Co je to rasismus? Dr. William L. Pierce DNES POJĎME PŘEMÝŠLET o rasismu a o záležitostech s ním souvisejících. Asi sotva přinutíme průměrného bílého člověka k větší nadřazenosti, stěží ho přinutíme, aby dělal věci, jemu nepříjemné. Před padesáti či šedesáti lety, lidé opravdu byli hrdí na svůj původ. Jen velmi málo lidí je schopno mluvit o rasismu čestně, otevřeně a klidně. Dnešním lidem to vadí. Kdykoli přimějete lidi k užití nejrůznějšího eufemismu, budou se snažit vyhnout zmínkám o věcech či užití takového slova, před kterým se propadají hanbou nebo se začnou stydět; věci, s kterými nemohou jednat upřímně. Například, ve zdvořilé konverzaci se nesmí užít slovo noha v přímém vztahu k ženě. Příliš by to hraničilo s pornografií. PROČ? PROČ, KDYŽ mluvíme o sexu přijde nám to trapné? Dobře, samozřejmě, bylo to proto, že sex byla zakázaná věc. Bylo zde hodně sociálních a náboženských zákazů a omezení, které souviseli se sexem, tyto zákazy byly v konfliktu s našimi přirozenými nutkáními. Byli jsme učeni, že následovat přirozené nutkání je hříšné, a že by se nám staly strašné věci, kdyby jsme je dělali. Výsledkem bylo to, že jsme se cítili vinni za své přirozené nutkání. Pro vyvarování se nepříjemnému pocitu viny, jsme se pokoušeli vyhnout se sexu. Pokoušeli jsme se o tom nepřemýšlet. TO JE CESTA, které se dnes naše rasa podrobuje. Zrovna tak, jako jsme my před 50 nebo 60 lety byli vyučováni náboženství, cítili jsme se vinni za naše přirozené pohlavní sklony, dnes jsme učeni -- zejména díky kontrolovaným masmédiím -- cítit se vinni za naše přirozené rasové sklony. Navykli jsme si věřit, že rasisté jsou hříšníci. A CO JSOU to naše přirozené rasové sklony? Můžeme dostat dobrou odpověď, pokud se podíváme jak jsme se chovali, psali a odpovídali ještě před tím, než se rasa stala zakázanou věcí, dříve jsme o tom mohli mluvit bez jakéhokoliv pocitu viny nebo rozpaků -- zpětná ranná část minulého století nám řekne. Tehdy jsme přijali skutečnost, že lidé jednotlivé rasy dávají přednost žít, pracovat a hrát si s lidmi stejnými jako oni. Zajisté jsme preferovali společnost lidí naší rasy, totéž platilo i pro ostatní rasy. Často jsme byli zvědaví nebo jsme se zajímali o rasově charakteristické rysy chování, životního stylu, kultury a historii jiných ras. Obdivovali jsme japonské samurajské meče, čínské keramické umění, eskymácké kajaky, hinduistickou mytologii či mexický chrám. Zamlada jako skautové jsme studovali tradice amerických indiánů a pokoušeli jsme se soupeřit s jejich nádhernými dovednostmi, stejně jako s lovci a dřevorubci doby kamenné. Jakákoliv další rasa měla nějaké skutečné úspěchy, my jsme byli připraveni je studovat a poskytnout jim pomoc. ALE ZÁROVEŇ JSME udržovali své pocity osamocenosti, exklusivnosti, hrdosti na naši evropskou kulturu, vlastních rasových rysů a vlastní historie. Necítili jsme potřebu se omlouvat za vyučování historie naší rasy v našich školách -- evropskou historii --, neučili jsme se o japonské či tibetské historii, kromě těch, co vědecky zkoumali exotické kultury. Zejména jsme necítili sebemenší sklon k vymýšlení falešné černošské historie za účelem zvětšovat sebeúctu mladých černochů či přesvědčit mladé bílé, že černoši mají srovnatelnou kulturu. OPRAVDU JSME CÍTILI, že naše rasa je nadřazena nad ostatní rasy? Obvykle ano -- ale nebyli jsme o tom přesvědčeni -- byli jsme jen realisti. My jsme totiž brali na vědomí, že bez sebemenšího pocitu závisti či odporu k jiné rase by se mohlo stát, že budou lepší než my: "Černoši například mohli pracovat v horku a vlhkém prostředí, které by bělocha zabilo." A jejich zvláštní kostra a svalnatá struktura z nich dělala lepší sprintery a skokany, jejich relativně tlustá lebka a dlouhé ruce jim daly výhodu v boxu.
ALE CO JSME věděli je, že my jsme zvláště dobří v tom, že máme sklony k věcem nejvíce významným. Někdo se samozřejmě mohl, při nabírání pro tým košíkové dívat na černochy jako na nadřazenou rasu. To nás netrápilo. Byli jsme si jistí naší rolí. Měli jsme rádi naši poezii, naše umění, naši hudbu a naši literaturu, která je nejlepší. Věřili jsme, že jsme nadřazená kultura a nadřazená rasa. Samozřejmě nadřazeni vlastním normám. KVŮLI KTERÝM -- KVŮLI našim citům o nás samotných, zálibám naše vlastního druhu a kvůli naší kultuře -- jsme všichni byli rasisti, samozřejmě s ohledem na dnešní normy. Všichni jsme byli Bílí rasisti. Ale tyto termíny pak nebyli nikdy použity. Rasismus nikdy nebyla sporná otázka. Jen jsme přemýšleli a chovali se způsobem, který byl pro nás přirozený. Dokud některé rasy nevstoupily do naší cesty, necítili jsme k nim žádné nepřátelství. Ale jestliže nám zkřížili cestu, tak toho obvykle velmi rychle litovaly. SAMOZŘEJMĚ, ŽE OSTATNÍ rasy měly bezmála stejný postoj. Posuzovaly věci podle svých norem. Číňané věřili -- vlastně ještě věří --, že jsou povzneseni nad jakékoliv cizí ďábly. Snažili se nás jakýmkoliv způsobem urážet? Samozřejmě ne. Samozřejmě, že jsme s Číňany nesouhlasili, ale pokud každý člověk zůstane na svém vlastním trávníku, tak jsme byli schopni s ním dobře vycházet. Jednou zde byl konflikt mezi rasami, když byli přinuceni zabírat stejný trávník. Vždy vznikne konflikt a nepřátelství. KDYŽ CHAMTIVÍ OBCHODNÍCI přivedli čínské dělníky, poskytli levnou pracovní sílu pro stavbu železnic, z důvodu, aby nemuseli platit běžnou mzdu bílým dělníkům, proto vzniklo nepřátelství mezi bílými a Číňany. MNOHEM VĚTŠÍ KONFLIKT vzniknul odvážením afrických otroků do Ameriky. Ziskuhladoví otrokářští obchodníci přivedli do Ameriky miliony černochů a majitelé plantáží nemohli jejich nabídku odmítnout. Ekonomické podmínky 18. století se díky použití otrokářských prací stali velmi ziskové. Ale použitím černých otroků bohatými velkostatkáři, zničili malé bílé farmáře a řemeslníky na jihu Spojených států, byli ve velké nevýhodě a výsledkem bylo nepřátelství a konflikt. Samozřejmě, když otroci získali svobodu a vstoupili do bílé společnosti, konflikt mezi černochy a bílými se stal mnohem horším. KONFLIKT MEZI RASAMI byl nakonec omezen provedením segregace, která v podstatě ustanovila oddělené společnosti ve Spojených státech pro bílé a pro černé. Bílí žili v jedné části města; černoši v druhé. Běloši chodili do bílých škol; černoši do černých škol. Existovali bílé rekreační oblasti a černé rekreační oblasti, bílé restaurace a černé restaurace. Rasy se mísily jen velmi málo, více či méně, každá rasa byla schopna udržovat své vlastní normy a svou vlastní kulturu. Ve většině případech bylo oddělení dáno zákonem. Kdekoli bylo větší množství černých obyvatel, tak byli ustanoveny zákony, které zakazovali míšení ras. ODDĚLENÍ, SKUTEČNĚ NEBYLO ideálním řešením pro dlouhodobé cíle a to jak pro bílé i černé, ale bylo to nepopsatelně lepší než rasové míchání. Jediné dlouhodobé řešení by bylo kompletní geografické odloučení, v tomto případě repatriací osvobozených otroků zpět do Afriky a Číňanů zpět do Číny. Ale ekonomické uvažování -- plus politováníhodná krátkozrakost, která charakterizuje zásady spolužití v demokracii -- mělo za následek, že repatriace nebyla možná. NAVZDORY NEDOSTATKŮM JSME žili odděleně, jak nejlépe jsme jen mohli. Měli jsme svůj trávník a svou společnost a černoši měli svou. Většina z nás v naší společnosti mohlo ještě hovořit o vlastní rase a o jiných rasách bez rozpaků či pocitu viny. Samozřejmě, byl velký rozdíl mezi kulturou a ekonomickou úrovní bílé a černé společnosti. Normy v černých školách byli daleko nižší než bílé; černí měli nižší příjmy; černošská čtvrť byla chudá, špinavá a více násilná. Několik černochů překonalo tyto podmínky a dařilo se jim, ale většinou stejně žili spíše ve špíně.
NĚKOLIK BÍLÝCH -- A ostatních ras -- začalo podporovat černochy, dokonce dávno před tím, než se rasismus stal zakázanou věcí, nevědomost černochů přisuzovali jejich chudobě a bílému útisku. Samozřejmě, že nic takového nebylo. Velká většina bílých se nezajímala o sebe a už vůbec ne o černochy a zajisté neměli žádný čas na to, aby je utlačovali. Většina bílých se nestarala o to, co černoši dělali, pokud se nedostali mezi ně a neohrožovali bílé. Pouze několik lidí vidělo ten obrovský rozdíl, který existoval mezi civilizačními úrovněmi v Evropě a v černé Africe, pochopili, jaký je v Americe rozdíl mezi úrovněmi bílé a černé společnosti, bydleli by v ještě větší špíně nebýt bílé společnosti, která se jim věnovala. NICMÉNĚ SE VYTRVALE snažili obviňovat bílou společnost pro nedostatek černé společnosti, třebaže bezvýsledně. Během roku 1920 a 1930 National Association for the Advancement of Colored People (národní asociace pro vzestup barevných lidí) -- NAACP - začala vytvářet nátlak proti segregaci. Dost zajímavé je, že během této doby všichni prezidenti NAACP byli židéé, ne černoši, organizace také přijala téměř všechny své finance od židů. Byla to druhá světová válka, která opravdu změnila věci. Obrovská reklama válečného průmyslu v Americe radikálně změnila složení pracovních sil. Miliony bílých mužů byli v armádě, neslýchané číslo žen a černochů bylo nabíráno do továren. Válka měla "lovecký" účinek, velké množství černochů z venkovských oblastí přijíždělo do města, aby získali více peněz než měli před tím. Mnohem důležitější byl psychologický dopad války. Válečná propaganda v Americe namalovala válku jako křížovou výpravu demokracie a rovnoprávnosti. Řekli nám, že Němci věřili, že jsou nadřazená rasa. To bylo, pro jakoukoliv skupinu lidí nemravné, věřit, že jsou povzneseni nad jinou skupinou. Potom, co jsme zabili miliony našich kolegů, Evropanů, měli jsme ztratit 300,000 našich vlastních vojáků, proto začali tvrdit, že Němci nebyli nadřazená rasa, konec konců neexistovala lepší propaganda kontrolovaných médií, která by nás přesvědčila, že bílí a černoši jsou si rovni, a že nižší sociálně-ekonomická úroveň černochů je naše chyba. Jestliže byli černoši primitivní a chudí, měli jsme je tak nechat. Segregace bylo to, co je drželo na jejich možnostech. Výsledkem byla bílá vina: poprvé to začalo v padesátých letech. TELEVIZE SE STALA silnou, novou zbraní v rukou obchodníků. V televizi nás vyobrazovali jako zvrhlíky; dobře oblečení černoši tiše seděli v bílé restauraci, ale servírka je odmítala obsloužit a bílí zákazníci se jim posmívali. Dále ukazovali Klansmeny jak obklopili autobus a basebalovými pálkami zbili černochy. Nebo policejní psy a obušky bílých policistů, kteří zaútočili na černochy při tzv. svobodném pochodu v Alabamě. Nechci říct, že tyto scény byly typické pro tzv. demonstraci občanských práv 1950 až 1960, ale občas se přihodili. Bílí dělníci, kteří byli nejméně schopni chránit se před černým útokem na bílé práce, bílé čtvrtě a bílé školy během let 1950 až 1960, začali reagovat drsnou a nedůstojnou cestou. Někteří dokonce začali reagovat násilně. Kdykoli něco takového udělali, vždy tam byli kamery kontrolovaných médií, aby to zaznamenali. Těchto pár scén bylo chytře upraveno a pečlivě vsazeno do vybraných souvislostí, aby mohli apelovat na vrozený bílý smysl pro slušnost a čestnost, bylo to vysíláno znovu, znovu a znovu. Výsledkem bylo více bílé viny -- jak promyšlené. DOVEDNÝM POUŽÍVÁNÍM VYBRANÝCH scén Bílého odporu k rasové integraci, která vadila většině Bílých diváků, byla kontrolovaná média postupně schopná učinit ucelenou představu odporu k rasové integraci trapnou většině Bílých lidí. Tehdy dala média Bílému odporu k integraci jméno: rasismus. A opětovným vyvoláváním tohoto pojmenování, spolu se scénami, akcemi a myšlenkami, které se právě stali trapnými, samotné jméno, samotné slovo získalo sílu způsobit bodnutí rozpaků a viny -- přesně jako zvuk zvonku svolávající k obědu způsobilo, že Pavlovi psy začaly slintat. Média vybudovala podmíněnou zpětnou reakci na slovo rasismus. Slovo samo o sobě je dostačující k tomu, aby způsobilo mezi námi trend zblednout a hledat ochranu, zatímco se individualisté začnou cítit trapně.
TATO KRÁTKÁ HISTORIE rasismu je zkráceně zjednodušená. Skutečný průběh byl mnohem více komplikovaný a spletitý s mnoha detaily, na které dnes nemáme dostačující čas je popsat. Například školy byly přesvědčeny o úpravě programu. Obsah školních vyučovacích hodin byly padělány za účelem zabránit Bílým studentům porozumět logickému výkladu o segregaci v Americe -- nebo-li odloučení ras kdekoli na světě. Stejně tak i historické kurzy byli od-evropštěny a nahrazeny nejrůznějšími fiktivními úspěchy nebílých. Cílem všeho mělo být, že Bílí studenti, kteří zastávali Bílou společnost byli nejen nerozumní ale také nespravedliví. JEDINÁ VĚC, KTERÁ pomohla několika Bílým studentům vzdorovat tomuto vyučování, byla skutečná fyzická přítomnost skutečných černochů v jejich školách, takže mohli vidět zlostný rozpor mezi teorií rasové rovnosti a realitou. JEDNÍM Z DŮSLEDKŮ tohoto všeobecně velmi úspěšného programu úpravy kontrolovanými médii, bylo vymývání mozku, které způsobilo, že se stalo velmi obtížné diskutovat o rasových záležitostech rozumně. Podobně tomu muselo být před sto lety, když se mezi sebou pokoušely presbyteriáni rozumně diskutovat o sexu. KDYŽ JSEM V televizní talkshow a mluvím o rase, skutečně dostávám od některých lidí hysterické volání, s kterými právě nemohu jednat. Vykřikují přílišnou nenávist -- někteří lidé mi řeknou, že bych měl být zabit, což by prý přineslo přízeň pro separaci ras nebo by to oponovalo míšení ras. A tito lidé, kteří vykřikují nenávist a oplzlosti vůči mě a mají nesprávné politické názory na rasu jsou Bílí lidé -- Bílí lidé, kteří jsou podmíněni kontrolovanými médii reagovat tímto způsobem. ALE OBYČEJNÍ LIDÉ mají ve zvyku chovat se stejně jako před sto lety, když byli zmatení co se týče sexu. Měli ve zvyku nenávidět, pohrdat a dokonce chuť zabít lidi, kteří měli nekonvenční myšlenky o sexu -- nemluvím o dětském obtěžování či homosexualitě; mluvím o zdravé heterosexualitě, která jednoduše nebyla v jejich myšlenkách příliš konvenční či o praktikách zbytku obyvatelstva. Margaret Sanger, průkopník antikoncepce, kterou vyučoval v Americe, byl zavřen do vězení za své názory v roce 1917. Joseph Smith, zakladatel Mormonského kostela, pohoršoval tradiční křesťany uchvacujícím množstvím manželek, za což byl lynčován -- zavražděn -- davem, v Illinois v roce 1844. NICMÉNĚ, RASA JE něco o čem musíme přemýšlet a mluvit o ni rozumně a čestně. Nesmíme být vyvedeni z míry. Nesmíme mít pocit viny. Musíme pochopit, že potřeba žít a pracovat s lidmi našeho vlastního druhu je přirozený zdravý pocit, s kterým jsme se narodili. Příroda nám dala tento pocit, abychom se mohli vyvíjet jako rasa, abychom mohli rozvíjet zvláštní charakteristické rysy a schopnosti, které nás zařazují stranou od další rasy. Tento pocit, tato přednost naše vlastního druhu je základem pro naše další přežití. Co je nepřirozené, destruktivní a opravdu odporné je nucená mutirasová solidarita, nebo-li vynucená různorodost. Dnes to zakončím poukázáním na to, že naše přirozené přesvědčení o rase není jediná věc, kterou musíme prosadit proti kontrolovaným médiím, které pilně pracují, aby vyvinuly podmíněnou reflexivní vinu - a obávaný mechanismus. Pracovaly tak tvrdě, že popletli naší přirozenou inteligenci, která rozlišuje rozdíl mezi muži a ženami. Když na veřejnosti řeknu, tak jak to často dělám, že přirozená role pro muže je poskytovat a ochraňovat a přirozená role pro ženu živit (vychovávat), stanu se předmětem stejné hysterie a nenávistných útoků, jako když mluvím o rase. MÉDIA, ŽIDÉ, ROVNOSTÁŘI jsou zaměřeni na všechny nesrozumitelné rozdíly, všechny struktury v naší společnosti, všechny standarty. My musíme vzdorovat celé jejich kampani nucené politické korektnosti. Kromě toho, většina z nás musí vzdorovat jejich úsilí, které se snaží upravit naše myšlení o rase. Můžeme přežít feminismus, bez ohledu na to, jak nás to činí nešťastnými a jak nám to leze na nervy. Můžeme přežít i ostatní formy rovnostářství, bez ohledu na to, jak jsou sociálně destruktivní.
ALE NEMŮŽEME PŘEŽÍT o mnoho déle, jestliže se nevrátíme k poctivosti v jednání s rasou.
