Č .

28 - V ÝVOJ ORGANIZACE SOUD NICTVÍ PO ROCE 1848

Jedním z požadavků revoluce v roce 1848 bylo odstranění vlivu absolutismu na výkon soudnictví. V následujících letech, zejména v době Bachova absolutismu, došlo ke krystalizaci základů moderního soudnictví. Prvního července 1850 začala fungovat nová soudní soustava. Jejím nejnižším článkem byly okresní soudy (Bezirksgerichte) tvořící první instanci ve věcech civilních i trestních. Ad hoc se také sestavovaly tříčlenné senáty tzv. okresního sborového soudu (Collegialbezirksgericht), který byl činný pouze v trestních věcech. Nad okresními soudy stály zemské soudy (Landesgerichte). Ty fungovaly jako odvolací instance pro okresní soudy, zároveň taktéž jako první instance v těžkých trestních věcech či těch civilních věcí, které nebyly svěřeny do kompetence okresním soudům.


49

O stupeň výš byl vrchní zemský soud (Oberlandesgericht). Byl odvolací instancí pro zemské soudy (a to jak pro ty věci, kde byl zemský soud první, tak druhou instancí – vrchní soud tak byl v závislosti na deliktu buď druhou nebo třetí instancí). Nejvyšším orgánem soudní soustavy byl Nejvyšší a kasační soudní dvůr (Der Oberste und Kassations- Gerichtshof). V civilních věcech byl dovolacím soudem pro ty delikty, které byly v první instanci souzeny okresním soudem (civilní řízení bylo trojinstanční, tudíž okres -> země -> Nejvyšší soud), v trestních byl pouze soudem zrušovacím (trestní řízení bylo ze začátku dvojinstanční). Zároveň soudil kompetenční spory. VÝVOJ PO ROCE 1855 V roce 1855 došlo ke sjednocení soudů první instance a orgánů politické správy. Nejníže byly smíšené okresní úřady místo původních okresních. Druhou instancí byly zemské (krajinské) soudy. Nad nimi byly v Čechách dva vrchní soudy (v Praze a v Brně), vrcholným orgánem byl Nejvyšší soud (Der Oberste Gerichtshof) ve Vídni. VÝVOJ PO ROCE 1867 Přijetí prosincové ústavy znamenalo kromě jiného také restrukturalizaci soudní soustavy. Okresní soudy byly opět nejnižším článkem soustavy. Zpravidla v nich rozhodovali samosoudci. Zemské (tak se označovaly v Praze, Brně a Opavě) a krajské soudy soudily v první instanci závažnější delikty, v druhé pak sloužily jako odvolací soudy pro ty okresní. V civilních záležitostech rozhodovaly jako tříčlenné senáty, v trestních jako čtyřčlenné. Třetím stupněm byly vrchní soudy, které rozhodovaly v pětičlenných senátech. Na špici stál Nejvyšší soud (sedmi-, jedenácti-, či patnáctičlenný senát). Mimoto postupně vznikaly další, mnohdy specializované soudní instituce. Zmínit lze živnostenské soudy (Gewerbegerichte) či patentní soudy (Patentgerichte). ŘÍŠSKÝ SOUD – REICHSREGRICHT Tento soud byl založen ústavním zákonem č. 143/1867 ř. z., který byl součástí prosincové ústavy. Byl oprávněn k řešení kompetenčních sporů či stížností občanů o porušení ústavou garantovaných práv. Skládal se z prezidenta, viceprezidenta a dvanácti dalších členů SPRÁVNÍ SOUDNÍ DVŮR - VERWALTUNGSGERICHTHOF Tento soud byl příslušný pro přezkum správních rozhodnutí. Aktivně legitimován byl ten, v jehož případě došlo ze strany správního orgánu k porušení práva.


50

STÁTNÍ SOUDNÍ DVŮR - STAATSGERICHTHOF Věcná příslušnost tohoto soudu se vztahovala na žaloby proti ministrům, kteří porušili zemskou či říšskou ústavu. O jejich vydání ke stíhání rozhodovala dvoutřetinová většina alespoň jedné komory Říšské rady. OTÁZKA Č .

29 - O RGANIZACE VEŘEJNÉ SPRÁVY VE 2. POLOVINĚ 19. ST

Revoluce 1848 definitivně předznamenala zánik vrchnostenských vztahů, tedy i těch správních či soudních. V následujících letech tak musela habsburská monarchie nalézt novou formu organizace státu, která navíc bude v souladu s nově se tvořícími principy moderní společnosti. V západní části monarchie se začala v padesátých letech rodit dvojkolejná správa – státní (zeměpanská) správa, nahrazující vrchnostenskou, byla doplněna samosprávou, jedním z hlavních požadavků revolučního roku 1848. STÁTNÍ (ZEMĚPANSKÁ) SPRÁVA Základy nového správního zřízení byly položeny dubnovou ústavou, zrušením poddanství a dalšími patenty (např. 295/1849 o nové organizaci správy či 170/1849 o obcích). Postupně vykrystalizovala třístupňová hierarchie okres – země – stát. OKRESNÍ SPRÁVA Nejnižší složkou státní správy se staly nově vzniklé okresy. V podstatě převzaly agendu bývalé vrchnostenské správy. Okresní úřad se nazýval okresní hejtmanství v čele s hejtmanem, který musel mít právnické vzdělání. Rozsah činností, které spadaly pod okresní hejtmanství, byl taxativně vyjmenován v zásadách pro organizaci politických správních úřadů z roku 1849 – mj. se jednalo hlavně o vyhlašování a provádění zákonů, statistickou evidenci, údržbu silnic a vodních cest, dohled nad obecní, církevní a školní správo atd. Silvestrovské patenty a nástup Bachova absolutismu se dotkl i organizace okresů. Vzhledem ke znovupropojení správy a soudnictví byl počet okresů zvýšen na 208 v Čechách, 76 na Moravě a 22 ve Slezsku tak, aby se kryl s původními soudními okresy. Hejtmani byli nahrazeni okresními představenými. Jejich pravomoci zůstaly vesměs stejné, pouze přibyla pravomoc soudní. S přijetím prosincové ústavy opět došlo k oddělení soudnictví od správy. Rovněž byl počet okresů snížen (v Čechách 89, na Moravě 30, ve Slezsku 7). V čele stál opět hejtman.


51

KRAJSKÁ SPRÁVA Kraje představovaly jakési dědictví původní správy. Proto se o nich i po revoluci uvažovalo jako o „mezičlánku“ mezi zeměmi a okresy, které měly navíc být podřízeny přímo Vídni, čímž měla být rozbita politická soudržnost českých zemí. Nicméně se postupem času ukázala jejich nadbytečnost, a proto byly roku 1862 zrušeny. ZEMSKÁ SPRÁVA Namísto dřívějších gubernií vznikla jednotlivá místodržitelství – tedy v Praze, Brně a Opavě (tam později namísto místodržitelství vznikla zemská vláda v čele se zemským prezidentem). Zpočátku byly pravomoci místodržícího omezené, zodpovídal např. za školní či finanční úřady, jak ale sláb vliv kraj, většina kompetencí přecházela právě na místodržitelství. V režii místodržícího pak byly úseky státní správy svěřené přímo císařem nebo jednotlivými ministry. Jednalo se např. o policii, péči o zachování veřejného pořádku nebo církevní správu. Dále jmenoval nižší funkcionáře a vykonával nad nimi dohled. SAMOSPRÁVA Samosprávě byl v českém kontextu věnován široký prostor. Již od pádu feudalismu se tato pozice formovala jako pro českou politiku stěžejní, jako pozice, ze které má vyrůstat česká národní politika. „Upnutí“ k samosprávě zesílilo s politikou pasivní rezistence na říšském sněmu od r. 1863, dále pak po neúspěchu fundamentálních článků. OBECNÍ SAMOSPRÁVA V čele Stadionovy ústavy lze nalézt zásadu, že „základem svobodného státu je svobodná obec.“ Do jisté míry to odráží myšlenku revoluce, že by lidé, vymanivší se z vrchnostenských pout, měli být nadáni správy určitých věcí sami. Právní postavení obcí bylo ošetřeno v obecním zákoně z března 1849, který prováděl Stadionovu ústavu. Obce se dělily na místní, okresní a krajské. Obec byla oprávněna vytvářet si vlastní orgány – obecní výbor a představenstvo. Počet členů obecního výboru se lišil v závislosti na počtu volitelů v obci (od 8 do 36), představenstvo bylo tvořeno minimálně starostou a dvěma radními, maximálně mohlo být dvanáctičlenné. V otázce působnosti bylo třeba rozlišit působnost vlastní a přenesenou. Do vlastní patřily např. správa obecního jmění, zdravotní péče, péče o chudé či mravnostní policie. V rámci přenesené působnosti vykonávaly obce svěřené jí státem – dílčí soudní úkoly, poštovní záležitosti aj.


52

OKRESNÍ SAMOSPRÁVA Středním stupněm samosprávy byly okresy. Okresní zastupitelstva měla od 18 do 36 členů. Jedinými zeměmi Předlitavska, kde fungovala obecní samospráva, byly Čechy, Halič a Štýrsko. I zde je třeba rozlišit působnost vlastní a přenesenou. Do vlastní patřila „klasická“ hospodářská či silniční správa, do přenesené např. ubytování vojska. ZEMSKÁ SAMOSPRÁVA Zemská správa zcela nečekaně představovala vrchol možné samosprávy. De facto se však vinou Bachova absolutismu samosprávná činnost sněmů projevila až po jeho pádu. V padesátých letech 19. stol. byly totiž sněmy nadány obstaráváním běžných záležitostí. Součástí Schmerlingovy ústavy byly jednotlivá zemská zřízení a volební řády, v sedmnácti předlitavských zemích se tedy konstituovaly nové sněmy. Poslanci zemského sněmu byli od r. 1861 voleni (viz otázka 27), v jeho čele stál zemský maršálek (na Moravě a ve Slezsku zemský hejtman). Výkonným orgánem byl zemský výbor. Činnost sněmu lze rozlišit na zákonodárnou a správní. V otázce zákonodárné mu bylo zemským sněmům vyhrazeno vše, co nebylo vyhrazeno říšské radě. Český zemský sněm se na počátku 20. století potýkal s německými obstrukcemi, zemský maršálek rezignoval. Panovník proto vydal tzv. Anenské patenty, kterými sněm rozpustil a vytvořil místo něj zemskou správní komisi, která mu byla přímo podřízena. OTÁZKA Č .

30 - C HARAKTERISTICKÉ RYSY VÝVOJE PRÁVA V Č ECHÁCH V LETECH 1848

– 1918 pozn.: asi sem lze zamíchat úplně, ale opravdu úplně všechno. Kromě počasí v Ugandě a znojemských okurek… Stejně jako všechny oblast běžného života, pád feudálního zřízení nalezl svůj odraz i v právu. Krátce po revoluci se tak lze setkat s novelizacemi klíčových předpisů (např. zrušení ustanovení týkajících se feudalismu v ABGB, nový trestní zákon z r. 1852). V období Bachova neoabsolutismu lze nalézt dvě vývojové roviny práva. Na jedné straně docházelo k přijímání represivních opatření, která měla utužit již tak centralizovaný režim (např. Prügelpatent z r. 1854 či vojenský trestní zákon z r. 1855). Na druhé straně však zejména v ekonomické oblasti (v důsledku hospodářské soutěže s Pruskem) tento režim vystupoval velmi liberálně – viz horní řád z r. 1854, ale hlavně živnostenský zákon z r. 1859. Právě v tomto období lze shledat počátky moderního právního řádu.


53

Podobu českého práva ovlivnila prosincová ústava. České politické kruhy v ní viděly prostor k obdobnému „česko-rakouskému“ vyrovnání, což se odrazilo v České deklaraci (1868), později ve fundamentálních článcích. Po obnovení konstitucionalismu taktéž dochází k několika významným kodifikacím – přijat je Všeobecný obchodní zákoník (1863), nový trestní řád (1873) či občanský soudní řád (1895). OTÁZKA Č .

31 - Č ESKÉ POLITICKÉ STRANY VE DRUHÉ POLOVINĚ 19. STOLETÍ A JEJICH

PROGRAMY

Vůdčí silou českého politického hnutí v r. 1848 se stal Svatováclavský výbor, jehož členy byli namátkou F. L. Rieger, František Palacký či Karel Sabina (v Cimrmanově Českém nebi označen jako „zrádce národa“). Ten bděl nad první pražskou peticí, která shrnovala požadavky tehdejší české politické reprezentace. „Aby utužen a pojištěn byl svazek mezi zeměmi k České koruně náležejícími, Čechy, Moravou a Slezskem, a ty aby zastávány byly od sněmu, každého roku buď v českém, nebo moravském hlavním městě shromážděného.“ „Aby se úřady obsazovaly domácím lidem, majícím stejně dokonalou znalost obou v zemi panujících jazyků.“ „Aby byla úplná rovnoprávnost české národnosti s německou ve všech českých zemích, školách, i úřadech.“ V roce 1848 je založena Národní strana – nejstarší česká politická strana. Jejím jádrem byli Palacký, Rieger či František August Brauner. Na Moravě později vznikla jakási „odnož“ vedená Aloisem Pražákem nebo Janem Helceletem. S nástupem Alexandra Bacha jsou všechna národní hnutí nucena stáhnout se ze scény. Od roku 1863 praktikují čeští politici v říšské radě politiku pasivní rezistence. K otevřeným vystoupením dochází zejména v souvislosti s rakousko-uherským vyrovnáním. Palacký v souvislosti s ním formuje svou Ideu státu rakouského, ve které žádal federalizaci Rakouska v autonomní celky. V něm viděla česká politická reprezentace možnost pro „česko-rakouské vyrovnání“, zároveň se snaží zviditelnit české země v zahraničí (Palacký s Riegerem v Moskvě, Rieger v Paříži). Kritikou rakousko-uherského vyrovnání byla Česká deklarace z 22. 8. 1868 - dokument, podepsaný celkem 82 českými poslanci a měšťany, jehož autorem byl F. L. Rieger. Deklarace prohlašovala neporušitelnost, nezadatelnost a nepromlčitelnost českého státního práva. Zároveň otevřeně prohlašovala požadavek trializace říše. Zprvu byla tato deklarace přijata ve Vídni velmi chladně. Česká otázka ale byla velkým problémem i pro Rakušany - ti věděli, že české země jsou průmyslově i finančně


54

nejvyspělejší oblastí starého Rakouska, a že se bez nich neobejdou. Nejvyšší rakouské špičky kolem císaře došly k závěru, že nezbývá než pokusit se o česko-rakouské vyrovnání, aktuální to bylo hlavně po odstoupení Alfréda Potockého – min. financí a po nástupu hraběte Karla Hohenwartha. Programem „česko-rakouského vyrovnání“ měly být tzv. fundamentální články z roku 1871. Dosavadní Říšská rada měla být nahrazena kongresem zemských sněmů. Českému království mělo být garantováno právo na sebeurčení v rámci habsburské monarchie. Pod nátlakem německých politických stran a maďarských velkostatkářů však k jejich realizaci nedošlo. Rok 1874 znamenal rozštěpení doposud jednotné Národní strany na 2 křídla, která vešla do dějin známá jako staročeši (nadále Národní strana) a mladočeši (Národní strana svobodomyslná). Staročeši představovali zastánce konzervativní politiky a opírali se zejména o bohaté vrstvy, inteligenci a duchovenstvo. Reprezentanty byli pardálové politické scény – Palacký s Riegerem (se jim nedivte, že byli pořád spolu – Rieger byl zeť Palackého). Mladočechy reprezentovali bratři Grégrové (Julius a Eduard) a Karel Sladkovský. Její program byl, vzato dnešním pohledem, liberální. Jejími voliči byli chudší vrstvy a rodící se podnikatelé. Z okruhu mladočechů se do vrcholné politiky prosadil Karel Kramář. Mladočeši roku 1874 ukončili politiku pasivní rezistence a začali opět zasedat v říšské radě. Roku 1878 tak učinili i staročeši. Částečné prosazení určitých politických cílů přinesla vláda Eduarda Taafeho (tzv. „železný kruh pravice“), který za cenu drobných ústupků prosazoval, co potřeboval (pro což se vžilo označení „drobečková politika“). Výsledky takové politiky byla například Stremayrova jazyková nařízení (podle kterých musela být komunikace během řízení vedena v jazyce, ve kterém byla žádost podána – posílení češtiny) nebo rozdělení pražské univerzity na českou a německou (1882). Rok 1890 je často spojován s tzv. punktacemi, tedy jakýmsi konceptem rozdělení českých zemí na německou a českou část dle národnostních kritérií. Sjednány byly mezi německými stranami a staročechy. Mladočeši proti nim vystoupili, čímž se zalíbili veřejnosti a roku 1891získali ve volbách převahu. Devadesátá léta znamenala mj. také vznik nových politických stran – vzniká strana agrární (Antonín Švehla), katolická, realistická (spojená s osobou T. G. Masaryka) či národní strany sociální (Václav Klofáč).


55

OTÁZKA Č .

32 - V ÝVOJ STÁTOPRÁVNÍCH PŘEDSTAV O BUDOUCÍM STÁTNÍM 1. SVĚTOVÉ VÁLKY

USPOŘÁDÁNÍ V DOBĚ

Když „nám zabili Ferdinanda“, došlo k rozpadu všech politických programů a koncepcí. Politická situace se změnila do té míry, že nebyl ani svoláván parlament a v zemi začala fakticky vládnout vojenská diktatura. Názory, jak válečné situace a možného oslabení monarchie využít, nebyly zprvu jednotné. Katolické politické strany podporovaly setrvání v monarchii, zatímco radikální státoprávní strany byly protirakousky orientovány. ZAHRANIČNÍ ODBOJ Představitelem „třetího proudu“, který se orientoval na vojenskou porážku centrálních mocností a státoprávní změny Evropy, byl T. G. Masaryk. Ten odešel v lednu 1915 do zahraničí, konkrétně do Ženevy, kde také 6. 7. 1915 (v rámci jubilea Jana Husa) přednesl svůj první projev, ve kterém jménem českého národa vyhlásil Rakousku-Uhersku válku. Jako centrum zahraniční politické se vytvořil Český zahraniční komitét. Základní myšlenku – tedy nezávislý český stát – uveřejnil ve svém prohlášení z 14. 11. 1915. “Vystupujeme na politickou veřejnost v okamžiku, kdy ústup vítězné ruské armády od nepřátel se využitkuje proti Rusku a jeho spojencům. Stavíme se na stranu bojujících slovanských národů a jejich spojenců bez ohledu na úspěch nebo neúspěch, protože hájí právo; ...Věříme v konečné vítězství Slovanů a spojenců a jsme přesvědčeni, že toto vítězství Slovanů a spojenců bude na prospěch celé Evropy a lidstva.... Národ český v nové době vždy hájil program rozhodně slovanský; ... Dnes vůdčí politikové čeští úpí v žalářích, šibenice staly se oblíbenou podporou neschopné administrace, české pluky decimovány, protože spontánně jednaly podle všenárodního českého programu. Práva jazyka českého bezohledně porušována a ztenčována i za války, absolutistická soldateska řádí v českých, neněmeckých a nemaďarských zemích jako v zemi nepřátelské; každý projev české publicistiky se potlačuje,... Za takové situace český národ nemůže dále mlčet. Proto utvořil se zahraniční komitét české emigrace, aby cizinu o pravém stavu věcí informoval a státníkům, politikům a publicistice spojenců a neutrálních států tužby českého národa přednášel a český program hájil. Usilujeme o samostatný československý stát. Ti, kdo hájili možnost, ba nutnost Rakousko-Uherska - a byl to jednu dobu sám Palacký -, chtěli federativní soustátí rovnoprávných národů a zemí; avšak Rakousko-Uhersko dualistické stalo se potlačovatelem neněmeckých a nemaďarských národů, je překážkou míru v Evropě a


56

zvrhlo se v pouhý nástroj dobyvačnosti Německa na východ, bez vlastního pozitivního cíle, neschopno vytvořit organický státní celek rovnoprávných, svobodných a kulturně pokračujících národů... Rakousko-Uhersko a Německo bojují se svým tureckým a bulharským spojencem pro věc špatnou i ztracenou.” V únoru 1916 se komitét transformoval na Českou, později (v souvislosti s příchodem M. R. Štefánika) na Československou národní radu se sídlem v Paříži. Jejím základním posláním byla snaha přesvědčit a získat vedoucí osobnosti dohodových států pro československý osvobozovací program. Předsedou byl T. G. Masaryk, místopředsedou Josef Dürich, tajemníkem E. Beneš, zástupcem slovenských zájmů M. R. Štefánik. Vážnost ČNR dodávaly také legie, bojující na straně dohodových mocností. První takovou jednotkou byla rota Nazdar ve Francii, postupně se pak čsl. jednotky tvořily na všech frontách – v Rusku (tam se vyznamenaly hlavně v bitvě u Zborova) i v Itálii. Národní rada byla v průběhu roku 1918 oficiálně uznána jako budoucí prozatímní československá vláda. DOMÁCÍ SITUACE Hlavním centrem domácího odboje byla organizace s názvem Maffie. Po Benešově emigraci se do jejího čela dostal Přemysl Šámal. Kromě něj v ní působili např. Karel Kramář, Alois Rašín nebo Josef Scheiner. (Kramář s Rašínem byli za velezradu odsouzeni k trestu smrti, později omilostněni nastoupivším Karlem I.). V květnu 1917 byla opět svolána Říšská rada (podle výsledku voleb z r. 1911). Před jejím zasedáním byl českým poslancům adresován Manifest českých spisovatelů, který na ně apeloval, aby hájili zájmy českého národa. Čeští poslanci pak na sněmu prosazovali federalizaci říše. … Nuže, pánové, aspoň tam buďte pravdivými mluvčími svého národa, aspoň tam povězte státu i světu, co Váš národ chce a na čem trvá! Aspoň tam splňte svou svatosvatou povinnost a zastaňte se českých práv a českých požadavků v této nejosudovější době světových dějin způsobem nejrozhodnějším a nejobětavějším, neboť nyní rozhoduje se o českém osudu na celá staletí!… Z činnosti českých poslanců pochází Tříkrálová deklarace z 6. 1. 1918 podepsaná ve Smetanově síni Obecního domu, která formulovala cíle národně osvobozeneckého boje českého a slovenského národa během první světové války. Její text formuloval Alois Rašín. … Národ náš se hlásí o tuto svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa všecek prodchnut vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a v svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve


57

slovanské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná, rovná práva národní… V červenci, konkrétně 13. 7. 1918, vzniká (resp. je obnoven, fungoval již v roce 1916) Národní výbor československý. Čítal 38 členů, jednotlivé strany byly zastoupeny dle výsledků voleb do Říšské rady z r. 1911. Jelikož Rakousko-Uhersko už v té době „mlelo z posledního“ a v pražských kruzích se se zřízením samostatného českého státu počítalo jako se samozřejmostí, bylo úkolem Národního výboru připravit převzetí moci novým státem – Československem. KRAJANSKÉ ORGANIZACE Třetí linií československé politiky byly organizace zahraničních krajánků. Z jejich iniciativy vzešla r. 1915 Clevelandská dohoda, ve které byly vyjádřeny základní státoprávní požadavky – tedy rozbití Rakouska-Uherska, vytvoření samostatného státu na federálním principu). V roce 1918 na ni navazuje, tentokrát již s Masarykem vyjednaná, Pittsburská dohoda. Dohoda schvalovala spojení Čechů a Slováků v samostatném státě, v kterém mělo Slovensko mít svou samostatnou státní správu, parlament a soudnictví. I když ze slovenského pohledu obsahovala ústupky od hlavních požadavků Clevelandské dohody (z 22. října 1915), zaručovala Slovákům samosprávu a slovenštinu jako úřední a vyučovací jazyk. Schvaľujeme politický program usilujúci sa o Spojenie Čechov a Slovákov v samostatnom štáte z Českých Zemí a Slovenska. Slovensko bude mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a svoje súdy. Slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom živote vôbec. Česko-slovenský štát bude republikou. Jeho Konštitúcia bude demokratická. Organisácia spolupráce Čechov a Slovákov vo Spojených Štátoch bude podľa potreby a meniacej sa situácie, pri spoločnom dorozumení, prehĺbená a upravená. Podrobné ustanovenia o zariadení česko-slovenského štátu ponechávajú sa osvobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstaviteľom. ZÁVĚREČNÁ FÁZE V létě 1918 bylo již jasné, že válka brzy skončí. Po vzoru toho pražského se začaly v některých oblastech konstituovat okresní a místní národní výbory. Když 5. 10. ústřední mocnosti požádaly o příměří, Masaryk nelenil a sepsal Washingtonskou deklaraci, která je považována na vrcholný akt českého zahraničního odboje. Tu předal prezidentu Wilsonovi 17. 10. 1918. Washingtonská deklarace požadovala úplnou samostatnost českého a slovenského národa, spojení Čechů a Slováků v jednom nezávislém státě. Formulovala zásady občanských svobod, vnitřní i zahraniční politiky a státní systém budoucího Československa.


58

Celý text Washingtonské deklarace V této vážné chvíli, kdy Hohenzollernové nabízejí mír, aby zastavili vítězný postup spojeneckých armád a zabránili rozdělení Rakousko-Uherska a Turecka, a kdy Habsburkové slibují federalizaci říše a autonomii nespokojeným národům, podrobeným jejich vládě, my, československá Národní rada, uznaná vládami spojeneckými a vládou americkou za prozatímní vládu československého státu a národa, v plném souhlasu s prohlášením českých poslanců, učiněným v Praze dne 6.ledna 1918 (poznámka č. 1), a vědomi si toho, že federalizace a tím více autonomie neznamenají ničeho pod habsburskou dynastií, činíme a prohlašujeme toto naše prohlášení nezávislosti. Činíme tak, poněvadž věříme, že žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, které neuznává, a poněvadž máme vědomí a pevné přesvědčení, že náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího se útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století. Máme za to, že svoboda jest prvním požadavkem federalizace, a jsme přesvědčeni, že svobodní národové střední a východní Evropy snadno utvoří federaci, jestliže to shledají nutným. Činíme toto prohlášení na základě našeho historického a přirozeného práva. Byli jsme samostatným státem již od sedmého století a r.1526 jako samostatný stát, sestávající z Čech, Moravy a Slezska, spojili jsme se s Rakouskem a Uhrami v obrannou jednotu proti tureckému nebezpečí. Nikdy jsme se v této konfederaci nevzdali dobrovolně svých práv jako samostatný stát. Habsburkové porušili svou smlouvu s naším národem, nezákonně překročujíce naše práva a znásilňujíce ústavu našeho státu, kterou sami přísahali zachovávat, a my proto odpíráme zůstat déle součástkou Rakousko-Uherska v jakékoli formě. Požadujeme pro Čechy právo, aby byli spojeni se svými slovenskými bratry ze Slovenska, kdysi součástky našeho národního státu, odtržené později od našeho národního těla a před 50 lety vtělené v uherský stát Maďarů, kteří nevylíčitelným násilím a krutým útiskem podrobených plemen pozbyli veškerého mravního a lidského práva vládnout komukoliv, kromě sobě samým. Svět zná dějiny našeho zápasu proti habsburskému útisku, zesílenému a v systém uvedenému dualistickým vyrovnáním rakousko-uherským z r.1867. Tento dualismus je toliko nestoudnou organizací hrubé síly a vykořisťování většiny menšinou; je to politický úklad Němců a Maďarů proti našemu vlastnímu národu, stejně jako proti jiným slovanským a latinským národům monarchie. Svět zná historii našich práv, kterých Habsburkové sami neodvážili se popírat. František Josef uznal opětovně nejslavnostnějším způsobem svrchovaná práva našeho národa (poznámka č. 2). Němci a Maďaři postavili se na odpor tomuto uznání a Rakousko-Uhersko, sklánějíc se před Pangermány, stalo se kolonií Německa a jako jeho předvoj na východě vyvolalo poslední balkánský konflikt stejně jako nynější světovou válku, kterou Habsburkové počali sami, bez souhlasu zástupců lidu. Nemůžeme a nechceme nadále žit pod přímou nebo nepřímou vládou těch, kdo znásilnili Belgii, Francii a Srbsko, chtěli být vrahy Ruska a Rumunska, jsou vrahy desetitisíců občanů a vojínů naší krve a spoluviníky bezpočetných nevýslovných zločinů, spáchaných v této válce proti lidskosti těmito


59

dvěma degenerovanými a neodpovědnými dynastiemi. Nechceme zůstat součástkou státu, který nemá existenčního oprávnění a který odpíraje přijmout základní zásady moderní světové organizace, zůstává toliko umělým, nemorálním politickým útvarem, který překáží každému hnutí, směřujícímu k demokratickému a sociálnímu pokroku. Habsburská dynastie, zatížená nesmírným dědictvím chyb a zločinů, je stálou hrozbou světovému míru a my považujeme za svoji povinnost k lidstvu a civilizaci přispět k jejímu pádu a zničeni. Odmítáme svatokrádežné tvrzeni, že moc dynastie habsburské a hohenzollernské je původu božského; odpíráme uznati božské právo králů. Náš národ povolal Habsburky na český trůn ze své svobodné vůle a tímtéž právem je sesazuje. Prohlašujeme tímto habsburskou dynastii za nehodnou, aby vedla náš národ, a upíráme jí veškerá práva vládnout československé zemi, která, to zde nyní prohlašujeme, bude od nynějška svobodným a nezávislým lidem a národem. Přijímáme ideály moderní demokracie a budeme k nim lnout, poněvadž to byly ideály našeho národa po staletí. Přijímáme americké zásady, jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národů a vládách, odvozujících všecku svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných. My, národ Komenského, nemůžeme než přijmout tyto zásady, vyjádřené v americké deklaraci nezávislosti, v zásadách Lincolnových a v prohlášení lidských a občanských práv. Za tyto zásady prolévá náš národ krev dnes po boku svých spojenců v Rusku, v Itálii a ve Francii. Načrtneme jen hlavni zásady ústavy československého národa: konečné rozhodnutí o ústavě samé náleží zákonitě zvoleným zástupcům osvobozeného a sjednoceného národa. Československý stát bude republikou. Ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního. Církev bude odloučena od státu. Naše demokracie bude spočívat na všeobecném právu hlasovacím: ženy budou postaveny politicky, sociálně a kulturně na roveň mužům. Práva menšiny budou chráněna poměrným zastoupením; národní menšiny budou požívat rovných práv. Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí. Československý národ provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy; velkostatky budou vyvlastněny pro domácí kolonizaci; výsady šlechtické budou zrušeny. Národ náš převezme svou část předválečného státního dluhu rakousko-uherského; válečné dluhy ponecháme těm, kdo do nich zabředli. Ve své zahraniční politice přijme československý národ plnou část odpovědnosti za reorganizaci východní Evropy. Přijímá cele demokratický a sociální princip národnostní a souhlasí s naukou, že veškeré úmluvy a smlouvy mají být sjednány otevřeně a upřímně, bez tajné diplomacie. Naše ústava postará se o účinnou, rozumnou a spravedlivou vládu, která vyloučí jakékoliv zvláštní výsady a znemožní třídní zákonodárství. Demokracie porazila teokratickou autokracii. Militarismus je zničen - demokracie je vítězná - na


60

základech demokracie lidstvo bude reorganizováno. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla vytoužený věk lidstva vzchází. Věříme v demokracii - věříme ve svobodu - a ve svobodu vždy větší a větší. O den později, tj. 18. 10., oznámil Wilson rakouské vládě, že musí jednat s československou vládou v Paříži, čímž de facto deklaroval československé právo na samostatný stát. Obratem Karel I. vyzval Národní výbor, aby taktéž vyslal své zástupce na toto jednání. Dne 24.10. oznámil Beneš vládám Dohody, že se ustavila první vláda československého státu, kterou tvořili T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik. Dvacátého sedmého října odeslal tehdejší rakouský ministr zahraničí Gyula Andrássy odpověď prezidentu Wilsonovi (tzv. Andrássyho nóta), ve které mu oznámil, že RakouskoUhersko přijímá podmínky kapitulace. Po oznámení této nóty, která byla chápána jako kapitulace, došlo na celém území k masovému provolávání samostatného státu. Rozhodujícím dnem pro další osud českého a slovenského národa se pak stal 28. říjen 1918, kdy Národní výbor v Praze definitivně vyhlásil samostatný československý stát. OTÁZKA Č .

33 - V YHLÁŠENÍ SAMOSTATNÉH O ČESKOSLOVENSKÉHO S TÁTU , ZÁKON ČÍS . 11/1918 S B ., NÁRODNÍ VÝBORY Jak již bylo napsáno výše, Československá republika byla vyhlášena 28. října 1918. Představitelé Národního výboru nabádali k zachování klidu a pořádku a zdůraznili, že provedou všechna nezbytná opatření. Večer téhož dne NV zasedal, výsledkem bylo přijetí prvního zákona státu – tzv. recepční normy – jejíž text vypracoval Alois Rašín v noci předcházejícího dne. Později byl ve Sbírce zákonů a nařízení publikován pod číslem 11/1918. Téhož dne bylo přijato Provolání Národního výboru. ZÁKON O ZŘÍZENÍ SAMOSTATNÉHO STÁTU ČESKOSLOVENSKÉHO – „RECEPČNÍ NORMA“ – 11/1918 SB. Z. A N. Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby byla zachována souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, nařizuje Národní výbor jménem československého národa jako vykonavatel státní svrchovanosti toto: Čl.1 Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s Československou Národní radou v Paříži. Orgánem jednomyslné vůle národa a také vykonavatelem státní svrchovanosti je Národní výbor. Čl.2 Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.


61

Čl.3 Všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení. Čl.4 Zákon tento nabývá účinnosti dnešním dnem. Čl.5 Národnímu výboru se ukládá, aby tento zákon provedl. Jak je patrné, recepční norma nestanovila formu státního zřízení, to učinila až Prozatímní ústava. Pro zajištění právní kontinuity s předchozím režimem, tedy vyloučení jakéhosi právního vakua, byly přejaty rakouské (pro české země) a uherské (pro Slovensko) právní předpisy – ačkoli to výslovně uvedeno nebylo, přejaty pochopitelně nebyly ty předpisy, které by odporovaly novému režimu – tedy předpisy týkající se panovníka, císařských kanceláří atd. Podkarpatskou Rus zde záměrně neuvádím, právně byla připojena až Saint Germainskou a Trianonskou smlouvou. Výjimku tvořilo ještě Hlučínsko, kde platilo pruské právo.

SLOVENSKÝ EXKURS Reprezentativním orgánem Slovenska se stala Slovenská národní rada, která však vznikla až 12. 10. 1918. Definitivně byla ustavena 30. 10. 1918 na schůzi v Martině, kde byla přijata Martinská deklarace, která vyjadřovala rozchod Slováků s Uhrami a jejich spojení s Čechy v jednom státě. Zastupitelia všetkých slovenských politických strán, shromaždení dňa 30. oktobra 1918 v Turčianskom Sv. Martine a organizovaní v Národnú Radu slovenskej vetvy jednotného československého národa, trvajú na zásade samourčovacieho práva národov prijatej celým svetom. Národná Rada vyhlasuje, že v meně česko-slovenského národa bývajúceho v hranicicach Uhorska, je jedine ona oprávnená hovoriť a konat. Nie je na to oprávnená uhorská vláda, ktorá za celé desatročia nepoznala vážnejšej úlohy, jako potlačovat všetko, čo je slovenské, nepostavila a nedovolila nášmu národu ani jedinej školy, nedovolila, aby sa slovenskí ľudia dostali do verejnej správy a úradov, náš ľud majetkove ničila a vykoristovala svojou stredovekou feudálnou sústavou a politikou. Nie sú oprávnené na to, aby v meně slovenského ľudu hovorily, ani tie tak zvané zastupiteľské sbory, ktoré sú sostavené na základe úzkeho volebného práva nedopúštajúceho prejavit vôľu národa, a ozostáuajúce z ľudí, ktorí vzdor nariadeniu zákona nedopustili na výboroch čisto slovenských stolíc ani len slovenského slova.


62

Nie sú na to oprávnené ani také ľudové shromaždenia, ktoré vynášajú uzavretie pod tlakom cudzieho násilia. V meně slovenského národa na Slovensku oprávnená je leda hovoriť jedine Slovenská Národná Rada. Národná Rada česko-slovenského národa v Uhorsku obydleného osvedčuje: Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobily známym na celom svete, mala účast i slovenská vetev. Pre tento česko-slovenský národ žiadame i my neobmedzené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti. Na základe tejto zásady prejavujeme svoj súhlas s tým novo utuoreným medzinárodným právnym položením, ktoré dňa 18. oktobra 1918 formuloval predseda Wilson a ktoré dňa 27. oktobra 1918 uznal rakúsko-uhorský minister zahraničia. Žiadame okamžité uzavretie pokoja a sice na všeľudských kresťanských zásadách, aby pokoj bol taký, že by medzinárodno-právnymi zárukami znemožňoval ďalšiu vojnu a ďalšie zbrojenie. Sme presvedčení, že náš snaživý a nadaný slovenský národ, ktorý vzdor neslýchanému útisku dospel na taký stupeň národnej kultúry, nebude vylúčený z požehnania pokoja a zo spolku národov, ale i jemu bude popriate, aby sa dľa svojho rázu mohol vyviňovat a dľa svojich sít prispel ku všeobecnému pokroku človečenstva. NÁRODNÍ VÝBORY Kromě již existujícího Národního výboru v Praze docházelo koncem října a počátkem listopadu k rozšiřování sítě národních výborů v okresech a obcích. Podle pokynu pražského NV z 31. října měly všechny okresní národní výbory vykonávat pravomoc na území zastupitelského nebo soudního okresu, což bylo ve většině případů také realizováno. Národní výbory plnily od okamžiku vzniku čsl. státu funkci mocenského a správního aparátu. Zabezpečovaly rozmanité úkoly v oblasti hospodářské, sociální či bezpečnostní. Začátkem prosince 1918 však byla většina z nich zrušena.


63

OTÁZKA Č .

34 - Z ÁKONODÁRSTVÍ N ÁRODNÍHO VÝBORU ČESKOSLOVENSKÉHO , P ROZATÍMNÍ ÚSTAVA Vrcholným zákonodárným orgánem byl Národní výbor. Kromě toho ale byl i vrcholným správním orgánem, tudíž i představitelem moci výkonné. Do doby přijetí Prozatímní ústavy měl stále 38 členů. PROZATÍMNÍ ÚSTAVA Prozatímní ústava byla pod číslem 37/1918 Sb. z. a n. přijata 13. 11. 1918. Skládala se ze čtyř oddílů a celkem 21 paragrafů. Zakotvena v ní již byla dělba moci. Nejvyššími orgány se dle ní staly Národní shromáždění, prezident republiky (takže již určila formu státního zřízení) a vláda. ODDÍL PRVNÍ – O NÁRODNÍM SHROMÁŽDĚNÍ Dosavadní Národní výbor se dle Švehlova klíče (výsledky voleb do říšského sněmu v r. 1911) rozšířil na 256 členů a přeměnil na Národní shromáždění (nazývané též Revoluční národní shromáždění – RNS). Náležela mu zákonodárná moc. V březnu 1919 byl ústavním zákonem počet jeho členů zvýšen na 270 (další místa byla uvolněna zejména pro poslance za Slovensko, kde bylo nutno efektivněji bojovat proti právnímu dualismu). V parlamentu zasedali jen poslanci české a slovenské národnosti (německá a maďarská menšina zastoupena nebyla, stejně jako Podkarpatská Rus, jejíž státoprávní poměr k Československu ještě nebyl dořešen). § 1 - Národní výbor rozšiřuje se na 256 členů způsobem a dle klíče, jak vznikl Národní výbor. Tento sbor nazývá se Národní shromáždění. § 6 - Národní shromáždění je schopno jednati a usnášeti se, je-li přítomna alespoň třetina poslanců. Usnáší se nadpoloviční většinou přítomných. Přítomnosti alespoň dvou třetin poslanců a dvoutřetinové většiny přítomných jest třeba ke změně tohoto zákona, zákona o všeobecných právech občanů, zákona ze dne 9. listopadu 1918 o osobní nedotknutelnosti členů Národního shromáždění a k usnesení o vypovědění války. ODDÍL DRUHÝ – O PRESIDENTU REPUBLIKY Prezidenta republiky volilo Národní shromáždění. Příslušelo mu zastupování státu navenek, velení branné moci, vypovídání války a sjednávání míru, dále pak právo udělování milosti. Náleželo mu právo veta vůči zákonům přijatým Národním shromážděním, k vládním úkonům byla vyžadována kontrasignace příslušného člena vlády. V případě prezidentovy nepřítomnosti, či stal by se jeho úřad vakantním, vykonávala jeho pravomoci vláda. § 9 - President republiky nemůže býti trestně stíhán.


64

§ 11 - President republiky má právo zákon usnesený Národním shromážděním, vrátiti do osmi dnů po usnesení k novému projednání. Setrvá-li Národní shromáždění na svém původním usnesení, musí zákon býti vyhlášen. ODDÍL TŘETÍ - JAK SE VYHLAŠUJÍ ROZSUDKY Stručný a výstižný, toliko jediný paragraf: § 13 - Rozsudky a nálezy soudů vyhlašují se jménem republiky. ODDÍL ČTVRTÝ – O MOCI VÝKONNÉ A NAŘIZOVACÍ Představitelem výkonné moci se stala sedmnáctičlenná vláda, kterou volilo Národní shromáždění a jemuž byla taktéž odpovědná. § 16 - Vláda jest odpovědna Národnímu shromáždění, které ji může za přítomnosti aspoň poloviny poslanců prostou většinou hlasů odvolati, což se stane vyslovením nedůvěry. § 17 - Vláda rozhoduje ve společných schůzích: a) vládních předlohách pro Národní shromáždění určených, b) všech věcech politické povahy, c) jmenování úředníků, pokud jmenování ústředním úřadům nebo presidentovi republiky je vyhraženo. § 20 - Všecky akty moci výkonné a nařizovací dosud předsednictvem Národního výboru provedené se schvalují. Den po vyhlášení prozatímní ústavy, tj. 14. 11. 1918, se Národní shromáždění sešlo a zvolilo T. G. Masaryka prezidentem. Zvolena byla také první regulérní vláda s Karlem Kramářem v čele. OTÁZKA Č .

35 - S TANOVENÍ ČESKOSLOVENSKÝCH STÁTNÍCH HRANI C A SYSTÉM MEZINÁRODNÍCH MÍROVÝCH SMLUV PO 1. SVĚTOVÉ VÁLCE Řadu měsíců po vzniku československého státu nebyl mezinárodně právně vymezen rozsah jeho území, a nebyly tedy stanoveny ani státní hranice. Vzhledem ke složité etnické situaci nebylo možné hranice států vymezit ani dle národnostního složení. Ihned po vzniku republiky se musely čsl. orgány vypořádat se snahou o odtržení německých pohraničních oblastí. Ty se pro sebe snažili uzmout němečtí poslanci v posledních dnech existence Rakouska – Uherska. Takto vytvořeny byly celkem 4 provincie – Deutschböhmen (okolí Liberce), Sudetenland (Ústní nad Labem), Deutschsüdmähren (Znojmo) a Böhmerwaldgau (Pošumaví). Všechny takto vzniklé provincie ale byly čsl. vojskem obsazeny a začleněny do republiky.


65

Spor mezi Československem a Polskem se vedl o oblast Těšínska. Zde došlo k tzv. sedmidenní válce, která byla ukončena na nátlak západních mocností. Výsledkem bylo stanovení nové demarkační čáry. Definitivně tak byly čsl. státní hranice právně vymezeny až na Versailleské konferenci. Tam se požadavky čsl. delegace, kterou vedli Kramář s Benešem, opíraly o historicko-právní, ale i národnostní či strategické argumenty. Nárokovány byly historické oblasti zemí Koruny české, Slovensko (s hranicí posunutou výrazně na jih – poděkujte Benešovi!), celé Těšínsko, Vitorazsko a Valticko (hranice s Rakouskem), Hlučínsko, Kladsko a Hlubčicko (hranice s Německem). Za podpory velmocí bylo též žádáno připojení Podkarpatské Rusi. Připojeny byly nakonec oblasti Těšínska (částečně), Vitorazska, Valticka, Hlučínska a Podkarpatské Rusi. Hranice států byly vyjádřeny ve smlouvách s jednotlivými státy – Versailleské s Německem, Saint-Germainské s Rakouskem a Trianonské s Maďarskem. Kromě toho byly právně upraveny hranice s Rumunskem a Polskem ve Sévreské smlouvě (kterou Polsko odmítlo ratifikovat, takže se spory o Těšínsko táhly dál). Připojení Podkarpatské Rusi bylo zahrnuto v textu tzv. malé saint-germainské smlouvy. Faktické vymezení hranic proběhlo činností delimitačních komisí. POSTAVENÍ PODKARPATSKÉ RUSI Podle ústavy z roku 1920 tvořila Podkarpatská Rus nedílnou součást Československé republiky. Zároveň stanovila, že zde bude ustaven vlastní sněm, což však nebylo v praxi realizováno. V čele stál guvernér, který zastupoval PR při jednání s vládou, řídil zasedání guberniální rady a podepisoval normativní výnosy, vydané civilní správou. OTÁZKA Č .

36 - S ITUACE NA S LOVENSKU V ROCE 1918 A JEHO ZAČLEŇOVÁNÍ D O ČSR V LETECH 1918 – 1923 Na schůzi v Martině přijala 30. 10. 1918 Slovenská národní rada Martinskou deklaraci, kterou vyjádřila vůli slovenského národa žít v jednom státě společně s Čechy. Z 256 míst v Národním shromáždění jich 40 připadlo slovenským poslancům. Novelizací ústavy bylo NS rozšířeno na 270 členů, 14 „nových“ křesel bylo vyhrazeno Slovákům (kteří se do NS nehrnuli, proto tam za ně mohli sedět Češi „znalí poměrů na Slovensku“). K upevnění mocenských pozic pražské vlády bylo zákonem č, 64/1918 Sb. z. a n. vytvořeno „ministerstvo pro správu Slovenska“, do jehož čela byl postaven Vavro Šrobár. Svými nařízeními, která musel podepsat pouze ministr, navíc svou činností prakticky suplovat agendu všech ostatních ministerstev. Vydáním výše uvedeného zákona byly rozpuštěny místní a obecní výbory a jejich působnost přešla na komise jmenované vládou.


66

Proti centralizačním snahám pražské vlády se postavila Slovenská ľudová strana s Andrejem Hlinkou v čele. Jejím hlavním programovým bodem byla autonomie pro Slovensko (s tím chtěl vystoupit i ve Versailles, kam ale nebyl vůbec vpuštěn). Oblast východního Slovenska nakrátko (16. 6. – 7. 7. 1919) ovládla maďarská vojska, která zde vyhlásila Slovenskou republiku rad. Ústavní listina z roku 1920 prohlásila československé území za jednotný a nedílný celek, jednotné pro celou zemi bylo také občanství. Územní organizace měla být upravena v zákoně o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé (126/1920 Sb. z a n.), dle kterého na území Slovenska vzniklo 6 žup. Motivem k vydání tohoto zákona byla unifikace samosprávy, ale to se nezdařilo, jelikož župy fakticky vznikly pouze na Slovensku. Téhož roku byl také přijat jazykový zákon (122/1920 Sb. z. a n.), který navazoval na § 129 ústavní listiny. Dle něj byl úředním jazykem jazyk československý, čímž se zavádělo paritní užívání češtiny a slovenštiny. OTÁZKA Č .

37 – Ú STAVA 1920

Ústava Československé republiky, vyhlášená pod č. 121/1920 Sb. z. a n., byla definitivní čsl. ústavou, která nahradila ústavu prozatímní z listopadu 1918. Pod text ústavy se nejvíce podepsal dr. Jiří Hoetzel, profesor PF UK. Společně s ústavou byla přijata řada dalších zákonů – jazykový zákon (122/1920 Sb. z. a n.), volební řád do PS (123/1920 Sb. z. a n.) či zákon o složení a pravomoci senátu (124/1920 Sb. z. a n.) Ústava se skládala z preambule, uvozovacího zákona a samotné ústavní listiny. PREAMBULE Vzorem pro preambuli byla ústava USA. Věrna myšlence čechoslovakismu, obsahuje formulaci „My, národ československý“, který označuje za „vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.“ UVOZOVACÍ ZÁKON Obsahoval 10 článků. První článek stanovil, že „zákony odporující ústavní listině, jejím součástkám a zákonům ji měnícím a doplňujícím jsou neplatné.“ Nad ústavností zákonů měl dohlížet Ústavní soud, o němž pojednávaly čl. 2 a 3 – prováděcím předpisem se stal zákon č. 162/1920 Sb. z. a n. Skládal se ze sedmi členů – dva vysílal Nejvyšší soud, dva Nejvyšší správní soud, zbylé 2 + předsedu jmenoval prezident. Dnem vyhlášení dále pozbývala platnosti všechna ustanovení, která odporovala ústavě či republikánské formě státu, dále pak všechny dřívější ústavní zákony.


67

ÚSTAVNÍ LISTINA ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY Ústava se skládala z šesti hlav a tvořilo ji dohromady 134 paragrafů. HLAVA PRVNÍ – VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ (§ 1-5) Československý stát byl charakterizován jako demokratická republika, jejíž hlavou je volený prezident. Území ČSR tvořilo jednotný a nedílný celek, jehož hranice lze měnit toliko ústavním zákonem. Jako nedílná součást čsl. území zde byla zmíněna Podkarpatská Rus. Jednotné pro celou republiku bylo taktéž občanství. HLAVA DRUHÁ – MOC ZÁKONODÁRNÁ (§ 6 – 54) Zákonodárná moc byla svěřena dvoukomorovému Národnímu shromáždění. To bylo tvořeno Poslaneckou sněmovnou a Senátem. Poslanecká sněmovna měla 300 členů, kteří byli voleni na 6 let. Aktivním volebním právem byl nadán každý čsl. občan dosáhnuvší 21 let. Pasivní volební právo bylo stanoveno na 30 let. Senát měl 150 členů a jeho volební období bylo osmileté. Volit mohl kdokoli, kdo dosáhl 26 let, volen mohl být od 45 let.

Ústava vylučovala současné členství v obou sněmovnách. Zakotven byl i zákaz imperativního mandátu. Obě sněmovny se scházely dvakrát ročně – na jarním a podzimním řádném zasedání, které svolávat i ukončoval prezident. Sněmovna byla usnášeníschopná, byla-li přítomna třetina přítomných. K platnosti usnesení byla vyžadována většina přítomných, vyjma vyhlášení války a změny ústavy, kde byla vyžadována třípětinová většina. Vůči zákonům měl prezident republiky právo suspenzivního veta. V případě, že byl vládní návrh zákona Národním shromážděním odmítnut, mohla o takovém návrhu vláda vyhlásit referendum. V době, kdy některá sněmovna nebyla ustavena, vykonával její pravomoc 24členný výbor, tvořený 16 členy Poslanecké sněmovny a 8 členy Senátu. Zapovězena mu však byla volba prezidenta, vyhlašování války či změna ústavy (§ 54 odst. 8). Do dvou měsíců poté, kdy se sněmovny sešly, podléhala přijatá opatření ratihabici, jinak pozbývala platnosti. HLAVA TŘETÍ – MOC VÝKONNÁ (§ 55 – 93) Moc výkonná byla představována vládou, prezidentem republiky, ministerstvy a nižšími správními úřady. Prezident republiky byl volen Národním shromážděním (kvalifikovanou většinou obou sněmoven), a to na 7 let. Volitelný byl občan ČSR, který dosáhl 35 let (když dr. Štachové


68

řeknete, že to bylo proto, že byl Beneš ještě malé pískle a teklo mu mlíko po bradě, bude vás zbožňovat). V paragrafu 64 byly taxativně vyjmenovány prezidentovy pravomoci, mezi ty základní patřilo zastupování státu navenek, sjednávání mezinárodních smluv, svolávání a rozpouštění NS, jmenování vlády včetně předsedy, vrchní velení branné moci, udělování milostí. Z výkonů své funkce nebyl prezident odpovědný, pro každý jeho akt byla vyžadována kontrasignace příslušného člena vlády. Stíhán mohl být pouze za velezradu a za úklady o republiku (po přijetí zákona na ochranu republiky r. 1923). Vládu jmenoval prezident republiky. Byla odpovědná Poslanecké sněmovně, která jí mohla vyslovit nedůvěru. Ve sboru rozhodovala vláda zejména o návrzích zákonů. Veškerá vládní nařízení musel podepsat předseda vlády a příslušný ministr. HLAVA ČTVRTÁ – MOC SOUDCOVSKÁ (§ 94 – 105) Moc soudcovská byla vykonávána nezávislými soudci, kteří byli jmenováni trvale. Jurisdikce v civilních věcech byla vykonávána civilními soudy (řádnými či mimořádnými – např. pojišťovací či pracovní), v trestních věcech byl příslušný buď obecný nebo vojenský soud. Pro celé území ČSR byl zřízen jediný Nejvyšší soud. V zákonem stanovených případech bylo také možné ustanovit soud výjimečný, a to na omezenou dobu. pozn.: o Ústavním soudu zde nenaleznete nic, je o něm zmínka v uvozovacím zákoně. HLAVA PÁTÁ - PRÁVA A SVOBODY, JAKOŽ I POVINNOSTI OBČANSKÉ (§ 106 – 127) V páté hlavě ústavy byl zařazen rozsáhlý katalog občanských práv. Zrušení šlechtických titulů (zák. č. 61/1918 Sb. z. a n.) se projevilo ve formulaci § 106 odst. 1, dle kterého „Výsady pohlaví, rodu a povolání se neuznávají.”Mezi základní svobody garantované ústavou patřily osobní svoboda, domovní svoboda, listovní tajemství, petiční právo. Výslovně bylo chráněno soukromé vlastnictví, které bylo možno omezit pouze zákonem a za náhradu. Každý způsobilý občan ČSR byl povinen podrobit se vojenskému výcviku a uposlechnout výzev k obraně státu. HLAVA ŠESTÁ - OCHRANA MENŠIN NÁRODNÍCH, NÁBOŽENSKÝCH A RASOVÝCH (§ 128 – 134) Všichni občané ČSR si byli před zákonem rovni, a to bez ohledu na rasu, jazyk či náboženství. Vyskytoval-li se v určité oblasti „značný zlomek občanů československých“, jejichž mateřština byla jiná, příslušelo jim právo na výuku v jejich jazyce, při čemž ale mohla být výuka československého jazyka stanovena povinnou. Nacházel se zde také odkaz na jazykový zákon, který tvořil součást této listiny (122/1920 Sb. z. a n.)


69

Ústava z roku 1920 formálně platila až do r. 1948, kdy byla nahrazena Ústavou 9. května. Proto do ní lze zahrnout i dekrety prezidenta republiky. OTÁZKA Č .

38 - Ú STAVNÍ VÝVOJ V LETEC H 1918 – 1939

viz otázky č.34 a 38 OTÁZKA Č .

39 - V ÝVOJ A PRÁVNÍ ÚPRAVA ORGANIZACE ÚZEMNÍ SPRÁVY V PRVNÍ ČSR

Recepční normou z 28. října byla zajištěna kontinuita s rakouskou a uherskou správní organizací – dosavadní správní orgány byly podřízeny Národnímu výboru. Zákonem č. 2/1918 Sb. bylo zřízeno dvanáct nejvyšších správních orgánů, které byly později na základě usnesení vlády přejmenovány na ministerstva, dále pak byl zřízen Nejvyšší správní soud. V listopadu již počet místních a okresních národních výborů dosáhl cca 280. Z obav, aby však nenahradily původní správní organizaci, však byly v prosinci 1918 zrušeny. Největší změny ve správním systému brzy po vzniku ČSR zasáhly orgány obecní. Sedmého února 1919 Revoluční národní shromáždění přijalo zákon č. 76/1919 Sb., který měnil a doplňoval rakouský zákon o obecním zřízení. Vedle zrušení monarchistických ustanovení sjednocoval obecní samosprávu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Dle tohoto zákona mohla vláda měnit hranice okresů a obcí, dále je mohla spojovat či rozdělovat. Změny zasáhly i obecní orgány – dosavadní obecní výbor byl přejmenován na obecní zastupitelstvo, obecní výbor se stal obecní radou. Obec byla taktéž povinna zříit finanční a letopiseckou komisi. Ze dvou členů rady a starosty se skládal obecní senát, který vyřizoval trestní agendu spadající do pravomoci obce.

ŽUPNÍ REFORMA 1920 Zákon o zřízení župních a okresních úřadů v Československé republice, publikovaný pod číslem 126/1920 Sb. z. a n., byl nejvýznamnější reformou územní organizace z prvních let republiky. Administrativně měl území rozdělit na celkem 21 žup (9 v Čechách, 5 na Moravě, 1 ve Slezsku a 5 na Slovensku, na Podkarpatské Rusi žádná, což vyvolalo diskuze, zda se tento zákon na tamější území vůbec vztahuje). Župou se rozuměl vyšší územně samosprávný celek (něco jako dnešní kraje). V čele župy stál župan, jejími orgány bylo župní zastupitelstvo (35 členů, z nichž byla 1/3 volena vládou) a župní výbor (8 členů). V kompetenci župního zastupitelstva bylo vydávání prováděcích předpisů, správa župního majetku, dále pak mělo částečnou kontrolní pravomoc vůči okresním výborům. Župní výbor připravoval jednání zastupitelstva a připravoval rozpočet. V českých zemích byla realizace župního zákona odsouvána a přibývalo jejích odpůrců. Na Slovensku tento zákon platil od 1. 1. 1923, volby proběhly v září (vyhráli Hlinkovci). Od roku 1924 sílily hlasy po jeho novelizaci.


70

ORGANIZAČNÍ ZÁKON 1927 Organizační zákon z r. 1927 měl definitivně unifikovat státní správu v celém Československu. Jak již bylo napsáno výše, župy byly zřízeny na Slovensku, nikoli v Čechách, což představovalo problém. Organizační zákon byl po bouřlivých debatách přijat pod číslem 125/1927 Sb. z. a n. Co se zdařilo, byl fakt, že platil pro celé území republiky. Posíleny byly státní orgány, naopak samospráva byla oslabena. Ačkoli byl koncipován jako novelizace župního zákona, obsahem mu odporoval. Župy byly nahrazeny zemským principem, v rámci ČSR existovaly 4 – česká (Praha), moravskoslezská (Brno), slovenská (Bratislava) a podkarpatoruská (Užhorod). Za své mj. vzalo i ministerstvo pro správu Slovenska, které by bylo nadbytečné. Organizační schéma tak bylo následující – země -> okres -> obec. Zemi spravoval zemský úřad v čele se zemským prezidentem a zemské zastupitelstvo. Zemský úřad byl pověřen správou země a zajišťováním veřejného pořádku a bezpečnosti. Zemské zastupitelstvo, které mělo v Čechách 120, na Moravě a ve Slezsku 60, na Slovensku 54 a na Podkarpatské Rusi 18 členů. Dvě třetiny byly voleny (aktivní volební právo 24 let + rok pobytu v zemi, pasivní 30 let + dva roky pobytu), třetina jmenována z řad odborníků. Volební období bylo šestileté. Výkonným orgánem země byl zemský výbor (12 členů), který volilo zastupitelstvo. OTÁZKA Č .

40 - O BECNĚ CHARAKTERIZUJT E VÝVOJ PRÁVA V I. ČSR ( PRAMENY , VÝVOJOVÉ TENDENCE ) Recepční normou – tedy zákonem č. 11/1918 Sb. z. a n. byla zajištěna kontinuita právního řádu, problémem však byl právní dualismus – v českých zemích platilo právo rakouské, na Slovensku právo uherské. Již od počátku existence čsl. státu tak lze spatřit tendence k jeho unifikaci, zřetelně to bylo patrné na chystaných kodifikacích v 30. letech, které však nebyly dotaženy do konce. Základem českého práva byly právní předpisy přijaté v době osvícenského absolutismu a později v době Bachova absolutismu – ABGB z roku 1811, obchodní zákoník (1863), živnostenský zákon (1859), směnečný řád (1850). Občanský soudní řád pocházel z roku 1895. Oblast trestního práva byla pokryta trestním zákonem z roku 1852 a trestním řádem z roku 1873. Právní normy recipované na Slovensku byly převážně obyčejového charakteru. Zejména v posledních desetiletích existence Uher však došlo k vydávání psaných zákonů – zmínit lze pokrokový manželský zákon (z. č. 31:1894), obchodní zákon (z. č. 37:1875) či směnečný zákon (z. č. 27:1876). Občanský soudní řád vyšel jako zákonný článek 1:1911.


71

Trestní právo hmotné bylo uceleně zpracováno v dvojici kodexů – trestním zákoně o zločinech a přečinech (z. č. 5:1878) a trestním zákoně o přestupcích (z. č. 40:1879). pozn.: větší část materie k této otázce je nutno čerpat z otázek okolních, osobně mi přijde, že je možno na ni navléci takřka cokoli. OTÁZKA Č .

41 - Z ÁSAHY STÁTU DO EKONO MICKÉ OBLASTI V LETE CH 1918 – 1938

Československá republika musela od počátku své existence řešit řadu ekonomických problému. Převzala sice 60% průmyslu habsburské monarchie, ten byl však zatížen válečnou výrobou, výrazná byla též inflace. K zajištění obnovy průmyslu bylo zřízeno ministerstvo pro zásobování lidu. MĚNOVÁ REFORMA Zásadním problémem byla inflace a společná měna s Rakouskem. Proto byla nezbytná měnová reforma, kterou vypracoval tehdejší ministr financí Alois Rašín. V noci z 25. na 26. února 1919 byly uzavřeny státní hranice (do 9.3.), bankám bylo zakázáno přijímat vklady. Dosavadní bankovky byly okolkovány, zároveň již byla polovina stažena z oběhu jako nucená státní půjčka. Místo „zabavených“ bankovek byly vydány státní dluhopisy úročené 1%. Neokolkované bankovky nebylo možné od 10. března použít v platebním styku. Kromě toho došlo k vytvoření podmínek k vytvoření zlatého standardu (celkově bylo získáno 3300 kg zlata a 272 000 kg stříbra) Rašínova měnová reforma byla jednou z nejúspěšnějších akcí čsl. státu na posílení ekonomiky. Došlo k osamostatnění české měny, která se navíc díky snížení objemu oběživa stala jednou z nejpevnějších v Evropě. NOSTRIFIKACE Československý národ sice získal v říjnu 1918 politickou moc, velká část ekonomických prostředků však zůstala i nadále v rukou dosavadních majitelů – tj. kromě Čechů hlavně Němců či Rakušanů. Ústředí velkých organizací se často nacházela ve Vídni či Budapešti, tudíž logicky podléhaly tamějším zákonům. Nostrifikační zákon (12/1920 Sb. z. a n.) stanovil možnost úředně nařídit, aby se zahraniční sídla a hospodářská vedení podniků působících na území Československa přesunula na území republiky. Pokud by podnik nepřesunul své sídlo na území československé republiky v stanoveném termínu, mohlo by mu být úředně zapovězeno jeho podnikání na československém území. Šlo o jeden z prostředků posílení hospodářské samostatnosti nového státu.


72

POZEMKOVÁ REFORMA Po rozpadu monarchie se stále velké množství pozemků nacházelo v rukou cizí šlechty, která ho získala po Bílé hoře. Byl proto zájem na tom, aby došlo k jejich přerozdělení. Celá pozemková reforma probíhala postupně v letech 1918-1936. Nejprve bylo zákonem č. 32/1918 Sb. z. a n. dosavadním majitelům zapovězeno s touto půdou nakládat (vlastnické právo však nebylo narušeno). Jádro reformy spočívalo v následujících zákonech: „ZÁBOROVÝ ZÁKON“ – 215/1919 SB. Z. A N. Dosavadním majitelům byla zabrána půda převyšující 150 ha (u zemědělské půdy) a 250 ha půdy celkem. Ze záboru byly vyňaty pozemky zemské, okresní a obecní. Vlastníci, jichž se zábor týkal, mohli dle § 11 část svého majetku ze záboru vyjmout. Záborů podléhaly celkem 4 miliony hektarů, což představovalo 28% veškeré půdy v ČSR. K realizaci reformy byl zřízen Státní pozemkový úřad. „PŘÍDĚLOVÝ ZÁKON“ – 82/1920 SB. Z. A N. Dle tohoto zákona byla zabraná půda přidělována do vlastnictví nebo pachtu, a to buď jednotlivcům nebo družstvům. Rozsah udělené půdy se standardně pohyboval mezi 6-15 ha, kromě toho ale vznikaly i tzv. zbytkové státky (např. nebylo-li možné půdu vhodně rozparcelovat), jejichž výměra mohla být nad 30 ha. „NÁHRADOVÝ ZÁKON“ – 329/1920 SB. Z. A N. Jak již název napovídá, specifikoval tento zákon náhradu, kterou obdrželi vlastníci zabavené půdy. Dvacátá léta patřila k nejstabilnějším obdobím první republiky, proto stát nemusel do ekonomické oblasti téměř zasahovat. Výjimkou budiž zákon č. 111/1927 Sb. z. a n. o nekalé soutěži, který měl zajistit dobré mravy hospodářské soutěže. S vykuknutím hospodářské krize došlo i na nucenou syndikalizaci. Byla-li vydána příslušná norma, byli všichni podnikatelé v určité oblasti podnikání povinni sdružit se v rámci jednoho syndikátu (podobně jako v Itálii – viz OPD).


73

OTÁZKA Č .

42 - Z MĚNY V TRESTNÍM A SPRÁVNÍM PRÁVU V DOBĚ I. ČSR

TRESTNÍ PRÁVO Za první republiky stále platil rakouský trestní zákoník z roku 1852. Logicky z něj však byly vypuštěny ty pasáže, které odporovaly republikánskému zřízení. I tak se ale úprava trestního práva, ať již hmotného či procesního, prakticky zastavila, jedinou výraznější činností v této oblasti byly práce na novém trestním kodexu v souvislosti s chystanou unifikací práva. K jeho vydání však nikdy nedošlo. Pro upevnění vnitřní stability státu byl vydán zákon proti útisku a na ochranu svobody ve shromážděních (309/1921 Sb z. a n.), který měl chránit shromažďovací a osobní svobodu občanů. Nejvýznamnějším trestněprávním předpisem z dob první republiky byl zákon na ochranu republiky (50/1923 Sb. z. a n.), vydaný po atentátu na ministra financí Aloise Rašína. Zaplňoval mezeru v právním řádu, který zatím postrádal ustanovení o ochraně čsl. státu a jeho ústavních představitelů. (rakouský právní řád neznal republiku, nemohl ji tedy chránit). Zákon byl rozdělen na čtyři hlavy – Úklady o republiku, Poškozování republiky a útoky na ústavní činitele, Ohrožování míru v republice a vojenské bezpečnosti její a Závěrečná ustanovení. § 7 Tresty za některé útoky na život ústavních činitelů 1. Pokus zločinu vraždy, zločin úmyslného zabití člověka i pokus tohoto zločinu trestá se těžkým žalářem doživotním, byl-li spáchán na presidentu republiky nebo na jeho náměstku. 2. Týmž trestem trestají se tyto činy, byly-li spáchány na předsedovi vlády, členu vlády nebo členu zákonodárného sboru u výkonu jich pravomoci nebo pro tento výkon nebo vůbec pro jejich činnost v životě politickém, jakož i byly-li spáchány na guvernéru Podkarpatské Rusi nebo na členu státního soudu u výkonu jejich pravomoci nebo pro tento výkon. § 19 - Návrat členů bývalé panovnické rodiny nebo podpora takového návratu 1. Člen bývalé panovnické rodiny Habsbursko-lotrinské a potomek takového člena, jež bez svolení vlády vstoupí nebo zdržuje se na území Československé republiky, kdo ho při tom jakýmkoli způsobem podporuje nebo dověda se věrohodným způsobem o jeho zatajovaném pobytu na území Československé republiky, úřadu to neoznámí neodkladně a věrohodným způsobem, trestá se za přečin tuhým vězením od šesti měsíců do jednoho roku.


74

K projednávání zločinů podle tohoto zákona byl zřízen Státní soud. Zákon o zřízení nucených pracovních kolonií (102/1929 Sb. z. a n) z roku 1929 umožňoval internaci osob, jíž se „zločiny staly pramenem obživy“, a to na jeden až pět let. Novelizací původního rakouského tiskového zákona z roku 1863 byl „malý tiskový zákon“ (126/1933 Sb. z. a n.). pozn.: je možné, že jsem slepec, ale o vývoji správního práva za první republiky jsem nějaký ucelenější text v učebnici nenašel. Tudíž bych na to asi navlékal vývoj veřejné správy (župní zákon atd.) OTÁZKA Č .

43 - P OMĚR STÁTU A CÍRKVE V PRVNÍ ČSR, M ODUS VIVENDI ( PROBLÉMY S ODLUKOU STÁTU A CÍRKVÍ , STÁTNÍ A DIECÉZNÍ HR ANICE , NOMINAČNÍ PRÁVO ) V textu Washingtonské deklarace lze najít zmínku o chystané odluce církve a státu. K tomu však nikdy nedošlo (a v ČR k ní nedošlo dodnes). Ústava z roku 1920 umožňovala svobodu vyznání, všechny církve byly rovny před zákonem - §124 „Všecka náboženská vyznání jsou si před zákonem rovna.” Ke dni vzniku ČSR uznáno rakouským právem na území Čech, Moravy a Slezska 7 církevních organizací: 1. církev katolická všech ritů, 2. evangelická c. augsburského a helvétského vyznání, 3. evangelická c. bratrská, 4. řeckovýchodní pravoslavná c., 5. starokatolická c., 6. islámská náboženská společnost hanefitského ritu, 7. židovské náboženské obce a na Slovensku a Podkarpatské Rusi recipováno nebo uznáno 8 církevních organismů 1. církev katolická všech ritů, 2. evangelická c. augsburského vyznání, 3. reformovaná c., 4. řeckovýchodní pravoslavná c., 5. náboženská spol. baptistů, 6. nábožen. spol. unitářů, 7. islámská náboženská společnost, 8. židovské náboženské obce

Docházelo také ke konstituci nových církví – např. Českobratrské církve evangelické. V ČSR zůstal zachován veřejnoprávní, privilegovaně korporativní charakter církví a náboženských společností a právní řád proto nadále obsahoval různě rozsáhlé prvky konfesnosti (občanské právo, trestní, finanční..). Občan však nebyl nucen podrobovat důležité životní okamžiky (sňatky, narození dítěte, školní docházka) zásahům církví. MODUS VIVENDI – 1928 Jako Modus vivendi je označována nóta zaslaná Edvardem Benešem Vatikánu, který si kladl za úkol úpravu určitých politicko-náboženských otázek. Skládal se ze šesti článků. Upravoval například vymezení diecézních hranic tak, aby nepřesahovaly území Československa či jmenování biskupů.


75

čl. V. Hodnostáři, uvedení v předchozím článku, složí po svém jmenování Svatou Stolicí, dříve než nastoupí svůj úřad, přísahu věrnosti státu československému těmito slovy: "Iuro et promitto sicuti decet Episcopum fidelitatem Reipublicae Cecoslovacae necnon nihil me facturum quod sit contra salutem, securitatem, intergritatem Reipublicae." (Přísahám a slibuji, jakož sluší biskupovi, věrnost republice Československé, a že nic neučiním, co by bylo proti blahu, bezpečnosti a integritě republiky.) OTÁZKA Č .

44 - V ÝVOJ ORGANIZACE SOUD NICTVÍ V PRVNÍ ČSR

Organizace soudnictví, stejně jako oblast státní správy, navazovala na soudnictví rakouské a uherské. Rozsudky byly však nově vyhlašovány jménem republiky. V listopadu 1918 vznikly dva nové soudy – Nejvyšší soud (sídlil od r. 1919 v Brně) a Nejvyšší správní soud (jeho druhým prezidentem byl od r. 1925 Emil Hácha). Třetím do party byl Ústavní soud, který vznikl na základě ústavy z roku 1920. Pro revizi voleb do NS byl také zřízen Volební soud. Ostatní soudy působící v první republice lze rozdělit na soudy civilní a trestní řádné, soudy mimořádné a soudy rozhodčí. Nižší stupně soudní organizace byly vzhledem k jiné struktuře v Předlitavsku a Zalitavsku poněkud odlišné. K jejich sjednocení došlo až na základě zákona č. 201/1928 Sb. z. a n. Struktura soudů byla čtyřstupňová - na území ČSR se v rámci řádných soudů nacházely okresní soudy (kde působil samosoudce), dále pak krajské soudy (sborové, navíc specializované), vrchní soudy (taktéž sborové). Jako třetí instance pro věci civilní a trestní pak fungoval Nejvyšší soud. Z civilních mimořádných soudů lze jmenovat soudy živnostenské, na které později navázaly soudy pracovní. Existovaly dále soudy pojišťovací. Samostatnou skupinu tvořily specializované trestní soudy. Zde je třeba upozornit na Státní soud, který vznikl v souvislosti s přijetím zákona na ochranu republiky. Dalším soudem této kategorie byly soudy mládeže. Samostatnou organizaci mělo vojenské soudnictví. Zde byl na špici Nejvyšší vojenský soud v Praze, jemuž podléhaly soudy divizní a soudy brigádní. Československé soudnictví tedy nedoznalo výraznějších reformních zásahů. Uvedená soudní soustava přetrvala nejen po celé období první republiky, ale i v prvních poválečných letech.


76

OTÁZKA Č .

45 - M NICHOVSKÁ DOHODA , PŘÍČINY A DŮSLEDKY , NEPLATNOST

Od počátku své existence se čsl. republika výrazně orientovala na západní mocnosti, stala se taktéž zakládajícím členem Společnosti národů. Restauraci podunajské monarchie měla zabránit tzv. Malá dohoda mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií, výrazně podporovaná Francií. Československo taktéž patřilo k signatářům locarnských dohod („rýnský garanční pakt“). Jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem (30. 1. 1933) výrazně ovlivnilo politickou situaci v celé Evropě. O jeho agresivní politice není třeba dlouhého rozepisování – v roce 1936 vypověděl locarnské dohody a remilitarizoval Porýní, vojensky i materiálně podporoval španělské frankisty. V této době také dostávala dlouho připravovaná nacistická expanze do východní Evropy v plánech Hitlerových vojenských stratégů konkrétní obrysy. Zdůvodňována byla zejména rasovými, národnostními nebo životními zájmy německého národa. SITUACE V ČESKOSLOVENSKU Při sčítání lidu r. 1921 se k německé národnosti přihlásily více než 3 miliony osob, což představovalo zhruba 23% všech obyvatel (údaje z roku 1929 jsem nikde nenašel). Jejich vůdčí politickou silou se stala Sudetendeutsche Partei – SdP, vedená Konrádem Henleinem. Ta vyhrála v roce 1935 volby do PS, když získala 15,18% hlasů a stala se nejsilnější parlamentní stranou. Tehdejší předseda vlády Milan Hodža nakonec přislíbil řešení hospodářských, národnostních i politických problémů sudetských Němců. Situace v ČSR se radikalizovala v letech 1937-1938. Čsl. vláda, snažící se o určitou formu konsensu se sudetskými Němci, narážela na stále se stupňující Henleinovy požadavky, jehož motivací bylo autonomie sudetských Němců, tedy de facto jejich připojení k Říši. Takový osud potkal Rakousko, které bylo „anšlusem“ k Říši připojeno 12. 3. 1938. To představovalo vzhledem k absenci pohraničního opevnění na hranicích právě s Rakouskem závažný bezpečnostní problém. Po připojení Rakouska začal Hitler pracovat na plánu připojení Československa – tzv. Fall Grün. V dubnu 1938 (konkrétně 24. 4.) vyhlásil Henlein tzv. karlovarské požadavky, ty byly souhrnem bodů, které měla čsl. vláda splnit, chtěla-li se se sudetskými Němci dohodnout. Při jednáních s Hitlerem obdržel Henlein instrukce, aby své požadavky stupňoval tak, aby byly pro čsl. vládu nepřijatelné. Před volbami do obecní samosprávy v květnu 1938 se situace v pohraničí dále vyhrotila, vláda proto přistoupila k částečné mobilizaci, která demonstrovala odhodlání čsl. lidu bránit republiku. Situaci v Československu přijel řešit i zvláštní vyslanec anglické vlády – lord Runciman. I jeho úsilí však bylo marné, situace se definitivně vyhrotila v září 1938. Dvanáctého září


77

vystoupil Hitler na sjezdu NSDAP v Norimberku, kde přednesl projev, kterým verbálně zaútočil na ČSR. To bylo rozbuškou k ozbrojenému puči Němců v pohraničí, to však bylo potlačeno a 16. 9. byla SdP zakázána. Situaci přijel do Berchtesgadenu s Hitlerem řešit osobně předseda anglické vlády – Neville Chamberlain. Tam mu Hitler předložil požadavek odstoupení pohraničního území, který Chamberlain tlumočil české vládě, ta však odmítla. Po dalším nátlaku však s tímto návrhem byla přinucena souhlasit, v zápětí podala demisi. Dvacátého druhého září se Hitler s Chamberlainem sešli v Bad Godesbergu, kde Hitler přednesl polské a maďarské požadavky. Poláci si nárokovali Těšínsko, Maďaři východní Slovensko a Podkarpatskou Rus. Mezitím úřednická vláda generála Jana Syrového vyhlásila všeobecnou mobilizaci. V dalších jednáních byla dohodnuta mezinárodní konference zástupců Velké Británie, Francie, Německa a Itálie, která se konala 29. 9. 1938 v Mnichově. MNICHOVSKÝ DIKTÁT Dohoda o odstoupení pohraničních území ČSR obývaných německou menšinou Německu byla podepsána 30. 9. 1938 na konferenci v Mnichově představiteli Německa (A. Hitler), Itálie (B. Mussolini), Velké Británie (N. Chamberlain) a Francie (E. Daladier). Zástupci československé vlády na konferenci pozváni nebyli; dohoda byla pro ČSR ultimátem, které pod nátlakem přijala. V říjnu 1938 vyhověla ČSR i územním požadavkům Polska (Těšínsko) a v listopadu i Maďarska (jižní a východní Slovensko, značná část Podkarpatské Rusi). (1) Vyklizení začne 1. října. (2) Spojeného království, Francie a Itálie se shodly, že vyklizení území bude dokončeno do 10. října, aniž by byla zničena jakákoli zařízení, která se na území nacházejí, a že Československá vláda bude odpovídat za provedení vyklizení bez poškození uvedených zařízení. (6) O konečné podobě hranic rozhodne mezinárodní komise. Tato komise bude také oprávněna doporučit čtyřem mocnostem, Německu, Spojenému království, Francii a Itálii v určitých výjimečných případech menší úpravy v přísně etnograficky určovaných oblastech, které mají být připojeny bez plebiscitu.


78

DŮSLEDKY MNICHOVSKÉ DOHODY ČSR v důsledku Mnichovské dohody ztratila 2/5 svého území (cca 41 tisíc km2). Polsku bylo odstoupeno Těšínsko, Maďarsku část jižního a východního Slovenska, dále Podkarpatská Rus. Odstoupením pohraničí taktéž přišla republika o oblasti, ve kterých byl koncentrován těžký průmysl (např. Mostecko). V důsledku přijetí Mnichovské dohody Edvard Beneš 5. 10. 1938 abdikoval. „ODUZNÁNÍ MNICHOVA“ Mnichovská dohoda je absolutně neplatným právním aktem. Důvodů je několik – jedná se o smlouvu v neprospěch třetí strany, která navíc postrádá znaky svobodného projevu vůle. Nebyla přijata parlamentem, navíc dle ústavní listiny z roku 1920 bylo možné hranice republiky měnit pouze ústavním zákonem. Během druhé světové války postupně začaly západní mocnosti Mnichovskou dohodu „oduznávat.“ Nejprve tak učinila Velká Británie (byť odmítla uznat hranice v předmnichovské podobě), později i Francie a Itálie. Němci s tím měli problém, protože se domnívali, že by tím byly zneplatněny i všechny právní akty na zabraném území. OTÁZKA Č .

46 - S TÁTOPRÁVNÍ ZMĚNY V DOBĚ DRUHÉ Č-SR

Přijetím Mnichovské dohody začíná období tzv. druhé republiky. Již před jejím vznikem vedla Hodžova vláda s hlinkovci jednání o změně postavení Slovenska v rámci ČSR. V červnu 1938 byl v NS předložen návrh zákona o autonomii Slovenska. Nutno podotknout, že tak hlinkovci činili v součinnosti s SdP. Vedení HLS se s představiteli ostatních slovenských stran sešlo 6. října 1938 v Žilině, kde vydali Manifest slovenského národa, který se stal základem pro Žilinskou dohodu, deklaraci slovenských stran o autonomii Slovenska v rámci Československa. Pražská vláda návrhu vyhověla a jmenovala Josefa Tisa ministrem pro správu Slovenska, o den později předsedou slovenské autonomní vlády (ve které s ním byli F. Durčanský, M. Černák, P. Teplanský a J. Lichner). Ta zatím byla součástí pražské vlády a byla na ni převedena správa slovenských záležitostí. Podobná byla situace na Podkarpatské Rusi, kde vznikla autonomní vláda s Augustinem Vološinem v čele. Všechny dosavadní strany byly zrušeny a místo nich vznikla totalitní Národní strana ukrajinská. Autonomie Slovenska byla právně vyjádřena v ústavním zákoně č. 299/1938 Sb. z. a n. Společně s ním byl přijat i ústavní zákon o autonomii Podkarpatské Rusi (328/1938 Sb. z. a n.).


79

De facto se z druhé republiky stala federace, když s výjimkou zahraniční politiky, věcí národní obrany a některých věcí hospodářské a finanční povahy byla veškerá vládní a výkonná moc na Slovensku podřazena slovenské vládě a orgánům. Tato změna se projevila i v názvu, který se změnil na Česko-Slovenská republika. Národní shromáždění mělo taxativně vymezen okruh otázek, spadajících do jeho pravomoci. Tam se řadila např. změna ústavy, věci obrany státu a zahraniční politiky. Pro změnu ústavy a volbu prezidenta bylo navíc stanoveno, že kvalifikovaná většina českých hlasů musí být doplněna kvalifikovanou většinou těch slovenských (aby Češi nepřehlasovali Slováky – zákaz majorizace). V otázkách, které se týkaly pouze Slovenska, byl příslušný Sněm Slovenskej krajiny. Jeho hlavním úkolem bylo přijetí ústavy Slovenské krajiny. Při volbách do něj drtivě vyhráli hlinkovci (byť za podivných okolností). Sněm ale nikdy nevyvinul nějakou větší činnost. Třicátého listopadu byl prezidentem zvolen dr. Emil Hácha. Vláda podala demisi a předsedou nové se stal agrárník Rudolf Beran.

OTÁZKA Č .

47 - V OLEBNÍ SYSTÉM , POLITICKÉ STRANY V PRVNÍ A DRUHÉ ČSR

Revoluční národní shromáždění, které po přijetí Prozatímní ústavy vzniklo rozšířením dosavadního Národního výboru, voleno nebylo. Ustaveno bylo dle tzv. Švehlova klíče (výsledky voleb do říšské rady r. 1911). Prvními volenými orgány byla obecní zastupitelstva. Volby do nich proběhly v roce 1919 a upravoval je zákon č. 75/1919 Sb. z. a n. Aktivní volení právo bylo přiznáno všem občanům ČSR (tedy i ženám), kteří dosáhli věku 21 let a měli tříměsíční pobyt v obci. Výslovně bylo nyní volební právo přiznáno i vojákům. Pasivní volební právo bylo podmíněno věkem 26 let a ročním pobytem v obci. Platila pro něj však omezení, např. neplacení veřejných dávek či příbuzenství s jiným členem obecní rady. Volební období bylo čtyřleté, u prvních zastupitelstev však o rok kratší. Volit mohl pouze ten, kdo byl zapsán na voličském seznamu, o jehož podrobnostech vedení pojednával zákon č. 663/1919 Sb. z. a n. Rozdělování mandátů probíhalo podle zásad poměrného zastoupení, ale v menších obcích zpravidla podle většinového systému (poměrné na žádost alespoň desetiny voličů). Kandidátky byly přísně vázané, žádné změny na nich tedy nebyly možné. Volby do Národního shromáždění upravovala v základních otázkách ústava z roku 1920. Pro Poslaneckou sněmovnu stanovila aktivní volební právo na 21 let, pasivní na 30. Pro Senát bylo aktivní volební právo 26 let, pasivní 45 let. Pasivní bylo navíc podmíněno desetiletým občanstvím ČSR. Volební řád do Poslanecké sněmovny (123/1920 Sb. z. a n.) rozdělil republiku na volební


80

kraje a určil, kolik každému kraji připadá mandátů. Jejich rozdělování probíhalo podle zásad poměrného zastoupení. Analogická situace platila pro volby do Senátu. Zákon č. 330/1920 Sb. z. a n. o volbě do župních zastupitelstev a okresních výborů (podrobnosti zde záměrně neuvádím, projekt na zřízení žup se, jak již víte, nikdy vyjma Slovenska plně nerealizoval) byl v roce 1927 změněn zákonem č. 126/1927 Sb. z. a n. o volbách do zemských a okresních zastupitelstev. Zde bylo aktivní volební právo uděleno čsl. občanům, kteří dosáhli 24 let a měli roční pobyt v zemi, pasivní čsl. občanů, kteří dosáhli 30 let a měli dvouletý pobyt v zemi. Ve volbách však nebyli voleni všichni zastupitelé, 1/3 byla jmenována vládou. Na závěr nutno dodat, že roku 1927 bylo volební právo příslušníkům branné moci a četnictva odňato. POLITICKÉ STRANY Systém českých politických stran se v základních rysech ustálil na počátku 20. století a po roce 1918 došlo spíše k dílčím změnám. Jedinou výraznou politickou stranou, která se úspěšně nově vyprofilovala v meziválečném období, byla nesystémová komunistická strana. V zásadě lze říci, že „hlavních“ československých stran bylo v době první republiky pět. REPUBLIKÁNSKÁ STRANA ZEMĚDĚLSKÉHO A MALOROLNICKÉHO LIDU – “AGRÁRNÍCI” Agrárníci byli založeni roku 1899 pod názvem Česká strana agrární. S touto stranou je spojeno jméno Antonína Švehly, po jehož smrti přebral funkci předsedy Rudolf Beran. Strana zanikla roku 1938, kdy se sloučila se Stranou národní jednoty. Společně se sociálními demokraty vytvořili „rudo-zelenou“ koalici, která nastoupila po první Kramářově vládě v červenci 1919. ČESKOSLOVENSKÁ SOCIÁLNĚ DEMOKRATICKÁ STRANA DĚLNICKÁ – ČSDSD Podle výsledků do Říšské rady z r. 1911, které ovlivnily podobu RNS, byla tato strana druhou nejsilnější. Ve volbách do Národního shromáždění získali 25,7% hlasů, což vyneslo jejímu předsedovi, Vlastimilu Tusarovi, místo předsedy vlády. Právě jeho vláda (červenec 1919 – květen 1920) byla označována jako „rudo-zelená“.


81

ČESKOSLOVENSKÁ NÁRODNÍ DEMOKRACIE – ČSND Československá národní demokracie, ač skončila ve volbách do Říšské rady v r. 1911 až jako třetí, se mohla pochlubit prvním ministerským předsedou v dějinách ČSR – Karlem Kramářem. Ten pak byl jejím předsedou až do svého úmrtí v roce 1937. Poznámkou budiž, že některé ideje, které strana hlásala, by se dnešní terminologií daly označit za krajně pravicové (antisemitismus, vyhraněný antikomunismus). Členem této srany byl také Alois Rašín. ČESKOSLOVENSKÁ STRANA NÁRODNĚ SOCIALISTICKÁ - ČSNS Národní socialisté byli oporou demokratické republiky a náleželi k tzv. stranám Hradu, podporujícím prezidenta Masaryka, a také ke stranám sdruženým v tzv. Pětce, která měla zásluhu na stabilizaci politického systému první republiky. Hlavním představitelem byl Václav Klofáč. SLOVENSKÁ ĽUDOVÁ STRANA Strana byla založena Andrejem Hlinkou, který byl až do své smrti roku 1938 jejím předsedou. V září 1936 se oficiálně přihlásila k tehdejšímu fašistickému hnutí, vyhlásila svůj požadavek totalitní fašistické společnosti a od NSDAP převzaté heslo „jeden národ, jedna strana, jeden vodca“. Po Hlinkově smrti v srpnu 1938 se vedení strany ujal Jozef Tiso. SUDETENDEUTSCHE PARTEI – SDP Strana sudetských Němců, kterou vedl Konrád Henlein. V roce 1935 vyhrála volby, když získala 15,18% hlasů. Zásadní měrou se podílela na rozbití první republiky. pozn.: nemyslím si, že je třeba podrobně rozebírat, kdy s kým jaká strana utvořila koalici, jaké byly jejich hlavní programové body. Možná akorát tu rudo-zelenou koalici. Je to mj. dáno tím, že volby do PS postrádaly uzavírací klauzuli, takže politické prostředí bylo nestálé a vlády se často měnily – i s úřednickou vládou Jana Syrové po vyhlášení Mnichova jich bylo za doby první republiky 16. OTÁZKA Č .

48 - Z MOCŇOVACÍ ZÁKONODÁRS TVÍ V PRVNÍ A DRUHÉ ČSR

Zmocňovací zákonodárství umožňovalo přenést některé kompetence v oblasti zákonodárství na jiné orgány, nejčastěji na vládu. ZÁKON O MIMOŘÁDNÉ MOCI NAŘIZOVACÍ – 95/1933 SB. Z. A N. V době hospodářské krize byl přijat zákon č. 95/1933 Sb. z. a n. o mimořádné moci nařizovací. Ten vládě umožni potlačení svobody obchodu, když mohla vydávat hospodářské zákony bez účasti parlamentu. Ta měla po určitou omezenou dobu (do 15.


82

listopadu 1933) za mimořádných domácích i zahraničních hospodářských poměrů upravit nařízeními přesně vymezené oblasti (celní sazebník, úpravu cen u průmyslových a zemědělských výrobků), tedy zajistit rovnováhu v hospodářství. Tento zákon se dočkal ještě v roce 1933 novely, která prodloužila dobu mimořádné nařizovací moci do 30. června 1934. V roce 1934 byla tato doba opět prodloužena a rozšířena moc vlády upravit nařízením také opatření pro účelnou nebo úspornou úpravu veřejné správy. Z dočasného opatření se tak stalo poněkud dlouhodobější, fungovalo prakticky až do roku 1937. ZÁKON O OBRANĚ STÁTU – 131/1936 SB. Z. A N. V době pro republiku nepříznivé byl vydán zákon č. 131/1936 Sb. z. a n., o obraně státu. Ten umožňoval vládě provádět nová organizační a vojensko-technická opatření ke zvýšení obranyschopnosti republiky, ale modifikoval i její formy. Té se navíc dostalo širokého a časově neomezeného zmocnění k úpravě mimořádných poměrů v době branné pohotovosti státu, případně i jindy, pokud by byla ve zvýšené míře ohrožena celistvost státu, demokraticko republikánská forma, ústava nebo veřejný klid a pořádek, tzn. např. i v případě masových vystoupení obyvatelstva O důkladné zabezpečení obrany státu měla pečovat Nejvyšší rada obrany státu - nový orgán v čele s předsedou vlády. K posílení obrany státu směřovalo i zřizování pohraničních opevnění, vytvoření Stráže obrany státu a organizace civilní protiletecké obrany. ÚSTAVNÍ ZÁKON Č. 330/1938 SB. Z. A N. O ZMOCNĚNÍ KE ZMĚNÁM ÚSTAVNÍ LISTINY REPUBLIKY ČESKO-SLOVENSKÉ A O MIMOŘÁDNÉ MOCI NAŘIZOVACÍ Tento zákon de facto likvidoval zákonodárnou moc parlamentu, když prezident a vláda dostali široké zákonodárné pravomoci. Přijat byl 15. 12. 1938, oficiální znění bylo ve slovenštině. Prezident byl po dobu dvou let zmocněn, aby vydával dekrety ke změně ústavy a ústavních zákonů (vyjma zákonů o autonomii), vláda k nim mohla vydávat prováděcí předpisy. (1) Prezident republiky sa zmocňuje, aby na jednohlasný návrh vlády (§ 80 ústavnej listiny), na zasadnutí ktorej musí byť prítomná aspoň väčšina členov Slovenskej krajinskej vlády ( čl. V, odst. 4 zákon a zo dňa 22. novembra 1938, č. 299 Sb. z. a n., o autonomii Slovenskej krajiny) ako aj aspoň jeden člen vlády Podkarpatskej Rusi, vydal dekrétom s mocou ústavného zákona nový text tých ustanovení ústavnej listiny republiky Česko- Slovenskej a iných zákonov ústavných, ktorých zmeny by vyžadovaly nové pomery, ako aj urobil rovnakým spôsobom tie opatrenia, ku ktorým sa vyžaduje ústavného zákona, pokiaľ sú nutné vzhľadom na nové pomery. Toto zmocnenie nevzťahuje sa na zmenu ustanovení ústavného zákona č. 299/1938 Sb. z. a n., iba ak by k tomu dal súhlas snem Slovenskej krajiny. Ustanovenie predchádzajúcej vety platí obdobne aj pre Podkarpatskú Rus vzhľadom k zákonu o autonomii


83

Podkarpatskej Rusi; dokiaľ nie je ustavený snem Podkarpatskej Rusi, jeho súhlas nahradzuje súhlas vlády Podkarpatskej Rusi. (2) Zmocnenie podľa odstavce 1 nabýva účinnosti dňom ustavenia sa snemu Slovenskej krajiny a trvá dva roky. OTÁZKA Č .

49 - V ZNIK P ROTEKTORÁTU Č ECHY A M ORAVA , AUTONOMNÍ A ŘÍŠSKÉ

ORGÁNY

Od počátku roku 1939 bylo stále zřetelnější, že se Hitler definitivně snaží o uskutečnění svých plánů na likvidaci Česko-Slovenska. Navíc radikální křídlo slovenské politické reprezentace připravovalo plán odtržení a vyhlášení nezávislosti Slovenska (v jednáních s Hitlerem se angažovat Vojtech Tuka, dokonce se tradoval verš „Tiso, Tuka – jedna ruka“, což prý jednou prohlásil i papež Pius XII. Třináctého března Hitler pohrozil Tisovi, že pokud nevyhlásí samostatný stát, dá Maďarům volnou ruku v útoku na Slovensko. Tiso situaci projednal se Sněmem slovenskej krajiny, který nakonec zákonem č. 1/1939 Sl. z. vyhlásil Slovenský štát. Čtrnáctého března jednali v Berlíně ministr zahraničí František Chvalkovský a prezident Emil Hácha s Hitlerem, který oznámil, že zbytek Čech a Moravy bude okupován. Hácha nejen, že souhlasil (či byl přinucen souhlasit, když mu bylo pohroženo bombardováním Prahy německou Luftwaffe), ale zároveň odevzdal Hitlerovi osud českého národa do jeho rukou. V noci ze 14. na 15. března 1939 začalo obsazování zbývajícího území.


84

Šestnáctého března 1939 byl vydán Výnos Vůdce a říšského kancléře o zřízení Protektorátu Čechy a Morava, (Protektorat Böhmen und Mähren), publikovaný pod číslem 75/1939 Sb. z. a n. Ačkoli byl Protektát formálně koncipován jako autonomní součást Třetí říše (čl. 3 výnosu), realita byla poněkud odlišná, jednalo se o pouhou fikci. (1) Protektorát Čechy a Morava jest autonomní a spravuje se sám. (2) Vykonává svoje výsostná práva, náležející mu v rámci protektorátu, ve shodě s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše. (3) Tato výsostná práva jsou vykonávána vlastními orgány a vlastními úřady s vlastními úředníky. Na území Protektorátu vedle sebe působily dvě skupiny orgánů – autonomní a říšské. Zdánlivou formu parlamentu mělo plnit tzv. Národní souručenství, tedy jediné povolené politické hnutí, do kterého byli sdruženi takřka všichni muži v Protektorátu. ŘÍŠSKÉ ORGÁNY Říšské orgány byly po svém vzniku, který však několik týdnu trval, nadřazeny autonomním orgánům. ŘÍŠSKÝ PROTEKTOR Říšský protektor dle čl. 5 výnosu „jako zástupce Vůdce a říšského kancléře a jako zmocněnec říšské vlády má úkol pečovati, aby bylo dbáno politických směrnic Vůdce a říšského kancléře“, tedy stal se nejvyšším článkem soustavy říšských orgánů. Byl prakticky neomezeným pánem, mohl nejen vydávat (uveřejňovaná ve Věstníku nařízení říšského protektora), ale i rušit právní normy. Jeho kontrole taktéž podléhala autonomní správa, dále mohl zrušit veškerá soudní nařízení. Říšskými protektory se postupně stali Konstantin von Neurath, Reinhard Heydrich, Kurt Daluege a Wilhelm Frick. STÁTNÍ TAJEMNÍK Státní tajemník fungoval jako zástupce říšského protektora. Tímto úřadem byl pověřen K. H. Frank. STÁTNÍ MINISTERSTVO Vzniká po Heydrichově smrti a přebírá na sebe většinu jeho pravomocí (např. vydávání právních předpisů), na říšského protektora tedy zbyla spíše „ceremoniální“ funkce. Do jeho čela byl ustaven K. H. Frank.


85

NIŽŠÍ ORGÁNY Na nižších pozicích státní správy působily tzv. oberlandráty, které bděly nad německými obyvateli na území protektorátu, zároveň dohlížely nad obecní a okresní samosprávou. Heydrichovou reformou z r. 1942 byla část jejich agendy přenesena právě na autonomní orgány, které je nadále vykonávaly „z příkazu Říše.“ Vedle ORL (oberlandráty, nikoli otorhinolaryngologie) existovaly i úřady práce, které evidovaly pracovní síly v Protektorátu pro možnost totálního nasazení v Říši. AUTONOMNÍ ORGÁNY Hlavou autonomní správy byl prezident, jímž byl po celou dobu války dr. Emil Hácha. Za dobu trvání Protektorátu se vystřídaly čtyři vlády, které postupně vedli Rudolf Beran, Alois Eliáš (pro spolupráci s exilem nacisty popraven), Jaroslav Krejčí a Richard Bienert. Nutno dodat, že vláda byla notně okleštěna, některá „nepotřebná“ ministerstva (obrana, zahraničí) byla zrušena. Ustavena byla jiná, a to pod přímou správou Němců – např. ministerstvo lidové osvěty (jemuž vládl Emanuel Moravec – „český Quisling“) či ministerstvo hospodářství a práce (kde byl ministrem Walter Bertsch). OTÁZKA Č .

50 - C HARAKTER PRÁVA V P ROTEKTORÁTU Č ECHY A M ORAVA

Na území protektorátu Čechy a Morava zůstaly v platnosti předpisy česko-slovenského práva, jehož působnost se ovšem podstatně zúžila. Vedle něj bylo totiž právo německé, jímž se řídili němečtí občané, ale navíc se aplikovalo i pro určité právní poměry českého obyvatelstva protektorátu. Nové právní předpisy mohl kromě prezidenta a vlády vydávat i říšský protektor. Z nich lze jmenovat VRp. (Verordnungen des Reichsprotektors – nařízení říšského protektora) 1941 s. 527 o civilním výjimečném stavu, které umožňovalo říšskému protektorovi prakticky kdykoli vyhlásit stanné právo. Pro vztah německého a protektorátního práva platila zásada „Reichsrecht brich Landrecht“ – německé právo bylo nadřazeno protektorátnímu, ze kterého se nesmělo použít nic, co by německému právu odporovalo. Obyvatelstvo šlo kategorizovat do tří tříd – v první byli němečtí říšští občané, kteří podléhali pouze říšským orgánům a jurisdikci německých soudů. V druhé pak protektorátní občané, podléhající dosavadním úřadům, ve třetí pak ta část obyvatelstva, na niž se vztahovaly rasové předpisy a která byla zcela zbavena právní ochrany. S tím souvisí i implementace rasových předpisů do českého právního řádu. Kupříkladu norimberské zákony byly provedeny vládním nařízením č. 85/1942 Sb.


86

SOUDNICTVÍ ZA PROTEKTORÁTU I zde se uplatnilo přenesení německé jurisdikce. Němečtí občané podléhali přenesené soustavě německých soudů [12 úředních soudů (Amtsgerichte), 3 zemské soudy (Landesgerichte) a Vrchní zemský soud (Oberlandesgericht).] Pro postihy deliktů proti okupační moci byly zřízeny zvláštní soudy (Sondergerichte), u nichž probíhalo zkrácené řízení proti němuž nebyla možnost odvolání a případná exekuce byla vykonatelní ihned. TRESTNÍ PRÁVO I v oblasti trestního práva lze vypozorovat dualizaci. Protektorátní občané mohli být za výjimečných okolností (např. hanobení Říše, útok na Vůdce) souzeni dle německého práva. Nijak výjimečné byly nepřiměřené tresty, proti kterým často nebylo opravných prostředků. PRÁVNÍ POSTAVENÍ ŽIDOVSKÉHO OBYVATELSTVA Základem právního postavení Židů byly norimberské zákony. Represivní rasová politika zamezovala Židům ve styku jak s německým, tak s protektorátním obyvatelstvem. Židovský majetek byl postupně arizován. OTÁZKA Č . OBDOBÍ

51 - S TÁTOPRÁVNÍ ASPEKTY Z AHRANIČNÍHO A DOMÁCÍ HO ODBOJE V

2. SVĚTOVÉ VÁLKY Vytvořením Protektorátu Čechy a Morava přestala republika fakticky existovat. Dle Výnosu o zřízení protektorátu sice byl Protektorát de iure autonomní součástí Třetí říše, ve skutečnosti jí však byl podřízen. Panoval však názor, že právně republika nikdy existovat nepřestala. Základem tohoto tvrzení se stal protest, který proti německému postupu v Čechách podaly vlády Velké Británie, Francie, Spojených států amerických a Sovětského svazu. Dle Beneše bylo důkazem mezinárodní existence Československa fungování konzulátů v zemích, které rozpad Československa neuznaly. Prosazování myšlenky kontinuity čsl. republiky po

Mnichovu mohlo nastat až s vypuknutím druhé světové války. I tak však doházelo k názorovým střetům a formování zahraničního odboje nebylo jednoduché.


87

ZAHRANIČNÍ ODBOJ Prvním orgánem, který demonstroval existenci československé (nebo česko-slovenské, jak chcete) státnosti byl Československý národní výbor, jakýsi předstupeň prozatímní vlády, kterou zatím vlády Velké Británie a Francie nechtěly uznat. Vznikl 17. 11. 1939 v Paříži. Jeho postavení však bylo zatím poměrně slabé, což dokládá fakt, že nebyl pozván na schůzi Společnosti národů. Personální substrát (ha, doc. Svatoň by měl radost) ČNV byl tvořen kromě Beneše např. Janem Šrámkem (pozdější předseda exilové vlády), Štefanem Osuským (bývalý diplomat v Paříži), gen. Sergejem Ingrem či Jurajem Slávikem. Slovy Beneše (z dopisu britskému ministru zahraničí – lordu Halifaxovi) „bude tento výbor oprávněn, aby zastupoval československý lid a zvláště aby - v dohodě s vládou Jeho Veličenstva ve Spojeném království - zařizoval na územích pod pravomocí vlády Jeho Veličenstva ve Spojeném království vše potřebné pro obnovení československé armády ve Francii.“ Po porážce Francie (klasika, že?) přesídlil Československý národní výbor do Londýna, kde se jeho činnost ještě zintenzivnila. Výsledkem byl vznik celého systému orgánů, který vešel do historie jako „prozatímní státní zřízení“, které bylo tvořeno hlavně prezidentem republiky, vládou a Státní radou. Britové tuto reprezentaci definitivně uznali 21. 7. 1940. Vaše Excelence, vzhledem k výměně názorů, která byla mezi námi provedena, mám čest oznámit, že v odpověď na žádost Československého národního výboru vláda Jeho Veličenstva ve Spojeném království s radostí uznává prozatímní československou vládu, kterou utvořil Československý národní výbor v této zemi, a vstupuje s ní ve styk. Vláda Jeho Veličenstva ráda projedná se zástupci prozatímní vlády otázky vyplývající z tohoto uznání a vyžadující úpravy.“ Lord Halifax Základním článkem exilového zřízení byl prezident republiky. Svou pozici prezidenta Beneš obhajoval tím, že jeho rezignace byla učiněna pod nátlakem a jeho volební období je sedmileté (zvolen byl r. 1935). V prosinci 1942 mu vláda s odkazem na § 58 ústavy („Dřívější president zůstává ve své funkci, pokud nebyl zvolen president nový.“) mandát prodloužila. Den po uznání Brity (tj. 22. 7. 1940) byla exilová vláda oficiálně jmenována. Jejím předsedou se stal Jan Šrámek, jednotliví ministři se vesměs rekrutovali ze členů nyní již bývalého Československého národního výboru. Posledním článkem prozatímního státního zřízení v Londýně byla Státní rada, která vznikla ústavním dekretem č. 1/1940 Úř. věst. (úředního věstníku československého). Ta měla fungovat jako poradní orgán prezidenta a kontrolní orgán v rámci prozatímního státního zřízení. Tvořilo ji maximálně 40 členů. Později musela ke každému chystanému dekretu vydat své stanovisko.


88

KOMUNISTICKÝ ODBOJ Druhým centrem zahraničního odboje byla v době druhé světové války Moskva. V čele komunistického odboje stál Klement Gottwald, někteří komunističtí předáci, jako např. Vladimír Clementis (jedna z pozdějších obětí procesu s Rudolfem Slánským) však působili na Západě. DOMÁCÍ ODBOJ Domácí odboj tvořilo několik odbojových skupin. Bývalí vojáci čs. republiky utvořili uskupení Obrana národa (ON), politici se sdružovali v Politickém ústředí (PÚ), zatímco levicová neluministická inteligence a dělnictvo v Petičním výboru věrní zůstaneme (PVVZ). Na jaře 1940 se tyto skupiny spojily do Ústředního vedení odboje domácího (ÚVOD), po zapojení KSČ se tento orgán přejmenoval na Ústřední národně-revoluční výbor Československa (ÚNRVČ). Hlavními aktivitami domácího odboje byla diverzantská činnost směřující proti Říši. Jednalo se např. o sabotážní akce, šíření protiněmecké propagandy aj. Patrně nejznámější skupinou domácího odboje jsou „Tři králové“ – Josef Balabán, Josef Mašín (otec Ctirada a Josefa Mašínů) a Václav Morávek. OTÁZKA Č .

52 - V ZNIK A VZÁJEMNÉ VZTAHY ČESKOSLOVENSKÝCH REPREZENTAT IVNÍCH ORGÁNŮ V ZAHR ANIČÍ ZA 2. SVĚTOVÉ VÁLKY Jelikož se dlouho nedařilo přesvědčit VB a Francii o potřebě vytvořit prozatímní vládu ČSR, byl jako její zárodek ustaven Československý národní výbor. K jeho zřízení došlo 17. 11. 1939. Proti jeho politice, která zastupovala hlavně Čechy, se postavil Milan Hodža, který jako protipól, vyjadřující názory Slováků, vytvořil v listopadu 1939 Slovenskou národní radu. Ta se však později spojila s londýnským exilem. Jak již bylo napsáno výše, k uznání čsl. vlády, byť nejprve s podmínkou týkající se uznání poválečných hranic, došlo 21. 7. 1940. Prozatímní zřízení v Londýně bylo tvořeno prezidentem republiky, vládou a Státní radou. PREZIDENT REPUBLIKY Exilovým prezidentem byl po celou dobu Edvard Beneš. Jeho pozici v zákonodárném procesu upravoval ústavní dekret č. 2/1940 Úř. věst. § 1 - Dokud nebude možné prováděti ustanovení hlavy druhé ústavní listiny z 29. února 1920 o moci zákonodárné, bude prezident republiky úkony, které mu ukládá par. 64 č. 1 a č. 3 úst.


89

listiny, pokud k nim je zapotřebí souhlasu Národního shromáždění, vykonávat se souhlasem vlády. § 2 - Předpisy, jimiž se mění, ruší nebo nově vydávají zákony, budou vydávány po dobu platnosti zatímního státního zřízení v nezbytných případech prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, respektive členové vlády pověření jejich výkony. De iure byl Beneš jako prezident uznán SSSR a VB až 18. 7. 1941, USA tak učinily až v říjnu 1942. VLÁDA Oficiálně byla vláda jmenována den po svém uznání ze strany britské vlády, tj. 22. 7. 1940. Jejím předsedou byl Jan Šrámek. V čele ministerstva obrany stál gen. Sergej Ingr, ministerstvo zahraničí vedl Jan Masaryk. Vládě příslušela zákonodárná iniciativa, tzn., že musela text každého dekretu projednat a schválit. Návrh přijatý vládou byl pak předložen ku podpisu prezidentu republiky. Dle ústavního dekretu č. 12/1942 Úř. věst. dále do přijetí jednotlivých dekretů zasahovala Státní rada, která musela ke každému dekretu vydat poradní zprávu. STÁTNÍ RADA Státní byla byla konstituována ústavní dekretem č. 1/1940 Úř. věst. Sloužila jako poradní orgán prezidenta a kontrolní orgán v rámci prozatímního zřízení. Jejím předsedou se stal Rudolf Bechyně, jeho zástupcem Milan Hodža. Fakticky přestala existovat 12. 3. 1945, formálně 4. 4. 1945, kdy se v Košicích ustavila vláda Národní fronty. PRÁVNÍ RADA Právní radu lze charakterizovat jako poradní a kvazisoudní orgán, jehož úkolem bylo podávat posudky při přípravě normativních aktů prozatímního státního zřízení. Zároveň byl oprávněn posuzovat stížnosti čsl. státních příslušníků proti rozhodnutím exilového zřízení.


90

OTÁZKA Č .

52 - D EKRETÁLNÍ PRAVOMOC PREZIDENTA REPUBLIKY V LETECH 1940 –

1945 pozn.: vesměs opáčko předchozích několika otázek, dole doplněné nejdůležitějšími dekrety Právním aktem, který umožnil prezidentu republiky vykazovat normotvornou činnost pomocí dekretů, byl ústavní dekret č. 2/1940 Úř. věst. §2 - Předpisy, jimiž se mění, ruší nebo nově vydávají zákony, budou vydávány po dobu platnosti zatímního státního zřízení v nezbytných případech prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, respektive členové vlády pověřeníjejich výkony. Tento dekret reagoval na situaci, se kterou ústava z roku 1920 nepočítala, a to sice, že nebude možné Národní shromáždění svolat. Jelikož byl k některým úkonům prezidenta souhlas NS vyžadován (např. k vyhlášení válečného stavu, k ratifikaci mez. smluv), musela tak za něj dle §1 výše zmíněného dekretu činit vláda. § 1 - Dokud nebude možné prováděti ustanovení hlavy druhé ústavní listiny z 29. února 1920 o moci zákonodárné, bude prezident republiky úkony, které mu ukládá par. 64 č. 1 a č. 3 úst. listiny, pokud k nim je zapotřebí souhlasu Národního shromáždění, vykonávat se souhlasem vlády. Vydáním dekretu č. 12/1942 Úř. věst. potřeboval prezident při vydávání dekretů spolupůsobení Státní rady. Mezi 21. červencem 1940 (v Londýně) a 27. říjnem 1945 (v Praze) vyšlo celkem 143 dekretů, v tom 17 ústavních dekretů (podle jiných údajů 141 dekretů). Na dobu prozatímního zřízení ČSR (tedy na dobu v exilu) připadá 45 dekretů (v tom 11 ústavních dekretů), od dubna 1945 do října 1945 bylo vydáno dalších 98 dekretů (v tom 6 ústavních dekretů). Je však třeba dodat, že většina exilových dekretů se týkala tamějšího zřízení. Benešovy dekrety po ustavení Národního shromáždění podléhaly ratihabici (která proběhla ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. – „ratihabiční zákon“). PŘEHLED NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH DEKRETŮ o

ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. o obnovení právního pořádku – vydán 3. 8. 1944, účelem bylo rozhodnout, který z právních systémů uplatňujících se v té době na území Československa a v zahraničním odboji bude platný i po osvobození ČSR. Dekret tak měl odstranit hrozící právní chaos, který by mohl nastat při současné existenci několika právních norem upravujících tytéž záležitosti.

o

ústavní dekret č. 18/1944 Úř. věst., o národních výborech a Prozatímním národním shromáždění


91

o

dekret č. 6/1945 Úř. věst., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových

o

dekret č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa

o

dekret č. 16/1945 Sb. – „velký retribuční dekret“

o

ústavní dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské

o

dekret č. 138/1945 Sb. – „malý retribuční dekret“

OTÁZKA Č .

54 - K ONCEPCE KONTINUITY Č SL . PRÁVNÍHO ŘÁDU , DEKRET 11/1944 Ú. V .

O OBNOVENÍ PRÁVNÍH O POŘÁDKU

Otázkou kontinuity právního řádu po válce se zabýval ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. o obnovení právního pořádku. Dekret se skládá z pěti hlav a dohromady obsahuje 14 článků. Vydán byl 3. 8. 1944, později byl republikován ve sbírce pod číslem 30/1945 Sb. Úmyslem zákonodárce byl návrat k právním poměrům platným před 30. 9. 1938, protože si však byl vědom skutečnosti, že v praktickém životě se mezitím uplatnila řada nových právních předpisů, měl být dekret zároveň klíčem k rozlišení, které předpisy jsou v osvobozeném Československu nežádoucí, a které je možné za určitých podmínek nadále používat. HLAVA I - O OBECNÝCH PRÁVNÍCH NORMÁCH Hlava první stanovila, že předpisy, vydané do 29. 9. 1938 včetně, pochází ze svobodné vůle čsl. národa, jsou tedy součástí právního řádu. Dále pak bylo stanoveno, že pomnichovské předpisy jsou platné pouze tehdy, neodporuje-li to demokratickým zásadám. Výslovně se však rušily veškeré předpisy z práva trestního, soudního řízení trestního, práva osobního a rodinného. čl. 2 odst. 1 - Z vůle československé zákonodárné moci jest na zcela přechodnou dobu i nadále používati z předpisů, uvedených v odstavci 2 článku 1, těch, které se nepříčí svým obsahem znění nebo demokratickým zásadám československé ústavy (ústavní listiny, jejích součástek a zákonů ji měnících a doplňujících, vydaných do 29. září 1938). Naprosto jsou však z používání vyloučeny předpisy z doby nesvobody z oborů soudního práva trestního, soudního řízení trestního, práva osobního a práva rodinného. V druhém oddíle této hlavy bylo stanoveno, že dekrety prezidenta republiky podléhají ratihabici Národního shromáždění. Nebyly-li by do šesti měsíců od doby, kdy se NS sešlo ratihabovány, pozbyly by platnosti.


92

čl. 5 (1) Ústavní dekret presidenta …. jakož i všechny ostatní dekrety presidenta republiky, vydané podle paragrafu 2 dekretu číslo 2/1940, nejsou dotčeny předpisem článku 1 odstavec 2 tohoto ústavního dekretu, avšak podléhají spolu s nařízeními podle článku 4 dodatečnému schválení příslušnými ústavními činiteli (ratihabici). (2) Dekrety presidenta republiky, vydané podle paragrafu 2 ústavního dekretu číslo 2/1940, pokud podle svého obsahu neplatí na dobu kratší, pozbývají další platnosti šest měsíců po dni, kdy se sejde Národní shromáždění, nebudou-li již dříve zrušeny nebo změněny, nebo jako zákony znovu usneseny a vyhlášeny. HLAVA II - O ROZHODNUTÍCH SOUDŮ A ÚŘADŮ SPRÁVNÍCH Revidovány měly být rozsudky v trestních věcech, a sice tak, že odsuzující rozsudky za trestné činy, které nebyly trestné podle československého práva, byly zrušeny jako nicotné, u ostatních se postupovalo podle toho, zda uložený trest překročil maximální sazbu stanovenou československým právem; v takovém případě byl výrok o trestu změněn. Naopak byl-li zproštěn obvinění "okupant" (tento pojem nebyl však nikde definován), mělo být řízení obnoveno. Byl-li někdo odsouzen za trestný čin, který spáchal s úmyslem přispět k osvobození ČSR, trest mu byl zrušen. čl. 9 (2) Od počátku nicotné jsou trestní rozsudky soudní a trestní nálezy správní, které byly vydány v době nesvobody, jimiž byl někdo uznán vinným a odsouzen pro skutek, který není trestný podle československého práva. Soud (úřad), řídě se obdobně předpisy o obnově řízení, vyslovuje nicotnost usnesením. (3) Byl-li někdo v téže době uznán vinným skutkem, který jest trestný podle československého práva, byl-li však odsouzen k přísnějšímu trestu, než ukládá československé právo, jest výrok o trestu z moci úřední nebo k návrhu změniti tak, aby odpovídal československému právu. HLAVA IV - O SOUDECH A ÚŘADECH ZŘÍZENÝCH V DOBĚ NESVOBODY čl. 13 - Vláda stanoví nařízením, které ze soudů a správních úřadů, zřízených v době nesvobody, a v jakém rozsahu, dočasně úřadují.


93

OTÁZKA Č . PO

55 - V ZNIK A PŮSOBENÍ S LOVENSKÉ NÁRODNÍ RAD Y V DOBĚ NESVOBODY A 2. SVĚTOVÉ VÁLCE

Během roku 1943 bylo nadevše jasné, že pokud chce mít odboj na Slovensku výraznější úspěchy, musí se sjednotit složky rezistence. Komunistický odboj a členové odboje naklonění čs. vládě v Londýně se museli dohodnout na společném postupu boje proti nacistickým silám. Ačkoli se představy obou těchto proudů, tedy „občanského“ a „komunistického“, lišily, pod vlivem válečných událostí byly nuceny najít společnou řeč. Výsledkem toho bylo vytvoření společného odbojového orgánu – Slovenské národní rady a vydání společného programového dokumentu – Vánoční dohody (25. 12. 1943). Úkolem SNR bylo zejména: (1) Jednotně a centrálně vést boj slovenského národa za odstranění nacisticko-německého diktátu, vykonávaného i domácími uzurpátory politické moci. (2) V první příhodné chvíli převzít všechnu politickou, zákonodárnou, vojenskou i administrativně-výkonnou moc na Slovensku a vykonávat ji podle vůle lidu až do té dob, než svobodně zvolení zástupci lidu nebudou moci všechnu moc převzít. Vánoční dohoda je prvním významným programovým dokumentem slovenského domácího protifašistického odboje. Její realizace měla směřovat k odstranění nacistické nadvlády a obnovení společného státu Čechů a Slováků na základě principu „rovný s rovným.“ V zahraniční politice se měl obnovený stát orientovat na ostatní slovanské státy, v prvé řadě na Sovětský svaz (protože se Sovětským svazem - přišla bída na zem). Ilegální Slovenskou národní radu vytvořili tři představitelé občanské složky odboje (Matej Josko, Ján Lettrich a Ján Ursíny) plus tři komunisté (Gustav Husák, Ladislav Novomeský a Karol Šmidke). V lednu je doplnili Peter Zaťko a Ivan Horváth (socialista). Slovenská národní rada připravovala ozbrojené povstání, které jí mělo umožnit převzetí moci, proto bylo zřízeno Vojenské ústředí, které dostalo za úkol vypracovat a vojensky zabezpečit toto povstání. Tomuto, dalo by se říci, generálnímu štábu předsedali Ján Golian a Rudolf Viest. Stranou SNR zatím stála skupina Flora, kterou vedl Vavro Šrobár. Nebývalý rozmach partyzánských aktivit donutil bratislavskou vládu (tj. hlinkovce) požádat Německo o vojenskou intervenci. Obsazování slovenského území 29. 8. 1944 se stalo signálem k vypuknutí Slovenského národního povstání. Jeho ohniskem se stala Banská Bystrica.


94

Po vypuknutí povstání přijala SNR 1. září 1944 Deklaraci Slovenské národní rady, ve které konstatovala, že jen ona je oprávněna hovořit jménem slovenského národa. Zároveň vydala nařízení č. 1/1944 Zb. n. SNR o vykonávání zákonodárné, vládní a výkonné moci na Slovensku. To bylo tvořeno pouhými třemi paragrafy: § 1. Slovenská národná rada vykonáva celú zákonodarnú, vládnu a výkonnú moc na Slovensku. § 2. Všetky zákony, nariadenia a opatrenia ostávajú v platnosti, pokiaľ neodporujú duchu republikánsko-demokratickému. § 3. Toto nariadenie nadobúda ihneď účinnosti. SNR převzala řízení povstání, obranu státu a prohlásila, že chce spolupracovat s exilovou vládou. Odlišné pojetí kontinuity práva v podání SNR se později projevilo ve formulacích Košického vládního programu.


95

V čele SNR stálo Předsednictvo SNR (tvořeno 12 členy, v čele Vavro Šrobár a Karol Šmidke), zřízena byla taktéž pověřenectva (ministerstva). Samostatnou poválečnou existenci SRN potvrdil Košický vládní program. Ten potvrzoval uznání slovenského národa jako svébytného, Slovensku garantoval vlastní národní orgány, jejich kompetence byly ale stanoveny až první pražskou dohodou. Ta stanovila, že SNR je dle smlouvy nositelkou státní moci na Slovensku, která není výslovně dána ústředním orgánům. Dále SNR disponuje veškerou mocí vládní, výkonnou a zákonodárnou. Výkonný orgán SNR se nazývá Sbor pověřenců (Zbor poverenikov) a je odpovědný vládě i SNR. Výkonnou moc Sboru pověřenců oddělila od SNR. Třetí pražská dohoda, sjednaná v červnu 1946, stanovila, že návrhy nařízení musely být před projednáváním v plénu SRN předloženy vládě, která ho posoudila. Dospěla-li k názoru, že návrh nespadá do kompetence SNR, je v rozporu se zákonem či vládním programem, neměla o ní SNR vůbec jednat. Ústava z roku 1948 prohlásila ČSR za jednotný stát dvou rovnoprávných národů – Čechů a Slováků. Slovenské národní orgány byly vymezeny následovně: (1) Národním orgánem moci zákonodárné na Slovensku je Slovenská národní rada. Má sto členů (poslanců), volených na Slovensku na dobu šesti let. (2) Národním orgánem moci vládní a výkonné na Slovensku je sbor pověřenců. Je odpovědný Slovenské národní radě a vládě republiky. Jmenuje jej a odvolává vláda republiky. Podrobnosti o kompetencích slovenských orgánu stanovila pátá kapitola ústavy, např Sboru pověřenců „přísluší v zásadě veškerá moc vládní a výkonná na Slovensku s výjimkou věcí národní obrany, zahraniční politiky a zahraničního obchodu.“ OTÁZKA Č .

56 - K OŠICKÝ VLÁDNÍ PROGRAM , JEDNÁNÍ O NĚM , JEHO OBSAH A VÝZNAM

Košický vládní program byl oficiálně vyhlášen 5. 4. 1945. Dal by se charakterizovat jako programové prohlášení vlády Národní fronty Čechů a Slováků. JEDNÁNÍ O KVP Jednání v Moskvě (22.- 29.3.1945) se zúčastnili představitelé londýnské exilové vlády se zástupci KSČ, sociálních demokratů, národních socialistů, lidovců a Slovenské národní rady. Návrh Slovenské národní rady na federalizaci Československé republiky byl po ostré výměně názorů odmítnut. Delegáti se ale dohodli na programu a podobě první vlády Národní fronty Čechů a Slováků. Budoucí vládu měly tvořit pouze strany, které se zúčastnily moskevských jednání. Kandidovat ve volbách naopak nesměly strany s pravicovými programy pro údajnou kolaboraci s nacisty: Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu - agrární


96

strana (před válkou měla v parlamentu nejvíce mandátů), Československá živnostenskoobchodnická strana, Československá národní demokracie a další strany. Nová vláda Národní fronty Čechů a Slováků byla jmenována 4. 4. 1945. Do funkce předsedy vlády byl zvolen sociální demokrat Zdeněk Fierlinger, místopředsedou vlády se stal komunista Klement Gottwald. Ve vládě nebyli zastoupeni účastníci domácího protinacistického odboje. Následující den přijala vláda Košický vládní program. Ten vycházel důsledně z moskevských dohod. OBSAH Text Košického vládního programu se členil do 16 článků, které se týkaly prakticky všech základních politických, hospodářských či sociálních otázek. První článek vyjadřoval hluboký dík Sovětskému svazu. Dále prohlašuje, že po osvobození republiky se sejde Prozatímní národní shromáždění, aby schválilo prezidenta a připravilo volby do Ústavodárného shromáždění. Druhý článek pojednává o budoucím postupu ve válce – vláda se zavázala k co nejtěsnější kooperaci s Rudou armádou i k co nejrychlejšímu zřízení čsl. armády. Třetí článek proklamoval charakter vznikající armády, jejímž vzorem měla být Rudá armáda – „Aby byla umožněna co nejužší bojová spolupráce s Rudou armádou, nutná v zájmu vítězství i naší budoucnosti, budou organizace, výzbroj a výcvik nové čs. branné moci stejné jako organizace, výzbroj a výcvik Rudé armády. Tím bude současně umožněna účinná pomoc Rudé armády a dosaženo dokonalého využití jejích neocenitelných bojových zkušeností.“ Čtvrtý článek determinoval zaměření čsl. zahraniční politiky na Sovětský svaz a ostatní slovanské státy. Se západními mocnostmi mělo mít Československo „přátelské vztahy.“ Pátý článek se zabýval vnitřní politikou čsl. státu – dosavadní správní orgány měly být nahrazeny přímo volenými národními výbory, které by stály pod kontrolou lidu. Šestý článek hovořil o uznání Slováků jako nacionálně svébytného národa. Rámcově taktéž vymezil, jak se bude dělit moc mezi centrální a vládní orgány. Uznávajíc, že Slováci mají býti pány ve své slovenské zemi, stejně jako Češi ve své české národní domovině, a že republika bude obnovována jako společný stát rovnoprávných národů, českého a slovenského, vyjádří vláda toto uznání důležitými státně politickými akty. Bude spatřovat ve Slovenské národní radě, opírající se o národní výbory v obcích a okresech, nejen oprávněnou představitelku samobytného slovenského národa, nýbrž i nositelku státní moci na území Slovenska (moci zákonodárné, vládní a výkonné), jak to odpovídá zvláštní dohodě Slovenské národní rady s prezidentem republiky a s československou vládou v Londýně. Společné státní úkoly bude vláda jako centrální vláda republiky provádět


97

v nejužší součinnosti se Slovenskou národní radou a se sborem slovenských národních pověřenců jako výkonným vládním orgánem Slovenské národní rady. Sedmý článek se zaobíral budoucím postavením Zakarpatské Ukrajiny. Tato otázka měla být vyřešena vůlí jejího lidu a v plném přátelství mezi Československem a Sovětským svazem. Osmý článek stanovil rámec pro budoucí odsun menšin. Potrestání neměli být ti, kteří proti dobyvačné politice Německa vystoupili. Mimo nich mělo být všem Němcům a Maďarům odňato. Strašné zkušenosti, jichž se Češi a Slováci dožili s německou a maďarskou menšinou, které se z velké části staly povolným nástrojem dobyvačné politiky proti republice zvenčí a z nichž se zejména českoslovenští Němci propůjčili přímo k vyhlazovacímu tažení proti českému a slovenskému národu, nutí obnovené Československo k hlubokému a trvalému zásahu. Republika nechce a nebude postihovat své loajální německé a maďarské občany a zejména ne ty, kteří i v dobách nejtěžších zachovali k ní věrnost, s viníky však bude postupovat přísně a neúprosně, jak to vyžaduje svědomí našich národů, svatá památka nesčetných našich mučedníků, klid a bezpečnost budoucích pokolení. V devátém článku byly zmíněny zásady pro potrestání zrádců a kolaborantů. Výslovně zde bylo zmíněno stíhání prezidenta Háchy i členů Beranovy vlády, kteří dali souhlas ke zřízení Protektorátu. Postaveni před soud měli být i všichni členové ostatních vlád, dále ale i vrcholní představitelé Slovenského štátu. Vláda bude pokládat za svůj nejvýš odpovědný úkol a za svou mravní povinnost před českým a slovenským národem postihnouti a vydati soudu a trestu všechny válečné provinilce, všechny zrádce, všechny vědomé a aktivní pomocníky německých nebo maďarských utlačovatelů. Tento úkol bude vláda prováděti bez všech průtahů, bez kolísání a bez shovívavosti vůči komukoliv. V desátém článku bylo uvedeno, že veškerý majetek Němců a Maďarů bude konfiskován a předán pod kontrolu Národní správy, jedenáctý článek hovořil o budoucí pozemkové reformě. Dvanáctý článek zdůrazňoval nutnost poválečné obnovy hospodářství, zároveň vyjadřoval základní rysy znárodňování, k němuž později došlo – „postavit celý peněžní a úvěrový systém, klíčové podniky průmyslové, pojišťovnictví, přírodní a energetické zdroje pod všeobecné státní vedení.“ Třináctý článek byl motivačním apelem na rolníky, „aby se postarali o obdělání každé pídě obdělatelné půdy.“ Obdělávána měla být hlavně půda, kterou disponovala Národní správa. Čtrnáctý článek stanovil základní rysy sociální politiky. Důraz byl kladen na dostupnost pracovních míst, stejné odměňování mužů a žen a ochranu pracujících


98

Na širokou základnu bude postavena péče o naše dorůstající generace. Naše mládež obého pohlaví musí býti fyzicky, mravně i duchovně vyzbrojena, aby se stala důstojnou nositelkou budoucnosti našich národů. Dětem dělníků, rolníků a ostatních pracujících vrstev bude materiálně zajištěno právo na nejvyšší vzdělání podle jejich schopnosti a otevřena cesta do radostného života. Rodinám s mnoha dětmi bude poskytována zvláštní podpora. Patnáctý článek stanovil základní rysy, jimiž se mělo ubírat poválečné školství a kultura. Kromě obnovení těchto institucí měli být všichni studenti povinně nakaženi láskou ke všemu sovětskému -„Zcela nově bude vybudován i v kulturním ohledu náš poměr k největšímu našemu spojenci - SSSR. K tomuto cíli nejen bude z našich učebnic a pomůcek odstraněno vše, co tam bylo antisovětského, mládež bude i náležitě poučována o SSSR. Ruský jazyk bude proto v novém učebním plánu z cizích jazyků na prvním místě. A bude postaráno i o to, aby naše mládež nabyla potřebných vědomostí o vzniku, zřízení, vývoji, ekonomii a kultuře SSSR. Na univerzitách k tomu účelu budou zřízeny i nové stolice: dějin SSSR, ekonomiky SSSR a práva SSSR.” Šestnáctý článek plnil pouhou proklamační funkci. VÝZNAM Košický vládní program zcela zásadním způsobem ovlivnil zejména ekonomickou oblast. Poválečné období bylo érou hlubokých zásahů do ekonomiky, ať již se jednalo o znárodňování klíčových podniků či konfiskaci majetku patřícího Němcům či Maďarům. Košický vládní program se taktéž stal předlohou pro ústavní dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, jimž bylo (až na výjimky těch, který proti okupaci bojovali) odňato. Vyjádřeno bylo i postavení Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny. Zatímco Slovensko si díky KVP vydobylo uznání vlastních orgánů, Zakarpatská Ukrajina byla později odstoupena novému „nejlepšímu, nejúžasňákovějšímu a nejvíc žůžo labůžo spojenci“ – SSSR. OTÁZKA Č .

57 - P OSTAVENÍ NEJVYŠŠÍCH STÁTNÍCH ORGÁNŮ PO ROCE 1945

Ústavní dekret č. 18/1944 Úř. věst o národních výborech a Prozatímním shromáždění stanovil základní otázky parlamentarismu po skončení války. Bylo v něm stanoveno, že místní národní výbory zvolí volitele, kteří se sejdou a zvolí jednak okresní národní výbory, dále však také delegáty na zemské sjezdy. Na zemských sjezdech byly zvoleny zemské národní výbory a poslanci Prozatímního národního shromáždění. PROZATÍMNÍ NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ Prozatímní národní shromáždění tedy bylo zvoleno v nepřímých volbách. Skládalo se z 300 členů (200 poslanců z Čech, 100 ze Slovenska) a byly v něm zastoupeny strany Národní


99

fronty Čechů a Slováků. Základní úkoly PNS byly vyjádřeny v dekretu č. 47/1945 Sb. – hlavně se jednalo o potvrzení prezidenta republiky ve funkci, ratihabici přijatých dekretů a přípravu voleb do Ústavodárného shromáždění. PNS se poprvé sešlo 28. října 1945. Potvrdilo ve funkci Edvarda Beneše a zároveň vyslovilo důvěru druhé vládě Zdeňka Fierlingera. Ratihabice byla provedena 28. 3. 1946 ústavním zákonem č. 57/1946 Sb. (pozor, v učebnici je na str. 390 chyba – nevěřte učebnici, věřte mně). Svou činnost ukončilo 26. 5. 1946, kdy se konaly volby do Ústavodárného shromáždění. ÚSTAVODÁRNÉ SHROMÁŽDĚNÍ Ústavodárné Národní shromáždění republiky Československé byl jednokomorový zákonodárný sbor ČSR existující od června 1946 do 30. 5. 1948. Vznikl na základě posledních demokratických voleb a jeho hlavním cílem bylo přijetí nové československé ústavy (funkční období měl stanoveno do doby, než se sejde parlament zvolený podle této ústavy; nejdéle však dva roky). Tuto roli splnil a kromě toho přijal přes 220 dalších zákonů. Volby do něch suverénně opanovala KSČ, když získala 93 křesel, dalšími 21 navíc přispěla KSS. Předsedou třetí vlády se tedy mohl stát Klement Gottwald. Programovým prohlášením se stal tzv. budovatelský program – dle něj mělo Ústavodárné shromáždění jak „dát lidu novou ústavu“, tak vyvíjet zákonodárnou činnost. Na Slovensku však zvítězila Demokratická strana, když získala absolutní většinu ve Slovenské národní radě, ovládla taktéž Sbor pověřenců. Reakcí na to byla třetí pražská dohoda, která slovenské orgány okleštila a SNR ukládala povinnost předkládat návrhy svých nařízení centrální vládě. Po přijetí Ústavy 9. května bylo Ústavodárné shromáždění rozpuštěno. Cynicky vzato, své poslání splnilo – přijalo novou ústavu … OTÁZKA Č .

58 - R ETRIBUCE A JEJÍ PRÁV NÍ ÚPRAVA 1945 – 1947

Jako retribuci označujeme potrestání válečných zločinců a kolaborantů. Právně se opírala o 3 předpisy. DEKRET Č. 16/1945 SB. – “VELKÝ RETRIBUČNÍ DEKRET” Oficiální název – dekret č. 16/1945 Sb. o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech. Dekret byl vydán 19. června 1945, zrušen byl v průběhu roku 1948. V první hlavě byly trestné činy kategorizovány do 3 skupin – zločiny proti státu, zločiny proti osobám a udavačství. Jako zločiny proti státu byly označovány nejen „klasické“ trestné činy, vesměs převzaté ze


100

zákona za ochranu republiky (50/1923 Sb. z. a n.), tak např. i členství v SS či vedoucí funkce v SdP anebo Hlinkově gardě. Trestem za úklady proti republice (§1 zák. na ochranu republiky) byl trest smrti, za ostatní zločiny hrozilo obviněnému odnětí svobody na 5-20 let, případně doživotí. §3 - Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) propagoval nebo podporoval fašistické nebo nacistické hnutí, nebo kdo v oné době tiskem, rozhlasem, filmem nebo divadlem, nebo na veřejném shromáždění schvaloval nebo obhajoval nepřátelskou vládu na území republiky nebo jednotlivé nezákonné činy okupačních velitelství a úřadů a orgánů jim podřízených, trestá se, nedopustil-li se činu přísněji trestného, za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let, spáchal-li však takový zločin v úmyslu, aby rozvrátil mravní, národní nebo státní vědomí československého lidu, zejména československé mládeže, trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let, a za okolností zvláště přitěžujících těžkým žalářem od dvaceti let až na doživotí, nebo smrtí. Pozn.: doba zvýšeného ohrožení republiky započala 21. 5. 1938 Za zločiny proti osobám, které ale musely být spáchány ve službách nebo v zájmu Německa, hrozily v krajním případě (vražda, zabití, těžké ublížení na těle) trest smrti. Méně závažné zločiny jako krádež či žhářství byly trestány odnětím svobody s horní sazbou dvaceti let. Do skupiny zločinů proti osobám byly zahrnuty také zločiny proti majetku. § 7 - Kdo sám nebo v součinnosti s jinými v době zvýšeného ohrožení republiky (§ 18) ve službách nebo v zájmu Německa, nebo jeho spojenců, nebo republice nepřátelského hnutí, jeho organizací či členů zavinil ztrátu svobody obyvatele republiky bez jiných následků, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do dvaceti let: Způsobil-li viník takto ztrátu svobody většího počtu obyvatel republiky, může soud uložiti trest těžkého žaláře od dvaceti let až na doživotí, za okolností pak zvláště přitěžujících trest smrti. Třetí kategorií zločinů bylo udavačství. Zde záviselo potrestání na následku udání. Mělo-li udání za následek něčí smrt, mohl být trestem trest smrti § 11 - Kdo v době zvýšeného ohrožení republiky ve službách nebo v zájmu nepřítele, nebo využívaje situace přivoděné nepřátelskou okupací jiného pro nějakou skutečnou nebo vymyšlenou činnost udal, trestá se za zločin těžkým žalářem od pěti do deseti let. Zavinil-li však udavač svým udáním ztrátu svobody československého občana, trestá se těžkým žalářem od deseti do dvaceti let. Mělo-li udání za přímý nebo nepřímý následek ztrátu svobody většího počtu lidí nebo těžkou újmu na zdraví, trestá se doživotním žalářem, mělo-li za následek něčí smrt, trestá se smrtí. Pro všechny tresty uvedené v první hlavě byla vedlejším trestem ztráta občanské cti. Ta zahrnovala např. pozbytí volebního práva, trvalou ztrátu řádů a vyznamenání ZŘÍZENÍ MÍSTNÍCH LIDOVÝCH SOUDŮ


101

V druhé hlavě tohoto dekretu byly zřízeny místní lidové, soudy, které měly soudit zločiny uvedené v tomto dekretu. Celkem bylo zřízeno 24 takových soudů. Jednotlivé soudy se skládaly z pětičlenných senátů (jeden soudce a čtyři laici). Návrh žaloby předkládal veřejný žalobce, kterého jmenoval ministr spravedlnosti z okruhu státních zástupců. Jednání místních lidových soudů byla ústní a veřejná. Proti rozsudkům nebylo opravných prostředků, byl-li vyhlášen trest smrti, byl vykonán do 2 hodin. §25 (1) Pro řízení před mimořádnými soudy lidovými platí zásady řízení před soudy stannými, a to v úpravě, provedené v §§ 26 až 31 tohoto dekretu. Tam, kde dekret odkazuje na předpisy řízení řádného, jsou míněny předpisy platného trestního řádu. § 31 (1) Proti rozsudku mimořádných lidových soudů není řádných opravných prostředků. Žádost o milost kýmkoliv podaná nemá odkladného účinku. (2) Trest smrti se vykoná do dvou hodin po vyhlášení rozsudku. Na výslovnou žádost odsouzeného může býti lhůta prodloužena o další hodinu. Konalo-li se řízení v nepřítomnosti obžalovaného, vykoná se trest smrti do 24 hodin po dopadení odsouzeného. Výkon trestu smrti buř však na přiměřenou dobu odložen, žádá-li to veřejný žalobce z důležitého veřejného zájmu. DEKRET Č. 17/1945 SB. O NÁRODNÍM SOUDU Tímto dekretem byl zřízen národní soud, který plnit funkci orgánu retribučního soudnictví v případě zvlášť vyjmenovaných osob. Národní soud plnil rovněž funkci tzv. čestného soudu. Osoby, na které se působnost Národního soudu vztahovala, byly tímto soudem souzeny i v případě, že se nedopustily trestného činu, ale "nechovaly se po 21. květnu 1938, jak se slušelo na věrné a statečné občany československé". Soud se skládal ze sedmičlenného senátu – soudce a šestí laiků („přesvědčení vlastenci“). Sídlil v Praze. Sankcí byla ztráta volebního práva, práva svolávat veřejná shromáždění a účastnit se jich, organizovat se v politických spolcích a organizacích, a vydávat nebo redigovat politické časopisy nebo jiné politické publikace nebo do nich psát. Vágní popis příslušné skutkové podstaty byl zneužíván KSČ, která této možnosti využívala v politickém boji před volbami v r. 1946.


102

§2 Dopustili-li se činů trestných podle dekretu presidenta republiky ze dne 19. června 1945, č. 16 Sb., o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech (v dalším retribuční dekret), státní president t. zv. protektorátu, členové t. zv. protektorátních vlád, členové ústředního vedení Vlajky, členové kuratoria pro výchovu mládeže, členové výboru a činovníci České ligy proti bolševismu, vedoucí činovníci Národní odborové ústředny zaměstnanců a Svazu zemědělství a lesnictví, novináři, kteří propagačně sloužili vládě vetřelců v denním tisku, nebo vůbec osoby, které byly vedoucím postavením v životě politickém,, vysokým úřadem, vysokou funkcí velitelskou nebo význačným místem v životě hospodářském vázány být svým spoluobčanům vlasteneckým vzorem, budou souzeni Národním soudem jakožto soudem trestním. DEKRET Č. 138/1945 SB. – „MALÝ RETRIBUČNÍ DEKRET“ Oficiální názvem dekret č. 138/1945 Sb. o trestání některých provinění proti národní cti. Tento dekret se skládal z pouhých tří paragrafů. Provinil se podle něj ten, kdo „nepřístojným chováním, urážejícím národní cítění českého nebo slovenského lidu, vzbudil veřejné pohoršení.“ Trestem za takový čin mohlo být až roční vězení (soudily okresní národní výbory) nebo pokuta do výše jednoho milionu Kčs. STATISTIKA Retribucí bylo postiženo na 33 tisíc osob. Zhruba 50% tvořili Němci, 15% Maďaři, zbytek Češi a Slováci. K trestu smrti bylo odsouzeno 713 osob, 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu žaláři. K dočasnému trestu bylo odsouzeno 19 888 osob, průměrná doba trestu přesahovala 10 let. OTÁZKA Č .

59 - N ÁRODNOSTNÍ PROBLEMAT IKA A JEJÍ ŘEŠENÍ V ČSR V LETECH 1945 –

1946 Národnostní problematikou se zabýval č. 8 Košického vládního programu, kde byl jasně formulován odsun Maďarů a Němců. Základní právní předpoklad pro provedení odsunu stanovil dekret č. 33/1945 Sb. o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé nebo maďarské, na jehož základě pozbývali Němci a Maďaři československé státní občanství. Za osobu německé národnosti byli považováni ti, kteří se v jakékoli sčítání lidu od roku 1929 přihlásili k německé národnosti, či ti, kteří se v době zvýšeného ohrožení republiky přihlásili za Němce. Výjimky platily pro „osoby německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky. …Neprovinily se proti českému a slovenskému národu a buď se činně zúčastnily boje za její osvobození, nebo trpěly pod nacistickým nebo fašistickým terorem.“


103

Osobám, které pozbyly státního občanství dle dekretu 33/1945 Sb. – konkrétně mužům od 14 do 60 let a ženám od 15 do 50 let (s drobnými výjimkami) nařídil dekret č. 71/1945 Sb. pracovní povinnost. §1 Odstranění a k odčinění škod způsobených válkou a leteckým bombardováním, jakož i k obnovení hospodářského života rozrušeného válkou se zavádí pracovní povinnost osob, které podle ústavního dekretu presidenta republiky ze dne 2. srpna 1945 č. 33 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, pozbyly československého státního občanství. Pracovní povinnost se vztahuje také na osoby národnosti české, slovenské nebo jiné slovanské, které se v době zvýšeného ohrožení republiky ucházely o udělení německé nebo maďarské státní příslušnosti, aniž k tomu byly donuceny nátlakem nebo zvláštními okolnostmi (§ 5 uvedeného ústavního dekretu). Dalším dekretem, který se týkal zejména Němců a Maďarů, byl dekret č. 12/1945 Sb. o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa. Dle něj byl veškerý zemědělský majetek konfiskován. §1 (1) S okamžitou platností a bez náhrady se konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž je ve vlastnictví: a) všech osob německé a maďarské národnosti, bez ohledu na státní příslušnost, b) zrádců a nepřátel republiky jakékoliv národnosti a státní příslušnosti, projevivších toto nepřátelství zejména za krise a války v letech 1938 až 1945, c) akciových a jiných společností a korporací, jejichž správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům. (2) Osobám německé a maďarské národnosti, které se aktivně zúčastnily boje za zachování celistvosti a osvobození Československé republiky, se zemědělský majetek podle odstavce 1 nekonfiskuje. Veškerý majetek pak konfiskoval dekret č. 108/1945 Sb. o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. ODSUN MENŠIN pozn.: prezentace dr. Štachové na toto téma zde – níže uvedený text je krátké resumé Za války vládly v českých zemích protiněmecké nálady, a proto se po Heydrichiádě v roce 1942 objevila myšlenka totálního odsunu. Exilový prezident Edvard Beneš přišel s plánem, jehož součástí nebylo jen vysídlení Němců ze Sudet, ale také Maďarů z jihu Slovenska, k tomu však byl nutný souhlas velmocí.


104

Ty nakonec souhlasily s odsunem pod podmínkou, že bude proveden humánním způsobem. Samotný odsun pak probíhal ve dvou fázích – tou první byl neřízený „divoký odsun“, druhou pak koordinovaný odsun, který byl sjednán na Postupimské konferenci. „Divoký odsun“, jak již název napovídá, nepodléhal jakémukoli dohledu, často se tak stávalo, že docházelo k aplikaci metody kolektivní viny a obyvatelstvo se Němcům mstilo za útrapy během války. Výraznou roli v této fázi sehrály tzv. Revoluční gardy. Divoký odsun postihl zhruba (údaje se často liší) 450 tisíc osob, dalších 300 tisíc uprchlo ještě před koncem války. Koordinovaný odsun byl mezi mocnostmi sjednán na Postupimské konferenci. Započal 1. 1. 1946 a do prvního listopadu 1946 bylo takto odsunuto celkem 2 170 598 Němců. Transfer byl prováděn především za pomoci vlaků. Oprávněnost takového odsunu bylo zmíněna v čl. 13 Postupimské dohody: Tři vlády prozkoumaly tuto otázku po všech stránkách a uznaly, že německé obyvatelstvo nebo jeho součásti, které zůstávají v Polsku, Československu a v Maďarsku, bude třeba přesunout do Německa. Jsou zajedno v tom, že přesun musí byt prováděn spořádaně a humánně. OTÁZKA Č .

60 - Ú STAVNÍ ZMĚNY V LETEC H 1945 – 1948

Poválečná situace si vyžádala určité ústavní provizorium. Na Slovensku působila nepřetržitě od svého založení Slovenská národní rada, jejíž pozice v systému státních orgánů byla upravena první pražskou dohodou. Slovenská národní rada byla prohlášena za nositelku státní moci, kterou nedisponují ústřední státní orgány. Do doby, než bylo ustaveno Prozatímní národní shromáždění, vykonával zákonodárnou moc v součinnosti s vládou a SNR prezident republiky formou dekretů (PNS se sešlo 28. 10., proto se poslední dekrety, mj. také „malý retribuční dekret“ datují na 27. 10.). Volby do PNS probíhaly nepřímo – jednotlivé poslance volili příslušníci zemských národních výborů. Vznik PNS upravovaly dva dekrety, a to ústavní dekrety č. 18/1944 Úř. věst. a 47/1945 Sb. V prvním (vydaném ještě v exilu) bylo stanoveno, jakým způsobem volby proběhnou, podrobnosti stanovil ten druhý (viz níže) ústavní dekret č. 18/1944 Úř. věst. Článek 1 Na území Československé republiky, které bude osvobozeno od nepřítele, buďtež na základě voleb ustaveny národní výbory, a to místní, okresní a zemské, jakožto prozatímní orgány veřejné správy ve všech jejích oborech. Jakožto orgány státní správy národní výbory budou podřízeny vládě.


105

Článek 2 Z národních výborů na základě voleb vzejde prozatímní Národní shromáždění jakožto prozatímní orgán zákonodárný, jemuž bude odpovědna vláda. Jeho složení, způsob jeho vzniku a jeho působnost stanoví zvláštní ústavní dekret. úst. dekret č. 47/1945 Sb. (2) Prozatímní Národní shromáždění tvoří jedna sněmovna o 300 členech (poslancích). Jeho sídlem je Praha. (3) Volební právo do Prozatímního Národního shromáždění mají osoby, které dosáhly 18. roku věku, a volitelny jsou osoby, které dosáhly 21. roku věku. Další náležitosti práva volebního, volitelnosti a volby Prozatímního Národního shromáždění upraví vláda nařízením, které podepisuje také ústavní president republiky. Prozatímní Národní shromáždění bylo tedy jednokomorové a čítalo 300 poslanců. Zvoleno bylo nepřímo soustavou zároveň se konstituujících národních výborů. Hlavními úkoly Prozatímního národního shromáždění bylo schválení prezidenta republiky (stalo se tak na první schůzi 6. 11. 1945), ratihabice dekretů a příprava voleb do Ústavodárného shromáždění. Dohromady přijalo na 80 zákonů, jejichž zaměření se nejčastěji týkalo obnovy národního hospodářství. Ústavodárné shromáždění vzniklo ústavní zákonem č. 65/1946 Sb. Opět bylo jednokomorové a složené z 300 poslanců. Potvrzen byl zákaz majorizace (tj. že ve věcech týkajících se ústavního postavení Slovenska byl vyžadován souhlas většiny přítomných poslanců zvolených na Slovensku). Podrobnosti volby do ÚS obsahoval zákon č. 67/1946 Sb. Kandidovat opět mohly pouze strany Národní fronty. V celostátním měřítku s přehledem vyhráli komunisté, kteří v českých zemích získali 93 mandátů, na Slovensku 21. V čele vlády stanul Klement Gottwald. Pro zřízení ústavy byl zákonem č. 197/1946 Sb. zřízen ústavní výbor. Ten čítal 36 členů zvolených podle zásady poměrného zastoupení. Vláda Národní fronty krachla, když ministři tří nekomunistických stran ( dohromady 12 ministrů z Československé strany národně socialistické, Demokratické strany a Československá strany lidové) podali 20. 2. 1948 demisi. Pětadvacátého února jejich demise Edvard Beneš přijal a zároveň akceptoval Gottwaldovy návrhy na nové personální obsazení vlády. Tím byl završen „Vítězný únor.“ „Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky. Dnes ráno jsem panu prezidentu republiky podal návrh na přijetí demise ministrů, kteří odstoupili 20. února tohoto roku. A současně jsem panu prezidentu navrhl seznam osob, kterými má býti vláda doplněna a rekonstruována. Mohu vám sdělit, že pan prezident všechny mé návrhy, přesně tak, jak byly podány,


106

přijal.“ projev Klementa Gottwalda 25. 2. 1948 na Václavském náměstí Po převzetí moci komunisté rychle dopracovali ústavu, kterou Beneš odmítl pro její nedemokratičnost a posléze rezignoval. I tak ale byla 9. května pod číslem 150/1948 Sb. přijata. OTÁZKA Č .

61 - Z ÁSAHY STÁTU DO EKONO MIKY V LETECH 1945 – 1948

Poválečné období let 1945-1948 bylo v duchu Košického vládního programu dobou hlubokých státních zásahů do ekonomické oblasti. V prvé řadě se jednalo o konfiskace, které byly zahrnuty v dekretech 12/1945 Sb. a 108/1945 Sb. Prvním z nich byl konfiskován veškerý nemovitý majetek osob německé a maďarské národnosti, dále pak zrádců a kolaborantů. Konfiskovaný zemědělský majetek byl až do odevzdání přídělcům spravován Národním pozemkovým fondem při ministerstvu zemědělství. Tento dekret vytvořil pozemkový základ pro chystanou pozemkovou reformu, při níž změnily majitele zhruba 3 miliony hektarů půdy. Na jednoho rolníka připadalo až 13 ha. Došlo také k mohutnému znárodňování, a to průmyslových podniků, hutí, bank či soukromých pojišťoven. Právně bylo toto zestátnění ošetřeno v dekretech č. 100-104 Sb. (následující §§ pochází z dekretu č. 100/1945 Sb. o znárodnění dolů) § 1. (1) Dnem vyhlášení tohoto dekretu se znárodňují zestátněním: 1. podniky provozované podle obecného horního zákona, báňská oprávnění podle § § 22 a 11 obecného horního zákona a práva majitelů pozemků podle § 1, záhlaví I, částka VII dočasných soudních pravidel z roku 1861, platných na Slovensku; 2. energetické podniky a zařízení sloužící výrobě, opatřování, rozvodu a dodávce energie všeho druhu, kterou lze rozváděti širšímu okruhu spotřebitelů, zejména elektřiny, plynu a páry, s výjimkou výrobních závodních zařízení neznárodněných podniků, které energii převážně samy spotřebují; 3. železárny, ocelárny, válcovny oceli, huti na barevné kovy s výjimkou tavíren kovů výrobně i hospodářsky samostatných; 4. slévárny šedé, ocelové, kujné litiny a barevných kovů, s více než 400 zaměstnanci podle průměru stavů ke dnům 1. ledna let 1942 až 1944; § 8.


107

(1) Pokud není stanoveno jinak v § 7, ani nejde o případ § 5, odst. 3, přísluší za znárodněný majetek náhrada. (2) Pro určení náhrady je rozhodný stav znárodněného majetku podniku v den převzetí národním podnikem a závazků k němu v tento den náležících. Náhrada se rovná obecné ceně majetku, vypočtené podle úředních cen ke dni vyhlášení dekretu, a není-li těchto cen, zjištěné úředním odhadem, po odečtení pasiv. § 9. (1) Náhrada za znárodněný majetek se poskytuje: a) v cenných papírech (odstavec 3), b) v hotovosti, c) v jiných hodnotách. Zestátněny byly podniky, ve kterých pracovalo dohromady 62% osob činných v průmyslu. K dalším krokům bylo přistoupeno v rámci budovatelského programu první vlády Klementa Gottwalda. Podpořen úspěchem pozemkové reformy, předložil ministr zemědělství Július Ďuriš souhrn šesti zákonů (tzv. Ďurišovy zákony) – jejich obsahem byla např. revize prvorepublikové pozemkové reformy, hospodářsko-technická úprava pozemků či zaknihování přidělené půdy. V návaznosti na ně vypracoval Ďuriš další sérii zákonů, které jsou známy jako Hradecký program, jehož mottem se stal výrok „půda patří těm, kdo na ní pracují.“ Navazoval na předchozí etapy pozemkové reformy a prohluboval zásady Ďurišových zákonů z roku 1946 formuloval návrh zákona o nové pozemkové reformě, podle níž měla být rozdělena nejen veškerá půda nad 50 ha (ve vlastnictví jedné rodiny), ale zároveň i půda pod 50 ha, jestliže vlastník na ní sám nepracoval (spekulační půda). Kromě toho požadoval mj. uzákonění národního pojištění pro rolníky. Hradecký program směřoval k úplné likvidaci statkářského vlastnictví půdy. Narazil sice na odpor reakčních sil, na druhé straně však posílil vliv KSČ mezi rolníky, v jejichž řadách vyvolal hnutí za uzákonění nové pozemkové reformy, vrcholící pak sjezdem rolnických komisí 28. – 29. 2. 1948. Požadavky Hradeckého program byly v plném rozsahu uskutečněny po Únoru 1948. Dalším zásahem do ekonomiky bylo zavedení milionářské daně v roce 1947. Podle ní byli ti, jejichž majetek byl hodnotnější než 1 milion Kčs a zároveň činila jejich daňová povinnost za rok 1947 nejméně 50 tisíc Kčs, povinni odevzdat na daních další 2-20%. Po únorovém převratu byl tento zákon dále novelizován. Ačkoli se původně s Československem počítalo jako s akceptorem pomocí v rámci Marshallova plánu, na Stalinův nátlak z něj nakonec neprofitovalo.


108

OTÁZKA Č .

62 -V OLBY ROKU 1946 – VÝSLEDKY A VÝZNAM , Ú STAVODÁRNÉ NÁRODNÍ 1948

SHROMÁŽDĚNÍ A VÝVOJ DO ÚNORA

Volby do Ústavodárného shromáždění proběhly 26. 5. 1946. Byly to první (a na dlouhá desetiletí také poslední) přímé volby po druhé světové válce. Způsob a průběh voleb byl stanoven v zákoně č. 67/1946 Sb. Přípustné byly opět pouze strany Národní fronty – v Čechách tedy Komunistická strana Československa, Československá strana lidová, Československá strana národně socialistická a Československá sociální demokracie, na Slovensku pak Demokratická strana, Komunistická strana Slovenska, Strana slobody a Strana práce. Celé Československo bylo rozděleno na 28 volebních krajů. Jednotlivé kraje zahrnovaly správní okresy (v českých zemích 162). Aktivní volební právo bylo stanoveno na 18 let, pasivní na 21 let. Strana KSČ ČSNS ČSL ČSSD DS KSS SSL SP prázdné lístky celkem

Čechy 43,25 25,20 16,27 14,96 0,31

Morava + Slezsko 34,46 20,20 27,56 16,7 0,44

Slovensko 62,0 30,37 3,73 3,11 0,78

Mandáty 93 55 46 37 43 21 3 2 300

Mandáty (v %) 31,0 18,3 15,3 12,3 14,3 7,0 1,0 0,7 -

Jak vidno, volby suverénně opanovali komunisté. Výsledem byla tzv. budovatelská vláda Klementa Gottwalda. Co se příprav nové ústavy týče, zřízen byl 36členný ústavní výbor, který se tímto tématem měl zabývat. Nakonec byly vypracovány dva návrhy – Kubešův a Procházkův. Jádro ústavy 9. května nakonec tvořil návrh Procházkův. OTÁZKA Č .

63 - Ú STAVA 9. KVĚTNA , JEJÍ PŘIJETÍ A REALIZACE

Ústava 9. května byla pod číslem 150/1948 Sb. přijata … no hádejte … 9. května, ano! Pro její nedemokratičnost ji odmítl Edvard Beneš podepsat a raději rezignoval na svou funkci. Práce na návrhu nové ústavy byly svěřeny Ústavodárnému shromáždění, které bylo zvoleno roku 1946. Později byl v jeho rámci vytvořen ústavní výbor, čítající 36 členů, který se měl přípravou zabývat nejintenzivněji. Základem se stal návrh z pera Vladimíra Procházky. Strukturou se ústava členila na 3 oddíly – prohlášení, základní články a podrobná ustanovení.


109

PROHLÁŠENÍ Prohlášení mělo povahu ideologického dokumentu, proto se nelze divit, že vyznívá levicově. Částečně rekapituluje dějiny a v podstatě vysvětluje, proč je přechod k socialismu „to nejlepší“, co český a slovenský národ mohlo potkat. Po staletí bojoval pak český a slovenský lid s feudálními vykořisťovateli a s německou dynastií Habsburků za své sociální i národní osvobození. Myšlenky svobody, pokroku a humanity byly vedoucími idejemi obou našich národů, když se v XIX. věku obrodily za společného úsilí slovenských i českých buditelů, vzešlých z lidu. Pod týmž praporem zahájily také oba národy v první světové válce společný odboj proti německému imperialismu, a podníceny Velkou říjnovou revolucí, zřídily po staletích poroby, dne 28. října 1918, svůj společný stát demokratickou republiku Československou. Když pak oběma našim národům hrozila zkáza z nové imperialistické expanse v zločinné podobě německého nacismu, tu opět - jako kdysi v husitské revoluci panská šlechta - zradila nyní i novověk vládnoucí třída, buržoasie. Ve chvíli nejvyššího nebezpečí se spojila s nepřítelem proti vlastnímu lidu a tím umožnila světovému imperialismu, aby dočasně vyřídil své rozpory na účet obou našich národů hanebnou dohodou mnichovskou. ZÁKLADNÍ ČLÁNKY Základních článku bylo celkem 12. Měly za úkol pojednat o nejdůležitějších otázkách lidově demokratického zřízení. Dalo by se říci, že byly nadpisy k jednotlivým kapitolám ústavy. čl. I (1) Československý stát je lidově demokratická republika. (2) Lid je jediným zdrojem veškeré moci ve státě. čl. XII (1) Hospodářská soustava Československé republiky je založena: na znárodnění nerostného bohatství, průmyslu, velkoobchodu a peněžnictví; na vlastnictví půdy podle zásady "půda patří tomu, kdo na ní pracuje"; na ochraně drobného a středního podnikání a na nedotknutelnosti osobního majetku. (2) Všechno národní hospodářství v Československé republice nechť slouží lidu. V tomto veřejném zájmu řídí stát veškerou hospodářskou činnost jednotným hospodářským plánem.


110

PODROBNÁ USTANOVENÍ ÚSTAVY Podrobná ustanovení ústavy se dělila do deseti kapitol. KAPITOLA PRVNÍ – PRÁVA A POVINNOSTI OBČANŮ (§ 1-38) Hned na začátek ústavy byl zařazen katalog lidských práv. Kromě starých šlágrů typu osobní svobody či svobody pobytu zde bylo možno nalézt např. právo na práci. KAPITOLA DRUHÁ – NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ (§ 39 – 62) Národní shromáždění bylo dle čl. V (druhý oddíl této ústavy) nejvyšším orgánem moci zákonodárné. Bylo jednokomorové a čítalo 300 poslanců. Volilo prezidenta republiky, vyslovovalo důvěru vládě. V době, kdy NS nezasedalo, příslušel výkon jeho pravomocí předsednictvu Národního shromáždění, které bylo 24členné. Nebylo však oprávněno měnit ústavu ani volit prezidenta republiky. Volební období NS bylo šestileté. V druhém volebním období (1954-1960) se do NS volilo pomocí jednomandátových obvodů, čímž se zvedl počet jeho členů na 368. KAPITOLA TŘETÍ – PREZIDENT REPUBLIKY (§ 67 – 79) Prezident byl volen Národní shromážděním na dobu sedmi let. K platnosti volby bylo třeba, aby byla přítomna alespoň polovina členů NS, ke zvolení byly vyžadovány tři pětiny přítomných (tudíž ke zvolení stačilo v krajním případě 90 hlasů). Z výkonu své funkce nebyl prezident odpovědný, za jeho činnost odpovídala vláda. Jeho kompetence zůstaly prakticky nezměněny. Trestně mohl být stíhán pouze pro velezradu, v takovém případě ho soudilo Národní shromáždění. Trestně může být president stíhán jen pro velezradu. Žalobu na presidenta podává předsednictvo Národního shromáždění, soudí ho Národní shromáždění. Trestem může být jen ztráta úřadu presidentského a způsobilosti tohoto úřadu později znovu nabýti. KAPITOLA ČTVRTÁ – VLÁDA (§ 80 – 92) Vláda byla nejvyšším orgánem výkonné moci. Jak tomu v totalitních režimech bývá, byla vybavena širokými pravomocemi. KAPITOLA PÁTÁ – SLOVENSKÉ NÁRODNÍ ORGÁNY (§ 93 – 122) Na Slovensku vykonávaly zákonodárnou, vládní a výkonnou moc slovenské orgány. Orgánem moci zákonodárné byla Slovenská národní rada, moc výkonnou a vládní


111

vykonával Sbor pověřenců. Do kompetence slovenských orgánů spadaly otázky národní či regionální povahy. KAPITOLA ŠESTÁ – NÁRODNÍ VÝBORY (§ 123 – 133) Dle § 124 vykonávaly národní výbory na území, pro které jsou zvoleny, veřejnou správu ve všech jejích oborech, zejména obecnou správu vnitřní, správu kulturní a osvětovou, ochranu práce a správu zdravotní a sociální; správu finanční pak podle zvláštních ustanovení. Národní výbory byly místní, okresní a krajské. Podřízeny byly jednak NV vyššího stupně, jednak orgánům moci vládní a výkonné, zejména ministerstvu vnitra. KAPITOLA SEDMÁ – SOUDY (§ 134 – 145) Soudní moc byla oddělena od správy. Ve věcech civilních příslušela řádným nebo zvláštním občanským soudům, nebo soudům rozhodčím. V trestních věcech byly příslušné trestní soudy. Posledními třemi kapitolami ústavy byly: hospodářské zřízení (§ 146 – 161), obecná ustanovení (§ 165 – 169) a závěrečná a přechodná ustanovení (§ 170 – 178). ÚSTAVA V PRAXI Zásadní rozpor byl mezi ústavou de iure a de facto. V praxi se totiž stávalo, že byla často obcházena, takže mnohá ustanovení zůstala pouze na papíře. K naprosto flagrantním porušením ústavy docházelo zejména v případě NS či vlády – veškerá důležitá rozhodnutí přijímaly orgány KSČ, ústavní orgány je pak měly pouze legitimovat. Zdánlivá byla taktéž odpovědnost vlády vůči NS – ve skutečnosti byla vláda odpovědná taktéž ústředním orgánům KSČ. OTÁZKA Č .

64 – P RÁVNICKÁ DVOULETKA

Základním cílem období let 1949-1950, které je označováno jako „právnická dvoutetka“ bylo navození takového právního stavu, který by umožnil prosadit ideové představy komunistické vlády. Nutnost vytvoření nového právního řádu zdůrazňoval i Klement Gottwald, který prohlásil, že „je třeba zlikvidovat ten nemožný stav, kdy u nás platí zákony z doby Marie Terezie.“ I z tohoto důvodu vláda uložila 7. a 14. července 1948 ministerstvu spravedlnosti vypracovat osnovy zákoníků (do 1. 9. 1950) a poté je předložit k jejich schválení. Osnovy zákoníků se měly zabývat jak hmotně právními normami, tak i normami procesními. Dále se mělo jednat i o změny v organizaci soudnictví. Právo mělo projít celkovou novou kodifikací, a to „způsobem odpovídajícím současným sociálním a hospodářským poměrům“.


112

„V naší společnosti budující socialismus potřebujeme nové právo, takové, které slouží lidu a jeho blahu, které posiluje a chrání vládu lidu a jeho budovatelskou práci, které je zbraní proti nepřátelům lidu a socialismu. Tedy nikoli již lživé nadtřídní a nepolitické právo, ale právo, které dnes jedině odpovídá historické pravdě a vytváří dosud nejvyšší a nejspravedlivější právní řád.“ Klement Gottwald na Manifestačním sjezdu právníků Chystané kodifikace měly mít unifikační charakter – tedy měly platit pro celé území ČSR. (východní bratři se tak konečně dočkali občanského zákoníku, pokud nepočítáme Bachův absolutismus). Pro jejich vypracování byly zřízeny čtyři kodifikační komise – pro občanské právo hmotné, občanské právo procesní, trestní právo a zvláštní úkoly (právo autorské, směnečné, obchodní či šekové). Tyto komise se pak dále dělily do subkomisí, např. v oblasti občanského práva na subkomisi pro dědické či subkomisi pro věcné právo. Návrhy byly výsledkem činnosti velkého počtu lidí z řad vysokoškolských pedagogů, soudců, prokurátorů či advokátů. Silně však byl zastoupen i laický prvek (dělníci z ČKD, mládežničtí funkcionáři aj.). Velký důraz byl kladen na využívání sovětských zkušeností – „hvězdami“ byli A. V. Venědiktov nebo A. J. Vyšinskij. Návrhy jednotlivých kodexů byly 28. 10. 1949 předloženy tehdejšímu ministru spravedlnost Alexeji Čepičkovi (jako byl Rieger zeť Palackého, Čepička byl zeť Gottwalda). VÝSLEDKY PRÁVNICKÉ DVOULETKY pozn.: detailně se jednotlivými kodexy zabývají další otázky, proto zde uvádím jejich pouhý výčet Prvním výsledkem právnické dvouletky byl zákon o právu rodinném, publikovaný pod číslem 265/1949 Sb. V oblasti občanského práva byl přijat nový občanský zákoník – tzv. „střední kodex“ – 141/1950 Sb. a občanský soudní řád – 142/1950 Sb. Na poli trestního práva byly přijaty čtyři kodexy – trestní zákon (86/1950 Sb.), trestní řád (87/1950 Sb.), trestní zákon správní (88/1950 Sb.) a trestní řád správní (89/1950 Sb.). Východiskem pro pozdější hospodářské právo se stal zákon č. 99/1950 Sb. o hospodářských smlouvách a státní arbitráží. Podkladem pro kolektivizaci zemědělství se stal zákon o organizaci JZD – 69/1949 Sb.


113

OTÁZKA Č .

65 - V ÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY PO ROCE 1948 ( NÁRODNÍ VÝBORY )

Národní výbory, které byly zřízeny dekretem prezidenta č. 18/1944 Úř. věst. se staly po roce 1948 základními správními institucemi. Formálně s nimi počítala i ústava 9. května, když v čl. X pravila: „Nositelem a vykonavatelem státní moci v obcích, okresích a krajích a strážcem práv a svobod lidu jsou národní výbory“. Nově byly národní výbory organizovány zákonem č. 280/1948 Sb. o krajském zřízení. ZÁKON Č. 280/1948 SB. O KRAJSKÉM ZŘÍZENÍ Tento zákon rušil dosavadní zemské zřízení (zemské národní výbory např. v roce 1946 volily poslance PNS) a místo něj došlo ke zřízení krajů. Celkem bylo vytvořeno 19 krajů – 13 v českých zemích a 6 na Slovensku. Kraje se dále dělily na okresy. Dle § 6 tohoto zákona byl v každém krajském městě zřízen krajský národní výbor (KNV). Dle lidnatosti kraje měl KNV od 36 do 72 členů. Toto plénum pak určovalo směr činnosti a politiku příslušného kraje, ze svého středu pak volilo předsedu. Výkonnými složkami KNV byli předseda, rada, komise a referenti. Krajské národní výbory byly podřízeny vládě a v jednotlivých oblastech své působnosti věcně příslušným ministerstvům (§ 10). Nadřazeny logicky byly okresním národním výborům (ONV). Okresní národní výbory fungovaly na obdobném principu jako ty krajské. Nejnižší složkou správy byly místní národní výbory (MNV). NÁRODNÍ VÝBORY V LETECH 1954 – 1960 Ústavní zákon č. 12/1954 Sb. potvrdil vybudovanou hierarchii NV – tedy krajské, okresní a místní národní výbory. Na něj navazoval zákon č. 13/1954 Sb. (oba měly název o národních výborech, lišily se tedy pouze právní silou), který v § 1 stanovil, že „v krajích, okresech a obcích jsou místními orgány státní moci národní výbory.“ Aktivní volební právo příslušelo občanům, kteří dosáhli 18 let, pasivní bylo nastaveno na 21 let. Volební období těchto orgánů bylo tříleté. V krajských městech fungovaly městské národní výbory, ve kterých působily obvodní národní výbory. Městské národní výbory plnily funkci okresních národních výborů. Výkonným orgánem NV byla rada národního výboru. Ta byla volena ze členů národního výboru. Podle počtu obyvatel měla rada 3-17 členů. NÁRODNÍ VÝBORY V LETECH 1960 – 1967 Hierarchie zůstala nezměněna, byly však zřízeny větší kraje a okresy. Soustavu tvořily krajské národní výbory, okresní národní výbory a v obcích městské a místní národní výbory.


114

NÁRODNÍ VÝBORY V LETECH 1967 – 1990 V tomto období byl zákon o národních výborech jedenáctkrát novelizován. Hierarchie NV zůstala nezměněná, existovaly však místní národní výbory s rozšířenou působností. Národní výbory byly definitivně zrušeny zákonem o obcích – 367/1990 Sb. OTÁZKA Č .

66 - V ÝVOJ JUSTICE PO ROCE 1948

VÝVOJ SOUDNICTVÍ Průlomovým předpisem v oblasti soudnictví byl zákon č. 319/1948 Sb. o zlidovění soudnictví. V kombinaci s navazujícím zákonem č. 320/1948 Sb. o územní organizaci krajských a okresních soudů znamenal faktický konec sto let fungujícího systému soudů. Nová organizace se v oblasti řádných soudů skládala z okresních a krajských soudů, nad nimiž čněl Nejvyšší soud. Časté u nich bylo zastoupení soudců z lidu – v prvé instanci byl senát složen z jednoho soudce a dvou soudců z lidu (a to jak u okresních i krajských soudů), v druhé instanci ze dvou soudců a tří soudců z lidu (u krajských i Nejvyššího soudu). Samosoudce se vyskytoval pouze u okresních soudů, a to například u vydávání platebních příkazů, v knihovních a rejstříkových věcech nebo v některých případech nesporného řízení. Soudci byli jmenování na tři, od roku 1961 na pět, od roku 1970 na deset let. Porevoluční situace dala taktéž za vznik Státnímu soudu (konkrétně zák. č. 232/1948 Sb.). Jeho senáty byly pětičlenné a sloužily k potírání jakékoli náznaky odporu (právě před Státním soudem probíhaly monstrprocesy padesátých let – proces s Rudolfem Slánským, Heliodorem Píkou, Marií Horákovou aj.) Samostatnou kapitolu představovaly vojenské soudy. Jejich hierarchie se skládala z nižších vojenských soudů, vyšších vojenských soudů a Nejvyššího vojenského soudu. ZMĚNY PO ROCE 1952 Změny, které byly uvozeny ústavním zákonem č. 64/1952 Sb. znamenaly reorganizaci soudní moci. Ta byla nově vykonávána dvěma druhy soudů – obecnými a zvláštními. Obecné soudy byly tvořeny lidovými soudy, krajskými soudy a Nejvyšším soudem. Jejich personální obsazení však nedoznalo větších změn. Zrušen byl Státní soud, jehož pravomoc přešla na krajské soudy. Zákon dále zakotvoval volitelnost všech soudců, tedy jak soudců z povolání, tak těch z lidu. Soudy, zejména ty trestní, se však staly prostředkem diktatury komunistické strany, významnou represivní složkou zneužívanou proti všem odpůrcům komunistického režimu.


115

STÁTNÍ ARBITRÁŽ Úkolem Státní arbitráže bylo soudit spory mezi státními, národními a komunálními podniky. Je však nutno podotknout, že byla státním podnikem. V září 1953 vznikly dvě „větve“ – Státní arbitráž ČSR a Státní arbitráž pro Slovensko. soudružské soudy – vznikaly od roku 1959 v rámci jednotlivých podniků, řešily především spory v pracovněprávní oblasti ZMĚNY PO ROCE 1960 Přijetí nové „socialistické“ ústavy v roce 1960 si vyžádalo dílčí změny v organizaci soudů. Dl zákona č. 62/1961 Sb. o organizaci soudů byla nyní soudní soustava tvořena místními lidovými soudy, okresními soudy, krajskými soudy a Nejvyšším soudem. V oblasti vojenského soudnictví pak vyšší vojenské soudy a vojenské obvodové soudy. Místní lidové soudy byly zřízeny v obcích a na pracovištích. Odvolání proti jejich rozhodnut přezkoumávaly okresní soudy. Soudci místních lidových soudů byli voleni shromážděním občanů, nemuseli mít právnické vzdělání. Zvolen mohl být každý, kdo dosáhl 21 let, „požíval mezi občany všeobecné vážností a důvěry“ a „byl ostatním občanům příkladem v práci, veřejné činnosti a osobním životě.“

SOUDNICTVÍ V DOBĚ FEDERACE Federativní režim znamenal nutnost další reorganizace. Zrušeny byly místní lidové soudy a soudy se nyní dělily na republikové a federální. Republikovými byly okresní a krajské soudy, dále pak Nejvyšší soud republiky. Pod federální spadal Nejvyšší soud ČSSR a vojenské soudy. PROKURATURA Prokuratura v Československu byla státním orgánem, který v pozici veřejné žaloby zastupoval stát v trestním řízení a plnil další úkoly. Byla vytvořena jako jednotný, centralizovaný a monokratický orgán „nejvyššího dozoru.“ Nejvyšším stupněm byla Generální prokuratura se sídlem v Praze. ADVOKACIE A NOTÁŘSTVÍ Únorový převrat znamenal zásadní zlom ve vývoji advokacie. Odstraněn byl její soukromoprávní charakter, advokáti byli nuceni povinně se sdružit v krajském sdružení advokátů, v Praze kromě toho vzniklo Ústřední sdružení advokátů.


116

Podobný osud jako advokacii postihl také notářství, i zde došlo k jeho „postátnění.“ Notáři se sdružovali v krajských notářských sborech. OTÁZKA Č .

67 - Z MĚNY V PRÁVNÍM ŘÁDU V ŠEDESÁTÝCH LETECH

Politické změny v Sovětském svazu vyústily v úsilí čsl. stranických orgánů o proklamaci vývoje společnosti – tedy byla přijata nová „socialistická“ ústava (č. 100/1960 Sb.). Vstoupili jsme do nového období našich dějin a jsme odhodláni jít dále k novým, ještě vyšším cílům. Dovršujíce socialistickou výstavbu, přecházíme k budování socialistické společnosti a shromažďujeme síly pro přechod ke komunismu. Deklarovaný status čsl. společnosti se odrazil i v politice, jakou bylo právo uplatňováno. Šedesátá léta tak definitivně učinila tečku za utužováním režimu represivními způsoby, častěji se začaly vyskytovat výchovné prvky. První polovina šedesátých let je ve znamení rozsáhlých kodifikací – prvně došlo na trestní zákoník (č. 140/161 Sb.) a trestní řád (č. 141/1961 Sb.). Společně s vydáním příslušných předpisů došlo k reorganizaci soudnictví – zákonem č. 38/1961 Sb. byly zřízeny místní lidové soudy. Změny se dočkalo i občanské právo – nejprve byl přijat občanský soudní řád (99/1963 Sb. – platí dodnes), o rok později občanský zákoník (č. 40/1964 Sb.). V oblasti rodinného práva byl přijat zákon o rodině č. 94/1963 Sb. Třemi novými kodifikacemi z této doby pak byly zákoník práce (65/1965 Sb.), hospodářský zákoník (109/1964 Sb.) a zákoník mezinárodního obchodu (101/1963 Sb.). OTÁZKA Č .

68 - Ú STAVA Z ROKU 1960

Na konci padesátých let dospěli ti „nejaktivnější a nejuvědomělejší občané z řad dělníků, rolníků a inteligence“ k názoru, že socialismus zvítězil a tuto skutečnost je třeba reflektovat v nové ústavě. Proto byla 11. 7. 1960 nová ústava, označovaná jako socialistická, přijata pod číslem 100/1960 Sb. Co se struktury týče, skládala se ústava z prohlášení, na které navazovalo celkem devět hlav. Prohlášení, podobně jako v Ústavě 9. května, mělo povahu politicko-ideologického dokumentu. Konstatovalo, že v ČSR byl vybudován socialismus a je třeba sbírat síly na přechod ke komunismu. Oba národy, které vytvořily Československou republiku, Češi a Slováci, žijí v bratrské shodě. Společné budování socialismu umožnilo, aby Slovensko záhy překonalo svou někdejší zaostalost a povzneslo se na vysokou úroveň v průmyslu i v zemědělství.


117

Československý stát, ve který se zorganizoval pracující lid v čele s dělnickou třídou, stal se lidovou organizací v nejvlastnějším slova smyslu - socialistickým státem. HLAVA PRVNÍ – SPOLEČENSKÉ ZŘÍZENÍ (ČL. 1 – 18) Hned v první článku bylo stanoveno, že Československá socialistická republika je socialistickým státem dvou rovnoprávných bratrských národů – Čechů a Slováků. V této hlavě byl zařazen článek 4, který stanovil vedoucí úlohu KSČ ve společnosti. Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence. Jak již ale název napovídá, obsahem této hlavy bylo především vymezení některých ekonomických záležitostí – např. bylo stanoveno, že „ekonomickým základem Československé socialistické republiky je socialistická hospodářská soustava, která vylučuje jakoukoli formu vykořisťování člověka člověkem“ (čl. 7). Potlačeno také bylo soukromé vlastnictví - socialistické společenské vlastnictví má dvě základní formy: státní vlastnictví, které je vlastnictvím všeho lidu (národní majetek), a družstevní vlastnictví (majetek lidových družstev). Osobní vlastnictví občanů bylo garantováno k spotřebním předmětům, zejména k předmětům osobní a domácí potřeby, rodinným domkům, jakož i k úsporám nabytým prací (čl. 9) čl.16 Veškerá kulturní politika v Československu, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu, a v těsném spojení se životem a prací lidu. HLAVA DRUHÁ – PRÁVA A POVINNOSTI OBČANŮ (ČL. 19 – 38) Katalog občanských práv v určitých oblastech potlačil svobodu jednotlivce, když ji podřídil zájmu celé společnosti – „v zájmu pracujícího lidu.“ Celkově však byl oproti Ústavě 9. května katalog úžeji vymezen. čl.33 Československá socialistická republika poskytuje azylu cizím státním příslušníkům pronásledovaným za hájení zájmů pracujícího lidu, za účast na národně osvobozeneckém boji, za vědeckou a uměleckou tvorbu nebo za činnost na obranu míru. (proto muset z bašty všeho zla – Spojených států imperialistických uprchnout proslulý zpěvák Dean Reed a koncertovat v zemích východního bloku, mj. s Vaškem Neckářem)


118

KAPITOLA TŘETÍ – NÁRODNÍ SHROMÁŽDĚNÍ (ČL. 39 – 60) Národní shromáždění zůstalo i nadále jednokomorové, tvořené 300 poslanci volenými na dobu čtyř let. NS se usnášelo na zákonech, volilo prezidenta, vyslovovalo důvěru vládě. Poslanec však byl vázán imperativním mandátem - Poslanec Národního shromáždění … být ve stálém styku se svými voliči, dbát jejich podnětů a pravidelně jim skládat účty ze své činnosti. V době, kdy nezasedalo, vykonávalo jeho pravomoc 30členné předsednictvo. KAPITOLA ČTVRTÁ – PREZIDENT (ČL. 61 – 65) Prezident byl volen na dobu pěti let Národním shromážděním, nově mu však také byl odpovědný. Taxativní vyjmenování jeho pravomocí se prakticky nelišilo od předchozí ústavy. KAPITOLA PÁTÁ – VLÁDA (ČL. 66 – 72) Vládu, která byla jako tradičně odpovědná Národnímu shromáždění, jmenoval prezident republiky. HLAVA ŠESTÁ – SLOVENSKÁ NÁRODNÍ RADA (ČL. 73 – 85) Postavení Slovenské národní rady podstatně zúženo. Byla oprávněna usnášet se v souladu s celostátním zákonodárstvím na zákonech Slovenské národní rady ve věcech národní nebo regionální povahy. Zrušen byl také Sbor pověřenců, výkonný aparát byl nyní tvořen 16členným předsednictvem. HLAVA SEDMÁ – NÁRODNÍ VÝBORY (ČL. 86 – 96) Národní výbory - nejširší organizace pracujících - byly orgány státní moci a správy v krajích, okresech a obcích. Voleny byly na dobu čtyř let. Osmá hlava se zabývala soudy, devátou tvořila obecná a závěrečná ustanovení. FEDERALIZACE REPUBLIKY Nová etapa vývoje socialistického Československa nastala roku 1968 (myšleno v ústavněprávní rovině, že tu ruské tanky hrály na honěnou je věc druhá). Ústavním zákonem č. 143/1968 Sb. se doposud unitární stát změnil na stát federativní. S účinností od 1. 1. 1969 se Československo stalo státem složeným z České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky.


119

Nejvyšším zákonodárným orgánem se stalo dvoukomorové Federální shromáždění. To bylo tvořeno Sněmovnou lidu (200 členů, čtyřleté volební období) a Sněmovnou zemí (150 členů – 75 z ČSR, 75 ze SSR, taktéž čtyřleté volební období). Kromě toho existovaly i republikové zákonodárné orgány – Česká národní rada a Slovenská národní rada. Výkonné orgány jednotlivých republik představovaly vlády republik. OTÁZKA Č .

69 - Z MĚNY V SYSTÉMU PRÁVA PO ROCE 1948 ( NOVÁ PRÁVNÍ ODVĚTVÍ )

pozn.: vycházím pouze z toho kratičkého textu v učebnici na straně 562, nevím, co víc k tomu … Co se nějakého okecávání týče, lze použít vágní formulace typu „smyslem bylo nahradit buržoazní právo tím socialistickým“ atd. V rámci znárodněného sektoru existovaly specifické vztahy, dané jednak přechodem k centrálně řízené ekonomice a jednak tím, že subjekty, které s majetkem nakládaly, nebyly jeho majiteli. Proto se až do poloviny šedesátých let formoval základ nového právního odvětví – hospodářského práva. Nové předpisy se však nehodily pro styk s nesocialistickým zahraničním, proto vzniklo právo mezinárodního obchodu. V oblasti občanského práva došlo k oddělení pracovního práva (za účelem odlišení od „buržoazního pojetí pracovní síly“), zákon o právu rodinném z OP vyčlenil právo rodinné. Novou podobu dostalo také hospodaření na půdě. Kolektivizace dala za vznik zemědělskodružstevnímu právu a pozemkovému právu. OTÁZKA Č .

70 - V ÝVOJ TRESTNÍHO PRÁVA PO ROCE 1948

ZÁKON NA OCHRANU LIDOVĚ DEMOKRATICKÉ REPUBLIKY – 231/1948 SB. Nechvalně proslulý zákon - přijatý sedm měsíců po únoru 1948 - se stal nástrojem teroru komunistické moci. Zákon mj. zahrnoval tresty za vlastizradu, vyzvědačství, nepřekažení nebo neoznámení trestného činu atd. Na základě tohoto zákona bylo vykonáno přes 230 rozsudků trestu smrti, desetitisíce lidí putovaly do vězení a pracovních táborů. Oproti předchozímu zákonu č. 50/1923 Sb. z. a n.obsahoval mnohem tvrdší tresty. Číslo zákona se stalo roku 1968 součástí názvu organizace sdružující bývalé vězně komunistického režimu K231. Zločiny uvedené v tomto zákoně byly souzeny Státním soudem. §1 Velezrada (1) Kdo se pokusí: a) zničit samostatnost nebo ústavní jednotnost republiky, b) odtrhnout od republiky část jejího území, c) zničit nebo rozvrátit lidově demokratické zřízení nebo společenskou nebo hospodářskou


120

soustavu republiky,zaručené ústavou, nebo d) násilím znemožnit ústavní činnost presidenta republiky nebo jeho náměstka, zákonodárného sboru nebo vlády(sboru pověřenců), bude potrestán pro zločin těžkým žalářem od deseti do pětadvaceti let, nebo na doživotí. (2) Stejně bude potrestán, kdo se k činu uvedenému v odstavci 1 s někým spolčí nebo vejde v přímý nebo nepřímý styk s cizí mocí nebo s cizími činiteli. (3) Smrtí bude vinník potrestán: a) dopustí-li se činu uvedeného v odstavci 1 nebo 2 za branné pohotovosti státu nebo v době ozbrojeného napadení republiky, b) byly-li takovým činem zvláštní měrou ohroženy samostatnost, ústavní jednotnost nebo územní celistvost republiky, její lidově demokratické zřízení, společenská nebo hospodářská soustava, zaručené ústavou, nebo byla-li znemožněna ústavní činnost presidenta republiky nebo jeho náměstka, zákonodárného sboru nebo vlády (sborupověřenců), c) bylo-li k takovému činu užito branné moci nebo ozbrojeného nebo na vojenský způsob organisovaného sboru nebo byly-li k takovému činu sbírány nebo organisovány branné nebo pomocné síly nebo hromaděny zbraně neb střelivo, d) byl-li při takovém činu kladen násilný odpor branné moci nebo ozbrojenému sboru, nebo e) je-li tu jiná zvláště přitěžující okolnost.

KODIFIKACE Z DOBY PRÁVNICKÉ DVOULETKY Přeměna právního systému po únorovém převratu logicky zasáhla i oblast trestního práva. Přijaty byly dva základní předpisy – trestní zákon (č. 86/1950 Sb.) a trestní řád (č. 87/1950 Sb.). Nutno dodat, že se jednalo o první trestní kodexy, které platily na celém území ČSR. TRESTNÍ ZÁKON Č. 86/1950 SB. Trestní zákon měl chránit zájmy pracujícího lidu,.lidově demokratickou republiku a socialistickou výstavbu., Bylo stanoveno několik druhů postižitelných deliktů: trestný čin a přestupek (který je pro společnost méně nebezpečným typem deliktu). Je nutné podotknout, že projednávání přestupků bylo vyloučeno z kompetence soudů ve prospěch národních výborů. Zákonodárce vyšel z předpokladu materiálního pojetí trestného činu, kdy je stanoveno, že trest není bez viny. Trestal se také pokus o trestný čin, ale i návod a pomoc k jeho spáchání. Navíc se zvýšila hranice trestní odpovědnosti ze 14 na 15 let. Trest byl primárně určen k zneškodnění „nepřítele pracujícího lidu“ a jeho účel byl ovlivněn převážně třídním přístupem. Velmi vágní byla formulace některých skutkových podstat, naopak bylo zakotveno velké množství hlavních a vedlejších trestů, přičemž bylo zakázáno ukládat samostatně vedlejší tresty. Mezi hlavními tresty můžeme najít trest smrti a jeho zmírnění na doživotí, odnětí svobody na maximálně 25 let. Ovšem v novém trestním zákoníku nenajdeme peněžní trest, protože bylo rozhodnuto, že „sloužil majetným vrstvám.“ Peněžní tresty byly nahrazeny majetkovými tresty převzatými ze sovětského práva, které plnily především výchovnou funkci - průběžné strhávání z platu po určitou dobu.35 S tímto trestem byla spojena možná


121

změna pracovního zařazení, která byla vynucena soudním rozhodnutím. Do vedlejších trestů dále patřila ztráta státního občanství, zákaz činnosti a další. Po vykonání vlastního trestu bylo umožněno zařadit odsouzeného až na dva roky do tábora nucených prací. TRESTNÍ ŘÁD Č. 87/1950 SB. Trestním řádem byl zrušen dosavadní trestní řád z roku 1873, který byl postaven na velmi liberálních zásadách. Nejvíce se při tvorbě institutů občanského zákoníku projevily sovětské vlivy. Dokonce bylo stanoveno v § 1, že má vychovávat občany „k ostražitosti vůči nepřátelům pracujícího lidu a jiným rušitelům jeho budovatelského úsilí a k plnění občanských povinností“. Především byla upravena jednotlivá stadia trestního řízení. Trestní řád rozeznával přípravné řízení, hlavní líčení před soudem, následovalo odvolací řízení, mimořádné opravné prostředky a řízení o nich. Sovětský vzor se velmi projevil při tvorbě nového trestního řádu a rozhodující role v trestním řízení byla svěřena okresnímu, popřípadě státnímu prokurátorovi. Státní prokurátor se dokonce mohl rozhodnout o neoznámení a neprokázání těchto činů, o spolčení, nadržování a podněcování k nim, rozhodoval také o trestných činech příslušníků SNB. Výslech obviněného byl veden prokurátorem, současně prokurátor vedl výslech svědků, shromažďoval důkazy, rozhodoval o uvalení vazby. V kompetenci prokurátora bylo rozhodování např. o domovních prohlídkách. Nový trestní řád byl vydán roku 1956 jako zákon č. 64/1956 Sb. Nahrazoval některá represivní ustanovení. Nejvýrazněji byla změněna podoba přípravného zřízení. pozn.: do tohoto období spadají také kodexy z trestního práva správního, o nich však pojednává další otázka VÝVOJ V ŠEDESÁTÝCH LETECH Na počátku 60. let byly oba kodexy z roku 1950 (resp. TŘ z roku 1956) nahrazeny novými, a to trestním zákoníkem (č. 140/1961 Sb.) a trestním řádem (č. 141/1960 Sb.). TRESTNÍ ZÁKON Č. 140/1961 SB. Vybudování socialismu s sebou přineslo i zmenšení napětí mezi jednotlivými třídami. Pro odstranění nedostatků TZ z roku 1950 byl proto roku 1961přijat zákon nový – TZ č. 140/1961 Sb. Novelizace s pak dočkal v roce 1965 (č. 56/1965 Sb.), platil v pozměnené podobě až do r. 2009 Hned v prvním paragrafu bylo zmíněno, že „účelem trestního zákona je chránit společenské a státní zřízení Československé socialistické republiky, socialistické vlastnictví, práva a oprávněné zájmy


122

občanů a vychovávat k řádnému plnění občanských povinností a k zachování pravidel socialistického soužití.“ Sníženy byly trestní sazby, maximální výměra odnětí svobody činila 15 let, trest smrti se stal výjimečným. Soudy mohly častěji využívat podmínečného odsouzení a podmínečného propuštění. I tak si ale zákoník uchoval svou převážně represivní podobu, byť lze zahlédnout snahy o převýchovu pachatele. Zákon se dělil na obecnou a zvláštní část, ta se pak dělila na 12 hlav podle jednotlivých skupin deliktů (např. TČ proti republice, TČ hospodářské, TČ proti rodině a mládeži atd.) TRESTNÍ ŘÁD Č. 141/1961 SB. Trestní řád z roku 1961 přinesl v reakci na soudní praxi let padesátých do trestního řízení několik zlepšení. Výslovně formuloval presumpci neviny, zdůraznil zásady objektivní pravdy či ústnosti v řízení před soudy. Zakotvena v něm byla taktéž zásada „in dubio pro reo.“ OTÁZKA Č .

71 - T RESTNÍ PRÁVO SPRÁVNÍ A TRESTNÍ ŘÍZENÍ SPR ÁVNÍ V 50. LETECH

MINULÉHO STOLETÍ

V době právnické dvouletky převládalo přesvědčení, že trestní právo správní tvoří specifickou součást správního práva, upravující postih za méně společensky nebezpečné delikty. Jejich řešení mělo být uskutečňováno správními orgány, tedy mimosoudní cestou. Druhý paragraf trestního zákona správního stanovil, že „podle tohoto zákona se stíhají jako přestupky jen činy, které nejsou trestné podle trestního zákona soudního.“ Trestní zákon správní se podobně jako ten soudní dělil na obecnou a zvláštní část (v té byly vyjmenovány jednotlivé skutkové podstaty). §136 – překročení uzavírací hodiny Kdo překročí uzavírací hodinu v podnicích hostinských a výčepnických nebo kdo se po uzavírací hodině v takovém podniku zdržuje, bude potrestán pokutou do 25.000 Kčs nebo odnětím svobody až na jeden měsíc. I zde se tresty dělily do dvou kategorií – hlavní a vedlejší. Mezi hlavními byly odnětí svobody, veřejné pokárání a pokuta, mezi vedlejšími propadnutí jmění, zákaz činnosti, zákaz pobytu, propadnutí věci a uveřejnění nálezu. Trestní řízení správní bylo upraveno zák. č. 89/1950 Sb. Rozhodování o přestupcích příslušelo národním výborům. Novela z roku 1953 však přenesla rozhodování o závažnějších přestupcích na soudy (čímž však bylo zpochybněno samotné jádro této koncepce).


123

Národním výborům byly svěřeny široké pravomoci – mohly např. rozhodovat o uvalení vazby, mohly omezit volnost pohybu či nařizovaly domovní prohlídku. Přestupky byly projednávány v ústním nebo písemném jednání. Mohly také být vyřízeny v blokovém nebo příkazním řízení. Ústní jednání bylo zpravidla neveřejné, obviněnému musela být poskytnuta možnost vyjádřit se ke skutečnostem, které mu byly kladeny za vinu. V blokovém řízení rozhodovaly orgány zmocněné národními výbory nebo ministerstvem vnitra o méně závažných přestupcích přímo na místě, v příkazním řízení mohly výkonné orgány národních výborů potrestat pachatele bez dalšího řízení příkazem. OTÁZKA Č .

72 - V ÝVOJ OBČANSKÉHO PRÁV A PO ROCE 1948

OBČANSKÝ ZÁKONÍK Z ROKU 1950 – 141/1950 SB. Občanský zákoník z roku 1950 je také někdy označován jako střední kodex. Jeho vypracováním byla pověřena kodifikační komise pod vedením V. Knappa. Ideologicky a věcně vycházel z ruského občanského zákoníku z roku 1922, stalinské ústavy (1936) a předválečného návrhu občanského zákoníku (1937). Dělí se na 6 částí - první částí jsou úvodní ustanovení (§1 - 3), obecná část (§4 - 99), následují věcná práva (§100 - 210), závazková práva (§211 - 508) a nakonec dědická práva (§509 561). Zákoník byl zakončen přechodnými a závěrečnými ustanoveními (§562- 570). Konečná verze se velmi lišila od prvního návrhu, který neobsahoval úvodní ustanovení. V novém občanském zákoníku se vyskytovaly nové nebo nově pojmenované principy. Bylo rozlišeno několik druhu vlastnictví, mezi kterými bylo preferováno socialistické vlastnictví. Tím bylo myšleno společenské vlastnictví, kterému byla poskytována zvláštní ochrana. Při tvorbě institutů občanského zákoníku byl zdůrazňován zájem společnosti, zájem jednotlivce byl posunut do pozadí. Zároveň bylo zrušeno obchodní právo, protože se v novém režimu nevyskytoval žádný obchodní zákoník ani žádná norma, která upravovala živnosti. Úvodní ustanovení obsahovalo nejobecnější principy, na kterých byl občanský zákoník postaven. V obecné části bylo vysvětleno, co se rozumí osobami, věcmi a právy, také byly vymezeny náležitosti právních úkonů a bylo upraveno zastupování, zmocnění, promlčení a počítání času. Věci byly vymezeny velmi úzce, protože zákoník stanovil, že jimi jsou jenom ovladatelné hmotné předměty a síly přírodní, které slouží lidským potřebám. Tímto byly vyloučeny z práva věci nehmotné. V třetí části zákoníku se objevily zásadní novinky, které upravovaly vlastnické právo, ale také věcná břemena. Když zákonodárce vymezoval vlastnictví, vycházel ze sovětských právních předpisů, které se už promítly do Ústavy z 9. května. V této


124

části byly ustanoveny 3 druhy vlastnictví: vlastnictví soukromé, osobní a socialistické, které se dělilo na státní a družstevní vlastnictví. Vyšší formou socialistického vlastnictví bylo státní vlastnictví. Družstevní vlastnictví bylo pouze označeno za nižší formu, ale nebylo v zákoníku dále rozvedeno. Novinkou bylo osobní vlastnictví, které bylo úzce spojeno se socialistickým vlastnictvím. Byl v něm určen majetek jednotlivců, který představovaly předměty osobní a domácí potřeby, úspory nabyté prací, nebo rodinné domky. Osobní majetek byl prohlášen za nedotknutelný, ale měl se při jeho používání brát zřetel „ i na práva zaručená občanu i na jeho závazky vůči socialistické společnosti“ Jako poslední bylo upraveno soukromé vlastnictví. Od osobního vlastnictví se lišilo tím, že se vztahovalo k výrobním prostředkům, především k půdě. Držba byla také upravena v rámci občanského zákoníku ve výkladu vlastnictví. Byla ovšem upravena mnohem úžeji než v předešlém právním předpise a poskytovala stejné právo jako vlastníkovi. Dále byl zaveden jednotný princip věcných břemen. Další velkou změnou občanského zákoníku bylo opuštění zásady superficies solo cedit, která stanovila, že každá stavba, která je trvale upevněna v zemi, je součástí pozemku, na kterém se stavba nachází. Což zapříčinilo chaos, který vznikl v majetkových poměrech v následujících letech. Zákonodárce k tomuto kroku vedly poměry, které panovaly v zemědělských družstvech, protože s touto zásadnou by budovy vystavěné za finance družstva připadly majitelům půdy. V závazkovém právu se také vyskytly změny oproti předchozímu právnímu předpisu. Byly zavedeny smluvní typy, které se v něm předtím nevyskytovaly. Navíc byly do občanského zákoníku začleněny smluvní typy, které se předtím nacházely v obchodním zákoníku. Starým formám byl tímto dán nový obsah. Dědické právo se vyznačovalo směřováním k upevnění rodinného kruhu v užším slova smyslu. Proto také bylo preferováno dědění ze zákona (intestátní posloupnost), a kvůli tomu byl zúžen okruh možných dědiců. Dědictví se nabývalo okamžikem smrti zůstavitele a občanský zákoník nepřevzal formu ústní závěti, manželskou smlouvu ani vzájemné testamenty. Když srovnáme zákoníky z roku 1811 a nový občanský zákoník, zjišťujeme, že nová úprava neobsahovala tak široký záběr jako starší zákoník. Především nebylo zařazeno ustanovení o občanství ani o regulování manželských a rodinných vztahů. Dále neobsahoval předpisy o působnosti zákonů ani předpisy o pracovní smlouvě. Bohužel nový občanský zákoník byl plný paradoxů stejně jako doba, v níž vznikl. Objevila se v něm sovětizace právního řádu, přesto si udržel vysokou legislativní úroveň. Upřednostňoval socialistické vlastnictví, avšak stále připouštěl status soukromého vlastnictví. I když většina úprav občanského zákoníku byla velmi dobrá, kvůli vývoji v padesátých letech mnoho norem zůstalo jenom na papíře. Největší pozitivum, které nový občanský zákoník přinesl, byla unifikace občanského práva


125

na celém území československého státu, čímž byla odstraněna dvojkolejnost právního řádu, která vznikla v roce 1918 recepcí uherského a rakouského práva. OBČANSKÝ ZÁKONÍK Z ROKU 1964 – 40/1964 SB. Koncem padesátých let bylo soudruhy konstatováno, že platný občanský zákoník „plně neodráží poměry a vztahy, které se v naší společnosti v dané etapě vývoje socialismu vytvořily.“ Po vydání socialistické ústavy se proto začalo uvažovat o vydání nového občanského zákoníku. Ten byl notně okleštěn, anžto postupně docházelo k odluce jednotlivých odvětví – separátně vyšel zákon o rodině (94/1963 Sb.), zákoník práce (65/1965 Sb.), hospodářský zákoník (109/1964 Sb.) a zákoník o mezinárodním obchodu (101/1963 Sb.) Občanský zákoník, vydaný 26. 2. 1964, byl uveden preambulí a jeho text se členil na úvodní Zásady občanskoprávních vztahů, a osm částí s 524 paragrafy. První část zákoníku obsahovala obecná ustanovení – charakterizovány zde byly základní pojmy jako občanskoprávní vztahy, jejich účastníci, právní úkony atd. Druhá část se věnovala socialistickému společenskému vlastnictví a osobnímu vlastnictví. § 127 – předmět osobního vlastnictví V osobním vlastnictví jsou především příjmy a úspory z práce a ze sociálního zabezpečení. V osobním vlastnictví jsou dále zejména věci domácí a osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty. Třetí část byla věnována osobnímu užívání bytů, jiných místností a pozemků. Čtvrtá se pak zabývala službami . § 222 Službami poskytují socialistické organizace občanům věcná plnění, výkony, jakož i jiná plnění k uspokojování jejich hmotných a kulturních potřeb. § 224 Služby se poskytují na základě smluv nebo na základě jiných skutečností právními předpisy stanovených. V šesté části byly upraveny záležitosti týkající se odpovědnosti za škodu a za neoprávněný majetkový prospěch. V sedmé části pak bylo upraveno dědické právo. Poznámkou budiž, že původně znal obč. zákoník pouze tři dědické třídy. § 461 Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů. Osmou část tvořila závěrečná a přechodná ustanovení.


126

OTÁZKA Č .

73 - R ODINNÉ PRÁVO PO ROCE 1949

ZÁKON Č. 265/1949 SB. O PRÁVU RODINNÉM Kodifikace rodinného práva, které se vyčlenilo ze systému občanského práva, představovala první z kodifikací v rámci právnické dvouletky. Proto byl zákon o právu rodinném přijat již v roce 1949 pod číslem 265/1949 Sb. Manželství bylo chápáno jako trvalé životní společenství muže a ženy založené na vzájemných citových vztazích. Uzavřeno mohlo být pouze před místním národním výborem, náboženské obřady mohly být vykonány až poté – tzn. zavedení obligatorního civilního sňatku. Rozvedeno mohlo být pouze výjimečně, a to za předpokladu, že je hluboce rozvráceno a nadále neschopné plnit svou funkci. Okolnostmi, které vylučovaly uzavření manželství, byly kromě již existujícího manželství blízké příbuzenství, nedostatek věku či omezená způsobilost k právním úkonům. Na rozdíl od ABGB byli nyní manželé zrovnoprávněni – dle § 15 „mají v manželství muž i žena stejná práva a stejné povinnosti. Jsou povinni žít spolu, být si věrni a vzájemně si pomáhat.“ Majetkové vztahy mezi manželi byly upraveny zákonným majetkovým společenstvím (dřívější název pro bezpodílové spoluvlastnictví manželů) – tj. majetek nabytý během manželství, vyjma majetku získaného darem či děděním, se stával společným majetkem obou. Děti podléhaly moci rodičovské, na které se ale podíleli oba rodiče, patriarchální moc tedy vzala definitivně za své. ZÁKON Č. 94/1963 SB. O RODINĚ Zákon o rodině z roku 1963 navazuje na úpravu z roku 1949. Rozdělen je na čtyři části – manželství, vztahy mezi rodiči a dětmi, výchova nezletilých dětí a výživné. Neupravoval tedy majetkové vztahy mezi manželi, ty byly upraveny v občanském zákoníku. Ve vztahu k dětem se již neužívalo pojmu rodičovská moc, nýbrž právech a povinnostech rodičů k dětem. Při společenské kontrole výchov dětí byla výrazně posílena moc národních výborů. OTÁZKA Č .

74 - F ORMOVÁNÍ PRACOVNÍHO PRÁVA , ZÁKONÍK PRÁCE

Při tvorbě nového občanského zákoníku nebyla do jeho obsahu zahrnuta pracovněprávní ustanovení. I nadále tak zůstala úprava pracovního práva značně roztříštěna. Do pozadí ustupoval soukromoprávní charakter a převážily veřejnoprávní prvky.


127

Mzdové otázky byly řešeny zákonem o státní mzdové politice z roku 1948, dle kterého vyměřovalo výši mzdy ministerstvo sociální péče. Úprava placené dovolené na zotavenou se opírala o zákon z roku 1947, další úpravy nastaly v roce 1957. Vedení podniků bylo dbát bezpečnostních předpisů, které stanovoval zákon o bezpečnosti při práci (67/1951 Sb.), dohled nad jejich dodržováním vykonávala Revoluční odborová hnutí (ROH). K úpravě odpovědnosti za škody při výkonu práce došlo v roce 1958. V roce 1953 bylo zavedeno omezení volnosti zaměstnance při rozvazování prac. poměru, výpověď ze strany zaměstnance nahradila dohoda o skončení prac. poměru (byl potřebný i souhlas vedoucího pracovníka). Heslo o účastí pracujících na řízení se mělo realizovat prostřednictvím Revolučních odborových hnutí. Chránit zájmy zaměstnanců a účastnit se na hromadné úpravě pracovních podmínek bylo úkolem závodních rad, které se roku 1959 transformovaly na závodní výbory. ZÁKONÍK PRÁCE Z ROKU 1965 – 65/1965 SB. Na základě zákoníku práce byl upraven vztah pracovníka a jeho zaměstnavatele. Pozitivním faktem bylo, že konečně došlo k unifikaci pracovněprávních předpisů a zákoník tak představoval univerzální právní předpis upravující pracovněprávní vztahy prakticky všech nikoli zaměstnanců, ale pracovníků, jak byly osoby v pracovním poměru nově nazývány. Při sjednání pracovního poměru bylo nutné dohodnout druh práce, místo výkonu práce a den nástupu do práce (§ 29). Rozvázat ho bylo možné jednak ze zákonem stanovených důvodů (taxativně vymezených) či bez uvedení důvodu v tom případě se výpovědní lhůta prodlužovala o 6 měsíců). Po roce 1969 bylo možní prac. poměr rozvázat z politických důvodu, ohrožoval-li pracovník „socialistický společenský řád.“ OTÁZKA Č .

75 - Z ÁNIK OBCHODNÍHO PRÁVA A JEHO POZDĚJŠÍ OB NOVENÍ ,

HOSPODÁŘSKÉ PRÁVO

Socialisticky orientované strany Národní fronty uskutečňovaly v poválečných letech značné hospodářské změny. Týkalo se to především znárodňování – do státního vlastnictví tak dříve či později přešly veškeré podniky zaměstnávající více než dvacet osob. V padesátých letech vzaly za své i živnosti – řemeslníci byli nuceni sdružit se do družstev či komunálních podniků. OBCHODNÍ PRÁVO


128

Obchodní právo přestalo jako samostatné právní odvětví existovat s vydáním středního kodexu – občanského zákoníku z roku 1950. V rámci komise pro zvláštní úkoly (jedna ze čtyř kodifikačních komisí během právnické dvouletky) byly sice projednávány otázky týkající se obchodních a podnikatelských záležitostí, bylo však usouzeno, že obchodněprávní problematika nemá být kodifikována samostatně. Na základě nové právní úpravy, obsažené především v občanském zákoníku, mj. zanikla většina společností zřízených podle ustanovení obchodního práva. Postavení akciových společností upravil zákon č. 243/1949 Sb. o akciových společnostech. Existující akciovky, vyjma těch působících v zahraničním obchodě, musely zažádat o státní povolení a schválení stanov. Dále podléhaly státnímu dozoru, stát byl dokonce oprávněn společnost v krajním případě zrušit. NÁRODNÍ PODNIKY Národní podniky se jako nové subjekty hospodaření v průmyslu začaly formovat již v letech 1945 – 1948, jejich postavení však bylo právně upraveno až počátkem padesátých let vydáním zákona č. 103/1950 Sb. o národních podnicích. Národní podniky zřizovali věcně příslušní ministři po dohodě s ministrem financí a po svém vzniku byly zapisovány do podnikového rejstříku. Majetek, s nímž takové podniky hospodařily, byl majetkem státním, příslušné podniky s ním sice vlastním jménem nakládaly, nemohly jej však zcizovat. K doplnění došlo v roce 1955, kdy bylo uzákoněno možné zřízení trustu (spojení několika podniků příbuzného zaměření) a kombinátu (sdružení podniků, jejichž činnost na sebe navazovala). I nadále však platilo, že majetek, kterým nakládaly, vlastnil stát. Další změna, která tentokrát nastala v roce 1958, umožnila vytvoření tzv. výrobně hospodářských jednotek, jimiž byly zejména vedoucí národní podniky. HOSPODÁŘSKÉ VZTAHY Základní hospodářské vztahy mezi socialistickými organizacemi obsahoval občanský zákoník. Komplexnější úpravu hospodářských vztahů přinesl až zák. č. 69/1958 Sb. o hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi. Těm zároveň ukládal závazek vzájemné pomoci. HOSPODÁŘSKÝ ZÁKONÍK Č. 109/1964 SB. Stav, kdy byly dílčí předpisy hospodářského charakteru subsidiárně upravovány občanským zákoníkem, přestal platit vydáním hospodářského zákoníku.


129

U jeho zrodu stála myšlenka, že vztahy mezi socialistickými organizacemi jsou ze své podstaty odlišné od „hmotného a kulturního uspokojování potřeb pracujících“, což upravoval občanský zákoník. Hospodářský zákoník (č. 109/1964 Sb.) upravoval vztahy vznikající při plánovitém řízení národního hospodářství a při vlastní činnosti socialistických organizací. Subjekty hospodářských vztahů byly socialistické organizace, jejichž účelem bylo plnit plán, nikoli dosahovat zisku. Členil se na preambuli, zásady hospodářských vztahů a dvanáct dále členěných částí. Rozlišovány dle něj byly státní, družstevní a společenské socialistické organizace. Státním organizacím byl majetek propůjčen ze státního socialistického vlastnictví, družstevní organizace hospodařily v prvé řadě s majetkem, který jim propůjčili jednotliví členové, svěřen jim však mohl být i majetek státní. Principem fungování národního hospodářství byla jeho celistvost, řízená ústředními orgány KSČ pomocí státních plánů rozvoje národního hospodářství. Hospodářský zákoník byl po sametové revoluci několikrát novelizován, nakonec byl nahrazen obchodním zákoníkem (513/1991 Sb.).


130

otázka č. 1 - Periodizace dějin na území českých zemí od 9. stol. do roku

Recommend Documents