13.10. 2013
20. neděle po Trojici, díkčinění
Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista. I vytvořil Hospodin Bůh člověka, prach ze země, a vdechl mu v chřípí dech života. Tak se stal člověk živým tvorem. (Gn 2,7) Píseň: 642 Už svítá jasný bílý den Modlitba: Pane náš, milý Bože, děkujeme za život. Za to, že žijeme jako lidi. Bydlíme v domech, nemáme hlad, v neděli můžeme jít do kostela. Není tady válka. Pane Bože, život máme od Tebe. Někdy s ním zacházíme dost hloupě a neopatrně. Chceš, abychom si života vážili, dokázali mít někoho rádi. Zapovídáš nám, abychom život ničili, zabíjeli. Děkujeme ti za to, že nám ukazuješ směr, kudy jít. Podléháme pokušení bohorovnosti, děláme ze sebe pány nad životem a smrtí. Někdy nevíme, co je správné, ukaž nám to, prosíme. Pomoz nám, prosíme, nést, co si vlečeme – trápení, starosti, nemoci, práci, ukřivděnosti. Prosíme přijď k nám ve svém slovu. Amen. Čtení: 2 Pa 28,1-15 Píseň: Žalm 96 Veselte se nebesa – pěvecký sbor Text: Mt 5,21-24 (kralicky); Ex 20,13 Kázání: Pět dětí. Paterčata. Poprvé u nás... Jenže – narodí se pět malých Romů. Caltovi, majitelé firmy na kočárky, se rozhodli pro rodinu vyrobit kočárek pro paterčata a dát jim ho jako dárek. Tento svůj úmysl zveřejnili na podnikovém facebooku a nestačili se divit. Rasistické odsudky se začaly sypat okamžitě a neuvěřitelnou rychlostí. Stručně: takovým dětem život nepřejeme.
1
Přikázání nezabiješ je směrovka k životu. Tomu mému i životu druhého člověka. A rozhodování někdy vůbec nejsou snadná. Můžu zabít v sebeobraně? Můžu zabít, když chráním druhého? Můžu dát svůj život za druhého? Můžu jít do války? Co s nenarozeným dítětem – když je postižené, nechtěné, ohrožuje svou matku...? Co s životem, který je jenom utrpením, bolestí, nekončící nemocí? Co s životem, když za člověka dýchá přístroj a lepší už to nebude? Co s životem sevřeným klecí deprese? Jak se rozhodnout sám? A jak být dobrým průvodcem tomu, kdo stojí na křižovatce? Spisovatel Albert Camus píše ve svém Mýtu o Sisyfovi, že je jen jeden opravdu závažný filosofický problém a to je sebevražda. Rozhodnout se, zda život stojí, nebo nestojí za to, abychom ho žili. A když už někdo ukončí svůj život, měli bychom se ptát, zda onoho dne nehovořil s tím zoufalcem nějaký přítel lhostejně. Pro něj má Camus tvrdé odsouzení: to je pak viníkem on. Směrovka nezabiješ říká ano životu. Život je dobré podpořit. Pomoci těhotné matce, která má strach, že se o dítě nedokáže postarat. Pomoci nemocnému nebo starému člověku od bolesti, samoty, bezsmyslnosti. Pomáhat dávat barvu šedivým dnům a myšlenkám. Vysílat signál: není mi to jedno, nejsi mi lhostejný, stojíš mi za pohled, přemýšlení, čas, modlitbu... Nejsi pro mne vzduch, pára. Mimochodem – znáte příběh, jak Kain zabil Ábela. Jméno Ábel je výmluvné: pára, opar. Jako by to říkal Kain: Ábeli, jsi pro mne vzduch. Co jsou ta naše každodenní malá rozhodnutí „nezabiješ“? Ježíš se k přikázání nezabiješ vrací v kázání na hoře. Tak to platí, ale chce to dovysvětlit. To zabití není jen čin, po kterém zůstane na zemi ležet mrtvola bez známek života. Nezabiješ ani duši a vnitřní život člověka. Nebudeš ho ubíjet hněvem, nenávistí, nebudeš ho přehlížet, posmívat se, šikanovat. Nebudeš druhému člověku říkat „rácha“ ani blázne. Co to je rácha (ráka)? Přečtu kousek z kralických poznámek k 2
NZ (měli jsme teď noc v kostele pro děti s tématem Bible kralická...) „To slovo židovské aneb raději syrské Riká aneb Reká vyznamenává tolik, jako by řekl marný, prázdný, a míní se tím člověk bez mozku, bez rozumu a zdravého soudu, a summou člověk nevážný a lehkomyslný... Aneb je zde příbuznost se syrským slovem Rach.... ten kdo bližnímu svému říká Raká nebo Rácha, kdož jemu přisípavých slov podává, na sobě způsob zlostný, oblíčej zasmušilý a zakrnělý k němu ukazuje, čelo své proti němu zbírá, nos zaostřuje, za ním plije, hlavou zmítá, zubama naň skřípá....druhého stupně vraždy se dopouští.“ Nepřipomínají vám ta stará slova bratří kralických něco? Vyhrožování na facebooku, diskuse pod články na internetu, plakáty na rasistických pochodech... Označení druhého za prázdného. A sebe za lepšího, plného, plnohodnotného. Jasné rozdělení: lepší člověk(já)/horší člověk, lepší rasa(moje)/horší rasa. Člověk je Boží stvoření. Do těla vdechl život Bůh. Proto není prázdný. V druhém člověku, v tom vedle mne (ať už jsem ráda, že vedle mne je, nebo se tam ocitl náhodou a radost z toho nemám) dýchá duše od Boha. Není prázdný. A není blázen. Toto slovo užíváme (aspoň někteří) docela často a většinou bez zlého úmyslu. V biblickém kontextu je to slovo tvrdé. čep tady překládá „kdo zatracuje“ Tady jde o život věčný. SZ používá slovo „blázen“ jako označení těch, kteří vědí o Bohu, ale nepočítají s ním. Takže, když někoho takto zatracuji, říkám: ty jsi ten, kdo zavrhl Boha. Ty spasen nebudeš. Takže – jako zabití Ježíš označuje opovrhování člověkem (v současnosti, mezi lidmi tady na zemi) a taky to, že mu upřu společenství s Bohem (odpírám mu život věčný). (opovržení a zavržení) 6. přikázání je prvním přikázáním na druhé desce zákona. Tvoří tak trochu pár s přikázáním prvním. Já jsem Hospodin …. nebudeš mít jiné bohy. Když sahám na něčí život – ten pozemský v těle nebo když 3
chci rozhodovat o životě věčném – usurpuji si Boží pravomoc, stavím se na místo Boha. A tomu se říká stop. Takhle ne. Přikázání nezabiješ je směrovka k životu. Ano k mému životu: já žiju z milosti, Bůh mě stvořil jako své dobré stvoření. Nejsem nicka, nejsem pára. Jsem člověk stvořený jako chrám Ducha svatého. Sebe jak nádoby na Ducha svatého si mám cenit a tak o sebe pečovat. A je to taky ano k životu druhého člověka, kterého (stejně jako mě) stvořil Bůh. A sdílíme společný svět. Nejen nezabít, ale podpořit, podržet, dát důstojnost. Mít na zřeteli život a prospěch toho druhého. Podle Luthera: „Toto přikázání nepřestupuje jen ten, kdo činí zlo, nýbrž i ten, kdo mohl bližnímu učinit dobro, zabránit zlému, odvrátit je, svého bližního bránit nebo zachránit od utrpení či škody na těle – a neučinil tak. Když necháš nahého jít, ačkoliv bys jej mohl obléci, nechal jsi ho umrznout. Když vidíš někoho trpět hladem a nedáš mu najíst, nechal jsi ho umřít...“ To znělo ve starozákonním příběhu, který jsme slyšeli od stolu Páně (a povídají si o něm dnes děti v nš). Prorok Obéd se postavil proti zabití zajatců. A nejen se postavil za zachování jejich holého života, ale oni jim mají dát najíst a napít a nechat je obléct. Jsou to přece lidé Bohem stvoření. Dnes při bohoslužbách slavíme svátek díkčinění. Chceme děkovat za úrodu. Za život. Za život civilizovaný, dobrý, život v míru a dostatku. K vděčnosti za to, co sami máme, patří to, že myslíme na druhé a umíme se dělit. Přejeme i druhým nejen dostatek jídla, ale taky čistý vzduch a vodu, bezpečí, budoucnost. Nejednáme bezmyšlenkovitě, ale odpovědně. Odpovědně vůči dárci života. Pane Bože, děkujeme za život. Amen. Píseň: 617 Jak dobré je našemu Pánu
4
Vyznání vin: Pane Bože, vyznáváme, že jsme dost zahledění do sebe. Jen občas zvedáme hlavu k Tobě, dárci života. Tvoje slovo k nám pronikne jen jako jeden z mnoha zvuků. Jen někdy zkoumáme, co by prospělo člověku vedle nás, ty nejbližší bereme jako samozřejmou kulisu svého divadla. Je nám to líto. V tichosti na to myslíme... nahlas vyjádřete: Pane, Ty o mně víš víc než já sám. Smiluj se. Věříme, Pane Bože, že Ti o nás jde. Hledáme útočiště ve Tvém milosrdenství. nahlas vyjádřete: Věřím, Bože, že i pro mne je u Tebe místo. Pane Bože, Tvoje náruč je široká, někdy možná širší než bychom si přáli. U Tebe jsme si blízko. Aby nám nebylo těsno, aby nás setkání u Tebe nebolelo (protože zloba je něco jako ostnatý kabát) chceme se – než k Tobě přijdeme - sblížit odpuštěním. Myslíme na ty, kdo nám ublížili, na koho se zlobíme... nahlas vyjádřete: Odpouštím těm, kdo mi ublížili. Nemluvíme do prázdna, ale k Bohu. Jsme vydáni v jeho milost. A tak vám zvěstuji odpuštění a přijetí. Neboť jestliže odpustíte lidem jejich přestoupení, i vám odpustí váš nebeský Otec... (Mt 6,14) Tomu, kdo žízní po Bohu a po odpuštění, dává Bůh napít zadarmo z pramene vody živé. (podle Zj 21,6) Vyznejme svou víru slovy Apostolica. Když se o chléb dělím – píseň dětí Zpívali jsme o dělení chleba. Chleba se láme, rozděluje, dostane najíst víc lidí. Chléb je symbolem toho, co potřebujeme k životu. Dnešní neděli děkujeme za to, že máme z čeho žít. Nežijeme v bídě, nehladovíme. Máme dost pitné vody. Aby měli všichni, musíme se dělit. Jsme zvyklí, že dělením nám 5
něčeho ubývá. Ale jsou věci, kterých dělením neubude. Co je to za věci? Třeba radost. Smích. Chtěli bychom se umět dělit o radost. Prosíme za lidi, kterým je smutno. Nebo píseň. Zpěv. Děkujeme za písně a hudbu. Taky světlo. Děkujeme za světlo. Za to, že nežijeme ve tmě. Prosíme za lidi, kteří jsou ve tmě – mají strach, něco je svazuje, bolí... A přátelství. Děkujeme, že nejsme na světě každý sám, ale máme někoho blízkého. Prosíme za ty, kdo sami jsou nebo se tak cítí. Dobrá zpráva. Dobrá zpráva se může šířit od úst k ústům a nezmenší se ani nezhořkne. Dobrou zprávu najdeme v Bibli, můžeme ji od někoho slyšet, můžeme ji říkat svými slovy nebo i beze slov. Těšit, dávat naději. Prosíme, Pane Bože, aby se dobrá zpráva o Tobě a o tom, že nás máš rád, šířila ve světě. Aby se lidi nebáli. Prosíme za křesťany, kteří pro svou víru trpí. Amen. Dnes se budeme dělit o chléb a víno při VP. Večeře Páně (písně během VP: S 447 Každý den Pán mi sílu dává, s varhanami: 165 Ó kdybych ústa tisícerá, 118 Ó chvalte laskavého Pána), pozdravení pokoje Ohlášky Píseň: Svítá 484 Za to, že v stromech přečtu život (Truvérská mše) modlitba Otče náš Poslání: Hospodin je náš Bůh, to on nás vyvedl z otroctví. Požehnání: Nebesa vydají krůpěje shůry, z oblaků bude kanout spravedlnost; otevře se země a urodí se spása a spravedlnost vyraší s ní. Hospodin to stvoří. Jděte v pokoji. (podle Iz 45,8) Píseň: 250 Z milosti tak hojné
6
