VĚCI KOLEM NÁS S kresbami a fotografiemi Karla Čapka a s obrázky Josefa Čapka
Karel Čapek www.digiBooks.cz
Obsah O VĚCECH.......................................................................................... 4 MALÉ A VELKÉ ............................................................................ 4 OCHOČENÉ KOLO........................................................................ 6 FLAŠINET....................................................................................... 8 MAPA............................................................................................ 10 PODLOŽKA.................................................................................. 11 KLIKA ........................................................................................... 13 ORIENT......................................................................................... 16 O STARÝCH DOPISECH ............................................................ 18 ŠKATULKA SIREK .................................................................... 20 HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEK................................................ 22 KOMÍNY ....................................................................................... 24 ŘEŘAVÉ SRDCE DOMU ............................................................ 26 JAK TO TEHDY BYLO ............................................................... 27 B. K. VERSUS A. B. ČILI 12:0................................................ 32 CHVÁLA HMOTY ....................................................................... 35 DOMOV ........................................................................................ 38 O VYNÁLEZECH............................................................................. 41 VYNÁLEZ..................................................................................... 41 MUŽ A KRYSTAL ....................................................................... 44 AMPLION ..................................................................................... 46 ROZHLAS A SVĚT ...................................................................... 48 LETADLO ..................................................................................... 50 KNIGGE U TELEFONU............................................................. 52 DOBRÝ STROJ............................................................................. 54 MUŽ A ZBRAŇ ............................................................................ 57
O ZÁLIBÁCH A MALÝCH VÁŠNÍCH .......................................... 60 KVĚTINY...................................................................................... 60 O PĚSTITELÍCH KAKTUSŮ....................................................... 61 KDYŽ UŽ JE ZIMA................................................................... 64 KVĚTINY NA VYMŘENÍ .......................................................... 65 KARAFIÁT A JINÉ KVĚTINY ................................................... 67 O ZVLÁŠTNÍCH VÍNECH .......................................................... 69 TABÁK.......................................................................................... 70 ČLOVĚK A KAMERA ................................................................. 72 O OBRAZECH .............................................................................. 78 ČERT JE VEM ! .......................................................................... 80 KDY SE CO ČTE .......................................................................... 83 KTERAK SE ČTOU KNIHY........................................................ 86 KAM SE DĚJÍ KNÍŽKY ............................................................... 89
DOSLOV REDAKCE ....................................................................... 93 POZNÁMKY..................................................................................... 96
O VĚCECH
MALÉ A VELKÉ Já nevím, vysvětlil-li to už někdo, proč to je a jak to přijde; ale je svatosvatě pravda, že člověk má obzvláště rád malé, maličké nebo jaksi zmenšené věci. Uvidí-li třeba docela malinký pokojíček, takovou bílou a důvěrnou dírku, v níž se stěží může položit jeden dospělý člověk, začne se blaženě usmívat a prohlásí nadšeně, jaká je to pěkná světnička. Ve Španělském sále nebo v lodi u svatého Víta se člověk nikterak slastně neusmívá, nýbrž zvážní nesmírně a měří s úctou ty náramné rozměry. Potká-li člověk malinkou chaloupku, směje se na ni a zdá se mu, že by se v ní šťastně žilo; ale nikdo se neusmívá něžně na Museum nebo na vršovická kasárna, patrně proto, že jsou veliká. Pohlíží s nejlibějším úsměvem na spící kotě, ale s vážným respektem pohlíží na spícího lva. Co je maličké, je jaksi šprýmovné a intimní a budí v nás nezkrotnou něžnost; co je, moc veliké, je nápadně vážné a zároveň jakoby trochu děsné. Člověk by nechtěl spát ve Španělském sále ani bydlet pod kupolí svatého Petra. Chtěl by spíše spát v hlídačské budce nebo přebývat v perníkové chaloupce. Nevěřím, že by mohl milovat slona a že by si ho chtěl vzít do postele, aby se s ním mazlil. Nemyslím, že by chtěl chovat ve velikém akváriu velryby. Pěstuje-li zlaté rybičky, nečiní to jen proto, že jsou zlaté, nýbrž proto, že jsou malé. Rovněž by si nepěstoval v kleci zpívající cherubíny, protože jsou asi příliš velicí; ale jistě by je pěstoval, kdyby byli maličcí jako kanáři. Pokud lidé stavěli ulice proto, aby v nich besedovali a žili, stavěli je úzké. Kdyby si některý král nebo ředitel banky postavil ložnici velkou jako nádražní dvorana, řekli bychom, že je to blázen; a také by asi byl. Jsou to malé věci, co se dovolává naší něžnosti; velké věci se dovolávají jenom naší úcty. Proč tedy nás plní malé věci zvláštní radostí a pohodou, to dobře nevím; snad je to přežitek z dětství, kdy všechno, co bylo maličké, se nám
zdálo dětské a naše. Chtěl-li jsem se jako malý kluk cítit ve svém světě, vlezl jsem pod stůl nebo do bedny. Kůlna mně nestačila, protože mi byla příliš veliká; proto jsem si v ní vybudoval stan ze staré plachty. Ponny mně připadal jako chlapeček od koně; psí budka se mi zdála domečkem pro děti. Možná, že naše libost z maličkých věcí je poslední zbytek dětství; ale možná, že je to poslední zbytek pračlověka v nás. Starý Adam se patrně musil velmi bát všeho, co bylo větší nežli on; cítil se bezpečný jen před tím, co ho neohrožovalo svými rozměry. Lze si představit, že ho spíše rozesmál pohled na divokého králíka nežli pohled na divokého medvěda. Bylo mu jistě volněji v malé jeskyni nežli ve velikém světě. Maličké věci jsou ty, které obyčejně nejsou nebezpečné. Teprve v malých rozměrech bezpečí a intimity mohl v člověku vypučet podivuhodný květ něžnosti. Člověk chová něžnost k malým věcem patrně proto, že si jenom k nim může něžnost dovolit. Veliké věci jsou jaksi bez humoru; kdyby si sloni hráli jako koťata, myslím, že by nás to plnilo úděsem. Kdyby Memnonovy kolosy povstaly a počaly hrát kopanou, byla by to podívaná téměř apokalyptická. Veliké věci jsou odsouzeny k strašlivé vážnosti. Úhrnem se zdá, že má-li člověk zvláště rád maličké věci, není to proto, že je větší a moudřejší než ony, nýbrž proto, že se ve styku s nimi sám stává maličkým. Člověk, který si hraje s kotětem, si neuvědomuje, že je ohromný jako hora, nýbrž má spíše pocit, že je hravý a důvěřivý jako kotě. Člověk, který se sklání k drobné květince, činí se i ve své duši maličkým, jak jen může, aby se jí přiblížil. Utíkáme-li někdy před světem, dělá nám dobře býti malými; proto se odvracíme k malým věcem. Odpočíváme na malých věcech; bavíme se maličkostmi. Nemůžeme říci, že nás baví oceán, ale baví nás třeba akvárium. Unikáme tak trochu existenci, zmenšíme-li ji v maličkých věcech; život je lehčí a hravější v té chvíli, kdy je prožíván v něčem velice malém. Je zbaven tragiky a tíhy. Osvobozující krása malých věcí je v tom, že jsou vlastně nepřekonatelně komické. /1 9 2 6/
OCHOČENÉ KOLO Onehdy jsem si toho všiml: mladá maminka vedla na procházku asi čtyřletého špunta, a kluk vedl kolo: kolečko z rákosu, pěkně olepené barevným papírem, s dřevěnou rukovětí, ve které se to kolečko točí; a jak ten malý mužíček běžel, strkal to kolo před sebou, nu, a kolo se tedy točilo, a to bylo vše. Dlouho jsem jaksi nechápal, co a k čemu to je, a najednou jsem si vzpomněl: obruč! To má být obruč! My kluci jsme totiž za našich časů honívali obruč. Ale to nebylo ochočené kolo sedící v dřevěné rukověti. To byla - nu zkrátka pravá obruč, divoká, romantická, prapůvodní obruč, železná, rezavá, těžká a neprodejná. Pravá obruč se musila především ukrást. Buď se musila sundat s nějakého sudu doma či u sousedů, a tyto obruče, na jednu stranu zúžené, měly jankovitou náklonnost běhat do kolečka; věru nebylo snadné přimět je, aby běžely vpřed, a bylo k tomu třeba řádného třískání polínkem a zejména náramného křiku. Druhý, vznešenější druh obručí se musil ukrást naproti u koláře; to byly těžké ráfy kol, obruče z valníků nebo z pivovarských vozů, jež uháněly drtivě a rovně jako lokomotiva; stěží jsme jim stačili a poháněli je krátkými údery polínka, pokud tento nádherný běh neskončil mezi nohama nic netušícího chodce, na něhož se bojechtivá obruč vrhla tankovým útokem. Obruče se sudů útočily zcela jinak, úkladně, s boku, se lstivostí nepřekonatelnou; braly to šejdrem, stočily se z ničeho nic napravo nebo nalevo a vpletly se mezi nohy komukoliv, kdo tudy zrovna šel, ať to byl třeba pan Falta nebo sám pan Edynek Moravec. Dále tedy patřilo k obručím polínko k pohánění, a posléze sportovní zápal; neboť úkolem obručí bylo nejen drtit překážky, nýbrž konat dostihy. Tehdy ještě nebyly automobilové závody; ale my kluci jsme je anticipovali, jako ostatně téměř vše. Proti tomu kluci továrníků měli rákosové obruče, koupené i s hůlkou; ale ty nehonili po silnici, nýbrž po pískových cestičkách v parku za mřížemi, a naše obruče proti nim byly jako řeznický pes, takhle Sultán nebo Nyklíčkův Nero, proti znuděnému a třasořitnému chrtu. Byly to zkrátka pravé, podstatné, divoké obruče; těmi rákosovými jsme se sociální i
sportovní nelibostí pohrdali. A kdyby nám byl někdo tehdy ukázal ochočené kolo v dřevěné rukověti, kolo spoutané, voděné tak říkajíc na provázku, titěrné, hloupé, mírumilovné a polepené cukrovými papírky, byli bychom vyprskli v neslušný smích nad touto pošetilou náhražkou. Ale tahle spoutaná obruč je dnes universální. My kluci jsme se sami právali, předháněli se, poráželi se; dnes necháváme za sebe prát se jiné; a tomu se říká sport; díváme se, jak jiní kopají do míče, běhají, mažou do sebe, strkají se na zem a kdesi cosi. Sport: náhražka vlastní bojovnosti, vlastního závodění, vlastní činné legrace. V Praze není už zábradlí, po kterém by kluci mohli jezdit po zadku, i musí se zřídit stroj na ježdění po zadku, a tomu se říká skluzavka, tobogan nebo čertovo kolo. Stroje na zábavu: toť ochočené kolo ve velkém. Ty všechny Edeny, Lunaparky a velkozábavní velkopodniky jsou jen ohromnými náhražkami zanedbaného, inhibovaného dětství. Je souzeno od stvoření světa člověku, aby někdy jezdil po zadku; nemohl-li si tuto metafysickou nutnost vyřídit v dětství, musí to později dohánět na skluzavce. Je to divný civilisační úkaz, že se veškerá zábava musí platit. Dnes se vlastně už nelze bavit z vlastní iniciativy, na vlastní vrub; lze býti jen baven; lze si koupiti přístup k zábavě. Divadlo, kino, knížky, sport: kupte si kratochvíli! neboť sami od sebe, mezi nejbližšími bližními, to neumíte, a je to dokonce jaksi nedůstojné bavit se sám sebou nebo svými bližními. A proto sem se všemi stroji na zábavu, sem s profesionály bavení, sem s průmyslovými velkovýrobnami legrace! Až se budete chtít smát, půjdete do smíchového velkopodniku; odpočinete si v odpočinkovém ústavě; snít budete ve výrobně snů; nebudete tancovat před archou nebo v ranní rose, nýbrž nikde jinde než v mechanicky otáčivém tanečním velkoústavě. Ať vám to tedy slouží! /1923/
FLAŠINET Především si nemyslete, že je tak docela snadné hrát na flašinet; jednak od toho bolí ruka, jednak je třeba jakési soustředěné, cílevědomé souvislosti, jistého přednesu a - ano, a jistého citu, to je to slovo. Jako tolika jiným věcem, učil jsem se také hrát na flašinet; a nešlo to. Flašinet zůstal sice celý, ale písnička se rozbila, rozsypala, rozklížila, potrhala na nesouvislé cáry; bylo to, jako bych se pokoušel stříhat na frak nebo montovat šicí stroj. Na příklad nesmí se v točení zadrhnout, zrychlit ani zpomalit: klika musí běžet plavně, oble a při každé písničce jiným tempem; někdy se sluší trochu protáhnout tremolo, jindy podškrtnout pausičku, zkrátka je tu celá řada dovedností a odborných kliček jako při každém řemesle. Píši to proto, že zrovna dnes je v' naší čtvrti flašinetový den. Už hodinu poslouchám, jak se blíží a zase vzdaluje babička flašinetářka; chtěl bych vám zapískat všechny její písničky, neboť už je dovedu zpaměti. Jednu z nich musí každý člověk zpívat s sebou; zpívám ji tedy, a zpívají ji zároveň všechny služky v okolí, a dole truhláři, a za dvorkem ševcovi tovaryši; i stoupá naše píseň k nebi a líbí se Bohu, neboť ji zpíváme společně. Jiná, jakási starobyle taneční, má tajemnou moc, že se při ní musíte houpat v kyčlích, a při jedné obzvláště silné melodické kličce hodíte zadkem v jarém a starosvětském plesání; nuže, všichni v dosahu babiččina varyta vykonáme současně tento radostný pohyb, ať žehlíme, píšeme nebo prodáváme za pultem nitě. Jiná píseň, toť „Osiřelo dítě“ v transposici poněkud nezvyklé; ale každý z nás obyvatelů jednoho bloku někdy a po nějaké stránce osiřel, každého někdo nebo něco češe hřebenem do krve rozdírajícím, každému život jaksi bije nožičkama o škopíček a každý konečně má proč a kde plakat; a tedy flašinet mluví k nám osiřelým dětem a ujímá se naší opuštěnosti. Jiné jsou písně, při kterých si vzpomenete na lásku, a jiné se pijí jako alkohol a jiné jsou jako veselá holka, a jiné jako souchotinářská švadlena; pravím, na každé je něco, co stoji aspoň za evangelický groš.
Jsou drtivé parní flašinety, hotové gigantofony, řvoucí, řinčící a třeštící, že jediný zvukový chrlič zaplaví celé předměstí; a jsou flašinetky bezzubé a dýchavičné, jež třeslavě vrkají v neděli u cest; flašinety, jež jásají, a kolovrátky, jež úpěnlivě vzlykají nadlidským steskem. Ale všechny mají jednu krásu, a to je basování. Žádná muzika světa nemá tolik kudrlinek, tak divné přizvukování, tak rozmarné basy, tak tajemně nesouvislé doprovody jako flašinety. Někdy to nepředvídaně zakvílí, někdy jako by si to z vás dělalo legraci; někdy to tak hrozně zakličkuje, jako by uvnitř byl zavřen nepokojný duch. Naslouchejte vždy také druhému hlasu věcí! Já vím, že nemáte rádi flašinety, neboť jste lidé nervosní, blaseovaní a nevděční; přepadne-li vás kolovrátek někde v ohybu vaší nedělní procházky, zabručíte něco o žebrotě, a zahraje-li vám pod okny, zavřete dokonce okno a řeknete cosi strašného. A přece tichý a samozřejmý předpoklad všech flašinetářů je, že vám působí určitou libost, že vám prodávají něco stejně dobrého jako třeba pouliční prodavač limonády; že vaše žíznivá duše potřebuje napojení a vaše srdce apollinského povznesení. A tak točí klikou, aby vybudovali v ohybu cesty nebo na dně přesmutného dvora jakýsi ostrov rozkoše, libosad hudby uprostřed pouště hrubých a všedních zvuků. A třeba jejich flašinet už píská jen jedinou píšťalou nebo bezhlase brouká a vrní, zůstává předpoklad, že vás to má těšit a že za takový požitek budete ochotni něco dát; že vás snad dokonce tato čaromocná hudba léčí z melancholie, že zahání od vás duchy zlé, nudu i stesk a prokazuje vám vůbec něco ocenitelného. Pro svou osobu - nemohu si pomoci: ale když dole hraje babička flašinetářka, odložím pero i knihu a zdvořile poslouchám, až dohraje; neboť nesluší se nenaslouchati něčemu, co. se k nám obrací o slyšení. /1923/
MAPA Jsou lidé, kteří sbírají poštovní známky, a jiní, kteří si schovávají všechny pohlednice, které kdy dostali; a někdy se v nich probírají: hleďme, tohle je Boulevard de la Poissonière, a tady je Trajanův sloup v Římě, tady pohlednice z Václavic, jak ta se sem dostala? A tady je Tarascon, tuhle před hradbou pořád stojí ten človíček a brejlí do aparátu; kdo to asi je? Chtěl bych tam být; podíval bych se, stojí-li tam ten člověk doposud. Brno, Norimberk, Tábor, a tadyhle pohled až z Alexandrie ... Jsou pak jiní, kteří si schovávají staré jízdní řády; a přijde-li jim, že jim je smutno, a nevědí už čeho se chopit, hledají spojení do Police nebo do Lisabonu; proč zrovna do Police nebo Lisabonu, nevím, ale je jim úlevou, že tam je nebo bylo spojení a že je nebo bylo možno nechat vše za sebou a ujet, ujet co nejdále, do Police nebo do Lisabonu. Ale nade vše, lepší než pohlednice a než jízdní řády jsou mapy. Ovšem ne ty strakaté, kde jsou jen červené, žluté a zelené státy a černé železnice; ale ty mapy, kde nížina je malována zeleně jako nejkrásnější louka, v níž se člověk brouzdá očima, a kopečky jsou natřeny takovou žitnou, plavou barvou, která se podobá vyschlé hlíně a úrodě do běla uzrálé; a pak vyšší hory jsou hnědé, hnědé jako skály, rezavé jako mech, a ještě vyšší hory jsou posupně temné, to už je holý kámen, a docela nejvýš jsou bílé tečky a plošky: věčný sníh. A pak tu jsou modré žilky, to jsou řeky, a klikatí se tak, že je člověk musí sledovat; a blankytná jezera, natřená nebeskou barvou, zrcadélka, ve kterých se neobráží ani jeden mráček; modře čárkované bažiny a moře věčně modré, a dokonce tečkovaná poušť, podobná hromádce písku, na které sis hrával, když jsi byl docela maličký. A tu tedy hmatáš očima po mapě, jako bys jel rukou po celém povrchu země. Tady se zarývá zelený jazýček nížiny do brunátně hnědých hor. Jak krásná procházka, má duše, po zelené louce mezi skalami! I roste tam náprstník a verbena, slzičky Panny Marie a hnědá mateřídouška; dole však na louce jsou pomněnky a olše a třepetají se tam drobní modrásci,
opojení vlhkem. Avšak přejdi sem, na tyto rusé, zvlněné vršky, jež se vsunují do zelených nížin jako záplava klasů; tu putuješ plavými stezkami, slunce tě hřeje v týle a žlutý otakárek klouže plachtovým letem nad světlými osinami úrody. I vidíš červené střechy vesnic, neboť města sestupují až do údolí a přilepují se jako vyboulená očka na modré žilky řek. Putuješ od města k městu; najdeš městečka zastrčená jako nějaká památka až docela vzadu v zásuvce; čteš jména, která nikdy nejsou v novinách, neboť pod nimi se žije tiše a beze změny; najdeš jména, která tě lákají, jako by tě tam čekalo něco krásného a podivného. Zastavíš se u mračné hradby hor; sonduješ v údolích a díváš se nahoru, kam se vyšplhaly vrcholky jako divoké kozy; objevuješ údolí plná samoty, kde není už cest a kudy by ses chtěl prodírat, neboť kdož ví, nenašel-li bys tam to nejkrásnější místo na světě? Hledáš svou cestu mezi horami a lidmi; hledáš samotu, jež není opuštěna od boha, ale od lidí, nebo daleké expresní trati, které by tě ve vřavě všech jazyků světa nesly do jiného života: ach, moci začít znova! Pravím, krásné jsou mapy zemí a plné tajemných značek. Chtěl bys být všude; chtěl bys žít všemi životy na světě; chtěl bys vše znát a všude se zastavit, nasycen únavou a věděním. Ale nestačíš ani prožít mapu světa a přečíst všecka její znamení. Jen někdy na ní podstoupíš mlčelivou cestu očima; i vidíš mnoho, tak jako poutník, který nemá cíle, ale neputuje nadarmo. /1924/
PODLOŽKA Míním zde obyčejnou psací podložku z pijavého papíru pokud možno nepromokavého a umazaného, sloužící zřejmě tomu, aby se o ni rozmazal každý rukopis; neboť ještě jsem neviděl podložku, na které by se skutečně mohl inkoust osušovat. Podstatné na každé podložce je dále to, že je vždy popsána; čím je popsána, toť písemný druh dosud neprozkoumaný.
Člověk sedí zamyšlen nad podložkou nebo nad listem papíru; má něco psát, a neví, jak do toho; přemysli, hledá vyraz, a po tom něco bezděčné, z hlubin podvědomí načmárá na kraj podložky. Jindy zase zastrčí do násadky nové péro; a dřív než se rozežene po rukopise, zkouší péro na kraji podložky. Na podložce se obyčejně sčítá; někdy se na ní zamyšleně kreslí. Na podložkách můžete rozlišit typ kreslířský a typ psavý; na příklad kde usedne František Sís, vznikají podivné kresby, podobné medijním obrázkům. Podobné dokumenty můžete sbírat na všelijakých poradách, anketách a důvěrných schůzích, kde každý přítomný dostane list papíru, na němž by si zapisoval „body“ a nápady. Pravidelný výsledek takových anket jsou různé a dosti podivuhodné obrazce, hvězdice a ornamenty; většinou propuká tu geometrický pud, typický pro samotné začátky lidské civilisace. Tento atavický úkaz je rozhodně nejzajímavější výtěžek většiny anket a porad. Prohlédl jsem si všechny redakční podložky, abych sbíral dokumenty redakčního podvědomí. Narazil jsem většinou na psychologické záhady. Zcela dobře chápu, je-li na podložce u telefonu napsáno slovo „Anči“; nevím dobře, nač se vztahuje nápis „Anna Vocásková, skorochoť“. Zcela záhadný je mi hromadný výskyt cifry „300“ nebo několikrát se opakující „Jakub“, který se vyškytá také ve formě „Jakube ze Zahr...“ (Zahraničního ministerstva?). Třikrát objevuje se „Waldstein“, jednou „Dominik“; vůbec křestní a vlastní jména (vedle číslic) na podložkách převládají. - Jiný dokument: „PPPPeters“, „Poslanecký“, „Představ...“, „PPPPPraze“; zřejmá je tu chorobná záliba v písmeně P, kterou by snad mohl vysvětlit profesor Freud - já ne. Jiná podložka: asi dvacetkrát „Garroni“, desetkrát „Gar“ a dvakrát „Slavné“. Nevím, co si myslit o povaze tak houževnatě oddané slabice „Gar“. - Na jiné podložce nakresleno srdce (velmi častý motiv na podložkách) a slovo „Václav“, nic víc. Jinde třikrát stenograficky napsáno „Množství“, pak kaligraficky nakresleno slovo „Polák“, dále dvakrát „Štenc“, třikrát „Anebo“ a jednou „Provádění“. Jak se zdá, jeví se tu jistá neurovnanost povahy a nejistota v cílech.
Záhadná je na příklad podložka Kazetkova. Zde nakresleno „Z“ a „S“, pečlivě proveden nápis „Řecká“, načrtnuto „Sušice“ a „Ehrenfels“; nějaký osobní vztah má zřejmě nápis „včera“, na nějž se v druhém koutě podložky rýmuje tajemné slovo „Sklera“. Není to veliká kořist na tolik podložek; ale hleďte, každý ten nápis je vlastně nevysvětlitelný; ptám se pisatelů, a nikdo z nich neví, co tím mínil a nač vůbec myslel. Jsou to nápisy stejně záhadné, jako kdybychom je našli na náhrobcích Inků. I přítomnost, jak vidíte, je nezbadatelná. /1923/
Na prahu
KLIKA Přišel jsem onehdy potmě do světnice, ve které mi bylo kdysi stráviti mnoho let. S neklamnou jistotou jsem se vyhnul potmě své někdejší posteli, přesně a jasnozřivě jsem obešel svůj někdejší stůl a jediným neomylným vztažením ruky jsem nahmátl vypínač a rozsvítil. Jenže nebyla tam ani má někdejší postel ani můj bývalý stůl, nýbrž jiný stůl na jiném místě a jiná postel v docela opačném rohu. Nemohu vám říci, jak jsem se lekl. Bylo v tom něco příšerného. „Cítit se někde doma“ je cit náramně složitý a nelze ani vypočítat, co v něm všecko vězí: morální důvěra a tělesné pohodlí, poetické zkušenosti i praktické motivy, zvyk i nějaký pohanský mysticismus; ale ve zkratce bych řekl, že „cítit se někde doma“ znamená nalézti potmě kliku na první hmátnutí. Nemyslím tu jen na různé fysické a prostorové výhody, že si na příklad přitom nerozbijete koleno o židli, neporazíte sloupkové hodiny a nenaběhnete celém na roh skříně; myslím na slepou a mystickou důvěru, že klika je tam, kde je, že je dokonce tam, kde má být; že je na svém miste a ve zvláště příznivém směru; že není ani příliš vysoko, ani příliš nízko; že je právě tam, kam vztáhnete dlaň; že na vás zrovna čeká a horlivě vám podává ruku; že vás bezpečně vede a nenechá vás tápat v propasti nejistot; že se neoctnete náhle v kosmické prázdnotě, kde na vás číhá nekonečno a nepoznatelno a jiná strašidla temnot. Je to zkrátka dobrá a spolehlivá klika, klika oddaná a neselhávající, jedinečná klika domácí. Jsem, tak jako staří Gallové, přítelem novot; ale ani nejzuřivější Gall a novotář by si nepřál, aby jeho kliky a řekněme jeho postel a pět nebo Šest jiných základních věcí života měnily denně z vlastní iniciativy nebo ďábelské zvůle místo. Něco takového se asi děje v pekle a patří to k nejtěžším mukám. Jsme všichni strašně konservativní v ohledu klik a několika jiných věcí, jež jaksi nevyhnutelně patří k nám. Pokoj, ve kterém se vyznám potmě, je stejně tak obsažen ve mně, jako jsem já obsažen v něm; ale, při všech bozích, snazší je přemístit židli nežli přemístit představu židle v mozku; židle se totiž příliš nebrání, ale mozek se brání. Mozek chce
míti židli na jejím starém místě, předně proto, že je na to zvyklý, a za druhé proto, že se chce zabývat něčím jiným než židlí nebo klikou. Věci fungují hladčeji a úsporněji, jsou-li na svém místě. Po jisté stránce je snadnější chtít přeměnit společenský systém nebo světový řád, nežli pokusit se přeměnit pořádek nebo nepořádek na svém psacím stole. Co se mne týče, raději bych reorganisoval Svaz národů, o němž nemám ponětí, než obsah svých zásuvek, o němž mám ponětí jenom nejasné. A musím se přiznat, kdekoli jsem ve světě byl, že jsem vždy potmě hledal kliku svého domova; hmátl jsem navlas přesně, ale nebyla tam, jako tam nebylo mnoho jiných dobrých věcí. Tedy člověk se cítí doma, je-li obklopen věcmi, jež jsou ve zvláště podstatném smyslu, zažraně a ustáleně na svém místě; nebo mám-li to říci jinak, idea domova je nevyhnutelně a nenapravitelně konservativní. Troufám si dokonce tvrdit, že bez jisté konservativnosti není vůbec domova; nejste doma tam, kde vám nic nestojí za to, aby to zůstalo na svém místě. Tvrdím dále, že všichni lidé jsou konec konců v jádře vlastenečtí, poněvadž jsou v jádře konservativní, poněvadž dejme tomu nehlásají, že Vltava není na svém místě a že Prašná brána se musí přestěhovat tam, co je žižkovský viadukt; neboť teprve tyto strašné názory by rozvrátily ideu domova. Myslím, že v jistých konservativních představách by se mohli všichni lidé náramně dobře srozumět a sblížit. Budou se jistě na nůž hádat, pokud si budou vyměňovat názory, co má být v budoucnosti nového; ale kdyby se pokusili formulovat, co v budoucnosti zůstane starého a dnešního, mám zato, že by si během řeči zapálili dýmku míru, aby se jim lépe mluvilo. Ale především by bylo třeba, aby se každý člověk cítil co možná doma tam, kde je: aby se mu aspoň některé nevyhnutelné věci života zdály být na svém místě. Celý vtip tendencí, jimž se říká podvratné, je ten, že pořád a pořád opakují, že nic, ale zhola nic není na svém místě. Což je jediné opravdu podvratné a nemorální tvrzení na tomto světě. /1924/
ORIENT Stane se vám, že jste vyhráli velký los nebo nalezli pytel dukátů nebo podlehli tajemné touze obklopit své domácí snění orientálním přepychem: zkrátka rozhodli jste se koupit si perský kobereček. Už takový obchod s perskými koberci je sensace pro sebe: především musíte při koupi kouřit, neboť to patří k tomu orientálnímu ovzduší; za druhé musíte šlapat po hromadách drahocenných koberců s tváří člověka, který jakživ do ničeho jiného nešlápl; musíte se tvářit jako odborník, který každý koberec ohmatá a promne navrchu i vespod a něco nesrozumitelně bručí; je tu celá řada zvláštních obřadů od speciální perské hantýrky až po vášnivé turecké smlouvání, při němž uvedete obchodníka doslovně v pláč, že vám to musí z náhlé náklonnosti k vám dát tak lacino, se ztrátou a jednoduše darem; pravím, je tu celá řada sensací, ale to jste teprve na prahu Orientu. Konečně jste si vybral nejlacinější Kazaček a upalujete domů pln růžových vyhlídek, jak se bude vyjímat před vaší postelí. První koberec, to je zkrátka trochu jako první láska. Druhého dne někdo zazvoní u vašich dveří: je to slušný a čilý človíček, který před sebou strká nemluvného pána a spustí hned ve dveřích: že k vám jde jako k vynikajícímu, báječnému znalci perských koberců; že k vám vede tady svého obchodního přítele, který právě včera přijel z... z... no, z Konstantinopole s koberci, které jsou, panečku, jen pro odborníky; a že ho vede nejdřív k vám, abyste se jen podíval, nic víc než podíval na jeho zboží, jen pro tu radost. A už otevře dveře a volá: „Václave, pojď sem!“ a přijde sluha a má na zádech obrovskou hromadu koberců. Ten pán z Konstantinopole má opravdu takovou jakousi perskou tvář, ale neříká nic; a čilý človíček s panem Václavem rozhodí první koberec; „To je kousek, co? Pro vás by stál...“ Namítnete, že tenhle kus se vám jaksi netento, nezdá. „To jsem si hned myslel,“ prohlásí človíček vítězně. „Vy jste, pane, báječný znalec; ale tady máme širaz, to je něco zrovna pro vás; to ocení jen odborník“. Ten širaz se vám zdá ovšem drahý; tu šeptá něco čilý človíček se zamlklým orientálcem v perském nebo tureckém jazyce. „Also meinetwegen,“ zabručí Peršan, a čilý človíček prohlásí, že jeho přítel vám
ten širaz dá jednoduše darem, úplně zdarma, že jste to vy: jen za čtyři tisíce. Odolali jste pokušení; nepřijali jste darem ani širvahan, ani gendžeh, ani bokharu, ba ani beludžistan, nemluvíc o kirmanech a senné a všelikých modlácích; ubránili jste se pro tentokrát všemu, načež ochotný mužík vás ujistí, že jste ohromný znalec a že to pravé zboží leží teprve, na celnici; až to uvidíte, že budete plakat. Načež odvede Peršana i pana Václava se slibem, že přijde zas. Dobrá. Za tři hodiny u vás zazvoní pán v cylindru. Podá visitku a představí se: že je ten a ten, továrník, že se octl v okamžité tísni a musí platit směnky; i rozhodl se, že prodá svou soukromou sbírku koberců a... Už volá na chodbu: „Václave, komm her!“ A pan Václav nese na zádech novou hromadu koberců. Pán v cylindru diskrétně mluví o rodinném neštěstí; musí to prodat za každou cenu, co kdo za to dá, zkrátka pod cenou, ale jen znalci, odborníkovi, který si umí krásného koberce vážit; na příklad tenhle antikní hamadan, vzdychne pán v cylindru, nebo tuhle ten báječný mosul... Ku podivu, má na těch rodinných kobercích inventární čísla a čerstvé celní plomby. Unikl jste zarmoucenému pánovi. Den nato se k vám dostaví hubený člověk a chce s vámi mluvit mezi čtyřma očima; pak ze sebe vypraví, že má... že má perské koberce ... hotové musejní kusy... získané za zvláštních okolností; nejspíš je osobně ukradl přímo v cařihradském serailu a propašoval až do Prahy, ale prosím vás, nemluvte o tom; zkrátka jsou to unikáty pro znalce a ohromně pod cenou. A už je tu zase pan Václav s nákladem koberců; jsou na nich zase plomby a inventární čísla; a jestli jste nevyužili této jedinečné nákupní příležitosti... tak si z toho nic nedělejte; neboť zítra k vám přijdou ruští manželé, běženci vznešeného původu, kteří si na útěku s sebou nevzali nic než vzácné perské koberce a jsou nyní z naprosté bídy nuceni se od nich odloučit; pan Václav už čeká na chodbě, a zas jsou na nich inventární čísla. Potom přijde skvostný levantský žid; má sice obchod s koberci tam a tam, ale tuhle má několik kusů, které nikomu neukazuje: to je jen pro znalce. Pak přijde mladý štvanec; nemá sice s sebou pana Václava, ale ví o jednom báječném perském koberci, který by
byl pro znalce na prodej. Dále k vám zavítá zástupce z Vídně, vdova v tísni, Řek, který nemá čím zaplatit clo a tedy prodá pod cenou skvostné koberce, ovšem jen odborníkovi. Zkrátka, máte-li tak trochu otevřené oči a uši, rozlišujete za týden vázání, materiál, stáří a pravost barev i čistotu vzoru; poznáte taškáře, znalce, lidské originály, geniální kramáře i malé zlodějíčky; udělali jste jakousi cestu do Orientu a nadto jste si udělali známost s podivným, starosvětsky a moderně mazaným způsobem obchodu, jaký se snad už v jiné branži nenajde; a i to stojí za to. /1923/
O STARÝCH DOPISECH Dopisy člověk schovává z několika důvodů: předně z jistých pohnutek osobních, jako tomu bývá u dopisů milostných; za druhé pro důležitost věci, o kterou jde; za třetí z úcty k jejich pisateli; dále proto, že na ně chce ještě odpovědět; často i proto, že mu je jaksi líto hodit do koše psaní, s nimiž si dali jejich pisatelé tolik práce, kterými nás chtěli poučit, pokárat, vyslovit své námitky, souhlas nebo vlastní názory, a tak dále. Zkrátka je mnoho pohnutek, pro něž člověk uchová přečtený dopis; a je mnoho dopisů, které jsou z toho či onoho důvodu uloženy stranou, místo aby padly na dno koše; a je mnoho zásuvek, kam lze prozatím uložit věci činící třeba jen slabounký nárok na to, aby nebyly vyhozeny na to veliké a věčné smetiště, „jež se Nic nazývá“. Prostě během několika let se naklade v různých zásuvkách tlustý kulturní nános, složený ze starých dopisů, účtů, složenek, výstřižků a jiných pietně uchovaných papírů stmelených léty a napásl daným prachem v jednu téměř stejnorodou masu. V příznivém případě zůstane tato masa ve své zásuvce až do toho dne, kdy se stane posmrtnou pozůstalostí; potom někdo nad ní potřese dojatě hlavou, řka něco v tom smyslu, „jak byl chudák starý pán pečlivý“, obrátí nahoře několik listů, otře si prsty do kapesníku a dá tu celou hromadu spálit. V
nepříznivém případě, jako je stěhování, generální úklid nebo podobné katastrofy, se přihází, že se ten kulturní nános musí ze zásuvek vyndat a že se s ním musí něco stát, aby ho nebylo tolik. Dobrá, probereme to, řekne si člověk statečně a počne zaprášenou masu své pamětihodné minulosti probírat list po listu. Tak tady je účet „Za správku skříně s díky zapraveno 45 Kč. Jan Komárek“. Jaká to byla skříň? diví se člověk. A jaký byl ten Jan Komárek? Marně vzpomínáš na všechny skříně, se kterými jsi žil. - Nu, to je jedno. Tak dál. Dopis od přítele „Vaše poslední psaní mne velmi zarazilo a mrzelo“ - pro pána, jaké psaní? Oč vlastně tehdy šlo? Nic platno, už si nevzpomenu. „Na Váš ctěný dotaz si dovolujeme sděliti, že metr kamenné obruby v udaném provedení by stál -“ Jaké obruby? U všech všudy, nač mi kdy bylo třeba nějaké kamenné obruby? Kdyby mne rozkrájeli, nevím o žádné kamenné obrubě. Tak dál, dál! List po listu člověk kroutí hlavou; co to bylo? proč mi psali toto? zač mi tuto děkují? kdo tenhle člověk byl? s oním že jsem si dopisoval? kdo byla tato Grete? proč jsem si tohle schovával? a toto, jaká to vlastně byla veliká záležitost? Nevím nic; to všechno že je má vlastní minulost? Divné. Člověk má skoro pocit indiskrece, jako by pročítal korespondenci někoho cizího. Na mou duši, trapný pocit. Nu co, spalme to; a schovejme jenom dopisy těch nejlepších a nejbližších lidí Ano, ale o čem to vlastně píši? Čeho se týká tato výčitka, k čemu se vztahuje tento projev sympatie? Díváš se v rozpacích na to nejdůvěrnější; taky už dobře nevíš, jakou to mělo souvislost a proč to bylo řečeno. Kdybych měl podle těchto dopisů psát svůj vlastní životopis, proboha, ten by vypadal! Hlavu a patu to nemá, nedává to dohromady žádný smysl; a kdyby bylo pětkrát tolik zásuvek, plných těch starých papírů, bylo by to ještě zmotanější a nesmyslnější. Co dělat, spalme to; list po listu padá do koše, člověk si připadá jako strom na podzim, jenž setřásá zvadlé listí; to jsme asi dost starý strom, když se toho listí tolik nastlalo! Zůstává jenom hubená hromádka papírů, ze kterých jsme vyčetli přece jenom něco ještě trochu živého; nepatrná hromádka, kterou uložíme na dně nějaké zásuvky -
byla by přece jen škoda spálit i tuhle hrst listí. Jednou z toho bude zase tlustý kulturní nános, stmelený vjedno lety a napadaným prachem. Budeme jej ještě jednou probírat list po listu, cize, rozpačitě, s podivem a vrtěním hlavy? A pozdrav bůh! jakou rýmu člověk ještě ke všemu dostane z toho prachu! /1936/
ŠKATULKA SIREK Jsou lidé, kteří nemají peněz; jsou jiní, kteří nevěří v duši lidskou, a jiní, kteří se po celý život obejdou bez politického přesvědčení. Avšak podivnější je, že jsou lidé, kteří nemají v kapse sirek. Znám kuřáky, kteří jakživi nemají v kalhotech škatulky sirek. Jsou mužové, kteří se obejdou bez morální a povzbuzující přítomnosti sirek. Nenapadá mě velebit praktickou důležitost sirek: ale jsou věci, jako na příklad kapesní nůž, sirky, kousek tužky a notes, bez nichž si nedovedu vůbec představit člověka mužského rodu. Jsou věci, jež jsou člověku podstatně nepostradatelné, ne proto, že jsou naprosto praktické, ale proto, že jsou naprosto poetické a dobrodružné. Od té doby, co kluk začíná chápat epičnost života, shledává, že se nemůže obejít bez jistých podstatných a mužských předmětů. Jsou to sirky, nůž, špaček tužky a notes. A kousek provázku. My dospělí místo provázku nosíme kapesník, jehož hlubším účelem není smrkání, nýbrž svazování věcí. Pro opravdového kluka je oděv jen pouzdrem pro těchto nepostradatelných pět švestek. Oděv je jenom soubor kapes, jež slouží k uchování čtyř nebo pěti hlavních věcí života. Nemusím vám říkat, co všechno je kapesní nůž; zbraň, umělecký nástroj, pila, páčidlo, dláto, lanceta i nebozez: vše, co činí z člověka řemeslníka, sochaře, válečníka a technika; hotový všenástroj, celý arsenál i dílna o třech želízkách. Tužka slouží činnosti umělecké a vědecké; hodí se
k pokrývání čerstvě nabílených stěn nápisy a freskami; je svědectvím, že vynález a vymoženost písma provází člověka všude. Vskutku špaček tužky v klukově kapse definuje člověka jakožto tvora píšícího. Svůdnost notesu nepojí se tak k jeho skutečnému obsahu - u kluka je notes obyčejně popsán ne epickou špínou a chemicky neprozkoumanými stopami osobních zážitků - nýbrž k podivuhodné a nekonečné možnosti, co všechno by v něm mohlo být napsáno, zaznamenáno a nakresleno. Notes je nejkrásnější kniha na světě, neboť je to kronika, jež není a nikdy nebude napsána; je to přenosná zeď, kterou kluk nosí v kapse, ale z roztržitosti se nedostane k tomu, aby ji počmáral. Nicméně pouhá možnost, že by se tam někdy mohlo napsat něco strašně důležitého a historického, dává notesu cenu tajemnou a nepostradatelnou. Význam provázku je jasný; je možno jím spoutat nepřítele nebo přivázat plachtu na tonoucí lodi; případně také vytvořit bič, nástroj hudební a praktický zároveň. Co se týče hudby, správný kluk dovede pískat na hubu nebo mezi prsty (všimněte si, že muži, kteří vůbec nedovedou pískat, jsou i jinak k ničemu a jaksi zvrácení); nemusí tedy mít v kapse polnici mezi ostatními hlavními věcmi života. A posléze sirky, předmět z nejkrásnějších a nejdůležitějších. Mohl bych poukázat k Prométheovi, ohni vestálek, věčným lampám a náboženskému kultu ohně; myslím, že i tyto kultické a rituální motivy rozhodují o klukově a mužově kapse. Avšak vzpomeňte si, co bylo největším pokladem Cyra Smitha a Gedeona Spilleta, když přistali s balonem na Tajemném ostrově? Škatulka sirek. Škatulka sirek je podnes pokladem na Tajemném ostrově, na němž žije kluk. Škatulka sirek znamená možnost upéci si na rožni divoké pekari, zapálit si dýmku míru, zapudit šelmy, rozžehnout oheň na pusté výspě a tisíc jiných romantických možností. Nemám-li v kapse krabičku sirek, cítím se strašně nejistý; nemohu čelit ohněm a světlem hrozným nebezpečím, jež na mne číhají. V cizině mi plná škatulka sirek znamenala stejnou morální posilu jako hodinky, které jdou. Myslím, že mnoho lidí kouří jen proto, že jim jsou sirky radostí a povzbuzením.
Ne, s těmi kdo nenosí sirek, to není jaksi v pořádku; zpronevěřili se ideálům svého mládí; jsou to lidé bez loveckých a dobrodružných instinktů. Ženským se něco takového odpustí; ale muž, který nenosí sirek, jistě má úžasný nedostatek fantasie a tradice. Je to tisíckrát hnusnější, než kdyby s sebou nenosil kapesník. A až mne zas někdo na ulici požádá o oheň, řeknu mu něco děsného; ať mne pak třeba zavrou. /1924/
HLEDÁM HLINĚNÝ DŽBÁNEK Ano, hledám hliněný džbánek, džbánek na vodu, na čistou a obyčejnou pitnou vodu; neboť z ničeho nechutná voda tak dobře jako z oroseného hliněného džbánku. Je trochu zavalitý a břichatý, má pěknou hubičku a omží se, když se do něho načerpá studené vody. Je to praobyčejný hnědý džbánek, ale takový, na kterém si hrnčíř dal jaksi záležet; i udělal mu silné ucho a širokou hubičku, tuhý a krátký krk, pevné, krátké, lehce se nesoucí břicho; žádná tovární práce, ale chlapík jako živý. Takový džbánek tedy hledám. Kam se vlastně poděly hliněné džbánky? Ještě před válkou bývaly na hrnčířském trhu na Kampě, a jaké pěkné, do půl těla zlazurované, od půlky porésní, pomenší, tělnaté a neobyčejně chutné. Teď už na Kampě prodávají jen tovární květináče a špatný porcelán. Nejspíš hrnčířové vymřeli. V Rimini byl jarmark a hrnčíři z Faenzy tam prodávali hliněné džbánky; ty byly tak antické a krásné, že jsem si chtěl nějaký koupit; ale což se člověk potáhne z Itálie s hliněným džbánem za pět lir? V Salisbury v jednom krámku jsem viděl hliněný kávový příbor, takové komické konvice a naivní hrníčky; bylo to hnědé, laciné a velmi krásné. Mimo to hliněné džbánky, jež měly všechno, co může lidská duše žádat od hliněného džbánku; byly půl žluté a půl brunátově hnědé jako pěkně osmahlý hříbek.
Hledám tedy hliněný džbánek; myslím, že se budu muse; obrátit k starožitníkům, tak jako se musí obrátit k starožitníkům, kdo hledá pohodlnou židli nebo visací hodiny. Naše závislost na antikvitách je zdrcující. Hledám hliněný džbánek, protože je laciný a pěkný; protože je lidový; protože takový hnědý džbánek je vlastně lidové umění. Obyčejně se myslí, že lidové umění je, je-li džbánek pomalován ornamenty z Modré či odkud; odpusťte, to není lidové, protože je to drahé. Lidová židle není dubová s vyřezávaným legátkem, protože je příliš drahá. Vyřezávaná židle není lidové umění, nýbrž historická památka; a kdo chce křísit lidové umění tím, že křísí vyřezávání, vyšívání a ruční malování, zavádí jen výrobu historických památek; což je, mezi námi, švindl. Lidové umění není jen to, co vyšlo z lidové tvořivosti, nýbrž také to, co slouží lidové spotřebě. Dnes nemůže být jiného lidového umění než výroba věcí, jež jsou dokonale utvářené a laciné. Kraslice není lidová; lidový je dejme tomu skleněný půllitr nebo hrníček z porcelánu; na tom je smutné jen to, že obyčejně ten půllitr nebo hrníček není ani trochu pěkný. Hledám hliněný džbánek: kam se všechny poděly? Proč už se bezmála nevyrábějí? Především asi proto, že lidé kupují raději plecháče, neboť se tak lehko nerozbijí. A za druhé proto, že kupují raději porcelánové nebo skleněné džbánky, které jsou jaksi míň sprosté než hliněné. Následkem toho keramika, nejstarší lidské řemeslné umění, pravděpodobně vyhyne. Mnoho se uvažuje o vzkříšení vkusu; a je opravdu strašné, jak se nezadržitelně vytrácí z našeho světa sličnost věcí, s nimiž máme stále co dělat. Avšak má-li se křísiti vkus, musí se začínat u džbánku, a ne u okázalé vázičky; dokonalá váza se vyvine z dokonalého džbánku, ale ne naopak. A snad se musí začít zrovna modrým plecháčem, aby se pomalu došlo k lepším talířům a mísám, odtud k lepšímu stolování a potom snad i k pěknějšímu životu. Vkus se nezmění tím, že pan X si pořídí slohovou ložnici a pan Y si dá potáhnout sofa látkou podle návrhu té nebo oné umělkyně, musí se začít v měkkém dřevě, hlíně, emailovaném plechu, laciných hmotách a
potřebných věcech, bez nichž se ani nedá žít. Ale ovšem nejprve je třeba, aby měl každý ve svém hrnci svůj kus masa; ale je-li nadto hrnec udělán tak, abys měl z něho radost a měl jej jaksi osobně rád, pak to bude, člověče, už docela dokonalé. Zatím však hledám marně hliněný džbánek. /1924/
KOMÍNY Znáte jistě ty obrázky dělané k tomu, aby na nich divák zkoušel svůj pozorovací talent. Bývá na nich. množství domů, lidí, vozů a všeho možného hemžení a k tomu otázka: Co je na tom obrázku špatně? Inu, namoutě, tady jeden človíček tluče štěrk levou rukou místo pravou, dvě tramvaje jedou na jedné koleji proti sobě, hodiny ukazují šest, ačkoliv podle stínu je asi poledne, a hehe, tady kouří několik komínů, ale každý kouř vlaje jiným směrem a tak dále. Je tomu asi půl hodiny, co jsem se z nedostatku jiné vyhlídky podíval oknem ven. Venku byl šedivý zimní den, nic na něm nebylo; takový den, který vnuká pomyšlení „kdyby už raději byl březen“ nebo „kdyby se raději pořádně chumelilo.“ Mohlo by se chumelit, kdyby vál vítr od západu; ale včera foukal spíš od východu - odkudpak máme vítr dnes? Podívejme se, kam jde z komínů kouř. Aha, tadyhle u F. se naklání k východu. A vedle u N. k západu. Na mou duši, rovnou k západu. Teď oba komíny dýmají kolmo a rovnoběžně k nebi. A teď zase jeden čadí k východu a druhý k západu. Ponenáhlu se člověk počíná divit, jak je to .možné; nemůže přece mít každý dům svůj vlastní vítr. Buď fouká západní nebo východní a oba komíny, to dá rozum, mají čadit stejným směrem a bašta. Něco tu je špatně. * Ale ne, je to v pořádku. Jednoduše vane vítr od jihu. A malinko kolísá ve směru, jak už to u větru bývá. A já se dívám na každý z těch dvou
komínů pod poněkud jiným zorným úhlem. Nic na tom není: to jen tak vypadá, jako by jeden kouř vlál k východu a druhý na západ. Dýmají si to docela poctivě k severu. A je to. Ne, ještě to není. Kdyby mi teď ukázali obrázek, kde jeden komín čadí na východ a druhý na západ, řekl bych, že to je docela v pořádku. A oni by do mne ryli, kam prý jsem dal oči a rozum: že tu přece čadí dva komíny různým směrem. A já bych jim řekl: Proč by nečadily? Nechte je čadit: třeba vane vítr s třetí strany světa, víme? - Tu oni by mi dokazovali, že říkám nesmysly; že ať vane vítr odkud chce, musí se ze všech komínů kouřit rovnoběžně. Než já bych stále ještě prohlašoval, že to záleží na větru. A tu by jim (těm druhým) došla trpělivost a křičeli by, že jsem bídný realista, že neuznávám žádnou jasnou a obecnou pravdu a že vůbec se mnou není žádná řeč; že kouř smí vlát buď na západ, nebo na východ, ale ne oběma směry, a kdo by něco takového připouštěl, že je tvor bez přesvědčení a bez zásad, bez rozhodného stanoviska a jasné orientace. A já bych se pokoušel říci, že jsem vlastníma očima viděl kouř stoupat k západu i k východu a že v reálném prostoru je dost místa pro to, aby si kouř pohrával se světovými stranami, ale oni (ti druzí) by mne nenechali domluvit; i odcházel bych zahanben. * To je to: v kolika věcech se díváme, kam vlaje kouř, místo abychom se dívali, odkud vítr vane! /1933/
ŘEŘAVÉ SRDCE DOMU Řeřavé srdce domu svítící noc a den, den a noc za slídovými dvířky; klidné, žhoucí, mírně praskající srdce, jež vydechuje vlídné teplo horkou klenutou hrudí, zatím co venku se střídá první listopadový sníh s prvním prosincovým deštěm; radost domova, teplý útulek, věčné uctívání ohně a tak dále. Rozumějte, mluvím o amerických kamnech. Tak mně je dva odborníci postavili do pokoje, jedna dvě v nich zatopili, a já jsem si před ně sedl na bobek a vymýšlel jsem všechna ta vděčná slova, kterými jsem výše začal. Teď, řekl jsem si, budou hořet a svítit až do jara, jako věčná lampa, jako oheň vestálek, jako nějaký domácí oltář. Ráno a večer se do nich něco nasype, to už udělá Tonička, a já budu vedle nich psát a chvílemi je uctívat. A je to. Nuže, hned prvního rána běžím k řeřavému srdci domu; a hleďme, je černé a studené. Cítím se ošizen, volám bouřlivě odborníka a trpce si stěžuji: řeřavé srdce mi zhaslo. Odborník chvíli zasmušile poslouchá, pak se podívá na kamna a řekne: „No jo, když jste nezavřeli komín a protitah...“ Dobrá, není nad poznání. Omlouvám se kamnům i odborníkovi a už se těším, jak na noc zavru komín i protitah; což jsem také bezvadně provedl, s poněkud hrdým pocitem strojvůdce, který řídí rychlíkovou lokomotivu. A ráno běžím nejprve k řeřavému srdci domu. Svítí skutečně a hřeje; svítilo věrně celou noc, zatím co já jsem spal. Teď jenom nasypat koksu, a rozžhaví se to živým a horoucím plamenem. Tak tedy jsme nasypali koksu; a řeřavé srdce pokojně zhaslo. Volám bouřlivě odborníka a žaluji na něj i na kamna! Odborník poslouchá s lhostejností, jež se mi zdá cynická; pak se jen z dálky podívá na kamna a procedí mezi zuby: „No jo, když jste nechali zavřený komín a protitah ...“ Bože, nic není jednoduššího než tohle to: večer se to zavře, ráno se to zase otevře, a je to. A kamna skutečně hoří jako blázen. Srdce domu řeřaví za slídovými okénky a dýše klenutou hrudí. Není nad poznání. Jenom že čtvrtého dne se to nechce a nechce nějak rozhořet. Bliká to ospale a
zkomíravě pod vlažnými plechy; vypadá to povážlivě jako pacient. Volám bouřlivě odborníka a zahrnu ho prudkými protesty. Odborník mlčí, ssaje svou mokrou cigaretu a pak povídá: „No jo, ale to musíte někdy vyndat škváru; máte rošt docela zacpaný.“ Právě co tyto řádky píšeme, nechce to zase nějak hořet. Šilhám od psacího stolu ke kamnům, jež dnes bohužel po mně nechtějí šilhat svým červeným pohledem. Už nevolám odborníka; chci, aby si zvykla na mne, a ne na cizího člověka. Nevím, která maličkost jim schází tentokrát; věřte, nejtěžší ze všeho je vynalézat samozřejmosti. Nebo se řeřavé srdce domu rozpálí z nějakého vlastního vnuknutí; není radno zasahovat do věcí tak citlivých. A je to vlastně jako s lidským srdcem. Nejčastěji je poraníme tím, že zapomeneme na nějakou maličkost. Něco se ráno nebo večer mělo stát, a nevzpomněli jsme na to: tu to něčí lidské srdce potemní a pohasne, jako by stonalo. Něco se mělo otevřít či zavřít, něco přibrat nebo ubrat, čert si to pamatuj; ale srdce se nemůže jaksi dostat přes tu opomenutou maličkost nebo zanedbanou samozřejmost. Hle, hasnoucí kamna začala sama od sebe praskat. Čekal jsem to od nich; věděl jsem, že jejich rozladění přejde samo sebou, jako u hodných lidí. Ještě chvíli potrvá, než zapomenou na to, co jsem jim dnes zůstal dlužen; ale pak se rozhoří jako domácí oltář a vše bude neskonale v pořádku: já i moje kamna. /1922/
JAK TO TEHDY BYLO Tážete se, jaké bylo bytové prostředí mého dětství. Nu, budiž, chcete-li to vědět, tedy bylo jako tisíce jiných v měšťanském světě tehdejší doby. Co mne se týče, mým oblíbeným okolím byla ulice se všemi uličníky, co se jich mohlo sehnat, ploty okolních zahrad, kůlna, smetiště, půda a jiná místa zajímavá a velmi romantická; a místem, jehož jsem se nejvíce děsil,
byl SALON. Tento salon znamenal celou řadu nesnesitelných tabu; nelézt v botách na plyšové kanape; nekopat nohama; neporazit jakousi modrou vázu na stole; nerozbít zrcadlo; nehrát si s věcičkami na etažéru; neužívat vyřezávaných a drekslovaných židlí jako prérijních koní, a tak dále. Salon znamenal prostě: „Karlíčku, seď tiše“ a „Karlíčku, pěkně pozdrav!“ Bylo to místo důstojné a chmurné; nikdy jsem nepochopil, že tam maminčini hosté vydrží tak dlouho sedět. Daleko důvěrnější byla tak zvaná LOŽNICE, která byla zároveň jídelnou, obývacím pokojem a vším možným. Tady bylo všechno hladké a oblé; postele oblých pelestí, kanape s polámanými péry, ale ochotně nakynuté a houpající nás při prvních výpravách za moře; skříně, jež jsme zlézali jako štíty hor, trpělivý stůl, jenž'byl někdy skálou a někdy korábem, a židle z ohýbaného dřeva, na nichž bylo dobře jezditi s větrem o závod. Od té doby vím, že účelná židle není jenom židle, nýbrž také vzpínající se kůň, že skříně jsou vlastně vysoké hory a pohovky že jsou fregaty a briggy, zmítané bouřlivým mořem, kdežto postel je prostě břeh, pevný a neznámý břeh, na nějž je člověk vyvržen po všem tom zmítání. Podnes si vybírám židli spíše jako ohnivého koně než jako ohnivou architekturu, a pohovku jako dobře se nesoucí loď; a kdybych si kupoval novou skříň, musila by vyhovět zvláště praktickému účelu, býti poetickou horou. To patří prostě k účelnosti. Avšak ještě milejší nám byla KUCHYNĚ s nenatřeným dubovým stolem, fošnovými stolicemi a vším tím hrubým, řinčivým, jadrným zařízením. Kuchyně už je trochu jako ulice, je to oblast tisícerých hluků a pachů, místo, kde je voda a dříví, nože, smeták a bednička s kladivem, pilkou, kleštěmi a hřebíky, kde jsou rendlíky, hrnce a jiné druhy helmic a přilbic, zbraně obranné i útočné, nástroje, nářadí a věci, jež znamenají pro slušného kluka stokrát důležitější hodnoty než všechny vázičky, potahy, skleněné jardiniery, kameninové sošky fořtů s jeleny, vyšívaná pouzdra na kartáče a ostatní chlouby tehdejších měšťanských pokojů. Vzpomínám-li dnes na tehdejší naše bytové zařízení a vidím-li ještě jeho zbytky, žasnu, jak málo upřímného pohodlí a domácího pohovu si
dopřávala generace našich rodičů. Byla to tehdy, počínajíc tak od let 1870 nebo 1880, doba největšího bytového úpadku nebo správněji řečeno první a jediná doba hlubokého bytového úpadku, z níž jsme se nevyhojili dodnes. Snad to byl především náhlý úpadek řemesel; byl to první náraz tovární práce v bytové technice, ale náraz byl patrně strašlivý: způsobil naprostý rozvrat. Tovární výroba vrhla do světa spoustu běžného zboží: laciné židle z ohýbaného dřeva, laciné hrníčky, laciné imitace všeho možného. Prosté a běžné věci denní potřeby byly odňaty dílnám prostých a starých řemesel: byly znehodnoceny. Zdá se, že řemesla se chtěla této nové konkurenci ubránit výrobou pretensivního, honosného a zkrátka „salonního“ zboží; i začalo se najednou o překot drakslovat, vyřezávat a politýrovat, začaly se dělat řezané nástavy, římsy, konsoly, sloupky, balustrády, hlavice, akroteria a já nevím co všechno na každé hloupé skříni a každém nočním stolku. Chtělo to být hodně parádní a nesmělo to být příliš drahé; a tak se čundračila práce bez péče a radosti, bez účelu a bez technické kázně. Na druhé straně rodí se v bohatnoucí buržoasii fatální potřeba okázalosti. Do poloviny minulého století a ještě déle udržuje měšťanská domácnost styl prostoty a skrovnosti; avšak v počínající buržoasní demokracii najednou roste sebevědomí, potřeba representovat se, vyjádřit svůj blahobyt, obklopit se přepychem. Nebyla tu však žádná domácí tradice přepychu, jako byla ve Francii nebo v Anglii; nová generace ve všem nesla s sebou naprostý a strašlivý nedostatek stylu; a tu přispěchala na pomoc oficiální architektura se svým historickým, goticko-renesancně-barokověrokokovým eklekticismem a zahrnula nadýmající se demokracii celou spoustou „motivů“, sloupků, říms a jiných nestydatě nakradených ozdob fasádnické architektury. Zmatení a bezmyšlenkovití řemeslníci si s tím nevěděli jiné rady než toho co nejvíce nalepit a nakupit, továrny do toho vychrlily své tlačené řezby, své ohavné plyše, lambrekýny a vlněné záclony, své „galanterní zboží“ z falešného stříbra, všechny nově vynalezené druhy padělků, barvotisků, náhražek, imitací a blbostí, a v tomto desolátním světě se zařizovala generace našich rodičů; a aby neštěstí
bylo ještě větší, zařizovala se ve velkém, neboť spotřeba této hmotně stoupající společnosti byla zoufale náramná. A tak se stalo, že generace našich rodičů měla ony SALONY, pokoje, do kterých rodina nesměla, plyšové pohovky, na nichž se nesmělo odpočívat, židle, na nichž se nedalo sedět, stoly, jež ohrožovaly kolena samým vyřezáváním, nippy, jež nebyly k ničemu, než k věčnému utírání prachu, vázy bez živých květin, divnou a strašně nepohodlnou změť parády a láce, okázalostí a továrního šmíza. Historisující pseudoromantism tehdejšího měšťáckého vkusu doplnil tento chaos zaprášenou makartovštinou, sádrovými trubači ze Säckingen, Věrným Naším Milováním, falešnou sentimentalitou všelijakých „zum Andenken“ a jiným domácím neřádem. Byla doba, kdy se člověk sebe rozumnější a citlivější nemohl slušně a rozumně zařídit; nebylo prostě čím. Lidé trpící dobrým vkusem se tedy zařizovali z historických památek; v nejlepším případě se domov stával museem. O jednu nebo dvě dekády let později vtrhly do toho beznadějného zmatku dvě nové hrůzy: folklor a secese. Co znamenala úctyhodná národopisná výstava a pozdější objevení t. zv. hýřivých barev Slovácka pro zaneřádění českých domácností, je prostě nevyličitelné. Bez ohledu na souvislost lidového uměleckého projevu s melodickým lidovým prostředím nacpávaly se měšťácké pokoje malovanými talíři, plucary a výšivkami, načež se při rostoucí poptávce začalo to vše továrně falšovat. Nikoho totiž nenapadlo, že tovární nebo velkořemeslná reprodukce folkloristických výrobků a dekorativních motivů je prostě kvalifikovaný padělek. K tomu se přidružila secese, jež měla sice svůj jemný smysl jakožto neurasthenické a velmi exklusivní umění, ale jež se v řemeslných rukou zvrhla v žalostný a beztvarý nesmysl; nikdy řemeslná technika nepoklesla hlouběji než v této době padělaného svérázu a naprosto nepochopené secese. Ztratilo se vědomí, že byt se vytváří podle živoucích a funkčních potřeb; místo aby člověk sám ze sebe vytvořil - jako každý poctivý měkkýš - svou pohodlnou ulitu, omezil se na to, že ji vyzdoboval, ať už antikvitami, folklorem nebo ohavnostmi galanterního průmyslu.
Nuže, jsme ještě velmi dalecí toho, abychom se zcela zachránili z tohoto zahanbujícího úpadku. /1924/
Hřiby
B. K. VERSUS A. B. ČILI 12:0 Pohříchu nejsem historik, abych mohl sledovati vývoj věcí etapu po etapě; líčím jen, čeho jsem byl jaksi osobním svědkem. Tedy, reakce, která se konečně v tomto století zvedla proti úpadku vkusu a strašlivé nestylovosti našich příbytků, byla radikální; zrodila se Bytová Architektura. Nábytek už nenavrhoval truhlář, nýbrž Bytový Architekt; ale také koberce, lampy, kalamáře, dečky, malby a knižní vazby a já nevím co všechno navrhoval Bytový Architekt, neboť - budiž po pravdě řečeno - řemeslná produkce málem už nebyla s to dodat jediný výrobek, který by nebyl zasažen všeobecným a neodvratným úpadkem vkusu. Tak vzniklo něco, čemu se vůbec neříkalo byt, nýbrž: „Interieur podle návrhu architekta X z mořeného fíkového dřeva“ nebo nějak podobně. Celá věc, až po tu větvičku japonské třešně ve váze a nějakou sošku v koutě, se zrodila z hlavy architekta jako jedinečný, stylový, architektonický, laděný, komponovaný a já nevím jaký ještě celek. Do toho se pak posadil šťastný, bohužel architektonicky nedosti vyřešený majitel a porušil tím poněkud stylovost díla. Bylo by skoro vhodnější, aby přes dveře natažen byl provaz s nápisem: „Nevstupovat,“ jak to bývá na výstavách interiérů. Co toto píši, zmocňuje se mě ďábelská pochybnost, je-li opravdu lidský příbytek jedním rázem a jednou provždy hotový celek. Především moderní člověk bývá poněkud stěhovavý; jednou má malý pelíšek a podruhé se mu podaří získat větší, nebo naopak; nuže, architektonický Styl, podstatně založený na prostorových poměrech, má všechny přednosti, jenom ne stahovací a roztahovací přednost harmoniky. Architektura je fatálně nepřenosná. A za druhé se mi zdá, že je-li už lidský příbytek celek, je celek ve smyslu organickém; je to něco, co vzniká v čase, roste, reaguje na změněné podmínky, stále se přizpůsobuje životu a jeho prostředkům. Myslím, že málokdo si může dovolit, aby se zařídil jedním rázem; ani Stvořitel se nezařídil ve vesmíru jedním rázem, ačkoli tvůrčí práce je, abych tak řekl, zadarmo; nýbrž nechal si na to pokdy, řekněme pár bilionů let, a jak se zdá,
ani dnes není úplně hotov. Lidský příbytek je dílo osobní nebo rodinné historie; začíná se obyčejně s málem, obyčejně s popelníčkem nebo ramínky na pověšení šatů, načež přibývá psací stůl, mládenecké sofa a později snad i manželské postele, jež fatálně vedou k dalším a dalším kusům nábytku. Něco si takový obyčejný člověk kupuje, něco třeba vyžení a něco zase podědí; a právě v tom, v této dějinné kontinuitě je styl domova. A nyní si představte, že to všechno se má jakž takž srovnat v pohodlnou a rozumnou jednotu bytu; máte pravdu, nikdy se tu nedocílí ideálu stylové, architektonické jednoty, ale, u všech všudy, lidský příbytek je nad to jakousi jinou jednotou; je souhrn funkcí, jako na příklad sedět, spát, jíst, prát, mít děti, odpočívat a tak dále; židle, na které se dobře sedí, dělá z toho hlediska harmonickou jednotu se stolkem, na kterém se dobře píše nebo dobře požívá oběd. A zároveň je souhrou historických složek, osobních nebo rodinných události a zkrátka vzpomínek; a tento nezkrotný subjektivní živel se ovšem dá těžko uvést v soulad s důslednými požadavky Bytové Architektury. Velmi však se musím brániti proti domněnce, že snad podceňuji Bytovou Architekturu; budiž jí přičteno k velikému dobru, že učinila pořádek v anarchii vkusu a vzbudila v nás zálibu vkusu pro formovou čistotu a kázeň; vytvořila a vytvoří dokonalé luxusní byty a vynesla bytovou otázku do oblasti umění. Zaplať za to Pánbůh, nyní dále. * Viděl jsem vám hotové divy Bytové Architektury: židle jako trůny, skříně, podobné mausoleím, stoly jako pro čtyřiadvacet rytířů, všechno v nadživotní velikosti; říkám vám, bylo to náramné, ale bydlet bych v tom nechtěl. Jsem skromný člověk; nechci sedět na vysokém trůně, nýbrž na pohodlné židličce; nechci sedět skulpturálně jako Ramses, nýbrž chci přehodit nohy křížem nebo je natáhnout před sebe. Utlačovalo by mne morálně, kdyby věci kolem mne byly větší a vznešenější nežli jsem já.
Věci, se kterými žiji, mají být se mnou ve fysickém i morálním souladu: čili, řečeno v termínech egoismu, mají mi co možná bezvadně a ochotně sloužit. Chtěl bych, aby mi bydlení neboli soužití s řadou dobrých a prostě potřebných věcí poskytovalo maximum tělesné i morální pohody. Jde tu o harmonii člověka i věcí, o souhru potřeb a uspokojení, funkcí a služeb; jde tu o organisaci života mezi čtyřmi stěnami, o fakt jaksi kolektivní, sdružující mne co nejintimněji s mým prostředím; zkrátka mám-li to nějak nazvat, je to Bytová Kultura na rozdíl od Bytové Architektury. Bytová Kultura záleží v krásném a dokonalém naplnění všech domácích funkcí, čili konec konců v dokonalosti domácího života. Musí-li to být, může člověk sedět na trůně i na parníku, na žocích peněz nebo na koni; ale jde-li vám jenom o posedění, nevyrobíte si trůn ani koně, nýbrž domácí židli nebo lenošku, která se zvláštní něžností a pozorností bere zřetel na to, že vaše anatomie pozůstává z unavených nohou, lopatek a zad, těžké hlavy a jiných částí, jež touží po tom odevzdati se pohovu. Nuže, zkoušíte-li to, ze sta židlí tohoto věku snad jenom jedna vyhoví vašim vzletným nebo intimním ideálům Dokonalého Sedění; i usedněte na ni honem, neboť to není židle, nýbrž Židle, nadaná nepomíjející židlovostí, židle vyřezaná ze dřeva Stromu Dobrého Poznání, poklad domova, klenot života a božský člun nesoucí vás po hladině tichých či hovorných hodin. A podobně jsou Stoly, jež moudrý truhlář obdařil zvláštní stolovostí, tajemnou kvalitou, jež činí dobře našim loktům a souvisí nějak s dobrým stolováním a pěkným stolničením, jakož i s pohostinstvím a jinými domácími ctnostmi. Uvážíte-li dále, jakých dokonalostí můžete žádat od postele a skříně, knihovny, vany, klosetu a jiných součástí domova až po rohože nebo džbánek na vodu, uznáte, že pole Bytové Kultury je rozsáhle a vděčné. Úhrnem tedy povídám, že Bytová Kultura je zařízení bytu ne už se zvláštním a tvořivým zřením k Architektuře, nýbrž se zvláštním zřením k dobrému bydlení a tím i lepšímu životu. /1924/
CHVÁLA HMOTY Druhá polovice minulého století bývá filosoficky nazývána dobou materialismu; a vskutku panovaly názory, že všecko, co je, je nějaký hmotný děj. Rovněž mravokárci oné doby si stýskají na hromadný úkaz mravního hmotařství čili na úpadek idealismu. Nuže, člověk poněkud vzdálený (dejme tomu Muž v Měsíci), čta tato slova „materialismus“ a „hmotařství“, by se snad domníval, že lidé oné doby měli jaksi zvláště rádi Hmotu, ctili ji a radovali se z ní všemožným nadšeným způsobem; nebo že ji aspoň ovládali s neobyčejnou mistrností a jistotou. Nejpodivnější na věci je, že tomu bylo zrovna obráceně. Hmotné památky oné doby neukazují nic tak zjevně, jako úpadek jakékoliv úcty ke hmotě. Nikdo se jakživ neobklopoval mizernějšími hmotami než tito lidé z hmotařské doby; nikdy se nepracovalo s hmotami tak ledabyle a bez lásky. Doba hmotařství je doba, jež vynašla falšování hmot; to definuje její poměr ke hmotě hlouběji než všechny její materialistické filosofie.
Váhy
Obklopen továrním šmízem z náhražek hmot, žije mezi sádrovými a papírovými imitacemi, plyši, tlačenými řezbami a všeho druhu padělky, odvažoval se tento příšerný materialista konstruovat celý svět v termínech hmoty. Avšak hmota, ze které budoval vesmír, byla stejně tovární, náhražková, umělá a neživá jako papír mâché, jako sádra, jak špatný klih, jako litina; byla to imitace hmoty špatně zpracovaná, laciná a velmi ošklivá; podle toho pak ten vesmír vypadal. Co mne se týče, jsem svého způsobu hmotař; nechal bych si líbit i tvrzení, že vesmír je dejme tomu srouben ze dřeva, musel by však být srouben velmi dokonale a poctivě, se zřejmou tvůrčí radostí Kosmického Truhláře, ze dřeva hladkého a nefalšovaného. Avšak ježto je udělán daleko složitěji a tajemněji, podivuji se mu tím více; a studuji-li nyní, jak je zhotoven z alfa a beta částic, žasnu, jaká je to krásná, řemeslně bezvadná a ušlechtilá práce. I stávám se náruživým hmotařem; rád bych, abychom se stali tak dokonalými a skvěle fungujícími, jako takový atom; pravím vám, že v jediném atomu hmoty je víc pořádku a nádhery než ve zlaté vyšívaném polštáři. Myslím si tedy, že po stránce řemeslné hmota je cíl a nikoli surovina. Nemá se dejme tomu ze dřeva vyrobit nádherné vyřezávání, nýbrž nádherné dřevo. Mosaz nemá pro nás být špatnou soškou, nýbrž pěknou mosazí. Papír má cenu, je-li plně a horlivě papírem a nikoliv dejme tomu náhražkovým motouzem. Všechny hmoty jsou krásné, hrají-li čistě a hlasitě kousek, který právě dovedou. Skříň má být především skříní; ale chce-li mít nějaký vzletný ideál, tedy ať je raději krásným dřevem než krásnou architekturou. Býti dřevem je vysoké a skvostné poslání; neboť to znamená být hladký, teplý v barvě, příjemný na hmat, všelijak pruhovaný a žíhaný, lesknout se v pokoji a zrovna mluvit, při čemž polovičku slov dodává příroda a polovičku lidská práce. Nábytek, který nic nepovídá o přírodě a o truhláři, je špatný nábytek. Býti dřevem znamená dále uchovat jistou pokoru a prostotu, nevystrkovat příliš ostré rohy, mít loyální ochotu sloužit, a nehonit se po žádné okázalosti nebo výzdobě; neboť to je s dřevěného hlediska nemístné. To vše
jsou intimní ctnosti, k nimž dřevo má od přírody náklonnost; jen špatný člověk je nutí chovat se falešně a neskromně. Jsou hmoty prosté a velmi krásné, jako proutí a sláma, mosaz, kamenina, lýko, hlína a jiné; ale falešná okázalost neslohového půlstoletí nás zbavila radosti užívat jich prostě a krásně. Hledejte mosazný svícen, kameninový džbánek, hliněné polévané květináče nebo pěknou hrubou rohož; myslím, že toho mnoho nenajdete. Sháníte-li poctivou dubovou fošnu, přijde vám třeba i dráže než deska z umělého mramoru: prostě protože už zmizela z tohoto světa náhražkových a nepoctivých věcí. Divím se, že se ještě nevynalezlo umělé dřevo ze starého novinového papíru, umělá litina ze starého popela a umělý vzduch vyrobený z kouře. Je to, jako by se celá technika vrhala na falšování hmot místo na jejich šlechtění. Mizernost hmoty a práce se zakrývá obyčejně ornamentaci. Máte-li na své polévkové míse vytištěn pohled na Hradčany nebo věnec růží, buďte si jist, že je to velmi špatný porcelán a že by bylo poctivější jíst svou polévku z mísy hliněné. Nabízí-li se nám „nádherně vyřezávaná ložnice“, buďte předem přesvědčen, že je to brak. Čím je kde horší valuta, tím jsou bankovky okázalejší; zcela tak je to se zbožím; čím je vyzdobenější, tím má menší vnitřní cenu. „Bohatě vyřezávaný rám“ není vůbec vyřezávaný, nýbrž tlačený nebo lepený ze sádry; skutečně vyřezávaný rám je totiž obyčejně velmi jednoduchý. Dejte přednost poctivým a prostým hmotám před náročnou neřestí náhražkové a ornamentální fabrikace; u všech rohatých, učiňte to aspoň z důvodů morálních. Fabrický koberec, který se tváří jako peršan, je pokrytectví; máte pod nohama klam, chodíte po předstírané skutečnosti, nestojíte na pevné zemi, nýbrž na falešných nárocích; lépe by bylo pro vaši duši na tomto i na onom světě, kdybyste posypali svou podlahu pískem pokory. Je věcí mravní čistotnosti a upřímnosti, aby všecko kolem vás bylo poctivé a bez přetvářky. Originalita věcí není na prvém místě v jejich utváření, nýbrž v jakosti jejich hmoty; každá čistá, dokonalá hmota je neobyčejně originální, prostě protože není žádnou imitací. Falešná věc je stejně hrozná jako falešný úsměv.
Bytová kultura, má-li být vůbec kulturou, musí být především kusem životní ethiky; i na věcech a v nich tkví pravda a lež, ctnost a neřest, upřímnost a licoměrnost, prostota a nadutost; zvyknete-li si měřiti věci, s nimiž denně žijete, těmito pojmy, nebude vám nikdy těžko voliti; a hle, ukáže se vám zázračná skutečnost, že na mravně kladné stránce je všechna krása, všechen dobrý a jasný vkus a nadto všechny výhody praktického užívání, kdežto na té druhé straně panuje ohavnost, nepohodlí, nesolidnost a skřípání zubů, amen. /1924/
DOMOV Vytvořit si svůj pěkný a zdravý domov: nevím, mám-li to jmenovat spíše Štěstí nebo umění nebo ctnost; pohříchu dnes ještě pro příliš mnoho lidí je to nedosažitelným štěstím, a nelze bez jistých rozpaků mluvit o kultuře a hygieně bydlení v době, kdy tolik lidí, tolik rodin, tolik dětí žije v nevýslovné špíně a pustotě takového Šavlínova domu v Košířích, sklepních bytů na Žižkově nebo nelidských pelechů a cihelen pražské periferie. Má-li se mluvit o lidských příbytcích, tedy prvním slovem budiž palčivá připomínka, že ještě v tolika případech syn člověka nemá, kde by hlavy složil. Jsou jiní, kteří trpí nedostatečným bytem, a jiní, kdo žalují na nevlídnost a nehygieničnost většiny městských příbytků; ale všechny tyto stesky musejí na chvíli zmlknout před brutálním faktem, že blízko nás, skoro mezi námi, skoro na dosah ruky žijí lidské bytosti za podmínek, které nelze nazvat ani středověkými; neboť nevěřím, že by ve středověku žili lidé tak naprosto mimo pomoc lidskou i božskou. Sluší se, aby v den Míru bylo na prvním místě vzpomenuto jich a jejich dětí. Otevřená rána je něco víc než otevřená otázka. *
Kdybych věděl, že každý z nás lidí má svůj kout, svůj strop nad hlavou a svou podušku pod hlavou, své vlastní okénko k slunci a své čtyři zdi, jež ohraničují domov, šel bych dále a mluvil bych o umění nebo ctnosti zaříditi si svůj dokonalý domov, i kdyby opravdu neměl míti více než čtyři zdi a okno k nebi. Žil jsem po léta v takovém pokoji s přivěšenou kuchyňkou jako dlaň, se selsky důkladným nábytkem z dubových fošen, s malovanými skříněmi, s geraniemi a mořskou cibulí v okně a s „božím požehnáním“ na stěně. Starý svět našich babiček, svět, který už vymřel, uměl osídlit své byty pietně a důstojně; bylo to čisté jako kaple a důkladně sroubené jako pluh; podlaha nebyla vystlána než svou čistotou, a tvrdé dřevo židlí bylo označeno vyřezávaným srdcem jako znamením něžnosti. Dnes se bydlí hůře; především nebydlí se tak ctnostně. Nejsme obklopeni prostými věcmi, jsme-li chudí; ale jsme obklopeni věcmi fórovými. V životě našich dědů nebylo zbytečných a falešných věcí, nebylo laciného a sprostého luxu, protože vůbec nebylo luxu, nebylo náhražkových hmot, protože nebylo úmyslu něco předstírat. Mluvíme-li o hygienickém a kulturním pokroku v bydlení, měli bychom se především ohlédnout nazpět; mnohé, co se nám dnes zdá hygienickou vymožeností moderního standardu života, jako čistota, jednoduchost, prostá užitečnost věcí kolem nás, bývalo morální vymožeností starosvětského standardu života. Domov v posvěceném smyslu nemůže vyniknout bez národní tradice; skoro všichni pocházíme v několikáté generaci ze sedláků a chalupníků; tradice, na kterou se můžeme odvolávati, je tradice prostoty, jadrné služebnosti a důkladnosti věcí, se kterými žijeme a ze kterých zakládáme svůj domov. Ovšem otázka účelného zařizování bytů je především otázka výroby; a tu budiž žalováno, že bytový a užitkový průmysl tohoto dílu Evropy se nezařídil na produkování prostých a dokonalých věcí, počínaje od nejjednodušších hrnečků a konče samotným průmyslem stavebním. Může nám býti lhostejno, jsou-li drahé věci nevkusné; kdo neví, co s penězi, ať si zaneřádí byt zaprášenými plyši, vyřezáváním, těžkými lambrekiny a ostatním dusným přepychem měšťácké representace. Avšak nemůže nám býti lhostejno, jsou-li laciné věci nevkusné. Právě laciné věci mají míti
prostou a pokornou líbeznost, mají býti bezvadné, neboť se na nich nežádá a nemá žádati nic, než aby dobře a pečlivě sloužily lidskému životu. Standardisace užitkového průmyslu, navazující na prostotu a materiální dokonalost naší lidové výrobní tradice, je nám především dlužna nejprostší a nejlacinější užitkové předměty denního života. Řekl jsem úmyslně „bytový a užitkový průmysl tohoto dílu Evropy“, neboť nemohl jsem říci „náš průmysl“. Velkovýroba typického středoevropského nevkusu je opět téměř bez výjimky nečeská. Co nás dusí v bytech českých lidí, je vídeňské galanterní zboží, německý náhražkový průmysl a židovské textilie. - Neúčelný a nehygienický nevkus našich domácností je navlas týž jako nevkus průměrných domácností i u všech našich sousedů; je to životně beztvará, formálně nevytříbená středoevropština. Tady je před námi kus naší výrobní emancipace, tady je možnost národního svérázu, jenž by už nezáležel v aplikaci lidových ornamentů a forem, nýbrž v užití a vytříbení lidových hmot, lidové jednoduchosti a věcnosti. Zde záleží na výrobě, ale také na kupcích. Jednoduché a zdravé bydlení je také důstojné bydlení. Otázka dokonalého bytu není konec konců jen otázkou vkusu nebo hygieny, nýbrž také otázkou morální hodnoty domova. Nejprve je však nutno mysliti na to, aby všichni lidé vskutku bydlili. /1925/
O VYNÁLEZECH
VYNÁLEZ Mám rád všelijaké technické vynálezy, ne proto, že by mi připadaly samozřejmé, ale proto, že nad nimi nadmíru žasnu. Nemám je rád v tom smyslu, jako je má rád praktik, Amerikán nebo nebožtík Jindřich Fleischner; mám je rád jako primitiv; mám je rád jako podivuhodné, tajemné a nepochopitelné věci. Mám rád telefon, protože poskytuje člověku plno příhod, dejme tomu, když vás centrála omylem spojí s někým jiným a vy ho přátelsky oslovíte „poslouchej, ty vole“ nebo nějak podobně; mám rád tramvaj, protože je nevypočitatelná, kdežto jít pěšky je naprosto vypočitatelné a nedobrodružné. Pořídil jsem si americká kamna, protože vyžadují tolik pozornosti a stálého osobního styku, jako kdybych měl doma indického slona nebo australského klokana. Nyní jsem si tedy pořídil švédský vyssavač prachu. Nevím, neměl-li bych říci, že si švédský vyssavač pořídil mne. Ten pán, co mi jej přinesl a vnutil, mi říkal, že uvnitř v tom válci je motor; má asi pravdu, protože když to spustí, dělá to rámus jako větší továrna. Dále k tomu patří drát a všelijaké trubičky a nástavce, asi deset kusů; můžete si s tím hrát jako s kotvovými stavebnicemi. Ten drát se strčí do vypínače a druhým koncem se jezdí po zemi nebo po čem chcete; při tom válec vyje jako parní soustruh a samým vytím se zahřeje. Jak vidíte, je to ohromně jednoduché. A pak, aha, byl bych přece jen zapomněl na to hlavní; v tom válci je takový pytlíček a ten se pak vytáhne a vyklopí na kus novin; a pak už člověk říká jen „to by člověk nevěřil“ a „to jsem blázen“, a svolává celý dům, aby se šel podívat, co v tom pytlíčku je prachu. Ujišťuji vás, že údiv přítomných je tím hlavním požitkem při pěstění vyssavače prachu a poskytne vám denně nezaplatitelné uspokojení.
Doposud jsem věřil v celou řadu věcí: v Pána Boha, v morální zákony světa, v atomovou theorii a jiné věci, více méně nepřístupné lidskému rozumu. Nyní jsem nucen věřit také ve švédský vyssavač prachu. Jsem dokonce nucen věřit v jakousi metafysickou, všudypřítomnou a neobyčejnou existenci prachu. Věřím nyní, že prach jsem a v prach se obrátím, ba dokonce, že se neustále obracím v prach. Myslím, že trousím prach, kdekoliv kráčím nebo sedím. Myslím, že zatím, co toto píši, vzniká pode mnou na lenošce hromádka prachu. Mé myšlenky se snášejí na podlahu v podobě šedivého tučného prachu. Mluvím-li, práší se mi jistě od huby, ač mluvím svatosvatou pravdu. Vše se v prach obrací. Jinak nelze vůbec vysvětlit přítomnost, množství a výtečnou konsistenci prachu v mém vyssavači. V tom čarovném pytlíčku totiž. Každá víra a každá modla vyžaduje jistých rituálních obřadů. Od té doby, co sloužím Vyssavači, koná se u mne každého rána obřad rituálního Vysypávání Pytlíku. Vypadá to hodně tak, jako když salonní kouzelník vysype z rukávu tucet skleniček nebo z cylindru králíka, kupu papíru a živou holku; je to zkrátka kouzelné. Zatřepete pytlíkem jistým formálním způsobem a s napětím jej zvednete; ukáže se hromádka prachu; jak říkám, je to čirá magie. Prach z Vyssavače není obyčejný špinavý prach; je hustý, stejnoměrný, těžký a tajemný; je nějak vyčarovaný, neboť jakživi nepochopíte, kde se tu nabralo tolik prachu. Stane-li se, že hromádka prachu je jaksi neveliká, jste hnedle znepokojeni; tak asi jsou znepokojeni pohani, když jejich modla nežere. Je pro vás věcí víry a jakési ctižádosti, aby hromádka prachu byla hodně veliká. Hledáte nějaký zapomenutý kout, kde ještě je nevyužité a tajemné ložisko prachu. Kdybyste se nestyděli, šli byste vyssát prach na ulici, abyste'svou modlu uctili. Když jste někde na návštěvě, závidíte lidem, co tam mají krásného nevyssátého prachu. Myslím, že začnu tajně nosit prach domů, až doma vyždímám poslední špetku. Jak říkám, mám užaslou úctu k technickým vynálezům. Kdybych měl dost peněz, koupil bych si ještě třífázový motor a parní mlátičku, a snad i válec na válcování skla. Nebo ten stroj, co dělá škatulky na sirky. Zatím
mám jen americká kamna a švédský vyssavač; ale i těm dvěma modlám sloužím se stálým podivem. Onehdy mi hořela americká kamna celých čtrnáct dní, a včera, to jste měli vidět, co bylo prachu v pytlíku. Bylo to nádherné. /1924/
Na stole
MUŽ A KRYSTAL Radiová stanička je trochu jako kniha: vidíte-li ji u někoho, vypukne ve vás potřeba vypůjčit si ji. Ten, kdo vám ji půjčí, je radiový sektář, který vás chce získat pro tuto novou víru; velebí ohnivě svůj aparátek a koná delší přednášku o některých vyšších tajemstvích radiové církve, jako jsou vlny, polovičky vln, krátké vlny, dlouhé vlny a jiná podivná dogmata, kterým jistě nikdo na světě nerozumí. Tvrdí, že musíte vykonat jisté obřady, jako strčit jeden drát kamsi do matrace, jiný drát do vodovodu a třetí drát do ucha; poděkujete mu za jeho dlouhý výklad a umiňujete si, že si to uděláte doma nějak po svém. Není nad vlastní zkušenost. Zprvu skutečně není věc jednoduchá; když si tomu po prvé sednete, zapletete se jaksi do těch bezdrátových drátů, anténa se vám zlomyslně otočí kolem krku, nohy se vám zamotají do uzemnění a z drátu sluchátek se utvoří smyčka, do níž jste chycen. Zápolíte s věcí jako dravec lapený do sítě; konečně zvítěziv nad úkladnou stránkou každé novoty sedíte pevně před tou černou cívkou (nebo co to je) a napichujete vlnu. Je tam totiž takový krystal či co, a na tom musíte nalézt špičkou jakéhosi drátku místo, na němž je ten krystal lechtivý. Tedy pícháte do krystalu, který odpovídá tichým a trpělivým pochrchláváním nebo chrapotem. Vždyť jsem si myslel, pravíte si, že je to humbug. Ale najednou ta věc začne hlasitě a jasně povídat: „Haló! Radiožurnál Praha, Československo.“ Tu vyskočíte a běžíte zvěstovat lidem, že to mluví; ale protože jste si nechal sluchátka na uších, letí aparátek za vámi. Tím si uvědomíte nový fakt; že jste vlastně přivázán. Dobrá, to je první zkušenost; zakrátko objevíte, že ta věc vám vrní do ucha koncerty, zpívá, povídá kdesi cosi a vůbec žádá na vás, abyste ji pořád poslouchal, tak jako byste měl doma návštěvu, které ze slušnosti musíte dopřát sluchu. Dále několikrát prohlásíte uchvácen, že je to prostě zázrak, a kroutíte hlavou po celou dobu, kdy zrovna neposloucháte. Posléze shledáte, že je to tajemně jednoduché a že by to snad mluvilo a hrálo, i kdybyste jeden drát připnul k ocasu své kočky a druhý k popelníčku nebo k francouzskému slovníku. Prostě funguje to, třeba způsobem tajemným a
nepochopitelným; věřím a vyznávám, že jsou na světě vlny a zázraky, amen. Již se nesnažím pochopit to, sklonil jsem se před faktem; věc je nesporná a podivná jako kterýkoliv přírodní úkaz. Nuže, nebude nic nového na tom, že lidé budou sedět a poslouchat přednášku nebo operu; nové bude, že budou při tom sedět doma; nové bude, že budou k domácímu krbu přivázáni víc než dosud a pevněji, protože budou přivázáni drátem. Nebyly jenom vynalezeny vlny v éteru, nýbrž nová pouta domova; budeme přivázáni za uši k svým čtyřem stěnám; blahoslavené vězení domova, z něhož jsme prchali, nás bude držet na drátku. Říká se, že kdo poslouchá rádio, je ve styku se světem; ale zapomíná se, že kdo poslouchá rádio, je hlavně ve styku se svým domovem, protože sedí doma. Dříve lidé chodili z domu, aby někde něco slyšeli, buď muziku nebo mnoho řečí; nyní budou chodit domů, aby něco slyšeli. Člověk bude sedět doma, aby byl ve styku se světem. Zavře se u sebe, aby si dal Řím nebo Londýn. Půjde sám k sobě na přednášku. Sundá si límec, aby byl v opeře. Hrozí nám propuknutí nebývalých domácích ctností. Nastane veliké stěhování k domácím krbům. Svět se trochu změní. Ale sedí-li váš bližní se sluchátky na uších, nedívejte se na něho; ponechte ho jeho tichému vytržení. Nejprve vypadá velmi vážně a soustředěně; pak začne dávat nohou takt k nějaké muzice, jíž neslyšíte; nebo počne oběma rukama dirigovat neviditelný orchestr; usmívá se slastně nebo se slavnostně chmuří; nebo mu něco vjede do nohou a on se jme poskakovat v záchvatu němého a samotářského tance. Je to trochu příšerný pohled. Připomíná to Makbetha, jenž sám mezi všemi přítomnými vidí ducha Banquova. Máte stálý dojem blázna, ovšem tichého, dokonce velmi tichého. Odejděme po špičkách. Říkám, něco na tom je. /1926/
AMPLION Neobyčejné jsou pokroky vědy; zdá se, že musíme znovu předělat své názory o vývoji světa. Nejdříve byly takové jakési žhavé plyny, jež ponenáhlu chladly a tuhly, až se z nich staly krystaly. Postupem věků narostly ke krystalům různé dráty, kondensátory, a zejména sluchátka; dalším vývojem za příznivých tellurických podmínek se sluchátka zvětšila v amplion. To je nutný, přírodní a zákonitý vývin. Ruku v ruce s ním se odehrává vývoj člověka. Nejprve existoval člověk ve stavu těkavém, zejména když nevěděl, co má zrovna dělat. Potom si dal na hlavu sluchátka a usadil se pevně na jednom místě. Načež si pořídil amplion a sedí před ním ustavičně říkaje: To to zní, co? Ovšem, pokud přihlížíme k jednotlivým fázím, je vývoj obyčejně složitější. Nejprve člověk prohlašuje, že by to nechtěl mít doma ani za pečeného žida, že to beztoho jen tak sípe, vrní, pochrchlává, chrastí, škrabe, šelestí a vrže; zkrátka, dejte mi s tím pokoj. To je tak zvané zdravě konservativní stadium, ve kterém se člověk octne v konfliktu s potrhlými, fanatickými, divokými jedinci, hlásajícími, že to musíte zkusit a že budete mrkat, až to bude hrát. Dokonce vám vniknou do bytu s takovou bedničkou pod paždím, postaví vám ji na stůl, natáhnou nějaké dráty, sevřou vám násilím hlavu do sluchátek a potom se na vás vítězně dívají, jako by tu hudbu vyluzovali oni sami. Tu ve vás vzplane jakási mužská ctižádost: Když to dovede on, dovedete to vy taky; to by tak hrálo, aby to nehrálo mně! Tímto principem je patrně ovládán veškerý vývoj a pokrok světa. Myslím, že se zvířata vyvíjela ve vyšší stadia tím, že se navzájem předháněla, vypínala a vytahovala jedno před druhým. Když první rak dostal klepeta, hleděli mu ostatní raci dokázat, že také dovedou mít klepeta. A tak se stane, že člověk opustí zdravě konservativní stanovisko a pořídí si radiovou staničku. Je sice theorie, že první člověk, který stanul na chladnoucí kůře zemské, byl zemědělec; ale já mám zato, že první člověk, který stanul na chladnoucí kůře zemské, byl jakýsi druh montéra. Měl v kapse nějakou kudlu a tou řezal, dlabal a vůbec kutil všemožné věci. Dokazuje to atavický
pud jediných zachovaných pralidí, totiž kluků. Nepozoroval jsem, že by kluci měli neodolatelný pud zemědělský; nechce se jim orat ani sít, ale chce se jim s kudlou v ruce dlabat, přiřezávat, sestrojovat a rozebírat všechno možné. Člověk, který si pořídí radiovou stanici, objeví v sobě původního montéra; i pracuje s kudlou v ruce, šroubuje, natahuje dráty a pak s triumfem vynálezce shledá, že mu to hraje. Tím probudil v sobě skřítka technické hry; od té doby je ztracen; musí zkoušet a kutit, pořídí si nový krystal, k tomu krystalu novou stanici, k té stanici nový zesilovač, k tomu zesilovači amplion, k tomu amplionu novou a ještě lepší stanici, k té stanici novou anténu, k nové anténě tu nejnovější stanici, a tak fatálně, neodvratně se řítí k nějakému ultrahypersuperheteranodynu budoucnosti. Ale zatím sedí před amplionem, který vlastní rukou dovlekl domů a všelijak připojil, přidrátoval, přišrouboval a naladil a vynucuje si obdiv všech lidí: „No, řekněte: zní to?“ „Zní.“ „Že to zní silně?“ „Nu, dost silně.“ „Dost silně! Člověče, co byste ještě chtěl? Vždyť to řve!“ „Pravda, skoro to řve.“ „Řve to jako tygr.“ „To se rozumí, skoro jako tygr.“ „Ale kdepak jako tygr! Slyšíte, jak to čistě hraje?“ „Ovšem, docela čistě.“ „Jen počkejte, až si pořídím ještě lepší anténu!“ /1927/
ROZHLAS A SVĚT Už několik lidí se pokoušelo mně vysvětlit, jak to vlastně přijde, že se z toho řine muzika, řeči a jiné zvuky, ale marně; jakmile začali házet slovy jako kondensátor, akumulátor, variometr, isolace a tak dále, byl jsem ztracen; nejsem si ani jist, není-li tam také kardanový převod, rubínová ložiska, rovnoběžník síly a jiné technické věci, které mi až doposud zůstaly tajemstvím. Na celé věci jsem pochopil hlavně toto: když se otočí takový černý knoflík, začne to hrát nebo mluvit, a když se knoflík otočí zpátky, přestane to dělat hluk a rozhostí se příjemné ticho. Je to veliký pokrok proti parlamentu, schůzím, divadlu a společnosti, kde takového knoflíku není. Vedle toho má rozhlas tři veliké přednosti, které dokonce mohou mít vliv na náš lidský svět. Především rozhlas ve svých důsledcích znamená návrat k domovu. Chtěl-li někdo dříve naslouchat orátorům, musel se odebrat na schůzi nebo aspoň do hospody; nyní se za týmž účelem odebere domů. Chtěl-li se za starých časů člověk oddávat rozkoším hudby, musel jít do koncertu nebo jinam mezi lidi, dnes může jít prostě domů. Může jít domů, chce-li tancovat nebo přeje-li si slyšet anglického krále; chce-li se dozvědět poslední novinky, může si je jít vyslechnout domů. Je sice pravda, že se tím do jisté míry podporuje lidská lenost, ale na druhé straně přicházejí k lidem do jejich domu četné hlasy života, které dříve byli líní vyhledávat a slyšet. Je podivný fakt, že do čtyř stěn našeho příbytku se dnes vejde širší a širší okruh světa. Vracíme se do svých domovů jako do končiny daleko rozsáhlejší než je ulice nebo koncertní síň. Má to své nevýhody, jako všechno na světě. Znám na příklad jednoho jemného básníka, kterému jeho přátelé pořídili takovou tu černou bedničku s knoflíkem; od té doby je ztracen; cítí jakousi morální povinnost vyslechnout všechno, co se mu od rána do noci v rozhlasu povídá neb hraje. Nemá dost brutální síly, aby tu bedničku umlčel; zdá se mu to nezdvořilé a hrubé, jako by někoho nechával marně klepat na své dveře; má zato, že musí vyslechnout každý hlas, který
se domáhá slyšení. Nyní mu zbývá jediná naděje, že jednoho dne se něco v té bedničce pokazí nebo opotřebuje a on bude zbaven Hlasů, které k němu přicházejí. Tento návrat domů, způsobený rozhlasem, je fakt více méně osobní, avšak rozhlas má nebo aspoň může mít následky sociologického řádu. Už několik století se odehrává ve všech civilisovaných státech útěk z venkova do měst. Ve většině případů je to ovšem putování ke zdrojům práce a výdělku, ale ve velmi mnoha případech to je deserce před nudou a tichem malého města nebo vesnice. Horror vacui žene lidi ze samoty k tomu, čemu říkají kulturní střed a čemu by se spíše mohlo říkat možnost podívané a poslouchané. Vedle sociálního vylidňování venkova existuje vylidňování psychologické; pro mnoho lidí se život na venkově stal čímsi jako pobytem na poušti. Dnes si člověk na venkově otočí knoflíkem a může poslouchat koncert Casalsův nebo nejnovější foxtrot; velké město se hrne proudem až do jeho venkovské samoty mezi jabloňovými sady nebo olšemi. Ta jistá isolace, kterou trpíval vzdělaný člověk na venkově, je široce proražena. To znamená, že do jisté míry se stávají velká města zbytečným přežitkem; snad se bude víc a víc cítit, že jsou barbarským přežitkem. Brzo bude technicky nemožno, aby lidská aglomerace ve městech rostla v dosavadní míře. Je velikým psychologickým a sociologickým problémem, jak provést decentralisaci lidského bydlení; rozhlas přišel právě včas, aby svým způsobem pomohl relativní valorisaci venkova. Třetí stránka rozhlasu, která je schopna změnit náš vztah k tomuto světu, je bezmála politická. Myslím tím internacionálnost rozhlasu, i když je teprve v začátcích. Slyší-li člověk u svého krbu hlasy z Londýna nebo operu z Říma, diví se tomu zprvu, ale pak si zvyká na nový fakt, že je ve spojení s celým světem a že do jisté míry se celý svět uchází o jeho pozornost a sympatii. Krom jiných věcí je to rozhlas, co v nás posiluje vědomí jednoho velikého a společného světa a budí v nás důvěru, že jsou a mohou být svazky, jež překračují hranice států. Přimlouval bych se tak naléhavě, jak jen mohu, aby této možnosti rozhlasu bylo co nejvydatněji využito: aby každý národ, vysílající do našeho vesmíru svou písničku, nás
co možná nejvíc seznámil sám se sebou, aby byly ve vesmíru dny, které patří tomu národu a podruhé druhému, aby každý hlásal, jak nejkrásněji a nejzvučněji dovede, že je na světě a chce říci něco svého a pěkného těm ostatním. Daleko častěji než dosud by se mohl konat mezinárodní a světový kongres: byl by to kongres lidí sedících každý u svého krbu a přece si podávajících ruce v bližším a bližším poznáni. /1930/
LETADLO Je tomu asi mandel let, co jsme se běželi podívat do Chuchle na první letadlo; bylo nás hrůza tisíc a cekali jsme velmi dlouho; pak se ta velká mašina rozběhla a opravdu se odlepila od země a opravdu letěla dobrých padesát či sto metrů, a my tehdy jsme hlasitě, s velikým a jásavým křikem žasli nad tímto zázrakem letu. Nyní denně vrčí a rachotí nad mým krovem dvě nebo tři a někdy i celý tucet letadel. Ženou si to pod modrým nebo šedivým nebem od Kbel anebo k nim, hlásí se z dálky svým horlivým ropotem, nesou se tak lehce, že se člověk diví, kde se v nich nabere tolik hluku, co pořád vysypávají, a už jsou tamhle za továrnou Orion, a pak se prostě propadnou v nebi. Teď zrovna bzučí a plave jeden v ohromně modré obloze, světlý, ozářený a lehký jako sen; ale člověk na ulici nebo dělník na zahradě ani nezvedne hlavu, aby se za ním podíval; myslí si, že to už viděl včera nebo předloni, a proto se neohlédne a nepočne jásat ani vyhazovat klobouk, aby oslavil zázrak letu. Jak se zdá, létání bylo zázrakem, dokud se létalo špatně, ale přestává jím být, když už se létá jakž takž dobře. Když jsem udělal první dva kroky, považovala to jistě má maminka za zázrak a slavnou událost; ale nezdálo se jí už velkou událostí, když jsem později dejme tomu protancoval celou noc. Když Hospodin stvořil Adama, mohl vybírat vstupné mezi kůry andělskými, kteří se seběhli okukovat zázračnou vymoženost, že to chodí po dvou a mluví. Dnes mohu chodit a mluvit celý den, a nikdo nad tím
nestane v podivu. Co mne se týče, jakmile zaslechnu vrčet a rachotit letadlo, mohu si po každé ukroutit krk, abych se znova zase podíval, že to letí: že, ejhle, člověk stvořil kovového ptáka, orla nebo fénixe, který se vznáší k nebi na křídlech rozpjatých a Jenže když se na to pozorněji podívám, zdá se mi, že letadlo vlastně není tak moc podobno ptákům ; že jim dokonce vůbec není podobno, leda tím, že letí. Je tak málo podobno ptákům, jako vrabec, který tamhle skáče po zasněžené větvičce, motoru Hispano Suiza. Letadlo má sice křídla, ale křídla má také pražský Hrad, který přesto není podoben slepici ani rackovi. Letadlo je tak málo podobno ptákovi jako torpédo pstruhům. Kdyby si byl člověk opravdu umanul udělat kovového ptáka, mám zato, že by mu to podnes nezačalo lítat. Není pochyby, že člověk chtěl lítat jako pták; ale aby začal lítat jako pták, musil konečně udělat něco jiného; musil udělat vrtuli. Aby plul pod vodou jako ryba, musil místo ploutví udělat výbušný motor a Resslův šroub. Aby docílil toho, co dělá příroda, musí začít dělat něco docela jiného nežli příroda. V tom je zázračnost a paradoxie vynálezů. Stejně tak člověk nejdřív bydlil v jeskyních; ale když už mu jeskyně nestačily, nepočal dlabat do země umělé jeskyně, nýbrž udělal to docela obráceně: počal stavět umělé jeskyně nad zemí; dal se do stavění domů. Když chtěl mít na obranu tesáky jako lev, nebo rohy jako buvol, nevzal si tesák nebo roh do huby nebo na čelo, nýbrž do ruky. Člověk úspěšně doháněl přírodu jen tehdy, když to počal dělat jinak nežli příroda. Pokud chtěl člověk máchat křídly jako pták nebo motýl, nepodařilo se mu létat. Když chtěl rychleji běžet po zemi, neudělal si čtyři nohy jako jelen nebo kůň, nýbrž udělal si kola. Protože mu nestačily jeho vlastní zuby, udělal si létající zuby v toulci. Dělá-li provazník provazy, chodí pozpátku, tedy právě opačným způsobem nežli pavouk, který dělá vlákna. Kdyby člověk chtěl napodobit pavouka, nemohl by nikdy vynalézt tkalcovský stav. Všechna mechanická fantasie člověka záleží v tom, vzít to za jiný konec nežli příroda; bezmála bych řekl, že právě za opačný konec. Avšak místo aby lidé ocenili tuto podivuhodnou výstřednost všech úspěšných vynálezů, přirovnávají je pořád k přírodním věcem: letadlo
nazývají ptákem, lokomotivu ocelovým ořem, loď leviathanem a podobně. Což dokazuje, že dovedou sice vynálezy dělat, ale nedovedou je pochopit. A dívám-li se na bzučící letadlo, jež právě mizí v nebi, nezdá se mi, že je podobno letícímu ptáku, nýbrž něčemu mnohem podivuhodnějšímu: létajícímu stroji. Neboť to, že letí pták, není tak divné a překvapující jako to, že letí člověk. /1926/
KNIGGE U TELEFONU Starý Knigge, který vychovával naše babičky a maminky, patrně ještě neměl dostatečných styků s telefonem; proto zůstal telefon věcí nevychovanou a nezdvořilou, která dosud nevytvořila svých pravidel chování. Zejména automatický telefon právě tím, že je tak pohodlný, se chová přímo nezkrotně; pokud bylo nutno se dovolat slečny v centrále, bylo telefonování spojeno s takovými potížemi a zábranami, že kdo zrovna nemusel nutně telefonovat, raději toho nechal a bylo dobře. Nerad bych poučoval lidi, neboť je to většinou marné; ale chtěl bych telefonu samotnému položit na srdce několikero dobrých pravidel, zejména: 1. Aby nás nevolal zbytečně. Až dosud zadrnčí telefon obyčejně, když jsme zrovna ve vaně, když se holíme nebo sedíme u polévky nebo jsme jinak, jak se říká, momentálně zaneprázdněni. Zlaté pravidlo telefonu je: zazvonit jenom tehdy, má-li pro nás nějakou radostnou zprávu - ty druhé si může nechat. 2. Když už volá, aby měl drobet trpělivosti. Stane se vám třeba, že zrovna stojíte na žebříku a zatloukáte do stěny hřebík; vtom zadrnčí telefon. I pustíte kladívko na zem, slezete se štaflí a pádíte k aparátu; ale než doběhnete, omrzí telefon čekání a na vaše udýchané „haló, kdo tam“ vám odpoví jen ironický tón telefonu už zase zavěšeného. Tedy toho by nám telefon dělat neměl; jsou životní situace, kdy člověk není s to být v pěti vteřinách u aparátu, i kdyby se rozkrájel; a když konečně může popadnout
sluchátko a zjistí, že přes všechen jeho kalup se už nikdo neozývá, tu řekne i nejmírnější člověk sakra nebo něco jiného, co se nemá říkat, a má po několik minut náramný dopal na celý svět. 3. Telefon neslouží kratochvíli, nýbrž úspoře času; má být stručný jako depeše. Někdy vám to ze sluchátka mluví celou hodinu, až se vám zapaří ucho. Styl telefonu je brachylogie; patří to už k jeho strojové povaze. Mimo to nic vám nezhořčí život víc, než když dvacetkrát po sobě voláte nějaké číslo a ono je pořád obsazeno nějakým bezbřehým hovorem. V takovém případě počnete klnout způsobem, který neslouží lidskému rodu ke cti. Největší ctností telefonu je stručnost. Znám muže, který si telefonicky umlouvá schůzku vždycky jen na pět hodin; když se ho ptali, proč zrovna v pět, a ne ve čtyři, prohlásil: Pět je telefonem kratší než čtyři. 4. Subtilnější je toto pravidlo: Volá-li vás telefon, má nejprve říci, kdo vás volá, a ne spustit: Haló, kdo tam? - Žádáme zdvořile od každého slušného telefonu, aby zahájil své jednání takto: Haló, zde rada Nečásek; je tam firma Novák a Novotný? - Zatvrdil jsem své srdce už tak dalece, že volá-li mne někdo slovy: Haló, kdo tam? řeknu mu duchapřítomně: Co vám je po tom? - Stávalo se mi, že mne zavolal telefon a řekl: „Haló, kdo tam?“ „Tady Čapek.“ „Kdo-o?“ „Ča-pek!“ „Jaký Čapek?“ „Já nevím, jakého si přejete. Tady je obyčejný Čapek.“ „Kdože?“ „No Čapek. Č jako Čeljabinsk, A jako aspidistra, P jako polygamie –„ „Haló, je tam porodnice?“ „Není. Tady je jenom doktor Čapek.“ „Z porodnice.“ „Ne, ze svého bytu.“ „Sakra, já volám porodnici,“ protestuje telefon. „To je asi omyl,“ chlácholím jej; a slyším vzteklé zavěšení sluchátka.
Tedy nemá-li být telefon jenom pro zlost, má říci nejprve jméno volajícího; a stane-li se už omyl, mohl by říci promiňte - je to za stejné peníze a tak trochu to pohladí toho, kdo byl zbytečně volán. /1931/
DOBRÝ STROJ „To je dobrý stroj,“ řekl šofér, když jsem si do toho sedal. „Tak jedem,“ děl jsem na to, a muž v kožené přilbě chytil za kliku napřed a zatočil jí. Dobrý stroj trochu odkašlal a rozšířil jakýsi zápach, načež zůstal tiše sedět. Muž v kožené přilbě něco zasyčel a začal nevlídně cloumat řečenou klikou; byl to dobrý vůz: nechal si to pokojně líbit. Na příklad kůň by si jistě nedal líbit, kdyby ho kočí popadl za nohu a začal, jak se říká, kurblovat. Je to přece jen pokrok, takový dobrý stroj. Vyzkoušev takto jeho trpělivost, svlékl si šofér kabát, zvedl ten plechový plášť, co jsou pod ním hlavní vnitřnosti stroje, a vstrčil do nich hlavu i ramena; čekal jsem napjatě, vleze-li tam celý i s nohama a vysouká-li se potom výfukem ven a vyzve mne, abych ten kousek udělal po něm. Zatím však po nějaké čtvrthodince se vynořil zpod pláště a řekl, že „už to je“. Načež zatočil klikou, a bylo skutečně všecko v pořádku: dobrý stroj stál stejně tiše jako předtím; ale zato to začalo mocně pracovat v šoférovi. „Já vám to natočím,“ řekl jsem šlechetně, vylezl z vozu a popadl kliku. To je zvláštní, vůbec jsem jí nemohl hnout; pověsil jsem se na ni, nic; tlačil jsem hrudí, nic; vzpíral jsem ji ramenem, nic. „To musí dostat švunk,“ děl šofér, zatím co jsem si stíral pot, a jednou rukou tím zatočil; byl to nádherný výkon, ale přesto motor nezabral. „Vždycky zabere,“ ujišťoval šofér, „ale já nevím, co zrovna dnes -“ Strčil ruce do kapes a díval se s opovržením na dobrý stroj; pak ještě jednou vzal
za kliku a trhl jí. A z ničeho nic to ve stroji začalo rachotit. „Tak vidíte,“ řekl šofér, skočil do vozu a jal se tahat za nějaké páky. Vůz se rozjel. Je to skvělý okamžik. Musí se ovšem umět jezdit. Kdo jede autem, nemá se dívat napravo ani nalevo, jako by mu záleželo na tom, co tomu lidé říkají, nýbrž hledí přímo k cíli, trochu položen nazad, a nemluví; jen tak jednou za půl hodiny prohodí, že vůz dobře péruje nebo že vzal pěkně tenhle kopec. Kromě kopců bere vůz také zatáčky; kilometry však nebere, nýbrž dělá. Také o špatné cestě je možno mluvit; ale zato se nemá radit šoférovi. Kdo radí šoférovi, dokazuje tím, že sedí v autě po prvé. Šofér je vždycky mladý muž. Ještě mnoho vody uplyne, než budeme číst v nějaké povídce: „Starý věrný šofér uchopil chvějící se rukou volant“ nebo „Oddaný šofér Petr, při svých letech stále ještě statný, si uvázal kolem krku svůj sváteční květovaný šátek, aby vezl mladý párek k oltáři“. Jednou se bude psát o „širokém dědovském autu“, tak jako se psávalo o starosvětských kočárech, a o starých, ošlehaných šoférech, jako se druhdy vyskytovali staří, ošlehaní formani. Vždycky si představujeme, že budoucnost bude plna nových věcí; ale zatím bude neméně plna starých a zestárlých věcí. Chcete nahlédnout do budoucnosti? Tedy na příklad: „Stařičký kolovrátkář hrál dětem na stařičký ochraptělý radioaparát, opatřený ještě elektronovými lampami -“ Ano, ale kde jsem zůstal s naším dobrým strojem? Už vím: nejdříve na jednom kopci, protože „to v motoru řinčelo“; pak na jiném kopci, protože motor něco vynechával; potom někde na návsi, protože praskla duše. K této podívané se seběhla celá vesnice. Zdá se, že šofér je ve svém živlu, když praskne duše. „Františku, podrž to,“ káže jednomu mladému obyvateli vesnice, a František zruměniv tímto vyznamenáním drží. „Františku, podej mně tohle,“ káže šofér druhému. „A ty, Františku, mně skoč pro sportky. Pojď sem, Františku, a pumpuj.“ Tucet mladých Františků se činí kolem šoféra; toho využije jeden a zmáčkne houkačku, načež uteče. Za nějakou čtvrthodinku opouští dobrý stroj vesnici ochotných Františků.
Horší je, zastaví-li se dobrý stroj na náměstí nějakého městečka. Tady se vůz těší rozsáhlému zájmu a hledí ho využít: prostě odepře zabrat. Nyní jej obklopí veškeré mužské obyvatelstvo „našeho starodávného a pokročilého města“; ženské se do toho vůbec nepletou; takhle vozit se, to by chtěly, ale jinak nemají hlubšího zájmu o stroj. Zato je tu asi osm starců, kteří využijí příležitosti, aby nadávali „na ty blázny, co jezdí v autech“; dále větší počet mládenců, kteří radí šoférovi a říkají, že je to špatný stroj, užívajíce různých odborných termínů; dále celé mračno školní mládeže čili Františků, kteří mlčky žasnou; konečně místní pan učitel a strážník, kteří udržují Františky v uctivé vzdálenosti pro případ, že by se stroj najednou rozjel. Ale je to dobrý stroj: nerozjede se. Šoférovi koukají zpod kapoty jenom nohy; to, co je z nitra stroje slyšet, není motor, nýbrž šoférovo nadávání na magnet nebo na co. Konečně padesát Františků s válečným křikem tlačí dobrý stroj přes celé náměstí do stínu. Dav ponenáhlu roste. Je to veliká a slavná chvíle. Nevím, proč se tak šofér zlobí, když mu stroj nechce zabrat. Bohužel po hodině zástup se začne vytrácet; starci jdou hubovat do hospody, mládenci, když už jsou tak pohromadě, jdou někam hrát v kuželky, a Františkové se rozletí jako vrabci. Jenom dvě ženy stojí a povídají u kašny, jako tam stály před hodinou a snad už před věky. A když takto dobrý stroj učinil vše, co mohl, pro rozptýlení městečka, začne to v něm hrčet a je ochoten jet dál. Poslední František s podolkem vzadu za ním běží a křičí: „Nazdáár!“ Ale nejkrásnější je, když se dobrý stroj zastaví v noci někde na polní cestě nebo uprostřed lesa a nemůže dál, zatím co jej střídavě tlačíte a díváte se na velebné hvězdy; to jsou chvíle kosmické krásy. Říkám vám, jet na koni nebo se vézt formanským vozem, putovat pěšky nebo v palankinu není a nikdy nebylo tak romantické a dobrodružné jako jet autem. Musí to ovšem být dobrý stroj. /1925/
MUŽ A ZBRAŇ Řekněme, že si z nějakého vážného důvodu - buď z hrdinství nebo ze strachu - koupíte zbraň, nějakou opakovači pistoli nebo jinou bouchačku „pod 18 mm“, jak předpisuje zákon. Už když vstupujete do krámu, vejdete křepče a jaře, aby si snad prodavač nemyslel, že se chcete zastřelit z nešťastné lásky nebo skolit svého soka; potom si vybíráte se znaleckou tváří, potěžkávaje každý typ a zkoušeje, jak se vám hodí do dlaně; mluvíte o ráži a průbojnosti tak odhodlaně, jako byste se přímo odtud ubíral postřílet čtyřicet loupežníků. To všechno patří jaksi k věci. Když pak vycházíte z krámu s revolverem v kapse, stal jste se novým člověkem: změnil jste se totiž v člověka ozbrojeného. Je vám poněkud jako tehdy, když jste po prvé dostal dlouhé kalhoty. Do této chvíle jste byl bezbranným tvorem, nad kterým bdí společnost; avšak nyní jste celým mužem, který si stačí sám. Jdete po Václavském náměstí rázněji a sebevědoměji než dosud: kdybyste mohl, řinčel byste jako nabité dělo. Ta maličká věc v kapse není jenom zbraň; je to rytířský kůň, který vás unáší pěším davem. Přehlížíte orlím zrakem náměstí, není-li vás někde třeba. Díváte se na chodce mhouře levé oko, jako byste mířil. Chtěl byste rozpoznat ty, kteří také mají arsenál v kapse, abyste jim mušketýrsky pokynul. Kráčíte, abych tak řekl, s vlajícím chocholem. Když pak přijdete mezi své známé, přihodí se jaksi samo sebou, že přendáváte zbraň do jiné kapsy. „Co to máte?“ vykřiknou lidé. „Ale nic,“ odpovíte ledabyle a zastrkujete tu ocelovou věc do kapsy, „jen takovou pistolku.“ „Ukažte nám ji,“ volají lidé honem, a tu vy ji neochotně vyndáte a ukazujete nejdříve z dálky. Ale v každém přítomném muži v tu ránu propukne prastarý pud Achilleův: vztáhnou ruku po zbrani; dělá jim hrozně dobře potěžkat ji v dlani a zamířit. „Pěkná věc,“ řeknou znalecky. „To je dobrá pistole,“ odpovíte na to, jako byste už skolil dvanáct Indiánů. Co se žen týče, ty věrny na své straně tradicím dcer Lykomedových, vypísknou strachem a za nic na světě by nesáhly ani prstem na tuto strašlivou zbraň; což vás naplní zvláštním rytířským uspokojením a dovolí vám chvíli se
naparovat. Ovšem rozumný a vážný muž, když si prohlíží zaručeně nenabitou pistoli, nevezme na mušku svého bližního a nezvolá „Že tě zastřelím!“ neboť v té chvíli, jak známo, i zaručeně nenabitá pistole spustí a neštěstí je hotovo. Ale skoro každý člověk si prohlíží revolver tím zvláštním způsobem, že si jej zkusmo přiloží k spánku; zdá se, že v něm dřímá jakási rozkošná sebevražedná představa. Vůbec ukazuje se, že zbraň je pro nás chlapy strašně dráždivou sensací; běda nám, nikdy nebudeme pacifisty. Dobrá, tento efekt na lidi je tedy uspokojivě vyřízen; ale hlubší je efekt, který má vaše bambitka na vás. Především shledáte, že se stáváte velkodušným; mohl byste beze všeho skolit řidiče tramvaje, která vás k večeru veze domů, ale vy to neučiníte; jeho život je ve vašich rukou, ale vy ho ušetříte. Ušetříte i známého, který jde tamhle po ulici máchaje rukama. Ale mohly by se stát jiné případy; mohla by třeba tlupa maskovaných lupičů přepadnout tuto tramvaj; pak by se, lidičky, ukázalo, k čemu je taková věc dobrá. Nebo by v tamhletom autu mohla volat o pomoc unášená dívka; nebo se stává, že někdo z ničeho nic zešílí a začne kolem sebe střílet. Jsou okolnosti, kdy možno zahřmít „Stůj, nebo střelím!“ Život bývá dramatický. Tu tedy vyhlížíte odhodlanýma očima, abyste přiskočil na pomoc, vytahuje z kapsy svou hrdinnou zbraň a dělaje rukou takhle a takhle: „Ruce vzhůru, padouchu!“ Avšak je to jako z udělání: nevynoří se žádná tlupa maskovaných lupičů a žádný chodec na ulici neohrožuje život druhého. Dobrá, myslíte si, ale až tamhle půjdu kolem toho tmavého rohu, vystoupí na mne chlap jako hora; tu já udělám rukou takhle a takhle a řeknu klidně: „Ani krok, Krvavý Petře!“ Svíraje hlaveň v dlani, vejdete rázně do podezřelých temnot; ale nevystoupí na vás nikdo, jen dva milenci se tam na sebe tlačí, div že se navzájem neporazí. Ušetříte jejich života a jdete dál do tmy periferie. Ale tamhle, pozor! jde někdo proti vám; je to chlap jako hora. Bleskem uvažujete, máte-li ho trefit do nohy při jeho prvním hnutí, nebo jen tak bouchnout do vzduchu; zatím vysunujete pistoli z kapsy a - a - chlap jako hora vás zatím míjí s hlavou staženou mezi rameny. A tu vy, muž se zbraní, docházíte domů poněkud zklamán: svět se nezměnil přes heroické
možnosti, které máte v kapse; nestal se černým lesem, v němž číhají šelmy a bandité; je k vám stejně mírný a všední, jako býval k muži beze zbraně. Načež teprve shledáte, že jste si zapomněl koupit patrony.
/1925/
O ZÁLIBÁCH A MALÝCH VÁŠNÍCH
KVĚTINY V lidských oknech Nejvíc mě dojaly květiny v oknech na severu: na skotských Hebridách, kde okna kamenných domků přímo přetékala anglickými pelargoniemi; na norském Lofotenu, kde v oknech dřevěných baráčků kvetly begonie tak veliké a šarlatové, že jsem takových ještě neviděl; a až nahoře v Hammerfestu, kde už není ani stromečku, kde v zimě trvá po šest neděl polární noc a kde přesto nebylo okénka, aby se za ním dužnatě nenadýmal ježatý meloun Echinopsis nebo vzpřímený Cereus. Tak vidíte, když tak daleko na severu, kde už je skoro konec života, mají lidé tak náruživou potřebu obohatit své bytí tichým a zázračným životem květin... Není u nás omluvy za okno, které nekvete vegetačním životem. U chudých lidí, v nejskromnějších okénkách, kvetou kytky nejkrásněji. Ničím se nedá omluvit okno městského činžáku, které ničím nekvete a nežije: leda se to může vysvětlit chudobou mravní. A neříkejte, že květina za oknem je živořící vězeň. Věnujete-li jí trochu rozumné péče, najdete v ní radostného a optimistického druha pro život. Jenom si vzpomeňte na okna svých babiček. I ty květiny za oknem jsou kus naší národní tradice. Radost z květin. Není to jenom radost z té krásy a něžnosti, ale také radost z úspěchu. Jako by ty květiny, které živíme, byly kus našeho já, jako by jejich květ byl květem naší lásky. Proto dáváme květiny do oken, aby každý viděl: tam za tím oknem se žije plným lidským životem. Pak tedy: ať vám to ve vašem okně dobře a bohatě roste! /1938/
Zahrádka u domu Zahrádka u vašeho domu je stejný projev vaší životní kultury, jako váš byt nebo vaše knihovna. Je na ní na první pohled vidět, jaké jsou vaše nároky na krásu, řád nebo soulad, a nejen to: je na ní také vidět, co znáte a umíte; prozradí na vás, děláte-li svou práci na tom kousku půdy jen tak, aby se neřeklo, nebo chcete-li naopak přijít na kloub těm jistým pravidlům, které řídí každé dobré dílo. I na vaší zahrádce se pozná, myslíte-li a pokusil-li jste se aspoň trochu prokouknout dílnu přírody; sbíral-li jste zkušenosti a hledal-li jste poučení v dobrých tradicích i nových experimentech. Dobře si dělat svou zahrádku, byť byla sebemenší, je trochu idylická hra, trochu sport, ale vedle toho také pořádný kus poznání: poznání řádu, jemuž podléhá lidské dílo, a tušení zákonů, jimž podléhá tvořivá příroda. /1932/
O PĚSTITELÍCH KAKTUSŮ Pan Smrž vám toho poví dosti o kaktusech; ale vsázím se předem, že opomine popsati jednu zajímavou botanickou čeleď, a sice samotné kaktusáře čili pěstitele kaktusů. Ani Karel Schumann ve své veliké „Monographia Cactapearum“ se o nich nezmiňuje; je to zřejmě oblast vědecky zanedbaná. Pokud jsem mohl v našem podnebí pozorovati, pěstiteli kaktusů jsou většinou muži;- dělají si sbírku kaktusů tak, jako jiní muži dělají sbírku zbraní, mečů, šípů, kopí, arkebuz, halaparten, oštěpů a tesáků. Vášeň pro kaktusy je, abych tak řekl, militaristická, a tedy převážně mužská. Proto se říká, že kaktus jest „ozbrojen“ ostny a glochidami; čím více jich má, tím je krásnější. Sbírka kaktusů jest trochu jako sbírka vojenských trofejí. Je to věc mužská.
Druhým téměř obecným rysem pravých kaktusářů je, že se v naprosté většině rekrutují z lidí méně zámožných. Bohatší mají raději všelijaké ty palmy a klivie, azalky, filices a cypripedia a bromelie předně proto, že pro ně mají dosti místa, a za druhé, že kaktus zjeví svou krásu jen tomu, kdo s ním důvěrně a blízce obcuje. Pravý kaktusář má jen jedno okno nebo stolek; to je jeho zahrada. Ale právě proto, že má tak málo místa, může strkat nos rovnou mezi ostny a bradavky svých ježatých přátel, vážně sedících na miniaturním hrnečku. Na jednom čtverečním metru je možno pěstovati kaktusářskou zahradu ráje. Dnešní kaktusářská vášeň je sociálním úkazem: je to veliká láska k přírodě, omezená na nejmenší prostor.
Kaktusy Třetím význačným rysem pravých kaktusářů je bručáctví. Dosud není vyzkoumáno, je-li pravdou, že se na pěstění kaktusů vrhají lidé od přírody samotářští, nebo proto, že se v nich tato vlastnost vyvine jakousiaklimatisací; zkrátka, pravý kaktusář vypadá, jako by chtěl píchat, nestará se o politiku, ani o kopanou nebo jiné světské marnosti, zato však, dostane-li se do řeči s jiným kaktusářem, stojí za poslechnutí, co toho ví a s jakou odborností se rozpovídá.
Pravý kaktusář si potrpí na latinská jména; není jen amatérem, nýbrž zasvěcencem. Pěstování kaktusů je sice snazší než pěstování karfiolu, ale podobá se svými učenými jmény a laboratorní čistotou spíše vědě. Pravé
kaktusářství není zálibou jen zahradnickou, nýbrž také sběratelskou; okno kaktusářovo jest hotovou kolekcí. Často jsem viděl sbírku drobného kaktusáře; kaktusky malé, vypiplané z laciných semenáčků, ale krásně nalité a ozbrojené, lesknoucí se bujností. Nechyběla u nich biskupská čepička ani běloučký dědeček De Laetii, mamillarie tuhých cecíků, cereusy modré jako ojíněná švestka, echinocereusy s ostny tlustými jako drápy, nebo břitkými jako šípy z Melanesie - samé vzácnosti, radost se podívat. Div, kde to ten drobný pěstitel sebral, a ještě větší div, že to ve svém okně tak dokonale vypěstil. Je to div lásky, tak jako téměř všecky divy v tomto slzavém údolí se rodí a dějí z lásky. Taková malá, důvěrná sbírečka vám poví o radostech kaktusářství více než celé skleníky importérů. /1929/
KDYŽ UŽ JE ZIMA Básníci starší školy nás občas ujišťovali, že Zima je kouzelník, že tvoří ledové paláce, kouzlí třpytné šperky jíní a podobné. Něco na tom je; přesto, myslím, bychom se příliš nebránili, kdyby těch zimních kouzel bylo drobet méně nebo kdyby aspoň netrvaly tak dlouho. Ale když už zima je a nedá se proti tomu nic dělat, lze dotyčnou Zimu aspoň do jisté míry pěstovat a napomáhat jejím výše řečeným kouzlům. Je k tomu zapotřebí mít kousek vlastní zahrady; ještě lepší by ovšem bylo mít svou vlastní velehoru se stoletými lesními velikány, jejichž mohutné větve by se schylovaly pod tíží sněhu, a tak dále; ale svou velehoru a své stoleté lesní velikány může pěstovat málokdo. Stačí nám malá zahrádka. Vsadíte-li si do ní dejme tomu jalovec, shledáte jednoho zimního jitra, že se každá jeho jehlička (a má jich velikou sílu) pokryla nejkrásnějším jíním. Žádná jehličina se tak bohatě neobalí jinovatkou jako obyčejný jalovec, ani tak nejiskří, zkrátka nemá ten zvláštní dar od Pánaboha; ale každá je pěkná, i když jen tak zešedne krupičkami jíní. Smrky jsou zase
krásnější, když na nich leží hustý sníh, a borovice je nejpěknější, když se tak černě a chundelatě rýsuje proti napadlému sněhu. I pocítí zahradník v zimě zvláštní uspokojení, že si vysadil nějakou tu jehličinu a že tím podává pomocnou ruku kouzlům zimy. Učiňte tak, probatum est. Dále velmi se pro pěstování zimy osvědčují tak zvané vždyzeleny. Hladký a lesklý list usminy si udělá z jíní jen takovou lemovku, bílou a klikatou konturu; listy mahonie a pěnišníků jsou jinovatkou jako pocukrovány a vypadají jako bílé a duchové lupení z nějaké jiné planety; každý vytrvalý list přijímá jíní jinak, takže věru je nač se dívat. Ale chcete-li mít v zimě na zahrádce ještě něco pro podívanou, postavte si tam budku pro krmení ptáčků. To se vám toho sletí (ovšem, když nezapomenete nasypat zobu), že vaše zahrádka bude plná života v holomraze, jíní i sněhu; ale to už je jiná kapitola. /1931/
KVĚTINY NA VYMŘENÍ Můžete si po nich vykoukat oči v oknech lidských domovů, můžete putovat podle výkladních skříní zahradníků a nenajdete jich; ještě snad tu a tam u chudých lidí, v dědině nebo na malém městečku se s nimi setkáte nejspíš tu zůstaly jako dědictví po babičce nebo pratetě. Mluvím o mučenkách, o balsaminách a voskovkách, o zvonečkách zvaných ženich a nevěsta; za pár let to bude pravda i o fuchsiích, a bůhví, které ještě staré kulturní květiny nechá móda vyhynout. Budete-li je shánět u zahradníků, řeknou vám, že je nevedou, protože po nich není poptávky. Zato vám velikým gestem ukážou celé legie rychlených hortensií, pluky azalek, šiky amaryllid, které na podzim budou putovat, uschlé a mrtvé, do kbelíku s popelem. A k tomu řady araukarií a kentií, líhně perských bramboříků, gloxinií a lobelek, a tím jste celkem hotovi s dnešní kulturou pokojových květin. Díváte-li se lidem do oken, neobjevíte tam víc než pár špatně pěstěných vyčouhlých pelargonií, umořených stínem a suchem; kde si dají
okázaleji záležet, tož si koupí do oken pár těch petúnií a do bytu několik kaktusků, které přes zimu ovšem zaschnou nebo uhnijí a je to. Zmizela mučenka s legendárním zázrakem svého vzácného květu, nezakvétá neúnavná balsaminka, krasavice vesnická, ubývá stromečků myrtových, veronik a rozmarinů, málo už vidět fuchsií s květy podobnými šarlatové panence tanečnici - i v květinách mizí kus tradice, kus stoleté pěstitelské práce a ustupuje standardní výrobě sazenic en gros. Staří zahradníci nad tím mávnou rukou. Kdepak, to býval jiný sortiment v panských oranžériích a sklenících; dnešní generace už ty květiny nezná ani po jménu - teď se pěstuje dvacet třicet druhů, které jdou na pochmat; dnes je zahradnictví jen obchod, ale dřív, pane (říkají ti staří), byl každý zahradník něco jako sběratel a botanik. Ne, pane, kdepak byste dnes sehnal Rhapis nebo Arecu nebo bělokvětý oleandr, kdepak marhaník, kdepak laurus tinus; to bejvalo dřív, ale dnes - dnes už není ta láska; a nikdo to nekoupí. Řekl bych, že i kapitola domácích květin náleží k otázkám urbanismu a bytové kultury; ba že - jako každá láska a radost - patří nějak k životní hygieně. Takový řádný, starý chlapík v květináči není jenom kus dekorace, nýbrž člen rodiny, osobnost jedinečná a naprosto netuctová. Kdybych byl zahradníkem, šel bych do sebe a řekl bych si: Proboha, vždyť my prodáváme lidem živé věci; my jim nedodáváme pouhé spotřební zboží, nýbrž, tak říkajíc, něco pro celý život. A to já už nebudu vyrábět květiny jako řezník vyrábí uzenky, ale tak, jako pan spisovatel vyrábí básničky; aby mohl přijít člověk, dlouho se dívat a pak říci: Tohle je ta květina, která mně mezi všemi zvlášť odpovídá, se kterou chci žít; pane zahradníku, zabalte mně ji. A kdybych byl nějakým spolkem zahradníků, řekl bych: Páni kolegové, nám jistě záleží na tom, aby naše umění zase přišlo ke cti. Ti dnešní lidé ve městech to mají těžké; rádi by měli doma květiny, ale dnes už je v nátuře lidí, že také chtějí jezdit na cesty a co si potom mají s květinami doma počít? Raději se protloukají životem bez květin a to je pro nás zahradníky víc než škoda: je to trochu hanba. Víme co, vyprázdněme
někde na léto nějaký skleník a pařeniště; stačí, aby nám lidé řekli slovo a my jim jejich sazenice lacino uschováme, na jak dlouho budou chtít. Zaveďme takovou zahradnickou službu; to by v tom byl čert, aby pak v lidech nestoupla chuť a kuráž rozšířit svůj život o soužití s květinami: což by jim udělalo jen dobře. /1932/
KARAFIÁT A JINÉ KVĚTINY Nevím, proč je to zrovna karafiát; bereme už prostě jako fakt, že karafiát v knoflíkové dírce vyjadřuje politické přesvědčení člověka socialisty. Není známo, že by měl karafiát nějaký symbolický nebo historický vztah k socialismu. Domnívám se, že se stal jaksi oficiální květinou socialismu hlavně proto, že kvete po celý rok, ovsem jenom ve skleníku nebo pokud je umělý. Na příklad chrysanthemum indicum se méně hodí za politický odznak, protože kvete jenom od září do zimy; rovněž sněženka není schopna stát se symbolickým květem některé politické strany, ježto její platnost se omezuje jenom na březen. Je ku podivu málo květin, které by byly povýšeny do stavu politického symbolu. Pokud vím, má chrpa jakýsi tajemný vztah k německým nacionálům; červené a bílé růže se nosily ode dvou hojně spolu bojujících politických partají v renaisanční Anglii; co se agrárníků týče, vyjadřují se v politické květomluvě jetelovým čtyřlístkem, kančím zubem a zlatým klasem, kdežto tulipán je jim jen přišíván na kožich, a to ještě jen stylisovaný. Lilie je odznakem paniců, kterýžto stav není dosud politicky organisován. Rudý mák byl jaksi symbolem anarchismu, patrně proto, že tak rychle opadá. Konvalinka má vztah více méně mariánský, kdežto maceška je květinou vysloveně volnomyšlenkářskou. Tím je zhusta vyčerpán politický a manifestační význam naší flory.
Celá řada květin přitom nezaslouženě přichází zkrátka; žádná partaj si nezvolila kosatec nebo pivoňku nebo slunečnici; ba ani skromná fialinka se nestala odznakem dejme tomu středostavovské strany živnostenské a obchodnické. Pěkně by se v knoflíkové dírce vyjímal pupkovec nebo štěničník, květinky bílé a půvabné; ale kdo by měl kuráž nést na své hrudi pupkovec? Kdo by chtěl vyjádřit své mínění o řádu světa tím, že by nosil na prsou čemeřici smrdutou, ač je velmi krásná, nebo květ zanice, čibru, jenotiny či závtahu, šanky, oduru nebo zapleváku? A přece jsou to kvítka zvláštní krásy a odstínů tak různých, že by se jimi mohly politické strany odlišit daleko podstatněji než svými programy. Proč by si lidová strana nemohla zvolit tařici nebo huseník či trýzel, což vše jsou rostliny křížokvěté? Proč by pan Stříbrný nenašel záliby v některé květince bahenní, jako je puškvorec nebo šmel, kyprej, blatouch nebo rdesno? Proč by se národní demokracie nemohla rozhodnout pro některou rostlinku celonárodní, jako je husí kvítko, pastuší tobolka, pampeliška či pomněnka (na znamení věrnosti k milované osobě vůdcově)? Nebo takhle kalinu, která v struze stojí a „kde vyrostla, tam stojí“. Jak zřejmo, nerozdělily se dosud politické strany o říši přírodní; ještě zbývají kytičky pro všecky. /1932/
O ZVLÁŠTNÍCH VÍNECH Míval jsem kdysi přání, abych během života ochutnal všechna vína, co jich zde roste, tak jako jsem si přál poznat všechny země, co jich je ve světě naděláno. Ani jedno ani druhé přání se mi dosud ovšem nevyplnilo; ale od té doby, co jsem poznal odbornou terminologii znaků vína, mívám pokušení vymýšlet dokonce nové druhy vín. Vinní odborníci mluví totiž o vínech jako o bytostech živých, ba jako o lidech, čímž se tak drobet ocitají v mém oboru; neboť různé lidské vlastnosti a hodnoty jsou právě povoláním spisovatele. Tedy velcí profesionálové dovedou mluvit o vínech rázovitých a vínech elegantních; znají vína plná živosti, energická a jadrná nebo vína měkká, plného těla, kyprá a bohatá. Toto víno je menší, ale elegantní a milé; jiné je jednoduché, ale živé a příjemné; třetí je teplé a měkké; čtvrté je harmonické, jiné tělnaté, jiné sametové; jiná jsou opět okrouhlá nebo drsná; jsou vína v nejlepším věku nebo nedospělá nebo taková, která překročila svůj vrchol, a tak dále. Sbíral jsem tuto charakteristickou terminologii znaků, až mě napadlo, že by se z takových výstižných slůvek dala konstruovat, vymýšlet a vynalézat vína naprosto nová, dosud nebývalá. Je-li některé víno tělnaté, proč by se nemohlo vyskytnout vínečko štíhlé, graciosní, ba poněkud hubené? (Bylo by patrně bílé.) Nebo dovedu si představit víno robustní a atletické; víno drobné, ale podsadité a pružné; vínečko suché a šlachovité, ale statečné jako ďArtagnan a pevné jako řemen. Jsou vína žoviální a vína melancholická; ale rád bych poznal na příklad víno letory flegmatické; nebo víno povahy něžné, zasněné a kontemplativní. Jsou-li vína elegantní a ušlechtilá, chtěl bych se potkat s vínem odrbaným, ale moudrým jako Sokrates. Přál bych si, aby některé víno bylo založeno metafysicky a jiné aby bylo nejen rázovité a energické, ale aby oplývalo střízlivou věcností a praktickou podnikavostí. Potěšilo by mě, kdybych mohl ochutnat vína povahy vyrovnané a resignované. I šel bych do vinárny a řekl: „Pane vrchní, já bych rád víno - jak bych vám to řekl? - víno spíš vážné, žádného mladého fanfarona a lehkomyslníka, ale víno zralé a zkušené, a přesto, víte, plné víry, optimismu
a kuráže; víno, které se vyzná v umění, je sčetlé a zná kus světa; musí mít takovou jakousi tragičnost jako Beethovenovo adagio, ale taky trochu shovívavosti a drobet úsměvu -“ „Prosím, pane, hned tu bude.“ /1930/
TABÁK Ono to není tak, jak by si člověk myslil: že by stačilo ulomit suchý tabákový list, rozdrobit jej do dýmky a pak to zapálit a kouřit, vzdávaje díky Stvořiteli. Jako kluci jsme to dělávali se suchými listy jahodovými, ale není to úplně regulérní postup. Tabák je totiž věc posvátná, která potřebuje spousty obřadů, aby byla tím, čím býti má. Teď jsou to zatím malinké a světlé semenáčky v pařeništi; jsou docela hezké na pohled, ale člověk by do nich neřekl, co se z nich udělá. Ta droboť se nejdřív přepichuje z teplého pařeniště do chladného; potom se vysazuje do prolitých důlků na poli a do jisté míry svěří Pánubohu, při čemž člověk ovšem větší díl ponechá moudře sám sobě, aby kypřil, plel, protrhával a zase okopával, vyštipoval květy a probíral vadné listy, zpíval při práci a vůbec piplal se s tím od jara do podzimku. Zatím z toho narostou rajské byliny, sahající člověku až po krk, a nadané krásnými velikými listy, na kterých si příroda dala zřejmě záležet; na omak jsou hebké a ochmýřené jako teplá broskvová pleť a pekou se na slunci s obrovským a okázalým uspokojením. Krajina s tabákovým polem vypadá exoticky, i když z ní vykukuje nitranský Zobor. Potom se ty krásné veliké listy otrhají, čímž přechází tabák do své kapitoly druhé. V této kapitole se navléká na šňůry a suší se v ohromných guirlandách, větrá se, žehlí se list po listu a dostává slavnou tabákovou hněď, čím světlejší, tím lepší; potom se sešívá do kytek po deseti nebo dvanácti listech, čpí ostře a kořenitě a putuje do skladů, aby kvasil. A tady teprve tabákový list pracuje, aby se stal voňavým tabákem.
Není to docela jasné, co se s ním všechno děje. Vlhčí se, aby se zapařil, a chladí se, aby se nepřehřál. Několikrát fermentuje, až se tím zahřeje, a tehdy v něm počne bujet taková jakási houba, která mu teprve dává tu pravou chuť a vůni. A pak se zase obrací list po listu, aby se provětral, a utírá se na něm každá špetička plísně. V tu dobu voní divně a klihovitě, trochu jakoby nakysle. Potom se zase stlačí pod lisem, až se v něm vyvine teplo, ve kterém znovu dozrává. A při tom se list po listu třídí na nějakých šestatřicet jakostí. Takový tabákový list pracuje nejmíň rok, než se dostane do dýmky a vydá ze sebe modrý obláček kouře obětního. Prý každý list přijde při nejmenším stokrát do lidských rukou, než se obrátí v prach a popel. Pročež si ho važte, jak se sluší. Ano, je to tak: jsou dobré věci, které se požívají jenom, pokud jsou čerstvé; a jsou ušlechtilé věci, jako víno, tabák a myšlenky, které jsou nejlepší teprve tehdy, když se jim ponechá čas, aby dokonale uzrály. Jsou jisté vzácné vlastnosti, je zvláštní ohnivost a síla, která se dostavuje teprve věkem a trpělivou páračkou. Jsou věci svěží a sezónní, jako salát, a věci staré a stokrát zobracené, jako list tabákový. Ušlechtilé věci jsou ty, které pracují dlouho a pomalu, než dokvasí a dozrají. Hluboká vůně tabáku není jen dar přírody, ale také času a práce; ostatně to je na ní poznat. Z toho plyne poučení o mnohých věcech lidských; i budiž o nich přemítáno soustředěně, mlčky a uprostřed modrých obláčků tabákového listu, který se rozpadá v popel. /1935/
ČLOVĚK A KAMERA I. Myslím, že většina lidí dostává fotografický aparát darem pod stromeček nebo k svátku; fotografický aparát patří totiž k věcem, po kterých normální člověk touží od dětství, ale které považuje jaksi za zbytečné. Jenže k věcem, které člověk dostane darem, nemá nikdy ten pravý odborný poměr; s darovaným aparátem střílí jeho držitel vpravo a vlevo jako nebezpečný šílenec, kterému přišel do ruky browning, nadmíru žasna, že mu z toho občas vyjde obrázek. Ani se nesnaží pochopit jistá vyšší tajemství, jako na příklad, jak vlastně se to tam uvnitř dělá; pozorně se vyhýbá všem technickým komplikacím, jako je clona, zaostření nebo dokonce exposiční doba. Má k svému aparátu poměr poněkud pověrečný; dá-li Bůh, obrázek vyjde; nedá-li Bůh, i nevyjde. Jak říkám, s darovaným aparátem není žádná odborná práce. Chcete-li fotografovat odborně, musíte si aparát koupit sami. Ale nejdřív je třeba tak asi rok hlásat všem známým na potkání, že si chcete koupit fotostroj. „To si kupte Alfu,“ poví vám hbitě první. „Já mám Alfičku, a ta vám bere báječně.“ „Alfu bych nechtěl ani zadarmo,“ praví druhý s odporem. „Chcete-li dobrý stroj, tak si kupte jenom Dürrenschmidta. Já mám Dürrenschmidta, ale to vám jsou obrázky!“ „Budete se tahat s Dürrenschmidtem,“ varuje vás třetí. „Kupte si raději zrcadlovku. Bez zrcadlovky nedáte ani ránu.“ „Načpak zrcadlovku,“ míní čtvrtý. „Já mám dvacet let starou Koppelku - takové obrázky vám neudělá nikdo na světě.“ „Jděte někam,“ namítá pátý. „Kampak s takovým starým kastlíkem. Kupte si jenom Elku. Já mám Eličku a říkám vám --“
„Nenechte si nic namluvit,“ bručí šestý. „Žádná kamera vám neudělá takové obrázky jako Areo. Já aspoň mám Areo.“ A tak dále. Vyzbrojen těmito vědomostmi (jež si značně odporují, tak jako všechny řádné odborné vědomosti) vkročíte do obchodu s fotografickými aparáty; pokoušíte se imponovat obchodníkovi tím, že na něho vyklopíte pár učených slov, jako je čočka, matnice nebo blenda; ale obchodník se nedá a pustí se do vás se světlostí, fokální vzdáleností, scheinery, kompurem, výtahem, lomem světla, obrazovým úhlem a jinými magickými slovy, kterými vás přesvědčí, že si musíte koupiti komoru Niedermeyer a žádnou jinou. Od kteréžto chvíle říkáte všem známým na potkání: „Kupte si Niedermeyera. Já bych s jiným strojem nepracoval ani za pečeného žida. Nemáte ponětí, jakou má Niedermeyer báječnou ohniskovou vzdálenost!“ *
Ale cesta k dělání obrázků je dlouhá. Naponejprv se vám sice podaří aparát otevřít, ale za živého boha jej nezavřete; někde něco vázne, nejspíš je v konstrukci nějaká chyba; i běžíte s aparátem k obchodníkovi: že ta komora nejde zavřít. „Bodejť by šla,“ bručí obchodník, „když jste nechal vyšroubovaný výtah.“ Den nato jste u svého obchodníka znova: že ten výtah zkrátka nejde zašroubovat. „Jakpak by šel,“ míní obchodník, „když jste nevyndal zarážku.“ I poznáte, že na umění fotografickém nejtěžší je otvírat a zavírat aparát: rovněž stativ, pokud si na vás nezvykne, provádí celou řadu zlomyslných kousků: na příklad má ku podivu jednu nohu delší; nebo vám nastaví nohu; nebo se energicky vzpříčí tomu, aby si dal sestrčit nožičky. To nejtěžší na fotografickém umění je totiž postavit a složit stativ. Když jste se naučil těmto technickým šikovnostem, můžete přikročit k vlastnímu fotografování. I postavíte stativ, otevřete aparát a rozhodnete se, že teď ukážete všem ostatním amatérům, jak se to má dělat.
II Udělat svůj první obrázek, to je jeden z nejnapínavějších okamžiků v životě. Především se domníváte, že způsobíte svým bližním ohromnou radost, budete-li je fotografovat, i nabídnete jim to jako zvláštní přízeň. „A to musí být zrovna dneska?“ řekne váš bližní neochotně. Ten nevděk vás sice zamrzí, ale přemůžete se a prohlásíte, že dnes je zvlášť příznivé světlo, a že to ostatně bude trvat jen moment. „Tak honem,“ praví bližní znechuceně a sedne si někam do stínu, zatím co už vy máte svůj aparát slibně připravený na jiném místě; i musíte si od svého bližního nechat mnoho líbit, než ho dovlečete k aparátu. Nuže, nyní tu sedí, zakaboněný a netrpělivý. Teď honem do práce. Nejdřív fotometrem změřit dobu exposice. Aha, clonka 6 při exposici 1/25. Pro jistotu ještě jednou. Hergot, teď mně vychází clona 18. „Tak už to je?“ bručí bližní. „Hned, hned.“ Teď zase vychází clona 9 při exposici 1/5. Aha, to dělá ten mráček. Tak teď rychle. Nejdřív zaostřit na matnici. Ne, nejdřív otevřít objektiv a pak zaostřit. Ne, nejdřív odsunout zarážku na výtahu. A teď zaostřit. Tak. Na matnici se objeví obrázek. „To bude krásné,“ vydechne amatér. „Už to je?“ praví s úlevou bližní, vyskočí, a odchází. Musíte ho s velkým křikem znovu posadit a ještě jednou zaostřit. „Tak, teď!“ zvolá amatér, nařídí clonu na 9 a čas na 25 (proboha, nemělo to snad být na jednu pětinu? Ale teď to už nechám), stiskne spoušť a „Zaplať pánbůh,“ povídá bližní a prchá. „Počkat, počkat,“ křičí amatér, „já jsem zapomněl natáhnout péro!“ Znovu zaostřit. Clona a exposice je v pořádku (až na to, že zas jako naschvál vyšlo slunce, ale to už teď nechám). Nezapomenout natáhnout péro! Teď s tlukoucím srdcem stisknout spoušť. Cvak, a hotovo! Veliký okamžik prvního snímku je prožit. Amatér si stírá pot a praví: „Uf!“ „To to trvalo,“ bručí otráveně bližní a odchází po svém. Teď už mu promíjíte jeho hrubost. Ať si jde, protiva! Však až uvidí svůj obrázek -
V tom okamžiku amatér zbledne, neboť shledá, že zapomněl kasetu v kapse a že fotografoval jenom na matnici. * „Aspoň jsem nezkazil žádnou desku,“ libuje si amatér po chvíli a najde si novou, trpělivější oběť. Teď už to půjde jako po másle: posadit, zaostřit, nezapomenout natáhnout péro, vytáhnout matnici, nasadit kasetu, stisknout spoušť, cvale a hotovo. Haha, vždyť to je pouhá hračka! Teď jen vytrhnout papír z filmpaku, a obrázek je hotov. Safra, vzpomene si amatér, vždyť jsem zapomněl vyndat stínidlo z kasety! * Teď už to půjde hravě: Nejdřív postavit stati v, pak na něj našroubovat komoru - ne, nejdřív našroubovat komoru, pak postavit stativ; otevřít aparát (hrome, nechce jít otevřít! Co to s ním je? Jen žádnou nervosu! Pomalu otvírat a - nono, kdepak to vázne? To by v tom čert byl, abych -). * Tak, teď už to půjde: otevřít aparát, sláva; zasunout matnici, otevřít objektiv, zaostřit, nařídit clonu a exposici, natáhnout péro, vyndat matnici, nasadit kasetu, vyndat stínidlo, stisknout spoušť, cvak, a je to. Ano, ale mně se zdá, že jsme zapomněli vytrhnout krycí papír. Jedenáct filmů z prvního tuctu je už exponováno; všichni nejbližší včetně se psem a kočkou byli přinuceni posedět před kamerou; teď jen dvanáctý obrázek, a dáme si, panečku, celý tucet vyvolat a vykopírovat. To jsem strašné zvědav, bručí amatér, jak mně ty fotočky vyšly. Nuže, můžete vzít na to jed, že v tu chvíli není v celém vesmíru žádný dvanáctý objekt, který by se dal fotografovat. Nepřijde host a nezazvoní žebrák; pes zalezl do boudy a kočka je v tahu. Amatér pobíhá po svém denním okolí, hledaje, nač by namířil svou komoru. Tady ten strom? Hm, na tom nic není. Pohled z okna? Otrava. Svůj vlastní pokoj? Brr! Kde, kde
je, proboha, něco k fotografování? Kdybych doplnil tucet, mohl bych si jej donést k vyvolání a zítra bych už viděl své první obrázky, ach, teprve zítra! Ano, ale kde vzít ten dvanáctý obrázek? * Konečně se najde i ten dvanáctý, a amatér utíká k obchodníkovi, aby si dal vyvolat své první úspěchy. První tucet: počkejme, koho to tam všechno mám? - A přepočítávaje své první snímky, shledává amatér, že jich udělal na tucet filmů třináct. A den nato se běží podívat na své vyvolané obrázky. „Jak to dopadlo?“ vyhrkne už ve dveřích. „Výborně,“ povídá obchodník záře protektorským uspokojením. „Skoro všechny jsou dobré, jenom asi osm nebo devět se jich drobet netento, nevyvedlo.“ Třesoucí se rukou bere šťastný autor film po filmu. „Ale vždyť na tomhle není nic vidět!“ „To nevadí. Vy jste jen zapomněl vytáhnout stínidlo,“ míní obchodník. „Aha. A tenhle... tenhle je dobrý, jenom... drobátko jako nakřivo.“ „To jste asi mířil trochu jinam,“ chlácholí obchodník. „Aha. A tenhle má hoření půlku černou. Od čeho to je?“ „Špatně zasunuté stínidlo.“ „Tady zas je jeden celý černý!“ „To nic není. Nejspíše jste nechal otevřený objektiv.“ „Aha. A prosím vás, co je tohle?“ „To? To jste vzal na jednu desku dva snímky.“ „Aha. A proč se ten Josef Mach tak děsně šklebí?“ „To? To je úsměv,“ praví obchodník znalecky. „Ale na první snímky, pane, vám to dopadlo báječně.“
III. Je jeden z neprobádaných optických zákonů: že obyčejně ty první snímky dopadnou báječně, ale zato s těmi druhými to jde tím hůř. Čím odborněji a zkušeněji člověk pracuje, tím rafinovanější nástrahy mu klade zaostření a exposice, perspektivní skreslení, pozadí, lesk na brejlích a jiné optické úkazy. Vězte, že fotografování je opravdu sport: neboť předně je spojeno s takovou jakousi ctižádostí, a za druhé s horečným napětím hazardu. Je to sport stejně vzrušující jako lov na tygry nebo sázení do loterie; máte bžundu nebo štísko, neblahé dny nebo celé filmpaky nadané zvláštní milostí; nikdy nevíte předem, jak to dopadne. Mám silné podezření, že tu jde o jakási kouzla nebo zázraky, jež nezávisí jenom na nás a nejsou v naší moci. Snad proto, že podařený snímek vzniká nějakou milostí nebo čím nadpřirozeným, může se jím jeho autor docela neostyšně chlubit. Já na příklad nikdy neběhám po lidech a neukazuji jim, jakou báječnou knížku jsem napsal nebo jak se mi povedl tenhleten článek; ale bez nejmenších rozpaků vytáhnu z kapsy fotočku, kterou jsem udělal, a hlasitě vymáhám, aby každý potvrdil, že se náramně povedla a že takový obrázek jakživi neviděli. Tady přestává každá skromnost a ušlechtilé sebepodceňování: tady hleď, člověče, abys pochválil mé dílo a podivoval se mému úspěchu. Pýcha fotografa nad podařeným snímkem je dost složitá: člověk s kamerou se jednak honosí svou šikovností a svým osobním výkonem; jednak se domáhá uznání pro svou komoru a přijímá je s polichocenou tváří, jako by jeho aparát byl součástí jeho osobní cti, čímž ukájí ješitnost autorskou současně s ješitností vlastnickou. Střežte se však jiné pýchy, jež nepřísluší muži s kamerou: pýchy umělecké. Dobrý amatér je sběratel skutečností; pravý půvab jeho obrázků je nevyčerpatelná krása skutečných věcí, nakreslená světlem. Nebo kouzlo osobního kontaktu. Podoby milých lidí. Důvěrnost vzpomínek. Toto vše má
hlubší cenu než dělat obrázky podobné malovaným věcem, napodobit litografie nebo lepty, vykouzlovat nálady, šerosvity a jiné malebné kejkle. Není-li vám holá a jasná skutečnost dost krásná a milá, pak na ni raději nebrejlete svým objektivem, kterému je souzeno od Pánaboha, aby ji věrně a ostře zrcadlil (když nezapomenete zaostřit). Neméně zvláštní ovšem je vztah člověka fotografovaného k jeho obrázku. I nejpokornější člověk je hluboce a bolestně dotčen, není-li jeho tvář na obrázku dost výrazná nebo ustrnul-li na ní jakýsi připitomělý úsměv; a i nejotrlejší cynik se potěší, vyzírá-li jeho tvář z obrázku důstojně, hlubokomyslně a obestřena mužnou krásou. Myslím, že by i ďábla citlivě zamrzelo, kdyby se na jeho fotočce zračila všechna jeho ošklivost a jeho nízké postavení ve vesmíru. I jest z toho zřejmo, že každý člověk má sám k sobě něžný a téměř uctivý vztah; že si přeje být krásný a výrazný, schopný budit lásku na první pohled. Jsou lidé, kteří přímo trpí komplexem, že nikdy nevyjdou na fotografii tak, jak by chtěli vypadat. A hle, někdy se stane, že jejich tvář kouká z obrázku libě, chytře a zajímavě; tu se dlouze a potěšené konfrontují s tímto svým lepším já a vyhrknou: „Poslouchejte, vy ale máte báječně dobrou komoru!“ /1930/
O OBRAZECH Právě toho dne, kdy byl slavnostně zahajován týden výtvarného umění, byla v novinách zpráva, s jakou se setkáváme čím dál tím častěji. Jeden sběratel si koupil starý obraz, ověřený expertisou znalce; nicméně se ukázalo, že obraz je falešný, a sběratel utrpěl škodu 27.000 Kč. Nebývám obyčejně člověk zlomyslný; ale když čtu zprávu o napálených sběratelích obrazů od starých a slavných mistrů, mám neodbytný pocit, který bych vyjádřil slovy: Patří jim to. To mají z toho, že si umanuli kupovat staré a slavné obrazy. Kdyby šli do atelieru nějakého
malíře, který ještě není slavným staromistrovským nebožtíkem, a odnesli si pod paží nějaký jeho obraz, měli by aspoň jistotu, že ten obraz a ta signatura jsou pravé. Kupovat prostě od žijících umělců nebo za jejich života, to je nesmírně jednoduchý prostředek, jak se ochránit od padělků. Mimo to je to nesmírně jednoduchý prostředek, jak pomoci výtvarnému umění, aby vůbec mohlo žít a tvořit. Kdo kupuje jenom staré obrazy, živí tím leda obchodníky, agenty a spekulanty se starými obrazy. Což o to, ti chtějí být také živi; ale umění, skutečné umění z toho nemá nic. Když čteme životopisy těch starých mistrů, jejichž díla se dnes platí tak, že stojí za to je padělat, vidíme, že obyčejně za jejich života nebyla taková sháňka po jejich obrazech a že se jim ani nesnilo o částkách, které se dnes za ně platí. Mikoláš Aleš dostával za své klasické kresby po zlatce nebo jimi platil svou útratu v hospodě. Kdyby se tehdy byl našel sběratel, který by Alšovi dával třeba jen pětinu toho, co se za jeho obrázky platí dnes, mohl být nebožtík Aleš jinak živ a tvořit volněji než na zakázky často dost nicotné. V tom to právě vězí: že většina tak zvaných sběratelů obrazů vlastně umění nerozumí a nemá k němu znalého a prozíravého vztahu; netroufají si už v živém umění rozhodovat o výtvarné hodnotě obrazů a nejsou si jisti, zda by nekoupili špatně. Za života Navrátilova nikdo nevážil zlatem jeho obrázky, protože v nich lidé nic neviděli; dnes má Navrátil svůj „kurs jako akcie Smíchovského pivovaru a také se asi tak kupuje: jako uložení peněz, nebo i s nadějí, že ještě stoupne v ceně. Kupovat Navrátila, v tom není žádné risiko - leda to, že se koupí padělek; ale vybírat si mezi současnými obrazy, to aby, panečku, měl člověk trochu toho výtvarného čuchu a uhodl talent, který ještě nemá úředně ověřený museální kurs. Možná, že ten mladý malíř, který dnes nemá na činži ani na buřta, bude za padesát let po smrti starým a slavným mistrem, za jehož padělané obrazy budou sběratelé platit desetitisíce korun; dnes se jeho obraz dostane za hrst stovek a ještě mu to umožní žít a malovat. Ale ono je, víme, jaksi vznešenější, ukázat na stěně, tady mám Piepenhagena a tohle je raná kresba od Čermáka, než říci: Tohle? To je
jeden žijící malíř, a já na to vsadím hlavu, že ten obraz je dobrý. -- U nás se dosud nenašel takový Treťjakov, Ščukin, Nemes, Camondo a jak ještě se ti velicí sběratelé jmenovali, kteří se dovedli svým vkusem orientovat v soudobém výtvarném vývoji, nashromáždili vzácné umělecké poklady a při tom vykonali pro tvořící umělce službu mecenášskou, nebo ne, něco ještě potřebnějšího: službu sympatického kulturního prostředí, jež nenechává činného umělce tvořit v ovzduší nezájmu a nepochopení. K vývoji živého umění je třeba lidí, kteří jdou s ním, a ne sběratelů, kteří se shánějí po pokladech z rukou dávno mrtvých, po atestech a expertisách, místo aby hledali v obrazech něco, co jim žádný expert nedá; přímý vztah k jejich výtvarné hodnotě. /1934/
ČERT JE VEM ! I nejspořádanější člověk (jako na příklad já) musí někdy, aspoň jednou v životě, zpravidla přinucen zevními okolnostmi vniknouti do neproniknutelného a divého pralesa, plného klestí, pokácených velikánů, trouchniviny a spadaného listí; míním totiž do své vlastní knihovny. Musí vytahat všechna svá folia, knihy, brožurky a sešitky, patentním vyssavačem svých vlastních plic je zbavit prachu a ve fanatickém záchvatu systematičnosti je jakž takž roztřídit. Co při tom zažije a potká, to by byla jiná kapitola; zde sledujeme našeho spořádaného člověka jenom při zoufalém pokusu dát knihu po knize zpátky do knihovny a spořádat je tak trochu podle toho, jak k sobě patří. Nejdříve, to se rozumí, postaví do řad ty velké vázané knihy: nu tedy, Ottův Naučný Slovník a Brehmův Život zvířat a Palackého Dějiny a takové důstojné svazky, což je příjemná a vděčná práce, asi jako stavět vojáčky do řad. Potom moc pěkně se rovná francouzská literatura: zelené knížky nákladu Alcanova a Flammarionova, žluté z Mercure de France, bílé z Nouvelle Revue, oranžové od Calman Lévyho,
jako by to byly pluky různých uniforem, ale vybraně stejných velikostí; jářku, radost stavět je do řad. A pak anglické, skoro vesměs vázané se zlatými hřbety a vzrůstu nevelikého, ale sporého. A pak hlavní vojsko, jádro, střed, rozdrbaní veteráni domácích válek - české knížky.
A tedy čert je vem, všechny dohromady: spisovatele, české nakladatele, české papírníky a já nevím koho ještě. Čert je vem za to, že myslí na všechno možné, jenom ne na to, že knížka konec konců patří do knihovny; a má stát v řadě vedle jiných; a má se tam vejít, a nemá se tam ztrácet, a vůbec má brát jakési ohledy na své celoživotní postavení ve spořádané a občansky přehledné knihovně.
Tuhle jeden básník vypotil tucet básniček, a dá si je tisknout na formátě 30x25 cm; sešitek hubený jako trn a veliký jako album; vstrč jej mezi velké knihy a zmizí ti nadosmrti; postav jej vedle menších a hned mu zohýbáš rohy i celý vršek. Je neumístitelný; všude překáží, trčí ve své
ubohé hubenosti, láme se, zkrátka čert ho vem! A jiný poeta, snad v domnění, že jeho knížku budeš do smrti s sebou nosit v kapse u vesty, uloží své plody do svazečku 6x4 cm; a teď pro něj hledej místo v knihovně! Jiný si zalíbí ve vysokém a úzkém formáte a zase jiný v nízkém a širokém; jiný vydal každou knížku v jiném náklade, jiný každý svůj svazeček v symbolicky různých formátech. Vypsal bych cenu pro toho, kdo by dovedl pěkně srovnat do řady všechny staré spisy Viktora Dyka nebo dosud vyšlá díla Otokara Fischera. Rovnej ve své knihovně českou literaturu celý boží
den, a pak si zdrcen sedneš na zem: co je před tebou, je podobno spíše hromadě slámy nebo papíru než uspořádané knihovně.
Vskutku, českou literaturu zdají se povšechně vyznačovat dva rysy: 1. Záliba vydávat strašlivě tenké sešitky, takové vyschlé, hubené křížalky se stromu vzácně rodícího; sešitky, které se nikdy nemohou dát svázat a jsou odsouzeny, aby se pomalu rozpadly v suché listí; 2. záliba v příliš velkých nebo v příliš malých formátech, krátkých a širokých, vysokých a souchotinářsky úzkých, ale vždy pokud možno nepohodlných a nesrovnatelných. Proti tomu na příklad francouzskou literaturu vyznačuje záliba nevydat knihu dřív pokud nedoroste na slušný, aspoň stopadesátistránkový svazeček, a pak ji vydat v jistém uniformním nebo aspoň prakticky pohodlném formáte, který se při čtení drží dobře v ruce a po přečtení stejně dobře vřadí do knihovny, aniž by z ní trčel nebo v ní mizel. Inu, to je asi ten francouzský racionalismus, ta protivná západnická praktičnost, zatím co u nás -- Ale až budete rovnat své knihovny, vyklouzne i vám „čert to vem“, a povzdychnete si, zda konečně přece jednou vezmou naši literáti a nakladatelé trošičku ohled na čtenáře a jejich pořádkumilovnost; zda nahlédnou, že normální místo knihy je v knihovně a tam že jí patří jistá rozumná tloušťka a jistá seřaditelná velikost, při níž i knihy i čtenáři trpí méně. Tady by snad nebylo těžké se rozumně dohodnout. /1922/
KDY SE CO ČTE Jedna z ustálených otázek, kterými někdy obtěžujeme své bližní, je: Kterou knihu máte nejraději? Jako většina ustálených otázek, je i tato otázka naprosto nepřesná. Správněji by měla znít: Kterou knihu v takové nebo makové situaci máte nejraději? Zajisté jinou knihu má člověk nejraději, pokud je ve výhodné a epické situaci kluka, jenž zrovna váhá, má-li si pořídit prak nebo číst Curwooda; jinou, jsa stižen zmatkem puberty; jinou, jsa po uši zamilován; a opět jinou po onu větší a vážnější část života, kdy honí hřebenem po hlavě první i následující šediny. Toto ovšem je stará vesta; lze se jenom divit, že když už se vydávají knížky „pro děti“ nebo „pro dospívající mládež“, nevydávají se jiné knížky s výslovným označením, že jsou pro mladé osly nebo pro staré šedivce, pro rozvedené manželky nebo pro osamělé bručáky. Avšak i když nehledíme na tyto rozdíly věku, nehodí se každá kniha, byť byla sebelepší, do každé situace. Na příklad bible se obyčejně nehodí jako cestovní lektyra do vlaku. V čekárnách zubařů nejsou zpravidla vyloženy básně, aby si jimi pacienti krátili čekání. Člověk se k ranní kávě nepustí do Hugových Bídníků, nýbrž daleko spíše do novin.
Řekl bych vůbec, že ráno se jaksi nehodí ke čtení knížek; člověku se to zdá být mařením času. Teprve s pokračujícím dnem pomalu roste schopnost a potřeba číst knížky a vrcholí obyčejně v noci; celkem vzato, čtenář patří mezi zvířata noční, a proto jeho odznakem bývá sova a nikoliv slepice nebo kachna, jež by jinak vhodně vyjadřovaly čtenářovu hltavost.
Jen noviny jsou dělány pro ranní čtenáře držící v ústech rohlík nebo visící v tramvaji na držadle; abychom tak řekli, noviny jsou plachta, se kterou člověk vyplouvá do božího dne. Naproti tomu revue se čtou nejlépe po obědě, kdežto kniha, podobně jako láska nebo flám, je hlavně záležitost noční.
Věc je daleko složitější, jakmile přihlížíme k různým okolnostem životním. Tak na příklad jsi-li utahán, žádáš si četbu, která je jako pořádný kus masa; nechceš mlsat, nýbrž bohatýrsky se našťouchnout jako drvoštěp po práci; i dáš si pořádný román, takový s důkladným dějem; podle možnosti krvák; není-li krváku, tedy román dobrodružný, zvláště pak mořeplavecký. Při mírné indisposici, jakož i v době starostí nebo přepracování dá se číst román exotický, historický nebo utopistický, hlavně
proto, že ti po těch dalekých zemích a dobách vlastně nic není. V pádu náhlé choroby prahneš po četbě krajně vzrušující a napínavé, která však nesmí být sentimentální a musí dobře končit; zkrátka, je to detektivka. Při
chorobě chronické odložíš i detektivku a sháníš se po něčem dobromyslném a důvěru vzbuzujícím; nejspíš to bude Dickens. Pozorný čtenář vůbec shledá, že Dickens a Gogol jsou autoři podněcující chuť k jídlu. V hodince smrti nemám ještě vyzkoušeno, které knize by dal člověk přednost; ale v kriminále a nebezpečenství života, jak mne kdosi ujistil, nelze dobře strávit Dostojevského, ba ani Jiráska; in carcere et catenis prý dělá člověku nejlépe Hrabě Monte Christo, Tři mušketýři nebo takhle Červený a černý od Stendhala. V neděli čte člověk nejraději essaye, už proto, že se při nich mírně a poněkud svátečně nudí; dále díla klasická, jež číst je, jak se říká, „povinností každého vzdělance“; vůbec nedělní četba je trochu jako konání ctnostného skutku, kdežto četba dne všedního se podobá spíše nějaké prostopášnosti, řekněme obžerství. Na letním bytě nejlepší četbou jsou staré kalendáře, Naše myslivost a Hostimil, pokud tyto časopisy jsou v místní hospodě; když nejsou, sáhne člověk dokonce i po Venkovu. Na podzim se čte nejlépe Anatole France, patrně pro svou zvláštní zralost; v zimě v sobě spaluje čtenář všechno možné čtivo, ba snáší i objemné psychologické romány, kterým se v létě nápadně vyhýbal. Vůbec tlusté romány se hodí do nepohody a metelice; čím horší nečas, tím tlustší román. V posteli nečtou se verše, nýbrž próza; verše čte člověk, sedě jen zlehka, tak jako když ptáček sedí na větvi. Vchodě čte člověk baedekra, noviny, poslední kapitoly rozečteného románu a časové pamflety. Při bolení zubů má rád romantickou literaturu, jíž byl opovrhl v době rýmy. Když něco čeká, řekněme dopis nebo návštěvu, má nejraději krátké povídky, na příklad Čechova. Mimo to je veliké množství knížek, u kterých opravdu nevím, kdy a za jakých zvláštních okolností se vůbec čtou; a nemohu tomu přijít na kloub. /1927/
KTERAK SE ČTOU KNIHY Jak známo, člověk čtoucí knížku se přenáší svou myslí do jiných krajů a prožívá jiné osudy, třeba osudy Majitele hutí nebo Muže, který se směje; následkem toho se hledí zbavit své tělesnosti, která ho váže na jeho fysické místo a k jeho osobnímu osudu. To znamená, že člověk čtoucí knížku si sedne nebo lehne co nejpohodlněji, aby mu jeho tělesnost nepřekážela a nevnucovala se mu. Proto se stává, že pozorný čtenář dává nohy na stůl nebo si opírá hubu o dlaň nebo si dopřává jiného nestřeženého pohovu; zkrátka uloží své hříšné a nepohodlné tělo tak, aby mu dalo pokoj a nehlásilo se o svá práva. Proto většina lidí čte na příklad v posteli. Není to proto, že čtení je náklonnost povalečů, nýbrž proto, že povalování je náklonnost čtenářů. Čtenář v tramvaji se pověsí těžce na držadlo jako zralá a sladká hruška. Čtenář ve vlaku má tendenci položit nohy na protější sedadlo nebo na klín svých spolucestujících. U některých lidí pohovka, otoman, sofa nebo chaiselongue vyvolává představy milostné; ve mně tyto blahobytné předměty vyvolávají představy čtenářské. Národ, který zkonsumuje nejvíce čtiva, jsou Angličané; proto si vytvořili nejpohodlnější lenošky na světě. Anglická románová produkce je v přímém vztahu k jejich průmyslu lenoškovému. Ještě jsem neviděl nikoho, že by četl, drže při tom v ruce činku nebo skákaje po jedné noze. Jen za zcela nevhodných situací čte člověk stoje. Člověk, který čte, spotřebuje maximum rovnováhy a stability; jeho těžiště musí být velmi solidně opřeno.
Jsou ovšem různé náhledy o tělesném pohodlí. Jako kluk jsem se zálibou četl leže na břiše pod postelí, pokud šlo o těžkou a zakázanou četbu; kdežto knihy dobrodružné a cestopisné jsem nejplněji prožíval sedě na houpající se větvi krásného jasanu, v koruně podobné džungli. Chaloupku strýčka Torna jsem četl v trámoví půdy a Tři mušketýry sedě obkročmo na kůle v plotě. Svůj nejsilnější čtenářský dojem jsem zažil, skrčen na nejvyšší příčce žebříku; ale nemohu si už vzpomenout, která to byla kniha. Dnes bych se stěží odhodlal k podobným čtenářským prostocvikům; má četba se také stala poněkud složitější a nevím dobře, v jaké přiměřené tělesné poloze bych měl číst dejme tomu Lamartinovy Dějiny Girondinů nebo Freudovy spisy.
Člověk, který čte, vyhledává samotu; předně asi proto, že je v tu chvíli zcela bezbranný vůči kterémukoliv bližnímu, a za druhé proto, že čtení je činnost svrchovaně nespolečenská. Je-li někdo vedle vás ponořen v knížku, nedlí vedle vás, nýbrž kdesi jinde, nemá co dělat s vámi, nýbrž s jinými lidmi. Vždycky je čtoucí člověk jaksi protivný tomu, kdo zrovna nečte; ten čtoucí se šklebí nebo vraští čelo, a vy nevíte proč; je vám tak děsně cizí, že počínáte uvažovat, co byste mu za tu urážlivou nedružnost provedli. Pročež kdo chce číst, odeber se do přísné samoty; je to bezpečnější. Proto lidé silných rodinných pudů knížky, jež čtou, předčítají nahlas; jsou si nejasně vědomi, že kdyby je čtli tiše a jen pro sebe, vypadli by z kruhu rodiny.
Při vší úctě k literatuře budiž přiznáno: knížka, kterou jsme právě dočetli, v nás budí slabounce štítivý dojem jako talíř, ze kterého jsme právě dojedli. Odklidíme ji, abychom ji neměli na očích. Jen velmi nepořádní lidé, jako jsem na příklad já, nechávají válet přečtené knihy tam, kde je sklapli. Ničím však nepohrdáme více nežli přečtenými novinami. Kdybychom chtěli někoho svrchovaně pohanět, mohli bychom mu říci, že nám na něm záleží jako na přečtených novinách.
Správný čtenář rozřezává knihu pomalu, neboť při tom mlsá; přečte si tuhle dvě slova a tamhle celou větu, polykaje naprázdno jako jedlík, který předem oceňuje, co dostane k jídlu. Když pak rozřezal knihu, počne konati obřad usedání; uvelebuje se, vrtí sebou, zkouší dát hlavu sem a nohy tamhle, až konečně shledá... ano, teď, teď je to dobře... To je úžasné, jak jsou někteří lidé zkrouceni, když čtou knížky.
/1925/
KAM SE DĚJÍ KNÍŽKY Stává se člověku, že nemá, jak se říká, do čeho píchnout. Takové ztracené existence hledají pak obyčejně místo v nějaké veřejné knihovně anebo v redakci; to, že shánějí živobytí zrovna tam a ne ve správní radě Živnobanky nebo v zemském výboru, ukazuje, že na nich leží jakási kletba. I já, byv kdysi ztracenou existencí, jsem nastoupil místo v jedné knihovně. Byla to kariéra velmi krátká a neúspěšná; vydržel jsem tam jenom čtrnáct dní. Přesto mohu prohlásit, že obvyklá představa o životě bibliotekářském
neodpovídá skutečnosti. Lidé si představují, že takový knihovník po celý den leze po žebříku nahoru a dolů jako andělé ve snu Jákobovu, a snáší na svůj stůl tajemné, téměř kouzelnické folianty, vázané ve vepřové kůži a plné poznání dobrého i zlého. Tedy věc vypadá poněkud jinak; takový bibliotekář nemá vůbec s knihami co dělat, leda potud, že změří jejich formát, napíše na ně numero a pokud možno krasopisně opíše jejich titul, na příklad: „Zaorálek Felix Jan: O mšici krvavé, jakož i o způsobu, jak jí čeliti a ji potírati a jak chránili naše ovocné stromoví ode všech škůdců se zvláštním vztahem k okresu Mladoboleslavskému. Stránek17. Vlastním nákl. Mladá Boleslav, 1872.“ Na jiný lístek napíše: „Mšice krvavá. Vide O m. k., jakož i o způsobu, jak jí celiti“ atd. Na třetí lístek: „Ovocné stromoví. Vide O mšici krvavé“ atd. Na čtvrtý lístek: „Mladá Boleslav. Vide O mšici
krvavé atd. se zvláštním vztahem k okresu mladoboleslavskému.“ Pak se to ještě napíše do jakýchsi tlustých katalogů a potom tu knížku sluha odnese a zastrčí do regálu, odkud už nikdy nebude vyňata. Toho všeho je třeba, aby kniha byla na svém místě.
Papuče Toto se děje s knihami veřejnými; kniha domácí má naopak tu zvláštnost, že není nikdy na svém místě. Jednou za tři roky bývám zachvácen fanatickým úmyslem, dát svou knihovnu do pořádku. To se dělá tak, že člověk vytahá všechny knihy a nakupí je na podlaze, aby je roztřídil. Potom vyndá jednu, sedne si na zem a počne číst. Druhého dne si umíní postupovat metodicky; začne dělat hromadu přírodních věd, filosofie, historie a já nevím čeho ještě, při čemž udělá starou zkušenost, že většina z jeho knih se jaksi vůbec nehodí do žádné z těchto skupin; mimo to k večeru shledá, že si to všechno pomíchal. Třetího dne se pokouší srovnat knihy nějak podle formátu; celá věc pak se končí tak, že to bere do náručí, jak to leží, a nacpe to všecko do přihrádek, načež má zase po tři leta pokoj.
Pokud se týče pořizování knížek, děje se to obyčejně tím způsobem, že člověk uvidí u knihkupce knížku, o které si řekne: „Tu musím mít!“ Pak si ji vítězně odnese domů, nechá ji měsíc válet na stole, aby ji měl po ruce,
potom ji nejspíše někomu půjčí nebo co, čímž knížka beze stopy zmizí. Patrně někde je; já mám ohromnou knihovnu, která někde je. Kniha patří k těm podivným předmětům, jež obyčejně mají jakousi temnou poloexistenci: totiž, že „někde jsou“. K těm věcem náleží také druhá rukavice do páru, klíče, domácí kladívko, konskřipční list a vůbec všechny důležité listiny. Jsou to věci, kterých nikdy nelze nalézt, ale které přesto „někde jsou“. Kdyby člověk pohřešil stokorunu, neřekne, že „někde je“, nýbrž, že ji ztratil nebo že mu ji někdo ukradl. Pohřeším-li však třeba „Příběhy Antonína Vondrejce“, řeknu si s jistým fatalismem, že „někde jsou“. Nemám ponětí, kde může být to knižní „někde“; nedovedu si představit, kam se dějí
knížky. Myslím si, že až přijdu do nebe (jak mně prorokoval pan Götz), první rajské překvapení, jež tam zažiji, budou všechny mé knížky, které nyní „někde jsou“ a jež tam najdu krásně srovnány podle obsahu i podle formátu; panebože, to bude velká knihovna! Představte si, že by knížky neměly tu podivuhodnou vlastnost ztrácet se: co by jich na světě musilo být! Mám zato, že by na ně pomalu nestačily naše příbytky s půdami i sklepy. Na štěstí mají knížky ten vyšší dar, že se nám ponenáhlu ztrácejí a „někde jsou“, nerušeny tím, že bychom se kdy mohli dopídit, kde vlastně.
Knihy se nezahazují ani nespalují v kamnech; jejich zánik je obestřen tajemstvím; někde jsou. /1926/
DOSLOV REDAKCE
„Věci kolem nás“ - tak jako „Obrázky z domova“ - jsou knížkou, kterou Karel Čapek připravoval, ke které si shromažďoval materiál, ale které už nedal definitivní podobu. Z poznámek k chystanému souboru spisů víme, ze Čapek chtěl shromáždit své fejtonové, causeristické a drobnější novinářské práce do jednotlivých svazků tak, aby každý z nich byl uměleckým celkem, obírajícím se jedním základním thematem. Proto zamýšlel zrušit ranou žeň svých novinářských sloupků „O nejbližších věcech“, výběr, který ještě nesledoval monothematický zřetel, a rozdělit fejtony zde obsažené do knih jiných. Ještě Čapek sám zařadil dvanáct sloupku do posmrtně vydaného „Kalendáře“, tři další přešly do knihy „Měl jsem psa a kočku“ a nyní do „Věcí kolem nás“ je převedeno dalších devět (Podložka, Orient, Mapa, Flašinet, Ochočené kolo, Řeřavé srdce domu, Vynález, Škatulka sirek, Klika). Tyto causerie a pak z novin a revuí vystřižené sloupky, jež si Čapek připravil do obálky s prostým názvem „Věci“, tvoří jádro svazku, který zřejmě měl být knihou pozorování, postřehů, kritik i lyrických zasnění nad věcmi, obklopujícími člověka v jeho denním žití. Kritik, který se bude zevrubně zabývat těmito Čapkovými drobnými pracemi, uvidí patrně jako jeden z jejich nevýraznějších rysů to, že jsou psány stejně tak o věcech, jako o lidech. Čapek je jistě mimořádně bystrý pozorovatel, a zejména v této knížce si můžeme ověřit, kolik postřehů dovede shromáždit i na nepatrné plošce několikastránkového sloupku, ale co především činí četbu jeho drobných prací tak zajímavou a živou i dnes, je právě jako u Jana Nerudy - lidskost, životní konkrétnost a postřeh společensky platný. Karel Čapek píše o věcech, ale ani na chvíli nezapomíná, že věci jsou svázány neoddělitelně s lidmi a s jejich životem ve společnosti. Píše na př. jako zasvěcený znalec o orientálních kobercích, a přitom představí čtenáři celou galerii lidských typů - „orientalistů“', v
nichž, jak ihned postřehne, obchodní taškáři, kramáři a zlodějíčkové mají zřejmou převahu. Píše o vkusném a libém uspořádání domova, a přitom dobře vidí, že domov není jen otázkou vkusu a hygieny, že „nejprve je nutno mysliti na to, aby všichni lidé vskutku bydlili“. Píše jinde s láskyplnou něžností o lidové keramice z Modré, a přitom správně ukazuje, jak zánik lidového umění je spjat s bezohlednou fabrikací podřadných nevkusných výrobků, ženoucí se jen za nejvyšším ziskem. Čapkův poměr k věcem, o nichž zde píše, je poměrem prostého člověka, který jich používá a pro kterého proto je nůž nožem, a ne předmětem spekulace. Proto chce Čapek, aby nůž měl dobrou ocílku, aby vyhovoval při řezání, krájení i dlabání, aby byl jednoduchý i aby pěkně vypadal. Klasikové marxismu psali o fetišisaci předmětů za kapitalismu, vedoucí nakonec k tomu, že věci ovládají lidi; že piana, koberce anebo automobily mají své lidi, protože oni v nich už nevidí hudební nástroj, hygienickou výzdobu bytu anebo dopravní prostředek, ale uložené peníze, majetek. Karel Čapek se staví s veškerým svým vtipem proti tomuto poměru mezi člověkem a věcí, vytvořeném buržoasií: v sérii článků o bytové kultuře, ve sloupku o sběratelích a falsifikátorech starých obrazů, ve fejtonu o hliněném džbánku - všude Čapek protestuje proti tomu v podstatě pekuniárnímu poměru k věcem, jež byly vytvořeny člověkem, aby mu sloužily, a mají mu tedy sloužit dobře, bez přetvářky. Čapek chce, aby lidský život byl bohatší, jasnější, slunnější. Obrací-li pozornost čtenářovu ke květinám, pak proto, že chce, aby stykem s nimi se stal i jeho život krásnější a pravdivější, píše-li o věcech, tedy proto, aby je lidé viděli a vnímali se vší jejich krásnou prostotou. Karla Čapka okouzlovaly zejména věci denní potřeby. Vracel se k nim vytrvale i jako fotograf amatér. Z velkého množství jeho snímků, na nichž rád zachycoval ty nejběžnější, jako boty, smeták, kbelík, hodiny a pod., jsme několik vybrali pro tuto knihu. I tu - v tomto vedlejším odvětví své činnosti - projevuje se totiž Karel Čapek jako umělecký realista. Ne roztodivné záběry, ne hra se
světlem a stínem, ale především skutečnost, realita jej zajímá. Ostatně to sám přímo programově napsal: „Dobrý amatér je sběratel skutečností; pravý půvab obrázků je nevyčerpatelná krása skutečných věci. Demokratický rys Čapkova umění je patrný nejen z toho, o čem a jakým způsobem píše, když si všímá věcí všedního života. Projevuje se i v jednotlivých narážkách, jež adresuje s jizlivým humorem politické reakci, Stříbrnému, Švehlovi, Kramářovi, a především v ostré kritice životního „stylu“ buržoasie. V ní vidí Čapek prapříčinu toho, že člověk je obklopován stále více v pravém slova smyslu i přeneseně, ethicky „šmízem“, přetvářkou, lží. Proti kupčení s obrazy starých mistrů, proti fabrickému vyrábění bezcenných předmětů protestuje Čapek upřímně a rozhořčeně. A hovoří-li o nutnosti vytvořit si pěkný a zdravý domov, nepoddat se nevkusu a pokrytectví buržoasie, dovede se podívat až na sám kořen tohoto problému v kapitalistické společnosti: „... nelze bez jistých rozpaků mluvit o kultuře a hygieně bydlení v době, kdy tolik lidí, tolik rodin, tolik dětí žije v nevýslovné špíně Šavlínova domu v Košířích, sklepních bytů na Žižkově nebo nelidských pelechů a cihelen pražské periferie. Má-li se mluvit o lidských příbytcích, tedy prvním slovem budiž palčivá připomínka, že ještě v tolika případech syn člověka nemá, kde by hlavy složil. Jsou jiní, kteří trpí nedostatečným bytem, a jiní, kdo žalují na nevlídnost a nehygieničnost většiny městských příbytků; ale všechny tyto stesky musejí zmlknout před brutálním faktem, že blízko nás, skoro mezi námi, skoro na dosah ruky žijí lidské bytosti za podmínek, které nelze nazvat ani středověkými; neboť nevěřím, že by ve středověku žili lidé tak naprosto mimo pomoc lidskou i božskou.“ „Věci kolem nás“ dokreslují profil fejtonisty Karla Čapka, spisovatele-demokrata, ukazují na bohatost jeho invence v drobné a nejdrobnější próze a jsou svědectvím jeho společenského zájmu o člověka. Patří k odkazu, který je živý a s kterým se i dnešní čtenář rád seznámí. Miroslav Halík
POZNÁMKY kupole svatého Petra - t. j. chrámu sv. Petra na Petrském náměstí ve Vatikáne, dokončená r. 1)90; je vysoká 141 m. Memnonovy kolosy - dvě obrovské sochy Amenhotepa III. v Thébaidě, které byly pokládány za podobizny krále Aithiopů Memnona, zabitého od Achillea v trojské válce. pan Falta - pan Edynek Moravec - postavy z Čapkova dětství v Úpici; Karel Falta byl hostinský „Na poříčí“, Eduard Morawetz byl majitel mechanické tkalcovny; Nykličkův Nero - Vilém Nyklíček byl hostinský z hotelu „Republika“ naproti domu otce K. Čapka v Úpici. dnes je v naší čtvrti flašinetový den - t. j. den, kdy v určitých čtvrtích vyhrávali flašinetáři. Karel Čapek bydlil tehdy v Praze na Malé Straně v Říční ulici v domě č. 11, jenž je tu s obyvateli zobrazen. appolinský - mravně čistý. Boulevard de la Poissonière - jedna z hlavních pařížských tříd na pravém břehu Seiny; Trajanův sloup v Římě - sloup postavený na oslavu válečných úspěchů císaře Marca Ulpia Trajana (53-117) na fóru po něm nazvaném. K. Čapek nazval jej v italských listech „jedním z nejpošetilejších památníků světa“; Tarascon - starobylé město se zachovalými hradbami v jihovýchodní Francii na levém břehu Rhôny, proslulé literárně Daudetovými příběhy o Tartarinovi. Sís František (1878-1938) - politik a novinář, s nímž se Čapek sblížil za první světové války v redakci „Národa“ a v „Národních listech“, ale později pro politické rozpory rozešel, jak je zřejmo ze vzájemných polemik. Freud Siegmund (1816-1939) - zakladatel psychoanalysy, učení zdůrazňujícího úlohu „podvědomí“ a pohlavního pudu v lidském jednání; je to v podstatě idealistická a nevědecká nauka, kterou K. Čapek zesměšnil už dříve ve svých povídkách. Kazetka - pseudonym Karla Zdeňka Klímy (1883 až 1942), novináře a dočasného šéfredaktora Lidových novin v době Čapkova redaktorství v
tomto deníku; Inkové - vyhynulý vzdělaný staroindiánský peruánský kmen, který založil slavnou říši v nynějším Peru, Ecuadoru a Chile. Gallové - nejstarší obyvatelé starověké Gallie, země mezi Pyrenejemi, Atlantickým oceánem a Rýnem. levantský žid - východní, z Východu pocházející. „jež se nic nazývá“ - podle verse z druhého zpěvu Máchova „Máje“: „toť, co se ,nic' nazývá.“ Prométheus - v řeckém bájesloví titan, který za trest, že odcizil Diovi oheň a daroval jej lidem, byl připoután ke skále, aby mu orel vyžíral játra stále dorůstající; vestálky - starořímské kněžky bohyně Vesty, střežící oheň, který nesměl vyhasnout; Cyr Smith a Gedeon Spillet - hrdinové románu Julia Vernea „Tajemný ostrov“; Pekari - jihoamerický druh vepřů. Hledám hliněný džbánek. - Autorovým doslovem k tomuto článku byl sloupek „Ještě ten hliněný džbánek“ v Lidových novinách 22. 10. 1924, v němž odpověděl na připomínky čtenářů k svému prvnímu článku a shrnul důvody, které ho přiměly k jeho napsání; Rimini - město v Itálii na pobřeží Adriatického moře; Faenza - italské město v provincii Ravenně na řece Amone, proslulé výrobou majolikového a kameninového zboží (fayence). Salisbury - město v jižní Anglii s proslulou katedrálou, o němž K. Čapek vypravuje též v Anglických listech v kapitole Merry Old England; Modra - město v jihozápadním Slovensku, známě výrobou lidové keramiky; legátek - legátko (dial.) - židle, zde: opěradlo. Jak to tehdy bylo. - Článek byl autorovou odpovědí na dotaz redakce sborníku průmyslového umění „Bytová kultura“, který ve svém 1. ročníku (1924-21) uveřejnil pod souborným titulem „Jaký byl domov českých spisovatelů“ několik příspěvků k tomuto thematu od význačných a známějších spisovatelů. fregatyabriggy - válečné plachetnice a dvojstěžňové plachetnice. akroteriafz (řec.) - ozdobné číslice, výzdoba rohů nábytku, vrcholů předmětů a pod. lambrekýny (z franc.) - dveřní nebo okenní závěsy; nippy (z franc.) umělecké drobnůstky.
makartovžtina - dekorativní vnějšková působivost bez skutečných uměleckých hodnot. Utvořeno podle jména H. Makarta (1840-1884), obdivovaného i odmítaného vídeňského malíře obrazů, které oslňovaly koloristikou a dekorativní okázalostí, ale myšlenkově byly prázdné; trubači ze Sackingen - výrobky vyvolané oblibou veršovaného románu J. V. Scheffla „Der Trompeter von Sackingen“ z r. 1814 s ilustracemi Wernerovými, který byl zpracován i operně od R. Bunge s hudbou V. E. Nesslera; secese - umělecké hnutí z konce 19. století, hlásající odklon od realismu; národopisná výstava - Národopisná výstava českoslovanská v Praze r. 1898; plucary (dial.) - hliněné džbány, baňaté nádoby. Ramses - jméno někdejších egyptských faraónů, kteří byli sochařsky zpodobňováni ve ztrnulém postavení. papír mâché - kašovitá hmota, kterou lze formovat do žádaných tvarů, po sejmutí tvrdnoucích. Šavlínův dům v Košířích - popsal autor v stejnojmenném sloupku v Lidových novinách 9. 4. 1921, jehož titul v pozůstalostním materiálu změnil na „Razzii“, pod nímž vyšel knižně r. 1953 v „Obrázcích z domova“. v den Míru - t. j. na Bílou sobotu, kdy byl v těch letech vyhlašován den Míru čsl. Červeného kříže. Fleischner Jindřich (1879-1922) - autor několika spisů z let 19191921, v nichž uvažoval o vztazích techniky k lidské kultuře a o organisaci práce i jejím sociálním významu. Připomínka jména tohoto „filosofujícího technika“, důvěřujícího, že „technický pokrok spasí svět“, je tu vzdáleným ohlasem Čapkových kritických poznámek k Fleischnerově knize „Chrám práce“ v Nár. listech 7. 5. 1920, s nimiž autor knihy polemisoval v Právu lidu 15. 5. 1920. Makbeth ...vidí ducha Banquova - ve čtvrté scéně 3. dějství tragedie W. Shakespeara: „Makbeth“. tellurický - zemský. „první člověk, který stanul na chladnoucí kůře zemské, byl zemědělec“ karikaturní použití pověstného výroku čsl. agrárního politika Antonína Švehly.
Rozhlas a svět - původně psáno pro anglický rozhlasový časopis „Radio-World“. znám jednoho jemného básníka - míněn básník Fráňa Šrámek. horror vacui (lat.) - strach z prázdnoty; Casals Pablo (nar. r. 1876) světově proslulý španělský violoncellista; relativní valorisace - poměrné zhodnocení. Hispano Suiza - jméno továrny na luxusní automobily a letadlové motory v Bois Colombes u Paříže. Knigge - Adolf Fr. Friedrich (1752-1796) – výmarský komoří a kratochvilný dvorský společník, spisovatel mnoha románů a dramat, které vsak v popularitě předčil jeho spis „Über den Umgang mit Menschen“ z r. 1788, dočkavší se přemnohých vydání. Z něho se v té době čerpaly pokyny k společenskému chování. brachylogie (z řec.) - stručné vyjádření palankin - (franc.) - východoasijská krytá nosítka. Achilleus - syn krále thessalského Pilea a mořské bohyně Thelidy, vylíčený v Homérově Iliadě jako nejslavnější z hrdinů trojské války; pud Achilleův - za války trojské, aby ušel předpověděné smrti, byl Achilleus ukryt matkou v dívčím převlečení na ostrově Skyros mezi dcerami krále Lykoméda. Odysseus, chtěje získat Achillea k boji, dostal se k nim v přestrojení kupce se šperky a zbraněmi. Při nabízení zboží dal vyvolat válečný poplach a rozpoznal Achillea podle toho, že se v nastalém zmatku v mužském pudu uchopil meče, kdežto ostatní dívky uprchly; tradice dcer Lykomedových - viz předcházející poznámku. Květiny - Obě části tohoto článku uváděly odborné zahradnické knihy Františka Jiráska. První knihu „Květiny pro váš byt“ 1938, druhá r. 1932 knihu „Chcete míti krásnou zahrádku?“; Hebridy - souostroví při západním Skotsku; Lofoten - skupina ostrovů při sev. Norsku, o němž K. Čapek vypráví v „Cestě na sever“; Hammerfest - nejsevernější město Evropy a celého světa na norském ostrově Kvaló. Pan Smrž - Oskar Smrž, autor „Knihy o kaktusech a jiných sukulentech“, kterou K. Čapek r. 1929 uvedl tímto článkem; Schumann
Karl - „Gesamtbeschreibung der Kakteen. Monographia Cactacearum“. Tomuto odbornému dílu věnoval K. Čapek obsáhlou recensi v Prager Presse 24. 8. 1928, kam v témž roce napsal několik větších referátů o německých botanických monografiích. probatum est (lat.) - vyzkoušeno, schváleno. červené a bílé růže se nosily ode dvou hrozně spolubojujících politických partají v renaisanční Anglii - válka Červené růže s růží Bílou, t. j. válka lancasterské větve panovnického rodu s větví yorskou o vládu v Anglii v pol. 15. století. Stříbrný Jiří (nar. 1880) - politik předmnichovské republiky; národní demokracie - česká politická strana buržoasního nacionalismu a velkokapitálu, založená r. 1918 a sdruživší se o volbách r. 1931 s fašistickými stranami a skupinami. k osobě vůdcově - t. j. k osobě Karla Kramáře (1860-1937), představitele k fašismu směřující politiky v buržoasně demokratické ČSR. zvláštních vínech - Psáno pro sborníček čs. spisovatelů, ke chvále vína, který s názvem „Víno“ redigoval A. Hoffmeister. ďArtagnan - postava z románu „Tři mušketýři“ Alexandra Dumase otce; Sokrates (469-399) - athénský filosof druhé pol. 5. stol. před n. l., představitel idealistického a nábožensko-mravního světového názoru; Beethovenovo adagio - v hudbě volná zpěvní nota, příznačná pro Beethovenovy sonáty. nitranský Zbor - vrch v okolí Nitry na Slovensku. Mach Josef (1883-1951) - básník, novinář a překladatel. Z jeho nerozsáhlé literární tvorby jsou nejživější verše, obrážející osobitý humor a ironii, shrnuté v soubor „Básní“ z r. 1933. Navrátil Josef (1798-1865) - vynikající malíř krajin, fresek, dekorací, zátiší a podobizen. Piepenhagen Au g. Bedřich (1791-1868) - malíř krajin; Čermák Jaroslav (1830-1878) - malíř historických obrazů, podobizen, zátiší a krajin.
Treťjakov Pavel Michajlovič (1832-1898) - sběratel, který nashromáždil s bratrem Sergejem Michajlovičem množství obrazů od ruských umělců, základ t. zv. Treíjakovské galerie, věnované r. 1892 Moskvě; Ščukin S. J. - ruský sběratel obrazů moderních západoevropských výtvarníků, z jehož sbírky, zestátněné r. 1918, bylo vytvořeno „1. museum nového západoevropského malířství“ v Moskvě; Nemes Marcell (18661930) - maďarský malíř a sběratel; Camondo Isaac de - francouzský sběratel obrazů. Čert je vem! - Otázkami uspořádání knihovny a formátů českých a zahraničních knih se K. Čapek znovu zaměstnával v sloupku „Knihovna“ v Lidových novinách 29. 1. 1928, z něhož tu převzaty jen kresby, kdežto článek sám pro obsahovou shodu s původním sloupkem nebyl do našeho knižního souboru zařazen; Alcan a Flammarion - pařížští nakladatelé; Mercure de France - franc, literární časopis, založený r. 1889, nejvýznamnější v období symbolismu, při němž vycházely knihy nejznámějších autorů tohoto období. Nouvelle Revue - La Nouvelle Revue Française, pařížský literární časopis; Lévy Calman - pařížský nakladatel spisů A. France a jiných význačných autorů. Curwood James Oliver - americký autor dobrodružných příběhů z prostředí divokého západu a života zvířat. Bídníci - román V. Huga, vydaný r. 1862. Dickens Charles ( 1812-1870) - slavný anglický povídkář a romanopisec, vystihující v nepřehledné řadě literárních postav s bystrým pozorovatelským umem a humorem nejvýraznější typy společnosti své doby; Gogol Nikolaj Vasiljevič ( 1809-1852) - geniální satirik a jeden z nejlepších představitelů realismu ve světové literatuře; Dostojevskij Fedor Michajlovič ( 1821 až 1881) - ruský spisovatel a publicista, z jehož rozsáhlé tvorby si dnes ceníme ta díla, která realisticky zobrazila ruský život, chudé a ponížené lidi, i společenské rozpory své doby. V pozdějších dílech se projevovalo protidemokratické a protilidové smýšlení Dostojevského; in carcere et catenis (lat.) - v žaláři a řetězech;
Hrabě Monte Christo - dobrodružný román Alexandra Dumase otce z r. 1844-45; Tři mušketýři - román Alexandra Dumase otce z r. 1844; Červený a černý - vynikající román francouzského spisovatele Stendhala, který v něm realisticky vylíčil život a mravy současné společnosti. Naše myslivost - odborný časopis, vycházející kdysi jako samostatná příloha „Týdeníku z Českomoravské vysočiny“ v Pelhřimově; Hostimil bývalý odborný časopis hotelových a hostinských živností; Venkov - orgán býv. politické strany republikánské (agrární), založený r. 1906 a zaniklý r. 1945; baedeker - knižní cestovní průvodce, nazývaný tak podle lipského nakladatele K. Baedekra, vydavatele cestopisných publikací; Čechov Anton Pavlovič (1860-1904) - význačný ruský spisovatel, mistr krátké povídky, jehož dílo, pronikavě vyličující rozklad buržoasie a znamenitě portrétující postavy soudobé společnosti, patří k nejvýznamnějším odkazům ruské prózy. Majitel hutí - tuctový společenský román francouzského spisovatele G. Ohneta z r. 1882; Muž, který se směje - historický román V. Huga z anglického života v XVII. stol. Chaloupka strýčka Toma - proslulá kniha americké spisovatelky Harriet Beecher Stoweové, která v prostém, citově účinném příběhu (vyd. v r. 1812) odhalovala nemorálnost a nelidskost otrokářství. nastoupil místo v jedné knihovně - nepochybně v r. 1916, kdy K. Čapek v zoufalé sháňce po životním zaměstnání začal pracovat v knihovně Národního musea. Příběhy Antonína Vondrejce - dvoudílný román K. M. Čapka-Choda „Antonín Vondrejc. Příběhové básníka“; pan Götz - literární kritik František Götz.
K digitalizaci použit text knihy: Karel čapek - VĚCI KOLEM NÁS S kresbami a fotografiemi Karla Čapka a s obrázky Josefa Čapka Vydal Československý spisovatel v Praze roku 1954 K vydáni připravil a poznámky sestavil dr. Miroslav Halík
