7.9.2014
12. neděle po Trojici
Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží, dar a přítomnost Ducha svatého se všemi námi. Amen. „Ježíš říká: Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ Mt 18,3 Píseň 442 Pane, dnešek je den chvály Modlitba: Hospodine, ty víš. Ty vidíš a víš, kdo jsme. Kdo se tady schází jako tvůj lid. Velcí i malí, mladí, staří i ti mezi tím. Upravení a neupravení. Zdraví i nemocní. Vyrovnaní a rozervaní. Nepřišli jsme se sem před tvou tvář chlubit. Pokud se nám daří, děkujeme tobě. Pokud máme trápení, vztahujeme k tobě ruce a prosíme o tvou podporu, o sílu bojovat nebo aspoň vydržet, prosíme o naději. A všichni prosíme o tvoje odpuštění, protože buď docela přesně víme anebo aspoň tušíme, kde jsme komu zůstali dlužni – především svůj zájem, svou přítomnost, svou pomoc. Pane, smiluj se. Prosíme, promluv k nám, pouč nás, vychovávej, napomínej i napřimuj, jak se tobě líbí! Vždyť kdo jiný než tvůj Duch, Duch Kristův může dát skutečný život! Amen. Čtení: 1 K 1,18-30 Píseň (Svítá) 275 Ranní prosba Text: Mt 19,13-15 Kázání: Děti patří ke slabým, zranitelným členům lidského společenství. Zasluhují zvláštní pozornosti a péče. A Ježíš si jich všímá, zastává se jich, bere je v ochranu, vkládá na ně ruce, žehná jim a modlí se za ně. Připadá mi úplně děsivá ta zmínka, že učedníci tomu bránili. Zbláznili se? Zakazovali rodičům či pěstounům přinášet děti k Ježíšovi. Něco takového že dělali
učedníci? Ti přece představují Ježíšovy posluchače a následovníky, představují církev, jsou nám vzorem. Jsou tak nechápaví nebo cyničtí nebo zlí? Ta zmínka je stručná, bez vysvětlení, bez komentáře. Jen si domýšlíme: třeba si mysleli, že nemluvňata tomu stejně nerozumí. A že Ježíšův čas je vzácný a jeho síly omezené. Vyčerpávat se dětmi je neefektivní. Tehdy se jich rodilo hodně a hodně jich umíralo. Děti v tomto minipříběhu mohou zastupovat všechny odstrčené, přehlížené, podceňované. A učedníci představují církev, která tak snadno přebírá měřítka a postoje společnosti, v níž žije. Ale pokud jde o děti, tak jsme přece jako církev (i společnost) docela jinde. Poučili jsme se. Vzali jsme Ježíše vážně. „Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně“ – necháváme děti přicházet, ba dokonce je zveme, upravujeme jim cestu, usnadňujeme přístup, snažíme se jim maximálně vycházet vstříc. Vše pro dítě! Musíme si jich speciálně všímat, dávat jim prostor, připravit pro ně vhodný program, musíme psát příručky a vydávat dětské bible, skládat a zpívat dětské písně, pořádat výlety a tábory, dbát, aby se náhodou nenudily, aby byly oceněné, chválené, aby se mohly svobodně projevit, poskakovat, žvatlat kdykoli a kdekoli, svačit, hrát si s chytrým telefonem... Nechte děti! Nechte je dělat, co chtějí!? - - Nepřeháníme to? Nejsme už někde jinde, než u toho „nechte děti a nebraňte jim jít ke mně“? Je dobré, je pro děti zdravé, jsou-li středem pozornosti, mají-li všude přednost v jízdě, je-li jim všechno přizpůsobeno? Ježíš si dětí všímá, vkládá na ně ruce, žehná jim. Ale vzápětí jde dál. Je to jeden z nejkratších příběhů v evangeliu. Jen taková zmínka, věta téměř jakoby pronesená v poklusu přes rameno: „nebraňte jim!“ Požehnal jim a šel dál. Nechte děti – takovým patří království nebeské, ano, mají tady svoje místo bez pochybností, jaksi neproblematicky, vemte to na vědomí – ale právě proto není možná třeba kolem nich dělat takové zvláštní tanečky. Pojďme dál, věnujme se těm, pro které je nebeské království problémem, těm, kdo jsou mu vzdáleni, kdo po něm touží, ale nepovažují se za toho hodna, anebo jsou z něj druhými
vystrkováni, těm, kdo o něm nevědí, ale cosi jim v životě schází, cosi hledají... Právě za těmi jde Ježíš dál. A my z vyprávění evangelia tušíme, že prostředí, v němž se pohyboval, nebylo právě harmonické. (A z novozákonních epištol víme docela jistě, že prvokřesťanské sbory kypěly radostí i napětím, nadějí i četnými spory.) Lidé, s nimiž se Ježíš setkával, které vyhledával a kteří vyhledávali jeho, nebyli vždycky uhlazení, slušní, čistí, příkladní. Naopak. Podivné existence. Zranění, bolaví, špinaví (ve všemožném slova smyslu). A i ti Ježíšovi učedníci, jistě snaživí a upřímní, byli tolikrát zmatení, pobloudilí, omylní. A Ježíš nemluvil jen hezky. Provokoval: náboženské autority ho považovaly za rouhače a politické špičky za revolucionáře. Obyčejní lidé zčásti za proroka a zčásti za opilce. Najednou můžeme vidět tento minipříběh v jiném světle: učedníci se chovají jako odpovědní vychovatelé: nechtějí do tohoto prostředí, do tohoto dobrodružství zatáhnout děti. Prosím vás, nenoste je sem! Tohle není úplně bezpečná půda! Zrovna se tady otevřeně mluvilo o cizoložství, o smilstvu (skutečně – taková je bezprostřední souvislost zaznamenaná v Matoušově evangeliu). Jestliže jsou děti slabé a zranitelné, tak právě tady buďme nanejvýš ostražití! Jak v téhle souvislosti budeme vnímat Ježíšovo slovo: “Nechte děti a nebraňte jim jít ke mně!“? Vkládá na ně ruce, žehná jim. A jde dál, za svým posláním, vstříc nebeskému království, tj. jde do toho (Božího) zápasu o ztraceného člověka. Možná můžeme jako zvěst z tohoto minipříběhu zaslechnout, že Ježíš se o děti nebojí. A musíme se zamyslet nad tím, co dětem ubližuje a co jim prospívá. Co je jejich ohrožením a co požehnáním. (?) Nebraňte dítkám jít ke mně, říká Ježíš. A my přemýšlíme o tom, zda jsme jako církev, sbor těmi, kdo dětem setkání s Ježíšem zprostředkuje. (?) Jak? Asi ve vyprávění, v biblických příbězích, písních, modlitbách, v bohoslužbě, v životě. A chceme – docela pochopitelně – brát ohled na dětskou mysl, jejich
vnímání. A jejich zranitelnost. Docela jistě musí řeč k dětem být jim přiměřená. Ale ta snaha vyjít dětem vstříc a nabídnout jim něco hezkého, co by se jim líbilo, nenese s sebou nebezpečí, že ten obraz Ježíše nějak přemalujeme? Z některých dětských biblí a křesťanských knížek pro děti jsem rozpačitý. Jako by už to nebyl Ježíš, ale jakýsi Ježíšek-panáček, laskavé dobrotisko... Jestlipak dětem nepředkládáme nějakého hodného a poslušného Ježíše, protože si vlastně podvědomě přejeme, aby ty naše dětičky byly také hodné a poslušné? Jak dětem přiměřeně zprostředkovat Ježíše, jehož slova a skutky zaznívají kritickými a konfrontačními tóny? Ježíš se střetává s náboženskou omezeností, ztuhlostí, s lidskou a společenskou lhostejností a vyprázdněností. Možná to není ani tak problém, jak o tomhle vyprávět, ale jak být jakožto vypravěč autentický. Neboť tušíme, že bychom si pak museli před dětmi připustit, jak nás Ježíš někdy štve, obtěžuje, zatěžuje nás svými nároky, tlačí nás do nepříjemných rozhodnutí. Ale víc než cílená vyprávění působí na děti životní příklad, prostředí, v němž se pohybují. Nebojte se. Nebojte se před dětmi vyznávat své viny tváří v tvář nebeskému Otci. Doufat v odpuštění. Zápasit o pravdu. Jen ať v naší bohoslužbě zaznívají temné tóny, nesnadné, nesrozumitelné písně, ať je tu čitelná bolest, stesk, smutek spolu s nadějí a radostí. Jen ať jsme sebrankou, spolkem podivínů, hledačů, ztroskotanců i nalezenců. Vždyť ti zlí lidé, kteří přivedli Krista na kříž, nejsou tam někde venku, nýbrž v nás samých, a mají-li děti jednou nalézt naději na Boží odpuštění a nový život pro sebe, ať okusí našich zápasů i naší víry. Kristova Ducha a jeho požehnání. Amen. Píseň 419 Mocný Bože, při Kristovu Večeře Páně úvod dle Agendy písně S-167 a S-305 propouštění: 1 J 3,2 Ga 3,29
Přímluvná modlitba + Otče náš Ohlášky, sbírka Píseň (Svítá) 109 Jak vzácnou přízeň Poslání: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný. Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.“ Dt 6,4-5 Požehnání Píseň 378 Bože, jenž jsi v nebesích
