OBSAH
2
"Vše, co je krásné, má se rozmnožovat..." to napsal v jednom ze svých sonetů William Shakespeare. Na první pohled by se mohlo zdát, že tím je mnoho živočišných i rostlinných druhů, jakož i většina lidí odsouzeno k zániku. Ale naštěstí pro živočichy, rostliny i pro nás, jsou měřítka krásy značně rozličná. A často se stává, že krásu něčeho, nebo i někoho, neobjevíme prvním pohledem. Krása bývá často dobře utajená a objevíme ji teprve při bližším a podrobnějším zkoumání. V knize Davida Gemmela »Hrdina ve stínu« jistý kopáč kanálů činí milostné návrhy své kolegyni, která ženu připomíná jen velmi vzdáleně, neboť její rozměry jsou více než barokní a ranou pěstí dokáže omráčit i nejsilnějšího chlapa. Ona poslouchá jeho dvoření a pak mu řekne: "Udělej mi poklonu a já to zvážím.” On zoufale hledá, co krásného by na ní našel a nakonec povídá: "Máš hezké uši.” Poklona je přijata a vše se vyvine k oboustranné spokojenosti. A tak je to se vším kolem nás. Poznal jsem mnoho lidí, kteří měli daleko do antického ideálu krásy, ale v jejichž přítomnosti vše ožívalo a veškeré starosti a chmury mizely. Znám jednoho člověka, který má sice velmi znetvořenou tvář, ale lidé, kteří ho znají, to vůbec nevnímají. Je šťastně ženat a má tuším tři děti. To proto, že jeho tvář není to důležité. Důležitá je jeho duše, a ta je krásná. Pro jeho ženu, děti a přátele zcela jistě. A jen hlupák se může posmívat někomu jako je on, protože hlupák krásu duše nevidí nikdy a u nikoho. A každý z nás v sobě něco krásného má, i když mnohdy to na první pohled vůbec není vidět. Hledejme tedy krásu v sobě schovanou, která se mnohdy nestaví okázale na odiv, ale je o to cennější. A rozmnožujme ji - bez ohledu na to, zda je máj nebo únor - nikdy jí nebude dost. Jiřík
3
Dekameron Mezi roky 1348 a 1353 napsal Giovanni Boccaccio soubor sta renesančních novel přezvaných Arcikuplířka, které si během 10 dní vypráví sedm dívek a tři mladíci. Během dalších století se asi dvacítka povídek, zpravidla těch s erotickým nábojem, objevila postupně v rozhlasovém, filmovém i televizním zpracování. Po 657 letech od vzniku knihy se na „šílený“ popud Franceska a ještě „šílenější“ iniciativu Ginny, rozhodla skupina 9 „mladíků“ a 4 dívek k načtení celé stovky povídek. Protože se mezi tím změnil vkus a především trpělivost čtenářů, rozhodli jsme se zachovat povídky v přesné podobě, ale z průvodního slova jen to podstatné. Celých 10 dnů se procházet, tančit, hodovat a vít věnce bylo nejen nad naše, ale věříme, že i nad vaše síly. Jak už to bývá u každé kolektivní práce, i tady se někteří zainteresovaní zapojili více, jiní méně. Někdo přibyl, jiný odpadl. Vždyť nahrávka vznikala téměř rok. Za tu dobu prošla i vážnou krizí, kdy hrozilo, že díky vnějším událostem nebude dokončena. Tady je třeba vyzdvihnout činnost Bobeše, který se nejen chopil vedení projektu po mém odchodu, ale plnohodnotně zastoupil i původního ozvučovatele 9522 a spolu s celým kolektivem doplul s tímto renesančním korábem do přístavu. Nemůžu ani nechci zmiňovat zásluhy jednotlivců, protože si myslím, že každý, kdo se zapojil, zapojil se podle svých nejlepších schopností a možností. Že jsme si při tom užili i náležitě srandy, budiž vám důkazem následující řádky, které jsem okopíroval z dekameronské dílny.
6
Řekne-li se květen nebo máj, vždy je to krásná představa: po nevábné zimě se vše najednou rozjasní, zpříjemní, zazelená, zbarevní, a každý další den vypadá snazší a lidé najednou pocítí touhu něco zažít, změnit, podniknout… a zamilovat se. Tak já jsem se tedy znovu nezamiloval, ale vždycky v máji si chci přečíst něco pěkného, romantického, chci se podívat na romantický film. To se mi splnilo, když TV uvedla moji oblíbenou Julinku v nejkrásnější pohádce Pretty Woman (jen já vím, že jsem to už viděl aspoň 150×). Jsem starej a Julinka je kouzelná myslíte si, že se člověk nemůže zamilovat třeba do knižního nebo filmového hrdiny? Ale může, a nemusí mu ani být dvanáct a plakat nad skonem největšího z náčelníků… Hledal jsem něco, o co bych se s vámi na stránkách Kroniky podělil… přečetl jsem si knihu. Je to příběh lásky. Ted' hádám, že ji moc lidí nezná. Tak se mnou nakoukněte!
z angického originálu Random Acts of Heroic Love (Doubleday, 2007) přeložila Gisela Kubrichtová, BB/art, 2009 Obsah Scheinmannova příběhu o lásce se dost liší od standardní ženské četby o romantické dívce a jejím citu k bohatému milenci, odehrávající se v kulisách honosného panského sídla. Jedna dějová linie románu, řekněme novodobá, se odehrává v jihoamerických Andách, kam se vydala dvojice mladých Britů, vyhledávající horská dobrodružství. Šťastně zamilovaná dvojice je postižena krutou tragédií. Druhá dějová linie, z počátku minulého století, zaznamenává rovněž bolestivý osud jiné mladé dvojice, tentokrát židovských milenců z tehdejší Haliče. Dvojice, která se sotva stačí poprvé políbit a už je od sebe odtržena, neboť chlapec byl odvelen s vojsky rakouského mocnářství do války proti Rusku. Slib, že na sebe s mladičkou Lottou nezapomenou, byť ona je z bohaté rodiny a on z extrémně chudé, bere Moritz doslovně a je pro něj motivací, aby utekl ze zajateckého lágru, přešel v skrytu během dvou let tři čtvrti Sibiře a dostal se pěšky až k Volze. Přes zbytek své trasy dlouhé tisíce kilometrů, tedy přes evropské Rusko, se Moritz dostane pomocí lsti, před jejíž smělostí je nutno smeknout. Zajímavé je (ostatně prozrazuje to i přebal knihy), že obě dějové linie se v závěru překvapujícím způsobem protnou. Danny Scheinmann je dobrým vyprávěčem. Lehkost Scheinmannova psaní je doplňována i talentem pro fabulaci děje, a je s podivem, kolik variací na téma zklamání „obvyklým“ způsobem života, se podařilo autorovi na tři sta stran textu umístit. A závěrem: láska je síla tak mocná, a tak mocná čarodějka, že dokáže člověka donutit přejít Sibiř, ale také přivést milence na pokraj zkázy… nob321ody
34
