VAMPÝRSKÁ AKADEMIE
RICHELLE MEAD 2010
Prolog VŠICHNI UMÍRAJÍ. ALE NE VŢDY ZŮSTÁVAJÍ MRTVÍ. VĚŘTE
mi, já to vím. Po zemi chodí rasa vampýrů, kteří jsou doslova kráčejícími mrtvolami. Říká se jim Strigojové, a jestli o nich ještě nemáte noční můry, brzy je mít budete. Jsou silní a rychlí. Zabíjejí bez váhání a bez slitování. Navíc jsou nesmrtelní a díky tomu je zatraceně těţké je zničit. Existují pouze tři způsoby, jak to provést: probodnout jim srdce stříbrným kůlem, useknout jim hlavu nebo je zapálit. Nic z toho není jednoduché, ale pořád je to lepší neţ nemít vůbec ţádnou moţnost. Po světě chodí i hodní vampýři. Nazývají se Morojové. Jsou ţiví a disponují neuvěřitelnými magickými schopnostmi v ovládání jednotlivých ţivlů – země, vzduchu, vody a ohně. (Tedy většina Morojů to umí – ale výjimky vysvětlím později.) Jinak magii moc nepouţívají, coţ je váţně smutné. Byla by to skvělá zbraň, jenţe Morojové jsou přesvědčeni, ţe magie by se měla vyuţívat jen k mírumilovným účelům. To je jedno z nejdůleţitějších pravidel jejich společenství. Morojové jsou obvykle vysocí a štíhlí a nesnášejí přemíru slunečního světla. Ale to jim vynahrazují nadlidské schopnosti jejich smyslů: zraku, čichu a sluchu. Oba druhy vampýrů potřebují krev. To z nich koneckonců dělá vampýry. Morojové ale nezabíjejí. Místo toho mají kolem sebe lidské dárce, kteří jim krev poskytují dobrovolně po menších dávkách. Dárci to dělají proto, ţe vampýřím kousnutím se jim vyplaví do krve endorfiny, po nichţ se cítí váţně, váţně skvěle a mohou na nich dokonce být závislí. Tohle vím z osobní zkušenosti. Tihle lidští dárci jsou v podstatě drogově závislí na upířím kousnutí. 4
Mít po ruce dárce je přesto lepší neţ způsoby Strigojů, protoţe – jak byste asi čekali – ti pro krev zabíjejí. Myslím, ţe se jim to líbí. Pokud Moroj někoho zabije během pití, z jeho oběti se pak stává Strigoj. Někteří Morojové si to sami vyberou. Vzdají se svých magických schopností i morálky, aby dosáhli nesmrtelnosti. Strigoj můţe být stvořen i násilím. Kdyţ Strigoj pije krev své oběti a tu pak přinutí napít se na oplátku jeho vlastní krve…, hned máte na světě nového Strigoje. Tohle se můţe stát komukoli: Morojovi, člověku, nebo… dhampýrovi. Dhampýr. To je to, co jsem já. Dhampýři jsou napůl lidé, napůl Morojové. Ráda si myslím, ţe máme z obou ras to nejlepší. Jsem silná a zdatná jako lidé. Na slunce si můţu chodit, jak se mi zrovna zachce. Ale stejně jako Morojové mám opravdu dobré smysly a reflexy. Výsledkem je, ţe z dhampýrů bývají nejlepší osobní stráţci – coţ dělá většina z nás. Říkají nám stráţci. Celý ţivot trávím tím, ţe se učím chránit Moroje před Strigoji. Na Akademii svatého Vladimíra, coţ je soukromá škola pro Moroje a dhampýry, navštěvuju zvláštní hodiny a cvičení. Umím pouţívat všechny druhy zbraní a taky rozdat pár opravdu ošklivých ran. Uţ jsem zmlátila kluky dvakrát větší, neţ jsem já, a to ve třídě i mimo ni. A kluci jsou vlastně jediní, koho mlátím, jelikoţ s námi do školy chodí holek jen málo. Dhampýři sice zdědili nejrůznější schopnosti, ale jedné věci se nám nedostává. Dhampýři nemůţou mít děti s jinými dhampýry. Neptejte se mě proč. Nejsem ţádná genetická inţenýrka nebo tak něco. Člověku s Morojem se vţdycky narodí jen dhampýr a z těchto svazků pocházíme především. K tomu ale zas tak často nedochází; Morojové se raději snaţí drţet od lidí dál. Jenţe díky šťastné genetické náhodě vznikne vţdy jen dhampýr i ze spojení Moroje a dhampýra. Já vím, já vím, je to šílenost. Mohli byste si myslet, ţe takhle
5
získáte dítě, které bude ze tří čtvrtin vampýr, ţe jo? Kdepak! Napůl člověk, napůl Moroj. Většina těchto dhampýrů má otce Moroje a matky dhampýrky. Morojky totiţ raději rodí morojské děti. Obvykle to probíhá tak, ţe se nějaký Moroj zaplete s dhampýrkou a pak odkráčí. Proto je tolik svobodných matek dhampýrek. Z tohoto důvodu se taky spousta z nich nestane stráţkyněmi. Raději zůstávají jen u výchovy dětí. Výsledkem toho je, ţe stráţci se většinou stávají z kluků a jen málo holek si zvolí tuhle kariéru. Nicméně ti, kteří si zvolí stát se stráţcem a chránit Moroje, berou svou práci váţně. Dhampýři potřebují Moroje, aby se mohli dál rozmnoţovat. Musíme je chránit. A navíc je to… řekněme čestné. Strigojové jsou zlí a nepřirození. Není správné, aby jim padli za kořist nevinní. Dhampýrům, kteří podstupují výcvik na stráţce, se tohle vtlouká do hlav uţ od té doby, co se naučí sami chodit. Strigojové jsou zlí. Moroje je třeba chránit. Tomu stráţci věří. I já tomu věřím. A existuje jedna Morojka, kterou chci ochraňovat víc neţ kohokoli jiného na světě: moje nejlepší kamarádka Lissa. Je to morojská princezna. Morojové mají dvanáct královských rodů a Lissa je jedinou přeţivší členkou rodu Dragomirů. Ale ještě něco činí Lissu výjimečnou, tedy krom toho, ţe je moje nejlepší kamarádka. Pamatujete, jak jsem se zmínila, ţe kaţdý Moroj ovládá jeden ze čtyř ţivlů? Ukázalo se, ţe Lissa ovládá jeden, jehoţ existence byla objevena teprve nedávno: éter. Léta jsme se domnívali, ţe se její magické schopnosti prostě nevyvinuly. A pak se kolem ní začaly dít divné věci. Například většina vampýrů disponuje schopností zvanou nátlak, která jim umoţňuje vnutit svou vůli někomu dalšímu. Strigojové mají schopnost nátlaku vyvinutou velice silně. U Morojů je to slabší, a navíc také zakázané. Kaţdopádně Lissa je v nátlaku stejně dobrá, jako kdyby byla Strigojka. Stačí jen, aby zamrkala řasami, a hned všichni udělají, co chce. Ale to není ta nejdrsnější věc, kterou umí. 6
Uţ jsem řekla, ţe mrtví ne vţdy zůstávají mrtvými. A já jsem jedna z nich. Nebojte, nejsem jako Strigojové. Ale uţ jsem jednou umřela. (Nedoporučuju.) Stalo se to, kdyţ jsem jela v autě, které sjelo ze silnice. Při té autonehodě jsem zahynula já, Lissini rodiče a bratr. Uprostřed toho zmatku – aniţ by si to vůbec uvědomila – Lissa pouţila éter, aby mě vrátila zpátky do ţivota. Dlouho jsme o tom vůbec nevěděly. Vlastně jsme o existenci éteru neměly ani ponětí. Bohuţel se ale ukázalo, ţe jeden člověk věděl o éteru dřív neţ my. Umírající morojský princ Viktor Daškov se dověděl o Lissiných magických schopnostech a rozhodl se, ţe ji zavře a udělá z ní na zbytek ţivota svou osobní léčitelku. Jakmile jsem zjistila, ţe ji někdo sleduje, vzala jsem situaci do svých rukou. Utekly jsme s Lissou ze školy a ţily mezi lidmi. Byla to zábava, ale i nervy drásající dobrodruţství, kdyţ jsme byly neustále na útěku. Takhle jsme ţily dva roky, neţ nás našli stráţci ze školy svatého Vladimíra a jen před několika měsíci nás sem odtáhli zpátky. Pak Viktor unesl Lissu a mučil ji, dokud neposlechla jeho příkazy. Během té doby se uchýlil k extrémním kouzlům, jako třeba kdyţ na mě a na mého trenéra Dimitrije uvrhl kouzlo touhy. (K němu se dostanu za chvíli.) Viktor také vyuţil toho, ţe kdyţ Lissa pouţívala éter, byla pak duševně labilní. Ale to ještě nebylo tak strašné jako to, co provedl své vlastní dceři Natálii. Zašel tak daleko, ţe se stala Strigojkou, aby mu pomohla utéct z vězení. Skončila probodnutá kůlem. I kdyţ pak Viktora dopadli, nedával si to za vinu. To mě přivádí k myšlence, ţe jsem vlastně o nic moc nepřišla, kdyţ jsem vyrůstala bez otce. Teď ale musím chránit Lissu před Strigoji a Moroji. Jen pár lidí z vedení školy ví, čeho je Lissa schopná, ale venku jistě číhají další Viktorové, kteří by ji rádi vyuţili. Naštěstí mám další zbraň, kterou ji můţu ochraňovat. Někdy během mého uzdravování po té autonehodě éter zformoval psychické pouto mezi mnou a Lissou. Dokáţu vidět a cítit to, co proţívá ona. (Ale funguje to jen jedním směrem. Ona 7
mě „necítí“.) To pouto mi pomáhá hlídat ji a taky se díky němu pokaţdé hned dozvím, kdyţ má Lissa nějaký problém. Někdy je ovšem divné být v hlavě někoho jiného. Jsme si jisté, ţe éter dokáţe ještě spoustu dalších věcí, ale zatím nevíme, co přesně by to mohlo být. Snaţím se být tou nejlepší stráţkyní. Kvůli našemu útěku jsem byla dost pozadu s učením, takţe jsem si musela nabrat další hodiny vyučování navíc, abych to dohnala. Nic na světě nechci víc, neţ aby byla Lissa v bezpečí. Můj trénink bohuţel komplikují a vţdy komplikovaly hned dvě věci. Jednou z nich je, ţe občas reaguju dřív, neţ si to stačím rozmyslet. Zlepšuju se, ale někdy se zkrátka stane, ţe mě někdo vytočí a já mu jednu vrazím a aţ pak zjistím, koho jsem vlastně zmlátila. Kdyţ jde o ty, které mám ráda…, ne vţdy se řídím pravidly. Další problém mého ţivota je Dimitrij. To on zabil Natálii. Je to jeden z nejlepších stráţců. Taky je pěkný. Dobře – víc neţ jen pěkný. Je tak úchvatný, ţe byste se kvůli němu klidně zastavili uprostřed ulice a nechali se přejet autem. Ale jak uţ jsem řekla, je to můj trenér. A je mu čtyřiadvacet. To jsou hned dva důvody, proč se do něj nezamilovat. Tím nejdůleţitějším důvodem ale je, ţe aţ Lissa absolvuje školu, on i já budeme jejími stráţci. Kdyţ se budeme koukat po sobě, logicky nebudeme koukat po Lisse. Ještě jsem se z té zamilovanosti tak docela nedostala a jsem si jistá, ţe on ke mně cítí totéţ. Je to těţké taky z toho důvodu, ţe jsme se vzájemně celkem rozpálili, kdyţ nás zasáhlo to kouzlo touhy. Viktor chtěl odlákat naši pozornost, kdyţ unášel Lissu. Opravdu to zafungovalo. Já byla připravená přijít o panenství a Dimitrij se ho uţ chystal přijmout jako dar. V poslední minutě jsme to kouzlo zlomili, jenţe na to pořád vzpomínám a občas je pro mě těţké soustředit se na bojové chvaty. Mimochodem, jmenuju se Rose Hathawayová. Je mi sedmnáct a učím se chránit a zabíjet vampýry. Jsem
8
zamilovaná do naprosto nevhodného kluka a mám nejlepší kamarádku, jejíţ divná magie ji přivádí k šílenství. Ale nikdo neříká, ţe střední škola je jednoduchá.
9
JEDNA NENAPADLO MĚ, ŢE BY SE DEN MOHL VYVÍJET JEŠTĚ HŮŘ,
dokud mi moje nejlepší kamarádka neoznámila, ţe se asi zblázní. Zase. „Co… Cos to řekla?“ Stála jsem v hale na její koleji a zavazovala si botu. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na ni přes pramen tmavých vlasů, které mi zakrývaly půlku obličeje. Po vyučování jsem usnula a nestihla se ani učesat, kdyţ jsem chtěla přijít včas. Lissiny platinově blond vlasy byly samozřejmě dokonalé jako vţdy, visely jí přes ramena jako závoj nevěsty. Pobaveně mě sledovala. „Řekla jsem, ţe ty moje prášky uţ asi nezabírají.“ Narovnala jsem se a odhrnula si vlasy z obličeje. „Co to znamená?“ zeptala jsem se. Kolem nás probíhala spousta Morojů, kteří spěchali buď za kamarády, nebo na večeři. „Začaly…“ Ztišila jsem hlas. „Začaly se ti vracet tvoje schopnosti?“ Zavrtěla hlavou a já v jejích očích spatřila stopu lítosti. „Ne… Připadám si magii blíţ, ale pořád ji nemůţu pouţívat. Spíš se mi vracejí ty další věci, víš… Pořád mám depky. Ale ani se to neblíţí tomu, jaké to bývalo dřív,“ dodala rychle, kdyţ viděla, jak se tvářím. Neţ začala Lissa uţívat ty léky, byla na tom tak bídně, ţe se někdy i sama pořezala. „Jenom je toho víc neţ předtím.“ „A co ty ostatní věci, kterými jsi trpěla? Úzkost? Bludy?“ Lissa se rozesmála. Nic z toho nebrala tak váţně jako já. „Mluvíš, jako bys četla knihy o psychiatrii.“ Vlastně jsem je opravdu četla. „Jenom mám o tebe strach. Jestli si myslíš, ţe ty prášky uţ nezabírají, měly bychom o tom někomu říct.“ 10
„Ne, ne,“ ujistila mě okamţitě. „Je mi fajn. Váţně. Pořád zabírají…, jenom uţ ne tolik. Zatím není důvod k panice. A hlavně ty bys dneska neměla panikařit.“ Její náhlá změna tématu zabrala. Jen před hodinou jsem se dověděla, ţe mě dnes vezmou na kvalifikaci. Byla to zkouška – nebo spíš pohovor –, kterého se musejí zúčastnit všichni stráţci novicové z niţších ročníků. Jelikoţ jsme loni byly s Lissou na útěku, kvalifikaci jsem zmeškala. Dneska mě mají vzít k nějakému stráţci mimo kampus, který mě přezkouší. Dík, ţe jste si mě všimli, kluci. „O mě se neboj,“ uklidňovala mě Lissa s úsměvem. „Dám ti vědět, jestli se to zhorší.“ „Jasně,“ odpověděla jsem neochotně. Jen abych si byla jistá, otevřela jsem své smysly a dovolila si proţít její skutečné pocity skrz naše pouto. Mluvila pravdu. Dnes ráno byla klidná a šťastná, nebylo s čím si dělat starosti. Ale vzadu v její mysli jsem objevila temné a nepříjemné pocity. Nijak ji to nepohlcovalo, ale vypadalo to jako zárodky deprese a vzteku, kterým dřív trpěla. Byl to jen náznak, ale vůbec se mi to nelíbilo. Nechtěla jsem to. Pokusila jsem se proniknout jí dál do mysli, abych vnímala její emoce přesněji, kdyţ vtom se mě zmocnil podivný pocit, ţe se mě něco dotklo. Udělalo se mi z toho zle, tak jsem radši rychle vypadla z její hlavy. Tělem mi projely menší otřesy. „Jsi v pohodě?“ dotázala se Lissa se zamračeným výrazem. „Najednou vypadáš, ţe je ti blbě.“ „To jenom… Jsem nervózní kvůli tý zkoušce,“ zalhala jsem. Váhavě jsem znovu natáhla smysly skrz naše pouto. Ta temnota úplně zmizela. Nebylo po ní ani stopy. Moţná, ţe nakonec ty její prášky váţně zabírají. „Jsem v pohodě.“ Ukázala na hodiny. „Ale nebudeš, jestli sebou okamţitě nehodíš.“ „Sakra,“ zanadávala jsem. Měla pravdu. Spěšně jsem ji objala. „Tak zatím!“ „Hodně štěstí!“ zakřičela na mě. 11
Jak jsem spěchala přes kampus, uviděla jsem svého učitele Dimitrije Belikova, který čekal u auta Honda Pilot. Taková nuda! Nečekala jsem sice, ţe bychom se po horských silnicích Montany proháněli v porsche, nicméně by bylo fajn mít suprovější vozidlo. „Já vím, já vím,“ vyhrkla jsem, sotva jsem uviděla jeho výraz. „Promiň, jdu pozdě.“ Uvědomila jsem si, ţe mě teď čeká jedna z nejdůleţitějších zkoušek v ţivotě, a najednou jsem pustila z hlavy záleţitost s Lissou a jejími léky. Chci ji chránit, jenţe to by samo o sobě nestačilo, kdybych ani nedodělala střední školu. Pak bych se nemohla stát její stráţkyní. Dimitrij tam postával a vypadal stejně nádherně jako vţdy. Stáli jsme ve stínu ohromné cihlové budovy, která se nad námi tyčila jako nějaká stvůra. Právě začalo sněţit. Pozorovala jsem bílé křišťálové vločky, pomalu se snášející k zemi. Několik jich spadlo do jeho tmavých vlasů, kde hned roztály. „Kdo ještě jede?“ optala jsem se. Pokrčil rameny. „Jen ty a já.“ Moje nálada se ihned změnila z radostné v extatickou. Já a Dimitrij. Sami. V autě. To za ten nervák se zkouškou stálo. „Jak je to daleko?“ V duchu jsem se modlila, aby nás čekala opravdu dlouhá cesta. Třeba tak týdenní. Abychom museli přespávat v luxusních hotelech a tak. Nebo bychom taky mohli zabloudit ve vánici a přeţít jen díky vyuţití našeho tělesného tepla. „Pět hodin.“ „Aha.“ O trochu méně, neţ v co jsem doufala. Pět hodin je ale stejně lepších neţ nic. Navíc tu byla pořád ta moţnost, ţe se ztratíme ve vánici. Jízda po tmavých zasněţených silnicích je asi pro lidi obtíţná, ale naše dhampýří oči s tím problém nemají. Zírala jsem před sebe a snaţila se nevnímat, jak vnitřek vozu naplnila ostrá vůně Dimitrijovy kolínské. V duchu jsem 12
vzdychala. Raději jsem rychle začala uvaţovat o svojí kvalifikační zkoušce. Nebylo to zrovna něco, na co by se mohl člověk předem učit. Ani to nebyla zkouška, kterou buď uděláte, nebo ne. Vysoce postavení stráţci navštěvovali v niţším ročníku novice a s kaţdým individuálně probírali, proč chce být stráţcem. Nevěděla jsem přesně, na co se mě budou ptát, během toho roku se ke mně doneslo jen pár drbů. Starší stráţci oceňovali především charakter a obětavost. Některým novicům pak oznámili, ţe se na práci stráţce nehodí. „Nejezdí náhodou obvykle na Akademii oni?“ zeptala jsem se Dimitrije. „Totiţ je super takhle si vyrazit na výlet, ale proč jedem my za nima?“ „Ty vlastně jedeš za ním, ne za nimi.“ Mluvil se slabým ruským přízvukem, coţ jediné naznačovalo, kde vyrůstal. Jinak jsem si byla jistá, ţe anglicky mluví mnohem líp neţ já. „Jedeme za ním proto, ţe tohle je zvláštní případ a on pro nás dělá laskavost.“ „Kdo je to?“ „Arthur Schoenberg.“ Odlepila jsem zrak od silnice a zadívala se na Dimitrije. „Co?“ vyjekla jsem. Arthur Schoenberg byl legenda. Patřil mezi největší zabijáky Strigojů v moderní historii a kdysi býval ředitelem Rady stráţců – skupiny lidí, kteří přiřazují stráţce Morojům a rozhodují o nás všech. Pak z funkce odešel a začal chránit jednu z královských rodin – Badicovy. I kdyţ uţ byl starý, věděla jsem, ţe schopnost udeřit vraţednou silou neztratil. O jeho činech se vykládalo v učebních osnovách. „Ne… Nemůţeme navštívit někoho jinýho?“ dotázala jsem se přiškrceně. Všimla jsem si, ţe se Dimitrij snaţí potlačit úsměv. „Neboj. Kdyţ tě Art schválí, budeš mít v záznamech vynikající doporučení.“
13
Art. Tak Dimitrij si tyká s jedním z nejlepších stráţců. Dimitrij je samozřejmě taky jeden z nejlepších, takţe by mě to asi nemělo překvapovat. V autě zavládlo mlčení. Skousla jsem si ret a uvaţovala, jestli budu vyhovovat normám Arthura Schoenberga. Známky mám dobré, ale záleţitosti jako útěk ze školy a to, ţe se často s někým poperu, by mohly vrhat stín na mou budoucí kariéru. „Neboj,“ zopakoval Dimitrij. „Dobré věci v tvých záznamech převáţí nad špatnými.“ Někdy mi připadalo, ţe mi čte myšlenky. Trochu jsem se usmála a riskla podívat se na něj. To byla chyba. I kdyţ seděl, bylo znát, jak je vysoký, svalnatý a štíhlý. A ty jeho bezedné tmavé oči! Hnědé vlasy po ramena měl sepnuté dozadu. Ty vlasy byly jako z hedvábí. To vím proto, ţe jsem ho po nich hladila, kdyţ na nás Viktor Daškov uvrhl kouzlo. S velikým úsilím jsem se přinutila začít znovu dýchat a dívat se jinam. „Díky, trenére,“ ušklíbla jsem se a opřela se do sedadla. „Jsem tady od toho, abych pomáhal,“ odvětil. Promluvil lehce a uvolněně, coţ u něj nebylo zrovna obvyklé. Většinou byl obezřetný, ve střehu, vţdy připraven na nějaký útok. Nejspíš si myslel, ţe tady v hondě je v bezpečí – nebo aspoň v takovém bezpečí, v jakém jen se mnou můţe být. Nebyla jsem totiţ jediná, komu činilo problémy ignorovat to milostné napětí mezi námi. „Víš, co by bylo fajn?“ povzdechla jsem, aniţ bych mu pohlédla do očí. „Hmm?“ „Kdybys vypnul tuhle příšernou muziku a místo toho tam dal něco, co vzniklo aţ po pádu Berlínský zdi.“ Dimitrij se rozesmál. „Dějepis ti jde nejhůř ze všech předmětů, a přitom o východní Evropě víš všechno.“ „No jo, musím mít materiál na svoje vtípky, soudruhu.“ Stále s úsměvem přeladil rádio. Na country stanici. „Hele, tohle jsem zrovna nemyslela,“ zařvala jsem.
14
Vypadal, ţe nemá daleko k tomu, aby znovu vyprskl smíchy. „Vyber si. Buď jedna, nebo druhá.“ Povzdechla jsem. „Tak to uţ radši ty pecky z osmdesátejch.“ Přeladil zpátky a já se zaloţenýma rukama poslouchala jakousi evropskou kapelu, která zpívala o tom, jak video zabilo hvězdu z rádia. Přála jsem si, aby někdo zabil tohle rádio. Pět hodin uţ se najednou nezdálo jako tak krátká doba. Arthur a rodina, kterou chránil, ţili v malém městečku u silnice 1-90, nedaleko od Billingsu. Morojové mají rozdílné názory na to, kde bydlet. Někteří se hádají, ţe nejlepší jsou pro ně velká města, jelikoţ tam se vampýr ztratí v davu a noční aktivity nepřitahují velkou pozornost. Jiní Morojové, jako třeba tahle rodina, se rozhodli pro méně zalidněná městečka. Věřili, ţe čím míň lidí si vás všímá, tím je nepravděpodobnější, ţe vás někdo přistihne. Přemluvila jsem Dimitrije, abychom zastavili a zašli na jídlo do bufetu u silnice. Pak jsme nabrali benzín, a kdyţ jsme dorazili do cíle, bylo uţ kolem poledne. Dům byl rozlehlý, obloţený dřevem a měl velká arkýřová okna s tónovanými skly, která samozřejmě blokovala sluneční svit. Sídlo vypadalo nově a draze. Něco takového jsem čekala. Kde jinde by taky mohla bydlet královská rodina? Vystoupila jsem z hondy. Boty se mi zabořily dobře tři centimetry do sněhu a zaskřípaly na štěrku pod ním. Bylo tu ticho, aţ na občasné záchvěvy větru. S Dimitrijem jsme se vydali k domu po kamenité cestičce, která protínala přední zahradu. Viděla jsem na něm, ţe se zase vrátil ke svému profesionálnímu vystupování, ale celkově měl náladu stejně veselou jako já. Tu cestu autem jsme si celkem uţili. Na namrzlém chodníku mi ujela noha a Dimitrij ke mně okamţitě přiskočil a zachytil mě. Na chvilku mi připadalo, ţe mám déjà vu. Byl to jen záblesk, kdy jsem si vybavila naše 15
první setkání, při němţ mě podobně zachránil před pádem. Ať uţ mrzlo sebevíc, stejně jsem i přes nepromokavou bundu na paţi cítila jeho teplou ruku. „Nestalo se ti nic?“ K mému zklamání mě pustil. „Ne,“ zabručela jsem a upřela rozčilený pohled na chodník pokrytý ledem. „Copak tihle lidi v ţivotě neslyšeli o soli?“ Myslela jsem to z legrace, ale Dimitrij se náhle zastavil. Okamţitě jsem se taky zastavila. Tvářil se napjatě a obezřetně. Otočil hlavu a rozhlíţel se po bílých zasněţených pláních kolem. Pak se znovu podíval na ten dům. Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje, ale jeho postoj mi napověděl, ţe bude lepší být zticha. Skoro minutu si prohlíţel budovu, díval se na ledový chodník a pak zase zpátky na zasněţenou příjezdovou cestu, na které byly jen naše stopy. Opatrně se přiblíţil ke vstupním dveřím a já ho následovala. Opět se zastavil, tentokrát si prohlíţel dveře. Nebyly otevřené, ale ani pořádně dovřené. Vypadalo to, jako by je někdo za sebou zabouchl ve spěchu, takţe pořádně nezaklaply. Po dalším průzkumu jsme objevili u hrany dveří škrábance, jako by se je někdo pokoušel vypáčit. Stačilo do nich jen lehce strčit a otevřely se. Dimitrij lehce přejel prsty po hraně. Jeho dech se sráţel v páru. Kdyţ se dotkl kliky, trochu to zarachotilo, jako by byla rozbitá. Nakonec tiše řekl: „Rose, počkej radši v autě.“ „Ale pro…“ „Běţ.“ Jediné slovo – ale plné síly. Z té jedné slabiky jsem si vybavila, ţe mám co do činění s muţem, který je schopen někoho odhodit na několik metrů a napichuje Strigoje na kůly. Vydala jsem se zpátky, radši přes zasněţený trávník, neţ bych znovu riskovala namrzlý chodník. Dimitrij stál na místě a ani se nehnul, dokud jsem za sebou co nejtišeji nezavřela dveře od auta. Potom plynulým pohybem tiše strčil do dveří a zmizel uvnitř.
16
Hořela jsem zvědavostí. V duchu jsem napočítala do deseti a pak vylezla z auta. Věděla jsem, ţe se za ním dost dobře nemůţu vydat, ale chtěla jsem se dovědět, co se s tímhle domem děje. Netknutý chodník i příjezdová cesta napovídaly, ţe tady pár dní nikdo nebyl. Taky to ovšem mohlo znamenat, ţe Badicovi prostě nevyšli z domu. Nebo se stali obětí obyčejného vloupání. Bylo také moţné, ţe je něco vystrnadilo – řekněme třeba Strigojové. Věděla jsem, ţe tuhle moţnost zvaţuje i Dimitrij, kdyţ se tak tvářil, ale připadalo mi to dost nepravděpodobné, kdyţ tady pracuje Arthur Schoenberg. Z příjezdové cesty jsem se zadívala na oblohu. Světlo bylo slabé a nijaké. Poledne. Slunce dnes stálo na nebi nejvýš. Strigojové nemůţou vycházet na sluneční světlo. Těch se teď nebylo třeba obávat, jen Dimitrijova hněvu. Obešla jsem pravou stranu domu a bořila se přitom do sněhu ještě hloub, skoro třicet centimetrů. Jinak se mi nezdálo, ţe by tam bylo něco divného. Z okapů visely rampouchy a ani tónovaná okna neodhalovala ţádné děsivé tajemství. Najednou jsem o něco zavadila nohou, tak jsem se na to podívala. Napůl zapadaný sněhem tam vězel stříbrný kůl. Trčel ze země. Sehnula jsem se pro něj a se zasmušilým výrazem z něj oprášila sníh. Co tady dělá kůl? Stříbrné kůly jsou cenné. Patří k nejmocnějším zbraním stráţců, protoţe stačí Strigojovi probodnout kůlem srdce, a je po něm. Při jejich výrobě je čtyři Morojové nabijí magií kaţdého ze čtyř elementů. Zatím jsem se neučila, jak kůl pouţívat, ale kdyţ jsem teď jeden svírala v ruce, hned jsem si připadala na své obhlídce bezpečněji. Vzadu byla dřevěná terasa, na které by se nejspíš v létě dalo uţít hodně zábavy. Z ní vedly dovnitř velké prosklené dveře. V rozbitém skle zela díra, kterou by se klidně protáhl člověk. Opatrně jsem zdolala pár schůdků na terasu, při čemţ jsem si dávala pozor, abych zas neuklouzla. Kdyby Dimitrij zjistil, co dělám, určitě bych měla průšvih. Přestoţe mrzlo, cítila jsem, jak mi po krku stéká pot. 17
Denní světlo, denní světlo, opakovala jsem si. Není čeho se bát. Došla jsem na terasu a prohlíţela si tmavé sklo. Těţko říct, čím to mohl někdo rozbít. Dovnitř uţ stačil napadat sníh, který na světle modrém koberci vytvořil menší závěj. Vzala jsem za kliku, ale bylo zamčeno. Ne ţe by na tom záleţelo, kdyţ ve dveřích byla tak obrovská díra. Dávala jsem si pozor na ostré střepy a prostrčila jsem ruku dovnitř. Odemkla jsem a pak zvenčí otevřela. Trochu to zaskřípalo, ale i ten tichý zvuk se zdál v děsivém tichu aţ příliš hlasitý. Vešla jsem dovnitř a zůstala stát ve slunečním světle, které sem pronikalo otevřenými dveřmi. Chvilku mi trvalo, neţ se můj zrak přizpůsobil přítmí, jeţ panovalo v domě. Venku se proháněl vítr, který si pohrával i se záclonami uvnitř. Stála jsem v obýváku. Byly tam normální věci, jaké by kaţdý očekával. Sedačka. Televize. Houpací křeslo. A mrtvola. Byla to ţena. Leţela na zádech před televizí a tmavé vlasy měla rozhozené kolem hlavy. Dokořán otevřenýma očima slepě zírala do stropu. Obličej měla bledý – dokonce aţ příliš bledý i na Morojku. Na chviličku jsem si myslela, ţe jí vlasy zakrývají i krk, jenţe pak mi došlo, ţe to tmavé na její kůţi je krev – zaschlá krev. Hrdlo měla úplně rozervané. Bylo to tak hrůzné a neskutečné, ţe jsem nevěděla, na co se dívat dřív. Vzhledem k její poloze mohla ta ţena klidně spát. Pak jsem objevila další tělo: jen pár metrů od té ţeny leţela na boku mrtvola muţe. Koberec kolem něj byl nasáklý tmavou krví. Další tělo leţelo vedle sedačky, bylo malé, patrně ještě dítě. A na druhé straně místnosti další tělo. A další. Všude byly mrtvoly a krev. Najednou jsem si uvědomila, ţe kolem mě je samá smrt, a srdce mi začalo zběsile bušit. Ne, ne. To není moţné. Je přece den. Tak strašné věci se nestávají za denního světla. Nadechla jsem se a chtěla začít ječet, kdyţ vtom mi pusu zakryla něčí ruka v rukavici. Začala jsem se vzpouzet, ale naštěstí jsem hned ucítila Dimitrijovu vodu po holení. 18
„Proč nikdy neposlechneš?“ zeptal se. „Kdyby tady pořád ještě byli, byla bys mrtvá.“ Nemohla jsem odpovědět. Jednak proto, ţe mi pořád zakrýval pusu, a pak taky proto, ţe jsem byla v šoku. Uţ jsem viděla někoho umírat, ale nikdy jsem neviděla tolik smrti naráz. Skoro po minutě Dimitrij konečně spustil ruku, ale zůstával stát kousíček za mnou. Uţ jsem se na tu hrůzu nechtěla koukat, jenţe jsem nebyla schopná od ní odtrhnout zrak. Všude jen mrtvoly a spousta krve. Nakonec jsem se obrátila k Dimitrijovi. „Je den,“ zašeptala jsem. „Ve dne se zlý věci nestávají.“ Ze svého hlasu jsem slyšela zoufalství. Všechno mi to připadalo jako zlý sen. „Takové věci se můţou stát kdykoli,“ pověděl mi. „K tomuhle došlo nejspíš v noci, asi tak před dvěma dny.“ Odváţila jsem se znovu podívat na ta těla a zvedl se mi ţaludek. Dva dny. Dva dny být mrtví, neexistovat, aniţ by někdo vůbec věděl, ţe jste umřeli. Zrak mi padl na tělo muţe, které leţelo v obýváku u dveří do chodby. Byl vysoký a příliš dobře stavěný na to, aby to byl Moroj. Dimitrij si všiml, kam se dívám. „Arthur Schoenberg,“ prohlásil. Zírala jsem na Arthurovo zakrvácené hrdlo. „Je mrtvej,“ poznamenala jsem, jako by to nebylo dávno jasné. „Jak můţe bejt mrtvej? Jak mohl Strigoj zabít Arthura Schoenberga?“ Připadalo mi to nemoţné. Legendu přece zabít nemůţete. Dimitrij neodpověděl. Jen sevřel mou ruku, v níţ jsem drţela kůl. Trhla jsem sebou. „Kdes k tomu přišla?“ dotázal se. Uvolnila jsem stisk a nechala ho, aby si kůl vzal. „Venku. Leţelo to na zemi.“ Zvedl ten kůl a prohlíţel si ho. Leskl se ve slunečním svitu. „Prolomilo to ochranu.“ Pořád ještě jsem byla v šoku, takţe mi chvilku trvalo, neţ mi došlo, o čem to vlastně mluví. Ochrana se říkalo kouzelným kruhům, které vytvářeli Morojové. Stejně jako u 19
kůlů se při výrobě těchto kruhů pouţívala magie všech čtyř ţivlů. Vyţadovalo to silné morojské čaroděje, často hned dva na jeden element. Ochrana pak mohla Strigoje odrazit, protoţe magie je nabitá ţivotem a ve Strigojích ţádný ţivot není. Jenţe z téhle ochrany rychle vyprchávala účinnost, tudíţ bylo třeba neustále ji znovu dobíjet. Většina Morojů tyhle ochranné kruhy vůbec nepouţívala, ale na určitých místech se přesto uchovávaly. Akademie svatého Vladimíra byla jedním z nich. Tady taky byl magický kruh, ale prolomil se, kdyţ ho někdo probodl kůlem. Magie obou věcí se dostala do konfliktu a kůl vyhrál. „Strigojové se nemůţou dotknout kůlu,“ řekla jsem. Uvědomila jsem si, ţe skoro v kaţdé větě pouţívám výrazy začínající na ne. Není to jednoduché, kdyţ něco otřese vaším přesvědčením. „A ţádnej Moroj ani dhampýr by to neudělal.“ „Člověk by mohl.“ Naše pohledy se střetly. „Lidi nepomáhají Strigojům…“ Zarazila jsem se. Bylo to tu zas. Další ne. Ale jinak to nešlo. Jediná věc, na kterou můţeme v boji proti Strigojům spoléhat, jsou jejich omezení – sluneční světlo, ochrana, kůly a tak podobně. Jejich slabiny vyuţíváme proti nim. Kdyby jim ovšem pomáhali třeba lidé, kteří takovým omezením nepodléhají… Dimitrij se tvářil strnule a vypadal, ţe je připraven na cokoli. Pak se v jeho tmavých očích mihla jiskřička soucitu, kdyţ mě tak sledoval při mém duševním boji. „Tohle všechno mění, nemyslíš?“ zeptala jsem se. „Jo,“ odpověděl. „To jo.“
20
DVĚ DIMITRIJ
ZAVOLAL OPRAVDOVOU JEDNOTKU RYCHLÉHO
nasazení. Trvalo pár hodin, neţ dorazili, a mně kaţdá minuta čekání připadala jako rok. Pak uţ jsem to nevydrţela a vrátila se do auta. Dimitrij ještě podrobněji prozkoumal dům a pak si přišel sednout ke mně. Mlčeli jsme a čekali. Před očima jsem pořád měla ty hrůzy z domu. Měla jsem strach, připadala jsem si osamělá a chtěla jsem, aby mě objal nebo nějak jinak utěšil. Ihned jsem si za to v duchu vynadala. Snad potisící jsem si připomněla, ţe Dimitrij je můj trenér a nemá mě proč objímat, ať uţ je situace jakákoli. Navíc jsem chtěla být silná. Nechtěla jsem utéct do náruče chlapa, kdykoli jde do tuhého. Kdyţ se objevila první skupinka stráţců, Dimitrij otevřel dveře od auta a střelil po mně pohledem. „Měla bys vidět, jak se to dělá.“ Upřímně uţ jsem v tom domě nechtěla vidět vůbec nic, nicméně jsem ho následovala. Tyhle stráţce jsem neznala, ale Dimitrij ano. Vţdycky mi připadalo, ţe zná úplně kaţdého. Skupinka vypadala překvapeně, ţe se na místě činu motá novicka, ale nikdo z nich proti mé přítomnosti nic nenamítal. Chodila jsem za nimi, kdyţ prozkoumávali dům. Nikdo z nich se ničeho nedotýkal, jen se přikrčili u těl a zkoumali skvrny od krve a rozbitá okna. Strigojové se zjevně dostali do domu více místy neţ jen vstupními dveřmi a těmi prosklenými na terase. Stráţci spolu mluvili věcně a nedávali najevo zhnusení ani strach. Působili jako stroje. Jediná ţena z té skupiny si dřepla k Arthuru Schoenbergovi. Bylo to překvapivé, neboť ţeny stráţkyně jsou k vidění jen málokdy. Zaslechla jsem 21
Dimitrije, jak ji oslovuje Tamaro. Mohlo jí být tak kolem pětadvaceti. Černé vlasy jí sahaly sotva po ramena, coţ bylo pro stráţkyně typické. V jejích šedých očích se objevil smutek, kdyţ si prohlíţela obličej mrtvého stráţce. „Ach, Arthure,“ povzdechla. Stejně jako Dimitrij, i ona uměla v několika málo slovech vyjádřit mnohé. „Nikdy by mě nenapadlo, ţe budu svědkem něčeho takového. Byl to můj učitel.“ S dalším povzdechem vstala. Opět nasadila profesionální výraz, jako by před ní vůbec neleţel chlápek, který ji trénoval. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to její učitel. Jak se mohla takhle ovládat? Na vteřinu mě napadlo, jak by mi asi bylo, kdyby tady leţel zavraţděný Dimitrij. Ne. V ţádném případě bych nedokázala zůstat klidná. Běsnila bych. Ječela bych a do všeho kopala. A kaţdého, kdo by mi říkal, ţe všechno bude zase v pořádku, bych pořádně praštila. Naštěstí jsem nevěřila, ţe by někdo mohl přemoct Dimitrije. Viděla jsem ho zabít Strigojku a ani se u toho nezapotil. On je nepřemoţitelný. Úţasný. Bůh. To byl ale samozřejmě Arthur Schoenberg taky. „Jak to mohli udělat?“ vyjekla jsem. Upřelo se na mě šest párů očí. Čekala jsem, ţe mě Dimitrij zpraţí pohledem za to, ţe jsem tak vyhrkla, ale nijak ho to nepopudilo. „Jak mohli zabít jeho?“ Tamara s kamenným výrazem pokrčila rameny. „Stejně, jako zabíjejí kaţdého. Byl smrtelný jako my všichni.“ „Jo, ale… Byl to přece Arthur Schoenberg.“ „Pověz nám to ty, Rose,“ odtušil Dimitrij. „Dům jsi viděla. Tak nám řekni, jak to udělali.“ Jak mě tak všichni pozorovali, uvědomila jsem si, ţe moţná nakonec přece jen podstupuju tu zkoušku. Uvaţovala jsem o tom, co jsem viděla a slyšela. Polkla jsem a snaţila se domyslet, jak se nemoţné můţe stát moţným. „Jsou tady čtyři místa, kudy vnikli do domu, coţ znamená, ţe ti Strigojové byli nejmíň čtyři. Uvnitř sedm 22
Morojů… Rodina, která tady bydlela, v tý nešťastný chvíli měla zrovna návštěvu, takţe byl masakr o to větší. Tři z obětí byly děti… a tři stráţci. To je moc. Čtyři Strigojové by jich tolik nepovraţdili. Šest by jich to nejspíš zvládlo, ale to by nejdřív museli jít po stráţcích a překvapit je. Ta rodina asi zpanikařila, takţe se moc nebránila.“ „A jak by překvapili stráţce?“ chtěl vědět Dimitrij. Zaváhala jsem. Stráţce nelze tak snadno překvapit. „Protoţe byla rozbitá ochrana. V domácnosti bez ochrany by pravděpodobně stráţce musel v noci obcházet kolem domu. To tady ale nepraktikovali.“ Čekala jsem další otázku, která se nabízela, a sice, jak zlomili ochranu. Jenţe Dimitrij se na to nezeptal. Nebylo třeba. Všichni jsme to věděli. Viděli jsme ten kůl. Páteří mi opět projel mráz. Lidé spolupracující se Strigoji – s velkou skupinou Strigojů. Dimitrij jen souhlasně přikývl a celá skupinka dál pokračovala ve vyšetřování. Kdyţ jsme došli do koupelny, odvrátila jsem zrak. Uţ jsem tu místnost viděla s Dimitrijem a nijak jsem netouţila si ten záţitek zopakovat. Byl tam mrtvý muţ, jehoţ zaschlá krev ostře kontrastovala s bílými dlaţdicemi. Jelikoţ se koupelna nacházela dál v domě, nebyla v ní taková zima jako v obýváku u otevřených dveří. Rozklad tu tedy probíhal rychleji. Mrtvola zatím nesmrděla nijak příšerně, ale nedalo by se říct, ţe zrovna voní. Jak jsem se otočila, všimla jsem si na zrcadle něčeho tmavočerveného, trochu dohněda. Předtím jsem to nezaregistrovala proto, ţe mou pozornost upoutávala jen ta mrtvola. Na zrcadle bylo krví napsáno: Chudáci Badicovi. Zbylo jich tak málo. Jedna královská rodina skoro vymřela. Další ji budou následovat. Tamara opovrţlivě odfrkla a odvrátila se od zrcadla, aby si prohlédla další detaily v koupelně. Ta slova mi pořád zněla v hlavě, i kdyţ uţ jsme místnost opustili. Jedna královská rodina skoro vymřela. Další ji budou následovat.
23
Badicovi patřili k méně početným královským klanům. Ale ti, co tu byli zavraţděni, asi těţko byli poslední svého rodu. Badicových bude nejspíš kolem dvou set. Nebyl to tak početný klan jako třeba Ivaškovi. To byla ohromná a rozvětvená rodina. Kaţdopádně klan Badiců čítá mnohem víc členů neţ některé jiné královské rody. Například Dragomirové. Jediný, kdo z nich přeţil, je Lissa. Kdyby chtěli Strigojové zlikvidovat všechny královské rody, nemohli by udělat nic lepšího neţ jít po ní. Morojská krev dodává Strigojům větší sílu, takţe bych jejich touhu docela chápala. Předpokládám, ţe to, ţe si Strigojové vzali na mušku královské, je prostě součástí jejich kruté a sadistické povahy. Ironií je, ţe Strigojové by nejradši zlikvidovali celé společenství Morojů, ačkoli spousta z nich kdysi bývala Moroji. Celou tu dobu, co jsme se zdrţovali v domě, jsem myslela na to varování na zrcadle. Můj strach se brzy změnil ve vztek. Jak to mohli udělat? Jak můţe být nějaký tvor tak zvrácený a zlý, ţe něco takového provede celé rodině? Jak můţou chtít vymazat celou pokrevní linii? Jak to můţe udělat někdo, kdo byl kdysi stejný jako já a Lissa? Pomyšlení na Lissu a na to, jak by se Strigojové chtěli zbavit i jí, ve mně rozpoutalo zuřivý hněv. Intenzita toho pocitu mě úplně převálcovala. Vířilo to ve mně a narůstalo. Jako bouře, která má kaţdou chvíli propuknout. Nejraději bych rozcupovala kaţdého Strigoje, který by se mi dostal do rukou. Kdyţ jsem konečně nastoupila do auta, abychom se s Dimitrijem vrátili zpátky na Akademii, práskla jsem dveřmi tak, aţ bylo s podivem, ţe se z nich nevysypalo sklo. S údivem na mě pohlédl. „Co se děje?“ „To myslíš váţně?“ obořila jsem se na něj. „Jak se na to vůbec můţeš ptát? Byl jsi tam. Viděl jsi to.“ „Ano,“ připustil. „Ale nevybíjím si zlost na autě.“
24
Zapnula jsem si pás a zamračila se. „Nenávidím je. Všechny je nenávidím! Kdybych tam tak byla! Roztrhala bych je na cucky!“ Téměř jsem křičela. Dimitrij se na mě s klidným výrazem zadíval, ale bylo znát, ţe ho ten můj výbuch udivil. „Tomu váţně věříš?“ otázal se. „Vidělas, co tam Strigojové napáchali, a myslíš, ţe by sis vedla líp neţ Art Schoenberg? Vzpomeň si, co dokázala Natálie.“ Zaváhala jsem. Kdyţ se Lissina sestřenka Natálie stala Strigojkou, setkala jsem se s ní jen krátce. Pak se tam naštěstí objevil Dimitrij a zabil ji. I kdyţ to byla čerstvá Strigojka – slabá a nezkušená –, doslova mě odhodila přes celou místnost. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. V tu chvíli jsem si připadala hrozně hloupá. Viděla jsem, co Strigojové dokáţou. Kdybych se proti nim bezmyšlenkovitě vyřítila, nejspíš by to skončilo mou rychlou smrtí. Stávala se ze mě drsná stráţkyně, ale stejně jsem se měla pořád hodně co učit. Navíc jedna sedmnáctiletá holka by se těţko mohla postavit šesti Strigojům. Otevřela jsem oči. „Promiň,“ řekla jsem, kdyţ jsem se konečně zase začala ovládat. Vztek uţ pomalu přecházel. Netušila jsem, kde se to ve mně vzalo. Mám výbušnou povahu a často jednám impulzivně, ale tohle bylo moc i na mě. Hnus. „To nic,“ odvětil Dimitrij. Natáhl se a poloţil ruku na moji. Po chviličce ji zase odtáhl a nastartoval auto. „Byl to dlouhý den, pro nás všechny.“ Kdyţ jsme se kolem půlnoci vrátili na Akademii svatého Vladimíra, všichni uţ o tom masakru věděli. Vampýří školní den právě končil a já víc neţ čtyřiadvacet hodin nespala. Slzely mi oči a byla jsem zpomalená, tak mi Dimitrij ihned nakázal, abych šla rovnou na svou kolej a vyspala se. On samozřejmě vypadal bděle a ve střehu, připraven na cokoli. Občas jsem pochybovala o tom, ţe vůbec někdy spí. Zamířil 25
k ostatním stráţcům, kteří právě probírali ten útok, a já mu slíbila, ţe si půjdu hned lehnout. Jakmile jsem mu zmizela z dohledu, zahnula jsem ke knihovně. Musela jsem vidět Lissu. Pouto mi napovídalo, ţe se nachází právě tam. Kdyţ jsem kráčela po kamenném chodníku přetínajícím nádvoří, na jehoţ jedné straně stála moje kolej a na druhé hlavní budova druhého stupně, byla naprostá tma. Trávník pokrýval sníh, ale chodník byl pečlivě umetený a neklouzal. To mi připomnělo zanedbaný dům ubohých Badicových. Budova, kde se nacházela jídelna a knihovna, byla veliká, postavená v gotickém stylu. Působila spíš jako z nějakého historického filmu neţ jako součást školy. Uvnitř panovalo ovzduší tajemna a dávné historie. Mohutné kamenné zdi a starodávné obrazy kontrastovaly s počítači a fosforeskujícími světly. Moderní technologie tu zakořenily, ale nikdy atmosféře školy nedominovaly. Proklouzla jsem elektronickou bránou do knihovny a okamţitě jsem zamířila dozadu, kde se přechovávaly zeměpisné knihy a cestopisy. Samozřejmě jsem tam našla Lissu. Seděla na zemi a opírala se o polici s knihami. „Ahoj,“ pozdravila mě a vzhlédla od knihy, kterou měla rozloţenou na koleni. Z obličeje si odhrnula pár pramenů světlých vlasů. Její přítel Christian leţel na zemi u ní s hlavou opřenou o její druhé koleno. Pozdravil mě jen pokývnutím. Vzhledem k tomu, ţe jsme se nikdy zrovna nemuseli, i tohle kývnutí od něj působilo, jako by mě vřele objal. Přestoţe se Lissa usmívala, cítila jsem z ní napětí a strach. „Slyšelas o tom?“ optala jsem se a usedla s překříţenýma nohama na zem. Její úsměv zmizel a nepříjemné pocity strachu ještě zesílily. Byla jsem ráda, ţe díky našemu poutu ji můţu líp chránit, ale svoje vlastní obavy jsem opravdu nepotřebovala zvětšovat. „To je hrůza,“ prohlásila a zachvěla se. Christian se nadzvedl a propletl své prsty s jejími. Stiskl jí ruku. Ona jeho stisk opětovala. Ti dva byli tak sladce zamilovaní, ţe 26
pokaţdé, kdyţ jsem byla s nimi, měla jsem dojem, ţe si po těch sladkostech musím jít vyčistit zuby. I teď tomu podléhali, coţ ale určitě způsobily ty zvěsti o masakru. „Povídali… Povídali, ţe tam bylo šest nebo sedm Strigojů. A ţe jim lidi pomohli prolomit ochranu.“ Opřela jsem si hlavu o polici. Novinky vskutku cestují rychle. Náhle jsem si připadala tak slabá. „To je fakt.“ „Váţně?“ zeptal se Christian. „Myslel jsem, ţe jsou to jen kecy paranoidních cvoků.“ „Ne…“ Vtom mi došlo, ţe nikdo neví, kde jsem dneska byla. „Byla… byla jsem tam.“ Lissa vyvalila oči a skrz pouto ke mně dolehl její šok. Dokonce i Christian se tvářil váţně. Kdyby to všechno nebylo tak strašlivé, měla bych radost, ţe se mi ho podařilo vykolejit. „Děláš si srandu,“ vypravil ze sebe nejistě. „Myslela jsem, ţes jela na kvalifikaci…“ Lissu zradil hlas. „Taky ţe ano,“ řekla jsem. „Jenţe jsme se ocitli ve špatnou dobu na špatným místě. Bydlel tam stráţce, kterej mě měl přezkoušet. Vešli jsme s Dimitrijem do domu a…“ Nedokázala jsem to dopovědět. Znovu se mi vybavila ta krev a smrt v domě Badicových. Lissa se zatvářila ustaraně. „Rose, jsi v pořádku?“ dotázala se jemně. Lissa je moje nejlepší kamarádka, ale nechtěla jsem, aby věděla, jak mě to vyděsilo a rozzuřilo. Chtěla jsem být nelítostná. „Je mi fajn,“ procedila jsem skrz zuby. „Jaký to bylo?“ vyptával se Christian. Z jeho hlasu zaznívala zvědavost, ale i provinění – jako kdyby si uvědomoval, ţe není správné ptát se na tak děsivou věc. Jenţe si nemohl pomoct. Impulzivní jednání byla jedna věc, kterou jsme měli společnou. „Bylo to…“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nechci o tom mluvit.“ Christian uţ se nadechoval k přemlouvání, ale Lissa ho jednou rukou pohladila po hladkých černých vlasech. To 27
něţné gesto ho umlčelo. Na chvilku zavládlo trapné ticho. Četla jsem Lisse myšlenky, takţe jsem věděla, ţe je na ty novinky strašně zvědavá. „Říkají, ţe tohle udělá o svátcích pěkný chaos v návštěvách,“ prohlásila po chvíli. „Christianova teta se sem chystá, ale většina lidí teď nechce cestovat. A taky chtějí, aby jejich děti zůstaly tady, v bezpečí. Bojí se, ţe tahle skupina Strigojů můţe zaútočit kdekoli.“ Takové důsledky útoku mi zatím vůbec nedocházely. Do Vánoc zbýval jen asi týden. Tou dobou většina Morojů cestuje. Studenti jezdí domů za rodiči, rodiče zase za dětmi do kampusu. „To znamená, ţe spousta rodin se o svátcích nesejde,“ zamumlala jsem. „A taky to překazí královský sešlosti,“ poznamenal Christian. Jeho váţné rozpoloţení netrvalo dlouho. „Víte, jak to vypadá touhle dobou – vţdycky spolu soupeří, kdo uspořádá bombastičtější oslavu. Teď nebudou vědět, co dělat.“ To bylo jasné. Můj ţivot byl hlavně o bojování, ale Morojové taky bojovali – především s urozenými a královskými. Sváděli své vlastní bitvy a za zbraně měli slova a politická spojenectví. Já tedy preferuju přímější způsoby boje, jako třeba kopy a údery. Lissa s Christianem se nejspíš dostanou do problémů. Oba pocházejí z královských rodin, coţ znamená, ţe na ně budou upírat pozornost jak lidi z Akademie, tak mimo ni. Pro ně to je ještě horší neţ pro většinu královských Morojů. Christianova rodina ţije ve stínu, který na ni vrhli jeho rodiče. Úmyslně se stali Strigoji a vyměnili tak magii a morálku za nesmrtelnost a zabíjení druhých. Uţ jsou mrtví, jenţe ani tak Christianova rodina není právě důvěryhodná. Všichni si myslí, ţe z Christiana se taky kdykoli můţe stát Strigoj. Jeho drsnost a černý humor mu nijak nepomáhají, aby je přesvědčil o opaku.
28
Na Lissu se zase všichni zaměřují proto, ţe je poslední ţijící členkou své rodiny. V ţádném jiném Morojovi nekoluje dost krve Dragomirů na to, aby se mohl pyšnit jejich jménem. Její budoucí manţel by s největší pravděpodobností měl mít nějaké předky mezi Dragomiry, aby se z jejich dětí stali pokračovatelé rodu. Jenţe teď byla Lissa jediná, coţ z ní dělalo skoro aţ celebritu. Jak jsem o tom uvaţovala, vzpomněla jsem si na varování napsané na zrcadle. Zvedl se mi ţaludek. Znovu se ve mně vzedmula vlna hněvu a zoufalství, ale rozhodla jsem se přehlušit je vtipkováním. „Měli byste se snaţit řešit problémy po našem. Vám královským by taky prospělo tu a tam někomu jednu vrazit.“ Lissa i Christian se tomu zasmáli. Podíval se na ni s úsměvem, který odhalil jeho špičáky. „Co myslíš? Vsadím se, ţe bych tě přepral, kdyby to bylo jeden na jednoho.“ „O tom si můţeš nechat leda tak zdát,“ utahovala si z něj. Její nepříjemné pocity trochu polevily. „Vlastně se mi o tom uţ zdálo,“ prohlásil a zadíval se jí do očí. Z jeho hlasu zaznívala smyslnost, která jí zrychlovala tep. Pocítila jsem bodnutí ţárlivosti. Celý ţivot jsme byly nejlepší kamarádky. Dokáţu číst její myšlenky. Faktem ale bylo, ţe nedílnou součástí jejího světa teď byl Christian, který hrál roli, jakou já bych hrát nikdy nemohla. Stejně tak on by se nikdy nemohl stát součástí mého spojení s Lissou. Oba jsme se s tím tak nějak smířili, ale ani jednomu z nás se nelíbilo, ţe se musíme dělit o její pozornost. Občas se zdálo, ţe příměří, které jsme zachovávali pro její dobro, je tenké jako list papíru. Lissa mu přejela rukou po tváři. „Chovej se slušně.“ „Chovám se slušně,“ ujistil ji trochu ochraptělým hlasem. „Občas. Někdy ale nechceš, abych…“ S povzdechem jsem se zvedla. „Boţe. Radši uţ vás nechám o samotě.“
29
Lissa zamrkala a odvrátila zrak od Christiana. Najednou vypadala, ţe se cítí trapně. „Promiň,“ zamručela. Tváře jí trochu zčervenaly. Jelikoţ byla bledá jako většina Morojů, dodávalo jí to na kráse. Ne ţe by to potřebovala. „Nemusíš nikam chodit…“ „Ne, to je v pohodě. Padám únavou,“ oznámila jsem jí. Christian nevypadal, ţe by ho můj odchod nějak mrzel. „Uvidíme se zítra.“ Otočila jsem se, ale Lissa za mnou ještě zavolala: „Rose? Určitě… Určitě jsi v pořádku? Po tom všem, co se stalo?“ Zadívala jsem se do jejích nefritově zelených očí. Tvářila se tak ustaraně, aţ se mi z toho svíralo srdce. I kdyţ jsem osobou, která je jí na světě nejbliţší, nechci, aby se ona strachovala o mě. Moje práce je udrţet ji v bezpečí. Ona by si neměla lámat hlavu, jak mě ochránit – obzvlášť kdyţ mají teď Strigojové dlouhý seznam královských, které touţí zlikvidovat. Obdařila jsem ji kyselým úsměvem. „Jsem v pohodě. Nemáte si s čím dělat starosti, teda krom toho, abyste ze sebe nestrhali hadry, neţ stihnu zmizet.“ „V tom případě bys uţ měla jít,“ prohlásil suše Christian. Šťouchla do něj loktem a já obrátila oči v sloup. „Dobrou,“ rozloučila jsem se. Jakmile jsem se k nim otočila zády, usmívat jsem se přestala. S těţkým srdcem jsem se vrátila na svou kolej a jen jsem doufala, ţe se mi nebude zdát o Badicových.
30
TŘI KDYŢ
JSEM SEBĚHLA ZE SCHODŮ NA TRÉNINK PŘED
vyučováním, hala na koleji byla plná vzrušeně debatujících lidí. Ten rozruch mě nijak nepřekvapil. Po událostech minulé noci nikdo dobře nespal. Bylo mi jasné, ţe ani já, ani moji spoluţáci tak snadno nezapomeneme na to, co se stalo u Billingsu. Jak jsem pozorovala výrazy noviců, všimla jsem si něčeho podivného. Pořád tu panovalo napětí a strach ze včerejších událostí, ale objevilo se v tom i něco nového – vzrušení. Dva čerství novicové téměř jásali, i kdyţ se snaţili bavit tlumeně. Opodál stála skupinka studentů mého věku, kteří divoce gestikulovali a nadšeně se smáli. Zjevně mi tu něco unikalo – pokud ovšem včerejšek nebyl jen zlý sen. Vyţadovalo hodně sebeovládání, abych se mezi ně nevrhla a nezačala se vyptávat, co se děje. Kdybych se zdrţela, přišla bych pozdě na trénink. Stejně jsem ale byla hrozně zvědavá. Našli snad ty Strigoje a jejich lidské pomocníky? To by byla jistě dobrá zpráva, ale cosi mi napovídalo, ţe tady jde o něco jiného. Otevřela jsem dveře ven a v duchu si zoufala, ţe se to dozvím aţ u snídaně. „Hathawayová, nezdrhej,“ ozval se zpěvavý hlas. Ohlédla jsem se a ušklíbla. Doběhl mě Mason Ashford, další novic a můj dobrý kámoš. Srovnal se mnou krok. „Je ti dvanáct nebo co?“ ušklíbla jsem se a mířila dál k tělocvičně. „Skoro,“ prohlásil. „Včera mi chyběl tvůj úsměv. Kdes byla?“ O mojí návštěvě v domě Badicových se tu evidentně ještě nevědělo. Nebylo to ţádné tajemství, ale nechtělo se mi 31
kaţdému na potkání popisovat ty hrůzné detaily. „Měla jsem trénink s Dimitrijem.“ „Boţe,“ povzdechl Mason. „Ten chlap na tobě pracuje pořád. Uvědomuje si vůbec, ţe nás připravuje o tvoji krásu a šarm?“ „Chyběl ti můj úsměv? Krása a šarm? Nezdá se ti, ţe na to takhle po ránu jdeš trochu zostra?“ zasmála jsem se. „Hele, jen říkám, jak to je. Máš štěstí, ţe ti věnuje pozornost někdo tak dokonalej, příjemnej a chytrej jako já.“ Dál jsem se smála. Mason rád flirtoval a se mnou obzvlášť. Částečně asi taky proto, ţe jsem ve flirtování dobrá a ráda mu vracím jeho naráţky. Jenţe vím, ţe jeho city ke mně jsou víc neţ jen přátelské, a já se pořád nemůţu rozhodnout, co k němu vlastně cítím. Oba máme stejný smysl pro přiblblý humor a často jsme středem pozornosti. Má nádherné modré oči a věčně rozcuchané zrzavé vlasy. Je roztomilý. Ale bylo by pro mě těţké začít s někým chodit, kdyţ pořád vzpomínám, jak jsem se ocitla s Dimitrijem polonahá v posteli. „Dokonalej, příjemnej a chytrej, jo?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nemyslím, ţe mi věnuješ stejnou pozornost jako svýmu egu. Někdo by ti měl trochu srazit hřebínek.“ „Jo, fakt?“ podivil se. „Aţ budem na sjezdovce, můţeš se o to pokusit.“ Zastavila jsem se. „Kde?“ „Na sjezdovce.“ Naklonil hlavu na stranu. „Přece na tom lyţáku.“ „Na jakým lyţáku?“ Zjevně mi něco váţného unikalo. „Kdes byla ráno?“ dotázal se a díval se na mě, jako bych spadla z višně. „V posteli! Vstávala jsem asi před pěti minutama. Takţe začni hezky od začátku a řekni mi, o čem to vlastně mluvíš.“ Jak jsme stáli, dala se do mě zima. „A pojďme.“ Šli jsme. „Takţe víš, ţe se teď všichni bojí pustit děcka domů na Vánoce? No a v Idahu je ohromný lyţařský středisko, který 32
vyuţívají jenom královský a bohatý Morojové. Majitelé to teď hodlají otevřít pro studenty Akademie a jejich rodiny – a vlastně pro všechny Moroje, co tam chtějí. Kdyţ budou všichni na jednom místě, kde navíc bude hlídat hafo stráţců, bude to naprosto bezpečný.“ „To nemůţeš myslet váţně,“ řekla jsem. Došli jsme do tělocvičny, konečně do tepla. Mason horlivě přikyvoval. „Je to pravda. To místo je prý úţasný.“ Zazubil se na mě tak, ţe jsem se na něj taky musela usmát. „Budeme tam vegetit jako králové, Rose. Aspoň týden nebo tak nějak. Den po Vánocích odjíţdíme.“ Stála jsem tam, nadšená i ohromená. Tohle jsem nečekala. Váţně to byl skvělý nápad, takhle se aspoň rodiny budou moct setkat v bezpečí. A na jakém místě! Královské lyţařské středisko. Čekala jsem, ţe většinu prázdnin strávím poflakováním po Akademii a čučením na telku s Lissou a Christianem. A teď budu bydlet v pětihvězdičkovém hotelu. Humři k večeři. Masáţe. Pěkní instruktoři na lyţování… Masonovo nadšení bylo nakaţlivé. Začínala jsem se těšit čím dál víc, ale pak mě to náhle přešlo. Zadíval se na mě a ihned si té proměny všiml. „Co se děje? Bude to super.“ „To jo,“ přiznala jsem. „Chápu, ţe jsou všichni nadšením bez sebe, jenţe důvod, proč jedeme do toho luxusního střediska, je…, no, ţe nějaký lidi umřeli. Nepřijde ti to drsný?“ Mason uţ se netvářil aţ tak nadšeně. „Jo, ale my jsme naţivu, Rose. Nemůţem přestat ţít proto, ţe jiný lidi umřeli. Navíc musíme zajistit, aby jich neumřelo ještě víc. Proto je tak bezva nápad jet právě tam. To místo je bezpečný.“ V očích se mu objevil hrozivý záblesk. „Boţe, uţ se nemůţu dočkat, aţ odtud vypadnem. Po tom, co jsem slyšel, bych nejradši sejmul nějakýho Strigoje. Proč nemůţeme jet hned? Vţdyť není důvod tu zůstávat. Pomoc navíc by se stráţcům jistě hodila a my přece umíme všechno, co potřebujeme.“ 33
Jeho plamenný proslov mi připomněl můj včerejší výbuch, i kdyţ Mason byl o něco klidnější. Jeho nedočkavost vrhnout se do boje byla impulzivní a naivní, zatímco ta moje se zrodila z jakési zvláštní temné iracionality. Pořád jsem tomu tak docela nerozuměla. Kdyţ jsem neodpověděla, Mason na mě zmateně pohlédl. „Ty nechceš?“ „Nevím, Mase.“ Zírala jsem na podlahu, abych se mu nemusela podívat do očí. Prohlíţela jsem si špičku svojí boty. „Totiţ nechci, aby venku Strigojové napadali lidi. A teoreticky je chci zastavit…, jenţe na to zatím ani náhodou nejsme připravení. Viděla jsem, co dokáţou… A nevím. Spěch nic nevyřeší.“ Zavrtěla jsem hlavou. Určitě to muselo působit, jako ţe to vzdávám. Znělo to tak logicky a opatrně. Skoro jako od Dimitrije. „Ale beztak je to jedno, protoţe k ničemu takovýmu nedojde. Takţe bychom se spíš měli těšit na ten lyţák, co?“ Mason střídal nálady dost rychle, takţe se ihned dostal do svého původního bezstarostného rozpoloţení. „Jasně. A ty by ses měla rozpomenout, jak se lyţuje, protoţe tě tam hodlám vytáhnout na sjezdovku, abys mi srazila hřebínek. Teda ne ţe k něčemu takovýmu opravdu dojde.“ Znovu jsem se usmála. „Chlapče, to bude smutný, aţ se kvůli mně rozbrečíš. Uţ teď se cítím provinile.“ Otevřel pusu, aby odpověděl něco chytrolínského, ale vtom za mnou něco nebo někoho zahlédl. Otočila jsem se a uviděla Dimitrije, jak k nám rázuje z opačné strany tělocvičny. Mason mi vysekl galantní poklonu. „Tvůj pán a vládce. Uvidíme se později, Hathawayová. Začni uţ plánovat svou lyţařskou strategii.“ Otevřel dveře a zmizel do tmy. Připojila jsem se k Dimitrijovi. Stejně jako ostatní novicové dhampýři jsem polovinu vyučování věnovala tréninku stráţců. Byl to buď boj, nebo učení o Strigojích a jak se jim bránit. Novicové měli někdy cvičení i po vyučování. Kaţdopádně já byla výjimka. 34
Pořád jsem si odpykávala trest za to, ţe jsem utekla z Akademie svatého Vladimíra. Viktor Daškov představoval pro Lissu příliš velké ohroţení. Jenţe naše prodlouţené prázdniny se neobešly bez důsledků. Jelikoţ jsme byly pryč dva roky, spoustu jsem toho zameškala a teď jsem to musela všechno dohnat. Takţe jsem měla trénink navíc před vyučováním i po něm. S Dimitrijem. Vedení školy nevědělo, ţe se tím trénuju i v tom, jak se vyhýbat pokušení. Ale kdyţ odhlédnu od toho, ţe mě Dimitrij přitahuje, učila jsem se rychle. S jeho pomocí uţ jsem skoro dohnala pokročilejší studenty. Protoţe na sobě neměl kabát, bylo mi jasné, ţe dneska budeme pracovat uvnitř, coţ pro mě byla dobrá zpráva. Venku mrzlo. Ale tohle moje štěstí se nedalo srovnat s tím, co jsem pocítila, kdyţ jsem uviděla, co umístil do jedné z místností na cvičení. U vzdálenější zdi stály figuríny, které vypadaly jako ţivé. Ţádné pytle vycpané slámou. Byli tam muţi i ţeny v normálním oblečení, kůţi měli z gumy a kaţdý z nich měl jinou barvu vlasů i očí. Tvářili se buď šťastně, nebo vyděšeně, nebo naštvaně. S těmito figurínami uţ jsem dřív pracovala, pouţívala jsem je k nácviku kopanců a ran. Ale nikdy jsem u nich nepouţívala to, co právě drţel Dimitrij v ruce: stříbrný kůl. „Bomba,“ vydechla jsem. Kůl byl stejný jako ten, co jsem našla u domu Badicových. Dole měl rukojeť bez ozdob. Tam ale veškerá podobnost s obyčejnou dýkou končila. Kůl neměl ploché ostří, ale tlustý kuţelovitý tvar zakončený špičkou, tak trochu jako rampouch. Celá ta věc byla jen o málo kratší neţ moje předloktí. Dimitrij se ledabyle opřel o zeď. Tenhle postoj mu mimořádně slušel, i kdyţ měřil skoro sto devadesát. Jednou rukou vyhodil kůl do vzduchu. Několikrát se tam otočil a pak se zase snesl k zemi. Chytil ho za rukojeť. 35
„Prosím tě, řekni mi, ţe se s tím dneska naučím zacházet,“ ţadonila jsem. V temných hlubinách jeho očí to zajiskřilo pobavením. Myslím, ţe občas měl problém zachovat si klidný výraz, kdyţ jsem něco plácla. „Budeš mít štěstí, kdyţ tě dneska nechám jenom to podržet,“ odvětil. Opět vyhodil kůl do vzduchu. Touţebně jsem zbraň sledovala. Chtěla jsem mu říct, ţe uţ jsem jeden v ruce měla, ale moc dobře jsem si uvědomovala, ţe tahle logika by k ničemu nevedla. Radši jsem hodila svůj bágl na zem, sundala si kabát a s očekáváním si zaloţila ruce. Měla jsem na sobě volné kalhoty se šňůrkou kolem pasu a tílko s kapuci. Tmavé vlasy jsem měla brutálně staţené do culíku. Byla jsem připravená na cokoli. „Chceš mi vykládat, jak kůly fungujou a proč bych při zacházení s nimi měla být opatrná,“ prohlásila jsem. Dimitrij si přestal hrát s kůlem a s údivem se na mě zadíval. „No tak,“ zasmála jsem se. „Myslíš, ţe nevím, jak pracuješ? Vţdyť spolu trénujeme uţ skoro tři měsíce. A vţdycky se nejdřív probírá bezpečnost a zodpovědnost, neţ stihnu udělat nějakou srandu.“ „Aha,“ poznamenal. „Takţe uţ jsi nejspíš na všechno přišla sama. No tak pokračuj ve vyučování. Já tady jenom počkám, kdybys mě náhodou potřebovala.“ Zastrčil kůl do koţeného pouzdra, které měl připevněné k opasku, a pohodlně se opřel o zeď s rukama v kapsách. Čekala jsem, protoţe jsem myslela, ţe si ze mě jenom utahuje. Kdyţ ale nic dalšího neřekl, došlo mi, ţe to myslel váţně. Pokrčila jsem rameny a začala vykládat všechno, co jsem věděla. „Stříbro vţdycky silně působí na všechny magický bytosti – můţe jim pomoct, nebo naopak ublíţit, kdyţ do něj dáš dost síly. Tyhle kůly jsou váţně drsný, protoţe čtyři Morojové při jejich nabíjení musejí pouţít všechny ţivly.“ 36
Zamračila jsem se, protoţe mě najednou něco napadlo. „Vlastně kromě éteru. Takţe tyhle věcičky jsou supernabitý a je to jediná zbraň, která neslouţí k sekání hlav, ale přesto můţe Strigoje šeredně zranit. Abys ho zabil, je třeba mu kůlem probodnout srdce.“ „A zraní tebe?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Teda kdybys mi s ním probodl srdce, tak jo, ale nebolelo by mě to tak jako Moroje. Těm stačí jen škrábnutí a parádně je to bolí, ale ne tolik jako Strigoje. A lidem kůly taky neublíţí.“ Na chvilku jsem zmlkla a nepřítomně se zadívala z okna za Dimitrijem. Sklo pokrývala křišťálová námraza, ale toho jsem si nevšímala. Zmínka o lidech a kůlech mě v duchu odvedla zpět do domu Badicových. Mysl mi ovládla krev a smrt. Kdyţ jsem zaznamenala, jak mě Dimitrij pozoruje, pokusila jsem se ty myšlenky potlačit a zase se soustředit na vyučování. Dimitrij jen občas přikývl nebo poloţil nějakou doplňující otázku. Jak čas ubíhal, kaţdou chvíli jsem čekala, ţe mě zarazí a řekne mi, ţe můţu cvičit s figurínami. Jenţe čekal, dokud do konce našeho tréninku nezbývalo jen deset minut, a pak mě zavedl k jedné figuríně – byl to blonďák s kozí bradkou. Dimitrij vytáhl z pouzdra kůl, ale nepodal mi ho. „Kam to vrazíš?“ zeptal se. „Do srdce,“ odpověděla jsem podráţděně. „Uţ jsem ti to řekla snad stokrát. Můţu to udělat hned?“ Usmál se. „Kde je srdce?“ Pohledem jsem mu naznačila, ţe to snad nemůţe myslet váţně. Jen trochu pokrčil rameny. Přehnaně důrazně jsem ukázala na levou stranu panákova hrudníku. Dimitrij zavrtěl hlavou. „Tam srdce není,“ oznámil mi. „Jasně, ţe je. Lidi si dávají ruku na srdce, kdyţ skládají přísahu věrnosti nebo kdyţ zpívají hymnu.“ Dál na mě koukal a vyčkával. 37
Otočila jsem se zase k figuríně a prohlíţela si ji. Vzpomněla jsem si na kurz první pomoci a na to, kam se má dávat ruka. Poklepala jsem do středu panákova hrudníku. „Tady?“ Povytáhl obočí. Vţdycky mi to připadalo neodolatelné, ale dneska mě to jen rozčilovalo. „Nevím,“ odpověděl. „Je tam?“ „Na to se tě ptám!“ „Neměla by ses mě ptát. Copak se ve škole neučíte o stavbě těla?“ „Jo. V prváku. To jsem byla na ‚prázdninách‘, vzpomínáš?“ Ukázala jsem na lesklý kůl. „Uţ se ho můţu dotknout, prosím?“ Zamával kůlem, který se ve světle zaleskl, a pak ho znovu schoval do pouzdra. „Aţ se příště uvidíme, chci, abys mi řekla, kde se nachází srdce. Přesně. A taky budu chtít vědět, čím vším musí kůl cestou do srdce projít.“ Zpraţila jsem ho zuřivým pohledem, který ovšem – soudě dle jeho výrazu – zas tak zuřivý nebyl. Snad podesáté jsem si pomyslela, ţe Dimitrij je ten nejvíc sexy chlap, jakého země nosí. Na první hodinu, bojová umění, jsem zamířila s mizernou náladou. Nerada jsem si před Dimitrijem připadala neschopná. A taky jsem hrozně chtěla pouţít ten kůl. Při vyučování jsem si vybíjela vztek na komkoli, koho jsem zrovna mohla praštit nebo nakopnout. Ale kdyţ hodina skončila, nikdo si uţ se mnou netouţil změřit síly. Nedopatřením jsem uhodila Meredith – jednu z mála holek ve třídě – a praštila jsem ji tak tvrdě, ţe ji to bolelo i přes chrániče. Nejspíš bude mít ošklivou modřinu. Pořád na mě koukala, jako bych to udělala schválně, a moje omluvy nebrala na vědomí. Pak za mnou zase přišel Mason. „Teda,“ hvízdl, kdyţ viděl můj výraz. „Kdo tě tak vytočil?“ Hned jsem mu vylíčila svoje peripetie se stříbrným kůlem a srdcem. 38
Rozchechtal se, coţ mě rozzuřilo ještě víc. „Jak můţeš nevědět, kde je srdce? Hlavně kdyţ vezmu v úvahu, kolik uţ jsi jich zlomila.“ Podívala jsem se na něj stejně zle jako na Dimitrije. Tentokrát to zabralo. Mason zbledl. „Belikov je úchylnej grázl, kterej by zaslouţil hodit do díry plný vzteklejch zmijí za to, co ti dneska ráno provedl.“ „Díky,“ řekla jsem. Pak jsem se zamyslela. „Můţou být zmije vzteklý?“ „Nechápu, proč by nemohly. Všechno můţe být vzteklý. Asi.“ Přidrţel mi dveře do chodby. „Ale kanadský husy jsou moţná horší neţ zmije.“ Dlouze jsem se na něj zahleděla. „Kanadský husy jsou smrtelnější neţ zmije?“ „Uţ jsi někdy zkoušela ty potvory nakrmit?“ dotázal se váţným tónem. Váţnost mu ovšem dlouho nevydrţela. „Jsou zákeřný. Kdyţ tě hodí mezi zmije, umřeš rychle. Ale husy? To by trvalo celý dny. Víc bys trpěla.“ „Hmmm. Tak nevím, jestli tohle na mě má udělat dojem, anebo jestli mě má vyděsit, ţe uvaţuješ o takovejch věcech,“ poznamenala jsem. „Jen se snaţím najít nějaký kreativní způsob, jak pomstít tvou ztracenou čest, toť vše.“ „Nikdy jsi mi nepřipadal jako kreativní typ, Mase.“ Stáli jsme před učebnou, kde měla probíhat druhá vyučovací hodina. Mason se pořád tvářil vesele, ale kdyţ znovu promluvil, jeho hlas zněl naléhavě. „Rose, kdyţ jsem s tebou, napadají mě nejrůznější kreativní věci.“ Pořád jsem se řehtala těm zmijím, ale tohle mě zarazilo. Udiveně jsem na něj zírala. Mason mi vţdycky připadal milý, ale kdyţ se teď na mě tak váţně díval, poprvé mi přišel sexy. „No ne, podívejme na to,“ zasmál se. Všiml si totiţ, jak moc mě vykolejil. „Rose nenachází slov. AshfordHathawayová 1:0.“
39
„Hele, nechci tě rozbrečet ještě před tím lyţákem. To by nebyla ţádná sranda, kdybych tě zničila dřív, neţ se vůbec dostanem na sjezdovku.“ Zachechtal se a vešli jsme do místnosti. Čekala nás hodina teorie bodyguardů, která se odehrávala ve třídě, a ne venku. Byla to příjemná přestávka mezi cvičením. Dnes stáli před tabulí tři stráţci, kteří nepatřili k těm školním. Nejspíš prázdninoví návštěvníci. Do kampusu uţ se začínali sjíţdět rodiče se svými stráţci, aby doprovodili své děti do lyţařského střediska. Můj zájem o ně ale ihned opadl. Jeden z nich byl dlouhán, kterému bylo asi tak sto let, ale vypadal, ţe by s klidem nakopal někoho do zadku. Druhý byl asi v Dimitrijově věku. Byl hodně opálený a dobře stavěný, takţe těch pár holek ve třídě jen vzdychalo. Poslední ze stráţců byla ţena. Nazrzlé kudrnaté vlasy měla ostříhané nakrátko a hnědé oči zamyšleně přimhouřené. Jak uţ jsem řekla, spousta dhampýrek chce radši mít děti neţ být stráţkyněmi. Protoţe patřím k té hrstce ţen vykonávajících tuhle profesi, vţdycky moc ráda potkávám jiné – jako Tamaru. Aţ na to, ţe tohle nebyla Tamara. Tohle byl někdo, koho znám uţ léta, někdo, jehoţ přítomnost vyvolává jen hrdost a vzrušení. Ale já cítila rozladění. Rozladění, vztek a rozhořčení. Ta ţena, která stála před celou třídou, byla moje matka.
40
ČTYŘI NEMOHLA
JSEM TOMU UVĚŘIT.
JANINE HATHAWAYOVÁ.
Moje matka. Moje šíleně slavná a bohuţel neustále nepřítomná matka. Nebyla sice ţádný Arthur Schoenberg, nicméně ve světě stráţců měla hvězdnou pověst. Celá léta jsem ji neviděla, protoţe byla pořád pryč na nějaké šílené misi. A teď… Teď byla v Akademii – přímo přede mnou – a ani se neobtěţovala dát mi vědět, ţe přijede. To je teda mateřská láska! Co tady, k sakru, vůbec dělá? Odpověď přišla rychle. Všichni Morojové, kteří přijeli do kampusu, s sebou měli své stráţce. Moje matka chránila šlechtice z klanu Szelských a sem přijelo na prázdniny hned několik členů téhle rodiny. Samozřejmě musela být s nimi. Sesunula jsem se na ţidli a připadala si hrozně. Věděla jsem, ţe mě jednou musí přijet navštívit, jenţe její pozornost byla zaměřena jinam. Měla na sobě dţíny, béţové tričko a dţínovou bundu, která byla snad nejnudnějším kusem oděvu, jaký jsem kdy viděla. Měřila jen 150 centimetrů, takţe ji ostatní stráţci převyšovali, ale ona přesto působila vyšším dojmem. Náš instruktor Stan představil hosty a oznámil, ţe se s námi podělí o svoje ţivotní zkušenosti. Přecházel vpředu po místnosti sem a tam a během řeči vraštil jeţaté obočí. „Vím, ţe je to neobvyklé,“ povídal. „Stráţci, kteří sem jezdí na návštěvu, většinou nemají čas zúčastnit se vyučování. Nicméně naši tři hosté si našli chvíli, aby si s vámi dnes promluvili, kdyţ se nedávno stalo něco tak strašného…“ Na chviličku se odmlčel a nikdo neměl potřebu upřesňovat, o čem to vlastně mluví. O útoku na 41
Badicovy. Odkašlal si a pokračoval. „Ve světle toho, co se stalo, nás napadlo, ţe by mohlo být prospěšné, abyste se něčemu přiučili od těch, kdo uţ pracují v terénu.“ Třída napjatě a nadšeně naslouchala. Poslouchat historky – zejména takové, v nichţ se vyskytuje spousta krve a akce – je přece jen záţivnější neţ studovat učebnice. A zjevně si to mysleli i někteří ze stráţců kampusu. Často se chodili dívat na naše vyučování, ale dnes jich tu bylo poněkud více neţ obvykle. Vzadu mezi nimi stál i Dimitrij. S povídáním začal ten postarší chlápek. Jeho vyprávění mě do sebe úplně vtáhlo. Vykládal, jak se ztratil nejmladší syn z rodiny, kterou chránil. Stalo se to na veřejném prostranství, kde číhali Strigojové. „Slunce se právě chýlilo k západu,“ povídal váţným hlasem. Zvedl ruce a zase je nechal pomalu klesnout, zřejmě aby nám názorně vysvětlil, jak vypadá západ slunce. „Byli jsme tam jen my dva a museli jsme se okamţitě rozhodnout, jak budeme postupovat.“ Naklonila jsem se dopředu a opřela si lokty o lavici. Stráţci často pracují v párech. Jeden z nich – blízký stráţce – obvykle zůstává u svého svěřence, zatímco druhý – vzdálený stráţce – sleduje okolí. Vzdálený stráţce většinou udrţuje oční kontakt. Jak jsem o tom tak uvaţovala, napadlo mě, ţe kdybych byla v té situaci a byla blízkým stráţcem, odvedla bych zbytek rodiny na bezpečné místo a ten druhý stráţce by musel najít ztraceného kluka. „Rodinu odvedl kolega do restaurace a já hlídal venku,“ pokračoval ten starý stráţce. Široce rozhodil rukama a já se samolibě usmála, ţe jsem odhadla, jak by to mělo probíhat. Příběh skončil šťastně, kluk se našel a k ţádnému střetu se Strigoji nedošlo. Historka druhého chlápka byla o tom, jak narazil na Strigoje, kteří sledovali Moroje. „Technicky vzato jsem ani nebyl ve sluţbě,“ pravil. Byl opravdu pěkný a holka, která seděla vedle mě, na něj zboţně hleděla. „Jel jsem navštívit kamaráda a rodinu, kterou 42
chránil. A kdyţ jsem odcházel z jejich bytu, uviděl jsem ve stínu číhajícího Strigoje. Vůbec nečekal, ţe by tam mohl potkat stráţce. Obešel jsem blok, přiblíţil se k němu zezadu a…“ Naznačil bodnutí kůlem. Jeho gesto vyznělo mnohem dramatičtěji neţ to, co předváděl ten děda před ním. Tenhle stráţce celou situaci přehrál do takových detailů, ţe se dokonce šklebil při zaráţení neviditelného kůlu do srdce nepřítele. A pak přišla řada na mou matku. Mračila jsem se ještě dřív, neţ vůbec promluvila, a kdyţ se pustila do vyprávění, mračila jsem se ještě víc. Přísahám, ţe kdybych nevěděla, ţe úplně postrádá představivost – coţ ostatně dokazovalo i to, jak příšerně byla oblečená –, myslela bych si, ţe lţe. Tohle nebyla jen tak nějaká historka. Byl to epický příběh, jaké většinou bývají zfilmovány a vyhrají Oscara. Vykládala o tom, jak se její svěřenec lord Szelsky a jeho ţena zúčastnili plesu, který uspořádala jiná prominentní královská rodina. Několik Strigojů tam vyčkávalo na vhodnou příleţitost. Moje matka jednoho objevila, ihned mu probodla srdce kůlem a zburcovala všechny přítomné stráţce. S jejich pomocí dostala dalšího Strigoje a většinu ostatních zabila úplně sama. „Nebylo to jednoduché,“ objasnila. Od kohokoli jiného by tohle konstatování vyznělo jako vytahování. Od ní ale ne. Její vyprávění mělo říz a dokázala vše podat tak, ţe to zabralo a nenechalo ţádný prostor pro přikrašlování. Vyrůstala v Glasgowě, takţe z některých jejích slov pořád zazníval skotský přízvuk. „Byli tam ještě tři další. V té době to byl obvyklý počet Strigojů, co pracovali společně. Dnes uţ to tak ale není, kdyţ vezmeme v úvahu masakr u Badicových.“ Několik lidí sebou trhlo, kdyţ jakoby nic promluvila o útoku. A já si znovu vybavila ty mrtvoly. „Museli jsme zbývající Strigoje zlikvidovat co nejrychleji a co nejtišeji, abychom nevyvolali paniku. Kdyţ máte výhodu momentu překvapení, nejlepší je přiblíţit se ke Strigojovi zezadu, zlomit mu vaz a pak mu probodnout srdce kůlem. 43
Kdyţ jim zlomíte vaz, samozřejmě je tím nezabijete, ale ochromí je to a vy máte moţnost je probodnout, neţ ze sebe stihnou vydat hlásku. Nejtěţší na tom je tiše se k nim přiblíţit, protoţe mají velmi dobře vyvinutý sluch. Jelikoţ jsem menší a lehčí neţ většina stráţců, umím se pohybovat dost potichu. Takţe dva z těch tří jsem zabila sama.“ Zase mluvila tím normálním tónem, kdyţ popisovala svoje zkušenosti. Bylo to znervózňující mnohem víc, neţ kdyby se otevřeně vychloubala, jak je skvělá. Moji spoluţáci se tvářili uţasle; zjevně je víc zaujalo lámání vazu Strigojům, neţ ţe by rozebírali vypravěčské schopnosti mojí matky. Pokračovala dál. Kdyţ spolu s ostatními stráţci zlikvidovala zbývající Strigoje, zjistili, ţe z plesu byli uneseni dva Morojové. Něco takového bylo pro Strigoje obvyklé. Někdy si chtěli Moroje schovat na pozdější „svačinku“, jindy byli níţe postavení Strigojové poţádáni, aby se vrátili s kořistí. Takţe dva Morojové z plesu zmizeli a jejich stráţce utrpěl zranění. „Přirozeně jsme ty Moroje nemohli nechat ve spárech Strigojů,“ prohlásila. „Stopovali jsme Strigoje do jejich úkrytu, kde jich společně ţilo hned několik. Jistě víte, jak vzácný je to jev.“ To opravdu je. Strigojové se kvůli své zlé a sobecké povaze často obrátí proti sobě navzájem stejně snadno, jako útočí na svoje oběti. To nejlepší, na co se zmůţou, je zorganizovat nějaký okamţitý a krvavý útok. Ale společně bydlet? Ne. To se skoro nedá ani představit. „Podařilo se nám osvobodit ty dva zajaté Moroje, při čemţ jsme zjistili, ţe jsou tam vězněni i další,“ pravila moje matka. „Ty dva zachráněné jsme dost dobře nemohli poslat domů samotné, takţe je ostatní stráţci doprovodili a na mně bylo, abych osvobodila ostatní.“ Ano, samozřejmě, pomyslela jsem si. Moje matka se do toho statečně vrhla sama. Během té akce ji zajali, ale jí se podařilo uniknout a ještě osvobodit vězně. Při tom se jí povedl výkon století. Zabila totiţ Strigoje všemi třemi 44
moţnými způsoby: jednomu probodla srdce kůlem, druhému usekla hlavu a třetího zapálila. „Zrovna jsem jednoho probodávala, kdyţ na mě zaútočili dva další,“ objasňovala. „Kdyţ na mě skočili, neměla jsem čas vytáhnout kůl. Naštěstí byl poblíţ otevřený krb, do něhoţ jsem hned jednoho strčila. Ten poslední mě pronásledoval ven do staré stodoly. Byla tam sekera, tak jsem ji pouţila. Potom jsem vzala kanystr benzínu a vrátila se s ním do domu. Ten, kterého jsem hodila do krbu, ještě pořádně neshořel, ale kdyţ jsem ho polila benzínem, to byla rychlost.“ Celá třída s úţasem naslouchala. S pokleslými čelistmi. S vykulenýma očima. Nikdo ani nedutal. Rozhlédla jsem se a připadalo mi, ţe se čas zastavil a nikdo se ani nepohnul – aţ na mě. Zjevně jsem byla jediná, koho tenhle trýznivý příběh nezasáhl. Popuzovalo mě, kdyţ jsem viděla, jak ohromeně se všichni tváří. Kdyţ matka skončila s vyprávěním, zvedla se spousta rukou a všichni ji začali zasypávat dotazy o jejích technikách a jestli se bála a tak dál. Asi po desáté otázce uţ jsem to nemohla vydrţet. Zvedla jsem ruku. Chvíli jí trvalo, neţ si toho všimla a vybídla mě, abych promluvila. Vypadala dost překvapeně, ţe mě tady ve třídě vidí. Já si ale připadala šťastná, ţe mě vůbec poznala. „Zajímalo by mě, stráţkyně Hathawayová,“ spustila jsem, „proč jste prostě jenom nezabezpečili místo?“ Zamračila se. Nejspíš ji vykolejilo, ţe mě tu vidí. „Jak to myslíš?“ Pokrčila jsem rameny a zase si sedla. Snaţila jsem se o normální konverzaci. „Nevím. Připadá mi, ţe jste to nějak zvorali. Proč jste to místo nejdřív neprohledali a neujistili se, ţe tam není ţádný Strigoj? Ušetřili byste si fůru problémů.“ Všechny oči ve třídě se upřely na mě. Moje matka na okamţik ztratila řeč. „Kdybychom si ty problémy ušetřili, po světě by chodilo o sedm Strigojů víc a ti zajatí Morojové by byli mrtví, nebo proměnění ve Strigoje.“
45
„Jo, jasně. Chápu, ţe jste tím spasili svět, ale teď mi jde o princip. Teď tady totiţ probíráme teorii, ne?“ Střelila jsem pohledem po Stanovi, který mě sledoval dost naštvaně. Několikrát jsme se spolu při vyučování chytli a teď se zdálo, ţe se schyluje k dalšímu konfliktu. „Jenom se snaţím přijít na to, co se pokazilo uţ na začátku.“ Tohle jsem řekla kvůli ní – moje matka měla mnohem víc sebeovládání neţ já. Kdybychom teď měly obrácené role, nejspíš bych si dala facku. Její výraz zůstával dokonale klidný a jedinou známkou toho, ţe jsem ji vytočila, byly její semknuté rty. „Tak jednoduché to není,“ odpověděla. „Prostory, kde se ples konal, byly rozlehlé. Před začátkem jsme je pochopitelně prošli, ale nic jsme nenašli. Strigojové patrně přišli aţ po zahájení oslav – nebo byly v budově tajné chodby či skryté místnosti, o nichţ jsme nevěděli.“ Třída se rozplývala nad zmínkou o tajných chodbách, ale mě to neohromilo. „Takţe jste buď selhali, kdyţ jste Strigoje neobjevili při obhlídce, nebo se dostali přes vaše ‚zabezpečení‘ během plesu. Zdá se, ţe tak jako tak někdo něco zpackal.“ Sevřela rty ještě víc a promluvila ledově chladným hlasem. „S tou neobvyklou situací jsme si poradili, jak nejlépe jsme mohli. Chápu, ţe někdo na tvé úrovni třeba nedokáţe pochopit sloţitost popsané situace, ale jakmile se toho naučíš tolik, ţe se dostaneš aţ za teorii, pochopíš, jaký je rozdíl být opravdu venku, kde na tobě závisí ţivoty.“ „Bezpochyby,“ souhlasila jsem. „Kdo jsem, abych mohla zpochybňovat tvoje metody? Nebo se ptát, za co jsi získala molnijské znaky.“ „Slečno Hathawayová,“ místností se rozlehl Stanův hluboký hlas. „Seberte si, prosím, svoje věci a počkejte na zbytek třídy za dveřmi.“ Zuřivě jsem na něj zírala. „Myslíte to váţně? Odkdy je něco špatného na pokládání otázek?“ „Váš postoj je špatný.“ Ukázal na dveře. „Běţte.“ 46
Ve třídě zavládlo ticho těţší a hlubší, neţ kdyţ moje matka vyprávěla svou historku. Snaţila jsem se nehrbit pod upřenými pohledy stráţců i noviců. Tohle nebylo poprvé, co mě Stan vyhodil z vyučování, a byl u toho přítomen i Dimitrij. Hodila jsem si bágl přes rameno a přešla tu krátkou vzdálenost ke dveřím, která mi teď připadala, jako by měřila několik mil. Schválně jsem se matce nepodívala do očí, kdyţ jsem šla kolem ní. Asi pět minut před koncem hodiny vykráčela ven a zamířila k místu na chodbě, kde jsem seděla. Shlíţela na mě s rukama v bok. Bylo to znervózňující, a navíc díky tomu postoji působila mnohem vyšší. Není fér, ţe se před někým, kdo je o patnáct čísel menší neţ já, cítím tak maličká. „No, vidím, ţe během těch let se tvoje způsoby nezlepšily.“ Vstala jsem a podívala se na ni. „Taky tě ráda vidím. Udivuje mě, ţes mě vůbec poznala. Vlastně jsem myslela, ţes na mě úplně zapomněla, kdyţ ses neobtěţovala ani s tím, abys mi dala vědět, ţe budeš v kampusu.“ Zvedla ruce z boků a zaloţila si je přes prsa. Pokud to bylo vůbec moţné, působilo to ještě necitelněji. „Nemůţu zanedbávat svoje povinnosti kvůli tomu, ţe tě rozmazluju.“ „Rozmazluješ?“ podivila jsem se. Ta ţenská mě za celý ţivot nikdy nerozmazlovala. Nemohla jsem uvěřit, ţe vůbec to slovo zná. „Nečekám, ţe to pochopíš. Z toho, co jsem o tobě slyšela, soudím, ţe ani neznáš význam slova povinnost.“ „Znám ho dokonale,“ opáčila jsem. Schválně jsem mluvila povýšeným tónem. „Líp neţ většina lidí.“ Vyvalila oči ve výsměšném údivu. Sama tenhle sarkastický pohled často pouţívám, ale kdyţ se tak někdo dívá na mě, nejsem z toho dvakrát nadšená. „Váţně? Kdes byla poslední dva roky?“ „Kdes byla ty posledních pět let?“ vrátila jsem jí to. „Věděla bys vůbec, ţe jsem zdrhla, kdyby ti to někdo neřekl?“ 47
„Neobracej to proti mně. Byla jsem pryč, protoţe jsem musela. Tys byla pryč proto, abys mohla utrácet a ponocovat.“ Moje ukřivděnost a poníţení se změnily v čistou zuřivost. Zjevně mi neustále budou vyčítat, ţe jsme s Lissou utekly. „Ty nemáš tušení, proč jsem zdrhla,“ vypravila jsem ze sebe a uţ jsem skoro začínala ječet. „Nemáš právo mě z něčeho obviňovat a posuzovat můj ţivot, kdyţ o něm vůbec nic nevíš.“ „Četla jsem hlášení o tom, co se stalo. Mělas důvod k obavám, ale zachovala ses nekorektně.“ Její slova byla oficiální a kousavá. Klidně by tady mohla učit. „Mělas jít za ostatními a poţádat je o pomoc.“ „Nebyl tu nikdo, za kým bych mohla jít – nezapomeň, ţe jsem neměla v ruce jediný důkaz. Navíc se tady učíme, ţe bychom měli uvaţovat nezávisle.“ „Ano,“ odpověděla. „Zdůrazni slovo učit se. To je něco, co jsi během posledních dvou let moc nedělala. Rozhodně nejsi v pozici, abys mě mohla poučovat o protokolu stráţců.“ Často se s někým hádám. Mám prostě uţ takovou povahu. Takţe jsem zvyklá bránit se a čelit uráţkám. Mám hroší kůţi. Jenomţe s ní – tedy v těch zřídkavých okamţicích, kdy jsem s ní byla – jsem si vţdycky připadala jako tříletá. Svým postojem mě poníţila. A dotkla se bolavého tématu, totiţ mého nedostatečného výcviku. Cítila jsem se ještě hůř. Zaloţila jsem si ruce v nápodobě jejího gesta a arogantně se na ni zadívala. „Jo? Mí učitelé jsou jiného názoru. I po tak dlouhý době, co jsem zameškala, jsem stejně všechny ze třídy dohnala.“ Neodpověděla hned. Nakonec jen bezvýrazně prohlásila: „Kdybys neodešla, dneska bys byla daleko před nimi.“ Jako voják odkráčela chodbou. O minutu později zazvonilo a studenti ze Stanovy třídy se vyhrnuli na chodbu.
48
Dokonce ani Mason mě nedokázal rozveselit po tom, co se stalo. Zbytek dne jsem strávila naštvaná a znechucená, naprosto jistá tím, ţe si všichni šuškají o mně a mojí mámě. Namísto oběda jsem zašla do knihovny, abych se podívala do knihy o fyziognomii a anatomii. Kdyţ nastal čas na můj trénink po vyučování, hned jsem se rozběhla k figuríně na cvičení. Pěstí jsem praštila panáka do hrudníku, trochu doleva, ale spíš do středu. „Tady,“ oznámila jsem Dimitrijovi. „Tady je srdce a musí se k němu proniknout skrz hrudní kost a ţebra. Uţ můţu dostat kůl?“ Se zaloţenýma rukama jsem na něj vítězoslavně pohlédla a čekala, ţe mě zahrne chválou. Místo toho jen souhlasně přikývl, jako bych to měla vědět uţ dávno. Fakt jsem to měla vědět. „A jak se dostaneš přes hrudní kost a ţebra?“ zeptal se. Povzdechla jsem. Připravila jsem si odpověď na jednu otázku, a on mi klidně poloţí druhou. Typické. Většinu tréninku jsme strávili řešením tohoto problému a Dimitrij mi ukazoval několik technik, za jejichţ pomoci se dá Strigoj nejrychleji zabít. Kaţdý jeho pohyb byl jak ladný, tak smrtící. V jeho podání to vypadalo jednoduše, ale bylo mi jasné, ţe to jednoduché určitě není. Kdyţ najednou natáhl ruku a podával mi kůl, nejdřív jsem to nepochopila. „To mi dáváš?“ V očích mu zajiskřilo. „Nemůţu uvěřit, ţe váháš. Myslel jsem, ţe ho popadneš a budeš s ním rychle utíkat.“ „Neučíš mě snad neustále, ţe bych se měla drţet zpátky?“ zeptala jsem se. „Ne ve všem.“ „Ale v určitých věcech.“ Ze svého hlasu jsem slyšela dvojsmyslnost a nechápala jsem, kde se tam vzala. Uţ před nějakou dobou jsem se smířila s tím, ţe existuje hromada důvodů, proč bych na něj měla přestat myslet. Ale kaţdou chvíli mi to ujelo a já si přála, aby na mě taky tak myslel. Bylo by hezké vědět, ţe mě 49
pořád chce, ţe ze mě pořád šílí. Kdyţ jsem se tak na něj teď dívala, uvědomila jsem si, ţe jemu to ujet nemůţe, protoţe uţ ze mě nešílí. Bylo to depresivní pomyšlení. „Samozřejmě,“ řekl a nijak nenaznačil, ţe se bavíme o něčem jiném neţ o záleţitostech týkajících se vyučování. „Je to jako se vším ostatním. Vyrovnanost. Musíš vědět, co stojí za to, aby ses za tím rozběhla, a co máš nechat být.“ Poslední konstatování dost zdůraznil. Naše pohledy se krátce setkaly a bylo to jako rána elektrickým proudem. Věděl, o čem jsem mluvila. A jako vţdy to nebral na vědomí a choval se jako můj učitel – coţ ostatně měl dělat. S povzdechem jsem si vyhnala myšlenky na něj z hlavy a snaţila se soustředit se na to, ţe uţ se skoro dotýkám zbraně, po které jsem touţila uţ od dětství. Znovu jsem si vybavila, jak to vypadalo v domě Badicových. Venku číhají Strigojové. Musím se soustředit. Váhavě a skoro aţ zboţně jsem natáhla ruku a sevřela prsty kolem rukojeti. Kov mě zastudil do dlaně. Rukojeť byla rýhovaná, aby se zbraň lépe drţela. Kdyţ jsem přejela prstem po celém kůlu, zjistila jsem, ţe jeho povrch je hladký jako sklo. Vzala jsem zbraň z jeho ruky, dlouho si ji prohlíţela a zvykala si na její váhu. Jakási nedočkavá část mne samé by se nejraději otočila a vrazila kůl do všech figurín, ale nakonec jsem se jen zeptala: „Co bych měla udělat nejdřív?“ Pro Dimitrije bylo typické, ţe mi nejprve začal objasňovat základy a pak se snaţil zdokonalit moje drţení kůlu a pohyby. Později mě konečně nechal zaútočit na figurínu, při čemţ jsem zjistila, ţe to vskutku není nic jednoduchého. Evoluce byla chytrá, kdyţ ochránila srdce hrudní kostí a ţebry. Dimitrij ale projevil velikou trpělivost a píli, kdyţ mě vedl na kaţdém kroku a opravoval všechny moje pohyby do nejmenších detailů. „Projeď tím mezi ţebry,“ poradil mi, kdyţ sledoval, jak se snaţím najít díru mezi jednotlivými kostmi. „Bude to
50
jednodušší, protoţe jsi menší neţ většina tvých nepřátel. Tak můţeš kůlem projet podél spodní hrany ţebra.“ Kdyţ cvičení skončilo, vzal si kůl zase zpátky a souhlasně přikývl. „Dobře. Velmi dobře.“ Překvapeně jsem na něj pohlédla. Chválou mě většinou nezahrnoval. „Váţně?“ „Počínala sis, jako bys to dělala uţ léta.“ Blaţeně jsem se usmála a ten úsměv mi vydrţel, ještě kdyţ jsme se vydali k východu z tělocvičny. Poblíţ dveří jsem si všimla figuríny s kudrnatými zrzavými vlasy. Najednou jsem si vzpomněla, co všechno se stalo na Stanově hodině. Zamračila jsem se. „Můţu příště probodnout tuhle?“ Zvedl svůj kabát a oblékal si ho. Byl dlouhý a hnědý, vyrobený ze zašlé kůţe. Vlastně vypadal spíš jako kovbojský plášť, i kdyţ to Dimitrij nikdy nepřiznal. Divoký západ ho tajně fascinoval. Moc jsem to nechápala, stejně jako jeho divný vkus v hudbě. „Nemyslím, ţe by to byl dobrý nápad,“ poznamenal. „Lepší, neţ kdybych to doopravdy udělala jí,“ zavrčela jsem a hodila si bágl na rameno. Vyšli jsme z tělocvičny. „Násilí tvoje problémy nevyřeší,“ prohlásil moudře. „To ona má problém. A navíc celou tu dobu, co tady studuju, si myslím, ţe násilí je řešením problému.“ „Jen při jednání s těmi, kdo ho vůči tobě pouţijí jako první. Tvoje matka na tebe neútočí. Vy dvě jste si aţ moc podobné, to je vše.“ Zastavila jsem se. „Vůbec ničím se jí nepodobám! Teda… máme stejný oči, ale já jsem o hodně vyšší. A mám úplně jiný vlasy.“ Ukázala jsem na svůj culík, pro případ, ţe by nezaznamenal, ţe moje husté tmavohnědé vlasy nevypadají jako matčiny nazrzlé kudrliny.
51
Pořád se tvářil trochu pobaveně, ale v jeho očích bylo i cosi tvrdého. „Nemluvím o tom, jak vypadáte, a ty to dobře víš.“ Odtrhla jsem zrak od toho jeho vědoucího pohledu. Dimitrij mě začal přitahovat skoro hned, jak jsme se poznali – a taky to nebylo proto, ţe je hezoun. Připadalo mi, jako by chápal nějakou část mé osobnosti, kterou jsem já sama nechápala. A někdy jsem si naopak byla jistá, ţe rozumím součásti jeho osobnosti, kterou nechápe zase on. Jediným problémem byla jeho znervózňující tendence poukazovat na moje stránky, kterým jsem nechtěla rozumět. „Myslíš, ţe ţárlím?“ „A ţárlíš?“ optal se. Nesnášela jsem, kdyţ na moji otázku odpověděl otázkou. „Pokud ano, tak na co přesně ţárlíš?“ Znovu jsem na něj pohlédla. „Nevím. Moţná ţárlím na její pověst. Moţná ţárlím proto, ţe víc času věnovala budování svý pověsti neţ mně. Nevím.“ „Nemyslíš, ţe to, co udělala, bylo skvělé?“ „Ano. Ne. Nevím. Jenom to znělo tak… Nevím…, jako kdyby se vytahovala. Jako kdyby to dělala pro slávu.“ Zašklebila jsem se. „Kvůli značkám.“ Molnijské značky byly tetováním, které si stráţci vyslouţili za zabití Strigoje. Kaţdý znak vypadal jako malé x vytvořené z blesků. Stráţci je měli vytetované zezadu na krku a ukazovali tak, jak jsou zkušení. „Ty myslíš, ţe postavit se proti Strigojům stojí za těch pár znaků? Myslel jsem, ţe u Badicových ses něco naučila.“ Připadala jsem si úplně blbá. „Ne, to jsem ne…“ „Pojď.“ Zase jsem se zastavila. „Coţe?“ Mířili jsme k mojí koleji, ale Dimitrij teď kývl hlavou směrem k opačné straně kampusu. „Chci ti něco ukázat.“ „Co?“ „Ţe ne všechna poznačení jsou čestné odznaky.“
52
PĚT NEMĚLA
JSEM TUŠENÍ, O ČEM TO
DIMITRIJ
MLUVÍ, ALE
poslušně jsem jej následovala. Překvapilo mě, ţe mě vedl aţ za hranice kampusu, do přilehlého lesa. Akademii patřila spousta pozemků a ne všechny se vyuţívaly k vyučování. Nacházeli jsme se v odlehlé části Montany a vypadalo to tu, ţe škola jen tak tak zadrţuje divokou přírodu, aby ji nepohltila. Chvíli jsme šli mlčky, na neporušeném sněhu křupaly naše kroky. Vyplašili jsme pár ptáků, kteří hned vylétli do vzduchu a začali zpívat svoje pozdravy vycházejícímu slunci. Většinou jsme ale míjeli jen jehličnaté stromy pokryté těţkou vrstvou sněhu. Měla jsem co dělat, abych s Dimitrijem udrţela krok, kdyţ mě sníh tak zpomaloval. Po chvíli jsem před námi uviděla velký tmavý tvar. Nějaká budova. „Co je to?“ zeptala jsem se. Neţ stačil odpovědět, zaznamenala jsem, ţe je to chalupa postavená z klád. Při bliţším pohledu jsem zjistila, ţe klády jsou místy odřené a zetlelé. Střecha byla trochu prohnutá. „Staré stanoviště hlídky,“ oznámil. „Stráţci dřív pobývali na okraji kampusu a hlídali areál před Strigoji.“ „Proč uţ to nedělají?“ „Nemáme jich dost. Navíc Morojové chrání kampus dostatečným mnoţstvím ochranné magie, takţe většina lidí nepovaţuje za nezbytné mít stráţce na hlídce.“ Pokud ovšem tu magickou ochranu nenaruší nějaký člověk, pomyslela jsem si. Na kratičký okamţik mě napadlo, jestli mě sem Dimitrij nevzal na romantickou procházku. Vtom jsem ale z opačné strany budovy zaslechla hlasy. Do mysli mi pronikla dobře známá směsice pocitů. Lissa je tady. 53
Obešli jsme s Dimitrijem roh budovy a naskytl se nám překvapivý pohled. Na malém zamrzlém rybníčku tam bruslila Lissa s Christianem. Byla tam s nimi ještě nějaká ţena, kterou jsem neznala; byla ke mně otočená zády. Viděla jsem z ní jen černé vlasy, které za ní vlály, kdyţ na ledě ladně zabrzdila. Jakmile si mě Lissa všimla, usmála se. „Rose!“ Christian se na mě podíval a já z toho nabyla dojmu, ţe mu připadá, ţe se mezi ně vtírám a kazím jim romantickou chvilku. Lissa se nemotorně přesunula k okraji rybníčku. V bruslení moc dobrá nebyla. Jenom jsem v úţasu zírala a v duchu se uţírala ţárlivostí. „Dík, ţe jste mě pozvali na bruslařskou party.“ „Myslela jsem, ţe toho máš moc,“ řekla. „A beztak je to tajný. Nemáme tady co dělat.“ To jsem jim mohla říct taky. Christian dojel k Lisse a zanedlouho u nich zastavila i ta ţenská. „Vedeš nezvané hosty, Dimko?“ zeptala se. Uvaţovala jsem, s kým to mluví, ale pak jsem uslyšela Dimitrijův smích. Moc často se nahlas nesmál, ale teď se chechtal čím dál víc. „Je nemoţné udrţet Rose dál od míst, kam by neměla chodit. Nakonec je stejně najde.“ Ta ţena se usmála a otočila. Dlouhé vlasy si přehodila přes jedno rameno, takţe se mi konečně naskytl pohled na její obličej. Stálo mě nemalé úsilí, abych na sobě nedala nic znát. Z obličeje srdčitého tvaru zářily velké oči, stejně ledově modré jako Christianovy. Usměvavé rty měla jemné a hezky tvarované, leskly se jí dorůţova. Hladkou bílou pleť na levé tváři jí ale hyzdily narudlé jizvy. Podle jejich tvaru to vypadalo, jako by jí někdo uhryzl kus tváře. Došlo mi, ţe právě to se jí nejspíš přihodilo. Polkla jsem. Uţ jsem věděla, kdo to je. Christianova teta. Kdyţ se jeho rodiče změnili ve Strigoje, vrátili se pro něj a doufali, ţe ho někde ukryjí, a aţ bude starší, taky ho promění ve Strigoje. Neznala jsem všechny podrobnosti, ale věděla jsem, ţe jeho teta ho bránila. Jak uţ vím, Strigojové jsou váţně smrtící. Christianova teta Strigoje zaměstnala, neţ 54
dorazili stráţci, nicméně se jí nepodařilo vyváznout bez úhony. Natáhla ke mně ruku v rukavici. „Taša Ozerová,“ představila se. „Hodně jsem toho o tobě slyšela, Rose.“ Zpraţila jsem Christiana nebezpečným pohledem a Taša se rozesmála. „Neboj,“ uklidňovala mě. „Jen samé dobré věci.“ „To zrovna,“ vloţil se do toho. Podráţděně zavrtěla hlavou. „Upřímně – netuším, kde přišel k tak strašnému společenskému chování. Ode mě to nemá.“ To bylo jasné. „Co tady vlastně všichni děláte?“ dotázala jsem se. „Chtěla jsem chvíli pobýt s těmi dvěma.“ Trochu se zamračila, aţ se jí nakrabatilo čelo. „Nerada se zdrţuju přímo ve škole. Nejsou ke mně vţdycky zrovna přívětiví…“ Nejdřív jsem to nepochopila. Zaměstnanci školy byli většinou nadšení, kdyţ přijeli na návštěvu královští. Pak mi to ale došlo. „Kvůli… kvůli tomu, co se stalo…“ Vzhledem k tomu, jak se všichni chovali k Christianovi kvůli jeho rodičům, by mě nemělo překvapit, ţe jeho teta čelí stejné diskriminaci. Taša pokrčila rameny. „Tak to prostě je.“ Otřela si ruce o sebe a vydechla. Její dech se ve studeném vzduchu srazil v páru. „Ale co budeme postávat tady, kdyţ si uvnitř můţeme rozdělat oheň?“ Naposled jsem touţebně pohlédla na zamrzlý rybník a vydala se za ostatními do chalupy. Uvnitř nebylo skoro nic, jen vrstvy špíny a prachu. Chalupu tvořila jen jediná místnost. V rohu stála úzká postel bez přikrývek a taky tam bylo pár polic, kde se patrně kdysi skladovalo jídlo. Samozřejmě tam nechyběl ani krb, v němţ se po chvíli rozhořel oheň, který vytápěl tu malou místnost. Všech pět si nás posedalo k ohni a Taša vytáhla pytlík marshmallows, které jsme si opékali nad plameny. 55
Zatímco jsme se cpali tou lepkavou dobrotou, Lissa s Christianem si spolu tiše povídali, zlehka a uvolněně jako vţdycky. Překvapilo mě, ţe i Taša s Dimitrijem spolu nenuceně rozprávějí, jako by se znali uţ léta. Evidentně tomu tak bylo. Vlastně jsem Dimitrije nikdy dřív neviděla, ţe by se tak dobře bavil. Dokonce i kdyţ se ke mně choval mile, vţdycky se kolem něj vznášelo cosi váţného. S Tašou vtipkoval a smál se. Čím víc jsem ji poslouchala, tím víc se mi zamlouvala. Nakonec jsem se neudrţela a vpadla do jejich rozhovoru. „Takţe s náma pojedeš na lyţák?“ Přikývla. Zívla a protáhla se jako kočka. „Na lyţích jsem nestála uţ celé věky. Nebyl čas. Ale kvůli tomuhle jsem si šetřila všechnu svou dovolenou.“ „Dovolenou?“ zvědavě jsem se na ni zadívala. „Ty máš… práci?“ „Bohuţel ano,“ odpověděla Taša, ačkoli nevypadala, ţe by ji to nějak trápilo. „Učím bojová umění.“ Ohromeně jsem na ni zůstala zírat. Kdyby mi řekla, ţe je astronautka nebo kartářka na telefonu, nepřekvapilo by mě to víc. Spousta královských nepracuje vůbec, a pokud ano, pak jde o nějaké investice a další finanční záleţitosti, kterými jen rozmnoţují rodinný majetek. A ti, kteří pracují, jistě nedělají bojová umění nebo jiné fyzicky náročné práce. Morojové mají spoustu skvělých vlastností: výjimečné smysly – čich, zrak a sluch – a moc pracovat s magií. Po fyzické stránce jsou ale vysocí a štíhlí, často s křehkými kostmi. Také je oslabuje sluneční světlo. Ţádná z těchto věcí Tašu evidentně neodradila od toho, aby se stala bojovnicí, určitě jí to právě z toho důvodu připadalo jako výzva. Během let Morojové přišli na to, ţe jejich nejlepším útokem je obrana, takţe většina z nich prchá uţ při pouhém pomyšlení na fyzický střet. Skrývají se na dobře chráněných místech, jako je třeba Akademie, a vţdycky spoléhají na silnější a drsnější dhampýry, kteří je chrání. 56
„Co říkáš, Rose?“ Christian se tvářil pobaveně nad mým udiveným výrazem. „Myslíš, ţe bys ji přeprala?“ „Těţko říct,“ odvětila jsem. Taša se na mě ušklíbla jedním koutkem rtů. „Jsi moc skromná. Viděla jsem, co vy dhampýři dokáţete. Já to mám jenom jako koníček.“ Dimitrij se zasmál. „Teď jsi zase ty skromná. Tady bys mohla klidně vyučovat polovinu předmětů.“ „To sotva,“ poznamenala. „Bylo by dost trapné, kdybych se nechala zmlátit bandou teenagerů.“ „Řekl bych, ţe k tomu by nedošlo,“ pravil. „Pamatuju si, jak jsi dala na frak Neilovi Szelskymu.“ Taša obrátila oči v sloup. „Nepovaţuju za třeskuté vítězství, ţe jsem mu vychrstla pití do obličeje, pokud ovšem nepočítáš, ţe jsem tím dala na frak jeho oblečení. A všichni víme, jak ten kolem oblečení nadělá.“ Oba se rozesmáli nějakému soukromému ţertíku, který nám ostatním unikal. Stejně jsem poslouchala jen na půl ucha. Pořád jsem uvaţovala, jakou roli sehrála Taša při střetu se Strigoji. Sebeovládání, kterého se tak pracně snaţím dosáhnout, mi moc dlouho nevydrţelo. „Začala ses učit bojovat před tím, nebo po tom, co ti zranili obličej?“ „Rose!“ okřikla mě Lissa. Taša ale nevypadala, ţe by se jí moje otázka nějak dotkla. Ani Christian se nenaštval, coţ bylo zvláštní, protoţe se obvykle rozlítil pokaţdé, kdyţ přišla řeč na útok jeho rodičů. Sledovala mě zadumaným pohledem. Trochu mi to připomínalo Dimitrijův pohled, jakým se na mě díval, kdykoli jsem něco dokázala. „Potom,“ řekla. Nesklopila zrak ani se netvářila zahanbeně, přestoţe jsem v jejích očích viděla smutek. „Co všechno o tom víš?“ Střelila jsem pohledem po Christianovi. „Nic moc.“ Přikývla. „Já… věděla jsem, ţe se Lucas a Moira proměnili, ale stejně jsem na to nebyla připravená. Psychicky, 57
fyzicky ani emocionálně. Myslím, ţe kdybych si tím měla projít znovu, stejně bych na to nebyla připravená. Ale po té noci jsem se nad sebou zamyslela a uvědomila si, ţe se vůbec neumím bránit. Celý ţivot jsem spoléhala jen na to, ţe mě ochrání stráţci. Jenţe ani stráţci si se Strigoji vţdy neporadí. Jak říkám, ty bys mě moţná v boji porazila. Ale oni – Lucas a Moira – sejmuli naše dva stráţce dřív, neţ jsme si stačili uvědomit, co se vlastně děje. Zabránila jsem jim, aby sebrali Christiana, ale jen tak tak. Kdyby se neobjevili ostatní, byla bych mrtvá a on by…“ Odmlčela se, zamračila a pak pokračovala dál. „Řekla jsem si, ţe takhle umřít nechci, ne bez pořádného boje, kdy bych dělala všechno pro to, abych ochránila sebe i ty, které mám ráda. Tak jsem se začala učit různé druhy sebeobrany. Po nějaké době mi ale došlo, ţe moc nezapadám do zdejší vyšší společnosti. Odstěhovala jsem se do Minneapolisu a začala se ţivit tím, ţe učím ostatní.“ Nepochybovala jsem, ţe v Minneapolisu ţijí i jiní Morojové – přestoţe jen Bůh ví proč –, ale četla jsem mezi řádky. Přestěhovala se tam a začlenila se mezi lidi, od ostatních vampýrů se drţela dál, stejně jako jsem to dva roky dělala já s Lissou. Taky mě napadlo, jestli mezi řádky nemůţu vyčíst ještě něco. Povídala, ţe se učila „různé druhy sebeobrany“ –, zjevně tedy i jiná neţ bojová umění. Morojové se svými představami o obraně a útoku si ale nemyslí, ţe by mohli pouţívat jako zbraň magii. Před dávnými časy se to tak dělalo, a dokonce i dnes to ještě pár Morojů dělá. Co vím, tak jedním z nich je Christian. Náhle mi došlo, kde se to asi naučil. Zavládlo mlčení. Bylo těţké nějak navázat na tak smutný příběh. Ale brzy jsem zjistila, ţe Taša je jedním z těch lidí, kteří vţdycky dokáţou spravit náladu. Za to jsem si ji oblíbila ještě víc. Zbytek večera jsme poslouchali její veselé vyprávění. Neočerňovala lidi tak, jak to dělala většina královských. Dimitrij znal fůru lidí, o nichţ mluvila – moc teda nechápu, jak můţe někdo tak nespolečenský znát 58
každého ze společenství Morojů a stráţců –, a občas přidal k vyprávění nějaký detail. Napjatě jsme naslouchali, dokud se Taša nepodívala na hodinky. „Holky, kde je tady nejbliţší místo, kam bych mohla vyrazit na nákupy?“ zeptala se. Vyměnily jsme si s Lissou pohledy. „Missoula,“ odpověděly jsme jednohlasně. Taša povzdechla. „To je pár hodin cesty. Ale kdybych vyrazila brzo, snad by se mi tam podařilo dojet dřív, neţ obchody zavřou. Nějak jsem ještě nestihla nakoupit ţádné vánoční dárky.“ Zaúpěla jsem. „Vraţdila bych, abych mohla jít nakupovat.“ „Já taky,“ přidala se Lissa. „Třeba bychom se mohly vyplíţit společně…“ S nadějí jsem pohlédla na Dimitrije. „Ne,“ zarazil mě okamţitě. Těţce jsem povzdechla. Taša znovu zívla. „Budu si muset dát kafe, abych neusnula za volantem.“ „To nemůţe řídit jeden z tvých stráţců?“ Zavrtěla hlavou. „Ţádného nemám.“ „Ţádnýho nemáš…“ Mračila jsem se, jak jsem o tom uvaţovala. „Ty nemáš ţádný stráţce?“ „Ne.“ „Ale to nejde! Jsi královská. Měla bys mít aspoň jednoho, nebo spíš dva,“ vyjekla jsem. Rada stráţců přidělovala jednotlivým Morojům stráţce podle jakéhosi záhadného vzorce. Tenhle systém je docela nefér, vzhledem k tomu, jaké je procento stráţců a jaké Morojů. Nekrálovští obvykle získávají stráţce systémem loterie. Královští dostanou stráţce vždycky. A vysoce postavení královští často dostanou víc neţ jen jednoho. Nicméně ani ten nejníţe postavený člen královské rodiny by neměl být bez jediného stráţce.
59
„Kdyţ se přidělují stráţci, Ozerovi nejsou zrovna první na řadě,“ vysvětlil Christian hořce. „Kašlou na nás od tý doby, co… moji rodiče umřeli.“ Vzplál ve mně vztek. „To je ale nespravedlivý. Nemůţou tě přece trestat za něco, co provedli tví rodiče.“ „To není trest, Rose,“ vloţila se do toho Taša, která vůbec nepůsobila tak naštvaně, jak by dle mého názoru měla. „Je to jen… přeorganizování priorit.“ „Nechávají tě bez obrany. Nemůţeš přece jít ven sama!“ „Nejsem bezbranná, Rose. To uţ jsem ti řekla. A kdybych opravdu chtěla nějakého stráţce, vyřídila bych tu nepříjemnost sama. Ale moc se mi do těch sporů nechce. Zatím jsem spokojená takhle.“ Dimitrij se na ni zadíval. „Chceš, abych jel s tebou?“ „A abys celou noc nezamhouřil oka?“ Taša zavrtěla hlavou. „To bych ti nemohla udělat, Dimko.“ „Jemu to nevadí,“ oznámila jsem jí, nadšená tímto řešením. Dimitrij se zatvářil pobaveně nad tím, ţe jsem se ujala role jeho mluvčí, ale neokřikl mě. „Váţně mi to nevadí.“ Zaváhala. „Tak dobře. Ale nejspíš bychom měli vyrazit co nejdřív.“ Náš ilegální večírek právě skončil. Morojové se vydali jedním směrem, já s Dimitrijem druhým. Domluvil se s Tašou, ţe se sejdou za půl hodiny. „Tak co na ni říkáš?“ zeptal se mě, kdyţ jsme osaměli. „Líbí se mi. Je fajn.“ Chvilku jsem o ní zauvaţovala. „A pochopila jsem, cos myslel tím poznačením.“ „Jo?“ Přikývla jsem a dál sledovala svoje boty, abych neuklouzla. I kdyţ byly cesty odhrabané a nasolené, stejně na nich místy zůstával led. „To, co udělala, neudělala pro slávu. Udělala to proto, ţe musela. Stejně jako… jako moje máma.“ Přiznávala jsem to nerada, nicméně to byla pravda. Janine Hathawayová je moţná tou nejhorší matkou ze všech, ale jako stráţkyně je 60
vynikající. „Poznačení není důleţitý, ať uţ jsou to molnijský značky nebo jizvy.“ „Učíš se rychle,“ pochválil mě. Dmula jsem se pýchou. „Proč tě oslovuje Dimko?“ Tiše se zasmál. Dnes v noci jsem ho často slyšela smát se a chtěla jsem, aby se smál ještě víc. „To je zdrobnělina jména Dimitrij.“ „To se mi nějak nezdá. Vţdyť to vůbec nezní nijak jako Dimitrij. Měla by ti říkat, nevím…, třeba Dimi nebo tak nějak.“ „V ruštině je to jinak,“ objasnil. „Ruština je divná.“ Rusky se Vasilise můţe říkat Vasja, coţ mi taky mnoho smyslu nedává. „Stejně jako angličtina.“ Obdařila jsem ho lstivým pohledem. „Kdybys mě naučil rusky nadávat, fakt bych to moc ocenila.“ „I tak nadáváš aţ moc.“ „Jen se potřebuju nějak vyjádřit.“ „Rozo…“ Povzdechl a tělem mi projelo vzrušení. Roza je moje jméno v ruštině. On mě tak oslovuje jen málokdy. „Vyjadřuješ se víc neţ kdokoli jiný, koho znám.“ S úsměvem jsem šla dál, aniţ bych k tomu cokoli podotkla. Srdce mi vynechalo jeden úder, byla jsem tak šťastná, kdykoli jsem byla s ním. Kdyţ jsme byli spolu, bylo v tom něco hřejivého a správného. Dlouho jsem o tom ale nepřemýšlela, hlavou mi začaly vířit úplně jiné myšlenky. „Na těch Tašiných jizvách je něco divnýho.“ „A co?“ chtěl vědět. „Ty jizvy… jí hyzdí obličej,“ začala jsem pomalu. Dalo mi zabrat, abych dokázala zformulovat svoje myšlenky do slov. „Totiţ, je vidět, ţe bývala moc hezká, a dokonce i teď s těma jizvama… Nevím. Je hezká tak nějak jinak. Je to jako… jako kdyby ty jizvy byly její součástí. Doplňujou ji.“ Znělo to hloupě, ale bylo to tak.
61
Dimitrij na to nic neřekl, jen se na mě dlouze zadíval. Jeho pohled jsem opětovala, a jak se naše zraky setkaly, na chviličku jsem zaznamenala záblesk té staré přitaţlivosti mezi námi. Bylo to rychlé a hned to zase zmizelo, ale opravdu jsem mu to viděla v očích. Namísto toho jsem pocítila hrdost a radost, coţ bylo skoro stejně dobré. Kdyţ znovu promluvil, bylo to jako ozvěna jeho předchozích myšlenek. „Učíš se rychle, Rozo.“
62
ŠEST KDYŢ
JSEM DRUHÝ DEN ZAMÍŘILA NA TRÉNINK PŘED
vyučováním, cítila jsem se úţasně a spokojeně. Ta naše včerejší sešlost byla bezva zábava, a navíc jsem na sebe byla hrdá, ţe jsem se postavila systému a ponoukala Dimitrije, aby jel s Tašou. Taky jsem byla ráda, ţe jsem včera konečně mohla zkusit pouţít stříbrný kůl a ţe jsem dokázala, ţe s ním umím zacházet. V povznesené náladě uţ jsem se nemohla dočkat, aţ budu s kůlem trénovat zase. Jakmile jsem se oblékla do cvičebního, prakticky jsem skočila do tělocvičny. Jenţe hned jsem zjistila, ţe v tělocvičně je ticho a tma. Rozsvítila jsem a rozhlíţela se, jestli tam třeba Dimitrij neprovozuje nějaké divné tajné cvičení. Nic. Místnost byla prázdná. Dneska ţádné probodáváni kůlem. „Sakra,“ zamumlala jsem. „Není tady.“ Vyjekla jsem a nadskočila málem o tři metry. Otočila jsem se a zadívala se přímo do přimhouřených hnědých očí své matky. „Co tady děláš?“ Hned jak jsem ta slova vypustila z pusy, došlo mi, jak je oblečená. Měla na sobě elastické tričko s krátkými rukávy a volné kalhoty podobné těm, co jsem zrovna měla na sobě já. „Sakra,“ zaklela jsem znovu. „Pozor na pusu,“ vyštěkla. „Kdyţ uţ musíš dávat najevo, jaký jsi nevychovanec, aspoň se snaţ nemluvit takhle.“ „Kde je Dimitrij?“ „Strážce Belikov je v posteli. Vrátil se teprve před pár hodinami a potřebuje se vyspat.“ Na rty mi přišlo další zaklení, ale rychle jsem ho spolkla. Samozřejmě, ţe Dimitrij spí. Musel jet s Tašou do Missouly 63
za denního světla, aby tam dorazili během otevírací doby. Technicky vzato byl vzhůru celou noc – na Akademii jsme měli noc ve dne – a nejspíš se vrátil teprve před chvílí. Kdybych věděla, jaké to bude mít důsledky, rozhodně bych se tak nehrnula do toho, abych ho přemlouvala, aby odjel s Tašou. „No,“ vypravila jsem ze sebe váhavě. „Takţe to asi znamená, ţe se trénink nekoná.“ „Buď zticha a nasaď si tohle.“ Podávala mi rukavice. Trochu se podobaly boxerským, jen nebyly tak tlusté a velké. Ale měly stejný účel: ochránit ruce a zabránit tomu, abyste podrápali soupeře. „Uţ jsem pracovala se stříbrným kůlem,“ prohlásila jsem rozmrzele, zatímco jsem si nasazovala rukavice. „Fajn, ale dneska budeme dělat tohle. Tak do toho.“ Následovala jsem ji do středu tělocvičny a při tom jsem si přála, aby mě býval cestou sem srazil autobus. Kudrnaté vlasy měla sepnuté, aby jí nepřekáţely, takţe jí byla vidět zadní strana krku. Kůţi tam měla pokrytou tetováním. Nahoře měla vlnovku, coţ byl znak slibu, který stráţci dávají, kdyţ ukončí studium na akademii, jako třeba u svatého Vladimíra, a slíbí, ţe budou slouţit. Pod tím měla molnijské znaky, které si stráţce vyslouţí za zabití Strigoje. Tyhle značky měly tvar blesků, od čehoţ je odvozeno i jejich jméno. Nedokázala jsem odhadnout počet těch znaků, ale řekněme, ţe bylo s podivem, ţe má máma na krku ještě nějaké volné místo. Pozabíjela spoustu Strigojů. Kdyţ došla, kam chtěla, otočila se ke mně a zaujala útočný postoj. Tak napůl jsem očekávala, ţe se na mě okamţitě vrhne, takţe jsem se radši taky připravila k boji. „Co to děláme?“ zeptala jsem se. „Základní odráţení útoku v obraně. Drţ se červených čar.“ „To je všechno?“ Skočila po mně. Uhnula jsem – jen tak tak – a přitom jsem zakopla o vlastní nohu. Rychle jsem to vybalancovala. 64
„No,“ poznamenala tónem, který zněl téměř sarkasticky. „Jak mi neustále připomínáš, neviděla jsem tě pět let. Nemám tušení, co umíš.“ Znovu na mě zaútočila a já měla opět co dělat, abych se udrţela mezi vymezenými čarami a unikla jí. Rychle se z toho stal model. Vůbec mi nedala šanci přejít do útoku. Nebo jsem na to moţná neměla zkušenosti. Celou tu dobu jsem strávila jenom obranou – alespoň fyzickou. Jen nerada jsem si musela přiznat, ţe je dobrá. Fakt dobrá. Ale to jsem jí samozřejmě nemínila vykládat. „Tak co?“ dotázala jsem se. „Tohle je tvůj způsob, jak mi vynahrazuješ mateřskou péči?“ „Tohle je můj způsob, jak ti vyndat osinu ze zadku. Chováš se ke mně hrozně, sotva jsem přijela. Chceš bojovat?“ Pěstí mě strčila do ruky. „Tak budeme bojovat. Zásah.“ „Zásah,“ potvrdila jsem a couvla. „Ale já nechci bojovat, jen jsem se snaţila si s tebou promluvit.“ „Ve třídě jsi na mě byla pěkně drzá, coţ rozhodně nepovaţuju za popovídání. Zásah.“ Po jejím zásahu jsem zachroptěla. Kdyţ jsem začala trénovat s Dimitrijem, neustále jsem si stěţovala, jak je nespravedlivé, ţe musím bojovat s někým, kdo je o třicet čísel vyšší neţ já. Vysvětlil mi ale, ţe budu bojovat se spoustou mnohem větších Strigojů a ţe to staré rčení – na velikosti nezáleţí – je pravdivé. Někdy jsem si myslela, ţe mi dává jen falešné naděje, ale kdyţ jsem teď viděla, co předvádí moje matka, pomalu jsem tomu začínala věřit. Vlastně jsem nikdy nebojovala s někým, kdo by byl menší neţ já. Jelikoţ jsem byla jednou z mála holek ve třídě, smířila jsem se s tím, ţe vţdycky budu menší a drobnější neţ můj protivník. Ale moje máma byla ještě menší a zjevně měla tělo jen ze samých svalů. „Mám prostě jedinečnej styl komunikace,“ oznámila jsem jí.
65
„Podléháš sebestředné pubertální představě, ţe ti za posledních sedmnáct let všichni jenom křivdili.“ Kopla mě do stehna. „Zásah. Ve skutečnosti se s tebou ale nezacházelo jinak neţ s jakýmkoli jiným dhampýrem. Vlastně o něco lépe. Mohla jsem tě poslat pryč, abys ţila s mými sestřenkami. Chceš být krvavá děvka? Po tomhle touţíš?“ Termín „krvavá děvka“ mi vţdycky vadil. Často se tak označovaly svobodné dhampýří matky, které se rozhodly vychovávat děti, namísto aby se staly stráţkyněmi. Tyhle ţeny se často krátkodobě zapletly s nějakým Morojem a byly za to přehlíţeny. Nic jiného jim ale nezbývalo, kdyţ si Morojové většinou brali zase jen Morojky. Termín „krvavá děvka“ vychází z toho, ţe některé dhampýrky dovolují muţům při sexu pít jejich krev. V našem světě dávají krev pouze lidé. Kdyţ to udělá dhampýr, je to špatné a zvrácené – obzvlášť při sexu. Řekla bych, ţe to dělá jen velmi málo dhampýrek, nicméně to označení se nějak vţilo pro všechny. Dávala jsem krev Lisse, kdyţ jsme byly na útěku, a přestoţe to bylo nutné, pořád jsem na sobě měla stigma z toho činu. „Ne. Samozřejmě, ţe nechci být krvavá děvka.“ Začalo se mi těţce dýchat. „A všechny nejsou takový. Tohle jich dělá jen pár.“ „Samy si tu pověst vyslouţily,“ zavrčela. Odrazila jsem její úder. „Měly by se chopit svých povinností a stát se stráţkyněmi, ne oblbovat Moroje.“ „Vychovávají svoje děti,“ namítla jsem. Nejradši bych zařvala, ale nechtěla jsem plýtvat kyslíkem. „O tom ale ty nic nevíš. A nejsi náhodou stejná jako ony? Nevidím, ţe bys nosila snubák. Takţe mýho tátu jsi jenom oblbla?“ Její výraz ztvrdl, coţ bylo opravdu něco vzhledem k tomu, ţe právě zmlátila vlastní dceru. „O tomhle nic nevíš,“ vypravila ze sebe přiškrceně. „Zásah.“ Po té ráně jsem sebou trhla, ale stejně jsem byla šťastná, ţe se mi podařilo zahrát jí na nervy. Neměla jsem ponětí, jaký byl můj otec. Jediné, co jsem o něm věděla, bylo, ţe je Turek. Po mámě jsem zdědila zaoblenou postavu a hezký 66
obličej – ačkoli bych klidně mohla říct, ţe dneska jsem mnohem hezčí neţ ona –, ale zbytek jsem zdědila po otci. Lehce tmavší pleť a tmavé vlasy a oči. „Jak k tomu vůbec došlo?“ zeptala jsem se. „Mělas nějaký povinnosti v Turecku? Potkalas ho tam na místním bazaru? Nebo to bylo jinak? Postupovala jsi podle Darwina a vybrala sis chlapa, u kterýho bylo nejpravděpodobnější, ţe potomkovi předá geny bojovníka? Já totiţ vím, ţe sis mě pořídila jen proto, ţe to byla tvoje povinnost. Takţe jsi nejspíš chtěla zajistit, aby stráţci dostali tu nejlepší odrůdu, jakou jsi jim jen mohla poskytnout.“ „Rosemarie,“ procedila skrz zuby. „Aspoň jednou v ţivotě buď zticha.“ „Proč? Kazím snad tvou úchvatnou pověst? Je to totéţ, jako kdyţ jsi mi řekla, ţe se nijak neliším od jinejch dhampýrů. Prostě jsi ho jenom vojela a…“ Neříká se bezdůvodně, ţe pýcha předchází pád. Byla jsem tak pohrouţená do svého arogantního triumfu, ţe jsem si nedávala pozor na nohy. Stála jsem moc blízko u červené čáry. Kdybych ji překročila, byl by to bod pro mámu, takţe jsem vrávorala, abych se udrţela na místě, a zároveň se snaţila odrazit její úder. Bohuţel jsem zvládla jen jedno. Rychle a tvrdě na mě dopadla její pěst – a co bylo podstatnější, o dost výš, neţ povolují pravidla. Bouchla mě do tváře a byl to náraz jako od náklaďáku. Odletěla jsem dozadu a dopadla na tvrdou podlahu tělocvičny, nejdřív na záda a potom na hlavu. A ocitla jsem se mimo čáry. Zatraceně. Vzadu v hlavě mi explodovala bolest a začala jsem vidět rozmazaně. Před očima mi tančily hvězdičky. Za pár vteřin uţ se matka nade mnou skláněla. „Rose? Rose? Jsi v pořádku?“ Její hlas zněl ochraptěle a zděšeně. Svět zhasl. Potom dorazilo několik lidí a já skončila na klinice Akademie. Tam mi někdo posvítil do očí a začal mi pokládat neuvěřitelně debilní otázky. 67
„Jak se jmenuješ?“ „Coţe?“ zeptala jsem se a zamţourala do světla. „Tvoje jméno.“ Poznala jsem, ţe na mě kouká doktorka Olendzká. „Víte, jak se jmenuju.“ „Chci, abys mi to řekla.“ „Rose. Rose Hathawayová.“ „Víš, kdy ses narodila?“ „Jasně, ţe jo. Proč se mě ptáte na takový kraviny? Ztratila jste moje záznamy?“ Doktorka Olendzká mě zpraţila rozhořčeným pohledem a odkráčela. Tu nepříjemnou baterku si naštěstí vzala s sebou. „Myslím, ţe je v pořádku,“ slyšela jsem ji říkat. „Nechám si ji tady po zbytek vyučování, jen abych se ujistila, ţe nemá otřes mozku. A určitě by se neměla zúčastnit cvičení stráţců.“ Den jsem strávila neustálým usínáním a probouzením, poněvadţ mě doktorka Olendzká kaţdou chvíli budila, aby mi udělala testy. Taky mi dala pytlík s ledem a poradila, abych si ho drţela na obličeji. Kdyţ skončilo vyučování, konečně mě uznala natolik zdravou, ţe mě propustila. „Rose, myslím, ţe bys měla mít kartu častého pacienta.“ Nepatrně se usmívala. „Kdyţ nepočítám studenty s chronickými problémy, jako jsou různé alergie a astma, řekla bych, ţe nikdo jiný se na klinice neocitá tak často jako ty.“ „Díky,“ řekla jsem. Nějak jsem si nebyla jistá, jestli o takovou poctu stojím. „Takţe ţádnej otřes mozku?“ Zavrtěla hlavou. „Ne. Ale přesto budeš mít bolesti. Něco ti na to dám, neţ odejdeš.“ Její úsměv se vytratil a najednou vypadala dost nervózně. „Abych byla upřímná, Rose, musím ti říct, ţe největší újmu utrpěl tvůj obličej.“ Vyskočila jsem z postele. „Co tím myslíte?“ Mávla rukou směrem k zrcadlu nad umyvadlem na vzdáleném konci pokoje. Rozběhla jsem se tam a podívala se do zrcadla. „Do prdele!“ 68
Horní část levé poloviny obličeje jsem měla pokrytou rudými fleky, hlavně pak u oka. Zoufale jsem se obrátila na doktorku. „Ţe to brzo zmizí? Kdyţ na tom pořád budu mít led…?“ Znovu zavrtěla hlavou. „Led můţe pomoct…, ale obávám se, ţe budeš mít monokl. Zítra to nejspíš bude vypadat nejhůř, ale tak za týden to zmizí. Nebude trvat dlouho a zase budeš vypadat normálně.“ Kliniku jsem opustila jako v mrákotách. Za týden to zmizí? Jak můţe doktorka Olendzká mluvit o něčem takovém, jako by o nic nešlo? Došlo jí vůbec, co to znamená? O Vánocích a po většinu lyţáku budu vypadat jako mutant. S monoklem. S hnusným monoklem. Na památku od mámy.
69
SEDM VZTEKLE JSEM ROZRAZILA DVOUKŘÍDLÉ DVEŘE VEDOUCÍ
morojskou kolej. Spolu se mnou tam vlétla trocha sněhu, takţe pár lidí, co se zdrţovalo v hale, zaznamenalo můj příchod. Nebylo ţádným překvapením, ţe na mě všichni zůstali čučet. Polkla jsem a donutila se na to nijak nereagovat. To bude v pohodě. Není třeba se děsit. Novicové bývají zranění kaţdou chvíli. Vlastně je méně časté, kdyţ zraněni nejsou. Tohle bylo bohuţel mnohem viditelnější zranění neţ většina ostatních, ale přece to nějak přeţiju, dokud se mi to nezahojí. Navíc nikdo nevěděl, jak jsem k tomu monoklu přišla. „Čau, Rose, je to pravda, ţe tě praštila vlastní matka?“ Strnula jsem. Tenhle posměšný uječený hlas bych poznala kdekoli. Pomalu jsem se otočila a zadívala se do hlubokých modrých očí Mii Rinaldiové. Kudrnaté blond vlasy jí rámovaly obličej, který by mohl být docela hezký, nebýt toho jejího zlomyslného výrazu. Mia, která byla o rok mladší neţ my, zatáhla Lissu a samozřejmě i mě do války, v níţ šlo o to, kdo dokáţe rychleji zničit té druhé ţivot. Měla bych dodat, ţe tu válku začala ona. Mia přebrala Lisse jejího bývalého kluka, přestoţe ke konci uţ o něj Lissa nestála, a rozšiřovala o nás nejrůznější pomluvy. Musím ale uznat, ţe Miina nenávist nebyla neopodstatněná. Lissin starší bratr Andre – který zahynul při stejné autonehodě, při níţ jsem „umřela“ i já – Miu škaredě vyuţil, kdyţ byla ještě v prváku. Kdyby teď nebyla taková potvora, snad by mi jí bylo i líto. Bylo to od něj špatné. Dokázala jsem pochopit její hněv, ale unikalo mi, proč ho zaměřuje na Lissu. NA
70
Ke konci jsme s Lissou tu válku v podstatě vyhrály, nicméně Mia se z toho rychle vylízala. Uţ se sice nekamarádila s elitou jako dřív, ale pár přátel kolem sebe měla. Ať uţ byla sebevíc zlomyslná, silní vůdci vţdycky přitahují následovníky. Zjistila jsem, ţe v devadesáti procentech případů je nejúčinnější obranou prostě ji ignorovat. Jenţe tahle situace spadala právě do těch zbývajících deseti procent, neboť dost dobře nemůţete ignorovat někoho, kdo do celého světa roztrubuje, ţe vás právě zmlátila vaše matka – i kdyţ je to pravda. Zastavila jsem se a otočila. Mia postávala u automatu na jídlo a moc dobře si uvědomovala, ţe mě dostala. Neobtěţovala jsem se s vyptáváním, jak zjistila, ţe mi matka udělala monokl. Tady se těţko něco uchová v tajnosti. Kdyţ se mi pořádně podívala na obličej, spokojeně vykulila oči. „No teda… Takovej ksicht můţe milovat jen tvoje matka.“ Ha. Moc vtipné. Kdyby to řekl kdokoli jiný, zasmála bych se. „To ty jsi odbornice na zranění v ksichtě,“ prohlásila jsem. „Co tvůj nos?“ Mia sebou trochu trhla, ale nepřestávala se usmívat. Asi před měsícem jsem jí zlomila nos a ze všech míst jsem si k tomu vybrala právě školní tancovačku. Nos se jí uţ zahojil, nicméně pořád ho měla trošičku křivý. Plastická chirurgie by si s tím jistě poradila, ale vzhledem k tomu, co jsem věděla o finanční situaci její rodiny, tohle si určitě dovolit nemohli. „Je to lepší,“ odvětila zpříma. „Mně to ale naštěstí udělala psychopatická čubka, a ne ţádný příbuzný.“ Vyhroţovat jí fyzickým násilím bylo většinou úspěšné, ale právě teď tady bylo příliš mnoho lidí, coţ si Mia dobře uvědomovala. Ne ţe bych se nechtěla vrhnout do rvačky – vţdyť uţ jsem to udělala milionkrát –, jenţe nedávno jsem začala pracovat na svém sebeovládání.
71
„Nepřijde mi to jako nehoda,“ prohlásila. „Copak nemáte nějaký pravidla, ţe se nemáte bušit do obličeje? Tohle totiţ vypadá, ţe jste to fakt přepískly.“ Otevřela jsem pusu, abych ji zarazila, ale nic ze mě nevyšlo. Trefila se. Moje zranění opravdu bylo mimo pravidla; v tomhle druhu boje byste neměli udeřit protivníka nad krk. Tam bylo zakázané území. Mia zaznamenala, ţe jsem zaváhala, coţ pro ni bylo jako druhé Vánoce. Do té doby by mě ani nenapadlo, ţe v našem nepřátelském vztahu někdy nastane chvíle, kdy mě ta holka připraví o řeč. „Dámy,“ ozval se přísný ţenský hlas. Morojové u předního stolu se přes něj naklonili a zpraţili nás příkrými pohledy. „Tohle je hala, ne společenská místnost. Buď běţte nahoru, nebo ven.“ Na chviličku mi připadalo jako ten nejlepší nápad na světě zlomit Mie nos znovu – k čertu s vyloučením nebo trestem. Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se, ţe nejdůstojnější teď pro mě bude ustoupit. Zamířila jsem tedy ke schodišti vedoucímu k dívčím pokojům. Za sebou jsem slyšela, jak Mia volá: „Neboj, Rose. To zmizí. Navíc to není tvůj obličej, co na tobě kluky zajímá.“ O půl minuty později jsem zabušila na Lissiny dveře tak tvrdě, aţ jsem se divila, ţe jsem je neprorazila pěstí. Pomalu je otevřela a vykoukla ven. „Tys přišla sama? Myslela jsem, ţe je tu celá armáda – ach, můj Boţe.“ Jakmile si všimla levé strany mého obličeje, obočí jí vyjelo nahoru. „Co se stalo?“ „Tys o tom ještě neslyšela? To jsi zřejmě jediná ze školy,“ zavrčela jsem. „Pusť mě dál.“ Svalila jsem se na postel a pověděla jí, co se dneska stalo. Pořádně ji to vyděsilo. „Doneslo se ke mně, ţe jsi zraněná, ale pomyslela jsem si, ţe to je u tebe normální,“ řekla. Zadívala jsem se do stropu a bylo mi hrozně. „Nejhorší na tom ale je, ţe Mia má pravdu. Nebyla to ţádná nehoda.“ 72
„Co to povídáš? Ţe tě tvoje máma praštila schválně?“ Kdyţ jsem neodpověděla, Lissa zvýšila hlas. „Ale prosím tě, to by nikdy neudělala. Ani náhodou.“ „Proč? Protoţe je to dokonalá Janine Hathawayová, mistryně v sebeovládání? Taky je ale dokonalou Janine Hathawayovou, mistryní v boji. Tak nebo tak jí to prostě ujelo.“ „Jo, jasně,“ povzdechla Lissa. „Myslím, ţe je pravděpodobnější, ţe se prostě netrefila, neţ ţe by to udělala záměrně. Třeba se fakt vytočila.“ „No, mluvila se mnou. To jednomu úplně stačí, aby se vytočil. Obvinila jsem ji totiţ z toho, ţe se vyspala s mým tátou jen proto, ţe nejlíp odpovídal jejím záměrům.“ „Rose,“ zaúpěla Lissa. „Tuhle část jsi ve svým vyprávění nějak opominula. Proč jsi jí to řekla?“ „Protoţe je to nejspíš pravda.“ „Muselas přece vědět, ţe ji naštveš. Proč jsi ji dál provokovala? Proč ses s ní prostě neusmířila?“ Rychle jsem si sedla. „Usmířit se s ní? Udělala mi moncla. Pravděpodobně schválně! Jak se můţu usmířit s někým takovým?“ Lissa jen zavrtěla hlavou a přešla k zrcadlu, aby si zkontrolovala nalíčení. Skrze naše pouto jsem z ní vycítila rozhořčení a zklamání. A někde vzadu za tím ještě očekávání. Kdyţ uţ jsem teď tolik nezuřila, měla jsem dost trpělivosti si ji prohlédnout. Měla na sobě hedvábnou levandulovou košili a černou sukni ke kolenům. Dlouhé vlasy měla tak dokonale uhlazené, ţe toho mohla dosáhnout tak, ţe strávila hodinu s fénem a ţehličkou v ruce. „Sluší ti to. Kam se chystáš?“ Její pocity se trochu prosvětlily a uţ nebyla tak strašně podráţděná. „Za chvilku mám schůzku s Christianem.“ Během těch pár minut, co jsem tady strávila, mi připadalo, ţe se zase vrátily staré časy. Jen my dvě a naše povídání. Jenţe kdyţ se zmínila o Christianovi, došlo mi, ţe mě za chvilku opustí kvůli němu, a vzedmula se ve mně vlna 73
nepříjemných pocitů, které jsem neochotně identifikovala jako ţárlivost. To jsem pochopitelně chtěla zarazit. „No ne… Čímpak si to zaslouţil? Zachránil sirotky z hořící budovy? Jestli jo, nejdřív by ses měla ujistit, ţe ten barák sám nezapálil.“ Christianovým ţivlem byl oheň. Sedělo mu to, jelikoţ oheň je nejdestruktivnější element. Se smíchem se otočila od zrcadla a přistihla mě, jak si sahám na oteklý obličej. „Nevypadá to zas tak zle.“ „To je fuk. Stejně vţdycky poznám, kdyţ mi lţeš. Navíc doktorka Olendzká mi říkala, ţe zítra to bude ještě horší.“ Zase jsem si lehla na postel. „Na světě nejspíš neexistuje nic, čím by se to dalo zamaskovat. Hodily by se nám s Tašou nějaký masky, jako měl Fantom opery.“ S povzdechem usedla ke mně na postel. „Škoda, ţe ti to nemůţu vyléčit.“ Usmála jsem se. „To by bylo super.“ Nátlak a charizma, které získávala díky éteru, byly skvělé, ale její nejúţasnější schopností bylo uzdravování. Bylo ohromující, co všechno dokázala. Lissa o éteru taky uvaţovala. „Kéţ by tak existoval ještě další způsob, jak éter ovládat… Nějak, abych mohla pořád pouţívat magii…“ „Jo,“ souhlasila jsem. Rozuměla jsem její touze dělat velké věci a pomáhat lidem. Vyzařovalo to z ní. Sakra, taky bych byla radši, kdyby mi ten monokl okamţitě zmizel, neţ ho mít ještě pár dnů. „Taky bych to chtěla.“ Znovu povzdechla. „Víš, přeju si mnohem víc neţ jen uzdravovat a podobně. Taky mi chybí magie. Pořád je to ve mně, jenom to blokujou ty prášky. Úplně to ve mně hoří. Chce mě to a já to chci taky. Jenţe mezi námi stojí zeď. Vůbec si to nedovedeš představit.“ „Ale dovedu.“ Byla to pravda. Nejenţe jsem dokázala vycítit její pocity, občas jsem do ní dokonce uměla „vklouznout“. Těţko se to vysvětluje a ještě těţší je to udělat. Ale kdyţ k tomu dojde, dokáţu doslova vidět jejíma očima a cítit to, co ona. V té 74
době vlastně jsem jí samotnou. Ocitla jsem se v její hlavě mnohokrát, kdyţ prahla po magii, a cítila jsem ten spalující ţár, o němţ mluvila. Často se budila uprostřed noci a touţila po schopnostech, kterých uţ nemohla dosáhnout. „No jo,“ konstatovala smutně. „Občas na to zapomínám.“ Naplňovala ji zatrpklost. Ale nebyla namířena proti mně. Zuřil v ní vztek. Kdyţ si připadala bezmocná, nelíbilo se jí to o nic víc neţ mně. Vztek a roztrpčení přerůstaly do něčeho zlověstnějšího a hnusnějšího, do něčeho, co se mi vůbec nelíbilo. „Hele,“ vyhrkla jsem a dotkla se její ruky. „Jsi v pohodě?“ Na chviličku zavřela oči a pak je zase otevřela. „Jenom to nesnáším.“ Intenzita jejích pocitů mi připomněla rozhovor, který jsme vedly, neţ jsem odjela do domu Badicových. „Pořád máš dojem, ţe ty prášky uţ tolik neúčinkujou?“ „Nevím. Moţná trochu.“ „Zhoršuje se to?“ Zavrtěla hlavou. „Ne. Magii pořád nemůţu pouţívat. Cítím, ţe se k tomu blížím…, ale pořád to mám zablokovaný.“ „A… ty tvoje nálady…“ „Jo, vzpírají se tomu. Ale neboj,“ snaţila se mě uklidnit, kdyţ viděla můj výraz. „Nevídám ţádný divný věci ani se nepokouším si ublíţit.“ „Dobře.“ To jsem ráda slyšela, ale stejně jsem se o ni bála. I kdyţ pořád nemůţe pouţívat magii, nelíbí se mi, ţe je na tom psychicky zase hůř. Zoufale jsem to chtěla napravit. „Jsem tady,“ připomněla jsem jí tiše s pohledem upřeným do jejích očí. „Kdyby se stalo něco zvláštního…, řekneš mi to, ţe jo?“ Její pochmurné pocity zmizely. Skrz pouto jsem ucítila podivné chvění. Netušila jsem, co to je, ale bylo to tak silné, 75
aţ jsem se otřásla. Lissa si ničeho nevšimla. Nálada se jí zase spravila a ona se na mě usmála. „Díky,“ řekla. „Jasně, ţe ti to řeknu.“ Usmála jsem se, šťastná, ţe je zase normální. Zmlkly jsme a já na chviličku zatouţila po tom, abych jí mohla vylít své srdce. Trápilo mě toho tolik: matka, Dimitrij, masakr u Badicových… Svoje pocity jsem dusila v sobě, jenţe mě rvaly na kusy. Kdyţ jsem si teď po dlouhé době zase připadala s Lissou tak skvěle, konečně jsem se odhodlala se jí svěřit. Neţ jsem ale stačila otevřít pusu, její myšlenky se náhle změnily. Začaly být nedočkavé a nervózní. Chtěla mi něco říct, něco, o čem intenzivně uvaţovala. Takţe ţádné vylévání mého srdce. Jestli chce mluvit, rozhodně ji nebudu zatěţovat vlastními problémy. Odsunula jsem je stranou a čekala, aţ promluví. „Hledala jsem něco na hodinu profesorky Carmackový. A našla jsem něco divnýho…“ „Co?“ vyhrkla jsem zvědavě. U Morojů se obvykle jejich specializace na určitý ţivel vyvine během puberty. Potom jsou rozdělováni na vyučování podle jejich elementu. Jenţe Lissa jakoţto jediná zdejší uţivatelka éteru neměla ţádnou hodinu, na kterou by mohla chodit. Většina lidí měla za to, ţe Lissa ţádnou specializaci nemá, ale občas se nezávazně scházela s profesorkou Carmackovou – učitelkou ţivlové magie u svatého Vladimíra – a obě se snaţily dovědět o éteru co nejvíc. Probíraly současné a staré záznamy, hledaly vodítka, která by je mohla dovést k dalším uţivatelům. Věděly, podle čeho je poznat: neschopnost specializovat se, psychická nevyrovnanost a podobně. „Neobjevila jsem ţádný potvrzený případ někoho, kdo ovládá éter, ale našla jsem… záznamy… o nevysvětlitelným jevu.“ Překvapeně jsem zamrkala. „Co jako?“ vyptávala jsem se a uvaţovala, co se asi u vampýrů můţe řadit mezi 76
„nevysvětlitelné jevy“. Kdyţ jsme spolu ţily mezi lidmi, za nevysvětlitelný jev by povaţovali nás. „Jsou tam různý záznamy…, třeba o klukovi, co uměl udělat, aby všichni viděli věci, který ve skutečnosti neexistovaly. Uměl lidi přimět, aby viděli příšery nebo jiný lidi nebo úplně cokoli.“ „To musel bejt nátlak.“ „Fakt silnej nátlak. Tohle bych nedokázala, a to jsem v tomhle lepší neţ kdokoli, koho známe – nebo jsem spíš byla. A tahle schopnost vychází z ovládání éteru…“ „Takţe,“ shrnula jsem to. „Ty myslíš, ţe tenhle kouzelník taky musel pouţívat éter.“ Přikývla. „Proč ho teda nekontaktuješ a nezeptáš se ho?“ „Protoţe v záznamech nejsou ţádný další informace! Je to tajný. A jsou i další, stejně divný případy. Jako třeba někdo, kdo dokázal fyzicky vysávat lidi. Ti, co stáli poblíţ, najednou zeslábli a ztratili všechnu svou sílu. Omdleli. A někdo další zas uměl zastavit věci v letu, kdyţ po něm někdo něco hodil.“ Nadšení jí projasnilo obličej. „Mohl se specializovat na vzduch,“ podotkla jsem. „Moţná,“ připustila. Cítila jsem z ní zvědavost a vzrušení. Zoufale chtěla uvěřit, ţe existují i jiní jako ona. Usmála jsem se. „Kdoví? Morojové mají svou obdobu Roswellu a Oblasti 51. Divím se, ţe ještě nezkoumají mě, aby přišli na to, jak přesně funguje pouto.“ Lissino zadumané rozpoloţení se změnilo ve škádlivé. „Někdy si přeju, abych mohla vidět do hlavy já tobě. Ráda bych věděla, co cítíš k Masonovi.“ „Je to kámoš,“ prohlásila jsem rozhodným hlasem. Ta náhlá změna tématu mě udivila. „To je všechno.“ Zasyčela. „Vţdycky jsi flirtovala – a dělala i další věci – s kaţdým klukem, který se ti aspoň trochu líbil.“ „Hele!“ okřikla jsem ji. „Tak hrozná jsem zase nebyla!“ „Dobře…, moţná ţe ne. Jenţe mi přijde, ţe uţ se o kluky vůbec nezajímáš.“ Já se přece zajímám o kluky – no, vlastně jen o jednoho. 77
„Mason je váţně fajn,“ pokračovala. „A je do tebe blázen.“ „To jo,“ souhlasila jsem. Pomyslela jsem na Masona a na tu kratičkou chvilku před Stanovou hodinou, kdy mi připadalo, ţe je sexy. Navíc je s Masonem sranda a skvěle spolu vycházíme. Vlastně by nemuselo být špatné začít s ním chodit. „Vy dva jste si tak podobní. Oba děláte to, co byste dělat neměli.“ Rozesmála jsem se. To byla taky pravda. Vybavila jsem si Masonovu nedočkavost vyhrnout se na kaţdého Strigoje na světě. Já na to sice nebyla připravená – přestoţe jsem v tom autě tak vybuchla –, ale i tak jsem to vnímala stejně jako on. Přesto bych mu občas nejradši jednu vrazila. Vtipkovat s ním bylo fajn, jenţe… Uţ je to dlouho, co jsem se s někým naposled líbala. Z Dimitrije se mi svíralo srdce, jenţe nic dalšího se mezi námi nedělo. Lissa mě sledovala schvalujícím pohledem, jako by věděla, na co myslím. O tom s Dimitrijem ale vědět nemohla. „Meredith povídala, ţe jsi blbá, kdyţ si s ním někam nevyrazíš. Říkala, ţe ho odmítáš proto, ţe si myslíš, ţe jsi pro něj moc dobrá.“ „Coţe?! To není pravda.“ „Hele, já to neřekla. Kaţdopádně Meredith uvaţuje o tom, ţe ho sbalí.“ „Mason a Meredith?“ zamračila jsem se. „No to by byla katastrofa. Vţdyť nemají nic společnýho.“ Bylo to malicherné, ale tak nějak jsem si uţ zvykla, ţe mě Mason neustále balí. A pomyšlení, ţe by s tím přestal, mě naštvalo. „Jsi moc majetnická,“ prohlásila Lissa, jako by mi zase četla myšlenky. Uţ se nedivím, ţe jí tak leze na nervy, kdyţ to dělám já jí. „Jenom trochu.“
78
Zasmála se. „Rose, měla bys zase začít s někým chodit, i kdyby ne s Masonem. Je tady hafo kluků, co by vraţdili, jen aby s tebou mohli něco podniknout. A jsou opravdu fajn.“ Kdyţ došlo na muţe, nevybírala jsem si zrovna nejlíp. Znovu jsem pocítila potřebu vychrlit na ni všechno, co mě trápí. Dlouho jsem váhala, jestli jí povědět o Dimitrijovi, a to tajemství mě spalovalo. Kdyţ jsem tu s ní tak seděla, připomněla jsem si, ţe Lissa je moje nejlepší kamarádka. Můţu jí přece říct cokoli a ona mě za to neodsoudí. Ale stejně jako před chvílí jsem přišla o moţnost říct jí, co mě trápí. Podívala se na budík a okamţitě se zvedla. „Přijdu pozdě! Mám rande s Christianem!“ Zaplavila ji radost s trochou nervózního očekávání. Láska. Co byste dělali? Polkla jsem ţárlivost a zvedla hlavu. Christian mi ji uţ zase bere. Dneska večer uţ se asi nesvěřím. Vyšly jsme s Lissou z pokoje a vyběhly ven. Slíbily jsme si, ţe si popovídáme zítra. Vrátila jsem se na svou kolej. Na pokoji jsem prošla kolem zrcadla a zaúpěla jsem, kdyţ jsem se uviděla. Kolem oka jsem měla tmavorudý monokl. Při rozhovoru s Lissou jsem skoro zapomněla na incident s matkou. Zastavila jsem se a podívala se na svůj odraz pozorněji. Moţná to bylo nafoukané, ale uvědomovala jsem si, ţe normálně vypadám dobře. Mám prsa céčka a postavu, po jaké touţí většina vychrtlých holek ze školy. A jak uţ jsem se zmínila dřív, i v obličeji jsem hezká. Normálně bych za svůj vzhled získala devět bodů z deseti – někdy dokonce i těch deset. Ale dneska? Jo. Blíţila jsem se k minusovým hodnotám. Na lyţáku nejspíš budu vypadat úchvatně. „Moje máma mě zmlátila,“ oznámila jsem svému odrazu v zrcadle. Ten obličej mě soucitně pozoroval. S povzdechem jsem usoudila, ţe je načase zalézt do postele. Dnes večer uţ jsem beztak nic na programu neměla a trocha spánku navíc třeba urychlí hojení. Zamířila jsem chodbou do koupelny, abych si opláchla obličej a učesala se. 79
Kdyţ jsem se zase vrátila do svého pokoje, oblékla jsem si oblíbené pyţamo, a jak jsem ucítila na těle měkký flanel, trochu mi to spravilo náladu. Zrovna jsem si balila věci na zítřejší vyučování, kdyţ mě najednou zasáhl výbuch emocí, přicházejících skrz pouto. Zastihlo mě to nepřipravenou, takţe jsem neměla šanci s tím bojovat. Bylo to, jako by mě smetl hurikán, a najednou uţ jsem se nedívala na svůj bágl. Byla jsem v Lisse a vnímala svět skrze ni. A hned to začalo být trapné. Protoţe Lissa byla s Christianem. A situace začínala… nabírat grády.
80
OSM CHRISTIAN
BYL dobrý. Líbal ji tak, ţe tohle by asi neměly vidět děti. Sakra, takový polibek by neměl vidět nikdo – a uţ vůbec ne skrz psychické pouto. Jak uţ jsem se zmínila dřív, tenhle jev – kdyţ jsem doslova vtaţena do Lissiny hlavy – způsobují její silné pocity. Jenţe se to stávalo vţdycky, vždycky, kvůli negativním pocitům. Kdyţ byla rozrušená nebo naštvaná nebo na dně, zasáhlo mě to. Ale tentokrát? Nebyla naštvaná. Byla šťastná. Moc, moc šťastná. Jeţíšmarjá, musím se odtud dostat. Nacházeli se zrovna na půdě školního kostela. Tomu místu jsem říkala jejich hnízdečko lásky. Obvykle se tam scházeli uţ v dobách, kdy si oba připadali, ţe nezapadají do zdejší společnosti, a hledali z ní únik. Nakonec se usnesli, ţe budou svou nespolečenskost sdílet, a jejich vztah se postupně vyvíjel. Kdyţ teď spolu chodili veřejně, nevěděla jsem, ţe se pořád scházejí tady. Moţná jen chtěli zavzpomínat na staré časy. A vskutku to vypadalo na nějakou oslavu. Celé to staré, zaprášené místo bylo osvětleno svíčkami, které jej naplňovaly vůní šeříků. Byla bych trochu nervózní, zapálit tolik svíček na tak malém místě nacpaném hořlavými krabicemi a knihami, ale Christian se zřejmě domníval, ţe by případný poţár dokázal ovládnout. Konečně přerušili ten šíleně dlouhý polibek, odtáhli se od sebe a jenom na sebe zírali. Leţeli na boku na zemi a pod sebou měli několik dek. Christian sledoval Lissu s otevřeným a něţným výrazem, jeho světle modré oči se rozzářily nějakou vnitřní emocí. 81
JI LÍBAL, A ŢE TO TEDA BYL POLIBEK.
Bylo to jiné neţ to, jak se Mason koukal na mě. Oba se sice dívali zboţně, ale Mason působil spíš, jako by přišel do kostela, padl na kolena a v posvátné bázni uctíval cosi, co moc nechápe. Christian taky zjevně Lissu uctíval, ale v očích měl vědoucí záblesk, který prozrazoval, ţe ti dva se vzájemně chápou a rozumějí si natolik, ţe není třeba slov. „Nemyslíš, ţe za tohle přijdeme do pekla?“ dotázala se Lissa. Natáhl ruku a prsty jí přejel po tváři a po krku aţ dolů k její hedvábné košili. Při tom doteku těţce oddechovala. Byl něţný a lehký, přesto však v ní vyvolával silnou vášeň. „Za tohle?“ Pohrával si s horním lemem její košile a jen letmo jí občas zajel prsty pod ni. „Ne,“ zasmála se. „Za tohle.“ Mávla rukou a obsáhla prostor celé půdy. „Jsme v kostele. Tady bychom neměli dělat…, no, takový věci.“ „To není tak docela pravda,“ namítl. Opatrně ji převalil na záda a sklonil se nad ní. „Kostel je dole. Tady je jenom sklad. Bohu to nevadí.“ „Vţdyť v Boha nevěříš,“ utahovala si z něj. Pohladila ho přitom po hrudníku. Udělala to stejně lehce a uváţeně jako on a zjevně to v něm vznítilo stejné pocity jako v ní. Šťastně povzdechl, kdyţ mu vklouzla rukama pod košili a hladila ho po břiše. „Jen si z tebe dělám srandu.“ „Teď bys řekl naprosto cokoli,“ obvinila ho. Nahmatala spodní okraj jeho košile a vyhrnula mu ji. Nadzvedl se, aby mu ji mohla svléknout, a pak si do půl těla nahý lehl zase na ni. „Máš pravdu,“ připustil. Pečlivě jí rozepnul jeden knoflík na košili. Jenom jeden. Pak znovu sklonil hlavu a tvrdě a hluboce ji políbil. Kdyţ se pak po chvíli nadzvedl, aby se pořádně nadechl, pokračoval, jako by se nic nestalo. „Řekni mi, co potřebuješ slyšet, a já ti to povím.“ Rozepnul další knoflík.
82
„Nepotřebuju slyšet nic,“ řekla se smíchem. Další knoflík povolil. „Můţeš mi říct, co chceš – a bylo by fajn, kdyby to byla pravda.“ „Tak pravdu, jo? Pravdu nechce slyšet nikdo. Pravda není moc sexy. Ale ty…“ Rozepnul poslední knoflík a košili jí sundal. „Ty jsi zatraceně moc sexy, aby to mohlo bejt skutečný.“ Z jeho slov zazníval obvyklý arogantní podtón, ale jeho oči říkaly něco úplně jiného. Tuhle scénu jsem sledovala Lissinýma očima, ale dovedla jsem si představit, co Christian vidí. Její hebkou bílou pleť. Štíhlý pas a boky. Bílou krajkovou podprsenku. Skrze Lissu jsem cítila, ţe ta podprsenka trochu škrábe, ale o to se teď nestarala. V obličeji se Christianovi zračily zamilovanost a touha. Z Lissy jsem cítila, ţe se jí zrychluje tep i dech. Podobné emoce, jako měl Christian, teď zastřely veškeré její souvislé myšlenky. Přitiskl se k ní celou plochou těla. Našel její rty a začali se líbat nanovo. Uvědomovala jsem si, ţe odtud musím urychleně vypadnout. Teď uţ jsem to chápala. Pochopila jsem, proč se Lissa tak vyfikla a proč bylo jejich hnízdečko lásky osvětlené jako vánoční stromek. Bylo to tady. Nastala ta chvíle. Po měsíci, co spolu chodili, si naplánovali sex. Věděla jsem, ţe Lissa uţ to dělala dřív se svým bývalým klukem. O Christianově minulosti jsem nic nevěděla, ale pochybovala jsem, ţe by jeho drsnému šarmu podlehlo hodně holek. Z Lissiných pocitů mi ale bylo jasné, ţe na ničem z toho teď nezáleţí. Ne v tuto chvíli. Teď existovali jen oni dva. Přestoţe Lissa měla v ţivotě mnohem víc starostí neţ kdokoli jejího věku, byla si absolutně jistá, ţe to, co teď dělá, je správné. Tohle chtěla. Tohle s ním chtěla dělat uţ dlouho. A já neměla právo být toho svědkem. Ani jsem se na to dívat nechtěla. Nepřináší mi ţádnou rozkoš sledovat jiné lidi, jak na to vlítnou, a uţ vůbec jsem nechtěla proţívat sex s Christianem. To by bylo jako virtuálně přijít o panenství. 83
Jenţe Lissa mi nijak neusnadňovala, abych se dokázala dostat z její hlavy. Nemínila zastavit tyhle svoje pocity a emoce, a čím silnější byly, tím pevněji mě drţely na místě. Pokusila jsem se od Lissy vzdálit, takţe jsem se soustředila na to, abych se vrátila zpět do sebe. Soustředila jsem se tak silně, jak jsem jen dokázala. Další oblečení skončilo na podlaze… No tak, no tak, pobízela jsem se strnule. Vytáhli kondom… jejda. Rose, jsi osobnost. Vrať se do svojí hlavy. S propletenýma rukama a nohama se začali společně pohybovat… Sakra… Odtrhla jsem se od ní a vrátila se zas sama do sebe. Zase jsem byla ve svém pokoji, ale balení báglu uţ mě nějak nebavilo. Celý můj svět jako by byl nějak nakřivo. Připadala jsem si divně a tak nějak násilně – skoro jsem ani nevěděla, jestli jsem Rose, nebo Lissa. Taky jsem opět pocítila odpor k Christianovi. Samozřejmě, ţe jsem se s Lissou nechtěla milovat, ale stejně jsem cítila takové zklamané bodnutí u srdce z toho, ţe uţ nejsem středem jejího světa. Nechala jsem batoh nedotčený a zalezla rovnou do postele, kde jsem se schoulila do klubíčka a snaţila se potlačit bodavou bolest v hrudi. Usnula jsem vcelku rychle, díky čemuţ jsem se probudila brzo. Většinou jsem se nemohla donutit vstát a jít na trénink s Dimitrijem, ale dneska jsem dokonce dorazila do tělocvičny dřív neţ on. Čekala jsem na něj před budovou, kdyţ vtom jsem zahlédla Masona, jak míří na vyučování. „Hej!“ křikla jsem na něj. „Odkdy vstáváš takhle brzo?“ „Od tý doby, co si musím zopakovat písemku z matiky,“ prohlásil a došel ke mně. Obdařil mě rozpustilým úsměvem. „Moţná by stálo za to se z toho ulejt a namísto písemky něco podniknout s tebou.“
84
Rozesmála jsem se. Vzpomněla jsem si totiţ na svůj rozhovor s Lissou. Ano, určitě bych mohla dělat mnohem horší věci neţ flirtovat s Masonem nebo si s ním něco začít. „Ani náhodou. Mohl bys z toho mít průšvih a já bych pak neměla s kým měřit síly na sjezdovce.“ Obrátil oči v sloup, ale nepřestával se usmívat. „To já tam nebudu mít s kým měřit síly, víš?“ „Chceš se o něco vsadit? Nebo se mě pořád bojíš?“ „Dávej si bacha,“ varoval mě. „Nebo ti nedám dárek, co jsem ti koupil k Vánocům.“ „Tys mi koupil dárek?“ uţasla jsem. „Jo. Ale jestli budeš dál takhle kecat, klidně ho dám někomu jinýmu.“ „Třeba Meredith?“ utahovala jsem si z něj. „Ta nepatří do tvojí ligy a ty to dobře víš.“ „Dokonce ani kdyţ mám monokla?“ ujišťovala jsem se s úšklebkem. „I kdybys měla dva monokly.“ Podíval se na mě tak, ţe to nebylo škádlivé ani svádivé. Bylo to prostě milé. Milé, přátelské a odráţel se v tom zájem. Jako by mu na mně opravdu záleţelo. Po tom vypětí se mi líbilo, ţe se o mě někdo zajímá. Začínalo mi totiţ připadat, ţe na mě Lissa kašle, takţe jsem si teď uţívala, ţe mi někdo věnuje tolik pozornosti. „Co budeš dělat o Vánocích?“ zeptala jsem se. Pokrčil rameny. „Nic. Máma se sem chystala, ale na poslední chvíli to musela zrušit…, vţdyť víš, co všechno se stalo.“ Masonova matka nebyla stráţkyně. Byla to dhampýrka, která se rozhodla mít vlastní domácnost a děti. Věděla jsem, ţe jí to Mason tak trochu zazlívá. Ironií bylo, ţe moje máma přijela, ale z úplně jiných důvodů neţ kvůli mně, takţe mohla klidně být někde docela jinde. „Tak budem spolu,“ vyhrkla jsem, aniţ bych si to předem rozmyslela. „Já budu s Lissou, Christianem a jeho tetou. Bude sranda.“ 85
„Fakt?“ „Jo, děsná sranda.“ „Na to jsem se neptal.“ Ušklíbla jsem se. „Já vím. Jenom buď s náma.“ Vysekl mi jednu ze svých galantních poklon. „Rozhodně.“ Mason odešel a za chviličku uţ se objevil Dimitrij, který přišel na náš trénink. Rozhovor s Masonem mě rozptýlil, a dokonce jsem si připadala šťastná. S ním jsem vůbec nemyslela na to, jak vypadám. Ale s Dimitrijem jsem si to uvědomila okamţitě. Kdyţ jsem byla s ním, chtěla jsem být dokonalá. Cestou do tělocvičny jsem od něj neustále odvracela obličej, aby tu hrůzu neviděl. Obávala jsem se, ţe by mi jeho poznámky zkazily náladu a pak by mě zase začalo všechno štvát. Vešli jsme do místnosti s figurínami a Dimitrij mi jenom oznámil, ţe chce, abych si zkoušela výpady, se kterými jsme začali předevčírem. Nadchlo mě, ţe se slovem nezmínil o mém boji s matkou, a tak jsem se odhodlaně vrhla do svého úkolu a ukázala jsem všem těm panákům, co se stane, kdyţ si něco zkusí na Rose Hathawayovou. Uvědomovala jsem si, ţe můj bojovný zápal je něčím víc neţ pouhou snahou odvést dobrou práci. Dnes ráno se moje pocity vymykaly kontrole, byly syrové a intenzivní. Jak by taky ne – po boji s matkou a po tom, čeho jsem byla svědkem s Lissou a Christianem. Dimitrij seděl v povzdálí, pozoroval mě a jen občas mi zkritizoval techniku a navrhl lepší taktiku. „Překáţí ti vlasy,“ řekl. „Nejenţe si tím blokuješ periferní vidění, ale přímo nabízíš nepříteli něco, za co tě můţe pořádně popadnout.“ „Kdyţ opravdu bojuju, vlasy si vyčesávám nahoru.“ Zachroptěla jsem, kdyţ se mi podařilo zarazit kůl přímo mezi „ţebra“ figuríny. Netušila jsem, z čeho jsou ty umělé kosti vyrobeny, ale dalo pořádně zabrat dostat se mezi ně. Znovu jsem si vzpomněla na mámu a zarazila kůl o to větší silou. „Dneska je mám prostě rozpuštěný.“ 86
„Rose,“ zavrčel varovně. Nebrala jsem ho na vědomí a dál zarývala kůl hlouběji. Po chvilce Dimitrij promluvil ostřejším tónem. „Rose, přestaň!“ Odstoupila jsem od figuríny a samotnou mě překvapilo, jak funím. Neuvědomovala jsem si, ţe do toho dávám takovou sílu. Přitiskla jsem se zády ke zdi. Neměla jsem kam jít a na Dimitrije se mi koukat nechtělo, tak jsem sledovala podlahu. „Podívej se na mě,“ přikázal. „Dimitriji…“ „Podívej se na mě.“ Ať uţ se mezi námi dřív odehrálo cokoli, pořád byl můj učitel. Nemohla jsem neposlechnout přímý rozkaz. Pomalu a váhavě jsem se otočila k němu, ale hlavu jsem měla pořád skloněnou, takţe mi vlasy visely po stranách obličeje. Zvedl se ze své ţidle a zamířil ke mně. Vyhnula jsem se jeho pohledu, ale ucítila jsem, jak mi odhrnul vlasy stranou. Pak se zastavil. Stejně jako můj dech. Naše vzájemná přitaţlivost byla plná otázek a zábran, ale jednu věc jsem věděla jistě: Dimitrij miloval moje vlasy. Moţná, ţe je miluje pořád. Musím uznat, ţe mám nádherné vlasy. Dlouhé, hedvábné a tmavé. Vţdycky si našel nějakou záminku, proč se jich dotknout, a kolikrát mě přemlouval, abych si je neostříhala jako většina stráţkyň. Stál tam s rukou v mých vlasech a celý svět se zastavil. Vyčkávala jsem, co udělá dál. Po chvíli, která se zdála jako věčnost, nechal ruku zase klesnout. Zachvátilo mě ohromné zklamání. Zároveň jsem si ale něco uvědomila. Váhal. Bál se mě dotknout, coţ moţná – opravdu jenom moţná – znamená, ţe mě pořád chce. Musel se drţet zpátky. Pomalu jsem zaklonila hlavu a podívala se mu do očí. Většina vlasů mi spadla dozadu – ale ne všechny. Znovu se mu zachvěla ruka a já zadoufala, ţe se mě zase dotkne. Jenţe nechal ruku podél těla. Moje vzrušení rázem opadlo.
87
„Bolí to?“ otázal se. Ucítila jsem vůni jeho vody po holení a taky jeho pot. Boţe, jak jsem si přála, aby se mě dotkl. „Ne,“ zalhala jsem. „Nevypadá to tak zle,“ pověděl mi. „Zahojí se to.“ „Nenávidím ji,“ vypravila jsem ze sebe a udivilo mě, kolik zloby se skrývá v těch dvou slovech. I kdyţ jsem momentálně řešila svou touhu po Dimitrijovi, stejně jsem dál pociťovala nevraţivost vůči matce. „Ne, to není pravda,“ řekl něţně. „Ale jo.“ „Nemáš čas na to někoho nenávidět,“ poradil mi pořád vlídným hlasem. „Ne ve svojí profesi. Měla by ses s ní usmířit.“ Lissa mi řekla přesně totéţ. K mým ostatním pocitům se přidalo ještě pobouření. Temnota ve mně se začala rozpínat. „Usmířit se s ní? Poté, co mi schválně udělala monokla? Proč jsem jediná, komu se to zdá naprosto šílený?“ „Rozhodně to neudělala naschvál,“ prohlásil neústupně. „Je jedno, jak moc ji nesnášíš, tomuhle musíš věřit. Tohle by nikdy neudělala. Navíc jsem ji včera po té události viděl. Strachovala se o tebe.“ „Zřejmě se víc strachovala o to, aby ji někdo neobvinil z týrání dětí,“ zavrčela jsem. „Nemyslíš, ţe touhle roční dobou by si měli všichni odpouštět?“ Hlasitě jsem povzdechla. „Tady nejde o Vánoce! Tohle je můj ţivot. Ve skutečným světě se zázraky prostě nestávají.“ Pořád mě s neochvějným klidem sledoval. „Ve skutečném světě můţeš dělat vlastní zázraky.“ Moje zklamání dospělo do bodu zlomu a já vzdala veškeré snahy o sebeovládání. Uţ mě unavovalo, jak mi všichni říkají, ţe se mám chovat rozumně, kdyţ se mi v ţivotě něco podělá. V hloubi duše jsem věděla, ţe se mi Dimitrij jen snaţí pomoct, ale zrovna jsem neměla náladu na dobře míněné rady. Chtěla jsem jen utěšit. Rozhodně jsem 88
nemínila uvaţovat o tom, jak se stát lepším člověkem. Přála jsem si, aby mě objal a řekl mi, ţe si nemám s ničím lámat hlavu. „Dobře. Můţeš toho uţ nechat?“ vyštěkla jsem s rukama v bok. „Čeho mám nechat?“ „Těch kravin se zenovým myšlením. Nemluvíš se mnou jako někdo skutečnej. Vykládáš jen samý moudrý poučný nesmysly. Fakt zníš jako nějakej světec.“ Uvědomovala jsem si, ţe není tak docela fér obrátit svůj vztek proti němu. Skoro jsem na něj řvala. „Občas mi přijde, ţe se rád posloucháš! A já vím, ţe vţdycky nejsi takovej. Kdyţ se bavíš s Tašou, jsi naprosto normální. Ale se mnou? Jenom mi udílíš rady. Přitom se o mě doopravdy vůbec nezajímáš. Zuby nehty se drţíš tý svý debilní role mýho učitele.“ Pozoroval mě s překvapeným výrazem, coţ u něj nebylo právě typické. „Já se o tebe nezajímám?“ „Ne.“ Byla jsem malicherná, strašně malicherná. Samozřejmě jsem věděla, ţe se o mě zajímá a ţe je víc neţ jen učitelem. Ale nemohla jsem si pomoct. Prostě to ze mě vyšlo. Zapíchla jsem mu prst do hrudníku. „Jsem pro tebe jen další studentka. Ty mi jenom dál udílíš svoje blbý ţivotní lekce, aţ z toho…“ Před chvílí jsem si přála, aby se mě dotkl, ale teď mě chytil za ruku, kterou jsem ho bodala do hrudi. Pevně ji sevřel a přitiskl ke zdi. Udivilo mě, ţe jsem v jeho očích zaznamenala záblesk emocí. Nebyl to přímo vztek…, ale rozrušení jiného druhu. „Neříkej mi, co cítím,“ zavrčel. Došlo mi, ţe aspoň polovina z toho, co jsem mu řekla, je pravda. Skoro vţdycky byl klidný a dokonale se ovládal – dokonce i v boji. Ale jednou mi povídal, jak vybuchl a zmlátil svého morojského otce. Dřív býval jako já – měl sklon jednat bez přemýšlení, dělat věci, které by dělat neměl. „Je to tak, ţe jo?“ „Co?“ 89
já.“
„Taky pořád zápasíš se sebeovládáním. Jsi stejnej jako
„Ne,“ prohlásil pobouřeným tónem. „Naučil jsem se ovládat.“ Tahle informace mě povzbudila. „Ne,“ oznámila jsem mu. „Nenaučil. Tváříš se jako neviňátko a většinou se ovládáš. Ale ne vţdycky. A někdy…“ Naklonila jsem se k němu blíţ a ztišila hlas. „Někdy nechceš.“ „Rose…“ Viděla jsem, jak těţce oddechuje, a věděla jsem, ţe mu srdce buší stejně rychle jako mně. A neodstoupil ode mě. Dobře jsem si uvědomovala, ţe je to špatné – znala jsem všechny logické důvody, proč bychom se měli drţet od sebe dál. Ale v tuto chvíli mi to bylo jedno. Nechtěla jsem se ovládat. Nechtěla jsem být hodná holka. Neţ si stačil uvědomit, co se děje, políbila jsem ho. Naše rty se dotkly, a jakmile mi začal Dimitrij polibek oplácet, věděla jsem, ţe mám pravdu. Přitiskl se ke mně blíţ a uvěznil mě mezi sebou a zdí. Jednu ruku mi pořád drţel u stěny, zatímco druhou rukou mi zajel do vlasů. V tom polibku toho bylo tolik: vztek, vášeň, uvolnění… Ukončil to on. Odskočil ode mě a o několik kroků odstoupil. Vypadal rozrušeně. „Tohle uţ víckrát nedělej,“ vypravil ze sebe strnule. „Nikdo tě nenutil mě líbat,“ opáčila jsem. Zíral na mě snad celou věčnost. „Nepoučuju tě proto, ţe se rád poslouchám. Ani to nedělám proto, ţe jsi další studentka. Dělám to proto, abych tě naučil sebeovládání.“ „Jde ti to skvěle,“ poznamenala jsem trpce. Na vteřinu zavřel oči, vydechl a zamumlal cosi rusky. Aniţ by se na mě podíval, otočil se a odešel z místnosti.
90
DEVĚT POTOM JSEM DIMITRIJE NĚJAKOU DOBU NEVIDĚLA. JEŠTĚ
den mi poslal zprávu, ţe bychom naše další dvě hodiny měli zrušit, protoţe je v plánu co nejdříve odjet z kampusu. Vyučování uţ mělo beztak skončit, a tak se zdálo jako bezva nápad dát si chvilku pauzu od trénování. Byla to chabá výmluva a já věděla, ţe pravým důvodem zrušení tréninků bylo něco docela jiného. Jestli se mi chce vyhýbat, byla bych radši, kdyby to řekl na rovinu. Ať uţ se vymlouval na cokoli, věděla jsem, ţe se mi vyhýbá kvůli tomu polibku. Kvůli tomu prokletému polibku. Nelitovala jsem toho. Jen Bůh ví, jak moc jsem se s ním chtěla líbat. Jenţe jsem to udělala ze špatných důvodů. Udělala jsem to proto, ţe jsem byla naštvaná a nešťastná a jenom jsem chtěla dokázat, ţe bych mohla. Taky uţ mě unavovalo pořád se chovat vzorně a rozumně. Snaţila jsem se ovládat, ale zdálo se, ţe mi to trochu ujelo. Nezapomněla jsem na to, co mi kdysi řekl – ţe spolu nemůţeme chodit, a nejen kvůli věkovému rozdílu. Komplikovalo by nám to naši práci. Přiměla jsem ho k tomu polibku a hned to zaţehlo problém, který by nakonec skončil tak, ţe by se něco mohlo stát Lisse. Neměla jsem to dělat. Včera jsem se nedokázala zastavit. Dneska jsem na věc pohlíţela z trochu jasnější perspektivy a nemohla jsem uvěřit, co jsem udělala. S Masonem jsem se sešla na Štědrý den ráno a hned jsme se vydali za ostatními. Byla to dobrá příleţitost, jak na chvíli pustit z hlavy Dimitrije. Masona jsem měla ráda – hodně. A nebylo to nic takového, jako ţe bych se za ním rozběhla a chtěla si ho vzít. Jak pravila Lissa, prospělo by mi, kdybych zase začala s někým chodit. TEN
91
Vánoční posezení uspořádala Taša v elegantním salónku v části Akademie vyhrazené pro hosty. Všude moţně po celé škole se konaly různé oslavy a hromadné akce, ale rychle jsem zaznamenala, ţe Tašina přítomnost vyvolává neklid. Lidi na ni buď zírali, nebo se jí vyhýbali. Někdy je provokovala. Jindy to nechávala být. Dneska se ale rozhodla drţet se stranou od královských a jenom si uţívat tuhle malou soukromou oslavu s těmi, kdo se jí nestraní. Byl pozván i Dimitrij. Kdyţ jsem ho uviděla, moje odhodlání trochu zakolísalo. Na tu událost se parádně oblékl. Dobře, výraz „parádně“ je moţná trošku přehnaný, ale takhle vyfiknutého jsem ho ještě nikdy neviděla. Většinou vypadal jako drsňák…, jako by se kaţdou chvíli hodlal vrhnout do boje. Dneska měl tmavé vlasy staţené do culíku, jako by se váţně snaţil vypadat upraveně. Na sobě měl jako vţdycky dţíny a koţené boty, ale namísto trička nebo termokošile měl na sobě černý svetr. Byl to úplně obyčejný svetr, nic drahého ani od módního návrháře, ale dodávalo mu to na lesku, coţ u něj nebylo právě obvyklé. Boţe, jak mu ten svetr slušel! Dimitrij se ke mně nechoval ošklivě, ale nijak se nepokoušel zavést se mnou hovor. Bavil se jen s Tašou a já fascinovaně sledovala, jak lehce jejich rozhovor plyne. Uţ jsem věděla, ţe se ti dva poznali přes jednoho dobrého Dimitrijova kamaráda, který byl spřízněný s Tašinou rodinou. „Pět?“ dotázal se Dimitrij překvapeně. Bavili se zrovna o dětech svých přátel. „O tom jsem neslyšel.“ Taša přikývla. „Je to šílené. Jeho ţena měla mezi jednotlivými dětmi pauzu snad jenom půl roku, neţ znovu otěhotněla. Ona je dost malá, takţe vţdycky rostla jenom do šířky.“ „Kdyţ jsem se s ním seznámil, zapřísahal se, ţe nikdy nebude mít děti.“ Zaujatě zakoulela očima. „Já vím! Proto tomu nemůţu uvěřit. Měl bys ho teď vidět. Úplně se z nich rozplývá. 92
Občas mu dokonce ani nerozumím. Uţ skoro nemluví anglicky, ale jakousi dětštinou.“ Dimitrij se usmál jedním ze svým vzácných úsměvů. „No…, děti s lidmi takové věci dělají.“ „Nedovedu si představit, ţe by se to stalo tobě,“ vyprskla smíchy. „Jsi pořád tak klidný. Ale samozřejmě… dětštinou bys nejspíš mluvil rusky, takţe by si toho nikdo ani nevšiml.“ Oba se tomu zasmáli a já se radši odvrátila. Byla jsem vděčná, ţe je tu Mason a můţu se bavit s ním. Představoval pro mě příjemné rozptýlení, neboť Dimitrij mě ignoroval a Lissa s Christianem si taky špitali něco soukromého. Sex vnesl do jejich vztahu ještě víc lásky. Uvaţovala jsem, jestli se mi vůbec na tom výletě naskytne příleţitost promluvit si s Lissou o samotě. Nakonec se od něj přece jen odtrhla, aby mi mohla předat dárek k Vánocům. Otevřela jsem krabičku a nakoukla dovnitř. Okamţitě jsem ucítila vůni růţí a uviděla tmavohnědé korálky. „Co to…“ Vytáhla jsem korále a zjistila, ţe na jejich konci visí těţký zlatý kříţek. Dala mi čotky. To je věc podobná růţenci, jen je o něco menší, asi jako náramek. „Pokoušíš se mě obrátit na víru?“ zeptala jsem se s úšklebkem. Lissa nebyla ţádný náboţenský fanatik, ale v Boha věřila a pravidelně chodila do kostela. Jako mnoho členů morojských rodin, které pocházely z Ruska a východní Evropy, se hlásila k pravoslavnému křesťanství. A já? Já jsem pravoslavně nevěřící. Myslím, ţe Bůh nejspíš existuje, ale nemám čas ani energii zjišťovat, jestli tomu tak skutečně je. Lissa to respektovala a nikdy se nepokoušela mi svou víru vnucovat. Proto se mi ten dárek zdál dost zvláštní. „Otoč to,“ řekla, evidentně pobavená mým šokovaným výrazem. Udělala jsem to. Na zadní straně kříţku byl do zlata vyrytý drak ověnčený květinami. Znak Dragomirů. Zmateně jsem pohlédla na Lissu. 93
„Tohle se v naší rodině dědí z generace na generaci,“ objasnila. „Tátův kamarád probíral jeho věci a v bedně našel tohle. Patřilo to stráţci mojí prababičky.“ „Liss…“ Nezmohla jsem se na slovo. Čotky měly náhle úplně jiný význam. „Nemůţu… Nemůţeš mi dát něco takovýho.“ „Nechat si to rozhodně nemůţu. Tohle je pro stráţce. Pro moji stráţkyni.“ Omotala jsem si korálky kolem zápěstí. Kříţek mě zastudil na kůţi. „Víš, ţe je taky moţnost, ţe mě vyhodí ze školy dřív, neţ se stanu tvojí stráţkyní,“ utahovala jsem si z ní. Zašklebila se. „V tom případě mi to zase vrátíš.“ Všichni se rozesmáli. Taša začala něco povídat, ale najednou se zarazila a zadívala se ke dveřím. „Janine!“ Moje matka tam stála a vypadala stejně strnule a netečně jako vţdycky. „Omlouvám se, ţe jdu pozdě,“ řekla. „Musela jsem ještě něco vyřídit.“ Jako vţdy. Dokonce i o Vánocích musí něco vyřizovat. Kdyţ jsem si vzpomněla na tu naši bitku, zhoupl se mi ţaludek a tváře mi začaly hořet. Během dvou dnů, které uplynuly od toho incidentu, se ani jednou nepokusila mě kontaktovat, dokonce ani na ošetřovně ne. Ţádné omluvy. Nic. Zaťala jsem zuby. Přisedla si k nám a za chvíli uţ se zapojila do konverzace. Zjistila jsem, ţe se skutečně neumí bavit o ničem jiném neţ o záleţitostech stráţců. Uvaţovala jsem, jestli má nějaké zájmy a koníčky. Kaţdému ale leţel v hlavě útok na Badicovy, takţe se matka pustila do vyprávění o podobném útoku, který sama zaţila. K mému zděšení jí Mason doslova visel na rtech. „Utnout někomu hlavu není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát,“ prohlásila věcně. Nikdy jsem si nemyslela, ţe sekání hlav je něco snadného, ale ona k nám mluvila, jako 94
bychom to všichni povaţovali za hračku. „Musíte přerušit míchu a obratle.“ Skrz pouto jsem ucítila, ţe Lisse se začíná zvedat ţaludek. Ona si nikdy nelibovala v brutálních tématech. Masonovi se rozzářily oči. „Jaká zbraň je na to nejlepší?“ Matka se na okamţik zamyslela. „Sekera. Ta je těţká, takţe tím získáš její váhu ve svůj prospěch.“ Gestem ruky naznačila máchnutí sekerou. „Drsný,“ broukl. „Teda, doufám, ţe mi dovolí nosit sekeru.“ Byl to absurdní a směšný nápad, jelikoţ sekery nejsou zrovna obvyklými zbraněmi, které by s sebou nosil kdekdo. Na vteřinu mi ale zlepšila náladu představa Masona, jak kráčí po ulici se sekerou přes rameno. Rychle to ale pominulo. Nemohla jsem uvěřit, ţe se o Vánocích bavíme zrovna o tomhle. Máma všechno pokazí. Naštěstí jsme sešlost brzy rozpustili. Christian s Lissou odešli za svými záleţitostmi a zdálo se, ţe i Dimitrij s Tašou mají co dohánět. Mason a já jsme byli na cestě na dhampýrskou kolej, kdyţ se k nám připojila moje matka. Nikdo z nás nic neříkal. Na černém nebi jasně zářily hvězdy a jejich světlo se odráţelo od ledu a sněhu kolem nás. Měla jsem na sobě slonovinově bílou bundu s lemem z umělé koţešinky. Hřála, ale proti ledovému větru, který mi fičel do obličeje, mě stejně neochránila. Celou cestu jsme mlčeli. Čekala jsem, ţe se od nás matka odpojí a zamíří k ostatním stráţcům, ale ona došla na kolej s námi. „Chci s tebou mluvit,“ přiznala konečně. Hned jsem zbystřila. Co jsem asi provedla tentokrát? Řekla jen tohle a Mason se okamţitě od nás odpojil. Nebyl hloupý ani společensky necitlivý, ale v tuto chvíli jsem si přála, aby byl. Taky mi připadalo jako neskutečná ironie, ţe by se nejradši vrhl do boje s kaţdým Strigojem, kterého potká, ale mojí matky se přitom bojí. Omluvně na mě pohlédl, pokrčil rameny a pravil: „Hele, já teď musím… někam zajít. Tak zatím.“ 95
S lítostí jsem sledovala, jak odchází, a nejraději bych se rozběhla za ním. Jenţe kdybych zkusila zahnout kramle, matka by se do mě pravděpodobně ihned pustila a udělala by mi monokla ještě kolem druhého oka. Lepší bude podřídit se a mít to co nejdřív za sebou. Nervózně jsem se ošívala a dívala se všude moţně, jen ne na ni. Vyčkávala jsem, aţ promluví. Koutkem oka jsem zaznamenala, ţe na nás kouká pár lidí. Hned jsem si uvědomila, ţe všichni na světě zřejmě vědí, ţe toho monokla mi udělala ona, a tak jsem se rozhodla, ţe ať uţ mi matka hodlá dát jakoukoli lekci, rozhodně nestojím o to, aby to všichni viděli a slyšeli. „Chceš jít do mýho pokoje?“ zeptala jsem se. Zatvářila se překvapeně, skoro aţ nejistě. „Jasně.“ Do schodů jsem šla před ní a udrţovala si od ní bezpečný odstup. Vzrůstalo mezi námi trapné napětí. Kdyţ jsme došly do mého pokoje, nic neřekla, jen všechno pečlivě zkoumala, jako by se tam mohl schovávat Strigoj. Sedla jsem si na postel a čekala, aţ přestane chodit po místnosti. Nějak jsem nevěděla, co bych měla dělat. Prstem přejela po štosu knih o chování zvířat a o evoluci. „To máš do školy?“ podivila se. „Ne. Prostě mě to jenom zajímá.“ Nadzvedla obočí. To nevěděla. Ale jak by taky mohla? Vţdyť o mně nevěděla vůbec nic. Dál pokračovala ve svém průzkumu a vţdycky se na chviličku zastavila nad drobnostmi, které ji zjevně překvapily. Fotka mě a Lissy, jak jsme byly o Halloweenu převlečené za víly. Sáček bonbónů. Bylo to, jako by mě moje matka potkala poprvé v ţivotě. Náhle se otočila a napřáhla ke mně ruku. „Na.“ S údivem jsem se předklonila a natáhla k ní dlaň, do níţ mi vzápětí sklouzlo něco malého a studeného. Byl to malý kulatý přívěsek, ne o moc větší neţ deseticent. Na stříbrném podkladu spočíval plochý disk z různobarevných skleněných krouţků. Zamračila jsem se a přejela palcem po povrchu. Bylo to zvláštní, ale soustředné kruhy na přívěsku působily dojmem oka. Vnitřní kruh byl malý jako zornice. Byl tak 96
tmavě modrý, ţe působil aţ černě. Kolem něj byl další kruh, tentokrát světle modrý a kolem něj další, bílý. Vnější stranu ještě obkruţoval tenounký prouţek tmavomodré. „Dík,“ řekla jsem. Nečekala jsem, ţe bych od ní dostala dárek. Navíc byl divný. Proč mi sakra dává oko? Ale byl to dárek. „Já… já pro tebe nic nemám.“ Máma přikývla a opět se zatvářila bezvýrazně. „To nevadí. Nic nepotřebuju.“ Otočila se a zase začala přecházet po pokoji. Nebylo tady moc místa, ale jelikoţ byla malá, dělala kratší kroky. Pokaţdé, kdyţ přešla před oknem u mojí postele, světlo jí prozářilo nazrzlé vlasy. Zvědavě jsem ji pozorovala a došlo mi, ţe je stejně nervózní jako já. Náhle se zarazila a zadívala se na mě. „Co tvoje oko?“ „Lepší se to.“ „To je dobře.“ Otevřela pusu a já nabyla dojmu, ţe se mi chce omluvit. Nakonec to ale neudělala. Kdyţ začala znovu přecházet sem a tam, uţ jsem tu svou nečinnost nemohla vydrţet. Začala jsem si uklízet dárky. Ráno jsem dostala pěknou haldu věcí. Červené hedvábné šaty vyšívané květinami od Taši. Matka mě sledovala, jak je věším do malé skříně. „To bylo od Taši moc milé.“ „Jo,“ souhlasila jsem. „Netušila jsem, ţe mi něco dá. Fakt ji mám ráda.“ „Já taky.“ S údivem jsem se otočila a zadívala se na matku. Její ohromení bylo stejně velké jako moje. Kdybych nevěděla své, řekla bych, ţe jsme se právě na něčem shodly. Moţná se vánoční zázraky opravdu dějí. „Stráţce Belikov pro ni bude ten pravý.“ „Co?“ Zamrkala jsem. Absolutně jsem netušila, o čem to mluví. „Dimitrij?“ „Stráţce Belikov,“ opravila mě strnule. Zjevně nebyla příliš nadšená z toho, jak o něm mluvím.
97
se.
„Jak… jak jako pro ni bude ten pravý?“ vyptávala jsem
Zvedla jedno obočí. „Tys o tom ještě neslyšela? Poţádala ho, aby se stal jejím stráţcem, poněvadţ ţádného nemá.“ Připadala jsem si, jako bych zase schytala ránu. „Ale on je… přidělenej sem. K Lisse.“ „Můţou se udělat úpravy. A bez ohledu na pověst rodiny Ozerů… Taša je pořád královská. Kdyţ přitlačí, prosadí si svou.“ Nešťastně jsem zírala před sebe. „No, nejspíš jsou kámoši a tak.“ „Víc neţ to – nebo by mohli být.“ Buch! Další rána. „Coţe?“ „Hmm? Aha. Ona… má o něj zájem.“ Z tónu jejího hlasu bylo jasně znát, ţe romantické záleţitosti ji nezajímají. „Je odhodlána mít dhampýrské děti, takţe je docela dobře moţné, ţe nakonec třeba dospějí k nějaké…, ehm, dohodě, kdyţ bude jejím stráţcem.“ Ach. Můj Boţe. Čas se zastavil. Srdce mi přestalo bít. Uvědomila jsem si, ţe matka čeká, aţ něco řeknu. Nakláněla se přes stůl a pozorovala mě. Zabíjení Strigojů jí nedělalo problémy, ale rozumět mým pocitům ano. „A… udělá to? Bude jejím stráţcem?“ vypravila jsem ze sebe rozechvěle. Máma jen pokrčila rameny. „Nemyslím, ţe na to přistoupí hned, ale časem jistě. Vţdyť je to vynikající příleţitost.“ „Nepochybně,“ ozvala jsem se. Proč by měl Dimitrij odmítnout nabídku dělat stráţce kamarádce a ještě s ní mít dítě? Myslím, ţe máma pak řekla ještě něco, ale já to uţ neslyšela. Pořád jsem myslela na to, jak Dimitrij opustí Akademii i mě. Taky jsem uvaţovala o tom, jak skvělý vztah 98
má s Tašou. A potom moje představivost začala kreslit obrazy z budoucnosti. Taša a Dimitrij spolu. Jak se líbají. Dotýkají. Nazí. Dělají další věci… Silou jsem na vteřinu zavřela oči a pak je zase otevřela. „Jsem děsně utahaná.“ Matka se zarazila v půli věty. Neţ jsem jí skočila do řeči, neměla jsem ponětí, o čem to vlastně mluví. „Jsem děsně utahaná,“ zopakovala jsem. Ze svého hlasu jsem slyšela prázdnotu. Ţádnou emoci. „Díky za to oko…, totiţ za tu věc, ale teď, jestli ti to nebude vadit…“ Překvapeně na mě hleděla a tvářila se zmateně. Okamţitě ale zase nasadila ten svůj chladný profesionální výraz. Aţ dosud jsem si ani neuvědomila, na jak dlouho ten výraz vlastně odloţila. Ale udělala to. Na okamţik se mi otevřela a odhalila svou zranitelnost. Ta zranitelnost uţ ale zmizela. „Jistě,“ prohlásila strnule. „Nechci tě obtěţovat.“ Chtěla jsem jí říct, ţe tak to není. Chtěla jsem jí říct, ţe ji nevyhazuju kvůli tomu, ţe proti ní něco mám. A taky jsem jí chtěla říct, jak moc bych chtěla, aby byla hodnou, milující a chápavou matkou, o jakých se neustále mluví a na jakou bych se mohla spolehnout. Moţná dokonce i takovou matkou, s níţ bych mohla probírat svůj strastiplný milostný ţivot. Boţe. Vlastně jsem to potřebovala říct komukoli. A to okamţitě. Jenţe jsem z té zvěsti byla tak mimo, ţe jsem se nezmohla na slovo. Připadala jsem si, jako by mi někdo vyrval srdce a hodil jím přes celou místnost. Hrudník se mi svíral strašlivou bolestí a já netušila, čím tu díru po svém srdci zaplnit. Jedna věc byla smířit se s tím, ţe Dimitrije nemůţu mít. Ale zjistit, ţe někdo jiný ho mít může, to bylo něco docela jiného. Matce uţ jsem nic neřekla, protoţe moje vyjadřovací schopnosti rázem přestaly existovat. V očích se jí blýskalo vzteky a rty měla znechuceně semknuté jako obvykle. Bez jediného slova se otočila a odešla. Práskla za sebou dveřmi. 99
To bych udělala taky. Nakonec moţná přece jen máme něco společného. Skoro okamţitě jsem ji ale pustila z hlavy. Jen jsem tam dál seděla a přemýšlela. Přemýšlela a představovala si. Zbytek dne uţ jsem toho o moc víc nestihla. Na večeři jsem nešla. Prolila jsem pár slz. Většinou jsem ale jen seděla na posteli, uvaţovala o tom všem a bylo mi z toho čím dál tím hůř. Taky jsem zjistila, ţe kdyţ si představuju Dimitrije s Tašou, začnu vzpomínat, jak jsem s ním byla já. Uţ se mě nikdy nebude takhle dotýkat, uţ mě nikdy nepolíbí… Tohle jsou ty nejhorší Vánoce v ţivotě.
100
DESET VÝLET
NA LYŢE NEMOHL PŘIJÍT V PŘÍHODNĚJŠÍ DOBU.
Nedokázala jsem vyhnat z hlavy Dimitrije a Tašu, ale při balení věcí jsem mu aspoň nevěnovala sto procent mozkové kapacity, ale jen pětadevadesát. Na rozptýlení jsem měla i jiné věci. Akademie přistupovala ke studentům aţ příliš ochranitelsky – a právem – a občas to bylo celkem fajn. Například Akademie vlastní několik soukromých letadel. To znamená, ţe nás ţádný Strigoj nemůţe napadnout na letišti, a navíc budeme cestovat stylově. Všechna letadla byla menší neţ normální, ale sedadla v nich byla pohodlná a bylo tam dost místa na nohy. Taky se dala sklopit natolik, ţe jste mohli prakticky ulehnout ke spánku. Při dlouhých letech jsme mohli sledovat i televizi a někdy nám nosili výborná jídla. Ale vsadím se, ţe tenhle let bude příliš krátký na televizi i na jídlo. Odjíţděli jsme šestadvacátého. Jakmile jsem nastoupila do letadla, rozhlíţela jsem se, jestli neuvidím Lissu, protoţe jsem s ní chtěla mluvit. Od toho vánočního mejdanu jsme spolu moc nemluvily. Ani mě nepřekvapilo, kdyţ jsem ji uviděla sedět vedle Christiana. Vypadali, ţe nechtějí být rušeni. Neslyšela jsem, o čem se baví. Objímal ji a tvářil se spokojeně. Pořád jsem byla přesvědčená, ţe Christian se o ni nedokáţe postarat tak dobře jako já, ale zjevně ji dokázal učinit šťastnou. Nasadila jsem úsměv a kývla jim na pozdrav, kdyţ jsem kolem nich procházela uličkou k Masonovi, který uţ na mě zběsile mával. Taky jsem musela projít kolem Dimitrije s Tašou, kteří pochopitelně seděli vedle sebe. Schválně jsem je okázale ignorovala. „Čus,“ pozdravila jsem a usadila se vedle Masona. 101
Usmál se na mě. „Čau. Tak co? Připravená mi to natřít na lyţích?“ „Kdykoli.“ „Neboj,“ uklidňoval mě. „Půjdu na tebe pomalu.“ Zamračila jsem se a opřela se do sedadla. „Jseš magor.“ „Duševně zdraví kluci jsou nudný.“ K mému údivu poloţil ruku na moji. Jeho ruka byla teplá a já se při tom doteku zachvěla. Překvapilo mě to. Byla jsem přesvědčená, ţe takhle dokáţu reagovat jenom na Dimitrije. Je načase pohnout se dál, pomyslela jsem si. Dimitrij už to zjevně udělal. A tys to taky měla udělat už dávno. Propletla jsem si s Masonem prsty, coţ ho dost vykolejilo. „Jasně. Tohle bude sranda.“ A byla. Snaţila jsem se mít neustále na paměti, ţe jsme tu vlastně kvůli tragédii, ke které došlo. Ţe na nás taky můţou zaútočit Strigojové i lidi. Nikdo jiný to ale na paměti neměl a musela jsem uznat, ţe jsem s tím sama měla problémy. Rekreační středisko bylo nádherné. Budova byla postavena z klád, ale do obyčejné dřevěné chaty by se nevešly stovky lidí ani by nenabízela tak luxusní ubytování. Mezi vysokými borovicemi stála budova sestávající z tří pater z nalakovaného světlého dřeva. Okna byla vysoká a oblouková, s tónovanými skly kvůli morojským zvyklostem. U všech vchodů svítily lucerny, které byly elektrické, ale tvářily se jako historické. Celému domu dodávaly lesk. Všude kolem čněly hory, jejichţ obrysy jsem v noční tmě sotva dokázala rozeznat. Vsadila bych se, ţe za světla bude ten výhled ohromující. Jedna část přilehlých pozemků vedla k lyţařskému svahu s vleky. Na druhé straně se nacházelo kluziště, coţ mě potěšilo. Chtěla jsem bruslit uţ od toho dne u chatky v Akademii. Poblíţ byly i kopce na sáňkování. A to bylo jenom okolí. Uvnitř bylo vše, aby byly zajištěny veškeré potřeby Morojů. Po ruce byli dárci, připravení poslouţit kdykoli, po 102
čtyřiadvacet hodin denně. Ţilo se tu víceméně v noci. Kolem celého areálu neustále krouţili stráţci. Bylo tu všechno, co si jen ţivý vampýr můţe přát. V hlavní hale byl strop jako v katedrále a ohromný lustr. Přízemí bylo obloţeno mramorem a recepce neustále otevřená, připravená splnit nám kaţdé přání. Zbytek ubytovny – chodby a společenské místnosti – byl zařízen v odstínech červené, černé a zlaté. Mezi všemi barvami ale dominovala tmavočervená a já uvaţovala, zda ten odstín zvolili schválně kvůli tomu, ţe připomíná krev. Na zdech visela zrcadla a obrazy a všude moţně byly rozmístěny zdobené stolky. Na nich stály vázy se světle zelenými, purpurově puntíkovanými orchidejemi, které kolem sebe šířily kořenitou vůni. Pokoj, který jsem sdílela společně s Lissou, byl větší neţ naše dva pokoje na Akademii dohromady a laděný do stejných barevných odstínů jako zbytek ubytovny. Koberec byl tak hebký a vysoký, ţe jsem si hned u dveří vyzula boty a chodila po něm bosá, abych si vychutnala tu měkkost. Měly jsme obrovské postele s opravdickými peřinami a tolika polštáři, ţe by se v nich člověk snadno ztratil. Francouzské dveře vedly na prostorný balkón – vzhledem k tomu, ţe jsme bydlely aţ úplně nahoře, by mohl být úţasný, kdyby ovšem venku nemrzlo. Jakmile jsem ale prozkoumala vanu pro dvě osoby, usnesla jsem se, ţe ta vymrzlý balkón dostatečně vynahradí. Při prohlíţení tolika luxusu všude kolem uţ mi po chvíli všechno začalo splývat. Mramorová vířivka. Plazmová televize. Košík plný čokolády a dalších dobrot. Kdyţ jsme se konečně rozhodly, ţe si půjdeme zalyţovat, musela jsem se od toho úchvatného pokoje doslova odtrhnout. Klidně bych strávila celé prázdniny v něm a byla bych spokojená. Vyšly jsme ven, a jakmile se mi podařilo konečně vyhnat z hlavy Dimitrije a matku, začala jsem si to tady uţívat. Bylo fajn, ţe areál je tak rozlehlý, aspoň se tím minimalizovala šance, ţe na ně náhodou někde narazím. 103
Poprvé po mnoha týdnech jsem si konečně dokázala uvědomit, jak moc je Mason zábavný. Taky jsem měla moţnost být víc s Lissou, coţ mi zlepšilo náladu. Lissa, Christian, Mason a já jsme vlastně mohli randit ve čtyřech. My čtyři jsme skoro celý první den strávili lyţováním, ačkoli ti dva Morojové měli trochu problém udrţet s námi tempo. Vzhledem k tomu, čím jsme si s Masonem procházeli při vyučování, nebáli jsme se vyvádět odváţné kousky. Oba jsme byli soutěţiví, a tak jsme se předháněli, kdo bude lepší. „Vy jste sebevrazi,“ poznamenal Christian. Venku byla tma a jeho zasněný výraz osvětlovaly jen vysoké lampy. Čekal s Lissou na mě a na Masona dole pod sjezdovkou. Svištěli jsme závratnou rychlostí. Tou částí mysli, která se snaţila naučit se sebeovládání a moudrosti od Dimitrije, jsem si uvědomovala, ţe je to nebezpečné, ale přesto jsem tu divokou jízdu nadšeně vítala. Rebelie mě stále ještě neopustila. Mason se zazubil, kdyţ jsme naráz zabrzdili, aţ nám od lyţí odlétla sprška sněhu. „Ne, tohle bylo jenom rozehřívací kolo. Rose se mnou udrţí krok. Tohle by zvládlo i děcko.“ Lissa nevěřícně zavrtěla hlavou. „Nezacházíte moc daleko?“ S Masonem jsme na sebe pohlédli. „Ne.“ Znovu zavrtěla hlavou. „Dobře. My jdeme dovnitř. Snaţte se tady nezabít.“ Ruku v ruce s Christianem odešli. Sledovala jsem je, jak se vzdalují, a pak jsem se obrátila k Masonovi. „Já ještě chvíli vydrţím, a ty?“ „Rozhodně.“ Lanovkou jsme vyjeli zase na sjezdovku. Kdyţ jsme se chystali sjet dolů, Mason přišel s nápadem. „Co říkáš na tohle? Sjet támhle ty hrboly, potom skočit z toho hřebenu, v rychlosti vzít zatáčku, prokličkovat mezi stromama a skončit támhle.“
104
Sledovala jsem jeho prst mířící na rozjezděnou cestu pod největším svahem. Zamračila jsem se. „Tak to je fakt šílený, Mase.“ „Aha,“ zajásal vítězoslavně. „Konečně se vzdáš.“ Zamračila jsem se na něj. „Nevzdávám.“ Znovu jsem pohledem projela celou tu jeho šílenou trať a kývla. „Fajn. Jdeme na to.“ „Ty první.“ Naznačil, ţe mi dává přednost. Zhluboka jsem se nadechla a odrazila se. Lyţe mi hladce klouzaly po sněhu a do obličeje mi foukal ostrý vítr. Pečlivě a ladně jsem provedla první skok a pak jsem si uvědomila, jak lyţe zrychlují. Bylo to opravdu nebezpečné. V jediné vteřině jsem se musela rozhodnout. Jestli to nesjedu, nadosmrti to budu mít od Masona na talíři a já mu přitom chtěla dokázat, jak jsem dobrá. Takţe kdyţ to zvládnu, ukáţu mu, jak jsem šikovná. Jenţe kdyţ to zkusím a pokazím to…, zlámu si vaz. V hlavě se mi ozval hlas, který se nápadně podobal Dimitrijovu. Povídal cosi o moudrých rozhodnutích a o tom, ţe bych se měla naučit, kdy stát stranou. Usnesla jsem se, ţe nebudu ten hlas brát na vědomí, a svištěla jsem dál. Ta zatáčka byla tak náročná, jak jsem se jí bála, ale zvládla jsem ji bezchybně a šílenou rychlostí pokračovala. Při kaţdé další ostré zatáčce ode mě odletovaly závěje sněhu. Kdyţ jsem se bezpečně dostala aţ dolů, vzhlédla jsem a uviděla, ţe Mason zuřivě gestikuluje. Neviděla jsem, jak se tváří, ani jsem neslyšela, co na mě pořvává, ale dovedla jsem si představit jeho nadšení. Mávla jsem na něj a čekala, aţ to sjede taky. Jenţe on to nesjel. V půli cesty nezvládl skok. Zachytily se mu lyţe a nohy mu uvízly. Následoval střemhlavý pád. Dostala jsem se k němu současně s jedním zaměstnancem areálu. Oba jsme si oddechli, ţe si Mason nezlomil vaz ani nic jiného. Jen mu začal ošklivě otékat
105
kotník, coţ ho patrně po zbytek prázdnin značně omezí v lyţování. Jedna instruktorka, která monitorovala svahy, se k nám s rozzuřeným výrazem rozběhla. „Děcka, co si myslíte?!“ zaječela. Otočila se ke mně. „Nemohla jsem tomu uvěřit, kdyţ jsem tě viděla vyvádět takové přihlouplé kousky!“ Potom upřela pohled na Masona. „A ty jsi to pak musel zopakovat po ní!“ Nejradši bych se s ní začala hádat, ţe to celé byl jeho nápad, ale nemělo smysl teď na někoho svalovat vinu. Byla jsem ráda, ţe je v pořádku. Jak jsme se ale všichni vydali dovnitř, začala jsem se uţírat výčitkami svědomí. Chovala jsem se nezodpovědně. Co kdyby skončil s váţným zraněním? V duchu uţ jsem viděla nejrůznější hrůzy. Mason se zlomenou nohou…, se zlomeným vazem… Co jsem si myslela? Nikdo mě přece nemůţe přimět dělat takové věci. Mason to sice navrhl, ale já mu to nevymlouvala. A to jsem měla. Nejspíš bych musela přetrpět jeho posměšky, ale Mason mě má rád, takţe moje ţenské lsti by jeho posmívání jistě brzy učinily přítrţ. To vzrušení a riziko mě tam na svahu úplně pohltilo – podobně jako líbání s Dimitrijem –, takţe jsem vůbec neuvaţovala, jaké to můţe mít následky. V hloubi duše mi pořád tajně číhala touha po nespoutanosti a divokosti. Mason to měl v sobě taky, proto jsme se vzájemně tak vyprovokovali. V duchu jsem znovu zaslechla Dimitrijův hlas. A neříkal nic pěkného. Poté, co Mason bezpečně doklopýtal na ubytovnu a dal si na kotník led, vrátila jsem se ven pro naše lyţe a zamířila s nimi ke skladu. Kdyţ jsem se vracela, rozhodla jsem se vejít jinými dveřmi neţ obvykle. Tenhle vchod vedl z veliké terasy obehnané vyřezávaným dřevěným zábradlím. Terasa se nacházela na úpatí hory a byl z ní nádherný výhled na okolní kopce a údolí – pokud byste tam dostatečně dlouho dokázali stát v mrazu a obdivovat tu scenerii. Většině lidí to za to nestálo. 106
Po schodech jsem vylezla na terasu a zadupala, aby mi z bot opadal sníh. Ve vzduchu se vznášela hutná, sladká a kořenitá vůně. Připadala mi povědomá, ale neţ jsem ji stačila identifikovat, najednou se ze tmy za mnou ozval hlas. „Ahoj, malá dhampýrko.“ S údivem jsem zaznamenala, ţe na terase skutečně někdo stojí. O stěnu u dveří se opíral nějaký Moroj. Zvedl k ústům cigaretu, dlouze z ní potáhl a pak ji odhodil na zem. Zašlápl vajgl a křivě se na mě usmál. Uvědomila jsem si, ţe to byla ta vůně. Hřebíčková cigareta. Obezřetně jsem se zastavila, zaloţila si ruce a prohlíţela si toho kluka. Byl o něco menší neţ Dimitrij, ale nebyl tak příšerně vychrtlý jako většina Morojů. Měl na sobě dlouhý tmavý kabát – nejspíš vyrobený z šíleně drahého kašmíru – a koţené boty. Obojí naznačovalo, ţe má patrně dost peněz. Hnědé vlasy měl pečlivě nagelované tak, aby to vypadalo rozcuchaně. Oči měl buď modré nebo zelené – nevěděla jsem jistě, protoţe tu nebylo moc světla. V obličeji byl pěkný a tipovala jsem, ţe je jen o pár let starší neţ já. Vypadal, jako by právě přijel na nějaký večírek. „Coţe?“ zabručela jsem. Pohledem mi přejel po celém těle. Byla jsem zvyklá na to, ţe na mě Morojové takhle civí. Obvykle to ale nedělali aţ tak nápadně. A taky jsem u toho obvykle neměla na sobě zimní bundu a sportovní oblečení a kolem oka monokl. Pokrčil rameny. „Jen jsem ti chtěl říct ahoj, to je všechno.“ Čekala jsem, ţe řekne něco dalšího, ale jediné, co udělal, bylo, ţe si nacpal ruce do kapes. Taky jsem pokrčila rameny a o pár kroků popošla. „Víš, ţe hezky voníš?“ zeptal se mě najednou. Opět jsem se zastavila a zmateně se na něj zadívala. To způsobilo, ţe se usmál ještě víc. „Já… hmm, co?“ „Hezky voníš,“ zopakoval.
107
„Děláš si srandu? Celej den se jen potím. Jsem odporná.“ Chtěla jsem jít dál, ale na tomhle klukovi bylo něco tajemného a podmanivého, a přitom děsivého. Nepřipadal mi nijak zvlášť atraktivní, ale najednou jsem se s ním chtěla bavit. „Na potu není nic špatnýho,“ poznamenal, opřel si hlavu o zeď a zamyšleně upřel oči vzhůru. „Při těch nejpříjemnějších věcech v ţivotě se lidi potí. Jasně, kdyţ se někdo potí moc a nemeje se, pak je to humus. Ale zpocená krásná ţena? Omamné. Kdybys měla čich jako vampýr, věděla bys, o čem mluvím. Většina lidí to nechápe a leje na sebe litry parfémů. Parfémy jsou fajn…, obzvlášť, kdyţ máš takový, co se hodí k tvojí vůni. Ale stačí jen troška. Nejlepší je mix dvaceti procent parfému a osmdesáti procent potu… hmmm.“ Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na mě. „Vraţedně sexy.“ Náhle jsem si vzpomněla na Dimitrije a jeho vodu po holení. Jo. To bylo smrtelně sexy, ale rozhodně jsem o tom nemínila vykládat tomuhle týpkovi. „No, díky za lekci z hygieny, ale já ţádnej parfém nevlastním a teď se jdu osprchovat. Měj se.“ Vytáhl krabičku cigaret a nabídl mi. Přiblíţil se ke mně jen o krok, ale to mi stačilo, abych z něj ucítila ještě něco. Alkohol. Zavrtěla jsem hlavou, a tak si vytáhl cigaretu sám. „Strašnej zlozvyk,“ okomentovala jsem, kdyţ si ji zapálil. „Jeden z mnoha,“ odvětil a zhluboka vdechl kouř. „Ty jsi tady se svatým Vláďou?“ „Jo.“ „Takţe z tebe bude stráţkyně, aţ budeš starší.“ „Nejspíš.“ Vydechl oblak kouře a já pozorovala, jak dým stoupá k nebi. Bez ohledu na jeho dobře vyvinuté vampýrské smysly bylo divu, ţe vůbec dokáţe přes ta oblaka hřebíčku něco ucítit. „Kdy doděláš školu?“ zeptal se. „Moţná budu potřebovat stráţce.“ 108
„Na jaře maturuju. Ale je mi líto, uţ jsem zadaná.“ V očích mu překvapeně blýsklo. „Fakt? Kdo je ten šťastlivec?“ „Šťastlivkyně. Vasilisa Dragomirová.“ „Aha.“ Po tváři se mu rozlil široký úsměv. „Hned jak jsem tě uviděl, věděl jsem, ţe jsi potíţistka. Ty jsi dcera Janine Hathawayový.“ „Jsem Rose Hathawayová,“ opravila jsem ho, jelikoţ jsem nechtěla, aby se o mně mluvilo jen jako o dceři slavné stráţkyně. „Rád tě poznávám, Rose Hathawayová.“ Natáhl ke mně ruku v rukavici a já ji váhavě přijala. „Adrian Ivaškov.“ „A to tvrdíš, ţe já jsem potíţistka,“ zabrblala jsem. Rodina Ivaškových patřila ke královským a byla jednou z nejbohatších a nejmocnějších. Byl to přesně ten druh lidí, co si myslí, ţe mohou mít, cokoli se jim zamane, a jdou si za svým i přes mrtvoly. Nebylo divu, ţe je tak arogantní. Zasmál se. Smál se hezky, sytě a melodicky. Připomínalo mi to táhnoucí se karamel. „Dobrý, co? Oba nás předchází naše pověst.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nic o mně nevíš. A já znám jenom tvou rodinu. O tobě taky nevím vůbec nic.“ „A chtěla bys?“ dotázal se škádlivě. „Promiň, do starších kluků nedělám.“ „Je mi jednadvacet. Nejsem zas o tolik starší.“ „Mám přítele.“ Byla to jen malá leţ. S Masonem jsem sice zatím nechodila, ale doufala jsem, ţe mě Adrian nechá na pokoji, kdyţ si bude myslet, ţe jsem zadaná. „Zvláštní, ţe ses o tom nezmínila hned,“ houkl Adrian. „Ale toho monokla ti neudělal on, ţe ne?“ Cítila jsem, jak se i v té zimě červenám. Doufala jsem, ţe si toho oka nevšimne, coţ byla samozřejmě blbost. S tím svým vampýřím zrakem si toho nejspíš všiml uţ v momentě, kdy jsem vešla na terasu.
109
„Kdyby to udělal, tak uţ by bylo po něm. Přišla jsem k tomu… při tréninku. Učím se bojovat jako stráţkyně a naše hodiny jsou vţdycky drsný.“ „To mě rajcuje,“ prohlásil. Zahodil svou druhou cigaretu a zašlápl ji. „Bouchání do oka?“ „To zrovna ne. Rajcuje mě, kdyţ si představím, jak bychom to spolu dělali drsně. Mám rád kontaktní sporty.“ „To jistě,“ poznamenala jsem suše. Byl arogantní a troufalý, ale přesto jsem se nedokázala přinutit odejít. Za sebou jsem zaslechla kroky, tak jsem se otočila. Po cestičce ke schodům se blíţila Mia. Jakmile si nás všimla, hned se zastavila. „Čau, Mio.“ Dívala se z jednoho na druhého. „Další kluk?“ podivila se. Z jejího tónu byste nabyli dojmu, ţe jich mám celý harém. Adrian na mě pohlédl tázavě a zároveň pobaveně. Zaťala jsem zuby a rozhodla se, ţe se nesníţím k tomu, abych na to odpovídala. Namísto toho jsem se uchýlila k netypické zdvořilosti. „Mio, tohle je Adrian Ivaškov.“ Adrian pouţil tentýţ šarm jako na mě. Potřásli si rukama. „Vţdy je mi potěšením setkat se s Rosinou kamarádkou, obzvlášť s tak hezkou.“ Mluvil, jako bychom se spolu znali uţ od malička. „Nejsme kámošky,“ uvedla jsem věc na pravou míru. Zdvořilostí uţ bylo aţ aţ. „Rose se tahá jen s chlapama a psychopatama,“ pravila Mia. Z jejího hlasu zaznívalo typické opovrţení, ale na Adriana se dívala tak, ţe bylo jasné, ţe ji zaujal. „Aha,“ prohlásil radostně. „No, já jsem chlap i psychopat, takţe to vysvětluje, proč jsme s Rose tak výborný kámoši.“ „My dva taky nejsme kámoši,“ oznámila jsem mu. Rozesmál se. „Pořád si hraješ na tvrďačku, co?“ 110
„Ta není ţádná tvrďačka,“ vloţila se do toho Mia, kterou evidentně naštvalo, ţe Adrian věnuje víc pozornosti mně. „Jen se zeptej poloviny kluků od nás ze školy.“ „Jo,“ přisvědčila jsem. „A tý druhý poloviny se můţeš zeptat na Miu. Kdyţ se obětuješ a uděláš jí laskavost, ona ti pak udělá spoustu laskavostí.“ Kdyţ Mia mně a Lisse vyhlásila válku, pár kluků ze školy přesvědčila, aby rozšiřovali pomluvy, ţe jsem s nimi dělala dost odporné věci. Ironií ale bylo, ţe je přinutila takhle lhát tak, ţe se s nimi vyspala. Obličejem se jí mihl zahanbený výraz, ale ustála to. „No,“ pravila, „aspoň jsem to s nima nedělala jen tak pro nic za nic.“ Adrian zaprskal jako kočka. „Skončilas?“ zeptala jsem se. „Uţ bys měla dávno bejt v posteli a dospělí by si rádi promluvili.“ Mia vypadala mladě, coţ bylo častým zdrojem jejího trápení, a já se samozřejmě vyţívala v tom, ţe jsem si z ní kvůli tomu utahovala. „Jasně,“ řekla odměřeně. Tváře jí zrůţovělý, takţe teď vypadala ještě víc jako porcelánová panenka. „Stejně mám na práci lepší věci.“ Vydala se ke dveřím, ale zarazila se s rukou na klice. Podívala se na Adriana. „Toho monokla jí udělala její máma.“ Vešla dovnitř. Nádherné prosklené dveře se za ní zabouchly. S Adrianem jsme tam stáli a mlčeli. Nakonec zase vytáhl cigára a zapálil si další. „Tvoje máma?“ „Buď ticho.“ „Ty zřejmě patříš k těm lidem, co si je ostatní buď oblíbí, nebo je nenávidí. Ale nic mezi tím, co? Ty a Vasilisa jste nejspíš jako ségry.“ „Asi.“ „Jak se má?“ „Co?“ Pokrčil rameny a působilo to, jako by se ze všech sil snaţil chovat se nenuceně. „Vím, ţe jste vy dvě utekly…, a 111
pak tu taky byla ta věc s její rodinou a s Viktorem Daškovem…“ Při zmínce o Viktorovi jsem strnula. „No a?“ „Co já vím. Domyslel jsem si, ţe toho na ni asi bude trochu moc.“ Pozorně jsem ho studovala a uvaţovala, co se snaţí zjistit. Lissa sice ve svém křehkém psychickém stavu prodělala otřes, ale vyřešily to prášky. Většina lidí na to buď zapomněla, nebo měla za to, ţe je to leţ. „Musím jít.“ Dospěla jsem k závěru, ţe právě teď bude nejlepší taktikou odchod. „Určitě?“ Znělo to jen středně zklamaně. Jinak působil stejně nafoukaně a arogantně jako před chvílí. Něco mě na něm pořád okouzlovalo, ale ne natolik, abych riskla probírat s ním Lissiny záleţitosti. „Myslel jsem, ţe je čas na dospělácký řeči. A je toho hodně, o čem bych se s tebou rád pobavil.“ „Uţ je pozdě, jsem unavená a z těch tvejch cigár mě bolí hlava,“ zavrčela jsem. „Tak to jo.“ Potáhl z cigarety a vydechl kouř. „Některý ţenský říkají, ţe jim s cígem přijdu víc sexy.“ „Já myslím, ţe kouříš jen proto, abys měl co dělat, neţ vymyslíš další moudrou větu.“ Rozkašlal se, protoţe se při nádechu začal smát. „Rose Hathawayová, nemůţu se dočkat, aţ tě zase uvidím. Jestli jsi takhle okouzlující, kdyţ jsi utahaná a zpruzená, a takhle nádherná, kdyţ jsi zraněná a v hadrech na lyţe, musíš bejt jinak úplně zničující.“ „Pokud tím ‚zničující‘ míníš, ţe by ses měl bát o ţivot, tak jo, máš pravdu.“ Otevřela jsem dveře. „Dobrou, Adriane.“ „Brzo se uvidíme.“ „To asi ne. Uţ jsem ti řekla, ţe do starších kluků nedělám.“ Vešla jsem do ubytovny. Přes zavřené dveře jsem ho sotva slyšela, jak za mnou ještě zakřičel: „Jasně, ţe ne.“ 112
JEDENÁCT LISSA VSTALA A ODEŠLA DŘÍV, NEŢ JSEM VŮBEC OTEVŘELA
oči, coţ znamenalo, ţe jsem měla celou koupelnu pro sebe. Tu koupelnu miluju. Je ohromná. Klidně by se do ní vešla i moje obrovská postel. Probrala mě aţ horká sprcha, kterou jsem si pustila hned na několik různých trysek, coţ pomohlo mým svalům, namoţeným ze včerejška. Kdyţ jsem stála před velkým zrcadlem a česala se, zklamaně jsem zaznamenala, ţe monokl je tam pořád. Byl ale o dost světlejší a začínal ţloutnout. Make-up a pudr to skoro celé zakryly. Zamířila jsem dolů poohlédnout se po něčem k snědku. V jídelně právě končili s podáváním snídaní, ale jedna servírka mi dala s sebou dva broskvové marcipánové vdolky. Při chůzi jsem jeden okusovala a snaţila se napínat smysly, abych zjistila, kde je Lissa. Po chvíli jsem ji vycítila na druhé straně ubytovny, daleko od pokojů studentů. Vydala jsem se po té stopě, aţ jsem došla ke dveřím ve třetím patře. Zaklepala jsem. Otevřel Christian. „Šípková Růţenka dorazila. Pojď dál.“ Postrčil mě dovnitř. Lissa seděla na posteli s překříţenýma nohama, a jakmile mě spatřila, usmála se. Pokoj byl stejně luxusní jako ten náš, jen nábytek byl odtaţen ke stěnám, aby byl pokoj prostornější. Stála tam Taša. „Dobré ráno,“ pozdravila. „Ahoj,“ odpověděla jsem. To jsem se jí teda moc nevyhnula. Lissa poklepala na místo vedle sebe. „Tohle musíš vidět.“ „Co se tu děje?“ Sedla jsem si na postel a dojedla druhý vdolek. „Hrozný věci,“ vysvětlila rozpustile. „Dáš mi za pravdu.“ 113
Christian přešel do otevřeného prostoru a postavil se čelem k Taše. Dívali se na sebe, jako bychom tam já a Lissa nebyly. Zjevně jsem je z něčeho vyrušila. „Tak proč nemůţu prostě pouţít pohlcující kouzlo?“ dotázal se Christian. „Protoţe na to je potřeba hodně energie,“ odvětila mu. I v dţínách a culíku – a s jizvami – vypadala moc hezky. „Navíc to pravděpodobně zabije tvého protivníka.“ Zamračil se. „Proč bych neměl chtít zabít Strigoje?“ „Ne vţdy budeš bojovat se Strigoji. Nebo od nich třeba budeš potřebovat nějakou informaci. Kaţdopádně bys měl být připraven.“ Došlo mi, ţe cvičí obrannou magii. Mrzutost rázem vystřídal zájem a nadšení. Taša si mě získala. Lissa měla pravdu, ţe se tu dějí hrozné věci. Vţdycky jsem tak nějak předpokládala, ţe trénují obrannou magii, ale… teda! Uvaţovat o tom a opravdu to vidět jsou dvě různé věci. Pouţívání magie jakoţto zbraně je zakázáno. A trestá se pokáráním. Kdyby s tím experimentoval student, vyvázl by s pokáráním a bylo by mu odpuštěno, ale kdyţ tenhle obor vyučuje dospělý nezletilého…, to je něco. Taša by mohla mít pořádný problém. Na půl vteřiny mě napadlo, ţe bych se o to mohla postarat. Ale okamţitě jsem to zase pustila z hlavy. Můţu ji nenávidět za to, ţe si chce Dimitrije zabrat pro sebe, ale stejně věřím, ţe to, co provozuje s Christianem, je správné. „Skoro stejně uţitečné je rozptylující kouzlo,“ pokračovala. V jejích modrých očích se zračilo intenzivní soustředění, které jsem často viděla u Morojů praktikujících magii. Mávla pěstí proti sobě a z ruky jí vyšlehl plamen, který těsně minul Christianův obličej. Plamen se ho ani nedotkl, ale podle toho, jak Christian ucukl, jsem usoudila, ţe při té blízkosti jeho ţár cítil. „Zkus to,“ navrhla mu.
114
Christian na chviličku zaváhal a pak udělal stejný pohyb jako ona. Vyšlehl plamen, ale nebyl tak kontrolovaný jako ten Tašin. Taky nemířil tak dobře jako ona. Vyšlehl jí přímo do obličeje, ale neţ ji stačil zasáhnout, rozprostřel se kolem ní, jako by měla nějaký neviditelný štít. Odrazila ho svým kouzlem. „To nebylo špatné, kdyţ odhlédneme od toho, ţe bys mi spálil obličej.“ Ani já nechtěla, aby měla spálený obličej. Ale její vlasy… to jo. Bez své havraní hřívy uţ by asi tak krásná nebyla. Ona a Christian ještě chvíli trénovali. Postupem času se zlepšoval, ale do Tašiny zkušenosti měl stejně ještě daleko. Jak jsem je sledovala, zajímalo mě to čím dál víc a začala jsem uvaţovat, jaké různé moţnosti můţe tenhle druh magie skýtat. Lekci ukončili, kdyţ Taša prohlásila, ţe uţ musí jít. Christian povzdechl, evidentně zklamaný, ţe nedokázal to kouzlo dovést k dokonalosti během hodiny. Měl téměř tak soutěţivou povahu jako já. „Stejně myslím, ţe by bylo lehčí spálit je úplně,“ namítl. Taša si s úsměvem předělala culík. Jo. Bez vlasů by rozhodně nevypadala tak dobře, zvlášť kdyţ se Dimitrijovi dlouhé vlasy tak líbí. „Lehčí, protoţe to nevyţaduje tolik soustředění. To je lajdácká práce. Tvoje magické schopnosti zesílí, kdyţ se naučíš tohle. A jak uţ jsem řekla, má to svoje vyuţití.“ Nechtěla jsem se s ní hádat, jenţe jsem si nemohla pomoct. „Kdybys bojovala se stráţcem, bylo by to určitě uţitečný,“ vloţila jsem se do toho zapáleně. „Hlavně kdyţ vyţaduje tolik energie spálit Strigoje úplně. Takhle ho vlastně jenom odlákáš. To stoprocentně, kdyţ tolik nesnášejí oheň. V tom momentě ho můţe stráţce probodnout kůlem. Takhle by se dala sejmout celá banda Strigojů.“
115
Taša se na mě usmála. Někteří Morojové – jako třeba Lissa a Adrian – se usmívají, aniţ by u toho ukázali zuby. Taša vţdycky ukazovala všechny zuby včetně špičáků. „Přesně tak. Ty a já spolu jednou pobijeme fůru Strigojů,“ utahovala si ze mě. „To asi těţko,“ odpověděla jsem. Ta slova sama o sobě nebyla zas tak zlá, ale tón, jakým jsem je pronesla, určitě ano. Chladně. Nepřátelsky. Taša se zatvářila ohromeně nad mým náhlým nepřátelstvím, ale odmávla to. Z Lissy jsem skrz pouto ucítila její šok. Taša ale nevypadala, ţe by se tím nějak trápila. Ještě chvíli si s námi povídala a domluvila se s Christianem, ţe spolu zajdou na večeři. Lissa mě zpraţila příkrým pohledem a pak jsme se my dvě a Christian vydali dolů po točitém schodišti vedoucím do haly. „Co to mělo bejt?“ zeptala se. „Co co mělo bejt?“ dotázala jsem se nevinně. „Rose,“ okřikla mě. Je těţké dělat ze sebe blbce před někým, kdo ví, ţe mu čtete myšlenky. Věděla jsem přesně, o čem mluví. „Bylas hnusná na Tašu.“ „Nebyla jsem zas tak hnusná.“ „Byla jsi hrubá,“ vykřikla a ustoupila z cesty, jelikoţ mezi námi právě probíhal houf morojských dětí. Všechny byly navlečené v zimních bundách a za nimi se plouţil unavený instruktor. Dala jsem si ruce v bok. „Podívej, jsem jenom zpruzená, jasný? Moc jsem se nevyspala. A navíc nejsem jako ty. Já nemusím bejt furt slušná.“ Stejně jako poslední dobou uţ několikrát, ani teď jsem nemohla uvěřit, co jsem to vypustila z pusy. Lissa na mě zírala spíš ohromeně neţ ublíţeně. Christian vypadal, ţe se na mě kaţdou chvíli vrhne, ale naštěstí se objevil Mason. Nepotřeboval sice sádru, ale trochu kulhal. „Nazdárek,“ řekla jsem a dala mu ruku.
116
Christian drţel svůj vztek na uzdě a obrátil se na Masona. „Je to pravda, ţe tě tvý sebevraţedný manévry konečně dostaly?“ Mason se zadíval na mě. „Je pravda, ţes byla venku s Adrianem Ivaškovem?“ „Já… Co?“ „Slyšel jsem, ţe jste se v noci pořádně spařili.“ „Opravdu?“ podivila se Lissa. Dívala jsem se z jednoho na druhého. „Ne, samozřejmě, ţe ne! Sotva ho znám.“ „Ale znáš ho,“ tlačil na mě Mason. „Trochu.“ „Má špatnou pověst,“ varovala mě Lissa. „Jo,“ přisadil si Christian. „Má hafo holek.“ Nemohla jsem tomu uvěřit. „Jste padlí na hlavu? Mluvila jsem s ním sotva pět minut! A to jenom proto, ţe stál ve dveřích a já nemohla dovnitř. Kde jste přišli na tohle?“ Okamţitě jsem si na to ale odpověděla sama. „Mia.“ Mason přikývl a pokusil se zatvářit zahanbeně. „Odkdy se s ní bavíte?“ chtěla jsem vědět. „Jen jsem ji náhodou potkal,“ odpověděl. „A tys jí to uvěřil? Vţdyť víš, ţe lţe skoro neustále.“ „Jo, ale v těch jejích lţích je často zrnko pravdy. A ty jsi s ním opravdu mluvila.“ „Ano. Mluvila. To je vše.“ Váţně jsem přemýšlela nad tím, ţe bych začala s Masonem chodit, takţe se mi teď vůbec nelíbilo, ţe mi nevěří. Uţ dřív mi pomohl odhalit některé Miiny lţi, takţe mě teď překvapovalo, ţe jim věří. Je ale moţné, ţe jeho city ke mně zesílily a on je teď náchylnější k ţárlivosti. Kupodivu to byl Christian, kdo mě zachránil a změnil téma. „Dneska se asi lyţovat nebude, co?“ Ukázal na Masonův kotník, coţ ihned vyvolalo bouřlivou reakci. „Myslíš, ţe mě něco takovýho rozhodí?“ nevycházel z údivu Mason.
117
Uţ nezuřil, namísto toho chtěl dokázat, jak je dobrý. To jsme ostatně chtěli oba. Lissa s Christianem na něj koukali jako na blázna, ale já věděla, ţe ho nic nezastaví. „Děcka, chcete jít s náma?“ zeptala jsem se Lissy a Christiana. Lissa zavrtěla hlavou. „Nemůţeme. Musíme jít na ten oběd, co pořádají Contovi.“ Christian zaúpěl. „Ty tam musíš.“ Šťouchla do něj loktem. „Ty taky. Na pozvánce stálo, ţe mám někoho vzít s sebou. Krom toho tohle je jen rozehřívačka na ten veliký večírek.“ „To bude kterej?“ optal se Mason. „Slavnostní večeře, kterou pořádá Priscilla Vodová,“ povzdechl Christian. Musela jsem se usmát tomu jeho výrazu čirého utrpení. „Královnina nejlepší kámoška. Budou tam všichni ti královští snobi a já si budu muset vzít oblek.“ Mason mě obdařil úsměvem. Jeho vztek uţ byl nadobro pryč. „Lyţování zní líp, co? Není tam tolik předpisů v oblíkání.“ Nechali jsme Moroje tam a vyšli ven. Mason se mnou nemohl soupeřit jako včera, protoţe se pohyboval jen pomalu a neobratně. Přesto si ale vzhledem k okolnostem vedl výjimečně dobře. Jeho zranění nakonec nebylo tak zlé, jak jsme se obávali, nicméně raději lyţoval opatrně. Na nebi jako koule stříbrného světla zářil úplněk. Elektrické osvětlení tady dole přehlušovalo jeho svit, ale místy měsíc dosvítil aţ na zem. Přála jsem si, aby svítil natolik, ţe by byly vidět okolní hory, jenţe ty se utápěly v temnotě. Za denního světla jsem se na ně podívat zapomněla. Sjíţděli jsme jen nenáročné trasy a já zůstávala s Masonem a jenom občas jsem ho škádlila, ţe mě tohle lyţování pro mimina za chvíli uspí. Ale i kdyţ to byla celkem nuda, uţívala jsem si, ţe jsem venku s kamarády, a lyţování mi rozproudilo krev aspoň natolik, ţe mi v tom mrazu ani nebyla zima. Světla na sloupech ozařovala zasněţenou zemi, 118
která vypadala jako nekonečné bílé moře, do něhoţ se dál snášely sněhové vločky. A kdyby se mi podařilo poodejít od toho osvětlení, viděla bych hvězdy na nebi. Většinu dne jsme zase zůstali venku, ale tentokrát jsem lyţování ukončila o něco dřív. Předstírala jsem únavu, aby si Mason mohl dát pauzu. S bolavým kotníkem sice lyţoval jakoby nic, ale já na něm přesto viděla, ţe uţ ho to začíná bolet. Vydali jsme se s Masonem zpátky na ubytovnu. Šli jsme hodně blízko u sebe a smáli se něčemu, co jsme ten den viděli. Najednou jsem koutkem oka postřehla nějakou bílou šmouhu a vzápětí přistála Masonovi v obličeji sněhová koule. Ihned jsem přešla do obrany a rozhlíţela se kolem. Od přístřešků, které slouţily coby sklady a byly zastíněny vysokými borovicemi, se ozýval povyk. „Jsi moc pomalej, Ashforde,“ zakřičel kdosi. „Bejt zamilovanej se nevyplácí.“ Ozval se další smích. Zpoza houští se vynořil Masonův nejlepší kamarád Eddie Castile a několik dalších noviců. Za nimi se ale ozývaly další výkřiky. „Stejně tě ale přiberem, jestli chceš bejt v našem týmu,“ prohlásil Eddie. „Dokonce i kdyţ se vyhýbáš kouli jako holka.“ „Vy máte tým?“ dotázala jsem se nadšeně. Na Akademii bylo koulování přísně zakázáno. Profesoři měli nevysvětlitelnou hrůzu z toho, ţe bychom po sobě házeli sněhové koule nacpané střepy nebo ţiletkami. Bůh ví, kde bychom k takovým věcem podle jejich názoru vůbec mohli přijít. Ne ţe by sněhová bitva byla zas taková rebelie, ale po všem tom stresu mi najednou připadalo jako ten nejlepší nápad po někom něco házet. Připojili jsme se tedy s Masonem k ostatním. Vyhlídka na zakázanou bitku mu dodala novou energii a úplně zapomněl, ţe ho bolí kotník. Vrhli jsme se do boje s nadšením a horlivostí. Boj spočíval v tom, ţe jsme se pokoušeli zasáhnout co nejvíc protivníků a při tom uhýbat jejich koulím. Obojí mi 119
šlo výborně a svůj záchvat nedospělosti jsem vyšperkovala ještě vřískáním a povykováním přihlouplých nadávek na své oběti. Pak si někdo všiml, co děláme, a okřikl nás. My se jen smáli, celí pokrytí vrstvou sněhu. Potom jsme s Masonem v povznesené náladě opět zamířili na ubytovnu. Věděla jsem, ţe ta záleţitost s Adrianem je uţ zapomenuta. A vskutku, neţ jsme vešli dovnitř, Mason se na mě podíval a řekl: „Promiň, ţe jsem na tebe tak vystartoval kvůli Adrianovi.“ Stiskla jsem mu ruku. „To nic. Vím, ţe Mia umí vykládat dost přesvědčivý historky.“ „Jo…, ale i kdybys s ním opravdu byla…, nemám přece ţádný právo…“ Překvapeně jsem na něj zírala, ţe je najednou tak plachý, a ne ztřeštěný a sebejistý jako obvykle. „Nemáš?“ zeptala jsem se. Zvlnil rty v úsměvu. „Mám?“ Taky jsem se na něj usmála, přistoupila k němu blíţ a dala mu pusu. V tom mrazu měl neuvěřitelné teplé rty. Nebyl to sice polibek, který by otřásl zemí, jako kdyţ jsem se nedávno líbala s Dimitrijem, ale bylo to sladké a milé – takový přátelský polibek, který by se možná mohl vyvinout v něco víc. Aspoň já to tak vnímala. Z Masonova výrazu jsem ale usoudila, ţe celý jeho svět se otřásl v základech. „Ty jo,“ vydechl s vykulenýma očima. V měsíčním světle měly jeho oči stříbřitě modrý odstín. „Vidíš?“ řekla jsem. „Nemáš se čeho obávat. Ani Adriana, ani nikoho jinýho.“ Políbili jsme se ještě jednou, tentokrát to trvalo déle, a pak jsme se od sebe odtrhli. Masonovi to evidentně zlepšilo náladu a já zalezla do postele s úsměvem ve tváři. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli jsme teď s Masonem pár, ale rozhodně k tomu nemáme daleko. Jenţe kdyţ jsem spala, zdálo se mi o Adrianu Ivaškovi.
120
Znovu jsem s ním stála na terase, aţ na to, ţe ve snu bylo léto. Vzduch byl příjemně teplý a jasné slunce všechno zalévalo zlatavým světlem. Na takovém přímém slunci jsem byla naposled, kdyţ jsem ţila mezi lidmi. Hory i údolí se zelenaly a všude zpívali ptáci. Adrian se opíral o zábradlí terasy, rozhlíţel se kolem a na můj příchod zareagoval opoţděně. „Tady jsem tě nečekal.“ Usmál se. „Měl jsem pravdu. Váţně jsi zničující, kdyţ se dáš do kupy.“ Instinktivně jsem se dotkla kůţe u oka. „Uţ to zmizelo,“ prohlásil. I kdyţ jsem se neviděla, nějakým způsobem jsem věděla, ţe má pravdu. „Ty nekouříš.“ „Zlozvyk,“ povzdechl. Kývl hlavou směrem ke mně. „Ty se něčeho bojíš? Ţe máš na sobě tolik ochrany.“ Zamračila jsem se a podívala se na sebe. Předtím jsem nezaregistrovala, co mám na sobě. Měla jsem vyšívané dţíny, které jsem jednou viděla v obchodě, ale nemohla jsem si je dovolit. Tričko jsem měla ustřiţené, takţe mi koukalo břicho, a v pupíku jsem měla krouţek. Vţdycky jsem touţila po piercingu pupíku, ale nikdy jsem na to neměla. Ve snu jsem měla malý stříbrný krouţek, na jehoţ konci viselo to divné modré oko, co mi dala máma. Kolem zápěstí jsem měla čotky od Lissy. Znovu jsem se podívala na Adriana a sledovala, jak mu slunce prosvěcuje hnědé vlasy. Tady v plném denním světle jsem si všimla, ţe má opravdu zelené oči – tmavě smaragdové jako protiklad k Lissiným světle zeleným. Náhle mě napadlo něco překvapivého. „Tobě nevadí sluníčko?“ Pomalu pokrčil rameny. „Ne. Tohle je můj sen.“ „Kdepak, to je můj sen.“ „Víš to jistě?“ Zase se usmíval. Najednou jsem byla nějaká zmatená. „Ne…, nevím.“
121
Zasmál se, ale po chviličce jeho smích utichl. Poprvé za dobu, co jsem ho znala, se tvářil váţně. „Proč máš kolem sebe tolik temnoty?“ Zamračila jsem se. „Co?“ „Jsi obklopená černotou.“ Pozorně si mě prohlíţel, ale ne takovým stylem, jako kdyby mě hodnotil. „Nikdy jsem neviděl nikoho jako ty. Všude jen stíny. To bych do tebe nikdy neřekl. Dokonce i kdyţ tady stojíš, ty stíny pořád rostou.“ Pohlédla jsem na svoje ruce, ale nic neobvyklého jsem nezaznamenala. Tak jsem se podívala zase na něj. „Jsem stínem políbená…“ „Co to znamená?“ „Ţe jsem jednou umřela.“ O tomhle jsem se ještě nebavila s nikým jiným neţ s Lissou a Viktorem Daškovem, ale tohle byl sen. Nezáleţelo na tom. „A vrátila jsem se.“ Zatvářil se ohromeně. „Hmmm, to je zajímavé…“ Probudila jsem se. Někdo mnou třásl. Byla to Lissa. Její pocity mě skrz pouto zasáhly s takovou silou, ţe jsem se ihned ocitla v její mysli a dívala se sama na sebe. Slovo „divné“ by to nevystihlo. Rychle jsem se vrátila zpátky do sebe a snaţila se nějak utřídit tu hrůzu, kterou proţívala. „Co se děje?“ „Strigojové znovu zaútočili.“
122
DVANÁCT BLESKURYCHLE
CELÁ ubytovna byla z té zprávy vzhůru nohama. V chodbách postávaly hloučky lidí. Jednotliví členové rodin se vzájemně hledali. Některé rozhovory sestávaly jen z vyděšeného šepotu, zatímco jiné byly tak hlasité, ţe se jim dalo snadno rozumět. Zastavila jsem pár lidí a snaţila se z nich dostat, co se vlastně stalo. Kaţdý povídal něco jiného a někteří vůbec nedokázali zmlknout. Všichni zmateně pobíhali po celé budově a buď hledali své milované, nebo se chystali k okamţitému odjezdu. Byli přesvědčeni, ţe jinde bude bezpečněji. Otrávilo mě, ţe se tu šíří tolik různých verzí, takţe jsem si uvědomila, ţe budu muset vyhledat jeden ze dvou zdrojů pravdivých informací. Matku nebo Dimitrije. Bylo to jako hodit si mincí. Právě teď jsem netouţila vidět ani jednoho z nich. Chvilku jsem to zvaţovala a nakonec se rozhodla pro matku. Dveře jejího pokoje byly pootevřené, tak jsme s Lissou vstoupily a ihned jsme zjistily, ţe tu je zřízeno jakési provizorní velitelství. Motala se tu spousta stráţců, chodili dovnitř i ven a probírali strategii. Několik jich na nás pohlíţelo dost divně, ale nikdo nás nezastavil ani se na nic nevyptával. Usadily jsme se s Lissou na malou pohovku a poslouchaly rozhovor, který právě vedla moje matka. Stála tam se skupinkou stráţců, v níţ nechyběl ani Dimitrij. To se mu asi moc nevyhnu. Krátce na mě spočinul svýma hnědýma očima, načeţ uhnul pohledem. Zrovna teď jsem nechtěla řešit svoje problematické pocity, které k němu mám. 123
JSEM
VYSKOČILA
Z POSTELE.
Brzy jsme s Lissou odhalily podrobnosti. Bylo zabito osm Morojů a jejich pět stráţců. Tři Morojové se ztratili, buď byli mrtví, nebo proměnění ve Strigoje. K útoku nedošlo nikde poblíţ, odehrál se někde v severní Kalifornii. Bez ohledu na to taková tragédie otřásla celým morojským světem a některým se zdálo, ţe vzdálenost přes dva státy není dostatečná. Všichni byli vyděšeni a já záhy zjistila, proč je tenhle útok tak pozoruhodný. „Muselo jich být víc neţ posledně,“ poznamenala moje matka. „Víc?“ vykřikl jiný stráţce. „Ta minulá skupina byla něčím neslýchaným. Stejně ale nemůţu uvěřit, ţe by dokázalo spolupracovat devět Strigojů – a ty čekáš, ţe uvěřím, ţe se zmohli na takovou organizaci?“ „Ano,“ vyštěkla matka. „Nějaký důkaz, ţe s nimi byli i lidé?“ dotázal se kdosi. Matka zaváhala a pak řekla: „Ano. Další zničená ochrana. A způsob, jakým byl útok proveden…, je to totéţ jako u Badicových.“ Mluvila pevným hlasem, ale přesto v něm zněla stopa po únavě. Nebylo to fyzické vyčerpání, ale spíš psychické. Byla napjatá a zdrcená z toho, k čemu došlo. Vţdycky jsem svou matku povaţovala za bezcitný stroj na zabíjení, ale teď bylo zjevné, ţe je to pro ni těţké. Bylo to těţké a ošklivé téma, ale ona se bez váhání pustila do plánování. Byla to její povinnost. V krku se mi udělal knedlík, tak jsem rychle polkla. Lidé. Totéţ jako u Badicových. Od toho masakru jsme neustále rozebírali, jak je neobvyklé, ţe se vyskytla taková velká skupina spolupracujících Strigojů, kteří na svou stranu přetáhli i lidi. Mluvili jsme o tom neurčitě, jen jako „jestli se něco takového stane ještě jednou…“ Ale nikdo váţně nemluvil o tom, ţe by tahle skupina – vrahů Badicových – udeřila znovu. Stalo se to jen jednou, a tak to všichni povaţovali za shodu náhod – moţná na sebe narazilo
124
několik Strigojů a impulzivně se rozhodli vyrazit. Bylo to strašné, ale jednorázovou událost jsme mohli přejít. Jenţe teď… Teď to vypadá, ţe taková skupina Strigojů není ţádná náhoda. Dali se dohromady záměrně, vyuţili lidi a zaútočili znovu. Teď jsme objevili určitý vzorec: Strigojové aktivně vyhledávají velké skupiny, které jim poslouţí za kořist. Sériové vraţdy. Uţ nemůţeme spoléhat na magickou ochranu. Dokonce ani na sluneční světlo. Lidé se můţou pohybovat i během dne, prozkoumávat a škodit. Světlo uţ taky není bezpečné. Vybavila jsem si, co jsem řekla Dimitrijovi v domě Badicových. Tohle všechno mění, nemyslíš? Matka se začala probírat papíry v deskách. „Zatím nejsou k dispozici forenzní údaje, ale tohle by stejný počet Strigojů nezvládl. Nikdo z Drozdových ani z jejich personálu neunikl. Pět stráţců by přemohlo sedm Strigojů – alespoň na chvíli – a mezitím by se někomu podařilo utéct. Tady jich bylo devět, moţná dokonce deset.“ „Janine má pravdu,“ vloţil se do toho Dimitrij. „A kdyţ se podíváte na místo činu…, je příliš velké. Sedm by jich takový prostor nepokrylo.“ Drozdovi patřili k jednomu z dvanácti královských rodů. Byla to početná a rozrůstající se rodina, ne jako Lissin vymírající klan. Měli spoustu rodinných příslušníků, ale takový útok byl přesto strašlivý. A co víc, nějaká informace o nich mi hlodala v mozku. Na něco bych si měla vzpomenout… Něco bych měla o Drozdových vědět. Zatímco jsem se na to snaţila přijít, fascinovaně jsem sledovala svou matku. Slyšela jsem historky, které vyprávěla. Zaţila jsem ji v boji a pěkně mě to bolelo. Ale doopravdy jsem ji v akci nikdy neviděla. Prokazovala stejně pevné sebeovládání jako se mnou, ale aţ tady mi došlo, jak moc je to nutné. Taková situace vyvolávala paniku. I tady mezi stráţci jsem viděla, ţe některé to natolik zasáhlo, ţe by nejraději provedli něco drastického. Moje matka tady fungovala jako hlas rozumu a stálá připomínka, ţe by se 125
všichni měli soustředit a ovládnout situaci. Její postoj všechny uklidňoval a její odhodlané vystupování je inspirovalo. Uvědomila jsem si, ţe takhle se chová vůdce. Dimitrij byl stejně soustředěný jako ona, ale viděla jsem na něm, jak se musí ovládat, aby mou matku nepobízel do okamţitého protiútoku. Občas jsem si musela připomínat, ţe je na stráţce moc mladý. Dál probírali ten útok. Drozdovi v té době zrovna pořádali vánoční večírek. „Nejdřív Badicovi, teď Drozdovi,“ zamumlal jeden stráţce. „Jdou po královských.“ „Jdou po Morojích,“ opravil jej Dimitrij. „Královští nebo ne, na tom jim nezáleţí, jak jsme viděli.“ Královští. Nekrálovští. Najednou mi došlo, proč byli Drozdovi tak důleţití. Instinktivně bych nejradši vyskočila a vyptávala se, ale naštěstí jsem se ovládla. Tohle bylo skutečné. Tady nebyl prostor pro iracionální chování. Chtěla jsem být stejně silná jako moje matka a Dimitrij, a tak jsem vyčkávala, aţ tenhle rozhovor skončí. Kdyţ se skupinka začala rozcházet, vyskočila jsem z pohovky a hrnula se za matkou. „Rose,“ oslovila mě překvapeně. Stejně jako na Stanově hodině si mě v místnosti vůbec nevšimla. „Co tady děláš?“ Byla to tak pitomá otázka, ţe jsem se ani nepokusila na ni odpovědět. Co myslela, ţe tu asi tak dělám? Tohle byla jedna z největších událostí v morojském světě. Ukázala jsem na její papíry. „Koho ještě zabili?“ Podráţděně svraštila čelo. „Drozdovy.“ „Ale koho ještě?“ „Rose, nemáme čas na…“ „Měli přece zaměstnance, ne? Dimitrij říkal, ţe sejmuli i nekrálovský. Kdo to byl?“ Znovu jsem viděla, jak je unavená. Brala tyhle smrti dost těţce. „Neznám všechna ta jména.“ Prolistovala pár stránek a pak mi ukázala jeden papír. „Tady.“ Přejela jsem to očima. Srdce se mi sevřelo. „Dobře,“ pověděla jsem jí. „Díky.“ 126
S Lissou jsme odešly a nechaly je dělat svou práci. Ráda bych jim pomáhala, ale stráţci pracovali lehce a efektivně i beze mě; neměli potřebu, aby se jim pod nohama motala nějaká novicka. „Co to mělo znamenat?“ zeptala se Lissa, jakmile jsme se ocitly zase v hlavní části ubytovny. „Personál Drozdových,“ odvětila jsem. „Miina máma pro ně pracovala…“ Lissa zalapala po dechu. „A?“ Povzdechla jsem. „Její jméno je na seznamu.“ „Ach Boţe.“ Lissa se zastavila. Zadívala se do prázdna a zamrkala, aby rozehnala slzy. „Ach Boţe,“ povzdechla znovu. Stoupla jsem si před ní a poloţila jí ruce na ramena. Celá se třásla. „To je dobrý,“ snaţila jsem se ji uklidnit. Tvářila se vyděšeně. Šokovaně. „To bude dobrý.“ „Slyšelas je,“ řekla. „Banda Strigojů na nás organizuje útoky! Kolik? Přijdou i sem?“ „Ne,“ prohlásila jsem neochvějně. Samozřejmě jsem pro to neměla ţádný důkaz. „Tady jsme v bezpečí.“ „Chudinka Mia…“ Na to jsem nemohla nic říct. Miu jsem sice povaţovala za strašnou krávu, ale tohle bych nepřála nikomu, ani největšímu nepříteli – coţ ostatně byla. Okamţitě jsem se ale v duchu opravila. Mia není můj největší nepřítel. Po zbytek dne jsem nedokázala Lissu opustit. Věděla jsem, ţe tady v areálu ţádný Strigoj nečíhá, ale moje ochranitelské instinkty zesílily. Stráţci chrání své Moroje. A jako vţdy jsem se obávala, ţe se Lissa rozruší a zas bude trpět úzkostí, takţe jsem dělala, co jsem mohla, abych tyhle její pocity rozehnala. Ostatní stráţci také dodávali Morojům pocit jistoty. Nehlídali je sice na kaţdém kroku, ale lépe zabezpečili celý areál a neustále zůstávali v kontaktu se stráţci z místa činu. Celý den sem proudily informace o tom strašlivém útoku 127
a všichni spekulovali, kde by se ta banda Strigojů mohla ukrývat. K novicům se těch informací přirozeně dostalo jen málo. Zatímco stráţci dělali, co uměli, Morojové také dělali, co uměli – coţ bylo bohuţel mluvení. Byla tu spousta královských a dalších důleţitých Morojů, takţe se svolala schůzka, kde se probíralo, co se stalo a co by se mělo udělat v budoucnu. Ţádné oficiální rozhodnutí ale nepadlo. Morojové mají svou královnu a vládnoucí radu. Ti rozhodují o takových věcech. Všichni si ale uvědomovali, ţe názory, které tu padly, mají svou váhu. Naše budoucí bezpečnost dost moţná závisela na tom, co se probíralo na tomhle setkání. Schůzka se konala v obrovském tanečním sále ubytovny, kde bylo pódium a hodně sedadel. Přestoţe tu panovala pracovní atmosféra, bylo jasné, ţe tahle místnost nebyla postavena k tomu účelu, aby se v ní debatovalo o masakrech a obraně. Koberec byl jako ze sametu, protkaný květinovými motivy v odstínech stříbrné a černé. Ţidle byly vyrobeny z černého lakovaného dřeva a měly vysoká opěradla jako u nějaké luxusní večeře. Stěny zdobily obrazy královských Morojů, kteří uţ dávno zemřeli. Krátce jsem se zadívala na obraz královny, jejíţ jméno jsem neznala. Měla na sobě staromódní šaty – na můj vkus příliš těţké a krajkové – a měla světlé vlasy jako Lissa. Nějaký chlápek, kterého jsem taky neznala, se ujal funkce moderátora a postával na pódiu. Většina královských Morojů se shromáţdila v přední části místnosti. Všichni ostatní včetně studentů si posedali, kam se dalo. Christian a Mason našli mě s Lissou a všichni jsme se hrnuli k ţidlím vzadu. Lissa ale najednou zavrtěla hlavou. „Sednu si dopředu.“ My tři na ni jen zírali. Bylo to ohromující. „Koukni.“ Ukázala tím směrem. „Královští tam sedí i se svými rodinami.“
128
Bylo to tak. Členové stejných klanů se shromáţdili u sebe: Badicovi, Ivaškovi, Zeklosovi a další. Taša tam taky seděla, ale ta byla sama. Christian byl jediný další Ozera široko daleko. „Musím tam jít,“ oznámila Lissa. „Nikdo nečeká, ţe tam budeš,“ pověděla jsem jí. „Musím reprezentovat Dragomirovy.“ Christian se zamračil. „Je to jen halda královskejch hovadin.“ Zatvářila se odhodlaně. „Musím tam jít.“ Otevřela jsem se jejím pocitům a výsledek mě potěšil. Většinu dne strávila mlčky a v obavách, podobně jako kdyţ jsme zjistily to o Miině mámě. Ten strach byl v Lisse pořád, ale mnohem silnější bylo její odhodlání a neochvějné přesvědčení. Uvědomovala si, ţe patří k vládnoucím morojským rodům, a ačkoli ji děsilo pomyšlení na to, ţe se někde potlouká banda Strigojů, chtěla sehrát svou roli. „To bys měla,“ poznamenala jsem tiše. Taky se mi zamlouvalo, ţe neposlouchá Christiana. Lissa se mi podívala do očí a usmála se. Věděla, co jsem z ní vycítila. Pak se obrátila na Christiana. „A ty by ses měl přidat k tetě.“ Christian otevřel pusu k protestu. Kdyby ta situace nebyla tak hrozivá, bylo by zábavné sledovat, jak mu Lissa poroučí. Vţdycky byl tvrdohlavý a neústupný. Ti, kteří se ho snaţili k něčemu dotlačit, neuspěli. Jak jsem tak sledovala jeho výraz, došlo mi, ţe zřejmě dospěl ke stejnému závěru jako já. Taky byl rád, ţe je Lissa silná. Semkl rty. „Dobře.“ Vzal ji za ruku a oba pak vykročili dopředu. Mason a já jsme si sedli. Neţ to začalo, z druhé strany se vedle mě usadil Dimitrij. Vlasy měl staţené do culíku a na sobě jako vţdy koţený kabát. Překvapeně jsem se na něj podívala, ale nic jsem neřekla. Mezi shromáţděnými bylo jen pár stráţců, jelikoţ většina hlídala okolí. A já tady seděla mezi oběma svými muţi.
129
Schůzka netrvala dlouho. Kaţdý se hlásil o slovo, aby mohl promluvit o tom, jak by se podle něj Morojové měli zachránit, ale většinu pozornosti přitáhly dvě teorie. „Odpověď máme na dosah,“ pravil jeden královský, jakmile mu bylo uděleno slovo. „Tady. V místech, jako je tento rekreační areál nebo Akademie svatého Vladimíra. Posíláme své děti na bezpečná místa, kde je jich mnoho pohromadě a mohou být snadno chráněny. A podívejte, kolik je nás tady – dětí i dospělých. Proč takhle neţijeme pořád?“ „Spousta z nás uţ tak ţije,“ vykřikl kdosi z davu. Řečník to odmávl. „Jen pár rodin tu a tam. Nebo městečko s morojskou populací. Ale nedrţí při sobě. Většina z nich nevyuţívá svých zdrojů – stráţců a magie. Kdybychom napodobili tenhle model…“ Široce rozhodil rukama. „Nikdy uţ bychom se nemuseli Strigojů bát.“ „A Morojové by uţ nikdy nebyli v kontaktu se zbytkem světa,“ zamumlala jsem. „Teda dokud by lidi neobjevili, ţe se v divočině rozrůstají tajná vampýrská města. Pak by bylo vzájemného kontaktu aţ moc.“ Další teorie, jak chránit Moroje, by vyţadovala menší problémy s přesuny neţ ta předchozí, ale zas by měla ohromný osobní dopad – konkrétně na mě. „Problém spočívá v tom, ţe máme málo stráţců.“ Zastáncem téhle teorie byla jakási ţena z klanu Szelskych. „A řešení je přitom tak prosté: získat jich víc. Drozdovi měli pět stráţců, a ani to nestačilo. Ani šest jich neochrání dvanáct Morojů! To je nepřijatelné. Pak není divu, ţe dochází k takovým věcem.“ „Kde chcete vzít víc stráţců?“ dotázal se chlápek, který byl zastáncem toho, ţe by měli Morojové ţít všichni pohromadě. „Zdroje jsou omezené.“ Ukázala k místu, kde jsem seděla já a další novicové. „Uţ jich máme hodně. Sledovala jsem je při tréninku. Jsou šikovní. Proč čekáme, aţ jim bude osmnáct? Pokud urychlíme tréninkový program a více se zaměříme na nácvik 130
boje neţ na studování knih, můţeme mít nové stráţce uţ v šestnácti letech.“ Dimitrij vydal hluboký hrdelní zvuk, který nezněl příliš nadšeně. Naklonil se dopředu, lokty si opřel o kolena, podepřel si bradu dlaněmi a zamyšleně přimhouřil oči. „A nejen to. Máme přece spoustu potenciálních stráţců, kteří zůstávají nevyuţiti. Kde jsou všechny ty dhampýrky? Naše rasy jsou propleteny. Morojové pomáhají dhampýrům přeţít. Proč nepomáhají i dhampýrky? Proč tady nejsou?“ Odpovědí byl dlouhý smích. Všechny oči se upřely na Tašu Ozerovou. Zatímco mnoho královských se na tuto příleţitost vystrojilo, ona byla oblečená normálně. Měla na sobě jako obvykle dţíny, bílé tílko, které jí trochu odhalovalo břicho, a modrý rozepínací svetr aţ ke kolenům. Podívala se na moderátora a dotázala se: „Můţu?“ Kývl. Ţena z rodu Szelských se posadila a Taša vstala. Na rozdíl od jiných mluvčích vykročila rovnou na pódium, aby ji všichni viděli. Lesklé černé vlasy měla staţené do culíku, coţ úplně odhalovalo její jizvy. Podezírala jsem ji, ţe to byl záměr. Tvářila se odhodlaně a vzdorovitě. Krása. „Ty ţeny tady nejsou, Moniko, protoţe jim všechen čas zabere péče o děti – o ty, které chceš poslat do boje, sotva se naučí chodit. A prosím tě, neuráţej nás všechny a netvař se, ţe Morojové prokazují dhampýrům ohromnou laskavost tím, ţe jim pomáhají se rozmnoţovat. V tvojí rodině to moţná chodí jinak, ale pro nás ostatní je sex zábava. Kdyţ to dělají Morojové s dhampýrkami, řekla bych, ţe se tím nijak zvlášť neobětují.“ Dimitrij se narovnal a uţ se netvářil tak naštvaně. Patrně ho nadchlo, ţe se jeho nová přítelkyně zmínila o sexu. Naštvala jsem se a jenom jsem doufala, ţe o mém vraţedném pohledu budou všichni myslet, ţe je adresován Strigojům, a ne Taše. Najednou jsem si všimla, ţe trochu dál za Dimitrijem sedí Mia. Předtím jsem ji tu vůbec nezaznamenala. Byla úplně sesunutá v ţidli. Oči měla červené a v obličeji byla 131
ještě bledší neţ normálně. Hrudník se mi sevřel bolestí. Nečekala bych, ţe s ní budu takhle soucítit. „A důvodem, proč čekáme, aţ těmhle stráţcům bude osmnáct, je to, abychom jim mohli poskytnout aspoň náznak radostí opravdového ţivota, neţ je donutíme ţít aţ do smrti v neustálém nebezpečí. Tyhle roky potřebují, aby se vyvinuli jak fyzicky, tak psychicky. Seber je, neţ budou připraveni, jednej s nimi jako s vojáky a jediné, co vytvoříš, bude ţrádlo pro Strigoje.“ Několik lidí zalapalo po dechu nad Tašinou necitlivou volbou slov, ale podařilo se jí všechny zaujmout. „A ještě víc ţrádla vyrobíš, kdyţ se pokusíš předělat všechny dhampýrky na stráţkyně. Nemůţeš je nutit, aby ţily ţivot, o jaký nestojí. Celý ten tvůj plán, který spočívá v předhazování dětí a těch, kteří o to nestojí, Strigojům, by způsobil pouze to, ţe bychom – moţná – byli krok před nepřítelem. Řekla bych, ţe je to ten nejhloupější nápad, co jsem kdy slyšela, kdybych ovšem předtím neslyšela ten jeho.“ Ukázala na prvního řečníka, který chtěl nahnat všechny Moroje dohromady. Bylo vidět, ţe je mu trapně. „Tak nás pouč, Natašo,“ vybídl ji. „Pověz nám, co myslíš, ţe bychom měli dělat. Vidíme, ţe se Strigoji máš zkušenosti.“ Taša se nepatrně usmála, ale na tu uráţku nereagovala. „Co si myslím?“ Přešla aţ ke kraji pódia a všechny přejela pohledem. „Myslím, ţe bychom měli přestat vymýšlet plány, které spočívají v tom, ţe se budeme spoléhat na někoho, kdo nás ochrání. Myslíte, ţe stráţců je málo? To není problém. Problém je, ţe Strigojů je mnoho. A my je necháme, aby se dál mnoţili a sílili, protoţe s nimi nic neděláme, aţ na tyhle stupidní řeči. Utíkáme a schováváme se mezi dhampýry a Strigoje vůbec nekontrolujeme. Je to naše chyba. My jsme tím důvodem, proč Drozdovi zemřeli. Chcete armádu? Dobrá, tady jsme. Dhampýři přece nejsou jediní, kdo se můţe naučit bojovat. Otázkou není, kde jsou v tomhle boji dhampýrky. Otázkou je, kde jsme my?“ 132
Taša uţ křičela a samým úsilím jí zrůţovělý tváře. Oči se jí leskly plamennými pocity. V kombinaci s jejími hezkými rysy – dokonce i s jizvami – to z ní dělalo ohromující postavu. Většina přítomných od ní nedokázala odtrhnout zrak. Lissa ji sledovala s údivem, její slova ji inspirovala. Mason vypadal jako zhypnotizovaný. Na Dimitrije Tašina slova evidentně zapůsobila. A za ním… Za ním byla Mia. Uţ se nekrčila na ţidli. Seděla vzpřímeně, jako by měla za zády pravítko, a oči měla tak vykulené, jak jen to šlo. Zírala na Tašu, jako kdyby jedině ona znala odpovědi na všechny otázky týkající se ţivota a smrti. Monika Szelská také koukala na Tašu, ale netvářila se tak nadšeně. „Určitě ale nenavrhuješ, aby Morojové bojovali po boku stráţců, aţ se objeví Strigojové.“ Taša ji obdařila vyrovnaným pohledem. „Ne. Navrhuju, aby Morojové bojovali spolu se stráţci dřív, neţ se objeví Strigojové.“ Náhle se zvedl nějaký asi dvacetiletý kluk, který vypadal jako model Ralpha Laurena. Vsadila bych všechny prachy, ţe je královský. Nikdo jiný by se s takovou samozřejmostí nehrnul do středu zájmu. Rozepnul si drahý svetr, který měl kolem pasu, a přehodil ho přes opěradlo ţidle. „Aha,“ prohlásil výsměšně. „Takţe nám chceš dát klacky a kůly a poslat nás do bitvy?“ Taša pokrčila rameny. „Kdyţ to bude nutné, Andrewe, pak jistě.“ Na rtech se jí objevil tajnůstkářský úsměv. „Ale existují i jiné zbraně, které se můţeme naučit pouţívat. Takové, které stráţci pouţívat nemohou.“ Jeho výraz naznačoval, ţe tenhle nápad mu připadá naprosto šílený. Obrátil oči v sloup. „Váţně? Jako co třeba?“ Mávla rukou a svetr, který ten kluk odloţil na opěradlo ţidle, náhle vzplanul. Překvapeně vyjekl, shodil hořící svetr na zem a zběsile po něm šlapal.
133
Všichni svorně zalapali po dechu. A potom… vypukl chaos.
134
TŘINÁCT LIDÉ SE ZVEDALI A KŘIČELI, KAŢDÝ CHTĚL PŘEDE VŠEMI sdělit svůj názor. Většina z nich měla za to, ţe se Taša plete. Povídali, ţe je blázen. Taky povídali, ţe kdyby šli Morojové a dhampýři bojovat se Strigoji, obě rasy by vymřely. Někteří dokonce naznačovali, ţe právě to má Taša celou dobu v plánu – ţe spolupracuje se Strigoji. Dimitrij vstal a se znechuceným výrazem přehlédl ten zmatek kolem. „Klidně můţete jít. Tady uţ se nic přínosného dít nebude.“ Zvedli jsme se, ale kdyţ jsem se vydala za Dimitrijem, Mason jen zavrtěl hlavou. „Ty běţ,“ řekl mi. „Já chci ještě něco vyzkoušet.“ Rozhlédla jsem se po všech těch stojících, hádajících se lidech. Pokrčila jsem rameny. „Tak hodně štěstí.“ Nemohla jsem uvěřit, ţe od doby, co jsem naposledy mluvila s Dimitrijem, uplynulo jen pár dní. Jak jsem s ním vyšla ze sálu, připadalo mi to jako celé roky. Kdyţ jsem byla s Masonem, bylo to fantastické, ale kdyţ jsem teď znovu viděla Dimitrije, všechny ty staré city se mi zas rychle vrátily. Mason mi najednou připadal jako děcko. Samozřejmě jsem si taky ihned vybavila situaci s Tašou. Promluvila jsem dřív, neţ jsem si to stačila rozmyslet, a pak uţ jsem svá slova nemohla vzít zpět. „Neměl bys bejt uvnitř a chránit Tašu?“ zeptala jsem se. „Neţ ji převálcuje ten dav. Za tohle pouţívání magie se dostane do maléru.“ Povytáhl obočí. „Umí se o sebe postarat sama.“ „Jo, jo, protoţe ovládá karate a magii. To chápu, ale myslela jsem, ţe kdyţ teď budeš její stráţce…“ „Kdes to slyšela?“ 135
„Mám svoje zdroje.“ Znělo to rozhodně líp, neţ kdybych řekla, ţe to mám od mámy. „Ale rozhodl ses, ne? Vypadá to jako dobrá nabídka, vzhledem k tomu, ţe ti Taša poskytne ještě další výhody…“ Zadíval se na mě. „Do toho, co se děje mezi mnou a jí, ti nic není,“ prohlásil odměřeně. Slova mezi mnou a jí mě zasáhla. Znělo to, jako by uţ nebylo co řešit. A jak se mi často stávalo, kdyţ jsem byla naštvaná a ublíţená, můj vztek mě přemohl i tentokrát. „No, vy dva spolu určitě budete šťastní. Ona je taky tvůj typ. Vím, ţe se ti líbí holky, co nejsou v tvým věku. Ona je o šest let starší neţ ty? O sedm? A já jsem zas o sedm let mladší neţ ty.“ „Ano,“ vypravil ze sebe po dlouhém mlčení. „To jsi. A kaţdou vteřinou tohohle rozhovoru jen dokazuješ, jak jsi nezralá.“ Sakra. Čelist mi spadla málem aţ na podlahu. Dokonce ani rána od matky nebolela tolik jako tohle. Na okamţik se mi zdálo, ţe jsem v jeho očích zaznamenala záblesk lítosti, jako by si uvědomil, ţe to přehnal. Ta chvilka ale pominula a zase se tvářil tvrdě. „Malá dhampýrka,“ ozval se poblíţ hlas. Pomalu jsem se otočila a uviděla Adriana Ivaškova. Usmál se na mě a krátce kývl na pozdrav Dimitrijovi. Předpokládala jsem, ţe jsem v obličeji rudá jako vycházející slunce. Kolik toho Adrian zaslechl? Ledabyle mávl rukou. „Nechci vás vyrušovat, ale aţ budeš mít chvilku, rád bych s tebou mluvil,“ řekl mi. Chtěla jsem Adrianovi říct, ţe na jeho přihlouplé hry nemám čas, ale hlavou mi pořád vrtala Dimitrijova slova. Ten se teď dost nesouhlasně díval na Adriana. Předpokládala jsem, ţe stejně jako všichni ostatní i on slyšel o Adrianově špatné pověsti. Super, pomyslela jsem si. V tu chvíli jsem chtěla, aby Dimitrij ţárlil. Chtěla jsem mu ublíţit stejně, jako ublíţil on mně.
136
Polkla jsem svou bolest a vydolovala široký okouzlující úsměv, jaký jsem uţ dlouho nepouţila. Přešla jsem k Adrianovi a poloţila mu ruku na rameno. „Zrovna čas mám.“ Kývla jsem na Dimitrije a vedla Adriana pryč, při čemţ jsem si dávala záleţet, abych u něj šla co nejblíţ. „Tak zatím, stráţce Belikove.“ Dimitrij nás sledoval svýma tmavýma očima a ve tváři měl kamenný výraz. Pak jsem se otočila a uţ se neohlédla. „Takţe ty neděláš do starších kluků?“ ušklíbl se Adrian, jakmile jsme osaměli. „Něco si namlouváš,“ odpověděla jsem. „Moje omračující krása ti zjevně zatemnila rozum.“ Rozesmál se tím svým příjemným smíchem. „To je dost moţný.“ Chtěla jsem couvnout, ale on mi dal ruku kolem ramen. „Ne, ne. Chtěla sis se mnou hrát na kámoše, tak si tím musíš projít.“ Obrátila jsem oči v sloup a jeho ruku nechala, kde byla. Cítila jsem z něj alkohol, stejně jako věčnou vůni hřebíčku. Napadlo mě, jestli není opilý. Beztak jsem ale měla dojem, ţe se chová pořád stejně, ať uţ je opilý nebo střízlivý. „O co ti jde?“ dotázala jsem se. Chviličku si mě prohlíţel. „Chci, abys vzala Vasilisu a šly jste se mnou. Uţijeme si nějakou srandu. A taky byste si měly vzít plavky.“ Zatvářil se zklamaně, ţe prozradil svoje plány. „Nebo se chcete koupat bez nich?“ „Coţe? Právě zabili několik Morojů a dhampýrů a ty si chceš jít zaplavat a uţívat si?“ „Nejde jenom o plavání,“ vysvětlil mi trpělivě. „Krom toho ta vraţda je právě tím důvodem, proč byste se měly nějak rozptýlit.“ Neţ jsem na to stačila něco namítnout, zpoza rohu se vynořili moji kamarádi, Lissa, Mason a Christian. Byl s nimi i Eddie Castile, coţ mě nepřekvapilo, ale určitě mě překvapilo, ţe se skupinkou šla i Mia. Byli zabráni do nějakého rozhovoru, ale jakmile si mě všimli, všichni zmlkli. 137
„Tady jsi,“ prohlásila Lissa se zmateným výrazem. Uvědomila jsem si, ţe mě Adrian stále ještě objímá kolem ramen. Udělala jsem krok a jeho ruku setřásla. „Čau, lidi,“ pozdravila jsem. Na chvilku zavládlo trapné mlčení, jen Adrian se tlumeně chechtal. Podívala jsem se na něj a potom na ostatní. „Adrian nás pozval do bazénu.“ Udiveně na mě zírali a já skoro viděla, jak jim to v hlavách šrotuje. Mason se trochu mračil, ale stejně jako ostatní ani on nic neřekl. Potlačila jsem zaúpění. Adrian mě nechal, abych všechny vzala na jeho tajné místo. Vzhledem k tomu, ţe se neustále tvářil, ţe je mu všechno jedno, ani jsem nic jiného nečekala. Jakmile jsme si všichni vzali plavky, vydali jsme se za ním k jedněm dveřím ve vzdáleném křídle ubytovny. Za nimi se nacházelo točité schodiště, které vedlo dolů a pořád jen dolů. Málem se mi začala točit hlava, jak jsme pořád krouţili dokola. Na stěnách visely elektrické lampy, ale jak jsme sestupovali pořád níţ, zdi uţ nebyly natřené, nýbrţ jen vytesané z kamene. Kdyţ jsme konečně došli na místo, zjistili jsme, ţe Adrian měl pravdu – tohle nebylo jen o plavání. Nacházeli jsme se ve zvláštním lázeňském oddělení rekreačního objektu, které bylo určeno pro ty nejvznešenější Moroje. Teď ale bylo tohle místo vyhrazeno pro skupinku královských, o níţ jsem předpokládala, ţe jsou to Adrianovi kamarádi. Bylo tam asi třicet Morojů, všichni v Adrianově věku nebo starší. Bylo na nich vidět, ţe jsou bohatí a patří k elitě. Lázně sestávaly z několika horkých minerálních bazénů. Kdysi prameny moţná tryskaly ze skály, ale stavitelé komplexu je zkrotili. Stěny a stropy z černého lakovaného kamene byly stejně krásné jako všechno ostatní tady. Připadala jsem si jako v jeskyni – v krásné a hezky zařízené jeskyni. U stěn stály police plné ručníků a stoly s exotickými pokrmy. Lázně se dokonale hodily k ostatním místnostem v komplexu: bazénky ohraničené kameny, s horkou vodou, kterou ohříval jakýsi podzemní zdroj. Místnost naplňovala 138
pára a ve vzduchu se vznášel slabý kovový pach. Kolem se ozýval radostný smích a cákání. „Proč je s tebou Mia?“ zeptala jsem se tiše Lissy. Procházeli jsme místností a hledali volný bazének. „Zrovna mluvila s Masonem, kdyţ jsme se sbírali k odchodu,“ odvětila. Mluvila stejně tiše jako já. „Bylo by od nás hnusný…, nevím…, prostěji tam nechat…“ Dokonce i já s tím souhlasila. Mia vypadala nešťastně, ale v tuto chvíli našla rozptýlení v rozhovoru s Masonem. „Myslela jsem, ţe Adriana neznáš,“ dodala Lissa. V jejím hlase zazníval nesouhlas, coţ jsem ostatně cítila i přes naše pouto. Konečně jsme kousek stranou objevili velký bazén. Na jeho vzdáleném konci byl nějaký kluk s holkou, co se po sobě plazili, ale bylo tam dost místa i pro nás. Ty dva bylo snadné ignorovat. Strčila jsem nohu do vody a rychle ji zase vytáhla. „Neznám,“ oznámila jsem Lisse. Opatrně jsem strčila nohu zase zpátky a pomalu začala potápět celé tělo. Kdyţ mi voda dosáhla k břichu, zašklebila jsem se. Měla jsem na sobě hnědé dvoudílné plavky a horká voda mi málem opařila břicho. „Trochu ho přece musíš znát. Pozval tě sem.“ „Jo, ale vidíš ho teď někde s náma?“ Sledovala můj pohled. Adrian postával na vzdáleném konci místnosti se skupinkou holek v bikinách, které byly mnohem menší neţ moje plavky. Jedna z holek měla na sobě plavky od Betsey Johnsonové, které jsem jednou viděla v časopise a touţila po nich. S povzdechem jsem se zadívala jinam. Pak uţ sklouzli do vody úplně všichni. Byla tak horká, ţe mi připadalo, ţe plavu v hrnci vařící polévky. Teď kdyţ jsem Lissu přesvědčila, ţe s Adrianem je to naprosto nevinné, vrhla jsem se do hovoru s ostatními. „O čem se bavíte?“ přerušila jsem je. Bylo to jednodušší neţ poslouchat a za chvíli to zjistit.
139
„O tom setkání,“ odvětil Mason zapáleně. Zjevně se uţ vyrovnal s tím, ţe mě viděl pohromadě s Adrianem. Christian se usadil na malé římse ve vodě. Lissa se vmáčkla vedle něj. Ovinul kolem ní ruku a zády se opřel o kraj bazénu. „Tvůj přítel chce s armádou vyrazit na Strigoje,“ oznámil mi. Bylo mi jasné, ţe to říká jen proto, aby mě vyprovokoval. Tázavě jsem pohlédla na Masona. Bylo by jen plýtváním energie reagovat na tu poznámku o „příteli“. „Hele, to přece navrhla tvoje teta,“ připomněl Mason Christianovi. „Řekla jenom, ţe bychom měli najít Strigoje dřív, neţ oni zase najdou nás,“ uvedl věc na pravou míru Christian. „Ona nenavrhovala vzít novice do boje. To byla Monika Szelská.“ Vtom přišla servírka s podnosem plným sklenic s růţovou tekutinou. Byly to elegantní křišťálové sklenky na dlouhých stopkách a kraje měly obalené v cukru. Měla jsem podezření, ţe v tom pití je alkohol, ale pochybovala jsem, ţe by proti tomu někdo něco namítal. Neměla jsem tušení, co v tom drinku je. Většina mých zkušeností s alkoholem se týkala laciného piva. Vzala jsem si sklenici a obrátila se na Masona. „Myslíš, ţe je to dobrej nápad?“ zeptala jsem se ho. Opatrně jsem ten nápoj ochutnala. Jakoţto budoucí stráţkyně jsem povaţovala za svou povinnost být neustále ve střehu, ale dnes v noci jsem zase zatouţila po vzdoru. Ten drink chutnal jako punč. Grapefruitový dţus. Něco sladkého, jako jahody. Pořád jsem byla přesvědčená, ţe je v tom alkohol, ale nebylo ho tam tolik, abych se z toho do druhého dne nevyspala. Za chvilku se objevila další servírka, tentokrát s tácem plným jídla. Podívala jsem se na ně a nepoznala téměř nic. Bylo tam něco, co vzdáleně připomínalo houby nadívané sýrem, a ještě něco, co vypadalo jako malé masové nebo párkové placičky. Jako správný masoţravec jsem se hned po
140
jedné natáhla a pomyslela si, ţe to nemůţe být nic nechutného. „To je paštika,“ řekl Christian. Usmíval se takovým způsobem, ţe se mi to vůbec nelíbilo. Varovně jsem se na něj zadívala. „Z čeho?“ „Ty to nevíš?“ Promluvil zase tím svým nafoukaným tónem a v tu chvíli působil opravdu jako královský, který chce nás chudáky oblaţit svými vědomostmi. Pokrčil rameny. „Jen to zkus zjistit sama.“ Lissa zoufale povzdechla. „Jsou to husí játra.“ Rychle jsem ucukla rukou. Servírka odešla a Christian se rozesmál. Koukala jsem na něj. Mason se pořád zabýval myšlenkou, jestli je dobrý nápad, aby novicové vyrazili do boje uţ před maturitou. „Co děláme?“ dotazoval se rozhořčeně. „Co děláš ty? Kaţdý ráno běháš s Belikovem kolečka. K čemu ti to je? K čemu je to Morojům?“ K čemu mi to je? Rozbuší mi to srdce a přemýšlím o neslušných věcech. „Nejsme připraveni,“ řekla jsem místo toho. „Chybí nám jen šest měsíců,“ vloţil se do toho Eddie. Mason souhlasně přikývl. „Jo. O kolik víc se toho ještě můţeme naučit?“ „O hodně,“ namítla jsem, kdyţ jsem si vybavila, co mi dá jediný trénink s Dimitrijem. Dopila jsem svůj drink. „A navíc, kde se to můţe zastavit? Řekněme, ţe všichni skončíme školu o půl roku dřív a pak nás vyšlou pryč. Co dál? Rozhodnou se připravit nás o celej poslední rok? Nebo ještě o jeden?“ Pokrčil rameny. „Nebojím se bojovat. Strigoje bych sejmul i v druháku.“ „Jo,“ povzdechla jsem. „Stejně jako jsi sjel ten svah.“ Mason měl obličej rudý od horké vody, teď ale zčervenal ještě víc. Okamţitě jsem svých slov zalitovala, hlavně kdyţ se Christian rozesmál.
141
„Nikdy by mě nenapadlo, ţe se doţiju dne, kdy s tebou budu souhlasit, Rose. Bohuţel ale musím uznat, ţe ta chvíle právě nastala.“ Servírka s koktejly se objevila znovu a já i Christian jsme si vzali další pití. „Morojové nám musejí začít pomáhat bránit sami sebe.“ „Magií?“ dotázala se náhle Mia. To bylo poprvé, kdy promluvila, od doby, co jsme sem přišli. Odpovědí jí bylo mlčení. Myslím, ţe Mason a Eddie mlčeli, protoţe o boji pomocí magie nic nevěděli. Lissa, Christian a já jsme věděli své – a ze všech sil jsme se snaţili dělat, jako ţe o tom nemáme ani páru. Přes všechno, čím si Mia dnes asi prošla, se v jejích očích objevil záblesk naděje. Hned po probuzení zjistila, ţe je její matka mrtvá, a pak se hodiny a hodiny účastnila politického hašteření a debat o bojových strategiích. Byl zázrak, ţe se ještě nezhroutila a sedí tu s námi. Předpokládala jsem, ţe lidé, kteří své matky milují, jsou v takové situaci sotva schopni normálně fungovat. Kdyţ nikdo nevypadal, ţe by se jí na to chystal odpovědět, nakonec prohlásila: „Asi. Ale… moc o tom nevím.“ Dopila jsem zbytek svého drinku a přehlédla celou naši skupinku v naději, ţe se slova ujme někdo jiný. Jenţe to nikdo neudělal. Mia se tvářila zklamaně, ale uţ nic nedodala, kdyţ se potom Mason zase vrátil k debatě o Strigojích. Vzala jsem si třetí drink a ponořila se do vody, jak jen to šlo, při čemţ jsem pořád drţela v ruce sklenici. Tenhle drink byl jiný. Vypadal čokoládově a nahoře byla šlehačka. Ochutnala jsem a zaznamenala alkohol. Přesto jsem ale předpokládala, ţe čokoláda jeho účinky zmírní. Kdyţ jsem se rozhlíţela, ţe bych si dala čtvrtou sklenici, servírka nebyla nikde v dohledu. Mason mi zčistajasna připadal opravdu milý. Líbilo by se mi, kdyby mě třeba objal nebo pohladil, ale on pořád vykládal o Strigojích a o tom, ţe nejlepší by bylo na ně zaútočit uprostřed dne. Mia a Eddie jen souhlasně přikyvovali. Nabyla jsem z toho dojmu, ţe kdyby Mason vytáhl do boje hned, ti dva by ho následovali. 142
Christian se debaty také účastnil, ale hrál roli ďáblova advokáta. Typické. Myslel si, ţe nějaký preventivní útok by vyţadoval účast jak stráţců, tak Morojů, přesně jak říkala Taša. Mason, Mia a Eddie se s ním hádali, ţe pokud do toho Morojové nepůjdou, stráţci by měli vzít celou záleţitost do svých rukou. Jejich zápal pro věc byl nakaţlivý. Nápad, ţe bychom sníţili počet Strigojů, se mi líbil. Jenţe při útoku na Badicovy i Drozdovy zabili všechny stráţce. Strigojové se nejspíš opravdu seskupují do velkých organizovaných skupin a mají i pomoc zvenčí, coţ by z naší strany vyţadovalo velikou obezřetnost. Ať uţ se mi Mason v tu chvíli zdál jakkoli roztomilý, uţ jsem nechtěla poslouchat jeho ţvásty o tom, kolik má zkušeností z boje. Chtěla jsem další drink. Vstala jsem a vylezla z bazénu. Kupodivu se se mnou zatočil celý svět. Tohle se mi stávalo běţně, kdyţ jsem moc rychle vylezla z horké vody, jenţe tentokrát to ani po chvíli nepřešlo. Ty drinky byly zřejmě silnější, neţ jsem si myslela. Taky jsem si uvědomila, ţe čtvrtá sklenice asi není ten nejlepší nápad, ale nechtěla jsem se hned vrátit a všem tím dát najevo, ţe jsem opilá. Zamířila jsem k postranní místnosti, kam jsem viděla, ţe před chvílí zapadla servírka. Doufala jsem, ţe by tam třeba mohla být tajná skrýš na dezerty. Čokoládový pudink bych si dala mnohem raději neţ husí játra. Při chůzi jsem si dávala dobrý pozor na kluzkou podlahu. Kdybych spadla do jednoho z bazénů a rozbila si hlavu, určitě bych se klukům tak nelíbila. Tak pozorně jsem sledovala svoje nohy, ţe jsem do někoho vrazila. Naštěstí to byla jeho vina, on do mě nacouval. „Hej, dávej bacha,“ křikla jsem na něj, kdyţ jsem získala zase rovnováhu. On mi ale vůbec nevěnoval pozornost. Upíral oči na jiného kluka, kterému tekla z nosu krev. Napochodovala jsem rovnou doprostřed rvačky. 143
ČTRNÁCT DVA
KLUCI, KTERÉ JSEM NEZNALA, SE SPOLU RVALI.
Vypadali tak na dvacet a vůbec si mě nevšimli. Ten, který do mě vrazil, strčil do toho druhého tak tvrdě, aţ se jeho soupeř zapotácel a couvl. „Bojíš se!“ křičel ten u mě. Měl na sobě zelené plavky a černé vlasy měl úplně mokré. „Všichni se bojíte. Jenom se chcete zahrabat na svých sídlech a nechat stráţce, aby za vás udělali špinavou práci. Co budete dělat, aţ budou všichni mrtví? Kdo vás ochrání pak?“ Druhý kluk si hřbetem ruky setřel krev z obličeje. V tu chvíli jsem ho poznala – díky jeho vlasům odbarveným na blond. Byl to ten královský, který ječel na Tašu kvůli tomu, ţe chce vést Moroje do bitvy. Oslovila ho Andrewe. Pokusil se zasadit svému soupeři ránu, coţ se mu nepodařilo. Měl úplně špatnou techniku. „Tohle je nejbezpečnější způsob. Jen poslouchej tu milovnici Strigojů a všichni budeme mrtví. Ona se snaţí vyhladit celou naši rasu!“ „Snaţí se nás zachránit!“ „Snaţí se nás donutit k černý magii!“ Milovnice Strigojů musela být Taša. A ten nekrálovský kluk byl kromě mých kamarádů jediný, koho jsem slyšela mluvit v Tašin prospěch. Uvaţovala jsem, kolik dalších takových tu asi bude. Bouchl Andrewa znovu a moje instinkty – nebo moţná ta rána – mě přiměly vrhnout se do akce. Vyskočila jsem a vyřítila se mezi ty dva. Pořád ještě se mi točila hlava a nohy mě moc neposlouchaly. Kdyby nestáli tak blízko, nejspíš bych upadla. Oba se zarazili, evidentně jsem je vyvedla z míry. „Padej odtud,“ vyštěkl Andrew. 144
Jelikoţ byli kluci a navíc Morojové, byli vyšší a těţší neţ já, ale já nejspíš byla silnější neţ oni. Doufala jsem, ţe to zvládnu. Kaţdého jsem popadla za paţi, přitáhla je k sobě a pak je vší silou odstrčila. Zapotáceli se. Takovou sílu nečekali. Já se taky trochu zapotácela. Ten nekrálovský na mě koukl a o krok se přiblíţil. Počítala jsem s tím, ţe je staromódně vychovaný a holku neuhodí. „Co to vyvádíš?“ zakřičel. Mezitím se tu shromáţdilo několik lidí, kteří teď všechno vzrušeně pozorovali. Zadívala jsem se na něj. „Snaţím se vám zabránit v tom, abyste nebyli ještě větší idioti, neţ uţ jste! Chceš pomoct? Tak se spolu přestaňte rvát! Kdyţ si vzájemně ukopnete hlavy, Moroje to nezachrání. Teda pokud se nepokoušíte vyhladit debilní geny.“ Ukázala jsem na Andrewa. „Taša Ozerová se nesnaţí všechny vybít. Jen vám chce zabránit, abyste byli pořád jen oběti.“ Obrátila jsem se na toho druhého. „A ty máš před sebou ještě dlouhou cestu, jestli si myslíš, ţe takhle něco dokáţeš. Magie – obranná magie obzvlášť – vyţaduje hodně sebeovládání, a toho jsem si u tebe teda nevšimla. To uţ i já se umím víc ovládat, a kdybys mě znal, věděl bys, jak je to pro mě šíleně těţký.“ Oba na mě ohromeně zírali. Moje řeč zjevně zaúčinkovala. No, aspoň na pár vteřin. Jakmile účinek mých slov pominul, zase se na sebe vrhli. Stála jsem zrovna mezi nimi, takţe jsem se snaţila rychle uniknout a málem jsem při tom upadla. Zezadu se náhle vynořil Mason, který přispěchal na mou obranu. Praštil prvního kluka, na něhoţ dosáhl – toho nekrálovského. Ten odletěl dozadu a spadl do jednoho z bazénků, aţ to šplouchlo. Vyjekla jsem, protoţe jsem si okamţitě vybavila, jak jsem se bála, ţe si rozbiju hlavu. Po chviličce se ale ten kluk vynořil a vytíral si vodu z očí. Popadla jsem Masona za ruku a pokusila se ho odvést pryč, ale uţ šel po Andrewovi. Tvrdě do něj strčil, aţ Andrew narazil do několika Morojů – zřejmě svých 145
kamarádů –, kteří se také pokoušeli tu rvačku zarazit. Kluk vylezl z bazénku a se zuřivým výrazem si to šinul k Andrewovi. Tentokrát jsem mu zastoupila cestu nejen já, ale i Mason. Díval se z jednoho na druhého. „Nedělej to,“ varovala jsem ho. Zaťal ruce v pěsti a zatvářil se, jako by nás mínil všechny sejmout. Ale my se nenechali zastrašit. Navíc se zdálo, ţe tenhle kluk tady nemá ţádnou partu kamarádů jako Andrew – Andrewa zrovna odváděli pryč hulákajícího. Nekrálovský jen zamumlal pár výhrůţek a vycouval. Jakmile zmizel, obrátila jsem se k Masonovi. „Hráblo ti?“ „Co?“ podivil se. „Vrhnout se doprostřed něčeho takovýho!“ „Ty ses do toho taky vrhla,“ připomněl mi. Uţ jsem se s ním chtěla začít hádat, ale vtom mi došlo, ţe má pravdu. „To je něco jinýho,“ zavrčela jsem. Naklonil se ke mně. „Jseš voţralá?“ „Ne. Jasně ţe ne. Jenom ti chci zabránit, abys udělal nějakou pitomost. Jen proto, ţe si myslíš, ţe dokáţeš zabít Strigoje, nemusíš svůj vztek obracet proti kaţdýmu.“ „Coţe?“ dotázal se strnule. Vtom se mi začal zvedat ţaludek. Hlava se mi točila a já se vydala k postranní místnosti a jenom jsem doufala, ţe přitom neupadnu. Kdyţ jsem tam ale došla, zjistila jsem, ţe to není ţádná místnost s občerstvením. Aspoň ne s takovým, jak jsem se domnívala. Byla to místnost s dárci. Na saténových pohovkách tam polehávalo několik lidí a u nich se krčili Morojové. Ve vzduchu se vznášela vůně jasmínu ze zapálené vonné tyčinky. Ohromeně a fascinovaně jsem sledovala, jak se blonďatý Moroj sklonil a zakousl se do hrdla moc hezké rusovlásky. Uvědomila jsem si, ţe všichni dárci v téhle místnosti jsou výjimečně pohlední. Jako herečky nebo modelky. Pro královské jen to nejlepší. Ten kluk pil dlouho a zhluboka. Dárkyně zavřela oči a pootevřela pusu, ve tváři měla výraz čiré rozkoše, jak se jí 146
endorfiny rozproudily krevním řečištěm. Zachvěla jsem se, kdyţ jsem si připomněla, ţe i já kdysi zaţívala tutéţ euforii. V mé mysli zastřené alkoholem mi celá ta věc najednou připadala hrozně erotická. Vlastně jsem si připadala jako šmírák – jako bych pozorovala dva lidi při sexu. Kdyţ Moroj skončil a olízal poslední zbytky krve, lehce tu dívku políbil na tvář. „Hlásíš se dobrovolně?“ Na krku jsem ucítila lehký dotyk něčích prstů a nadskočila jsem. Otočila jsem se a uviděla Adrianovy zelené oči a vědoucí úšklebek. „Tohle nedělej,“ řekla jsem a setřásla jeho ruku. „Tak co tady děláš?“ zeptal se. Rozhodila jsem rukama. „Ztratila jsem se.“ Zadíval se na mě. „Jsi opilá?“ „Ne. Jasně ţe ne…, ale…“ Nevolnost trochu přešla, ale stejně jsem se necítila tak úplně dobře. „Asi bych si měla sednout.“ Vzal mě za předloktí. „Hlavně ne tady. Někdo by si to mohl špatně vyloţit. Pojď někam, kde je klid.“ Vedl mě do jiné místnosti a já se zvědavě rozhlíţela kolem. Bylo to místo pro masáţe. Na stolech leţelo několik Morojů a zdejší personál jim masíroval záda nebo nohy. Masáţní olej voněl po rozmarýnu a levanduli. Za jiných okolností by mi připadalo jako bezva nápad dát si masáţ, ale teď mi bylo špatně uţ při pomyšlení, ţe bych si měla lehnout na břicho. Sedla jsem si na koberec a opřela se o zeď. Adrian odešel a po chvíli se vrátil se sklenicí vody. Taky se posadil a podal mi sklenici. „Vypij to, udělá se ti líp.“ „Říkala jsem ti, ţe nejsem opilá,“ zamumlala jsem. Ale vodu jsem neodmítla. „Aha.“ Usmál se na mě. „Tu rvačku jsi vyřídila skvěle. Kdo byl ten kluk, co ti pomohl?“ „Můj přítel,“ prohlásila jsem. „Něco na ten způsob.“ 147
„Mia měla pravdu. Fakt se kolem tebe motá spousta kluků.“ „Tak to vůbec není.“ „Fajn.“ Pořád se usmíval. „Kde je Vasilisa? Myslel jsem, ţe se na tebe bude neustále lepit.“ „Je se svým přítelem.“ Pozorovala jsem ho. „Co je to za tón? Ţárlíš? Chceš ho pro sebe?“ „Boţe, ne. Prostě ho jenom nemám ráda.“ „Chová se k ní hnusně?“ dotázal se. „Ne,“ uznala jsem. „Zboţňuje ji. Ale je to děsnej kretén.“ Adrian si ten rozhovor zjevně uţíval. „Aha, takţe opravdu ţárlíš. Tráví s ním víc času neţ s tebou?“ Rozhodla jsem se to ignorovat. „Proč se na ni pořád vyptáváš? Chceš ji snad sbalit?“ Rozesmál se. „V klídku. Nemám o ni stejný zájem jako o tebe.“ „Takţe o ni nějaký zájem máš.“ „Jenom si s ní chci promluvit.“ Odešel mi pro další vodu. „Uţ je ti líp?“ zeptal se, kdyţ mi podával druhou sklenici. Byla z broušeného křišťálu. Připadala mi moc přepychová na obyčejnou vodu. „Jo… Nemyslela jsem, ţe ty drinky budou tak silný.“ „V tom právě spočívá jejich krása,“ uchechtl se. „A kdyţ uţ je řeč o kráse – máš nádhernou barvu.“ Zavrtěla jsem se. Neodhalovala jsem sice tolik kůţe jako ostatní holky, ale stejně to bylo víc, neţ jsem chtěla ukazovat Adrianovi. Nebo ne? Bylo na něm něco divného. Jeho arogantní chování mě dráţdilo…, ale stejně jsem s ním byla ráda. Moţná jsem v něm spatřovala spřízněnou duši. Kdesi vzadu v mé alkoholem zastřené mysli se rozsvítilo světýlko. Pořád jsem to však nechápala. Napila jsem se vody. „Uţ asi deset minut jsi nekouřil,“ poznamenala jsem ve snaze změnit téma. Ušklíbl se. „Tady se kouřit nesmí.“ „Tak sis to určitě vynahradil punčem.“ 148
Zase se usmíval. „No, někteří z nás ten likér zvládnou. Nebude ti špatně, ţe ne?“ Pořád jsem si připadala přiopile, ale uţ mi nebylo zle od ţaludku. „Ne.“ „Fajn.“ Vzpomněla jsem si na svůj sen o něm. Byl to jen sen, ale připadalo mi, ţe ty jeho řeči o tom, ţe mě obklopuje temnota, mají nějaký reálný základ. Chtěla jsem se ho na to zeptat, i kdyţ jsem věděla, ţe je to blbost. Byl to můj sen, ne jeho. „Adriane…“ Upřel na mě své zelené oči. „Ano, miláčku?“ Nedokázala jsem se přinutit zeptat se ho. „Uţ nic.“ Začal něco povídat, pak ale rychle kývl hlavou směrem ke dveřím. „Aha, tady ji máme.“ „Koho?“ Do místnosti vešla Lissa a očima těkala po všech koutech. Jakmile nás uviděla, viditelně se jí ulevilo. Ale já jsem její úlevu necítila. Alkoholové omámení úplně otupovalo naše pouto. To byl jen další důvod, proč jsem neměla dneska večer udělat takovou pitomost. „Tady jsi,“ řekla a dřepla si vedle mě. Na Adriana jen kývla. „Ahoj.“ „Ahoj, sestřenko,“ pozdravil ji rodinným oslovením, které královští často pouţívají. „Jsi v pohodě?“ optala se mě Lissa. „Kdyţ jsem viděla, jak jsi na prach, bála jsem se, ţe tu někam spadneš a ještě se utopíš.“ „Nejsem…“ Uţ jsem vzdala to neustálé popírání. „Jsem v pohodě.“ Adrian zváţněl, kdyţ si prohlíţel Lissu, a já si opět vybavila svůj sen. „Jak jsi ji našla?“ zeptal se. Lissa na něj zmateně pohlédla. „No…, prohledala jsem všechny místnosti.“ „Aha.“ Zatvářil se zklamaně. „Myslel jsem, ţes vyuţila vašeho pouta.“ 149
Obě jsme na něj vyvalily oči. „Jak o tom víš?“ vyjekla jsem. O tomhle vědělo jen několik málo lidí ze školy. Adrian o tom mluvil tak normálně, jako by se bavil o mojí barvě vlasů. „Hele, nemůţu přece prozradit všechna svoje tajemství,“ prohodil záhadně. „A krom toho vy dvě na sebe reagujete určitým způsobem… Těţko to vysvětlit. Ale je to hustý… Takţe všechny ty starý báje jsou pravda.“ Lissa po něm střelila varovným pohledem. „Pouto funguje jen jednosměrně. Rose můţe vycítit, co cítím a co si myslím, ale já z ní nevycítím nic.“ „Aha.“ Chvíli jsme tam seděli a mlčeli a já pila vodu. Pak promluvil Adrian. „A na co se vlastně specializuješ, sestřenko?“ Zatvářila se zahanbeně. Obě jsme si uvědomovaly, jak je důleţité utajit její schopnosti pouţívat éter před ostatními, kteří by mohli zneuţít její léčitelské schopnosti, ale krycí historka o tom, ţe se nespecializuje na nic, ji vţdycky trápila. „Nespecializuju se,“ odpověděla. „A oni si myslí, ţe to teprve přijde? Pozdní květ?“ „Ne.“ „Pravděpodobně jsi dobrá v ovládání všech ţivlů, ţe jo? Ale nejsi dost silná, abys v některým opravdu vynikla.“ Natáhl ruku, aby ji poplácal po rameni v přehnaném gestu útěchy. „Jo. Jak to…“ Jakmile se jí dotkly jeho prsty, zalapala po dechu. Bylo to, jako by ji zasáhl blesk. Zatvářila se hrozně podivně. I kdyţ jsem byla opilá, pocítila jsem skrze pouto záplavu radosti. V úţasu hleděla na Adriana. On se jí také díval do očí. Nechápala jsem, proč ti dva na sebe tak civí, a znervózňovalo mě to. „Hej,“ vloţila jsem se do toho. „Nech toho. Uţ jsem ti řekla, ţe má kluka.“ „Já vím,“ houkl, aniţ by z ní spustil zrak. Nepatrně se přitom usmíval. „Někdy si musíme pokecat, sestřenko.“ 150
„Ano,“ souhlasila. „Hele.“ Byla jsem ještě zmatenější. „Máš přece přítele. A támhle jde.“ Zamrkala. Všichni tři jsme otočili hlavy ke dveřím. Stál tam Christian spolu s ostatními. Náhle jsem si vybavila, jak mě přistihli s Adrianovou rukou kolem ramen. Tohle nebylo o moc lepší. Lissa a já jsme seděly kaţdá po jednom jeho boku a byly jsme u něj celkem blízko. Vstala a zatvářila se trochu provinile. Christian ji zvědavě sledoval. „Pomalu se sbíráme k odchodu,“ prohlásil. „Dobře,“ odvětila. Pak se podívala dolů na mě. „Můţeš?“ Přikývla jsem a začala se škrábat na nohy. Adrian mě chytil za ruku a pomohl mi vstát. Usmál se na Lissu. „Rád jsem si s tebou popovídal.“ Směrem ke mně jen tiše zašeptal: „Neboj. Říkal jsem ti, ţe takhle se o ni nezajímám. V plavkách nevypadá zas tak dobře. Moţná ani bez nich by to nebylo nic moc.“ Odtáhla jsem od něj ruku. „To ale nikdy nezjistíš.“ „To vůbec nevadí,“ ušklíbl se. „Mám vynikající představivost.“ Připojila jsem se k ostatním a zamířili jsme zpátky do hlavní části ubytovny. Mason se na mě divně podíval, stejně jako Christian na Lissu. Drţel se ode mě dál a šel vepředu s Eddiem. S údivem jsem zjistila, ţe jdu vedle Mii, která vypadala dost bídně. „Je… je mi moc líto, co se stalo,“ vypravila jsem ze sebe konečně. „Nemusíš hrát soucit, Rose.“ „Ne, ne. Myslím to váţně. Je to hrůza… Je mi to líto.“ Ani se na mě nepodívala. „Takţe… se brzo uvidíš s tátou?“ „Aţ bude pohřeb,“ odpověděla strnule. „Aha.“
151
Nevěděla jsem, co dalšího říct, tak jsem to radši vzdala a věnovala svou pozornost schodům, po nichţ jsme stoupali. Překvapivě to byla Mia, kdo navázal na rozhovor. „Viděla jsem tě, jak jsi rozehnala tu rvačku…,“ řekla pomalu. „Zmínila ses o obranný magii. Jako bys o ní něco věděla.“ No výborně. Chce si snad hrát na vydírání? V tu chvíli se ale chovala skoro úplně normálně. „Jen jsem hádala,“ opáčila jsem. Ani náhodou jsem se nechtěla zmínit o Taše a Christianovi. „Ve skutečnosti toho o ní moc nevím. Jen historky, co jsem zaslechla.“ „Hmm.“ Zatvářila se zklamaně. „Jaký historky?“ „No…“ Snaţila jsem se přijít na něco, co by nebylo příliš mlhavé ani moc konkrétní. „Jak jsem říkala těm klukům, důleţitá je koncentrace. Protoţe kdyţ bojuješ se Strigoji, můţe tě rozptýlit spousta věcí. Takţe se musíš umět ovládat.“ Tohle bylo základní pravidlo stráţců, ale Mie to muselo znít jako něco naprosto nového. Nedočkavě vykulila oči. „A co dalšího? Jaká další kouzla se pouţívají?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nevím. Vlastně ani nevím, jak kouzla fungujou, a jak uţ jsem řekla, jsou to jenom historky, co jsem slyšela. Asi byste měli najít způsob, jak pouţívat svůj ţivel jako zbraň. Třeba… ohnivci mají fakt výhodu, protoţe oheň Strigoje zabije, takţe to mají jednoduchý. A vzduchaři zas můţou někoho udusit.“ To poslední jsem bohuţel zaţila zprostředkovaně přes Lissu. Bylo to strašné. Mia vykulila oči ještě víc. „A co vodaři?“ vyptávala se. „Jak můţe Strigojům ublíţit voda?“ Odmlčela jsem se. „No, o tom jsem nic neslyšela. Je mi líto.“ „Dobře, ale nenapadá tě něco? Jak by se někdo jako já mohl naučit bojovat?“ Aha. Tak tohle v tom bylo. Vlastně to ani nebylo tak šílené. Vybavila jsem si, jak nadšeně se tvářila, kdyţ Taša vykládala o útoku na Strigoje. Mia se jim chtěla pomstít za 152
smrt své matky. Uţ jsem se nedivila, ţe si teď tak notuje s Masonem. „Mio,“ řekla jsem tiše a přidrţela jí dveře, aby mohla projít. Uţ jsme byli skoro v hale. „Vím, jak moc teď chceš… něco udělat, ale myslím, ţe by sis měla především trochu pobrečet.“ Zčervenala a najednou přede mnou stála zase ta stará a naštvaná Mia. „Nepoučuj mě,“ zavrčela. „Nepoučuju tě, myslím to váţně. Jen se ti snaţím říct, ţe bys neměla udělat nic ukvapenýho, kdyţ jsi pořád ještě rozrušená. A navíc…“ Zbytek svých slov jsem radši polkla. Přimhouřila oči. „Co?“ Sakra. Tohle ale musela vědět. „No… Váţně nevím, k čemu by byl vodař v boji proti Strigojům. V tomhle je to nejspíš ten nejneuţitečnější element.“ Vztek jí zkřivil rysy. „Jseš fakt kráva, víš to?“ „Jenom ti říkám pravdu.“ „Tak mi dovol, abych ti taky řekla pravdu. Co se týče kluků, jseš naprostej idiot.“ Pomyslela jsem na Dimitrije. Docela se trefila. „Mason je fajn,“ pokračovala. „Jeden z nejlepších kluků, co jsem kdy potkala – a ty sis toho vůbec nevšimla! Udělal by pro tebe cokoli, a ty se místo toho vrháš na Adriana Ivaškova.“ Její slova mě překvapila. Mohla se Mia zajímat o Masona? A ačkoli jsem se určitě na Adriana nevrhala, moţná to tak mohlo vypadat. A Mason se kvůli tomu třeba cítí ublíţený a zrazený. „Máš pravdu,“ uznala jsem. Mia se na mě zadívala, naprosto vyvedená z míry tím, ţe s ní souhlasím. Ohromilo ji to natolik, ţe po zbytek cesty uţ nic neřekla. Došli jsme do části ubytovny, odkud se vcházelo do křídla pro kluky a do druhého pro holky. Kdyţ se všichni rozešli, popadla jsem Masona za paţi.
153
„Počkej,“ řekla jsem mu. Zoufale jsem ho chtěla ujistit, ţe jsem s Adrianem nic neměla. Jenţe jsem tak docela nevěděla, jestli to dělám proto, ţe o Masona opravdu stojím, nebo si jen sobecky uţívám jeho zájem, o který nechci přijít. Zastavil se a podíval se na mě. Tvářil se ostraţitě. „Jen jsem se ti chtěla omluvit. Po tý rvačce jsem na tebe neměla řvát – vím, ţe ses mi jen snaţil pomoct. A s Adrianem… nic se nestalo. Fakt.“ „Moc to tak nevypadalo,“ poznamenal Mason. Ale uţ se aspoň netvářil tak nasupeně. „Já vím, ale věř mi, on je prostě takovej. Pořád má na mě blbý naráţky.“ Musela jsem asi mluvit dost přesvědčivě, poněvadţ Mason se usmál. „Jo. S tebou je těţko nemít.“ „Nezajímá mě,“ pokračovala jsem. „Ani nikdo jiný.“ Byla to malá leţ, ale nemyslela jsem, ţe by na tom záleţelo. S Dimitrijem mě to snad brzo přejde. Mia měla ostatně s Masonem pravdu. Je pěkný a sladký a milý. Byla bych blbá, kdybych ho nechtěla…, ţe? Ruku jsem měla pořád ještě na jeho paţi, tak jsem si ho přitáhla blíţ k sobě. Další náznak nepotřeboval. Sklonil se a políbil mě. Přitom jsem si uvědomila, ţe jsem přitisknutá zády ke zdi – skoro jako s Dimitrijem v tělocvičně. Samozřejmě jsem necítila nic tak ohromujícího jako s Dimitrijem, ale i tak to bylo hezké. Objala jsem Masona a přivinula ho k sobě. „Mohli bychom si… najít nějaký místo,“ navrhla jsem. Odtáhl se a rozesmál se. „Kdyţ jsi opilá, tak ne.“ „Nejsem… uţ tak… opilá,“ namítla jsem a pokusila se ho zase dostat blíţ k sobě. Vlepil mi pusu na rty a odstoupil. „Dost opilá. Věř mi, ţe to není jednoduchý. Ale jestli mě budeš chtít i zítra – aţ budeš střízlivá –, promluvíme si o tom.“ Sklonil hlavu a znovu mě políbil. Pokusila jsem se ho zase obejmout, ale on se nenechal.
154
„Pomalu, holka,“ utahoval si ze mě a couval do své chodby. Dívala jsem se za ním, ale on se jen zasmál a otočil. Kdyţ mi zmizel z dohledu, s úsměvem na rtech jsem zamířila do svého pokoje.
155
PATNÁCT NÁSLEDUJÍCÍHO RÁNA JSEM
si nehty na nohou – coţ s pořádnou kocovinou nebylo nic lehkého – kdyţ vtom někdo zaklepal na dveře. Lissa byla pryč, uţ kdyţ jsem se probudila, takţe jsem se belhala ke dveřím a snaţila se nezničit čerstvě nalakované nehty. Kdyţ jsem otevřela, za dveřmi stál zaměstnanec zdejšího komplexu s velikou krabicí, kterou drţel v obou rukou. Nadzvedl ji a zadíval se na mě. „Hledám Rose Hathawayovou.“ „To jsem já.“ Vzala jsem si od něj krabici. Byla sice velká, ale nijak zvlášť těţká. Rychle jsem poděkovala, zavřela dveře a uvaţovala, jestli jsem mu neměla dát nějaké dýško. No co. S krabicí jsem se usadila na podlahu. Nebyla nijak označená, jen zalepená lepicí páskou. Popadla jsem propisku a s její pomocí jsem protrhla pásku. Jakmile jsem krabici otevřela, nakoukla jsem dovnitř. Byla plná parfémů. Muselo tam být aspoň třicet malých lahviček s parfémy. Některé značky jsem znala, jiné ne. Byl to mix nejrůznějších druhů – od drahých parfémů pro celebrity aţ po laciné, které se prodávají normálně v drogeriích. Eternity. Angel. Vanilla Fields. Jade Blossom. Michael Kors. Poison. Hypnotic Poison. Pure Poison. Happy. Light Blue. Jovan Musk. Pink Sugar. Vera Wang. Vytahovala jsem krabičky jednu po druhé, vţdycky si přečetla název, otevřela ji a přivoněla. Přebrala jsem jich asi polovinu, kdyţ mi to došlo. Tohle mi musel poslat Adrian. Netušila jsem, jak v téhle pustině dokázal za tak krátkou dobu sehnat tolik parfémů, ale kdyţ má někdo peníze, nic SE POKOUŠELA NALAKOVAT
156
není nemoţné. O pozornost bohatého rozmazleného Moroje jsem ale nestála. Zjevně mu ještě nedošlo, ţe o něj nemám zájem. S lítostí jsem začala parfémy zase uklízet do krabice, načeţ jsem se zarazila. Jistěţe je vrátím…, ale přece se nic nestane, kdyţ předtím očichám ještě ty zbývající. Znovu jsem začala vyndávat jeden za druhým. U některých jsem přivoněla jen k uzávěru, jiné jsem stříkla do vzduchu. Serendipity. Dolce and Gabbana. Shalimar. Daisy. Můj nos dostával zásah za zásahem: růţe, fialky, santalové dřevo, pomeranč, vanilka, orchideje… Kdyţ jsem skončila, nos jsem měla skoro mimo provoz. Všechny tyhle parfémy byly navrţeny pro lidi. Ti mají hůř vyvinutý čich neţ vampýři, a dokonce i neţ dhampýři, takţe mi ty vůně připadaly neskutečně silné. Znovu jsem ocenila Adrianovu zmínku o tom, ţe stačí jen troška parfému. Vzhledem k tomu, ţe se mi z těch všech vůní uţ točila hlava, mohla jsem si jen představovat, co by to asi udělalo s Morojem. Tohle smyslové přepínání moc nepomohlo bolesti hlavy, se kterou jsem se uţ probudila. Tentokrát jsem parfémy uklidila uţ nadobro a zarazila se jen u jednoho, který se mi líbil snad nejvíc. Váhavě jsem podrţela malou červenou krabičku v dlani. Pak jsem z ní vyndala lahvičku a znovu si přivoněla. Byla to jiskřivá sladká vůně. Bylo v tom nějaké ovoce – ale ne moc sladké. V duchu jsem se snaţila vybavit si vůni, kterou jsem kdysi ucítila na nějaké holce na koleji. Řekla mi, jak se ten parfém jmenuje. Vonělo to jako třešně…, ale ta vůně byla ostřejší. Rybíz, to je ono. A teď byla ta vůně v tomhle parfému, smíchaná s květinami: liliemi a dalšími, co jsem nedokázala identifikovat. Něco na té směsi mě hrozně přitahovalo. Bylo to sladké, ale ne příliš sladké. Podívala jsem se na krabičku a přečetla si název. Amor Amor. „Výstiţný,“ zabrblala jsem, kdyţ jsem si vybavila svoje nedávné milostné eskapády. Ten parfém jsem si nechala a ostatní zase zabalila.
157
S krabicí v rukou jsem se vydala dolů na recepci, kde jsem si řekla o lepicí pásku a pořádně jsem krabici zalepila. Taky jsem se zeptala na Adrianův pokoj. Ivaškovi patrně obývali celé jedno křídlo. Nebylo to daleko od Tašina pokoje. Šla jsem chodbou a připadala si jako poslíček. Zastavila jsem se před jeho dveřmi. Neţ jsem ale stačila zaklepat, dveře se otevřely a v nich stál Adrian. Vypadal dost překvapeně. „Ahoj, malá dhampýrko,“ pozdravil mě srdečně. „Tebe bych tu nečekal.“ „Vracím ti tohle.“ Vrazila jsem mu krabici do rukou dřív, neţ stihl protestovat. Neohrabaně ji vybalancoval, při čemţ se trochu zapotácel. O pár kroků couvl a poloţil krabici na zem. „Ţádný z nich se ti nelíbí?“ dotázal se. „Chceš, abych ti jich sehnal ještě víc?“ „Uţ mi ţádný dárky neposílej.“ „To není dárek. To je sluţba veřejnosti. Kterápak ţena nemá parfém?“ „Uţ to nedělej,“ oznámila jsem mu pevným hlasem. Náhle se za ním ozval hlas. „Rose, to jsi ty?“ Nakoukla jsem dovnitř a spatřila Lissu. „Co tady děláš?“ To ráno jsem ji úplně vypustila z hlavy kvůli té své kocovině, a pak jsem vycítila, ţe Lissa cosi provozovala s Christianem. Normálně bych věděla, ţe je v pokoji, uţ ve chvíli, kdy jsem se sem přiblíţila. Teď jsem se znovu otevřela a ucítila její leknutí. Nečekala mě tady. „Co tady děláš ty?“ dotázala jsem se. „Dámy, dámy,“ prohlásil škádlivě. „Nemusíte se o mě hádat.“ Jen jsem zírala. „My se nehádáme. Jen by mě zajímalo, co se tu děje.“ Vtom jsem ucítila známou vůni vody po holení a pak jsem zaslechla hlas. „Mě taky.“ 158
Nadskočila jsem. Otočila jsem se a za sebou v chodbě uviděla Dimitrije. Neměla jsem ponětí, co dělá tady v křídle Ivaškových. Je na cestě za Tašou, ozvalo se mi v hlavě. Dimitrij bezpochyby předpokládal, ţe se zamotám do nejrůznějších průšvihů, ale kdyţ tu viděl Lissu, vykolejilo ho to. Prošel kolem mě do místnosti a díval se střídavě na nás tři. „Studenti a studentky by se neměli vzájemně navštěvovat na pokojích.“ Uvědomovala jsem si, ţe kdybych řekla, ţe Adrian vlastně není student, z maléru by nás to beztak nedostalo. Holky zkrátka neměly co dělat na pokoji nikoho muţského pohlaví. „Jak tohle můţeš dělat?“ povzdechla jsem rozezleně na Adrianovu adresu. „Co dělám?“ „Vrháš na nás s Lissou špatný světlo!“ Zachechtal se. „To vy jste sem přišly.“ „Neměls je pouštět dál,“ spílal mu Dimitrij. „Určitě znáš pravidla Akademie svatého Vladimíra.“ Adrian pokrčil rameny. „Jo, ale nemusím se ţádnými pitomými pravidly řídit.“ „Moţná ţe ne,“ připustil chladně Dimitrij. „Nicméně bych předpokládal, ţe je budeš přinejmenším respektovat.“ Adrian obrátil oči v sloup. „Překvapuje mě, ţe zrovna vy někoho poučujete o nezletilých holkách.“ V Dimitrijových očích jsem viděla vztek a na chviličku se mi zdálo, ţe se přestane ovládat. Ale ustál to a jenom jeho zaťaté pěsti dávaly najevo, jak zuří. „Navíc,“ pokračoval Adrian, „se tady nedělo nic nevhodnýho. Jen jsme se tu tak poflakovali.“ „Pokud se chceš ‚poflakovat‘ s mladými dívkami, dělej to na veřejném místě.“ Moc se mi nelíbilo, ţe nás Dimitrij označil za „mladé dívky“, a celkově mi připadalo, ţe to trochu přehání. Taky 159
jsem předpokládala, ţe takhle reaguje částečně proto, ţe jsem tu já. Adrian se rozesmál takovým způsobem, ţe mi z toho naskočila husí kůţe. „Mladé dívky? Mladé dívky? Jistě. Jsou mladé a zároveň staré. Sotva v ţivotě stihly něco zaţít, a přitom toho viděly aţ příliš. Jedna je poznamenaná ţivotem a druhá smrtí… A vy si děláte starosti o ně? Dělejte si starosti o sebe, dhampýre. O sebe a taky o mě. To my jsme mladí.“ Jen jsme na něj zírali. Nikdo z nás asi nečekal takový šílený, nesmyslný proslov. Adrian během okamţiku vypadal zase normálně a klidně. Otočil se a přešel k oknu. Ohlédl se po nás jako by nic a vytáhl krabičku cigaret. „Dámy, zřejmě byste měly jít. Má pravdu. Mám na vás špatný vliv.“ S Lissou jsme si vyměnily pohledy. Rychle jsme odešly a vydaly se za Dimitrijem chodbou k hale. „To bylo… divný,“ prohlásila jsem po několika minutách. Sice to všichni věděli, ale stejně jsem to musela říct. „Velice,“ přitakal Dimitrij. Neznělo to ani tak naštvaně jako spíš zmateně. Kdyţ jsme došli do haly, vykročila jsem s Lissou k našemu pokoji, ale Dimitrij mě zavolal. „Rose,“ oslovil mě. „Můţu s tebou mluvit?“ Z Lissy jsem vycítila soucit. Obrátila jsem se k Dimitrijovi a přešli jsme ke zdi, abychom nestáli v cestě všem procházejícím. Kolem nás prošla skupinka Morojů v koţešinách a ověšených diamanty, všichni se tvářili znepokojeně. Následoval je hotelový poslíček s jejich zavazadly. Lidé pořád odjíţděli v naději, ţe najdou bezpečnější místo. Paranoidní strach ze Strigojů zdaleka nekončil.
160
Dimitrij promluvil a já obrátila svou pozornost zase k němu. „To byl Adrian Ivaškov.“ Jeho jméno pronesl stejným způsobem jako všichni ostatní. „Jo, já vím.“ „Uţ jsem tě s ním přistihl podruhé.“ „Jo,“ připustila jsem nenuceně. „Občas se scházíme.“ Dimitrij povytáhl obočí, načeţ pokývl hlavou směrem k místu, odkud jsme přišli. „Často se scházíte v jeho pokoji?“ Na mysli mi okamţitě vytanulo několik trefných odpovědí, z nichţ nakonec zvítězila ta nejlepší. „Do toho, co se děje mezi ním a mnou, ti nic není.“ Snaţila jsem se to říct podobným tónem jako on, kdyţ mi pověděl prakticky totéţ o sobě a o Taše. „Dokud studuješ na Akademii, mám co mluvit do toho, co děláš.“ „Ale ne do mýho soukromýho ţivota. Do toho ne.“ „Ještě nejsi dospělá.“ „Skoro jo. Navíc to přece není tak, ţe se o svých osmnáctinách zázrakem stanu dospělou.“ „To jistě ne,“ poznamenal. Zčervenala jsem. „Tak jsem to nemyslela.“ „Vím, jak jsi to myslela. Teď opravdu nezáleţí na formální stránce věci. Jsi studentka Akademie. A já jsem tvůj trenér. Mojí prací je pomáhat ti a udrţet tě v bezpečí. A kdyţ jsi v pokoji s někým, jako je on…, to není moc bezpečné.“ „S Adrianem Ivaškovem si poradím,“ zamumlala jsem. „Je divnej, fakt divnej, ale neškodnej.“ Tajně jsem doufala, ţe Dimitrij s tím má problém, protoţe ţárlí. Lissu si nevzal stranou, aby ji seřval. Ta myšlenka mi trochu pozvedla náladu, jenţe vtom jsem si uvědomila, z jakého důvodu šel vlastně Dimitrij kolem. „Kdyţ uţ je řeč o soukromí, zřejmě jsi zrovna šel za Tašou, co?“ Uvědomovala jsem si, ţe je to uštěpačnost, a čekala jsem znovu odpověď ve stylu, ţe mi do toho nic není. On ale odvětil: „Vlastně jsem šel za tvou matkou.“ 161
„S ní si chceš taky něco začít?“ Samozřejmě jsem věděla, ţe ne, ale tuhle poznámku jsem si nemohla odpustit. Dimitrij to neuznal za hodné odpovědi a jen mě obdařil znaveným pohledem. „Ne. Jen procházíme nové záznamy o útoku Strigojů na Drozdovy.“ Vztek i uštěpačnost mě rázem přešly. Drozdovi. Badicovi. Všechno, co se dnes ráno stalo, mi v tu chvíli připadalo hrozně triviální. Jak tady můţu stát a dohadovat se s Dimitrijem o milostných záleţitostech, kdyţ se on i další stráţci snaţí nás chránit? „Cos zjistil?“ zeptala jsem se tiše. „Podařilo se nám vystopovat některé z těch Strigojů,“ pravil. „Nebo aspoň lidi, kteří s nimi spolupracují. Svědci z okolí místa činu viděli pár aut, kterými ta skupina přijela. Poznávací značky byly z různých států – ta skupina je patrně dost rozšířená. Tím pádem pro nás bude mnohem těţší je vypátrat. Jeden ze svědků si ale zapsal číslo jedné espézetky. Je registrovaná na adresu ve Spokane.“ „Spokane?“ dotázala jsem se nevěřícně. „Spokane ve Washingtonu? Kdo vymyslel, ţe se budou schovávat ve Spokane?“ Jednou jsem tam byla. Bylo to stejně nudné město jako všechny ty zaostalé díry na Severozápadě. „Evidentně Strigojové,“ oznámil mi smrtelně váţně. „Ta adresa je falešná, ale ostatní důkazy nasvědčují tomu, ţe se tam opravdu skrývají. Je tam nějaké obchodní centrum s podzemními tunely. V té oblasti bývají Strigojové často k vidění.“ „Takţe…“ Zamračila jsem se. „Půjdeš po nich? Chystá se tam někdo? Tohle přece Taša navrhuje celou dobu. Kdyţ víme, kde jsou…“ Zavrtěl hlavou. „Stráţci nemůţou nic dělat bez povolení shora. A to nám v dohledné době nedají.“ Povzdechla jsem. „Protoţe Morojové moc mluví.“ „Jsou opatrní,“ prohlásil. Znovu se mi vlila energie do ţil. „No tak. V tomhle případě se opatrnost určitě nelíbí ani tobě. Vţdyť víš, kde se 162
Strigojové ukrývají. Strigojové, co zmasakrovali děti. Copak na ně nechceš zaútočit, aţ to nebudou čekat?“ Uţ jsem mluvila jako Mason. „Není to tak jednoduché,“ řekl. „Zodpovídáme se Radě stráţců a morojské vládě. Nemůţeme se jen tak rozběhnout a jednat impulzivně. A beztak zatím nevíme všechno. Nikdy by ses neměla vrhat do akce, dokud neznáš všechny podrobnosti.“ „Zas lekce zenovýho myšlení,“ povzdechla jsem. Prohrábla jsem si vlasy a zastrčila si je za uši. „Proč mi to vůbec povídáš? Tohle je záleţitost stráţců. Nic, do čeho bys chtěl zatahovat novice.“ Uvaţoval o svých slovech a jeho výraz se trochu obměkčil. Vţdycky vypadal úţasně, ale takhle se mi líbil úplně nejvíc. „Včera a dneska… jsem řekl pár věcí…, které jsem říkat neměl. Věcí, kterými jsem tě uráţel kvůli tvému věku. Je ti sedmnáct…, ale dokáţeš zvládnout a pochopit totéţ, co lidé mnohem starší neţ ty.“ Srdce jsem náhle měla lehké jako pírko. „Váţně?“ Přikývl. „Pořád jsi moc mladá a taky se podle toho chováš. Řekl bych, ţe jediný způsob, jak to změnit, je chovat se k tobě jako k dospělé. Měl bych si na to dávat pozor. Věřím, ţe si uvědomuješ, jak důleţité jsou tyhle informace, a všechno si necháš pro sebe.“ Nelíbilo se mi, ţe o mně řekl, ţe jsem moc mladá a taky se tak chovám, ale nadchlo mě, ţe uţ se mnou bude jednat jako se sobě rovnou. „Dimko,“ ozval se hlas. Přistoupila k nám Taša Ozerová. Jakmile mě uviděla, usmála se. „Ahoj, Rose.“ A bylo po dobré náladě. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji bezvýrazně. Poloţila ruku Dimitrijovi na předloktí a přejela prsty po rukávu jeho koţeného kabátu. Rozhořčeně jsem její prsty sledovala. Jak se ho vůbec odvaţuje dotýkat? „Zase se tak tváříš,“ oznámila mu.
163
„Jak se tvářím?“ podivil se. Jeho strnulý pohled zmizel. Teď se trošku, skoro aţ hravě, usmíval. „Jako ţe budeš celý den pracovat.“ „Váţně? Takhle se tvářím?“ Z jeho hlasu se ozýval škádlivý posměšný tón. Kývla hlavou. „Kdy ti skončí sluţba?“ Dimitrij vypadal – přísahám – ostýchavě. „Uţ mi skončila před hodinou.“ „Takhle to dál nejde,“ zaúpěla. „Potřebuješ si dát pauzu.“ „Taky musíš vzít v úvahu, ţe jsem Lissin stráţce…“ „Prozatím,“ utrousila vědoucně. Bylo mi ještě hůř neţ včera večer. „Nahoře právě probíhá velký turnaj v kulečníku.“ „Nemůţu,“ odvětil, ale stále se usmíval. „I kdyţ jsem uţ dlouho nehrál…“ Coţe?! Dimitrij hrál kulečník? Najednou mi nezáleţelo na tom, ţe jsme spolu před chvílí vedli rozhovor o tom, ţe se ke mně bude chovat jako k dospělé. Uvědomovala jsem si sice, jaký je to kompliment, jenţe já jsem chtěla, aby se ke mně choval jako k Taše. Hravě. Škádlivě. Normálně. Ti dva se dobře znali, a tak se k sobě chovali lehce a nenuceně. „Tak pojď,“ ţadonila. „Jen jednu hru! Všem jim to natřeme.“ „Nemůţu,“ zopakoval. Z jeho hlasu zaznívala lítost. „Ne, kdyţ se děje tohle.“ Její nadšení trochu opadlo. „Ne. To samozřejmě.“ Podívala se na mě a usmála se. „Doufám, ţe si uvědomuješ, jaký v něm máš nedostiţný vzor. Nikdy není mimo sluţbu.“ „Jo,“ prohlásila jsem veselým tónem, který jsem pochytila od ní. „Aspoň prozatím.“ Taša se zatvářila zmateně. Určitě jí nedošlo, ţe si z ní dělám legraci. Dimitrijův temný pohled mi ale dal jasně najevo, ţe on to pochopil. Ihned mi došlo, ţe jsem tím v
164
jeho očích určitě klesla a uţ mě nebude povaţovat za dospělou. „My uţ jsme skončili, Rose. Pamatuj, co jsem ti říkal.“ „Jo,“ řekla jsem a otočila se k odchodu. V tu chvíli jsem chtěla zapadnout do svého pokoje a chvíli se tam jen tak povalovat. Za dnešek jsem byla unavená aţ aţ. „Rozhodně.“ Nedošla jsem daleko. Potkala jsem totiţ Masona. Dobrý Boţe. Všude chlapi. „Jsi vytočená,“ konstatoval, sotva se na mě podíval. Měl zvláštní talent na odhalování mých nálad. „Co se stalo?“ „Nějaký… problémy s vedením. Dneska je fakt divný ráno.“ Povzdechla jsem, neschopná dostat z hlavy Dimitrije. Kdyţ jsem teď viděla Masona, vzpomněla jsem si, jak jsem včera byla přesvědčená, ţe to s ním myslím váţně. Já jsem teda případ. Nedokázala bych se rozhodnout ani pro jednoho z nich. Nakonec jsem se rozhodla, ţe nejlepší způsob, jak si vyhnat z hlavy jednoho, je zaměřit svou pozornost na toho druhého. Chytla jsem Masona za ruku a vedla ho pryč. „Tak pojď. Nedohodli jsme se včera, ţe zajdeme někam…, ehm, do soukromí?“ „Myslím, ţe uţ snad ani nejsi opilá,“ zavtipkoval. Jeho pohled byl ale dost váţný. „Myslel jsem, ţe to padlo.“ „Hele, kdyţ něco řeknu, tak si za tím stojím, ať uţ jde o cokoli.“ Otevřela jsem svou mysl a pokusila se najít Lissu. Na našem pokoji uţ nebyla. Odešla na nějakou další královskou akci, bezpochyby trénovala na tu večeři s Priscillou Vodovou. „Pojď,“ navrhla jsem Masonovi. „Zajdem ke mně na pokoj.“ Pokud zrovna náhodou nešel kolem Dimitrij, nikdo nehlídal, aby holky nechodily na pokoj s kluky. Bylo to skoro stejné jako na koleji v Akademii. Kdyţ jsme s Masonem kráčeli nahoru do schodů, pověděla jsem mu, co jsem se dozvěděla od Dimitrije o Strigojích ve Spokane. Dimitrij mi sice říkal, abych si to nechala pro sebe, ale byla jsem na něj 165
naštvaná a navíc jsem věděla, ţe tím nikomu neuškodím, kdyţ to povím Masonovi. Věděla jsem, ţe ho to bude zajímat. A měla jsem pravdu. Mason se opravdu chytil. „Co?“ vykřikl, kdyţ jsme vešli do pokoje. „Oni nic nedělají?“ Pokrčila jsem rameny a sedla si na postel. „Dimitrij povídal…“ „Já vím, já vím…, slyšel jsem tě. Ţe musí být opatrný a tak.“ Mason zuřivě přecházel po pokoji. „Ale jestli ti Strigojové půjdou po dalších Morojích…, po další rodině… Sakra! Pak budou litovat, ţe byli tak opatrní.“ „Zapomeň na to,“ řekla jsem. Trochu mě štvalo, ţe ani já na posteli ho neodradím od jeho šílených bojových plánů. „S tím nic nenaděláme.“ Zastavil se. „Mohli bychom vyrazit.“ „Kam?“ dotázala jsem se hloupě. „Do Spokane. Tady ve městě muţem sednout na autobus.“ „Já… Počkej. Ty chceš, abychom jeli do Spokane a vrhli se na Strigoje?“ „Jasně. Eddie by jel taky. Zajdeme tam do toho nákupního centra. Nebudou nijak organizovaný, takţe můţeme jen počkat a hezky je sejmout jednoho po druhým…“ Jenom jsem zírala. „Kdy jsi tak zblbnul?“ „Dík za projevenou důvěru.“ „To není o důvěře,“ namítla jsem a vstala. Přešla jsem k němu. „Nakopals jednomu klukovi zadek. To jsem viděla. Ale tohle…, to je něco jinýho. Nemůţeme sebrat Eddieho a vyrazit na Strigoje. Potřebujeme víc lidí. Víc informací. Pořádně to naplánovat.“ Poloţila jsem mu ruce na hrudník. Překryl mi ruce svýma a usmál se. V očích mu pořád plály bitevní ohýnky, ale bylo znát, ţe ho teď zaujalo něco jiného. Já.
166
„Nemyslela jsem to tak, kdyţ jsem ti řekla, ţes zblbnul,“ pověděla jsem mu. „Omlouvám se.“ „To říkáš jen proto, ţe se mnou máš svoje plány.“ „To samozřejmě mám,“ usmála jsem se, šťastná, ţe se trochu uvolnil. Tenhle náš rozhovor mi trochu připomněl jiný, který vedla Lissa s Christianem v kostele. „Dobře,“ řekl. „Nemyslím, ţe to se mnou budeš mít těţký.“ „To jsem ráda. Protoţe chci dělat fůru věcí.“ Objala jsem ho kolem krku. Jeho kůţe mě hřála do prstů a já si vzpomněla, jak bylo fajn se s ním včera večer líbat. Najednou zničehonic prohlásil: „Ty jsi fakt jeho studentka.“ „Koho?“ „Belikova. Napadlo mě to, kdyţ ses zmínila, ţe potřebujeme víc lidí a informací. Chováš se přesně jako on. Kdyţ jsi s ním, vţdycky celá zváţníš.“ „Ne, to není pravda.“ Mason si mě k sobě přivinul blíţ, ale najednou uţ mi to nepřipadalo jako taková romantika. Aspoň na chvíli jsem chtěla nemyslet na Dimitrije, zapomenout na něj, a ne se o něm bavit. Jak se to vůbec stalo? Mason mě měl přivést na jiné myšlenky. Nevšiml si, co se děje. „Prostě ses změnila, to je všechno. Není to špatný, jenom jiný.“ Štvalo mě to, ale neţ jsem mu stihla oznámit něco nemilého, políbil mě. Rozumná diskuze jaksi skončila. Pořád se ve mně zvedal vztek, ale prostě jsem ho jen přesměrovala na fyzickou přitaţlivost, kdyţ jsme se tak s Masonem mazlili. Svalili jsme se na postel, coţ se nám podařilo, aniţ bychom se přestali líbat. Vţdycky jsem zvládala dělat víc věcí najednou. Zarývala jsem mu nehty do zad, zatímco on mi rozpustil culík, který jsem si udělala jen před pár minutami. Projel mi rukama rozpuštěné vlasy a sklonil se, aby mě mohl políbit na krk.
167
„Jsi… úchvatná,“ oznámil mi. A bylo na něm vidět, ţe to myslí váţně. Celý zářil. Prohnula jsem se do oblouku, takţe tiskl rty k mému krku tvrději. Rukama mi vklouzl zespoda pod tričko. Pohladil mě po břiše a jen letmo se dotkl okraje podprsenky. Vzhledem k tomu, ţe jsme se ještě před chvilkou hádali, divila jsem se, ţe se věci daly do pohybu tak rychle. Nicméně mi to nevadilo. Takhle jsem ţila pořád. Všechno bylo vţdycky rychlé a intenzivní. Tu noc, kdyţ jsme s Dimitrijem podlehli kouzlu Viktora Daškova, v tom taky byla pořádná vášeň. Dimitrij to ale měl pod kontrolou, takţe občas zpomalil…, coţ bylo nádherné. Většinou jsme se ale nedokázali od sebe odtrhnout. Vybavila jsem si to znovu. Jak mi klouzal rukama po těle. Jak mě líbal. Vtom jsem si něco uvědomila. Líbala jsem Masona, ale v duchu jsem byla s Dimitrijem. A to, co se mi odehrávalo v hlavě, nebyly jenom vzpomínky. Představovala jsem si, ţe jsem s Dimitrijem – právě teď – a proţívám tu noc pořád dokola. Se zavřenýma očima to bylo jednoduché. Jenţe kdyţ jsem je otevřela a viděla Masona, uvědomila jsem si, s kým jsem. Zboţňoval mě a touţil po mně uţ dlouho. Ale já… byla s ním a představovala si, ţe jsem s někým jiným… To není správné. Zavrtěla jsem se a uhnula mu. „Ne, přestaň.“ Mason toho okamţitě nechal, protoţe byl ten typ. „Je toho na tebe moc?“ zeptal se a já přikývla. „To je v pohodě, nemusíme to dělat.“ Znovu se však po mně natáhl a já rychle ucukla. „Ne, já jenom nevím… Skončíme to, jo?“ „Já…“ Na chvíli nedokázal ani promluvit. „A co ta fůra věcí, cos se mnou chtěla dělat?“ Jo… To bylo dost zlé, ale co jsem mohla říct? Nemůžu se s tebou vyspat, protože když jsem s tebou, myslím na někoho jiného, koho doopravdy chci. Ty jsi jen záskok. 168
Polkla jsem a připadala si úplně blbá. „Promiň, Mase. Prostě nemůžu.“ Posadil se a prohrábl si rukou vlasy. „Dobře. V pohodě.“ Z jeho hlasu bylo znát, jak je to pro něj těţké. „Zlobíš se?“ Podíval se na mě se zuřivým výrazem. „Jsem jenom zmatenej. Nějak nevím, co vlastně chceš. V jednu chvíli jsi ţhavá a pak najednou hned ochladneš. Řekneš mi, ţe mě chceš, pak mě zase nechceš. Kdyby ses rozhodla pro jedno, bylo by to super. Jenţe ty mě necháš při jednom a pak si to najednou rozmyslíš. Ne jenom teď – děláš to celou dobu.“ To byla pravda. S ním to bylo pořád dopředu a pak zase dozadu. Někdy jsem s ním flirtovala, jindy ho ignorovala. „Rose, existuje něco, co bych…?“ zeptal se, kdyţ jsem nic neřekla. „Něco, co bych měl… Co já vím. Aby ses se mnou cítila líp.“ „Nevím,“ vypravila jsem ze sebe chabě. Povzdechl. „Tak co vlastně chceš?“ Dimitrije, pomyslela jsem si. Namísto toho jsem ale zopakovala: „Nevím.“ Se zaúpěním se zvedl a zamířil ke dveřím. „Rose, tvrdíš sice, ţe chceš sehnat co nejvíc informací, ale ve skutečnosti by ses toho měla hodně dozvědět hlavně o sobě.“ Dveře se za ním zabouchly. Při té ráně jsem sebou trhla. Jak jsem zírala na místo, kde Mason ještě před chvilkou stál, došlo mi, ţe měl pravdu. Skutečně se toho o sobě musím ještě hodně dozvědět.
169
ŠESTNÁCT LISSA PŘIŠLA TEN DEN POZDĚJI. POTÉ, CO MASON ODEŠEL, usnula jsem. Vůbec se mi nechtělo vylézt z postele. Probudilo mě, aţ kdyţ Lissa bouchla dveřmi. Byla jsem ráda, ţe ji vidím. Potřebovala jsem jí vylíčit, jak se to seběhlo s Masonem. Neţ jsem se do toho ale pustila, přečetla jsem její pocity. Byly stejně ustarané jako ty moje. A tak jsem jí jako vţdy dala přednost. „Co se stalo?“ Usedla na hebkou přikrývku na postel. Cítila jsem z ní zuřivost i smutek. „Christian.“ „Váţně?“ Netušila jsem, ţe spolu mají nějaké problémy. Často si ze sebe utahovali, ale nebylo to nic, kvůli čemu by se musela rozplakat. „Přišel na to, ţe jsem dnes ráno byla s Adrianem.“ „No teda,“ povzdechla jsem. „Jo, to můţe bejt problém.“ Vstala jsem, přešla ke skříňce a vytáhla z ní svůj hřeben. Stoupla jsem si před zrcadlo se zlatě zdobeným rámem a začala si rozčesávat zcuchané vlasy. Hlasitě povzdechla. „Ale nic se nestalo! Christian vyvádí kvůli ničemu. Nemůţu pochopit, ţe mi nevěří.“ „To víš, ţe ti věří. Jen je to všechno trochu divný, to je vše.“ Pomyslela jsem na Dimitrije a na Tašu. „Lidi ze ţárlivosti říkají a dělají strašný věci.“ „Jenţe k ničemu nedošlo,“ zopakovala. „Vţdyť jsi tam byla taky. Cos tam vlastně dělala?“ „Adrian mi poslal hafo parfémů.“ „To myslíš tu obrovskou krabici, cos přinesla?“ Přikývla jsem. „Ty jo.“
170
„Jo, šla jsem mu ji vrátit,“ řekla jsem. „Spíš by mě ale zajímalo, cos tam dělala ty.“ „Jen jsme si povídali,“ odpověděla. Zatvářila se nadšeně, jako by se mi chystala něco povědět, ale namísto toho se odmlčela. Cítila jsem, jak jí ta myšlenka vytanula na mysli, ale rychle zase ustoupila. „Musím ti toho říct spoustu, ale nejdřív mi pověz, co se děje s tebou.“ „Nic.“ „Rose, nečtu ti myšlenky jako ty mně, ale poznám, kdyţ tě něco rozhodí. Uţ od Vánoc jsi nějaká přepadlá. Co se děje?“ Teď nebyla vhodná chvíle vykládat jí o tom, co se stalo o Vánocích, kdyţ mi máma řekla o Taše a Dimitrijovi. Ale pověděla jsem Lisse o Masonovi – při čemţ jsem vynechala, proč jsem to zarazila. „No…,“ pravila, kdyţ jsem skončila. „Mělas na to právo.“ „Já vím. Jenţe jsem ho sem vytáhla. Chápu, proč ho to rozzuřilo.“ „Vy dva to nějak napravíte. Běţ si s ním promluvit. Miluje tě.“ Jenţe tohle bylo něco víc neţ jen nedorozumění. Věci mezi mnou a Masonem se nedají napravit tak snadno. „Kdyţ já nevím,“ povzdechla jsem. „Všichni nejsou jako ty a Christian.“ Zatvářila se přepadle. „Christian. Pořád nemůţu uvěřit, ţe se zrovna zachoval jako idiot.“ Nemyslela jsem to zle, ale rozesmálo mě to. „Liss, stačí, kdyţ se budete celej den ocucávat, a bude to dobrý. No moţná i něco víc neţ jen ocucávat.“ Vyletělo to ze mě dřív, neţ jsem tomu stačila zabránit. Vyvalila oči. „Ty to víš.“ Popuzeně zavrtěla hlavou. „Samozřejmě, ţe to víš.“ „Promiň,“ pípla jsem. Nechtěla jsem jí říkat, ţe vím o tom, ţe s Christianem spí. Chtěla jsem počkat, aţ mi to poví sama. 171
Probodla mě pohledem. „Kolik toho víš?“ „No…, moc ne,“ zalhala jsem. Dočesala jsem se, ale dál jsem si pohrávala s hřebenem, abych se jí nemusela podívat do očí. „Musím se nějak naučit zabránit ti, abys mi lezla do hlavy,“ zamumlala. „To je jediný způsob, jak si s tebou poslední dobou můţu pokecat.“ Další uklouznutí. „Co tím chceš říct?“ dotazovala se. „Nic, já…“ Zpraţila mě příkrým pohledem. „Já… já nevím. Prostě mi jenom připadá, ţe uţ se spolu tolik nebavíme.“ „Na to jsou třeba dva, aby se to spravilo,“ řekla uţ zase přívětivým hlasem. „Máš pravdu,“ prohlásila jsem. Radši jsem nezdůrazňovala, ţe aby se to spravilo, jeden z těch dvou by nesměl neustále být se svým přítelem. Pravdou bylo, ţe jsem na tom taky měla svůj podíl viny – ale v poslední době jsem s ní chtěla mluvit snad miliónkrát. Jenom nikdy nebyla vhodná příleţitost – coţ ostatně nebyla ani teď. „Víš, nikdy by mě nenapadlo, ţe budeš první. Ţe ty uţ budeš zkušená a já pořád panna.“ „Jo,“ řekla. „Mě by to taky nenapadlo.“ „Hele! Jak to?“ Pousmála se a potom rychle pohlédla na hodinky. Její úsměv se vytratil. „A jéje. Musím jít na ten Priscillin banket. Christian měl jít původně se mnou, jenţe se teď chová jako blbec…“ S nadějí se zadívala na mě. „Co? Ne. Liss, prosím. Víš přece, jak nesnáším ty královský formality.“ „No tak pojď,“ škemrala. „Christian vybuchl. Nemůţeš mě předhodit vlkům. A neříkala jsi náhodou, ţe si potřebujeme pořádně pokecat?“ Zasténala jsem. „Navíc aţ budeš moje stráţkyně, tyhle věci budeš muset dělat pořád.“ „Já vím,“ povzdechla jsem zasmušile. „Myslela jsem, ţe si třeba uţiju svůj poslední půlrok svobody.“ 172
Nakonec mě samozřejmě přemluvila, abych šla s ní. Obě jsme uţ od začátku věděly, ţe to tak dopadne. Neměly jsme moc času. Rychle jsem se osprchovala, vyfénovala si vlasy a namalovala se. Vytáhla jsem šaty od Taši. I kdyţ jsem pořád chtěla, aby strašně trpěla za to, ţe balí Dimitrije, teď jsem byla za její dárek vděčná. Natáhla jsem si na sebe hedvábnou látku a potěšilo mě, ţe ten červený odstín na mně vypadá stejně zabijácky, jak jsem si představovala. Byly to dlouhé šaty asijského stylu, vyšívané květinovými motivy. Byly ušité vysoko ke krku, takţe toho moc neodhalovaly, ale hedvábí mi přilnulo k tělu a působilo to mnohem víc sexy, neţ kdybych toho odhalovala aţ příliš. Monokl uţ mi prakticky zmizel. Lissa vypadala jako vţdy úchvatně. Měla na sobě tmavě purpurové šaty od Johnny Raskiové, proslulé morojské návrhářky. Byly ušity ze saténu a neměly rukávy. Ramínka byla pošita třpytivými kamínky podobnými ametystům, coţ zdůrazňovalo Lissinu bledou pleť. Vlasy si vyčesala nahoru do volného, přímo uměleckého drdolu. Kdyţ jsme došly do místnosti, kde se banket konal, upřelo se na nás několik párů očí. Asi nečekali, ţe princezna z rodu Dragomirů s sebou na tak očekávanou událost přivede svou kamarádku dhampýrku. Ale na Lissině pozvánce stálo „a host“. Zaujaly jsme svá místa u stolu s nějakými královskými, jejichţ jména jsem okamţitě zapomněla. Byli šťastní, ţe mě mohli ignorovat, a já byla šťastná, ţe mě ignorují. Navíc tu byla spousta jiného rozptýlení. Celá místnost byla zařízena v odstínech modré a stříbrné. Stoly pokrývaly ubrusy v barvě půlnoční modři, které byly tak hladké a lesklé, ţe jsem se bála na nich vůbec jíst. Na stěnách byly připevněné svícny s hořícími svícemi a v rohu stál krb s mozaikovým sklem. Celkový dojem byl ohromující, hra barev a světel, aţ oči přecházely. V rohu tiše hrála na cello štíhlá Morojka se zasněným výrazem. Hlubokou sladkou melodii doplňovalo cinkání křišťálových skleniček na víno. 173
Večeře byla taktéţ vynikající. Identifikovala jsem všechno na svém talíři – samozřejmě z čínského porcelánu – a všechno mi moc chutnalo. Ţádná paštika. Losos v houbové omáčce. Salát s hruškami a kozím sýrem. Chutné koláčky s mandlovou náplní jako dezert. Jediné, co mi na tom vadilo, bylo, ţe všechny porce podávali hrozně malé. Pokrmy působily dojmem, jako by spíš slouţily k ozdobení talířů, a přísahám, ţe jsem kaţdý chod spořádala tak na deset soust. Morojové kromě krve potřebují i normální jídlo, ale nepotřebují ho tolik jako lidé – nebo jako dhampýrka ve vývinu. Večeře mě ale přesto celkem uspokojila, stejně jako celá tahle událost. Aţ na to, ţe kdyţ jsme všichni dojedli, Lissa mi oznámila, ţe se nemůţeme hned sebrat a odejít. „Musíme konverzovat,“ zašeptala. Konverzovat? Lissa se zasmála mému útrpnému výrazu. „Ty jsi přece společenštější neţ já.“ To byla pravda. Ve většině situací jsem to byla já, kdo se nebál mluvit s lidmi. Lissa byla vţdycky tak trochu plachá. Jenţe tady bylo na ní, aby konverzovala s vyšší královskou společností, a já byla zvědavá, jak se jí to bude dařit. Byla dokonalá, uhlazená a zdvořilá. Kaţdý s ní chtěl promluvit a ona vţdycky přišla na tu správnou věc, kterou by měla říct. Nepouţívala při tom nátlak, ale vyzařovalo z ní cosi, co k ní přitahovalo pozornost. Moţná to byl nějaký neuvědomělý účinek éteru. Její kouzelné a přirozené charizma se projevilo navzdory medikamentům. Zatímco dřív pro ni byly tyhle společenské události stresující, teď je zvládala s lehkostí. Byla jsem na ni pyšná. Většina rozhovorů probíhala v odlehčeném duchu: všichni probírali módu, milostné ţivoty královských atd. Nikdo nechtěl kazit tu kouzelnou atmosféru konverzací o Strigojích. Po zbytek večera jsem se drţela u Lissy. Říkala jsem si, ţe tím vlastně trénuju na budoucnost, kdyţ ji všude následuju jako tichý stín. Pravdou ale bylo, ţe jsem mezi tyhle lidi 174
nezapadala, a věděla jsem, ţe moje obvyklé vtípky by se tady nesetkaly s úspěchem. Také jsem si bolestně uvědomovala, ţe jsem tu jediná dhampýrka. Ano, byli tu i další dhampýři, ale ti jen dělali svou práci stráţců, přecházeli po stranách místnosti a sledovali dění. Já tu byla jako host. Lissa se prodírala davem a nakonec jsme se zastavily u malé skupinky Morojů, kteří se bavili o něco hlasitěji neţ ostatní. Jednoho z nich jsem poznala. Byl to ten kluk, kterého jsem odtrhla od rvačky. Tentokrát na sobě neměl plavky, ale černý smoking. Podíval se na nás, ale evidentně si mě nespojil s tím včerejším incidentem. Přejel nás pohledem a pokračoval v hádce. Nebylo ţádným překvapením, ţe se bavili o ochraně Morojů. On zastával názor, ţe by Morojové měli zaútočit na Strigoje. „Nerozumíte slovu sebevraţda?“ dotázal se jeden z okolostojících muţů. Měl prošedivělé vlasy a hustý plnovous. Na sobě měl také smoking, ale jeho mladší druh vypadal ve smokingu rozhodně lépe. „Vycvičit Moroje na vojáky by znamenalo konec naší rasy.“ „To není ţádná sebevraţda,“ vykřikl ten mladší. „Je to správná věc. Musíme se naučit postarat se o sebe sami. Naučit se bojovat a pouţívat v boji magii. To je naše největší výhoda, kromě stráţců samozřejmě.“ „Ano, ale kdyţ máme stráţce, další výhody nepotřebujeme,“ prohlásil ten prošedivělý. „Naslouchal jste nekrálovským. Ti nemají ţádné svoje stráţce, takţe není divu, ţe jsou tak vyděšení. To ale není důvod, proč bychom měli vytáhnout do boje a riskovat svoje ţivoty.“ „Tak to nedělejte,“ ozvala se náhle Lissa. Promluvila tiše, ale všichni v té malé skupince zmlkli a zadívali se na ni. „Kdyţ se bavíte o tom, ţe by se Morojové měli naučit bojovat, zní to, jako byste tím mínili buď všechno, nebo nic. Tak to ale není. Kdyţ nechcete bojovat, tak nemusíte. Naprosto to chápu.“ Ten chlap se zatvářil, ţe se mu trochu ulevilo. „Jenţe to jde jen proto, ţe se můţete spolehnout na
175
svoje stráţce. To spousta Morojů nemůţe. A pokud se chtějí učit sebeobranu, pak nevidím důvod, proč jim v tom bránit.“ Mladší z muţů se zatvářil vítězoslavně. „Vidíte?“ „To není tak jednoduché,“ bránil se dál šedovlasý. „Kdyby šlo jenom o to, ţe se vás pár bláznů chce nechat zabít, tak dobrá. Běţte a udělejte to. Ale kde se chcete naučit těm takzvaným bojovým dovednostem?“ „Magii se učíme ovládat sami. A fyzickému boji nás můţou naučit stráţci.“ „Opravdu? Teď uţ chápu, kam tím míříte. My, co se nezúčastníme vaší sebevraţedné mise, budeme oloupeni o své stráţce, protoţe je budete potřebovat, aby vycvičili tu vaši pochybnou armádu.“ Mladík se zamračil nad slovem pochybná a já uvaţovala, jestli tu budou svištět vzduchem pěsti. „Dluţíte nám to.“ „Ne, nedluţí,“ prohlásila Lissa. Opět se k ní stočily zmatené pohledy. Tentokrát na ni triumfálně pohlédl ten šedovlasý. Ten mladší byl vzteky celý rudý. „Stráţci jsou tím nejlepším, co k boji máme.“ „To ano,“ souhlasila. „Ale to vám nedává právo odvést je od jejich povinností.“ Šedovlasý uţ zuřil. „Tak jak se máme naučit bojovat?“ chtěl vědět mladík. „Stejně jako stráţci,“ oznámila mu Lissa. „Jestli se chcete naučit bojovat, běţte na akademie. Učte se a trénujte stejně jako novicové. Takhle byste nemuseli brát stráţce z aktivní ochrany. Na akademiích je bezpečno a stráţci se tam beztak zaměřují na výuku studentů.“ Zamyšleně se odmlčela. „Můţete začít s výukou sebeobrany i u Morojů, kteří uţ studují.“ Upřely se na ni ohromené pohledy, včetně toho mého. Bylo to elegantní řešení a všichni si to uvědomovali. Sice by se to asi nesetkalo se stoprocentním souhlasem, ale většina by jistě byla pro, neboť toto řešení by neuškodilo ţádné straně. Bylo to jednoduše geniální. Morojové na ni zírali s fascinací a úţasem. 176
Najednou začali mluvit všichni najednou, nadšení tím nápadem. Zatáhli Lissu do vášnivé debaty o jejím plánu. Nenápadně jsem se přesouvala na kraj té debatující skupinky, coţ mi vyhovovalo. Pak jsem se dala na ústup a přesunula se do kouta ke dveřím. Cestou jsem prošla kolem servírky s podnosem plným lahůdek. Pořád jsem měla hlad, a tak jsem si pokrmy podezíravě prohlíţela. Nic tam ale nevypadalo jako paštika ze včerejška. Ukázala jsem na cosi, co vypadalo jako dušené maso. „Nejsou to husí játra?“ zeptala jsem se. Servírka jen zavrtěla hlavou. „Pankreas.“ To znělo zajímavě. Natáhla jsem se pro kousek. „Je to slinivka,“ ozval se za mnou hlas. Nadskočila jsem. „Co?“ vyjekla jsem. Servírka povaţovala moje zděšení za odmítnutí, a tak se vydala nabízet dál. Adrian Ivaškov na mě koukal, evidentně potěšen sám sebou. „Děláš si srandu?“ zeptala jsem se. „Pankreas je slinivka?“ Nevím, proč mě to vlastně šokovalo. Morojové konzumují krev, tak proč ne vnitřnosti? Znechuceně jsem se otřásla. Adrian pokrčil rameny. „Je to váţně delikatesa.“ S výrazem odporu jsem zavrtěla hlavou. „No jo. Boháči vymýšlejí kraviny.“ Zatvářil se pobaveně. „Co tady vůbec děláš, malá dhampýrko? Sleduješ mě?“ „Jasně ţe ne,“ zamračila jsem se. Jako vţdycky byl dokonale oblečen. „Po tom maléru, do kterýho jsi nás ráno dostal, bych tě asi těţko sledovala.“ Obdařil mě jedním ze svých provinilých úsměvů. Ačkoli mi ten kluk lezl na nervy, přesto mě k němu cosi táhlo. Co to jenom je? „No já nevím,“ utahoval si ze mě. Teď se choval docela normálně, po divném chování, které předvedl ráno ve svém pokoji, uţ nebylo ani stopy. A navíc ve smokingu vypadal mnohem líp neţ kterýkoli jiný chlap široko daleko. 177
„Potkáváme se totiţ docela často, ţe? Teď je to, tuším, popátý? Začíná to vypadat podezřele. Ale neboj. Tvému příteli to nepovím. Ţádnému z nich.“ Otevřela jsem pusu, abych začala protestovat, ale vtom mi došlo, ţe mě předtím viděl s Dimitrijem. Odmítala jsem zčervenat. „Mám jenom jednoho. Ten je něco jako přítel. No, moţná uţ ne. A stejně není co komu povídat. Ani se mi nelíbíš.“ „Ne?“ podivil se Adrian a nepřestával se usmívat. „Tak proč ses navoněla parfémem ode mě?“ Tentokrát uţ jsem opravdu zčervenala. O krok jsem couvla. „Nenavoněla.“ Rozesmál se. „Samozřejmě, ţe ano. Kdyţ jsi odešla, spočítal jsem ty krabičky. Navíc ho teď na tobě cítím. Je to hezká vůně. Ostrá…, ale přesto sladká – ty jsi v hloubi duše určitě taky taková. A víš, ţes ten parfém pouţila správně? Jen trošku, ale ne tolik, aby přehlušil tvou přirozenou vůni.“ Způsob, jakým pronesl slovo „vůni“, mi připadal aţ obscénní. Královští Morojové mě občas znervózňovali, ale chytráci, co se do mě trefují, nikdy. S takovými jsem se vypořádávala denně. Setřásla jsem svou plachost a vzpomněla si, kdo jsem. „Hele,“ prohlásila jsem a hodila si vlasy dozadu. „Měla jsem právo si jeden nechat. Nabízels mi je. Ale pleteš se v tom, kdyţ si myslíš, ţe to něco znamená. Neznamená. Tak akorát, ţe by sis měl dávat bacha na to, abys nerozfofroval všechny svý prachy.“ „Lidi, Rose Hathawayová si zahrává.“ Odmlčel se a od procházejícího číšníka si vzal sklenku šampaňského. „Dáš si taky?“ „Já nepiju.“ „Správně.“ Adrian mi stejně vrazil do ruky skleničku, vzal si druhou pro sebe a mávl na číšníka, aby odešel. Měla jsem ten dojem, ţe to asi ten večer nebude jeho první
178
sklenička. „Tak. Vypadá to, ţe naše milá Vasilisa zahnala mýho tátu do kouta.“ „Tvýho…“ Ohlédla jsem se po skupince, kterou jsem před chvilkou opustila. Šedovlasý tam pořád stál a divoce gestikuloval. „To je tvůj táta?“ „Aspoň máma to tvrdí.“ „A ty s ním souhlasíš? Taky myslíš, ţe kdyţ budou Morojové bojovat, bude to pro ně sebevraţda?“ Adrian pokrčil rameny a znovu se napil. „Vlastně na to ţádný názor nemám.“ „To snad není moţný. Jak to, ţe se k něčemu nepřikloníš?“ „Nevím, neuvaţuju o tom. Mám na práci lepší věci.“ „Jako lepit se na mě a na Lissu,“ zabručela jsem. Pořád jsem chtěla zjistit, co vlastně dělala u něj v pokoji. Opět se usmál. „Říkám ti, ţe to ty sleduješ mě.“ „Jasně, jasně, potkali jsme se pětkrát…“ Zarazila jsem se. „Pětkrát?“ Přikývl. „Ne, viděli jsme se jen čtyřikrát.“ Volnou rukou jsem začala naše setkání počítat. „Ten první večer, pak v lázních, potom, kdyţ jsem přišla za tebou na pokoj, a teď.“ Tajnůstkářsky se na mě usmál. „Kdyţ to říkáš.“ „To teda říkám…“ Hlas mi selhal. Skutečně jsem s Adrianem mluvila ještě jednou. Tak trochu. „Nemůţeš přece myslet…“ „Co?“ V očích mu blýsklo zvědavostí. Působilo to spíš nadějně neţ drze. Polkla jsem, kdyţ jsem si vybavila svůj sen. „Nic.“ Aniţ bych o tom uvaţovala, napila jsem se šampaňského. Přes celou místnost jsem zachytila Lissiny pocity. Klidné a spokojené. Dobře. „Proč se usmíváš?“ otázal se Adrian. „Protoţe Lissa zpracovává ten dav.“
179
„To mě nepřekvapuje. Ona patří k těm lidem, co okouzlí, koho chtějí, teda pokud se snaţí. Zabírá to dokonce i na lidi, co ji nesnášejí.“ Křivě jsem na něj pohlédla. „Tenhle pocit mám, kdyţ se bavím s tebou.“ „Ale nedá se říct, ţe bys mě nesnášela,“ poznamenal a dopil svou sklenku. „To rozhodně ne.“ „Ale ani tě nemám ráda.“ „Tak to říkej dál.“ Přistoupil ke mně, ale nebylo v tom nic výhrůţného, jen byl teď prostor mezi námi intimnější. „Já to přeţiju.“ „Rose!“ Vzduch prořízl pronikavý hlas mojí matky. Několik lidí v doslechu pohlédlo jejím směrem. Moje matka se vmţiku ocitla u nás a tyčila se tam v celé své výši sto padesáti centimetrů. Zuřila.
180
SEDMNÁCT „CO TO VYVÁDÍŠ?“ ZAJEČELA NA MĚ. MLUVILA O DOST
hlasitěji, neţ by se mi líbilo. „Nic. Já…“ „Omluvte nás, lorde Ivaškove,“ zavrčela. Pak mě popadla za předloktí a odtáhla mě ven z místnosti, jako by mi bylo pět. Šampaňské mi vyšplouchlo ze skleničky aţ na šaty. „A co vyvádíš ty?“ vykřikla jsem, jakmile jsme se ocitly na chodbě. Lítostivě jsem zkontrolovala své polité šaty. „Tohle je hedvábí. Mohlas mi je zničit.“ Vzala mou skleničku a odloţila ji na nedaleký stolek. „To by bylo dobře. Pak by ses aspoň neoblíkala jako nějaká laciná štětka.“ „Ty jo,“ vypravila jsem ze sebe šokovaně. „To je dost drsný. A co ţe se najednou chováš tak mateřsky?“ Ukázala jsem na svoje šaty. „Nebyly zrovna laciný. A navíc jsi sama řekla, ţe je od Taši hezký, ţe mi je dala.“ „Jenţe jsem nepředpokládala, ţe si je oblečeš do morojské společnosti a uděláš tu ze sebe atrakci.“ „Nedělám ze sebe ţádnou atrakci. Ty šaty mi stejně všechno zakrývají.“ „Takhle upnuté šaty jako by naopak všechno odhalovaly,“ opáčila. Ona byla samozřejmě oděna do typické černi stráţců: měla na sobě černé plátěné kalhoty a ze stejné látky sportovní sako. Její křivky kompletně skrývalo oblečení. „Obzvlášť, kdyţ jsi v takovéhle společnosti. Tvoje tělo… vyniká. A kdyţ ještě k tomu flirtuješ s Morojem, nijak ti to nepomáhá.“ „Neflirtovala jsem s ním.“ 181
To nařčení mě naštvalo, protoţe mi připadalo, ţe se poslední dobou chovám bezchybně. Dřív jsem s nějakými Moroji flirtovala neustále a dělala jsem i další věci, ale po několika rozhovorech a trapném incidentu s Dimitrijem jsem si uvědomila, jak to bylo stupidní. Dhampýrky si musejí dávat na Moroje pozor, coţ jsem měla neustále na paměti. Vtom mě něco napadlo. „Krom toho,“ začala jsem výsměšným tónem. „Není to snad právě to, co bych měla dělat? Sbalit nějakýho Moroje a zachovat tak svou rasu? No aspoň ty jsi to tak udělala.“ Vypěnila. „To jsem ale nebyla tak mladá jako ty.“ „Bylas jen o pár let starší.“ „Neudělej nějakou hloupost, Rose,“ varovala mě. „Na dítě jsi ještě příliš mladá. Nemáš na to dostatek zkušeností – vţdyť ses zatím nemusela starat ani sama o sebe. Takhle bys nemohla dělat práci, kterou chceš.“ Zoufale jsem zaúpěla. „Váţně se bavíme o tomhle? Jak jsme se dostaly od mýho údajnýho flirtování k tomu, ţe se nemám nechat zbouchnout? Nespím s ním ani s nikým jiným, a i kdybych spala, vím, ţe existuje něco jako antikoncepce. Proč se mnou mluvíš, jako bych byla malej harant?“ „Protoţe se tak chováš.“ To se aţ nápadně podobalo tomu, co mi řekl Dimitrij. Uţ jsem zuřila. „Takţe mě teď pošleš do mýho pokoje?“ „Ne, Rose.“ Náhle působila tak unaveně. „Nemusíš chodit do pokoje, ale uţ se sem nevracej. Můţeme jen doufat, ţe jsi k sobě nepřitáhla přílišnou pozornost.“ „Vyvádíš, jako bych tam někomu tancovala na klíně,“ oznámila jsem jí. „Jenom jsem šla na večeři s Lissou.“ „Byla bys překvapená, co všechno můţe spustit pomluvy,“ pověděla mi. „Hlavně, kdyţ se bavíš s Adrianem Ivaškovem.“ S tím se otočila a vydala se chodbou. Pozorovala jsem ji, jak odchází, a cítila jsem při tom vztek a zlost. Proč tolik přehání? 182
Nic špatného jsem neudělala. Věděla jsem, ţe má strach, aby se ze mě nestala krvavá děvka, ale tohle bylo dokonce i na ni moc. Nejhorší na tom ale bylo, ţe mě odtáhla z večírku a několik lidí to vidělo. Prohlašovala sice, ţe nechce, aby se na mě upřela nechtěná pozornost, ale přitom tomu sama napomohla. Z místnosti vyšlo pár Morojů, kteří předtím stáli blízko mě a Adriana. Kdyţ procházeli kolem mě, něco si šeptali. „Pěkně děkuju, mami,“ zahučela jsem sama pro sebe. Připadala jsem si trapně. Vydala jsem se opačným směrem a ani jsem nevěděla, kam vlastně jdu. Zamířila jsem do zadního traktu ubytovny, co nejdál od lidí. Chodba nakonec končila, ale nalevo se nacházely dveře a za nimi schodiště. Nebylo zamčeno, tak jsem se vydala po schodech nahoru k dalším dveřím. K mé radosti vedly na malou plošinu na střeše, která nejspíš k ţádnému účelu neslouţila. Pokrývala ji vrstva sněhu. Bylo brzy ráno, takţe ve vycházejícím slunci se sníh krásně třpytil. Odhrnula jsem závěj z jakési velké věci podobné krabici, coţ byla patrně součást ventilačního systému. Bez ohledu na svoje skvostné šaty jsem se tam usadila. Objala jsem se rukama a jenom zírala na slunce, kterého si moc často neuţiju. Kdyţ se po pár minutách dveře otevřely, překvapilo mě to. A kdyţ jsem se ohlédla, byla jsem překvapená ještě víc, protoţe sem právě vcházel Dimitrij. Srdce mi poskočilo, ale radši jsem se odvrátila. Nevěděla jsem, co si o tom myslet. Boty mu křupaly po sněhu, kdyţ se ke mně blíţil. Dál jsem seděla. Dimitrij si sundal dlouhý kabát a přehodil mi ho přes ramena. Usedl vedle mě. „Musí ti být hrozná zima.“ To byla, ale odmítala jsem to přiznat. „Slunce uţ vyšlo.“ Zaklonil hlavu a zadíval se na dokonale modré nebe. Věděla jsem, ţe mu slunce musí chybět přinejmenším stejně jako mně. „To ano. Ale stejně jsme v horách a navíc uprostřed zimy.“ 183
Neodpověděla jsem. Chvíli jsme tam seděli a mlčeli, ale nebylo to takové to nepříjemné mlčení. Vítr na nás co chvíli přivál spršku sněhu. Morojové teď měli noc a většina jich taky brzy půjde spát, takţe na svazích skoro nikdo nebyl. „Můj ţivot je katastrofa,“ prohlásila jsem po chvíli. „Ţádná katastrofa,“ odpověděl automaticky. „Šel jsi za mnou z toho večírku?“ „Ano.“ „Ani nevím, ţes tam vůbec byl.“ Jeho tmavý oděv napovídal, ţe na večírku byl patrně coby stráţce ve sluţbě. „Takţe jsi viděl, jak proslulá Janine ztropila rozruch, kdyţ mě vytáhla ven?“ „To nebyl ţádný rozruch. Skoro nikdo si toho nevšiml. Já to viděl jen proto, ţe jsem se na tebe koukal.“ Odmítala jsem podlehnout přílišnému nadšení nad tím jeho přiznáním. „Ale byl to zbytečný humbuk,“ nedala jsem si to vymluvit. „Stejně jsem jí fuk.“ Stručně jsem mu nastínila svůj rozhovor s matkou. „Bojí se o tebe,“ řekl, kdyţ jsem skončila. „Přehání to.“ „Matky se někdy chovají aţ příliš ochranitelsky.“ Zadívala jsem se na něj. „Jo, ale tohle je moje matka. A nezdá se mi, ţe by mě nějak ochraňovala. Myslím, ţe se spíš bojí, ţe ji ztrapním, nebo tak něco. Celá ta záleţitost s tím, ţe bych neměla mít dítě takhle mladá, je úplně debilní. K ničemu takovýmu se rozhodně nechystám.“ „Třeba nemluvila o tobě,“ řekl. Zavládlo ticho. Čelist mi poklesla. Nemáš na to dostatek zkušeností – vždyť ses zatím nemusela starat ani sama o sebe. Takhle bys nemohla dělat práci, kterou chceš. Mámě bylo dvacet, kdyţ jsem se jí narodila. Kdyţ jsem byla malá, připadalo mi, ţe vlastně byla hrozně stará. Ale teď… Vţdyť byla jen o pár let starší neţ já. Ani v nejmenším nebyla stará. Myslela si snad, ţe si mě pořídila moc brzy? Odflákla mou výchovu, protoţe v té době to prostě líp neuměla? Lituje toho, jak se vztah mezi námi pokazil? A není 184
náhodou moţné, ţe měla vlastní zkušenost s Moroji a lidé ji pak začali pomlouvat? Zdědila jsem toho po ní hodně. Třeba aţ dneska v noci jsem si všimla, jak pěknou má postavu. V obličeji byla taky hezká – teda skoro na čtyřicítku. Kdyţ byla mladší, určitě byla fakt moc hezká. Povzdechla jsem. Nechtěla jsem o tom přemýšlet. Kdybych o tom totiţ uvaţovala, mohla bych svůj vztah s ní přehodnotit – moţná ji dokonce začala brát doopravdy jako matku –, ale uţ tak mám aţ příliš vztahů, co mě stresují. Lissa mi dělá starosti, i kdyţ se teď pro změnu tváří, ţe je všechno v pořádku. Můj takzvaný vztah s Masonem je v troskách. A pak taky samozřejmě Dimitrij… „Nehádáme se, ţe ne?“ vyhrkla jsem. Dlouze na mě pohlédl. „Chceš se hádat?“ „Ne. Nerada se s tebou hádám. Ale bojovat s tebou v tělocvičně mi nevadí.“ Zdálo se mi, ţe jsem u něj postřehla náznak úsměvu. Na mě se vţdycky usmíval tak napůl. „Taky se s tebou nerad hádám.“ Jak jsem tak seděla těsně vedle něj, nevycházela jsem z úţasu, jak hřejivé a šťastné pocity ve mně jeho blízkost vyvolává. Bylo mi s ním hrozně dobře, dojímal mě způsobem, jakým by to Mason nikdy nesvedl. Lásku si nemůţete vynutit, napadlo mě. Buď tu je, nebo není. A kdyţ tu není, musíte být schopni si to přiznat. Pokud se ale láska dostaví, musíte dělat, co je třeba, abyste své milované ochránili. Nadechla jsem se k prohlášení, které mě samotnou překvapilo. Jednak proto, ţe bylo nesobecké, a pak taky proto, ţe jsem to myslela váţně. „Měl bys to přijmout.“ Trhl sebou. „Co?“ „Tašinu nabídku. Měl bys toho vyuţít. Je to váţně skvělá příleţitost.“ Vybavila jsem si mámina slova o tom, ţe by ţena měla být připravená mít děti. Já nebyla. Moţná ani moje máma ne. 185
Ale Taša ano. A já věděla, ţe Dimitrij taky. Spolu jim to váţně klapalo. Měl by se stát jejím stráţcem a mít s ní děti… Bylo by to dobré pro oba. „Od tebe bych nikdy nečekal, ţe mi řekneš něco takového,“ vypravil ze sebe přiškrceně. „Hlavně po tom…“ „Co jsem se zachovala jako blbka? Jo.“ Přitáhla jsem si jeho kabát těsněji k tělu, protoţe mi byla zima. Voněl po něm. Bylo to omamující, takhle jsem si mohla snadno představovat, ţe mě objímá. Adrian měl zřejmě pravdu, kdyţ povídal o moci vůní. „Jak jsem řekla, nechci se s tebou hádat. Nechci, abychom se vzájemně nenáviděli. A… taky…“ Násilím jsem zavřela oči a zase je otevřela. „Bez ohledu na to, co k tobě cítím… Chci jenom, abys byl šťastný.“ Opět zavládlo ticho. Bolelo mě u srdce. Dimitrij mě objal kolem ramen. Přitáhl si mě k sobě a já mu poloţila hlavu na hrudník. „Rozo.“ To bylo vše, co řekl. To bylo poprvé, co se mě doopravdy dotkl od té noci, kdy na nás bylo uvrţeno kouzlo chtíče. V tělocvičně to bylo jiné, takové ţivočišnější. Ani tohle nebylo erotické. Tohle bylo o vzájemné blízkosti dvou lidí, kterým na sobě záleţí, o jakémsi spojení dvou bytostí. Dimitrij by mohl klidně utéct s Tašou, ale já bych ho stejně milovala. Nejspíš ho budu milovat pořád. Na Masonovi mi taky záleţí. Jenţe jeho asi nikdy milovat nebudu. Povzdechla jsem si a přála si, abych takhle mohla zůstat věčně. Kdyţ jsem byla s Dimitrijem, připadalo mi to správné. A ať uţ mě pomyšlení na to, ţe bude s Tašou, bolelo sebevíc, připadalo mi správné dělat pro něj jen to nejlepší. V tu chvíli jsem si uvědomila, ţe je načase přestat být zbabělá a konečně udělat to, co mám. Mason mi řekl, ţe bych se měla v sobě vyznat. A právě se mi vyjasnila jedna věc.
186
Neochotně jsem se od Dimitrije odtáhla a podala mu jeho kabát. Zvedla jsem se. Zvědavě mě pozoroval a dobře věděl, ţe se mi to nedělá snadno. „Kam jdeš?“ zeptal se. „Zlomit někomu srdce,“ odpověděla jsem. Ještě vteřinu jsem Dimitrije obdivovala – jeho tmavé vědoucí oči a hedvábné vlasy. Potom jsem vešla dovnitř. Musela jsem se omluvit Masonovi… a taky mu říct, ţe mezi námi nikdy nic nebude.
187
OSMNÁCT V BOTÁCH NA VYSOKÝCH PODPATCÍCH UŢ MĚ ZAČÍNALY
bolet nohy, a tak jsem si je zula, sotva jsem vešla dovnitř. Ubytovnou uţ jsem procházela bosá. V Masonově pokoji jsem nikdy nebyla, ale pamatovala jsem si, o jakém čísle se zmiňoval, takţe jsem ho našla bez potíţí. Chviličku po zaklepání mi otevřel Masonův spolubydlící Shane. „Ahoj, Rose.“ Ustoupil stranou, tak jsem vešla dál a rozhlíţela se. V televizi zrovna běţely zprávy – to byla stinná stránka nočního ţivota, ţe takhle po ránu nedávali v televizi nic kloudného. Skoro všechny plochy pokrývaly prázdné plechovky od limonád. Po Masonovi nebylo nikde ani stopy. „Kde je?“ zeptala jsem se. Shane potlačil zívnutí. „Myslel jsem, ţe je s tebou.“ „Celý den jsem ho neviděla.“ Znovu zívl a zatvářil se zamyšleně. „Vlastně si balil bágl. Předpokládal jsem, ţe se spolu chcete zdejchnout někam na rande. Piknik nebo tak něco. Hmm, hezký šaty.“ „Dík,“ zamumlala jsem a taky se zamračila. Balil si bágl? To nedávalo smysl. Nebylo kam jít. Ani nebylo kudy jít. Celý rekreační areál byl střeţen stejně pečlivě jako Akademie. S Lissou jsme se odtamtud dostaly jen za pouţití nátlaku a i tak to bylo dost těţké. Proč by si Mason balil věci, kdyţ neměl kam jít? Poloţila jsem Shaneovi ještě pár otázek a nakonec se přiklonila k šílené moţnosti. Vyhledala jsem velitele stráţců. Dal mi jména těch, kteří vykonávali sluţbu na hranicích pozemku v době, kdy byl Mason naposledy spatřen. Většinu těch jmen jsem znala, a navíc teď uţ ve sluţbě nebyli, takţe bylo snadné je najít. 188
První dva bohuţel Masona dneska vůbec neviděli. Kdyţ se mě ptali, proč to chci vědět, zamumlala jsem cosi neurčitého a odběhla. Třetí osobou na mém seznamu byl chlápek jménem Alan, stráţce, který obvykle pracoval na Akademii v niţším kampusu. Zrovna se vracel ze sjezdovky a odkládal hůlky u dveří. Jakmile mě zaregistroval, usmál se. „Jistěţe jsem ho viděl,“ odpověděl a sehnul se, aby si odepnul lyţe. Ulevilo se mi. Aţ dosud jsem si neuvědomovala, jak moc si s tím dělám starosti. „Víte, kde je?“ „Ne. Pustil jsem jeho a Eddieho Castilea… a tu Rinaldiovic holku, jak se jen jmenuje… severní bránou a pak uţ jsem je neviděl.“ Vyvalila jsem oči. Alan si dál odepínal lyţe, jako bychom probírali stav sjezdovky. „Vy jste pustil Masona a Eddieho… a Miu ven?“ „Jo.“ „A… proč?“ Konečně si lyţe odepnul a vzhlédl ke mně se šťastným a zasněným výrazem. „Protoţe mě o to poţádali.“ Ledová hrůza mi sevřela srdce. Věděla jsem, který stráţce tam měl sluţbu s Alanem, a tak jsem ho urychleně vyhledala. Ten mi ale odpověděl úplně stejně. Prostě pustil Masona, Eddieho a Miu ven, aniţ by se jich na cokoli vyptával. A stejně jako Alan si evidentně neuvědomoval, ţe by na tom bylo něco špatného. Působil dost zmateně. Takový pohled uţ jsem viděla. Takhle se dívali lidi, na něţ Lissa pouţila nátlak. Vlastně se to stávalo, i kdyţ chtěla, aby si někdo něco moc dobře nepamatoval. Dokázala v nich vzpomínku úplně pohřbít a pak ji buď vymazat, nebo nechat k pozdějšímu pouţití. Nátlak ovládala natolik dobře, ţe dokázala lidi přimět, aby na něco úplně zapomněli. A jelikoţ tihle dva stráţci si odchod těch tří pamatovali, znamenalo to, ţe na ně nátlak provedl někdo, kdo ho neovládal tak dobře jako Lissa. 189
Někdo jako třeba Mia. Nejsem zrovna omdlívací typ, ale v tu chvíli mi připadalo, ţe to se mnou sekne. Celý svět se se mnou točil. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. Kdyţ jsem oči zase otevřela, svět uţ se netočil. Dobře. Ţádný problém. Na tohle přijdu. Mason, Eddie a Mia dnes odešli z areálu. A nejenţe utekli, dokonce při tom pouţili nátlak – coţ je přísně zakázáno. Nikomu se o tom nezmínili. Odešli severní bránou. Viděla jsem plánek celého rekreačního komplexu. K severní bráně vede úzká příjezdová silnice, která pak navazuje na trochu větší silnici vedoucí do asi dvacet kilometrů vzdáleného městečka. O tom městečku se Mason zmiňoval, ţe tam jezdí autobusy. Do Spokane. Do Spokane, kde se zdrţuje početná skupina Strigojů a zřejmě i jejich lidských spolupracovníků. Spokane, kde si Mason můţe splnit své šílené sny o zabíjení Strigojů. Spokane, o kterém věděl jen proto, ţe jsem mu o něm řekla. „Ne, ne, ne,“ zabrblala jsem sama pro sebe a téměř se rozběhla do svého pokoje. Tam jsem ze sebe svlékla šaty a oblékla si pořádné zimní oblečení: boty, dţíny a svetr. Popadla jsem kabát a rukavice a vyběhla ke dveřím, ale vtom jsem se zarazila. Jednala jsem bezmyšlenkovitě. Co jsem vlastně chtěla dělat? Určitě bych to měla někomu říct… Jenţe pak by se ti tři dostali do pořádného maléru. Problém by mohl mít i Dimitrij, jelikoţ mi na důkaz toho, ţe respektuje mou dospělost, svěřil tajnou informaci o Strigojích ve Spokane a já to pak roztroubila. Podívala jsem se na hodiny. Nějakou dobu potrvá, neţ si někdo všimne, ţe tady nejsme. Pokud se mi ovšem podaří dostat se z areálu.
190
O pár minut později uţ jsem klepala na Christianovy dveře. Otevřel mi a vypadal rozespale a cynicky jako obvykle. „Jestli ses za ni přišla omluvit, tak do toho,“ oznámil mi povzneseně. „Drţ hubu,“ vyštěkla jsem. „Tohle se tě netýká.“ Rychle jsem mu vysvětlila, co se stalo. Na tohle dokonce ani Christian neměl ţádnou chytrou odpověď. „Takţe… Mason, Eddie a Mia vyrazili do Spokane lovit Strigoje?“ „Jo.“ „A do hajzlu. Proč jsi nešla taky? Přijde mi to jako něco, čeho by ses určitě ráda zúčastnila.“ Musela jsem se hodně ovládat, abych ho nepraštila. „Protoţe nejsem cvok! Ale chci je dohonit dřív, neţ stihnou udělat něco ještě stupidnějšího.“ Christian zbystřil. „A co chceš ode mě?“ „Musím se odtud dostat. Mia pouţila na stráţce nátlak. Potřebuju, abys udělal totéţ. Vím, ţe ses to učil.“ „To jo,“ připustil. „Jenţe…, no…“ Snad poprvé vůbec se zatvářil zahanbeně. „Moc mi to nejde. A pouţít nátlak na dhampýry je skoro nemoţný. Liss je v tom stokrát lepší neţ já. Ostatně asi kaţdej Moroj.“ „Já vím. Ale nechci ji zatáhnout do průšvihu.“ Pobaveně odfrkl. „Ale ţe zatáhneš do průšvihu mě, to ti nevadí.“ Pokrčila jsem rameny. „Ani ne.“ „Ty jsi teda drsná, víš to?“ „Jo, vlastně jo.“ O pět minut později uţ jsme šlapali k severní bráně. Slunce stoupalo, takţe skoro všichni byli zalezlí uvnitř. To bylo dobře. Doufala jsem, ţe nám to usnadní útěk. Blbost, blbost, říkala jsem si neustále. Tohle se nám vymstí. Proč to Mason udělal? Věděla jsem o tomhle jeho šíleném povahovém sklonu kdykoli se vrhnout do boje. Taky ho štvalo, ţe stráţci po tom nedávném útoku vůbec nic nedělali. 191
Ale stejně. Váţně se zbláznil? Musel přece vědět, jak je to nebezpečné. Bylo by moţné… Bylo by moţné, ţe já jsem ho naštvala natolik, ţe zašel takhle daleko? Bylo tohle důvodem, proč to udělal a ještě ke všemu do toho zatáhl Eddieho a Miu? Ne ţe by zrovna ty dva bylo těţké přesvědčit. Eddie by šel za Masonem kamkoli a Mia byla stejně jako Mason celá ţhavá, aby pobila kaţdého Strigoje na světě. Bez ohledu na spoustu otázek, které se mi honily hlavou, jedna věc byla rozhodně jasná. To já pověděla Masonovi o Strigojích ve Spokane. Byla to moje chyba. Kdybych to neudělala, nic z toho by se nemuselo stát. „Lissa vţdycky začne očním kontaktem,“ radila jsem Christianovi, kdyţ jsme se blíţili k bráně. „A mluví takovým klidným a vyrovnaným hlasem. Ale nevím, co dál. Teda hodně se soustředí, tak to zkus taky. Zaměř se na to, abys jim vnutil svou vůli.“ „Já vím,“ vyštěkl. „Viděl jsem ji to dělat.“ „Fajn,“ vykřikla jsem podráţděně. „Jen se ti snaţím pomoct.“ Zamţourala jsem a zaregistrovala, ţe u brány stojí jen jeden stráţce – to máme štěstí. Zrovna se střídali ve sluţbě. Jelikoţ byl den, riziko střetu se Strigoji bylo mizivé. Stráţci stále vykonávali své povinnosti, ale touhle dobou si mohli na chvilku oddechnout. Chlápek v bráně se netvářil poplašeně, kdyţ jsme se tam objevili. „Co tu děláte, děcka?“ Christian polkl. V obličeji se mu objevily vrásky, jak se napjatě soustředil. „Pustíte nás za bránu,“ prohlásil. Byl nervózní, takţe se mu trochu třásl hlas, ale jinak se jeho projev docela blíţil Lissinu uklidňujícímu tónu. Bohuţel to na stráţce nezabralo. Jak uţ Christian řekl, pouţít nátlak na stráţce je téměř nemoţné. Mia asi měla štěstí. Stráţce se na nás zazubil. „Coţe?“ dotázal se pobaveně. Christian to zkusil znovu. „Pustíte nás za bránu.“
192
Stráţcův úsměv trochu ochabl a on překvapeně zamrkal. Neměl ten zastřený pohled, jaký měly Lissiny oběti, ale bylo znát, ţe Christianův nátlak na něj má aspoň nepatrný a chvilkový účinek. Bohuţel to nestačilo, aby nás pustil ven a zapomněl. Já ale byla vycvičená tak, abych někoho k něčemu přinutila bez pouţití magie. U svého stanoviště měl stráţce poloţenou obrovskou baterku. Měřila dobře šedesát centimetrů a váţila tak tři a půl kila. Popadla jsem ji a praštila s ní stráţce zezadu do hlavy. Zachroptěl a skácel se k zemi. Ten útok skoro ani nepostřehl. Přestoţe jsem si uvědomovala, jak strašnou věc jsem právě provedla, nesmyslně jsem zatouţila, aby u toho byl nějaký můj profesor a dobře ohodnotil můj vynikající výkon. „Kriste Jeţíši!“ vykřikl Christian. „Tys právě napadla stráţce.“ „Jo.“ Tolik k mému úmyslu nikoho nezatáhnout do potíţí. „Netušila jsem, ţe jsi v nátlaku tak nemoţnej. S následky se holt vypořádám pak. Díky za pomoc. Měl by ses vrátit, neţ přijde další směna.“ Zavrtěl hlavou a ušklíbl se. „Ne. Do tohohle jdu s tebou.“ „Ne,“ namítla jsem. „Potřebovala jsem tě jen k tomu, abys mi pomohl dostat se přes bránu. Nemusíš chodit se mnou, ještě bys měl průšvih.“ „Já uţ průšvih mám!“ Ukázal na stráţce na zemi. „Viděl mě. Tak jako tak jsem v pytli, takţe ti klidně můţu pomoct. Nebuď taková trubka.“ Rychle jsme se vydali ven. Provinile jsem se ohlédla po stráţci. Byla jsem si jistá, ţe jsem ho nepraštila tolik, abych mu způsobila váţné zranění. Navíc slunce hřálo, takţe nehrozilo, ţe by tam umrzl. Asi po pěti minutách chůze mi došlo, ţe máme problém. Přestoţe jsme byli pořádně oblečení a měli sluneční brýle, slunce mělo na Christiana zničující vliv. Zpomalovalo nás to.
193
Věděla jsem, ţe nebude trvat dlouho a omráčeného stráţce někdo objeví a začnou nás honit. Za námi se vynořilo auto, které nebylo z Akademie. Okamţitě jsem se rozhodla. Nebyla jsem ţádným zastáncem stopování. Dokonce i já si uvědomovala, jak je to nebezpečné. Jenţe jsme odtud museli rychle vypadnout. Mohla jsem jen doufat, ţe s Christianem dokáţeme přemoct nějakého úchyla, který by si na nás něco zkusil. Kdyţ auto zastavilo, naštěstí v něm seděl postarší pár, který vypadal, ţe si spíš jen dělá starosti. „Děti, jste v pořádku?“ Palcem jsem ukázala kamsi dozadu. „Naše auto sklouzlo ze silnice. Můţete nás hodit do města, abych zavolala tátovi?“ Zabralo to. Po čtvrthodině nás vysadili u benzínky. Vlastně jsem měla problém se těch lidí vůbec zbavit, protoţe nám hrozně chtěli pomoct. Nakonec jsme je přesvědčili, ţe budeme v pohodě, a popošli jsme pár bloků k autobusové zastávce. Jak jsem předpokládala, v tomhle městečku cestovní ruch příliš nekvetl. Měli tu jen tři autobusové linky: dvě do dalších lyţařských středisek a jednu do Lowstonu v Idahu. Z Lowstonu se pak dá dostat do dalších měst. Tak trochu jsem doufala, ţe třeba zastihneme Masona a ostatní na zastávce, protoţe jim autobus ještě nejel. Pak bychom je mohli odtáhnout zpátky a nikdo by ţádný extra průšvih neměl. Bohuţel tu po nich nebylo ani památky. Ale příjemná paní u přepáţky dobře věděla, o kom mluvíme. Potvrdila, ţe ti tři si koupili jízdenky do Spokane, kam se dostanou z Lowstonu. „Sakra,“ ulevila jsem si. Paní jen pozdvihla obočí nad mým výrazivem. Otočila jsem se k Christianovi. „Máš prachy na autobus?“
194
Cestou jsme s Christianem moc nemluvili. Řekla jsem mu jen, ţe je debil, kdyţ tak vyvádí kolem Lissy a Adriana. Neţ jsme dojeli do Lowstonu, podařilo se mi ho přesvědčit, ţe ti dva spolu nic neměli, coţ byl menší zázrak. Po cestě dál do Spokane Christian spal, ale já usnout nedokázala. Pořád jsem si jen omílala dokola, ţe je to moje vina. Do Spokane jsme přijeli pozdě odpoledne. Vyptávali jsme se lidí, neţ jsme konečně našli někoho, kdo věděl, kde je tu obchodní centrum, které zmiňoval Dimitrij. Od autobusového nádraţí to bylo dost daleko, ale pěšky se to ujít dalo. Nohy mě bolely z pětihodinového sezení v autobuse, takţe jsem pohyb uvítala. Slunce se sklánělo k západu, ale jelikoţ uţ bylo nízko, nemělo na vampýry tak zhoubný vliv, a tak ani Christianovi výšlap nevadil. A jak se mi často stávalo, kdyţ jsem byla v klidném rozpoloţení, začalo mě to táhnout do Lissiny hlavy. Nebránila jsem se tomu, protoţe jsem chtěla vědět, co se děje v našem lyţařském středisku. „Vím, ţe je chceš chránit, ale my se musíme dozvědět, kde jsou.“ Lissa seděla na posteli v našem pokoji, nad ní se tyčil Dimitrij a moje matka. Dimitrij mluvil. Bylo zajímavé vidět ho jejíma očima. Měla z něj respekt a bylo to něco docela jiného neţ nával intenzivních pocitů, které jsem v jeho přítomnosti proţívala já. „Uţ jsem řekla, ţe nevím,“ odpověděla Lissa. „Nevím, co se stalo.“ Cítila jsem, ţe se o nás hrozně bojí. Na jedné straně mě mrzelo, ţe se kvůli nám tak trápí, ale na druhé straně jsem byla ráda, ţe jsme ji do toho nezatáhli. Nemohla nic říct, kdyţ o ničem nevěděla. „Nechce se mi věřit, ţe ti neřekli, kam jdou,“ prohlásila moje matka. Z jejích slov nezaznívala ţádná známka citu, ale v obličeji se jí objevily ustarané vrásky. „Vţdyť přece máte… pouto.“
195
„To ale funguje jen jednosměrně,“ povzdechla si smutně Lissa. „A vy to víte.“ Dimitrij před Lissu poklekl, aby se jí mohl podívat do očí. Vzhledem ke své výšce by to tak měl dělat s kaţdým, komu se chce podívat do očí. „Určitě nám nechceš nic říct? Vůbec nic? Nikde ve městě nejsou. Pán, co prodává lístky na autobus, je taky neviděl…, ale jsme si jistí, ţe právě tím způsobem museli zmizet. Potřebujeme něco, cokoli, čeho bychom se mohli chytit.“ Pán, co prodává lístky na autobus? Další šťastná trefa. Paní, která nám lístky prodala, uţ patrně odešla domů. A její kolega nás neznal. Lissa zaťala zuby a rozzuřila se. „Nemyslíte, ţe kdybych něco věděla, tak bych vám to řekla? Copak si myslíte, ţe se o ně taky nebojím? Nemám tušení, kde jsou. Dokonce ani nevím, proč vůbec odešli…, nedává mi to smysl. A hlavně nechápu, proč s sebou ze všech lidí tady vzali zrovna Miu.“ Poutem jsem ucítila lítost a ublíţení z toho, ţe jsme ji vynechali. Dimitrij se s povzdechem zaklonil. Z jeho pohledu jsem usoudila, ţe jí věří. A také bylo jasné, ţe si dělá starosti – a nejen z profesionálního hlediska. Kdyţ jsem tak viděla, jak se trápí – kvůli mně –, úplně mi z toho pukalo srdce. „Rose?“ Christianův hlas mě přivedl zpátky do reality. „Asi uţ jsme tady.“ Stáli jsme na náměstí před nákupním centrem. V rohu hlavní budovy se nacházela kavárna, jejíţ stoly stály venku na otevřeném prostranství. Z budovy i dovnitř proudily davy lidí, i touhle dobou všichni zběsile nakupovali. „Tak jak je najdem?“ zeptal se Christian. Pokrčila jsem rameny. „Moţná, ţe kdyţ se budeme chovat jako Strigojové, probodnou nás kůlem.“ Trošku se usmál. Určitě to nechtěl přiznat, ale můj vtip ho pobavil. Vešli jsme dovnitř. Jako v kaţdém nákupním centru i tady byly obchody známých značek a mě zcela sobecky 196
napadlo, ţe kdybychom ty zběhy našli brzy, ještě by mohlo být otevřeno. Dvakrát jsme prošli celé centrum, a po našich kamarádech nebylo ani stopy. Dokonce jsme nezahlédli ani nic, co by připomínalo tunely. „Moţná jsme na špatným místě,“ povzdechla jsem nakonec. „Nebo oni,“ napadlo Christiana. „Mohli jít někam jinam… Počkej.“ Ukázal někam a já se podívala tím směrem. Ti tři zrádci seděli u stolu uprostřed koutku s občerstvením. Vypadali tak zbědované a sklíčeně, ţe mi jich bylo skoro aţ líto. „Co bych teď dal za foťák,“ uchechtl se Christian. „To není sranda,“ odbyla jsem ho a zamířila k té skupince. Vydechla jsem úlevou. Evidentně nenarazili na ţádného Strigoje, byli pořád naţivu a mohli se vrátit, neţ se ocitnou v ještě větším maléru. Všimli si mě, aţ kdyţ jsem došla k nim. Eddie nadskočil. „Rose? Co tady děláš?“ „Hráblo vám?“ zaječela jsem. Několik lidí poblíţ na nás udiveně pohlédlo. „Uvědomujete si, v jakým jste průšvihu? Do jakýho průšvihu jste zatáhli nás?“ „Jak jsi nás sakra našla?“ podivil se Mason tlumeným hlasem a úzkostlivě se rozhlíţel kolem. „Kdybyste byli zločinci na útěku, našel by vás kaţdej,“ oznámila jsem jim. „Ţenská na autobusáku věděla, kam jste si kupovali lístky. A taky mi bylo jasný, ţe jste se vydali na nesmyslnej hon Strigojů.“ Mason se na mě podíval tak, ţe jsem hned věděla, ţe to mezi námi není v pořádku. Místo něj odpověděla Mia. „Není to nesmyslný.“ „Hmm?“ ozvala jsem se. „Zabili jste Strigoje? Našli jste vůbec nějakýho?“ „Ne,“ přiznal Eddie. „Fajn,“ shrnula jsem to. „Máte štěstí.“
197
„Proč jsi tolik proti zabíjení Strigojů?“ dotázala se Mia zapáleně. „Copak tě právě na to netrénujou?“ „Trénujou nás na mise, který mají smysl, ne na dětský vylomeniny, jako je tohle.“ „To není vylomenina,“ vyjekla. „Zabili mi matku. A stráţci nic nedělali. Dokonce mají i špatný informace. V tunelech tu ţádní Strigojové nejsou. Nejspíš ani nikde jinde v celým městě.“ Christian se podivil. „Vy jste našli tunely?“ „Jo,“ odvětil Eddie. „Ale jak řekla, nejsou k ničemu.“ „Měli bychom se tam podívat, neţ odjedeme,“ řekl mi Christian. „Mohlo by to bejt hustý. A jestli se spletli, tak tam ţádný nebezpečí nehrozí.“ „Ne,“ vyštěkla jsem. „Jedeme domů. Hned.“ Mason vypadal unaveně. „Jdeme znovu prohledat město. Ani ty nás nepřesvědčíš, abychom se vrátili, Rose.“ „To sice ne, ale školní stráţci vás přesvědčit můţou, kdyţ jim zavolám a povím, ţe jste tady.“ Klidně by se to dalo nazvat vydíráním nebo vymýšlením, nicméně účinek byl stejný. Všichni tři se na mě podívali, jako bych jim naráz uštědřila kopanec do břicha. „To bys fakt udělala?“ ujistil se Mason. „Takhle bys nás zradila?“ Promnula jsem si oči a zoufale uvaţovala, proč se tady snaţím fungovat jako hlas rozumu. Kde je ta holka, která utekla ze školy? Mason měl pravdu. Změnila jsem se. „To není o zradě. Chci vás jenom udrţet naţivu.“ „Myslíš, ţe jsme bezbranní?“ optala se Mia. „Myslíš, ţe se necháme hned zabít?“ „Ano,“ odpověděla jsem. „Nebo uţ jsi objevila způsob, jak vyuţít vodu jako zbraň?“ Zčervenala a nic na to neřekla. „Vzali jsme si stříbrný kůly,“ prohlásil Eddie. Fantastické. Museli je ukrást. Úpěnlivě jsem pohlédla na Masona. „Masone, prosím. Odvolej to. Pojďte se vrátit.“ 198
Dlouho se na mě díval. Nakonec povzdechl. „Dobře.“ Eddie i Mia na něj konsternované zírali. Mason se ale pasoval do role velitele, takţe bez něj se jim do toho moc nechtělo. Mia vypadala, ţe to nese nejhůř, a já se kvůli tomu trápila. Matku sotva stačila oplakat a hned se vrhla do téhle bláznivé msty, aby se nějak vyrovnala se svou ztrátou. Aţ se vrátíme zpátky, bude toho ještě víc, s čím se bude muset vyrovnat. Christianovo nadšení ze zdejších podzemních tunelů ale neutuchalo. Vzhledem k tomu, ţe tolik času trávil na půdě, nijak mě to nepřekvapovalo. „Koukal jsem na jízdní řád,“ pověděl mi. „Máme ještě čas, neţ pojede další autobus.“ „Nemůţeme napochodovat do doupěte Strigojů,“ namítla jsem a vydala se k východu. „Ţádní Strigojové tam nejsou,“ řekl Mason. „Váţně je to tam jen pro zaměstnance. Po ničem zvláštním ani památky. Fakt si myslím, ţe stráţci mají špatnej tip.“ „Rose,“ naléhal Christian. „Ať si aspoň uţijeme nějakou zábavu.“ Všichni se dívali na mě. Připadala jsem si jako nějaká máma, která odmítá koupit dítěti sladkost. „Tak dobře. Ale jenom tam nakouknem.“ Ti tři vedli mě a Christiana na opačnou stranu obchodního centra, kde jsme prošli dveřmi označenými nápisem JEN PRO ZAMĚSTNANCE. Vyhnuli jsme se několika poskokům a proklouzli dalšími dveřmi, za nimiţ bylo schodiště. Krátce jsem zaţila déjà vu, kdyţ jsem si vybavila schody na Adrianovu lázeňskou party. Aţ na to, ţe tyhle byly špinavější a odporně smrděly. Došli jsme aţ dolů. Nebyl to ani tak tunel, jako spíš úzká chodba, jejíţ stěny byly zapatlané zaschlou vrstvou špíny. Tu a tam podél stěn svítilo nepříjemné fosforeskující světlo. Chodba se pak větvila doleva a doprava. Všude se válely krabice s úklidovým náčiním a elektrickými součástkami. 199
„Vidíš?“ řekl Mason. „Nic neţ nuda.“ Ukázala jsem oběma směry. „Co je tam dál?“ „Nic,“ povzdechla Mia. „Ukáţeme vám to.“ Vydali jsme se doprava a tam to vypadalo stejně. Uţ jsem si začínala myslet, ţe to je váţně nuda, ale vtom jsem si všimla nějakého černého nápisu na zdi. Zastavila jsem se a podívala se na to. Byla to jen písmena. D B C O T D V L D Z S I U některých byly čárky a kříţky, ale většina se mi zdála úplně nesouvislá. Mia zaznamenala mou zvědavost. „To si tady nejspíš něco píšou zaměstnanci,“ pověděla. „Nebo to udělal nějakej gang.“ „Nejspíš,“ připustila jsem a dál jsem si to prohlíţela. Ostatní se nervózně ošívali a nechápali mou fascinaci zmatenými písmeny. Ani já to nechápala, ale jako by mi něco napovídalo, abych se tu ještě zdrţela. Vtom mi to došlo. B jako Badica, Z jako Zeklos, I jako Ivaškov… Jenom jsem zírala. Bylo tu první písmeno jména kaţdé královské rodiny. Byla tam tři jména od D, ale po pořádku mohl být ten seznam podle velikosti rodin. Začala jsem s těmi menšími – Dragomir, Badica, Conta – a pokračovala jsem aţ nahoru k početnému klanu Ivaškovů. Čárkám mezi 200
písmeny jsem nerozuměla, ale hned jsem si všimla, u kterých rodin je kříţek. Badicovi a Drozdovi. Odstoupila jsem od zdi. „Musíme odtud zmizet,“ prohlásila jsem. Vlastní hlas mě trochu vyděsil. „Hned.“ Ostatní se na mě dívali překvapeně. „Proč?“ vyptával se Eddie. „Co se děje?“ „Povím vám to pak. Teď ale musíme pryč.“ Mason ukázal směrem, kam jsme původně mířili. „Tahle chodba vede ještě o pár bloků dál. Vylezli bychom blíţ k autobusáku.“ Zadívala jsem se do temného neznáma. „Ne,“ uzavřela jsem to. „Vrátíme se, odkud jsme přišli.“ Všichni se na mě dívali, jako bych se zbláznila. Vraceli jsme se a nikdo se na nic nevyptával. Kdyţ jsme vyšli z nákupního centra ven, vydechla jsem úlevou, ţe slunce ještě svítí. Uţ ale pomalu klesalo za obzor a barvilo domy do odstínů oranţové a červené. To stačilo, abychom se v bezpečí a beze strachu před Strigoji dostali na nádraţí. Uţ jsem věděla, ţe ve Spokane jsou opravdu Strigojové. Dimitrij měl přesné informace. Netušila jsem, co přesně ten seznam znamená, ale určitě měl něco společného s nedávnými útoky. Musím to okamţitě nahlásit stráţcům. A ostatním rozhodně nebudu vykládat, co jsem objevila, teprve aţ budeme v bezpečí v rekreačním středisku. Masona by mohlo klidně napadnout se tam vrátit, kdyby věděl, co jsem odhalila. Většinu cesty k autobusu jsme mlčeli. Myslím, ţe moje nálada ovlivnila i ostatní. Dokonce i Christian vypadal, ţe mu došly sarkastické poznámky. Ve mně vířily pocity, které se pohybovaly od vzteku aţ po výčitky svědomí, kdyţ jsem tak pořád dokola přezkoumávala svou roli v tom všem. Eddie, který šel přede mnou, se náhle zastavil a já do něj málem vrazila. Rozhlíţel se. „Kde to jsme?“ Vytrhla jsem se ze zamyšlení a také se rozhlídla. Tyhle baráky mi nic neříkaly. „Zatraceně!“ vykřikla jsem. „Ztratili jsme se? Copak nikdo nekoukal, kudy jsme šli?“ 201
Ta otázka byla dost nefér, vzhledem k tomu, ţe jsem okolí sama nevěnovala pozornost, ale vztek mi zatemnil rozum. Mason mě chvilku pozoroval, načeţ ukázal: „Tudy.“ Otočili jsme se a vydali se úzkou uličkou mezi dvěma domy. Nezdálo se mi, ţe jdeme správně, ale lepší nápad jsem stejně neměla. Navíc jsem nechtěla zůstat stát na místě a dohadovat se. Nedošli jsme daleko, kdyţ jsem zaslechla zvuk motoru a skřípění pneumatik. Mia šla prostředkem silnice a moje ochranitelské instinkty se ozvaly dřív, neţ jsem si stihla uvědomit, co se děje. Popadla jsem ji a strhla stranou aţ ke zdi budovy. Kluci taky rychle uhnuli z cesty. Zpoza rohu se vynořila velká šedá dodávka s tónovanými skly. Mířila naším směrem. Tiskli jsme se zády ke zdi a čekali, aţ auto přejede. Jenţe nepřejelo. Se skřípěním prudce zabrzdilo přímo před námi a pak se otevřely dveře. Z dodávky se vyhrnuli tři hromotluci a moje instinkty se ozvaly znovu. Neměla jsem tušení, kdo jsou ani co chtějí, ale rozhodně nevypadali přátelsky. To mi stačilo. Jeden z nich vykročil k Christianovi, tak jsem ho praštila. Ten chlápek skoro ani nezavrávoral, ale asi ho překvapilo, ţe tu ránu vůbec pocítil. Patrně nepředpokládal, ţe někdo tak malý jako já by pro něj mohl představovat hrozbu. Christian ho rázem přestal zajímat a otočil se ke mně. Periferním viděním jsem zaregistrovala Masona a Eddieho, jak se rvou s dvěma zbývajícími. Mason dokonce vytáhl ukradený stříbrný kůl. Mia a Christian tam stáli jako přikovaní. Naši protivníci se spoléhali především na svou fyzickou sílu. O obranných ani útočných technikách, které jsme ovládali my, nic nevěděli. Navíc to byli lidi a my měli dhampýří sílu. Bohuţel jsme ale byli v nevýhodě, kdyţ nás přitlačili ke zdi a my neměli kam ustoupit. A co bylo důleţitější, měli jsme co ztratit. Třeba Miu.
202
A zdálo se, ţe týpek, který si měřil síly s Masonem, si to právě uvědomil. Ustoupil od Masona a popadl Miu. Sotva jsem stihla zaregistrovat záblesk kovu a uţ jí přitiskl na krk pistoli. Ustoupila jsem od svého protivníka a zařvala na Eddieho, aby přestal. Všichni jsme byli vycvičeni zareagovat na takový rozkaz okamţitě, takţe přestal útočit a tázavě na mě pohlédl. Kdyţ si všiml Mii, zbledl. Po ničem jsem netouţila víc, neţ těmhle chlapům – ať uţ to byl kdokoli – nakopat zadky, ale nemohla jsem riskovat, ţe by ten chlap ublíţil Mie. On si to taky uvědomoval. Ani se nenamáhal vyhroţovat. Byl to člověk, ale o nás toho věděl dost na to, aby mu došlo, ţe uděláme cokoli, abychom ochránili Moroje. Novicové se řídí zásadou, kterou do nás hustili uţ od dětství: Záleží jen na nich, na Morojích. Všichni se zarazili a dívali se střídavě na mě a na něj. Zjevně jsme tu byli vůdci. „Co chcete?“ zařvala jsem na něj. Ten člověk jen přitiskl pistoli Mie ke krku ještě víc a ona popotáhla. Sice poslední dobou pořád mluvila o bojování, ale byla menší neţ já a nebyla tak silná. Taky byla vyděšená natolik, ţe se nedokázala ani pohnout. Chlap kývl hlavou k otevřeným dveřím dodávky. „Chci, abyste vlezli dovnitř. A o nic se nepokoušejte. Jednou něco zkusíte, a ta holka zhebne.“ Pohlédla jsem na Miu, na dodávku, na ostatní kamarády a pak zase na toho chlápka. Sakra.
203
DEVATENÁCT NESNÁŠÍM,
A NERADA SE VZDÁVÁM bez boje. To, co se odehrálo venku v uličce, nebyl opravdový boj. Kdyby byl – kdyby mě porazili a já je musela poslechnout –, tak prosím. To bych moţná dokázala akceptovat. Moţná. Ale nikdo mě neporazil. Ani jsem si pořádně neušpinila ruce. Tiše jsem nastoupila. Jakmile jsme všichni seděli na podlaze dodávky, spoutali nám ruce za zády umělohmotnými pásky, které do sebe zapadly a drţely stejně pevně jako kovová pouta. Potom jsme mlčky vyjeli. Naši únosci mezi sebou občas prohodili pár slov, ale mluvili tak tiše, ţe jsme jim stejně nerozuměli. Christian a Mia u nich byli nejblíţ, takţe jim mohli rozumět, ale zase nemohli komunikovat s námi ostatními. Mia vypadala stejně vyděšeně jako na ulici. Christianův strach rychle ustupoval hněvu, ale ani on se neodváţil něco udělat, kdyţ u něj byli tak blízko. Byla jsem vděčná, ţe se Christian umí tak dobře ovládat. Nepochybovala jsem, ţe kdyby se o něco pokusil, ti chlapi by ho rozmáčkli jako mouchu. Ani já, ani zbývající novicové jsme nebyli zrovna v pozici, kdy bychom je mohli zastavit. To mě přivádělo k šílenství. Můj instinkt chránit Moroje byl ve mně tak hluboce zakořeněn, ţe jsem se ani nestihla bát o sebe. Soustředila jsem se jen na Miu a Christiana. Musela jsem je dostat z tohohle blázince. A jak to vlastně začalo? Kdo jsou ti chlapi? To byla záhada. Byli to lidi, ale já ani na vteřinu nevěřila, ţe by se náhodně rozhodli unést skupinku dhampýrů a Morojů. Stali jsme se jejich terčem z nějakého důvodu. Naši únosci nám nezavázali oči ani se nesnaţili kličkovat, abychom nevěděli, kudy jedeme. To jsem nepovaţovala za KDYŢ
JSEM
BEZMOCNÁ.
204
zrovna dobré znamení. Mysleli, ţe tohle město neznáme tak dobře, abychom je pak dokázali vystopovat? Anebo jim na tom nezáleţelo, protoţe věděli, ţe ať uţ nás vezou kamkoli, stejně se odtamtud nikdy nedostaneme? Zaregistrovala jsem jen, ţe jedeme z centra do okrajové části města. Spokane bylo stejně nudné, jak jsem si ho pamatovala. Na kopcích leţel čerstvý bílý sníh, ulice lemovaly blátivé šedé louţe a trávníky pokrývala špinavá sněhová břečka. Taky tu bylo o dost méně jehličnanů, neţ na kolik jsem byla zvyklá. Ve srovnání s nimi neudrţované opadané listnaté stromy vypadaly jako kostry. Jen tomu všemu dodávaly atmosféru blíţící se zkázy. Asi po necelé hodině jízdy dodávka odbočila k úplně obyčejnému velkému domu. Kolem stály další identické domy, jak uţ to tak na krajích měst bývá, a to mi dodávalo naději. Moţná bychom se mohli dočkat pomoci od sousedů. Zajeli jsme do garáţe, a jakmile se za námi zavřela vrata, muţi nás nahnali do domu. Uvnitř to vypadalo mnohem zajímavěji. Byla tam staroţitná pohovka a křesla s nohami ve tvaru šelmích tlap. Ohromné mořské akvárium. Nad krbem zkříţené meče. Jeden z těch pitomých moderních obrazů, kde je na plátně porůznu rozmístěno jen několik čar. Nejradši bych si pořádně prohlídla ty meče, ale tohle patro naším cílem nebylo. Vedli nás úzkým schodištěm dolů do sklepa, který byl stejně velký jako celé patro nad ním, aţ na to, ţe byl rozdělen do několika chodeb a místnůstek se zavřenými dveřmi. Bylo to jako bludiště pro krysy. Únosci nás vedli skrz bez sebemenšího zaváhání. Strčili nás do malé místnosti s betonovou podlahou a neomítnutými stěnami. Nábytek sestával z několika velice nepohodlně vypadajících ţidlí s příčkovými opěradly – opěradly, ke kterým nás bez námahy připoutali. Chlapi nás usadili tak, ţe Mia a Christian seděli na jedné straně místnosti, zatímco my dhampýři na druhé. Vůdce únosců pozorně sledoval, jak jeden z jeho muţů svazuje Eddiemu ruce novými umělohmotnými pouty. 205
„Hlavně tyhle musíš pořádně hlídat,“ řekl a kývl hlavou směrem k nám. „Bojujou.“ Nejdřív se podíval na Eddieho, pak na Masona a nakonec na mě. Poměrně dlouho jsme si vzájemně koukali do očí a já se mračila. „Tuhle sledujte především.“ Kdyţ uznal, ţe jsme dostatečně znehybněni, vyštěkl pár rozkazů a hlasitě za sebou práskl dveřmi. Slyšeli jsme jeho těţké kroky, ještě kdyţ došel nahoru. O chvilku později uţ zavládlo ticho. Seděli jsme tam a koukali na sebe. Po několika minutách se Mia rozbrečela a promluvila. „Co budete…“ „Drţ hubu,“ zavrčel jeden z těch chlapů. Varovně k ní vykročil. Zbledla a přikrčila se, ale pořád se tvářila, jako by se chystala svůj dotaz dopovědět. Setkala jsem se s jejím pohledem a zavrtěla hlavou. Zůstala zticha s rozšířenýma očima a rozechvělými rty. Není nic horšího neţ čekat a nevědět, co s vámi bude. Vlastní představivost dokáţe být mnohem krutější neţ nějaký zločinec. Jelikoţ ti, co nás hlídali, s námi nemluvili, představovala jsem si nejrůznější hrůzné scénáře. Věděli jsme, ţe jsou ozbrojeni. Přistihla jsem se při úvaze, jaké to asi je, koupit kulku. Pravděpodobně to bolí. A kam by stříleli? Do hlavy, nebo do srdce? Rychlá smrt. Nebo někam jinam? Třeba do břicha? To by bylo pomalé a bolestivé. Zachvěla jsem se při pomyšlení, ţe bych vykrvácela. Ta myšlenka mi připomněla masakr u Badicových. Nebo nás moţná podříznou. Takoví chlapi určitě mají kromě bouchaček i noţe. Samozřejmě jsem taky uvaţovala, proč nás vůbec nechávají naţivu. Zjevně od nás něco chtěli, ale co? Po ţádných informacích se nepídili. A byli to lidi. Co by od nás mohli chtít lidi? Od lidí jsme se obávali toho, ţe buď narazíme na šílené vrahy, nebo na takové, co na nás budou chtít provádět experimenty. Tihle ale nevypadali ani na jedno.
206
Tak co tedy chtějí? Proč jsme tady? Pořád dokola jsem si představovala nejrůznější příšerné a kruté konce. Z toho, jak se tvářili ostatní, jsem usoudila, ţe i jim se v hlavách odehrávají představy rozličných mučení. V místnosti se vznášel pach potu a strachu. Ztratila jsem pojem o čase a ze zamyšlení mě vytrhly aţ kroky, které se ozvaly na schodech. Do chodby vešel velitel únosců. Jeho muţi se okamţitě narovnali a napětí by se dalo krájet. Boţe. Došlo mi, ţe tohle je ono. Chvíle, na kterou jsme tak napjatě čekali, uţ nastala. „Ano, pane,“ slyšela jsem jejich vůdce. „Jsou tady, jak jste chtěl.“ Konečně. Ten, kdo stojí za naším únosem. Pocítila jsem nával paniky. Musím uniknout. „Pusťte nás!“ zaječela jsem a zacloumala svýma spoutanýma rukama. „Koukej nás pustit, ty jeden hajzle!“ Vtom jsem zmlkla. Jako by ze mě něco zmizelo. V krku mi vyschlo. Srdce se mi málem zastavilo. Ten chlap se vrátil s muţem a ţenou, které jsem neznala. Kaţdopádně jsem ale poznala, ţe jsou… … Strigojové. Opravdoví, ţiví – no, svým způsobem ţiví – Strigojové. Všechno mi v hlavě sepnulo dohromady. Nejenţe zprávy o Spokane byly pravdivé, ale stali jsme se svědky toho, ţe Strigojové skutečně spolupracují s lidmi. Tohle všechno mění. Ani za denního světla uţ není bezpečno. Nikdo z nás uţ není v bezpečí. A co bylo nejhorší – došlo mi, ţe tohle musejí být ti Strigojové, kteří s lidskou pomocí napadli dvě morojské rodiny. Znovu mi na mysli vytanuly ty hrozivé vzpomínky: všude krev a mrtvoly. Do krku mi stoupla ţluč a já se pokusila nasměrovat svoje úvahy od minulosti směrem k přítomnosti. Ne ţe by tahle situace vypadala nadějněji. Morojové mají bledou pleť, snadno zčervenají a taky se snadno spálí. Ale tihle vampýři… měli pleť bílou jako křída, ţe to skoro vypadalo, jako by si špatně nanesli make-up.
207
Kolem zornic měli červený krouţek, coţ napovídalo, co je to za stvůry. Ta ţenská mi připomínala Natálii – moji ubohou kamarádku, kterou její otec přesvědčil, aby se stala Strigojkou. Po chvilce mi došlo, proč mi připadá podobná Natálii, přestoţe tam ţádná skutečná podobnost nebyla. Tahle ţena byla malá, pravděpodobně byla člověkem, neţ se stala Strigojkou – a měla hnědé vlasy, které se jí moc neleskly. Věděla jsem to. Tahle Strigojka byla čerstvá, stejně jako byla tenkrát Natálie. Nebylo to tak do očí bijící, dokud jsem ji nezačala srovnávat s jejím druhem. V jejím obličeji byla pořád trocha ţivota. Ale tvář toho muţe…, to byla tvář smrti. Úplně postrádal jakoukoli vřelost nebo stopu po nějakých pocitech. Tvářil se chladně a vypočítavě, v očích mu jiskřilo zlé pobavení. Byl vysoký asi jako Dimitrij a štíhlý, coţ naznačovalo, ţe býval Morojem, neţ se proměnil. Obličej mu lemovaly černé vlasy po ramena, které kontrastovaly s jeho šarlatovou košilí. Oči měl tak tmavé, ţe bez toho červeného krouţku by vůbec nebylo jasné, kde mu končí zornice a začíná duhovka. Jeden z našich hlídačů do mě tvrdě strčil, ačkoli jsem byla zticha. Střelil pohledem po Strigojovi. „Chcete, abych jí dal roubík?“ Náhle jsem si uvědomila, ţe se na ţidli krčím a podvědomě se snaţím být od něj co nejdál. On si toho také všiml a usmál se, aniţ by odhalil zuby. „Ne,“ odpověděl. Hlas mě hedvábný a hluboký. „Rád bych si vyslechl, co nám poví.“ Povytáhl na mě obočí. „Prosím. Do toho.“ Polkla jsem. „Ne? Nemáš co říct? Dobře. Kdyby tě něco napadlo, beze všeho se ozvi.“ „Izajáši,“ vykřikla ta ţena. „Proč je tady drţíš? Proč jsi prostě nekontaktoval ostatní?“ 208
„Eleno, Eleno,“ povzdechl Izajáš. „Buď hodná. Nenechám si ujít moţnost pobavit se s dvěma Moroji a…“ Zezadu přistoupil k mé ţidli a zvedl mi vlasy. Otřásla jsem se. Pak si prohlíţel i Masonův a Eddieho krk. „… a s třemi nekrvavými dhampýry.“ Pronesl ta slova skoro aţ šťastně. Uvědomila jsem si, ţe se nám díval na krky proto, ţe hledal tetování stráţců. Pak Izajáš přešel k Mie a Christianovi a s jednou rukou v bok si je pozorně prohlíţel. Mia se mu podívala do očí jen krátce a pak uhnula pohledem. Christian se evidentně hrozně bál, ale přesto Strigojův pohled opětoval. Byla jsem na něj hrdá. „Eleno, podívej na ty oči.“ Elena došla k němu a stoupla si vedle něj. „Světle modré. Jako led. Jako akvamarín. Tohle se v jiných neţ královských rodech příliš často nevyskytuje. Badicovi. Ozerovi. Občas Zeklosovi.“ „Ozera,“ prohlásil Christian a bylo vidět, ţe se moc snaţí, aby do jeho hlasu neprosákl strach. Izajáš naklonil hlavu na stranu. „Opravdu? Nejsi přece…“ Sklonil se blíţ k Christianovi. „Ale věk odpovídá… a ty vlasy…“ Usmál se. „Syn Lucase a Moiry?“ Christian nic neřekl, ale z jeho výrazu bylo patrné, ţe to potvrdil. „Znal jsem tvoje rodiče. Byli to vynikající lidé. Nepřekonatelní. Jejich ztráta je ohromná škoda, ale… odváţil bych se říct, ţe si to zavinili sami. Já jim říkal, aby se pro tebe nevraceli. Bylo by plýtváním probudit tě tak malého. Oni ale tvrdili, ţe si tě jen vezmou k sobě a probudí tě, aţ budeš starší. Varoval jsem je, ţe to bude katastrofa, jenţe…“ Elegantně pokrčil rameny. Termínem „probuzení“ označovali Strigojové mezi sebou proměnu. Znělo to jako nějaký náboţenský proţitek. „Neposlechli a potkal je strašlivý osud.“ Christianovi v očích blýskla temná a hluboká nenávist. Izajáš se znovu usmál.
209
„Je dojemné, ţes ke mně po tak dlouhé době našel cestu. Moţná, ţe nakonec přece jen dokáţu jejich sen zrealizovat.“ „Izajáši,“ vloţila se do toho Elena. Kaţdé její slovo znělo jako kňourání. „Zavolej ostatní…“ „Přestaň mi rozkazovat!“ Izajáš ji popadl za rameno a odstrčil ji. Přeletěla celou místnost a málem proletěla zdí. Na poslední chvíli stačila vymrštit ruku a náraz trochu zpomalit. Strigojové mají lepší reflexy neţ dhampýři, a dokonce i neţ Morojové. Tenhle náraz ji zastihl nepřipravenou. Odstrčil ji jen lehce, ale stejně to byla rána jako od menšího auta. Tohle jen potvrdilo mou domněnku, ţe Izajáš patří do jiné kategorie. Byl mnohem silnější neţ ona. Byla pro něj jako moucha, kterou můţe kdykoli rozplácnout. Síla Strigojů narůstá s jejich věkem – a samozřejmě se spotřebou morojské a méně účinné dhampýrské krve. Tenhle chlap nebyl jen starý, on byl prastarý. A za léta svého ţivota vypil spoustu krve. Elena zkřivila obličej hrůzou. Chápala jsem její strach. Strigojové se často stavěli proti sobě. Klidně by jí mohl utrhnout hlavu, kdyby chtěl. Nahrbila se a uhnula jeho pohledu. „O-omlouvám se, Izajáši.“ Izajáš si urovnal košili, která vůbec nebyla pomačkaná. Stejně jako předtím promluvil chladným hlasem. „Zjevně k tomu máš co říct, Eleno, a já uvítám, kdyţ se vyjádříš civilizovaně. Tak co myslíš, ţe bychom měli udělat s těmi štěňaty?“ „Měl bys – totiţ myslím, ţe bychom je měli hned zabít. Hlavně ty Moroje.“ Evidentně se snaţila nekňourat a nerozčilovat ho. „Nebo… chceš uspořádat další večeři? To je ale naprostá marnotratnost. Museli bychom se podělit a ty víš, jak jsou ostatní nevděční. To jsou vţdycky.“ „Nechci z nich udělat večeři,“ prohlásil blahosklonně. Večeři? „Ale ani je nezabiju. Ty jsi ještě mladá, Eleno. Myslíš jen na okamţité uspokojení. Aţ budeš tak stará jako já, nebudeš tak… netrpělivá.“ 210
Kdyţ se nedíval, obrátila oči v sloup. Otočil se a přejel pohledem mě, Masona a Eddieho. „Ale obávám se, ţe vy tři zemřete. Tomu se nevyhnete. Rád bych řekl, ţe je mi to líto, ale není. Tak uţ to na světě chodí. Nicméně máte na vybranou, jakou smrtí zemřete, a to závisí na vašem chování.“ Spočinul pohledem na mně. Opravdu jsem nechápala, proč zrovna mě povaţují za největšího potíţistu. No, moţná ţe opravdu jsem. „Někteří z vás zemřou bolestivější smrtí neţ ostatní.“ Na Masona a Eddieho jsem se nemusela ani podívat, aby mi bylo jasné, ţe mají stejný strach jako já. Eddie dokonce pofňukával. Izajáš se okamţitě otočil na podpatku jako voják a zadíval se na Miu a Christiana. „Vy dva máte štěstí. Zemře jen jeden z vás. Ten druhý bude ţít ve slavné nesmrtelnosti. Dokonce budu tak hodný, ţe ho vezmu pod svá ochranitelská křídla, neţ bude o něco starší. Takový jsem dobrodinec.“ Nemohla jsem si pomoct a vyprskla jsem smíchy. Izajáš se otočil a zpraţil mě pohledem. Zmlkla jsem a čekala, ţe mě hodí přes celou místnost jako Elenu. Ale neudělal nic, neţ ţe na mě zíral. To stačilo. Srdce mi divoce bušilo a v očích mě pálily slzy. Styděla jsem se za svůj strach. Chtěla jsem být jako Dimitrij. Moţná dokonce jako moje matka. Po dlouhé napjaté chvíli se Izajáš obrátil zase k Morojům. „Jak uţ jsem řekl, jeden z vás bude probuzen a bude ţít navěky. Ale já vás neprobudím. Musíte se k tomu rozhodnout dobrovolně a udělat to sami.“ „Ani náhodou,“ prohlásil Christian. Do těch slov dal tolik sarkasmu a odporu, kolik jen dokázal. Přesto ale bylo všem jasné, ţe je strachy bez sebe. „Ach, jak miluju ducha Ozerů,“ poznamenal pobaveně Izajáš. Podíval se na Miu a jeho rudě orámované oči se zaleskly. Strachy ucukla. „Ale nedovol mu, aby tě zastínil, má drahá. 211
I v obyčejné krvi je síla. Rozhodl jsem se následovně.“ Ukázal na nás dhampýry. Jeho pohled úplně mrazil a měla jsem dojem, ţe jsem z něj ucítila závan rozkladu. „Pokud chceš ţít, jediné, co musíš udělat, je zabít jednoho z těch tří.“ Otočil se zase k Morojům. „To je vše. Není to vůbec hrozné. Stačí jen říct jednomu z těchto dţentlmenů, ţe to chceš udělat, a oni tě pustí. Pak se ze své oběti napiješ a budeš probuzena jako jedna z nás. Kdo z vás dvou se k tomu odhodlá první, bude volný. Ten druhý poslouţí mně a Eleně za večeři.“ V místnosti zavládlo ticho. „Ne,“ řekl Christian. „V ţádným případě nezabiju nikoho ze svých kamarádů. Je mi jedno, co uděláš. Klidně umřu první.“ Izajáš ledabyle mávl rukou. „Je snadné být statečný, kdyţ nemáš hlad. Zkus být pár dní bez potravy… a uvidíš, ţe ti tři ti začnou připadat velice chutní. A to vskutku jsou. Dhampýři jsou delikatesa. Někteří je dokonce mají radši neţ Moroje, a ačkoli já tento názor nesdílím, rozmanitost chutí určitě ocením.“ Christian se zamračil. „Nevěříš mi?“ ušklíbl se Izajáš. „Pak mi dovol, abych ti to dokázal.“ Přešel zase k nám. Došlo mi, co se chystá udělat, a promluvila jsem, aniţ bych si to pořádně promyslela. „Pouţij mě,“ vyhrkla jsem. „Napij se ze mě.“ Izajášův samolibý výraz na okamţik znejistěl. Obočí mu vyjelo nahoru. „Nabízíš se dobrovolně?“ „Uţ jsem to dělala. Nechala jsem Moroje, aby ze mě pili. Nevadí mi to. Líbí se mi to. Nech ostatní na pokoji.“ „Rose!“ vykřikl Mason. Nebrala jsem ho na vědomí a jenom úpěnlivě hleděla na Izajáše. Nechtěla jsem, aby ze mě pil. Uţ z toho pomyšlení se mi dělalo špatně. Ale uţ jsem s tím měla zkušenosti, tak bych byla radši, kdyby pil ze mě a ušetřil Masona a Eddieho.
212
Kdyţ si mě měřil, z jeho výrazu jsem nedokázala nic vyčíst. Asi na vteřinu jsem myslela, ţe to udělá, ale nakonec zavrtěl hlavou. „Ne. Tebe ne. Tebe ještě ne.“ Kousek popošel a zastavil se před Eddiem. Škubla jsem svýma spoutanýma rukama tak silně, aţ se mi pouta bolestivě zaryla do kůţe. Nepovolila. „Ne! Nech ho!“ „Ticho,“ štěkl Izajáš, aniţ by se na mě podíval. Jednu ruku poloţil Eddiemu na tvář. Ten se celý třásl a bledl. Myslela jsem, ţe snad omdlí hrůzou. „Můţu to udělat lehce, nebo bolestivě. Vše závisí na tvém mlčení.“ Chtěla jsem křičet, vynadat Izajášovi do různých jmen a vyhroţovat mu. Jenţe jsem nemohla. Očima jsem těkala po místnosti v naději, ţe snad objevím nějaký východ, ale uţ jsem to tu prohlíţela poněkolikáté. Nic tu nebylo. Jen holé bílé zdi. Ţádná okna. U jediných dveří stál hlídač. Byla jsem stejně bezmocná jako ve chvíli, kdy nás zatáhli do dodávky. Bylo mi do breku, spíš ale z beznaděje neţ ze strachu. Co bych to byla za stráţkyni, kdybych nedokázala ochránit svoje kamarády? Ale navenek jsem se chovala klidně. Izajáš se zatvářil spokojeně. Fosforeskující osvětlení dodávalo jeho pleti nezdravý šedý nádech a zdůrazňovalo jeho černé kruhy pod očima. Chtěla jsem ho praštit. „Dobře,“ usmál se na Eddieho a přidrţel jeho obličej u svého tak, ţe se vzájemně dívali do očí. „Nebudeš se bránit, ţe ne?“ Jak uţ jsem říkala, Lissa byla dobrá v nátlaku. Ale tohle by nedokázala. Během vteřiny se Eddie začal usmívat. „Ne. Nebudu se bránit.“ „Dobře,“ zopakoval Izajáš. „Dobrovolně mi nastavíš krk, ţe ano?“ „Samozřejmě,“ odvětil Eddie a naklonil hlavu na stranu. Izajáš k němu sklonil rty a já se odvrátila. Radši jsem se zadívala na zem, tohle jsem vidět nechtěla. Slyšela jsem
213
Eddieho vydat tiché šťastné zasténání. Pití samo o sobě bylo relativně tiché – ţádné srkání ani chlemtání. „Tak.“ Kdyţ Izajáš znovu promluvil, podívala jsem se na něj. Ze rtů mu skapávala krev, tak si je olízl. Ránu na Eddieho krku jsem neviděla, ale předpokládala jsem, ţe bude hrozná a krvavá. Mia a Christian to pozorovali s očima vykulenýma strachem a fascinací. Eddieho zrak byl zastřený, šťastný a zdrogovaný od endorfinů i od nátlaku. Izajáš se narovnal a usmál se na Moroje, při čemţ si olizoval ze rtů poslední zbytky krve. „Vidíte?“ pověděl jim a vykročil ke dveřím. „Je to takhle jednoduché.“
214
DVACET POTŘEBOVALI JSME NĚJAKÝ PLÁN NA ÚTĚK A POTŘEBOVALI
jsme ho rychle. Jenţe mě napadaly jedině věci, které jsme nemohli ovlivnit. Jako třeba, kdyby nás tu nechali samotné – mohli bychom se nějak odplíţit. Nebo kdyby nás hlídal nějaký blbec, kterého bychom snadno obalamutili a utekli mu. Nebo kdyby nás aspoň špatně svázali a my se mohli osvobodit. Jenţe nic z toho se nestalo. Ani po skoro čtyřiadvaceti hodinách se naše situace nezměnila. Pořád jsme byli vězni, pořád spoutaní. Naši věznitelé byli stále ve střehu, skoro jako skupinka stráţců. Skoro. Nejblíţ jsme se dostali ke svobodě cestou na záchod. I u toho nás přísně hlídali, coţ bylo ukrutně poniţující. Nedali nám ţádné jídlo ani vodu. Bylo to sice drsné, ale dhampýři jakoţto směska člověka a vampýra něco vydrţí. Dokázala jsem to nepohodlí přetrpět, i kdyţ jsem se celkem rychle dopracovala do stavu, kdy bych vraţdila pro cheeseburger a pořádně mastné hranolky. Mia a Christian… to měli o něco těţší. Morojové dokáţou přeţít týdny bez jídla a vody, pokud ovšem dostávají krev. Bez krve vydrţí jen pár dní a pak zeslábnou a začne jim být zle. Takhle to bylo i s Lissou, kdyţ jsme ţily mimo Akademii a já jí nemohla dávat krev kaţdý den. Kdyţ vezmete Morojům jídlo, krev a vodu, moc toho nevydrţí. Já měla prostě jenom hlad, ale Mia a Christian hlady přímo umírali. V obličejích uţ byli vyzáblí a oči se jim leskly jako při horečce. Izajáš to svými občasnými návštěvami jen zhoršoval. Pokaţdé přišel dolů a tím svým znervózňujícím způsobem se s námi bavil. Neţ potom odešel, zase se napil z Eddieho. Při třetí návštěvě jsem 215
zaregistrovala, ţe Mia a Christian u toho prakticky slintají. Eddie byl vyhladovělý a dost mimo z těch endorfinů, takţe si nejspíš ani neuvědomoval, kde jsme. V těch podmínkách jsem nedokázala normálně usnout, ale druhý den mi čas od času začala padat hlava. Jednou se mi dokonce něco zdálo, coţ mě překvapilo; bylo mi divné, ţe jsem v těch otřesných podmínkách tak hluboce usnula. V tom snu – a dobře jsem si uvědomovala, ţe je to sen – jsem stála na pláţi. Chvilku mi trvalo, neţ jsem tu pláţ poznala. Nacházela se na pobřeţí v Oregonu – byla písčitá a vyhřátá, do dáli se táhl Tichý oceán. Kdyţ jsme s Lissou ţily v Portlandu, jednou jsme se tam vypravily. Byl nádherný den, ale Lisse dělalo problémy pobývat na tak ostrém slunečním světle. Tím pádem náš pobyt na pláţi netrval dlouho. Mrzelo mě to a přála jsem si, abych tam mohla zůstat déle a pořádně si to tam uţít. Teď jsem měla světla a tepla, kolik jsem jen chtěla. „Malá dhampýrko,“ ozvalo se za mnou. „Uţ je čas.“ S údivem jsem se otočila a uviděla Adriana Ivaškova. Byl oblečen v odstínech khaki, měl na sobě plandavou košili – to byl pro něj dost neobvyklý styl – a neměl boty. Vítr mu cuchal hnědé vlasy. Ruce měl zabořené v kapsách, kdyţ si mě prohlíţel se svým typickým úšklebkem. „Pořád máš svou ochranu,“ dodal. Zamračila jsem se a pomyslela si, ţe mi tak zírá na prsa. Pak jsem si ale uvědomila, ţe se mi dívá na břicho. Měla jsem na sobě dţíny a vršek od plavek a z pupíku mi opět visel přívěsek s okem. Čotky jsem měla kolem zápěstí. „A ty jsi zase na slunci,“ řekla jsem. „Takţe to je nejspíš tvůj sen.“ „Je to náš sen.“ Zavrtěla jsem prsty u nohou v písku. „Jak můţou mít dva lidi společný sen?“ „Lidi mají společné sny neustále, Rose.“
216
Vzhlédla jsem k němu a zamračila se. „Musím vědět, cos myslel tím, kdyţ jsi mi řekl, ţe mám kolem sebe temnotu. Co to znamená?“ „Upřímně, nevím. Kaţdý má kolem sebe světlo, aţ na tebe. Ty máš stíny. Vzala sis je od Lissy.“ Byla jsem čím dál zmatenější. „Nechápu.“ „Teď ti to nemůţu vysvětlit,“ pověděl mi. „Proto tady nejsem.“ „Ty jsi tady z nějakýho důvodu?“ dotázala jsem se a pohledem bloudila v modrošedých vodách. Bylo to hypnotizující. „Ty tady nejsi… jenom tak?“ Přistoupil ke mně, chytil mě za ruku a přiměl mě podívat se na něj. Uţ se netvářil pobaveně. Byl smrtelně váţný. „Kde jsi?“ „Tady,“ odpověděla jsem zmateně. „Stejně jako ty.“ Adrian zavrtěl hlavou. „Ne, na to se neptám. Ve skutečném světě. Kde jsi?“ Skutečný svět? Pláţ kolem nás pojednou vypadala rozmazaně, jako nějaký zrychlený film. Po chvilce se všechno zase uklidnilo. Potrápila jsem svůj mozek. Skutečný svět. Přicházely ke mně jednotlivé obrazy. Ţidle. Stráţe. Pouta. „Ve sklepě…“ vypravila jsem ze sebe pomalu. Krásu toho okamţiku najednou narušilo to, ţe jsem si na všechno jasně vzpomněla. „Pane Boţe, Adriane. Musíš pomoct Mie a Christianovi. Já nemůţu…“ Adrian mi stiskl ruku víc. „Kde?“ To slovo se ozvalo znovu a tentokrát uţ neznělo tak soustředěně. Zanadával. „Rose, kde jsi?“ Svět se začal rozmělňovat. I Adrian se začal rozmělňovat. „Ve sklepě. V domě. Ve…“ Byl pryč. Probudila jsem se. Zvuk otevírajících se dveří mě okamţitě vrátil zpátky do reality. Dovnitř vplul Izajáš s Elenou v závěsu. Musela jsem se ovládat, abych se při pohledu na ni nezašklebila. On byl arogantní a zlý, ale musel takový být, protoţe byl vůdce. Měl 217
sílu a moc a byl krutý. Ale Elena? Ta byla sluţka. Vyhroţovala nám a trousila sarkastické poznámky, ale nebyla ničím víc neţ jeho poskokem. „Dobrý den, děti,“ pozdravil. „Jak se dneska máte?“ Odpovědí mu byly jen naše neústupné výrazy. S rukama za zády přešel k Mie a Christianovi. „Ţádné změny od mé poslední návštěvy? Dáváte si pořádně načas a Elenu uţ to rozčiluje. Je velice hladová, jak vidíte, ale asi ne tak hladová jako vy dva.“ Christian přimhouřil oči. „Táhni do hajzlu,“ procedil skrz zuby. Elena zavrčela a vymrštila se vpřed. „Neopovaţuj se…“ Izajáš jen mávl rukou. „Nech ho. Znamená to pouze, ţe si počkáme o chvíli déle. Ale musím uznat, ţe to čekání je velmi zábavné.“ Elena ostře pohlédla na Christiana. „Upřímně,“ pronesl Izajáš, který jej také sledoval. „Nemůţu se rozhodnout, co by se mi líbilo víc: zabít vás, nebo vás přidat k nám. Obě moţnosti skýtají pobavení svého druhu.“ „Neunavuje tě uţ to tvoje věčný ţvanění?“ zeptal se Christian. Izajáš se nad tím zamyslel. „Ne. Ani ne. A tohle mě taky neunavuje.“ Otočil se a došel k Eddiemu. Chudák Eddie uţ ani nedokázal sedět rovně po té několikanásobné ztrátě krve. A co bylo horší, Izajáš uţ ani nemusel pouţívat nátlak. Eddieho obličej se rozzářil v připitomělém úsměvu, jak se nemohl dočkat dalšího kousnutí. Byl zfetovaný jako dárce. Vřel ve mně vztek a odpor. „Sakra!“ zařvala jsem. „Nech ho!“ Izajáš se po mně ohlédl. „Buď ticho, děvče. Nepřipadáš mi ani zdaleka tak zábavná jako tady pan Ozera.“ „Jo?“ zavrčela jsem. „Kdyţ ti tak lezu na nervy, tak pouţij mě, aby sis přišel na svý. Kousni radši mě. Ukaţ mi, kam patřím, a taky mi předveď, jakej jsi tvrďák.“ 218
„Ne!“ vykřikl Mason. „Pouţij mě.“ Izajáš obrátil oči v sloup. „Dobrý Boţe. Jaká šlechetná kořist. Jste jako tři mušketýři, ţe ano?“ Poodešel od Eddieho a jedním prstem zdvihl Masonovi hlavu. „Ale ty,“ řekl Izajáš, „tys to nemyslel váţně. Ty ses nabídl jen kvůli ní.“ Pustil Masona a stoupl si přede mě. Shlíţel na mě těma svýma černočernýma očima. „A ty… Zprvu jsem ti taky moc nevěřil, ale teď?“ Klekl si, takţe se ocitl v mojí úrovni. Odmítala jsem uhnout pohledem, přestoţe jsem si uvědomovala, ţe mi hrozí nátlak. „Řekl bych, ţe to myslíš opravdu váţně. A nejsou za tím jen ušlechtilé úmysly. Ty to zkrátka chceš. Váţně uţ z tebe dřív pili.“ Jeho hlas byl magický. Hypnotický. Nepouţíval přímo nátlak, ale rozhodně ho obklopovalo jakési nepřirozené charizma. Jako Lissu a Adriana. Visela jsem mu na rtech. „Nejspíš mnohokrát,“ dodal. Naklonil se ke mně, aţ jsem na krku ucítila jeho horký dech. Jakoby z dálky jsem slyšela Masona něco křičet, ale jediné, co jsem si uvědomovala, bylo, jak se Izajášovy zuby blíţí k mé kůţi. Během posledních pár měsíců jsem byla kousnutá jen jednou, kdyţ to Lissa nutně potřebovala. Předtím mě kousala minimálně dvakrát týdně po dva roky. Aţ nedávno mi začalo docházet, jak moc závislá jsem na tom byla. Na světě neexistuje nic – nic –, co by se podobalo kousnutí Moroje. Je to, jako kdyţ vás zaplaví neskonalé blaho. Strigojí kousnutí je samozřejmě ještě mocnější… Polkla jsem. Náhle jsem si začala uvědomovat svůj těţký dech a rychle tlukoucí srdce. Izajáš se zasmál hlubokým smíchem. „Ano. Jsi na nejlepší cestě stát se krvavou děvkou. To máš ale smůlu, protoţe já ti nedám to, co chceš.“ Vycouval a já se na ţidli předklonila. Bez dalšího zdrţování přistoupil k Eddiemu a pil. Nemohla jsem se na to dívat, ale tentokrát kvůli své závisti, a ne kvůli znechucení. Hořela ve mně touha. Prahla jsem po tom kousnutí, touţila jsem po něm kaţdou částečkou svého těla. 219
Kdyţ Izajáš skončil, vydal se ke dveřím, ale pak se zastavil. Promluvil k Mie a Christianovi. „Nemeškejte,“ varoval je. „Zvaţte svou moţnost zachránit se.“ Pohodil hlavou směrem ke mně. „Tady dokonce máte oběť, která se hlásí dobrovolně.“ Odešel. Christian se mi přes celou místnost zadíval do očí. V obličeji vypadal ještě vyzábleji neţ před několika hodinami. V jeho očích se zračil hlad. Uvědomovala jsem si, ţe touţím po tom jeho hlad nasytit. Boţe. Byli jsme v pasti. Christian si to patrně uvědomil také. Zvlnil rty do hořkého úsměvu. „Nikdy jsi nevypadala tak dobře, Rose,“ řekl, neţ ho hlídač okřikl, aby byl zticha. Během dne jsem si párkrát zdřímla, ale Adrian uţ se do mých snů nevrátil. Zatímco jsem balancovala na hraně vědomí, přihodila se mi dobře známá věc: vklouzla jsem Lisse do hlavy. Po těch dvou příšerných dnech mi v její mysli bylo, jako bych se vrátila domů. Nacházela se v jednom ze sálů na ubytovně, který byl ovšem prázdný. Seděla na zemi u zdi. Byla nervózní. Čekala na něco – nebo spíš na někoho. Po několika minutách vešel dovnitř Adrian. „Ahoj, sestřenko,“ pozdravil ji tím svým způsobem. Usedl vedle ní a kolena si skrčil pod bradu. Evidentně se nestaral o to, aby si nezničil svoje drahé kalhoty. „Promiň, ţe jdu pozdě.“ „To nic,“ odpověděla. „Nevědělas, ţe jsem tady. To aţ kdyţ jsi mě uviděla, ţe?“ Zklamaně zavrtěla hlavou. Připadala jsem si ještě zmateněji. „A kdyţ tu se mnou sedíš…, váţně sis ničeho nevšimla?“ „Ne.“ Pokrčil rameny. „Doufám, ţe to přijde brzy.“ „Jak to vnímáš?“ zeptala se a bylo znát, ţe celá hoří zvědavostí. 220
„Víš, co je to aura?“ „Něco jako… světelný obal kolem lidí, ne? Něco z New Age?“ „Tak nějak. Kaţdý má kolem sebe spirituální energii, která z něj vyzařuje. Teda skoro kaţdý.“ Jeho zaváhání mě přimělo k úvahám, jestli tím mínil mě a to, ţe jsem údajně obklopená temnotou. „Z barvy a tvaru se toho můţeš o člověku dozvědět spoustu…, teda kdyţ někdo aury opravdu vidí.“ „Ale ty je vidíš,“ připomněla mu. „Poznáš z mojí aury, ţe pouţívám éter?“ „Ta tvoje je převáţně zlatá. Jako moje. Můţe se zabarvit i do jiných barev, to záleţí na momentální situaci, ale zlatá u tebe bude vţdycky převládat.“ „Kolik znáš lidí, jako jsme my?“ „Moc ne. Potkávám je jen občas. Většinou si to nechávají pro sebe. Ty jsi vlastně první, s kým se o tom bavím. Ani jsem nevěděl, ţe se tomu říká éter. Kéţ bych o tom věděl, kdyţ jsem neměl ţádnou specializaci. Myslel jsem, ţe jsem nějaká zrůda.“ Lissa zvedla ruku a pozorovala ji. Snaţila se uvidět záři, která ji obklopuje. Nic. S povzdechem nechala ruku zase klesnout. A vtom mi to došlo. Adrian taky vyuţívá éter. Proto byl na Lissu tak zvědavý, proto s ní chtěl mluvit a pořád se vyptával na naše pouto a na její specializaci. Taky to vysvětlovalo spoustu dalších věcí – třeba to jeho charizma. Ani já mu nedokázala uniknout, kdyţ jsem byla v jeho blízkosti. Ten den, kdy jsme s Lissou byly v jeho pokoji, pouţil nátlak – takhle přinutil Dimitrije, aby mu to jen tak prošlo. „Takţe tě konečně pustili?“ ujistil se Adrian. „Jo. Konečně se usnesli, ţe váţně nic nevím.“ „Dobře,“ zhodnotil to. Zamračil se a já si uvědomila, ţe tentokrát je pro změnu střízlivý. „A určitě nic nevíš?“
221
„Uţ jsem ti to říkala. Nedokáţu udělat, aby pouto fungovalo opačným směrem.“ „Hmm. Ale musíš to dokázat.“ Lissa vypěnila. „Myslíš, ţe něco tajím? Kdybych ji uměla najít, tak ji najdu!“ „Já vím, ale kdyţ to pouto máte, znamená to, ţe je mezi vámi silné spojení. Vyuţij ho k tomu, abys k ní promluvila ve snech. Zkoušel jsem to, ale nevydrţím to tak dlouho, abych…“ „Cos to řekl?“ vyjekla Lissa. „Promluvit k ní ve snech?“ Zatvářil se zmateně. „Jasně. Copak to neumíš?“ „Ne! Děláš si srandu? Jak je to vůbec moţný?“ Moje sny… Vybavila jsem si, ţe Lissa jednou vykládala o nevysvětlitelném jevu, který se občas Morojům přihodí. Moc éteru můţe sahat za uzdravování a člověk pak můţe dělat věci, o nichţ se zatím nic moc neví. Napadlo mě, ţe Adrianova přítomnost v mých snech asi ţádná náhoda nebyla. Dokázal se mi dostat do hlavy, dost moţná podobným způsobem, jako jsem se já ocitala v Lissině mysli. To pomyšlení mě zneklidňovalo. A pro Lisu to bylo skoro nepochopitelné. Prohrábl si rukou vlasy, zaklonil hlavu a zadíval se na křišťálový lustr nad sebou. „Fajn. Takţe nevidíš aury a nemluvíš s lidmi ve snech. Co teda umíš?“ „Já… umím léčit lidi. Zvířata. Rostliny taky. Umím vrátit do ţivota to, co uţ umřelo.“ „Váţně?“ Zdálo se, ţe to na něj udělalo dojem. „Dobře. Připisuju ti to k dobru. Co dál?“ „No…, umím pouţívat nátlak.“ „To umíme všichni.“ „Ne, já to dělám doopravdy. Není to tak těţký. Dokáţu přimět lidi, aby udělali, co chci – dokonce i špatný věci.“ „To já taky.“ Oči se mu rozzářily. „Uvaţuju, co by se asi stalo, kdybys to vyzkoušela na mně.“
222
Zaváhala a bezmyšlenkovitě přejela rukou po vzorkovaném rudém koberci. „Ale… já nemůţu.“ „Vţdyť jsi právě řekla, ţe bys mohla.“ „Můţu – ale ne teď. Beru léky… na depky a další věci. Úplně mě to odřízlo od magie.“ Rozhodil rukama do vzduchu. „Tak jak tě potom můţu naučit lézt lidem do snů? Jak jinak najdeme Rose?“ „Koukni,“ zavrčela vztekle. „Nechci ty prášky brát. Ale kdyţ je neberu…, dělám fakt šílený věci. Nebezpečný věci. To s tebou udělá éter.“ „Já neberu nic a jsem v pohodě,“ namítl. Došlo mi, ţe v pohodě rozhodně není. Lissa si to taky uvědomovala. „Kdyţ přišel Dimitrij k tobě do pokoje, choval ses fakt divně,“ připomněla mu. „Začal jsi něco blábolit a nedávalo to smysl.“ „Jo tohle? Aha… Občas se mi to stává. Ale není to nijak často. Tak sotva jednou za měsíc.“ Znělo to upřímně. Lissa na něj koukala a znovu o tom uvaţovala. Co kdyţ to Adrian zvládá? Co kdyţ dokáţe vyuţívat éter bez prášků a bez zničujících vedlejších účinků? To bylo právě to, v co doufala. Navíc si ani nebyla jistá, jestli ty léky pořád ještě fungují… Usmál se, jelikoţ mu bylo jasné, o čem přemýšlí. „Tak co ty na to, sestřenko?“ zeptal se. Nemusel pouţít nátlak. Jeho nabídka byla lákavá sama o sobě. „Můţu tě naučit všechno, co umím, kdyţ budeš schopná pouţívat magii. Chvíli potrvá, neţ se ti ty léky vyloučí z těla, ale potom…“
223
DVACET JEDNA TAK O TOHLE JSEM ANI V NEJMENŠÍM NESTÁLA. S ČÍMKOLI
jiným bych se dokázala nějak vyrovnat. Kdyby jí Adrian vlepil facku nebo ji nutil kouřit ty svoje trapné cigarety, s čímkoli. Jen tohle ne – aby Lissa přestala brát svoje léky. Přesně tomu jsem chtěla zabránit. Pomalu jsem se vymanila z její hlavy a vrátila se do své vlastní ţalostné situace. Chtěla jsem se dovědět, jak se to s Lissou a Adrianem vyvíjí dál, ale teď by ničemu neprospělo, kdybych je sledovala. Dobře. Teď uţ opravdu potřebuju plán. Potřebuju něco udělat. Dostat nás odtud. Jenţe kdyţ jsem se rozhlíţela kolem sebe, ţádná zázračná moţnost úniku se nenabízela. Následujících několik hodin jsem strávila uvaţováním a spekulováním. Dnes nás hlídali tři chlapi. Tvářili se trochu znuděně, ale ne natolik, aby jim bylo všechno jedno. Eddie vypadal, ţe je v bezvědomí, a Mason nepřítomně zíral na podlahu. Na druhé straně místnosti Christian nekoukal na nic konkrétního a Mia vypadala, ţe spí. V krku jsem měla tak sucho, ţe mě v něm bolelo, ale přesto jsem se málem zasmála, kdyţ jsem si vzpomněla, jak jsem jí říkala, ţe vodní magie je k ničemu. V boji se to sice moc nehodí, ale teď bych dala cokoli za to, kdyby vykouzlila nějakou… Magie. Proč mě to nenapadlo uţ dřív? Nejsme bezmocní. Aspoň ne tak úplně. Pomalu se mi v mysli rozvíjel plán – pravděpodobně dost šílený, ale ţádnou lepší moţnost nemáme. Srdce se mi uţ předem bláznivě rozbušilo. Radši jsem rychle nahodila klidný výraz, aby si naši hlídači nevšimli, ţe se náhle tvářím nadšeně. Christian se na mě díval přes celou místnost. 224
Zaznamenal ten můj vteřinový nadšený výraz a bylo mu jasné, ţe jsem na něco přišla. Zvědavě mě pozoroval, stejně jako já připraven okamţitě se vrhnout do akce. Boţe. Jak tohle zvládneme? Potřebovala jsem, aby mi pomohl, ale neměla jsem moţnost mu sdělit, co mám v plánu. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, jestli mi vůbec dokáţe pomoct – byl dost zesláblý. Zadívala jsem se mu do očí a pohledem se mu snaţila sdělit, ţe se něco bude dít. Tvářil se sice nechápavě, ale v jeho očích jsem viděla odhodlání. Poté, co jsem se přesvědčila, ţe ţádný z hlídačů se nedívá přímo na mě, trošku jsem se nadzvedla a nepatrně zatáhla za svoje pouta. Otočila jsem hlavu dozadu, jak to jen šlo, a pak se znovu podívala na Christiana. Zamračil se a já svoje gesto zopakovala. „Hej!“ hlasitě jsem zařvala. Mia i Mason sebou trhli leknutím. „To nás, chlapi, váţně necháte vyhladovět? Nemůţeme dostat aspoň vodu?“ „Drţ hubu,“ odvětil jeden ze stráţných. To byla ostatně standardní odpověď, kdykoli někdo z nás něco řekl. „No tak.“ Snaţila jsem se, aby to vyznělo co nejpodlézavěji. „Aspoň loka něčeho. Pálí mě v krku. Mám ho v jednom ohni.“ Při posledních slovech jsem střelila pohledem po Christianovi a pak jsem se zase zadívala na hlídače. Podle mého očekávání se zvedl ze ţidle a sklonil se nade mnou. „Nenuť mě to opakovat,“ zavrčel. Netušila jsem, jestli by opravdu udělal něco násilného, a nijak jsem netouţila ho k tomu popichovat. Svého uţ jsem dosáhla. Pokud Christian mou naráţku pochopil, nic víc uţ jsem stejně udělat nemusela. Nahodila jsem vyděšený výraz a mlčela. Stráţný se vrátil na svoje místo a po chvíli ze mě spustil zrak. Znovu jsem se podívala na Christiana a škubla svými pouty. No tak, no tak, v duchu jsem ho povzbuzovala. Dej si to dohromady, Christiane. 225
Náhle mu vyjelo obočí a on na mě v naprostém údivu vyvalil oči. Výborně. Zjevně na něco přišel. Jenom jsem doufala, ţe na totéţ, co já. Tázavě na mě pohlédl, jako by se chtěl ujistit, jestli to opravdu myslím váţně. Přikývla jsem. Na okamţik se zamračil a pak se zhluboka nadechl. „Dobře,“ prohlásil. Všichni znovu nadskočili. „Drţ hubu,“ odpověděl automaticky jeden z hlídačů. Znělo to unaveně. „Ne,“ řekl Christian. „Jsem připraven. Připraven k pití.“ Všichni včetně mě na několik úderů srdce strnuli. Tohle jsem zrovna neměla na mysli. Velitel stráţí vstal. „Nezkoušej s náma vyjebat.“ „To ne,“ odpověděl Christian. Měl zoufalý, horečnatý pohled, který asi moc předstírat nemusel. „Uţ jsem z toho unavenej. Chci odtud vypadnout a nechci umřít. Budu pít – a chci ji.“ Kývl hlavou ke mně. Mia zděšeně vyjekla. Mason zařval na Christiana něco, za co by ho ve škole vyloučili. Tohle jsem rozhodně neměla v plánu. Ostatní dva hlídači se tázavě podívali na svého velitele. „Máme dojít pro Izajáše?“ zeptal se jeden z nich. „Myslím, ţe tu není,“ odvětil velitel. Několik vteřin si Christiana prohlíţel a pak dospěl k rozhodnutí. „A nechci ho otravovat pro případ, ţe by to byl nějakej fór. Pusťte ho a uvidíme.“ Jeden z těch chlapů vytáhl ostré kombinačky. Přešel za Christiana a sehnul se. Zaslechla jsem prasknutí, jak plastová pouta povolila. Hlídač chytil Christiana za paţi a vláčel ho ke mně. „Christiane,“ vykřikl Mason rozzuřeným hlasem. Zápasil se svými pouty, aţ se jeho ţidle třásla. „Zbláznil ses? Nedělej to!“ „Lidi, vy musíte umřít, ale já ne,“ vyštěkl Christian a pohodil hlavou, aby mu černé vlasy nepadaly do očí. „Jinak se z toho nevykroutím.“ Nevěděla jsem, co se vlastně děje, ale jedním jsem si byla jistá. Kdybych skutečně měla umřít, určitě bych měla dávat 226
najevo mnohem víc pocitů. Dva hlídači si stoupli k Christianovi, kaţdý z jedné strany, a bedlivě ho pozorovali, kdyţ se ke mně skláněl. „Christiane,“ zašeptala jsem. Samotnou mě překvapilo, jak snadné je znít vyděšeně. „Nedělej to.“ Usmál se tím svým hořkým úsměvem, který tak mistrně ovládal. „My dva jsme se nikdy neměli moc v lásce, Rose. Pokud musím někoho zabít, pak to klidně můţeš být ty.“ Jeho slova byla ledová, výstiţná. Uvěřitelná. „A navíc myslím, ţes to chtěla.“ „Tohle ne. Prosím tě, ne…“ Jeden z chlapů Christiana postrčil. „Buď s ní uţ skoncuj, nebo se vrať zase na místo.“ Christian s úsměvem pokrčil rameny. „Promiň, Rose. Tak jako tak stejně umřeš. Proč teda neumřít pro dobrou věc?“ Sklonil obličej aţ k mému hrdlu. „Nejspíš to bude bolet,“ dodal. O tom jsem pochybovala. Pokud se opravdu chystá to udělat… Přece to ale neudělá, ţe ne? Nervózně jsem si poposedla. Kdyţ uţ nic jiného, tak pokud z vás někdo vysaje všechnu krev, dostane se vám při tom do těla tolik endorfinů, ţe bolest ani nevnímáte. Je to jako usínání. Tohle byla samozřejmě jen moje spekulace. Lidé, kteří zemřeli na upíří kousnutí, se nevrátili zpátky, aby své záţitky popsali. Christian se mazlil s mým krkem, obličej si částečně schoval pod moje vlasy. Rty se mi otíral o kůţi stejně něţně, jako kdyţ se líbal s Lissou. O chviličku později jsem na kůţi ucítila ostré hroty jeho špičáků. A pak jsem ucítila bolest. Opravdovou bolest. Ale nevycházela z kousnutí. Jenom mi tiskl zuby ke kůţi, ale nezabořil je. Jazykem mi krouţil po krku, ale nebyla tam ţádná krev, kterou by mohl vysát. Připadalo mi to spíš jako nějaký dost divný a ujetý polibek. Ta bolest vycházela z mých zápěstí. Pálilo to. Christian pouţil magii, aby mi roztavil umělohmotná pouta, jak jsem to po něm chtěla. Pochopil moje sdělení. Plast se rozehříval 227
čím dál víc, zatímco Christian předstíral, ţe ze mě pije. Kdyby se někdo podíval pozorněji, odhalil by, ţe to dělá jenom jako, ale naštěstí měl Christian obličej schovaný v mých vlasech, takţe ho stráţe pořádně neviděly. Věděla jsem, ţe plast je těţké roztavit, ale aţ teď mi došlo, jak moc je to těţké. Vyţadovalo to vysokou teplotu, která poškodí bezprostřední okolí. Bylo to jako máčet si ruce ve ţhavé lávě. Plastová pouta se mi vpalovala do kůţe. Zavrtěla jsem se a doufala, ţe si tak aspoň trošku ulevím od bolesti, jenţe nezabralo to. Kdyţ jsem se ale pohnula, zaznamenala jsem, ţe pouta jsou o něco volnější. Hmota měkla. Výborně. To bylo něco. Teď to musím vydrţet ještě chvilku. Zoufale jsem se snaţila soustředit na Christianovo předstírané pití a nějak se rozptýlit. Fungovalo to asi pět vteřin. Protoţe mě nekousal doopravdy, neměla jsem v krvi endorfiny, které by zablokovaly tu příšernou vzrůstající bolest. Zakňourala jsem, nejspíš proto, aby byl můj výkon přesvědčivější. „Nemůţu tomu uvěřit,“ zabrblal jeden hlídač. „On to váţně dělá.“ Za nimi jsem slyšela Miin pláč. Pálení bylo čím dál nesnesitelnější. Nikdy v ţivotě jsem nezaţila takovou bolest, a to uţ mám něco za sebou. Začalo hrozit, ţe bolestí omdlím. „Hele,“ ozval se najednou stráţný. „Co je to za smrad?“ Byl to pach tavícího se plastu. Nebo moţná mého spáleného masa. Na tom uţ ale nezáleţelo, protoţe jakmile jsem pohnula rukama tentokrát, lepkavá roztavená pouta povolila. Měla jsem deset vteřin momentu překvapení a taky jsem je vyuţila. Vymrštila jsem se ze ţidle, při čemţ jsem Christiana odstrčila dozadu. Jeho prázdné místo teď hlídali dva chlapi, z nichţ jeden pořád třímal v ruce kombinačky. Jediným pohybem jsem mu je vyrvala z ruky a vrazila do tváře. Bublavě zařval, ale já nečekala, abych sledovala, co se s ním děje. Můj moment překvapení se rychle chýlil ke konci, takţe jsem nemohla marnit čas. Jakmile jsem pustila 228
kombinačky, praštila jsem toho druhého chlapa. Moje kopance bývaly obvykle silnější neţ rány rukou – zasáhla jsem ho natolik tvrdě, ţe ho to překvapilo a zapotácel se. To uţ se rozhýbal k akci i velitel stráţí. Přesně jak jsem se obávala, měl pistoli a neváhal ji pouţít. „Ani hnout!“ zařval a zamířil na mě. Strnula jsem. Ten, kterého jsem praštila, ke mně přišel a popadl mě za paţi. Ten druhý se pořád válel na zemi a kvílel. Velitel na mě nepřestával mířit. Začal cosi povídat, ale najednou zařval. Zbraň se oranţově rozzářila a vypadla mu z ruky. V místech, kde ji drţel, měl úplně spálenou kůţi. Došlo mi, ţe Christian rozpálil kov. Jo. Tuhle magii jsme měli pouţít hned na začátku. Jestli se z tohohle dostaneme, budu vášnivou zastánkyní Tašina nápadu. Morojové mají v sobě tak hluboko zakořeněn antimagický postoj, ţe nás dosud vůbec nenapadlo pouţít magii jako zbraň. Bylo to hloupé. Otočila jsem se k chlapovi, který mě drţel. Asi nečekal, ţe holka jako já bude tak bojovat, a navíc byl zděšený z toho, co se přihodilo jeho druhovi a co se stalo s bouchačkou. Odstoupila jsem od něj natolik, abych ho mohla pořádně kopnout do břicha. Ten kopanec by mi ve škole vyslouţil jedničku. Zachroptěl a odletěl aţ ke zdi, kde se svezl k zemi. Ve vteřině jsem byla u něj. Popadla jsem ho za vlasy a udeřila mu hlavou o zem tak tvrdě, ţe ztratil vědomí, ale nezabila jsem ho. Ihned jsem zase vyskočila a udivilo mě, ţe velitel po mně ještě nejde. Nemělo by mu trvat tak dlouho, aby se vzpamatoval z šoku ze své rozţhavené zbraně. Kdyţ jsem se otočila, v místnosti panovalo ticho. Velitel leţel na zemi v bezvědomí a skláněl se nad ním právě osvobozený Mason. Opodál stál Christian s kombinačkami v jedné ruce a s pistolí v druhé. Pořád ještě musela být pěkně rozpálená, ale Christianovy schopnosti mu zřejmě poskytovaly i jakousi imunitu proti ţáru. Mířil na chlapa, kterému jsem vrazila
229
kleště do obličeje. Byl při vědomí a krvácel. Stejně jako já strnul, kdyţ na něj mířila zbraň. „Do hajzlu,“ zamumlala jsem, dopotácela se k Christianovi a natáhla ruku. „Dej mi to, neţ někoho zraníš.“ Čekala jsem nějakou kousavou poznámku, ale on mi jen roztřesenýma rukama předal zbraň. Zastrčila jsem si ji za pásek. Jak jsem se tak na Christiana dívala, připadal mi stále bledší. Vypadal, jako by se měl kaţdou chvíli zhroutit. Na někoho, kdo dva dny hladověl, odvedl vynikající magickou práci. „Mase, přines pouta,“ poručila jsem. Mason udělal pár kroků ke krabici, v níţ naši věznitelé přechovávali zásobu plastových pout. Vyndal z ní tři umělohmotné prouţky a ještě něco. S tázavým pohledem mi ukázal lepicí pásku. „Fajn,“ řekla jsem. Připoutali jsme naše únosce k ţidlím. Při vědomí byl jen jeden, tak jsme ho o něj rychle připravili a nakonec jsme všem zalepili pusy. Nechtěla jsem, aby ztropili povyk, aţ se proberou. Poté, co jsme osvobodili Miu a Eddieho, semkli jsme se k sobě a plánovali další krok. Christian a Eddie se sotva drţeli na nohou, ale Christian si aspoň uvědomoval, kde je a co se děje. Mia byla celá ubrečená, ale zdálo se, ţe bude schopná podřídit se pokynům. Já a Mason jsme tím pádem byli nejschopnější v naší skupině. „Podle hodinek toho chlapa je teď ráno,“ oznámil. „Takţe stačí jen, kdyţ se odtud dostanem, a uţ na nás nemůţou. Teda pokud tu nejsou další lidi.“ „Říkali, ţe Izajáš tady není,“ ozvala se tiše Mia. „Můţeme vypadnout hned, ţe jo?“ „Tihle tady byli uţ několik hodin s náma,“ připomněla jsem jim. „Mohli se splést. Nemůţeme si dovolit udělat nějakou hloupost.“ Mason opatrně otevřel dveře a vyhlédl do prázdné chodby. „Myslíš, ţe tady dole můţeme objevit nějakej východ?“ 230
„To by nám dost usnadnilo ţivot,“ povzdechla jsem. Ohlédla jsem se po ostatních. „Zůstaňte tady. My jdeme prozkoumat zbytek sklepa.“ „Co kdyţ sem někdo přijde?“ vyjekla Mia. „Nepřijde,“ ujistila jsem ji. Byla jsem si zatraceně jistá, ţe nikdo jiný ve sklepě není; jinak by přece při tom randálu přiběhl. A kdyby se někdo pokusil sejít ze schodů, slyšeli bychom ho. Přesto jsme se s Masonem při průzkumu sklepení pohybovali opatrně. Vzájemně jsme si hlídali záda a nakukovali za rohy. Bylo to opravdu bludiště, jak jsem si pamatovala, kdyţ nás sem vedli. Zahýbající chodby a spousta místností. Postupně jsme otevírali všechny dveře. Všechny místnosti byly prázdné, jen v některých stála jedna či dvě ţidle. Zachvěla jsem se při pomyšlení, ţe všechny slouţily jako vězení, stejně jako místnost, v níţ drţeli nás. „Nikde ţádný zatracený okno,“ zabrblala jsem, kdyţ jsme skončili s průzkumem. „Musíme jít nahoru.“ Zamířili jsme zpět do naší místnosti, ale neţ jsme tam došli, Mason mě chytil za ruku. „Rose…“ Zastavila jsem se a podívala se na něj. „No?“ Jeho modré oči byly mnohem váţnější, neţ jsem u něj kdy viděla. Díval se na mě s lítostí. „Fakt jsem to zvoral.“ V mysli se mi vynořily všechny události, které nás dostaly aţ sem. „My jsme to zvorali, Masone.“ Povzdechl. „Doufám… Doufám, ţe aţ to skončí, sedneme si spolu a všechno to probereme. Neměl jsem se na tebe tak naštvat.“ Chtěla jsem mu říct, ţe je to marné, ţe kdyţ uţ byl pryč, šla jsem za ním, abych mu řekla, ţe mezi námi uţ se to nezlepší. Jenţe tahle situace mi nepřipadala jako nejvhodnější doba na rozchod, a tak jsem zalhala. Stiskla jsem mu ruku. „Taky doufám.“ Usmál se a vrátili jsme se k ostatním. „Dobře. Bude to takhle,“ začala jsem.
231
V rychlosti jsem jim nastínila plán útěku a pak jsme se vyplíţili ven. Do schodů jsem šla první, za mnou Mia, která podpírala Christiana, a nakonec Mason, jenţ prakticky táhl Eddieho. „Měl bych jít první,“ poznamenal Mason, kdyţ jsme zdolali schody. „Ani náhodou,“ štěkla jsem a poloţila ruku na kliku. „Jo, ale jestli se něco stane…“ „Mlč, Masone,“ okřikla jsem ho. Zpraţila jsem ho tvrdým pohledem. V tu chvíli jsem si vzpomněla na matčin výraz, kdyţ došlo k útoku na Drozdovy. Byla klidná a dokonale se ovládala, přestoţe věděla, ţe se děje něco strašlivého. Potřebovali vůdce, stejně jako tahle naše skupinka, a já se ze všech sil snaţila, abych se matce vyrovnala. „Jestli se něco stane, dostaň je odtud. Zdrhejte rychle a daleko. A bez hordy stráţců se sem nevracejte.“ „Ale jestli na nás zaútočí, ty to schytáš první! Co bych měl dělat?“ zasyčel. „Nechat tě tady?“ „Ano. Pokud odtud zvládneš dostat ostatní, zapomeň na mě.“ „Rose, nenechám tě…“ „Masone.“ Znovu jsem si představila matku, abych z té představy načerpala sílu a schopnost vést ostatní. „Dokáţeš to udělat, nebo ne?“ Hodnou chvíli jsme na sebe zírali, zatímco ostatní zadrţovali dech. „Dokáţu,“ odpověděl strnule. Přikývla jsem a otočila se. Kdyţ jsem otevírala dveře ze sklepa, zaskřípěly. Při tom zvuku jsem se zašklebila. Neodvaţovala jsem se ani nadechnout, jenom jsem nehybně zůstala stát na schodech, čekala jsem a naslouchala. Zvláštně zařízený dům vypadal stejně, jako kdyţ nás sem přivezli. Okna byla zatemněna roletami, ale u krajů jsem si všimla prosvítajícího denního světla. Slunce mi nikdy nepřipadalo tak úchvatné jako právě teď. Dostat se do jeho svitu znamenalo svobodu.
232
V domě se neozýval ţádný zvuk, ani jsem nezaznamenala pohyb. Rozhlíţela jsem se a snaţila jsem si vybavit, kde je hlavní vchod. Nacházel se aţ na druhé straně domu – nebylo to nijak daleko, ale v tu chvíli to pro nás bylo, jako bychom museli překonat bezednou propast. „Pojď se mnou,“ zašeptala jsem Masonovi a doufala, ţe si bude připadat líp, kdyţ ho odvelím zezadu. Předal Eddieho Mie a vykročil za mnou. Rychle jsme se rozhlédli po obýváku. Nic. Cesta aţ ke dveřím byla volná. Vydechla jsem úlevou. Mason se znovu chopil Eddieho a v neskutečném napětí a nervozitě jsme se všichni vydali vpřed. Boţe. My to zvládneme. My to opravdu zvládneme. Nemohla jsem uvěřit našemu štěstí. Ocitli jsme se tak blízko zkáze a unikli jsme jen o vlásek. Byl to jeden z těch momentů, kdy jste neskonale šťastní, ţe jste naţivu, a chcete všechno změnit. Máte druhou šanci a přísaháte, ţe tentokrát ji nepromarníte. Zjištění, které – Uslyšela jsem je skoro v tutéţ chvíli, kdy jsem je před námi uviděla. Bylo to, jako by se magickou evokací ze vzduchu zhmotnili Izajáš a Elena. Aţ na to, ţe jsem věděla, ţe v tom ţádná magie není. Strigojové se zkrátka pohybují takhle rychle. Museli být v jednom z pokojů, který jsme povaţovali za prázdný – nechtěli jsme ztrácet čas dalším prohledáváním. V duchu jsem na sebe zuřila, ţe jsme neprohledali celé patro centimetr po centimetru. Vzpomněla jsem si, jak jsem se na Stanově hodině snaţila ztrapnit svou matku. „Připadá mi, že jste to nějak zvorali. Proč jste to místo nejdřív neprohledali a neujistili se, že tam není žádný Strigoj? Takhle byste si ušetřit fůru problémů.“ Karma je váţně svině. „Děti, děti,“ zahlaholil Izajáš. „Takhle hra nefunguje. Porušujete pravidla.“ Na rtech mu hrál krutý úsměv. Celou tu situaci shledával spíš zábavnou, za ţádné ohroţení to nepovaţoval. Upřímně? Měl pravdu. „Rychle a daleko, Masone,“ zavrčela jsem hlubokým hlasem, aniţ bych spustila zrak ze Strigojů. 233
„Kdyby pohledy mohly zabíjet…“ Izajáš povytáhl obočí. „Myslíš, ţe nás oba vyřídíš sama?“ Rozchechtal se. I Elena se zachechtala. Zaťala jsem zuby. Ne, nemyslela jsem, ţe je vyřídím oba. Vlastně jsem si byla jistá, ţe mě zabijí. Ale zároveň jsem věděla, ţe je dokáţu zatraceně zdrţet. Vrhla jsem se na Izajáše, ale pistolí jsem mířila na Elenu. Na lidské stráţe bylo snadné zaútočit – ale na Strigoje ne. Viděli, ţe se blíţím, prakticky ještě dřív, neţ jsem se pohnula. Nicméně nečekali, ţe budu ozbrojená. Zatímco Izajáš bez sebemenší námahy odrazil můj výpad, vystřelila jsem na Elenu, neţ mi v tom stihl zabránit. Ta rána mě ohlušila. Elena překvapeně vyjekla bolestí. Mířila jsem jí na břicho, ale trefila jsem ji do stehna. Ale stejně na tom nezáleţelo. Ani do jednoho místa by ji zásah nezabil, ale do břicha by ji to bolelo rozhodně víc. Izajáš mi drtil zápěstí tak pevně, ţe jsem myslela, ţe mi zlomí kosti. Upustila jsem bouchačku. Odrazila se od země a zaletěla ke dveřím. Zuřící a ječící Elena se na mě vrhla. Izajáš ji okřikl, aby se trochu ovládala, a ustoupil se mnou z jejího dosahu. Celou tu dobu jsem sebou mlátila, ale nestačilo to, abych se osvobodila, jen jsem si tím přidělala problémy. A pak se ozval nejsladší ze všech zvuků. Otevírání domovních dveří. Mason vyuţil mého útoku, Eddieho nechal s Miou a proběhl kolem mě a běsnících Strigojů ke dveřím, aby je otevřel. Izajáš se bleskurychle otočil tím směrem, ale jakmile ho zasáhlo sluneční světlo, zařval. Ale přestoţe trpěl, stále měl rychlé reflexy. Uhnul z dosahu světla dál do obýváku, při čemţ s sebou stáhl i mě a Elenu – ji chytil za paţi a mě za krk. „Vyveď je ven!“ zakřičela jsem. „Izajáši…,“ začala Elena, která uţ se vymanila z jeho sevření.
234
Třískl se mnou o zem, otočil se a sledoval své unikající oběti. Sotva se mi uvolnil krk, zalapala jsem po dechu. Přes svoje zcuchané vlasy jsem se podívala ke dveřím. Mason zrovna táhl Eddieho přes práh do bezpečí denního světla. Mia a Christian uţ byli pryč. Za jiných okolností bych vydechla úlevou. Izajáš se se zuřivým výrazem otočil zase ke mně. Ze své výšky mě pozoroval hrozivýma černýma očima. V obličeji vypadal vţdycky děsivě, ale tentokrát pro jeho výraz neexistovalo přirovnání. Ani slovo „nestvůrný“ by nebylo výstiţné. Chytil mě za vlasy a vytáhl do výšky. Vykřikla jsem bolestí. Sklonil se a přitiskl ke mně obličej. „Chceš kousnout, děvče?“ dotazoval se. „Chceš být krvavou děvkou? No, to můţeme zařídit. V kaţdém smyslu slova. A nebude to příjemné. Ucítíš všechno. Bude to bolestivé – vţdyť víš, ţe nátlakem dokáţu bolest jak zmírnit, tak zesílit. Postarám se o to, aby ti připadalo, ţe trpíš v těch největších bolestech, jaké jsi kdy zaţila. A taky zajistím, aby tvoje umírání trvalo hodně, hodně dlouho. Budeš křičet. Budeš plakat. Budeš mě prosit, abych uţ to trápení ukončil a zabil tě…“ „Izajáši,“ vyjekla zoufale Elena. „Tak uţ ji zabij. Kdybys to udělal dřív, jak jsem ti radila, tohle všechno jsme si mohli ušetřit.“ Dál mě pevně svíral, po ní střelil jen pohledem. „Nepřerušuj mě.“ „Začínáš být melodramatický,“ pokračovala. Váţně byla hrozně ukňouraná. Nikdy by mě nenapadlo, ţe Strigoj můţe být takový. Bylo to skoro aţ legrační. „A plýtváš.“ „Neodmlouvej,“ okřikl ji. „Mám hlad. Chci jenom říct, ţe bys měl…“ „Pusť ji, nebo tě zabiju.“ Všichni jsme se otočili za tím zlověstným a rozzuřeným hlasem. Ve dveřích ve světle stál Mason a drţel mou odhozenou pistoli. Izajáš si ho chvilku prohlíţel. 235
„Jistě,“ řekl nakonec. Znělo to znuděně. „Zkus to.“ Mason neváhal. Vystřelil a pálil dál, dokud nevyprázdnil celý zásobník do Izajášovy hrudi. Izajáš sebou trochu cukl při kaţdé kulce, ale jinak se drţel na nohou a nepouštěl mě. Uvědomila jsem si, ţe to je opravdu starý a mocný Strigoj. Kulka do stehna zranila mladou vampýrku, jako byla Elena. Ale Izajáš? Několik zásahů do hrudníku mu způsobilo jen menší nepohodlí. Masonovi to taky došlo. S tvrdým výrazem odhodil zbraň. „Vypadni!“ zaječela jsem. Pořád stál ve slunečním světle, pořád v bezpečí. Ale neposlechl mě. Rozběhl se k nám a světlo uţ ho nadále nechránilo. Začala jsem s Izajášem zápasit ještě usilovněji, abych tak odlákala jeho pozornost od Masona. Nepodařilo se. Kdyţ byl Mason asi v půli cesty k nám, Izajáš mě hodil Eleně. Rychle Masona znehybnil, stejně jako před chvílí mě. Jeho ale nechytil za ruce. Ani ho nepopadl za vlasy, ani neměl dlouhé proslovy o bolestivém umírání. Izajáš jen odrazil útok, oběma rukama sevřel Masonovi hlavu a rychle s ní otočil. Ozvalo se příšerné křupnutí. Masonovy oči se rozšířily. A pak uţ v nich zbyla jen prázdnota. Izajáš s netrpělivým povzdechem uvolnil svoje sevření a hodil Masonovo bezvládné tělo k místu, kde mě drţela Elena. Tělo přistálo přímo před námi. Do očí mi vhrkly slzy, zatočila se mi hlava a zvedl se mi ţaludek. „Tady máš,“ oznámil Izajáš Eleně. „Doufám, ţe to uspokojí tvůj hlad. A nech mi taky něco.“
236
DVACET DVA POHLTILA
PŘIPADALO MI, ŢE SE MI scvrkává duše a ţe v tu chvíli nastane konec světa – protoţe po tomhle určitě nemůţe pokračovat dál. Po tomhle nemůţe nic pokračovat dál. Chtěla jsem vykřičet svou bolest do celého vesmíru. Chtěla jsem brečet, dokud se nerozpustím. Chtěla jsem upadnout vedle Masona a zemřít s ním. Elena mě pustila, protoţe se zřejmě usnesla, ţe kdyţ budu mezi ní a Izajášem, nepředstavuju pro ně ţádné nebezpečí. Otočila se k Masonovu tělu. A já potlačila svoje pocity. A omezila se na činy. „Nesahej na něj,“ zavrčela jsem. Svůj hlas jsem nepoznávala. Obrátila oči v sloup. „Boţe, ty jsi otravná. Izajáš má pravdu – ty opravdu potřebuješ trpět, neţ umřeš.“ Odvrátila se, poklekla a převrátila Masonovo tělo na záda. „Nesahej na něj!“ zařvala jsem. Pokusila jsem se ji odstrčit, ale nemělo to ţádný účinek. Strkanec mi vrátila, aţ jsem se zapotácela. Měla jsem co dělat, abych se udrţela na nohou. Izajáš to sledoval s pobaveným zájmem, ale pak jeho pohled zabloudil na podlahu. Z kapsy mi vypadly čotky od Lissy. Zvedl je. Strigojové se klidně můţou dotýkat posvátných předmětů – báchorky o tom, ţe se bojí kříţů, nejsou pravdivé. Ale nedokáţou vstoupit na posvátnou půdu. Obrátil kříţek na rubovou stranu a prsty přejel po vyrytém drakovi. „A, Dragomirové,“ broukl. „Na ty jsem úplně zapomněl. To ostatně nedá moc práce. Zbyl z nich jen jeden? Nebo dva? To nestojí za to, abych si je pamatoval.“ Upřel na mě 237
MĚ HRŮZA A DĚS.
své strašlivé rudé oči. „Znáš někoho z nich? Brzy je budu muset poctít svou návštěvou. Nebude příliš těţké je…“ Náhle jsem uslyšela explozi. Akvárium se rozprsklo, jak z něj vystříkla voda a rozbila sklo. Pár střepů odletělo aţ ke mně, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Voda splynula se vzduchem a vytvořila nepravidelnou kouli. Ta se začala vznášet prostorem. K Izajášovi. S pokleslou čelistí jsem jenom zírala. Taky to sledoval, ale tvářil se spíš nechápavě neţ vyděšeně. Přinejmenším do té doby, neţ mu ta koule pohltila hlavu a začala ho dusit. Stejně jako kulky, ani udušení by ho nezabilo. Ale dokáţe mu to aspoň pěkně znepříjemnit ţivot. Vymrštil ruce k obličeji a zoufale se snaţil vodu „odtrhnout“. Nešlo to. Prsty mu skrz ni proklouzávaly. Elena pustila z hlavy Masona a vyskočila na nohy. „Co to je?“ zaječela. Zatřásla Izajášem v marné snaze ho osvobodit. „Co se to děje?“ Opět jsem potlačila svoje pocity a jenom jednala. Sevřela jsem v ruce obrovský střep z rozbitého akvária. Byl zubatý a ostrý, zařezával se mi do dlaně. Vyběhla jsem vpřed a zarazila střep do Izajášovy hrudi. Mířila jsem přesně na srdce, které jsem ve škole měla problém lokalizovat. Izajáš přiškrceně zachroptěl a skácel se k zemi. Kdyţ z té bolesti ztratil vědomí, oči se mu protočily, aţ z nich bylo vidět jen bělmo. Elena na to ohromeně zírala. Byla stejně v šoku jako já, kdyţ Izajáš zabil Masona. Izajáš pochopitelně nebyl mrtvý, ale na chvíli jsem ho vyřadila z provozu. Elenin výraz napovídal, ţe vůbec netušila, ţe je něco takového moţné. V tom momentě by bylo nejmoudřejší rozběhnout se ke dveřím a pak ven, do bezpečí denního světla. Namísto toho jsem ale vyběhla opačným směrem, ke krbu. Sundala jsem ze zdi jeden z mečů a otočila se zpátky k Eleně. Nemusela jsem chodit daleko, protoţe si všimla, co dělám, a uţ se hnala ke mně. 238
Zuřila a vrčela, snaţila se mě chytit. Bojovat s mečem jsem se nikdy neučila, ale zato mě učili bojovat s jakoukoli provizorní zbraní, kterou zrovna najdu. Pouţila jsem meč k tomu, abych udrţela Elenu v bezpečné vzdálenosti. Mávala jsem s ním dost neohrabaně, ale v tuto chvíli to stačilo. Vycenila bílé tesáky. „Postarám se o to, ţe budeš…“ „Trpět? Litovat, ţe jsem se vůbec narodila?“ navrhla jsem jí pár moţností. Vzpomněla jsem si na boj se svou matkou, při němţ jsem se celou dobu pouze bránila. Tohle by teď nebylo k ničemu. Musím zaútočit. Udělala jsem rychlý výpad a pokusila se Elenu bodnout. Neměla jsem štěstí. Předvídala kaţdý můj pohyb. Náhle se za ní ozvalo Izajášovo zasténání, jak začínal přicházet k sobě. Ohlédla se. Ten nepatrný pohyb mi stačil, abych se rozmáchla mečem proti jejímu hrudníku. Ostří jí prořízlo košili a trochu ji škráblo na kůţi, jinak nic. Přesto sebou ale trhla a zděšeně si kontrolovala hruď. Zřejmě měla v ţivé paměti střep v Izajášově srdci. Přesně tohle jsem potřebovala. Sebrala jsem veškerou svou sílu, rozmáchla se a švihla. Ostří se jí tvrdě zabořilo ze strany do krku. Byla to hluboká rána. Vydala ze sebe děsivý skřek, při kterém mi naskočila husí kůţe. Pokusila se ke mně přiblíţit. Ustoupila jsem a zasáhla ji znovu. Rukama si svírala rozseknuté hrdlo a kolena se jí podlamovala. Nepřestávala jsem útočit. Meč se jí po kaţdém úderu zakousl do krku hlouběji a hlouběji. Useknout někomu hlavu je mnohem těţší, neţ jsem myslela. Ten starý tupý meč taky asi nebyl tím nejlepším nástrojem. Nakonec jsem ale ve svém běsnění zaregistrovala, ţe uţ se Elena nehýbá. Hlavu měla oddělenou od těla a její mrtvé oči se na mě upíraly, jako by nemohly uvěřit, co se stalo. Tak jsme zbyli jen dva. Někdo zaječel a já si na děsivý zlomek vteřiny pomyslela, ţe to pořád ječí Elena. Pak jsem se podívala na druhou stranu místnosti. U dveří stála Mia. Odvracela zrak a byla tak 239
zelená, aţ to vypadalo, ţe se kaţdou chvíli pozvrací. V tu chvíli mi došlo, ţe explozi akvária způsobila ona. Vodní magie nakonec přece jen nebude tak úplně k ničemu. Izajáš působil pořád trochu otřeseně, ale přesto se snaţil vyškrábat na nohy. Přiskočila jsem k němu, neţ se mu podařilo vstát. Meč znovu zasvištěl vzduchem a sytil se krví a bolestí. Uţ jsem si připadala jako ostřílený profík. Izajáš znovu spadl na zem. Pořád jsem měla před očima, jak zlomil Masonovi vaz, a tak jsem sekala a sekala co největší silou, jako bych tím mohla zahnat tu příšernou vzpomínku. „Rose! Rose!“ Přes svůj zrak zakalený nenávistí jsem sotva poznávala Miin hlas. „Rose, je po něm!“ Roztřesenýma rukama jsem zarazila další ránu v půli a pohlédla dolů na jeho tělo – uţ bylo bez hlavy. Měla pravdu. Bylo po něm. Byl opravdu mrtvý. Očima jsem těkala po místnosti. Všude bylo plno krve, ale ta hrůza mi zatím nedocházela. Můj svět se smrskl na dva prosté úkoly. Zabít Strigoje. Zachránit Masona. Nic dalšího jsem zpracovat nedokázala. „Rose,“ šeptla Mia. Celá se třásla a z jejího hlasu zazníval strach. Bála se mě, ne Strigojů. „Rose, tak uţ pojď. Musíme vypadnout.“ Odtrhla jsem od ní pohled a zadívala se na to, co zbylo z Izajáše. Pak jsem stále s mečem v ruce přešla k Masonovu tělu. „Ne,“ oznámila jsem ochraptěle. „Nemůţu ho tu nechat. Třeba přijdou další Strigojové…“ Oči mě pálily, jako bych zoufale potřebovala plakat. Nevěděla jsem to jistě. Vnímala jsem jen svou ţízeň po krvi, násilí a hněv – to byly jediné pocity, které mi ještě zbyly. „Rose, vrátíme se pro něj. Neţ přijdou další Strigojové, musíme odtud.“
240
„Ne,“ zopakovala jsem, aniţ bych se na ni podívala. „Neopustím ho. Nenechám ho tu samotnýho.“ Volnou rukou jsem pohladila Masona po vlasech. „Rose…“ Trhla jsem hlavou. „Vypadni!“ zařvala jsem na ni. „Vypadni a nech nás o samotě.“ Udělala pár kroků ke mně a já pozvedla meč. Strnula. „Vypadni,“ řekla jsem znova. „Běţ najít ostatní.“ Mia pomalu vycouvala ke dveřím. Neţ vyběhla ven, ještě se na mě dlouze a zoufale podívala. Zavládlo ticho a já uvolnila sevření na jílci meče, ale ještě jsem ho nechtěla odloţit. Zhroutila jsem se a opřela si hlavu o Masonovu hruď. Nevnímala jsem nic. Nevnímala jsem svět kolem sebe, nevnímala jsem čas. Mohly uběhnout vteřiny. Moţná hodiny. Nevěděla jsem. Nevěděla jsem nic kromě toho, ţe tady nemůţu nechat Masona samotného. Ocitla jsem se v podivném stavu, kdy se mi jakţtakţ dařilo udrţet svoje zděšení a ţal na uzdě. Nemohla jsem uvěřit, ţe je Mason mrtvý. Nemohla jsem uvěřit, ţe jsem sama někoho zabila. Dokud si nepřipustím ani jedno z toho, můţu předstírat, ţe se to nestalo. Nakonec jsem zaznamenala kroky a hlasy. Zvedla jsem hlavu a uviděla, jak dovnitř vchází spousta lidí. Nijak pozorně jsem si je neprohlíţela. Proč taky? Představovali hrozbu, před níţ jsem musela ochránit Masona. Pár lidí ke mně vykročilo. Okamţitě jsem se vymrštila a ochranitelsky pozvedla meč přes mrtvé tělo. „Ani krok,“ zavrčela jsem. „Nepřibliţujte se k němu.“ Šli dál. „Uţ ani krok!“ zařvala jsem znovu. Zastavili se. Aţ na jednoho. „Rose,“ promluvil tiše. „Odhoď ten meč.“ Ruce se mi roztřásly. Polkla jsem. „Běţ od nás.“ „Rose.“ Ten hlas se ozval znovu. Hlas, který bych poznala kdekoli. Konečně jsem si pomalu začala uvědomovat svoje 241
okolí včetně detailů. Zaostřila jsem na obličej muţe, který stál přede mnou. Dimitrij se na mě díval pevným a přitom něţným pohledem. „To je v pořádku,“ uklidňoval mě. „Všechno bude v pořádku. Jenom uţ pusť ten meč.“ Ruce se mi roztřásly ještě víc, jak jsem pořád křečovitě svírala jílec. „Nemůţu.“ Ta slova mě zraňovala. „Nemůţu tady Masona nechat. Musím ho chránit.“ „Musíš pustit meč,“ řekl Dimitrij. Meč mi vypadl z rukou a s rachotem přistál na dřevěné podlaze. Já ho následovala. Padla jsem na všechny čtyři a zoufale chtěla brečet, jenţe jsem toho nebyla schopná. Dimitrij mi pomohl vstát. Kolem nás se ozývaly hlasy a já pomalu začínala jednoho po druhém poznávat. Všechno to byli lidé, které jsem znala a kterým jsem důvěřovala. Dimitrij se mě snaţil táhnout ke dveřím, ale já se odmítala pohnout. Nemohla jsem. Svírala jsem mu košili a mačkala látku. Jednou rukou mě podpíral a druhou mi něţně odhrnul vlasy z obličeje. Opřela jsem si o něj hlavu a on mě dál hladil a cosi přitom rusky mumlal. Nerozuměla jsem mu ani slovo, ale jeho něţný tón mě uklidňoval. Stráţci se rozptýlili po celém domě a centimetr po centimetru ho prozkoumávali. Několik jich přistoupilo k nám a přikrčení začali prohlíţet mrtvoly, na které jsem se odmítala podívat. „To udělala ona? Zabila oba dva?“ „Ten meč uţ léta nikdo nebrousil!“ Vydala jsem podivný zvuk podobný zachechtání. Dimitrij mi stiskl rameno. „Odveďte ji odtud, Belikove,“ ozval se za ním známý ţenský hlas. Dimitrij mi znovu stiskl rameno. „Tak pojď, Rozo. Je čas jít.“ Tentokrát jsem šla. Vedl mě ven z domu a podpíral mě při kaţdém bolestivém kroku. Moje mysl pořád ještě
242
odmítala připustit, co se stalo. Nezmohla jsem se na víc neţ se řídit jednoduchými pokyny ostatních. Nakonec jsem skončila v jednom z letadel patřících Akademii. Za burácení motorů jsme se vznesli do vzduchu. Dimitrij jen prohodil něco v tom smyslu, ţe se brzo vrátí, a nechal mě tam sedět samotnou. Tupě jsem koukala přímo před sebe a do nejmenších detailů si prohlíţela opěradlo sedadla. Někdo si sedl vedle mě a přehodil mi přes ramena deku. Aţ v tu chvíli jsem si uvědomila, ţe se celá hrozně třesu. Přitáhla jsem si deku těsněji k tělu. „Je mi zima,“ řekla jsem. „Jak to, ţe je mi taková zima?“ „Jsi v šoku,“ odpověděla Mia. Otočila jsem se k ní a studovala její blonďaté kudrliny a velké modré oči. Kdyţ jsem ji viděla, moje vzpomínky se rozjely nanovo. Všechno se mi to zase vrátilo. Křečovitě jsem sevřela víčka. „Ach Boţe,“ vydechla jsem. Otevřela jsem oči a znovu se na ni zadívala. „Zachránilas mě, kdyţ jsi vyhodila do vzduchu to akvárko. Ale nemělas to dělat. Neměla ses vůbec vracet.“ Pokrčila rameny. „A tys neměla chodit pro meč.“ Dobrý postřeh. „Děkuju,“ řekla jsem jí. „To, cos udělala… To by mě nikdy nenapadlo. Bylo to brilantní.“ „Tak to nevím,“ broukla se smutným úsměvem. „Voda není moc dobrá zbraň, pamatuješ?“ Vyprskla jsem smíchy, přestoţe mi má tehdejší slova zase tak veselá nepřipadala. Uţ ne. „Voda je skvělá zbraň,“ konstatovala jsem. „Aţ se vrátíme, budeme muset trénovat, jak ji vyuţívat.“ Celá se rozzářila. Oči jí plály. „To bych ráda. Víc neţ cokoli jinýho.“ „Je mi líto… tvý mámy.“ Mia jen kývla. „Máš štěstí, ţe ty mámu pořád máš. Ani nevíš, jaký štěstí.“
243
Odvrátila jsem se a opět se zadívala na sedadlo před sebou. To, co jsem řekla pak, mě samotnou překvapilo. „Kéţ by tak byla tady.“ „Vţdyť tady je,“ řekla Mia udiveně. „Byla s tou skupinou, co vpadla do domu. Tys ji neviděla?“ Zavrtěla jsem hlavou. Zmlkly jsme. Po chvilce se Mia zvedla a odešla. Asi o minutu později si ke mně přisedl někdo další. Ani jsem se nemusela podívat a stejně jsem věděla, kdo to je. Prostě jsem to věděla. „Rose,“ oslovila mě moje matka. Poprvé v ţivotě jsem z jejího hlasu slyšela nejistotu. Moţná dokonce strach. „Mia říkala, ţe mě chceš vidět.“ Neodpověděla jsem. Nepodívala jsem se na ni. „Co… co potřebuješ?“ Nevěděla jsem, co potřebuju. Nevěděla jsem, co dělat. Pálení v očích uţ bylo nesnesitelné, a neţ jsem si to stačila uvědomit, rozbrečela jsem se. Hlasitě a bolestně jsem vzlykala. Slzy, které jsem tak dlouho zadrţovala, mi konečně stékaly po tvářích. Strach a ţal, kterým jsem odmítala propadnout, teď propukly naplno. Sotva jsem dokázala dýchat. Máma si mě k sobě přivinula a objala mě. Přitiskla jsem jí obličej k hrudníku a rozvzlykala se ještě víc. „Já vím,“ uklidňovala mě tiše a tiskla mě k sobě pevněji. „Rozumím ti.“
244
DVACET TŘI V DEN MÉHO MOLNIJSKÉHO OBŘADU SE VENKU OTEPLILO.
Vlastně bylo tak teplo, ţe v kampusu začal tát sníh a jako stříbrné struţky stékal po kamenných stěnách budov. Zima ještě zdaleka neskončila, takţe jsem věděla, ţe za pár dní všechno zase znovu zmrzne. Teď to ale vypadalo, jako by celý svět plakal. Z incidentu ve Spokane jsem vyvázla jen s několika modřinami a rankami. Nejhorší z mých zranění byla zápěstí popálená od rozţhavených pout. Taky jsem se pořád snaţila vyrovnat s tím, ţe jsem někoho zabila a ţe jsem viděla umírat člověka. Nepotřebovala jsem víc neţ se někde schoulit do klubíčka a s nikým nemluvit, moţná tak jedině s Lissou. Ale kdyţ uţ jsem byla zpátky na Akademii čtvrtý den, přišla za mnou matka a pověděla mi, ţe nastal čas, abych dostala svoje značky. Hodnou chvíli mi trvalo, neţ mi došlo, o čem to vlastně mluví. Potom jsem si uvědomila, ţe kdyţ jsem usekla hlavy dvěma Strigojům, zaslouţím si dvě molnijské značky. Moje první. To zjištění mě ohromilo. Celý ţivot jsem věděla, ţe se jednou stanu stráţkyní, a tolik jsem se na ty značky těšila. Byly to jakési odznaky cti. Ale teď? Budou mi neustále připomínat něco, na co bych radši zapomněla. Slavnost se konala v budově stráţců, v obrovské místnosti, kterou vyuţívali na různá shromáţdění a bankety. Sálu v rekreačním komplexu se to nepodobalo ani v nejmenším. Tady bylo všechno účelné a praktické, stejně jako stráţci. Modrošedý koberec byl nízký a pevně utkaný. Na bílých stěnách visely zarámované černobílé fotky Akademie svatého Vladimíra v různých obdobích. Jinak tam ţádná výzdoba nebyla, ale přesto váţnost a síla toho 245
okamţiku byly na první pohled patrné. Obřadu se zúčastnili všichni stráţci z kampusu, ale novicové ne. Popocházeli po místnosti, postávali tam v hloučcích, ale nepovídali si. Jakmile obřad začal, všichni nasadili profesionální výrazy a sledovali mě. Seděla jsem na stoličce v rohu místnosti, předkláněla se a vlasy mi visely přes obličej. Za mnou stál stráţce jménem Lionel, který mi zvedl ke krku tetovací pistoli. Znala jsem ho celou dobu, co jsem studovala na Akademii, ale nevěděla jsem, ţe se učil kreslit molnijské znaky. Neţ se do toho pustil, tlumeně se dohadoval s mojí matkou a s Albertou. „Značku slibu jí neudělám,“ prohlásil. „Ještě neodmaturovala.“ „To je fakt,“ řekla Alberta. „Ale zabila. Udělej jí molnijské znaky a značku slibu dostane později.“ Vzhledem k tomu, ţe jsem na bolest zvyklá, nečekala jsem, ţe mě tetování bude takhle bolet. Kousala jsem si ret a mlčela, zatímco Lionel soustředěně pracoval. Připadalo mi, ţe to trvá celou věčnost. Kdyţ skončil, vytáhl dvě zrcátka a po chvilce manévrování jsem uviděla zadní stranu svého krku. Na zarudlé a rozbolavělé kůţi se vyjímaly dvě malé černé značky. Molnija znamená rusky „blesk“, coţ má symbolizovat ten tvar. Dvě značky. Jedna za Izajáše, druhá za Elenu. Jakmile jsem si svoje znaky prohlédla, zalepil mi je a dal mi instrukce ohledně toho, jak bych měla o tetování pečovat, neţ se zahojí. Většinu z toho jsem nevnímala, ale kdyţ tak se můţu klidně zeptat později. Pořád jsem z toho všeho byla trochu v šoku. Potom ke mně postupně začali přicházet všichni stráţci. Kaţdý mě buď objal, nebo políbil na tvář a něco milého mi řekl. „Vítej v našich řadách,“ pověděla mi Alberta s přívětivým výrazem ve svém větrem ošlehaném obličeji. Pevně mě objala. 246
Kdyţ přišla řada na Dimitrije, neřekl mi ani slovo, ale jako vţdy za něj mluvily jeho oči. Tvářil se tak hrdě a něţně, aţ mi z toho bylo do breku. Jemně mě pohladil po tváři, kývl a odkráčel. Pak přišel Stan – profesor, se kterým jsem měla spory uţ od prvního dne –, objal mě a řekl: „Teď jsi jedna z nás. Vţdycky jsem věděl, ţe budeš jedna z nejlepších.“ Myslela jsem, ţe to se mnou sekne. A kdyţ potom přišla matka, uţ jsem nedokázala zadrţet slzy, které mi stékaly po tvářích. Setřela mi je a jedním prstem mi přejela zezadu po krku. „Nikdy na to nezapomínej,“ poradila mi. Nikdo nepronášel ţádné gratulace, coţ mě potěšilo. Smrt není nic, z čeho by kdokoli měl být nadšený. Kdyţ to skončilo, podávalo se jídlo a pití. U bufetového stolu jsem si naloţila na talíř miniaturní kousky opečeného feta sýra a kousek mangového dortu. Jedla jsem, aniţ bych vnímala tu chuť, a odpovídala jsem na dotazy těch, kteří za mnou přišli na kus řeči. V polovině případů jsem ani pořádně nevěděla, co vlastně říkám. Připadala jsem si jako robot, který dělá, co se od něj očekává. Kůţe vzadu na krku mě pálila od čerstvého tetování a v duchu jsem pořád viděla Masonovy modré oči a Izajášovy červené. Cítila jsem se provinile, ţe si svůj velký den patřičně neuţívám. Kaţdopádně jsem byla vděčná, kdyţ se všichni začali rozcházet. Kromě dalších se se mnou přišla rozloučit i matka. Od té doby, co jsem se sesypala v letadle, jsme spolu moc nemluvily, pokud nepočítám jednu větu tady na oslavě. To moje zhroucení mi pořád připadalo zvláštní a taky poniţující. Ona uţ se o tom nezmínila, nicméně v našem vztahu se něco malinko změnilo. Ani zdaleka se z nás nestaly kámošky…, ale uţ jsme nebyly ani nepřátelé. „Lord Szelsky brzy odjede,“ oznámila mi. Stály jsme u vchodu do budovy, nedaleko místa, kde jsem na ni ten první den ječela. „Pojedu s ním.“
247
„Já vím,“ odtušila jsem. Nebylo třeba se na nic ptát. Tak to zkrátka chodí. Stráţci následují Moroje. Ještě chvilku si mě prohlíţela zamyšleným pohledem svých hnědých očí. Poprvé po dlouhé době jsem to vnímala, jako bychom se opravdu dívaly jedna druhé do očí, a ne jako by na mě shlíţela spatra. Zřejmě si taky konečně všimla, ţe jsem o dobrých patnáct centimetrů vyšší neţ ona. „Vedla sis dobře,“ podotkla nakonec. „Vzhledem k okolnostem.“ Byl to jen poloviční kompliment, ale já si nic víc nezaslouţila. Teď uţ jsem si uvědomovala všechny chyby a nesprávné úsudky, které nás přivedly do Izajášova domu. Něco z toho byla moje vina, něco ne. Přála jsem si, abych mohla změnit, co jsem udělala. Ale věděla jsem, ţe máma má pravdu. S těmi zmatky jsem si poradila, jak nejlíp jsem uměla. „Zabíjení Strigojů není zas tak úchvatný, jak jsem si myslela,“ oznámila jsem jí. Obdařila mě smutným úsměvem. „Ne. To opravdu není.“ Pomyslela jsem na všechny ty značky na jejím krku, na všechny ty smrti. Zachvěla jsem se. „Jo, ještě něco.“ S radostí jsem změnila téma a sáhla si do kapsy. Vyndala jsem malý přívěsek s modrým okem, který mi darovala. „To, cos mi dala… Je to n-nazar?“ Trochu jsem se při tom slově zakoktala. Matka se na mě udiveně podívala. „Ano. Jak to víš?“ Nechtělo se mi vykládat o svých snech s Adrianem. „Někdo mi to řekl. Má to chránit, ţe jo?“ Obličejem se jí mihl zadumaný výraz, načeţ vydechla a přikývla. „Ano. Vychází to z jedné pověry Středního východu… Tam se věří, ţe kdyţ ti chce někdo ublíţit, můţe tě proklít tak, ţe se na tebe podívá ‚zlým okem‘. Nazar vyruší vlivy zlého oka a obecně chrání toho, kdo jej nosí.“ Přejela jsem prsty po tom kousku skla. „Střední východ… Takţe třeba někde jako… v Turecku?“ 248
Matce se zachvěly rty. „Přesně tak, někde jako v Turecku.“ Zaváhala. „Byl to… dárek. Dárek, který jsem dostala uţ hodně dávno…“ Odvrátila zrak a v duchu při tom bloumala ve vzpomínkách. „Kdyţ mi bylo tolik jako tobě, muţi se o mě dost zajímali. Zpočátku mi to lichotilo, ale postupem času uţ to tak lichotivé nebylo. Někdy se dá těţko určit rozdíl mezi tím, kdy někoho opravdu přitahuješ a kdy tě chce jenom vyuţít. Ale kdyţ je to opravdové…, nakonec to přece jen poznáš.“ Teď uţ jsem chápala, proč se tak přehnaně stará o moji pověst – kdyţ byla mladší, svou vlastní ohrozila. Moţná ţe víc, neţ jsem si myslela. Taky mi došlo, proč mi dala ten nazar. Dal jí ho můj otec. Vypadala, ţe uţ o tom nechce mluvit, tak jsem se jí radši nevyptávala. Stačilo mi vědomí, ţe jejich vztah nakonec moţná nebyl jen o práci a o genech. Rozloučily jsme se a já zamířila na vyučování. Všichni věděli, kde jsem ráno byla, a spoluţáci byli pochopitelně zvědaví na moje molnijské značky. Nezazlívala jsem jim to. Kdyby to bylo obráceně, taky bych se nemohla dočkat, aţ uvidím značky nějakého svého spoluţáka. „No tak, Rose,“ přemlouval mě Shane Reyes. Šli jsme z ranního cvičení a on mi pořád odhrnoval culík na stranu. V duchu jsem si řekla, ţe zítra si vlasy radši nechám rozpuštěné. Vydalo se za námi i několik dalších noviců a všichni se taky chtěli podívat. „Ukaţ. Chceme vidět, cos dostala za to svoje mávání mečem!“ Oči jim plály nedočkavostí a vzrušením. Byla jsem pro ně hrdinkou. Jejich spoluţačkou, která zlikvidovala vůdce potulné skupiny Strigojů, kteří nás o svátcích terorizovali. Vzadu mezi spoluţáky jsem si všimla někoho, kdo se netvářil nedočkavě ani vzrušeně. Eddie. Podíval se mi do očí a smutně se pousmál. Chápal. „Je mi líto, lidi,“ prohlásila jsem, kdyţ jsem se k nim obrátila. „Musím to mít zalepený. Doktorův příkaz.“ 249
Odpovědí mi bylo několikeré zklamané odfrknutí, které se brzy změnilo ve vyptávání, jak jsem vlastně ty Strigoje zabila. Oddělení hlavy od těla bylo tím nejtěţším, a proto zřídkavým způsobem zabití vampýra. Ostatně chodit s mečem taky není zrovna obvyklé. Tak jsem se snaţila co nejpravdivěji vylíčit svým kamarádům, co se stalo, a dávala jsem si dobrý pozor, abych zůstala jen u faktů a nijak to zabití neglorifikovala. Po skončení vyučování se mnou šla na mou kolej Lissa. Po těch událostech ve Spokane jsme neměly příleţitost si pořádně promluvit. Podstoupila jsem spoustu výslechů a pak měl hned Mason pohřeb. Lissa taky neměla o moc víc času neţ já, protoţe spousta královských tou dobou odjíţděla z kampusu. Kdyţ jsem byla s ní, hned jsem se cítila líp. I kdyţ jsem jí mohla skočit do hlavy, kdykoli se mi zachtělo, nebylo to totéţ jako sedět vedle ţivé osoby, které na vás záleţí. Neţ jsme došly ke dveřím do mého pokoje, všimly jsme si, ţe u nich někdo poloţil na zem kytici frézií. S povzdechem jsem vonící kytici zvedla, aniţ bych se podívala na vzkaz u ní. „Od koho to máš?“ zeptala se Lissa, zatímco jsem odemykala. „Od Adriana,“ odpověděla jsem. Vešly jsme dovnitř a já ukázala na stůl, kde jsem měla ve váze další kytky. Frézie jsem nacpala mezi ně. „Docela se mi uleví, aţ z kampusu odjede. Tohle uţ dlouho nesnesu.“ Překvapeně na mě pohlédla. „A jéje, ty to nevíš.“ Poutem jsem pocítila varovné bodnutí, které mi napovídalo, ţe to, co se mi Lissa chystá sdělit, se mi určitě nebude líbit. „Co nevím?“ „On totiţ neodjíţdí. Nějakou dobu tady zůstane.“ „Musí odjet,“ namítla jsem. Věděla jsem, ţe sem přijel kvůli Masonovu pohřbu. A nechápala jsem, proč to vlastně udělal, kdyţ Masona skoro neznal. Moţná ţe to udělal jen 250
proto, aby se předvedl. Nebo moţná dál hodlá pronásledovat Lissu a mě. „Studuje vysokou. Nebo je v polepšovně. Kaţdopádně něco dělá.“ „Teď na půl roku studium přerušil.“ Vyvalila jsem oči. Usmála se mému výrazu a přikývla. „Zůstane tady a bude pracovat se mnou… a s profesorkou Carmackovou. On vůbec netušil, ţe existuje něco jako éter. Věděl jenom, ţe se na nic nespecializuje a ţe má divný schopnosti. Nechával si to pro sebe. Svěřil se jenom, kdyţ narazil na někoho, kdo taky ovládá éter. Jenţe ti taky nevěděli o moc víc neţ on.“ „Mělo mi to dojít dřív,“ zahučela jsem. „Bylo na něm něco divnýho… Víš, ţe jsem se s ním vţdycky hrozně chtěla bavit? Prostě má… charizma. Jako ty. Asi to vychází z éteru nebo z nátlaku nebo z něčeho takovýho. Přimělo mě to, abych ho měla ráda, i kdyţ ho vlastně ráda nemám.“ „Nemáš?“ ušklíbla se. „Ne,“ odpověděla jsem neústupně. „A tu věc se sny taky nemám ráda.“ V úţasu vykulila své zelené oči. „To je právě hustý,“ namítla. „Tys vţdycky dokázala poznat, co se se mnou děje, ale já s tebou skrz pouto komunikovat nedokáţu. Jsem ráda, ţe jste z toho vyvázli, ale stejně bych si přála, abych to s těmi sny taky uměla a pomohla vás tak najít.“ „Já jsem zas ráda, ţe tě Adrian nepřekecal, aby ses vykašlala na svoje prášky,“ řekla jsem. Zjistila jsem to aţ pár dní poté, co jsem se vrátila ze Spokane. Lissa nepřistoupila na Adrianův návrh, aby přestala brát prášky, ačkoli jí tvrdil, ţe pak bude moct svoje schopnosti rozvinout ještě víc a naučit se ovládat éter. Později se mi ale přiznala, ţe kdybychom s Christianem byli nezvěstní ještě déle, asi by podlehla. „A jak ti je poslední dobou?“ dotázala jsem se, kdyţ jsem tak uvaţovala o jejích lécích. „Pořád ti připadá, ţe ty prášky nezabírají?“ 251
„Hmmm… těţko to vysvětlit. Pořád se cítím tak nějak blíţ k magii, jako by mě ty prášky uţ neblokovaly. Ale ţádný vedlejší účinky na psychiku nepociťuju… Nerozrušuju se ani nic takovýho.“ „No, to je skvělý.“ Obličej se jí rozzářil překrásným úsměvem. „Já vím. Začínám si myslet, ţe moţná mám naději jednou se s magií naučit pracovat.“ Kdyţ jsem ji viděla tak šťastnou, taky jsem se usmívala. Nelíbilo se mi, kdyţ se jí zase začaly vracet ty temné pocity, a teď jsem byla ráda, ţe uţ se rozplynuly. Nerozuměla jsem tomu, jak a proč zmizely, ale stačilo mi, ţe se Lissa cítí dobře. Každý má kolem sebe světlo, až na tebe. Ty kolem sebe máš stíny. Bereš si je od Lissy. V mysli se mi ozvala Adrianova slova. Neochotně jsem si vybavila svoje chování za posledních pár týdnů. Výbuchy vzteku. Svoje rebelování – dokonce i na mě neobvyklé. Černé emoce svíjející se mi v hrudi… Ne, usnesla jsem se. Ţádná podobnost. Lissiny temné pocity vycházely z magie. Ty moje ze stresu. A navíc, teď uţ se cítím fajn. Jak jsem tak Lissu pozorovala, snaţila jsem se vybavit si, kde jsme v našem rozhovoru vlastně přestaly. „Třeba nakonec váţně najdeš způsob, jak by to mohlo fungovat. Kdyţ Adrian pouţívá éter a nepotřebuje ţádný léky…“ Náhle se rozesmála. „Ty to nevíš?“ „Co zas?“ „Adrian si ordinuje léky sám.“ „Coţe? Ale říkal…“ Zaúpěla jsem. „No jasně. Ty jeho cigára a chlast. A jenom Bůh ví, co ještě dalšího.“ Kývla. „Jo. Skoro pořád v sobě něco má.“ „V noci ale nejspíš ne…, proto se mnou dokáţe mluvit ve snech.“ „Teda, to bych taky chtěla umět,“ povzdechla.
252
„Třeba se to jednou naučíš. Hlavně ať se z tebe během toho učení nestane alkoholička.“ „To určitě ne,“ ujistila mě. „Ale učit se budu. Rose, ještě nikdo, kdo byl zaměřený na éter, to nedokázal – teda kromě svatýho Vladimíra. A já se budu učit jako on. Naučím se s tím zacházet a nedopustím, aby mi to ublíţilo.“ S úsměvem jsem se dotkla její ruky. Měla jsem v ni absolutní důvěru. „Já vím.“ Většinu večera jsme prokecaly. Rozloučily jsme se, aţ kdyţ nastal čas na můj večerní trénink s Dimitrijem. Cestou do tělocvičny jsem přemítala o něčem, co mě uţ nějakou dobu trápilo. Přestoţe útočné skupiny Strigojů čítaly hodně členů, stráţci potvrdili, ţe jejich vůdcem byl Izajáš. To ale přece neznamená, ţe by se v budoucnu nemohly objevit další hrozby. Všichni jsou ale toho názoru, ţe chvíli potrvá, neţ se Strigojové vzpamatují a znovu sešikují. Nemohla jsem si pomoct a pořád jsem myslela na ten seznam královských rodin podle velikosti, který jsem objevila v tunelu ve Spokane. A Izajáš jmenovitě zmínil Dragomiry. Věděl, ţe jich moc nezbylo, a nemohl se dočkat, aţ s tímhle rodem skoncuje. Jistě, teď uţ je Izajáš po smrti…, ale nejsou náhodou další Strigojové, co mají stejný nápad? Zavrtěla jsem hlavou. S tím jsem si teď nechtěla lámat hlavu. Ne dnes. Pořád jsem se z toho všeho ještě tak docela nevzpamatovala. Tohle budu řešit později. Vlastně jsem ani nevěděla jistě, jestli dneska cvičení máme, ale stejně jsem zašla do šatny. Převlékla jsem se a došla do tělocvičny. V přilehlé místnosti jsem našla Dimitrije, začteného do jednoho z těch westernových románů, které tolik miloval. Kdyţ jsem vešla, vzhlédl. Posledních pár dní jsem ho moc nevídala, takţe jsem předpokládala, ţe je asi pořád s Tašou. „Myslel jsem si, ţe bys mohla přijít,“ prohlásil a zaloţil si knihu. „Vţdyť je čas na trénink.“ 253
Zavrtěl hlavou. „Ne. Dneska ţádný trénink. Pořád se ještě zotavuješ.“ „Podle lékařských záznamů uţ jsem zdravá. Klidně můţu cvičit.“ Do svého prohlášení jsem se snaţila vloţit tolik hrdinství typické Rose Hathawayové, kolik jsem jen svedla. Dimitrij mi na to ale neskočil. Pokynul k ţidli vedle sebe. „Posaď se, Rose.“ Zaváhala jsem jen na chviličku, ale pak jsem si sedla. Se svou ţidlí se posunul tak, ţe jsme teď seděli přímo naproti sobě. Srdce mi poskočilo, kdyţ jsem se zadívala do těch jeho nádherných tmavých očí. „Nikdo se nepřenese lehce přes prvního…, první Strigoje, které zabije. Přestoţe se jedná o Strigoje, technicky vzato jsi někoho připravila o ţivot. Je těţké se s tím vyrovnat. A po tom všem, čím sis prošla…“ Povzdechl a natáhl se, aby mě vzal za ruku. Jeho prsty byly stejné, jak jsem si je pamatovala – dlouhé a silné, mozolnaté za roky trénování. „Kdyţ jsem tě viděl…, kdyţ jsme tě objevili v tom domě…, nedovedeš si představit, co jsem cítil.“ Polkla jsem. „Co… co jsi cítil?“ „Byl jsem zničený…, nešťastný. Tys sice byla naţivu, ale vypadalas… Myslel jsem, ţe uţ se z toho nedostaneš. A trhalo mě na kusy, kdyţ jsem si pomyslel, ţe jsi tak mladá a uţ se ti stalo tohle.“ Stiskl mi ruku. „Dostaneš se z toho – teď uţ to vím a jsem rád. Ale duchem jsi zatím pořád nepřítomná. Nikdy není lehké ztratit někoho, na kom ti záleţí.“ Sklopila jsem zrak a prohlíţela si podlahu. „Je to moje vina,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně. „Hmm?“ „Mason. Ţe ho zabili.“ Nemusela jsem se na Dimitrije ani podívat a stejně mi bylo jasné, ţe se tváří soucitně. „Ale ne, Rozo. Jenom ses v některých věcech špatně rozhodla… Kdyţ jsi zjistila, ţe zmizel, měla jsi to povědět ostatním. Ale sobě to nemůţeš dávat za vinu. Tys ho nezabila.“ 254
Upřela jsem na něj oči, které se mi začínaly lesknout slzami. „Ale je to, skoro jako bych ho zabila. Odjel tam kvůli mně – byla to moje vina. Pohádali jsme se… a já mu řekla o Spokane, i kdyţ jsem ti slíbila, ţe to nikomu nepovím…“ Z jednoho oka mi stékala slza. Tohle se uţ váţně musím naučit ovládat. Dimitrij, stejně jako moje máma, mi setřel slzu z tváře. „To si nemůţeš vyčítat,“ oznámil mi. „Můţeš tak maximálně litovat svých rozhodnutí a přát si, abys to bývala udělala jinak, ale koneckonců to bylo i Masonovo rozhodnutí. On si to vybral. Nakonec udělal, co chtěl, a na tvé původní roli v tom všem stejně nezáleţelo.“ Uvědomila jsem si, ţe kdyţ se pro mě Mason vrátil, udělal to proto, ţe ke mně něco cítil. To bylo přesně to, čeho se vţdycky obával Dimitrij – ţe kdybychom spolu měli nějaký vztah, ohrozilo by to nás i Moroje, kterého bychom chránili. „Kéţ bych tam tak dokázala…, nevím, něco udělat…“ Zamrkala jsem, abych rozehnala další slzy, a odtáhla ruce od Dimitrije. Radši jsem se zvedla, neţ bych stihla říct něco hloupého. „Měla bych jít,“ řekla jsem. „Dej mi vědět, aţ budeš chtít zase začít s tréninkem. A díky…, ţe sis se mnou promluvil.“ Začala jsem se sbírat k odchodu, kdyţ vtom náhle promluvil. „Ne.“ Ohlédla jsem se. „Co?“ Zadíval se mi do očí a proběhlo mezi námi cosi vřelého a krásného. „Ne,“ zopakoval. „Řekl jsem jí ne. Taše.“ „A…“ Zavřela jsem pusu dřív, neţ mi čelist stačila spadnout aţ na zem. „Ale… proč? To byla příleţitost, která se naskytne jednou za ţivot. Mohls mít dítě. A ona…, no, víš, jak tě ţrala…“ Ve tváři se mu mihl náznak úsměvu. „Ţrala. Ţere. A právě proto jsem musel její nabídku odmítnout. Nemohl bych jí oplácet… Zkrátka bych jí nemohl dát to, co chce.
255
Ne, kdyţ…“ Udělal pár kroků ke mně. „Ne kdyţ mám srdce jinde.“ Málem jsem se znovu rozbrečela. „Ale tys vypadal, ţe po ní taky jedeš. A mně jsi pořád říkal, ţe se chovám jako malá.“ „Chováš se jako malá,“ prohlásil. „Protoţe jsi ještě mladá. Ale znáš spoustu věcí, Rose. Věcí, které ani lidi starší neţ ty nikdy nepoznají. Ten den…“ Okamţitě jsem věděla, o jakém dni to mluví. Jak mě přitiskl ke zdi. „Mělas pravdu, jak jsi říkala, ţe se taky musím ovládat. Nikdo jiný to nikdy neodhalil – a to mě vyděsilo. Ty mě děsíš.“ „Proč? Nechceš, aby se to někdo dozvěděl?“ Pokrčil rameny. „Je mi jedno, jestli se někdo dozví, ţe mám problémy se sebeovládáním. Důleţité je, ţe někdo…, ţe ty mě natolik dobře znáš. Je to těţké, kdyţ ti někdo vidí přímo do duše. Nutí tě to k tomu, aby ses otevřela. A byla zranitelná. Je mnohem jednodušší být s někým, kdo je jen o málo víc neţ normální kamarádka.“ „Jako třeba Taša.“ „Taša Ozerová je skvělá ţenská. Je krásná a statečná. Jenţe…“ „Jenţe tě nepřitahuje,“ dokončila jsem větu za něj. Přikývl. „To jsem věděl uţ od začátku. Ale přesto jsem touţil po vztahu. Věděl jsem, ţe to s ní bude snadné, ţe s ní můţu odjet. Myslel jsem, ţe s ní na tebe zapomenu.“ Totéţ jsem si myslela já o Masonovi. „Ale nezapomněls.“ „Ne. A to je… právě ten problém.“ „Protoţe by bylo špatný, kdybychom byli spolu.“ „Ano.“ „Kvůli věkovýmu rozdílu.“ „Ano.“ „A hlavně kvůli tomu, ţe budeme Lissini stráţci a musíme se soustředit na ni – ne na sebe.“ „Ano.“ Chvilku jsem o tom uvaţovala a pak jsem se mu podívala do očí. „No,“ shrnula jsem to nakonec. „Vidím to tak, ţe zatím nejsme Lissini stráţci.“ 256
Obrnila jsem se před jeho odpovědí. Bylo mi jasné, ţe přijde další lekce zenového myšlení. Cosi o vnitřní síle a vytrvalosti, cosi v tom smyslu, ţe naše dnešní rozhodnutí ovlivní budoucnost, nebo podobné nesmysly. Ale namísto toho mě políbil. Čas se zastavil. Natáhl ruce a orámoval mi obličej dlaněmi. Sklonil se a otřel se svými rty o moje. Ze začátku by se to sotva dalo nazvat polibkem, ale postupně jsme se začali líbat doopravdy. Kdyţ se ode mě nakonec odtrhl, pak jen proto, aby mě mohl políbit na čelo. Několik vteřin tam stál se rty přitisknutými k mé kůţi a pevně mě přitom objímal. Přála jsem si, aby ta chvíle trvala věčně. Přestal mě objímat, pohladil mě po vlasech a potom po tváři. Vykročil ke dveřím. „Uvidíme se později, Rozo.“ „Na dalším tréninku?“ zeptala jsem se. „Totiţ, budeme zase trénovat, ţe jo? Určitě mě ještě chceš naučit spoustu věcí.“ Zastavil se ve dveřích a s úsměvem se na mě zadíval. „Ano. Spoustu věcí.“
257
