Victor Hugo Jen ty nám zůstáváš, ó lásko… Ódy a balady (1826)
Neronův slavnostní zpěv Panu hraběti Alfredu de V... Nescio quid molle atque facetum. Horatius Mřem nudou, což je hřích dle Seneky; mám dojem, že ji lze, přátelé, však zahnat ohňostrojem, konaným z příkazu božského Nerona, génia, jehož meč má v moci miliony a z jehož harfy zurčí tóny, oslavujíc vše, cokoli vykoná! Pospěšte! Čeká vás divadlo znamenité! Slavnost, jež překoná, jak sami uvidíte, svou nespoutaností nejpustší orgie, proti níž oslava zrození mého syna, při níž sám Seneka důkladně přebral vína, nevinnou kratochvílí je! Aglaé z Faléry, jež s námi na galéře se polosvlečená plavila po Tibeře pod stanem asijským, jenž hořel barvami, ani sto otroků, vržených do lví jámy v poutech, zakrytých květinami, vás víc než slavnost má, k níž zvu vás, neznámí. Pospěšte, chcete-li spatřiti požár Říma! Až na věž otroci nosítka vynesli má, aby vše uviděl můj pohled vznešený. Boj lidí s šelmami nic proti tomu není. Sedmero Pahorků v jediný cirk se změní, v němž svede Řím boj s plameny! Jen tímto způsobem se césarovi sluší svou nudu přemáhat, pokud mu plení duši! Jsem bůh, a neškodí, když občas udeřím.
Zbystřete pozornost, ohňostroj brzy začne! Požár jak dráče krvelačné ohnivým jazykem už olizuje Řím! Vidíte? Vidíte? Teď rozlil nad obětí čadivý, hustý kouř a o kus dál zas letí. Laská zdi, aby je zahubil vzápětí, a drtí paláce, bera je kolem šíjí... Ach, proč mé laskání též jak on nezabíjí, proč nevraždí mé objetí! Poslouchejte ten ryk a vizte dým ten čpavý, v němž, stínům podobny, se dusí lidské davy, slyšte, jak odevšad zpěv smrti vyvěrá! Hroutí se sloupoví ocelová i zlatá! Proud roztavené bronzi chvátá, aby jej zchladila syčící Tibera. Jaspisy, porfyry - vše vniveč rozpadá se, i sochy z mramoru vzdor nadpozemské kráse; vítězná pohroma, plníc mé rozkazy, je stále silnější; zuřivost její zraje a vichr veselý, bouři se podobaje, zvyšuje její extasi. Teď vzplál i Kapitol! - V ohni, jenž městem letí, vypadá akvadukt jako most do podsvětí. Poslechni Nerona, ó živle! Neustaň! Výborně: celý Řím vře ohnivými šiky! Královno světa, vzdej mi díky za krásný diadém, kterým ti zdobím skráň! Jak dítě slýchal jsem, že Sibyla kdys Římu věštila do budoucna a přislíbila prý mu, že neúprosný čas od něho odvrátí, že věčně bude plát jak jasná hvězda... Nuže, kolikpak, přátelé, tak hodin ještě může ta jeho věčnost trvati? Ach, požár za noci! Viděl kdo více krásy! Sám Herostrates by závistí pukl asi! Co na tom, že mou hrou je národ zoufalý? Prchá, a ze všech stran naň útočí dech žhavý. - Sejměte korunu mi z hlavy, ať žár, jenž ničí Řím, jí květy nespálí! Jestli krev potřísní sváteční tuniky vám, pak vínem smyjte ji, nerad se na ni dívám; na krev jen lidé zlí se rádi dívají. Zastřeme krutou hru vznešenou kratochvílí. Běda těm, jimž by byl sten obětí snad milý! Pějte! Já k tomu zahraji. Třebaže Římané se k Jupiteru modlí, mnohé z nich získali toulaví mniši podlí
pro víru Kristovu; ten fanatický Žid má tu dost stoupenců. Jestli je nevybijem, zle bude s římským impériem; křesťanství dokáže je zevnitř rozklížit! Z trosek se povzneseš do větší krásy, Říme! A hlavně: ze žhářství křesťany obviníme; ctí-li víc než mne kříž, proč jim jej odpírat? Ukřižuje-li v nich Řím příčinu své zkázy, bude klid! - Otroku, dej růže do mé vázy, mám jejich vůni k smrti rád! Březen 1825
V údolí Chérizy „Cizí učiněn jsem bratřím svým… Očekával jsem, zdali by mne kdo politoval, ale žádného nebylo…“ Žalm 69 „Zdržujž kroky mé na cestách svých…“ Žalm 17 Překrásné údolí, jak tvoje stíny chladí smutného poutníka! – Dívá se na kosy, jak se do krve rvou, vidí boj, který svádí s útočným větrem rákosí. I lidé do krve se rvou; což nevidíme, jak jeden druhého zraňuje potají? Blažené rákosí, jež závan větru zláme dřív, než mu klasy uzrají! Poutník, mé údolí, je netečný k té seči. Je unaven a cíl, k němuž se upnul v křeči, je daleký; vpřed kráčeje, sám sebe podpírá a jeho srdce je zděšeno soumrakem, v němž tuší nebezpečí pro poslední své naděje. Pozná jen zklamání; za ryzí hvězdou chvátá a najde místo ní jen chladnou pýchu zlata. O věrném srdci sní, druhu svých bolestí, marně však: nenajde nikoho ve svém žití, s kým by se bratrsky kdy mohl rozděliti o slzy nebo o štěstí. Osudný ortel zněl: „Nechť všechno, co kdy zkypříš, se v úhor obrátí!“ – Přesto se, černý cypřiš pne k bíle lilii, jež v dálce rozkvétá… Nikdy se nebude , žel, révě podobati,
jež zamilovaně se šatí, jsouc svěží zelení celičká poseta. Poutník chtěl horu zlézti sice, napřed však v údolí sestoupil na chvíli. V klidu tu načerpá zas trochu posily. Je v světě sám a zde mu milá společnice, samota, chmury rozptýlí. Jste opuštěny též, však mnohem klidnější jste, trávo a strome, květe, liste; pomozte zoufalci, popatřte lidsky naň! Dovolte, potoky, ať vaše vlny čisté mu nohy omyjí! Jsou samý prach; a vizte, jak zbrocena jest jeho skráň! Ach, přejte mu, ať smí, utěšen vaším šerem, vyzpívat toužený a sladký sen svůj, v kterém se panna usmívá jak příslib daleký! Dovolte, volá-li nadarmo po tom sňatku, ať věčnou duši svou smí zaslíbiti vkrátku alespoň hrobu na věky! Jeho duch spoután je, nic k zemi neváže ho; s nadějí vzpomínka v něm smutná ožije; dvé stínů nadále život jeho: jeden je v minulosti, v budoucnu druhý je. Ó řekni: přijdeš? Kdy? Který Bůh přivede tě k tomu, jejž lituješ, bytosti nejdražší? Kdy proteplíš jak slunce v létě dny sirotka, jejž stesk do hrobu unáší? Nehodlá zvítěziti v nadcházejícím boji za cenu ztráty cti; ať jenom severák ohýbá rákosí, chýlící šíji svoji: jemu je vzorem dub, jenž v bouři hrdě stojí a praskne, neohne se však! Blíží se, vidí ji; klidně však hledí na ni. Sbohem, ó krásné údolí, tišící ozvěnou svých lesů lidské lkaní! V tvém tichu všechno přebolí! Šťasten, kdo bude žít a také zemře v klidu tohoto údolí, daleko od lidí! Nepozná nikdy světa bídu a nebesa jen uvidí! Červenec 1821
Mé dětství "...Primus labor... Animos atque arma videre Bellentum.." Vergilius "Georgica" "Vše tedy pominulo... Mé dětství je to tam; je vlastně mrtvé, zemřelo, ačkoli já jsem doposud naživu." Svatý Augustin ("Zpovědi") I V mé duši neklidné sny o válce se hlásí; nestát se básníkem, vojákem bych byl asi. Pranic se nedivte, že rád mám jejich cech! Když na ně vzpomínám, nacházím více krásy na hrobech bez věnců než v našich vavřínech. Na bubnu spával jsem, nemluvně růžolící, a přílba železná byla mou křtitelnicí. Za pyramidou pík jsem ležel schoulený a starou korouhev stateční bojovníci mi roztrhali na pleny. Když tábořili jsme, tu v stanu otep slámy bohyně ležení pod hlavou stlávala mi; za pochodu jsem spal však na lafetách děl Můj obdiv sklízíval jezdec, jenž ostruhami bujného vraníka do trysku pobízel. Měl jsem rád pevnosti s nepřístupnými valy, i švarné hulány, když do bitvy se hnali, a tím víc, když se z ní vraceli se slávou, i šiky starých gard, které se městem hnaly s rozstřílenou svou zástavou. Nevěděl jsem, kdo víc v mém srdci závist budí: zda husaři, jimž plál pár zlatých šňůr kol hrudi, nebo spíš dragouni na koních ze smoly, tygří srst na přilbách, či kopiníci rudí, urostlí, střelhbití, s bílými chocholy. A vinil jsem svůj věk: - Ach, smět tak vyrůst stranou a ochladit tu krev, již moji bližní planou, tu mladou, čistou krev, v strašlivém zápase, v zlověstné bitvě, v níž by tisícerou ranou jak příval vyvalila se! A válku vzýval jsem, příšerné její scény! V duchu jsem viděl kraj, vojáky zaplavený dvou nepřátelských vojsk; jak prudká vichřice hnali se jezdci vpřed zapřeni ve své třmeny,
palaše nad hlavou, vítězně křičíce! Fanfáry polnice k mým uším zněly zdáli; ryk vozů slyšel jsem i hrozivý svist kulí a z hromad mrtvých těl jsem jak z mohyly zahléd, že k útoku se ze zálohy hnuly jiskřivé jízdní oddíly! II Bloudil jsem Evropou, jež byla pokořena, s armádou vítěznou, jsem mužem jen podle jména. Ač dítětem jsem byl, umlkl mnohý kmet, když o mém životě má ústa unešená, krátkém, však plném už, začala vyprávět. Národů deset nás vítalo v úctě němé. Žasl jsem vždy: těch poct, kamkoli přitáhneme! Ochráncem cítil se už být hoch nezralý. Když někdo pronesl jen jméno Francie mé, cizincům tváře zsinaly. Sopečný ostrůvek, jenž pozděj svědkem pádu císařova se stal, mě hostil pak dní řadu. Vysoký Mont Cenis, kde orli sídlí jen, zaslechl praskot ker, když podél ledopádů hrozících lavinou jsem šplhal vysílen. K Arnu a Adiži jsem šel od břehů Rhony. Babylón západu, Řím, velebnými zvony říkal, že dál smí být královnou světa zván, byť dávno jeho moc už není bez úhony, byť jeho nach je rozedrán. Spatřil jsem Torino, radostnou Florencii, voňavou Neapol, kde jaro nepomíjí a na niž Vesuv dým a popel sesílá jak voják žárlivý, jenž hází do lilií slavnosti čapku svou, kterou krev zbrotila. Potom mě přijaly Španěly poražené. Překročiv Bergaru, spatřil jsem zpod hřebene Escorial; jak hrob připadal z dálky mi, u akvaduktu však jsem stanul ohromeně před jeho sloupy mocnými. Zář ohňů vojenských kouzlila v nočním šeru s rozvalinami měst podivnou atmosféru; stany vchod do chrámů hradily z náměstí a v smíchu vojáků, který zněl od klášterů, jsem slýchával vždy spíš ozvěny bolesti. III
Když ocitl jsem se z dalekých cest zas doma, svit ohňů těkavých mě jitřil z nevidoma. Zdávalo se mi pak, že pramen magický, z něhož jsem na pouti pil žíznivýma rtoma, mě opojil tam navždycky. Své tvrze s kláštery Španěly zjevily mi; Burgos svůj slavný dóm s věžemi gotickými, Irún své chatrče, Vitoria svůj chrám; ty, Valladolie, pak moje díky přijmi za skvělé paláce, jež uviděl jsem tam. V mé duši vznícené vzpomínky vyklíčily; ztlumeně zpíval jsem, jda k neznámému cíli, a dobrá matka, čtouc mé verše potají, dojatě šeptala: neviditelné síly mu asi napovídají! 1823
Poslyš krásná Magdaléno... "Kéž milujete mne, přestože jste tak sličná!" Ronsard Poslyš, krásná Magdaléno, že je zimě odzvoněno? Kaluže jsou bez ledu. Víš co? Pojďme do háječka! Neměj strach! Vždyť psovod, smečka i štolba jsou z dohledu! Nadechni se, Magdaléno! Vše je jarem provoněno, už i růžím chce se kvést a jsem jist, že nepřeženu, řeknu-li, že tvému jménu děje se tak na počest! Chtěl bych se stát, Magdaléno, ovečkou, jež na tvé věno by své rouno střádala, nebo alespoň drozdem, který by ti v tiché podvečery hvízdal ronda pomalá! Kdybych byl, ach, Magdaléno, poustevník Gil, jejž král Renaund zvolil za zpovědníka, a ty ses mi v lesním tichu zpovídala z cudných hříchů, chvěl bych se jak osika!
Stát se můrou, Magdaléno, bylo by mi umožněno vidět v tmě i bez svíčky; nediskrétní oči mé by kroutily se blahem k nebi za oknem tvé světničky... Svlékneš sukni, Magdaléno, stáhneš jupku přes rameno oč jsi hezčí bez prádla, břízo, vyloupnutá z kůry! V tom tě zděsí oči můry civící z tmy zrcadla... Chceš-li, přijmi, Magdaléno, panství, jež mi král dal v léno, poddané a sloužící; skvostná hradní modlitebna bude zhola nepotřebná: přesídlí v tvou ložnici... Chceš-li víc, má Magdaléno, než tu věčně sušit seno, jež i z vlasů čouhá ti, řekni jen - a okamžitě baronesou jmenuji tě; to se přece vyplatí! Vezmu si tě, Magdaléno! Hrabě Roger jest mé jméno; chceš-li, též ti připadne. Stádo ať se samo pase! Pojď! - Či snad chceš, abych já se ovčákem stal? To snad ne! Září 1825
Turnaj krále Jana "Více nežli šest se kopí tam vzalo za své; zápolilo se na kolbišti, a to jak pěšmo, tak v sedle, jednou mečem, jindy dřevcem, aniž kdy jediný ze soupeřících zadal své skvělé pověsti, která každého předcházela... I stalo se pak, že na jednom klání utrpěl smrtelné zranění šlechtic rodovým jménem de Fontaine, páně de Chandiou to svak, generální auditor tribunálu stavovského, a nedlouho poté jiný šlechtic, urozený pán de Saint-Aubin, kopím proklán, taktéž zesnul v Pánu." Ze starého letopisu
Sedlej ryzku, páže mé, ať prach v trysku zvedneme! O zbroj přeska jílce třeská; bít se dneska budeme! Jen mě vpřed nes, oři, z bran! Turnaj je dnes pořádán. Vzhůru směle! Šlechtě celé má stál v čele sám král Jan! Ať si páni preláti místo klání pupkatí nebo postí do sytosti: nejsou dosti srdnatí! Kdo je šlechtic rodilý, ten chtíc nechtíc posílí slávu svoji pouze v boji; neobstojí zaspí-li! Sluha vděčí za nářez mému meči: chytl rez! Máš víc hříšků, bazilišku! Za tu lišku trp si dnes! Jsme už blízko; věř mi, že zbývá míle do bran cíle, do spanilé Paříže! Jak proud lávy kypíce plní davy
ulice; příval prýští ke kolbišti, kde se blyští přilbice. Krasavice Nótre-Dame! Mnichy sice pohrdám, mít hrob ale v katedrále, hříchům vale, lotr, dám! Panny v tísni kartouzy slavnost k písni probouzí; sladce pějí o naději žádná se jí nevzpouzí! Mladý štramák, směšný zjev, v týlu slamák, jako lev bez důvodů honí vodu u příchodu na Pont-Neuf! Louvre! Skvoste! Sezame, kde my, hosté, v neznámé slasti zmatků jen v den svátku u ostatků klekáme! Bránu chrání silná stráž; Pařížani řvou až až: - Žádnej privát! Chcem se dívat! Sláva, vivat, králi náš. Všimněme si též dvorních dam; žádná veteš, povídám! Zvlášť ta z kraje
rozkošná je! Do turnaje duši dám! Staré čuně, Saulx-Tavane, pro své vůně obáván, krče chřípí, kypí vtipy: - Noste, Dupuy, paraván! Markýz d´Issy s Fontraillem spílají si navzájem; skrblík Deréme pře se s pairem Sauveterrem o nájem. Conflans s paní pod paží se už ani nesnaží skrýt, že kyne slečně Quinnet; předčí jiné kuráží. Perla dvora líbezná, Leonora princezna, na terase v plné kráse usmívá se vítězná. Příbuzná má vzdálená, dvorní dáma Irena, hladí líce panovnice: "Jste jak svíce zlomená! Co pláč vhání ve vaši tvář, má paní nejdražší?" - "Strach mě zmáhá; tuším, drahá,
že smrt sahá k rubáši..."Vtom jsme zvonem na věži zváni honem k soutěži. Nebezpečí? Darmé řeči! Krev tě, meči, osvěží! Na nádvoří rušno je; vzhůru oři, do boje! Turnaj naráz moře má ráz: hřmí jak náraz příboje. Pod kopyty sténá pláň: duní štíty, třeská zbraň. Sebevláda ze všech padá; smrt si žádá svoji daň! Vpřed má ryzka uhání, až se blýská nad plání. Do útoku! Vražme soku ránu z boku bez ptaní! Sokův vraník vyzáblý větří zánik; de Chablis, hryzaje rty, vzývá čerty. Jeho žerty ochably! Prská v sedle rozzloben, je však hnedle podroben. O kus dále chroptí ale panoš krále
Saint Aubin... V krvi leží zmíraje; padl v řeži turnaje. Flétna s rohem dá mu sbohem; po ubohém veta je. Voskovice zaplály, řeholnice zalkaly; mladá žena Saint-Aubina štká a sténá v povzdáli. Páni znalí způsobů čest mu vzdali u hrobu. Toho lkaní! Dnešní klání nemá, páni, obdobu! Ryzko moje, čelem vzad! Daleko je na náš hrad! Dejme, oři, sbohem hoři; jistě moří tě už hlad! Do daleka leť jak ďas! Žlab tě čeká, a mě zas zbožný abbé, který škrábe ta svá "á", "bé" celý čas. Skládá mi ti latinsky můj běh žití hrdinský. Objednaná jedna strana přijde pána na rýnský.
Nechť rab z davu od kamen šíří slávu jména Maine! Dám mu kabát; nač má škrábat ručka hrabat pergamen? Červen 1828
Zpěvy východu (1829)
Nadšení "Vzhůru, mladý muži! Vzhůru, na pochod...!" André Chénier
Do Řecka! Do Řecka! Všem sbohem! Je čas jít! Ať krev, již prolévá ten mučednický lid, vystřídá konečně krev katů! Pomstu a svobodu! Do Řecka, přátelé! Turban mi podejte, meč z dobré ocele a sedlejte mi koně v chvatu! Kdy vyrazíme? Hned! Vyjet až ráno? Ne! Do zbraně! Do sedel! Připrav loď, Toulone! Určeme za své velitele ty, kteří tvořili jádro gard před léty; až Osman zahlédne jen chrabré tváře ty, krev ustydne mu hrůzou v těle! Vel, princi vzývaný, vel, Fabviere, nám! Když v bitvě chyběl král, ty zastoupils ho tam, jsa vůdcem hord, v nichž kázeň vládne; nad Řeky ční tvůj stín starého Římana a prostá ruka tvá, jizvami protkaná, Řecko tmy zbaví nebo padne. Hej, pušky francouzské, skončete už své sny! Dej zahřmít dělům svým, ó boji úděsný, a rozezvuč svůj chorál smrti! Přerušte spánek svůj, střelhbití vraníci, i šavle, předlouho po krvi bažící, i pistole, jež kule škrtí!
Chci svědkem bitev být a v první řadě jít! Vidět, jak turecká pěchota ztrácí klid, když spahiové na ni letí, jak jejich damascén, v půlměsíc kovaný, protíná hrdla všem, kdož přijdou do rány! ...Vpřed! - Básníku můj, copak je ti? Kam unesly tě zas válečné představy? O té mé slabůstce už kdekdo dneska ví... Kam jdu? - Mé cesty nejsou přímé. Jak zvadlé listy bříz, do řeky servané, jež převrací hra vln, jak si kdy zamane, tak od snu ke snu bloudí dny mé. Vzduch, louky, hory, les - vše rozesnívá mne. Celý den mohu snít při hudbě omamné listů, jež hrají na hoboje; do šera údolí pak večer jdu a tam v stříbřitém jezeře obláčky počítám, jež zrcadlí v něm tváře svoje. A měsíc miluji, když plá jak zlatá číš, vstávaje z hustých mlh, a ještě více, když zpod černých mraků bíle svítí; posléze také mám hluk těžkých vozů rád, hrčících za noci tak zlověstně kolo vrat, že zděšení psi začnou výti 1827
Mazeppa Away! - Away! Byron (Mazeppa) Když tedy Mazeppa, naříkaje a klna, měl na všech údech svých zlá pouta strastiplná, když, poloubitý, byl koni divokému ke hřbetu přivázaný, jenž z nozder oheň dštil a na všechny bil strany těžkými kopyty, když, uzly cloumaje, jež lámaly mu kosti, byl marným vztekem svým pobavil do sytosti své katy veselé, když se pak nakonec bezmocně svezl k zadku strašného zvířete a smrt svou čekal vkrátku, chladný pot na čele, ozval se výkřik: Vpřed! Vráz po rovině letí
podivná dvojice: kůň, člověk v jedné změti, v děsivém objetí: přes písky záludné, prach víříce, se řítí jako mrak zlověstný, z kterého krupobití se snese vzápětí! Ženou se dál a dál jak uragány zrádné, jak smršť, jež divoce s hor do údolí vpadne, jak koule ohnivá; posléze opar mlh je v černou tečku změní a nedozírná modř pak jako vločka pěny je pohřbí zaživa. Oni však běží dál, vstříc blankytnému moři obzorů bez konce, v něž bez umdlení noří kůň svoje kopyta. Neběží, letí spíš; a města, věže, lesy, i dlouhé věnce hor, vše v rozmanité směsi kolem nich klopýtá. Hne-li se nešťastník, jenž o zem hlavou bije, tu zrychlí kůň svůj trysk, tak strašně zděšený je, a jako zběsilý se k poušti rozjede, jež, mrtvá, nehostinná, vlnami žlutých dun záhyby připomíná splývavé mantily. Nespočet pestrých skvrn mu mizí stále vzadu: les, louka, rybník, step, rozpadlé hradby hradu, jež války zničily, pohoří, po kterém jen kleč se plazí skromně a z jehož hřebene se ženou krkolomně divoké kobyly; zahlédne oblohu, na niž se noc už dere, jež ukolébává obláčky tisíceré pozvolna do spánku; spatří i brunátnou příď slunce, které ztěžka odplouvá za obzor, kde všechnu tíhu dneška vtělí v krev červánků. Zrak jeho těká, plá, dolů mu visí hlava, vlas vlaje mu; svou krev na trnech zanechává a v písku bezcestí; do údů naběhlých, podoben zmiji lačné, se provaz vřezává, až Mazeppa výt začne nelidskou bolestí. A kůň, jsa bez uzdy a sedla, dál se žene; nechává za sebou otisky zkrvavené, nedbá však na rány. Běda! Už neběží jen stádo kobyl za ním: je pronásledován též chmurným krákoráním černými havrany!
Za hejnem havranů zlé uši sýcovy ční: pak orel královský, spolu s ním orel říční, ten symbol záhrobí, a sovy nesou se; pak sup, jenž krk svůj holý rád klade jako dlaň po bitvě na mrtvoly a rve z nich útroby! Každý z nich pospíchá na pohřební ten průvod: sýc opustil svůj dub, orel své hnízdo u vod, sovy tmu vikýřů. Kůň, zděšen, zkrvaven a k jejich skřekům němý, sám sebe táže se: proč nebe zkaluje mi sto černých vějířů? Bezhvězdná, teskná noc halí zem v závoj vdoví a rozzuřený roj útrapy zajatcovy sleduje bez hnutí. Nebe mu zastírá, drže se v malé výši; on chvíli vidí jej a chvílemi jen slyší šum jeho perutí. Když trvá už tři dny ten šílený běh slepý přes řeky zamrzlé, přes lesy, pouště, stepi, padne kůň ubitý a lačným spárům v plen vydá své tělo slabé; v křečí se zachvěje a z posledních sil hrabe zem svými kopyty. Teď nad nešťastníkem už křídla dravců svistí. Je celý od krve jak javorové listí, nahý a bezbranný; k očím, jež kalí pláč a k ústům, která úpí, níž a níž slétají nemilosrdní supi a sovy s havrany. A přece později tohoto smrti syna, tu živou mrtvolu, kozácká Ukrajina za vůdce vyvolí! Přece dne jednoho, dravci, se odškodníte, až pro vás Mazeppa přichystá v bitvě líté lahodné mrtvoly! K slávě ho dovedou ta muka neslýchaná; až jednou obleče si kožich atamana a stane, bujarý, před kmenem kočovným s oslněnými zraky, tu šavle jásavě vyletí nad kozáky a zazní fanfáry! II Podobně smrtelník, v němž boží oheň hoří, jehož duch připoután je k osudnému oři, tož k tobě, génie, tvé moci podlehne; letíš s ním v nedohledno,
a svět nadskutečných mlh, a je ti zcela jedno, zdali to přežije! Letíš s ním přes pouště, přes nebetyčné hory, přes moře bezedná až kamsi za obzory v kraje, kde není dne; nečistí duchové se rázem ze dna vzbudí a jako stigmata lnou k zajatcově hrudi, jež hrůzou ustydne. Prolétá, unášen žhavými tvými křídly, vším možným, nemožným; světy, v nichž duše sídlí, na březích věčných řek; ať mraky těžké má či hvězdy za pozadí, vždy jako chvost komety se jeho kadeř hadí prostírá do výšek. Šest Herschelových lun, Saturnův prsten starý, pól, zahalující severku ve své páry, nadhvězdné prostory vše vidí; a tvůj let, jenž odpočinku nezná, jako by prodloužit mu hodlal do bezmezna vysněné obzory. Kdo kromě andělů a ďáblu v širém světě poví, co zkusí ten, jejž neseš na svém hřbetě? Kdo vyřkne, kolika žhnoucími jiskrami tvář jeho šlehána je, co černých perutí mu po čele v tmách vlaje a oči zamyká? Řve hrůzou, ty však dál ho ženeš bez lítosti. Je bledý, zesláblý, modlí se, ať už zprostí jej oněch muk tvůj cval, a každým krokem tvým se blíže k hrobu zdá být. Posléze v cíli jsi... On padne k zemi. Zabit? Ne; vstane jako král! Květen 1828
Dítě O horror! horror! horror! Shakespeare (Macbeth) Turci zde řádili. Všude jen spoušť a krev. Ve hřbitov změnil se Chios, ten ostrov rév, Chios, jenž voněl pomeranči, Chios, jenž vídával, jak v mořské peřeji se lesy, paláce i chaty shlížejí, jak sbory dívek večer tančí.
Nikde nic. Přece však: za zdí, jež díry má, se krčí malý Řek s modrýma očima, jež beze slova klopí k zemi. Zbyl tady sám a sám; nic nezůstalo mu, jeho hloh, jenž spolu s ním přečkal tu pohromu, jen hloh a hloh, a oba němí... Mé dítě ubohé, jež bosé nohy dřeš o drsné hrany skal a hořce pláčeš, kéž mi prozradíš, co radost vrátí tvým očím blankytným, aby se z jejich řas nelily proudy slz, aby se smály zas. co plavou hlavu narovná ti? Mé dítě překrásné, čeho je třeba ti, má-li tvůj zlatý vlas v prstencích splývati až na tvá snědá záda zase, vlas, který přehlédla ta chátra zbabělá, jenž nespořádaně ti padá do čela a listům vrby podobá se? Co, pověz, dítě mé, tvé hoře skonejší? Snad tato lilie tvých očí modřejší, jež v Persii má domovinu? Nebo plod tudy spíš, jež je tak vysoká, že nejrychlejší kůň prý ani do roka se nevymaní z jejích stínů? Co, pověz, dítě mé, tvou bolest zahojí? Pomeranč? Ptačí zpěv? Nebo snad obojí? Či spíše vůně levandule? Co chceš: plod? Ptáka? Květ? Co víc tě zajímá? - Povstal Řek maličký s modrýma očima a řekl mi: "Chci prach a kule!" 08.-10.červen 1828
Džinnové Jak jeřáby, když zpívajíce táhnou a dlouhou čáru po obloze tvoří, tak stíny viděl jsem už chvíli drahnou jež temná smršť do hrozných vírů noří.... Dante (Božská komedie - Peklo V.) Hráz mola, kde chor lká, volá v zdech mor; břeh mizí, dech brízy jej sklízí
snem z hor. Pláně ticha zčeřil ruch. To noc dýchá jako duch, jejž svět klamy, bludičkami, láká, mámí v čarokruh. Silněji zazní rolničky v tmách. To skřítek blázní tam na vlnách. Vlna ho zvedne na noze jedné po ní jak ve dne tančí, až strach. Lomoz blíž se valí, jde mi v ústrety, jak by zvonil v dáli klášter prokletý. Jak dav stotisící, jdoucí po ulici, chvíli mocně hřmící, slabý vzápětí. Bože, to z hrobů sviští, burácí džinnů hlas! Prchněme po schodišti točitém, dokud čas! Na zdi se stíny škádlí, vržené od zábradlí; až ke stropu se vkradly, když knot mé lampy zhas. Džinnů rej se vzduchem žene; podobá se vichřici a tisy, jím zasažené, praskají jak hořící. Jejich mocný houf se z dáli po obloze rychle valí jako oblak namodralý, hromy, blesky chrlící. Blíží se! - Zavřu na petlici a potom se jim vysměji. Ti upíři, ti ohyzdníci hlučí však stále silněji! Chvěje se krov jak nikdy dříve, jak zvlhlé stvoly tetelivé, a prastaré mi dveře rzivé se násilím rvou z veřejí.
Pekelný lomoz! Hlas, jenž lká a vyje! Strašný roj, který severákem hnán bezpochyb na můj domov seslaný je! Zdi úpí pod náporem jeho ran. Dům chvěje se a na stranu se chýlí, zdá se, že bude vyrván každou chvíli z kořenů a jak zvadlý lístek zbylý zlověstným jejich vírem rozmetán! Proroku! Když tvá ruka pádná nečisté duchy zažene, vzývati budu, na zem padna, ostatky tvoje svěcené! Učiň až zmizí z mého prahu sršivý dech těch krutých vrahů, vyžeň je pryč, zmař jejich snahu vyrazit okno zavřené! Odletěli! - Pryč se žene jejich zástup zběsilý. Dveře zpola vyvrácené ztišily se ve chvíli. Řetězů hřmot řinčí vzduchem; v nedalekém lese suchém ohněm svým a sirným puchem mocné duby vznítili. Šum jejich křídel tiše v daleku zaniká, až připomíná spíše lučního koníka, jenž cvrká, jitro věště, ač tmavá noc ještě, anebo pršku deště, jež střechu postříká. Zvláštní obraz z dáli náš sluch přivábí. Zní, jako by hráli na roh Arabi; na písčitém kraji sílí, umlkají, malé děti mají sny jak z hedvábí. Houf synů smrti, roj džinnů zbylých, unáší, drtí noc v spárech svých. Roj bzučí, sténá, jak mořská pěna, jež neviděna lká v peřejích.
Hluk, jenž klna prchá v dál, tropí vlna v šeru skal. Jsou to steny svaté ženy, utlumený vdoví žal. Pryč zdá se noc být... Už zase lze snít. Hluk v dáli tmy vzaly, vše halí zase klid. 28.srpna 1828
Měsíční svit Per amica silentia lunae... Vergilius Měsíc jak démon plál a hrál si na vlnách. U okna dokořán, v něž vánek ústa noří, dlí sultánova choť a hledí dolů k moři, jež vrhá na čerň skal svůj stříbrolesklý prach. Zvučící kytara vypadne z ruky její. Naslouchá... Dutý zvuk v ozvěně duté zní. Je to snad veslice, v níž Turci vítězní od řeckých ostrovů se domů navracejí? Či kormoráni spíš, ti ptáci ponuří, kteří se pod vodou v tmách potápějí kdesi? Anebo je to džinn, jenž, tence hvízdaje si, strhl do mořských vln s věže kus cimbuří? Odkud se v serail žen ty zvláštní zvuky vnesly ? Není to kormorán, jejž houpe hladina, ani džinn, ani loď, která se zatíná do vody zátoky hlučnými svými vesly. To z těžkých pytlů zní bolestné ono ach. Kdo v moře skočil by a do nich nahléd zblízka
změť lidských těl by zřel, z jejichž úst kvil ten tryská... Měsíc jak démant plál a hrál si na vlnách. 2.září 1828
Sbohem, arabské hostitelky Bydlete s námi. Zem je vaše; obdělávejte ji, obchodujte v ní a vlastněte ji. Genese Když k šťastné zemi té nic nepoutá tě víc, ani stín palem už, ani žluť kukuřic, ani klid, ani hojnost zdejší, ba ani sestry mé, tančící zvečera vesele na kopcích, z nichž tajně leckterá by chtěla být tvou nejmilejší, pak, bílý poutníku, buď sbohem; z obavy, že mohl by tvůj kůň snad směr vzít nepravý, sama jsem ti ho osedlala. Tepe zem kopyty a zadek jeho je lesklejší černých skal, jež vlny příboje myjí, a jako slunce sálá. Jdeš tedy stále dál! Nepatříš mezi ty, jichž cílem nejvýš krov došky pokrytý či větvemi, a pranic více; kdož starým tulákům závidí potají a večer na prahu nečinně dumají, o dálných cestách k hvězdám sníce! Kdybys byl prstem kýv, cizinče ztepilý, byly by mnohé z nás ti rády sloužily, dost věrných družek našel bys tu; písní by klidnily tvůj spánek přelibý a mouchy od tebe pryč odháněly by vějíři ze zelených listů. Ty ale odcházíš! Sám půjdeš nocí, dnem. O kámen zavadí při cvalu neklidném tvůj kůň, až jiskry šlehnou z kopyt. Před kopím vysokým, jež třímáš v pravici, roj slepých démonů, černou tmou letící, svá křídla bude muset sklopit.
Vrátíš-li se kdy zpět, pak tuto horu zlez, jež má tvar velblouda; s níž poznáš naší ves, i moji chatrč podle slámy. Mysli na její krov jak včelín špičatý, na úzký její vchod, jenž očekává ty, kdož vracejí se s vlaštovkami. Jestli se nevrátíš, pak vzpomeň aspoň v snách na dcery Sahary, jež tančí na dunách, přesladce, tiše zpívajíce! Vzpomeň si na ně! Věz, že dívce nejedné, překrásný bělochu, tvář steskem pobledne, až nebude tě tady více! Buď tedy sbohem! Jeď! - A navždycky se chraň slunce, jež horce žhne, aniž nám spálí skráň, i nepřístupné Arabie, shrbené stařeny, již síla opouští, a hlavně chraň se těch, jejichž hůl na poušti do písku večer kruhy ryje! 24.listopadu 1828
Podzimní listí (1831)
Dva roky měl náš věk.... "Data fata secutus." (Heslo milosrdných bratří) Dva roky měl náš věk! V Řím změnila se Sparta, Napoleon už zrál pod jménem Bonaparta a těsná škraboška prvního konsula mnohý rys císařské už tváře přijmula, když jak to semínko, jež z dálky vítr přivál, v Besanconu, jenž dřív španělskou tvrzí býval, se dítě zrodilo, bezbarvé, bezhlasé, v kterém krev bretaňská s lotrinskou slila se. Jediná bytost je neopustila: matka. Tělíčko, slaboučké jako sny, jež dřímota tká, prohnuté jako luk, křehké jak rákosí, jak v kolébku, tak v hrob ulehnout mohlo si. Tím děckem, kterému byl určen od sudiček pouhý den k životu, tím děckem siných víček jsem já. -
Snad dozvíte se jednou ode mne, co mléka čistého, slz, péče dojemné stál slabý život můj, který již od počátku byl k smrti odsouzen, mou neústupnou matku; jak strážný anděl můj i v spánku potají mě láskou hýčkala a nešetřila jí! Ach, láska mateřská! Zázračná ona skýva, jež stále dělí se, a přec jí neubývá! Stůl v domě otcovském, prostřený v každý čas! V svém dílu dostává ji celou každý z nás! Až jazyk rozváže mi nejistota nocí ve stáří hovorném, pak povím snad, co moci měl onen velikán, jenž světu do tváře hnal děs i nadšení svým krokem císaře, a jaké tajily se v jeho dechu síly, které i bezbranné mé dětství rozbouřily. Tak už to chodívá: když prudkou vichřicí jsou vlny mrskány, oceán ječící odírá mohutný trojstěžník o zábradlí a současně rve list, se stromu v moře spadlý. Jsem sice ještě mlád, dost zkusil jsem však už; nejeden zármutek mi vhroužil v srdce nůž, o čemž vás přesvědčí, jestli mi nevěříte, mé čelo, starostmi a zkušenostmi zryté. Jsem jist, že mnohý kmet vyhaslý, bezvlasý a zbavený všech sil dlouhými zápasy, by zbledl jako smrt, kdyby své staré oči v mou duši ponořil, kde myšlenky se točí ve víru strašlivém, jenž jejich světem jest; sta růží bolesti by uviděl tam kvést, hnít plané plody lží, mřít nejkrásnější léta lásky, slz, práce, snů, po nichž je navždy veta! Byť ještě čekalo mě sebevíce dní, mé srdce popsalo už dnes list poslední. Jestliže myšlenka z mé duši někdy vzlétne či píseň, do níž svět vzápětí spár svůj vetne, jestli čas od času v posměšném románu si lásku s bolestí ukrýti zamanu, zvichřím-li divadlo svou obrazotvorností anebo nastavím vybrané společnosti zrcadlo, ve kterém k své zlosti pozná se, zírajíc tváří v tvář pitvorné grimase, jestliže hlava má, pec, v níž můj duch plá jasně, verš ze zvonoviny vyvrhne v kadlub básně, kde po tajuplném, rytmickém tuhnutí k rozletu do nebes pak vzepne peruti, tu proto jen, že hrob, dech, láska, žití, sláva,
i každý paprsek, ať smrt či život dává, i vlna, tratící se v dálkách pomalu, hluboce rozchvívá mou duši z křišťálu, mou duši stohlasou, jež z vůle Pána svého jak zvučná ozvěna se stala středem všeho! Se ctí jsem překonal nástrahy osudu, a nevím-li, kam jdu, vím aspoň, odkud jdu. Divoké víření stran mě nijak neovlivní: dojímá mysl mou, vlnku však nezčeří v ní. V mém srdci není kal, který by z jeho dna vynesla na povrch okolnost příhodná. Když dozní píseň má, naslouchám přemítavě, padlému císaři velechrám v stínu stavě, miluje svobodu pro její plod i květ, krále pro jeho strast a střeže naposled dvojí krev v srdcí svém jak v nedobytné schránce po otci vojáku, po matce Vendéance. 23.června 1830.
Rozjímání náhodného chodce, k němuž zavdal podnět jeden z králů "Praebete aures, vos qui continetis multitudines et placetis vobis in turbis nationum, quoniam non custodistis legem justitiae, neque secundum voluntatem Dei ambulastis." Sap. VI. Naslouchejte pozorně vy, kdož vládnete množstvím a samolibě se shlížíte v zástupech národů, neboť jste neostříhali zákona spravedlnosti, aniž kráčeli dle vůle boží. Moudrosti, kap. V., 1-4 Hřmot kopyt zněl a kol, když neapolský král na slavnost ke dvoru se před nedávnem bral. Přes Place du Carrousel pomalu nesl mě dav, jenž, aby k slunečním vzhléd hodinám, či zvědav na prince, žene se jak řeka široká branami třemi tam tisíckrát do roka. Plynul jsem v zástupu jak vlna v proudu líném, římského národa bez všech pochyb jest, v duchu si říkaje: což nedokázal smést holýma rukama Bastilu odhodlaně...?
Náhle jsem zůstal stát; stráž spustila mříž v bráně. A buben hřměl a dav nadšeně zvýšil hlas, kdykoli minulo čtyřspřeží nové nás; fanfáry trubačů se nesly v táhlém vzlyku nádvořím, rozkvetlým chocholy důstojníků, a oři královští šli kroky klidnými, pyšni, že prapory se kloní před nimi. Vtom, držíc v ruce koš, tím sběhem přilákána, stanula vedle mne stařena otrhaná a řekla nahlas: "Král? I jemináčku náš, těch za dob císařství jsem viděla až až!" Vráz vozy zlacené s lokaji nachovými na zadních stupačkách se z očí ztratily mi; a zatím co lid vřel jako příboj vln, pln hlasů zmatených a nepokoje pln, já v snění upadl. Stařena odešla sic k Place de Gréve, hned však zpět zas byla, snem se hlásíc, který mi po ní zbyl jak záchvěv prchavý, jejž po svém odletu pták listům zůstaví. Mnul jsem si dlaní skráň a šeptal s vroucností vší: Ó filosofie, do lidu sestoupivší! Jak pyšně na velké on, malý, dívá se! Kde oni stojí dnes, též stane po čase, ba už tam stojí; hle, v kom víc je pohrdání! Z nikoho nemá strach, nikoho nectí ani. Posoudí správně vše, nač se jen podívá: dost dlouho vtloukaly do něho za živa železné palice převratných událostí jako klín do dubu bolestné zkušenosti! Tolikrát už se ptal: - V čem smysl světa tkví? Co s králi? Komu trůn? A komu vyhnanství? Že rozvažuje dnes jak nejmoudřejší soudci, věří sám sobě jen, je silný, vševědoucí, čelí všem nástrahám, a aniž poprava či exil hrozí mu, vládnout jen nechává! Dvůr slavnost pořádá, zatím co dole, pod ním, vře lid jak bouřlivé moře pod kýlem lodním, a stále otvírá hrozivé hlubiny, jejich dno nepozná, co živ, král jediný. Hlupák či zrádce spíš se radit opováží: - Svěřte své úkoly tisíci zlatých paží, které, ó králové, vždy podporují vás! Dřímejte, netraťte rozumováním čas
a buďte bez obav, že by růst vaší slávy a moc mohl vám korunu srazit z hlavy! Ne, králové: vy bdít a vládnout musíte! Chraňte se zbavit nás svobody dobyté či uzdou ke vzpouře ji hnát, sic ožene se a všechny se sebe, především vás však, střese! dopřejte sluchu všem, v své době hleďte žít a hleďte větší být, ať dorostete lid! Slyšíte, slyšíte ten kolísavý tón tu lomozu, který zní z nesmírna horizontů? Ten šepot zmatený, ten hukot bezhlasý, jenž stále silněji dorážet troufá si? Toť blížící se lid! Příliv, jejž bez ustání moc hvězdy magické kupředu popohání! Jak nepatrný mys v něm smrt svou nalezne každý věk, století, zlaté i železné, jehož mrav, zákon i památníky slávy bez velké námahy jak zrnka písku splaví; nic z jeho výtvorů nenechá na živu ten příliv osudný, jenž nemá odlivu! Víc a víc podmílá zem jeho vlna těžká a běda člověku, jenž na pláži dál mešká, aniž se rybáře, jenž prchá rychle z ní, otáže, jaký hluk to za obzorem zní! Opusťte starý břeh a s naší dobou jděte, králové! - Uhněte včas lidské potopě té, či vizte, chcete-li týž osud sdíleti, v jaký vrak změnila minulá staletí! Byl bych dál rozjímal, tak mocně rozrušený jsem byl tou poznámkou vrásčité, prosté ženy, vtom ze strážnice však byl voják vyslaný a křikl na mne: "Hej, stmívá se! Od brány!" 28.května 1830
Milostná psaníčka z mých mladých let... "Oh primavera! gioventú dell´ anno! "Oh gioventú, primavera della vita!" Milostná psaníčka z mých mladých let! - Ach, ano: jste to vy! Srdce zas je vámi dojímáno!
Čtu na kolenou vás! Vraťte mi alespoň na jediný den v čas ten, kdy jsem vás dostával, ať mohu, k slzám šťasten, nad vámi plakat zas! Bylo mi osmnáct; v snech tonula má hlava, klamy mě mámila naděje usměvavá, hvězda mě lákala; té, kterou jmenuji jen v duchu, byl jsem bohem, já, děcko, za které se dnes muž, starší mnohem, červená bezmála... Ó dny, kdy vnímáme svět s přivřenými víčky! Schůzky, jež vrcholí polibkem rukavičky, s rozpaky podané! Ó vy dny, ve kterých se od budoucna čeká, že splní všechny sny, že peklem pro člověka život být přestane! Dnes už vím co a jak; přesto však nevadí mi, že mnoho iluzí za dveřmi zavřenými zůstane na věky; dny, jež mi před lety tak chmurné připadaly, mě obšťastňují teď, záříc vstříc mi z dáli jak úsměv daleký! Čím jsem vám ublížil, má mladá léta milá, že uprchla jste mi, aniž jste nasytila mé smysly dítěte? Čím jsem vám ublížil, že až teď, kdy jste za mnou, až když jste sotva víc, než mlhovinou klamnou, vás mám rád? Řekněte! Kdykoli rozprostřem onen věk bez poskvrny do prachu prošlých cest, jež posety jsou trny, vždy srdce zabolí; bělostná mantila, utkaná z látky ryzí, je nadranc, špinavá, a z ideálů, z visí jsou prázdné symboly... - Zapomeň! Zapomeň! Je-li tvé mládí to tam, rozluč se s ním a leť vstříc dalším nejistotám, vedoucím do hlubin! Co z tebe zbude? - Nic. - I dílo časnost zbrázdí... Člověk, ten bludný duch, nezanechává na zdi po sobě ani stín... Květen 1830
Když rozepsaný verš... Když rozepsaný verš, nad nímž duch večer usne, když drobné radosti i strasti rodinné, když město, kvílící v červnové noci dusné, jako by mělo strach, že s šerem pomine, když zkrátka veškeré ty rozmanité vjemy, kterých se během dne víc než dost nastřádá, se spojí v těžké jho, pod nímž se schýlí k zemi má hlava, ve které mi drnčí cikáda, v onen čas po každé se duše z mého nitra neslyšně na zvědy jak stopař vypraví a kráčí po cestách, po nichž s ní půjdu zítra, až spánek sílivý mě zbaví únavy. Lesem se prodírá, kde na palouku těsném o trny úplňku se málem popíchá. Pod strom se ukryje, a tam se potká se snem; vezme jej za ruku a dál s ním pospíchá. Říjen 1829
Když mezi dospělé se přibatolí dítě... Když mezi dospělé se přibatolí dítě, veškerá únava i nuda okamžitě se vniveč rozplyne; ten, kdo se škaredil, se směje z čista jasna, i spáče probudí tvářička čarokrásná a oči nevinné. Ať vlahý červen je či prosincové mrazy, každého večera se na rozprávku schází u krbu rodina; třebaže kolikrát moc do řeči nám není, příchodem dítěte jsme všichni rozjařeni rázem jak od vína. Tu a tam k besedě o duši, o básnících se naši přátelé při jiskrách praskajících do krbu sesednou; dítě se objeví - a na shledanou. Musy i metafysiko! Nikomu do diskusí se nechce najednou.
V čas, kdy náš rozum spí a duše ve snech tone, se z hnízda v rákosí do širé noci vonné spící pták rozvzlyká; a když se současně květ jitra porozvíjí, zní celý příští den velebnou harmonií růže a slavíka. Ach, ty můj slavíčku! Ty poupě na výsluní! Můj drobečku! Tvůj dech všem leptá srdce vůní jak sladká lučavka! Má duší zní jak háj, v němž břízy pohostinné ukrývají sta hnízd, odkud se k tobě line má ukolébavka! Tvé oči, studánky, z nichž tryská něha svatá, tvé ruce, přítulné jak hravá medvíďata, nevědí, co je strast; tvé nožky růžové doposud nezkusily, jak strašně ztěžkne zem, když cesta místo k cíli nás vede nad propast! Jsi naší nadějí; kéž poznáš vždy jen štěstí! Kéž, holubice má, se vždycky s ratolestí navrátíš ze světa! Zatím bys k snídani div mámu nesezobla a tátu navrch, viď, ty papulo má oblá, dolíčky posetá! Bezmezná důvěra mu sálá z obličeje; doposud nemluví, zato se stále směje, i ve snu z kolíbky. V úžasu nad světem, jenž ze dne na den vzrůstá, otvírá dokořán svá kukadla i ústa, hýčkaná polibky. Chraň, Bože, ty, k nimž lnu láskou své duše celé, příbuzné, přátele, avšak i nepřátele, onoho prokletí, aby kdy v životě, ó Bože, poznat měli máj bez květů a hnízd, úl bez jediné včely, a domov bez dětí! 18.května 1830
V kolíbce, hned stranou... "Krásný, svěží, s radostným úsměvem uprostřed toho hořkého života..."
Sainte-Beuve V kolíbce, hned stranou lůžka matčina, s hlavou rozcuchanou spí náš klučina. Stočen do klubíčka, mhouří slastně víčka, neboť ví, že hříčka se sny začíná. Snář se rychle míhá, střídá obrazy; stokrát líp než kniha chlapce provází k čarovnému háji, který znal jen z bájí kam sny pronikají bez všech nesnází. Kráčí ze sna do sna: sejde v údolí, nad nímž křivá sosna s větry zápolí; dole hoří vatra. Po zbojnících pátrá, spatří ale bratra, jak jde do školy. Vše je jako živé, co v snech zahlédne. K čemu běžet dříve? K tůni bezedné, na níž leknín kvete, či spíš k pasece té, kde si věnce plete děvče dovedné? Jen si sni mé dítě! Sni, můj nejdražší, dokud soužení tě i v snách nestraší. Věř, že sny jsou řeka z nejsladšího mléka; pluj v ní do daleka, když tě unáší! Ten, kdo na zemi je teprv roky tři, ten si pane žije!
Nic ho nejitří, má to jednodušší: jeho klidnou duši v spaní nevyruší strach, co nazítří... Jaká záře prýští zpod zavřených řas! Ti, kdož znají příští osudy všech nás, tiše na d bezbrannou bytostí tvou stanou; i jim slzy kanou, i jim vázne hlas! Slza sklouzne z víček děcku do dlaní; - Stlážný andějíček" zvolá ze spaní. Ti, co nad ním stojí v nebešťanském kroji, jsou s moudrostí svojí rázem nahraní. Chci ho uspat; lehce houpám kolíbku, on však vztekat se chce, hrát si na rybku. Jako vždy až matka zamkne očka sladká svého pacholátka prškou polibků. 10.listopadu 1831
Občas, když svět už spí... Občas, když svět už spí, usednu někde stranou pod širou klenbu hvězd, jež z hloubi nebes planou; čekám, zda z vesmíru hlas neozve se mi. Údery po půlnoci mi marně na skráň klepou, když dojat sleduji tu slavnost velkolepou, kterou v tmách pořádá sám kosmos pro Zemi. A tehdy se mi zdá, že jen má duše vnímá ten skvostný ohňostroj, který mám před očima, že nikdo mimo mne necítí blízkost hvězd,
že, ač jsem jenom stín, hold obloha mi vzdává, jak bych byl její král, a že ta celá sláva je uspořádána pouze mně na počest. Říjen 1829
Jedné ženě "Je to půvabná duše..." Diderot Být králem, dal bych vše, co náleželo by mi, svou moc, jež sahala by na kraj světa až, korunu, žezlo, trůn svou říši s poddanými, palác i flotilu s koráby válečnými za jeden pohled váš! Být Bohem, dal bych vše, od moří po pevniny, veškerý boží svět od země po nebe, oheň, vzduch, peklo, ráj, démony, cherubíny, tajemství života a smrti, za jediný polibek od tebe! Květen 18..
Taková něha z vás, má paní ... Taková něha z vás, má paní, vyzařuje, váš zpěv tak čistě zní a tolik půvabů je ve vašem pohledu, váš krok tak ladný je a úsměv rtů tak něžný, pod hrdým zevnějškem vznešené arcikněžny je tolik ohledů, že když k nám přijdete a když nás vaše hvězda oslní jasností, o níž se ve snu nezdá nám, synům příšeří, tu v hloubi srdcí všech, kdož s vámi jsou byť chvilku, se ozvou slavíci a v serenádě trylků navzájem soupeří. Vy neslyšíte však, protože, vzácná paní, nevinná cudnost vám žárlivě duši chrání před zlem a před muži;
kdokoli nahlédl by nenápadně do ní, poznal by příčinu, pro niž váš dech vždy voní tak sladce po růži. 22.dubna 1831
Nad srázem snů Obscuritate rerum verba saepe obscurantur Gervasius Tilberiensis Střezte se, přátelé, svá snění prohrabávat; nerozrývejte sad, jenž květy snů je zavát! Když spící oceán spatříte za svých cest, hrejte si na břehu či dejte se jím nést. Hloubání vede v sráz, jenž, bezcitný a šerý, ze světa tohoto jde v nedohledné sféry! Kdo zvolí sestup v tmy spirály bezedné, pod jedním zákrutem vždy další zahlédne a bled pak tápe ven, když začnou po něm sahat chapadla osudných a zkázonosných záhad! Tuhle zas pršelo; letošní jarní dny zem ani neoschla, vál vítr nevlídný, a krásný měsíc máj, hřející léta jiná, spíš apríl rozmarný mi letos připomíná. Pár staromódních stór jsem v okně povytáh a pozoroval park. Déšť spláchl z něho prach, sluneční paprsky co chvíli jiskru křísly z krůpějí na trávě a k blažené mé mysli zněl z parku veselý křik bujných capartů a hvizd, jímž vyznává kos lásku za jar tu. Můj pohled na Paříž - dóm, chatrč, dům a jilmy roztančil přede mnou, až oči oslnil mi, ten hvězdojasný máj, jenž stébla nejtenčí mocí svých paprsků démanty ověnčí. Když trojzvuk lahodný, tož jaro, dětství, nitro, vtrhl v mé ústraní, já vydal mu své jitro s touž bezstarostností, s níž Seina ruměná se vzdává nábřežím, jimiž je sevřena; na rozdíl ode mne však řeku slunce Vesny zastřelo rouškou z par, kdežto mě vrhlo ve sny. Své věrné přátele jsem spatřil ve chvíli. Všichni tak zřetelně přede mnou ožili, jako bych na jednu z večerních schůzek zalét: viděl jsem v duchu vás, jimž jiskry srší z palet,
vás, jejichž verše žhnou, až tetelí se vzduch, celý ten bouřlivý a nadšený náš kruh. Nikdo v něm nechyběl; dokonce ani ti ne, kdož byli na cestách v cizině nehostinné, ba ani zemřelí mí druzi, jako by nebylo mezi mnou a jimi záhrobí. Obklopen bratrstvem svých milovaných snílků, dumal jsem nad nimi; za nepatrnou chvilku však jasné podoby ztrácely kontury, hasly a splývaly v polostín ponurý, až jak proud potoka, v jezeře utonulý, v nesmírném zástupu se všechny rozplynuly... Dav! Bezejmenný dav! Změť hlasů, pohledů! Neznámé bytosti, jež popsat nesvedu! Mračno všech živých! Úl, jež vře a hučí více než roj divokých včel, než palmy v Americe! Desítky karavan, jež v pouštích táboří, i námořníkům sta, rozsetých po moři, kteří svůj skvělý most od vlny k vlně klenou, kormidlem razíce si brázdu bílou pěnou, podobni pavoučkům, předoucím v jeseni stříbřitá vlákénka od kmene ke kmeni. Moře i pevniny! Celá zem! Oba póly! Černý dým nad Etnou, jas alpských sněžných polí, vše naráz, čtvero dob, jež vystřídá rok náš, údolí běžící z hor k mořským břehům až, kde přejdou v zálivy, a naopak zas v mysy, jež do vnitrozemí pnou strmý hřbet svůj lysý, i pevniny, jež rve oceán bez citu, ať tonou v zeleni, mlze či blankytu, to vše - jak krajinka, která se vyzrcadlí v tmě daguerrotypu, kde vzhůru nohama dlí se všemi detaily - to všechno v jeden ráz ožilo v duchu mém, jenž potemněl a zhas. Byl jsem čím dál tím víc výhledy upoutáván, jež v nových obměnách mi fantastický závan uragánů i bríz čaroval na móru, zastírajícím tvář dalekých obzorů; náhle však jsem si všim, že ze tmy vyrůstají po boku živých měst i města dávných bájí, ta, která na věky zmizela beze stop: sesuté náhrobky zapomenutých dob, ruiny věží, zdí, pyramid, obelisků, trčících k chladivé obloze z výhně písku. Některá z těchto měst jak láva zvětralá zpod prapravnuků svých se vynořovala, takže mi postupně vyvstalo před očima
nejstarší, prostřední i dnešní patro Říma. Zatím co nad města doposud žijící vyrážel v zmatené, vzrušené směsici křik, hovor, smích i pláč, krok vojska, dusot koní, z mrtvých měst čišelo jen ticho monotónní a jejich pusté zdi s chladivými komíny mi připomínaly vymřelé včelíny. Čekal jsem. Najednou se ozval hukot z dáli a k branám mrtvých měst se v slzách mrtví brali. Zdálo se, že je nic od živých neliší: jen více prachu snad vířili ve výši. Stanul jsem tváří v tvář všemu, co v snách jen vídám: sionským cimbuřím, egyptským pyramidám, spatřil jsem Babylón, Kartágo, tyrský val a odevšad se ven proud pokolení hnal. Spatřil jsem všechny ty, kdož na zemi kdy žili: postavy antiky i dneška v téže chvíli. Jak byl by Soudný den, živí i zemřelí všech vyznání i ras přede mnou vyvřeli. Mluvili hlasitě tisícem různých řečí a každou vteřinu byl jejich zástup větší: z pařížských předměstí i z trosek Baalbeku, od prehistorie až do novověku. Sotva bych dokázal vám popsat, co jsem shlédl: před mýma očima nesmírný chrám se zvedl, jenž, vybudovaný z nesčetných staletí, ukrýval v jakémsi obludném zajetí veškerý lidský rod. Věda, že nepropátrá můj unavený zrak ta tisícerá patra, chtěl jsem se už vzdát. Nicméně zvědavý na nová setkání jsem nedbal únavy a pohlížel jsem dál do tváří milionů, které se hemžily v tom lidském Babylónu. Čím více tmělo se v onom snu šíleném, tím větší byl i dav, jak byl by pramenem, zrozených z útrob tmy. Mé oči, téměř slepé, jen mlhu vnímaly; a bylo to snad tak lépe, neboť jsem zaslechl odtud čas od času zlověstně zdušenou ozvěnu zápasu, šum, vycházející z obřího mraveniště a zanikající ve stříbře marné tříště jak vítr v písčinách či příboj na skále, jak vše, co zániku se brání zoufale. Brzy jsem postřehl, že temno zvolna bledne. Zástupy mizely do dálky nedohledné, čím dál tím slaběji zněl jejich mroucí hlas
a já jak omámen zimničně jsem se třás. Vše prchlo. Byl jsem sám. Jen kdesi na obzoru, který byl zahalen do ponurého flóru, ztemnělé obrysy se dmuly do prázdna jak břicha leklých ryb, jež vyplaval z dna. Toužil jsem putovat po onom dvojím moři času a prostoru, do jehož vln se noří loď lidstva; toužil jsem, doufaje ve štěstí, ztracené poklady vám z hlubin přinésti, až na dno sestoupit a přesvědčit se, zdali má písek za podklad či pevné kvádry skály. I vrhl se můj duch v ty vody neznámé a klesal níž a níž. Přicházel na samé záhadné objevy. Znenadání jsem zdola zaslech, že na pomoc mě úpěnlivě volá. Když vynořil se ven, zašeptal s úzkostí, že na dně zasažen byl dechem věčnosti. 28. května 1830
Za slunečních západů "Nádherné obrazy, jež odhaluje zrak myšlenkám..." Charles Nodier I Miluji průzračné, nádherné večery, ať sypou zlatý prach na staré kláštery, jejichž zdi břečťan obrůstává, ať nebe ohnivým svým písmem popíší, ať svými paprsky rozpráší ve výši zlověstná mračna popelavá. Pohleďte k obloze! V modravém soumraku tam vítr prohání sta drobných oblaků, s nimiž si hraje na honěnou; stále jim v patách je, ať se hnou, kam se hnou, a navíc proti nim co chvíli vyšlehnou červánky dýkou zkrvavenou. Slunce se nechce vzdát; stůj co stůj snaží se dodati pestrosti večerní kulise, a aspoň střechy ozařuje. Brání se statečně tmě, která útočí: kalené oštěpy jí vrhá do očí, ač na pokraji oblohy je.
Najednou nebesa jako když vymete. Ostatně, není div; kdopak by, řekněte, se nepolekal krokodýla? Pokojné beránky hrůza tak omámí, že samy poslušně mu vlezou do tlamy; zbude po nich jen stříže bílá. Stvůra pak zcepení a chrám se stane z ní; než se však na věži mu zvony rozezní, na tisíc kusů rozsype se. Hra pokračuje dál. Odkudsi z neznáma se vynoří Mont Blanc; je vzhůru nohama a na úpatí nebe nese. Ty mráčky ze zlata, z mědi i z olova, v nichž dřímá orkán, déšť i setba hromová, visí jak zbraně na ostění rytířské zbrojnice; visí tam, dokavad se pánům nezachce zas rány rozdávat. Pak pokračují ve válčení. Náhle je vše to tam. - Slunce se propadne jak žhavý výkovek do pece proradné, do nenasytných jícnů noci. Vysoko nad zenit šlehají plameny, bojují ze všech sil, brzy však zemdleny dohasínají bez pomoci. Pohleďte k obloze! - Ač prchlo slunce z ní, žalářní mřížoví noci ji nevězní, dál naše srdce láskou sytí. V své kráse ukrývá tajemství odvěká, ať v černý rubáš tmy se v zimě obléká, či hvězdami se v létě třpytí. Listopad 1828 II Den prchl z oblohy; čas od času jak piha se na ní tu a tam droboučká hvězda míhá. Noc na svůj chmurný trůn pozvolna usedá. Část nebe pohasla, část prozatím se drží, brzy však utone i ona v temné strži a soumrak poslední své sbohem dálce dá. Dole se naopak rozvíjí poupě města; ježí se věžemi a jejich přísná gesta se prokusují tmou, ke hvězdám cílíce.
Na nebi vyvstává stínohra černobílá, jež krájí horizont jak předpotopní pila cimbuřím, komíny a hláskou věznice. Ach, kéž bych vystoupil na některou z těch věží, hluboko pod nimiž má stará Paříž leží, abych z nich zaslechl, co město šeptá si, čemu se vysmívá, co naopak je leká, a nad čím naříká jak jeho bludná řeka, jež těžce s dvacítkou svých mostů zápasí! Abych z nich uviděl sta světel, putujících na bocích kočárů a vozů po ulicích, i davy, tísnící se na křižovatce, kouř, vystupující zvolna nad komíny a ukládající na římsy vrstvy špíny, abych z nich spatřil vše na jedné hromádce! Abych se rozhlédl po celé Staré Čtvrti, kterou spleť uliček jak těsný límec škrtí, již notredamský kříž se třpytí na hrudi! Abych směl sám a sám bdít nad tím oceánem z krve a kamene a čekat, až se s ránem zas do nového dne mé město probudí! 23.července 1828 III Jenom dál! Jenom dál! - Rád při západu siném se dávám provázet svým fantastickým stínem. A potom: toužím být co nejdál od města. Toho, kdo rozprávět chce se svou vlastní duší, toho hluk velkoměsta ruší. Jenom dál! Cesta - necesta! Chci prchnout až tam, kde zastřou křoviska mi věčný dým, stojící jak mlha nad střechami, toužím co možná nejblíže, aby svým bzukotem komáři přehlušili ten ryk, jenž ze dne na den sílí, bláznivý povyk Paříže. 26.srpna 1828 IV Ach, ponechte mě na perutích
do oblak vzlétnou na chvíli, aby hlas pochyb ve mně utich a moje sny se splnily! Nechte mě prchnout k jiným světům, jež alespoň mým příštím létům by řád a smysl dodaly! Dost dlouho mučil tento svět mě; snad pochopím tu píseň ve tmě; vzlétnu-li za ní do dáli! Dejte mi plachty nebo křídla a nechejte mě letět výš! Že budu bloudit bez kormidla? Vždyť povede mě Jižní Kříž! Snad najdu klíč, jenž otevře mi tajemství kosmu, a tak Zemi postavím pevně na nohy. Protože co je pro básníka snazší, než vyčíst, co se říká na druhé straně oblohy? Srpen 1828 V Častokrát, pod maskou ošidných oblaků, pod rounem beránků, jež mají ve znaku vzpomínku na tklivý tah kačen, daleko za mlhou a možná ještě dál se náhle objeví, jak z obzoru by vstal, tisícipatrový dům z mračen. A vyděšený zrak vysoko v ovzduší, ba výše, mimo ně, bezděčně vytuší, že v onom tanci milionů a milionů hvězd, planet a Mléčných drah je ve skutečnosti na věky zaklet prach nekonečného Babylónu. Září 1828 VI Slunce si ulehlo dnes večer do oblaků. Příští den do bouřky a deště prohlédne. Pozítří zůstane jen bláto po lijáku. Den po dni pomine. - Ó časno bezedné!
Ač všechny tyto dny míjejí nenávratně, každý z nich na zemi svou stopu nechává: tisíce deštníků zapomenutých v šatně, tisíce slunečnic, bolestná zástava. A zem, jež dobře ví, zač je dnům zavázána, se v nových proměnách rozvíjí do krásy, otvírá do deště i do slunce svá rána, mazlí se s oblohou a s mořem šeptá si. Pominu jak ty dny; na rozdíl od nich ale jsem vydán na pospas lidskému osudu... Až smrt mě políbí na rety okoralé, nikým zde na zemi postrádán nebudu. 22.dubna 1829
Zpěvy soumraku (1835)
Ach, neponižujte... Ach, neponižujte kletbami padlou ženu! Kdo ví, co zdusila už ve svém nitru stenů, a kdo ví, kolik dní se překonávala! Vždyť kdo z nás neviděl, jak žena zoufalá až do posledních sil neposkvrněnost hájí, než vichr neštěstí nadobro udolá ji! Kapce se podobá, jež mží se na listí po dešti; dohání i nebe k závisti svým třpytem, nakonec však se stromu je sváta, před pádem diamant, a po něm trocha bláta... Kdo je tím vinen? - Ty! Tvé zlato, boháči! I v bahně ostatně zůstává po pláči dost čirých krůpějí, jímž k vybřednutí z kalu a k tomu, aby zas vykvetly do křišťálu, postačí paprsek, jimž odjaktěživa nad sluncem vroucněji nás láska zahřívá. 6.září 1835
Věnování do "Podzimního listí" I Ta bludná kniha s rozedraným peřím, zahnaná vichřicí až k vašim dveřím jak otlučená kroupa ledová, stržila tolik ran už od té chvíle, co do světa mi prchla pošetile, že její křídla jsou jak z olova a její hlas, dřív zvonivý jak zlato se ztrácí v slzách; těžce platí za to, že chtěla mermomocí z domova... II Ach, otevřete, Marie, své dveře! Jen na chviličku vstaňte od večeře a vpusťte dál ty verše prostydlé! Pohleďte na ně, jak jsou zimomřivé! Dovolte jim, ať smějí jako dříve se před krbem vám stulit u židle! Neodpírejte jim svůj úsměv sladký, ať roztaje ten příkrov jinovatky, který jak řetěz lpí jim na křídle! 18.ledna 1832
Den jak orloj přesný... I Den jak orloj přesný bez slitování šero spolu se sny rychle rozhání; ubohému spáči slunce víčka páčí, darmo se však mračí: nemá vybrání. Co kvete či hvízdá, vše, co živé je, děti, květy, hnízda, rázem okřeje.
Srna přes kapradí ke studánce pádí, vítr buky svádí vůní šalvěje. Vše se k svému vrací: labuť k laguně, hoch ke hře, muž k práci, ruka ke struně. Svět, burcován ze sna, opouští svá česna, do nichž večer vtěsná snůšku bez vůně. Kdo však zemřít nechce, pátrá po medu a těžce či lehce spěje kupředu. Loď pospíchá k molu, čmelák letí k stvolu, střelka tíhne k pólu, a já - k pravdě jdu. II Pravdo, na niž sotva tvrdšího co je! Žulo, v níž má kotva došla pokoje! Zmatky, v nichž se zmítám tolik let, jsou ty tam; pevně se tě chytám. Vzhůru do boje! Pravdo, věčná řeko životodárná! Struku, z něhož mléko saji za parna! Soli všeho dění, bez kterého se změní skutečnost i snění v hesla beztvárná! Dube drsnokorý, mocný Sezame, který bez pokory marně hledáme! Kdo tě najde, tomu říkáš: - Nedbej hromů a pojď ke mně! Domů! Však to přečkáme! -
Strmý velikáne netušených krás, z jehož svahů kane živá voda v nás! Drahokame bájný, věčný, nepoddajný, vzdor tomu, žes Kainy pleněn zas a zas! III Zemi divukrásná! Stále více tě obdivuji žasna, co máš v paletě! Který ze zázraků víc lahodí zraku? Moře? Les? Tah ptáků? Všechno na světě! Blankyt nebe získá černá hladina, když se na skaliska plachta napíná. Že ten vítr kosý často bouřky nosí? Ať; chci slyšet, co si mumlá hladina! Z moře náhle zazní šepot neznámý; luštím v boží bázni jeho významy, a svým smyslům klna, zkoumám tajuplná slova, která vlna něžně šeptá mi. Jaká víra v sebe! Jaká jednota, s níž modrá krev nebe v moři kolotá! Ač se pozdě nezdá, svítí jedna hvězda; dobrý večer dnes dá dřív než temnota. Drahá pevnino má! Při vší porobě se přec jen víc doma
cítím na tobě! Oceán můj němý také drahý je mi; avšak láska k zemi ta až za hrob je... Slyšíte mě, vy tam, hvězdy? Žádný strach: já vás nepočítám, mám k vám jiný vztah. Zajímá mě spíše, zdali vaší pýše, nedáváte z výše znát, že jsme jen prach. Člověk, jenž se čísti ve vás naučí, vzpíná bez závisti k vám své náručí; moudrost se tam tají a srdce, jež zná ji, jako růže v máji láskou vypučí. Kniho, jejíž listy věčnost popsala, stále mi zníš místy jako Kabala! Kdo tě zjednoduší pro mou prostou duši, aby to, co tuší, cele poznala? Spásonosná Kniho! Moci Nejvyšší! Lehkosti i Tího! ...Běda, neslyší... Pouze tvůrci Forem, Platon s Pythagorem, před nebeských chórem čtou z ní Mojžíši! Prosinec 1834
Nová píseň na starou notu Jestliže kde louka je, louka, jež by byla
od máje až do máje od kopretin bílá nebo modrá od vřesu, potom tě tam odnesu, abys na ni bez hlesu hlavu položila. Jestli se kde nalézá hruď, něžná jak víla, a pevnější železa, hruď tak ušlechtilá, že z ní sálá vroucná zář, pak chci, aby tvoje tvář se na ni jak na polštář měkce položila. A jestliže někde jsou sny lásky, má milá, které šalbu nesnesou, ani nahodilá ulpění na cizích rtech, ani slzy bez útěch, pak chci, abys do snů těch srdce uložila! 18.února 1834
Jiná píseň Proč ještě spíš, má milovaná, když nový den už začíná? Růže už pijí rosu rána; probuď se, moje jediná! Má píseň váhá, pláč dusí ji… Vyslyš mě, drahá, ať ožiji! Paprsky před tvým oknem prosí: - Vstaň! Celý den hřát budeme! Sta písní slibují ti kosi a věčnou lásku srdce mé. Vyslyš mé lkaní a rychle vstaň, ať do tvých dlaní vložím svou dlaň!
Jen pro tebe mé srdce buší! Ten, jemuž za vše vděčíme, stvořil mou lásku pro tvou duši a pro tvou krásu oči mé. Můj ret je němý, hlas dusí pláč… Nač bez tebe mi je láska? Nač? Únor 18..
Protože se mé rty… Protože se mé rty dotkly tvé plné číše, protože jsem tvou tvář bral často do dlaní, protože nejednou jsem poslepu a tiše zaháněl vůněmi tvých vlasů zoufání, protože do mé tmy zazněly slova něhy, za nimiž pospíchám jak můra za světly, protože na ústech mi jak loňské sněhy tvé slzy roztály a v úsměv rozkvetly, protože nad hlavou mi tvoje hvězda hoří, která se právě teď, žel, skrývá za mračna, protože ve víru mých dnů, v tom pustém moři, se náhle ocitla tvá růže průzračná, protože dnes mohu říct všech rychlonohým létům: - Jenom se žeňte dál! Jen leťte nad zemí a přinášejte zmar těm nejkrásnějším květům; já mám v svém srdci květ, jejž nezničíte mi! Jestliže zkusíte jej připraviti o pel, svou horoucností vás k ústupu donutí; žhne totiž plamenem, jejž nezdusí váš popel. Láska je mocnější než zapomenutí! – 1.ledna 1835 o půl jedné s půlnoci
Chudobka prosila… Chudobka prosila běláska: - Přivoň ke mně! Zdrž se tu! Tvým domovem je vzduch, avšak mě brání země v rozletu! Přes rozdíl k sobě lnem uprostřed nedohledné lučiny a jsme si podobni jak pár poupat jedné květiny. Vítr však zavane – a zas tu osiřelá pokvetu; kéž bych tě provázel svou vůní aspoň směla za letu! Běda: tak daleko má vůně nedoletí… Sbohem; ne, nenuť mě: počkám tu, až soumrak do objetí sevře mne. Přilétáš, odlétáš; každý květ se jen třese na tebe. Dočkám se tě i já, jen co noc přežene se přes nebe. Neusnula bych však, kdybych ti nenabídla nemožné; dám ti své kořínky výměnou za tvá křídla! Nu, což? Ne?
Poslání (Drahé ***)
Nač květy spěchají? Nesplynou v jednom hrobě s motýly? Proč by už za živa se zcizit samy sobě snažily? Ať lákáš opojnou svou vůní kohokoli, květe můj, běláska nebo mne, až z města jsi či z polí, pamatuj, že je lhostejné, zda motýl jsi či kvítí,
žiješ-li! Svědky nechť jsou mi ti, kdož navždy mimo žití odešli. Především družnosti a lásky zapotřebí teď je mi. Dost času po smrti: pak nechť tvá duše k nebi odletí! 7.prosince 1834
Máj v plném květu je… Máj v plném květu je a do svých luk nás volá; pojď! Vyslyš jeho hlas, ať bílá aureola jasmínu aspoň tvou kadeř zdůrazní, když tvář ti zastře tma; pojď! Píseň jara zní! Pojď zvolna po stezce, jež stoupá kamsi k luně, a dýchej zhluboka, ať ani jedna vůně, kterých dnes v povětří tisíc a jedna je, ti neunikne; pojď! Vykročme do máje! Horizont ověsil nebesům záda nahá vzácnými démanty; pojď máji vstříc, má drahá, ať jabloň, moruše i lípa košatá, i růže, na které se rdí už poupata, ať výkřik chřástala, jenž vzlykl ve snu těžkém, ať vše to zázračné, co začalo se dneškem, svou krásou rozkvete i tobě ve tváři a láskyplností tvé srdce obdaří! 21.května 1835
Vnitřní hlasy (1837)
Kde konec všeho je…? Kde konec všeho je? V životě nebo v hrobě? Je mimo tento svět? Neseme jej už v sobě? Co čeká na konci klikatých našich cest? Žijem či osudem se dáváme jen vést? Budeme po smrti věčnosti zaslíbeni, anebo časnost nás v prach bez milosti změní? Což stvořil-li nás Bůh ke svému obrazu,
jen aby strmější byl náš pád ve zkázu? Což je-li kolébka začátkem Kalvárie a dítě ve mléce pelyněk zmaru pije? Koho spíš na mysli, ó Bože veliký, při tvorbě hnízd jsi měl? – Ptáky či ptáčníky? 24.března 1837
Protože srdce každé… Protože srdce každé má kohosi, pro něhož za hrob až zajde, když poprosí, protože na svou kůži v určitý čas po trnu pozná růži každičký z nás, protože dává duben šum dubinám, že nocí žal je huben, dá-li sny nám, protože větvím kosy vzduch nabízí, že jitro doušek rosy má pro břízy, protože mořská vlna, jíž došel dech, slovíčka láskyplná má pro svůj břeh, proto ti v této chvíli, má nejdražší, dám všechno, co mě sílí a povznáší; přijmi mou touhu, drahá, jež, tesklivá, ti jako slaná vláha tvář omývá; měj vyznání má sterá a ovládni
jak paprsky, tak šera mých let a dní; měj vzrušení, jež svíjí věnec mých strof, i něžnou melodii všech jejich slov; měj duši mou, jež skromně ti letí vstříc, nemajíc hvězdy kromě tvých zřítelnic; měj musu mou, jež snila jen po léta a jež s tvou slzou, milá, až rozkvétá; měj srdce mé, jež dusí se bezmála poté, co o lásku jsi je obrala! 19.května 1836
Noc, v níž jsme naslouchali neviditelnému moři Co to burácí? Co to lká a kvílí, že i bouřňáci břehy opustili? Hlas nabírá síly, až se rozhoří v tmách jak jiskra ve stohu… Vítr na moři duje do svých rohů. Strašné počasí, že, můj hostiteli! Přes horizont celý mlha lehla si. Vlny zmohutněly a jako tamboři buší na oblohu… Vítr na moři duje do svých rohů.
Běda, plavci mí! Běda, námořníci, na své plachetnici s živly zrádnými marně zápasící! Co vás podpoří? Čím vám přispět mohu…? Vítr na moři duje do svých rohů. Plavci neblazí! Vlny chvosty vrtí, jak vzteklí chrti štvou vás do zkázy, do náruče smrti. Než vás pokoří, modlete se k Bohu…! Vítr na moři duje do svých rohů. Z korábu je vrak, v nějž se voda hrne. Každý hrůzou strne, upíraje zrak do tmy povětrné; kéž se vynoří maják na ostrohu…! Vítr na moři duje do svých rohů. 17.července 1836
Láska je nejdříve zrcadlem… Láska je nejdříve zrcadlem, dcero má; jakmile začneš si být před ním vědoma své krásy, odtehdy jsi žena. Jestliže nebudeš marnivá přespříliš, pak všeho na světě, má milá, docílíš; nebudeš ničím zaskočena. Dívka, jež ješitnost na uzdě neudrží, se dřív či později ocitne nad strží a jako kámen do ní padne. Láska je jako sen: sladká a prchavá. Nejprve rozpálí ti srdce do žhava a pak tě pohřbí v tůni chladné.
25.února 1837
Zeptal se hrob… Zeptal se hrob rudé růže: - Nač ti, řekni, sloužit může rosa na začátku dne? – - Povím ti to, hrobe, ráda; co však děláš s tím, co padá do tvé jámy osudné? Ptal ses mě, co s rosou dělám? Do šťávy ji míchám včelám. – - Já, - řekl hrob setmělý, - já všechny, kdož ve mně zmizí, oblékám zas v bílé řízy a měním je v anděly. – 15.října 1835
Paprsky a stíny (1840)
Jak v rybnících… Jak v rybnících, jež les uzavřel do jedlí, i v duších, kdybychom víc do nich nahlédli, najdeme protiklad věčného nebe, které jasnými paprsky až do hlubin se dere, a rmutu vlastních vod, s nímž za tmy ode dna vyplouvá na povrch ropucha šeredná. 7.května 1839
Kytara Gastibelza, muž odhodlaných činů, zved k písni hlas: Vzpomíná si tu někdo na Sabinu? Znal ji kdo z vás?
Tulte se, dívky, jak bajadéry k svým roztomilým! - Kéž by však ztich ten vítr od Sierry, než zešílím… Znali jste aspoň Sabininu matku? Tu každý zná: čarodějnice, zralá pro oprátku, zlá babizna. Navedla srdce líbezné své dcery k hrám motýlím… - Kéž by však ztich ten vítr od Sierry, než zešílím! Jen hleďte, ať se každý v kole točí, dokud je čas! Bylo jí šestnáct let; v tůni černých očí se příslib třás… Hej! Dejte zlatku tomu starci, který jde obilím! - Kéž by však ztich ten vítr od Sierry, než zešílím… Jak byla krásná, povědět se nedá: jak z pohádky. Jednoho dne si vyšla do Toleda; tři dukátky na řetízku ji střehly před dotěry a násilím… - Kéž by však ztich ten vítr od Sierry, než zešílím! Spatřil ji král, jenž kolem na procházku šel s infantkou; - Neteři, řekl – učiň tuhle krásku mou amantkou a titul vévodkyně z Calavery ti udílím! – - Kéž by však ztich ten vítr od Sierry, než zešílím… Zda jsem ji rád měl? Nevím, když se ptáte, vím pouze to, že jizvami mé srdce od tenkráte je poseto a že jsem se stal od té zpronevěry psem zbloudilým… - Kéž by však ztich ten vítr od Sierry, než zešílím!
Zanedlouho se navrátila domů má Sabina. - Ty blázínku můj, že bys věřil tomu! Jsem nevinná! – Marně jsem čelil štítem nedůvěry rtům zlotřilým… - Kéž by však ztich ten vítr od Sierry, než zešílím! Zakrátko na mne pohlížela spatra; neměl jsem nic, a ona chtěla, jak Kleopatra, mít stále víc. Čekala, až své groše za večery s ní rozptýlím… - Kéž by však ztich ten vítr od Sierry, než zešílím! Bohatý vdovec, vetchý hrabě, vlezl mi do zelí; do týdne si ji na svůj zámek vezl. Když míjeli, odtrh mi otec ruku od sekery jen s úsilím… - Kéž by však ztich ten vítr od Sierry, než zešílím! Tancujte! Přece tesknit nebudete! Jakýpak div, že holka z hor se vdala za hraběte, když prstem kýv! I mne to přebolí, jen co se v šerý hrob uchýlím… - Kéž by však ztich ten vítr od Sierry, než zešílím! Od těch dob táhnu světem, bez přístřeší, a do tance zní všem, jež láska zahřívá a těší, má romance. Kéž očištění srdcí od nevěry jí docílím…! – Jenom si duj, ty větře od Sierry, ať zešílím! 14.března 1837
Jiná kytara Marné úsilí… Jak uniknout, milá, před alguazily? - Vesluj! – odvětila. Jak, byť na chvíli, zapomenout, milá, křivdy, násilí? - Usni! - odvětila. A co, chybí-li nápoj lásky, milá. lásku posílí? - Miluj! – odvětila. 18.července 1838
Ach, usměj se… Ach, usměj se jak Laura na Petrarcu na mne, ač spím, a zažeň upíra, jenž, poslouchaje nenávistnou Parku, na vratkou bárku snů dotírá! Když dotkneš se mých víček lehce dlaní, ulétne zpod nich děs a nevíra; můj zhaslý zrak se dočká zmrtvýchvstání: jak za svítání se zotvírá! A když k mým rtům tvůj polibek se snese, i moje duše síly posbírá: zlé můry snů jak chrousty z větví střese a otevře se zas do široka! 19.června 1839
Olympiův smutek Obzor se nechmuřil, louky se nečernaly. Záplavou paprsků do nedozírné dáli byl blankyt zotvírán,
vzduch voněl kadidlem, háj zelení svých stromů, když zřel ta místa zas, kde srdce rozbilo mu před časem tolik ran. Chlum skláněl k rovinám šíji svých něžných jilmů, jež podzim úsměvný jen skrovně nažlutil mu, nebesům zlátla skráň a ptáci, kteří k nim své hlasy obraceli, cos o člověku snad zpívali Stvořiteli, hledíce zbožně naň. Chtěl všechno spatřit zas: rybník i pramen tenký, pastoušku, která jim prázdnila peněženky, i jasan letitý, les, který skrýval je laskavě pod svým chvojím, strom, pod nímž polibky skýtaly přečasto jim závratné pocity. Dům na samotě pak se zahradou tou hledal, mříž, jíž lze nahlédnout do kosé aleje dál, sad, který vídal kvést. Těžkým se krokem bral, shrbený, v tváři siný; za všemi stromy, žel, mu vyvstávaly stíny dnů, po nichž veta jest. Zaslechl vítr zas v lesíku milovaném, jenž rozechvívá nás a líbezným svým vanem rozkvésti lásce dá, který se podobá, ať dub v svých pažích svírá či růži kolébá, té duši všehomíra, jež na vše usedá. Pod jeho kroky jen se listy v pustém lese zvedaly ze země, třebaže v zahradě se povětřím honily; právě tak myšlenka se v smutné duši zvedá na křídlech raněných, aby zpět byla, běda, sražena ve chvíli. Dlouhý čas rozjímal nad krásou tvarů, které příroda na sebe v pokojných polích bere; až do tmy večera korytem bystřiny zasněně bloudil, žasna nad božským nebem hned, hned obdivuje jasná zrcadla jezera. Ožíval vzpomínky na dobrodružství sladká, přes ploty nahlížel, aniž kdo jejich vrátka šel pootevřít mu. Bloudil jako pária, až setmělo se náhle;
a tehdy, úzkosti své srdce maje zprahlé, vykřikl v noční tmu: „Ó krutá bolesti, jež moji duši hněteš! Já zvědět chtěl, zda prach zbyl v popelnici té, a zřít, več změnil čas v té šťastné dolině též vše, co v ní nechalo mé srdce ubité! Ach, za jak krátký čas vše ve světě se zvrátí! Jak špatnou paměť máš, přírodo spanilá! A jak v svých proměnách znáš vlákna zpřetrhati, jimiž jsi tajemně dvě srdce spojila! Zarostl pokojík, jejž z listí jsme si spletli; strom, v který vryli jsme své iniciály, byl poražen či pad; záhon, kde růže kvetly, byl dětmi zpustošen, když přes něj skákaly. Zeď hradí studánku, z níž čtveračivě pila, žízeň když vyhnala ji z lesních zákoutí; do dlaní nabrala si vodu, něžná víla, a perlám dávala skrz prsty kanouti! Dlažební kostky teď nerovnou cestu kryjí, kde každý její krok, vtištěný do písku, se usmívati zdál, chlubě se ironií své vlastní drobnosti vedle mých otisků! Ten milník, na němž mě čekala mnohokráte, zle otlučený je a celý na stranu, jak ve tmě do něho na dlažbě hrbolaté s úpěním vrážejí povozy formanů. Zde je les prořídlý, tam přibylo ho zase. Zmizelo skoro vše, čím jsme se těšili; hromádce chladného popela podobá se ta trocha vzpomínek, jež větry rozptýlí! Nežijem tedy víc? Nevede tedy nikam pláč, který vrátit měl ty hodiny nám, ne? S větrem list hraje si, zatím co já tu vzlykám; můj domov vidí mne a nepoznává mne. Jiní se budou brát tam, kde my chodívali. Místo nás povedou se tudy pod paží, pokračujíce ve snech, jež naše duše hřály, aniž je ke konci přivésti dokáží. Neboť nic nikomu ukončit přáno není, ať lidská srdce jsou zlá nebo nevinná;
ve stejném místě vždy jsme ze sna vytrženi, v světě vše stále jen končí a začíná. Ano, i na jiné milence bez úhony čeká v tom útulku, vnořeném do ticha, kouzelná slavnost snů, které jak balšám vonný do lásky zastřené příroda namíchá. V tvůj les, má nejdražší, dvojice cizí vnikne; obsadí naši skrýš a žena neznámá rouhačsky stříbrný poklid vln rozestříkne, jež posvětila jsi bosýma nohama! Což vskutku nemohla vést naše láska jinam? Nenabídneš mi nic, kvetoucí úbočí, kde horké prameny slévaly bytosti nám? Bezcitná příroda na jiné útočí. Ach řekni, bystřino, řekněte, zralé révy, větvoví plná hnízd i dube stoletý, jeskyně, háje, kře, zda líbezné své zpěvy i našim nástupcům pošlete v ústrety? Jak rozuměli jsme té zpěvné řeči, na niž vám odpovídaly ozvěny něžně v nás! A jak jsme pozorně jí naslouchali, aniž kdy námi vyrušen byl tajemný váš hlas! Můj čistý úvale, v samotě utonulý, velebná přírodo, ach prozraďte mi, zda kdybychom tu my dva polohu zaujmuli, v níž mrtvým věčný sen se v siré zemi zdá, zda byste mohli dál, nikterak nedojati tím, že smrt uzamkla nám navždy zornice, zpívati písně své a vesele se smáti, v poklidné slavnosti své pokračujíce? Neřekli byste nám žádnou z těch důvěrností, kterými vítají se staří přátelé, kdybychom, přeludy, vyvstavší z minulosti si přišli na váš mech zas lehnout nesměle? Nezvlhl by vám zrak, až naše stíny temné by pouze vlály tam, kde dřív jsme sedali? Či až má nejdražší by vlekla zlověstně mne k prameni věčných slz, kde vzlyk zní zoufalý? Všech vášní během let se lidská srdce zprostí; svou škraboškou či nůž pryč odnášejíce,
táhnou dál, podobna kočovné společnosti herců, jež ztrácí se v zákrutech silnice. Jen ty nám zůstáváš, ó lásko! V naší mlze umíš jak pochodeň či svíce zapláti; úsměvu dáváš kvést, častěji téci slze, jinoch tě proklíná a stařec žehná ti. V těch dnech, kdy váhou let se hlava k zemi chýlí, kdy člověk, plánů svých a vidin zbavený, si připadá jak hrob, v němž všechny jeho síly, veškeré iluse i sny jsou pohřbeny, v oněch dnech do srdce, jež ve vteřině příští snad pokryje už led, náš duch se potápí, aby v něm sečetl jak padlé na bojišti pohaslé naděje, rány a útrapy; mimo svět posměšný a věci skutečné, jsa jak stopař, který v tmě si svítí lucernou, až k zpustošenému dnu srdce zvolna klesá, jež pootevře mu svou propast niternou. A jestli okouzlí zšeřelé vaše skrýše, jež nikdo nehlídá, kdy jinou dvojici, zdalipak do ucha jí zašeptáte tiše: - Věnujte vzpomínku mrtvým, vy žijící…? Bůh půjčí na chvíli nám svého slunce rubín, blankytnou oblohu, klid skalin úděsný, jezera, studánky, lučiny i šum dubin, aby, až necháme v nich lásku, srdce, sny, si opět vzal vše zpět; sfoukne náš čistý plamen a v naší jeskyni, kde hořel, tma je zas. Rozkáže údolí, nechť otře každý kámen, byť jsme jen šlápli naň, a zapomene nás. Nu dobrá, zahrado: skryj do ostruží šlépěj, jež na tvém pažitu snad zbyla zeleném; plyň, vodo v potocích, dál, ptáku na stromě, pěj, zapomeň, údolí: my nezapomenem. Neboť věz, že sám stín své lásky v tobě ctíme, oasu, která rty nám v poušti zavlaží! Nejvyšší záštitou jsi pro nás, údolí mé, v němž jsme se plačíce vodili pod paží! A duch náš v temnu tom, kam světlo nepronikne, v nejhlubších záhybech, kde do nenávratna
vše zakleto se zdá, zří, až si na tmu zvykne, v příšeří tebe spát, vzpomínko posvátná!“ 21.října 1837
Od dětství má rád vše… Od dětství mám rád vše, co křídla v přírodě má. Jako kluk dělal jsem vše, co se dělat nemá, a hlavně, toť se ví, jsem hledal pod stromy holátka, spadlá z hnízda. Potajmu, v soukromí své jizby v podkroví, jsem pečoval pak o ně. Když ptáčci odrostli, hnízdili na balkóně, v kleci, kde sehnali vždy něco na zoubek; nejvíce ke mně lnul divoký holoubek: nepoznán do smrti vztah věrnější a užší… Snad proto porozumím si s každou plachou duší. 12.dubna 1840
Červnové noci Za nocí červnových jak opojný hašiš daleko široko voní stráň rozkvetlá. Zaslechneš každý šum a marně oči zhášíš: dřímota odletí, sotvaže přilétla. Hvězdy jsou jasnější, i stínů míň se bojíš, chmurná báň vesmíru tě laská bezmála a něžná jitřenka, čekajíc na ráno již, jako by celou noc po nebi těkala. 28.září 1837
Tresty (1853)
Vzpomínka na noc ze čtvrtého To dítě dostalo do temene dvě rány. Byt měli maličký, chudý, však spořádaný. Nebožka maminka se smála na stěně
a pod ní babička vzlykala zdušeně. Mlčky jsme malého svlékali z jeho šatů; měl vám je, chuděra, záplata na záplatu… Paže mu visely bezvládně z ramenou. V kapse jsme nalezli mu káču odřenou. Prst by se vešel snad v ty jeho rány střelné… Viděl kdo krvácet moruši? Neviděl? Ne? Byl jako její peň, když blesk jej poláme… Stařenka sledujíc, jak vnoučka svlékáme, se s pláčem sklonila nad jeho ústa němá: - Dřív úsměv na nich měl, a teď je od krve má! Už víckrát nespatřím ty očka veselý! – Nocí se rozlehly co chvíli výstřely: krev tekla městem dál a proudem stále větším… Někdo z nás tiše řek: - Měl by se přikrýt něčím! – Babička přikývla a do prostěradla jej zabalila; - pojď chudinko prochladlá! – řekla spíš pro sebe a něžně odnesla ho v náruči ke kamnům… Ó beznadějná snaho ohřáti ty, jež smrt sevřela v objetí! Chtěla i punčochy navléknout dítěti, dlaně však nahmátly tuhnoucí, chladnou nohu… Propukla znovu v pláč: - Vždyť je to proti Bohu, zabít jak Herodes takový pachole! Bylo mu sedum pryč… Jen chválu ve škole jsem na něj slyšela… Dokázal, vzácný páni, hnedle jak v písárně mi složit každý psaní, ať sestře do Nancy anebo ouřadu… A teď je po smrti! co je to za vládu, která svým vojákům dovolí děti střílet? Najed se a hned ven jak vrabčák z hnízda vylét; - jdu si hrát, povídá; a do hodiny ho mi přinesete sem načisto mrtvýho… Jsem ženská nad hrobem; pan Napoleon raděj měl nechat zabít mě, když už mu chudý vaděj! Co si jen počnu teď bez svýho vnoučete? Že spravedlnost je? Kde, páni? Řekněte? – Vzlykot ji přemohl; a zaplakal z nás každý, kdo tam s ní tenkrát stál… - Že takovýhle vraždy císař pán připouští? Že má to svědomí? Vzít mi, co jediný po dceři zbylo mi! Zač, vysvětlete mi, ten hoch tak strašně pyká? Vždyť přece nekřičel: „Ať žije Republika!“ – Mlčeli jsme jako hrob, protože po strasti, jež nelze utěšit, není slov účasti… Málo se, stařenko, vyznáte v politice; pan Napoleon – nu, já ho zvu jinak sice, však budiž – tento pán přes všechny tituly je chudý. Má rád lov, bohatou tabuli, hry, paláce… To vše ho přijde tuze draho;
mimo to nadmíru dbá o veřejné blaho, stará se o církev a četné příbuzné. I není potom div, jestliže od nuzné babky, jež jako vy jen vnuky opatrujete, náš nejvznešenější císař pán požaduje, aby svá vnoučátka ve věku sedmi let nechal poslušně jak škodnou postřílet. Jersey, 2.prosince 1852
Píseň těch, kdo vyplouvají na moře Variace na bretonský motiv
Sbohem, domovino! Vším je moře vinno. Sbohem, domovino, sbohem buď! Můj domku, sbohem; změň se v suť, nevrátím-li se odtamtud! Sbohem, domovino! Sbohem, slunce, víno! Sbohem, vrchovino, sbohem buď! Sbohem, domovino! Vším je moře vinno. Sbohem, domovino, sbohem buď! Sbohem, má nejdražší; Bůh suď, zda vrátím se kdy na tvou hruď. Sbohem, Kateřino, Anno, Marto, Nino! Sbohem, domovino, sbohem buď! Sbohem, domovino! Vším je moře vinno. Sbohem, domovino, sbohem buď! Jenom nás, větře, v tvářích stuď, jsou-li dost slané pro tvou chuť!
V srdcích nehostinno, plujem v pusté sino. Sbohem, domovino, sbohem buď! Sbohem, domovino! Vším je moře vinno. Sbohem, domovino, sbohem buď! Jersey, 31.července 1853
Kontemplace (1856)
Jednou jsem zahléd… Jednou jsem zahléd ze skály pobřežní fregatu letět v dáli; vichřice trhala jí plachty na stěžni a nad ní hvězdy plály. A tehdy, uprostřed dvojité propasti, v pomezí hvězd a moře, jsem zaslechl ten hlas, jejž slýchají z nás ti, jež zahltilo hoře: - Dobře si počínáš básníku ponurý, dumáš-li na pobřeží a lovíš z hlubin sny, jež jako lastury zbůhdarma na dně leží! Moře, toť ona moc, jíž určováno jest, jak dlouhý má mít kdo věk; jest jí i vichřice, i nespočetno hvězd. A fregata – toť člověk. – 15.června 1839
Své dceři Žij mimo svět, mé dítě jediné! Zřekni se světa, podle vzoru mého! Hledat v něm vítězství či štěstí? Ne: zříci se ho!
Buď dobrá, něžná, zbožná, laskavá. Vlož do svých očí jako den, když tuší, že na východě jitro nastává, svoji duši! Kdo zcela šťastný je? Kdo vítězí? Nikdo, věř. Čas nám v dovršení brání. Čas je stín, do něhož jsme řetězy zakováni. Svým osudem jsou srdce znavena. Vše, po čem prahla, v čase dokonalo. A i to všechno, běda, znamená míň než málo. A přece ono málo každým z nás je tak či onak od života chtěno: jeden chce úsměv, druhý zlato zas, třetí jméno. Král bez lásky je vydán tesknici. Saharu nedostatek vody trýzní. Člověk je zprahlá studna, trpící věčnou žízní. Viz myslitele obdivované, viz hrdiny, jimž skráně vavřín zdobí, jichž jména čas tak snadno nesvane do záhrobí: poté, co pochodní svou vítěznou oslní všechno v daleku i širu, s povděkem v hloubi hrobu naleznou trochu míru! Nebe zná naše hoře mučivá; konejší je, byť za něm můžem sami. Každého rána pláčem omývá naše šrámy. Bůh dobře ví, jak snadno utonem v chorobné stoce záštiplných lidí, a proto svrchovaným zákonem lidstvo řídí. Ten zákon, dítě, jehož třeba dbát, si žádá, aby každá lidská bytost uměla za nenávist lásku dát nebo lítost. Paříž, říjen 1842
Sluníčko Řekla, že ji trápí cosi. Sehnula se maličko a já spatřil sluníčko; na její krk usedlo si. V šestnácti jsme na vrků ještě málo vycvičeni; měl jsem hledat políbení na rtech, ne hmyz na krku! Lastura a zralé višně, lilie zad, růže rtů… Kos nás během koncertu pozoroval bezostyšně. Obávaje se, že sním, vztáhl jsem k ní ruku svoji a smet s krku sluníčko jí; polibek však odlét s ním. Sluníčko si srklo rosy a řeklo mi zakrátko: - Já jsem boží hovádko, ty však lidské hovádko jsi! – Paříž, květen 1830
Stará píseň z mladých let Netoužil jsem po Růženě, když se mnou šla do háje: tvářil jsem se unuděně, valně o ni nedbaje. Botaniku jsem jí chladně, ledabyle vykládal; když jsem s moudrostí byl na dně, její zrak se ptal: - A dál? Hříbky proti kapkám rosy třímaly své deštníky. Šel jsem, poslouchaje kosy, a Růženka slavíky. Šestnáct bylo mi, jí dvacet; smála se, já naopak; moji kosi měli tacet jí slavíci tloukli však.
Když se shýbla pro malinu, nahlédl jsem zpovzdáli pod sukničku Růženčinu; mdloby mě však nejaly. K potůčku po krátkém čase přivedla nás náhoda; v dusném lese vrtěla se rozdychtěná Příroda. Sotva byla u potoka, vyzula se Růženka; já však stěží koutkem oka zahléd její kolínka. O čem, Bože, mluvit stále? - Vytrhlo mě počasí; Růženka se smála, ale čas od času vzdychla si. Byla krásná. Byla vzteklá: bláhovci svůj povzdech dá! - Nemysleme na to! – řekla. …Myslím na ni od tehdá… Paříž, červen 1831
Seděla na boso… Seděla na boso a s rozpuštěným vlasem uprostřed rákosí. Když jsem ji zahlédl, zvolal jsem v domnění, že víla zbloudila sem: - Chceš, vílo, abych tě do polí zavedl? – Odpovědí mi byl pohled, jímž na otázky nám krása odpoví, když podvoluje se. Povzbuzen dodal jsem: - Pohleď, je měsíc lásky, co říkáš, neprojdem se spolu po lese? – O trávu otřela si bosé nohy bílé a pak mi po druhé pohlédla do očí. Její tvář zvážněla. Myslel jsem od té chvíle, že ptákům ve větvích se hrdla rozskočí. I potok rozbublal se náhle důvěrněji. V zeleném rákosí jsem spatřil snědou líc půvabné divošky, jež vlasy v obličeji, s kočičí vláčností mi s úsměvem šla vstříc. Červen 183.
Dětství Dítě si zpívalo; však matka, tmě se bráníc, s kterou k ní táhla smrt, vzlykala: - Bože, zač trestáš to dítě? Zač? – A chlapec žvatlal: - Za nic! – Já za oknem jsem stál a slyšel zpěv i pláč. Dítěti bylo pět; hrálo si pod okýnkem a jeho sladký smích měl čarodějnou moc. Nemocná, loučíc se v duchu se svým synkem, jenž zpíval celý den, kašlala celou noc. Klášterní dlaždice zakryly navždy mámu a dítě do zpěvu se dá zas po chvíli… Utrpení je plod; Bůh dozrát nedává mu na větvích, které by se pod ním zlomily. Paříž, leden 1835
Jednota Slunce, ten úchvatný květ září neskonalých, za modré pahorky naklánělo svůj kalich a zvolna k obzoru začalo klesati. Na zídce, táhnoucí se podél souvratí, porostlé sveřepcem, jenž pobořil ji zpola, svítila chudobka jak bílá aureola. A skromná květina z té zídky rozpadlé zírala k blankytu, v němž jako v zrcadle si slunce před spaním rozpouštělo své vlasy. - I já mám paprsky! – pro sebe šeptala si. Granville, červenec 1836
Až na váš sad… Až na váš sad verše mé by dolétly, má nejdražší, mít jen křídla, na nichž k nebi skřivan písně vynáší. Až nad váš krb verše mé by dolétly, má vzdálená, nebýt jejich křídla hřeby
pozemskosti držena. Ve dne v noci verše mé by zněly vám, vy prchavá, nemít křídel zapotřebí, na nichž láska létává. Paříž, březen 18..
Píseň Proč, nemáte-li mi co říci, se držíte mě pod paží? Proč mámíte mě dál svou lící, jež dech i králům vyráží? Proč, nemáte-li mi co říci, se držíte mě pod paží? Proč, jestliže mě nechápete, mi vkládáte dlaň do dlaní? Pro jiného váš úsměv kvete za našich smutných setkání. Proč, jestliže mě nechápete, mi vkládáte dlaň do dlaní? Proč, stojíme-li na rozcestí, se dále stýkat musíme? Jste moje bolest, jste mé štěstí, váš pohled pálí v duši mé… Proč, stojíme-li na rozcestí, se dále stýkat musíme? Květen 18..
Včera v podvečer Když včera v podvečer jsme došli k stromořadí, opojná vůně lip nám zavanula vstříc. Ve větvích dřímal drozd; den couval do pozadí; voněl máj, hlavně však vonělo vaše mládí; na sta hvězd planulo, váš zrak však planul víc. Mlčel jsem přesvědčen, že duši v hodině té se lépe hovoří, když ústa oněmí. Vida však, že vám tvář méně než nebe kvete, zvolal jsem ke hvězdám: - Více ji ozářete! – A poprosil váš zrak: - Kéž lásku dáte mi! – Květen 18..
Obejmul jsem tě… Obejmul jsem tě v útlém pase a zašeptal ti: - Jen tu buď – Jak ptačí křídlo zachvěla se tvá něžná hruď. Stáli jsme mlčky; miliony hvězd klubaly ze z neznáma. Do našich duší vnikly tóny, jež láska má. Jak anděl, jenž si závoj svlékne a světlo zase vrátí tmě, dokázaly tvé oči pěkně rozzářit mě. Lesík u Fontainebleau červenec 18..
Duše v květu Pojď! Dáme se vést jen flétnou; jistě patří pastýři. Tóny, které vstříc nám létnou, každou duši usmíří. Čirá tůňka pod duby sní, vánek na tvář líbá ji. Nejvíc radosti je v písni, kterou ptáci zpívají. Milujme se! Ukonejši trápení mé v náruči! Písně ze všech nejněžnější láska zpívat naučí. Mety, srpen 18..
Tvůj dech je i mým… Tvůj dech je i mým; proč, běda, víš-li to, chceš prchnout pryč? Bez srdce se žíti nedá, a ty od mého nosíš klíč… Jakže: stát se pouhým stínem
anděla, jenž odlét mi? Trpět v pustu nehostinném? Vězet v spárech věčné tmy? Jsem jak břečťan, lnoucí ke zdi rok od roku víc a víc; nemohu žít bez dvojhvězdí čarovných tvých zřítelnic… Jsem v moci tvých paží slabých, v dobrovolném zajetí: odletět mi, pak i já bych odlét odtud vzápětí. Věz, že i já, odejdeš-li, vytratím se do nebe; nehodlám jak tulák sešlý bloudit světem bez tebe. Bez tebe bych jednoduše pak jak jetel pod kosou. Odchází tvá či má duše? - Nevím: obě jedno jsou. Umdlévám-li, čerpám něhu, jež z tvých očí vyvěrá, jako srna, která z břehů srká modro jezera. S vesmírem je obeznámen člověk skrze lásku až; její malý, věčný plamen znekoneční obzor náš. Bez lásky se život změní v hrob, v němž shnijem zaživa; těm, kdož byli opuštěni, nic krom smrti nezbývá. Bez lásky vše ztrácí význam, i ta slza na řase; na žluč zhořkne míza z bříz nám, vlast vyhnanstvím stává se. Vložil jsem své dlaně ve tvé; což je trhat budeme? Neopouštěj moje větve, ó pěnice duše mé! Oč bych se chvěl, nemaje tě? měl bych toužit po čem? Ne! Co si počnu v širém světě, odejdeš-li ode mne? Tvoje křídla roznášejí
do štěpnic a ke hvězdám písně lásky, jíž se chvěji; co jim potom, pověz, dám? Co říct hvězdě stoupající po obloze východní? A čím květům na štěpnici se tvůj odchod zdůvodní? Kdo pro naši lesní tůni odpověď nám vydumá? Co říct růži, až se vůní otáže, kde sestru má? Zahynu; jdi, troufáš-li si. Staniž se, co nastat má. Nad propastí jako kdysi rozprostře se věčná tma. Co si počne však má lyra, až noc přijmu do očí? Nejspíše se, družka sirá, sama steskem rozskočí. Zůstaň! Vždyť se udobříme! Bez tvých očí, bez tvých úst držely by polibky mé i mé slzy věčný půst. Srpen 18..
Soumrak Tajemné jezero, ten bílý rubáš lněný, se chvěje; příšeří jen palouk přeruší, na jehož pozadí ční k nebi černé kmeny. - Spatřil kdy někdo z vás už v lese Venuši? Setkal se s Venuší kdo z vás už v lesním stínu? Jste také milenci, vy dva tam v křoví, že? Šeď pěšin prokvétá úbělem mušelínů; slehlý stvol stěžuje si bez kříže. Co trávě odvětil ten opuštěnec v lese? - Živé má láska hřát. Dost zimy pod zemí okusí. Stmívá se. Jen, živí, milujte se! Užijte radosti! Na truchlení jsme my! Hleďte, ať neplodně vám láska neodkvete! Pevněji svírejte náruče hřejivé! Čím více prožitků si za hrob odnesete, tím víc pak modliteb vám zbude pro živé!
Ta, jež dnes ve mně spí, též milovala kdysi… Světluška s lucernou tmou bloudí jako duch; břízy své kadeře ve větru čechrají si; mně, hrobu bez jména, načechrá drn je Bůh. Tma zastřešuje zem; šeří se víc a více; z nedokosených luk jdou domů sekáči; své poupě z paprsků rozvíjí večernice a otevírá květ svěžesti nejsladší. Jenom se milujte v ten měsíc malin zralých! Soumrak vás nezradí! – Má úsměv na lících a mísí na svých rtech, jež rozpučely v kalich, modlitby zemřelých s polibky žijících. – Chelles, srpen 18..
Málem jsem zešílel… Málem jsem zešílel po strašné zprávě té: celé tři dny jsem štkal jak dítě…Řekněte, matky a otcové, jimž nelítostný osud syna či dceru vzal, zda život váš byl rozsut tak nadobro jako můj? Byl jsem tak zoufalý, že jsem se do moře chtěl vrhnout ze skály. Posléze vyhrála však touha po iluzi, a já si řekl: - Ne! Do takové hrůzy by přece nemohl Bůh srazit člověka! Vždyť milosrdností mu srdce přetéká! – Po několika dnech jsem přesvědčen byl málem, že vše byl jen zlý sen. Můj rozum, chorý žalem, nebyl s to uvěřit, že se víc nevrátí, i začal jsem ji zas s důvěrou čekati. Ona a mrtvá? Ne! Jenom si odskočila, a za chvilku je zpět, dceruška moje milá… Kolikrát, Bože můj, jsem volal s nadějí: - Slyšíte? Už je tu! Že neslyšíte ji? Znám dobře její krok! Kdo jiný v této době by k nám šel? – Bože můj! A zatím leží v hrobě… Jersey, Marine-Terrace, 04.září 1852
Když byla maličká… Když byla maličká – jak dávno už to je! – vběhla vždy po ránu do mého pokoje. Jak na paprsek v tmách jsem čekal na ni denně. - Dobrýtro, tatínku! – Volala rozjařeně.
Sedla si ke stolu a v rukopisu mém začala listovat s náramným rozumem. Pak zvedla se a frnk! – odlétla jak ti ptáci. Já potom osvěžen sed k přerušené práci a dal se do psaní. Každý den bezmála mi po ní v sešitech památka zůstala! Tu kaňka, tam pár čar či alespoň oslí uši. Právě však do těchto stran jak vdechla by svou duši: na nich se nejlepší mé verše rodily. Milovala třpyt hvězd, květiny, motýly. Protože patřila k těm, které hmotné vězní, jsou dnešní písně mé tak těžkopádně bez ní… Na všechno ptala se, dychtivá poznání. Za zimních večerů jsme byli zabráni do besed o četbě, o hudbě, o umění. Mí čtyři caparti se ptali bez umdlení hned mne, hned matky zas, šijící vedle mne. Jak šťastný byl ten čas pohody vzájemné! Ach, vzít ji právě mně! Vzít ji mně, otci, který trpěl, když zahlédl stín ve tváři své dcery, a pro nějž pohaslo světlo dne ve chvíli, kdy oči dceřiny se slzou zamlžily… Listopad 1846, na Dušičky
Zítra, až celý kraj… Zítra, až celý kraj nach jitra oblékne si, vydám se na cestu. Vím, že mě čekáš již. Má cesta povede přes hory, doly, lesy. Chci být ti nablízku. Chybíš mi přespříliš. Půjdu sám, shrbený jak rozsochatý kořen, s rukama za zády, se steskem na líci, lhostejný k okolí, jen do myšlenek vnořen, a nocí bude mi den začínající. Nevšimnu si, že kraj zas pohlcuje šero, nespatřím v Harfleuru trojstěžník jediný, až stanu u cíle, dám na tvůj hrob, má dcero, tvůj milovaný vřes a snítku cesmíny. 3.září 1847
Tenoučký pramen… Tenoučký pramen ze skály do oceánu prýštil skromně.
- Ty uplakánku troufalý, řeklo mu moře, - co chceš po mně? Jsem sourozencem oblohy; na zemi předčím všechny obry; snad nemyslíš, ty ubohý, že bys mi moh být něčím dobrý? – Odvětí pramen s úsměvem: - Dostal jsi, pravda, od přírody víc než dost; ale čert tě vem, jestli máš kapku pitné vody! – Duben 1854
Nesu ti tento květ… Nesu ti tento květ z vrcholu strmé skály, pod jejímž úpatím se mořský příboj valí a nad níž vypíná jen orel peruti; odtamtud tento květ, má drahá, nesu ti. Na zasmušilý mys se dlouhé stíny kradly; poslední paprsky nad pobřežními bradly vítězným obloukem se vzpurně klenuly, jako by nechtěly být noci po vůli. Ta padala však dál, nedbajíc jejich vzdoru; plachty se pozvolna vpíjely do obzoru, jen žluté došky střech přímořské osady s jistými rozpaky mi plály za zády. Nesu ti tento květ, má nejdražší; je prostý, nevoní opojně jako jiné letorosty, rozkvetl na skalách a jeho kořeny hořkostí mořských řas jsou okořeněny. Spatřiv jej, řekl jsem: - Chceš, ubohý můj květe, čekat, až vichřice tě do příboje smete, v němž jako chaluha se ztratíš do hlubin? Ne, ne! To raději pojď zemřít na rubín srdce, jež ukrývá hlubiny závratnější: na jejích ňadrech, věř, tě něha ukonejší! Byls moři zaslíben; tam láska čeká tě! – Tmělo se víc a víc; větrné opratě šlehaly hřbety vln; hladina byla pustá a já jsem pocítil, že smutek ve mně vzrůstá. Stále jsem sám, v ruce květ, na onom úskalí a stíny soumraku mě zavalovaly. Ile de Serk, srpen 1855
Andělům, kteří nás vidí Kdo jsi, ty stíne bez těla? Pověz mi, zda se spolu známe, či zdali mě jen zdání klame? - Jsem tvoje matka zemřelá. – Čí silueta náhle z šera na křídlech něhy vlétla sem? Pověz, kdo jsi? – Tvá sestra jsem. – A kdo jsi ty? – Já jsem tvá dcera. – A kdo jsi ty? – Já? – Ano, ty! - Vyznals mi lásku jednou z jara. – A kdo jsi ty? – Tvá duše stará. … Zachraňte mne, ó temnoty! Červen 1855
Dobuším se? Pohřbil jsem svého otce, matku, i dítě prvorozené; mám tušení, že i mne vkrátku smrt dožene. V třech kolébkách tři bratři malí spávali; avšak později z dvou kolébek se máry staly: dva chybějí. Osud mi vzal i drahou dceru: nadobro přízeň odmít mi; odtehdá je můj život v šeru záhrobní tmy. Zažil jsem vzestupy i pády, jed zklamání, květ nadějí, med přátelství i popel zrady; ten častěji. Padal jsem vášním do osidel, jimiž se srdce zneklidní; viděl jsem odlet snů i křídel, vichřic i dní. Nad hlavou krouží kormoráni; vše zní mi jako výčitka; korunu z trnů kolem skrání bolest mi tká.
Na kusy život rozpad se mi, v srdci se šeří podzimně; je na čase jít. Pukni, zemi, a přijmi mě. Marine-Terrace, 4.září 1855
Písně ulic a lesů (1865)
Sotvaže slupla sáček třešní… Sotvaže slupla sáček třešní, spustila: - Tak hrát nebudem! To že jsou třešně? Nejsem dnešní! Jdi k šípku s tím svým Saint-Cloudem! Měla jsem žízeň notabene, a ty mě vedeš na chrupky! Mám rty i dlaně potřísněné! Jdi! Nesahej mi na cůpky! – Když dopálí se, nepomůže než čekat, až vztek přejde ji. Byl měsíc červen; kvetly růže, voněly lípy v aleji. Když zmlkla, otřel jsem jí dlaně – stáli jsme zrovna za šípkem, kam hnala mě – a odhodlaně šťávu z rtů smyl jsem polibkem.
Rozitě Ty zlá, proč nechceš milovati, když máj se vznáší nad krajem? Neslyšíš, jak si starosvatí své družky drozdi navzájem? Bez lásky Eva smysl ztrácí; v lásce je krása jediná. Když večer slunce vykrvácí, škaredět nebe začíná. Měj, probůh, rozum, sic, má drahá,
též přestaneš být líbezná! Drozd na vrcholu svého blaha, dnes o lásce jen písně zná.
Strašlivý rok (1872)
Na prahu líčení… Na prahu líčení onoho roku hrůzy váhám a říkám si: - Mám právo, moji druzi? Mám právo, Francie, ukázat na větve, jež malomocné jsou a hrozí hvězdě tvé naprostým zatměním? Mám právo zčeřit stoku a vynést na povrch mrzkou tvář toho roku? – Mám! Samy dějiny mi brání mlčeti: jsem svědkem v mravní při o toto století. Paříž, 1870
Za jednou z barikád… Za jednou z barikád, jež padla teprve, když došla munice, na dlažbě od krve, dvanáctiletý špunt byl zajat s dospělými. Kapitán gard se ptá: - Patříš k nim? – Hoch se vzpřímí a hrdě přisvědčí. – Pak zastřelím tě! – Ozve se povel: - Pal! – A v hrůzné odvetě chlapcovy soudruhy déšť kulek u zdi požne. Teď na řadě je on. – Bylo by, pane možné, abych jen hodinky odnesl matce? - - Jak: Chceš zdrhnout? - - Vrátím se! - - Bojíš se o kejhák, ty uličníku, viď, a chtěl bys fouknout! - - Ba ne! – - Kde bydlíš? - - Za rohem. Hned, pane kapitáne, se vrátím! - - Tak si běž! – Odběhl. Vojáci měli z té naivní, dětské lsti legraci a umírající doprovázeli steny jejich smích; ten však ztich, když bledý, uřícený se chlapec přihnal zpět a v pýše dojemné řek důstojníkovi: - Tak tady máte mne! – …………………………………………… …………………………………………… Vianden, 27.června 1871
Z hřebene pařížských šancí (když se stmívalo) Zatím co západ zbled, východ se šerem zalk; jako by nečisté síly si usmyslily, že na sloupoví tmy zbudují katafalk a prostřou nad soumrak svůj rubáš černobílý. Noc zavírala se jak žalář do sebe. V křoví lkal spící pták; svůj neklid chůzí léče, kráčel jsem po hradbách a zíral na nebe, kde západ smrštil se v krvavou čepel meče. Náhle mě napadlo, že bitvě přihlížím, zápasu, v kterém Bůh přesile běsů čelí; meč marně vzdoroval útokům ostřížím: zlomen, pad na zem – a krev měl na čepeli. Paříž, listopad 1870
Nemocnému dítěti (za obležení) Bude-li tvoje tvář neustále tak bledá v tom dusném prostředí, budeš-li prožívat své dětství v stínu děda, s nímž smrt už sousedí, budeš-li navlékat svoje dny se dny kmeta na šňůru osudu, ačkoli před tebou jsou ještě dlouhá léta a já vstříc hrobu jdu. budou-li tvoje rty, jež nade vše jsou sladší, nadále bez písní, budeš-li v postýlce se třást jak mládě ptačí, jež o létání sní, budeš-li najevo mi dávat každé ráno, že tě nic netěší, budeš-li lhostejná i k hruškám, které, Jano, ti zítra načeši, budou-li ubíhat tvé oči do ztracena jak pláně Pomořan, budeš-li nechávat, když vstoupíš zamyšlená, vždy dveře do kořán, nevrátí-li se nach na průsvitná tvá líčka, jež kvetla růžemi,
budeš-li zamlklá jak plachá holubička, jež odlétnout chce mi, pak uvěřím, že svět, kde z kolébky v hrob šerý tak často přejde se, není tvým domovem, a že jsi anděl, který mě odtud odnese. Paříž, podzim 1870
Čtvero větrů ducha (1882)
Rozkošné ženy (sonet do památníku) Vzdáváme v sonetech jim hold čas od času; úroveň? Nu, jak kdy; jsme, věční zelenáči, ochotni odpustit všechno pro krásu; ruce jim líbáme, když nastavit je ráčí; svádíme na plesech sta směšných zápasů o jednu polku, zvlášť když o hodně jsou mladší; a dosáhneme-li posléze souhlasu, střečkujeme po sále jak zvrtačené káči. - „Válka je svatá věc! Císař a moc je vše! Popravy? Jenom houšť! Francouzi zmoudřevše chápou, že pokrok tkví především v stavbě věznic, ne škol…! Že mohla by zas povstat luza? Brrr! Máme však děla, ne…?“ – A polka, moderně zníc, mění se v moderně zrůdný dance macabre. Červenec 1870
Rozamonda Poznal jsem před lety sad, v němž se zjevila mi dívka Rozamonda, smíšený ptačí sbor zpíval hned něžná ronda, hned lehké kuplety. Poznal jsem před lety
louku, kde řekla mi rusalka Rozamonda: - Pojďte si zatančit! Vás tanec neuondá! Vždyť už jste zakletý! – Poznal jsem před lety rty, které nabídla mi dívka Rozamonda; jako když královna svou pečeť na zákon dá: tytam jsou zálety. Poznal jsem před lety květ, jenž se jmenuje má láska Rozamonda; navždy jsem přivinul tě k svému srdci ondá, můj květe nad květy!
Serenáda Proč naslouchat zrána písni skřivaní? Tvůj hlas nad skřivana něžněj vyzvání! Nechť Bůh záři hvězd dá mračny zastříti: nejjasnější hvězda v očích září ti! Nechť sta květů květen v lukách rozlije: nejkrásnější je ten, jenž v tvém srdci je! Onen skřivan z jitra, ona hvězda hvězd, ono poupě nitra – vroucná láska jest. Květen 1838
Ples uprostřed rozmarýn… Ples uprostřed rozmarýn koná se a v loubí stinném tančí v rytmu tamburín Maturina s Maturinem, s Maturinou Maturin. - Jsi můj krásný cherubín! – - A ty jsi má Kolombína! – šeptá v rytmu tamburín Maturinu Maturina,
Maturině Maturin. - Neznáš, drahá, řeku Rýn? Tvůj vlas vílu připomíná! – - Neznám, - v rytmu tamburín hlesne tiše Maturina; - Škoda! – řekne Maturin. Odtančili do houštin; les nad nimi větvě spíná, bruče v rytmu tamburín: - Bože, tahle Maturina! Bože, tenhle Maturin! – Paříž, 1872
Slovo na závěr Victor Hugo (1802-1885). Největší básník francouzského romantismu, syn Napoleonova generála, už v 17 letech zvítězil na tradičním turnaji básníků v Toulouse, záhy se přimkl ke kroužku přívrženců romantismu a stal se jeho nejvýmluvnějším obhájcem. Po revoluce r. 1848 je poslancem Ústavodárného i Zákonodárného shromáždění, kde horlivě zastává své demokratické ideály. Za císařství Napoleona III. žije od r. 1852 v exilu na ostrovech Jersey a Guernesey v Lamanšském průlivu. Po císařově pádu r. 1870 se vrací do Paříže, je znovu členem Národního shromáždění a je uctíván jako největší básník Francie. Tradiční básnické formě francouzského alexandrínu vdechl nový život tím, že jej obohatil o četné nové náměty, například filozofické a sociální, i dynamikou formy, jemně odstiňující tón a melodii básnického projevu. Jeho nejvýznamnější lyrické sbírky jsou Ódy a balady (Odes et Ballades, 1826), Podzimní listí (Les Feuilles d´automne, 1831), Vnitřní hlasy (Les Voix intérieures, 1837) a Kontemplace (Les Contemplations, 1856); monumentální jsou sbírka satirické poezie Tresty (Les Chatiments, 1853) a trojdílná epická sbírka Legenda věků (La Légende des siécles, 1859, 1877, 1883). V dramatické tvorbě vyniká hlavně Hernani (1830), Marion de Lorme (1831), Král se baví (Le Roi s´amuse, 1832) a Ruy Blas (1838). Vrcholné romány jsou Chrám Matky Boží v Paříži (Notre-Dame de Paris, 1831), Bídníci (Les Misérables, 1862), Dělníci moře (Les Travailleurs de la mer, 1866), Muž, který se směje (L´Homme qui rit, 1869) a Devadesát tři (Quattre-vingt-treize, 1874). Habent sua fata libelli; nejen však knížky, i jejich tvůrci mají své osudy, a ne vždy právě radostné. Potomci bývají k svým otcům neúprosní, a dočkal-li se jejich předek od svých současníku nekritického přecenění, měnívá se často synovská neúprosnost v nekritickou zášť. Takový je zhruba úděl básnického díla Victora Huga; je sice uznáváno, má své pevné místo v literární historii, nicméně výsměch a zatracení, jichž se mu dostalo od „neúprosných potomků“ koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století, dosáhly svého: jeho básně se staly povinnou četbou… Bylo by přirozeně pošetilé hledat příčinu Hugova trudného osudu pouze v odmítavých soudech Renana, Brunetiéra, Lemaitra či dokonce Maurrase: český čtenář také přece nepotřebuje znát příkré výroky mladého Šaldy a Machara, aby zanevřel na Jaroslava Vrchlického – školní „prazážitek“ zcela postačí. Hugova básnická tvorba vděčí ostatně za svoji dnešní nezaslouženou nepopulárnost do značné míry některým svým negativním vlastnostem, především přílišné mnohomluvnosti. Méně bylo by bývalo více. Hubo byl ovšem takový, jaký byl, tj., nelámal si příliš hlavu otázkou, kdy si počíná jako skutečný básník a kdy jako pouhopouhý veršotepec. Na vše, co život dal, řečeno slovy jeho
skromného učedníka a tlumočníka z Čech, reagoval spontánně, bez dlouhého přemýšlení a – pohříchu – vesměs slovem psaným, jehož příslovečná závažnost bývala v jeho případě přečasto tragikomicky zmnožována vázaností formální. Splétaje své každodenní, brilantně lehkonohé alexandríny, netušil, že v mnohém z nich splétá bič, jímž bude po léta vymrskáván z Velechrámu Poezie… Na první pohled nám dnes připadá nepochopitelné, kolik žluče vylili duchové nejmenší na hlavu nebohého „korunního prince romantismu“ u příležitosti „oslav“ jeho stých narozenin; ovšem toliko na první pohled, protože bezohledné, kruté, nekritické obrazoborectví je příznačnou, ne-li podmiňující vlastností každé nastupující generace. Pařížským „beatnikům“ z let devadesátých, ať si vyznávali kterýkoli směr umělecký a filozofický, šel přirozeně hugovský kult na nervy, i rozhodli se jaksepatří s ním zatočit. A se zlou by se byl určitě potázal ten, kdo by jim byl tehdy prostoduše namítl, že na jejich (rozumí se jediná pravá a správná) poetika za leccos vděčí právě onomu „starému popletovi“… Mošt však vykvasí, a nezkysne-li, uzraje léty v moudré víno poznání. A blahoslaveni bohatí duchem, kdož posléze navrátí básníkovi, co jeho jest: Šalda a Seifert Vrchlickému, Eduard a Aragon Hugovi. Bylo opravdu na čase, aby byl český čtenář seznámen alespoň ve výboru s Hugem – lyrikem. Nemohu přirozeně posoudit, nakolik úspěšně jsem se zhostil svého předsevzetí sejmout z jeho básnické tvorby odpuzující ódium popisné rétoričnosti a patetického deklamátorství; vždyť volba jednotlivých básní byla podřízena kritériu tak subjektivnímu, jako je osobní vkus; mohu proto odpovědně říci jen to, že jsem verše „starého pána“ překládal nejen s chutí a zaujetím, nýbrž s vroucí láskou, těše s v koutku duše nadějí, že se mi alespoň zčásti podaří napravit jednu z křivd. Věřím totiž, že každá lidská činnost, tedy i překladatelská, musí mít svůj obsah a dosah mravní, má-li těch křivd na světe přece jen časem ubýt. Budiž mi na závěr dovoleno, abych svůj výbor z Hugovi lyriky připsal Jaroslavu Seifertovi a památce svého otce. Praha, červenec 1964 Petr Kopta
