1/2004 3. roèník
www.senio.cz |
[email protected] | 381 415 512
kvìten 2004
LAAR, a.s. | Vančurova 2904 | 390 01 Tábor
zdarma
zlate.chvile.senio.cz Vladimír Ira | Užíváte
si zlaté chvíle?
Kolik hodin musí lidé strávit v autě, u počítače či s klienty, zkrátka v práci, aby si mohli dopřát jednu zlatou hodinku? Někteří ani neví, co to zlaté chvíle jsou. U mne je to čas věnovaný něčemu, co nás bytostně uspokojuje. Ne zabíjení volného času či nějaký náhradní program – nahodilé zakoupení si nějaké čas vyplňující aktivity z komerční nabídky. Je to věnování se něčemu, co jste vědomě či podvědomě hledali a nalezli a co vaši povahu uspokojuje nejvíc. Co vás rozjasňuje, nabíjí energií a na co se strašně těšíte. Je to něco tak různého, jako jsou různé lidské povahy. Někdo se může těšit, jak zazáří ve vybrané společnosti, jiný, že bude objevovat překvapivé věci, a další, že uplatní své výrazné city. Ti, kteří se k užívání zlatých chvil propracovali, mi dají zapravdu, že je to jádro smyslu života. Ale mnozí o tom nevědí nic. Například několik silných mladíků, které zastihl můj známý, jak při návratu z hospody vyvracejí sloupky pouličních značek a demolují vlnitý plech na střeše autobusové zastávky. Na dotaz, proč to dělají, jeden z nich odpověděl: „Vole, byla nuda…“ No, možná, že se pletu, možná, že to demolování bylo jejich zlatou chvílí a že se na ni bytostně těšili. Diskuze k textu: stale.detmi.senio.cz; zlate.chvile.senio.cz
housle.senio.cz ota rydlo | Vzpomínka
na dědouška
Hodný byl náš dědoušek, dej mu Pán Bůh nebe, ač byl stár, přec bavíval jiné rád i sebe. Jeho staré housličky potěchou mu byly a jak na ně zavrzal, hned jsme se točili. Jednou – dobře vím, ten den bylo posvícení, po obědě s židle vstal v sladkém rozčilení, po skleničce vínečka, jež mu otec nalil, pravil, že se dobře má, otce, matku chválil. Potom zvolal: Vnoučata! Housle mi sem dejte, vždyť je posvícení dnes, tož se k tanci mějte. Dnes musíme společné veselí si přáti, kdoví za rok ode dnes, budu-li vám hráti. A my: Hrajte dědoušku! – Já pro housle sáhnul, on z nich otřel dávný prach, struny si natáhnul, smyčec otřel o křídu a pak spustil polku, my se chytli dva a dva spolu bez okolků a již to šlo o přítrž, jako vítr věje, jak na dráze rychlovlak, jak z hor potok spěje. Kocour krbem vyletěl, jako by ho sekal, pes známý kolem hnal a vesele štěkal, dědoušek si dupal a rodiče se smáli, v tom slyšíme: Prask! A hned leknutím jsme stáli. Dědoušek hrát přestal, řka: Co to jen tak třasklo? Na housle se podíval: Hm, hm, E mi prasklo. Když jsou struny dlouhé dost, bývá pomoc snadná, ale z těchto nedá se nastavit už žádná. Strunu E jsem míval rád, když co hoch jsem hrával, v létě tamto v křovině slavíček zpívával. Já hrál na E po něm, on tím sladčej zpíval, jeho zpěv mě dojímal, až jsem lítost míval, že ač větším jsem než on, umím přec tak málo; tomu dávno, jako by to ve snu se mi zdálo, zamyslil se, umlknuv, ale my tu znovu: Hrajte na tři dědoušku! – To ho mělo k slovu: Máte pravdu, to je víc; hudec jak se patří, praskne-li mu některá, zahraje i na tři. Pokračování na straně 6
stale.detmi.senio.cz Zdeòka Voborská | Jsou
i chvilky
Řidič sanitky řekl mé matce: „Ta vaše dcera je pěkný klaun.“ Bylo mi dvanáct a právě jsme doprovodili mého brášku do nemocnice. Klaun, manéž, maringotka, úsměv, pláč. Maringotka se mi stala domovem při košarování ovcí na hranicích. Nádherný západ a pruh rudého světla, do kterého vbíhají koně a bělouš s hřívou, která plála jako oheň. Postel v dětském domově – radost, dětská ruka a hlavně oči. Kde je ten malý klaun? Zůstal, i když už je mu hodně přes dvanáct. Hadrový klaun na gauči a ovečka. I hračky prý mají duši. V životě se nic neztratí. Zlatá chvilka. Fotoaparát, který zachycuje hračky jako animaci. Každým novým pohybem vyjadřují náladu. Úsměv a něha, přátelství na život a na smrt. Kamarád, který nezradí. Jak důležité je, že si ještě můžu hrát. Jaký dar, když se mohu vrátit do dětství a vlastně se stále poznávat. Stálé objevování a dávání. Bože, dej, ať zůstáváme stále dětmi, které hledají, nacházejí, ale nikdy se nenudí… V rámci diskuze k textu V. Iry, doplněno fotografickým seriálem: stale.detmi.senio.cz
dopisy.senio.cz Lubomír Miøejovský | Dopisy
z XX.století
Reflexe složitého a událostmi nabitého 20. století ve vzpomínkách na rodinné i společenské dění. Senio.cz doporučuje jako poutavou prázdninovou četbu pro všechny generace. Nuga, ISBN: 80-85903-16-4, 416 stran, 360 Kč, vázaná vazba, vyšlo 2004. Objednávky přijímá redakce Senio.cz
galerie.senio.cz Zdeòka Voborská | Z Pomalé počítání pražců – za sklem se mění obraz za obrazem. Galerie dnes otevřela zimní náladě. Návštěvník tvoří rám očima otevřenýma a srdcem rozměr krásna přijímá.
vlaku
divny.sen.senio.cz Anežka Rytíøová |
Vyznání mamince
Když jsi mne uspala, maminko, a zdřímla jsem si malinko, zdál se mi divný sen… Najednou jsem byla v cizí zemi sama a sama. Po chvíli kde se vzal, tu se vzal, smutný Obr se mne ptal: Máš hodnou maminku, stará se o tebe? Když tě něco bolí, snáší modré z nebe, osuší slzičky a něžně pohladí, do očí uplakaných s láskou se zahledí? Takovou chci mít! Takovou já mám! Prodej mi ji. Vzácný pane, pane Obře, já vím, že vám není dobře, ale já ji neprodám! Máma je můj drahokam. Nechte si své stříbro, zlato, nestojí mi vůbec za to. Nad mou mámu v světě není, ona je mé potěšení, já ji mám moc ráda! Kdopak by pofoukal rozbité kolínko? To umíš jenom ty, má zlatá maminko.
slovo.senio.cz Albína Berková | Slovo
Řekneš slovo – nemyslíš nic zlého, každý k tomu přidá něco svého, za pár minut už je věta z něho. Věta běží po celičkém kraji, druhý den už všude povídají, že vyslovil´s něco příšerného. To, že´s řekl? Marně vzpomínáš… Proto pozor dej, když o druhém něco povídáš, neb lidské řeči se šíří ohromnou rychlostí a zveličují jako - lavina. To si pamatuj! To nejdražší, co na světě máš – svoje jméno, v okamžiku může býti pošpiněno. Řekneš slovo – nemyslíš nic zlého, každý k tomu přidá něco svého, za pár minut už je věta z něho. Proto pozor dej, když o někom něco povídáš!
2
bajka.senio.cz Zdeòka Voborská |Směšná
bajka
Jantarem hvězdná obloha hýří, rozesmál vítr březový háj, smál se i pařez a sova bdící, měsíc se smíchy za břicho popadal. Jak se tak chechtal, rovnováhu ztratil, do vody spad, na záda se zvrátil, plaval jak motýl. Veliký žabák motýla spolk.
stvoreni.senio.cz Albína Berková | Adam
ztracene.mladi.senio.cz mládí…
Rád se vracím na místa svého mládí, a tak v létě jsem spolu se svými vnoučaty přišel na břeh „rybníka mého mládí“. Na malé výspě byl zase ON. Když nás uviděl, vstal ze své nafukovací podušky, zacvičil si, skočil do rybníka, „šlapání vody“ na místě, tři tempa zpět, výskok z vody na „svoji“ výspu, zapracování bicepsy, ulehnutí na podušku. Pronásledován obdivnými pohledy dívek a závistí mladíků. Hrdý a sám. Tak jsem jej spolu s ostatními mladými viděl kdysi zamlada. OJ, OJ. „Mládež“, která tu byla se mnou, jej vůbec nezaregistrovala. Jen ten můj nejmladší se smál, když ON při předstíraném „šlapání vody“ stál v ní jen po kotníky. Červená čepička vybledlá, stejně nafukovací matrace místy vyfouklá. To svalnaté tělo…OJ,OJ. Ztracené mládí, které znovu nenajde. Zase však hrdý a sám. Kde je moje ztracené mládí? Rozhlédl jsem se kolem sebe. Tady je moje znovu nalezené mládí, z generace na generaci předávané v mých dětech a vnoučatech.
skritci.senio.cz Vladimír Ira | Skřítci?
Na podzim a na jaře se v noci občas honí naší ulicí vítr a žene listí ze zahrad a prach z chodníků. Tuhle se zase hnal, ale já jsem usnul a zdálo se mi, že slyším někoho prozpěvovat:
Adam usnul. Pán Bůh se měl k práci, proved´ na něm lehkou operaci. Vyňal on mu žebro jen jedno, a tak stvořil ženské plemeno. Adam vstává, Eva se na něj směje, Pán Bůh ptá se, zda-li se raduje? „Pane Bože, všechna žebra vem´, nadělej mi samé Evy jen.“ Pán Bůh se na Adama mračí, že mu jedna Eva nepostačí. Proto vložil do žen všechna zla, aby si jich Adam víc nežádal.
april.senio.cz Josef Hromádko | Aprílový
sen seniorů
Podaří se vyvést aprílem z melancholie naši společnost? Apríl zpravidla vyloudí úsměv, dobrou náladu. Změna, kterou apríl vyvolá, zpravidla dlouho nevydrží. Apríl je jako sen, může potěšit i vyděsit. Takovým může být i aprílový sen seniorů.
Lidský život se prodloužil tak, že absolutní většina hlasů byla získána od seniorů, především žen. Senioři byli skupinou, která nejvíc a nejdéle poslouchala rozhlas a televizi a nepodlehla agitaci stranických volebních manažerů. U seniorů byla nejoblíbenější veřejnoprávní televize a rozhlas typu BBC. Zmizel pokles úcty k seniorům ze strany mladší počítačově gramotnější generace. Výsledky práce seniorů byly publikovány a oceňovány, jejich odborné znalostí a zkušeností byli využívány. U seniorů zmizel pocit hořkosti, lítosti a osudové nespravedlnosti.
Nikdo z lidí nás nevidí, Všicní chrápou – hlušíci. My jsme hraví, nás to baví, jen neztratit čepici!“
Pokračování snu seniorů čtěte: april.senio.cz
Probudil jsem se, vstal a vyhlédl z okna. Na konci ulice po chodníku skutečně něco v šeru poskakovalo; - byly to asi nějaké lehké kelímky a igelitové pytlíky z povalených popelnic. Dneska už člověk na skřítky nevěří. Ale jak je potom možné, že jsem je ve snu slyšel?
hlesnuti.senio.cz 17/ To, co jsem viděla, mohla jsem chtít, a to, co jsem slyšela, mohla jsem milovat moje duše byla bez handicapu. Ovládala jsem deskriptivu a hodně jsem četla moje duše se stávala vzdělanou. Kreslila jsem a psala jsem moje duše začala tvořit. V městečkách spotřebitelů teď nemohu spokojeně žít
Adamovi byla dlouhá chvíle, proto pravil k němu Pán Bůh mile: „Adame, abys tu nebyl sám, krásnou Evu ti udělám.“
Zdálo se, že organizace seniorů vyhrála volby v ČR i v EU.
„My jsme ti hošíci, co běží ulicí. Přiskočíme, zaklepáme, lomcujeme petlicí.
Josefa Hejlová | Hlesnutí
a Eva
A když Pán Bůh ten krásný svět stvořil, všechno do něj do pořádku vložil. Uprostřed země Ráj jen postavil, aby nad ním Adam pánem byl.
Jantarem hvězdná obloha hýří, rozesmál vítr březový háj, smál se i pařez i sova bdící, žabák se smíchy za břicho popadal.
Jiøí Svoboda | Ztracené
mou duši teď lákají jiné komnaty, než ty z reklam. 20/ Přemýšlela jsem o slově a o obraze. Všechno, co vidím, můžu vyjádřit slovem, ale všechno, co říkám, nemohu zobrazit. Abych mohla vidět, potřebuji světlo, ale mluvit a poslouchat můžu i za tmy. Kultura zobrazování je krásná, ale kultura slova se mi zdá lepší!
páté
radost.senio.cz MJ | Jaro
Tuhá zima dlouho byla a nás všechny umořila. Občas se teď maličko ukáže i sluníčko. K oknům rychle chvátáme, ohřívat se hned chceme. Na tvářích se objeví opět krásné úsměvy. Příroda se probudila, je v ní opět nová síla. Předává ji též lidem by pracovali s klidem. Sluníčko je pro nás lék, zlepšuje zdraví i věk. Má velký vliv na psychiku, víc než řada kouzelníků. Za slunce se usmíváme, přednost druhému dáváme. Chceme v lásce s lidmi žít, učit se vždy lepší být. Rádi dobré lidi známe, všem potřebným pomáháme. Vždyť ten život je tak hezký, když je kolem dosti lásky! Proto vítej jaro, slunce, kéž není nikdy u konce! Všichni se teď usmívejte, lásku kolem rozdávejte!
33
mir.senio.cz Miroslav Skála | Mír Smět radost mít, tak tichou a tak pro sebe, že nemůžeš se ani rozdělit. Smět radost mít, jenom tak z jara a z kvítku podběle, z prostého žití radost mít – a míti na tom dost. Smět zase radost mít, tak jemnou a tak pro sebe, že nemůžeš se o ni rozdělit.
podzimni.senio.cz Jana Matyášová | Podzimní
Obloha už obléká šedý kabát, černé siluety soumraku dělají mi dnes společnost. Bolest z každého nadechnutí, nevnímám víc, než prokřehlé prsty. Včerejší noviny, zkrápěné podvečerním deštěm, už nemají co říct – snad trpíme stejným osudem na lavičce s monogramem vyrytým rukou osamělého básníka, hedvábnou šálou stírám zbytky slunce z tváří … Už mě růží nepohladíš, zapadla barevným listím. Rozechvělá jak struna na houslích koncertního mistra – bráním se deštníkem rannímu vodopádu, orosené výlohy posměšně odrážejí můj obraz swingovým krokem protančím se ke slunečním dnům. Ztracená v mlze, vlasy provoněné deštěm, jen táhlé tóny varhan dnes slouží mši za nás slovy prokřehlá, zlatavě modravá, hladině podobná, něhou rozbouřená. Stanu se paprskem, po tváři tě pohladím, slábnu se sluncem, vezmi mě do dlaní – souzněním učím se psát poezii listí vínem smáčeného …
odezirani.senio.cz Anežka Rytíøová | Vzpomínka (Kurz odezírání pro sluchově postižené) Už je září v kalendáři, nastal podzimní čas. To je doba, kdy na kurzu sejdeme se v Doubí zas. To se nás tu ale sešlo, známých tváří od loni. Bude vojna, bude dřina, jak to bude, kdo jen ví… Venkovní svět nemá zdání, že je tu kurz odzírání. Letos učí nás dvě milé odbornice fundované. Do skupin nás rozdělily, abychom je nešidily. Ráno vstávat, hola, hola, rozcvička nás všechny volá! A po dobré snídani zasedneme k učení. Odzírání velká věda, ošidit se věru nedá! Pedagožky se připravily, texty k řešení předložily. Je nám nad tím trochu smutno, fantazii napnout nutno – a po delším přemýšlení máme úkol vyřešený. Hlásky, slova, celé věty, jakýpak to div, že ubohý kurzovníček, neví, co má dřív.
4
na Doubí 1992
kroky.senio.cz Miroslav Skála | Kroky
A byl protektorát, se svou zrůdností a hrůzností. A byla Heydrichiáda. Vzpomínám si jasně, jak jsem po několika dnech volna jel do smíchovské průmyslovky Resslovou ulicí kolem kostela, kde předtím SS likvidovalo československou paradesantní skupinu, poslanou z Londýna provést atentát na krvežíznivého Říšského protektora. Hrůza, o které dodnes nedokáži vyprávět a která způsobila, že namísto očekávaného zešedivění jsem po hrstech začal ztrácet své kudrnaté vlasy. Posuďte sami: ČERVEN 42 Do našich dnešků požáry včerejších nocí hoří malátnějí mládenci a do prachu se koří a na svíce se kbelce překlápějí. Bezmocnost srdce čtvrtí je jenom kročej, je jenom kročej mezi životem a smrtí. Iz. 3, 25. Muži tvoji od meče zajdou a silní tvoji v boji. HEYDRICHIÁDA Přichází hrůza odkudsi a stále víc, oblaka zšedalá, se ztrhaným pohledem a těžko visící nad nebem po kterém táhne smutek sám. Oblaka nízko ploužící svá břicha plná lkání jak krávy nadmuté po setmělé pláni táhnoucí bůhví kam. Karafy puklé, fačované lýkem, rozbité hrůzou včerejšího dne, mlhavé máry s nebožtíkem a zástup pláče zpuchlá víčka mne. Odkudsi v buben smrti bije den agonie ve svitu svic. Stále víc a stále víc. A STÁLE VÍC! Sledujte aktuální díly seriálu: kroky.senio.cz
postrehy.senio.cz František Svátek |
Má se cestovat?
Má. Protože co nevidíte na vlastní oči a o čem si nemůžete udělat vlastní úsudek, znáte jen zprostředkovaně a tedy, jak se dnes říká, virtuálně. Vidíte-li cizí kraje a život v nich v televizi, nebo o nich i čtete, vždy je v tom stopa vnímání autora. A víte, jak krásně zkresleně dostanete informaci takzvanou tichou poštou. Pokusím se popsat to, čeho jsem si všiml na své cestě do Mexika loni před Vánocemi. Byl jsem tam jen týden, nemohu tedy ze sebe dělat experta, tedy zevšeobecňovat a dokonce se nemýlit. Česky se tomu totiž říká, že jsme viděli Mexiko z rychlíku. Tak tedy několik postřehů. Bydlel jsem přímo v centru Mexiko City, kousek od centrálního, druhého největšího náměstí na světě, jehož celou severní část tvoří snad největší katedrála na americkém kontinentu. Je postavena ve stylu španělského baroka s bohatou vnitřní výzdobou typickou pro pozdější ovlivnění baroka indiánským estetickým vnímáním. Intenzivní religiosita tamního, většinou mestického, obyvatelstva je vyjádřena uctíváním Panny Marie Quadalupské. I současný mexický prezident začíná svůj projev na mexický národní svátek slovy: „Ať žije svobodné Mexiko a Panna Quadalupská!“ Pokračování: postrehy.senio.cz
jepice.senio.cz Vladimír Ira | To
už nikdy nezažijeme
I já už bych mohl být na pochybách, jestli jsem to skutečně zažil. Ale v paměti to mám. Jako malí kluci jsme jezdívali v létě s rodiči do zastrčené vsi Dědovice. Bydleli jsme ve staré chalupě, která byla obezděným srubem a měla krásně vyřezávaný dřevěný štít. Bylo odtud blízko do lesů a k řece Otavě, kde jsou dnes vody Orlické přehrady. V nádherné řece s čistou mělkou vodou ležely roztroušeny malé i velké balvany a my jsme na ně vylézali, když byly rozpálené sluncem, a vyhřívali jsme se tam jako ještěrky. A pak, stojíce ve vodě, jsme nořili ruce do škvír pod balvany a vytahovali jsme odtud raky a dávali jsme si je srdnatě dopředu do plavek. Kolem nás občas propluli vodáci na kajacích, protože mělká řeka se v létě jinými loděmi sjet nedala. To všechno jsme mohli zažívat den za dnem opakovaně, ale nálet jepic byl krátký a neopakující se. To byl hlavní zážitek, pro který tohle píšu. Po levém břehu řeky vedla Sedláčkova stezka a na obou březích se rozprostíraly svažující se loučky. Jednoho dne jsme si všimli, že lidé přivážejí na povozech i ručních čtyřkolých vozících dřevo a chrastí a na posečených loučkách začínají v docela malých rozestupech stavět mnoho hranic. „Poletí jepice,“ řekl otec, „lidé večer zapálí ohně a jepice se nad ně snesou.“ Chtěli jsme to vidět, dožadovali jsme se toho zážitku a otec nás večer k řece vzal. Jak jsme přicházeli blíž k ohňům, cítili jsme jejich vůni a teplý vzduch se promíchával s chladem od řeky. Oba břehy byly plné lidí a chlapi v černých kalhotách a bílých košilích s vyhrnutými rukávy přikládali na už zapálené hranice a jiné teprve zapalovali a výrostci a ženské v šátcích rozprostírali plachty a prostěradla kolem dokola hranic. Nahoře začínala být černá tma a pod ní přilétaly světlé shluky jepic. Napřed byly řídké, ale přilétala hustší a hustší mračna, snášela se níž a níž a ty jepice, co byly přímo nad ohněm, oheň spálil, ale ostatní klesaly na prostěradla a plachty. A muži a ženy a výrostci je hbitě setřásali či shrabovali hráběmi a plnili do připravených pytlů, aby je v příštích dnech sušili a pak s nimi krmili drůbež a prodávali je jako krmení ptáčků a rybiček. Lidé pracovali rychle a tiše, jen sem tam bylo slyšet pár slov. Díval jsem se na jejich červeně ozářené tváře bičované jepicemi a na bílá mračna jepic nad nimi a na černou oblohu nad tím vším a připadalo mi to úchvatnější něž cokoliv, co jsem do té doby viděl. Podruhé už jsem to nezažil. Pak se združstevňovalo, mechanizovalo a později bylo údolí zatopeno studenými vodami přehrady. Dnes v té vesnici, která tehdy byla plná místních lidí, zvířat, povozů a rolnického ruchu, žije ve dnech volna jen pár cizích chalupářů. A my za podobným druhem zážitků – za venkovským lidským ruchem v přírodě – cestujeme daleko do exotických zemí.
otazky.senio.cz Josefa Hejlová | Umění
klást otázky
Občas poslouchám rozhlas a občas se podívám na televizi. Slyším a vidím moderátorky či moderátory, jak kladou svým hostům otázky. Kladou je, protože se jim zdají zajímavé, protože pořad je jejich pořadem. Kdybych byla jejich hostem já, musela bych jim v mnoha případech říci, že pro mne jejich otázky zajímavé nejsou. Odpovědi na ty otázky bych odbyla – nic zajímavého by ze mne nedostali. Někdy mi otázky moderátorů připomínají spíš policejní výslech – neodbytné a tvrdošíjné páčení odpovědí. Jen jen svítit lampičkou hostovi do očí. Ale u policejního výslechu má zadržený právo nevypovídat. Tak jak takhle můžou vypáčit něco opravdového z hosta!? Podle mne by si ti, kdo kladou otázky, měli představit svého osloveného jako reagující květinu. Když budou na květinu působit jako tmavý mrak, ona své květy zavře. Ale když na ni budou působit jako slunce, otevře své květy dokořán.
5
housle.senio.cz ota rydlo | Vzpomínka
na dědouška
pokračování ze strany 1 Už jen, vnuci, do kola! A my nelenili, šoupem, skokem, jak kdo znal, v kole jsme rejdili. Ale než jsme objeli třikrát zas to třasklo, dědoušek se podíval: Hm, hm, A teď prasklo. Však už pamatuje též se mnou mnohé léto, inu, starost zmáhá vše, – škoda struny této. Ach, ach, kde jsou časové, hodiny někdejší, když mi ona bývala strunou nejmilejší, když jsem sladké toužení srdce jinošského spřádal s tóny jemnými podle citu svého, to jsem hrával do A mol líbezně a jemně, tak – že s citem blaženým srdce tlouklo ve mně. Mnohé ouško rádo mi tajně naslouchalo, mnohé očko zvědavě po hudci pátralo. Kolik tomu asi let? Už mi nenapadá, vždyť nebožka babička, byla ještě mladá. Tak dědoušek. A my zas: Dědoušku náš milý, povídaček nechejte až na jinou chvíli, hrajte ještě na ty dvě, hrajte z polehoučka, až nás matka kárala: Netrapte dědouška! On si utřel – nevím již – čelo nebo oči, pak se zase usmál, řka: Vše se v světě točí, točte se též vnoučata, dnes je posvícení, pozděj nebudete mít chuti do tančení. A zas hrál, však vážně teď, usednuv za stolem, my dle hudby zdlouha jen šoupali se kolem. Zanedlouho: Prask! A on: Což se zase stalo? Aj, aj, i to pevné Dé také za své vzalo, žeť už staré, zpuchřelé, nic netrvá věčně. Vnuci! Na Dé hrával jsem hřmotně a statečně, když jsem v věku zmužilém vzbuzoval své syny, aby následovali slavných otců činy. Krásným písním o předcích forte jsem jim hrával, zpěvem, slovem, příkladem, naučení dával, aby ctili Boha a věrně stáli k vlasti, neboť velí poctivost: Svoji stůjte k svému, kdo však zradu kuje, svým běda, běda jemu. Při tom jiskřil očima, až jsme se ho báli, myslili jsme, že jsme ho něčím rozhněvali. Pak se zase usmál, řka: Dnes co dím, nevíte, později však slovům mým dobře srozumíte. Nic netrvá na věky, doba dobu mění, hejsa, hopsa, vnoučata! Dnes je posvícení. Už mám jednu strunu jen a to je ta drzá, ale ještě budu hrát, nechť to jak chce vrzá. Dobrý stařeček hrál, zas Gé teď mělo sólo a my ještě jedenkrát pustili se v kolo. Trvalo to dlouho dost, až do unavení, až kdy také prasklo Gé, bylo po tančení. Dědoušek se tomu smál, ale jaksi bolně a housličky na stěně sám pověsil volně, máte toho zatím dost. Na to vážně pravil: Však jsem se už kvůli vám do potu unavil, snad mě nepomluvíte, že jsem hrál tak špatně, struny vetché a já stár – to už nejde zdatně, ale věřte, kdykoli na housle se dívám, vždycky aspoň radostnou upomínku mívám, že jsem za svých mladších let nejen pěkně hrával, ale v každém činu též poctivosti dbával. V stáří slasti ubývá, ale chvála Bohu, že se s dobrým vědomím veseliti mohu. Pamatujte vnoučata: V stáří není smutku, má-li člověk památku spravedlivých skutků. Domluvil a pokývnuv bílou hlavou vlídně, na pohovce usednul, brzy dřímal klidně. Hodný byl náš dědoušek, škoda, už ho není. Naposled nám chudák hrál o tom posvícení. Housle visí beze strun a mně přece zdá se, zřím-li na ně, tentýž hlas že z nich ozývá se: Pamatujte vnoučata: V stáří není smutku, má-li člověk památku spravedlivých skutků. Ze záznamu třešťského truhlářského tovaryše Františka Prošingra (1867/?/ - 1952) přepsal prasynovec Ota Rydlo (narozen 1921).
6
www.lesikar.cz
7
Sp on zor t oh o to v y d án í Sen i o. c z
hudba.senio.cz
Vìra Kubecová | Hudební
jubilea roku 2004
V letošním roce si připomínáme významná výročí českých hudebních skladatelů, mezi nimi především Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, Bedřicha Smetany a také táborského rodáka Oskara Nedbala. Různé instituce pořádají koncerty a další doprovodné programy, často zařazené do oficiálních akcí Roku české hudby. V Táboře při této příležitosti upořádala Společnost pro zachování husitských památek přednášku hudebního publicisty PhDr. Petra Vebera. Doktor Veber charakterizoval význam jednotlivých hudebníků a jejich vnímání u nás i ve světě. V souvislosti s místem konání přednášky se zaměřil na zobrazení husitství v české hudbě a obzvláště v hudbě zmiňovaných skladatelů. Devatenácté a dvacáté století objevilo sílu husitského zpěvu a zvěčnilo ho v kulturním povědomí. Ozvuky husitského zpěvu přednášející popsal například na známé Smetanově Mé vlasti, zmínil Dvořákovu Husitskou symfonii i operu Leoše Janáčka Výlety pana Broučka do XV. století. Janáček pojal páně Broučkovy výlety jako zábavnou feérii, v opeře fandí husitství a nepojímá ji jako satiru, tak jako libreto Svatopluka Čecha. V další části se doktor Veber věnoval slavnému táborskému rodákovi – Oskaru Nebdalovi, od jehož narození letos uplynulo 130 let. Žák Antonína Dvořáka a spoluzakladatel Českého kvarteta se proslavil mimo jiné jako autor baletní pantomimy Z pohádky do pohádky, operety Polská krev a valčíku Valse triste. Ten napsal k úmrtí své první ženy J. Setunské, jejíž příbuzní dosud v Táboře žijí. Přednášku dr. Veber doprovodil ukázkami hudebních nahrávek zmíněných skladeb B. Smetany, L. Janáčka a O. Nedbala. Živá diskuse posluchačů uzavřela přednášku, kterou si Společnost husitských památek a její příznivci připomněli hudební jubilea roku 2004.
tistene.senio.cz V tomto jarním vydání Senio.cz vám představujeme básnickou tvorbu našich přispěvatelů. Grafické zpracování využívá motivy z vitráží kina Radost v Havířově. Tuto stavbu, prohlášenou v roce 2003 kulturní památkou, projektoval ing. arch. Otakar Jankovec – spolupracovník redakce Senio.cz.
kontakt.senio.cz LAAR, a.s. | Vančurova 2904 | 390 01 Tábor | www.senio.cz |
[email protected] | 381 415 512 | vedoucí projektu Jana Lešikarová | Lucie Manková
struny.senio.cz Zdeòka Voborská | Housle
Než líbezné tóny večera protkané melodií houslí zavřely kalichy květů, jež líbal motýl na své pouti, když pohasl sluneční jas, vyprávěly mi housle zas. Co větřík šeptal bříze bílé, jak utrhnout paprsek luny, jak utkat plátno z bílé mlhy. Chtěla bych na nich strunou být. Vždyť vlastně housle jsou jak život, ne vždy je na ně snadné hrát, ne vždy jim člověk druhý porozumí a všechny struny může zpřetrhat. Tys na mé struny zahrát chtěl, v tvé ruce se ti smyčec chvěl, písnička, která zazněla, byla jak pohlazení. Je ticho… píseň dozněla, zpět vrací ji však ozvěna.
