VÁNOCE NA VALAŠSKU Od Adventu po Tři krále VÁNOČNÍ OBDOBÍ, ZIMNÍ SLUNOVRAT Slavnostní atmosféra Vánoc souvisí obecně s pohyblivým svátkem zimního slunovratu, respektive s jeho plodnostní magií. V zemědělských kulturách, včetně kultur pasteveckých, se slunovraty staly předmětem množství obřadních praktik po celém světě nezávisle na té které oblasti. S prodlužováním dnů uctívali naši předkové nově zrozené slunce, vítěze nad tmou, a vítali začátek slunečního roku, ohlašující znovuzrození přírody a obnovu světa viditelného. Právě slunovratům byl velký význam přikládán i v křesťanské liturgii v souvislosti s dějinami spásy. Už na přelomu 4. a 5. století nalézá jeden z prvních církevních otců Augustinus v paralelách s letním a zimním slunovratem a stanovením dat narození Mesiášova předchůdce šest měsíců před svátkem Narození Páně (L 1,36) jejich ‚kosmické potvrzení‘. Jak s letním slunovratem ubývá na síle dni, s příchodem slunovratu zimního, tj. narozením Spasitele Ježíše Krista ustupuje ze scény i jeho samotný prorok Jan Křtitel: On musí růst, já však se menšit (J 3,30). První liturgické památky na příchod ‚největšího mezi lidmi‘ se tedy objevují v západním římském kultu už ve 4. století, kdy se křesťanská slavnost narození Páně stala podnětem k zavedení církevního roku do běžného života. Vycházejí z biblického příběhu, zaznamenaného v evangeliích sv. Lukáše a sv. Matouše. Vánoce pak v samotné liturgii zaujaly natolik významnou pozici, že svůj ráz vtiskly během následných staletí také několika nedělím předcházejícím i následujícím, jako dnům přípravy na samotnou slavnost a jejího dalšího rozvíjení ve dnech následných Středobodem vánočního období jsou pak oslavy narození Páně s ritem tří mší - půlnoční, jitřní a denní, zvané lidově Boží hod (25. prosinec): Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Původně se slavily jako svátek epifanie 6. ledna. Ustálení oslav data narození na 25. prosince bylo později dáno zřejmě přímou snahou potlačit předkřesťanské oslavy zimního slunovratu. Natus Christus in Betleem Iudaeae je pod tímto datem poprvé doložen ve Filokalově římském kalendáři v roce 336. Radostné rozjímání se v lidovém prostředí odrazilo zákazem jakékoliv práce a omezením návštěv se zdůrazněním poklidné rodinné atmosféry. V předvečer tohoto jednoho z největších křesťanských svátků si připomínáme svatvečer Božího hodu – Štědrý večer, respektive Štědrý den (24. prosinec). Na paměť štědrosti Boha, který dal světu svého Syna, se lidé mezi sebou navzájem obdarovávají. Nadělování dárků patří i v našem prostředí k zvykům starším. V českém prostředí je historicky doloženo už ve 14. století, rozšíření se dočkalo zejména pod vlivem německého protestantismu. Obdarovávaly se zejména děti a na chudém Valašsku většinou dostávaly stejně pouze to, co nezbytně potřebovaly – oblečení, boty, potřeby do školy. Někdy se přidala sladkost či podomácky vyrobená hračka. Štědrému dni byl v lidovém prostředí připisován mimořádný význam. Veškeré úkony – úklid a výzdoba příbytků, příprava jídel, včetně pečení chleba, úprava stolů, chystání krmiva domácímu zvířectvu – nabývaly obřadního charakteru zacíleného na budoucnost. K dalším vánočním svátkům řadíme svátek sv. Štěpána (26. prosinec), sv. Jana Evangelisty (27. prosinec) a svátek Mláďátek se vzpomínkou na děti povražděné z Herodova rozkazu (28. prosinec). Na Štěpána každý sobě za pána…, neboť pacholci v tento den vystupovali u hospodářů ze služby či jen jednoduše odcházívali na ‚dovolenou‘, nejčastěji jen do Nového
roku. I tady můžeme s výslužkovými koláči (pytli mouky a obilí, plátnem, penězi…) přivonět k atmosféře obdarovávání. Děvečky koláč ‚načínaly‘ až na Nový rok, kdy mohly službu změnit i ony. Štěpánský den se neobešel bez návštěvy hospody, dodnes je časem veselí a tanečních zábav. Děti chodívaly po koledě, rodiny, přátelé a sousedí se vzájemně navštěvovali. Na Štěpána podávaly ráno hospodyně svým mužům také gatě, aby si uvědomili, jak se mají doma dobře, a rádi se vracívali. Podáním spodní sukně jim muži tuto službu oplatili na Nový rok. Poslední den občanského roku se připomíná památka sv. Silvestra papeže s večerním díkůvzdáním Te Deum (31. prosinec). Nový rok se počíná zasvěcenou Slavností Panny Marie Matky Páně (1. leden) a Zjevením Páně mudrcům z východu, jimž Bůh prostřednictvím neobyčejné hvězdy zvěstoval narození Ježíše Krista (6. leden). Následná neděle s křtem Páně, Jan Křtitel pokřtil Ježíše v Jordáně, uzavírá v křesťanském světě vánoční cyklus. Ve většině domácností se odstrojuje vánoční stromek a rozbíhá se nejveselejší část roku - na Valašsku čas muzig, bálů, škubaček péřá, přástek, súsedských besed, masopust.
ADVENT Adventus (z lat.) – přicházející, tj. přípravná doba na Vánoce zahrnovala čtyři neděle církevního roku před Štědrým dnem a v minulosti jí počínal církevní rok. Jednalo o postní čas, jenž se odbýval v intencích zbožného rozjímání nad příchodem Mesiáše na svět, se všemi zásadami střídmosti v jídle a pití, v kouření, v tanečních zábavách, zpěvu, dokonce hlasitém hovoru. Nekonaly se ani svatby. Nastupující zima v zemích střední Evropy nabídla svým obyvatelům období hospodářského zklidnění, ale i s podvědomými obavami o přežití. Ve srovnání s létem se práce přesunula spíše do domu. Připravují se skutečné zásoby na celé svátky, opravuje se a uklízí nářadí, nastává čas přástek a draní peří. Nejen na horských samotách za dlouhých zimních večerů pak začínají Janíčkové a Jurkové bojovat se zlými mocnostmi o své princky, na Radhošť a Tanečnici přilétají čarodějnice, zbojníci v horských ďúrách ukrývají své poklady, císař Josef navštěvuje prostý lid a Kristus Pán se svatým Petrem putuje po zemi… RORÁTY Také na Valašsku adventní atmosféru spoluvytvářely až do reforem II. vatikánského koncilu v 60. letech 20. století každodenní roráty. Roráty představují mariánskou mši svatou, jejíž název odvozujeme z latinského začátku mešního introitu 4. neděle adventní - Rorate coeli desuper… (z lat.) – Rosu dejte, nebesa, shůry, oblaka spusťte déšť práva, ať se otevře země a zplodí spásu, ať spolu vyraší spravedlnost (Iz 45,8). Během samotné mše se pak zpívá píseň Ejhle, Hospodin přijde a všichni svatí jeho s ním. A bude v onen den světlo velké, aleluja. Českým specifikem se staly ranní rorátní mše svaté, jejichž původ lze hledat už za panování Karla IV. Spolu s Arnoštem z Pardubic navázal a rozšířil starou tradici interních kněžských obřadů v uzavřených společenstvech kapitol a klášterů s počátkem již ve 13. století a zavedl tak celoroční praxi ranních votivních mší k Panně Marii. K těmto mším se připojila tradice liturgického zpěvu, a to zejména v utrakvistickém prostředí. Svého vrcholu dosáhla v 16. století, kdy rorátní zpěv provozovala zejména literátská bratrstva. Rušení bratrstev při josefínských reformách v roce 1783 však zapříčinilo jejich úpadek. Taktéž pokoncilní období v souvislosti s obnoveným pohledem na advent, v němž se Zvěstování a příprava na vánoční příchod Krista stává tématem až posledního týdne adventní doby, přispělo k tomu, že se po rorátech slehla zem. Dnes se roráty v neděli již sloužit nesmí.
V kontextu evropské historie jsou české roráty jedinečnou liturgicko-hudební formou adventních mší. Jsou komponovány způsobem nazývaným tropování. Základ tvoří některá z melodií gregoriánského chorálu, pod kterou byl podložen nový český text. Takto vzniklý chorální zpěv se ještě na vhodných místech rozdělil a proložil menzurálními písněmi, co by komentářem myšlenky chorálem nadnesené. Připomínkou časů, kdy i lidé z hor ještě za tmy s lucernami v ruce, oblečeni do kožichů či zabaleni v teplých šátcích, si prošlapávali cesty zaváté sněhem na ‚jitřní‘, zůstávají v muzejních sbírkách rorátové či adventní sloupky – tenké ‚nekonečné‘ voskové svíčky, spletené do různých tvarů skutečných sloupků, prstenců, věnečků, ale i modlitebních knížek; často bohatě zdobené. Sloužily zejména ženám jako osobní svítilničky při návštěvách zmiňovaných ranních pobožností v ještě neosvětlených kostelech. S adventním časem je přesto v lidovém prostředí na Valašsku spojena řada rozmanitých tradičních zvyků a slavností, též pověr, které postní zásady porušovaly. Představují dědictví pradávných kultur a staly se spojovatelem jejich duchovního života a křesťanského společenství. Některé z nich se navázaly ke dnům významných světců a světic.
PRŮVODY MASKOVANÝCH POSTAV Snad nejčetnější kolední a obchůzkovou částí roku nás provázejí průvody maskovaných postav, představující legendární světce i fantastické bytosti, zvířata, žertovné postavičky. Z tohoto pohledu si až do současnosti velký význam udržel i na Valašsku svátek jednoho z prvních biskupů rané křesťanské církve sv. Mikuláše (6. prosinec), jemuž legenda přisuzuje milosrdenství a na začátku 4. století působení v maloasijské Myře. Průvod četných mikulášských maškar, nejen nám dnes známého Svatého s andělem a čertem, ale i množství dalších pekelníků, smrtiček, husarů, laufrů, kominíků, rasů, židů, cigánů, zejména masek zvířecího charakteru v předvečer svátku dokládá inspiraci nejen v křesťanské legendě, ale i ve starších předkřesťanských tradicích, směřujících pravděpodobně k ochraně dobytka. Důležitou součástí bylo opět obdarovávání dětí – za modlitbičku získávali ovoce, maškrty či ořechy, častým dárkem byly figury pečené z kynutého těsta. Okolo svátku sv. Mikuláše se ve městech často pořádaly jarmaky, na nichž si hospodyně mohly dokoupit suroviny k vaření a jiné potraviny, další potřeby pro zimní čas či samotné vánoční dárky. Svátek Neposkvrněného početí Panny Marie slaví katolická církev až od roku 1854 a usadila jej na 8. prosince. V Rožnově a dalších oblastech Valašska je také spojen s obdarováváním a připomínal se dokonce častěji než předchozí mikulášský. V předvečer tohoto dne navštěvovala hospodářství tzv. Mikulášova matička, bíle oděná ženská postava, v ruce s košíkem, prutem a zvonkem. Prutem trestala děti, které se nechtěly modlit, beze slov podělovala nejčastěji sušeným ovocem ty poslušné. S obchůzkou masek je spojen taktéž svátek křesťanské mučednice ze 3. století sv. Lucie – (z lat.) lux – světlo (13. prosinec), který ještě před rokem 1582 byl zasazen přímo do doby slunovratu. V předvečer svátku chodila po chalupách postava zahalená do bílé plachty (často také převlečení muži) a z pozice patronace sv. Lucie nad tkalci, švadlenami a krejčími dbala na to, aby žádná gazděna nepředla (kolovraty se vynášely na půdy) a vlastně vůbec nepracovala s textilem. Ty, které neuposlechly, byly okamžitě trestány velkou vařechou. Luca s sebou nosila také husí křídlo, jímž ometala všechny kouty, včetně domácích hospodářů, aby odehnala vše špatné. Nikdy nehovořila, jak tiše přišla – tak také odešla.
Vedle obchůzek svázaných se zákazy předení, byla sv. Lucie na Valašsku spojována hojně s představami o působení čarodějnic a ochranou proti nim. Na severovýchodní Moravě věřili, že právě tento den se shromažďují na Radhošti čarodějnice a konají své rejdy. Proto zde dávaly hospodyně až do Božího hodu vánočního každý den dobytku kousek zaříkaného těsta smíchaného se zvláštním kořením, aby jej ochránily. V mezidobí mezi svátkem sv. Lucie a Vánocemi si mládenci vyráběli magické stoličky (každý den vyřezali část) a shromažďovali polena na obřadní oheň (každý den odložili jedno), jejichž prostřednictvím mohli na Boží hod čarodějnice odhalit.
PŘEDPOVÍDÁNÍ BUDOUCNOSTI S přelomem roku přichází na scénu ‚hra o budoucnost‘. Snad právě proto zvykoslovný kalendář v tomto období s respektem k duším předků intenzivně odráží víru v magické působení přírodních sil, jejichž porozuměním lze prohlédnout do budoucnosti. Své místo zde nalézají nejrůznější pranostiky s odhady počasí a úrody v příštím roce, věštby na lásku a manželství, na zdraví i umírání. Svátek sv. Lucie byl také prvním dnem, kdy hospodáři sledovali počasí, aby pak usuzovali, jak bude v příštím roce. Zamračené či slunečné, větrné nebo přeháňkami bohaté počasí co šest hodin značili do staré knihy, kalendáře nebo jen tak na futra dveří. Do kroužků či čtverečků, dělených do čtyř dílků, značili svá šestihodinová pozorování v průběhu dvanácti dnů (symbolizujících dvanáct měsíců v novém roce) až do Štědrého dne. Aby si pak ověřili správnost svých záznamů, realizovali pozorování ještě jednou, zase od Božího narození do Tří králů. Na Štědrý den zase gazda oloupal z cibule dvanáct slupek a se špetkou soli je rozložil do řady na pec. V které slupce sůl do hodiny vyschla, ten měsíc mělo být velké sucho. Štědrovečerní jasná obloha plná hvězd zase znamenala bohatou úrodu v příštím roce. Dlouhé střechýle (rampouchy) odkazovaly na narostlé obilí či len. Vedle Štědrého dne je nejvíce věštebných praktik spojováno už se svátkem učedníka sv. Jana Křtitele a Kristova apoštola - sv. Ondřejem (30. listopad). Jsou starobylého data a původně naplňovaly pravděpodobně ochrannou funkci před nastupující zimou. Patronace sv. Ondřeje nad nevěstami je však později nasměrovala zejména k hledání ženichů. Třasu, třasu chebz, kde je můj milý, nech tam štěká pes. O půlnoci před sv. Ondřejem se na Hrozenkovsku chodívalo poklepávat kutačkú také na dveře kurníku. Zakokrhal-li kohout, děvečka se do roka provdala, ozvala-li se pouze slepice, zůstala v příštím roce ještě doma. Věštilo se také ze snů. Uložila-li si na sv. Ondřeje dívka pod polštář mužské nohavice (mládenec zase dívčí rubáč), o kom se jí zdálo, toho si vzala za muže (za ženu). Vdavekchtivá děvčata využívala také svátku sv. Barbory (4. prosinec). V jeho předvečer si uřízla višňovou nebo třešňovou větvičku, vložila ji do džbánku a pečovala o ni tak, aby vykvetla do Štědrého dne. Zdařilo-li se, věřila v předzvěst svatebního veselí v příštím roce. Stejně tak rozkvetlá větvička naznačila hospodářům v příštím roce dobrou úrodu. Na Štědrý den chodívaly po večeři dcérečky pro dřevo. Přinesly-li sudý počet polínek, zajistily si ženicha. Taktéž o půlnoci vynášely smetí na křižovatky a naslouchaly, z které strany se něco ozve. Z té měl opět přijít ženich…
Ze štědrovečerního vdolku ščedráku (podobně z novoročního nového léta), do kterého před pečením zapíchala tolik peříček, kolik členu měla rodina, věštila hospodyně, kdo bude v příštím roce zdráv či nemocen. Komu peříčko při pečení shořelo, zemřel. Věštilo se i ze štědrovečerního ovoce. Po jídle si hospodář vzal nůž a překrojil jablíčko. Podle narušení jadérek usuzoval na zdraví, nemoc, případně smrt. Drobné obměny se dočkala i věštba z půlnočního vynášení smetí. Zaslechla-li dívka tentokráte zvony, předvídala smrt, ozvala-li se muzika, chystala se na svatbu…
OBŘADNÍ STRAVA S obřadním pečivem se během zimních slavností setkáváme už v průběhu mikulášské nadílky. Z kynutého těsta, připomínajícího nabývající zlátnoucí slunce, se na Valašsku pekly nejrůznější páni a panáci, mikoláši a čerti, mrváně, v Rysové tvarovali provité panenky, Klobúčané splétali lelíčky, hnízda, brýle, krúcance a věnce…Zdobilo se zrníčky pepře, koukolu, ale i hrachem, čočkou, fazolemi. Děti si s nimi nejdříve pohrály a pak je snědly. Také štědrovečerní obřadní pokrmy mají archaický ráz. Označení štědrá večeře, hojná večeřa či obžerný deň jsou pozůstatkem původního slunovratového hodování. Postem je u nás vytlačila křesťanská církev a Štědrý den se stal jedním z nejpřísnějších a nejsledovanějších postních dnů. Na Vizovsku se malé děti strašily dokonce šperechtou. Pokud by se nepostily, měla jim šparákem vytáhnout vše ze žaludku a nacpat ho zpátky pazdeřím, které si sebou nosila v pytli. Požehnej nám, pane, ty milé boží dary, které budem bráti, z Tvéj ščedrej ruky požívati, stolu Tvému nebeskému rač nás účastných činiti, Kriste, králi věčné slávy, amen. Štědrovečerní hostina měla taktéž obsahovat vše, co se na usedlosti urodilo a co se ještě urodit mělo. Proto se vedle jídel svátečních objevovala i jídla obyčejná, vždy však pouze ta postní. Volbu a množství pokrmů ovlivňovala hospodářská situace rodiny. Ačkoliv se na horských osadách podávaly často pouze polévky, kaše a koláče, snažily se hospodyně servírovat je v devíti chodech. Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bůh…Čtením z Janova evangelia, modlitbou a prosbou o požehnání zahajoval gazda večeři. Své spolustolovníky podělil nejprve chlebem (v ten den obřadně zadělaným a upečeným) nebo oplatky s medem, česnekem a plodem šípku, pak následovala některá z postních polévek – hřibová, hrachová, v zámožnějších rodinách ščedračka ze všeho, co dům dal, kaše pohančené, hrachové, krupičné s medem, cukrem a skořicí nebo sypané perníkem, múčanka či mastné knedlíky, jablečník, rozvařené ščípalky ze sušených hrušek, jablek, trnek, nějaký ten vdolek a nakonec čerstvé ovoce, ořechy. Připíjelo se zelinkovými čaji a pivem; kořalka pro tentokrát chyběla. S hostinou se myslelo i na dobytek – chlebové předplameníky, kořeněné polazy, strakaté frgály potřené vším možným, pagáče pomazané husím sádlem či jen zbytky ze stolu – kravám, aby hodně dojily, slepicím, aby snášeli dostatek vajec, včelám, aby dávaly hojnost medu, psům, aby dobře hlídali, kočkám, aby chytaly myši, a myším, aby příliš neškodily. Na Štědrý den promlouvají zvířata lidskou řečí – tak aby si dobytek nestěžoval na špatné zacházení…
ŠTĚDROVEČERNÍ STŮL Už samotné stolování bylo důležitou součástí zvykoslovného řádu, sledujícího hospodářskou prosperitu a štěstí, zdraví rodiny po celý následný rok. Štědrovečerní stůl se chystal většinou
až pozdě odpoledne. Na větších usedlostech se k sobě přitáhly často stoly dva, gazdovský a chasský, aby mohli všichni povečeřet spolu. Jejich trnože se opletly kovovými řetězy a uzamkly na zámek. Symbolický magický kruh pak ochraňoval hospodářství před negativními jevy; v příštím roce se usedlostem vyhnuly živelné katastrofy, čarodějnice, zloději zde nic neukradli, stáda ovcí nenapadala divá zvěř. Při štědrovečerní večeři se využívalo také magie tvrdého železa. Všichni stolovníci, kteří si během jídla o řetěz opřeli své nohy, je pak celý rok měli tvrdé jako to železo, tj. neboleli je. Zároveň sepjetí jednotlivých ohnívek utvrzovalo soudržnost a vztahy v celé rodině. Hospodářský úspěch se zajišťoval obilným věncem z posledních dožínek, který se položil doprostřed stolu. Na Rožnovsku se místo věnců na holý stůl pod stolůvku rozprostřel nedříve snopek nevymláceného obilí. Do středu se postavil vzrostlý rozmarýn či jiná zelená rostlina na znamení biblického stromu života. Po pravé straně ležel nenačatý pecen čerstvého chleba, na něm nůž, po levé se po hrstečkách, v slaměnce či plátěném ubrousku položilo vše, co se v hospodářství urodilo. Nechybělo ani pár mincí, aby se domu držely i nadále. Zajímavostí například hrozenkovského stolu byla i slanina, kterou se po případných krádežích v okolí mastily zvony, aby zlodějům zněly v uších a nedaly jim spát, dokud lup nevrátí. K osvětlení sloužila tentokráte místo světidel na stole postavená lojová svíce, jejímž zapálením se pak zahajovala samotná večeře. Se zažehnutím světla se však čekalo, až se na obloze objevila první hvězda. Teprve ta rušila zábobonku, že který dům se rozsvítí jako první, ten vyhoří nebo v něm do roka někdo zemře. Strach ze smrti ‚přikoval‘ také všechny stolovníky v průběhu večeře ke stolu; během večeře na Rožnovsku nesměl od stolu nikdo odejít.
ŠČASTIKOVÁNÍ Významnou součástí nejen štědrovečerních obyčejů bylo na Valašsku tzv. ščastikování. Jednalo se o slavnostní proslovování obřadního přání hospodářům, často propojeného s ochrannými či prosperitními magickými praktikami. Ščastikovalo se také v průběhu Božího narození, při návštěvách na Štěpána nebo na Nový rok. Vinšuju Vám na tento nastávající Nový rok: předně na svých děťoch potěšení, na statečku rozmnožéní, na poli hojné úrody, gazdíčkovi 100 tolarů na koňoch vyděłať, gazděnce do truhly 100 otepí lenu, takého jak hedbáví; koléj jedliček, toléj teliček, koléj pníčků, toléj býčků, koléj jałovců, toléj dívkám vdovců. A co si od Něho, miłého Pána Boha našeho žádáte, aby Vám to miłý Pán Bůh dáł: menší hříchy, větší radosti, po smrti nebeské království. Pochválen buď Ježíš Kristus. Na Štědrý den nosívali jako ščastičku čeledínové také jedlovou četinu, kterou pak zastrkovali do hnoje; pokud tam již nestál vánoční stromek, jemuž se říkalo ščedrák. Na Boží hod před odchodem na jitřní zase ščastikovaly děvečky se slovy: Daj vám Pánbu dobrý deň, prv voděnku, než oheň, a obřadně vykrápěly jizbu vodou.
VÁNOČNÍ STROMKY, VÝZDOBA Používání tradičních větviček při ščastikování přispělo na Valašsku k poměrně rychlému přijetí vánočních stromků. I tak se v širších lidových vrstvách ujímá až koncem 19. století, kdy nahrazuje rozmarýny či jedlové chvojky, umísťované ve svatých kútech nad stoly. Křesťanství jim v průběhu staletí připsalo symboliku biblického stromu vědění dobrého a zlého v ráji i kříže, na němž Kristus vykoupil lidstvo. Také ony se původně zavěšovaly za špičku ke stropním trámům, později se stavěly na stoly nebo do oken, aby byly vidět zvenku. O jejich rozšíření se zasloužili místní učitelé a duchovenstvo; školy a kostely s farami byly taktéž prvními místy, kde se s nimi Valaši setkávali. Zdobily se ořechy a ovocem, papírovými
ozdobami a pozlátkem, později drobným pečivem vlastní výroby, svíčičkami. V neposlední řadě se na větve připevňovaly ozdoby skleněné, korálkové i foukané, průmyslově vyráběné, které v drobných obměnách známe i ze současnosti. Fenomén vánočního stromku se do našich zemí rozšířil z německých oblastí, odkud z katolického Alsaska pocházejí z roku 1605 taktéž první historické zprávy o jeho užívaní. V Čechách je vánoční stromek poprvé zaznamenán v roce 1812 v Praze - Libni v rodině intendanta Stavovského divadla Liebicha, který si tento zvyk měl přinést z rodného Bavorska. Do dnešních dnů se v mnoha městech zachovala také prvorepubliková tradice rozsvícení vánočních stromů republiky na náměstích, inspirovaná myšlenkou spisovatele Rudolfa Těsnohlídka, prvně v Brně v roce 1924.
JESLIČKY, BETLÉM Nepostradatelnou součástí vánoční výzdoby nejen valašských domácností, ač původu nedomácího, se stal betlém či jesličky, plastické zobrazení evangelijního příběhu Kristova narození – v papíru, ve dřevě, také vypalovaný z hlíny, tesaný v kameni nebo odlévaný z vosku. Zahrnoval vlastní jesličkovou scénu, tj. svatou rodinu s Pannou Marií, Ježíškem v jesličkách, sv. Josefem ve chlévě či jeskyni, s andělem Gloria a letící hvězdou, s oslíkem a volkem v pozadí a na Valašsku s nepostradatelnými svědky Kristova narození – s pastevci s ovečkami; v antických kulisách božského Jeruzaléma či často bizarních prospektech místního vesnického života. Jesličky se uplatňovaly nejdříve v kostelech a svůj původ s největší pravděpodobností odvíjejí od gotických skříňových oltářů s totožným námětem a středověkých duchovních her, jimiž se představovaly různé bohoslužebné úkony. Tyto vánoční hry se v chrámech provozovaly už v 11. století, okolo roku 1223 je prostřednictvím živého betlému v rámci jesličkové slavnosti vyvedl do ‚přírody Boží‘ sv. František z Assisi a o půlnoci odsloužil mši svatou. Od té doby se františkáni stali jejich nejhorlivějšími šiřiteli. Do Čech se dostaly až v rámci rekatolizace českého obyvatelstva po 30leté válce prostřednictvím řádu Tovaryšstva Ježíšova, který je roku 1560 poprvé postavil v kostele sv. Klimenta na Starém Městě pražském. Do městského a vesnického prostředí se více rozšířily na sklonku 18. století, kdy je reformátorský císař Josef II. v roce 1792 na žádost církevních hodnostářů vykázal z chrámového prostoru. V domácnostech zaujímaly betlémy výsadní postavení až do Hromnic (2. únor). V návaznosti na legendu Kristova zrození se často přeskupovaly; například o svátku Tří králů k jesličkové scéně přistoupil slavnostní tříkrálenský průvod s dalšími darovníky. Podobné ale mobilní ‚skříňové‘ betlémy s sebou nosívali malí koledníci, kteří po domech předváděli na Valašsku vánoční hru.
KOLEDOVÁNÍ A VÁNOČNÍ HRY K archaickým projevům zimních slavností patří koledování. I ono původně souviselo s vírou v magické ovlivnění osudu a jako takovému se věnovala velká pozornost. S šířením křesťanství však ustupuje do pozadí a obřady s přáním zdaru později nahrazuje modlitba a mše. Koledování začínalo již na Štědrý den, pokračovalo na sv. Štěpána a v různých obměnách přetrvávalo až do Tří králů. Původní ústřední motiv – příležitost někoho obdarovat, byl již v průběhu dvou staletí předchozích zastřen příležitostí získat dary. Já jsem małý koledníček,
přišéł sem si pro tróníček. Tróníček mi dejte, ale sa nesmějte. Šak já s vozem nejedu, suché řepy nevezu. Co mi dáte, to vezmu, třeba pecen chleba, šak je mi ho třeba; třeba putnu kołáčů, šak já ju dóm dovleču. Dáte-li mi tele, strčím ho do kabele; dáte-li mi hus, ukrojím si kus; dáte-li mi prase, přindu zitra zase. Nenechte nás dłúho státi, ozíbe nás v prsty, paty, nestójíme na peřině, stójíme na veliké zimě. A tak vedle dětí a mládeže se koledování jako významný vedlejší příjem nejdéle udrželo u nejchudších vrstev valašského obyvatelstva, tj. obecních a církevních služebníků – učitelských a rechtorů, varhaníků, kostelníků, hrobařů a zvoníků, pastýřů. Zvláštní formou koledních obchůzek jsou na Valašsku vánoční hry, které se provozovaly se v průběhu celého vánočního období a často zahrnovaly motivy ze způsobu života valašských pastevců. Na Rožnovsku a Frenštátsku předváděli nejčastěji tři maskované postavy valachů – Bača, Mičuda a Vacula – ve hře valaši vítání narozeného Mesiáše. Chodívali oblečeni v černých nebo červených kalhotách, v bílých košilích přepásaných červenými šátky, s vysokými homolovitými kartonovými čepicemi na hlavách; v rukách s obušky nebo baltami, ověšenými řetězy a hrkávkami, udržujíce jejich údery v průběhu krátkých výstupů rytmus písní a recitace. Valašskokloboučtí, Brumovští a Vizovičtí obcházeli pravděpodobně pod vlivem blízkého slovenského pohraničí se hrou fedoři nebo betlemáři. Mezi obřadníky se tak objevují Grycové, Štachové, Fedoři a Andělé; počet postav však nebyl vždy shodný. ... Přiběželi do Betléma pastýři, hej, hej pastýři, pastýři. Divili se na povětří muzice, hej, hej muzice, muzice. Pravili si, co to bude za dítě, hej, hej za dítě, za dítě. Kterémuž se vůl a osel klaňajú,
hej, hej klaňajú, klaňajú. Kterémuž tři králové obdaruňky dávajú, hej, hej dávajú, dávajú… Součástí cyklu vánočních her byla i kolední obchůzka tříkrálovská spojená se svátkem Zjevení Páně (6. leden) a rozšířená po celém Valašsku. Řadu prvků převzali koledníci z barokních divadelních her o Kristově zrození žáků jezuitských kolejí. Navazujíc pravděpodobně na pradávné obřady ochraňující obydlí před démony, ve spojení s tříkrálovským svěcením zejména vody (mj. křídy a soli, kadidla, svatého oleje…), vstupují s modlitbou a zpěvem obřadníci zpodobňující východní mudrce – tři krále Kašpara, Melichara a Baltazara - do domu, vykuřují ho kadidlem a vykrápějí svěcenou vodou. Nad dveře pak svěcenou křídou píší s letopočtem nového roku začáteční písmena svých jmen C(K)+M+B, která je možno vyložit v duchu křesťanského požehnání Christos mansionem benedicat – (z lat.) Kristus ať požehná příbytek. Kostelníky, ministranty, rechtory či kantory nahradila koncem 19. století školní mládež maskovaná dlouhými bílými košilemi, s vysokými papírovými čepicemi na hlavách, v rukách s holemi a košíkem na dary. Den přeslavný jest k nám přišel, v němž má býti každý vesel. Radujme se, veselme se, v tomto novém roce!
Text: Mgr. Jana Tichá, Valašské muzeum v přírodě, 2011.
