Více informací na stránkách:

Pomsta Hackerů

Toto je druhá, revidovaná verze knihy. První vyšla v roce 2008 a obsahovala spoustu chyb, které tato verze opravuje.

Tato e-kniha je šířena zdarma a čistě v elektronické podobě, aktuální verzi a další mé e-knihy, lze najít na mých osobních stránkách uvedených níže. Budu velmi rád, pokud tam napíšete svůj názor.

Více informací na stránkách: www.knihy.fritak.eu

Chapter one – Těţký ţivot hackera ............ 1 Chapter two – První problémy ................. 18 Chapter three – Hackeři vrací úder .......... 33 Chapter four – Viktor .............................. 54 Chapter five – Nečekané události ............. 71 Chapter six – Opět v Rusku .................... 88

Let letadlem probíhal opravdu dobře, nemohl jsem si na nic stěţovat. Kdyţ kolem procházela letuška, obdarovala mne krásným úsměvem. Rozhlédl jsem se, zda mě nikdo nesleduje. Je to paranoidní, i kdyţ jako kaţdý, kdo se pohybuje na hraně zákona, mám neodbytný a vtíravý pocit, ţe mě všichni sledují. Ale co si namlouvám, jistojistě tomu tak není. Stále mne však upřeně sleduje postarší babička v bílém pleteném svetru. Jak se před chvilkou zmínila, připomínám ji zesnulého muţe. Ani její upřený pohled mi nezabrání v tom, abych otevřel notebook. Mám jiţ stejný několik let, nedám na něj dopustit. Saša, coţ je jeden z mých nejlepších kamarádů, a zároveň dá se říci kolegů, mi doporučuje přejít na novější. A hlavně nechat Windows být. V této oblasti na jeho rady výjimečně nedám, protoţe jak se říká, zvyk je ţelezná košile. Na obrazovce blikl obvyklý nápis „Vítejte“ a načetl se systém. Abych si zkrátil čas čekáním, neţ se úplně načte, tak jsem se rozhlíţel po okolí. Letuška pokračovala v rozdávání občerstvení několik řad za mnou a babička se začala bavit čtením knihy “Harry Potter“. Otevřít poštovního klienta bylo dílem okamţiku a jiţ jsem četl příchozí emaily. Tu a tam jsem narazil na předmět: “Vyhrál jste!“, 1

nebo jiný hlásal: „Váš bankovní účet nabourán!“. Ten mi zrovna zaujal, ale teď nemám čas, přečtu si to později. Kaţdý nový trik, jak vymámit z obyčejných lidí peníze, se hodí. Konečně jsem našel to, co jsem hledal. Předmět emailu hlásil: “Your bot was successful.“ Coţ v překladu znamená něco jako, ţe můj robot dosáhl úspěchu. Okamţitě ze mne spadla veškerá tíha a na rtech mi hrál úsměv. Hahá! Tak ruští programátoři přece jen zanedbali zabezpečení emailů a můj robot si tam klidně mohl pohrát se systémem. Systémové příkazy, jak se lze dočíst dál, byli všechny úspěšně doručeny. Oh, tak tohle jsem nečekal, mohu být bez obav. Abych to vysvětlil – napsal jsem program, který se ve formě viru doručil jednomu zaměstnanci ruské společnosti. Ten virus spustil a nyní si mohu dělat s počítačem té společnosti cokoliv, co si jen budu přát, mám nad nimi plnou kontrolu. Nic mi teď nebránilo pěkně a uvolněně se roztáhnout po sedadle a usmát na lidi kolem. Jejich nepřítomné výrazy mi přišli k smíchu. Já jsem na ně vyzrál. Hahá! Raduji se stále v duchu. Proč také ne? Jestli se vše povede, tak mi konečně ruská vláda zaplatí to, co mi slibuje a ani o tom nebude vědět, doufám. Protoţe pokud by na mne přišli... Rychle jsem přejel ostatní emaily a zavřel klienta. „Na to bude dost času,“ zašeptal jsem si pro sebe. Rychle jsem spustil provizorní 2

program, pro zadávání příkazů mé botnetové sítě a začal kontrolovat. Botnetová síť je síť sloţená z počítačů, které jsem dostal pod svou absolutní kontrolu a které za mě dělají otrockou práci. Zkontroloval jsem počet zotročených počítačů. Počítadlo se zastavilo na: „133 541“, poslal mi informaci pronajatý server v Jiţní Koreji. „Slušné…“ uznale kývnu hlavou a šeptám si pro sebe. „Podařil se Vám nějaký obchod pane, ţe se tak usmíváte?“ zeptala se mě stařenka s úsměvem na tváři. Zvedl jsem oči od monitoru a pohledem přejel k ní. „Ano, jistě,“ pohotově jsem jí odpověděl a vrátil úsměv „Právě mé akcie ztrojnásobili hodnotu.“ „To jsem moc ráda,“ pokračovala v započatém rozhovoru, „mohu být tak odváţná a zeptat se vás, za kolik byste je prodal právě teď?“ Opět jsem se usmál a sklopil pohled k monitoru. „Rád vám odpovím Právě teď? Byl bych milionář. Vlastně jiţ jsem.“ Stařenka jen kývla hlavou a se znatelným smutkem v hlasu odpověděla: „Můj muţ vlastnil ropnou firmu, a kdyţ jí prodával, tak dostal stamilióny dolarů. Ale pak je investoval, říkal, ţe je to skvělý projekt… Nebyl,“ na chvilku se odmlčela a přemýšlela. „Firma zkrachovala a nám dohromady zbyl, pouhý milion a půl. Ale to stačilo a po jeho smrti stále stačí.“ Vypadalo to, ţe stařenka 3

chtěla mluvit dál, ale musel ji zastavit. „Počkejte prosím. Mám tu něco důleţitého.“ Ona pouze přikývla a dál se věnovala knize o nezbedném čaroději. Hleděl jsem na monitor a nestačil se divit. Počet připojených lidí ubýval nebezpečným tempem, neţ aby to byla náhoda. „106 210“ neúprosně svítilo a další aktualizací se číslo sníţilo. Neváhal jsem ani sekundu navíc a začal jsem psát příkazy. Asi se nějaký další maník bavil tím, ţe mi ničí moji síť. Nebo ji odhalila policie? Rychle dopisuji poslední řádky a odesílám do sítě… Číslo připojených se stále sniţuje, ale číslo „zabezpečených“ počítačů roste. Myslím tím, počítačů, které mi nemůţe ukrást. To je denní chléb hackerů – bereme si zotročené počítače mezi sebou. Raději jsem zavřel notebook, protoţe na tohle nemám nervy. Musel jsem se nějak uklidnit, a tak jsem podíval ven z okna. Jeden mrak, který teď byl nedaleko, vypadal jako pirátská loď, která plula po mořích v dobách dávno minulých. Musím k psychologovi. „Špatné zprávy?“ prohodila stařenka doufala, ţe naváţe na předchozí rozhovor.

a

„Bohuţel ano.“ odpovídám k její radosti „někdo se snaţí srazit cenu akcií nelegálním způsobem.“ Stařenka se pouze usmála, obrátila pozornost ke kníţce a poznamenala: „Co je legální a co ne určují pouze lidé u moci.“ Takový názor mají většinou radikální skupiny, které se 4

snaţí tu moc oslabit. Pozdvihl jsem obočí a chvilku přemýšlel nad významem jejích slov, ale pak jsem se neudrţel a pohlédl na obrazovku. Čísla se vyrovnala a výkyvy jsou jiţ v normě. Viditelně jsem si oddechl. Prográmek nechávám raději otevřený a otevírám poštovního klienta. „Jak jen byl ten email, co mi tak zajímal…“ tiše si povídám pro sebe a prohledávám seznam. Nepatrně zašeptám pro sebe: „Tak se podívejme, copak se mi stalo s účtem.“ Asi není normální povídat si pro sebe, ale budiţ. Jsem uţ takový. Na monitoru se objeví řádky textu pro oblbnutí, to důleţité se skrývá v posledním: „Pro napravení Vás musíme poţádat o čísla karty a Váš PIN kód na této adrese.“ Pro pobavení jsem na tu webovou adresu poslal jednoho robota sledovat, co se tam děje. Ale musím uznat, ţe zvolili dobrou taktiku. Předstírat, ţe jim někdo vykradl účet a poslat omluvu s tím, ţe se to pokusí napravit. Postavit stránky, které vypadají stejně, jako banky… A tak ten účet poté doopravdy vykrást. Bravo, musím smeknout, určitě se jim podaří, tak… Budu-li upřímný 13 z 1000 lidí napálit. Taktika sice není nová, ale ještě není tolik okoukaná. Avšak takhle jsem to nikdy nechtěl dělat. I kdyţ jsem hacker, tak by se dalo říci „poctivý“. Bohatým beru. A sem tam přihodím nějaký drobný peníz na charitu. 5

Obrátil jsem pozornost k letadlu. Zde je vše zatím tak, jak by mělo být. Letuška dokončila obchůzku a teď nejspíše popíjejí v ústraní. Naposledy jsem obrátil svůj pohled k notebooku, zavřel oči a snaţil se spát. Před očima jsem měl vidinu nové práce. Sašu. Alexe, Igora… Prestiţní práce. Určitě se nám to podaří. Jiţ nevydrţím déle vzhůru a usnu. „…venku je příjemných 17 stupňů a svítí sluníčko.“ pomalu se probouzím a nechápu co se děje. Kolem mě je nějak moc hluku. Docvaklo mi to za chvíli. Jsem na místě! Super. Zvednu se, vezmu si kufry a notebook. „Tak sbohem a přeji dobré obchody.“ chvatně se se mnou rozlučuje stařenka. Rozloučím se s ní také a vystoupím z letadla. „Konečně tady.“ opět si zašeptám pro sebe a kráčím opatrně po hale. Po všech moţných i nemoţných kontrolách a dohadováních, ţe jsem počestný obchodník, konečně sedím v taxíku. Řidiči předávám adresu a plynulou ruštinou ho ujistím, ţe tam opravdu chci. Cesta Moskvou probíhá docela rychle, bez větších problému, kdyţ řidič nečekaně zastavil před nenápadným domem a já ţasl. Vystoupil jsem a vzal si své “cestovní vybavení“. „Je to opravdu tady?“ otočil jsem se zpět do auta na řidiče. On jen pokrčil rameny a odpověděl: „Dělám, co umím, pane. Dal jste adresu, odvezl jsem vás. Je to váš problém, ţe to 6

není nóbl,“ dořekl, šlápl na plyn a ujel pryč. No, co mohu dělat. Nezbývá mi nic jiného, neţ zaklepat. Po zaklepání čekám chvilku, nic. Ţe by Saša spletl adresu? Zkouším to znovu. Chvíle napětí a … zase nic. „Tak sakra otevři!“ vykřikl jsem česky na celou ulici. Nic se však nestalo. To jsem jiţ nevydrţel a začal se chvatně rozhlíţet po okolí. A hle! Pod velkým smrkem leţela celá hromada drobných kaménků. Několik jsem si jich vzal, nacpal do kapes a začal jsem je házet postupně do všech oken. Aţ, kdyţ jsem měl jistotu, ţe jsem všechny zasáhl, dvakrát, vrátil jsem se ke vchodu. Stále nic. Po chvilce se líně otevřeli dveře a vykoukla na mě tvář zarostlého Rusa, odpověděl: „Da?“ Přejel jsem ho pohledem a odpověděl: „To jsem přece já, Sašo. Pusť mě dovnitř.“ Saša zamrkal a pak se usmál: „Ahaaaaa sorry, nepoznal jsem tě v tom obleku a kravatě,“ otevřel mi dveře. Samozřejmě jsem vešel dovnitř. Jako první místnost v domě je předsíň. Věšák, nějaké hodně staré, ani bych se nedivil, ţe ještě komunistické, zablácené noviny na boty a na stěně znak Apple. Nic víc, nic míň. Stejně toho moc nepotřebujeme. „Alex uţ je u počítače. Pojď, ukáţu ti to tu.“ vedl mě do další místnosti. Ta je jiţ o poznání větší, neţ první. Čtyři obyčejné dřevěné stoly s nejnovějšími PC, u kaţdého 7

stolu jedna pohodlná ţidle, na podlaze koberec, u stropu jednoduchý lustr ve tvaru trychtýře se starou ţárovkou a v rohu se krčí něco, co kdysi bývalo květinou. Teď uţ je to jen uschlý zeţloutlý pahýl. Jako výzdoba bylo do pokoje nalepeno plno ruských plakátů o IT a polonahých, čti otevřených, počítačů. „Ahoj.“ Pozdravil jsem Alexe. Ten odvrátil hlavu od počítače a kývl na pozdrav: „Ahoj.“ Tím uvítání končí. „Alex zatím navrhnul hrubý základ. Já se teď vrhnu na zakomponování systému a ty se pokus vyrobit nějaké dobré šifrování, ano?“ Mluví ke mně Saša. Kývnu na souhlas, jdu k počítači, na který ukázal a dám se do práce. Ţádné zdrţování, uvítání. Co na to, ţe jsme se rok a půl neviděli na ţivo? „Dáte si něco k pití?“ ptá se nás po několika hodinách Saša. Jen stěţí a namáhavě k němu vzhlédnu. „Nějaký kafe by bodlo.“ Alex se jen zamračí, abychom ho nechali na pokoji a já se zase obrátil k počítači. Po chvíli Saša přinesl kafe a opatrně se mi zeptal: „Můţu s tebou na chvíli mluvit?“ „U-hm“ kývnul jsem a zvedl se ze ţidle. „No,“ podává mi kafe, „přijmul jsem dalšího nováčka. Je to nadaný programátor, ale o nás neví vůbec nic.“ 8

Na chvíli se zahleděl z okna, kde jiţ panovala noc. „Uvedeš ho do obrazu?“ Povzdychnul jsem si, protoţe já jsem něco jako „tiskový mluvčí“ a nuceně jsem mu odpověděl: „Jistě Sašo. Ale udělám to jenom kvůli tobě! A doufám, ţe je tak dobrý, ţe si zaslouţí být s námi.“ Pohrozím mu s úsměvem a pokračuji: „Kde je teď?“ Saša se podrbal na hlavě a líně ze sebe dostal: „No… Teď je na cestě z Prahy sem.“ Zarazil jsem se: „On je to Čech?“ „No samozřejmě! Češi jsou dobrý, v pohodě. Ne?“ podíval se na hodinky „Letadlo před chvílí mělo přistát, tak tu kaţdou sekundou bude.“ Nemůţu říct, ţe by mě to nezaujalo a pohlédl jsem z okna. „Dobře… Ale vezmu to ve zkratce, musíme to dodělat. Vţdyť uţ máme za sebou měsíce práce!“ Kývnul na mojí poznámku a šel k počítači. Já ho následoval. Ozvalo se nesmělé zaklepání. Nikdo z nás na to nereagoval. Další, tentokrát silnější zabouchání se rozlehlo po domě. Ale všichni jsme byli zabraní do práce, ţe jsme to naprosto ignorovali. Další, tentokrát silné zaklepaní, se ignorovat nedalo a můj mozek zareagoval jako první ze všech. Vstal jsem od počítače a mlčky šel otevřít. Před domem stál mladík, maximálně třiadvacetiletý a usmál se na mě. 9

„Být tady Saša? Kód je vykřičník závorka é gé é tečka.“ ptal se mně komolenou ruštinou. Usmál jsem se nad Sašovým vtípkem a odpověděl: „Ne já jsem iTi, ale Saša je vzadu. Pojď dál“ Otevřel jsem naplno dveře a pozval ho dál. „Já jsem Milan. To je vše?“ otázal se, kdyţ jsem mu ukázal místnost s počítači. „No, co bys potřeboval více? Ale teď se spíš ptej na to, co tě zajímalo.“ Pokynul jsem mu, aby se posadil k volnému stolu. „No,“ Přemýšlel v sedě na ţidli „já nevím. Co teď vlastně máte za projekt?“ Pousmál jsem se, Saša mu nic neřekl? Tak mu můţu v klidu odpovědět: „Právě teď? V tenhle okamţik jsme začali pracovat na „uţitečném prográmku“, který nám umoţní vytvořit obrovskou botnetovou síť a-“ okamţitě mě Milan přerušuje „Botnetová síť?“ Snaţím se zachovat klid a tak mu neodpovím hned, asi bych do toho vloţil zbytečně moc emocí: „Ty to nevíš? Myslel jsem, ţe Saša tě poučil. Líný jako vţdy“ pousmál jsem se na Sašu, ale ten nám nemohl rozumět, jelikoţ jsme mluvili česky. Milan chtěl něco namítnout. Ţe je asi nemyslitelné, ţe by programátor v dnešní době nevěděl o botnetu. Tím více, ţe přijel aţ sem. Ale 10

mě baví vysvětlovat. „Tak odteď mě nepřerušuj a já to zkusím všechno vysvětlit tak, ţe by to pochopil i někdo, kdo dokáţe pouze spustit Internet Explorer.“ Zasmál jsem se. On raději mlčel. Přeci jen, jsme v Rusku a jsme za hranicí zákona. Jsem zlý. „Botnetová síť jsou vlastně počítače jakékoliv člověka na zemi, kterého napadl hacker. A to tak, ţe do počítače, buď přímo, coţ je velmi vzácné, nebo pomocí různých technik nahrál program. A ten program funguje jen tak, ţe přijme určitá data a zase je pošle jinam. Představ si to tak, ţe vezmeš… bombu a dáš ji někomu do batohu. A on s ní přijde do sídla vlády a tam ta bomba nenápadně vyklouzne. A exploduje – bude to na něj a ne na tebe. Chápeš? Jednoduché a přitom účinné. Díky s prominutím stupiditě uţivatelů počítače, kteří prostě nesmyslně odklikají všechno na co přijdou, to funguje docela účinně. “ Milan chtěl něco říct, ale já mu důrazně naznačil rukou, aby toho nechal, a pokračuji: „Takţe policie je v koncích, kdyţ chce někomu doznat vinu. Jestli se chceš zeptat proč, tak ti to klidně vysvětlím. Dejme tomu, ţe chceme ukrást data z banky, ale nepodaří se to. Banka si zaplatí velké peníze a rozjede se obrovské pátrání. Jediné co se jim maximálně podaří zjistit je to, ţe útok byl proveden z určitých počítačů na druhé straně planety v „problémových zemích.“ Tím myslím například Čínu a tak. Pokud se jim nakrásně podaří, coţ je vysoce nepravděpodobné vystopovat, alespoň 11

z jednoho počítače, tak zjistí, ţe stopa vede opět z dalších počítačů opět na opačné straně. Tentokrát dejme tomu z Turecka. Takto to půjde ještě jednou, aţ se dostaneme k našemu serveru. Ten jsme si pro naše potřeby za velmi slušné peníze zřídili v Číně. Pokud by se někdo dostal aţ sem, tak maximálně zjistí, ţe příkazy byli posílány z internetové kavárny a jméno vlastníka kreditní karty je Ivan Senapalil, narozeného v roce 1713.“ Sokončím větu usměji se. Milan se začne smát a snaţí se říct: „Proč mi to říkáš? Nejsem blbej. A jen tak na okraj, pěkné jméno. A co chcete po mě?“ „No teorie je pěkná, ale praxe pokulhává. Server v Číně jiţ máme, ale nemáme tam systém uchování programů a spoustu dalších věcí. Já udělám nejlepší šifrování, jaké umím, protoţe nechceme přeci, aby kaţdý věděl, co posíláme za data a kam. Běţ za Sašou, on ti řekne co a jak. “ odkázal jsem ho na něj a přesunul se k počítači. Po době, kterou nedokáţi určit, protoţe kdyţ se soustředím na práci, tak čas ubíhá, asi 80x rychleji se Milan posadil ke svému počítači a dal se do práce. Nevím, jak dlouho jsme pracovali, ale pravděpodobně to bylo celou noc. Někdy z rána, kdy se ještě nerozednělo, ale noc si jiţ začala balit kufry se rozezněl kovový zvuk budíku. 12

„Uţ?“ podivil se Alex. „Jo uţ,“ Zívnul Saša „makali jsme 18 hodin, jdeme si lehnout.“ Ačkoliv se Alex podivil, nikdo neměl nic proti tomu, abychom šli spát. Místnost vedle pracovní byla taktéţ spoře osvětlena, ale o vybavení se to jiţ říci nedalo. Je vidět, ţe na tomhle si Saša dává nejvíce záleţet. Nádherné postele se zeleným prostěradlem a polštáři kontrastovali s hnědou barvou nočních stolků a plovoucí podlahy. „No Sašo,“ uznale jsem se mu poklepal na rameno „musím říct, ţe ses vytáhl. Bude rozkošné zde spát.“ A jak jsem řekl, tak jsem téţ udělal a za pár minut jsem nevěděl o světě a byl jsem vydán na milost snům. Zvuk kovového budíku se rozšířil po místnosti příliš brzo na to, abych si uvědomil, ţe jsem zde. Netrvalo dlouho a jiţ jsem slyšel známé povely od Saši: „Alex první koupelna, iTi vaří snídani, Milan nastartuje počítače, já skočím pro jídlo a pití.“ Ano, velitel Saša zase prokázal svoji nadřazenost. Ale jen díky němu drţíme pořád pohromadě a vypadáme slušně. To on nás dal dohromady, starou partu čítající nad 20 členů. Ale ty časy jsou dávno pryč a aţ na nás tři, jsou všichni někde zaměstnaní. Ještě s námi spolupracuje pár lidí, ale o tom, aţ později. Jsou zaměstnaní buď pod Ruskou armádou, nebo v 13

nějaké softwarové firmě. Ale to bych já nechtěl. Dělat někomu poskoka, ačkoliv jsou peníze jisté. Konečně se podívám na zoubek předposlednímu tajemství domu a tím je kuchyň. Po otevření dveří jako bych se rázem ocitl v jiném domě. Prvotřídní vybavení kontrastuje se starou barvou na dlaţdičkách, které tu zůstali po komunistech. Vzdálenějšímu rohu figuruje obrovská lednička, která je narvaná do posledního volného místa jídlem a pivem. Pivo, to je náš hnací motor. Vodka se nedá pít po litrech. Já mám raději normální vodu, ale třeba Alex bez něho nenapíše ani řádku. Hned vedle ledničky je linka s mikrovlnou troubou, toustovačem a dřezem na nádobí. Coţ je nepochopitelné, protoţe hned vedle stojí zasazená do podivné poličky myčka. Těsně vedle dveří straší stůl a spolu s ním 6 ţidlí. Saša jasně rozkázal, ţe musím připravit snídani, tak na obdivování nemám čas. První co mě napadlo je, ţe se s tím nebudu štvát a navařím rovnou pro všechny boršč. Od Alexe dostanu pochvalu, od Saši pohlavek. A jak jsem si usmyslel, tak jsem také udělal. Zapnul jsem si v hlavě program vaření. První krok sehnat ingredience podle receptu. Recept nalezen v paměti a jdu na to. „Hovězí kliţky… Klobása,„ říkám si pro sebe a vyndávám poţadované věci z ledničky. „Cibule, zakysaná 14

smetana, zelí…“ pokračuji a nalezené věci si úhledně seřadím. Sám si dětinsky oznámkují řazení a vedle cibule se spíš hodí zelí, neţ klobása… Všechny ingredience sehnány, další krok je vaření. Nakrájet maso, dát vařit. Pokračuji v programu, aţ do konce. Po hodině čekání neodolám vábení ledničky a dám si pivo, protoţe nic jiného zde není a ve vodu nemám důvěru. To aţ co s nimi udělá boršč. A tak po oné hodině s pivem v ruce konečně ukončuji program vaření a jdu navštívit poslední záhadný kout domu – koupelnu. Do ní se však dostanu jen přes pracovní místnost, tak jdu obezřetně obhlédnout terén. Alex i Milan jsou zabraní do práce, tak mě nebudou věnovat pozornost. Zkoumám, čím mám kroutit, aby tekla studená voda. Ona totiţ páka má popisky oba modrou barvou, coţ jest studená. Moje opařená ruka jasně vypovídá o tom, ţe levá strana je horká voda. Koupelna logicky obsahuje taktéţ umyvadlo. Nedílnou součástí z důvodu šetření místem, je i záchod přilepený těsně vedle sprchového koutu, který teď ochotně pouţiji. A protoţe Saša jako vţdy myslel na vše, tak i zde mám na výběr z tělových gelů na umytí. Ehm, výběr není nikterak rozmanitý, ale mohu si vybrat, jestli chci vonět jako uschlý list vanilky, nebo jako kakao. Namátkově vyberu – vanilka. 15

Koupel netrvala dlouho, ale i tak jsem propásl příchod Saši do domečku. Kdyţ jsem se jiţ umytý proplíţil do kuchyně, tak tam jiţ ochutnával moji polévku. „Hééééj!“ přiskočil jsem k němu a vyrval mu lţíci, z ruky. „To se nedělá, já jsem tu kuchař!“ vytýkám mu, kdyţ připravuji talíře s jídlem. On jen pokrčí rameny a odpoví: „Tak promiň, promiň… Já pro ně skočím“ vytratil se z kuchyně rychlostí blesku. Ale neţ jsem se stačil otočit, jiţ byli hladoví programátoři u stolu. A taky před kaţdým čněl talíř aţ po okraj naplněný tou nejlepší polévkou, jakou kdy určitě jedli. Nebo si to alespoň o sobě myslím a proto se usmívám. „Ilja nám poslal podklady, tak musíš Alexi konečně pořádně zkonstruovat tu databázi.“ udílí rozkazy Saša. „iTi dodělej to, co jsi rozpracoval včera a potom se pusť do tvých specialitek.“ pousmál se a já přikývl. „Jistě Sašo… Počítám, ţe tak kolem třetí budu hotov.“ odpovím mu, mezi tím, co zkouším horkou polévku foukáním schladit. Saša se otočil na Milana a mluvil raději pomalu: „A ty. Téţ dodělej svojí včerejší práci, potřebujeme aby Server odpovídal ihned, ne za sekundu. A pak postupně nahraj, co jsme všichni dali 16

dohromady. Počítám, ţe tak kolem šesté to můţeme vypustit do světa.“ Vítězně se pousmál a dojedl poslední lţíci. Pozoruji, jak všichni postupně dojídají a jdou vedle, aţ zůstanu sám. Povzdychnu si, kdyţ si vzpomenu na pravidlo… Poslední myje nádobí. Nahlédnu do dveří, na druhé straně se objeví jen moje hlava a všichni se tiše smějí. „To se dělá? Nechat kuchaře uklízet nádobí?“ vynadám jim a jdu mýt. Po úspěšném zvládnutí procedury mytí nádobí, pokračuji ve včerejším programování.

17

Hodiny na vzdálené věţi právě oznámili okolí, ţe se přiblíţila sedmá hodina o další čtvrthodinku a v tento moment ukazují hodnotu 18:15. Já jiţ mám svojí práci dávno hotovou a pomáhám Alexovi s databází. Rovněţ se ujal můj návrh propojit mojí botnetovou síť s touhle a tak databáze získala o bezmála 300 000 adres více. Po nějaké chvilce přerušilo ticho Milanovo zvolání: „Ha! Hotovo! Kde mám pivo?“ Kaţdý jsme odběhli od svého počítače k jeho a prohlíţeli si dílo. „Dobře, takţe to rychle jdeme nahrát a vyzkoušet ne? “ navrhl Alex a všichni jsme nadšeně přikyvovali. Avšak odezva nebyla adekvátní. „Zatraceně.“ prohodil Saša a odběhl ke svému počítači. Kaţdý jsme to udělali po něm. „Já si vezmu server 1, ty Alexi prověř spojení mezi serverem 1 a serverem 2. Milan a iTi se podívají na zoubek serveru 2. To by bylo, abychom nenašli chybku. Kdo ji najde, má pivo navíc!“ rozdal rozkazy Saša a nikdo si nedovolil odporovat. Do místnosti se opět vkradlo ticho a já ačkoliv se snaţím sebevíc, nemůţu najít nic, co by bránilo správnému chodu programu. „Zatracený program. To je tak vţdycky. “ brumlám si pro sebe a ostatní mě okázale ignorují. Po blíţe neurčitelné době, protoţe u PC 18

se čas slije do jednoho okamţiku a hodina můţe být klidně minuta, všechny poděsil výkřikem Saša: „Uţ to mám! Tady je to.“ ukázal vítězně na monitor a celý „tým“ se k němu nahrnul. „To není moţný!“ hlesl Milan. „Jeden pitomej středník a uţ to nefunguje.“ Saša se na něj podíval a vzdychl: „Buď rád, ţe jsem to vzal důkladně a prošel to. Vţdyť víš, ţe chyby takové nízké úrovně se nám nezobrazují. Jinak bychom tu mohli být ještě zítra. Teď to jiţ funguje tak jak má.“ usmál se a umlčel Milanovo omluvu: „KAŢDÝ se někdy splete. Tak lidi co říkáte tomu, abychom to poslali Iljovi?“ Protoţe nikdo nebyl proti, tak jsme mu poslali finální verzi a on se postará o její “distribuci“. „Kdo je to vlastně Ilja?“ zeptal se nenápadně Milan, kdyţ jsme si šli lehnout. Vysvětlování jsem se ujal kdo jiný, neţli já: „To je další člen týmu, který nám pomáhá. Ale on se přestěhoval do Londýna a proto tu s námi není. “ stačil jsem Milanovi odpovědět těsně předtím, neţ se mi zavřeli oči a usnul jsem. „Do práce!!!“ probudil mě nějaký hlas. „Fatální selhání! Já bych do toho kop!“ promnul jsem si oči a snaţil se vypozorovat co se děje. Ozvala se rána rozbíjejícího se skla, já se 19

dokonale probudil a postavil na posteli. „Hej! Kdo to? Co se to.“ zastavil jsem se uprostřed věty a udiveně pozoroval Sašu, protoţe on stál také na posteli a hněvivě pozoroval podlahu. Ta byla pokryta pozůstatky budíku, který jak vidno Saša roztříštil. „Sašo? Co to znamená?“ Saša se při otázce na mě podíval vraţedným pohledem. „Ten“ zastavil nával vzteku „ten! Bláznivý budík nebudil! To se stalo.“ Velmi udiveně jsem ho pozoroval, protoţe takhle naštvaného jsem ho moţná nikdy neviděl. Snad jen, kdyţ jsem informace o našich IP adresách poslal místo Iljovi tajné policii. „A to je takový problém? Tak jsme se trošku více prospali.“ Saša se zamračil, ale vzápětí se mu do tváře navrátil jeho obvyklý výraz a jiţ klidnou řečí mi oznámil: „Naštěstí ještě můţeme stihnout všechny schůzky. Jen se musíme do centra dostat za 38 minut.“ V hlavě jsem to hned začal propočítávat a s hrůzou se mi zjevila myšlenka, která nebyla zrovna moc příznivá. „To musíme přes?“ Saša jen přikývnul a ukázal na koupelnu: „běţ rychle, máš 3 minuty. Já půjdu mezitím sehnat auto. A vy dva“ pokynul zbývajícím programátorům „se postarejte o program. Potřebuji, aby za dvě a půl 20

hodiny byl plně funkční.“ Hned jak dozněla poslední slabika, tak vyběhl ven z pokoje. Protoţe jiţ byl převlečený, tak mohl jít ven. Ale bohuţel já jsem byl zatím v „nočním“ oblečení, proto bylo nutné dohledat „formální“ oblek. Vteřinová ručička na hodinkách běţela snad 3x rychleji neţ obvykle. A jak to bývá, tak jsem si samozřejmě oblékl tričko obráceně. Ještě jsem se ani neobul a uţ slyším venku jakési zvuky. Vzdáleně to připomíná troubení, ale spíš to zní jako naříkající příznivci bývalé vládnoucí strany. Cestou ke dveřím jsem asi 6x zakopnul a tak se normální několikasekundová cesta protáhla v minutovou. Takţe mě Saša neopomenul počastovat poznámkou: „Jsi pomalý jako šnečí babička.“ Vím, ţe mu nemá cenu odporovat a tak jsem mlčky nasedl do auta. Tedy, jestli se tomu, v čem právě sedíme, dá autem nazývat. Naprosto nemám páru co je to za značku, ale s jistotou mohu říci, ţe ţigulík vedle toho vypadá jako nejluxusnější a nejdraţší auto světa. „Hele Sašo… To jsi nemohl pořídit nějaké lepší auto, kdyţ uţ jsi nakoupil tolik věcí do bytu?“ „Ne. Máš notebook?“ zeptal se mě a vzápětí překvapivě rychle nastartoval. 21

„Mám, proč?“ přikývl jsem a vytáhl ho. „Napoj se na síť a zjisti mi, kolik procent jiţ funguje. Dorazíme tam nejdéle za 22 minut, tak se připrav. “Notebook neprotestoval a já mohl nerušeně zjišťovat údaje o síti. Saša elegantně kopnul do rádia, které vzápětí začalo hrát. Na notebooku jsem se připojil na náš chat a poslal klukům vzkaz: „Jak jste na tom? Procentuelně řečeno?“ Při čekání na odpověď jsem se napojil na síť a začal přezkoumávat počet připojených lidí. Docela mě překvapilo, ţe číslo je jiţ teď v počátcích pětimístné. To jistě bude tím, ţe jsme všichni přispěli vlastní sítí, přičemţ já jsem měl největší. Samozřejmě. No tak dobře druhou největší. A díky tomu budeme mít největší na světě a to Saša nezapomene nikomu říct. „Sašo? Kolik tak plánuješ počítačů?“ ujišťuji se Saši o propočtech, které mám v hlavě. Snad se budou shodovat. „No, vzhledem k současným sítím. Moţná 3 a půl miliónu. Vţdyť náš sběrač pracoval přes dva roky!“ při slově sběrač jsem se neubránil úsměvu. Kdyţ se pronese toto slovo, tak se mi v hlavě objeví obrázek časopisu Sběrač, který figuroval v knihách Rychlých šípů. V našem případě je to program, který sbírá údaje o lidech a posílá je na server. „Procentuelně? 1% je asi výstiţné!“ odpověděl 22

mi někdo na IRC chatu „Tak málo? Proč?“ odpovídám. Odpověď přišla obratem: „Protoţe ten blbý server protestuje. Za půl hoďky to bude. A teď neotravuj.“ na obrazovce se objevilo: “disconnect“ a uţ si nepromluvím přes chat s nikým. „Mají teď nějaký problém, ale do půl hodiny ho vyřeší.“ sdělil jsem Sašovi a ten zuřivě kroutil s volantem. „Jasný! Já teď se musím soustředit, tak mě teď prosím nech na pokoji.“ Rozhodil jsem ruce a začal se věnovat notebooku. Přesněji řečeno jsem správně třídil adresy, protoţe zatím je program v plenkách a mě připadá, ţe je těţkopádný. Nevím proč, ale připadá mi zbytečně sloţitý a přeplácaný. A to jsem ho dělal včera. Za necelých 16 minut Saša dupnul na brzdu, aţ mi notebook sletěl na zem. „Co to děláš?“ obořil jsem se na něj. „Jsme na místě, tak co? “ chladně mi odpověděl. „Dobře. A co tady vlastně budeme dělat?“ zvedám notebook a vystupuji z auta. „Co asi. Jako obvykle, schůzka. Schůzka. A zase další schůzka.“ Povzdychl si a vystoupil z auta. Následně ho zamkl. Přišlo mi to sice zbytečné, protoţe kdo by naše auto kradl? Kdyţ hned vedle má sportovní BMW, ale nechtěl jsem Sašu zbytečně rozčilovat. 23

„Co si dáš?“ ptá se mě Saša, kdyţ sedíme v jedné moderní kavárně a vedle našeho stolku salutuje servírka. „Já nevím, třeba kávu.“ Tápal jsem v nabídce podniku. Servírka spěšně odběhla a nechala nás o samotě. Samozřejmě relativní samotě, protoţe kolem nás je plno lidí. Jak vlastně můţe být někdo sám? „A kdo vlastně má přijít?“ vyptával jsem se zamračeného Saši. „No, jmenuje se,“ na chvilku se odmlčel „já teď nevím. Mám takový nejasný pocit, ţe jeho jméno začínalo na I… Ale jméno není přeci důleţité, vţdyť se nám představí.“ „Dobře.“ kývnul jsem hlavou na srozumění a pohled mi sklouzl zase k notebooku. Ano i ten jsem měl otevřený v kavárně. Otevřený program právě teď značí, ţe aktivních „uţivatelů“ je jiţ 84 359. „Dobrý den pánové. Mé jméno je Igor V.“ otrhl jsem se od obrazovky a začal si prohlíţet muţe. Ten muţ, asi čtyřicátník přišel k našemu stolu a pozdravil nás. A nejspíš to je ten s kým máme mít schůzku, protoţe Saša vstal a podal mu ruku: „Dobrý den pane. Já jsem dvojitá osmička a zde se mnou sedí iIi,“ rychle jsem schoval notebook a podal mu ruku. „Předpokládám, ţe to jsou přezdívky?“ zeptal se Igor a sedl si. „Jistěţe,“ přikývl jsem „ale nemusíte se bát, kvalitu našich sluţeb to nesníţí. Vţdyť to jsou normální praktiky, kaţdý 24

se musí chránit, i kdyby jen přezdívkou.“ Saša se na mě zamračil a pokračoval: „Pane Igore. Jaký je Váš problém?“ Igor se mírně pousmál a objednal si od servírky nějakou exotickou kávu. „Můj problém?“ zatvářil se záhadně „Já bych to nazval spíš jako obtíţ. Konkurence vyuţila sluţeb vašich kolegů a úplně poškodila naše jméno.“ Saša i já jsme zúčastněně pokyvovali hlavou a jiţ asi tušili, co po nás bude chtít. „No a já jsem dostal od ředitele jistý obnos, abych se to nějak pokusil urovnat. Pochopitelně naši reputaci asi jen tak nedostaneme na bývalou úroveň, ale společně bychom se mohli pokusit sníţit reputaci konkurenci, co říkáte? “ pozoroval nás upřeně. „A co přesně máte na mysli?“ tázal se Saša. „Nic víc a nic míň, neţ abyste poškodili server konkurence. “ dokončil. „Nemoţné!“ vykřikl Saša, ale hned se uklinil, aby nepřitáhl pozornost „Něco jiného je vyuţít boty k rozesílání serverů, nebo hackování středně zabezpečených firem. Ale útok na banku.“ oba jsme se zamračili a já pokračoval: „Je prostě vyloučený. Na to nemáme kapacity.“ Igor si nás změřil pohledem a pak poloţil bizarní otázku: „Takţe byste poškodili reputaci jen pomocí e-mailů?“ Saša na mě mrknul a hned potom ven oknem. Tam u 25

krajnice stáli auta. A s podobnými jsme měli co dočinění. Takţe tohle je akce policie. Pousmál jsem se a vysvětlil Igorovi: „Pohybujeme se na hraně zákona, ale nepřekračujeme ji. Děláme vše, co zákon nezakazuje. “ „Počkej iIi! “ Saša obrátil oči v sloup a chytl mě za ruku. „Nebudeme přeci zahazovat kšeft jenom kvůli neinformovanosti klienta.“ přikývl jsem. „Máš pravdu Nekonečno. Igore četl jste náš ceník?“ Zakroutil hlavou a po souhlasném kývnutí Saši jsem otevřel notebook a ukázal mu ho. „Co říkáte nabídce 18? Šlo by to?“ Igor udiveně pozoroval monitor a pak rezignovaně vyndal kartičku, na které stálo, ţe patří k policii. „Promiňte pánové, ale“ vstal a pokynul ke dveřím „můţete mě následovat?“ Podíval jsem se na Sašu a ten rezignovaně kývnul hlavou. Venku nás vrazili do auta a jiţ jsme byli na cestě, kdo ví kam. „Pánové“ podal nám ruku nějaký muţ „konečně se setkáváme. Vaše jména jiţ se stali legendou.“ „Děkujeme za uznání“ rozhořčeně zaútočil Saša „ale kdo jste sakra zač?“ Coţ byla dobrá 26

otázka, protoţe jsme seděli v zadní polovině nějakého automobilu a jeli na neznámé místo. „Promiňte moji nezdvořilost, mé jméno je Kiryl.“ odpověděl nám zdvořile. „A teď jedeme do jistého místa jihovýchodně od Moskvy… Vše co vám mohu říct je FAPSI.“ po tom co řekl poslední slovo, jsme oba uţasli. „Znamená to Federální agentura pro vládní komunikaci a informace, ţe ano?“ vyhrkl Saša. „Přirozeně“ nedal se rozhodit Kiryl „potřebujeme vaši pomoc. “ Se Sašou jsme si vyměnili pohledy a Saša dál pokračoval. Bylo to tak jistější, protoţe já bych mohl říci něco nevhodného, jak se znám. „A co nám můţe chtít FAPSI?“ „Vţdyť vám to jiţ povídal kolega pánové.“ Usmál se. „Jiná tajná sluţba nabourala vládní servery. Tedy konkurence poškodila naše jméno.“ Aţ teď mi svitlo. „Bývalý člen vašeho týmu,“ pokračoval „vás dva označil za nejlepší v oboru. Naši experti to jen potvrdili.“ Zděsil jsem se. Experti? Tak to je v háji, protoţe jestli našli byť jen malou spojitost mezi útoky, které jsme pořádali se Sašou, tak jen Ural je vysvobození. „A kdyţ odmítneme?“ zeptal se s ledovým klidem Saša, aţ mě zamrazilo. Kiryl mu podal stoh papírů a poctivě čekal, aţ jich pár Saša přečte. „Ja...Jak?“ koktal Saša. „To není moţné! Pan Ivan Mattoni kníže karlovarský :)... “Kiryl ho 27

přerušil „Máme své metody. Je to jasné, máte jen dvě moţnosti. Buď budete pro nás pracovat, nebo jiţ nikdy nespatříte světlo svobodného světa.“ Ten tón, jímţ to oznámil, působil jako obrovská palice, která vytrvale buší do hlavy. „Impossible!“ vyhrkl jsem. Chtěl jsem toho najednou říci, ale Saša mě zarazil rukou „Počkej.“ obrátil se ke Kirylovi „Záleţí na tom, na koho ten útok má být. Musíme si být jisti, ţe je to vůbec moţné.“ Kiryl ukázal z okna a kdyţ můj pohled spočinul na oknu, tak jsem ztratil vědomí. „...zatím nemáme, ale jiţ na tom pracujeme!“ doléhal ke mně monotónní zvuk ţenského hlasu a měl jsem pocit, ţe moje hlava musí kaţdou chvílí explodovat. „V pohodě?“ slyšel jsem vedle sebe povědomý hlas. Ale kdo to je, jsem zjistil aţ v tom momentě, kdyţ jsem tím směrem natočil hlavu a donutil otevřít oči. „Moc ne. A co ty Sašo?“ dostal jsem ze sebe „A co se vlastně k sakru stalo?“ Saša se protáhnul a následně jen ukázal na obrovský monitor před námi. Kdyţ jsem na něj pohlédl, tak jsem toho litoval. Bylo to jako zlý sen. Na monitoru strašilo napsáno a mezi lomítky v češtině: „START / Hey! Čusky, pozdrav z CIA {????????} ! Jak je? Tady 26° a slunečno. / END {}Write: 7l-h663f-xf6re-6sf5y-1y9a4w“ „Někdo si z nich pěkně vystřelil. Poslal jim 28

tohle a to bylo docela skvěle zašifrované. Nejspíš to byla lepší šifra neţ od tebe. Z toho co jsem slyšel, našli dvě adresy. Přesměrování je z USA přes Čínu, aţ sem. A ještě navíc nemají celou šifru.“ začal se Saša chechtat. „Ale mají. Sice tam mají sloţené závorky, ale tam mají být otazníky. Dosaď si tam slovo začínající na Deb. A kočící na ové.“ těţce jsem ze sebe vysoukal a stále pozoroval Sašu. Ten udělal nezapomenutelný, táhlý pohyb hlavou a jen mě pozoroval. Mírně jsem pokrčil rameny a dodal nevinně: „Jen tam měli chybu.“ Ještě chvíli na mě koukal a pak se začal tak moc smát, jak jsem ho ještě nikdy neviděl. Programátoři se odtrhli od práce a udiveně ho pozorovali. „To mi chceš říct,“ snaţil se mi sdělit v návalu smíchu „ţe... ţe ty! Sám, jsi hacknul…“ a dostal nový záchvat smíchu. Rozhlédl jsem se po okolí. „No jo pořád. Měli tam špatné zabezpečení hned vedle… A pochybuji, ţe o tom ví.“ dodal jsem tlumeně, aby mě neslyšeli a Sašu hned smích přešel. „To myslíš váţně? Jako, ţe ten kousek zopakuješ?“ zapláli mu oči vášní mladého hackera. „Kdykoliv jen budu mít přístup na síť!“ prohlásil jsem pyšně. A hned jsem se potom začal smát, protoţe jsem přitom jistě vypadal, jako soudruzi řečníci. To jsem se jiţ kompletně probral z omráčení. Místnost mohla mít tak 60 29

m2, moţná ještě více. Na jedné stěně se promítal nějakých 20m velký obraz rozdělený na několik částí, avšak v hlavní byl onen můj nápis. Dále bylo po místnosti nerovnoměrně rozmístěno nespočet stolů, stolků, dlouhých stolů. Na nich spočívali počítače, respektive monitory, klávesnice a myši. V současné době byla ani ne polovina počítačů opuštěná a tedy neaktivní. „Naše návštěva se probudila. To je skvělé!“ zaslechl jsem z levé strany Kirylův hlas. „To moc skvělé není,“ odvětil na to konto naštvaně Saša. „Kde to vůbec jsme?“ Kiryl ukázal na zeď nad námi. Tam se rozpínal nějaký znak a stálo: „Federaľnoje Agenstvo Praviteľstvennoj Svajazi i Informacii“ čili FAPSI. „Ajaj.“ poznamenal Saša. „Mluvil jste pravdu.“ Kiryl se zamračil „Já jsem čestný člověk! Ne vţdy to tak vypadá, ale jednám čestně a v národním zájmu! Kdyţ jsme dostali příkaz vyřadit Gruzinské servery, tak jsem sehnal nejlepší lidi a prostě to udělal!“ prohlásil hrdě. „A vy jste nejlepší, takţe kdo jiný má provést protiútok, neţ vy?“ Já jsem pokrčil rameny a přejel pohledem po místnosti. Znenadání se otevřely dveře za námi a já leknutím sjel ze ţidle. Vůbec by mě nenapadlo, ţe to co vypadlo jako plakát, jsou dveře. Nu a ve dveřích stála mladší dívka. Její věk jsem odhadoval nejvíce na 21 let. Měla kratší černé vlasy, na sobě černou blůzku a kalhoty. 30

„Dobrý den pánové.“ pozdravila „Jmenuji se Světlana a budu vaše spolupracovnice.“ Podala nám kaţdému ruku. „Spolupracovnice? “ pozdvihnul Saša překvapeně obočí. „Jistě spolupracovnice.“ kývla Světlana „Nebo bys raději někoho staršího?“ Saša jen obrátil oči v sloup a rezignovaně se podíval na Kiryla „Máme na výběr?“ Ten zakroutil hlavou. „Výborně,“ usmál jsem se na ní. „Vítej v týmu.“ Saša mě udiveně pozoroval, ale nic neřekl. „Jak vidím, budete si rozumět.“ řekl rychle Kiryl a couval směrem ke dveřím. „Světa vám vše řekne, takţe můţu jít.“ Věnoval nám nucený úsměv, otočil se, snaţil se zakrýt klávesy a vyťukal rychle kód. Já jsem ho přitom zkušeným okem pozoroval a zjistil jsem, ţe má: „1773399“. To je teda nenápadný kód. Ale budiţ kaţdý má nějaký. „Tak, dáme se do práce ne?“ pozorovala nás Světlana. „Jo a můţete mi říkat Světa dobře?“ mile se usmála. „Dobře… mě můţete… eh můţeš? Říkat iIi.“ Saša nebyl tak sdílný, takţe mlčel a mračil se na mě. Světa přikývla a ukázala na dveře. „Půjdeme?“ Oba jsme překvapeně vyhrkli: „Kam?“ Světa stejně udiveně odvětila: „No přece tam, kde hackneme nepřítele, ne?“ nervózně jsem se rozhlédl a zapochyboval: „To nebude tady?“ Světa si odhrnula pramínek vlasů z očí a přešla ke klávesnici. „Tady? Ne. To vymyslel šéf, ţe prý to na vás udělá dojem…“ Odmlčela se, pak 31

zakroutila hlavou a vyťukala kód. Počínala si tak, ţe jsem neměl šanci zjistit jaký.

32

Došli jsme k východu a Světa nám kaţdému nasadila nějakou černou věc na oči, abychom nevěděli, kde se nachází tato budova. Zbytečné, stejně si mohu adresu kdykoliv najít v jejich databázi. Ale proč se sem ještě někdy vracet? „Vezmeme si taxíka?“ zeptala se po chvíli chůze. „Proč ne?“ pokrčil rameny Saša. „Ale já mám v centru svoje auto.“ Světa se odmlčela a přerušila ho překvapeným hlasem: „Myslíš ten starý křáp, co s váma přivezli?“ „Opatrně s těmi slovy! To není křáp, pouze auto staršího data výroby,“ naštval se. „Stejně je to křáp.“ řekla si pro sebe a ironicky. Nu a já se tomu musel začít smát. V tomhle má Světa pravdu – je to křáp. A kdyţ máte zakryté oči, tak se jde hodně špatně a Saša si povzdechl: „A sundáš nám to konečně? “ Do mých očí se najednou prodralo sluníčko. Zorničky na to nebyli připravené, a tak jsem se stal dočasně zrakově indisponován. Naštěstí se rychle přizpůsobily a já mohl dokonce rozeznat i obrysy! První co jsem viděl, byl Světy prst před ústy. Trochu jsem uţasl, ale v další chvíli jsem jiţ měl na rtech úsměv. Je to sympatická holka. A tak to je se mnou vţdy. Pokaţdé, kdyţ se mi líbí nějaká dívka, tak stojí na druhé straně „barikády“… 33

„Díky“ zašeptal jsem směrem k ní. Přikývla a také se usmála. Hned poté mi sundala i pouta. „Nesundám, musím vás dostat někam daleko.“ Musel jsem se hodně přemáhat, abych se nezačal smát. „A jak tam chceš dostat i auto?“ snaţil se ji vyprovokovat a na ústech mi hrál ironický úsměv. Světa mě jen posadila na přední sedadlo a Sašu dozadu. Sama si sedla za volant a stejně elegantně, jako prve Saša nastartovala. „Pche. Začátečnické štěstí.“ pořád se usmíval Saša. A vyjeli jsme. Je nutno říci, ţe to nebyla plynulá jízda, ale i tak lepší, neţ kdybych řídil já. Těch pokusů! Nikdy jsem nepochopil, kde ty auta Saša bere. A kdyţ uţ to vypadalo, ţe se to zlepší, tak vybral tohle. A pohrouţil jsem se do vzpomínek, ţe jsem nevnímal cestu, kudy jedeme. „Ten idiot!“ vykřikla Světa a dupla na brzdu. Výkřik mě dokonale probral z myšlenek. Ujeli jsme jiţ dlouhý kus cesty a právě teď se nějaký chlápek rozhodl, ţe zaparkuje u kraje silnice. Jenţe to Světa nevěděla a tak do něj nabourala. Vytáhla na něj zbraň a on se stál. To je v Rusku běţné? Od členů tajné vládní organizace? „Víte co?“ prolomila ticho po chvilce „Já vám to sundám.“ obrátila se dozadu, sundala Sašovi překáţku ve výhledu a také rozvázala ruce. 34

„Pusť mě k tomu!“ dral se Saša k řízení. „Takţe k nám?“ zeptal se spíš mě a já přikývl. „A nejde ti o to? Získat naší adresu?“ otočil se na Světu. Ta zakroutila hlavou a podala mu kartičku. Saša ji chvíli zkoumal a pak přikývl „Aha. Chápu. Tak jo. A sleduj, jak se řídí tohle auto!“ dupl na plyn a přímo jsme vyletěli. Dopředu. A motor zhasl. „Do háje!“ rozčiloval se a opět jsem se neubránil úsměvu. Takového Sašu neznám. Od té doby co nás omráčili, jako kdyby to byl jiný Saša. Uţ jednal mnohem emotivněji a dalo by se říci přirozeněji. „Sašo? Jsi v pohodě?“ raději jsem se ho zeptal. „Jasný! Nikdy mi nebylo líp.“ rozčileně kopl do nevinného auta. „FAPSI o nás ví všechno, dokonce nám hrozí doţivotním vězení. Ty jsi, ty jsi…“ znervózněl. Asi chtěl říct, ţe jsem je hacknul já a zapomněl, ţe s námi jede v autě někdo další. “Ty si myslíš, ţe nejsem v pohodě? Ne, to sakra nejsem. Musíme udělat něco nereálného, jinak je s námi ámen. Chápeš to konečně? Moţná kdybychom povolali do akce všechny.“ zarazil se. Málem vyzradil agentce naše tajemství. A tak jsem ho sjel udiveným pohledem „Jasně Saši. Sorry, ţe jsem se tě ptal. Já to chápu, ale nemůţu s tím teď nic dělat. Tak klid kámo.“ On jen mávnul rukou „Co naplat. Ještě ráno jsem si myslel, ţe to bude v poho... Ale 35

mělo mě to napadnout. Plecháč se nikdy nerozbil. Sám od sebe. Nikdy!“ Poté jsem raději celou cestu mlčel a Světa mě napodobila. „A jsme tady.“ dupl náš řidič plnou silou na brzdu, ţe jsem se skoro praštil. Světa si změřila domeček pohledem a poţádala nás: „Takţe, aţ přijdeme, tak prosím ani slovo o tom, ţe jsem z agentury, ok?“ Přikývli jsme na srozumění a ona pokračovala: „Budu,“ zamyslela se „dejme tomu, jedna zákaznice, která chce… Najít útočníka na FAPSI. “ Saša se začal smát. „Tomu Alex nebude věřit. Ale budiţ.“ kývl směrem ke dveřím. „Tak jdeme.“ Klep. Klep. Klep! Bum! Bum! „Au, dávej pozor Sašo!“ Bum! „No jo porád.“ Konečně se otevřeli dvěře. „Čus!“ pozdravil nás Milan. „Uţ jsme s Alexem mysleli, ţe se vám něco sta-“ zarazil se, kdyţ uviděl Světlanu. 36

„Kdo je to?“ „To je jedna zákaznice. Chtěla by zjistit nějaké informace, ale to aţ vevnitř.“ strčil jsem Milana dovnitř. „Jasně “ přikývl a zmizel vedle. Všichni tři jsme vkročili dovnitř a zamířili do hlavní místnosti s počítači. Sledoval jsem její udivený obličej a potlačoval touhu vysvětlovat. Ta role mluvčího mi nesvědčí, musím poţádat Sašu, aby se toho ujal někdo jiný. I kdyţ nikdo jiný není. „Světlana.“ podala ruku napřed Milanovi, pak Alexovi. „O co jde? “ šel rovnou k věci Alex. „Někdo napadl FAPSI a mě by zajímalo proč.“ Výbuch smíchu se nedal zastavit a tak jsme museli počkat, aţ se Alex uklidní. „Co je to FAPSI?“ divil se Milan. „To je vládní organizace, dřív to byla KGB. FAPSI je jedna z částí, na které se rozpadla KGB. “ Pohotově jsem mu odpověděl a doprovodil povzdechem. Uţ mi to vysvětlování opravdu leze na mozek. Milan přikývl a odebral se k PC. „Ještě musíme dodělat naší včerejší práci.“ poznamenal Alex a kývl směrem na Světu. „No dobře.“ odsekla „Nemáme čas a tak tedy,“ odmlčela se a vytáhla něco z kapsy, coţ podala Alexovi. Ten se na to chvilku díval a pak nedůvěřivě na Sašu. 37

„Bohuţel je to tak. “ přikývl Saša. Já jsem sice tušil, o co jde, ale běhal jsem pohledem od jednoho k druhému. „To je v prdeli.“ zaklel Alex. „Co chceš?“ zaútočil na Světu. „Já?“ nevinně se usmála. Alex to nevydrţel a hrnul se k ní. Na poslední chvíli ho Saša chytl „Co blázníš? Všem nám hrozí nebezpečí!“ Světa mi otočila pero, které jsem měl v košili. Nevím, odkud se tam vzalo, ale budiţ, ať si s ním točí, jak chce! Najednou jsem na ni změnil názor. Ona však přešla k monitoru a napsala: „iIi podívej se za límec košile. “ Sáhl jsem tam nedůvěřivě a po pár neúspěších jsem nahmatal nějaký přístroj velký asi jako knoflík. Vyvalil jsem na něj oči a přiskočil jsem k monitoru. Tam jsem napsal pod její text větu, i kdyţ jsem jiţ tušil: „Co je to?“ Odpověděla vzápětí. „Štěnice a GPS vysílač zároveň. Odposlouchají nás. Navíc v peru je miniaturní kamera. “ Kdyţ si to přečetl Saša, tak si také sáhl za límec a našel to samé. „Zvláštní…“ podotkl jsem nahlas a napsal: „Proč nám to píšeš? A proč to dělají?“ „Protoţe mě se stalo to samé... A dělají to proto, aby věděli, co děláte, jaké máte postupy a tak podobně. Podejte mi ty štěnice prosím.“ Podal jsem ji a Saša rovněţ. V následujících okamţicích jsme viděli, jak se v nich chvíli 38

vrtala a poté uvolněně konstatovala: „A můţeme mluvit.“ Jako na potvoru se ozval její mobil. „Tak ne, no“ pokrčila rameny a odevzdaně zvedla mobil. Aniţ by se podívala na číslo volajícího, se představila: „Světlana, ano šéfe?“ Podíval jsem se na Sašu a on jen pokrčil rameny. „Nic proč?“ mluvila do telefonu. „Jistě. Coţe? Tam?“ následovala chvilka ticha, kdy poslouchala co má neznámý na srdci. „Jistě, sdělím jim to.“ Poloţila telefon. „Takţe změna cíle. Nový cíl je Česká republika,“ Nemohl jsem uvěřit vlastním uším. „Proč?“ vyhrkl jsem a polil mě strach. Poprvé za celý den jsem měl strach. A to tak velký, ţe jsem si musel sednout, abych nespadl. „Protoţe útočník byl pravděpodobně odtamtud.“ Podívala se z okna a promnula si tvář. „Nevím, jestli tě poznali, ale máš průser.“ „Já? “ zavzpomínal jsem v paměti, jestli jsem jí o tom, ţe jsem hacknul server já náhodou neřekl. Jak se mi vracely vzpomínky, tak jsem jen kroutil hlavou. „Jak jsi na to přišla?“ Světlana se opřela a o stěnu a kývla k monitoru: „Čistě náhodou. Na jednom monitoru jsem měla šifru, kterou jsi pouţil v Petrovově,“ při vzpomínce na Petrovov jsem se musel usmát „a tou jaká byla v tom našem. Určité části byli podobné a po delší analýze to bylo téměř jisté. Navíc jazyk, ten sehrál důleţitou roli.“ 39

„Takţe všichni teď ví, ţe jsem to byl já, kdo to udělal?“ hodně jsem znervózněl. Stačilo by jen mírné kývnutí a jiţ bych leţel na zemi. „Co tě nemá“ mávla rukou „já to nikomu neřekla, protoţe pracuji z donucení. A kdyby jo, uţ bys nebyl na svobodě. “ Mírně uklidněn jsem se zvedl a podíval na Sašu. „Co myslíš? Máme jí věřit?“ On zase pokrčil rameny, uţ mě s tím štve! To má být hlava naší skupiny? Ale nesmím mu to vyčítat. Jistě má stejný šok jako já. „Já nevím. Nechám to na tobě, protoţe na mě teď nic nezáleţí. Všechno moje krytí jde do kytek. Přišli na všechno hajzlové! Jak? Jak to dokázali?!“ obořil se na Světu. „Já nevím! “ bránila se. „O tomhle opravdu nic nevím! Jediné co se ke mně doneslo, bylo to, ţe po vás jdou. “ smutně se mi podívala do očí. „ID 431, Rank C, Pass: GlJif“ Všichni v místnosti jsme uţasli. Tohle bylo poslední, co jsem čekal, ţe vyskočí z jejích úst. Ze slušnosti jsem musel odpovědět: „ID 33 Rank B Pass: IuJ“, následoval mě Saša: „ID 4 Rank Z Pass: IuJ“ a jako další dokončil Alex: „ID 91 Rank B Pass: IuJ“. Všichni jsme koukali jako blázni. Já, Saša a Alex proto, protoţe jsme nečekali, ţe bude Světa členkou a Milan nechápal co se to děje. „Máš 3 měsíce staré heslo.“ napomenul jsem 40

Světu. „To je proto, ţe zatknuli referenta.“ a znovu se mi podívala do očí. Jak vidno, já jsem teď vedl rozhodování, protoţe Saša jen bezradně přecházel po místnosti. „To chápu“ téţ jsem zvedl své oči. „Ale, musíme si to ověřit…“ Saša zareagoval okamţitě a hrnul se k volnému Pc. Světlana ho následovala, aby mohla vyťukat heslo. „Co to sakra má znamenat?“ obořil se na všechny Milan. Nu nemám na výběr. Musím ještě chvíli vysvětlovat. S mírným povzdechem jsem dovedl Milana k jednomu počítači: „Podívej. Tady Saša,“ ukázal jsem mimoděk na něj „spolu s dalšími hackery zaloţili, i kdyţ to tenkrát nevěděli Skupinu. Skupinu hackerů. Pět zakládajících „členů“ se mezi sebou dobře znalo a říkali si sami sobě čísly. Například první, páty apod. Časem však přibírali k sobě další a další hackery, aţ z toho vznikl nepřehledný bordel. A“ Saša asi právě dokončil hledání, protoţe se zvedl a odtáhnul mě i se ţidlí k jeho PC. „Co se děje?“ divím se. Saša se pousmál a ukázal na monitor. Přečetl jsem si pár řádků. Z nich jsem se dozvěděl, ţe Světlana má za sebou hodně počinů třídy epsilon, dokonce jeden gama! „Aha.“ Vrátil jsem se k Milanovo počítači. Světlana trošku znervózněla, nejspíš tohle byl její trumf a opatrně se zeptala: „Tak co, iIi? “ 41

změřil jsem si jí pohledem. Opravdu byla hezká. Aţ tak, ţe jsem nedokázal udrţet váţný výraz moc dlouho a usmál jsem se. „V pořádku.“ rychle jsem zachránil úsměv. „Sašo? Můţeš prosím zahájit diagnostiku, ať víme, kdo se k nám z Fapci připojil? Alexi a ty dokončit konečně Botnet? Budeme ho potřebovat.“ Oba mi kývli na souhlas. Tak tohle se mi ještě v ţivotě nestalo. Abych dával příkazy někomu, jako je Saša. Ale co svět se mění. „Hej, iIi? Jak je to s těma hackerama?“ obrátil ke mně zase pozornost Milan. „Jó no vidíš“ začervenal jsem se „Málem bych zapomněl.“ Na PC jsem najel na stránky Skupiny. „Kde jsem to skončil?“ zamyslel jsem se. „Nu jo přece!“ Udeřil jsem se do čela. „Tehdy zakládající členové rozhodli, ţe se nemůţe stát členem jen tak někdo. Kaţdý mohl přihlásit jen jednu osobu a stal se tzv. referentem a doporučit na přijetí tři další. A aby nějak odlišili schopnosti, začali udávat písmenově schopnosti. Předtím schopnosti vyjadřovalo číslo. Zakladatelé dostali hodnost Z. Hned poté je hodnost N. A pak to jde postupně podle abecedy – A - B - C - D - E – F. “ Milan přikyvoval na srozumění. „No, a aby se vědělo, jak dobrý je, mohl hacker nahlásit a hlavně doloţit své akce. Podle nebezpečnosti to zakladetelé roztřídili. “ Milan na mě vykulil oči. 42

„A to zvládají všechno sami?“ Trpělivě jsem se snaţil pokračovat: „Ne sami, teď na to mají lidi,“ zase mi skočil do řeči: „A z čeho je platí?“ Pro jistotu jsem schoval hlavu do dlaní. Aţ kdyţ jsem zjistil, ţe to nemá efekt, tak jsem jí zase zvedl. „Později. Nepřerušuj mě prosím! Na to se zase zvolili písmena řecké abecedy. Ný počínaje, jako nejsnadnější a alfou konče jako nejtěţší. To je například vykradení FAPSI,“ na chvilku jsem se zastavil. „Sašo? Nemohl bys mi to tam napsat? A eventuelně zvednout rank? “ zasmál jsem se. Saša se otočil a váţně mi vytkl: „Víš, tvůj problém je, ţe na to kašleš. V pohodě strčíš všechny áčkaře a většinu enkařů do kapsy, ale nic mi nepotvrdíš… Tvoje mínus.“ pokrčil rameny. „To je fakt Saši. Příště ti to řeknu.“ Saša mávnul rukou a zabrumlal si něco pod vousy. Je fakt, ţe to říkám pokaţdé. „A k čemu to vlastně je?“ vytrhl mě ze zamyšlení Milan. „Co dál? Eh… No přece k dokázání schopností. Kaţdý člen dostane osobní číslo a osobní heslo. K identifikaci na webu je však 43

zapotřebí i tzv. Měsíční heslo. Tohle heslo má platnost dva měsíce a kaţdý nový měsíc se vydává heslo nové.“ Milan se zarazil a usilovně přemýšlel. Přesně jak jsem odhadl, takţe mi to potěšilo. „To je nějaká hujerovina ne?“ přemýšlel nahlas „Kdyţ se to jmenuje Měsíční heslo, kaţdý měsíc je nové a platnost má dva měsíce?“ Na tváři mi zračil úsměv. Tohle se mi na vysvětlování líbí nejvíce. Kdyţ ten druhý tápe a tápe a souvislosti mu unikají. Alespoň to není taková rutinní nuda. „K čemu to je? Hesla se předávají jednoduše – Zakladatel ho sdělí jeho svěřenci a ten zase svému a tak dál. Někdo má víc svěřenců a tak se to potom pěkně větví. “ otočil jsem se na Sašu. Rychle něco vyťukával na klávesnici a raději jsem se ho neodváţil přerušit otázkou, zda by nám mohl ukázat tablo. Vţdy, kdyţ se na něj podívám, připomíná mi nějaký starověký strom a vzbuzuje ve mne podivnou náladu. Asi takovou, jako kdyţ se mi povede akce gama a vyšší. „A teď!“ kladl jsem na ta slova nebývalý důraz. „Se vrať do práce. Víš snad, co máš dělat, nebo ne?“ Milan se neodváţil odporovat, tak polkl řadu otázek, obrátil se k počítači, kde se jeho prsty rozjely po klávesnici. „Hezký výklad.“ podotkla Světa. „Díky. Můţu mít na tebe otázku?“ zeptal jsem se a Světu viditelně polil pot. „Ale jistě.“ snaţila se nedát 44

najevo nervozitu. „Jak tě donutili pracovat pro FAPSI?“ oddychla si. Její chování je však omluvitelné, vţdyť teď jde proti FAPSI. „Stejně jako donutili vás. Našli toho na mě opravdu hodně. Nechápu, kde to sebrali, ale stalo se tak. Od té doby musím jít občas na výpomoc. I kdyţ je pravda, ţe to není takový stres jako při normálních akcích. Kdyţ na mě přijdou, tak mě kryje FAPSI, ne?“ usmála se. „To je fakt.“ odvětil jsem a šel jsem ke svému počítači. „Takţe teď musíme dopadnout hackera z České republiky, který je hodně dobrý?“ Poslal jsem otázku do davu. Odpovědí mi bylo akorát zamručení a Světlanino pokývání hlavou. „Pepa… Josef!“ vykřikl Alex. „Co je s ním?“ zeptal jsem se ho. „Nezapomněl jsi doufám, ţe nás zradil?“ Odstrčil se od počítače a na ţidli dojel aţ ke mně. „Vůbec ne. Spíš naopak.“ spiklenecky na mě mrkl. „Jo, ty myslíš?“ usmál jsem se, ale vzápětí zamračil. „To by bylo moc kruté, ne?“ Saša vykřikl naštvaně od jeho počítače něco rusky, co jsem nedokázal přeloţit. „Sašo?“ „Jo! Je to debil!“ otočil se. „Vţdyť Nataša kvůli němu sedí!!!“ úplně zrudnul vzteky. A já jsem se začervenal studem. Úplně jsem na Natašu zapomněl. Jak jsem jen mohl? Sašova 45

přítelkyně a velmi dobrá hackerka. „Přísahal jsem mu pomstu a teď máme moţnost.“ Úplně hořel nedočkavostí. „Kde je teď?“ „O koho jde?“ vmísil se do rozhovoru Milan. Jediný kdo nemluvil, byla Světa. Ta jen stála u zdi a mírně se usmívala. Ale já se vlastně ještě nerozhodl jí věřit. Bohuţel teď jiţ budu muset. Jinak je z toho Pepa venku. „To je zrádce. Policie mu slíbila odpuštění všech přestupků, kdyţ jim dá naše jména. Naštěstí znal falešné, kromě…“ polkl jsem a podíval se na Sašu. „Promiň“ posmutněl jsem „Bohuţel… jediné jméno, které znal, bylo to Nataši. Asi jsme se před ním prořekli. Věděl, kde bydlí.“ „Aha…“ v místnosti zavládlo ticho. Saša, Alex i já jsme vzpomínali na události a Světa s Milanem si nedovolili promluvit. „Tak do práce!“ zavelel jsem. „Já znám jeho IP adresu,“ pozoroval mě zamyšleně Saša. Ale já jsem zakroutil hlavou. „To je nám k ničemu. Vţdyť měl rank A.“ Přikývl. Samozřejmě první co Saša udělal, bylo, ţe zařídil, aby kaţdý věděl co je Josef zač. Ne, ţe by to bylo v našem anonymním světě moc k uţitku, ale reference ze Skupiny poţadují všichni větší a serióznější zákazníci. A jiní nemusí platit… 46

„Co jsem já slyšel,“ pokračoval Alex „tak teď pracuje v jedné firmě. Jdu ji najít, jo?“ Saša horečně přikyvoval, ale já jsem ho upozornil: „Ještě musíš dodělat svojí práci.“ Alex se významně usmál a zasalutoval: „Hotovo pane!“ Vyvalil jsem na něj oči. Dnes je kaţdý jiný a jiný. „Tak jdi hledat a pak víš co, ţe?“ Otočil se a mlčky zase odjel ke svému počítači. „Sašo, budu potřebovat, abys vyčlenil novou síť botů, tak čtyři aţ pět tisíc.“ Saša na mě koukal jako na klokana. „Proboha, proč?“ stále se na mě nevěřícně díval. „Proč asi. Z jaké sítě byl veden útok?“ pozdvihl jsem obočí. „Aha!“ svitlo mu. A otočil se tak prudce, aţ to ţidle nevydrţela a i s ním se převrátila. „Krucifix!“ „A co já?“ upřel na mě zrak Milan. „Ty?“ přemýšlel jsem. „Můţu taky do vaší Skupiny?“ nesměle se zeptal. Moje přikývnutí bylo pro něj jako darem z nebes. Nebo se tak snaţil tvářit. „Ale!“ pozdvihl jsem prst. Teď nám musíš pomoci. 47

„To je jasné!“ celý se těšil. „Potřebujeme finance.“ podíval jsem se na svůj notebook. „Mám tu jednu zakázku, která má expiraci, někdy za dva týdny… Ale čím dřív tím líp.“ „Dobře, o co jde?“ otázal se. Přešel jsem k tiskárně a podal jsem mu list papíru. „O firmu. Chtějí rozeslat spam proti konkurenci,“ usmál jsem se. „Rutina.“ Milan si pročítal papír a vracel se ke svému počítači. „Hezky to tady řídíš.“ přistoupila ke mně Světa. „To já jen teď, jinak Saša“ mávnul jsem jeho směrem a červenal se. „A takţe to hodíte na toho Josefa?“ posadila se na ţidli vedle mě. „Máme jinou moţnost?“ podíval jsem se jí do očí. „Ano.“ zašeptala. „Ale to je nereálné. USA je moc dobře zabezpečená.“ otočil jsem se k počítači a začal jsem „stavět“ program pro Pepíka. „Uţ to vím!“ vykřikl typicky Alex. A hned se hrnul k tiskárně. Já jsem se pomalu zvedl a odebral se k ní také. Světa byla znovu opřena o zeď, a kdyţ jsem procházel kolem ní, tak si zase něco četla v mobilu. 48

„Ukaţ.“ vzal jsem si od Alexe papír. Josef Vijlovič Zahradní 13 Praha ?? „Paráda!“ zvolal jsem. „K čemu vám to bude?“ zeptala se Světa. Obrátil jsem na ní pohled „Nu, na copak asi. Uděláme si malý výlet.“ usmál jsem se. „To pojede k němu?“ uţasla. „To, aha on určitě.“ mírně se začervenala. „Mám zavolat Viktora?“ ozval se Saša. „Jistě. Bez něho to nezvládneme.“ přikývl jsem. „Alexi? Pomůţeš mi prosím s tím programem?“ kývnul jsem směrem k mému počítači. Potřebuji pomoc, protoţe teď nám půjde o čas a já bych to dělal hodně dlouho.

„Kolik nám dal tvůj šéf času?“ hledám pohledem Světu, ale ta zde není. „Ehm… neví někdo, kde je Světlana?“ zeptal jsem se všech. „No přece tady!“ ukázal Saša na zeď. „Jo, ale ještě před chvílí tam byla!“ připojuje se Milan. 49

„Sakra.“ vyběhl jsem ven z domu a rozhlédl se po ulici. Nikdo v dosahu. Tak to jsme přestřelili. A Světa teď jiţ určitě referuje, co jsme upekli na Josefa. Pomalu jsem se vracel do domu a dál proklínal Světu. Ale ona mě překvapila rozpačitým úsměvem ve dveřích. „Promiň, iTi. Já jsem potřebovala na záchod a vy jste byli zabráni do práce.“ Omluvila se mi. Ale vůbec neměla proč, protoţe to byla jen naše chyba. Ničeho bychom si nevšimli, i kdyby nám kradli pod rukama všechno, kromě počítačů. „Ty se nemusíš omlouvat. Je to naše chyba. A nejsi přeci nějaký vězeň, aby ses musela dovolovat na záchod.“ Vešli jsme spolu do hlavní místnosti. „Ale,“ zkusila něco namítnout, já ji však přerušil: „Jsi hackerka, jako já. Ok?“ „Ok.“ „Nu vidíš.“ pousmál jsem se a zase si sedl na své místo. „iTi?“ ozval se Alex. „Ano?“ vzhlédl jsem k němu. „Uţ to mám na DVD.“ pochlubil se a poloţil ho vedle počítače. 50

„A já mluvil s Viktorem. Bude nás čekat za 6 hodin na letišti. Letenky mám.“ doplnil Saša. Ţe by se vše začalo vracet do starých kolejí? „Super, Sašo nemáš jiné auto? Přece jen tohle,“ rozhodil jsem rukama. „Jo, jasně, stejně bychom se tam nevešli. Do mercedesu se nás vejde pohodlně i pět.“ „Proč proboha pět?“ divil jsem se. „A proč ne? Já, ty, Alex, Milan a Světlana, ne?“ divil se pro změnu on. „Proč by nás mělo jezdit tolik?“ přemýšlel jsem nahlas. „To je zbytečné. Já, ty a Světa. To úplně stačí.“ Saša o tom chvilku přemýšlel a poté kývl na souhlas. Podíval jsem se na hodinky. „Měli bychom vyrazit. Nebo také přijdeme pozdě.“ Chtěl jsem se zvednout, ale Alex namítnul: „A co tady zatím máme dělat? Vţdyť se tu unudíme.“ Věnoval jsem mu krátký, ale výmluvný pohled a on jen sklopil oči a jiţ nic nenamítal. „A proč tam mám jet já?“ ozvala se nervózně Světlana. Pohledem jsem na ni přelétl a lépe si ji prohlédnul. Uţ se tak hezky neusmívala, ba 51

dokonce se musela k úsměvu nutit. I přesto pořád vypadala nádherně. „Nu, proto, aby, nám tě kaţdý záviděl.“ Hledal jsem slova. Saša se tomu zasmál a šel připravovat vybavení, i kdyţ nevím, co tady můţe najít. „Jen proto?“ zdvihla obočí a podívala se mi zpříma do obličeje. Nu a já jsem trošku pod tíhou pohledu znervózněl. „No, prošli bychom aţ do letadla, kdybys s námi nebyla?“ začal jsem hledat půdu pod nohama. A její pronikavý pohled mě donutil podívat se na Milana, jak se zrovna dloube v nose. To uţ na mě bylo moc, začal jsem se smát a pohled konečně dokončil svoji pouť u zapnutého počítače. „Ach tak. To je pravda.“ pousmála se. „Teď mě omluv, musím zavolat šéfovi...“ Mou odpovědí bylo lehké přikývnutí. Hned potom, co Světa odešla, tak jsem si sedl k počítači a pustil si prohlíţeč. „Alexi? Jak byla ta adresa?“ otočil jsem se na něj. „Zahradní 13.“ dostalo se mi, nepříliš ochotné odpovědi. Poděkoval jsem mu a hned začal hledat na mapě. A hle, zde ji máme! A není ani daleko od letiště. To znamená, ţe moţná stihneme další letadlo zpátky. Ozvalo se zatroubení před domem. Namáhavě jsem se 52

zvedl a šel se podívat, jestli to náhodou není Saša. A byl. Koukal jsem na něj jako na boha a hledal slova. „Zíráš co?“ spokojeně se usmíval. „No to teda jo. Co to je?“ obcházel jsem auto. A jaké auto! Hezký modrý kabriolet, i kdyţ je nutno říci, ţe zadek měl trošku pochroumaný. Ale i přesto to byla úplně jiná třída, neţ auta doposud. „Jedem?“ zeptal se a podíval na hodinky. „Nevím jak ty, ale já budu rád, aţ to bude za náma.“ Já jsem jen kýval hlavou a vrátil se do domu pro DVD. Kdyţ jsem se vrátil, tak jiţ vevnitř seděla Světa a čekalo se na mě.

53

„Baf!“ ozvalo se za mnou. A protoţe jsem to nečekal, hodně jsem se lekl a mírně nadskočil. „U všech čertů! Světlano!“ rychlostí blesku jsem se otočil. Ta se na mě jen nevinně podívala a usmívala se. „Promiň, to byl jen vtip,“ pronesla a stočila pohled na frontu. Tam čekal Saša a dohadoval se rusky s nějakým pracovníkem letiště, který uměl jen česky. Po dlouhé chvíli to oba vzdali a Saša přišel k nám. „Dneska se ani poctivý hacker nedostane lehce přes kontrolu. Naštěstí stačí mluvit jen rusky a je to v pohodě,“ smutně konstatoval a objednal taxík. V tu ránu jsem se zarazil. Taxík? „Sašo? K čemu taxík?“ divil jsem se. „K jeţdění, ne?“ těţce na mě zafuněl, při zvedání kufru. „A Viktor má auto k chození?“ zašátral jsem v paměti po barvě, vlastně i po tvaru jeho auta. Coţ nemělo ţádný výsledek. „No jó vlastně! Já jsem na to zapomněl!“ udeřil se do čela tak prudce, ţe pak asi ještě minutu naříkal. 54

„Co tu zbytečně čučíte? Nastupujte, ne?“ slyšel jsem za sebou. „No né, Viktore!“ vykřikl jsem, kdyţ jsem se otočil a spatřil ho. Pak se snaţil bránit mému objetí, ale marně. Viktor byl statný chlapík, kterému jiţ čas vryl do tváře vrásky, i kdyţ ne zase tolik. Vlasy měl nahrazené parukou, která mu však neustále padala a na první pohled bylo moţné rozeznat devět jizev, které napovídaly o jeho minulosti. „Jak se pořád máš?“ nadšeně jsem se na něj usmíval. „Znáš to ne? Něco šlohnu tady, něco tam…“ ukázal postupně na svoje nohy a pak na chodník. „Ale k věci aj tý. Slyšel jsem tady od kámoše Sáška,“ udeřil ho zad tak prudce, ţe Saša raději od něj poodstoupil, ţe prej máš nějaký informace vo Pepíkovi?“ „Přirozeně.“ kývnul jsem hlavou. „Mám jeho adresu – Zahradní ulice číslo 13.“ „Tak proč uţ nefrčíme? Honem!“ hnal nás do auta. A mě si posadil na místo vedle řidiče. Značku jeho auta také nedokáţu poznat, ale je to takový hybrid, který má nejblíţe k pickupu. Sašu se Světlanou nacpal dozadu vedle jeho podivných přístrojů, které si vţdy bere, kdyţ jede do „práce“. Nebo jak říká na „fakčení“. 55

„Co to máš s sebou za babu?“ nastartoval a dupl na plyn. Řídil hůř neţ já a to je uţ co říct. „To je jedna moje kamarádka, je to dobrá hackerka,“ odpověděl jsem mu. Ale to jsem neměl dělat, páč se usmál od ucha k uchu a plácl mě po zádech. Ještěţe má tohle auto přední sklo. „Jasný! Taky bych chtěl mít takový baby jako kámošky!“ řítil se po silnici a já zjistil pohledem na tachometr, ţe jede jiţ přes 100 Km/h. To by nebylo nejhorší, ale Viktor si zapálil cigaretu a stáhl okénko. „Kdes jí sbalil?“ podíval se na mě. „Dávej pozor na cestu!“ vykřikl jsem a preventivně se chytil nějakého výstupku. V jeho autě se samozřejmě pásy nevedly. Viktor dupnul na brzdu a tak tak zabrzdil, div jsme nenapálili do závor na vlakovém přejezdu. „V klidu šéfe. Stejně pojede aţ za pár minut.“ zas se na mě otočil. „Tak kde?“ Já jsem zaváhal, jestli mu mám říct, pravdu, nebo lhát… „No,“ otočil jsem se dozadu, ale bylo poznat, ţe nás nemůţe slyšet. Škoda. „Ona mě poslala e-mail, ţe by potřebovala s něčím pomoci. A já jsem gentleman, tak pomůţu kolegyni v nesnázích, ne?“ zamrkal jsem na něj. 56

„I ty bejku!“ zase vykřikl a vyhodil cigaretu z okénka. „Hele a co tomu kreténovi provedem?“zachmuřil se. Podíval jsem se na něj. Aţ teď mi došlo, ţe si musel Viktor změnit identitu, kdyţ ho udal Josef. „Svedeme na něj to, ţe pronikl na server jedné ruské instituce, která nyní pátrá po útočníkovi,“ Pak jsem se rozkašlal, protoţe kouř v autě byl nesnesitelný. „Tos vymyslel hustě!“ pokýval uznale hlavou a protoţe vlak jiţ projel, tak jsme mohli jet dál. Spíše tedy letět 100, ale to je vedlejší. „Viktore, ale nejspíš bude mít nějaké to zabezpečení… Poradíš si s tím?“ dostal jsem trošku strach. „Neměj v kalhotách hrdino! Napřed to pudem vočíhnout.“ a ještě zuřivěji dupl na plyn. Dorazili jsme. Po pár minutách přišel Viktor a vypadal radostně. Asi není ţádná ochrana! „Tak co, Viki?“ Začal jsem já, protoţe Sašovo čeština není nic moc a Světa asi česky neumí. „Ale jo dobrý. Maj tam docela cool ústřednu a zabezpečení, ale lehce vodrušitelnou.“ začal se přehrabovat v autě. Postupně vytáhl nějakou anténu, kterou sloţil do 3 metrů délky, dále nějaký pult, který opřel o dveře. A nakonec jeho 57

známý notebook „dračí oko“. S tímhle pověstným notebookem, ačkoliv je třikrát starší neţ ten můj, jsme zaţili věcí! „Dem na to,“ zase si zapálil cigaretu. „A jak to chceš odrušit, Viki?“ zeptal jsem se ho. Pokud vím, uhádnou plovoucí kód, je u zabezpečení téměř nemoţné… „Jednoduchý! Kaţdý čidlo, který v baráku maj, tak vysílá nějaký kraviny do ústředny. Jako, jestli je vonline, jestli ho někdo nerozbil a tak. A já ty kraviny budu tak půl hoďky přijímat a tady můj dračák“ pohladil jemně notebook. „To pěkně rozluští a pak zajistí, ţe budem vysílat stejný kraviny.“ „Ach tak,“ raději jsem se odmlčel, protoţe mě nebylo zrovna nejlépe. A dohadovat se s ním nehodlám. Pohledem jsem zjistil, ţe Světě také není nejlépe a tak jsme se vzdálili. Máme přeci půl hodiny čas a poblíţ Viktora se zdrţovat je… zdraví škodlivé. „To je, “ hledala slova. „Ačkoliv je to takový hrubián, v jádru je skvělý člověk. A také největší borec na vloupačky, kterého znám. A to nepočítám jeho kamarády po celé republice.“ Světa raději jen kývla hlavou a otřásla se. Sice ještě není tma, ale zima je velká. 58

„Nechceš si sednout?“ ukázal jsem na zem. Ona jen zavrtila hlavou. „Je zima.“ „Tak se zahřejeme.“ navrhl jsem a v tu ránu jsem se začervenal. Laciné. Světlana taktéţ a sedla si. Posadil jsem se vedle ní. Hm, podivné. „Co budeme dělat, neţ, to bude?“ zeptal jsem se a podíval do jejích očí. „Čekat… a doufat, ţe nám nebude blbě.“ „Uţ je to!“ přišel nám oznámit Saša. Trhl jsem sebou a rychle se zvedl. „Jo samozřejmě, a co-“ udělalo se mi špatně, neměl jsem tak rychle vstávat. Světlana vystřelila, ale neţ stačila cokoliv říci, tak také málem neudrţela v sobě nic. „Chápu,“ zakroutil Saša hlavou. „Půjdu tam s Viktorem, počkáte tady?“ Přikývl jsem a pokusil se narovnat. „Viktor říkal, ţe v autě je vysílačka a on si bere s sebou také jednu. Máte nás varovat, kdyby něco.“ Zase jsem jen přikyvoval a hrnul jsem se spolu se Světou k autu. Chvilku se nic nedělo, ale pak se rozezněl ve vysílačce Sašův nepříliš klidný hlas: 59

„Uţ jsme našli počítač.“ Potvrdil jsem příjem a dál čekal. „A co pak?“ podívala se na mě zvídavě Světa. „Potom zajdeme za tvým šéfem, ţe jsme našli viníka a máme důkaz. Coţ budeme, protoţe ten program co mu tam nastrčíme je dvousměrný a navíc podnikneme teď útok tak, ţe na to přijdou.“ Světa se jen usmála, přikývla a jiţ se dál nevyptávala. „76%“ hlásil Saša, kdyţ přijíţdělo k domu auto. A v něm seděla nějaká ţena, nejspíše Pepčovo „nová“ manţelka. „Sakra! Někdo přijel a asi půjde k vám.“ rychle jsem drmolil do vysílačky a horečně přemýšlel jak ji zdrţet. „Ňák jí zdrţ, pudem zadem.“ nevzrušeně mluvil do vysílačky Viktor. Souhlasil jsem a vystoupit z auta trvalo příliš krátce, neţ abych vymyslel, co jí řeknu. „Dobrý den.“ pozdravil jsem. „Dobrý den. Co potřebujete?“ nedůvěřivě si mě změřila. „Vy zde bydlíte?“ ukázal jsem na dům. „Ano, proč?“ dala si ruce v bok. V hlavě se mi 60

postupně objevilo mnoho moţných odpovědí a zvolil jsem tu nejhorší, jakou jsem jen mohl: „No, provádíme zde měření, jak bych vám to vysvětlil, vlivu spodní vody na stabilitu základů tvořící váš dům.“ plácnul jsem první, co mě napadlo a hned toho litoval. „Aha,“ mírně se uklidnila pohledem na Viktorovo auto. Tam byla rozloţená anténa a pult, takţe to opravdu tak vypadalo. Asi není nejbystřejší. „A jak to tady vypadá?“ „Zatím dobře, ale chtěl jsem se Vás zeptat, jestli nemáte třeba problém s vodou ve sklepě?“ „Ne to nemám,“ přemýšlela. „Nikdy jsme nic takového neměli. Opravdu jste technik?“ „Bedřichu? Uţ musíme jet.“ slyšel jsem za sebou Světlany hlas, ale mluvila česky. A plynule. „Promiňte, jiţ musím jít.“ omluvil jsem se a šel k autu. „Nic se neděje, snad bude vše v pořádku.“ dopověděla a šla ke dveřím. Já jsem otevřel dveře, kde sedí řidič a usmál se na Světu. „Kde ses naučila tak dobře česky, Pavlíno?“ „Pavlíno?“ zase pozdvihla obočí. „Jo tak, to 61

ten Bedřich!“ začala se smát. „Jiné jméno mě nenapadlo, promiň.“ Já jsem jen mávl rukou a pomohl jí vystoupit. „Tak, kde jsou?“ rozhlédl jsem se a v tu ránu je uviděl. Viktor byl celý veselý, ale Saša vypadal jako hrášek. „To je debil!“ ukázal na Viktora. „Já jsem měl 100% a on jiţ zavolal Světlaně, ţe je to prej „v cajku“. No, ale já musel ještě vypnout počítač a pak jsme se museli dostat pryč! Zrovna, kdyţ jsme lezli do kuchyně, kde jsou ty zadní dveře, tak se otevřely vchodové… Tak tak jsme unikli.“ Pohledem jsem přejel na Viktora. „Pohoda ne? Ještě sme měli šest sekund!“ plácnul zase Sašu po zádech. „Dokavaď si se mnou, tak tě nemůţou vodhalit, kámo!“ Promnul jsem si obličej a podíval se na hodinky. „První letadlo letí za hodinu a něco, stihneme to?“ obrátil jsem se s dotazem na Viktora. „Hele ý tý, kdyţ na to šlápnem, tak na pohodu. Ále budeme svištět.“ Polkl jsem, protoţe vyhlídka jízdy, kdy i Viki říká, ţe pojedeme rychle, se mi vůbec nelíbila. Ale čím dřív zajdeme na FAPSI, tím lépe a tak jsem raději mlčel. „Tak zas někdy zavolej ý tý!“ naposledy mě poplácal po zádech Viktor. „A zastav se! Vţdyť 62

víš, kde mě najdeš!“ Přikývl jsem. „Mám adresu všech tvých třiadvaceti bytů.“ „Jo počkej, mám další dva,“ Načmáral mi dvě adresy a podal. „Hmmm“ pokýval jsem hlavou. Jeden byt byl v Ostravě a druhý někde v jiţních Čechách. Navíc mi to načmáral na účtenku z obchodu, kde kupoval rohlíky a kondomy. Zvláštní kombinace. „Tak čau Sášku!!“ rozloučil se i se Sašou. Světlana mu utekla, coţ Viktora trochu mrzelo. Pohled na hodinky mě ani trochu netěšil. Sice se zde nečeká na odbavení takovou dobu, ale i tak to nemusíme stihnout. A navíc mi do toho zazvonil mobil. „Ano?“ zvedl jsem ho. „Rychle! Milan je agent, jmenuje se Vlastimil Farský a t-“ a spojení bylo ukončeno. „Do práce!“ vykřikl jsem na celou halu. „Co je ý tý?“ otázal se Viktor. „Milan je agent… a jmenuje se Vlastimil Farský.“ nevěděl jsem najednou co dělat. Polilo mě horko. Pěkně si Saša prověřuje lidi, jen co je pravda! 63

„Agent?“ vykřikli Saša a Světa najednou. Akorát Viktor zamyšleně mlčel. Ale to mu nevydrţelo dlouho a vzápětí jiţ křičel z plných plic: „To je ten kretén! Pořád po mě de spolu s tim jeho téamem! “ „Coţe?“ otočil jsem se na něho a naznačil, ţe nemá tolik hulákat. „Fakt ţe jo.“ vytáhl notebook. „Tady to mam, jejich jména.“ Všichni jsme se namačkali před obrazovku a snaţili se zahlédnout tabulku, kde na 7 řádku bylo napsáno: Vlastimil Farský ml. – >Milan Kudrna – Ignác Hutný – Tomáš Novák „Co je to za seznam?“ pořád jsem si to musel pročítat. „Seznam bláznů z BIS, který po mě dou.“ opatrně se rozhlédl po okolí. „Jsou tu, za tim modrym taxíkem.“ kývl hlavou tím směrem. „Ale nedívejte se tam! Ne teď. Jdeme do auta, honem. Před tím sme jim ujeli, teď ujedem taky.“ Nikdo proti tomu nic neměl, tak jsme se za deset minut jiţ řítili po dálnici D5. „Jasný, sou za náma.“ Viktor zkontroloval 64

zrcátko. „Mam nápad! Ý-tý vytáhni ze šuplíku tu ţlutou věc.“ vůbec jsem si nedovolil mu odporovat a tak jsem vytáhl onu věc. Byla to krabička velikosti přibliţně, jako lékárnička. Jen byla celá ţlutá. „A teď z ní vyndej takovej modrej přístroj. Vypadá jako holicí strojek.“ dál rozkazoval. Víko šlo odklopit snadno, a kdyţ se odklopilo, tak jsem spatřil podivuhodný přístroj, který opravdu nápadně připomínal holicí strojek. „A co s tím mám dělat?“ zeptal jsem se s obavou a dál zkoumal přístroj. „Hlavně nic nemačkat!“ zahřměl. „A pak to hodíš na to auto, co nás sleduje.“ „Coţe?“ Vyvalil jsem na něj oči. „A to se mám jako trefit Viki?“ „Pohoda ne? Dej to sem.“ vzal mi ho. „Drţ volant.“ Pokusil jsem se řídit, on mírně zpomalil a já v zrcátku spatřil světle modré auto značky Peugeot. Viktor chvíli mířil a vzápětí hodil onen přístroj. Ten opsal ve vzduchu oblouk a dopadl na kapotu. „A co se teď stane?“ dál jsem zrcátkem pozoroval auto. „Teď? Nic.“ smál se Viktor. „Ale aţ zmáčknu tenhle čudlejk“ ukázal mi druhou část od 65

přístroje. „Tak se budou fakt pořádně divit.“ „Aha,“ zakroutil jsem pochybovačně hlavou. „Nevěříš? Tak sleduj!“ kouknul se do zrcátka a aktivoval přístroj. Ten explodoval a to auto začalo zpomalovat. Nejdříve nepatrně, ale kdyţ jsme narazili na mírný kopeček tak pořádně. „Co to je?“ otočil jsem na Viktora hlavu. „To mám vod kámoše!“ usmál se a ukázal mi jeho ţluté zuby. „Takovej blázen do elektro. Je sice ňouma, ale kdyţ de vo elektro neznám větší kapacitu.“ Raději jsem se dál na nic neptal a nechal události běţet tak, jak přišly. Za několik kilometrů jsem vytáhl svůj notebook a pustil náš nový program pro botnet síť. Hned ji vyzkoušíme v praxi. Napadlo mě totiţ, ţe bude moţné Alexe sledovat podle jeho mobilu. Ale samozřejmě nemám přístup na stránky jeho operátora. Tedy přístup ano, ale ne oprávnění. Zadejte heslo. Hmm, tak to nebude tak lehké. Vzhledem k tomu, ţe v botnet síti je pár miliónů počítačů, tak heslo prolomím za pár minut. Určitě. 72 057 594 037 927 900 – přesně tolik hlásal údaj, ţe je moţných kombinací. Tak tady jsem téţ nepochodil. Sakra! Jak to jen vymyslet? Potřebujeme zjistit, kde je, protoţe ho přeci 66

zachráníme! A co kdybych vytvořil menší vir? Tedy prográmek, který by mi poslal ze serveru hesla? To by šlo! Jak jsem si usmyslel, tak jsem téţ udělal. Napsat prográmek byla otázka jen pár minut. Ale pak jsem narazil na jeden a zásadní problém – jak ho dostat na server, tedy na stránky té společnosti? „To je těţký.“ postěţoval jsem si šeptem. „Něco nejde ý-tý?“ obrátil se ke mně a ani trochu neubral ze své hlasitosti. „Héj a co vlastně robíš?“ „Chci najít Alexe. Podle jeho mobilu.“ v ten moment mě napadl spásný nápad – vţdyť společnost poskytuje moţnost poslat MMS a prohlédnout si ji na webu! „Uţ to mám! Moment.“ Viktor jen kývl hlavou a dál se věnoval řízení. Ale zde je další problém – mají účinný antivirus, kterým projedou soubor, takţe… Ťukl jsem si do čela. Třeba tam jsou blbci. „Zašifrovat!“ napadlo mě. A tak jsem se s chutí pustil do práce. Vaše zpráva byla úspěšně odeslána. Svítilo na displeji. Promnul jsem si ruce a těšil se na výsledek. A opravdu – za několik málo minut přišel email s heslem. Ale to bylo pochopitelně 67

zašifrované. „A jéje,“ povzdychl jsem si. Ta šifra mi však něco připomínala. „No vţdyť jo!“ opět se udeřil do mého nebohého čela. Ty rány bolí. „Ty máš teda projevy.“ povzdychl si Viki a pustil rádio. Tam se rozezněla písnička od Tatu. Ruská. Takţe Rusko mě opravdu provází všude. Ale zpátky k šifře – je to vlastně základní šifra md5. Coţ je hojně pouţívaná a přeceňuje se. A to se stalo její nevýhodou. Jeden náš kolega totiţ přišel na to, jak ji za necelých 35 minut výkonu mého notebooku prolomit. A jeho program se stal základní povinnou výbavou a tak pustit ho nebylo těţké. „Tý jo.“ poznamenal Viki. „Určo na další benzínce zastavíme. Nemáme benzin.“ ukázal na ukazatel. A měl pravdu, jeli jsme na rezervu. A kdo ví, kdy přijde další benzínka? Zatímco Viktor měl starosti s benzínem, tak jsem spustil program. „Hele!“ vykřikl. Rychle obrátil pohled na značku u vozovky. Ale neţ jsem stačil přeostřit své oko, tak se mihla kolem. „Jenom 2 kiláče! Mámě štígro.“ usmíval se. „To ano. Nechám tu notebook jo?“ vznesl jsem prosbu a očima hledal benzínku. Doufám, 68

ţe tam budou prodávat něco k jídlo, protoţe mám v ţaludku hotové orgie.

„iTi, dáme si něco k jídlu?“ hned po zastavení auta stála u mě Světlana. Samozřejmě jsem pokyvoval hlavou, ale vyskytl se problém – peníze. „Na.“ strčil mi do ruky 1000Kč Viktor, kdyţ viděl, ţe jsem v rozpacích a moje peněţenka obsahuje pouze rubly. „Vrátíš mi to pak.“ „Díky Viki.“ poděkoval jsem a společně se Světou vyrazil k obchodu, který byl hned vedle benzínky. Stačil jediný pohled do jejích očí a bylo zřejmé, ţe ani tato jízda ji nenechala chladnou a vedle hladu je nám i špatně. Pozoruhodné. „Co si přejete?“ usmál se na nás prodavač. Já jsem si objednal jen hranolky, ale Světa si troufla i na hamburger. Prodavač sice neměl radost, ţe nemám přesný obnos, ale nakonec nám vrátil na korunu přesně. Tedy ne, tu korunu jsem mu tam nechal. Hned poblíţ byla jedna lavička. Jen jedna a ještě k tomu v ne moc dobrém stavu. Ale my jsme byli tak zmoţeni cestou, ţe i zem by pro nás byla východisko. „A nebude ti špatně?“ dělal jsem si starost. 69

Světa jen kroutila hlavou a ukousla si další kus. A tak jsem se bez obav pustil do jídla. Kdyţ jsem byl přibliţně v půlce, uviděl jsem odjíţdět auto podobné Viktorovo. A kdyţ jsem se na to zaměřil, tak to bylo jisté – Viktor nás tu nechal. A to bylo to poslední, co si pamatuji. Vzápětí jsem byl opět omráčen.

70

„Au, to bolí“ posteskl jsem si. „To nic, to bude dobré.“ mluvil ke mně hřejivý hlas. A v ten okamţik se mi rázem vrátila paměť. Milan – Fapsi – Světlana – Viktor – Tma! Vyvstalo mi v mysli. Aha, takţe jsem znovu omráčen a Světlana nejspíše také. Opět, jako prve jsem namáhavě zvedl oči a překvapeně hleděl na místnost. Oproti FAPSi byla skromnější. O hodně. Tři počítače a místnost 3x4 metry se nedali s tím přepychem srovnávat. A co mě šokovalo především, byla Světlana. Já jsem seděl připoután na ţidli a ona stála volně nade mnou. V uniformě. „Co... Co to má znamenat? Ty, ty jsi v BIS?!“ byl jsem absolutně zmatený. Zdá se mi to? „Ne, počkej, já ti to vysvětlím!“ snaţila se zachránit situaci a tón jejího hlasu byl plný smutku. „A co vysvětlovat? Dvojitá agentko!“ zamračil jsem se na ní. Světlana sklopila oči a hledala slova. Ve stejný moment se otevřeli dveře a nějaký muţ promluvil ke Světlaně: „Problémy poručíku? Máte se potom hlásit u velitele,“ Já se zarazil. Světlana je poručík? Takţe ne BIS, ale armáda? 71

„Nic, co bych nezvládla,“ poslala ho pryč. „Hele iTi, já vím, ţe jsem ti to měla říci od začátku, ţe k ním patřím.. Ale já jsem si myslela, ţe bys mi pak nevěřil..“ „To jsi myslela správně,“ trochu jsem zmírnil rozhořčený tón. „A ke komu vlastně patříš? Poručíku?“ pozdvihl jsem obočí. „Přeci BIS. Máme vojenské Podívala se mi zpříma do očí.

hodnosti,“

„Aha. A proč jsi i v agentuře?“ snaţil jsem se dostat z pout, která mě drţela na ţidli, ale byla pevná. „No kvůli informacím.“ Světlana se zahleděla do stěny a nepatrně se usmála. „Byla jsem jediná způsobilá. Protoţe můj taťka byl Rus, který přišel do Čech v roce 1968. Hodně se mu tu líbilo, ale maminku poznal aţ za nějakých patnáct let. Takţe jsem díky němu uměla perfektně rusky. A jelikoţ maminka pracovala jako programátorka, tak jsem tíhla k programování,“ na chvilku se odmlčela a pokyvovala hlavou. „Nu, takţe jsem nastoupila do agetury. Ze začátku to šlo hodně těţce, ale kdyţ jsem se pak rozjela, tak to jiţ bylo dobré. A díky tomu jsem mohla zabránit několikrát kyberútokům. Vţdy jsem včas varovala ústředí a jejich reakce byla blesková.“ „Akce Radar?“ přitakal jsem. 72

„Jistě.“ přikývla. „Tak to mi stačí.“ kapituloval jsem. Co mi vlastně zbylo – měla mě plně v moci. „Děkuji ti.“ rozepnula mi pouta. „Do vaší organizace mě protlačili, aţ ve FAPSI.“ Věnoval jsem jí nepěkný pohled. „Ne, tak to není. Nikoho jsem neudala, zatím.“ „Takţe,“ přemýšlel jsem. „Co teď bude se mnou?“ Masíroval jsem si otlačené ruce od pout. „Co? Nu máš dvě moţnosti,“ sklopila oči a pozorovala švába, který přebíhal mezi nohou ţidle a stolu. „Buď pykat za své zločiny. Nebo,“ „Nebo?“ přerušil jsem ji netrpělivě a obával se nejhoršího. „Nebo budu muset zmizet?“ „Ne, ne.“ zakroutila hlavou. „To by bohuţel nešlo. Ale mohl bys podepsat,“ „Ne!“ zoufale jsem se chytl opěradla ţidle a posadil se. „Já, pracovat…“ rychle jsem zakroutil hlavou „To ne! Já, nemůţu. Dnes uţ jednou ve FAPSI.“ „Já vím.“ vytrvale pozorovala nohu stolu, kam zalezl šváb. „Ale s tím já nic nemohu udělat.“ 73

„Chápu. Kde je smlouva?“ v sekundě jsem přehodnotil. „A doufám, ţe budu pracovat pro tebe?“ Snaţil jsem se zachytit její pohled. Nakonec se mi to podařilo a usmál jsem se na ní. „Samozřejmě, Takţe ti to nevadí?“ i ona se pokusila o úsměv, ale nezdařilo se to. „Jednou to přijít muselo. Připravoval jsem se na tento den opravdu hodně dlouho. A navíc pracovat pro tak hezkou, znalou a inteligentní dívku je snem kaţdého hackera.“ mrkl jsem a Světlana přede mě poloţila papír. Pak se konečně usmála a mírně začervenala. „Ale nemohu ti dát ţádný plat, bude to jen,“ poukazovala na smlouvu. Já ji přerušil mávnutím ruky a beze slova smlouvu podepsal. „Snad to není doznání.“ naoko podezíravě jsem prohodil, ale pro jistotu si přečetl první řádky. Ne, vše bylo v naprostém pořádku dohoda o spolupráci. „Ani nevíš, jak moc jsem rád, ţe nemusím pracovat pro někoho jako je Evţen T.“ Záchvat smíchu, jaký následoval, se nedá popsat. Evţen T. Totiţ byl jeden úředník odnoţe FAPSI, který měl opravdu velkou obezitu a byl na svých pět podřízených extrémě nepříjemný. A proto o něm kolovalo nespočet vtipů. „A co Milan?“ vzpomněl jsem si na Alexe. 74

„Vţdyť ten ho musí přivést, ne?“ Světlana pokývala hlavou a zamračila se. „Ten jde po Viktoroví. Vím, ţe to není zlý člověk, ale krýt ho nemohu. To bych musela odejít. Vţdyť víš co všechno má na svědomí, ne?“ pozorovala mně. Já to věděl a taky jsem věděl, ţe tři sta krádeţí, je tři sta krádeţí. Navíc několik bank, respektive spořitelen a to prosím po staru, ne virtuálně. „Vím,“ zatvářil jsem se provinile. „Ale on nám vţdycky pomohl.“ Světlana pokrčila rameny a podala mi lístek z obchodu. Na něm byli jeho adresy. „Takţe, o těchhle víte?“ Světa na chvíli zaváhala. „Moţná, jsem něco napsala do databáze.“ podívala se tentokrát z okna. „Jsi zlatá!“ obejmul jsem jí. Hned jsem ji pustil a červenal se. A ona také. „Co teď tedy mám podniknout, poručíku?“ usmíval jsem se. „Nech si toho poručíka,“ dál se červenala „A teď bychom mohli jet na letiště. Zjistila jsem, ţe si Milan objednal letadlo. Nebo můţeme najít Viktora a zatknout ho.“ „Volil bych to první a mohu poprosit o jeden hovor?“ zvedl jsem se ze ţidle a netrpělivě přešlapoval na místě. 75

„Podle toho komu?“ usmála se Světlana. „Saša, jak se má,“ polkl jsem. „Tak to je potom v pořádku, zde máš mobil,“ podala mi ho. Úsměv se jí vrátil. „A teď mě prosím omluv, jdu se převléknout. Uniformu jsem musela mít kvůli formalitám.“ Přikývl jsem a vytočil Sašovo číslo. Napřed se nic nedělo, aţ pak to zvedl Saša. „Co je s tebou iTI?“ drmolil do mobilu. „Viktor říkal něco o BIS,“ pak jsem zřetelně uslyšel Viktora: „Je to kráva! Ušatá špiónka BISká!“ „Hele Sašo sice patří k BIS, ale je v pohodě. Ale jemu to neříkej, neuvěří mi. Kde teď jste? Stačí přibliţně okres.“ Chvilku jsem slyšel dohadování, aţ za několik okamţiků se ozval Viktor: „Ý-tý teď sme někde na Moravě. Dost daleko, neměj péči.“ „V pořádku. Ty byty cos mi napsal, jsou odepsané.“ „To mi došlo. Sášek pojede z Bratislavy dom. Čus.“ zavěsil. To mi absolutně stačilo. „Půjdeme?“ čekala Světa ve dveřích. Na sobě měla modré Jeansy a černé tričko. „Sluší ti to,“ prohodil jsem a zandal telefon 76

do kapsy. Zastavili jsme u letištní haly a rozhlíţeli se po okolí. Hodinky mi však prozradily, ţe je ještě několik málo minut do příletu. „Co vlastně řekneme Milanovi?“ tázal jsem se Světy. Ta se zamračila a po kratším přemýšlení mi odpověděla: „Nu, jediné co můţeme je, pokusit se ho přesvědčit, aby nám Alexe vydal. Ale to je asi nereálné, proto ho budeme sledovat.“ Já jen přikývl a sledoval halu. Za několik minut se skutečně ukázal Milan a s ním i Alex. Milan působil sebejistě a způsob, jak strčil Alexe do vozidla se mi ani v nejmenším nelíbil. „Na co čekáš? Rychle nasedni!“ pobídla mě Světa. Naše auto, modrá Škoda Fabia, bylo při porovnání s auty, které vlastnil Saša luxus nad luxus. Kromě toho posledního. Milan nasedl do podobného auta, ale značku jsem nerozeznal. Nevím, co chce Světa dělat, ale doufám, ţe dostaneme Alexe dřív, neţ bude sedět na ústředí. A nechápu, proč mi vůbec pomáhá. „Mám pustit rádio?“ zeptala se Světlana a vzápětí, neţ jsem cokoliv stačil odpovědět, ho pustila. Zrovna tam hrála písnička od nějakého Bulhara a docela se mi líbila. 77

„Poslyš Světo,“ podíval jsem se na ní. „Ano?“ opětovala mi pohled. „Uvidíme se potom, co tohle všechno skončí?“ vyslovil jsem nahlas myšlenku, která mě jiţ nějakou dobu trápila. „Kdyţ budeš chtít, tak ano.“ pokusila se o úsměv, ale spíš vypadala smutně. Budu pracovat pro BIS? Já? Cesta probíhala docela klidně, aţ kdyţ jsme se ocitli na pokraji výjezdu z lesa. Tam najednou na Milanovo auto někdo vystřelil a hřebíky na silnici způsobily propíchnutí pneumatik. „Sakra práce!“ dupla plnou silou na brzdu Světa a zastavili jsme nedaleko za nimi. V následující sekundě se ozvalo několik výstřelů, Milan vylezl z auta a kryl se za ním. Já jsem také vylezl z auta. Ani jsem nemrkl a jiţ vedle mě stála Světa. „Co myslíš? Copak se děje?“ ptal jsem se jí, zatímco jsem kličkoval mezi stromy. „Nevím,“ pokrčila rameny „nemám ani tušení.“ Výstřely pokračovaly a byly stále blíţe. Zpozoroval jsem, jak Světlana vytáhla zbraň a mě podala další. „Já s tím neumím zacházet…“ postěţoval jsem si. „To není nic těţkého, navíc raději nestřílej, třeba to nebude potřeba.“ Přikývl jsem 78

a pak se pomalu kradl k místu „nehody“. „Nikdy!“ křičel Milan. „To tě raději zabiju!“ Kdyţ jsme došli na dohled, spatřili jsme něco, co asi nikdo nečekal. Kousek od cesty stál Viktorův vůz, za ním Viktor se Sašou a naproti nim za vozem Milan. Ten mířil pistolí v levé ruce na Alexe, druhou na Viktora. „Vlastíčku no ták! Je to jenom mezi náma, né? Vo Alexíka nejde!“ křičel vesele Viktor. „Neříkej mi Vlastíčku!“ rozčiloval se Milan… Milan? „Počkej tady, zkusím s tím něco udělat. Mám tě ráda,“ couvla Světa a pak se vzdálila, aţ se mi ztratila mezi stromy. Udiveně jsem ji pozoroval, ale hned jsem obrátil pozornost k hlavním aktérům. „Próč? Budeme kámoši ne?“ evidentně se bavil Viki. „Nejsem tvůj kámoš!!!“ křičel ze všech sil Milan a byl celý rudý. „Óká, Óká. Nejsi můj kámoš. Vo tom uţ nebudem debatit,“ Viktor mířil stále na Milana a nevypadalo to, ţe má plán. Klasický pat. Avšak ne o všech figurkách účastníci ví. Hlavně nevěděli o Světlaně, která se přikladla k Milanovi ze zadu a dokonale ho odzbrojila. Bylo to dílem okamţiku. „Ty!“ vykřikl Viktor naštvaně a obíhal auto. 79

„Prosím počkej!“ namířila na něj zbraň. Viki se zastavil a namířil svou. „Poslouchám.“ „Já ho teď odvedu na ústředí a zařídím, aby nepracoval na tvém případu, dobře?“ navrhla Světa. Viktor se zamračil: „Ani náhodou! Chci jeho kůţi!“ Světa jen pokrčila rameny. „To jde mimo mně. Navíc teď jsi v nevýhodě – on se můţe krýt BIS.“ Viktor dál kroutil hlavou a přibliţoval se k ní. „Počkej Viki!“ vyskočil jsem zpoza stromů a přiběhl k nim. „Jen ona je klíčem k naší svobodě,“ Viktor se zamračil, ale pak sklopil zbraň. „Sášek mi o FAPSI říkal. To je hnusná ţumpa, kde teď ste. A teď di.“ naznačil Světě zbraní směr dál po silnici. Ta přikývla, pevně drţela Milana a šla. „Světo počkej!“ vykřikl jsem. „Konec spolupráce, na lístku v kapse máš číslo, aţ budeš v Rusku, tak tam zavolej. Sbohem, iTi.“ Odpověděla mi a postupovala dál. Já jsem jí pozoroval, jak se vzdalovala, a nebyl schopen slova. Jako ve snech jsem šel za Sašou. „Buchta je to fakt, ále…“ díval se Viktor za ní „nemam rád BIS. Sice sou prej jen informační, ale vo mě sbíraj informace ňák moc poctivě.“ 80

„Jak jste věděli, kde Milan je?“ adresoval jsem otázku na Sašu, abych myslel na něco jiného. Ten se usmál a podal mi notebook. V tu chvíli mi svitlo – vţdyť jsem skoro měl polohu jeho mobilu. A Saša není ţádný béčko, aby na to nepřišel. „Na letiště?“ zeptal se jiţ Souhlasil jsem a sedl si dopředu.

vesele

Viki.

„Co ta změna nálady?“ prohodil jsem, kdyţ jsem usedal na sedadlo vedle něj. „Ále, vţdyť Pepík pude konečně sedět!“ radoval se. „Po tom jsem touţil fakt dlouho. Nebejt jeho, tak po mě teď nejdou.“ A to je fakt. Kdyţ nás podrazil, tak o kaţdém koho znal, nahlásil velmi podrobností. Natašu a Antona sebrali. Sice Antona znali jen podle přezdívky „kiler4d“, ale měl smůlu, ţe byl zrovna v Praze. „Chudák Natašinka.“ posteskl Viki. „Sice byla Sáška, ale smysl pro humor, jo to vona fakt měla.“ V tu chvíli jsem si vzpomněl na Světlanu a píchlo mě u srdce. „Jestli se nedostaneme do FAPSI, tak to bude jedno... Celé snaţení bude k ničemu,“ přemýšlel jsem nahlas. Viktor se zamračil a dupl vší silou na plyn. „Čím dřív tam budem, tim líp!“ zasmál se. „Aspoň vo důvod víc, abychom na to šlápli.“ Plán to nebyl špatný, ale mému ţaludku se ani 81

náhodou nelíbil. Ten má teď smůlu, neb zde jde o čest, coţ je pro nás víc neţ svoboda. Nikdo se nesmí dovědět, ţe jsme to na Pepíka hodili. Námi samozřejmě nemyslím všechny hackery. Jen ty, které osobně znám. Ostatní se můţou jít zahrabat. „Hele, jak ses vlastně dostal ven?“ zeptal se Viki. A tím udeřil hřebíček na hlavičku. V celém tělem mi proběhl strašlivý pocit. Nepopsatelný pocit. A to je zlé, neboť ji uţ neuvidím. „Nu, víš“ přemýšlel jsem, zda mu to říct. „asi se ti to nebude líbit, ale musel… jsem podepsat smlouvu…“ Viktor se na mě podíval a začal se smát. Mě do smíchu tedy moc nebylo. „Votevři teď tamhleten šuplík.“ ukázal nade mě. Kdyţ jsem tam přejel pohledem, zjistil jsem, ţe tam je polička, kterou jsem pokaţdé ignoroval. Ačkoliv jsem jí určitě periferně viděl. Šuplík nebyl zamčený, a tak jsem ho otevřel a vyndal obsah. „Co to je?“ vytáhl jsem nějaké dokumenty. „Smlouvy!“ smál se. A opravdu, hned první „...budu každý 3 den v měsíci hlásit p. Karlu Dlouhému akce společnosti.“ „No Viki!“ smál jsem se. „Nevěděl jsem, ţe jsi také chtěl spolupracovat. A dokonce jsi byl agent?“ Vyvalil jsem oči. „To je uţ hodně dávno. Bylo to těsně po 82

revoluci, všichni měli plnou hubu keců vo tom, jak se to změní a zlepší. Tak sem tam šel. A kdyţ začali krást, tak sem se na…štval a začal krást taky. Jenom holt nejsem vysokej papaláš.“ Mávl rukou a dál se jiţ jen věnoval řízení. Jeho klid netrval dlouho, poněvadţ někdo po nás vystřelil. Rychlý pohled do zrcátka odhalil modré BMW. „Sráči mizerný! Vlastík nahlásil polohu, šmejd!“ zaklel Viki. „Na vem volant.“ pustil ho a začal se přehrabovat ve skřínce nade mnou. Nevím, jak se mu to podařilo, ale vytáhl odtamtud mohutnou brokovnici a s pistolí za pasem vypadal hrozivě. „Pohrajem si trošičku.“ ďábelsky se usmál a v očích mu zaplály ohníčky. Přenechal mi úplně řízení a stoupl si doprostřed. To co bylo uprostřed, jsem povaţoval za nějaký drţák čehosi, ale mýlil jsem se. Bylo to obyčejné střešní okénko. Tedy obyčejné ne, tohle bylo víceúčelové – mohlo se s ním natáčet podle libosti a tím si vytvořit větší krytí. „Seţerte si to hajzlové!“ zaječel a spustil salvu ze všech zbraní. „No tohle! Počkej!“ sáhl opět do skříňky a vytáhl nějaký další balíček. Ţe by dalším EM bomba? Rychle jsem se podíval nahoru na Viktora. Ne to byli „obyčejné granáty ţelva“. 83

„Haha!“ smál se, kdyţ je po nich hodil. V zrcátku jsem viděl, jak agenti kličkují a granáty bouchají mimo ně. Pak na to řidič šlápl a začali nás dohánět, aţ se dostali vedle mě, téměř na dosah. BUM! Kulka narazila těsně vedle zrcátka, div mě nezasáhla. BUM! Tentokrát vedle. Řidič vozu se s ním dostal ještě blíţe k nám. Ale to byla osudová chyba – Viki vypálil několik salv a já jsem koutkem oka viděl, jak se vnitřek jejich auta zabarvuje do červena. Odvrátil jsem se, protoţe všechno zase vidět nemusím. „Bylo to nutné?“ zeptal jsem se Viktora, kdyţ jsem mu předával řízení. „Pche. Takovej ksindl a ty je lituješ?! Poctivý lidi honí a zločince nechávaj bejt!“ zbarvil se vzteky do ruda. „Od tede to sedí…“ poznamenal jsem. „COŢE?“ vykřikl, aţ jsem úplně vyskočil. Takţe moji poznámku slyšel. „Takţe, kdyţ se oni honí za nějakým obyčejným zlodějem, třeba mnou a vrahy malejch dětí nechávaj jen tak pobíhat, tak je to správné? Navíc ani po mne nemají jít! Je to mimo jejich kompetence,“ zuřivě gestikuloval a auto spolu s ním. Ten kdo dneska jel za námi, tak jistě dostal strach. Pokud by 84

neviděl tu přestřelku, tak jistě proto, ţe to vypadalo na řidiče – oţralu. „Uţ mlčím, máš úplnou pravdu.“ a skutečně jsem raději zachoval klid mečů. Nechtěl jsem mu připomínat, co všechno se mu povedlo vykrást. Na to mám příliš podivnou náladu. Opět jsme přijeli na letiště. Po kolikáté to jiţ dnes je? Začalo se stmívat, nebe se zatáhlo a objednané letadlo nám pochopitelně uprchlo. A tak musím obstarat letenky. Vzpomněl jsem si na Světlanu. Díky přestřelce jsem na ni přestal myslet. Nezbylo mi nic jiného, neţ vystoupit z auta. Za mnou stál Saša a masíroval si rameno. „To je srandy, to je srandy.“ hučel. „Napřed mě skoro odhalí v bytě, pak skoro zabije v autě a nakonec mě posadí přímo do palebné zóny!“ stěţoval si. „Ty krávo!“ vykřikl Viktor. „Nechali sme tam Alexíka!“ Jako, kdyby mě polil olej. To je fakt – vůbec jsem na něj za celou cestu nepomyslel… Všechno kolem Světlany a té přestřelky… A kdyţ se teď k tomu vracím, tak si nevzpomínám, ţe bych ho viděl nastupovat. „Coţe?“ ozval se mdle Alex. „Coţe?“ poulil na něj oči Viktor. „Viki, myslíš, ţe bych tě nechal ujet?“ 85

zamrkal. A pak se vyzvracel. Takţe také se mu nelíbil styl jízdy. Ale mě aţ tak zle nebylo, asi jsem si jiţ navykl. „No jo, kámoš Alexík!“ zazubil se Viktor a udělal jeho oblíbené přátelské gesto – udeřil vší silou Alexe do zad. „Pěkně děkuji.“ postěţoval si Alex a znovu studoval svoji snídani. „Ty Alexi… a Sašo…“ zarazil jsem se. „Odkdy umíte česky?“ „Uţ je to hodně dávno,“ mávnul rukou Saša. „Ale před tebou jsem to raději tajil. Abych se nedočkal toho, ţe ty přestaneš mluvit rusky.“ Nepatrně jsem se zasmál a dal mu peníze. „Kup prosím tři letenky, rozkázal jsem mu. Kývl a odešel.

do

Moskvy.“

„No a Viki... Díky za všechno,“ otočil jsem se k němu. „Nevím, co bych si bez tebe počal.“ On mě jen udeřil do zad a okomentoval to: „Ále ýtý. To nestojí za řeč. Pro kámoše všecko.“ A opět se smál jeho úsměvem. Zkusil jsem mu jeho úsměv vrátit, ale nedařilo se mi to. „Co se děje ýtý? To ta baba?“ přešlápnul Viki na místě. Já jsem pouze přikývl a pozoroval papírek, který jsem vytáhl z kapsy. 86

„To bude dobrý.“ poplácal mě po zádech. „Tak čau ýtý!“ rozloučil se napřed se mnou, vzápětí s Alexem. Za několik minut zbyla z jeho auta jen tečka v dálce. Ale mě to bylo jedno a pozoroval jsem dál papírek.

87

Probuď se! Našeptávalo mi podvědomí. A já jsem ho poslechl. „Ááá iTi se probral.“ slyšel jsem vedle sebe Sašu. „Co? Kde? Tam?“ ještě jsem byl napůl v říši snů. „Ne, ještě ne, teď jsme někde v půlce.“ „Aha… a jak? Co Světa, to se mi zdálo?“ chytl jsem se naděje. „Bohuţel.“ zakroutil Saša hlavou. „Aha…“ pohled mi sklouzl do dlaně, kde jsem křečovitě svíral papírek. „To snad…“ povzdechl si. „To chceš zase trávit čas zíráním na tu věc, jako na letišti?“ „Jasně,“ přikývnul jsem neznatelně hlavou a dál pozoroval papírek. „No jak myslíš,“ naštval se a otevřel si notebook. „Mimochodem, naše síť má přes dva a půl miliónu připojených,“ pochlubil se. Moje vnímavost bohuţel byla na bodu mrazu a tak jsem se zmohl jen na: „U-hm.“ Kdyţ Saša uviděl moji reakci, tak se vzdal veškerých nadějí a raději se věnoval notebooku.

„Pane

připoutejte

se

prosím,

budeme 88

přistávat,“ napomenula mi letuška. „Ach, ano jistě.“ pousmál jsem na ni a připoutal se. „Tak teď tu bude ostrý. Jak se dostaneme do FAPSI?“ otočil se ke mně Saša. Ukázal se mu onen papírek s číslem. „Aha,“ hlesl. „Budu předpokládat, ţe víš, co děláš.“ „To si piš.“ odhodlaně jsem se podíval z okénka a spatřil starou dobrou Moskvu. Úspěšně jsme dosedli na letištní plochu a začali vystupovat. „Tak honem!“ pobídl mě Alex. „Trvá ti to jako mojí babičce.“ Otočil jsem se na něj a okřikl: „Ty…!“ přimhouřil jsem oči, ale raději jsem dál mlčel. Alex se stejně smál. Zase všemoţné kontroly nás zdrţeli. Asi tak po hodině jsme se konečně dostali z letiště ven a ovanul nás chladný noční vítr. „iTi?“ ozval se Saša. „No?“ vzhlédl jsem k němu. „Tamhle je naše auto.“ ukázal na něj. „Ale kam mám jet?“ „Počkej…“ zarazil jsem ho rukou a vytočil číslo z papírku. „ANO!?“ zařval nějaký muţ na druhé straně. „Tady je hacker iTi. Od Světlany…“ zarazil 89

jsem se, ale hned odkašlal „Ehm. Mám tohle číslo. “ „Oh, jistě.“ změnil tón o 100%. „Jiţ čekáme.“ „A ehm… kam máme jet?“ vyhrkl jsem trošku překvapeně. „Vy to nevíte?“ i operátor byl překvapen. „Tak pro vás musím poslat vůz. Stejně byste sem netrefili a mě za chvíli… Moment.“ Na chvilku se odmlčel, zřejmě se díval do počítače. Podezřele opět změnil tón. „Kde teď jste?“ „Na letišti.“ pohotově jsem odpověděl. „Dobře. Do 8 minut jsou tam.“ zavěsil. „Za osm minut je tu odvoz Saši.“ usmál jsem se. „Ach jo…“ smutně se podíval na auto. „A já po tom záţitku s Viktorem chtěl zase řídit…“ „Alexi… Raději tu počkej. Nevím, co se tam můţe stát.“ přikývl a viditelně se mu ulevilo. Chlapci z FAPSI byli klasicky přesní a za osmnáct minut opravdu přijeli. Černá metalíza auta byla nepřehlédnutelná. „Dobrý den. Nastupte si.“ pokynul nám nějaký muţ. Vypadal podobně, jako ten, který se vydával za bankéře. Stačil jediný pohled na Sašu a bylo zřejmé, ţe ho téţ poznal. Onen muţ znejistěl, kdyţ spatřil naše nenávistné pohledy. 90

„Já za nic nemohu.“ rozhodil rukama. „Je to má práce.“ Odpovědi se nedočkal, já pouze mávl rukou. To mu však stačilo. Čekal jsem impozantní budovu. Ale zvenku ústředí FAPSI nevypadalo podezřele. Budova jako kaţdá jiná, těch se v poslední době objevilo několik. Při provádění chodbou jsem zjistil, ţe hlavní místnosti jsou pod zemí. I ta největší, kde čekal šéf nějakého zdejšího oddělení – Kiryl. „Dobrý den!“ pozdravil nás. Oba jsme mu na pozdrav odpověděli. „Zaznamenali jsme nový, téměř identický útok. Opět z České republiky. Tentokráte neúspěšný.“ Oznámil nám. Já jsem kývl hlavou. „Víme. A také víme kdo to je, kolik mu je let, kde bydlí…“ Kiryl mě vzápětí přerušil: „Moment!“ „Pomalu.“

Zarazil

proud

informací.

„Lepší bude tohle.“ podal jsem mu papír o údajném „útočníkovi“. „Hmmm… Josef Vijlovič? To jméno jsem jiţ někdy slyšel,“ prohodil Kiryl a šel k počítači, co byl nejblíţe. „Jistě pane. Spolupracoval jste s úřady na zatčení lidí díky jeho svědectví. A Nataša…“ zarazil jsem se. Saša pokýval hlavou na srozumění. Trefil jsem se do černého, byl to on. 91

„Uţ si vzpomínám!“ pousmál se. „Za to jsem byl povýšen. Takţe on porušil dohodu? Zajímavé…“ díval se do počítače. „A jedna z moţných IP adres počítače útočníka a jeho je shodná. Děkuji vám přátelé.“ obrátil pohled zpět k nám. A znejistěl. „Teď tu prosím počkejte, musím… Vyřídit nějaké papírování, neţ vás propustíme.“ nervózně couval, aţ se ztratil z dohledu. „Sakra! A teď nás zavřou… Šmejdi!“ zaklel Saša. „Ne, pokud odsud utečeme.“ prohodil jsem. „Jo a jak?“ ironicky se usmál „Dveře jsou na kód a okna? To nemyslíš váţně.“ otočil jsem se ke dveřím. A vyťukal kód. 1773399. Zelené světlo můj kód potvrdilo. „Jdeš?“ otočil jsem se na Sašu. Ten mě pozoroval jako Lenina. „Hm?“ pozvedl jsem obočí v jeho stylu. „Jo, čekej! “ přikradl se ke dveřím. „Ale jak…? Ty.“ kroutil hlavou. „Výrobní tajemství.“ Mrkl jsem na něj a snaţil se vrátit stejnou cestou na povrch. Ostatně mělo mi býti podezřelé, ţe tentokrát jsme viděli cestu sem, kdyţ nás neměli v plánu pustit. Světlana… to věděla. Věděl to i ten dispečer. Proti nám na chodbě naštěstí někdo nešel. Aţ po 20 metrech. A to byl někdo, koho jsem nečekal. Světlana. 92

„Co ty? Tady?“ nervózně jsem jí otázal. „Nápodobně,“ stejným tónem mi odpověděla. „Šéf… vás pustil?“ opatrně nás pozorovala. Mírně jsem zakroutil hlavou. „Aha,“ hlesla. „Takţe…“ podívala se směrem do hlavní místnosti. „Takţe…“ díval jsem se na ní. Pohled mi následně opětovala. „Měla bych vás zadrţet,“ mírně couvla. „To bys měla. Ale,“ stále jsem jí pozoroval. „Ale,“ dívala se na mě. Byla to nepatrná chvíle, která byla snad věčností. A pak mě popadla a Sašovy naznačila, aby šel s námi. „Co si vůbec myslíte? Všude tu jsou kamery! Dostali byste se maximálně do druhé místnosti! Blbci!“ Rozčílila se. „Na to jsem nemyslel,“ byl jsem taţen dál. Dostali jsme se do nějaké temné místnosti, nejspíše nějaký sklad. Chvilku se přehrabovala v přilehlých krabicích. „Tady si tohle oblečte,“ podala nám oblek uklízečů. „No,“ kriticky nás pozorovala, kdyţ jsme se oblékli. „Jde to. A teď se pokusím vyhnout 93

většině kamer. Ale jedné se jistě nevyhneme – u východu. “ Při proplétání chodbou jsem měl čas přemýšlet. Světa totiţ zkušeně obcházela kaţdou z kamer a stačilo ji sledovat. Přemýšlel jsem o ní. A pak, stále o ní, nemohl jsem myslet na nic a nikoho jiného. Dnešního dne jsem se obával, protoţe všichni hackeři narazili, kdyţ našli někoho, koho měli rádi. Třeba i tady Saša… „No a teď jsme u konce,“ Udýchaně se zastavila. „Tamhle je východ,“ ukázala na prostornou bránu. „Tou chodí uklízeči. V lepším případě po vás nic nebudou chtít. V tom horším…“ zarazila se a pohlédla na mě. Kývl jsem a hledal zbraň. Ale tu mi vzali nejspíše v autě a ani jsem o tom dosud nevěděl. „Tady…“ podala mi svojí. Saša přebíhal pohledem ode mě ke Světlaně a nestačil se divit. „Zlom vaz. Vlastně zlomte,“ začervenala se. A v další chvíli mě políbila. Něco takového jsem nečekal ani v tom nejrozmanitějším scénáři. Nechtěl jsem nikam jít. Chtěl jsem tam zůstat se Světou. Ale nemohl jsem. Kdyţ jsem otevřel oči, tak na mě promluvila: „Nekontaktuj mě, prosím. Dám ti vědět sama. Snad, moţná, doufám,“ přikývl jsem na srozuměnou. „Ahoj,“ rychle zmizela za rohem. 94

Nemarnili jsme se Sašou čas a rychle vyrazili k bráně. S kaţdým metrem ve mně rostla nervozita a jiţ jsem se necítil jako ve snu. Spíš jako v nějakém filmu. Ale já nejsem akční hrdina, který se prostřílí armádou, ačkoliv ještě včera to byl obyčejný úředník. Já jsem hacker. A tím zůstanu. Já bojuji jedničkou a nulou, ne tím, co cítím za pasem. U brány nervozita vyvrcholila a téměř jsem nemohl jít. „Hej!“ okřikl mě hlídač, kdyţ jsem se snaţil projít. Byl to jiţ důchodce, který měl svá nejlepší léta za sebou. „Co?“ otočil jsem se na něj. „Co takhle nějakej průkaz?“ mračil se na mě. „K čemu sakra?! Dovnitř jste mě kontrolovali, tak k čemu ven? “ „Co si myslíš ty cucáku!“ naštvaně mě pozoroval a vytáhl zbraň. Dělej, hned ho ukaţ, nebo ti ustřelím hlavu! Sice jsem starej, ale ne blbej!“ slova sice zněla odhodlaně, ale klepala se mu ruka. Buď stářím, nebo nervozitou. „No no no…“ zasyčel jsem a sáhl do kapsy. Ta samozřejmě byla prázdná. Tak jsem sáhl pro zbraň. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale trefil jsem ho do ruky, ve které třímal zbraň, takţe jí upustil. Saša také nezahálel a bleskově ho omráčil. Snad nezemře. „Dělej! “ vzal si jeho zbraň a pobídl mě. Já se 95

dal do běhu. „Ty s tím umíš zacházet?“ zeptal jsem se ho. „A ty?“ výmluvně mi odpověděl protiotázkou. Raději jsem mlčel. „Tam!“ ukázal jsem na jedno auto, u kterého byl opřený muţ v obleku a u úst měl cigaretu. Při pohledu do hlavně zbraně neprotestoval a předal nám klíče. „Kam teď?“ zeptal se Saša, kdyţ nastartoval. „Kamkoliv, hlavně dělej!“ Saša přikývl a vystřelil z parkoviště. Zamířil rovnou za nosem. A jak to bývá, tak samozřejmě opačným směrem, neţ jsme přijeli. „Počkej…“ pozoroval jsem auto, které jsme si vybrali. Byl to mercedes. Drahý mercedes. „Nemá náhodou tenhle mercedes GPS vyhledávání v případě krádeţe?“ Saša se podíval na palubní desku a vykřiknul: „No jo! Sakra!… Sakra!“ „Zaboč tamhle.“ ukázal jsem na roh. „Proč?“ ptal se, ačkoliv tam zabočil. „Protoţe tahle čtvrť…“ usmál se a doplnil mně „...je plná kriminálníků.“ Kývl jsem. „Tamhle to bude nejlepší, ne?“ ukázal k jednomu domu, kde stálo několik podezřelých lidí. Ty při parkování takhle drahého auta zpozorněli. A kdyţ jsme vyšli z auta a pospíchali směrem naproti do obchodu, tak to vypadalo, ţe máme naspěch. A budeme rychle zpátky, takţe 96

auto tam zůstane. Ale kdyţ jsme se za pár minut vrátili, auto tam nebylo. Naštěstí. „Tak... co teď?“ otočil jsem se na Sašu. V tom okamţiku mi zazvonil telefon. Saša ho vzal a hodil tak daleko, ţe to nemohl přeţít. Co kdyţ to byla Světa?! „Co to?“ obořil jsem se na něj. On řekl jen: „Sledování.“ „Aha. Takţe… taxík?“ Saša přikývl a jiţ zastavoval projíţdějící. Kupodivu touto čtvrtí projíţděl a zastavil nám. „Kam to bude pánové?“ otázal se taxíkář. „Na letiště,“ odvětil jsem mu. „A peníze máte?“ dál se díval do zpětného zrcátka. Podal jsem mu svazek bankovek a on bez dalších slov vyrazil. Na letišti naštěstí ţádná hlídka nebyla. Ale byl tam Alex. „Hej, co je?“ zlobil se na mě. „Celou dobu ti volám a ty jsi nedostupný!“ „Promiň, museli jsme utéct. A mobil se dá sledovat,“ opáčil jsem mu. „Ale stejně je to jedno, nevíme co dál.“ „Já bych letěl zpátky do Prahy. S Viktorem budeme v bezpečí.“ zamyslel se Saša. „No to máš sice pravdu,“ oponoval jsem mu „ale naše 97

pasy jsou nám teď ke dvou věcem.“ A rozhodil jsem rukama na znamení bezmoci. „Ne, tyhle.“ vytáhl falešné pasy a usmíval se. „Coţe?“ vyvalil jsem oči. „Kdy, jak?“ „Kdy? Jak? Viktor se zastavil u jeho kamaráda a za pár minut bylo hotovo.“ konstatoval. A podal mi jeden. Jsem občan České republiky. Dvakrát. Zase mi zachránil. „Ing. Dalimil Koţak?“ podivil jsem se. „Kdo to vymyslel?“ Musel jsem se zeptat, ačkoliv mi to bylo jasné. „No Viktor“ mrkl Saša „říkal, ţe… no prostě něco říkal a já nedával pozor.“ „To je mu podobný!“ usmál jsem se a otočil k prodavačce. „Třikrát do Prahy, za hodinu a půl.“ Jaká je to jiţ cesta letadlem za poslední týden? To asi ani nejde spočítat. „Honém!“ popohnal mě Saša. „Čím rychleji tam budem, tím lépe.“ Mlčky jsem mu přikývnul a šel pro zavazadlo. Ale nestihl jsem tam dojít, protoţe mě někdo zátahl do dvěří. „Co? Kdo t-“ čísi ruka mi zacpala ústa. „Pšššt,“ ozval se za mnou ţenský hlas. Světlana. „Co tady děláš?“ hleděl jsem jí do očí. Ona jen mlčela. A pak mě táhla někam chodbou. Po několika metrech jsem zjistil, ţe mi nasadila pouta. Chtěl jsem cokoliv namítnout, ale hned jsem spatřil několik pracovníků policie. Světlana 98

jim ukázala průkaz a jejich nejspíše velitel jen přikývl a pokynul zbraní k východu. „Děkuji ti!“ usmál jsem se na Světu, kdyţ jsme se dostali z letiště. Ona se neznatelně pousmála a strčila mě do auta. „Kam pojedeme, velitelko?“ usmál jsem se na řidičku. Ale ta bez jediného slova šlápla na plyn a uháněla po silnici. Zrovna v době, kdy jsme se dostali konečně z bludiště ulic, zazvonil telefon. Světlany. „Haló?“ ozvala se. „Samozřejmě pane. Tým zadrţel dva, třetí je zatím na útěku, pracuji na tom,“ pak se konečně na mě otočila. „Ty blázne!“ snaţila se kontrolovat. „Kamkoliv jinam, jen na letiště, ne! Co na tom, ţe máš jiný pas. Tvář neschováš.“ Já jsem se zmohl jen na pokrčení rameny. „Pche.“ otočila se zpět dopředu a prudce vyrazila. „Teď se musíš dostat co nejdřív pryč. Jedině takhle to půjde.“ Přikývl jsem. Co mi taky jiného zbylo?

Přes hranice jsme se dostali celkem snadno. Aţ velice překvapivě snadno. Několik kilometrů za nimi se znenadání ozval telefon. 99

„Co zase?“ zlobila se na něj. „Ano, prosím?“ zvedla ho. „Ano. To je zlé, já také stále hledám. Ahoj.“ Zuřivě ukončila hovor. „Špatný telefon. Ale mám pro tebe dobrou zprávu,“ usmála se. „Tvoji kamarádi, nebo jak chceš, kolegové právě utekli. Nikdo neví jak, ani kde jsou.“ „Super!“ rozradostnil jsem se. Abych řekl pravdu, posledních několik hodin jsem si to vyčítal. Nechat kolegy napospas FAPSI. Ale jak to uţ bývá, Saša měl plán. „A co tedy budeme dělat teď?“ zapřemýšlel jsem. „Jako obvykle. Půjdeme nebezpečí vstříc a něco hackneme,“ přikývl jsem a dal se do spánku.

100