Všenoční bdění K všenočnímu bdění svolává věřící zvon (blagověst – v našich podmínkách obvykle tři pomalé údery do doznění zvonu a poté do čtyřiceti rychlejších úderů do zvonu). Kněz přichází jako obvykle do chrámu, vchází do oltáře, nemá-li přísluhu, rozsvěcí příslušné lampády a svíce a obléká si epitrachil, nárukávníky a felon. Odhrne závěsu, stane před prestol, třikrát se žehná a klaní se slovy „Bože, očisť mne hříšného a smiluj se nade mnou!“, (po druhé pokloně líbá naprestolní Evangelium) a okuřuje obvyklým způsobem oltář. Poté, co v závěru okuřování okouřil z horního místa i ikony nad královskými dveřmi, jde severní stranou před prestol, odevzdá kadidelnici, otevírá královské dveře, znovu stane s kadidelnicí před prestolem a dává úvodní ohlas všenočního bdění:
„Sláva svaté, jednobytné, oživující a nerozdílné Trojici po všechny časy, nyní i vždycky, až na věky věkův!“ přičemž na „...po všechny časy, nyní...“ činí kadidelnicí před prestolem znamení kříže. Lid odpovídá: „Amen“. Začátek obvyklý od „Sláva Tobě, Bože náš...“ po „Sláva...I nyní...“. Následně kněz v oltáři pějě čtyřnásobné
„Pojďte, pokloňme se...“.1
Když dozpívá poslední verš „...a padněme před ním“,2 vychází královskými dveřmi a koná okuřování celého chrámu. Po dobu tohoto okuřování, pějí věřící vybrané verše 103.žalmu, dle GS str. 101 (verše 1.-5.). Zpívat je třeba tak, aby kněz bez potíží a spěchu mohl dokončit okuřování:
„Dobrořeč, duše má, Hospodinu: blahoslaven jsi, Hospodine....“ Poté, co kněz dokončí okuřování, vchází královskými dveřmi do oltáře a zavírá je. Opět se žehná, líbá prestol a vychází severními dveřmi před královské, snímá pokrývku hlavy a čte sedm světelných modliteb. Čtec po dozpívání pátého verše pokračuje dále čtením 103.žalmu od „stavíš nad vodami...“, přičemž závěr od „Sláva Otci...“ (= 6. a 7. verš na str. 101) opět dozpívá. Po dozpívání 103.žalmu a současně dočtení světelných modliteb knězem se shášejí svíce ve svícnech a obětištích. Úvodní slavnostní část bdění odpovídající přebývání prvních lidí v rajské zahradě končí a začíná část symbolisující Pád a vyhnání z Ráje, temnotu padlého stavu a nutnost prosit Boha o vše potřebné. Proto následuje
velká ektenie (str.156) (kteroužto kněz sloužící bez diákona čte nadále před královskými dveřmi, každou prosbu doprovází žehnáním se a poklonou). Po jejím dokončení kněz vchází jižními dveřmi do oltáře, žehná se, líbá prestol a lid pěje 1.antifonu 1.kathismy – GS str. 91
„Blažený muž...“. Po zpěvu malá
ektenie. Tím končí první část všenočního bdění.
+ Následuje zpěv „Hospodine, k Tobě volám...“, GS str. 102 (při 1.hlasu – dle Typikonu se hlas tohoto zpěvu řídí hlasem, které mají první vkládané stichiry – viz níže). Během tohoto zpěvu kněz koná druhé okuřování celého chrámu. Na „Hospodine, k Tobě volám...“ se znovu zažíhají svíce. Po dokončení zpěvu v dnešní praxi čtec obvykle pokračuje čtením níže uvedených veršů žalmů 141., 129. a 116.: 1 V době paschální pěje třikrát paschální tropar. 2 Čtyřnásobné pění je zvláštností ruské praxe, v řecké je na tomto místě obvyklé trojnásobné.
Polož, Hospodine, stráž ústům mým, ostříhej dveří rtů mých. Nedopouštěj srdci mému uchýliti se ke zlé věci, k činění skutků bezbožných, s muži činícími nepravost, a abych nebyl přelouzen líbostmi jejich. Nechť mne bije spravedlivý, přijmu to za dobrodiní, a nechť tresce mne, bude mi to olej nejčistší, kterýž neprorazí hlavy mé, ale ještěť modlitba má platná bude proti zlosti jejich. Smetáni jsou do míst skalnatých soudcové jejich, aby slyšeli slova má, nebo jsou libá. Jako když někdo roubá a štípá dříví na zemi, tak se rozletují kosti naše až k ústům hrobovým. Ale k Toběť, Hospodine Pane, oči mé; v Tebe doufám, nevylévej duše mé. Zachovej mne od osídla, kteréž mi roztáhli, a od sítek činících nepravost. Nechť padnou hromadně do sítek svých bezbožní, a já zatím přejdu. Hlasem svým k Hospodinu volám, hlasem svým Hospodinu pokorně se modlím. Vylévám před oblíčejem jeho žádost svou, a ssoužení své před ním oznamuji. Když se úzkostmi svírá ve mně duch můj, Ty znáš stezku mou; na cestě, po kteréžkoli chodím, osídlo mi ukryli. Ohlédám-li se na pravo, a patřím, není, kdo by mne znáti chtěl; zhynulo útočiště mé, není, kdo by se ujal o život můj. K Tobě volám, Hospodine, říkaje: Ty jsi doufání mé a díl můj v zemi živých. Pozorujž volání mého, neboť jsem zemdlen přenáramně; vysvoboď mne od těch, jenž stihají mne, nebo jsou silnější nežli já. K těmto veršům jsou připojovány „stichiry na Hospodine, k Tobě volám“3. Na nedělním bdění je vkládáno vždy deset stichir, v druhé svátky mimo neděle osm stichir. Jaké, z jakých bohoslužebných knih a v jakém pořadí se tyto stichiry vkládají, je nejlépe zjistit z církevního kalendáře, „Bohoslužebných schémat“ nebo z různých stránek ruské církve. Stichiry se vkládají následujícím způsobem - příklad, jsou-li „stichiry na 10“: čtec čte verše až po „...silnější nežli já“. Následně přečte verš „vyveď z žaláře...“ a po něm vloží první stichiru z těch deseti, které se vkládají. Následně verš „obstoupí mne spravedliví...“ a druhou stichiru. Verš „z hlubokosti volám...“ a třetí stichiru. Desátou stichiru v pořadí vloží po verši „neboť jest...“. Tak vloží všech deset stichir. Při osmi stichirách je způsob zcela stejný, pouze začne vkládat po verši „z hlubokosti...“.
na 10: Vyveď z žaláře duši mou, abych oslavoval jméno Tvé; obstoupí mne spravedliví, když mi dobrodiní učiníš. na 8: Z hlubokosti volám k Tobě, Hospodine. Pane, vyslyš hlas můj, nakloň uší svých k hlasu pokorných proseb mých. Budeš-li nepravosti šetřiti, Hospodine Pane, kdo ostojí? Ale u Tebe jest odpuštění. Očekávám na Hospodina, očekává duše má, a ještě očekává na slovo jeho. Duše má čeká Pána, víc než ponocní svitání, kteříž ponocují až do jitra. Očekávejž, Izraeli, na Hospodina; nebo u Hospodina jest milosrdenství, a hojné u něho vykoupení. Onť zajisté vykoupí Izraele ze všech nepravostí jeho. Chvalte Hospodina všickni národové, velebtež ho všickni lidé. Neboť jest rozšířeno nad námi milosrdenství jeho, a pravda Hospodinova na věky. (kralické znění)
A dále po poslední vložené stichiře: Sláva Otci i Synu i Svatému Duchu. Na svátky z Dvanáctera bývá někdy na toto místa vkládána stichira týkající se svátku zvaná „slavnik“.
I nyní i vždycky, až na věky věkův. Amen. Kněz otvírá královské dveře na večerní vchod. Následuje zpěv, který uzavírá celou část k „Hospodine, k Tobě volám“, bohorodičen zvaný dogmatik. Těchto bohorodičnů-dogmatiků je celkem osm, všechny z pera svatého Jana Damašského, každý k jednomu z osmi hlasů Oktoichu. Všechny jsou v našem prostředí přeloženy a zhudebněny svatým novomučedníkem světitelem Gorazdem v jeho Sborníku jako písně IV. k večerní. Hlas dogmatiku se v neděli řídí „vládnoucím“ hlasem, případně - je-li - hlasem „slavnika“. V některé svátky je dogmatik nahrazen zvláštní stichirou.
3 Skromným výběrem z těchto stichir jsou v GS písně III.. Vzhledem k velkému počtu nebylo možno v našem misijním prostředí zajistit překlad a zhudebnění těchto stichir alespoň pro neděle a svátky. Proto je nutné tyto stichiry vzít z csl. Velkého Sborníku. Samozřejmě, i tak zůstává nedostatek vůči plné praxi v tom smyslu, že stichiry budou čteny, nikoli zpívány, jak je v ruské praxi obvyklé.
Vchod Kněz koná před prestolem trojí poklonu, po druhé líbá prestol, žehná a vkládá kadidlo, bere kadidelnici a za zpěvu dogmatiku kolem prestolu koná večerní vchod. Typikon ukládá, aby modlitbu vchodu četl před královskými dveřmi, ale v praxi je dopuštěno říkat modlitbu během vchodu nebo dokonce před ním u prestolu ze Služebníku, což vylučuje zapomnění modlitby nebo její části. Stane před otevřenými královskými dveřmi, okuřuje je a ikony na ikonostasu (Spasitele, Matky Boží, chrámovou), pravicí žehná směrem k otevřeným dveřím se slovy „Požehnaný vchod...“, následně bere kadidelnici opět do pravé ruky a (po dokončení dogmatiku) s hlasitým „Velemoudrost! Povznesme se!“ činí kadidelnicí znamení kříže před sebou. Vchází a lid pěje
„Světlo tiché...“4 dílo svatého Sofronije Jerusalémského. Kněz při vchodu s žehnáním se líbá ikony v královských dveřích příp. žehná světlonoše (v pořadí ikona Spasitele, světlonoš, ikona Bohorodice), vchází, třikrát okuřuje prestol, odkládá kadidelnici, žehná se, líbá prestol a odchází na horní místo, kde se klaní ikoně na horním místě a poněkud stranou k jihu si stoupá čelem k věřícím na prokimen. V sobotu večer, na nedělním bdění, i kdyby připadl svátek z Dvanáctera, se vždy bere velký prokimen „Hospodin kraluje...“, GS str. 92. Ve svátky mimo neděli se bere prokimen toho dne v týdnu, na který svátek připadl ( GS str. 93-94). Před prokimenem kněz obvykle pronáší
„Pozor mějme! Pokoj všem! Velemoudrost! Pozor mějme! Prokimen, hlas x.“ (bez odpovědi lidu na žehnání). Po prokimenu se zavírají královské dveře5. Mohou následovat
paremije. Obvykle paremije na nedělním bdění nejsou, s výjimkou těch nedělí, na kterých je vzpomínána památka svatých otců nebo je Typikonem paremije uložena v čest svatého a dále na některé svátky. Paremije bývají obvykle tři, při připadnutí dvou svátků v jeden den výjimečně šest. Každá z nich je uvedena zvoláním kněze „Velemoudrost!“, čtec odpovídá „Čtení z knihy x“, kněz „Pozor mějme!“. Tak před každou paremijí. Při paremijích je požehnáno sedět (samozřejmě s výjimkou čtoucího). Kněz smí sedět na svém místě po pravé straně horního místo (сопрестолие). Po pročtení paremijí kněz vstává, žehná se, uklání se k hornímu místu, jde před prestol, žehná se opět, líbá svatý prestol a následuje
ektenie vroucí. (str. 94) 6
Čtec poté čte modlitbu
„Dejž, Hospodine...“ (str. 95) a
ektenie prosebná (str. 95) Kněz „Pokoj všem!“, věřící „I duchu tvému!“, kněz „Skloňte hlavy své...“, lid „Před Tebou, Hospodine...“, kněz čte tichou modlitbu a dává závěrečný ohlas „Budiž moc království...“. Tímto končí část bdění, která víceméně odpovídá první části (velké) večerní. Následovat bude LITIE.
+ Litie Již v období synodálním, v předrevolučním Rusku, došlo v ruské církvi k řadě zkrácení všenočního bdění, obzvláště ve farní praxi. Jednou z podstatných změn byla i skutečnost, že litie a požehnání chlebů přestaly být 4 V ruské praxi je používán obvykle ustálený nápěv, v našich podmínkách máme „Světlo tiché...“ ve všech osmi hlasech a proto je možné užít vždy nápěv „vládnoucího“ hlasu, v souladu s ideou GS. 5 Jsou-li paremije z Nového zákona, královské dveře jsou otevřeny. 6 Typikonem upřednostňovaná a starší praxe čtení této modlitby představeným je v řecké praxi zachována, v ruské většinou nikoli.
slouženy v rámci běžného nedělního bdění (v sobotu večer) a staly se součástí pouze bdění sloužených v předvečer velkých svátků (z Dvanáctera a s bděním příp. chrámových). Tato praxe je v podstatě dochována až dodnes. Litie dnes tedy není obvyklou součástí nedělního bdění. Kněz se žehná, líbá prestol, bere kadidelnici a (příp. předcházen světlonošem či dvěma) vychází (při zavřených královských dveřích) severními dveřmi 7 do chrámové předsíně. Spolu s ním vycházejí do předsíně také věřící8. Kněz okuřuje ikony a přítomný lid, koná-li se litie v lodi, okuřuje ikonostas a klirosy. Věřící si berou zapálené svíce. Zpívají se (ihned po posledním ohlasu výše) litijní stichiry. Na svátky z Dvanáctera, na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla a na Stětí hlavy svatého Jana Křtitele jsou zpívány výhradně stichiry k danému svátku. V ostatních případech se pěje nejprve litijní stichira chrámu a poté stichiry v souladu s Typikonem. Litijní stichiry nejsou přeloženy a proto je třeba je vzít z csl. Velkého sborníku. Po vyjití do narthexu a dozpívání litijních stichir následuje litijní ektenie. Skládá se z pěti delších proseb, na něž lid odpovídá mnohonásobným "Hospodi, pomiluj!" (40-50-3-3-3). Kněz dává závěrečný ohlas: „Vyslyš nás, Bože, Spasiteli náš...", lid „Amen“, obrací se k západu a žehná lid se slovy „Pokoj všem!", lid odpovídá „I duchu tvému!", kněz se obrací opět k východu a vyzývá věřící: „Skloňte hlavy své...". Lid odpovídá „Před Tebou, Hospodine...". Kněz se znovu obrací k západu a zakončuje modlitbou, která je zároveň propuštěním litie „Vládce mnohomilostivý...". I tato část litie není přeložena do českého jazyka a je tedy třeba ji převzít z Velkého sborníku. Kněz i lid vcházejí do chrámu, kněz zůstává uprostřed lodi. Zpívají se či čtou
stichiry na stichovně9. Jedná se sice o proměnlivou část služby, ale minimálně se kombinují. I při připadnutí dvou svátků se berou od jednoho, důležitějšího, příp. pouze poslední stichira po „Sláva... I nyní..." se bere druhého. Na řadovém nedělním bdění se berou stichiry z Oktoichu (hlasu). Při připadnutí dvou svátků nebo při svátku v neděli viz „Bohoslužebné pokyny“.10 V paschálním období jsou na místě stichir na stichovně pěny či čteny také paschální stichiry. Otevírat na tyto stichiry královské dveře není přijato, s výjimkou vlastního paschálního troparu. Následuje modlitba Simeona Bohopříjemce „Nyní propouštíš...", která je i v praxi GS zpívána, ale přísně vzato v souladu s Typikonem má být čtena představeným. Čtec ve čtení pokračuje Trojsvatou písní a dále jako v začátku obvyklém až po Otče náš . Kněz zakončuje celé čtení ohlasem k modlitbě Páně „Neboť Tvé jest království..." - Lid: „Amen". Poté se pějí
tropary Pravidla pro tropary na bdění nejsou neúnosně složitá: 1.na nedělním bdění se zpívá třikrát tropar „Zdrávas, Bohorodice Panno..."11 2.na svátky z Dvanáctera se zpívá třikrát tropar daného svátku 3.připadne-li na neděli předsvátek či opuštění svátku, svatý s bděním či polyjelejem a o nedělích se zvláštní památkou (např. neděle svatých Otců, neděle všech svatých apod.): dvakrát „Zdrávas..." a svátku či světci 4.na svatého s bděním mimo neděli: dvakrát světci a jednou „Zdrávas...". Stejně jako na liturgii či jiné službě před předposledním troparem „Sláva..." a před posledním „I nyní...". Následuje
požehnání chlebů 7 8 9 10
V ruské praxi; v řecké vychází kněz královskými dveřmi. Umožňují-li to rozměry narthexu. Ne-li, vychází se alespoň do zadní části chrámové lodi. Nekoná-li se litie, zůstává kněz na stichiry na stichovně i dále na svém obvyklém místě před svatým prestolem. Zkrácený výběr stichir na stichovně je v GS jako píseň VI.. Stichiry na stichovně je tedy třeba vzít všechny nebo doplnit z csl. Velkého sborníku. 11 V GS písně VIII. k večerní. Dle Typikonu je třeba tento tropar zpívat 4.hlasem, ale není prohřešením proti smyslu bohoslužby zpívat tento tropar v souladu s GS dle „vládnoucího“ hlasu.
o kterém platí totéž, co o litii, tedy že dnes je součástí pouze svátečního, nikoli nedělního bdění. Není-li připraven tetrapod (stolek) již před bohoslužbou, připravují jej se začátkem pění troparů do středu chrámové lodi. Na něm je připravena litijní souprava s pěti chleby12, pšenicí, vínem a olejem. Kněz bere kadidelnici a za pění troparů okuřuje tetrapod třikrát dokola a nakonec opět zepředu předložené dary13. Po dozpívání troparů zvolává „K Hospodinu modleme se!“ - Lid: „Hospodi, pomiluj!“ a kněz čte modlitbu požehnání chlebů „Pane Ježíši Kriste...“, přičemž bere do rukou jeden z chlebů a žehná jím ostatní. Pokládá jej (bez políbení) a pokračuje v čtení modlitby. Při slovech „Sám požehnej...“ ukazuje pravicí postupně na chléb, pšenici, víno a olej, čímž zároveň nad předloženým činí znamení kříže. Na modlitbu snímá pokrývku hlavy. Po modlitbě kněz odchází před královské dveře. Nekoná-li se litie a požehnání chlebů, kněz, který zůstal po prosebné ektenii v oltáři, vychází na solej po troparech severními dveřmi. Lid zpívá „Budiž jméno Hospodinovo...“ jako obvykle na liturgii14. Následně čtec čte 33.žalm „Dobrořečiti budu Hospodinu...“, ale jen po slova „...nemívají nedostatku ve všem dobrém“. Během čtení žalmu jsou zhášeny všechny svíce. Kněz se při posledním verši žalmu obrací k lidu a žehná z ambonu věřící se slovy „Požehnání Hospodinovo na vás...“. Lid „Amen“ a končí večerní. Typikon ukládá po skončení večerní čtení z Apoštola (buď ze Skutků nebo z listů) s následným výkladem svatého Jana Zlatoústého či jiného církevního otce. Za tímto účelem je kniha Apoštol rozdělena do jednotlivých částí (odlišujících se od „začal“ pro čtení na liturgii). Toto čtení dnes není součástí farní praxe.15 Pokud jde o požehnané dary – především, kněz je nesmí požehnat na druhém bdění podruhé. Chléb nesmí použít jako prosforu. Může být buď rozdán po svaté liturgii s antidorem nebo sněden se zbožností na běžné trapeze před obvyklým jídlem. Totéž platí o vínu. Pšenici může použít na mouku nebo přípravu pokrmu příp. smí být použita k setbě. Olej lze použít buď na pomazání věřících (v dalším průběhu služby nebo po liturgii), v kuchyni, je také dopuštěno použít jej do lampády v oltáři či rozdat nemocným k pomazávání. Dříve, když všenoční bdění trvalo skutečně celou noc, požívali věřící chléb a víno mezi večerní a jitřní částí bdění k posile ku dlouhé službě, jak je patrno z četných starších textů, což dnes již pozbylo smyslu a tudíž se nepraktikuje.
+ Ještě do začátku čtení šestižalmí je zvon („dvuzvon“ - dva údery). Následně si čtec stoupá doprostřed chrámu a čte úvodní slavosloví „Sláva na výsostech...“16 a šestižalmí jakožto první část jitřní. Jsou to žalmy 3., 37., 62., 87., 102. a 142.. Šestižalmí lze nalézt v kanonickém českém znění v modlitebníku Otče náš str. 136-144. Během čtení šestižalmí jsou nejenom zhášeny svíce (viz výše), ale je taktéž zapovězeno okuřovat, přecházet po chrámu, mluvit či jakkoli rušit čtení, naopak v souladu s Typikonem se má stát tiše, s nejvyšším soustředěním na čtené žalmy a ničím jiným se nezaobírat. Při „alleluja“ po prvních třech žalmech se neklaníme (v polovině je šestižalmí přerušeno četbou týchž slov jako mezi obvyklými kathismami Žaltáře – viz níže). Ve stejném okamžiku kněz, který zašel po závěrečném požehnání večerní jižními dveřmi do oltáře, kde se přežehnal a políbil svatý prestol a nadále stál před ním, opět žehná, uklání se k východu, vychází severními dveřmi před královské, žehná se a klaní a čte tiše dvanáct jitřních modliteb.17 Po jejich dočtení a po dočtení šestižalmí čtecem následuje 12 Není v rozporu s Typikonem, je-li připraveno více chlebů. Zvláště v řeckých monastýrech je na bdění připravováno velké množství a rozměrných chlebů. Chleby jsou prosté, bez znamení kříže, různých tvarů, v ruské praxi kulaté. 13 Podle prot. Nikolského okuřuje kněz třikrát dokola tetrapod, poté svátkovou ikonu na analoji uprostřed chrámu a poté opět stolek zepředu. 14 Dle GS taktéž možno zpívat dle „vládnoucího“ hlasu. 15 Jaká čtení na jakých službách se berou, určuje 10.hlava Typikonu. Na bdění jsou to: Výklady na novozákonní spisy od svatého Jana Zlatoústého, svatého Theofylakta a Metafrasta Logotheta, „Margarit“ svatého Jana Zlatoústého, Šestodněv od téhož autora, Lausiakon a díla svatého Efréma Syrského. 16 V paschální době předchází slavosloví trojnásobné pění paschálního troparu. 17 Nejen na světelné modlitby, ale i na celé šestižalmí kněz snímá pokrývku hlavy.
velká ektenie (str. 156) Následuje pění „Bůh jest Hospodin...“ s příslušnými verši. Slouží-li kněz sám, zůstává po velké ektenii před královskými dveřmi a říká čtyři vybrané verše z žalmu 117.. Ke každému tomuto verši věřící zpívají „Bůh jest Hospodin a zjevil se nám, požehnaný, jenž se béře ve jménu Páně“ . V plné praxi jsou tyto přípěvy zpívány na hlas prvního z následujících troparů (na řadové neděli mimo svátek Páně z Dvanáctera tedy řadového hlasu, neboť na prvním místě bude tropar neděle vládnoucího hlasu – viz níže). V našem hudebně prostém prostředí jsou přípěvy zpívány jedním ustáleným nápěvem, který je uveden v GS na str. 348-49. Po dozpívání posledního verše se kněz vrací jižními dveřmi do oltáře, žehná se, klaní a uctívá prestol. Při pění veršů je podobně jako ve všech ekteniích třeba dbát na dozpívání a dořečení všech slov tak, aby se kněz se zpěváky neprolínali a nepřebíjeli. Následují
tropary 1.svátky z Dvanáctera: třikrát tropar svátku, po druhém „Sláva...I nyní...“; 2.v neděli: dvakrát tropar vládnoucího hlasu, „Sláva...I nyní...“ a bohorodičen hlasu; 3.v neděli se svátkem z Dvanáctera (včetně předsvátků, posvátků a opuštění svátku): dvakrát tropar neděle, „Sláva...I nyní...“ a tropar svátku či předsvátku; 4.v neděli se svátkem s bděním: dvakrát tropar neděle, „Sláva...“, tropar svatému, „I nyní...“, bohorodičen hlasu troparu svatému svatými: tropar neděle, prvního svatého, „Sláva...“, druhého svatého, „I nyní...“, bohorodi-čen hlasu troparu druhého svatého. Je-li ještě k tomu předsvátek či posvátek, pak na konci místo bohorodičnu tropar svátku či předsvátku.
Po dozpívání troparů se pěje „Hospodi, pomiluj (třikrát), Sláva...“ a dočte se „I nyní...“ a čte se
kathisma Na bdění jsou následně čteny kathismy Žaltáře, a to mimo Velký půst vždy dvě. Na řadových nedělích jsou to kathisma druhá a třetí, o nedělích Velkého půstu navíc sedmnáctá.18 Každá z dvaceti kathisem Žaltáře je rozdělena na tři tzv. slávy (antifony) v Žaltáři vyznačené. Po každé této slávě čte čtec „Sláva...“, načež se zpívá „I nyní...Alelluja, alelluja, alelluja, sláva Tobě, Bože (třikrát), Hospodi, pomiluj (třikrát), Sláva...“ a čtec dočte „I nyní...“ a čte další slávu. Po každé kathismě je malá ektenie, na kterou kněz vychází jižními dveřmi před královské dveře a severními se vrací do oltáře. Kněžské ohlasy po těchto ekteniích jsou stejné jako na malých ekteniích v úvodu svaté liturgie. Po každé kathismě a malé ektenii následuje ještě pění či čtení (obě praxe jsou v podstatě rovnocenné – srov. Liturgiku archiep. Averkije a Nastolnou knihu prot. S.V.Bulgakova) krátké písně – sedálnu s příslušnými verši případně bohorodičnem. O nedělích je třeba je brát dle Typikonu z Oktoichu, na svátky z Dvanáctera z Mineje, v období Triodu z Triodu (např. oktoichové prvního hlasu najdeme ve Velkém sborníku na str. 52-53). Určuje-li Typikon více sedálnů, např. při připadnutí dvou svátků v jeden den, pak se zde zpívají či čtou pouze první a další se odkládají (viz níže)19. O těchto sedálnech a následných čteních bylo dříve dovoleno sedět, od čehož pochází i název kathismy (od řeckého καθιζω=sedím), ačkoli se původně při žalmech samozřejmě nesedělo. Dnes je požehnáno sedět i při kathismách. Je třeba vědět, že po kathismách malé ektenie nahrazují trojí „Hospodi, pomiluj! Sláva...I nyní...“ a tudíž výše uvedený text po slávách čte žalmista na konci kathisem (tedy po třetí a šesté slávě) jen do „...sláva Tobě, Bože (třikrát)“ a následuje malá ektenie (a sedálny). Po (obou) sedálnech Typikon stanoví čtení, jmenovitě z Výkladového Evangelia. Tato ustavní čtení dnes nejsou součástí farní praxe.
Polyjelej Po dozpívání či dočtení sedálnu po druhé ektenii a s ním spojených textů (či dočtení třetí kathismy v období 18 Tabulku rozvrhu kathisem na celý rok a pro všechny služby viz např. Nastolná kniha, str. 699. Kromě toho je třeba říci, že po případné třetí kathismě již není další malá ektenie ani sedálny (obé je vlastně až po troparech po něporočných, viz níže) 19 V neděli bude mít s výjimkou svátku Páně z Dvanáctera přednost sedálen nedělní z Oktoichu či Triodu, ve svátek mimo neděli sváteční z Mineje.
Velkého půstu) nastává slavnostní a podstatná část jitřní bohoslužby – polyjelej. Kněz otevírá královské dveře, žehná se a klaní třikrát a uctívá prestol jako obvykle, bere kadidelnici a svíčku a vychází královskými dveřmi beze spěchu k analoji (obchází zprava) na střed chrámu k připravené ikoně svátku či svatého. Žehná se, klaní. Ihned po sedálnu (nebo po dočtení něporočných) pěvci zpívají polyjelej. V dnešní praxi jsou to čtyři vybrané verše 134. a 135.žalmu, „Chvalte jméno Hospodinovo...“, přičemž každý verš je zpíván třikrát. S GS lze dosáhnout řádné soudobé praxe dle ruské církve tak, že jsou třikrát zpívány postupně verše 1/2, 5/6, 7/8 a 11/12 na str. 350. Původně byl polyjelej zpíván na jitřní jen část roku, dnes je ve farní praxi součástí každého bdění. V poslední tři neděle před Velkým půstem je po polyjeleji zpíván navíc žalm 136., „Na řekách babylonských...“. Dříve také držel na polyjeleji svíce všechen lid. Dnes se tento obyčej zachoval jen na bdění ke Květné neděli a navíc byl zachován v paschální jitřní. Na začátku polyjeleje bývá v plné praxi trezvon. Na svátek mimo neděli následuje velebení („veličanije“).20 Nejprve jej zpívá kněz.21 Poté lid zpívá vybrané verše ze žalmů, které jsou k velebení uvedeny v závěru Žaltáře. Ke každému verši zpívá velebení. Na závěr se zpívá „Sláva...I nyní... Alelluja, alelluja, alelluja, sláva Tobě, Bože (třikrát)“ a kněz poté naposledy zpívá velebení. Texty velebení jsou uvedeny v minejní části Velkého sborníku, tytéž i s žalmovými verši na konci Žaltáře. Dříve a v ideálním případě zpívaly velebení a stichy k nim dva chóry. Proto je v (starých) Žaltářích na okraji u každého verše značka pro první a druhý „lik“. O nedělích (kromě připadnutí svátku Páně z Dvanáctera a Tomášovy neděle) jsou po polyjeleji zpívány na místě velebení tzv. tropary po něporočných.22 Jsou celkem čtyři, hlasu 5., první začíná slovy „Andělský sbor...“. Před každým troparem se zpívá přípěv „Blahoslaven jsi, Hospodine, naučiž mne spravedlnostem svým“.23 Poté „Sláva...“, tropar v čest Svaté Trojice, „I nyní...“, tropar v čest Bohorodice a „Alelluja, alelluja, alelluja, sláva Tobě, Bože (třikrát)“.24 Pokud připadne na neděli velký svátek (kromě svátku Páně z Dvanáctera), kněz zpívá s věřícími velebení a poté lid ihned tropary po něporočných (velebení se neopakuje, verše z žalmů se neberou). S počátkem velebení nebo troparů se koná velké okuřování. Kněz okuřuje analoj se sváteční ikonou ze všech čtyř stran, jde k prestolu a koná běžné velké okuřování chrámu, na jehož konci se od královských dveří vrací k svátkové ikoně, kterou se svým druhým velebením opět zepředu okuřuje.
malá ektenie V tomto místě Typikon opět ukládal čtení. Poté je pěn tzv. ypakoi řadového hlasu z Oktoichu. Je to vlastně sedálen. Proto je na svátky mimo neděli a na svátky Páně z Dvanáctera kdykoli by připadly čten na stejném místě sedálen svátku. Připadne-li na neděli velký svátek (ne Páně z Dvanáctera), pak po ypakoi hlasu čteme nejprve sedálny, které byly odloženy po kathismách kvůli nedělním sedálnům (viz výše), na druhém místě po „Sláva...“ sedálny uvedené ve svátkové službě po polyjeleji a nakonec na „I nyní...“ buď podruhé tento polyjelejní sedálen nebo sedálen svátku nebo po něm ve svátkové službě uvedený bohorodičen, dle Typikonu.
Stěpenné antifony jsou následné zpěvy veršů vzatých z „písní stupňů“, žalmů 119.-133. Na všech osm hlasů jsou umístěny v Oktoichu.25
Tato část jitřní (včetně „Na řekách babylonských...“) je z GS zcela vynechána a je třeba ji vzít z csl. textů. Ovšem na svátky mimo neděli nebo když na neděli připadne svátek Páně z Dvanáctera a taktéž na Květnou neděli, Tomášovu neděli a Padesátnici se zpívá jen jedna antifona 4.hlasu „Od mladosti mé...“, která je bohužel bez posledního verše - uvedena v GS na str. 352 (srovnej Velký sborník str. 36). Následuje 20 V GS je na str. 350 uvedeno velebení svátku Narození. Užitý nápěv je ruského původu a je hojně užíván pro různá velebení v praxi ruské církve. 21 Slouží-li kněz sám, Nastolná kniha jeho osamocený zpěv nedoporučuje. Lépe je tedy zpívat je společně s věřícími. 22 Nazvané podle prvních slov 117.kathismy čtené ve Velkém půstu jako třetí kathisma. 23 V praxi GS lze pro tento přípěv použít nápěv ze str. 572. 24 Viz Velký sborník str. 35-6. 25 Např. pro službu neděle prvního hlasu viz Veliký sborník, str. 53-54.
prokimen který kněz uvádí obvyklými slovy „Pozor mějme, pokoj všem!26 Velemoudrost, prokimen, hlas x.“. O nedělích je prokimen hlasu (tyto prokimeny jsou uvedeny v GS na str. 591). O svátcích sváteční vždy 4.hlasu (proto se o svátcích neohlašuje hlas prokimenu). Po ohlášení prokimenu kněz odchází do oltáře, odkládá kadidelnici a svíci, žehná se, klaní a uctívá prestol jako obvykle a zvolává „K Hospodinu modleme se!“. Lid odpovídá „Hospodi, pomiluj!“ a kněz dává před prestolem ohlas „Neboť svatý jsi, Bože náš...“. Lid „Amen“. Kněz zvolává „Vše, co dýchá, chval Hospodina!“ . Lid odpovídá. Kněz dává druhý verš a lid zpívá opět totéž. Kněz dotřetice zvolává první polovinu verše a lid dozpívá „chval Hospodina!“ (srovnej GS str. 353). Kněz „Abychom hodni byli...“, lid trojnásobné „Hospodi, pomiluj!“, kněz „Velemoudrost, povznesme se...Pokoj všem!“, lid „I duchu tvému!“ a kněz ohlašuje
EVANGELIUM O nedělích jej čte v oltáři na prestolu, odkud jako z hrobu Páně vychází zvěst o Vzkříšení. Po přečtení kněz jde s Evangeliem na střed chrámu, drží je při své hrudi (přísně vzato dle Typikonu ve felonu a nikoli holýma rukama, což ale často znemožňuje dnešní střih felonu) a věřící přistupují a Evangelium uctívají. Poté se kněz obrací a jde do oltáře, z ambonu ještě Evangeliem věřícím požehná a pokládá je na prestol. O svátcích a v neděli na svátek Páně z Dvanáctera čte kněz Evangelium před analojem se sváteční ikonou v chrámu. Po jeho dočtení jej bez uctívání odnáší zpět do oltáře. Jitřních nedělních Evangelií je celkem jedenáct a tvoří tzv. stolp. Kruh těchto evangelních čtení začíná na neděli všech svatých a pokračuje v kruhu celý liturgický rok. Ve svátky mimo neděli a ve svátky z Dvanáctera a chrámové připadnuvší na neděli jsou čtena sváteční evangelia a odsunuté jitřní odpadá (neposouvá se, počítá se, jako kdyby bylo čteno). Na evangelní čtení kněz snímá pokrývku hlavy. Evangelní čtení doprovázejí zpěváci obdobnými ohlasy jako na liturgii („Sláva Tobě, Pane...atd“). Po Evangeliu zpěváci pějí
„Vzkříšení Kristovo spatřivše...“ . V GS je máme celé na str. 474. "Vzkříšení Kristovo..." se nezpívá na svátky mimo neděli a na svátky Páně z Dvanáctera kromě Nanebevstoupení a Povýšení. Naopak, na všech bděních od Paschy do Nanebevstoupení se zpívá třikrát. Následuje
čtení 50.žalmu (např. Otče náš str. 126-28) Po něm ještě na řadové neděli na „Sláva...I nyní...“ dvě krátké modlitby a zpěv úvodního verše 50.žalmu na 6.hlas s veršem (viz Velký sborník str. 38). Ve výše uvedených případech, kdy se nezpívá „Vzkříšení Kristovo...“, je na tomto místě jakoby za zmíněný zpěv pěna sváteční stichira uvedená na příslušném místě svátkové minejní služby (viz Velký sborník) jako stichira po 50.žalmu. O přípravných nedělích k Velkému půstu počínaje od neděle celného a fariseje jsou po 50.žalmu na „Sláva...“ a „I nyní...“ zpívány příslušné kajícné zpěvy (viz Velký sborník str. 606). V GS tyto modlitby nejsou. Po uctění resp. dočtení Evangelia se kněz vrací do oltáře a po dočtení žalmu 50. čte modlitbu "Spasiž, Bože...". O nedělích ji čte na soleji před ikonou Spasitele, kterou po modlitbě uctívá a vrací se do oltáře, na svátky ji čte před analojem se svátkovou ikonou, kterou následně také uctívá. Po modlitbě kněze čtou na klirosu „Hospodi, pomiluj (dvanáctkrát)“, načež kněz dává příslušný ohlas „Milostí a slitovností...“.
Pokud proběhla litie, pak věřící po zmíněném ohlasu nejen přicházejí a uctívají ikonu svátku, ale kněz je také následně (stojíc nalevo od analoje) pomazává olejem posvěceným na litii se slovy „Ve jméno Otce...“ a rozdává jim chléb posvěcený tamtéž. Věřící po pomazání líbají pravici kněze. Ten po dokončení odchází do oltáře a zavírá královské dveře. Bezprostředně po ohlasu, bez ohledu na průběh pomazávání, začíná
kánon 26 Slova „Pokoj všem!“ jsou součástí pouze kyjevských tisků (maloruská praxe)
Kánon je podstatnou součástí jitřní a nemůže být nikdy vynechán. Běžný kánon sestává z osmi písní založených na devíti biblických písních, které jsou všechny vybrány z Písma a uvedeny v závěru Žaltáře. Tak např. první píseň vždy vychází z příběhu vyjití z Egypta a přechodu moře, jak je zachycen v knize Exodus. Sedmá píseň je inspirována chvalozpěvem tří mládenců v peci ohnivé z knihy Daniel atp. Protože druhá biblická píseň, Mojžíšův žalozpěv nad nevěrou Izraele po vyjití z Egypta z knihy Deuteronomium, má výslovně kajícný ráz, v běžných kánonech na ní založená píseň chybí. Proto má běžný kánon osm písní, číslovaných jako první a pak třetí až devátá. Každá píseň má ustálenou strukturu. V jejím čele stojí irmos, předzpěv shrnující ústřední myšlenku písně. Tělo písně tvoří tropary. Závěr patří katavasii. Dříve byly kánony celé zpívány, a to "antifonně", tedy dvěma chóry, jež se ve zpěvu střídaly. Na katavasii se oba chóry sešly uprostřed chrámu a píseň společným zpěvem uzavřely. Poslední složkou každé písně jsou přípěvy, kladené za irmos a pak mezi tropary (pokud je mezi tropary uvedeno "Sláva..." a "I nyní...", tak se již do těchto míst přípěvy samozřejmě nekladou). Celá píseň tedy vypadá např. takto: irmos-přípěv-první tropar-přípěv-druhý tropar-"Sláva..."-třetí tropar-"I nyní..."-bohorodičen-katavasie. V dnešní praxi jsou zpívány irmosy, přípěvy a katavasie, tropary jsou čteny. Na běžném nedělním bdění jsou do sebe vkládány v zásadě čtyři kánony: nedělní Oktoichu, „krestovoskresný“, bohorodičný a svatého z Mineje. První tři jsou uvedeny v Oktoichu. V takovém případě jsou zpívány pouze irmosy prvního, tedy nedělního kánonu. Kánony jsou pěny (čteny) „na 16“, „na 14“, „na 8“, na 6“ či „na 4“. Toto číslo označuje v zásadě počet troparů čtených v rámci jedné písně kánonu, ovšem někdy se do tohoto počtu započítávají i irmosy. Je třeba vždy nahlédnout do „Bohoslužebných pokynů“, kolik troparů z jakého kánonu se bere (např. z nedělního 4, z „krestovoskresného“ žádný atd.). Sestavit kánon správně pouze na základě Typikonu resp. tzv. Markových hlav si žádá již značné znalosti a zkušenosti v oblasti liturgiky. V tomto směru je pro naše prostředí, v němž nemáme zkušené "ustavčšiky" a "typikáře", dobré pochopit alespoň základní strukturu kánonu (irmos-přípěvy-tropary s bohorodičnem-katavasie). Pro podrobné poučení o praktické podobě kánonů viz Nastolná kniha S.V.Bulgakova str. 867-9. Základním problémem týkajícím se praktického zvládnutí kánonu v našich podmínkách je skutečnost, že ve Velkém sborníku nenalezneme dokonce ani nedělní kánony osmi hlasů. Otištěny jsou zde pouze irmosy příslušných oktoichových, minejních a triodových kánonů a katavasie jsou rozptýleny po celém Velkém sborníku. Při nejlepší snaze pak na malých farnostech, a to nejen v našem, ale i ruském prostředí, kde je nedostatek liturgických knih, nelze zvládnout celý kánon, nýbrž jsou zpívány jen irmosy a příslušné katavasie (irmosy tak dostávají povahu zpívaných troparů, katavasie charakter dlouhého přípěvu). Není žádných námitek proti tomu, aby kněz sám četl kánon, buď před analojem na středu chrámu nebo na klirosu.27 Na základě Velkého sborníku tedy zpíváme střídavě irmosy hlavního kánonu daného dne a příslušnou katavasii. Katavasie jsou rozděleny na celý rok. V původní redakci Velkého sborníku byly zařazeny na konec I.dílu, nakonec ale do jeho obsahu nevešly. Pokud se ve Velkém sborníku neorientujeme s patřičnou sběhlostí, lze umístění ve Velkém sborníku příslušné katavasie určené „Bohoslužebnými pokyny“ najít v přehledu, který uvádí na konci svého „Všeobecného typikonu“ prot. P.Kernaševič (str. 176-178) 28. Celá tato struktura je navíc po třetí písni přerušena malou ektenií a sedálnem příp. jinými písněmi a po šesté písni malou ektenií, kondakem a ikosem. Všechny tyto zpěvy jsou určeny Typikonem a je třeba je zjistit pomocí „Bohoslužebných pokynů“. Na osmé písni před katavasií je vkládána píseň „Chválíme, dobrořečíme...“. Již během této písně kněz připravuje obvyklým způsobem kadidlo, okuřuje oltář, vychází severními dveřmi, okuřuje i ikonostas, stane před ikonou Bohorodice a po skončení katavasie osmé písně zvolává „Bohorodici a Matku světla v písních zvelebme!“ . Lid následně zpívá devátou, závěrečnou píseň kánonu „Velebiž, duše moje...“, přičemž ke každému verši zpívá jako přípěv „Tebe nad cherubíny...“. Kněz při tomto pění okuřuje celý chrám (dokončuje velké okuřování) a vrací se jižními dveřmi do oltáře. Od Lazarovy soboty do Padesátnice a na Typikonem stanovené svátky se tato píseň nahrazuje obvykle irmosem deváté písně svátečního kánonu, tzv. zadostojnikem, se zvláštními přípěvy (Typikon hovoří o případech, kdy se „nezpívá Čestnějšaja“). Následuje malá ektenie. Viz Velký sborník str. 38-9. 27 Svatý Jan Kronštadtský často sám čítával kánony na bdění. 28 V značné míře misijní praxí může být vložení na tomto místě pro den v týdnu příslušného „Trěchkanoniku“ s daným akathistem jakožto součást (společné) přípravy věřících ke svatému Přijímání. Viz Příprava ke svatému Přijímání.
V dny, kdy se nezpívá „Čestnějšuju“, nýbrž zadostojnik, pak kněz místo „Bohorodici...“ zvolává první přípěv deváté písně kánonu „Velebiž, duše moje...“. Po třetí a šesté písní kánonu ukládá Typikon čtení, jmenovitě po šesté písni ze Synaxáře. Kněz poté zvolává: „Svatý jest Hospodin Bůh náš!“ a lid opakuje totéž. Kněz předříkává další dva verše a lid opět zpívá jako poprvé výchozí verš. Tato část je pouze v neděli, nepřipadne-li na ni svátek Páně z Dvanáctera. Viz Velký sborník str. 39. Poté exapostilarij neboli světilen. Exapostilarijí nedělních je 11 dle počtu 11 na jitřní užívaných evangelních čtení. Každý exapostilarij v podstatě odpovídá obsahově jednomu z čtených evangelií. I s doprovázejícími zpěvy a verši je nalezneme ve Velkém sborníku na str. 139-45. Autorem těchto oktoichových exapostilarijí (včetně jejich bohorodičnů) je byzantský císař Konstantin VII. Porfyrogenétos z 10.století. Exapostilarij je obvykle zpíván na hlas následujících stichir (viz níže). Ve svátky se bere exapostilarij z minejní služby příslušného svátku. Při připadnutí svátku na neděli je třeba se řídit Typikonem resp. „Bohoslužebnými pokyny“. Následuje zpěv úryvků z žalmů 148-150
„Vše co dýchá chval Hospodina! Chvalte Hospodina s nebes...“. K těmto žalmům se vkládají stichiry „na chvalitech“. Systém vkládání těchto stichir je úplně stejný jako systém stichir ve večerní na „Hospodine, k Tobě volám...“ (viz výše). V praxi dnes vypadá vše následovně: jsou zpívány pouze úvodní verše žalmů tak, jak je to uvedeno v GS na str. 445. Následně jsou čteny zbylé verše žalmů, do nichž jsou „na 6“ či „na 4“ vkládány stichiry (viz večerní, stichiry na „Hospodine, k Tobě volám....“):
Chvalte jej slunce i měsíc, chvalte jej všecky jasné hvězdy. Chvalte jej nebesa nebes, i vody, kteréž jsou nad nebem tímto. Chvalte jméno Hospodinovo všecky věci, kteréž, jakž on řekl, pojednou stvořeny jsou. A utvrdil je na věčné věky, uložil cíle, z nichž by nevykračovaly. Chvalte Hospodina tvorové zemští, velrybové a všecky propasti, oheň a krupobití, sníh i pára, vítr bouřlivý, vykonávající rozkaz jeho, i hory a všickni pahrbkové, stromoví ovoce nesoucí, i všickni cedrové, zvěř divoká i všeliká hovada, zeměplazové i ptactvo létavé, králové zemští i všickni národové, knížata i všickni soudcové země, mládenci, též i panny, starci s dítkami, chvalte jméno Hospodinovo; nebo vyvýšeno jest jméno jeho samého, a sláva jeho nade všecku zemi i nebe. A vyzdvihl roh lidu svého, chválu všech svatých jeho, synů Izraelských, lidu s ním spojeného. Zpívejte Hospodinu píseň novou, chválu jeho v shromáždění svatých. Vesel se Izrael v tom, kterýž ho učinil, synové Sionští plésejte v králi svém. Chvalte jméno jeho na píšťalu, na buben a na citaru prozpěvujte jemu. Nebo zalíbilo se Hospodinu v lidu jeho; onť ozdobuje pokorné spasením. Plésati budou svatí v Boží slávě, a zpívati v pokojích svých. Oslavování Boha silného bude ve rtech jejich, a meč na obě straně ostrý v rukou jejich, k vykonávání pomsty nad pohany, a k strestání národů, k svazování králů jejich řetězy, a šlechticů jejich pouty železnými. Na 6: K nakládání s nimi podlé práva zapsaného, k slávě všechněm svatým jeho. Chvalte Boha silného pro svatost jeho, chvalte jej pro rozšíření síly jeho. Na 4: Chvalte jej ze všelijaké moci jeho, chvalte jej podlé veliké důstojnosti jeho. Chvalte jej zvukem trouby, chvalte jej na loutnu a citaru. Chvalte jej na buben a píšťalu, chvalte jej na husle a varhany. Chvalte jej na cymbály hlasité, chvalte jej na cymbály zvučné. Všeliký duch chval Hospodina. Na „Sláva...“ se vkládá tzv. evangelní stichira a na „I nyní...“ bohorodičen (nepočítají se do počtu vkládaných stichir). Evangelní stichiry nalezneme při exapostilarijích (světilnech) ve Velkém sborníku na str. 139-145. Jaké stichiry a kolik vložit je třeba zjistit z „Bohoslužebných pokynů“. Před poslední stichirou na „I nyní...“ kněz otevírá královské dveře, které již zůstávají otevřeny až do konce jitřní. 29 Po skončení stichir zvolává 29 Přísně vzato je to kyjevská (maloruská) praxe, na jiných místech se po velkém slavosloví královské dveře opět
kněz „Sláva Tobě, kterýž jsi nám ukázal světlo!“ . Tento verš se původně vázal k okamžiku svítání. Následně lid zpívá
velké slavosloví „Sláva na výsostech Bohu...“ dle GS str. 359-60. V závěru tohoto slavosloví, za zpěvu Trojsvaté písně, se na Křížovou neděli, svátek Povýšení a svátek Vynášení dřev Životodárného kříže Páně koná vynesení kříže a jeho uctívání.30 Po velkém slavosloví se zpívá nedělní tropar. Tyto tropary jsou pouze dva a jejich autorem je svatý Jan Damašský. Jeden je pro lichý hlas a jeden pro sudý. Jsou uvedeny ve Velkém sborníku na str. 42. Na „Sláva... I nyní...“ se k němu doplní bohorodičen podle hlasu. Ve svátky mimo neděli a na svátky Páně z Dvanáctera i v neděli se zde zpívá tropar svátku s příslušným bohorodičnem.
ektenie vroucí a prosebná (str. 94 a 95). po ní kněz žehná lidu „Pokoj všem!“, lid „I duchu tvému!“, kněz „Skloňte hlavy své...“, lid „Před Tebou...“, kněz ohlas „Neboť Tobě náleží smilovat se nad námi a spasit nás, Bože náš...“. Kněz „Velemoudrost!“31, lid: „Požehnej!“, Kněz: „Požehnán jest Kristus Bůh...“, lid „Utvrď, Bože...“, kněz „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!“, lid „Tebe nad cherubíny...“, kněz „Sláva Tobě, Kriste Bože...“, lid „Sláva...I nyní...Hospodi, pomiluj! (třikrát), Požehnej!“ a kněz velké propuštění z ambonu čelem k lidu. Viz GS str. 97. Lid „Amen“. Kněz se vrací do oltáře, žehná se, klaní, uctívá prestol, zavírá královské dveře, zatahuje závěsu, svléká felon, sháší se většina svic a začíná se od „Pojďte, pokloňme se...“ čtení první hodinky. Po svém posledním ohlasu kněz vychází severními dveřmi před královské, žehná se, klaní a se slovy „Kriste, světlo pravé...“ se modlí směrem k ikoně Krista. Při slovech této modlitby týkající se Přesvaté Bohorodice se obrací směrem k její ikoně a je pěn zpěváky kondak „Jako vyvolené vládkyni...“.32 Kněz „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!“. Lid pěje „Tebe nad cherubíny...“. Kněz se opět otáčí ke Kristu se slovy „Sláva Tobě, Kriste Bože...“, lid „Sláva...“ a malé propuštění. Lid „Amen. Hospodi, pomiluj! (třikrát)“. První hodinku viz Otče náš str. 150-55. Kněz se vrací jižními dveřmi do oltáře, uctívá s poklonou svatý prestol, svléká roucha, přikrývá prestol, sháší lampády a svíce, uctívá obvykle prestol a odchází a
je úplný konec bdění.
zavírají a otevírají se v závěru bdění na „Velemoudrost!“. 30 Na toto místo lze v případě potřeby vložit obřady obdobně jako na liturgii po zaambonové modlitbě. 31 Jestliže se po velkém slavosloví zavíraly královské dveře, nyní je kněz otevírá. 32 Viz Otče náš str. 98. Na svátek Narození se místo toho zpívá kondak „Panna dnes...“ (Velký sborník str. 380)
