PROLOG
době, kdy měl Spurgeon Robinson za sebou tři týdny jízd v sanitkách, vždy šestatřicet hodin ve službě a šestatřicet hodin mimo službu, lezl mu řidič Meyerson už dávno pěkně na nervy. Kromě toho byl otřesený kalužemi krve a vyvedený z míry pohledem na nejrůznější zranění, a tak neměl rád už ani svoje povinnosti. Zjistil, že občas může uniknout, když zapne svou obrazotvornost a přesvědčí sám sebe, že není v sanitce, ale je ve vesmírné lodi. Nebyl už mladším sekundářem, ale prvním černým mužem na oběžné dráze. Jekot sirény se pak rázem změnil v řev trysek. Bohužel, tupec Maish Meyerson, tím, že se choval jako tuctový řidič, odmítal na kosmických výpravách spolupracovat. „Wehr fahrbrent,“ zavrčel právě vztekle na tvrdohlavého řidiče chryslera se sklápěcí střechou, když kolem něj hnal svoji sanitku. V New Yorku by byl asi problém to staveniště lokalizovat, ale v Bostonu bylo zatím jen několik skutečně vysokých budov. Jeho holá kovová konstrukce natřená červenou podkladovou barvou hrozila proti šedému nebi jako krvavý prst. Přivedla je přímo k místu neštěstí. Spurgeon přibouchl dvířka v okamžiku, kdy siréna doznívala. Skupinka lidí kolem postavy na zemi se rozestoupila. Sedl si na bobek. Podle nezraněné části hlavy viděl, že pacient je mladý. Oči měl zavřené a po ušním lalůčku se mu vinul a odkapával tenký pramínek tekutiny. „Tři patra nad ním někdo upustil francouzák,“ odpověděl muž s břichem, patrně předák, na ještě nevyslovenou otázku. Spurgeon rozdělil zmatovělé vlasy a zapátral svými prsty. Pod roztrženým masem ucítil volné, jako střepiny ostré úlomky kosti. Takže to, co mu teče z ucha, je patrně mozkomíšní tekutina,
V
7
pomyslel si. Nemá smysl zabývat se zraněním, dokud ten chudák leží na zemi, rozhodl, vytáhl polštářek sterilní gázy a přiložil jej na ránu. Ihned se zbarvil doruda. Mladík měl rozepnutý poklopec a odhalené přirození. „Zrovna močil,“ vysvětloval tlustý předák, když zpozoroval, že si toho doktor všiml. Spurgeon si dokázal jasně představit, jak dělník ulevuje svému měchýři a jak v něm narůstá ironické uspokojení z toho, že křtí budovu, kterou pomáhal stavět. A klíč padá, padá, padá, s neomylnou přesností, neúprosně jako Boží trest za drobné lidské prohřešky. Předák přežvykoval nezapálenou cigaretu a pozoroval raněného muže. „Jmenuje se Paul Connors. Donekonečna do těch frajerů hučím, aby nosili helmy. Myslíte, že umře?“ „Tady vám toho moc neřekneme,“ odtušil Spurgeon. Zvedl raněnému víčko a zjistil, že muž má velice rozšířené zornice. A také slabý nitkovitý pulz. Tlustý muž si ho podezíravě změřil. „Jste vůbec doktor?“ „Černý brachu,“ dodal ironicky v duchu Spurgeon. „Ano,“ odpověděl nahlas. „A dáte mu něco proti bolesti?“ „Žádnou bolest necítí.“ Pomohl Maishovi přinést nosítka a naložili Connorse do sanitky. „Hej!“ zavolal předák, když zavírali dveře. „Jedu s váma.“ „To je proti předpisům,“ zalhal mu. „Ale už jsem tak jel,“ začal muž nejistě. „Z který jste vlastně nemocnice?“ „Z okresní všeobecné.“ Spurgeon přitáhl dveře a zabouchl je. Meyerson vpředu nastartoval motor. Sanitka poskočila kupředu. Pacient dýchal slabě a přerývaně. Spurgeon mu do úst zasunul černou gumovou trubičku pro přívod vzduchu, zajistil ji tak, aby při dýchání nepřekážel jazyk, a zapnul respirátor. Na obličej mu přitiskl masku a kyslík začal proudit. Siréna krátce houkla, pak nabrala dech a rozječela svůj elektronický hlas. Pneumatiky zavyly, jak se prudce odlepily od vozoky. Spurgeona napadlo, že by se havárie dala pojednat jako hudební skladba. Bubny, rohy, flétny. Použít se dají všechny nástroje. Tedy téměř všechny, opravil se, když seřizoval přívod kyslíku. Housle by asi člověk těžko chtěl.
8
Adam Silverstone podřimoval s hlavou na pažích na tvrdé desce stolu v kanceláři přednosty nemocnice a snil, že je to lůžko z uschlého listí nastřádaného za mnoho podzimů, na kterém kdysi jako chlapec ležel a hleděl na tichou lesní studánku. Tenkrát bylo pozdní jaro, jemu bylo čtrnáct a vůbec to nebyla hezká doba, protože jeho otec na babiččiny rozhořčené italské kletby odpovídal svými kletbami židovskými, a on, aby měl klid jak od Myrona Silbersteina, tak od té hokyně, se nakonec jednu sobotu ráno sebral a nazdařbůh se vydal stopem po silnici s jediným cílem, dostat se co nejdále od kouře a popílku Pittsburghu a také od všeho, co představoval. Nakonec ho jeden z řidičů vysadil někde na silnici v lesích. Později se nejméně tucetkrát snažil ono místo najít, ale nikdy už si nedokázal vybavit, kde přesně to bylo. Mohlo se také stát, že je mezitím srovnaly se zemí buldozery a vyrostly tam domy. Ne že by to bylo něco světoborného, les tam byl řídký a neudržovaný, plný padlých stromů, ubohý potůček nikdy nehostil ani rybičku a tůňka byla jen hlubší čirá kaluž. Ale voda byla studená a pozlacená sluncem. Natáhl se na břicho do listí, vdechoval vůni lesní půdy a nakonec začal mít hlad. Věděl, že se brzy bude muset vydat zpět, ale v tu chvíli, kdy jen tak ležel a pozoroval vodoměrky, které hbitě křižovaly hladinu, ho to nezajímalo. Prožitek z oné půlhodiny u malé lesní studánky – než ho jarní vlhkost neodbytně pronikající listím donutila k ústupu – se mu zapsal do paměti k zážitkům, o nichž se sní do konce života. Byl tam klid a mír, dospěl po letech k závěru. Klid a mír, který v duchu znovu prožíval, přerušilo náhle zazvonění telefonu. Ještě v polodřímotě ho zvedl. „Adam? Tady je Spurgeon.“ „Jó,“ zazíval do telefonu. „Možná budeme mít dárce ledviny, brácho.“ „Jóó?“ zeptal se už méně ospalým hlasem. „Právě jsem přivezl pacienta. Komplikovaná zlomenina lebky s depresí a rozsáhlým poškozením mozku. Meomartino právě teR asistuje Haroldu Poolovi při neurochirurgické operaci. Vzkazuje ti, že elektroencefalograf nevykazuje žádnou elektrickou aktivitu.“ Adam už byl docela vzhůru. „Jakou má krevní skupinu?“
9
„AB.“ „AB má Susan Garlandová. To znamená, že jeho ledvina bude pro ni.“ „Abych nezapomněl – Meomartino ti vzkazuje, že jeho matka je v čekárně. Jmenuje se Connorsová.“ „Zatraceně.“ Získat legální povolení transplantace byla záležitost primáře a kolegy chirurga. Adam však už zjistil, že kdykoliv mělo dojít k rozmluvě s nejbližšími příbuznými, měl Meomartino spoustu naléhavé práce. „Hned jsem dole,“ řekl rezignovaně. Paní Connorsová seděla se svým pastorem, zatím téměř nepřipravená na fakt, že její syn dostane poslední pomazání. Byla to životem vyčerpaná žena s talentem ničemu nevěřit. „Něco takovýho snad ani neříkejte,“ vydechla roztřeseně, oči plné slz, jakoby mu mohla dokázat celou věc vymluvit. „Neumírá. On přece neumírá. Ne můj Pavlíček.“ Po formální stránce má pravdu, pomyslel si Adam. V tuto chvíli, navzdory všem snahám a úsilí, byl její chlapec totiž už mrtev. Při dechu ho udržovala pouze Bostonská Edisonova společnost. V okamžiku, kdy by se elektrický respirátor vypnul, byl by do dvaceti minut mrtvý definitivně. Nedokázal jim ani říci, že ho to mrzí, za dané situace se to nějak nehodilo. Paní Connorsová začala bolestně plakat. Adam trpělivě čekal, dokud se trochu nevzpamatovala, a pak jí co nejšetrněji pověděl o Susan Garlandové. „Rozumíte mi, co vám o té dívence vykládám? Když nedostane novou ledvinu, zemře také.“ „Chudáček malý,“ povzdechla. Adam nevěděl, zda tím myslí svého syna, nebo nemocnou dívku. „Takže byste nám dovolila transplantovat?“ „Už je i tak dost rozbitý. Když to ale zachrání jiné matce dítě…“ „V to pevně doufáme,“ ujistil ji Adam, a jakmile měl transplantaci zaručenou, poděkoval a zmizel. „Náš Pán obětoval celé své tělo,“ slyšela, jak kněz říká na odchodu. „Také Pavlovi, právě pro tento účel.“
10
„Nikdy jsem netvrdila, že jsem Maria, otče,“ pronesla. Cítil, že z deprese by mu pomohlo, kdyby viděl i druhou stranu mince. V pokoji 308 zatím Bonita Garlandová, matka Susan, seděla na židli a pletla. Jako obvykle, když ho dívka spatřila, přetáhla si přes sotva znatelná prsa pod noční košilí pokrývku až ke krku. Dával si záležet, aby bylo vidět, že si toho nevšímá. Susan, opřená o dva polštáře, si četla dívčí časopis. Trochu se mu ulevilo. Týdny předtím, za jedné bezesné noci, kdy byla napojená na dialýzový přístroj, který periodicky zbavoval její krev jedů nahromaděných kvůli nefunkčním ledvinám, viděl, jak listuje časopisem „Sedmnáct“, a dobíral si ji, proč ho čte, když je jí sotva čtrnáct. „Chtěla jsem stihnout si to ještě přečíst,“ řekla mu, a otočila stránku. TeR, nabitý dobrými zprávami, stál v nohách její postele. „Ahoj, lásko,“ oslovil ji. Byla právě zamilovaná do anglických hudebních skupin a on tohoto blouznění nestydatě využíval. „Vím, že jedno děvče tvrdí, že vypadám přesně jako ten, co je na titulní straně časopisu, co čteš. Jak se vůbec jmenuje?“ „Alfred E. Neumann.“ „Aha.“ „Dneska vypadáš mnohem líp.“ Zvedl jí hlavu, aby se na něho podívala, a hned si všiml, že tmavé kruhy pod očima se jí prohloubily, obličej zhubl a kolem nosu se objevily bolestné vrásky. Když ten obličejík spatřil poprvé, byl plný života a uličnický. I teR, navzdory pihám, ostře vystupujícím na bledé pleti, bylo vidět, že to je tvář, která bude jednou krásná. „Dík,“ poznamenala. „Neměl byste mi pochlebovat. Howardovi by to mohlo vadit.“ Howard byl její chlapec. Její rodiče jim zakázali spolu chodit, jak se jednou svěřila Adamovi, ale oni neposlechli. Někdy mu četla Howardovy dopisy. Věděl, že ho chce přimět, aby na Howarda žárlil. Dojalo ho to a polichotilo mu to. „Tenhle víkend se na mne přijde podívat.“ „Proč mu radši neřekneš, aby přišel až příští víkend?“ Vzhlédla k němu, vyburcovaná svým vypěstovaným vnitřním poplašným systémem. „Proč?“
11
„Měla bys pro něho dobrou zprávu. Máme pro tebe ledvinu.“ „Můj Bože!“ Z očí Bonity Garlandové zazářila jásavá radost. Odložila pletení a pohlédla na svou dceru. „Nechci ji,“ řekla Susan. Nervózními prsty přehnula vrchní stranu časopisu. „Proč ne?“ zeptal se Adam. „Ale Susan, nevíš, co říkáš,“ zasáhla matka. „Čekáme na ni už tak dlouho.“ „Už jsem si zvykla na to, jak to je teR. Aspoň vím, co můžu čekat.“ „Ne, nevíš,“ řekl jemně. Odtáhl její prsty z časopisu a podržel je ve svých dlaních. „Jestli tě nebudeme operovat, zhorší se to. O moc. Zatímco po operaci se tvůj stav zlepší. Už nebudeš mít bolesti hlavy. Nebudeš trávit noci napojená na tu zatracenou mašinu. A nebude trvat dlouho a půjdeš zase do školy. A tancovat s Howardem.“ Zavřela oči. „Slibujete mi, že všechno dobře dopadne?“ Kristepane. Pohlédl na matku. S bolestným, chápajícím úsměvem mu pokývla. „Samozřejmě.“ Bonita Garlandová přistoupila k dceři a vzala ji do náruče. „Všechno bude v pořádku, drahoušku. Uvidíš.“ „Maminko.“ Bonita přitiskla hlavu své dcery na prsa a začala ji kolébat. „Susie, díkybohu. Máme štěstí.“ „Já se tak bojím, mami.“ „NebuR bláhová. Slyšela jsi, co ti doktor Silverstone slíbil.“ Vyšel z pokoje a dal se po schodech dolů. Ani jedna z nich se nezeptala, odkud se ta ledvina vzala. Věděl, že až se s nimi příště setká, budou se za to stydět. Vyšel z nemocnice. Provoz venku už slábl. Vítr foukal od moře přes nejšpinavější část města a přinášel s sebou hutnou směs zápachů, většinou škodlivých. Cítil, že by si potřeboval zaplavat dvacet rychlých bazénů nebo se dlouze milovat, prostě vyvinout jakoukoliv intenzivní fyzickou činnost, jen aby zaplašil tu hroznou tíži, která ho tiskla k betonovému chodníku. Kdyby se nenarodil jako syn opilce, šel by asi do baru. Místo toho přešel ulici k Maxiemu a dal si konzervovanou rybu a dva šálky černé kávy. Jídlo
12
nemohlo mládě za pultem naštěstí nijak ovlivnit. A káva byla jako první políbení od nehezkého děvčete. Nic světoborného, ale osvěžující. Chirurg Meomartino zavedl systém bezprostředního spojení mezi operačními sály dárce a příjemce. A musí se mu nechat, že to funguje, přiznal si v duchu nerad Adam Silverstone, když si před operací důkladně drhnul ruce. Spurgeon Robinson zaujal místo u dveří operačního sálu 3. Nahoře, v kanceláři v prvním patře, čekal internista Jack Moylan s paní Connorsovou. Moylan měl v kapse povolení k pitvě. Seděl se sluchátkem u ucha a čekal, až se na zatím hluché lince někdo ozve. Na druhé straně linky byl Mike Schneider, mladší sekundář, který byl v nemocnici teprve první rok. Seděl u stolku na chodbě přede dveřmi operačního sálu. Asi tři metry od čekajícího Spurgeona ležel na stole Paul Connors. Od chvíle, kdy ho přivezli, uplynulo už čtyřiadvacet hodin, ale respirátor ho stále udržoval při životě. Meomartino ho již připravil k operaci a přes břicho mu natáhl sterilní plastickou roušku. Poblíž něho doktor Kender, zástupce přednosty chirurgie, mluvil tiše s doktorem Arthurem Williamsem z lékařské katedry. Mezitím na vedlejším operačním sále 4 již vydrhnutý a převlečený Adam Silverstone přešel k operačnímu stolu, na němž ležela Susan Garlandová. Dívka, nadopovaná sedativy, na něho ospale hleděla. Nepoznala ho, protože měl tvář zakrytou rouškou. „Ahoj, lásko,“ oslovil ji. „Á, to jste vy.“ „Jak se máš?“ „Všichni jste tu zahalení. Jste tak tajemní,“ usmála se a zavřela oči. V 7.55 na operačním sále 3 přiložil doktor Kender elektrody elektroencefalografu k lebce Paula Connorse. Stejně jako předchozího večera jeho hrot narýsoval na papír rovnou čáru, která potvrdila to, co již věděli. Že Connorsův mozek už odumřel. Již podruhé během čtyřiadvaceti hodin nezaznamenali z jeho mozku žádnou elektrickou aktivitu. Oční zornice měl úplně rozšířené a nezjistili ani žádné periferní reflexy. V 7.59 vypnul doktor Kender dýchací přístroj. Paul Connors přestal dýchat.
13
V 8.16 si doktor Williamson poslechl srdce, a když zjistil, že nebije, prohlásil ho za mrtvého. V ten okamžik otevřel Spurgeon Robinson dveře do chodby. „Právě teR,“ oznámil Mikeu Schneiderovi. „Zemřel,“ řekl Schneider do telefonu. Čekali v naprostém tichu. Schneider chvíli napjatě naslouchal a pak se otočil od telefonu. „Podepsala to,“ sdělil do ticha. Spurgeon šel zpět na operační sál 3 a kývl na Meomartina. Pod dohledem doktora Kendera vzal chirurg skalpel a provedl příčný řez, aby mohl z mrtvého muže vyjmout ledvinu. Meomartino pracoval nesmírně pečlivě. Ze souhlasného mlčení doktora Kendera poznal, že jeho způsob vyjímání ledviny je čistě a dokonale prováděný. Operovat pod hodnotícími zraky vedoucích lékařů ho naštěstí neznervózňovalo, byl na to zvyklý. Jeho sebevědomí však zakolísalo, když na okamžik vzhlédl a spatřil na chodbě sedět doktora Longwooda. Byly to jen stíny, nebo opravdu postřehl pod očima starého muže opuchlé tmavé znaky pozvolné uremické otravy? Doktor Kender jemně zakašlal a Meomartino se opět sklonil nad mrtvolou. Vyjmout ledvinu mu trvalo všehovšudy šestnáct minut. Zdála se v pořádku, s dobře viditelnou tepnou. A zatímco prsty v rukavicích kontroloval břicho, zda v sobě neskrývá nějaký nádor, druhá skupina, vydrhnutá a připravená, přebrala ledvinu a zavěsila ji na promývací systém, který do ní začal vstřikovat ledově chladnou tekutinu. Jak se z něho vymývala krev, začal červený fazolovitý útvar před jejich očima bělat a chladem se scvrkávat. Na podnosu přenesli ledvinu na operační sál 4 a Adam Silverstone asistoval doktoru Kenderovi při tom, když z ní nejprve učinil část dívčina těla a posléze z něj odstranil obě svraštělé, opotřebované části tkáně, které už dávno neplnily svou funkci. A jak Adam pokládal druhou z nich na roušku, uvědomil si, že jediné, co v tu chvíli spojuje Susan Garlandovou se životem, je tepna přivádějící její krev do ledviny Paula Connorse. V té chvíli již transplantovaný orgán, zahřívaný přílivem její mladé krve, začínal zdravě růžovět.
14
Ani ne půlhodiny poté, co začala transplantace, uzavíral už Adam řez na dívčině břiše. Pomohl ještě sanitáři dopravit Susan do sterilního resuscitačního pokoje a do místnosti lékařů se dostal jako poslední. Robinson a Schneider už stačili vyměnit zelenou za bílou a vrátit se na svá oddělení. Meomartino byl stále ještě ve spodním prádle. „Vypadalo to na výborné skóre,“ prohodil Meomartino. Adam jen zvedl zkřížené prsty. „Viděls Longwooda?“ „Ne. Starý pán tu byl?“ Meomartino přikývl. Adam otevřel kovovou skříňku, která obsahovala jeho bílé oblečení, a začal si stahovat černé antistatické operační boty. „Nevím, proč to chtěl vidět,“ pronesl Meomartino po chvíli zadumaně. „Pokud budeme mít štěstí a seženeme B negativního dárce, dostane brzy taky jednu.“ „To ale nebude jednoduché. Dárci s B negativní skupinou jsou dost vzácní.“ Adam pokrčil rameny. „Předpokládám, že další transplantát dostane paní Bergstromová.“ „Jen si tím nebuR tak jistý.“ Jednou z věcí, která byla nejvíc k vzteku ve vztazích mezi řadovým a hlavním lékařem bylo, že když jeden z nich obdržel informaci, o které ten druhý nevěděl, neodolal, aby se nechoval, jako by měl přímou linku k samému Bohu. Adam sroloval zelený operační oblek do koule a hodil ho do zpola naplněného koše na špinavé prádlo v koutě. „Co se mi to tady snažíš naznačit? Bergstromová přece dostane ledvinu od svého dvojčete, ne?“ „Jenže její sestra si pořád ještě není jistá, jestli se svojí ledviny chce vzdát.“ „Panebože.“ Adam si vyndal ze skříňky bílé oblečení a vklouzl do kalhot. Všiml si, že jsou už našpiněné a že je bude muset další den vyměnit. Meomartino si zavázal boty a zmizel. Adam dostal chuX na cigaretu, ale malá Rábelská věc v jeho kapse zabzučela, a když zatelefonoval, co se děje, dozvěděl se, že ho chce vidět otec Susan Garlandové. Radši se za ním hned vydal.
15
Arthur Garland byl novopečený, již tloustnoucí čtyřicátník s nejistým pohledem a s prořídlými hnědými vlasy. Dodavatel kožených výrobků, vzpomněl si Adam. „Nechtěl jsem odejít, dokud si s vámi nepromluvím.“ „Ale já jsem jen řadový lékař ve službě. Snad byste si měl pohovořit s doktorem Kenderem.“ „Právě jsem s ním mluvil. Říkal, že všechno šlo nad očekávání dobře.“ Adam přikývl. „Bonnie – má žena – trvala na tom, že musím mluvit s vámi. Říkala, že jste pro nás měl pochopení. Rád bych vám poděkoval.“ „To není třeba. Jak se vede paní Garlandové?“ „Poslal jsem ji domů. Bylo to pro ni moc těžké a doktor Kender říkal, že stejně několik dní nemůžeme Susan vidět.“ „Čím méně lidí přijde do styku s infekcí, včetně jejích nejbližších, tím menší bude riziko. Léky, které jí dáváme, abychom jejímu tělu zabránili odmítnout darovanou ledvinu, snižují totiž současně její imunitu.“ „Rozumím,“ řekl Garland. „Doktore Silverstone, je opravdu všechno v pořádku?“ Adam si byl jistý, že se Garland na totéž ptal už doktora Kendera. Tváří v tvář Garlandově potřebě získat za každou cenu ujištění, že mají všechno pod absolutní kontrolou, si tím spíše uvědomoval skutečnou bezmocnost lékařů. „Operace proběhla úplně hladce,“ sdělil mu. „Ledvina byla naprosto zdravá. To všechno hraje v náš prospěch.“ „A co budete dělat dál?“ „Pečlivě ji sledovat.“ Garland přikývl. „Malá pozornost.“ Vytáhl z kapsy náprsní tašku. „Je z krokodýlí kůže. Moje firma se tím zabývá.“ Adam byl v rozpacích. „Doktor Kender dostal taky jednu. Nesnažte se mi děkovat, vy lékaři mi vracíte moji dcerku.“ Modré oči se mu zaleskly a naplnily se slzami. Zastyděl se a upřel pohled na bílou zeR. „Pane Garlande, nezlobte se, že to říkám, ale vypadáte strašlivě unaveně. Nechtěl byste, abych vám napsal recept na nějaká sedativa? A pak byste měl jít hned domů.“ „Ano, prosím vás.“ Garland se vysmrkal. „Máte taky děti?“
16
