Veřejná místa pro intimní chvilky



DOCUMENTA PRAGENSIA MONOGRAPHIA

VEŘEJNÁ MÍSTA PRO INTIMNÍ CHVILKY

Jaroslav Jásek

Veřejná místa pro intimní chvilky

proměny pražských veřejných záchodků



Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Archiv hlavního města Prahy

Documenta Pragensia Monographia Volumen 29

řídí Václav Ledvinka

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS217161

Jaroslav Jásek

Veřejná místa pro intimní chvilky proměny pražských veřejných záchodků

Praha 2013


Lektorovali: PhDr. Michal Fiala, Mgr. Pavel Fojtík

© Archiv hl. m. Prahy, Scriptorium Design © Scriptorium Text © Jaroslav Jásek Ilustrace © Jaroslav Beneš, Jaroslav Jásek, Archiv Pražských vodovodů a kanalizace, Národní archiv, Archiv hlavního města Prahy, Muzeum hlavního města Prahy, Archiv Dopravního podniku hl. m. Prahy, Archiv Národního technického muzea, Archiv Českých drah, Knihovna Národního muzea, Helena Maříková

Hlavní partner: Pražské vodovody a kanalizace, a. s., člen skupiny Veolia Voda

ISBN 978-80-88013-29-7 (Scriptorium)


Obsah Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Vývoj veřejných záchodků v Praze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17 Veřejné záchodky v jednotlivých pražských čtvrtích . . . . . . . . . . . . . . . . . 65 Veřejné záchodky na vlakových a autobusových nádražích, na civilních letištích a na stanicích městské hromadné dopravy . . . . 161 Správa a provozování veřejných záchodků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239 Poplatky za užívání veřejných záchodků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 Související události . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 243 Veřejné záchodky ve výtvarném projevu a literatuře . . . . . . . . . . . . . . . . 249 Závěr. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253 Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 255 Seznam vyobrazení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 261 Zusammenfassung . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 269 Resumé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 271 Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 273


6




7

Poděkování Autor děkuje RNDr. Marcele Dvořákové, ředitelce komunikace a marketingu akciové společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a řediteli Archivu hlavního města Prahy doc. PhDr. Václavu Ledvinkovi za podporu tohoto projektu. Dále děkuje PhDr. Haně Svatošové, PhDr. Michalu Fialovi, Mgr. Jitce Holíkové, Mgr. Miroslavě Přikrylové, Marii Potěšilové a Mgr. Josefu Třikačovi z Archivu hlavního města Prahy, PhDr. Vladimíru Waagemu a Ing. Miroslavu Kuntovi z Národního archivu, PhDr. Věře Benyovské z Městské knihovny v Praze, Mgr. Pavlu Fojtíkovi, vedoucímu Archivu Dopravního podniku hlavního města Prahy, PhDr. Kateřině Bečkové, Mgr. Kristýně Zajícové a PhDr. Janu Jungmannovi z Muzea hlavního města Prahy, PhDr. Janu Hozákovi z archivu Národního technického muzea a Dagmar Veselé, vedoucí archivu Českých drah, za pomoc při bádání v jim svěřených dokumentech. Za cenné podněty u problematiky dopravních staveb patří dík i Mgr. Jiřímu Středovi, Mgr. Ludvíku Lososovi a Ing. Mojmíru Krejčiříkovi. Stejný dík patří i PhDr. Jiřímu Dejmkovi, vedoucímu oddělení archivu a muzea Pražských vodovodů a kanalizace a. s., za cenné informace, Jaroslavu Benešovi ze stejného oddělení za zpracování ilustrací a Martině Šmejkalové, knihovnici téhož oddělení, za knižní rešerše. Za lektorování celého textu patří vřelý dík PhDr. Michalu Fialovi z Archivu hlavního města Prahy a Mgr. Pavlu Fojtíkovi, vedoucímu Archivu Dopravního podniku hlavního města Prahy. Vydavatel děkuje za spolupráci akciové společnosti Pražské vodovody a kanalizace.


8




9

Předmluva Každý ví, že vyměšování všeho nepotřebného z lidského organismu je zcela přirozená či lépe řečeno nezbytná činnost. Nemá však jenom pravidla „chemicko-technologická“ probíhající v lidském těle, ale i zásady hygienické či estetické působící vně tohoto organismu. Konání takové tělesné potřeby mimo domov, na veřejných místech, ovlivňovalo život měst více, než si dokážeme připustit. Navíc se k těmto intimním chvilkám ve veřejném zařízení připojují určité společenské normy. Vše začalo před několika lety v pracovně Národního archivu, kde mi kolega PhDr. Vladimír Waage ukazoval materiály pražského policejního ředitelství, které měly sloužit jako podklad pro jakousi výstavu. Veřejné záchodky byly hlavním tématem těchto písemností. Výstava se nakonec nekonala a kolega mně veškeré informace o této problematice předal s tím, že zpracuji „dějiny pražského veřejného vyměšování“ . Netušil jsem, jak bude tato práce složitá. Bylo nutné prozkoumat dokumenty jednotlivých úřadů hlavního města za poslední dvě staletí, ale i jiné písemnosti a technickou dokumentaci u dalších městských či státních institucí. Zvláštní bylo zjištění, že v současných archivech stavebních úřadů jednotlivých městských částí se víceméně žádné doklady o existenci veřejných záchodků nedochovaly. Nebo na mou žádost o jejich zpřístupnění nereagovaly. Zde je nutné zdůraznit, že mnohé informace o stejné věci od různých původců si dosti často odporují, a to jak v dataci, tak v obsahu, a nelze dnes již dohledat přesnou událost. Je také nutné připomenout, že popisované veřejné záchodky jsou samostatnými stavbami buď stojícími samostatně, nebo vzniklými přestavbou či dostavbou stávajících objektů. Nejsou zde proto uvedena všechna podobná zařízení sloužící veřejnosti, jako jsou toalety v restauracích či kavárnách, ve sportovních či obchodních zařízeních apod. Následující stati jsou proto „ideálním“ průvodcem po pražských veřejných záchodcích, ve kterých se zmíněná roztříštěnost získaných informací odráží. Protože stále ještě žijí pamětníci či místní znalci této služby, bylo jejich znalostí využito. Ale i oni, stejně jako oficiální dokumenty, si v mnohém odporovali. Bude-li někdo chtít pokračovat v tomto bádání, ať mu tato práce slouží jako podklad. Je určitě ještě mnoho zajímavého na této problematice a jistě je možné vše upřesňovat, jinak interpretovat, možná i vyvracet. Jaroslav Jásek v Praze 20. února 2013


10




11

Úvod Bylo už mnohokráte napsáno, že již od středověku se v našich zemích přejímaly hygienické zkušenosti z vyspělejších částí Evropy, mnohdy i ze zemí východního Středomoří. Kvalita tehdejšího zejména městského prostředí byla přímo závislá na likvidaci odpadu, lidské či zvířecí exkrementy nevyjímaje. Lidé na veřejnosti pravděpodobně zcela bez ostychu konali svou malou i velkou potřebu mezi odpadem volně ukládaným zejména v postranních uličkách zvaných „mezírky hnisotečné“ .1 Jen postupně byly přejímány hygienické návyky v soukromých domech stejně jako na veřejnosti. Záchod se stával měřítkem civilizační úrovně.2 První zmínka o domovních prevétech v Praze pochází sice již z roku 1385, samozřejmostí však byly až koncem 16. století.3 Veřejné záchodky známe v Praze od druhé poloviny 15. století.4 Po vynálezu splachovacího záchodu na konci 18. století5 se otevřela technická možnost hygienické dostatečnosti. Mnohokrát bylo správně zdůrazňováno, že „hygiena, tedy zdravotními zásadami podmíněná nauka o správném způsobu života jedince i společnosti, se v průběhu 19. věku vyklubala z plenek“ .6 Nelze také než souhlasit, že 19. století bylo plné rozporů. Prosazovaná obecná hygiena, lékařská či pedagogická osvěta využívající moderních poznatků nestačily na hradbami spoutaná města, na hromadící se odpady průmyslové industrializace i odpad komunální. Ani primitivní kanalizace či přívod užitkové vody nestačily na překotný vývoj. V Praze byla na počátku 19. století kanalizační sít velmi řídká a pocházela z konce 18. století. V letech 1816 až 1828 byla doplněna a rozšířena.7 Pražské vodárenství, dožívající ve své renesanční podobě, dodávalo prostřednictvím říčních vodáren vltavskou vodu dřevěným potrubím do veřejných kašen. Podstatná změna se udála v letech 1840 až 1860. V této době proběhla rozsáhlá rekonstrukce pražské vodovodní sítě a dřevěné potrubí nahradilo potrubí litinové. Voda tak dostala šanci dotéci přímo do jednotlivých domů či domácností.8 Město stále spoutané hradbami i konvencemi dostalo ke zlepšení životního prostředí další impulz. Pro evropské prostředí bylo velmi důležité, že byl 31. srpna 1848 vydán Public Health Act.9 Byla přesně určena pravidla komunální hygieny a cho1

2

3

4 5

6

7 8

9

Více o této problematice Petr Sokol: Záchody a hygienické cítění ve středověkém a raněnovověkém městě, Dějiny a současnost č. 6/2000, s. 6–10; Více Virginia Smithová: Dějiny čistoty a osobní hygieny, Praha 2011; také: Jana Kepartová: Latrina Romanurum aneb sedm mudrců na záchodku, Dějiny a současnost č. 2/2003, s. 1–5; populárně pak Vlastimil Vondruška: Intimní historie od antiky po baroko, Brno 2007. Dagmar Broncová (ed.): Historie kanalizací – dějiny odvádění a čištění odpadních vod v Českých zemích, Praha 2002, s. 19; též Jaroslav Jásek: Od rigolu po stoku, od žumpy po čistírnu odpadních vod, Dějiny a současnost č. 2/2003, s. 11–16. Podrobněji v následující kapitole. Podrobnosti In: Kevin Miller: e true History of the Water Closet, www.coursehero. com, (2. 5. 2009). Naposledy Milena Lenderová v kapitole Čistota a zdraví in: Milena Lenderová – Tomáš Jiránek – Marie Macková: Z dějin české každodennosti – Život v 19. století, Praha 2010, s. 75. Jaroslav Jásek: William Heerlein Lindley a pražská kanalizace, Praha 2006, s. 12. Jaroslav Jásek: Klenot města – historický vývoj pražského vodárenství, Praha 1997, s. 69–72. Extracts from an Act for Promoting Public Health (31th August 1848), www.thornber. net/medicine/ html/1848.html, (2. 7. 2009).


12

Jaroslav Jásek – Veřejná místa pro intimní chvilky

vání populace. Zákon byl sice vytvořen pro území Anglie a Walesu, ale pro svou komplexnost se stal autoritou pro moderně uvažující státní i městské orgány v Evropě. A i když to není nikde přímo přiznáno, stal se zmíněný předpis podkladem pro interpretaci moderních trendů komunální hygieny v různých právních normách mnoha evropských států i měst. Nutno poznamenat, že ani podpora státu obecní hygieně na počátku 70. let 19. století nebyla dostatečným impulzem10 a Praha byla pokládána za jedno z nejnezdravějších měst v Evropě.11 Přitom základní předpoklady, odborné i společenské, byly kodifikovány a obecně známy.12 Až konec tohoto desetiletí a léta následující znamenaly změnu. Úřad městského fyzika byl v Praze zřízen v roce 1880. Zastával ho lékař, který dohlížel na zdravotní poměry, podával odborná stanoviska v oboru zdravotnictví, zejména hygieny.13 Tento odborník víceméně pravidelně, ale s časovou prodlevou vydával výroční zprávy městského fysikátu o zdravotních poměrech hlavního města.14 Veřejné či soukromé záchody a pisoáry tam samozřejmě měly své místo. Také hlavně proto, že u nich bylo zjištěno největší množství závad jak technických, tak hygienických. Je až hrůzostrašné, jak smrduté poměry vládly na některých veřejných místech. Dne 23. února 1888 vyšel zdravotní zákon.15 Organizaci pražské zdravotní služby však nijak neovlivnil, protože městské zastupitelstvo považovalo organizaci veřejné zdravotní služby v Praze za vyřešenou.16 Dlužno připomenout, že obdobný stav byl i v hlavním městě monarchie Vídni.17 Veřejné záchodky jsou samostatnými stavbami buď stojícími samostatně, nebo vzniklými přestavbou či dostavbou stávajících objektů. Ve druhé polovině 19. století byly buď jen klozetové, nebo jen pisoárové, či mají obojí zařízení. Pro ženy bylo zřizováno zvláštní klozetové oddělení se zvláštním vchodem, muži měly k dispozici klozet i pisoár. „Každé větší město zřizuje veřejné záchody a počítá se s tím, že veřejných pissoirových záchodů má býti tolik, aby na každé 2000 obyvatelů připadlo aspoň jedno stání.“ 18 O normě klozetových sezení pro ženy ani zmínka. Podle oficiální definice je záchod zařízení sloužící k odvádění lidských pevných i tekutých výmětů – exkrementů.19 Klozet je v širším smyslu splachovací záchod sestávající ze záchodové komůrky, kabinky, záchodového zařízení a odpadního potrubí. V užším smyslu pak klozet sestává z klozetové mísy s vodní uzavírkou, ze 10

11 12

13

14

15 16

17



18 19

Jaroslav Jásek: Vliv kvality zásobování vodou na život hlavního města Prahy 19. století, Documenta Pragensia VII/2, s. 451. Jiří Kohout – Jiří Vančura: Praha 19. a 20. století – technické proměny, Praha 1986, s. 75. Základní postuláty a doporučení in: Ladislav Hajniš: Zdravotní úprava velikých měst, se zvláštním zřetelem k naší Praze, Osvěta – listy pro rozhled v umění, vědě a politice, 1875, s. 254–261. Ladislav Hajniš: Zdravotní úprava velikých měst, se zvláštním zřetelem k naší Praze, Osvěta – listy pro rozhled v umění, vědě a politice, 1875, s. 459. Např. zpráva za rok 1886 vyšla tiskem až v roce 1889, zpráva za rok následující v roce 1890. Zemský zákon č. 9 z. z. z 23. 2. 1888. Hana Svatošová: Reakce městské rady na zdravotní zákon z roku 1888, Documenta Pragensia VII/2, 1987, s. 466–467. Podrobnosti viz Peter Payer: Unentbehrliche Requisiten der Grossstadt. Eine Kulturgeschichte der öffentlichen Bedürfnisanstalten von Wien, Wien 2000. Ottův slovník naučný, XXVII. díl, Praha 1999, s. 387. Teyssler – Kotyška: Technický slovník naučný, XV. díl, Praha 1927, s. 444.


Úvod

1. Pisoáry v katalogu železáren v Komárově C. T. Petzold a spol., 1908 (výřez), APVK, SSD, sign. A-103.


13

14

Jaroslav Jásek – Veřejná místa pro intimní chvilky



2. Úplné zařízení klozetu v katalogu železáren v Komárově C. T. Petzold a spol., 1908 (výřez), APVK, SSD, sign. A-103.


Veřejná místa pro intimní chvilky

Recommend Documents