veřejná Archeologie 5

veřejná Archeologie 5 PřísPěvky z konference

Archeologie A veřejnost 7/2013

Katedra archeologie ZČU Plzeň a Veřejná archeologie o. s. Plzeň 2014

B13-00648_ZUP_Verejna_archeologie_4un_k.indd 1

9/15/14 4:57 PM


9/15/14 4:57 PM

Editoři: Michal Bureš, Ladislav Šmejda, Miroslava Šmolíková PřEklady do angličtiny: Monika Baumanová, Skyland Václav Kobylak dtP, tisk a vazba: ASTRON studio CZ, a.s., Veselská 699, 199 00 Praha 9 – Letňany vydává: Katedra archeologie ZČU Plzeň a Veřejná archeologie o. s. Sborník vychází s podporou projektu OP VK Archeologické strategie (CZ.1.07/2.3.00/20.0036), který je spolufinancován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky. © autoři příspěvků © Katedra archeologie ZČU Plzeň © Veřejná archeologie o. s. Veřejná archeologie 5 Příspěvky z konference Archeologie a veřejnost 7/2013 První vydání 2014 ISBN 978-80-905579-2-5 ISBN 978-80-261-0384-4


9/15/14 4:57 PM

Verˇejná archeologie 5

obsah Úvod

5

Konference – Archeologie a veřejnost 7/2013 Conference Public Archaeology 7/2013 (Michal Bureš, Ladislav Šmejda, Miroslava Šmolíková)

Management archeologického dědictví jako politika možného (Michal Bureš)

13

Dvanásť rokov zákona o ochrane pamiatkového fondu (Tomáš Michalík)

19

Archeologie a veřejná správa na příkladu Krajského úřadu Libereckého kraje (Martin Nechvíle)

26

Využití nové dokumentační metody leteckého laserového skenování v památkové péči (Ján Čáni, Pavla Popelářová)

37

Relikty „studené války“ jako součást kulturní historie (Michal Rak, Lenka Starková, Lukáš Funk)

42

Odpočívejte v pokoji? Etika a politika archeologie pohřebních památek (Ladislav Šmejda)

62

Západočeská chamská výšinná sídliště – nejstarší pevnosti, či hory obětní a pohřební? (Jaroslav Bašta)

77

Amatéři a profesionálové (Jan Mařík)

80

Veřejná archeologie v současném globalizovaném světě (Jan Turek)

85

O výzkumu zaniklého novověkého hřbitova v Praze-Karlíně (Pavel Kacl, Erika Průchová, Ladislav Rytíř)

Zpráva o lidských ostatcích ze středověkého hřbitova na Mariánské louce v Děčíně (Milan Rosenkranc)

92 98

Nové odkrytí a prezentace mohyly zkoumané v roce 1936 u Stříbra (Milan Metlička)

100

Halštatská vesnička v Zoologické a botanické zahradě v Plzni (Markéta Sochorová)

106

Projekt Laus Archaeologiae a příběhy skryté v zemi (Barbora Hlaváčová, Jan Jílek, František Kašpárek)

Závěry z konference (Michal Bureš)

111 113

4


9/15/14 4:57 PM

konference Archeologie A veřejnost 7/2013 Michal burEš – ladislav šMEjda – Miroslava šMolíková Sedmý ročník konference Archeologie a veřejnost 7/2013 se uskutečnil ve dnech 20. až 22. listopadu 2013 v prostorách školicího střediska Západočeské univerzity na zámku v Nečtinách (Obr. 1). Konference je téměř každoročně pořádána občanským sdružením Veřejná archeologie ve spolupráci s dalšími archeologickými pracovišti, tentokrát s Katedrou archeologie Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni. Zde zvolené téma konference „Archeologie pro budoucnost“ našlo organizační a finanční podporu v projektu operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost s názvem „Archeologické strategie“ (CZ.1.07/2.3.00/20.0036). Prostřednictvím tohoto odborného setkání a sborníku příspěvků, který právě držíte v ruce, byla naplněna část projektu, zaměřená na vztah archeologie a veřejnosti. Konference měla vypsané tři hlavní programové bloky. V průběhu přijímání přihlášek byl přidán ještě čtvrtý tematický blok, jenž se stává již tradiční součástí setkání. ■ „Trvale udržitelná péče o archeologické dědictví“ (10 přednášek a 1 diskusní příspěvek), ■ „Budoucnost akademické archeologie“ (4 přednášky a 1 diskusní příspěvek), ■ „Jakou angažovanost veřejnosti potřebuje archeologie budoucnosti?“ (3 přednášky a 2 diskusní příspěvky), ■ „Prezentace a popularizace archeologie“ (6 přednášek). Celkem bylo přihlášeno 78 účastníků s 38 referáty a postery. Na konferenci se nakonec setkalo na 70 odborných pracovníků a studentů, předneseno bylo 27 referátů a vyvěšeny 3 postery. Uprostřed konferenčního jednání se účastníci odebrali na pěší exkurzi na nedaleký hrad Preitenstein, jehož romantickými zákoutími je zasvěceně provedl Petr Sokol z Národního památkového ústavu (Obr. 2). Tradičně na poslední den konference bylo naplánováno formulování závěrů konference. Do pátého svazku sborníku Veřejná archeologie se nakonec dostalo 13 příspěvků rozdělených do čtyř oddílů podle jednotlivých témat konference. Obsah jednotlivých částí je kvantitativně značně nevyvážený. V části „Trvale udržitelná péče o archeologické dědictví“ čtenář nalezne pět příspěvků. Článek M. Bureše „Management archeologického dědictví jako politika možného“ se zabývá otázkou domnělé apolitičnosti archeologie v České republice. Východiskem mu je kritické zhodnocení shody právního řádu ČR s Maltskou úmluvou, aby ve srovnání s několika zahraničními příklady ukázal, že i v současné době jsou odborné snahy a zájmy transformovány hospodářskou a zejména politickou situací, která v daném prostředí vládne. Příspěvek T. Michalíka „Dvanásť rokov zákona o ochrane pamiatkového fondu. Naspäť cesta nemožná – napred sa isť musí?“ přináší cennou zprávu o péči o archeologické dědictví na Slovensku po 12 letech od přijetí nového zákona o ochraně památkového fondu. V této souvislosti je vhodné připomenout, že do rozdělení Československa byla péče o archeologické dědictví předmětem téměř totožného právního předpisu z roku 1987, jakkoliv zákon o státní památkové péči byl v tehdejší České socialistické republice přijat Českou národní radou a ve Slovenské socialistické republice Slovenskou národní radou. Teprve po roce 1992 se cesty péče o archeologické dědictví v obou zemích začaly výrazněji vzdalovat, a to jednak kvůli novelám upravujícím 5


9/15/14 4:57 PM


nebo neupravujícím odlišné části předpisu, ale i kvůli rozdílným interpretacím. Na rozdíl od České republiky se však po čase Slovensko vydalo cestou zcela nového právního předpisu, upravujícího (nejen) péči o archeologické dědictví, když v roce 2002 přijalo zákon č. 49 Sbírky o ochraně památkového fondu. Tento zákon podstatně změnil dosavadní strukturu i principy péče o památky. Vyhodnocení praktických dopadů nového ambiciózního zákona na praxi ve společnosti, blízké té české nejen z důvodů letitého soužití v jednom státě, je něco, na co se v České republice, zaměstnané permanentní a znovu a znovu zahajovanou, avšak nikdy nedokončenou přípravou nového památkového zákona, dlouho čekalo. Pohled z úřadu kraje na péči o archeologické dědictví nabízí článek M. Nechvíleho „Archeologie a veřejná správa na příkladu Krajského úřadu Libereckého kraje“. Příspěvek převyšuje obdobné práce, které poskytují výčet práv a povinností institucí na poli péče o archeologické dědictví. Jeho přidaná hodnota spočívá v popisu zkušeností z praxe pohledem odpovědného pracovníka státní správy, který nevykonává svůj úřad pouze formálně, ale fundovaně a se zájmem o prospěch toho, co spadá do jeho jurisdikce. Takový přístup (bohužel v naší státní správě dosud spíše ojedinělý) posuzuje zájmy různých společenských skupin a snaží se najít takové řešení, které by prospělo archeologickému dědictví a nepoškodilo ostatní zájmy. Využitím metody laserového leteckého snímkování (LIDAR) pro dokumentaci nemovitých reliktů archeologické lokality montanistického charakteru se zabývá příspěvek J. Čániho a P. Popelářové „Využití nové dokumentační metody leteckého laserového snímkování v památkové péči“. Již nějakou dobu je jasné, že nové a technicky progresivní prospekční metody mají revoluční dopad na péči o archeologické dědictví. Využitím metody LIDAR se výrazně zvyšuje efektivita archeologické prospekce památek dochovaných v reliéfu terénu. Rychlost, s jakou je možné dobře identifikovat a georeferencovat i nepříliš dobře patrné archeologické relikty na rozsáhlých územích, ukazuje i následný příspěvek autorského týmu M. Raka, L. Starkové a L. Funka „Relikty Studené války jako součást kulturní historie“. Na rychlost průzkumu však bohužel nenavazují stejně rychlé a efektivní kroky, které by vedly k reálné ochraně reliktů. V sekci „Budoucnost akademické archeologie“ jsou pouze dva příspěvky ze šesti prezentovaných v tomto tematickém bloku na konferenci. L. Šmejda otevřel kontroverzní a u nás zatím málo akcentované téma vztahu archeologie a výzkumu lidských pohřbů příspěvkem nazvaným „Odpočívejte v pokoji? Etika a politika archeologie pohřebních památek“. Rekapituluje v něm zásadní změny etického a legislativního klimatu, k nimž v řadě oblastí světa došlo během posledních několika desetiletí v souvislosti s archeologickým výzkumem lidských ostatků a jejich kontextů. Ukazuje se, na jak problematických základech stojí mnohé zdánlivě neotřesitelné postupy archeologické praxe a jak relativně snadno dokáže změna priorit ve veřejném mínění archeologii zasáhnout. Vzniká paradox, kdy na jedné straně překotně se rozvíjející metodika výzkumu umožňuje získat z nových nálezů i materiálu uloženého v muzejních sbírkách stále více detailních poznatků o minulých populacích, na druhé straně vznikají etické i právní bariéry, které výzkum lidských ostatků znesnadňují a mnohdy zcela znemožňují. Otázku, zda a za jakých okolností má archeologie morální právo používat lidské hroby a ostatky jako nezpochybnitelný empirický rezervoár, s nímž libovolně manipuluje a těží z něho svá data, nebo zda je žádoucí respektovat etické hranice, které mohou být někdy i velmi radikálně omezující vědecký výzkum, jsme si zatím vlastně ani nepoložili. V řadě zahraničních zemí je tato debata již nějakou dobu realitou, bez níž není archeologická činnost vůbec myslitelná. Autorem druhého textu v této části sborníku je jediný účastník konference Archeologie a veřejnost z řad veřejnosti, jakkoliv J. Baštu můžeme jen těžko označit jako „nearcheologa“. Jeho původně diskusní příspěvek se zabývá otázkou prospěšnosti zabývání se v rámci akademické archeologie složitým a finančně náročným bádáním, které může potenciálně vést k zavádějícím výsledkům. Problém dokumentuje na západočeské chamské kultuře, což vystihuje název příspěvku „Západočeská chamská výšinná sídliště – nejstarší pevnosti, či hory obětní a pohřební?“. Je škoda,

6


9/15/14 4:57 PM


že akademičtí archeologové více nevyužili tuto příležitost ke skupinové terapii založené na sebereflexi vlastního snažení a místo toho dali snad přednost prezentaci dalších a dalších výsledků svých – řečeno v parafrázi k příspěvku J. Bašty – specializovaných a drahých výzkumů na mezinárodních konferencích a v úzce specializovaných publikacích. K tomu, aby naše akademická archeologie dokázala překročit vlastní stín a hodnotit své místo a další směřování v širokém společenském (i mezinárodním) kontextu, patrně vede ještě dlouhá cesta. Zde spatřujeme velký potenciál pro další diskusi a snad i pro příští ročníky konference Archeologie a veřejnost. Třetí oddíl s názvem „Jakou angažovanost veřejnosti potřebuje archeologie budoucnosti?“ lze rozdělit na obecnou a specifickou část. Do obecné části je zařazen příspěvek J. Maříka „Amatéři a profesionálové. Cesty možné spolupráce“, který problém analyzoval z hlediska historické i současné perspektivy. Značná pozornost je v článku věnována i uživatelům detektorů kovů, kteří se dnes řadí k nejpočetnější skupině amatérských archeologů. Druhým obecným příspěvkem této kapitoly je článek J. Turka „Veřejná archeologie v současném globalizovaném světě“, který se zabývá působením archeologie na významná celospolečenská témata současnosti a zejména shrnuje aktivity, které na tomto poli rozvíjí Světový archeologický kongres (WAC). Specifická část této kapitoly se zabývá vztahem naší současné populace ke svým zemřelým předkům, jejichž fyzické ostatky jsou odhalovány archeologickými výzkumy. Stěžejní příspěvek „Lidé mezi hroby“ o výzkumu zaniklého novověkého hřbitova v Praze – Karlíně z pera výzkumného týmu tohoto projektu P. Kacla, L. Rytíře a E. Průchové je doplněn o kratší příspěvek M. Rosenkrance o postanalytické pouti lidských ostatků ze středověkého hřbitova na Mariánské louce v Děčíně ke zpětnému pohřbení. Tradiční téma pro Veřejnou archeologii představuje kapitola „Prezentace a popularizace archeologie“, obsahující tři příspěvky, které pokrývají velkou část spektra tohoto tématu. M. Metlička nás seznamuje s akcí, jejímž cílem bylo „Nové odkrytí a prezentace mohyly zkoumané v roce 1936 u Stříbra“, M. Sochorová představuje popularizační projekt „Halštatská vesnička v Zoologické a botanické zahradě v Plzni“ a tým ve složení B. Hlaváčová, J. Jílek a F. Kašpárek popisuje „Projekt Laus Archaeologiae a příběhy skryté v zemi“. Posledně jmenovaný záměr je pozoruhodný a netypický tím, že nevznikl jako většina obdobných projektů iniciativou zdola od samotných archeologů nebo muzejníků, ale byl zahájen na popud zastupitelstva Pardubického kraje. Tato výjimečná „společenská objednávka“ účastníky konference natolik zaujala, že ji vyzdvihli jako velmi inspirativní počin v oficiálních závěrech setkání. Bohužel některé ze závěrů konference vycházejí z diskuse k příspěvkům, které se nakonec v tomto sborníku neobjeví. Jednalo se o příspěvek týmu J. Beneš, K. Kodýtková, V. Komárková a K. Paclíková „Centrum Papaver a výzkum v Santa Severa a Marinella v Itálii. Příklad rozvoje akademické environmentální archeologie na zahraniční expedici“, dále o příspěvek K. Nováčka „Archeologie v iráckém Kurdistánu: lokální a globální příběhy“ a referát M. Baumanové „Subsaharská Afrika: veřejná archeologie jinak“. Účastníci konference byli zaujati referovaným působením českých archeologů v zahraničí, ocenili toto angažmá i skutečnost, že se tím česká archeologie otevírá světu. O to větší je škoda, že příspěvky nebyly odevzdány k tisku. Dalším tématem, které bylo hojně diskutováno ať již v rámci řízených debat, nebo v konferenčních kuloárech, bylo téma přípravy nového památkového zákona. K tomuto pro Veřejnou archeologii tradičnímu tématu zazněly na konferenci dva příspěvky. Jednak druhý (v pořadí konferenčního jednání prvý) příspěvek J. Maříka „Přínosy a rizika připravovaných legislativních změn v péči o archeologické dědictví“, jednak referát M. Tomáška „Dopady připravovaného zákona na veřejné rozpočty“. Ani jeden se v předkládaném sborníku bohužel neobjeví, ale závěry, které vygenerovala diskuse reagující zejména na tyto příspěvky ano. Především je to názor účastníků konference, že důsledky zákona v podobě, v jaké byl připraven k říjnu 2013, budou mít vliv na veřejné rozpočty, které ovšem s těmito navýšenými náklady nepočítají. Dále účastníci nabyli z prezentovaných příspěvků dojmu, že změna by nevedla k lepšímu, ale k horšímu.

7


9/15/14 4:57 PM


Nepřímo pak z diskuse o novém právním rámci české archeologie vyplynul důrazný apel na efektivní propojení archeologie s veřejnou správou. Konečně byla diskutována i míra zapojení veřejnosti do rozhodování o ochraně archeologického dědictví, neboť i s touto novinkou připravovaný nový zákon, tak jak byl jeho návrh prezentován, počítá. Názor účastníků nebyl zcela jednotný, a proto bylo schváleno usnesení v následujícím znění: „Konference bere na vědomí, že při ochraně archeologického dědictví bude brán v úvahu názor poučené veřejnosti.“ Posledním dílčím tématem, které bylo hojně diskutováno na konferenci, ale nevyskytne se ve sborníku, je otázka zveřejňování archeologických dat. Účastníci konference považují toto téma za velmi aktuální, jsou přesvědčeni, že je třeba ho v blízké budoucnosti řešit, a to v zájmu zkvalitnění péče o archeologické dědictví na straně jedné a jeho ochrany na straně druhé. Zejména příspěvek výzkumného týmu P. Kacla, L. Rytíře a E. Průchové o výzkumu novověkého hřbitova v pražském Karlíně spolu s příspěvkem L. Šmejdy „Etika a politika archeologie pohřebních památek“ vyústil v zásadní debatu, v které se diskutovaly i zahraniční příklady zcela odlišné od domácí praxe. Závěrem této debaty je následující usnesení: „Archeologové si jsou vědomi problematiky nakládání s lidskými ostatky, považují ji za neřešenou, a je ji potřeba řešit. Účastníci navrhují, aby se tato problematika široce diskutovala v rámci archeologické a antropologické obce a ostatních zainteresovaných stran.“ Nejdůležitější závěr konference však vycházel zejména z diskusí o nové právní úpravě péče o archeologické dědictví. V tomto, ale i v předchozích návrzích legislativních změn je uváděno, že péče o archeologické dědictví včetně záchranných archeologických výzkumů je činěna ve veřejném zájmu. Účastníci se shodli na tom, že tuto deklaraci veřejného zájmu je třeba pozdvihnout na skutečný veřejný zájem. Tento závěr je možno označit za úkol budoucnosti a zároveň za krédo české veřejné archeologie. Obr. 1. Skupinová fotografie  účastníků konference –   A group photo of the participants  of the conference.

Obr. 2. Záběr z exkurze  na hrad Preitenstein –  A photo from the excursion  to Preitenstein castle.

8


9/15/14 4:57 PM

conference Public ArchAeology 7/2013 Michal burEš – ladislav šMEjda – Miroslava šMolíková The conference Public Archaeology 7/2013 was held from the 20th to 22nd November 2013 in the education facility of the University of West Bohemia at the chateau of Nečtiny. The conference is nearly every year organised by an association “Public Archaeology” in cooperation with other professional bodies – this time with the Department of Archaeology of the Faculty of Philosophy and Arts of the University of West Bohemia in Pilsen. The chosen theme of the conference “Archaeology for the future” found an organisational and financial support from the Operational Programme Education for Competitiveness project „Strategies of Archaeological research in Europe” (CZ.1.07/2.3.00/20.0036). One part of the project was oriented towards the relationship of archaeology and the public, and it was fulfilled through this meeting and the collection of papers which lies in front of you now. The Call for papers listed three main chosen topics of the conference programme. During the abstract submission stage a fourth topic was added. ■ “Sustainable care for archaeological heritage” (10 standard papers and 1 discussion paper), ■ “The future of academic archaeology” (4 standard papers and 1 discussion paper), ■ “What involvement of the public will future archaeology need?” (3 standard papers and 2 discussion papers), ■ “Presentation and popularization of archaeology” (6 standard papers). Altogether 78 participants registered for the conference with 38 papers and posters. In the end the conference was attended by 70 participants; 27 papers and 3 posters were presented. In the middle of the conference, the participants attended a walk excursion to the nearby castle of Preitenstein. This picturesque site was insightfully presented by Petr Sokol from the National Heritage Institute. Formulating the results of the conference was planned, as traditionally, for the last day of the conference. This fifth volume of Public Archaeology represents a collection of 13 contributions divided into 4 sections following the individual topics of the conference. The contents of these sections are quantitatively quite imbalanced. In the section “Sustainable care for archaeological heritage”, the reader will find 5 contributions. The chapter by M. Bureš “Management of archaeological heritage as the politics of the possible” deals with the question of supposed apolitical nature of archaeology in the Czech Republic. The paper is based on a critical evaluation of the consensus between the Czech Law and the Malta Convention. As comparisons with several examples from abroad have shown, even today the professional efforts and interests are largely transformed by the economic and political situation, which is dominant in a given context and time. The paper by T. Michalík “Twelve years after the implementation of the Law on protection of cultural heritage – There is no going back – only moving forward?” brings a valuable report about the archaeological heritage management in Slovakia 12 years after the enactment of the law on protection of cultural heritage. At this occasion it is relevant to remind the reader that until the dissolution of Czechoslovakia, the archaeological heritage management was subject to

9


9/15/14 4:57 PM


the same legal enactment from 1987, although the law about state heritage management was in the former Czech socialist republic confirmed by the Czech national council and in Slovakian socialist republic by the Slovak national council. It was only after 1992 when the pathways the two countries took in archaeological heritage management became more distinctly separated. This was due to new amendments altering or upholding various parts of the original enactment, and also due to its different interpretation. As opposed to the Czech Republic, Slovakia opted for a whole new legal enactment dealing (not only) with archaeological heritage management, when in 2002 passed the law No. 49 of the Collection on protection of cultural heritage. This law significantly changed the earlier structure and principles of heritage management. The evaluation of the practical implications of the new and ambitious Slovak law was much awaited in the Czech Republic, because it concerns a society so close to the Czech on more levels apart from sharing a history of co-living in one state. Our interest is more acute as this country has been preoccupied with permanent and repeatedly reopened but so far incomplete preparations of a new heritage management bill. M. Nechvíle offers a view on heritage management from the stand point of a regional state authority in his paper “Archaeology and public administration in a case study of Liberec region authority”. The contribution exceeds similar reviews, which usually list the rights and obligations of individual institutions in relation to archaeological heritage. In addition, it describes the experience from practical engagement with this issue from the viewpoint of a state officer, who does not only formally executes his duties, but is also understanding and interested in the wellbeing of what falls in his jurisdiction. This attitude (sadly rather exceptional in our state administration) evaluates the interests of various social groups and strives to find a solution, which would benefit archaeological heritage and would not do any harm to other interests. The potential of airborne laser scanning (LIDAR) for the documentation of remains of a mining archaeological site is discussed in the paper by J. Čáni and P. Popelářová „The applications of the new documentation method of airborne laser scanning in heritage management“. For some time it has been known, that new and technically progressive methods of prospection have revolutionary impact on archaeological heritage management. The application of LIDAR significantly increases the effectiveness of archaeological prospection of relief features. The speed with which it is possible to identify and geo-reference even the little apparent archaeological features in large transects of landscape is further demonstrated by the following paper by M. Rak, L. Starková and L. Funk “The remains of Cold War as part of cultural history”. Unfortunately, the speed of survey is not used for subsequent and just as fast and effective steps, which would lead to actual protection of the remains. In the section “The future of academic archaeology” we can find only two contributions out of the six papers presented as part of this topic during the conference. L. Šmejda opened with his paper “ Rest in Peace? The ethics and politics of burial archaeology” a controversial and in the Czech republic so far little-discussed issue of archaeology and its relationship to the study of human burials. He reviews some of the most prominent shifts in the ethical and legislative climate, which have taken place in many areas of the world during the recent decades in context with the archaeological study of human remains and burials. We can see that some of the supposedly firmly established approaches in archaeological practice are built on rather problematic ground and that a shift in public perception can relatively easily affect archaeology. We hence witness a paradoxical situation. On one hand, a rapidly developing methodology of research allows us to obtain ever more detailed information about past populations from new finds as well as from collections deposited in museums. On the other, ethical and legal barriers are being created, which hinder or even prevent research centred on the study of human remains. In fact, we have not yet posed the question whether and under what conditions archaeology has a moral right to make use of human burials and remains as an unquestionable empirical

10


9/15/14 4:57 PM


data-source, with which it can manipulate at will, or whether it is desirable to respect ethical boundaries, which can be sometimes very limiting for scientific inquiry. In many foreign countries this debate has been ongoing for some time and archaeological practice can hardly be considered without it. The author of the second text in this section of the book is the only participant of the Public Archaeology conference from among the public, although we can hardly label J. Bašta as an “outsider”. His paper originally meant as a contribution to discussion considers the question of the relative usefulness of complex and costly academic archaeological research, which can potentially bring misleading results. The problem is documented on the example of the west Bohemian so-called Cham culture, as it is stated already in the title of his paper “West Bohemian Cham culture highland settlements – the oldest forts or mountains of sacrifice and burial?”. It is a pity that academic archaeologists did not take this opportunity for a “group therapy” based on self-reflection on their professional efforts and instead preferred to present more and more results of their own research – paraphrasing the paper of J. Bašta – specialised and expensive studies presented at international conferences and in highly specialised publications. There is probably a long way to go before Czech academic archaeology will be able to jump over its own shadow and evaluate its place and direction in a broader social (and international) context. Here we find a great potential for more discussion and possibly also the future meetings of the Public Archaeology conference. The third section titled “What involvement of the public will future archaeology need?” we can divide into the general and specific part. In the general part we can find the contribution by J. Mařík “Amateurs and professionals. The ways for possible cooperation”, which analysed the problem from the historical and contemporary perspective. Considerable attention is paid to metal detector users that represent the largest group of amateur archaeologists. The second general paper in this section is J. Turek’s “Public archaeology in the present-day globalised world”, which deals with the influence of archaeology on the current important social themes and presents an overview of activities which are in this field developed by the World Archaeological Congress (WAC). The more specifically oriented part of this section focuses on the relationship between the present-day public and its deceased ancestors, whose physical remains are uncovered by archaeological research. The pivotal paper “People among graves” about the field research of the deserted modern era burial ground in Prague-Karlín by the members of the project team P. Kacl, L. Rytíř and E. Průchová is complemented by a shorter paper by M. Rosenkranc about the postanalytical journey or the human remains from a medieval cemetery of Mariánská louka in Děčín to their reburial. A traditional theme for Public Archaeology is represented by the section on “Presentation and popularization of archaeology” with three papers, which cover a large proportion of the issues relevant to this theme. M. Metlička introduces us to a venture, which consisted of “A reexcavation and presentation of a barrow opened in 1936 near Stříbro”, M. Sochorová presented a popularization project “Hallstatt village in the Zoological and Botanical garden of Plzeň” and a team of B. Hlaváčová, J. Jílek and F. Kašpárek described the “Projekt Laus Archaeologiae a stories hidden in the ground”. The last named project is interesting and atypical, because it originated from the efforts of Pardubice region public authority and not, as it is usually the case, as an initiative of archaeologists and museum staff. This exceptional “social call” was praised by the participants of the conference to such extent, that it was highlighted as a very inspiring undertaking in the official summary of the conference results. Some of the results of the conference arose from the discussion which followed after the presentation of the papers, which however do not appear in this volume. These were the paper by J. Beneš, K. Kodýtková, V. Komárková and K. Paclíková “Papaver centre and research in Santa

11


9/15/14 4:57 PM


Severa and Marinella in Italy. An example of development of academic environmental archaeology in a foreign expedition”, the presentation by K. Nováček “Archaeology in Iraqi Kurdistan: local and global stories” and the paper by M. Baumanová “Sub-Saharan Africa: a different approach to public archaeology”. The participants were impressed by the presented research of Czech archaeologists abroad, valuing this participation as well as the fact, that Czech archaeology opens up to the world in this way. It is a shame that these papers were not submitted for publication. Another theme, which was much discussed as part of the main conference programme and afterwards in the informal debates, were the preparations of a new heritage management law. Two contributions elaborated on this rather traditional theme at Public Archaeology conference. It was the second paper by J. Mařík “The benefits and risks of the legislative changes in preparation for the archaeological heritage management” and then the paper by M. Tomášek “The impacts of the bill in preparation on the public budget”. Neither of them however appears in this volume, but the outcomes generated during the subsequent discussion do. Above all it is the opinion of the participants, that the impact of the bill, as it was prepared in October 2013, will affect public budgets, for which however the increased costs have not been taken into account. Furthermore, on the basis of the presented papers the participants concluded that it would be a change for the worse, not for better. The discussion about the new legal conditions also indirectly prompted a strong appeal for an effective interconnection between archaeology and public administration. The level of public involvement in decision making about heritage management was also discussed, because the bill in preparation, as it was presented, is also concerned with this novelty. The opinions of the participants were not entirely unanimous, and hence the following statement was agreed upon: “The conference recognises that in processes of archaeological heritage management the opinion of the informed public will be taken into account.” The last topic that was much debated at the conference, but did not find its way into this volume is the question of publication of archaeological data. The participants of the conference consider this topic to be highly relevant and they are convinced that it will need to be dealt with in the near future, especially in the interest of a better quality of archaeological heritage management on one hand and its protection on the other. It was particularly the contribution by P. Kacl., L. Rytíř and E. Průchová about the field research at the modern era cemetery in Prague-Karlín together with the paper by L. Šmejda “The ethics and politics of burial archaeology” which led to a pivotal debate that included examples from abroad entirely different from the national practice. A conclusion to this debate is represented by the following statement: “Archaeologists are aware of the issue of treatment of human remains and consider it little recognised and in need to be resolved. The participants suggest that this issue is to be broadly discussed among the archaeological and anthropological professionals and by other interested parties.” The most important result of the conference came out of the discussions about the new legislation concerning archaeological heritage management. In this as well as in the previous concepts of the bill it is stated that archaeological heritage management, including contract archaeology, is conducted in the interest of the public. The participants agreed that this declaration about the interest of the public needs to be promoted to become a real public interest. This conclusion may be understood an aim for the future and a motto of Czech public archaeology.

12


9/15/14 4:57 PM

MAnAgeMent Archeologického dědictví jAko PolitikA Možného Michal burEš Archeologie a politika?

Počínaje obdobím normalizace v sedmdesátých letech dvacátého století se stala archeologie v tehdejším Československu málo politicky angažovaná. Archeologie přestala mít cenu jako nástroj propagandy a v bádání o šerém dávnověku bylo naopak možno poměrně úspěšně skrývat před nežádoucími zraky vlastní nemarxistický světový názor. Je pravděpodobné, že tehdejší příklon k řešení teoretických otázek terénním výzkumem byl minimálně zčásti zapříčiněn potřebou některých archeologů skrýt se před všudypřítomným ideologickým verbálním balastem v terénu (srov. Neustupný 1995, 85). Rok 1989 a následná devadesátá léta 20. století sice znamenala pro celou řadu českých archeologů „coming out“ vlastních politických názorů vedoucí až k osobní politické angažovanosti, v současnosti však opět panuje všeobecné znechucení politikou a archeologie znovu zdánlivě nabízí apolitické útočiště. Může ale archeologie být skutečně apolitická? Maltská úmluva

Poslední dekády druhého tisíciletí až samý počátek třetího tisíciletí znamenaly pro celou řadu evropských zemí zásadní změny v pojetí péče o archeologické dědictví. Není pochyb o tom, že některé tyto změny, respektive změny v některých zemích, měly charakter příčiny a jiné charakter následku ve vztahu ke vzniku a implementaci Maltské úmluvy. Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy, zvaná v domácím prostředí „maltská“ a v zahraničí známá spíše jako „vallettská“, byla přijata dne 16. ledna 1992 ve Vallettě . Úmluva vstoupila v platnost na základě svého článku 14 odst. 3 dne 25. května 1995. Úžeji z hlediska péče o archeologické dědictví lze za nejdůležitější považovat následující závazky smluvních stran: a) vedení soupisů archeologického dědictví a vytvoření archeologických rezervací ; b) učinit používání detektorů kovů předmětem specifického předchozího oprávnění ; c) ochrana archeologického dědictví nejlépe na původním místě ; d) zajistit aktivní účast archeologů v územně plánovacím procesu s cílem minimalizovat nepříznivé dopady územního rozvoje na archeologické dědictví ; e) zajistit, aby vyhodnocení dopadů na životní prostředí a z nich vyplývající rozhodnutí plně přihlížela k archeologickým nalezištím a jejich umístění ; f) zajistit pokrytí celkových nákladů na archeologické operace, které je nutné provést v souvislosti s projekty územního rozvoje, a to z příslušných zdrojů veřejného nebo soukromého sektoru ; 1

2

3

4

5

6

7

1 2 3 4 5 6 7

Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 2, odst. I, II) Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 3, odst. III) Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 4, odst. II) Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 5, odst. II) Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 5, odst. III) Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 6, odst. II)

13


9/15/14 4:57 PM


g) zajistit po ukončení archeologických výzkumů vypracování souhrnných vědeckých zpráv určených ke zveřejnění, a to ještě předtím, než budou výsledky výzkumu publikovány jako komplexní specializované studie ; h) napomáhat vnitrostátní výměně součástí archeologického dědictví pro profesionální vědecké účely . 8

9

Shoda právního řádu České republiky s Maltskou úmluvou

Shodu, respektive neshodu stávajícího právního řádu České republiky s Úmluvou o ochraně archeologického dědictví Evropy, lze demonstrovat na výše uvedených pro péči o archeologické dědictví klíčových ustanoveních: a) Strany se zavazují k vedení soupisů jejího archeologického dědictví a vytvoření archeologických rezervací . Archeologický ústav AV ČR v Praze vede Archeologickou databázi Čech, která shromažďuje a zaznamenává výsledky archeologických výzkumů na základě zpráv o výsledcích archeologických výzkumů . Národní památkový ústav vede Státní archeologický seznam (SAS) a dále Ústřední seznam kulturních památek s 8 archeologickými památkovými rezervacemi zapsanými do seznamu památek v letech 1956–1966. Za svého druhu archeologické rezervace lze považovat i 1317 kulturních památek označených v Ústředním seznamu kulturních památek jako archeologické stopy a 12 národních kulturních památek, u nichž bylo možné vysledovat, že důvodem zápisu byl archeologický potenciál nebo archeologická památková hodnota lokality (Bureš 2013, Tab. 1). Naopak za archeologické rezervace ve smyslu článku 2 Maltské úmluvy nelze považovat městské a vesnické památkové rezervace a zóny, neboť hlavním důvodem jejich ochrany v této kategorii není archeologický význam, ale jiná památková hodnota, i když součástí takových rezervací a zón mohou být i archeologické památky. Stejně je třeba posuzovat i národní kulturní památky, jejichž součástí jsou sice „archeologické stopy“, avšak archeologický význam nebyl hlavním důvodem pro zápis do seznamu památek. b) Strany se zavazují učinit používání detektorů kovů předmětem specifického předchozího oprávnění . Problém používání detektorů kovů je často diskutován na různých fórech, avšak k naplnění tohoto ustanovení Maltské úmluvy v ČR doposud nedošlo. c) Strany podle okolností zajistí ochranu archeologického dědictví nejlépe na původním místě . Veřejný zájem na ochraně „in situ“ není v žádném obecně závazném předpisu ČR formulován jako priorita péče o archeologické dědictví, respektive památkové péče. S výjimkou Maltské úmluvy samotné není explicitně zmiňován v právních dokumentech vůbec. De Iure je ochrana „in situ“ zajištěna pouze na archeologických rezervacích (8 lokalit na území celé ČR, viz písmeno a výše), neboť ve výnosu z roku 1987, který tyto rezervace vyhlašoval, je definován režim zajišťující ochranu na původním místě (Varhaník– Malý 2011, 152). De facto je ochrana „in situ“ vcelku bezproblémově praktikována na „archeologických“ národních kulturních památkách zapsaných v Ústředním seznamu (celkem 12 lokalit pro celou ČR). I zde však může docházet a občas i dochází k tlaku na řešení památkové ochrany archeologického dědictví záchranným archeologickým výzkumem (tj. dokumentací – „ex situ“) v případě střetu archeologického zájmu s jiným společenským zájmem. Archeologické kulturní památky ani národní 10

11

12

13

14

15

8 9 10 11 12 13 14 15

Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 7, odst. II) Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 8, odst. I) Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 2, odst. I, II) § 21 odst. 4) zákona 20/1987 Sbírky o státní památkové péči údaj z roku 2009 údaj z roku 2013 Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 3, odst. III) Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 4, odst. II)

14


9/15/14 4:57 PM


kulturní památky nemají totiž stanovený žádný konkrétní režim ochrany, tak jak je tomu u archeologických rezervací (Varhaník–Malý 2011, 152). K takovým střetům dochází nejčastěji na památkách, které jsou v blízkosti lidských sídel, nebo jsou dokonce obydleny (např. Levý Hradec). Jestliže takový tlak na národních kulturních památkách je výjimečný, na ostatních kulturních památkách nižšího řádu zapsaných pro jejich archeologickou hodnotu (1317 památek v roce 2009) je situace horší. Dobrou ochranu „in situ“ mají, pokud odhlédneme od nebezpečí nelegálních výkopů, takové památky, které se chrání samy svoji polohou na hůře dostupném místě dostatečně vzdáleném od lidských sídel. Dostanouli se takové památky do styku s potřebami současného života, je tendence z ochrany „ukrajovat“ a v extrémních případech ji omezovat až na viditelné terénní relikty a ostatní řešit záchranným výzkumem. V plné míře se pak toto „řešení“ uplatňuje v areálech nearcheologických kulturních památek či v městských a vesnických památkových rezervacích a zónách včetně památek UNESCO, kde jakákoliv případná snaha o ochranu archeologického dědictví in situ není konkurenceschopná s potřebami záchrany a uchování architektonického nebo jiného viditelného, a tudíž atraktivnějšího historického dědictví (Kalferstová 2013, 122). Tuto situaci komplikují ještě další faktory, jako je nedostatečný monitoring nemovitých archeologických kulturních památek, nedostatečná informovanost vlastníků atp. (k tomu Sokol 2005, 2013). Místo akcentu na ochranu archeologického dědictví „in situ“ tak obecně upřednostňujeme v České republice záchranný výzkum jako zcela převažující způsob „ochrany“. d) Strany zajistí aktivní účast archeologů v územně plánovacím procesu s cílem minimalizovat nepříznivé dopady územního rozvoje na archeologické dědictví16 . Závazek České republiky vyplývající z článku 5 odstavce ii) Maltské úmluvy byl řešen v rámci přípravy stavebního zákona17, který vznikal již v právním prostředí, ve kterém platila Maltská úmluva18 . Národní památkový ústav předkládá jednou za dva roky materiály pro aktualizace územních analytických podkladů dle stavebního zákona19 příslušným orgánům veřejné správy. Klíčovým zdrojem dat pro územní plánování je Státní archeologický seznam, kterému ovšem pro sběr dat schází opora v zákoně (viz bod h níže). e) Strany zajistí, aby vyhodnocení dopadů na životní prostředí a z nich vyplývající rozhodnutí plně přihlížela k archeologickým nalezištím a jejich umístění20 . Tento závazek vyplývající z Maltské úmluvy se plně promítl do zákona o posuzování vlivů na životní prostředí 21. Přestože kulturní památky a archeologické lokality, které nejsou zapsány v seznamu kulturních památek, mají být součásti dokumentace podle tohoto zákona a má být tak řešen vliv zamýšleného zásahu i na takovéto součásti životního prostředí, zůstává tento nástroj nevyužit. Důvodem je především skutečnost, že kontrolu činností podle tohoto zákona vykonávají orgány veřejné správy v jurisdikci resortu životního prostředí, které problematice historického prostředí a památek nerozumí, kvůli čemuž shodně s většinou zpracovatelů dokumentace považují za dostatečné řešení péče o tento segment životního prostředí záchranný archeologický výzkum. f) Strany zajistí pokrytí celkových nákladů na archeologické operace, které je nutné provést v souvislosti s projekty územního rozvoje, a to z příslušných zdrojů veřejného nebo soukromého sektoru22 . Požadavku na zajištění finančních prostředků pro archeologické výzkumy dle Maltské úmluvy plně odpovídá stávající právní úprava hrazení nákladů archeologických výzkumů podle platného zákona o státní památkové péči23 . V této souvislosti je třeba uvést, že implementace principu „kdo ničí, ten platí“ byla u nás zahájena v průběhu 70. let 20. století pravděpodobně na základě 16 17 18 19 20 21 22 23

Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 5, odst. II) Zákon č. 183/2006 Sbírky o územním plánování a stavebním řádu po roce 2000 §28 zákona č. 183/2006 Sbírky o územním plánování a stavebním řádu Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 5, odst. III) Zákon č. 100/2001 Sbírky o posuzování vlivů na životní prostředí Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 6, odst. II) § 22 zákona 20/1987 Sbírky o státní památkové péči

15


9/15/14 4:57 PM


vyhlášky 163/1973 Sbírky o dokumentaci staveb a že se tedy jedná o důsledek zcela samostatného domácího vývoje. g) Strany zajistí po ukončení archeologických výzkumů vypracování souhrnných vědeckých zpráv určených ke zveřejnění, a to ještě předtím, než budou výsledky výzkumu publikovány jako komplexní specializované studie ; Zákon o státní památkové péči nestanovuje povinnost vypracování a odevzdání obsahově plnohodnotných nálezových zpráv. Požaduje pouze podat Archeologickému ústavu případně Národnímu památkovému ústavu zprávu o výsledcích výzkumu . Nejsou však stanoveny obsahové náležitosti této zprávy ani lhůta, v které má být předložena. h) Strany se zavazují, že napomohou vnitrostátní výměně součástí archeologického dědictví pro profesionální vědecké účely . Národní památkový ústav je ze zákona účastníkem územního plánování, ale nemá k dispozici data z nálezových zpráv (viz bod d výše). Ta má naopak Akademie věd ČR, na jejímž základě povinného hlášení archeologických akcí organizacemi oprávněnými k provádění archeologických výzkumů buduje její archeologický ústav Archeologickou databázi Čech. Akademie věd však není povinným poskytovatelem údajů pro územní plánování, a tak tento cenný zdroj informací zůstává zčásti nevyužit. 24

25

26

Co přinesla Maltská úmluva v zahraničí?

Velká Británie podepsala Maltskou úmluvu již 16. ledna 1992, a je tak pravděpodobné, že směrnice britské vlády z roku 1990 o územním plánování, tzv. PPG 16 (Planning Policy Guidance), která v praxi znamenala zavedení způsobu hrazení nákladů záchranných archeologických výzkumu na principu „kdo ničí, ten platí“ (Bureš 2006, 95), byla pro Maltskou úmluvu spíše inspirací. Na tomto úsudku nic nemění skutečnost, že ratifikována byla až v roce 2000 a v platnost na území Velké Británie vstoupila v roce 2001, navíc s vyloučením některých území. Na druhé straně Francie, která rovněž úmluvu podepsala hned 16. ledna 1992, ji ratifikovala poměrně záhy, již v roce 1995, a v platnost vstoupila následujícího roku, až 17. ledna 2001 přijala nový zákon, podle něhož byla zřízena nová administrativně nezávislá, ale státem financovaná instituce „Institut National de Recherches Archeologiques Preventives (INRAP)“, jejímž úkolem je záchranná archeologie, která byla do té doby vykonávána nesoustavně. Zákon o národním dědictví, kniha V. „Archeologie“ („Livre V du code du patrimoine“, www.legifrance.gouv.fr), zavádí též princip financování záchranných výzkumů investorem, resp. stavebníkem prostřednictvím zvláštní daně nebo odvodu (Bureš 2006, 93). Tyto kroky byly sice výsledkem vnitropolitického vývoje, ale vliv Maltské úmluvy je zřejmý. Zcela otevřeně se na Maltskou úmluvu odvolává systém zavedený na přelomu tisíciletí v Irské republice. Irská republika podepsala Maltskou úmluvu hned 16. ledna 1992 a v platnost vstoupila ve stejném roce, kdy ji ratifikovala, čili v roce 1997. Zákon o územním plánování a stavebním řízení z roku 2000 uznává ochranu archeologického kulturního dědictví jako integrální součást trvale udržitelného rozvoje, a tudíž i územního plánování. Stavební úřady jsou povinny předkládat Ministerstvu pro životní prostředí, národní dědictví a místní správu všechny žádosti o územní rozhodnutí nebo stavební povolení, které mohou ohrozit archeologickou lokalitu, památku nebo objekt. Každou takovou žádost příslušný odbor ministerstva posoudí a rozhodne, je-li zapotřebí provést zjišťovací výzkum jako podklad pro další rozhodování. Oddělení stavebních povolení památkového odboru ministerstva může dále doporučit změnu projektu, nebo není-li to možné, tak provedení předstihového archeologického výzkumu. V extrémním případě může ministerstvo doporučit i zamítnutí stavebního povolení. Prioritou v rozhodování ministerstva je zachování archeologické lokality nebo památky in situ. Jestliže je třeba provést na ohrožené lokalitě archeologický výzkum, 24 25 26

Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 7, odst. II) § 22 odst. 4) zákona 20/1987 Sbírky o státní památkové péči Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, čl. 8, odst. I)

16


9/15/14 4:57 PM


je investor povinen zahrnout veškeré náklady na tento výzkum včetně nákladů na zpracování výzkumu do nálezové zprávy do celkových nákladů na stavbu (Bureš 2006, 97–98). Irský případ je o to zajímavější, že před změnami v managementu archeologického dědictví na přelomu tisíciletí existovala v Irsku jediná archeologická instituce – Národní muzeum v Dublinu, která ovšem nedělala záchranné výzkumy. Před přijetím právních úprav reagujících na Maltskou úmluvu se v zemi tedy nedělaly výzkumy ohrožených lokalit, natož aby se archeologické památky chránily in situ! V Nizozemí, kde od roku 1947 prováděla záchranné archeologické výzkumy státní archeologická služba ROB , která rovněž vykonávala převažující díl péče o archeologické dědictví Nizozemska, bylo hlavním popudem ke změně systému managementu archeologického dědictví, vstupu nových účastníků do procesu péče o archeologické kulturní dědictví a zavedení zásad kontroly kvality práce přijetí Maltské konvence. Nizozemí bylo rovněž jednou ze zemí, které podepsaly Maltskou úmluvu hned 16. ledna 1992, ale proces ratifikace byl završen až v roce 2007, kdy též vstoupila v platnost. Státní archeologická služba ROB sama došla k závěru, že není schopná při zachování stávajícího systému dostát jako jediný garant péče o archeologické dědictví závazkům vyplývajícím z Maltské úmluvy, a jelikož žádná jiná veřejnoprávní instituce pro zajištění tohoto úkolu nebyla po ruce, bylo třeba hledat řešení mimo zavedený systém. V roce 2001 byl novelizován „Zákon o památkách a historických budovách“ z roku 1988. Novela umožnila provádění vykopávek soukromým společnostem na základě povolení od státní služby ROB. Státní služba ROB, která měla původně monopol na provádění záchranných výzkumů, již v současnosti terénní výzkumy neprovádí s výjimkou malých zjišťovacích výzkumů na lokalitách, které mají být zapsány na seznam chráněných památek. Hlavní náplní činnosti ROB je naplňování a aktualizace archeologických soupisů. Její původně rozsáhlé aktivity na poli terénních výzkumů byly privatizovány v souladu s jasným rozdělením úkolů na novém trhu terénních výzkumů. Kvalitu archeologických výzkumů monitoruje Komise pro archeologické standardy a vládní „Rijksinspectie voor Archeologie“ (RIA) . Inspektorát má kontrolovat, zda jsou výzkumy prováděny na odpovídající úrovni (Bureš 2006, 94). V současnosti po světové hospodářské krizi dle dosud nepublikovaných zpráv byly ceny záchranných výzkumů stlačeny na minimum, čímž trpí i jejich kvalita. Ta je navíc z důvodů úsporných opatření kontrolována jen formálně, a tudíž nedostatečně . 27

28

29

závěr Vybrané příklady demonstrují, že strategie péče o archeologické dědictví jsou formovány politicky a závisí na aktuální hospodářské situaci. Maltská úmluva je obal, který si národní vlády naplňují dle svých možností, potřeb a především představ. Způsob a míra dodržování národních norem na ochranu archeologického dědictví reflektuje hospodářskou a politickou situaci země. Některé země splňovaly podmínky Maltské úmluvy ještě před jejím přijetím, jiné přistoupily k zásadním změnám v právním rámci i organizaci archeologické práce, aby dostály svým závazkům vyplývajícím z mezinárodní úmluvy. Další země přijaly smlouvu a vyhlásily soulad vlastního právního řádu s podmínkami dohody, aniž by tomu tak bylo. To je i případ naší země. Ani stejné hospodářské příčiny nemusí vyvolávat v péči o archeologické dědictví stejné důsledky, neboť jsou transformovány politicky. Zvláštním problémem je prevence v péči o archeologické dědictví, která je v Maltské úmluvě akcentována. Realizovat kvalitní záchranný výzkum je jistě náročná záležitost, ale prosadit preventivní opatření je ještě náročnější. Široce přijímaný princip „kdo ničí, ten platí“ zajišťuje více či méně dostačující objem prostředků pro záchranné výzkumy, zatímco pro preventivní opatření tzv. investorské peníze schází a je třeba náročně shánět politickou podporu, která by dopomohla k jejich finančnímu zajištění.

27 28 29

Rijksdienst voor het Oudheidkundig Bodemonderzoek Státní archeologická inspekce ústní sdělení W. Willemse z listopadu 2013

17


9/15/14 4:57 PM


Poděkování Vznik tohoto článku byl podpořen projektem OP VK Archeologické strategie (CZ.1.07/2.3.00/20.0036),  který je spolufinancován z Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu České republiky.

Právní PřEdPisy: Vyhláška 163/1973 Sbírky o dokumentaci staveb Zákon č. 20/1987 Sbírky, o státní památkové péči Zákon č. 100/2001 Sbírky, o posuzování vlivů na životní prostředí Zákon č. 183/2006 Sbírky, o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) Mezinárodní smlouva č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv, Úmluva o ochraně archeologického dědictví Evropy

litEratura: Bureš, M. 2006: Cesta tam a zase zpátky. Péče o archeologické kulturní dědictví mezi liberalismem a etatismem. Zprávy památkové péče 66/2, 92–99. Bureš, M. 2013: Česká cesta péče o archeologické dědictví. In: Bureš, M. – Šmolíková, M. (eds.), Veřejná archeologie 3, 9–18. Praha: Veřejná archeologie. Kalferstová, J. 2013: Archeologie dnes a zítra – pokus o oborovou SWOT analýzu. In: Bureš, M. – Šmolíková, M. (eds.), Veřejná archeologie 3, 111–137. Praha: Veřejná archeologie. Neustupný, E. 1995: K teorii terénního výzkumu v archeologii, Archeologické fórum 4, 85–94. Sokol, P. 2005: K současnému stavu a ochraně archeologických nemovitých kulturních památek. Archaeologica Historica 30/05, 55–65. Sokol, P. 2013: Archeologické památky – ponechány osudu? In: Bureš, M. – Šmolíková, M. (eds.), Veřejná archeologie 3, 73–87. Praha: Veřejná archeologie. Varhaník, J. – Malý, S. 2011: Zákon o státní památkové péči. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR.

suMMAry M anagEMEnt of archaEological hEritagE as thE Politics of thE PossiblE This paper demonstrates through selected examples that the strategy of archaeological management is formed politically and depends on the current economic situation. The Malta Convention is simply a vessel which national governments fill according to their options, needs and, primarily, their own notions. The method and degree of upholding national norms for the preservation of archaeological heritage reflects the economic and political situation of the country; however, the same economic reasons do not necessarily bring about the same consequences in the care for archaeological heritage, as these reasons are formed politically. Some countries already fulfilled the conditions of the Malta Convention even before it was adopted, while others accepted fundamental changes in their legal frameworks and their organization of archaeological work in order to comply with their obligations under this international convention. Other countries adopted the treaty and declared that their own legal system was in accord with the terms of the convention although this in practice was not true, which is the case of the Czech Republic. Prevention in terms of archaeological management represents a unique problem and is accented in the Malta Convention. Enforcing preventive measures is even more challenging than implementing high-quality rescue research. The widely accepted principle of “who destroys pays” more or less provides for a sufficient amount of resources for rescue research, while preventive measures are lacking developer funds and are more difficult in terms of finding political support which would help to secure these measures financially.

Phdr. Michal burEš, Ph.d. k atEdra archEologiE ff zču v Plzni sEdláčkova 15, 306 14 PlzEň E-Mail: burEs-Michal@ volny.cz

18


9/15/14 4:57 PM

dvAnásť rokov zákonA o ochrAne PAMiAtkového fondu nAsPäť cestA neMožná – nAPred sA ísť Musí ? 1

toMáš Michalík

Slovenská republika sa v decembri 2001 prijatím zákona o ochrane pamiatkového fondu (ktorý bol v Zbierke zákonov publikovaný pod číslom 49/2002 Z. z.) vydala samostatnou cestou, ambíciou a motívom ktorej je zlepšenie právnych a administratívnych podmienok ochrany pamiatkového fondu a archeologického kultúrneho dedičstva. Spoločný legislatívny základ, pochádzajúci z čias socialistického Československa a spočívajúci v existencii zákona č. 27/1987 Zb. o štátnej pamiatkovej starostlivosti sa tak 1. aprílom 2002 stal minulosťou. V súčasnosti (január 2014) je ochrana archeologického kultúrneho dedičstva v právnom poriadku Slovenskej republiky doménou dvoch špeciálnych zákonov. Vyššie uvedený zákon  o ochrane pamiatkového fondu upravuje najmä otázku archeologických nálezov a archeologických nálezísk, archeologických výskumov, ako aj tých archeologických lokalít, ktoré boli vyhlásené za národné kultúrne pamiatky a ktorých počet dnes zľahka prevyšuje číslo 400. Upravuje práva a povinnosti vlastníkov pozemkov, stavebníkov, realizátorov archeologického výskumu či náhodných nálezcov archeologického nálezu, t. j. režim ochrany súčastí archeologického kultúrneho dedičstva in situ a nakladanie s nimi až do okamihu prevodu do dispozičnej sféry múzeí. Ochrana hnuteľných archeologických nálezov ako tzv. zbierkových predmetov vo fondových inštitúciách je predmetom úpravy najmä zákona o múzeách . Okrem spomínaných zákonov v pozícii lex specialis je otázka závažnejšieho a spoločensky nebezpečnejšieho konania upravená v Trestnom zákone , ktorý rámcovo od roku 2000 , podrobnejšie však od roku 2011 klasifikuje poškodzovanie a znehodnocovanie archeologického dedičstva ako trestný čin. Parciálne je otázka ochrany archeologických nálezov upravená vo viacerých zákonných predpisoch – napr. v stavebnom zákone či zákone o podmienkach vývozu a dovozu predmetu kultúrnej hodnoty . Z podzákonných právnych 2

3

4

5

6

7

1

2

3

4 5

6 7

„Naspäť cesta nemožná – napred sa ísť musí“ je výrok Ľudovíta Štúra (1815 – 1856); otáznik na konci podnadpisu príspevku evokuje otázku, do akej miery sa naplnili pôvodné ambície právnej úpravy ochrany (aj) archeologického kultúrneho dedičstva, formulované v zákone o ochrane pamiatkového fondu, a či je legislatíva skutočne hlavným nástrojom štátnej politiky pri ochrane verejného záujmu. Na území Českej republiky bolo znenie zákona o státní památkové péči v českom jazyku publikované v Sbírce zákonů pod č. 20/1987 Sb. Zákon č. 206/2009 Z. z. o múzeách a galériách a o ochrane predmetov kultúrnej hodnoty a o zmene zákona Slovenskej národnej rady č. 372/1990 Zb. o priestupkoch v znení neskorších predpisov. Zákon č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon v znení neskorších predpisov. V tomto prípade ešte ako § 258a zákona č. 140/1961 Zb. Trestný zákon v znení neskorších predpisov (tzv. „starý“ Trestný zákon), ktorý bol zrušený zákonom č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon (tzv. „nový“ Trestný zákon). Zákon č. 50/1976 Zb. o územnom plánovaní a stavebnom poriadku (stavebný zákon) v znení neskorších predpisov. Zákon č. 207/2009 Z. z. o podmienkach vývozu a dovozu predmetu kultúrnej hodnoty a o doplnení zákona č. 652/2004 Z. z. o orgánoch štátnej správy v colníctve a o zmene a doplnení niektorých zákonov v znení neskorších predpisov.

19


9/15/14 4:57 PM


predpisov je najviac relevantná vyhláška Ministerstva kultúry Slovenskej republiky č. 253/2010 Z. z., ktorá obsahuje najmä náležitosti výskumnej dokumentácie všetkých odborov pamiatkového výskumu, t. j. aj archeologického. Zákon o ochrane pamiatkového fondu

8

Znenie zákona o ochrane pamiatkového fondu bolo od jeho prijatia predmetom štyroch novelizácií, z ktorých jedna (zákon č. 208/2009 Z. z.) môže byť z hľadiska zmeny obsahu označená ako zásadná. V súčasnosti sa pripravuje rozsiahla novela tohto zákona (viac v ďalšom texte). Zákon o ochrane pamiatkového fondu upravuje zákonné definície pojmov „archeologický nález“ , „archeologické nálezisko“ či „národná kultúrna pamiatka“ . V porovnaní so situáciou v právnom poriadku Českej republiky je z hľadiska predpokladov pre kvalitný výkon štátnej správy v oblasti ochrany pamiatkového fondu a archeologického kultúrneho dedičstva pozitívom zriadenie orgánov špecializovanej štátnej správy – krajských pamiatkových úradov na regionálnej a Pamiatkového úradu Slovenskej republiky na celoštátnej úrovni. 9

10

11

Ministerstvo kultúry Slovenskej republiky ako ústredný orgán v tejto oblasti pre riadny výkon svojich kompetencií zriadilo svoje poradné orgány, ktorými sú: ■ Archeologická rada (pre otázky archeológie, archeologických nálezov, nálezísk a výskumov), ■ Pamiatková rada (pre otázky ochrany pamiatkového fondu), ■ Komisia na overovanie osobitnej odbornej spôsobilosti na vykonávanie pamiatkového výskumu (pre posudzovanie úrovne budúcich výskumníkov). Rozdielne ako v Českej republike sú upravené predpoklady vykonávania všetkých odborov pamiatkového výskumu, medzi nimi aj archeologického. Archeologický výskum môže de lege vykonávať Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied; iná právnická osoba výlučne na základe oprávnenia ministerstva kultúry (tab. 1). Najmä pre pomerne nenáročné podmienky pre vydanie oprávnenia na vykonávanie archeologického výskumu sa obraz slovenskej archeológie v posledných rokoch radikálne zmenil. Podstatnú časť výskumov v súčasnosti vykonávajú reprezentanti súkromnej sféry; naopak, úloha verejnej sféry priebežne klesá. Základným predpokladom pre udelenie oprávnenia je zamestnávanie na ustanovený týždenný pracovný čas držiteľa osvedčenia o osobitnej odbornej spôsobilosti (tzv. „licencovaného archeológa“), ktorých je v súčasnosti 109 . Archeologický výskum, na rozdiel od ostatných odborov pamiatkového výskumu, teda nemôže vykonávať fyzická osoba na základe osvedčenia ministerstva kultúry a živnostenského oprávnenia. Zákon o ochrane pamiatkového fondu postuluje tiež základné predpoklady pre vykonávanie výskumu. Obsahuje režim nakladania s archeologickými nálezmi a povinnosť vypracovať 12

8

9

10

11

12

Text v tomto bloku reflektuje platné znenie zákona, t. j. stav po poslednej novele č. 180/2013 Z. z., v zmysle ktorej sa v rámci reformy orgánov miestnej štátnej správy – tzv. ESO – spájajú regionálne orgány špecializovanej štátnej správy do príslušných okresných úradov. Táto zmena sa dotkla aj správ katastra, resp. katastrálnych úradov – t. j. orgánov štátnej správy, ktorým Pamiatkový úrad SR zasiela rozhodnutie o vyhlásení nehnuteľnej veci za národnú kultúrnu pamiatku. Zákon č. 180/2013 Z. z. o organizácii činnosti miestnej štátnej správy a o zmene a doplnení niektorých zákonov nadobudol účinnosť dňa 1. 10. 2013. „Archeologický nález je hnuteľná vec alebo nehnuteľná vec, ktorá je dokladom o živote človeka a o jeho činnosti od najstarších dôb do roku 1918 a spravidla sa našla alebo nachádza sa v zemi, na jej povrchu alebo pod vodou. Archeologickým nálezom je tiež zbraň, munícia, súčasť uniformy, vojenská výstroj alebo iný vojenský materiál, ktorý sa našiel v zemi, na jej povrchu alebo pod vodou a pochádza spred roku 1946.“ (§ 2 ods. 5 zákona) „Archeologické nálezisko je topograficky vymedzené územie s odkrytými alebo neodkrytými archeologickými nálezmi v pôvodných nálezových súvislostiach.“ (§ 2 ods. 6 zákona) „Kultúrna pamiatka podľa tohto zákona je hnuteľná vec alebo nehnuteľná vec pamiatkovej hodnoty, ktorá je z dôvodu ochrany vyhlásená za kultúrnu pamiatku. Ak ide o archeologický nález, kultúrnou pamiatkou môže byť aj neodkrytá hnuteľná vec alebo neodkrytá nehnuteľná vec, zistená metódami a technikami archeologického výskumu.“ (§ 2 ods. 3 zákona) Priebežne aktualizovaný zoznam možno nájsť na webovom sídle Ministerstva kultúry SR www.culture.gov.sk.

20


9/15/14 4:57 PM


výskumnú dokumentáciu, ktorú je potrebné predložiť krajskému pamiatkovému úradu a Archeologickému ústavu SAV. Zákon ďalej upravuje aj ďalšie povinnosti, ktoré možno rozdeliť na povinnosti realizátora výskumu (vykonávať výskum v súlade s medzinárodnými dohovormi a na vysokej vedeckej úrovni , vopred ohlásiť začatie výskumu krajskému pamiatkovému úradu a pod.) a na povinnosti vlastníka pozemku, resp. stavebníka (uzatvoriť zmluvu s realizátorom výskumu, financovať výskum a pod.). Výskumy sú vo väčšine prípadov predpisované priamo vykonateľným rozhodnutím; vlastníci pozemkov či stavebníci majú postavenie účastníkov správneho konania. Zákon nezabúda ani na náhodné archeologické nálezy, t. j. tie, ktoré sú objavené inak ako pri riadnom archeologickom výskume. V prípade splnenia zákonných povinností zo strany nálezcu zákon nálezcovi priznáva nárok na odmenu – tzv. nálezné, ktoré môže byť určené (opäť na rozdiel od právnej úpravy v Českej republike) až do výšky 100 % hodnoty nálezu. Nálezy vyhľadané úmyselne sa týmto režimom, samozrejme, neriadia – naopak, zákon výslovne obsahuje zákaz nepovoleného zberu či vyhľadávania pomocou detektorov kovov . Pomerne rozsiahle ustanovenie § 42 zákona o ochrane pamiatkového fondu definuje skutkové podstaty priestupkov, ktorých sa môžu jednotlivé skupiny riadených subjektov dopustiť v oblasti ochrany pamiatkového fondu. Priestupkom je napr. nesplnenie notifikačnej povinnosti (t. j. neoznámenie náhodného nálezu), neodovzdanie výskumnej dokumentácie, nesprávne nakladanie s nálezom, nedodržiavanie podmienok vykonávania výskumu, nezabezpečenie realizácie predpísaného výskumu, neoprávnené vykonávanie výkopov alebo výskumu na archeologických lokalitách či neoprávnené vyhľadávanie alebo zber archeologických nálezov. 13

14

Tab. 1: Zloženie realizátorov archeologického výskumu (stav k 1. 1. 2014).  Sféra Typ Počet

verejná

súkromná

múzeá

univerzity

AÚSAV

PÚSR

MÚOP

firmy

16

5

1

1

1

12

spolu

občianske združenie 1

37

Skratky: AÚSAV – Archeologický ústav Slovenskej akadémie vied; PÚSR – Pamiatkový úrad Slovenskej republiky; MÚOP – Mestský ústav ochrany pamiatok (organizácia v zriaďovateľskej pôsobnosti hlavného mesta Bratislavy)

13

14

„Výskum možno vykonávať len podľa príslušných medzinárodných zmlúv v súlade s aktuálnymi vedeckými poznatkami a s použitím vhodných, najmä nedeštruktívnych metód.“ (§ 39 ods. 4 zákona) „Nepovolené výskumy a výkopy na kultúrnych pamiatkach, pamiatkových územiach, archeologických nálezoch a archeologických náleziskách, ako aj nepovolený zber, premiestňovanie hnuteľných nálezov, ich neoprávnená držba a vyhľadávanie pomocou detekčných zariadení sa zakazujú.“ (§ 39 ods. 6 zákona)

21


9/15/14 4:57 PM


Návrh novely zákona o ochrane pamiatkového fondu – hlavné okruhy zmien

Zmeny v spoločenskej a ekonomickej situácii sa priebežne odrážajú v nových požiadavkách, kladených na právne predpisy. Zákon o ochrane pamiatkového fondu nie je výnimkou. Z tohto dôvodu od konca roku 2012 prebieha proces prípravy a neskôr schvaľovania návrhu rozsiahlej (a prax ukázala, že súčasný návrh zďaleka predčil pôvodné predpoklady) novely . Medzi hlavné okruhy navrhovaných zmien, relevantných z hľadiska ochrany archeologického kultúrneho dedičstva, patria : 1) Väzba zákonnej definície pojmu „archeologický nález“ výlučne na jeho hnuteľný charakter. Zmena sa navrhuje z dôvodu problematických situácií v aplikačnej praxi, keď prichádzalo ku konfliktu zákonných ustanovení o výlučne štátnom vlastníctve archeologických nálezov (zákon o ochrane pamiatkového fondu) a o vlastníctve nehnuteľností (ktoré Občiansky zákonník rozdeľuje výhradne na pozemky a stavby), ktoré musí byť zapísané na liste vlastníctva. Podľa navrhovanej úpravy sa veci, ktoré sa považovali za nehnuteľný archeologický nález (napr. základy murív, objekty a pod.), budú považovať za súčasť archeologického náleziska. 2) Postavenie Pamiatkového úradu SR ako zástupcu poškodenej strany v trestnom konaní.  Vzhľadom na zavedenie nových skutkových podstát trestných činov v oblasti kultúrneho dedičstva vznikla v trestnom konaní potreba zavedenia zákonného postavenia orgánu štátnej správy ako zástupcu strany, ktorá trestným činom utrpela škodu. Z titulu vlastníctva archeologického nálezu štátom je logické, že týmto zástupcom bude Pamiatkový úrad SR ako správca týchto nálezov. 3)  Skvalitnenie predpokladov pre výkon štátneho dohľadu.  Zmena sa dotkne tak krajského pamiatkového úradu a Pamiatkového úradu SR, ako aj pamiatkovej inšpekcie. Navrhujú sa nové kompetencie pri výkone štátneho dohľadu a nové povinnosti kontrolovaných subjektov. 4) Rozdelenie pamiatkových výskumov na predstihové a záchranné.  Rozdelenie pamiatkových výskumov (teda aj archeologického výskumu) na predstihové a záchranné, ako aj ich zákonné zadefinovanie sleduje požiadavky odbornej obce na rozlišovanie obidvoch podôb výskumu v ich predpisovaní. 5)  Výskum na vedecké a dokumentačné účely.  Navrhuje sa zákonné zakotvenie výskumov na vedecké a dokumentačné účely a spôsob ich schvaľovania. 6)  Sprísnenie podmienok pre udeľovanie oprávnení na vykonávanie archeologického výskumu.  Formulujú sa nové podmienky, ktoré bude musieť žiadateľ – právnická osoba – splniť v záujme udelenia oprávnenia na vykonávanie archeologického výskumu, čím sa odstraňuje tristný platný stav, spočívajúci v jedinej podmienke udelenia oprávnenia, ktorou je zamestnávanie držiteľa osvedčenia o osobitnej odbornej spôsobilosti. 7)  Zavedenie pojmu „vedúci výskumu“ a obmedzenie počtu súčasne vykonávaných výskumov.  Návrh reflektuje ustanovenia Európskeho dohovoru o ochrane archeologického dedičstva (revidovaného), požadujúceho istú formu štátneho súhlasu (licencie) pre vykonávanie 15

16

15

16

V čase konania konferencie „Archeologie pro budoucnost“ v tretej dekáde novembra 2013 bol návrh novely v medzirezortnom pripomienkovom konaní, v rámci ktorého sa k nemu – ako k materiálu schválenému na úrovni ministerstva kultúry – mohli vyjadriť všetky relevantné štátne orgány, ako aj verejnosť. V čase písania tohto príspevku (prvá polovica januára 2014) bol návrh novely v legislatívnom procese schválený na úrovni vlády Slovenskej republiky (uznesenie č. 2 z 8. januára 2014). V ďalšom legislatívnom procese bude návrh novely predložený na rokovanie Národnej rady Slovenskej republiky. Hlavný text narába s verziou, ktorá bola schválená na úrovni vlády. Materiál je k dispozícii na webovej stránke www.rokovanie.sk. Pre limitovaný rozsah príspevku je odôvodnenie každého bodu obmedzené na stručný opis. Odôvodnenie navrhovaných zmien v plnom rozsahu možno nájsť v dôvodovej správe k návrhu novely zákona (www.rokovanie.sk).

22


9/15/14 4:57 PM


odborne náročnej činnosti, akou je archeologický výskum, ako aj verejný záujem na riadnom vykonávaní archeologického výskumu. 8)  Posudzovanie výskumných dokumentácií Pamiatkovým úradom SR.  Návrhom sa sleduje záujem na zvyšovaní kvality vypracovaných výskumných dokumentácií, kde sa spolu s predpokladaným zvýšením kvality štátneho dohľadu pri realizácii výskumu priamo v teréne sleduje záujem na získaní väčšieho počtu relevantných informácií o nálezových situáciách. 9)  Prevod vlastníctva a správy archeologických nálezov.  V záujme múzeí sa navrhuje zlepšenie predpokladov pre prevod vlastníctva alebo správy. Súčasťou odovzdávaných nálezov bude musieť byť výskumná dokumentácia; nálezy bude ich nový správca (vo väčšine prípadov múzeum) povinný prevziať len primerane ošetrené a odborne popísané. Vlastné návrhy de lege ferenda

Legislatívne predpoklady pre ochranu archeologického kultúrneho dedičstva sa neustále vyvíjajú. Ako svoj príspevok do diskusie o budúcnosti právnych predpisov v tejto oblasti predkladám nasledovné návrhy: 1)  Zákonná definícia pojmu „archeologické kultúrne dedičstvo“.   Vychádzam z predpokladu, že súčasné definície pojmov „archeologický nález“ a „archeologické nálezisko“ plne nereflektujú komplexnosť a vzájomnú prepojenosť archeologického kultúrneho dedičstva tak, ako sa toto chápe nielen v odbornej literatúre, ale aj v Európskom dohovore o ochrane archeologického dedičstva (revidovanom). 2)  Zavedenie štandardov realizácie archeologického výskumu a ich etablovanie v podobe  právneho predpisu, zrejme podzákonnej právnej sily.  Súčasný systém kontroly vykonávania archeologického výskumu sa – najmä kvôli nedostatočnému personálnemu vybaveniu krajských pamiatkových úradov – neukazuje ako dostatočne efektívny. Dominantná časť výskumov je realizovaná bez nejakej formy štátneho dozoru a prax, bohužiaľ, ukazuje, že zneužívanie tejto situácie nie je také ojedinelé, ako by sme si predstavovali. Zavedenie štandardov by však nemalo mať charakter „naoktrojovaného“ právneho predpisu – naopak, v prípade nesúhlasu relevantnej časti archeologickej obce s obsahom štandardov by tieto nemali mať všeobecne záväzný charakter. 3)  Zoperatívnenie vyzdvihovania náhodných archeologických nálezov.  Súčasná právna úprava vyzdvihnutia náhodného archeologického nálezu prakticky výlučne len zamestnancom krajského pamiatkového úradu – hoci vychádza zo správnych teoretických predpokladov – je pomerne rigidná, čím na jednej strane dochádza k stratám potenciálne významných informácií, na druhej strane sa snaha o operatívne dobromyseľné konanie zo strany múzeí, Archeologického ústavu SAV či iných verejných oprávnených inštitúcií stáva de iure nezákonnou. 4)  Financovanie archeologického výskumu stavebníkom len v prípade stavby pre komerčné  aktivity.  Súčasný model úpravy znášania nákladov na archeologický výskum zo strany stavebníka, bez ohľadu na charakter stavby, je zo strany verejnosti považovaný za nespravodlivý a neprimerane zaťažujúci – nehovoriac o tzv. negatívnych výskumoch. Informácie z neďalekého zahraničia (Česká republika, Slovinsko) dokazujú, že občania majú omnoho menšie tendencie obísť nevyhnutnosť realizácie výskumu na stavbe ich súkromných domov – zvlášť v kontexte výhradne štátneho vlastníctva archeologických nálezov. 5)  Povinnosť publikovania záverov archeologického výskumu. Záujem odbornej verejnosti na sprístupnení základných informácií o záveroch výskumu je

23


9/15/14 4:57 PM


pochopiteľný. Povinnosť publikovania aspoň stručných záverov je ako jedna z etáp výskumu, resp. povinností realizátora výskumu súčasťou Európskeho dohovoru o ochrane archeologického dedičstva (revidovaného); v súčasnosti však žiaden právny predpis toto ustanovenie nereflektuje, čím dochádza k absencii implementácie príslušného ustanovenia dohovoru do národného právneho poriadku. 6)  Otvorenie diskusie vo veci oddelenia právnych predpisov, upravujúcich ochranu  pamiatkového fondu a archeologického kultúrneho dedičstva. Európske krajiny možno z hľadiska právnej úpravy ochrany archeologického kultúrneho dedičstva rozdeliť na tri základné skupiny. Do prvej skupiny patria štáty, kde je táto otázka riešená v rovnakom právnom predpise ako ochrana kultúrnych pamiatok a ktorú reprezentujú najmä krajiny strednej Európy (nemecké spolkové krajiny, Rakúsko, Česká republika, Slovensko, Poľsko) či škandinávske krajiny (Dánsko, Nórsko, Švédsko). Opačný prístup zvolili niektoré postsocialistické krajiny – Ukrajina či Rumunsko –, kde existujú osobitné právne normy, upravujúce oblasť ochrany výlučne archeologického kultúrneho dedičstva. Tretiu skupinu reprezentujú štáty s tradične mimoriadne bohatým a významným kultúrnym dedičstvom (Taliansko, Francúzsko), kde boli po roku 2000 prijaté obsiahle zákonníky, ktoré upravujú všetky oblasti kultúrneho dedičstva (vrátane archívov, knižníc a pod., samozrejme aj archeologického kultúrneho dedičstva). Zákon o ochrane pamiatkového fondu v súčasnosti upravuje tak ochranu kultúrnych pamiatok a pamiatkových území (ako ich vnímame z našej „česko-slovenskej“ perspektívy), ako aj ochranu archeologického kultúrneho dedičstva. Objektívne predpoklady a podmienky, ako aj ciele ochrany pri týchto dvoch skupinách kultúrneho dedičstva však nie sú rovnaké, čo spôsobuje problémy v aplikačnej praxi. Vzhľadom na vyššie uvedený text je vhodné v dlhodobej perspektíve uvažovať nad prijatím zákona, predmetom ktorého by bola výlučne ochrana archeologického kultúrneho dedičstva. Prípadnému novému predpisu by však mala predchádzať riadna a otvorená diskusia a takýto zákon (podobne ako vyššie uvedené štandardy výskumu) by nemal byť prijatý v rozpore s názorom relevantnej časti odbornej obce. Súčasťou zákona by mala byť komplexná úprava celej problematiky, vrátane zriadenia orgánu záujmovej samosprávy (Komora archeológov?), na ktorú by mohla prejsť časť kompetencií, v súčasnosti priznaných orgánom štátnej správy (udeľovanie licencií a pod.).

závEr Po 12 rokoch účinnosti zákona o ochrane pamiatkového fondu nastal čas na prvé opatrné zhodnotenie kladov a záporov slovenskej právnej úpravy. Medzi hlavné pozitíva treba zaradiť (relatívnu) nezávislosť orgánov špecializovanej štátnej správy v oblasti ochrany pamiatkového fondu, ich pomerne silné kompetencie, definovanie predpokladov pre realizáciu pamiatkového výskumu či dobré predpoklady pre sankcionovanie nezákonného konania. Na druhej strane, aplikačná prax rozhodovania vo veciach ochrany pamiatkového fondu sa, bohužiaľ, nevyhýba ani problémom. Jedným z nich je pomerne veľký priestor pre neprimerane subjektívne posudzovanie veci, čo má v praxi za následok rozdielne posudzovanie tej istej veci zo strany rôznych krajských pamiatkových úradov. Tieto úrady si nie jedno zákonné ustanovenie vysvetľujú nerovnako. Rozdielne profesionálne pozadie či preferencie odborných tém, ako aj rozdielna dĺžka praxe v štátnej administratíve ďalej vyúsťujú v nerovnakú úroveň kompetencie rozhodovania. Špeciálne v prípade predpisovaných archeologických výskumov v praxi absentuje kontrola plnenia predpísaných povinností či podmienok výskumu priamo v teréne. Ani po dvanástich rokoch 24


9/15/14 4:57 PM


sa nepodarilo odstrániť dvojkoľajnosť vo vnímaní rôznych predpokladov ochrany stojacich národných kultúrnych pamiatok a ochrany archeologického kultúrneho dedičstva, a to ani samotnou pamiatkarskou obcou.

suMMAry twElvE yEars aftEr thE iMPlEMEntation of thE law on ProtEction of cultural hEritagE thErE is no going back – only Moving forward? In December 2001, the Slovak Republic adopted the Act on the Protection of Monuments and Historic Sites (which was published in the collection of laws under number 49/2002 Z. z.) and set out on an ambitious path motivated by the desire to improve the legal and administrative conditions for the protection of monuments, historic sites and archeological/cultural heritage. On April 1st, 2002, the shared legislative basis which stemmed from the era of socialist Czechoslovakia set forth in Act no. 27/1987 Coll. on the care of state monuments became a thing of the past. After twelve years of validity of the Act on the Protection of Monuments and Historic Sites, the time has come for the first careful evaluation of the pluses and minuses of Slovak legal regulations. Some of the main positive factors include the (relative) independence of specialized state authorities in the area of the protection of these sites, their substantial level of competence, clear definitions of the requirements for carrying out monument and historic site research, or the proper conditions for sanctioning illegal activity. On the other hand, the applied practice of decision making in affairs of the protection of these sites, unfortunately, often faces various problems. One of these problems is the relatively large space for disproportionate and subjective evaluation of certain issues, which in practice leads to differing evaluations of a given matter on the part of regional historic monument authorities. These authorities often interpret the same legal regulation in different manners. Differing professional backgrounds or preference to certain professional issues such as differing lengths of experience in the state administration lead to the unequal level of competence in the decision making process. Especially in the case of specific archeological research in practice, there is a lack of monitoring in terms of whether set obligations or conditions of field research are being met. Even over the course of these twelve years, ambiguities still remain in the perception of various requirements of the protection of standing national cultural monuments and the protection of archeological cultural heritage, even among the actual community of those active in monument preservation.

judr. Mgr. toMáš Michalík, Phd. trEnčianskE MúzEuM v trEnčínE (www.MuzEuMtn.sk) cultural hEritagE consulting, s.r.o. (www.hEritagEconsulting.sk)

25


9/15/14 4:57 PM

Archeologie A veřejná sPrávA nA PříklAdu krAjského úřAdu libereckého krAje Martin nEchvílE

1. úvod Podmínkou pro dobré a efektivní fungování archeologie jako vědní disciplíny je úzká spolupráce s veřejnou správou, která je ze zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči v platném znění (dále jen „památkový zákon“) pověřena výkonem řady pravomocí, které mají přímý vliv na provádění záchranných archeologických výzkumů a na podmínky, za nichž mohou být realizovány. Velmi důležitou pozici zastávají orgány veřejné správy i při ochraně a prezentaci archeologického dědictví (Nechvíle 2014 v tisku). Orgány veřejné moci na poli archeologie působí ve třech stupních (obecní úřad obce s rozšířenou působností – krajský úřad – ministerstvo kultury), přičemž nejvíce pravomocí a současně i povinností je svěřeno krajským úřadům. Z toho důvodu je tento příspěvek zaměřen konkrétně na Krajský úřad Libereckého kraje – odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu (dále jen „krajský úřad“) a na praktické zkušenosti s výkonem státní správy a samosprávy na poli archeologie.

2. PřEnEsEná Působnost Přenesená působnost územní samosprávy znamená, že obsah výkonu státní správy je v určitém rozsahu státem přenesen (delegován) na územní samosprávu. Je to tedy penzum povinností a pravomocí, které vykonává v tomto případě krajský úřad za stát. Tyto pravomoci jsou definovány v případě archeologie příslušnými ustanoveními památkového zákona /zejména: § 3 odst. 1; § 8 odst. 2; § 22 odst. 1; § 22 odst. 4; § 23a; § 23b; § 28; § 28a; § 35 odst. 2 písm. f), g); § 39 odst. 2 písm. f), g)/. 2. 1. Metodická činnost

Na krajském úřadě je vykonávána metodická činnost ve třech rovinách. V první řadě je poskytována odborná pomoc široké veřejnosti, městům a obcím, zejména při řešení investičních akcí, které vyžadují provedení záchranného archeologického výzkumu. Zde působíme jako mediátor diskuse mezi organizacemi oprávněnými k provádění záchranných archeologických výzkumů a investory stavebních akcí. Tato činnost, která v poslední době velmi narůstá, je klíčová z důvodu hledání dohody o rozsahu a náležitostech záchranného archeologického výzkumu. Zpravidla se díky tomuto postupu podaří nalézt schůdné řešení pro obě strany. V případě nedohody však musí krajský úřad postupovat podle zákona a rozhodnout ve správním řízení o právech a povinnostech zúčastněných stran. Další oblast metodické činnosti krajského úřadu spočívá v pořádání pravidelných porad pro úředníky obcí s rozšířenou působností na úseku státní památkové péče. V Libereckém kraji 26


9/15/14 4:57 PM


se nachází celkem deset obcí s rozšířenou působností. Metodická pomoc spočívá i v pravidelných telefonických či písemných konzultacích při řešení problematiky péče o kulturní dědictví a jeho ochrany. V neposlední řadě se pracovníci odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu účastní i porad pracovníků stavebních úřadů na úseku stavebního řádu a územního plánování. Zde informují o novinkách v oblasti památkové péče, péče o archeologické dědictví a v pravidelných cyklech prezentují i klíčovou problematiku archeologie ve vztahu k územnímu plánování. 2. 2. Prohlašování archeologických nálezů za kulturní památku

Jedná se o klíčovou agendu, jelikož prohlášení archeologických nálezů (nalezišť, lokalit) za kulturní památku je zatím v ČR jediným možným legislativním nástrojem na jejich účinnou ochranu. Ačkoli tuto agendu má ve své kompetenci Ministerstvo kultury ČR, věnuje jí krajský úřad zvýšenou pozornost a prostřednictvím svých odborných muzejních organizací pracuje na aktivním vytipovávání vhodných lokalit. K předloženým návrhům se pak krajský úřad vyjadřuje v rámci správního řízení, které Ministerstvo kultury ČR vede. V současné době (stav k 22. 1. 2014) obsahuje ÚSKP pro území Libereckého kraje celkem 2242 nemovitých věcí, které jsou prohlášeny za kulturní památky, z čehož u 24 lokalit jsou předmětem ochrany i „archeologické stopy“, tedy pouhé cca 1 %. Pokud z této skupiny odfiltrujeme zříceniny hradů či tvrzí, kde je dochována torzální architektura, a ponecháme pouze zcela archeologizované objekty, výčet se zúží na 17 lokalit. V minulosti probíhal zápis na seznam kulturních památek pro okres Liberec jednorázovým aktem Školské komise Okresního národního výboru v Liberci ze dne 26. 11. 1964. Pro okres Semily také jednorázovým aktem Okresního národního výboru Semily z 27. 11. 1963. Není jasné, podle jakých kritérií byly lokality vybírány, ale zdá se, že to probíhalo dosti nevyváženě a nahodile. Část lokalit byla pravděpodobně vybírána na základě publikovaných nálezů v knize Jana Filipa Dějinné počátky Českého ráje z roku 1947. Jak vyplývá z analýzy chráněných archeologických lokalit, nebyla od roku 1964 do roku 2007 za kulturní památku zapsána či prohlášena ani jedna lokalita. Na tuto 43 let trvající

Obr. 1. Příšovice, poloha Na Cecilce (okr. Liberec). Letecký pohled na lokalitu. Foto P. Brestovanský, 2006

27


9/15/14 4:57 PM


Obr. 2. Příšovice, poloha Na Cecilce  (okr. Liberec). Detail odkrytého  žárového hrobu č. 43 z pozdní doby  bronzové. Foto P. Brestovanský, 2006

Obr. 3. Vratislavice n. N. (okr.  Liberec). Vrch zvaný Šance mezi  Prosečí n. N. a Vratislavicemi n. N.,  na jehož zalesněném vrcholu se  nachází relikt polního opevnění  typu reduta. Foto autor, 2008

absenci nových kulturních památek archeologického charakteru navázalo až rozhodnutí o prohlášení pohřebiště z doby bronzové v Příšovicích (okr. Liberec) v poloze „Na Cecilce“ ze dne 13. 3. 2007 (Obr. 1, 2). Následně byla s účinností ode dne 19. 6. 2010 prohlášena i zaniklá sklárna v Bedřichově (okr. Jablonec nad Nisou) a dne 13. 9. 2011 i soubor novověkých polních dělostřeleckých opevnění mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou (Obr. 3). Mnoho jsme však dlužni i při prezentaci archeologických lokalit veřejnosti. Až na několik výjimek postrádáme v terénu i elementární informační tabule seznamující návštěvníky s významem dané chráněné lokality (podrobně Nechvíle 2014 v tisku). 2. 3. Vyplácení nálezného

Tato agenda není na krajském úřadě příliš frekventovaná, jelikož bylo v Libereckém kraji o nálezné požádáno za 13 let existence kraje pouze dvakrát. V obou případech krajský úřad v souladu se zákonem nálezné vyplatil. Zde je třeba zdůraznit, že ne vždy vzniká právo na nálezné. Podmínky jsou stanoveny v § 23 památkového zákona. Nález nesmí být učiněn při provádění řádného archeologického výzkumu, nález musí být řádně oznámen a měl by být i odborně vyzvednut a zdokumentován. Nálezné nelze vyplatit za nález získaný nelegální činností, například při užití detektoru kovů.

28


9/15/14 4:58 PM


Obr. 4. Lešnice u Dubé (okr. Česká Lípa). Terinovitá  amfora z pozdní doby bronzové, nález z roku 2009.  Foto VMaG Česká Lípa 2009

V prvním případě, kdy bylo nálezné vyplaceno, se jednalo o nález terinovité amfory z pozdní doby bronzové (R HB3 lužická kultura / časná fáze kultury billendorfské) z lokality Lešnice u Dubé (okr. Česká Lípa) v CHKO Kokořínsko (Obr. 4). Nález byl učiněn v roce 2009. Ze zákona má krajský úřad povinnost vyžádat si u archeologických nálezů odborný posudek, který buď stanoví hodnotu vzácného kovu, či u předmětů, které nejsou z drahých kovů či jiných cenných materiálů, stanoví kulturně historickou hodnotu. U předmětů z drahých kovů má povinnost krajský úřad vyplatit nálezci nálezné ve výši ceny kovu a u ostatních předmětů až do výše deseti procent kulturně historické hodnoty. V tomto případě byla kulturně historická hodnota pravěké nádoby posudkem Archeologického ústavu AV ČR v Praze, v. v. i. stanovena na 7500 Kč. Z toho vyplývalo, že nálezce měl nárok na 750 Kč, což se krajskému úřadu zdálo za tento cenný nález nepřiměřeně nízké nálezné. Nad rámec zákona tedy bylo rozhodnuto o nálezném ve výši 3000 Kč, což mělo být zejména vyjádřením ocenění za odevzdání vzácného nálezu. Nález je uložen ve sbírkách Vlastivědného muzea a galerie v České Lípě. Druhý případ z roku 2013 se týkal nálezu 2016 mincí různých nominálních hodnot a dalších 11 kovových předmětů (Obr. 5), který byl uložen do země těsně před začátkem 2. světové války v Roztokách u Jilemnice (okr. Semily). Mincovní nález je zajímavý nejen dobou svého uložení, ale i tím, že byl uložen jednak uvnitř dělostřelecké nábojnice granátu (vzor 1937, ráže 7,5 cm, délka 28 cm), jednak v plechové dóze (průměr 11 cm, délka 25 cm). Je velmi pravděpodobné, že se nález dochoval celý, což zvyšuje jeho kulturně historickou hodnotu. Nález obsahoval kromě odznaků, svátostek, křížků a spon typické oběhové mince období první Československé republiky a příměs 49 kusů zahraničních ražeb, z nichž početně je nejvýznamnější soubor srbských mincí z let 1884–1915. Charakter nálezového materiálu, v němž chybí vzácné exempláře mincí,

Obr. 5. Roztoky u Jilemnice  (okr. Semily). Nález 2016  mincí různých nominálních  hodnot a 11 dalších kovových  předmětů, který byl uložen  do země těsně před začátkem  2. světové války, nález 2013.  Foto J. Prostředník, 2013

29


9/15/14 4:58 PM


napovídá, že se nejedná o numismatickou sbírku, ale o nahodilý sběr mincí obíhajících tehdy na území českého státu. Odborný posudek Národního muzea v Praze vyčíslil kulturně historickou hodnotu na 35 860 Kč, z níž posléze nálezce obdržel nálezné ve výši deseti procent. Nález je uložen ve sbírkách Muzea Českého ráje v Turnově. 2. 4. Ukládání pokut

Důležitou agendou je i represivní postih při porušování zákona na úseku archeologie. Zatím všechny pokuty byly uloženy za nesplnění oznamovací povinnosti dle § 35 odst. 2 písm. f), případně § 39 odst. 2 písm. f) památkového zákona. Tato agenda doznala výrazného nárůstu od roku 2011 (Obr. 6), což není dáno zvýšenou stavební činností, ale důslednějším postupem oprávněných organizací při oznamování podezření na nedodržení oznamovací povinnosti. Ze zákona je výtěžek z uložených pokut příjmem kraje (Obr. 7). Pozitivní zprávou jistě je, že se daří finanční prostředky z uložených pokut udržet v resortu a použít je v rámci dotačního fondu na financování záchranných archeologických výzkumů, případně na opravu kulturních památek. Obr. 6 - Počet pokut uložených Krajským úřadem Libereckého kraje na

Obr. 6. Počet pokut uložených Krajským úřadem Libereckého kraje  úseku archeologie na úseku archeologie v letech 2006–2013 

Rok 9 8

3 1

1

1

1

1

2006

2007

2008

2009

2010

2011

2012

2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013

Počet uložených pokut 1 Rok 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013

1 pokut Počet uložených 1 1 1 1 1 1 1 1 3 3 9 8 9 8

2013

Obr. 7 - Výše pokut uložených Krajským úřadem Libereckého kraje na Obr. 7 - Výše pokut uložených úřadem Libereckého kraje na úsekuKrajským archeologie úseku archeologie Obr. 7. Výše pokut uložených Krajským úřadem Libereckého kraje 

na úseku archeologie v letech 2006–2013 Rok

304 304

172 172

153 153

51 2 2006

19

20

2007

2008

2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 2013

Výše pokut v tis. Kč 2 Rok Rok 2006 2006 2007 2007 2008 2008 2009 2009 2010 2010 2011 2011 2012 2013

Výše pokut v19 tis. Kč Výše pokut2v tis. Kč 219 20 19 20 51 20 51 510 0 0 153 153 153 304 172 304

172

0 2009

2010

2011

2012

2013

30


9/15/14 4:58 PM


2. 5. Plány území s archeologickými nálezy

Ustanovení § 23b památkového zákona prováděného vyhláškou č. 187/2007 Sb., kterou se stanoví obsah a náležitosti plánu území s archeologickými nálezy, se praxí ukázalo být slepou uličkou. Ačkoli je vyhláška účinná od 23. 7. 2007, zatím žádný kraj nevydal nařízení o vymezení území s archeologickými nálezy pro území kraje či jeho části. Důvod je jednoduchý a vychází zejména z nedostatečného poznání stavu pramenné základny a nastavení legislativy. V současné době jsou k dispozici data použitelná pro vymezení území s archeologickými nálezy ze zdrojů Státního archeologického seznamu ČR, který spravuje Národní památkový ústav, a z Archeologické databáze Čech, kterou spravuje Archeologický ústav AV ČR v Praze, v. v. i. Výše uvedená legislativa počítá s tím, že oznamovací povinnost dle § 22 odst. 2 památkového zákona by se vztahovala pouze na území vyznačená ve výše zmíněných plánech území s archeologickými nálezy a na ostatní území by se tato povinnost nevztahovala. Vzhledem k praktickým zkušenostem s výskytem archeologických nálezů na téměř celém území ČR včetně horských oblastí by bylo vymezení těchto území velmi pracné a hlavně v úplnosti téměř nemožné. Poznání archeologického potenciálu území totiž postupuje poměrně rychle a plány ochrany by se tak musely měnit velmi často. Jako schůdnější varianta, se kterou však současná platná legislativa nepočítá, je tzv. negativní vymezení, tedy určení území, kde se archeologické nálezy s jistotou nenacházejí, a ostatní území by bylo automaticky považováno za území s archeologickými nálezy zatížené oznamovací povinností dle § 22 odst. 2 památkového zákona. Za zmíněná území bez výskytu archeologických nálezů jsou považována např. území vytěžená povrchovými doly či jiným způsobem zbavená čtvrtohorních sedimentů. Tento postup tzv. negativního vymezení se jeví z praxe jako realizovatelný a použitelný. 2. 6. Rozhodování v případě nedohody

Krajský úřad má z ustanovení § 22 odst. 1 věta druhá památkového zákona zmocnění k rozhodování v případě nedohody oprávněné organizace a vlastníka (správce, uživatele) nemovitosti, na které má být archeologický výzkum proveden. Tato pravomoc se vztahuje na rozhodování o povinnosti strpět archeologický výzkum a na podmínky, za nichž má být proveden. Podmínkami je míněn například časový rámec výzkumu, metodika apod. Krajský úřad však není dle výkladu Ministerstva kultury ČR zmocněn rozhodovat o výši finančních nákladů na archeologický výzkum, což zpravidla bývá hlavním jablkem sváru mezi stavebníkem a oprávněnou organizací. O stanovení výše nákladů je oprávněn rozhodnout pouze soud. Toto lze považovat za zásadní problém a slabinu současné legislativy. Vzhledem k rozhodovacím lhůtám soudů v ČR a nebezpečí z prodlení při realizaci staveb je rozhodnutí soudu v praxi téměř nerealizovatelné a hlavně neefektivní. Další svízelnou skutečností, která komplikuje záchranu archeologického dědictví, je fakt, že krajský úřad nemůže ve svém rozhodnutí uložit oprávněné organizaci provedení záchranného archeologického výzkumu. Krajský úřad smí pouze konstatovat, že příslušná oprávněná organizace je oprávněna výzkum provést, ale donutit ji nelze. V praxi to tedy může dopadnout tak, že stavebník řádně splní oznamovací povinnost, nedohodne se s oprávněnou organizací na výši nákladů za výzkum, krajský úřad rozhodne, že stavebník je povinen strpět výzkum, ale oprávněná organizace výzkum neprovede, jelikož nechce riskovat neproplacení nákladů výzkumu a případný soudní spor. Jinými slovy stavebník splnil všechny zákonné povinnosti a může za této situace stavět a lokalitu takříkajíc vybagrovat. Tato konstrukce není pouze teoretická, ale v praxi se již v Libereckém kraji stala. 2. 7. Legislativní slabiny

Většina legislativních slabin byla již výše zmíněna. Na tomto místě je třeba zdůraznit zejména nedostatek skutkových podstat přestupků a jiných správních deliktů v § 35 a § 39 památkového zákona. Na poli archeologie lze finančně sankcionovat pouze nesplnění několika oznamovacích 31


9/15/14 4:58 PM


povinností, provádění archeologických výzkumů neoprávněnou osobou či přes vyslovený zákaz. Výše sankcí je dostačující, avšak spektrum možných deliktních postupů stavebníků při ničení archeologických památek je výrazně širší než to, na které zákon pamatuje. Například je nepostižitelný takový postup, kdy stavebník sice v souladu s § 22 odst. 2 památkového zákona splní oznamovací povinnost, ale následně provede bez asistence archeologa výkop pro stavbu. Zeminu odveze, a zanikne tedy důkaz o zničení archeologických nálezů a nelze ani stanovit výši škody. Skutkovou podstatu poškozování archeologických nálezů stavebníkem současný zákon nezná a aplikovat poškozování cizí věci v trestně právní rovině lze jen obtížně, pokud nejsme schopni přezkoumatelným způsobem vyčíslit způsobenou škodu. A obdobných deliktních skutků bychom mohli zmínit řadu. Další výraznou slabinou současné legislativy je nemožnost efektivně rozhodnout ve věci nedohody mezi oprávněnou organizací a vlastníkem (správcem, uživatelem) nemovitosti, na které má být archeologický výzkum proveden. Tato problematika byla již naznačena výše. V neposlední řadě je i podstatnou slabinou současné právní úpravy nedostatečná ochrana intaktního archeologického dědictví. Jediný možný způsob právní ochrany archeologického nálezu (věci) je prohlásit ho za kulturní památku, jak upravuje § 2 a 3 památkového zákona. Ačkoli jsme ratifikovali Úmluvu o ochraně archeologického dědictví Evropy (č. 99/2000 Sbírky mezinárodních smluv; Varhaník 2000, 706–708) a v České republice vešla v účinnost dne 23. 9. 2000, nepodařilo se dosud zcela uspokojivě implementovat do našeho právního řádu ustanovení týkající se větší ochrany archeologického dědictví „in situ“, případně jeho zkoumání s důrazem na šetrnější, nedestruktivní metody (srov. Jančo 2008a, 57–61; 2008b, 26–32). Na tuto skutečnost dílčím způsobem reagovala jedna z novel zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, konkrétně v § 176, který upravuje postup při objevení kulturně cenných předmětů (např. Pourová 2008, 41–59). V takovém případě může dojít ke změně stavebního povolení a Ministerstvo kultury ČR může v odůvodněných případech nalezenou věc prohlásit za kulturní památku, a tak ji „zachránit“. Celou situaci však komplikuje poslední odstavec umožňující stavebníkovi žádat náhradu škody, což odsuzuje tento postup záchrany archeologických památek do sféry zcela výjimečné či pouze teoretické možnosti. Z pohledu praxe je však třeba ochranu archeologického dědictví zohledňovat již při pořizování územně plánovací dokumentace (Kalferstová 2006b, 154–159). Je dnes již standardní praxí, že součástí územně analytických podkladů, které mají pořizovatelé územních plánů k dispozici od Národního památkového ústavu, jsou i výstupy ze Státního archeologického seznamu ČR (nejnověji Militká– opelářová 2013, 173–176). Tyto podklady a limity pro území z nich vyplývající však nejsou pro pořizovatele územních plánů závazné. I když dotčený orgán státní památkové péče ve svém stanovisku požaduje tyto omezující limity dodržet (například neumožnění výstavby na území s archeologickými nálezy kategorie I, tedy v místech, kde se archeologické nálezy prokazatelně vyskytují), není možné toto prosadit, jelikož Státním archeologickým seznamem ČR vymezená území s archeologickými nálezy nepožívají žádnou právní ochranu. Jak již bylo výše uvedeno, jedinou možnou ochranou, která musí být při pořizování územně plánovací dokumentace zohledněna, je prohlášení dané lokality za kulturní památku. V tuto chvíli se tedy obloukem vracíme k původnímu problému, a sice že množství památkově chráněných archeologických lokalit zdaleka neodpovídá jejich skutečnému výskytu v terénu. Dle mého názoru v současné době v České republice neexistuje komplexní péče o archeologické dědictví, jelikož výše naznačený stav je nesystémový, nedostatečný a nevyvážený (k diskusi nad stavem archeologické památkové péče např. Willems 2001, 564–575; Dragoun 2001, 576–577; Ernée 2001, 577–581; Jiráň 2001, 581–583; Sommer 2001, 584–587; Varhaník 2001, 588–591; Dragoun–Havrda–Lochmann–Omelka–Tryml 2006, 117–122; Kalferstová 2006a, 131–133; Zezula 2006, 127–130). Nemá však valného smyslu ustrnout při kritice současného stavu. Jedinou možností jak účinně chránit archeologické dědictví, je včas vytipovat nejcennější lokality v území a prosadit na Ministerstvu kultury ČR jejich

32


9/15/14 4:58 PM


prohlášení za kulturní památky dle § 2 a 3 památkového zákona. Ovšem to je pouze první, avšak nezbytný krok k jejich záchraně.

3. saMostatná Působnost Základní obecné povinnosti krajů v samostatné působnosti jsou dány § 28a památkového zákona, přičemž kraje však vykonávají i řadu dalších činností v oblasti podpory obnovy kulturního dědictví, jeho prezentace, propagace a dalšího rozvoje. 3. 1. Práce s veřejností a prezentace archeologického dědictví

V oblasti práce s veřejností zaujímá krajský úřad spíše vedlejší roli, jelikož prim by zde měly hrát zejména odborné sbírkotvorné organizace, organizace oprávněné k provádění archeologických výzkumů, případně neziskový sektor. I přesto krajský úřad realizuje ve vztahu k veřejnosti a propagaci archeologického dědictví řadu aktivit. Každoročně probíhá jednodenní seminář z cyklu „Život s památkami“, kde má i propagace archeologického dědictví své místo (Obr. 8). Každý rok je zaměřen na jinou cílovou skupinu, například starosty, tajemníky, seniory, studenty stavebních škol ad. Další aktivitou jsou příležitostné přednášky pro žáky základních škol. Tematicky jsou zaměřeny na dějiny regionu, pravěk a archeologické výzkumy. Tyto přednášky

Obr. 8. Seminář Život  s památkami v roce 2011.  Foto J. Langer, 2011

Obr. 9. Pohled na stánek  Libereckého kraje na veletrhu  Památky v Praze –  Holešovicích v roce 2012.  Na stánku bylo prezentováno  nově otevřené Archeologické  muzeum Šatlava v České  Lípě. Foto A. Masáková, 2012

33


9/15/14 4:58 PM


Obr. 10. Pohled do expozice  Archeologického muzea Šatlava  v České Lípě. Foto VMaG Česká  Lípa 2011

Obr. 11. Rozstání pod Ještědem,  Jeřmanská skála (okr. Liberec).  Průběh záchranného  archeologického výzkumu  dokumentujícího lokalitu  poškozenou trampy. Výzkum  financoval Liberecký kraj.  Foto autor, 2013

tak mohou vhodně doplnit učební látku probíranou v hodinách dějepisu. Archeologické dědictví je prezentováno i na celostátní úrovni, například na veletrhu Památky v Praze – Holešovicích v roce 2012 (Obr. 9). Zde bylo představeno nové Archeologické muzeum Šatlava v České Lípě. Tento historický objekt byl zrekonstruován v letech 2009–2011 s přispěním Regionálního operačního programu NUTS II Severovýchod. Nová expozice je zaměřena na archeologii města Česká Lípa a zejména na speleoarcheologii (Obr. 10). 3. 2. Finanční podpora archeologie

Vedle již výše zmíněného výtěžku z ukládání pokut kraj každoročně poskytuje cca 400–500 tis. Kč na podporu provádění záchranných archeologických výzkumů, které byly vyvolány neinvestiční činností (např. výstavba rodinných domků). Dále lze prostředky využít na výzkumy ohrožených lokalit (např. skalní převisy poškozované trampy) či na restaurování archeologických nálezů získaných při výzkumech. V letech 2011–2013 bylo podpořeno celkem deset výzkumných a konzervačních projektů v celkové výši 1 146 500 Kč (Obr. 11). Vzhledem k neustále slábnoucí podpoře státu v této oblasti se kraj stává v podstatě jediným subjektem, který archeologické výzkumy stabilně finančně podporuje. 34


9/15/14 4:58 PM


3. 3. Oprávněné organizace zřizované krajem

Jednou z klíčových rolí kraje je i plnění zřizovatelských funkcí vůči svým příspěvkovým organizacím. Liberecký kraj jich zřizuje devadesát, z čehož tři jsou oprávněnými organizacemi k provádění záchranných archeologických výzkumů – Severočeské muzeum v Liberci, Vlastivědné muzeum a galerie v České Lípě a Muzeum Českého ráje v Turnově. Tato muzea pokrývají svou působností celý kraj a zajišťují tak v plné míře provádění archeologických výzkumů i vědeckou činnost s nimi související.

4. závěr Veřejná správa na všech stupních plní nezastupitelnou roli při fungování archeologické památkové péče. Klíčovou roli ve veřejné správě v současné době hrají krajské úřady, které plní řadu funkcí, a to jak jako orgány státní správy v přenesené působnosti, tak i jako vyšší územní samosprávné celky v působnosti samostatné. V oblasti archeologie je krajským úřadům svěřena řada povinností a pravomocí, což je staví do důležité role při organizaci a dohledu nad dodržováním památkového zákona nejen na poli archeologie. Pozornost byla primárně zaměřena na konkrétní agendu Krajského úřadu Libereckého kraje – odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu. Při analýze činností a při hodnocení výsledků za poslední léta jsou však patrné i nedostatky, kterými současný systém archeologické památkové péče trpí. Vzhledem k tomu, že je v přípravě nový zákon o památkovém fondu, který upravuje i oblast archeologie, je třeba, aby se nejen archeologická obec, ale i veřejná správa na tomto procesu vedeném Ministerstvem kultury ČR aktivně podílela. Doufejme, že se nebude opakovat situace z roku 2011, kdy byla připravena poměrně kvalitní novela památkového zákona v segmentu archeologie, která však narazila na nejednotný postoj archeologické obce, kdy jednotlivé subjekty hájily své parciální zájmy bez komplexního pohledu na oblast péče o archeologické kulturní dědictví.

litEratura Dragoun, Z. 2001: Od slov… ke slovům. Archeologické rozhledy LIII, č. 3, 576–577. Dragoun, Z. – Havrda, J. – Lochmann, Z. – Omelka, M. – Tryml, M. 2006: K otázkám archeologické památkové péče v Praze. Zprávy památkové péče 66/2006, č. 2, 117–122. Ernée, M. 2001: K článku W. J. H. Willemse. Archeologické rozhledy LIII, č. 3, 577–581. Jančo, M. 2008a: Památková péče a archeologické dědictví České republiky. Záchrana, nebo ochrana? Veřejná archeologie II, 57–61. Jančo, M. 2008b: Prezentace archeologických nálezů na místě samém. In: Archeologie a stavaři. Praha, 26–32. Jiráň, L. 2001: Současný stav archeologické památkové péče v ČR a cesta k jejímu zdokonalení. Archeologické rozhledy LIII, č. 3, 581–583. Kalferstová, J. 2006a: Ochrana archeologického dědictví. Zprávy památkové péče 66/2006, č. 2, 131–133. Kalferstová, J. 2006b: Archeologické nálezy v rámci územního plánování. Zprávy památkové péče 66/2006, č. 2, 154–159. Militká, L. – Popelářová, P. 2013: Státní archeologický seznam České republiky 2012 – nové možnosti online veřejného přístupu. Veřejná archeologie IV, 173–176. Nechvíle, M. 2014 v tisku: Problematika ochrany a prezentace archeologických památek v Libereckém kraji, in: Sborník příspěvků žáků a přátel PhDr. Jiřího Kalfersta. Pourová, I. 2008: Stavební legislativa v souvislosti s archeologickými nálezy. In: Archeologie a stavaři. Praha, 41–59. Sommer, P. 2001: Komentář k článku W. J. H. Willemse. Archeologické rozhledy LIII, č. 3, 584–587. Varhaník, J. 2000: K Úmluvě o ochraně archeologického dědictví Evropy. Archeologické rozhledy LII, č. 4, 706–708. Varhaník, J. 2001: K uvádění obsahu Maltské úmluvy do praxe. Archeologické rozhledy LIII, č. 3, 588–591.

35


9/15/14 4:58 PM


Willems, W. J. H. 2001: Současný vývoj archeologické památkové péče v Nizozemí a v Evropě. Archeologické rozhledy LIII, č. 3, 564–575. Zezula, M. 2006: Ochrana archeologického dědictví v historických jádrech měst Moravskoslezského kraje a její perspektivy. Zprávy památkové péče 66/2006, č. 2, 127–130.

suMMAry a rchaEology and Public a dMinistration ExEMPlifiEd by thE rEgional authority of thE libErEc r Egion The article deals with the relationship between public administration and archaeology, using the particular example of the agendas entrusted to the regional authorities. The Regional Authority of the Liberec Region was chosen as the sample, namely the Section of Culture, Conservation and Tourism, which is also responsible for the area of archaeology. Detailed attention is paid to the individual activities, which can in essence be divided between delegated activities and independent activities. Delegated activities of bodies of local administration are taken to mean that the contents of state administration is to a certain extent transferred (delegated) onto bodies of local administration. It is thus a sum of obligations and authorizations that are exercised in this case by the regional authority on behalf of the state. This area concerns predominantly methodological activities, issuing standpoints within the process of declaring an object a cultural monument, issuing opinions regarding local planning documentation, the payment of rewards for discoveries, or imposing sanctions. Another important area of these obligations and authorizations is the analysis of the current state of affairs, including the identification of the most significant legislative weaknesses. Independent activities differ between individual regions. In the Liberec Region, emphasis is put, among other things, on working with the general public, and on providing stable financial support to the area of archaeology. In the conclusion, it is pointed out that, within the context of public administration in the Czech Republic, regional authorities operate without major problems, which also applies to the area of care for archaeological cultural heritage.

Mgr. M artin nEchvílE k rajský úřad libErEckého krajE odbor kultury, PaMátkové PéčE a cEstovního ruchu [email protected]

36


9/15/14 4:58 PM

využití nové dokuMentAční Metody leteckého lAserového skenování v PAMátkové Péči ján čáni – Pavla PoPElářová

Následující příspěvek, který byl formou posteru prezentován na konferenci Archeologie a veřejnost v Nečtinách ve dnech 20.–22. 11. 2013, se věnuje využití nové metody leteckého laserového skenování pro dokumentaci nemovitých reliktů archeologické lokality montanistického charakteru nacházející se v zalesněném prostředí v blízkosti obce Netřebice (okr. Český Krumlov) a implementaci této metody do oblasti památkové péče. Lokality montanistického charakteru v památkovém fondu ČR

Z celé České republiky jsou v odborné literatuře uváděny stovky a snad i tisíce archeologických lokalit montanistického charakteru. Je proto velmi překvapující, že přestože se často jedná o jedinečné doklady o těžební činnosti, o technologických postupech a o dalším zpracování získaného materiálu, leží památková ochrana takových lokalit poněkud na okraji památkového zájmu. Jak napovídá zhodnocení prostřednictvím grafů, je také evidentní, že v poměru ke všem kulturním památkám, jakož i archeologickým památkám jiných typů zapsaným v Ústředním seznamu kulturních památek (http://monumnet.npu.cz/monumnet.php), patří ty montánní mezi výrazně opomíjený typ archeologických lokalit (Graf 1 a 2). Neutěšený stav také velmi dobře dokumentuje situace na námi vybraném území v povodí Jíleckého potoka. Na poměrně malém výseku území je zde patrné husté rozmístění lokalit s doklady po získávání zlata (Obr.  1), z celého území okresu Český Krumlov však nebyl dodnes

Graf 1. Celkový počet montanistických  památek v památkovém fondu ČR.

Graf 2. Typy archeologických kulturních  památek v Jihočeském kraji.

37


9/15/14 4:58 PM


Obr. 1. Areály s relikty  těžební činnosti v povodí  Jíleckého potoka (J. Čáni).

Graf 3. Poměr jednotlivých typů  archeologických kulturních  památek v okr. Český Krumlov  v poměru ke všem  archeologickým kulturním  památkám v Jihočeském kraji.

prohlášen za kulturní památku žádný zjištěný areál s doklady rýžovnické činnosti. Obecně lze tento okres považovat za opomíjený také co se týče ostatních typů archeologických památek (Graf 3). Z tohoto důvodu jsme se také při svém výzkumu zaměřili na lokalitu na břehu Zubčického potoka, jež je mimořádná jak svým rozsahem, způsobem zachování, tak i pestrostí typů nadzemně zřetelných reliktů s těžbou zlata souvisejících. Na území o rozloze přibližně 50 hektarů v k. ú. Netřebice v letošním roce proběhla v rámci úkolu Institucionální podpory na dlouhodobý 38


9/15/14 4:58 PM


Foto 1. Pohled na lesním  porostem pokryté relikty  těžebního areálu  (P. Popelářová).

koncepční rozvoj výzkumné organizace první fáze výzkumu, který byl složen z vizuálního průzkumu a fotografické dokumentace nemovitých archeologických reliktů (Foto 1), povrchového sběru a rýžování zlata v potocích Zubčickém a Pláňském. První zjištěné poznatky tak můžeme považovat za shromáždění části podkladů důležitých k navržení areálu za kulturní památku. Prostorové vymezení areálu metodou leteckého laserového skenování

K definici významu fenoménu montanistiky v krajině a k zajištění dalšího nezbytného podkladu nutného k prohlášení námi zkoumaného areálu za kulturní památku vede cesta přes kvalitní prostorové vymezení těchto lokalit. Lesní prostředí, na straně jedné, zde díky hustému vegetačnímu krytu významným způsobem zpomaluje erozi nadzemních archeologických objektů po těžbě zlata, na straně druhé však také diskvalifikuje či výrazně omezuje možnosti letecké fotografie a aplikaci družicových snímků. Také časově i finančně náročná geodetická dokumentace byla z důvodu velkého rozsahu areálu vyloučena. A právě v tento okamžik vstupuje na scénu poměrně nová metoda dokumentace nemovitých reliktů, metoda leteckého laserového skenování. Tato metoda umožňuje plošnou dokumentaci lokalit, a to s přesností, která v zásadě odpovídá geodetickému plánu. Prostorové vymezení je dle našeho názoru v kvalitě zcela dostačující, jelikož obsahuje dosud velmi dobře rozpoznatelné terénní relikty těžby (Obr. 2). Pro potřeby památkové péče ji vnímáme jako nezastupitelný zdroj tvorby digitálních modelů reliéfu terénu. Ačkoliv letecké laserové skenování v současné době neprobíhá primárně pro účely archeologické dokumentace, v řadě případů se jedná o dobře využitelné podklady pro archeologickou praxi. Data jsou shromažďována Českým úřadem zeměměřičským a katastrálním postupně pro celé území České republiky (tzv. Digitální model reliéfu ČR 4. a 5. generace – DMR 4G a DMR 5G). Protože nebyla data DMR 5G pro námi zkoumané území k dispozici, byla využita data po robustní filtraci, což je jeden z kroků vedoucích ke vzniku finálního DMR 5G. Skenování probíhalo v polovině června, tedy v období plného rozkvětu vegetace. Ačkoliv zde byly po odfiltrování zjištěny střední zbytky vegetace, jednotlivé části těžebního areálu jsou velmi dobře čitelné. Možnosti využití leteckého laserového skenování pro potřeby zabezpečení ochrany archeologického kulturního dědictví se teprve postupně rozvíjejí. Poměrně přesné prostorové vymezení je jenom jedním ze základních benefitů, které nám tato metoda nabízí. Rozhodně s ní můžeme počítat také například při hodnocení stavu různých typů lokalit, úrovně jejich zachování, případně narušení nejrůznějšími vlivy. 39


9/15/14 4:58 PM


Obr. 2. Vymezení  zkoumaného areálu  u Netřebic na digitálním  modelu reliéfu (O. Malina  a J. Čáni).

Kudy vede cesta k účinnější ochraně?

Následující část je věnována zamyšlení nad tím, jakým způsobem by bylo možné v budoucnosti nastoupit cestu, na které budou archeologické památky s nemovitými relikty za pomocí nejnovějších či na poli archeologie již tradičních metod a v součinnosti různých složek soukromého a veřejného sektoru, organizací památkové péče či jiných organizací, podrobeny nejlepší možné dokumentaci nedestruktivními archeologickými metodami a následně účinně chráněny před poškozením v rámci lesního hospodaření či v souvislosti s dalšími narušeními antropogenního i neantropogenního původu. ■

■

■

■

■

■

Z našeho pohledu by k dosažení cíle mohlo přispět následující: zjednodušení procesního řízení při prohlašování kulturních památek a stanovení režimu jejich ochrany; bezplatné poskytování dat leteckého laserového skenování ČÚZK pro organizace památkové péče; vytvoření metodiky pro ochranu archeologických lokalit s nemovitými relikty, které se nacházejí v lesním prostředí; efektivnější informovanost vlastníků o hodnotě a rozsahu archeologických lokalit (např. začlenění do lesních hospodářských plánů státního podniku Lesy ČR a. s.); další možnosti prezentace významu a hodnot památek archeologického charakteru široké veřejnosti (terénní relikty jsou pro laika často v terénu obtížně čitelné, zpracování výsledků technologie LiDAR přináší vizuálně atraktivní výstupy); podpora vědeckých projektů využívajících LiDAR.

40


9/15/14 4:58 PM


Závěrem lze shrnout, že díky metodě LiDAR máme jednoznačně v současnosti v rukou mocný nástroj, jenž nám může v budoucnu významnou měrou pomoci při dokumentaci, ochraně či prezentaci archeologických památek s dochovanými nemovitými relikty. Poděkování Velmi děkujeme Českému úřadu zeměměřičskému a katastrálnímu, bez jehož laskavého  poskytnutí dat DMR 4G po robustní filtraci by byl projekt sotva realizován. Za zpracování dat  do výsledného digitálního modelu reliéfu patří poděkování také kolegovi z NPÚ ÚOP v Lokti  O. Malinovi.

litEratura a zdrojE http://monumnet.npu.cz/monumnet.php Valkony Jiří a kol.: Aktualizovaný soupis dosud známých lokalit středověké těžby zlata v povodí Jíleckého potoka (CK) – příloha příspěvku „Raná exploatace exogenních akumulací zlata na Českokrumlovsku“ – Příspěvek na konferenci Stříbrná Jihlava 2013 – Konference k historii hornictví a důlních prací, 10.–12. října 2013, Jihlava.

suMMAry thE aPPlications of thE nEw docuMEntation MEthod of airbornE lasEr scanning in hEritagE ManagEMEnt

This contribution, which was presented at the conference in the form of a poster, deals with the use of a new method of aerial laser scanning for the purposes of documenting immovable relicts. The case study deals with the archaeological locality of a mountainous nature located in the vicinity of the municipality of Netřebice (Český Krumlov District), and with the implementation of this method into the area of heritage management. The authors perceive possible benefits of the use of the LiDAR technology in simplifying the process proceedings related to the conferring of the status of a cultural monument and to the setting up the regime of protection, in the free provision of aerial laser scanning data of the ČÚZK to organizations operating in the area of heritage management, in designing a methodology for the protection of archaeological locations containing immovable relicts located in forested areas, in the more effective provision to owners of information regarding the value and scope of archaeological locations, in providing further possibilities of presenting the significance and value of archaeological monuments to the general public and in the support of scientific projects that use LiDAR. Thanks to LiDAR, heritage management has now at its disposal a powerful tool which may in the future provide significant help in the area of documentation, protection or presentation of archaeological monuments containing immovable relicts.

Mgr. ján čáni národní PaMátkový ústav, gEnErální řEditElství odbor archEologiE – oddělEní EvidEncE archEologických zásahů valdštEjnské náMěstí 3, 118 01 – Praha 1 M alá strana cani.jan@ nPu.cz Mgr. Pavla PoPElářová národní PaMátkový ústav, gEnErální řEditElství odbor archEologiE – oddělEní PaMátkové archEologiE valdštEjnské náMěstí 3, 118 01 – Praha 1 M alá strana PoPElarova .Pavla@ nPu.cz

41


9/15/14 4:58 PM

relikty „studené války“ jAko součást kulturní historie

1

Michal r ak – lEnka starková – lukáš funk

Archeologie „studené války“ ve světě

Ve čtvrtek 9. listopadu 1989 vláda Německé demokratické republiky otevřela své přechody se sousední Německou spolkovou republikou a tento akt je dnes chápán jako symbolický konec tzv. studené války. Tedy nikdy nevyhlášeného konfliktu mezi „demokratickým západem“ a „komunistickým východem“ o nadvládu nad světem. Ačkoliv k přímému střetu obou bloků nikdy nedošlo, zanechalo toto období po celém světě řadu jasných, i méně zřejmých, reliktů (Cocroft–Thomas 2007, 4–7). Není to samozřejmě překvapující, protože období „studené války“ trvalo více než čtyřicet let. Určit jeho jasný počátek není úplně jednoduché a vlastně se u každého státu liší. Počátky se však dají vysledovat již do období konce 2. světové války a rostoucích neshod mezi Spojenci, respektive mezi „západem“ – Spojenými státy americkými a Velkou Británií na jedné, a Sovětským svazem na straně druhé. Základem pozdějšího stavu se stala tzv. linie postupu či demarkační linie, která v podstatě rozdělovala Evropu na dvě části a určovala, kam až mohou které armády postoupit. Do sovětské sféry vlivu se tak dostala podstatná část východního Německa, Československa, východ Rakouska (to bylo však již v 50. letech Sověty opuštěno), Jugoslávie a všechny země na východ od nich, kromě Řecka, které si v krvavé občanské válce vybralo nekomunistickou budoucnost. Také Berlín, hlavní město poražené Třetí říše, byl rozdělen na čtyři okupační zóny – americkou, britskou, francouzskou a sovětskou. Podoba politické šachovnice Evropy tím byla určena. V Československu můžeme jako počátek „studené války“ stanovit rok 1948, kdy došlo ke komunistickému převratu a nástupu diktátorského režimu. To mělo za následek rozsáhlé represe proti vlastnímu obyvatelstvu, ochlazení styku se státy na „západě“ a velmi těsné přilnutí k Sovětskému svazu. A také uzavření hranice, kde začala vyrůstat tzv. železná opona. Tento termín použil již v březnu 1946 bývalý britský ministerský předseda Winston Churchill při přednášce v USA, kdy řekl: „Od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna „železná opona“. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední  a východní Evropy. Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie, všechna tato proslulá města i s obyvatelstvem jejich zemí se ocitla v oblasti, kterou musím nazvat  sovětskou sférou, a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké  a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy.“ Ačkoliv tento termín byl myšlen obrazně, blízká budoucnost ho doslova zhmotnila. Na uvedeném prostoru totiž v následujících letech vyrostla skutečná „železná opona“, většinou drátěný zátaras znemožňující volný přechod hranic. Její nejznámější částí je pak již zmíněná „Berlínská zeď“, betonový plot oddělující západní okupační zóny od zóny sovětské. 2

1

2

Text je výstupem projektu SGS-2013-064 „Sledování vývoje a změn krajiny pohraničních oblastí západních Čech 20. století prostřednictvím metod krajinné archeologie“ http://studena.valka.cz/fulton_1946.htm [citováno 28.12.2013]

42


9/15/14 4:58 PM


Ovšem období „studené války“ není jen „železná opona“. Během dlouhých čtyřiceti let vzniklo mnoho staveb a konstrukcí zcela typických pro tuto časovou periodu. V tomto textu se však zaměříme jen na relikty, které zařazujeme do okruhu nové archeologické subdisciplíny, kterou nazýváme archeologií konfliktů 20. století, respektive přímo na pozůstatky spojitelné s aktivitami ozbrojených složek v pohraničí. Archeologii konfliktů 20. století totiž chápeme velmi volně, jako prostředky ke studiu všech konfliktů minulého století – vojenských, politických, náboženských či ekonomických (Rak 2013, 115–117). V zahraničí, zejména ve Velké Británii a USA, je tato subdisciplína provozována již od konce 90. let 20. století. Zprvu se sice aktivity zaměřovaly zejména na období 1. a 2. světové války, záhy se však působnost rozšířila i na pozůstatky z doby po roce 1945. Vůdčí postavení zde má zejména English Heritage. Právě v této instituci si uvědomili, že se zásadní politické změny po roce 1989 dotýkají i památek období předchozích čtyřiceti let, a to zejména vojenských konstrukcí. Armády totiž začaly radikálně snižovat své stavy a opouštět řadu zařízení. Ty se tak staly nepotřebnými a byly rušeny. Proto bylo zahájeno několik programů, jejichž cílem bylo mapování stavu a počtu těchto objektů a výběr vhodných lokalit pro budoucí ochranu. Jednalo se např. o letiště určená pro těžké bombardéry RAF nebo základny pro rakety s jadernými hlavicemi (Cocroft–Thomas 2007, 263). Podobný projekt byl spuštěn i v USA. Jeho cílem bylo uchování a konzervace vybraných lokalit spojených s událostmi právě skončené „studené války“. Jednalo se zejména o místa spojená s jadernými zbraněmi a protiletadlovou obranou (Cockfort–Thomas 2007, 265) představovanou sítí radarů a stanic včasné výstrahy před útokem ze vzduchu, která byla stavěna i mimo vlastní USA, na územích s jejich vlivem (Whorton 2002, 216–226). Na tyto prvotní aktivity začas navázaly další. Jen pro příklad je nutné zmínit výzkum letiště RAF Greenham Common v Anglii. Během studené války byla základna využívána Američany, kteří zde měli jednotky vyzbrojené jadernými zbraněmi, včetně jaderných balistických raket, a využívali ji až do jejího uzavření v roce 1992 . Během výzkumných prací bylo zdokumentováno nejen samo letiště a jejího objekty, včetně krytů pro rakety, ale zejména slavné ženské mírové tábory, které začaly vznikat na počátku 80. let na protest právě proti jaderným zbraním. Ačkoliv protesty byly většinou takového typu, které jsou archeologickými metodami těžko identifikovatelné, např. blokády cest či demonstrace, bylo při průzkumu na místech táborů získáno mnoho dat o životě v nich (Schofield –Anderton 2000, 239–247). Podobný typ zařízení, přímo největší mírový tábor pojmenovaný Peace Camp, byl zkoumán i v USA u střelnice atomových zbraní v Nevadě. Během archeologického výzkumu bylo zaznamenáno přes 700 objektů, zejména různých variací symbolů míru, vyskládaných z kamenů (Schofield 2005, 100–103). Zároveň byla zkoumána samotná střelnice o rozloze přes 3500 km 2, kde byly zdokumentovány pozůstatky testovacích zařízení různého druhu pocházející z doby založení v 50. letech 20. století až do jejího zrušení. Do roku 2000 bylo zaznamenáno téměř 150 objektů (budovy, bunkry, zařízení pro testování účinků výbuchů atd.) (Beck 2002, 65–79). Američané se v poslední době také podílejí na mapování reliktů „studené války“ na území bývalého východního bloku. Využívají k tomu zejména špionážní snímky ze satelitů CORONA, KH-7 GAMBIT a KH-9, které jsou dostupné od roku 2002. Tyto typy satelitů byly používány během 60. a 70. let, první sloužil ke snímání větších oblastí, druhé dva k průzkumu vybraných míst a taktéž pořizovaly snímky s větším rozlišením. Pozornost badatelů je zaměřena především na pozůstatky sovětské protivzdušné obrany, zejména raketové základny v okolí Moskvy. Na základě analýzy snímků se podařilo rekonstruovat počet základen, jejich strukturu i předpokládané vybavení a jejich umístění v krajině (Fowler 2008, 714–731). Odtajněné satelitní snímky v kombinaci se snímky leteckými byly použity též při podobné dokumentaci sovětské radarové stanice u města Skrunda v dnešním Lotyšsku. Základna se opět skládala z většího počtu budov 3

3

http://en.wikipedia.org/wiki/Greenham_Common [27.6.2012]

43


9/15/14 4:58 PM


propojených sítí komunikací, které byly na použitých snímcích jasně identifikovatelné (Fowler 2010, 287–293). Podobné aktivity jsou pro studium studené války velmi důležité, protože řada podobných lokalit byla v jejím průběhu opuštěna a do dnešních dnů se nezachovala. Výzkumy se samozřejmě nevyhnuly ani reliktům „Berlínské zdi“. Její výstavba začala v roce 1961, hlavním účelem bylo zamezení odlivu obyvatelstva z východu na západ a její délka nakonec dosahovala 155. kilometrů. Nebyla však stavbou statickou, v průběhu let se upravovala, přestavovala a procházela dalšími změnami (Klausmeier–Schmidt 2006, 22–27). Ačkoliv se okamžitě po „pádu zdi“ ozývaly hlasy, že by se část zdi měla zachovat jako památka, společenské a politické klima 90. let 20. století této myšlence nepřála. Prakticky okamžitě byly odstraněny části, které blokovaly dopravu, následované sektory i v méně exponovaných místech. Nakonec byly pod ochranou ponechány čtyři úseky a dvě strážní věže. Nejdelší úsek měří 1,3 kilometru, ostatní jen pár stovek metrů. Zachované části však velmi trpí po technické stránce vlivem povětrnostních podmínek a aktivit vandalů. Teprve v několika posledních letech se začalo s hlubším výzkumem problematiky „Berlínské zdi“ a dokumentováním jejích reliktů v širších souvislostech (Dolff–Bonekämper 2002, 236–248; Klausmeier–Schmidt 2004, 10–27). Možnosti studia „studené války“ u nás – Tachovsko

Období „studené války“ tvoří samozřejmě podstatnou část moderní historie naší země, jeho studium však stojí poněkud v pozadí badatelského zájmu. V poslední době se sice začínají objevovat práce historiků, sledující různé aspekty této doby (např. popravy odpůrců režimu, události z roku 1968, různé aspekty služby v armádě atd.), všechna tato díla však vycházejí ze studia písemných a jiných archivních pramenů, případně jsou zaznamenány výpovědi pamětníků. Práci v terénu a studiu zachovaných reliktů je věnována pozornost minimální, přitom tento typ pramene s sebou nese zcela unikátní druhy informací, které jiným způsobem není možno získat. Toho je ostatně důkazem oněch několik ojedinělých terénních výzkumů, zčásti amatérských. Jejich cílem byly komunistické pracovní tábory a pozůstatky poválečných fortifikací, jediný archeologický odkryv se pak zaměřil na výzkum trampské osady Alberta u Stříbra (okr. Tachov) jakožto určité formy protestu proti vládnoucímu komunistickému režimu (Vařeka–Symonds 2013, 137–147). V důsledku těchto faktů je oblast okresu Tachov vhodná pro aplikaci nedestruktivních metod při identifikaci a studiu reliktů „studené války“. Pro tachovský region bylo 20. století neklidnou a bouřlivou dobou. Po roce 1918 se oblast s německy mluvícím obyvatelstvem stala nechtěnou součástí nové Československé republiky. Podpis Mnichovské dohody v září 1938 a připojení k Německu tak bylo přijato veskrze kladně. Během 2. světové války mnoho mladých mužů z oblasti odešlo na frontu, mnozí zde padli; místní firmy, rolníci a řemeslníci se zapojili do válečné výroby. Na jaře 1945 prošly oblastí pochody smrti, transporty vězňů z koncentračních táborů, které byly „ohroženy“ osvobozením od postupujících spojeneckých armád. Mnoho vězňů na Tachovsku zemřelo a jejich hroby se stále nacházejí v krajině, byť jsou často jejich přesná místa dávno zapomenutá. Po roce 1945 následoval odsun původního německého obyvatelstva a pokus o jeho nahrazení obyvatelstvem českým z vnitrozemí i ze zahraničí. Ovšem dorazivších lidí z Rumunska, ukrajinské Volyně, Polska a dalších míst nebylo tolik, kolik bylo odsunutých Němců. Už do té doby nepříliš bohatý kraj začal ještě více pustnout, zkáza byla následně dokonána po převratu v roce 1948 a následným uzavřením hranic. Mnoho sídel muselo být opuštěno a celá řada míst se stala nedostupnými. A to na dlouhých čtyřicet let. Tento proces na druhou stranu zapříčinil skutečnost, že mnoho reliktů se v krajině dochovalo v poměrně dobrém stavu. Ty jsou dnes ovšem výrazně ohroženy současnými aktivitami, jako je těžba dřeva či zemědělství, proto se s jejich výzkumem a dokumentací musí začít co nejdříve. Naše aktivity v této oblasti byly zaměřeny na tři hlavní typy památek, jejichž historie je však propojená. Jedná se o osídlení zaniklé po roce 1945, poválečné fortifikace a samotný symbol tohoto období – o „železnou oponu“.

44


9/15/14 4:58 PM


Osídlení

K prvním změnám stavu a struktury osídlení dochází na Tachovsku, podobně jako na většině území západních Čech, již na sklonku druhé světové války a především pak během několika následných let. V dubnu a květnu 1945 došlo k poškození řady usedlostí v důsledku drobných bojů mezi ustupujícími Němci a americkou armádou (např. Bohuslav, Pořejov) (Procházka 2011, 77–78; 81–82; 205). Žádná z lokalit však přímo v tomto důsledku nezanikla. Ještě téhož roku je však započat proces přemisťování německých obyvatel z jejich původních domovů do sběrných táborů a následné vysídlování z republiky. Množily se také případy svévolných přechodů státní hranice, a to i ve velmi početných skupinách (Hamperl 1996, 38, 158). Následné osídlování pustých vesnic však probíhalo neorganizovaně a zejména na Tachovsku do značné míry neúspěšně. Především odlehlejší sídelní jednotky v blízkosti státní hranice tak již zůstaly neobydleny a stávaly se opakovaným terčem rabování i cíleného rozebírání na stavební materiál. K ucelenému plánu na likvidaci neobydlených a chátrajících objektů bylo přistoupeno již v létě roku 1946, kdy bylo jisté, že množství budov zůstane neobydleno. Zachovalejší budovy měly být využity k veřejným účelům a tzv. „bouračky“ určeny k rozebrání na stavební materiál, a to jak veřejnými orgány, tak zájemci z řad osídlenců. Jelikož však všechny prováděné práce, včetně odvozu nevyužité suti a zahlazení původního staveniště, měly být prováděny na náklady zhotovitelů, vzbudila tato akce jen velmi malý zájem (Kovařík 2009, 63–64). Rovněž docházelo k záměrnému nedokončování předepsaných prací. Zájemci o příděl stavebního materiálu zpravidla z místa odvezli pouze cenné a nejsnáze dostupné komponenty a zbytky ruin ponechali na místě (Kovařík 2009, 103–104). Jiný pohled na problematiku i její řešení přináší rok 1948, kdy je kladen důraz především na využití staveb nebo stavebního materiálu pro veřejně prospěšné účely (budování útulen pro sezónní brigádníky, veřejné prádelny, kulturní střediska apod.). K prvním plošným demolicím budov dochází až od července 1950, kdy jsou všechny nevyužívané budovy, o které neprojevil zájem žádný ze státních subjektů (JZD, Československé státní statky, Československé státní lesy apod.), přiděleny místním národním výborům s povinností je odstranit (Kovařík 2009, 66). Ani tato akce, která měla být ukončena počátkem srpna 1951, však nedokázala vleklý „problém“ s chátrajícími budovami v pohraničí vyřešit. Důvodem bylo především množství nedůsledně řešených úkolů, svévolných postupů i výkladů nařízení. Řada objektů tak byla odstraněna nedostatečným způsobem a jejich pozůstatky se musely stát předmětem dalších demoličních akcí (Kovařík 2009, 62; Topinka 2005, 570). Proto i bilancování o reálném dopadu této první demoliční etapy, která se zmíněným datem prakticky uzavírá, je velmi složité a se současným stavem poznání prakticky nemožné. S jistotou však lze konstatovat, že její dopad na sídelní jednotky v pohraničí je vzhledem k následným událostem ten nejmírnější. Rovněž je nutné zmínit přístup k demolicím chátrajících kulturních památek, které se až do opatření vyvolaného protesty památkářů a místních obyvatel prováděly zcela nekontrolovaně. V pohraničních oblastech tak do roku 1951 bylo zbořeno nebo navrženo k demolici téměř 2000 historicky cenných objektů (do toho počtu nejsou zahrnuta šlechtická sídla) (Kovařík 2009, 67). Druhá demoliční etapa je velmi úzce spjata s budováním „železné opony“, respektive vytyčováním zakázaného hraničního pásma. Po přesídlení všech civilních osob z tohoto prostoru počet nevyužívaných a chátrajících objektů ještě vzrostl. Tyto budovy navíc údajně značně ztěžovaly práci pohraničníků, protože mohly sloužit jako úkryty a orientační body převaděčů a uprchlíků (Kovařík 2009, 99; Topinka 2005, 571). V prostoru zakázaného hraničního pásma měly být demolovány veškeré stavby, které nevyužívala Pohraniční stráž (PS) ani armáda, včetně církevních objektů, významných orientačních bodů i hřbitovů. Samotné práce byly prováděny pod přísným dohledem PS civilními zaměstnanci a brigádníky a trvaly v rozmezí let 1953–1957 (Kovařík 2009, 102–103). I zde se však vyskytovala řada organizačních i finančních problémů, které

45


9/15/14 4:58 PM


nedovolovaly provádět práce v termínu a předpokládaném rozsahu. I tuto demoliční etapu tedy přečkala bez následků celá řada chátrajících budov (Kovařík 2009, 99, 103). V letech 1957 a 1958 dochází rovněž k rozsáhlým demolicím v širším hraničním pásmu, paradoxně v době, kdy vrcholí rozsáhlé práce na úpravách domů pro nově příchozí dosídlence. Odstraňovány měly být především neopravitelné budovy a dále upravována místa po nevhodně provedených demolicích z předchozích akcí (Kovařík 2009, 114). Demoliční etapa se shodně jako v předchozích případech opírala o práci civilních zaměstnanců a bylo během ní demolováno 5631 objektů, především na Chebsku a Ašsku. Menší objem prací se však soustředil i na Tachovsko. Ačkoliv byla tato etapa vzhledem k počtu demolic a finančním nákladům považována za nejúspěšnější, nedařilo se jí problém s chátrajícími budovami vyřešit, a to především v oblastech mimo obě hraniční pásma. Chátrající domy budily všeobecné pohoršení nejen u místních obyvatel, ale především u vysídlených Němců, kteří aktuální stav svých bývalých domovů kritizovali na stránkách nejrůznějších západoněmeckých novin a časopisů. Objevil se tedy i závažný politický problém, který kazil reputaci poválečné transformace pohraničí. Proto byly položeny základy pro další a co do objemu prací nejrozsáhlejší demoliční akci, která měla rychle, efektivně a především jednou provždy vyřešit tento vleklý problém (Kovařík 2009, 129–130). Organizování příprav i samotné provedení poslední, čtvrté demoliční etapy bylo tentokrát plně v kompetenci samotného ministerstva vnitra. Místní organizace tak měly za úkol pouze uvést, které a kolik objektů požadují zdemolovat. Prioritou se stalo především odstraňování chátrajících i nedokonale zbořených budov v příhraničních oblastech se západními státy a podél významných silničních i železničních spojení (Kovařík 2009, 124). Objem předkládaných žádostí však výrazně předčil očekávání a již v prvních okamžicích bylo zřejmé, že akce výrazně překoná všechny předchozí a trvale změní tvář pohraničí (Topinka 2005, 571). V rámci zvýšení efektivity bylo na tuto akci nasazeno 300 nákladních automobilů, 43 buldozerů a 27 bagrů. Dochází také k řadě organizačních inovací, přesněji rozdělení prací na jednotlivé fáze svěřené specializovaným dvacetičlenným skupinám. První z nich odstraňovala z chátrajících objektů střešní krytinu, druhá krovy i jiné dřevěné součásti včetně vnitřního vybavení, další objekty pyrotechnicky nebo mechanicky narušila a potřebný materiál odvezla na příslušná místa. Poslední jednotka za pomoci ženijní techniky shrnula zbývající zdivo a celý prostor zarovnala tak, aby splýval s okolním terénem. Ani tato akce se však neobešla bez problémů. Během její realizace se vyskytly případy těžkých zranění, a dokonce osmi úmrtí (Kovařík 2009, 127–137). I když se nepodařilo dodržet stanovené termíny, akce samotná byla shledána jako nadmíru úspěšná. Celostátní demoliční akce dokázala přibližně za rok a půl svého trvání (květen 1959 až říjen 1960) nenávratně změnit tvář tisíce vesnic i měst a některé z nich zcela zničit. Během těchto prací bylo odstraněno celkem 37 698 objektů a jen na Tachovsku mělo díky této akci zaniknout asi 30 vesnic (Kovařík 2009, 130; Topinka 2005, 571). Stopy demoličních akcí, především poslední fáze tohoto procesu, jsou hojně zastoupeny ve všech doposud zkoumaných zaniklých vesnicích. Díky znalostem výše zmíněných pracovních postupů je možné dle tvaru reliktů objektu určit, zda byl demolován pomocí mechanizace, rozebírán ručně či naopak ponechán přirozenému chátrání. Na základě komparace historických leteckých snímků a současného stavu v terénu je navíc možné přesně určit rozsah demoličních akcí v jednotlivých lokalitách i přibližný průběh a okolnosti jejich zániku. Výzkum této problematiky však výrazně komplikují kusé a nekonkrétní archivní prameny, pomocí kterých lze jen velmi omezeně tyto poznatky nadále zpřesňovat. Fortifikace po 2. světové válce

Již v roce 1945 začaly přípravné práce na reaktivaci objektů předválečného opevnění a plánování jejich možného využití. Od března 1946 se začal vytvářet soupis dochovanosti a stavu objektů, který zadalo 6. oddělení Velitelství ženijního vojska. Tato jednotka měla nyní

46


9/15/14 4:58 PM


problematiku opevňování na starosti. Začalo se také s vývojem nových typů pevností, které měly navázat na typy předválečné a zároveň zúročit poznatky z právě skončeného konfliktu (Dubánek–Lakosil–Minařík 2008,13–35). Zásadní změnu přinesl rok 1950 a změna politických poměrů. Odstoupilo se od původního pojetí, zavrhla se výstavba stálého opevnění a došlo k příklonu k sovětské koncepci. Obranu republiky mělo nadále obstarat opevnění polní, doplněné řadou větších objektů, včetně pevnůstek železobetonových (Dubánek–Lakosil–Minařík 2008, 59). Výstavba nové obranné linie začala v roce 1952 a měla souvislost s právě probíhající válkou v Koreji, kdy se předpokládalo, že by tento lokální konflikt mohl přerůst ve 3. světovou válku. Tato nová linie se skládala z objektů polního opevnění, které doplňovaly dřevozemní bunkry a pozorovatelny. Během necelých dvou let tak bylo na západní a jižní hranici Čech vykopáno téměř 400 km zákopů, doplněných více než dvěma tisíci dalších objektů. Položeno bylo také 85 km drátěných zátarasů (Dubánek–Lakosil–Minařík 2008, 65). I proti stavu z roku 1938 se jednalo o zřejmý krok zpět. Od roku 1953 začínají polní opevnění doplňovat objekty z železobetonových prefabrikátů. Jejich vývoj začal v roce předchozím a trval asi 12 měsíců. Objekty pak byly stavěny v několika typech a s různým druhem určení. Jejich výstavba však byla tajná a probíhala pod přísným dozorem, většinou dokonce v noci. Výstavba byla v různém tempu prováděna až do roku 1964 a dnes není zcela přesně známo, kolik a kde bylo objektů skutečně postaveno. Jedná se ovšem o tisíce objektů. Od roku 1955 se stejné objekty budovaly též pro potřeby Pohraniční stáže (Dubánek–Lakosil–Minařík 2008, 77–91). Nejrozšířenějším objektem je palebný srub KŽ-1. Jedná se o jednostřílnový objekt z prefabrikovaných trámců a rámů s vnitřním rozměrem 180 × 180 cm s výškou 195 cm, která se směrem ke střílně snižuje. Celkem bylo ke stavbě potřeba 117 konstrukčních prvků o hmotnosti kolem 10 tun. Osádku objektu tvořili dva muži, výzbroj jeden těžký kulomet. Objekt měl odolat zásahu granátu ráže 57 mm nebo výstřelu z minometu ráže 82 mm. Celý objekt byl také zajištěn proti zbraním hromadného ničení. Střílna byla chráněná pancéřovou deskou. Objekt se stavěl až do 60. let, prošel jen nepatrnými modifikacemi a jedná se o nejpočetnější typ pevnosti stavěný po roce 1945. Ve výrazně menších počtech byl stavěn objekt KŽ-2, který měl panelovou konstrukci. Objekty KŽ-3 a 4 byly určeny jako protitankové. První vlastně tvořila věž tanku T-34/85 umístěná na úkrytu z železobetonových prefabrikátů, druhý úkryt pro bezzákluzový kanón vz. 59. Oba typy však byly stavěny v omezených počtech na počátku 60. let (Dubánek–Lakosil– Minařík 2008, 95–113). Tyto střelecké objekty pak doplňovalo větší množství objektů nevyzbrojených. Jednalo se zejména o pozorovatelny 27/S, nejstarší typ pevnůstky z prefabrikátů, PŽ-1 a 2 a úkryt 25/S, ÚŽ-1 až 6. Jednalo se o jednoduché stavby zapuštěné zcela v zemi. Zatímco první sloužily k pozorování předpolí linie, druhé poskytovaly ochranu vojákům v linii. A to jak v případě odpočinku, tak i při plnění některých úkolů. Objekty měly též ochranu proti zbraním hromadného ničení. Existovaly také úkryty z vlnitého plechu a textilních tkanin (Dubánek–Lakosil–Minařík 2008, 113–129). (Obr. 1 a 2) V největších počtech však byly na nových liniích stavěny objekty samotného polního opevnění. Těch je velké množství druhů, k nejčastějším a v terénu stále patrným patří okopy pro střelce z pušek, okopy pro střelce z kulometů, někdy jsou tyto objekty spojeny zákopem. Dále se ve velkém množství nalézají okopy pro různé druhy techniky, včetně tanků a samohybných děl, a úkryty různého určení. Rozmístění, postup budování a rozměry jednotlivých objektů pak nalezneme v armádních příručkách, které byly po roce 1950 vydávány ve velkých počtech. Na jejich základě můžeme pochopit, jak měla studovaná linie fungovat a jaký byl její účel. A také se můžeme pokusit identifikovat jednotlivé objekty. Tím můžeme určit, jaké typy zbraní a kolik vojáků mělo sledovanou oblast obsadit.

47


9/15/14 4:58 PM


Obr. 1 a 2: Poškozený palebný srub na obranné linii u Pavlova Studence (foto: L. Funk).

Železná opona

Symbolem „studené války“ se i u nás stala „železná opona“. Změny na hranicích nastaly již krátce po událostech z února 1948. Nejprve se jednalo o zvýšenou ostrahu hranice, což znamenalo vybudování zábran na velkých hraničních přechodech a překopání komunikací na těch menších. Dnem 1. dubna 1950 bylo zřízeno hraniční pásmo, území ve vzdálenosti od dvou do šesti kilometrů od hraniční čáry, kam mělo přístup jen místní obyvatelstvo. Každý další si musel vyžádat speciální propustku. Těsně u hranice bylo následně zřízeno zakázané pásmo, odkud byla dokonce většina obyvatelstva odsunuta. V roce 1951 byla založena Pohraniční stráž, která měla sice statut vojska, nespadala však pod ministerstvo národní obrany. Službu u ní vykonávali jen vybraní odvedenci. Na hranici nakonec vzniklo 5 brigád Pohraniční stráže a několik samostatných oddílů, které se dále členily až na roty. Takový zásah do fungování krajiny samozřejmě znamenal zánik pro spoustu sídel a staveb, na druhou stranu sílící jednotky Pohraniční stráže potřebovaly spoustu obslužných zařízení. Jednalo se zejména o tzv. roty, ubikace pro členy Pohraniční stráže nedaleko hranic. Ti si je většinou stavěli sami, často bez možnosti využití těžké techniky a mechanizace (Jílek–Jílková a kol. 2006, 22–37). Změny v pohraničí však pokračovaly. V červnu 1951 vzniká zakázané pásmo, které bylo ve vzdálenosti do 2 km od hranice. V této oblasti nesměl nikdo bydlet ani se pohybovat bez speciální propustky a doprovodu. Na toto pásmo pak navazovalo již zmíněné pásmo hraniční. Každý zdejší obyvatel prošel speciální prověrkou a i pro práci v tomto prostoru bylo nutno získat propustku. V oblasti byla odstraněna všechna místní označení a zakázána hromadná rekreace. Na veřejných cestách byly vybudovány závory. Od listopadu 1951 začalo vyklízení obcí v zakázaném pásmu, následované ničením vybraných staveb. V témže roce bylo také rozhodnuto o vybudování ženijně-technického zabezpečení hranice, začala tak výstavba vlastní „železné opony“. V první fázi se jednalo o 20 metrů široký průsek u hranice doplněný plotem z ostnatého drátu. Na některých místech byl tento plot až ve třech řadách za sebou, vybrané úseky pak ještě byly pod vysokým napětím nebo doplněny minovým polem. Celý systém doplňovaly hlídkové věže, zátarasy a závory na vybraných cestách a pás rozorané země, na kterém zůstávaly stopy uprchlíků. Od roku 1956 se v systému objevila další stěna, tzv. signální, která zkratem reagovala na narušení a upozornila na pohyb v oblasti, v téže době začalo také odminování a do roku 1965 bylo také odstraněno vysoké napětí. Tato dvě poslední opatření se totiž ukázala velmi nebezpečná nejen případným běžencům, ale též příslušníkům Pohraniční stráže; páchala též velké škody na volně žijící zvěři. Dosavadní zkušenosti s ostrahou hranic vedly ke změně celého konceptu a přebudování „železné opony“ v polovině 60. let. Ženijně-technické zabezpečení bylo přesunuto dále do vnitrozemí, což

48


9/15/14 4:58 PM


mělo zajistit efektivnější zachycení uprchlíků ještě na území Československa. Byla vytvořena tzv. signální stěna, plot z ostnatého drátu vysoký 220 cm, napájený slaboproudem, který při jakémkoliv narušení vydal signál hlídce. Před ní byl 5–6 m široký pás oranice, ve kterém zůstávaly zaznamenány stopy veškerého pohybu, a před ním byl další plot, který znemožňoval přístup do tohoto prostoru divokým zvířatům. Celá stavba dosahovala délky 774 km. Systém byl opět doplněn sedmi sty sedmdesát sedmi hlídkovými věžemi, zpevněnými cestami pro rychlý přesun Pohraniční stráže, zátarasy a silničními překážkami. „Železná opona“ se během čtyřicetileté nadvlády komunistů stala osudnou pro téměř tisíc lidí. Nejen těch, co se pokoušeli o útěk, ale také těch, co zde sloužili (Jílek–Jílková a kol. 2006; Tomek 2009, 73; 2011, 34–39). Likvidace „železné opony“ začala oka-mžitě po událostech z roku 1989 a do dnešních dnů se zachovalo jen málo míst s relikty původní „železné opony“. Také archivní materiály o tomto tématu jsou kusé a nezpracované, použití archeologických metod tak má velký potenciál při získávání nových informací. (Obr. 3 a 4) Nedestruktivní výzkum pohraničí

Výzkum pohraničních oblastí ČR představuje ve své podstatě zcela specifický typ aktivity. Vzhledem k faktu, že se jedná ve značné míře o poměrně neprozkoumanou oblast, která do nedávné doby nebyla veřejnosti a badatelům zpřístupněna, je nutné hlavní cíle výzkumu orientovat nejen na oblast samotného mapování dílčích objektů, ale zabývat se analýzou dané oblasti jakožto krajinného celku. Skutečnost, že byla tato oblast uzavřeným vojenským prostorem po poměrně dlouhé období nám dává možnost sledovat a mapovat široké spektrum archeologických památek, které se kvalitně dochovaly do současnosti v podobě nadzemních antropogenních Obr. 3: Část drátů se strážní věží  na Tachovsku na německém  snímku z roku 1985 (foto: SOkA  Tachov).

Obr. 4: Krajina „studené války“  v pohraničí, průběh „drátů“ u roty  ve Staré Knížecí Huti (okr.  Tachov) na německém snímku  z roku 1985. V kroužku označena  strážní věž (foto: SOkA Tachov).

49


9/15/14 4:58 PM


zásahů. Zároveň se jako nedílnou součástí výzkumu jeví sledování a deskripce procesu tzv. land-use změn krajiny (Aston, M. – Rowley, T. 1974; Chapman, H. 2006). Jako základní metodologická otázka vyvstává problematika dvojího typu: Jakým způsobem efektivně mapovat a identifikovat široké spektrum objektů úzce souvisejících s „železnou oponou“ a jak tyto objekty následně interpretovat? Abychom byli schopni tyto otázky vyřešit, je nutné v prvé řadě vytvořit a aplikovat vhodný postup analytické fáze projektu. Archeologické památky, mající vazbu k událostem 20. století, se jeví jako vhodný materiál pro aplikaci a testování dílčích moderních metod krajinné prospekce. Jejich nedávné stáří, společně s faktem možného získání širokého spektra archivních pramenů představuje eventualitu podrobného sledování archeologických formačních procesů jednotlivých vývojových etap. Základním krokem tohoto předpokladu je vytvoření reprezentativního vzorku objektů, pokrývající dostatečně rozsáhlé krajinné území (Clarke ed. 1977). Od tohoto faktu lze následně odvíjet možnosti selekce vhodných metodických procesů. V tomto případě bylo jako základní postup zvoleno využití dat leteckého laserového skenování, kombinovaných s pozemním zaměřením dílčích struktur a následnou verifikací získaných informací prostřednictvím nedestruktivních metod archeologického výzkumu. V první fázi výzkumu jsme byli konfrontováni s nutností vytvoření obsahově dostačující pramenné základny, determinující jak prostorové, tak i formální aspekty objektů souvisejících s problematikou „železné opony“. Z hlediska prostorové analýzy byl jako základní datový zdroj zvolen soubor dat leteckého laserového skenování DMR 5G (ČÚZK). Mapové listy vkladu SM 5 byly zakoupeny v podobě mračna bodů transformovaného do českého souřadnicového systému S-JTSK. Datová řada byla po domluvě dodána v podobě dat po robustní filtraci (vzhledem k faktu, že zájmová oblast není dosud zpracována do finální podoby distribuovaných výstupů DMR 5G). Jako další zdroje byly využity soubory historických kartografických celků (mapy stabilního katastru, mapy 50. let, mapy pohraniční stráže, současné mapy), soubory historických leteckých měřičských snímků (1948–1958) a současné letecké ortosnímky. Pro analýzu formálních vlastností byla využita data získaná z lokálních archivů, historických zpráv, historických fotografií, filmových dokumentů a orální historie. Báze analytické sekce výzkumu byla založena na podrobné prospekci a mapování dat leteckého laserového skenování. Tento postup byl rozčleněn do několika dílčích fází. První z nich bylo vytvoření rastrových výstupů v podobě stínovaného digitálního modelu terénu, jeho následné zmapování a tvorba základního deskriptivního systému. Pro účely zvýšení efektivity vyhodnocení a detekce co největšího procenta objektů byla aplikována další zpracování v podobě využití vizualizačních algoritmů. Jednotlivé objekty byly následně zvektorizovány a byl vytvořen plán, jenž v následující fázi sloužil jako podkladová vrstva pro ověřování správné interpretace jednotlivých detekovaných entit. Druhou fází analýzy byla terénní verifikační činnost, spočívající v ověřování antropogenního původu a funkční interpretaci. Zároveň byla v této fázi prováděna podrobná fotodokumentace jednotlivých objektů přímo v terénu, společně s jejich lokalizováním pomocí přijímače GPS stanice. V několika případech se jako nejefektivnější postup ukázala být kombinace využití dat leteckého laserového skenování s pozemním zaměřením totální stanicí. Zejména pak v případech nedostatečného rozlišení dat leteckého laserového skenování pro zachycení prostorově menších či výškově méně výrazných objektů. Součástí byla také aplikace fotogrammetrické dokumentace u vybraných objektů. Pavlův Studenec – polní opevnění

Vesnice Pavlův Studenec (německy Paulusbrunn) se rozkládá pouhý jeden kilometr od státní hranice, v místech, kudy již od vrcholného středověku procházela Zlatá stezka (Procházka 2011, 188). Samotný Pavlův Studenec však byl založen až roku 1629 a sloužil především jako významná příhraniční lokalita s řadou zaměstnanců ve státních službách. Roku 1838 zde žilo 662 obyvatel v 84 usedlostech. V 2. polovině 19. století se zde výrazně rozvinula domácká i tovární

50


9/15/14 4:58 PM


výroba perleťových knoflíků, především díky nedalekému centru tohoto řemesla ve městě Bärnau v Bavorsku. Řada obyvatel však také nalézala obživu v lesnictví a drobné dřevovýrobě (tamtéž 191). V roce 1930 bylo v Pavlově Studenci evidováno 249 usedlostí a 1451 obyvatel včetně přilehlých osad (SLO 1930, 359). Dne 1. května 1945 do vesnice dorazila americká armáda a během bojů s ustupujícími Němci bylo zničeno minimálně 10 usedlostí (Procházka 2011, 191). Již v polovině roku 1948 dochází k návrhům demolování objektů v těsné blízkosti hranice a opatření k zamezení průjezdu přes státní hranici (SOkA Tachov, Fond finanční stráže). K prvním demolicím skutečně dochází již následujícího roku. Kostel v obci, který od roku 1948 sloužil pouze jako sklad a pozorovatelna PS, v roce 1959 vyhořel a roku 1977 byl společně s ostatními zbylými budovami zdemolován. Hraniční přechod mezi městy Tachov a Bärnau byl obnoven dva roky po pádu totality. Z bývalého Pavlova Studence do dnešní doby nezůstala žádná původní stavba (Procházka 2011, 195). Územím této zaniklé obce ale stále prochází hlavní silnice spojující Tachov s bavorským městečkem Bärnau. Severně od této silnice, na kraji posledního lesa na českém území byla v době po komunistickém převratu vybudována linie polního opevnění, která byla určena pro jednotky Pohraniční stráže (PS). Přesné období výstavby není zatím známé, ale protože se na linii nacházejí též železobetonové bunkry, můžeme její výstavbu klást mezi léta 1955, kdy začala výstavba bunkrů pro jednotky PS, a 1964, kdy skončila výstavba opevnění z železobetonových prefabrikátů (Dubánek–Lakosil–Minařík 2008, 84–91). Terénní prospekce prokázala přítomnost 27 struktur, zcela jednoznačně interpretovatelných jako součást obranné linie. Vysoce efektivní metodou se ukázalo být zapojení dat leteckého laserového skenování pro tuto oblast. Na základě vygenerovaného digitálního modelu terénu s eliminací veškerého vegetačního a zástavbového pokryvu bylo možné komplexně analyzovat celou oblast obranné linie a identifikovat jednotlivé objekty s poměrně vysokou přesností jejich lokalizace. Rozlišení jejich přesné tvarové dispozice bylo vzhledem k limitované kvalitě rozlišení dat leteckého laserového skenování omezené. Jako jedno z možných řešení tohoto problému byla aplikace různých vizualizačních algoritmů digitálního modelu terénu. Viditelnost objektů byla nejlépe patrná ve využití základního stínovaného modelu terénu a vizualizačních výstupů z algoritmu Sky-View factor. (Obr. 5–7) Zkoumaná linie měla zcela určitě za cíl zpomalení případného útoku z Bavorska a umožnit tak jednotkám pravidelné armády zaujmout postavení na vlastní obrané linii nacházející se mezi obcemi Obora a Milíře, vzdálené zhruba pět kilometrů od státní hranice. K identifikaci jednotlivých objektů jsme využili armádní předpisy, zejména předpis Žen-2-9 Ženijní práce všech druhů vojsk z roku 1958. Tedy z období, kdy předpokládáme, že k výstavbě opevnění došlo, ovšem novější manuály se od tohoto moc neliší. Na lokalitě tak byly identifikovány okopy pro klečící střelce z pušek, střelecký zákop pro střelce z kulometu, jeden okop pro techniku (pravděpodobně nákladní vůz) a dvojici okopů, zřejmě krytů. U nich se zdá, že mohly být umístěny do nějaké původní konstrukce zaniklé vsi, možná sklepů. Toto bude potřeba ověřit archivním výzkumem. Na linii se také nachází trojice objektů, ke kterým jsme nenašli v příručkách analogii. Jedná se o obdélné, zahloubené objekty, které jsou vždy na jedné straně doprovázeny vysokým valem z vytěžené zeminy. Val se nenachází vždy na stejné pozici a vnitřek objektu je jasně ohraničen bez nájezdu nebo vstupu, což vylučuje použití k úkrytu vozidel nebo děl a kanónů. Celá zhruba 800 metrů dlouhá linie pokrývá hlavní možný směr vpádu nepřítele. Na jih od silnice je pak doprovázena dalšími železobetonovými bunkry, ovšem již bez jakýchkoliv reliktů opevnění polního. (Obr. 8–18) „Železná opona“ v okolí zaniklých vesnic Jedlina a Hraničky

Vesnice Jedlina (Neu Losimthal) byla založena roku 1637, ale většího rozvoje se dočkala až po roce 1664, kdy získala i své původní německé jméno. O sto let později zde bylo situováno 34 usedlostí v rozptýlené zástavbě. Vzhledem k nevhodným přírodním podmínkám pro zemědělství se zde rozvinula především domácká výroba a řada řemesel spojených s lesními pracemi

51


9/15/14 4:58 PM


Obr. 5 (vlevo nahoře): Komplexní pohled  na aktuální situaci zaniklé vesnice  Pavlův Studenec a přilehlé obranné linie  na ortosnímku 1 : 5000 (autor: J. Čibera,  L. Starková).    Obr. 6 (nahoře): Stínovaný model terénu  leteckého laserového skenování vygenerovaný  prostřednictvím aplikace Sky-View factor  vizualizačního algoritmu. V jižní části snímku  jsou viditelné relikty zplanýrovaných reliktů  staveb původní obce Pavlův Studenec. Severně  od vesnice lze rozpoznat relikty objektů obranné  linie, procházející  severo-jižním směrem.  Hraniční čára se nachází cca 300 metrů  západním směrem od této obranné struktury  (autor: J. Čibera, L. Starková).   Obr. 7 (vlevo): Základní stínovaný model terénu  leteckého laserového skenování identické situace  jako u obrázku č. 3. Velmi markantně zachycuje  rozdíl viditelnosti dílčích objektů v závislosti  na aplikaci vizualizačního módu výškového  modelu snímku (autor: J. Čibera, L .Starková). 

52


9/15/14 4:58 PM


Obr. 8 (nahoře): Palebný srub na jižním okraji obranné linie  u Pavlova Studence pokrýval hlavní cestu do Německa  (foto: L. Funk).   Obr. 11 (dole): Zřejmě úkryt s přístupovým zákopem na jižní  straně (foto: L. Funk).

Obr. 9 a 10 (nahoře): Vnitřek bunkru –  vchodové dveře a zajištěná střílna pro  kulomet (foto: L. Funk).

a dřevovýrobou. Roku 1816 zde byl vystavěn kostel sv. Anny, ke kterému byla v letech 1854–1855 dostavěna i věž. Významným objektem v obci je také nemocnice, později ústav pro duševně choré, který byl zbudován v druhé polovině 19. století. V meziválečném období došlo také ke zřízení místního poštovního úřadu i četnické stanice (Procházka 2011, 125–130). Roku 1930 žilo v Jedlině 392 obyvatel v 67 usedlostech (SLO 1930, 358). Dne 24. dubna 1945 do vesnice dorazila americká armáda a utkala se zde s menším oddílem německých vojáků. V září 1946 místní obyvatelé za dohledu příslušníků SNB exhumovali několik mrtvých z hromadných hrobů z pochodů smrti, kteří pak byli přeneseni do Tachova. Po odchodu německých obyvatel se vesnice osídlila jen zčásti a na velmi krátkou dobu (Seznam obcí 1946, 77). Kostel byl následně využíván jako pozorovatelna i sklad sena. Rozsáhlý komplex nemocnice pak jako sídlo PS. K prvním demolicím neobývaných a chátrajících objektů došlo již na počátku 50. let, ale práce pokračovaly i v následujících desetiletích. Kostel i bývalá nemocnice byly strženy roku 1963 a jejich původní umístění je dodnes v terénu patrné mocnými destrukcemi (Procházka 2011, 130).

53


9/15/14 4:58 PM


Obr. 12 a 14 (vlevo):   Okop pro klečícího střelce (foto: L. Funk).  Střelecký zákop (foto: L. Funk).

Obr. 13, 15 a 16 (vpravo):   Okop pro techniku (foto: L. Funk). Jeden z trojice objektů neznámého určení   (foto: L. Funk). Palebný srub v severní části obranné linie   (foto: L. Funk).

Lokalita Hraničky (Reichenthal) byla založena na katastrálním území Nových Domků roku 1716. Původně zde bylo zřízeno několik sklářských provozů, ke kterým v roce 1730 přibyly i hamry. Ty však svým významem původní sklárnu zcela zastínily, takže o 23 let později zanikla. Hamry se specializovaly na výrobu kovových prutů, plechů i cínových produktů. Roku 1866–67 byly tyto provozy přebudovány na leštírny a brusírny skla, které zde v omezené míře fungovaly až do roku 1938 (Procházka 2011, 105). Nejmladší údaj zachycující počet obyvatel i usedlostí v Hraničkách je z roku 1930, kdy zde žilo 325 obyvatel v 51 domech (SLO 1930, 356). V prvním 54


9/15/14 4:59 PM


Obr. 17: Fotogrammetricky  zdokumentovaný palebný  srub ze severní části  obranné linie, pohled  z jihovýchodního směru.  Jednosnímková  fotogrammetrie byla  zpracována a výstupy  zformovány v prostředí  programu 123D Catch  (autor J. Čibera).

Obr. 18: Porovnání  viditelnosti a detailního  zobrazení jednotlivých  objektů obranné linie  u zaniklé obce Pavlův  Studenec na bázi digitálního  modelu leteckého laserového  skenování a terénního  tachymetrického měření  pomocí totální stanice Leica  TS1200. Rozlišení dat  leteckého laserového  skenování často neumožňuje  interpretovat skutečnou  podobu jednotlivých objektů  (autor J. Čibera).

poválečném roce vesnici opustilo veškeré obyvatelstvo a Hraničky již nikdy nebyly znovu osídleny. Roku 1950 zde došlo ke zřízení sídla PS, které využívalo několik původních objektů. Ty však byly jako poslední budovy z původní vesnice demolovány roku 1985, kdy se posádka přesunula do nově zbudované roty v Nových Domcích. Před touto budovou pak došlo 23. 12. 1989 ke slavnostnímu přestřižení drátů „železné opony“ (Procházka 2011, 106). „Železná opona“ symbolizuje specifický typ architektonické památky jak svojí vlastní fyzickou podobou, tak i psychologickým a sociálním aspektem. Sledování jejího umístění v krajině a typového zařazení poskytuje důležité informace o životě v pohraničních pásmech naší země. Do současnosti nebyly nikdy vytvořeny komplexní kartografické záznamy, na kterých by byl průběh „železné opony“ zaznamenán. Nejblíže k takovýmto výstupům má soubor papírových map ZM10, do kterých byl kresebně zaznamenáván průběh „železné opony“ příslušníky Pohraniční stráže (případně dokumentátory této složky). Přesnost a vlastní chronologické zařazení jednotlivých úseků „železné opony“ však tyto podklady nereflektují. Prostřednictvím moderních metod krajinné prospekce lze průběh tohoto liniového útvaru poměrně snadno a velice efektivně vysledovat a mapovat. Jako základní prospekční metoda byly zvoleny snímky leteckého laserového skenování DMR 5G. Na základě jejich analýzy a vyhodnocení byly digitalizovány liniové objekty představující pravděpodobný průběh „železné opony“ v úseku zaniklých obcí Jedlina–Hraničky. 55


9/15/14 4:59 PM


Jejich prvotní interpretace jakožto reliktů „železné opony“ byla následně ověřena několika metodickými postupy od terénní verifikace po konfrontaci s historickými vojenskými leteckými snímky z VGHMúř v Dobrušce a výše zmiňovanými ZM10. Zároveň se jako velice užitečný informační zdroj ukázaly být letecké ortosnímky v rozlišení 1:5000, na kterých lze části „železné opony“ vysledovat v podobě průseků v lesních porostech pohraničních oblastí. Bylo vytipováno několik možných průběhů „železné opony“, na kterých byl posléze proveden povrchový průzkum. Ve sledované oblasti se nakonec podařilo identifkovat nejméně tři linie „drátů“ ženijně-technického zabezpečení státní hranice. První se nachází jen několik metrů od státní hranice, přesná vzdálenost závisí na charakteru krajiny, která je zde tvořena zejména pastvinami a lesy. Na pastvinách byla na některých místech zřetelně vidět úprava terénu, která má zřejmě souvislost právě s umístěním sloupů s ostnatým drátem. Navíc se zdá, že tyto sloupy byly druhotně po roce 1989 využity k výstavbě ohrad pro pasení skotu, protože vzhledově odpovídají sloupům známým z fotografií, včetně charakteristického umístění hřebíků pro úchyt pletiva, které mělo zabránit přístupu divoké zvěři a tak zamezit falešným poplachům. Nalezené sloupy – ohradníky byly těsně nad zemí stále propojeny ostnatým drátem. V zalesněném úseku průběhu této linie se sice sloupy nenacházely, podařilo se ale nalézt koncentrace keramických izolátorů. Proud o vysokém napětí byl na „železné oponě“ používán do poloviny 60. let (Jílek–Jílková a kol. 2006, 32–33). (Obr. 19) Druhá linie byla identifikována ve vzdálenosti zhruba 300 metrů severně od této první. První část zkoumaného úseku procházela pastvinou a byla nezřetelná, v krajině se navíc zřetelně rýsovalo několik zaniklých liniových objektů, a bylo tak obtížné určit, který z nich je pozůstatkem „železné opony“. Linie znázorněná na plánu se jeví jako nejpravděpodobnější s přihlédnutím k datům leteckého laserového skenování. Severně od tzv. Güntnerovy nemocnice (ústavu pro duševně choré) vstupuje tato linie do lesa, kde je jasně identifikovatelná dochovanými průseky. Jako ohradníky pro pastvinu v okolí lesa jsou opět použity původní sloupy, které v lese opět doprovází keramické elektrické izolátory. Hlouběji v lese bylo také nalezeno několik volně pohozených sloupů, včetně jednoho, který měl již zmíněné izolátory stále připevněny ke svému vrcholu. Kolem tohoto průseku bylo také nalezeno větší množství smotaného ostnatého drátu. Povrchový průzkum této části byl ukončen na hrázi Horního Hraničního a Dolního Hraničního rybníku, které „dráty“ od sebe původně oddělovaly. V prostoru těchto dvou rybníků také začíná zaniklá ves Hraničky. Výskyt izolátorů opět odkazuje na skutečnost, že tato linie byla vystavěna před

Obr. 19: Pravděpodobný průběh  nejstarší fáze „drátů“ jižně od zaniklé  vesnice Jedlina (foto: L. Funk).

56


9/15/14 4:59 PM


Popisky nahoře zleva: Obr. 20: Elektrické izolátory několika druhů  u ztrouchnivělého kůlu (foto: L. Funk).   Obr. 21: V zalesněných částech předpokládaného  průběhu „železné opony“ se nachází zbytky ostnatého  drátu, včetně rozměrných smotků (foto: L. Funk).   Obr. 22: Na pastvině severozápadně od Jedliny je  průběh „drátů“ málo zřetelný, rekonstrukce vychází  z dat leteckého laserového skenování (foto: L. Funk).   Obr. 23: Severně od tzv. Güntnerovy nemocnice  vstupují „dráty“ do lesa, na jeho okraji na jejich průběh  upozorňuje řada náletových dřevin (foto: L. Funk).   Obr. 24: Detail sloupu, který je dnes využíván jako  ohradník na pastvině, v dolní části se stále nachází  ostnatý drát (foto: L. Funk).

polovinou 60. let. Předpokládáme, že má spojitost s úpravami ostrahy hranic na konci předchozího desetiletí (Jílek–Jílková a kol. 2006, 32–33). (Obr. 20–24) Tyto dvě linie „drátů“ v okolí zaniklé vesnice Jedlina doprovází několik objektů polního opevnění podobného typu jako v Pavlově Studenci. Přímo v areálu vsi v jejím jihozápadním cípu byl objeven železobetonový kulometný bunkr doprovázený okopem pro techniku. Přes cestu se pak 57


9/15/14 4:59 PM


nachází zákop pro pěchotu. Na kopci nad vesnicí, za druhou linií „drátů“ je do reliktů úvozu vsazena železobetonová pozorovatelna a za ní, na okraji lesa se nachází zákop a betonový podstavec pro strážní věž. Předpokládáme, že tyto fortifikace patří útvarům PS. Severně od obce, pod vrchem Kňourek (729 m. n. m), se nachází obecní hřbitov a na vrcholu kopce jsou betonové sokly, které sloužily k ukotvení věže protiletadlové hlídky ČSLA. Toto postavení je pak z jižní a východní strany chráněno několika okopy polního opevnění. Přitom jako protiletadlová hláska sloužila až do svého stržení věž jedlinského kostela. Dále na sever od druhé linie ženijně-technického zabezpečení hranice se nalézá třetí, nejmladší fáze „drátů“. Ta je v terénu stále velmi dobře patrná, dokonce po ní dnes vede červená turistická stezka. Také zde bylo nalezeno větší množství ostnatého drátu a jedna koncentrace sloupů, celkem asi osm kusů. Nebyly však nalezeny žádné elektrické izolátory, což svědčí o tom, že linie byla stavěna po polovině 60. let. (Obr. 25) Relikty „studené války“ jako součást kulturní historie

V zahraničí, zejména na západě, jsou pozůstatky z období „studené války“ chápány jako nedílná část národní historie a je jim věnována přiměřená pozornost při památkové ochraně. V České republice tomu tak zatím bohužel není. Předchozí řádky ale jasně naznačují, že krajina v pohraničí je plná reliktů tohoto důležitého období. Ty ovšem ale jako důležité historické památky nejsou chápány ani místním obyvatelstvem a hodně jich tak nyní mizí, aniž by byly jakýmkoliv způsobem zdokumentovány, mnoho z nich je zničeno, aniž by byly vlastně vůbec identifikovány. Současnou těžbou dřeva jsou ohroženy zejména původní průseky pro „dráty“, které jsou o to cennější, že pravděpodobně neexistuje mapa či plán, které by jejich přesný průběh zaznamenávaly. Stejnou činností jsou samozřejmě ohroženy i objekty polního opevnění. Co je však důležitější, zkoumané jednotlivé památky netvoří v regionu okresu Tachov osamocené solitéry, ale jsou propojeny vzájemnými prostorovými a historickými vztahy. Po čtyřicet let byla oblast prakticky nepřístupná, po roce 1989 patřila k ekonomicky slabším, což znamená, že v krajině docházelo k malým změnám. A ačkoliv většina konstrukcí, které měly souvislost s ostrahou hranice, již zmizela, ráz krajiny se změnil málo a stále odpovídá stavu přinejmenším na konci „studené války“, možná i stavu z poloviny 60. let, kdy došlo k nejrozsáhlejším destrukcím staveb v opuštěných vesnicích. Toho by se mělo co nejrychleji při studiu a dokumentaci této epochy využít.

Obr. 25: Krajina „studené  války“ v okolí zaniklé  vesnice Jedlina, plán  zachycuje tři průběhy  „drátů“, místa s největší  koncentrací nalezených  artefaktů a rozmístění  objektů polního a stálého  opevnění (autor: J. Čibera).

58


9/15/14 4:59 PM


A to, že relikty tohoto období jsou opravdu ohroženy, jsme si uvědomili na osudu budovy PS, která byla vystavěna u střelnice u Dolního Hraničního rybníku. Jedná se o nevzhlednou, dvoupatrovou budovu ve tvaru krychle. Když jsme s výzkumem v oblasti v roce 2010 začínali (tehdy ještě zaměřený zejména na osídlení zaniklé po roce 1945), byla stavba uzavřena a bez vnitřního vybavení. Dovnitř se dalo dostat rozbitým oknem. Postupem času z ní však začaly mizet všechny kovové části, které se daly zpeněžit. Nejprve bylo ze zdí vytrháno elektrické vedení a zároveň byla rozbita všechna okna. Z většiny zdí byla také omlácena omítka, zřejmě jen projev vandalismu. V roce 2012 bylo autogenem odříznuto železné schodiště do prvního patra. V roce 2013 byly vytrhány všechny dveřní rámy. Během čtyř let se tak budova změnila v ruinu. Bohužel nebyla pořízena fotografická dokumentace objektu v roce 2010, protože ten nám přišel nezajímavý. Stav z konce roku 2013 tak jasně demonstruje, jak moc jsme ohroženost památek z období „studené války“ podcenili a že by se mělo začít s jejich dokumentací, aby se podobným případům předešlo. Nehledě na to, že Tachovsko stále patří k ekonomicky slabším regionům a období „nesvobody“ je atraktivním turistickým tématem a jeho správná prezentace by mohla zdejší oblasti pomoci. (Obr. 26–28) Poděkování Vznik tohoto článku byl podpořen projektem OP VK Archeologické strategie  (CZ.1.07/2.3.00/20.0036), který je spolufinancován z Evropského sociálního fondu a státního  rozpočtu České republiky.

Obr. 26: Současný stav  budovy u střelnice PS  nedaleko zaniklé vesnice  Hraničky (foto: L. Funk).   Obr. 27 (dole vlevo):  Vnitřek budovy je značně  poničen „lovci železa“…  (foto: L. Funk).   Obr. 28 (dole vpravo):   … včetně odcizeného  schodiště do prvního  patra (foto: L. Funk).

59


9/15/14 4:59 PM


litEratura a zdrojE Aston, M. – Rowley, T. 1974: Landscape Archaeology: an Introduction to Fieldwork Techniques on PostRoman Landscapes. Newton Abbot: David & Charles. Beck, C. M. 2002: The archaeology of scientific experiments at a nuclear testing ground. In: J. Schofield – W. G. Johnson – C. M. Beck edd., Matériel Culture: the archaeology of 20th century conflict, London, 65–79. Chapman, H. 2006: Landscape archaeology and GIS. Stroud: The History Press. Clarke, D. L. (ed.) 1977: Spatial archaeology. London-New York-San Francisco: Academic Press. Cocroft, W. D. – Thomas, R. J. C. 2007: Cold War. Building for Nuclear Confrontation. Swindon: English Heritage. Dolff-Bonekämper, G. 2002: The Berlin Wall: an archaeological site in progress. In: J. Schofield – W. G. Johnson – C. M. Beck edd., Matériel Culture: the archaeology of 20th century conflict, London, 236–248. Dubánek, M. – Lakosil, J. – Minařík. P. 2008: Utajená obrana železné opony – Československé opevnění 1945–1964. Praha: Mladá fronta. Fowler, M. J. F. 2008: The application of declassified KH-7 GAMBIT satellite photographs to studies of Cold War material culture: a case study from the former Soviet Union, Antiquity 82, 714–731. Fowler, M. J. F. 2010: The Skrunda Hen Houses: a case study in Cold War satelite archaeology. In: D. C. Cowley – R. A. Standring – M. J. Abicht edd., Landscapes through the Lens – Aerial Photographs and Historical Enviroment, Oxford, 287–293. Hampertl, Wolf Dieter 1996: Vertreibung und Flucht aus dem Kreis Tachau im Egerland 1945–1948. Trostberg. Jílek, T. – Jílková, A. a kol. 2006: Železná opona: československá státní hranice od Jáchymova po Bratislavu v letech 1948–1989. Praha: Baset. Klausmeier, A. – Schmidt, L. 2006: Commemorating the uncomfortable. In: J. Schofield – A. Klausmeier – L. Purbrick edd., Re-mapping the field: New Approaches in Conflict Archaeology, Berlin/Bonn, 22–27. Kovařík, D. 2009: Demoliční akce v českém pohraničí v letech 1945–1960. Nepublikovaná disertační práce. Brno. Procházka, Z. 2011: Putování po zaniklých místech Českého lesa. II., Tachovsko: osudy 45 zaniklých obcí, vsí a samot. Domažlice: Nakladatelství Českého lesa. Rak, M. 2013: Archeologie konfliktů 20. století. In: P. Vařeka ed. Archeologie 19. a 20. století, přístupy – metody – témata, Plzeň: Vydavatelství ZČU, 115–136. Schofield, J. 2005: Combat Archaeology. Material Culture and Modern Conflict. London: Duckworth. Schofield, J. – Anderton, M. 2000: The peer archaeology of Green Gate: interpreting contested space at Grennham Common Airbase, World Archaeology 32/3, 236–251. Tomek, P. 2009: Osudy amerických vojáků v Československu po únoru 1948, Historie a vojenství LVIII/3, 72–87. Tomek, P. 2011: Ochrana státní hranice a Pohraniční stráž, Historie a vojenství LX/3, 26–39. Topinka, J. 2005: Zapomenutý kraj. České pohraničí 1948–1960 a takzvaná akce dosídlení, Soudobé dějiny XII/3–4, 534–585. Vařeka, P. – Symonds, J. 2013: Archeologie trampingu na příkladu výzkumu „Kachního údolí“ u Stříbra (Plzeňský kraj). In: P. Vařeka ed. Archeologie 19. a 20. století, přístupy – metody – témata, Plzeň: Vydavatelství ZČU, 137–164. Whorton, M. 2002: Evaluating and managing Cold War era historic properties: the cultural significance of US Air Force defensive radar systems. In: J. Schofield – W. G. Johnson – C. M. Beck edd., Matériel Culture: the archaeology of 20th century conflict, London, 216–226. Seznam obcí v republice Československé. Díl I, Seznam obcí v zemi České podle stavu z konce roku 1946.  Praha: Státní úřad statistický, 1947. Statistický lexikon obcí v republice Československé. Díl I, Statistický lexikon obcí v zemi České: úřední  seznam míst podle zákona ze dne 14. dubna 1920, čís. 266 Sb. zák. a nař. V Praze: Orbis, 1934. SOkA Tachov, Fond finanční stráže, oddělení Dianaberk, hlášení 30. 8. 1948.

60


9/15/14 4:59 PM


suMMAry thE rEMains of cold war as Part of cultural history This article deals with the possibilities of non-destructive research and study of the relicts of “the Cold War” in the Tachovsko region. The fact that the border areas had for many years been an enclosed military area, provides us with the opportunity of monitoring and mapping a broad spectrum of archaeological monuments which have been preserved until today in high quality in the form of above-the-surface anthropogenic interventions. This concerns the remnants of residential and commercial objects destroyed in connection with the expulsion of German-speaking inhabitants after 1945, the relicts of fortifications constructed after 1952, and also the demolitions of objects and landscape alterations related to the creation of the restricted border area, and with the building of “the Iron Curtain.” Within the research project that is referred to in the paper, relicts were first prospected using data from aerial laser scanning supplemented with information from historical cartographic units and archive documents from various sources. The second stage comprised verification activities carried out in the field which involved the verification of the anthropogenic origin of the relicts and their functional interpretation. Simultaneously, detailed photo-documentation was carried out of the individual objects directly in the field, and their localization was carried out using a GPS receiver, or photogrammetric documentation. In other countries, in particular West of the Czech Republic, relicts from the period of the so-called “Cold War” are regarded as integral part of national history, and adequate attention is paid to them in the area of monument care. This, however, is not true in the Czech Republic. The areas along the border had been virtually inaccessible for forty years, and only minor changes were made in the landscape after the Velvet Revolution of 1989. The landscape in the border regions thus abounds in relicts of this significant historical period, which, however, are not regarded as important historical monuments even by local inhabitants. Many of them have begun to disappear not having been documented, or even identified as historical monuments. It is, therefore, high time the process were commenced of the systematic study and documentation of these relicts of the era of oppression. The results can then be used for the presentation of the relicts of this period of history of the Czech Republic and of the Tachovsko region itself, where the relicts of Cold War could become an attractive touristic destination.

Mgr. Michal r ak, Ph.d. k atEdra archEologiE ff zču v Plzni sEdláčkova 15, 306 14 PlzEň [email protected] Mgr. lEnka starková, Ph.d. k atEdra archEologiE ff zču v Plzni sEdláčkova 15, 306 14 PlzEň [email protected] Mgr. lukáš f unk, Ph.d. k atEdra archEologiE ff zču v Plzni sEdláčkova 15, 306 14 PlzEň [email protected]

61


9/15/14 4:59 PM

odPočívejte v Pokoji? etikA A PolitikA Archeologie Pohřebních PAMátek ladislav šMEjda

„Odkrývám roušku s dob dávno minulých a volám z hrobů pokolení zmizelá, aby svědectví vydala o sobě i o vlasti naší v té šeré minulosti, do které žádný paprsek zpráv dějepisných nezapadá. Neruším svévolně posvátný klid hrobů, neboť s pietou uložil jsem pozůstatky pokolení dávno  zemřelých v národním našem pantheonu a chopil se péra, abych napsal jim důstojnou vzpomínku.“ (Píč 1899, Předmluva). „… všickni, kdož tu někdy žili, nalezli posledního odpočinku v lůně matky země: obrovský  tento archiv dochoval nám pokolení minulá a archeologie praehistorická vyvolává je z hrobu,  aby o sobě podala svědectví přímé a tudíž i neklamné. Pečlivá úprava hrobu a ustálený způsob  pohřbu jsou důkazem víry v posmrtný život, šperky v hrobě nalezené, jakož i různé součásti  oděvu svědčí o někdejším kroji a spolu s různými milodary prozrazují průmyslnou dovednost  neb obchodní spojení pohřbeného lidu: a jestli i rty vymřelých pokolení umlkly na vždy, mluví  k nám přece obsah a úprava hrobů zcela názorně, i jest úlohou archeologie věcnou tuto mluvu  vyjádřiti našimi slovy a tlumočiti, co pokolení vymřelá sama o sobě vypráví.“ (Píč 1908, 3). Historické pozadí úvah o etice výzkumu lidských pohřbů

Úvodní citáty z díla Josefa Ladislava Píče, nejvýznamnějšího českého archeologa přelomu 19. a 20. století, jsou příkladem dobového morálního zdůvodnění archeologického výzkumu pohřebních památek. Pohřby jsou chápány jako posvátná místa odpočinku a nesluší se rušit klid mrtvých, ledaže by jejich porušení posloužilo nějakému vyššímu cíli, v tomto případě vědeckému výzkumu. V každém případě je nutné i v případě velmi starých hrobů zachovávat pietu a vyjádřit mrtvým úctu nejlépe tím způsobem, že bude obsah jejich hrobů uložen v muzeu a zjištěná pozorování zveřejněna jako poučení pro současné lidstvo. Pro většinu odborníků zapojených do tohoto typu výzkumu v našem kulturním prostředí se postoj zastávaný J. L. Píčem stále zdá být zcela samozřejmý a nezpochybnitelný, podobně by s ním patrně souhlasila převažující část veřejnosti, která se o archeologii a kulturní dědictví zajímá. Ve světové archeologii, především v anglofonních a skandinávských zemích, se ovšem již nejméně po čtyři desetiletí vedou intenzivní odborné i politické diskuse o etickém rozměru archeologického a antropologického výzkumu lidských ostatků různého stáří, od fosilních pleistocenních nálezů po recentně opuštěná pohřebiště. Koncem 60. let, ale zřetelněji až od 70. let 20. století sílí hnutí potomků původních obyvatel Severní Ameriky a Austrálie, ale také třeba části ortodoxních Židů z Izraele i jiných etnických a náboženských skupin proti terénnímu výzkumu lidských ostatků, jejich analýze, vystavování a uložení v muzeích. Zástupci těchto skupin se rovněž dožadují vydání ostatků svých předků z již dříve vytvořených studijních kolekcí s cílem jejich opětovného pohřbení nebo uschování v souladu s požadavky a standardy jejich vlastní kultury (Hubert–Fforde 2002). V tomto textu

62


9/15/14 4:59 PM


budou rozebrány okolnosti, které tyto debaty doprovázejí, a jejich dopady na archeologickou praxi. Situace v České republice bude zmíněna jen okrajově, hlavní pozornost bude věnována zemím, kde došlo k největším změnám. Pro naši archeologii jsou zahraniční zkušenosti poučením, inspirací i varováním, že zavedená pravidla empirického výzkumu nejsou neměnné dogma a mohou být podrobena poměrně zásadním revizím. K porušení starších hrobů musí v moderních, rozvíjejících se společnostech nevyhnutelně docházet. Příčinou jsou často stavební práce, budování infrastruktury a inženýrských sítí, údržba starších objektů, terénní úpravy nebo také eroze půdy. Z historie i současnosti je známo mnoho případů, kdy byly hroby otevírány s nepietním záměrem získat cenné starožitnosti (například Atwood 2004; Kozák–Ratajová 2008, 8–12; Kersel–Chesson 2013). Tam, kde se vyvinula archeologie jako vědní obor, může být legitimním důvodem i badatelský záměr vedený snahou rozšířit poznání minulosti (Stout 2013). Postoj společnosti k otázce, zda hroby odkryté na základě toho či onoho důvodu podrobit vědeckému zkoumání, je závislý na její kulturní orientaci, sdílených náboženských pravidlech či dalších normách. Pochopitelně dochází ke kontroverzím zejména tam, kde se střetávají různá kulturní prostředí (Carmichael 1994). Názorové rozpory mohou mít obecně vzato různé pozadí, můžeme v nich v souvislosti s naším tématem vidět střet tradičních a moderních společností nebo v konkrétnější rovině třeba protiklad náboženství a vědy. Postoje moderního racionalismu západního typu vychází z evropského osvícenství 18. století a jeho program vlády rozumu a pokroku ve smyslu osvobození se od „starých pověr“ je z hlediska celosvětové kulturní variability vlastně velmi revoluční myšlenkou, jejíž obecné sdílení nelze očekávat. Agresivní expanze evropské kultury a budování zámořských kolonií byly procesy spojené s prosazováním ideologie racionality, která byla Evropany chápána jako kvalitativně nadřazená místním tradicím (Wolf 1999, 25). To vedlo v mnoha oblastech k silně asymetrickému rozdělení moci a nezřídka k násilným konfrontacím vedeným ve jménu „pokroku“, v nichž technologická převaha Evropanů spojená s rasovými předsudky nebrala na názory a potřeby původních obyvatel často ani nejmenší zřetel. Vzájemné porozumění diametrálně odlišných kultur v překotně se měnícím světě plném morálních přehmatů a nejrůznějších forem útlaku nebylo možné. Jedním z typických projevů ideologie nerovnosti mezi Evropany a původními obyvateli bylo právě provádění výzkumu tradičních kultur a antropologických rysů exotických populací způsobem, jenž používal zcela jiné etické standardy na domácí půdě a v cizích krajích. Původní obyvatelé kolonií byli běžně považováni za jakési ukázky stupňů vývoje lidstva v minulosti, dochované ve stavu, který ustrnul a nebyl dostatečně progresivní. Západní instituce se dožadovaly vzorků lidských koster a tkání, stejně jako typických kulturních artefaktů, ke studijním účelům, klasifikaci a zařazení do příslušných evolučních kolonek. V praxi byl materiál pro srovnávací sbírky bohužel často získáván bez jakéhokoli respektu k lidem, kteří se stali předmětem takových výzkumů. Jsou dochovány zprávy o zabíjení domorodců na objednávku pro doplnění sbírek, o provozovaném obchodu s lidskými ostatky, odvážení ještě nepohřbených zemřelých nebo rabování pohřebišť, zkrátka o aktivitách provozovaných nezřídka obzvláště cynickým způsobem, který by na evropské půdě byl automaticky považován za zločin a dle zvykového i úředního práva měl být stíhán i v zámoří. Kontroly se však záměrně obcházely a koloniální správa dovedla přimhouřit oko, když bylo potřeba (Fforde 2013). Nerovné zacházení s ostatky mrtvých přetrvávalo dlouho i ve Spojených státech amerických. Pokud se někde náhodou narazilo na staré pohřby, další postup závisel na jejich etnickém určení. Pokud se jednalo o hroby bělošské populace, byly ostatky pohřbeny křesťanským způsobem na jiném místě. Pokud patřily ostatky příslušníkům indiánských kmenů, byly obvykle odeslány do muzea a vystavovány veřejnosti nebo uloženy pro pozdější výzkum. Tyto a podobné praktiky zasely u původních obyvatel hlubokou nedůvěru k západním vědeckým institucím spojeným se sbírkami lidských ostatků (Watkins 2013). Dlouho potlačovaný antagonismus se projevil

63


9/15/14 4:59 PM


v postkoloniálním období mimo jiné jako nástroj rekonstrukce vlastní identity a sebevědomí. Procesy osamostatnění bývalých kolonií a emancipace menšin během druhé poloviny 20. století vedly k přerozdělení politické moci se značnými dopady na vědecké prostředí. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o principiální střet „západní“ vědy s „tradičními“ (zejména mimoevropskými) kulturami, hlubší analýza ale naznačuje, že takováto dělící linie celý problém příliš zjednodušuje. Pohřební památky a lidské ostatky figurují jako symboly konfliktu také na územích podmaněných v minulosti východoasijskými říšemi. Stejně tak by bylo mylné se domnívat, že naší archeologie se téma vůbec nedotýká. I uvnitř některých evropských zemí je totiž situace poměrně vyhrocená a ostře sledovaná ve veřejném prostoru, příkladem může být složitá historie a emancipační hnutí severoevropských Sámů (Sellevold 2002; Schanche 2002). Ukazuje se, že velmi záleží na aktuálním postoji angažované části veřejnosti, dále na zájmech, jež prosazují politické elity, svou roli hraje i obraz archeologie, který vytvářejí média, a v řadě případů jsou ve hře i citlivé mezinárodní vztahy. Je v bytostném zájmu archeologů, aby tyto záležitosti sledovali v širokém kontextu (nikoliv jen v regionu své působnosti) a aktivně vysvětlovali své cíle, metody a zjištění směrem mimo vlastní odbornou komunitu. Nelze předpokládat, že filozofie vědy, která se odráží v úvodních citátech, je a bude univerzálně sdílená všemi segmenty společnosti. Opak je samozřejmě pravdou a s narůstající globalizací a kulturní rozmanitostí je stále patrnější, jak dlouhodobě zažité automatismy, o které se opírala každodenní archeologická praxe, mohou být poměrně snadno zpochybněny (Nilsson Stutz 2007). Reinterpretace etiky a legislativy

Bylo by možné namítnout, že pravidla vychází z legislativního rámce, který archeologii reguluje. Ve skutečnosti ve všech právních systémech záleží na výkladu konkrétních ustanovení. Překvapivě mnoho detailů, pro archeologii potenciálně významných, nebývá přesně definováno. Význam norem může být časem reinterpretován, aniž by fakticky došlo k jakékoli změně jejich znění. K tomu došlo například v Izraeli, kde zákon z roku 1978 obecně definuje památky jako artefakty vyrobené před rokem 1700 našeho letopočtu (nebo i mladší, pokud je jejich historický význam deklarován ministerstvem) a také zoologické a botanické nálezy z doby před rokem 1300 našeho letopočtu. Vládní legislativní poradce ale roku 1994 upřesnil, že znění zákona se nevztahuje na lidské ostatky, které mohly být předtím stejně jako ostatní osteologické nálezy extenzivně chápány jako „zoologické památky“. Přestože tradiční židovské náboženské právo „Halacha“ umožňuje transfer lidských ostatků na jiné pohřební místo, výslovně třeba i v případě, kdy jsou hroby ohrožené stavební činností, mezinárodní rabínská organizace Atra Kadiša vystupuje v Izraeli i jinde po světě velmi ostře proti jakémukoli porušení lidských hrobů, které by mohly být i jen potenciálně židovské. V Izraeli tak dnes není možné přemisťovat jakékoli lidské kosti, i ty, jež prokazatelně (z historického hlediska) nemohou mít s populací Židů nic společného, nebo jsou dokonce až pleistocenního stáří. Jejich případná dokumentace musí proběhnout rychle přímo na místě nálezu, poté jsou ostatky opětovně pohřbeny. Zkoumat starší archeologické situace, které se nacházejí pod zjištěnými lidskými hroby, není dovoleno (Nagar 2002). Tyto ortodoxní zásady vyplývají z přesvědčení, že židovský hřbitov nemůže být nikdy zrušený, může být jen dočasně nepoužívaný (Stejskal–Šejvl 2011, 303). Jiný příklad reinterpretace legislativy pochází z Británie, kde během reforem z roku 2008 došlo k odstranění nutnosti získat od ministerstva licenci pro exhumaci lidských ostatků z míst, které již v minulosti ztratily status pohřebiště, přestože do té doby si ji archeologové podle stejných zákonů obstarávali. Tato situace vznikla proto, že se zde exhumace lidských ostatků řídí normami regulujícími pohřebnictví (Pohřební zákon z roku 1857 a další následné předpisy), jejich smyslem ale bylo nastavení ochrany pro stále funkční nebo rušené recentní hřbitovy, nikoliv pro archeologickou praxi s jejím velmi širokým chronologickým záběrem. Moderní archeologie

64


9/15/14 4:59 PM


se zde pohybuje v souvislosti s pohřebními památkami v oblasti obecného práva („common law“) i zvláštních předpisů o lidských ostatcích. Sami archeologové trvali na tom, že budou žádat o licence pro exhumaci zemřelých, ačkoliv je podle nového výkladu ministerstva pro svou činnost nepotřebovali. V tak eticky citlivé oblasti se zdálo být vhodnější podléhat určité regulaci, která ale zároveň poskytuje formální oprávnění k výkonu činnosti a určitou ochranu v kontroverzních situacích (Sayer 2012, 46–49). Pokud se případné spory o výzkum pohřebních památek (a dalších citlivých součástí kulturního dědictví) dostanou do politické roviny a na výsluní mediálního zájmu, může dojít ke změnám legislativy se zásadními důsledky pro fungování vědeckých oborů. Nejen v zemích Nového světa, ale i v Evropě dnes pozorujeme trendy, kdy se přesouvají rozhodovací pravomoci o osudu archeologických pramenů od formálně kvalifikovaných odborníků na zástupce laické veřejnosti, například na místní samosprávy (van den Dries 2011). Asi nejvýraznějším příkladem takové změny v archeologické praxi z celosvětového hlediska je právě fenomén repatriace lidských ostatků a kulturního dědictví. V počátcích repatriačního hnutí se drtivá většina vědecké obce stavěla proti vracení sbírkového materiálu a považovala takové požadavky za zcela absurdní. Poukazovalo se především na to, že repatriace součástí vědeckých sbírek by způsobily nenahraditelné ztráty pro budoucí výzkum, potenciálně významný pro celé lidstvo. Tento názor je samozřejmě dodnes oprávněný (Brothwell 2004), z hlediska pozitivistické vědy založené na studiu empirických nálezů skutečně dochází k znepokojivým škodám. Věda ale ustupuje (nebo by alespoň měla) etickým požadavkům i v jiných oborech, například v lékařství, antropologii, sociologii apod. Jak docílit vyváženého přístupu mezi požadavky vědy na straně jedné a partikulárními zájmy různých skupin na straně druhé je samozřejmě předmětem neustále pokračující diskuse (Nilsson Stutz 2007). Postupem času, s měnícím se společenským klimatem v závěru 20. století, získaly politicky a ekonomicky znevýhodněné populace z různých koutů světa značnou podporu i v akademických kruzích. Má na tom podíl i v té době rostoucí vliv postprocesuální archeologie, která zdůrazňovala potřebu zahrnout do diskurzu více různých perspektiv pohledu a nutnost reflexe propojení archeologie s politikou (Shanks–Tilley 1987). V této atmosféře získaly i požadavky na návrat lidských ostatků a kulturního dědictví do rukou lokálních komunit, z jejichž tradičního území byly vyvezeny, větší porozumění mezi zástupci odborné veřejnosti. Výsledkem těchto trendů, radikálně měnících ovzduší ve společenských vědách, byl mimo jiné vznik nových odborných organizací, například Světového archeologického kongresu (World Archaeological Congress, známý pod zkratkou WAC, vznikl roku 1986 vlastně na protest proti tradiční a konzervativně smýšlející Mezinárodní unii prehistorických a protohistorických věd – UISPP, viz též příspěvek J. Turka v tomto svazku). Zahájení dialogu mezi odborníky a zástupci místních komunit z oblastí, odkud požadavky na repatriaci sbírek nejčastěji zaznívaly, vedlo poměrně rychle po vzniku WACu ke vzniku dokumentů, jež symbolicky stvrdily navázanou spolupráci. První z významných úmluv, která urychlila další vývoj i v politické a legislativní oblasti, vznikla na prvním interkongresu WACu, zaměřeném právě na problematiku archeologické etiky a zacházení s lidskými ostatky. Setkání účastníků z akademického prostředí i zástupců etnických skupin z Ameriky, Afriky, Austrálie, Nového Zélandu, ale i ze Skandinávie proběhlo roku 1989 ve městě Vermillion v Jižní Dakotě a jeho hlavním výsledkem se stal dokument, označovaný jako „The Vermillion Accord on Human Remains“. Zde jsou definovány základní principy zacházení s pohřebními prameny v archeologii, zohledňující názory kultur mimo západní civilizační okruh (jeho znění viz Příloha 1 na konci tohoto příspěvku). Hlavní myšlenkou, nesoucí se všemi šesti body dohody, je „respekt“ (Zimmerman 2002; Scarre 2013). Respekt vůči ostatkům zemřelých, jejich přání co se týče posmrtného uložení (explicitně vyjádřeného

65


9/15/14 4:59 PM


nebo odvozeného z kulturního kontextu), přání pozůstalé komunity, dědiců a správců památky zesnulých, na druhou stranu je zdůrazněna i nutnost respektovat důležitost některých ostatků pro vědecký výzkum a vzdělávání, přičemž by se mělo konsenzuálně hledat vhodné místo uložení již dříve nebo teprve v budoucnu vyzvednutých pohřbů tak, aby nebyly kráceny legitimní zájmy příslušných etnických skupin ani zájmy vědeckého poznání. „Vermillion Accord“ ukázal v USA cestu k řešení dlouhodobých protestů a žádostí o repatriaci ostatků ze strany potomků původních obyvatel Severní Ameriky, na které do té doby výzkumné instituce reagovaly vstřícně jen výjimečně (i když první úspěšné repatriace proběhly již na konci 60. let 20. století). Dohoda z Vermillionu přesvědčila americké zákonodárce, že dozrál čas pro systémové řešení sporů o správcovství kulturního dědictví indiánských kmenů a hned v roce 1990 byl vydán Zákon o repatriaci a ochraně hrobů původních Američanů (Native American Graves Protection and Repatriation Act, známý pod zkratkou NAGPRA, http://www.cr.nps.gov/ local-law/FHPL_NAGPRA.pdf – adresa funkční v květnu 2014). Ten stanoví, aby všechny federální subjekty získávající prostředky od státu konzultovaly, je-li to možné, otázku kmenového/ etnického určení lidských ostatků, případně i předmětů, které je doprovázejí. Zákon se nicméně vztahuje nejen na pohřební památky, ale obecně na předměty sakrální povahy a další součásti kulturního dědictví, které nejsou určeny k tomu, aby je vlastnil jednotlivec, nýbrž jsou významné pro celé skupiny lidí. Tyto nálezy mají být navráceny populaci, která je považována za pokračovatele příslušné kulturní tradice, k opětovnému pohřbení nebo s nimi může být naloženo i jinak, v souladu s jejich vlastními kulturními a náboženskými normami. Po vydání zákona se názory odborné a široké veřejnosti na toto téma hluboce polarizovaly, postup v mnoha konkrétních případech musely určit soudy, ale postupem času dochází většinou k rozumnému kompromisu mezi zainteresovanými stranami. V souvislosti se zákonem NAGPRA je zajímavé doplnit několik důležitých faktů. O navrácení lidských ostatků a předmětů kulturního dědictví mohou žádat jednotlivci, kteří jsou přímými potomky, dále indiánské kmeny, národy či jiné organizované skupiny podobného charakteru, aljašské osady původních obyvatel a organizace původních obyvatel Havaje. Prokázané příbuzenství jednotlivců má ve vznesených požadavcích přednost před žádostmi skupin podle stanovené hierarchie, přičemž nároky může vznášet jen federálně uznaná skupina, kmen či organizace, nikoli tedy jen lokálně uznané skupiny (např. jednotlivými státy). Jsou stanovena opatření zvlášť pro 1) plánované archeologické odkryvy a náhodné nálezy a 2) pro již existující sbírky podléhající federálním úřadům a orgánům či muzeím pobírajícím federální podporu, včetně vysokoškolských institucí. Jednotlivé žádosti se posuzují podle přesně stanovených pravidel, kdy se hodnotí jejich oprávněnost, priorita různých žadatelů, uplatnitelnost možných výjimek, učiní se rozhodnutí podpořené dokumentací, dále se zveřejní úmysl repatriovat konkrétní pohřební či jiné památky a řeší se případné dodatečně vzniklé spory. Z toho je zřejmé, že nikoliv všechny sbírkové předměty je možné žádat k repatriaci a rovněž počet oprávněných žadatelů je přesně vymezený; ne všechny předměty vůbec mají oprávněného žadatele podle znění zákona a ne všichni žadatelé hodnověrně prokážou, že jsou skutečně oprávněni si nárokovat vydání určitých předmětů. Zákon rovněž zakazuje obchodovat s lidskými ostatky a předměty, na něž se vztahuje jeho působnost (McKeown 2002). Je patrné, že celá procedura spojená s repatriacemi archeologického a antropologického materiálu v USA je spojena s rozsáhlým aparátem, napojeným na konzultanty, právníky, soudy atd. Ačkoliv většina vyřizovaných žádostí patrně není extrémně komplikovaná, generuje průběžně velké množství administrativy a nutných úředních úkonů (McManamon 2002). Na druhou stranu je třeba vidět, že NAGPRA svými požadavky na prokázání vztahu mezi žadatelem a objektem podporuje určité segmenty badatelské činnosti a generuje nové poznatky. Mnohé kolekce neměly do vydání zákona ani zpracovanou evidenci, jejich uložení nesplňovalo potřebná kritéria a ve skutečnosti nebyly nikdy studovány s cílem zodpovědět určité vědecké otázky. Teprve zákon NAGPRA

66


9/15/14 4:59 PM


mnohé instituce donutil provést důkladnou revizi sbírek, určit kulturní příslušnost předmětů na základě současných poznatků a inventář řádně katalogizovat. Podobné zkušenosti s problematickým stavem evidence a jen nepatrným využitím studijních kolekcí lidského osteologického materiálu přinesly i požadavky na repatriaci ostatků adresované muzeím v Británii i jinde. Některé případy spojené se zákonem NAGPRA mají až paradoxně překvapivé vyústění. Nejznámější takovou kauzou je nález lidské kostry na břehu řeky Columbia ve státě Washington z roku 1996, označované jako Kennewick Man. Přestože při ohledání nálezu bylo konstatováno, že lebka nese kavkazské (tj. europoidní) rysy, radiokarbonové datování ukázalo na stáří kolem 9,5 tisíce let. Tato zjištění vyvolala širokou debatu o podobě nejstarší kolonizace Severní Ameriky, v níž se objevily i snahy zkratkovitě interpretovat vědecké poznatky k politickým cílům – například k zpochybnění práv indiánských kmenů, které vyplývají z jejich statusu původních obyvatel (Zimmerman 2002, 96–97). Americká armáda, spravující oblast, kde byl nález učiněn, zahájila standardní řízení podle zákona NAGPRA za účelem zjištění oprávněného kurátora tohoto náhodného objevu. Se svými nároky se přihlásilo pět indiánských kmenů, jejich oprávněnost však byla napadena u soudu skupinou antropologů, kteří chtěli tuto výjimečně starou kostru podrobit podrobnějšímu studiu. Nález podle současných znalostí nepochybně představuje jednoho z nejpůvodnějších obyvatel Severní Ameriky, soud však přesto rozhodl, že se nejedná o ostatky související s původními obyvateli ve smyslu zákona NAGPRA. Není zde totiž splněna podmínka, že musí být dostatečně prokázán vztah mezi nálezem a v současnosti federálně uznaným indiánským kmenem, který si vydání nálezu nárokuje. Kennewick Man tedy fakticky může být původním obyvatelem, není jím však podle právní definice, s níž operuje NAGPRA. Z archeologického nálezu se tak stává politikum a debata, zda je kulturní dědictví veřejným statkem lidstva, či vlastnictvím konkrétních skupin, pokračuje v akademických, legislativních i politických kruzích (Watkins 2013). V roce 2007 přijala Organizace spojených národů Deklaraci o právech původních obyvatel (Declaration on Rights of Indigenous Peoples, http://www.un.org/esa/socdev/unpfii/documents/ DRIPS_en.pdf - adresa funkční v květnu 2004). V tomto dokumentu se konstatuje, že původní obyvatelé mají právo vyjadřovat se k záležitostem, jež se týkají jejich náboženských tradic, zvyků, obřadů, jakožto i předmětů spjatých s těmito oblastmi života, a mohou zároveň rozhodovat o případné repatriaci sbírkových předmětů přechovávaných způsobem, se kterým nesouhlasí. Konstatuje se zde doslova, že všechny zúčastněné státy mají hledat cesty, jak umožnit přístup k obřadním předmětům a lidským ostatkům, jež mají ve svém držení, nebo zajistit přímo jejich repatriaci, a to prostřednictvím spravedlivých, transparentních a funkčních mechanismů, vybudovaných ve shodě s dotčenými skupinami (Article 12). Při důsledné aplikaci pravidla o nutnosti konzultovat další osudy archeologických nálezů s místními komunitami dochází k situacím, kdy v řadě oblastí světa terénní i laboratorní výzkum pohřebišť naráží na řadu dříve nezvyklých omezení, případně je zcela zablokován. Také některé již existující muzejní kolekce lidských ostatků a historických artefaktů jsou redukovány tím, že se nálezy vracejí na území jejich původu (jsou repatriovány) a většinou jsou opětovně pohřbívány. V extrémním případě dochází k úplnému zániku vědeckých sbírek nebo jejich součástí. Sekundárně pak může být utlumena činnost oborů, pro něž představovaly kolekce hlavní empirický materiál, což je třeba případ biologické antropologie v Austrálii. Zde je v současné době rozsáhlejší systematický výzkum ostatků původních obyvatel prakticky vyloučen, takže obor přežívá jen v minimálním rozsahu a pracuje v domácím prostředí jen s útržkovitými empirickými daty a jednotlivostmi, bez možnosti volit si obecnější výzkumné otázky a bez přístupu k systematickým srovnávacím sbírkám. Jen v menší míře lze obor udržovat aktivní participací na výzkumech v zahraničí, výchova dalších generací odborníků a realizace zásadních badatelských projektů je však silně limitovaná (Pardoe 2013, 752–753).

67


9/15/14 4:59 PM


Jak se to dotýká evropského prostředí

Přestože je zřejmé, že hlavní hybnou silou politických kroků popsaných v předchozích odstavcích jsou emancipační procesy marginalizovaných skupin obyvatel Nového světa, problematika se přímo dotýká i Evropy, jak již bylo naznačeno výše. Projevy na starém kontinentu jsou patrné v různých rovinách. Za prvé se zde nacházejí muzea a vědecké instituce, jež v minulosti shromáždily rozsáhlé sbírky lidských ostatků a obřadních předmětů, dnes požadovaných k repatriaci mimoevropskými etniky. Tento aspekt se týká především zemí západní a severní Evropy, které budovaly během novověku svá koloniální impéria anebo se alespoň intenzivně věnovaly ekonomické exploraci, misijním, výzkumným či jiným aktivitám v zámoří. Příkladem politického gesta, které symbolicky vyjadřuje ochotu bývalé koloniální mocnosti spolupracovat na nápravě historických křivd, je společné komuniké australského a britského předsedy vlády z roku 2000 (Joint Australian/UK prime ministerial statement on Aboriginal remains, viz Příloha 2). Politická dohoda samozřejmě neznamená, že praktická stránka repatriace ostatků bude probíhat bez zádrhelů. Jedním z nejznámějších britských případů je návrat ostatků 17 Tasmánců z londýnského Přírodovědného muzea (Natural History Museum), které se do jeho sbírek dostaly před rokem 1850. Od 80. let 20. století zástupci tasmánských Aboriginálů opakovaně žádali o jejich navrácení, věci se však daly do pohybu až po zmíněném společném prohlášení ministerských předsedů a zřízení „Ministerské pracovní komise pro lidské ostatky“ z roku 2001 (Ministerial Working Group on Human Remains). Přírodovědné muzeum mezitím provedlo revizi a katalogizaci příslušné části sbírek, ukázalo se však, že britská legislativa muzeu zakazuje vzdát se jednou nabytých souborů. Aby se odstranila tato překážka, musel být v roce 2004 doplněn zákon o zacházení s lidskými tkáněmi (Human Tissue Act) o možnost dobrovolného navrácení ostatků držených v britských kolekcích. Teprve v roce 2007 však došlo ke skutečnému předání a repatriaci ostatků. Další rovinu evropského diskurzu představují repatriační požadavky se strany domácích etnik, jejichž historická zkušenost připomíná osudy původních obyvatel zámořských kolonií. Asi nejvýrazněji jsou tyto paralely patrné u Sámů, žijících v severní Skandinávii, kteří byli v posledních staletích vystaveni obdobnému tlaku „civilizace“, spočívajícím v omezování volného pohybu, ekonomické exploataci, rasově motivovanému studiu tělesných znaků a duševních schopností populace, jazykové diskriminaci a snaze o kulturní asimilaci ze strany státních orgánů. Součástí jejich snahy o větší politickou autonomii a kulturní sebeurčení jsou v posledních desetiletích i žádosti o repatriaci lidských ostatků, uložených v anatomických kolekcích – v některých případech se jedná o ostatky osob se známou identitou, dokonce i představitelů odporu Sámů proti národnostnímu útlaku. Emocionální a politický potenciál této situace je zřejmý a pochopitelně i zde složitá diskuse inspirovaná bezpochyby i postupem v jiných oblastech světa vede k repatriaci ostatků a jejich opětovnému obřadnímu pohřbení místními komunitami (Schanche 2002; Nilsson Stutz 2007). V České republice se této problematice doposud nevěnovala větší pozornost, snad jen s výjimkou nedávných kauz spojených s výzkumy židovských hřbitovů, vyvolaných investiční činností ve městech (Praha, Plzeň, Slavkov u Brna). Ani tyto podněty však nevyvolaly žádnou obecnější debatu na téma vztahu a možných rozporů mezi etikou památkové péče a etikou vědeckého výzkumu prováděného na ostatcích zemřelých. Podrobná analýza zmíněných výzkumů, které se dotkly židovských hrobů, by vyžadovala samostatné pojednání. Je ovšem příznačné, že se u nás tyto případy berou jako určité exotikum, narušení normálně zavedené praxe, kdy archeologové provádějí výzkum pohřebních památek metodami, které sami zvolí (v dnešní době obvykle v režimu záchranného výzkumu podle památkového zákona). Nepsaným, ale obecně sdíleným etickým ideálem je získat co největší množství informací o pohřebním kontextu v časových, finančních a kapacitních limitech organizací provádějících výzkum, přičemž omezující podmínky si klade hlavně investor stavby. Implicitně se předpokládá, že „zájmy

68


9/15/14 4:59 PM


zemřelých“ zde zastupují archeologové, kteří provádějí památkovou péči a současně realizují vědecký výzkum, jehož výsledky jsou svědectvím o historii. Archeologové zastupují roli strážců civilizačních hodnot a správců kulturního dědictví, jsou kvalifikováni svou odborností interpretovat archeologické památky a „tlumočit, co pokolení vymřelá sama o sobě vypráví“. Takové uspořádání je jistě možné, v našem prostředí je osvědčené a obecně akceptované. Je ale dobré si připomínat, že to není řešení univerzální a v dnešním světě je tak výrazný mandát pro archeologii v této oblasti spíše výjimkou. Zároveň je to velký morální závazek a privilegium, o něž je nutné pečovat, protože bude trvat jen tak dlouho, dokud bude obecná vůle ze strany veřejnosti a politiky tento stav držet. Nepochybně panuje shoda na tom, že je třeba vést veřejnou diskusi a vytvářet pozitivní obraz archeologie, protože zejména u potenciálně citlivých a emocionálních témat, jako jsou lidské pohřby, nelze nechávat prostor pro neinformované spekulace, co se vlastně s lidskými ostatky provádí a nakolik je to morálně obhajitelné. Je pozoruhodné, že pro tak citlivou oblast výzkumu nemáme nastavená oborová pravidla, která by zohledňovala nejen požadavky odborné dokumentace „stratigrafických jednotek“, ale i respekt k zemřelým na jedné straně a ohleduplnost k nezainteresovaným lidem, kteří se pohybují v okolí výzkumu na straně druhé. Například u exhumací nezetlelých i zetlelých ostatků na funkčních pohřebištích se má dbát na to, aby tato činnost neprobíhala za účasti veřejnosti, byla zachovávána pieta při manipulaci s ostatky a aby ani ty nejmenší kůstky nezůstaly viditelné na povrchu, například v zásypové zemině (Stejskal–Šejvl 2011, 126–127). Archeologický odkryv lidských pohřbů je vlastně exhumací na opuštěných či zrušených pohřebištích a není důvod zde slevovat z právě uvedených zásad. Příspěvek P. Kacla, E. Průchové a L. Rytíře v tomto svazku ukazuje, že i dočasné ponechání lidských kostí v místě technicky přístupném veřejnosti (přestože ta oficiálně nemá do prostoru výzkumu bez dovolení vstupovat) může vést k vyvolání negativní publicity. Ve vyspělých zemích by zároveň mělo být samozřejmé, že obor vede vnitřní sebereflexi a kritickou debatu o kontroverzních situacích, k nimž v praxi nevyhnutelně dochází. V tomto bodě vidím rezervy, neboť publikace výzkumů pohřebišť málokdy etické otázky vůbec zmiňují, pochybnosti o postupu a nutnost volby mezi protichůdnými zájmy jako by se nevyskytovaly a výsledkem většinou bývá pozitivistická zpráva obsahující technické popisy dokumentovaných situací a jejich zařazení do existujících historických schémat. To víceméně odpovídá programu, jaký realizovala archeologie již před 100 lety, ale názor, že vymřelá pokolení sama o sobě vypráví, dnes již pochopitelně nemůže obstát. Je to vždy badatel (archeolog, antropolog, historik), žijící v dnešním světě a řešící současné otázky, kdo vybírá a interpretuje své prameny (Shanks–Tilley 1987). Není pochyb o tom, že tento proces probíhá vždy podle dobových schémat a preferencí. Některá témata jsou upřednostňována, jiná nutně marginalizována. Vědecké závěry mohou ovlivňovat budoucí politiku a veřejné mínění. Kulturní a společenský kontext, v němž výzkum probíhá, je proto stejně vhodným předmětem analýzy jako fakta obsažená v nálezové zprávě (Nilsson Stutz 2013). Terénní a laboratorní studium pohřbů prováděné specialisty je jen jednou z oblastí, kde může docházet k eticky sporným situacím. Pro naši veřejnost méně nápadnou, ale přesto z obecného hlediska důležitou součástí problému je již výše zmíněné uložení lidských ostatků ve sbírkách institucí, jako jsou muzea, ústavy a univerzity. Přestože naše země nemá koloniální minulost, a nestojí proto v popředí sporů o repatriaci lidských ostatků a předmětů obřadní povahy do rukou původních obyvatel kolonizovaných území (Fforde–Hubert–Turnbull 2002), i v našich institucích může být uložen materiál vyvezený z oblastí, kde je tato věc bedlivě sledována. Například na webových stránkách Creative Spirits, věnovaných kultuře australských Aboriginálů, figuruje Česká republika na 6. místě v celosvětovém přehledu zemí s nejpočetnějšími známými kolekcemi lidského osteologického materiálu australského původu (http://www.creativespirits.info/ aboriginalculture/people/aboriginal-remains-repatriation, odkaz byl funkční v květnu 2014). Přestože ostatky (hlavně lebky) 14 přechovávaných jedinců přivezených před 40 lety

69


9/15/14 4:59 PM


československou výzkumnou expedicí podporovanou organizací UNESCO a uložených v Moravském zemském muzeu (Jelinek 1979) nepředstavují zejména v porovnání se situací v Británii vysoký počet a okolnosti jejich získání jsou značně odlišné od případů sbírek vzniklých v kontextu potlačování práv původních obyvatel koloniální vládou, při zběžném pohledu zvenčí nemusejí být tyto podstatné rozdíly rozlišovány. Doprovodný text na citované webové stránce Creative Spirits je totiž z pochopitelných důvodů silně emotivní a dočteme se zde hlavně o ilegálním vývozu lidských ostatků do zahraničních laboratoří a univerzit, nemožnosti uctít památku předků u jejich hrobu na domácí půdě a bloudění duchů zemřelých, kteří nemohou najít pokoj. Nedávná výstava v brněnském pavilonu Anthropos (2012) připomněla výzkumnou expedici do Austrálie mnohými fotografiemi a předměty, ale na rozdíl od první mezinárodní putovní výstavy krátce po návratu expedice již ta současná neobsahovala lidské ostatky a obřadní předměty, neboť je respektováno přání Aboriginálů tyto aspekty jejich kultury veřejně nevystavovat. Jejich zařazení do expozice by dnes samozřejmě bylo chápáno jako neetické, ale jak je to s vystavováním analogických kontextů jiných kultur, tj. předmětů a ostatků, například rekonstrukcí hrobů s použitím původních nálezů, hrobových celků „in situ“ přenesených do muzea, mumifikovaných jedinců a dalších podobných součástí muzejních sbírek? Například v USA bylo kritizováno vystavování lidských ostatků na základě faktu, že se jednalo vždy o ostatky Indiánů, což lze považovat za užívání dvojích standardů pro různá etnika, a tím pádem o rasismus (McKeown 2002, 128). Současná muzejní praxe se staví proti vystavování potenciálně kontroverzních exponátů, které by se mohly dotknout cítění určitých skupin obyvatel. Protesty a žádosti o repatriaci ukazují jasně, že vystavování lidských ostatků je v případě některých etnik eticky nepřijatelné. Jak se ale zachovat v případě nálezů, které nemají tak důrazné „ochránce“? Není potom vystavování lidských koster pocházejících z evropské minulosti také aplikací dvojího standardu, a tím pádem pokřivené etiky? Je to otázka upřednostnění respektu k mrtvým nebo na druhé straně edukativního potenciálu lidských ostatků, respektive nalezení vhodného kompromisu a přiměřenosti instalace výstav. V Británii je dnes běžné, že muzea a památkové autority provádějí šetření veřejného mínění a pečlivě zvažují, zda a jakým způsobem prezentovat skutečné lidské ostatky veřejnosti (Simpson 2002; Sayer 2012, 95–109). Názory na tuto otázku jsou velmi protichůdné a nelze přehlédnout, že do debaty aktivně vstupují i různá moderní náboženská hnutí, která se inspirují místními pravěkými tradicemi (druidové, pohané apod.). Ty vedou vlastní kampaně, nezřídka ve stylu, jenž je vůči archeologům jednoznačně konfrontační, a pasují se do role obdobné původním obyvatelům Severní Ameriky či Austrálie. Kladou si mimo jiné za cíl chránit důstojnost svých dávných předků, s jejichž kulturou sympatizují, a snaží se zabránit veřejnému vystavování obsahu jejich hrobů v rámci archeologických expozic (v poslední době takové kauzy proběhly v souvislosti s instalací v novém návštěvnickém centru známé lokality Stonehenge nebo s požadavkem na znovupohřbení lidských ostatků, vyzvednutých před řadou desetiletí z lokality Avebury). V této souvislosti je třeba upozornit na další dokument, který přijal Světový archeologický kongres v roce 2005. Nese název „The Tamaki Makau-rau Accord on the Display of Human Remains and Sacred Objects“ a zabývá se přímo problematikou vystavování i jiných druhů prezentace eticky citlivých nálezů, včetně prezentace v médiích, na konferencích a v publikacích (viz Příloha 3). Je pravděpodobné, že zmíněné snahy evropské nové vlny romantismu a ztotožnění se s dávnými tradicemi neovlivní celkový názor současné veřejnosti, který je archeologickému výzkumu v zásadě nakloněn. Přesto je třeba i tuto rovinu diskuse vnímat a případně se v ní aktivně angažovat. Přestože se může mnohým odborníkům zdát naprosto neracionální jednat o požadavcích novodobých druidů, organizace English Heritage vstupuje se vší vážností do podobných sporů jako mediátor, zpracovává potřebnou dokumentaci a provádí průzkumy veřejného mínění. Nepochybně se jedná o činnost, která spotřebuje nemálo prostředků, které by se

70


9/15/14 4:59 PM


daly patrně využít rozumněji. Na druhou stranu je to pro archeologii dobrá investice do budoucna, protože se tak udržuje aktivní komunikace s veřejností, vytváří se dobrý obraz archeologie jako oboru otevřeného současné společnosti a výsledkem je oficiálně dokumentovaná podpora a pochopení veřejnosti pro cíle a prostředky archeologického výzkumu (více na stránkách http://www.english-heritage.org.uk). Význam etiky v archeologii pohřbívání

Světový trend směřuje k zásadě, že archeologové nemají a priori předpokládat irelevantnost pohřebních nálezů jakéhokoli stáří pro současnou populaci. Stává se samozřejmou povinností kontaktovat potenciálně zainteresované strany včetně minoritních etnických a náboženských skupin a zjistit, existuje-li spojitost mezi jejich kulturními normami a dotyčnými nálezy. Pokud ano, je nutné s nimi projednat další postup. Z hlediska racionálního vědeckého uvažování může takto docházet k citelným ztrátám někdy i nenahraditelných informací (Brothwell 2004), v reálném světě se ale nezřídka stává, že věda je „přehlasována“ sílou tradice, emocemi a politikou. Archeologové budou muset stále častěji vysvětlovat důvody kroků, které podnikají, úzkostlivě dbát na dodržování etických zásad a v neposlední řadě dostatečně popularizovat výsledky své práce. Je třeba zdůraznit, že žádná kodifikovaná pravidla nemohou být mechanicky aplikována na všechny situace. Důležité je vždy jejich posouzení v konkrétním kontextu, projevení ochoty k jednání a k uzavření kompromisu. Nepochybně dochází a bude nadále docházet k situacím, kdy různé etické normy vytvoří vzájemně neslučitelné požadavky. Například vědecká etika požaduje ověřitelnost a replikovatelnost dosažených výsledků, ale etika zacházení s ostatky zemřelých nedovolí kupříkladu neomezeně vzorkovat kosterní materiál pro laboratorní analýzy nebo směřuje k tomu, aby byly ostatky, které prošly antropologickým vyhodnocením, znovu pohřbeny (viz příspěvek M. Rosenkrance v tomto svazku). Tím sice věda přijde o možnost provádění dalších analýz, ale v řadě případů lze vyhovět požadavkům na opětovné pohřbení bez velké újmy pro budoucnost vědy (Pardoe 2013, 750–752). I pro dlouhodobou udržitelnost vědeckých sbírek je patrně lepší, když jejich rozsah nebude neomezeně narůstat bez ohledu na infrastrukturní možnosti sbírkových institucí. Obecně mohou v rozhodování o osudu této kategorie archeologických nálezů hrát roli i složité filozofické a právní otázky ohledně vlastnictví lidských tkání (ostatků). To je ale problematika, která přesahuje tematické vymezení této studie. Pokusil jsem se ukázat, že archeologie byla a je praktikována v mnoha různých společenských a kulturních kontextech. Na ně se musí nezbytně adaptovat a bylo by nerozumné prosazovat jedno řešení, byť se třeba i dlouhodobě osvědčilo v určitých konkrétních podmínkách, na všechny ostatní situace. Hledání vhodného řešení často vyžaduje znalost širších souvislostí, které se archeologie na první pohled zdánlivě nedotýkají. Příkladem může být sledování hranic, v jejichž rozsahu jsou lidé velmi citliví k symbolickému významu lidských ostatků. V západním světě patří do naší sféry zvýšené emocionální citlivosti naši příbuzní, ale také lidé, kteří jsou nám drazí jiným způsobem (mohou být například představiteli hodnot, které považujeme za obzvláště důležité – například vlast, hrdinství a podobně). Neradi bychom viděli, aby se s ostatky osob, které patří do naší senzibilní sféry, manipulovalo pro nás nepochopitelným, zbytečným či přímo podezřelým způsobem. Na druhou stranu ostatky lidí, které považujeme za anonymní a nám osobně vzdálené svědky minulosti, mají pro nás menší emocionální hodnotu a vzbuzují popřípadě zvědavost a badatelský zájem. Mezi zástupci veřejnosti, ale i mezi našimi archeology se setkáme s názorem, že výzkum hrobů má své etické hranice a že například dřívější přístup badatelů k hrobům českých králů nebyl z etického hlediska zcela v pořádku (Lutovský–Bravermanová 2007, 7–8). Význačné osobnosti spojené s českou státností mají naše sympatie a tíhneme k tomu, že je zahrnujeme do našeho okruhu zvýšené emoční citlivosti. Ovšem také otázka okruhu osob, které jsou vnímány jako příbuzné, může být chápána velmi rozdílně. Pro nás má bezprostřední význam především

71


9/15/14 4:59 PM


přímé příbuzenské spojení osob (základní a rozšířená rodina). V řadě původních kultur, například u australských Aboriginálů vyznačujících se oproti nám nápadně nízkou úrovní používané technologie, jsou však příbuzenské systémy definovány mnohem šířeji a komplexněji než v západním světě (Ingold 2000, 313). Tyto rozdíly se v praxi odráží i ve vztahu k zemřelým – i k těm, kteří byli pohřbeni ve velmi vzdálené minulosti, protože časová či generační vzdálenost není pro ně podstatná. Protesty proti výzkumům a vědeckým institucím mohou být eskalovány na základě nejrůznějších motivů. Někdy se jedná spíše o záminku k dosažení politických cílů než o upřímné lpění na náboženských a kulturních tradicích předků. Pro potomky národů a kulturních skupin, které si v minulosti vytrpěly ze strany západní civilizace své a často pociťují nějakou formu diskriminace i v dnešní době, tak může být současná ochota „protistrany“ naslouchat jejich názoru a podřídit se rozhodnutím jejich politické reprezentace určitým symbolickým zadostiučiněním, spojeným například i s mediálním ohlasem, a proto této možnosti využívají. Není vyloučeno, že někdy v budoucnosti tyto skupiny svůj názor na archeologii opět přehodnotí a v nějaké formě ji budou i rozvíjet. Z dnešních úspěšných požadavků na navrácení lidských ostatků z muzeí zpět do rukou lokálních komunit mohou v praktické rovině vyplývat mnohé paradoxy. Žádná společnost není zcela statická a časem se mění její životní styl, náboženské a další zvyklosti, ať již v důsledku kontaktů, nebo vnitřním vývojem, nejčastěji kombinací obojího. Repatriací ostatků vznikají otázky, jak s nimi vlastně naložit. Mají být přechovávány v nějaké místní instituci, kontrolované společenstvím, které je jim kulturně bližší? Obvykle jsou s takovým řešením spojeny dlouhodobé náklady, jež přesahují finanční možnosti dotčených komunit. Jejich vlastní ekonomické a sociální problémy vyžadují směrovat investice úplně jiným směrem, skutečný životní styl dnešních potomků původních obyvatel se již do značné míry přizpůsobil Západu. Vůbec celé „repatriační odvětví“ spotřebovává značnou část z prostředků, které směřují formou dotací a grantů k znevýhodněným skupinám obyvatel. I když se snad takto symbolicky hojí nezacelené rány z minulosti, je to pro odpovědné politiky vlastně ta nejsnazší cesta, jak pro potomky původních obyvatel udělat něco, co jim zvýší u voličů popularitu, ale pro zlepšení životní situace budoucích generací to přispívá jen nepřímo nebo vůbec (Pardoe 2013, 749–750). Pohřbení je další často využívanou možností, jak s repatriovanými ostatky naložit, ale jakou formu obřadu zvolit? Staré náboženské zvyky již byly většinou nahrazeny moderním způsobem života, zbývají sice folklórní tradice jako symbol kulturní identity a sociální soudržnosti, praktikování původních pohřebních obřadů už ale může být vnímáno jako nepatřičné. Zvolení správného obřadu mohlo navíc vyplývat ze známého společenského statusu zemřelé osoby, který byl součtem mnoha okolností. Repatriované kosterní ostatky však bez dobré znalosti anatomie nejsou sdělné ani o pohlaví jedince, a neposkytují ani další důležité informace. Současná věda umožňuje alespoň částečnou rekonstrukci biologické identity, ale jednalo by se o výzkum, který zase nemusí být z pohledu ochránců tradic žádoucí. Není navíc neobvyklé, že dnešní komunity praktikují křesťanství. Aplikovat křesťanský obřad při pohřbu ostatků lidí, kteří evidentně nebyli pokřtěni, je rovněž absurdní a místním pastorům podobné situace způsobují mnohé starosti (Pardoe 2013, 746). V každém případě je věda západního typu vystavena nutnosti reagovat na měnící se společenské a politické podmínky. V některých případech musí slevovat ze svých požadavků na maximální vytěžení poznatků o minulosti z archeologických nálezů, což bylo v tradiční představě spojeno i s dlouhodobým uložením zkoumaného materiálu v depozitářích pro opakované studium, a je nucena vyjednávat o podmínkách, za kterých jim bude případně výzkum umožněn. Spor čistě logického nahlížení světa s vírou, emocemi a politikou je stále aktuální a v dnešním postmoderním světě nelze ani spravedlivě rozhodnout, která strana je více v právu. Ačkoliv po dlouhá desetiletí na to nebyli badatelé zvyklí, musí se naučit promýšlet důsledky svého

72


9/15/14 4:59 PM


výzkumu v lokálním i globálním kontextu. Respektem ke kulturnímu dědictví zohledňujícím místní názory a zvyklosti vyjadřujeme také ohleduplnost k živým lidem. Mrtví v této komunikaci mezi živými hrají často roli prostředku k dosažení určitých cílů, třeba politických nebo vědeckých. Etika archeologie pohřbívání je disciplínou, jejíž pěstování může napomoci k důstojnému zacházení s památkou a fyzickými ostatky generací našich předků. Poděkování Vznik tohoto článku byl podpořen projektem OP VK „Archeologické strategie“  (reg. č. CZ.1.07/2.3.00/20.0036), spolufinancovaným Evropským sociálním fondem   a státním rozpočtem České republiky.

litEratura Atwood, R. 2004: Stealing History: Tomb Raiders, Smugglers and the Looting of the Ancient World. New York: St. Martin’s Press. Brothwell, D. 2004: Bring out your dead: people, pots and politics. Antiquity 78, 414–418. Carmichael, D. L. 1994: Sacred sites, sacred places. One world archaeology 23. London – New York: Routledge. Fforde, C. 2013: In Search of Others: The History and Legacy of ’ Race’ Collections. In: Tarlow, S. – Stutz, L. N. (eds.), The Oxford handbook of the archaeology of death and burial. Oxford University Press, 709–731. Fforde, C. – Hubert, J. – Turnbull, P. (eds.) 2002: The dead and their possesions: Repatriation in principle, policy and practice. London – New York: Routledge. Hubert, J. – Fforde, C. 2002: Introduction: the reburial issue in the twenty-first century. In: Fforde, C. – Hubert, J. – Turnbull, P. (eds.), The dead and their possesions: Repatriation in principle, policy and practice. London – New York: Routledge, 1–16. Ingold, T. 2000: The Perception of the Environment: Essays on livelihood, dwelling and skill. London – New York: Routledge. Jelinek, J. 1979: Skeletal remains from Arnhem Land. Anthropologie (Brno) 17/2–3, 159–174. Kersel, M. M. – Chesson, M. S. 2013: Looting Matters: Early Bronze Age Cemeteries of Jordan’s Southeast Dead Sea Plain in the Past and Present. In: Tarlow, S. – Stutz, L. N. (eds.), The Oxford handbook of the archaeology of death and burial. Oxford University Press, 677–694. Kozák, J. – Ratajová, K. 2008: Mrtví a jejich poklady. Funkce mohyl podle staroseverských ság – The dead and their treasures. Functions of burial mounds according to the Old Norse sagas. Archeologické rozhledy 60/1, 3–35. Lutovský, M. – Bravermanová, M. 2007: Hroby a hrobky našich knížat, králů a prezidentů. Praha: Libri. McKeown, C. T. 2002: Implementing a ’ true compromise’: the Native American Graves Protection and Repatriation after ten years. In: Fforde, C. – Hubert, J. – Turnbull, P. (eds.), The dead and their possesions: Repatriation in principle, policy and practice. London – New York: Routledge, 108–132. McManamon, F. P. 2002: Repatriation in the USA: a decade of federal agency activities under NAGPRA. In: Fforde, C. – Hubert, J. – Turnbull, P. (eds.), The dead and their possesions: Repatriation in principle, policy and practice. London – New York: Routledge, 132–148. Nagar, Y. 2002: Bone reburial in Israel: legal restrictions and methodological implications. In: Fforde, C. – Hubert, J. – Turnbull, P. (eds.), The dead and their possesions: Repatriation in principle, policy and practice. London – New York: Routledge, 87–90. Nilsson Stutz, L. 2007: Archaeology, Identity, and the Right to Culture: Anthropological perspectives on repatriation. Current Swedish Archaeology 15, 1–16. Nilsson Stutz, L. 2013: Contested Burials: The Dead as Witnesses, Victims, and Tools. In: Tarlow, S. – Stutz, L. N. (eds.), The Oxford handbook of the archaeology of death and burial. Oxford University Press, 801–816. Pardoe, C. 2013: Repatriation, Reburial, and Archaeological Research in Australia: Rhetoric and Practice. In: Tarlow, S. – Stutz, L. N. (eds.), The Oxford handbook of the archaeology of death and burial. Oxford University Press, 733–761. Píč, J. L. 1899: Čechy předhistorické, Svazek 1, Úvod, Člověk diluvialný, Pokolení skrčených koster. Starožitnosti země České I. Praha.

73


9/15/14 4:59 PM


Píč, J. L. 1908: Přehled české archeologie. Praha: Nákladem archeologické komisse při České akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění. Sayer, D. 2012: Ethics and Burial Archaeology. Bristol Classical Press. Scarre, G. 2013: ’ Sapient Trouble–Tombs’ Archaeologists’ Moral Obligations to the Dead. In: Tarlow, S. – Stutz, L. N. (eds.), The Oxford handbook of the archaeology of death and burial. Oxford University Press, 665–676. Sellevold, B. J. 2002: Skeletal remains of the Norwegian Saami. In: Fforde, C. – Hubert, J. – Turnbull, P. (eds.), The dead and their possesions: Repatriation in principle, policy and practice. London – New York: Routledge, 59–62. Shanks, M. – Tilley, C. 1987: Social Theory and Archaeology. Oxford. Schanche, A. 2002: Saami sculls, anthropological race research and the repatriation question in Norway. In: Fforde, C. – Hubert, J. – Turnbull, P. (eds.), The dead and their possesions: Repatriation in principle, policy and practice. London – New York: Routledge, 47–58. Simpson, M. 2002: The plundered past: Britain’s challenge for the future. In: Fforde, C. – Hubert, J. – Turnbull, P. (eds.), The dead and their possesions: Repatriation in principle, policy and practice. London – New York: Routledge, 199–217. Stejskal, D. – Šejvl, J. (eds.) 2011: Pohřbívání a hřbitovy. Praha: Wolters Kluwer ČR. Stout, A. 2013: Cultural History, Race, and Peoples. In: Tarlow, S. – Stutz, L. N. (eds.), The Oxford handbook of the archaeology of death and burial. Oxford University Press, 17–26. van den Dries, M. 2011: The good, the bad and the ugly? Evaluating three models of implementing the Valletta Convention. World Archaeology 43/4, 594–604. Watkins, J. 2013: How Ancients Become Ammunition: Politics and Ethics of the Human Skeleton. In: Tarlow, S. – Stutz, L. N. (eds.), The Oxford handbook of the archaeology of death and burial. Oxford University Press, 695–708. Wolf, E. R. 1999: Envisioning power: ideologies of dominance and crisis. Berkeley: University of California Press. Zimmerman, L. J. 2002: A decade after the Vermillion Accord: what has changed and what has not? In: Fforde, C. – Hubert, J. – Turnbull, P. (eds.), The dead and their possesions: Repatriation in principle, policy and practice. London – New York: Routledge, 91–98.

suMMAry rEst in PEacE? thE Ethics and Politics of burial archaEology This contribution describes the controversial topic of the relationship between archaeology and the scientific research of human burials, which has so far been given little emphasis in the Czech Republic. In many parts of the world, there has occurred in the past few decades a significant transformation of the ethical and legislative climate in relation to the archaeological research of human remains and their discovery contexts. It becomes apparent how problematic the foundations are on which many seemingly unquestionable procedures of archaeological practice are based, and how little suffices for the field of archaeology to be affected by a shift in public opinion priorities. This gives birth to a paradox, in which – on the one hand – the speedily developing research methodology allows us to extract ever more detailed findings regarding past populations both from new discoveries, as well as from the material deposited in museum collections, and – on the other hand – ethical as well as legal barriers emerge which hinder, and sometimes even make impossible the research on human remains. The question whether and under what circumstances archaeology has the moral right to utilize human graves and remains as a matter-of-fact empirical reservoir which it can handle at will and from which it can extract data it uses, or if it is desirable that ethical boundaries be respected which can at times pose radical limits to scientific research, is a question which, in fact, we have yet to ask ourselves. In a number of countries in the world, this debate is a reality without which archaeological research is not even imaginable (for instance USA, Australia, the United Kingdom, Scandinavia etc.).

74


9/15/14 4:59 PM


Příloha 1 thE vErMillion accord on huMan rEMains (a doPtEd in 1989 at wac intEr-congrEss, south dakota, usa) 1. Respect for the mortal remains of the dead shall be accorded to all, irrespective of origin, race, religion, nationality, custom and tradition. 2. Respect for the wishes of the dead concerning disposition shall be accorded whenever possible, reasonable and lawful, when they are known or can be reasonably inferred. 3. Respect for the wishes of the local community and of relatives or guardians of the dead shall be accorded whenever possible, reasonable and lawful. 4. Respect for the scientific research value of skeletal, mummified and other human remains (including fossil hominids) shall be accorded when such value is demonstrated to exist. 5. Agreement on the disposition of fossil, skeletal, mummified and other remains shall be reached by negotiation on the basis of mutual respect for the legitimate concerns of communities for the proper disposition of their ancestors, as well as the legitimate concerns of science and education. 6. The express recognition that the concerns of various ethnic groups, as well as those of science are legitimate and to be respected, will permit acceptable agreements to be reached and honoured. (Zdroj: http://www.worldarchaeologicalcongress.org/site/about_ethi.php#code2, adresa funkční v květnu 2014)

Příloha 2 joint statEMEnt of john howard with tony blair on a boriginal rEMains (4 july 2000) The Australian and British governments agree to increase efforts to repatriate human remains to Australian indigenous communities. In doing this, the governments recognise the special connection that indigenous people have with ancestral remains, particularly where there are living descendants. The Australian government appreciates the efforts already made by the British government and institutions in relation to assisting the return of human remains of significance to Australian indigenous communities. We agree that the way ahead in this area is a cooperative approach between our governments. Our governments recognise that there is a range of significant issues to be addressed in order to facilitate the repatriation of indigenous human remains. Addressing these issues requires a coordinated long-term approach by governments involving indigenous communities and collecting institutions. Consultation will be undertaken with indigenous organisations as part of developing any new cooperative arrangements. Significant efforts have already been undertaken by individuals and particular organisations in this area. More research is required to identify indigenous human remains held in British collections. Extensive consultation must also be undertaken to determine the relevant traditional custodians, their aspirations regarding the treatment of the remains and a means for addressing these. The governments agree to encourage the development of protocols for the sharing of information between British and Australian institutions and indigenous people. In this respect we welcome the initiative of the British Natural History Museum which has catalogued the 450 indigenous human remains in its collection and provided this information to the Australian government. 75


9/15/14 4:59 PM


We endorse the repatriation of indigenous human remains wherever possible [and appropriate] from both public and private collections. We note that several British institutions have already negotiated agreements with indigenous communities for the release of significant remains. In particular, Edinburgh University, following extensive consultation with the Australian government and indigenous organisations, has recently completed repatriation of a large collection of remains. Our governments look forward to continuing to address this issue in a cooperative and constructive spirit. (Zdroj: https://plone.unige.ch/art-adr/cases-affaires/17-tasmanian-human-remains-2013-tasmanianaboriginal-centre-and-natural-history-museum-london/john-howard-media-release-joint-statementwith-tony-blair-on-aboriginal-remains-4-july-2000, adresa funkční v květnu 2014)

Příloha 3 thE taMaki M akau-rau accord on thE disPlay of huMan rEMains and sacrEd objEcts (ProPosEd in novEMbEr, 2005 at wac intEr-congrEss, auckland, nEw zEaland. a doPtEd by wac council in january, 2006, wac intEr-congrEss, osaka, jaPan) In recognition of the principles adopted by the Vermillion Accord, the display of human remains and sacred objects is recognised as a sensitive issue. Human remains include any organic remains and associated material. Sacred objects are those that are of special significance to a community. Display means the presentation in any media or form of human remains and sacred objects, whether on a single occasion or on an ongoing basis, including conference presentations or publications. Community may include, but is not limited to, ethnic, racial, religious, traditional or Indigenous groups of people. WAC reiterates its commitment to scientific principles governing the study of the human past. We agree that the display of human remains or sacred objects may serve to illuminate our common humanity. As archaeologists, we believe that good science is guided by ethical principles and that our work must involve consultation and collaboration with communities. The members of the WAC council agree to assist with making contacts within the affected communities. Any person(s) or organisation considering displaying such material or already doing so should take account of the following principles: 1. Permission should be obtained from the affected community or communities. 2. Should permission be refused that decision is final and should be respected. 3. Should permission be granted, any conditions to which that permission is subject should be complied with in full. 4. All display should be culturally appropriate. 5. Permission can be withdrawn or amended at any stage and such decisions should be respected. 6. Regular consultation with the affected community should ensure that the display remains culturally appropriate. (Zdroj: http://www.worldarchaeologicalcongress.org/site/about_ethi.php#code3, adresa funkční v květnu 2014)

Phdr. l adislav šMEjda, Ph.d. k atEdra archEologiE ff zču v Plzni sEdláčkova 15, 306 14 PlzEň E-Mail: [email protected]

76


9/15/14 4:59 PM

záPAdočeská chAMská výšinná sídliště – nejstArší Pevnosti, či hory obětní A Pohřební? jaroslav bašta

Akademická archeologie se nemůže rozvíjet bez stále doplňované pramenné základny. Jen tak se vyhne tomu, aby nesklouzla na některou ze slepých uliček poznání. Varovný příklad představuje aktuální vývoj bádání o výšinných sídlištích západočeské skupiny chamské kultury (pod jedním z nich se ostatně momentálně nacházíme). Přestože poslední (a dodnes jediné) rozsáhlejší výzkumy těchto lokalit proběhly ještě před koncem 19. století, české akademické bádání se v posledním desetiletí v podstatě soustředilo na reedici výsledků starších průzkumů a sběrů. Silně to kontrastuje se situací v ostatních regionech rozšíření chamské kultury (především v Bavorsku), kde již přes třicet let probíhají rozsáhlé výzkumy. Od samého počátku rozpoznání této kultury středního eneolitu se badatelé snaží pochopit a vysvětlit, proč lidé tehdy sídlili v tak exponovaných výšinných polohách. V historii platí jeden axiom – čím omezenější je pramenná základna, tím snáze se tvoří vědecké teorie. Doporučuji položit si v duchu vedle sebe stránku z kroniky tzv. Fredegara a tu horu publikací, která o těch několika odstavcích byla napsána, a všimnout si, k jakým bizarnostem někteří autoři došli. Český vývoj bádání o západočeských výšinných sídlištích chamské kultury nejnověji dospěl k závěru, že dávní obyvatelé regionu využívali tyto extrémní polohy z důvodu své hluboké religiozity. Možná tam vyráběli kamenné sekery a na vrcholcích provozovali jejich ceremoniální směnu, případně tam spalovali zemřelé či blíže nezjištěným způsobem zbavovali jejich mrtvoly masa (Turek 1997, 34). Profánní důvody sídlení na dobře hajitelných výšinách vyplývající třeba z permanentního pocitu ohrožení a snahy se bránit byly zavrženy poukazem na to, že je na základě našich znalostí nikdo ohrožovat nemohl (John 2010, 30). Na těchto teoriích mi vadí dvě zásadní věci – tou prvou je, že nejsou originální, neboť opakují myšlenku Martina Musharda z roku 1761 o „horách pohřebních a obětních“, kterou vzali za svou zastánci romantismu v německé archeologii (Sklenář 2012, 503). Tento návrat ke kořenům nepovažuji za příliš šťastný... Druhou, zásadnější vadu této teorie představuje to, že zcela ignoruje výsledky německého bádání, které shrnul Bernd Engelhardt (2011, 153, 159). Ten předpokládá, že v jižním Bavorsku v oblasti osídlené nositeli chamské kultury došlo k neklidu, který vedl k tomu, že tito obyvatelé hledali útočiště na výšinných sídlištích ve strategických, dobře hajitelných polohách opevněných valy a příkopy či palisádami, přičemž mladší lokality jsou větší než ty starší. Kolem roku 2900 př. Kr. se objevily nové náboženské představy, projevující se výskytem hrobů bez keramických milodarů, jež dodržovaly přísný pohřební ritus. Zda šlo o důsledek migrace malé skupiny ze severovýchodu, či převzala-li část chamského osídlení nové ideje, není jasné. O něco později se na těchto sídlištích (a zatím jenom na nich) objevují nejstarší nálezy kultury se šňůrovou keramikou – poháry typu A. Konec chamské kultury datuje Engelhardt na základě nálezů ŠK na chamských sídlištích mezi léta 2750–2650 př. Kr.

77


9/15/14 4:59 PM


Co k tomu dodat? Snad jen citát z knihy Josepha A. Taintera Kolapsy složitých společností (2009, 154–5): „Soudobá  archeologie  poskytuje  také  užitečný,  třebaže  trochu  anekdotický,  příklad.  Archeologie byla ve Spojených státech v 19. a na počátku 20. století lacinou, nepříliš specializovanou záležitostí, zpočátku podporovanou jednotlivci, místními zájmovými společnostmi a filantropickými institucemi. Státní podpora archeologie byla v 19. století relativně malá. V polovině 20. století federální podpora, zejména prostřednictvím Národní vědecké nadace, podstatně  vzrostla. V 70. a 80. letech 20. století federální a soukromá podpora stoupala exponenciálně, a to  v důsledku federálně nařízené ochrany a záchrany archeologických dat v souvislosti se zastavováním pozemků. V posledních patnácti letech se na archeologii ve Spojených státech vynakládají sumy výrazně větší než kdy předtím. A získáváme díky tomu poznatky, které předčí poznatky získané dřívějším, nízkonákladovým  výzkumem anebo se jim alespoň vyrovnají? Ačkoli na tuto otázku je v kvantitativním smyslu  těžké odpovědět, mnoho odborníků má dojem, že odpověď zní ne. Raná archeologie stanovila  parametry této vědní oblasti, definovala regionální a časové varianty, vytvořila základní chronologii a odvedla úžasnou práci při vytyčování základních linií výzkumu. Novější, značně dotovaná archeologie není schopna, jak tvrdí jeden kritik, odpovědět na jedinou výzkumnou otázku  zásadního významu (King 1981). Co se stalo? Zajímají se archeologové, jak tvrdí někteří, spíše o hmotnou odměnu než o produkci  poznatků?  Jsme,  jak  se  domnívají  jiní,  profesí  břídilů  bez  fantazie?  Ačkoli  mohou  tyto  charakteristiky vystihovat některé z příslušníků této profese, nevysvětlují současný nedostatek  průlomových  zjištění  a  objevů.  Odpovědí  je,  že  archeologie  se  vydala  stejným  směrem  jako  ostatní disciplíny. Stala se vysoce specializovanou a drahou. A navíc, na úzce formulované otázky spjaté s intenzivním výzkumem, které jsou dnes kladeny, se odpovídá hůře než na otázky  kladené v minulosti.“ Jako klíčovou vidím poslední tezi: „Zatímco kdysi si archeologie kladla zejména faktické otázky (co, kde a kdy?), jejichž zodpovězení nebylo drahé, dnes se často soustředí na obtížné téma vysvětlování kulturních procesů.“ V případě výšinných sídlišť středního eneolitu česká akademická archeologie vypustila první nejdůležitější (a relativně laciný) krok a nechtěně se tak ideově vrátila do druhé poloviny 18. století a potácí se na svazích hor obětních a pohřebních.

litEratura: Turek, J. 1997: Nález misky typu „Lublaňských blat“ z Prahy Šárky. Úvaha o významu eneolitických výšinných opevněných sídlišť, Archaeologica Pragensia 13, 29–34. John, J. 2010: Výšinné lokality středního eneolitu v západních Čechách. Plzeň. Sklenář, K. 2012: Hradiště jako předmět studia v počátcích české archeologie, 497–611, in: Archeologie ve středních Čechách 16, 2012. Engelhardt, B. 2011: Der südbayerische Raum im 3. Jahrtausend v. Chr. – Forschungsfortschritte der letzten 20 Jahre, 149–186. in: Fines Transire 20, 2011. Tainter, J. A. 2009: Kolapsy složitých společností. Praha

78


9/15/14 4:59 PM


suMMAry wEst bohEMian chaM culturE highland sEttlEMEnts – thE oldEst forts or Mountains of sacrificE and burial? The paper deals with the importance of archaeological data complementation for the development of academic archaeology, using the example of highland settlements of the Cham culture. Although the national research on the highland settlements of the west Bohemian Cham culture has in the last decade centred on the re-evaluation of earlier studies and surveys, in its conclusions it returns to the theories of the German Romantic archaeology. In other regions where the Cham culture was present (predominantly in Bavaria, where there has been an ongoing large scale research efforts for at least 30 years), the situation is different. This issue is connected with a more general problem: contemporary archaeology has become a very specialised and expensive science also in the Czech Republic. Even so or maybe because of this, it neither brings original thoughts nor is able to answer any one of the key research questions. Inadvertently, it has ideologically returned to the second half of the 18th century.

jaroslav bašta [email protected]

79


9/15/14 4:59 PM

A MAtéři

A Profesionálové. cesty Možné sPoluPráce jan Mařík

Vztah profesionální archeologie a veřejnosti je již řadu let velmi populárním a úspěšně rozvíjeným tématem. Nově vznikající archeologické skanzeny, interaktivní muzejní expozice i nákladné několikaleté projekty se snaží přiblížit laické veřejnosti naši nejstarší historii, povahu i smysl archeologických památek. Význam tzv. veřejné archeologie podtrhují i pravidelně organizované konference Archeologie a veřejnost. Naprostou většinu těchto aktivit spojuje vnímání laické veřejnosti především jako pasivního konzumenta výše uvedených aktivit nebo jako někoho, kdo díky vzdělávacím programům bude nápomocný při ochraně kulturního dědictví. Pasivní přístup samozřejmě očekáváme i v případě těch, kteří jsou ze zákona povinni strpět a často i uhradit náklady záchranného archeologického výzkumu. Možnost přímého podílu neprofesionálů na poznávání archeologických památek se však až na výjimky nepřipouští (Neustupný 2013, Chmela 2013). V následujícím příspěvku se chci zaměřit především na způsoby a možnosti spolupráce amatérů a profesionálních archeologů, na téma, které rozhodně není záležitostí okrajovou a možná pro někoho překvapivě může mít stejně zásadní vliv na vývoj oboru jako zavedení nových metod práce nebo technologických postupů. Samotný pojem amatéra je třeba vnímat dosti široce. Mezi těmito amatéry můžeme najít nejen skutečné amatérské archeology a dobrovolné spolupracovníky zcela respektující nejen literu zákona, ale i složitost poznávání archeologických nálezů. Objevují se ovšem i zvědavci, kteří neodolali pokušení provádět vlastní terénní výzkumy, či sběratelé, jejichž pozornost je soustředěna na samotné movité nálezy bez zájmu o další kontext. V extrémní poloze pak může být kladný vztah k archeologickému dědictví podmíněn jeho finanční hodnotou. V celkovém součtu však počty těchto amatérských zájemců o archeologii výrazně převyšují pouhých několik stovek aktivně působících profesionálních archeologů. V následujícím textu bych proto chtěl upozornit na některá úskalí spolupráce mezi profesionály a amatéry a zároveň nastínit směr, kudy se může soužití těchto dvou světů v budoucnu ubírat. První kroky profesionálů mezi amatéry

Je dobře známou skutečností, že archeologie ve svých počátcích těžila především z výzkumů nadšenců, kteří se své zálibě věnovali ve svém volném čase. Stojí však za pozornost sledovat, jak se postupně vztahy amatérů a profesionálů měnily. Archeologický sbor Národního muzea, který vznikl v roce 1843, měl v letech 1851–1871 celkem 123 členů, z nichž pouze 10 byli zaměstnanci muzea (Sklenář 2011, 14). Podobnou situaci můžeme sledovat v i roce 1919, kdy počet spolupracovníků a korespondentů nově vzniklého Státního archeologického ústavu značně převyšoval počet stálých zaměstnanců. Ve stejném

80


9/15/14 4:59 PM


roce byla založena i Společnost československých prehistoriků sdružující jak profesionální, tak i amatérské archeology. Hranice mezi oběma sledovanými skupinami začíná být stále více zřetelnější v období mezi světovými válkami. Jako vážný problém jsou vnímány neodborně prováděné „vykopávky“ (Sklenář 2011, 47), které snižují vědeckou hodnotu archeologických nálezů. Další střet se objevil v souvislosti s přípravou zákona upravujícího ochranu památek, když majitelé soukromých sbírek protestovali proti omezování soukromé badatelské činnosti (Sklenář 2011, 48). Významným přelomem je vydání vládního nařízení č. 241 v roce 1941, které v § 5 dává právo provádět „Výkopy archeologických památek…“ výhradně Archeologickému ústavu. V roce 1956 je založena Československá archeologická společnost, která je nástupnickou organizací Společnosti československých prehistoriků, avšak členství je vyhrazeno jen profesionálním archeologům, v roce 1964 byl pro amatéry zaveden status korespondenta a až od roku 1991 se mohou členy společnosti stát i neprofesionálové. Zájem o spolupráci s amatéry však nemizí a odráží se i v zákoně č. 22/1958 Sb. o kulturních památkách, který v § 21 a § 22 vytváří prostor pro „dobrovolné pracovníky“, kteří v rámci okresních komisí státní památkové péče sledují stav památek na území okresu a mají právo navrhovat opatření k zajištění jejich ochrany. Jako odraz tohoto opatření v praxi lze uvést zprávu o pořádání semináře pro archeology amatéry okresu Břeclav publikovanou v archeologických rozhledech z roku 1974 (Kordiovský 1974). Náplní tohoto jednání byly jednak zprávy o stavu a případných škodách na archeologických lokalitách. Účastníci se dále měli možnost seznámit s výsledky významných archeologických výzkumů a také s metodikou záchranných archeologických výzkumů. Stav, kdy většina archeologických pracovišť měla vytvořenou jistou síť dobrovolných spolupracovníků, zásadním způsobem nenarušilo ani přijetí dnes platného památkového zákona v roce 1987. Přestože tato nová právní norma již s činností neprofesionálů nepočítá, jsou jejich aktivity i nadále tolerovány včetně provádění menších záchranných akcí zejména v regionech, kde nebyly oprávněné organizace schopné zajistit dostatečné pokrytí. Čas změny

V důsledku společenských změn po roce 1989 se stávají mnohem dostupnější nové technologie a mezi nimi i detektory kovů. Kvůli relativně výraznému nárůstu počtu uživatelů těchto přístrojů se museli ve velmi krátké době archeologové ve většině postkomunistických zemí vyrovnat s fenoménem, který řešila západoevropská archeologie již několik desetiletí (Addyman 2008). Přístup k řešení této nové situace však bohužel do značné míry kopíroval vývoj v západní Evropě. Prvotní rozpaky a nezájem vystřídalo odmítnutí komunikace s uživateli detektorů a v krajních případech byly i samotné detektory vyloučeny jako nástroj archeologického výzkumu. První upozornění na nebezpečí plynoucí ze zneužívání detektorů kovů a nezodpovědného nakládání s archeologickými nálezy se na stránkách odborného tisku objevují až od druhé poloviny 90. let (srov. Waldhauser 1995, 2001; Vencl 2000). V široké diskusi publikované v Archeologických rozhledech v roce 2006 se vedle konzervativních převážně odmítavých postojů (Vencl 2006) již objevuje i snaha hledat řešení svízelné situace (Vích 2006, Kuna 2006, Čižmář 2006, Šedo 2006). Většina příspěvků poukázala na skutečnost, že tzv. detektoráři představují velmi různorodou komunitu se značně odlišnými zájmy, motivacemi i cíli, které spojuje pouze jediné, využívání stejné technologie. Zdaleka ne všichni se této činnosti věnují s cílem obohatit se a mnozí mají dokonce zájem s profesionálními archeology spolupracovat. Nicméně v plošném měřítku dochází ke vzniku dvou izolovaných světů. Na obou stranách vznikla řada stereotypů, které do značné míry pomáhají upevnit již existující komunikační bariéru. Jako příklad uvádím ty nejčastější, které se objevují v diskusích mezi archeology nebo na diskusních fórech hledačů:

81


9/15/14 4:59 PM


Archeolog říká: ■ ■ ■

■

Detektory kovů v rukou neprofesionálů jsou vždy hrozbou pro archeologické nálezy. Hledači jsou jen sběratelé bez zájmu o nálezový kontext. Uživatelé detektorů nemají dostatečné znalosti hmotné kultury a nejsou schopni rozlišit významné nálezy od nepodstatných. Uživatelé detektorů jsou motivováni především svým vlastním obohacením.

Hledač říká: ■

■

■ ■

Většina zajímavých archeologických nálezů skončí v depozitářích bez možnosti prezentovat je široké veřejnosti. Archeolog nedokáže ochránit nálezy před zničením. Ke ztrátám dochází jak při archeologických výzkumech, tak i v muzejních depozitářích. Archeolog odmítá respektovat naše právo k poznávání minulosti. Archeologové obchodují s nálezy na černém trhu. Dorovnávají si tak své nízké platy.

Přestože je na první pohled zřejmé, že argumenty obou stran přehnaně zobecňují a někdy jsou až demagogické, vycházejí často z konkrétních zkušeností. Nicméně jsem přesvědčen, že hledání pravdy a snad i viníka současného stavu nic pozitivního pro ochranu archeologického dědictví nepřinese. Řada profesionálních archeologů si poměrně záhy uvědomila, že mezi nálezy hledačů nebo v soukromých sbírkách se objevují zcela výjimečné archeologické prameny. Snaží se proto zachránit a pokud možno i publikovat předměty, které se mohou snadno nenávratně ztratit na černém trhu nebo ztratí svoji výpovědní hodnotu v šedé zóně soukromých sbírek. Přestože se toto počínání jeví na první pohled jako správné a záslužné, provází ho celá řada odborných, právních a etických rizik, na které je třeba upozornit. Podle § 23 zákona č. 20/1987 Sb. vlastníkem archeologického nálezu může být stát, kraj nebo obec. V soukromé sbírce se tak archeologický nález může objevit jen v případě, že se nálezce dopustil trestného činu zatajení věci (§ 219 tr. zákona). Výjimkou mohou být pouze případy, kdy k nálezu došlo ještě před platností zákona č. 22/1958 Sb. nebo pokud byl legálně přivezen ze zahraničí. Archeolog by si tak měl být vědom, že s vysokou pravděpodobností nakládá s věcí získanou trestnou činností. Sám se tak zároveň vystavuje riziku stíhání z trestného činu podílnictví (§ 214 tr. zákona). V odborné rovině je ten, kdo publikuje předmět ze soukromé sbírky, zcela odkázán na tvrzení nálezce. Bohužel případy, když z rozličných důvodů je uváděno nepravdivé místo nálezu, nejsou ojedinělé. Autor by si měl být také vědom toho, že výsledky jeho odborného vyhodnocení mohou být kdykoli v budoucnosti využity při prodeji jako doklad pravosti 1

2

1

§ 219 Zatajení věci Kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu nikoli nepatrné hodnoty, která se dostala do jeho moci nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení osoby oprávněné, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo zákazem činnosti. (2) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. (3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. § 214 Podílnictví (1) Kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá a) věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, nebo jako odměna za něj, nebo b) věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která byla opatřena za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou v písmenu a), bude potrestán odnětím svobody až na čtyři léta, peněžitým trestem, zákazem činnosti nebo propadnutím věci nebo jiné majetkové hodnoty; spáchá-li však čin ve vztahu k věci, která pochází z trestného činu, na který zákon stanoví trest mírnější, bude potrestán tímto trestem mírnějším. (1)

2

82


9/15/14 4:59 PM


nebo jako podklad pro stanovení hodnoty. V neposlední řadě je nutné také zmínit, že z dlouhodobého hlediska tyto kratší či delší výpůjčky podporují existenci izolovaných světů hledačů i profesionálů. Jak dál?

Dnešní profesionální archeologové stojí před velmi obtížným úkolem, jak překonat hlubokou propast, která mezi nimi a potencionálními amatérskými spolupracovníky v průběhu posledních dvou desetiletí vznikla. Tento problém se totiž zdaleka netýká pouze problematiky detektorů kovů. Výrazná profesionalizace oboru spojená s nárůstem počtu absolventů studia archeologie i zakládáním mnoha nových oprávněných organizací zatlačila do pozadí také tradiční amatérské spolupracovníky. Je třeba podotknout, že tento vývoj zaznamenala i řada dalších evropských zemí. Jako jedna z příčin tohoto stavu je spatřována, možná na první pohled paradoxně, důsledná implementace Maltské úmluvy (Willems 2014). Potřebu aktivního podílu laické veřejnosti na péči o kulturní dědictví odráží také evropská Úmluva o hodnotě kulturního dědictví pro společnost (Faro 2005) . Možná v této chvíli se objevuje příležitost využít zkušenosti zemí s mnohem delší tradicí funkční občanské společnosti. Zkušenosti z posledních více než dvou desetiletí ukazují, že důsledné oddělení laické a profesionální sféry nepřináší v dlouhodobé perspektivě žádné pozitivní výsledky a působí spíše kontraproduktivně. Profesionální archeologové stojí v tuto chvíli před zásadní výzvou, jak efektivně využít obrovský potenciál laických zájemců o historii a archeologii. Situace v západní Evropě jasně naznačuje, že role pasivních konzumentů odborných a popularizačních sdělení širší laické veřejnosti nestačí. Vhodný směr naznačují některé projekty, které by bez masivní účasti dobrovolníků nemohly být realizovány (srov. Blažková 2011). Nezbytnou součástí spolupráce mezi laickou a odbornou veřejností je vzdělávání a obecná kultivace vzájemných vztahů . Pokud tuto příležitost nedokážeme využít, můžeme se v brzké budoucnosti ocitnout v situaci, kdy nejenže nebudeme schopni hájit zájmy archeologického dědictví, ale budeme muset obhajovat samotnou existenci a smysl našeho oboru. 3

4

litEratura Addyman, P. V. 2008: Before the Portable Antiquities Scheme. In: S. Thomas, P. G. Stone: Metal Detecting and Archaeology. Woodbridge, 51–62. Blažková, K. (ed.) 2011: Bitva u Rakovníka 1620, Rakovník. Čižmář, M. 2006: Detektor ano, nebo ne? Archeologie a detektory kovů. Archeologické rozhledy 58, 284–290. Chmela, T. 2013: Archeologie v kontextu rozvoje venkova. Poznámky k metodě LEADER. Veřejná archeologie IV. Příspěvky z konferencí Archeologie a veřejnost 2007 a 2012. Praha, 139–150. Kordiovský, E. 1974: Semináře pro archeology – amatéry okresu Břeclav. Archeologické rozhledy 26, 634–635. Kuna, M. 2006: Detektory kovu v archeologii. Archeologické rozhledy 58, 323–328. Neustupný, E. 2013: Archeologie pro všechny. Veřejná archeologie IV. Příspěvky z konferencí Archeologie a veřejnost 2007 a 2012. Praha, 87–94. Sklenář, K. 2011: Vývoj péče o Archeologické památky v Českých zemích do roku 1989. Sborník Národního muzea v Praze, Řada A – Historie, 1–112. Šedo, O. 2006: Archeologie, archeologové a detektory kovů. Poznámky k tématu aneb advocatus diaboli. Archeologické rozhledy 58, 291–301.

3 4

https://wcd.coe.int/ViewDoc.jsp?id=927109 Určitý návod mohou v tomto směru poskytnout semináře nedestruktivní archeologie, které již opakovaně zorganizoval Archeologický ústav AV ČR, Praha, v. v. i. (http://www.arup.cas.cz/?cat=695).

83


9/15/14 4:59 PM


Vencl, S. 2000: Archeologie a etika. Archeologické rozhledy 52, 428–441. Vencl, S. 2006: Detektoráři jsou specializovaní zloději, něco na způsob bytařů, Archeologické rozhledy 58, 307–309. Vích, D. 2006: Detektory kovů v archeologii: úhel pohledu regionálního archeologa. Archeologické rozhledy 58, 301–306. Waldhauser, J. 1995: Detektory získané nálezy z keltského oppida u Stradonic. Archeologické rozhledy 47, 418–425. Waldhauser, J. 2001: Keltské nálezy z Čech získané v letech 1990–2000 detektory kovů. Archeologie ve středních Čechách 5, 441–458. Willems, W. J. H.: 2014: Malta and its consequences: a mixed blessing - Willem J. H. Willems. In: V. M. van der Haas, P. A. C. Schut: The Valletta Convention Twenty Years After – Benefits, Problems, Challenges. EAC Occasional Paper 9, 151–156.

suMMAry a MatEurs and ProfEssionals thE ways for PossiblE cooPEration This contribution focuses on the ways, options and some pitfalls in the cooperation of amateur and professional archaeologists as well as the direction, which the relationship of these two worlds might follow in the future. Among the amateurs we can find true amateur archaeologists and volunteer colleagues that entirely respect not only the law but also the complexity of studying archaeological finds. We can also find collectors, whose attention is centred on the individual artefacts without any interest in their associated context, sometimes stressing their financial value. The total number of these amateurs in archaeology by far exceeds the several hundred of active professional archaeologists. The pronounced professionalization of archaeology together with the increasing number of holders of archaeological academic degree and the establishment of many new recognised organisations have pushed the traditional amateur archaeologists into the background. This trend was noted in many other European countries. One of the many causes of this situation is thought to be, perhaps paradoxically, the rigorous implementation of the Malta Convention. The need for active participation of the public in cultural heritage management is nevertheless reflected also in the Europe Framework Convention on the Value of Cultural Heritage for Society. The present-day professional archaeologists hence face a very difficult task to overcome the deep precipice which has been created in the last two decades and extends between them and their potential amateur colleagues. This problem is certainly not linked solely to the issue of metal detecting. Maybe now we have the opportunity to make use of the experience from countries with a much longer tradition of functional civil society. The experience of more than 20 years has shown that a rigorous separation of the amateur and professional spheres does not bring any positive results and is rather counterproductive in the long run. Professional archaeologists now stand before a crucial challenge how to effectively make use of the massive potential of interested amateurs in history and archaeology. The situation in Western Europe clearly demonstrates that the role of passive consumers in the dissemination of specialist and popular information to the public is not enough. A possible direction is suggested by some projects, which could not be realised without a massive support of volunteers. An indispensable component of the cooperation between the public and professionals is represented by educational activities and a general cultivation of mutual relationships. If we cannot take advantage of this opportunity, we can soon find ourselves in a situation when we will not be able to defend the interests of archaeological heritage, and we will need to defend the actual existence and purpose of our profession.

Mgr. jan M ařík, Ph.d. a rchEologický ústav av čr, Praha, v. v. i. [email protected]

84


9/15/14 4:59 PM

veřejná Archeologie v součAsnéM globAlizovAnéM světě jan turEk

V současném globalizovaném světě je archeologie každodenně konfrontována s proměnami veřejného mínění, s vývojem společnosti v různém geopolitickém kontextu, ale i se širokým spektrem otázek týkajících se lidských práv. Je nesporné, že se archeologie, jako společenská věda, nemůže rozvíjet v izolaci od společenských změn a že je naopak předurčena k reflexi významných celospolečenských témat současnosti. Je tedy přirozené, že se zájmy současné archeologie obrací k aktuálním tématům současnosti, jako jsou civilizační kolapsy (Bárta–Kovář 2011) nebo otázky genderové identity v minulosti (Turek 2011). Komplexní analýza role archeologie v současném světě by vyžadovala velmi rozsáhlou studii, proto se v následujících odstavcích omezím jen na shrnutí základních aktivit, které v současnosti rozvíjí Světový archeologický kongres (World Archaeological Congress – WAC). Zvláštní pozornost pak věnuji ochraně památek světového kulturního dědictví v době válečných konfliktů. Aktivity Světového archeologického kongresu

Od svého vzniku v roce 1986 se WAC prezentoval jako jedinečná nezisková nadnárodní organizace s celosvětovým dosahem, která uznává historickou a společenskou roli archeologie v politickém kontextu, a rozvíjí archeologické bádání relevantní pro co nejširší celosvětovou komunitu. WAC především podporuje diskusi, která vyvrací institucionalizované názory, které slouží zájmům hrstky privilegovaných na úkor svobody ostatních. WAC specificky podporuje rozmanitost proti zažitým mechanismům, které opomíjejí kulturní dědictví domorodých národů, menšin a chudých. Hlavní událostí WAC je jednou za čtyři roky uspořádat velký mezinárodní kongres, a to zpravidla s důrazem na střídání kontinentů a rozmanitosti kulturního kontextu pořádajících zemí. V období mezi kongresy jsou pak pořádány interkongresy menšího rozsahu, většinou s regionálním či konkrétním tematickým zaměřením. Po 1. kongresu v britském Southamptonu se tak 2. kongres uskutečnil v roce 1990 v Barquisimeto ve Venezuele a 3. v roce 1994 v indickém Dillí. Za symbolické uzavření konfliktu o bojkot jihoafrických archeologů lze považovat konání 4. kongresu v roce 1999 v Kapském Městě v již rasově svobodné Jižní Africe. 5. kongres se v roce 2003 konal za vypjaté kritiky USA, po invazi do Iráku ve Washingtonu DC. Namísto jamajského Kingstonu 2007 se 6. kongres nakonec v roce 2008 konal v irském Dublinu. Zatím poslední velké setkání WAC (7. kongres) se uskutečnilo v roce 2013 v Jordánsku u Mrtvého moře. Příští 8. kongres je plánován do japonského Kyota na červenec 2016. Historie a okolnosti vzniku WAC

Mezinárodní setkání světového archeologického fóra se poprvé uskutečnilo v Bernu v roce 1931, založením Mezinárodního svazu Pre- a Proto-historických věd (Union Internationale des Sciences Préhistoriques et Protohistoriques – UISPP). Archeologie byla v té době do značné míry

85


9/15/14 4:59 PM


výsadou Evropy a dalších několika zemí vyspělého světa, proto bylo také UISPP především výsledkem sdružení západních intelektuálů. Organizace se tak přirozeně profilovala eurocentricky a teprve mnohem později byla následována organizacemi amerických SAS, evropských EAA a afrických SAfA archeologů. Zlomem vedoucím ke vzniku WAC byly přípravy 11. kongresu UISPP v britském Southamptonu v září 1986. Primátor a převážně labouristická městská rada Southamptonu tehdy podmínili přislíbenou finanční podporu pro UISPP, pokud bude odepřena účast jihoafrickým a namibijským delegátům, jako reprezentantům státních režimů založených na rasové segregaci. Organizátoři tak na protest proti jihoafrickému apartheidu skutečně přistoupili k bojkotu účasti z JAR a Namibie. Rada UISPP reagovala s rozhořčením a označila tento akt za omezování akademické svobody. V lednu 1986 se generální tajemník a mezinárodní výkonný výbor UISPP sešel v Paříži a distancoval se od konference v Southamptonu. Většina britského organizačního výboru pak rezignovala na pořádání kongresu pod hlavičkou UISPP. Národní tajemník kongresu, Peter Ucko, trval na tom, že se v přípravách setkání má pokračovat pod novým názvem Světový archeologický kongres (WAC). Od samého vzniku WAC zdůrazňoval svou odlišnosti od své mateřské organizace a prosazoval myšlenku, že věda nemůže být politicky neutrální, že tvoří hodnotový systém spojený s dominantními sociálními zájmy a myšlenkou všem dostupné vědy je, jaký by svět měl být, nikoliv jaký právě je. WAC jednoznačně prohlašoval, že archeologie už dávno slouží státním zájmů a byla opakovaně zneužita na podporu nacionalistických identit a prosazování územních požadavků. WAC se také profiloval jako fórum nejen pro profesionální archeology a vědce z příbuzných oborů, ale i pro všechny zájemce o minulost a „indigenous people“ z bývalých koloniích, jako žijící představitele dávných kultur. 11. kongres UISPP se pak konal v roce 1987 v Mainzu a tím byla završena rozluka mezi oběma organizacemi. Archeologové bez hranic

Archeologové bez hranic je jedinečný projekt zaměřený na podporu archeologického vzdělávání a odborné přípravy v ekonomicky slabších zemích a posilování meziregionálních kontaktů studentů archeologie. Prostřednictvím sítě vzdělávacích programů mohou členové WAC z různých částí světa cestovat do hostitelských institucí ostatních členů a prezentovat zde metody a výsledky svého výzkumu a současně poznávat tradice a formy archeologie v hostitelské zemi. Tento program vychází z poslání WAC podporovat mezinárodní akademické interakce a odstraňování ekonomických bariér v archeologickém vzdělávání. Světový archeologický kongres poskytuje podporu studentům hostitelské země, případně sousedních zemí, aby se mohli účastnit přednášek, seminářů a workshopů a rozšířit tak horizont svého rozhledu v archeologii. Hostitelská univerzita zpravidla poskytuje ubytování, stravování a místní dopravu pro hostujícího lektora, který zase prezentuje své odborné zkušenosti a metody vědecké práce, a WAC poskytuje podporu na mezinárodní dopravu. Global Libraries

Tento program se zaměřuje na rozvoj archeologických knihoven v ekonomicky znevýhodněných institucích. Podpora těchto knihoven má zlepšovat přístup vědců a studentů k archeologické literatuře, která by jinak byla nedostupná. Program spoléhá na dary členů WAC, dobročinných organizací, partnerských nakladatelství i široké veřejnosti. Tam, kde není možnost přímého daru, WAC zabezpečuje poštovné a doručení knižních darů potřebným knihovnám. Následující tabulka shrnuje v současnosti podporované instituce.

86


9/15/14 4:59 PM

Verˇejná archeologie 5 Země

Instituce

Argentina Argentina Belize Bosna a Hercegovina Botswana Fidži Haiti Indie Indie Indonésie Keňa Malawi Mexiko Namibie Niger Nigérie Nigérie Nigérie Palestina Palestina Palestina Peru Republika Benin Rusko Senegal Jihoafrická republika Srí Lanka Turecko West Indies Zimbabwe

National University of Tucumán Universidad Nacional de Catamarca Institute of Archaeology of Belize Commission to Preserve National Monuments University of Botswana The University of the South Pacific Université d‘Etat d‘Haiti SCSVMV, Deemed University Deccan College Gadjah Mada University National Museums of Kenya, Lamu Fort Library The Catholic University of Malawi Centro Cultural Santo Domingo WIMSA (Working Group of Indigenous Minorities in Southern Africa) l‘Institut de Recherches en Sciences Humaines (IRSH) Ahmadu Bello University National Museum of Nigeria Bassey Andah Memorial Library The Palestinian Department of Antiquities Islamic University of Gaza Birzeit University Universidad San Luis Gonzaga de Ica Biblioteque Universitaire Russian Academy of Sciences University of Cheich Anta Diop University of the Witwatersrand Central Cultural Fund, Sri Lanka American Research Institute in Turkey The University of the West Indies Zimbabwe Archaeology Unit

One World Archaeology Series

Publikace v edici One World Archaeology (OWA) zpravidla obsahují výběr z prací prezentovaných na WAC kongresech. Tato řada vznikla již jako výsledek historicky prvního WAC, který se konal v Southamptonu v roce 1986. Šíří záběru edice zohledňuje témata a teoretické proudy v archeologii všech kontinentů. Redaktoři a přispěvatelé řady OWA se vzdávají jakýchkoliv honorářů, místo toho všechny licenční poplatky z řady jsou použity na pomoc dalšího rozvoje aktivit WAC, zvláště v ekonomicky nebo politicky znevýhodněných částech světa. Prodej nákladu OWA poskytuje prostředky pro podporu archeologů z ekonomicky slabých zemí, umožňuje jim účast na WAC konferencích/kongresech a dává příležitost osobně přispět k rozvoji akademické debaty v oboru archeologie a studia a rekonstrukce minulosti. Časopis WAC – Archaeologies

Časopis Archaeologies vychází od roku 2005 třikrát ročně v nakladatelství Springer (ISSN Print: 1555–8622). Současní vedoucí redaktoři jsou Cristóbal Gnecco (Kolumbie) a Jan Turek (ČR). Toto recenzované periodikum obsahuje příspěvky, které se snaží o decentralizaci ve světové archeologii a diskuzi a hodnocení pozice současné archeologie v mnohosti globálního. Zabývá se otázkami kulturního dědictví a práva na jeho dispozici. Časopis přijímá i materiál v nestandardním formátu, včetně dialogu, fotografických esejů, prohlášení zástupců menšin, seniorů atd. Dále nabízí místo pro debaty a řešení aktuálních otázek světové archeologie, a to prostřednictvím 87


9/15/14 4:59 PM


recenzovaných článků, zpráv a recenzí. Zdůrazňuje příspěvky, které se snaží o decentralizaci a globalizaci odborné archeologické diskuse. Oblasti zájmu zahrnují etiku v archeologii; veřejnou archeologii; dědictví kolonialismu a nacionalismu v rámci oboru; souhru místních a globálních archeologických tradic (Turek 2013), archeologickou teorii; zapojení disciplíny v projektech paměti, identity a práva a etiky týkající se práv na kulturní dědictví, péči o něj, jeho zachování a prezentaci. Časopis je impaktován v ISI Arts and Humanities Citation Index, dále hodnocen jako ‚A‘ v Australian Research Council Humanities & Creative Arts journal index (http://www.arc.gov. au/era/journal_list.htm) a SCImago Journal and Country Rank (SJR) 2011, 0.386 Archeology (Arts and Humanities) 10 out of 59. WAC List-Servers

WAC založil list-servery jako službu členům a příznivcům Světového archeologického kongresu. Účelem těchto serverů je usnadnit globální komunikaci v archeologii a působit jako fórum pro šíření informací v souladu s cíli a programy WAC. Tyto list-servery fungují jako zdroje elektronické komunikace, takže váš e-mail je po schválení administrátorem serveru rozeslán všem účastníkům přihlášeným na seznamu. Oba seznamy jsou moderované tak, aby se nešířily případné spamy ani zprávy s nekorektním či hanlivým obsahem. K přijímání a odesílání zpráv na server se může přihlásit každý, bez ohledu na členství ve WAC. Prostřednictvím služby WAC list-server se nejčastěji šíří oznámení o konání konferencí a letních škol archeologie, o nových publikacích a volných pracovních místech. WAC list je využíván i při vyhledávání kontaktu na konkrétní osoby, specialisty podle tématu nebo spolupráci na výzkumných projektech. Stačí jen odeslat e-mail na: [email protected]. Na WAC News list-serveru zprávy cirkulují méně často a týkají se výhradně aktivit WAC, tedy termínů konání kongresů a interkongresů, voleb do orgánů WAC atd. Oznámení lze odeslat na: [email protected]. Pro správu vašeho přístupu a nastavení přijímání zpráv na zmíněných serverech navštivte webovou stránku: http://listserver.flinders.edu.au/mailman/listinfo/ wac respektive http://listserver.flinders.edu.au/mailman/listinfo/wacnews. Světové archeologické dědictví v době válečných konfliktů

V době válečných konfliktů dnes netrpí jen lidé a příroda, ale také historické památky. Památky jsou ničeny jak přímo ozbrojenými konflikty, tak i následně nestabilitou politického systému, rabováním a nelegálním obchodem. Radikální islámská hnutí dnes přistupují i k ideologickému obrazoborectví. Jak dnes funguje ochrana památek mezinárodním společenstvím a existuje účinná politika, jak takové památky chránit? Jsou armády schopny vnímat světové kulturní dědictví? A jak lidstvo pokročilo od dob koloniální kulturní politiky? Uveďme si některé ze současných případů válkou ohrožených památek a přístupy, které může světová odborná veřejnost volit ve snaze ohrožené kulturní dědictví zachránit (obšírněji viz Turek 2012). Fundamentalisté v Timbuktu

V roce 2012 došlo v Timbuktu na centrálním Mali k ničení súfijských památek (sunitský súfismus je mystickou, o vnitřní zkušenost a meditaci se opírající formou islámu), které se staly terčem fundamentalistické organizace Ansar Dine (Strážci víry). V tomto případě šlo především o odpor fundamentalistického výkladu Koránu k uctívání islámských světců kromě proroka Mohameda. Proto se také cílem obrazoboreckých útoků staly právě svatyně a mauzolea světců. Kromě jiných byly zničeny také dvě svatyně v hlavní mešitě Djingereber v Timbuktu (pozoruhodná hliněná konstrukce z roku 1327), mauzoleum šejka El Kebira, šejka Tamba Tamba, šejka Sidi Moctar, Alpha Moya a Sidi Mohamoud Ben Amar. Ozbrojenci Ansar Dine pronikli také do mešity Sidi Yahya z 15. století. Krumpáči vylomili hlavní bránu, která podle dávné tradice

88


9/15/14 4:59 PM


neměla být otevřena až do soudného dne. Většina obyvatel Timbuktu a celého Mali byla ničením pobouřena, ale moc měli v rukou ozbrojení fundamentalisté, kteří ve svém fanatismu nehodlali respektovat názory místní veřejnosti ani mezinárodních organizací. Bylo zjevné, že řádění Ansar Dine může, stejně jako v Afghánistánu, zastavit jen zahraniční ozbrojená intervence. Tu pod mandátem OSN provedla francouzská armáda, která ukončila konflikt a učinila přítrž nábožensky motivovanému vandalismu. Tragédie v Sýrii

Již přes dva roky je občanskou válkou těžce zkoušena Sýrie. Přes sto tisíc zmařených životů burcuje světovou veřejnost, která se však v tomto případě prozatím nehodlá v konfliktu přímo angažovat. Spolu s životy obyvatel Sýrie je válkou ohroženo také její kulturní dědictví. Příkladem válečné zkázy je severosyrské město Aleppo, které je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO již od roku 1986. Válkou ohrožena je třeba místní středověká citadela, která je v současnosti využívána jako strategický vojenský bod, dále jsou v ohrožení chrám boha bouře Hadada ze 3. tisíciletí př. Kristem, římská pevnost a samotné město s hradbami z 12. století s Velkou mešitou, ale i památky z dob Osmanské říše. Právě citadela, jeden z nejstarších kamenných hradů v dějinách lidstva, je oběma bojujícími stranami vnímána jako symbol nadvlády nad městem a jsou o ni sváděny těžké boje. Mezinárodní organizace Modrý štít (Blue Shield) vydala 24. srpna 2012 prohlášení, ve kterém upozorňuje na celosvětový význam syrských památek a varuje před jejich válečným ohrožením. Syrské památky nejsou ohroženy jen přímo bojovými operacemi, ale také kolapsem institucí a veřejné správy. Významné památky světového kulturního dědictví, jako je Palmyra, jsou ničeny nelegálními výkopy. V bezpečí nejsou ani památky uložené v muzeích, příkladem může být rabování v Iráckém národním muzeu v době pádu Saddámova režimu v roce 2003. Libanonská archeoložka Joanne Farchakh varuje, že obchodníci se starožitnostmi v Turecku a Jordánsku jsou v současnosti zaplaveni archeologickými artefakty nelegálně odvezenými ze Sýrie. Velmi nešťastná je také skutečnost, že většina uloupených iráckých a syrských památek zpravidla končí ve sbírkách solventních amerických a západoevropských sběratelů starožitností. Preah Vihear a porušování Haagské konvence

V době válečných konfliktů také dochází ke zneužívání památek coby útočišť a štítů. Zcela klasickým příkladem takového zneužívání kulturní památky byl v roce 2011 lokální příhraniční spor o budhistický chrám Preah Vihear (původně hinduistický chrám z 11. století) na kambodžsko-thajské hranici. Obě země se o držení chrámu přou již od odchodu francouzské koloniální správy v 50. letech. Ačkoliv snadný přístup k chrámu byl vždy jen z thajské strany, Mezinárodní soudní dvůr v Haagu přiřknul v roce 1962 sporné území Kambodži. Další vyhrocení letitého sporu nastalo poté, co byla památka v roce 2008 na kambodžskou žádost zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Tlak na revizi společné hranice vznikl jako součást vnitropolitického boje mezi thajskými politickými stranami a vyústil v provokativní střelbu a minometné ostřelování kambodžské strany. Kambodžská armáda se opevnila v interiéru chrámu a opětovala střelbu. Thajské ostřelování se tedy zaměřilo přímo na chrám, a tak se památka a předmět sporu stala cílem zkázy. Kromě paradoxu války dvou budhistických zemí o budhistický chrám šlo v tomto případě o porušení Haagské konvence o kulturních památkách v době ozbrojených konfliktů (1954). Mezinárodní konvenci v tomto případě zjevně porušila nejen thajská armáda, když na chrám střílela, ale také kambodžské vojsko, když si památku zvolilo za úkryt. Haagská konvence a Modrý štít

Po hrůzách druhé světové války se mezinárodní společenství snažilo právně upravit ochranu kulturního dědictví v době ozbrojených konfliktů. V roce 1954 tak byla v Haagu přijata konvence

89


9/15/14 4:59 PM


upravující povinnosti bojujících armád ve vztahu k památkám. Roli koordinátora a arbitra hraje UNESCO. V současnosti má konvence 121 signatářských zemí. Spojené státy se staly signatářem konvence až v roce 2008, což souvisí i s jejich dlouholetým bojkotem UNESCO. V době invaze do Iráku v roce 2003 tedy armáda Spojených států nebyla vázána ani touto konvencí, škody na iráckém kulturním dědictví tomu bohužel odpovídají. V roce 1996 byla založena Mezinárodní komise Modrý štít (ICBS), která sdružuje řadu památkových, muzejních, knihovních a archivních rad. ICBS si klade za cíl rozšířit ochranu a pomoc na kulturní dědictví ohrožené nejen válkou, nýbrž také přírodními katastrofami. Má tři základní úlohy: prevenci před neštěstími, rychlá opatření během stavu nouze a pomoc při rekonstrukci po katastrofě. V rámci Haagské konvence se stále častěji uplatňuje princip zapojení ochránců památek přímo do armádní struktury. Zdá se, že toto řešení bude v budoucnu stále častější. Umožní to předem ovlivňovat některé válečné operace a případně zajistit ohrožené objekty a artefakty. Problémem je, že mnozí odborníci ze svobodného západního světa odmítají spojení s ozbrojenými složkami státu a nechtějí se účastnit expedic, jako byla druhá válka v Perském zálivu, kterou část britské i americké veřejnosti považovala za agresi. Pokud by měli archeologové a památkáři přístup k památkám až s modrými přílbami OSN, byli by zpravidla odsouzeni k pouhému součtu škod a zajištění poškozené památky. Je tedy nezbytné, aby byli tak říkajíc přímo v boji. Památkáři si ale nemohou nasadit neprůstřelné vesty a nezávisle zasahovat do právě hořícího konfliktu. Nejlepším řešením se nakonec přeci jen zdá být zapojení specialistů do armády. Na pozitivní tradice, jinak velmi kontroverzních nacistických jednotek Ahnenerbe, navázala v posledních desítiletích rakouská armáda, která přímo ve svém důstojnickém sboru zaměstnává historiky umění a specialisty památkáře. Podobně je tomu třeba v Itálii nebo v Německu. Jedním z výsledků této systematické snahy byla i mezinárodní konference Světového archeologického kongresu (intercongress WAC), která se konala v roce 2010 na půdě OSN ve Vídni, kde promluvil i generální tajemník Pan Ki-mun. Své metody a projekty na ochranu kulturních památek diskutovali jak civilní, tak také uniformovaní památkáři. Jaká je tedy budoucnost světového kulturního dědictví ve válečných konfliktech? Neustálý výskyt lokálních konfliktů a válek bude i nadále negativně ovlivňovat památky na různých místech světa a lze předpokládat, že armády vyspělých zemí budou vytvářet instituce památkové ochrany. Hlavním cílem takových jednotek nebude jako v minulosti uplatňování neokoloniální politiky a specializované získávání kulturní válečné kořisti, ale naopak uchování a ochrana památek v místech jejich vzniku. V tomto roce si připomínáme 50. výročí přijetí Haagské konvence, která zásadním způsobem vymezila mezinárodní statut kulturních památek v době válečných konfliktů. Výročí bude připomenuto specializovaným WAC interkongresem, který se bude konat v květnu 2014 v Římě. Bohužel dosud i některé z nejvyspělejších zemí světa zatím tuto konvenci neratifikovaly. Spojené státy se ke konvenci připojily teprve v nedávné době. Na plenárním zasedání WAC 7 u Mrtvého moře v Jordánsku v lednu 2013 byla přijata následující rezoluce: „Účastníci WAC 7 s úžasem konstatovali, že Spojené království Velké Británie a Severního Irska dosud neratifikovalo Haagskou konvenci na ochranu kulturního dědictví v době ozbrojených konfliktů a její dva následné protokoly a požadují, aby VB okamžitě tuto konvenci ratifikovala.“ Je skutečně neuvěřitelné a politováníhodné, že země s tak bohatou historií a dlouhodobě deklarovaným vztahem ke světovému kulturnímu dědictví ani po 50 letech její platnosti nepřijala tuto mezinárodní konvenci zcela zásadního významu. Světová archeologická veřejnost se dokonce důvodně domnívá, že za dlouhodobým odkládáním přijetí Haagské konvence v Británii stojí politický vliv významných aukčních síní, jejichž zájmem je udržení nelegálních zdrojů dovozu památek loupených v zemích, které právě prochází válečným konfliktem nebo ve kterých kolaps či absence veřejné správy umožňuje nekontrolované rabování památek. Je také nesporné, že soukromé sbírky na západě Evropy a v USA jsou

90


9/15/14 4:59 PM


hlavními zákazníky nelegálního obchodu s památkami. Veřejnost západních zemí je tak především zodpovědná za ochranu památek v místech jejich původu a zamezení jejich rozchvácení na objednávku nemorálních zákazníků na západě. Pokračování tohoto trendu vede jen k petrifikaci neokoloniálního přístupu ke kulturnímu dědictví v oblastech sužovaných válkou. Poděkování Tato studie vznikla v rámci Programu rozvoje vědních oblastí na Univerzitě Karlově č. 14:  Archeologie mimoevropských oblastí, podprojekt: Výzkum civilizace starověkého Egypta:  Kulturní a politické adaptace severoafrického civilizačního okruhu v průběhu starověku  (5. tis. př. Kr. – 1. tis. po Kr.).

litEratura Bárta, M. – Kovář, M. (eds) 2011: Kolaps a regenerace: Cesty civilizací a kultur. Minulost, současnost a budoucnost komplexních společností. Academia, Praha. Turek, J. 2011: Age and Gender identities and the social differentiation in the Central European Copper Age, In: Lindsay Amundsen-Meyer, Nicole Engel and Sean Pickering (eds.): Identity Crisis: Archaeological Perspectives on Social Identity Proceedings of the 42nd (2009) Annual Chacmool Archaeology Conference, Chacmool Archaeological Association, University of Calgary, 49–61. Turek, J. 2012: Modrý štít a kulturní dědictví v době ozbrojených konfliktů, Živá archeologie 14, 21–25. Turek, J. 2013: Editorial. Archaeologies, Journal of the World Archaeological Congress, Volume 9 No. 2, August 2013, Springer, New York, 1–2.

suMMAry Public archaEology in thE PrEsEnt-day globalisEd world This paper is concerned with the influence of archaeology on important social themes of the present and mainly it summarises the activities, which are developed in this field by the World Archaeological Congress (WAC). From its foundation in 1986 WAC has presented itself as a unique non-profit supranational organisation with global scope, which recognises the historical and social role of archaeology in political context, as well as supports and develops archaeological research relevant for a wider global community. WAC above all supports discussion, which uproots institutionalised opinions that serve only the few privileged at the expense of others’ freedom. WAC specifically supports variety against institutional mechanisms, which marginalize cultural heritage of the indigenous people, the minorities and the poor.

Mgr. jan turEk čEský EgyPtologický ústav, univErzita k arlova v PrazE turEkjan@hotMail .coM

91


9/15/14 4:59 PM

lidé Mezi hroby. o výzkuMu zAniklého novověkého hřbitovA v PrAze-k Arlíně PavEl k acl – Erika Průchová – ladislav rytíř

Následující řádky nebudou shrnovat předběžné poznatky předstihového archeologického výzkumu, nýbrž se zaměří na reakce veřejnosti, s nimiž jsme se po dobu své terénní části setkali. Hned na úvod je třeba zmínit, že plánovaný projekt velké administrativní budovy „AFI Karlín Business Centre“, jenž provedení výzkumu vyvolal, je u místních obyvatel vnímán s nelibostí. Odpůrci vytýkají projektu zejména jeho velikost, umístění a hrozbu nárůstu dopravy. Trnem v oku je také moderní forma kontrastující s okolní starší zástavbou a využití pro kanceláře. Investorem vlastněný pozemek se nalézá západně od Korybutovy ulice a jižně od křižovatky ulic Březinovy a Pernerovy a zaujímá značnou část rozlohy zrušeného karlínského hřbitova. Ten byl založen nejspíše ve 30. letech 18. století pro chovance nedaleké Invalidovny a záhy rozšířen pro pražskou vojenskou posádku. Za vlády Josefa II. doznal rozšíření (či spíše založení v prostoru již existujícího pohřebiště) o evangelický hřbitov. Pochovávány zde byly i oběti velkých vojenských střetů 18. a 19. století (válek o rakouské dědictví, napoleonských válek a války prusko-rakouské). U dosud dochované hřbitovní kaple Korunování Panny Marie se rozkládal hřbitov důstojnický. K oficiálnímu zrušení došlo roku 1894, avšak až v následujících letech byly některé hroby exhumovány a převáženy, zejména na Olšanské hřbitovy. Převoz se týkal údajně také většiny náhrobků. Terén byl poté zavezen až dvěma metry vyrovnávacích navážek a krátce zde existovala pokusná a zásobní zahrada. Pozemky byly karlínskou obcí posléze prodány Akciové společnosti Strojírny, dříve Breitfeld, Daněk a spol., pozdější ČKD, ke stavbě továrny (Michálková –Michálek 2008). Až do 90. let 20. století se zde nacházelo překladiště, haly s jeřábovou dráhou a vlečkou. Po demolici objektů po povodni v roce 2002 si zarůstající plochu s betonovým povrchem navzdory oplocení někteří Karlíňané zvykli využívat k venčení psů a údajně zde měli přebývat i bezdomovci. Koncem roku 2012 byly zahájeny bourací práce (odstraňování betonových povrchů) a od ledna do března roku 2013 zde proběhl zjišťovací výzkum, který potvrdil přítomnost značného počtu hrobů (Kacl ed. 2013). K zahájení předstihového záchranného výzkumu došlo v červnu a terénní práce trvaly do listopadu roku 2013. (Obr. 1) V příspěvku chceme poukázat na několik zajímavých aspektů, které odrážejí vnímání takovéhoto druhu výzkumu laickou, ale též odbornou veřejností. Zaměříme se na tři nejvýznamnější: 1) zájem odborné veřejnosti; 2) vnímání výzkumu veřejností laickou, místními obyvateli a občanskými iniciativami; 3) kooperace s investorem při medializaci výzkumu. Přístup členů okruhu odborného byl pochopitelně determinován především jejich odbornými zájmy. Kromě několika menších „exkurzí“ a návštěv o zajímavosti a vědecké hodnotě výzkumu vypovídá hojná účast na zářijové komisi, které se účastnili lidé z okruhů archeologie, památkové péče, biologické antropologie i lékařství (anatomie). 92


9/15/14 4:59 PM


U profesionálních antropologů se zájem zaměřil spíše na soubor vyzvednutých kosterních ostatků a jeho charakteristiky než na terén. Je to pochopitelné, protože soubor je svou velikostí, datací a složením (myslíme tím především vojenskou část) v naší zemi poměrně ojedinělý. Zapojení antropologů do terénní části archeologických výzkumů je zatím pozvolné. Překvapující tak byly četné návštěvy nejen antropologů, ale i anatomů v terénu. Zvýšený zájem vyvolávaly ostatky z vojenského hřbitova, a to především ve spojení se zdravotním stavem (doklady zranění a onemocnění). Na druhou stranu musíme bohužel konstatovat, že jsme se v minoritních případech setkali i s nezájmem oslovených antropologů. Mezi odbornou veřejnost lze zahrnout i studenty archeologie a biologické antropologie, kteří se na exkavaci a dokumentaci podíleli. U nich se pochopitelně překrývají dvě roviny – finanční a praktická. K tematické brigádě na méně obvyklém druhu archeologické komponenty, na níž lze načerpat nové zkušenosti, se tak může přidávat i osobní odborný zájem, souvisící např. s tématem závěrečné práce nebo se zaměřením studenta více na archeologický kontext lidských kosterních ostatků. Přesto byl zájem studentů o tento terénní výzkum mnohem větší z kateder archeologických než antropologických. Příčiny lze spatřovat především spíše v laboratorně a knihovně zaměřeném odborném zájmu antropologů a v relativním nezájmu o minulé populace, o interdisciplinární spolupráci s archeology a o „zakoušení nepřízně počasí“. Dalším důvodem byla v letních měsících kolize s povinnými praxemi. Ta hrstka spolupracujících studentů měla nějaké napojení na archeologii, kterou buď studovala, vystudovala, nebo se jejich závěrečné práce dotýkaly archeologických témat.

Obr. 1. Karlínský hřbitov na výřezu ze Situačního plánu Prahy a okolí, 1848. Podle Míka 2011, upraveno.

93


9/15/14 4:59 PM


Obr. 2. Historici a archiváři Vojenského historického archivu v Invalidovně  při prohlídce terénního výzkumu. Foto Pavel Kacl, Archeo Pro, o. p. s.

Někam na rozmezí skupin podle odborné či neodborné zainteresovanosti lze zařadit badatele z Vojenského historického archivu, sídlícího v nedaleké Invalidovně, tedy budově s karlínským hřbitovem bytostně spjaté. Archiváři a historici VHA na „exkurzi“ dorazili hromadně na naše pozvání. (Obr. 2) To, že se ohrazený stavební areál, mimo pracovní dobu bez dozoru, stává terčem útoků sběračů kovů a místem pro odhazování odpadků, těžko překvapí. Za zmínku však stojí, že po skončení zjišťovacího výzkumu sběračům neunikla ani jedna celá a malá část jiné zinkové rakve. Nebožtíka v ukradené rakvi vůbec stihl nešťastný osud, jelikož již předtím jeho kosti jakýsi pachatel s vidinou zisku cenností zcela rozmetal po okolí. Nakonec (ještě před započetím předstihového výzkumu) si někdo odnesl i jeho lebku, tentokrát zřejmě jako suvenýr. Indicií krádeží lidských kosterních ostatků existuje nicméně více, byť ne přímo z hrobů. Podstatnější je ovšem zmínění návštěv neodborné veřejnosti motivovaných jiným způsobem, které se odehrávaly během letního i podzimního období výzkumu. Vstup na plochu nebyl sice explicitně povolen, na slušné požádání jsme však občasným příchozím objasnili, co se na místě odehrává. Většina z nich, především současných rezidentů, neměla o existenci hřbitova vůbec potuchy. Překvapen podobou odkrytých situací a celým pohřebištěm byl například také bývalý dělník ČKD, který prý na místě dvacet let pracoval. 94


9/15/14 5:00 PM


Mezi pozitivní příklady patří především zájem projevený pedagogickým sborem sousední základní školy na Lyčkově náměstí. Díky němu zde proběhla exkurze pro historický kroužek žáků páté třídy, kterou prý ostatní žáci členům kroužku velmi záviděli. Že se nejednalo pouze o vítaný únik před vyučováním, potvrzovala i úctyhodná pozornost, kterou mladí historici po devadesát minut vydrželi prohlídce terénních situací i nálezů věnovat. Obdobné návštěvy byly dohodnuty se dvěma třídami ZŠ Pod Marjánkou a jednou třídou ZŠ Za Invalidovnou. Byly však o poznání kratší a setkaly se i s trošku menším zájmem. Nezvyklou, ale velmi hezkou událostí byla návštěva prvňáčků ze ZŠ na Lyčkově náměstí, které v pátek před Svátkem zesnulých přivedl pan učitel, aby mezi hroby uctili památku zde pochovaných. Se zapálenou svíčkou, kterou si každý přinesl, zazpívali v kruhu Svatováclavský chorál a svíčky poté umístili na kamenné zdi oddělující někdejší helvetský hřbitov od vojenského. Kromě samotného pietního aktu považujeme za příkladné i zdůraznění aspektu paměti místa, které prochází další podstatnou proměnou. (Obr. 3) Výzkum se rovněž stal předmětem diskuzí na sociální síti Facebooku, především na stránkách stavějících se odmítavě k budoucí výstavbě (STOP výstavbě AFI Karlín Business Centre a Karlín sobě). Jen některé komentáře k fotografiím, pořizovaným přes plot či z brány, vyjadřovaly údiv nad tím, že se na místě nacházel zrušený hřbitov, nijak ale nereflektovaly chápání lokality jako památky (s jedinou výjimkou přání zachování „pietního místa“). Diskuse se týkala zejména nechtěného projektu. O hotovou kaskádu komentářů pohoršujících se nad údajným neetickým a neprofesionálním zacházením s lidskými ostatky se postarali autoři poměrně široce sledované facebookové stránky Co je v Praze zadarmo, kteří během obědové pauzy beze snahy se kohokoli dovolit vnikli na plochu a okamžitě několik pořízených fotografií uveřejnili. Nejvíce reakcí spustil snímek deponie izolovaných, neartikulovaných kostí

Obr. 3. Žáci blízké školy s učitelem Mgr. Petrem Tichým při uctění Svátku zesnulých.  Foto Michaela Rejnková.

95


9/15/14 5:00 PM


nalezených mimo původní kontexty. Tento povrchně motivovaný, neslušný čin vyburcoval některá média, aby se o „případ kostí“ začala zajímat. Jelikož si investor kvůli táhnoucímu se vyřizování stavebního povolení nepřál žádnou publicitu, jeho postoj jsme respektovali a tiskovou zprávu, která byla přichystána v září, jsme neuveřejnili. Za situace, která nechtěně v listopadu vyvstala, však s prezentací výzkumu bez senzací souhlasil a vznikla televizní a novinová reportáž. Jak již bylo řečeno, záměr vybudovat v dotčené lokalitě administrativní budovu budil od počátku nevoli místních obyvatel a občanských iniciativ. Z jejich strany přišla dílčí snaha získat o výzkumu a jeho výsledcích relevantní informace. Překvapivé však je, že neposloužily jako argument proti výstavbě, za čímž, zdá se, stojí nezájem o zachování archeologické památky nebo nepochopení pohřební komponenty v tomto smyslu. Snad se v tom zrcadlí i fakt, že se v dané věci nedalo nic změnit – záchranný výzkum již běžel a bylo jasné, že stavět se bude (otázkou však bylo v jaké podobě). Je to ovšem jeden z příkladů, kdy archeologický výzkum v exponované lokalitě může posloužit jako nástroj politického boje. Nabízí se otázka, zda bude s opětovným nárůstem stavební činnosti přibývat i snah o využití archeologických památek ve fázích přípravy různých stavebních a developerských projektů tak, jako to známe například od ekologických (či ekologistických) iniciativ. O tom, že si stavebník v našem případě byl vědom archeologického výzkumu jako možného nástroje politického boje, svědčí výše zmíněné prvotní zamítavé stanovisko k uveřejnění tiskové zprávy a medializaci, byť nebylo nijak smluvně ošetřeno. Opět by se zde mohla rozvinout úvaha nad tím, do jaké míry můžeme do takto nastavené debaty vstupovat, i když je zřejmé, že současná archeologie není apolitická. S projevenými reakcemi části laické veřejnosti poněkud kontrastuje nezájem oslovených církví i místní samosprávy o hřbitovní areál, potažmo o osud lidských ostatků. Nutnost naložit nějak s nestratifikovanými, izolovanými kosterními nálezy, které nebyly uloženy v muzejních sbírkách, se odrazila pouze v pragmatickém řešení finanční otázky. Jelikož k přepohřbení ostatků nesmí podle zákona dojít mimo současné pohřebiště (jedním z návrhů bylo uložení do země na místě, někam mimo budoucí stavbu u kapličky), ideální by byl proklamovaný převoz a uložení na Olšanských hřbitovech. Na závěr můžeme konstatovat, že archeologický výzkum v prostředí, v jakém se současná archeologie pohybuje, musí v určitých případech počítat s tím, že se stane a stává předmětem veřejné debaty. A ta opět za určitých podmínek může výrazným způsobem překročit hranice odborné stránky věci. To je samozřejmě v pořádku. Otázkou zůstává, do jaké míry je současná archeologie na takovou debatu připravena, zvláště když v posledních letech vedle odborných otázek hraje významnou roli snaha jednotlivých institucí udržet si určitý objem smluvně prováděných výzkumů. A zdaleka mezi ně nepatří pouze nestátní organizace, ale i ty, které by měly především garantovat oborové standardy.

litEratura Kacl, P. (ed.) 2013: Nálezová zpráva ze zjišťovacího archeologického výzkumu provedeného při akci „AFI KARLÍN BUSINESS CENTRE“. Nepublikovaná nálezová zpráva uložena v archivu Archeo Pro, o. p. s. Michálková, I. – Michálek, L. 2008: Zaniklé pražské vojenské hřbitovy. Praha. Míka, Z. 2011: Karlín – nejstarší předměstí Prahy. Praha.

96


9/15/14 5:00 PM


suMMAry PEoPlE aMong gravEs on thE rEsEarch of dEsErtEd ModErn Era cEMEtEry in PraguE-k arlín This paper focuses on the reactions of the public, which were brought about by the research of a deserted modern era burial ground in Prague-Karlín. On the part of the specialists, the project was motivated mainly by the professional interests of archaeologists, heritage management, biological anthropology and medicine (anatomy), as well as the staff of the neighbouring Military historical archive. Into this group we also count the students of archaeology and biological anthropology, which participated at the excavations and recording of the finds. The general public – predominantly local residents and public organisations – at first opposed the development project and then strived to gain relevant information about the research project and its results. The project also became the object of interest to the media and to discussions on the social network of Facebook, mainly on pages which opposed the future building development. Among the positive examples we can highlight the interest demonstrated by the pedagogical staff of a nearby elementary school on Lyčka square. Thanks to them we gave a tour for the historical seminar of fifth grade pupils. We were also visited by a group of first grade pupils, which was brought here on Friday before All Saints Day by their teacher, so that they could offer their respect to those buried there with a lighted candle. Apart from the pious act itself, we also think the accentuation of the memory of a place which is undergoing another major transformation to be exemplary. This project was faced with the so far undealt with legal issue of human remains, which were uncovered during the excavations, but not classified as an archaeological find to be deposited in a museum collection. We also registered a contrast between the reactions of a part of the general public on one side and a lack of interest of the representatives of the Church and local authorities in the cemetery and the fate of the human remains. From the up to date experience it is apparent that archaeological research often becomes an object of public debate, which can at times significantly cross beyond the borders of the specialist scope of the problem. It remains to be asked to what extent present-day archaeology is prepared for such debate. It is especially important when we consider that in the recent years, aside the professional questions, an important component of research has become the involvement of other individual institutions, which strive to keep hold of a certain proportion of contract archaeology. These are represented not only by non-governmental organisations, but also those which should guarantee a certain level of professional standard.

Mgr. PavEl k acl a rchEo Pro o.P.s., zlatnická 11, Praha 1 PavEl .kacl@archEo 4u.cz Mgr. l adislav rytíř a rchEo Pro o.P.s., zlatnická 11, Praha 1 ladislav.rytir@archEo 4u.cz Mgr. Erika Průchová Ph.d. studEnt, k atEdra antroPologiE Přfuk Praha ErPruchova@gMail .coM

97


9/15/14 5:00 PM

zPrávA o lidských ostAtcích ze středověkého hřbitovA nA MAriánské louce v děčíně Milan rosEnkranc

V roce 1985 provedla expozitura Archeologického ústavu ČSAV v Mostě pod vedením dr. Tomáše Velímského archeologický výzkum části středověkého hřbitova na Mariánské louce v Děčíně. V rámci záchranného výzkumu na pozemku určeném pro výstavbu chlorovací stanice koupaliště bylo odkryto přes 370 hrobů ze 13. a 14. století. Následně byly kosterní nálezy převezeny do antropologického oddělení Národního muzea k odbornému zpracování. V roce 2009 vyvolalo občanské sdružení „Iniciativa pro děčínský zámek“ jednání s Národním muzeem ve věci těchto kosterních nálezů a jejich dalšího osudu. Cílem bylo vyvolat debatu o možném znovupohřbení těch lidských ostatků, které nebude nutné v muzeu trvale uložit jako vědecký a muzejní materiál. V dubnu 2011 obdrželo občanské sdružení „Iniciativa pro děčínský zámek“ od dr. Petra Velemínského, vedoucího antropologického odd. NM v Praze zprávu, že uvedené kosterní ostatky byly antropologicky vyhodnoceny a je možné zahájit jednání o jejich dalším osudu. Antropologickou analýzu provedl doc. Milan Stloukal. Na základě iniciativy uvedeného občanského sdružení vstoupil do dalšího jednání s Národním muzeem v Praze magistrát města Děčín. Výsledkem byla dohoda o možnosti pietního pohřbu kosterních ostatků na stávajícím městském hřbitově na Folknářích na náklady města Děčín.

98


9/15/14 5:00 PM


Dne 28. května 2012 bylo z antropologického oddělení Národního muzea převezeno celkem 36 krabic kosterních pozůstatků z 380 osob k dočasnému uložení do depozitáře Oblastního muzea v Děčíně. Následně byl vytipován vhodný prostor na městském hřbitově na Folknářích a 9. července následujícího roku 2013 došlo k pietnímu uložení kosterních ostatků do hromadného hrobu. Pohřeb proběhl za účasti zástupců církve, města, muzea a občanského sdružení. Na místě hrobu byl osazen velký dřevěný kříž a byla tam umístěna provizorní informační tabule. Následně bylo vyhlášeno výběrové řízení na definitivní podobu pomníku na památku středověkých obyvatel města Děčína. Archeologický výzkum Mariánské louky, první lokace královského města Děčín, významně přispěl k poznání dějin města a pietním pohřbením jeho středověkých obyvatel vyjádřilo město úctu ke svým zakladatelům a viditelně tak připomnělo kontinuitu své existence.

suMMAry a rEPort on huMan rEMains froM thE MEdiEval cEMEtEry of M ariánská louka in děčín This contribution refers on the fate of human remains, uncovered in 1985 during archaeological excavation of a part of medieval cemetery of Mariánská louka in Děčín. In 2009 the non-profit organisation „Initiative for Děčín chateau” started negotiations with the National museum about a possible reburial of those human remains which will not be kept permanently in the museum for scientific reference and as a museum collection. The negotiations with the National museum in Prague were continued by the Děčín municipal authority. As a result, an agreement about a pious burial of the skeletal remains was reached. These were to be buried on the current town cemetery in Folknáře at the expense of Děčín town. The burial took place on the 9th July 2013. The archaeological research at Mariánská louka, the original location of the royal town of Děčín, significantly contributed to gaining new knowledge about the past of this town and by the pious burial of its medieval inhabitants the town expressed its respect for its founders and commemorated the continuity of its existence.

Mgr. Milan rosEnkranc oblastní MuzEuM v děčíně [email protected]

99


9/15/14 5:00 PM

nové odkrytí A PrezentAce Mohyly zkouMAné v roce 1936 u stříbrA Milan MEtlička

S trochou nadsázky můžeme v současnosti říci, že archeologické skanzeny (archeoparky) zaměřené na rozličné oblasti experimentální archeologie u nás rostou jak houby po dešti. Jen v Plzeňském kraji máme hned tři. Malá osada z doby halštatské zaměřená především na experimentální pravěké technologie stojí v areálu ZOO Plzeň, monumentálně působí na návštěvníky rekonstruovaná brána v keltské osadě Archeoparku v Prášilech na Šumavě a poslední, opět zaměřený na život Keltů, se postupně rozjíždí v Jivjanech, kde působí Vousův kmen. V Čechách máme mnoho méně či více zdařilých pravěkých osad, ale chybí nám in situ zachované a prezentované archeologické situace. Vím, že terénní archeologie je vědou „destruktivní“, kdy při výzkumu zároveň dochází k nenávratnému ničení odkrytých situací, které je zároveň těžké vzhledem k jejich otisku v zemi ve vnějším prostředí uchovávat. Možnost k prezentaci tak nabízí odkrytá mohyla s kamennou konstrukcí. Takto dochovaných a zpřístupněných situací je však minimum. V západních Čechách zůstala odhalená mohyla u Žírovic na Chebsku a nově byl otevřen pavilon s eneolitickou kamennou mohylou v Nymburce. Jižní a jihozápadní Čechy patří ke klasickým mohylovým oblastem s množstvím rozsáhlých mohylníků, které někdy čítají přes 100 mohyl a které byly navršeny v různých obdobích pravěku a v raném středověku. Během více než 200 let trvajícího badatelského zájmu bylo v obou oblastech prokopáno přes 1000 mohyl. Je až zarážející, že zde není žádná z mohyl prezentována veřejnosti. Výjimkou byla mohyla prozkoumaná v roce 1936 středoškolským profesorem a ředitelem tehdejšího Muzea města Stříbra Ottou Eichhornem, který provedl archeologický výzkum mohyly střední doby bronzové v Petrském lese severně od Butovské hájovny. Svůj výzkum podrobně popsal ve dvou článcích včetně kresebné a fotografické dokumentace odkryté nálezové situace (Eichhorn  1937;  1937a). Všechny získané artefakty se staly součástí archeologické sbírky jím vedeného muzea a jsou zde uložené dodnes. Protože jeho výzkum odhalil velice zajímavou a monumentální kamennou konstrukci mohyly, ponechal po ukončení výzkumu mohylu odkrytou, aby si ji mohli při vycházkách prohlédnout obyvatelé Stříbra. Nevíme, jak velkou atrakcí se tato pravěká mohyla stala ani jaký měla u návštěvníků ohlas. Ve 30. letech nebyly Sudety klidným místem pro obyvatele české, ale ani pro část německé národnosti. Otto Eichhorn se ještě před koncem 30. let odstěhoval do Vídně a během 2. světové války mělo německé obyvatelstvo Stříbra existencionálně důležitější práci. Odsun německého obyvatelstva po konci války pak přetrhal poslední kulturní vazby k regionu a jeho historii. Odkrytá kamenná konstrukce mohyly postupně zapadávala listím a porostla smrky a borovicemi. Na počátku 90. let jsem při mapování archeologických památek v okolí Stříbra narazil právě na článek O. Eichhorna (1937) s uvedením polohy mohyly a podrobným popisem nálezové situace. Najít mohylu na uvedeném místě pak bylo snadné. Přes pokrytí listím mě uchvátilo dochování především kamenného věnce z postavených velkých plochých kamenů vystupujících až 50 cm

100


9/15/14 5:00 PM


nad terén (obr. 1). To mě poprvé přivedlo na myšlenku opětovného odkrytí konstrukce a zpřístupnění této archeologické památky veřejnosti. Až skoro po dvaceti letech se naskytla příležitost tento nápad realizovat. Rekonstrukce a zpřístupnění mohyly se v roce 2010 stalo součástí projektu „Partnerství ve výzkumu a prezentaci archeologického kulturního dědictví“ podaného v rámci Operačního programu Vzdělávání pro konkurenceschopnost společně s Katedrou archeologie Západočeské univerzity v Plzni a s dalšími organizacemi. Cílem terénní části projektu bylo nové odkrytí konstrukce mohyly, provedení revizního archeologického výzkumu dochovaných částí, rekonstruování původního vzhledu podle dobových fotografií a úprava nejbližšího okolí mohyly. Místo bude po úpravách označeno informační tabulí umístěnou na okraji lesa u silnice. Možnosti prezentace této nemovité památky také napomáhá sama poloha, protože mohyla leží 20 m od silnice ze Stříbra do Malovic, po níž také vede cyklistická stezka. V sousedství mohyly se nachází druhá, výrazná a dosud nezkoumaná mohyla, která návštěvníkům přiblíží původní vzhled před výzkumem. Obě jsou součástí rozlehlého mohylového pohřebiště rozprostřeného v délce přes 400 m podél silnice. Protože však byly zjištěny určité nesrovnalosti v zaměření mohylníku provedeného Archeologickým ústavem v Praze v roce 1972 (Šaldová 1975, 210, tab. 58), bylo v rámci projektu provedeno nové celkové zaměření této kulturní památky. To ukázalo, že mohyl je zde více. Počet identifikovaných mohyl vzrostl z původních 24 na 33. Než se budu podrobněji věnovat anabázi s rozličnými povoleními a souhlasy, musím na úvod říci, že všechny zainteresované strany měly pro zamýšlený projekt pochopení a snažily se nám ve všem vyhovět a pomoci. S vlastníkem památky, kterým je město Stříbro, začala jednání o podmínkách realizace revizního výzkumu a rekonstrukce památky. Zapotřebí bylo získat závazné stanovisko, což vyžadovalo vypracovat za vlastníka žádost. Jelikož je mohylové pohřebiště nemovitou kulturní památkou (reg. č. 28058/4–4064), bylo třeba získat ještě souhlasné vyjádření Národního památkového úřadu, územního odborného pracoviště v Plzni. Protože mohyla byla porostlá 11 vzrostlými stromy, které bylo nutné vykácet, vstoupili jsme zároveň do jednání s Lesy města Stříbra s. r. o., které les s mohylníkem spravují. Problémem nebylo poražení stromů, i když byl vznesen požadavek pokácení stromů v období vegetačního klidu. Jako složitější se ukázal náš požadavek po výzkumu plochu nezalesnit a nechat zde mýtinu o velikosti 12 x 15 m. Řešením bylo vytvořit samostatný díl lesní parcely č. 2172, nechat ji geodeticky zaměřit a zanést do katastru nemovitostí, kde bude vedena jako les, ale využití bude uvedeno jiné. Protože část mohyly zůstala po výzkumu v roce 1936 neodkrytá, bylo zřejmé, že při revizním výzkumu může dojít k zásahům do původních archeologických situací. Zároveň nebylo možné na akci pohlížet jako na záchrannou, protože momentálně památku nikdo neohrožoval. Znamenalo to požádat Archeologický ústav v Praze o povolení provést na základě podkladů z projektu badatelský výzkum. Než se budeme věnovat vlastnímu reviznímu odkryvu, stojí za to nechat alespoň v krátkém úryvku promluvit autora výzkumu z roku 1936 O. Eichhorna: „Mohyla byla odkrývána tak, že každá část její stavby zůstala zachována na původním místě.  Mohylový pohřeb, ke kterému vede cesta z náměstí ve Stříbře, si mohou odborníci a laici prohlédnout v původní poloze i s vertikálními řezy. Je zcela zřejmé, že lidé mohylové kultury nejprve mírný svah pod mohylou srovnali do roviny.  Pak  byl  postaven  kamenný  věnec.  Mohutné  kamenné  desky  byly  s  velkou  pravidelností  umisťovány do kruhu tak, že předkové jistě museli kruh vyměřovat ze středu snad za pomoci  šňůry. Uvnitř kamenného kruhu byly na podlážce hrobu všude rozsypány uhlíky jako symbol  očišťujícího ohně. Protože vše nečisté a zlé musí být v posvátném kruhu spáleno. Uvažujeme  stejně jako v pověstech o čistých a kouzelných okrscích na našich hřbitovech.           Po  slavnostním  očištění  prostoru  bylo  v  jeho  středu  na  podlaze  zhotoveno  kamenné 

101


9/15/14 5:00 PM


Obr. 1. Stříbro, okr. Tachov,  U Butovské hájovny. Mohyla  před revizním výzkumem  a po poražení stromů, pohled  od západu. Foto M. Metlička.

Obr. 2. Stříbro, okr. Tachov,  U Butovské hájovny. Mohyla  po odstranění lesního humusu  během revizního výzkumu  v roce 2013. Foto M. Metlička.

dláždění, kde se pak uskutečnil vlastní pohřeb. Mrtvý k sobě dostal bronzovou břitvu, což patří  k nejstarším dokladům užití tohoto nástroje v kulturním vývoji lidstva, kromě toho také džbánek a hrnek s nápoji a hlubokou mísu a dvě misky na nožce pro potraviny. To vše mu bylo dáno  sebou na jeho cestu na druhou stranu. Nádoby ukazují skvělý styl té doby, jsou zdobeny hlubokými  rýhami,  klikatkovými  pásy  a  šrafovanými  trojúhelníky.  Pohřeb  byl  uložen  společně  s  milodary  v  dřevěné  schránce  (rakvi)  a  přes  ni  byla  navršena  kopulovitá  stavba  z  kamenů  a hlíny. Vnější stěna byla postavena z velkých dobře poskládaných kamenných desek. Dřevěná  vestavba vnitřku hrobu byla samozřejmě ztrouchnivělá, rozpadlá a stlačená dolů, jak zřetelně  ukazuje  vertikální  řez.  Mezi  vnější  kamennou  stěnou  kopule  a  kamenným  věncem  zůstal  prázdný kruhový prostor. Ten jistě sloužil ke kultovním obřadům posledních návštěvníků mrtvého. U západního kraje vně kamenného věnce byly spolu postavené jako oltářový stůl tři kamenné desky a na něm byl zapálen obětní oheň. Nakonec pozůstalí navršili náhrobek z hlíny  a kamenů ve tvaru jednoduché mohyly, takže zcela zmizel krásný pohled na tuto hrobovou  architekturu. Víme, že mohyla nebyla určena jako pastva pro oči okolního světa, ale patřila  samotnému zemřelému. To byl samozřejmě osobitý vrchol kultu mrtvých, od kterého se lidé  dnešní doby mohou učit“ (Eichhorn 1937, 7–8). 102


9/15/14 5:00 PM


V následujícím odstavci uvidíme, do jaké míry se pozorování autora shodují s dnes odhalenou nálezovou situací. Revizní výzkum byl po všech administrativních úkonech zahájen až v polovině srpna 2013, kdy již byly stromy pokácené a odtažené. (Obr. 1) Hned na počátku se ukázalo, že vrstva lesního humusu a hrabanky je za těch skoro 80 let značně silná. Někdy dosahovala mocnosti až 30 cm, což nás značně překvapilo. Obvodový věnec z plochých šikmo postavených kamenů byl vysoký až 60 cm a kameny středového závalu byly dochovány místy až ve třech vrstvách. (Obr. 2) Jako nejnáročnější se ukázalo odstraňování pařezů stromů, jejichž kořeny byly zaklíněny mezi kameny a ve středu závalu prorůstaly vrstvami kamenů. Přesto se podařilo alespoň ty v nejexponovanějších místech odstranit. Odebrání lesního humusu ukázalo, že kresebná dokumentace O. Eichhorna (Obr. 3; 1937, Abb. 4; 1937a, Abb. 3), i když zčásti schematická, poměrně dobře odráží skutečnost. Přesněji je zakreslen řez mohylou a kamenný věnec, naopak kameny středového závalu jsou zachyceny jen schematicky. Dnes jsou jak na kamenech obvodového věnce, tak především u středového závalu patrné druhotné zásahy, které pochází z doby výzkumu, ale také z pozdějších let, kdy byly některé kameny obvodového věnce vyvráceny kořeny stromů. Proto, aby bylo možné přesvědčivě rekonstruovat původní vzhled a konstrukci, bude v příští sezóně věnována větší pozornost odkryvu v místech dosud nezkoumaných, zejména v severovýchodní části.

Obr. 3. Stříbro, okr. Tachov, U Butovské hájovny. Půdorys a řez mohylou  prozkoumanou v roce 1936 na kresebné dokumentaci (podle O. Eichhorna 1937; 1937a).

103


9/15/14 5:00 PM


Uprostřed středové kamenné konstrukce zůstala přesně podle popisu dochována kruhová plocha o průměru cca 3,0 m vydlážděná plochými kameny, na které byly rozsypány kremační pozůstatky a kde bylo nalezeno také 5 nádob datujících mohylu do střední doby bronzové. Západně pak ležela bronzová břitva s prolamovanou rukojetí zakončenou kroužkem (Eichhorn 1937, Abb.  7; 1937a Abb. 6). Pohřeb byl podle všeho kostrový uložený mezi břitvu a skupinu keramických nádob. Na kresleném profilu O. Eichhorna (Obr. 3) je vidět méně kamenů v prostoru nad pohřbem, kde jsou na povrchu nakresleny ploché kameny vodorovně. Obvod středového závalu naopak kolem středové komory lemovaly v několika kruzích na výšku postavené kameny, mírně skloněné do středu, které v horních patrech jakoby kopulovitě uzavíraly komoru. To je dobře patrné zejména v nezkoumané a dobře zachované severozápadní části mohyly a neporušeném bloku na severovýchodě mohyly. Podle půdorysu (Obr. 3) je vidět, že ze středové konstrukce zůstaly jen obvodové kameny, ostatní kameny byly odebrány při rozebírání středového závalu. Můžeme tak soudit, že dosud zachované kameny jsou již druhotně přemístěné a je možno s nimi nakládat i při rekonstrukci tak, aby byl původní vzhled co nejpřesvědčivější. Daleko pečlivěji je na uveřejněném plánku zdokumentován obvodový věnec z plochých na výšku postavených kamenů, které jak podle kresby, tak podle jejich současného stavu byly mírně vykloněny směrem ven, což může být také způsobeno tlakem tělesa mohyly na obvodový věnec. Odkryv vně kamenů v rozsahu z roku 1936 ukázal, že zde byl stržen jen drn, ale zbytek tělesa mohyly, který je patrný ještě 1,0–1,5 m od věnce, podrobněji zkoumán nebyl (Obr. 3). Z tohoto pohledu jsou zajímavá dvě místa, jedno vně věnce na východě, kde je výrazná koncentrace značně velkých kamenů, a druhé na protějším západním okraji. Obě naznačují, že by mohlo jít o dodatečné pohřby na obvodu mohyly, což je potěšující výzva pro výzkum v roce 2014. Kromě kriticky zhodnocené kresebné dokumentace bude využito dobových fotografií (Eichhorn 1937, Abb. 3, 5, 6) a také výsledků revizního výzkumu. Nyní je zřejmé, že pro dostavbu středové konstrukce bude zapotřebí poměrně značného množství především velkých kamenů, které budou stejného druhu, posbírány z okolního lesa a z drobných lomů. Prostor mezi kameny bude třeba vyplnit hlínou, které bude pro dostavbu také nedostatek. Zatím nevyřešenou otázkou zůstává zabezpečení obvodových kamenů z věnce, ale protiargumentem může být skutečnost, že tyto kameny zde zůstaly z velké části neporušené skoro 80 let, a proto raději nebudeme předjímat zvýšené projevy vandalství v dnešní společnosti. Zrekonstruování původního vzhledu kamenné stavby (architektury) mohyly a osazení turistické tabule s informacemi o výzkumu O. Eichhorna v roce 1936, současný revizní výzkum a interpretace celé stavby ještě neznamená konec práce. Otázkou zůstává, jak o tuto odkrytou archeologickou památku pečovat v budoucnosti. Lesní prostředí přináší každým rokem množství biologického materiálu, pro který bude profilově víceúrovňový terén příhodným místem k ukládání. Nic na tom nezmění ani vykácení stromů v prostoru mohyly. V jednání je každoroční údržba v jarních měsících podpořená snad i městem Stříbrem. V úvahu přichází zejména mechanické očištění pomocí fukarů a vysavačů, ale někdy zřejmě bude nutné také využít chemických prostředků na hubení vegetace, i když se nám využití herbicidů v lesním prostředí nelíbí. Jistě se také v roce 2014 nevyhneme dalším komplikacím především administrativního charakteru, které nás zbrzdily už před zahájením terénní části výzkumu. Na obzoru je povolení s osazením informační tabule, výběrové řízení na její výrobu a přibydou jistě další. Původní nadšení, že ukážeme přiblížením naší práce veřejnosti odkrytou archeologickou situaci a možná tak trochu přispějeme i ke zlepšení obrazu oboru, z nás po všech komplikacích rychle vyprchává. Důležité pro úspěch celého projektu ještě bude ze začátku opomenutá prezentace v turistických průvodcích, ve sdělovacích prostředcích a na dalších propagačních materiálech, které bylo možné do projektu zahrnout. Na závěr už jen malý povzdech: Doufejme, že v budoucnu bude v muzejní archeologii více prostoru pro práci na prezentaci našeho archeologického kulturního dědictví a archeologických sbírek.

104


9/15/14 5:00 PM


Poděkování Tento článek byl podpořen projektem OP VK Partnerství pro archeologii  (CZ.1.07/2.4.00/17.0056), který je spolufinancován z Evropského sociálního fondu   a státního rozpočtu České republiky.

litEratura: Eichhorn, O. 1937: Ausgrabungen des Museums der Stad Mies von 1933 bis 1936. Mies. Eichhorn, O. 1937a: Ein mittelbronzezeitlicher Hügelgrab bei Mies im Egerlande. Wiener Prähistorischen Zeitschrift XXIV, Jahrgang 1937, 1. Halbjahrsheft, s. 29–41, Abb. 2–7. Wien. Šaldová, V. 1975: Mohylová pohřebiště na Stříbrsku. In: Výzkumy v Čechách 1971, str. 202–214, tab. 53–61. Praha.

suMMAry nEw burial Mound rEsEarchEd in 1936 nEar stříbro has bEEn rEvEalEd and PrEsEntEd In 1936, O. Eichhorn of the Municipal Museum in Stříbro excavated a burial mound in the woods near the Butov gamekeeper’s lodge in the cadastral territory of Stříbro. The grave goods consisted of 5 vessels and a bronze razor which date the burial mound to the Middle Bronze Age. The impressive stone structure of the outlining kerb and central cist, which was most likely intended to hold the inhumation burial, led the original author of the excavation to leave the interior of the burial mound exposed for the visitors. The burial mound located in the wood became gradually overgrown by trees and was covered by organic matter. The archaeologists of the West Bohemian Museum in Pilsen recently cleaned the preserved stone structure in the framework of the “Partnership for Archaeology” project, conducted in the collaboration with the University of West Bohemia. The project is aimed at exposing the burial mound for public presentation, executing new archaeological documentation and reconstructing the original appearance of the burial mound for the visitors. The information tourist board will be installed next to the burial mound which will describe the archaeological research. Findings will be shown the finds deposited in the Municipal Museum in Stříbro.

Mgr. Milan MEtlička záPadočEské MuzEuM v Plzni odd. PrEhistoriE zborovská 40 301 00 PlzEň [email protected]

105


9/15/14 5:00 PM

hAlštAtská vesničkA v zoologické A botAnické zAhrAdě v Plzni Markéta sochorová

Historie projektu

V roce 1998 chystala plzeňská ZOO a BZ vybudování naučné stezky o vývoji přírody a člověka ve čtvrtohorách. Součástí naučné stezky měla být i pravěká vesnička. S požadavkem na napsání projektu se zástupci ZOO obrátili na Západočeské muzeum v Plzni. Projekt připravil Mgr. M. Metlička, vedoucí oddělení prehistorie (Mudra 2000; Trnka–Řezáč 2012). Plzeňská Zoologická a botanická zahrada jsou od 90. let 20. století organicky propojeny v jeden celek (www.zooplzen.cz/o-nas/historie-bz/historie-botanicke-zahrady.aspx). Na jejím severozápadním okraji se ve svahu nad říční terasou nacházela volná plocha (bývalá točna pro nákladní automobily), která byla určena pro výstavbu vesničky (Trnka–Řezáč 2012). Leží na trase mezi statkem Lüftnerkou s výběhy pro domácí zvířectvo a výběhy s vlky a medvědy. Na ploše stojí vzrostlé stromy, což ještě podtrhuje atmosféru lokality. Výšinná sídliště byla oblíbená ve všech obdobích pravěku a západní Čechy poskytují mnoho lokalit tohoto typu. Prostor vybraný pro vesničku svým charakterem odpovídal lokalitám z období pozdního halštatu (Chytráček–Metlička 2004, 26–29). Každý z objektů ve vesničce má svůj předobraz ve skutečném objektu zachyceném na prozkoumaných lokalitách Plzeň–Roudná, Plzeň–Křimice, Mašovice (okr. DO) a Horšovský Týn (okr. DO) (Metlička 1998; Votruba 2011). Výstavba halštatské vesničky proběhla v roce 1999. Postupně byly vybudovány dvě polozemnice, jeden kůlový dům, ohniště, hrnčířská pec a skladištní přístřešek. Na stavbě jednotlivých objektů se podíleli zaměstnanci oddělení prehistorie a botanické zahrady (Mudra 2000). Pro vesničku byl připraven program, který měl širokou veřejnost seznámit se životem lidí v pravěku (Metlička 1998), ale tato část projektu nebyla realizována. Vznik projektu „Živá (pre)historie“

Následujících deset let zůstával areál nevyužitý a jednotlivé stavby postupně chátraly. V roce 2010 členové západočeské pobočky ČAS zahájili jednání s vedením ZOO o využití pravěké vesničky k původnímu účelu. Na sklonku léta téhož roku proběhly dva oživené víkendy, během nichž se sešli dobrovolníci se zájmem o archeologii, pravěk či řemesla (například tkalcovství, výroba keramiky či výroba kamenné industrie). Ukázky různých technologií měly návštěvníkům ZOO přiblížit život lidí v minulosti a hlavně jim dát možnost si jednotlivé aktivity vyzkoušet na „vlastní ruce“. Hlavním cílem bylo zjistit, jestli tento typ programu může veřejnost zaujmout. Celá akce měla velmi pozitivní ohlas a vedení ZOO projevilo zájem o její zařazení do programu hned v následující hlavní návštěvnické sezóně. Jednotliví účinkující, vesměs dobrovolníci, se rekrutovali z různých institucí (ZČM v Plzni, ZČU v Plzni…), sdružení (Via Boemia, Nezmar…), z jednotlivců se zájmem o archeologii, historii (Trnka–Řezáč 2012) a také o tradiční řemesla na profesionální či amatérské úrovni. Tento model přetrval i v dalších sezónách. Postupně se vytvořila stabilnější skupina s příležitostně „hostujícími“ jednotlivci. V současnosti se počet lidí podílejících se na projektu pohybuje kolem tří desítek,

106


9/15/14 5:00 PM


ale na jednotlivé programy se obvykle sejde deset až čtrnáct osob. Vzhledem k poměrně pestré skladbě dobrovolníků byl celý projekt nazván „Život a řemesla v pravěku a raném středověku“. Projekt je od svého počátku nekomerční a klade důraz na odbornou úroveň jednotlivých programů. Garantem se stalo nově vzniklé sdružení Oživená (pre)historie o. s., což umožňuje jednání s externími partnery a vyřizování formalit (Trnka–Řezáč 2012). Na provoz vesničky během první sezóny poskytla finance Zoologická zahrada a pro následující dvě sezóny se již podařilo získat grant od Odboru kultury Magistrátu města Plzně (Řezáč–Trnka 2013). Rekonstrukce a úpravy vesničky

Jednotlivé stavby ve vesničce se nacházely ve velmi špatném stavu a ani asfaltová plocha kolem jednotlivých objektů nepůsobila dobře. Před zahájením první sezóny bylo nutno areál upravit a provést opravu nejpoškozenější polozemnice. V průběhu prací se stav objektu ukázal horším, než byl původní odhad, čímž došlo ke zpomalení celého procesu rekonstrukce. Kromě výměny rákosové střešní krytiny bylo nezbytné vyměnit i část dřevěné konstrukce. Prozatím se podařilo opravit jen západní polovinu polozemnice. Z výpletu stěn byly částečně odstraněny zbytky hliněného omazu tak, aby bylo možno nahlížet do interiéru (Trnka 2012). (Obr. 1) Během prvního oživeného víkendu jsme polozemnici postupně vybavili lůžkem, vertikálním tkalcovským stavem, ohništěm a několika keramickými nádobami (Trnka 2012). Vnitřek měl působit zabydleným dojmem a ukazovat běžný život v pravěku i mimo konání akcí. Návštěvníci však nepochopili tento náš záměr a vybavení postupně zcela znehodnotili. My jsme zase naopak pochopili, že tudy cesta nevede, a po ukončení programu jsme objekt vyklidili a zajistili proti dalšímu plenění. Za kůlovým domem vznikla malá políčka, na nichž se chtěly zkusit pěstovat nějaké užitkové rostliny. Poté, co se na jaře okolní stromy bohatě olistily, se zde však dařilo především kopřivám. V dalších letech jsme se stávali postupně poučenějšími a vesnička zvelebenější. Část asfaltu kolem staveb byla odstraněna, zbytek zasypán červeným pískem a na podzim spadaným listím. Na slunném místě bylo založeno nové políčko obehnané nízkým vyplétaným plotem. Obnovy se dočkalo i ohniště v centru vesničky a proběhla i rekonstrukce hrnčířské pece. Podél výběhu medvědů směrem do vesničky byly osazeny informační tabule o jednotlivých pravěkých obdobích – počínaje neolitem až po dobu halštatskou (Trnka–Řezáč 2011).

Obr. 1. Oprava  střechy poškozené  polozemnice.

107


9/15/14 5:00 PM


Oživené víkendy

Od roku 2011 probíhají v květnu až září oživené víkendy, které návštěvníky seznamují s každodenním životem člověka v pravěku a raném středověku. Koncepce jednotlivých víkendů se od počátku víceméně nezměnila. Každá akce má své hlavní téma – výroba keramiky, zpracování kamenné suroviny, výroba textilu, zpracování kůže či vaření. Návštěvníkům jsou k dispozici informační panely na dané téma. Jednotlivé činnosti mají svá stanoviště, kde jsou prezentovány technologické postupy. Přímo před návštěvníky vznikají a jsou zdobeny keramické nádoby, přede se a tká na stavu, karetkách atd., vyrábí se kamenné, kostěné či parohové nástroje nebo se drtí obilí na různých typech pravěkých mlýnů. Malí i velcí návštěvníci tak mohou sledovat vznik jednotlivých artefaktů a mají i možnost si jejich výrobu sami vyzkoušet. Předměty vyrobené během jednotlivých víkendů slouží k zařizování vesničky či pro prezentaci před veřejností. Jednotlivé činnosti jsou doplněny odborným výkladem, aby se návštěvník dozvěděl něco o řemesle a hlavně o archeologii jako vědním oboru. Poslední sezónu obohatila stanoviště, na nichž si veřejnost může vyzkoušet práci archeologa v laboratoři. Na místě jsou připraveny střepy z keramických nádob a návštěvníci si mohou zkusit „rekonstrukci“ vybrané nádoby. Dětskými návštěvníky byla velmi pozitivně přijata i soutěž, při níž malí soutěžící obcházejí jednotlivá stanoviště a plní jednoduché úkoly, po jejichž úspěšném zdolání obdrží diplom a malou pozornost, např. pexeso se zvířátky. (Obr. 2) Přednášky a experimenty

Sdružení má mimo jiné zájem na rozšíření povědomí o tom, čím se archeologie zabývá, jaké jsou její výsledky v teoretické rovině a jak lze tyto výsledky převést do praxe. V roce 2012 jsme tedy sezónu zahájili přednáškou PhDr. J. Beneše z Jihočeské univerzity na téma „Archeobotanika, věda o archeologických nálezech rostlin“ a v podobném duchu jsme i sezónu ukončili. PhDr. H. Březinová, Ph.D. z AÚ AV ČR prezentovala přednášku na téma „Poznání pravěké textilní výroby na základě textilních nálezů“ (Trnka–Procházková 2013). Obě přednášky se setkaly s velkým zájmem veřejnosti. Způsob uchopení tématu oběma odborníky a jeho prezentace laikům určitě přispěly ke zlepšení pohledu na kulturní úroveň a vyspělost lidí žijících v pravěku či pozdějších obdobích. Dalším způsobem, jak nenásilnou formou představit lidem život v pravěku a současně výsledky archeologického bádání, je provádění experimentu. Vzhledem k umístění halštatské vesničky se zaměřujeme spíše na ty bezpečné a nehlučné. Od Výzkumného ústavu zemědělské výroby se podařilo získat obilky pšenice jednozrnky a dvouzrnky. Dále jsme zaseli hrách, čočku či rostliny používané v barvířství a především doložené z archeologických nálezů (Trnka 2012; Trnka–Procházková 2013). Rostlinám se dařilo, jen potřebovaly během horkých letních dnů pravidelnou zálivku a občas odplevelit. Z úrody jsme se však zase až tak neradovali, protože se sklizní nás částečně předběhli návštěvníci a částečně místní volně se pohybující drůbež. Přesto pěstování výše uvedených plodin každoročně opakujeme. Vedle záměrně zasetých plodin se zazelenaly i některé vrbové pruty použité k ohrazení políčka. Poměrně náročný experiment – výpal keramiky – jsme připravili v průběhu druhé sezóny. Díky keramikům v našich řadách se podařilo hrnčířskou pec opravit, zprovoznit a hlavně zaplnit. K tomu poslednímu ovšem přispěli i další členové sdružení a také návštěvníci, neboť práce s keramickou hlínou patří k těm návštěvnicky nejoblíbenějším činnostem. Úspěšně se podařilo zvládnout oxidační i redukční výpal (Trnka–Procházková 2013), takže se tato činnost stala součástí programu i v následujícím roce. Během zatím poslední sezóny 2013 se velkého experimentu dočkalo i tkalcovství. Na základě ikonografických pramenů zejména z antického Středomoří byl zhotoven vertikální stav a na něm byla utkána látka v keprové vazbě. V průběhu experimentu se ověřovala jedna z možností

108


9/15/14 5:00 PM


Obr. 2. Některé artefakty  děti fascinují.

Obr. 3. Vertikální tkalcovský  stav s ukázkou tkaniny  v keprové vazbě.

interpretace žlabovitých jam vyskytujících se na pravěkých sídlištích, v nichž se hojně nalézají závaží k tkalcovským stavům a další keramické artefakty (Trnka–Přemyslovská 2014). K drobným experimentům patřila výroba domácího tvarohu s vynikajícím výsledkem, který však mohli ocenit jen účinkující. Mezi experimenty lze zařadit i pečení placek z mouky umleté na některém z mlýnů přímo ve vesnici. (Obr. 3) Shrnutí dosavadních výsledků a vize do budoucnosti

Vzhledem k situování vesničky v Zoologické zahradě má naše sdružení zajištěn přísun návštěvníků. Na druhou stranu je nutné přizpůsobit náplň jednotlivých akcí v sezóně. Postupem času se zvyšuje počet školou povinných návštěvníků, kteří mají pravěk právě v učebních osnovách, stejně jako učitelů dějepisu. Mimořádně potěší, pokud zjistíte, že návštěvník do halštatské vesničky zavítal opakovaně nebo že kvůli programu přicestoval z větší vzdálenosti. V průběhu tří uplynulých sezón se sdružení podařilo vytvořit poměrně stabilní tým dobrovolníků se zájmem o archeologii, život v pravěku a se schopností zaujmout veřejnost. Do budoucna plánujeme postupnou rekonstrukci jednotlivých objektů, především polozemnic a kůlového domu, aby je bylo možno více používat při jednotlivých akcích, protože v současnosti vzhledem ke svému neutěšenému stavu představují spíše jen kulisu.

109


9/15/14 5:00 PM


litEratura a PraMEny Chytráček, M. – Metlička, M. 2004: Die Höhensiedlungen de Hallstatt- und Latenezeit in Westböhmen. Památky archeologické, Supplementum 16, Praha, str. 26–29. Metlička, M. 1998: Libreto pro stavbu pravěké vesnice z doby železné v ZOO Plzeň, nepublikováno. Mudra, P. 2000: Vesnice z doby železné v ZOO Plzeň. Rekonstrukce a experiment v archeologii 1, Hradec králové, str. 163. Trnka, R. – Řezáč, M. 2011: Ohlédnutí za pravěkem. Vítaný host, RegionAll, Plzeň, str. 26–27. Trnka, R. – Řezáč, M. 2012: Prezentace archeologie v areálu ZOO Plzeň. Rekonstrukce a prezentace archeologických objektů 1, Villa Nova Uhřínov o. s., str. 20–24. Řezáč, M. – Trnka, R. 2013: Objevte svou cestu do pravěku. Vítaný host 1, RegionAll, Plzeň, str. 12–13. Trnka, R. 2012: „Pravěká“ osada znovu ožívá. Výroční zpráva 2011, Zoologická a botanická zahrada v Plzni, str. 114–116. Trnka, R – Procházková I. 2013: Rok 2012 v pravěké osadě. Výroční zpráva 2012, Zoologická a botanická zahrada v Plzni, str. 112–114. Trnka, R. – Přemyslovská, P. 2014: Zamyšlení nad tkalcovským stavem. Živá archeologie – REA 15/2013(II), Hradec Králové, str. 54–60. Votruba, M. 2011: Jak se rodí „zoologická“ pravěká vesnice. Vítaný host, RegionAll, Plzeň, str. 27. http://www.zooplzen.cz/o-nas/historie-bz/historie-botanicke-zahrady.aspx Autor fotografií: Oživená (pre)historie o.s.

suMMAry a h alstatt villagE in thE zoological and botanical gardEn in PlzEň M arkéta sochorová The Zoological and Botanical Gardens in Plzeň built a Halstatt village in cooperation with the department of prehistory of the Museum of West Bohemia in Plzeň in 1999. The village was to be a part of the educational trail about the evolution of nature and humans in the Quaternary era. After ten years, when the area was out of use and dilapidated, in 2010 the members of the west Bohemian branch of the Czech Archaeological Society designed and started to realise a project for its rejuvenation called “Life and crafts in prehistory and Early Middle Ages”. The project was financed first by ZOO Plzeň and then by the Plzeň City Hall. The project has been non-commercial since it started and stresses the high specialist standard of its individual programmes. It is guaranteed by the newly established non-profit organisation Revived (pre)history. Apart from the event weekends, focused on the demonstrations of various prehistoric technologies, the organisation undertakes a gradual reconstruction of the individual parts of the area and organises public lectures, workshops and engages in experimental archaeology. Throughout the last three seasons the organisation succeeded in creating a rather stable team of volunteers with interest in archaeology and life in prehistory, able to attract interest of the public.

Mgr. M arkéta sochorová záPadočEské MuzEuM v Plzni [email protected]

110


9/15/14 5:00 PM

Projekt lAus ArchAeologiAe A Příběhy skryté v zeMi (východiskA A výhledy) barbora hlaváčová – jan jílEk – františEk k ašPárEk

V rámci projektu Pardubického kraje LAUS ARCHAEOLOGIAE (k projektu více viz Libánek a kol. 2013) jsme připravili cyklus interaktivních přednášek, který jsme nazvali Příběhy skryté v zemi. Chtěli bychom mladé generaci představit archeologické památky v okrese Pardubice, Chrudim, Svitavy, Ústí nad Orlicí a zanést do školních lavic povědomí o archeologii a činnosti archeologů v našem kraji. Cílem přednášek je seznámit žáky s archeologickými památkami, zábavnou formou prezentovat archeologické kulturní bohatství České republiky, přiblížit kulturně historické vztahy, prohloubit zájem o jejich poznávání, navodit pozitivní vztah ke kulturním památkám i k památkové péči. (Obr. 1) V neposlední řadě chceme malým posluchačům přiblížit práci archeologů a rozvinout „schopnost chápat chování lidí v minulosti  na základě  rekonstrukce  charakteristických  situací a myšlenek doby, ve které žili“ (Brabcová 2003, 290). Archeolog jako vypravěč příběhů skrytých v zemi, jako průvodce na cestě za poznáním vejde do školy, aby zavedl žáky skrze hry, tvůrčí činnosti a úkoly do záhadného a zajímavého světa archeologie. „Archeolog-vyučující“ tak vyzvedne význam svého oboru a objasní důležité momenty archeologické práce skrze motivační příběh, prostřednictvím pracovních listů, úkolů, map a replik artefaktů. Vybrali jsme témata, která na sebe navazují a kterým se v učebnici nevěnuje příliš mnoho prostoru. Z úst odborníků tak budou moci děti slyšet přednášky zaměřené na tato témata: Co je to archeologie?,  Keltové  ve  východních  Obr. 1. Schéma přednášky (vytvořila B. Hlaváčová) Čechách,  Kontrast  civilizací  –  Římané  a  barbaři,  Odkaz  Velké  Moravy,  Od  slovanského  hradiště  ke  královskému  městu,  Zbraně  a zbroj ve středověku. Jako nástroj motivace bude sloužit úvodní prezentace (Obr.  1), ta umožní přenos dětských myslí v čase a prostoru do dob minulých. Nově získané informace si žáci osvojí prostřednictvím pracovních listů, úkolů a tvůrčí činnosti. Prakticky si ověří na konkrétních příkladech, zda všemu správně porozuměli. Cvičení zkontrolují spolu

111


9/15/14 5:00 PM


s archeologem. Během této chvíle budou mít možnost položit odborníkovi otázky, které nebyly zodpovězené a které by je zajímaly. Induktivní metodou tak dospějí od místa svého bydliště k obecně platným závěrům aplikovatelným nejen v rámci České republiky, ale i v celé Evropě. V současné době připravujeme seminář pro ředitele škol a pedagogy dějepisu Pardubického kraje, abychom je seznámili s naším projektem. Doufáme, že nás podpoří, zúčastní se ho a pomohou nám najít cestu, jak zpopularizovat archeologii ve školním prostředí.

litEratura Brabcová, A. (ed.) 2003: Brána muzea otevřena: Oživená historie. Náchod. Libánek, T. a kol. 2013: Zpráva o průběhu projektu Laus Archaeologiae za rok 2013. Archeologie východních Čech 3, 258–262.

suMMAry ProjEct laus a rchaEologiaE and storiEs hiddEn in thE ground (thE basis and outlooks) As part of the Pardubice regional authority project called LAUS ARCHAEOLOGIAE a set of interactive lectures for schools was prepared, called STORIES HIDDEN IN THE GROUND. It was intended to present in an engaging way the archaeological heritage in the areas of Pardubice, Chrudim, Svitavy and Ústí nad Orlicí. The archaeologist is presented as a narrator of the stories hidden in the ground, as a guide on the journey to knowledge about selected topics: What is archaeology?, The Celts in east Moravia, A contrast of civilizations – The Romans and the Barbarians, The heritage of Great Moravia, From a Slavonic hillfort to royal town, Weapons and armour in the Middle Ages. The inherent components of each programme are an introductory presentation of the topic, work on various worksheets, tasks and creative activities. We are also preparing a seminar for the headmasters of schools and teachers of history in Pardubice region, which aims to introduce them to the project and find ways for a popularisation of archaeology at schools.

Mgr. barbora hlaváčová rEgionální MuzEuM v chrudiMi široká 86 537 01 chrudiM EMail: [email protected] Phdr. jan jílEk, Ph.d. východočEské MuzEuM v Pardubicích archEologické oddělEní

záMEk čP. 4 530 02 PardubicE EMail: jilEk@ vcM.cz Mgr. f rantišEk k ašPárEk východočEské MuzEuM v Pardubicích archEologické oddělEní

záMEk čP. 4 530 02 PardubicE EMail: kasParEk@ vcM.cz

112


9/15/14 5:00 PM

závěry z konference Archeologie A veřejnost 7/2013: Archeologie Pro budoucnost

i. PřiPravovaný zákon o PaMátkovéM fondu 1. Důsledky tohoto zákona budou mít zásadní vliv na veřejné rozpočty a s těmito zvýšenými náklady předkladatel (MK ČR) nepočítá. 2. Z příspěvků prezentovaných na konferenci účastníci nabyli dojmu, že by změna reprezentovaná připravovaným návrhem zákona o památkovém fondu nevedla k lepšímu, ale k horšímu. 3. Účastníci konference apelují na propojení archeologie s veřejnou správou a zdůrazňují aktuálnost řešení otázky, jakým způsobem veřejnou správu do péče o archeologické dědictví efektivně vtáhnout.

ii. čEští archEologové v zahraničí Účastníci konference s uspokojením konstatovali, že je dobré, že se čeští archeologové angažují v zahraničí, neboť to otevírá českou archeologii světu.

iii. účast vEřEjnosti Při ochraně archEologického dědictví Konference bere na vědomí, že při ochraně archeologického dědictví bude brán v úvahu názor poučené veřejnosti.

iv. zvEřEjňování archEologických dat Konference jednala o otázce zveřejňování archeologických dat. Účastníci konference považují téma zveřejňování za velmi aktuální, které je třeba v blízké budoucnosti řešit, a to v zájmu zkvalitnění profesionální péče o archeologické dědictví na straně jedné a jeho ochrany poučenou veřejností na straně druhé.

113


9/15/14 5:00 PM


v. nakládání s lidskýMi ostatky Účastníci konference si jsou vědomi palčivosti problematiky nakládání s lidskými ostatky a považují ji za zcela neřešenou. Konference apeluje na to, aby se problematika začala neodkladně řešit, a navrhuje, aby se otázka nakládání s lidskými ostatky široce diskutovala v rámci archeologické a antropologické obce a ostatních zainteresovaných stran například formou konference nebo semináře, věnovaných výhradně tomuto tématu. Na konferenci se diskutovaly i zahraniční příklady nakládání s lidskými ostatky.

vi. laus archaEologiaE Účastníci konference diskutovali otázku, zda obor stojí o to, aby představitelé státní správy a samosprávy motivovali archeology k popularizaci archeologického dědictví, anebo zda je vhodnější cesta archeologické iniciativy „zdola“. Po diskusi se účastníci shodli na tom, že vítají zájem Pardubického kraje o prezentaci archeologického dědictví svého kraje a považují tuto cestu za velmi inspirativní.

vii. ManifEst vEřEjné archEologiE Na základě diskuse k projektu Laus Archaeologiae vyšlo najevo, že zájmem účastníků konference i celkového snažení v oblasti veřejné archeologie by mělo být „Pozdvihnout formální deklaraci veřejného zájmu v zákonech, normách a ve veřejných předpisech na skutečný veřejný zájem“. Tuto tezi je možno považovat za jakýsi „manifest veřejné archeologie“.

Závěry z konference dne 22. 11. v Nečtinách zaznamenal M. Bureš.

114


9/15/14 5:00 PM

veřejná Archeologie 5

Recommend Documents