Všem moderátorkám, s nimiž jsem ráda pracovala. Nebojte se, žádná z vás se nepodobá Roxanne. Tedy ne absolutně

.

.

Všem moderátorkám, s nimiž jsem ráda pracovala. Nebojte se, žádná z vás se nepodobá Roxanne. Tedy… ne absolutně.

1 „Pravidlo dvou skleniček se vztahuje na všechny, kdo vaří: během přípravy jídla platí výslovný zákaz vypít víc než dvě sklenky vína.“ CHARLOTTE LAVIGNEOVÁ, Blíženec s ascendentem ve Lvu

Prodavač ryb se neupřímně usmívá. Jsem si jistá, že kdyby mohl, na fleku by mě zavraždil. Ale já jsem zákazník a zákazník má vždycky pravdu, ne? Je pravda, že být na jeho místě, už bych byla trošku rozčilená. Dnes určitě nejsem zrovna bezproblémová zákaznice. Už před dvaceti minutami vytáhl na pult všechny ryby, postupně mi je ukázal a vysvětlil mi, že makrela je na japonskou polévku skvělá volba. Stejně jako mahi-mahi. Nebo červený tuňák. Červený tuňák? Nepřichází v úvahu. Nechci, aby si můj host myslel, že nemám žádné ekologické povědomí. Vždyť červený tuňák je ohrožený druh. I když teď jsem spíš ohrožená já frontou netrpělivých zákazníků za mnou. „Tak bude to dřív než za uherský rok?“ vybafne na mě chlap, co si přišel pro pangase, kterého chce upéct s kokosovým mlékem. Pokaždé když slyším spojení „za uherský rok“, přemýšlím, kde se to vzalo, co to vlastně znamená. Ale když vidím smrtící pohled chlapa v obleku třímajícího v ruce recept na pangase, usoudím, že asi není vhodná chvíle na to, abych se ho zeptala. „Ještě minutku, prosím…“ No tak, Charlotte, rozhodni se. Vždyť je to jenom večeře. „Vezmu si dva filety mahi-mahi, dva kousky makrely, dva sledě… Ještě mi dejte lososa na suši, čtyři velké hřebenatky, šest krevet a čerstvou chobotnici…“ To je myslím všechno, nebo skoro… „A ještě mi tam prosím přihoďte mečouna.“ Miluju jméno té ryby, určitě mi přinese štěstí. No a je to vyřízené. Musím se rozhodnout až doma. Bude to jednodušší než tady. „Dělá to 102 dolary.“ Uf, trochu drahá večeře pro zamilované. A navíc je to dnes už sedmá platba. Tak nejprve to byl kadeřník, pak kniha japonských receptů, tácky na suši a misky na miso polévku, návštěva v obchodě s japonskými specialitami, láhve saké a nakonec… kimono pro gejšu. Má to přece být japonská večeře. Náhle se z kabelky ozve melodie ze Sexu ve městě. Volá moje nejlepší kamarádka Aiša. „Tak dneska je tvůj velký den?“ ptá se. „Poslyš, už tak jsem vynervovaná, ještě ty mě rozčiluj.“ „Ale no tak, nečekáš přece papeže. Je to jen tvůj přítel.“ Jenom přítel, jak to může říct. Není to jenom přítel, je to nejdůležitější přítel, jakého jsem kdy měla. Maximiliena jsem potkala před měsícem. A dnes večer mu poprvé uvařím večeři. V restauraci jsme byli mockrát, dávali jsme si pizzu, ve dvě ráno jsme jedli tousty s burákovým máslem, ale ještě nikdy neochutnal moje jídlo. Po testu z milování, který jsem podle Maxe bez problémů zvládla, přichází na řadu test z vaření. Takže teď jsem posedlá větou, kterou jsem minulý týden četla v čekárně u zubaře v jakési sbírce citátů: „Láska prochází žaludkem.“ „A řeklas mu to aspoň?“

„Co jestli jsem mu řekla?“ „Žes nikdy nedělala japonský jídlo.“ „No, jo.“ Nemůžu své nejlepší kamarádce přiznat, že jsem Maxovi řekla pravý opak. Vybaví se mi, jak jsme před dvěma týdny seděli spolu na tatami v nejlepší japonské restauraci v Montrealu, za námi se zavřely posuvné dveře a my jsme si vychutnávali nekřesťansky drahé suši. Byli jsme sami na světě. „Miluju japonskou kuchyni,“ vypadlo naráz z Maximiliena. „Je zdravá a svěží.“ „Ano, já taky. A víš, že japonský jídlo je docela snadný?“ „Fakt?“ „Jasně, udělám ti ho, uvidíš. Suši, maki, nigiri. Dělala jsem to už mockrát. Je to vážně jednoduchý.“ „Ty jsi tak šikovná, zlato.“ A tak jedné deštivé lednové soboty — zatracené globální oteplování mi rozpouští čerstvý účes — pobíhám mezi knihkupectvím, rybárnou a obchůdkem s asijskými hadříky. Vrátím se k Aiše. „Myslíš, že kimono je už moc?“ Rozhostí se ticho. Aiša si zjevně nemyslí, že je to dobrý nápad. Normálně si vždycky od kamarádky vyslechnu rady, ale tentokrát je mi až úzko při představě, že jsem vyhodila 275 dolarů jen tak. A to jen proto, že jsem si koupila pravé japonské kimono, a ne napodobeninu za dvacet dolarů, která vypadá jako noční košile. Toto kimono je z červeného hedvábí, lemované zlatými kytičkami a má široké rukávy. Mám ho až po zem a je k němu zlatý pásek. Je nádherné, ale působí krapet teatrálně. „Dobře, tak já si ho třeba obleču až po večeři.“ „Myslím, že to bude rozumnější. Víš, že máš sklony k přehánění, když seš s chlapama. Vzpomeň si na Jeana-Françoise a na Étienna. Zkus mu tentokrát nenahnat strach.“ Je pravda, že ve vztazích nejsem zrovna moc šikovná. Moji milenci mají nepříjemný zvyk se na mě po pár měsících vykašlat pod záminkou, že jsem moc dotěrná a všechno chci rychle. Já si připadám spíš zásadová, ale zřejmě mají jiný názor. Slíbila jsem Aiše, že tentokrát si dám pozor a nebudu moc hr. Nebudu hned Maxovi vykládat, že bych se k němu ráda nastěhovala. Nebudu před ním listovat v Jak se bude jmenovat? Budu listovat potají. Hodně o Maxe stojím. Nestává se přece každý den, abych potkala francouzského diplomata, který bydlí v obrovském domě v bohaté čtvrti Saint-Lambert. Maximilien Lhermitte. Jemný kultivovaný muž, o němž si myslím, že je příbuzný s mým oblíbeným francouzským hercem Thierrym Lhermittem. Ale budu to muset vypátrat. Max nezná svůj rodokmen, což je u devětatřicetiletého Francouze podivuhodné. A oproti všemu očekávání se Maximilien zajímá o dívku, jako jsem já. Třiatřicetiletou Charlotte Lavigneovou. Která není ani doktorka, ani advokátka, ani univerzitní profesorka, ani matematička. Ne, je jen obyčejná produkční v televizi. Jediná dcera dělníka a realitní agentky. Chápete, proč jsem tak vystresovaná? „Charlotte, seš tam?“ „Promiň, Aišo. A jak se máš? Co budeš dělat dnes večer?“ „Udělám si pohodový večer. Půjčila jsem si Pod toskánským sluncem. A určitě si otevřu flašku červenýho, co tu zbyla od silvestra, a k tomu zeleninový chipsy.“ Ach jo, od té doby, co mám přítele, trávím sobotní večery s ním. To je přece normální. Ale problém

je, že se před Aišou cítím provinile. Předtím jsem tyto večery trávila s ní. Někdy v restauraci, nebo u jedné z nás, společně jsme vařily, pily bílé víno a nadávaly na všechny chlapy na světě. Kromě našich otců samozřejmě. To Aiša mě naučila vařit severoafrická jídla. Hlavně připravit kuskus tak, jak to dělávala její matka, když ještě celá rodina žila v Tunisku. Osobně jsem nikdy nepochopila, proč musí člověk strávit celé hodiny manipulací se zrnky pšenice, aby nabobtnaly, když kuskus může mít hotový hned. Stačí ho přece zalít vroucí vodou a je to. To jsem jednou udělala před Aišou. Chyba. Museli byste vidět její pobouřený výraz. Všechno vyhodila do koše se slovy, že to nosí neštěstí a že v Tunisku, když chce žena najít manžela, musí umět připravit kuskus. Nejsem si jistá, jestli zdejší muži rozlišují mezi oběma způsoby přípravy, ale nechci, aby o mně kamarádka ztratila všecky iluze, takže od té doby už kuskus nezalévám vroucí vodou. Tedy aspoň ne před ní. Aiša hledá bez úspěchu chlapa už celé roky. Vůbec nechápu, že je ještě svobodná. Má velké uhrančivé hnědé oči. Uhlově černé vlasy jí spadají v úžasných vlnách na útlá ramena. Aiša prostě vypadá jako arabská princezna z Pohádek tisíce a jedné noci. Drobnou postavu zdobí pevné a bujné poprsí. Nikdy jsem to Aiše neřekla, ale ze všech jejích půvabů jí nejvíc závidím právě ta prsa. Já je mám mnohem menší, skoro miniaturní. Dlouho jsem nosila velké podprsenky a vycpávala si je starými punčochami. Jedním z mnoha mých komplexů jsou právě moje prsa. Pak taky nos, to je zas klasický pršák. I když mi všichni říkají, že je to roztomilé, raději bych měla nějaký běžnější nos. A ty úzké rty. V pubertě jsem tak strašně chtěla vypadat jako Julia Roberts v Pretty Woman, že jsem poprosila malého bratránka, aby mě do rtů praštil plácačkou na mouchy. Nikdy se nedozvím, jestli to udělal schválně, ale ať je to, jak chce, bouchl mě výš a silněji, než jsem čekala. A navíc několikrát. Takže jsem měla rudý a opuchlý nos a musela jsem vysvětlovat rodičům, že mě píchla vosa. Od té doby si matka myslela, že jsem alergická na vosy, a dělala strašné scény, když jsme byli na venkově a já s sebou neměla Zyrtec. Některé části mého těla se mi naštěstí líbí. Například ruce. Mám je jemné a vůbec ne buclaté. A hodně krásy jim dodávají umělé nehty. S falešným diamantovým prstenem a francouzskou manikúrou by klidně mohly patřit nějaké celebritě. Taky se mně líbí moje polodlouhé hnědé vlasy. Zvlášť když jsem se je naučila usměrňovat žehličkou na vlasy. Takže už žádné neposlušné kudrliny. A úplně nejvíc ze všeho mám ráda svoje velké zelené oči. Jsou ještě větší, když jsem namalovaná. A vůbec největší, když mě nalíčí Aiša. Dokáže ze mě udělat vampa. Jistěže to není moje hlavní vlastnost. Ale stejně jako mnoho žen sním o tom, že jediným mrknutím oka mi všichni muži padnou k nohám. „Aišo, musím končit, už jsem u auta. Nezlobíš se na mě, že budeš v sobotu večer sama?“ „Ne, ne, věnuj se Maxovi, to je teď důležitý. A co mu vlastně uvaříš?“ „To je jednoduchý. Jako předkrm polévku miso a suši. Potom makrelu nebo mahi-mahi. Nebo nakonec udělám mečouna. Hlavním jídlem si ještě nejsem jistá.“ „A jaký dezert?“ „Smažený banány s medem.“ „To ale není japonský!“ „Ne, ale nenašla jsem žádný japonský dezert. A nemůžu přece udělat jídlo bez dezertu. Můj miláček

má mlsný jazýček.“ „Jo, chápu. Ale dej pozor na smažení, Charlotte.“ „To bude v pohodě. Z banánů nejsem nervózní, spíš ze všeho ostatního. Hlavně abych trefila to suši.“ „Když ti to nepůjde, můžeš pro ně skočit do lahůdek, prodávají ho skoro všude.“ „To z obchodu chutná uměle. Moje bude chutnat po lásce, kterou do jeho přípravy vložím.“ „Ach, ty romantičko. Tak nezapomeň na náš plán: když budeš cokoli potřebovat, napíšeš mi esemesku. Budu pořád doma. Pěkný večer.“ „Čau, zlato.“ Přijela jsem k domu a s rukama plnýma balíků namáhavě šplhám k bytu. Schody jsou namrzlé, musím dávat pozor, abych nespadla. Když Max asi před rokem přijel do Montrealu, vnější schodiště u domů na Plateau-Mont-Royal ho okouzlila. Říkal, že v Paříži bývají vnitřní schodiště temná a vlhká. Zdejší schodiště jsou možná kouzelná, ale z praktického hlediska nic moc. Odemknu. Bože, jak já si zasloužím skleničku! Když vařím, dám si často na uvolnění sklenku bílého. Nebo v létě růžového. Ale nesmí být víc než dvě. Nazvala jsem to pravidlo dvou skleniček. Vaření přece vyžaduje přesnost a soustředěnost. První fáze: polévka miso. Není nic jednoduššího. Voda, miso, tofu, mořské řasy a trocha zeleniny. Šup šup! Všechno uchováme v teple. Druhá sklenička pro kuchařku před útokem na suši. „Do zbraně, občané, v šik svůj se každý řaď! Jen dál, jen dál!“ Toto zvonění znamená, že volá můj přítel. Max náležitě neocenil, když jsem mu řekla, že při francouzské hymně si na něj vzpomenu. Ne že by nebyl hrdý na svůj původ — naopak —, ale myslí si, že pasáž, kterou jsem si vybrala, se příliš nehodí k jeho pacifistické povaze. „Ano, zlato,“ říkám nadšeně. „Dobrý večer, Charlotte, jak se máš?“ „Skvěle, začínám dělat suši.“ „Kvůli tomu volám…“ Ach ne, snad naši večeři nezruší. „Nestihnu přijít včas. Přijdu asi o hodinu později, mám nekonečnou poradu, nevadí?“ Uf… „Jasně, v pohodě. Klidně na tebe počkám. Nemusíš spěchat.“ „Omlouvám se, Charlotte. Přijdu, jakmile to půjde.“ Skvělé, budu mít čas na relaxaci, dám si dlouhou pěnivou koupel a vytrhám si obočí. Ale napřed to suši. Je zvláštní, jak s druhou velkou — hodně velkou — sklenkou vína jde všechno samo. Srolovat maki je s malou podložkou hračka. Dá se tam okurka, avokádo a zelená cibulka. Co kdybych to zkusila i s ovocem? Jasně, mango a zelené jablko, proč ne? To všechno se zamotá do rýže s plátkem nori. Vzniknou tak rozkošné ruličky, které nachystám se sójovou omáčkou, marinovaným zázvorem a wasabi. Max bude určitě okouzlený. Do koupele si dávám pěnu s názvem Romantický večer. Voní po granátovém jablku, květech okurky, jasmínu a meduňce. Aspoň tak je to napsané na obalu. Teď cítím jen uměle ovocný závan. Nevadí, koupel mě určitě uvolní. Když pohodlně ležím v horké vodě, myslím na to, co přijde. Bude to skvělý večer. Dokonce jsem Maxovi koupila kartáček na zuby a boxerky na převlečení. Když si zapomene svoje věci v SaintLambert, nemůže se vymlouvat, že tady nepřespí. Do prčic, nesmím zapomenout převléct postel.

Všechno je nachystané, svíčky svítí, makrela plave v polévce. Nakonec jsem se rozhodla pro rybu z kanadských vod. To dodá japonskému jídlu místní šmrnc. V pokoji se zkoumám před zrcadlem a s tím, co vidím, jsem spokojená. Vzala jsem si černo-růžové prádlo, které jsem si dnes koupila. Aha, na tento výdaj jsem zapomněla. Takže to už máme za dnešek osm položek. Moje nové kimono poslušně čeká na ramínku. Strašně bych si ho chtěla obléct, ale slíbila jsem Aiše… Ne, je pravda, že jsem nic neslíbila. Líbí se mi smyslný dotek hedvábí na kůži. Pomalu si oblékám rukávy. Až sem je to jednoduché. Pak se to komplikuje: který cíp mám složit dřív? Nejdřív zkusím levý. Hm, to asi nebude ono, vypadám jako jelito. Co když to zkusím z druhé strany? Crr! Pozdě, zvonek. Navleču si džíny a nový černý svetr s krajkovými rukávy, který jsem si koupila ve výprodeji. Rychle si přejedu rty leskem a otevřu dveře. Je tam. Neviděla jsem ho už tři dny a je ještě hezčí, než jak si ho pamatuju. Maximilien má světlé vlasy, byť na můj vkus příliš krátké. Ale za měsíc budou tak akorát. Dívá se na mě s úsměvem, z něhož by touhou umírala každá modelka z reklamy na bělicí zubní pastu. Z toho úsměvu se mi rozšiřují zorničky, podlamují nohy a… zbytek se dozvíte později. „Dobrý večer, Charlotte,“ podává mi kytici růžových lilií a láhev šampaňského. Miluju Maxovy vybrané způsoby. „Dobrý večer“ je úplně jiný level než „Čau“ nebo „Ahoj“. „Ty květiny jsou nádherné, Maxi, tos nemusel…“ Něžně mě políbí a přitiskne mě k sobě. Kdybych mohla, strhala bych z něj košili a zavlekla ho rovnou do ložnice. Ale vzpomenu si na svůj slib Aiše. Ne moc rychle. Počkáme, až se napije šampaňského. Zatímco bojuju s igelitem, v němž jsou zabalené kytky — asi jsem si mohla vzít nůžky, nehty to moc nejde —, vypráví mi Maximilien o svém pracovním dni. Chudáček, vypadá tak vyčerpaně. „To byl šílený den, jdu rovnou z konzulátu. Měli jsme velkou návštěvu, jak vy říkáte.“ Přítel miluje kanadské výrazy. Baví ho je používat. S francouzským přízvukem znějí úžasně. „Aha, tak velkou návštěvu?“ Snažím se získat čas a bleskově přemýšlím, jaké mezinárodní osobnosti jsou zrovna v Montrealu. Je tady Madonna, dnes večer a zítra má koncert, ale proč by sakra jela na francouzský konzulát? „Ano, pana Sarkozyho.“ To je pravda. Viděla jsem ve zprávách palcové titulky: „Francouzský prezident na dvoudenní návštěvě Quebeku.“ „A dopadlo to dobře?“ „Ano, doprovázeli jsme ho s Pierrem-Françoisem celý den. Já jsem se navíc musel starat o francouzské novináře, protože tiskové oddělení bylo plné těch místních.“ Pierre-François je Pierre-François Perrin, generální konzul v Montrealu. Maximilien je jeho pravá ruka a šéf jeho kanceláře. To je titul jako holka pro všechno, aspoň podle toho, co jsem pochopila o jeho práci. Jediné, co je mně jasné, je, že má často plno práce. „Jsem utahaný. Mám chuť na sklenku šampaňského. Mám ho otevřít?“ „Ne, ne. Odpočiň si, já to udělám.“ Modlím se, aby to nedopadlo jako posledně, když jsem otvírala šampaňské. Bylo to v kanceláři před celým štábem. Právě jsme dokončili natáčení speciálního pořadu o šampaňském a nechali jsme si pár láhví pro sebe. „Charlotte, otevři poslední láhev,“ poprosila mě režisérka. Jak už jsem byla po pár skleničkách trochu přiopilá, okamžitě jsem to bez rozmýšlení udělala.

A jelikož jsem od přírody rozverná, rozhodla jsem se akci doprovodit blahopřáním celému štábu. Pevně jsem držela láhev v pravé ruce a na každého jsem s ní zamířila, abych k němu pronesla pár slov. Vzápětí se flaška otevřela. Hrůza! Jakmile vyletěl špunt, začalo šampaňské stříkat na všechny strany, ale nejvíc na naši princeznu, moderátorku pořadu. Pamatuju si, jak měla saténové šaty celé postříkané záplavou bublinek, ale v paměti mi utkvěl zejména její pohled. Nikdy jsem Roxanne neviděla tak vzteklou. Stálo mě to dva týdny omluv a moc hořkých čokolád s chilli, než mi odpustila. Teď už vím, že nikdy, opravdu nikdy, nesmím třást láhví se šampaňským. Mělo by se mi to povést. Tak na tři. V duchu počítám: raz, dva, tři. Pomalu uvolním korkovou zátku a nechám ji vyklouznout z hrdla. Pochopitelně ji celou dobu držím, aby se mi nevysmekla. O to tu jde: aby se nevysmekla. A aby mi neutekl ani Max. Pff. Nádherný čistý zvuk. Podařilo se, aniž bych udělala nějakou škodu. Jo! To je dobré znamení pro zbytek večera. „Co to je?“ zeptá se Maximilien, když mu nabídnu ke sklence šampaňského sójové lusky edamame. „To je japonská pochoutka. Sójové boby, které se pojídají k aperitivu.“ „A to se jí celé lusky?“ „Ano, je to jako mladý hrášek, co se jí celý, je to jen trochu větší.“ Teď si uvědomuju, že je to o hodně větší. Ale přece mi prodavačka v japonském obchodě řekla, že se jedí celé lusky. Ve chvíli, kdy si Max strká lusk do pusy, se mě zmocní pochybnosti. Co když jsem špatně rozuměla? Je pravda, že prodavačka brebentila anglicky jen chabě. No dobře, dá se to jíst. Na první dojem je to křupavé a šťavnaté. Ale pak se to pokazí, lusk je tvrdý a vláknitý. Zjevně nepůjde spolknout. Otočím se k příteli. „Maxi?“ Podívám se na něj a krve by se ve mně nedořezal. Je celý rudý a rukama si sahá na krk. Má doširoka otevřenou pusu, ale nevydává ani hlásku. Právě se dusí podělaným edamamem. Žádnou paniku, kdysi jsem se naučila Heimlichův hmat. Je to už pěkně dlouho, ale když se budu soustředit, vybaví se mi. Úder musí být krátký a silný. Postavím se za Maxe a pevně vrazím obě pěsti do míst, kde tuším žaludek. Jednou, dvakrát, třikrát. Nic. Pořád se dusí. Tak ještě silněji. Do toho, Charlotte, bouchni ho vší silou, dáš to. Na popáté se to konečně povede. Z Maxe vyletí lusk, který ho málem připravil o život. V transu se svalí na gauč. Uf! Právě unikl smrti. Zatímco Max sbírá síly, piju pomalu láhev šampaňského a zoufale píšu Aiše: „Málem jsem zabila svého kluka.“ Zmáčknu „odeslat“. Za minutu telefon zazvoní. „Co to znamená, žes málem zabila svýho kluka?“ ptá se. „Aišo, jsem nemožná, dala jsem mu edamame i se slupkou a on se dusil.“ „No ale teď už je v pořádku?“ „Jo, odpočívá a já se asi zblázním. Jsem takový debil! Mohl umřít, dovedeš si to představit? Udušený slupkou?“ „To jsem ještě neslyšela.“ „‚Francouzský diplomat zemřel při japonské večeři‘. Myslíš, že by mě odsoudili za zabití z nedbalosti, protože jsem nepochopila, že se jí jen ten bob?“

„Charlotte, už nepij, mluvíš z cesty…“ „Je jasný, že teď už se mnou nebude chtít mít nic společnýho, jsme spolu teprve měsíc, a už udělám takovou kravinu…“ prohlásím a naliju si další sklenku šampaňského. „Charlotte, nemaluj čerta na zeď…“ „Ale co mám dělat?“ „Uklidni se a nech ho, ať si odpočine. Až se probere, omluvíš se a dáš mu polívku. Není přece konec světa.“ „Dobře, zlato. Ještě že tě mám.“ Za hodinu je láhev šampaňského prázdná a já pořád sedím sama u stolu v kuchyni. Pak za sebou uslyším kroky. „Maxi, už je ti líp? Promiň mi to, je mi to tak líto.“ „Nic se neděje, Charlotte, nevědělas to,“ říká ještě se skelným pohledem a jindy vyžehlenou bílou košili má celou zmačkanou. „Ale měla jsem to vědět. Dokonalá hostitelka nemůže nechat své hosty udusit už při aperitivu.“ „Kdo řekl, že musíš být dokonalá?“ „Já.“ „To není pravda. A navíc jsi mě přece zachránila. Kde ses to naučila?“ „Když jsem si za studií přivydělávala u záchranářů. Asi se mi to s adrenalinem vybavilo.“ „Tak děkuju, Charlotte.“ Tak moc se stydím, že už o tom nechci mluvit. Změním téma a ptám se, jestli chce jíst. „Za chvilku, teď bych si dal sklenku šampaňského.“ Jejda. Podívám se na prázdnou láhev a zmocní se mě pocit provinění. Omlouvám se tedy znovu. „Ale mám výborné saké k tomu suši, jestli chceš.“ „Pojď sem,“ vrací se na gauč do obýváku. Jdu za ním trochu nedůvěřivě. Cítím, že si zase vyslechnu to co vždycky: „Víš, myslím, že bysme měli trochu přibrzdit… potřebuju si to rozmyslet, než se dostaneme dál… jestli chceš, můžeme zůstat kamarádi… bla bla bla…“ A do očí se mi už derou slzy. Sednu si vedle Maxe. Se skloněnou hlavou a očima upřenýma na zem čekám na rozsudek. Připadám si jako odsouzenec na smrt. Obejme mě svalnatýma rukama a něžně mě políbí na krk. Levou rukou mi otočí bradu k sobě a upřeně se mi zadívá do očí. Pak zašeptá: „Víš, že jsi jedinečná?“ Uf, oddechla jsem si. Ale už žádné hlouposti, Charlotte, už žádné hlouposti. Nad talířem se suši je uvolněná atmosféra a hrajeme „kdy jsem vypadal nejbláznivěji“. Max je na řadě. Vypráví mi historku, která se stala před několika lety na Knižním salonu v Paříži a týkala se jednoho slavného autora historických románů. Přítele jeho matky. „Diskutoval jsem s přáteli o jeho posledním románu. Byl velmi slabý, ale všichni říkali, že je to bestseler. Už jsem toho měl dost a povídám: ‚Jaký autor, takový román, trapný a absolutně nezajímavý.‘ A vtom na mě začal kamarád Yannick mrkat a za sebou slyším: ‚Jak se máte, Maximiliene?‘ Otočím se a hádej, kdo to byl?“ „Samozřejmě ten autor.“ „Jo a evidentně všechno slyšel.“ Směju se, abych mu udělala radost. Určitě to byla trapná situace, ale nebylo to zrovna to, co nazývám vypadat bláznivě. Jestli je tohle podle něj bláznivá situace, pak je vyloučeno, abych mu vykládala svoje historky.

„A ty?“ zeptá se mě. „Mám hodně vtipných historek, ale ne dnes večer. Jak ti chutná suši?“ „Je výborné. Je to originální, udělat vegetariánské suši.“ Jak to, vegetariánské? Kde je ten drahý losos? A sakra, zůstal v autě! Když jsme načali druhou láhev saké, už se mi nechce dělat rybu. Ani jeden z nás nemá hlad. „Vyprávěj mi o tvojí první holce.“ „Opravdu to chceš slyšet?“ „Ano, řekni mi všechno. Kolik ti bylo?“ „První opravdovou holku Béatrice Bachelot-Narquinovou jsem měl v osmnácti. Trvalo to dva roky a nakonec mně dala kopačky. Bylo to moje první milostné trápení. Trvalo roky, než jsem se z toho dostal.“ „Chudáčku. A jaká byla?“ „Myslíš, jak vypadala?“ „Ano. Byla blondýna? Hnědovláska? Rezavá? Velká? Malá? Boubelatá?“ „Proč to všechno chceš vědět?“ „Pro nic. Jen tak tlacháme.“ Tady mému miláčkovi poprvé zalžu. Tedy skoro poprvé. Už jsem mu řekla, že nemám auto a že jezdím hromadnou dopravou. To je pravda jen napůl. Ano, často jezdím autobusem nebo metrem, ale přesto mám auto. Akorát nechci, aby to věděl. Zaprvé je teď mnohem víc cool nemít auto. A pak moje auto je pojízdná hromada rzi a šrotu. A proto se stydím někoho vozit. Takže ať si myslí, že jezdím v zimě hromadnou dopravou a v létě na kole. Stejně mám v úmyslu si na jaře koupit kolo s košíkem vpředu na nákupy a se zvonkem. Je přece efektní, když zvoněním oznamujete, že jedete. Ale teď se chci co nejvíc dozvědět o jeho první holce. Instinktivně cítím, že to pro něj ještě není uzavřená kapitola. „Byla blonďatá a měla zelené oči, trochu jako ty, ale ne tak hezké.“ „To je kouzelné. A viděls ji… od vašeho rozchodu?“ „Před odjezdem z Paříže jsem ji náhodou potkal. Neviděli jsme se celé roky, ale skoro se nezměnila.“ V očích se mu při té vzpomínce objeví zasněný výraz. „A co jste dělali, když jsi ji náhodou… potkal?“ Max se probere a natáhne se po láhvi saké. „To saké je fakt dobré, Charlotte… Mám ti dolít?“ Tak to už je moc. Chlap, který se tak průhledně vyhýbá odpovědi, určitě něco skrývá, to je jasné. „Promiň, hned přijdu,“ omluvím se a jdu do koupelny. Cestou vezmu nenápadně z linky mobil. Vsedě na vaně zadám do Googlu „Béatrice Bachelot-Narquinová“. S takovým jménem nebude těžké ji najít. A když na to přijde, jsem nejlepší googlistka na světě. A jestli ne na světě, tak v Quebeku určitě. Obličej nepřítele se objeví na stránkách jedné francouzské společnosti, která se zabývá managementem lidských zdrojů a restrukturalizací zaměstnanců. V normální řeči to znamená propouštění lidí. Béatrice Bachelot-Narquinová, hlavní manažerka, Groupe Eurova. A moje obavy byly opodstatněné: je opravdu nádherná. Má svůdný úsměv a oči dravce. Na společné fotce si navíc všimnu, že má tak dlouhé nohy, jaké jsem ještě nikdy neviděla. K tomu

má jehlové podpatky a minisukni. No dobře, naštěstí je pět tisíc kilometrů daleko a dělí nás oceán. Naráz dostanu chuť na něco sladkého. Když se vrátím do kuchyně, dám se do přípravy smažených banánů. Ty umím udělat i se zavřenýma očima. Naštěstí, protože už jsem dávno překročila limit dvou skleniček, který se obyčejně při vaření snažím dodržet. Max listuje knihami, které jsem nechala na stolku v obýváku. Recepty našich babiček, Brambory stokrát jinak, Chuťovky a předkrmy, Sto způsobů, jak připravit jehněčí po quebecku, Dezerty pro začátečníky. „Vaření je tvoje opravdová vášeň,“ konstatuje. „Ano, miluju to. A druhá moje vášeň jsi ty,“ řeknu a něžně mu vklouznu rukama pod košili. Prsty ho pomalu hladím po zádech až k malé prohlubni na bedrech a pak pokračuju dopředu k zipu na kalhotách. „Cože, já jsem až na druhém místě?“ ohradí se jakoby rozhořčeně. Po jednom rozepíná knoflíky mého krajkového svetříku, nechá ho sklouznout po ramenou a vysvobodí mi ruce. Jeho ruce míří nahoru a něžně mě políbí na krk a na prsa. Pomalu mi sundává pravé ramínko černé podprsenky s růžovou krajkou. Konečně přišla chvíle, na kterou jsem čekala celý večer. Íííííííííííííí! Ze slastné malátnosti mě vytrhne řezavý zvuk. V té blaženosti jsem si nevšimla černého kouře, jenž se rozšířil po bytě. Koutkem oka mrknu ke kuchyni. Z kastrolu na sporáku šlehají plameny. Rostlinný olej ze smažených banánů se proměnil v opravdový oheň. Hoří! Hoří! Max se svíjí, jako by chtěl vykašlat plíce. Panebože, vždyť on je astmatik! Náhle se hlučně rozrazí vstupní dveře a dovnitř se dostane čerstvý vzduch, takže se Max může aspoň trochu nadechnout. Hustou mlhou se ke mně blíží nějaká postava. Oči mě pálí, krk mám v jednom ohni a nedokážu ze sebe vypravit ani slovo. „Charlotte! Charlotte!“ křičí postava. S úlevou poznám hlas mého souseda a nejlepšího kamaráda Uga. „Tady, Ugo! Tady!“ V krajní nouzi se mi vrátí hlas. Slyším, jak Max kašle a lapá po dechu. Sedí teď na zemi a hlavou se opírá o gauč. Musíme odsud. Přece se neudusí v mém bytě. Přežil edamame, přežije i smažené banány. „Vyveď Maxe ven,“ nařídím Ugovi. „To je zvláštní způsob, jak se seznámit s tvým přítelem,“ odpoví Ugo a přehodí si Maxovu ruku přes rameno. Za chvíli stojíme všichni tři na chodníku před domem, kde bydlíme, Ugo v přízemí, já hned nad ním. Max se opírá o lampu a pomalu přichází k sobě. Upřeně sleduju kouř, který vychází z domu. Nemůžu se ani hnout, jsem naprosto ohromená vlastní blbostí. „Jdu pro hasicí přístroj,“ vrátí mě Ugo zpátky na zem. Musím něco udělat, hoří mi byt. Přijdu o všechny vzpomínky. „Můžeš přinést taky nějakou deku?“ prosí Max a podívá se na mě. „Jo, přinesu.“ A vtom si uvědomuju, že nejen že jsem obětí neštěstí, ale že mám na sobě jen černou podprsenku s růžovou krajkou. Stojím na chodníku, kde se už začínají srocovat první čumilové, s přítelem, který jako by nevěřil tomu, co tady dělá. Chci se zahrabat šest stop pod zem.

Ugovi se podaří zázračně uhasit požár. Nějaká sousedka zavolala na pomoc hasiče, ale ti jen zkonstatují, že už nic nehrozí. Než odjedou, dají mi hezké kázání o nebezpečí, jaké hrozí při manipulaci s olejem na sporáku. Příští nákup: fritéza. Zatímco otvírám všechna okna, abych vyvětrala kouř, Max, který se už docela zmátožil, si sbírá svoje věci. „Myslím, že dnes se tady nedá spát,“ prohlásí. „Chceš, abychom šli k tobě?“ „Charlotte, bylo by lepší, kdybys zůstala tady,“ odpoví po chvilce přemýšlení. „Mohla bys spát u Uga. Kdyby byl nějaký problém, budeš blízko. Vezmu si taxík.“ Musím uznat, že má pravdu, i když mně to rve srdce. Představovala jsem si pro dnešní večer jiný scénář. Mnohem romantičtější než oheň v kastrolu. „Dobře, zavoláme si zítra?“ ptám se s nadějí v hlase. „Jo, jo, zavoláme si.“ Políbí mě na čelo. Nechám ho se smutkem v duši odejít. Ugo, jemuž z naší konverzace neuniklo ani slovo, se na mě soucitně dívá a vypadá sklíčeně. „Tak pojď, zlato, půjdeme dolů. Začíná tady být strašná zima.“ Ugo mi podá ruku a zvedne mě ze židle, kam jsem se zhroutila. „Nemůžu uvěřit, že jsem všecko pokazila. Jsem opravdu naprosto nemožná,“ a za chůze se zmocním nedopité láhve saké, z níž si přihnu jako člověk, který spadl na úplné dno. „Fajn, to stačí,“ nařizuje Ugo a bere mi láhev z ruky. Ugo je odjakživa můj strážný anděl. To on mě vrátil do života, když mě Jean-François opustil kvůli baletce Velkého kanadského baletu. To samé udělal, když si Étienne sbalil svých pět švestek jen měsíc poté, co se u mě zabydlel, a odnesl si s sebou můj kávovar na espresso. Tenkrát Ugo doopravdy zuřil, protože ten kávovar mi dal on ke třicátým narozeninám. Pokusil se ho získat zpátky, ale když u Étienna zazvonil, otevřela mu platinová blondýna a nepustila ho dál. Tak od té doby pijeme u mě s Ugem zelený čaj, dokud si nenašetřím na nové espresso. „Počkej, ještě si něco vezmu.“ Jdu do ložnice. Látkové okvětní plátky na posteli mi bolestně připomenou, co jsem zrovna v této chvíli chtěla dělat. „Charlotte, dole máš všecko, co potřebuješ. Naposledy sis tam nechala i pyžamo. To s tím medvídkem.“ Ano, ale dnes večer si nechci obléct infantilní pyžamo. Potřebuju se ujistit, že ten večer není tak úplně zkažený. *** Sedím na Ugově posteli, před sebou mám tabulku hořké čokolády se zrnkem soli a něžně pozoruju svého nejlepšího přítele. „Seš nádherná, Charlotte,“ říká. „To kimono ti úžasně sluší.“ Věřím mu jen napůl. Ano, kimono je skvostné, ale totéž už se nedá říct o mých rozježených vlasech, opuchlých očích a tvářích, po nichž mi stéká maskara. Věděla jsem, že jsem si měla koupit voděodolnou, když jsem tak ubrečená. Ale přátelé jsou tu od toho, aby vás povzbudili. A lež většinou povzbudí. „Co si o tom myslíš? Vypadal naštvaně, když odcházel? Nebo sklíčeně? Nebo znechuceně?“ „Charlotte, jak to mám vědět? Neznám ho, nikdy jsem ho předtím neviděl. Na to, že je to tvůj přítel,

se mi zdál dost odměřený. Ale je ještě roztomilejší, než jsi mi říkala.“ „Hele, nech toho! Ugo, jsem smutná. Řekne si, že jsem příšerná kuchařka. Nikdy nebudu moct být na úrovni, už nikdy nebudu holka francouzského diplomata, uvědomuješ si to? Na to je třeba být dobrá hostitelka.“ „Vždyť ty seš dobrá hostitelka. Kvůli tvému osso buco bych pádloval tisíc mil v kajaku. A Aiša už nemůže matčin tajine od chvíle, kdy ochutnala ten tvůj. Charlotte, dnes večer bylas moc nervózní.“ „A moc ožralá.“ „A moc ožralá. Pravidlo dvou skleniček, Charlotte, dvou. Každopádně i dobrá vůle se počítá,“ ujišťuje mě Ugo. Kamarádova slova působí jako ledová sprcha a vytrhnou mě z otupělosti. Má pravdu. Udělala jsem všechno, aby to klaplo. Běhala jsem po celém Montrealu, abych ukuchtila skvělé japonské jídlo. Stálo mě to majlant. Myslím, že jsem přesáhla limit na platební kartě, ale neodvážila jsem se na internetu zkontrolovat účet. I přes to všechno, co se stalo, si nezasloužím být opuštěná v zakouřeném bytě se starou dekou přes ramena a přepitá saké. Ať se vrátí do své zbohatlické čtvrti! Ať se vrátí do Francie za svou Béatrice nevímjakdál! Vztekle sundám pokrývku z Ugovy postele a vklouznu pod ni. Když tady spím, líbí se mi, že všechno povlečení je vždycky čerstvě vyprané. Je cítit po levanduli. Kdežto já jsem cítit kouřem a alkoholovými výpary. „Jdeš spát?“ Dívám se, jak se Ugo pomalu svléká. V pětatřiceti je to opravdu pěkný chlap. Svalnatá záda vytvarovaná četnými pobyty v posilovně, jemná pokožka a nenápadné keltské tetování na levé paži: to všechno se mi na něm líbí. „Ugo, nechceš to přehodnotit? Vždycky tě tví kluci zklamou. My dva bychom byli krásný pár.“ „Ptáš se mě už podesáté a já ti už podesáté odpovídám, že ne. Netrap se tím, zlato,“ odpoví a vleze si za mnou pod přikrývku. „Cos dělal v sobotu večer sám doma? Tys nikam nešel?“ „Ne, chtěl jsem být tady, kdybys něco potřebovala. Hlídal jsem tě.“ Položím mu hlavu na hrudník a okamžitě usnu.

2 „Ideální moderátorka je ta, která se dá do služeb televizního vysílání. Ne naopak.“ Producent, který pořád hledá vzácnou perlu

„Charlotte, porada začíná,“ zavolá na mě režisérka Dominique, když probíhá kolem mé kanceláře do konferenční místnosti. „Už jdu.“ Každé pondělí ráno se štáb pořadu Absolutní Roxanne schází a plánuje rozvrh na celý týden. Než tam půjdu, chci si přečíst e-mail, který mi včera poslal Max, den po naší katastrofální večeři. Už asi posté se snažím vyluštit opravdový smysl jeho sdělení, ale pořád se mi to nedaří. Od: Maximilien Lhermitte Komu: Charlotte Lavigneová Předmět: Poděkování za večeři Dobrý den, Charlotte, děkuji za večeři, bylo to moc dobré. Dnes budu v klidu doma. Musím na zítra dodělat nějakou práci a čekám technika, který mi přijde opravit alarm. Zavoláme si začátkem týdne. Max xx První problém tohoto e-mailu: je moc zdvořilý. „Děkuji za večeři, bylo to moc dobré.“ Ale vždyť jsme vlastně skoro nejedli… A pak, který opravář alarmů pracuje v neděli? A navíc v bohaté čtvrti Saint-Lambert, kde jsou stížnosti na sousedy sekající o víkendu trávník častější než stížnosti na vloupání. Potom: „Zavoláme si začátkem týdne.“ To je jako kdy? Pondělí? Úterý? To je nejasné, neurčité. Jako kdyby to psal někdo, kdo se chce vykroutit. Takovou taktiku dobře znám: celebrity, které nechtějí přijít do vysílání, protože neumí udělat ani omeletu, nebo nerozeznají lilii od kosatce, mi to pravidelně dělají. A nakonec jsem úplně zmatená z těch dvou x na konci. Dvě x znamenají dva letmé kamarádské polibky na tvář, ne? Zamilovaní si píšou přece tři x (jako kiss kiss kiss). „CHARLOTTE!“ křičí Dominique. „Začínáme.“ Úplně hotová jdu do konferenční místnosti, kde jsou už všichni kolegové. Vedle režisérky, která vede poradu, sedí produkční Martin a zahradnický reportér Justin. Samozřejmě že Roxannino místo je prázdné. Naše moderátorka tvrdí, že má práce nad hlavu, a nikdy nechodí dřív než s dvacetiminutovým zpožděním. „Kde máme kávu?“ ptá se mě Dominique. Do prdele, úplně jsem zapomněla. V pondělí ráno se střídáme a vždycky jeden přinese kávu pro všechny. „Skočím pro ni,“ říkám a jdu k výtahu, abych ji přinesla z kavárny. „Nech to být, nemáme čas,“ zaškaredí se na mě Dominique. Režisérka určitě strávila víkend hledáním chlapa na placené seznamce a pokoušela se odolat pytlíku se slanými a octovými chipsy, které má schované v lince. Nakonec spořádala velký pytlík chipsů včera večer, aby se utěšila po neúspěšném hledání. A proto se dnes cítí provinile a proto to schytám já. Předvídatelná klasika. To všechno nevím samozřejmě proto, že by mi to Dominique sama vyprávěla. Přede mnou mlčí. Ale

mám dobře informované špiony. „Začneme bez Roxanne, určitě dorazí co nevidět,“ pokračuje Dominique a rozdá nám týdenní plán. Uf! To je program. Čtyři natáčení zítra a další čtyři ve čtvrtek. Do toho každodenní vysílání. Budeme to muset vydržet. Už dva roky dělám pro Absolutní Roxanne, což je vysílání o jídle, dekoraci, rostlinách, józe a sexu. Svou práci miluju, protože se každý den dozvím plno nových věcí, jako třeba jak udělat majonézu z limetky, jak oživit staré polštáře, jak si každý den udržet smyslnost… To je ta zábavná a snadná stránka. Horší jsou mezilidské vztahy. „Charlotte, zrekapituluj obsah zítřejšího vysílání,“ nařídí mi Dominique. „Tak naším prvním hostem bude autor knihy Vaření s citrony na sto způsobů . Přinese nám také recept na marmeládu z citronové kůry. Zkoušela jsem to doma a je to, no… jak bych to řekla? Originální. Ale je to zdravé, takže to zaujme. Potom máme…“ „Víte, co se mně stalo?“ přeruší mě Roxanne, když se vřítí jako velká voda do konferenční místnosti. „Dobrý den, Roxanne,“ pozdravíme všichni čtyři jednohlasně. Naše moderátorka má čtyřicet pět let, ale vypadá na třicet devět. Má hezké mahagonové vlasy, obrovské modré oči s dlouhými hustými řasami, hrudník, o němž se zdá všem chlapům, a nejkrásnější úsměv na celém světě. Ale dnes ráno se neusmívá. Vypadá vyděšeně. „Můj osobní trenér se na mě vykašlal,“ pronese tónem, jako by ve zprávách oznamovala smrt papeže. „Co, jak je to možné?“ divím se. Když nám Roxanne vypráví o svých nepříjemnostech, musíme se tvářit stejně katastroficky jako ona. „Stěhuje se do Las Vegas. Bude trénovat akrobaty z Cirque du Soleil. Věděla jsem, že je cool, však taky proto jsem si ho vybrala, ale nevěděla jsem, že je až tak cool.“ „To není nic hroznýho, najdeš si jinýho,“ utěšuje ji zahradnický reportér Justin. „Ano, ale už to nebude ono. On mě znal opravdu dobře. A když nebudu dlouho cvičit, přiberu. Musím to vyřídit hned dnes,“ prohlásí a sedne si vedle mě. „A kde mám kafe?“ zeptá se a vytáhne z kabelky mobil. „Promiň, zapomněla jsem.“ Protože se tváří jako oběť, vrátím se rychle k obsahu vysílání. „Než jsi přišla, říkala jsem, že budeme zkoušet recepty z citronů.“ „Ach ano, ten mladý kuchař, co vydal knížku o citronech. Máš jeho fotku?“ Už podruhé jí podám týdenní rozvrh. Roxanne má dar zapomínat všechny papíry doma a hlavně si je přečíst. „Tady na straně čtyři je jeho fotka,“ nalistuju jí stránku. „Jo, hezký chlápek. Má holku?“ zeptá se žádostivě. „No, to nevím…“ „Ty ses ho nezeptala?“ „Opravdu ne.“ Vím, že jsem to měla udělat. Když je host pěkný chlap, Roxanne chce vědět, jestli je ženatý, jestli má děti a jestli dost vydělává. Ale mě to rozčiluje. Jak se ho mám zeptat, aby si nemyslel, že to chci vědět kvůli sobě? A navíc mám ráda Roxannina přítele a nemůžu podporovat nevěru jeho holky. Už toho vím o přelétavé povaze naší moderátorky dost. „Tak, děvčata, můžeme pokračovat v poradě?“ přeruší nás Dominique. „Takže zítra natáčíme čtyři vstupy. Justine, o čem je tvoje reportáž?“

„Myslel jsem, že budu mluvit o péči o pokojové rostliny v zimě, že poradím, co dělat, aby netrpěly…“ „Co kdybych se přihlásila do fitka?“ zeptá se naráz Roxanne a přeruší Justina. „Do nějakýho soukromýho fitka, kam chodí lidé, jako jsem já… Chci říct lidé mého postavení.“ Co to přesně znamená, lidi jejího postavení? Lidi, kteří vystupují v televizi? Bohatí a slavní? „I když i tam by mi zvědavci očumovali zadek. Na takových místech jsou vždycky nějací fanoušci,“ pokračuje moderátorka. „Na tvým místě,“ navrhuje Justin, „bych zkusil někoho, kdo by chodil k tobě domů. Zkusím zavolat nějakýmu trenérovi.“ To je ale pokrytec, pomyslím si a spiklenecky mrknu na Martina. Justin chce mít svoje zpravodajství snad v každém vysílání. Teď ho má dvakrát týdně. Z úvah mě vyruší klepání tužkou na stůl. Dominique je netrpělivá. „Takže, Justine, budeš mluvit o pokojových rostlinách. Budeš mít s sebou nějaké vzorky?“ zeptá se. „Ano, budu mít růžovou dracénu, ibišek…“ „Dominique, nevadilo by ti, kdybysme teď šli s Justinem telefonovat?“ vmísí se Roxanne a spěšně vstává. „Hned se vrátíme.“ A Justin poskakuje poslušně za Roxanne jako pejsek a nechává nás tři překvapením bez sebe. „Zatím bys mohla běhat,“ navrhuje Justin a zavírá za sebou dveře. „Ne, potřebuju nad sebou pevnou ruku. Sama se k tomu nikdy nedonutím,“ kňourá zkroušeně Roxanne a je ji slyšet i přes dveře. Bezradně se na sebe s Martinem podíváme. „Dominique, nemůžeš pro ni jít? Takhle se nedomluvíme, zítra máme čtyři natáčení, musí vědět, o čem bude mluvit.“ „Víš, Charlotte, že je to k ničemu, když je v takovém stavu. Dáme jí deset minut a pak pro ni zajdu.“ Ve třech pokračujeme v poradě. Dominique rozhodla, že později přetlumočím Roxanne plán. Za chvíli se ve dveřích objeví nešťastný Justin. „Odešla…“ „Jak ‚odešla‘? Kam odešla? Kdy se vrátí?“ vyhrkneme všichni tři. „Našel jsem jí novýho trenéra a ona se rozhodla, že ho musí hned vidět. Charlotte, můžeš jí to všechno poslat e-mailem? Doma si to přečte.“ „Jo,“ podívám se na všechny dokumenty, které nechala Roxanne ležet na stole. Zítřek je teda ve hvězdách… *** Chvilku před polednem jdu do kuchyňky na patře, kde se v době oběda neformálně setkávají různé vysílací štáby. Někdy tam obědvám, ale jindy zůstávám raději v kanceláři. Hlavně ve dnech, kdy tam bývají členové sportovní redakce. Zaprvé, ti nenažranci si často posílají pro pizzu s bohatou náplní a ještě slaninou navíc, takže pak slintám a mám chuť vyhodit svůj chleba s hummusem a vojtěškou do koše. Zadruhé, stále se tváří nasraně, protože Montreal den předtím zas prohrál. Nechápu, proč pořád vášnivě fandí těm stejným hokejistům, když nejsou s jejich výkonem spokojení. Kdyby fandili nějakému vítěznému týmu, jejich život by byl mnohem příjemnější. Jak prosté, že? Dnes je v kuchyňce klid, a to je přesně to, co potřebuju. Schválně tam jdu dřív, než tam budou lidi.

Dnes musím porušit toto nařízení: ohřívat rybu v mikrovlnce je přísně zakázáno hlavním šéfredaktorem vysílání. Před rokem nám pan Samson — nikdy si nevzpomenu na jeho křestní jméno — poslal e-mail s názvem: „Zákaz ryb na poschodí.“ Nejdřív jsme mysleli, že chce, abychom dali pryč naši závojnatku, kterou máme jako maskota vysílání. Ale když jsme e-mail četli, dozvěděli jsme se, že je to mnohem vážnější. Pan Samson ukazoval den předtím naši redakci rodině jednoho bohatého podnikatele, jenž před pár lety zemřel. Cílem této návštěvy bylo přesvědčit vdovu po onom obchodníkovi, aby souhlasila s natočením dokumentu o životě jejího manžela. Byl to monstrózní projekt, z něhož jsme mohli získat miliony dolarů. Pan Samson využil veškerý svůj šarm, takže návštěva probíhala v dobré náladě. Ovšem jen do chvíle, než se skupinka přiblížila ke kuchyňce. Někdo — nikdy jsme se nedozvěděli kdo — si tam těsně předtím dal ohřát filet z lososa. Když stará dáma nasála stále přítomný rybí odér, strašně jí opuchl a zrudl obličej. Před vyděšenými zraky našeho šéfa padla jak široká, tak dlouhá na podlahu, přičemž si vymáchala kabelku od Gucciho v loužičce nějakého sajrajtu. Ta nebožačka se začala dusit a divoce si škrábat tváře. „Těžká alergie na ryby a mořské plody,“ oznámil její syn, který byl s ní. Osmdesátiletá dáma byla převezena záchrankou do nemocnice a napojena na plicní ventilátor. Trvalo tři dny, než krize pominula a mohli ji odpojit. Po tomto traumatu vdova nedala souhlas s natáčením a projekt nikdy nespatřil světlo světa. Sbohem, milio​ny. Od té doby už vedení nechce nic riskovat, takže prostě zakázalo rybí pach. Ale dnes nemám na výběr. Přece nevyhodím všechny ty krásné ryby, které jsem nakoupila v sobotu. Před mikrovlnkou se rozhlédnu napravo i nalevo, strčím plastovou misku dovnitř, zapnu a prchnu na záchod. Za dvě minuty vylezu ze skrýše se záchodovým sprejem. Vůně makrely s omáčkou miso je cítit po celém patře. Voní to tak lákavě! Ve dveřích kuchyňky strnu. Dvířka mikrovlnky jsou otevřená, před nimi stojí Dominique a nahlíží do mé misky. Rychle schovám záchodový sprej za zády. „Ty sis, Charlotte, dala ohřát rybu? Smrdí to až do mé kanceláře.“ „Ne, ne, to jsem nebyla já.“ Při těch slovech si připadám jako pětiletá holka, která rozbila vázu a snaží se to svést na kočku. „Myslím, že to byl Martin,“ dodám jedním dechem. Někdy dovedu být hnusná. Ale Martina si naše režisérka už hezky dlouho považuje. Zbožňuje ho a určitě mu tento prohřešek odpustí. Zatímco mě snáší jen tak tak. Takže kdyby se dozvěděla, že porušuju nařízení pana Samsona, byla bych vyřízená. „Martin?“ zeptá se sladce. „Dobře, tak mu řekni, že jsem všecko vyhodila do záchodu. To bude jeho trest.“ Je neuvěřitelné, že naše režisérka mluví jak učitelka ve školce! Jdu Martinovi vysvětlit situaci. Tuším, že svou zápornou rolí nebude nadšený, proto to musím na něho nahrát. Něžně se k němu nakloním a poodhalím výstřih, až je vidět podprsenku. Jakoupak mám dnes barvu? Aha, modrou, aby se hodila k nabírané halence. Podívám se Martinovi upřeně do očí. A vidím, že jeho oči se dívají trochu níž. A zakňourám: „Prosíííím…“ A pak ho pozvu na oběd do salátového baru.

Tak jo, občas jsem potvora, ale přísahám, že opravdu jen ve výjimečných případech. Třeba když jde o život. *** Pozdě odpoledne si konečně můžu trochu vydechnout. Na zítřek jsme už domluvili všechny detaily: dám si pauzu. Přišla chvíle, kdy se musím chovat jako velká holka a postavit se čelem k realitě: k zůstatku na účtu. Po pár kliknutích se na displeji objeví výše mého zůstatku. Ne, to musí být omyl. Nikdy jsem tolik neutratila za jediný víkend. To prostě není možné. Nepanikař, podívejme se na to pořádně: Kadeřnictví Bella: 70 dolarů. Knihkupectví: 37 dolarů. Aha, japonská kuchařka. Orientální nádobí: 140 dolarů. Ha! První chyba. Co to má být — Orientální nádobí? V životě jsem tam nebyla. To mě uklidní. Mínus 140 dolarů. Japonské lahůdkářství: 94 dolarů. Ajaj, asi jsem nemusela kupovat čtyři druhy misa. Ani tři sáčky čerstvých řas. Ani všechny ty rýžové octy. Ale když ty lahvičky byly tak pěkné! Ani čtyři balíčky sušených hub shiitake. Ale když jsou tak zdravé! Naštěstí nic není ještě ztraceno. Podívejme se dál. SAQ nápoje: 112 dolarů. Dvě láhve saké od soukromého dovozce, které jsem nakonec vyslídila až v jejich čtvrté pobočce. Japonsko na dosah: 256 dolarů… Kimono. Co kdybych ho vrátila? To bude těžké, protože jejich obchodní taktika je jasná: pouze výměna. Rybárna: 102 dolary. Jen pro dnešní noc: 239 dolarů. V tomto butiku mají opravdu nehorázně drahé prádlo. Už tam nikdy nevkročím. Cukrovinky: 29 dolarů. Aha, čokoládky v neděli v poledne, abych zapomněla na předchozí večer. Ty byly ale nutné. Hloubkové čištění: 17 dolarů. To jsou bioprodukty, s nimiž jsem musela vyčistit zdi zčernalé kouřem. Kuchyňské potřeby: 139 dolarů. Fritéza, kterou mi doporučili hasiči. Celkem: 1 095 dolarů. Týdenní plat. To je drsné. Fajn, ale pořád jsem zachránila 140 dolarů. „Á, už jsem o tom obchůdku s orientálním nádobím hodně slyšel. Co sis tam koupila?“ Rychle se otočím. Za mnou stojí Justin a dívá se mi na displej. „Není ti to trapné?“ vykřiknu a rychle vypnu mobil. „Chystám se tam zajít už dlouho. Prý tam mají skvostné podnosy na suši,“ informuje mě Justin. Ach ne, podnosy na suši a misky na polévku, na to jsem zapomněla. Plus 140. Znovu celkem: 1 235 dolarů. Vážně se musím uklidnit. Ještě odešlu asi deset e-mailů kvůli zítřejšímu natáčení a jdu domů, ale vezmu to oklikou přes Ugovo řeznictví.

Můj nejlepší kamarád zdědil před pěti lety obchod po svém otci. Tehdy to byl zaprášený a tmavý obchůdek. Po letech urputné práce z něj Ugo udělal nejnavštěvovanější řeznictví v celé čtvrti. Nejprve koupil sousední prostory a zvětšil ho. Pak natřel zdi v barvách Provence na žlutomodro, na strop nainstaloval zářivky a na podlahu položil pěknou pískově žlutou dlažbu. K tradiční roštěné a vepřovým kotletám přidal celou škálu zvěřiny, farmářské uzeniny, dobré quebecké sýry, místní produkty, úžasná hotová jídla a… olivový bar. Miluju olivy. Zelené i černé. Plněné česnekem, modrým sýrem, fetou nebo mandlemi. Olivy kalamata, marocké nebo italské. Malé, střední nebo obrovské. S peckou nebo bez. Nakládané v pepři, citronu, nebo — vrchol blaha — v kari. Žádným neodolám. Do řeznictví dorazím pět minut před zavírací hodinou. Nadechnu se a vychutnávám vůně. Dnes tady voní rajčata, česnek a bazalka. Vaří se omáčka na špagety! Za pultem se Ugo snaží uspokojit nepříjemnou zákaznici. „Vím, že mám šunku trochu dražší, paní Briseboisová, ale nejsou v ní dusitany, takže je zdravější.“ Dělej, Ugo, pěkně se na ni usměj, nabídni jí kachní paštiku a vyhoď ji sakra ven, ať můžeš zavřít a můžeme si pokecat. Za deset minut visí na dveřích cedulka „Zavřeno“ a světla jsou ztlumená. Opírám se s Ugem o olivový bar. „Máš nějaké zprávy od Maxe?“ ptá se kamarád. „Od včerejšího e-mailu nic. Co mám dělat, mám mu zavolat?“ „Hm, to nevím, zeptej se Aiši, je zkušenější než já.“ „Právě proto jsem jí volala, aby přišla. Mohli bychom si ohřát něco k jídlu. Potřebuju povzbudit,“ řeknu a kousnu do kořeněné olivy. V kuchyni u řeznictví, kde vaří svoje jídla, si Ugo zařídil něco jako poslední útočiště. Je tam malý stůl, tři židle a zásoba červeného vína. Takže když večer potřebuje dodělat třeba omáčku na špagety, můžeme tam spolu povečeřet. A dát si skleničku. A už přichází Aiša s taškou oblečení přes rameno. Jé! Vrhnu se jí kolem krku jako třináctiletá puberťačka, kterou právě vybrali jako modelku na školní přehlídku. Moje nejlepší kamarádka je zároveň mou dodavatelkou oblečení. Je vedoucí a spolumajitelkou módního butiku a na nejnovější kolekce dovede využít neskutečné slevy. Vyberu si batůžek se spoustou kapes v barvě chilli — bude se hodit, když natáčíme — a šedou minisukni. To všechno za směšnou cenu 130 dolarů. Teď jsme konečně zralí na první láhev vína a já otvírám chianti. Možná je to divné, ale místní jídlo a italské víno jdou podle mě velice dobře dohromady. Po pár doušcích červeného jsem konečně schopná mluvit o tom, co mě opravdu trápí: o mé budoucnosti s Maxem. „Co si o tom myslíš, Aišo?“ „Já bych mu zavolala. Není vám sedmnáct, abyste hráli ‚kdo zavolá první‘,“ radí mi rozumná kamarádka rozhodným hlasem. „Seš si jistá, Aišo?“ ptá se Ugo a nalije trochu červeného do omáčky. „Myslím, že by neměla vypadat moc závislá.“ „Ale jestli už ji nechce vidět, bude lepší, když jí to řekne teď.“ „Jo, asi jo.“ „Ale vůbec není jistý, že ji chce opustit,“ pokračuje Aiša. „I když se chovala jako blázen.“ „Mluvíš, jako bys tam byla. Hele, řekla ti, že stála polonahá na chodníku před barákem?“ Vyskočím ze židle, aby si mě všimli.

„HEJ! To stačí! Přestaňte o mně mluvit, jako bych tu nebyla. Nesnáším, když se vy dva takhle bavíte.“ „Cože, ‚polonahá na chodníku před barákem‘?“ vykřikne zděšeně Aiša a odmyslí si mou světlou minisukni. Musím říct, že takhle se tváří často. „Ale,“ odseknu podrážděně, „nebyla jsem polonahá. Měla jsem podprsenku, to není to samý…“ Mí dva nejlepší přátelé nejsou bohužel nejlepší přátelé na světě. Mají se rádi, to je jasné, ale někdy spolu jakoby soupeří, jako by oba chtěli mít poslední slovo. Máma, která se považuje za znalce lidského chování, mi řekla, že si oba tajně přejí, aby měli výhradní právo na moje přátelství. Mám z toho radost, ale věřte tomu… Podle mě je to spíš otázka jejich ega. „Dost řečí o Maxovi. Mám hlad. Najíme se?“ ptám se a doliju prázdné skleničky. Když se pustíme do typického místního jídla, rozhostí se v Ugově řeznictví ticho. Pochutnáváme si na masovém nákypu: mleté maso, kukuřice, batáty, čočka nebo květák. Se spoustou kečupu je to výtečné. V hlavě mi to šrotuje. Co teď právě dělá? Je v práci, nebo večeří s kolegy u Itala na rohu? Je doma se sklenkou v ruce a právě mi píše dopis na rozloučenou? Nenápadně prolétnu poštu na svém iPhonu. Nic. Pořád nic… Večer teprve začíná. Přeruším ticho: „Fajn, oukej, nemůžete se dočkat. Řekněte mi, co mám dělat?“ Ugo s Aišou ožijí a začnou mluvit oba zároveň. Otáčím hlavou zprava doleva a snažím se pochytit, o čem mluví. Zleva Aiša: „…hned popadni telefon…“ Zprava Ugo: „…počkej do zítřka, nech ho čekat…“ Zleva Aiša: „…pošli mu esemesku… to není tak vlezlý…“ Zprava Ugo: „…ještě hlad? Chcete jako dezert javorový pudink?“ „Jóó…“ vypískneme s Aišou. Rozhodnutí je na mně. Zhluboka dýchám a vytáčím Maxovo číslo. V řeznictví se rozhostilo ticho, přátelé mě upřeně pozorují. Zvednu se ze židle a otočím se k nim zády. „Dobrý večer, Charlotte, zrovna jsem ti volal,“ hned to zvedne. „Jak se máš, lásko?“ „Skvěle a ty?“ Pár minut si vyměňujeme banality a já cítím, jak mi přátelé civí na záda. Je jasné, že napínají uši. Poodejdu trochu k pultu s farmářskými sýry. „Chtěl jsem ti říct, že dnes večer jedu do Ottawy. Až do víkendu budu na ambasádě,“ oznamuje mi. „Aha,“ odpovím smutně. Myslela jsem, že ho tento týden pozvu do studia, aby mě viděl v akci. Přišlo mi to jako skvělá taktika, jak v jeho očích stoupnout. Viděl by, že dovedu být pánem situace, když jsem střízlivá. Za sebou slyším zavrzat podlahu. Otočím se a ocitnu se tváří v tvář Aiše a Ugovi, jak na mě spiklenecky pomrkávají. Pohybem ruky je pošlu zpátky na místa. Moc to na ně neplatí a dávají si na čas. „Uvidíme se tedy koncem týdne. Pořádám večeři, matka má narozeniny. Nechceš přijít?“ Zapochybuju, když vidím vyděšené pohledy mých přátel. Udělala jsem dobře, když jsem ho poslala do jámy lvové? Bez psychické přípravy? Každopádně už je pozdě. Když domluvím, Aiša vystartuje: „Ty ses zbláznila, ty seš naprosto šílená. Ty ho chceš předhodit matce Mado?“ „Teď je jasný, že je konec. Tvůj přítel je moc mladý, aby to přežil,“ přidá Ugo. „Počkejte, není tak hrozná, jak…“

„Není tak hrozná, jak…“ opakují sborově. „Ta toho tvýho Maximiliena celýho zblajzne. A s jakým milencem tentokrát přijde? Doufám, že ne s tím sedmadvacetiletým,“ prosí Ugo. „Ne, ne, se Sébastienem to skončilo, teď je s… nějakým Françoisem. Myslím, že je tak starý jako já.“ Před deseti lety se máma rozešla s tátou a od té doby má sbírku milenců mladších než ona. O hodně mladších. „Vsadím se, že to zas bude nějaký individuum,“ vzdychá Aiša. „Nevykašlete se na mě, že ne? Uděláme to takto: přijdete oba. Ve třech to budeme mít pod kontrolou. A bude sranda, objednala jsem na večer věštkyni. Všem nám předpoví budoucnost.“ „Každopádně,“ pokračuje Aiša, „já nepotřebuju věštkyni na to, abych ti předpověděla výsledek večírku: říká se tomu: K-A-T-A-S-T-R-O-F-A.“