V Suezu se rodiče s dětmi rozloučili, neboť chtěli navštívit Egypt, Palestinu a Itálii. Má matka měla být na této cestě představena také papeži Lvu XIII. a císaři Františku Josefovi. Tak tedy došlo k tomu, že my dvě děti, můj starší bratr Hansi a já, doprovázeni našimi dvěma chůvami a Babikem, jsme onoho krásného jarního dne sami dorazili na zámek Ronšperk.
Zámek Ronšperk Mé dětství v Ronšperku bylo šťastné a bezstarostné jako krásný sen. Zeď, která obepínala park, nás dělila od rušného světa. Zámek Ronšperk byl malý svět sám pro sebe, oáza pokoje. Naši sousedé na okolních zámcích neměli děti v našem věku a s ronšperskou mládeží jsme se nestýkali. Tak byl po celá ta léta můj bratr Hansi mým jediným přítelem. Ačkoli byl o čtrnáct měsíců starší, vyrůstali jsme jako dvojčata. Sdíleli jsme spolu pokoj, hry, učitele, zájmy i veškerá tajemství. Protože jsme přišli z Japonska, cítili jsme k sobě navzájem těsnější pouto než k ostatním dětem narozeným v Ronšperku; matka nás také proto daleko více milovala - až nespravedlivě vůči ostatním dětem, jež zahrnovala pod společné jméno „die Böhmer“ - Češi. Hranice našeho světa tvořily zdi zámeckého parku, jenž byl naším jediným hřištěm. Za špatného počasí jsme si hráli v dětských pokojích, na chodbách zámku a na velké půdě s lesem trámoví. Uprostřed zámku bylo malé nádvoří s kamennou kašnou. Vpravo se šlo do kuchyně a do sklepa, vlevo do zámecké kaple. Zde každou sobotu sloužil městský farář mši. Hansi a já jsme ministrovali. V prvním patře bylo zámecké divadlo s kulisami, světelnými efekty a kostýmy. Milovali jsme tento prostor a improvizovali zde některá představení; básníkem a režisérem byl samozřejmě Hansi. Z divadla vedlo prostorné schodiště, zdobené otcovými loveckými trofejemi, do jídelny s obrazy našich předků a odtud do nejposvátnějšího místa zámku - velké knihovny, která byla zároveň otcovou pracovnou. Uprostřed tohoto velkého a světlého sálu stál dlouhý psací stůl, pokrytý papíry a písemnostmi. V jeho středu trůnil velký černozlatý Buddha z Japonska. Stěny pokrývaly desetitisíce svazků, které otec osobně všechny nasbíral. Nebyly krásně vázané, neboť otec nebyl žádný bibliofil. Každá kniha se ale nějakým způsobem vztahovala k jeho osobě nebo k místu jeho pracovního pobytu. Na tmavých dřevěných sloupech kolem stály v životní velikosti busty velkých myslitelů: Sokrata a Platóna, Marka Aurelia a Aristotela, Kanta a Schopenhauera. Mezi těmito filozofy stálo poprsí Krista a Michelangelův Mojžíš. Menší busty byly na stolech: Goethe a Schiller, Homér, Apollón a Napoleon. Nad vchodem visel vzácný pestrý obraz Zarathustry a okenní výklenky zdobily kaligrafické texty z Koránu. Rád jsem tiše sedával v koutě a pozoroval otce, jak psal, četl nebo diktoval. Když měl čas, kladl jsem mu dětské otázky, na něž otec vždy trpělivě odpovídal. 11
Vedle psacího stolu stál obrovský glóbus. Rád jsem jím otáčel a snil o vzdálených zemích. Často jsem sledoval prstem tu dlouhou cestu, po níž jsme přijeli z Tokia do Ronšperka. Když můj zrak padl na japonské ostrovy, vzpomněl jsem si naše prarodiče Kichačiho a Jonnu. Viděl jsem je, jak sedí v zahrádce před svým malým domkem, ponořeni do vzpomínek na svou vzdálenou dceru a její děti. Velká zelená skvrna, jež dělila Japonsko a Evropu, byla Rusko, rodiště mé druhé babičky, které po čtyřicet šest let ovládal její prastrýc Nesselrode. Rakousko, Čechy a Uhry mi byly samozřejmě důvěrně známé, také Německo, jehož lesní hranici jsme často při svých procházkách překračovali. Z Nizozemí pocházel rod Coudenhove, Belgie byla jejich staletou vlastí. V Paříži se našli naši prarodiče a ve Versailles byl můj předek, který ještě nosil napůl francouzské jméno Coudenhove de la Fretture, pážetem nešťastné královny Marie Antoinnety. Španělsko mi připomínalo Jacquese de Coudenhove, jenž přijel na koni z Říma, aby zvěstoval císaři Karlu V. strašnou zprávu, že jeho vzpurní lancknechti dobyli a vyrabovali Řím. Nad Středomořím jsem vzpomínal na Kalergie z Kréty a Benátek a Konstantinopol bylo město, o něž bojoval náš prapředek Gerolf Coudenhove ve čtvrté křížové výpravě. Anglie byla upomínkou na našeho anglického praděda Kalergiho, bázlivého milionáře, a v Norsku jsem hledal město Bergen, domovinu jeho matky. Jižně od rovníku, v Africe, jsem viděl svého strýce Hanse, jak sedí mezi svými černochy s ochočeným opičákem na klíně. A na opačné straně Atlantiku mi otec ukázal místo, kde zastřelil oba jaguáry, jejichž lebky nyní visí nad krbem v knihovně. Tak se mi zdála celá zeměkoule malá a úzce spojená s naší široce rozvětvenou rodinou. A když jsem se podíval na hvězdný glóbus, který stál na druhém konci psacího stolu, připadala mi Země jako malá loďka, jež mě a mou rodinu unáší mořem hvězd z temné a neznámé minulosti do temné a neznámé budoucnosti. V zimních nocích, když jsme zachumláni do liščích kožešin a nánožníků klouzali na saních přes zasněžené pláně a kopečky, díval jsem se do křišťálově jasného nebe na hvězdy a hloubal o nekonečnosti prostoru a času, o nepatrnosti člověka a života. Náhle mi přišlo na mysl poznání, jež rozhodujícím způsobem ovlivnilo mé dětské myšlení: Vše je možné – nic není jisté. Náš život byl přísně regulován týdenním plánem. Učení mělo svůj přesný čas a hra rovněž. Dvě hodiny denně jsme chodili na procházku, za každého počasí. Často s námi chodil otec a vyprávěl nám o životě a vědění, o jiných zemích, obyčejích a časech. Byl vyžadován nejpřísnější pořádek a přesnost. Damoklův meč - metla - ale visel jen nad třemi delikty: lží, krádeží a trýzněním zvířat. Kolem ronšperského zámku, této kosmopolitní oázy, ležely německé Čechy, pingpongový míček v nacionálních rozmíškách mezi Němci a Čechy. Ronšperk se nacházel mezi dvěma hranicemi: na západě, deset kilometrů odtud, byla říšská hranice, jež oddělovala Rakousko od Německa, a na jihu, jen pět kilometrů vzdálená, se táhla hranice jazyková, na níž se střetával svět německý se světem slovanským. Na bavorské hranici se nacházel náš lovecký zámeček Dianin dvůr, oblíbený cíl našich výletů a vycházek. Odtud jsme viděli daleko do Bavorského lesa, který není ničím jiným než přirozeným pokračováním Šumavy na opačné straně hranice. Na obou stranách žili 12
titíž lidé a mluvili týmž dialektem. Připadalo nám nesmyslné, že na této nepřirozené hranici jsme pokaždé byli zadrženi celníky a tázáni, zda máme něco k proclení. Nám dětem to přišlo jako darebáctví. Na české jazykové území jsme přišli jen zřídka. Ronšperk bylo městečko se dvěma tisíci německy mluvícími obyvateli. Pravda, žila zde hrstka Čechů, ale ti všichni mluvili německy, samozřejmě se svým národním přízvukem. Nebyli ani pronásledováni, ani obtěžováni, a stejně tak i ronšperská židovská komunita. Většina ronšperského obyvatelstva se zajímala o národnostní otázky právě tak málo jako o otázky antisemitské nebo protičeské. Mnoho českých Němců si vzalo Češky a naopak. Byli stejného typu a jeden od druhého navenek k nerozeznání. Tím, co je dělilo, byla pouze řeč. Už jako dítěti mi bylo nápadné, že dva z vůdců protičeského hnutí v Ronšperku měli „starogermánská“ jména Dwořaček a Mrkwicka, zatímco oba Češi, kteří bydleli na zámku, náš vrchní ředitel a matčina učitelka malířství, se jmenovali Bodenstein a Emmingerová. I bez otcova komentáře k rasovým otázkám jsme brzy pojali podezření, že to takzvané dědičné nepřátelství je založeno jen na nevědomosti, předsudcích a podvádění lidí.
Můj evropský otec Když se (otec) vrátil do Evropy, váhal, zda má přijmout vyslanecký post v Siamu, jenž mu byl navzdory jeho relativnímu mládí vládou nabídnut. V Ronšperku ale nalezl takové nehospodářství, že se nakonec rozhodl vzdát své diplomatické kariéry, aby mohl osobně spravovat své české a uherské panství. Pro člověka žijícího v dnešní demokratické době je život takového českého majitele panství za vlády císaře Františka Josefa skoro nepředstavitelný. Majitel panství byl první osobou v kraji. O Božím těle kráčel bezprostředně za svátostí oltářní, přede všemi státními úředníky a hodnostáři obce. Byla-li jedna ze šesti farností našeho patronátu volná, volil můj otec jako patron, podací pán, ze tří kandidátů nového faráře. Majitel panství žil jako homérský král, jenom s tím rozdílem, že neměl jeho politickou zodpovědnost a starosti. Bohatý, nezávislý a vážený byl dobrodincem celého kraje. Často s námi chodil do stáje, abychom odtud vynášeli myší pasti do zahrady a tam pouštěli myši na svobodu. Zakázal svým hajným klást železa, když jednou viděl, že si liška ukousla nohu, aby se vyprostila, a zámecký park učinil útočištěm pro všechna zvířata, jež ho obývala. Kromě koní a smečky stavěcích psů jsme měli v Ronšperku opravdový zvěřinec s mladými liškami a kunami, veverkami a ježky, pískomily a plchy, papoušky, vránami, strakami, ořešníky, sokoly, sovami a jiným zvířectvem. Můj otec vstával v zámku jako první a pracoval neúnavně. Ale každý večer byl svátkem. To si otec oblékl svůj frak, matka své večerní šaty a všechny děti, hosté a domácí lidé se museli obléknout zrovna tak. Můj otec kladl velký důraz na takovouto etiketu a tvrdil, že jinak bychom se na venkově úplně posedlačili. Večery byly vždy veselé a radostné a po jídle se obvykle muzicírovalo. Můj otec byl velmi muzikální a rád zpíval svým krásným barytonem. 13
11. května 1906 byl zámek Ronšperk slavnostně ozdoben vlajkami; náš strýc Richard, otcův nejmladší bratr, zavítal na své svatební cestě k nám. Otec byl šťasten a zářil jako nikdy předtím, uchvácen svou novou švagrovou Markétkou. Sváteční dny pokračovaly výlety, hrami a hudebními večery. V pondělí 14. května vstal můj otec jako obvykle v pět hodin ráno, aby započal své denní dílo procházkou v parku. Po návratu jej přepadly bolesti srdce. Takovéto bolesti doposud ignoroval a pokládal je za nervovou poruchu. Byl až hypochondricky starostlivý, když se jednalo o zdraví jeho ženy nebo jeho dětí - ale o vlastní zdraví se nikdy nestaral. Kouřil mnoho těžkých cigaret a přepracovával se tělesně i duševně a netušil, že je nemocen. Nyní zazvonil na sluhu, jenž se vylekal, když jej spatřil ležícího na sofa. „Mám vzbudit paní hraběnku?“ - „Ne, nerušte ji!“ - „Mám zavolat doktora?“ - „Ne, pana faráře!“ Když farář, jeho přítel, přišel, nemohl otec už mluvit. Políbil pouze zlatý medailón, jejž nosil po celý život na krku a jenž skrýval kadeř vlasů jeho milované matky se slovy: „Matko, pamatuj na mne!“. Hansi a já jsme byli probuzeni ze spánku. Když jsme vstoupili do otcova pokoje, ležel bez života na své posteli. Matka, mladí manželé (strýc Richard s manželkou, kteří byli na návštěvě), děti, zaměstnanci, služebnictvo - všichni klečeli a vzlykali. Ještě nikdy jsem neviděl mrtvého a udivily mě klid a krása jeho výrazu. Svět, v němž jsme dosud bezstarostně a v bezpečí žili, se zhroutil. Odpoledne téhož dne hořel na zámeckém nádvoří velký oheň. Hořely deníky mého otce - čtyřicet svazků s jeho poznámkami a vzpomínkami za čtyřicet let. Začal je psát v sedmi letech. V nich skládal denně účty ze svých činů a myšlenek s pravdivostí, jež byla základem jeho bytí. Tyto každodenní zpovědi, toto zrcadlo jeho duše nebylo určeno žádnému cizímu oku. Každý ohled na potomstvo by je učinil falešnými. Proto je nechával po celý svůj život v sejfu a klíč od něj měl neustále při sobě. Proto nařídil, aby byly v den jeho smrti zničeny. Tak tedy nyní Babik pálil jeho deníky. Dlouho jsem se díval z okna, než velký oheň pomalu uhasl a z tohoto krátkého, ale bohatého života zbyla jen hromádka popela.
Má japonská matka Když (matka) ovdověla, obávala se celá rodina Coudehove, že zdrcena bolestí odejde s dětmi a s celým majetkem do Japonska, nebo že se zamiluje do nějakého nehodného muže. Aby zajistili budoucnost dětí, popřeli platnost závěti; měli jsme se dostat do opatrovnictví našich příbuzných z otcovy strany a naše matka z důvodu své neznalosti záležitostí obchodního rázu pod kuratelu. Byli přesvědčeni, že Micu - zcela osamocená, bez rádců a bez přátel - se tomuto rozhodnutí rodiny dobrovolně podrobí. K nesmírnému úžasu rodiny se matka pustila do boje o poručnictví a bojovala s pomocí nejlepších advokátů o svá práva. Svým osobním vystupováním přesvědčila soudce o svých vážných úmyslech a zodpovědnosti. Zvítězila na celé čáře. Ale věděla zároveň, 14
že její děti budou jednoho dne příbuzné svého otce potřebovat. Proto vedla svůj boj tak, aby její osobní vztahy k příbuzným zůstaly nezkalené a aby zabránila roztržce v rodině, až Coudenhoveové dospěli k přesvědčení, že náš otec nemohl zvolit lepšího poručníka svým dětem než svou Micu. Tak převzala naše matka roli hlavy rodiny. Vše muselo být po jejím, byla naplněna hlubokou nedůvěrou ke všem rádcům. Každou otázku, každý spis, každou bilanci, každý účet sama osobně prostudovala. Když něčemu nerozuměla, napsala červenou tužkou na okraj velký otazník; pakliže jí dotyčný úředník nedokázal její otázku zodpovědět, byl okamžitě propuštěn. Aby zajistila sebe a své mladší děti - panství Ronšperk spravovala jen jako Hansiho poručnice - prodala po dlouhých a dobře vedených jednáních naše uherské panství Zamuto. Během krátké doby se naučila rozumět finančním otázkám a hospodářství tak dobře, že ji nikdo nemohl obelhat, a spravovala svůj majetek právě tak moudře a šetrně, jako to činil předtím náš otec. Osobně se ujala i výchovy dětí. Nejdříve si ponechala naše učitele a vychovatele. Ale i oni museli buď poslouchat naši matku, nebo jít. Vychovávala nás zcela v duchu našeho otce a snažila se dostát jeho intencím. Kvůli nezletilosti svých dětí se vzdala všech svých plánů na cestu do Japonska. Vědomě z nás vychovávala dobré Evropany, Rakušany a katolíky. Čím byl pro ni mikado, tím pro nás měl být František Josef; tak jako ona milovala Japonsko, měli jsme my milovat Rakousko. Tento převrat v životě naší matky měl za následek naprostou změnu jejího charakteru. Ona, kdysi tak mírná a trpělivá, se nyní stala tvrdou a despotickou. Její bývalá osobnost zmizela a uvolnila místo jiné. Jako šéfka rodiny byla všemi obávaná - svými dětmi, zaměstnanci, úředníky i sluhy. Po celý svůj život poslouchala - nyní dokázala mistrovsky poroučet a svým rozkazům dát patřičný důraz. Jejím despotismem nejvíce trpěly její dcery, neboť se je snažila vychovávat k asiatskému sebeovládání a sebezapření a k slepé poslušnosti.
Císařské město Vídeň V září 1908 pro mne začala nová etapa života, když jsem s oběma svými bratry vstoupil do Tereziánské akademie. Bylo pro mne těžké zvyknout si na společný život se staršími spolužáky…Mé srdce nebylo ani v Theresianu, ani ve vídeňských salónech - bylo na Šumavě. Počítal jsem dny, jež mne dělily od cesty domů. Moje matka zrušila ronšperskou domácnost a přes léto žila na menším zámečku na Pivoni, což bylo původně jedno z augustiniánských opatství zrušených císařem Josefem II. Měl mnohem krásnější polohu než Ronšperk, na úpatí Šumavy, obklopen rybníky a vysokými jedlovými a smrkovými lesy. O prázdninách jsme tam žili s matkou a s našimi mladšími sourozenci. Ale skutečným cílem naší touhy nebyla Pivoň, nýbrž náš lovecký zámeček Dianin dvůr. Neboť jenom zde jsme byli skutečně volní - zcela bez dozoru a téměř bez posluhy. Tady jsme mohli dělat, co jsme chtěli. V bezprostřední blízkosti našeho osamělého lo15
Portrét Micu na titulní straně časopisu Weiner Salonblatt z roku 1896 – Das Porträt von Mitsu auf der Titelseite der Zeitschrift Wiener Salonblatt, 1896
Micu v tradičním japonském kimonu jako nevěsta, Tokio 1895 – Mitsu als Braut im traditionellen japanischen Kimono, Tokio 1895
Svatební fotografie Heinricha a Micu z roku 1895 – Hochzeitsfoto von Heinrich und Mitsu, 1895
