Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
1 Včelce vděčí les Včelný za své jméno. Profesor Eduard Weis vysvětluje pojmenování lesa podle rojů včel. Včelaři, správci lesa, usazení v lese u pramene dobré pitné vody, ošetřovali včely a med odváděli královské kuchyni. To nás přivádí k dobám, kdy poddanský Rychnov byl městem královským. To období v historii nebylo dlouhé, ale rychnovští na označení svého města za královské byli hrdí. Roku 1560 se stal Rychnov majetkem krále odúmrtí. Českým králem byl v té době Ferdinand I. O rok později udělil městu výsadu užívat práv královských měst. Měšťanům udělil právo volného stěhování. Následující rok věnoval rychnovským kožešníkům cechovní řád. Po Ferdinandově smrti zdědil Rychnov jeho syn Maxmilián. Městu potvrdil všechna privilegia, od Vladislava II. i od svého otce. K povznesení Rychnova pronajal na dvanáct let důchody a platy z rychnovského panství. R. 1575 povolil, aby rychnovská privilegia byla zapsána do zemských desek. Král Rudolf II. zdědil Rychnov r. 1576 a hned následující rok ho prodal Burijanovi Trčkovi z Lípy. Znovu se stal Rychnov městem komorním v těžkých letech 1620 – 1623. Naposledy se dostal do královských rukou královny a císařovny Eleonory, manželky Ferdinanda II. v letech 1635 – 1640. O tom, že králům a královnám chutnal lesní med ze Včelného, lze jen stěží pochybovat.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
2 O stavbě dřevěné roubené kapličky u pramene dobré léčivé vody se dochovala pověst už z poloviny 17. století. Příběh se údajně odehrál v dobách, kdy správci lesa pečovali o roje včel a med odváděli královské kuchyni. Tehdy žil v Rychnově chudý bohabojný člověk, který dřinou na svůj vezdejší chléb ochrnul. Jedné noci umdlelý bolestmi a posílený modlitbou usnul. Zdálo se mu, že Panna Marie z obrázku, umístěném na sloupu u léčivé studánky, zahalená do zářivého oblaku jej zve, aby před slunce východem ponořil své údy do léčivého pramene. Nešťastník uposlechl a od studánky se vracel bez bolesti a bez berlí. Nad studánkou pak byla vystavěna dřevěná kaplička, zasvěcená Panně Marii, chuďasovy berle v ní byly uchovány na památku. Panna Maria pomáhala rychnovským i jindy. V kostele sv. Havla stojí barokní soška Panny Marie s děťátkem, ale původní sošku prý zhotovil a daroval kostelu sám Arnošt z Pardubic. Při švédském vpádu za Třicetileté války prý Panna Maria, vznášející se na orlu, s planoucím mečem v ruce, zahnala Švédy na bezhlavý útěk. Pannu Marii Svatohavelskou v mnoha vyobrazeních dodnes rychnovští chovají v úctě ve svých domovech.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
3 Asi roku 1854 se rozhodli rychnovští v čele s purkmistrem Vojtěchem Havlem a návladním Josefem Kapounem pro stavbu nové dřevěné kapličky na Studánce. Místo sešlého původního mariánského obrazu rozhodli umístit rokokovou sochu sv. Jana Nepomuckého z farního kostela sv. Havla v Rychnově. Světcovu sochu sem na nosítkách přineslo z města procesí šestnácti chlapců v průvodu šestnácti družiček, s měšťany, hudbou a kaple byla slavnostně vysvěcena. Došlo k tomu 14. září 1856. Kaplička zde stála až do roku 1902, kdy zdejší rodák, usedlý v Uhrách, Josef Czeypek, s manželkou Evelynou založil nadaci pro zbudování nové, větší, zděné pozdně klasicistní kaple na kruhovém základu. Stavba je završena kopulí s lucernou. V barevných postranních vitrážích vidíme portréty donátorů. Na ústředním oltáři byl umístěn obraz sv. Jana Nepomuckého. U příležitosti jeho svátku 16. května se zde konaly bohoslužby a pouti. Svatý Jan, ač byl svatořečen až 1729, patřil k uctívaným patronům už od počátku 17. století. Stal se oblíbeným světcem lidové zbožnosti v období baroka. Jeho sochy se stavěly především na mostech a rozcestích a jeho kult je rozšířen i za hranicemi Českých zemí. Má nesčetně soch, kaplí i kostelů. Je patronem Čech, mostů, lodníků, vorařů, mlynářů a šťastného putování, chrání před vodou, pomluvami a mnoha dalšími nepříjemnostmi.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
4 Liborius, o jehož původu nic nevíme, převzal v r. 348 úřad biskupa v Le Mans. Byl vzorem dobročinnosti a zbožnosti, přičítají se mu i zázračná uzdravení. Samotný sv. Martin byl jeho přítelem. Úcta k jeho ostatkům vedla k jejich přenesení a to se slaví 23. července. Svátek 25. října je pak tzv. Malý Liborius. V první polovině 18. století, kdy už stála kaplička u Studánky, rychnovští 1749 rozhodli: „aby peníze w almužně u Hruškowy Studánky przigate pro čzest a chválu Božj na obraz (již dřív určený) obráczeny byly (a) krom (něho) poniewadž ta nadopačzena Studynka neb Woda a Mylostj Božj pro kamen bolestj sloužj, aby taky Swaty Liborius w témž obraze spolu wymalowaney byl.“ A tak se francouzský biskup dostal do Studánky, jako patron trpících onemocněním kaménky. Kaménky na knize jsou také jeho atributem. Z toho možno vyvodit, že v té době byla Studánka skutečnými léčebnými lázněmi, kam si lidé přicházeli pro úlevu ve svých strastech.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
5 Obecní lázně byly na Studánce už v 1. polovině 18. století, ne-li dříve. První doložený „lázňovský“ byl kožešník Václav Bydžovský. Po něm se stal hospodářem nad lázněmi r. 1848 Václav Kapoun. Obci platil roční nájem 25 zlatých rýnských šajnů. Byl ustanoven hospodářem nad obecními lesy a byl mu svěřen dozor nad oběma hajnými. Tenkrát se lázně nazývaly Hruškova studánka, asi po některém z dřívějších nájemců nebo majitelů. Hruškovou studánkou jsou lázně zvány ještě roku 1815, ale později už jen obecní lázně Studánka, nebo Brünelbad. Později nájemci platili nižší nájemné a směli si tu chovat krávu. V dřevěné lázeňské budově byla i hospoda. Už v první čtvrtině 19. století byla chatrná, ale až r. 1854 došlo k přestavbě. I cesta sem byla blátivá a úzká. V letech sedmdesátých byla lázeňská budova přestavěna na villu a restauraci. R. 1887 byla vystavěna druhá villa. V obou byly zařízeny pohodlné letní byty. Studánka se stala oblíbeným letoviskem a klimatickými lázněmi pro rychnovské a letní hosty z Prahy i jiných míst. Byly zde pořádány slavnosti a zábavy. Nejslavnější období Studánky bylo mezi oběma válkami. Na popud okrašlovacího spolku byl celý les Včelný parkově upraven a město přebudovalo hlavní budovu.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
6 V lese Včelném byly prý ještě v 18. století patrné zříceniny nějakého rytířského sídla. Lidé mu říkali Kočičí hrad. Jakémusi šlechtici či měšťanu sem prý utekly dvě kočky, které vodil s sebou na procházku jako dva psíky. V hradních troskách, či spíše ve skalních rozsedlinách, se usadily, rozmnožily a v noci zde ječely, prskaly a mňoukaly jako celé peklo čertů. Nikdo zde však kočky od té doby neviděl. Místo pod Kočičím hradem bylo ze tří stran obklopeno strmými skalami, které se svými trhlinami zdály nedostupnými. Čtvrtá strana byla obloukovitě se zdvíhající úval, tvořený severním bokem chlumu, který se skláněl povlovně k potoku a byl vymýcen, takže se na volném prostranství mohl rozložit celý tábor. Zde se skrývali Čeští bratří v dobách pronásledování, o čemž vypovídá nápis na Ivanské skále naproti Kočičímu hradu. V tomto místě se odehrávají scény románu Josefa Svátka z doby temna Cikánova pomsta. Josef Svátek měl v Rychnově provdanou dceru, sám byv pražským rodákem. Byl historikem, žurnalistou i romanopiscem. Zabýval se především dějinami doby rudolfínské, třicetileté války i tzv. temna. Snažil se dávat českou historii do světového kontextu. Výčet jeho historických románů činí 23 svazků.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
7 V řece Kněžná býval vodník, který se někdy vydával navštívit vodníka v Javornickém potoce. Oba vodníci dovedli měnit své podoby. Večer chodíval do Včelného rybář, aby tu pytlačil. Byl to vysloužilý voják, statný a nebojácný. Javornický vodník se proměnil ve velikou rybu a chtěl ho stáhnout do tůně. Pytlák měl s rybou hodně práce, ale přece se mu podařilo dostat ji do pytle a pospíchal domů. Tou dobou přicházel kněženský vodník na návštěvu a volal: „Bratře, kde jsi?“ Z rybářova pytle se dušeně ozvala odpoveď: „V pytli.“ Bývalý vysloužilec se vyděsil a utekl. Vodník byl asi od těch dob opatrnější na lidi. Když byla r. 1907 na Javornickém potoce postavena hráz pro přehradu, rázem získal pro sebe dost místa. Voda potoka zalila louku, která se jmenovala Kristiánka, a vodník na památku přijal jméno Kristián. Zprávy o tom, že by kazil sport plavcům, veslařům či rybářům, nemáme. Ani o dušičkových hrníčkách nevíme nic. Zato 28. září 2002 si rychnovští udělali radost. Přičiněním Pavla Ješiny, hajného ve Včelném, vytvořil J. Sršeň ze zámělského pískovce vodníka Kristiánka, aby hlídal Ivanské jezero.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
8 Prvním českým poustevníkem byl Ivan. Žil v devátém století v povodí Berounky. Pochován byl ve své poustevně u Loděnického potoka, kde brzy vznikla kaple, proboštství a benediktinský klášter. Tomu místu se říká Svatý Jan pod Skalou. Když nastala renesance úcty k blahoslavenému Ivanovi, konaly se sem poutě. Počátek 18. století byl příznivý pro poustevníky. Katoličtí velmoži zřizovali na svých panstvích poustevny pro takové osamělé sluhy boží. Poustevníci se rozmnožili a hádali se s řádovými mnichy. Pražská arcibiskupská konsistoř rozhodla r. 1732, aby všichni poustevníci utvořili jeden řád a nazývali se ivanité. Byli žít zbožně, nosit hazuku s kapucí hřebíčkové barvy s bílým provazem v pase, škapulířem, křížkem a růžencem. Jeden z ivanitů se asi usadil nad Javornickým potokem, postavil si poustevnu na skále a vytesal si k ní úzké schody. A co bylo s tím čertem, jehož kopyto uviděl Ivan ze své skály, myslel, že se čert koupe v potoce a hodil na něj balvan? V lese a podél vody roste několik rostlin, kterým se lidově říká koňské kopyto. Je to podběl, kopytník a devětsil. Kdoví, z jakého pramene se Ivan napil a co tam vlastně viděl. Poustevníkům odzvonil Josef II. Jednoduše je zrušil r. 1782. Museli odložit hábit a ušít z něho světský šat, pokud by nechtěli zůstat při chrámech jako kostelníci. Zakázaní poustevníci ale úplně nezmizeli. Kteří nechtěli být kostelníky, přestěhovali se do lidových betlémů. Najdeme je většinou v jeskyni, nebo u kapličky, v hábitu hřebíčkové barvy, s růžencem u pasu.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
9 Les Včelný, Ivanská skála, Kočičí hrad, starý dub, jsou místa, k nimž se váže vzpomínka na pronásledované České bratry. Už od dob kališnického biskupa Jana Rokycany, kdy se někteří kališníci potřebovali vymezit a založili si svou obec podle vzoru prvních křesťanů, setkávali se s nepřátelstvím. Katolíci i kališníci, včetně krále Jiřího, se báli nového rozdvojení, které by mohlo opět krvavou dobu způsobit. Tehdy pro nově se tvořící Jednotu bratrskou vymohl Jan Rokycana na králi útočiště na Jiřího litickém panství v Kunvaldě. Později nalezli Bratří útočiště především u tolerantních Rychnovských z Rychnova. Zde se konaly synody, Bratří si vyvolili své kněze a Rychnov se na čas stal sídlem prvních biskupů Jednoty bratrské. Za kralování Vladislava II. byli Bratří sice zakázáni, ale žili v závětří Viléma z Pernštejna, tehdejšího majitele Rychnova. Jeho vnuk Jaroslav je ze svých držav vypověděl. Někteří odešli do Slezska, Vratislavi a Poznaně, jiní zůstali tajně, rozptýlivše se do hor a lesů. Žili spravedlivě a nebránili se, když jim někdo ublížil. U studánek v lesích se modlili za nepřátele. Křtili dvakrát: poprvé děťátko a v dospělosti pod širým nebem. Místu, kde tak činili, říkali Jordán. Lepší časy pro Bratry nastaly za vlády tolerantního krále Maxmilliana, ale nejlépe jim bylo v době Kryštofa Betengla. Tehdy získali největší českobratrský chrám. Nešťastná bělohorská bitva z nich opět udělala psance. Tehdy jim les Včelný poskytoval poslední útočiště, než svou domovinu museli opustit navždy.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
10 Vedle Javornického potoka, na kterém vznikla přehrada Ivanské jezero a koupaliště Na bělidle, najdeme ve Včelném studánky a prameny. Nejslavnější je léčivá studánka u letoviska, nedaleko Ivanské skály je Čertův pramen a studánka Libušinka. Tato studánka byla vybavena dřevěnou besídkou a byla příjemným zastavením na procházce v lese. Název studánky nás vrací do předkřesťanských dob, kdy staří Slované uctívali prameny a studánky. Studánkám se nosily obětiny, zdobily se květinami, prameny byly sídlem nymf, u studánek se také věštilo – věštby prováděly panny hadačky, u pramenů se přísahalo. Poblíž pramenů probíhaly patrně soudy. Ještě Kosmas píše o přežívání pověr a uctívání pramenů. Podle něho se oběti studánkám přinášely v úterý a ve středu po letnicích. Doklad o uctívaném jezírku byl nalezen ve Staré Kouřimi. Posvátné jezírko se podle mladší tradice jmenovalo Libušinka. Úcta k pramenům se přenesla i do křesťanských zvyků. Voda symbolizovala čerstvost, zdraví a čistotu. Mnoho lidových obyčejů zahrnuje polévání čerstvou vodou, děvčata se myjí v tekoucí vodě před východem slunce na Zelený čtvrtek, nebo Velký pátek, také o Gloria na Bílou sobotu. U léčivých pramenů a studánek začaly vznikat kapličky, křížové cesty a stávaly se poutními místy. Prameny už neměly své nymfy, ale patrony světce a světice. Zájem o studánky dokládá i velké množství pověstí a pohádek.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
11 Pod polní cestou z Rychnova do Studánky stojí prostý pískovcový kříž, postavený r. 1773. Jsou zde pohřbeni rakouští vojáci, zranění v sedmileté válce a zemřelí ve vojenském špitále, zřízeném tehdy v jízdárně zámku. Sedmiletá válka v letech 1756 – 1763 české královny Marie Theresie s Pruskem ji definitivně připravila o Slezsko a Kladsko, země, jež byly několik set let součástí Zemí Koruny České, a jež měly být získány zpět. Rychnov a celý kraj mnoho vytrpěly. Vojáci olupovali obyvatele o dobytek, chléb i peníze a sužovali je vším možným způsobem. Mnoho vojáků padlo a mnoho bylo raněných. R. 1763 byl uzavřen mír, ale příští roky následkem počasí byla úroda malá a mouka příliš drahá, nastal všeobecný hlad. Lidé rozemílali řezanku, žaludy a řepu, pařili pýřavku a traviny. Mnoho lidí hladem zahynulo. Tenkrát se naučili jíst brambory – Branibory. Nápis na památníku z těch krušných dob zní: „Zde odpočívají Bojovníci Císařští, ježto zemřeli v špitále L.P. 1763. Pane Zástupův, dejž jim Věčný Pokoj, Amen.“
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
12 Za Bělidlem na Javornickém potoce ve Včelném žil prý kdysi v chatrči chasník Kryštof. Na živobytí si vydělával výrobou dřevěného náčiní, vařeček, lžic a podobně. Jednou seděl pod stromem nad řekou Kněžnou a jedl chléb. Mezi kořeny vyběhla lasička a odnesla si drobky, které Kryštofovi upadly. Když se vracela potřetí, nesla v tlamičce minci. Kryštof začal hledat, odkud vyběhla, a našel v kořenech poklad. Chudý mládenec zbohatl a stal se majitelem Rychnova. Na památku postavil na místě kostel Svaté Trojice. Tato pověst se dochovala v Historii piaristické koleje rychnovské. O podivné pověsti se zmiňuje i Bohuslav Balbín. V našich očích hezký příběh Kryštofa Betengla nikterak nesnižuje, ale jeho vznik se přičítá jezuitům, kteří se snažili znevážit urozenost i zásluhy nekatolického předbělohorského majitele panství. Naštěstí se z jeho budovatelských činů zachovalo mnoho skvělých památek, než aby byl zapomenut. I pohádka o Betenglově pokladu je nám milá a autoři od Augusta Sedláčka, Antonína Svobody, po Stanislava Dvořáka, ji s chutí zaznamenávali. Eduard Weis a MUDr. Rudolf Pivec ji literárně zpracovali po svém.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
13 6. března 1488 potvrdil český král Vladislav II. městu Rychnovu právo užívat městský znak, pečetit zeleným voskem a povolil konání dvou výročních trhů. Ačkoli se někdy předpokládá, že se znak používal dříve, není o tom žádný doklad. Zato Vladislavovo česky psané privilegium se zachovalo v originále. Je uloženo v Státním oblastním archivu v Zámrsku, kde vedle popisu znaku je na něm erb barevně vymalován. Ačkoliv někteří badatelé přikládají obrazu na znaku symbolický význam, přece pověst o krásné panně jezdící na ochočeném jelenu je přitažlivější. Profesor Eduard Weis zaznamenal méně známou variantu pověsti o rychnovské panně. Ke krásné dívce zahořel láskou sousední rytíř, jehož hrad blíže k horám byl hnízdem lupičů. Dívka ho rozhodně odmítla a obavy ze zhrzeného nápadníka jí nedovolovaly vyjíždět do lesů. Přesto neodolala kouzlu přírody a vyjela si na svém jelenu do podhradí. V místech dnešní Studánky se oddala snění, když ji probudil hlas psí smečky. V čele lovců se hnal její zhrzený nápadník. Sotva stačila vyskočit na věrného jelena a již letěla směrem k Rychnovu. Marně se rozvášněný lupič snažil dívku dostihnout. Jako modravý motýlek kmital se před ním kmitající šat prchající panny. Ze všech stran se začali sbíhat obyvatelé osady s oštěpy a sekerami. Za hradbou jejich těl našla vyděšená jezdkyně bezpečnou ochranu. Otec panny nezapomněl na pomoc rychnovských, za odměnu povýšil jejich osadu na tržní městečko, které smělo užívat ve svém znaku pannu v modrém šatě sedící na odpočívajícím jelenu.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
14 Babyka je druh javoru. Patří ke stromům menšího vzrůstu, a proto urostlá babyka na rozhraní Včelného a Habrové při cestě k Bělidlu s obvodem kmene přes čtyři metry je výjimečná. Pro svou výjimečnost je opředena pověstí o čertovi a babce. To se čertu zachtělo do Včelného. Přijel do Habrové v ekvipáži a pospíchal po cestě k Bělidlu. Babka s klestím se mu připletla a popuzený čert ji proměnil v strom. Pro Kelty byly javory posvátné. Lidé narození 11. – 20.4. a 14. – 28.10. pod ochranou javoru byli nadáni osobitostí, nesmělostí a zdrženlivostí, hrdostí a ctižádostivostí, někdy i cynismem, citlivostí na pochvalu, neobyčejnou inteligencí a dobrou pamětí. V lásce chtějí imponovat, ale vnucují své rozmary a vůli. Také Slované považovali javory za magické a posvátné, zvlášť ve spojitosti s prameny. Mimo naši babyku, lidově babku, která má dřevo nejpevnější a nejtvrdší, najdeme ve Včelném další druhy javorů. Například mléč a klen. Javorové dřevo je velmi kvalitní a používá se na nábytek. Lidé mu přičítali zvláštní vlastnosti, když mu svěřovali to, co měli nejcennější – dělali z něho kolébky. Také pro řezbáře patří javorové dřevo k nejžádanějším. Používá se k výrobě hudebních nástrojů. Bez javorového dřeva by nebylo houslí.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
15 V místech, kde jaroslavská planina spadá náhle dolů do Včelného, je divoká rokle v údolí Javornického potoka za Ivanskou skálou. Až tam na paseku vyháněl obecní ovčák od Studánky stádo ovcí. Ovečky se spokojeně pásly a okolo nich obíhal ovčácký pes. Ten den bylo pošmourno a k polednímu ještě potemnělo. Bylo hrobové ticho, jako před bouřkou, pes se přitiskl ovčákovi k nohám a vyděšeně vyl. Vtom ovčák spatřil vysokou černou postavu bez hlavy, jak mává sukovicí a tříská do kamenů, pařezů i stromů. Ovčák se k smrti vyděsil, dal se na bezhlavý útěk se psem v patách a nechal stádo svému osudu. Bez dechu doběhl na Studánku a zmateně vypravoval, co se mu přihodilo. Pochvalu za to, že opustil svěřené ovečky, nedostal. Ale stateční drvoštěpové se vypravili stádo hledat. Třetího dne našli ztracené ovečky klidně se pást na druhém břehu potoka, až u Drbálova. Každá měla na čele chomáček černých chlupů v podobě muří nohy. Od těch dob se rokli říká Čertův důl a prameni, který vyvěrá pod divoce pokroucenými kořeny, Čertův pramen. Ten prý vytryskl v místech, kde se propadl čert po té příhodě se Svatým Ivanem.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
16 Historická postava knížete Václava se asi dost lišila od obrazu světce, jakého dnes známe. Ještě více nás překvapí, že přenesení Václavových ostatků, a tím jeho faktické svatořečení, zosnoval sám Boleslav. Patrně i první legenda o zavraždění světce vznikla na jeho přání. Boleslav budoval stát, k tomu potřeboval pevnou církevní organizaci – biskupství – a biskupství potřebovalo národního světce. Boleslav se nedožil toho, že biskupství vzniklo, a určitě by se divil, jak postupem času nabýval národní světec na síle a důležitosti. Jak jeho – Boleslavovi – následníci kladli do rukou světce Václava svou moc a stvrzovali to opisem na mincích. Václav se stal věčným knížetem, zosobněním našeho státu a patronem celé země. Král Karel IV. tuto představu prohloubil. Korunu Českého Království věnoval Sv. Václavovi a vládnoucí panovníci si ji směli jen propůjčovat po dobu své vlády. Václav není jen patronem, ale i symbolem národa a státu. Tím je patronem všemu v naší zemi. Nejen vinařů a sládků a šlechty a kléru a všech velkých, menších i nejmenších věcí a konání. Jako kníže se Václav zabýval i takovými panovnickými činnostmi, jako byl například lov. A tak není divu, že se stal Sv. Václav také patronem jelení říje.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
17 Jedné z cest, které protkávají les Včelný, se říkalo koncertní cesta. Do všelijakých slavností a zábav ve Včelném a na Studánce patřilo i pořádání koncertů. V Rychnově se narodilo nebo působilo mnoho hudebníků. Odtud pocházel renesanční varhaník a skladatel Jiří Rychnovský. Na začátku 20. století navštěvoval rychnovské gymnázium nadaný student Miroslav Krejčí. V Rychnově získal základy hudebního vzdělání u Anatola Provazníka. Vedle pražské konzervatoře vystudoval na univerzitě hudební vědu, přírodopis a zeměpis. Stal se pedagogem a skladatelem. Zanechal velmi rozsáhlé skladatelské dílo. Jedna z jeho prací však zůstává ztracena. Souvisí s jeho zájmem o přírodu – pořídil notový záznam zpěvu ptáků. Představme si, že pan profesor kráčí po koncertní cestě a malý orchestr mu vyzpěvuje do kroku. Kapelníkem je sedmihlásek. Daleko je slyšet: čidydým – čidydým – de – der – hej – de – der – hejdeder – huj – dadé – dadé – dadé – hit – hit – hit – hethit. Podle toho dadé ho vždycky poznáme. Přidává se pěnkava, jejíž krátká písnička zní od časného jara: rrrr – čaf – čafčafčafčafčaf – rajčák. Silným a pronikavým: cerr – cer přizvukuje droboučký střízlík a stehlíček: štyglic – štyglilit. Brhlík hlasitě hvízdá trylky. Konipas jasným hláskem: živ – li’s švitoří. A modřinka volá: tetetetetet. Na rozloučenou za ním pěnkava ještě pokřikuje: spěchej – spěchej – bude brzo večer!
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
18 Svátek Svatého Huberta slavíme 3.11. a toho dne začínají tradiční Hubertovy hony. Sv. Hubert je nejznámější jako patron myslivců a střelců, ale i loveckých psů, také chrání před psím kousnutím a psy před vzteklinou. Vysloužil si tyto povinnosti svou příhodou s jelenem. Původem byl z akvitánského šlechtického rodu a manželku ztratil při narození prvního dítěte. Žal ho vyháněl do lesů, kde hledal útěchu v lovu. Jednoho dne spatřil jelena, který nesl mezi parohy svítící kříž. Tento zážitek Huberta odvedl od zábav, přijal kněžské svěcení a nakonec se stal biskupem. V různých krajích jsou s jeho svátkem spojeny různé zvyky. Někde se světí chléb, sůl a voda, aby byl člověk jejich požitím chráněn před psím kousnutím. Tzv. Hubertův chléb si poutníci odnášejí ze Svatého Huberta v Ardenách k ochraně svých domácích zvířat. Loveckým psům se vypaloval do čela otisk tzv. Hubertova klíče, aby se nebáli vody. Úcta ke Sv. Hubertovi se vzmáhala především od 15. století. Byly zakládány Hubertovy rytířské řády a různá bratrstva. V Bavorsku bylo bratrstvo Sv. Huberta či lovecké trubky z roku 1444. Byla to společnost urozených pánů a dam, s náboženskými povinnostmi, jejichž odznakem byla lovecká trubka. Bratrstvo zaniklo, ale r. 1708 je obnovil kurfiřt falcký jako Řád Svatého Huberta. Je to nyní nejvyšší bavorský řád. U nás byl Řád Svatého Huberta založen hrabětem Šporkem. Řád přijal například císař Karel VII., polský král August II., pruský král Bedřich Vilém a ruská carevna Alžběta.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
19 Kde je říše baječin? V chaloupce na Rovině, která je součástí samoty Blatin v obci Javornici, hned za lesem Včelným. Tam se narodil 3. 5. 1909 Josef Korejz Blatinský. Jeho cesta k malířství byla složitější, než kdyby mohl vystudovat. Po rychnovském gymnáziu se školil soukromě u různých malířů, ale živit se musel v zemědělství. Toužil svůj talent zužitkovat a věnovat na trvalou věc. Stal se členem Československé společnosti národopisné a pilně do ní dopisoval. Tužkou, perem, propisovačkou, štětcem, akvarelovými barvami, temperou či kombinovanou technikou dokumentoval vše. Především mizející krajinu, domy, předměty i kroje lidové kultury. Na kole nebo pěšky procházel obcemi Rychnovska a Orlických hor a zachycoval na papír každý detail. Rodné Javornici psal a ilustroval obecní kroniku. Byl dobrým vypravěčem a také fotografoval. Když praskla na zamilovaných Blatinách lípa, asi 300 let stará, pustil se Josef Korejz do vyřezávání figurek, které nalíčil barvami. Vyřezal český Betlém, postavy z Masopustu, Křížovou cestu a další a další. Podle vlastních slov tak uchoval starobylou lípu „v těch figurkách“. Cenná dokumentace materiální kultury, kterou nám zanechal, je nesmírně rozsáhlá. Však také na ní pracoval do posledního svého dne. Památník Sedláčkových v Javornici vystavuje ve své stálé expozici i jeho díla.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
20 Nedaleko Studánky směrem k Blatinám, pod silnicí do Javornice, naproti bývalé Melicharově hospodě, stojí nízký, asi 90 centimetrů vysoký pískovcový kříž. Druhý stojí asi o pět set kroků dál směrem k Javornici, v úpadu nad Čihadlem. Je vysoký asi 140 centimetrů a nese nápis: 1893 znovu postaven. Podobných křížů je v rychnovském okrese napočítáno čtrnáct. Původ těchto křížů je opředen tajemstvím. Někdy jsou považovány za památky na příchod Cyrila a Metoděje, říká se jim cyrilo-metodějské, jindy za švédské nebo smírčí. Někdy jsou považovány i za mezníky. Jedním z nástrojů středověkého trestního práva jsou takzvané smírčí smlouvy, ve kterých je výslovně zmíněno postaveni kamenného kříže jako znamení pokání a usmíření. Je jisté, že pokud byl na základě takové smlouvy kříž postaven, šlo vždy o smrt člověka. Smlouva byla mimosoudním aktem vyrovnání mezi pachatelem a rodinou oběti. Počátek tohoto zvyku lze hledat nejpozději ve 14. století a konec smírčích smluv souvisí se vznikem Zemských zřízení v 16. století. Zvyk stavět kříže na místě neštěstí však nevymizel, ale stavěli je pozůstalí. K javornickým křížům se žádné smlouvy nedochovaly. Oba jsou opředeny legendami o tragédii. Jeden o splašených koních a mrtvé nevěstě, druhý o loupežné vraždě. Oba javornické kříže navštívil sochař Vladimír Preclík a jejich příběhy vtělil do své knížky Smírčí kameny. Zastavme se u nich a zamysleme se, o čem závažném vypovídají – o vině, trestu a odpuštění.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
21 Hotel Studánka
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
22 Ivanské jezero
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
23 Perníková chaloupka
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
24 Koupaliste
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
25 Za hrůzyplných válek opravdu lidé zakopávali své poklady a později se občas nějaký našel. R. 1826 dobývali dva chasníci v lese Včelném pařezy. Přitom z jednoho vypadlo několik zlatých mincí a při štípání ještě několik dalších. Dukáty byly turecké a valdštejnské, jak zaznamenal městský kronikář. V té době žil v Rychnově hospodský Josef Balšánek. Veselý, chytrý chlapík, oblíbený sousedy, byl považován za čaroděje. Lidé věřili, že večer před Svatým Janem rozkvétá zlaté kapradí a jeho květ odmyká jakýkoli zámek a úkryt. Na to však Balšánek čekat nepotřeboval. Zaříkával ve své čarodějné knize ducha Fafriela, který mu měl ku pokladu pomoci. Měl pomocníka zvědavého souseda Trichtu. Za jasné měsíčné noci se vypravili s pomocníky do Čertova dolu ve Včelném, kde měl být poklad ukryt. Balšánek sousedy zapřísahal, že nesmějí ani hlesnout. Začal citovat z knihy, Trichta mu odpovídal a dlouho se nic nedělo. Pak se ozvalo houkání sov a skučení psů, měsíc překryl černý mrak a vystrašení hledači pokladu viděli černou vysokou postavu u truhlice a na ní černého psa s ohnivýma očima a jazykem. Jeden pomocník vykřikl hrůzou a všichni se dali na útěk. Že by postava se psem mohl být hajný, je ani nenapadlo. Balšánek skutečně existoval. Do muzejních sbírek se dostala jeho čarodějná kniha. Je to nevelká rukopisná modlitební knížka z r. 1832, na přídeští podepsána majitelem, Josefem Balšánkem. Prvních třináct stran jsou modlitby, ale dále jen zaříkávání k nalezení pokladu a podobně.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
26 Nora Studánka
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
?? Břízu, jejíž tenounké větve se chvějí sebemenším větříkem a připomínají vlasy víly s bílými kmeny na pozadí tmavého lesa, nazývali lidé lesní pannou. Nenajdeme ji v tmavém lese, miluje světlo a pod ní bývají kozáci a křemenáče. Dovede uzdravovat. Matthioli píše o moci vody březové, totiž že „moc její jest lámati kámen v ledví a v měchýři“. Také že „táž voda krásnou tvář činí“. Čaj – odvar z listí – pomáhá opravdu při chorobách ledvin, revmatismu a využívá se pro kosmetické účely. Bříza byla pro Kelty jedním ze sedmi nejdůležitějších posvátných stromů. Je stromem lásky, jara a světla, vtělení bohyně Matky, zejména její panenské podoby Brighdid. Bříze jsou zasvěceni lidé narození o jarním slunovratu 21.6. Mají příjemnou dobrou povahu, jsou duchovně a citově založení, nelpějí na hmotných statcích, jsou skromní, nepůsobí starosti, nezneužívají důvěry a laskavosti, milují útulný domov, knihy a potřebují spřízněnou duši. Jsou pracovití, inteligentní a plni fantazie. Morálka jim zjednává úctu, ale neprůbojnost je nepřivádí na vrchol. Staří Římané, jak praví Matthioli, využívali pružné březové větve k trestání nešlechetných lidí a „dokadž ještě papír náš vymyšlen nebyl na korách březových se psávati muselo“. Obětavá bříza snáší naše znečištěné ovzduší, poskytuje proutí na košťata, dřevo na nábytek a listí na čaje i kosmetiku.
Stu
c n dá
e
Od
d á n k y ke S t u
?? Nedaleko Studánky stál veliký Dub letní – Křemelák. V dávných dobách byly duby uctívány Kelty a jejich ochránci byli druidové – lesní mudrcové. Jejich moudrost klade pod ochranu mocných větví dubu ty, kteří se narodili v den jarní rovnodennosti. Do vínku dostávali vitalitu, hrdinskost, tělesnou i mravní sílu, zamilovávali se na první pohled jsouce lidmi činu. V jejich stínu nalézali slabší ochranu. Také pro Slovany a Balty byl dub stromem posvátným. Uprostřed posvátných hájů byl dub zasvěcen Perunovi. Perunův posvátný oheň byl z dubového dřeva. Slované mu přinášeli obětiny a věřili, že jim pomáhá od bolesti zubů. To nebyla pověra, ale praktická zkušenost – lidové lékařství účinky dubu znalo a používalo množství receptů na rozličné neduhy. Podrobně o nich píše Petr Ondřej Matthioli, osobní lékař císařů Ferdinanda I. a Maxmiliána II. Na dubu vedle plodů, žaludů, nalézáme také duběnky – hálky na listech, způsobené žlabatkou dubovou. Z nich se vyráběl inkoust a také pro soukeníky byly nepostradatelnou součástí černého barviva. O kvalitním dubovém dřevu ani není nutno mluvit. Dub si úctu zasloužil nejenom od Keltů, ale i od současníků.
