Vánoce v ráji papoušků 13

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 27. 12. 2005— 1. 1. 2006 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Vánoce v ráji papoušků

21

13

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Z Václaváku zmizel zločin 5 V Kina ohlašují Restart Zeman se vrací 3 V CIA a tajná vězení 11

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

Přesně před dvaceti lety, poslední den vánočních svátků roku 1985, se kdosi vloupal do chaty ve rwandském pohoří Virunga a mačetou tu zavraždil třiapadesátiletou ženu. Pachatel nebyl nikdy dopaden, už o tři roky později se ale osudu jeho oběti ujali hollywoodští scenáristé. Žádný div, příběh Dian Fosseyové (1932–1985) byl nejen vzrušujícím dramatem, ale i milníkem ve vztahu moderního člověka k divoké přírodě.

27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006 V RESPEKT 52

Stín nad slovenským snem Šéfredaktor SME o Dzurindových reformách, jak je neznáme

Smrt ochránkyně goril Vyrostla v ne právě harmonické rodině v Kalifornii, snad ještě víc než otcovo pití ji ale mrzelo, že nesmí mít doma žádné zvíře. Milovala je od dětství, nejvíce ovšem ta volná a neochočená. Studium veteriny jí nevyšlo, takže nakonec skončila s diplomem z terapie. Pracovala v nemocnici, ale sen o studiu přírody ji neopouštěl. Nakonec si půjčila peníze od banky a na vlastní pěst vyrazila do Afriky. Renomovaný paleoantropolog Louis Leakey, kterého tu vyhledala, byl tak okouzlený jejím entuziasmem, že svolil k velmi riskantnímu podniku: sponzorovat mladé dámě bez přírodovědeckého vzdělání výzkum horských goril. Zdálky může taková práce vypadat idylicky, ale musíme si uvědomit, že mohutní primáti měli ještě v 60. letech pověst „škaredých pekelných stvoření, napůl člověka, napůl bestie“, jak o nich v 19. století napsal francouzský přírodovědec Paul du Chailu. Dian Fosseyová podle pamětníků zůstávala tváří v tvář divokosti vždy klidná a beze strachu. Postupně se „nebezpečným“ lidoopům ve rwandských horách přiblížila a celé dny trávila v jejich společnosti, aniž by je rušila. Ze dnů byly brzy roky, z přenosného stanu výzkumné středisko Karisoke a zanedlouho se zrodilo její světové prvenství – samec přezdívaný Peanuts je považován za prvního divokého lidoopa v dějinách, který se ze své vlastní vůle dotkl člověka (v roce 1970 chytil Dianu za ruku). Její vědecká pozorování tak nadobro vyvrátila mýtus o divokých bestiích, v životě Diany Fosseyové se však objevilo jiné nebezpečí. Pytláci. Když zavraždili její oblíbenou opici Digit (gorilí tlapy byly žádané coby popelník), vyhlásila jim Fosseyová otevřenou válku z první strany časopisu National Geographic. V divoké zóně na pomezí Rwandy, Konga a Ugandy se pustila do riskantní hry s ohněm. Vyzbrojila se pistolí a začala gorily hlídat, výslechů dopadených pytláků se účastnila s tak nebojácnou razancí, že ji prý mnozí pověrčiví vesničané začali považovat za čarodějnici. Obecně se soudí, že právě pytláci Dian Fosseyovou nakonec zavraždili, ale její zápas za gorily přesto skončil vítězně. Upozornila svět na kriticky ohrožený živočišný druh, založila vlivnou organizaci na jeho ochranu a to, že Rwanda dnes chápe, že na gorilách vydělá víc, když je bude chránit a opatrně ukazovat turistům, je také její zásluha. Už čtyři týdny po Dianině smrti sčítání horských goril ukázalo, že katastrofální úbytek těchto zvířat se zastavil a ještě větší naději dávají čísla z loňského roku: na svazích hor Virungo žije téměř o pětinu více lidoopů než před patnácti lety. Petr Třešňák

Opravdu jsou jen tyhle dvě možnosti? FOTO TOMKI NĚMEC

S

lovensko si v posledních letech užívá obdivu světových i českých médií za ekonomické reformy. Přednášky ministra financí Ivana Mikloše v zahraničí jsou odměňovány potleskem vestoje. Zrodil se stereotyp o slovenském úspěchu. Je to úleva po dlouhém období soucitného opovržení, s jakým svět pohlížel na Slovensko v devadesátých letech. Nicméně dnešní stereotyp je stejně fiktivní jako ten předešlý, byť obohacen o romantickou představu o škaredé housence, která se proměnila v motýla.

Příliš mnoho v síti Slovenské ekonomické reformy jsou pro Evropu zajímavé tím, že ztělesňují její touhu po změně a současně jsou laciným laboratorním testem, který má potvrdit či vyvrátit teorii. Idea rovné daně je popsána už dost dlouho, v praxi ji ale v Evropě (kromě Estonska) ještě nikdo nevyzkoušel s takovou důsledností, aby se dal zkoumat výsledek. Na první pohled není špatný. HDP roste nebývalým tempem, inflace je nízká, zahraničních investic přibývá, nezaměstnanost klesá, stát solidně kontroluje svůj deficit rozpočtu a snaží se ho snižovat. Na druhé straně statistiky a průzkumy odhalují, že vítězů je zatím o dost méně než těch, kteří mají pocit prohry. Přibylo lidí, kteří se propadají do sociální sítě anebo se nad ní drží jen s vypětím všech sil. Ve městech na středním a východním Slovensku, jako je Partizánske či Medzilaborce, není po reformě ani stopy a lidé tam žijí bez naděje na lepší život. To všechno jsou voliči, kteří svými hlasy pro levicově-populistický Smer ohrožují utopickou vizi premiéra Mikuláše Dzurindy a ministra Ivana Mikloše, že už stačí jen dalších pár reformních let a zářné zítřky jsou tady. Předseda Smeru Robert Fico otevřeně slibuje, že zruší rovnou daň a jednotnou DPH, protože prý prospívají jen bohatým, a že změní i principy penzijní reformy. Pokud mu to voliči opravdu umožní, tak laboratorní test ukázal, že reformy, jak je prováděla slovenská vláda, se v Evropě dělat nedají. A bude to svým způsobem pravdivý důkaz, přestože Fico je spíše – řečeno biologickou terminologií – nechtěný virus, který jen bezhlavě napadl oslabený společenský organismus. Dzurinda a Mikloš tuto interpretaci samozřejmě nepřipouštějí a jsou odhodláni ji vyvrátit tím, že reformy po volbách zachrání za jakoukoli cenu. I politickou. A tady začíná spor o to, co vlastně reformy způsobily a jakou cenu za ně bude Slovensko v budoucnu platit. Myslím si, že bude mnohem vyšší, než jsem si ještě v roce 2002 jako zastánce těchto reforem byl ochoten vůbec připustit.

Ideologické kladivo Dotkli se jí, a ona nás změnila. (Diana Fosseyová s gorilami.) FOTO ARCHIV

Stručně řečeno, důsledkem zavádění reforem, jejichž úkolem bylo oživit ekonomiku, je umrtvování politického a společenského života.

Příčinou však nejsou samotné reformy, ale utopická víra v jejich správnost, z níž plyne víra v neomylnost jejich tvůrců. Tak se zrodila ideologie, jejíž kladivo tluče po hlavě byť i jen mírné kritiky reforem a už dávno utlouklo veřejnou debatu jen k jedinému tématu: jak přinutit lidi správně žít podle zákonů ekonomiky. Ideologie, pokud se spojí s dobře organizovanou politickou mocí, má sílu, jejíž účinky už společnost zapomněla rozeznávat. Nepostřehla ideologizaci života také proto, že ji neočekávala od vlády, která povstala ze společenského odporu vůči nacionalistické ideologii Vladimíra Mečiara. Ideologizace života se projevuje všude, ale klasickým příkladem může být život politický. Jeho podstatou je dnes korupce a celá společnost to ví. Vládní koalice však všechna podezření odbývá slovy, že o korupci nejsou důkazy a že důležité jsou především reformy. Korupce se na Slovensku vyvinula v něco, co už má znaky systému a není to jen živelný jev typický pro všechny postkomunistické země. Obávám se, že korupce se stala promyšlenou mocenskou koncepcí. Propuklo to v roce 2003 poté, co premiér Dzurinda ztratil většinu v parlamentu po známé kauze „skupinka“, když z premiérovy strany SDKÚ odešlo několik poslanců do opozice. Reformní zákony ale navzdory ztrátě většiny procházely parlamentem jako nůž máslem díky neuvěřitelným spojenectvím s různými nezávislými poslanci, kteří odešli z Mečiarova HZDS. Bylo čím dál jasnější, že každé důležitější hlasování je jednoduše kupováno. Přímé důkazy nejsou, těch nepřímých je spousta. O tom, kdo jsou ti nákupčí hlasů, kolují po Bratislavě dramatické historky, ale bez ohledu na jména je jisté jedno: stal se z toho systém.

Obětované Tatry Korupce je v jistém smyslu racionální přesně tak jako samotné reformy. Příkladem může být zdravotnictví. Zákony, které zavádějí tržní princip a jsou dramatickým zásahem do života lidí, prošly spolehlivou většinou. Už tehdy se psalo o tom, že největší zájem o podnikání ve zdravotnictví má finanční skupina Penta, nechvalně známá i v Čechách. Penta už má dnes díky hlasům nezávislých poslanců, kteří dali průchod reformě, síť lékáren, záchranných služeb, které jsou štědře dotovány státem, dvě zdravotní pojišťovny a na řadě jsou nemocnice. Premiér Dzurinda ani ministr zdravotnictví Rudolf Zajac možná opravdu nemuseli pro přijetí těchto zákonů hnout ani prstem. Politický život na Slovensku není popřením parlamentní demokracie, je jen její karikaturou. Lži politiků jsou součástí společenského konsenzu a pravda, byť zjevná, je zesměšňována jako cosi nepodstatného. Podstatné jsou totiž reformy. Tato ideologie zasáhla i život společenský. Dzurindova vláda, která se kdysi dostala k mo-

ci a udržela si ji i díky podpoře nevládních organizací, udělala dost pro to, aby jim ztížila život. Jednu část přímo dotuje vládními granty a kupuje si jejich loajalitu, s další – a větší – částí se ale dostala do otevřeného sporu. Jedním z příkladů je osud Vysokých Tater po kalamitě. Premiér Dzurinda sliboval, že bude veřejná diskuse o budoucnosti Tater, založil vládní výbor na jejich obnovu. V jeho čele stanul Dzurindův stranický oblíbenec Ivan Štefanec, bývalý manažer Coca-Coly. Nevládní organizace zejména z řad ochránců přírody se zpočátku snažily premiéra přesvědčit, aby vyslechl jejich argumenty. Po nějakém čase to vzdaly a psaly už jen petice a otevřené dopisy. Po roce je jasné, že příroda Tater podlehne reformní ideologii. Tatry se mají stát místem pro bohaté turisty s luxusními hotely. Ochranářům, kteří protestovali až v Bruselu, Dzurinda vzkázal, že jsou škůdcové a štváči. Další ostrý spor se vedl o osud nedostavěné budovy Slovenského národního divadla. Vláda ji chtěla prodat firmě řeckého podnikatele s nejasnou minulostí, jehož hotel Carlton často využívá premiér Dzurinda pro různé akce. Umělci protestovali a vláda dočasně ustoupila. Vše ale přesto směřuje k tomu, že z budovy divadla se v duchu reforem stane ziskový podnik, ať už se někde v jeho rozlehlých prostorách bude divadlo hrát nebo ne. Na tomto sporu bylo zajímavé sledovat, jak neprůstřelná je reformní ideologie. Zoufalé výkřiky umělců zněly ve srovnání s chladnokrevnou ekonomickou argumentací ministra financí Ivana Mikloše směšně. Jejich věty o kultuře a hodnotách jako by úplně ztrácely smysl. Jako by přicházely ze světa, který jsme sice kdysi znali, ale kamsi zmizel bez toho, abychom si všimli, kdy se to stalo.

Šance k nadechnutí Ten přirozený, nedokonalý svět, v němž nikdo nemá právo na absolutní pravdu, zmizel z ostychu před dokonalou utopií, ve které vládnou jen ekonomické zákony a ministr financí. Zmizela i naděje, kterou kdysi ztělesňovala Dzurindova vláda, že mravní vzepětí proti Mečiarovi vyvolá k životu otevřenou společnost. Slovenský laboratorní test může volbami v roce 2006 potvrdit, že utopická vize je životaschopná a že to chce jen hroší kůži. Volby můžou také Dzurindovu vládu smést a rozhoupat kyvadlo na druhou stranu. Obě možnosti budou vítězstvím cynismu. Třetí možnost je nerozhodný stav. V něm by možná bylo trochu prostoru pro lidskou bytost k nadechnutí. Martin M. Šimečka Autor je šéfredaktor deníku SME.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 52 V 27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006

Zeman hromadného ničení Co přinese návrat starého sprosťáka

N

ení sporu, zažíváme návrat Miloše Zemana. Premiér Paroubek jej vytáhl zpět a používá ho jako zbraň hromadného ničení. Taková zbraň se ale může obrátit i proti svému majiteli. My ostatní bychom se měli obrnit rouškami, protože éter zaplaví nová chřipka vulgarity a hlouposti.

Proti všem Když jsme letos v březnu na těchto stránkách analyzovali text vydávaný Milošem Zemanem za „memoáry“, napsali jsme mimo jiné: „Zeman nepíše paměti jako člověk, který ukončil politickou kariéru, nýbrž jako muž, jenž si připravuje půdu k návratu.“ A je to tady. Po třech letech v politickém hrobě se jedna z nejpopulárnějších a současně nejproklínanějších figur polistopadové politiky pokouší vstát a rozchodit ztuhlost. Kouzelník, který za tím zázrakem stojí, se jmenuje Jiří Paroubek. A to, že se rozhodl znovu rozhýbat pospávajícího golema, způsobily jednoduché počty. Blíží se volební zápas a není rozumné nechat Zemana bez dozoru, zavřeného na Vysočině jen se svou ukřivděností a nudou: tažení proti „zrádcům“, kterým vysočinský penzista mstící se straně za svůj neúspěch v prezidentských volbách málem zničil ČSSD, musí mít Paroubek v dobré paměti. Ale premiérův krok jistě nediktovaly jen obavy. Zeman, idol všech kverulantů a zhrzených, je navíc ideálním voličským magnetem. A to je pro Paroubka s jeho respektem k průzkumům, žebříčkům a měřičům popularity jistě důležitá věc. Současný premiér sice ví, že Zeman a jeho suita dnes nereprezentují žádný většinový názor v ČSSD, ale zato jsou hodně slyšet. A jestli oživlý Zeman dokáže aktivizovat frustrované straníky i voliče – proč toho nevyužít. Navíc je pro Paroubka ideální mít k ruce ostříleného ranaře, který se nenávidí s reformním křídlem strany. Lidé jako ministr financí Sobotka nebo šéf sněmovny Zaorálek odteď vědí, že se musí mít před tímto tandemem na pozoru a držet se zpátky. Vnitřní motivace je sice dobré znát, nicméně pro veřejnost je zásadní otázka, co návrat Miloše Zemana přinese. Soudě podle nedávného hodinu trvajícího monologu v České televizi to bude stará vesta: řádnou porci sebechvály, sprostotu místo diskuse, lži a nenávist. Když před pár dny vyšel v Právu rozhovor se Zemanem, nastražilo

kouzlo nechtěného jen pár centimetrů od jeho fotografie reklamu na přípravek řešící problémy s erekcí. Vskutku důstojná oslava návratu muže, který o svých ideových protivnících mluví jako o impotentech, děvkách, idiotech či zkurvených trpaslících.

Král frustrovaných Zemanova smluvně-opoziční vláda z let 1998– 2002 se dostala až do učebnic politologie na jedné z nejprestižnějších univerzit ve Spojených státech, John Hopkins University, jako odstrašující příklad postkomunistického vývoje. V tamní publikaci se mimo jiné píše, že v této době „došlo k poklesu demokratizace společnosti, nezávislosti médií, fungování práva a k nárůstu korupce“. Jen si tu éru zlehka shrňme. Kvůli útokům a urážkám přes hranice (jedna za všechny: Rakušani jsou idioti) jsme čelili vážnému zmrazení vztahů s Německem a Rakouskem, kvůli stykům s podezřelými mezinárodními šíbry, výletům do saddámovského Iráku a podtrhům na spojence odložily premiérovo pozvání Spojené státy, protestoval Vatikán, NATO nás označilo za nedůvěryhodného partnera. Doma docházelo k zastrašování, vydírání či plánování vraždy nepohodlné novinářky. Vládla korupce jako hrom. Co vlastně může být horšího? Snad jen jedna věc – komunisté u moci. A i to pro nás Zeman chystá. Bolševici jsou podle něj reformovaná a demokratická strana, se kterou stojí za to žít. Otázkou je, proč je tedy po tom všem Zeman pro zdejší veřejnost pořád tak zajímavý? Proč ji láká? Možnou odpověď nabízí Erich Fromm v knize Strach ze svobody: lidé podle něj mají často sklon zbožňovat vůdce, kteří nabízejí silácká řešení, a to i přesto, že je tu a tam praští po hlavě nebo jim seberou nějaké svobody. Mají totiž dojem, že na svůj život nestačí, že je někdo musí vést, určit, co si mají vybrat. Vždyť je kolem tolik nástrah, životních voleb a rozhodnutí. Na tuto strategii neurvalého, vševědoucího a starostlivého lídra kdysi vsadil Zeman a nyní i Paroubek. Úplně stejní „vůdci“ ti dva samozřejmě nejsou. Bývalý premiér má oproti tomu současnému jednu propagační výhodu: protože nedisponuje žádnou politickou funkcí, hovoří o světě politiky s tím největším despektem. Tedy přesně jako tři čtvrtiny zdejší veřejnosti, která si v přetrvávajícím

To svůdné slovo spekulant

postkomunistickém šoku myslí, že všechny partaje jsou uplacené, politici myslí jen na sebe a nedělají nic ve veřejném zájmu. Zeman pak funguje jako důkaz. Vždyť on v té politice byl, musí tomu rozumět a vidíte, co o tom říká – takže jsme s tím svinstvem měli pravdu! Takováto úvaha je sice mimo, ale má aspoň nějaký racionální základ. Ten se o něco hůř hledá při zdůvodňování, proč tak Zemana zbožňují i lidé z médií. I po odchodu z veřejných funkcí se do Zemanovy jeskyňky táhl vytrvalý proud novinářů, a pravidelně přinášeli dlouhé zprávy o nehynoucí síle jeho povrchního, urážlivého a pomstychtivého ducha. Někdy to vypadalo až jako dosud neznámý druh novinářské masochistické obsese, ale i tady existuje vysvětlení. Zeman je pro českou politickou žurnalistiku ideální tvor: nebojí se lhát a pomlouvat, takže s ním je peprný „zpravodajský článek“ vždycky zajištěn, stačí zajít na návštěvu a zapnout diktafon. Například nedávno noviny široce publikovaly Zemanovo tvrzení, že nový ministr zemědělství Jan Mládek je „velká kapsa“, tedy že bere úplatky. Nikdo se nezajímal o důkazy, ale senzace pro jeden den byla snadno a rychle na světě. Pro schopného rétora bez skrupulí je to samozřejmě úžasná manévrovací plocha. A koho už dnes zajímá, že nám tahle obvinění a čtivé drby dodává na stůl člověk označený tady – jako zřejmě jediný politik – Ústavním soudem za puncovaného lháře.

Musíme si pomáhat V tuto chvíli nelze s jistotou tvrdit, že se Zemanovi návrat podaří dotáhnout. Téměř s určitostí se ale dá tvrdit, že spojenectví Zeman a Paroubek dlouho nepotrvá. Dnešní premiér se totiž mýlí, pokud se domnívá, že Miloše Zemana jen využije a půjde dál. Zeman nikdy vedle sebe nestrpěl někoho, kdo by ho mohl zastínit či ohrozit. A mocenskou manipulaci umí dokonale, stejně jako zákulisní souboje a nelítostné vyřizování účtů. Bývalý premiér totiž celou svou kariérou řeší jediné: sám sebe. Děsí se dalšího „prezidentského“ neúspěchu či skutečného pádu do zapomnění. Proto také stáhl svůj tolikrát omílaný „slib“ – odcházím, abych se už nevrátil – a snaží se vyškrábat zpátky. Erik Tabery

Q

zpochybní jejich „morální nárok“ a vyžene je ze hřiště. Ve spletité řeči paragrafů se jistě dá pro tento verdikt najít nějaké „právně bezchybné“ vysvětlení. Důvěra, že tento stát opravdu ctí soukromé vlastnictví a chrání ho, ovšem utrpěla vážnou ránu.

Lekce Nošovice

Problém nejsou ti, kteří něco koupí a se ziskem pak prodají, ale stát lhostejný k soukromému vlastnictví. Ústavní soud nám daroval k Vánocům rozhodnutí, že parlamentem odhlasovaná restituční tečka platí pouze pro restituenty a jejich přímé dědice. Řada médií to přivítala jako správný zásah proti spekulantům. To stojí za pozornost. Tohle slovo už v téhle zemi kdysi rezonovalo (přesněji – bylo vstupenkou do komunistického vězení) a Češi si jej znovu oblíbili, když nedávno vyšlo najevo, jak lukrativní pozemky vinou vedení pozemkového úřadu skončily v rukách překupníků, od nichž je města budou muset draze vykupovat. V tomhle příběhu ale něco nesedí. Prvou nesrovnalostí je už samotné slovo spekulant. V každé slušné kapitalistické zemi by se mělo vyslovovat se stejnou úctou jako třeba zelinář nebo burzovní makléř. Pod ten pojem se schovají normální povolání, jejichž podstata je prostě jen nákup a prodej, pouze s větší mírou rizika. Pokud někdo vycítí, že je možné levně nakoupit pozemky a po čase je se ziskem prodat, není důvod jej za to hnát na pranýř. Problém je jinde: především v protekci a nerovném přístupu k informacím, na jejichž základě lze všechny tyhle „spekulativní“ nákupy provádět. A to je kámen úrazu i v případě obchodu s pozemky v Česku.

si komunisté „znárodnili“, se vrátí původním vlastníkům. Bylo to samozřejmě složité, neboť řada parcel byla mezitím již zastavěná. Stát proto majitelům takové půdy vydal restituční nárok na stejný počet hektarů někde jinde, s nimiž bylo možné obchodovat. A spousta lidí pak tyto nároky od restituentů nakoupila. Někdo se snahou získat vyhlédnutý pozemek k hospodaření, někdo s vidinou výhodného prodeje. To byli především lidé, kteří měli známosti, a tím i privilegovaný přístup k informacím od pozemkového úřadu, a dokázali nárok na hektar kdesi na Vysočině vyměnit za hektar ve městě předurčený ke stavbě supermarketu. Ohlédnutí zpět ukazuje, že stát naprosto selhal. Na jedné straně pozemkový úřad korupčně pouštěl informace a vycházel vstříc papalášským kámošům, na straně druhé nedokázal vyřídit nároky těch, kteří chtěli získat půdu, aby se na ní hospodařilo. A tito normální podnikatelé, co se nechali nalákat a v dobré víře udělali normální obchod, dostali navíc ke zklamání ještě cejch darebáka. Ústavní soud nyní prohlásil, že restituce nejsou byznys, ale zmírnění křivd, a proto „spekulanti“ na své koupené nároky žádnou půdu nedostanou: s tímhle „podnikatelským rizikem“ prý měli od počátku počítat. To je ovšem hrubé matení pojmů. Hrát čistou hru Risk, do kterého zdejší podnikatelé dobrovolně Pro pořádek jen malé opáčko. Po listopadu 1989 šli, se týkal jen výhodnosti či nevýhodnosti zíspolitici rozhodli o tom, že pozemky, které kdy- kání pozemků. A nikoli toho, že stát najednou

Další vážnou ránu, nutno říct. Ne snad, že bychom se rovnou museli bát plošných loupeží a odírání jako kdysi pod vládou komunistů; současné hrozby přicházejí nenápadněji, nicméně jejich podstata je stejná. Vedle povyku kolem „spekulantů“ to ukázal i případ výkupu půdy pro plánovanou továrnu Hyundai v Nošovicích. I tam jsme byli svědky nepřijatelných metod. Stát sice ty, kteří mu komplikovali vysněnou investici, nezavíral za mříže jako za komunistů ani na ně neposílal vyhrožující policisty jako za Zemana, ale našel si možná ještě skandálnější postup: zastrašil je nenávistí a vztekem sousedů, které sám chytrou manipulací v pozadí vyvolal. Zaprvé předem obyvatelům obce sdělil, že pokud k nim automobilka přijde, dostane každá rodina na ruku sto tisíc korun za zhoršení životního prostředí. A pak už jen severomoravskému hejtmanovi Tošenovskému stačilo dramaticky „ukončit“ jednání s nenápadnou výzvou: Těchto posledních sedm sobců stojí mezi vámi a slíbenou hromadou peněz – máte dva dny na to, abyste je přivedli k rozumu. Tošenovský sice potom do televize se starostlivým výrazem tvrdil, že postoj sedláků neochotných prodat rodovou půdu „chápe“ a že je připraven chránit je před rozhořčením davu, ale jeho nošovičtí mu dobře rozuměli: „soukromé“ výhrůžky rebelům, že když neprodají, dojde na krev a vraždy, splnily státní záměr lépe než otevřený nátlak úřadů. Suma sumárum – soukromí vlastníci v Česku se mají prima do chvíle, než většině kolem zkříží plány. Pak je to stále stejně zlé a nezáleží na tom, jestli nahoře sedí socialisti nebo konzervativci. Marek Švehla

Q

3

EDITORIAL Vážení čtenáři a čtenářky, konec roku je vlastně jen číslo v kalendáři, přesto se sluší popřát hodně zdaru do roku dalšího. V posledním letošním vydání Respektu vám přinášíme reportáž Jáchyma Topola o pozoruhodné rodině z Orlických hor. Dále píšeme o tom, jak končící „česká“ BBC může nebo nemůže zanechat otisk na úrovni tuzemských médií. Respekt, jak známo, podporuje ekonomické reformy, přesto jsme vás už několikrát v reportážích seznamovali s odvrácenou tváří uznávaných slovenských reforem. Nyní přidáváme komentář šéfredaktora deníku SME Martina Šimečky. Také bych vás rád upozornil, že pokud jste se rozhodli zajistit si předplatné tištěného Respektu, můžete zdarma využívat i náš webový archiv, který je unikátním průvodcem událostmi posledních šestnácti let. Srdečně zdraví Marek Švehla

GLOSY Policie uspořádala velký zátah a zbavila jednu z turistických výkladních skříní Česka – pražské Václavské náměstí – dealerů drog, prostitutek, pasáků a kapesních zlodějů. To je dobrá zpráva. „Na akci jsme nasa-

Špetka soli v dobré zprávě dili mimořádné počty policistů a na zachování současného způsobu kontroly náměstí nemáme dlouhodobě dost lidí,“ přisypal do ní vzápětí sůl policejní prezident Vladimír Husák. Těžko uhodnout, proč to řekl: ten výrok je stejně zbytečný jako nepravdivý. Zaprvé: v počtu policistů na tisíc obyvatel patří Česká republika do špičky Evropské unie. Problém je, že dvě třetiny policajtů z celkových šedesáti tisíc sedí v kancelářích, daleko od míst, kde lidi trápí zločin. Všichni ministři vnitra slibovali reorganizaci, takže nezbývá než věřit, že František Bublan to dotáhne do konce. Husák má tedy lidí dost a ne, že ne. A teď zadruhé: nikdo po šéfovi policie nechce, aby masivními posilami zaplavil právě Václavské náměstí. Tohle místo by přece i za normálních „neakčních“ časů měla ta zhruba dvacítka sem přidělených policistů zvládnout. Proč se jim to nedaří, je jiná otázka. Jde o neschopnost, o korupci, nebo snad o znechucení nad špatnou vymahatelností práva, která u policistů vyvolává operační letargii? Tyhle otázky by měl Husák řešit a ne se vymlouvat na – neexistující – překážky. Jaroslav Spurný

Předvánoční klídek narušila nečekaná událost, ke které by bylo dobré se hned v lednu zase vrátit. Guvernér České národní banky Zdeněk Tůma rázně zkritizoval politiky za to, jak lehkomyslně rozhazují. Blížící se volby jako by všem zatemnily mozek a z plánů

Štěstí, že máme Tůmu na šetření (snižování mandatorních výdajů) nezbývá nic. Pravicová ODS přes noc otočila, opustila svoji předchozí linii „sociální podpora jen potřebným“ a bezhlavě přihazuje miliardy všem. Takové atmosféře se samozřejmě snadno přizpůsobila i levice. Výsledkem je mimo jiné plošné zvyšování porodného, rodičovských podpor, nemocenské, dávek pro prvňáky, pro které si budou moct přijet i sociálové v BMW. Celé je to ukázka, jak snadno lze v Česku zapomenout na všechny sliby, hodiny a hodiny debat o reformách, kilech papíru s expertními analýzami. Guvernérův hlas je důležitý a uvidíme, co teď zmůže. Také by ale stálo za to analyzovat politiku nebo politické rozhodování hlouběji. Jak se v konzervativní straně takové politické rozhodnutí vzalo? Po racionální debatě, nebo šlo o emoce? Tohle by nám Topolánek a spol. měli před volbami vysvětlit. Pořád se mluví o skryté koalici ČSSD a KSČ, co když je ale tohle předehra velkého povolebního tandemu ČSSD–ODS? – MŠ –

4

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI „Jestli to stihnu zpracovat a zformulovat, tak se to pokusím změnit,“ říkal v polovině listopadu poslanec ČSSD Miloš Melčák nad novým zákonem o zadávání veřejných zakázek, když mu Respekt ukazoval, jak i nový zákon umožní nastavit „veřejnou“ soutěž tak, aby již předem byl znám vítěz. Poslední středu před Vánoci sněmovna zákon schválila – a korupci a beztrestné vybírání svých „favoritů“ umožňuje dále. „Je to ještě horší než dřív,“ říká bruntálský podnikatel Petr Czasch, který proti korup-

27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006 V RESPEKT 52

Odhodlání sedláka Mičky Zpráva o životě uprostřed zdejších hor

Co změnil poslanec Melčák ci při zadávání zakázek už dlouho bojuje. Zákon totiž sice říká, že všechny veřejné zakázky nad dva miliony musí být zveřejněny, ale zákonodárci v hospodářském výboru – jehož je Melčák členem – navrhli, aby se pro stavební zakázky zvedla tato podmínka na šest milionů korun. „Přitom 80 procent zakázek, především u obcí, se do tohoto limitu vejde,“ upozorňuje Czasch. To je jen malý příklad. Respekt před měsícem Melčákovi předal právě Czaschovu analýzu a poslanec, který je zpravodajem (tedy garantem) zákona, byl překvapen, kolik způsobů, jak obejít smysl zákona – jímž je znemožnit korupci a ušetřit veřejné peníze –, v něm je. „Nikdo z nás si toho nevšiml. Ale máte pravdu, ty možnosti korupce tam jsou,“ souhlasil Melčák. Jen namátkou: zákon umožňuje nezveřejnit kritéria, podle nichž výběrová komise rozhodla, či stále dovoluje nastavit takové podmínky, že se do soutěže mohou přihlásit jen „vhodní“ uchazeči. Jediný, kdo prapor boje proti korupci v zakázkách zvedl, byla poslankyně US-DEU Táňa Fischerová. Ta totiž bruntálského podnikatele Czasche vyzvala, aby jí zákon připomínkoval. Výsledkem bylo více než 140 pozměňovacích návrhů do druhého čtení zákona, ale sněmovna je všechny smetla jediným hlasováním – i za Melčákova přispění. Melčákův hlas je přitom velmi důležitý: jako zpravodaj zákona poslancům doporučuje přijetí či nepřijetí jednotlivých změn a poslanci se jeho doporučením většinou řídí. „Domluvili jsme se s paní Fischerovou, že se k jejím návrhům připojím. Jenže jsem to ještě konzultoval s legislativci ministerstva pro místní rozvoj a ti mi řekli, že by se ten zákon celý rozbil, a už bylo málo času to provázat. Vysvětlovali to tak fundovaně, že jsem neměl protiargumenty,“ říká Melčák. Podle Melčáka by mnohem větší šance na opravu zákona byla, kdyby Fischerová místo 147 změn navrhla deset nejdůležitějších. „Ono to vypadá obsáhle – ale ve skutečnosti šlo o zjednodušení a zestručnění zákona o plnou třetinu. Navíc bylo těch změn tolik právě proto, aby vše navazovalo a někdo nám nemohl říct, že to jsou nesmyslné výkřiky,“ říká Czasch. Poslanec Melčák ale slibuje, že svůj slib splní. „Hned po novém roce s kolegyní Fischerovou přijdeme s novelou, kde se pokusíme ty prokorupční kanály uzavírat,“ slibuje Melčák, i když je skeptický, že to sněmovna do konce volebního období schválí. „A navíc,“ říká Melčák, „pokud je někdo svině, stejně si najde způsob, jak to ošulit.“ Marek Pokorný

Melčák: „Možnosti korupce tam jsou.“ FOTO LUDVÍK HRADILEK

Úřady pochopí, soudy zkrotí darebáky – a všechno bude fajn. Nebo ne?

P

etr Mička s ženou Terezou a pěti dětmi farmařil na březích řeky McKenzie ve státě Oregon. Pak přesídlil do vysněné usedlosti v Čechách a časy přitvrdily. Kvůli nevyplněnému lejstru přišel o dotaci, která rodinu živí. Navíc válčí se sousedy. Dětí má teď už devět, zima na krku, a tak je za co bojovat.

Pustiny Hned za Dobruškou vede asfaltka do kopců a po pár kilometrech stoupání jsme v jiném světě. Auto klouže po ledovce, šero je v horách brzy odpoledne a všude jsou metry sněhu. Téhle části Orlických hor se říká Pustiny. Do Dobřan se dostaneme za odpolední tmy, dál je polská hranice. Vsí projdeme za pět minut. Párkrát zabušíme na dveře nějakého stavení, ale nikdo neotevře. Pak se k nám sněhem probrodí starší muž se psem. Ptáme se ho, kde je samota, na které bydlí sedlák Mička. Muž beze slova máchne holí po silnici. Jedeme dál a za ohybem cesty opravdu stojí rozložitý dům. Jsme na místě.

Nepříznivé prostředí V ohradě přežvykuje slámu stádo ovcí. Ve sněhu před domem přešlapují dva černí poníci. Petr Mička je statný chlap, něco přes padesát, s drtivým stiskem ruky. V kuchyni je dlouhý stůl, židle, na stěně visí obrazy svatých. Místnost je zařízena stroze, je tu jen to potřebné. Zato vedlejší pokoj je herna plná hraček. Nakukují z ní děti. Houfují se kolem stolu. Vůdkyní dětské smečky je nejstarší, čtrnáctiletá Miriam. Na stůl přijde kafe s rumem, voda a cukroví. Světlovlasá Tereza na plotně míchá skopový guláš a tu a tam upřesňuje vyprávění svého muže. A pan Mička má co vyprávět. Právě mu jde o všechno. Před časem vyhořel. A sotva dal dům do pořádku, má na krku další malér. Přišel o dotaci na své stádo ovcí. Tady v horách obilí pěstovat nelze, brambory se nevyplatí. Peníze na zemědělství tečou do republiky z Evropské unie. Sedlákům je rozděluje Státní zemědělský intervenční fond. V jeho formulářích je zdejší kraj uveden jako „zvlášť nepříznivé prostředí“. Mičkovy ovce na horských pastvinách vypásají plevel a ošetřují krajinu, která by jinak zarostla. Proto na svoje stodvacetihlavé stádo dostává pravidelně dotaci. Jde o 160 tisíc. A o ty peníze právě přišel. Důvod zní neuvěřitelně i pro člověka, který o zemědělskou administrativu ani nezavadil. Peníze jsou spočítány podle počtu zvířat na hektar. Nesmí jich být méně, ale ani více, než je uvedeno, aby pastviny nebyly „přetíženy“. Mička přihlásil ovce a uvedl, že má dva koně. A pak to přišlo. Z jeho „dotačního programu“ vyplývá, že i když koně nahlásil, musí stejně navíc odeslat ještě čestné prohlášení, že je opravdu vlastní. Měl tak učinit do deseti dnů ode dne, kdy na to byl upozorněn. „Nemohl jsem to udělat, byl jsem na pastvinách,“ říká Mička vztekle a nevěřícně. „Poslat čestné prohlášení o zvířatech mimo ovčí stádo se pan Mička i všichni ostatní chovatelé zavázali přijetím dotačního programu. Je to povinnost a hotovo,“

FOTO RADIM BEZNOSKA

říká nesmlouvavě mluvčí SZIF Jitka Sluková. Vypadá to tedy, že kvůli jedinému opominutí hrozí Mičkově farmě katastrofa. „Bez dotace nebude seno pro ovce, nebude veterinář, nebude liz a vitamíny, nezaplatíme lidi na výpomoc ani mašiny …“ říká sedlák, který o dotace žádá a bez problémů je vždy dostává už šestým rokem. O to nesmyslněji zní, že mu za drobné opomenutí hrozí přímo hromová rána osudu. „To kdybych tušil, donesu jim ten papír v zubech!“ říká Mička. Šanci odevzdat čestné prohlášení později ale nedostal. „Takové opravné prostředky neexistují,“ říká Jitka Sluková. Proč? A nemohli mu úředníci fondu, když zaznamenali to fatální opomenutí, kupříkladu zavolat? „Náš fond ročně vyřizuje kolem 60 000 žádostí o dotace. Já sama mám na starosti 2000 žadatelů ze tří okresů a stovky dalších odvolání z jiných dotačních programů. Osobní kontakt nelze zvládnout,“ říká referentka intervenčního fondu z Hradce Králové Jitka Kovářová, která má Mičku v agendě – a je pravda, že její hlas zní dost uštvaně. „Ještě tu ale je záchranná síť odvolání,“ dodává. „Něco je tu špatně,“ soudí Mičkův přítel, starosta sousední obce Sedloňov, Zbyněk Schwarz. „Systém má lidem pomáhat a ne je kvůli prkotině ničit.“ Trošku jinak se na případ dívá expert na dotační politiku státu Josef Stehlík z Asociace soukromého zemědělství: „Pan Mička či sedlák z Francie skřípou zubama při vyplňování papírů. Turecký či africký rolník by žasl, že mu stát sype peníze za to, že chová stádo. My žijeme v určitém luxusu, ale musíme přesně dodržovat pravidla, jinak nás systém nemilosrdně vyřadí. Tak to prostě je.“ Mička teď tedy píše odvolání. „Bez těch peněz nevím, jak přežiju zimu,“ říká. „Podmínky jsou tvrdé. Ale pokud nebudou splněny, EU velice tvrdě postihne náš fond. Když někdo žije z dotace a něco opomene, je to jen jeho riziko,“ říká k tomu přísná dáma z dotační agendy Jitka Sluková. O odvoláních bude rozhodnuto během pár měsíců.

Červený kohout Do zapadlého kouta Orlických hor se Petr Mička dostal pořádnou oklikou. V roce 1967 se vypravil do Ameriky. S vlnou hippies se svezl do San Franciska, stal se bakalářem umění v Berkeley, další titul získal na Yale. Učil režii na Islandu, v Římě studoval teologii, živil se jako truhlář, barman… a pak potkal učitelku Terezu, která byla v USA na výletě. Žili tam spolu deset let, plodili děti, ale kuli plány na cestu domů. „Nenechala bych tu mámu samotnou,“ říká Tereza. A příležitost se naskytla právě v kraji Tereziných rodičů, kde Mičkovi v roce 1999 za pakatel koupili starou usedlost, téměř ruinu, na okraji Dobřan. „Kraj vypadá na ovce, tak jsem se pustil do chovu,“ říká Mička. Zhruba po dvou letech, kdy byl dům téměř opraven a stádo rodinu živilo, si jedno z malých dětí v nestřežené chvíli pohrálo se sirkami a dům vzplanul. „Měli jsme štěstí, nikomu se nic nestalo,“ vzpomíná Tereza. Dům ale vyhořel. Tereza s dětmi další dva roky žila u faráře Pavla Rouska ve vsi Bystrá. Micka se u vypáleného domu usadil v maringotce a začal tvrdošíjně

stavět znovu. Práce spolkla velkou část amerických úspor, pomohla charita i sousedi. Právě tehdy to ale ve vztazích Mičky a některých lidí z Dobřan začalo skřípat. „Přivítali je tu hezky,“ vzpomíná farář Rousek, „ale to se brzy změnilo.“ Brali Mičku, když dřel na staveništi. Ale teď jsou naštvaní, že kolem jeho domu to vypadá jak v „cikánském táboře“. „Dům je vidět ze silnice a to je prý ostuda pro celou ves,“ vysvětluje farář, kterému se divočina u Mičků, kde běhají psi, mečí kozy, podupávají ovce, vrší se haldy sena a vším tím se proplétají děti, vyloženě líbí. Některé lidi ale pobuřuje i něco jiného než nepořádek na dvorku. „Je mi líto Terezy. Devět dětí, to přece není normální. A rodí doma. A prý chtějí ještě další!“ říká mladá žena Jana Rybová pobouřeně. Pomluvy, kolující obcí, že totiž děti pobíhají polonahé a o hladu v mraze, vyvrací sociální pracovnice z Dobrušky Renata Šreibrová, která k Mičkům dochází: „To je nesmysl. Je to rodina, která žije alternativním stylem. A péče o děti je dobrá.“

Sousedi „Jdou k plotu a volaj na nás: cikáni do plynu,“ líčí soužití desetiletá Klára. „Je to jak noční můra,“ říká Miriam. „Soused a jeho dva zeťové bijou ovce, najížděj do bráchů motorkama, chtěj nás vyhnat,“ říká dívka vážně. Sedlák Mička tvrdí, že mu „sousedi vyhlásili válku“. „Je to vždy tvrzení proti tvrzení,“ říká smutně starostka Dobřan paní Marie Pohlová. Útoky se dějí na pastvinách a nejsou na očích. „Svědectví dětí u soudu nic neznamená,“ říká Mička. Ale tahle situace se teď mění. Starosta Schwarz totiž viděl, že „Adolf Poul najížděl pionýrem do zvířat a kopat do nich“. A starosta je ochoten opakovat svoje svědectví před soudem. Soused Adolf Poul: „Jsou to lži. Nikdy bych neublížil dětem. Mička stále žene stáda přes moje pozemky a ničí je.“ A co mu jinak na Mičkových vadí? „Roděj se jak zvířata na slámě a žijou jak cikáni. Nemaj tu co dělat.“ „Zkuste pochopit mentalitu lidí z odříznuté horské obce,“ říká starostka Marie Pohlová, která u žádného napadení nebyla. „Najednou sem přijdou Mičkovi a žijí úplně jinak než ostatní. To lidi dráždí.“ Starostka je ráda, že rodina do zdejší základky posílá šest školáků. „Bez malých Mičků bychom nesplnili žákovský počet a nedostali na školu peníze.“ „Ta rodina příliš vyčnívá,“ říká prostě farář Rousek. „Děti se rodí doma, máma je i doma vyučovala, jsou věřící a navíc,“ směje se farář, „nemají televizi!“ Po guláši jde na stůl zelný salát s ovčím sýrem. Menším dětem se klíží oči. Kluci, Mikoláš a David, teprve dorazili od ovcí, dostanou talíře a vrhnou se na ně. Mička chová na klíně nejmenší půlroční Kateřinu a říká: „Peníze dostanem na odvolání, soudy zkrotěj darebáky, dostavíme dům, zvětšíme stádo, všechno bude zas dobrý, uvidíte… a když ne, tak to tu prodáme a půjdem dál!“ „A to teda ne, táto!“ říká Miriam a ostatní děti s ní souhlasí. „Nám se tady líbí a tady zůstaneme!“ Jáchym Topol

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 52 V 27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006

5

Sbohem, BBC Britské rádio tady končí, ale naděje na lepší česká média neumírá

T

enhle článek musí začít jako nekrolog: zánik české redakce BBC po šestašedesáti letech vysílání představuje skutečně citelnou symbolickou ránu pro náš mediální prostor. „Nevím, co si počneme. U nás doma bude od ledna snad ticho,“ říká jeden z nejvíce truchlících, ministr zahraničí Cyril Svoboda, který dokonce osobně – leč neúspěšně – lobboval za zachování stanice u členů britské vlády. Nářek je opravdu tak velký, až se zdá trochu divný. BBC byla samozřejmě symbolem, ale to tady za šestnáct let svobody nevyrostla srovnatelná radiostanice? Co na zdejších vlnách tohle rádio vlastně představovalo a proč se zdá tak nenahraditelné?

BBC: vyznání víry Česká BBC sídlí kousek od Václavského náměstí a do její budovy i nahoru do studia se dostáváme bez problémů. Stanice se rozprostírá na jednom patře v osmi místnostech těsně vedle sebe. Zařízení působí velmi účelně a z každého rohu vykukují ty nejmodernější technologie. Je šest hodin, začíná tříhodinový ranní blok zpráv, komentářů a publicistiky. Sledovat lidi v režii a moderátory ve studiu je požitek. Jako být někde na koncertě. Vše hladce navazuje, přebreptů je minimum, i když tempo vysílání je vysoké. Úvodní zprávy jsou zaměřeny spíše na zahraniční události, domácí dění zabírá asi jednu pětinu, což vyjadřuje snahu rádia nehledět na vlastní pupík, ale mít široký rozhled. Pokud se však objeví zpráva z Česka, je náležitě rozebrána a zasazena do kontextu. Například kalamita na českých silnicích je obohacena o pohled britských řidičů, kteří jsou zvyklí na daleko tvrdší podmínky, protože tamní silnice se v zimě sypou minimálně a každý se musí přizpůsobit sněhu sám nebo se cestování vlastním autem raději úplně vyhnout. Globální pohled a světový kontext je jedním ze zásadních charakterových vlastností BBC. A redaktoři v Praze jej zakoušejí nejen v přístupu k obrovské databázi agenturních zpráv a balíků s pořady mateřské instituce.„Základem BBC je důvěra: jsme nezávislí, nestranní a upřímní ve všech našich pro-

gramech. Naše produkce prověřuje všechny úhly pohledu a dává hlas široké škále názorů. Jednáme vždy ve veřejném zájmu, odoláváme tlakům politických stran a lobbistických skupin. Jednáme v dobré víře. Když uděláme chybu, tak ji přiznáme a přiměřeně napravíme,“ praví se ve „vyznání víry“ britské veřejnoprávní korporace. Jejím cílem je od samého začátku v roce 1922 informovat, vzdělávat, inspirovat, rozšiřovat obzory a podporovat kreativitu. Toho byla koneckonců mnohdy příkladem i česká redakce BBC. Sloužila nejdřív Československu v dobách temna. Její válečná znělka s tóny Beethovenovy Osudové symfonie a pravidelné zpravodajství bylo pro mnoho Čechů a Slováků jedním z mála oken do svobodného světa nejen za války, ale také v padesátých letech a za normalizace. Po listopadu v roce 1992 získala u nás BBC vysílací licenci a začala pomalu budovat svou pražskou redakci. Současný šéf Vít Kolář dokázal rozšířit vysílání na téměř všechny regiony, takže se BBC stala skoro celostátní stanicí. Koncem devadesátých let dal dohromady skvělou redakci, jejíž páteř tvořili novináři přetáhnutí často z tištěných médií. Důraz byl položen nejen na globální pohled a přinášení zpráv ze zahraničí, ale také na analýzy zdejší politické scény a ekonomiky. Stanice se brzy stala vůdčím zpravodajským rádiem u nás, i když vysílá v češtině pouze pět hodin (zbytek doplňuje anglické vysílání BBC World Service). Sledovanost se jí podařilo za posledních šest let zvýšit téměř pětkrát až na zhruba dvacet tisíc lidí denně podle agentury Mediaprojekt, zdroje BBC vypracované prestižní britskou agenturou Mori však uvádějí sledovanost dokonce půl milionu týdně a sto tisíc denně. Jenže po událostech 11. září 2001 se situace změnila: BBC jako celek začala hledat metodu, jak ovlivnit veřejné mínění především v arabském světě. A rozhodla se pro televizi v arabštině, což ale bude něco stát. Přitom financování má instituce na příkaz britské vlády co nejvíc obstarat ze zdrojů svého rozpočtu. To samozřejmě znamená, že zhruba milion liber, který stojí roční provoz české redakce, se bude hodit. Jak je známo, spolu s ní končí ještě

dalších devět jazykových sekcí, takže BBC získá na nový úkol více než deset milionů liber.

Radiožurnál: umění žít Po zkušenosti z BBC zažije pozorovatel ve vrátnici Českého rozhlasu na nedaleké Vinohradské třídě malý kulturní šok. Vchod hlídají dva nepříjemní vrátní, kterým nenadálý host brzy ráno přidělává evidentně starosti navíc. Sami nahoru nemůžeme, takže čekáme asi čtvrt hodiny na doprovod. Kolem postává obtloustlá ochranka, občas projde sakrující údržbář v zelených montérkách. Přijímací hala působí dojmem, jako bychom se propadli tak o čtvrt století do historie. Studia Radiožurnálu sídlí v nové budově, ovšem vedení stanice a schůzovní místnosti zůstávají zatím ve vedlejší budově staré, takže cesta na porady se protáhne. Zařízení studií i přilehlých místností sice působí stejně moderním dojmem jako v BBC, redaktoři mají dokonce podobný věkový průměr (většinou jsou to třicátníci), ale něco tady nehraje. Po příchodu do režie totiž spočine návštěvníkovo oko jako první na „mottu“ nalepeném nad průzorem do studia. „Předstíráme, že pracujeme, protože firma předstírá, že nás platí,“ hlásá první heslo. A naproti se člověk dočte: „Umění žít spočívá v tom, umět se včas rozhodnout, na co se dřív vysrat.“ Pozorovatel z těch životních moudrostí trochu znervózní, ale nadcházející blok zpráv jej docela příjemně překvapí. Dobře to odsejpá, i když přebreptů je o poznání víc. Zprávy z domova tvoří polovinu, zahraniční jsou o poznání lehčí a jinak zaměřeny. Oproti BBC se nedozvíme nic o probíhajícím soudu se Saddámem Husajnem, ale zato jsme informováni o srážce vlaků v Itálii. A pak dobře nasazené tempo ranního přísunu informací přestřihne první hit, kterým Radiožurnál odlehčuje atmosféru po „dlouhém mluvení“ ve zprávách. „Dáme Waldemara Matušku, Helenu Vondráčkovou nebo Madonnu?“ přemítá žena za mixážním pultem Radiožurnálu. Písnička mnohdy rozdělí příspěvek na dva tříminutové kusy, takže soustředěnost a návaznost se vytrácí. Je to proto, že vedení Radiožur-

nálu se snaží oslovit co nejširší publikum a z výzkumů prý vyplývá, že lidé mají tendenci po dlouhém mluvení rádio přepínat. Tahle strategie zatím, zdá se, vychází. Podle Mediaprojektu dnes poslouchá Radiožurnál téměř devět set tisíc lidí. „My nejsme ‚all news‘ rádio,“ říká šéfredaktor Radiožurnálu Jan Pokorný, „jsme lehčí a rychlejší spíše než hlubocí a analytičtí.“ Podle Pokorného je úkolem Radiožurnálu poskytovat veřejnou službu pro „mainstreamového posluchače“. To znamená, že z hlediska obdobných mezinárodních stanic je Radiožurnál v postatě kočkopes české výroby, který míchá zábavu, populární hudbu pro průměr, publicistiku a zprávy. Jedním slovem se tomu říká guláš. „Ano, Český rozhlas má skutečně trochu problém s formátem svých stanic,“ přiznává vedoucí nově vzniklého digitálního Rádia Česko, které sdílí prostory s Radiožurnálem, a zároveň šéfka domácí sekce Radiožurnálu Hana Hikelová. Podle ní je v Evropě běžné, že jeden veřejnoprávní kanál je „tahoun poslechovosti“, orientovaný na lehčí vysílání rodinného typu se zábavou a populární hudbou, vedle toho pak ovšem existuje prestižní čistě zpravodajsko-analytický kanál, který má sice menší poslechovost, ale je zase zárukou oné veřejnoprávnosti. Veřejnoprávní nabídku obvykle ještě doplňuje rádio pro mladé. Tento vysílací model vedení Českého rozhlasu již zavětřilo, ale je zatím v plenkách. Asi tři měsíce fungující čistě zpravodajské Rádio Česko je digitální a vysílá zatím jen pro zanedbatelné publikum. Že by se brzy dostalo do éteru, není moc pravděpodobné. Na leden je naplánováno také spuštění čistě hudebního rádia ČRo 4, které bude ovšem také pouze digitální s podobným problémem jako Rádio Česko. Jaroslav Pašmik

Q

Otázky z úvodu trvají: Ztrácíme odchodem BBC něco nenahraditelného? A jestli ano – čím to je, že se nám za 16 let tu náhradu nepodařilo vytvořit? Debata na www.respekt.cz.

Podej mi pouta a projdem Václavák Policie se rozhodla zbavit ukázkovou akcí centrum Prahy zločinu. Jak to vypadalo a jaký byl úspěch? Na reklamní neony a vánoční výzdobu padá prosincový sníh s deštěm a máčí uniformy policistů, kteří brouzdají nahoru a dolů Václavským náměstím v pětičlenných skupinách. Další jejich kolegové se před vlezlou zimou schovávají v pasážích. Vysílačky prozrazují, že sem dnes přišla pracovat i řada civilistů. Dole na Můstku se náhle formuje chumel lidí, většinou novinářů s diktafony v rukách: na hlavní pražský bulvár přichází primátor Pavel Bém a šéf policie Vladislav Husák. Přišli, aby se na vlastní oči přesvědčili, jak uspěla měsíční policejní akce s úředním názvem „Nulová tolerance kriminality v centru Prahy“. Fotoreportéři spouští palbu, procházka začíná.

My to umíme „Copak nám holky nabídnete? Až to tady skončí, dal bych si opečeného buřta,“ konverzují oba prominenti s prodavačkami v rychlém občerstvení. Hned za bufetem je první problém: u největšího místního kabaretu stojí dlouhá reklamní limuzína lákající na erotická vystoupení s povolnými děvčaty – jeden z prohřešků, na které se policisté kromě kapsářů, dealerů drog a prostitutek ve svém zátahu zaměřili. Pouliční reklamu na erotické služby a podniky zakazuje už pár týdnů radniční vyhláška – takže jak je možné, že tady ta kára ještě straší? Primátor Bém posunkem vyzývá k odpovědi Rudolfa Blažka, radního odpovědného za bezpečnost. „Ano, nemá tu být,“ přikyvuje Blažek. „Majitel dostane pokutu, která může dosáhnout až dvou milionů.“ Skupinka dochází k soše svatého Václava a na řadu přicházejí otázky tisku. „Jak bude policejní akce pokračovat? Dokdy potrvá?“ padá dotaz za dotazem. Prezident Husák nepřestává vtipkovat a jeho dech i červené oči prozrazují, že se na zimní procházku posilnil něčím ostřejším – po chvíli již kolegu Béma oslovuje pane premiére. Bém mezitím do mikrofonů

garantuje zvýšení počtu městských strážníků v centru. Podle policejního prezidenta se to samé nedá čekat od státní policie. „Na zachování současného stavu policie nemá kapacity,“ říká Husák, jehož lidí se během akce na náměstí pohybovalo denně sto dvacet. Za normálního provozu je to deset policistů plus kriminalisté v civilu, jejichž počet se mění podle toho, jestli je na tuto lokalitu zaměřená jejich samostatná akce. „Vyčištění Václavského náměstí mělo být spíše demonstrací toho, že to umíme,“ dodává policejní šéf. Ta demonstrace přišla v pravý čas, protože poptávku obyvatel a médií po řešení chronických problémů hlavního města už nešlo přehlédnout. Turistické tramvajové linky ovládají už léta nerušeně kapsářské gangy, noční procházka Václavákem připomíná rugbyový zápas, kdy člověk musí prchat před naháněči zákazníků místních klubů a nabídkami prostitutek. Z výpovědí sloužících policistů ale vyplývá, že akci, která má návštěvníkům centra vrátit pocit bezpečí, sami příliš nevěří. Důvodem je jednorázový charakter manévrů a fakt, že není jasné, čím policie hodlá vyčištěné území do budoucna udržet. „To se rozhodne v polovině ledna, kdy budeme výsledky celé akce vyhodnocovat. Buď bude pokračovat, nebo ji nahradí dílčí akce kriminální policie v různých lokalitách,“ říká Tomáš Hulan, mluvčí policie Prahy 1. Podle jeho slov bude též až v polovině ledna jasné, kolik policejní opatření, které odstartovalo v polovině listopadu, bude stát peněz.

Máme ho, čárka Většina těch, kteří na nejznámějším českém náměstí tráví život nebo pracovní dobu, potvrzuje, že nápor uniformovaných i civilních policistů změnil místní atmosféru. „Holky, co tu stávaly, jsou pryč a nevrátí se. Většina z nich byla z Bulharska a vyhostili je,“ shodují se prodavačky z rychlého občerstvení. Pře-

Ideální čas na dva buřty. (Primátor Bém – v obleku – a prezident Husák na procházce ke sv. Václavovi). FOTO GÜNTER BARTOŠ

sun problémových návštěvníků Václavského náměstí potvrzuje i streetworker nadace Drop-In Martin Soper: drtivá většina jeho klientů i těch, kteří jim prodávají drogy, se přemístila do vestibulu nedalekého Hlavního nádraží. Nicméně i tohle místo spadá do zóny, kterou chce policie vyčistit. Ve čtvrtek večer to novinářskému doprovodu názorně předvádí trojice kriminalistů v nedbalých mikinách s kapucou. Radek, Eva a Standa z protidrogového oddělení kriminálky Prahy 1 vyrážejí na lov. Protože v Česku není možné používat policejní provokatéry, sledují dění kolem a tipují potenciální dealery, které musí chytit přímo při prodeji. Stačí čtvrthodina okounění – a jeden překupník končí po úspěšné transakci v klepetech: odjíždí do cely počkat si na laboratorní rozbor čtyř pytlíčků bílého prášku. Jeho trestní rejstřík už obsahuje několik krádeží a loupežné přepadení. Přesto detektivové nemají z úlovku velkou radost. „Podobných chytíme spousty a za chvíli jsou zpátky. Je to jen čárka,“ říká Standa. Ve statistice je ovšem dnešní úlovek na stejné úrovni jako neskonale obtížnější odhalení skupiny dealerů, kteří prodají drogy za stovky tisíc. A všechny takové „čárky“ policejní šéfy zajímají, protože podle nich jsou hodnoceni.

Během „čištění“ pražského centra policie podobných čárek nasbírala dost. Za necelý měsíc zaznamenala policejní statistika chycení dvaatřiceti hledaných osob, odhalení více než tisíce přestupků a dokumentaci šedesáti trestných činů – vše zhruba v dvojnásobné míře než v klidných dobách mimo akci. Právě takový úspěch je příčinou, proč je nasazení enormního počtu strážců zákona běžné při začátku každé bitvy s kriminalitou v aglomeracích celého světa od New Yorku po Amsterodam. Šéfové české policie sice dopředu varují, že akce nepůjde opakovat často kvůli nedostatku peněz, ale to zřetelně není hlavní problém. V zemi, jejíž úřady neváhaly vydat 30 milionů korun za policejní ochranu pár desítek metrů odlehlé louky před tančící mládeží na letošním Czechteku, je boj za bezpečnost v hlavním městě spíš politickým než finančním rébusem. Jasnější odpověď, jak bude obstojně začatý zápas s podsvětím pokračovat, tedy padne v polovině ledna. Jan Kovalík

Q

Co si o bezpečnosti v ulicích a práci policie myslíte vy? Debata na www.respekt.cz.

6

ČESKÁ REPUBLIKA

27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006 V RESPEKT 52

Tichý světec z Kyjova Příběh muže, který pochopil krásu žen

J

eště přede dvěma lety byl zcela neznámým podivínem, který čtyřicet let neopustil moravské městečko Kyjov. Tedy s jistými výjimkami: v sedmdesátých a osmdesátých letech jej při každé místní komunistické oslavě odváželi na pár dní do psychiatrické léčebny v Kroměříži, aby svým vzhledem nerušil vážnost režimních manifestací. Nikdo, ani jeho přátelé přitom celá ta léta nebrali vážně „fotoaparáty“ stlučené z překližky, které s sebou neustále nosil. Dnes je Miroslav Tichý (79) fotografickým objevem doby a jeho snímky vystavují velké světové galerie. „Nechtěl jsem to, nelíbí se mi to a nezajímá mě to,“ kroutí hlavou jejich tvůrce. „Ty fotky jsem před časem daroval s tím, že do mé smrti by neměly být použity. Na žádné výstavě. Vždycky jsem byl sám a mělo to tak zůstat.“

Setkání v blázinci Přízemní domek vzdálený pár kroků od centra Kyjova a jeho známé radnice ze šestnáctého století. Oprýskané světlemodré dveře odrážejí chabé slunce počínající zimy. „Jo to jste vy, pojďte dál,“ říká místo pozdravu Miroslav Tichý. Místnost v domku připomíná skladiště, které už dávno nespravuje žádný skladník. Na hromadě v rohu naskládaná spousta obrazů – vesměs díla majitele domku. Kolem tisíce zbytečností, špulky od nití, krabice, rozpadlé boty, hmoždíř, neidentifikovatelné přístroje. Dům, který mu zůstal po rodičích, takhle vypadá už desítky let. Tichý sedí v křesle, v očích lehce ironický, a zároveň přívětivý pohled. „Jak se máte?“ říká. „Pořád jste tak zvědavý?“ Ta otázka je připomínkou starších časů, kdy autor textu – ostatně jako desítky jiných mladých lidí z Kyjova i celé republiky – vzhlížel k tazateli s obdivem pro jeho naprosto nekonformní a asketický život. Píše se rok 1976. Psychiatrická léčebna Kroměříž, oddělení 6B. Klientelu tvoří duševně nemocní vrahové, někdejší příslušník SS, těžcí schizofrenici. Dva ošetřovatelé mě vedou dovnitř. Zděšeně se rozhlížím kolem sebe. Kdesi někdo křičí, jeden z dementních pacientů mě hladí po tváři a vyráží neartikulované zvuky. Mám strach. Najednou očima zachytím známou postavu. Dlouhé šedivé vlasy a vousy, usměvavý, velmi přívětivý pohled: Miroslav Tichý. „Taky vás v Kyjově nechtěli na prvomájovém průvodu?“ ptá se. Od vidění jej coby kyjovský rodák znám samozřejmě dlouho, ale poprvé jsme spolu hovořili před čtrnácti dny. O Jeanu-Paulu Sartrovi, kterého pan Tichý považuje za neobyčejnou sketu. Šest dnů, které jsme pak na uzavřeném kroměřížském oddělení spolu mohli nerušeně hovořit, představuje pro jedenadvacetiletého mládence civilizační šok. Miroslav Tichý je v tu dobu v Kyjově nepřehlédnutelnou figurou. Děravý svetr, kalhoty tisíckrát spravované drátem, boty upravované stejnou metodou. Chodí po náměstí, ruce za zády a občas vytahuje z velké kapsy, našité na kalhotách, dřevěný fotoaparát a „zaznamenává na film“ procházející slečny v minisukních i starší tělnaté dámy. Každý to bere jen jako klaunské číslo – vždyť kde by tenhle padesátiletý blázen, co pobírá invalidní důchod a žije u svých starých rodičů, sebral na film. A co by tak ta jeho stlučená bedýnka mohla asi vyfotit? To je všeobecné

Kdo by jinak tušil...FOTO MIROSLAV TICHÝ

mínění kyjovských obyvatel, jak těch, pro které je pan Tichý symbolem životního krachu a ostudy, tak nepočetného zástupu mládeže, která jej naopak obdivuje kvůli jeho vyhraněnosti. Protože i když se Miroslav Tichý nikdy nijak nechlubí svými názory, je zřejmé, že bere život úplně jinak, než si naprostá většina z nás dokáže v té době představit. Nic si nekupuje, nic nechce, s ničím se nesvazuje. Svetr našel na smetišti, kalhoty před osmi lety také a od té doby je vyspravuje dráty nalezenými zase na smetišti. Ze stejných zdrojů pochází jeho fotoaparáty. Upravená dřevěná krabice, jako převíjecí cívky slouží špulky od nití. Fotí na prošlé filmy, vyhozené do popelnice místní státní Fotografií. Aby ušetřil, řeže je napříč. Vychází z toho naprosto originální formát a technické vady prošlých filmů dodávají jeho fotografiím originalitu. A stejně originální je jeho sečtělost, názory a postoj k lidem – nad tehdejším šedivým a zamračeným lidským hemžením ční tento osamělý muž jako mudrc vždy otevřený jakékoli debatě. Sedmý den pobytu v Kroměříži mě překládají na jiné oddělení a pan Tichý jede o tři dny později domů. První, pátý i devátý květen a sláva s nimi spojená jsou za námi.

Dejte koňům ovsa – a sobě svobodu. (Miroslav Tichý v Kyjově, 2005.)

FOTO GÜNTER BARTOŠ

Krása žen Teď jsme o devětadvacet let dál. Za okny Tichého „skladiště“ padá soumrak a přichází sousedka, která se o šedovlasého muže dnes stará. Někdejší „kyjovský chodec“ už nemůže na nohy a bez pomoci se neobejde. Na zdi kromě Tichého obrazů visí i kopie Maxe Švabinského, též někdejšího kyjovského rezidenta. „To byl můj učitel, dal mi nezávislost,“ říká pan Tichý se sklenkou tuzemského rumu s ruce. Na Švabinského kresbách se mladý umělec učil poté, co s příchodem komunistů předčasně z vlastního rozhodnutí ukončil studium na Akademii výtvarných umění. „Jinak to nešlo,“ vzpomíná na to dnes. „Nebo vy byste snad šel s komunistama?“ Další vzdělání, lépe řečeno neobyčejnou sečtělost v beletrii a filozofii, získal mladý malíř v knihovně jiného proslulého kyjovského rodáka, dramatika a režiséra Ctibora Sonnenvenda. „Strávil jsem s Mirkem Tichým spoustu času na konci padesátých a počátku šedesátých let,“ vzpomíná filozof – a taky kyjovský rodák – Zdeněk Vašíček. „Už tehdy mě fascinoval a inspiroval svou nezávislostí a názory. Dokázal hodiny mluvit třeba o nástupu Hitlera k moci a o tom, jak to změnilo Evropu, pak přešel k debatě o ideálu ženského těla a skočil rozborem Kirkegaarda.“ V tu dobu už u pana Tichého propukla zvláštní duševní úchylka: přestal cestovat a opouštět svůj Kyjov, neboť jej opanovalo nutkání, že se může pohybovat jen v důvěrně známém prostředí. V tu dobu na něj taky dorazila řada udání, že dokáže stát celé noci někde za křovím a čekat, až se ve vyhlédnutém domě rozsvítí světlo koupelny a on bude moci sledovat nahé ženské tělo. „Ženský jsou krásný,“ vzpomíná na své voyerství dnes s úsměvem. Ženy také byly jediným tématem jeho obrazů. Odjakživa ovšem neměl peníze na barvy, takže maloval jen tehdy, když dostal nějaký materiál od přátel nebo když něco našel v popelnici. Tu hromadu obrazů jsem viděl i tehdy v roce 1977, když jsem se do domku pana Tichého dostal na návštěvu poprvé. Ležela na dvorku,

…že tu někde žijí FOTO MIROSLAV TICHÝ

vystavená dešti i slunci, pár posledních –namalovaných na starých prostěradlech – rámovaly dřevěné tyče od plotu. Převládá černá, šedá, které doplňuje trochu tmavé modři. Na všech plátnech ženy. Nijak krásné, v barvách smutné. „Tu máte,“ podal mi Tichý jednu malbu (už dávno jsem ji někde zapomněl). Pak jsme šli dovnitř, kde mi ukázal tisíce fotek uložených do krabic od bot. Slečny, dámy ve středním věku i ty starší. Stovky fotek zachycují ženské nohy. Pohledy pod sukně sedících žen. Krásné ženy při chůzi. „Kdo by jinak tušil, že někde na Moravě žijí, chodí na nákup, povídají si či leží pod sluncem Rubensovy tělnaté matrony a Manetovy odalisky?“ ptá se v letošní recenzi Tichého díla v časopisu Babylón autorka. Nikdo z nás, co jsme tam tehdy žili, si nevšiml, že by tam nějaké žily. Vnímal je tak pouze Miroslav Tichý.

Tichý oceán Plachého mudrce a nenápadného umělce zaskočil pád komunismu. „Do té doby věděl, kde je, kdy ho zavřou do blázince, občas se mi chlubil, jak provokoval fotografováním nádraží, což bylo za komunismu trestné, takže ho přitom občas zatkli a po několika hodinách pustili,“ vzpomíná Zdeněk Cahlík, jeden z příslušníků kyjovské divoké mládeže ze sedmdesátých let a obdivovatel Miroslava Tichého, dnes manažer velké mezinárodní společnosti. Miroslav Tichý, který předtím vypil tu a tam skleničku vína s přáteli, si po sametové revoluci oblíbil bufet na kyjovském autobusovém nádraží. V pět ráno, na počátku otevírací doby, se tu pravidelně scházel s místními veličinami. S loni zemřelým básníkem Jiřím Veselským, jehož talent po válce oslnil Jakuba Demla a Vladimíra Holana a jemuž regulérní básnická sbírka Dívenky jdou Brnem vyšla až v roce 1995. Nebo

…povídají si či leží pod sluncem? FOTO MIROSLAV TICHÝ

s toulavým malířem Pavlem Szabadosem, který žil léta v Řecku, Francii a Španělsku. Rok 1997. Stánek s občerstvením za kyjovskou radnicí. Miroslav Tichý sedí na zemi, v ruce lahev piva. „Dlouho jsem vás neviděl,“ říká mi. Koupím za stovku lahev rumu a sedám si k němu. Ptám se, jestli ještě fotí. „Proč bych fotil? Kašlu na to,“ říká. Je to neuvěřitelné, ale má na sobě pořád ty samé kalhoty, ve kterých jsem ho potkal téměř před dvaceti lety. Zdrátované ohromným množstvím záplat. Popisuje, jak sbírá zrní na poli, drtí jej v hmoždíři a jí. „Když dáš koňům ovsa, oni skáčou hopsa,“ vysvětluje s radostí výběr stravy. Jdeme k němu domů. Musím ho v jeho opilosti podpírat a poslouchám blábolení o pořádkumilovné germánské rase a čínských nájezdech na Evropu. „Už i papuče, které mám doma, jsou čínské,“ říká vážně. Doma si sedá do křesla a usíná. Než odejdu, hledám bezvýsledně ty čínské papuče a pak si prohlížím obrazy. Z hromady je jasné, že za posledních třicet let žádné nenamaloval. Přes tisíc fotek Miroslava Tichého dnes vlastní čechošvýcarský psychiatr Roman Buxbaum, kterému je pan Tichý koncem osmdesátých let daroval. Jeho otec Harry totiž vlastnil v Kyjově dům a v padesátých letech poskytl Tichému několik místností jako ateliér. Na počátku šedesátých let rodina emigrovala. V roce 1989 Roman Buxbaum navštívil dávného kamaráda a jeho fotky ho okamžitě okouzlily. Tisícovku jich získal a začal je na Západě nabízet kurátorům výstav – bez úspěchu. Ale před dvěma lety se setkal se světoznámým kurátorem Haraldem Szeemanem, kterého kyjovský solitér zaujal natolik, že jej ihned vystavil ve velké galerii v Seville. Výstava měla obrovský úspěch, pak následovaly další, Tichého díla dnes vlastní galerie od Madridu přes Berlín až po New York. Cena fotek se pohybuje řádově v tisících eur za jednu. Peníze se zatím shromažďují na kontě Buxbaumovy švýcarské nadace „Tichý oceán“, a umělcův objevitel je chce později investovat do galerie v Kyjově, která by měla vystavovat Tichého dílo. Podzimní soumrak v Tichého domku vystřídala tma. Na zemi se válí několik krabic s dalšími stovkami fotek – pokud bychom to vynásobili průměrnou cenou za jeden kus, je to milionový majetek. Na stolku vedle křesla, ve kterém Tichý tráví dny, leží umělcova čerstvá monografie vydaná Kunsthaus Zurich. „Ani jsem se na to nepodíval,“ říká Miroslav Tichý. A stránky jsou skutečně netknuté. „Nezajdete do obchodu pro rum?“ podává mi stokorunu. Přinesu lahev a pak spolu pijeme. „Moc kecám,“ říká najednou pan Tichý. „Vlastně jsem nikdy nebyl sám, ale kašlal jsem na to,“ dodává. Je oblečen do apartní teplákové soupravy. „Ty staré kalhoty vám slušely lépe,“ říkám. „Taky moc kecáte,“ odpovídá. Kolem domku projíždějí auta. „Max Švabinský byl dobrý, hlavně ty jeho ženský,“ říká pan Tichý. Rumu je už málo a bojím se koupit další lahev, co když ten starý muž později upadne a zůstane tu bez pomoci, když je starostlivá sousedka v práci. Na mobil mi volá kurátor Pavel Vančát, který chce uspořádat velkou výstavu kyjovského solitéra v brněnském Domě umění. „Chcete s ním mluvit?“ ptám se šedovlasého muže v křesle. „Nechci,“ odpovídá stručně. Tichý. „Žádnou výstavu nechci.“ Jaroslav Spurný

Q

INZERCE

RESPEKT 52 V 27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006

7

ROBERT BLANDA Jedním z průvodních jevů pokročilejších stádií manželství mohou někdy být i oddělené ložnice. Příčina nočního oddělení manželů může být docela prozaická. Jeden ze spáčů ruší svého partnera. Čím? Třeba chrápáním. Pokud máte stejný problém, a je jedno jestli jste to vy, kdo v noci chrápe nebo váš manžel či manželka, stojí za to poradit se s lékařem. Řešení totiž může být snadné – ambulantní operace chrápání. Ta je díky moderní metodě radiofrekvenční chirurgie systému Celon od firmy Olympus bezbolestná, rychlá a snadná. Hned na začátku je ale třeba předeslat, že operační technologie Celonu je sice z technického i lékařského hlediska velmi progresivní, z hlediska pacienta prakticky neinvazivní, ale pro české zdravotní pojišťovny zcela nežádoucí, takže se proplácením tohoto ambulantního operačního zákroku většinou ani nijak nezatěžují. Tíha finančních nákladů proto spočine pouze na pacientovi. Případně na jeho partnerovi, který si možná za klidný spánek po boku milované bytosti rád připlatí. Noční chrápání je jev víceméně přirozený. Chrápeme jak my lidé, tak i zvířata. Zvláště domácí psi si někdy umějí pořádně schrupnout. Určitou míru chrápání lze pokládat jako symbol zdravého a hlubokého spánku, neboť k typickým chrčivým zvuků dochází při spánku z důvodu maximálního uvolnění vnitrokrčních tkání, především měkkého patra či jazyka, které mohou při určité spáčově poloze popadnout do cesty vzduchu proudícímu dýchacím ústrojím. Proto také obvykle silně chrápou lidé vyspávající „opičku“, jejich tkáně v hrdle jsou uvolněné a snadno obstruují dýchání. Pokud je obstrukce dýchání větší, může při chrápání docházet ke krátkým zástavám dechu, zvaným spánková apnoe. To už chrápání přestává být jen společenským problémem, ale i problémem zdravotním. Pro zdravotní pojišťovny nicméně patrně ne tak závažným, aby se o možnosti operace chrápání začaly profesionálně zajímat. Tolkienova řeka proti nádorům i chrápání Pro znalce díla klasika žánru fantasy J. R. R. Tolkiena nebude Celon ničím jiným než jedním z vodních toků v jeho bájné Středozemi, konkrétně řekou ve Východním Beleriandu. Pro všechny ostatní je to německá firma, Celon AG, která vyvinula technologii bipolární cílené termoterapie ke zmenšení velikosti cílových míst a ke stabilizaci uvolněné tkáně. Technologii Celon pak vyrábí a distribuuje společnost Olympus. Metoda bipolární radiofrekvenční indukované termoterapie (RFITT), jak se modus operandi Celonu oficiálně nazývá, se ovšem zdaleka nepoužívá pouze k léčbě chrápání. Princip bipolární – tedy dvěma mikroelektrodami lokálně aplikované a přesně řízené termokoagulace, lze využít i při léčbě nádorů a dalších poruch na mnoha místech lidského těla. Díky miniaturizaci elektrod do specifických vyměnitelných aplikátorů či sond našla technologie Celonu velké využít v lékařském oboru ORL (ušní, nosní, krční), kde ji lze, díky malým rozměrům aplikátorů, použít na celou řadu zákroků. Vedle zmíněného ošetření a zpevnění měkkého patra či krčních mandlí pro odstranění nebo zmírnění chrápání, lze Celon ENT (anglické ear, nose and throat – totéž co latinské a „naše“ ORL) použít k víceúrovňovým zákrokům v souvislosti s poruchami dýchání ve spánku, například u středně závažných případů obstrukčního spánkového apnoe. Celon najde uplatnění i u léčby hyperplazie nosní skořepy, mandlí či čípku, nosních polypů nebo nádorů v oblasti krku a hlavy. Při všech těchto aplikacích – lišících se nejen způsobem provedení zákroku, ale i konstrukcí jednotlivých sond – aplikátorů, napojených na základní jednotku velikosti větší krabice od bot, pacient nepochybně ocení hlavní přednosti Celonu. Těmi jsou především minimální invazivnost zákroku, prováděného většinou pouze v lokální anestézii a zasahujícího pouze cílovou tkáň či krátká doba samotné operace i následné rekonvalescence. Operatéra naproti tomu potěší uživatelský komfort přístroje i bezpečnost a jednoduchost zákroku, kterých lze díky němu dosáhnout. Před začátkem operace postačí nastavit výkon potřebný pro danou aplikaci a dosažení žádoucího výsledku léčby. Automatická regulace energie a zpětnovazební regulace impedance pak zaručují opakovatelné výsledky. Akustický signál navíc operatéra neustále informuje o průběhu zákroku a dává mu přímou kontrolu nad procesem, aniž by odváděl jeho pozornost složitým ovládáním přístroje. Díky tomu se lékař může více věnovat pacientovi a jeho ošetření.

Stejně tak je tomu při operaci zmíněného chrápání. Celý zákrok trvá maximálně deset až patnáct minut. Pacient přijde do ordinace po svých a stejně tak odejde. Okamžitě může pokračovat v běžném životě, jeho zotavení zabere jen pár dnů. Po operaci cítí jen minimální obtíže a již za pár týdnů pozná jeho okolí významné omezení problémů, které ho k lékaři přivedly. Manželské ložnice bude opět možné sloučit. Kudy všudy za Celonem Celon, který spatřil světlo světa asi před rokem, využívají u nás zatím jen tři pracoviště. Jako první začali operovat Celonem na ORL Klaudiánovy nemocnice v Mladé Boleslavi, letos v lednu, a dále ho vlastní v Českých Budějovicích a používají v pražském Motole. Tam kde Celon nemají, mohou chrápače léčit podstatně nákladněji a „brutálněji“ laserem. Lékař z mladoboleslavské Klaudiánovy nemocnice Radek Langer si práci s Celonem velmi pochvaluje. „Jeho jedinou nevýhodou vlastně je, že se nehodí pro každého,“ říká. Proto také každý chrápač, který do Klaudiánovy nemocnice kvůli odstranění chrápání Celonem přijde, podstoupí důkladné vyšetření, zdali se pro tento druh zákroku vůbec hodí. „Ti lidé u nás přespí a my zjistíme, jak chrápou, v jakých polohách a zda mají nějaké zástavy dechu, jak dlouho trvají, jaká je jejich srdeční činnost a podle toho vyhodnotíme, jestli se pro Celon hodí nebo ne,“ vysvětluje Langer. „Pacienti, u nichž výsledky přesáhnou určitou mez, z této terapie vyřadíme. Nebudeme jim přece zákrok za sedm tisíc korun nabízet, když víme, že pro ně nebude mít ten správný význam,“ dodal lékař. Takoví pacienti mohou přejít na jiný třeba konzervativnější druh léčby. I tak si ale Celon v Mladé Boleslavi „vyzkoušelo“ za necelý rok na pět desítek pacientů-chrápačů. Výsledky operace lze podle Langera úspěšně posoudit asi po šesti měsících. Někdo přestane chrápat úplně, u někoho se chrápání „jen“ zmírní. „Hlavním limitem pro výběr pacientů je ale přesto cena, protože pojišťovny tento zákrok neproplácejí. Dá se ale říci, že zhruba polovina pacientů, kteří by tento zákrok potřebovali, se k němu s ohledem na jeho cenu, odhodlá,“ tvrdí Langer. „Pokud jde o pacienta, který byl odborně vyšetřen a byla u něho nalezena spánková apnoe, bylo by určitě správné, aby mu pojišťovna zákrok uhradila. To se ale zatím se neděje,“ dodal Langer. Operace chrápání stojí v Mladé Boleslavi sedm tisíc korun a tato cena je do určité míry dána cenou individuální sondy, kterou má pro operaci každý pacient vlastní. Chrápající pacienty sbírají v Mladé Boleslavi i mimo svou spádovou oblast. „Pacienti k nám hodně jezdí z Vrchlabí, z Poděbrad, z Brandýsa, z Turnova nebo z Liberce… Plus někdo, kdo se o tom dozvěděl,“ poznamenal Langer.

Přijďte si zachrápat do nemocnice Lidé, kteří mají zájem o operaci chrápání, anebo kteří by naopak chtěli někoho k tomuto zákroku doporučit, mohou bez ohledu na své bydliště kontaktovat oddělení ORL Klaudiánovy nemocnice. „Většinou jsou to muži, ale ani ženy nejsou nějakou zvláštností. Přijdou k nám do poradny, my je tu kompletně vyšetříme, ale především u nás ve spánkové ambulanci přespí. Přijdou v osm hodin večer, my je napojíme na polysomnograf a ten zaznamená, jak chrápou a zda přitom mají nějaké zástavy dechu. Na základě toho záznamu pak vyhodnotíme, co je pro ně nejvhodnější,“ vysvětlil Langer proceduru přijímání pacientů pro případnou operaci Celonem. Pokud je pacient určen pro samotnou operaci, provede se mu lokální umrtvení patra suprakainem a následně se přistoupí k samotnému výkonu. Ten spočívá v několika přesně lokalizovaných aplikacích – vpiších či punkcích - bipolární elektrody připomínající dlouhou tenkou jehlu či pinzetu do tkáně. Tím se tkáň sevře a zpevní. Zákrok se přitom provádí v té části krku, která nejvíce brání dýchání při spánku a způsobuje chrápání. Provedení tohoto zákroku nebrání ani dávivý reflex některých pacientů, jimž normálně vadí cizí těleso v ústní dutině. Buď je tohoto reflexu zbaví už samotná anestézie, nebo v závažnějších případech silnější analgosedace, která pacienta spolehlivě utlumí. „Takový pacient pak sám sedí na křesle a spolupracuje, ale nic mu nevadí a nic ho nebolí, čehož lze využít i k provedení víceúrovňového zákroku, kdy se najednou provede více úkonů,“ dodal Langer. Celon je podle Langera pohodlný i z ergonomického hlediska pro samotného operatéra. „Je to takový blbuvzdorný přístroj, má mnoho různých kontrolních mechanismů, které mi nedovolí s ním provést něco špatného nebo ho nějak pokazit,“ zasmál se Langer. Chrápání se podle něj dá omezenou měrou léčit, či spíše tlumit některými léky nebo bylinkami. Existují také určité cviky, které, provádějí li se před spaním, mohou noční chrápání výrazně omezit. Jedním z nich je držení nějakého předmětu, třeba tužky, mezi zuby, čímž dočasně zatuhnou některé svaly a s nimi i tkáně ve vnitřním krku. Operace Celonem, pokud si ji pacient může dovolit a pokud se k ní klinicky vhodný, ale přináší určitě lepší výsledky. Takže pokud třeba trpíte nepříjemným nočním chrápáním svého partnera a pokud současně nevíte o žádném vhodném vánočním dárku pro něho, můžete mu pod stromeček nadělit třeba poukázku k návštěvě ORL v mladoboleslavské Klaudiánově nemocnici. S trochou štěstí tam vašeho spolunocležníka chrápání zbaví a vy budete zase moci klidně spát. Nakonec to bude skvělý vánoční dárek pro vás oba. Q

8

EKONOMIKA TŘIKRÁT NA OKRAJ

Poslanecká sněmovna minulý týden schválila revoluční změnu nemocenského pojištění: první dva týdny nemoci bude platit zaměstnavatel, jemuž za to klesnou odvody na nemocenské pojištění. Někteří podnikatelé se toho obávají, ale zbytečně: Slovensko toto zavedlo počátkem loňského roku a nemocnost rázem

Už jsou svéprávní, konečně deregulace a 98 miliard poklesla o 40 procent. Málokdo si totiž troufne nemoc simulovat, když jej nyní bude chodit kontrolovat zaměstnavatel. Na Slovensku se díky tomu počet vyplácených dávek snížil ročně o sedm miliard, u nás by to v přepočtu na počet obyvatel a výši mezd mohlo znamenat miliard až dvacet. Ve skutečnosti to sice bude podstatně méně, protože ministr práce a sociálních věcí Zdeněk Škromach spolu s komunisty prosadil zvýšení nemocenských dávek, ale i tak je to krok správným směrem. Stejně tak je nutno ocenit, že stát už konečně přestává dělat z postižených či pohybově omezených lidí nesvéprávná individua, která nejsou schopna rozhodnout o penězích: podle nového zákona o sociálních službách totiž podstatnou část peněz namísto obvyklých sociálních ústavů dostanou sami lidé s postižením a rozhodnou se, co si za ty peníze koupí – zda právě službu ústavu, či si zaplatí někoho z rodiny, aby se o něj staral. Nemluvě o tom, že už řada rodin přestane své postižené příbuzné dávat do ústavu jen a právě proto, že jim finanční situace nedovoluje se o ně starat. A ještě jednou ze sněmovny: minulý týden také schválila dlouho očekávaný zákon o nájemném: v červenci příštího roku začne deregulace (pokud do hry ještě nevstoupí senát či prezident) a nájmy začnou růst tempem 14 procent ročně, v centru Prahy pak dvojnásobným. Stát dokonce již vyčlenil tři miliardy korun na nový příspěvek na bydlení pro ty, u nichž by náklady na byt spolkly více než třetinu příjmů. Zákon se ovšem nelíbí ani regulovaným nájemníkům – růst je pro ně příliš vysoký –, ani majitelům domů – pro ně je naopak pomalý. Nutno ale připomenout jedno: i přes neustále rostoucí cenu služeb a inflaci se regulované nájmy už přes více než tři roky díky neschopnosti politiků dohodnout se nezměnily, a navíc nad námi visí Damoklův meč Evropského soudu ve Štrasburku a hrozba platby mnohamiliardového odškodného soukromým vlastníkům. A ještě na adresu škarohlídů, podle nichž soukromí majitelé začnou šponovat po deregulaci ceny všech bytů do závratných výšin, protože je tu prý málo bytů: experti odhadují, že ceny nejvyššího tržního nájemného až na výjimky, jako je Václavské náměstí, klesnou po deregulaci nejméně o třetinu – čemuž nasvědčují nejen zkušenosti ze zahraničí, ale i to, že v počtu bytů na osobu jsme s 427 byty na tisíc obyvatel spolu s Norskem v Unii na šestém místě; za námi jsou takové země jako Rakousko či Holandsko, nemluvě o Polsku či Slovensku. Takže žádný strach o to, že „chudí“ nebudou mít kde bydlet. Konečně víme, kolik má nejbohatší Čech peněz: je to 98 miliard korun a oním boháčem je majitel skupiny PPF a České pojišťovny Petr Kellner. Tedy vlastně od nynějška spolumajitel: pět procent své skupiny minulý týden přeprodal svému spolupracovníku Jiřímu Šmejcovi za 4,9 miliardy korun – z toho se ostatně dá vypočítat celá hodnota skupiny. MF Dnes briskně spočítala, že se na světovém žebříčku umístí kolem 140. místa a vklíní se mezi zakladatele internetového obchodu amazon.com Jeffa Bezose a amerického podnikatele Rosse Perota. A kdyby čeští poslanci minulou středu nezamítli zvýšení odškodnění klientů padlých bank až do výše čtyř milionů, mohlo se to zvýšit o další dvě miliardy na kulatých 100 miliard – tolik se aspoň v návrhu poslanců ODS počítalo pro PPF za to, že po převzetí zkrachovalé Kreditní a průmyslové banky částečně vyplatila její klienty. Marek Pokorný

27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006 V RESPEKT 52

Dorty přicházejí z východu Jak v Čechách Medovník sladkou Marlenku potkal

V

českých restauracích a cukrárnách „zuří“ nečekaný konkurenční boj. Zasloužila se o něj náhoda a také starý recept, který si před časem do Česka přivezli přistěhovalci z východu. Celé to je příběh pohádkového úspěchu cizinců v Česku a má jméno medovník.

Je tu Rus s dortem „Jděte rovně a pak doleva. Před budovou, kde se vyrábí medovník, stojí stříbrný jeep, paní Khibovská před chvílí přijela,“ naviguje žena ve vrátnici průmyslového areálu v pražských Modřanech. Velké auto je to jediné, co se tu široko daleko leskne. Šedivé dělnické prostředí kontrastuje i se světem v útrobách sídelní budovy. Tam vládne vůně a rychlé ruce výhradně rusky mluvících čtyř desítek cukrářek, postavených za pracovními pulty. Na něm vzniká až tři tisíce kulatých medovníků denně. „Nejde o žádnou velkovýrobu,“ ohrazuje se Marianna Khibovská, zakladatelka a duše podniku. „Náš dort stále vyrábíme podomácku. Stejným postupem a ze stejných surovin, jako to dělám doma.“ V první polovině 90. let vpluli manželé Marianna a Oleg Khibovští do vln divokého ruského kapitalismu jako řada jiných: prodávali, co se dalo, třeba alkohol. „Chodili k nám různí násilníci nebo policajti a chtěli peníze, nedalo se to vydržet,“ vysvětluje své důvody odchodu z rodného Ruska Oleg. V té době měl za sebou několik návštěv Prahy a při té poslední zařídil bydlení a potřebné papíry. V roce 1996 pak s manželkou, desetiletým synem a psem nasedli do vlaku a vystoupili v Praze. „V Rusku jsem vydělával, peníze jsme tedy do začátku měli,“ dodává. V Rusku zná medovník každý, senzaci mohl tedy vzbudit jedině v cizím prostředí, jako je Česko. Vše ale po pár měsících jejich českého pobytu odstartovala náhoda. „Jednou jsem dort udělala na nějakou rodinnou oslavu, byli tam i známí, kterým patřila vinohradská restaurace. Říkali, jak je to vynikající a že to chtějí zkusit prodávat,“ vypráví paní Marianna. První medovníky tedy vznikly doma v troubě na zkoušku bez razítek. „Začít nějaký byznys od nuly tak, abych měl hned na začátku vyřízené všechny papíry, ani nejde. Neměli jsme jistotu, že dort bude mít úspěch,“ říká Oleg. Na první pohled se prý dort zdál Čechům „suchý a škaredý“, každému ale chutnal. Manželé se tedy nenechali odradit a vsadili na obchodní talent Olega, původně inženýra chemie, který se prý „umí domluvit s každým“. Ten začal dort nabízet v několika desítkách pražských restaurací a cukráren. „Jasně že ke mně měli nedůvěru: nějaký Rus s dortem, říkali si,“ vypráví Oleg. Když ho odmítli, přišel znovu se strategií. „Když ho neprodáte, nedáte mi žádné peníze. – Ale to se nikdy nestalo. Často ho snědl už personál,“ dodává Oleg.

Přesvědčil nás sám Po dvou měsících bylo už zájemců tolik, že si pronajali malou pekárnu. Z úřadu přišlo například nařízení, že musí mít klimatizaci za milion. Oleg ale jednání tak dlouho protahoval, až si medovník na požadované investice konečně vydělal. V pekárně si manželé přibrali výrobu běžného pečiva a medovník nabízeli všem, kdo si pro rohlíky a buchty přijeli. A lidé se vraceli. Místo velké reklamy vsadili manželé na šeptandu nadšených zákazníků a pak i stolní papírové stojánky, které do restaurací rozdávali spolu s medovníky. Ještě před rokem 2000 přišlo další stěhování do většího a také první nezávislí distributoři medovníku. „Poprvé jsme se s medovníkem setkali asi v roce 2001, kdy nám přijel pan Khibovskij dort nabídnout. Dort nás přesvědčil sám, byl naprosto originální a rozhodli jsme se na něj vsadit,“ vypráví Zuzana Větvičková z cukrárny Srdíčko, která se stala prvním distributorem medovníku a během dvou let se jí podařilo medovým dortem zasáhnout celou Prahu. Později přibyla další města i na Slovensku.

Marlenka do světa Dnes už má medovník největší expanzi na sebou, mimo jiné i kvůli konkurenci, kterou se manželé Khibovští pokoušeli zastavit neúspěšnou žádostí o registraci značky „medovník“.

Tereza Nosálková

Q

Marianna Khibovská mezi zaměstnanci: je prý škaredý, ale všem chutná. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Evropa budoucnosti v irských ulicích Čím by mohl být Francouzům polský instalatér, tím je už dnes Irům litevský námořník. Mezi Irskem, Británií a evropským kontinentem pendlují trajekty soukromé společnosti Irish Ferries. Na palubách ještě donedávna pracovaly stovky Irů. A vcelku rádi – je to práce na směny, ale jsou za ni slušné peníze. Jenže společnost má problémy: na trh vtrhly levné aerolinky, cena ropy roste a konkurence mezi samotnými rejdaři se přiostřuje. S vidinou krize se tedy společnost rozhodla jednat. Minulý měsíc najala bezpečnostní agenturu, aby zajistila hladký průběh operace, které rejdaři říkají „zvýšení konkurenceschopnosti“, zatímco odboráři „podraz“. Irish Ferries se rozhodla propustit z práce 541 drahých Irů, a protože někteří z nich na protest dvě z lodí obsadili, firma povolala ochranku. Irské zaměstnance pak nahradila stejným počtem laciných Litevců. Hodlá jim platit mzdu hluboko pod minimální sazbou uzákoněnou v Irsku. Jak je to možné? Firma přesouvá své sídlo na Kypr a lodí plujících pod cizí vlajkou se domácí předpisy netýkají. A pohár irské trpělivosti přetéká.

Hlavním konkurentem je další přistěhovalec z východu – arménský architekt Gevorg Avetisyan, nyní z Frýdku-Místku. V roce 2002 společně se svou sestrou začal prodávat podobný medový dort a inspirací „modřanským“ medovníkem se netají. „Viděl jsem medovník v cukrárnách, ochutnal jsem ho, ale řekl jsem si, že sestra umí lepší,“ popisuje, jak začalo jeho podnikání. Namísto medovník začal svému dortu říkat podle jména své dcery – Marlenka. Pan Avetisyan přijel z rodné Amrénie kvůli nedostatku práce také před deseti lety. A před medovníkem provozoval hospodu. Zatímco manželé Khibovští se drží dnešní velikosti podniku o čtyřiceti zaměstnancích, arménská konkurence jich má už třikrát víc a dále expanduje: dávají peníze do reklamy, vylepšují webové stránky. Marlenka dobyla Moravu. Nyní se prodává po celé republice a vyváží se do dalších sedmi zemí. Manželé Khibovští ale zatím zůstávají při pohledu na konkurenci Marlenky klidní. „Aspoň tomu dortu neříkají medovník, a když lidem chutná, ať ho kupují,“ říká Oleg. Podle něj je už medovníkový trh stejně nasycený, a proto se svojí manželkou chystá na příští rok pro zdejší labužníky další cukrářskou novinku. Gevorg Avetisyan se drží své Marlenky a proniká dál do světa.

Šetření, nebo krach Irsko prožívá od počátku devadesátých let hospodářský boom. Země se ze zaostalého zemědělského outsidera proměnila v „keltského tygra“ bohatnoucího na podnikání v moderních technologiích. Ostrov, ze kterého se hromadně odcházelo za prací, to dotáhl na nulovou nezaměstnanost. Země se naopak potýká s nedostatkem pracovní síly, a proto otevřela svůj pracovní trh nováčkům v Evropské unii. Výsledkem je proud desítek tisíc Poláků, Litevců, Čechů. A Dublin se proměňuje před očima: na domech visí slovanské nápisy, Poláci provozují internetové kavárny a hospody, nejčtenější irské noviny vycházejí s několika polsky psanými stránkami. Irové jsou tolerantní, v průzkumech se o Východoevropanech vyjadřují pozitivně a zdá se, že situace všem vyhovuje. Tedy až do událostí kolem Irish Ferries. Hromadné propuštění půl tisícovky lidí totiž vyvolalo odezvu. Do boje za propuštěné námořníky vytáhla celostátní odborová organizace a 5. prosince pochodovalo Dublinem podle odhadů až sto tisíc

lidí. Argumentem odborářů je strach: dnes Irish Ferries a zítra? Na stranu protestujících se přidal dokonce i irský předseda vlády Bertie Ahern, který sice vyslovil nad postupem společnosti rozhořčení, zároveň však dodal, že nemůže nic dělat, neboť privatizovaná společnost si může dělat, co chce. Navíc se ukazuje, že jí ani nic jiného nezbývá: podle zveřejněného účetnictví Irish Ferries bez radikálního snížení nákladů prostě do dvou let zkrachují.

Odbory cítí šanci Kritizovaná firma také argumentuje, že lacinou posádku si bez velkých cavyků a demonstrací v průběhu minulých pěti let najalo devadesát pět procent konkurence. Navíc v nemilosrdném prostředí lodní dopravy se na minimální mzdy a jiné výdobytky nehrálo nikdy. Zatím to nikomu nevadilo. Najednou to ale vadí. Příliv stovek tisíc legálních přistěhovalců začíná i prosperující Irsko děsit a napětí roste. V Irsku lacinou konkurencí z východu nestraší politici, ale odborová centrála Siptu, které se v době prosperity trochu vytrácí smysl existence. Loďaři to s násilným vyklízením lodí přehnali a Siptu vycítila svou šanci. Od 5. prosince, kdy rozhněvaní Irové pochodovali na parlament, napětí dávno povolilo, a o deset dní později už lodě vesele brázdily Irské moře s Litevci na palubách. Příběh si ale bude dobré zapamatovat. Otevření pracovních trhů se Evropě nevyhne, a teprve po něm nastává evropské soužití v praxi. Jak naznačují irské demonstrace, seškrábnout slupku úsměvu překrývající instinktivní odpor k cizákům je stále snadné. Jiří Sobota, Dublin

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 52 V 27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006

9

Postsovětský tygr slábne Zápisky ze země, kde rádi vzpomínají na Rusy

Z

emi větších paradoxů najdete jen stěží. Vládne tu demokracie, lidé se nebojí kritizovat vládu a Evropská banka pro obnovu a rozvoj ji předloni klasifikovala jako zemi, která z transformujících se států (mimo kandidáty vstupu do EU) postoupila v reformách a liberalizaci nejdále. Osm procent populace studuje vysokou školu a každý její šestý obyvatel má za sebou přes 13 let formálního vzdělávání – tedy více než v Česku. Na druhou stranu je hrubý domácí produkt země na úrovni nejchudších subsaharské Afriky a polovina populace žije pod hranicí chudoby. Vítejte v Kyrgyzstánu.

Vše pro stát – a rodinu… Nenajdete na této planetě mnoho míst, kde by Rusové byli oceňováni za svoji „civilizační roli“, kde by se k Moskvě vzhlíželo jako k zaslíbenému městu a kde by se na ruskou nadvládu, která skončila v roce 1991, zcela upřímně vzpomínalo v dobrém. V dnešním Kyrgyzstánu je postsovětská nostalgie fenomén, kterého si všimnete, sotva na letišti Manas nastoupíte do taxíku. Permanentní srovnávání dnešní mizérie se zlatým věkem „vo vremja sovětskoj vlasti“ vás bude provázet všude a skoro neustále. Tato formulace spolu s příběhem vzestupu a pádu prvního prezidenta nezávislého Kyrgyzstánu Askara Akajeva se vám do paměti vryje skoro stejně důkladně jako ranní pohled na vysokohorské jezero Issyk Kul s nevídaným pozadím zasněženého pohoří Ťan-Šan. Na rozdíl od všech ostatních prezidentů-satrapů v regionu bývalý prezident Akajev nebyl žádný lokální komunistický gubernátor, ale matematik pracující v petrohradském výzkumáku. Zpočátku skutečně usiloval o vytvoření demokratického a relativně „čistého“ režimu podle západních vzorů. Postupem času však Akajev začal preferovat zájmy rodinných příslušníků. Srůstání státních a mocenských struktur s ambicemi rodinných příslušníků vyústilo ve vyvlastňování úspěšných podnikatelů a korupci standardních středoasijských rozměrů. Od letošních červencových voleb vládne v zemi nový prezident Kurmanbek Bakijev. Ten je označován za „muže bez idejí“; jako bývalý aparátčík prý instinktivně nevěří tržním řešením. Jisté naděje jsou spojovány s premiérem Felixem Kulovem, který je pro svoje znalosti bezpečnostních složek údajně schopen obnovit elementární pořádek jako základní podmínku jakékoli privátní investiční aktivity. A tu bude Kyrgyzstán potřebovat.

Konec sovětských subvencí Letitá spolupráce s mezinárodními institucemi, především s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, a vcelku disciplinované plnění jejich podmínek nevyústily v očekávanou prosperitu, což vedlo k posílení frustrace a reformní únavě. V řadě ohledů je dnešní kyrgyzský venkov na úrovni chudých rozvojových zemí, ostatně HDP na obyvatele je se 410 dolary na úrovni nejchudších zemí subsaharské Afriky (v paritě kupních sil je na tom s necelými 1900 dolary na hlavu lépe – asi stejně jako západoafrické Togo, neboli desetkrát chudší než Česko). Chudoba je lemována ruinami sovětské éry: devastovanými průmyslovými závody, kolchozy a rozpadající se dopravní i sociální infrastrukturou. Kyrgyzstán byl po desetiletí sovětské nadvlády nebývale subvencovanou provincií – transfery

Akajev zmizel, ale k moři je pořád stejně daleko. (Účastníci letošní jarní revoluce ničí portrét tehdejšího prezidenta-matematika Akajeva.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

z centra podle Světové banky představovaly v roce 1990 přibližně 10 % kyrgyzského HDP a cca 30 % kyrgyzského státního rozpočtu. Po roce 1991 sponzoring skončil stejně jako dobré obchodní vztahy – v období 1990–95 se kyrgyzský export snížil asi na jednu osminu původní úrovně. Ve stejném období klesl HDP na polovinu. To ale nostalgii po „sovětských časech“ nevysvětluje. Vliv tu má především nesnadné sousedství. Kyrgyzové na etnicky nejbližší, ale díky ropě mnohem bohatší Kazachy nepokrytě žárlí, s Uzbeky mají územní spory a v etnicky smíšené Ferganské kotlině nepokoje vyústily až v kyrgyzskou obavu o zachování integrity země. Logickým nositelem investic a toužebně očekávané prosperity by mohla být sousední Čína. Ale stejně jako ve všech zemích sousedících s nejlidnatější zemí světa je i zde patrná obava z čínské dominance kombinovaná s obdivem k dynamice a možnostem čínských investorů. Zcela zřetelně ovšem nejsou využívány zjevné možnosti například v turistice, což souvisí i s minimální znalostí čínštiny, která se v Kyrgyzstánu nevyučuje.

Chudý, ale vzdělaný Volný ekonomický pád Kyrgyzstánu měly zastavit reformy podporované úvěry od mezinárodních institucí. Soukromé investice se však dostavily jen v malé míře, a země se odrazila ode dna v druhé půlce 90. let za cenu velmi vysoké zadluženosti.

Přitom Kyrgyzstán byl po řadu let považován za vzorného žáka Západu a ve srovnání s ostatními středoasijskými zeměmi SNS jím nepochybně byl. Ještě hodnocení Evropské banky pro obnovu a rozvoj (EBRD) z roku 2003 klasifikovalo Kyrgyzstán jako zemi, která z transformujících se ekonomik mimo kandidáty EU postoupila v liberalizaci a reformách nejdále. Jenže na ekonomický zázrak to ani zdaleka nestačilo. Kyrgyzstán tak nutně musel upadnout do dluhové pasti. Dnes patří mezi relativně nejzadluženější rozvojové země na světě – čistá současná hodnota veřejného dluhu představuje 180 % exportních příjmů a 370 % rozpočtových příjmů. Hlavní zdroj exportních příjmů, ekologicky značně problematický zlatý důl Kumtor, přitom leží na ložisku, které se pomalu vyčerpává. Jen pro srovnání: celoroční kyrgyzský vývoz představuje vývoz Česka za necelé čtyři dny. V kombinaci s nevýhodnou hospodářsko-geografickou polohou (neexistuje země, která by byla vzdálenější od mořského přístavu než Kyrgyzstán), absencí velkých surovinových zdrojů či jiného rychle využitelného přírodního bohatství tedy Kyrgyzstán má i do budoucna „zaděláno“ na ekonomické problémy. Sociální indikátory odpovídají ekonomické situaci – zhruba polovina populace žije pod hranicí chudoby, důchodci (desetina populace) musejí vyžít s 17 dolary měsíčně. Sociální patologie se projevuje vysoce rozšířeným alkoholismem mužů, který významné procento z nich prakticky vyřazuje z formální ekonomické aktivity.

Zároveň je však nutné konstatovat, že v zemi s 5 miliony obyvatel je 400 tisíc vysokoškolských studentů (byť je kvalita škol velice nevyrovnaná), základní školní docházkou prochází zhruba 90 procent školou povinných. Administrativní kapacita je nehledě na rozšířenou korupci alespoň na úrovni centrální vlády dostatečná.

Pustit je zas do Moskvy Pokud jde o konkrétní opatření, místní a zahraniční experti se shodují na tom, že alfou a omegou je udržení základní politické a ekonomické stability, ochrana soukromého vlastnictví (nejen právní, ale i fyzická) a omezení korupce. Dále bez radikálního zlepšení podmínek pro podnikání, eliminace licenčních a regulatorních bariér a zavedení rovné daně ve výši 10 procent (sami Kyrgyzové to nyní chystají) a vzestupu soukromých investic se udržitelného ekonomického růstu dosáhnout prostě nedá. Co by ale mohlo nejrychleji pomoci, je bývalá metropole – to kdyby Rusové otevřeli pracovní trh a přijali jejich volné pracovní síly. Doma pro ně práce ještě asi dlouho nebude. Miroslav Zámečník Autor je ekonom.

Cestu do Kyrgyzstánu autorovi financovala Nadace Open Society Fund Praha v rámci svého programu East-East.

INZERCE

Chcete pracovat pro český výzkum v Bruselu? Hledáme pracovníka pro Českou styčnou kancelář pro výzkum a vývoj v Bruselu. POŽADUJEME: • VŠ vzdělání v oboru „life sciences“ (např. chemie, biologie, agro-food) • perfektní znalost angličtiny, další jazyk výhodou VÝHODOU je znalost českého výzkumu a kontakty na významné české výzkumné instituce. Motivační dopis a CV (česky a anglicky) zasílejte na [email protected]

Q

Masarykova univerzita v Brně Fakulta sociálních studií Katedra sociologie

s námi se orientujete s vámi měníme svět vyučující oborů sociologie / genderová studia / sociální antropologie děkují svým studujícím

PF 2006

10

ZAHRANIČÍ

27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006 V RESPEKT 52

První indián je tu Evo Morales se stal bolivijským prezidentem. Naplní očekávání původních obyvatel?

I

ndián se širokou dobrosrdečnou tváří si s ulehčením sundává z hlavy hornickou helmu, symbol nezaměstnaných z cínových dolů, a jde oslavovat zasloužené vítězství. Jmenuje se Evo Morales Ayma, a když se před 46 lety narodil v rodině negramotných rolníků v chudé chatrči uplácané ze slámy a bláta, nikdo by si nepomyslel, že se stane nadějí pro většinu bolivijských obyvatel indiánského původu.

Když plyn řeší vše V Bolívii se minulý týden navýsost demokraticky projevila očekávání indiánské většiny. Za rekordní 72% volební účasti vyhrál díky nadpoloviční většině hlasů předák strany MAS (Hnutí za socialismus) Evo Morales Ayma. Chtěl být prezidentem už podruhé, ale před třemi lety mu vítězství uteklo o pouhé 1 % hlasů. Tehdy prohrál s „gringem Gonim“, pravicovým politikem vystudovaným ve Spojených státech Gonzalem Sánchezem de Lozadou. Předák indiánských odborů nehodil flintu do žita, ale naopak se chápal každé příležitosti vhodné k alarmování davů proti vítězi. Při sociálních bouřích v roce 2003 byl Lozada nucen neslavně abdikovat a uprchnout ze země. Nahradil jej dočasně rozvážný historik Carlos Mesa, ale ani on neunesl tíhu vládnutí v zemi, kde je stávkování a blokování cest součástí národní identity už od padesátých let, kdy byly poprvé znárodněny cínové doly. Mesu nahradil do nových prezidentských voleb předseda nejvyššího soudu Eduardo Rodríguez a ten s velkým ulehčením předal neklidnou zemi indiánskému, mírně řečeno levicově laděnému vůdci. Ze stran všech latinskoamerických a světových deníků stejně jako ze zpráv investorů, jimž na burzách začínají padat dolů akcie, tiše vane větřík napjatého očekávání. Moralesovy sliby soukmenovcům, z nichž více než polovina žije v bídě (z této poloviny je 75 % indiánů na mizině), byly odvážné, řekněme radikální. Daly by se jednoduše shrnout do dvou bodů: znárodnění druhých největších zásob zemního plynu v Latinské Americe a legalizace pěstování tradiční indiánské plodiny koky. Tato dvě témata považoval nejen Morales, ale také ostatních sedm prezidentských kandidátů za stěžejní. Ostatně pevná osa všeho dění v Bolívii – zásoby plynu – zaměstnává přes tři roky odborové předáky, stávkující, nadnárodní firmy, nezaměstnané, politiky, indiány, prezidenty, policii i armádu. Plyn se stal jakýmsi „zlatým teletem“, s nímž všechno stojí i padá. A kterým lze vše krásně zjednodušit a vyřešit. Na řešení, ať už bude jakékoli, čekají všichni jak na spásu, jíž Bolívie vstoupí na nebesa věčné prosperity. Na plynu tudíž postavil svou kampaň i Moralesův hlavní rival – pravicově konzervativní kandidát Jorge Quiroga, který však získal jen 31 % hlasů. V pozadí „plynového snu“ zůstává stát skutečná situace indiánského obyvatelstva v Bolívii, potažmo v celé Latinské Americe.

S lukem do senátu Původní obyvatelé tvoří 10 % latinskoamerické populace a většina z nich ani letos neslavila 513. výročí objevení Ameriky Kryštofem Kolumbem, neboť se dodnes nevzpamatovali z praktik někdejších kolonizátorů. Nemají půdu, na které by mohli hospodařit, a chybí jim přístup k základním občanským právům, jako je právo na vzdělání či na zdravotní péči. Jejich šance na uplatnění je zhruba pětkrát menší než u občanů bílé pleti. Přesto se v devadesátých letech situace nepatrně změnila, když OSN vyhlásila v roce 1994 „dekádu indiánských obyvatel“. Vznikla mnohá indiánská politická hnutí. Jen v Bolívii bylo 20 % senátorských a poslaneckých míst obsazeno původními obyvateli, kteří na zasedání přicházeli v tradičních kloboucích či s luky a šípy. V této vlně politického a občanského uvědomění také vycházela hvězda budoucího politika Evo Moralese. Poté, co opustil rodičovskou chýši, pásl stáda lam jako každý druhý malý bolivijský indián. Pak ale zamířil do oblasti Chapare, kde se pěstuje největší množství koky, a seznámil se tam s uvědomělejšími indiány. Společně založili odbory a také Moralesovu stranu MAS. V roce 1997 byl Morales zvolen poslancem, ale za nějaký čas byl vyloučen z parlamentu, protože organizoval pouliční hnutí proti vlastní vládě. Po uplynutí slavné „dekády“ vyhlášené OSN však Světová banka konstatovala smutnou skutečnost: „Účast indiánů v Latinské Americe na věcech veřejných se nijak neodrazila na jejich ekonomické situaci či životní úrovni.“ Zároveň zveřejnila čísla, z nichž vyplývá, že nejhůře jsou na tom původní obyvatelé v Bolívii, Ekvádoru, Guatemale, Mexiku a Peru. Světová banka také navrhovala vládám dlouhodobá řešení, hlavním z nich je lepší vzdělání bilingvní povahy. Nikomu se ovšem do těchto dlouhodobých řešení nechce, vládnou totiž obavy, že když budou indiáni vzdělanější, začnou se logicky dovolávat svých práv na půdu a odškodnění a přestanou být povolnými a několikanásobně hůře placenými pracanty žijícími mnohdy na hranici feudálního nevolnictví. Morales jim však zatím neslibuje kvalitní školy, ale zisky z plynu. Jak s nimi naloží, není jasné, neboť po volbách mluví zejména o celonárodním referendu o legalizaci pěstování koky. Investorům vzkázal, že není třeba se obávat konfiskací, že mohou vydělávat dál, ale musí přestat krást. Bude znárodněn plyn, ne majetek společností. Obavy má zejména brazilská firma Petrobras, z jejíž kapsy jde asi 20 % všech vybraných daní v Bolívii, a dále španělský Repsol YPF, který investoval do těžařských technologií asi 8 miliard eur. Morales však svá nevybíravá předvolební poselství mírní a zástupce španělské firmy se vyjádřil, že v obchodních kruzích už nevládne panika, ale jen strach. Markéta Pilátová Autorka je hispanistka, působí v brazilském státě Mato Grosso do Sul.

Q

Těm, kdo nemají proud Rok po tsunami na Srí Lance: suť byla z ulic odklizena a město Galle pulzuje každodenním životem, ale pro tisíce rodin se nic nezměnilo. Trosky domů, mrtvá těla, křik, pláč, zoufalství. Tak vypadalo jižní a východní pobřeží Srí Lanky dopoledne 26. prosince 2004. Když jsem dorazil do Galle, největšího města na jihu ostrova, chyběly základní potraviny, pohonné hmoty, nefungovalo spojení s metropolí Colombem. Nemocnice, které nesmetla voda, byly přeplněné stejně jako márnice. V džungli byly hloubeny masové hroby a nad oblastí se vznášel mrtvolný zápach. Vlna tsunami zabila na Srí Lance přes 30 tisíc lidí, téměř milion se ocitl bez střechy nad hlavou. Rok od tragédie většina z nich stále nemá nový domov. Tak vyznívá připomínka přírodní katastrofy, která před rokem plnila světová média, ale dnes už leží v lehkém zapomenutí.

Výmluvy nepomohou Zmatek provázel dodávku humanitární pomoci na Srí Lanku od samého počátku. Letadla se

záchrannými týmy, zdravotnickým materiálem, stany, přikrývkami i pitnou vodou přilétala z celého světa jedno za druhým, distribuce ale vázla. V jednu chvíli dokonce na letišti v Colombu došly pohonné hmoty. Chyběla koordinace a vše dodnes komplikuje neuvěřitelná byrokracie. A omluvou nemůže být ani skutečnost, že Srí Lanka je de facto socialistickým státem. Hikkaduwa, Patharajagama, Galle. Desetitisíce lidí i rok po katastrofě žijí ve stanových táborech. Z 90 tisíc domů, které bylo nutné nově postavit, začala být budována jen zhruba desetina. A v případě provizorních obydlí jich dnes stojí jen polovina. Navzdory tomu, že peníze jsou k dispozici, neboť zahraniční dárci poslali celkem 3 miliardy dolarů. Právě město Galle, čtvrté největší na ostrově, se stalo symbolem utrpení i pomoci. Podle legendy odtud už král Šalamoun dostával darem drahokamy a pávy. Místní pevnost, jejíž portugalské zákla-

Z pasáka lam (snímek z roku 1967) nahaněčem strachu. FOTO PROFIMEDIA.CZ

dy sahají do 16. století, je zapsána na seznamu UNESCO. Biblické město se před rokem během několika okamžiků změnilo v apokalypsu a řádění přírodního živlu je patrné dodnes. Suť byla sice z ulic odklizena a Galle pulzuje každodenním životem, pro tisíce rodin se ale nic nezměnilo. „Potřebujeme šest tisíc domků, zatím jsme zahájili stavbu dvou set,“ potvrzuje Ananda Amaratunga, koordinátor rekonstrukce v oblasti Galle. Na otázku, proč tak málo, má jen výmluvy. Ty ale lidem žijícím v provizorních příbytcích, kde je přes den nesnesitelné horko, nepomohou. Žádná klimatizace ani větrák. Nemají totiž elektřinu. Nejhorší podmínky musí snášet ti, co přebývají v plechových „krabicích“ o velikosti zahradních altánů. Vyrostly jako houby po dešti a právě kvůli nim se pobřežní města i vesnice mění ve slumy. A že vznikají de facto ilegálně? Na tuto otázku Amaratunga jen krčí rameny: „Nemáme jinou možnost.“ Úředníci vše svalují na zákon zakazující výstavbu nových domů ve vzdálenosti do 100 metrů od moře. Peníze proto zůstávají nečerpané na bankovních účtech.

Obrázky plné slunce Ještě horší je situace na severovýchodě země, kde operují separatističtí Tamilští tygři. Dohodu mezi ústřední vládou a povstalci v průběhu roku komplikovala opozice i členové vládní strany. Zejména nacionalistická Lidová fronta osvobození byla proti jakékoli dohodě, která by podle nich Tygry jen legitimizovala. Tehdejší prezidentka Čandrika Kumaratungová se proto ocitla ve dvojím ohni. Nelehkou situaci ještě zhoršila vražda ministra zahraničí Lakšmana Kadirgamara.

Jednou ze světlých výjimek je škola v Mullaitivu Před rokem v ní zahynuly všechny děti mladší šesti let. Tragédie jen umocnila trauma z dlouholeté občanské války. Po částečném zprovoznění školy děti při hodině kreslení dlouho malovaly jen obrázky znázorňující rozzlobený oceán, z kterého přišla smrt. „Nyní už jsou jejich obrázky plné slunce, modré oblohy i zvířat,“ raduje se jejich učitelka. Vděčí za to i norské vládě, která financovala stavbu nové školy. „Opět také chodí na taneční i pěvecké kroužky, svěřují se nám, že konečně lépe spí, a nezdají se jim hrůzostrašné sny,“ dodává učitelka. Takových míst je ale na severovýchodě Srí Lanky stále málo. Mnozí donátoři totiž mají Tamilské tygry na seznamu teroristických organizací, mír v oblasti je proto pro většinu obyvatel nezbytný. Srí Lanka není ve své bilanci sama, neboť tsunami zasáhlo na desítku států. Pokud si odmyslíme na 270 tisíc mrtvých, tak z 1,5 milionu lidí bez přístřeší jich dnes nejvíce strádá v indonéském Acehu. Když jsem z vrtulníku sledoval západní pobřeží Sumatry, z většiny měst a vesnic prakticky nic nezůstalo. Moře postoupilo až 200 metrů do vnitrozemí, z vody trčí mosty, které vedou odnikud nikam, mnohde ze všech budov zůstala symbolicky jediná, mešita. Nejvíce pokročily záchranné práce v ekonomicky vyspělejším Thajsku. Tsunami tu navíc zasáhlo turistické oblasti, které nutně potřebovaly rekonstrukci. Podobné je to i na Maledivách. Přesto v metropoli Malé stále žijí stovky domorodců, kteří přišli o střechu nad hlavou.

.

Robert Mikoláš Autor působí v ČRo 1-Radiožurnál.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 52 V 27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006

11

Konec starých časů Polsko vstoupilo do nové doby. Kdo bude další na řadě?

V

Polsku v pátek před polednem skončila jedna éra. Šedovlasý pomenší muž s pruhovanou kravatou ohlásil konec Třetí polské republiky. Tedy Polska, které vzniklo u jednání u kulatého stolu roku 1989, kdy na jedné straně stolu seděl komunistický ministr vnitra generál tajné policie Czeslaw Kiszczak a vedle něj mladý asistent předsedy vlády, ministr Aleksander Kwasniewski, a proti nim Tadeusz Mazowiecki a kromě dalších i Lech Kaczynski. V pátek, po patnácti letech od kulatého stolu, tento posledně jmenovaný muž, který se v říjnu stal k překvapení všech včetně sebe novým prezidentem, ohlásil národu, že s ním začíná nová éra Polska. Jaké bude toto nové Polsko a zda opravdu vznikne, to je těžké odhadnout. V této chvíli totiž není jasné ani to, jestli se nová vláda dožije léta a zda Polsko místo nové ústavy nečekají už v příštím roce předčasné volby. Třetí polská republika je ale přes tyto pochybnosti historií. A muž, který ji po deset minulých let symbolizoval, prezident Aleksander Kwasniewski, se minulý týden navždy rozloučil se svým palácem na varšavském Novém světě. A ne deset, ale patnáct let polské historie, kterou ovlivnil ze všech Poláků naší doby nejvíc, odchází spolu s ním.

Balcerowicz, Walesa Nové Polsko vzniklo v roce 1990 na troskách komunistického režimu. Řečeno ekonomickými termíny, polský komunismus zbankrotoval a jednání u kulatého stolu se staly rozhovory mezi totalitními správci zkrachovalé společnosti Polská lidová republika, s. r. o., se správci konkurzní podstaty. Polsko bylo tehdy zemí, kde obchody v předchozích deseti letech zely prázdnotou, na lístky se prodávalo mléko a maso, na všechno se stály nekonečné fronty a jediné místo, kde se dalo něco koupit, byla tržiště. Ovšem za ceny, které si většina nemohla dovolit. Prvního ledna 1990 pak noví vládci z protikomunistické Solidarity udělali nejdramatičtější obrat v celé postkomunistické historii. Liberální ekonomickou reformu Leszka Balcerowicze. Ze dne na den se regály samoobsluh zaplnily zbožím, které v nich léta chybělo, ale za ceny, které do té doby platily na černém trhu. Balcerowicz se tím stal nejobdivovanějším a nejnenáviděnějším polským ekonomem a politikem. Je symbolikou Třetí republiky, že to byl postkomunista Aleksander Kwasniewski, který jako

prezident jmenoval Balcerowicze šéfem Národní banky. Stejně jako to, že Balcerowicz bude jedním z lidí, kteří nástup nové hlavy státu Lecha Kaczynského zaplatí odchodem ze své funkce. Druhou velkou postavou, která se proplétá dějinami Třetí republiky, je Lech Walesa. Walesa, jenž dokázal porazit komunisty, ale i nově se rodící nekomunistické Polsko. Byl to především jeho politický destruktivní styl, který na počátku devadesátých let rozvrátil postsolidaritní tábor. A spoluvytvořil dobu, v níž se premiéři a vlády měnili tak rychle, že si šéfy kabinetu nedokázali normální lidé ani zapamatovat. Obklopen podivnými rádci, v jejichž čele stál Walesův osobní řidič, natáhl hrdina boje proti komunismu červený koberec, po němž se ti, proti kterým bojoval, vrátili v roce 1993 k moci.

Kwasniewski, Jan Pavel II. Aleksander Kwasniewski, jenž se v roce 1990 do čela postkomunistického Svazu demokratické levice postavil a v jeho čele o tři roky později zvítězil, dokázal tehdy vyhrát parlamentní i prezidentské volby. Ale také rozumnou, nelevičáckou, a dokonce až nelevicovou politikou získat důvěru Poláků i světa. Důvěru, že se v Polsku nevracejí k moci komunisté, ale že jde jen o normální výměnu politických stran v čele státu. Kwasniewski se stal se svojí mírnou politikou, více liberální než levicovou, jednoznačně prozápadní a proamerickou, na devět z deseti let v úřadě jedním z nejpopulárnějších politiků v zemi. Jeho usměvavá a noblesní žena Jolanta pak milovanou první dámou, jejíž kandidatura v prezidentských volbách měla mnohem více naděje na úspěch, než bude kdy mít Hillary Clintonová. Ale nestalo se. Kwasniewski bravurně zvládl čtyři roky koexistence s kabinety odborářsko-pravicové Solidarity, dovedl Polsko do NATO i Evropské unie. Uspořádal složité vztahy s Německem i Ukrajinou včetně klíčové role v oranžové revoluci. A z Polska se jeho úsilím stal klíčový spojenec USA, tak zásadní, že ho předčí jen Velká Británie. Dokonce i Kwasniewského aféry, jako lhaní o získání právnického titulu nebo přiznaná opilost na důležité návštěvě Ukrajiny, byly spíše potvrzením jeho lidského rozměru než opravdovými skandály. Kdyby se nevědělo, že Kwasniewski byl ministrem v komunistických vládách, nikoho by nenapadlo během posledních deseti letech jej za komunistu

Ač postkomunista, jako každý Polák instinktivně mířil k Západu. (Aleksander Kwasniewski s Georgem Bushem.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / AFP

označit. Třetí polská republika byla i státem Jana Pavla II., který z dálky, ale přesto zcela zásadně vývoj své země směrem ke smíření a návratu mezi důležité státy Evropy ovlivnil. Jeho odchod, který byl smrtí největšího Poláka posledních staletí, dokázal smířit i Walesu a Kwasnieského.

Černá revoluce To už se ale Třetí republika chýlila ke svému konci. Nekonečná vlna korupčních skandálů smetla vládu bývalých komunistů. Ale co víc, většina Poláků získala pocit, že celých patnáct minulých let bylo jednou velkou lží. Hrou na demokracii a spravedlnost. Jestliže ukrajinská „oranžová revoluce“ skoncovala se zkorumpovaným režimem Leonida Kučmy, pak se stejnými pocity zúčtovali Poláci při volbách s dosavadními vládci, s celou Třetí republikou. „Černá revoluce“ ve dvojitých podzimních vol-

bách vynesla k moci nejen dvojčata Lecha a Jaroslawa Kaczynské, ale i Ligu polských rodin a Sebeobranu. Všichni vítězní politici mají jeden společný rys – odmítnutí posledních patnácti let. V Polsku končí jedna éra. Soudě podle čísel a souhrnu klíčových událostí patnácti let, byla tato éra úspěšná. Nejlepších patnáct let, které Polsko někdy od šestnáctého století zažilo. Zbohatlo, zesílilo, je zemí, jež se nemusí bát o další existenci. Přesto Poláci chtějí jiné Polsko. Nezkorumpované, sociálně spravedlivější, bohatnoucí ještě rychleji než dosud a možná i vracející se k tradičním katolickým, tedy národním hodnotám. Politici z okolních zemí by měli ve vlastním zájmu přemýšlet, zda i oni náhodou nejsou na konci cesty. Tak jako nyní Kwasniewski, Walesa a Balcerowicz. Luboš Palata Autor je redaktorem Lidových novin.

Q

S CIA za hranice všedních dní Američané deportují podezřelé teroristy na tajná místa do třetích zemí a nepopírají to. Evropané v tom prý jedou také, ale zatím se tváří překvapeně. Posílá Západ nevinné lidi do legislativní černé díry? Vydařená dovolená vypadá jinak – když se německý občan libanonského původu Chálid al-Masri v roce 2003 vypravil do Makedonie, byl zatčen policií a předán agentům americké tajné služby CIA. Ti ho obratem vyvezli do Afghánistánu, kde byl pět měsíců vyslýchán. Al-Masri tvrdí, že byl v průběhu svého zadržení vystaven bití a jiným „donucovacím“ technikám. Pak ho Američané vrátili do Německa – šlo prý o nešťastnou záměnu s mužem téhož jména podezřelým ze spolupráce s al-Káidou. Němec al-Masri se dnes soudí s americkou vládou o náhradu škody. Není sám. Kanaďan Maher Arar byl zatčen v září 2002 na letišti v New Yorku, když se vracel z dovolené v Tunisku. Po 13 dnech výslechů byl spoután, naložen do letadla a vyvezen do Sýrie. Arar dnes tvrdí, že tam byl držen v malé podzemní cele a opakovaně bit elektrickými kabely. Po roce byl po intervenci kanadské vlády propuštěn a syrský ambasador ve Washingtonu oznámil, že nebyla zjištěna žádná vazba na teroristické organizace. Také Maher Arar se dnes soudí s americkou vládou. Narůstající seznam podobných případů zapadá do schématu americké taktiky boje s terorismem nazývané extraordinary renditions – mimořádné deportace. Jde o převoz osob podezřelých z terorismu na území třetích zemí, kde mohou být zadržovány neomezeně dlouho a bez možnosti odvolání. Američané tento způsob vyšetřování nijak nepo-

pírají (naposledy ho v rozhovoru pro BBC World potvrdil bývalý ministr zahraničí Colin Powell), brání se pouze proti tomu, že ho využívají k mučení. V Evropě vyvolaly deportace a tajné zadržování podezřelých na neznámých místech zájem teprve nedávno – když začátkem listopadu uveřejnil americký deník The Washington Post zprávu založenou na anonymních zdrojích ze CIA, ve které se tvrdí, že deportované osoby jsou nejen převáženy přes evropská letiště, ale že se přímo v Evropě nachází dvě tajné věznice. Americká nevládní organizace Human Rights Watch (HRW) pak zprávu deníku zpřesnila: podle jejího pátrání jsou ona dvě místa v Polsku a Rumunsku.

Zatím víme jen o dvou Tady je dobré se zastavit a ještě jednou se podívat, co vlastně víme. Praxi deportací potvrdil Powell na BBC jednoznačně, navíc to podle něj není nic nového pod sluncem: „Skutečnost, že již celé roky používáme deportace, jejichž cílem je vypořádat se s osobami odpovědnými za teroristické akce nebo podezřelými z takové odpovědnosti, není pro naše evropské přátele ničím novým ani neznámým.“ S existencí tajných vězení v Polsku a Rumunsku je to horší: výše zmíněná zpráva HRW jejich existenci vyvozuje z množství přistání vytipovaných letadel CIA na jednotlivých letištích, žádný jiný přímý

Ohrozil jsem více já vás, nebo vy mě? (Německý občan al-Masri v rámci telemostu do USA, 6. prosinec.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

důkaz neuvádí. Velké vzrušení vyvolalo 13. prosince prohlášení zpravodaje výboru pro lidská práva Rady Evropy, švýcarského senátora Dicka Martyho, jenž uvedl, že „dosud shromážděné informace potvrzují věrohodnost obvinění“. Dál ale Marty nejde, informace nijak blíže nepopisuje a na mobilních telefonech mluvčích jeho výboru je trvale zapnutý záznamník. Sám Marty ale ve zprávě uvádí, že se při sběru údajů obrátil na rumunskou vládu (obvinění popřela), amerického pozorovatele při Radě Evropy (odpovědí byla fotokopie projevu Condoleezzy Riceové) a polskou vládu (ta nejprve neodpověděla, později prohlásila, že „Polsko teroristy nezadržuje ani nevyslýchá“). Dále požádal o spolupráci ředitele Satelitního střediska EU (odmítl) a generálního ředitele agentury Eurocontrol (také odmítl). Dalším zdrojem jsou kromě nevládních

organizací investigativní novináři. Ti však, jak známo, žádné další důkazy zatím nepřinesli. Přesto se evropští politici jaksi preventivně od obvinění distancují. Mají k tomu dobrý důvod: zatčení a zadržování kohokoliv bez možnosti odvolání, právní rady nebo informování blízkých osob je všude v Evropě protiprávní, stejně jako odpírání práva obviněného být stíhán podle zákona. Vypuzení podezřelých do jakési legislativní černé díry je přitom přesně to, o co v případě mimořádných deportací jde. Dnes s jistotou víme, že právě v takové zóně mimo zákon se na celé měsíce ocitli mimo jiné Chálid al-Masri a Maher Arar. Nakonec z ní vyklouzli. Problém je, že neexistuje způsob, jak se dozvědět, jestli v ní nevězí další. Jiří Sobota

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

N

ázornou ukázku rozdílu mezi nedokázanou vinou podle zákona a citem pro spravedlnost poskytl verdikt německého soudu nad Ladislavem Nižňanským. Tento někdejší člen SS jednotky Edelweiss, specializované na boj proti partyzánům, byl nyní ve svých 88 letech uznán nevinným a dostane odškodné za dobu strávenou v německé vazbě. Dotyčný se počátkem roku 1945 údajně podílel na masakrech civilistů včetně Židů ve vesnicích Ostrý Grúň a Klak (164 zastřelených) a Kšinná (18 zabitých židovských uprchlíků). Neztratil se ani po válce. Nejprve působil v Československé armádě, pak odešel jako

Nižňanský podle zákona

Ladislav Nižňanský: nespravedlivý mezi národy. FOTO ČTK rozvědčík do Rakouska a posléze se dal do služeb CIC. V roce 1962 byl v Banské Bystrici v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale německý soud tento rozsudek považoval za zmanipulovaný komunisty. Nepomohl ani argument státního zástupce Kuchenbauera, že Železný kříž, který od SS Nižňanský obdržel, se nedával za pasivitu. Problém procesu spočíval v tom, že svědci dnes sice ještě žijí, ale po 60 letech působili v konfrontaci s Nižňanského advokáty nevěrohodně. Nabízí se tu srovnání s kauzou Erich Priebke, esesáka odpovědného za masakr v italských Ardeatinských jeskyních. Jako 84letý stařec byl odsouzen, byť k pobytu ve fešáckém kriminále s lékařskou péčí, nicméně spravedlnost přišla ke slovu. To byla zřejmě poslední velká ryba z válečné minulosti Itálie. Nižňanský, zřejmě poslední velká ryba hnědé minulosti Slovenska, spravedlnosti vyklouzl. Těžko hledat konkrétní pochybení, vždyť vše šlo podle zákona, jenom spravedlnost přišla zkrátka – přitom právě v době, kdy Slováci začínají zpytovat své šedesát let staré svědomí.

T

o, že se Čína prudce industrializuje, je obecně známo. Že při tomto boomu „padají třísky“ v podobě zcela potlačených právních, sociálních a ekologických standardů, je známo rovněž. Příkladem je listopadová havárie v chemičce v Mandžusku. Novinkou ovšem je, že dopad těchto

Benzen pod ledem šlendriánů na vlastní kůži pocítila sousední země, v tomto případě nota bene Rusko, které nad vlastním „padáním třísek“ zhusta mhouří oči. Benzenová skvrna ze zmíněné havárie se dostala do řeky Sung-chua a skrze ni do pohraničního veletoku Amuru, na němž leží šestisettisícový Chabarovsk. A byť v regionu panují sibiřské mrazy (přes den kolem -20 °C), benzen si razí cestu pod ledem. Výsledek se pro obyvatele Chabarovska dostavil minulý týden – v některých čtvrtích byla přerušena dodávka vody, takže lidé stáli špinaví v kabátech a ušankách ve frontách před cisternami. Byla zavřena i jedna místní škola, aby se učitelé mohli zásobit vodou. Úřady zvažovaly i odstávku centrálního systému vytápění, ale pak od tohoto kroku upustily. Skvrna o délce 180 kilometrů by měla město opustit právě nyní. Zbyněk Petráček

27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006 V RESPEKT 52

Modli se a pracuj Do čela EU nastupuje rakouský kancléř Wolfgang Schüssel

P

o britském Tony Blairovi přebírá žezlo Evropské unie rakouský kancléř Wolfgang Schüssel. Jaký člověk, politik a státník povede půl roku Unii? Je to otázka důležitá už proto, že Británii – předního zastánce otevřeného pracovního trhu a vstupu Turecka do EU – střídá Rakousko, přední odpůrce téhož. Schüssel ovšem nastupuje coby lídr státu, který v mnohém ohledu překonal svého tradičního mentora a tahouna Evropy – Německo. Rakousko, ještě v 90. letech známé jako země věčných velkých koalic, proporční demokracie, neměnná a myšlenkově zacementovaná země, která svůj šilink vázala na marku, je náhle vpředu a vede nad Německem v HDP na hlavu, v míře zaměstnanosti i v reformách. To vše za cenu toho, že právě Schüssel před šesti lety rozboural „proporci“ uzavřením koalice svých lidovců se Svobodnou stranou populisty a xenofoba Jörga Haidera. Tehdy za to Rakousko zaplatilo sankcemi ostatních 14 členů EU. Dnes – poté, co se haiderovci podle předpokladů rozhádali a rozpadli – se tato cena jeví jako výhodná. To je třeba mít na vědomí, slyšíme-li, že slovem roku 2005 se v Rakousku stal výraz Schweigekanzler, mlčící kancléř. Média i levicová opozice jím už delší dobu označují skutečnost, že Schüssel je na rozdíl od jiných rakouských politiků velmi zdrženlivý, pokud jde o veřejné komentování aktuálních událostí. Před lety považoval své mlčení za zřejmě nejlepší odpověď na Haiderovy pravidelné a cílené provokace, kterými chtěl vzbudit dojem, že právě on řídí rakouskou vládu, nicméně v EU s ním narážel. Mlčení mu doma zůstalo, jak to bude v Bruselu, teprve uvidíme.

Klišé, která vzal čas Je tedy Schüssel pasivním a bezbarvým politikem, který nemá co sdělit? Už letmý pohled do kancléřova životopisu prozrazuje, že jeho osobnost je ve skutečnosti mnohem pestřejší. A snad k žádnému rakouskému politikovi se v minulosti nevázalo tolik klišé a domnělých pravd jako právě k Schüsselovi. Dlouho byl označován za klasického aparátníka, který po absolvování vídeňské právnické fakulty zakotvil jako tajemník v lidoveckém parlamentním klubu a jehož další kariéra se odvíjela ve strukturách Rakouské lidové strany (ÖVP). Zde měla podle původních předpokladů jeho kritiků jednou i skončit. Ještě před deseti lety by si v Rakousku sotva někdo vsadil na to, že jednou povede vládu. Druhé klišé se týkalo Schüsselova ideologického zaměření. Svého času se o něm hovořilo jako o jednom z mála liberálů mezi lidovci. Dnes je naopak mnohými považován za neokonzervativce, který obhajuje konkordát s katolickou církví a po zrušení protirakouských sankcí se účastnil děkovné poutě, kterou slavil vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn. Patří také k hlavním odpůrcům zavedení registrovaného partnerství pro osoby stejného pohlaví. Zároveň má ale

hlavně v západní Evropě pověst reformátora sociálního státu, který se nebál jít do střetu s mocnými odbory a profesními komorami. I proto o něm po loňských volbách do Evropského parlamentu někteří evropští konzervativci uvažovali jako o možném předsedovi Evropské komise. Třetí stereotyp souvisel s politikovým zevnějškem. Po mnoho let byl Schüssel – k radosti karikaturistů – neslučitelně spojován s motýlkem. Když ale za protirakouských sankcí v roce 2000 hrozilo, že na summitu EU v portugalské Feiře budou mít mnozí premiéři na klopě saka odznak s přeškrtnutým modro-černým motýlkem, symbolem odporu proti Schüsselově vládě, přijel kancléř na summit k překvapení všech poprvé v klasické kravatě, kterou od té doby stále nosí. Většina rakouských autorů, kteří se zabývali Schüsselovým životopisem, shodně konstatuje, že v jeho životě hrály klíčovou roli dvě okolnosti. Zaprvé vyrůstal v neúplné rodině, neboť jeho rodiče se velmi brzy rozvedli. Tím si mnozí vysvětlují jednak kancléřovo lpění na klasickém modelu rodiny, ale i skutečnost, že na rozdíl od svých sociálnědemokratických předchůdců úzkostlivě střeží své soukromí. Zadruhé navštěvoval prestižní vídeňské Schottengymnasium, které spravují benediktini. Přitom právě původ z neúplné rodiny byl tehdy málem překážkou v přijetí. Za to, že vedení církevní školy udělalo výjimku, vděčí dnešní kancléř své tetě, která na gymnáziu vyučovala ruční práce a za synovce se zaručila. Výchova u benediktinů, která se nesla v duchu jejich řádového hesla „modli se a pracuj“, ovlivnila zejména Schüsselův pohled na svět a jeho víru. Už mnoho let odchází šéf rakouské vlády pravidelně v létě na týden do jednoho štýrského kláštera, kde v odloučenosti od okolního světa a spolu s několika přáteli medituje a rozjímá nad teologickými texty.

Tvrdý vyjednavač a obávaný taktik Když byl Schüssel zvolen v roce 1995 do čela lidovců, podle mnohých to bylo proto, že ostatním nejméně vadil. Když potom na sjezdu prohlásil, že chce dovést ÖVP do cíle jako nejsilnější stranu, delegáti sice zatleskali, ale přesto nikdo příliš nevěřil, že by se to mohlo podařit. Schüssel, který se pak stal i vicekancléřem a ministrem zahraničí, měl ale pro dosažení cíle svou strategii. Ze všeho nejdříve zpacifikoval mocné a často neloajální předsedy zemských organizací strany, kteří v minulosti způsobili pád každého z jeho předchůdců. Potom se zaměřil na konfrontaci s tehdejším sociálnědemokratickým kancléřem Franzem Vranitzkým. Když se Schüsselovi za několik měsíců po zvolení do čela strany poprvé podařilo předhonit Vranitzkého v žebříčcích popularity, vyprovokoval na podzim roku 1995 předčasné volby, které měly lidovcům přinést vítězství. Tento předpoklad ale nevyšel, neboť zatímco lidovci posílili jenom minimálně, dosáhli sociální demokraté velmi výrazného úspěchu. Přesto se po vzniku poslední

vlády velké koalice sociálních demokratů a lidovců mohl jako vítěz cítit právě Schüssel, neboť přinutil většího koaličního partnera přistoupit na většinu svých požadavků. On sám zůstal vicekancléřem a ministrem zahraničí. Už tehdy se Schüssel projevil jako tvrdý vyjednavač a obávaný taktik, který dokáže i ve vypjatých situacích, aspoň navenek, zachovat klid. Podobně postupoval i později, v neposlední řadě při jednáních po volbách z října 1999. Jeho lidovci při nich skončili velmi těsně až třetí za sociálními demokraty a haiderovci. I tehdy nejprve dlouho neúspěšně vyjednával se socialisty, aby se potom o to rychleji dohodl s Haiderem na vzniku společné vlády. Poprvé v dějinách poválečného Rakouska tak stanul v čele vlády politik, jehož strana byla pouze třetí nejsilnější a jenž neměl na svojí straně podporu nejčtenějšího deníku v zemi, bulvárního listu Neue Kronenzeitung a jeho vydavatele Hanse Dichanda.

Bojovník proti bulváru S rakouským bulvárem se kancléř Schüssel střetl ještě jednou. Na přelomu roku 2001 a 2002 vrcholila podpisová kampaň proti jaderné elektrárně Temelín. Jejími iniciátory byli představitelé Svobodných, ovšem bez mediální podpory Neue Kronenzeitung by se jim zřejmě nikdy nepodařilo získat podpisy více než 914 000 Rakušanů. Schüssel zachoval i v tomto případě chladnou hlavu, a když bulvární deník spolu se Svobodnými kategoricky požadovali, aby Vídeň vetovala vstup Česka do Unie, kancléř prohlásil, že on i jeho lidová strana považují rozšíření EU za „srdeční záležitost“, a dál už se k tomu nevyjadřoval. Neústupnost vůči Svobodným se vyplatila Schüsselovi i o několik měsíců později: když se snažil zhrzený expředseda populistů Haider v létě 2002 svrhnout úřadující stranické vedení, a tím destabilizovat celou vládu, kancléř neváhal ani vteřinu, vypověděl koalici se Svobodnými a nechal vypsat předčasné volby. Ty mu nejenom zajistily pohodlné politické vítězství, ale haiderovcům přivodily porážku a rozkol, z nichž se dodnes nevzpamatovali. V podobné situaci by se mohl rakouský kancléř ocitnout i během půlročního předsednictví v Evropské unii. Nejpozději na podzim 2006 se mají konat v Rakousku volby a koalice, již nyní Schüssel vede, má do stability rovněž hodně daleko. Schüsselův současný koaliční partner, kterým je Haiderova nová strana Spojenectví pro budoucnost Rakouska (BZÖ), jež se odštěpila od původních Svobodných, bojuje o politické přežití a nevynechá proto jedinou příležitost, aby se mohla zviditelnit. Taktikovi Schüsselovi tak půjde koneckonců o to, jak nejlépe prodat výsledky dosažené během rakouského předsednictví na evropské úrovni svým voličům doma. Takže byť v rámci střední Evropy patří Rakousko k reformátorům, svůj trh práce jen tak neotevře. Robert Schuster Autor je šéfredaktorem Mezinárodní politiky.

Q

Wolfgang Schüssel Narozen 7. června 1945 ve Vídni, je ženatý a má dceru a syna; 1963–68 – studium práv na univerzitě ve Vídni; 1968–75 – tajemníkem parlamentního klubu Rakouské lidové strany; od roku 1979 – poslancem Národní rady; 1989–95 – ministrem hospodářství; od roku 1995 – předsedou Rakouské lidové strany; 1995–2000 – vicekancléřem a ministrem zahraničí; od roku 2000 – rakouským spolkovým kancléřem; od 1. ledna 2006 – na půl roku předsedá EU.

TÉMA

RESPEKT 52 V 27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006

13

Předkové se prali s džunglí, ona s českými slovesy. (Guiomar Bata na rodné farmě.) FOTO MARKÉTA PILÁTOVÁ

Vánoce v ráji papoušků Učitelka češtiny čekala Ježíška mezi krajany v Hustém jižním pralese

Potomci a známí českých imigrantů v Brazílii, kteří pracovali pro Jana Antonína Baťu, chtějí umět česky a učitelka vyslaná českým státem to zařídí.

ohni to zapraskalo, plameny lačně pohltily tužkou popsané stránky a Brazilka Marina Trachtová (79) se zapřisáhla: „Už nikdy se nebudu učit česky!“ A ani náhodou. To tak, aby se jí český manžel Jindřich, „ten chlapík v kovbojské pláštěnce“, zase smál. Hádka vzplála v roce 1950 a od té doby se v rodině Trachtů v malém městečku Bataypora v brazilském státě Mato Grosso do Sul o češtině už nemluvilo. Když si oba manželé před oltářem slibovali věrnost, chtěli umět jak brazilskou portugalštinu, tak češtinu, aby se dokázali hladce dorozumět, ale všechno se zadrhlo na jednom nechtěném úsměvu. Paní Marině čeština dělala o to větší problém, že se nenacházela v zemi, kde se jí mluví. Zatímco Jindřich slyšel portugalštinu kolem sebe neustále, ona si musela velmi ztuha představovat, jak asi zní v té daleké neznámé zemi volání na trhu nebo pořad v rádiu. Když tedy jednou zase probíhala domácí česko-portugalská lekce a Jindřich pronesl osudnou větu „ty to vyslo-

V

vuješ, jako když se učí mluvit malé dítě“ doprovázenou úsměvem, popadla Marina sešit, hodila ho do ohně a s češtinou byl amen. Teď o padesát pět let později sedí Marina v lavici v útulné škole Jana Antonína Bati a dřevěná židle pro děti ji tlačí do zad. Na školním dvoře vřeští ve větvích stromů hejno zelených papoušků a pod stromem sedí ropucha velikosti štěněte. Marina přišla s dalšími padesáti žáky na hodinu češtiny, protože má pocit, že když se přece jen naučí česky, jako by byla o něco blíž svému dnes zesnulému muži. Také se jí líbí na Moravě, kde se byli manželé ještě spolu po pádu železné opony podívat na Jindřichovy příbuzné. „Ježíš, bylo to tam krásný, nechtěla jsem se vrátit, ale Jindra říkal, že už by si znova nezvyknul.“ Ovšem Marina se chystá k další návštěvě – na habilitaci vnuka Evandra, který si na brněnské fakultě dodělává doktorát z veterinářství. A především se chce naučit základní fráze, aby se s příbuznými lépe domluvila a mohla si třeba objednat v restauraci milované pivo.

Guiomar Bata, zootechnička (29): Prostě se dobře domluvit

Studovala jsi rok češtinu v Praze na univerzitě, proč jsi se tehdy vrátila do Brazílie? Do Prahy jsem přijela v roce 1996, kdy už moje rodina neměla problémy s tím, že máme příjmení Baťa, a tak jsem mohla přijet. V naší rodině je taková tradice, že každý by měl alespoň rok strávit na studiích v cizině, moje sestry studovaly ve Spojených státech. Mě ale lákala česká kultura a čeština taky proto, že jsem tancovala od devíti do jednadvaceti let ve folklorním kroužku v São Paulu. Jenže po roce v Praze se moje babička roznemohla a já jsem se vrátila, abych byla s ní. Potom jsem už zůstala a studovala zootechniku.

Proč se chceš naučit česky? Vyrůstala jsem v rodině, kde se česky mluvilo, moje babička Ludmila, dcera Jana Antonína Bati, a moje maminka spolu mluvily česky, jenže můj dědeček byl Jugoslávec, a tak se ty dva jazyky trochu míchaly dohromady a já jsem češtinu sice doma slyšela, ale mluvit jsem se pořádně nenaučila. Chtěla bych umět česky hlavně kvůli kultuře a kvůli tomu, že mám na Moravě kořeny.

Splnily Čechy a Morava tvoje očekávání? Ne, naprosto předčily, protože u vás je prostě krásně. Praha je nádherné, úplně maličké město, kde jsem si připadala doma a v bezpečí. Miluju taky české jídlo, smažák, bramboráky. Jen mi

Zápas pod vrtulemi Dnes je to třetí nebo možná čtvrtá ledová sprcha, co si na sebe pouštím, než vyrazím učit. Když jsem letos v létě doma v Česku dělala konkurz na místo učitelky češtiny u krajanské komunity v Brazílii, příjemně jsme si s komisí popovídali na téma cestování po latinskoamerickém venkově. Říkala jsem tehdy, že ráda jezdím sem a tam a zbožňuju bohem zapomenuté kraje. Teď se mi onen rozhovor začíná vracet. Z městečka Nová Andradina, kde bydlím, je do sousední Bataypory, kde se odehrávají moje hodiny českého jazyka a kultury, asi dvacet kilometrů. Je prosinec, tedy místní jaro. Venku pětatřicet stupňů ve stínu kombinovaných s dusnem horké sauny. A za chvilku bude hůř, jak mne všichni horlivě ujišťují. Na Vánoce totiž začíná léto. Představuju si ten nastávající vánoční čas a pod sprchou mi připadá, že se to dá přežít. Po vstupu do žlutě natřeného betonového domečku, v němž se decentně schovávají

v Praze chybělo tancování, protože jsem chtěla folklorní kroužek, a ty jsou většinou na Moravě. Chtěla bych se vracet, protože se v Čechách cítím doma. Jediné věci, které mi chyběly, byly moře, slunce a úsměvy. Vy se celkem hodně mračíte. Proč by český daňový poplatník měl vydávat peníze na aktivity krajanských komunit ve světě? Myslím, že např. v Brazílii, kde mají Češi klub v São Paulu a tady v Bataypoře, se investice do vzájemných kontaktů do budoucna může hodně vyplatit. Moje maminka spolupracovala např. s firmou Zetor, přeložila 22 českých filmů do brazilské portugalštiny a ti lidé, co se učí společně se mnou teď česky, mají taky spoustu plánů, jak znalost jazyka a kultury využít. Abych byla konkrétní, pracuji na rodinné farmě, která přechází na model ekoturismu, a pokud přijedou ekoturisté z Čech, bude skvělé, když se s nimi dobře domluvíme.

14

TÉMA

27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006 V RESPEKT 52

tá společnost. Nejenže Marina měla sama čtyři děti, ale také dvě místní děti adoptovala a dnes pečuje také o tři papoušky létající volně po zahradě. Před několika měsíci měla papoušků doma padesát. Jeden z jejích vnuků, veterinář Evandro, se totiž specializuje na divoké ptactvo a zdejší policie mu nosí mláďata zabavená pašerákům. Do těch pak doma Marina láduje pinzetou vařenou kukuřici, aby je mohla vypustit do volné přírody. Trio, co má doma, však do přírody odletět netoužilo a zase se vrátilo k Marině na zahradu.

Ticho, ty prašivý kluku Hovor plyne jako voděnka mezi břehama a Marina s ostatními začíná vzpomínat na svého muže Jindřicha. Ten sem dorazil v roce 1949, když prchal z Veselí nad Moravou, kde pracoval v továrně. Nechtěl poslouchat novopečené komunistické vládce továrny i celé země. Před válkou tento budoucí starosta Bataypory studoval na univerzitě filologii, ale pak nacisté vysoké školy zavřeli a on se do škamen po osvobození už nevrátil; zůstal ve fabrice. Poté, co se jako imigrant dostal do Brazílie, vyhledal Jana Antonína Baťu, který se zde usadil už před časem po německé okupaci republiky a „kolonizoval“ místní venkov, stavěl továrny na boty, mosty a zakládal farmy. Tehdy třicetiletý Jindřich nejdříve vedl pilu, ale postupně se z něj stal jeden z nejbližších Baťových spolupracovníků a přátel. Společnými silami nejrůznějších evropských emigrantů pak z bažinaté krajiny porostlé pralesní vegetací vzniklo malé úhledné městečko. Po smrti Bati, když dostal pan Trachta brazilské občanství, začal v Bataypoře (neboli v indiánském jazyce guaraní Baťově dobré vodě) starostovat a učit ve škole. Jeho děti umět česky chtěli, ale on to považoval za zbytečné: nedoufal, že se do vlasti ještě někdy podívá, a netoužil ani po tom, aby se na komunismus jezdili dívat jeho potomci. Ze své minulosti také líčil jen drobné věci, z nichž dnes jeho žena a děti skládají nedokonalou mozaiku. „Nechtěl vzpomínat, spálil mosty a říkal, že bez toho by tady nemohl začít od nuly znova,“ přemýšlí dcera Leonida, učitelka a tajemnice místní školy. Její syn, veterinář Evandro se rozhodl mosty naopak postavit a dnes je doktorandem brněnské univerzity a horlivým propagátorem české kultury v Brazílii. Najednou se ke mně tajnůstkářsky přitočí další člen Trachtovic klanu, syn Dalibor. „Markéto, co to znamená ty prašivý kluku?“ zašeptá. Nevěřím svým uším, protože můj žák, který na hodině nemůže pořádně vyslovit jakýkoli český shluk souhlásek, najednou bez přízvuku říká ty prašivý kluku. „Opravdu to znamená ,kluk, co má svrab‘?“ Ano, asi ano, musím mu chtě nechtě potvrdit, i když tuším, že se jedná o něco mimořádně delikátního. Tatínek Trachta totiž s dětmi sice česky nemluvil, ale česky jim v rozčilení spílal za jejich lumpárny. „Prašivého kluka“ používal často a jeho velké děti se mohou potrhat smíchy, když zjistí, že je to opravdu kluk, co má svrab, a že jim táta s překladem nelhal. Na hodinách pak, když se rozdovádění dospělí nemohou utišit a hulákají stejně jako jejich děti, které jsem učila o hodinu dřív, funguje zaklínadlo ticho, ty prašivý kluku stejně dokonale jako kdysi doma u Trachtů.

Všechno, co potřebujete, je krmítko pro kolibříky a čas. (Fernando Prado.) FOTO MARKÉTA PILÁTOVÁ

Na taneční farmě

My že nemáme historii? Ale netlučte voletem! (Gilmar Trachta v moravském kroji.) FOTO MARKÉTA PILÁTOVÁ

dvě mrňavé učebny, začínám svůj názor na meteorologickou předpověď měnit. Nemám šanci, projede mi hlavou, když na mne dýchne horká vlna žáky naplněné třídy kombinovaná s příšerným hukotem obrovských vrtulí dvou předpotopních větráků, které zajišťují alespoň lehce dýchatelný vzduch. Musím křičet, abych byla aspoň trochu slyšet, ale po půl hodině mne vlastní jekot zcela vyčerpá a větráky-letadla vypínám. Za pár horkým dusnem nasáklých vteřin je opět rezignovaně zapínám. Hodina je navzdory mým aklimatizačním potížím v plném proudu, žáci dorazili ze všech koutů městečka založeného Janem Antonínem Baťou a jejich rozzářené obličeje na mne působí jako naplno zapnutá klimatizace. Čeští předkové Batayporu před padesáti lety doslova vyrvali mačetami místní džungli (po níž se jmenuje celý stát Mato Grosso do Sul – Hustý jižní prales) a oni teď chtějí poznat jazyk země, v níž mají kořeny. Jejich brazilští kamarádi a kamarádi těchto kamarádů namačkaní v lavicích jsou zase zvědaví na tu cizokrajnou zvláštnost jménem čeština, a tak přišli taky.

Příjmení? Nemám Abych se doma mohla naučit jména žáků, prosím, aby je napsali na kolující listinu. „Nome e apelido, por favor!“ – jméno a příjmení, prosím, volám přes větráky a všichni snaživě vyplňují. Jen jeden slabý hlásek najednou začíná sveřepě tvrdit, že příjmení nemá. A pak ještě jeden. To přece není možné, říkám si a přepadne mne lehká panika, že jsem se ocitla v místech, kde nejenže dávají papoušci dobrou

noc, ale taky tady děti nemají žádná příjmení. Na svůj omyl přijdu až doma. Pročítám listinu a zjišťuji, že na ní stojí např. Viktoria Hruštička nebo Jindřich Šprt. Pod vlivem španělštiny, kterou jsem v poslední době používala mnohem častěji než portugalštinu, jsem totiž použila španělské slovo pro příjmení, které v brazilské portugalštině znamená „přezdívka“. Hodina uplynula, ani jsme si nevšimli, že už je vlastně konec, hlavním bodem programu byla fráze jmenuji se a na konci hodiny lidová píseň Ej lásko lásko. Ta měla takový úspěch, že se pak na školním dvoře rozléhalo volání, jak láska není stálá, jako voděnka mezi břehama. A tohle se opakuje každý den. Sprcha, nástup do džípu paní Dolores Baťa Arambašičové (57), vnučky Jana Antonína Bati a zakladatelky místní České kulturní kanceláře, vstup do horké vlny, boj s větráky a na závěr Ej lásko lásko, které zní každý den o něco vroucněji. Za všechno vlastně může nadšení paní Dolores pro moravský a český folklor. Když této právničce zemřeli před deseti lety rodiče a ona se rozhodla přestěhovat z hektického São Paula na rodinnou farmu v Hustém jižním pralese, musela opustit i český folklorní kroužek, který ve velkém městě fungoval. A to by se nemohla jmenovat Baťová, aby nějaký nový prostě nezaložila. Dala se dohromady s místními potomky Čechů a jejich brazilskými kamarády a začali zpívat a tancovat pro radost. Teď už vystupují na různých oslavách a nedávno vyhráli národní soutěž brazilského Rotary klubu. Zájem o ně mají i místní média, asi před dvěma týdny jejich vystoupení natáčel největší brazilský televizní koncern TV Globo. „Říká se, že Brazílie je země, která nemá historii, ale to není prav-

da, my ji máme, je jí kultura imigrantů, co sem přišli z Evropy,“ říká na obrazovce vážným hlasem evidentně užaslé reportérce muž oděný do slováckého kroje, Eurico Félix da Silva, jenž vyrostl v brazilské domácnosti paní Mariny Trachtové. Vedoucí kroužku Dolores taky dlouhá léta, kdy ještě nemohla jako potomek rodiny Baťů bez obav překročit hranice komunistického státu, žádala spolu s ostatními Čechy usazenými v Brazílii o pomoc při výuce češtiny, již ona a její děti začaly zapomínat. Komunisté však žádosti ignorovali a až po listopadu 1989 se věci začaly hýbat správným směrem. A letos se poprvé uskutečňuje díky spolupráci ministerstva školství a zahraničních věcí brazilská vzdělávací „mise“, jíž se účastním také já. Dnes ovšem místo učení jdeme „tlouci voletem“, což je rozkošný brazilský výraz pro sousedskou konverzaci. Celá „třída“ je pozvaná k rodině Trachtů, na malou farmu kousek za městečkem na smažené sladkovodní ryby, které nalovila paní Marina se svým synem Henriquinhem. Nad jídlem se tady tráví nejvíc společného času, protože v Bataypoře není žádné kino, divadlo ani knihovna. Nejčastěji se tedy po práci sportuje v místním tenisovém klubu nebo na fotbalovém hřišti a chodí se do sauny. Místní natolik milují vedro, že potřebují každý týden ještě extra nášup. Důležitým koníčkem je ještě lov ryb, někdy krokodýlů (ti mají lepší maso, jak mi vysvětlil truhlář Henriquinho, jeden z mých nejnadanějších žáků). Paní Marina má v městečku neoficiální funkci „matriarchy“ místního dění, její dům postavený na pozemku věnovaném Antonínem Baťou jednomu z nejvěrnějších spolupracovníků Jindřichu Trachtovi stojí v centru městečka a schází se tady rozmani-

Počasí se ustálilo na jednotvárném cyklu: suché vedro se pomalu stupňuje do dusna a vygraduje do krátkého deště. Poté se o půl stupně ochladí a pak se to celé opakuje. Říkáme si navzájem s obyvateli městečka zdvořilé pozdravy: „Dobrý den, to je ale teplo.“ Nebo: „To je ale dusno.“ A nejraději: „Úžasně sprchlo.“ Kromě toho zrají manga. Po mém příjezdu byla brčálově zelená, teď dostávají jakousi panenskou červeň. Mangovníky jsou rozložité a dominují celé krajině protkané poli a pastvinami. Kusy džungle za městem rámují pole a plní funkci remízků, v nichž v žijí jaguáři, papoušci, kolibříci, jedovatí hadi, mravenečníci, hmyz, ještěři a tukani. Na okrajích těchto „remízků“ si také stavěli před padesáti lety farmáři své příbytky, tehdy ještě ze dřeva. Prales tehdy také zabíral mnohem více místa. Když se stavěla Nová Andradina, kde teď bydlím, její zakladatel a přítel Jana Antonína Bati pan Prado nechal volných asi 5000 hektarů džungle, která obklopovala městečko až do sedmdesátých let. Pak se ale začalo kácet ve velkém a protesty zakladatele umlčela slova o pokroku a nutném hospodářském rozvoji venkova. Na polích dodnes jako živoucí „memento džungle“ stojí osamělí velikáni, vysokánské napůl uschlé pralesní stromy. Dnes už jsou moderní farmy betonové, protože dřevo je čím dál větší vzácnost a mnoho lidí ve svých „remízcích“ nekácí. Jejich obyvatelé totiž přijdou vhod. Mravenečníci pomáhají udržovat pole bez nepříjemných termitišť, ptáci a ještěrky nedovolí přemnožení moskytů a tukani s papoušky jsou prostě krásní a milovaní společníci farmářského bytí. Horší je to s jaguáry, ti si rádi přilepší teletem, a tak je potřeba volně pasoucí se stáda hlídat. Lov chráněných jaguárů je sice přísně zakázaný, ale pořád velmi oblíbený. Spory ekologů s farmáři tady velmi připomínají spory chovatelů ovcí s ochránci vlků v našich Beskydech. Jedna taková farma jménem Baile (Tanec) leží asi pět kilometrů od městečka a žije na ní pan Fernando Prado (60), vnuk zakladatele Nové Andradiny, Chodí o berlích – v mládí se těžce zranil na motorce. Přijela jsem za ním, abych ho učila doma, protože cesta do sousední Bataypory ho stojí příliš mnoho sil. Fernando byl původním povoláním pilot, ale po úrazu se věnuje farmě zděděné po rodičích a také vlastní

TÉMA

RESPEKT 52 V 27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006

malou soukromou nemocnici. Při jedné z nedávných cest do Evropy se seznámil v letadle se zdravotní sestrou paní Růženou a letos na jaře se vzali. Růžena teď odjela do Česka, aby vyřídila potřebné formality týkající se sňatku. Fernando doufá, že díky hodinám v češtině pokročí a bude moci se svou Růžou čile konverzovat. Teď se společně domlouvají pomocí angličtiny, protože Fernandova žena zatím neumí portugalsky. Farmář a ředitel nemocnice se na každou hodinu pečlivě připravuje, jeho domácí úkoly jsou vždycky téměř bez chyby a často se zapleteme do lingvistické srovnávací debaty, protože můj žák umí ještě latinsky, anglicky a italsky. Tomu odpovídá šíře zájmů. „Představ si, že přestali dovážet americký Time!“ vítá mne na jedné hodině můj žák. „Udělali nějakou brazilskou verzi, kde jsou zprávy z Číny a Jižní Koreje, ale mě zajímá Amerika!“ hrozí pěstí na nepřítomného distributora. Jeho rozhořčení chápu, ve zdejším novinovém stánku se sice dají koupit místní deníky a výborný týdeník Veja, ale pokud chce člověk sledovat zprávy ze zahraničí, příliš jich v místním tisku nenajde. Internet je pro mnoho obyvatel zdejších zemědělských městeček, která jsou podle Fernanda „jedna velká farma“, dostupným řešením, ale Fernando mu ještě nepřišel na chuť, protože „noviny jsou noviny“. Hodiny s ním jsou díky často pozoruhodným dotazům typu „myslíš si, že původní latinský akuzativ předcházel italské předložce, která pak pravděpodobně přešla do angličtiny“ poučné především pro mě. Když naše akademická debata umlká, díváme se společně na tzv. „cukrové krmítko pro kolibříky“, což je místní oblíbený zdroj kontemplace. Na malé plastikové lahvičce, do níž se napustí trochu vody s cukrem, se vyjímají velké umělé květy. V těch je dírka, do které při troše štěstí strčí sosáček kolibřík a saje cukrovou vodu. Kolibříci jsou něžní a bázliví tvorové, takže když si na krmítko zvyknou, je to velká událost a pozorování mihotání barevných křidélek má hypnotický účinek, jímž se dá strávit libovolné množství času. Ovšem mým nejoblíbenějším povyražením na Fernandově farmě jsou tukani. Žijí tady na obrovitém mangovníku společně malincí tukánci o velikosti našeho vrabce s párkem velkozobanovitých krasavců. Na jedné větvi je umístěné jakési podivné oplocené hnízdo a v něm vřeští tukaní potomek, co nezvládl první lekci létání. Spadl a natloukl si zoban. Fernando s Růžou tedy nešiku vrátili zpátky a hnízdo ještě ze stran zabezpečili pletivem, aby zase nesletěl a rodiče ho nepřestali krmit. Chvíli pozoruji, jak tukaní máma cpe potomkovi do zobanu kus nezralého manga, a odjíždím s vědomím, že jestli někde existuje prastarý otisk ráje, mohlo by to být někde tady.

Už by to nikdo nepoznal Úryvek z dopisu dcery Jana Antonína Bati rodině do poválečného Zlína „…Jaguáři jsou v Brazílii velicí jako tygři. Tatínek onehdy přijel z našich pozemků v Mato Grosso a přivezl nám kůži skoro dva metry dlouhou. Jaguár a puma jsou vlastně jediná opravdu dravá zvířata v Brazílii a žijí jen hluboko v pralesích ve vnitrozemí. Všechna však před člověkem utečou, tak se jich není co bát. I had uteče, když ho člověk nechá na pokoji. Vůbec jsme zjistili, že Brazílie není ani zdaleka tak divoká a zaostalá, jak si u nás lidé představují. Všechny ty řeči o zeleném peklu jsou jen hlouposti. Džungle, které se tu říká mato, je neobyčejně malebná a krásná. Kvetoucí stromy všech barev, modré, fialové, růžové, žluté,

INZERCE

15

Vzpomínka na nechtěný úsměv. (Marina Trachta – v popředí – s rodinou.) FOTO MARKÉTA PILÁTOVÁ

Ježíšek s tajným přítelem Období dusna postupně dosahuje svého vrcholu a déšť vydrží i celý den. To potom přijedu na hodinu a třída je téměř prázdná. „Prší,“ vysvětluje mi jedno z přítomných malých děvčátek. No a co? To snad Baťa zdejším usedlíkům před padesáti lety neukázal deštník? Ale vysvětlení je prosté: většina žáků se do školy sjíždí z okolních farem na kole a teď nepřijeli, protože asfaltové cesty jsou jen v samém centru městečka a okolní „polňačky“ mají konzistenci mazlavého sytě červeného bahna, což je asi pěkně nepříjemná překážka na cestě za vzděláním.

bílé, červené, oranžové, všechny v květu, mezi kterými poletuje tisíce pestrobarevných motýlů. Papoušků tu létají celá hejna, někteří červení, jiní modří nebo zelení. Také jsme viděli několik tukanů a volavek. ... A ty nádherné západy slunce, co tu bývají, se nenajdou snad nikde na světě. Večer potom vidíš Jižní kříž, který je ve skutečnosti mnohem menší a nenápadnější, než jsme si představovali, a Mléčnou dráhu tu bývá vidět každou jasnou noc. To potom utichne celá džungle a neslyšet nic než sem tam výkřik nějakého ptáka a věčné kvákání volských žab, které jsou tu veliké asi jako štěně. Také jsme se asi dvakrát vydali kamionkem daleko do pralesa podívat se na jednu z osad, které jsme tu vystavěli. Poprvé, když jsme tam jeli, to byla neproniknutelná džungle. Přikládám fotku, na které se zrovna posilňujeme na příštím náměstí. Teď o dva roky později by to nikdo nepoznal. Už tam bydlí čtyři tisíce lidí, je tam sedm obchodů, 2 lékárny, hotel, statek, pila, cihelna a kostelík.“ (Dopis se zachoval v soukromém archivu paní Dolores Baťa Arambašičové.)

Při další hodině si však pro jistotu dám práci a připravím video s Maxipsem Fíkem. Je to mluvící pes a mluví v jednoduchých větách, na nichž se dá skvěle pilovat český přízvuk. „Ahoj, Ájo“ zní třídou jako bojový pokřik a první čardášové kroky na konci hodiny po dalším úmorném slovese chtít jsou pro všechny sice rébus, ale každopádně hodný rozlousknutí. Největší zapeklitost čardáše v brazilském městečku spočívá v tom, že jak děti, tak dospělí zvyklí na vlnivou sambu nedokážou tělo udržet strnulé v čardášové pozici. Jejich pasy, při prvních taktech pevné, se na konci písničky vždycky začnou smyslně vlnit do rytmu. Můj obdiv k žákům každý den narůstá, dokážou si vyšetřit čas a každý den přijdou na hodinu, a chodí i teď na konci místního školního roku, kdy děti i dospělí mají před sebou vidinu prázdnin a dovolených. Vysvětlení té pilnosti se nabízejí různá a sami žáci mi po čase taky leccos osvětlili. Například to, že je pro ně zajímavé prolínání různých věkových a sociálních skupin: „na češtině“ se setkávají dospělí se svými malými dětmi, nebo třeba padesátiletá psycholožka, která sedí v lavici společně s osmiletou dcerou své služebné. V zemi, kde je státní vzdělání sice gratis, ale na velmi mizerné úrovni, a soukromé školy jsou jen pro vyšší vrstvu, je jazykový kurz také možnou vstupenkou k dalším příležitostem. Každý z mých žáků má v hlavě plán, co se svou základní znalostí češtiny podnikne. Ať je to cesta do Prahy nebo za českými příbuznými, či vidina práce v cestovním ruchu, možné obchodní kontakty nebo zlepšení orientace v evropských záležitostech. Mnoho z mých žáků pracuje ve státní správě, v advokacii, v místní nemocnici, škole nebo jako zaměstnanci nezvykle velkého tenisového klubu či provozují drobná řemesla. Jejich dny v městečku s pár pravoúhlými ulicemi, parkem a několika desítkami obchodů se odvíjejí v příjemně pravidelném, táhlejším rytmu. „Všechno ale změnil internet,“ popisuje bývalý zaměstnanec místní radnice Eurico Félix da Silva (54), který si důchod zpestřuje dráhou spisovatele a sportovního rádiového repor-

téra. Když totiž před třemi lety dorazila možnost tzv. „banda larga“ neboli rychlého připojení i sem, znamenalo to pro rozvoj městečka mnohem víc než všechny vzdělávací a ekonomické programy dohromady. Farmáři ze stovek kilometrů vzdálených farem, na něž vedou nepříliš průjezdné cesty, dnes obchodují se svým dobytkem na síti, veterináři jsou nalogovaní na „messengeru“ a intelektuálové si čtou španělský, portugalský či anglický tisk, k němuž dosud neměli žádný možný přístup, protože sem chodí veškeré tiskoviny se zpožděním a v malém počtu. Hudební nadšenci a filmoví fanoušci stahují hudbu a filmy a kdo nemá doma rychlé připojení, zajde pravidelně do místního „cybercafé“, kde nestojí hodina internetu víc než jeden džus. Plouživý tok místních dní se před Vánoci ovšem hekticky mění ve smršť nejrůznějších večírků často trvajících od rána do tropické noci. Říká se jim „tajný přítel“, což je důmyslný vynález, jenž dokáže zabránit krachu ve vánočních rozpočtech. Rodiny či přátelé si asi měsíc před vypuknutím svátků vylosují každý jméno člověka, jemuž mají koupit jeden jediný dárek, a je po starostech. Na večírku se pak „tajný přítel“ za hurónského halasu všech zúčastněných předá a všichni jsou spokojení: nikdo nezůstane bez dárku a nikdo taky nemusí obdarovat všechny zúčastněné. Vánoce jsou tady, manga už téměř dozrála a papoušci vyvádějí mladé. Taky jsme už všichni napsali dopisy Ježíškovi. Děti si všechny vespolek přály drahé mobily, dospělí zase psali Ježíškovi hlavně o DVD přehrávače, čokoládu, ADSL, klid a počítače. Na poslední předvánoční hodině mi dojde, že velkolepí umělohmotní sněhuláci pod palmami a prosincový pot, co mi skrápí čelo, je vlastně součástí čehosi normálního, co se dá pochopit. A tak si říkám spolu s místními farmáři, důchodci, veterináři, sportovci a učiteli, že všechno je blízko, na dosah sítě a na tlukot křídel zelených papoušků. Markéta Pilátová, Mato Grosso do Sul

Q

16

ROZHOVOR

27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006 V RESPEKT 52

Rozhodně je čas na změny S Pavlem Jungwirthem o české vědě, vědcích a hrobníkově lopatě tických firem. Je to i díky dobré politice ústavu: když náš výzkum dospěl k předklinickému testování a bylo jasné, že nemůže kvůli nákladům probíhat u nás, vedl ústav velice šikovná a oboustranně výhodná jednání. V tom je ovšem v Česku výjimečný. O jakou částku v tomto případě jde? Řádově, myslím, o stovky milionů ročně. Jak se peníze z patentů a licencí dělí? Mám pocit, že obvykle 90 procent zůstává na pracovišti a 10 procent jde konkrétním lidem. Do jaké míry peníze vědce motivují? Dneska lze těžko dělat výzkum bez finanční podpory. V důsledku toho, že se na financování velkou mírou podílejí i soukromé firmy, jsme v nebezpečí stát se servisním pracovištěm pro nějakou firmu, kde už není tolik místa pro základní výzkum. To je otázka, kterou si musí každý rozhodnout sám. Chci mít víc peněz, nebo víc svobody? A je dobře, když pod střechou jednoho ústavu budou jednak vědci, kteří se rozhodnou pro víc svobody a míň peněz a budou rozvíjet základní bádání, které v dané chvíli nic nepřináší, jednak lidé, kteří jsou na úrovni montování nějakých součástek, léků. To je velice dobrá interakce. A kdo to rozhodne? De facto si to rozhodne každý vedoucí týmu. Já bych nepracoval v ústavu, kde by mi někdo říkal, co mám dělat. Nejcennější statek je akademická svoboda, peníze jsou až za tím. Jaký vliv na úroveň české vědy má naše členství v EU? Členství nám přináší mnoho, podle mne je ale věda v EU organizována velmi špatně, velmi formálně – úřednicky. Jak její program, tak rozdělování peněz. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Pavel Jungwirth se narodil v roce 1966 v Praze. Vystudoval Matematicko-fyzikální fakultu, postgraduální studium absolvoval v Heyrovského ústavu, postdoktorální pobyt pak v Jeruzalémě a v Kalifornii. V současnosti pracuje v Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR, kde se snaží modelovat na počítači základní chemické procesy (rozpouštění solí, mrznutí vody, krystalizace atd.) tak, abychom důležitým dějům například v atmosféře rozuměli na molekulové úrovni. Řídí výzkumný tým a zároveň učí na své mateřské fakultě počítačové modelování molekulových procesů. Je ženatý, má čtyři děti a žije v Praze.

V

ysokou školu jste končil v roce 1989, zažil jste ještě bolševismus. Jak se liší český vědec v roce 2005 od vědce konce 80. let? Ta změna je podle mě veliká a určitě k lepšímu. Nedošlo k žádné revoluci ve vědě, probíhá ale plíživý vývoj. Otevřeli jsme se, to je základní věc, neexistuje už žádná provinční bariéra. Všichni chtějí ven a vědí, co se venku děje. Víme, kde je světová úroveň. Obrovský rozdíl je i v penězích. Přesto slyšíme neustálé stížnosti na jejich nedostatek. Objektivně asi moc peněz na vědu není, roste ale HDP, takže v absolutních číslech přibývají i peníze. Akademie věd se ztenčila o polovinu, je v lepším stavu než v roce 1989 a rozdělování peněz je také rozumnější. Mě až překvapuje, jak se bez nějaké prudké revoluce finanční situace zlepšuje. Začalo to zhruba v době, kdy přebírala moc sociální demokracie. Nevím, jestli to spolu souvisí, ale tam je ten předěl. Šéf akademie Pačes tvrdil, že revoluce ve vědě proběhla, a dokazuje to na počtu zrušených ústavů. Akademie věd prošla ze všech vědeckých institucí největší změnou, která byla vynucena zvenčí: v roce 1993 přišla politická zakázka akademii zredukovat. Neodvažoval bych se tomu říkat revoluce. Tu bych si představoval jako nastolení nového systému. Jakého? Organizace výzkumu. Špičkový model mají podle mne v USA. U nás věda funguje bez ustáleného systému, což je vidět například na tom, jak se vybírají noví lidé. V Americe mají zavedený model konkurzů, zatímco u nás se výběr děje víceméně na základě kontaktů, otevřený konkurz je výjimkou. V USA přijde na profesorské místo 100 až 200 nabídek, vybere se z nich řádově pět deset adeptů, ti se pozvou a z nich se vybírá. U nás se ve většině případů ví, koho chtějí přijmout, někdy z dobrých důvodů, někdy ne. Zásadní roli tu hraje klientelismus, a pokud se nové kádry vybírají tak, aby uspokojily staré kádry, model nefunguje. Náš způsob je na hranici funkčnosti. Existuje něco jako evropský systém organizace vědy? V Evropě je to v každé zemi jiné. Někde věda funguje (skandinávské země, Holandsko, Německo, po pádu thatcherismu i Anglie), jinde spíše ne (Itálie, Řecko, Portugalsko). Připomenu dva klasické modely: americký a německý. V Americe je mladý člověk, který nastoupí po postgraduálním a postdoktorálním studiu, velmi tlačen k tomu, aby nezávisle praco-

val, má pět šest let na to, aby ukázal, co umí, a pak definitivu buď dostane, nebo ne. I klasický německý model je funkční, jen trochu méně: po studiu nastoupíte k nějaké kapacitě, začnete jí dělat asistenta, vyrůstáte pod jejími křídly, a až v pokročilejším věku se můžete stát nezávislou špičkou.

Objednávka se mění Kde vidíte promarněné šance české vědy? Až donedávna se v podstatě dalo všechno svalit na to, že nebyla politická objednávka, věda a výzkum stály stranou. Ale situace se mění a už i politické strany, které donedávna vědu zatracovaly a ignorovaly, říkají, že nelze jen stavět montážní haly, že je důležitý i výzkum. Je to hrozně pozitivní, ale také zavazující: pokud dostaneme peníze navíc, měli bychom ukázat, že s tím umíme něco udělat, že máme nějaký plán. Čím to, že se politická objednávka mění? K moci se dostala levice, která prosazuje vyšší veřejné výdaje. Určitě je to i díky příkladu zemí, jako jsou Finsko a Irsko, kde se vsadilo na vědu a na výzkum, na vzdělanost. Je to obecná direktiva EU, reakce na pocit, že vůči Americe a dneska i hlavně vůči Číně nám v těchto investicích ujíždí vlak. Roli tu hraje také představa, že budoucí bohatství je dáno technologiemi. A technologie bez vědy nelze dělat. V Americe veřejné výdaje nejsou tak vysoké. Přesto mají nejlepší vědu. Je to dáno nastavením společnosti, lidé mnohem více věří v pokrok než v Evropě, v tomto smyslu je Evropa stará. Proto navzdory malým veřejným výdajům dávají tolik na vědu. K tomu přidejte soukromé příspěvky, které se na to nabalují – také tohle propojení se daří v USA lépe než v Evropě. Proč nemá evropská věda privátní peníze? Neumíme dělat takový byznys jako Američané: nejen ve smyslu reprodukce, ale i tvorby něčeho nového. V Americe se spojuje cílená politika univerzit a zájem firem. U nás určité snahy byly, něco se daří ze strany vědecké obce, ale rezonance v průmyslu byla donedávna minimální. Průmysl tu nebyl zaměřen na rozvoj. Získává váš ústav nějaké soukromé peníze? Většina našeho ústavu pracuje na farmaceutických problémech, a tam ta zakázka je obrovská. Zásadní objednávky jdou ale z ciziny. My máme největší spojení na americkou firmu Gilead, s níž spolupracuje hlavně doktor Holý, a naše spolupráce je příkladem toho, jak dlouholetý základní výzkum může vést k velmi praktickým aplikacím. V okamžiku, kdy naše hledání k něčemu dospělo (může se léčit AIDS nebo hepatitida), logicky se objevil zájem farmaceu-

Vy jste žádali o nějaké peníze? Několikrát, někdy jsme uspěli, jindy ne, to častěji. EU dává důraz na věci, které nepovažuju za důležité, úředníky zajímá, jak je projekt administrován, věda je pro ně až na dalším místě. Nedávno jsme neuspěli, protože se jim náš projekt zdál příliš „vědecký“. Nedokázali jste vysvětlit, o co se jedná? Problém je v tom, že EU po vědcích chce, aby zároveň dělali manažery, finanční úředníky, kteří budou peníze rozdělovat, hlídat finanční toky. V Americe člověk dostane grant, a pak s penězi nějak zachází. Nebuduje konsorcia. Administrativa hlídá, aby peníze neskončily v cizí kapse, ale primárně jde o vědu. Do jaké míry pro vás představují konkurenci Číňané, Korejci, Indové? Asijské země si uvědomily, jakou výhodu mohou získat technologiemi, je tam velká politická objednávka. To je vidět v Číně. Indie má na vysoké úrovni školství, našla si správné místo, zaměřila se na počítačový svět, přesouvají se tam americké firmy. Na úrovni základního výzkumu Dálný východ kulhá, což byl i případ Japonska – centralizovaná, autoritativní společnost nepřeje bádání. Ale oni se to naučí: USA ukradla bádání Evropě kolem 2. světové války, podobně se možná brzy zachová i Asie.

Sladkosti vědeckého života Když se vás student na fakultě zeptá, jak nejlépe uspět, co mu radíte? S každým se snažím mluvit individuálně: posílám studenty na konference a na jiná pracoviště. Pokud chtějí u nás v akademickém světě zůstat, musí minimálně na rok vyjet ven na špičkové pracoviště. Je svět pro mladé české vědce otevřený? Jedna ze sladkostí vědeckého života je, že nemáme problémy s bariérami ani tam, kde se jinak českým pracovníkům brání. Jedinou bariéru vystavěli komunisté. Je složité venku doložit, co jste zač? Já si nepamatuju, že by po mně někdo chtěl vidět univerzitní diplom. Vstupenkou do vědeckých týmů je seznam publikací, doporučení školitele a to, jestli člověk přednášel někde na konferenci. Záleží i na tom, o co se ucházíte. Postgraduální, postdoktorální pracovník je lepší otrok, který za málo peněz udělá hodně práce. Takoví jsou vítáni. Pokud jde o trvalé místo, tam ovšem nějaké bariéry jsou. Nedávno vám nabídli profesorské místo spojené s definitivou na univerzitě v Pittsburghu v USA, a pak v anglickém Yorku. Čím jste si to zasloužil? Když dostanete nabídku, neznamená to nutně, že jste si ji zasloužil. Já si to vykládám tak, že člověk udělal něco nového, něco, co má význam pro větší okruh lidí, a asi měli pocit, že mohu být užitečný.

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 52 V 27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006

My jsme v té době udělali možná zásadní objevy týkající se vlastností slané vody – jak se chovají ionty na povrchu kapek, což má význam pro atmosférickou chemii a pro technologie.

Není možné, že by ODS změnila situaci k lepšímu? Zkoušel jste s politiky mluvit, ovlivnit jejich názor? Nezkusil jsem to.

Proč jste nabídky nepřijal? Je pravda, že třeba v USA se nabídky neodmítají a osobní preference jsou druhotné. Já pocházím z prostředí, kde to je vnímáno jinak. Pro mě byl velmi přesvědčivý důvod, že rodina nechtěla. Ví, o čem mluví. Dlouho jsme žili ve Švýcarsku, Izraeli a USA. Život mimo práci je v Čechách pro nás bohatší, zajímavější, toho by se člověk musel vzdát, a taky vazeb, které tu máme.

Jak ale jinak vzniká názor politiků na vědu než v debatě s lidmi, kteří tomu rozumějí? Máte asi pravdu, podceňujeme komunikaci s politiky. Ale máme čekat, až přijdou k nám, nebo jít za nimi?

Měl byste venku výrazně lepší podmínky? Nešlo taky o prestiž? Samozřejmě že prestiž profesora na slušné americké univerzitě je větší než zaměstnance AV, je ale otázka, zda je to důležité – jestli bych neměl svou prestiž odvíjet od své práce. Podmínky by byly jistě lepší, měl bych pocit většího zabezpečení, jednodušší přístup do infrastruktury americké vědy včetně grantů. Na druhé straně by na mě kladli podstatně větší nároky: měl bych víc povinností, víc administrativy, a to mě moc neuchvacuje. A hlavně mám docela šťastnou, spokojenou rodinu. Žena by šťastná nebyla, pracuje jako psycholožka, tedy s jazykem, a domácí prostředí je pro ni hodně důležité. Změnil by odchod nějak vaši vědeckou dráhu? Především v tom, že v Americe není člověk tolik vydán na milost a nemilost nadřízeným. Nabídky přišly ale v době, kdy jsme dostali první výzkumné centrum. V Čechách vládne pořád příjemná anarchie, vědecký systém není příliš etablován a vycizelován, lavírujeme, jaký model chceme mít, jestli vůbec nějaký. Občas se dají udělat věci, které venku nejdou, na druhou stranu je náš systém a pozice člověka v něm nestabilní: jednoduše se dá všechno zrušit. Přicházejí k nám vědci z východních států? Země na východ jsou zastoupeny nejvíc: Ukrajina, Slovensko, Rusko... Slízáváme smetanu, dostáváme kvalitní, schopné, aktivní lidi, kteří chtějí ven. Pokud se nevrátí, je to tragédie pro jejich země. Ale ta šipka jedním směrem se mění. Je český systém otevřený lidem z východu? Občas narážíme na to, že člověk ze země mimo EU má problém s cizineckou policií. Jsou pro vás konkurencí vědecké ústavy na východě Evropy – v Ukrajině, Rumunsku? Tam věda nefunguje. Všichni schopní odcházejí a nevracejí se. My jsme vlastně na geografické hranici mezi funkčním a nefunkčním světem vědy. Ale jsem optimista: přeléváme se na tu funkční stranu. Čím můžete přesvědčit politiky, abychom se neocitli za touto hranicí? Praktičtěji zaměření kolegové budou poukazovat na technologie a úspěchy zemí, které investují do vědy. Já jsem ale víc ponořený do základního výzkumu a nechci lhát, že to, co dělám, přinese okamžitě peníze. Možná bych vytáhl dvě karty. Jednou je výchova: vychováváme generaci lidí, kteří budou vzdělaní, budou umět pracovat na špičkové úrovni, budou znát svět a uplatní se v nejlepších firmách. Druhá karta je trochu neuchopitelná: nejen umění a hudba, ale i my vědci vytváříme určitou kulturu vzdělanosti, myšlení. V tom vidím svoji úlohu: přispět k tomu, abychom tady kritičtěji mysleli, nepodléhali každé módě myšlení. Uslyší na to politici? Jsou to naši reprezentanti a snažím se jich vážit, ale nejsem naivní. Spíš bych tedy asi vsadil na nové technologie, prosperitu a výchovu nové generace. To by mohlo fungovat. S jakým očekáváním se díváte na blížící se volby? Vrací mě k odmítnuté nabídce z Ameriky: kdybych ji vzal, tak se o tyto věci nemusím starat. Doma ano. Jsou politici, kteří by chtěli akademii zrušit, alespoň ještě nedávno to hlásal modrý pták. Třeba by se jen sloučila Akademie věd s univerzitami. Učím jako docent na Karlově univerzitě a vím, že rozštěpení akademie a škol není dobré. Proč tedy trvá dál? Lidi na vedoucích pozicích by vám vyjmenovali spoustu objektivních důvodů, podle mne jde ale hlavně o osobní věci: existuje nevraživost mezi školou a akademií, mnoho pozic je dublovaných. Možná by se zjistilo, že těch míst není třeba tolik.

Mimochodem, kolikátý na světě je nejcitovanější český vědec? Muselo by se jít po oborech. Mezi chemiky asi na 1500. místě. To vypadá hrozivě. Nemá modrý pták řečmi o vyhozených penězích nakonec pravdu? Z jednoho čísla se nedá na nic usuzovat. Bylo by třeba se podívat, jak na tom jsou Čechy v průměru. Je stav lepší, nebo horší než dřív? Odpovídá vloženým penězům? Z odstupu je vidět, že se věci vyvíjejí k lepšímu. Situace samozřejmě není dobrá, ale řešením není hromadný vyhazov lidí. Podhoubí má svůj význam, vždycky budou průměrní, nadprůměrní i podprůměrní vědci, otázka je, zda mají být všichni stejně podporovaní. Dneska je na tom ekonomika dobře, věda jakžtakž funguje, je třeba nastavit kritéria tak, aby evolučně šla věda kupředu. Co tedy mohou volby přinést? Netuším, neodvažuji se vynášet prognózy, ale netrápím se proto. Připadá mi pozitivní, že o podpoře vědy a výzkumu mluví všechny strany. Rozhodně je čas na změny, o tom není pochyb. Motivací odchodů do ciziny bývá beznaděj z politického vývoje. Máte čas zabývat se tím, co je okolo? Pokud se chci zajímat, tak se zajímám. Část mé práce má vztah k životnímu prostředí. Nechci mluvit o stranách, ale sleduji pozitivní změny u Zelených. To je moje možná jediná malá naděje do voleb. Co se musí stát, abyste se ve Straně zelených víc angažoval? Nedůvěřoval jsem lidem, kteří ji vedli, ale to se změnilo. Komunikuju s nimi na neformální úrovni, zakládají odborné sekce – tam bych mohl působit. Nemám ovšem touhu být straníkem.

Na poslední chvíli Čeho se týká vaše práce v oblasti životního prostředí? Atmosférické chemie a nepřímých důsledků v klimatu, klimatických změn, znečišťování. Jak se stavíte k jaderné energetice? Dřív mi Temelín připadal jako nejstrašnější projekt našich dějin, už jen kvůli plýtvání při stavbě. Teď, kdy jsem začal dělat své atmosférické výzkumy, musím zvažovat, jestli ohromná produkce oxidu uhličitého klasickými elektrárnami není horší než poměrně malé množství strašlivě nebezpečného materiálu, které produkují jaderné elektrárny. V dlouhodobém horizontu je určitě nutné snížit spotřebu energie, pro přechodnou dobu ale jaderná energetika není nejhorší varianta. Se svými zelenými kolegy se rozcházím, ale já ji vidím jako menší zlo. Klimatickými změnami se vyhubíme v daleko kratším čase. Dá se použít další, technologický argument: to, co je dnes nebezpečným odpadem, může být v budoucnu palivem pro novou generaci jaderných elektráren. Je dostatek důkazů o tom, že globální oteplování urychluje člověk? Teze, že velká část klimatických změn je způsobena lidskou činností, je – navzdory spoustě neznámých – tezí na úrovni Darwinovy evoluční teorie. Indicií je dost, aby to vedlo k politické akci. Otázka je jaké. Proč USA tuhle hrozbu přehlížejí? USA ji nepřehlížejí, tam jde o osobní rovinu. Kdyby se prezidentem stal Gore, mluvili bychom asi o USA jinak. Amerika je dnes rozpolarizovaná, chybí střed. Na univerzitách je podporovatelů Bushe jako šafránu a já osobně znám jinou Ameriku. Víte, že Kalifornie a další státy se chtějí jednostranně připojit ke Kjótu a federální vláda se tomu snaží zabránit. Jak velká je hrozba klimatických změn? Máme 20 let času? Nebo 80? Nechci předkládat nějaké vize, ale je reálné, že změny budou velké a nepříjemné. A nemusí se nám vždycky podařit to, co se povedlo s ozónovou dírou před deseti patnácti lety, kdy jsme utekli hrobníkovi z lopaty na poslední chvíli. Marek Švehla

Q

17

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP V památkové péči zřejmě dojde ke změnám. Budou-li pozitivní, uvidíme. Každopádně je současný systém problematický, šestnáct let po převratu není na světě nový zákon, v oboru je značné napětí. Reformy by měly přinést kvalitnější ochranu památek na jedné straně, ale také méně rigidní pohled odborníků na jejich transformaci

27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006 V RESPEKT 52

Na prahu globální deprese Co se stále rostoucí spotřebou ropy

Co s památkami, nové knihy a fotografie pro nové funkce. Postupně by měly získat větší pravomoci regiony. Důležité je oddělení odborné činnosti památkových ústavů od správy majetku – tedy hradů a zámků. Bývalý ministr Dostál tento rezort trochu přehlížel, jeho doménou byla spíš tzv. živá kultura. Zdá se, že jeho nástupce Jandák si slabiny současného systému uvědomuje, a věřme, že s odborníky reformy dobře připraví. Výběrové řízení na místo generálního ředitele Národního památkového ústavu je prvním krokem (poněkud uspěchané první kolo ale žádný výsledek nepřineslo). On i jemu podřízení ředitelé v krajích by však měli své posty pravidelně obhajovat v konkurzech, jako je tomu třeba u akademických funkcionářů. Ze záplavy nových publikací o architektuře upozorňuji na nový průvodce po památkách moderní architektury Moravy a Slezska, který vydává Zlatý řez. V edici už vyšla před lety Praha, zbývají tak ještě Čechy. Pardubická vydavatelství Helios, Theo a Viva zase připravily rekapitulaci poválečných světových výstav kategorie „A“, kterých se zúčastnilo Československo, respektive Česko. Nechybí tedy úspěšné pavilony v Bruselu 1958, Montrealu 1967 a Ósace 1970, i méně výrazné počiny v rámci expa v Barceloně 1992, Hannoveru 2000 a konečně letos v japonském Aiči. Jednotlivé akce zasvěceně komentuje autor montrealského pavilonu Miroslav Řepa. Kniha je doslova nabitá fotografiemi, které zachycují i další stavby z těchto monstrózních přehlídek, z nichž mnohé byly experimenty, které posunuly vývoj architektury výrazně vpřed. V pražské Fragnerově galerii probíhá do 8. 1. zajímavá výstava fotografií současné středoevropské architektury nazvaná Form and Nonform. Každou zemi reprezentují dva fotografové, kteří dokumentují stavby každý po svém. Někteří dávají přednost vystižení atmosféry, jiní kladou důraz na detail, jedni fotí domy zabydlené, druzí naopak jako výstavní exponáty. České duo tvoří Ester Havlová a Filip Šlapal, žáci Pavla Štechy z FAMU. Z konfrontace vycházejí rozhodně se ctí. Dokumentovat stavby není vůbec jednoduché, i když se objekt nehýbe, ba o to je to možná těžší. Vystihnout duši stavby dá prostě práci. Dobrý fotograf se k ní vrací několikrát, hovoří o ní s autorem a hledá si k ní cestu. Paradoxně musí umět profesionálně nafotit i dům, který se mu nelíbí. To naštěstí není případ dokumentovaných staveb. Zdeněk Lukeš Autor je historik architektury.

Alternativní zdroje pomohou, ale důležitější je snížit spotřebu energie. (Kalifornie, USA.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

M

álokdo dnes už zpochybňuje, že ve světě se něco děje, pokud jde o těžbu ropy, ropné trhy a navazující byznys, od petrochemie až po benzinové pumpy. To „něco“ dostalo zjednodušený anglický název Peak Oil a do češtiny se to dá přeložit různě, třeba jako Ropný zlom. A to znamená, že lidstvo od počátku průmyslového využívání ropy vytěžilo polovinu veškerých světových ropných zásob a od nynějška světová těžba, dosud vždy jen rostoucí, začne stagnovat a posléze klesat.

Dvanáct otroků na rok Ropa prostupuje celým životem a všemi ekonomickými aktivitami moderní průmyslové civilizace. Jestliže považujeme ekonomiku především za způsob výměny hmoty a energie mezi lidstvem a přírodou, dá se bez nadsázky říci, že náš způsob organizace společnosti je na ropě životně závislý. Žádná lidská civilizace nikdy v dějinách neměla tak levný, a přitom účinný zdroj energie. Barel surové ropy (159 litrů) představuje energii 25 000 hodin lidské práce. To je srovnatelné s tím, jako kdybyste měli k dispozici 12 lidí, kteří by pro vás pracovali po celý rok. A kolik za to zaplatíte? Dnes 110 amerických dolarů, z toho asi 60 dolarů za barel ropy a možná 50 dolarů za její těžbu a distribuci. Tak tohle je energetická hustota, kterou dostáváme z fosilního paliva. V antice představovalo 12 otroků slušný majetek, ale žádný z otrokářů by je po celý rok ani náhodou neuživil za částku rovnající se dnešním 110 dolarům. Bez ropy bychom nezorali, nezaseli a nesklidili (protože spolu se zemním plynem je zdrojem suroviny pro výrobu hnojiv a pohání zemědělské stroje), neupekli chleba a nedostali ho na pulty. Bez ropy bychom se neoblékli (protože je výchozí surovinou pro umělá vlákna), v některých zemích by si většina obyvatel bez zásob uhlí a plynu ani nezatopila a nerozsvítila, o spotřebě pro provoz motorových vozidel nemluvě. Na výrobu ropných produktů navazují klíčová odvětví světové ekonomiky, především výroba automobilů. Na ropě závisí každodenní život obyvatelstva v urbanizované společnosti, což je markantní zejména ve Spojených státech. Na USA s jejich 5 % světové populace připadá 30 % světové spotřeby ropy, z toho asi dvě třetiny pro silniční dopravu. Americký sen, vyjádřený do krajiny rozprostřenými řadami rodinných domků, nákupy polotovarů ve Wal-Martech nebo fast-foods u McDonalda, denním popojížděním do práce a z práce v desítky kilometrů dlouhých zácpách a používáním automobilů i pro cesty do vedlejší ulice, by bez nadbytku laciné ropy nikdy nevznikl. Stejně tak by však populace Země bez takového zdroje energie nikdy nedosáhla dnešních 6,5 miliard lidí.

Není plán B Vystihnout duši stavby dá práci. FOTO FILIP ŠLAPAL

Aby bylo jasno, ropovody ani tankovací stojany benzinových pump zítra ani za týden nevyschnou. „Jenom“ v situaci permanentního růstu

světové poptávky po ropě – zhruba o 2 % ročně – začne její těžba postupně klesat, takže například v roce 2020 se dostane asi na úroveň roku 1990. Ekonomika už 250 let nezná jiný způsob existence než růst a ten je poháněn fosilními palivy – nejprve převážně uhlím, ale posledních zhruba 50 let především ropou a zemním plynem. Na dohled je tedy nevyhnutelný konflikt těchto dvou trendů, a ten se spíše než v technologické oblasti projeví v ekonomice. Množí se indicie ukazující na možnost náhlého vypuknutí globální deprese podobného rozsahu, jako byla Velká krize 30. let. USA jako vedoucí světová mocnost nemají žádný úsporný plán B, místo toho se tváří odhodlaně, pokud jde o to dojít si pro zdroje pokračování jejich plýtvavé spotřeby pomocí vojenské síly. Protože však ekonomický růst v USA je od nástupu administrativy G. W. Bushe financován za cenu historicky nebývalých obchodních deficitů a státního dluhu, přičemž největším věřitelem USA a současně importérem do USA je Čína, zdá se, že je zaděláno na konflikt nebývalých rozměrů.

Trh to nevyřeší Mnozí vkládají své naděje do obnovitelných zdrojů energie (OZE). Je pravda, že základy většiny představitelných energetických technologií, které by mohly nahradit ropu, jsou známy a některé jsou dnes už dotaženy do fáze průmyslové využitelnosti. Většina existujících prognóz však potvrzuje, že současná spotřeba energie ve vyspělých ekonomikách je prostě neudržitelná, budeme-li chtít fosilní paliva zcela nahradit OZE. Jeden z matematických simulačních modelů vytvořených pro ČR naznačuje, že kdybychom chtěli nahradit fosilní paliva a jádro OZE, musela by tuzemská spotřeba energií poklesnout asi na třetinu dnešního stavu. K nahrazení fosilních paliv bude potřeba nasadit celé portfolio OZE, od fotovoltaiky a klasického solárního ohřevu přes biomasu a bioplyn, větrnou a vodní energii až po geotermální energii, přičemž konkrétní složení tohoto portfolia bude záviset na místních a regionálních možnostech. Zbývající zásoby fosilních zdrojů a jádra by v takovém případě mohly posloužit jako přechodový můstek k realizaci plného nasazení OZE, patrně za přísné regulace jejich distribuce a spotřeby. Naopak neodůvodněné naděje jsou vkládány do termojaderné fúze (jejíž výzkum se za 50 let i přes vynaložení značných prostředků téměř nepohnul z místa) a některé možnosti jsou obvykle popularizovány zavádějícím způsobem – to je případ vodíku, nikoli zdroje, ale spíše akumulátoru energie, kterou na jeho získání musíme vynaložit. Dnes je ve světě asi 300 jaderných reaktorů, pro získání energie nutné k výrobě vodíku potřebného k udržení dnešního rozsahu automobilové dopravy bychom jich potřebovali asi 5000, což převedeno do podmínek v ČR znamená jadernou elektrárnu do každého okresu. Šílená představa. Jak z toho ven? Popravdě řečeno, těžko lze očekávat, že standardní politické a ekonomické nástroje, které nás do této tristní situace de facto

dostaly, budou zároveň těmi, které nás z ní vyvedou. Chceme-li aspoň doufat v lidsky přijatelná a důstojná řešení v globálním rozsahu bez globálních kataklyzmat, musíme zapomenout na to, že nám je přinese neviditelná ruka trhu. Stěží se obejdeme bez vytvoření projektů, soustředění vůle a úsilí a nasazení prostředků podobného rozsahu a dosahu, jakými byly třeba New Deal, Marshallův plán nebo projekt Apollo. Těžko si představit, jak by kterýkoli z nich dopadl, kdyby byl ponechán napospas tržním silám. Naopak, v průběhu realizace těchto projektů bylo často nutné působení tržních sil direktivně potlačovat. Řešení, bude-li k němu dost času, a především vůle většiny lidí, půjde až k existenčním kořenům západních kulturních a civilizačních vzorců. Soumrak konzumního způsobu života je na dohled. OZE se vyznačují nízkou energetickou hustotou a mají decentralizovaný charakter, takže dojde-li k jejich masovému rozvoji, pravděpodobně to způsobí také decentralizaci správy a organizace společnosti i ekonomiky, nejspíš včetně odpovídajících forem vlastnictví. Bude zapotřebí zapomenout na individuální automobilismus a leteckou dopravu, na převážení polotovarů ve šňůrách kamionů po dálnicích sem a tam přes celé kontinenty, na průmyslový charakter zemědělství a světový obchod se základními potravinami.

Otevřená budoucnost Je však nutné zapomenout i na to, že někdo něco vyřeší za nás, což platí zejména o vládách, parlamentech a dalších nástrojích zastupitelské demokracie. Budeme si muset zopakovat to známé pravidlo o pomocné ruce na konci vlastního ramene, ale také oprášit polozapomenuté zkušenosti předchozích generací se solidaritou, vzájemnou pomocí, samosprávou a soběstačnou ekonomikou na úrovni obcí. Ještě žijí pamětníci solidarity venkova a měst za dob Protektorátu Čechy a Morava. Bez ní by městská část národa krmená hubenými příděly ersatz-margarínu a řepné marmelády asi pomřela hlady. Pozoruhodným příkladem přežití celého národa v situaci trvalého nedostatku fosilních paliv je Kuba. Nehledě na embargo, američtí odborníci i aktivisté jezdí na Kubu studovat organické zemědělství a příměstské zahradnictví. Po šoku v 90. letech Kuba přešla na „postfosilní“ ekonomiku, aniž by to znamenalo hladomor a uvržení národa do bídy obvyklé v rozvojových zemích. Některé kubánské zkušenosti jsou určitě hodné větší pozornosti. Jestliže je aspoň část naznačených úvah pravdivá, většina dnes žijících lidí se stane nedobrovolnými účastníky dějinné změny, která má za posledních 10 000 let stěží obdoby. Budoucnost je zatím otevřená. Snad najde lidstvo odvahu ke změně i sílu k její realizaci. Jindřich Kalous Autor je členem think tanku Trast pro ekonomiku a společnost.

Q

RESPEKT 52 V 27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006

CIVILIZACE

19

Jak reformovat vysoké školství London School of Economics nabízí cestu kupředu

V

Evropě probíhá čilá diskuse na téma financování a organizace vysokého školství. Odborníci a politici jí věnují stejnou pozornost jako třeba řešení vysoké nezaměstnanosti či financím. Diskusi ovlivňuje celosvětový trend rostoucího zájmu o vysokoškolské vzdělání a rostoucí význam tohoto vzdělání pro ekonomický růst a prosperitu. Tato diskuse je samozřejmě částečně motivována i tzv. lisabonskou strategií, která klade členským zemím EU v těchto oblastech vysoké cíle. Zatímco obecné ambiciózní cíle se stanovují relativně snadno, volba cesty k jejich dosažení je ponechána na národních vládách. A těm často chybí politická vůle k potřebným reformám.

Stát na to nemá Ideálním, ale zatím nedostatečně využitým vodítkem pro reformy je srovnání dopadů vysokoškolských systémů v různých zemích na rozsah i kvalitu výuky, přístup ke vzdělání, kvalitu vědy atd. Ilustrativní jsou v tomto směru i dramaticky rozdílné přístupy postkomunistických zemí k expanzi vysokého školství. Zatímco někde došlo k rozmachu soukromého (placeného) vzdělání, třeba i za cenu snížené kvality některých diplomů, jinde se menší nárůsty počtu studentů financovaly hlavně z veřejných zdrojů. Výraznější podíl soukromého univerzitního vzdělání lze nalézt v Estonsku, Lotyšsku, Maďarsku a Polsku. Většina zemí však finančně podporuje pouze „státní“ studenty. Například v Maďarsku jsou studenti veřejných škol osvobozeni od školného a dostávají podpory na učební pomůcky, zatímco studenti soukromých škol, stejně jako u nás, hradí náklady svého vzdělání plně ze svých kapes. Ačkoli dopady těchto rozdílných přístupů zatím nebyly dostatečně podrobně srovnány, rodí se v posledních letech mezi ekonomy vzdělání (například Nicholas Barr z London School of Economics, jeden z nejuznávanějších ekonomů zabývající se financováním vysokého školství)

INZERCE

dobře zajištění absolventi formou procenta ze svých a mezinárodními institucemi typu Světové banky konsenzus ohledně způsobů organizace a finan- příjmů přesahujících úroveň průměrných mezd. Školné nemá být jen zdrojem dodatečných financování vysokého školství. cí, má sehrát i nezastupitelnou úlohu při motivaTento konsenzus vychází z poznání nutnosti masového, tedy většině dostupného, terciárního vzdě- ci studentů a stimulaci konkurence mezi vysokými školami vedoucí ke zkvalitnění lávání ve vyspělých ekonomikách jejich služeb. a činí dva závěry. Prvním závěrem je Tato doporučení mají jasné pozaneúnosnost financování rostoucího Postkomunistické dí. Jednak je tu prostá ekonomická objemu vysokoškolského vzdělávání úvaha, že motivace, která tak dobře pouze z peněz daňových poplatníků. země nemají funguje u firem a zákazníků v jiných To platí dvojnásob pro postkomunisoborech, je veledůležitá i v přípatické země, kde úroveň podpory vyso- peníze na podporu dě studentů a škol. Například lze koškolského studia zůstává výrazně empiricky ukázat, že větší finančnižší než ve vyspělých ekonomikách, vysokých škol, proto ní spoluúčast vědců na zisku z noa to i relativně ve srovnání s podpo- musí přijít školné. vých vynálezů a inovací vede k jerou nižších úrovní vzdělání. jich větší produktivitě. Dokládá to Zadruhé je financování vysokého školství pouze z kapes daňových například nedávná studie Saula poplatníků sociálně nespravedlivé. Lacha z Hebrew University a MarNa státní vysoké školy se dnes totiž dostávají mno- ka Schankermana z London School of Economics, založená na datech z amerických vysokých škol. hem častěji děti vzdělaných a zpravidla i bohatých Nedostatek konkurence mezi školami má podobrodičů. Bezplatné studium jim dotují méně vzdělaní né důsledky, jako mělo kdysi monopolní postavení daňoví poplatníci, jejichž dětem se vysokoškolského Českého Telecomu před příchodem konkurence. vzdělání většinou nedostává nebo kteří zároveň platí soukromé studium svých vlastních dětí. Podle stu- Vzpomeňme si, jak těžké bylo sehnat pevnou linku, die Petra Matějů má žák, jehož rodiče nemají ales- jak drahé byly dálkové hovory a jak primitivní služby byly nabízeny. Tehdy se to bralo jako fakt, protože poň maturitu, třikrát menší šanci, že bude studovat srovnání se službami poskytovanými pod konkuna nějaké vysoké škole, než má žák s alespoň jedním renčním tlakem si málokdo dokázal představit. vysokoškolsky vzdělaným rodičem. Druhým zdrojem konsenzu je pohled přes AtlanSami absolventi vysokých škol přitom berou celý tik. V USA jsou ty nejlepší univerzity. Mnohé jsou život v průměru nejméně o padesát procent více než soukromé a zároveň se na nich obvykle platí vysostředoškoláci. Na rozdíl od vzdělání základního soukromé výnosy z vysokoškolského vzdělání vyso- ké školné. Je ovšem třeba dodat, že americké univerzity mají další významné příjmy v podobě darů ce převyšují výnosy společenské. Současný systém svých absolventů a mají také obrovské nedotknutak reprodukuje společenské nerovnosti. Součástí konsenzu je proto přesvědčení o po- telné nadační fondy investované v cenných papírech, z jejichž výnosů jsou spolufinancovány. Je možné si třebnosti doplnění veřejné podpory soukromými představit podobně velký vstup soukromého kapitáfinancemi. Jde o školné doprovázené půjčkami. Výška školného by měla do jisté míry odrážet kva- lu do stávajících evropských univerzit? Rozhodně ne, litu školy a poptávku po jejích službách. A půjč- aspoň dokud budou spravovány managementem, který si volí sami zaměstnanci. V USA rektora nevolí ku na školné by nespláceli studenti, ale výdělečně

akademická obec univerzity, ale jmenuje ho výkonná rada zastupující vlastníky univerzity. Rektor tak nereprezentuje zájmy zaměstnanců, ale vlastníka. V Evropě proto bude i nadále stát hrát roli hlavního zdroje financí a kontrolora.

Kvalita vzdělávání Jak jsme na tom s kontrolou a financováním vysokých škol u nás? Naše vysoké školy jsou co do obsahu výuky a vnitřního řízení vysoce autonomní. Na druhou stranu jsou silně podfinancované a naprosto závislé na státním penězovodu. O úrovni českých vysokých škol toho moc nevíme a překvapivě to ani nikoho zodpovědného dosud moc nezajímalo. U monitorování kvality nemocnic se již ledy hnuly. Snad budou další na řadě univerzity. Gordický uzel ale nerozetnou školy samotné, které až na vzácné výjimky na hodnocení nemají zvláštní zájem. Klíčové institucionální změny může udělat pouze politická reprezentace; tu stávající to ale moc nezajímá anebo si myslí, že vše je víceméně v pořádku. Přitom ti, co o našem školství rozhodují, až do letošního roku „nezjistili“, že absolventi gymnázií mají menší míru nezaměstnanosti než učni. Politici a úředníci, kteří na rozdíl od rodičů a studentů nechápou, že je zapotřebí rychleji rozšiřovat obecné vzdělávací programy, ztěží dokážou rozlišit dobré a špatné univerzity. I podfinancování vysokého školství je u nás výraznější než v ostatních nových zemích EU. Jednou z mála nadějí na zavedení účinné a transparentní kontroly našich škol zůstává školné a rozšíření dostupnosti vzdělání tak, aby si školy musely žáky předcházet. Školné, doprovodné půjčky a efektivní systém splátek napomůže růstu soukromých univerzit, které vytvoří tolik potřebný konkurenční tlak na veřejné školy. Takový proces bude trvat mnoho let a u nás ještě pořádně nezačal. Štěpán Jurajda, Daniel Münich Autoři jsou zástupci ředitele CERGE-EI.

Q

20

DISKUSE

27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006 V RESPEKT 52 INZERCE

Proč nás limity chrání

Divadlo Suterén pod Šípkem Valentinská 9, Praha 1

Vládní politiku by neměla určovat těžařská lobby

Hra s čísly Václav Havel ve svém nedávném dopise premiéru Paroubkovi tuto intenci připomněl: „S velkou nelibostí například sleduji, jak se v naší politice po několikaleté porevoluční přestávce opět zabydlel čtyřiceti lety ověřený technokratický přístup ke krajině, k půdě, k historickému dědictví a k životu vůbec.“ Přístup premiéra Paroubka ale není jednoduchým návratem k technokraticky motivovanému rozhodování. Říká, že není Napoleon, aby o těžbě rozhodoval z Prahy. Vyřídit si to mají doly a občané mezi sebou sami. A nabídky Mostecké uhelné společnosti, která k tomu vyčlenila pět miliard korun, se mu zdají velkorysé, takže vlastně nikdo škodný nebude. I těžaři tento aspekt považují za stěžejní bod, který je odlišuje od předchozích socialistických podniků. Jenže rozhodnutí o limitech má mnoho důsledků, které přesahují obchodní dohodu dolů a obyvatel těžbou ohrožených obcí. Dnes asi nejvážnějším z nich je celosvětová snaha o omezení produkce skleníkových plynů. Prolomením limitů se věcně rozhoduje o orientaci naší energetiky, a tím i objemu produkce oxidů uhlíku po roce 2020 na nejméně dalších padesát let. Slovy těžařů je tím zajištěn dostatek energetické suroviny nejméně pro dvě další generace. Kvůli tomu se také mají limity překročit, protože i v limitech je nejméně do roku 2030 uhlí dost. Jak se postaví naše země k celosvětové snaze omezení faktorů ovlivňujících globální změnu klimatu, tedy jakým směrem se bude ubírat v tomto ohledu naše energetika a hospodářství, to ovšem „napoleonskou“ starostí vlády je, i když si to pan premiér nepřipouští.

DOPISY Ne Morávek, ale Novák odpálil bombu V 50. čísle Respektu v článku pana Luboše Palaty S Heydrichem na Berlín je vyjádřen názor, že „… kapitán Morávek tady za války odpálil bombu“. Ve skutečnosti – v literatuře je to několikrát uvedeno – v Berlíně, a to u budovy ministerstva letectví a později u dveří policejního prezidia, odpálil dvě bomby kapitán Ctibor Novák. A to 15. září 1939, tedy několik dnů po útoku nacistického Německa na Polsko. Z novější literatury je známo, že v srpnu, před zahájením této agrese, britská výzvědná služba usilovala o provedení podobných akcí na okupovaných územích. Kapitán Ctibor Novák byl krátce poté zatčen při pokusu o přechod hranice z Rakouska do Jugoslávie. Následně byl vězněn až do posledních měsíců války v nacistických káznicích, ale naštěstí z výbuchů nebyl gestapem podezírán. Později se podílel na protikomunistické činnosti svých synovců Ctirada a Josefa Mašínových a jako jeden z hlavních obviněných byl popraven v květnu 1955. Zdena Mašínová, Olomouc.

Vítejte v normálu Reaguji na článek Jáchyma Topola Šestinedělka v Gugolandu (Respekt č. 50/2005). Ze své práce v „azyláku“ podobná neštěstí znám. Vzniká tu změť naprosto nepředstavitelných problémů, které předchozí generace neřešily a nemohly předat zkušenost jinou, než že to nějak dopadne. Detaily jsou na dlouhé povídání. Moje stanovisko zní: Dítě a matka ať jsou spolu! Kojící matka s dítětem v KAŽDÉM případě tvoří biologickou jednotku, jak hlásal již profesor Švejcar – a mimochodem

Novým prvkem v naší domácí politice, alespoň v kontextu polistopadového vývoje, není jen tento bez obalu deklarovaný ústup od odpovědnosti a koncepčního myšlení, ale i kouřová clona, za kterou se halí. Vládě jde přece o občana, o jeho prosperitu a zaměstnanost. Těžaři jsou první, kdo se příležitosti nabízené tímto populistickým klišé chopili a vsadili na odborářskou kartu. My vás živíme, tak jděte a křičte, že bez limitů nebudete mít práci. Dokonce k tomu nutí i své zákazníky. Prvním, kdo s touto tezí přišel, jsou dokonce odboráři z teplárny Otrokovice, kteří se ozvali, že bez překročení limitů nebude mít jejich teplárna dostatek uhlí. Mostečtí odboráři raději hned hovoří o ohrožení 4000 pracovních míst, přestože lom ČSA, který by měl jít v roce 2017 do útlumu, má jen kolem 800 zaměstnanců, a nezabývají se přitom ani otázkou, kolik z nich bude za 12 let ještě v produktivním pracovním věku, ani se neptají vlády či dolů, proč pro těch 800 zaměstnanců nepřipravují jiná pracovní místa v moderních, ekologicky šetrnějších provozech, když na to od vyhlášení limitů v roce 1991 měly v případě lomu ČSA plných 26 let.

Rukojmí těžařů Vláda a politici tak svou neodpovědnost mohou schovávat za odpovědnost vůči lidu, který je volí. Hra s falešnou kartou zaměstnanosti, o čemž v tomto případě není pochyb, je ovšem velmi nebezpečnou hrou. Sociální demokraté po jejím vynesení ochotně odsouhlasili svým vládám vstup do první světové války a vidina zaměstnanosti měla hlavní podíl na vítězném nástupu Hitlera. Odboráři by si měli uvědomit, do čeho jsou to zatahováni a co jsou pro ně skutečné hrozby a perspektivy. Proti nesmyslnému tvrzení dolů o zvýšení nezaměstnanosti tu jsou přímo v této věci domácí příklady. Se stejnou argumentací vystupovali odpůrci ukončení těžby v lomu Chabařovice, kde usnesení vlády bylo naplněno a zásoby za závaznými liniemi těžby byly odepsány. Žádná ohlašovaná vlna nezaměstnanosti nenastala. Naopak. V zachráněných Chabařovicích se obnovil život, vznikly zde nové podniky a vytvořila se nová pracovní místa. Také v dalších oblastech – na Sokolovsku a Karvinsku –, kde rozhodnutí o limitech bylo realizováno odpisem zásob za stanovenými liniemi, se

to respektovalo lidstvo i v temných dobách své existence. Mezi nejhorší zvěrstva se počítalo odtržení neviňátka od prsu. No, my jsme zkrátka civilizovaní. Navíc šestinedělka jako taková představuje extrém sám o sobě, při kojení má jen optiku prospěchu dítěte. Nechání dítěte doma při krádeži bylo také ochranou děcka, aby nedošlo ke zranění a podobně. Škodu lze jistě uhradit z porodného. Pomohl by azylový dům. Je jich ale málo a teď je doba vyhánění družek s dětmi… Pokud by se vytáhly městské úřady, aspoň by zmírnily strach takto nouzí postiženého z institucí, které tady zatím moc přátelsky a jako služba občanu nefigurovaly. Protože lidé, kteří spadli do takového neštěstí, se strašlivě stydí a nedokážou sami nic. Občané, že on o tom nejchudším Jezulátku není jen 24. prosinec? Hana Mudrová, [email protected]

Více se otevřít Dovoluji si reagovat na článek Zpráva z Ferns pobouřila Irsko (Respekt č. 50/2005). Nazval bych svůj příspěvek Proč je Katolická církev pokrytecká?, protože je to otázka, která mě dlouhodobě trápí. Sám jsem křesťan, evangelík z Českobratrské církve evangelické. Kladu si nyní řadu otázek. Proč je dnes katolická církev, jak ji známe od nás a z Evropy, až komicky „konzervativní“ institucí, která neustále zvětšuje propast mezi svými členy a „nevěřící většinou“? Zneužívá lidové zbožnosti a oddanosti mnohých svých členů, kteří ve svém životě hledají morální hodnotu. Proč za tuto hodnotu vydává církev sebe sama místo toho, aby zvěstovala evangelium? Až hystericky se někdy staví proti všem novodobým společenským jevům a sama má přitom máslo na hlavě. Neuznává praktikující homosexuály a ve svých řadách trpí praktikující pedofily, které neumí transparentně potrestat. Zneužívá svého postavení a tak jako ve středověku káže o morálce a chce zakazovat. Vnucuje své postoje lidem jako křesťanské,

neobjevily žádné obtíže, které by bylo možno připsat na vrub tohoto postupu. Těžba je z podstaty věcí dlouhodobou. Rychle tu znamená stejně nejméně jednu generaci. Proto běžné teze o snaze rychlého zbohatnutí, jaké známe z jiných druhů průmyslového podnikání a obchodu, na těžaře neplatí. O to je to nebezpečnější. Na slibovanou nápravu místa dochází až v další generaci a širší územní a společenské důsledky zažívají až další dvě generace. Zpětná vazba tu nepůsobí přímo, místo ní je třeba více předvídat. Liberální pořádky však mají odpor ke koncepcím a předvídání, a tak jediným, kdo předvídá, jsou těžaři. Vědí, že chtějí-li se za padesát let dostat k zásobám uhlí pod Chemičku v Záluží, musí si k tomu po roce 2017 začít razit cestu přes Jiřetín k Litvínovu. A také vědí, že k takovému kroku musí přistoupit z technického a politického hlediska včas, aby pak změna nebyla možná, když už se vykoupily pozemky a nakoupila technika.

Kouřová clona prosperity Přes investované peníze, zaměstnanost i nastoupenou cestu energetiky je pak každá místní i celostátní politická reprezentace jejich vazalem. Možná by si měl premiér uvědomit, že prolomením limitů si dále zúží prostor pro rozhodování, který mu doposud energetici a těžaři ponechali a pro své postoje populárního politika se nebude nadále moc obracet na průzkum veřejného mínění, co si o tom lid myslí, ale dotazovat se Mostecké uhelné a ČEZ, co si ve věci přejí. A měl by si uvědomit, že se to netýká jen jeho vlády, ale všech reprezentací, které nastoupí po něm. Jedinou možnou cestou, jak se k otázce limitů vztáhnout, je vrátit se k debatě o tom, odkud kam jako společnost jdeme a čím se na této cestě chceme řídit. Limity jsou odpovědí, že z totalitní izolace do otevřeného, vzájemně propojeného světa a že směrodatným principem této cesty je hledání trvale udržitelného nakládání s naší rodnou zemí i planetou. Pan premiér, vláda i společnost, která na jejich rozhodnutí bude reagovat, tak řeknou, zda to je či není i jejich cesta. Měli by to však říci primárně před svým rozhodnutím a ne skrze něj, a rozhodně ne za kouřovou clonou zajišťování prosperity a zaměstnanosti, o které tu vůbec nejde. Ivan Dejmal Autor je ekolog.

Q

EUGENA BRIKCIUSE

Jan S aude Sára k, Saud ková 29. 1 2.

S

por o limity je již od jejich vzniku ve své nejhlubší podstatě sporem o způsob života na naší zemi. Porodní bábou jim byla vláda premiéra Pitharta, která se rozhodla změnit pohled na energetiku, jejímž dosavadním posláním bylo zajistit dostatek levné energie pro hospodářský rozvoj země. Nová energetická politika měla naopak definovat, jak velké množství energie můžeme ekologicky přijatelným způsobem získat z vlastních zdrojů a jaký objem za stejných podmínek vyrobené energie můžeme dovézt, a tomuto limitnímu množství energie přizpůsobit orientaci domácího hospodářského rozvoje. Limity byly prvním realizovaným krokem k této politice.

Hosté talkshow

Začátek vždy 20.00 hod Vstupné 200,- Kč, studenti 50,- Kč Rezervace vstupenek na tel. 775 155 505 nebo přímo u obsluhy v restauraci Šípek Bistrot, Valentinská 9, Praha 1

již v neděli večer na www.respekt.cz

přitom biblické evangelium je zvěst o svobodě. Komplikuje a mnohdy kompromituje postavení křesťanů v dnešní společnosti. Místo opravdových křesťanských postojů a svěžích inspirujících myšlenek předkládá mnohdy vyčpělé, víceméně očekávatelné moralizující „pravdy“. Proč je katolická církev pokrytecká? Proč vy, katoličtí představitelé, myslitelé a kněží neumíte jednat otevřeně, schováváte se za svou hierarchii, roucha a symboly moci? Proč se neumíte k nám ostatním postavit čelem a jako muži přiznat, že jste všichni stále především jenom lidé? Bohdan Mamula, Praha

Nejen politické tanky Reaguji na článek Think tanky po česku (Respekt č. 50/2005). Autor jinak zajímavé a široké téma zcela nepřípustně zploštil a think tank představil jako nástroj stranické politiky. Jistě, think tank může sehrát významnou politickou úlohu, ale jeho nejdůležitější role spočívá v něčem jiném: think tank pojmenovává, přichází s koncepty, je společensky formativní. Autor článku musel vědět, že i u nás existují think tanky, které nevzešly z politiky, ani svou činnost k politice nesměřují, a to už jen proto, že se hlásí ke kontinuitě myšlení, která svým horizontem výrazně přesahuje aktuální politické rozvrhy. Jenže to se do článku nevešlo. Jan Kroupa, NETT – nezávislý think tank pro občanskou společnost

Oprava: V článku Neratovičtí studenti sobě (Respekt č. 492005) došlo k chybě ve jménu jednoho studenta. Místo Jan Chodík mělo být uvedeno Jan Chladík. Za záměnu se omlouváme. Redakce

tričko k předplatnému zdarma INFO:

www.respekt.cz

KULTURA

RESPEKT 52 V 27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006

21

Hroší muž skolil Moskvu Reaganův klíčový poradce Richard Pipes vydává paměti

E

pochální myšlenky někdy vypadají docela prostě. Americký historik Richard Pipes, jehož paměti právě vyšly česky, dospěl při studiu ruských dějin k několika tezím, které jeho kolegové pokládali spíš za pravičáckou provokaci než za vědu. Už ve své disertaci zdůraznil, že Sovětský svaz je – stejně jako před ním carské Rusko – mnohonárodnostní říše s velkým, byť skrytým nacionalistickým napětím. Pro Ameriku, jež do jiných krajů ráda promítala vlastní mravy, to byl objev, neboť věřila, že Rusko je stejný tavicí tyglík národů jako ona sama. Pipes rovněž dokazoval, že leninský typ komunismu vzešel z tradic samoděržaví, jimž zůstal poplatný mnohem víc než marxismu, a že rozumná domluva s Moskvou je prakticky nemožná, protože v řeči tamního režimu mají zdánlivě stejná slova úplně jiný smysl. Z toho vyvodil závěr, že poměry ve světě nevylepší žádné sbližování Západu s Východem, ale jedině zánik sovětské ideologie i systému. Dnes zní takové postřehy triviálně, svého času však vyvolávaly bouři nevole nejen u kremelských vládců, ale také u většiny západních sovětologů i nejvlivnější části ruské emigrace. Teprve Ronald Reagan počátkem 80. let pochopil, že zdánlivě jednoduché myšlenky kontroverzního profesora z Harvardu mohou mít v praxi doslova převratný efekt.

Něco vykonat

Dejte mi místo na Harvardu a pohnu dějinami. FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

Vlastní životopis Richarda Pipese se v českém překladu objevuje dva roky po anglickém vydání, jež vyšlo k autorovým osmdesátinám. Latinský název Vixi znamená „žil jsem“, podtitul zní Paměti nezařaditelného. Přívlastek, který si v něm historik přisoudil, má hlubší význam, než by se zdálo. Svými akademickými i politickými odpůrci byl Pipes totiž skoro pořád někam zařazován, aby se výsledky jeho myšlení i práce daly schovat za zjednodušující nálepkou. Míroví aktivisté jej prohlásili za válečného štváče, Solženicyn jej nařkl ze snah o genocidu ruského národa, ruští komunisté jej líčili jako sluhu kapitalistické plutokracie, američtí levicoví liberálové v něm viděli oporu establishmentu s úzkou vazbou na CIA, vládní úředníky naopak popuzoval tím, že čas od času poodhalil jejich nekompetentnost v sovětských záležitostech. Pro antisemity byl polský Žid, na jeruzalémské univerzitě zas vyvolal pobouření, když tam roku 1988 prohlásil, že Hitler vědomě napodoboval Lenina.

Sám Pipes zřejmě s vlastní identitou žádné velké problémy neměl. Ruské téma měl důkladně prostudované a hluboce promyšlené, což dokládají jeho stěžejní historické práce Rusko za starého režimu (česky 2004) nebo Dějiny ruské revoluce (česky 1998). Nezařaditelnost u něj znamenala především osobní integritu. Patří k dlouhé řadě předních světových intelektuálů minulého století, kteří pocházeli ze střední Evropy. Dokonce jej můžeme pokládat tak trochu za krajana, neboť se v červenci 1923 narodil v Těšíně – na polské straně hranice. Pocházel z asimilované židovské rodiny (předci se jmenovali Piepesové) a jeho otec za první světové války bojoval v Polských legiích Józefa Pilsudského. Po válce založil v Těšíně čokoládovnu, která je dodnes v provozu. Roku 1928 přesídlil s rodinou do Varšavy, kde vybudoval pobočku vídeňské cukrářské firmy Pischinger.

Richard měl už v dětství dost příležitostí pozorovat národnostní třenice mezi Poláky, Němci, Židy i Čechy, setkával se s antisemitismem a osvojil si smysl pro vnímání etnické různorodosti, který mu později pomohl najít jeden z klíčů k vnitřním rozporům bolševického impéria. Také o totalitách se brzy dozvěděl své: část příbuzných zahynula při holocaustu a matčin bratr žijící v Leningradu byl popraven komunisty za stalinských čistek. Z Polska obsazeného nacisty se rodině podařilo uniknout do USA. Sedmnáctiletý Richard nevěděl, jakou životní dráhu si za oceánem zvolit, doma se zajímal hlavně o umění a smysl života rozhodně neviděl ve vydělávání peněz. Díky americkému stipendiu mohl pokračovat ve studiu na univerzitě v Ohiu, kde vládl staromilský poklid 19. století. Jeho kolegové skoro nevěřili, že nějaká Evropa vůbec existuje. Rusky se začal učit jen proto, aby zúročil znalost polštiny, hodilo se mu to však, když po vstupu Spojených států do války narukoval, neboť byl zařazen do kurzů pro vojenské tlumočníky. Na vojně mu také padla náhodou do ruky knížka přednášek o dějinách evropské civilizace, jež na Sorbonně roku 1828 pronesl francouzský historik François Guizot, klasik liberální pravice, obzvlášť odsuzovaný Karlem Marxem. Okouzlila jej hloubkou myšlenek i vytříbeným stylem a spolu s ruštinou rozhodla o jeho budoucím povolání. Hned po konci války se ještě v uniformě přihlásil k doktorskému studiu na Harvardu, kde pak s několika přestávkami působil celé půlstoletí. Poměry v americkém akademickém světě líčí Pipes s nadhledem zkušeného profesionála, který se neprezentuje ve stylu evropských myslitelů jako nějaké orákulum povznesené nad světské starosti, ale zaměřuje se také na provozní problémy výuky i bádání. Ukazuje, že i produkce humanitních idejí má svou ekonomiku, že vyžaduje investice i promyšlené hospodaření se silami. Po dopsání disertace se například zhroutil přepracováním, neboť si musel bokem přivydělávat, aby uživil ženu a malé dítě, z práce se však nakonec stal jeden ze základních textů oboru. Také u svých pozdějších zásadních děl připomíná, za jakých okolností vznikaly (jejich sepsání vesměs umožnil americký systém placených studijních dovolených). Nezastírá, že k provozování vědy patří intriky, podrazy a soupeření, boj o místo na slunci, v němž často nerozhoduje erudice, ale spíš šťastné náhody. Celou

jeho kariéru provázel pocit, že má asi něco vykonat, když už jej Bůh vyňal z holocaustu. I proto se zastavuje u nenápadných křižovatek, na nichž jeho osud bral svůj směr.

Raději mrtvý Obecně nejvýznamnější jsou jistě kapitoly věnované Pipesovu politickému angažmá. Od počátku byl značně kritický k snaživému uplatňování koncepce détente (uvolnění napětí), kterou vyjadřovalo populární heslo „raději rudý než mrtvý“. Za pozornost přitom stojí, že jej levicoví studenti jako zavilého reakcionáře nechávali během své revolty koncem 60. let na pokoji a raději ostouzeli profesory, kteří se jim názorově podbízeli. Svou jedinečnou roli ve světové politice sehrál během několika let. Nejdřív při zaměstnání působil jako šéf týmu, který vyhodnocoval zjištění tajných služeb o sovětském zbrojení. Tehdy proti němu vyvolali zastánci zmírňování napětí tak ostrou kampaň, že si jej povšiml Ronald Reagan, jenž po svém zvolení povolal harvardského profesora mezi své poradce. Pipese do této funkce univerzita uvolnila jen na dva roky, pak se opět vrátil k výuce, stačil nicméně dodat americké politice nový směr. Paměti Richarda Pipese mimo jiné ukazují, jak se historická věda na okamžik stala hybatelem historie. Jejich literární styl je klasicky jednoduchý, možná trochu ledabylý, ale mimořádně živý a obsažný. Čtenář pisateli naprosto věří, když se na jednom místě přiznává k fatální neschopnosti říkat něco jiného, než co si opravdu myslí – vždyť ani spokojenost s vlastním dílem nemaskuje žádnou falešnou skromností. Možná to byl právě deficit diplomatické rafinovanosti, čím Reagan vnesl nový tón do sovětsko-amerických vztahů: na skutečnosti, které jsou dnes zřejmé každému, upozornil Pipes podobně jasně jako dítě ze slavné Andersenovy pohádky na císařovu nahotu. Nikoli ovšem tak docela nezáludně. Věděl, co dělá. I proto dokázal s hroší kůží čelit bezpočtu nenávistných útoků ze strany milovníků iluzí, jaké kdysi Lenin nazval užitečnými idioty. Viktor Šlajchrt

Q

Richard Pipes: Vixi. Paměti nezařaditelného, Mladá fronta, Praha 2005, přeložil Luděk Bednář, 373 str.

Nová generace hlásí Restart Rytmus dnešní doby, hudba, která letí, švih a spád. Slogany, jimiž se hlásí nový český film Restart, opravdu nelžou. Lákají vás, nebo máte chuť prchnout? O to totiž jde. Tvůrci filmu v čele s debutujícím režisérem Juliem Ševčíkem evidentně vědí, kdo je jejich divák. Mladý člověk, který žije a vnímá rychle, věří si, sleduje světové trendy a rozhodně se neidentifikuje s knedlíky, pivem a vepřovou. Páprdové, bázlivci či outsideři, v nichž se dodnes vzhlíží česká kinematografie, ho nezajímají. A nemá také rád remcání nad tím, že svět je stále povrchnější. Jste-li to vy, pak vás Restart asi nezklame, v opačném případě ho vynechte. Najít ke sledování tohohle generačního opusu nějakou nezaujatou pozici jde opravdu ztuha. Ale pokusme se o to.

Apríl Mnoho z výhrad, které by na adresu filmu mohly padnout, je nutné přibrzdit, protože režisér čerstvě dokončil FAMU a debuty si zkrátka zaslouží shovívavost. Je jasné, že Ševčík se trochu bezhlavě vzhlíží v klipovitosti a formálních hrátkách s obrazem a střihem, chce být „in“ a přiblížit se zahraničním vzorům. Tahle orientace ven je o něco více křečovitá než sugestivní, ale rozhodně má svou občerstvující stránku: v Restartu účinkují neokoukaní herci, neuvidíme nic z obvyklých přísad českého filmu. Nebýt pražských kulis, dalo by se s klidem věřit, že tenhle snímek se točil třeba v Holandsku. V hlavní roli sledujeme mladou pohlednou ženu Sylvii. Přes den si vydělává v reklamní agentuře, v noci se chodí bavit na taneční party. Zmí-

tá se v rytmu stroboskopu, kope do sebe panáky kořalky, je chytrá, tvrdá, cílevědomá. Ve vztahu se svým přítelem Martinem okatě vyznává naprostou nezávislost („slib mi, že si mě nikdy nevezmeš…“), přičemž oba se v ní s gustem trénují vzájemnými výpady. A právě jeden takový uvede do pohybu kolotoč nechtěných událostí. Sylva to totiž přežene. Z mejdanu zavolá Martinovi a oznámí mu, že spí s jeho bratrem Robertem. Na apríla, to už ale svému partnerovi nestihne říct, protože ten jí obratem vrátí klíče od bytu a mizí neznámo kam. Nervózní dívka se vydává ho hledat, aby vykolejený vztah napravila. Jenže stále hlouběji zabředá do smůly, řetězí nešťastné události a zpacká, co může.

Univerzální žena Hledání zhrzeného milence tvoří páteř filmu a není těžké uhodnout, kam jím tvůrci míří. Zlatá mládež, která měla pocit, že svět jí leží u nohou, dostala trochu za uši. Sylva rozpoutala události, jež už není schopná zastavit, a v konfrontaci s bezmocí a vlastními limity si uvědomuje své skutečné city a hodnoty. Toužebná fantazie o rozhovoru se zmizelým Martinem v závěru filmu („slib mi, že si mě vezmeš…“) posun v duši mladé ženy dokládá docela jasně. Problém je v tom, že to celé není moc k uvěření. Film líčí život dnešních pražských jupíků mís-

Zlatá mládež padá na dno. (Lenka Krobotová jako Sylvie.)

ty až komicky přepjatě. Protagonisté po sobě šlehají protřelými replikami velkoměstských světáků, za nimiž tušíme zpoceného scenáristu, chlastají ve velkém, jsou asertivní jak křemen. Když přijde krize, není ale vůbec jasné, co ty dva k sobě táhlo, v čem je Sylvin vztah k Martinovi tak cenný, že ho nemůže vyměnit za jiného kreativce z reklamky. Chce zachránit lásku, která z pohledu diváka nikdy neexistovala. A tomu odpovídá i její vnitřní drama, které autoři inzerují jako hluboký vhled do psychiky mladé ženy – jeho jediným příznakem je zběsilost. Restart měl být dítětem své doby, stal se ale trochu její obětí. Pokud by měla fantazie svůj hypermarket, ležely by tam v regálech prefabrikáty, z nichž je při dodržení správného postupu možné sešroubovat film. V oddělení postmoderní velkoměsto bychom v plastových obalech našli všechny součástky, které prošly rukama autorů Restartu – touha nekomplikované se bavit,

FOTO AXMANPRODUCTION

egocentričnost, skrývání emocí za neprůstřelné masky, v protikladu pak utajená citovost (Sylva chodí denně rozmlouvat na hřbitov s mrtvou maminkou), kanadské žertíky s fatálními důsledky. Tyhle symptomy samozřejmě k dnešku patří, ale vhodně je sklížit a nalakovat, to žádný obraz dnešního člověka neudělá. Tedy udělá, ale jen toho univerzálního, globálního, jehož problémy všichni známe, protože jsou nám společné. Skutečný život vychází z toho jedinečného, čeho je v Restartu velmi málo. Paradoxně se zdá, že film, který chtěl cítit hlavně svou dobu, ji nemůže nasvítit nijak inspirativně, protože nerozumí konkrétnímu člověku. Restart je jistě slibný debut díky své vizuální přitažlivosti a chuti odpoutat se od závaží zdejší tradice, ale zároveň zůstal studený a neupřímný. Petr Třešňák

Q

22

KULTURA

27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006 V RESPEKT 52

Castrovy Pompeje před zánikem Manželé Cihlářovi dovezli z Karibiku jedinečný cestopis

K

nejpopulárnějšímu světskému čtivu středověku patřily vedle rytířských románů fantastické cestopisy. Novověk krátce po svém nástupu oba žánry ironicky přehodnotil: Cervantes vymyslel rytíře smutné postavy, Jonathan Swift zase kapitána Lemuela Gullivera, jenž na svých výpravách zabrousil mezi obry i trpaslíky, poznal říši moudře spravovanou koni, ale také země ovládané nejabsurdnějšími způsoby. Ke starým fantastických cestopisům i jejich gulliverskému zgrotesknění se nyní svérázným způsobem přiřadila publikace Michala Cihláře a jeho manželky Veroniky Richterové Cuba v detailech. Bizarní prostředí na vzdáleném ostrově, kde se v duchu hrabalovské poetiky „neuvěřitelné stalo skutkem“, zdokumentovala více než tisícovkou věcných fotografií všední reality.

Archeologie přítomnosti Knihu, v níž najdeme jen pár stránek stroze informativního textu, zařadí asi knihkupci na regál s fotografickými publikacemi. Její zvláštní, zdánlivě banálně přirozený, ale zároveň až převratně nezvyklý ediční tvar to však rozhodně nevystihne. Dílo by se dalo spíš vnímat jako konceptuální akt, jako předběžný muzeální katalog skutečnosti, která je kupodivu stále živá, jako obrazový inventář Pompejí těsně před zánikem.

Michal Cihlář (nar. 1960) je svou profesí přede- árie. Bez uměleckých ambicí nevyžadují jednotlivé vším grafik. Už koncem 80. let upoutal pozornost fotografie náležitý prostor, v němž by emotivně či linoryty, v nichž oproti dobovým snahám o suve- esteticky vyzněly. Do publikace se jich proto dalo rénní zkratkovitost výtvarného projevu vsadil na vměstnat neuvěřitelných 1089, přičemž na jedné popisnost, důkladnost a zjevnou pracnost mno- dvoustránce najdeme někdy až šestnáct snímků. hobarevných soutisků, což ovšem činil s velice Jenže výsledný efekt, ač se maskuje jako směsice jemným smyslem pro ironii. Záhy dospěl k oso- turistických impresí a věcných informací, je uměbitosti, u níž se dal kdesi v pozadí tušit příklad lecky působivý, a to emotivně i esteticky. Detaily na Josefa Váchala, ale také Andyho Warhola. Dnes je povrchu kubánského světa se stávají znaky a symvšeobecně známý především kompletní grafickou boly odkazujícími k hlubším rovinám skutečnosti. prezentací Pražské zoologické zahrady. Jeho nynější výlet do oblasti fotografie působí na Karibští nástěnkáři první pohled amatérsky, ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Nesnaží se tu o nějaké strhující umělecké Řeč znaků a symbolů sledují autoři programově, efekty, překvapivé kompozice, citově zjitřené záznamy fotografují nejrůzněji užitou i zneužitou výtvarnost dramatických situací, ale prostě cvaká, co jej zaujalo – od obřích transparentů názorné agitace komuna povrchu světa. Také spoluautorství umělcovy choti nistického režimu přes všelijaká návěští, poutače, navozuje příjemně rekreační dojem. Jako bychom oba reklamy či cedulky na domech po zteřelé pozůstatmanžele přímo viděli, jak se procházejí pod žhavým ky infografiky z veselých časů předrevoluční hojsluncem Karibiku a vzájemně se upozorňují na různé nosti a mravní zkaženosti. Hned na první stránzvláštnosti, které by stály za obrázek, aniž by záleželo ce promluví ke čtenáři symbol ruky, jež národu na tom, kdo pak zmáčkne spoušť. ukazuje, kam se má ubírat, následuje přehlídka Výtvarníka přitom Michal Cihlář nezapře. Téma- nejuctívanějších ikon režimu od liberálního inteta, motivy i kompozice fotek mimovolně vypovída- lektuála José Martího z druhé poloviny 19. století jí o vyhraněném uměleckém názoru i vytříbeném přes hrdiny revoluce Che Guevaru a Camila Cienpostřehu – podobně ležérně si architekti kreslí, fuegose po pětici kubánských špionů, kteří byli podobně si virtuózní instrumentalista může neško- v USA dopadeni teprve před sedmi lety. Neobyčejleným hlasem prozpěvovat jen tak u piana náročné ně výmluvné jsou různé transparenty a nápisy.

Mladý Che Guevara a starý Chevrolet – dvě ikony, které táhnou.

Viktor Šlajchrt

Q

Michal Cihlář a Veronika Richterová: Cuba v detailech, Gallery, Praha 2005, 1089 fotografií, nestránkováno.

FOTO MICHAL CIHLÁŘ

Kam chodí umřít levné desky Do bytu Tima Fitea, o tom není pochyb. Ten ví, jak z nich ještě před kremací vymáčknout to nejlepší. V životopisu newyorského podivína Tima Fitea se dočítáme: „Patřil k malému počtu dětí, které se mezi lety 1975 a 1983 narodily bez krve. Ač na první pohled zdráv, cévy měl stejně vyschlé jako kosti. Většina takových dětí musela ihned do karantény, kde je v přísném utajení a bez jakéhokoli výsledku zkoumali přední vědci. Poté, co přežil všechny testy, byl Tim napojen na přístroj, jenž mu chybějící krev dodával.“ Zvuk tohoto „udělátoru“ zahajuje i zakončuje Fiteovo aktuální album Gone Ain’t Gone, takže se o jeho pravosti může každý přesvědčit. Vydavatelství Anti Records, které si neobvyklého úkazu na americké alternativní scéně samozřejmě nemohlo nevšimnout, ve svých promomateriálech ještě přitlačilo na pilu a roztomilého mládence vylíčilo jako divného pavouka žijícího osaměle na hřbitově. Sice na hřbitově levných nahrávek, poházených všude po jeho brooklynském bytě, ale soudě z propagační fotografie by klidně mohlo jít o hlídače skutečných hrobů, navíc s nekrofilními sklony.

Zatímco slavní tvůrci sociální fotografie předkládali své zprávy o stavu světa nejčastěji v podobě drastických záběrů, které rozehrávají struny hrůzy a soucitu, Cihlář vyhledává a zvažuje různé druhy krásy. Nevšední kouzlo nalézá v nostalgických pozůstatcích kvalitních materiálů a stavebních doplňků, v poničených dlažbách, vitrážích, v oprýskaném štuku, rozpadajícím se dekoru, zrezivělých kapotách amerických korábů silnic z padesátých let. Neméně vydatným zdrojem okouzlení je i lidová naivita, smysl pro barvy, zdobnost a pouťová mysteria katolické tradice. Socialistický sklon k nástěnkářství ovládl i Kubu, karibský genius loci jej však ozvláštnil jistým půvabem. Český pamětník si nemůže nevzpomenout na tuzemskou názornou agitaci z husákovských let, kterou pod přísným dohledem uměleckých komisí vytvářeli za drahé peníze vyškolení profesionálové. Tvář Kuby se zdá trochu vlídnější snad proto, že tam tato kasta chybí, to však rozhodně neznamená, že by byl tamní režim lidštější.

Všichni kradou „Kdyby existovalo nějaké místo, kam chodí umřít neúspěšné desky, bylo by to právě u něj doma,“ popisují očití svědci prostor, v němž vzniklo prakticky celé album Gone Ain’t Gone. Tim Fite ho nahrál úplně sám, zavřený stovky hodin ve stísněném pokoji se spoustou počítačů, syntezátorů, zesilovačů a přehrávačů. Samota to ale byla jen zdánlivá – s pozoruhodnou zvukovou koláží mu totiž nevědomky pomohla řada bezejmenných i relativně populárních kapel a umělců, jejichž dílo neurvale vyraboval, zneužil a překroutil v docela jiné, nedejbože lepší písničky. To, čeho se Fite dopustil, má v hudebním světě dlouhou tradici. „Všichni kradou. Důležité je, jak se krade, od koho a co z toho vzejde,“ říká jeden ze zlodějů, pro něž se hodí dylanovský výraz „love and theft“ (láska a krádež). Se svými zločiny se ostatně netají, takže si v bookletu můžeme přečíst podrobný seznam „postižených“. Nalezneme tu jména Středoevropanům prakticky neznámá (manchesterská kapela Alfie, jejíž stylové rozpětí sahá od fol-

ku po grunge, či skupina Trunk Federation hrající „nezávislý rock ovlivněný vesmírnými videohrami“), ale také názvy, u kterých pokročilým posluchačům naskakují jisté souvislosti (Tim Ferguson, povyšující se svým bandem The Cousin Lovers bluegrass na ryze současnou záležitost, nebo rokenrolová skupina Adam West, pojmenovaná po představiteli původního seriálového Supermana z 60. let). Jedinou skutečnou hvězdou, na kterou si ten drzý chlapík dovolil vztáhnout ruku, je dávno zesnulý černošský bojovník za lidská práva a fenomenální pěvec Paul Robeson, mající v repertoáru stovky melodií od muzikálového hitu Ol’ Man River přes Píseň veslařů na Volze až po Novosvětskou s anglickým textem Goin’ Home. Fite si od něj vypůjčil pevným hlasem pronesenou větu „hudba je vždycky zbraň“ a udělal z ní vskutku úderný song, ne nepodobný zrapovanému Karlu Gottovi (Karel drogy nebere) od českého Abraxasu.

Spousta muziky za málo peněz Tim Fite zachází s cizí prací jako zkušený barman, snažící se vyhrát první cenu v soutěži o nejlepší koktejl. Podmínky: skvělá chuť, hodně barev a neinvestovat do vyloupené nahrávky víc než jeden dolar (kdyby žil v Praze, chodil by pro materiál do Levných knih). Chová se jako skladatel v pravém smyslu toho slova, velký důraz ale klade i na druhou fázi, tentokrát veskrze tvůrčí, kde kromě jeho neobvyklých textů přejímá velení výborná akustická kytara, klávesy a zpěv na pomezí dobře naladěného G. Lovea a špatně vyspalého Bono Voxe. Zdatný DJ je totiž také schopným multiinstrumentalistou, který se samozřejmě nezjevil jen tak odnikud, nýbrž už dlouho působil v oblíbené poprapové formaci Little T & One Track Mike. V téhle satirické partě ovšem ještě vystupoval

pod svým skutečným jménem Tim Sullivan a návštěvníci tehdejších koncertů si nepamatují, že by si všimli nějakých hadiček, případně mašiny na krev postavené do temného rohu pódia. Také pohybové kreace živelného zpěváka nijak neprozrazovaly, že by trpěl zvýšenou lámavostí kostí. Sullivan se však rozhodl zaživa reinkarnovat a jednoho krásného dne se proměnil v neduživého Tima Fitea, jenž spíše z legrace než s vážnými úmysly vdechuje život mrtvé muzice pro potěchu sebe a několika kamarádů. To ovšem netušil, že jeden z jeho přátel dopraví na koleně vyrobené cédéčko až k uším šéfa Anti Records, pasoucího po právě takových uměleckých anomáliích a kuriozitách. Slovo dalo slovo a sotva třicetiletý, lehce asociální týpek z Brooklynu se rázem ocitl ve společnosti Toma Waitse, Nicka Cavea, Daniela Lanoise a dalších mistrů spjatých s dobře sehraným produkčním tandemem Anti/Epitaph. Timovu oficiálnímu debutu ze září 2005 mimochodem předcházel březnový pokus o bluesovou desku Two Minute Blues, v jehož názvu se skrývá jeden z klíčů, jakým autor odemyká svou příjemně ujetou mysl: „Nazval jsem to Dvouminutové blues, protože asi po dvou minutách se lidi začínají opakovat. A já nenávidím lidi, kteří se opakují, zvlášť když se opakují.“ Možná že s jeho rostoucím úspěchem se i tyto písničky (vydané zatím pouze vlastním nákladem) časem dostanou do světové distribuce. Zatím se však musíme spokojit „jen“ se skvělým folkhiphopovým albem Gone Ain’t Gone, při jehož poslechu si uvědomíme, že duchovní otec podobných nadžánrových amalgámů Beck má od letoška vážnou konkurenci. Michal Bystrov Autor je hudební publicista.

Q

SCÉNA

RESPEKT 52 V 27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006

DIVADLO

VÝSTAVA

23

KULTURNÍ TIP

TELEVIZE

Kniha Kde končí pustina amerického sociologa a historika Theodora Roszaka, kterou vydalo nakladatelství Prostor, patří k důležitým dílům myšlení 20. století. Český překlad vychází sice až dvaatřicet let po originálním vydání, ale Roszakovy úvahy o společnosti, přírodě a transcendentalitě neztrácejí platnost. Nejznámější prací tohoto profesora Kalifornské univerzity je zřejmě bestseller Jak se dělá kontrakultura z roku 1970, v němž

Roszakova posvátná pustina Divadelníci se mezi svátky asi na hory nechystají, protože jejich nabídka patří na české kulturní scéně k nejzajímavějším. Švandovo divadlo mezi 26. až 31. prosincem hostí sérii výborných představení se zářivými hvězdami českého hereckého nebe. Nejpřitažlivější bude tragikomedie Otevřené manželství (28., 30. a 31. 12.), kterou sepsal s pomocí své ženy Franky slavný italský dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu Dario Fo. V téhle bojové grotesce se představí bratři Rodenové a Jana Krausová (na snímku). Ve čtvrtek 29. prosince bude na programu dramatizace slavného amerického filmu Absolvent z druhé poloviny 60. let. Kromě tématu generačního střetu, přežila z filmu hlavně hudba Simona a Garfunkela.

Týden mezi Vánoci a Novým rokem se zdá ideální k návštěvě galerie. Máte-li chuť na něco současnějšího, zajděte do pražské Futury na expozici NATURalia – Sbírky bez hranic V. Vznikla jako výsledek zajímavého experimentu, kdy se pět francouzských regionů dohodlo, že otevřou své bohaté sbírky současného umění kurátorům a nechají je svobodně z nich sestavit libovolné projekty. Ten, o němž je řeč, se týká tématu přírody, jejího vnímání současným člověkem, vztahu mezi divočinou a civilizací.

Hlavní česká filmová událost předloňského roku čeká na televizní diváky na novoroční večer ve 20.00 (ČT 1). Želary, příběh mladé medičky, která během druhé světové války najde před pronásledováním gestapa azyl v chalupě prostého horala Jozy, posbíral České lvy i nominaci na Oscara a oživil ve zdejší kinematografii schopnost poutavě vyprávět. Natočil Ondřej Trojan podle novely brněnské spisovatelky Květy Legátové.

Tradičnější zážitek nabízí Galerie hlavního města Prahy v Domě U Zlatého prstenu. Umělci Skupiny 42, výstavu s tímhle titulem snad není ani potřeba detailněji popisovat, snad jen, že vystavená díla pocházejí výhradně ze sbírek galerie a převažují mezi nimi práce na papíře.

A ještě jeden poctivý biják: ať jej známe pod jménem Howards End nebo Rodinné sídlo, patří tento filmový přepis románu E. M. Forstera k těm opravdu vydařeným adaptacím. Ruth Wilcoxová chce přenechat své rodinné sídlo přítelkyni, ale příbuzným se to nelíbí. Anglie počátku 20. století, Anthony Hopkins a Emma Thompsonová v hlavních rolích. Vysílá ČT 2 ve středu od 21.05.

Kdo si chce užít závěr roku ve velkém stylu s pozlátkem elitního publika a možná i s trochou toho nevkusu, musí do Městského divadla v Brně na „slavnostní silvestrovské představení s bohatým rautem“ Kdyby tisíc klarinetů, nebo ještě lépe na pozdější muzikál Jesus Christ Superstar.

V Cervantesově institutu je k vidění unikátní sbírka barcelonského grafického studia Joana Barbary. Jeho grafickým ateliérem prošla od padesátých let jména jako Dalí, Miró, Picasso či všestranný baskitský umělec Chillida. Barbara a jeho ateliér experimentoval se všemi možnými a nemožnými postupy a výstava skvěle ukazuje zrození španělské poválečné avantgardy a její vývoj až do 70. let minulého století. Cervantesův institut tak opět vsadil na uměleckou tvorbu, která není tolik vázaná na hlavní město Madrid, a přesto představuje umělce, kteří daleko přesáhli španělský obzor.

Dokumentární film o díle malíře Václava Boštíka (1913–2005) začal natáčet Jaroslav Kořán s Michalem Hýbkem a Dobroslavem Zborníkem už v roce 1988 pro samizdatový Videojournal, kvůli společenským změnám v následujícím roce však zůstal nedokončen. K dochovanému materiálu s unikátními záběry umělce, který se jinak vyhýbal publicitě, se po sedmnácti letech vrátil scenárista a režisér Josef Platz. Doplnil jej vzpomínkami přátel, úvahami uměnovědců a úryvky z archivovaných televizních dokumentů. Vysílá ČT 2 tento čtvrtek ve 23.40.

– JP –

– PT –, – MP –

– PT –, – VŠ –

Strávit Silvestra divadelně bude možné také v Chebu. Na poslední večer starého roku připravilo tamní Západočeské divadlo dokonce premiéru situační frašky Prachy, prachy britského dramatika Raye Cooneyho. Hra je vysoustružená okolo „klasické“ záměny kufříku a nastalého zmatku, který u počestných lidí způsobí necelý milion mizerných liber.

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Chorvatsko: nedrážděte tálibány Zatímco veškerá česká média věnují pozornost zatčení generála Ante Gotoviny, nepovšimnuta zůstává zdánlivě méně významná kauza z dnešního Chorvatska, která příznačně poodkrývá rozpory a napětí panující uvnitř chorvatské společnosti. Predrag Matvejevič, profesor slavistiky na římské univerzitě a v současnosti patrně nejproslulejší chorvatský intelektuál, si v listopadu u obvodního soudu v Záhřebu vyslechl rozsudek: byl shledán vinným z pomluvy a urážky a odsouzen k pětiměsíčnímu vězení. Přestože se jedná o rozsudek nepravomocný, vyvolal v chorvatském i zahraničním tisku četné reakce. „Je to opravdu skandální urážka každého aspoň trochu myslícího člověka v této zemi,“ komentoval výnos soudu známý bosen- Predrag Matvejovič: řekl pravdu, půjde sko-chorvatský spisovatel Miljenko Jergovič. sedět. FOTO ARCHIV Predraga Matvejeviče zažaloval bosenský básník Mile Pešorda kvůli eseji Naši tálibáni, který Matvejevič sepsal jako „nostalgický cestopis“ na základě dvou svých cest po Bosně a Hercegovině v roce 2001 z textů, nazvaném Posrbštěnec horší Srba tehdy a zveřejnil v jednom z největších chorvatských dení- Pešorda zaútočil též na Matvejeviče a významného ků. V eseji vyslovuje přesvědčení, že za válku v bývalé bosňáckého básníka Abdulaha Sidrana. Žalovaný Jugoslávii jsou odpovědni i někteří spisovatelé a no- intelektuál před soudem vypověděl, že „cítil potřevináři, kteří svými texty podněcovali nenávist vůči bu zastat se největšího básníka Bosny, který byl druhým. Mezi nimi jmenuje i Mile Pešordu. Tomu napaden právě v době, kdy se pokoušel zachránit se zařazení mezi „naše tálibány“ nelíbilo a podal na z obléhaného Sarajeva svou starou matku“. svého věhlasnějšího kolegu žalobu. Soudce, který vynesl rozsudek, sice uznal, že Oba literáti se setkali v březnu 2003 před Pešordův text tehdy přispíval k nesnášenlivoszáhřebským soudem, kde Matvejevič zopakoval, ti válčících stran, ale i tak si prý měl Matvejevič že měl k nařčení pádný důvod. Mile Pešorda psal dát pozor, aby se nedotkl cti druhého. Spisovatel totiž ve válečných letech 1992 a 1993 ze záhřeb- se hájil, že pojmu „tálibán“ použil jako metafory: ského bezpečí do chorvatského deníku Večernji list „Výraz ,tálibán‘ nemusíme používat jen v souvissloupky, v nichž nenávistně štval proti Bosňákům losti s Muslimy, všechny vášnivé přívržence jedné a Srbům a současně vyvracel, že by se Chorvaté ideologie či víry lze označit za tálibány.“ Soudce mohli dopustit jakýchkoli špatností. V jednom vysvětlení nepřijal, prohlásil, že označení „táli-

bán“ zde jasně nabývá negativního smyslu, a shledal Matvejeviče vinným, jelikož jeho záměrem prý bylo urazit a pomluvit Pešordu. „Nebudu se odvolávat, protože bych tím dal tomuto absurdnímu rozhodnutí soudu váhu,“ komentoval rozhodnutí obžalovaný. „Stále si myslím to, co jsem napsal, takže mě mohou ihned strčit do vězení.“ Za Predraga Matvejeviče se okamžitě postavil jak chorvatský, tak i bosenský a srbský PEN klub. Předseda chorvatského PEN klubu Zvonko Makovič prohlásil: „Mezi těmi, kteří nenávistnými slovy podněcovali zlo, byl i bosenskohercegovský spisovatel Mile Pešorda. Ten, který pomlouval, který urážel, který šířil slovo nenávisti, odchází od soudu v Záhřebu jako oběť. Soudy neodsuzují ty, kteří šířili a ještě šíří etnickou nenávist, ale ty, kteří na tento jev upozorňují.“ Není sám, kdo vyslovuje pochybnosti o nezávislosti chorvatského soudnictví, a to právě v době, kdy Chorvatsko zahájilo přístupové rozhovory s EU. Většina soudců byla totiž jmenována za nacionalistické vlády Franjo Tudjmana. „Matvejevič vlastně není odsouzen proto, že urazil nějakého Pešordu, je odsouzen jako nepřítel Chorvatska,“ myslí si výše zmíněný spisovatel Miljenko Jergovič, „soudce a soud se nemohli dočkat, až ho potrestají. Myslím, že je to pozůstatek temných dob.“ Za spisovatele se nicméně svým způsobem postavil i chorvatský premiér a předseda posttudjmanovské HDZ Ivo Sanader, který řekl, že se „jako premiér nemůže a nechce plést do rozhodování soudu, ale jako člen Společnosti chorvatských spisovatelů považuje za nepřijatelné, aby byly vynášeny takové rozsudky“. Premiérovo vyjádření komentoval filozof Milan Kangrga, který je mimochodem za hanobení chorvatského národa (ač sám Chorvat!) též ve střetu se zákonem: „Sanader je pragmatický politik, což je velmi užitečné, a chce viditelně dostat Chorvatsko do Evropské unie. Proto se distancuje od extremismu, kvůli čemuž bude mít ještě mnoho problémů ve vlastní straně.“ Tato kauza naznačuje, že Chorvatsko nestojí v době přístupových rozhovorů jen před ekonomickou transformací, ale hlavně před nutností sebekritické interpretace svých nedávných dějin. Jiří Hrabal Autor působí na Filozofické fakultě v Záhřebu.

Q

rekapituloval zrod a přínos alternativních hnutí 60. let. Titul Kde končí pustina si Roszak vypůjčil z básně T. S. Eliota a své myšlení v něm zaměřil na ekologicko-spirituální téma, které předchozí bouřlivá dekáda nastolila. Konstatuje tu neutěšený stav životního prostředí, tím by ale v dnešní době zahlcované denně novými údaji o ekologické katastrofě zajímavý nebyl. Inspirativní jsou jeho úvahy nad příčinami současného stavu, v nichž se Roszak řadí k podobně orientovaným autorům různých oborů, jako jsou Alfred Huxley, Garry Snyder nebo Joseph Campbell. S nástupem newtonovské vědy a industriální civilizace došlo v dějinách k potlačování transcendentální nebo, chcete-li, náboženské složky osobnosti člověka. Roszak tento jev vidí jako hlavní příčinu devastace přírody – ve spirituálním, mystickém rozpoložení se zážitek celistvosti a svátosti přírody dostavuje automaticky, pozitivistický vědec takovou zkušenost neuznává, musí provázanost života na zemi leda tak empiricky dokazovat (má-li na to ovšem vůbec chuť). V této souvislosti zdůrazňuje Roszak přínos osobností jako William Blake a vkládá velké naděje do ekologie, která je jako jediná věda v dějinách a priori motivována citovým a holistickým přístupem ke světu. – PT –

MIMOCHODEM Když jsem před deseti lety krátce řídil luxusní časopis o drahých alkoholech, patřilo k mým povinnostem poklábosit občas přátelsky s opravdu zámožnými lidmi. Jednoho

Vášeň na úvěr milionáře jsem se tehdy u baru čistě soukromě zeptal, jaké nadání je zapotřebí k tomu, aby člověk zbohatl. „Především musíte mít peníze upřímně rád, ty potvůrky touží dostat se do dobrých rukou. A když jste spolu sami, můžete jim třeba něco hezkého povídat, polaskat je, dát jim najevo, že o ně skutečně stojíte,“ prozradil mi. Zatvářil jsem se pobaveně, ale on se zachmuřil. „Nemyslete si, že to je nějaká legrace milovat peníze. Vždyť musím pořád něco platit.“ Vždycky si na něj vzpomenu, když dostanu výpis ze svého skomírajícího konta. Lásce se prostě nedá poroučet, říkám si. Představa, že by stačilo pomazlit se občas s Destinnovou, Palackým či Masarykem, aby se mi v hejnech usadili na účtu, je archetypálně magická. Nelze ji brát vážně. Láska k penězům se však finančně asi opravdu vyplácí, a to především v případě té nejmučivější odrůdy lásky, jakou je zoufalá žárlivost, hrůza z konkurence a puzení třeba i zabíjet, uniká-li nám předmět touhy a uctívání. Z lásky je člověk schopen překvapivých kousků. Mám v tomto ohledu pár skromných zkušeností se slečnami, nikoli s oběživem. Vím například, že přílišná zamilovanost bývá na škodu, neboť člověk rudne, koktá a dopouští se chybných výkonů. Snažím se proto i k penězům chovat se zdvořilou lhostejností. Oplácejí mi stejným. Míjíme se, i když jsem pevně přesvědčen, že bychom byli senzační partneři. Teprve letos se taková milostná strategie začíná vyplácet. Peníze se samy nabízejí, ovšem na spotřebitelské úvěry, které bude třeba trpce splácet. I v tom se možná poučily u slečen. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Začala zima. Ve většině tuzemských domácností rozdával dárky Ježíšek. V Praze umrzl další – letos už čtvrtý – člověk bez domova. Poslanci schválili sérii zákonů měnících zdejší „sociální záchrannou síť“ v „sociální pomocnou trampolínu“, která by měla motivovat nezaměstnané k novému hledání práce a zastavit probíhající rozpad rodiny. Hořelo v Gumotexu Břeclav. Za účasti ministra dopravy Milana Šimonovského byl slavnostně uveden do provozu nový úsek dálnice D 11 mezi Dobšicemi a Chýští. Evropská komise dala souhlas k převzetí české sítě benzinek Aral rakouskou společností OMV. Nečekané sněžení zaskočilo nečekaně zhoršenou sjízdností silnic báječné české řidiče: 1890 autohavárií s jedenácti mrtvolami za jediný den vytvořilo rekord právě končícího roku 2005. Z dálnice Praha–Brno se stává past, komentovala Mladá fronta Dnes skutečnost, že v chumelenici a na kluzké cestě je nutno ubrat plyn, jet opatrně a čas od času se dokonce podívat do zrcátka. Filmové ateliéry v Hostivaři oznámily, že se do budoucna chtějí stát „Mekkou reklamy“. Sportovcem roku se stal Jaromír Jágr. Rusko nevyslyšelo

27. PROSINEC 2005–1. LEDEN 2006 V RESPEKT 52

žádost a záruky ministra zahraničí Cyrila Svobody a tamní úřady rozhodly, že kvůli podezření z podpory čečenských rebelů nesmí česká humanitární organizace Člověk v tísni působit na území Ruské federace. Německá pošta koupila českého kurýra. Úřad pro dokumentaci zločinů komunismu uzavřel vyšetřování dávného atentátu na štrasburského prefekta Andrého Trémeauda, kterým chtěli čeští agenti komunistické rozvědky v roce 1957 zastavit nastávající sbližování západoevropských zemí v tehdejším Evropském společenství uhlí a oceli, budoucí Evropské unii. „Kulku do týla“ slíbil neznámý autor anonymního dopisu senátorům Martinu Mejstříkovi a Jaromíru Štětinovi za to, že prosazují zákaz propagace komunismu a nacismu v českých zemích. Ve věku 90 let zemřel v pražské Vojenské nemocnici hrdina protinacistického a protikomunistického odboje generál Rudolf Pernický. Pokud se s nimi starosta opravdu sejde, je to legitimizace antisemitské a rasistické skupiny – a jestli chce naslouchat jejich návrhům, co s Romy, je to nebezpečný precedens, komentoval člen Federace židovských nábo-

ženských obcí Tomáš Kraus rozhodnutí starosty Orlové Vladimíra Farana (KSČM) zasednout za jednací stůl s členy extremistické neofašistické organizace Národní odpor, která před časem ve městě zřídila „domobranu“ proti Romům. To nejsou žádní extremisté – poslechnu si je, zda nenavrhnou něco podnětného na řešení neuspokojivé situace s Romy, a když mi budou klást nějaké podmínky, tak s nimi vyběhnu, odpověděl na Krausovu výtku starosta Faran. Padající podříznutý smrk usmrtil dřevorubce v Skleném nad Oslavou. Tarokáři ukončili sezónu. Ústavní soud pod vedením bývalého ministra spravedlnosti Pavla Rychetského označil lidi obchodující v Česku s nadějí na zisk za „spekulanty“ a rozhodl, že se na ně kvůli tomuto „nemorálnímu jednání“ nemusí v některých případech vztahovat platné právo – například že na rozdíl od „právoplatných dědiců“ nebudou moci s nakoupenými restitučními nároky požadovat na státu, aby jim vydal kdysi ukradenou půdu. Do Kongresového centra v Praze se na svůj historicky první sněm sjelo 1700 představitelů policejního sboru z celé republiky. Firmy Gene-

ral Dynamics a Steyr ohlásily záměr odstoupit ze zdejší miliardové zakázky na transportéry pro českou armádu, neboť se jim zdá, že soutěž vyhlášená vládou je neprůhledná a vzhledem k cenovým změnám provedeným po otevření jednotlivých nabídek asi i dopředu zmanipulovaná. Antimonopolní úřad až do přešetření pozastavil výsledek vládní miliardové soutěže na zavedení mýta v Česku, protože ministerstvo dopravy předtím kvůli formálním chybám nedovolilo účast většině zájemců a odmítnuté firmy označily tendr za podvod a korupci nevídaných rozměrů. Ve své pravidelné výroční zprávě o stavu světa označila americká lidskoprávní organizace Freedom House Česko za „svobodnou, ale silně zkorumpovanou“ zemi. Osm let vězení dostal u pražského soudu člověk, který letos v létě v noční tramvaji pro zábavu zapálil – a těžce zranil – spícího bezdomovce. Na trh dorazily svítící růže z Holandska. Česká národní banka se po pěti letech ztrát přehoupla do mírného zisku. Osmdesáté narozeniny oslavil Medvídek Pú. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis (Po-Pá 8-18): 800 100 634

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková, tel. 224 934 759. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Kateřina Mahdalová, Tereza Nosálková, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček, Jiří Sobota. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák. Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 26. 12. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.