Na prahu Antropocénu: od prvních sídel po globální urbanizaci
Ing. Pavel Holubec, Ph.D. Katedra urbanismu a územního plánování Fakulta stavební ČVUT v Praze U3V – 9. 12. 2016
Proces modernity, kapitalismus; strom a rhizom, Jedno a mnohé; diferenciace; pravda odečítání
9
Proces modernity Jakkoli složité a nejednoznačně vykládané jsou pojmy urbanizace, modernizace a kapitalismus, zde je budeme zjednodušeně chápat tak, že urbanizace odkazuje především na proces projekce, výstavby a fixování sociálně-ekologickoekonomických vztahů v prostoru, modernizace odkazuje na proces neutuchajících změn technologií, společenských vztahů či mentálních koncepcí světa a kapitalismus poukazuje na imperativ růstu.
Proces modernity: urbanizace pojmy město, či urbanizace odkazují zejména na hmotný a zároveň prostorový aspekt společenských vztahů, na zhmotnění a zároveň prostorové vyjádření civilizace v nejširším smyslu moderní civilizace je především městská: stupeň urbanizace je tak důležitým indikátorem „míry modernity“
Proces modernity: modernizace modernizace znamená změnu, takže modernita poukazuje na takovou společnost (či civilizaci), která změnu nejen umožňuje, ba dokonce ji zabudovala do svých základních charakteristik modernita sama sebe vymezuje vůči společnostem tradičním, orientovaným na minulost modernita prakticky uchopuje budoucnost, vztahuje se k ní, kalkuluje s ní, aktivně jí vytváří
Moderní společnost (dle Jana Kellera) od společností tradičních ji odlišují čtyři procesy: vysoký stupeň generalizace společenských vztahů (společenské vztahy se stále méně váží na konkrétní lidi a situace) proces individualizace (nárůst významu jednotlivce) funkční diferenciace společnosti (rozvinutá dělba práce, specializace) relativně vysoký stupeň racionalizace (takové uspořádání skutečnosti, jež zvyšuje předpověditelnost a ovladatelnost jejího vývoje)
Moderní společnost (dle Jana Kellera) tyto čtyři procesy, jejich vzájemné posilování a umocňování vedou k tomu, že je moderní společnost stále abstraktnější, nesourodější, specializovanější a účelovější tyto charakteristiky jsou vnitřně ambivalentní až konfliktní a také mohou být interpretovány značně odlišným způsobem – což vede k velké dynamice moderní společnosti moderní společnost tak paradoxně, kromě strukturní stability, charakterizuje i permanentní změna, neustálá modernizace
Proces modernity: kapitalistický mód produkce kapitalistický mód produkce je neoddělitelně spojen s růstem, s touhou po zisku pro naplnění této touhy a zároveň systémové nutnosti v území dochází buď k nové výstavbě, tj. expanzi, k začleňování nových území do urbanizovaného systému, anebo k přestavbě, intenzifikaci a jiným dalekosáhlým změnám
Kapitalismus (podle Davida Harveyho) „Kapitál je proces, nikoli předmět. Je to proces reprodukce sociálního života prostřednictvím produkce komodit, do kterého jsme ve světě pokročilého kapitalismu všichni intenzivně zahrnuti. Pravidla jeho vnitřního fungování zajišťují, že jde o dynamický a revoluční způsob společenské organizace, neustále a bez odpočinku přetvářející společnost, v níž je zakotven. Tento proces maskuje a fetišizuje, dosahuje růstu prostřednictvím kreativní destrukce, vytváří nové požadavky a potřeby, využívá lidskou schopnost pracovat a toužit, transformuje prostory a zrychluje tempo života. Vytváří problémy z přehromadění kapitálu, pro které je známo pouze omezené množství možných řešení…
Kapitalismus (podle Davida Harveyho) … Prostřednictvím takovýchto mechanismů kapitalismus vytváří svou vlastní jedinečnou historickou geografii. Trajektorie jeho vývoje není v žádném běžném smyslu předpověditelná právě proto, že kapitalismu byl vždy založen na spekulacích – na nových produktech, na nových technologiích, na nových prostorách a lokalitách, na nových pracovních procesech (…) apod. Existuje mnoho způsobů jak vytvořit zisk. Post hoc racionalizace spekulativní aktivity záleží na kladné odpovědi na otázku: 'Bylo to ziskové?' Různí podnikatelé, ale i celé segmenty a regiony světové ekonomie generují rozličná řešení této otázky a nové odpovědi předhánějí ty staré, zatímco jedna vlna spekulací pohlcuje další.“
Proces modernity procesy urbanizace, modernizace a kapitalistické expanze spolu vnitřně souvisí a navzájem se ovlivňují, takže nelze říci, že jeden proces je příčinou či důsledkem druhého – jde spíše o elementy, či konstitutivní složky procesu jediného, kterému říkám modernita aktuálním hmotně-prostorovým vyjádřením tohoto procesu je moderní město na stavbu a přestavbu měst lze pohlížet jako na urbanizaci kapitálu a fixaci sociálněprostorových vztahů
Rozvojové módy (dle Manuela Castellse) „Rozvojové módy jsou technologická uspořádání, skrze než práce působí na hmotu, aby vytvořila produkt, čímž je zásadním způsobem určeno i množství a kvalita přebytku. Každý rozvojový mód je určen tím elementem, který je stěžejní pro produktivitu pracovního procesu. Takže v zemědělském rozvojovém módu je zdrojem zvětšujícího se přebytku kvantitativní přírůstek práce a přírodních zdrojů (především půdy) v produkčním procesu, stejně jako přirozené obdaření těmito zdroji.
Rozvojové módy (dle Manuela Castellse) V průmyslovém produkčním módu je hlavním zdrojem produktivity zavádění nových energetických zdrojů a schopnost decentralizace využití energie v celém procesu produkce i distribuce. V novém, informačním módu rozvoje, se zdroj produktivity nachází v technologii tvorby znalostí, zpracování informací a symbolické komunikaci. Aby bylo jasno, znalosti a informace jsou rozhodujícími elementy ve všech módech rozvoje, protože produkční proces je vždy založen na nějaké úrovni znalostí a na zpracování informací. Přesto však zvláštní charakteristika informačního módu rozvoje spočívá v použití znalostí na znalosti samé – což je hlavním zdrojem produktivity.“
Dynamika kapitalismu (dle Immanuela Wallersteina) „Principiální rozpory kapitalistického systému jsou vyjádřeny v systémovém procesu skládajícím se ze série cyklických rytmů, sloužících k potlačení systémových rozporů. Dva nejdůležitějšími rytmy jsou 50/60-leté Kondratěvovy cykly, během nichž se základní zdroje zisku přesouvají mezi sférou výroby a finančnictví, a 100/150-leté hegemonické cykly, sestávající z růstu a úpadku postupných garantů globálního řádu.“
Dynamika kapitalismu Během spekulativní fáze se hledají nové ziskové produkty, k čemuž je použita značná část dříve naakumulovaného kapitálu. Jakmile jsou tyto základní zdroje zisku nalezeny, do příslušných páteřních odvětví i odvětví navazujících se přelije volný kapitál a postupně dochází k optimalizaci celého procesu výroby, distribuce a spotřeby, což vede k zvýšení předvídatelnosti směřování celého systému a umožňuje racionální minimalizaci rizik. V závěru tohoto poměrně klidného období, kdy se inovace šíří světosystémem z jádra až do periferií, obvykle dochází ke krizi z nadvýroby, která může mít různé příčiny i průběh. Principiálně však jde o nalezení nových ziskových produktů a odvětví a o přizpůsobení celého systému novým podmínkám – cyklus přechází do nové spekulativní fáze.
Jádro, periferie, semiperierie jádro
konkurenční jádra semiperiferie
periferie
Stratifikace moderní společnosti sociální třídy (kapitalisté x proletáři, definují je produkční vztahy): principiální rozpor, vykořisťování, odcizení (Marx, Harvey, Wallerstein) sociální vrstvy (nižší, střední, vyšší + jemnější rozlišení): spojitost, prostupnost, koheze (sociální mobilita), spolupráce/dělba práce (Marx; Weber – třída, status, moc; Mills – elity: politické, vojenské, korporátní) kombinace (např. Keller: tři sociální světy)
Sociální stratifikace
Kritika „rozvoje“ (dle Gilberta Rista) „'Rozvoj' sestává ze sady praktik, jevících se občas jako vzájemně rozporné, které vyžadují – pro reprodukci společnosti – všeobecnou transformaci a destrukci přírodního prostředí a sociálních vztahů. Jeho cílem je zvýšení produkce komodit (zboží a služeb), poháněné prostřednictvím směny k uspokojení efektivní poptávky.“ Po zhruba dvě století vedl charakteristický proces jednu část světa po cestě 'rozvoje'. Během posledních 50ti let se tento proces snažil zachovat svůj postup tím, že do toho zapojit zbytek lidstva. Tato definice popisuje historický fenomén, syntetizuje to, co spojuje množství rozličných praktik, a zároveň ukazuje, jak obtížně jiné formy sociální organizace přežívají na okrajích dominantního systému.“
Moderní společnost – tři sociální světy (dle Jana Kellera) Obraz tří sociálních světů, které se od sebe oddělily a žijí každý v jiné sociální realitě: „Zcela nahoře vidíme elitu vykazující všechny znaky nejen třídy o sobě, ale také třídy pro sebe. Ve svých nejvyšších a nejprivilegovanějších patrech silně připomíná kastu, která se uzavřela ve své exkluzivitě. Naopak zcela dole, v jakémsi suterénu společnosti, směřují rostoucí počty lidí každý sám a odděleně do jakési nestrukturované podtřídy. Padají do ní naprosto individualisticky všichni ti, kdo v podmínkách globalizované ekonomiky nejsou dost dobří ani k vykořisťování. A uprostřed mezi oběma póly zahlédneme pestrou směs více či méně vyprofilovaných statusových skupin středních vrstev, které soupeří o místo na slunci, i když pomalu začínají chápat, že ti nahoře se jim budou vzdalovat do výšin stále nepředstavitelnějších, zatímco k těm zcela dole mohou mít už brzy oni sami a zvláště jejich potomci až nepříjemně blízko.“
Moderní společnost – tři sociální světy (dle Jana Kellera) „Opouštíme společnost spojitě odstupňované nerovnosti a zapadáme stále hlouběji do naprosté majetkové, mocenské a sociální nesouměřitelnosti“ „Základem veškeré logiky tří sociálních světů je rozdělení na ty, kdo jsou v rámci systému skutečnými držiteli moci a vlivu, dále na ty, kdo jsou z hlediska potřeb mocných a celého systému jakkoliv využitelní, a konečně na ty, které ti nahoře, ani ti uprostřed prakticky k ničemu nepotřebují.“
Sociální diferenciace (dle Niklase Luhmanna) diferenciace: hierarchická → funkční od modelu sociální stratifikace (třídy, vrstvy, pyramida, nadvláda) k modelu funkční specializace (vzájemná závislost, sociální systém je emergentní, tj. „vyvíjí se sám“, „nikdo tomu nevládne“) za ideál funkční specializace lze považovat: každý dostává podle svých potřeb a dává podle svých schopností, které má možnost maximálně rozvinout stále je tu problém vyloučení a vyloučených
Strom a rhizom (dle Deleuze a Guattariho) strom (hierarchie) x rhizom (oddenek, podzemní stonek, liána, cibule, hlízy, tráva, propletenec) jedno (dichotomie, binární logika, vyšší jednota n+1, přeurčení, překódování, transcendence) x mnohé (multiplicita, heterogenita, n-1, „jedno je součástí mnohého pouze tak, že je vždy odečítáno“) obraz, kniha, obtisk, reprodukce, fotografie x mapa, politika, linie úniku, diskontinuita psychoanalýza (interpretace nevědomí) x schizoanalýza (produkce nevědomí)
Pravda Alaina Badioua Badiou: budoucnost spočívá v komunistické modernitě Badiou + D&G: od Západu třeba odečíst (n-1): co škodí Zemi a lidem + nehierarchický komunismus
Pravda konzistentního odečítání pravda zbývá: je výsledkem odečítání pravda nevládne, pravda slouží pravda není jedna (jedna je pouze iluze), pravda je mnohostí pravd: mnohost pohledů mnohosti bytostí; když od těchto různorodých pohledů odečteme iluze, zbyde pravda pravda vyrůstá z roviny konzistence pravda je tvůrčí: není bytím nýbrž stáváním se, tetelí se k činu, je nakročením do prázdna pravda-událost se děje, navazuje na jiné pravdy-události a dále je rozvíjí
Pravda konzistentního odečítání
Modernita jako věk růstu a transformace „když se staví dům, je okolo nepořádek“ cesta do budoucnosti se otevírá úklidem odpadů, které modernita vyprodukovala, a to jak vnějších (znečištění Země), tak vnitřních (psychické šrámy, traumata, strachy) následně bude potřeba sundat moderní „lešení“ udržitelnost udržitelnost
Pravda konzistentního odečítání Když opustím vše, co jsem, stanu se čím mohu být. Když opustím vše, co mám, dostanu co potřebuji. absolutní deteritorializace
Lao‘c
