Nebojte se odborů, bojí se jich kapitalisté!

noviny sociálních anarchistů „Berou nám cizinci práci?“ aneb staré lži ultrapravice se vracejí

Milion bangladéšských žen vyhlásilo na 1. máje stávku

Strana 6

Strana 7

➡ Červen 2001 ★ číslo 23/ročník VII

Dále v tomto čísle: Stručná chronologie zapatistického povstání

Dne 1. ledna 1994 vypuklo v nejjižnějším a zároveň nejchudším státě Mexika, v Chiapasu, ozbrojené povstání Zapatistické armády národního osvobození (EZLN), jehož stoupenci navazují na odkaz známého mexického revolucionáře Emiliana Zapaty, který během mexické revoluce 1911–1917 s heslem „Půdu a svobodu! (Tierra y Libertad!)“ stanul v čele povstání proti diktatuře Porfiria Díaze. Zapatisté v čele se subkomandantem Marcosem (levicový intelektuál z mexické univerzity UNAM) vedou v nepřístupné lacandonské džungli a v horách ozbrojený boj za svobodu a důstojnější životní Strana 7 podmínky.

Federace sociálních anarchistů, členská sekce Mezinárodní asociace pracujících

Jihlava a Stříbro – braňme své právo na kolektivní odpor a prosazování zájmů pracujících!

Nebojte se odborů, bojí se jich kapitalisté! „Vy nemůžete vůbec požadovat, jen zcela uctivě prosit!“ Toto poselství nepochází od nějakého knížepána z osmnáctého století, ale od ředitele továrny Siemens automobilová technika ve Stříbře Helmera Weltersbacha, který v květnu poslal e-mailovou zprávu tohoto znění místní odborové organizaci. Ta se „odvážila“ požadovat přítomnost vlastního specialisty v rámci jednání o bezpečnosti práce. Menší skandál, který se okolo celého incidentu rozpoutal, dobře odkryl současnou neutěšenou situaci panující v odborech a hnutí práce obecně i pro ty, kteří se dosud dívali stranou. Weltersbach se předtím v rámci sporu o desetiminutové technické přestávky, během nichž mohli zaměstnanci odejít na chvíli od stroje a například vykonat potřebu, protože během produkce to nelze, „vyznamenal“ výrokem, že pracující mohou koneckonců malou potřebu konat přímo u stroje. Opravdu vkusný a neurážlivý humor. „Pan Weltersbach mi u linky řekl, že se můžu poch…, když se mi bude chtít na zá-

Neuvěřitelná dobrodružství Vincenta Foxe Prezident Spojených států mexických Vincente Fox se stal nástupcem v Mexiku nepříliš populárního Ernesta Zedilla, který byl veřejnosti nechvalně znám především korupčními skandály, spoluúčastí na mexické měnové krizi z let 1994–1995 a spoluprací s latinskoamerickými diktátory. Vincente Fox, bývalý zástupce firmy Coca Cola, nesmírně ambiciózní člověk, od doby své inaugurace v zemi s úspěchem zavádí neoliberální reformy v duchu diktátu MMF/SB, které mají nejvýraznější dopad převážně na pracující. Mezi jeho přední „úspěchy“ můžeme zařadit například výraznou liberalizaci ekonomiky, daňovou reformu, či tlak na implementaci Dohody o volném trhu Amerik a v neposlední řadě také snahu o důrazné řešení problematiky domorodého obyvatelstva prostřednictvím plánu „rozvoje“ Strana 4 indiánské populace.

Silvia Federici „Válka a globalizace kapitalismu“ Nejdříve přišli zahraniční bankéři, lační půjčovat za astronomické úroky. Pak finanční experti, aby dohlíželi na to, že jsou úroky spláceny a po nich tisíce zahraničních poradců, aby si také přišli na své. Konečně, když země zbankrotovala a byla bezmocná, přišly zahraniční jednotky, aby „zachránily“ místního vládce před „jeho“ povstalým lidem. Ještě jedna jediná poslední kapka a země by se úplně zhroutila. Strana 5

✆

Chcete nás kontaktovat? Nejjistější je telefon! Čechy ★ 0604 77 34 40 Morava ★ 0604 92 43 53

minimální cena 5 Kč (viz. strana 8)

chod. Přeložila to tak po krátkém váhání překladatelka. Při tom se tvářil zcela vážně. Oba se pak začali smát. Nám to tak vtipné nepřišlo,“ popsal události zaměstnanec továrny SIEMENS Petr Topinka. Fyzické napadení, házení rajčat a vajíček, násilné narušení odborářské schůze. Jednomu ze zakladatelů odborů rozdupali mobilní telefon, jiného zbili přímo pod pódiem. K tomu zase došlo v Jihlavě, kde tři zaměstnanci místní továrny Bosch Diesel, patřící nadnárodnímu koncernu BOSCH, se rozhodli nespoléhat na (nesplněné) sliby ředitele a založit pobočku odborů. Šéf továrny Heiner Hillman si pak médiím postěžoval, jak oni padouši narušili korporativistickou idylku v jeho podniku: „Pořádáme pěší výlety, výlet na kole, taneční zábavy… když se děvčata vdávají, jezdím s nimi na radnici. Jsme vůbec jedna rodina, člověk zvenku to vůbec nemůže pochopit… vždycky jsme tu měli klid, než přišli tihle tři.“ (časopis Respekt, číslo 22) Pokračování na straně 4

Protesty zaměstnanců korejské firmy Daewoo Motor, obávajících se dalšího propouštění v souvislosti se vstupem „strategického partnera“, nadnárodní korporace General Motors. Hlavní věřitel firmy, Korean Development Bank, zahájil 30. května oficiální jednání o koupi automobilky.

Prvomájové vření ve světě

I těmito způsoby bojují pracující za své požadavky. (Asie, 1. máj) První máj není svátkem práce, ani lásky, jak nám bývá často předhazováno. Je to den, který nám má připomínat oběti třídního boje z řad pracující třídy, je to den, kdy máme povstat z kolenou a ukázat, že alespoň naše mysli nejsou zotročeny. Volný pracovní den nebyl milodarem státu, ale ústupkem učiněným dělnickému hnutí, hrozícímu v tento den pořádat

generální stávky, které mají potenciál těžce poškodit kapitalistické zřízení. Ani 40 let bolševických „oslavných průvodů“ na tom nic nezmění. A tak i letos proběhly bouřlivé protestní akce takřka ve všech koutech světa. Podrobněji informujeme o exotičtějších místech, protože v první řadě boj pracujících není územně omezen, ale je celosvětový a má i celosvětové dopady (např. zvýšení platové úrovně v rozvojových zemích je zcela zásadní prvek pro zvyšování platů v zemích rozvinutých). V druhé řadě jde samozřejmě o prolomení informační blokády buržoazních médií. Evropské sekce Mezinárodní asociace pracujících na 1. Máje, který letos připadl na úterý, čímž ztížil pořádání celoorganizačních vystoupení, pořádaly bu4 více akcí lokálnějšího charakteru (tak činila i FSA), nebo se zapojily do masových antikapitalis-

tických vystoupení, které proběhly napříč kontinentem. Sociální nepokoj v Centrální a Jižní Americe signalizuje odmítání snah americké vládnoucí třídy o vytvoření volnotržního pekla zvaného Celoamerická zóna volného obchodu (FTA A). Tisícové pochody se konaly ve všech větších centrech, ve většině případů je pořádaly různé odborové svazy. Například v kolumbijském Medellínu protestovalo několik tisíc odborářů. Demonstrace se účastnil i anarchistický blok s hesly např. proti prezidentské kandidatuře guvernéra Alvara Uribe Veleze (organizátor teroristických paramilitares v regionu Antioquia, jehož centrem je Medellín), proti tzv. personálním agenturám (které „půjčují“ zaměstnance). Vlna násilí proti obyvatelům města, rozpoutaná paramilitares v poslední době, však poněkud

snížila přítomnost neorganizovaných lidí. Sociální konflikt zdaleka nekončí, spíše naopak. Jen devět dní po Prvním máji policie na demonstraci rybářů v Guatemale na popud vedení firmy chovající garnáty zastřelila 14letého protestujícího Rosalia Castellanose a postřelila pět dalších. O den později panamská policie zahájila palbu do demonstrace proti zvyšování jízdného a neoliberalismu. Demonstrace byla označena za nejnásilnější od invaze USA do Panamy v roce 1989. Kontrast mezi invazí a zvyšováním cen je dostatečně výmluvný. Požadavky pracujících v Latinské Americe se však musí setkat s podporou pracujících v USA a Kanadě. Teprve realizace hesla, pod kterým se konala řada Prvomájových akcí, „Globalizace odporu“, může přinést výrazné výsledky. Dále na straně 7

Nebudeme mlčet k budování policejního státu Od jara letošního roku tlak ministerstva vnitra a vládnoucí garnitury na přijímání dalších represivních opatření znovu po letech viditelně zesílil. Na politické scéně se dominantním typem postoje k těmto otázkám stávají násilnické, xenofobní a čistě represivní postoje, kterými se dříve viditelně vyznačovali pouze „radikálové“ z řad KDU-ČSL, například poslanci Severa nebo Tollner. Ministerstvo vnitra pracuje jako obvykle se strachem neinformovaných občanů z věcí, které se jich přímo dotýkají, ale o nichž není snadné sehnat si hodnověrné informace. Ten, kdo se spoléhá pouze na oficiální média, nemá k dispozici potřebná fakta a souvislosti a pod přílivem manipulativních a sugestivních frází se přiklání k dalším a dalším opatřením, majícím za cíl zlikvidovat „to“ údajně nebezpečné, cizí, extrémní a extremistické.

Namísto tabákových koncernů, které pomocí své reklamy manipulu-

Stanislav Gross „Zručný demagog, pracující s iracionálními pocity ohrožení a strachu.“ jí zejména mladé lidi ke konzumaci nikotinu, což má mnohem závažnější důsledky, než kouření zakázané marihuany, se pozornost soustře4uje na malopěstitele konopí. Například jen v USA zemře na nádorová onemocnění z kouření cigaret více než 400 000 lidí ročně a v ČR dosahují

„Osvobození pracujících musí být zaležitostí samotných pracujících!“

náklady na léčbu nemocí z kouření 20 miliard korun ročně. Phillip Morris je stále v pořádku, ale marihuana nikoli. Velitel protidrogové brigády Komorous v tisku veřejně tvrdí, že se k nám dováží rostliny marihuany s obsahem až 45 % THC, což se údajně rovná pervitinu. Nad tímto tvrzením by se podivil i sám Mičurin. Dost nadsázky. Jestli v minulosti probíhala intenzivní mediální masáž veřejnosti v otázkách drog, homosexuality apod., dnes došlo k výraznému posunu. Establishment zařadil vyšší rychlostní stupeň a začíná přímo ohrožovat nejzákladnější politická práva, nebo spíše to, co z nich zbylo. O právech sociálních se v této souvislosti ani nezmiňuji.

Začalo to zbraněmi První vlaštovkou byla policejní hysterie, která se rozpoutala okolo zákona o zbraních a střelivu. Velmi podezřelý policejní zásah v jihočes-

kém Protivíně, kdy ozbrojený podnikatel zastřelil dva policisty a poté i sebe, umožnil ministru Grossovi opět napadnout ty, kteří legálně drží zbraně. Opět zazněla nepodložená tvrzení, znovu byla vyvolávána fobie z toho, že zemí se potulují tisíce potenciálních masových vrahů. Nikdo se v této souvislosti například nezabýval skutečností, že zasahující policisté střelce (nejbohatšího místního kapitalistu a velmi vlivného člověka) osobně znali a chovali se takřka sebevražedně (neměli například neprůstřelné vesty). Právo jednotlivce držet a nosit za určitých kontrolovaných podmínek (stanovených především kvůli bezpečnosti ostatních) střelné zbraně, je jedním z přirozených a logických práv. Pokud se jej vzdáme, činíme další krok blíže k tomu, aby se z nás stal nesvéprávný dav, vydaný na milost a nemilost státním represivním Pokračování na straně 2 složkám.

OS ROVNOST je trnem v oku! V květnu ministerstvo vnitra svévolně odmítlo již třetí žádost o zaevidování nového Odborového svazu ROVNOST. Uváděné důvody byly zcela zjevně vymyšlené. Ministerští úředníci tvrdí, že na základě platných mezinárodních dohod není možné zaregistrovat odborový svaz, který sdružuje pracující z více než jednoho odvětví nebo zaměstnané u více než jednoho subjektu. Je to do očí bijící nesmysl, který, pokud bychom jej aplikovali, přivodí zrušení takřka všech existujících odborových svazů. Odborové organizace nemusejí procházet žádným procesem registrace, což je jeden z posledních paradoxních výdobytků a možná také úplně poslední, který zbyl z doby, kdy byly odbory pokládány za naprosto neškodné, protože nemohly vzniknout mimo bolševickou ROH. Je nutné je pouze zaevidovat, což je víceméně povinností MV, ale i zde se otevírá prostor pro politickou a úřednickou zvůli. Po předchozích dvou pokusech o evidenci, které byly opět smeteny ze stolu pod vymyšlenými důvody, hovořícími o tom, že není zřejmé, že bychom hájili ekonomická a sociální práva členů, navzdory tomu, že ve stanovách tato formulace stojí takřka doslova – nyní MV přichází s otevřenou výzvou, de facto popírající právo na odborové organiDále na straně 2 zování.

Slovo redakce

Omlouváme se za delší periodicitu Svobodné Práce, způsobenou tech. problémy spojenými s vydáváním. SP bude i nadále vycházet nejméně jako dvouměsíčník a pokud to prostředky dovolí, tak častěji. PředplaJte si SP a vyhněte se tak potížím, spojeným se sháněním časopisu!

FSA-MAP na internetu: www.volny.cz/fsa-map

2

z domova

SVOBODNÁ PRÁCE Červen 2001

Stát se pokouší bránit odborovému organizování – podpořte evidenci našeho odborového svazu!

OS Rovnost je trnem v oku, ale naše aktivity se rozvíjí dál Dokončení ze strany 1 Kdyby byl názor MV správný, pak by tedy na základě „platných mezinárodních dohod“ musela být zrušena většina evropských odborových svazů, například včetně obou největších španělských reformistických centrál UGT a CCOO nebo nejsilnějších francouzských svazů CGT, CFDT a SUD, které jsou po organizační stránce právě oním „univerzálním“ odborovým svazem, který tak leží v žaludku úředníkům z MV. Ze světa by zmizela i většina českých odborových centrál, které sdružují zaměstnance několika odvětví a podle tohoto právního výkladu MV by byla například přímo ohrožena existence svazu KOVO. Udělejme si v této otázce jasno. Žádné „platné mezinárodní dohody“, které by zabraňovaly evidenci OS ROVNOST, neexistují. Úředníci pouze hrají o čas a snaží se nás unavit. To se jim ale nezdaří. Jejich diskriminační krok a de facto bránění výkonu přirozeného práva sdružovacího je jen dalším projevem snah o narušování odborové práce, ignorování nebo přímo napadání odborů, ke kterému dnes dochází po celé ČR. Tento trend je velmi nebezpečný, protože pokud převládne, pak tedy pracující třída přijde o jednu z posledních možností, jak budovat vlastní sociálně-ekonomické sebeobranné organizace. Přípravný výbor OS ROVNOST v této chvíli bude postupovat dvěma směry. Zaprvé se obrátíme na naši Mezinárodní asociaci pracujících, sdružující anarchistické odboráře ze 17 zemí celého světa. V nejbližší době bude zahájena kampaň na podpo-

ru našeho OS, která nebude milá nejen českým velvyslancům a konzulům po celé Evropě i v zámoří, ale i ústředním orgánům státní správy zde v ČR. Ano, demonstrace před velvyslanectvími, ekonomický boj proti zájmům kapitálu, sídlícího v ČR, solidární akce nejrůznějších radikálních odborových svazů. Zadruhé samozřejmě napadneme rozhodnutí ministerstva vnitra i soudně, velmi pravděpodobně také za pomoci trestního oznámení proti zodpovědným úředníkům za zneužití pravomoci veřejného činitele, protože oni velmi dobře vědí, že žádné aplikovatelné mezinárodní dohody evidenci OS ROVNOST nebrání. Akce na podporu OS ROVNOST se rozběhnou i v ČR. Již dnes můžete podepsat petici, požadující jeho zaevidování a skoncování s hrubými zásahy státu do odborářského organizování. O podpisové archy na podporu zaevidování OS ROVNOST si můžete napsat/e-mailovat nebo poslat SMS zprávu na všechny kontakty naší federace. Archy jsou také volně ke stažení na naší internetové stránce. Ministerstvo vnitra s námi zachází jako s „extremisty“. My se tohoto označení nebojíme, protože de facto znamená jen to, že naše názory jsou velmi vzdáleny názorům parlamentních politických stran. Každý pracující člověk, který se dnes snaží hájit svá sociální a ekonomické práva, je automaticky označen za „extremistu.“ Nový začátek v odborech, heslo našeho OS ROVNOST, přeci jenom nastane, dříve či později, bez ohledu na bolševické manýry úředníků ministerstva vnitra. Jindřich Lacina

Policejní provokatéři v akci Komentář z týdeníku Reflex: „Tento anarchista byl zadržen 1. Máje na Tylově náměstí, když jako první s hlasitým doprovodem napadl hodem dlažební kostkou tři »nacionálně uvědomělé mladé lidi«, netrefil se, ale náhodou rozbil kostkou výlohu.“

Jedná se zcela očividně o policejního provokatéra. Všimněte si, jak je oblečen – – červená baseballová čepice obrácená dozadu, tričko skupiny Motorhead, sluneční brýle se „zlatými“ obroučkami, „pionýrský šátek“ přes obličej a uměle zašpiněné džíny. Zadržený byl postaven v želízkách stranou, pak si ho dlouhou dobu nikdo nevšímal a nakonec byl podle policie „nastoupen do auta“. Vzhledem k tomu, že o tomto člověku nikdo z anarchistického hnutí nemá žádné informace a po 1. Máji nebyl nikdo obviněn ani stíhán v přestupkovém řízení za ničení cizího majetku, jedná se zde s takřka stoprocentní jistotou o policistu v civilu.

Dokončení ze strany 1 Odzbrojená veřejnost bude veřejností vystrašenou, mnohem více ohroženou a náchylnou slyšet na další výzvy k posílení policie („více policistů na ulicích“) a znásobení jejích pravomocí. Ve státech, kde došlo k plošnému zákazu držení krátkých střelných zbraní (které se takřka výlučně používají pro sebeobranné účely), skokově narostla násilná kriminalita, což vyvolalo další posilování policie, která ale tento problém řešit neumí. Necelý měsíc po protivínském masakru Gross učinil další krok a překročil další pomyslnou čáru. Podal do vlády novelu zákona o shromaž4ování, po jejímž přečtení by mělo zamrazit nejen anarchisty, antifašisty a jiné „extremisty“, ale také všechny odboráře, nezaměstnané, příslušníky diskriminovaných menšin a vůbec ty lidi, kteří se ocitají v situaci, že musí za své oprávněné zájmy a práva bojovat na veřejném fóru. Po neslavných „pendrekových“ zákonech z ledna 1989, které byly labutí písní předlistopadového bolševického režimu, je Grossova novela zákona o shromaž4ování dosud nejtvrdším útokem na toto naprosto základní a nezbytné politické právo.

Zákon proti shromažNování Chystanou novelu Zákona o shromaž4ování nelze nazvat jinak, než Zákonem proti shromaž4ování. Zde je několik jeho nosných myšlenek. Za svolání neohlášené nebo nepovolené akce novela počítá až s jedním rokem vězení natvrdo. Za porušení sebemenšího ustanovení zákona se navrhuje udělovat sankce v řádu až několika desítek tisíc korun. Svolavatel shromáždění de facto osobně ručí za možné škody, vzniklé během akce. Novela předpokládá zákaz jakéhokoli maskování nebo jiného znesnadňování identifikace jednotlivých účastníků. Celý zákon má za účel vytvořit pro svolavatele shromáždění co nejrizikovější prostředí. Ustanovení o přímé hmotné odpovědnosti svolavatele je dalším prostředkem, jak za pomoci malé skupiny policejních provokatérů „zlikvidovat“ každého nepohodlného svolavatele. Stačí jen málo – jedna či dvě hozené dlažební kostky a svolavatel by musel zaplatit pokutu v řádu desítek tisíc korun. Modelovou situací může být například incident z letošního 1. Máje v Praze, kdy na Tylově náměstí maskovaný policejní provokatér (viz foto) rozbil dlažební kostkou výlohu

Nedávné a chystané akce Odborového svazu ROVNOST P r o t i p o l i t i k ů m ! Pr o t i š é f ů m ! Pr o t i b y r o k r a t ů m ! … z a n o v ý r o v n o s t á ř s k ý z a č á t e k v o d b o r e c h !

★ Dne 1. května se v Brně konala přednáška a diskuse o perspektivách odborářské práce v ČR z anarchistického hlediska. Zúčastnilo se jí několik desítek zájemců z řad studentů, nezaměstnaných a pracujících. První Máj pro nás není dnem, kdy bychom měli něco slavit, protože práce je stále podřízena kapitálu a my ještě nejsme svobodní lidé, ale vykořisťovaní námezdně pracující. 1. Máj byl dnem,

kdy jsme se sešli a zhodnotili svoje úspěchy a neúspěchy a přemýšleli o perspektivách naší práce a vzpomněli na statisíce našich předchůdců ze starého dělnického hnutí, kteří položili své životy v boji za sociální spravedlnost, svobodu a rovnost. ★ V Brně se další zájemci o anarchistickou myšlenku a odborářskou práci mohli seznámit na přednášce a při živé diskusi s tím, že anarchisté nabízejí reálnou společen-

skou alternativu a mediální obraz deklasovaných živlů má velmi daleko ke skutečnosti. Jak zaznělo na místě, lidé okolo vznikajícího OS ROVNOS, pocházejí ze všech vrstev a okruhů a naše organizace sdružuje pracující doslova od popelářů až po vysokoškolsky vzdělané odborníky. Uvědomujeme si totiž, že sdílíme stejné třídní zájmy a stejně chápeme nutnost dnes ostře bránit naše sociální a ekonomické

zájmy, budovat hnutí práce a v budoucnu usilovat o svržení státu a kapitalismu. ★ Další přednáška a diskuse pořádaná OS ROVNOST se bude v polovině června konat v Českých Budějovicích, poté na dalším místě v Jižních Čechách a v červenci pravděpodobně opět v Severních Čechách, kde jsme již jednu úspěšnou akci uspořádali (Litvínov). ★ Na všechny kontakty naší federace si můžete kromě zmíněných podpisových archů psát například o stanovy OS ROVNOST, dále o letáky „OS ROVNOST – Kdo jsme a co chceme“, popisující naše základní myšlenky a postoje a „Desatero dogmat o zaměstnanosti a nezaměstnanosti“, vysvětlující situaci na „trhu“ práce. ★ Na červenec chystáme vydání informační brožurky, popisující názornými příklady, jak je možné zakládat vlastní nezávislé dělnické odbory, jaké organizační metody jsou typické a vhodné pro jejich fungování, popíšeme anarchistický názor na kolektivní vyjednávání a jak se bránit proti šikaně a ponižujícímu zacházení ze strany zaměstnavatele. ★ Na internetové stránce naší federace se také můžete přihlásit do našeho e-mailového zpravodaje, jehož prostřednictvím vám budou zasílány všechny zprávy o chystaných akcích, nových publikacích a další novinky.

Nebudeme mlčet k budování policejního státu a snažil se tak vyvolat zásah proti shromážděným. Zmiňovali jsme bolševické „pendrekové zákony“. Po dvanácti letech se establishment poučil. Represe kapitalistického režimu jsou propracovanější, méně viditelné, ale o to účinnější. Cílem Grossovy novely není rozbíjet všechna nepohodlná shromáždění hrubou silou policejních kordonů. To vyvolávalo místy ostrou a nepříjemnou kritiku nejen postižených, ale i obránců lidských práv a poškozovalo image režimu v zahraničí. Cílem novely je především zastrašit a kriminalizovat svolavatele a vytvořit takovou atmosféru strachu, aby shromáždění bylo co nejméně. Novodobý český kapitalismus stále přiostřuje. Sociální rozdíly se zvyšují, vznikají chronicky chudé regiony (Severní Čechy, Ostravsko), ve kterých se mezilidské vazby pomalu rozpadají a režim cítí nutnost být připraven na možné problémy. Gross nepostupuje tak ostře pouze kvůli chystanému setkání NATO v Praze v září 2002. Experti ministerstva vnitra jistě pečlivě studovali například masové stávky a demonstrace odborářů, nezaměstnaných a studentů z Francie z let 1996/97 a vědí, že až flexibilizace práce naplno dopadne na české pracující, reakcí nebude všeobecná rezignace ponížených „lidských zdrojů“, ale vytváření dalších „bezpečnostních rizik.“ Vidíme to již dnes.

Více vodních děl… V otázce přitažení šroubů státní represe proti všem potenciálním zdrojům odporu se Gross bezezbytku shodne i se svými „protivníky“ z ODS. Pravice, která údajně stojí v opozici proti „paternalistické“ levici, dobře slyší na všechny výzvy k posílení represivních struktur. V posledním květnovém týdnu město Praha, tj. magistrát, ovládaný koalicí ODS a ČSSD, darovalo policii částku 20 milionů korun. Ty budou použity na nákup nového vodního děla (7 milionů), 20 koní pro zásahovou jednotku jízdní policie a protidemonstrační výzbroj. Ve chvíli, kdy se město Praha potýká například se stá-

le vzrůstající vlnou užívání tvrdých drog, zasahující už i děti ze základních škol, stoupajícím bezdomovectvím a podobnými jevy, se prioritou stává represe.

Agenti provokatéři a odposlechy na scénu! Necelé tři týdny po předložené novele zákona o shromaž4ování Gross znovu vystupuje na tiskové konferenci a tentokrát oznamuje přijetí „nového“ výkladu zákona, umožňujícího na „extremisty“ nasadit dle libosti telefonní odposlechy a agenty-provokatéry. Dříve byla policie „limitována“ minimální sazbou osmi let, dnes může napíchnout telefon prakticky každému, kdo je označen za „extremistu.“ Vzhledem k tomu, že slovo „extremista“ trestní zákon nezná, může se jím stát kdokoli. Gross rovněž sdělil, že policie propříště bude filtrovat podezřelé již na hranicích a vracet všechny, kteří se v minulosti zúčastnili „extremistických akcí.“ Ještě zbývá zavést poslední – vyvážet zatčené na demonstracích autobusy daleko za Prahu. Grossův „nový výklad zákona“ znamená, že policie mimo jiné nebude do země vpouštět ty lidi, kteří se „provinili“ pouze tím, že se octli na jakémsi seznamu. Gross nám říká, že budeme moci cestovat jen tak, jak to uzná za vhodné policie. Policejní agent-provokatér, kterému se dnes rýsují nové netušené možnosti, je ve své činnosti limitován pouze hmotnou škodou velkého rozsahu a těžkým ublížením na zdraví. V budoucnu se tedy nemusíte divit tomu, když vás například na demonstraci policejní provokatér fyzicky napadne, k čemuž ostatně došlo. Na pražské Local street Party z roku 1999 se skupinka otrhaných „pankáčů“, ve skutečnosti policistů v civilu, činila tak důkladně, že vyvolala útok kordonu pořádkové jednotky a rány obuškem dopadly i na policejní hřbety. Novináři se poté pokrytecky rozčilovali, co si to policie dovoluje, nasazovat provokatéry. Dnes tak policie může činit zcela libovolně, kromě anarchistů se neozval nikdo a vzduchem na 1. Máje v Praze pro-

letěla první dlažební kostka, hozená policejním provokatérem. Je pouze otázkou času, kdy začnou být za „extremisty“ považováni například i nespokojení odboráři, kterým není po chuti odborová práce pojatá jako důsledná sociální kolaborace, řízená špičkami ČMKOS.

Velký bratr čeká s otevřenou náručí Co se týče například odposlechů, podívejme se na situaci tam, kam establishment míří – směrem do Evropské Unie. Rada ministrů EU v květnu přijala dokument, ve kterém požaduje pro policii a výzvědné služby členských států pravomoci, za které by se nestyděly ani ty nejhrubší diktátorské režimy. Všechny telefonáty, e-maily, faxy a přístupy na webové stránky mají být archivovány a dány státním složkám volně k dispozici po dobu sedmi let. Rada ministrů EU v tomto smyslu již dnes tlačí na telekomunikační společnosti. Švédsko, které od března předsedá EU, koncem stejného měsíce vypracovalo dokument o povinném archivování dat, který byl vynesen na světlo až na konci května, kdy se o něm začalo oficiálně jednat. Již dnes se na území EU archivují všechny telefonní hovory (včetně mobilů), faxy a e-maily po dobu jednoho až tří měsíců. EU chystala podobná opatření již v roce 1998, ale tehdy byla dána pod pokličku. Důvod? EU kritizovala státy, sdružené v tzv. dohodě UKUSA (Británie, USA, Kanada, Austrálie, Nový Zéland a další), které provozují celosvětový odposlechový systém ECHELON, mající zhruba stejnou funkci jako chystaná opatření v EU. (Podrobnější informace o Echelonu jsou obsaženy v brožuře „Globalizace, kritický pohled“, vydané FSA, kterou nabízí naše Anarch. knihovna.) Na konci května 2001 navíc Evropská komise poprvé veřejně prohlásila, že Echelon existuje a oficiálně doporučila důsledné používání šifrování v elektronické komunikaci. V souvislosti s tím, jak na svět v roce 1998 poprvé pronikly seriózní informace

o systému Echelon (u nás například počítačový odborný časopis CHIP), stoupl podíl zašifrované elektronické komunikace ze 2 na 7 %. I na to si ministr Gross stěžuje. Není divu, dešifrování dá policejním počítačům zabrat. Vra\me se ale domů.

„Atentáty“ na železnici Punc policejní provokace nese například nedávný výhružný dopis, zaslaný Českým drahám, ve kterém údajně „ne příliš známá anarchistická organizace“ vyhrožuje sabotážemi a uvádí seznam 12 tratí, kde má „v příštím týdnu dojít k tragickým událostem“. Tiskacím písmem rukou (!) psaný dvoustránkový dopis zcela zapadá do mohutné policejní mediální masáže, která dopadá na veřejnost již od poloviny května. Tratě jsou uvedeny přesně podle předpisů a jsou označeny identifikačním číslem.

Proti komu vytáhli do boje? Takzvaná extremistická hnutí jsou v ČR dnes natolik marginální, že mohutná policejně-legislativní mobilizace proti nim je přinejmenším nepatřičná. Naskýtá se otázka, proč vlastně? Režim musel dojít k závěru, že v budoucnu existují jistá rizika, jisté krizové scénáře a důsledné zavádění globalizovaného kapitalismu se neobejde bez problémů. Není divu, tento systém má pro drtivou většinu společnosti – řadové námezdně pracující – jen nekončící dřinu, nízké mzdy, sociální nejistotu, stres a flexibilizaci práce. Proto se zrychluje zavádění represivní legislativy. Všichni, kteří cítí, že stojí blízko anarchistickým myšlenkám, všichni, kterým jde například o nezávislé odbory nebo boj proti neonacismu, ti, kteří chtějí působit s cílem vybudovat hnutí, které bude mít v budoucnosti šanci nastolit sociálně spravedlivou společnost, dostali další vzkaz. Ministr Gross nám všem sdělil, že čas pracuje proti nám, hodiny odpočítávají a lidé, váhající se přidat na stranu těch, kteří se již postavili proti kapitalistickému establishmentu, by tak měli učinit co Jindřich Lacina nejdříve.

z frontové linie třídního boje

SVOBODNÁ PRÁCE Červen 2001

3

Bolívie – protikapitalistická bitva ✒ 29. dubna 2001

Skupina Anarchistické mládeže (Juventudes Libertarias), Bolívie Sociální nepokoje, které zasáhly Bolívii tento týden, pramení z problémů, které zůstaly nevyřešeny po mnoho let a zasahují společnost přímo do srdce. Tisíce mužů a žen, mladých a starých, vyšly do ulic a na dálnice, aby požadovaly svoje práva, jídlo, vzdělání a spravedlnost. Odhodlaly se zahájit přímé akce, protože současná situace je naprosto chaotická a beznadějná. Vzpoury vypukly všude. Tisíce nezaměstnaných lidí se vzdaly víry v lepší budoucnost a myšlení těch, kteří spravují veřejné věci a ovládli ty nejhorší finanční kalkulace. Rozvojové finanční zdroje vyschly a průmyslová produkce se takřka zastavila. Stát je řízen pomocí zoufalé improvizace. Životní podmínky obyčejných lidí se zhoršily jako nikdy předtím. Hladoví lidé se uchýlili k přímé akci a začali brát svůj osud do vlastních rukou. Dnes v zemi nikdo nespí klidně. Zkorumpovaná vláda se pokouší vyhrabat z ochromující politické, ekonomické a sociální krize, která na ni dopadla jako morová rána a nejen, že ohrožuje režim bývalého diktátora Banzera, ale hrozí, že zničí stát jako takový. V pondělí 9. dubna tohoto roku skupina více než jednoho tisíce lidí zahájila pochod z Cochabamby směrem na město La Paz, vzdálené 500 kilometrů. Pochod iniciovala COMUNAL (Národní sjednocená mobilizační koalice). Tato nová koalice se skládá z představitelů CUTCB (Sjednocené konfederace zemědělských rolníků Bolívie) a několika dalších organizací, jako např. Aymaras and las Seis Federaciones del Tropico de Cochabamba (Šest federací Cochabamby a tropického regionu), Rady rolnických federací Yungas, Národní federace ženských zemědělských dělnic nebo Rady regionu Quecha Suyus. COMUNAL prosazuje široký program, zahrnující všechny požadavky zapojených skupin, podílejících se na Pochodu za život a důstojnost. Požaduje kromě jiného zrušení likvidačních opatření proti políčkům koky v oblastech Yungas de La Paz (tradiční oblast pěstování koky) a ukončení výstavby kasáren a vojenských základen nejen v Yungas, ale celé Bolívii. Mezi revolučnějšími požadavky patří volání po zrušení Dekretu 21060, který v Bolívii zavedl neoliberální ekonomickou politiku a dále zrušení kapitalizačního zákona, který zcela volně privatizoval dříve státní

✒ 15. května 2001 Skupina Anarchistické mládeže (Juventudes Libertarias), Bolívie Na konci dubna 2001 byla lidová nespokojenost všeobecná a lidové hnutí začalo představovat vážnou hrozbu pro vládu prezidenta Banzera. Pracující ve většině odvětví se stavěli na odpor proti státním strukturám a institucím a dokonce i proti kapitalismu jako takovému. Národní kongres COB (Central Obrera Boliviana – reformistická odborová Bolivijská ústředna pracujících) se rovněž konal v posledních dubnových dnech. Jeho delegáti se shodli na plánu totálně zablokovat všechny důležité silnice po celé zemi, jako způsobu prosazení tlaku na odstoupení Banzerovy vlády a skoncování s neoliberalismem. Shromáždění ale bylo zmanipulováno lidmi s přátelským vztahem k vládě, někteří delegáti byli podplaceni a Felipe Quispe „El Mallku“, rolnický vůdce, byl znovu zvolen do funkce předsedy. Shromáždění delegáti byli přesto schopni odhlasovat několik radikálních rezolucí, ale i ty byly posléze Quispem ignorovány, nebo\ začal okamžitě vyvolávat zmatek dvojakými a protikladnými prohlášeními. Jeden den například prohlásil, že není tak docela nemožné, aby 1. května začaly blokády důležitých silnic, příštího dne řekl, že

odvětví. COMUNAL požaduje, aby banky odpustily 20 milionů dolarů dluhů, týkajících se 30 000 drobných rolníků, aby byl vyšetřen původ nashromážděného bohatství u velkokapitalistů a aby bylo skoncováno s ostrými platovými rozdíly. Během 14 dnů pochodu vláda šestkrát nařídila policii a armádě, aby na něj zaútočila, ale nebyla schopna jej zastavit, dokud neurazil 400 kilometrů a nezablokoval dopravu. Protestující ale pokračovali po horách, březích řek a vedlejších cestách. Armáda a policie zatkly a mučily stovky lidí, ale i tak pochod nakonec došel až do La Paz, kde jej nadšeně vítaly zástupy obyvatel chudých čtvrtí, kteří se přidali k dělníků, rolníkům, studentům, učitelům, odborářům a dalším v jejich pochodu do centra města. Vytvořili Lidové shromáždění, které se okamžitě rozhodlo po celé zemi zahájit blokády hlavních silnic, koordinovat lidové úsilí a dovést hnutí ke splnění jeho politických požadavků. Bolivijský fašistický, diktátorský a narko-rasistický režim znovu projevil svoji skutečnou podstatu prostřednictvím nejtvrdší represe a po několik dní útočil na oslabený a vyčerpaný zástup. Vojáci zavraždili jednoho starého muže a jednu ženu a mnoho lidí bylo zbito. Ministr bez portfeje v oficiálním rozkaze dal armádě volnou možnost střílet ostrými a zabíjet a garantoval beztrestnost pro jakékoli možné trestné činy spáchané při zásahu. COMUNAL odpověděl organizováním silničních blokád ve všech oblastech produkujících koku a od počátku května se blokády rozšířily do celé země. COB (Central Obrera Boliviana – reformistická odborová konfederace) původně vyzval k celostátní generální stávce (viz další zpráva). Do sociálního boje se zapojilo široké spektrum skupin. V bojovné Organizacion Nacional de Deudores (Národní organizace dlužníků), je sdruženo asi 30 000 drobných zemědělců, kteří volají po vypálení bank a vymazání všech dluhů. Velmi aktivní jsou také důchodci. Celkem 250 z nich před čtyřmi dny zahájilo skupinovou hladovku. Učitelé počínaje 3. květnem zahajují vlastní stávku. Řidiči kamionů plánují sérii rozsáhlých silničních blokád. Pracující všeobecně již začali zásadně odmítat současný ekonomický systém, politické strany a buržoazní demokracii a všude zní výzvy, aby prezident generál Banzer odstoupil z úřadu. V 70. letech Banzer stál s podporu USA v čele krvavé diktatury, která

zavraždila stovky lidí a mučila, věznila a vyhnala do exilu tisíce dalších. Během čtyř let své „demokratické“ existence represivní složky režimu zavraždily více než 50 aktivistů a těžce zranily stovky dalších. Situace se neustále prudce zhoršuje a pracující třída se staví naprosto skepticky k jakémukoli dosavadnímu politickému vedení. Pracující začínají vytlačovat odborářské byrokraty, kteří ale nechtějí zůstat pozadu, a tak uměle radikalizují svoje projevy. Lidé ale sami používají metody přímé akce a o své vítězství vedou tuhý boj. Nejhoršími demagogy jsou vůdci svazu farmářů. Felipe Quispe „El Mallku“ na jedné straně bombasticky ohlašuje, že v průběhu 90 dnů vejde hlavním vchodem do prezidentského paláce, ale zároveň hraje vládě do karet tím, že hovoří nerozhodně a bojkotuje mobilizace dalších skupin. Byl rovněž obviněn z toho, že pracuje pro vládu. Další vůdce farmářů, Evo Morales, je parlamentní politik a reformista, který pod nátlakem zdola změnil svoji rétoriku a touží jen po tom, aby zvýšil svoji popularitu. Přestože mezi těmito dvěma vůdci panuje nesmiřitelný osobní antagonismus, oportunističtí politici jsou jako bratři. Místní malé a disorganizované anarchistické hnutí se zúčastnilo mnoha akcí. I když je nepočetné, postupuje velmi odhodlaně a v souladu se svými myšlenkami a praktickými návody. Bolivijský buržoazní režim se pomalu hroutí. Vládnoucí třída se naprosto vyčerpala a celá zevnitř vyhnila korupcí. Obyčejní lidé už nadále nechtějí snášet podmínky extrémní bídy, do které je uvrhly programy strukturálního přizpůsobení Světové banky. Lidé se obrátili zády k buržoazně demokratické volební frašce a předvolební sliby politiků je už mohou jen rozzlobit a ještě více znepřátelit. Na obzoru probleskuje plamen lidového povstání s možností vypuknutí sociální revoluce, která zničí buržoazní režim. Banzerův režim má ale podporu USA, takže se nijak nezdráhá militarizovat zemi a páchat krveprolití na dělnících a rolnících. Všichni čelíme stejnému nepříteli – kapitalismu a všem jeho státům. Je naléhavě nutné, abychom všude šířili zprávy o bojích v Bolívii a odsuzovali činy bolivijské vlády. Pouze pozorný zájem mezinárodní pracující třídy může zastavit genocidu, kterou buržoazie připravuje v Bolívii. A\ žije generální stávka! Svobodu pro pěstování koky! A\ žijí pracující celého světa! Vpřed k sociální revo-

tomu bude podstatně dříve a nakonec přišel s tvrzením, že blokády se odsouvají na konec května. Vše toto činil zcela svévolně, bez toho, aby se s někým poradil. Quispe rovněž zaútočil na ostatní skupiny, zapojené do boje a zahrnul je přívalem neurčitých obvinění. 28. dubna konečně prohlásil, že blokády důležitých silnic se odkládají o měsíc, což značně snížilo razanci lidového hnutí. Delegáti sjezdu COB ale pokračovali v protestu a 1. Máje byl zahájen pochod pěti tisíc dělníků z Orura do La Pazu. Pochod dorazil do La Pazu 9. května, ale v tu chvíli již odboroví byrokrati měli uzavřenu dohodu s vládou. Pouze několik hodin předtím, než tisíce dělníků měly vstoupit do La Pazu, v době, kdy všechno ukazovalo na vznik situace, skutečně vyhlížející jako povstání, které by zasadilo poslední ránu Banezrově vládě, se Central Obrera Boliviana dohodla s režimem. Takřka čtyři tisíce dělníků, kteří v průběhu minulých devíti dní ušli po silničním tahu Altiplano přes 200 kilometrů, vstoupilo do centra La Pazu chvíli po poledni. Vlna sociálních střetů začala asi před měsícem, kdy farmáři, produkující koku v oblasti Chapare, zahájili pochod na hlavní město a pak zablokovali silnici mezi Santa Cruz

a Cochabambou. Projevili tak svoji opozici vůči vládnímu programu likvidace pěstování koky. Napětí vzrostlo, když také Rolnická konfederace (Confederación de Campesinos) pohrozila, že zablokuje hlavní silnice, aby silou prosadila svoje požadavky. Poté následovala stávka zaměstnanců hlavní státní zdravotní pojiš\ovny, dále masová hladovka 3 500 důchodců, požadujících zvýšení penzí a protest odborového svazu dopraváků proti špatným podmínkám, panujícím na dálnicích. Se všemi skupinami se ale vláda prezidenta Banzera stačila dohodnout. V průběhu roku 2 000 se podobné vlně protestů podařilo Banzera téměř svrhnout a s ním i současný ekonomický systém. Skupiny vykořis\ovaných lidí, nezávislých na jakémkoli vedení odborových byrokratů, se zapojily do přímých akcí a vybudovaly skutečně třídní organizace zdola, které pomocí lidové iniciativy a spontaneity vyvolaly takřka revoluční situaci. Mezi mnoha požadavky nejrůznějších skupin bylo výrazné zejména volání po odvolání neoliberální kapitalistické ekonomické politiky a vypovězení nadnárodních společností ze země. Jednou z nejbojovnějších skupin byli penzionovaní horníci, kteří zahájili časově neomezenou hladovku. Ta si vyžádala život jedno-

luci! Pryč s Banzerem! Pryč s kapitálem a jeho státem! Pracující se mohou osvobodit jen svými silami!

Pochod za život Ve dnech, kdy se takřka všechny vlády amerických zemí setkávaly v Quebeku, s cílem prosazení FTA A – dohod dále uskutečňujících vizi globalizované kapitalistické ekonomiky „neomezeného svobodného obchodu“– se v Bolívii odehrávaly masové protesty proti neoliberální kapitalistické politice, o kterých média nepřinesla takřka vůbec žádné zprávy. Stejně jako v případě Ekvádoru kapitalistická cenzura bojkotovala masové sociální hnutí, které se začalo stavět nejen proti konkrétním reformám, ale proti kapitalistickému systému jako takovému – a to současná globální vládnoucí třída považuje za nebezpečné. Bolivijští pracující velmi dobře vědí, jakou cenu musí obyčejní lidé zaplatit za neoliberalismus. Bolivijská vláda minulých patnáct let pod tlakem Světové banky privatizovala jedno odvětví za druhým – elektrárny a rozvody, telefonní sítě, ropný průmysl, aerolinky atd. Vloni, když vláda prodala vodovodní systém v městě Cochabamba pobočce nadnárodní korporace Bechtel, se lidé vzbouřili a plán zmařili. Dnes lidé odebírají vodu za ceny, které se rovnají polovině nebo třetině tarifů, původně uvalených Bechtelem. V pondělí 9. března 2001 se široká koalice bolivijských dělníků, zemědělců, studentů a dalších vydala z Cochabamby a zahájila 400 kilometrů dlouhý „Pochod za život“ směrem na bolivijské hlavní město La Paz. „Nesli s sebou“ deset požadavků, o kterých vláda odmítla jakkoli diskutovat. Lidé se je tedy rozhodli prosadit přímou akcí. Požadavky zahrnovaly mimo jiné zastavení vládní konfiskace půdy drobných farmářů, zastavení privatizace vodovodních sítí, škol a zdravotnictví, pomoc pro oběti záplav, které zasáhly zemi v minulých měsících a právo na tradiční pěstování koky (nikoli pro účely výroby kokainu). Poslední požadavek se samozřejmě tvrdě střetává se zájmy bolivijské a americké vlády. Bolivijská vláda po nátlaku ze strany USA násilím zničila více než 90 % rozlohy plantáží koky v Chaparské džungli, což byl dlouhou dobu hlavní zdroj pro mezinárodní trh s kokainem. Rodiny pěstitelů koky ale obviňují vládu, že lidem samozřejmě nenabídla vůbec žádnou alternativu a navíc si chtějí podržet část úrody pro své tradiční účely. Velvyslanectví USA začalo nabízet

klasické neoliberální experimenty, jako například zavádění rozsáhlých banánových monokultur na vývoz. V zasažených regionech jsou však tak bídné komunikace, že zboží by se nemohlo dostat na trh. Konflikty mezi drobnými farmáři a armádou se proto prudce vyostřily. Osmého dubna byli zastřeleni dva vojáci a organizace na ochranu lidských práv podávají zprávy, že jejich hrubé porušování ze strany armády je v Chapare běžnou praxí. Pochod, pramenící v mnoha městech a vesnicích po celé zemi, se sléval dohromady a naplánoval dorazit do hlavního města příští pondělí (23. dubna). Vládní představitelé zpočátku protest před médii bagatalizovali. „Nechte je jít“, prohlásil ministr Guillermo Fortún. Vláda ale okamžitě nasadila armádu, která se den za dnem snažila protestující nakládat do autobusů a posílat zpět do Cochabamby. Jeden den pochodu lidé objevili čtyři policisty v civilu v neoznačeném autě, vybavené sledovací technikou a nabitými zbraněmi, čtoucí výtisk knihy „Mein Kampf.“ Policie nejdříve tvrdila, že se jedná o studenty, pak o novináře a nakonec humanitární pracovníky. Vypukl velký konflikt s policií, do kterého se zapojil i odborový předák Oscar Olivera, který rovněž vedl loňské protesty proti Bechtelu. Vládní agenti

přispěchali, zatkli ho a obvinili ho z pokusu o vraždu a z velezrady (za prohlášení, že Banzer by měl odstoupit). O několik hodin později byl ale Olivera propuštěn a vrátil se mezi pochodující. Policie použila proti lidem slzný plyn. Vláda se poté snažila pochod za každou cenu zastavit. Když 12. dubna nasadila u vesnice Pongo asi 900 vojáků a helikoptéry a shromáždila tolik nákladních vozů, aby mohly odvézt asi 1 000 lidí zpět do Cochabamby, nalezla na místě pouze několik desítek humanitárních pracovníků a novinářů, protože lidé se rozprchli do okolní krajiny. Taková situace nastávala prakticky každý den a noviny začaly hovořit o „Neviditelném pochodu.“ Poté, co bolivijský prezident Hugo Banzer, diktátor v letech 1971–1978, odjel na kongres FTA A do Quebeku, prohlásil, že neučiní žádné změny v dosavadní politice privatizace. Armádě rovněž ponechal mimořádné pravomoci dočasně pozastavit platnost lidských práv. Když Banzer činil toto prohlášení před shromážděnými novináři, za ním, společně s ministry, seděl v jedné řadě také velvyslanec USA, Manuel Rocha. „Podivné… jako by byl jedním z nich“, poznamenaly Jindřich Lacina místní noviny. Zdroje: www.ainfos.ca, www.democracyctr.org

Bolivijská odborářská byrokracie dusí lidové hnutí ho starého muže. Jejich odhodlání a bojovná tradice takřka umožnily uskutečnění jejich cílů. Na základě nátlaku a zapojení více než 35 odborářských skupin, COB na 1. Máje vyhlásil generální stávku. Stávkové hnutí ale bylo oslabeno farmářskými vůdci, vedenými Felipe Quispem („El Mallku“), který bezostyšně odmítl rezoluce, přijaté farmářskými sjezdy, volající po blokádách hlavních silnic. „El Mallku“ tak spáchal jeden z nejodpornějších činů v nechvalné historii byrokracie farmářského hnutí. Byrokraté nakonec zaprodali celý boj výměnou za několik pohozených kostí, včetně dočasného odložení privatizace veřejných služeb jako pošty a letiš\, určité zvýšení platů a zlepšení přístupu ke zdravotnictví. Pomocí pečlivé analýzy docházíme k závěru, že oddálení privatizace posloužilo pouze k tomu, aby disorganizovalo pracující třídu. Vláda se zachovala mimořádně zrádně, když prohlásila, že bude uvažovat o možném odvolání svých

článků z Dekretu 21060 z roku 1985, který nastolil ekonomický model volného trhu. Články se týkaly volného najímání pracovních sil. Vláda sice dosáhla dohody s COB, ale stále musí čelit několika regionálním konfliktům. Například obyvatelé jihozápadní části země postavili barikády na hlavním silničním tahu a na železnici do Argentiny. Požadují, aby silnice dostala asfaltový povrch. Navíc malí dlužníci pokračovali ve své kampani v několika městech, aby dosáhli anulování svých dluhů vůči bankám. V této souvislosti došlo k již 38 sebevraždám a v La Pazu se více než 7 000 lidí zúčastnilo nejrůznějších demonstrací. Anarchistický kolektiv „Mujeres Creando“ (Ženy víry), sehrál ve hnutí významnou roli a jeho myšlenky a praktické návody měly velký vliv. Proto dnes více než kdy jindy vás všechny vyzýváme – nevěřte odborářské byrokracii!!! Odsuzujeme všechny odborářské vůdce za kolaboraci s vládou a diktátorské chování k obyčejným lidem.

Kompromisnická politika hierarchických odborových svazů způsobila velké zmatení mezi lidmi a z jejich vlastních struktur, které byly založeny na přímé demokracii, zbývá jen velmi málo. Coordinadora del Aqua (Vodní koordinace), lidové hnutí zdola, kterému se podařilo vyhnat ze země nadnárodní společnost (korporaci Bechtel, která zprivatizovala vodní sítě v městě Cochabamba), měla velký potenciál pro vývoj směrem k samosprávě. Od té doby však byla rozbita dogmatiky, množstvím oportunistů bolševického původu, kteří se podělili o politické zisky s pravicí. Mezitím se farmářský vůdce „El Mallku“ začal prezentovat jako spasitel indiánské populace a začal tvrdit, že jedná v jejím jménu. Demagogicky prohlásil, že tato část obyvatelstva se bude mobilizovat na jeho povel a každý, kdo ho obviňuje ze zrady zájmů pracujících, bude tvrdě potrestán. Existují však důkazy, že byl podplacen vládou. Dokončení na straně 8

4

z domova

SVOBODNÁ PRÁCE Červen 2001

Nebojte se odborů, bojí se jich kapitalisté! Dokončení ze strany 1 Podobně se o české „pracující“ starala nacistická propagandistická mašinérie v době II. světové války a totálního nasazení – společné výlety, kulturní večery s Vlastou Burianem, dechovkou a třístupňovým pivem zdarma… hlavně když všichni drží ústa a krok. A aby se všichni měli stále lépe i v novém tisíciletí, Heiner Hillman zaplatil několika desítkám zmanipulovaných zaměstnanců podnikové autobusy a vyslal je násilím rozbít odborářskou schůzi… Na ředitelské nástěnce se pak objevil vzkaz „Zmlátili jsme potvory, chtěli tu mít odbory. Vajec máme plné koše, pryč z fabriky pana Bosche.“ Někdo z rozbíječů, zaplacených ředitelem Hillmanem, má dokonce literární talent. Matně si vzpomínám na protektorátní rýmovánky o „křečkujících židácích“, pro které není v Říši místo. V okamžiku, kdy se pracující začnou organizovat a budovat solidární struktury na obranu svých zájmů, místo přátelského úsměvu a vození „děvčat“ na svatbu ředitelskou limuzínou vycení topmanažeři svoje tesáky – nátlak, vyhrožování, šikanu (mobbing) nebo – jak se stalo v případě továrny BOSCH – otevřené hrubé násilí. Když selhává manipulace, nastupují metody hnědých košil – to ví dobře i ředitel Heiner Hillman. Dříve či později si však i pracující z továrny BOSCH, kterým jejich šéf dosud úspěšně vymývá mozek vánočními kolekcemi a hromadnou turistikou, uvědomí, že s ním nejsou na jedné lodi. Inteligentnější už trklo, když jim manažeři sdělili, že pokud bude založena místní odborová organizace, lidé přijdou o třináctý a čtrnáctý plat, veškeré příplatky a pátý týden dovolené. Tři zaměstnanci chtěli odbory založit poté, co se po Novém roce snížily příplatky za sobotní a nedělní služby. Pracujícím tak přišlo na účet o 1 000–1 500 korun méně. Před koncem roku ale na ředitelské nástěnce visela zpráva, že od ledna se platy zvyšují asi o 10 %. Stejně jako na Jihlavsku, podobné malé skupinky odvážných pracujících ale existují po celé republice. Dnes po celé zemi páchne stojatý rybník sociálního smíru, ve kterém

odumírá jedno naše sociální právo za druhým. Začínají se však dělat kola, jak se tu a tam znovu a zas objevují pracující, kteří už nechtějí snášet vykořis\ování a ponižování ze strany kapitalistů a manažerů. Objevují se pracující, kteří si uvědomují, že zahraniční investoři nejsou misionáři, kteří k nám přišli zavádět společnost blahobytu, ale tvrdí byznysmeni, kterým jde pouze o dvě věci – o zisk a o to, aby pracující byli poslušní.

(Ne)slavní investoři Velké reformistické svazy jako ČMKOS, zůstaly hluboko vězet v naivních očekáváních konce 19. století. Myslí si, že sociální demokraté budou skákat tak, jak budou pískat velké odbory, vláda zkrotí velkopodnikatele a zahraniční investory a ti budou ochotni ve spolupráci se státem a odbory vytvářet „zodpovědné sociální partnerství“ a tradici plné zaměstnanosti za postupně rostoucího výkonu a mezd. Je to do očí bijící nesmysl. Žijeme ve věku globalizovaného kapitalismu, který dereguloval a liberalizoval prakticky již všechna odvětví výroby a služeb a povýšil kapitál na jedinou sílu, která bude určovat chod dějin. Vláda není „třetí silou“, kterou si mohou pracující přivlastnit, když budou volit soc-dem nebo „komunisty“. Dnes se více, než kdy jindy ukazuje, že vláda je pouze policistou, střežícím posvátnost soukromého vlastnictví, posvátnost společenské krádeže, kterou na nás každodenně páchá kapitalismus.

Kobylka jménem Siemens Zahraniční investoři, zvláště nadnárodní společnosti, jako Siemens, nepřišli do ČR proto, aby zde šířili blahobyt a zakotvili „sociální partnerství.“ Jejich činnost by se dala přirovnat k nájezdu hejna kobylek. Přijdou do některé země nebo regionu pouze proto, aby využili krátkodobé výhody, dané levnou a poslušnou pracovní silou. Pak bezezbytku za pomoci násilí, manipulace a manažerských metod vysají potenciál, jenž se skrýval v lidech. Když jsou pracující už příliš kvalifikovaní, schopní a zapracovaní a logicky vytvářejí tlak na vyšší mzdy, investor rozebere jednoduché montované ha-

ly, odveze stroje a je pryč. Pracující pak jsou postupně propuštěni podle známé strategie tzv. „duté firmy“. Tento typický stejný scénář proběhl v roce 2 000 v Ma4arsku, kde další nadnárodní výrobce elektroniky a komunikační techniky Telefunken v průběhu pouhých několika týdnů „sbalil pět švestek“ a přesunul celý hlavní montážní závod do Číny. V současné globální kapitalistické ekonomice velké nadnárodní společnosti bedlivě sledují tzv. „trh s pracovní silou“ a mají připravené dlouho dopředu vlastní strategie na to, jak z pracujících daného regionu dostat co nejvíce a pak je odhodit jako slupku od banánu, jako odpadky.

Reformy... k novému otroctví Richard Falbr se před lety rozčiloval v médiích, že někdo (čímž myslel anarchisty) nadává ČMKOS do „reformistů.“ Rozhořčeně tvrdil, že „anarchosyndikalismus nemá co dělat na půdě ČMKOS“ a svoji centrálu označil za „reformistickou, ale nikoli žlu\áckou.“ Reformy prý jdou tím správným směrem a „reformista“ není urážka. ČMKOS a ČSSD by měly údajně poklidně a postupně zavádět reformy, zlepšující postavení pracujících. To je celý jejich program, který má odradit pracující, aby se přidávali k „radikálům“. Ano, v něčem je to pravda. ČMKOS a ČSSD jsou opravdu činné v oblasti reforem. Jsou to ale reformy v opačném gardu. Jsou to reformy v zájmu globálního kapitalismu – flexibilizace práce, likvidace smluv na dobu neurčitou s krátkou zkušební dobou, povinné dlouhé a neplacené přesčasy (až 150 hodin ročně podle novely Zákoníku práce), postupná likvidace odborů prostřednictvím bezzubých „zaměstnaneckých rad“ apod. Ano, v těchto reformách je sociální demokracie mistrem. Britská labouristická vláda je úspěšně implementuje již několik let. Kdybychom si udělali malý výlet do budoucnosti, abychom zjistili, co nás čeká, pokud budeme i nadále podporovat „reformisty“, tak se dozvíme zajímavé věci. V Británii sociální demokraté už zavedli následující opatření: dvouletou (!) zkušební dobu, po kterou vás může zaměstnava-

tel kdykoli vyhodit na dlažbu bez udání důvodu a odstupného. Nový systém „podpory v nezaměstnanosti“, stanovující, že po šesti měsících musíte vzít zavděk jakoukoli práci za jakoukoli mzdu, nebo pozbýváte práva na podporu. Zákaz „sekundárních akcí“, což znamená, že stávky jsou možné pouze na jednom pracovišti proti čistě lokálním problémům atd. Proti všem těmto opatřením britská obdoba české ČMKOS – tzv. Trade Union Council (TUC), nepodnikla v podstatě zhola nic. Všechny tyto kroky jdou ruku v ruce s logikou globálního kapitalismu – z pracujících lidí, kteří se kdysi dovedli kolektivně bránit, udělat roztříštěný nesolidární dav, který už nebude požadovat, ale jen, jak řekl ředitel Siemensu ze Stříbra, „zcela uctivě prosit“ nové pány. Tomu ale stále ještě můžeme zabránit – a koneckonců také musíme, v zájmu lepší budoucnosti pro nás a pro naše děti.

Kapitalistický „totaleinsatz“ Po incidentu ve Stříbře šéf ČMKOS Richard Falbr v polovině května snad ve všech médiích objevoval Ameriku. Rozhořčeně nám sděloval to, co už dávno víme. On, špičkový byrokrat a senátor, s kombinovaným příjmem v řádu mnoha desítek tisíc korun, nám procítěně líčil to, co většina z nás dávno pocítila na vlastní kůži. Neplacené a pod hrozbou propouštění nucené přesčasy, nízké mzdy, ignorování bezpečnosti a hygieny práce, vymývání mozků na firemních školeních, nerespektování odborových organizací atd. Pracující z České republiky jsou většinou v Evropě hodnoceni jako ti, kteří si toho nechají nejvíce líbit. Úroveň odborové organizovanosti se stále snižuje a existující odborové centrály kolaborují stále více se státem a kapitalisty. Pokud by Hillmer nebo Weltersbach pronesli svá slova ve Španělsku, v jejich továrnách by okamžitě přinejmenším propukla okupační stávka. Kdyby totéž učinili dejme tomu v Řecku, mohou nádavkem počítat ještě s tím, že jejich luxusní vily přes noc vyhoří do základů. Ředitel Helmer Weltersbach, který poslal místní odborové organizaci přípis, že jejich rolí není nic požado-

Neuvěřitelná dobrodružství Vincenta Foxe Prezident Spojených států mexických Vincente Fox se stal nástupcem v Mexiku nepříliš populárního Ernesta Zedilla, který byl veřejnosti nechvalně znám především korupčními skandály, spoluúčastí na mexické měnové krizi z let 1994–1995 a spoluprací s latinskoamerickými diktátory. Vincente Fox, bývalý zástupce firmy Coca Cola, nesmírně ambiciózní člověk, od doby své inaugurace v zemi s úspěchem zavádí neoliberální reformy v duchu diktátu MMF/SB, které mají nejvýraznější dopad převážně na pracující. Mezi jeho přední „úspěchy“ můžeme zařadit například výraznou liberalizaci ekonomiky, daňovou reformu, či tlak na implementaci Dohody o volném trhu Amerik (FTA A) a v neposlední řadě také snahu o důrazné řešení problematiky domorodého obyvatelstva prostřednictvím plánu „rozvoje“ indiánské populace. Stávající mexický prezident Vincente Fox vstoupil do novodobých dějin Mexika s příslibem „nové“ politiky ve více demokratizujícím duchu, pln politických plánů a ekonomických reforem. Vytvořit hospodářsky „silnou“ a politicky „stabilní“ velmoc je snad snem každého politika, tedy ani Fox v tomto ohledu nezůstává výjimkou. Přísliby stabilní politické situace, posílení kursu mexického pesetu (a s tím související nastolení včasné prevence měnové krize, k níž došlo naposledy v roce 1994–1995) snahy o kontinuitu a posílení neoliberálních reforem (započatých zejména v době éry Ernesta Zedilla), pokračujících v duchu Severoamerické dohody o vol-

ném trhu (NAFTA), potřebných k přilákání zahraničních investorů, mírové řešení ozbrojeného konfliktu v Chiapasu a mnoho dalších proklamací, můžeme přisoudit právě tomuto politikovi. Stručně řečeno, Fox je známý „svými“ neoliberálními ekonomickými reformami, které v Mexiku zavádí a též dobrými vztahy s představiteli Bushovy administrativy. Fox se také v poslední době proslavil především tlakem na implementaci Dohody o volném trhu Amerik (FTA A), (pozn. podrobné informace o FTA A ve SP #22), v rámci níž by Mexiko mělo plnit strategickou geopolitickou roli, návrhem na zavedení 15% daně z přidané hodnoty (IVA) na potraviny, léky, školné, knihy a další komodity a služby, které doposud dani nepodléhaly, a dále projednáváním tzv. indiánského zákona, upravujícího společenský rámec početného domorodého obyvatelstva, který má nejen povstalcům z EZLN zaručit všechna práva. Fox, bývalý zástupce firmy Coca Cola, jako každý politik slibuje Mexiku lepší budoucnost a prosperitu. Zdá se, že si Vincente Fox klade za cíl učinit z Mexika obchodního a politického partnera USA. Jeho politicko-ekonomická opatření v podobě výrazné liberalizace trhu pokračující v duchu NAFTA, ve skutečnosti nahrávají pouze hrstce. Představitelé velkých firem a investoři si nad tímto druhem opatření mnou ruce... Mezitím se však po celém Mexiku konají série demonstrací a stávek namířených proti politickým opatřením prezidenta, s cílem upozornit na negativ-

ní aspekty politiky globalizovaného kapitalismu na pracující a životní prostředí.

Daňová reforma První z návrhů je zavedení 15% daně z přidané hodnoty (IVA) na výše jmenované komodity a služby, proti němuž protestují především pracující. Na ně pochopitelně bude toto opatření doléhat nejvíce. Pro miliony obyčejných obyvatel Mexika to znamená další zdražování základních životních potřeb a další vykořis\ování. Paradoxem je, že ačkoli se navrhované opaření výrazně bude dotýkat životů milionů pracujících lidí, doposud se v Mexiku nevzdmula masová vlna nespokojenosti. Dokonce i odbory zatím mlčky přihlížejí... Mexický ministr financí Francisco Gil Diaz je populistou, který se výrazně zasazuje o přijetí daňové reformy formou uvalení 15% daně z přidané hodnoty (IVA) na základní potraviny, léky, knihy, školné, lékařské transporty (např. převoz sanitkou nebo vrtulníkem) a na většinu položek zemědělské produkce. Jak prohlásil Diaz: „(...) prostřednictvím daňového návrhu se snažíme vytvořit základy pro lepší redistribuci bohatství (...), toto navrhované opatření také napomáhá boji proti snahám fyzických i právnických osob vyhnout se daňové povinnosti a dále navrhujeme daňové zatížení neformální, či tzv. šedé ekonomiky”. (The News, 26.4.2001). Jak již bylo řečeno, tento velice kontroverzní vládní návrh odpovídá představám a požadavkům meziná-

rodních finančních a obchodních institucí, jakými jsou MMF/SB, či Světová obchodní organizace (WTO). Pro obyčejné lidi to znamená další útrapy a strádání...

Indiánská ruleta V Acapulcu a Mazatlanu se chystá otevření dvou kasin v lasvegaském stylu v celkové hodnotě 500 milionů dolarů. Jedná se o první vládou povolené místo v Mexiku od roku 1920, kde budou provozovány hazardní hry. Indiáni by tedy měli brzo otevřít dvě vládou subvencovaná kasina. Tato strategie se nápadně podobná té, jež byla použita ve Spojených státech v kause indiánského kmene Oneido, jehož příslušníci se stali majiteli vysoce lukrativních kasin po celém území USA, a to především díky „vstřícným“ krokům ze strany prezidentské administrativy. Opatření nesou punc jakési formy zadostiučinění genocidě, která byla v minulosti páchána na domorodém obyvatelstvu, a stanovují „zvláštní“ podmínky pro obyvatele indiánského původu, zvýhodňující jejich podnikatelský záměr provozovat kasina. Mezi zvláštní podmínky patří např. výrazná daňová úleva a státní subvence. Vybraní indiáni se v některých městech stali nejbohatší vrstvou obyvatelstva. Ze strany vlády se jedná o čistě pragmatický postup v indiánské otázce, který má vést k naprostému vykořenění a zániku autentické domorodé kultury. Vládní představitelé předkládají vybraným skupinám indiánů projekty, pomocí nichž lze dosáhnout rychlého a efektivního zbohatnutí. Skupina

vat, ale maximálně „uctivě prosit“, se tak mohl zachovat, protože věděl, že na jeho slova nepřijde adekvátní reakce. Všimněte si, jak jeho slova v médiích komentovali nadřízení – – neřekli, že to jsou nepřijatelné výroky, prohlásili, že ředitel prostě jen „neš\astně volil slova...“ Pan Weltersbach totiž pracujícím svým výrokem, že nemusí chodit na záchod, protože se koneckonců mohou pomočit u stroje, nejen vmetl do tváře nejtěžší urážku, ale bezděky otevřeně potvrdil to, na co anarchisté upozorňují už léta. Neexistují žádné společné „firemní zájmy“ vlastníků, manažerů a pracujících, mezi nimi existuje pouze sociálně-ekonomický konflikt, zvaný třídní boj, s rozdílnou úrovní intenzity a převahy jedné či druhé strany podle aktuálních okolností. Když jsou pracující tak zmanipulovaní a zastrašení, že ohýbají hřbet stále více, nátlak a výsměch ze strany manažerů a kapitalistů dostává i extrémní podobu. Konkrétní příklad jsme viděli ve Stříbře a většina z nás si v práci už zažila něco podobného. Jaké má společné zájmy ředitel Weltersbach s dělníkem od pásu? Už jen jeho plat je zhruba padesátkrát vyšší.

Trestní oznámení - slepá ulička Řešit zmíněné situace pomocí nejrůznějších trestních oznámení a právních kroků, znamená vrhat se do spirály souboje mezi paragrafy, v němž nadnárodní gigant, schopný zaplatit si nejlepší právníky, není bez šance ani v tak na první pohled jasně vyložené situaci. Jedinou cestou, která může vést k nápravě, by byla okamžitá přímá akce pracujících daného podniku. Pokud i za vámi přijde nějaký ředitel a s úsměvem vám řekne, že nemusíte chodit na záchod, ale můžete se pomočit, tak jedinou možnou reakcí je okamžitě zastavit práci a dát manažerům tvrdě najevo, co si myslíte o takovém ponižování lidské důstojnosti. Anarchisté aktivní v odborové práci u nás i po celém světě, sdružení v Mezinárodní asociaci pracujících, vás maximálně podpoří, stejně jako podpořili tisíce dalších pracujících po celém světě v jejich kampaních a stávkách.

oneidských indiánů ze Severní Ameriky, která již několik let zdárně kasina provozuje, bude svým mexickým kolegům poskytovat zkušenosti a určitou formu metodického vedení. Fox vyznačující se silným podnikatelským duchem, „prolomil“ sedmdesátiletou diktaturu vládnoucí Institucionální revoluční strany (PRI) chystá de facto legalizaci gamblingu (hazardního hráčství) s ospravedlněním, že výnosy z tohoto druhu byznysu povedou k expanzi turismu a výrazně obohatí státní pokladnu, potažmo i mexický lid. Jediní, komu kasina budou přinášet užitek jsou pochopitelně jejich majitelé…

Lišákova slepá ulička Prezident Vincente Fox, pro něhož je jeho vlastní příjmení, které v anglickém jazyce nabývá významu „lišák“, více než charakteristické, si ve svém politickém počínání vede velice vychytralým populistickým způsobem. Fox se zaměřil na řešení indiánské problematiky, kterou on sám nazývá tzv. rozvojem indiánského obyvatelstva. Rozvoj indiánského obyvatelstva se v Mexiku stal horkým tématem, zvláště poté, co skupina 23 komandantů povstalecké formace EZLN pocházejících z nejchudšího státu Mexika, Chiapasu, navštívila mexický Kongres, a požadovala zaručení práv 10 milionů utlačovaných domorodých obyvatel. Jedním z vládních slibů prezidenta Foxe je nastolení míru v Chiapasu, území kontrolovaném povstaleckými gerilami, jejichž příslušníci již od roku 1994 bojují proti vládě a za uznání svých sociálních a politických práv a zachování mayské kultury. Vincente Fox si uvědomuje neodkladnost řešení problematiky

Jaká z toho vede cesta? Jakékoli sdružení, které si pracující vytvoří, aby hájilo jejich sociální a politická práva, musí být v prvé řadě nezávislé. Nesmí pracovat tím stylem, že nejdříve někdo z regionálních šéfů zavolá do Prahy a zeptá se někoho z vrchních šéfů typu Richarda Falbra, co vlastně dělat. Dnes stále více nazrává doba, aby si podstatná část pracujících uvědomila, že v situaci, kdy se nátlak, ponižování a vykořis\ování ze strany manažerů stále zintenzivňuje, je opravdu životně důležité vrátit se ke starým dobrým anarchistickým kořenům odborářské práce v Čechách a na Moravě. Je rovněž nutné dát této práci i poněkud širší rozměr, nežádat jen nahrazení jednoho Falbra nebo Weltersbacha druhým, ale pracovat společně i na budoucí změně společnosti – odstranění kapitalismu a jeho nahrazení sociálně spravedlivou společností. Anarchistická odborářská (anarchosyndikalistická) práce je velmi dobrým nástrojem, jak v odborech začít znovu od základů. S kým se spojovat a na koho přitom spoléhat, to už velmi dobře naznačil sám šéf ČMKOS Richard Falbr, když prohlásil, že „anarchosyndikalismus nemá co dělat na půdě ČMKOS.“ Odejít ze zkorumpovaných struktur, které pracující soustavně zaprodávají a jejichž špičky si už dávno z kdysi sociálního hnutí udělaly soukromý byznys, je to první, na čem se dá stavět. Pracující z ČR zatím mlčí a bojí se vystoupit, až na malé skupiny, které se již dnes po celém území Čech i Moravy snaží obnovit tradici nezávislého a radikálního – anarchistického – odborářství. Mlčení však v dnešní situaci znamená pomalou smrt. Jak zaznělo dokonce i v komentáři v deníku Právo, Alexandr Solženicyn tuto otázku popsal následujícím příkladem: „Přijeli z ÚV z Moskvy, aby se poradili s dělníky o podstatě diskuse o odborech. Zástupce opozice J. Larin vyložil dělníkům, ... že mají práva, která si vybojovali a na která jim nikdo nesmí sahat. Dělníci se chovali úplně lhostejně, oni prostě nechápali, proti komu by ještě potřebovali ochranu a nač by ještě potřebovali nějaká práva... My jsme si všechno, co pak přišlo, prostě zasloužili“. (Rusko 1921) Jindřich Lacina

Další opatření presidenta Foxe

• zajistit úspěšnou spolupráci s EU na politickém a ekonomickém poli • posílit spolupráci s APEC a se zbytkem světa • vytvořit uskupení zemí Latinské Ameriky a zavést volný trh na celém kontinentu • s USA a Kanadou vytvořit dohodu, podle které by za 20–25 let bylo možné zcela uvolnit nejen tok investic, komodit a služeb, ale i volný pohyb osob

domorodého obyvatelstva, zvláště pak ozbrojenců v Chiapasu. Je vystaven mezinárodnímu tlaku skupin, solidarizujících se Zapatisty, ale i tlaku z okruhu zahraničních investorů, kteří politickou situaci na jihu země označují za nestabilní, tudíž zde dostatečně nemohou realizovat své záměry. V současné době je projednáván tzv. indiánský zákon, který by měl upravovat společenské postavení milionů domorodých obyvatel. Společnou platformu indiánského zákona tvoří tzv. Dohody ze San Andrés z roku 1996 (požadující politická, sociální a ekonomická práva pro domorodé obyvatele), které byly povstalci předloženy tehdejší vládě. K jejich ratifikaci nedošlo. Dokončení na straně 6

militarismus & globalizace

SVOBODNÁ PRÁCE Červen 2001

5

Silvia Federici – Válka a globalizace kapitalismu Nejdříve přišli zahraniční bankéři, lační půjčovat za astronomické úroky. Pak finanční experti, aby dohlíželi na to, že jsou úroky spláceny a po nich tisíce zahraničních poradců, aby si také přišli na své. Konečně, když země zbankrotovala a byla bezmocná, přišly zahraniční jednotky, aby „zachránily“ místního vládce před „jeho“ povstalým lidem. Ještě jedna jediná poslední kapka a země by se úplně zhroutila. (Pakenham 1991, str. 126) Vy, hladoví, kdo vás nasytí? Přij4te k nám, my také hladovíme. Pouze my, také hladoví, vás můžeme nasytit. (Bertold Brecht, Všechno nebo nic) Úvod Jak prokazuje vysoká četnost konfliktů v Africe, Asii a na Středním východě a mezinárodní objednávka na vojenské intervence USA během 80. a 90. let, válka představuje z globálního hlediska jeden z předních jevů1. V následujícím textu uvádím, že je tomu proto, že nová fáze kapitalistické expanze, které jsme svědky, si vyžaduje zničení jakékoli ekonomické aktivity, která není podřízena logice akumulace kapitálu, což je nezbytně násilný proces. Kapitál, sdružený v nadnárodních korporacích, nemůže dosáhnout na všechny zdroje naší planety – od moří přes lesy až k lidské práci a našemu vlastnímu genofondu – bez toho, aby po celém světě vyvolal silný odpor. Navíc ze samé podstaty současné kapitalistické krize plyne, že pokojná řešení nejsou možná a rozvojové plánování ve Třetím světě uvolňuje cestu válce2. Skutečnost, že spojení mezi integrací do globální kapitalistické ekonomiky a válkou není všeobecně rozeznáváno, se odvíjí od toho, že globalizace, která v podstatě pokračuje v koloniálním projektu devatenáctého století, je prezentována jako především ekonomický program. Jejími prvořadými a nejviditelnějšími zbraněmi jsou programy strukturálního přizpůsobení, liberalizace obchodu, privatizace a práva na intelektuální vlastnictví. Všechna tato opatření jsou odpovědná za ohromný přesun společenského bohatství ze Třetího světa směrem do metropolí, ale nevyžadují si přitom dobývání žádných území a tak údajně pracují na základě čistě mírumilovných prostředků3. Vojenská intervence na sebe také bere novou podobu, často se objevuje pod zástěrkou dobročinných iniciativ, například jako„potravinová pomoc“ nebo „humanitární akce“, nebo v Latinské Americe jako „válka proti drogám.“ Dalším důvodem, proč je manželský svazek války a kapitalistické globalizace – formy, kterou na sebe dnes bere imperialismus – zřetelnější, je, že většina nových „globalizačních válek“ byla vybojována na africkém kontinentu, jehož současná historie je systematicky pokřivována médii, svalujícími každou krizi na údajnou africkou „zaostalost“, „kmenové konflikty“ a neschopnost dosáhnout ustavení demokratických institucí.

Afrika, válka a programy strukturálních úprav Ve skutečnosti situace v Africe poukazuje na příčinnou souvislost mezi zavedením programů strukturálních úprav, což je dílo Světové banky (SB) a Mezinárodního měnového fondu (MMF) z 80. let, vykonané za účelem podpory nástupu nadnárodního kapitálu v regionu a šířením stavu neustálého válečného konfliktu. Situace dokládá, že programy strukturálních úprav generují válku a válka zase obratem dokončuje práci programů strukturálních úprav tím, jak činí země závislé na mezinárodním kapitálu a silách, které jej reprezentují, počínaje Spojenými státy, Evropskou Unií a Spojenými Národy (OSN). Jinými slovy, abychom parafrázovali Clausewitze, „programy strukturálních úprav jsou válkou, prováděnou jinými prostředky“. Existuje mnoho způsobů, jakými „programy strukturálních úprav“ podněcují válku. Tento typ programů byl uvalen Světovou bankou

a MMF na většinu afrických zemí již od počátku 80. let, údajně proto, aby podpořil ekonomickou obnovu a pomohl africkým vládám splácet dluhy, které nadělaly v průběhu předchozího desetiletí, aby financovaly své rozvojové programy. Mezi předepisovanými reformami se nachází privatizace půdy (počínaje zrušením komunitní držby půdy), liberalizace obchodu (eliminace celních tarifů na dovážené zboží) a deregulace finančních transakcí, zmenšení veřejných služeb, stažení rozpočtových prostředků ze sociálních služeb a nastolení systému kontroly, který efektivně přesouvá ekonomické plánování z rukou afrických států do rukou Světové banky a nevládních organizací (NGO)4. Tato ekonomická restrukturalizace byla údajně zamýšlena kvůli nastartování růstu produktivity, odstranění neefektivity a zvýšení „konkurenceschopnosti“ Afriky na globálním trhu. Stal se ale pravý opak. Více než deset let po jejím zahájení se lokální ekonomiky zhroutily, zahraniční investice se nedostavily a jedinými produktivnějšími činnostmi, fungujícími ve většině afrických zemí je znovu, stejně jako v koloniálním období, těžba nerostných surovin a na export orientované zemědělství, přispívající k již existujícím přebytkům na globálním trhu, zatímco Afričané nemají dost potravin sami pro sebe. V tomto kontextu všeobecného ekonomického krachu na všech stranách explodují násilné spory mezi jednotlivými částmi africké vládnoucí třídy, která, neschopna se obohatit pomocí vykořis\ování práce, nyní bojuje o to, aby se dostala ke státní moci, která je klíčem k akumulaci bohatství. Státní moc je ve skutečnosti klíčem k přivlastnění a prodeji přirozených zásob a zdrojů dané země (půdy, zlata, diamantů, ropy, vzácných dřev) na mezinárodním trhu nebo zásob pod kontrolou jiných soupeřících skupin5. Válka se tak stala nezbytným podkladovým předivem nové obchodnické ekonomiky, tzv. „ ekonomiky drancovací “ (Bayart 1999), která bují na pozadí spoluúčasti zahraničních společností a mezinárodních agentur, které z ní, navzdory všem stížnostem na „korupci“, profitují. Nejinak tomu bylo v Rusku, kde Světová banka trvala na tom, že všechno musí být zprivatizováno, což oslabilo stát a akcelerovalo výše popsaný proces. Stejným způsobem napomohla deregulace bankovních operací a finančních transakcí (na čemž Světová banka rovněž trvá) rozšíření obchodu s drogami, který již od počátku 80. let hraje hlavní roli v africké politické ekonomice a způsobuje vytváření soukromých armád. (Bayart 1999, Williams 1998). Dalším zdrojem válečných konfliktů v Africe je brutální zbídačení, do kterého programy strukturálních úprav uvrhly většinu obyvatelstva. I když to zostřilo sociální protesty, v průběhu let došlo ke zpřetrhání sociálních vazeb poté, co byly miliony lidí přinuceny opustit své vesnice a pokračovat v hledání nových zdrojů obživy. Tento boj o přežití položil základy rozdmýchávání a manipulování lokálních antagonismů a zrekrutování nezaměstnaných lidí (zvláště mladých) válčícími stranami. Mnoho afrických „kmenových“ a náboženských konfliktů (ne méně, než „etnické“ konflikty v Jugoslávii), je zakořeněno v těchto procesech,

od masových exodů uprchlíků a náboženských bouří v Nigérii na počátku a v polovině 80. let, přes „klanové“ války v Somálsku na počátku 90. let (Chossudowski 1998) až ke krvavým válkám mezi státem a fundamentalisty v Alžírsku (Stone 1997). V kořenech nejaktuálnějších afrických konfliktů leží „nutné podmínky“ (předložené Světovou bankou a MMF), které zničily lidské životy a podkopaly možnost sociální solidarity. Například není pochyb o tom, že mladí lidé, kteří bojovali v početných afrických válkách minulých let, jsou ti samí, kteří o dvacet let předtím mohli sedět ve školách, doufat, že se slušně uživí nějakým řemeslem nebo zaměstnáním ve veřejném sektoru a dívat se do budoucnosti s nadějí, že jsou schopni přispět k blahobytu své rodiny. Podobně by nikdy nemohlo dojít k objevení se dětských vojáků v 80. a 90. letech, kdyby nebylo stejně jako v mnoha dalších zemích finančními problémy podkopáno fungování rozšířené rodiny, následkem čehož se miliony dětí octily bez střechy nad hlavou na ulici. (Human Rights Watch, 1999) Válka není pouze následkem ekonomické změny, ale často také prostředkem jejího uskutečnění. Když začneme uvažovat nad otázkou převládajících vzorců válečného konfliktu v Africe a způsobem, jakým se válka prolíná s globalizací kapitalismu, vyvstanou nám před očima dva cíle. Prvním cílem války je přinutit lidi opustit svoji zemi a oddělit výrobce od výrobních prostředků, což je podmínka pro další expanzi globálního trhu s lidskou pracovní silou. Válka rovněž poskytuje zemi pro kapitalistické využívání, zmnohonásobuje produkci agrobyznysu a zemědělství, orientovaného na vývoz. Zvláště v Africe, kde je stále rozšířená společná komunitní držba půdy, bylo toto hlavním cílem Světové banky, jejíž smyslem a důvodem existence je kapitalizace zemědělství6. Je tedy těžké dnes pohlížet na miliony uprchlíků nebo obětí hladomoru, prchajících ze svých krajů bez toho, aniž bychom pomysleli na uspokojení, jaké to musí přinášet představitelům Světové banky a společnostem, podnikajícím v agrobyznysu, které jistě v tomto procesu spatřují neviditelnou ruku pokroku. Válka rovněž podkopává lidový odpor proti „tržním reformám“ tím, že proměňuje tvářnost celých oblastí a narušuje sociální sítě, dříve poskytující základny k odporu. V této souvislosti je významný vztah – v dnešní Africe velmi častá záležitost – mezi protesty proti politice Mezinárodního měnového fondu a válečnými konflikty. (Federici 1992) Nejzřetelnější je to v Alžírsku, kde se nástup protivládního islámského fundamentalismu datuje od povstání proti MMF z roku 1988, kdy tisíce mladých lidí na několik dní ovládly ulice hlavního města v nejprudším a největším protestu od doby nejtěžších protikoloniálních bojů7. Vnější intervence – často uchopující lokální boje a přeměňující je na globální konflikty – v tomto kontextu sehrála významnou roli. Je to zřetelné v případě vojenských intervencí USA, na které se obyčejně pohlíží prizmatem „geopolitiky“ a Studené války, nebo například na podpoře, kterou poskytla Reaganova administrativa vládám Súdánu a Somálska a organizaci UNITA v Angole. V Súdánu

i v Somálsku začaly programy strukturálních úprav (SAP) brzy v 80. letech, kdy se obě země nacházely mezi předními příjemci americké vojenské pomoci. V Súdánu americká vojenská pomoc podpořila akce Neimeriho režimu proti koalici, stavějící se vůči škrtům, požadovaným MMF, ale nakonec stejně nebyla schopna zabránit povstání z roku 1985, které ho svrhlo. V Somálsku americká vojenská pomoc pomohla Siadu Barremu zaútočit na Isaaka, což je epizoda nepřetržité války, vedené státními i nadnárodními institucemi po celé minulé desetiletí proti nejrůznějším africkým křes\anským charitativním skupinám. (Africa Watch 1990)8 V Angolě rovněž americká pomoc UNITA posloužila nejen k tomu, že se vláda vzdala státního socialismu a pomoci kubánských jednotek a zahájila rozhovory s MMF, ale také nepochybně posílila vyjednávací pozice ropných korporací, činných v této zemi. (Sogge 1994, str. 105)

Potravinová pomoc jako skrytá válka Co v mnoha mnoha případech nedokázaly zbraně, bylo uskutečněno prostřednictvím „potravinové pomoci“, poskytované USA, OSN a nejrůznějšími nevládními organizacemi uprchlíkům a obětem hladomorů, způsobených válkou. Čistě potravinová pomoc, často poskytovaná oběma stranám konfliktu (jako v Sudánu, Etiopii a Angole), se stala hlavní složkou současné neokoloniální válečnické mašinérie a jí produkované válečné ekonomiky. Nejdříve ze všeho oprávnila mezinárodní organizace jiné než Červený kříž k tomu, aby začaly operovat v oblasti konfliktu ve jménu poskytnutí pomoci (v roce 1988 přijala OSN rezoluci, zakládající právo dárce doručit pomoc). (Macrae a Zwi 1994, strana 11–12)9 Na tomto základě byla například ospravedlněna americká/OSN vojenská intervence v Somálsku z let 1992–1993 („Operace Obnovená naděje“). I když doručení potravinové pomoci nedoprovázejí vojenské jednotky, pomoc je v konfliktní situaci vždy formou politické a vojenské intervence, protože většinou protahuje válku tím, že de facto živí bojující armády mnohem více, než civilní obyvatelstvo a přetváří místní vojenskou strategii, vedoucí k vítězství. (Protože vyhraje ten, kdo má nejlépe zvládnutou distribuci potravin.) (Duffield 1994, str. 60–63). To je přesně to, k čemu došlo v Súdánu a Etiopii v 80. letech, kde se USA, OSN a nevládní organizace jako CARE, staly hlavními protagonisty vybojovaných válek, protože poskytovaly potraviny oběma válčícím armádám10. Navíc čistě potravinová pomoc přispívá k rozvratu a přesidlování vesnických komunit pomocí vytváření rozdělovacích center pouze na základě potřeb nevládních organizací, dále podkopává místní zemědělství tím, že způsobuje hroucení cen potravinářských plodin a dále zavádí nový zdroj války, protože výhled na přivlastnění si velkých zásob potravin a jejich prodej, a\ už místní nebo mezinárodní, poskytuje nový motiv k prodlužování konfliktu a dokonce i vytváření válečné ekonomiky, zvláště v ostře zbídačených zemích. (Duffield 1994) Problém potravinové pomoci je vysoce diskutabilní s ohledem na výsledky. Navíc její schopnost poskyt-

nout lidem prostředky k životu je pochybná ( mnohem lepší výsledky by přineslo především rozdávání zemědělského náčiní a osiva a zejména ostrý tlak na ukončení konfliktu), proto se musíme ptát, jestli skutečným cílem těchto iniciativ není především vykořenění tradičního zemědělství a vytvoření dlouhodobé závislosti na dovážených potravinách – to jsou klíčové body reforem, nařizovaných Světovou bankou a podmínky pro integraci afrických zemí do světové globální kapitalistické ekonomiky. Tato otázka je stále legitimnější, když uvážíme, že negativní důsledky čistě potravinové pomoci byly známy již od 60. let, kdy se staly objektem mnoha protestů a výzkumů po celém Třetím světě. Od té doby se stalo takřka axiomem, že „lidem nepomůžete tím, když jim dáte pouze jídlo, ale především, když jim dáte nástroje, aby se mohli živit sami“ a dokonce že i za podmínek hladomoru to, co lidé nejvíce objektivně potřebují, je uchovat svoji schopnost farmařit. Jak mohly OSN a Světová banka zapomenout na toto poučení, je nevysvětlitelné, pokud nepřipustíme, že jedním z hlavních cílů potravinové pomoci v současných s válkou spojených operacích v Africe, byla komercializace půdy a zemědělství a převzetí afrických potravinových trhů mezinárodním agrobyznysem. Musíme také dodat, že „humanitární operace“, závisející na zásahu zahraničních nevládních a charitativních organizací, ještě více marginalizovaly oběti hladomoru, kterým bylo upřeno jakékoli právo podílet se na jejich provádění a které jsou těmi samými nevládními organizacemi ve spolupráci s mezinárodními médii zobrazovány jako beznadějné neschopné bytosti, které se neumí postarat samy o sebe. Dokonce, jak zdůrazňují autoři jako Macrae a Zwi, jediným právem, které bylo v této souvislosti zavedeno, bylo právo dárce doručit pomoc. (Somálsko 1992–1993, Macrae a Zwi, 1994).

Mosambik – učebnicový příklad současné války Jak nejprve válka a posléze humanitární pomoc mohou být využity na rekolonizaci země, její předhození trhu a zlomení jejího odporu vůči ekonomické a politické závislosti, můžeme nejlépe vidět na případě Mosambiku (Hanlon 1991, 1996). Válka, kterou Mosambický národní odpor (RENAMO – loutková organizace jihoafrického apartheidu a USA) vedl proti své zemi po více než dekádu (1981–1990), obsahuje všechny klíčové prvky dnešních nových globalizačních válečných konfliktů. 1. Zničit fyzickou a sociální (re)produktivní infrastrukturu země za účelem vyprovokování reprodukční krize a posílení ekonomické a politické podřízenosti. Toho RENAMO dosáhlo prostřednictvím: a) používání systematické-

ho teroru proti obyvatelům – masakrů, zotročování, úděsným zmrzačováním lidí – což je přinutilo k tomu, aby opustili svoji půdu a proměnilo je v uprchlíky (v této válce byl zabit více než 1 milion lidí). b) Docházelo k ničení silnic, mostů, nemocnic, škol a především byly destruovány všechny zemědělské aktivity a zásoby – základní prostředky obživy pro farmářskou populaci. (Mosambický příklad ukazuje strategickou důležitost „konfliktu nízké intenzity“, počínaje používáním protipěchotních min jako prostředku zabraňujícího lidem vyjít na pole a obdělávat půdu, vytvářejícího situaci blízkou hladomoru, vyžadující vnější pomoc. 2. Použití „potravinové pomoci“ pro uprchlíky a oběti hladomoru za účelem zajištění souladu s vnějšími ekonomickými požadavky, vytvořit dlouhodobou potravinovou závislost a podkopat schopnost země kontrolovat svoji ekonomickou a politickou budoucnost. Nesmíme přitom zapomenout, že potravinová pomoc znamená velký růst pro americký agrobyznys, který z ní těží dvojnásob, nejprve tím, že se zbaví značných přebytků a posléze tím, že profituje ze závislosti příjemců na dovážených potravinách. 3. Přesun rozhodovacích pravomocí z místních struktur na mezinár. struktury a nevládní organizace. Útok na mosambickou suverenitu byl tak propracovaný, že poté, co byla vláda přinucena požádat o pomoc, musela poskytnout nevládním organizacím zcela volné ruce v otázce humanitárních operací, včetně jejich práva vstoupit do jakékoli části země a rozdělovat pouze potraviny přímo lidem na místech, která si samy vyberou. Jak Joseph Hanlon ukázal v práci „Mozambique: Who calls the shots?“, místní představitelé ostře protestovali proti politice nevládních organizací, dokonce v případě pravicových sdružení jako World Vision, které zneužívaly distribuci pomoci k politické a náboženské propagandě nebo organizací jako CARE, které byly všeobecně podezřívány ze spolupráce s CIA. 4. Uvalení nesplnitelných mírových podmínek V tomto příkladě zejména „usmíření“ a sdílení moci s RENAMO (zcela nesmiřitelným nepřítelem nejen vlády, ale především obyvatelstva, zodpovědným za mnoho zločinů proti lidskosti a masakr více než jednoho milionu lidí), což vytvořilo potenciál pro permanentní destabilizaci země. Tato „usmiřovací“ politika, nyní cynicky a široce používaná od Haiti až k Jižní Africe jako „podmínka nastolení míru“ – což je politický ekvivalent podporování obou stran ve válečném konfliktu – je jedním z nejvýmluvnějších výrazů současného rekolonizačního trendu, proklamujícího, že lidé ve Třetím světě by neměli mít právo na vlastní mír a chránit sami sebe před zřetelnými nepřáteli. Str. 6

militarismus & globalizace Silvia Federici – Válka a globalizace kapitalismu

SVOBODNÁ PRÁCE Červen 2001

6

Dokončení ze strany 5 Tato politika rovněž vyhlašuje, že ne všechny země mají rovná práva, například USA nebo EU by ani ve snu nepomyslely, že by někdy přijaly tak nesmyslné podmínky.

Závěr – od Afriky až k Jugoslávii a dále Mosambický případ není výjimečný. Nejenom, že většina afrických zemí je prakticky řízena americkými vládními agenturami a nevládními organizacemi, ale následky – zničení infrastruktury, nastolení tržních reforem, nucené usmíření s vražednými nesmiřitelnými nepřáteli a destabilizace – nacházíme v rozdílné míře a kombinacích všude v dnešní Africe na takové úrovni, že několik zemí, například Angola a Súdán, se nachází v nepřetržitém výjimečném stavu a jejich charakter jako politických entit je už nyní pochybný. Schopnost afrických lidí postavit se na odpor proti kapitalistické globalizaci je ochromována kombinací finančního a vojenského přímého nátlaku stejným způsobem, jako tomu bylo ve Střední Americe (El Salvador, Nikaragua, Guatemala, Panama) v 80. letech, když americká vojenská intervence byla normou jednání. Rozdíl spočívá v tom, že v Africe bylo právo USA/OSN vysílat jednotky obecně ospravedlněno ve jménu „vytváření“ a „prosazování“ míru a „humanitární intervence“, protože za jakýchkoli jiných podmínek by nebylo vylodění námořní pěchoty jako v Panamě nebo na Granadě mezinárodně přijatelné. Tyto intervence jsou de facto novou tváří kolonialismu, netýkající se pouze Afriky. Tento kolonialismus je zaměřen spíše na kontrolu nad politickou sférou a nerostnými zdroji, než na přisvojení si určitého území; je to v politické terminologii „dobročinný“, „humanitární“, „volný“ kolonialismus, jehož cílem je „radit“ a nikoli „vládnout“, protože vládnout znamená ustavit specifický institucionální a ekonomický pořádek, zatímco moderní imperialismus volného obchodu vyžaduje k udržení své svobody možnost sám si vybrat institucionální uspořádání a ekonomické formy jemu nejlépe

Neuvěřitelná dobrodružství Vincenta Foxe

Dokončení ze strany 4 V indiánském zákoně mimo jiné figurují také požadavky Zapatistů na propuštění všech politických vězňů. Dolní komora parlamentu indiánský zákon schválila, přičemž horní komora se vyslovila ve smyslu, že zákon nesmí žádným způsobem omezovat federální zákony. Vládní proklamace o naplňování znění zákona jsou falešná a vedou indiány do slepé uličky. Slibná tvrzení Foxe, který se v celé této záležitosti navenek projevuje vůči indiánům vstřícně, ve skutečnosti odráží pouze snahu o politickou kontrolu nad domorodými obyvateli a jejich územími, která jsou vyhlášená bohatými surovinovými nalezišti. V neposlední řadě se tu jedná o nerušenou naplnění FTAA, (jejíž ratifikace je předpokládána na rok 2005) prostřednictvím níž budou snadněji a efektivněji drancována území, na nichž žije převážně indiánské etnikum. Navrhovaná legislativní opatření, modifikovaná do různých snah o rozvoj indiánského obyvatelstva nemají ani nebudou mít na jejich životy žádný pozitivní vliv. Tato strategie, jak již bylo zmíněno, je navržena čistě z pragmatických důvodů a v žádném případě nezlepší situaci indiánů, poznamenaných vykořis\ováním a chudobou. Viktorie N.

vyhovující.11 Nicméně stejně jako v dobách starého kolonialismu, vojáci a obchodníci přicházejí v těsném závěsu, jak dnes prokazuje svazek mezi distribucí čistě potravinové pomoci a vojenskou intervencí. Jaký je význam tohoto scénáře pro protiválečné hnutí a tvrzení tohoto článku, že válka je stále aktuální záležitostí v globálním měřítku? Nejdříve ze všeho můžeme očekávat, že situace, která se rozvinula v Africe, zasažené programy strukturálních úprav – s její směsí ekonomického a vojenského konfliktu a posloupností strukturální úpravy – – konflikt – intervence – se bude reprodukovat znovu a znovu v nadcházejících letech po celém Třetím světě. Můžeme rovněž očekávat, že v bývalých státně socialistických zemích vypuknou další konflikty, protože instituce a síly, které před sebou tlačí proces globalizace kapitalismu, pokládají státem vlastněný průmysl a další pozůstatky státního socialismu za stejnou překážku pro „svobodný obchod“, jako africký komunalismus. V tomto smyslu byla válka NATO proti Jugoslávii prvním příkladem (po Bosně) toho, co přijde ve chvíli, kdy je odumírající státní socialismus nahrazován liberalizací a svobodným trhem a NATO postupuje na Východ a přináší s sebou „bezpečnostní rámec“. Vztah mezi „humanitární intervencí“ NATO v Jugoslávii a „humanitární intervencí“ v Africe je tak úzký, že humanitární pracovníci, tito pěšáci současné válečné mašinérie, byli přivezeni do Kosova z Afriky, kde již měli příležitost prokázat relativní hodnotu afrických a evropských životů v očích mezinárodních organizací, měřeno kvalitou a kvantitou zdrojů, poskytnutých uprchlíkům. Měli bychom rovněž rozpoznat, že situace, které čelíme, se značně liší od imperialismu konce devatenáctého a začátku dvacátého století. Imperialistické mocnosti této doby byly svázány a odpovědné za specifické a územně definované sociální, politické a infrastrukturní dohody. V imperialistické éře dělových člunů a kulometů, které mohly zdálky pobít tisíce lidí, zodpovědnost za

masakry, hladomory a další formy masového zabíjení, mohla být vždy přesně stanovena. Například víme, že to byl belgický král Leopold, kdo nesl osobní odpovědnost za vyvraždění milionů lidí v Kongu (Hochschild 1998). Dnes naopak každý rok umírají miliony Afričanů následkem dopadu programů strukturálního přizpůsobení, ale nikdo za to není poháněn k odpovědnosti. Je tomu jinak; sociální příčiny umírání v Africe jsou stále neviditelnější, jako je neviditelná ruka kapitalistického trhu. (Walton a Seddon, 1994.) Konečně si musíme uvědomit, že nemůžeme mobilizovat síly pouze proti bombardování, nebo požadovat, aby skončilo, a nazvat to „mírem.“ Z poválečného scénáře z Iráku víme, že zničení infrastruktury dané země způsobí mnohem více smrti, než samotné bomby. Musíme pochopit, že smrt, hlad, nemoci a zkáza jsou současnou každodenní realitou většiny lidí na této planetě. Více než to, programy strukturálního přizpůsobení – nejuniverzálnější současné programy z Třetího světa – – ty, které ve všech svých formách (včetně Dokumentu o Africkém růstu a příležitostech), představují současnou tvář kapitalismu a kolonialismu – jsou válkou. Program jakéhokoli protiválečného hnutí musí tedy začlenit eliminaci programů strukturálního přizpůsobení ve všech jejích formách, pokud má válka a imperialistický projekt, do kterého se vtěluje, skončit.

Poznámky: 1

Podle nedávné statistiky se v roce 1999 celkem 75 zemí nacházelo v některé formě válečného stavu (Effe 1999), 33 z nich náleželo k celkem 43 jednotlivým zemím Afriky. To je ona „Čtvrtá světová válka“ proti chudým tohoto světa, o které často píše Subcomandante Marcos. 2 Pro popis této nové fáze kapitalismu, zdůrazňující zmizení mechanismů zmírňování třídních konfliktů viz Federici (1999) a Midnight Notes (1992). V těchto článcích je používán výraz „nové zabírání “, poukazující na to, že hnací silou současného kapitalismu je zničit jakékoli sociální jistoty, uznávané státně socialistic-

kými, post-koloniálními nebo keynesiánskými státy v 50. a 60. letech. Pokud tento proces má uspět, musí být násilný. 3 Nesmírně rozsáhlá existující literatura na téma programů strukturálního přizpůsobení, globalizace a neoliberalismu podrobně popisuje tento přesun bohatství. Viz (Brecher a Costello 1994), (Bello 1994), (Barnet a Cavanagh 1994) a (Federici 1999). 4 Literatura o programech strukturálního přizpůsobení v Africe je rovněž mimořádně rozsáhlá. Od poloviny 80. let nevládní organizace (ať už mezinárodní nebo domácí) se staly nezbytnými pro prosazení programů strukturálního přizpůsobení, protože převzaly oblasti sociální reprodukce v situaci, kdy je stát přinucen zbavit se svých rozpočtových prostředků v době strukturálního přizpůsobení. Jak píše Alex de Waal: „kombinace neoliberalismu a obhajoba jeho »lidské tváře« vytvořila novou roli pro mezinárodní nevládní organizace jako subdodavatele pro velmi rozsáhlé poskytování základních sociálních služeb jako zdravotnictví, rozšiřování zemědělské produkce a rozdělování potravinových přídělů… velké nevládní organizace, rozdělující výrobky a služby (CARE, Catholic Relief Services, Save the Children Fund), jsou vtahovány do hry ve chvíli, kdy nastávají velké krize jako hladomor nebo institucionální kolaps a poté zde zůstávají. V jiných případech nevládní organizace umísťují poradce do ministerstev (zejména zdravotnictví) a příležitostně přebírají odpovědnost za celé sektory služeb. Základní distribuce léků pro nemocnice v hlavním městě Súdánu, základní zdravotní péče na ugandském venkově a takřka všechny protituberkulózní programy a kampaně proti lepře v Tanzanii jsou pouze třemi z mnoha »národních« zdravotních programů, řízených přímo mezinárodními nevládními organizacemi, používajícími fondy z euroamerických dárcovských institucí.“ (de Waal 1997, str. 53) 5 Názorný příklad tohoto okrádání slabších skupin můžeme nalézt v Súdánu, kde na konci 80. let vláda poskytla Murahaliinské milici, vytvo-

Berou nám cizinci práci? Staré lži ultrapravice se vracejí Mluví-li se o nacismu nebo fašismu, představí si většina z nás II. světovou válku, nebo několik zamindrákovaných skinheadů, provolávajících nesmyslná hesla. Realita je však jiná. Nacistické a fašistické ideje nejrůznějších vůdců nezemřely spolu s Adolfem Hitlerem, ale naopak, s narůstající sociální krizí a mírou požadavků na jejich rychlé vyřešení získávají jednoduchá hesla a fráze krajní pravice stále více na oblibě. Je důležité si položit otázku: „Co se za těmi hesly skrývá?“

„Rodit, rodit, rodit…“ Jestliže rozebereme hesla a požadavky krajní pravice, zjistíme, že nám nenabízejí žádné racionální východisko, ale pouze svalují vinu na oblíbené terče. Slyšíme, že „Cizinci nám berou práci“ nebo „Je málo bílých dětí“. Dalo by se říci, že krajní pravice staví na dvou tématech: ekonomické problémy svádí v lepším případě na cizince, sociálně vykořeněná etnika, mentálně postižené…, v horším případě na směšnou představu mezinárodního židovského spiknutí. Druhým tématem je vytváření obavy „bílého“ obyvatelstva z vlastního zániku v mno-

žícím se počtu „barevných“, tzv. ne-evropských národů. Jedná se o starý známý pavědecký rasismus. Na druhé téma zná dnes odpově4, by\ třeba jen podvědomě, takřka každý. Není třeba ho tedy sáhodlouze rozebírat. Ženy prostě NEJSOU porodní stroje! Takový diskriminační přístup, který je základem patriarchální (tedy i křes\anské) civilizace, se daří ve společnostech s vyšší životní úrovní – – tzv. prvním světě – poměrně hladce vymýtit. Proto připadají na jednu „tradiční“ evropskou rodinu průměrně zhruba dvě děti. Nízká životní úroveň má za následek dva možné extrémy. Tam, kde byla životní úroveň nízká vždy, tj. v rozvojovém světě, nebo např. v romských komunitách, zůstal zakořeněný zvyk, že děti zajiš\ují přežití rodu – čím víc dětí, tím lépe. Navíc se k tomu přidává nedostupnost antikoncepce, a\ už z ekonomických důvodů, z důvodu nedostatku vzdělání nebo vnucovaní náboženských dogmat (viz. například výsledek politiky katolické elity v Africe). Druhým extrémem je situace, která nastává ve společnosti, zvyklé na jistou vyšší životní úroveň – na sociální jistoty. Do devadesátých let Evropu ovládaly sociální státy, a\ už v režii socdem na západě, nebo bolševismu

na východě. S nástupem liberálního kapitalismu a po následném rozbití těchto jistot dochází u lidí k nedostatku důvěry ve schopnost udržet rodinu v důstojných podmínkách. Tím dochází i k již nezdravému dalšímu snižování porodnosti. Řešením tedy není pobízení lidí do mechanického plození „nových bojovníků“, jako v nacistické Třetí říši, které prosazují (nejen) čeští fašisté. Problém je sociální povahy, a takový charakter musí mít i řešení. Zajistit blahobyt pro všechny lidi jak u nás, tak i kdekoli jinde na světě.

Kdo komu bere práci? Závažnější tvrzení, avšak jak vidno s tím předcházejícím úzce související, je, že „cizinci nám berou práci“. Má ale několik chyb. Cílem téměř každého člověka, který má v místě, kde se narodil/žije nějaké závazky, je tam i pracovat a tím získávat potřebné hmotné zabezpečení pro život svůj a svých blízkých; a ty chce mít opravdu nablízku. Ekonomická situace však některé české pracující (například zdravotní sestry) donutila opustit své nejbližší a jít pracovat do ciziny. Cizinci, kteří zde otročí, sem také nepřišli ze svého vlastního popudu, ale díky totální nemožnosti zabezpečit

řené z baggarských Arabů, právo přisvojovat si dobytek kmene Dinka. „Jejich nájezdy byly časté, široce rozšířené a devastující. Nájezdníci kradli zvířata, ničili vesnice, otravovali vodní zdroje a zabíjeli bez rozmyslu. Zapojili se rovněž do zotročování zajatců. Vyhnaní lidé, kteří přežili, prchali do posádkových měst, kde byli nuceni lacino prodat svůj dobytek a další majetek. (De Waal 1997, str. 94) Více informací o těchto událostech (Duffield 1994, str. 54–57). 6 Analýza politiky Světové banky ohledně kapitalizace zemědělství v Africe, viz Caffentzis 1995. 7 Současný válečný konflikt mezi vládou a islámskými fundamentalisty byl zahájen poté, co vláda odmítla uznat volební zisky fundamentalistů na počátku roku 1992. Kořeny konfliktu ale nalézáme ve velmi ostré vládní reakci na protesty proti politice MMF z roku 1988. (Stone 1997) 8 V roce 1987 Oxfam podal zprávu o tom, že Evropská komise oficiálně odpověděla na jeho požadavek poskytnout pomoc misionářům v jižním Súdánu následujícími mnohovýznamnými slovy: „Podle jejího názoru je misionářství v každém případě neživotaschopné a upadá všude v oblasti“. Oxfam to komentoval: „Je důležité poznamenat, že USAID, UNICEF a EEC všechny nedávno vyjádřily podobné názory ohledně misionářů z jihu, že jsou na ústupu a za dvacet let vymizí“. (Keen a Wilson 1994, str. 214). 9 Jak píše de Waal: „První dosaženou dohodou o vstupu do válečné zóny byla Operation Lifeline v Súdánu v dubnu 1989, po čemž následovala… v letech 1991–1992 koncepce operací »křížových mandátů«, například ve východní Etiopii, kde UNHCR, UNICEF a WFP pomáhaly uprchlíkům, vysídlovaly lidi a zbídačovaly obyvatele bez rozdílů. Přístup tzv. křížového mandátu byl dále rozvinut v bývalé Jugoslávii“. (de Waal 1997, str. 69) 10 Jedním z nejhorších příkladů této transformace poskytovatelů pomoci ve vojenské aktéry je pomoc, poskytnutá USA a OSN etiopské vládě ve válce proti Eritrejské lidové osvo-

své rodiny v místě jejich bydliště. Mafie a klany novodobých kapitalistů rozkradly veškeré bohatství, vybudovávané pracujícími východně od nás v průběhu celých desítek let. Bývalé slovenské, ukrajinské nebo ruské zemědělské oblasti jsou pusté, milióny lidí se ocitly bez práce a zdrojů obživy. Místní zástupci státu a mafie jsou jedna a tatáž ruka vykořis\ovatelského systému a společně těží z velké bídy sociálně deprivovaných lidí. Jestliže nám tedy cizinci berou práci, jak ve skutečnosti pracují? Při rozšiřování revolučněodborářských materiálů jsme narazili například na skupinu slovenských dělníků. Muži ve středních letech, ponížení, zbídačení, bez jakékoli světlé budoucnosti. Své nejbližší zanechali stovky kilometrů daleko. Těžká práce 24 dnů v měsíci, 12 hodin denně, bez jakékoli bezpečnosti práce, bez jakýchkoli sociálních práv. Toto není práce, ale novodobé otroctví – „makej nebo chcípni!“ To však ještě není to nejhorší. Většina zahraničních „otroků“ 50 % ze svého platu odvádí svému „bossovi“ – člověku, jenž rozhoduje o jejich existenci. Tito Slováci chápali podstatu kapitalismu zcela správně. Nejčastější byly věty: „Sme ako otroci!“, „Robotnícka trieda vždy bude slúži\ pánom

bozenecké frontě (EPLF) a Tigrayské lidové osvobozenecké frontě (TPLF) během 80. let. Známý hladomor „We are the Children“ z let 1984–1985 nebyl způsoben suchem, přelidněním nebo nesprávným využíváním půdy, jak se tehdy tvrdilo. Jeho skutečnou příčnou bylo množství ofenzív etiopské vlády proti EPLF a TPLF stejně jako její přesidlovací program, který násilně přesouval statisíce obyvatel ze severu na jih země (během čehož zemřelo 50 000 lidí). Potravinová pomoc, poskytnutá USA, OSN a řadou nevládních organizací (v letech 1985–1988 dosáhla částky 3 miliard dolarů) představovala klíč pro pokračování válečného úsilí etiopské vlády, stejně jako jejích přesídlovacích programů. Spolupráce a spoluúčast USA, OSN a aktivistů nevládních organizací s etiopskou vládou byla tak intenzivní, že zakryla pravé příčiny hladomoru a přerozdělování potravinové pomoci pro armádu. Civilnímu obyvatelstvu se dostalo nejvýše 15 % celkové pomoci, zbytek obdržela armáda. Spolupráce rovněž zakryla lidské oběti, spojené s přesídlovacími programy, využívala etiopskou armádu, „aby se organizace dostaly do oblastí, postižených hladomorem“ a – vrchol všeho – nevládní organizace si hlasitě stěžovaly, že jejich úsilí přichází vniveč, když se území znovu zmocnila EPLF nebo TPLF. Alex de Waal, náměstek ředitele nadace Africa Rights, nám poskytl hluboké očité svědectví o této tragické frašce (de Waal 1997, str. 115–127), které je zvláště cenné, protože auto byl osobně zapojen do událostí, o nichž píše. 11 Podobá se to „novému otroctví“, diskutovanému v Bales (1999), kde součastní otrokáři z Thajska a Brazílie se vyhýbají odpovědnosti za své otroky, kteří jsou již „nepotřební“ poté, co přestanou vytvářet zisk.

★★★ Bibliografii, vztahující se k tomuto článku, zde z prostorových důvodů neuvádíme. Je však dostupná v elektronické verzi tohoto materiálu, přístupné na internetové stránce FSA. Přeložil Jindřich Lacina

hore!“ Po celém světě denodenně migrují za prací miliony pracujících. Je důležité si uvědomit, že pracující v kapitalismu jsou POUZE položky v nákladech, lidské zdroje vyrábějící zisk kapitálu nebo dotěrný hloupý hmyz, jestliže se začnou bouřit! Nové velké závody postavené na „zelené louce“ zde nejsou z důvodu náklonnosti nadnárodních firem k pracujícím, ale stojí zde pouze proto, že se jim to vyplatí! Každým dnem se na celém světě proměňují lidé na nemyslící roboty u pásu a při jakékoli zmínce o odborech je jim vyhrožováno, že závod může být přemístěn do cizí země! Jak vidno, práci nám neberou nějací cizinci, ale kapitalisté, hmatatelné osoby vlastnící bezdůvodně výrobní prostředky. Je důležité nebýt sobec a uvědomit si, že pracující na Slovensku, Ukrajině či v Rusku čelí stejným problémům jako čeští pracující. Všude hrozí propouštění, všude se snižuje reálná kupní síla mezd, všude se privatizuje zdravotnictví, sociální pojistný systém, školství a všude pracující umírají na následky úrazů nebo nemocí z povolání. A\ jsem Čech nebo Rus, jsem především příslušníkem pracující třídy, patřím do neprivilegované vrstvy, kterou kapitalismus odsuzuje na celý život k ekonomickému otroctví, posluhování. Nebo, jestliže nemáte páteř, můžete

s pomocí různých podlých triků přece jen vyšplhat trochu výše na pomyslném žebříčku úspěšnosti (samozřejmě na úkor jiných).

Proč říct NE pravici Pravice, tedy i ta krajní, je nepřítelem pracující třídy. Neřeší kořen problému – třídní podstatu kapitalismu – to, že třída vykořis\ovatelů ovládá třídu vykořis\ovaných. Při jakémkoli zkoumání materiálů krajní pravice zjistíme, že se vždy odvolává na kapitál. „Posílení domácího kapitálu“, „podporu malému kapitálu“, nikde nenajdeme slova o odstranění odvěkého vztahu pán a sluha – kapitál/stát a pracující třída. Naopak ultrapravičáci tento společenský antagonismus popírají – tvrdí, že národní zájmy jsou nad rozpory mezi buržoazií a pracující třídou. Pracující mají mlčet a dál dřít na „své“ české kapitalisty. Odbory podle ultrapravičáků nemají šířit rozbroje mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, jak bylo řečeno na tiskové konferenci nacistického Národně-sociálního bloku (NSB). K čemu pak vůbec nějaké odbory mají existovat? Tato tvrzení ale nevyhovují nám pracujícím, většině onoho „národa“, o jehož blaho jim jde údajně především, ale vyhovuje menšině – kapitalistům, politikům, prostě vládnoucí třídě. Dokončení na straně 8

celosvětový odpor

SVOBODNÁ PRÁCE Červen 2001

Stručná chronologie zapatistického povstání

Dne 1. 1. 1994 vypuklo v nejjižnějším a zároveň nejchudším státě Mexika, v Chiapasu, ozbrojené povstání Zapatistické armády národního osvobození (EZLN), jehož stoupenci navazují na odkaz známého mexického revolucionáře Emiliana Zapaty, který během mexické revoluce 1911–1917 s heslem „Půdu a svobodu! (Tierra y Libertad!)“ stanul v čele povstání proti diktatuře Porfiria Díaze. Zapatisté v čele se subkomandantem Marcosem (levicový intelektuál z mexické univerzity UNAM) vedou v nepřístupné lacandonské džungli a v horách ozbrojený boj za svobodu a důstojnější životní podmínky. Krátce po vyhlášení povstání obsadila EZLN

v Mexico City budovu místního rozhlasu, radnici a několik dalších strategických komplexů. Zapatisté veřejně informovali o důvodech vypuknutí povstání a o katastrofální situaci na chudém jihu země. Datum vyhlášení povstání se ne náhodou kryje s datem začlenění Mexika do Severoamerické dohody o volném trhu (NAFTA). Zapatisté prohlašovali o této dohodě, že je ortelem smrti nad chudými a darem pro bohaté. Ve svých komuniké požadují právo na uznání politických a sociálních práv domorodých obyvatel a uchování domorodé (převážně mayské) kultury. Zapatisté se sdružují v 38 autonomních celcích. V rámci tohoto komunitního uspo-

Zapatisté na cestě nikam Před sedmi lety zapatistické partyzánské oddíly zahájily povstání v jihomexickém státě Chiapas. Dnes se nachází v procesu přeměny v parlamentní lobbyistickou skupinu. Během svého dlouhého pochodu na Mexico City minulý měsíc zapatisté dovršili poslední fázi normalizace svých vztahů s mexickým establishmentem. Jejich mluvčí, subcommandante Marcos, pro to připravoval půdu opakovanými výroky, že zapatisté jsou radikálové a nikoli revolucionáři. Část mexické vládnoucí třídy se chce se zapatisty nějakým způsobem dohodnout. Bude to znamenat propuštění všech zapatistických

Po měsíci naplněném pokojnými i násilnými stávkami (tzv. hartal) z politických i pracovních důvodů, které hrozily svržením bangladéšské vlády, vyhlásilo takřka 1,5 milionu textilních dělnic z Bangladéše stávku na protest proti tomu, že jsou i nadále nuceny pracovat na 1. Máje. Odboráři tvrdí, že je nepřijatelné, aby ženy musely pracovat v den, kdy mají vládní úředníci a mnoho pracujících ve veřejném i soukromém sektoru volno. Odborový mluvčí Munzurul Ahsan Khan sdělil, že přes především mzdové a pracovní požadavky byl textilácký protest i gestem podpory celosvětových antikapitalistických protestů. Největší sektor bangladéšského průmyslu, konfekční oděvní průmysl, přináší 75 % celkových příjmů z exportu. Šéfové oděvního průmyslu požadují zásah prezidenta Shahabudina Ahmeda do nestabilní politické situace, která ohrožuje jejich zisky. Zahraniční zákazníci totiž začínají ignorovat bangladéšské firmy. Jak sdělil Amirul Haque Amin, generální sekretář Národní federace textilních dělníků (NGWF), která se do kampaně aktivně zapojila, stávky, kterou pořádala Rada jednoty bangladéšských textilních dělníků, se zúčastnilo vysoké množství textilních dělnic a dělníků. Na 1. Máje tak zůstalo 85 % továren zavřeno, což je zhruba o 50 % více, než loni.

Jak se žije a pracuje v Bangladéši? V dusném horním patře továrního bloku v centru Dháky se textilní děl-

zajatců a zrušení některých vojenských základen poblíž zapatisty ovládané nepřístupné pralesní hornaté oblasti. Prezident Fox je nejpravicovějším a nejvíce protržním prezidentem v celé mexické historii, který ze zásady prosazuje privatizační programy a seškrtává jakékoli dosud existující sociální služby a projekty. Zapatisté uzavřeli dohodu s jeho administrativou, nastupující k nemilosrdnému útoku na mexické dělníky a zemědělce. Dohoda s Foxem volá po zavedení autonomie pro indiánské komunity s tím, že zároveň pro ně zakotvuje jasně prostátní zastupitelské struktury. V této souvislosti je tragikomické,

nice Pat Galeová z Derbyshire sklání se žehličkou nad košilemi pro obchody Littlewoods v Británii. Bangladéšské žehličce, která ji s úsměvem pozoruje, říká, že tuto práci dělala mnoho let ve své továrně v Anglii. Ale ačkoli práce a vybavení jsou podobné, rozdíl v platu a podmínkách může být sotva větší. Celá řada převážně mladých žen, které dělají oblečení pro Littlewoods v továrně Dressmen – která je jakousi výkladní skříní bujně se rozrůstajícího oděvního průmyslu – dostává méně než padesátinu mzdy svých relativně špatně placených britských protějšků. Nekvalifikované dělnice začínají na průmyslovém minimu 930 taka (cca 700 Kč) měsíčně, placených za šest pracovních dní v týdnu. Mnohem kvalifikovanější dostávají jen 1 295 taka (cca 975 Kč). Normou je desetihodinový pracovní den. V blízké Islámské oděvní továrně, kam paní Galeová a dva britští odboráři vstoupili neohlášeni, jsou pracovní podmínky ještě horší. Dělnice jsou namačkány na sebe a chodbičky jsou zablokovány pracujícími bosými teenagery. Většina dětských dělníků z bangladéšského exportního sektoru po mezinárodním nátlaku zmizela, ale několik dělníků v Islámské oděvní, která zásobuje obchodní řetězce Wal-Mart a další západní firmy, vypadá asi na 10 nebo 11 let. Musammetě je 18 let a pracuje v továrně už sedm let. „Samozřejmě, že bych radši zůstala ve škole. Ale má rodina si to nemůže dovolit“, říká návštěvě britských textiláků. Později, mimo továrnu, jsou pracující mno-

řádání si domorodí obyvatelé volí své zástupce a vytváří výbory určující politickou a sociální strukturu. Již od počátku se EZLN snaží o svých požadavcích vyjednávat s mexickou vládou. Byly vytvořeny nejrůznější výbory zprostředkující rozhovory mezi povstalci a vládou. Bez výsledku. V roce 1996 byly podepsány tzv. mírové dohody ze San Andrés navržené Zapatisty, ale ve skutečnosti však nikdy k jejich naplnění nedošlo. V prosinci roku 1997 došlo ve městě Acteal k hromadné vraždě 36 domorodých obyvatel sympatizujících s EZLN; mezi obětmi byly převážně ženy a děti. Brutální masakr provedla polovojenská jednotka napojená na tehdejší vládní stranu PRI. Ve druhé polovině roku 1998 došlo k rozpuštění Vyjednávací komise (CONAI) zprostředkující rozhovory s vládou. Po zrušení vyjednávacích výborů vláda prohlásila, že je ochotna vést s povstalci přímé vyjednávání. Krátce poté byly přepadeny některé z autonomních vesnic v oblasti San Juan de la Libertad. Několik lidí bylo zavražděno a další byli zatčeni. V sousední vesnici došlo k masakru 57 lidí. Všechny tyto hromadné vraždy mají na svědomí paramilitární komanda napojená na vládnoucí stranu. V roce 1999 se konal několikadenní pochod na hlavní město, s cílem upozornit na problematiku domorodého obyvatelstva v Mexiku a na podporu EZLN.

Vývoj situace zůstává pro Zapatisty až doposud stejný. Letos na jaře Zapatisté zorganizovali rozsáhlé informační turné po mexických státech. Cílem „Zapatour“ se stal mexický Kongres, kde 23 komandantů vyjednávalo se stávajícím prezidentem Vincentem Foxem o implementaci tzv. indiánského zákona upravujícího společenské postavení domorodých obyvatel. Jaký dopad bude mít toto opatření na domorodé obyvatele, ukáže teprve čas. Avšak vzhledem k tomu, že se ze strany mexické vlády jedná o čistě pragmatické gesto (pozn. viz tematický článek), nepřikládá se této skutečnosti zvláštní význam. Co se týče politické orientace povstalecké formace EZLN, dalo by se říci, že je ovlivněna nejrůznějšími levicovými směry. Přibližně v roce 1995/96 byla ustavena FZLN, strana marx-leninského typu, která je politickým křídlem EZLN. Je to přesný případ toho, jak bolševicky orientované strany a hierarchické organizace zneužívají autentická lidová hnutí. Celkově lze konstatovat, že je EZLN vystavena značným vlivům zahraničních i místních, převážně autoritářských levicových stran a uskupení. Ty toto hnutí označují za revoluční a posvěcují ho nejrůznějšími atributy. EZLN je sama o sobě národně osvobozenecké hnutí s prvky přímé demokracie. Viktorie N.

že mexická ústava již dlouho obsahuje nejpokrokovější záruky pro dělníky i rolníky, sliby, které nikdy nebyly naplněny, zatímco se nadále prohlubuje bída, rolníci jsou vyhánění z půdy a na indiánské skupiny dopadá represe. Celkové otevření Mexika mezinárodnímu trhu bude mít devastující účinky. Autonomní regiony skončí bu4 ve víru vládní represe nebo vykořis\ování, a\ už je budou mít pod svou správou staří známí vládou dosazení guvernéři nebo radikálnější politické skupiny jako například zapatisté. Kult subcommandanta Marcose, který se rozvinul, znamená, že si pro sebe získal širokou podporu od státotvorné levice, liberálů a intelektuálů, včetně pochybného libertinského socialisty/anarchisty Noama

Chomského a Naomi Kleinové, samozvané mluvčí „protiglobalizačního“ hnutí – a ta je ve skutečnosti větší, než které se mu dostává od samotných mexických indiánských obyvatel. Před mnoha lety Mexico City vítalo rolnické revolucionáře Emiliana Zapatu a Pancha Villu s otevřenou náručí. Protože se ale nebyli schopni spojit s městskými dělníky a uskutečnit sociální revoluci, oba dva byli nakonec zavražděni státními ozbrojenými složkami. Moderní zapatisté sice nemají ani revoluční podobu svých historických jmenovců, ale oni a indiánská populace mohou již velmi brzy zaplatit velmi vysokou cenu za dohodu, kterou uzavřeli s prezidentem Foxem. Resistance, červen 2001, bulle(R tin britské Anarchist Federation)

7

Prvomájové vření ve světě Dokončení ze strany 1 Vždy\ takřka všechny diktatury (otevřené i utajované), které ovládají Latinskou Ameriku, financuje a vojensky podporuje vláda USA. Násilné střety tisíců antikapitalistických demonstrantů s policií, blokáda burzy, likvidace výkladních skříní globálního kapitalismu a projevy solidarity ovládly letošní První máj po celé Austrálii. Globální ekonomická krize, jejíž důsledky stále sužují Asii, přivedla na Prvního máje do ulic statisíce lidí. V Japonsku, Tchaj-wanu, Hong Kongu a Indonésii se tisíce pracujících účastnili shromáždění a pochodů. V thajském Bangkoku asi 20 000 pracujících požadovalo sociální podporu nezaměstnaným. V Pákistánu zabránily masivní bezpečnostní operace protestům proti vojenskému režimu. V kambodžském Phnom Penhu požadovalo několik tisíc lidí lepší podmínky pro odhadovaných 150 000 kambodžských textilních pracujících. Přes 20 000 naštvaných jihokorejských pracujících vyšlo protestovat do ulic Soulu proti vládnímu programu restrukturalizace a dubnovému policejnímu masakru dělníků v továrně Daewoo Motor. Při pochodu proti prezidentskému paláci, který bránilo 15 000 policistů, protestující provolávali „Pryč s Kim Dae-jungovou vládou, utlačující dělníky.“ Tisíce nezaměstnaných tchajwanských odborářů a dalších dělníků na 1. Máje při pochodu skrz hlavní město požadovalo práci. Asi 10 000 demonstrantů s páskami na hlavách, pod záplavou transparentů, se spuštěnými sirénami, se valilo na prezidentský úřad v centru Tchaj-peje. Byli však zastaveni policií a zábranami z ostnatých drátů. „Dělníci potřebují přežít“, vykřikovali protestující, zatímco zatínali pěsti ve starém dělnickém pozdravu. Žádné násilí nebylo zaznamenáno. Vládní statistici předpovídají, že letos se nezaměstnanost vyšplhá z 2,99 % na 3,9 %. Prezident Chen Shui-bian sliboval hory doly, ale za 11 měsíců jeho vlády zatím nepředvedl nic, kromě ekonomického zmatku a politického bordelu.

Pobídka k zločinu Jeden nezaměstnaný protestující, Chang Chia-cheng, řekl, že ho tlak

v životě přivedl až na pokraj. „Život je vskutku těžký. Občas cítím puzení k spáchání zločinu“, říká 39letý otec dvou dětí. „Než začnou fungovat záchranné ekonomické balíčky vlády, umřeme hlady“, říká Chang, který dělá různé příležitostné práce na stavbách, a půjčuje si od příbuzných, aby měl co dát doma na stůl a dokázal splácet hypotéku. Tchajwanská média již přinesla zprávy o řadě sebevražd spojených s nezaměstnaností. Další protestující, Tsou Kuei-jung, odborář z Tchajwanské banky, kritizuje plánované slučování bank, jako součást snah vlády otřást přeplněným finančnickým průmyslem. „Nechceme, aby naše kariéry ztroskotaly díky amatérům“, říká Tsou s ohledem na vládní plány spojit státní Tchajwanskou banku, Zemskou tchajwanskou banku a Čínský centrální trust. Zaměstnanci státních podniků, oblečení v rudém, se také vydali do ulic. Hrozí se propouštění z důvodu plánované privatizace ztrátového státního sektoru. Jeden z největších místních deníků China Times uvedl ve svém úvodníku, že šlo o „nejchladnější První máj.“ Do loňska vkládali pracující své naděje do demokracie, sociálního státu a bezpečného života, které měla přinést vláda prezidentovy Demokratické pokrokové strany. Realita je jako vždy zklamala; kritizují nejistotu ekonomického i veřejného programu demokratické vlády. Předseda strany Frank Hsieh vinu svaluje na blíže neurčené úředníky „popíjející víno a hrající bridž“, což je na Tchaj-wanu považováno za nepřípadný luxus. Ekonomický ministr Lin Hsin-i pro změnu viní odliv investicí z Tchaj-wanu do Číny. Do Tchaj-wanu přestávají pomalu přitékat milióny dolarů z USA, poté, co se pragmaticky přeorientovaly, demokracie nedemokracie, na větší trhy Číny. Jako obvykle naši pánové vidí chybu všude jinde Pavel Pecka než v sobě.

Milion bangladéšských žen vyhlásilo na 1. máje stávku hem otevřenější. Vyprávějí o standardním dvanáctihodinovém pracovním dnu, jednom dnu volna v měsíci, běžném hrubém zacházení ze strany nadřízených, nucených přesčasech, někdy i přes celou noc. Textilní dělnice v Dháce jsou často cestou z továren znásilňovány a okrádány, požáry v továrnách zabily za posledních pět let 400 lidí. Britský textilní průmysl přichází o tisíce pracovních míst, a jsou to převážně továrny jako Dressmen nebo Islámská oděvní, kam se přemis\ují. Dovoz oblečení, s naprostou převahou rozvojového světa, se za posledních 15 let ztrojnásobil a dnes pochází více než polovina prodaného oblečení v Británii ze zemí jako je Čína, Indonésie, Maroko či Bangladéš, kam velkoobchodníci a nadnárodní společnosti přesunuli výrobu za levnější pracovní silou. Stejný proces probíhá v celé Západní Evropě, a zatímco se spotřebitelé těší z klesajících cen, korporace a nákupčí – kteří si v rozvojovém světě diktují podmínky – profitují z ohromného rozdílu výrobních a prodejních cen a nejistých vztahů mezi dodavateli a odběrateli. Tři dělníci z britských textilních továren přijeli do Dháky s cílem budovat solidaritu tváří v tvář globálnímu přerozdělování práce, které soubojem o zakázky staví jednotlivé národní sekce dělnické třídy proti sobě. Paní Galeová je předákem v továrně Jaeger Knitwear v Belperu,

vlastněné firmou Coats Vivella. Ta v minulých letech prodala nebo zavřela fabriky zaměstnávající tisíce dělníků poté, co její hlavní zákazník, Marks & Spencer, přemístil výrobu do levných zámořských center. Sandy Rankin, odborový aktivista, ztratil svou práci v prosinci, po uzavření továrny Ayrshire Knitting firmy John Aird & Co. – strojové vybavení bylo obratem prodáno do Číny. Jediný Mike Gratton, odborový předák ve firmě John Heathcoat zaměřující se na specializované trhy, se může cítit bezpečně. Tito tři aktivisté prosazují potřebu organizovanosti zdola nahoru, s cílem dosáhnout vítězství v boji za základní pracovní práva a lepší podmínky. Ale budování odborů – toho typu, který se ukázal být tak účinný v zemích jako je Srí Lanka, Thajsko a Indonésie – se v živelném bangladéšském oděvním průmyslu ukazuje jako namáhavý boj. V současnosti v Bangladéši vyrábějí pro 3 300 zaměstnavatelů asi dva milióny převážně ženských dělníků oblečení na vývoz – v Británii je jich asi 275 000 – přičemž několik milionů pracujících vyrábí často v ještě horších podmínkách pro domácí trh. Odbory jsou přitom legální jen ve 127 továrnách a skutečně s nimi jedná sotva deset zaměstnavatelů. Dělníci jsou běžně za činnost v odborech vyhazováni, fyzicky napadáni nebo nezákonně zadržováni policií – dvě třetiny poslanců bangladéšského par-

lamentu totiž přímo či nepřímo vlastní textilní továrnu – a nezaměstnanost odhadovaná na 35 % poskytuje armádu náhradníků, kdykoli připravených nastoupit na jejich místo. U vchodu do gigantické jihokorejské továrny Dada, stojící v bezcelní zóně na předměstí Dháky, prohlašuje kodex vedení společností Nike a Tommy Hilfiger podporu právu pracujících na svobodné sdružování, spolu s odporem k dětské práci a nadšením pro slušné platové a pracovní podmínky. Ale generální manažer zóny, Syed Nafizuddin Ahmed, má jasno: „Odbory jsou zde zakázány!“ Pracovní místa uvnitř zóny, kde je průměrná měsíční mzda okolo 2 000 taka (cca 1500 Kč) a podmínky jsou často lepší než v továrnách uvnitř města, jsou žádaná. Ale zaměstnavatelé s problémovými zaměstnanci neztrácejí čas. Rafiqul Islam Sujan organizoval protest proti ubohým podmínkám v jedné továrně v bezcelní zóně a skončil tak, že musel podplatit dozorce ve vězení, aby se z něj dostal. Musel si změnit jméno, aby ještě někdy sehnal práci. Ve dhácké slumové čtvrti Demra, kde se tísní desetitisíce lidí v ubohých chatrčích mezi bahnitými cestami omývanými splašky a odpadky, popisují ženy z textilních a dalších továren britským dělníkům svůj boj o přežití bez tekoucí vody, elektřiny nebo zdravotních služeb. Bangladéšští zaměstnavatelé, vystavení požadavkům na zlepšení

mezd a podmínek, poukazují na nízké nákupní ceny západních firem. Lutfor Rahman ze sdružení vývozců oblečení uvádí jako příklad zisky společností jako je třeba Wal-Mart. „Neustále nám vykládají o etice, ale o své zisky se s námi nepodělí. Když nám budou platit více, taky budeme moci platit více“, dodává. Fahim Abdullah, ředitel továrny Dressmen, vzpomíná na požadavek jedné britské firmy, která chtěla uniformy pro bezpečnostní službu za pět dolarů za deset kusů (cca 20 Kč za jednu). „Za takovou cenu jsme to prostě nemohli vyrobit, ale oni si je sehnali jinde.“ (V Čechách pak stojí jedna taková uniforma podle kvality 1 500–3 000 Kč!) Bangladéšští výrobci čelí vyhlídce, že budou zlikvidováni ještě levnější pracovní silou v zemích jako je Vietnam, Barma, Kambodža nebo Čína. Bangladéšští ani britští odboráři nemají potíže s tím, označit za původce svých problémů spíše nadnárodní korporace, které ovládají průmysl, než jeden druhého. „Většina textiláků u nás doma viní lakotu výrobců a překupníků“, říká Rankin. „Jestliže by byla široká veřejnost na západě konfrontována s tím, s čím my v posledních pár dnech, mohli by se začít vyptávat korporací a požadovat změnu. Po tom, co jsme tu viděli, víme, že cokoli, co s tím jako lidská bytost můžete udělat, udělat prostě chcete.“ Připravil Pavel Pecka

8

anarchistická knihovna & kontakt

SVOBODNÁ PRÁCE Červen 2001

Kdo jsme a co chceme? Bolivijská odborářská byrokracie dusí lidové hnutí Federace sociálních anarchistů

✒ Federace sociálních anarchistů je organizací lidí, kteří chtějí zničit kapitalismus a stát. Kapitalismus – protože celosvětově pro zisk vykořis$uje, utlačuje a zabíjí pracující lidi a devastuje životní prostředí. Stát – protože pouze udržuje hierarchii a privilegia třídě a jejímu služebnictvu, která ho ovládá. Stát nemůže být použit k boji proti utlačování a vykořis$ování, které jsou důsledkem hierarchie a zdrojem privilegií. Na jejich místo chceme společnost založenou na svobodě, rovnosti, samosprávě, solidaritě a vzájemné pomoci – anarchistický komunismus. ✒ Tato společnost může být vytvořena pouze s pomocí organizace třídy ovládaných, založené na stejných principech jako budoucí společnost. ✒ Federace sociálních anarchistů je organizována na územním a profesním základě. Sociálně anarchistická organizace nemá jen odborovou strukturu, ale snaží se zorganizovat pracující třídu jako celek. Všichni členové jsou součástí místních skupin, které existují proto, aby poskytovaly solidaritu, podporu a zdroje lidem ve svém okolí. Účastní se propagační práce, brání lidi mimo pracoviště. Organizují solidárnost ostatních pracujících v okolí v případě boje. Skupiny zajiš$ují místo pro pořádání mítinků, poskytují informace a metodickou pomoc a zajiš$ují vydávání politických a vzdělávacích materiálů. Místní skupiny jsou základnou pro širší sociální aktivity. Jsou to zárodky budoucí společenské samosprávy. ✒ Profesní organizovanost FSA nelze zaměňovat s běžným byrokraticko-reformistickým odborářstvím. Nejenže není omezena pouze na dělníky, ale spojuje i jiné sociální skupiny, jako studenty, nezaměstnané nebo důchodce, navíc odmítá omezovat svou agendu jen na problémy všedního dne (ačkoli jsou samozřejmě podstatné) a usiluje o naplnění revolučních myšlenek anarchismu. Profesní organizace připravují své členy na jejich úlohu ve svobodné společnosti. ✒ Naše aktivity jsou založené na principu přímé akce – aktivitách samotných pracujících, nikoli pomocí prostředníků, jako jsou politici nebo placení funkcionáři. Naše rozhodování je činěno členstvem. Funkce jsou volené a kdykoli odvolatelné, nemají rozhodovací pravomoc, vykonávají jen svěřený konkrétní mandát.

Za lepší životní podmínky dnes! Za anarchistický komunismus v budoucnu!

Dokončení ze strany 3 Představitelé COB schválně nevyhlásili generální stávku, což bylo původně součástí plánu k vydobytí vítězství pro pracující, ale pouze tlačili na vládu, aby dosáhli splnění jejich částečných ekonomických požadavků. Odborářská byrokracie tak delegitimizovala poselství a dopad generální stávky – jedné z nejmocnějších zbraní, kterou vykořis\ovaní mohou použít proti kapitalistům. Byrokracie proměnila stávku na způsob, jak tlačit na vládu a „přesvědčit“ ji, aby pohodila vykořis\ovaným několik kostí. S poníženým seznamem požadavků, předložených byrokraty, ostře kontrastuje všeobecně rozšířené bojové odhodlání pracujících ve městech a zemědělců na venkově. Zatímco pracující a farmáři se stavěli na odpor vůči policejně-vojenské represi pomocí blokád, shromáždění a demonstrací a ukazovali v praxi, že jsou připraveni dovést boj do logických konců, byrokrati vedli rozhovory s vládními ministry a hledali nějaké ústupky, kterými by mohli ospravedlnit ukončení stávky. Kromě chudičkého seznamu požadavků a úmyslné disorganizace způsobené byrokraty, byla generální stávka ještě oslabena skutečností, že se jí vůbec nezúčastnil průmyslový proletariát. Stávka se v podstatě omezila na pracující, zaměstnané v sektoru služeb a pěstitele koky. Horníci a zaměstnanci ropného průmyslu se nezúčastnili aktivně stávky proto, že se obávali taktiky COB, která dopustila, aby se sociální

Berou nám cizinci práci? Dokončení ze strany 6 V krajní pravici se tedy za radikálními hesly schovává jen poskok buržoazie (v případě vedení jde často přímo o samotnou buržoazii), touha dostat se k politické moci a neschopnost ovládat svůj vlastní život. Za „národně-sociální revolucí“ se schovává opět jen kapitalistické otroctví (Totaleinsatz), avšak s jiným politickým dresem „nejchytřejších“ pánů ve vládě. Posílení policie znamená ještě tvrdší represe proti ambicím pracující třídy na udržení a rozšiřování svých těžce vybojovaných sociálních práv a rovněž přitvrzení v boji proti osvobození od vykořis\ování jako celku. Jistota je jistota, co kdyby snad pracující nebyli spokojeni s nízkými mzdami, dlouhou pracovní dobou a jinými opatřeními pro dobro národního kapitálu!

Reálné šance pravice Všechna politická, krajně pravicová uskupení, zatím nabízejí svá

„rychlořešení“ skrze parlamentní systém. Naštěstí se stranická propaganda dělá jinde, než přímo mezi pracující třídou. Anarchisté svou propagační práci dělají naopak na pomyslném dně pyramidy společnosti, mezi pracujícími, protože celá pyramida na nich stojí, a právě toto přízemí dokáže setřást zbytečnou zátěž patra nad sebou. Proto anarchisté vybízejí ostatní pracující k sebeorganizaci do akčních skupin zaměstnanců nebo do samosprávných rovnostářských odborů přímo na pracovišti – a tím nejlépe vštěpují pracujícím přirozený odpor ke zkorumpovaným politickým stranám toužícím po moci a „vyvoleným vůdcům národa“. Jestliže je údajný vůdce člověk z masa a kostí, je omylný a v měřítku všech otázek nedokonalý. Potom, jak někdo takový může být vyvoleným? Jak může znát problémy, které tíží pracující na určitém pracovišti, nebo v bydlišti lépe, než samotní pracující? Copak jsme méně než nějaký vůdce?

Z těchto jasných důvodů anarchisté usilují o budování orgánů třídní samosprávy na principech volených a kdykoli odvolatelných delegátů, rovnosti, federalistického uspořádání a přímé akce bez jakékoli kolaborace, doprošování a smlouvání! Je jasné, že pravice je přirozeným opakem těchto sebeorganizačních snah. Naneštěstí se krajní pravice zabydlela jako relevantní směr v politickém spektru, média jí dávají prostor pro prezentaci jejích plánů a pro sebepropagaci. Pravice a její nesolidární postoje (xenofobie, rasismus, sexismus, nacionalismus…), jsou největším nebezpečím pro sjednocený boj pracující třídy proti kapitalistickému otroctví. Je důležité odsunout ultrapravicovou politiku mimo rámec veřejného zájmu, hlavně v dělnických oblastech, všude tam, kde se vyvíjí anarchistická odborářská práce. Jakékoli propagační materiály pravice musí být ničeny, i fyzicky! Pracující si musí me-

boje jeden za druhým postupně vyčerpávaly, což jen posilovalo její strategii kompromisu. Průmysloví dělníci již byli předtím oslabeni prohranými konflikty z poloviny 80. let. Až do poloviny devadesátých let byli horníci v prvních liniích proletářských bojů a měli jednu z nejmocnějších bojovných tradic v Latinské Americe. Řada těsně po sobě následujících porážek, pramenících z nedostatku revoluční strategie, vydláždila cestu pro ofenzívu vlády a zaměstnavatelů, která zásadním způsobem restrukturalizovala průmysl. Pád cen cínu způsobil zhroucení Corporación Minera de Bolivia (COMIBOL), která vyhodila více než 90 % horníků na dlažbu. Desítky tisíc horníků se sjednotily do družstevních asociací, živily se rukodělnou prací a nádeničinou. Dnes existuje jen několik málo ziskových dolů a horníci jsou většinou mladí lidé, postrádající velké bojové tradice minulosti. Dnes mají největší váhu v bolívijské ekonomice sektory zaměstnanců v ropném průmyslu, který dalece převyšuje hornictví a agrobyznys. Existuje však značný rozdíl mezi uvědomělou pracující třídou z 80. let a dnešními petrodělníky. Horníci mají vlastní, desítky let dlouhou tradici sociálních bojů, zatímco proletáři z ropného průmyslu jsou relativně mladí a nemají takřka žádné tradice ani zkušenosti. Noví pracující v ziskových dolech a dalších oborech jsou limitováni stejně jako pracující z ropného průmyslu a navíc, jejich pracovní místa jsou mnohem méně zajištěná, než místa horníků z COMIBOLu.

zi sebou vybudovat ducha solidarity a tím vzít nesnášenlivým heslům vítr z plachet. Je rovněž důležité, aby pracující vystupovali proti krajní pravici a její armádě pouličních rváčů. Na jakékoli pouliční násilí neonacistů musí zaznít rázná fyzická odpově4. Neonacističtí rváči musí vidět, že si nemohou na ulicích dělat, co chtějí. Prvním krokem může být třeba jasné vystoupení proti přítomnosti neonacistů v restauraci. Pokud někdo tvrdí, že každý má mít právo na svobodu projevu, pak jedinou odpovědí je, že každý má mít právo na sebeobranu. Ultrapravičácké štvaní, a\ už ve formě ústní, hudební, tištěné, filmové nebo formou demonstrace je útokem na pracující třídu – a ta se musí bránit! Tak, jak fašisté rozbíjeli odbory, vraždili dělníky, rozháněli demonstrace a stávky, ničili dělnickou agitaci, tak dnes musí ve svém zájmu pracující odpovědět fašistům silou a jasně říci: „Náckové, táhněte z naší planety, bez vás nám bude lépe!“ Jinak nám totiž v budoucnu hrozí nové totální nasazení, či nové vyhlaJ. S., Pavel Pecka zovací tábory.

Byrokrati z COB nepracují na tom, aby zvrátili tyto podmínky, ale aby je zakonzervovali a tak ospravedlnili vzájemnou izolovanost sociálních bojů a pokračovali ve své strategii kompromisu. Byrokrati z COB neudělali nic pro to, aby sjednotili průmyslové dělníky, a\ už před generální stávkou nebo po ní. V minulosti, když doly a související průmysl zkrachovaly, byrokrati nevolali ani po okupačních stávkách. Později se dále přizpůsobili procesu destabilizace pracovních míst a souhlasili s jedním vládním požadavkem na flexibilitu práce za druhým. Nyní je hlavním úkolem odstranit byrokraty z vedoucí role, z jejich role zprostředkovatelů a především sjednotit všechny sociální boje a vyzvat ke generální stávce se společným seznamem požadavků. Tento úkol nebude splněn, pokud zůstane v rukou COB, která je založená na strategii činění kompromisů s vládou. Naléhavou prioritou je sebeorganizace. Pravomoce by měly mít pouze shromáždění, složená ze zdola volených představitelů a měli bychom odmítnout všechny pokusy o zavádění nepřímého zastoupení. Nejaktivnější skupiny pracujících a dalších vykořis\ovaných lidí (zemědělců, studentů apod.) se potřebují organizovat samy. COB musí svolat shromáždění zdola volených představitelů z celé země, kteří sami zformulují program, odpovídající potřebám pracujících lidí, znovuzorganizují generální stávku a převezmou úkol koordinovat boj. Pokud se všechny skupiny spojí, aby samy

PODPOŘTE ANARCHISTICKÝ TISK! PLAŤTE JEHO SKUTEČNÉ NÁKLADY!

Náhledy pro korekturu Tisk stran na tiskárně A3.........8 × 20,– ................... 160,–

Filmy Tisk na pauzák v dtp studiu.....8 × 25,– ................... 200,–

Ofsetový tisk Tisk samotných novin...............600 ks ........................4 000,–

Celkové náklady tisku..........................4 360,–

✘ Ztráta na jeden výtisk = cca Kč 2,26! • při minimální prodejní ceně Kč 5,–

PŘEDPLATNÉ je nejjistějším způsobem, jak si zajistit pravidelné dodání Svobodné práce, měsíčních novin Federace sociálních anarchistů. Předplatné na 6 čísel činí 90,– Kč. Úhradu lze provést složenkou typu A na bankovní konto: ČSOB, obchodní síJ IPB Pobočka: Masarykovo nábřeží 2/2014, 12000 PRAHA 2 Účet: 151440919/500 Do kolonky „Zpráva pro příjemce“ vpište „předplatné“ a číslo prvního objednávaného výtisku.

Nabídka Anarchistické knihovny FSA

Petr Andrejevič Aršinov Dějiny machnovského hnutí Rozsahem velká, ale významem ještě větší kniha, popisující jednu z nejslavnějších kapitol z dějin anarchismu. Když se řekne machnovské hnutí, znamená to miliony lidí, bojujících za anarchistický komunismus v nepředstavitelně složitých podmínkách občanské války na Ukrajině v letech 1918 až 1921.

„Skutečnost, že bolševické vládě se podařilo v revolučním Rusku vytrvat dlouhou dobu u moci, dovedla mnoho lidí k závěru, že tento systém je produktem Ruské revoluce a její přirozenou formou. To je ale zásadní omyl. Ruská revoluce a bolševická vláda jsou dva antipody, dva protipóly. Po celou dobu trvání Ruské revoluce byla bolševická moc pouze tou nejvychytralejší, nejpřizpůsobivější a zároveň nejzrádnější formou reakce. Bojovala proti Ruské revoluci již od prvního dne. V tomto boji ruské pracující masy již ztratily hlavní revoluční výdobytky – svobodu sdružování, svobodu projevu, tiskovou svobodu, nedotknutelnost osoby atd. Tento boj se rozšířil po celém Rusku, zasáhl každou vesnici a továrnu – – jeho vrcholem bylo revoluční povstání na Ukrajině, objevil se v několika guberniích Centrálního Ruska a v únoru-březnu 1921 znovu v podobě kronštadtského povstání.” Pův. překlad – 94 str. A4, 75 Kč/Sk

kolektiv autorů FSA Globalizace – kritický pohled Na více než 60 stranách A5 se můžete seznámit s anarchistickým pohledem na globalizaci kapitalismu, tento dnes bezesporu nejzávažnější politicko-ekonomický pohyb, který navždy mění tvář prostředí, ve kterém žijeme. V kapitolách, věnovaných MMF, SB a dalších institucím, sociálním a ekologickým důsledkům jejich působení, globální represi i kontrole, „flexibilizace“ trhu práce, současné komercializaci kultury, ale také hledání a nalézání východisek pro hnutí odporu, se dočtete nejen anarchistický pohled na věc, ale také se dozvíte množství spolehlivých dat, statistik a všemožných údajů, které můžete používat jako argumenty v diskusi.

Vernon Richards Poučení ze španělské revoluce Anglický anarchista a novinář nám nabízí kritický pohled na roli anarchistů ve španělské revoluci, velkém a takřka

zapomenutém sociálním pohybu, kdy se mohly na široké ploše projevit konstruktivní schopnosti anarchistické myšlenky. Odpovídá na otázky, proč anarchisté nebyli schopni uskutečnit svoje představy, i když měli ve svých organizacích více jen 1,5 milionu pracujících, proč vinu za krach revoluce nenesou pouze bolševici a fašisté a čemu se v musíme v budoucnosti vyhnout.

ovládly COB a odstavily byrokracii od vesla, toto spojenectví, založené na shromážděních všech odborových organizací, pak znovu může zahájit generální stávku a bude mít přitom potenciál nutný pro vítězství. Když ale osud boje zůstane v rukou odborové byrokracie, můžeme očekávat pouze vyčerpání a nové porážky. V Bolívii to na ulici vře. Nepokoje mají svůj původ ve strašné bídě a totální nedůvěře v buržoazii a současný systém. Bolivijská vláda je pouze služkou nadnárodních korporací a není schopna splnit cokoli, co slíbí. Vládní represe a demagogie stále tlačí obyčejné lidi stále blíže směrem k rozhodné sociální bitvě. Myšlenky a činy oficiálních předáků zemědělců a dělníků jsou založeny na kompromisu. Zneužili všechny příležitosti, aby zmařili generální stávku jako zbraň, používanou na zbavení se vlády a splnění požadavků vykořis\ovaných. Odboroví byrokrati, kteří nás vedou pouze do dalšího hladu a dalších porážek, si nezaslouží důvěru pracující třídy. Potřebujeme ozbrojit sami sebe proti politické represi a musíme se spoléhat pouze na svoje vlastní síly. Nemá žádný smysl požadovat zahájení dialogu s vládou, protože buržoazie a pracující mají opačné zájmy. Potřebujeme sami řídit běh událostí takovým způsobem, abychom skoncovali s imperialistickým kapitalismem. Za dělnickou samosprávu, směrem k anarchistickému komunismu! Anarchistická mládež, Bolívie, La Paz Připravil Pavel Pecka

DISTRIBUCE materiálů se sociálně anarchistickou, revolučně odborářskou a antifašistickou tématikou je největší překážkou pro šíření našich myšlenek. Oficiální kanály nám nepomohou. Hledáme všechny schopné a ochotné pomoci s tímto problémem. Podmínky odběru (min. 10 ks) a splácení dohodou – kontaktujte nejbližší pobočku FSA-MAP. Distribuci na Slovensku zajišJuje naše sesterská organizace Priama Akcia – anarchokomunistická organizácia práce. Internet: www.volny.cz/priamaakcia

Michail Bakunin Bůh a stát

Kontakt

V dějinách byli lidé drželi v poslušnosti pomocí dvou dogmat – o nezbytné roli státu a existenci „vyšší” bytosti, předurčující naše společenské normy a postavení. Tato dogmata inteligentně konfrontoval už „otec anarchismu” M. A. Bakunin.

FSA Praha

FSA Blansko

tel.: 0604 77 34 40

tel.: 0604 43 28 55

e-mail: [email protected]

e-mail: [email protected]

Kompletní seznam všech publikací vydaných Anarchistickou knihovnou FSA najdete na naší internetové stránce www.volny.cz/fsa-map. Jestliže nemáte přístup k internetu, žádejte katalog AK (zdarma) na nejbližším kontaktu FSA.

FSA Severní Čechy

FSA Brno tel.: 0604 92 43 53 e-mail: [email protected]

tel.:0605 44 30 03 e-mail: [email protected]

FSA Zlínsko tel.: 0604 59 33 44 e-mail: [email protected]

FSA Prostějov tel.: 0604 84 86 38 e-mail: [email protected]

✒ OS Rovnost můžete kontaktovat na každém kontaktu FSA, nebo přes e-mail: [email protected]

Svobodná práce jsou měsíční noviny Federace sociálních anarchistů, členské sekce Mezinárodní asociace pracujících ★ Redakce nemusí nutně souhlasit s otištěnými názory, za které nesou odpovědnost jejich autoři ★ Tisková svoboda, svoboda projevu a svoboda šíření myšlenek je základním, univerzálním a nezadatelným lidským a politickým právem, které nesmí být omezeno jakýmkoli zákonem nebo zásahem ★ Náklad: 600 kusů ★ Redakce: [email protected]