2015. Stojíme na prahu Velikonoc

ROČNÍK: XXIV

FARNOST SVATÉHO ANTONÍNA

ČÍSLO: 3/2015

Stojíme na prahu Velikonoc. Květnou nedělí vstupujeme do Svatého týdne. Průvodem s ratolestmi, který je součástí liturgie Květné neděle, si připomínáme Kristův slavný vjezd do Jeruzaléma, kdy jásající dav volal Hosana Synu Davidovu. Mnozí v něm vidí slíbeného osvoboditele Izraele. Postojem i slovy mu vyjadřují důvěru. Pak ale nastane zlom. Při bohoslužbě slova se čtou pašije. A najednou si uvědomujeme, jak jsou postoje lidí nestálé. Ti, kteří volali Hosana Synu Davidovu, nyní volají: „Ukřižuj!“ Musíme si pravdivě přiznat, že stejně jako Ježíšovi současníci, i my jsme schopni přejít od Hosana k Ukřižuj. Také učedníci, kteří s Ježíšem nadšeně vstupovali do Jeruzaléma, najednou mění svůj postoj a Ježíše opouštějí. Dotýkali se Slova života, dívali se do jeho očí, a přesto nic nepochopili – dokonce Ježíše opustili. Jak bychom si mohli namlouvat, že právě my zůstaneme věrní. Ježíš pije pohár samoty, zrady a utrpení. A přece tento příběh nekončí zapečetěním hrobu, do kterého Ježíše uložili. Svatý týden je zarámován do dvojího Kristova triumfu. Na Květnou neděli je to triumf světský, okázalý a všem viditelný, ale zároveň pomíjivý. O týden později si připomeneme triumf druhý, nenápadný, mnohým skrytý a přesto trvalý. Děje se beze svědků a bez provolávání slávy. Pouze noc směla znát hodinu, kdy Pán vstal z hrobu. Není žádného vnějšího důkazu, který by nutil lidi této velikonoční zvěsti uvěřit. Avšak ti, kteří uvěřili, vědí, že tato událost se netýká pouze Krista, ale že je rozhodující událostí v dějinách lidského rodu. A mezi těmito dvěma nedělemi se znovu otvírá příběh, který je alfou i omegou naší víry. Co to znamená uvěřit velikonočnímu příběhu. Znamená to pochopit, že my sami jsme součástí tohoto příběhu. Že vyprávění o velikonočních událostech nejsou pouze historickou záležitostí, ale že mají dopad i pro náš život. To, že my sami jsme součástí tohoto příběhu, je důvod, proč každý rok znovu slavíme Velikonoce. Stále a stále je třeba pohlížet na život skrze velikonoční události. Pokusme se letos vstoupit do dramatu Velikonoc se všemi osobními dramaty nebo dramaty, která se dějí kolem nás. Jedině u paty kříže v nás může víra vyzrát. Vyzrálou víru nezbytně potřebujeme, abychom dokázali přehodnotit všechno to, co děláme ze zvyku a mohli tak proměnit šeď našeho každodenního života v nádherné zjevení Božího království, které je přítomno mezi námi. P. Mariusz Stanislav Walczak, farní vikář PŘÁNÍ PAPEŽE FRANTIŠKA Přijmi Zmrtvýchvstalého Ježíše, aby vstoupil do tvého života, přijmi jej jako přítele, s důvěrou. On je život. Pokud jsi byl až doposud daleko od něho, učiň malý krok: přijme tě s otevřenou náručí. Jsi-li indiferentní, odhodlej se riskovat a nebudeš zklamán. Zdá-li se ti obtížné jej následovat, neměj strach, svěř se mu, buď si jist, že on ti je nablízku. Je s tebou a daruje ti pokoj, který hledáš, i sílu žít tak, jak chce on. papež František

ZELENÝ ČTVRTEK (LK 22, 12 – 13) Anna začala připravovat těsto, protože chtěla upéct chléb. Pro její dětské ruce to byla těžká práce. Přidala trochu vody, ale náhle viděla, že džbán je prázdný. „Ouvej!“ povzdychla si. „Měla jsem jít nejdřív pro vodu a nezačínat s těstem!“ Dědeček, který seděl ve stejné místnosti, se ozval. „Mám s něčím pomoct?“ „Ne, jenom jsem zapomněla dojít pro vodu, džbán je prázdný.“ „Já dojdu pro vodu, holčičko,“ řekl děda a hned vstal. „Ale ne, to přece nejde! Chodit pro vodu je ženská práce! Byl bys všem pro smích!“ bránila se Anna. „Ale to nevadí, mně je jedno, co si lidi myslí. Ale není mi jedno, co tomu Nejvyšší říká, že si tu sedím a ty pracuješ.“ A vzal džbán a šel pro vodu. Anna se usmála. To byl celý děda. Vždycky měl starost, aby jeho milovaná vnučka neměla moc práce. Babička zemřela a dvanáctiletá Anna zůstala s ním, aby mu pomáhala vést domácnost. A Anna všechno uměla, protože pomáhala mamince a tak se všechno naučila. Když se děda vrátil se džbánem, přišli s ním dva muži. „Budeme mít velikonoční hosty, Aničko!“ Děda celý zářil. Všichni tři vyšli společně do horní místnosti, v níž byla lehátka. Dříve měl děda velkou rodinu, a tak potřebovali velký dům. Ale teď měli všichni svoje rodiny a své domy a děda spolu s Aničkou v domě osiřel. „Mám něco připravit pro velikonoční hosty?“ zeptala se Anna, když se děda zase vrátil do kuchyně. „Nic, dítě, vůbec nic! Hosté se postarají o všechno sami. Jenom potřebují nějakou místnost. Ti, co přijdou, nakoupí všechno, co je potřeba. A víš, co je nejlepší? Sám rabbi Ježíš, ten požehnaný prorok, chce u nás jíst velikonočního beránka!“ Teď teprve Anna pochopila, proč se její děda tolik usmívá. Vždy, když Ježíš učil v chrámě, šel ho děda poslouchat. Všechno mu věřil a velmi ho ctil. „On mluví jako člověk, který všechny miluje! Naši učitelé zákona také mluví pěkně, ale hlásají jenom své myšlenky. Rabbi Ježíš ale mluví o Bohu v nebi. Nazývá ho naším otcem. To je nové a velmi krásné.“ A teď rabbi Ježíš chce slavit velikonoční svátky v jeho domě! Děda se cítil velmi poctěn. „A víš, Aničko, jak se to stalo?“ Anna zavrtěla hlavou. „Povídej!“ „Rabbi Ježíš řekl dnes v Betánii mužům: ´Jděte do Jeruzaléma a připravte pro nás všechno, abychom mohli jíst velikonočního beránka. Jakmile vejdete do města, potkáte člověka, který ponese džbán vody. Jděte za ním do domu, do kterého vejde, a řekněte mu: Mistr se ptá: kde je místnost, ve které bych se svými učedníky mohl jíst velikonočního beránka?´“ „Vidíš, Aničko! Kdybych ti nešel pro vodu, rabbi by nikdy do našeho domu nezavítal!“ Barbora Thielová KŘÍŽOVÁ CESTA – XIII. ZASTAVENÍ

Panno Maria, jsi u paty kříže a Tvého syna ti vložili do klína. Celý tvůj život je odevzdáním toho nejdražšího Bohu a lidem. A teď smíš na chvíli chovat svého Syna v klíně zcela vydaného. Panno Maria, ty nás učíš víře, naději a lásce. A teď ve svém srdci chováš naději na život. Ale i mrtvého Ježíše odevzdáváš – do lůna země. Panno Maria, stůj při nás v beznaději, kdy naše malá láska není schopna vidět skrytý život. Dominika Bohušová

Knížka Křížové cesty je k dostání v kostele sv. Antonína u knižního stánku.

Kresba suchou jehlou: Jana Bergerová

PŘEHLED NĚKTERÝCH KŘESŤANSKÝCH SYMBOLŮ VE TVARU KŘÍŽE Řecký kříž – původně měl kříž všechna čtyři ramena stejně dlouhá – to je tak zvaný řecký kříž. V této podobě jej obvykle užívá východní křesťanská církev. Latinský kříž – prodloužením svislého břevna vznikl kříž latinský. Ten je nejužívanějším symbolem západní křesťanské církve a v církevním umění. Antonínský kříž – k nejstarším podobám kříže patří kříž s třemi rameny ve tvaru písmene T; lze se s ním setkat již na starých egyptských památkách. František z Assisi této podoby kříže užíval při svém podpisu. Rembrandt v proslulé kresbě Tři kříže použil právě tohoto symbolu. Kříž v podobě písmene T využívali Římané pro popravy ukřižováním nejčastěji – i když je v této souvislosti obecně vžitá představa kříže latinského typu. Ondřejovský kříž – ondřejovský (ondřejský) kříž je kříž, který se opírá o dvě ramena, takže připomíná řecké písmeno CH (psáno X) ze slova Christos. Podle legendy byl na kříži tohoto tvaru ukřižován svatý Ondřej. Zřídka kdy se ho používá jako náboženského symbolu, častější výskyt lze pozorovat v heraldice (např. na vlajce Skotska). Petrovský kříž – podle pověsti se prý dal Petr ukřižovat hlavou dolů, protože se necítil hoden toho, aby zemřel po způsobu svého Mistra a Pána. Proto označovala stará církev kříž, který delším břevnem mířil nahoru, za kříž petrovský. V moderní době jej používají jako jeden ze svých symbolů také satanisté jako symbol negace křesťanství. Toto nové použití přineslo kříži další pojmenování: satanský kříž. Patriarchální kříž – dvojitý kříž o šesti ramenech se nazývá patriarchální kříž. Dnes platí tento kříž za biskupský. Kratší příčné břevno má naznačovat tabulku, na niž Pilát dal napsat jméno a vinu Ježíšovu. Ruský kříž – z pravoslavné ruské církve pochází tak zvaný ruský kříž. Ukazuje pod dvěma vodorovnými břevny ještě jedno malé příčné břevno určené pro přibití nohou. Papežský kříž – je specifikem katolické církve; charakterizují ho tři příčná, různě dlouhá břevna uspořádaná shora od nejmenšího po největší. Jeruzalémský kříž – je to velký kříž se čtyřmi malými v rohových polích. Je nazýván tak proto, že je ve znaku města Jeruzaléma. Podle jiného výkladu je to kříž evangelistů, protože prý velký kříž je symbolem Ježíše Krista a čtyři malé kříže symbolem čtyř evangelistů. Jetelový kříž – malíři a sochaři během staletí obohacovali prosté linie kříže různými ozdobnými formami. Tak vznikl například tzv. jetelový kříž, jehož každé rameno je ukončeno jetelovým trojlístkem – znamením svaté Trojice. Kotvový kříž – je dalším příkladem ozdobně pojatého kříže; kotva je starý symbol křesťanské církve pro naději. Maltézský kříž – je nápadný svou osobitou formou – je to v zásadě řecký kříž, jehož břevna se ke středu zužují, přičemž jejich okraje jsou prolomené a vytvářejí osm špiček – ty zřejmě mají symbolizovat osm blahoslavení z kázání na hoře. Původně to byl kříž řádu rytířů johanitů. Maltézský kříž je jako symbol v současnosti používán zejména maltézským řádem (řádem johanitů) a mimo něj i dobročinnými organizacemi, které byly tímto řádem založeny. Kříž nad zeměkoulí – evangelium o spasení v Ježíši Kristu šlo po celém světě svými cestami v nejrozmanitější podobě kříže. Tuto myšlenku chce vyjádřit symbol kříže nad zeměkoulí, symbol, který se stal odznakem evangelických sdružení mládeže. Lodička s křížem – lodička na vlnách se vztyčeným křížem je symbolem církve plující na vlnách světa. Tento znak se stal znamením moderní světové ekumenické práce.

ZAMYŠLENÍ O SV. JOSEFU Společenství živého růžence se sešlo v předvečer slavnosti sv. Josefa ve farních místnostech k modlitbě a sdílení nad zamyšlením P.Mariusze Stanislawa Walczaka „O svatém Josefu“ a jeho významu pro dnešní dobu. Dovolte, abychom se s vámi o toto zamyšlení podělili: Matoušovo evangelium uvádí dlouhou řadu známých i neznámých jmen mužů a žen; pokolení Praotců začíná Abrahámem a končí Josefem a Ježíšem. To je první zmínka o Josefovi, svatém tesaři z Nazareta, snoubenci Panny Marie, dívky ze vznešeného, ale chudého rodu. V Písmu je Josef častěji zmiňován, ale jen jakoby na okraji. Nezaznívá ani jedno slovo z jeho úst. Svatý Matouš ho charakterizuje: „Josef, její muž, byl spravedlivý.“ To znamenalo, že byl věřící, čestný a snaživý. Dále: „Neboj se vzít Marii k sobě.“ Zpozoroval totiž, že jeho snoubenka Maria se stala matkou, aniž ji poznal. Nerozuměl tomu, chtěl ji tajně propustit. Bůh odhalil svaté tajemství, ve snu skrze svého posla mu sdělil, co má dělat. Jen člověk s živou vírou mohl pochopit a naplnit toto zjevení. Tento Boží úkol mění jeho život tesaře, z obyčejného řemeslníka se stává Božím strážcem u nejsvětější svatyně, kterou kdy svět viděl, pečuje po zbytek života o Pannu Marii a o její tajemné dítě. Když se Josef z Nazareta vydal na cestu s Marií a jejím sladkým tajemstvím do Betléma, aby vyplnil císařův rozkaz, netušil, jak dlouho bude jejich cesta trvat. Po čtyřech dnech došli do Betléma, plného těch, kteří se též přišli zapsat ke sčítání lidu. Od chvíle, kdy v Nazaretě zaznělo první Zdrávas Maria, uplynulo právě devět měsíců. Josef a Maria věděli, že tajemství Panny Marie bude zjeveno. Proto nezůstali v přeplněné hospodě. Podle Lukášova evangelia pro ně nebylo místa v zájezdním útulku. Tichá stáj před městem jim byla milejší. Klid hvězdné noci byl vhodným rámcem pro nastávající událost. Bůh byl s nimi a tuto noc proměnil ve svatou noc. Půlnoc v betlémské stáji, to byl vrchol života sv. Josefa. Andělé zvěstovali světu, že byl obnoven řád mezi Bohem a lidmi. Pak přišli pastýři a vyprávěli, že také jim Boží poslové zvěstovali radost velikou. U Lukáše čteme, že našli Marii, Josefa a Dítě v jeslích. A Boží Syn tu ležel na seně, malý a bezmocný jako všechny děti. Najednou všechno dostávalo svůj smysl: rozkaz císaře, osamělá jeskyně, cesta sem, do Betléma. Všechno bylo předem předpovězeno. Pevná víra je jako vůdčí hvězda na nepřehledných cestách. Všechno je v dobrých rukou Božích. Nic nás nemusí děsit, nic nemusí nahánět strach. Všechno pomine, jen Bůh je stále tentýž, bez proměny. K Ježíškovi přišli mudrci z daleké země, blaženě poklekli před dítětem a položili své dary. Třpytivé zlato, vonné kadidlo a hojivou myrhu. Josef chápal, že tyto dary mají hlubší smysl. Josef byl s Marií a Dítětem v chrámě. Také tam bylo od Boha všechno připraveno. Stařičký Simeon prorokoval, že dítěti nebudou věřit a srdce matky pronikne meč. Světlo Vánoc trvalo jen krátce. Josef rozvažoval stará proroctví, že Bůh pošle Vykupitele, že až dítě dospěje, bude muset trpět, bude jako červ a ne jako člověk… Varovná slova pro Josefa v Matoušově evangeliu: „Vezmi Dítě a jeho matku a uteč!“ narušují idylu Svaté noci. Znovu starost a úzkost. Noc byla temná a plná nejistoty. Nevíme přesně, jak dlouho trval pobyt v Egyptě. Kolik trampot prožil, než v cizí zemi našel příbytek pro rodinu a práci, ale neváhá, když uslyší anděla: „Vrať se domů, zemřeli ti, co ukládali dítěti o život.“ Josef šel prvně do Betléma. Když se tam dověděl o neklidných poměrech, pokračoval v cestě do Galileje – do Nazareta. Ale i tam byly starosti v domě drobného řemeslníka. Do té doby spadá pouť Svaté rodiny do svatého města Jeruzaléma. Putovali spolu se sousedy a známými. Skromná strava, skromné ubytování, hodně modlitby. Večer na zpáteční cestě chlapec Ježíš chyběl. Následovaly tři dny úzkostlivého hledání. A konečně našli dítko Ježíše v chrámové škole. U Lukáše slyšíme výčitku: „Synu, proč jsi nám to učinil?“ A on jim řekl velice vážná slova: „Musím být tam, kde je můj Otec.“ Tato slova jsou útěchou při každém loučení, neboť nikdo nejde do cizí země: Bůh je tady i tam. Na něj složme své starosti. Nebeský Otec přikáže svým svatým andělům, aby nás opatrovali na všech našich cestách. Žalmista volá: Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných. A to se plně vztahuje na svatého Josefa. Patrně se nedožil nevděku lidu a bolesti Velkého pátku (není zmiňován, pouze Panna Maria); jeho smrt tedy považujeme za nejkrásnější lidské umírání. Josef si pamatoval z jeruzalémského chrámu jásavý děkovný hymnus na rozloučenou, jak jej přednesl stařičký Simeon: „Nyní mě můžeš, Pane, propustit v pokoji. Moje oči uviděly Spasitele, světlo k osvícení pohanů.“ Oči svatého Josefa se zavíraly vedle Ježíše, který je světlem nezapadajícím, vedle Ježíše, který je vzkříšení a život. On jednou bude odměňovat i trestat. A spolu s Ježíšem stála u smrtelného lože Panna Maria, nebeská královna. Proto se svatý Josef stal patronem dobré smrti, my mu odporoučíme svou hodinu smrti, umírající vzývají právě jméno Josefovo.

Není známo, že by za života byl obyvateli Nazareta mimořádně ctěn. Teprve později rostla úcta k pěstounovi Krista Pána. Oceňujeme jeho víru, věrnost a čistotu, proto je zpodobňován mj. s lilií v ruce. Jeho obrazy v příbytcích lidí, v kostelích i kaplích, jsou důkazem, že je mocným přímluvcem lidí u Božího trůnu. Je vzorem mladých lidí, ochráncem rodin, přímluvcem za šťastnou hodinu smrti, patronem uprchlíků a lidí bez střechy nad hlavou. Svatý otec Pius XII. ho roku 1955 prohlásil patronem a vzorem všech dělníků. Tak dnes prosíme, ať setrváme v pevné víře a tiché věrnosti. Svatý Josefe, pravý pěstoune Pána našeho Ježíše Krista a nejčistší snoubenče blahoslavené Marie vždy Panny, oroduj za nás a za všechny umírající, přimlouvej se za naše domovy, za svatou církev i za celou naši vlast, a jednou nás doprovoď před trůn našeho nebeského Otce! Příští setkání je naplánováno na středu 13. 5. 2015 po večerní mši svaté, tj. cca od 19h na faře. Požehnané prožití závěru postní doby a krásné, milostmi naplněné Velikonoce přeje za společenství živého růžence Marie Kostelecká. EUCHARISTIE – SMLOUVA NOVÁ A VĚČNÁ Tématem na měsíc březen je Eucharistie a solidarita. Na toto téma mě oslovil článek Evy Muroňové, publikovaný v časopise Rodinný život 1/15. Přináším některé myšlenky: „Klaním se ti vroucně?“ Netradiční myšlenky v souvislosti s konáním Národního eucharistického kongresu. Znáte tu starobylou kancionálovou píseň na slova sv. Tomáše Akvinského, kterou zbožný lid vyjadřuje úctu k Pánu Ježíši? A ta úcta se má díky uspořádání eucharistického kongresu na podzim roku 2015 rozšířit a prohloubit. To je na jednu stranu. Ale na druhou, když se rozhlédneme mimo kostelní zdi, volá mnohem více po rozšíření a prohloubení jiná úcta. Ta, jejíž nedostatek vám potvrdí snad každý nejméně jedním osobním příběhem o tom, jak s ním bylo nakládáno na úřadě, v práci, v nemocnici, na poště, když tehdy jel vlakem nebo stál u pokladny v supermarketu. V lepším případě vyslechneme, kdy se mu úcty dostalo, a on o tom vypráví, protože to nečekal. Že vás také něco napadá? I mne. Taky mě – upřímně řečeno – znepokojila jedna otázka. Nestojí náhodou tato dvě úsilí proti sobě? A zatímco ten zlý svět má, co si zaslouží, my se letos budeme chráněni pevnými zdmi církevních staveb utvrzovat v tom, že ten, kdo Bohu projeví tu pravou církví a tradicí garantovanou úctu, nezahyne navěky? Má nějakou souvislost úcta nás lidí k sobě samým a jednoho ke druhému a úcta k Eucharistii? A jestli ano, tak jakou? Platí, že čím více se umenším a ponížím, tím větší a opravdovější bude projev mé úcty k Bohu? Platí, že čím více budu rezignovat sám na sebe – protože kdo je červíček človíček –, tím více dám Bohu najevo, jak je veliký? Ale dost otázek. Pojďme se poučit u kořenů, a to přímo katolických, neboť pro to nejpůvodnější projevování úcty, tedy pro zbožné uctívání, zde najdeme jedno známé latinské slovo adoratio, což znamená klaněti se, nebo poklony činiti, ale též k někomu se modliti, a eucharistická adorace je naprosto speciální katolická pobožnost, kterou jiné křesťanské církve v takové podobě neprovozují, i když má prokazatelně biblickou tradici… Možná to není náhoda, že poprvé se v novozákonních textech člověk sklání k Bohu, který má podobu malého děcka. V tu chvíli se totiž nestalo nic menšího, než že se nebe sklonilo k zemi – Bůh se sklonil k člověku a stal se Dítětem… Spolupracujme na obnově vztahu k sobě a k sobě navzájem, protože tím, že zvýšíme úctu k sobě a k druhým, získá tím na kvalitě také náš projev úcty k Bohu. Letošní výzva k prohloubení eucharistické úcty se mi tedy zdá obtížně uskutečnitelnou bez obnovení úcty k sobě samým. Neboť oč větší bude naše úcta k sobě, o to větší bude naše úcta k lidem a také hodnota našeho klanění se Bohu. Jen jako sami hodní a schopní slavení jsme schopni slavit a chválit Boha. Že je to projev sobectví a pýchy? Ne, není. Jen jsme vzali vážně a odpovědně fakt, že ten, komu se v Eucharistii klaníme, je nejen náš Pán, ale také náš Bratr. Poznamenávám, že paní Eva Muroňová je vdaná, má tři děti, je zaměstnaná v Katechetickém a pedagogickém centru při Biskupství ostravsko-opavském. Převzato se souhlasem autorky. Jiří Beran, jáhen

BOŽÍ PŘÁTELÉ Svým zážitkem navazuji mimoděk na příspěvek pí Eliáškové z čísla 1/2015 „Být Božím přítelem.“ Při intenzívní činnosti v kuchyni se mi stalo, že jsem uklouzla a narazila si žebra, vnitřní orgány porušeny nebyly. Nemohla jsem ležet, ale věděla jsem, že se s tím stejně nedá nic dělat. Po čtrnácti dnech velké únavy jsem pro kontrolu navštívila urologa, který náhodně zjistil hraniční velikost druhé nezasažené ledviny. Následující týden byl díky tomu ve znamení počátečních laboratorních vyšetření (ta dopadla dobře). Tato situace a řešení další jiné záležitosti mě oslabily natolik, že jsem podlehla chřipce, kterou jsme měli v rodině. U mě probíhala v mírné formě, a tak mi nepřišlo, že bude zátěží práce na počítači. Po týdnu jsem si tím ale přivodila komplikaci – úporné ušní šelesty. Protože jsme podobnou záležitost v rodině už měli, věděla jsem, že se jedná o problematicky léčitelné onemocnění, a znala možné důsledky. To mě zlomilo a padla jsem do výčitek svědomí za různá svá pochybení a krátce před celou anabází pronesené mé „už nechci“ (na to pozor!) svému kříži i do úzkosti, že po jeho odmítnutí přijde kříž těžší. Po týdnu samoléčby jsem se dostavila do ORL ambulance nemocnice, kde byl naštěstí zjištěn „jen“ akutní zánět Eustachovy trubice. Ten, Bohu velké díky, po dalším týdnu ustoupil. Během svého trápení jsem dospěla k závěru, který možná není úplně teologicky správný a je troufalý, ale myslím si, že na něm něco je, mám to prožité: Bůh je vlastně takový totalitní vládce. Jeho totalita je ale totalitou lásky. Jakoby „nadržuje“ těm nedobrým, dává jim (a nejen jim) svobodu a armádu svých dušiček používá k tomu, aby je spasil. Přitom tyto své vojáky tvrdě – ale dobře – vychovává, neboť oni vědí a tím mají zodpovědnost. Je nepostižitelný, někdy je blízký, jindy velmi vzdálený. Je to ale totalita lásky, chce dobro pro všechny lidi, všechny chce spasit, dušičky mu slouží z lásky (a sobě ku prospěchu). To na rozdíl od obávané a hrozící totality moci, která chce většiny použít ku prospěchu několika vyvolených a ve svém důsledku všechny zničit. Buďme Boží přátelé! „Nesme kříž svůj, mějme víru, že nám (Bůh) pomůže jej nésti“, jak se zpívá ve známé mešní Ebenově písni na text sv. Terezie z Ávily. Bůh v Ježíši Kristu nechce, abychom jen oplakávali Jeho rány, chce také, abychom vzali pevně svůj kříž a šli za ním Jeho cestou, jak zaznělo v jedné pobožnosti křížové cesty. On se za nás nechal ukřižovat. Nechme to plně zaznít v naší mysli. Až takovou oběť ale po nás nežádá. Je dobré si občas s vděčností připomenout, co všechno jsme dostali. A není ničeho, čeho bychom nedostali skrze Něj, jak nám občas kněží připomínají. Irena Červenková JAKO SISYFOS – K OSMNÁCTINÁM VNUKA Když jsem byl v Tvém věku napsal jsem zhruba tuto básničku Proč každé ráno vstávat když musíme jít večer spát? Proč každé ráno postel stlát když musíme každý večer zase rozestýlat? Proč se rodit když musíme umírat? A celý svět (I lidi v něm) jsem měl jen za své nepřátele Vlastníky hranic A pravidel mezí a mantinelů Vrahy mé vlastní svobody A můj hrací prostor byl tak těsný Nebylo kam utéct Nebylo kudy kam Postupem let je však všechno jinak Všichni musíme jako Sisyfos valit svůj balvan každý den na horu Aby se nám pak zas každý večer skutálel zpátky A v tom je velikost i směšnost zůstávají po nás jen stopy v trávě či v písku či v bahnu hlíny Ale jsou to stopy Stopy krve a úsilí stopy zmařených iluzí a falešných snů Potu a slz Vůně vztahů i trapna činů Hořkosti z vyřčených i nevyřčených slov A to je pochodeň kterou si předáváme Hořící pochodeň která nezhasíná Když zhasne zhasneš i ty Když shoříš neshoříš Tvůj popel žhne a pálí Štípe do očí a smrdí Ale je Povinnosti nejsou jen otrocké vězeňské koule na nohou Povinnosti jsou i úděl Svoboda je až pak Po smrti Když ji chceš za života jen se zotročíš A nepokojné je naše srdce Dokud nespočine v Tobě Bože Karel Makonj

ANI ČERNÝ, ANI BÍLÝ, ANI PESTROBAREVNÝ Starý zákon překvapuje v mnohém, ale kralevicem mezi všemi šokujícími zprávami o životě izraelského lidu zůstává pro mě příběh Abraháma na hoře Mória, kdy se Abrahám chystá, podle Božího příkazu, zabít svého syna Izáka. Bůh, tvůrce života, chce smrt, navíc jediného, vymodleného syna, když ke všemu lidské oběti, oběti dětí zejména, zakázal. Něco takového se nedá rozumem pochopit, stejně jako nesčíslně jiných příkladů z Písma, kdy se náš rozum zastaví a začne se vzpouzet. Náš Bůh je Bohem paradoxu. Na jedné straně nám nezapomene, ať už slovy, nebo prostě naším osudem, dávat najevo, že jsme jen a jen hromádka hlíny, aby nás na druhé straně ujistil, že jsme Jeho obrazem. Takových příkladů bychom našli nespočet. „Miluj bližního jako sebe samého“, takže je dovoleno mít se rád, ale na druhé straně sebeláska je pramenem nejrůznějších hříchů a my bychom se měli „umenšovat“. „Osvoboď své srdce věrným plněním svých slibů,“ radí Edita Steinová a my, jak jsme se dnes vzdálili správnému chápání poslušnosti, těžko chápeme, jak se máme osvobodit poslušností. Bůh je nekonečně milosrdný. Ale z výše uvedeného vyplývá, že je lepší chovat se tak, jako by milosrdný vůbec nebyl, jako by za každý náš prohřešek měl přijít tvrdý trest. Historie víry se vždy přikláněla na jednu nebo na druhou stranu. Buď se Boží lid bičuje, sbírá body svých dobrých skutků a žije ve strachu z trestu, anebo – jako dnes – nemá strach absolutně z ničeho, z pekla už vůbec ne, plně se spoléhaje na Boží milosrdenství. Logicky z toho pak plyne, že Bůh po nás vlastně nic nechce – ani modlitby, ani almužny, ani dobré skutky, protože nám stejně naše prohřešky odpustí. Rádi dnes zapomínáme na Abraháma a jeho nůž, kterým se na Boží příkaz chystá zabít svého jediného syna, a připomínáme si poněkud jednostranně milosrdného otce, který stojí na zápraží a nemůže se dočkat, aby objal svého hříšného syna. Ale v obojím je obraz Boha, tak rozdílně Bůh jedná, v obojím je Bůh. Usmiřovat protiklady nebo si vybrat jenom půlku znamená, že pravda nám unikne. Je to těžké, o tom není pochyb. My, lidé, máme rádi jasnou řeč. Jak píše M. O. Vácha ve svém článku „Růžový Bůh“, máme rádi svou dětskou představu „moudrého Boha, běloskvoucí anděly a zbožný, vykoupený lid.“ Máme rádi nikoli matematiku, ale počty, kdy jedna a jedna jsou dvě. Buď anebo, černý nebo bílý. Ale Bůh není ani černý, ani bílý, dokonce ani pestrobarevný. On je prostě – někdo jiný. On je věčné tajemství. Někdy se zdá, že všechny paradoxy naší víry vyřeší láska. Vždyť ona je „svorník dokonalosti“. Ale co je to láska? Nejsem žádný filosof, ale definoval někdo lásku, když odhlédneme od jejích fyzických či fyziologických projevů? Není i láska prostě Boží tajemství? „Kde ťa ludia berú?“ I láska je plná paradoxů. Kdyby všichni faráři světa mluvili o lásce, nebudou se, pokud budou spojeni s Duchem svatým, opakovat. Nejsem filosof a nejsem ani matematik. Ale protože mě všechno zajímá, poslouchám rozhlasový pořad Meteor, pořad pro děti a mládež o vědě – a to docela zvládnu. Mluvil v něm nějaký pan profesor, a ve snaze přiblížit dětem paradoxy vědy snažil se být zábavný. Existují prý dvě teorie o vesmíru: teorie relativity a kvantová teorie. Obě se celkem zdatně vylučují. A tak si vědci vyprávějí vtip: „V pondělí se budeme řídit teorií relativity, v úterý kvantovou teorií a tak to budeme střídat až do soboty a v neděli někdo vymyslí syntézu, nejlépe já.“ Mohli bychom si z toho vzít inspiraci. Zkusme v pondělí žít tak, jako by Bůh byl nekonečně milosrdný a v úterý, že nám neodpustí nic. A v neděli bychom my mohli – a měli – jít do kostela. Zkusme se alespoň občas pustit na tenký led, kde opustíme naše jistoty pravd, přesvědčení, vyjetých náhledů a závěrů. Tuhle jsem si začala při mši představovat farizeje. Jak kruté, nepochopitelné musely být pro ně Ježíšovy promluvy. Až se mi z toho zatočila hlava. Ne, není to lehké. Ale už nejsme děti. I když třeba posloucháme Meteor. Věra Eliášková MOJE JÁ A MŮJ ANDĚL (POKRAČOVÁNÍ DIALOGU) Já: Anděl: Já: Anděl: Já: Anděl: Já: Anděl: Já: Anděl: Já: Anděl: Já: Anděl:

Bůh je tak daleko, ve vesmíru, na onom světě… Ale je také v tobě, v hloubce tvé osoby, v tvé duši. Nemohlo by to být nějak pochopitelnější? Chce, abys ho hledala. Rozmlouvej s Ním jako s hostem, kterého si pozveš domů. Nepřichází žádná odpověď. A pustíš ho ke slovu? Málokdy. Všechny tvé dobré myšlenky pocházejí od Něj. Přijímej je jako Jeho hlas. Musím jednoho svého bratra odnaučit nespolehlivosti. Chceš bojovat proti chybě druhého? Ne – to nedělej! Copak nemusím ostatním pomáhat s přemáháním jejich chyb? Ano, ale jenom skrze modlitbu. Pracovat s duší, to je Boží věc. Chyby mohou být i užitečné. Ne, jsou jenom škodlivé! Nevyžadují snad tvou trpělivost? Tvou velkorysost, dobrotivost? Neučíš se přitom milovat? Tak vidíš. Barbora Thielová

POZVÁNKA K POUTI „PO STOPÁCH SV. JANA PAVLA II.“ Srdečně zveme na farní pouť „Po stopách sv. Jana Pavla II.“, která se bude konat ve dnech 10. – 13. 9. 2015. Program: čtvrtek 13. 9. – odjezd v ranních hodinách, Czenstochowa (mše sv., křížová cesta). pátek 14. 9. – Czenstochowa (individuální volno), Lagiewniki (chrám Božího Milosrdenství, mše sv.), Kalwaria Zebrzydowska (poutní místo). sobota 15. 9. – Krakow (prohlídka města, mše sv., Wawel, Královská katedrála – ostatky sv. Stanislava, Kalwaria Zebrzydowska. neděle 16. 9. – Wadowice (rodný dům Jana Pavla II., muzeum, mše sv.), návrat domů večer. Cena: 3900,- Kč (doprava, ubytování, polopenze, pojištění, průvodce). Záloha 2000,- Kč se bude platit v červnu. Zájemci, hlaste se do konce dubna v sakristii, v autobuse je 50 míst . P. Mariusz ZPRÁVY ZE SCHŮZKY PASTORAČNÍ RADY FARNOSTI     

Pouť do Polska – P. Mariusz informoval o chystané farní pouti 10. – 13. 9. 2015. Viz výše. Příprava na Velikonoce – přehled bohoslužeb. Příprava programu na Noc kostelů 29. 5. – informace do brožurky a na internet shromažďuje M. Kostelecká. Jako přípravu na Dny víry (30. 5. – 6. 6.) nabízí P. Semela seminář o evangelizaci. Rodinné dny Prahy 7 v neděli 31. 5. 2015 odpoledne – na všechny akce uvítáme ochotné pomocníky.

KALENDÁŘ FARNOSTI SV. ANTONÍNA (A GOTHARDA) PRO NEJBLIŽŠÍ OBDOBÍ:     

V neděli 12. dubna po mši sv. v 10h oslavíme v parku pod kostelem sv. Antonína 60té narozeniny J. Berana. V neděli 12. dubna – vikariátní pouť na Černém Mostě, program 14 – 18h, mše sv. v 15.15h. V úterky 14., 21. a 28. dubna od 20h na faře – P. Semela, seminář o evangelizaci, příprava na Dny víry. Pravidelná nedělní eucharistická adorace se koná v kostele sv. Klimenta od 19.15 do 20h. Každý první pátek v měsíci od 16h je v kostele sv. Antonína výstav Nejsvětější svátosti.

POŘAD BOHOSLUŽEB V KOSTELE SV. ANTONÍNA O VELIKONOCÍCH 2015: Květná neděle 29. března

Mše sv. v 8, 10 a 18h. Mše sv. v 10h začne průvodem od kostela sv. Klimenta.

Zelený čtvrtek 2. dubna

18h – Večeře Páně s umýváním nohou.

Velký pátek 3. dubna

15h – Křížová cesta. 18h – Velkopáteční obřady.

Bílá sobota 4. dubna

8h – ranní chvály. 21h – obřady Vigilie (křest katechumenů).

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně, neděle 5. dubna

Mše sv. v 10 a 18h. Při mši sv. v 10h bude žehnání pokrmů a nápojů. Po mši sv. agapé před kostelem – přineste nějaké pohoštění. Mše sv. v 8h nebude.

Pondělí velikonoční 6. dubna

Mše sv. v 8 a 18h. Mše sv. v 10h nebude.

Příležitost ke svátosti smíření bude od pondělí 30. března do středy 1. dubna od 15.30 do 18h, a výjimečně také na Velký pátek od 16 do17.30h. Pastorační rada farnosti a redakce FL přeje všem farníkům požehnané Velikonoce. Farní listy vydává Farní rada při kostele sv. Antonína. Vycházejí pro vnitřní potřebu holešovické farnosti za dobrovolný příspěvek. Redakce: P. Pavel Semela, P. Mariusz Walczak, Marta Hrčková, Věra Eliášková. Kresba hlavičky na titul. straně – Hanka Roubalová. Tisk Ediční centrum AMU. Toto číslo vychází 29. března 2015. Uzávěrka příspěvků do příštího čísla FL je 20. dubna 2015. Dopisy a příspěvky zasílejte na adresu: Farnost sv. Antonína, Dukelských hrdinů 54, Praha 7, 170 00, na redakci Farních listů [email protected] nebo je zanechte v sakristii. Obálku označte nápisem Farní listy. Redakce si vyhrazuje právo krátit příspěvky. Nevyžádané rukopisy nevracíme. Adresa webových stránek naší farnosti je www.svatyantonin.cz, kam můžete psát i své dotazy. Pro sdílení zpráv funguje ve farnosti e-mailová skupina [email protected], Zájemci o připojení k e-mailové skupině pište na adresu: [email protected].