Veteráni se musí snažit

8/2015

Pět let „natvrdo“

2

Italian Blade 2015

6

Představujeme státního tajemníka Ministerstva obrany Petra Vančuru

Italské Viterbo hostilo pod záštitou Evropské obranné agentury mezinárodní součinnostní cvičení, kterého se účastnily i naše vzdušné síly

Příspěvek na bydlení

Vrchní praporčík AČR se zamýšlí nad objektivností nového koeficientu příspěvku na bydlení, stanoveného ve vládním nařízení

24

Veteráni se musí snažit

Projekt Začleňování válečných veteránů do civilního života našel za více než tři roky práci 204 bývalým vojákům – účastníkům zahraničních misí strany 12–13

obsah

NÁČELNÍK VOJENSKÉ POLICIE VYHLAŠUJE VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ

• Posouzení dosavadní praxe, základních předpokladů a požadavků pro službu u VP • Přezkoušení z tělesné zdatnosti • Psychologické vyšetření

ZÁKLADNÍ PŘEDPOKLADY A POŽADAVKY PRO SLUŽBU • Úspěšně vykonané výběrové řízení • Trestní bezúhonnost • Střední vzdělání s maturitou • Řidičské oprávnění minimálně skupiny „B“ • Zdravotní klasifikace A – schopen bez omezení

NABÍZÍME ZAJÍMAVOU SLUŽBU U SPECIFICKÉ SLOŽKY MINISTERSTVA OBRANY E-MAIL: [email protected] TELEFON: 973 215 896 DALŠÍ INFO: www.mocr.army.cz

2

Inspirovalo je Charlie Hebdo

5

Italian Blade 2015

6

Následníci Černého medvěda

8

Představujeme státního tajemníka Ministerstva obrany Petra Vančuru Oddělení humanitní služby Agentury personalistiky AČR připravilo seminář na téma „Islám a násilí“

DOPRAVNÍ, POŘÁDKOVÁ A OCHRANNÁ SLUŽBA – ČETAŘ, ROTNÝ

VÝBĚROVÉ ŘÍZENÍ ZAHRNUJE

Pět let „natvrdo“

Dovednosti našich pilotů dalece přesahují hranice naší země Štáb mnohonárodního praporu VP čeká vyhodnocení bojové připravenosti CREVAL

Ochranná služba Vojenské policie předvedla své schopnosti při ochraně ministra

Součástí cvičení byla i simulace, která se dlouho trénovala před cestou do Afghánistánu, kde jsou největším rizikem nástražná výbušná zařízení. Obvyklé je vyřazení jednoho či více vozů. Chráněnou osobu je tak třeba dostat rychle do bezpečí a stejně nezbytné je eliminovat další útok protivníka. Ze  zkušeností víme, že  útok na  první vůz či  první vozy kolony je pouhým začátkem rozsáhlého pozemního útoku. Je třeba přeskupit síly, zraněné ošetřit a  chráněné osoby bezodkladně evakuovat do bezpečí.

Veteráni se musí snažit

12

I ty můžeš jednou potřebovat pomoc

14

Nesmrtící prostředky

16

Potravinové dávky

18

Pod palbou se neocitl poprvé

20

Domino

22

Příspěvek na bydlení

24

Sokolníci

27

Link 16 pro Armádu ČR

28

PowerArmor

30

Kompaktní reaktor CFR – „renesance“ atomového věku?

31

Americká vozidla pro novou éru válek

32

Je na čase jít dál

34

Na telefonní lince A reportu

37

Vyzkoušej svůj postřeh

37

Oluja smetla modré přilby

38

Historie Vojenských rozhledů

40

Seznamte se s vojenským hodnostním označením armád NATO – Lucembursko

42

Interní komunikační portál

43

Odvážný, ale s nedostatky

44

Projekt Začleňování válečných veteránů do civilního života

Fyzická a psychická odolnost, bojová umění a střelba z rozličných zbraní. To je jen zlomek dovedností, které musí zvládat příslušníci ochranné služby VP. Náročného výcviku se aktivně zúčastnil i ministr Martin Stropnický, který si vyzkoušel, jak vypadá reálný zásah proti agresorovi.

Hrozby odvráceny

10

Mezinárodního cvičení jednotek pozemní protivzdušné ochrany Tobruq Legacy 2015

Ostří hoši Elitní ochránci z řad příslušníků Vojenské policie při cvičení nechali nahlédnout takříkajíc pod pokličku svých dovedností. Cvičilo se několik variant útoku na chráněnou osobu, v tomto případě na ministra obrany Martina Stropnického. Nejprve šlo o fyzický útok, poté o  útok střelnou zbraní. „V  prvním případě se jednalo o  agresora, který po  slovních útocích chtěl ministra napadnout. Okamžitě byl zneškodněn přesným kopem, chráněná osoba byla rychle odvedena do  bezpečí pancéřovaného vozu,“ popsal náčelník Vojenské policie plukovník Pavel Kříž. Při druhé variantě byla na ministra spuštěna palba z  budovy. Útočník byl ochrankou zlikvidován, ministr odveden do  bezpečí. To vše při užití krycí střelby. Opět byl urychleně přistaven vůz a nebezpečí bylo zažehnáno. Členové ministrovy ochranky zdůraznili, že při zásahu je třeba, aby chráněná osoba své strážce poslechla na slovo. „Musíte sebou nechat manipulovat, jste vlastně takový panáček v jejich rukách, ale vím, že to je nezbytné k tomu, aby vše fungovalo,“ uvedl ministr Stropnický.

Jako jeden tým

„Žádný scénář nenahradí skutečnou krizovou situaci, nicméně nácvik, který Vojenská policie provádí, je koncipován tak, aby pokryl všechna možná rizika a  ministr byl ochráněn,“ konstatoval náčelník VP s  tím, že  se tak děje za  pomoci prostředků, ke  kterým patří nejmodernější zbraně, včetně neletálních (obranný sprej, teleskopický obušek…). Postupy jsou pilovány do nejmenšího detailu, vždy se něco může zvrtnout a to strážce nesmí překvapit. Bezchybnou práci odvádí za jakéhokoliv počasí a v rozličných prostředích. Útok může přijít při zahraniční cestě, ale i  u  nás, při zdánlivě banálních mítincích či  společenských událostech. Proto se při výběru ochránců dbá nejen na  jejich fyzickou zdatnost, ale i na psychickou připravenost. Text a foto: Michal Voska

A fakta Velitelství ochranné služby Vojenské policie je organizačním útvarem Vojenské policie pro řízení a výkon policejní ochrany v  rozsahu vymezeném zákonem o Vojenské policii. Zejména zajišťuje policejní ochranu určených vojenských objektů, vojenského materiálu a  ostatního majetku státu, s  nímž přísluší hospodařit Ministerstvu obrany, ochranu a  doprovod ministra obrany a  jím určených osob a  ochranu vyčleněných vojenských dopravních letadel pro přepravu ústavních činitelů a  vojenských objektů určených pro odbavení a prostor určených ke vzletu a přistání vojenských dopravních letadel.

Vojenský fond solidarity pomáhá vojákům a jejich blízkým v tíživých životních situacích Námořní pěchota USA ve Vyškově Je řada způsobů, jak ohřát bojové dávky Hrdinové všedních dnů

Zaujalo nás v poslední době Úhel pohledu vrchního praporčíka Opeřenci chrání letiště Technika a výzbroj Technika a výzbroj

Technika a výzbroj Technika a výzbroj Lidé kolem nás

s plukovníkem Eduardem Stehlíkem, ředitelem odboru pro válečné veterány Naleznete pět rozdílů na fotografii?

Od chorvatské ofenzivy Bouře, při které zahynuli dva čeští vojáci, uplynulo dvacet let Časopis, který je spjat od prvopočátku s historií naší armády

Manuál profesionálního vojáka

Historie

2



A report 8/2015

A report 8/2015

Představujeme státního tajemníka Ministerstva obrany Petra Vančuru

členy výběrových a kárných komisí, vydává služební předpisy atd. atd.

Pět let „natvrdo“

Magické datum 1. července 2015, kdy byli překlopeni vedoucí zaměstnanci do státní služby, je za vámi. Jak „překročení bodu NULA“ proběhlo a  jak na  to byla vaše sekce připravena? K  překlopení vedoucích zaměstnanců došlo tzv. ze zákona, tedy bez toho, že by sekce mohla tento fakt jakkoli ovlivnit. Což ovšem vůbec neznamená, že jsme se nijak nemuseli na  tento okamžik připravit. Například bylo nezbytné zhotovit nové vzory a  tzv. šablony do  informačního systému pro řízení ve  věcech služebního poměru, namátkou například rozhodnutí o  platu, osvědčení o  vzniku služebního poměru pro představené, úřední záznam o  složení služebního slibu apod. Důležité také bylo zpracování harmonogramu skládání slibů tak, aby jej představení mohli složit do 31. 8. 2015, a také harmonogramu přijímání ostatních zaměstnanců do  služebního poměru. To, že prozatím všechno, jak se říká, klape, svědčí o  tom, že  sekce byla připravena dobře.

Ministerstvo obrany má od poloviny dubna letošního roku svého státního tajemníka. Na pět let se jím stal Ing. Petr Vančura. V nové funkci působí jen několik měsíců, přesto jsme se ho zeptali na to, jestli tato funkce naplnila jeho představy, co tato specifická funkce všechno obnáší, ale také na to, zda si může „superúředník“ resortu obrany dovolit někdy „vypnout“. Pane státní tajemníku, z pozice referenta jste se postupně vypracoval až na pozici ředitele sekce. V té jste pak působil několik let. Lze tedy tvrdit, že jste si svůj postup „odmakal“ takzvaně zezdola. S  jakými pocity jste šel do výběrového řízení? Výběrové řízení je vždy sázka do loterie. Nic není předem dané a  jediné, co můžete ovlivnit, je vlastní příprava. A mohu říci, že já jsem se připravoval opravdu důkladně. A  pocity? Samozřejmě smíšené, jako vždy, když jdete do něčeho zcela nového, neznámého. Vždyť se jednalo o  historicky první výběrová řízení na státní tajemníky. Dlouholetá praxe v  resortu a  detailní znalost prostředí. Bylo to pro vás výhodou a mělo to i vliv na to, že jste do výběrového řízení šel? Výhodou to nesporně bylo. Hlavní ale především bylo, že  jsem měl na  starost přípravu implementace služebního zákona a byl jsem tedy do tohoto procesu vtažen od  jeho samého počátku. Ale především, být prvním státním tajemníkem na  Ministerstvu obrany, to pro mne byla velká výzva. Při svém jmenování jste prohlásil, že vaším hlavním úkolem bude, aby přechod na nový systém proběhl co nejvíce hladce. Podařilo se to? A co všechno tomuto zásadnímu aktu předcházelo? Teď ještě nemohu říci, že se to podařilo, neboť přechodné období končí až  v  polovině roku 2017, ale mohu konstatovat, že  se prozatím daří. Máme za  sebou první sliby představených, přijímáme žádosti o  přijetí do  služebního poměru ostatních zaměstnanců, postupně, zejména v  návaznosti na  výstupy Ministerstva vnitra,

vydáváme služební předpisy, byla zřízena jak fyzická, tak elektronická schránka pro přijímání oznámení státních zaměstnanců o podezření na spáchání protiprávního jednání ve služebním úřadu apod. A co tomu všechno předcházelo? Především spousta práce. Kdybych měl vyjmenovat opravdu všechno, povedeme tento rozhovor ještě zítra. Takže jen to nejdůležitější. První z věcí, které jsme zahájili již v polovině roku 2014, byla příprava na  organizační změny reflektující služební zákon a  jeho prováděcí předpisy. Hektickým úkolem bylo zpracování první systemizace ministerstva a  jeho podřízených služebních úřadů. Museli jsme upravit informační systém a doplnit do něj nová data vztahující se ke služebnímu poměru státních zaměstnanců. Pro všechny zaměstnance správních úřadů jsme zpracovali informace o tom, zda splňují podmínky pro přijetí do  státní služby a  jak mají dále postupovat. Pro maximální informovanost zaměstnanců byl zřízen portál Státní služba a  zaměstnanci sekce provedli řadu školení jak pro budoucí státní zaměstnance, tak i pro budoucí, dnes již reálné, představené. Organizačním opatřením jsme na sekci zřídili odbor řízení státní služby. A mohl bych ještě dlouho pokračovat. Tato funkce je ve  státním sektoru zcela nová. Můžete přiblížit, co vůbec tato funkce obnáší, a jedna „podpásová“ otázka – Víte, kolik lidí máte pod sebou a kolik odborů řídíte? Pokud dovolíte, začnu od  té „podpásovky“. Nevysypu to z  rukávu, ale dojdu k  tomu. Pokud se budeme bavit pouze

A fakta Státní tajemník je jmenován na dobu pěti let na základě výsledku výběrového řízení. Má postavení náměstka pro řízení sekce. Podle přechodných ustanovení první státní tajemníky jmenoval náměstek ministra vnitra pro státní službu, ty následující bude jmenovat vláda České republiky. Zákon říká, že  „řídí činnosti související se zajišťováním organizačních věcí služby, správy služebních vztahů a odměňování státních zaměstnanců a vedoucího služebního úřadu podřízeného ministerstvu“. Také má na  starosti pracovněprávní vztahy zaměstnanců ve správním úřadu. Funkce státního tajemníka je založená především na znalosti úředních postupů a fungování státní správy.

3

Zmínil jste, že do 31. 8. letošního roku mají všichni představení složit služební slib. Co se stane, když to odmítnou? A co čeká ty, kteří slib složí? První otázku řeší zákon o  státní službě zcela jasně. Pokud přestavený nesloží slib do  31. 8. 2015, odmítne jej složit nebo jej složí s  výhradou, jeho služební poměr zaniká. Když slib složí, trvá nadále jeho služební poměr na  dobu neurčitou, ale fikce jmenování na  služební místo představeného je pouze na dobu určitou, konkrétně do  doby výsledků výběrových řízení, která podle zákona musím vyhlásit. A to na pozice náměstků pro řízení sekce nejpozději do konce tohoto roku a na ředitele odborů a vedoucí oddělení nejpozději do poloviny roku příštího. Jaké povinnosti čekají na  ostatní zaměstnance, chtějí-li být pod služebním zákonem?

o sekci, tak to máme šest odborů, Kancelář ministra obrany, která má rovněž postavení odboru, jedno samostatné oddělení protokolu ministra a  mou kancelář, tedy kancelář státního tajemníka, pak se jedná o  202 zaměstnanců. Dále mi jsou podřízeny vojenské školy (Poznámka redakce: Univerzita obrany, Vojenská střední škola a Vyšší odborná škola MO v Moravské Třebové a Vojenský obor při FTVS Univerzity Karlovy v Praze). A konečně – a zde se vracím k zákonu o státní službě – Jsem nadřízeným služebním orgánem ředitele Úřadu pro obrannou standardizaci, katalogizaci a státní ověřování jakosti a dále moje sekce plní úkoly nadřízeného služebního úřadu vůči všem újezdním úřadům a krajským

vojenským velitelstvím (Poznámka redakce: jedná se o 5 újezdních úřadů a 14 krajských vojenských velitelství). A  jestli si dobře vzpomínám, ptala jste se také na to, co funkce státního tajemníka obnáší. To by bylo na  zvláštní číslo A  reportu a  nejsem si jist, zda by to čtenáře příliš zaujalo. Takže snad jen to nejdůležitější. Státní tajemník je jediným služebním orgánem vůči státním zaměstnancům, včetně představených, na ministerstvu. Tedy rozhoduje o všech změnách týkajících se služebního poměru státních zaměstnanců, od jeho vzniku, určení platu atd. až do jeho zániku. Předkládá návrh systemizace nebo jejích změn, a to jak samotného ministerstva, tak podřízených služebních úřadů. Jmenuje

Ostatní zaměstnanci, pakliže chtějí, musí, na rozdíl od představených, o přijetí do služebního poměru požádat, a  to nejpozději do  konce srpna tohoto roku. Výjimka je u  zaměstnanců, kteří mají tzv. překážku na  straně zaměstnance. Typicky mateřská nebo rodičovská dovolená. Tito zaměstnanci či  zaměstnankyně podávají žádost až po odpadnutí překážky, tedy až nastoupí zpět do  práce. Pokud žadatel o  přijetí do  státní služby splňuje všechny stanovené předpoklady a  požadavky, je rozhodnutím služebního orgánu do  služebního poměru přijat a jeho jedinou povinností je složit služební slib v den nástupu do služby. Pokud žadatel nesplňuje jen podmínku čtyřleté praxe, je do  služby přijat také, ale na  dobu určitou do  30. 6. 2017. Do  té doby musí úspěšně vykonat obecnou část úřednické zkoušky. Pokud tak neučiní, nebo ji ani na  druhý pokus nevykoná, služební poměr zaniká uplynutím doby, nebo dnem neúspěšného druhého pokusu o  vykonání zkoušky. A ještě pro úplnost. Pokud zaměstnanec o  přijetí do  státní služby nepožádá, skončí jeho pracovní poměr 30. 6. 2017. A úplně na závěr. Pokud stávající zaměstnanec vykonává tzv. služební činnosti na  základě pracovní smlouvy na  dobu určitou, má právo o  přijetí do  služebního poměru samozřejmě také požádat, ale i do služebního poměru je přijat na dobu určitou stanovenou jeho stávající pracovní smlouvou. Říkal jste, že  ostatní zaměstnanci musí o  přijetí do  služebního poměru požádat, a  splní-li zákonem stanovené podmínky, budou do  služby přijati. Můžete proces a  formu přijímání našim čtenářům trochu přiblížit? Celý proces je určován především tím, že  vedle zákona o  státní službě se postupuje, na  rozdíl od  zákoníku práce, podle správního řádu. To znamená, že  každá žádost musí být řádně posouzena z hlediska požadovaných náležitostí, zkontrolována, zda žadatel dodal stanovené přílohy a zda tyto přílohy splňují předepsanou formu, tj. např. zda byly předloženy v  originálu

4



A report 8/2015

Inspirovalo je CHARLIE HEBDO

Petr Vančura se narodil 1. července 1974 v  Českých Budějovicích, v  letech 1996 až  2002 vystudoval obor ekonomika a  management na  Vysoké vojenské škole pozemního vojska ve  Vyškově, v období 2002 až 2009 postupně absolvoval na Právnické fakultě Univerzity Karlovy Praha základy práva pro pracovníky státní správy, legislativu a  legislativní techniku a  nový správní řád. V  poslední době se podílel na  tvorbě Bílé knihy o  obraně a odpovídal za zpracování rozsáhlé novely zákona 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, která nabyla účinnosti 1. července 2015. Od  roku 1994 do  roku 2000 působil ve  funkcích zástupce vedoucího a vedoucího oddělení zabezpečení zásob Hlavního úřadu vnitřní správy Vojenského finančního úřadu. Od  roku 2000 do  roku 2004 pracoval postupně ve  funkcích inspektor, starší inspektor a  vedoucí inspektor − zástupce hlavního inspektora na Inspekci ministra obrany, poté od roku 2004 až do roku 2006 byl ředitelem odboru platové a sociální politiky sekce personální Ministerstva obrany. V  letech 2006 až  2012 působil na  pozici zástupce ředitele sekce − ředitel odboru platové politiky a  sociálního zabezpečení sekce personální Ministerstva obrany a od roku 2012 až do roku 2014 byl ředitelem sekce personální Ministerstva obrany. Složením slibu do rukou náměstka ministra vnitra pro státní službu v polovině dubna roku 2015 se stal státním tajemníkem Ministerstva obrany.

Jak vy osobně vnímáte to, že v resortu budou působit jak státní úředníci, pro které platí zákon o státní službě, a  vedle nich pak zaměstnanci, kteří se řídí podle zákoníku práce? Není to i  velký nápor pro personalisty? Proč vůbec k  tomuto došlo a  podle čeho se to odvíjelo? Není to trochu tříštění a možná zbytečné? Nebylo by jednodušší, kdyby byli ve služebním poměru všichni zaměstnanci? Možná by to bylo jednodušší, ale úplně by byl popřen smysl státní služby jako služby veřejnosti. Jinými slovy, na úředníka, který se podílí na výkonu veřejné správy, musí být kladeny daleko vyšší požadavky, ať už z  morálního, či  odborného hlediska, než na  zaměstnance vykonávajícího tzv.  pomocné, servisní nebo manuální práce. Což ale vůbec neznamená, že jejich práce není důležitá. Mnohdy naopak, neboť např. top manažer se absolutně neobejde bez dobrého řidiče či  schopné asistentky, která musí být špičkovou organizátorkou, umět perfektně komunikovat apod. Ale určitě by bylo zcela zbytečné po  ní požadovat, aby

5

Oddělení humanitní služby Agentury personalistiky AČR připravilo seminář na téma „Islám a násilí“

A fakta

či úředně ověřené kopii. Zde bych chtěl podotknout, že  žadatelé nemusí předkládat doklady, které jsou obsahem jejich stávajícího osobního spisu. Ale o  tom konečně byli všichni informováni dopisem ředitele odboru státní služby. A  další podrobnosti si mohou vyhledat na  portále Státní služba na  stránkách ŠISu. Je-li vše v  pořádku, o  přijetí do  služebního poměru se vydá správní rozhodnutí, ve  kterém je mj. uveden den vzniku služebního poměru a také den nástupu do služby. Tuto skutečnost připomínám proto, že v tento den musí nový státní zaměstnanec složit služební slib. Veškerá rozhodnutí o přijetí do služebního poměru musí být vydána do konce letošního roku. Žádosti budeme vyřizovat v  pořadí, v  jakém byly doručeny, a  předpokládáme, že  poslední rozhodnutí vydáme v  měsíci listopadu.

A report 8/2015

byla současně např. legislativec, musela konat úřednickou zkoušku atd. Ani služební zákon z roku 2002, který − jak známo − nikdy nenabyl plné účinnosti, nepředpokládal, že  všichni zaměstnanci správních úřadů budou ve státní službě. A pokud jste se ptala, zda to není nápor na personalisty, tak určitě to je obrovský nápor, neboť při rozhodování ve věcech služebního poměru se postupuje podle správního řádu. Naší výhodou ale je, že, na rozdíl od ostatních služebních úřadů, máme letité zkušenosti s řízením ve věcech služebního poměru vojáků z  povolání, pro které platí, až na malé výjimky, stejná pravidla. Mohl byste ve zkratce uvést, jaké jsou vlastně výhody státních úředníků, a naopak nevýhody, a jaké je, podle vás, největší riziko při implementaci zákona? Upřímně řečeno, na rozdíl od služebního zákona z roku 2002 současný zákon o státní službě má těch výhod méně. Ale přece jen by měl státní správu stabilizovat, tedy i státním zaměstnancům přinést větší jistotu zaměstnání a vyšší právní ochranu. Pokud se jedná o  další výhody, mohu zmínit například plat v  nemoci po  dobu prvních 14 dnů, s výjimkou prvních tří dnů, ve  výši 60 % platu, nebo pobírání platu ve výši 80 % při zařazení mimo výkon služby z organizačních důvodů po dobu půl roku, odbytné podle odsloužených let až ve výši 12násobku měsíčního platu apod. Co se týká nevýhod, za  zmínku stojí zákaz vykonávat funkce v politických stranách či  hnutích, možnost přeložení státního zaměstnance k jinému úřadu až na 60 dnů bez jeho souhlasu, povinnost nového státního zaměstnance složit úřednickou zkoušku atd. Úkolů máte před sebou určitě mnoho. Který je ten nejbližší? Jak jsem již zmínil, do  konce roku musíme vydat rozhodnutí o  všech žádostech

Příprava odborných seminářů nebo další vzdělávání personálu Ministerstva obrany. To je jeden z úkolů nové Koncepce primární prevence rizikového chování personálu Ministerstva obrany na období let 2015–2019 a RMO č. 56/2015, který vstoupil v platnost dnem 1. července 2015. Tento úkol prioritně zabezpečuje oddělení humanitní služby Agentury personalistiky Armády České republiky.

o  přijetí do  služebního poměru, provést služební sliby a  vyhlásit výběrová řízení na  systemizovaná místa náměstků pro řízení sekce. V  nejbližší době ale musíme vypsat výběrová řízení na  volná místa na ministerstvu. Pane státní tajemníku, vaše náplň práce by v textové podobě určitě zaplnila několik archů, ale nejen prací živ je člověk. Na první pohled určitě nepůsobíte jako „suchý“ automatizovaný úředník, který téměř přechází do Čapkova „robota“. Máte vůbec čas na své koníčky? Co na vaši funkci říká rodina? Máte vůbec někdy šanci „vypnout“? Jak dobíjíte baterky? Za  posledních několik let si mí nejbližší zvykli, že má práce je časově náročná. Snažím se ale, abych alespoň víkendy trávil s  nimi, i  když ne vždy se to daří. A  dobíjení baterek? Mně pomáhá poslech hudby. Mám několik oblíbených interpretů, jejichž skladby mě takzvaně nakopnou. Máte nějaké životní krédo a je něco, co byste vzkázal zaměstnancům resortu obrany? Mé životní krédo je „Věř sám sobě“, protože jsem přesvědčený, že  každý by měl spoléhat především sám na  sebe. Tím nemám na mysli nebýt týmovým hráčem, být jakýsi sólista, ale to, že příležitosti jsou otevřené všem a záleží na každém, jak se k nim postaví. A  vzkaz zaměstnancům? Posledních několik let bylo ve znamení neustálých reorganizací a změn. Všichni žili v neustálé nejistotě, co bude, a to se muselo zákonitě odrážet ve výkonnosti celé organizace. Tato doba je již minulostí, zákon přináší velkou míru stability. Pojďme se tedy soustředit na to, co je naším hlavním úkolem, a odvádějme kvalitní práci. Ukažme, že tu nejsme sami pro sebe, ale že jsme kvalitní službou veřejnosti. Text: Jana Deckerová, foto: autorka a Michal Voska

„Na  přelomu roku jsme se rozhodovali, které z  aktuálních témat, jež rezonují ve  společnosti, pro rok 2015 pro odborný seminář vybrat,“ říká náčelnice oddělení humanitní služby Agentury personalistiky AČR podplukovnice Blanka Majkusová. „Rozhodnutí padlo po událostech v redakci časopisu Charlie Hebdo. Útok zvedl nejen obrovskou vlnu solidarity, ale zejména mediální tsunami, která skloňovala termíny islám a islamismus téměř ve všech pádech.“

Téma bylo jasné

„Téma semináře ,Islám a  násilí' se týká celé společnosti a  o  to aktuálnější je pro náš resort, kdy naši vojáci působí v zahraničních operacích na  území, kde je islám základní hodnotou,“ pokračuje podplukovnice Majkusová. Ne každý z  nás má čas a  zájem se detailně věnovat všem tématům, která hýbají společností. Pro mnoho lidí je velice pohodlné přejímat informace, které se na nás valí ze všech stran, a to i tehdy, kdy o samotné věci nic nevíme.

Vědecké špičky v resortu

Semináře organizované oddělením humanitní služby jsou vždy prioritně určeny příslušníkům resortu, kteří plní úkoly

související s  primární prevencí rizikového chování, tedy členům komisí, metodikům, lektorům, příslušníkům souvisejících odborností. Samozřejmě se jich mohou účastnit i ti, kteří se o dané téma zajímají. Cílem je vždy získat pro vedení seminářů fundované odborníky na  danou oblast. Požadovaným a nezbytným předpokladem je však i to, aby byli schopni své poznatky předat auditoriu tak, aby posluchači považovali čas strávený na přednášce za efektivně využitý a získané informace za přínosné. V tomto případě se jako cesta správným směrem ukázalo navázání spolupráce oddělení humanitní služby s Husitskou teologickou fakultou Univerzity Karlovy a  jejím prostřednictvím i  s  Orientálním ústavem Akademie věd ČR.

Znalost je základ

Velmi zajímavou přednáškou na  téma „Islám, prevence nežádoucích projevů“ zaujal profesor Luboš Kropáček, který je nejen naším předním odborníkem na  islám, ale též autorem nejuznávanějšího českého překladu Koránu. Doktor Bronislav Ostřanský pak navázal tématem „Moderní islám − muslimové a  nemuslimové v  současnosti“. Seminář uzavřel velmi poutavým výkladem na  téma „Náboženství a  násilí“ docent Zdeněk Vojtíšek, přední český religionista,

Náčelnice oddělení humanitní služby Agentury personalistiky AČR pplk. Blanka Majkusová

zabývající se především studiem nových náboženských hnutí. „Domnívám se, že před islámem v dnešní době v podstatě nelze utéct, ve zpravodajství na  něj narazí téměř každý. Představy o  něm, podle sociologických průzkumů, u  většiny Čechů nejsou právě nejlepší,“ upozorňuje doktor Ostřanský z Orientálního ústavu Akademie věd. „Samozřejmě lze předpokládat, že  vojáci s  tímto tématem přijdou do  styku podstatně více než jiné složky obyvatelstva. Je to nejen díky zahraničním misím, ale i proto, že se islám stává součástí širších rozprav jak bezpečnostních, tak politických.“ Jeho slova potvrzuje i  jeden z  účastníků semináře. „Základy informací o  islámu jsem získal v průběhu přípravy na nasazení v  operaci na  území Afghánské islámské republiky,“ říká vojenský policista, účastník několika zahraničních misí. „Tento seminář pro mě byl rozšířením nabytých znalostí, tolik potřebných v  dnešní době různých mediálních zkratek a klišé.“

Edukace personálu

V  novém rozkazu k  primární prevenci je nově i  povinnost realizovat u  každého organizačního celku resortu MO minimální preventivní program. „Jedním z  úkolů je i  proškolení nově příchozího personálu v základní problematice projevů rizikového chování. Jedná se zejména o civilní personál všech kategorií; vojáci z povolání absolvují školení v  rámci přípravné služby. Aktuál­ně proto pořádáme 23. září 2015 v Praze pro resort jednodenní seminář,“ informuje Blanka Majkusová. „Velitelům a  ředitelům tak poskytneme možnost splnit jeden z  úkolů primární prevence, jehož realizace by u jednotlivých organizačních celků mohla být komplikovaná.“ Aktuální informace o  zářijovém semináři naleznete spolu s  komplexními dokumenty k  primární prevenci rizikového chování personálu na  stránkách Intrane­ tu MO/AP AČR/P-RCH. Text a foto: Jana Deckerová

6



A report 8/2015

A report 8/2015

7

Nezaměnitelný zvuk vrtulníku Mi-24 a dovednosti našich pilotů dalece přesahují hranice naší země

Italian Blade 2015 Italské Viterbo hostilo mezinárodní součinnostní cvičení pod záštitou Evropské obranné agentury. Náročných čtrnáct dní prověřilo schopnosti pilotů, techniků, pozemního personálu a logistiků. Vysoké teploty, rozličná technika a jiné prostředí byly předzvěstí nových zkušeností, ale i překvapujících situací. Interoperabilita, nové zkušenosti a  hlavně vzájemné prověření schopností, tak vypadalo cvičení, které se uskutečnilo zhruba 80 kilometrů severně od Říma na polygonu Monte Romano a  v  přilehlých oblastech od  22. června do  5. července. Na  piloty z  deseti zemí čekala řada součinnostních letů, koordinace s návodčími, ale i integrace pozemních sil do  vzdušných operací v  podobě výsadků, podpory perimetru a  vzájemně koordinovaných letů. To byl hlavní cíl cvičení, kterého se zúčastnilo více než tisíc vojáků a čtyřicet strojů. Oproti jiným zahraničním cvičením, konaným zpravidla pod hlavičkou  NATO, bylo toto odlišné. Záštitu převzala Evropská obranná agentura, která ovšem do  jisté míry ze  společných dokumentů NATO čerpá. Cílem je samozřejmě sjednocení postupů a  zdokonalení plánů, jež jsou vyvíjeny po  dlouhá léta. Miloš Pecha, zástupce EDA se specializací na  vrtulníkové letectvo a postupy, uvádí: „Evropská obranná agentura se snaží doplňovat výcvik, který probíhá v rámci NATO, cvičení vrtulníkového programu jsou zaměřena na výcvik interoperability a  standardizaci výcvikových postupů, plánování misí a  provedení. Ita­ lian Blade bylo osmé cvičení, kde se nám již dařilo smazat rozdílnosti ve výcviku a v postupech zemí, které v  programu participují. Bylo třeba nachystat posádky rozličných strojů k perfektní souhře a komunikaci. Jsme rádi, že  na  tomto cvičení byla naše armáda zastoupena druhým největším počtem

vrtulníků v historii tohoto programu a účast našich strojů Mi-24 byla vítána."

Mezinárodní mentoring

Postupy a dokumenty jsou jedna věc, jejich začlenění do výcviku a užití v praxi, to je věc druhá. Úkolem mentorů, či  přesněji taktických instruktorů, kteří jsou specialisty z Británie, Holandska, Německa a Švédska, je dohled nad zaváděním směrnic a  vyhodnocování misí, postupů a  správného plnění úkolů. Je to logické – pokud létají piloti ve své domovině, je to jiné, než když musí bezchybně komunikovat a  spolupracovat se členy ostatních aliančních zemí, koordinovat letové operace, součinnostní lety stroji různých kategorií, ale i zajišťovat komunikaci s  návodčími FAC (Forward Air Controller). Za  zmínku samozřejmě stojí i  vzdušná podpora pozemním jednotkám, provádění leteckých záchranných operací a  pátracích operací. Je logické i  to, že  víceúčelový bitevník Mi-24 zvládne při svých výkonech, dostupu, přepravní kapacitě a celkové bojové síle více než stroje původně vyvíjené pro civilní účely (Augusta Westland A109 atp.), a proto právě součinnostní cvičení pomáhá pilotům se slétat se stroji různých kategorií. Zmínění instruktoři vyhodnocují každý let, vyzdvihují chyby, které je třeba odstranit a  v  příštích letech zcela eliminovat. O  tom informují Evropskou obrannou agenturu, která následně provádí

Předletová příprava českých pilotů Mi-24 a německých leteckých návodčích

A fakta Přehled techniky koaličních partnerů: Rakousko: 4 × AB212 Belgie: 4 × A109 Česká republika: 3 × Mi-24 Německo: 4 × UH-1D, 4 × NH90, 1 × CH-53 Maďarsko: 1 × Mi-8 Itálie: 4 × A129, 2 × CH-47, 2 × Merlin, 4 × NH90, 4 × AB212 Slovinsko: 1 × AS532 závěrečná hodnocení, případně doporučení pro příští cvičení.

Rozdílné prostředí

Pro piloty je samozřejmě atraktivní, mohou-li se zúčastnit cvičení mimo území ČR. Každý let je jiný, v určitém ohledu originální, ale prostředí stále stejné. Proto je třeba zdokonalovat své schopnosti na mezinárodních cvičeních, která nabízí odlišné klima, značně rozdílné podmínky a s ohledem na alianční připravenost i  seznámení s  technikou, kterou naši partneři využívají. Italská organizace

Němečtí letečtí návodčí ve slovinském vrtulníku AS532

sice místy trochu skřípala, ale naši profesionálové z 221. letky se po zahraničních zkušenostech a i po nasazeních v Afghánistánu dokáží perfektně přizpůsobit jakýmkoliv podmínkám. Adaptace jim nečiní problém, a tak ani v prostředí slunné Itálie, nedaleko Říma, nebyl problém nachystat optimální podmínky. Nezanedbatelným faktem byla i skvělá příprava našeho pozemního, téměř padesátičlenného personálu, včetně nadprůměrné jazykové vybavenosti. Anglický jazyk byl každodenní součástí a  nedělal problémy nikomu, což bylo vysoce hodnoceno i  ze  strany instruktorů. Organizace cvičení tohoto rozsahu, kdy je třeba zajistit vše od  ubytování po  stravu, pohonné hmoty a  dílenské zázemí, vyžaduje nejen bezchybnou koordinaci, ale i  nadprůměrné schopnosti. To podtrhoval i fakt, že ve Viterbu na  cvičení EDA se jednalo o  naši první účast. Na nervozitu není prostor, všichni táhnou za jeden provaz. Každá mašina musela být skvěle nachystána, každý letový záznam bedlivě prostudován a  vyhodnocen. Okolní teplota umocněná povrchem letištní plochy

Příprava belgického vrtulníku A109

a spalující polední slunce pro naše techniky neznamenaly klid a  odpočinek, práce byla vždy na prvním místě. Nebylo tomu ovšem tak vždy a  u  všech a  o  to více si můžeme vážit práce našich techniků a  pozemního personálu.

Rozdílné stroje

Vzhledem k  dlouhodobě avizovanému výběrovému řízení na nové víceúčelové vrtulníky bylo přínosné si prohlédnout techniku našich aliančních partnerů. Kupříkladu moderní třímotorový AW 101 Merlin byl impozantní stroj s obrovskou přepravní kapacitou, NH90 futuristický, nejmodernější avionikou vybavený víceúčelový vrtulník, stejně jako CH-53. O  přepravní kapacitě slavného, leč již letitého Chinooku  CH-47, už ani nemluvím. Potěšující bylo, když největším středem zájmu všech vojáků a  pilotů se stala trojice našich slavných Hindů (Mi-24). O tom, že do starého železa rozhodně nepatří, není pochyb. Čtyřiadvacítka byla schopná zastoupit prakticky

jakýkoliv úkol díky své univerzálnosti, vysoké užitné hodnotě, ale i přepravní kapacitě. Major Jan Vanický z 221. letky v souvislosti se zájmem o náš již legendární stroj uvedl: „Nejen naše posádky, ale i  posádky ostatních armád přínos tohoto stroje oceňují, když vidí, jaké má tento letoun výkony, obratnost a čeho jsme s ním schopni dosahovat." Jedná se sice do jisté míry o letitý sovětský stroj, ale palebná síla a kapacita jsou prakticky nedostižné. Taktéž je chronicky spolehlivý, na údržbu nenáročný. Co bohužel je třeba brát v  potaz, je možnost stroje opravovat, dodávat na  ně náhradní díly a celkově zajistit jejich chod po dlouhá léta. To je v současném stavu čím dál obtížnější. I proto se vybírá nástupce. Ať se vybere jakýkoliv jiný vrtulník, jeho začlenění bude v očích pilotů vždy srovnáváno s Hindem.

Z extrému do extrému

Dlouhé, několikahodinové lety, vysoké teploty, náročný horský terén a písek, který zavál vítr z  Tyrhénského moře, se stanou pro piloty předzvěstí ještě náročnějších podmínek. Příští cvičení, které naopak přichystá téměř arktické podmínky, bude v  Cold Blade ve  Finsku v  březnu příštího roku. Dle Miloše Pechy půjde o  podobné cvičení, tedy se zaměřením na SOA (Special Operations Aviation), CSS (Combat Service Support) či CAS (Close Air Support), ale mrazy hluboko pod nulou donutí piloty, jakož i techniky a pozemní personál sáhnout si při součinnostních letech na samé dno sil a možností. Účast se předpokládá obdobná či  stejná jako ve  Viterbu. Po  Finsku následuje Belgie a cvičení Black Blade, primárně zaměřené na podporu jednotek speciálních sil. Text: Michal Voska, foto: Jan Kouba

8



A report 8/2015

A report 8/2015

9

Štáb mnohonárodního praporu vojenské policie čeká v letošním roce vyhodnocení bojové připravenosti CREVAL

A fakta

NÁSLEDNÍCI Černého medvěda Z land roveru vyskákalo několik vojenských policistů. Spíš než vchod do muniční základny ve vojenském výcvikovém prostoru maďarské armády Bakony je v tomto okamžiku zajímala neporušenost okolního oplocení. „Zpočátku jsme na  střežení muničního skladu využívali technické zařízení SOM 3 (systém ochrany a  monitorování), museli jsme ho ale přesunout na  pracoviště, kde se upravuje voda do pitné podoby, kterou jsou pak zásobovány všechny jednotky v prostoru. Na muničním skladu děláme jen namátkové kontroly,“ vysvětluje nadporučík Marek Novotný z mnohonárodního praporu vojenské policie. Právě tento prapor se v červnu letošního roku zapojil v Maďarsku do cvičení Capable Logistician 2015.

Začalo to Černým medvědem Historie projektu mnohonárodního praporu vojenské policie a  jeho výcviku sahá do roku 1999. Tehdy přišla NATO se strategií obranných způsobilostí, která měla umožnit nasazení sil v krizových oblastech, jejich vyzbrojení, vystrojení a zásobování tak, aby byly schopny efektivně čelit protivníkovi. Na pražském summitu o tři roky později se pak Polsko, Česko, Slovensko a Chorvatsko dohodly, že přispějí vytvořením mnohonárodního praporu vojenské policie. Původně

se do projektu zapojilo i Bulharsko a svou účast zvažovala rovněž Ukrajina, nakonec ale od tohoto zámyslu ustoupily. V  prosinci 2005 začaly práce na  implementační dohodě a  v  březnu následujícího roku vznikla řídicí, koordinační a  finanční skupina. Implementační dohoda byla představiteli vojenských policií jednotlivých zemí podepsána v  červnu 2007. Následujícího roku na  podzim se konalo v  polském Wedrzy­nu první cvičení mnohonárodního praporu – Black Bear 2008. Další ze  série těchto cvičení se uskutečnila v pravidelných ročních intervalech v České republice, Chorvatsku a  Slovensku. Vše vyvrcholilo certifikačním cvičením Sharp Lynx v  roce  2012 v Polsku. Ani letošní cvičení Capable Logistician ale nebylo pro prapor premiérou. Již v roce 2013 se na Slovensku účastnil prvního ze série těchto logistických cvičení.

Imaginární Atropia

Mnohonárodní prapor vojenské policie cvičí průběžně i  během akcí menšího rozsahu. Příslušníci štábu i  jednotky se několikrát ročně scházejí a  společně připravují. Na  Capable Logistician 2015 vyslal prapor

Mnohonárodní prapor, případně jeho části mohou plnit úkoly policejní ochrany úkolového uskupení NATO nebo působit při policejních operacích v  krizových oblastech. Patří mezi ně operace na  podporu míru, poskytování humanitární pomoci při odstraňování následků katastrof a  kalamit, akce k  zajištění evakuace nebojujícího obyvatelstva či pomoc a podpora civilním úřadům. Dohoda rovněž obsahuje ustanovení o  podmínkách, za  jakých může být jednotka použita při operacích s válečnými zajatci.

rotní úkolové uskupení. Celkově se jednalo o  sedmdesát jeho příslušníků, z  čehož bylo pěta­dvacet Čechů. Ti zaujali významná místa ve  velení praporu, jako je například náčelník operačního centra či  náčelník operační skupiny. Rotnímu úkolovému uskupení velel chorvatský major Franjo Barunčič. Ten pro letošní rok vykonává funkci zástupce velitele mnohonárodního praporu. V  této jednotce totiž velitelské funkce v pravidelných v ročních intervalech rotují. „Cílem tohoto cvičení bylo prověřit alian­ ční standardy a  interoperabilitu mezi jednotlivými zeměmi. Jeho námět organizátoři zasadili do  imaginární země Atropia, kam bylo vysláno uskupení ARTFOR,“ vysvětluje major Lukáš Stejskal. „Měli jsme zde možnost cvičit nejen s  příslušníky armádních jednotek, ale především s armádami z různých zemí. Mohli jsme si tak v reálné situaci procvičovat komunikaci v anglickém jazyce, plánovat operace a následně je i po vysílačkách z taktického operačního centra řídit.“

a  spolupráci mezi příslušníky jednotlivých národů, které tvoří projekt mnohonárodního praporu,“ vysvětluje nadporučík Marek Novotný. Poslední skupinu tvořili pyrotechnici. Ti byli vždy přidělováni podle potřeby k  některé z jednotek.

Provost Marshal

Využívali SOM

Činnost rotního úkolového uskupení na  cvičení Capable Logistician měla dvojí charakter. Jednotka plnila úkoly vyplývající z  připravených plánů rozehry a  pokynů od nadřízeného velitelství. Kromě toho zajišťovala ve spolupráci s kolegy z maďarské vojenské policie roli reálné policejní ochrany vojsk.

Byla zařazena do  podřízenosti velitele společné skupiny logistické podpory JLSG (Joint Logistic Support Group). Právě pro něho zajišťovala doprovody těžké zásobovací techniky a nadměrných nákladů, ochranu přeprav speciálního či cenného materiálu a střežení muničního skladu, ve kterém byla uložena drahá citlivá a vysoce účinná munice. K těmto úkolům využívala speciální technické prostředky SOM. S jejich pomocí byla schopna na dálku detekovat jakýkoliv podezřelý pohyb a následně pak zadržet případného narušitele objektu či přivolat posily. Rotní úkolové uskupení mnohonárodního praporu bylo na cvičení tvořeno kromě standardních dopravních a  pořádkových hlídek i třemi specifickými skupinami. První

tvořila výjezdovka, která prováděla běžnou policejní práci, tedy standardní vyšetřování. Jednotka měla dále k  dispozici dvojici vojenských pracovních psů, kteří byli schopni detekovat drogy a výbušniny. „Využili jsme je například při ohlášení podezřelého balíčku v  prostorech jídelny. Celý přilehlý prostor musel být evakuován a uzavřen. Následně jsme povolali chorvatského psovoda, kterému asistoval slovenský pyrotechnik. Jejich úkolem bylo zjistit, zda podezřelý balíček může obsahovat nějakou výbušninu. V  tomto případě byla identifikace pozitivní. Pes si dvakrát sedl, upozornil tak na  to, že  tam skutečně výbušnina je. Tato činnost, stejně jako mnoho jiných, si  vyžádala detailní komunikaci

Dalším z  cílů cvičení bylo procvičit model PMO (Provost Marshal Office). Tým Provost Marshala byl podřízen přímo veliteli společné skupiny logistické podpory JLSG a  jeho úkolem byl koordinovat činnosti policejního charakteru, zadání týkající se vojenské policie a  být poradním orgánem velitele ve  všech oblastech policejního výkonu. „Cvičení prokázalo, že  je naprosto nezbytné, aby na této úrovni velení, které má k  dispozici podřízenou jednotku vojenské police, fungoval tento koordinační prvek,“ upozorňuje major Stejskal. „V  průběhu cvičení jsme měli možnost vyzkoušet si celé spektrum operací. Kromě již zmíněných záležitostí jsme zajišťovali i  ochranu klíčových prvků a  infrastrukturu cvičících jednotek. S  tím, jak jsme plnili tyto úkoly, jsem spokojený. Pokaždé, když je nasazena mnohonárodní jednotka, vyskytnou se samozřejmě určité problémy týkající se jednotných standardních operačních postupů. Mezi vojenskými policiemi jednotlivých armád jsou přece jen určité dílčí rozdíly v  některých postupech, všechno tohle ale průběžně dolaďujeme. Minimálně čtyřikrát do roka se za tímto účelem schází skupina mnohonárodního praporu, která tyto záležitosti sjednocuje.“ Mnohonárodní prapor vojenské policie čeká v  letošním roce vyhodnocení bojové připravenosti CREVAL. Tomuto procesu by měl být podroben štáb praporu během cvičení Compact Eagle 2015, které v listopadu letošního roku organizuje mnohonárodní sbor, jehož velitelství sídlí v polském Štětíně. Právě pod něj je totiž prapor zařazen. Text: Vladimír Marek, foto: autor a archiv jednotky

10



A report 8/2015

Do mezinárodního cvičení jednotek pozemní protivzdušné ochrany Tobruq Legacy 2015 se zapojilo téměř pět stovek vojáků z pěti států NATO

Jako jeden tým

A report 8/2015 vzdušné situace. V  praxi tak prostor nad Boleticemi sledovali z radarů rozmístěných ve  vojenském výcvikovém prostoru, data o  vzdušné situaci mimo tento prostor pak získávali od staroboleslavského CRC.

Litevci živým terčem

Taktické cvičení odstartovalo za  ranního kuropění přesně v  šest ráno. O  necelé tři hodiny později se druhé litevské družstvo stalo terčem dělostřeleckého přepadu. Vojáci běží do  krytu. Až  na  jednoho. Ten zůstává ležet na  zemi a  naříká. Silně krvácí na  několika částech těla. Poranění jsou velmi vážná. Začíná závod s časem. Zatímco vojáci poskytují raněnému první pomoc, velitel družstva podává hlášení nadřízenému stupni

Mezi dvěma státy došlo k ozbrojenému konfliktu. Napadený stát Panau se brání vojenské invazi sousedního státu Sodor. Hrozí násilné obsazení. Napadený stát proto žádá o vojenskou intervenci mezinárodní organizaci Unii států. Součástí pozemního úkolového uskupení, jež Unie států vyslala do krizové oblasti, byla i jednotka pozemní protivzdušné obrany. Jejím úkolem je podpora úkolového uskupení během zastavení a odražení útoku sodorské armády.

11 Z  vrtulníku vyskakuje zdravotník a  přebírá raněného. Ten je naložen do vrtulníku, který ho dopraví na Roli 1 (polní stanici první pomoci). To byl jeden z řady incidentů, které měly prověřit schopnosti vojáků během cvičení. A protože zde cvičily jednotky protivzdušné obrany, vojáci se museli kromě pozemních incidentů vypořádat i  s  množstvím útoků ze  vzduchu. Protivníky jim simulovaly letouny JAS-39 Gripen, vrtulníky Mi-17, Mi-24 či  novodobé prostředky vzdušného napadení – UAV (Unmanned Aerial Vehicle), označované také jako drony.

Informace jsou základ

Pro příslušníky 25. protiletadlového raketového pluku se jednalo o první zkušenost Byly to například řídicí a  naváděcí radiolokátor SURN, průzkumné čidlo ReVISOR, maďarský prostředek MCP, americký radar Sentinel či litevský prostředek s označením Giraffe MklV. „Testovali jsme, jakým způsobem probíhala distribuce informací o vzdušné situaci z výše uvedených zdrojů a jak byly tyto informace jednotlivými systémy zpracovány a  distribuovány dál,“ vysvětluje major Bronislav Kavka, který v rámci cvičení zodpovídal za spojení a komunikační a informační systémy.

Společným výcvikem proti vzdušnému nepříteli To byl hlavní námět cvičení Tobruq Legacy 2015, kde výcvik podobného charakteru a rozsahu se na našem území konal poprvé a  probíhal pod taktovkou příslušníků strakonického 25. protiletadlového raketového pluku.

Tobrucké dědictví

Na  přelomu června a  července patřila část vojenského újezdu Boletice na Českokrumlovsku nejen českým vojákům, ale dorazily i týmy příslušníků ozbrojených sil Litvy, Maďarska, Slovenska a Spojených států amerických. Dohromady vytvořily mezinárodní tým, který demonstroval schopnost dostát závazkům vyplývajícím z  článku 5 Washingtonské smlouvy o kolektivní obraně členských států NATO. Zatímco první dny cvičení využili čeští vojáci k  nácvikům a  sladění jednotek, zahraniční účastníci postupně najížděli do jihočeského výcvikového prostoru. „Jedním z  hlavních cílů cvičení je deklarovat schopnost interoperability mezi jednotkami pozemní protivzdušné obrany v  rámci NATO,“ řekl při zahajovacím ceremoniálu zástupce velitele vzdušných sil

Armády České republiky brigádní generál Jaromír Šebesta a  dodal, že  se nejedná o snadný cíl, ale že naší ambicí je prokázat, že  naši vojáci jsou právem nedílnou součástí integrovaného systému protivzdušné obrany Severoatlantické aliance. Původně bylo plánováno cvičení jen českých a  slovenských vojáků. Strakonický 25. protiletadlový raketový pluk i protiletadlová raketová brigáda v  Nitře na  Slovensku se hlásí k  odkazu československých vojáků, již se za druhé světové války zapojili do bojů o severoafrické přístavní město Tobruk. Čestné názvy obou útvarů (v  případě českého „Tobrucký“, u  slovenského „Obránců Tobruku“) byly rovněž inspirací pro pojmenování cvičení, jež lze do češtiny přeložit jako Tobrucký odkaz či  Tobrucké dědictví.

úkolové uskupení během zastavení a  odražení útoku sodorské armády,“ informuje major Martin Tesař, zpravodajský důstojník. Jádro zmíněné jednotky tvořily dvě smíšené baterie (česko-slovenská a  litevsko-maďarská), vyzbrojené přenosnými protiletadlovými raketovými systémy velmi krátkého dosahu. Češi a  Litevci cvičili s  komplety RBSD-70, jež pracují na  principu dálkového navedení po  laserovém paprsku. Slováci využívali komplety Igla a  Maďaři komplety Mistral. V  obou případech se jedná o zbraňové systémy fungující na principu optoelektronického samonavádění. Součástí jednotky byla i  česká baterie s  protiletadlovým raketovým komplexem 2K12 KUB.

Dva státy proti sobě

Zprostředkování přenosu dat o  vzdušné situaci ze  střediska řízení a  uvědomování (tzv. CRC – Control and Reporting Centre) ve Staré Boleslavi do hlavního místa velení cvičících jednotek v  Boleticích, to byl úkol pro americké vojáky. Využívali k tomu systém velení a řízení s označením FAAD. CRC sloužilo vojákům jako zdroj přehledové

Fiktivní stát Sodor provedl vojenskou invazi do sousedního státu Panau s cílem ho obsadit. Stát Panau požádal o mezinárodní pomoc. Jednotka pozemní protivzdušné obrany byla součástí této vojenské intervence. „Jejím úkolem bylo podporovat

Spojkou byli Američané

a  žádá o  MEDEVAC (Medical Evacuation  – letecký transport raněného). Za  okamžik je přistaveno pásové vozidlo BV 206, které odváží vojáky na místo určené pro přistání vrtulníku. Čas neúprosně běží, jde o  vteřiny. Na  heliportu jsou vojáci za  několik minut.

s  propojováním takového množství zahraničních jednotek. Premiéru představovala i  řada zdrojů vzdušné situace, které byly během cvičení využívány. Informace o dění ve vzdušném prostoru získávali cvičící jak z CRC ve Staré Boleslavi, tak z prostředků rozmístěných v Boleticích.

Taktické cvičení vyvrcholilo bojovými střelbami z protiletadlových systémů. Poprvé se tak na území České republiky v jeden den uskutečnily střelby z  protiletadlových raketových kompletů velmi krátkého dosahu z výzbroje několika aliančních armád. Čeští a litevští vojáci rovněž poprvé použili zařízení BORC při nočních střelbách z protiletadlových kompletů RBS-70. Střeleb se zúčastnili také čelní představitelé českých a zahraničních ozbrojených sil. Toto unikátní cvičení si nemohl nechat ujít ani náčelník Generální štábu Armády České republiky generálporučík Josef Bečvář. „Význam cvičení Tobruq Legacy 2015 vidím především v tom, že jednotky pozemní protivzdušné obrany z několika států NATO jsou schopné společně působit proti vzdušnému nepříteli,“ vyzdvihl význam cvičení generál Bečvář. Mezinárodní spolupráci pak ocenil i  generálporučík Ben Hodges, jenž velí americkým silám v Evropě. „Podobná cvičení jsou velmi důležitá, a to především v dnešní neklidné době. NATO tím demonstruje svou soudržnost a spolupráci mezi jednotlivými členskými státy,“ uzavřel hodnocení americký generál. Text a foto: kpt. Jana Samcová, redakčně upraveno

12



A report 8/2015

A report 8/2015

13

Projekt Začleňování válečných veteránů do civilního života našel za více než tři roky práci 204 bývalým vojákům – účastníkům zahraničních misí

Veteráni se musí snažit Odchod do civilu je nepochybně podstatným zásahem do života. Zkušenosti nabyté v armádě se až na výjimky jen stěží uplatňují v soukromé firmě. I proto odbor pro válečné veterány využil dotaci z Evropského sociálního fondu a v roce 2012 zřídil sedm poradenských center pro válečné veterány, jejichž hlavním cílem je najít válečným veteránům pracovní uplatnění.

A fakta „Bývalí vojáci mají často naivní představy o platech v civilním sektoru. Mají pocit, že když měli v armádě 25 tisíc, tak to běžně dostanou i v civilu. Jsou pak překvapeni, když jim zaměstnavatelé nabídnou plat v rozmezí 15 až 18 tisíc čistého. Přitom třeba na  Moravě je 15 tisíc velice dobrý příjem,“ říká koordinátor projektu Jiří Mašek z odboru pro válečné veterány. Na  druhou stranu dodává, že  někteří absolventi projektu Začleňování válečných veteránů do  civilního života dnes působí na  manažerských postech. Nejčastěji se však uplatňují jako obchodní zástupci, řidiči, pracovníci v administrativě či bezpečnostní poradci. Manuální profese, jako zámečník, obsluha obráběcích strojů, zedník, tedy tvoří jen 28% podíl.

Zaměstnavatelé slyší na proplácení V  případě Šárky Kostíkové, která sloužila u  přáslavického útvaru na  obvazišti, tak logicky vyplynulo povolání zdravotní sestry. „Nechtěla jsem jít do nemocnice na směny, tak jsem se snažila najít něco jiného. Pracuji v  malinké firmě, která se zabývá klinickým

hodnocením,“ říká Kostíková a  dodává, že jí projekt pomohl hlavě díky proplácení mzdy. Dle projektu může resort refundovat zaměstnavatelům do  výše 25  500 korun měsíčně, a to až pod dobu půl roku. Zde je však nutné dodat, že  tato částka pokrývá tzv. superhrubou mzdu s  odvody na  zdravotní a  sociální pojištění. Fakticky tak podporovaný klient dostane něco málo přes 15 tisíc měsíčně. Stává se ale, že  někteří zaměstnavatelé refundaci mzdy v plné výši nechtějí. „Například v  jedné společnosti nám řekli, že  tak velkou refundaci mzdy nemůžou dostávat, protože by museli zvednout plat i ostatním zaměstnancům, a na to oni nemají. Že tu refundaci chtějí jenom na 12 tisíc korun místo navrhovaných 25 tisíc,“ uvedl Jiří Mašek. I to byl podle něj důvod, proč válečná veteránka do  společnosti nenastoupila, a  hledalo se pro ni místo lépe finančně ohodnocené.

Škola by ráda dalšího veterána Podle Zuzany Kschwendové, která má na starosti poradenské centrum pro válečné veterány v  Pardubicích, nebyla refundace

mzdy pro zaměstnavatele vždy rozhodující. Spíše to podle ní bylo o tom, zda zaměstnavatelé toho bývalého vojáka chtěli, nebo ho zaměstnat nechtěli. Na  jedné pardubické střední škole se těší váleční veteráni dobré reputaci. „S  klientem, kterého jsme jim doporučili, jsou tak spokojeni, že mi pořád volají, že by měli zájem ještě o dalšího válečného veterána,“ říká Kschwendová. Ostatně díky refundaci mzdy si našla práci menší polovina z  204 válečných veteránů, které se díky projektu podařilo zaměstnat. Podstatnější měrou se tak na nové profesní dráze podílely rekvalifikační kurzy a  v  neposlední řadě doporučení a  zkušenosti pracovníků poradenských center pro válečné veterány, která pro resort zabezpečovala společnost CEPAC − Morava. Ta pomoc začínala individuálním poradenstvím spojeným s  pracovní diagnostikou, kdy se u  klienta hledají profese, pro které má předpoklady a o něž má zájem. Teprve poté se hledají cesty, jak této pozice dosáhnout, a oslovují se vhodní zaměstnavatelé. Podle personálních poradců existují dva typy klientů. Mezi první patří válečný veterán Jan Doležal ze Znojma. Když po 14 letech končil v  armádě, věděl už přesně, co bude chtít dělat. „Kromě toho, že  jsem

Začleňování válečných veteránů do civilního života Počátek projektu: únor 2012 Dotace z ESF ve výši 30 mil. Kč (z toho 4,5 mil. Kč spoluúčast MO) Skutečné celkové výdaje: 18,6 mil. Kč Refundace mzdy: 11,5 mil. Kč Služby: 7,1 mil. Kč Počet klientů: 410 Počet rekvalifikací: 370 Celkem zaměstnáno: 204 Nově vzniklá místa (refundace): 97 voják, tak jsem svým vzděláním vinař. Hledal jsem proto rekvalifikaci, která by mi rozšiřovala kvalifikaci o  zemědělství, to znamená polní plodiny, chov hospodářských zvířat. Nyní pracuji pro zemědělskou firmu jako obchodní zástupce,“ říká Doležal, který plní ve firmě také funkci poradce pro fyziologii a výživu rostlin ve vinohradu a zároveň vyrábí víno ve  svém vinařství, kde si zřídil firmu.

Pomůže pracovní diagnostika Druhá varianta je ta, kdy člověk je ve výpovědní lhůtě a netuší absolutně, na co by se hodil. „Spíše čerpá z těch zkušeností, co má v  armádě. A  tady je potom problém

najít cestičku do  toho civilního sektoru. Hovoříme o  tom v  rámci individuálního poradenství − jedno, dvě, tři sezení. Hodně pomůže pracovní diagnostika. A  všechno se zlomí v  momentě, kdy se dopracujeme k nějaké volbě rekvalifikačního kurzu. A ten člověk na  to nějak reaguje. Buď se mu to líbí a pokračuje v tomto směru a jasně mi dává najevo, že tato volba byla v pořádku, nebo se bavíme o jiných možnostech,“ popisuje svou personální práci David Dohnal z poradenského centra pro válečné veterány v Brně. Vždy je ale nutné, aby se zájemce o práci sám snažil. „Pokud má člověk opravdu zájem, tak se na  tom trhu práce uplatní, ale musí pro to něco udělat. A když se k tomu přidá i mzdový příspěvek, tak jsou ty dveře ještě otevřenější,“ dodává Dohnal. Podle něj jde často o  udržení motivace, aby neztráceli naději a  pokračovali v  hledání práce. Zejména tehdy, kdy se nepodařilo místo udržet a  pak musí válečný veterán hledat znovu. Spíše než s předpojatostí zaměstnavatelů k vojákům se personalisté setkávají s určitou bariérou u  vojáků. „U  soukromé firmy neexistuje říct, já jsem voják a něco umím. Může maximálně říct ve  svůj prospěch, že má nějaké zažité dovednosti. Řidič může bez problémů vykonávat řidiče z  povolání. Ale pokud přijde s tím, že já jsem voják a chci dělat úplně jinou profesi, tak s tímhle nepochodí,“ říká Dohnal.

Neevidujeme, hledáme práci Obecně však lze říct, že  účastníci projektu měli motivaci a  chuť co nejdříve se uplatnit na trhu práce. Některá poradenská centra, například to v Plzni, se mohou proto pochlubit téměř stoprocentním úspěchem. „Kromě pěti účastníků, kteří jsou ještě v armádě a budou končit až koncem roku 2015, jsou prakticky všichni zaměstnáni,“ hodnotí Vladimír Čermák z  poradny pro veterány v Plzni.

Váleční veteráni zejména kvitují osobní přístup poradenských center, který na úřadech práce bohužel chybí. „Na úřadu práce se moc nesnaží hledat nějaké zaměstnání. Tam to je jak na běžícím pásu, zda jsem si něco našel, a  když ne, tak kdy mám přijít příště,“ vzpomíná Tomáš Kostík. Tuto zkušenost potvrzují i  samotní personální poradci. Úřady práce dle nich nevědí, co s bývalým vojákem, a přestože měli pracovníci úřadu kontakty na  poradenská centra pro veterány, neobrátili se na  ně. „Vše se změnilo, když zjistili, že se ten bývalý voják sám snaží. Když jsme mu našli směr a  byla potřeba více rekvalifikací, tak úřad práce zaplatil druhý kurz. My jsme například zajistili kurz řidiče autobusu a kurz pro profesní průkaz, který je finančně náročný, pak zajistil úřad práce,“ říká personalistka Kschwendová.

Využít evropskou dotaci

Není divu, že  spokojenost s  projektem vyjadřují v  dotaznících i  samotní účastníci. Dvě třetiny uvedly, že  jim projekt pomohl na  trhu práce, opak tvrdila pouze jedna čtvrtina (zbytek se nevyjádřil). Až  na  pár jednotlivců si veteráni pochvalují úroveň rekvalifikačního kurzu, kterým prošli, a byli by rádi, kdyby podobný projekt pokračoval. Ten totiž letos v srpnu končí. S  pokračováním počítá i  Ministerstvo obrany. Chtělo by k  tomu využít nedávno schválený operační program Zaměstnanost v rámci Evropského sociálního fondu. „Podařilo se umísťovat vojáky z  povolání, válečné veterány, v  civilním sektoru. Tohle know-how je potřeba využít. Myslím, že najdeme cestu, jak v tomhle pokračovat, protože zájem těch lidí, kteří se na  nás v  poslední době obracejí s  prosbou o  pomoc i  na  základě informace od  jiných účastníků projektu, kterým jsme sehnali místo, je enormní,“ slibuje ředitel odboru pro válečné veterány Eduard Stehlík. Text: Viktor Meca, foto: Vladimír Marek

14



A report 8/2015

Vojenský fond solidarity pomáhá vojákům a jejich blízkým v tíživých životních situacích

I ty můžeš jednou potřebovat pomoc Je lidskou přirozeností, že  dobré a  pozitivní věci považujeme za  samozřejmost a  příliš nad životem nepřemýšlíme, pokud plyne podle našich představ. O  to hůře se pak vyrovnáváme s  náhlými a  nečekanými nepříznivými vlivy. Pro vojenské profesionály to možná platí dvojnásob. Většina z nás vykonává své povolání s opravdovým zájmem a nasazením a nepřipouští si žádná větší rizika. Přesto, nebo asi právě proto, vás chci touto cestou požádat, abyste se podívali na  život vojenského profesionála i  z  druhé strany a  nepodléhali falešnému pocitu naprostého bezpečí. Opak se bohužel někdy stává životní realitou. Při své každodenní práci používáme zbraně a bojovou techniku, něco se stane špatně nebo zasáhne vyšší moc a je zde těžká životní zkouška plná strádání, utrpení, bolesti a bohužel někdy i  tragédie. To jsou momenty, kdy se bez pomoci druhých těžko obejdeme. V  nedávné, ale i  vzdálenější historii nalezneme mnoho takových příkladů a řekněme si na  rovinu − dokážeme se postiženým podívat do  očí a  říci, že  nás jejich osud opravdu nezajímá a že jsme pro ně udělali dost? Ano, v těchto případech funguje stát a  jeho zákony, ale věřím, že  také upřímné přátelství a  solidarita lidí ochotných udělat něco navíc pro ty, kteří se ocitli v těžké životní situaci. Byly to právě výzvy z minulosti, které 9. března tohoto roku iniciovaly vznik Vojenského fondu solidarity (dále

jen VFS), a to na bázi dohody o spolupráci mezi Armádou České republiky, Vojenskou kanceláří prezidenta republiky, Hradní stráží, Vojenskou policií, Vojenským zpravodajstvím a Charitou České republiky (dále jen CHČR). VFS při své činnosti vychází především z dohody o spolupráci mezi uvedenými subjekty. VFS je zřízen s cílem pomoci nad rámec zákona na principu solidarity vojáků z povolání, státních a občanských zaměstnanců. Jeho účelem je spolupracovat při nalézání vhodných forem pomoci k získávání a  shromažďování dobrovolných peněžitých prostředků od  libovolného okruhu přispěvatelů pro předem stanovený veřejně prospěšný účel v  souladu se zákonem č. 117/2001 Sb., o veřejných sbírkách, čímž se rozumí zajištění finanční pomoci pro vojáky z povolání (popř. pro jejich rodiny nebo pozůstalé), kteří se ocitli v  tísni, ať už vlivem zdravotních či  sociálních příčin, nebo dopadem životních katastrof. Tato pomoc bude zároveň naplňovat účel veřejné sbírky CHČR, kterým je „pomoc lidem v  nouzi, v  tíživých životních situacích, těžce nemocným, lidem bez domova a  bez přístřeší, opuštěným lidem, dětem a  matkám s  dětmi, starým lidem, cílovým skupinám na území České republiky, které se ocitly v  tísni, ať už vlivem zdravotních či  sociálních příčin, nebo dopadem životních katastrof“.

VFS poskytuje poradenské zázemí formou právního, sociálního, psychologického a  duchovního charakteru. Činnost VFS je řízena nezávislým orgánem, řídícím výborem, který rozhoduje o přidělení finančních prostředků klientovi po  provedeném sociálním šetření. Řídícímu výboru předsedá zástupce náčelníka Generálního štábu − inspektor  AČR. Tento výbor je dále složen z  jedenácti stálých členů, dvou nestálých členů a  sekretariátu. Stálí členové byli vybíráni z řad vojenských kaplanů a vrchních praporčíků. Nestálými členy se automaticky stávají vrchní praporčík a kaplan útvaru, ke kterému přísluší klient, tedy osoba v tíživé situaci. Předsedu řídícího výboru ustanovuje nebo odvolává náčelník Generálního štábu  AČR za  stejných podmínek, jako je to tomu u řadových členů. Myslím, že je na  místě také říci, že  za  činnost v  řídícím výboru ani za  činnost při terénním šetření nenáleží žádná finanční odměna. Podnět k  zahájení sociálního šetření klienta může podat kterýkoliv voják nebo jeho rodinný příslušník cestou člena řídícího výboru, a to písemnou nebo ústní formou. Předseda řídícího výboru pak určí odborně vyškoleného terénního pracovníka, který provede u klienta v co nejkratší době sociální šetření. K informačnímu servisu pro působnost VFS byl zřízený webový banner na www.army.cz. Prioritou řídícího výboru VFS je zajistit jeho finanční udržitelnost, tedy jeho

A report 8/2015

15

dostatečné plnění finančními prostředky, a  to na  základě absolutní dobrovolnosti. K propagaci fondu chceme využít významné dny, jako je například Den ozbrojených sil 30.  června a  Den válečných veteránů 11.  listopadu. Máme v  plánu pravidelně oslovovat především příslušníky ozbrojených složek v  době Vánoc. Příležitostně chceme připomínat možnost poskytování finančních darů potenciálním dárcům. Mám na  mysli nejen jednotlivce, ale také firmy působící v rámci Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu a subjekty spolupořádající s resortem MO akce na veřejnosti, jako je Air Show Praha − Kbely, Bahna, Cihelna, CIAF, Dny NATO. Každý dárce může využít možnosti odečtu poskytnutého finančního daru od daňového základu podle zákona č. 586/1992 Sb., o  dani z  příjmu. Pro myšlenku fondu bychom rádi získali populární osobnosti ve  společnosti, jako jsou třeba sportovci ASC DUKLA nebo herci vojenských rolí. K propagaci fondu chceme také oslovovat specializovaná civilní média a  servery. Rozhodujícím pro finanční udržitelnost fondu jsou však jednoznačně pravidelné měsíční příspěvky jednotlivců na základě trvalých příkazů. Několik desítek korun náš měsíční rozpočet většinou nijak zásadně nenaruší, ale v  celkovém součtu velkého množství příspěvků se může stát důležitou součástí velmi významné finanční částky. Od  vzniku tohoto projektu uplynulo již několik měsíců. Chtěl bych proto využít této příležitosti poděkovat všem, kteří neváhali a  přispěli jakýmkoliv finančním obnosem na sbírkový účet našeho společného fondu. Přál bych si, aby vaše lidskost byla příkladem a  inspirací pro ostatní, kteří tak ještě neučinili. Když každý z  nás přispěje finančním darem na  sbírkový účet jednorázově nebo zřízením trvalého příkazu, tak společně můžeme usnadnit život potřebnému člověku. I  malý příspěvek se počítá, abychom zakusili dobrý pocit z  nezištné pomoci. Strádání, utrpení, bolest a  tragédie nejsou sice samozřejmou součástí života vojenského profesionála, ale buďme na ně připraveni. Přeji vám všem v profesním a osobním životě především hodně úspěchů, radosti a pohody.

Mějme však na paměti: „I ty můžeš jednou potřebovat pomoc“ Váš řídící výbor Vojenského fondu solidarity

VOJENSKÝ FOND SOLIDARITY

číslo sbírkového účtu: 44665522/0800 variabilní symbol: 918 [email protected]

16



A report 8/2015

Námořní pěchota Spojených států amerických ve Vyškově

Nesmrtící prostředky Odborná škola Vojenské policie zahájila pilotní výcvik v použití nesmrtících zbraní (Non-Lethal Weapons). Jak se používá taser, zádržné systémy k zastavení automobilu, či účinnost nesmrtícího speciálního střeliva, to si bylo možné pod dohledem profesionálů vyzkoušet a natrénovat.

Výcvik byl zahájen za  účasti velitele Odborné školy Vojenské policie podplukovníka Libora Daňka a  účastnili se ho čeští a slovenští vojenští policisté. Samotné lekce včetně praktických byly vedeny instruktory Vojenské policie námořní pěchoty Spojených států amerických v  čele s  nadporučíkem Joshuou Schubertem. Účastníci výcviku byli seznámeni s  použitím smrtící síly a  možným nahrazením smrtících prostředků nesmrtícími, např. pepřovým sprejem, paralyzérem taserem, optickými nesmrtícími prostředky, prostředky k násilnému zastavení vozidla a  zadržení osob ve  vozidle (zastavovací pásy, sítě a  zádržné systémy), možnostmi použití různých druhů nesmrtící munice pro brokovnice, granátomety, pistole  apod., ochrannými prostředky pro zvládání davu, akustickými prostředky. „Součástí výcviku v  praktické části bylo procvičení použití pepřového spreje, techniky kontroly osob včetně použití teleskopického obušku a  pout, řešení připravených scénářů s  omezením v  použití smrtící/nesmrtící síly v  závislosti na  daných pravidlech nasazení (rules of engagement),” uvedl major Michal Nový, příslušník oddělení výcviku a  zahraničních aktivit Hlavního velitelství Vojenské policie, který výcvik organizačně zastřešil.

A report 8/2015 jakýmkoliv způsobem ohrozily na  životě. Zbraně a  zbraňové systémy se používají samozřejmě i nadále u všech jednotek. Neletální zbraně mají neocenitelnou výhodu nejen v  tom, že  jejich použitím nedochází k  usmrcení protivníka nebo pachatele, ale po  jejich použití je možné např. provádět výslechy osob, vůči nimž byla neletální zbraň nebo munice použita. Další výhodou je i  minimalizace smrtelného nebezpečí pro vlastní jednotky, jako tomu může být při použití zbraní letálních (odražené střely, poškození zraku, sluchu apod.). Po  zkušenostech z nasazení v misích se dále ukazuje, že eliminace smrtelných zranění u civilního obyvatelstva je klíčem k  úspěchu a  otevírá širší možnosti při vyjednávání s  místní samosprávou apod. USA disponují pravděpodobně nejvyšším počtem neletálních zbraní, které mají zavedeny do své výzbroje. Zároveň s tím je pro nás silně inspirativní systém, jakým provádějí výcvik v použití těchto prostředků a jejich efektivním využití na  základě sběru zkušeností z  bojových misí, tak i nasazení v rámci USA. Nejnovější neletální zbraně jsou s akustickým účinkem a dále zbraně pracující na principu elektromagnetických impulzů. Dokáží eliminovat protivníka na vzdálenost stovek metrů, aniž by mu způsobily jakékoliv zranění (modřiny, oděrky apod.).

17

A fakta Neletální neboli nesmrtící zbraně jsou takové zbraně, jejichž primárním účelem není usmrcení protivníka, ale pouze jeho zneškodnění či dočasné vyřazení z boje, aniž by přitom byl ohrožen jeho život. Vzhledem k tomu, že i při použití některých nesmrtících zbraní (např. taserů) může dojít k úmrtí protivníka, byť to není jejich účelem, používá se v angličtině pojem less-lethal weapons (méně smrtící zbraně). Neletální zbraně se používají především v  sebeobraně a  při policejních akcích. Ve válce jsou používány méně (nicméně používala je např. americká armáda při bojích v  Somálsku či  za  války v  Perském zálivu), použití některých (např. slzný plyn, vodní děla) zakazují mezinárodní úmluvy. V současné době jsou předmětem zkoumání a experimentů. Často se používají také proti zvířatům. Neletální zbraně mohou fungovat na různém principu. Patří k nim například: ▶ pryžové projektily, které se vystřelují z běžných střelných zbraní ( jejich účelem je způsobovat bolest, ale ne závažná zranění); ▶ vodní děla (trysky s vysokým tlakem vody, používají se k rozhánění davu); ▶ optické zbraně – například vysoce účinné světlomety, oslňující granáty (flashbang) a  lasery sloužící k  dočasnému oslepení protivníka (pro použití v  sebeobraně se někdy kombinují s pepřovými spreji); ▶ pepřové spreje (OC), slzný plyn (CS) a podobné látky (užívané převážně v sebeobraně) a různé jiné dráždivé látky; také ve formě projektilů do střelných zbraní; ▶ malodoranty, tedy látky vyvolávající zápach; ▶ zbraně vyvolávající elektrický šok, k  nim patří zejména elektrické paralyzéry a tasery; ▶ elektromagnetické zbraně různých typů; ▶ akustické zbraně, způsobující bolest prostřednictvím zvuků (zatím pouze ve stadiu experimentů); ▶ některé chemické zbraně, zejména omamné, uspávací a psychoaktivní látky; ▶ grafitová puma, jejímž cílem je zničit elektrická zařízení protivníka pomocí jemných částeček grafitu; ▶ k  neletálním zbraním se řadí také prostředky informační, psychologické a  navigační války. zákona  č.  300/2013 Sb., o  Vojenské policii. Jednotky jsou vybaveny i tzv. nesmrtící municí, kterou je možné pacifikovat, popř. eliminovat agresivní útočníky nebo pachatele, vůči nimž je zakročeno. Tuto munici má Vojenská policie k dispozici pouze v omezeném množství, a to pro své speciální jednotky.

Co nás čeká v nejbližších letech

Inspirace v USA

Jednotky v  USA mají zavedeny do  své výzbroje poměrně širokou škálu neletálních zbraní, prostředků a  munice, jejichž kombinací jsou schopny provést přesný a  efektivní zákrok proti živé síle, aniž by ji

Kompatibilita nutností Vzhledem ke skutečnosti, že jednotky Vojenské policie jsou v  současné době vybaveny prostředky, které neumožňují splnění úkolů v  rámci závazků, které se Vojenská policie zavázala plnit, je nutné příslušníky Vojenské policie vybavit základními druhy neletálních zbraní. Tyto prostředky je nutné doplnit z výše uvedeného důvodu, ale zároveň i proto, aby byly kompatibilní s jednotkami Policie České republiky na území České republiky a dále pak s ostatními jednotkami v rámci NATO. Základním vybavením je souprava pro plnění úkolů spojených se zvládáním davu – protiúderové prostředky (CRC), každý příslušník Vojenské policie je dále vybaven teleskopickým obuškem a  sprejem se slzotvornou náplní. Tyto prostředky je možné použít v  souladu s  ustanovením

Prioritou v letošním roce je zavedení prostředků pro násilné zastavení vozidla a dále pak prostředků zabraňujících násilnému odjetí vozidla (Check Point, vjezdy a  výjezdy do chráněných objektů), které dokážou zastavit vozidla na  poměrně krátkou vzdálenost, a  to s  minimálním rizikem jak pro posádku vozidla, tak i  pro příslušníky zasahující Vojenské policie. V  případě vyčleněných finančních prostředků je možné v letošním roce uvažovat o prvních vrhačích slzotvorných prostředků (ruční prostředky vrhající slzotvorné elastické kuličky pomocí stlačeného vzduchu). Účinnost těchto prostředků je na velmi vysoké úrovni, a to i na větší vzdálenost, čímž se zamezí fyzickému kontaktu s  potencionálním protivníkem. V  dalším roce je v  plánu zavedení distančních elektrických paralyzérů na pracovištích dopravní služby a  pořádkových jednotek, a  to včetně ochrany objektů, popř. ochrany ministra obrany. Text: Michal Voska, Lenka Haberová, foto: nrtm.Pavla Sobotková

18



A report 8/2015

A report 8/2015

19

samoohřevem. Ten funguje tak, že do vody vložíme pytlík, který v  sobě ukrývá oxid vápenatý. Chemická reakce vody a  oxidu vápenatého vytvoří tepelnou reakci, díky níž lze jídlo snadno ohřát. Voda má během několika minut přibližně 80 stupňů Celsia. České bédépéčko lze jíst studené, bez ohřátí, což ovšem příliš nedoporučuji s  ohledem na  potřebu plnění bojových úkolů. Doporučuji jídlo ohřát. Popíšeme si několik způsobů, díky kterým dostaneme do žaludku teplý pokrm, a vysvětlíme si, co nesmíme opomenout, jinak nás čeká nepříjemné překvapení…

Ohřev pomocí lihového vařiče

Existuje řada způsobů, jak ohřát bojové dávky

Potravinové dávky Bojová dávka potravin se neodmyslitelně zabydlela v naší bagáži a je nedílnou součástí každého cvičení a zahraničního nasazení. Jak si připravit jídlo, aby bylo chutné, ešus nebyl připálený − a to vše případně i bez ohně? Stravování na  misích a  cvičeních není vždy jednoduché. Náročné úkoly a  bojová pohotovost znemožňují pravidelné stravování, o  návštěvách jídelen ani nemluvě. Každý zná důvěrně takzvané kádépéčko, což je konzervovaná dávka potravin. Několik konzerv nad sebou utváří vyvážený celek potřebných živin na  celý den. Totéž je bédépéčko, ovšem to si již vzalo ponaučení ze zahraničních potravinových dávek. Je modernější, chutnější a  hlavně bohatší. Artem Sutugin, zástupce dodavatelské společnosti Mediap, nám představil jednotlivé verze a  vysvětlil nám, proč není v  balení pepř.

České strávníky potěší, ale nenadchne BDP se momentálně nabízí v šesti varian­ tách, z  nichž ani jedna není určena pro vegetariány. Maso je základ, jako kdyby si

pomyslel výrobce při skladbě jídel, a  tak všechny varianty obsahují značný masitý podíl. Je to logické, při náročné fyzické a psychické zátěži je vyvážená strava třeba a podíl masa, zeleniny a bílkovin je důležitý. Nemluvě o snadném způsobu uchování po dlouhou dobu, kdy je běžně doporučená trvanlivost potravinových balíčků několik let. Všechny dávky mají téměř shodnou energetickou hodnotu 14 000 kJ, čímž splňují nároky na celodenní stravu. Znojemskou roštěnou s  rýží či  bramborový guláš obsahuje první varianta BDP. Tomu úspěšně sekunduje lančmít a paštika se sýrem. Druhá verze nabízí pikantní rizoto a vepřové maso s bramborem a mrkví. Dále v dávkách nalezneme rajskou s těstovinou, zadělávaný hrášek, vepřový guláš, hovězí maso se žampiony, slepici na smetaně, lečo s párkem či ďábelské maso s fazolí. Součástí všech dávek je prakticky shodně džem, med, porcovaný čaj, káva (extrakt, kafaři zapláčou…), cukr, multivitamínový nápoj,

který chutná kupodivu ne až tolik chemicky jako v  americkém MRE. Někdo má rád i křehké kukuřičné plátky s vlákninou. Jejich kombinace s medem či džemem je ovšem pro mnohé téměř nevídaná, či  přímo nechutná. V  některých verzích nalezneme i čokoládu: nejde o nesmyslné náhražky, ale o poctivou čokoládu s 53% podílem kakaa.

BDP bez samoohřevu

Bohužel, balení není na  rozdíl od  zahraničních dávek vybaveno chemickým

A fakta Bédépéčka armáda odebírá od  dodavatele, firmy Mediap, rovnoměrně, neupřednostňuje některou z verzí. Všechna jídla ve  vaničkách jsou dodávána od  Hamé Babice, mají dlouhodobou trvanlivost a v lehce pozměněné formě je lze nalézt v regálech běžných obchodů. Součástí balení není pepř, zejména z  důvodu životnosti a  vyčpění. Testují se verze pro nasazení v  tropických oblastech. Mělo by jich být sedm pod označením BDP-T (trop) I.−VII. Trvanlivost je vždy minimálně dva roky, reálně ovšem mnohem déle.

„Nejhorší bylo jídlo v plechovkách ohřát. Ne vždy šlo rozdělat oheň nebo použít liháč. Když jsem byl v  Afghánistánu, zkusil jsem americké emeréčko. To byla jiná káva. Jen voda a  pytlík s  látkou,“ říká J. Š. z VeVA Vyškov a potvrzuje naše zkušenosti s ohřevem. Klasický lihový vařič, případně jiný vařič, u  sebe na  misích a  cvičeních nosí prakticky každý. Jedna lihová tableta vydrží hořet okolo deseti minut a  umožní nám tak na  první pohled snadný způsob přípravy. Není to ale úplně pravda. Pokud jídlo z  bédépéčka necháme v  původním obalu, což bývá hliníková vanička, lze ji přímo umístit na  vařič a  za  stálého míchání jídlo prohřát. Důležité je míchat, jinak budete mít připálený škvarek, a  ne jídlo. Pokud chcete, lze jídlo z vaničky vyklepat do ešusu a ohřát v něm. Zde je ale několik ale! Zaprvé je vhodné při ohřevu přikápnout trochu vody (z  camelbagu, čutory…), aby se jídlo tolik nepřipalovalo, a  samozřejmě stále míchat. Zadruhé je třeba myslet na možný rychlý přesun. Co uděláte s horkým, ba téměř vařicím ešusem? Na zchlazení vypotřebujete většinu vody, kterou u sebe obvykle máte, tím se vystavujete dehydrataci. Nebo nenávratné ztrátě ešusu…

Ohřev pomocí horké vody

Trochu krkolomnější metoda, ale bez nutnosti rozdělávání ohně, je možnost ohřevu pomocí horké vody. Vodu si lze při přesunu na  hlídku dopředu uvařit, umístit do  vhodné nádoby, kterou nerozbijete, například do  termosky. Vaničku s  jídlem můžeme umístit i  do  ešusu, zalít horkou vodou, přiklopit a  pár minut počkat. Dále můžete pro tyto účely nosit s sebou uzavíratelný, odolnější pytlík, do  kterého umístíte jídlo a  horkou vodu. Prakticky budete suplovat chemický samoohřev, který je u  amerických potravinových dávek MRE v balení. Není to dokonalé, ale účel to splní a  vodu lze poté opět přelít do  nádoby a v ní či v ešusu kupříkladu louhovat sáček s  čajem či  do  ní vysypat pytlík s  kávovým extraktem. K ohřevu jednoho hlavního jídla,

které váží v  průměru 300 gramů, je třeba přibližně půl litru horké vody. Metoda za  pomoci horké vody je pochopitelně závislá na době nasazení v terénu. Kvalitní termosky dokáží udržet téměř vroucí vodu okolo 24 hodin. Zahřátí horkou vodou na rozdíl od ohřátí lihovým vařičem není takové, aby nebylo možné ešus sbalit a pokračovat v misi či plnit úkoly na cvičení.

Ohřev na bloku motoru

Opravdu nevšedním způsobem ohřátí je využití rozpáleného bloku motoru. Nejde o žádnou vědu: při přesunu vozem se motor zahřívá, využijte teplo při zastavení. Vaničku s jídlem můžete umístit přímo na blok motoru, ideální je ji před ohřevem otevřít a  promíchat. Takto lze připravit naráz několik bédépéček: umožní-li vám to prostor, položte vaničky na  motor, resp. blok motoru, a  kapotu opět zavřete. Za  pár minut na vás bude čekat horký pokrm. Ale pozor, stejně jako u všech činností i zde platí maximální opatrnost. Kdo už se o motor či výfuk spálil, ví, o čem hovořím. O tom, že ohřev

je třeba provádět pouze s vypnutým motorem, netřeba hovořit. Plechovka bédépéčka by s rozvody dokázala divy. Jedna rada na závěr. V balení naleznete vždy pytlíky se solí, ale ne s pepřem. Trocha pepře s sebou a s chutí jídla můžete udělat zázraky!

Teplé jídlo zlepšuje psychiku Pokud zapátráte u psychologů a v učebnicích psychologie, zjistíte, že teplý pokrm nemá jen výrazně pozitivnější vliv na  trávení a  chuť, tedy fyzickou stránku, ale má i výrazný efekt na psychiku. Jíme-li studené jídlo (vyjma salátů atp., ale o  tom se zde nebavíme…), bereme to prakticky jen jako hmotu. Ovšem i ne příliš chutné jídlo, když je ohřáté, zlepšuje psychický stav: cítíme se lépe, šťastněji a v kontextu s užitím na cvičeních či  na  misích jsme ve  větší pohodě, což je samozřejmě důležité. Text: Michal Voska, foto: potravinovedavky.cz, archiv autora, Jan Kouba

20

Hrdinové všedních dnů

A report 8/2015

Pod palbou se neocitl poprvé

Desátník Petr Secký rozhodně nepatří ve 43. výsadkovém praporu v Chrudimi k nováčkům. V armádě slouží od října 2002. Jeho snem v té době bylo nastoupit k výsadkářům, a to také nakonec realizoval. V následujících měsících prošel řidičským a spojařským výcvikem.

První zahraniční misi prodělal od jara 2007 v Kosovu. Pak se ale doslova upsal Afghánistánu. V roce 2010 absolvoval svoji první misi ISAF v této zemi a hned následujícího roku si ji zopakoval. Ta nejtěžší afghánská operace ho ale čekala až v loňském roce.

Příprava ve Vyškově

Od ledna 2014 ho společně s nově formovanou 2. strážní rotou BAF (Bagram Air Field), do  které byl zařazen, čekala tvrdá příprava ve  Vyškově. Vše vyvrcholilo počátkem března cvičením Shield, během

A fakta Druhá strážní rota BAF ISAF byla operačně podřízena americkému prapornímu úkolovému uskupení TF 1-320. Prostor odpovědnosti TF 1-320, označovaný jako BSZ (Bagram Security Zone – Bezpečnostní zóna Bagrám), byl z  největší části tvořen distriktem Bagrám, dále distriktem Charikar (na  západě), distriktem Kohistan (na  severu) a  distriktem Qarah Bagh (na  jihu). Naše rota působila v  severní části prostoru odpovědnosti tohoto úkolového uskupení. Jejím velitelem byl kapitán Jiří Pazděra.

něhož museli vojáci řešit více než padesát různých incidentů. Jednotka měla sto padesát vojáků. Její základ tvořili příslušníci 41. mechanizovaného praporu a  43. výsadkového praporu. Kontingent doplnili vojáci devíti útvarů Armády České republiky. V  Afghánistánu měla mít na  starosti ochranu a obranu největší zdejší spojenecké základny Bagrám. Jejím úkolem bylo zabezpečit stanovený prostor odpovědnosti a  eliminovat nepřátelské aktivity proti základně. To bylo samozřejmě spojeno s častými výjezdy mimo opevněný perimetr. V  afghánské provincii Parván působila 2. strážní rota BAF šest měsíců, od dubna do října 2014.

Příliš krvavá daň

Když v dubnu 2014 přiletěl desátník Sec­ ký společně s  ostatními vojáky do  Bagrámu, nic nenasvědčovalo tomu, že  právě za  splnění tohoto úkolu zaplatí naši vojáci velice krvavou daň. V  ranních hodinách 8.  července 2014 byli během sebevražedného útoku atentátníka zabiti čtyři příslušníci naší jednotky. Pátý podlehl svým zraněním po několika dnech. Tato tragická událost nemohla nemít vliv na  psychickou pohodu 2. strážní roty. Přesto bylo potřeba se co nejrychleji oklepat a dál standardním způsobem plnit úkoly.

A report 8/2015

21

Nad rubrikou Hrdinové všedních dnů převzal záštitu ministr obrany České republiky Martin stropnický. Měl by to být také on, kdo jednomu z vybraných předá zvláštní cenu Vojenský čin A reportu. viditelnost, tedy ideální podmínky pro léčku. Zhruba po třech čtvrtích hodiny patrola zastavila, vojáci se zaměřili na sledování daného prostoru. Po  půlhodině pokračovali v  přesunu. Kolona vozidel překonala dalších dvě stě metrů. „Bylo kolem desáté hodiny večerní, když se ze  třetí hodiny ozvala střelba. První a  třetí vozidlo bylo zasaženo ručním protitankovým granátometem RPG. Já jsem seděl ve  věži druhého vozidla. Protivník po  mně vedl střelbu z ručních zbraní. Několik dávek zasáhlo přímo mou věž. Opětoval jsem palbu z těžkého kulometu M2 Browning ráže 12,7 mm,“ vzpomínal desátník Secký. „Snažili jsme se bojem odpoutat od protivníka a dostat se tak ze smrtící zóny. Střet trval několik minut a za tu dobu jsem stihl vystřílet sto padesát až  sto sedmdesát nábojů. Po  přesunu do  bezpečné vzdálenosti jsme zaujali kruhovou obranu, provedli reorganizaci a vrátili se na místo léčky. Nebylo to poprvé, co jsem se ocitl pod palbou. Stalo se mi to již několikrát, a  to i  v  předcházejících misích. Přesto ta situace nebyla jednoduchá. Střílelo se na poměrně krátkou vzdálenost, tak třicet až padesát metrů. Nehledě na to nebylo snadné zjistit, odkud přesně vede protivník palbu a z jaké zbraně.“

vzdáleném okolí se jí podařilo zachytit pohyb potencionálního protivníka. Pronásledování tedy pokračovalo do  brzkých ranních hodin. Přesto se nepodařilo nikoho zajistit. A tak byla patrola nakonec odvolána na základnu,“ upřesňoval desátník Secký. V jeho případě se jednalo již o třetí nasazení v Afghánistánu. Podobná krizová situa­ ce pro něho tedy nebyla novinkou. Přesto podle jeho slov tento incident představoval další významnou zkušenost jak v profesním, tak osobním životě. Po návratu na základnu byl za své profesionální a rozvážné jednání během incidentu oceněn ústní pochvalou.

Všichni si společně sedli a celou záležitost podrobně rozebrali. Z následné diskuse se snažili vytěžit maximum poznatků a  zkušeností. Uvědomovali si význam detailních rozborů a toho, kdo se jak zachoval. Případně, kdo udělal chybu a jak se jí příště vyvarovat. Ostatně podobně horké chvilky zažil nejen desátník Secký i  v  dalších měsících svého působení v Afghánistánu.

Text: Vladimír Marek, foto: archiv desátníka Petra Seckého

Inzerce

VELITELSTVÍ VÝCVIKU – VOJENSKÁ AKADEMIE pod záštitou náčelníka Generálního štábu Armády České republiky

Pronásledování pokračovalo do rána

Od  tragického okamžiku uplynul pouhý měsíc. Vše nasvědčovalo tomu, že  10.  srpen bude den jako každý jiný strávený v  této misi. Hned po  snídani měl desátník Petr Sec­ký volno. Společně s ostatními vojáky ho totiž čekala noční patrola mimo základnu. Ve  dvě hodiny odpoledne si její příslušníci vyslechli bojový rozkaz. Desátník Secký se dozvěděl, že je určen jako střelec druhého vozidla Max Pro-MRAP. Vojákům byla upřesněna bezpečnostní situace v prostoru a zároveň byli seznámeni s případnými hrozbami.

Ideální podmínky pro léčku Konvoj opustil základnu v osm hodin večer. Byla teplá noc, jasno a úplněk. Perfektní

Po  zajištění obrany a  perimetru v  místě léčky sesedl pěší prvek z vozidel. Jeho úkolem bylo propátrat místo napadení a  přilehlé okolí a zajistit případné důkazy. Pokud by se v této oblasti ještě nacházel protivník, měl ho zajmout a dopravit na základnu. „V té chvíli jsme již měli k dispozici leteckou podporu spojenců, kterou velitel předtím vyžádal. Ta kromě posílení naší ochrany plnila i  průzkumnou funkci. V  nepříliš

Výzva V nové rubrice Hrdinové všedních dnů bychom chtěli upozornit na  statečné a obětavé jedince, kteří mnohdy nikým nepozorováni žijí vedle nás. Je tedy jen na vás, našich čtenářích, ale i na velitelích všech stupňů a vojenských kolektivech, abyste posílali své návrhy, o kom konkrétně bychom v  této rubrice měli psát. Pokud se  bude jednat skutečně o mimořádný čin, naše redakce k  vám přijede a společnými silami připravíme portrét dotyčného. V  lednu příštího roku komise vybere jeden z  průběžně publikovaných příběhů a vyhlásíme vítěze ceny Vojenský čin A reportu. Předem vám děkujeme za spolupráci.

pořádá ve dnech 30. září – 2. října 2015 ve VVP Březina 2. ročník celoarmádní profesní soutěže

“Nejlepší řidič AČR” Kategorie soutěže: UAZ 469 B, LR Defender 110, T 810, T 815 8×8 VVN, BVP-2 a PANDUR II 8×8. Podrobnosti k podmínkám soutěže a přihlášení naleznete v propozicích náčelníka Generálního štábu AČR a na intranetových stránkách VeV – VA www.vyskov.acr/soutez-ridicu.

22

Domino

A report 8/2015

A report 8/2015

Zaujalo nás v poslední době Začátkem července nastoupilo na  Velitelství výcviku – Vojenskou akademii ve Vyš­ kově dalších více než sto nových rekrutů Armády České republiky. Spolu s  nimi pak i  třicítka nových příslušníků aktivní zálohy. Úspěšně prošli náborem a  nyní je čeká u  Centra základní přípravy tříměsíční výcvik, který teprve prověří, zda jsou vhodnými kandidáty pro náročnou službu v armádě.

Dvacáté první výročí založení 4. brigády rychlého nasazení, jíž jsou součástí, oslavili příslušníci 43. výsadkového praporu netradičně – seskoky do sečské přehrady. Ostatní si výročí založení brigády pak připomněli slavnostním nástupem na  nedalekém chrudimském letišti. Nástupu se zúčastnila i  řada osobností 4. brigády rychlého nasazení. Tou nejvýznamnější byl její zakladatel a  bývalý velitel generálmajor František Štěpánek.

Od  července začala platit novela zákona č. 221/1999 Sb., o  vojácích z  povolání. Přináší především nový kariérní platový řád. Nově zaváděný platový řád je objektivnější, spravedlivější a  bude podporovat kariéru vojáka. V praxi to znamená jasná stanoviska, co musí voják splňovat, aby mohl být jmenován do vyšší hodnosti a mohl aspirovat na vyšší pozici.

Čeští meteorologové odletěli do  Kábulu. Mezinárodní meteorologická jednotka s  českým zastoupením v  misi Resolute Support v Kábulu je jediným místem, které provádí sondáž atmosféry na  území Afghánistánu. Tato jednotka působí na  kábulském letišti od  roku 2005. V  současné době se mezinárodní meteorologická jednotka skládá ze  sedmičlenného týmu, v  němž společně operují vojáci z  Turecka, Rumunska a České republiky. Jejím prvořadým úkolem je zabezpečit provoz na letišti v Kábulu, dalším úkolem, který příslušníci meteorologické jednotky plní, je podpora nové generace afghánských meteorologů tak, aby byli připraveni převzít meteorologické zabezpečení letiště v roce 2016. Čtyři klisny koně Převalského zamířily z  kbelského letiště do  Mongolska. Jedná se již o  pátý transport těchto zvířat do země jejich původu. Ve spolupráci s Armádou České republiky jej organizuje pražská zoologická zahrada. Na palubě letounu CASA C-295 M byly tentokrát čtyři transportní boxy a  v  nich maďarská klisna Kirá, francouzská Paradise, německá Rabeu a  česká klisna Querida. Do  Mongolska už takto odletělo v rámci projektu Návrat divokých koní celkem patnáct koní Převalského. Letos k  nim přibudou ještě další čtyři klisny.

Ministerstvo obrany a Armáda České republiky si připomněly pět vojáků, kteří se loni stali obětí útoku sebevražedného atentátníka v  afghánské provincii Parván. Vzpomínalo se na  rotmistra Davida Beneše, četaře Ivo Klusáka, desátníka Libora Ligače, desátníka Jana Šenkýře a  rotmistra Jaroslava Lieskovana. Všem pěti vojákům udělil loni v říjnu prezident republiky in memoriam medaili Za  hrdinství v  boji. Medaili Za  hrdinství v  boji tehdy obdržel také desátník Jaroslav Mevald, který byl zraněn o  pět dnů později. Smutné výročí si připomněli také příslušníci AČR spolu s pozůstalými v Žatci a v Chrudimi. Stejně tak památku padlých českých vojáků uctili příslušníci strážní roty BAF a  jejich koaliční kolegové přímo na  základně Bagrám v Afghánistánu.

V  Lipníku nad Bečvou se uskutečnil první slavnostní nástup nového 143. zásobovacího praporu. Je to třetí prapor 14. pluku logistické podpory. Velitelem praporu v  Lipníku, který v  současné době má 83 příslušníků, se stal podplukovník Ladislav Bujárek. Tento prapor bude postupně doplňován a  bude naplněn koncem roku 2018, kdy bude u útvaru zaměstnáno přibližně šest set vojáků. Nový útvar vznikl přesně v  den 11. výročí založení 14. pluku logistické podpory a  je obdobou pardubického 141. zásobovacího praporu.

Do  České republiky přiletělo devět Ukrajinců, kteří byli postiženi válečným konfliktem na  východě země. V  rámci programu MEDEVAC přicestovalo sedm dospělých a  dvě děti. Všichni se budou léčit v  českých nemocnicích. Na  bezproblémový převoz dohlížel vedoucí lékařského týmu plukovník Michal Mareček a jeho tým z  Letecké záchranné služby v  Plzni-Líních. Letoun CASA nejprve přistál v  Ostravě, kde byl vyložen těžce popálený pacient. Následoval pak let do Prahy, kde již byly připraveny vozy záchranné služby, které ostatní rozvezly do určených nemocnic.

23 Na Ministerstvu obrany se uskutečnilo slavnostní shromáždění k 75. výročí bitvy o Británii. Hrdinství československých pilotů a jejich významnou roli v době druhé světové války si přišla připomenout řada významných hostů, včetně členů Československé obce legionářské a  zástupců resortu obrany v čele s náměstkem Jakubem Landovským a  zástupcem náčelníka štábu Velitelství vzdušných sil plukovníkem Zdeňkem Bauerem. Většina letců působila v samostatných perutích – 310., 312. a  313. stíhací a  311. bombardovací. Jedna jednotka pak působila v 68. britské noční peruti. Českoslovenští letci sestřelili v rámci RAF 365 nepřátelských letounů.

Náčelník Generálního štábu Armády České republiky generálporučík Josef Bečvář přivítal v  rámci dvoudenní pracovní návštěvy v  Praze na  Generálním štábu AČR vrchního spojeneckého velitele pro transformaci generála Jeana-Paula Palomérose. Po  slavnostní přehlídce čestné jednotky následovalo pracovní jednání delegace se zástupci velení AČR v čele s generálporučíkem Bečvářem a jeho prvním zástupcem generálmajorem Jiřím Balounem. Druhý den se generál Paloméros setkal s náměstkem pro řízení sekce obranné politiky a strategie MO Jakubem Landovským a navštívil alianční Centrum ochrany proti zbraním hromadného ničení ve Vyškově, kde se seznámil s činností CBRN Reachback operačního centra.

Prezident republiky Miloš Zeman jednal s  náčelníkem Generálního štábu AČR o  dalším rozvoji našich ozbrojených sil. Tématem jejich pracovního setkání byla jednak výměna informací k  aktuální bezpečnostní situaci a  hrozbám ve  světě a  pak následovala podrobná diskuze k  dalšímu rozvoji kapacit a  schopností Armády České republiky a nezbytnému finančnímu zajištění potřeb ozbrojených sil v nadcházejícím období.

Příletem vojáků první části úkolového uskupení Armády České republiky na  letiště Keflavík začala zahraniční mise na Islandu, kde budou zajišťovat ochranu vzdušného prostoru. Více než čtyřicet osob, z  toho pětatřicet příslušníků úkolového uskupení, tak bude muset během dvou dnů na více než 3 300 kilometrů vzdálené letecké základně Keflavík připravit podmínky pro přílet pětice letounů JAS-39 Gripen. Je to již podruhé během sedmi měsíců, kdy vzdušný prostor ostrovního státu, který nemá vlastní armádu, střeží české uskupení tvořené primárně příslušníky 21. základny taktického letectva Čáslav.

Ministr obrany Martin Stropnický navštívil Centrum kybernetické bezpečnosti resortu obrany (CIRC) a poté i Vojenskou nemocnici v Brně. Úkolem CIRC je proaktivní identifikace bezpečnostních hrozeb a incidentů, jejich analýza a následné reportování zjištěných událostí a  postupů řešení k  relevantním partnerům. Ve  Vojenské nemocnici v  Brně se ministr seznámil se strukturou a posláním tohoto zdravotnického zařízení, jehož minulost sahá až do dob Rakouska-Uherska. Dnešní nemocnice si získala velmi dobré jméno a patří mezi ty nejlepší v kraji. Poskytuje zdravotní péči nejen vojákům a občanským zaměstnancům a jejich rodinám, ale využívá ji i sto tisíc obyvatel sedmi brněnských městských částí. Sedmnáct lékařů se už zúčastnilo sedmatřiceti zahraničních misí. Nemocnice disponuje 212 lůžky akutní péče a pracuje zde více než pět set zaměstnanců.

24

25

úhel pohledu vrchního praporčíka

Plošný přístup a statistická data

Příspěvek na bydlení Novela zákona o vojácích z povolání, která vstoupila 1. 7. 2015 v platnost, nově upravuje výši služebního příspěvku na bydlení (dále jen příspěvek) poskytovaného profesionálním vojákům jinak, než byli doposud zvyklí. Vzhledem k tomu, že se jedná o téma, o které se velmi zajímá velká část mužstva, poddůstojnického a praporčického sboru a které je nejenom mezi vrchními praporčíky OS ČR velice diskutované, dovolím si v dnešním článku zveřejnit zamyšlení nad problematikou příspěvku, viděného poněkud jinou optikou, než je běžné. Poskytování příspěvku vojákům z  povolání je nástrojem MO ČR k  zajištění jeho bytové politiky. K  zavedení tohoto institutu do  zákona o  vojácích z  povolání došlo v roce 1999. Po jeho uvedení do života se ve své době jednalo o velmi revoluční počin, který navýšil příjmy vojáků o  desítky procent a  neměl obdoby v  žádném jiném silovém resortu ČR. Podoba příspěvku na bydlení se postupem času zásadně neměnila a  až  na  malé změny u  koeficientů zůstala stejná až  do  doby poslední novelizace zákona, kdy došlo k  dílčím změnám v jeho konstrukci. V  souladu se záměrem MO ČR, poslední novela měla učinit příspěvek adresnější a efektivnější, jak z hlediska jeho používání, tak i z hlediska snížení nákladů. Nově byla stanovena snížená výše příspěvku, zároveň se omezuje souběžné vyplácení více příspěvků v jedné domácnosti. Nově je umožněno jeho omezené navýšení podle počtu členů rodiny v domácnosti.

Aktuální stav a východiska Podle § 61a odst. 1 zákona o  vojácích z  povolání se stanovuje služební příspěvek na  bydlení ve  výši od  jednonásobku do dvojnásobku částky 3 000 Kč podle kategorie obce výkonu služby a podle počtu obyvatel žijících v této obci. Vláda ČR je podle odst. 5 toho samého paragrafu zmocněna ke  stanovení kategorií obcí výkonu služby a koeficientů pro výpočet služebního příspěvku na bydlení. V nařízení vlády, které MO ČR připravilo ke  stanovení kategorií obcí a  koeficientů pro výpočet služebního příspěvku, se v § 1 (Kategorie obcí výkonu služby vojáků) pro výpočet služebního příspěvku stanovují dvě kategorie obcí výkonu služby vojáka. I.  kategorie zahrnuje hlavní město Praha

a  II.  kategorie všechny ostatní obce. V  § 2 (Koeficienty pro výpočet služebního příspěvku) se stanovuje 1,03násobek částky 3 000 Kč pro obec I. kategorie a jednonásobek částky 3 000 Kč pro obec II. kategorie. V odůvodnění návrhu zákona o vojácích z povolání, který byl v podobě sněmovního tisku č. 49/0 předložen poslancům PSP ČR, se uvádí: „Navrhuje se proto systém finanční podpory bydlení zachovat a poskytovat vojákům měsíční služební příspěvek na bydlení, ve  kterém bude významně posílena adresnost podpory bydlení oproti dosavadnímu přídavku na bydlení. Do budoucna se

v  závislosti na  rozpočtových možnostech předpokládá upravovat výši příspěvku v závislosti na nákladech na bydlení podle místa výkonu služby.“ Původní návrh nařízení vlády, který byl součástí sněmovního tisku 49/0, ve  své vlastní důvodové zprávě stanovoval: „Při zpracování návrhu nařízení vlády se vycházelo z  hlediska hospodárnosti s  ohledem na veřejné finance, proto se navrhuje výše koeficientů na  nejnižší hranici zákonného rozpětí… Do  budoucna se v  závislosti na rozpočtových možnostech předpokládá upravovat výši příspěvku v závislosti na nákladech na  bydlení podle místa výkonu služby.“ Z výše uvedených informací se dá vyvodit několik závěrů. Za prvé, MO ČR zvolilo jednoduchý plošný přístup při stanovení příspěvku. Za  druhé, nejsou použita dostupná statistická data ke  stanovení obcí výkonu služby do kategorií. Za třetí − a to je jednoznačně pozitivní − MO ČR připustilo možné budoucí změny příspěvku v  závislosti na  rozpočtových možnostech a na nákladech bydlení podle místa výkonu služby.

Tabulka č. 1: Úhrada nákladů domácností na bydlení prostřednictvím příspěvku Náklady domácností na bydlení 2014

Služební příspěvek na bydlení

Výše pokrytí nákladů domácností na bydlení prostřednictvím služebního příspěvku na bydlení

Hlavní město Praha

7 348 Kč

3 100 Kč

42,2 %

Liberecký kraj

6 051 Kč

3 000 Kč

49,6 %

Ústecký kraj

5 708 Kč

3 000 Kč

52,6 %

Moravskoslezský kraj

5 666 Kč

3 000 Kč

52,9 %

Karlovarský kraj

5 545 Kč

3 000 Kč

54,1 %

Jihomoravský kraj

5 480 Kč

3 000 Kč

54,7 %

Středočeský kraj

5 449 Kč

3 000 Kč

55,1 %

Královéhradecký kraj

5 202 Kč

3 000 Kč

57,7 %

Plzeňský kraj

5 141 Kč

3 000 Kč

58,4 %

Zlínský kraj

5 137 Kč

3 000 Kč

58,4 %

Olomoucký kraj

4 943 Kč

3 000 Kč

60,7 %

Jihočeský kraj

4 936 Kč

3 000 Kč

60,8 %

Pardubický kraj

4 735 Kč

3 000 Kč

63,4 %

Kraj Vysočina

4 534 Kč

3 000 Kč

66,2 %

Kraj

Zdroj: Autor na základě dat ČSÚ (statistické ročenky krajů ČR 2014)

Klasik by mohl prohlásit, že  v  jednoduchosti je krása, případně, že  rovný přístup znamená, že  všichni mají stejně, nicméně takový přístup je velmi relativní. Domnívám se, že  z  pohledu řadového vojáka máme v  oblasti příspěvku na  bydlení prostor pro zlepšení, protože vojáci nežijí v  jednotném nákladovém vakuu, ale v reálném světě, kde jsou náklady na bydlení v různých regio­nech nebo obcích různé. Důkazem je následující tabulka, která ukazuje náklady domácností na bydlení v jednotlivých krajích ČR tak, jak je sleduje Český statistický úřad (dále jen ČSÚ), a jejich porovnání s aktuálně stanovenou výší příspěvku (tabulka č. 1). Podle tohoto porovnání jsou na  tom z hlediska pokrytí nákladů na bydlení nejlépe vojáci, kteří bydlí a slouží v regionech s  nižšími náklady na  bydlení, a  naopak nejhůře vojáci, kteří bydlí a  slouží v  hlavním městě. Míra pokrytí nákladů domácností na  bydlení se napříč kraji pohybuje od  42,2 % do  62,2 %. Rozdíl mezi nejdražším a  nejlevnějším krajem činí 2  814 Kč. Skutečný rozdíl mezi minimální a maximální výší příspěvku stanoveného zákonem a nařízením vlády je 100 Kč. Nabízí se tedy otázka, jak moc takové reálné nastavení minimální a maximální výše příspěvku umožňuje uspokojení bytových potřeb řadových vojáků a jak takové nastavení slouží resortu MO ČR, zejména s ohledem na deklarovanou potřebu mobility personálu související s přechodem na nový systém řízení kariér. Při bližším pohledu na data v tabulce vyjde najevo, že  pokud budeme posuzovat příspěvek a jeho konečnou výši podle současné legislativy a  učiníme tak izolovaně, pak se jeví jako spravedlivě nastavený, protože mají všichni vojáci v  podstatě stejně. Pokud se na něj však podíváme z pohledu nákladů domácností na  bydlení, dostaneme odlišný výsledek. Z  takového pohledu dostává pojem spravedlivost mírně jiný význam a  existuje prostor pro možné budoucí změny, protože jiné procento nákladů na bydlení pokrývá současný příspěvek

Tabulka č. 2: M  ožná varianta stanovení služebního příspěvku na bydlení Kraj

Kategorie obce

Základní částka

Koeficient

Příspěvek po zákonném zaokrouhlení

Hlavní město Praha

I.

1,62

4 900,00 Kč

Liberecký kraj

II.

1,33

4 100,00 Kč

Ústecký kraj

III.

1,26

3 800,00 Kč

Moravskoslezský kraj

IV.

1,25

3 800,00 Kč

Karlovarský kraj

V.

1,22

3 700,00 Kč

Jihomoravský kraj

VI.

1,21

3 700,00 Kč

Středočeský kraj

VII.

1,20

3 700,00 Kč

Královéhradecký kraj

VIII.

1,15

3 500,00 Kč

Plzeňský kraj

IX.

1,13

3 500,00 Kč

Zlínský kraj

X.

1,13

3 400,00 Kč

Olomoucký kraj

XI.

1,09

3 300,00 Kč

Jihočeský kraj

XII.

1,09

3 300,00 Kč

Pardubický kraj

XIII.

1,04

3 200,00 Kč

Kraj Vysočina

XIV.

1,00

3 000,00 Kč

3 000 Kč

Zdroj: Autor

vojákovi například v  Praze a  jiné v  Jindřichově Hradci. Otázka tedy zní, jak nastavit kategorie obcí výkonu služby a  následně koeficienty pro výpočet služebního příspěvku tak, aby byly co nejférovější. Řešení je jednoduché. Pro nastavení kategorie obcí výkonu služby můžeme použít statistická data ČSÚ, která máme každoročně k  dispozici. Vzhledem k  tomu, že  minimalistická verze stanovení kategorií obcí je již známa (aktuální úprava), podíváme se na  opak spektra a  maximalisticky stanovíme tolik kategorií, kolik je v ČR krajů. Tím se dostáváme k 14 katego­ riím obcí, které jsou rozděleny podle nákladů domácností na bydlení. V  případě stanovení koeficientu pro výpočet služebního příspěvku musíme z  důvodu zákonného nastavení nejnižší částky příspěvku na 3 000 Kč vycházet z přiřazení

této částky ke  kraji s  nejnižšími náklady na bydlení (nemůže být totiž nižší). V tomto případě (Kraj Vysočina) tato suma pokrývá 66,2 % nákladů domácností na  bydlení. To znamená, pokud chceme zachovat maximálně spravedlivý přístup k  vojákům, musíme akceptovat 66,2 % jako standard pokrytí nákladů domácností na  bydlení prostřednictvím příspěvku i  u  ostatních krajů. Tabulka č. 2 ukazuje, jak by vypadal příspěvek po implementaci výše uvedených zásad (tabulka č. 2). Co z  tabulky vyplývá? Za  prvé, tato varianta stanovení výše příspěvku je k  vojákům spravedlivější při vytváření podmínek pro výkon služby v  oblasti zabezpečení bydlení. Pro všechny vojáky je stanoveno stejné procento pokrytí nákladů domácnosti na  bydlení prostřednictvím příspěvku. Za  druhé, varianta má pevné základy

26

Ve  vztahu k  příspěvku a  obecně k  podpoře bydlení vojáků existuje další

Sokolníci

5 800 Kč 5 600 Kč

Činnost biologické ochrany letišť je nezanedbatelnou součástí ochrany jako celku. Elektronické prostředky dokáží monitorovat okolí, hlídat v součinnosti s fyzickou stráží přístupové cesty a eliminovat rizika vniku nepovolaných osob, ale zabránit střetu zvířat s letadlem, které může skončit fatálně, nedokáží. Od toho jsou vycvičení dravci.

5 400 Kč 5 200 Kč 5 000 Kč 4 800 Kč 4 600 Kč

2010

2011

2012

2013

A kvíz

Zdroj: Autor na základě dat ČSÚ (Statistická ročenka ČR 2014)

ů

m 950 gra

800− ba? st holu gramů  c)  o n t o m 0 rná h b)  600−75 průmě Jaká je 400 gramů  − a)  300

:a

K zamyšlení

Opeřenci chrání letiště od nezvaných hostů ze zvířecí říše

pověď

Samozřejmě, stejně jako i  v  mnoha jiných případech, základním kamenem úrazu jsou především peníze. Takto koncipovaná změna by měla za  následek zvýšení sumy prostředků, které MO ČR vyplácí vojákům v  rámci jeho politiky podpory bydlení. Opět, pokud se na to podíváme izolovaně, pak je tu mírný nárůst a ovlivnění poměru mandatorních, provozních a  investičních výdajů. Na  druhou stranu, pokud vezmeme v  úvahu plánované navýšení rozpočtu resortu  MO ČR v  příštích letech v  řádech miliard, musíme nutně dojít k závěru, že se nemůže jednat o  navýšení zásadní, které by významně změnilo poměr jednotlivých druhů výdajů. Při přepočtení výše uvedené varianty na  počty služebních míst v  jednotlivých krajích a  po  jejím porovnání se současným stavem dostaneme rozdíl cca 200 milionů  Kč (nárůst). A  to je v  celkovém resortním rozpočtu rozdíl vcelku zanedbatelný.

Graf č. 1: Růst nákladů domácností ČR na bydlení

spousta témat k diskusi nebo zamyšlení. Já zde na závěr zmíním dvě z nich. Podle současné úpravy není příspěvek vázaný na  žádnou proměnlivou konstantu z oblasti růstu nákladů domácností na bydlení. MO ČR může výši příspěvku upravit novelizací nařízení vlády, nicméně tato činnost nemusí být automatická a  časem nemusí kopírovat každoroční nárůst nákladů domácností ČR na  bydlení. Je otázkou k  zamyšlení, zda je takové řešení optimální a zda by nebylo vhodnější dát řadovým vojákům jistotu automatické valorizace příspěvku založené na  růstu nákladů podle nejnovějších statistických dat (graf č. 1). Příspěvek je nastavený jako příspěvek, který je vázaný na obec výkonu služby vojáka. Není vázaný na místo trvalého bydliště vojáka. Naprosto chápu, proč je tomu tak, a  principiálně, za  optimálních podmínek a  nastavení určitého rozpětí výše příspěvku motivující vojáky k  bydlení v  obci

výkonu služby, se jedná o  správnou zásadu. Nicméně, současné nastavení do  budoucna blokuje jakýkoliv rozvoj institutu příspěvku, protože ten stojí a  padá s  tím, kolik je MO  ČR ochotno platit těm vojákům, kteří slouží v  nejdražších lokalitách, jako je Praha. Výše zmíněné navýšení příspěvku o cca 200 milionů Kč je totiž z téměř 50 % způsobeno nárůstem u vojáků s obcí výkonu služby v  Praze. Řešením by mohla být úprava zákona, která by příspěvek vázala na  místo trvalého bydliště, kde vojákům vznikají náklady na  bydlení. Ušetřené prostředky by se mohly adresněji vyplácet například v kompenzaci za dojíždění nebo v podpoře vojáků, kteří bydlí na vojenských ubytovnách. Tím by se ještě zvýšila adresnost vyplácení příspěvku a  zajistilo více prostředků pro dojíždějící vojáky, kteří bydlí na ubytovnách a mají dvojí náklady na bydlení. Takže další otázkou k zamyšlení je současná vazba příspěvku k obci výkonu služby a efektivita tohoto nastavení. Tento článek neměl za  úkol kompletně popsat problematiku služebního příspěvku na  bydlení a  demonstrované řešení může být pouze jedním z mnoha. Cílem bylo podívat se na  tento příspěvek jinou optikou a iniciovat diskusi zejména mezi příslušníky mužstva, poddůstojnického a praporčického sboru (nejenom mezi nimi). Každý, kdo má nebo bude mít zájem se mnou komunikovat na  téma služebního příspěvku na bydlení, může tak učinit přímo osobně nebo prostřednictvím svého vrchního praporčíka. Stejně jako u jiných článků platí, že  vaše případné podněty k  tomuto tématu využiji tak, aby byly maximálním přínosem pro řadové vojáky OS ČR. Vrchní praporčík AČR št. prap. Petr Seifert

I přes využívání zábleskových zařízení, hlukových efektů z pyrotechniky či rádiově řízených modelů vždy bude na  letišti třeba sokolníků. Ani nejmodernější technika zatím nedokáže odradit drobná zvířata, zejména pak drobné opeřence a zajíce. Rušení běžnou cestou je poměrně neefektivní. Důvodem je zkrátka zvyk. Zvířata si zvyknou na hluk i všemožné rušení, ale základní instinkt, tedy strach z predátorů, strach o život, je nepřekonatelný. Proto před každým startem, přistáním, ale i mimo tento čas nastupují sokolníci. Jejich práce probíhá od svítání do soumraku.

Náročný výcvik

Ve  věku dvou až  pěti měsíců si mladý dravec začíná zvykat na sokolníka a od prvního dne probíhá jeho výcvik na letišti, aby si přivykl letovému provozu. Učí se, že rukavice znamená odměnu, je krmen pouze na ní a po pár dnech rozmazlování si odměnu zaslouží tak, že na rukavici sám přeskočí. Nejprve na vzdálenost pár centimetrů, nakonec, uvázaný na šňůře, na desítky metrů. Je-li uznán spolehlivým, dostává vysílačku a je vypuštěn k prvnímu, obvykle velice napínavému volnému letu. V  další fázi se už výcvik dělí podle druhu dravce. Sokol se učí létat na  tzv. vábítko, orel a  ostatní dravci cvičí přílety na  rukavici, později se učí lovit vlečku (imitace kořisti – liščí nebo zaječí kožka, u sokolích vábítek jde o imitaci různých druhů ptáků) taženou sokolníkem, později autem.

Před vypuštěním

Před každým vypuštěním se dravec váží s  přesností na  gramy. S  tlustým dravcem sokolník mnoho nepořídí, protože pták

ná od

Náklady

27

Správ

v  podobě dostupných veřejných statistických dat ČSÚ, což zvyšuje důvěru vojáků ve  způsob stanovení příspěvku. Každý si totiž může sám spočítat, jak a  na  základě jakých vstupů je příspěvek vykalkulován. Za třetí, demonstrovaný přístup podporuje mírné zvýšení mobility personálu související s přechodem na nový systém řízení ka­ riér, protože otevírá hodnotové nůžky mezi nejdražšími a nejlevnějšími lokalitami.

A report 8/2015

prostě nemá zájem létat. Naopak hubený dravec bude čekat na  jistou kořist a  šetřit síly. Z  tohoto důvodu se používá pestrá paleta dravců, kteří se v  práci střídají, s ohledem na jejich chování v přírodě, tedy kdy uloví, nažerou se a dva dny odpočívají. Důležitá je i rozmanitost zvířat, která by mohla ohrozit bezpečnost letadel, a  s  tím spojený konkrétní výběr dravce. Předmětem činnosti sokolníků jsou ptáci od vrabce až po volavky, zajíci, ale i srnčí zvěř.

Detailní znalost letiště

Při práci se vychází z  detailní znalosti základny a  jejího okolí. Zpráva o  ornitologické situaci včetně tabulek a možných rizik je předávána orgánům řízení letového provozu a  pilotům při brífincích v  rámci předletové přípravy. Sokolník musí i správně vyhodnotit situaci na  základě ročního období, počasí a dlouhodobých zkušeností. Čáslavští sokolníci mají práci o  to komplikovanější a  jejich bdělost a  nasazení jsou ovlivněny též faktem, že značná část letiště

je takříkajíc otevřená. Přilehlá pole u letištní dráhy jsou pro drobné zvířectvo zdrojem potravy, ale i úkrytu a poměrně hustý provoz v okolí může zvířata zahnat až na přistávací a vzletovou plochu.

Potrava dravců

Za každý úlovek je dravec náležitě odměněn. Dravci mimo službu dostávají japonské křepelky, laboratorní potkany či jednodenní kuřata z velkochovů. Úspěšný zákrok neznamená vždy smrt kořisti. Pokud se sokolník dostane k  úlovku včas, odebere kořist živou a  vypustí ji do  bezpečí, mimo areál základny. Dravec je posléze odměněn z  brašny sokolníka, kde na  něj vždy čeká nějaká dobrota. Zasloužil si ji: uchránil mnohamilionovou techniku a lidské životy. I pouhopouhý holub, kterého by nasála turbína, může znamenat katastrofu. Text: Michal Voska a kpt. Tomáš Maruščák (21. zTL Čáslav), foto: Milan Roudný

28

Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

A report 8/2015

A report 8/2015

Link 16 pro Armádu ČR

operační směna mohla ještě před pár roky využívat k vytváření obrazu vzdušné situace pouze národní vojenské prostředky (zejména pozemní radary) a  ke  komunikaci s posádkami letadel pouze hlasové spojení. Po  vstupu do  NATO a  hlavně v  souvislosti s  přístupem ČR do  programu NAEW&C (NATO Airborne Early Warning & Con­ trol) v roce 2011 byla ale potřeba systému Link 16 stále větší, a  to jak ze  strany CRC, tak i  taktického letectva, zejména letounů JAS-39C/D Gripen. Prvním krokem bylo pořízení dvou pozemních terminálů MIDS LVT (4) (Multifunctional Information Distribution System  – Low Volume Terminal), které NATO darovalo ČR již v roce 2010, avšak které byly do zkušebního provozu uvedeny až  v  roce  2012. V  současnosti jsou již integrovány do  počítačového systému CSI (CRC System Interface), na  jehož monitorech lze zobrazovat všechna data získaná prostřednictvím sítě Link 16. Letovodi ve  staroboleslavském středisku tak už mohou pravidelně sdílet data například s  letouny E-3A Sentry systému AWACS či  jinými stroji připojenými do příslušné sítě. Ta byla vytvořena společně právě pro AWACS a  letadla Německa, Nizozemska a  Belgie s  tím, že  do  ní byl umožněn vstup i České republice. I přesto jde ale stále spíše jen o zkušební provoz. Česká armáda totiž zatím nemá vlastní leteckou platformu vybavenou tímto systémem a  navíc nedisponuje ani vybavením pro navrhování vlastních sítí. Pro plnohodnotné využití Link 16 tedy bude v  nejbližší době nutné pořízení tohoto speciálního softwaru a  také pořízení několika dalších

Jedním z nejdůležitějších modernizačních programů vzdušných sil AČR na nejbližší roky je zavedení aliančního datalinku Link 16. O aktuální stav programu jsme se zajímali přímo u 261. střediska řízení a uvědomování ve Staré Boleslavi, v jehož struktuře byla vytvořena tzv. národní skupina řízení a kontroly datových linek. Link 16 dnes představuje jednu z  nejmodernějších vojenských technologií pro přenos taktických informací, bez níž se neobejde téměř žádná vojenská operace aliančních ozbrojených sil, zejména pak operace letectva. Historie systému Link  16 se ale píše již rovných padesát let. Jeho vývoj byl totiž zahájen v roce 1965 s cílem odstranit nedostatky prvních vojenských datalinků používaných ozbrojenými silami Spojených států. Do  operačního provozu se ve své první generaci označované JTIDS (Joint Tactical Information Distribution System) dostal v roce 1974. S rozšířením 16bitových počítačů byla vyvinuta jeho další generace již pod stávajícím názvem Link 16, kterou jako první začalo v říjnu 1993 používat US Air Force, v  únoru 1994 pak také US Navy. Historicky prvním posláním vojenských datalinků pracujících na  principu rádiového vysílání bylo umožnit leteckým, námořním a  pozemním platformám automaticky sdílet informace o  své identitě a  poloze v  téměř reálném čase. Díky rozvoji výpočetní techniky jsou ale současné možnosti systému Link 16 mnohonásobně větší. V závislosti na míře integrace na jednotlivé platformy mohou uživatelé zapojení do informační sítě sdílet i takové informace, jako

jsou letové parametry každého konkrétního letadla, včetně například zbytku paliva či  aktuálního přesného množství nesené munice a podobně. Datalink se hojně využívá rovněž k přenosu přehledových a průzkumných informací o vzdušné situaci. Konkrétní příklad: pilot bojového letounu může na displeji v kabině vidět všechny vzdušné cíle ve svém okolí včetně jejich identifikace a  popisu, aniž by sám použil vlastní radar či  jiné senzory. Link 16 umožňuje rovněž přímé řízení účastníků sítě, respektive vzájemnou komunikaci pomocí krátkých textových zpráv. V  případě potřeby pak lze s jeho pomocí přenášet také menší objemy obrazových dat a hlasovou komunikaci.

Nestačí jen zapnout

Link 16 využívá při svém provozu frek­ venční pásmo UHF, a  to v  rozsahu 969 až  1  206 MHz s  tím, že  spojení je možné realizovat na  vzdálenost až  kolem 900 km, samozřejmě za  předpokladu „přímé viditelnosti“ mezi jednotlivými stanicemi. Aby byl umožněn současný přístup velkého počtu účastníků do  sítě, je použita metoda označovaná jako TDMA (Time Division Multiple Access), která je známa například z  „2G“  mobilních sítí GSM. Zjednodušeně

řečeno, vysílání na  konkrétním kanálu je rozděleno na  krátké časové sloty, jež jsou přiděleny jednotlivým uživatelům, respektive jejich terminálům. Účastníci tak vlastně nevysílají současně, ale jeden po  druhém. V případě systému Link 16 je délka jednoho časového slotu 7,8125 ms, přičemž základní jednotkou používanou při plánování sítí je cyklus o délce 12 sekund, obsahující celkem 1  536 slotů. Přenášené informace jsou pochopitelně šifrované a  vysílání je navíc vysoce odolné i proti rušení, a to díky technologii tzv. frekvenčního hoppingu, kdy jednotlivé terminály při vysílání podle předem nastaveného a  koordinovaného schématu „přelaďují“ frekvence jen těžko představitelným tempem 77  000 změn za sekundu. Aby mohl systém Link 16 správně fungovat, rozhodně nestačí jen připojit a zapnout terminál na  zemi či  na  palubě letadla. Příprava na použití datalinku je naopak velice složitým a zdlouhavým procesem. Pro kaž­ dou činnost, ať už jde o  vojenské cvičení, či  bojovou operaci, je potřeba takzvaně na  klíč navrhnout příslušnou datovou síť. Nutné je totiž přesně stanovit, jaké konkrétní informace má každá jednotlivá platforma vysílat a  k  jakým má mít sama přístup, neboť většinou není nutné či vhodné,

TECHNIKA A VÝZBROJ

Terminál řady MIDS LVT 1, do níž patří i verze MIDS LVT (4).

pozemních terminálů, které by po  vhodném rozmístění měly zaručit kompletní pokrytí území ČR signálem, včetně malých výšek nad terénem. Koordinaci procesu zavádění a  následně i  operačního používání systému Link 16 má na starost již zmíněná národní skupina řízení a kontroly datových linek, označovaná častěji jako DLMC (Data Link Management Cell). Pokud jde o  letouny JAS-39C/D Gripen, jsou české stroje vybaveny zatím jen původním švédským datalinkem TIDLS (Tactical Information Data Link System), který má sice v zásadě podobné schopnosti jako Link 16, ale není s ním kompatibilní a AČR k  němu navíc nemá pozemní segment, takže jej mohou využívat jen piloti gripenů mezi sebou. Jeho nevýhodou je navíc také fakt, že pro vysílání dat využívá jednu ze  dvou radiostanic, čímž omezuje možnosti hlasové komunikace, zatímco Link 16 používá vlastní nezávislou radiostanici. O integraci systému Link 16 na české gripeny bylo rozhodnuto v  souvislosti s  prodloužením jejich pronájmu. Většina strojů podstoupí u  společnosti Saab ve  Švédsku tento upgrade v rámci předepsaných prací technické údržby, kdy bude zároveň obměněn hardware (nová datová sběrnice) a  instalován nový palubní software MS20. Tyto práce budou probíhat postupně zhruba od konce letošního roku vždy po dvou strojích s tím, že k přechodu na MS20 dojde u všech letounů současně přibližně v polovině roku 2017. Do  té doby musí armáda nakoupit palubní terminály pro Link 16, a to rovněž typu MIDS LVT (4), v počtu 15 kusů. Po jejich otestování je pak vlastními silami nainstaluje do letounů, které pro ně mezitím budou upraveny. Prvního operačního použití datalinku Link 16 v  českých vojenských letounech se tak AČR dočká zřejmě někdy ve druhé polovině roku 2017. Autor: Tomáš Soušek, foto: autor

aby sdíleli všichni vše – ať už z  taktických důvodů, v rámci efektivního využití přenosové kapacity, či ve snaze o minimální rušení civilních leteckých radionavigačních systémů, které pracují ve stejném frekvenčním spektru jako Link 16. V rámci jedné operace navíc může fungovat i  několik podsítí určených jen pro část účastníků. Navrhování zcela nové sítě až  do  okamžiku, kdy jsou pro jednotlivé terminály připraveny datové nosiče, z nichž se tzv. load do terminálu nahraje, tak i za použití speciálního softwaru zabere zkušeným odborníkům několik měsíců. V případě akutní potřeby lze pochopitelně použít či jen mírně upravit již existující sítě, pokud to jejich autor/správce umožní.

Začátky v ČR

Průkopníkem v používání Link 16 v rámci české armády se stalo již zmíněné 261. středisko řízení a  uvědomování neboli CRC (Control and Reporting Center). Tamní

29

Link 16 je standardním komunikačním systémem například pro posádky letounů E-3A Sentry systému AWACS. V rámci mezinárodní jednotky E-3A Component dnes slouží také několik vojáků AČR.

30

Připraveno ve spolupráci s redakcí ATM

Bude vojáky chránit „solární štít“?

PowerArmor Tím, jak se armády stále více technizují, roste i jejich spotřeba energie. Kromě fosilních paliv potřebných k pohonu motorů letadel, lodí a vozidel se hned v závěsu za nimi co do využitého množství umístila elektrická energie. Konkrétně americké ministerstvo obrany v roce 2012 utratilo za veškeré energie přes 20 mld. USD a spálilo téměř 19 mld. litrů pohonných hmot. Kromě snahy o snížení běžných provozních výdajů je důležitou schopností každé ozbrojené složky především její maximální nezávislost na  okolních vlivech a  soběstačnost. Ta je důležitá zejména v  případě většího vojenského konfliktu, kdy není možné spoléhat na  civilní infrastrukturu jako např. elektrárny nebo rozvodnou síť, jež se velmi pravděpodobně stanou primárními cíli nepřátelského − ať již kinetického, nebo kybernetického − útoku. Proto např. ve Spojených státech byly v roce 2013 k  tzv. solárním parkům ve  více než třiceti státech připojeny vojenské základny a celkové množství tímto způsobem vyrobené elektřiny přesáhlo 130 MW. Stejně tak představují Achillovu patu kaž­dé moderní armády působící ve válkou zničených nebo málo rozvinutých zemích i  logistické konvoje transportující naftu do  elektrických generátorů, pohánějících na odloučených základnách prakticky vše – od  osvětlení přes klimatizace, počítače až  po  kuchyňské spotřebiče nebo automatické pračky. Každý takovýto konvoj se může stát terčem různých povstaleckých nebo teroristických skupin a  jeho ochranu musí tudíž zesilovat početný ozbrojený doprovod, který by jinak mohl plnit jiné, důležitější úkoly. Díky využití energie Slunce místo fosilních paliv tak lze snížit potřebu nákladné a  nebezpečné dopravy této komodity k bojovým jednotkám, a tím pádem dosáhnout i nižších ztrát vlastních vojsk. Z  těchto důvodů jsou prostředky pro produkci elektřiny v  režii ozbrojených sil na  trhu stále žádanější a  na  jejich vývoj a konstrukci se zaměřuje čím dál více firem. Jednou z  nich je i  švédská IDG Europe  AB kooperující s  nizozemskou společností DSM Dyneema na  vzniku inovativního

A report 8/2015 hmotnost, a  tím pádem i  vyšší skladnost a  mobilita, než je tomu v  případě jiných podobných systémů vyrobených z  hliníku. Jeho konstrukce je založena na použití fotovoltaických článků s  nízkou odrazivostí, chráněných speciální balisticky zodolněnou povrchovou vrstvou, a  jádra z  vysokopevnostního kompozitu zesíleného vícesměrovou vrstvou tkaniny. Tato látka sestává z  polyetylenových vláken s  velmi vysokou molekulární hmotností UHMWPE (Ultra-High Molecular Weight PolyEthylene) a  kromě již avizované pevnosti činí kompozit zhruba o 20 % lehčí než stejně silnou plochu z aluminia. Vzhledem k  těmto vlastnostem by PowerArmor mohl být v  budoucnu využíván

Sendvičovou konstrukci PowerArmoru tvoří fotovoltaické články s nízkou odrazivostí, chráněné speciální balisticky zodolněnou povrchovou vrstvou, a jádro z vysokopevnostního kompozitu, zesílené vícesměrovou vrstvou tkaniny

solárního panelu, který byl poprvé veřejně představen na  výstavě IESMA (Innovative Energy Solutions for Military Applications) konané ve  dnech 12.–14. listopadu 2014 v litevském Vilniusu. Ten kromě své základní funkce – tedy přeměny elektromagnetické energie světla na energii elektrickou – slouží také jakožto ochranný balistický prvek odolávající nepřátelským střelám a  střepinám po blízkých explozích. Výhodou PowerArmoru, jak je nový solární panel nazván, má být především nižší

jako ideální krycí materiál na střechy či stěny ubytovacích buněk (obvykle smontovaných z  tenkých překližkových nebo plechových segmentů) na  předsunutých operačních základnách při mírových a stabilizačních operacích. Dost možná by toto řešení kromě ušetřené nafty do elektrocentrál zachránilo i nejeden lidský život. Text: Dušan Rovenský, foto: DSM Dyneema, UK MoD/Crown Copyright

A report 8/2015

TECHNIKA A VÝZBROJ

31

Kompaktní reaktor CFR –

„renesance“ atomového věku? Vloni 15. října divize utajovaných projektů Skunk Works koncernu Lockheed Martin poprvé veřejně odhalila, že její konstruktéři pracují na výzkumu a vývoji kompaktního termonukleárního fúzního reaktoru označovaného jako CFR (Compact Fusion Reactor). Pokud by se americkým inženýrům skutečně podařilo úspěšně zvládnout tento složitý proces zmenšování rozměrů, otevíraly by se před nimi nové možnosti jak v jeho civilní, tak vojenské aplikaci.

Tým pracovníků Skunk Works připravuje experimentální komoru, ve které se vytváří superžhavé plazma

V polovině 40. let minulého století začal svržením ničivých pum na  Hirošimu a  Nagasaki jaderný věk. Ten se vyznačoval všeobecným a nekritickým nadšením z nového druhu energie, jež měla v  blízké budoucnosti vyřešit celou řadu lidských problémů. Pokud si odmyslíme přání civilní veřejnosti, vojenští teoretici očekávali brzkou miniaturizaci atomových zbraní a  reaktorů pohánějících dopravní prostředky na  zemi, ve vzduchu i na moři. Zatímco taktické jaderné hlavice i nukleární pohon lodí a ponorek se staly realitou, rozměry reaktorů se nikdy nepodařilo zmenšit natolik (vůbec již nemluvě o bezpečnostních aspektech provozu), aby se staly smysluplnou alternativou konvenčních motorů letounů či obrněných vozidel. Nyní se ovšem zdá, že  by mohlo dojít k  jisté „renesanci“ atomové éry. Tým odborníků Skunk Works pod vedením Toma McGuira stavějící na více než šedesátiletých zkušenostech, byť často pouze teoretických, v oblasti termonukleární fúze se nyní údajně blíží k její praktické realizaci. Vzhledem k malým rozměrům experimentálních přístrojů vzniklých v laboratořích Lock­heed Martin a  jejich až  o  90 % nižším prostorovým nárokům McGuire předpokládá, že se jemu a jeho kolegům podaří do pěti let sestrojit funkční prototyp CFR. Reálné využívání termojaderné fúze by dle jeho slov mohlo začít do  deseti roků, přičemž první na  řadě by mohla být instalace CFR do  lodí, letadel nebo vesmírných plavidel.

Např. kosmický let ze Země na Mars by se díky využití CFR ze  současného půl roku zkrátil na pouhý jeden měsíc. Stejně tak by se mohlo začít uvažovat o mobilních jaderných elektrárnách, ne větších než automobilní tahač s návěsem. Na  rozdíl od  štěpné jaderné reakce (při níž dochází k  rozbití těžkých atomových jader ostřelovaných neutrony), která je zdrojem energie pro současné jaderné elektrárny nebo pohon letadlových lodí či  ponorek, termonukleární reakce je proces, při kterém se slučují lehká atomová jádra za pomoci vysoké teploty a tlaku. Vědce fascinují především dvě hlavní výhody termojaderné reakce oproti klasickému štěpení – čistota takového procesu (tj. podstatně méně radioaktivního záření a vzniklého odpadu ve  srovnání s  běžnými reaktory) a tří- až čtyřnásobný výkon. Taktéž materiá­ lu potřebného k  jaderné fúzi (deuteria 2H a tritia 3H) jsou na naší planetě téměř neomezené zásoby. Aby bylo možné na Zemi imitovat vznik obdobného druhu energie, jaký je produkován naším Sluncem nebo jinými hvězdami, je nutné vyrobit speciální magnetickou nádrž, jež dokáže ve  svém nitru udržet extrémně žhavé plazma dosahující teploty desítek či  stovek milionů kelvinů. Magnetické pole zajistí, že  se plazma nedotýká stěn reaktoru a  kontrolovaným způsobem levituje uvnitř. Kvůli nestálosti tohoto média však až do nynějška bylo nutné používat obrovské, velmi těžké magnetické cívky,

Inženýr firmy Lockheed Martin kontroluje těsnost zkušební komory pracovně označované jako T4. Za ním jsou zřetelně vidět magnetické cívky sloužící k udržení plazmatu.

což výrazným způsobem navyšovalo rozměry termonukleárních zařízení (typickými příklady jsou tzv. tokamaky, často zabírající celé komplexy budov). Společnost Lockheed Martin v  rámci vývojového programu CFR přichází s  převratnou novinkou – řízeným magnetickým polem, jehož síla se mění dle aktuálních podmínek a  potřeb. Tímto řešením by mohlo dojít k zásadnímu snížení hmotnosti cívek, a  tím pádem i  celého systému. Je tu ale jeden podstatný háček – reaktor CFR prozatím neexistuje a řada klíčových prvků byla odzkoušena pouze v  teoretické rovině. Stejně tak se i řada uznávaných vědeckých kapacit staví k prohlášením Lockheed Martinu poměrně rezervovaně. Cesta k využitelné termonukleární reakci tak pravděpodobně bude ještě relativně trnitá, byť již nemusí být hudbou příliš vzdálené budoucnosti. Text: Dušan Rovenský, foto: Lockheed Martin

32

Připraveno ve spolupráci s redakcí Armádních novin

A report 8/2015

Americká vozidla pro „novou éru válek“ Americká armáda zvažuje akvizici hned čtyř nových bojových vozidel – lehkého terénního auta pro výsadkové jednotky, průzkumného vozidla, lehkého tanku a nového bojového vozidla pěchoty. Modernizační plány pro „novou éru válek“ představil před několika týdny náčelník štábu americké armády Ray Odierno.

Konec dokonalosti

Americká armáda neplánuje vývoj zcela nových vozidel, spíše se zajímá o  zásadní vylepšení stávajících vlastních i  komerčně dostupných technologií. Armáda se chce tak vyvarovat problémů, jaké potkaly ambiciózní a  revoluční (rozuměj – neúměrné drahé) programy FCS (Future Combat Systems) a GCV (Ground Combat Vehicle). Program FCS měl americké armádě poskytnout širokou rodinu zcela nových bojových vozidel. Program běžel od roku 2003 až  do  roku 2009. Kromě vozidel FCS řešil také nové komunikační sítě, výzbroj a  výstroj vojáků 21. století nebo novou generaci munice. FCS však ztroskotal na technické/organizační náročnosti a  raketovém růstu nákladů. Podobný osud potkal i  bojové vozidlo pěchoty GCV, které mělo nahradit současná bojová vozidla pěchoty M2 Bradley. GCV navazoval na vývoj bojových vozidel pěchoty pro program FCS. Přesto však vývoj zcela nového vozidla polykal neúměrné velké finanční, lidské, organizační a vývojové prostředky. Program GCV nakonec skončil bez výsledků v minulém roce. „Jedním z  problémů našich hlavních zbrojních programů v  minulosti bylo, že  jsme hledali dokonalé vozidlo," říká Odierno. Například v  rámci FCS armáda

plánovala vložit ochranu a  palebnou sílu 70t tanku M1 Abrams pouze do  20t vozidla. Požadavky po „dokonalé" ochraně pak zvedly hmotnost vozidla GCV na 70 t. „Tyto požadavky byly tak vysoké, že bylo obtížné je splnit, vývoj trval dlouho a končilo to překročením rozpočtu. Někdy jsme zjistili, že  je nemůžeme splnit, bez ohledu na délku nebo cenu vývoje," kritizuje Odierno minulý přístup. „Teď vyvíjíme požadavky, které mají místo pro zlepšení..., místo toho, abychom se pachtili po dokonalosti. Armáda potřebuje nasadit do  pole osmdesátiprocentní řešení, poté ho vylepšit na  devadesát procent a  někdy v  budoucnu možná na  sto procent," dodává Odierno. Ve  Spojených státech jsou některé modernizační programy označovány pojmem „spirála smrti“ (Death spiral). Při stoupajících vývojových nákladech roste tlak na zakoupení menšího počtu techniky. Avšak při menší sériovosti výroby roste opět tlak na zvýšení ceny, neboť investice do výroby (vývoj, strojní zařízení, nástroje, přípravky) se musí promítnout do menšího počtu vyráběné techniky.

Future Fighting Vehicle

Výchozím bodem pro vývoj nových vozidel je operační koncept americké

armády Vítězství v komplexním světě (Win in a Complex World). V konceptu autoři popisují dvacet výzev a nedostatků, se kterými se musí v blízké budoucnosti americká armáda a vojáci vypořádat. Nejnáročnějším projektem v  současném modernizačním úsilí americké armády je vývoj nového bojového vozidla pěchoty, někdy nazývaného jako budoucí bojové vozidlo FFV (Future Fighting Vehicle). „Myslím, že nás v blízké budoucnosti uvidíte pracovat na bojovém vozidle pěchoty," uvedl generálmajor Odierno. Podle současných plánů však americká armáda neplánuje spustit od  nuly plnohodnotný vývojový program. Odierno mluvil o  stavbě prototypu FFV vozidla v  nedaleké budoucnosti. Prototyp ale bude vycházet ze  současných analýz a také z poznatků z předešlých programů, jako byl FCS a  především GCV. Stejně tak, jak je trendem poslední doby, armáda FFV v maximální míře osadí komerčně dostupnými technologiemi. Výhodou komerčních komponentů není jen nízká cena, ale již hotové logistické a servisní zázemí. Například opravy (nákup náhradních dílů) jsou mnohem rychlejší a levnější. Komerční komponenty mají také již řadu potřebných certifikací. Americká armáda pro vývojové práce na vozidle FFV vybrala dvě firmy − BAE Systems a General Dynamics. Každá firma získala 28 milionů dolarů pro vývojové práce. Výsledky svého bádaní mají firmy předložit do konce roku 2016.

A report 8/2015 Modelovým příkladem nového myšlení i  ukázkou, jakým způsobem se budou v  americké armádě ubírat modernizace hlavní techniky, je vývoj vozidla AMPV (Armored Multi-Purpose Vehicle). Vozid­ lo  AMPV, které nahradí ikonické obrněné transportéry M113, využívá stávající platformu bojového vozidla pěchoty M2 Bradley.

TECHNIKA A VÝZBROJ

Vozidla pro aeromobilní a výsadkové operace

Zatímco nová bojová vozidla pěchoty FFV jsou určena pro těžké brigádní obrněné bojové týmy ABCT (Armored Brigade Combat Team), další vozidla jsou určená pro brigádní pěchotní bojové týmy IBCT (Infantry Brigade Combat Team). IBCT je oproti těžkým brigádním stryker bojovým týmům SBCT (Stryker Brigade Combat Team) a ABCT lépe uzpůsoben pro „expediční manévr". Je rychle nasaditelný po celém světě a ke svému fungování potřebuje pouze minimální logistické zázemí. Vozidla pro IBCT jsou určená především pro aeromobilní a  výsadkové operace v  brzkých fázích konfliktu. Vozidla poskytnou nasazeným vojákům mobilitu, ochranu, průzkumné schopnosti i  dostatečnou palebnou sílu. Americká armáda vyřešila problém s lehkým terénním vozidlem. V  současné době americké výsadkové jednotky dokončují výběr nového terénního vozidla v rámci programu ULCV (Ultra-Light Combat Vehicle). Mezi favority patří vozidlo Dagor od firmy Polaris Defense. Vozidlo již využívají speciální síly ze  Spojených států, Austrálie nebo ze Spojených arabských emirátů. Dalším adeptem je vozidlo Flyer 72 od  společnosti General Dynamics. V  neprospěch

33

General Dynamics však hraje vytíženost výrobní linky. Až do konce roku 2020 všechna vozidla Flyer 60/72 poputují k  SOCOM (Special Operations Command). Americká armáda přitom požaduje první vozidla ULCV již pro příští rok. Problém nebude ani vývoj průzkumného vozidla označovaného jako LRV (Light Reconnaissance Vehicle). Vozidlo LRV lze postavit na  základě ULCV. LRV získá dodatečné pancéřování, výkonnější zbraňové systémy a  především bohaté průzkumné vybavení. Posádka poklesne z devíti vojáků u ULCV na šest průzkumníků u LRV. Třetí vozidlo je lehký tank MPF (Mobile Protected Firepower), určený k podpoře výsadkových jednotek v brzkých fázích konfliktu. Výzvou je vytvořit vozidlo s dostatečnou palebnou silou a slušnou ochranou, které lze přepravit středními dopravními letadly. Na rozdíl od ULCV a LRV však na americkém trhu není žádné vozidlo splňující MPF k  dispozici. Za  úvahu snad stojí vozidlo MGS (Mobile Gun System) – kolový transportér Stryker osazený dálkově ovládanou věží s kanónem ráže 105 mm. Akvizice MPF je součástí střednědobých a dlouhodobých plánů americké armády.

Tanky a rozpočet

I  přes výše uvedené, americká armáda stále do  budoucna počítá se současnými bojovými vozidly M2 Bradley i  hlavními bojovými tanky M1A2 Abrams. Armáda připravuje etapovou modernizaci obou vozidel. Například v roce 2024 tanky Abrams i  vozidla Bradley v  poslední etapě modernizace získají zcela nové senzorické a elektronické vybavení, jako jsou nejmodernější infračervené kamery. Již v  příštím roce navíc tanky Abrams získají novou munici M829A4. Americká armáda počítá v  následujících pěti letech s  nákupem 2  501 nábojů M829A4. Cena jednoho náboje dosahuje 10  100 dolarů. Munice M829A4 si údajně dokáže poradit i  s  ruskými reaktivními pancíři Kontakt-5 a Relikt. Typický klínový přídavný pancíř Kontakt-5 můžeme vidět na  modernizovaných tancích T-72B3 a T-90. Dlužno dodat, že  s  pancířem Kontakt-5 si údajně poradí i starší M829A3. Novější Relikt najdeme například na nejnovějších verzích tanku T-90 (T-90AM/MS). Rozsah modernizace obrněných jednotek americké armády však závisí na  stavu obranného rozpočtu Spojených států. Právě klesající obranný rozpočet je hlavní překážkou v realizaci modernizačních plánů. „Jediná věc, která nás může poškodit, je, pokud bude rozpočet klesat a  budeme mít tyto rozpočtové problémy," vysvětluje hlavní problém Odierno. „To je naše největší výzva ve všem, co děláme." Text: Jan Grohmann, foto: US Army, BAE Systems, Polaris Defense

34

Lidé kolem nás

A report 8/2015

A report 8/2015

Služba u 4. brigády rychlého nasazení patří k těm prestižním, ale také nejtěžším. Je lehké ji opustit po dvaceti letech a začít zcela nový život?

Je na čase jít dál

Výsadkář, bojovník tělem i duší, ale především „férovej kluk“. Byl u toho, když se formovala a vznikala brigáda rychlého nasazení. Prošel tvrdým výcvikem, má za sebou několik misí v Kosovu i v Afghánistánu. Při té poslední na něj dokonce sáhla smrt. Ale i té utekl z lopaty. S českou armádou a červenými barety se vrchní praporčík Miloš Prášil alias Baron rozloučil letos v dubnu. Cítil, že armádě už po dvaceti letech víc dát nemůže. „Je na čase jít dál a trochu splatit i dluh rodině, hrnul jsem to od  narození dětí jenom před sebou a viděl, jak mi rostou před očima,“ svěřuje se Miloš Prášil. „Konečné rozhodnutí, které vám úplně změní život, to za vás nikdo neudělá, ale už nějakou dobu jsem cítil, že jsem na konci, že víc už armádě nemůžu dát. Nejtěžší bylo přiznat to především sám sobě.“

Rovnýma nohama k výsadkářům Do  armády narukoval v  osmnácti letech v roce 1994 jako záklaďák. Při odvodu mu bylo nabídnuto, aby nastoupil jako výsadkář do nově vznikající jednotky do Chrudimi. „Už v civilu jsem skákal, sportoval jsem, tak jsem si řekl, proč nebýt u toho,“ vzpomíná Miloš Prášil. Zažil dobu, kdy se měnila technika, výstroj, výzbroj, zkoušely se různé lokátory, vznikaly nové technologie, ale setkal se třeba ještě i s bojovým průzkumným vozidlem Svatava. „Dodnes mám v paměti, jak se na nás nevěřícně dívali naši spojenci, když výbavu výsadkového mechanizovaného praporu tvořila těžká pásová technika,“ usmívá se Prášil. Vzpomíná i  na  tehdejšího nadporučíka Aleše Opatu, který byl tím, kdo stál u zrodu nové prestižní jednotky české armády. „Byla to tvrdá škola a těžké začátky, ale díky němu jsme tam, kde jsme dnes,“ připomíná zásluhu dnešního generála Miloš Prášil.

Měsíc u Kanaďanů

Velká zkušenost přišla, když se jako první spolu s dalšími výsadkáři dostali na měsíční výcvik do  USA, kde mohli cvičit s  jednotkami NATO. Jako četa byli začleněni ke Kanaďanům. Měli už za  sebou sice nasazení na Balkáně, ale s výstrojí a výzbrojí to bylo pořád špatné. „Byli jsme tam i  s  dalšími

vojáky ostatních armád východního bloku a byla to docela legrace, protože jsme tam pobíhali v červených trenýrkách a tričkách, takže jsme pro alianční vojáky byli živou atrakcí,“ vzpomíná Prášil. „Ale byla to veliká škola, vyzkoušet si západní výsadkový styl, to bylo nad všechnu teorii.“

Přesun přes mrkvové pole

S výstrojí a výzbrojí aliančních vojáků se naši výsadkáři seznamovali přímo při výcviku. A mnohdy docházelo i k úsměvným chvilkám. „Britové nemají sklápěcí terče a střílí se tak dlouho, dokud velitel neuzná,

že cíl je zničený,“ vzpomíná voják. „Dodnes si pamatuji, jak nám velitel roty říká: ,Podívejte se, jak daleko hází ty dýmovnice, skoro sto metrů – nic neumíte, musíte se ještě moc učit.' Tak jsme ho upozornili, že to nejsou naše těžké dýmovnice, ale lehké granátomety, které máme ve výbavě teprve dnes. Tak se jen podíval, ale je pravda, že to uznal.“ Pod dohledem aliančních kolegů prodělali komplexní výcvik, včetně přepadu objektů, dočišťovali prostor v  třídenním kolečku s přesunem přes mrkvové pole. „Měli jsme hlad a doteď vidím, jak nad námi všude lítala jenom ta nať od mrkve, pole jsme totálně dobyli,“ směje se Prášil. Výcviková škola to byla veliká. Měli možnost vidět, jak například pracují ženisté, když jim připravovali cestu pro překonání vodního toku. Poprvé viděli a také poprvé naostro vyzkoušeli pěchotní lávku s  nataženým lanem, která byla úzká a houpala se ve vodě. „Dostali jsme od nich jenom jedinou radu – hlavně nezastavujte!“ vzpomíná Miloš Prášil. „Taky nás tam dost zahučelo.“ Na  zkušenou vyjížděly červené barety ještě mnohokrát. Ať už to bylo Španělsko, Holandsko – a  všude sbíraly zkušenosti. Mezitím probíhaly mise – Makedonie, Kosovo. To už byl Miloš Prášil členem nově vybudované jednotky ostřelovačů a  v  této funkci absolvoval mnohá nasazení.

35 Oproti Kosovu byla bezpečnostní opatření nesrovnatelná. Měli neustále sbaleno, kdyby museli opustit základnu. Vzpomíná také ale, jak si říkal, kam se ve  výcviku

o  vyslání dvoučlenné hlídky, aby zjistila, co se stalo. „Běžel jsem já a můj parťák Kolja,“ říká Prášil. „Hned jsme viděli, že s autem se urvala nezpevněná krajnice a  posádka tam zapadla. Nebyli zranění, ale museli jsme zabezpečit zdravotnický materiál a zbraně.“ Oba sestoupili pod utrženou krajnici a  zajišťovali zbraně. „Slyšel jsem hrozný

jednotka oproti svým začátkům profesionálně posunula.

hluk, nevěděl jsem, co se děje, a najednou jsem byl zasypanej,“ prožívá znovu osudné okamžiky Prášil. „Říkal jsem si, to je konec. Probleskly mi hlavou myšlenky na  domov, že  se tam už nevrátím, manželka, děti, všechno to bylo jako rychlej film.“

V alianční kuchyni

Jako výsadkáři při seznamovacích skocích u Britů poznali i to, jak měli vychytané „meteo“. „Pršelo, šli jsme na jídlo – a najednou rozkaz rychle dojíst, za půl hodiny se bude skákat,“ vybavuje si paraglán. „A  taky jo, na letišti bylo okno a díra, že jsme všichni odskákali, všude jinde pršelo. Já jsem šel jako poslední a  to okno už končilo, nebyly už tak příznivé podmínky, dopadl jsem na  ranvej, nohy mi vyskočily nad hlavu, narazil jsem si kostrč a odřel jsem si loket. Ale musel jsem fofrovat z  dráhy, protože Skyvan už přistával, začínalo pěkně pršet. Úžasná škola.“

Přišla výzva − Afghánistán

Pak přišel zlom. Po několika zahraničních nasazeních sloužil doma. Doplnil si vzdělání v Moravské Třebové, v pětadvaceti se oženil, narodilo se jedno dítě, potom druhé. Pak v roce 2007 přišla další výzva – Afghánistán. „Vzpomínám si, že jsme se připojili k jednotce ještě týž den, co jsme přiletěli,“ noří se do  vzpomínek vrchní praporčík. „Brzy se stmívalo, nafasovali jsme zbraně, s prostředím jsme se seznamovali za  pochodu. Museli se vyrovnávat s nadmořskou výškou a  teplotními rozdíly. A  také prach byl nesnesitelný. Prostředí a lidé byli úplně mimo naše chápání. „Byly to opravdu zvláštní pocity,“ dodává tehdejší ostřelovač.

Osudná hlídka

Jeho četa působila v Badachšánu a byla vyslána na první patrolu. Byl v pozici ostřelovače. Dvě stě padesát kilometrů tam a  zase zpátky. Tři dny v  terénu. „Při jedné patrole, kdy jsme se vraceli z  plnění úkolu, se začalo zhoršovat počasí,“ vybavuje si Prášil. „Mezi skalami bývá lokální zhoršení počasí běžné, začalo se stmívat, museli jsme vytipovat místo pro přespání.“ V koloně jela čtyři vozidla. Najednou ztratili kontakt s posledním. V úzkém kaňonu nebylo možné otočit auta, proto velitel rozhodl

Instinkty fungovaly

Vyplaval úplně jinde, byla tma, valilo se bahno i kamení, snažil se z toho dostat ven. Ale přišla další lavina a  ta mu vykloubila nohu. Bolest neřešil, nebyl na ni čas. Vynořil se v řece. Voda byla studená, bolest díky tomu nevnímal a nevěřil, že žije. „Řeka byla rozvodněná, průtrž mračen, v  kaňonu nebylo čeho se zachytit, byl jsem odříznutej od světa,“ popisuje situaci voják. „Instinkty z výcviku ale fungovaly. Zjistil jsem, že jsem se už předtím zbavil vesty, protože by mě stáhla ke dnu, a to mi zachránilo život.“ Podařilo se mu zachytit o  kámen, pak tam několik hodin zůstal viset. Vyčerpaný, vysílený, odevzdaný osudu a smířený s tím, že tam zůstane. Začalo svítat. Našli ho místní, pak se objevili konečně naši vojáci. „Měl jsem velké štěstí, slanili ke  mně, zjišťovali, co mi je, a já si pamatuju, jak jim říkám: ,Neřešte to a vytáhněte mě, ať už jsem pryč,'“ usmívá se Miloš. Pak si nic nepamatuje, probudilo ho až teplo, když byl transportovaný vrtulníkem do nemocnice.

Přežil jsem

„Když mi vyjmenovali všechna ta zranění, byl jsem šťastnej, že  vůbec žiju, a  když

36

na telefonní lince A reportu

Lidé kolem nás

A report 8/2015 Po svém odchodu z armády se chce postavit na vlastní nohy, chce se vrátit na milovanou Vysočinu a  hlavně se věnovat rodině a  dětem. „To je to nejdůležitější, co po vás zůstane, tak proč si ty vzácné chvilky nechat uplavat,“ uvažuje o svém budoucím životě Miloš Prášil. Po dvaceti letech odchází od armády, kde poznal spoustu přátelství, ale také ztratil spoustu kamarádů, kteří přišli o život, nebo se dodnes potýkají s  následky zranění. A  jeho zkušenost ze  všeho, co prožil? „Je dobré si dávat dílčí cíle, ale mít sebereflexi a být spokojený s málem a hlavně sám se sebou,“ dodává Miloš Prášil.

jsem měl možnost zavolat domů a  mluvit s manželkou, byl to krásnej pocit,“ vybavuje si všechny okamžiky Prášil. Jeho zranění byla vážná, čekala ho spousta operací. Během svého pobytu se také dověděl, že  jeho parťák Kolja nepřežil. Naši vojáci ho museli vyhrabat z kamení a bahna. „Když jsem se to dověděl, bylo to pro mě strašný, nikomu to nepřeju.“ Psychicky z toho není dodnes úplně venku. Když je bouřka nebo rozvodněná řeka při povodních, všechno se mu vrací. Ale ta zkušenost mu také dala ohromnou sebedůvěru. „I  když si myslíte, že  jste na  konci a nic s tím udělat nejde, důležité je nevzdat to,“ říká zkušeně výsadkář a dodává, že se mu také zpřeházely životní hodnoty a  ví, že  ty nejcennější věci si za  žádné peníze nekoupíte.

Návrat k červeným baretům Byl po  těžkých zraněních, nevěděl, co bude dělat. Ale opět se nevzdal. Byl motivovaný, že to dokáže. Po všech operačních peripetiích a  téměř roční rekonvalescenci ale dostal šanci zůstat u armády. „Dal jsem se do  kupy, i  když skákání pro mě byla uzavřená kapitola, zranění mě omezila, ale věřil jsem, že se to bude zlepšovat,“ vzpomíná bývalý výsadkář. Nastoupil na  uvolněné místo vrchního praporčíka do  Chrudimi a  pak do  Žatce, kde svoji funkci vykonával až do svého letošního odchodu.

Umět včas odejít

„Je mi devětatřicet, dlouho jsem věřil, že se dám dohromady,“ bilancuje Miloš Prášil. „Ale už vidím, že to nikdy úplně dobré nebude, proto jsem věděl, že  budu muset skončit a  překopat svůj život. Sám cítím, že už víc armádě nedám, proto je čas uvolnit místo dalším.“

Inzerce

Vyzkoušej svůj postřeh Naleznete pět rozdílů na fotografii, která zachycuje těplušky neboli legionářské vagony 6. střeleckého pluku „Hanáckého"?

plukovník PhDr. Eduard Stehlík, MBA ředitel odboru pro válečné veterány

Text: Jana Deckerová, foto: archiv 4. brn

37

Pane řediteli, tento rok zakončený pětkou byl určitě pro váš odbor velmi náročný. Jak toto období váš odbor doposud zvládá? Rok 2015 je především spojený s  výročím konce druhé světové války, proto většina aktivit na jaře letošního roku směřovala právě k  důstojnému zabezpečení těchto oslav. Náš odbor se podílel na mnoha desítkách akcí a také se zásadně podílel na  vzniku čestného pamětního odznaku k 70. výročí ukončení druhé světové války, kterým byly dekorovány nejenom stovky našich i  zahraničních válečných veteránů. Jen v Ruské federaci bylo dekorováno přes tři sta válečných veteránů. Účast na  oslavách byla spojena také s vypětím, a to jak pro pracovníky odboru, tak pro válečné veterány. Mnoho z nich má totiž za sebou „devadesátku“ a  zodpovědně říkám, skutečně to byl pro ně i pro náš odbor velký nápor. Sám za sebe jsem velice rád, že veteráni tyto oslavy ve zdraví přežili.

Šestý střelecký pluk „Hanácký“ ruských legií, který vznikl v Borispolu 21. 6. 1917 jako II.  záložní prapor Československé střelecké brigády, nesl od  27. 7. 1917 čestný název 6. čs. střelecký pluk „Hanácký“. Zúčastnil se, mimo jiné, boje u Bachmače proti německé přesile ve dnech 8.−13. března 1918. Během bitvy padlo 145 legionářů, 210 bylo zraněno a  41 pohřešováno. Německé ztráty se pohybovaly okolo 300 mrtvých a několika stovek zraněných. Významné byly nejen boje o bachmačský železniční uzel (vítězství oddílů Stanislava Čečka), ale i boj o most přes řeku Desnu, který měl zabránit proniknutí německých vojsk na  Ukrajinu. Tím došlo ke krvavým bojům u Doče, kde se proslavila olomoucká kulometná rota Colt 6. hanáckého pluku druhé divize našich legií. Prudký boj byl sveden i o zdejší vodárnu na nádraží, kde se německé jednotky zabarikádovaly.

V této oblasti byly již před 13. březnem 1918 použity celkem tři obrněné vlaky (dva české, pod velením poručíka Jungra) a jeden ruský (broněvik) − nejdříve k průzkumu a později i  boji, na  příkaz pozdějšího legionářského generála Červinky. Obrněné vlaky se dostaly až k mostu přes řeku Desnu, nedaleko německé linie. Legionářům se podařilo most poškodit natolik, že  pro německé ešalony dočasně nebyl průjezdný. Tím byl zpomalen postup německé pěchoty, před níž v tu dobu prchaly ukrajinské pluky Petl­jurovy, žádající naše legionáře o  pomoc. Dík Čečkovu vítězství bylo Němci vyjednáno příměří, během něhož mohly naše vlaky volně projíždět bachmačským železničním uzlem k Čeljabinsku a Penze. Připravil: Michal Voska a Vladimír Marek, foto: VHÚ

Co čeká váš odbor v nejbližší době? Standardně pracujeme na zlepšení péče o novodobé válečné veterány, připravujeme některé změny, které ministr obrany schválil. Současně probíhají i jednání s poslanci parlamentního Výboru pro obranu a bezpečnost, kteří změny chtějí pojmout jako své návrhy. Ve spolupráci s panem ministrem připravujeme už v tuto dobu oslavy 28. října. S tímto obdobím jsou spojené přípravy návrhů pro vyznamenávání válečných veteránů právě k 28. říjnu a k 11. listopadu. A poměrně velké věci se dějí na poli mezinárodní spolupráce. Do  konce roku nás totiž čekají jednání o mezinárodní péči o naše válečné hroby v  Srbsku, Slovinsku a Ruské federaci. Zejména v Ruské federaci a na Ukrajině se v rámci péče o válečné hroby díky současné mezinárodní situaci tato jednání výrazně zkomplikovala. Nicméně je považujeme za  velmi důležitá a  věřím, že  se nám je podaří dotáhnout ke zdárnému konci. U telefonu: Jana Deckerová

Rozdíly: chybějící text „6. pluku“, voják v okně a vojáci ve dveřích, označení 900, věžička, chybějící písmeno U v nápisu LVÍ SILOU

38



A report 8/2015

A report 8/2015

39

Od chorvatské ofenzivy Bouře, při které zahynuli dva čeští vojáci, uplynulo dvacet let

Oluja smetla modré přilby V sobotu 5. srpna 1995 brzy ráno nastupoval do služby v misi UNCRO na území bývalé Jugoslávie na stanovišti Tango 23 Petr Valeš. Volal na Luďka Zemana, ať sejde dolů z pozorovacího stanoviště, že ho jde vystřídat. Slova nestačila ještě ani pořádně doznít, když na pozici českých vojáků přilétl minometný granát. Jak Petru Valešovi, tak i Luďku Zemanovi způsobil těžká zranění neslučitelná se životem. Ofenzivu chorvatských ozbrojených sil Bouře zaplatila naše armáda dvěma padlými vojáky. Po  rozpadu Československa měla Česká republika v misi UNPROFOR jednotku o síle zhruba pěti set vojáků. V  průběhu února a března roku 1994 byl náš prapor posílen o dalších 489 osob na 958 příslušníků. Přibyla mechanizovaná, průzkumná a  ženijní rota, protitanková četa a  polní chirurgický tým. Prapor nadále působil na  území tzv.  Republiky Srbská Krajina, kde střežil prostor o rozloze 1 918 km2 a hranici Chorvatska s  Bosnou a  Hercegovinou o  délce kolem 90 kilometrů. Mezitím se mise UNPROFOR změnila v misi UNCRO. Blížilo se léto roku 1995 a  s  ním přicházela vedra tolik typická pro Balkán a zároveň doba dovolených. Téměř tři sta českých vojáků využilo nabízené možnosti a odjelo do republiky na dovolenou. Zdálo se, že začíná okurková sezona. Pozornějšímu pozorovateli ale nemohlo ujít, že se jedná o klid před bouřkou. Koncem července začali Chorvaté s rozsáhlými odvody vojáků. K  frontové linii přisunovali početné jednotky a velké množství techniky. Budovali zde i polní heliporty. V Záhřebu začala narychlo oprava téměř půl kilometru dlouhého úkrytového tunelu pocházejícího ještě z  dob druhé světové války. Dokonce i chorvatský prezident Franjo Tudjman přerušil neplánovaně dovolenou na oblíbeném ostrově a  vrátil se do  metropole. V  pátek 4.  srpna 1995 v  časných ranních hodinách se chorvatská armáda dala do  pohybu. Operace Oluja (Bouře) odstartovala.

z minometů. O strategicky výhodnou pozici, nacházející se v nadmořské výšce zhruba 1 200 metrů, ze které bylo možné za dobré viditelnosti dohlédnout až  do  vzdálenosti třiceti kilometrů, se rozpoutala bitva. „Naše stanoviště tvořilo demarkační čáru. Srby od  Chorvatů odděloval sotva kilometrový pruh území nikoho. Měli jsme k  dispozici jen lehkou pěchotní výzbroj, tedy samopaly, kulomety a  protitankové granátomety. Mohli jsme je použít pouze pro vlastní obranu. A  tak jsme dostali rozkaz, abychom se stáhli do  bunkru. Ten byl velice odolný, naši vojáci ho vybudovali z  kontejneru, který zpevnili kládami, vše pak zasypali kameny a  hlínou,“ vzpomínal podpraporčík Vladimír Osvald. „Když se k  nám přiblížily první průzkumné chorvatské jednotky, vyzvaly nás, abychom nekladli odpor, prý chtějí jen přejít přes naše území. Všude kolem byl horský členitý terén. Pro Chorvaty bylo prakticky nemožné projet

Na území nikoho

Ještě předtím, ve  čtvrtek 3. srpna 1995, dostali čeští vojáci rozkaz zvýšit počet služeb na  pozorovacích stanovištích. O  pouhých 24 hodin později byl vyhlášen nejvyšší, rudý stupeň pohotovosti. V té době ale již chorvatská vojska nastupovala do operace Bouře. V poledne se na stanoviště Tango 23 probila zhruba třicetičlenná skupina chorvatských vojáků, doprovázená několika tanky. Srbové odpovídali intenzivní střelbou

některé úseky s  tanky. A  tak postupovali po přístupové cestě přímo na nás.“

Noha plná střepin

Petr Valeš

Českým vojákům nezbývalo nic jiného než sledovat situaci a  hlásit na  velitelství praporu, jak Chorvaté rozvíjejí ofenzivu a co všechno bylo při bombardování zničeno. Přímé zásahy dostalo i jejich stanoviště. Byla zničena kuchyňská buňka, místnost velitele a nádrže s vodou. Došlo k poškození i některých dalších objektů. „Z  vysílačky jsme se dozvídali, že  přes ostatní úseky se již přehnala fronta a  je na  nich relativní klid. U  nás to ale pořád bouchalo naplno,“ vysvětloval zástupce velitele čety nadporučík Milan Nechvátal. V  devět hodin večer se situace konečně poněkud uklidnila. Všichni věřili, že  jsou z nejhoršího již venku. Přesto nadále monitorovali situaci. Na  pozorovacím stanovišti se střídali po hodině. „Společně s  dalšími dvěma kolegy jsem seděl bezprostředně u  východu z  bunkru. Slyšeli jsme rozhovor v  chorvatštině, a  tak jsme se rozhodli, že  zjistíme, co se děje. Sotva jsme ale vyběhli ven, přilétl minometný granát, který zasáhl přímo náš bunkr. Byl to úplně první granát, který toho rána dopadl do  prostoru stanoviště Tango  23. Ucítil jsem náraz do stehna. Nejdříve jsem si myslel, že  mne praštil odražený kámen. Snažil jsem se dostat co nejrychleji zpátky do  krytu. Výbuch ale přerušil přívod elektřiny, všude kolem byla tma. Teprve když kluci přinesli baterky, jsem zjistil, že  mám ve stehně střepinu,“ vzpomínal rotmistr Roman Čelanský. Až později viděl, že jich bylo mnohem víc. Dvě mu lékaři vytáhli z  lýtka a další tři ze stehna.

Všude spousta krve Luděk Zeman

Zranění utrpěli i další vojáci. Čet. Jiří Suda dostal zásah do zad. Čet. Jiří Hubáček měl

zraněnou nohu a ruku. Když mu vojáci sundali přilbu, pochopil, že  se podruhé narodil. Měl v ní díru velkou jako pěst. Nejhůře na tom ale byli Luděk Zeman a Petr Valeš. Prvnímu z nich výbuch utrhl obě nohy nad koleny. Rozsah jeho zranění byl prakticky neslučitelný se životem. I  kdyby byla kvalifikovaná lékařská pomoc přímo na místě, asi těžko by ho bylo možné zachránit. Petr Valeš přišel o  ruku, další těžké poranění střepinami měl v oblasti zad. Všude bylo spousta krve. Zmítal se v  hrozných bolestech. K  dispozici nebyla ani ampule s  morfiem, které by pomohlo zmírnit jeho utrpení. Pokusili se tedy alespoň zmenšit krvácení. „Na stanovišti nebyl žádný zdravotník. Nikdo nepočítal s  tím, že bychom museli něco tak komplikovaného řešit. Během přípravy na misi v Českém Krumlově jsme probírali zdravotnickou pomoc, takže jsme se něco naučili. Snažili jsme se mu dát umělé dýchání, když jsme mu ale zmáčkli plíce, šel z něho vzduch. Bylo nám jasné, že v něm je od střepin spousta děr,“ popisoval Milan Nechvátal.

Tango 23 bylo zničené

Celou záležitost okamžitě hlásili na  velitelství, žádali lékařskou pomoc. Obrněný transportér s  lékařem, který jim vyrazil na  pomoc, ale zadrželi Srbové. Argumentovali tím, že  v  minulosti prý Chorvaté několikrát využili vojenskou techniku

s  označením  OSN k  tomu, aby bez problémů pronikli do  pozic protivníka. Všude kolem stále ještě zuřily boje. Nakonec po  dlouhých diskusích pustili dál pěšky jen lékaře. Osádka musela opustit transportér, který zabavili i  s  řidičem četařem Josefem Chudobou srbští vojáci. Použili ho pro svou potřebu a odjeli s ním na neznámé místo. Řidiče propustili až po třech dnech, 8. srpna. Ani sanitka, kterou vyslalo velitelství později, nedorazila na místo. Mezitím se přelila fronta přes stanoviště Tango 23. A tak velitelství rozhodlo o tom, že budou staženi nejen ranění, ale i ostatní vojáci. „Všude kolem nás byla rozmístěna spousta min. Jednomu z  řidičů se podařilo zprovoznit obrněný transportér, který vyrazil před námi. Postupovali jsme v  desetimetrových rozestupech v jeho stopách. Uvědomovali jsme si, že každou chvíli může něco explodovat. Byl to nekonečný úsek,“ líčil Michal Nechvátal. Raněné vojáky odvezli do  chorvatské nemocnice v  Gospiči. Zde prodělali první operaci. V okamžiku, kdy to situace dovolila, byli přepraveni do Záhřebu do americké vojenské nemocnice a  odtud pak letecky do  Prahy. V  Ústřední vojenské nemocnici ve  Střešovicích je čekaly další operace. Chorvatští lékaři jim totiž odstranili jen ty největší střepiny. Stanoviště Tango 23 bylo zcela zničené. Nezůstal tam kámen na  kameni. Chorvaté dobyli území o rozloze více než deset tisíc kilometrů čtverečních. Tedy oblast, o kterou usilovali. Mise vojáků OSN ztratila v  podstatě význam. Text: Vladimír Marek, foto: autor a archiv Romana Čelanského

40



A report 8/2015

Časopis, který je spjat od prvopočátku s historií naší armády

Historie Vojenských rozhledů Časopis vyšel poprvé v roce 1920 a od té doby prošel složitým vývojem. Jeho vydávání bylo po anexi Československa fašistickým Německem v březnu 1939 ukončeno, aby bylo vzápětí v roce 1941 obnoveno v londýnském exilu. Od roku 1950 až do roku 1993 vycházel časopis pod názvem Vojenská mysl a jako utajovaný byl distribuován služební poštou vyšším představitelům armády a do vojenských škol. Nakonec, v roce 1992, na popud tehdejšího zástupce náměstka ministra obrany Jaroslava Jandy, se vydávání obnovilo. Vojenské rozhledy tak mají za sebou 24 let své novodobé existence. Mezi jeho autory patřila řada význačných politiků, vojáků a dalších vojenských a  bezpečnostních odborníků, kteří se nesmazatelně zapsali do naší historie. Časopis byl vždy periodikem, jež poskytovalo prostor pro prezentaci názorů odborníků z  řad ozbrojených sil i  širší bezpečnostní komunity a  nabízel odpovědi na  základní otázky bezpečnosti, obranné politiky, a na vojenství v nejširším slova smyslu. Časopis byl a je určen především pro potřeby praxe a vzdělávání v oblasti vojenství, bezpečnosti a  obrany. Svým dílem přispíval k  rozvoji vojenské vědy v  oblasti bezpečnostních a  strategických studií, operačního umění, ale i  taktiky, vojenské ekonomiky, vojenských technologií a  dalších

souvisejících oborů. Vojenské rozhledy jsou časopisem autorským. Jeho obsah i kvalita závisí na aktivitě a kvalitě autorů – našich předních teoretiků, ale i odborníků z  praxe. Dokresluje obraz o  intelektuální o odborné úrovni příslušníků ozbrojených sil, hlavních představitelů resortu obrany, akademických a  vědeckých pracovníků a  je svědectvím doby o  způsobu myšlení v oblasti bezpečnostních hrozeb, obranné politiky a  výstavby a  úkolů ozbrojených sil. Časopis dnes vychází v  tištěné i  elektronické podobě. Internetové prostředí poskytuje čtenářům možnost vyhledávání, diskuse k jednotlivým článkům, ale i informace, které zatím bylo možné dohledat jen v archivech.

O čem psaly Vojenské rozhledy v minulosti

Je nutno zmínit, že vydavatelem časopisu od  roku 1920 byl tehdejší Vojenský ústav vědecký. Instituce, která dostala do  vínku vytvořit a  rozvíjet československou vojenskou vědu, na  jejímž základě byla budována armáda nového státu – samostatného Československa. Armáda, která vznikla z  československých legií, ale také z  trosek bývalé rakousko-uherské armády, musela řešit řadu problémů, které odpovídaly první polovině dvacátého století i mezinárodnímu bezpečnostnímu prostředí té doby. Je nutno si uvědomit, že  československá armáda vznikla v podmínkách utváření nové

A report 8/2015

41

národní identity se současným budováním státní mezinárodní a obranné politiky. Tyto okolnosti Vojenské rozhledy v  hojné míře odrážely. Armáda byla od  počátku budována na vzorech francouzské armády. Proto není překvapením, že  Vojenské rozhledy zveřejňovaly články věnované francouzské vojenské teorii i  praxi. Již v  prvním čísle jsou čtenáři seznamováni s  novým francouzským cvičebním řádem pro pěchotu (měl charakter bojového řádu). Zkušenostem z první světové války byl věnován významný prostor prakticky ve  všech číslech časopisu. Válka, která znamenala zásadní předěl ve  vývoji evropské, ale i  celosvětové civilizace a jejíž výsledky předznamenaly charakter celého dvacátého století, byla pro pisatele velkou inspirací. Určitě stojí za to si přečíst dobové články, které se věnovaly bitvě na Marně u Tannenbergu v roce 1914 nebo bitvě u Jutska, průlomu u Artois dne 15.  května 1915 či  průlomu italské fronty u  Tolmina a  Plezza dne 24. října 1917 a další. Pro většinu čtenářů jsou tyto a další významné události „světové války“ neznámé a  překryté prachem času, stejně jako i  osobnosti, které tehdy psaly válečné dějiny – generál Ludendorff, generál Rennenkampf, velkokníže Nikolaj Nikolajevič, maršál Foch nebo generál Le Blevec.

Budování národních vojenských tradic Časopis významnou měrou přispíval k  budování národních vojenských tradic. Články jako „Význam vzpomínek na Zborov a  jejich revise“, „Prameny k  dějinám našeho vojska“, „Sibiřská anabase“, „Anabase ruských legií v  roce 1918. (Přehled vojenských operací.)“, „Na čem se zakládala taktika bojů čs. armády v Rusku“ jsou cenným svědectvím přímých účastníků bojů a zároveň potvrzují význam legií pro vznik samostatného Československa a  jeho armády. Čtení historických Vojenských rozhledů nás dovede do  doby, kdy se formovaly některé − dnes již tradiční − druhy vojsk a  zaváděly se tehdy nové zbraně a  technika. Uvědomme si, že  největším fenoménem doby byla mechanizace a motorizace. Rozvoj letectva, tankového vojska (tehdy se

A fakta

Redakce Vojenských rozhledů nabízí na  webových stránkách časopisu (www.vojenskerozhledy.cz) možnost prohlédnout si a  ve  formátu  PDF stáhnout všechna čísla vydaná od  roku  1920 až  do  roku 1944. Tento projekt bude pokračovat. Nadále se bude zdokonalovat webová aplikace o pohodlnější vyhledávací funkce a zároveň se připravuje zveřejnění všech (dnes již historických) vydání časopisu, který od  roku 1950 Vojenské rozhledy nahradil a  který vycházel pod názvem Vojenská mysl.

Část obsahu časopisu Vojenské rozhledy z ročníku 1936

požíval pojem „útočná vozba“), motorizovaného dělostřelectva nebo dopravních motorových vozidel k zásobování však nebyl přijímán jednoznačně. Ještě v roce 1935 můžeme na  stránkách časopisu číst úvahy jako: „…  i  staré zbraně, počítaje v  to jezdectvo, zachovávají, aspoň pro přítomnost některé výhody nad motorizovanými a mechanizovanými jednotkami. A  jsou méně drahé.“ Dále pak: „… v  příští válce nastane jako v poslední válce překotný vývoj materiálu, pak není, jestliže se válka prodlouží, vyloučen a priori vývoj obrácený, to znamená, vzrůst důležitosti zbraní starého typu.“ A jestliže mluvíme o jezdectvu, pak lze číst: „Na  bojišti svěřují se rychlému jezdectvu operace, které jiné, pomalejší zbraně splniti nemohou.“ Nebo: „Po  světové válce se šířily názory, že se jezdectvo stalo rozvojem letectva a  motorisace zbytečným a  zastaralým a  že  vzhledem k  možným výkonům technických prostředků je zbraní příliš drahou. Motor není však dosud tak dokonalý, aby již nahradil koňstvo, které bylo, je a  bude nejpohyblivějším válečným prostředkem.“ Uběhlo dalších méně než 10 let a mechanizace ve vojenství pokročila natolik, že podobné úvahy přestaly platit. V historii najdeme mnoho příkladů, že  změny ve  vojenství se neprosazují lehce a  že  armády se zpravidla připravují na tu minulou válku. V  boji vítězí ten, kdo opustí stereotypní myšlení a protivníka něčím překvapí,

jak se to podařilo Německu v  prvních letech druhé světové války.

Historický pohled

Dnes víme, jak druhá světová válka vypukla, jak byla vedena a  jaký byl její výsledek. Proto může být čtení podobných názorů úsměvné, pokud by se nejednalo o tragédii rozsahu, který nikdo nepředvídal. Uvědomme si, že v podobné situaci se nacházíme i dnes. Vždy je to tak trochu hádání z křišťálové koule. Jednou se možná příští generace budou pobaveně dívat na  to, čím se dnes zabýváme a  co považujeme za nejdůležitější. Většina publikovaných názorů však měla na výstavbu československé armády a rozvoj obranné politiky pozitivní vliv. Nalezneme řadu příspěvků věnovaných cizím armádám (ve třicátých létech zejména německé armádě), výcviku a  vzdělávání, výstavbě a  rozvoji nových druhů vojsk, strategii a taktice, využití nových technologií ve  vojenství apod. Ročníky 1941−1944 odráží atmosféru druhé světové války a zejména představy o tom, jak by měla vypadat obranná politika a  armáda svobodného Československa po  jejím ukončení. Jak je známo, ani v tomto případě nebyly tyto představy naplněny – poválečný vývoj, bohužel, šel více než 40 let jiným směrem. Text: Vladimír Karaffa – redakčně upraveno

manuál profesionálního vojáka kaleidoskop

A report 8/2015

Interní komunikační portál

Seznamte se s vojenským hodnostním označením armád NATO

Lucembursko

www.ikp.army.cz

Lucembursko (oficiální název Lucemburské velkovévodství) je vnitrozemský stát na západě Evropy, sousedící s Francií (délka hranice 73 km), Německem (138 km) a Belgií (148 km). Svou rozlohou 2 586 kilometrů čtverečních i počtem obyvatel 435 000 patří k menším státům světa. Nehledě na to je ale významnou evropskou zemí. Lucembursko s hlavním městem Lucemburk je dědičnou konstituční monarchií, kde výkonná moc je soustředěna do rukou velkovévody a kabinetu, jenž se skládá z předsedy vlády a několika ministrů. Zákonodárná moc spočívá v rukou členů jednokomorové Poslanecké sněmovny (60 členů). Vnitřně se Lucembursko člení na tři distrikty. Vzhledem k poloze a složení obyvatel se v Lucembursku používají tři jazyky – lucemburština, němčina a francouzština. Velkovévodství lucemburské je členem Severoatlantické aliance a Evropské unie. Ozbrojené síly Lucemburska mají osm set vojáků a jsou plně profesionalizovány. V jejich čele stojí velitel armády v hodnosti plukovníka. Důstojníci a poddůstojníci jsou připravováni ve vojenských školách v Belgii a ve Francii. Lucemburská armáda se v minulosti účastnila mise SFOR na území bývalé Jugoslávie. V Lucemburském Diekirchu je vojenské výcvikové středisko NATO, ve kterém se připravují alianční mobilní síly. Osmnáct aliančních letounů včasné výstrahy má lucemburskou registraci.

OR1

OR2

OR3

OR4

OR5

OR6

OR7

BEZ OZNAČENÍ soldaat

OR8

soldaat soldaat- 1 soldaat1 classe -chef -chef

caporal    caporal 1 classe

OR9

caporal-chef  1 caporal-chef

OF1

OF2

OF3

sergent

1 sergent

sergent-chef

OF4

OF5

OF6–10

V rámci novely zákona o vojácích z povolání byla zavedena od 1. 7. 2015 i finanční podpora dojíždění do místa výkonu služby, kterou upravuje novelizovaný § 77 zákona o vojácích z povolání. Na toto téma jsme od vás dostali řadu dotazů. Níže uvádíme odpovědi na některé z nich: Otázka: Sloužím v podmínkách vícesměnného režimu. Budu moci jet např. dvakrát autem a třikrát MHD, z důvodu směnného režimu? Odpověď: Při poskytování náhrady jízdních výdajů při přeložení a  při povolání do  služebního poměru se vojákovi budou hradit jízdní výdaje buď za hromadný dopravní prostředek dálkové přepravy, a  to vlak druhé vozové třídy nebo autobus, anebo za jiné než služební vozidlo. Na  vyúčtování náhrady bude voják povinen uvést druh použitého dopravního prostředku, který k  dojíždění použil. Náhrada jízdních výdajů vojákovi však nepřísluší za  použití MHD v  obci výkonu služby, a  to ani v  případě, kdy voják k dojíždění z obce bydliště do obce výkonu služby a zpět použije integrovaný dopravní

prostředek. Výjimkou je pouze případ, kdy voják nutně musí přestoupit na  jiný hromadný dopravní prostředek dálkové přepravy mezi obcí bydliště a  obcí výkonu služby a pro tyto účely použije MHD. Předpokládáme, že  tazatel míní nikoli MHD, ale hromadné dopravní prostředky dálkové přepravy osob (meziměstské autobusové nebo vlakové spoje). V tomto případě není pro poskytování náhrady podstatné, zda voják těmito prostředky jede, nebo namísto nich použije jiné než služební silniční motorové vozidlo.

Otázka: Jak se bude řešit příplatek na dojíždění, pokud tam, kde sloužím, nejezdí jak autobus, tak ani vlak? BEZ HODNOSTI adjudant

Inzerce

adjudant- adjudant- adjudant de -chef -major ľetat major de ľarmee

lieutenant

lieutenant en premier

Akci podporuje Public Diplomacy Division NATO

captain

major

lieutenant colonel

colonel

Odpověď: Podle § 77 odst. 2 až 5 zákona o vojácích z povolání náleží od 1. 7. 2015 vojákovi náhrada jízdních výdajů ve výši hromadného dopravního prostředku dálkové přepravy osob. Při přepravě soukromým vozidlem mu náleží náhrada ve  výši, jako by tímto dopravním prostředkem jel. Pokud takový dopravní prostředek do obce výkonu služby nejede, je rozhodující nejbližší vlaková nebo autobusová zastávka, odkud takový dopravní prostředek lze použít. Na  IKP jsou uživatelům portálu dostupné jak právní předpisy, tak vnitřní předpisy a  metodické materiály, které upravují

problematiku podpory dojíždění vojáků z  povolání do  místa výkonu služby. Jedná se o vyhlášku č. 146/2015 Sb., o stanovení výše náborového příspěvku, výše kvalifikačního příspěvku, výše a postupu při přiznávání cestovních náhrad a náhrad při povolání do služebního poměru a při přeložení poskytovaných vojákům, RMO  č.  57/2015 Věstníku „Peněžní náležitosti vojáků z  povolání”, tiskopis žádosti, metodiku výkladu „Náhrada jízdních výdajů při povolání do  služebního poměru a  při přeložení“ a kalkulačku vyúčtování jízdních výdajů. Redakce IKP

V příštím čísle se podíváme na další zajímavosti z provozu portálu. K tomu, abyste mohli na svém mobilním telefonu či tabletu číst QR kódy, musí mít vaše zařízení fotoaparát a nainstalovanou čtečku čárových kódů. Pro prohlížení QR kódů s webovou adresou je nutné mít aktivované datové připojení k internetu (buď jako mobilní data nebo připojení přes Wi-Fi). Načtení QR kódu je opravdu velmi snadné...  Spustit aplikaci čtečka QR kódů ve vašem smartphonu.  Zaměřit na obrázek QR kódu a počkat, než jej čtečka zaostří a naskenuje.  Zvolit akci, kterou vám čtečka nabídne. Např. když se jedná o webovou adresu, nabídne vám otevření webu v internetovém prohlížeči vašeho mobilu. Aktuální číslo A reportu ve formátu PDF naleznete po načtení QR kódu na obálce. Multimediální obsah článku naleznete po načtení QR kódu u článku.

43

Vydává MO ČR Odbor komunikace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553, 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: [email protected] Šéfredaktor: Vladimír Marek Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Jazyková korektura: J ana Menšíková V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje VHÚ Praha – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 11. 8. 2015 Toto číslo vyšlo dne: 17. 8. 2015 Foto na titulní straně: Vladimír Marek

kontakty do redakce Vladimír Marek (šéfredaktor) telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: [email protected] Jana Deckerová (redaktorka) mobil: 606 604 733 e-mail: [email protected] Michal Voska (redaktor) telefon: 973 215 868 mobil: 724 850 598 e-mail: [email protected] Andrea Bělohlávková (grafička) telefon: 973 215 786 mobil: 601 579 644 e-mail: [email protected] Jan Kouba (fotograf) telefon: 973 215 664 mobil: 606 674 257 e-mail: [email protected]

redakční rada Jan Pejšek, plk. Jana Růžičková, Vladimír Lukovský, Olga Haladová

informace pro autory Aby mohla redakce proplatit honorář za zveřejněný příspěvek, musí jí autor zaslat tyto údaje:  jméno a příjmení, d  atum narození (NE rodné číslo!), ú  daj, zda jde o VZP, o. z., AZ, anebo osobu mimo resort,  a dresu bydliště. V případě VZP, o. z. i přísl. AZ dále:  č íslo VÚ či VZ a město posádky,  č íslo RFO, který je vyplácí. V případě osoby mimo resort:  č íslo účtu, na který má být poslán honorář, n  ázev a číslo banky, n  a faxové č. 973 215 933 poslat kopii průkazního lístku k tomuto účtu. Tyto údaje je účelné uvádět současně se zasílaným článkem. Není v silách redakce je zpětně zjišťovat.

historie

Od narození velitele 2. čs. paradesantní brigády plukovníka Vladimíra Přikryla uplynulo sto dvacet let

Odvážný, ale s nedostatky Asi málokterý z našich vyšších důstojníků si během druhé světové války prošel tak dramatickými okamžiky jako plukovník Vladimír Přikryl. A to obzvláště poté, co se nechal dobrovolně převelet na východní frontu a následně byl se svou paradesantní brigádou vyslán na pomoc Slovenskému národnímu povstání.

přes Nigérii, Súdán, Egypt, Sýrii a  Írán nejdříve do Moskvy a potom do Novochoperska, kde se právě v té době budovala naše brigáda. Zde byl v září 1943 ustanoven zástupcem velitele 1. čs. samostatné brigády. Prodělal s  ní boje o  Kyjev, Bílou Cerekev, Fastov a  Rudu. V  době nepřítomnosti plukovníka Svobody dokonce krátce brigádě velel.

K výměně nakonec nedošlo

Vladimír Přikryl se narodil 3. srpna 1895 v  Horní Studénce na  Šumpersku v  rodině učitele. Před válkou vystudoval Zemskou střední hospodářskou školu v  Olomouci. Po jejím úspěšném ukončení stihl ještě dva semestry na Vysoké škole zemědělské v Táboře. Zde ho také zastihla první světová válka. Narukoval k 13. zeměbraneckému pluku do Olomouce. Absolvoval školu důstojníků pěchoty v záloze v Opavě a v létě roku 1915 odjel s  nově sestavenou marškumpanií na haličskou frontu. Proti Rusům ale nebojoval ani dvanáct měsíců. Již v červenci přeběhl s celou rotou frontu a nechal se zajmout. Následující rok vstoupil do  legií. Sloužil ve  funkci velitele čety 1. čs. záložního pluku. Zúčastnil se dramatického odchodu našich legií z  Ukrajiny a později i bojů o transsibiřskou magistrálu. Když se po třech letech vrátil přes Japonsko a USA do vlasti, měl hodnost kapitána. Rozhodl se zůstat v  prvorepublikové armádě. Byl aktivován v  září 1920. Na  rozdíl

od  některých jiných ruských legionářů ho však nečekala zrovna oslnivá kariéra. Sloužil převážně v severních Čechách v Mostě a Jáchymově ve  funkcích velitele roty, velitele poddůstojnické školy, prvního pobočníka velitele pluku a  později i  velitele praporu. Již v  roce 1922 se stal štábním kapitánem. V  dalších sedmnácti letech mírové služby však byl již jen dvakrát povýšen. V roce 1928 na majora a v roce 1936 na podplukovníka. Na  jaře roku 1939 byl v  souvislosti s  rozpuštěním československých ozbrojených sil demobilizován. Okamžitě se ale zapojil do  odboje. Stal se členem ilegální organizace Bílá růže.

Do Sovětského svazu přes Afriku Na  jaře roku 1940 překročil Vladimír Přikryl poblíž Veselí nad Moravou hranice a  pokračoval přes Slovensko a  Balkán

do  francouzského Agde. Zpočátku zde byl ustanoven jako zatímní velitel 1./2. pěšího praporu. S  ním také po  napadení Francie Německem prodělal ústupové boje. Jeho podřízení vzpomínali, jak na  Marně přešel v  čele svého praporu za  nejprudšího německého bombardování most a vyvedl tak své lidi z hrozícího obklíčení. Po  evakuaci do  Velké Británie dělal zástupce a  později velitele praporu. Podílel se na  přípravách obrany proti případnému vylodění Němců. Toužil však po  nasazení na  frontě. A  proto v  roce 1943 požádal o převelení k naší armádě v Sovětském svazu. Na dlouhé cestě ho čekala další zkouška ohněm. Loď Duchess of York, se kterou vyplul počátkem července 1943 z  Glasgowa, byla i  se svým doprovodem potopena německými letouny. Naštěstí ho ale společně s  dalšími vojáky zachránil jihozápadně od  Portugalska britský torpédoborec Iroquis. Pluli podél západního pobřeží Afriky a pak po souši napříč černým kontinentem

Když se počátkem roku 1944 začala formovat 2. čs. paradesantní brigáda, stal se jejím prozatímním velitelem. Následovalo povýšení do hodnosti plukovníka. V létě 1944 se ale s ohledem na některé jeho vlastnosti a velitelské předpoklady velice vážně uvažovalo o tom, že ho ve funkci velitele výsadkové brigády vystřídá brigádní generál Bohumil Boček. Překotný vývoj událostí z konce léta ale rozhodl jinak. Brigáda byla urychleně přesunuta do blízkosti fronty a tuto změnu se již nepodařilo realizovat. Podobně dopadla i úvaha nahradit ho v této funkci Jaroslavem Vedralem − Sázavským. Tento zkušený generál najel na Dukle se svým džípem na minu. Nakonec byl tedy Vladimír Přikryl ve své funkci potvrzen. Přikryl se s brigádou účastnil poněkud nelogického nasazení v Karpatech v oblasti Sanoku. Koncem září 1944 se společně se svými vojáky přesunul leteckým mostem na letiště Tri Duby na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Účastnili se bojů u  Jalné, Banské Štiavnice, Šahů a  Viglaše. V  okamžiku, kdy už bylo zřejmé, že povstání se nemůže udržet, projevila se opět Přikrylova odvaha. Ani na chvíli nezaváhal a prosadil ústup do hor a přechod na partyzánský způsob boje.

Nelehká situace v horách Za svou činnost v nadcházejících měsících byl později často kritizován. O  Přikrylovi všichni věděli, že má rád dobré jídlo a určité pohodlí. Nic z toho mu samozřejmě nemohly

nabídnout nepříliš přívětivé slovenské hory poslední válečné zimy. Jeho postavení navíc komplikovala neustálá snaha zasahovat mu do pravomocí, spojená s nejrůznějšími politickými zájmy. Během několikaměsíčního pobytu v horách měl Přikryl ne vždy situaci brigády plně ve svých rukou. Situaci ztěžovala i  skutečnost, že  jakékoliv soustředění větších jednotek bylo v  dané situaci příliš riskantní. Faktem ale zůstává, že po jednom z nejdelších obklíčení vyšší vojenské jednotky během druhé světové války se mu podařilo v  únoru 1945 přejít s  brigádou frontu. Jemu podřízené prapory byly v  Kežmarku doplněny a přeformovány v 2. čs. pěší divizi. Přikryl se stal jejím velitelem. Vypadalo to, že  se mu konečně za  jeho nesporné zásluhy dostane uznání. Už v dubnu 1945 byl však odvolán. Vytýkali mu nejen ztrátu bojové zástavy brigády v době ústupových bojů v  horách, ale i  to, že  mu v pokladně chybělo půl milionu rublů, které neměl podloženy kvitancemi. Před vojenským prokurátorem se mu ale nakonec podařilo přece jenom obhájit.

Odsouzen za přípravu vzpoury V  létě 1945 je jmenován velitelem vojenského výcvikového tábora v  Milovicích.

Nepříliš úspěšně se zde ujímá úkolu vybudovat naši první poválečnou výsadkovou jednotku. Nic na  tom nemůže změnit ani skutečnost, že za účelem získání dalších poznatků a zkušeností je odeslán na zahraniční stáž do Francie. V říjnu 1946 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Po  únoru 1948 působil jako posádkový velitel v  Brně. V  této době také obdržel strojem psaný dopis podepsaný ilegální organizací Bílý lev. S největší pravděpodobností se jednalo o provokaci zinscenovanou Reici­novým 5. oddělením MNO. V dopise se psalo, že byl předběžně vybrán pro případ protikomunistického převratu za  vojenského velitele moravské oblasti. Nejenže tuto událost neoznámil, ale dopis navíc, podobně jako další, který v krátké době následoval, uschoval. Po zatčení Přikryla a domovní prohlídce byly oba dopisy objeveny. Vyšetřující orgány našly kopie plánu vojenského výcvikového tábora Milovice a předávacího protokolu, na základě kterého toto zařízení v roce 1945 převzal od Rusů. Přikryl měl totiž ve zvyku pořizovat si ze všech oficiálních dokumentů své soukromé kopie. Nejdříve byl vyslýchán v pověstném Domečku v Praze na Hradčanech. Poslední červencový den roku 1949 ho odsoudili za přípravu vojenské vzpoury na Moravě k devíti letům a pěti měsícům vězení. Postupně prošel věznicemi na Pankráci, v Ruzyni, v Plzni na Borech a v Leopoldově. Nějaký čas strávil i ve vězeňském táboře Vykanov u Jáchymova. Z vězení byl Přikryl propuštěn na základě milosti prezidenta republiky Antonína Zápotockého v srpnu 1953. Jeho mnohaleté úsilí o očistění svého jména a celkovou rehabilitaci se naplnilo až v říjnu 1964. O měsíc později se stal z  vojína v  záloze znovu generálmajorem. Vladimír Přikryl umřel 13. dubna 1968 v Plzni. Text: Vladimír Marek, foto: VÚA-VHA

VELITEL 22. ZÁKLADNY VRTULNÍKOVÉHO LETECTVA organizuje výběr kandidátů na obsazení systemizovaných míst u jednotky předsunutých leteckých návodčích (FAC)

VSTUPNÍ PODMÍNKY:  VZP s minimálně 2 roky praxe u útvaru  Předchozí služba v bojových jednotkách AČR výhodou  Středoškolské vzdělání s maturitou pro místa v hodnostech praporčického sboru  Pokročilá znalost AJ  Zdravotní klasifikace „A“ výsadkář  Předpoklad pro získání BP „Tajné“  Fyzické a psychické předpoklady  Další vojenské dovednosti výhodou

NAŠE NABÍDKA:  Prestižní funkce FAC v hodnostech praporčického sboru  Získání jedné z nejžádanějších specializací pro operace NATO  Dynamicky se rozvíjející profese  Odborná příprava a výcvik v zahraničí  Odpovídající zázemí na moderní letecké základně včetně přímé účasti na leteckém výcviku  Výcvik ve výsadkové přípravě  Nasazení v zahraničních operacích

PRŮBĚH VÝBĚRU:  Registrace uchazečů proběhne formou zaslání strukturovaných profesních životopisů (včetně kontaktních čísel na mobilní tel. a Alcatel) na adresu „[email protected]“ a bude uzavřena 16. října 2015.  Uchazeči budou vyrozuměni o výsledcích prvotního výběru na základě posouzení životopisů do 20. října 2015.  Druhá část výběru je dvoudenní a proběhne ve dnech 29.–30. října 2015 u 22. zvrl Sedlec, Vícenice u Náměště nad Oslavou.  Další podrobnosti budou uchazečům sděleny individuálně, popř. je možné kontaktovat telefonicky velitele jednotky FAC na alc. čísle 438 521.