VAMPÝRSKÁ AKADEMIE 3 STÍNEM POLÍBENÁ RICHELLE MEAD

VAMPÝRSKÁ AKADEMIE 3

STÍNEM POLÍBENÁ RICHELLE MEAD 2010

Copyright © 2008 by Richelle Mead Translation © 2010 by Katrin Chýlová Cover design © 2010 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu SHADOW KISS, vydaného nakladatelstvím Razorbill, New York 2008, přeložila Katrin Chýlová Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redakce: Hana Pernicová Korektura: Lea Petrovská Technický redaktor: Martin Pěch Sazba: Dušan Žárský Obálka: Marek Šebesta Vytiskla tiskárna Finidr Český Těšín Vydání první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v červnu 2010

ISBN 978-80-7303-523-5

Pro Kat Richardsonovou, která je velmi moudrá.

Jako vždy nemůžu dostatečně vyjádřit svou vděčnost přátelům a rodině, kteří se mnou absolvovali všechny ty vzlety a propady, jež provázejí psaní knihy – obzvlášť tak silné, jako je tahle. Mnoho díků patří Davidovi a Christině za jejich rychlé čtení a připomínky; I. A. Gordonovi a Sherry Kirkové za pomoc s ruštinou; Synde Kormanové za pomoc s rumunštinou; mému agentovi Jimu McCarthymu, který je moudrý a dělá pro mě spoustu obtížných věcí; redaktorům Jessice Rothenbergové a Benu Schrankovi za jejich rady; autorům z Team Seattle za rozptýlení a povzbuzení a Jayovi za nekonečnou trpělivost…, a dokonce i za to, že občas vymyslel dobrý vtip.

JEDNA PŘEJÍŽDĚL

MI PRSTY PO ZÁDECH, A AČKOLI PŘI TOM nevyvíjel žádný tlak, celým tělem mi probíhaly záchvěvy. Pomalu klouzal dlaněmi až k mému břichu a nakonec mi položil ruce na boky. Cítila jsem, jak se mi rty tiskne ke krku, těsně pod uchem. Políbil mě na to místo a pak znovu a znovu… Odtrhl rty od mého hrdla, políbil mě na tvář a pak konečně našel moje rty. Líbali jsme se a tiskli se k sobě co nejblíž. Krev mi vřela v žilách. V tu chvíli jsem si připadala živá jako nikdy dřív. Miluju ho, miluju Christiana tak moc, že – Christiana? To ne. Částí své mysli jsem si uvědomovala, co se děje – a bylo to k naštvání. Jenže druhou částí mysli jsem si to stále užívala a vychutnávala si to hlazení a líbání. Nedokázala jsem se od toho odtrhnout. Splynula jsem s Lissou natolik, že tohle se teď skutečně dělo mně. Ne, řekla jsem si skálopevně. Tohle není skutečné – ne pro tebe. Vypadni odtud. Ale jak bych mohla poslouchat hlas logiky, když jsem měla celé tělo v jednom ohni? Ty nejsi ona. Tohle není tvoje hlava. Vypadni. Jeho rty. Na světě teď neexistovalo nic jiného než jeho rty. To není on. Zmiz! Ty polibky byly přesně stejné, jak jsem si je pamatovala, když jsem byla s ním… Ne, tohle není Dimitrij. Vypadni! Dimitrijovo jméno na mě zapůsobilo, jako by mi někdo chrstl do obličeje ledovou vodu. Vypadla jsem. V posteli jsem se posadila a najednou jsem si připadala klidná. Pokusila jsem se skopnout ze sebe deku, ale namísto toho se mi do ní jen ještě víc zamotaly nohy. Srdce mi v hrudi

7

divoce bušilo a já se snažila zhluboka dýchat, abych se uklidnila a vrátila se do vlastní reality. Časy se jistě změnily. Kdysi mě ze spánku budily Lissiny noční můry. Teď její sexuální život. Říct, že mezi těmi dvěma druhy snů je jen malý rozdíl, by nebylo moc výstižné. Naučila jsem se odstínit její milostný život – alespoň když jsem byla vzhůru. Tentokrát mě ale Lissa s Christianem (nevědomky) převezli. Ve spánku moje psychická obrana moc nefungovala, takže jsem poutem cítila silné emoce své nejlepší kamarádky. To by samozřejmě nebyl problém, kdyby ti dva byli v posteli jako normální lidi – a když říkám „být v posteli“, míním tím „spát“. „Bože,“ zabrblala jsem a spustila nohy z postele. Přemohlo mě zívnutí. Copak Lissa s Christianem neudrží ruce od sebe aspoň do nějaké přijatelné denní doby? Ještě horší než tohle probuzení ale byly moje pocity. Nic z toho se samozřejmě nestalo mně. Mě nikdo nehladil ani nelíbal. Jenže moje tělo to postrádalo. Už je to tak dávno, co jsem se naposledy ocitla v podobné situaci. Byla jsem vzrušená a rozpálená. Bylo to stupidní, ale náhle jsem zoufale zatoužila, aby se mě někdo dotýkal – nebo mě aspoň objal. Rozhodně ale ne Christian. Vybavila jsem si jeho rty při tom polibku. V rozespalosti jsem myslela, že mě líbá Dimitrij. Vstala jsem a nohy se mi třásly. Byla jsem nervózní a… smutná. Smutná a prázdná. Potřebovala jsem se projít, abych se zbavila té divné nálady, a tak jsem si oblékla župan, obula si pantofle a vydala se chodbou do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a zadívala se do zrcadla. Můj odraz měl rozcuchané vlasy a krví podlité oči. Vypadala jsem hrozně nevyspale, ale zpátky do postele už se mi nechtělo. Zatím jsem nechtěla riskovat, že bych zase usnula. Potřebovala jsem se naopak probrat a vyhnat si z hlavy, co jsem viděla. Z koupelny jsem se vydala po schodech dolů a připadalo mi, že mám strašně lehké nohy. První patro mojí koleje bylo tiché. Bylo skoro poledne – pro vampýry půlnoc, jelikož ti žijí v noci. Vykoukla jsem zpoza dveří a přejela pohledem halu. Byla prázdná, až na ospale vypadajícího Moroje, který seděl vpředu ve vrátnici. Nepřítomně listoval časopisem a jen tak tak se držel v bdělém stavu. Prolistoval časopis až ke konci a znovu 8

zívl. Otočil se na pojízdné židli, hodil časopis na stůl za sebou a začal se poohlížet po dalším čtení. Když byl ke mně otočen zády, proběhla jsem kolem něj k dvojitým dveřím vedoucím ven. Modlila jsem se, aby dveře nezaskřípaly. Opatrně jsem je otevřela jen na škvírku, abych mohla proklouznout. Jakmile jsem se ocitla venku, co nejšetrněji jsem za sebou zase zavřela. Žádný zvuk. Ten chlápek mohl postřehnout tak maximálně průvan. Když jsem vyšla do jasného dne, připadala jsem si jako ninja. Do obličeje se mi okamžitě zakousl ledový vichr, ale to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Ve větru se kymácely holé větve stromů a drápaly kamennou zeď koleje jako pařáty. Zpoza olověných šedých mraků vykouklo slunce, které mi připomnělo, že bych měla dávno být v posteli. V tom světle jsem mžourala. Přitáhla jsem si župan těsněji k tělu a vykročila podél budovy za roh. Mířila jsem k místu mezi kolejí a tělocvičnou, kde jsem předpokládala, že nebude tolik foukat. Bláto na chodníku se mi vsakovalo do hadrových pantoflí, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Jo, tohle je typický hnusný zimní den v Montaně, ale o to právě jde. Mrazivý vzduch mě probral a zaplašil zbytky vzpomínek na tu virtuální milostnou scénu. Navíc mě taky pevně držel v mé vlastní hlavě. Myslet na to, že je mi zima, bylo rozhodně lepší než vzpomínat, jak mě Christian hladil. Chvíli jsem tam postávala a tupě zírala na křoví. Vzápětí mě ale překvapil můj vlastní vztek, který jsem pociťovala vůči Lisse a Christianovi. Musí to být tak hezké, když si můžete dělat, co chcete, pomyslela jsem si trpce. Lissa mi často říkala, jak by si přála, aby mohla vnímat mou mysl a prožívat mě tak jako já ji. Pravdou ale bylo, že jí vůbec nedocházelo, jaké má štěstí. Neměla ponětí, jaké to je, když se vám do mysli vkrádají myšlenky někoho jiného, když prožíváte to, co on. Nevěděla, jaké to je, prožívat dokonalý milostný život někoho jiného, když sami žádný milostný život nemáte. Nechápala, jaké to je, cítit lásku tak silnou, až vás z toho bolí hrudník – lásku, kterou můžete jen prožívat, ale ne vyjádřit. Došlo mi, že dusit v sobě lásku je totéž jako dusit v sobě vztek. Užírá vás to zevnitř, až byste z toho nejradši křičeli nebo do něčeho kopli.

9

Ne, Lissa nic z toho nechápe. Ani nemusí. Může si klidně dál pokračovat v randění, aniž by se ohlížela na to, co to dělá se mnou. Zaznamenala jsem, že už zase těžce oddechuju, ale tentokrát proto, že jsem zuřila. Ten ohavný pocit z toho, že jsem se zúčastnila nočního dostaveníčka Lissy a Christiana, byl pryč. Namísto toho jsem už cítila jen vztek a žárlivost. Ty pocity se zrodily z vědomí, že já nemůžu mít to, co ona považuje za naprostou samozřejmost. Ze všech sil jsem se snažila tyhle svoje pocity potlačit; tohle jsem vůči své nejlepší kamarádce cítit nechtěla. „Jsi náměsíčná?“ ozval se někdo za mnou. Překvapeně jsem se otočila. Dimitrij mě pozoroval pobaveně a zároveň zvědavě. Zatímco jsem zuřila nad nespravedlivými problémy svého milostného života, zdroj těchto problémů si mě našel sám. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet. To jsem teda ninja. A na rovinu – zabilo by mě, kdybych vzala do ruky hřeben, než jsem vyrazila ven? Rychle jsem si prohrábla svoje dlouhé vlasy, i když jsem si dobře uvědomovala, že na to už je pozdě. Nejspíš jsem vypadala, jako by mi na hlavě chcíplo nějaké zvíře. „Testovala jsem ochranku na koleji,“ odvětila jsem. „Stojí za houby.“ Na rtech mu hrál nepatrný úsměv. Teď už se do mě opravdu pustila zima. Nemohla jsem si pomoct a toužebně jsem hleděla na Dimitrijův dlouhý kožený kabát, který vypadal velice teple. Ani by mi nevadilo, kdyby mě do něj zabalil. Jako by mi četl myšlenky, prohlásil: „Musí ti být zima. Nechceš můj kabát?“ Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se nešířit o tom, že už ani necítím nohy. „Jsem v pohodě. A co ty tady děláš? Taky testuješ ochranku?“ „Já jsem ochranka. Hlídkuju.“ Když všichni spali, strážci se střídali v hlídání areálu školy. Strigojové, nemrtví vampýři, kteří napadají živé morojské vampýry, jako je Lissa, za denního světla nevycházejí, ale neposlušní studenti – řekněme třeba takoví, co se nenápadně vyplíží ze své koleje –, to byl jak denní, tak noční problém.

10

„Dobrá práce,“ houkla jsem. „Ráda jsem ti pomohla otestovat tvoje úchvatné dovednosti. Už bych měla jít.“ „Rose…“ Dimitrij mě chytil za předloktí a přes veškerou zimu a vítr mi tělem projel žár. Okamžitě mě pustil, jako by si spálil ruku. „Co tady děláš doopravdy?“ Mluvil tónem, jako bych se mu snažila něco nabulíkovat, a tak jsem odpověděla natolik po pravdě, jak jsem jen mohla. „Měla jsem ošklivej sen. Potřebovala jsem na vzduch.“ „Tak jsi prostě vyběhla ven. Ani ti nepřišlo na mysl, že je to zakázané, a stejně tak tě ani nenapadlo vzít si kabát.“ „Jo,“ přitakala jsem. „Tak nějak.“ „Rose, Rose.“ Tentokrát promluvil zoufalým hlasem. „Ty se nikdy nezměníš. Vždycky se do všeho vrháš bez přemýšlení a po hlavě.“ „To není pravda,“ protestovala jsem. „Hodně jsem se změnila.“ Najednou už se netvářil pobaveně, ale spíš ustaraně. Chvíli si mě prohlížel. Občas mi připadalo, že mi vidí až do duše. „Máš pravdu, změnila ses.“ Nicméně se nad tím prohlášením netvářil příliš nadšeně. Nejspíš uvažoval o tom, co se stalo skoro před třemi týdny, kdy mě a pár kamarádů věznili Strigojové. Bylo neskutečné štěstí, že se nám povedlo uniknout – jenže se to nepodařilo všem. Můj dobrý kamarád a ctitel Mason přišel o život. V hloubi duše si to nikdy nepřestanu vyčítat, ačkoli jsem jeho vrahy zabila. Dodalo mi to temnější pohled na život. Vlastně to dodalo temnější pohled všem v Akademii svatého Vladimíra, ale mně nejvíc. Ostatní si taky začínali všímat, že jsem jiná. Nelíbilo se mi, že si se mnou Dimitrij dělá starosti, a tak jsem to obrátila v legraci. „No, nedělej si starosti. Moje narozky už se blíží. A jakmile mi bude osmnáct, budu dospělá, ne? To ráno se určitě probudím dospělá a moudrá a tak.“ Jak jsem doufala, jeho zamračený výraz se změnil v úsměv. „Ano, to určitě. Ty narozeniny máš asi tak za měsíc?“ „Za třicet jedna dní,“ odpověděla jsem hrdě. „Je vidět, že to nepočítáš.“ Pokrčila jsem rameny a on se rozesmál.

11

„Předpokládám, že už máš i seznam darů, co bys ráda dostala. Tak na deset stran? Seřazeno podle důležitosti?“ Nepřestával se usmívat. Byl to jeden z jeho méně častých úsměvů, takový uvolněný a přirozený. Už jsem se nadechovala k dalšímu vtípku, když vtom mi myslí zase probleskl obraz Lissy a Christiana. Ten smutný a prázdný pocit se mi znova vrátil. Všechno, co jsem si jen mohla přát – nové oblečení, iPod, cokoli – mi najednou připadalo tak triviální. Co znamenají materiální věci ve srovnání s tím, na čem mi záleží nejvíc? Bože, opravdu jsem se změnila. „Ne,“ odpověděla jsem tiše. „Žádný seznam.“ Naklonil hlavu na stranu, při čemž mu do obličeje spadly vlasy, které měl až po ramena. Měl je hnědé jako já, ale zdaleka ne tolik tmavé. Moje vlasy někdy vypadaly skoro jako černé. Odhrnul si neposlušné prameny stranou, ale docílil jen toho, že mu do obličeje spadly další. „Nemůžu uvěřit, že nic nechceš. To budou pěkně nudné narozeniny.“ Svobodu, pomyslela jsem si. To byl jediný dar, po němž jsem toužila. Svobodu, abych se mohla sama rozhodovat. Svobodu milovat, koho chci. „To je fuk,“ řekla jsem namísto toho. „Co…“ Zarazil se. Pochopil. Vždycky mě chápal. Bylo to součástí našeho vztahu, přestože mezi námi bylo sedm let věkového rozdílu. Zamilovali jsme se do sebe na podzim, kdy se Dimitrij stal mým instruktorem boje. Jak se náš vztah vyvíjel, uvědomili jsme si, že si musíme lámat hlavu ještě s něčím jiným než jen s věkovým rozdílem. Až Lissa odmaturuje, oba se staneme jejími strážci, tudíž se nemůžeme nechat rozptylovat vzájemnými city. Naší prioritou bude ona. To se samozřejmě snáz řekne, než udělá. Nemyslím si totiž, že naše city s Dimitrijem jen tak opadnou. Oba jsme prožili chvíle slabosti, chvíle, které skončily líbáním nebo říkáním věcí, které jsme raději říkat neměli. Poté, co jsem utekla od Strigojů, Dimitrij mi přiznal, že mě miluje a že kvůli tomu nemůže být s nikým jiným. Zároveň ale bylo jasné, že nemůžeme být ani spolu, a tak jsme se oba uchýlili ke svým starým rolím – drželi jsme se od sebe dál a předstírali, že náš vztah je striktně profesionální. 12

Nenápadně se pokusil změnit téma. „Klidně to můžeš zapírat, jestli chceš, ale já vidím, že mrzneš. Pojďme dovnitř. Protáhnu tě zadem.“ To mě trochu překvapilo. Dimitrij nebyl ten typ, co se vyhýbá nepříjemným tématům. Vlastně mě často dotlačil k rozhovoru o záležitostech, o nichž jsem se rozhodně bavit nechtěla. Ale rozebírat náš nefungující vztah? Do toho se mu dneska zjevně nechtělo. Jo. Věci se určitě změnily. „Myslela jsem, že zima je tobě,“ utahovala jsem si z něj, když jsme obcházeli kolej k místům, kde bydleli strážci noviců. „Neměl bys být trochu odolnější, když pocházíš ze Sibiře?“ „Sibiř asi není taková, jakou si ji představuješ.“ „Představuju si ji jako polární pustinu,“ pověděla jsem mu po pravdě. „Tak to je rozhodně jiná, než si představuješ.“ „Stýská se ti?“ zeptala jsem se a ohlédla se po něm. Tohle mi nikdy dřív nepřišlo na mysl. Měla jsem za to, že každý chce žít ve Státech. Nebo aspoň, že nikdo nechce žít na Sibiři. „Pořád,“ odvětil zadumaně. „Někdy si přeju…“ „Belikove!“ Ten hlas se nesl po větru, odkudsi zpoza nás. Dimitrij cosi zamumlal a strčil mě za roh budovy, kterou jsme obcházeli. „Schovej se.“ Zaplula jsem za trs cesmín, které dům lemovaly. Neměly žádné plody, zato ale ostré špičaté listy, které mě škrábaly na holé kůži. Vzhledem k tomu, že mrzne a navíc hrozí, že někdo přijde na to, že jsem v noci utekla ven, pár škrábanců bylo tím nejmenším, s čím jsem si teď lámala hlavu. „Nemáš hlídku,“ zaslechla jsem Dimitrije o chvilku později. „Ne, ale musím s tebou mluvit.“ Poznala jsem ten hlas. Byla to Alberta, kapitánka školních strážců. „Jen na minutku. Budeme muset nějak přehodit směny, až budeš u soudu.“ „To je mi jasné,“ prohlásil. Z jeho hlasu zaznívalo něco zvláštního, skoro až nepříjemného. „Bude to pro všechny dost náročné – zkrátka špatné načasování.“ „To ano, nicméně královna se řídí vlastním rozvrhem.“ Alberta zněla rozladěně. Snažila jsem se zjistit, o čem se to vlastně ti dva baví. „Celesta za tebe vezme hlídky a ona a Emil si mezi sebou rozdělí tvoje tréninky.“ 13

Tréninky? Dimitrij nepovede příští týden tréninky, protože… Aha. To bude nejspíš ono. Terénní praxe. Zítra začne šestitýdenní cvičení noviců. Nebudeme mít vyučování a ve dne v noci budeme chránit Moroje, zatímco dospělí nás budou zkoušet. Těmi tréninky Alberta určitě mínila dobu, kdy na nás měl Dimitrij dohlížet. Ale o jakém soudu to mluvila? „Povídali, že jim práce navíc nevadí,“ pokračovala Alberta. „Ale napadlo mě, jestli bys za ně nemohl vzít pár směn, než odjedeš.“ „Určitě,“ odpověděl stručně a strnule. „Díky, dost to pomůže.“ Povzdechla. „Kéž bych věděla, jak dlouho bude ten soud trvat. Nechci být pryč dlouho. Člověk by předpokládal, že s Daškovem to půjde raz dva, jenže jsem se doslechla, že královně se moc nechce uvěznit tak významného královského.“ Strnula jsem. Mrazení, které jsem teď pociťovala, nemělo nic společného s chladným zimním dnem. Daškov? „Jsem si jistý, že udělají, co je správné,“ prohlásil Dimitrij. V tu chvíli mi došlo, proč se o tom nerozpovídal víc. Nechtěl, abych to slyšela. „To taky doufám. Snad to potrvá jen pár dní, jak prohlašovali. Hele, tady je strašná zima. Nevadilo by ti zajít na chvilku do kanceláře a mrknout se na ten rozpis?“ „Přijdu,“ odvětil. „Nejdřív ale musím ještě něco zkontrolovat.“ „Dobře. Tak zatím.“ Zavládlo ticho, takže jsem předpokládala, že se Alberta vydala pryč. Dimitrij se vynořil zpoza rohu a stoupl si před cesmíny. Vyskočila jsem ze svého úkrytu. Stačil mi jediný pohled na něj a hned mi bylo jasné, že ví, co bude následovat. „Rose…“ „Daškov?“ vyjekla jsem co nejtišeji, aby mě Alberta přece jen nezaslechla. „To jako Viktor Daškov?“ Nenamáhal se se zapíráním. „Ano. Viktor Daškov.“ „A bavili jste se o… Myslíš tím…“ Byla jsem tak vykolejená a ohromená, že jsem sotva dokázala zformulovat svoje myšlenky. Tohle bylo neuvěřitelné. „Myslela jsem, že sedí! Tvrdíš, že s ním ještě neproběhl soud?“

14

Ano, to bylo rozhodně neuvěřitelné. Viktor Daškov. Chlap, který šel po Lisse a mučil ji fyzicky i psychicky, aby ovládl její schopnosti. Každý Moroj umí používat magii jednoho ze čtyř živlů: země, vzduchu, vody nebo ohně. Lissa ale pracovala s téměř neznámým pátým elementem, jemuž se říká éter. Dokázala uzdravit kohokoli, dokonce i mrtvého. Z toho důvodu jsem s ní teď byla duševně propojená. Někdo to nazývá, že jsem „stínem políbená“. Po autonehodě, při níž zahynuli její rodiče a bratr, mě přivedla zpátky k životu a to nás k sobě připoutalo takovým způsobem, že dokážu vnímat její myšlenky a prožitky. Viktor přišel na to, že Lissa dokáže uzdravovat, mnohem dřív než my. Chtěl ji držet pod zámkem a využívat ji jako svůj osobní pramen mládí. Neváhal zabít kohokoli, kdo mu přišel do cesty. V mém a Dimitrijově případě použil kreativnější způsob, jak nás vyřadit. Za sedmnáct let jsem si nadělala spoustu nepřátel, ale jsem si jistá, že neexistuje nikdo, koho bych nenáviděla tolik jako jeho – alespoň mezi živými. Dimitrij měl ve tváři výraz, který jsem dobře znala. Tenhle výraz nasazoval, když si myslel, že bych mohla někoho udeřit. „Seděl, ale soud zatím neproběhl. Právní procedury občas trvají dlouho.“ „Teď ale bude soud? A ty tam jdeš?“ procedila jsem skrz zuby a snažila se zachovat klid. Stejně jsem ale předpokládala, že se pořád tvářím, jako bych nešla pro ránu daleko. „Příští týden. Chtějí, abych spolu s dalšími strážci vypovídal o tom, co se tu noc stalo tobě a Lisse.“ Jeho výraz se změnil, když si vybavil, co se událo před čtyřmi měsíci. I tenhle jeho výraz jsem znala. Byl odhodlaný a ochranitelský. Takhle se tvářil vždycky, když se někdo, na kom mu záleží, ocitl v nebezpečí. „Klidně si mysli, že jsem blázen, když se tě zeptám, ale pojedeme já a Lissa s tebou?“ Odpověď jsem vytušila už předem a vůbec se mi nelíbila. „Ne.“ „Ne?“ „Ne.“ Dala jsem si ruce v bok. „Podívej, nezdá se ti rozumný, že když budeš mluvit o tom, co se nám stalo, měly bychom být u toho?“ 15

Dimitrij se už zase tvářil striktně profesionálně. Zavrtěl hlavou. „Královna a někteří další strážci se domnívají, že pro vás bude nejlepší, když se toho nezúčastníte. I tak máme dostatek důkazů, a navíc, ať už je Daškov zločinec nebo ne, patří – nebo spíš patřil – k nejmocnějším královským na světě. Ti, kteří vědí o jeho soudním procesu, chtějí, aby se to udrželo v tichosti.“ „Takže předpokládáš, že kdybys nás tam vzal, všude to rozkecáme?“ vykřikla jsem. „Ale no tak, soudruhu. Vážně si myslíš, že bychom to udělaly? Jediné, co chceme, je, aby Viktora zavřeli. Na doživotí. Možná i dýl. A pokud existuje možnost, že by z toho mohl vyváznout, musíš nás vzít s sebou.“ Poté, co Viktora dopadli, uvěznili ho a já myslela, že tím to hasne. Předpokládala jsem, že bude ve vězení, dokud tam neshnije. Nikdy mě nenapadlo, – ačkoli mě to napadnout mělo –, že je nutné, aby ho nejprve odsoudili. Tenkrát byly jeho zločiny zcela zjevné. Přestože morojská vláda je tajná a nemá nic společného s lidskou vládou, operuje v podstatě stejným způsobem. Všechno jí dlouho trvá. „To rozhodnutí není na mně,“ oznámil mi Dimitrij. „Ale máš vliv. Mohl bys za nás ztratit slovo, zvlášť když…“ Můj vztek malinko polevil a nahradil jej překvapivý strach. Další slova jsem ze sebe téměř nedokázala vypravit. „Zvlášť když je reálná šance, že se z toho vykroutí. Je to tak? Fakt ho může královna nechat jít?“ „To nevím. Někdy se dá těžko odhadnout, co královna nebo jiný vysoce postavený královský zrovna udělá.“ Najednou působil unaveně. Sáhl si do kapsy a vytáhl svazek klíčů. „Hele, vím, že jsi naštvaná, ale teď to nemůžeme rozebírat. Já musím jít za Albertou a ty dovnitř. Ten hranatý klíč je od postranních dveří. Ty znáš.“ To ano. „Jo. Díky.“ Byla jsem rozmrzelá, což se mi vůbec nelíbilo, obzvlášť, když mě uchránil od průšvihu. Stejně jsem tomu ale nedokázala zabránit. Viktor Daškov je zločinec a padouch. Toužil po moci a nenasytně se po ní sápal a bylo mu jedno, kdo mu vstoupí do cesty. Pokud ho osvobodí, nikdo nemůže odhadnout, co by mohl udělat Lisse nebo nějakému jinému Morojovi. Jen mě to

16

utvrzovalo v přesvědčení, že bych měla udělat něco, co by ho poslalo do kriminálu, ale tak, aby o tom nikdo nevěděl. Udělala jsem pár kroků, když se za mnou ozval Dimitrij. „Rose?“ Ohlédla jsem se. „Promiň,“ řekl. Odmlčel se a jeho lítostivý výraz se rázem změnil v ostražitý. „Zítra mi vrať ty klíče.“ Otočila jsem se a beze slova vykročila dál. Nejspíš to bylo nespravedlivé, ale jakousi dětinskou částí své mysli jsem byla přesvědčená, že Dimitrij dokáže cokoli. Kdyby opravdu chtěl, abychom se s Lissou zúčastnily toho procesu, jistě by toho docílil. Když jsem byla skoro u postranního vchodu, koutkem oka jsem postřehla nějaký pohyb. Nálada mi poklesla ještě víc. Výborně. Dimitrij mi dal klíče, abych se nenápadně proplížila zpátky, a teď mě načapá někdo další. Takové štěstí mám pořád. Napůl jsem očekávala, že to bude nějaký profesor, kterého bude náramně zajímat, co touhle dobou pohledávám venku. Otočila jsem se a v duchu už si vymýšlela výmluvy. Ale nebyl to profesor. „Ne,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně. Tohle musí být nějaký trik. „Ne.“ Na okamžik mě napadlo, jestli se mi to celé nakonec nezdá. Možná, že pořád ležím v posteli a sním. Protože tohle bylo jediné vysvětlení pro to, co jsem viděla na trávníku. Tam ve stínu pod starým sukovitým dubem někdo stál. Byl to Mason.

17

DV NEBO TEN ČLOVĚK PŘINEJMENŠÍM VYPADAL JAKO MASON.

Byl – nebo bylo to, ať už to bylo cokoli – těžko viditelné. Musela jsem mhouřit oči a mrkat, abych na něj dokázala zaostřit. Vypadal nehmotně, skoro až průsvitně, a chvílemi jeho obraz vybledával. Z toho, co jsem viděla, jsem usoudila, že rozhodně vypadá jako Mason. Rysy měl trochu rozmazané a jeho světlá pleť vypadala bledší, než jsem si pamatovala. Jeho zrzavé vlasy teď působily mdle, jako by byly namalované oranžovou vodovkou. Pihy jsem sotva viděla. Na sobě měl přesně to, v čem jsem ho viděla naposled: džíny a žlutou fleecovou bundu, zpod níž mu vykukoval zelený svetr. I všechny tyto barvy byly dost utlumené. Mason vypadal jako fotka, kterou někdo zapomněl na slunci, a ona tak vybledla. Obklopovala ho velice slabá záře. Co mě ale děsilo nejvíc – tedy kromě toho, že je mrtvý –, byl výraz jeho tváře. Tvářil se smutně, tak strašně smutně. Když jsem se mu podívala do očí, lámalo mi to srdce. Vzpomínky na to, co se stalo před několika týdny, se mi zase rychle vrátily. Všechno jsem to v duchu viděla znovu: jeho padající tělo, krutý pohled Strigojů… V krku se mi udělal knedlík. Jen jsem tam strnule a ohromeně stála, neschopná pohybu. On si mě také prohlížel, ale jeho výraz se nezměnil. Pořád se tvářil smutně. Pochmurně. Vážně. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale hned ji zase zavřel. Hodnou chvíli jsme na sebe zírali a pak ke mně napřáhl ruku. Ten pohyb mě mátl. Ne, tohle se neděje. Tohle nevidím. Mason je mrtvý. Viděla jsem ho umírat. Držela jsem jeho tělo. Nepatrně pohnul prsty, jako by mě k sobě lákal, a já zpanikařila. O pár kroků jsem couvla a vyčkávala, co se bude dít dál. Nešel za mnou. Dál tam stál s rukou nataženou před sebou. Srdce mi poskočilo a já se rychle otočila a dala se na 18

úprk. Když jsem doběhla skoro až ke dveřím, zastavila jsem se a ohlédla. Vydýchala jsem se. Prostor, kde stál Mason, už byl úplně prázdný. Doběhla jsem do svého pokoje a roztřesenýma rukama jsem za sebou zabouchla dveře. Usedla jsem na postel a v duchu si přehrála, k čemu právě došlo. Co to sakra bylo? Tohle přece nemohlo být skutečné. Ani náhodou. To nebylo možné. Mason je po smrti a všichni vědí, že mrtví se nevracejí. Ačkoli… já jsem se vrátila. To ale byla jiná situace. Tohle jsem si jistě jen představovala. Tak to bylo. Tak to muselo být. Byla jsem přetažená a pořád jsem se nemohla vzpamatovat z Lissy a Christiana. Navíc tu byly ty novinky o Viktoru Daškovovi. Mráz mi nejspíš zmrazil i část mozku. Ano, čím víc jsem o tom uvažovala, tím jasnější mi bylo, že pro to existuje stovka vysvětlení. Přestože jsem se snažila znovu usnout, nepodařilo se mi to. Ležela jsem v posteli s dekou vytaženou až k bradě a snažila se zaplašit ten strašidelný obraz, který jsem měla stále před očima. Nešlo to. V duchu jsem pořád viděla jeho smutné oči, které jako by říkaly: Rose, proč jsi dovolila, aby se mi to stalo? Pevně jsem zavřela oči a pokusila se na Masona nemyslet. Už od jeho pohřbu jsem se ze všech sil snažila žít dál a chovat se, jako kdybych byla silná. Pravdou ale bylo, že jsem se s jeho smrtí dosud nevyrovnala. Neminul den, abych se netrápila otázkami typu Co kdyby? Co kdybych během bitky se Strigoji byla rychlejší a silnější? Co kdybych mu neřekla, kde se Strigojové ukrývají? A co kdybych mu dokázala oplácet jeho lásku? Kdyby to všechno bylo jinak, byl by naživu. Je moje vina, že zemřel. „Představovala jsem si to,“ zašeptala jsem do tmy svého pokoje. Musela jsem si to představovat. Mason už mě pronásledoval ve snech. A nijak jsem netoužila po tom, aby mě strašil i v bdělém stavu. „To nebyl on.“ Nemohl to být on, protože kdyby byl… Nechtěla jsem o tom přemýšlet. I když věřím na upíry a magii a psychické schopnosti, rozhodně tedy nevěřím na duchy.

19

Zjevně nevěřím ani na spánek, protože tu noc jsem toho mnoho nenaspala. Pořád jsem sebou házela a převalovala se a nedokázala zastavit svou splašenou mysl. Nakonec jsem přece jen usnula, ale hned nato mi zazvonil budík, takže jsem určitě nespala déle než pár minut. Ve světě lidí denní světlo rozežene noční můry i strach. Já ale denní světlo neměla; probudila jsem se do houstnoucí tmy. Stačilo mi ale být mezi skutečnými živými lidmi. Zašla jsem na snídani a potom na ranní trénink. Za chvíli mi připadalo, že to, co jsem v noci viděla – nebo co jsem si aspoň myslela, že jsem viděla – v mých vzpomínkách pomalu bledne. Divný pocit z toho setkání nahradilo něco jiného: nadšení. Bylo to tady. Velký den. Začátek naší terénní praxe. Následujících šest týdnů nebudu mít žádné vyučování. Dny budu trávit s Lissou a mou jedinou povinností bude každý den napsat hlášení o tom, co se dělo. Má to být jen na půl stránky. Brnkačka. Samozřejmě taky bude mou povinností hlídat Lissu, ale to mě neznepokojovalo. Bylo to mou druhou přirozeností. Dva roky jsme spolu žily mezi lidmi a já ji celou tu dobu chránila. Předtím, když jsem byla ještě v prváku, viděla jsem, jaké zkoušky si na studenty v této fázi strážci chystají. Ty zkoušky jsou záludné. Novic musí být ve střehu a neflákat se, musí být připraven bránit se a útočit, když to bude třeba. Ale ani nic z toho mě neznepokojovalo. S Lissou jsme sice byly pryč ze školy během našeho prváku i druháku, takže jsem byla v učení dost pozadu, ale díky svým extra tréninkům s Dimitrijem jsem rychle všechno dohnala a teď jsem patřila k nejlepším studentům ze třídy. „Ahoj, Rose.“ Cestou do tělocvičny, kde měla naše zkouška v terénu odstartovat, mě dohnal Eddie Castile. Jakmile jsem ho spatřila, okamžitě se mi sevřelo srdce. Připadalo mi, že stojím na nádvoří s Masonem a dívám se na jeho utrápený obličej. Eddie spolu s Lissiným přítelem Christianem a Morojkou Miou byli se mnou a s Masonem, když nás zajali Strigojové. Eddie sice neumřel, ale neměl k tomu daleko. Strigoj, který nás věznil, se z něho po celou dobu našeho zajetí krmil, aby vyprovokoval Moroje a vyděsil dhampýry. Fungovalo to; byla jsem vyděšená. Chudáček Eddie byl skoro celou dobu 20

v bezvědomí, protože ztratil spoustu krve, a navíc u něj taky zafungovaly endorfiny z vampýřího kousnutí. Byl Masonův nejlepší kamarád a byl skoro stejně zábavný a lehkomyslný. Jenže poté, co jsme unikli, Eddie se změnil, stejně jako já. Pořád se často usmíval i smál, ale v očích se mu usídlil pochmurný vážný výraz, který prozrazoval, že je vždy připraven na nejhorší. To bylo samozřejmě pochopitelné. Vždyť byl svědkem toho nejhoršího. Stejně jako jsem si vyčítala Masonovu smrt, cítila jsem se zodpovědná i za tuhle Eddieho proměnu a za všechno, co si od Strigojů vytrpěl. Možná to není tak docela spravedlivé, ale stejně si nemůžu pomoct. Teď mám dojem, že mu něco dlužím. Jako bych ho měla ochraňovat nebo mu to nějak vynahradit. Je to celkem sranda, jelikož mi připadá, že Eddie se snaží ochraňovat mě. Nesleduje mě ani nic takového, ale občas si všimnu, že na mě dohlíží. Po tom, co se přihodilo Masonovi, má asi dojem, že svému kamarádovi dluží, aby se postaral o jeho holku. Tedy ne že bych s Masonem někdy doopravdy chodila. Ale Eddiemu jsem nikdy neřekla, že mi tohle jeho ochranitelské chování vadí. Umím se o sebe postarat sama. Kdykoli jsem ho slyšela, jak ode mě odhání kluky s tím, že ještě nejsem připravená začít s někým chodit, nezasahovala jsem do toho. Vždyť je to pravda. Nejsem připravená začít s někým chodit. Eddie mě obdařil polovičatým úsměvem, který dodával jeho podlouhlému obličeji klukovskou roztomilost. „Těšíš se?“ „No jasně,“ odvětila jsem. Naši spolužáci zaplnili tribuny u jedné stěny tělocvičny a my jsme si našli místo někde uprostřed. „Bude to jako prázdniny. Jen já a Lissa, šest týdnů spolu.“ Ačkoli bylo naše psychické pouto občas frustrující, činilo ze mě její ideální strážkyni. Vždycky jsem věděla, kde je a co se s ní děje. Jakmile odmaturujeme a budeme žít v normálním světě, budu k ní přidělena oficiálně. Zamyslel se. „Jo, myslím, že si s tím nemusíš dělat starosti. Vím, že tě k ní po matuře přidělí. My ostatní holt takový štěstí nemáme.“ „Vyhlídl sis nějakýho královskýho?“ utahovala jsem si z něj.

21

„To nemá cenu. Beztak později většinu strážců přidělí královským.“ To je pravda. Dhampýrů – polovičních vampýrů jako já – moc není a královští jsou většinou první na řadě, když dojde na výběr strážců. V minulosti měli své strážce jak královští, tak nekrálovští Morojové a novicové jako my mezi sebou soupeřili o to, aby byli přiděleni k někomu důležitému. V současnosti je ale téměř dané, že každý strážce bude pracovat pro královskou rodinu. Není nás zkrátka tolik, takže méně významné rodiny se o sebe musejí postarat samy. „Stejně,“ řekla jsem. „Myslím, že otázkou zůstává, kterýho královskýho vyfasuješ, ne? Některý jsou totální snobové, ale spousta jich je v pohodě. Sežeň si někoho bohatýho a vlivnýho a budeš žít jako na královským dvoře, nebo se třeba podíváš i na různý exotický místa.“ To poslední mě dost láká. Často sním o tom, že s Lissou procestujeme svět. „Jasně,“ přisvědčil Eddie. Kývl hlavou směrem ke třem klukům, co seděli v první řadě. „Nevěřila bys, co všechno tihle tři frajírci dělají pro to, aby uhnali někoho z Ivaškovů nebo Szelských. Jejich oficiální přidělení to samozřejmě neovlivní, ale stejně se snaží připravit si cestičku k tomu, co bude po maturitě.“ „No ale cvičení v terénu to ovlivnit může. Hodnocení se potom objeví i v našich záznamech.“ Eddie znovu kývl a začal něco povídat, když vtom se ozval hlasitý ženský hlas. Oba jsme vzhlédli. Zatímco jsme se bavili, naši instruktoři se shromáždili před tribunou a teď tam před námi stáli. Jejich řada byla ohromující. Dimitrij byl mezi nimi, tmavý a impozantní a neodolatelný. Alberta se pokoušela zjednat si naši pozornost. Dav ztichl. „Nuže,“ začala. Alberta byla pružná a houževnatá padesátnice. Jakmile jsem ji spatřila, hned jsem si vzpomněla na rozhovor, který v noci vedla s Dimitrijem, ale rozhodla jsem se, že o tom budu uvažovat až později. Tuhle chvíli si nenechám zkazit Viktorem Daškovem. „Všichni víte, proč jste tady.“ Nikdo ani nedutal, ve vzduchu se vznášelo napětí i nadšení a její hlas se zvonivě rozléhal celou tělocvičnou. „Dnes je ten nejdůležitější den vašeho vzdělávání, než podstoupíte závěrečnou zkoušku. Dnes zjistíte, kterého Moroje budete 22

chránit. Minulý týden jste dostali příručku, v níž jsou veškeré detaily o tom, jak bude následujících šest týdnů probíhat. Doufám, že jste si ji všichni přečetli.“ Já tedy ano. Pravděpodobně jsem nic jiného v životě nepřečetla tak pečlivě. „Strážce Alto vám jen pro rekapitulaci vysvětlí základní pravidla tohoto cvičení.“ Podala desky strážci Stanu Altovi. Ten dřív patřil k mým nejneoblíbenějším profesorům, ale po Masonově smrti napětí mezi námi trochu povolilo. Teď už jsme se vzájemně lépe chápali. „Takže jdeme na to,“ prohlásil Stan mrzutě. „Šest dnů v týdnu budete ve službě. Den volna je pro vás vlastně taková odměna. Ve skutečném světě budete většinou pracovat každý den. Všude budete doprovázet svého Moroje – na vyučování, na kolej, na pití krve. Všude. A bude jen na vás zjistit, jak se hodíte do jeho života. Někteří Morojové se ke svým strážcům chovají jako k přátelům, zatímco jiní jsou raději, když působíte jako neviditelný duch, který s nimi nemluví.“ Musel použít slovo duch? „Každá situace je jiná a vy budete muset najít způsob, jak to bude fungovat, abyste co nejlépe zajistili jeho bezpečnost. K útokům může dojít kdykoli a kdekoli, a když k tomu dojde, budeme oděni v černém. Neustále byste měli být ve střehu. Pamatujte, že ačkoli si budete uvědomovat, že na vás útočíme my, a ne skuteční Strigojové, musíte reagovat, jako by se vaše životy opravdu ocitly v ohrožení. Nebojte se, že nás poraníte. Někteří z vás se jistě nebudou rozpakovat oplatit nám nějaké dřívější křivdy.“ Pár studentů v davu se tomu zasmálo. „Ale někteří z vás můžou mít dojem, že by se měli držet zpátky, aby si nezpůsobili problémy. Toho se nebojte. Větší trable si způsobíte, když se budete krotit. Nedělejte si s tím starosti. My to přežijeme.“ Obrátil v deskách list papíru. „Budete ve službě čtyřiadvacet hodin, vždy po dobu šesti dnů, ale za denního světla můžete spát, stejně jako Morojové. Nicméně byste si měli uvědomovat, že ačkoli Strigojové za denního světla útočí jen zřídka, uvnitř v místnosti problém nemají. Takže ani během téhle doby nemůžete mít jistotu, že jste v bezpečí.“

23

Stan četl další technické podrobnosti a já se přistihla, že ho neposlouchám. Tohle všechno znám. Všichni to známe. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla, že nejsem sama netrpělivá. V davu to šumělo vzrušením a obavami. Studenti zatínali pěsti. Měli vykulené oči. Všichni jsme se chtěli dovědět, ke komu nás přidělili. Všichni jsme chtěli, aby to už začalo. Jakmile Stan skončil, podal desky zase Albertě. „Dobře,“ shrnula to. „Teď vás budu jednoho po druhém vyvolávat a oznámím vám, s kým jste v páru. Přijdete sem dolů a strážce Chase vám dá balíček obsahující informace o rozvrhu vašeho Moroje, o jeho minulosti a tak dále.“ Všichni jsme napjatě sledovali, jak Alberta listuje svými papíry. Studenti si špitali. Eddie vedle mě těžce vydechl. „Ježišmarjá, doufám, že dostanu někoho dobrýho,“ zabrblal. „Nechci se šest týdnů prudit.“ Stiskla jsem mu ruku, abych mu dodala jistoty. „Určitě,“ šeptla jsem. „Teda že určitě dostaneš někoho dobrýho, ne že se budeš prudit.“ „Ryan Aylesworth,“ oznámila hlasitě Alberta. Eddie sebou trhl a já okamžitě pochopila proč. Dřív býval vždycky první na seznamu Mason Ashford. Ale už nikdy nebude. „Jste přidělen ke Camille Contové.“ „Sakra,“ ulevil si tiše kdosi za námi, kdo patrně doufal, že Camille urve pro sebe. Ryan byl jedním z těch frajírků v první řadě. Široce se usmíval, když si kráčel pro svůj balíček. Rodina Contů patří mezi královskými k velice respektovaným. Proslýchalo se, že jeden z jejích členů byl kandidátem na trůn, než královna nakonec jmenovala svého následovníka. Camille je navíc pěkná. Pro žádného kluka by nebylo nic těžkého sledovat ji na každém kroku. Ryan si pyšně vykračoval a tvářil se, že je sám se sebou nadmíru spokojen. „Dean Barnes,“ hlásila dalšího. „Máte Jesse Zeklose.“ „Uff,“ oddechli jsme si s Eddiem zároveň. Kdyby k Jesseovi přidělili mě, potřeboval by ještě někoho dalšího, kdo by ho chránil. Přede mnou. Alberta dál četla jména a já si všimla, že se Eddie potí. „Prosím, prosím, někoho dobrýho,“ mumlal si. „Dostaneš,“ ujišťovala jsem ho. 24

„Edison Castile,“ oznámila Alberta. Zalapal po dechu. „Vasilisa Dragomirová.“ Eddie i já jsme na okamžik strnuli. Pak ale musel vstát a sejít dolů. Ještě se po mně ohlédl a jeho pohled prozrazoval paniku. Jako by říkal: Nevěděl jsem to! To jsme byli dva. Svět se kolem mě zpomalil a rozostřil. Alberta dál četla jména, ale já ji neposlouchala. Co se to děje? Někdo se určitě spletl. Lissa přece měla být přidělena ke mně. Musela. Vždyť po maturitě budu její strážkyní. Tohle nedávalo smysl. S divoce bušícím srdcem jsem sledovala, jak Eddie kráčí ke strážci Chaseovi a bere si od něj balíček a cvičný kůl. Ihned nakoukl do papírů, aby zkontroloval to jméno. Určitě si pořád myslel, že to je nějaký omyl. Když na mě pak pohlédl, jeho výraz prozrazoval, že v seznamu skutečně našel Lissino jméno. Zhluboka jsem se nadechla. Dobře. Zatím není třeba panikařit. Někdo prostě udělal úřednickou chybu, což se jistě dá napravit. A měli by to napravit brzy. Až přijde řada na mě a Lissino jméno přečtou znovu, dojde jim, že jednu Morojku přidělili hned dvěma strážcům. Napraví to a Eddiemu dají někoho jiného. Koneckonců tady ve škole je spousta Morojů. Mnohem víc než dhampýrů. „Rosemarie Hathawayová.“ Napnula jsem se. „Christian Ozera.“ Jenom jsem zírala na Albertu, neschopná jakékoli reakce. Ne. Tohle přece neřekla, pomyslela jsem si. Několik lidí si všimlo, že nejdu dolů, a zadívali se na mě. Ale já byla ohromená. Tohle není možné. Přelud Masona, který jsem v noci viděla, se mi zdál skutečnější než tohle. Po chvilce si i Alberta všimla, že se nemám k nástupu. Mrzutě zvedla oči od papírů a hledala mě v davu. „Rose Hathawayová?“ Někdo do mě šťouchl loktem, jako bych nepoznávala vlastní jméno. Polkla jsem, vstala a jako robot vykročila dolů z tribuny. Tohle je nedorozumění. Musí to být omyl. Zamířila jsem ke strážci Chaseovi a připadala si jako loutka, kterou někdo ovládá. Podal mi balíček a cvičný kůl, kterým jsem měla „zabít“ dospělé strážce. Pak jsem rychle uhnula, abych uvolnila místo dalšímu studentovi.

25

Nevěřícně jsem si třikrát za sebou přečetla nápis na balíčku. Christian Ozera. Otevřela jsem to a přede mnou se objevil celý jeho život. Aktuální fotka. Jeho rozvrh hodin. Jeho rodokmen. Jeho životopis. Ten dokonce zacházel i do podrobností tragického příběhu jeho rodičů. Stálo tam, jak se rozhodli stát se Strigoji a jak zavraždili několik lidí, než byli konečně dopadeni a zabiti. Měli jsme instrukce přečíst si tyhle materiály, sbalit si bágl a u oběda se sejít se svým Morojem. Padala další jména a většina mých spolužáků se pohybovala po tělocvičně, kde se bavili s kamarády a ukazovali si svoje balíčky. Postávala jsem u jedné skupinky a diskrétně vyčkávala, až se mi naskytne příležitost promluvit si s Albertou a Dimitrijem. Bylo jen důkazem mé nově nabyté trpělivosti, že jsem za nimi nenapochodovala hned a nedožadovala se odpovědí na svoje otázky. Věřte mi, že jsem chtěla. Namísto toho jsem ale čekala, až projdou celý seznam, a připadalo mi, že to trvá věčnost. Jak dlouho může trvat přečíst ještě pár jmen? Když byl konečně poslední novic přidělen k Morojovi, Stan se nás pokusil překřičet, abychom přistoupili k dalšímu bodu, a snažil se nás nahnat dohromady. Davem jsem si prorazila cestu k Dimitrijovi a Albertě, kteří naštěstí stáli u sebe. Zrovna probírali nějakou administrativní záležitost a zprvu si mě vůbec nevšimli. Když se na mě podívali, zvedla jsem svůj balíček a ukázala na něj. „Co to je?“ Alberta se zatvářila zmateně. Dimitrijův výraz napovídal, že něco takového čekal. „To je vaše přidělení, slečno Hathawayová,“ odvětila Alberta. „Ne,“ procedila jsem skrz zuby. „To není. Tohle je přidělení někoho jinýho.“ „Přidělení v terénní praxi není volitelné,“ oznámila mi neochvějně. „Stejně jako si nemůžete zvolit přidělení ve skutečném světě. Nemůžete si vybírat podle momentálních vrtochů a nálady, koho budete chránit. Takhle to nechodí ani tady, ani po maturitě.“ „Ale po maturitě budu Lissina strážkyně!“ vykřikla jsem. „Všichni to vědí. I na tuhle praxi jsem měla mít ji.“

26

„Vím, že je obecně přijímáno, že po maturitě budete spolu, ale nevybavuju si žádné pravidlo, které by určovalo, že by tomu tak mělo být i teď při školním tréninku. Každý musí brát toho, kdo je mu přidělen.“ „Christiana?“ Hodila jsem svůj balíček na zem. „Zbláznili jste se, když myslíte, že budu chránit zrovna jeho?“ „Rose!“ okřikl mě Dimitrij, který se konečně zapojil do hovoru. Promluvil tak tvrdě a ostře, že jsem sebou trhla a na vteřinu úplně zapomněla, co to tady řeším. „To přeháníš. Takhle se svými instruktory nemluv.“ Nesnáším, když mě někdo napomíná. A obzvlášť on. A obzvlášť, když má pravdu. Jenže jsem si nedokázala pomoct. Zuřila jsem a k tomu jsem ještě byla rozmrzelá, protože jsem se moc nevyspala. Nervy jsem měla napjaté a každá malichernost mi připadala k nepřežití. A něco tak důležitého jako tohle? To se už vůbec nedalo přežít. „Omlouvám se,“ vypravila jsem ze sebe váhavě. „Ale je to blbost. Skoro stejná blbost jako nevzít nás na soud s Viktorem Daškovem.“ Alberta udiveně zamrkala. „Jak jste se dozvěděla…? To je vlastně jedno. O tom si popovídáme jindy. Teď máte svoje přidělení, tak do toho.“ Najednou se vedle mě ozval Eddie, jemuž z hlasu zaznívaly obavy. Ztratil se mi už před hodnou chvílí. „Podívejte… Mně to nevadí… Můžeme si to prohodit…“ Alberta odtrhla svůj kamenný pohled ode mě a upřela ho na něj. „Ne. Vasilisa Dragomirová byla přidělena vám.“ Znovu se na mě podívala. „A Christian Ozera vám. Konec debaty.“ „To je blbost!“ řekla jsem znova Dimitrijovi. „Proč bych měla marnit čas s Christianem? Po matuře stejně budu s Lissou. Jestli chceš, abych byla schopná odvést dobrou práci, měl bys mě nechat trénovat s ní.“ „S ní budeš odvádět dobrou práci,“ prohlásil Dimitrij. „Protože ji znáš. A máte spolu pouto. Ale jednou klidně můžeš skončit s jiným Morojem. Musíš se naučit střežit někoho, s kým nemáš absolutně žádné zkušenosti.“ „S Christianem mám zkušenosti,“ zavrčela jsem. „To je ten problém. Nenávidím ho.“ Dobře, to bylo dost přehnané tvrzení. Christian mi sice lezl na nervy, ale nemohla bych říct, že ho 27

nenávidím. Jak už jsem se zmínila dřív, když jsme spolu bojovali proti Strigojům, hodně věcí to změnilo. Opět mi připadalo, že moje nevyspání a tím pádem i neschopnost logicky uvažovat způsobují, že všechno zveličuju. „Tím líp,“ poznamenala Alberta. „Ne každý, koho budete chránit, bude váš přítel. Ne každý se vám bude zamlouvat. To se musíte naučit.“ „Já se musím naučit bojovat se Strigoji,“ namítla jsem. „Učím se to ve škole.“ Upřela jsem na ně pronikavý pohled, připravená vytáhnout eso z rukávu. „A dělala jsem to i doopravdy.“ „Tahle práce vyžaduje víc než jen zvládnout techniku, slečno Hathawayová. Jedná se o mnohem víc než jen o to, co se vyučuje na hodinách. My vás učíme, jak si poradit se Strigoji. Jak si poradit s Moroji, to se už musíte naučit sami. A konkrétně vy byste se měla naučit vycházet s někým, s kým nejste dlouholetí kamarádi.“ „A taky se musíš naučit pracovat s někým, u koho okamžitě nevycítíš, když je v ohrožení,“ přisadil si Dimitrij. „Správně,“ souhlasila Alberta. „To je handicap. Pokud chcete být dobrou strážkyní – nebo dokonce vynikající strážkyní –, musíte se podřídit tomu, co jsme řekli.“ Otevřela jsem pusu, abych se začala dohadovat, že kdybych chránila někoho, kdo je mi blízký, naučila bych se to rychleji a byla bych lepší strážkyní i pro jiné Moroje, ale Dimitrij mě utnul. „Když budeš pracovat s jiným Morojem, pomůže ti to udržet Lissu naživu,“ řekl. To mě sestřelilo. Já byla rozhodně tím jediným, co jí může zachránit život, a on to moc dobře věděl. „Jak to myslíš?“ dotázala jsem se. „Lissa má taky handicap – tebe. Kdyby nikdy neměla možnost poznat, jaké to je, když ji chrání někdo bez psychického pouta, mohla by se v případě útoku ocitnout v mnohem větším nebezpečí. Střežit někoho znamená vztah dvou lidí. Tohle přidělení prospěje tobě i jí.“ Mlčela jsem a uvažovala o jeho slovech. Téměř to dávalo smysl.

28

„A navíc,“ dodala ještě Alberta, „tohle je jediné přidělení, kterého se vám dostane. Jestli ho nepřijmete, nebudete se terénní praxe účastnit vůbec.“ Cože? Zešílela? To není jako jedna vynechaná hodina. Když nezvládnu terénní praxi, neodmaturuju. Už už jsem chtěla vybuchnout nad tou nespravedlností, ale Dimitrij mě zarazil, aniž by řekl jediné slovo. Upřený klidný pohled jeho tmavých očí mě držel zpátky a povzbuzoval mě, abych vše způsobně přijala – nebo aspoň jak to zvládnu. Neochotně jsem zvedla balíček. „Fajn,“ shrnula jsem to chladným hlasem. „Udělám to. Ale chci, abyste věděli, že to dělám proti svý vůli.“ „To už jsme dávno pochopili, slečno Hathawayová,“ poznamenala Alberta suše. „Stejně si ale myslím, že je to hroznej nápad, a vy si to nakonec budete myslet taky.“ Otočila jsem se a ráznou chůzí si to namířila přes celou tělocvičnu dřív, než kdokoli z nich stačil zareagovat. Uvědomila jsem si, že jsem mluvila jako protivný spratek. Ale kdyby oni museli přetrpět sexuální život své nejlepší kamarádky, viděli ducha a pak se ani nevyspali, taky by byli protivní. Takže mě čeká šest týdnů s Christianem Ozerou. Je sarkastický, těžko s ním vycházím a ze všeho si dělá srandu. Vlastně je hodně jako já. To bude dlouhých šest týdnů.

29

T I „PROČ SE TAK MRAČÍŠ, MALÁ DHAMPÝRKO?“

Zrovna jsem mířila přes nádvoří k jídelně, když jsem ucítila vůni hřebíčkových cigaret. Povzdechla jsem. „Adriane, ty jsi ten poslední, koho zrovna teď toužím vidět.“ Adrian Ivaškov ke mně popoběhl, při čemž vydechl oblak dýmu – a samozřejmě na mě. Zamávala jsem rukama, abych kouř rozehnala, a předstírala jsem, že hrozně kašlu. Adrian byl královský Moroj, ke kterému jsme přišli nedávno na lyžáku. Byl o pár let starší než já a vrátil se s námi na Akademii svatého Vladimíra, aby se spolu s Lissou učil pracovat s éterem. Vlastně byl jediný další, o kom jsme věděly, že ovládá éter. Byl arogantní a rozmazlený a většinu času trávil tím, že si dopřával cigarety, alkohol a holky. Mě taky balil – nebo mě přinejmenším chtěl dostat do postele. „To vidím,“ poznamenal. „Co jsme sem přijeli, skoro jsem tě ani nepotkal. Kdybych nevěděl svoje, řekl bych, že se mi vyhýbáš.“ „Vyhýbám.“ Hlasitě povzdechl a rukou si prohrábl tmavohnědé vlasy, které si vždy udržoval stylově rozcuchané. „Hele, Rose, jestli máš nějakej problém, nejsi na to sama. Máš mě.“ Adrian moc dobře věděl, že se jen tak něčeho nezaleknu, ale vždycky si ze mě rád utahoval. „Teď vážně nemám náladu na tvůj takzvaný šarm.“ „A co se teda stalo? Šlapeš do všech louží a tváříš se, že bys nejradši jednu vrazila tomu, koho prvního potkáš.“ „Tak proč se tady motáš? Nebojíš se, že tě praštím?“ „No tak, mě bys přece neuhodila. Na to mám moc hezkej obličej.“

30

„Ne dost hezkej na to, aby to vynahradilo ten odpornej karcinogenní kouř, co mi foukáš přímo do ksichtu. Jak to, že vůbec kouříš? Tady v kampusu platí zákaz. Abby Badicovou přistihli a dva týdny pak byla po škole.“ „Na mě se tahle pravidla nevztahují, Rose. Nejsem student ani zaměstnanec. Jsem svobodný duch kráčející vaší skvělou školou.“ „Tak to už bys měl odkráčet.“ „Jestli se mě chceš zbavit, tak mi řekni, co se děje.“ Nešlo se tomu vyhnout. Stejně by se to brzy dozvěděl sám. Všichni se to dozvědí. „Na cvičení v terénu mi přidělili Christiana.“ Nastalo ticho a po chvilce Adrian vyprskl smíchy. „Ty jo! Teď už to chápu. Vzhledem k okolnostem se mi teda zdáš pozoruhodně v klidu.“ „Měla jsem dostat Lissu,“ zavrčela jsem. „Nemůžu uvěřit, co mi to provedli.“ „Proč to udělali? Copak existuje možnost, že bys po maturitě nebyla s ní?“ „Ne. Všichni si asi myslí, že tohle mě líp připraví na budoucnost. Potom stejně budeme jejími opravdovými strážci já a Dimitrij.“ Adrian se na mě dlouze zadíval. „Aha, to pro tebe jistě bude neskutečný utrpení.“ Snad nejpodivnější věcí ve vesmíru je, že Lissu nikdy ani nenapadlo, že bych mohla k Dimitrijovi něco cítit, ale Adrianovi to docvaklo hned. „Jak jsem řekla, tvoje kecy dneska nedojdou ocenění.“ Zjevně byl jiného názoru. Podezírala jsem ho, že už pil, ačkoli byla sotva doba oběda. „V čem je problém? Christian bude stejně furt s Lissou.“ Adrian na to kápl. To bych mu ale samozřejmě nikdy nepřiznala. Jak jsme se blížili k budově, svým typickým způsobem bleskurychle změnil téma hovoru. „Už jsem se ti zmínil o tvojí auře?“ zeptal se najednou. Z jeho hlasu zaznívalo něco podivného. Váhání. Zvědavost. To bylo hodně netypické. Většinou si ze všeho jen dělal legraci. „Nevím. Asi jednou. Říkal jsi něco, jako že je tmavá. Proč?“ Aura je světelné pole, které obklopuje každého člověka. 31

Její barva a jas závisí na osobnosti a energii dotyčné osoby. Můžou ji vidět jen ti, kteří ovládají éter. Adrian to dělal odjakživa, ale Lissa se to teprve učila. „Těžko to vysvětlit. Možná to nic neznamená.“ U dveří se zastavil a zhluboka potáhl z cigarety. Vydechl dým tak, aby nešel na mě, ale vítr ho ke mně beztak přivál. „Aury jsou zvláštní. Jsou jako příliv a odliv, jejich barvy i jas se neustále mění. Některý jsou jasně barevný, jiný jsou bledý. Občas natrefíš na někoho, kdo ji má tak zářivě barevnou, že dokážeš…“ Zaklonil hlavu a zadíval se na nebe. Poznala jsem náznaky toho, že se zase ocitá ve vyšinutém stavu, což se mu občas stávalo. „Dokážeš okamžitě pochopit ten význam. Je to, jako když se jim díváš přímo do duše.“ Usmála jsem se. „Ale tu moji jsi nerozlouskl, co? Nebo co vlastně znamenají ty barvy?“ Pokrčil rameny. „Teprve na to přicházím. Musíš mluvit s hodně lidma a vnímat, jací jsou. Potom se musíš začít dívat na stejný druh lidí a uvidíš stejné barvy… Po nějaký době ti ty barvy začnou dávat smysl.“ „A jak teď vypadá ta moje?“ Podíval se na mě. „No…, dneska se na to nějak nemůžu soustředit.“ „To jsem tušila. Chlastal jsi.“ Alkohol nebo určité léky dokážou někdy účinky éteru úplně zablokovat. „Jen trochu, abych se v tý zimě zahřál. Ale tvoji auru stejně můžu odhadnout. Většinou je podobná jako aury ostatních – takový přelévající se barvy –, ale je tak nějak tmavě ohraničená. Jako by tě pořád sledoval nějakej stín.“ Tón jeho hlasu způsobil, že jsem se zachvěla. Přestože jsem ho často slyšela bavit se s Lissou o aurách, nikdy jsem to nepovažovala za něco, čím bych se měla zneklidňovat. Připadalo mi to spíš jako nějaký jevištní trik – z mála se toho dá udělat hodně. „To je povzbudivý,“ poznamenala jsem. „Uvažovals někdy o motivačních promluvách?“ Jeho roztěkaný pohled rázem zmizel a Adrian se zase tvářil normálně. „Neměj obavy, malá dhampýrko. Můžeš být klidně obklopená mračny, ale pro mě budeš vždy zářit jako slunce.“ Obrátila jsem oči v sloup. Odhodil nedopalek na chodník 32

a zašlápl ho. „Musím jít. Tak zatím!“ Vysekl mi galantní poklonu a zamířil k domům pro hosty. „Tys tady udělal bordel!“ zařvala jsem za ním. „Na mě se pravidla nevztahují, Rose,“ zakřičel. „Žádná pravidla.“ Zavrtěla jsem hlavou, zvedla už vyhaslý vajgl a hodila ho do odpadkového koše před budovou. Když jsem vešla dovnitř a odupala si sníh z bot, uvítala jsem to teplo. V jídelně jsem objevila obědy. Seděli tam dhampýři pohromadě s Moroji a bylo zajímavé pozorovat rozdíly mezi nimi. Dhampýři jsou větší – ale ne vyšší – a mají pevnější tělesnou konstrukci, protože jim v žilách koluje polovina lidské krve. Novicky mají výraznější ženské tvary než přehnaně vychrtlé Morojky. Novicové zas mají větší svaly než jejich morojské protějšky. Morojové jsou bledí a mají jemné rysy, působí trochu jako porcelánové panenky. My dhampýři jsme zase opálení, jak často trénujeme venku. Lissa seděla u stolu sama, tvářila se vyrovnaně a v bílém svetru vypadala jako anděl. Světle blond vlasy jí splývaly přes ramena. Jakmile si mě všimla, vzhlédla a skrz pouto jsem ucítila příjemné pocity. Usmála se. „Aha, tak je to pravda? Vážně tě přidělil k Christianovi?“ Jenom jsem se znechuceně ušklíbla. „Zabilo by tě, kdybys z toho nebyla tak zhroucená?“ Zpražila mě přísným, ale zároveň trochu pobaveným pohledem. Olizovala lžičku od jahodového jogurtu. „Koneckonců je to můj přítel. Stejně jsme pořád spolu. Není to zase taková hrůza.“ „Máš trpělivost světice,“ zavrčela jsem a sesunula se na židli. „A nejsi s ním čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.“ „Ty taky nebudeš. Jen čtyřiadvacet hodin denně po šest dní v týdnu.“ „To je teda rozdíl. Klidně by to mohlo bejt deset dní v týdnu.“ Zamračila se. „To je nesmysl.“ Odmávla jsem svou hloupou poznámku a nepřítomně se rozhlížela po jídelně. Všude se ozývaly vzrušené hlasy studentů probírajících nadcházející cvičení v terénu, které odstartuje, 33

jakmile skončí oběd. Nejlepší kamarádku Camille přidělili nejlepšímu kamarádovi Ryana, takže ti čtyři teď seděli pohromadě, výborně se bavili a vypadali, že se chystají rozjet šestitýdenní rande ve čtyřech. Aspoň že někdo si to užívá. Povzdechla jsem. Christian, který se za chvíli stane mým svěřencem, teď byl u dárců, což jsou lidé, kteří dobrovolně dávají Morojům krev. Poutem jsem vycítila, že mi Lissa chce něco povědět. Zatím to zadržovala, protože se obávala mojí mizerné nálady a chtěla s tím počkat, až se trochu seberu. Usmála jsem se na ni. „Přestaň si s tím dělat starosti. Co se děje?“ Taky se usmála, ale nepootevřela rty natřené růžovým leskem, takže nebylo vidět její tesáky. „Dostala jsem souhlas.“ „Souhlas k čemu?“ Odpověď ke mně připlula přímo z její mysli. Bylo to mnohem rychlejší, než kdyby to řekla. „Co?“ vyjekla jsem. „Ty přestaneš brát prášky?“ Éter je úžasná síla, jejíž netušené využití teprve začínáme objevovat. Bohužel má ale dost hnusné vedlejší účinky. Může člověka přivést až k depresím a šílenství. To bylo částečně důvodem, proč Adrian tolik pil (krom toho, že neustále vymetal nějaké večírky). Chtěl se otupit, aby tyhle vedlejší účinky nepociťoval. Lissa to zvládala mnohem zdravějším způsobem. Brala antidepresiva, což mělo za následek i to, že ji to úplně odřízlo od magie. Nesnášela, že nemohla dál pracovat s éterem, jenže to byla daň, kterou musela platit za to, aby se nezbláznila. Nebo jsem si to aspoň myslela. Tenhle šílený experiment se jí nezamlouval. Věděla jsem, že by se ráda pokusila znovu používat magii, ale nemyslela jsem, že by to s těmi léky dokázala. Ostatně by jí to nejspíš ani nedovolili. „Zase se přihlásím na hodiny profesorky Carmackové a budu tam chodit denně. Taky budu chodit k psychologovi.“ U té poslední věty se Lissa ušklíbla, ale její radostné pocity ten úšklebek přehlušily. „Nemůžu se dočkat, co s Adrianem dokážeme.“ „Adrian má na tebe špatnej vliv.“ „On mě k tomu nenutil, Rose. Rozhodla jsem se sama.“ Když jsem na to nic neřekla, lehce se dotkla mojí paže. „Poslouchej, vůbec se tím netrap. Už dlouho je mi o moc líp a fůra lidí mě v tom podporuje.“ 34

„Všichni kromě mě,“ pravila jsem zamyšleně. Na druhém konci jídelny se otevřely dvojité dveře a vešel Christian. Zamířil rovnou k nám. Hodiny oznamovaly, že za pět minut skončí čas oběda. „Páni. Pomalu nastává hodina H.“ Christian si přitáhl židli k našemu stolu, otočil ji a sedl si tak, že si bradu opíral o opěradlo. Odhrnul si černé vlasy z modrých očí a obdařil nás samolibým úsměvem. Cítila jsem, jak se Lissino srdce v jeho přítomnosti vznáší. „Nemůžu se dočkat, až tahle show odstartuje,“ poznamenal. „My dva si spolu užijem spoustu zábavy, Rose. Budeme spolu vybírat záclony, vzájemně se česat, vyprávět si duchařské historky…“ Že zmínil duchy, mi nebylo zrovna příjemné. Celkem se trefil. Tedy ne že by vybírání záclon nebo česání Christianových vlasů bylo lákavější. Zdrceně jsem zavrtěla hlavou a zvedla se. „Nechám vás tu, abyste si užili poslední minuty soukromí.“ Rozesmáli se. Vydala jsem se k pultu, kde jsem doufala nalézt nějaké koblihy od snídaně. Ale objevila jsem jen croissanty, dortíky a potlučené hrušky. To je teda den! Vážně by bylo příliš chtít pořádně osmažený koblih? Přede mnou stál ve frontě Eddie. Jakmile mě spatřil, nahodil omluvný výraz. „Rose, fakt mě to moc mrzí…“ Zvedla jsem ruku, abych ho zarazila. „To nic. Nemůžeš za to. Jenom mi slib, že uděláš, co bude v tvých silách, abys ji ochránil.“ Byla to hloupost, protože Lissa v žádném nebezpečí není. Stejně jsem si o ni ale nedokázala přestat dělat starosti – obzvlášť s tím nejnovějším obratem, jaký nastal v její medikaci. Eddie se dál tvářil vážně, zjevně můj požadavek za hloupost nepovažoval. Byl jedním z mála lidí, kteří věděli o Lissiných schopnostech i stinných stránkách práce s éterem, což bylo patrně důvodem, proč si vybrali právě jeho, aby ji chránil. „Nedovolím, aby se jí něco stalo. A myslím to vážně.“ Přestože jsem měla špatnou náladu, musela jsem se usmát. Jelikož měl vlastní zkušenost se Strigoji, bral to mnohem odpovědněji než ostatní novicové. Mimo mě byl nejspíš tím nejlepším, kdo ji dokáže ochránit. „Rose, je to pravda, žes praštila strážkyni Petrovou?“ 35

Otočila jsem se a uviděla obličeje dvou Morojů – Jesse Zeklose a Ralfa Sarcozyho. Stoupli si do fronty za mě a Eddieho a tvářili se ještě samoliběji než obvykle. Jesse byl chytrý, pěkný a opálený. Ralf byl jeho o něco méně atraktivní a méně inteligentní společník. Tyhle dva nejspíš nesnáším nejvíc z celé školy. Hlavně proto, že o mně rozšiřovali pomluvy, že jsem s nimi provozovala jisté konkrétní sprosťárny. To Mason je přinutil vyjít s pravdou ven a hezky to přiznat přede všemi. Myslím, že ti dva mi to nikdy neodpustí. „Praštit Albertu? To těžko.“ Chtěla jsem se otočit, ale Ralf mluvil dál. „Slyšeli jsme, žes v tělocvičně dostala záchvat, když ses dozvěděla, koho ti přidělili.“ „Záchvat? Žvaníte jako důchodci. Jediný, co jsem udělala, bylo…,“ odmlčela jsem se a pečlivě volila slova, „… že jsem projevila svůj názor.“ „No,“ shrnul to Jesse. „Řekl bych, že jestli má někdo dohlížet na toho budoucího Strigoje, klidně to můžeš bejt ty. Ty jsi ten největší machr široko daleko.“ I přes nevraživý tón jeho hlasu mi to znělo jako lichotka. Tohle mě vůbec nenapadlo. Než stačil vypustit z pusy další slovo, stoupla jsem si přímo před něj, až mezi námi nezbylo skoro žádné místo. Nezaškrtila jsem ho, což považuju za známku své disciplíny. Udiveně vykulil oči. „Christian nemá s žádným Strigojem nic společnýho,“ zavrčela jsem hlubokým hlasem. „Jeho rodiče…“ „Byli jeho rodiče. A on je Christian. Tak je nemíchej dohromady.“ Jesse už dřív zakusil můj hněv. Jistě si na to vzpomněl, protože jeho strach zjevně soupeřil s touhou dál přede mnou Christiana pomlouvat. Kupodivu zvítězilo to druhé. „Ráno jsi vyváděla, že to skoro vypadalo, že nastane konec světa, když s ním budeš, a teď se ho zastáváš? Víš přece, jakej je – neustále porušuje pravidla. A ty tvrdíš, že neexistuje žádná možnost, že by se nemohl dát ke Strigojům jako jeho rodiče?“ „To ani náhodou,“ odpověděla jsem. „Tím jsem si naprosto jistá. Christian má větší kuráž postavit se Strigojům než kterýkoli jiný Moroj tady.“ Jesse zvědavě pohlédl na Ralfa a pak zas na mě. „Dokonce mi pomáhal bojovat s těma ve 36

Spokane. Není možný, že by se proměnil ve Strigoje.“ Potrápila jsem svůj mozek a snažila se vydolovat z paměti, koho přidělili na terénní praxi k Jesseovi. „A jestli uslyším, že tady dál rozhlašuješ tyhle kraviny, ani Dean tě přede mnou nezachrání.“ „A přede mnou taky ne,“ dodal Eddie, který stál hned vedle mě. Jesse polkl a o krok ustoupil. „Ty jsi tak prolhaná. Nemůžeš na mě vztáhnout ruku. Protože kdybys to udělala, vyloučili by tě a nikdy bys neodmaturovala.“ Samozřejmě, že měl pravdu, ale nepřestávala jsem se sladce usmívat. „Třeba by mi to za to stálo. Uvidíme, co?“ V tom momentě se Jesse s Ralfem rozhodli, že nakonec vlastně nic k jídlu ani nechtějí. Odešli a zaslechla jsem jen něco, co znělo podezřele, podobně jako „bláznivá mrcha“. „Kreténi,“ zabrblala jsem. Nato jsem se rozzářila. „Jé, koblihy.“ Popadla jsem jeden politý čokoládovou polevou a pak jsme s Eddiem vyběhli za svými Moroji. Zazubil se na mě. „Kdybych tě neznal, myslel bych si, že bráníš Christianovu čest. Copak není jako osina v zadku?“ „Ano,“ odvětila jsem a olízla si prsty. „To je. Ale příštích šest týdnů to bude moje osina v zadku.“

37

TY I ZAČALO TO.

Nejdřív to vypadalo, že se tenhle den nijak neliší od jakéhokoli jiného. Dhampýři a Morojové měli dopoledne oddělené vyučování a po obědě se spojovali. Christian měl odpolední vyučování víceméně stejné jako já, takže to bylo spíš, jako bych se dál řídila svým rozvrhem. Neseděla jsem v lavici ani jsem nic nedělala. Bylo dost nepříjemné, že jsem celou dobu musela stát vzadu ve třídě spolu s ostatními novici, kteří hlídali Moroje. A mimo vyučování to bylo podobné. Morojové chodili první. Strážci byli jako jejich stíny. Pokoušelo mě to, abych se bavila s ostatními novici, hlavně když si Morojové dělali svoje a povídali si většinou jen mezi sebou. Ale nikdo z nás nevybuchl. Ten tlak a adrenalin prvního dne nás přiměl k dobrému chování. Po hodině biologie jsme s Eddiem začali používat techniku bodyguardů, které se říká hlídání v páru. Já byla blízká strážkyně, takže jsem se držela u Lissy a Christiana, připravená k okamžité obraně. Eddie jakožto vzdálený strážce chodil ve větší vzdálenosti za námi a sledoval rozlehlejší oblast, jestli snad nezaregistruje blížící se nebezpečí. Po zbytek dne jsme pracovali tímto způsobem, až do poslední vyučovací hodiny. Lissa dala Christianovi pusu na tvář a já si uvědomila, že ti dva se tímto loučí. „Vy tentokrát nemáte společnej program?“ dotázala jsem se zmateně a ustoupila v chodbě stranou, abych nepřekážela studentům, kterých tu proudilo plno. Eddiemu taky došlo, že se budeme loučit, a tak upustil od své role vzdáleného strážce a přidal se k nám. Lissin a Christianův rozvrh na tohle pololetí jsem ještě tak dobře neznala.

38

Lissa si všimla mého zklamaného pohledu a soucitně se na mě usmála. „Promiň. Po vyučování se spolu budeme učit, ale teď musím pohnout se svým tvůrčím psaním.“ „A já,“ dodal Christian vznešeně, „já se budu věnovat kulinářským dovednostem.“ „Kulinářským dovednostem?“ vyjekla jsem. „Ty sis vybral kurs vaření? To je ta nejstupidnější hodina.“ „To teda není,“ namítl. „A i kdyby byla…, tak co, vždyť je to moje poslední pololetí.“ Zaúpěla jsem. „No tak, Rose,“ zasmála se Lissa. „Je to jen hodina týdně. Nebude to tak…“ Přerušil ji randál, který propukl o kus dál na chodbě. Všichni jsme se zarazili a jenom zírali. Jeden z mých instruktorů, Emil, se zjevil prakticky odnikud a – vydával se za Strigoje. Sápal se po nějaké Morojce. Popadl ji, přitiskl si ji k sobě a odhalil jí hrdlo, jako by ji chtěl zakousnout. Neviděla jsem, kdo to je, zaregistrovala jsem jen její rozcuchané hnědé vlasy. Jejím přiděleným ochráncem byl Shane Reyes. Ten útok ho překvapil – byl první toho dne –, ale zaváhal jen na chviličku. Nakopl Emila do boku a tu holku od něj odtrhl. Oba muži se do sebe pustili a všichni je nedočkavě pozorovali. Několik studentů dokonce hvízdalo a pokřikovalo, povzbuzovali Shanea. Jedním z nejuřvanějších byl Ryan Aylesworth. Nemohl odtrhnout pohled od bitky, v níž právě vítězil Shane se svým cvičným kůlem. Ryan byl tak pohlcen tou podívanou, že si ani nevšiml, že se další dva strážci proplížili k němu a Camille. Eddie i já jsme to uviděli najednou a strnuli jsme. Instinkty nám oběma napovídaly, abychom se vyřítili kupředu. „Zůstaň s nimi,“ houkl Eddie. Zamířil k Ryanovi a Camille, kterým právě došlo, že jsou další na řadě. Ryan nezareagoval tak dobře jako Shane, částečně asi proto, že musel čelit hned dvěma útočníkům. Jeden ze strážců zabavil Ryana, zatímco ten druhý – Dimitrij, jak už jsem poznala – popadl Camille. Ta zaječela a svůj strach snad ani nepředstírala. Ocitnout se v Dimitrijově náručí pro ni zřejmě nebylo tak vzrušující jako pro mě. Eddie se k nim přiblížil zezadu a praštil Dimitrije ze strany do hlavy. Dimitrije to nevyvedlo z rovnováhy, ale i tak to bylo 39

pěkné. Mně dělalo problémy jenom ho bouchnout při tréninku. Eddieho výpad přinutil Dimitrije pustit Camillu a čelit téhle nové hrozbě. S ladností tanečníka se otočil a vrhl se na Eddieho. Mezitím Shane „probodl“ kůlem srdce svého Strigoje a přiskočil na pomoc Eddiemu. Přiběhl k Dimitrijovi z druhé strany. S pěstmi zaťatými vzrušením jsem to všechno sledovala. Užívala jsem si jednak pozorování samotného boje, ale samozřejmě taky Dimitrije v akci. Nepřestávalo mě udivovat, že někdo tak vražedný může být tak krásný. Přála jsem si taky se do té bitky zapojit, jenže jsem si uvědomovala, že musím sledovat nejbližší okolí pro případ, že by zaútočili další „Strigojové“. To se ale nestalo. Shane a Eddie úspěšně „skoncovali“ s Dimitrijem. Byla jsem z toho tak trochu smutná. Chtěla jsem, aby byl Dimitrij dobrý ve všem. Ryan se každopádně snažil pomoct, a nepovedlo se mu to. Dimitrij ho vlastně „zabil“, takže jsem se utěšovala tím, že Dimitrij by byl zatraceně dobrý Strigoj. On i Emil pochválili Shanea za rychlou reakci a Eddieho za to, že si uvědomil, že boj ve skupině je lepší, než když je to jeden na jednoho. Já si vysloužila pochvalné kývnutí, protože jsem kryla Eddieho, a Ryan dostal vynadáno, že nevěnoval dostatečnou pozornost své Morojce. Eddie a já jsme se na sebe usmívali, šťastní, že jsme hned v první zkoušce získali takové ocenění. Nevadilo by mi, kdybych v tom sehrála větší roli, ale stejně to nebyl špatný začátek terénního cvičení. Byli jsme zkrátka skvělí, a když jsme se obrátili k odchodu, všimla jsem si, že Dimitrij potřásl hlavou. Po tomhle dramatu se naše čtveřice rozloučila. Lissa se po mně ohlédla a naposledy se usmála. Promluvila ke mně skrz pouto: Užij si hodinu vaření! Obrátila jsem oči v sloup, ale to už ona i Eddie zmizeli za rohem. Kulinářské dovednosti – to znělo dost honosně, ale ve skutečnosti to byl jen vznešený termín pro obyčejné vaření. Přestože jsem si z Christiana utahovala, že je to blbost, stejně jsem z toho předmětu měla respekt. Koneckonců sama dokážu uvařit sotva tak vodu. Stejně to ale bylo něco úplně jiného než volitelné předměty jako třeba tvůrčí psaní nebo rétorika. Nicméně jsem nepochybovala, že Christian si ten předmět vybral proto, že není nijak náročný, a ne že by se v budoucnu 40

hodlal stát šéfkuchařem. Aspoň se mi snad dostane zadostiučinění, když ho uvidím patlat dort nebo tak něco. Možná si dokonce obleče zástěru. Na hodinu přišli další tři novicové, kteří hlídali Moroje. Jelikož kuchyně byla velká a prostorná, se spoustou oken, my čtyři jsme se snažili spojit své síly, abychom celou místnost zabezpečili. Když jsem v minulých letech sledovala novice při terénní praxi, zajímaly mě jen rvačky. Nikdy jsem si nevšimla žádné týmové práce a plánování strategií, což se samozřejmě taky muselo dít. Teoreticky jsme tu my čtyři byli proto, abychom chránili své přidělené Moroje, ale okamžitě jsme vklouzli do svých rolí, jako bychom chránili celou třídu. Moje místo bylo u požárních dveří, které vedly ven z budovy. Shodou okolností to bylo poblíž místa, kde pracoval Christian. Normálně se asi vařilo v párech, ale jelikož tu bylo studentů málo, Christian radši vařil sám, než by spolupracoval s trojicí, která se dala dohromady. Nikdo nevypadal, že by mu to vadilo. Spousta studentů na něj pohlížela s předsudky vůči jeho rodině, stejně jako Jesse. K mému zklamání ale Christian nepekl dort. „Co to je?“ zeptala jsem se ho, když z lednice vytáhl misku se syrovým masem. „Maso,“ odpověděl a hodil to na linku. „To vidím, ty idiote. Jaký?“ „Hovězí.“ Vytáhl další nádobu a pak ještě jednu. „A tohle je telecí. Tohle vepřový.“ „Budeš krmit Tyrannosaura rexe?“ „Leda bys nějakýho měla. Tohle je na sekanou.“ Vyvalila jsem oči. „Ze tří druhů masa?“ „Proč by někdo jedl sekanou, kdybys do ní nedala žádný maso?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůžu uvěřit, že tohle je teprve první den s tebou.“ Podíval se dolů na směs tří druhů masa, kterou míchal. „Hrozně přeháníš. To mě vážně tak nesnášíš? Slyšel jsem tě, jak jsi v tělocvičně řvala z plných plic.“ „Ne, neřvala. A… vůbec není pravda, že tě nesnáším,“ přiznala jsem.

41

„Jenom si na mně vylíváš zlost, protože jsi nedostala Lissu.“ Neodpověděla jsem. Nebyl zas tak daleko od pravdy. „Víš,“ pokračoval. „Nakonec ti může prospět, když budeš cvičit s někým jiným.“ „Já vím. Dimitrij to taky říká.“ Christian nandal všechno maso do mísy a začal k němu přidávat další ingredience. „Tak co proti tomu máš? Belikov ví, co dělá. Věřil bych všemu, co povídá. Štve mě, že po naší matuře o něj Akademie přijde, ale budu rád, když bude s Lissou.“ „To já taky.“ Odmlčel se a vzhlédl. Zadíval se mi do očí. Oba jsme se usmívali, v šoku z toho, že spolu v něčem souhlasíme. Pak se zas vrátil ke své práci. „Ty jsi taky dobrá,“ vysoukal ze sebe trochu zdráhavě. „To, jak ses zachovala…“ Svou myšlenku nedokončil, ale já stejně věděla, o čem mluví. O Spokane. Christian nebyl u toho, když jsem zabila ty Strigoje, ale s útěkem nám hodně pomohl. Utvořili jsme tam spolu tým a on mi za použití magie ohně umožnil osvobodit se a uniknout našim věznitelům. Výborně jsme spolupracovali a na naši vzájemnou nevraživost jsme na chvíli zapomněli. „Myslím, že my dva můžeme dělat něco lepšího než se neustále hádat,“ broukla jsem. Třeba si dělat starosti se soudním procesem Viktora Daškova. Na chvilku jsem zvažovala, jestli bych neměla Christianovi říct, co jsem se dozvěděla. Ostatně byl při tom, když Viktora dopadli, ale já se rozhodla, že lepší bude neříkat mu o tom zrovna teď. Nejdřív se to musí dozvědět Lissa. „Jasně,“ přitakal Christian, který netušil, jakým směrem se ubírají moje myšlenky. „Připrav se na to, že ti dojde, že nejsme zas tak rozdílní. Teda já jsem chytřejší a o dost zábavnější, ale to nejdůležitější je, že oba chceme, aby byla Lissa v bezpečí.“ Zaváhal. „Víš… Nesnažím se ti ji sebrat. Nemůžu. To nemůže nikdo, když spolu máte pouto.“ Udivilo mě, že vytáhl zrovna tohle. Byla jsem přesvědčená o tom, že se spolu hádáme jen ze dvou důvodů. Jednak proto, že jsme oba hádavé povahy. A druhým a největším důvodem že je 42

to, že si vzájemně závidíme svůj vztah s Lissou. Ale jak už řekl, motivy máme stejné. Oběma nám na ní záleží. „A nemysli si, že vás dva může naše pouto rozdělit,“ řekla jsem. Věděla jsem, že ho tohle naše spojení trápí. Jak byste taky mohli mít romantický vztah s někým, kdo je spojen s jinou osobou, i když je ta osoba jen kamarádka? „Záleží jí na tobě…“ Nemohla jsem se přinutit vyslovit, že ho miluje. „V srdci má vyhrazený a oddělený místo jen pro tebe.“ Christian strčil pekáč do trouby. „Tohle už neříkej. Mám dojem, že si za chvíli padneme kolem krku a začneme se oslovovat roztomilýma přezdívkama.“ Snažil se tvářit znechuceně nad mým sentimentem, ale stejně jsem věděla, že je rád, když jsem mu řekla, že Lisse na něm záleží. „Jednu přezdívku už bych pro tebe měla, ale kdybych tě tak oslovila při vyučování, mohla bych z toho mít průšvih.“ „No ne,“ rozzářil se. „Tohle je ta Rose, kterou znám.“ Odešel za kamarádem, zatímco maso se peklo v troubě. Ulevilo se mi. Moje stanoviště u dveří bylo ze všech nejnapadnutelnější, takže mi bylo jasné, že bych se tady neměla vykecávat, i když zbytek třídy to dělal. Na druhé straně místnosti jsem viděla Jesse, jak spolupracuje s Ralfem. Stejně jako Christian si vybrali nenáročný předmět. K žádnému útoku nedošlo, dostavil se jen strážce jménem Dustin, který si o nás novicích zapsal pár poznámek o tom, kde stojíme a jak se chováme. Zrovna když stál u mě, Jesse se vydal kamsi kolem nás. Nejdřív jsem myslela, že je to náhoda. Pak ale Jesse promluvil. „Beru zpět, co jsem řekl předtím, Rose. Už jsem to pochopil. Tebe nevytočilo to s Lissou a Christianem. Vytočilo tě, že pravidla jasně říkají, že máš chránit studenta. A Adrian Ivaškov je moc starej. Slyšel jsem totiž, že vy dva jste spolu dost trénovali. V posteli.“ Tenhle vtip by mohl být mnohem zábavnější, ale já už dávno věděla, že od Jesse toho nemůžu očekávat příliš. S jistotou jsem věděla, že ani Adrian, ani já ho nezajímáme. Taky jsem měla podezření, že si ve skutečnosti nemyslí, že bych s Adrianem něco měla. Ale Jesse mi nemohl zapomenout, co jsem mu tenkrát provedla, a tady spatřoval možnost oplatit mi to. Dustin postával na doslech a Jesseovy debilní žvásty ho 43

ani v nejmenším nezajímaly. Dustina by nanejvýš zajímalo, kdybych praštila Jesseovi hlavou o zeď. To ale neznamenalo, že musím mlčet. Strážci se pořád bavili s Moroji a snažili se k nim chovat s úctou a neustále na ně dohlížet. Tak jsem se na Jesse jen malinko usmála a řekla: „Váš důvtip mě vždycky tak potěší, pane Zeklosi. Sotva to všechno dokážu pobrat.“ Pak jsem se otočila a obhlédla zbytek místnosti. Když si Jesse uvědomil, že nic dalšího už neudělám, zasmál se a odkráčel. Zřejmě se domníval, že právě vybojoval nějaké významné vítězství. Dustin nás opustil jen chvíli po něm. „Debil,“ zamumlal Christian, když se vrátil na svoje místo. Do konce hodiny zbývalo pět minut. Pohledem jsem sledovala přes celou místnost Jesse. „Něco ti povím, Christiane. Jsem šťastná, že chráním tebe.“ „Pokud mě srovnáváš se Zeklosem, ani to neberu jako kompliment. Ale zkus tohle. Potom budeš fakt ráda, že jsi se mnou.“ Jeho mistrovské dílo bylo dokončeno a on mi dal kousek ochutnat. Předtím jsem vůbec nepostřehla, že než dal sekanou do trouby, obalil ji slaninou. „Bože,“ prohlásila jsem. „Tohle je to nejnudnější jídlo pro vampýry.“ „Jen kdyby to bylo syrový. Tak co ty na to?“ „Dobrý,“ musela jsem neochotně uznat. Kdo by tušil, že to slanina tak vylepší? „Vážně dobrý. Myslím, že máš před sebou slibnou budoucnost jako muž v domácnosti, zatímco Lissa bude vydělávat milióny.“ „Přesně to je můj sen.“ Z hodiny jsme odešli v povznesené náladě. Zavládly mezi námi přátelské vztahy a už mi nepřipadalo tak strašné šest týdnů Christiana ochraňovat. On a Lissa se měli sejít v knihovně, aby se spolu učili – nebo aspoň předstírali, že se učí. Nejdřív se ale Christian musel stavit na své koleji. Tak jsem ho následovala přes nádvoří. Venku bylo ještě chladněji než předtím, jelikož slunce zapadlo už před sedmi hodinami. Sníh na cestičkách, který přes den roztál v břečku, teď zmrzl, takže to všude pěkně klouzalo. Po cestě se k nám připojil Brandon Lazar, který bydlel na koleji 44

s Christianem. Brandon byl celý bez sebe, když nám vyprávěl, k jakému souboji došlo na hodině matiky. Napjatě jsme poslouchali a smáli se při představě, jak se Alberta plíží do třídy oknem. „Hele, je sice stará, ale všechny by nás strčila do kapsy,“ oznámila jsem jim. Zmateně jsem pohlédla na Brandona. Na obličeji měl modřiny a zarudlé fleky. Taky u ucha měl několik čerstvých šrámů. „Co se ti stalo? Taky ses zapojil do rvačky?“ Jeho úsměv se okamžitě vytratil a on sklopil zrak. „Ne, jenom jsem upadl.“ „No tak,“ řekla jsem. Morojové se sice neučí bojovat jako dhampýři, ale často se stane, že se poperou mezi sebou, stejně jako kdokoli jiný. Snažila jsem se přijít na nějakého Moroje, s nímž by mohl mít konflikt. Brandon byl celkem oblíbený. „To je ta nejubožejší a nejneoriginálnější výmluva na světě.“ „Je to pravda,“ trval na svém, ale ani tentokrát se mi nepodíval do očí. „Jestli ti to někdo natřel, můžu ti poradit pár triků, jak mu to vrátit.“ Obrátil se ke mně. „Nech to bejt.“ Nechoval se ke mně nepřátelsky, ale tón jeho hlasu byl neústupný. Jako by věřil, že ho poslechnu. Zachechtala jsem se. „O co se to snažíš? Donutit mě…“ Náhle jsem vlevo postřehla pohyb. Mezi zasněženými větvemi borovice se mihl stín. Byl to jen nepatrný pohyb, ale i tak přitáhl mou pozornost. Vzápětí se ze stínu vynořil Stanův obličej a náš profesor se na nás vrhl. Konečně moje první zkouška. Adrenalin se mi rozproudil tělem, jako by se blížil skutečný Strigoj. Zareagovala jsem okamžitě. Popadla jsem Brandona i Christiana. To byl vždycky první krok – krýt je vlastním tělem a položit za ně život. Sestrčila jsem oba kluky k sobě a otočila se k útočníkovi. Při tom jsem tápala po svém kůlu, abych mohla Moroje bránit. A vtom se objevil. Mason. Stál jen pár metrů přede mnou, po Stanově pravici. Vypadal stejně jako v noci. Průsvitný. Mihotavý. Smutný.

45

Vztyčily se mi chloupky vzadu na krku. Strnula jsem, neschopná najít ten kůl. Úplně se mi vykouřilo z hlavy, co vlastně dělám. Lidem a rozruchu kolem sebe jsem nevěnovala pozornost. Svět se zpomalil a vybledl. Existoval jen Mason – ten duchovitý mihotavý Mason, který zářil ve tmě a tvářil se, že mi zoufale chce něco sdělit. Měla jsem pocit stejné bezmoci jako ve Spokane. Nedokázala jsem mu pomoct tenkrát ani teď. Žaludek jsem měla studený a prázdný. Nezmohla jsem se na víc než tam jen tak stát a uvažovat, co mi asi chce říct. Zvedl jednu průsvitnou ruku a ukázal kamsi na druhou stranu kampusu. Netušila jsem, co to znamená. Byla tam toho spousta a já netušila, na co přesně ukazuje. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Tolik jsem mu chtěla porozumět. Mason se zatvářil ještě bolestněji. Najednou mě něco bouchlo do ramene, až jsem klopýtla dopředu. Svět se znovu roztočil a vytáhl mě ze zasnění. Tak tak jsem strčila ruce před sebe, abych neupadla rovnou na obličej. Když jsem zvedla hlavu, uviděla jsem nad sebou stát Stana. „Hathawayová!“ vyštěkl. „Co to děláte?“ Zamrkala jsem a pokusila se trochu vzpamatovat z toho, že jsem zase viděla Masona. Připadala jsem si zmatená a zpomalená. Podívala jsem se na rozzuřeného Stana a pak na místo, kde stál Mason. Už tam nebyl. Obrátila jsem svou pozornost zase na Stana a uvědomila si, co se stalo. Při fingovaném útoku jsem úplně vybouchla. Stan teď svíral jednou rukou hrdlo Christianovi a druhou Brandonovi. Nijak jim neubližoval, ale bylo jasné, že vyhrál. „Kdybych byl Strigoj,“ zavrčel, „tihle dva už by byli mrtví.“

46

P T TA

NEJZÁVAŽNĚJŠÍ KÁZEŇSKÁ PROVINĚNÍ NA AKADEMII svatého Vladimíra řešila přímo ředitelka Kirová. Dohlížela na Moroje i dhampýry a byla proslulá svým rozmanitým repertoárem trestů. Nebyla přímo krutá, ale ani měkká. Jen brala chování studentů vážně a vše řešila tak, jak se jí to zdálo nejvhodnější. Každopádně ale existovaly záležitosti, které bylo mimo její pravomoc. Školní strážci svolali disciplinární výbor, což sice nebylo nic neslýchaného, nicméně k tomu docházelo jen zřídkakdy. Museli jste provést něco, co je opravdu vytočilo, aby takhle zareagovali. Jako třeba vědomě nechat Moroje v ohrožení. Nebo hypoteticky nechat Moroje v ohrožení. „Naposledy říkám,“ zavrčela jsem, „že jsem to neudělala schválně.“ Seděla jsem v jedné z místností strážců a čelila svému výboru: Albertě, Emilovi a další z mála žen v kampusu – Celestě. Seděli podél dlouhého stolu a tvářili se důležitě, zatímco já seděla na židli naproti nim a připadala jsem si hrozně zranitelně. Bylo tam ještě pár dalších strážců, kteří to sledovali, ale naštěstí se nedostavil žádný z mých spolužáků, aby viděl tohle moje ponížení. Mezi diváky byl i Dimitrij. Nebyl ve výboru a já uvažovala, jestli ho do něj nevzali kvůli tomu, že by jakožto můj učitel mohl být předpojatý. „Slečno Hathawayová,“ prohlásila Alberta velitelským tónem, „jistě si uvědomujete, proč tomu nemůžeme uvěřit.“ Celesta přikývla. „Strážce Alto vás viděl. Odmítla jste ochránit dva Moroje – včetně toho, jehož ochrana vám byla zvlášť svěřena.“ „Neodmítla jsem!“ zakřičela jsem na ně. „Jenom jsem byla neohrabaná.“

47

„To nebyla neohrabanost,“ ozval se z řady přihlížejících Stan. Pohlédl na Albertu, aby mu dala svolení promluvit. „Mohu?“ Kývla a on se otočil ke mně. „Kdybyste útok odrazila nebo mě napadla a pak to zkazila, to by byla neohrabanost. Ale vy jste útok neodrazila. Nezaútočila jste. Dokonce jste se o to ani nepokusila. Jen jste tam stála jako tvrdé Y a neudělala jste vůbec nic.“ Pochopitelně mě to rozzuřilo. Myšlenka, že bych schválně dovolila Strigojovi „zabít“ Christiana a Brandona, byla zkrátka směšná. Ale co jsem mohla dělat? Buď se přiznat, že jsem to strašně zvorala, anebo povědět, že jsem viděla ducha. Ani jedno mě nelákalo, ale musela jsem nějak zmírnit svoje ztráty. Když řeknu jedno, budu vypadat neschopná, když řeknu druhé, budu vypadat šílená. Nestála jsem ani o jedno z toho. Raději bych zůstala u svého obvyklého označení „neukázněná“ a „drzá“. „Proč mám průšvih z toho, že jsem to zvorala?“ zeptala jsem se přiškrceně. „Předtím jsem viděla, že Ryan to taky zvoral, a žádnej průšvih z toho nemá. Není to snad smysl celýho toho cvičení? Trénovat? Kdybychom byli dokonalí, už byste nás přece dávno vypustili do světa!“ „Vy jste neposlouchala?“ otázal se Stan. Na čele jsem mu viděla tepat žilku. Myslím, že byl stejně naštvaný jako já. A taky byl jediný (kromě mě), kdo dával najevo svoje pocity. Ostatní se tvářili nečitelně jako hráči pokeru. Stejně nebyli svědky toho, co se stalo. Kdybych já byla na Stanově místě, taky bych o sobě měla jen to nejhorší mínění. „Vy jste to nezkazila, protože zkazit něco znamená, že musíte něco udělat.“ „Tak dobře. Prostě mě to znehybnilo.“ Vzdorně jsem na něj pohlédla. „Dá se to považovat za zvorání? Pod tím tlakem jsem se zhroutila. Asi jsem nebyla připravená. Když nastala ta chvíle, zpanikařila jsem. To se novicům stává pořád.“ „Novicům, kteří už zabili Strigoje?“ dotázal se Emil. Pocházel z Rumunska a jeho přízvuk byl ještě těžší než Dimitrijův ruský. A neznělo to tak roztomile. „To se mi zdá nepravděpodobné.“ On i všichni ostatní v místnosti mě upřeně pozorovali. „Aha. Po jednom incidentu ode mě očekáváte, že budu odbornice na zabíjení Strigojů? Nemůžu zpanikařit nebo dostat strach? Jasně. Díky, lidi. To je fér, vážně fér.“ Klesla jsem zase 48

na svou židli a založila si ruce. Protivnou náladu a vzdor jsem předstírat nemusela. Měla jsem jich dost. Alberta se s povzdechem naklonila dopředu. „Nedohadujeme se tady o technických detailech. Podstatné je, že jste dnes ráno dala jasně najevo, že nechcete chránit Christiana Ozeru. Vlastně jste řekla, že chcete, abychom věděli, že to děláte proti své vůli, a že brzy uvidíme, jak strašný to byl nápad.“ A jéje. To jsem opravdu řekla. Co mě to jenom napadlo? „A pak když nadešla vaše první zkouška, vůbec jste nereagovala.“ Málem jsem vyletěla ze židle. „Tak tohle si myslíte? Že jsem ho neochránila kvůli nějaký pochybný pomstě?“ Všichni tři mě sledovali s očekáváním. „Vy nejste zrovna proslulá tím, že v klidu a pokorně přijmete něco, co se vám nelíbí,“ pravila suše. Tentokrát jsem vstala a namířila na ni prst. „To není pravda. Od tý doby, co jsem se sem vrátila, řídím se všemi pravidly, co mi Kirová ustanovila. Chodím na všechny tréninky a po večerce nevycházím.“ Pravda, ten zákaz vycházení už jsem párkrát porušila, ale vždycky jsem k tomu měla důvod. Vždycky se řídím tím, že větší dobro je důležitější. „Není důvod, proč bych tímhle měla sledovat nějakou pomstu! K čemu by to bylo? Stan – totiž strážce Alto – nechtěl Christianovi ublížit doopravdy, takže to není, jako kdybych mu dovolila praštit ho nebo tak něco. Zatáhli jste mě do tohohle a teď mě nejspíš čeká vyloučení z terénního cvičení.“ „To vás opravdu čeká,“ potvrdila rezolutně Celesta. „Aha.“ Sedla jsem si a už jsem si nepřipadala tak statečně. Na chvíli v místnosti zavládlo ticho a pak jsem za sebou uslyšela promluvit Dimitrije. „Vystihla to,“ prohlásil. Srdce mi hlasitě bušilo v hrudi. Dimitrij věděl, že bych se takhle hloupě nemstila. Nepovažoval mě za tak malichernou. „Kdyby chtěla protestovat nebo se mstít, udělala by to úplně jinak.“ Takže si nakonec přece jen myslí, že jsem malicherná. Celesta se zamračila. „Ano, ale po té scéně, co ztropila dnes ráno…“ Dimitrij přistoupil o pár kroků blíž a zastavil se až za mou židlí. Uklidňovalo mě, když jsem za sebou cítila jeho pevné 49

tělo. Měla jsem záblesk déjà vu a před očima se mi vybavilo, jak jsme se s Lissou na podzim vrátily sem na Akademii. Ředitelka Kirová mě tehdy málem vyloučila a Dimitrij se mě už tenkrát zastával. „Tohle je jen shoda náhod,“ pokračoval. „Bez ohledu na to, jak podezřele to vypadá, nemáte pro svou teorii žádný důkaz. Vyloučit ji z terénní praxe – a zásadně tím zničit její šance na odmaturování – je dost přehnané, když si tím nemůžete být jistí.“ Členové výboru se zatvářili zamyšleně. Zaměřila jsem se na Albertu. Ona tady měla největší moc. Vždycky jsem ji měla ráda, a když jsme byly spolu, byla striktní, ale spravedlivá. Jen jsem doufala, že spravedlivá bude i tentokrát. Pokynula Celestě a Emilovi, aby se k ní naklonili. Šeptem se dohadovali. Alberta nakonec rezignovaně kývla a zbývající dva strážci se zase narovnali. „Slečno Hathawayová, chcete ještě něco říct, než oznámíme svůj závěr?“ Jestli chci něco říct? Sakra, jasně! Milióny věcí. Chtěla jsem říct, že jsem se nezachovala nekompetentně. Chtěla jsem jim říct, že patřím k nejlepším novicům na škole. Chtěla jsem jim říct, že jsem viděla Stana, jak se blíží, a už jsem se chystala k nějaké reakci. A hlavně jsem jim chtěla říct, že tohle nechci mít ve svých záznamech. I kdyby mě z tohohle cvičení nevyloučili, za tuhle první zkoušku bych si vysloužila kuli. Ovlivnilo by to i moje celkové ohodnocení, což by pak následně mělo vliv i na mou budoucnost. Jenže copak mám na vybranou? Můžu jim snad říct, že jsem viděla ducha? Ducha kluka, který se mnou chtěl vážně chodit, a kvůli tomu pravděpodobně umřel. Pořád jsem nechápala, co mají tahle zjevení znamenat. Kdyby se to stalo jednou, mohla bych to přičítat svému vyčerpání, jenže já jsem ho – nebo to – viděla už dvakrát. Byl skutečný? Můj rozum mi říkal, že ne, ale v tuto chvíli na tom stejně nezáleželo. Kdyby byl skutečný a já jim o něm pověděla, měli by mě za cvoka. Kdyby nebyl skutečný, pomysleli by si totéž a navíc by měli pravdu. Tohle nemůžu vyhrát. „Ne, strážkyně Petrová,“ řekla jsem a doufala, že to zní dostatečně pokorně. „Nemám co dodat.“ 50

„V pořádku,“ odvětila znaveně. „Rozhodli jsme následovně. Máte štěstí, že se vás strážce Belikov zastal. V opačném případě by naše rozhodnutí mohlo být jiné. Takhle vezmeme v úvahu pochybnosti. Budete pokračovat v terénním cvičení a dál chránit pana Ozeru. Ale budete ve zkušební lhůtě.“ „To je dobře,“ ulevilo se mi. Po většinu svého školního života jsem neustále v nějaké zkušební lhůtě. „Děkuju.“ „A také,“ dodala ještě. „Protože to podezření se tak úplně neodstranilo, váš den volna v tomto týdnu strávíte veřejně prospěšnou prací.“ Opět jsem vyskočila ze židle. „Cože?“ Dimitrij mi ovinul prsty kolem zápěstí. „Sedni si,“ zašeptal mi do ucha a cpal mě do židle. „Ber, co můžeš dostat.“ „Pokud je to problém, můžeme to zařídit i na další týden,“ varovala Celesta. „A na dalších pět týdnů poté.“ Sedla jsem si a zavrtěla hlavou. „Omlouvám se. Děkuju.“ Slyšení bylo u konce a já si připadala unavená a poražená. To uplynul teprve jeden den? To štěstí a nadšení z terénního cvičení jsem jistě prožívala před několika týdny, a ne dnes ráno. Alberta mi řekla, že mám jít za Christianem, ale Dimitrij požádal, jestli by si se mnou nemohl promluvit o samotě. Alberta souhlasila, bezpochyby doufala, že mě hodlá srovnat do latě. Místnost se vylidnila a já si myslela, že si Dimitrij sedne ke mně a hned si promluvíme. On ale namísto toho přešel k malému stolku, na němž stál automat na vodu, kávu a další nápoje. „Nedáš si horkou čokoládu?“ zeptal se mě. To jsem nečekala. „Jasně.“ Do dvou polystyrénových kelímků nasypal čtyři sáčky instantní čokolády a zalil to horkou vodou. „Tajemství spočívá v dvojité dávce,“ prohlásil, když naplnil oba kelímky. Podal mi jeden s dřevěnou tyčinkou na míchání a pak zamířil k postranním dveřím. Předpokládala jsem, že ho mám následovat, takže jsem za ním vyběhla a snažila se při tom nevylít horkou čokoládu. „Kam to jdeš? Aha.“

51

Prošla jsem dveřmi a ocitla se na malé zasklené terase, na níž stály zahradní stolky. Netušila jsem, že se u společenské místnosti nachází taková terasa. Dříve tahle budova sloužila ke všem potřebám strážců. Novicové se sem dostali jen zřídka. Taky jsem dosud nevěděla, že celá budova je postavena kolem malého nádvoří, kam bylo vidět právě z terasy. Představila jsem si, jak v létě může člověk otevřít ta skla a v teplém vzduchu se mu naskytne výhled na zeleň. Ale teď, když nás od mrazu oddělovalo sklo, připadala jsem si jako v nějakém ledovém paláci. Dimitrij přejel rukou po židli, aby ji oprášil. Já udělala totéž a sedla si naproti němu. Tohle místo zjevně v zimě nikdo příliš nevyužíval. Protože byla terasa uzavřená, bylo tam tepleji než venku, ale netopilo se tu. Vzduch byl poměrně chladný, tak jsem si ohřívala ruce o kelímek. Mezi mnou a Dimitrijem zavládlo mlčení. Jediným zvukem bylo, když jsem foukala svou horkou čokoládu. On tu svou hned vypil. Léta zabíjel Strigoje. Tak jak by si neporadil s nějakou vařící čokoládou? Jak jsme tak seděli a mlčeli, pozorovala jsem ho přes okraj kelímku. On se na mě nedíval, ale věděla jsem, že si uvědomuje, že ho pozoruju. Jako pokaždé, když jsem se na něj dívala, i tentokrát mě ohromoval jeho zjev. Měl jemné tmavé vlasy, které si často bezmyšlenkovitě zastrkoval za uši. Vlasy, které nikdy nebyly moc poslušné a odmítaly zůstat v culíku. Oči měl také hnědé a jeho pohled byl něžný i divoký zároveň. Uvědomila jsem si, že i jeho rty jsou takové rozporuplné. Když bojoval nebo řešil něco vážného, rty se mu semkly do úzké tvrdé linky. Ale když bylo lépe…, když se smál nebo líbal…, pak byly měkké a nádherné. Dnes mě ale zasáhlo něco víc než jeho zevnějšek. S ním jsem se cítila příjemně a v bezpečí. Po hrozném dni pro mě představoval útěchu. S jinými lidmi se mi často stává, že chci být středem pozornosti, zábavná a na všechno mít chytrou odpověď. Tohohle zvyku se musím zbavit, když se chci stát strážkyní, protože už vím, že tahle práce vyžaduje hodně mlčení. Ale s Dimitrijem jsem nikdy nechtěla být ničím víc, než ve skutečnosti jsem. Nemusela jsem ho bavit ani vymýšlet vtipy a dokonce ani flirtovat. Stačilo mi jen být s ním, užívat si jeho

52

přítomnosti a nehledět na sexuální napětí mezi námi. Vydechla jsem a napila se čokolády. „Co se tam stalo?“ zeptal se konečně a zadíval se mi do očí. „Nezhroutila ses pod tlakem.“ Tón jeho hlasu prozrazoval spíš zvědavost než výčitky. Došlo mi, že se se mnou nebaví jako se studentkou. Choval se ke mně jako k sobě rovné. Prostě chtěl jenom vědět, co se se mnou děje. Nešlo tady o žádné poučování nebo řešení kázeňského prohřešku. „Jistěže jo,“ odpověděla jsem a sklopila pohled na kelímek. „Teda pokud nevěříš, že jsem fakt nechala Stana, aby napadl Christiana.“ „Ne,“ prohlásil. „Tomu nevěřím. A nikdy jsem nevěřil. Vím, že tě naštvalo, když ses dozvěděla, ke komu jsi byla přidělená, ale já nikdy nepochyboval, že přesto uděláš, co budeš moct. Vím, že bys nikdy do práce nemíchala svoje osobní pocity.“ Znovu jsem vzhlédla a zadívala se mu do očí. Jeho oči byly plné důvěry vůči mně. „To ne. Byla jsem vytočená…, což jsem trochu pořád. Ale už jsem řekla, že to udělám, takže si za svým slovem stojím. Potom, co jsem s ním nějakou dobu strávila…, nemůžu říct, že bych ho nesnášela. Vlastně si myslím, že se pro Lissu hodí. Záleží mu na ní, tak proč by mě to mělo štvát? Jenom to mezi námi občas zaskřípe a to je všechno… Když jsme bojovali proti Strigojům, šlo nám to spolu skvěle. Dneska jsem si na to vzpomněla, když jsme byli spolu, a hned mi přišlo hloupý, že jsem tak vyváděla kvůli tomu svýmu přidělení. Tak jsem se rozhodla, že odvedu tak dobrou práci, jak jen dokážu.“ Nechtěla jsem tolik mluvit, ale ulevilo se mi, když jsem svoje pocity vyslovila. Navíc Dimitrij se tvářil tak, že jsem měla dojem, že mu můžu říct naprosto všechno. Skoro všechno. „Tak co se tam stalo?“ vyptával se dál. „Se Stanem?“ Odvrátila jsem zrak a začala si pohrávat se svým kelímkem. Nesnášela jsem, když jsem před ním musela něco tajit, jenže tohle jsem mu říct nemohla. Ve světě lidí patří vampýři a dhampýři do bájí a pověstí – do pohádek na dobrou noc, které mají postrašit děti. Lidé nevědí, že jsme skuteční a chodíme po světě spolu s nimi. Ale to, že my jsme skuteční, ještě neznamená, že jsou skutečná i další paranormální stvoření. To 53

si dobře uvědomujeme a máme vlastní pohádky o tvorech, ve které nevěříme. Vlkodlaci. Strašidla. Duchové. Duchové v naší kultuře nehrají žádnou skutečnou roli, jsou jen vděčným tématem k táboráku. Duchové ovšem nevyhnutelně patří k Halloweenu. Jen si o nich vyprávíme příběhy, ale ve skutečném životě? Žádní duchové. Kdybyste se po smrti vrátili, byli byste Strigojové. Aspoň to mě pořád učili. Nevěděla jsem toho ale dost na to, abych mohla říct, co se doopravdy stalo. Zdálo se mi pravděpodobnější, že jsem si Masona jen představovala, než že se mi vážně zjevil jeho duch. To by ale znamenalo, že spěju rovnou do blázince. A celou dobu jsem se bála, že tam skončí Lissa. Kdo by tušil, že to nakonec budu já? Dimitrij mě pořád sledoval a čekal na odpověď. „Nevím, co se tam stalo. Moje úmysly byly dobrý… Prostě jsem… Prostě jsem to zvorala.“ „Rose, ty jsi mizerná lhářka.“ Vzhlédla jsem. „Ne, nejsem. V životě už jsem vyslovila spoustu dobrých lží. A lidi jim věřili.“ Trochu se pousmál. „O tom nepochybuju. Se mnou to ale nefunguje. Za prvé – vůbec se mi nedíváš do očí. Za druhé… Nevím. Zkrátka to poznám.“ Zatraceně. Poznal to. Prostě mě moc dobře zná. Zvedla jsem se a přešla ke dveřím, při čemž jsem k němu pořád byla otočená zády. Normálně bych byla ráda za každou minutu s ním, ale dneska jsem s ním nedokázala vydržet. Nesnáším lhaní, ale pravdu jsem mu taky říct nemohla. Musela jsem odejít. „Hele, cením si toho, že si se mnou děláš starosti…, ale vážně je to v pohodě. Jenom jsem to zkazila. Stydím se za to a omlouvám se, že výsledkem tvýho úžasnýho výcviku je jenom ostuda – ale vzchopím se. Příště nakopu Stanovi zadek.“ Ani jsem ho neslyšela vstát, ale najednou se Dimitrij ocitl těsně za mnou. Položil mi ruku na rameno a já u dveří strnula. Nikde jinde se mě nedotkl. Nepokusil se mě přivinout k sobě. Ale stačila jeho ruka na mém rameni a cítila jsem z toho sílu celého světa. „Rose,“ oslovil mě a já poznala, že už se neusmívá. „Nevím, proč lžeš, ale vím, že kdybys k tomu neměla dobrý 54

důvod, nelhala bys. A jestli se něco děje…, něco, co se bojíš povědět ostatním…“ Rychle jsem se otočila tak, že se při té otočce jeho ruka ocitla na mém druhém rameni. „Nebojím se,“ vykřikla jsem. „Mám svoje důvody a věř mi, že to, co se přihodilo se Stanem, nic neznamená. Vážně. Celý to byla blbost. Nelituj mě. Ani nemusíš mít pocit, že bys měl nějak zasáhnout. To, co se stalo, bylo děsný, ale já se s tím vyrovnám a přijímám trest. O všechno se postarám. O sebe se postarám.“ Stálo mě veškerou sílu, abych se neroztřásla. Jak se mohl dnešek vyvinout v takhle bizarní den? Dimitrij nic neřekl. Jen se na mě díval a tvářil se tak, že podobný výraz jsem u něj jaktěživa neviděla. Nedokázala jsem z něj nic vyčíst. Zuřil? Nesouhlasil se mnou? Těžko říct. Prsty mi sevřel rameno pevněji a pak stisk zase uvolnil. „Nejsi na to sama,“ řekl nakonec. Znělo to skoro až zahloubaně, což mi nedávalo žádný smysl. To on mi vždycky říkal, že musím být silná. Nejradši bych mu padla kolem krku, ale uvědomovala jsem si, že to nemůžu. Neubránila jsem se úsměvu. „To říkáš ty…, ale teď pravdu. Běháš ty za ostatními, když máš problém?“ „To není totéž…“ „Odpověz na otázku, soudruhu.“ „Neříkej mi tak.“ „A ty se nevyhýbej odpovědi.“ „Ne,“ odvětil. „Snažím se řešit svoje problémy sám.“ Uhnula jsem mu. „Tak vidíš.“ „Ale ty máš kolem sebe spoustu lidí, kterým můžeš věřit a kterým na tobě záleží. To všechno mění.“ Překvapeně jsem na něj pohlédla. „A ty nemáš lidi, kterým na tobě záleží?“ Zamračil se, evidentně uvažoval o tom, co právě řekl. „No, vždycky jsem měl kolem sebe dobré lidi… a bývali i lidi, kterým na mně záleželo. To ale nutně neznamená, že jim můžu věřit nebo jim všechno říct.“ Ten náš podivný vztah mě vždycky trochu mátl a jen málokdy jsem o Dimitrijovi uvažovala jako o někom, kdo má svůj vlastní život, který se mě netýká. Všichni v kampusu k němu chovali úctu. Profesoři i studenti ho považovali za 55

jednoho z nejlepších strážců ve škole. A kdykoli jsme narazili na mimoškolní strážce, také ho všichni znali a respektovali. Ale nevybavovala jsem si, že bych ho někdy viděla při nějakém společenském styku. Zdálo se, že mezi strážci nemá žádné blízké kamarády – jen oblíbené kolegy. Nejpřátelštější chování jsem u něj viděla, když byl s Christianovou tetou, Tašou Ozerovou, která sem přijela na návštěvu. Znali se už dlouho, ale jakmile Taša odjela, Dimitrij ji pustil z hlavy. Dimitrij je samotář, a když zrovna nepracuje, ke spokojenosti mu stačí ty jeho kovbojské romány. Já se taky často cítila osamělá, ale pořád jsem kolem sebe měla nějaké lidi. Jelikož je můj učitel, mám sklony pohlížet na věc jen z jedné strany: on mi vždycky něco dával, ať už se jednalo o radu nebo instrukce. Ale já mu přece také něco dávám. Něco, co se dá jen těžko definovat – spojení s jinou osobou. „Věříš mi?“ zeptala jsem se. Zaváhal jen na okamžik. „Ano.“ „Tak mi věř i teď a aspoň pro tentokrát si se mnou nedělej starosti.“ Odstoupila jsem z jeho dosahu a on nic neřekl ani se mě nepokusil zastavit. Prošla jsem místností, kde se konalo slyšení, a zamířila jsem k hlavnímu východu z budovy. Cestou jsem hodila kelímek od čokolády do koše, kolem kterého jsem prošla.

56

ŠEST U TOHO, CO SE STALO VENKU, BYLI JEN TŘI SVĚDCI. KDYŽ jsem se ale později vrátila do budovy školy, nijak mě nepřekvapilo, že o tom věděli už úplně všichni. Vyučování skončilo, ale po chodbách se pořád pohybovalo množství studentů, kteří se šli učit nebo si zopakovat testy. Snažili se skrývat svoje pohledy a šeptané poznámky, ale moc jim to nešlo. Ti, co se mi podívali do očí, se na mě buď plaše usmáli, nebo zrak ihned sklopili. Nádhera. Jelikož jsem s Christianem neměla psychické spojení, netušila jsem, kde ho hledat. Vycítila jsem, že Lissa je v knihovně, tak jsem se usnesla, že to bude nejlepší místo, kde začít s hledáním. Cestou tam jsem za sebou zaslechla hlas nějakého kluka. „Tos trochu přepískla, ne?“ Otočila jsem se a uviděla Ryana a Camillu, kteří šli jen pár kroků za mnou. Kdybych byla kluk, vhodnou odpovědí by mohlo být: „Vlez mi někam.“ Protože kluk nejsem a protože mám vychování, řekla jsem jen: „Nevím, o čem mluvíš.“ Ryan ke mně popoběhl. „Víš moc dobře, co myslím. To s Christianem. Slyšel jsem, že když na něj Stan zaútočil, tys řekla jenom: ‚Tady, vem si ho,‘ a odešla jsi.“ „Bože můj,“ zaúpěla jsem. Už tak je dost zlé, když o vás všichni mluví, ale když každá ta historka končí jinak? „Tohle se nestalo.“ „Fakt ne?“ podivil se. „Tak proč tě zavolali za Albertou?“ „Hej,“ opáčila jsem a rázem jsem si nepřipadala zas tak dobře vychovaná. „Jenom jsem to zvorala… Asi tak, jako jsi to zvoral ty, když jsi na chodbě nedával pozor.“ „Tak to bacha,“ řekl a trochu při tom zčervenal. „Nakonec jsem to zvládl, svoje jsem udělal.“ „To je to, čemu se dneska říká nechat se zabít?“ 57

„Aspoň jsem se nezachoval jako ukňouraná kráva, která odmítá bojovat.“ Zrovna jsem se po rozhovoru s Dimitrijem uklidnila, ale teď už jsem zase zuřila. Připadala jsem si jako teploměr, který každou chvíli praskne. „Možná že místo kritizování ostatních bys měl víc pozornosti věnovat svým povinnostem strážce.“ Kývla jsem hlavou směrem ke Camille. Celou dobu mlčela, ale podle jejího výrazu bylo jasné, že jí dělá problém to všechno skousnout. Ryan pokrčil rameny. „Já zvládnu obojí. Kus za námi je Shane a oblast vpředu je čistá. Žádný dveře. Brnkačka.“ Poplácal Camillu po rameni. „Je v bezpečí.“ „Tohle je snadný místo k zabezpečení. Ve skutečným světě se skutečnými Strigoji by sis tak dobře nevedl.“ Jeho úsměv se vytratil. V očích mu blýskl vztek. „To je pravda. Ale slyšel jsem, že ani tys tam neodvedla bůhvíjak skvělou práci, aspoň co se týká Masona.“ Dělat si legraci z toho, co se přihodilo se Stanem a Christianem, byla jedna věc. Ale naznačovat, že jsem zavinila Masonovu smrt? Nepřijatelné. Já dokázala dva roky udržet Lissu v bezpečí ve světě lidí. Já zabila ve Spokane dva Strigoje. Já jsem jediná novicka na škole, která už má molnijské značky, malá tetování, která získávají strážci za zabití Strigojů. Vím, že o tom, co se stalo Masonovi, se povídalo ledacos, ale přímo mně nikdy nikdo nic neřekl. Pomyšlení na to, že si Ryan nebo kdokoli jiný myslí, že mám Masona na svědomí, to už je příliš. Vyčítala jsem si toho dost i bez jejich přičinění. Teploměr praskl. Jediným plynulým pohybem jsem se natáhla za něj, popadla Camillu a mrštila s ní proti zdi. Nehodila jsem s ní moc silně, aby si neublížila, ale překvapilo ji to. V šoku vyvalila oči, když jsem ji předloktí přitiskla ke krku a přišpendlila ji tak ke zdi. „Co to vyvádíš?“ vykřikl Ryan a díval se z jedné na druhou. Trochu jsem si přešlápla, ale Camillu jsem nepouštěla. „Měl by ses víc učit,“ poznamenala jsem spokojeně. „Někdy není místo tak bezpečný, jak vypadá.“ „Tobě hráblo! Morojce nemůžeš ublížit. Kdyby na to přišli strážci…“

58

„Nejsem magor,“ namítla jsem a pohledem střelila po ní. „Ubližuju ti? Trpíš strašlivou bolestí?“ Krátce zaváhala, ale pak zavrtěla hlavou, jak jenom v tom sevření mohla. „Je ti to nepříjemný?“ Trochu kývla. „Vidíš?“ obrátila jsem se na Ryana. „Nepříjemný pocity nejsou totéž jako bolest.“ „Jsi šílená. Pusť ji.“ „Ještě jsem neskončila, Ryane. Buď pořád ve střehu, protože nebezpečí může přijít odkudkoli. Nejenom od Strigojů nebo strážců převlečených za Strigoje. Chovej se dál jako arogantní hovado, co si myslí, že ví všechno nejlíp…,“ přitiskla jsem ke Camille ruku pevněji, ale pořád ne tolik, abych ji přidusila nebo jí způsobila bolest, „…a spousta věcí ti unikne. Právě tyhle věci můžou tvoji Morojku zabít.“ „Dobře, dobře. To je fuk. Už toho nech, prosím,“ řekl. Jeho hlas kolísal. Už to vzdával. „Děsíš ji.“ „Taky bych byla vyděšená, kdyby můj život závisel na tobě.“ Vůně hřebíčku mi ihned oznámila Adrianovu přítomnost. Taky jsem věděla, že se sem přišel podívat Shane a pár dalších. Novicové se tvářili nejistě, jako by mě chtěli od Camilly odtrhnout, ale báli se, že by jí tím ublížili. Uvědomovala jsem si, že bych ji měla pustit, ale Ryan mě opravdu vytočil. Musela jsem mu dokázat, že mám pravdu. Musela jsem ho přivést k rozumu. A Camillu jsem vůbec nelitovala, protože mi bylo jasné, že má taky svůj podíl na těch pomluvách, co se o mně neustále šíří. „Tohle je fascinující,“ prohlásil Adrian, pomalu jako obvykle. „Ale myslím, že už jsi dokázala, že máš pravdu.“ „To nevím,“ opáčila jsem tónem, který byl sladký i vyhrožující. „Pořád nejsem přesvědčená, že to Ryan pochopil.“ „Proboha, Rose! Chápu to,“ zařval Ryan. „Jenom ji pusť.“ Adrian mě obešel a stoupl si vedle Camilly. My dvě jsme u sebe byly hrozně blízko, ale on se mezi nás vmáčkl, takže jsme si viděli přímo do očí. Připitoměle se ušklíbal jako

59

obvykle, ale v jeho tmavozelených očích se přesto zračila vážnost. „Ano, malá dhampýrko. Pusť ji. Už jsi dokázala svoje.“ Chtěla jsem Adrianovi říct, ať ode mě vycouvá, že to já řeknu, kdy jsem hotová. Nějak se mi ale nedařilo ta slova vyslovit. Na jedné straně jsem zuřila, že se do toho míchá, ale na druhé straně mi to znělo… rozumně. „Pusť ji,“ zopakoval. Teď jsem koukala na Adriana, a ne na Camillu. Náhle mi připadalo, že to, co říká, je opravdu rozumné. Naprosto rozumné. Musela jsem ji pustit. Spustila jsem ruku a odstoupila stranou. Camille zalapala po dechu a rychle se přesunula za Ryana. Používala ho jako štít. Viděla jsem, že má slzy na krajíčku. Ryan se tvářil jen ohromeně. Adrian se narovnal a odmítavě mávl rukou na Ryana. „Měl bys odtud vypadnout – než Rose opravdu rozzuříš.“ Ryan, Camille a ostatní pomalu začali couvat. Adrian mě jednou rukou objal a vedl mě odtud směrem ke knihovně. Připadala jsem si divně, jako bych se právě probudila, ale s každým dalším krokem se moje okolí projasňovalo. Odstrčila jsem Adrianovu ruku a ucukla. „Právě jsi na mě použil nátlak!“ vykřikla jsem. „Přinutils mě, abych ji nechala na pokoji.“ „Někdo to musel udělat. Vypadalo to, že nemáš daleko k tomu, abys ji uškrtila.“ „To není pravda. To bych nikdy neudělala.“ Otevřela jsem dveře do knihovny. „Nemáš právo mi tohle dělat. Absolutně žádný právo.“ Nátlak – přinucení lidí k tomu, aby dělali, co chcete – je dovedností, kterou v menší míře ovládají všichni vampýři. Použití nátlaku je považováno za nemorální a většina vampýrů s ním neumí pracovat tak dobře, aby tím způsobili nějakou skutečnou škodu. Éter tuto schopnost posiluje, takže Adrian i Lissa jsou velmi nebezpeční. „A ty zase nemáš žádný právo pustit se do nějaký ubohý holky jen proto, aby sis zahojila svou poraněnou hrdost.“ „Ryan neměl právo povídat takový věci.“ „Ani nevím, jaký ‚takový věci‘, ale pokud jsem špatně neodhadl tvůj věk, jsi moc stará na to, aby sis takhle vybíjela vztek kvůli nějakým pomluvám.“ 60

„Vybíjela vztek…“ Zmlkla jsem, když jsem za stolem uviděla sedět Lissu. Její výraz i pocity mi prozradily, že je tu nějaký problém. Eddie stál jen kousek od ní, opíral se o zeď a sledoval místnost. Vykulil oči, když mě spatřil, ale nic neřekl. Sedla jsem si na židli naproti Lisse. „Čau.“ S povzdechem vzhlédla, načež zase sklouzla pohledem ke knize, kterou měla otevřenou před sebou. „Říkala jsem si, kdy se objevíš,“ broukla. „Vyloučili tě?“ Mluvila klidně a zdvořile, ale já dokázala vyčíst její pocity. Byla rozrušená. Dokonce trochu naštvaná. „Tentokrát ne,“ odvětila jsem. „Vyvázla jsem s veřejně prospěšnou prací.“ Nic na to neřekla, ale její zuřivé pocity se nezměnily. Tentokrát jsem povzdechla já. „Mluv se mnou, Liss. Vím, že jsi vytočená.“ Adrian se podíval na mě, pak na ni a potom zase na mě. „Mám dojem, že mi tu něco uniká.“ „No výborně,“ shrnula jsem to. „Přišel jsi, odtrhl mě od rvačky a ani nevíš, co se tu děje.“ „Ty ses poprala?“ dotázala se Lissa a její vztek momentálně překrylo zmatení. „Co se stalo?“ zeptal se znovu Adrian. Kývla jsem na Lissu. „Tak mu to řekni.“ „Rose odmítla chránit Christiana.“ Zoufale zavrtěla hlavou a upřela na mě obviňující pohled. „Nemůžu uvěřit, že tě to pořád štve tak, žes mu udělala něco takovýho. Je to dětinský.“ Lissa z toho vyvodila stejné závěry jako strážci. Povzdechla jsem. „Neudělala jsem to schválně! Právě jsem kvůli týhle kravině absolvovala slyšení a řekla jsem jim totéž.“ „Tak co se teda stalo?“ chtěla vědět. „Proč jsi to udělala?“ Zaváhala jsem. Nevěděla jsem, co říct. Moje neochota k mluvení neměla nic společného s tím, že by mě slyšel i Adrian a Eddie – i když jsem nechtěla, aby to slyšeli. Ten problém byl mnohem složitější. Dimitrij měl pravdu – existují lidé, kterým můžu věřit, a dvěma věřím naprosto bezpodmínečně: jemu a Lisse. Ale ani jemu jsem neřekla pravdu. Mohla bych jí to taky zamlčet? 61

Přestože jsem zuřila, s jistotou jsem věděla, že Lissa bude vždy stát při mně a bude mi oporou. Jenže stejně jako u Dimitrije, i teď jsem se zalekla toho, že bych měla vyprávět svou duchařskou historku. Taky by si o mně všichni mysleli, že jsem buď blázen, nebo neschopná. Naším poutem jsem cítila její mysl, čistou a jasnou. Bez poskvrnky, bez temnoty nebo známek šílenství – ale vzadu v její mysli se přesto svíjelo cosi zvláštního. Vřelo to v ní. Nějaký čas potrvá, než se jí antidepresiva vyplaví z organismu, ale už po jediném dni se v ní probouzela magie. Znovu jsem si vzpomněla na svoje setkání s duchem a vzpomínka na smutného průsvitného Masona mě opět vyděsila. Jak jen bych jí to mohla začít vysvětlovat? Jak bych mohla přijít s něčím tak divným a neskutečným, když ona se tak zoufale snaží dodat svému životu trochu normálnosti a teď má navíc co dělat s tím, aby zase začala ovládat své magické schopnosti? Ne, usnesla jsem se. To bych jí nemohla říct. Ještě ne – obzvlášť, když mi zrovna došlo, že jí musím povědět o jiné důležité věci. „Vykolejilo mě to,“ řekla jsem nakonec. „Je to blbost. Prostě jsem byla nafoukaná a myslela si, že zmáknu každýho. A potom Stan…“ Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Prostě jsem nedokázala zareagovat. Je… je to fakt trapný. A že zrovna ze všech lidí on.“ Lissa mě upřeně pozorovala a pátrala po jakékoli známce neupřímnosti. Bolelo mě pomyšlení, že mi nevěří. Jenže… opravdu jsem jí lhala. Ale jak jsem řekla Dimitrijovi, když chci, umím lhát dobře. Lissa to nepozná. „Kéž bych ti uměla číst myšlenky,“ povzdechla. „No tak,“ řekla jsem. „Přece mě znáš. Vážně si myslíš, že bych to udělala? Že bych opustila Christiana a udělala ze sebe vola?“ „Ne,“ odpověděla nakonec. „Nejspíš bys to udělala tak, aby tě u toho nepřistihli.“ „Dimitrij mi řekl to samý,“ zavrčela jsem. „Jsem ráda, že ve mě všichni vkládáte takovou důvěru.“ „To jo,“ opáčila. „Proto je to celý tak divný.“ „I já dělám chyby.“ Nahodila jsem ztřeštěný, až příliš sebejistý výraz. „Vím, že je to neuvěřitelný – samotnou mě to 62

překvapilo –, ale asi se to mělo stát. Nejspíš je to karma, nebo se tím měly vyrovnat síly univerza. Jinak by bylo nespravedlivý, aby existoval někdo tak úchvatnej.“ Adrian pro změnu mlčel, což mě těšilo. Jen pozoroval náš rozhovor, jako by sledoval tenisové utkání. Trochu mhouřil oči a já ho podezírala, že studuje naše aury. Lissa obrátila oči v sloup, ale její vztek naštěstí trochu vyprchal. Věřila mi. Pak zvedla zrak od mého obličeje a zadívala se kamsi za mě. Ucítila jsem šťastné zlatavé pocity, které signalizovaly Christianovu přítomnost. „Moje oddaná strážkyně se vrátila,“ poznamenal a odtáhl si židli od stolu. Pohlédl na Lissu. „Už jsi hotová?“ „Hotová s čím?“ zeptala se. Kývl hlavou směrem ke mně. „Se sprdáváním Rose za to, že mě nechala ve spárech Alta.“ Lissa zčervenala. Už tak se cítila mizerně kvůli tomu, že na mě tak vystartovala, ale když jsem se úspěšně obhájila a Christian se do toho znovu lehkomyslně vložil, připadala si ještě hloupěji. „Promluvily jsme si o tom, to je vše.“ Adrian zívl a zaklonil se na židli. „Vlastně si myslím, že jsem na to přišel. Byl to švindl, že jo? Nahrálas to tak, abys mě odradila a já tě už nepřemlouval, aby ses stala mojí strážkyní. Myslela sis, že když budeš předstírat, že jsi špatná strážkyně, nebudu o tebe stát. To ale nefunguje, takže už nemá smysl riskovat život někoho jinýho.“ Byla jsem vděčná, že se nezmínil o incidentu s Camillou. Ryan byl mimo, ale čím víc času od té doby uplynulo, tím těžší pro mě bylo uvěřit, že jsem na něj tak vystartovala. Připadalo mi, že se to stalo někomu jinému a já to jenom pozorovala. Samozřejmě, že jsem celý den byla protivná. Zuřila jsem kvůli tomu, že jsem vyfasovala Christiana, kvůli tomu, že mě strážci tak hnusně nařkli, kvůli – No jasně. Pravděpodobně nastal čas odhodit bombu. „Takže…, lidi, je tu něco, co byste měli vědět.“ Upřely se na mě čtyři páry očí – včetně Eddieho. „Co se děje?“ vyptávala se Lissa. Nepřišla jsem na žádný šetrný způsob, jak jim to sdělit, tak jsem spustila: „Ukázalo se, že Viktoru Daškovovi neprokázali 63

vinu za to, co nám provedl. Prostě ho jenom zabásli. Teď s ním ale konečně proběhne soud – asi přespříští týden nebo tak nějak.“ Lissa reagovala při zmínce o Viktorovi podobně jako já. Poutem jsem pocítila šok a vzápětí strach. Myslí jí problesklo několik obrázků z minula. Jak kvůli Viktorově zvrácené hře pochybovala o svém duševním zdraví. Jak ji jeho přisluhovač mučil. Jak našla Christiana zakrváceného po útoku Viktorových psů. Na stole zaťala ruce v pěsti, až jí zbělely klouby. Christian necítil její reakci tak jako já, ale ani nemusel. Pohladil ji po ruce. Sotva si toho všimla. „Ale… Ale…“ Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. „Jak to, že ho už dávno neodsoudili? Všichni vědí… Všichni viděli…“ „To je zákon. Nejspíš mu chtějí dát šanci, aby se hájil.“ Lissa byla zmatená, ale pomalu došla ke stejnému závěru jako já v noci s Dimitrijem. „Takže… Počkej… Tvrdíš, že existuje možnost, že by ho neshledali vinným?“ Podívala jsem se do jejích vykulených zelených očí a nedokázala se přinutit odpovědět. Můj výraz byl zjevně dostatečnou odpovědí. Christian bouchl pěstí do stolu. „To je hovadina.“ Několik lidí u okolních stolů se na nás podívalo. „Taková je politika,“ prohlásil Adrian. „Lidi, co mají moc, nikdy nehrajou podle stejných pravidel.“ „Ale on málem zabil Rose a Christiana!“ vykřikla Lissa. „A mě unesl! Jak to může někdo zpochybňovat?“ Lissiny pocity byly silné. Strach. Bolest. Vztek. Zuřivost. Zmatek. Bezmoc. Nechtěla jsem, aby se utápěla v takových temných emocích. Jenom jsem doufala, že se zas uklidní. Opravdu se pomalu uklidňovala, jenže pak jsem zase začala zuřit já. Bylo to jako s Ryanem. „Určitě je to jen formalita,“ snažil se nás uklidnit Adrian. „Když je tolik důkazů, pravděpodobně se o tom nikdo moc dohadovat nebude.“ „To je právě to,“ řekla jsem hořce. „Moc důkazů nebude. My tam nesmíme.“ „Cože?“ vykřikl Christian. „Kdo teda bude vypovídat?“

64

„Ostatní strážci, co u toho byli. Nám moc nevěří, že udržíme celou věc v tajnosti. Královna nechce, aby se všichni dověděli, že jeden z jejích vzácných královských mohl udělat něco tak hroznýho.“ Lissa nevypadala, že by toužila bránit královské. „Ale my jsme důvodem toho soudu.“ Christian se zvedl a rozhlížel se kolem, jako by si myslel, že se Viktor schovává v knihovně. „Hned to jdu zařídit.“ „Jasně,“ houkl Adrian. „Vsadím se, že když tam napochoduješ a vykopneš jim dveře, hned změní názor. Vezmi si s sebou Rose. Vy dva uděláte fakt dobrej dojem.“ „Jo?“ ozval se Christian. Křečovitě svíral oběma rukama opěradlo židle a zuřivým pohledem sledoval Adriana. „Máš lepší nápad?“ Lissin klid byl znovu narušen. „Kdyby Viktora osvobodili, šel by po nás znovu?“ „Jestli ho osvobodí, nepobude si venku dlouho,“ namítla jsem. „O to se postarám.“ „Tak to si dávej bacha,“ řekl Adrian. Vypadal, že se mu to celé zdá mimořádně zábavné. „Dokonce ani tobě by neprošla vražda královskýho.“ Nadechla jsem se, že mu řeknu, že bych se nejdřív radši procvičila na něm, ale myšlenky mi přerušil Eddieho ostrý hlas. „Rose.“ Instinkty, které jsem si vypěstovala za léta trénování, se ozvaly. Vzhlédla jsem a okamžitě uviděla to, na co mě upozorňoval. Do knihovny právě vstoupil Emil, který se tu rozhlížel po novicích, a dělal si poznámky. Vyskočila jsem ze židle a zaujala pozici nedaleko od Eddieho, odkud jsem dobře viděla na Christiana a většinu knihovny. Zatraceně. Musím se vzchopit, jinak jen potvrdím, že měl Ryan pravdu. Mezi tou potyčkou a teď tou záležitostí s Viktorem jsem úplně zanedbávala svoje strážcovské povinnosti. Možná jsem ani nepotřebovala Masona, abych zklamala. Emil si mě nevšiml. Prošel kolem nás, něco si zapsal a pokračoval dál v průzkumu. Ulevilo se mi a snažila jsem se zase se začít ovládat. Bylo to těžké. Znova mě ohromila ta mizerná nálada a na klidu mi nepřidával ani Lissin a Christianův hněv nad Viktorovým procesem. Chtěla jsem se 65

do toho vložit. Chtěla jsem řvát a mluvit a podělit o svoje rozhořčení. Jenže takový luxus si jako strážkyně nemůžu dovolit. Mou první povinností je chránit Moroje a nejednat impulzivně. Pořád dokola jsem si opakovala mantru strážců: Oni mají přednost. Ta slova už mi začínala lézt na nervy.

66

SEDM KDYŽ PŘIŠLO PRVNÍ VAROVÁNÍ, ŽE BUDE VEČERKA, Morojové si rychle sbalili věci. Adrian odešel hned, ale Lissa s Christianem si dávali s odchodem na své koleje na čas. Drželi se za ruce a s hlavami u sebe si šeptali něco, co jsem se klidně mohla dovědět, kdybych vklouzla Lisse do hlavy. Pořád ještě je rozčilovaly novinky o Viktorovi. Ponechala jsem jim soukromí a držela se od nich dál. Sledovala jsem okolí, stejně jako Eddie, který stál trochu stranou. Jelikož tady v kampusu je mnohem víc Morojů než dhampýrů, Morojové mají dvě koleje hned u sebe. Lissa a Christian bydlí každý v jiné. Ti dva se zastavili v místě, kde se jejich cesty nádvořím rozcházely. Políbili se na rozloučenou a já dělala, co bylo v mých silách, abych jakožto strážkyně vše sledovala, a přitom nic neviděla. Lissa za mnou houkla pozdravy a zamířila s Eddiem na svou kolej. Já následovala Christiana na tu jeho. Kdybych chránila Adriana nebo někoho podobného, nejspíš bych musela přetrpět sexuální narážky na to, že budeme šest týdnů spát tak blízko u sebe. Ale Christian se ke mně naštěstí chová normálně, jako bych byla jeho sestra. Vyklidil mi na zemi místo na spaní, a než si vyčistil zuby, už jsem si z dek vybudovala slušné ležení. Zhasl a zalezl do své postele. Po chvíli ticha jsem se ozvala. „Christiane?“ „Touhle dobou spíme, Rose.“ Zívla jsem. „Věř mi, že to bych taky ráda. Ale chci se tě na něco zeptat.“ „Něco o Viktorovi? Ach jo, musím se vyspat a tohle mě zase vytočí.“ „Ne, tohle je o něčem jiným.“ „Dobře. Ptej se.“

67

„Proč sis ze mě nedělal srandu kvůli tomu, co se stalo se Stanem? Všichni ostatní se snaží přijít na to, jestli jsem to jenom zvorala, nebo to udělala schválně. Lissa mi to dala sežrat. Adrian taky trochu. A strážci… No, to je jedno. Ale tys nic neřekl. Myslela bych si, že budeš první, kdo přijde s nějakou kousavou poznámkou.“ Zase nastalo mlčení a já doufala, že Christian přemýšlí, co odpovědět, a že neusnul. „Nemělo smysl ti to vyčítat,“ řekl nakonec. „Vím, žes to neudělala schválně.“ „Jak to? Teda neoponuju ti, protože jsem to fakt schválně neudělala. Ale jak to, že to víš tak jistě?“ „Díky našemu rozhovoru v kuchyňce. A protože tě znám. Viděl jsem tě ve Spokane. Kdo by udělal to, co ty, aby nás zachránil… Prostě bys neudělala něco tak dětinskýho.“ „Páni! Dík. Já… moc to pro mě znamená.“ Christian mi věří, když mi nevěří nikdo jiný. „Ty jsi první člověk, co věří, že jsem to zkazila bez nějakejch postranních úmyslů.“ „Ne,“ prohlásil, „tomuhle teda nevěřím.“ „Čemu nevěříš? Že jsem to zvorala? Proč ne?“ „Copak jsi neposlouchala? Viděl jsem tě ve Spokane. Někdo jako ty to nezvorá ani nezpanikaří.“ Začala jsem vykládat totéž, co jsem řekla strážcům. Že jsem zabila Strigoje, neznamená, že jsem nepřemožitelná, ale on mě přerušil. „Navíc jsem viděl, jak ses tam tvářila.“ „Tam… myslíš na nádvoří?“ „Jo.“ Uplynulo pár chvil, kdy jsme oba mlčeli. „Nevím, co se stalo, ale vypadalas… Takhle se prostě netváří někdo, kdo se chce mstít. Ani to nebyl pohled někoho, kdo se lekne Altova útoku. Bylo to něco jinýho… Nevím. Ale něco tě úplně pohltilo. A mám být upřímný? Tvářila ses hodně vyděšeně.“ „Ale nenadáváš mi za to.“ „Nic mi do toho není. Muselo to bejt vážný, když tě to takhle rozhodilo. Ale kdyby došlo k opravdovýmu útoku, budu si s tebou připadat v bezpečí, Rose. Vím, že bys mě ochránila, i kdyby tady byl opravdovej Strigoj.“ Zívl. „Fajn. Když jsem ti teď odhalil svoje nitro, můžeme už prosím spát? Ty možná spát nepotřebuješ, ale někteří z nás holt takový štěstí nemají.“

68

Nechala jsem ho spát a brzy po něm jsem taky podlehla únavě. Měla jsem za sebou náročný den a minulou noc jsem toho moc nenaspala. Jakmile jsem tvrdě usnula, začala jsem snít. Hned jsem zaznamenala, že mi do snu opět leze Adrian. „Ne,“ zaúpěla jsem. Stála jsem na zahradě a bylo léto. Vzduch byl těžký a vlhký a sluneční svit mě zaléval jako zlaté vlny. Kolem mě rostly květiny nejrůznějších barev a vonělo to tam po růžích a po šeřících. Z květu na květ létaly včely a motýli. Měla jsem na sobě džíny a plátěné tílko. Na krku jsem měla nazar, malé skleněné modré oko, které má údajně odpuzovat zlo. Také jsem měla korálkový náramek s křížkem, kterému se říká čotky. Bylo to dědictví Dragomirů, které mi darovala Lissa. Obvykle šperky nosím jen málokdy, ale v těchhle snech jsem vždycky ověšená. „Kde jsi?“ zvolala jsem. „Vím, že jsi tady.“ Adrian se vynořil zpoza jabloně obsypané růžovými a bílými květy. Na sobě měl džíny, což bylo něco, v čem jsem ho jaktěživa neviděla. Vypadaly dobře, bezpochyby značkové. K nim měl tmavě zelené bavlněné tričko – taky jednoduchého střihu. Slunce mu vrhalo zlatavé a kaštanové odlesky do hnědých vlasů. „Říkala jsem ti, ať mi nelezeš do snů,“ oznámila jsem mu a dala si ruce v bok. Líně se na mě usmál. „Ale jak jinak si můžeme promluvit? Předtím ses ke mně nechovala moc přátelsky.“ „Možná kdybys na lidi nepoužíval nátlak, měl bys víc kamarádů.“ „Musel jsem tě zachránit před tebou samotnou. Tvoje aura byla jako bouřkový mrak.“ „Dobře, můžeme se projednou bavit o něčem jiným než o aurách a mojí hrozící zkáze?“ Jeho pohled mi napověděl, že právě to ho zajímá ze všeho nejvíc, ale nakonec to nechal být. „Fajn. Můžeme mluvit o něčem jiným.“ „Jenže já nechci mluvit vůbec! Chci spát.“ „Vždyť spíš.“ Adrian s úsměvem přešel ke sloupku porostlému rozkvetlou popínavou rostlinou. Měla oranžové a žluté květy ve tvaru trumpet. Něžně přejel prsty po okraji jednoho květu. „Tohle byla zahrada mojí babičky.“ 69

„Fajn,“ poznamenala jsem a opřela se o jabloň. Zdálo se, že se tam můžeme chvíli zdržet. „Teď si vyslechnu tvou rodinnou historii.“ „Náhodou, babička byla fajn ženská.“ „To jistě byla. Už můžu jít?“ Nespouštěl zrak z těch květů. „Neměla bys kritizovat morojský rodokmeny. Ty o svým otci nic nevíš, takže třeba klidně můžeme bejt příbuzní.“ „Znamenalo by to, že mi dáš pokoj?“ Přešel ke mně a urychleně změnil téma. „Ne, neboj. Myslím, že pocházíme z úplně jiných rodů. Mimochodem, není tvůj táta nějakej Turek?“ „Jo, podle mojí má… Hej, čumíš mi na prsa?!“ Bedlivě mě pozoroval, ale na obličej se mi opravdu nedíval. Překřížila jsem si paže přes hrudník. „Dívám se na tvoje tílko,“ odpověděl. „Ta barva je špatná.“ Natáhl ruku a dotkl se jednoho ramínka. Jako kdyby se inkoust rozlil po papíru, slonovinově světlá látka se přebarvila do odstínu indigově modré jako květy. Přimhouřil oči jako malíř, když přehlíží svoje dílo. „Jak jsi to udělal?“ vykřikla jsem. „Je to můj sen. Hmm. Ne, ty nejsi modrá osoba. Aspoň ne ve smyslu barev. Vyzkoušíme tohle.“ Modrá se změnila v zářivě karmínovou. „Ano, to je ono. Tvoje barva je červená. Červená jako růže, jako sladká, sladká Rose.“ „No teda,“ řekla jsem. „Netušila jsem, že se chováš jako blázen dokonce i ve snech.“ Nikdy neprožíval tak těžké stavy a deprese jako loni Lissa, nicméně éter způsoboval, že se Adrian občas choval divně. Odstoupil ode mě a rozhodil rukama. „Když jsem s tebou, jsem pořád blázen, Rose. A teď ti složím báseň.“ Zaklonil hlavu a zakřičel do nebe: „Rose sluší rudá, ale modrá ne. Jak trn je ostrá, právě tak bojuje.“ Adrian spustil ruce a s očekáváním se na mě zadíval. „Jak může trn bojovat?“ dotázala jsem se. 70

Zavrtěl hlavou. „Umění nemusí dávat smysl, malá dhampýrko. Krom toho se ode mě očekává, že budu blázen, ne?“ „Ale nejsi ten největší blázen, co jsem kdy viděla.“ „Aha,“ broukl a přešel k rozkvetlým hortenziím, aby si je prohlédl. „Budu na tom pracovat.“ Začala jsem se znovu vyptávat, kdy se budu moct „vrátit“ ke spánku, když vtom mi náš rozhovor něco připomněl. „Adriane… Jak víš, jestli jsi blázen, nebo ne?“ Otočil se od květů a usmál se. Vypadalo to, že řekne nějaký vtípek, ale namísto toho si mě jen pozorně prohlížel. Jeho úsměv se vytratil a Adrian se zatvářil nezvykle vážně. „A ty si o sobě myslíš, že jsi blázen?“ zeptal se. „Nevím,“ odpověděla jsem a zadívala se na zem. Byla jsem bosa a ostrá tráva mi lechtala chodidla. „Viděla jsem… různý věci.“ „Opravdoví blázni se většinou neptají, jestli jsou blázni,“ poznamenal moudře. S povzdechem jsem na něj znovu pohlédla. „To mi teda moc nepomůže.“ Došel ke mně a položil mi ruku na rameno. „Já si nemyslím, že jsi blázen, Rose. Ale řekl bych, že toho máš za sebou hodně.“ Zamračila jsem se. „Co tím chceš říct?“ „Že si nemyslím, že bys byla blázen.“ „Díky. Tím se všechno vyjasňuje. Víš, že mě tyhle sny začínají fakt otravovat?“ „Lisse ty sny nevadí,“ opáčil. „Za ní chodíš taky? To vážně nemáš žádný zábrany?“ „Ne. Její sny jsou instruktážní. Chce se to naučit.“ „Výborně. Takže já jsem jediná šťastlivkyně, která si musí poradit s tvým sexuálním obtěžováním.“ Zatvářil se ublíženě. „Opravdu bych si přál, abys se mnou nejednala, jako bych byl inkarnací zla.“ „Promiň. Prostě jen nemám dostatek důkazů, abych uvěřila, že umíš taky něco užitečnýho.“ „Jasně. Jsem naprostý opak toho tvýho učitele. Nezdá se mi, že bys s ním udělala pokrok.“

71

O krok jsem couvla a přimhouřila oči. „Dimitrije z toho vynech.“ „Vynechám, až přestaneš vyvádět, jako by jen on byl dokonalej. Oprav mě, jestli se pletu, ale je jedním z lidí, co před tebou tajili, že bude ten soud. Nemám pravdu?“ Podívala jsem se stranou. „To teď není podstatný. Navíc k tomu měl svoje důvody.“ „Jo. A ty důvody zřejmě nezahrnovaly, aby s tebou jednal na rovinu, nebo se dokonce zasadil o to, aby vás k tomu soudu dostal. Ale já…“ Pokrčil rameny. „Já tě k tomu soudu dostat můžu.“ „Ty?“ podivila jsem se a drsně se zasmála. „Jak to chceš udělat? Půjdeš na cígo se soudcem? Použiješ nátlak na královnu a polovinu královských u dvora?“ „Neměla bys kolem sebe třískat, když ti chce někdo pomoct. Jenom počkej.“ Lehce mě políbil na čelo a já se pokusila ucuknout. „Teď by sis ale měla odpočinout.“ Zahrada vybledla a já zapadla zpátky do normální černoty spánku.

72

OSM NÁSLEDUJÍCÍCH PĚT DNÍ JSEM HLÍDALA CHRISTIANA, ANIŽ BY

k něčemu došlo. Nic se nedělo a já byla čím dál netrpělivější. Začínalo mi docházet, co všechno obnáší být strážcem. Vždycky jsem to věděla, ale ve skutečnosti to bylo těžší, než jsem si myslela. Když se Strigojové rozhodnou zaútočit, strážci jsou absolutně nezbytní. Ale tyhle útoky Strigojů nejsou moc časté. Může uplynout delší čas – klidně i několik let –, aniž by se strážce zapojil do nějakého konfliktu. Naši instruktoři nás během cvičení samozřejmě tak dlouho čekat nenechávali, ale na druhé straně nás chtěli naučit i trpělivosti a tomu, že je důležité neflákat se, když zrovna není na obzoru žádná hrozba. Také jsme podléhali striktním pravidlům strážců: vždy ve střehu a vždy formální. Často se stává, že když strážci žijí s morojskými rodinami, doma se chovají normálně a dělají obvyklé věci – třeba si čtou nebo se dívají na televizi –, ale při všech činnostech si uvědomují, že může něco hrozit. My tady ale ohrožení každou chvíli neočekáváme, takže se to musíme naučit ve škole. To čekání mě trpělivosti moc nenaučilo a byla jsem zklamaná. Zoufale jsem všem chtěla dokázat, že jsem dobrá, a napravit tak svou reputaci po incidentu se Stanem. Masonova ducha už jsem znovu neviděla, a tak jsem se usnesla, že to byl asi vážně jen nějaký přelud vyvolaný únavou a stresem. Byla jsem šťastná, protože tohle bylo mnohem lepší zdůvodnění, než že jsem blázen nebo blbec. Z jistých věcí jsem ale šťastná nebyla. Když jsme se jednou s Christianem a Lissou sešli po vyučování, vycítila jsem, že z ní vyzařují obavy, strach a vztek. Ale to jsem cítila jen díky poutu. Tvářila se normálně. Eddie cosi probíral s Christianem a ničeho si nevšimli.

73

Přistoupila jsem k ní blíž a jednou rukou ji za chůze objala. „To je v pořádku. Všechno bude v pořádku.“ Věděla jsem, co ji trápí. Viktor. Přestože Christian vyhlašoval, že se o všechno postará, bylo nám jasné, že on nebude tou nejlepší možností, jak nás na soud s Viktorem dostat. Takže Lissa si druhý den zahrála na diplomatku a velice zdvořile promluvila s Albertou o tom, zda bychom nemohly svědčit. Alberta jí rovněž zdvořile odpověděla, že to nepřipadá v úvahu. „Myslela jsem, že jim stačí jen vysvětlit, proč je to pro nás tak důležitý, a oni nás tam pustí,“ zamumlala. „Rose, nemůžu spát…, pořád na to musím myslet. Co když ho osvobodí?“ Hlas se jí chvěl a zaznívala z něj stará zranitelnost, kterou jsem u ní už dlouho nezaznamenala. Takové věci většinou spouštěly můj varovný alarm, ale tentokrát to spustilo jen podivné uspěchané vzpomínky na časy, kdy na mě byla Lissa odkázaná. Byla jsem ráda, že se z ní stala tak silná osobnost, a chtěla jsem zajistit, aby taková zůstala. Objala jsem ji pevněji a kráčely jsme dál. „Nemůžou ho pustit,“ namítla jsem plamenně. „Půjdeme k soudu. Postarám se o to. Víš přece, že nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Naklonila hlavu k mému rameni a pousmála se. „To se mi na tobě líbí. Nemáš ponětí, jak nás k tomu soudu dostat, ale stejně to budeš dál všemožně zkoušet jen proto, abych se cítila líp.“ „A funguje to?“ „Ano.“ Pořád se strachovala, ale už ne tak moc. A přestože si dělala legraci z mých hrdinských slibů, moje slova ji uklidnila. Bohužel jsme ale brzy zjistily, že Lissa má ke svému rozhořčení i další důvody. Čekala, až se jí léky vyplaví z organismu a ona tak znovu získá přístup k magii. Bylo to tam – cítily jsme to obě –, ale měla problém to uchopit. Uplynuly tři dny a nic se u ní nezměnilo. Soucítila jsem s ní, ale nejvíc jsem se strachovala o její duševní stav – přestože byl zatím dobrý. „Nevím, co se děje,“ postěžovala si. Už jsme došli skoro až k budově koleje. Lissa a Christian měli v plánu podívat se na film. Já uvažovala, jak pro mě asi bude těžké sledovat film a při 74

tom být ve střehu. „Vypadá to, jako bych mohla něco dělat, jenže nemůžu. Jako bych v tom uvízla.“ „Třeba to není nic špatnýho,“ poznamenala jsem a trochu od ní odstoupila, abych měla dobrý výhled na cestu před námi. Střelila po mně smutným pohledem. „Ty si se vším děláš starosti. Myslela jsem, že od toho jsem tu já.“ „A já jsem tu od toho, abych na tebe dohlížela.“ „Od toho jsem tu vlastně já,“ vložil se do toho Eddie, který vtipkoval jen málokdy. „Ani jeden z vás by si neměl dělat starosti,“ namítla. „Ne s tímhle.“ Christian ji objal kolem pasu. „Ty jsi ještě netrpělivější než tady Rose. Jediný, co musíš udělat, je…“ Bylo to jako déjà vu. Z houští vyskočil Stan, natáhl se po Lisse, jednou rukou ji chytil kolem pasu a táhl ji k sobě. Moje tělo zareagovalo okamžitě, bez sebemenšího zaváhání jsem se vrhla ji „zachránit“. Problémem ovšem bylo, že Eddie taky zareagoval okamžitě a navíc u ní stál blíž, takže měl přede mnou náskok. Kroužila jsem kolem nich a snažila se zapojit do akce, ale ti dva spolu zápasili tak, že jsem nemohla nijak účinně zasáhnout. Eddie se vrhl na Stana ze strany. Odhodlaně a rychle odtrhl Stanovu ruku od Lissy takovou silou, až to vypadalo, že mu ji vykloubí. Eddie měl šlachovitou postavu a nikdo by do něj neřekl, jakou má páru. Stanovi vyletěla ruka nahoru, až škrábl Eddieho do tváře. To stačilo, aby se Lissa osvobodila a spolu s Christianem si stoupla za mě. Jakmile byla z dosahu, přistoupila jsem ze strany k zápasícím mužům a doufala, že Eddiemu pomůžu. Ale nebylo třeba. Bez váhání popadl Stana a mrštil jím o zem. O vteřinu později umístil svůj cvičný kůl kousíček nad Stanův hrudník. Stan se zasmál a vypadal upřímně potěšen. „Hezká práce, Castile.“ Eddie schoval kůl a pomohl svému instruktorovi na nohy. Teď když bylo po všem, všimla jsem si, jak má Stan poškrábaný a pohmožděný obličej. Útoků na nás novice bylo relativně málo a byly mezi nimi dlouhé časové odstupy, ale naši strážci během tohoto cvičení bojovali skoro neustále. Všichni

75

při tom schytali nějaké to zranění, ale brali to s grácií a s humorem. „Děkuju vám, pane,“ řekl Eddie. Tvářil se potěšeně, ale ne namyšleně. „Kdybych byl Strigoj, byl bych samozřejmě rychlejší a silnější, ale přísahám, že s vaší rychlostí byste klidně mohl se Strigojem soupeřit.“ Stan pohlédl na Lissu. „Jste v pořádku?“ „Jo,“ broukla rozzářeně. Vycítila jsem, že si to dobrodružství užívá. Byla nabuzená adrenalinem. Stanův úsměv se vytratil, když upřel zrak na mě. „A vy – co vy jste dělala?“ Strnula jsem, zděšená jeho příkrým tónem. Tohle mi řekl posledně taky. „Co tím myslíte?“ vykřikla jsem. „Tentokrát jsem nehybně nestála! Byla jsem připravená ho krýt, jen jsem čekala, až se mi naskytne možnost vložit se do toho.“ „Ano,“ souhlasil. „To je právě ten problém. Byla jste tak nedočkavá jednu mi vrazit, že jste úplně zapomněla, že za sebou máte dva Moroje. Klidně by nemuseli vůbec existovat a vás by to nezajímalo. Jste venku na otevřeném prostranství a jste k nim otočená zády.“ Naštvaně jsem k němu napochodovala a bylo mi jedno, že je to nevhodné. „To není fér. Kdyby na nás ve skutečným světě zaútočil Strigoj, neříkejte mi, že by druhý strážce nedělal, co by mohl, aby toho Strigoje co nejrychleji sejmul.“ „Nejspíš máte pravdu,“ připustil Stan. „Ale nesnažila jste se eliminovat hrozbu efektivně. Na bezbranné Moroje jste vůbec nepomyslela. Myslela jste jen na to, jak rychle svedete udělat něco vzrušujícího a dokážete tak, že jste dobrá.“ „Co-co? Něco mi uniká? Vy mě hodnotíte podle toho, co si myslíte, že byla moje motivace? Jak můžete tak jistě vědět, co jsem si myslela?“ Sama to v polovině případů ani nevím. „Instinkt,“ odpověděl záhadně. Vytáhl malý notýsek a načmáral si do něj pár poznámek. Přimhouřila jsem oči a zatoužila, abych si to mohla přečíst a odhalit, co tam o mně píše. Když skončil, strčil si zápisník zase do kapsy a všem nám kývl na pozdrav. „Uvidíme se později.“ Sledovali jsme ho, jak se vzdaluje přes zasněžené pozemky směrem k tělocvičně, kde trénují dhampýři. Pusu jsem měla 76

dokořán a chvilku mi trvalo, než jsem se zmohla na slovo. Kdy si tihle lidi dají pohov? Znovu jsem se spálila na technických pitomostech, které nemají nic společného s tím, jak si povedu ve skutečném světě. „To nebylo fér. Jak mě může posuzovat podle toho, co si myslí, že já si myslím?“ Eddie pokrčil rameny a pokračovali jsme dál ke koleji. „Může si myslet, co chce. Je to náš instruktor.“ „Jo, ale dá mi další blbou známku! Terénní praxe je na nic, když v ní nemůžeme předvést, jak si povedeme proti Strigojům. Nemůžu tomu uvěřit. Jsem dobrá – fakt dobrá. Jak v tomhle můžu selhat?“ Na to neměl odpověď nikdo, jen Lissa poznamenala: „No… ať už byl v právu, nebo ne, každopádně v jedné věci pravdu měl: Byl jsi super, Eddie.“ Pohlédla jsem na něj a připadala si hrozně, že tenhle můj výstup byl zastíněn jeho úspěchem. Byla jsem vytočená – vážně vytočená –, ale s tím, že se Stan ve mně spletl, jsem se musela vyrovnat sama. Eddie si vedl výtečně a cestou ho všichni chválili tak, až z toho červenal. Nebo to možná bylo jen tou zimou. Každopádně jsem za něj byla šťastná. Usadili jsme se ve společenské místnosti a byli jsme rádi, že tam nikdo jiný není. Bylo tam teplo a příjemně. Ke každé koleji patří hned několik takových společenských místností a všechny jsou plné pohodlných křesel a sedaček, her a filmů. Studenti můžou tyhle místnosti využívat jen v určité době. O víkendech byly otevřené víceméně pořád, ale ve všední dny jen omezenou dobu – pravděpodobně proto, abychom měli kde dělat úkoly. Eddie a já jsme místnost obhlédli, udělali si plán a zaujali pozice. Stoupla jsem si zády ke zdi a dívala se na pohovku, kde se rozvalila Lissa s Christianem. Dost jsem jim záviděla. Myslela jsem, že film odláká mou pozornost a nebudu neustále ve střehu, jenže mi bylo hrozně a mysl se mi točila na plné obrátky. Nemohla jsem uvěřit, že Stan řekl to, co řekl. Dokonce přiznal, že v bitevní vřavě by se každý strážce snažil zapojit do boje. Jeho poznámky o tom, že jsem měla nějaké postranní sebestředné úmysly, byly naprosto absurdní. Uvažovala jsem, zda mě selhání v tomhle terénním cvičení nějak vážně ohrozí. Určitě mě nevezmou od Lissy, když 77

prolezu? Alberta i Dimitrij tvrdili, že tohle je experiment, který má Lissu i mě lépe vytrénovat, ale já o tom přesto paranoidně přemýšlela. Eddie odvedl skvělou práci, když Lissu ochránil. Možná chtěli jen vidět, jak Lissa dokáže spolupracovat s jiným strážcem. Možná se obávali, že dobře dokážu ochránit jen ji, a ne jiného Moroje – koneckonců Masona jsem přece nechala umřít, ne? Možná, že ta skutečná zkouška spočívá v tom, aby se dověděli, jestli je třeba mě nahradit. Vždyť kdo vlastně jsem? Nahraditelná novicka. A ona je princezna z rodu Dragomirů. Ona bude pod ochranou pořád – a nemusím ji nutně chránit já. Pouto nemá smysl, když se ukážu jako neschopná. Moje zběsilé paranoidní myšlenky zarazil až Adrianův příchod. Vešel do zšeřelé místnosti, mrkl na mě a usedl do křesla poblíž. Bylo mi jasné, že je jen otázkou času, kdy se objeví. Nejspíš jsme v kampusu jeho jediným rozptýlením. Nebo možná ne – to jsem usoudila z oblaku alkoholových výparů, který se kolem něj vznášel. „Jseš střízlivej?“ zeptala jsem se ho, když film skončil. „Dost střízlivěj. Co jste to tam venku vyváděli?“ Adrian se v mých snech objevil naposledy, když se mi zdálo o té zahradě. Taky už nechal toho svého drzého flirtování. Většinou za námi přišel, aby pracoval s Lissou a zahnal tak nudu. Převyprávěli jsme mu incident se Stanem, při čemž jsme vyzdvihovali Eddieho hrdinství a nikdo se nezmínil o mém průšvihu. „Hezká práce,“ zhodnotil to Adrian. „Vypadá to, že máš taky bojovou jizvu.“ Ukázal Eddiemu na tvář, kde se skvěly tři rudé škrábance. Vybavila jsem si, že Stan Eddieho škrábl, když ten se snažil osvobodit Lissu. Eddie se lehce dotkl své tváře. „Ani to necítím.“ Lissa se k němu naklonila a prohlížela si ho. „To máš za to, žes mě chránil.“ „To mám za to, že se snažím prolézt terénní praxí,“ vystřelil si z ní. „Netrap se tím.“ A vtom se to stalo. Viděla jsem na ní, že ji přemáhá soucit a naléhavá potřeba pomáhat druhým. To se jí stávalo často. Nedokázala se dívat na bolest, nedokázala jen tak sedět, když mohla něco udělat. Cítila jsem, jak se v ní vzdouvá síla. Byly to 78

nádherné vířící pocity, při nichž se mi úplně zkroutily prsty u nohou. Prožívala jsem to s ní. Byl to oheň, bylo to požehnání. Omamné. Natáhla ruku a dotkla se Eddieho tváře… A škrábance zmizely. Spustila ruku a obě jsme pocítily, jak euforie éteru odchází. „Ty vole,“ vydechl Adrian. „Ty sis nedělala srandu.“ Zadíval se na Eddieho. „Ani stopa po zranění.“ Lissa při tom stála, ale teď usedla zase na pohovku. Opřela si hlavu o opěradlo a zavřela oči. „Já to dokázala. Pořád to umím.“ „Jistěže umíš,“ pravil Adrian přezíravě. „Teď mi jen ukaž, jak na to.“ Otevřela oči. „Není to snadný.“ „Aha, chápu,“ řekl přehnaně nasupeně. „Ty ze mě neustále taháš, jak vidět aury a lézt lidem do snů, ale svoje obchodní tajemství neprozradíš.“ „Ne že neprozradím,“ namítla. „Ale neumím.“ „Dobrá, sestřenko, zkus to.“ Pak si najednou přejel nehty po druhé ruce, až začal krvácet. „Ježíši Kriste!“ vyjekla jsem. „Zbláznil ses?“ Samozřejmě, že se zbláznil. Lissa mu chytila ruku a stejně jako předtím kůži uzdravila. Zaplavily ji povznesené pocity, ale moje nálada náhle bezdůvodně klesla na bod mrazu. Ti dva se pustili do debaty, kterou jsem nějak nestíhala sledovat. Používali standardní magické termíny, stejně jako pojmy, o nichž jsem byla přesvědčená, že si je na fleku vymysleli. Z Christianova výrazu jsem usoudila, že se rovněž nechytá. Brzy bylo jasné, že Adrian s Lissou na nás v tom nadšení z odhalování tajemství éteru úplně zapomněli. Nakonec se Christian zvedl a tvářil se značně znuděně. „Pojď, Rose. Kdybych chtěl tohle poslouchat, šel bych na vyučování. Mám hlad.“ Lissa vzhlédla. „Večeře bude až za hodinu a půl.“ „Dárce,“ řekl. „Dneska jsem ještě nepil.“ Políbil Lissu na tvář a odešel. Vydala jsem se za ním. Venku začalo zase sněžit a já s odporem pozorovala sněhové vločky, které se na nás snášely. Když začátkem prosince napadl první sníh, byla jsem nadšená. Teď už mě to věčné bílo 79

otravovalo. Ale stejně jako nedávno, když jsem se v noci potřebovala uklidnit, mi to příšerné počasí přesto trochu pozvedlo náladu. S každým krokem, kterým jsme se blížili k dárcům, jsem byla stále klidnější. Dárci říkáme lidem, kteří se dobrovolně rozhodli poskytovat krev Morojům. Na rozdíl od Strigojů, kteří své oběti při pití mnohdy zabíjejí, Morojové si berou od dárců každý den jen malé množství krve, takže je nemusejí zabít. Tihle lidé to dělají proto, že vampýří kousnutí jim způsobuje rozkoš. Zdá se, že jsou dokonale šťastní, když tráví celý život odděleně od lidské společnosti. Je to zvláštní, ale pro Moroje nezbytné. Škola většinou nechává jednoho dva dárce na morojské koleji, kdyby někdo v noci dostal chuť, ale po většinu dne chodí studenti za dárci do prostor u jídelny. Jak jsem tak šla a pozorovala zasněžené stromy a ploty, upoutalo mou pozornost ještě něco bílého. Vlastně to ale nebylo úplně bílé. Bylo to bledé jako rozpitá barva. Okamžitě jsem zastavila a vytřeštila oči. Na druhém konci nádvoří stál Mason, skoro splýval se stromem a sloupkem. Ne, pomyslela jsem si. Samu sebe už jsem přesvědčila, že to skončilo. Jenže byl zase tady a díval se na mě tím bolestným obličejem fantoma. Ukazoval na vzdálenou část kampusu. Pohlédla jsem tím směrem, ale opět jsem neměla ponětí, co tam hledat. Otočila jsem se zase k němu a dokázala na něj jen zírat. Cítila jsem, jak ve mně narůstá strach. Na krku jsem ucítila ledovou ruku. Byl to Christian. „Co je?“ dotazoval se. Podívala jsem se tam, kde jsem viděla Masona. Samozřejmě už byl pryč. Na chvilku jsem zavřela oči a povzdechla si. Pak jsem se obrátila k Christianovi a vydali jsme se dál. „Nic,“ odpověděla jsem. Christian měl vždycky nějakou moudrou kousavou poznámku, když jsme byli spolu, ale tentokrát mlčel celou cestu. Měla jsem hlavu plnou myšlenek na Masona, takže jsem taky neměla moc co povídat. Tahle zjevení trvala vždycky jen pár vteřin. Vzhledem k tomu, jak ztížená je v té chumelenici viditelnost, zdálo se mi mnohem pravděpodobnější, že to byl jen nějaký optický klam. Po zbytek cesty jsem se snažila přesvědčit samu sebe, že tomu tak skutečně je. Když jsme vešli 80

do budovy a konečně se ocitli v teple, došlo mi, že s Christianem se něco děje. „Co je ti?“ zeptala jsem se a snažila se nemyslet na Masona. „Jsi v pohodě?“ „Je mi fajn,“ zavrčel. „To, jak jsi to řekl, jen dokazuje, že ti fajn rozhodně není.“ Jak jsme procházeli budovou k místnosti s dárci, vůbec mě nebral na vědomí. Bylo tam rušněji, než by se dalo očekávat, a všechny malé kóje, v nichž dárci seděli, byly obsazené Moroji. Jedním z nich byl i Brandon Lazar. Při pití jsem zahlédla jeho vybledlou zelenou modřinu na tváři a došlo mi, že vlastně nevím, kdo mu to udělal. Christian se zapsal u Morojky u dveří, načež si stoupl do čekárny, kde vyčkával, až ho zavolají. Já se v duchu probírala dnešními událostmi a snažila se přijít na to, co vyvolalo jeho mizernou náladu. „O co jde? Nelíbil se ti ten film?“ Žádná odpověď. „Znechutilo tě Adrianovo sebepoškozování?“ Ztrpčit trochu Christianovi život mi bylo jakýmsi provinilým potěšením. Tohle bych mohla dělat celou noc. Žádná odpověď. „Jsi… Aha.“ Vtom mi to došlo. Udivilo mě, že jsem na to nepřišla dřív. „Štve tě, že se Lissa chce bavit o magii s Adrianem?“ Pokrčil rameny, což mi řeklo vše, co jsem chtěla vědět. „Neblbni, magii rozhodně nemá radši než tebe. Jen se to chce naučit. Léta si myslela, že opravdovou magii nikdy dělat nedokáže, a pak zjistila, že jo. Až na to, že její magie je šílená a naprosto nepředvídatelná. Prostě se snaží to pochopit.“ „Já vím,“ vypravil ze sebe přiškrceně a přehlédl celou tu prostornou místnost, aniž by se díval na něco konkrétního. „V tom není problém.“ „Tak proč…“ Ani jsem to nedopověděla, protože jsem si uvědomila ještě něco dalšího. „Ty na Adriana žárlíš.“ Christian na mě upřel ledově modré oči a já poznala, že jsem se trefila. „Nežárlím. Jenom…“ „Jenom se cítíš ohroženej, když tvoje holka tráví spoustu času s prachatým a pěkným klukem, kterej by se jí mohl zalíbit. Tomu se říká žárlivost.“ 81

Odvrátil se ode mě, zjevně znechucen. „Líbánky už skončily, Rose. Sakra. Proč to těm lidem tak dlouho trvá?“ „Hele,“ řekla jsem a narovnala se. Nohy už mě z toho stání bolely. „Copak jsi tuhle neslyšel ten můj romantickej proslov o tom, jak tě má Lissa v srdci? Miluje tě. Chce jenom tebe a věř mi, že to vím stoprocentně. Kdyby tu byl ještě někdo, věděla bych o tom.“ Ve tváři se mu mihl úsměv. „Jsi její nejlepší kámoška. Kryla bys ji.“ Zamračila jsem se. „Kdyby šlo o Adriana, tak ne. Ujišťuju tě, že se o něj nezajímá – díkybohu aspoň ne jako o kluka.“ „Ale on umí bejt přesvědčivej. Umí pracovat s nátlakem…“ „Ale nepoužívá ho na ni. Ani nevím, jestli by to vůbec dokázal – myslím, že se jejich vlivy vzájemně vyrušujou. A krom toho jsi úplně mimo mísu. To já jsem nešťastným objektem Adrianova zájmu.“ „Vážně?“ podivil se Christian. Chlapi tyhle věci vůbec nevnímají. „Vím, že flirtuje…“ „A leze mi do snů, aniž bych ho tam zvala. Takhle má zajištěno, že se nemůžu sebrat a odejít, takže má bezvadnou šanci mě mučit svým takzvaným šarmem a romantickými pokusy.“ Zatvářil se podezíravě. „Lisse taky leze do snů.“ Sakra. O těch snech jsem se neměla vůbec zmiňovat. Jak to říkal Adrian? „Ty sny jsou instruktážní. Myslím, že se nemáš čeho obávat.“ „Lidi by se vůbec nedivili, kdyby se s Adrianem objevila na nějakým večírku.“ „Aha,“ podotkla jsem. „Tak o tomhle to je. Myslíš, že ji společensky znemožníš?“ „Nejsem moc dobrej… v těchhle společenských záležitostech,“ přiznal, čímž odhalil svou zranitelnost, a to se stávalo jen málokdy. „A taky bych řekl, že Adrian má lepší pověst než já.“ „Děláš si srandu?“ „No tak, Rose. Když hulíš a chlastáš, není to totéž, jako když si o tobě lidi myslí, že se proměníš ve Strigoje. Viděl jsem, jak se všichni chovají, když mě na lyžáku vzala na večírek. Jsem pro ni jenom přítěž. Ona je jediná členka svojí 82

rodiny. Zbytek života stráví politikařením a tím, že se bude snažit s každým co nejlíp vycházet. Adrian by pro ni v tomhle byl mnohem lepší než já.“ Odolala jsem touze pořádně s ním zatřást, aby se probral. „Chápu, kam tím míříš, ale ta tvoje dokonalá logika má jednu trhlinu. Mezi ní a Adrianem totiž nic není.“ Odvrátil se a nic dalšího už neřekl. Podezírala jsem ho, že mu vadí už samotný fakt, že Lissa je prostě ve společnosti jiného kluka. Jak sám přiznal, strachoval se o ni v mnoha směrech. Za tu dobu, co s ní chodil, se hodně změnil – jak povahově, tak i společensky –, ale stejně měl pořád problém vyrovnat se s tím, že pochází z „poskvrněné“ rodiny. Pořád si myslel, že pro ni není dost dobrý. „Rose má pravdu,“ ozval se za námi nevítaný hlas. Připravila jsem si ten nejodpudivější pohled a otočila se. Stál tam samozřejmě Jesse. Ralf přirozeně zevloval poblíž. Jesseův přidělený novic Dean postával ve dveřích. Ti dva měli zjevně mnohem formálnější strážcovský vztah. Jesse s Ralfem nestáli ve frontě, když jsme sem přišli, ale jistě z našeho rozhovoru slyšeli dost, aby si to poskládali dohromady. „Pořád jsi královskej. Rozhodně máš právo s ní bejt.“ „To je teda obrat,“ poznamenala jsem. „Neříkali jste mi tuhle vy dva, že se Christian každou chvíli může proměnit ve Strigoje? Bejt váma, dávám si bacha. Vypadá totiž dost nebezpečně.“ Jesse pokrčil rameny. „Hele, tys říkala, že je v pohodě. A jestli někdo zná Strigoje, pak jsi to určitě ty. Navíc si začínáme myslet, že ta rebelská povaha Ozerů je vlastně docela dobrá.“ Upřela jsem na něj podezíravý pohled, jelikož jsem předpokládala, že v tom bude nějaký fígl. On se ale tvářil upřímně, jako by byl opravdu přesvědčen, že Christian je v pohodě. „Dík,“ houkl Christian a trochu se usmál. „Teď, když jsi schválil mě i moji rodinu, konečně se můžu v životě vydat dál. To byla jediná věc, která mi v tom bránila.“ „Myslím to vážně,“ ozval se Jesse. „Ozerové toho sice moc nenamluvili, ale patřili k nejsilnějším rodinám tady. A to by mohli bejt znovu – a hlavně ty. Nebojíš se dělat, co bys neměl. 83

To se nám líbí. Když dokážeš překonat ty svý nespolečenský manýry, můžeš získat opravdový kámoše a dotáhnout to daleko. Třeba by ti pomohlo, kdyby ses pořád tolik nestrachoval o Lissu.“ Vyměnili jsme si s Christianem pohledy. „Co se tím snažíš naznačit?“ Jesse se usmál a tajemně se rozhlédl kolem. „Pár se nás tady dalo dohromady. Máme takovou partu, která sdružuje lidi z lepších rodin, chápeš? Je bláznivá doba, minulej měsíc ty útoky Strigojů, a lidi zkrátka už nevědí, co dělat. Taky probíráme, že bychom měli bojovat a objevit lepší způsob, jak si rozdělovat strážce.“ Řekl to s úšklebkem a já se naježila při poznámce o strážcích. „Do velení se hrne až moc nekrálovských.“ „A proč je to problém, když mají dobrý nápady?“ chtěla jsem vědět. „Nemají dobrý nápady. Neznají svoje místo. Někdo z nás už dokonce začal uvažovat o tom, jak nás před tímhle uchránit, abychom se pak o sebe dokázali postarat sami. Určitě by se ti líbilo, na co jsme přišli. Koneckonců to my musíme rozhodovat, ne dhampýři nebo nějaký morojský nicky. My jsme elita. Ti nejlepší. Přidej se k nám a uvidíš, že ti s Lissou pomůžeme.“ Nemohla jsem si pomoct. Rozchechtala jsem se. Christian se jen tvářil znechuceně. „Beru zpět, co jsem řekl předtím,“ oznámil jim. „Na tohle jsem čekal celej život. Na pozvání do vašeho klubu dobře narozených.“ Velký a rozložitý Ralf postoupil o krok vpřed. „Nedělej si z nás srandu. Tohle je vážný.“ Christian povzdechl. „Tak si nedělejte srandu vy ze mě. Jestli si vážně myslíte, že se přidám k vaší partě a budu se snažit vylepšovat situaci už tak rozmazlenejch a sobeckejch Morojů, pak jste ještě hloupější, než jsem si myslel. A to jsem si myslel, že jste blbí dost.“ Jesse i Ralf se zatvářili nasupeně i poníženě, ale naštěstí hned poté zavolali Christiana k dárci. Vypadal radostně, když jsme šli přes celou místnost. Nic vám nepomůže k lepšímu pocitu z milostného života tolik, jako konfrontace s dvěma kretény. 84

Christian dnes večer dostal dárkyni jménem Alice, která byla ze všech dárců v kampusu nejstarší. Většina Morojů preferuje mladé dárce, ale Christian se svými ujetostmi ji měl rád, protože byla tak trochu senilní. Nebyla zase tak stará – přes šedesát –, ale množství endorfinů z vampýřích kousnutí se na ní podepsalo. „Rose,“ řekla a upřela na mě své vybledlé modré oči. „Obvykle nebýváš s Christianem. Vy jste se s Vasilisou pohádaly?“ „Ne,“ ujistila jsem ji. „Jen menší změna.“ „Změna,“ zamumlala a pohlédla k nedalekému oknu. Morojové mají všechna okna se zabarvenými skly, aby dovnitř nepronikalo sluneční světlo, takže jsem pochybovala, že přes to sklo vůbec může vidět ven. „Všechno se neustále mění. Všimla sis toho?“ „Tady ne,“ poznamenal Christian a usedl vedle ní. „Tenhle sníh jen tak nezmizí. Aspoň pár měsíců ne.“ Povzdechla a upřela na něj zoufalý pohled. „Nemluvila jsem o počasí.“ Christian mě obdařil pobaveným úsměvem, načež se sklonil a zabořil zuby do ženina hrdla. Její výraz povolil a při pití zjevně zapomněla na všechny řeči o změnách. Strávila jsem mezi vampýry tolik času, že jsem ani nemyslela na jejich tesáky. Většina Morojů je totiž s úspěchem skrývá. Jen ve chvílích, jako je tato, mi dochází, jakou sílu vlastně vampýři mají. Obvykle když sleduju vampýra při pití, vzpomenu si, jak jsme s Lissou utekly z Akademie a já ji nechávala od sebe pít. Nikdy jsem nebyla tak šíleně závislá jako dárci, ale i ten krátkodobý rauš jsem si užívala. Dokonce jsem po tom toužila tak moc, že bych to nikomu nepřiznala. V našem světě dávají krev jenom lidé. Když to dělá dhampýr, je to považováno za laciné a ponižující. Ale teď, když jsem pozorovala vampýři pití, už jsem nemyslela na skvělé stavy, které vyvolává. Namísto toho mi myšlenky zalétly zpět do Spokane, kde se na Eddiem krmil Strigoj Izajáš, náš únosce. Pocity, které to ve mně vyvolávalo, byly cokoli, jen ne dobré. Eddie strašlivě trpěl a já nedokázala

85

udělat vůbec nic než sedět a koukat se na to. S úšklebkem jsem se odvrátila od Christiana s Alicí. Když jsme odcházeli z místnosti dárců, Christian působil mnohem živěji. „Víkend je tu, Rose. Žádný vyučování a ty budeš mít den volna.“ „Ne,“ povzdechla jsem. Málem jsem na to zapomněla. Zatraceně. Proč mi to musel připomínat? Už jsem se začínala po tom incidentu se Stanem cítit o něco líp. Znovu jsem povzdechla. „Mám dělat veřejně prospěšnou práci.“

86

DEV T JELIKOŽ JE V

KAMPUSU SPOUSTA MOROJŮ POCHÁZEJÍCÍCH z východní Evropy, většinovým náboženstvím je tu pravoslavné křesťanství. Vyskytují se tu i studenti jiných vyznání, ale jen zhruba polovina všech studentů chodí na bohoslužby pravidelně. Lissa je jednou z nich. Každou neděli chodí do kostela, protože je věřící. Christian tam chodí taky. Ale jen kvůli Lisse a taky kvůli tomu, že to dělá dobrý dojem a všem se hned zdá mnohem méně pravděpodobné, že by se z něj stal Strigoj. Strigojové nemůžou vstoupit na posvátnou půdu, takže obyčejná bohoslužba mu poskytuje alespoň trochu respektu. Pokud v kostele zrovna neusnu, chodím tam jen kvůli lidem. Lissa a kamarádi většinou po mši něco podnikají, tudíž je kostel bezva místem, kde se scházet. Jestli Bohu vadí, že používám jeho svatostánek k rozšíření svých společenských obzorů, nikdy se mi o tom nezmínil. Anebo si dává na čas, než mě potrestá. Když tu neděli skončila mše, musela jsem zůstat v kostele, protože právě to bylo místo výkonu mojí veřejně prospěšné práce. Když se kostel vylidnil, překvapilo mě, že tam se mnou někdo zůstal. Dimitrij. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se. „Myslel jsem, že by se ti třeba hodila nějaká pomoc. Slyšel jsem, že se kněz chce vrhnout na velký úklid své domácnosti.“ „Jo, ale ty si neodpykáváš trest. A navíc máš taky den volna. My – spíš teda všichni ostatní – se to celý týden snažíme zvládnout a vy na nás celou dobu zkoušíte ty svoje útoky.“ Až teď jsem si všimla, že i Dimitrij má pár nových šrámů, i když ne tolik jako Stan. Byl to pro všechny dlouhý týden a to byl teprve první z šesti. „Co jiného bych dneska dělal?“

87

„Napadá mě stovka věcí,“ poznamenala jsem suše. „Určitě bys tady někde objevil film s Johnem Waynem, kterej jsi ještě neviděl.“ Zavrtěl hlavou. „Ne, takový neexistuje. Viděl jsem je všechny. Podívej, kněz už na nás čeká.“ Otočila jsem se. Jistě. Vpředu stál otec Andrew a s očekáváním nás sledoval. Už si sundal bohatě zdobené roucho, v němž vedl obřad, a teď měl na sobě jen jednoduché kalhoty a košili. Vypadal, že je odhodlán také se vrhnout do práce, a já uvažovala, co se stalo s nedělí jakožto dnem odpočinku. Jak jsme se s Dimitrijem vydali vstříc našim úkolům, uvažovala jsem, proč tady vlastně Dimitrij zůstal. Určitě přece nechtěl pracovat v den volna. Nejsem zvyklá s ním řešit nějaké záhady. Jeho úmysly jsou obvykle přímočaré, takže jsem i teď očekávala, že to má nějaké prosté vysvětlení. Jen mi to zatím nebylo jasné. „Oběma vám moc děkuji, že mi chcete pomoct.“ Otec Andrew se na nás usmíval. Snažila jsem se nešklebit, když řekl, že mu „chceme“ pomoct. Byl to Moroj, kterému táhlo na padesátku, a měl řídké prošedivělé vlasy. Přestože moc věřící nejsem, stejně ho mám ráda a vážím si ho. „Dneska nebudeme dělat nic zásadního,“ pokračoval. „Vlastně to bude spíš trochu nuda. Samozřejmě uděláme běžný úklid a potom bych rád roztřídil krabice s věcmi na půdě.“ „Rádi uděláme, cokoli budete potřebovat,“ prohlásil vážně Dimitrij. Potlačila jsem povzdech a snažila se nemyslet na všechny ty další věci, které bychom mohli dělat. Pustili jsme se do toho. Já se chopila mopu, zatímco Dimitrij utíral prach a leštil dřevěné lavice. Při čištění se tvářil soustředěně, jako by svou práci skutečně vykonával s hrdostí. Pořád jsem chtěla přijít na to, proč je vlastně tady. Nechápejte to špatně; byla jsem ráda, že ho tu mám. V jeho přítomnosti jsem se cítila mnohem líp a navíc jsem byla jako vždycky blahem bez sebe, že se na něj můžu dívat. Napadlo mě, že je tady možná z toho důvodu, že ze mě chce vytáhnout víc informací o tom, co se stalo se Stanem, Christianem a Brandonem. Nebo mi možná chce vynadat za ten 88

druhý střet, kdy mě Stan nařkl, že se vrhám do boje ze sobeckých důvodů. Tohle mi připadalo pravděpodobné, ačkoli se o tom zatím slovem nezmínil. Dokonce i když kněz zmizel vzadu v sakristii, aby se věnoval svým povinnostem, Dimitrij dál pracoval mlčky. Kdyby mi chtěl něco sdělit, tak by to přece udělal teď. Když jsme skončili s úklidem, otec Andrew nás poslal na půdu, abychom z ní vynášeli krabici za krabicí a všechno nosili do skladiště v zadní části kostela. Lissa s Christianem tuhle půdu často využívali jako místo svých schůzek a já uvažovala, jestli když tam budou mít prázdno, bude to pro ně dobré nebo ne. Třeba už sem chodit nebudou a já se aspoň trochu vyspím. Když jsme všechny věci snesli dolů, všichni tři jsme se usadili na podlaze a začali je třídit. Otec Andrew nám dával pokyny, co ponechat a co vyhodit. Pro mě bylo úlevou, že jsem mohla po celém týdnu na nohou sedět. Kněz chvílemi při práci mluvil a vyptával se mě na školu a další věci. Nebylo to zas tak špatné. Při práci mě něco napadlo. Podařilo se mi přesvědčit samu sebe, že Mason byl pouhým přeludem vyvolaným nedostatkem spánku, ale kdyby mi nějaká autorita potvrdila, že duchové vážně neexistují, cítila bych se mnohem líp. „Otče,“ oslovila jsem kněze. „Věříte na duchy? Totiž, je o nich nějaká zmínka v…,“ ukázala jsem na věci kolem nás, „…v těchhle krámech?“ Ten dotaz ho zjevně překvapil, ale netvářil se uraženě, že jsem jeho celoživotní práci a poslání nazvala „krámy“. Ani ho nepohoršilo, že jsem takový ignorant, přestože sedávám na bohoslužbách už sedmnáct let. Zatvářil se zmateně a zarazil se v práci. „Nu…, záleží na tom, jak bys ducha definovala.“ Poklepala jsem prsty na knihu o teologii, kterou jsem zrovna měla v ruce. „Když člověk umře, podle tohohle jde buď do nebe, nebo do pekla. To znamená, že duchové jsou jenom báchorky, ne? V bibli ani nikde jinde o nich nic není.“ „To opět záleží na tvé definici,“ řekl. „Naše víra říká, že po smrti se duše oddělí od těla a vskutku může prodlévat na tomto světě.“

89

„Cože?“ Zaprášená miska mi vyklouzla z ruky. Naštěstí byla dřevěná a nerozbila se. Rychle jsem ji sebrala. Takovou odpověď jsem tedy rozhodně nečekala. „Jak dlouho? Nafurt?“ „Ne, ne, samozřejmě, že ne. Odletí při vzkříšení nebo posledním soudu, záleží na tom, čemu kdo věří. Obecně se ale má za to, že duše může setrvávat na zemi tři až čtyřicet dní po smrti. Nakonec dostane ‚prozatímní‘ rozsudek, který ji pošle z tohoto světa do nebe, nebo do pekla – ačkoli ani jedno z toho nikdo nezažije doopravdy, to až po soudném dni. Teprve potom se duše a tělo zase spojí, aby žily v jednotě věčným životem v nebeském království.“ Ty záležitosti se spásou a soudy mi unikaly. Mou pozornost upoutalo těch „tři až čtyřicet dní“. Třídění věcí jsem úplně pustila z hlavy. „Jo, ale je to pravda, nebo ne? Vážně duchové chodí po zemi ještě čtyřicet dní po smrti?“ „Ach, Rose. Ti, kteří se musejí ptát, zda je víra pravdivá, jen zahajují diskuzi, na niž nejsou připraveni.“ Nabyla jsem dojmu, že má pravdu. S povzdechem jsem se sklonila ke krabici před sebou. „Ale,“ pravil přívětivě, „pokud ti to pomůže, něčemu podobnému věřili lidé ve východní Evropě dávno před rozšířením křesťanství. Podle těchto tradic duše krátce po smrti zůstává na zemi – obzvlášť když jde o člověka, který zemřel násilnou smrtí a navíc mladý.“ Strnula jsem. Veškerý pokrok, který jsem učinila v přesvědčování sebe samé, že Mason byl jen přelud vyvolaný stresem, rázem zmizel. Násilnou smrti a mladý. „Proč?“ zeptala jsem se přiškrceně. „Proč tady zůstávají? Chtějí… chtějí se pomstít?“ „Jsem si jist, že někteří lidé tomu věří. Jiní jsou zase toho názoru, že duše po tak znepokojivé události nemůže nalézt klid.“ „A čemu věříte vy?“ dotázala jsem se. Usmál se. „Věřím, že se duše oddělí od těla, jak nás učí naši otcové, ale pochybuju, že pobyt duše na zemi může obyčejný smrtelník postřehnout. To není jako ve filmech, kdy duchové straší v domech nebo chodí navštěvovat ty, které za života znali. Tyhle duše považuju spíš za jakési energie kolem nás, něco, co je za hranicemi našeho vnímání. Především je ale 90

důležité, co bude dál, až dosáhneme věčného života, který nám vykoupil náš Spasitel svým velikým sebeobětováním. To je podstatné.“ Napadlo mě, jestli by otec Andrew zareagoval stejně pohotově, kdyby viděl to, co jsem viděla já. Násilnou smrtí a mladý. Obojí na Masona sedělo a od jeho smrti čtyřicet dní ještě neuplynulo. Jeho smutný obličej se mi zjevoval stále a já mohla jen přemítat, co to má znamenat. Chce se mstít? Nebo vážně nemůže najít klid? A jak se dá aplikovat teologická teorie otce Andrewa o nebi a peklu na někoho jako já, kdo umřel a vrátil se zpátky do života? Viktor Daškov řekl, že jsem sestoupila do světa mrtvých a vrátila se, když mě Lissa uzdravila. Co je teda svět mrtvých? Nebe, nebo peklo? Nebo je to jen jiný výraz pro stav mezi životem a smrtí, o němž mluvil otec Andrew? Po tom už jsem nic neříkala, protože myšlenka na to, že by se Mason chtěl mstít, mi připadala dost překvapivá. Otec Andrew u mě zaznamenal změnu, ale zjevně nevěděl, co ji způsobilo, a tak se mě snažil povzbudit. „Právě jsem dostal od přítele z jiné farnosti pár nových knih. Zajímavé příběhy o svatém Vladimírovi.“ Naklonil hlavu na stranu. „Pořád se o něj zajímáš? A o Annu?“ Teoreticky ano. Dokud jsme s Lissou nepotkaly Adriana, věděly jsme jen o dvou uživatelích éteru. Patřila mezi ně naše bývalá profesorka Karpová, která z éteru dočista zešílela, a aby své šílenství zarazila, stala se Strigojkou. Tím druhým uživatelem byl svatý Vladimír, patron naší školy. Žil už před staletími a svou strážkyni Annu přivedl zpátky k životu, stejně jako Lissa mě. To učinilo Annu stínem políbenou a také to mezi nimi vytvořilo pouto. S Lissou jsme hltaly všechno o Anně a Vladimírovi, co nám přišlo pod ruku, abychom toho zjistily co nejvíc. Jakkoli mi ale připadalo neuvěřitelné to přiznat, teď jsem měla mnohem větší problémy než zkoumat záhadné pouto mezi mnou a Lissou. Trumfl to duch, který je nejspíš pěkně naštvaný, protože jsem měla podíl na jeho smrti. „Jo,“ připustila jsem vyhýbavě, aniž bych se mu podívala do očí. „Zajímá mě to… Ale myslím, že se k tomu v nejbližší

91

době nedostanu. Teď toho mám spoustu – terénní cvičení a tak.“ Znovu jsem zmlkla. Pochopil a nechal mě dál pracovat, aniž by něco říkal. Dimitrij během celého toho rozhovoru neřekl ani slovo. Když jsme konečně dotřídili věci, otec Andrew nám oznámil, že pro nás má ještě jeden úkol a pak budeme hotovi. Ukázal na některé krabice, jež jsme právě přerovnali. „Potřebuju, abyste tohle odnesli do nižšího kampusu,“ řekl. „Nechte je tam na morojské koleji. Slečna Davisová učí malé děti v nedělní škole a tohle by se jí mohlo hodit.“ Museli bychom s Dimitrijem jít nadvakrát, abychom to všechno pobrali. Navíc nižší kampus je pěkně daleko. Přesto mě to ale o krůček přibližovalo ke svobodě. „Proč se zajímáš o duchy?“ zeptal se mě Dimitrij během naší první cesty. „Jen pokus o konverzaci,“ odvětila jsem. „Teď ti zrovna nevidím do obličeje, ale mám dojem, že zase lžeš.“ „Šmarjá, poslední dobou si o mně každej myslí jen to nejhorší. Stan mě dokonce obvinil, že toužím po slávě.“ „O tom jsem slyšel,“ poznamenal Dimitrij, když jsme zahýbali za roh. Před námi se tyčily budovy nižšího kampusu. „To od něj asi bylo trochu nefér.“ „Trochu, jo?“ Těšilo mě, že to řekl, ale můj vztek na Stana to nijak neumenšilo. Ty temné a nevrlé pocity, které mě tolik otravovaly, se teď probraly zase k životu. „No, díky, ale tahle terénní praxe ve mně nějak přestává budit důvěru. Občas pochybuju o celý Akademii.“ „To přece nemyslíš vážně.“ „Nevím. Zdá se mi, že je tu tolik pravidel a politikaření, že to nemá nic společnýho se skutečným životem. Já viděla, co je venku. Napochodovala jsem rovnou do doupěte těch stvůr. V určitým ohledu… nevím, jestli nás na tohle připraví.“ Čekala jsem, že mi to začne vyvracet, ale k mému údivu řekl: „V něčem s tebou souhlasím.“ Málem jsem zakopla. Zrovna jsme vcházeli do jedné ze dvou morojských kolejí v nižším kampusu. V hale to vypadalo víceméně podobně jako v těch ve vyšším. „Vážně?“ ujišťovala jsem se. 92

„Vážně,“ odpověděl a trochu se při tom usmál. „Teda nemyslím, že by se měli desetiletí novicové vypustit do světa, ale občas mě napadá, že terénní praxe by měla opravdu probíhat v terénu. Nejspíš jsem se toho naučil víc během prvního roku, kdy jsem pracoval jako strážce, než za všechny ty roky studií. No…, ne tak docela, ale tohle je úplně jiná situace.“ Vyměnili jsme si pohledy, nadšení, že spolu vzájemně souhlasíme. Pocítila jsem cosi hřejivého, co úplně pohltilo můj dřívější vztek. Dimitrij chápal, proč se tak rozčiluju nad uspořádáním ve škole, ostatně Dimitrij mě vždycky chápal. Rozhlédl se kolem, ale za pultem nikdo neseděl. V hale pracovalo a bavilo se několik čerstvých teenagerů. „Aha,“ řekla jsem a nadlehčila si krabici, kterou jsem držela. „Jsme na koleji pro starší děcka. Ty mladší jsou vedle.“ „Ano, ale slečna Davisová bydlí tady. Pokusím se ji najít a zjistit, kam to máme nanosit.“ Opatrně postavil svou krabici na zem. „Hned jsem zpátky.“ Dívala jsem se za ním, jak odchází, a taky jsem odložila svou krabici. Opřela jsem se o zeď a jen tak se rozhlížela. Málem jsem nadskočila, když jsem jen pár centimetrů od sebe zaregistrovala nějakou Morojku. Stála tam tak nehybně, že jsem si jí nejdřív ani nevšimla. Vypadala tak na třináct nebo čtrnáct, ale byla vysoká, mnohem vyšší než já. A jelikož byla extrémně štíhlá jako většina Morojek, působila ještě vyšší. Na hlavě měla hřívu z hnědých kudrlin a v obličeji pihy – to je u obvykle bledých Morojů poměrně vzácné. Když viděla, že se na ni dívám, vyvalila oči. „Můj Bože! Nejsi ty Rose Hathawayová?“ „Jo,“ přitakala jsem udiveně. „Ty mě znáš?“ „Tebe zná každej. Aspoň tak, že o tobě už slyšel. To jsi ty, ta holka, co zdrhla. A pak ses vrátila a zabila ty Strigoje. To je tak boží. Dostalas molnijský značky?“ Slova se z ní hrnula v jediném proudu. Sotva popadala dech. „Jo. Mám dvě.“ Když jsem pomyslela na dvě malá tetování vzadu na krku, hned mě to místo začalo svrbět. Pokud to bylo vůbec možné, vykulila světle zelené oči ještě víc. „Panebože! Ty jo!“

93

Většinou mě vytáčelo, když lidi dělali z mých molnijských znaků bůhvíco. Koneckonců ty okolnosti rozhodně boží nebyly. Ale tahle holka byla ještě hrozně mladá a měla něco do sebe. „Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se. „Jillian – Jill. Teda jenom Jill. Ne obojí. Jillian je moje celý jméno. Ale všichni mi říkají Jill.“ „Jasně,“ řekla jsem a zadržovala smích. „To mi docvaklo.“ „Slyšela jsem, že na tom výletě Morojové použili při boji magii. Je to pravda? To bych dělala tak ráda. Přála bych si, aby mě to někdo naučil. Používám vzduch. Myslíš, že bych tak mohla bojovat se Strigoji? Všichni říkají, že jsem pako.“ Po staletí se na Moroje užívající magii k boji pohlíželo jako na hříšníky. Každý věřil, že by se magie měla používat jen k mírumilovným účelům. Nedávno to někteří začali zpochybňovat, obzvlášť poté, co Christian ve Spokane dokázal, jak je to užitečné. „To nevím,“ odpověděla jsem. „Měla by sis o tom promluvit s Christianem Ozerou.“ Zalapala po dechu. „On by se mnou mluvil?“ „Když budeš chtít bojovat proti státnímu zřízení, pak s tebou určitě bude mluvit.“ „Fajn, super. A tamto byl strážce Belikov?“ změnila náhle téma. „Jo.“ Přísahám, že v tu chvíli vypadala, že to s ní sekne. „Fakt? Je ještě hezčí, než jsem slyšela. Je to tvůj učitel, že jo? Něco jako osobní trenér?“ „Jo.“ Uvažovala jsem, kde se zdržel. Rozhovor s Jill byl vyčerpávající. „Víš, že se vůbec nechováte jako profesor se studentkou? Spíš jako kámoši. Podnikáte spolu něco, když zrovna netrénujete?“ „Ehm… no, tak trochu. Občas.“ Vybavila jsem si svou dřívější myšlenku, že patřím k tomu málu lidí, s nimiž se Dimitrij stýká, i když není v práci. „Já to věděla! To si ani nedovedu představit – já bych z něj byla hotová pořád. Ty to bereš tak v pohodě, jako bys říkala: ‚Jo, jsem s tímhle absolutně sexy týpkem, ale je mi to fuk.‘“

94

Rozesmála jsem se, ačkoli jsem to původně nechtěla. „Myslím, že ve mě vkládáš větší důvěru, než si zasloužím.“ „To ani náhodou. A taky nevěřím tomu, co se povídá.“ „Co se povídá?“ „Žes zmlátila Christiana Ozeru.“ „Díky,“ broukla jsem. Takže pomluvy o mém ponížení už si našly cestu i do nižšího kampusu. Kdybych se vydala na kolej nejmladších, nějaké šestileté děcko by mi tam pravděpodobně oznámilo, že slyšelo, že jsem Christiana zabila. Jill se na chvilku zatvářila nejistě. „Ale o tom dalším, co se povídá, nic nevím.“ „Co se ještě povídá?“ „Že ty a Adrian Ivaškov jste…“ „Ne,“ přerušila jsem ji, protože zbytek jsem vážně slyšet nechtěla. „Ať už jsi slyšela cokoli, není to pravda.“ „Ale bylo to hrozně romantický.“ „Tak to už tuplem není pravda.“ Sklonila hlavu a za chviličku ji zase zvedla. „Hele, mohla bys mě naučit, jak někoho pořádně praštit?“ „Počkej… Co? Proč to chceš umět?“ „No, myslím, že když jednou budu bojovat magií, měla bych se naučit bojovat i normálně.“ „Na to nejsem ta pravá,“ oznámila jsem jí. „Zkus třeba požádat svýho učitele.“ „To jsem udělala!“ Zatvářila se rozrušeně. „A řekl mi ne.“ Neubránila jsem se smíchu. „Dělala jsem si srandu, že bys ho měla poprosit.“ „No tak, určitě by mi to pomohlo, až bych se někdy střetla se Strigojem.“ Smích mě náhle přešel. „Ne, nepomohlo.“ Skousla si ret. Pořád se mě zoufale snažila přesvědčit. „Tak by mi to aspoň pomohlo, kdybych narazila na toho psychouše.“ „Co? Na jakýho psychouše?“ „Někdo tady mlátí lidi. Minulej tejden to schytal Dane Zeklos a nedávno Brett.“ „Dane…“ V duchu jsem probírala morojskou genealogii. Tady je nespočet studentů jménem Zeklos. „To je Jesseův mladší brácha, jo?“

95

Jill kývla. „Jo. Jeden náš profesor se pěkně rozlítil, ale Dane ho přesvědčil, že o nic nešlo. A stejně tak Brett.“ „Jakej Brett?“ „Ozera.“ Nějak jsem to nemohla pochopit. „Ozera?“ Měla jsem dojem, že se Jill nemůže dočkat, až mi zase řekne něco, co nevím. „Moje kámoška Aimee s ním chodí. Včera byl samá modřina a měl na sobě i něco, co vypadalo jako šrámy. Možná to dokonce byly popáleniny. Ale nebyl tak zřízenej jako Dane. A když se ho na to profesorka Callahanová vyptávala, Brett ji přesvědčil, že o nic nešlo. To bylo divný. Navíc měl skvělou náladu – což bylo taky divný. Normálně bych si myslela, že když tě někdo zmlátí, budeš mít náladu pod psa.“ Její slova ve mně vyvolala vzpomínku zasutou vzadu v mysli. Existuje tu nějaká spojitost, na kterou bych měla přijít, ale zatím mi ještě uniká. V tom víru událostí s Viktorem, duchy a terénním cvičením je divu, že vůbec ještě dovedu dát dohromady větu. „Tak můžeš mě něco naučit, abych taky neskončila takhle dobitá?“ dotázala se Jill, evidentně měla za to, že mě přesvědčila. Zaťala pěst. „Umím jenom tohle. Palec přes prsty a rozmáchnout se?“ „No…, je to trochu složitější. Musíš stát určitým způsobem, jinak ublížíš víc sobě než protivníkovi. Spoustu pohybů musíš taky dělat lokty a boky.“ „Ukaž mi to, prosím,“ žadonila. „Vsadím se, že jsi fakt dobrá.“ Jsem fakt dobrá, ale v záznamech zatím nemám nic o kažení dětí a byla bych ráda, kdyby to tak i zůstalo. Naštěstí se právě vracel Dimitrij se slečnou Davisovou. „Hej,“ houkla jsem na něj. „Mám tady někoho, kdo se s tebou chce seznámit. Dimitriji, tohle je Jill. Jill, tohle je Dimitrij.“ Vypadal překvapeně, ale usmál se a potřásl jí rukou. Ona zrudla do jasně červeného odstínu a pro změnu se nezmohla na slovo. Jakmile jí ruku pustil, odklopýtala, vykoktala pozdravy a odběhla. My jsme to zatím vyřídili se slečnou Davisovou a vydali se zpět ke kostelu pro další várku. 96

„Jill věděla, kdo jsem,“ řekla jsem cestou Dimitrijovi. „Má mě za zbožňovanou hrdinku.“ „A to tě překvapuje?“ dotázal se. „Že k tobě mladší studenti vzhlížejí?“ „Nevím. Jen mě to nikdy nenapadlo. Nemyslím, že jsem tak dobrá, aby mě považovali za vzor.“ „Nesouhlasím. Jsi nesobecká, oddaná a ve všem, co děláš, si počínáš výborně. Zasloužíš si mnohem větší úctu, než myslíš.“ Dlouze jsem na něj pohlédla. „Ale zřejmě ne tolik, abych se mohla zúčastnit soudu s Viktorem.“ „Nevytahuj to zas.“ „Budu to zase vytahovat! Proč ti pořád nedochází, jak zásadní je to věc? Viktor představuje velikou hrozbu.“ „To vím.“ „A jestli ho osvobodí, zase začne s těmi svými šílenými plány.“ „Ale je dost nepravděpodobné, že by ho osvobodili. Většina z těch řečí o tom, že by ho královna pustila, jsou jenom… řeči. A zrovna ty bys měla vědět, že nemůžeš věřit všemu, co slyšíš.“ Zírala jsem přímo před sebe a odmítala si připustit, kam tím míří. „Stejně bys nás tam ale měl vzít. Nebo…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Nebo aspoň Lissu.“ Ta slova se mi vyslovovala mnohem obtížněji, než jsem myslela, ale stejně mě to napadlo už dávno. Nepovažuju se za někoho, kdo prahne po slávě, jak naznačil Stan, ale v hloubi duše jsem se vždycky chtěla ocitnout uprostřed boje. Chtěla jsem vyběhnout, udělat to, co je správné, a pomáhat ostatním. Takže jsem samozřejmě chtěla být u Viktorova procesu. Chtěla jsem se mu podívat do očí a mít jistotu, že bude potrestán. Ale jak šel čas, připadalo mi čím dál nepravděpodobnější, že by se to stalo. Vážně nás tam nepustí. Ale možná aspoň jednu z nás, a kdyby k tomu došlo, pak by to určitě měla být Lissa. Ona byla terčem Viktorova plánu. Kdyby tam jela sama, byla bych nervózní a myslela bych jen na to, jak ji chránit, ale přesto by mi to tak připadalo lepší, než aby tam nejela ani jedna z nás. Dimitrij rozuměl mé touze vrhnout se do akce. Moje nezvyklé chování ho však překvapilo. „Máš pravdu, měla by

97

tam být. Jenže ti znovu říkám, že s tím nic nenadělám. Ty si pořád myslíš, že v tom něco zmůžu, jenže nezmůžu.“ „Ale udělals všechno, cos mohl?“ Vybavila jsem si Adrianova slova ze snu, že Dimitrij mohl udělat víc. „Máš velkej vliv. Něco tě přece napadne. Cokoli.“ „Nejsem tak vlivný, jak myslíš. Tady na Akademii zastávám sice vyšší pozici, ale jinak jsem ve světě strážců ještě mladík. A ano, už jsem s nimi o tobě mluvil.“ „Možná jsi mohl mluvit hlasitěji.“ Uvědomila jsem si, že jsem to přehnala. Většinu věcí se mnou rozumně probíral, ale když jsem začala být hnusná, nijak mě v tom nepovzbuzoval. A tak jsem se pokusila mluvit rozumněji. „Viktor o nás ví,“ řekla jsem. „Mohl by něco říct.“ „Viktor bude mít u soudu jiné starosti než nás.“ „Jo, ale znáš ho. Nechová se zrovna, jako by byl normální. Pokud bude mít dojem, že přišel o všechnu naději, klidně může jít po nás, aby se pomstil.“ Nikdy jsem nedokázala povědět Lisse o svém vztahu s Dimitrijem, ale náš největší nepřítel o něm věděl. Bylo to snad ještě zvláštnější než to, že o tom věděl i Adrian. Viktor na to přišel tak, že nás sledoval a sbíral informace. Když budete vypočítavým zločincem, nejspíš o takových věcech taky budete mít přehled. Ale aspoň nikdy veřejně nepřiznal, co ví. Namísto toho proti nám použil kouzlo chtíče, které vytvořil pomocí magie země. Nikdy by však nefungovalo, kdyby mezi námi už neexistovala přitažlivost. To kouzlo jen vše urychlilo. Dimitrij a já jsme propadli vášni a ocitli jsme se jen krůček od toho, abychom se spolu vyspali. Od Viktora bylo chytré, že nás takhle rozptýlil, a ani k tomu nemusel použít násilí. Kdyby na nás někdo zaútočil, odpovíme parádním bojem. Ale když nás naopak přistrčil k sobě? Měli jsme problém tomu vzdorovat. Dimitrij hodnou chvíli mlčel. Viděla jsem na něm, že pochopil. „Pak si s tím budeme muset poradit, jak nejlíp budeme umět,“ prohlásil nakonec. „Ale jestli se Viktor přizná, udělá to, ať budete vypovídat, nebo ne.“ Nic jsem k tomu nedodala, dokud jsme nedošli do kostela. Tam nám otec Andrew oznámil, že probral ještě pár věcí a že nakonec potřebuje odnést slečně Davisové už jen jednu krabici. 98

„Hodím to tam,“ oznámila jsem Dimitrijovi, sotva kněz zmizel z doslechu. „Nemusíš chodit se mnou.“ „Rose, prosím tě, nedělej z toho vědu.“ „Ale to je věda!“ zavrčela jsem. „A ty to zřejmě nechápeš.“ „Já to chápu. Vážně si myslíš, že chci vidět Viktora na svobodě? Myslíš, že chci, abychom my všichni byli zase v nebezpečí?“ To bylo poprvé po dlouhé době, co jsem viděla, že se Dimitrij přestává ovládat a zvyšuje hlas. „Ale jak ti říkám, udělal jsem, co jsem mohl. Nejsem jako ty – neudělám scénu jen proto, že všechno není podle mě.“ „To nedělám.“ „Děláš to třeba zrovna teď.“ Měl pravdu. V hloubi duše jsem si uvědomovala, že jsem to přepískla…, ale stejně jako pokaždé, jsem ani teď nedokázala mlčet. „Proč jsi mi vůbec dneska pomáhal?“ chtěla jsem vědět. „Proč jsi tady?“ „Je to tak nepochopitelné?“ podivil se. Tvářil se skoro až ublíženě. „Ano. Snažíš se… snažíš se mě sledovat? Zjistit, proč jsem to tak zvorala? Ujistit se, že se nezapletu do ještě větších problémů?“ Pozoroval mě a odhrnul si vlasy z očí. „Proč musím mít nějaké postranní úmysly?“ Nejradši bych na něj vychrlila stovku věcí. Jako třeba, že pokud nemá žádné postranní úmysly, musí to přece znamenat, že prostě chce být se mnou. A to je nesmysl, protože oba víme, že spolu můžeme mít vztah jen jakožto učitel a studentka. Ze všech lidí zrovna on by to měl vědět. On mi to přece tvrdil. „Protože všichni máme nějaký úmysly.“ „Ano. Ale ne vždycky takové, jak si myslíš.“ Otevřel dveře. „Uvidíme se pak.“ Sledovala jsem ho, jak odchází, a moje pocity kolísaly od zmatku až po vztek. Kdyby celá ta situace nebyla tak divná, skoro bych řekla, že to bylo něco jako rande.

99

DESET DRUHÝ

DEN MI ZASE ZAČALY STRÁŽCOVSKÉ POVINNOSTI

s Christianem. Znovu jsem si uvědomila, že riskuju svůj život pro někoho jiného. „Tak jakej byl trest?“ vyptával se, když jsme šli od jeho koleje přes kampus. Potlačila jsem zívnutí. V noci jsem nemohla spát – jednak kvůli tomu, že jsem pořád vedle z Dimitrije, a pak taky proto, co jsem se dozvěděla od otce Andrewa. Rozhlížela jsem se kolem. Nacházeli jsme se na stejném místě, kde na nás Stan už dvakrát zaútočil. Navíc strážci jsou dostatečně ujetí na to, aby je napadlo jít po mně, když jsem teď tak vyčerpaná. „Bylo to v pohodě. Kněz nás pustil brzo.“ „Nás?“ „Dimitrij mi přišel pomoct. Asi mu bylo blbý, že jsem vyfasovala tolik práce.“ „Buď tohle, anebo nemá co dělat, když s tebou zrovna nemá trénink navíc.“ „Možná, ale pochybuju o tom. Celkově to nebyl zas tak špatnej den.“ Pokud ovšem nepovažujete za špatné, když vás někdo poučuje o existenci zatrpklých duchů. „Já se měl skvěle,“ řekl Christian jen s nepatrnou dávkou samolibosti. Potlačila jsem touhu obrátit oči v sloup. „Jo, já vím.“ On a Lissa využili toho, že se na jeden den zbavili svých strážců, a vrhli se na sebe. Asi bych měla být ráda, že se ovládali, dokud jsme s Eddiem nezmizeli, ale vlastně na tom nezáleželo. Když jsem vzhůru, dokážu sice nevnímat detaily, ale stejně vím, co se děje. Trocha té žárlivosti a vzteku, co jsem pociťovala naposled, když byli spolu, se zase vrátila. Byl to zase stejný problém: Lissa dělá všechno, co já nesmím.

100

Umírala jsem hlady a nemohla se dočkat snídaně. Cítila jsem francouzský toast a horký javorový sirup. Uhlohydráty zabalené v dalších uhlohydrátech. Mňam. Jenže Christian chtěl před normálním jídlem krev a jeho potřeby měly přednost před mými. Oni mají přednost. Včera zjevně pití vynechal – nejspíš aby si protáhl romantické chvilky. Místnost dárců nebyla nacpaná, ale stejně jsme museli čekat. „Hele,“ začala jsem. „Znáš Bretta Ozeru? Jste příbuzní, ne?“ Po rozhovoru s Jill mi konečně začaly zapadat jednotlivé dílky skládačky dohromady. Brett Ozera a Dane Zeklos mi připomněli, jak vypadal Brandon v den prvního Stanova útoku. Při té hrůze jsem na Brandona úplně zapomněla, ale tyhle okolnosti ve mně náhle probudily zvědavost. Všechny tři kluky někdo zmlátil. Všichni tři to popírali. Christian kývl. „Jo, všichni jsme přece svým způsobem příbuzní. Moc dobře ho ale neznám – je to bratranec ze třetího nebo čtvrtého kolena. Jeho rodinná větev nemá s tou mojí nic společnýho od… No, však víš.“ „Doslechla jsem se o něm něco divnýho.“ Nato jsem mu převyprávěla, co jsem se dozvěděla o Daneovi a Brettovi od Jill. „To je fakt divný,“ souhlasil Christian. „Ale lidi se občas porvou.“ „Jo, ale je tady nějaká zvláštní spojitost. Navíc královští se většinou do bitek moc nepletou – a všichni tři jsou královští.“ „To je možná právě ono. Víš, jak to chodí. Spoustu královských vytáčí, že nekrálovští chtějí změnit způsob přidělování strážců, a chtějí se začít učit bojovat. To je celým smyslem toho debilního Jesseova a Ralfova klubu. Chtějí jen zajistit, aby se královští udrželi na špici. Nekrálovský to zřejmě taky vytáčí a chtějí jim to vrátit.“ „Takže se venku potlouká nějaká domobrana, která chce ty královský srovnat?“ „To by rozhodně nebyla ta nejpodivnější věc tady,“ podotkl. „To máš sakra pravdu,“ připustila jsem. Zaznělo Christianovo jméno a on se zadíval před sebe. „Podívej na to,“ prohlásil šťastně. „Zase Alice.“

101

„Nechápu, co na ní vidíš,“ poznamenala jsem, když jsme se blížili ke staré dárkyni. „Lissa ji má taky ráda, ale Alice je úplně vypatlaná.“ „To vím,“ řekl. „Právě proto je to tak super.“ Alice nás pozdravila a Christian usedl vedle ní. Se založenýma rukama jsem se opřela o zeď. Povzneseně jsem prohlásila: „Alice, nic se nezměnilo. Všechno je úplně stejný jako minule.“ Upřela na mě svůj zastřený pohled. „Trpělivost, Rose. Musíš být trpělivá. A připravená. Jsi připravená?“ Ta náhlá změna tématu mě trochu vykolejila. Bylo to, jako bych mluvila s Jill, až na to, že tahle ženská byla o něco šílenější. „Hmm, připravená? Na změnu?“ Ironií bylo, že se na mě podívala, jako bych tady blázen byla já. „Ozbrojená. Jsi ozbrojená? Budeš nás přece chránit, že?“ Sáhla jsem do kapsy kabátu a vytáhla cvičný kůl, kterým mě vybavili na terénní praxi. „Mám to zmáknutý,“ houkla jsem. Vypadala, že se jí ulevilo. Evidentně ale nerozeznala cvičný kůl od skutečného. „Dobře,“ řekla. „Teď budeme v bezpečí.“ „Správně,“ shrnul to Christian. „Když je Rose ozbrojená, nemáme se čeho obávat. Svět Morojů může v klidu odpočívat.“ Alice jeho sarkasmus vůbec nepostřehla. „Ano. Ale nikde není bezpečno.“ Vytáhla jsem kůl znovu. „My jsme v bezpečí. Chrání nás ti nejlepší strážci na světě, a navíc máme ještě magickou ochranu. Strigojové se sem nedostanou.“ Už jsem ale nedodala, co jsem se dozvěděla poměrně nedávno: že Strigojové na to, aby porušili magickou ochranu, mají lidi. Tahle ochrana jsou vlastně neviditelné linie energie složené ze všech čtyř živlů. Vytvářejí je vždy čtyři Morojové, z nichž každý vyniká v jiném elementu. Ti pak obcházejí danou oblast a magicky tvoří na zemi kruh, který pak představuje ochrannou hranici. Magie Morojů je prodchnutá životem, takže silné energetické pole brání Strigojům vstoupit, jelikož ti v sobě veškerý život postrádají. Ochranné stěny proto většinou bývají kolem obydlí Morojů. Kolem naší školy jsou tuny magických ochran.

102

Kůly jsou rovněž nabíjeny všemi čtyřmi elementy, takže když někdo kůlem protkne ochrannou linii v zemi, prolomí ochranu a vyruší její vlivy. Donedávna se o to nikdo nezajímal, protože Strigojové se kůlů nemohou dotknout. Jenže při nedávných útocích Strigojové využili k prolomení ochrany lidi, kteří se kůlů dotknout můžou. Má se za to, že ti Strigojové, které jsem zabila, byli vůdci téhle skupiny, ale s jistotou to nikdo neví. Alice si mě pozorně prohlížela zamlženým pohledem, skoro jako by věděla, co se mi honí hlavou. „Nikde není bezpečno. Ochrana vyprchává. Strážci umírají.“ Podívala jsem se na Christiana, ale ten jenom pokrčil rameny, jako by mi chtěl říct: Cos od ní čekala? „Jestli jste vy dvě už skončily s těma babskýma řečma, můžu se konečně napít?“ dotázal se. Alice mu šťastně vyhověla; dnes byl její první. Brzy zapomněla na ochranné stěny i všechno ostatní a poddala se extázi z kousnutí. Já na ochranu taky zapomněla. V hlavě jsem si omílala pořád dokola jedno a totéž: chtěla jsem se dovědět, jestli byl Mason skutečný, nebo ne. Bez ohledu na knězovo děsivé vysvětlení jsem musela uznat, že Masonovy návštěvy mi nepřipadaly nijak hrozivé, jen strašidelné. Jestli se tady potlouká, aby mi něco sdělil, pokouší se o to dost mizerně. Znovu jsem začala přiživovat svou teorii o stresu a únavě. „Teď je načase, abych já utišila svůj hlad,“ oznámila jsem, když Christian skončil. Byla jsem si jistá, že cítím slaninu. To nejspíš potěší i Christiana. Může si do ní zabalit svůj francouzský toast. Sotva jsme vyšli z místnosti, přiběhla k nám Lissa a těsně za ní Eddie. Tváře jí hořely vzrušením, ačkoli pocity, které jsem vnímala poutem, nebyly zrovna šťastné. „Slyšelas to?“ vyhrkla bez dechu. „Co jsem měla slyšet?“ zeptala jsem se. „Musíte pohnout, běžte si honem sbalit věci. Jedeme na Viktorův soud. Hned.“ Vůbec nic nenaznačovalo, kdy má vlastně soudní proces proběhnout, ale někdo zjevně rozhodl, že se ho můžeme zúčastnit. 103

S Christianem jsme si vyměnili krátké překvapené pohledy, načež jsme odběhli do jeho pokoje a začali si balit věci. Balení bylo snadné. Bágl jsem měla víceméně nachystaný pořád a Christianovi trvalo jen minutku, než posbíral svoje věci. Ani ne za půl hodiny už jsme byli na přistávací dráze Akademie. Stála tam dvě soukromá letadla, z nichž jedno už bylo nastartované a připravené vzlétnout. Pobíhalo kolem něj pár Morojů, kteří ho na poslední chvíli kontrolovali. Vypadalo to, že nikdo vlastně neví, co se děje. Lisse řekli jen, že ona, Christian a já budeme svědčit u soudu a že Eddie může jet s námi, aby nepřerušoval terénní cvičení. Nikdo nám neobjasnil, proč je najednou všechno jinak, a my pociťovali zvláštní směsici nedočkavosti a obav. Všichni jsme toužili vidět Viktora ve vězení, pokud možno napořád, ale teď, když bylo jasné, že ho u soudu uvidíme…, bylo to tak trochu děsivé. U schůdků do letadla postávalo několik strážců. Poznala jsem je. Byli to ti, kteří pomohli Viktora dopadnout. Zřejmě je teď čekají dvojí povinnosti – budou svědčit a taky nám budou sloužit coby ochranka. Dimitrij popocházel opodál, tak jsem se za ním rozběhla. „Omlouvám se,“ vyhrkla jsem. „Moc se omlouvám.“ Otočil se ke mně a tvářil se dokonale neutrálně, což mu šlo bravurně. „Za co se omlouváš?“ „Za všechny ty strašný věci, co jsem ti řekla včera. Dokázals to – fakt jsi to dokázal. Přesvědčils je, aby nás tam pustili.“ Přestože jsem byla nervózní z pomyšlení, že zase uvidím Viktora, naplňovala mě radost. Dimitrij to zvládl. Věděla jsem, že mu na mně záleží – a tímhle to jenom potvrdil. Kdyby tady nebylo tolik lidí, nejradši bych ho objala. Dimitrijův výraz se nezměnil. „Rose, to jsem nebyl já. Nemám s tím nic společného.“ Alberta na nás mávla, že můžeme nastoupit, a Dimitrij se obrátil k odchodu za ostatními. Chvilku jsem tam stála, sledovala ho a snažila se přijít na to, co se stalo. Pokud se o to nezasadil, tak proč tedy nakonec jedeme? Lissiny pokusy o diplomacii selhaly už před nějakou dobou. Tak proč najednou taková změna?

104

Moji kamarádi už byli na palubě, tak jsem se rychle rozběhla za nimi. Jakmile jsem se ocitla v letadle, někdo na mě zavolal: „Malá dhampýrko! Už bylo načase.“ Uviděla jsem Adriana, jak na mě jednou rukou mává, zatímco v druhé drží drink. Výborně. My museli škemrat a naléhat, aby nás pustili, a Adrian se prostě jen tak přifařil. Lissa a Christian seděli vedle sebe, tak jsem si přisedla k Eddiemu a doufala, že se tak Adrianovi vyhnu. Eddie mi uvolnil místo u okna. Adrian se ihned přesunul na sedadlo před námi. Vzhledem k tomu, že se neustále otáčel a mluvil se mnou, klidně mohl sedět v naší řadě. Jeho žvásty a přidrzlé flirtování naznačovaly, že popíjel koktejly už hezkou chvíli předtím, než jsme my ostatní nastoupili. Jakmile jsme vzlétli, zatoužila jsem taky mít v sobě pár koktejlů. Téměř hned, jak jsme se odlepili od země, mě totiž příšerně rozbolela hlava a já snila o vodce, která by bolest trochu otupila. „Půjdeme ke dvoru,“ prohlásil Adrian. „Nejsi tím nadšená?“ Zavřela jsem oči a promnula si spánky. „To myslíš ke královskýmu dvoru, nebo k soudnímu?“ „Ke královskýmu. Máš s sebou šaty?“ „Nikdo mi neřekl, že si je mám vzít.“ „Takže… to znamená ne.“ „Ano.“ „Ano? Měl jsem za to, že říkáš ne.“ Otevřela jsem jedno oko a zpražila ho pohledem. „Řekla jsem ne a ty to dobře víš. Ne, nemám s sebou šaty.“ „Tak ti nějaký pořídíme,“ pravil vznešeně. „Chceš mě vzít na nákupy? Tebe asi nebudou považovat za můj spolehlivej doprovod.“ „Copak jsem povídal něco o nakupování? Jsou tam krejčí. Pořídíme ti něco na zakázku.“ „Tak dlouho tam nezůstaneme. A fakt myslíš, že budu potřebovat šaty?“ „Ne, jen bych tě v nějakých rád viděl.“ S povzdechem jsem si opřela hlavu o okno. V hlavě mi tepalo bolestí. Připadalo mi, jako by mi ji někdo nafukoval. Koutkem oka jsem postřehla nějaký záblesk, tak jsem se udiveně otočila, ale spatřila jsem jen hvězdy za oknem.

105

„Něco černýho,“ pokračoval. „Nejspíš satén…, možná s krajkovým lemem. Máš ráda krajky? Některé ženy tvrdí, že krajky škrábou.“ „Adriane.“ Bylo to jako kladivo, které mi buší do hlavy. „Nebo bys mohla mít sametový lemy. Ty neškrábou.“ „Adriane.“ Už mě z toho bolely i oči. „A taky rozparek na boku, aby bylo vidět, jak máš krásný nohy. Mohl by začínat už u boků a taky by tam mohla být pěkná mašlička…“ „Adriane!“ Už jsem vypěnila. „Můžeš aspoň na pět vteřin zavřít hubu?“ Ječela jsem tak hlasitě, že mě nejspíš slyšel i pilot. Adrian se zatvářil ohromeně, což u něj nebylo právě obvyklé. Alberta, která seděla přes uličku, vyskočila. „Rose,“ vykřikla. „Co se děje?“ Zaťala jsem zuby a promnula si čelo. „Kurevsky mě bolí hlava, a on nezmlkne.“ Ani jsem si neuvědomila, že mluvím sprostě před instruktorkou, to mi došlo až pak. Periferním viděním jsem na druhé straně postřehla něco dalšího – stín poletující letadlem, který mi připomínal něco s černými křídly. Netopýr nebo havran. Zakryla jsem si oči. V letadle samozřejmě nic nepoletovalo. „Bože, proč už to nepřejde?“ Čekala jsem, že mě Alberta seřve za ten můj výbuch, ale namísto ní se do toho vložil Christian. „Dneska vůbec nejedla. Už ráno měla děsnej hlad.“ Odkryla jsem si oči. Alberta se tvářila soucitně a za ní se objevil i Dimitrij. Před očima se mi začaly vznášet další stíny. Většina z nich měla nezřetelné tvary, ale jednou jsem mezi nimi zahlédla něco, co vypadalo úplně jako lebka. Rychle jsem zamrkala a všechno to zmizelo. Alberta se obrátila na letušku. „Můžete prosím přinést něco k jídlu? A prášek proti bolesti.“ „Kde přesně tě bolí?“ zeptal se Dimitrij. Když byl ke mně tak pozorný, můj předchozí výbuch se mi teď zdál dost přehnaný. „Hlava… Určitě to přejde…“ Pod jeho upřeným pohledem jsem si ukázala na střed čela. „Je to, jako by mi něco tlačilo na lebku. A taky mě bolí za očima. Mám dojem, jako kdybych měla něco v oku. Vidím nějaký stíny, a když zamrkám, zmizí.“ 106

„Aha,“ povzdechla Alberta. „To je příznak migrény, když máš problémy se zrakem. Říká se tomu aura. Lidi tohle většinou mají dřív, než se ozvou bolesti.“ „Aura?“ otázala jsem se udiveně. Pohlédla jsem na Adriana. Ten mě pozoroval přes opěradlo a dlouhé ruce mu visely přes něj. „Ale jiná,“ řekl s nepatrným úsměvem. „Jen se tomu stejně říká. Jako dvůr a dvůr. Aury z migrény jsou obrazy a světla, co vidíš, když migréna přichází. S aurama, který vidím kolem lidí, to nemá nic společnýho. Ale řeknu ti… Aura, kterou vidím kolem tebe… Páni!“ „Černá?“ „A ještě nějaká. Vidím ji i po všem tom, co jsem vypil. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl.“ Nevěděla jsem, co přesně z toho vyvodit, ale vtom se objevila letuška s banánem, müsli tyčinkou a ibalginem. K francouzskému toastu to mělo daleko, ale mému prázdnému žaludku to i tak připadalo dost dobré. Všechno jsem to do sebe nacpala a pak si dala polštářek na okno. Opřela jsem si o něj hlavu, zavřela oči a doufala, že tu bolest hlavy zaspím, než přistaneme. Naštěstí byli všichni zticha. Už jsem začínala pomalu usínat, když jsem na paži ucítila něčí lehký dotek. „Rose?“ Otevřela jsem oči a uviděla Lissu, která teď seděla na Eddieho místě. Ty podivné křídlaté tvary se vznášely za ní a hlava mě bolet nepřestávala. V těch vířících stínech jsem znovu uviděla něco, co vypadalo jako obličej – tentokrát ale s pusou dokořán a očima jako plameny. Trhla jsem sebou. „Pořád tě to bolí?“ vyptávala se Lissa a nespouštěla ze mě zrak. Zamrkala jsem a ten obličej zmizel. „Jo. Já… ne, to ne.“ Došlo mi, co se chystá udělat. „Nedělej to. Neplýtvej tím na mě.“ „Je to snadný,“ namítla. „Nic mi to neudělá.“ „Jo, ale čím víc to používáš…, tím víc ti to z dlouhodobýho hlediska ubližuje. I když je to teď pro tebe snadný.“ „S tím si budu dělat starosti pak. Jdeme na to.“ Vzala mě za ruce a zavřela oči. Naším poutem jsem cítila, jak se v ní hromadí magie a jak Lissa shromažďuje léčivou moc éteru. Její magie vždycky byla hřejivá a zlatá. Když mě Lissa 107

uzdravovala dřív, vnímala jsem to jako kolísání teplot: horko, zima, horko a tak dál. Ale tentokrát, když uvolnila magickou energii a vyslala ji do mě, necítila jsem nic víc než slabé chvění. Zamrkala jsem a otevřela oči. „Co-co se stalo?“ vyptávala se. „Nic,“ odpověděla jsem. „Hlava mě furt bolí jak ďas.“ „Ale já…“ Její zmatený a šokovaný výraz jen odrážel to, co jsem vnímala poutem. „Měla jsem to. Cítila jsem magii. Fungovalo to.“ „Já nevím, Liss. To je dobrý. Vždyť to není tak dlouho, cos přestala brát ty léky.“ „No jo, ale hned druhý den jsem přece bez problému uzdravila Eddieho. A Adriana,“ dodala suše. Ten, o němž byla řeč, už zase visel přes opěradlo a upřeně nás pozoroval. „To byly jen škrábance,“ namítla jsem. „Tohle je ukrutná migréna. Asi by ses o to ani neměla pokoušet.“ Lissa si skousla ret. „Nemyslíš, že ty prášky mají pořád vliv na moje magický schopnosti, že ne?“ „Ne,“ vložil se do toho Adrian a naklonil hlavu na stranu. „Když jsi sbírala energii, zářilas jako supernova. Ovládáš magii. Jenom si myslím, že na ni to neúčinkuje.“ „Proč ne?“ dotázala se. „Třeba má něco, co vyléčit nemůžeš.“ „Bolest hlavy?“ zeptala jsem se nevěřícně. Pokrčil rameny. „Vypadám snad jako nějakej doktor? Co já vím. Jenom vám říkám, co jsem viděl.“ Povzdechla jsem a přitiskla si dlaň k čelu. „No, oceňuju tvou pomoc, Liss a oceňuju tvoje otravný poznámky, Adriane. Nicméně myslím, že teď pro mě bude nejlepší trochu se prospat. Třeba je to stresem.“ Jistě, proč ne? Stres je odpověď na spoustu věcí, které se mi nedávno přihodily. Duchové. Nevyléčitelné bolesti hlavy. Podivné obličeje vznášející se ve vzduchu. „Nejspíš to ani vyléčit nejde.“ „To je možný,“ řekla, jako by považovala za urážku své osoby, že mou nemoc neumí vyléčit. Ale v její mysli jsem četla, že veškerá obvinění obrací proti sobě, a ne proti mně. Trápila se, že není dost dobrá. „To je dobrý,“ snažila jsem se ji uklidnit. „Jenom ještě musíš zvolnit krok. Až budeš mít zase zpátky všechny svoje 108

schopnosti, půjdu a zlomím si žebro, abychom to mohly vyzkoušet.“ Zaúpěla. „Nejstrašnější na tom je, že nemám dojem, že by sis dělala srandu.“ Rychle mi stiskla ruku a zvedla se. „Hezky se vyspi.“ Vzdálila se a po chvíli mi došlo, že se Eddie nevrátil. Sedl si jinam, abych měla víc místa. To jsem ocenila. Přemístila jsem polštářek a natáhla si nohy přes sedadla. Před očima mi zatančilo ještě pár přízraků a pak jsem radši zavřela oči a usnula. Probudila jsem se, když už jsme byli na zemi. Z hlubokého spánku mě vytrhlo až vypnutí motorů letadla. Bolest hlavy byla naštěstí pryč. A stejně tak i divné tvary poletující vzduchem. „Je ti líp?“ zeptala se mě Lissa, když jsem vstala a zívla. Kývla jsem. „Ale mnohem líp by mi bylo, kdybych dostala něco pořádnýho k jídlu.“ „Fajn,“ zasmála se. „Pochybuju, že zrovna tady je hladomor.“ Měla pravdu. Podívala jsem se z okna, abych zjistila, kde to vlastně jsme. Dokázali jsme to. Byli jsme u morojského královského dvora.

109

JEDENÁCT VYSTOUPILI

JSME Z LETADLA DO STUDENÉHO VLHKÉHO

vzduchu. Padal na nás zmrzlý déšť, což bylo mnohem horší než to bílé, co padá v Montaně. Teď jsme se nacházeli na východním pobřeží nebo někde poblíž. Královna má dvůr v Pensylvánii, poblíž hor Pocono, což je oblast, o níž mám jen mlhavé povědomí. Věděla jsem, že velká města jako třeba Filadelfie nebo Pittsburgh jsou odtud dost daleko. To jsou ostatně jediná dvě města z toho státu, která znám. Přistávací dráha, kde jsme stáli, byla majetkem dvora, tudíž už jsme se nacházeli za ochrannými hranicemi. Vypadalo to tam podobně jako na dráze u Akademie. Královský dvůr svým uspořádáním v mnoha směrech připomínal naši školu. Vlastně tvrdili veřejnosti, že tenhle komplex budov je škola. Všechny stavby tam byly krásně zdobené a táhly se do dáli přes pečlivě udržované trávníky zpestřené stromy a květinami. Nebo by je aspoň ty stromy květiny zpestřovaly, kdyby bylo jaro. Stejně jako v Montaně, i tady byla vegetace holá a bez listí. Potkali jsme skupinku pěti strážců, všichni měli na sobě černé kalhoty a kabáty, zpod nichž jim vykukovaly bílé košile. Nebyly to přímo uniformy, jen formální oblečení pro strážce. My jsme v džínech a tričkách ve srovnání s nimi vypadali jako chudí příbuzní. Nemohla jsem si pomoct a napadlo mě, že kdyby došlo ke střetu se Strigoji, naše oblečení by se ukázalo mnohem praktičtější. Ti strážci znali Albertu i Dimitrije – ty dva zná snad každý. Po několika formalitách se všichni uvolnili a začali se chovat přátelsky. Nemohli jsme se dočkat, až se konečně dostaneme do tepla. Vedli nás směrem k budovám. Věděla jsem toho o královském dvoře dost na to, abych poznala největší a nejzdobenější budovu, kde se konají všechny morojské oficiální akce. Zvenčí ten dům připomínal nějaký gotický palác, 110

ale předpokládala jsem, že uvnitř to pravděpodobně vypadá jako v jakékoli moderní vládní budově, kterou využívají lidé. Stejně nás tam nezavedli. Vedli nás do přilehlé stavby, která zvenčí vypadala stejně honosně, ale byla mnohem menší. Jeden ze strážců nám sdělil, že tady bydlí všichni hodnostáři a hosté. K mému údivu každý z nás dostal svůj vlastní pokoj. Eddie začal protestovat a neústupně opakoval, že musí zůstat s Lissou. Dimitrij se na něj jen usmál a řekl, že to není nutné. Na místě, jako je tohle, se strážci nemusejí držet tak blízko u svých Morojů. Vlastně si spíš většinou dělají svoje. Královský dvůr byl magicky chráněn stejně pečlivě jako Akademie. Když navštíví Akademii Morojové, taky nemají strážce v tak těsném závěsu. Tohle jsme museli dělat jen při terénní praxi. Eddie nakonec neochotně souhlasil a na mě znovu zapůsobila jeho oddanost. Alberta krátce promluvila, načež se obrátila na nás ostatní. „Tak se tady trochu zabydlete a připravte se na večeři, která bude za čtyři hodiny. Lisso, vás chce za hodinu vidět královna.“ Lissou proběhla vlna údivu a obě jsme si vyměnily zmatené pohledy. Když Lissa viděla královnu naposled, Taťána ji urazila a ponížila před celou školou za to, že se mnou utekla. Teď jsme obě uvažovaly, proč chce Lissu vidět. „Jistě,“ odpověděla Lissa. „Rose a já se připravíme.“ Alberta zavrtěla hlavou. „Rose tam nejde. Královna zvlášť požádala, abyste přišla sama.“ No samozřejmě. Proč by se měla královna zajímat o stín Vasilisy Dragomirové? V hlavě se mi ozýval hnusný hlas: Nahraditelná, nahraditelná. Ta moje přecitlivělost mě trochu překvapila, tak jsem ji odsunula stranou. Zapadla jsem do svého pokoje a ulevilo se mi, když jsem zjistila, že je tam i televize. Pomyšlení na to, že následujících pár hodin strávím jen povalováním u ní, mi připadalo fantastické. I zbytek pokoje byl luxusní a velice moderní. Byly tam lesklé černé stolky a sedací nábytek z bílé kůže. Skoro jsem se až bála si sednout. Ironií bylo, že přestože tohle místo bylo překrásné, určitě nebylo tak vyzdobené jako pokoje na ubytovně v lyžařském areálu, kde jsme strávili zimní prázdniny. Když přijdete ke královskému dvoru, máte asi pro to pracovní důvody a nejedete se sem rekreovat. 111

Rozvalila jsem se na kožené sedačce a zapnula telku, když vtom jsem v mysli ucítila Lissu. Pojď si promluvit, řekla. Posadila jsem se, překvapená jak samotným vzkazem, tak jeho obsahem. Poutem jsem vnímala většinou jen dojmy a pocity. Takovéhle specifické požadavky byly dost vzácné. Vstala jsem a vyšla z pokoje. Vedlejší dveře hned otevřela Lissa. „Tos za mnou nemohla přijít ty?“ zeptala jsem se. „Promiň,“ řekla a zatvářila se omluvně. Je těžké být nevrlá na někoho, kdo je tak milý. „Jenom jsem neměla čas. Snažím se rozhodnout, co si mám vzít na sebe.“ Kufr už měla otevřený na posteli a věci pověšené ve skříni. Na rozdíl ode mě byla připravená na každou příležitost – jak formální, tak obyčejnou. Svalila jsem se na sedačku. Ona ji měla hebkou a sametovou, ne koženou. „Obleč si tu vzorkovanou halenku a černý kalhoty,“ oznámila jsem jí. „Šaty ne.“ „Proč ne šaty?“ „Přece nechceš vypadat jako patolízalka.“ „Tohle je královna, Rose. Pěkně se oblíknout je známka úcty, ne patolízalství.“ „Když to říkáš.“ Ale Lissa si stejně oblékla, co jsem jí poradila. Jak se chystala, bavila se se mnou a já se závistí pozorovala, jak se líčí. Ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi chybí kosmetika. Když jsme s Lissou žily mezi lidmi, parádila jsem se každý den. Teď jsem na to ale neměla čas – anebo jsem to nedělala z jiného důvodu. Neustále jsem se s někým rvala, takže make-up by beztak utrpěl újmu. Jediné, co jsem pro sebe dělala, bylo, že jsem si nanášela na obličej hydratační krém. Ráno mi vždycky připadalo, že jsem si ho tam napatlala tolik, že vypadám jako v masce. Po dni v mrazivém nepříznivém počasí jsem ale vždycky ocenila, že se vše vsáklo a pleť mám hebkou. Pocítila jsem menší bodnutí lítosti při pomyšlení, že k těmhle věcem budu mít po zbytek života jen málo příležitostí. Lissa bude většinu času trávit převlékáním a čančáním, aby reprezentovala královské. Mě si nikdo ani nevšimne. To je zvláštní vzhledem k tomu, že až do letoška jsem to z nás dvou byla já, koho si okolí všímalo nejvíc. 112

„Proč myslíš, že mě chce vidět?“ zeptala se Lissa. „Možná ti chce vysvětlit, proč jsme tady.“ „Možná.“ Přestože Lissa působila navenek klidně, byla pěkně nervózní. Pořád ještě se docela nevzpamatovala z toho, jak ji na podzim královna brutálně ponížila. Moje malicherná žárlivost a nabručená nálada mi najednou připadaly jako úplná hloupost ve srovnání s tím, čím si bude muset projít Lissa. V duchu jsem si dala facku a připomněla si, že nejsem jen její neviditelná strážkyně, ale taky její nejlepší kamarádka. I když poslední dobou jsme si ale nepokecaly. „Nemáš se čeho bát, Liss. Neudělalas nic špatnýho. Vlastně jsi všechno udělala správně. Máš dobrý známky. Tvoje chování je dokonalý. Vzpomeň si na všechny ty lidi, cos na ně udělala dojem na lyžáku. Ta kráva na tebe nic nemá.“ „Tohle bys neměla říkat,“ zastala se jí automaticky Lissa. Zrovna si nanášela řasenku. Pečlivě si prohlídla řasy a rozhodla se přidat ještě jednu vrstvu. „Když mi někdo přijde jako kráva, tak mu tak říkám. Jestli tě potrápí, pak to udělá jen proto, že se tě bojí.“ Lissa se rozesmála. „Proč by se mě měla bát?“ „Protože lidi to k tobě táhne. A někdo jako královna nemá rád, když ho ostatní připravujou o pozornost.“ Trochu mě samotnou překvapilo, jak moudře můj proslov vyzněl. „Navíc jsi poslední z rodu Dragomirů. Ty budeš vždycky v záři reflektorů. Kdo je ona? Jen další Ivašková. Těch jsou kvanta. Nejspíš proto, že všichni kluci jsou jako Adrian a mají hafo nemanželskejch dětí.“ „Adrian žádné děti nemá.“ „Žádný, o kterých bychom věděly,“ řekla jsem tajemně. Zachichotala se a odstoupila od zrcadla, už byla se svým zevnějškem spokojená. „Proč jsi pořád na Adriana tak hnusná?“ Obdařila jsem ji výsměšně ohromeným pohledem. „Teď jsi na jeho straně? Co se stalo od doby, kdys mě varovala, abych se od něj držela dál? Když jsi mě s ním viděla prvně, málem jsi mi ukousla hlavu. A to jsem ho potkala náhodou.“ Vyndala z kufru tenký zlatý řetízek a pokoušela se zapnout si ho kolem krku. „No jo… Tenkrát jsem ho moc neznala. Není tak špatný. Pravdou je, že není žádný vzor hodný následování. 113

Ale myslím, že ty historky o něm a o spoustě jeho holek jsou dost přehnaný.“ „Já si to nemyslím,“ namítla jsem a vyskočila. Pořád ještě se jí nepovedlo zapnout si ten řetízek, tak jsem jí pomohla. „Dík,“ řekla a řetízek si srovnala. „Mám dojem, že Adrian tě má opravdu rád. A myslí to s tebou vážně.“ Zavrtěla jsem hlavou a o krok ustoupila. „Ani náhodou. Má mě rád takovým způsobem, že by ze mě nejradši strhal hadry.“ „Tomu nevěřím.“ „To proto, že máš o každým jen to nejlepší mínění.“ Zatvářila se skepticky a začala si rozčesávat dlouhé vlasy. „O tom nic nevím. Ale mám za to, že Adrian není tak špatný, jak si myslíš. Vím, že to není zas tak dlouho, co Mason… Ale měla bys uvažovat o tom, že zase začneš s někým chodit.“ „Vyčeš si vlasy nahoru.“ Z kufru jsem jí podala sponku. „S Masonem jsme spolu nikdy doopravdy nechodili. To přece víš.“ „Jo. O důvod víc, proč začít uvažovat o tom, že bys s někým chodila. Střední školu jsme ještě neskončily. Takže by sis taky měla užít nějakou zábavu.“ Zábava. To je ironie. Před pár měsíci jsem se dohadovala s Dimitrijem o tom, jak je nefér, že si jakožto strážce ve výcviku musím hlídat svou pověst a nechovat se jako blázen. Připustil, že je skutečně nefér, že nemůžu dělat věci, které holky mého věku dělají běžně, ale to je cena, kterou musím platit za svou budoucnost. Štvalo mě to, ale po té záležitosti s Viktorem jsem začala chápat, jak to Dimitrij myslel. A teď po Spokane jsem si připadala jako úplně jiná holka než ta, která se na podzim bavila s Dimitrijem o zábavě. Do maturity mi zbývá jen pár měsíců. Středoškolské záležitosti…, diskotéky…, chození s kluky…, co na tom záleží z celkového hlediska? Všechno na Akademii mi připadá tak triviální – až na to, že se mě tam snaží naučit, jak být lepší strážkyní. „Nemyslím, že potřebuju kluka, abych si doplnila středoškolský zkušenosti,“ oznámila jsem jí. „Tak jsem to nemyslela,“ namítla a narovnala si culík. „Ale dřív jsi občas s někým flirtovala a chodila. Prostě mi přijde, že by ti prospělo, kdyby sis taky trochu užila. To přece neznamená, že musíš hned začít na vážno chodit s Adrianem.“ 114

„Proti tomu by určitě nic nenamítal. Řekla bych, že něco vážnýho je to poslední, o co by stál. A to je ten problém.“ „Podle toho, co se povídá, bych řekla, že to myslí hodně vážně. Tuhle se ke mně doneslo, že jste se zasnoubili. A někdo dokonce povídal, že ho vydědili, protože řekl svýmu tátovi, že nikdy nebude milovat žádnou jinou.“ „Ježíšmarjá!“ Na tyhle přihlouplé drby se nic jiného odpovědět nedalo. „A nejstrašnější na tom je, že se tyhle kecy šíří dokonce i v nižším kampusu.“ Zadívala jsem se do stropu. „Proč se mi pořád dějou takový věci?“ Přešla k pohovce a zadívala se na mě. „Protože jsi úžasná a všichni tě zbožňujou.“ „Ne, to tebe všichni zbožňujou.“ „V tom případě jsme asi obě úžasný a pomilováníhodný. A teď tady…,“ v očích jí rozpustile zajiskřilo, „… najdeme kluka, kterýho bys mohla milovat.“ „Dej si pohov. Na ničem z toho nezáleží. Aspoň ne teď. To o tebe si dělám starosti. Čeká nás maturita a ty pak půjdeš na vejšku, což je skvělý. Už žádný pravidla, jen my na vlastní pěst.“ „To mě trochu děsí,“ broukla. „Pomyšlení, že se o sebe budu starat sama. Ale ty budeš se mnou. A Dimitrij taky.“ Povzdechla. „Nedovedu si představit, že bych tě neměla u sebe. Vlastně si ani nevzpomenu, kdy jsem tě neměla.“ Sedla jsem si a lehce ji šťouchla do ruky. „Hej, dávej si bacha. Takhle by Christian žárlil. No sakra! Vždyť on bude s tebou taky, ne? Tomu bude fuk, kde nakonec zakotvíme.“ „Pravděpodobně. Ty, já, on, Dimitrij a strážci, co přidělí Christianovi. Budeme jedna velká šťastná rodinka.“ Zamračila jsem se, ale uvnitř jsem cítila cosi hřejivého a příjemného. Náš svět je sice bláznivý, ale všichni tihle skvělí lidé jsou součástí mého života. Dokud budeme pohromadě, všechno bude v pořádku. Pohlédla na hodiny a její obavy se vrátily. „Musím jít. Půjdeš… půjdeš se mnou?“ „Víš přece, že nesmím.“ „To vím. Ne fyzicky… Uděláš to? Budeš to sledovat v mojí hlavě? Takhle si tam aspoň nebudu připadat úplně sama.“

115

To bylo vůbec poprvé, co mě Lissa požádala, abych to udělala záměrně. Normálně nesnášela pomyšlení, že se na svět dívám jejíma očima. To bylo známkou toho, jak je nervózní. „Jasně,“ odpověděla jsem. „Stejnak to bude lepší než to, co dávají v telce.“ Vrátila jsem se do svého pokoje a svalila se na pohovku jako před chvílí. Vyčistila jsem si hlavu a otevřela se Lissině mysli. Vydala jsem se dál, až za její pocity. Tohle mi dovolovalo jen naše stínem políbené pouto a byla to ta nejintenzivnější součást našeho spojení. Nebylo to pouhé vnímání jejích myšlenek – v těch chvílích jsem se opravdu ocitala v ní, dívala se jejíma očima a prožívala to, co ona. Teprve nedávno jsem se naučila tuhle schopnost ovládat. Dřív jsem do Lissy vklouzla, aniž bych chtěla, a její myšlenky jsem prostě nedokázala vytlačit. Teď už tyhle mimotělesné prožitky ovládám, a dokonce to můžu udělat i záměrně – jako právě nyní. Lissa vešla do salónu, kde už čekala královna. Morojové sice často používají termíny jako „královský“ a občas dokonce vzdávají úctu i poklonou, ale v téhle místnosti nebyl žádný trůn ani nic podobného. Taťána seděla v obyčejném křesle a na sobě měla sukni barvy námořnické modři a sako. Vypadala spíš jako nějaká manažerka než jako panovnice. Ani ona nebyla sama. Seděla u ní vysoká vznešená Morojka s blond vlasy prokvetlými stříbrem. Poznala jsem ji: Priscilla Vodová, královnina přítekyně a rádkyně. Setkaly jsme se s ní na lyžáku a Lissa tam na ni dost zapůsobila. Její přítomnost jsem považovala za dobré znamení. Podél zdí postávali zamlklí strážci odění v černém a bílém. K mému ohromení tam byl i Adrian. Rozvaloval se na malém sedátku a tvářil se, že ho nevzrušuje, že je v místnosti se svrchovanou vládkyní všech Morojů. Strážce Lissu ohlásil. „Princezna Vasilisa Dragomirová.“ Taťána kývla na pozdrav. „Vítej, Vasiliso. Posaď se, prosím.“ Lissa usedla poblíž Adriana a její nervozita dál narůstala. Objevil se morojský sluha, který jí nabídl čaj a kávu, ale Lissa odmítla. Taťána upíjela z šálku a pozorně si Lissu prohlížela od hlavy k patě. Trapné mlčení přerušila až Priscilla Vodová. 116

„Pamatujete, co jsem o ní říkala?“ ujistila se Priscilla radostně. „Na státnické večeři v Idahu byla velice působivá. Urovnala zásadní spor ohledně toho, že by Morojové měli bojovat po boku strážců. Dokonce dokázala uklidnit i Adrianova otce.“ Královniným chladným výrazem se mihl mrazivý úsměv. „To je vskutku výkon. Ale v polovině případů Nathana vnímám pořád jako dvanáctiletého chlapce.“ „To já taky,“ houkl Adrian a napil se sklenky vína. Taťána jeho poznámku nevzala na vědomí a opět se zaměřila na Lissu. „Zdá se, že jsi opravdu zapůsobila na každého. Navzdory tvým přestupkům z minula o tobě slýchám jen samé dobré věci. Samozřejmě chápu, že ty tvé dřívější poklesky měly své důvody.“ Lissin překvapený výraz královnu rozesmál. Ten smích ale moc humorný nebyl. „Ano, ano… Vím vše o tvých schopnostech a pochopitelně vím i to, co se stalo s Viktorem. Adrian mi rovněž vykládal o éteru. Je to tak zvláštní. Pověz mi…, můžeš…“ Pohlédla na nedaleký stolek. Stál na něm květináč, z něhož rašily tmavozelené výhonky. Byla to nějaká cibulovitá rostlina, kterou někdo vypěstoval uvnitř. A stejně jako její venkovní příbuzní teď čekala na příchod jara. Lissa zaváhala. Použít svoje schopnosti před ostatními jí připadalo divné. Ale Taťána bedlivě sledovala, co se bude dít. Po chvilce se Lissa naklonila a dotkla se výhonků. Z hlíny vyrazily stonky, které hrozně rychle rostly, až měly dobře třicet centimetrů. Po stranách se během růstu vytvořily velké pupeny, které vzápětí praskly a vyrostly z nich voňavé bílé květy. Lilie. Lissa odtáhla ruku. Taťána s užaslým výrazem něco zadrmolila v řeči, které nerozumím. Nenarodila se ve Spojených státech, ale rozhodla se, že tady bude mít svůj dvůr. Mluvila úplně bez přízvuku, ale stejně jako Dimitrij, když ji něco překvapilo, zjevně mluvila svým rodným jazykem. Během pár vteřin si zase nasadila svou státnickou masku. „Hmm. Zajímavé,“ řekla. Opravdu zdrženlivé vyjadřování. „Mohlo by to být velice užitečné,“ vložila se do toho Priscilla. „Vasilisa a Adrian nemůžou být jediní, kdo má takové 117

schopnosti. Kdybychom dokázali najít další takové, mohli bychom se toho mnoho naučit. Už jenom uzdravování je ohromný dar, a navíc ještě ty další věci, které umějí vykouzlit. Jen přemýšlejte, co všechno bychom s tím mohli dokázat.“ Lissa už měla optimimistickou náladu. Dlouho se snažila hledat jiné Moroje, jako je ona. Adrian byl jediný, koho objevila. Jen šťastnou náhodou narazila aspoň na někoho. Pokud královna a morojská rada zapojí síly do pátrání, těžko říct, co můžou objevit. Něco z Priscilliných slov ale Lissu trápilo. „Prosím za prominutí, princezno Vodová…, ale nejsem si jistá, zda bychom měli využívat moje uzdravovací schopnosti nebo i schopnosti dalších v takové míře, v jaké byste si představovali.“ „Proč ne?“ podivila se Taťána. „Vyrozuměla jsem, že dokážeš vyléčit skoro všechno.“ „Dokážu…,“ řekla pomalu Lissa. „A taky chci. Ráda bych pomohla každému, ale nejde to. Nechápejte mě špatně, někomu rozhodně pomůžu. Ale uvědomuju si, že můžeme narazit na lidi, jako je Viktor, kteří toho budou chtít zneužít. A po nějaké době… Jak byste rozhodli? Kdo si zaslouží žít? Součástí života je… zkrátka, že někteří musejí umřít. Moje schopnosti nejsou něco, co může podle potřeby předepsat doktor, a upřímně… Obávám se, že tohle hodláte vyhradit jen pro jistý okruh lidí. Stejně jako strážce.“ V místnosti zavládlo menší napětí. To, co Lissa naznačovala, se jenom málokdy probíralo veřejně. „O čem to mluvíš?“ dotázala se Taťána s přimhouřenýma očima. Zdálo se mi, že velice dobře ví, o čem je řeč. Lissa se bála vyslovit další slova, ale stejně to udělala. „Všichni vědí, že se strážci přidělují podle určité, ehm, metody. Dostává je jenom elita. Královští. Bohatí. Vlivní.“ V místnosti zavládlo ledové ticho. Taťána semkla rty do úzké linky. Hodnou chvíli vůbec nepromluvila a já nabyla dojmu, že všichni přítomní zadržují dech. Já tedy rozhodně ano. „Nemyslíš, že si naši královští zaslouží zvláštní ochranu?“ zeptala se nakonec. „Nemyslíš, že ty sama si to zasloužíš, jakožto poslední z rodu Dragomirů?“

118

„Myslím, že je důležité, aby naši vůdci byli v bezpečí, to ano. Ale taky si myslím, že bychom se občas měli zastavit a podívat se na to, co vlastně děláme. Mohlo by být načase přehodnotit zaběhané způsoby.“ Lissa zněla tak moudře a sebejistě. Byla jsem na ni pyšná. A vzhledem k tomu, jak se tvářila Priscilla Vodová, řekla bych, že byla taky pyšná. Měla Lissu ráda už od začátku. Taky ale bylo vidět, že je nervózní. Zodpovídala se královně a dobře si uvědomovala, že Lissa vplula do nebezpečných vod. Taťána se napila čaje. Zřejmě to byla jen záminka, aby si srovnala myšlenky. „Chápu to správně, že jsi také zastánkyní toho, aby Morojové bojovali po boku svých strážců a útočili na Strigoje?“ Další nebezpečné téma, do něhož byla Lissa zatlačena. „Myslím, že pokud jsou Morojové, kteří to tak chtějí, neměla by se jim ta šance odepřít.“ Náhle jsem si vzpomněla na Jill. „Životy Morojů jsou vzácné,“ prohlásila královna. „Neměli bychom je riskovat.“ „Životy dhampýrů jsou taky vzácné,“ opáčila Lissa. „Kdyby bojovali spolu s Moroji, mohlo by to zachránit všechny. A znovu – když to Morojové chtějí, proč jim to odpírat? Zaslouží si vědět, jak se mají sami bránit. A Morojové jako Taša Ozerová vyvinuli způsoby boje za pomoci magie.“ Zmínka o Christianově tetě vyvolala na královnině čele vrásky. Když byla Taša mladší, napadli ji Strigojové a po téhle události se učila bojovat. „Taša Ozerová…, to je výtržnice. A začíná kolem sebe shromažďovat i další výtržníky.“ „Snaží se jen přijít s novými nápady.“ Vtom jsem si všimla, že Lissa už se nebojí. Věřila ve své názory a chtěla je vyjádřit. „Lidi s novými nápady – takoví, co uvažovali jinak a pokoušeli se věci změnit – byli v historii vždycky považováni za výtržníky. Ale vážně. Chcete slyšet pravdu?“ Taťána se hořce pousmála. „Vždy.“ „Potřebujeme změnu. Naše tradice jsou samozřejmě důležité, těch bychom se vzdávat neměli. Občas mám ale dojem, že jdeme špatnou cestou.“ „Špatnou cestou?“ „Postupem času se vyrovnáváme i s dalšími změnami. Vyvíjíme se. Počítače. Elektřina. Technologie obecně. Všichni 119

jsme zajedno, že to zlepšuje náš život. Proč nezaujmeme stejný postoj i ke svému chování? Proč pořád lpíme na minulosti, když existují lepší způsoby, jak to zařídit?“ Lissa sotva popadala dech, byla pobouřená a vzrušená. Tváře jí hořely a srdce divoce tlouklo. Všichni jsme sledovali Taťánu a hledali v jejím kamenném výrazu nějaký náznak. „S tebou je velice zajímavé si promluvit,“ řekla nakonec. V jejím podání však výraz zajímavé zněl spíš jako sprosté slovo. „Teď mám ale další povinnosti.“ Zvedla se a všichni včetně Adriana ji urychleně následovali. „Nepovečeřím s tebou, ale ty i tví společníci dostanete vše, co budete potřebovat. Uvidíme se zítra u soudu. I když máš radikální a naivně idealistické názory, jsem ráda, že tam zítra budeš a přispěješ k potrestání. Alespoň na něčem se shodneme – že ho všichni chceme vidět za mřížemi.“ Taťána odkráčela a dva strážci ji ihned následovali. Priscilla také odešla a Lissa s Adrianem osaměli. „Dobrá práce, sestřenko. Není moc lidí, co dokážou starou dámu takhle vyvést z rovnováhy.“ „Nezdála se mi vyvedená z rovnováhy.“ „Ale byla. Věř mi. Většina lidí, co s ní dennodenně jednají, by si nedovolila takhle s ní mluvit, natožpak někdo tvýho věku.“ Vstal a natáhl k Lisse ruku. „Pojď. Ukážu ti to tady. To budeš zírat.“ „Už jsem tady byla,“ odvětila. „Když jsem byla mladší.“ „Jo, jasně, ale to, co můžeš vidět, když jsi mladá, je něco úplně jinýho než to, co vidíš, když jsi starší. Vědělas, že je tady bar, co má otevřeno nonstop? Dáme si něco k pití.“ „Nechci nic k pití.“ „Ale budeš chtít, než tenhle výlet skončí.“ Opustila jsem Lissinu hlavu a vrátila se do svého pokoje. Setkání s královnou skončilo a Lissa už mou neviditelnou podporu nepotřebovala. Navíc se mi rozhodně nechtělo poflakovat se tu s Adrianem. Posadila jsem se a uvědomila si, že jsem překvapivě čilá. Ocitnout se v její hlavě pro mě bylo něco jako dát si šlofíka. Rozhodla jsem se, že to tu trochu prozkoumám sama. Na královském dvoře jsem ještě nikdy nebyla. Vážně to tu vypadalo jako v nějakém miniaturním městečku a já uvažovala, 120

co dalšího je tu k vidění kromě baru, v němž Adrian při svých zdejších návštěvách pravděpodobně bydlí. Zamířila jsem po schodech dolů, jelikož jsem se chtěla dostat ven. Pokud jsem věděla, v téhle budově se nacházely jen pokoje pro hosty. Bylo to něco jako palácový hotel. Když jsem sešla dolů ke dveřím, uviděla jsem Christiana a Eddieho, jak tam postávají a baví se s někým, koho jsem neviděla. Vždy ostražitý Eddie si mě hned všiml a usmál se na mě. „Ahoj, Rose. Koukni, koho jsme tu potkali.“ Jak jsem se k nim blížila, Christian ustoupil stranou, abych se mohla podívat na tu tajemnou osobu. Zastavila jsem se a ona se na mě usmála. „Čau, Rose.“ Za chviličku už se mi do tváře pomalu vloudil úsměv. „Čus, Mio.“

121

DVANÁCT KDYBYSTE SE MĚ ZEPTALI PŘED PŮLROKEM, ŘEKLA BYCH, ŽE v žádném případě nemůžu mít radost z toho, že u královského dvora potkám Miu Rinaldiovou. Je o rok mladší než já a už od prváku tvrdě jela proti Lisse – dokonce tak tvrdě, že zašla do krajnosti, aby nám znepříjemnila život. Šlo jí to skvěle. Výsledkem jejího snažení bylo, že Jesse a Ralf roznášeli po škole hnusné drby. Pak s námi ale Mia jela do Spokane, kde nás uvěznili Strigojové. A stejně jako Christiana a Eddieho, i ji to změnilo. Byla svědkem stejných hrůz jako my ostatní. Vlastně byla jedinou z mých přátel, kdo viděl Masona umřít a mě zabít Strigoje. Dokonce mi tenkrát zachránila život, když za použití vodní magie na chvíli topila jednoho ze Strigojů. Ve velkém morojském sporu o to, zda by se Morojové měli, či neměli učit bojovat po boku strážců, byla rozhodně na straně boje. Neviděla jsem Miu skoro měsíc, naposled asi na Masonově pohřbu. Když jsem se na ni teď dívala, připadalo mi to jako rok. Vždycky jsem říkala, že Mia vypadá jako panenka. Ve srovnání s většinou Morojů nebyla moc vysoká a rysy měla oblé a mladistvé. Celkovému obrázku panenky napomáhalo ještě to, že měla vždy vlasy natočené do dokonalých prstýnků. Dneska se ale se svým zevnějškem příliš nezalamovala. Zlatě blond vlasy měla stažené do culíku, který jí splýval v přirozených vlnách po zádech. Nebyla nalíčená a z jejího obličeje bylo patrné, že poslední dobou tráví hodně času venku. Pleť měla ošlehanou od větru a velice lehce opálenou – což je u Morojů něco téměř neslýchaného, vzhledem k tomu, že nesnášejí sluneční svit. Snad vůbec poprvé vypadala na svůj věk. Zasmála se mému ohromení. „No tak, tváříš se, jako bys mě nepoznávala. Přece to není tak dlouho.“

122

„Vážně jsem tě málem nepoznala.“ Objaly jsme se a mně bylo opět zatěžko uvěřit tomu, že kdysi spřádala plány, jak mi zničit život. Nebo že jsem jí zlomila nos. „Co tady děláš?“ Mávla rukou směrem ke dveřím. „Zrovna jsme se chystali odejít. Všechno vám povím.“ Vydali jsme se k sousední budově. Nebylo to přímo nákupní středisko, ale uvnitř se provozovaly obchody a služby, které projíždějící Morojové mohli potřebovat. Bylo tam plno restaurací, malé obchůdky a provozovny nabízející nejrůznější druhy služeb. Byla tam taky malá kavárna a právě tam nás Mia vedla. Kavárna zní jako strašně obyčejná věc, ale já se do nějaké podívám jen málokdy. Sedět na veřejném (nebo poloveřejném) místě s kamarády a pustit z hlavy školu…, to je super. Připomnělo mi to, jak jsme s Lissou žily na útěku a znaly i něco jiného než školu a její pravidla. „Můj táta tady teď pracuje,“ pověděla nám. „Tak tady taky bydlím.“ Morojské děti jen zřídka žijí se svými rodiči. Ti je většinou posílají do škol, jako je Akademie svatého Vladimíra, kde mohou v bezpečí vyrůstat. „A co škola?“ zeptala jsem se. „Tady moc děcek není, ale nějaký tu přece jen jsou. Většina z nich jsou zazobanci, co mají soukromý učitele. Táta rozhodil sítě a zařídil mi to tak, že k nim můžu chodit na různý předměty. Takže se furt učím to samý, jenom trochu jinak. Vlastně je to výborný. Míň času trávím na vyučování, ale mám víc domácích úkolů.“ „Ale děláš tady ještě něco,“ poznamenal Eddie. „Nebo máte snad vyučování venku?“ Všiml si stejné věci jako já. A když jsem se teď podívala na její ruce svírající kafe s mlékem, viděla jsem mozoly. Zavrtěla prsty. „Skamarádila jsem se tu s několika strážci. Pár věcí mi ukázali.“ „To je riskantní,“ ozval se Christian, přestože to vyznělo, že to schvaluje. „Protože se pořád vedou debaty o bojujících Morojích.“ „Myslíš o Morojích bojujících magií,“ opravila ho. „Proto je to tak kontroverzní. Nikdo se vážně nezabývá tím, že by Morojové bojovali ručně.“ 123

„Ale jo,“ vložila jsem se do toho. „Jenom to zastínil spor ohledně magie.“ „Protizákonný to není,“ řekla upjatě. „A dokud to tak zůstane, budu v tom pokračovat. Myslíte, že při všech těch setkáních a událostech si tady někdo všimne, co dělám?“ Miina rodina nejenže nepatřila ke královským, ale ještě k tomu byla velice nízkého původu – ne že by na tom bylo něco špatného, ale tady zřejmě naplno pociťovala dopady. Přesto mi celá ta situace připadala radostná. Mia vypadala šťastnější a otevřenější než celou dobu, co jsem ji znala. Zdála se… volná. Christian mě se svým postřehem předběhl. „Změnila ses,“ řekl. „Všichni jsme se změnili,“ opravila jej. „A hlavně ty, Rose. Pořádně to nedovedu ani popsat.“ „Myslím, že nás pět by se po tom všem asi jen těžko nezměnilo,“ poukázal Christian. Vzápětí se sám opravil. „Teda my čtyři.“ Všichni jsme zmlkli, vzpomínka na Masona nás tížila. Když jsem byla s Christianem, Eddiem a Miou, znovu to ve mně probudilo žal, který jsem se neustále snažila tak pečlivě skrývat. Na ostatních jsem viděla, že svádějí stejnou bitvu. Nakonec se konverzace stočila na to, co se událo tady a co na Akademii. Pořád mi ale nešlo z hlavy, jak Mia řekla, že já jsem se změnila ze všech nejvíc. Napadalo mě jen, jak těžko se občas dovedu ovládat a že v polovině případů moje činy a pocity působí, jako by ani nebyly moje. Jak jsme tu tak seděli, měla jsem dojem, že u Mii teď převládají její pozitivní povahové rysy, zatímco u mě ty negativní. Vzpomněla jsem si na Adriana, který pořád tvrdí, že mám tmavou, hrozně tmavou auru. Možná se objevil proto, že jsem na něj pomyslela. Ale ať už to bylo jakkoli, on i Lissa si k nám nakonec přisedli. Došlo mi, že ten jejich bar se patrně nachází ve stejné budově. Po setkání s královnou jsem si Lissu zablokovala a nedávala pozor. Adrian ji naštěstí neopil úplně, ale dala si s ním dva drinky. Poutem jsem vnímala nepatrný hukot. Překvapilo ji, že tu sedíme s Miou, ale vřele se s ní pozdravila a začala vyzvídat. Většinu z toho už jsem slyšela, a tak jsem jen poslouchala a upíjela svůj čaj. Kafe nepiju. 124

Většina strážců ho lemtá jako Morojové krev, ale já bych se toho humusu nedotkla. „Jak to šlo s královnou?“ vyptával se Christian Lissy. „Ne tak špatně,“ odpověděla. „Ale ani to nebylo skvělý. Nicméně na mě neřvala ani mě neponížila, takže to pro začátek ušlo.“ „Nebuď tak skromná,“ řekl Adrian a jednou rukou ji objal. „Princezna Dragomirová to ustála naprosto skvěle. Měli jste ji vidět.“ Lissa se rozesmála. „Nepředpokládám, že se zmínila o tom, proč se nakonec rozhodla nechat nás jít k tomu soudu,“ zabručel strnule Christian. Netvářil se zrovna nadšeně z těch důvěrností, co se tu odehrávaly – a z Adrianovy ruky na Lisse už vůbec ne. Lissa se přestala smát, ale pořád se usmívala. „Dokázal to Adrian.“ „Co?“ vyhrkla jsem současně s Christianem. Adrian se tvářil nadmíru spokojeně. Pro změnu mlčel a nechal mluvit Lissu. „Přesvědčil ji, že tady musíme být. Nejspíš ji otravoval tak dlouho, dokud nepovolila.“ „Tomu se říká přesvědčování, a ne otravování,“ opravil ji Adrian. Lissa se znovu rozesmála. Na mysl mi vytanula moje vlastní slova o královně. Kdo je ona? Jen další Ivašková. Těch jsou kvanta. To vážně jsou. Zahleděla jsem se na Adriana. „Jak blízcí jste příbuzní?“ Odpověď se mi vynořila v hlavě z Lissiny mysli. „Je to tvoje teta.“ „Prateta. A já jsem její oblíbený prasynovec. No, vlastně jsem její jediný prasynovec, ale to není podstatný. Stejně bych byl její oblíbenec,“ objasnil. „Neuvěřitelný,“ prohlásil Christian. „Souhlasím,“ přitakala jsem. „Vy mě nedoceňujete. Proč je tak těžký uvěřit, že jsem pomohl v těchhle temných časech?“ Adrian vstal. Snažil se, aby to vyznělo pobouřeně, ale jeho samolibý úšklebek naznačoval, že z toho má legraci. „Já a moje cigarety teď jdeme ven. Aspoň ty cíga mi prokazujou úctu.“ Jakmile odešel, Christian se zeptal Lissy: „Opila ses s ním?“ „Nejsem opilá. Měla jsem jen dva drinky,“ odpověděla. „Odkdy jsi tak konzervativní?“ 125

„Od tý doby, co na tebe Adrian začal mít špatnej vliv.“ „Ale prosím tě! Vždyť nám pomohl se sem dostat. Nikdo jiný to nedokázal. Vůbec se přimlouvat nemusel, ale stejně to udělal. A ty a Rose tady sedíte a vyvádíte, jako by byl ztělesněné zlo.“ To nebyla tak docela pravda. Seděla jsem tam, jako bych schytala ránu do hlavy, a byla jsem moc ohromená na to, abych zareagovala. „Jo a jistě to udělal z čiré dobroty srdce,“ zabrblal Christian. „A z jakýho jinýho důvodu by to dělal?“ „Jéžiš! Zamyslím se nad tím.“ Lissa vytřeštila oči. „Myslíš, že kvůli mně? Ty myslíš, že mezi námi něco je?“ „Paříte spolu, trénujete spolu magii a chodíte spolu na elitářský večírky. Co by sis myslela ty?“ Mia a Eddie se tvářili, že by byli nejradši někde úplně jinde. Začínala jsem mít stejný pocit. V Lisse se vzedmul vztek, který mě zasáhl jako horká vlna. Už nepokrytě zuřila. Její hněv toho ale neměl moc společného s Adrianem. Mnohem víc ji štvalo, že jí Christian nevěří. A co se týče jeho, nepotřebovala jsem žádné psychické pouto, aby mi bylo jasné, jak se cítí. Nežárlil jen proto, že se Lissa často vídá s Adrianem. Spíš žárlil na to, že má Adrian takový vliv, že nás sem všechny dostal. Bylo to přesně, jak popisoval Jesse s Ralfem – jak ty správné styky otevírají ty správné dveře. Styky, které Christian nikdy neměl. Kolenem jsem drbla Christianovi do nohy a jenom doufala, že mu tím naznačím, aby toho už nechal, jinak všechno ještě zhorší. Lissa se vztekala čím dál víc a k tomu si ještě připadala trapně. Začínala o sobě pochybovat a uvažovat, jestli se skutečně s Adrianem nezačala moc sbližovat. Celá ta záležitost byla směšná. „Christiane, prokristapána! Pokud to Adrian udělal kvůli někomu, pak rozhodně kvůli mně a jeho cáklý posedlosti. Už před nějakou dobou se vytahoval, že by to mohl zařídit, a já tomu nevěřila.“ Obrátila jsem se k Lisse. Musela jsem ji uklidnit a rozptýlit ty její temné pocity, které by jí mohly dost ublížit, kdyby se vymkly kontrole. „Liss, měla by sis dát aspoň hodinku oraz, aby ses zklidnila. Jinak řekneš něco tak debilního

126

jako Christian a budu to já, kdo bude muset napravit tenhle bordel – jako ostatně vždy.“ Rozohnila jsem se natolik, že jsem každou chvíli čekala, až mi někdo oznámí, jak jsem hnusná. Namísto toho se Lissa uklidnila a usmála se na Christiana. „Jasně, o tomhle bychom si určitě měli promluvit jindy. Dneska se toho seběhlo nějak moc.“ Okamžik zaváhal, ale pak přikývl. „Máš pravdu. Promiň, že jsem po tobě tak vyjel.“ Oplatil jí úsměv a vše bylo zase v pořádku. „Tak,“ obrátila se Lissa na Miu. „Koho všeho jsi tady potkala?“ Ohromeně jsem na ně zírala, ale nikdo si mě nevšímal. Právě jsem je usmířila, a ani slovo vděku. Žádné Díky, Rose, žes nám ukázala, že se chováme jak idioti. Už tak bylo dost zlé, že jsem jim pořád dělala křena, aniž by se někdo staral o to, jak si připadám. A teď jsem jim zachránila vztah, a jim to ani nedošlo. „Hned se vrátím,“ skočila jsem Mie do řeči, když popisovala místní teenagery. Bála jsem se, že kdybych tam seděla ještě chvilku, řekla bych něco, čeho bych pak litovala, nebo bych rozflákala židli. Odkud se tahle zloba bere? Vyšla jsem ven s nadějí, že mě studený vzduch uklidní. Jenže místo toho mě přidusil oblak hřebíčkového dýmu. „Nezačínej zase prudit s kouřením,“ varoval mě Adrian. Opíral se o cihlovou zeď budovy. „Nemuselas chodit ven. Vědělas, že jsem tady.“ „Právě proto jsem tady. A navíc jsem měla dojem, že mi hrábne, jestli tam zůstanu ještě minutu.“ Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na mě. Obočí mu vyjelo nahoru. „Děláš si srandu, že jo? Co se tam stalo? Ještě před pěti minutama jsi byla v pohodě.“ Začala jsem přecházet sem a tam. „Nevím. Byla jsem v pohodě. Pak se Christian začal hádat s Lissou kvůli tobě. Bylo to divný. To oni zuřili a já jsem teď mnohem vytočenější než ti dva.“ „Počkej. Hádali se kvůli mně?“ „Ano, vždyť jsem to právě řekla. Neposlouchal jsi?“ „Hele, neřvi na mě. Nic jsem ti neudělal.“

127

Překřížila jsem si ruce přes prsa. „Christian žárlí, protože jsi až moc často s Lissou.“ „Zkoumáme éter,“ řekl Adrian. „Klidně se k nám může kdykoli přidat.“ „Jo, ale nikdo nikdy netvrdil, že láska je rozumná. Když vás viděl, jak jste přišli společně, nějak ho to vykolejilo. A potom se vytočil, když zjistil, že ses kvůli Lisse přimluvil u královny.“ „Neudělal jsem to kvůli ní. Udělal jsem to pro vás všechny – hlavně ovšem pro tebe.“ Zastavila jsem se před ním. „Nevěřila jsem ti. Že bys to dokázal.“ Zazubil se. „V tom snu sis přece jen měla vyslechnout moji rodinnou historii.“ „Asi jo. Jen jsem si myslela…“ Nemohla jsem to dopovědět. Myslela jsem, že tohle pro mě udělá Dimitrij, který ať už říkal cokoli, dokázal skoro vše. Jenže to neudělal. „Co sis myslela?“ chtěl vědět Adrian. „Nic.“ S vynaložením veškerého úsilí jsem se přiměla vyslovit následující slova: „Děkuju ti, že nám pomáháš.“ „Můj ty Bože,“ spráskl ruce. „Rose Hathawayová řekla něco milýho. Teď už můžu umřít jako šťastný muž.“ „Chceš snad říct, že normálně jsem nevděčná mrcha?“ Jenom se na mě podíval. „Hej! To není dobrý.“ „Třeba by to spravilo objetí.“ Zírala jsem na něj. „Maličký,“ zaškemral. S povzdechem jsem k němu přistoupila, jednou rukou ho objala a hlavu si trochu opřela o jeho paži. „Díky, Adriane.“ Chviličku jsme tam tak stáli. Necítila jsem šílené elektrizující jiskření ani spojení jako s Dimitrijem, nicméně jsem musela uznat, že v něčem má Lissa pravdu. Adrian je sice občas otravný a arogantní, ale rozhodně není takový bastard, jakého z něj dělám. Dveře se otevřely a ven vyšla Lissa spolu s ostatními. Pochopitelně se tvářili překvapeně, ale mně to bylo jedno. Beztak si všichni nejspíš myslí, že s Adrianem přinejmenším čekám dítě, tak co na tom sejde? Ustoupila jsem. 128

„Už jdete?“ zeptala jsem se. „Jo, Mia má na práci důležitější věci než s náma kecat,“ řekl vtipně Christian. „Letím za tátou. Určitě se ještě uvidíme, děcka.“ Vykročila, ale po několika krocích se rychle zase otočila. „Bože, já jsem ale sklerotik.“ Sáhla do kapsy u kabátu a podala mi složený kus papíru. „Tohle je další důvod, proč jsem vás šla hledat. Jeden z dvorních úředníků chtěl, abych ti to předala.“ „Dík,“ houkla jsem zmateně. Odešla za svým tátou a my ostatní jsme se vydali do budovy, kde jsme byli ubytováni. Zpomalila jsem, když jsem rozložila ten papír. Uvažovala jsem, kdo u dvora by mě asi tak mohl chtít kontaktovat. Rose, byl jsem moc rád, když jsem se doslechl o tvém příjezdu. Jsem si jist, že tvá přítomnost učiní zítřejší soudní řízení mnohem zábavnějším. Dlouho už mě taky zajímá, jak se vede Vasilise. I tvé milostné eskapády jsou pro mne vždy zábavným rozptýlením. Nemůžu se dočkat, až si o nich popovídáme zítra u soudu. Zdraví V. D. „Od koho to je?“ vyptával se Eddie, který se náhle ocitl vedle mě. Rychle jsem papír zase složila a zastrčila si ho do kapsy. „Od nikoho,“ odpověděla jsem. Vskutku od nikoho. V. D. Viktor Daškov.

129

T INÁCT KDYŽ JSME SE VRÁTILI ZPĚT DO SVÝCH POKOJŮ, VYMLUVILA jsem se Lisse, že se teď musím postarat o jisté strážcovské záležitosti. Ona se stejně už nemohla dočkat, až se usmíří s Christianem – pravděpodobně tak, že ze sebe strhají hadry tak se mě na nic nevyptávala. V pokoji jsem měla telefon. Zavolala jsem na ústřednu a zjistila, který pokoj obývá Dimitrij. Překvapilo ho, když mě uviděl u svých dveří, a dokonce byl trochu obezřetný. Když se tohle stalo naposled, byla jsem pod vlivem Viktorova kouzla chtíče a chovala jsem se… agresivně. „Musím s tebou mluvit,“ vyhrkla jsem. Pustil mě dál a já mu hned podala ten vzkaz. „V. D.“ „Jo, já vím,“ opáčil Dimitrij a zase mi papírek vrátil. „Viktor Daškov.“ „Co budeme dělat? Už jsme o tom mluvili, ale teď nám vyhrožuje, že to na nás práskne.“ Dimitrij neodpovídal a já měla dojem, že zvažuje celou záležitost ze všech úhlů pohledu, stejně jako to dělal před bojem. Nakonec vytáhl svůj mobil, což bylo mnohem lepší než spoléhat na pevnou linku na pokoji. „Dej mi chvilku.“ Začala jsem se usazovat na jeho posteli, ale vtom mi došlo, že je to nebezpečné, tak jsem si radši sedla na pohovku. Netušila jsem, komu volá, ale do telefonu mluvil rusky. „Tak co?“ zeptala jsem se, jakmile hovor ukončil. „Brzo ti to povím. Teď ale musíme čekat.“ „Výborně! Moje oblíbená činnost.“ Přitáhl si křeslo a usedl naproti mně. To křeslo se zdálo příliš malé pro někoho tak vysokého, ale Dimitrij jako vždy nějakým záhadným způsobem dokázal, že působil ladně. Vedle mě se válel nějaký westernový román, jaké s sebou vždycky vozil. Zvedla jsem tu knihu a znovu mě napadlo, jak 130

musí být Dimitrij osamělý. Dokonce i tady u dvora raději zůstával na pokoji. „Proč čteš tyhle knihy?“ „Někteří lidé čtou knihy pro zábavu,“ poznamenal. „Hele, nerejpej. Já taky čtu. Třeba proto, abych vyřešila záhady, co ohrožujou život a duševní zdraví mojí nejlepší kámošky. Nemyslím, že tyhle kovbojky by zachránily svět tak jako já.“ Vzal mi knihu z ruky, otočil ji a zatvářil se zamyšleně. Nebyl tak napjatý jako obvykle. „Jako každá kniha, i tahle představuje únik. A je na tom něco… Těžko říct. Divoký západ mě přitahuje. Žádná pravidla. Každý si zkrátka žije podle svého. Nemusíš se nechat spoutávat myšlenkami jiných lidí o tom, co je správné a co špatné, abys přinesla spravedlnost.“ „Počkej,“ zasmála jsem se. „Myslela jsem, že to já chci porušovat pravidla.“ „Neřekl jsem, že to chci. Jenom, že mě to přitahuje.“ „Mě neobalamutíš. Nejradši by sis narazil kovbojský klobouk a srovnal do latě bankovní lupiče.“ „Na to nemám čas. Už tak mám co dělat, abych srovnal do latě tebe.“ Usmála jsem se a najednou mi to připomnělo, jak jsme spolu uklízeli kostel – teda než jsme se pohádali. Bylo to příjemné. Nenucené. Vlastně to bylo jako na začátku, když jsme spolu začali trénovat, mnohem dřív, než se všechno tak zkomplikovalo. No dobře…, komplikované to bylo vždycky. Byla jsem z toho smutná. Kdybychom se tak mohli vrátit do těch starých časů. Tehdy nebyl žádný Viktor Daškov a já neměla na rukou krev. „Omlouvám se,“ řekl náhle Dimitrij. „Za co? Že čteš podřadný romány?“ „Že jsem vás sem nedokázal dostat. Mám dojem, že jsem tě zklamal.“ V jeho tváři se mihl stín obav, jako by se bál, že způsobil nějakou nenapravitelnou škodu. Jeho omluva mě naprosto vyvedla z míry. Chvilku jsem uvažovala, jestli snad nežárlí na Adrianův vliv stejně jako Christian. Pak mi ale došlo, že tohle je něco úplně jiného. Otravovala jsem Dimitrije, protože jsem byla přesvědčená, že dokáže zařídit cokoli. A on to v hloubi duše jistě vnímal stejně, alespoň pokud šlo o mě. Nechtěl mi nic odepřít. Trvalo dlouho, 131

než mě přešla mizerná nálada, a teď jsem se cítila vyčerpaně. A hloupě. „Nezklamal,“ oznámila jsem mu. „Chovala jsem se jako totální spratek. Nikdy dřív jsi mě nezklamal a tímhle taky ne.“ Obdařil mě vděčným pohledem a já měla dojem, že mi narostla křídla. Kdyby mi k tomu pověděl ještě něco milého, asi bych se začala vznášet. Namísto toho mu ale zazvonil telefon. Rozhovor se opět odehrál v ruštině. Jakmile skončil, Dimitrij vstal. „Tak jo, jdeme.“ „Kam?“ „Za Viktorem Daškovem.“ Ukázalo se, že Dimitrij má kamaráda, který má kamaráda, a ten nějak zařídil, že se dostaneme do dvorního vězení i přes tu nejlepší ostrahu v morojském světě. „Proč to děláme?“ zašeptala jsem, když jsme kráčeli chodbou k Viktorově cele. Doufala jsem, že tam budou kamenné zdi s pochodněmi, ale celé to místo působilo velice moderně a účelně. Byly tam mramorové podlahy a bílé stěny. Aspoň tam ale nebyla žádná okna. „Myslíš, že mu to můžeme vymluvit?“ Dimitrij zavrtěl hlavou. „Pokud by se nám Viktor chtěl pomstít, udělal by to bez varování. Nedělá věci bezdůvodně. Už jenom to, že ti poslal ten vzkaz, znamená, že něco chce. A my teď zjistíme co.“ Došli jsme k Viktorově cele. Zrovna byl jediným zdejším vězněm. Stejně jako zbytek vězení, i jeho cela mi připomínala spíš nemocniční pokoj. Všechno tam bylo čisté, zářivé a sterilní – a strašně holé. Nebyla tam žádná podnětná výzdoba ani rozptýlení, já bych z toho do hodiny zešílela. Nejpodstatnější tam ale byly stříbrné mříže, které vypadaly, že by se daly jen stěží prolomit. Viktor seděl na židli a bezmyšlenkovitě si zkoumal nehty. Od doby, kdy jsme se viděli naposled, uplynuly tři měsíce. Když jsem ho teď spatřila znovu, naskočila mi husí kůže. Pocity, o nichž jsem neměla tušení a které jsem měla zasuté v hloubi duše, teď náhle vypluly na povrch. Jednou z nejtěžších věcí pro mě bylo, když jsem viděla, jak vypadá zdravě a mladě. Zdraví si koupil mučením Lissy a za to 132

jsem ho nenáviděla. Kdyby se jeho choroba vyvíjela normálně, touhle dobou už by klidně mohl být mrtvý. Měl ustupující černé vlasy, které jen místy nepatrně šedivěly. Bylo mu něco přes čtyřicet a jeho rysy byly královské, skoro až pohledné. Jakmile si nás všiml, vzhlédl. Upřel na mě stejně světle zelené oči, jako má Lissa. Rodina Dragomirů a Daškovů měla dost propletenou historii, takže mi teď připadalo strašidelné vidět stejnou barvu očí u někoho jiného. Tvář se mu rozzářila úsměvem. „Můj ty Bože! To jsou k nám hosti. Milá Rosemarie už je skoro dospělá.“ Stočil pohled na Dimitrije. „Někdo se k tobě samozřejmě už jakou dobu chová jako k dospělé.“ Přitiskla jsem obličej k mřížím. „Sklapni, ty parchante. Co chceš?“ Dimitrij mi lehce položil ruku na rameno a odtáhl mě kousek zpátky. „V klidu, Rose.“ Zhluboka jsem se nadechla a pak pomalu couvla. Viktor se na židli narovnal, načež se rozesmál. „Po takové době se to tvoje štěně pořád nenaučilo sebeovládání? Dost možná jsi to po ní ani nikdy nechtěl.“ „Nepřišli jsme sem vtipkovat,“ prohlásil s klidem Dimitrij. „Chtěl jsi sem Rose přilákat, takže teď bychom rádi věděli proč.“ „Musí v tom být nějaké nekalé úmysly? Jen jsem chtěl vědět, jak se má. A něco mi říká, že zítra nebudeme mít příležitost si přátelsky popovídat.“ Neustále se otravně usmíval a mně došlo, jaké má štěstí, že je za mřížemi, a tudíž mimo můj dosah. „Tak si přátelsky popovídáme teď,“ zavrčela jsem. „Myslíš, že si dělám legraci, ale nedělám. Vážně chci vědět, jak se máš. Vždycky jsi pro mě byla fascinujícím subjektem, Rosemarie. Jediná stínem políbená osoba, kterou známe. Už jsem ti říkal, že z něčeho takového nevyvázneš bez újmy. V žádném případě už nemůžeš zapadnout do rutiny života na Akademii. Lidé jako ty nezapadnou.“ „Nejsem žádný vědecký experiment.“ Dělal, jako bych nic neřekla. „Jaké to bylo? Cos tam viděla?“

133

„Na tohle nemáme čas. Jestli okamžitě nepřejdeš k věci, tak ihned odcházíme,“ varoval ho Dimitrij. Nechápala jsem, jak může mluvit tak klidně. Naklonila jsem se dopředu a obdařila Viktora svým nejchladnějším úsměvem. „Zítra tě v žádným případě nepustí. Doufám, že si tady v base užíváš. Vsadím se, že to tady bude super, až zase onemocníš – a ty určitě onemocníš.“ Viktor se na mě podíval klidným a trochu pobaveným pohledem, až bych ho nejradši zaškrtila. „Všichni umírají, Rose. Tedy zřejmě všichni kromě tebe. Nebo už jsi mrtvá. To nevím. Ti, kteří navštívili svět mrtvých, už se svého spojení s ním patrně nikdy nezbaví.“ Na rty už se mi drala kousavá poznámka, ale potlačila jsem ji. Ti, kteří navštívili svět mrtvých. Co když jsem Masona viděla ne proto, že jsem blázen, nebo že by on hledal pomstu? Co když mám v sobě cosi – od té doby, co jsem umřela a vrátila se zpátky –, co mě teď spojuje s Masonem? Ostatně to byl Viktor, kdo mi jako první vysvětlil, co znamená být stínem políbená. Teď jsem uvažovala, jestli náhodou nezná odpovědi i na další moje otázky. Asi jsem se tvářila tak, že můj výraz něco prozradil, protože Viktor se na mě pátravě zahleděl. „Ano? Ráda bys něco řekla?“ Nesnášela jsem pomyšlení, že bych po něm měla něco chtít. Obracelo mi to žaludek naruby. Ale polkla jsem svou pýchu a zeptala se: „Co je svět mrtvých? Je to nebe, nebo peklo?“ „Ani jedno,“ odpověděl. „Co tam je?“ vykřikla jsem. „Duchové? Vrátím se tam? Může odtamtud někdo vyjít?“ Přesně jak jsem se obávala, Viktor si nesmírně vychutnával, že z něj tahám informace. Ten jeho úsměšek byl ještě intenzivnější. „Někdo odtamtud zjevně vyjít může, když tady před námi stojíš.“ „Hraje si s tebou,“ řekl mi Dimitrij. „Nech toho.“ Viktor na něj upřel příkrý pohled. „Já jí pomáhám.“ Pak se otočil zase ke mně. „Upřímně? Tolik toho o něm zase nevím. To tys tam byla, Rose. Já ne. Zatím ještě ne. Jednou o tom třeba budeš poučovat ty mě. Jsem si jist, že čím víc se zabýváš smrtí, tím blíž se jí ocitáš.“ 134

„Tak to by stačilo,“ pravil drsně Dimitrij. „Odcházíme.“ „Počkat, počkat,“ ozval se přátelským tónem Viktor. „Ani jste mi nepověděli o Vasilise.“ Znovu jsem se k němu přiblížila. „Drž se od ní dál. Ona s tímhle nemá nic společnýho.“ Viktor na mě suše pohlédl. „Vzhledem k tomu, že jsem tu zavřený, nemám jinou možnost než se od ní držet dál, má drahá. A navíc se mýlíš – Vasilisa má něco společného se vším.“ „To je ono,“ řekla jsem, když mi to došlo. „Proto jsi poslal ten vzkaz. Chtěl jsi, abych za tebou přišla, aby ses o ní něco dozvěděl, když je ti jasný, že sama by za tebou nikdy nepřišla. Nemáš na ni nic, čím bys ji mohl vydírat.“ „Vydírání je škaredé slovo.“ „V žádným případě ji neuvidíš – jedině v soudní síni. Nikdy tě neuzdraví. Říkala jsem ti, že zase onemocníš a umřeš. To ty mi budeš posílat pohlednice z druhýho břehu.“ „Myslíš, že to dělám kvůli tomuhle? Vážně myslíš, že mám tak malicherné tužby?“ Výsměšný tón byl pryč a teď ho nahradil horečný a skoro až fanatický pohled jeho zelených očí. Semkl rty tak pevně, až se mu napjala kůže na obličeji, a já si všimla, jak od našeho posledního setkání zhubl. Možná že to vězení je přece jen krutější, než jsem si myslela. „Zapomnělas, proč jsem udělal to, co jsem udělal. Jsi tak krátkozraká, že ti uniká celkový obraz.“ Probírala jsem se svou myslí a vzpomínala na ty podzimní události. Měl pravdu. Zaměřila jsem se jen na špatnosti, které provedl Lisse a mně. Zapomněla jsem na náš rozhovor, při němž mi objasnil svůj šílený plán. „Chtěl jsi vyvolat revoluci – a chceš to pořád. To je na palici. Nikdy k tomu nedojde,“ oznámila jsem mu. „Už to odstartovalo. Myslíš, že nevím, co se děje ve světě? Pořád mám svoje kontakty. Lidi si můžeš koupit. Jak jinak bych ti asi mohl poslat ten vzkaz? Vím, že to mezi Moroji vře. Vím o tom, že Taša Ozerová se snaží zasadit o to, aby Morojové bojovali po boku strážců. Ty stojíš při ní a pomlouváš mě, Rosemarie, ale na podzim jsem se pokoušel o totéž. Na ni ale pohlížíš úplně jinak.“ „Taša Ozerová na tom pracuje trochu jinak, než ses o to pokoušel ty,“ poznamenal Dimitrij. 135

„A proto se nikam nedostane,“ opáčil Viktor. „Taťána a její rádci lpějí na prastarých tradicích. Dokud nám budou vládnout tihle, nic se nezmění. Nikdy se nenaučíme bojovat. Nekrálovští Morojové nikdy nebudou mít právo do toho mluvit. A dhampýři jako vy budou pořád vysíláni do bojů.“ „Tomu jsme zasvětili své životy,“ řekl Dimitrij. Vycítila jsem, že je čím dál napjatější. Projevoval sice víc sebeovládání než já, ale já věděla, že ho to rozčiluje stejně jako mě. „A proto taky přicházíte o život. Jste jako otroci a přitom si to ani neuvědomujete. A kvůli čemu? Proč nás chráníte?“ „Protože… vás potřebujeme.“ Zaváhala jsem. „Aby naše rasa přežila.“ „Kvůli tomu se přece nemusíte vrhat do bitev. Dělání dětí není tak složité.“ Ignorovala jsem ten rýpanec. „A protože Morojové… Morojové a jejich magie jsou důležití. Dokážou s ní úžasný věci.“ Viktor zoufale rozhodil rukama. „Dělávali jsme úžasné věci. Lidé nás uctívali jako bohy, ale časem jsme zlenivěli. S příchodem nových technologií se naše magie jevila zastaralá. Teď děláme jen salónní triky.“ „Když máš tolik nápadů,“ prohlásil Dimitrij a nebezpečně se mu přitom zablesklo v očích, „tak dělej ve vězení něco užitečného a napiš manifest.“ „A co to jako bude mít společnýho s Lissou?“ podivila jsem se. „Protože Vasilisa je hybnou silou ke změně.“ Nevěřícně jsem se na něj zadívala. „Myslíš, že povede tu tvou revoluci?“ „No, radši bych ji vedl sám – jednou. Ale bez ohledu na to se domnívám, že bude součástí té revoluce. Taky jsem o ní pár věcí slyšel. Je to vycházející hvězda – pořád ještě je příliš mladá, ale lidé už si jí začínají všímat. Všichni královští nebyli stvořeni stejně, víte. Symbolem Dragomirů je drak, král všech stvůr. A stejně tak i krev Dragomirů byla vždycky mocná – proto na ně Strigojové neustále útočili. Kdyby se Dragomirové vrátili k moci – zejména někdo jako ona –, bylo by to ohromné. Z těch hlášení jsem nabyl dojmu, že se musela v magii nesmírně zdokonalit. Pokud tomu tak skutečně je a při tom 136

jejím daru, nikdo nemůže vědět, co všechno dokáže. Lidi to k ní táhne, aniž by se o to nějak snažila. A když se pokusí někoho ovlivnit…, každý udělá cokoli, co po něm chce.“ Oči se mu rozšířily a ve tváři se mu zračil úžas a štěstí, když si představoval, jak Lissa zrealizuje jeho sny. „Neuvěřitelné,“ poznamenala jsem. „Nejdřív jsi ji chtěl odklidit z cesty, aby tě udržela naživu. A teď bys ji nejradši vypustil do světa, aby používala svůj nátlak ve prospěch tvých psychopatických plánů.“ „Říkal jsem ti, že je hybnou silou ke změně. A stejně jako ty jsi stínem políbená, i ona je jediná svého druhu, o kom víme. To ji činí nebezpečnou – a velmi cennou.“ No, to bylo něco. Viktor nakonec přece jen neví všechno. Neví, že i Adrian ovládá éter. „Lissa to nikdy neudělá,“ ujistila jsem ho. „Nebude zneužívat svých schopností.“ „A Viktor už o nás nebude nic vykládat,“ řekl Dimitrij a zatáhl mě za ruku. „Už dosáhl svého. Přiměl tě přijít sem, aby se dozvěděl něco o Lisse.“ „Moc se toho nedozvěděl,“ zabručela jsem. „Byla bys překvapená,“ prohlásil Viktor. Zazubil se na Dimitrije. „A kde bereš jistotu, že neodhalím světu pikantnosti o vašem romantickém vztahu?“ „Protože před kriminálem tě to nezachrání. A jestli zničíš život Rose, zhatíš si tak i sebenepatrnější šanci, že by ti kdy Lissa pomohla s realizací tvých perverzních snů.“ Viktor sebou trochu trhl. Dimitrij měl pravdu. Přistoupil blíž a přitiskl obličej k mřížím, stejně jako před chvílí já. Myslela jsem si o sobě, že když chci, dokážu hlasem nahnat strach, ale když promluvil Dimitrij, uvědomila jsem si, že jeho výhrůžnému tónu jsem se ani zdaleka nepřiblížila. „A stejně to nebude mít smysl, protože ve vězení nepřežiješ dost dlouho, abys uskutečnil svoje velkolepé plány. Nejsi jediný, kdo má styky.“ Dech se mi trochu zadrhl. Dimitrij mi vnesl do života tolik věcí: lásku, útěchu a poučení. Už jsem si na něj tak zvykla, že jsem občas zapomínala, jak nebezpečný může být. Jak se tam tak tyčil a hrozivě shlížel na Viktora, projel mi páteří mráz. Vzpomněla jsem si, že když jsem přišla na Akademii, lidi říkali, že Dimitrij je bůh. V tuto chvíli tak vypadal. 137

Pokud z něho měl Viktor strach, nedával to najevo. Nefritově zelenýma očima po nás těkal z jednoho na druhého. „Vy dva jste dokonalý páreček.“ „Uvidíme se u soudu,“ řekla jsem. S Dimitrijem jsme odešli. Cestou ven prohodil rusky pár slov se strážcem, který tam sloužil. Z jejich chování jsem usoudila, že mu nejspíš Dimitrij vyjadřuje své díky. Vyšli jsme ven a vydali se k našim pokojům přes široké krásné prostranství, které připomínalo park. Plískanice už ustala a všechny domy i stromy teď zůstaly obalené ledovým příkrovem. Vypadalo to, jako by všechno bylo ze skla. Střelila jsem pohledem po Dimitrijovi, který se díval přímo před sebe. Při chůzi se to dalo těžko rozpoznat, ale přísahala bych, že se třese. „Jsi v pohodě?“ dotázala jsem se. „Ano.“ „Určitě?“ „Tak v pohodě, jak jen to jde.“ „Myslíš, že o nás všem poví?“ „Ne.“ Dál jsme šli mlčky. Konečně jsem se odhodlala položit otázku, na kterou jsem už dávno strašně chtěla znát odpověď. „Myslel jsi to tak, že… když o nás Viktor řekne…, že bys ho…“ Nedokázala jsem to dopovědět. Nedokázala jsem vyslovit: že bys ho dal zabít. „Ve vyšších královských kruzích mezi Moroji moc vlivu nemám, ale mám spoustu kontaktů mezi strážci, kteří si v našem světě poradí se špinavou prací.“ „Neodpověděl jsi mi na otázku. Jestli bys to opravdu udělal.“ „Udělal bych spoustu věcí, abych tě ochránil, Rozo.“ Srdce se mi rozbušilo. Oslovoval mě „Rozo“, jen když ke mně cítil mimořádnou příchylnost. „To by mě zrovna neochránilo. V podstatě by to byla chladnokrevná krutost. Ty takový věci neděláš,“ řekla jsem mu. „Pomsta je spíš moje parketa. Já bych ho zabila.“ Mínila jsem to jako vtip, ale jemu to moc směšné nepřipadalo. „Takhle nemluv. A beztak na tom nezáleží. Viktor nic nepoví.“ 138

Když jsme vešli do budovy, vydali jsme se každý do svého pokoje. Zrovna když jsem otevírala dveře, na chodbě se zpoza rohu vynořila Lissa. „Tady jsi. Co se dělo? Zmeškalas večeři.“ Úplně jsem na to zapomněla. „Promiň…, nechala jsem se unést strážcovskýma záležitostma. To je dlouhý příběh.“ Na večeři se převlékla. Vlasy měla pořád vyčesané nahoru, ale na sobě přiléhavé šaty ze stříbrného hedvábí. Vypadala nádherně. Vypadala královsky. Vybavila jsem si Viktorova slova a uvažovala, jestli by opravdu mohla být hybnou silou ke změně. Kdyby vypadala jako teď, tak úchvatně a sebejistě, dovedla bych si představit, že ji lidé budou následovat kamkoli. Já bych ji tedy určitě následovala, ale já jsem zaujatá. „Proč na mě tak koukáš?“ dotázala se s úsměvem. Nemohla jsem jí prozradit, že jsem právě navštívila muže, který ji děsil ze všech nejvíc. Nemohla jsem jí říct, že zatímco si žila po svém, já ji tajně chránila, jako to ostatně budu dělat vždycky. Namísto toho jsem jí oplatila úsměv. „Líbí se mi tvoje šaty.“

139

TRNÁCT DRUHÝ DEN RÁNO, ASI PŮL HODINY PŘED TÍM, NEŽ MI MĚL zazvonit budík, jsem uslyšela klepání na dveře. Nejdřív jsem myslela, že je to Lissa, ale když jsem se s ní rozespale spojila prostřednictvím pouta, zjistila jsem, že pořád ještě spí. Zmateně jsem vylezla z postele a otevřela dveře. Nějaká Morojka, kterou jsem neznala, mi podávala složené oblečení se vzkazem. Uvažovala jsem, jestli bych jí neměla dát dýško, ale zmizela dřív, než jsem stačila zareagovat. Sedla jsem si na postel a rozložila to oblečení. Černé kalhoty, bílá košile a černá bunda. Bylo to stejné oblečení, jaké tady nosí strážci. Dokonce se trefili do mojí velikosti. Páni! Stanu se součástí týmu. Po tváři se mi pomalu rozlil úsměv. Rozložila jsem papírek se vzkazem, kde Dimitrijovým písmem stálo: Vyčeš si vlasy nahoru. Nepřestávala jsem se usmívat. Spousta strážkyň nosí krátký sestřih, aby byly vidět jejich molnijské značky. Jednou jsem o tom uvažovala, ale moc se mi do toho nechtělo. Navíc Dimitrij mi tehdy řekl, abych se nestříhala. Moje vlasy se mu líbily a poradil mi, abych je radši nosila vyčesané nahoru. Když jsem si vzpomněla, jakým způsobem mi to tenkrát řekl, rozechvělo mě to, stejně jako teď. O hodinu později už jsme s Lissou, Christianem a Eddiem byli na cestě k soudu. I Eddie vyfasoval černobílý stejnokroj a já měla dojem, že jsme jako děti, co si na něco hrají a navlékají na sebe oblečení rodičů. Moje krátká bunda a elastická blůza se mi moc líbily, tak jsem přemýšlela, jestli bych si je mohla odvézt s sebou. Soudní síň se nacházela ve velké zdobené budově, kolem níž jsme prošli hned po našem příjezdu sem. Procházeli jsme chodbami zařízenými směsicí starého a nového. Zvenčí byla vidět oblouková okna a kamenné věžičky. Uvnitř bylo moderní 140

zařízení. Lidé pracovali v kancelářích u plochých monitorů. Do vyšších pater jezdily výtahy. Přesto se tam ale dalo objevit několik málo starožitností. Sochy na podstavcích. Lustry v chodbách. Samotnou soudní síň zdobily překrásné fresky, které pokrývaly stěny od podlahy až ke stropu, a vpředu na zdech visely znaky všech královských rodů. Když jsme vstoupili dovnitř, Lissa se zastavila a spočinula pohledem na drakovi Dragomirů. Král všech stvůr. Vířily v ní rozporuplné emoce, když zírala na tu pečeť a plně pociťovala tíhu toho, že zbyla ze svého rodu jediná. Hrdost na to, že je součástí tak významné rodiny. Obavy, že nebude dost dobrá, aby svému jménu dělala čest. Lehce jsem do ní šťouchla a popohnala ji k našim místům. Mezi sedadly zůstala uprostřed síně ulička. Seděly jsme vpředu napravo. Do zahájení soudního řízení zbývalo jen několik minut, ale síň rozhodně nebyla zaplněná. Předpokládala jsem, že se to moc nezmění, vzhledem k tomu, že to, co Viktor provedl, bylo víceméně drženo v tajnosti. Soudkyně seděla vpředu, ale nikde jsem neviděla žádnou porotu. Vyvýšené sedadlo na jedné straně místnosti naznačovalo, že do něj usedne královna, až dorazí. Konečné rozhodnutí stejně učiní ona. Takhle to chodí v případech zločinů královských. Ukázala jsem tím směrem Lisse. „Doufejme, že je proti němu. Vypadá to, že o tom bude rozhodovat jenom ona.“ Lissa se zamračila. „Soud bez poroty mi přijde dost podivný.“ „To proto, že jsme strávily hodně času mezi lidmi.“ Usmála se. „Možná. Nevím. Každopádně se zdá, že je tu mnohem víc prostoru pro korupci.“ „To jo. Ale mluvíme o Viktorovi.“ Po chvilce už vstoupil do soudní síně sám princ Viktor Daškov. Nebo spíš jenom Viktor Daškov. O svůj titul přišel, jakmile ho uvěznili. Titul pak přešel na dalšího nejstaršího člena rodiny Daškových. Lissa pocítila bodnutí strachu a z tváří jí zmizela veškerá barva. Spolu se strachem se ale objevil pocit, který bych u ní nečekala: lítost. Než ji Viktor unesl, byl pro ni něco jako strýček – dokonce tak o něm i mluvila. Měla ho ráda, a on ji

141

zradil. Položila jsem ruku na její. „Klídek,“ zašeptala jsem. „Bude to dobrý.“ Viktor přimhouřenýma očima přejel prohnaným pohledem celou soudní síň, jako kdyby se tu měl konat nějaký večírek. Tvářil se lhostejně, jako když se bavil s Dimitrijem a se mnou. Zašklebila jsem se. Před očima mi začaly tančit rudé mžitky a musela jsem se hodně soustředit, abych vypadala důstojně jako ostatní strážci v síni. Nakonec Viktor upřel zrak na Lissu a ta sebou trhla, když spatřila stejnou barvu očí, jakou měla ona i ostatní členové její rodiny. Když jí kývl na pozdrav, přestávala jsem se ovládat. Než jsem ale stačila něco udělat, vynořila se mi v hlavě Lissina slova. Dýchej, Rose. Jenom dýchej. Vypadalo to, že během toho procesu se na sebe vzájemně budeme muset spoléhat. Viktor popošel dál ke svému místu, které se nacházelo na levé straně síně. „Dík,“ řekla jsem jí, sotva zmizel z doslechu. „Je to, jako bys mi četla myšlenky.“ „Ne,“ zašeptala. „Jenom jsem cítila tvou ruku.“ Podívala jsem se na svou ruku položenou přes její. Udělala jsem to, abych ji uklidnila, a dopadlo to tak, že jsem jí ve vlastním zápalu drtila prsty. „A jéje,“ vyjekla jsem a rychle ruku odtáhla a jen jsem doufala, že jsem jí nic nezlomila. „Promiň.“ Krátce po Viktorovi dorazila královna Taťána, což mě trochu rozptýlilo a uklidnilo. Když se objevila, všichni jsme povstali a potom poklekli. Bylo to dost zastaralé, ale tenhle zvyk vydržel Morojům po staletí. Vstali jsme, až když si královna sedla, teprve po ní jsme se směli znovu posadit. Soudní proces začal. Ti, kteří byli svědky událostí s Viktorem, jeden po druhém vypovídali. Zahrnovalo to i strážce, kteří Lissu pronásledovali, když ji Viktor unesl, a kteří pak zaútočili na Viktorův úkryt. Dimitrij přišel na řadu jako poslední ze strážců. Na první pohled se jeho výpověď moc nelišila od výpovědí ostatních. Všichni byli součástí záchranného týmu, ale jeho část příběhu začala poněkud dříve. „Byl jsem se svou studentkou Rose Hathawayovou,“ řekl. „Ona má s princeznou pouto, takže vycítila jako první, co se děje.“ 142

Viktorův obhájce – nedovedu si představit, kde splašili někoho, kdo bude ochoten ho zastupovat – pohlédl do svých papírů a potom se zadíval na Dimitrije. „Vzhledem k tomu, jak události následovaly po sobě, se zdá, že došlo k delší časové prodlevě mezi tím, než to zjistila a než jste vy zburcoval ostatní.“ Dimitrij přikývl, stále zachovával klidný výraz. „Nemohla v tom nic podniknout, protože pan Daškov na ni seslal kouzlo, které způsobilo, že mě napadla.“ Mluvil tak vyrovnaně, že mě to až udivovalo. Zdálo se, že ani ten právník si ničeho nevšiml. Jenom já jsem viděla – možná proto, že Dimitrije tak dobře znám –, jak moc ho bolí lhát. Chtěl nás ochránit – konkrétně mě –, a proto to dělal. Ale zabíjelo to kousek jeho duše, když tu tak stál a pod přísahou lhal. Dimitrij není dokonalý, ačkoli jsem si to o něm někdy myslela, ale vždycky se snažil být upřímný. Dnes nemohl. „Pan Daškov pracuje se zemskou magií a někteří, co tuto sílu využívají, jsou velice silní v nátlaku a dovedou ovlivnit i naše základní instinkty,“ pokračoval Dimitrij. „V tomto případě pomocí jisté věci ovlivnil její vztek a probudil v ní násilné sklony.“ Zleva jsem uslyšela zvuky, jako by se někdo dusil smíchy. Soudkyně, kterou byla postarší nelítostná Morojka, vypěnila. „Pane Daškove, chovejte se v soudní síni důstojně, prosím.“ Viktor s úsměvem omluvně zamával rukama. „Velice se omlouvám, Vaše Ctihodnosti a Vaše Veličenstvo. Výpověď strážce Belikova jen probudila mou představivost, toť vše. Už se to víckrát nestane.“ Se zadrženým dechem jsem čekala, kdy dopadne ta rána. Nedopadla. Dimitrij dokončil svou výpověď a pak zavolali Christiana. Jeho promluva byla stručná. Když Lissu unášeli, byl zrovna s ní a potom po ráně do hlavy ztratil vědomí. Ve své výpovědi měl identifikovat některé Viktorovy strážce jakožto únosce. Když si pak Christian šel zase sednout, byla řada na mně. Vydala jsem se dopředu a doufala, že před všemi těmi lidmi – a hlavně před Viktorem – působím dostatečně klidně. Vlastně jsem se na něj vůbec ani nepodívala. Sotva jsem oznámila svoje jméno a přísahala, že budu mluvit pravdu, ihned jsem pocítila 143

plnou váhu toho, co musel cítit i Dimitrij. Stála jsem tam před všemi těmi lidmi, přísahala, že budu upřímná, ale měla jsem v úmyslu lhát, jakmile přijde řeč na kouzlo chtíče. Moje verze byla celkem přímočará. Pověděla jsem veškeré podrobnosti o událostech, které únosu předcházely, jako třeba o Viktorových úchylných pastech, díky nimž si chtěl otestovat Lissiny schopnosti. Jinak se moje výpověď shodovala s Dimitrijovou a s výpověďmi ostatních strážců. Už dřív jsem se zmínila, že umím dobře lhát, takže jsem část vyprávění o „útočném kouzle“ projela tak lehce, že tomu nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Až na Viktora. Přestože jsem si zakázala se na něj dívat, nechtěně jsem pohledem zabloudila jeho směrem, když jsem se zmínila o tom kouzlu. Probodl mě pohledem a neznatelně se ušklíbl. Uvědomila jsem si, že se netváří tak samolibě jen proto, že lžu. Bylo to taky proto, že znal přesnou pravdu. A jeho pohled mi říkal, že má nade mnou a Dimitrijem moc, moc zničit nám život před všemi přítomnými, a že si z Dimitrijových výhrůžek nic nedělá. Celou tu dobu jsem se zvládla tvářit klidně, aby na mě byl Dimitrij hrdý. V hrudi mi ale srdce bušilo až příliš hlasitě. Připadalo mi, že to trvá celou věčnost, i když jsem si uvědomovala, že je to jen pár minut. Skončila jsem a vydechla úlevou, že se do toho Viktor nevložil. Potom přišla na řadu Lissa. Jakožto oběť nabídla na celou záležitost pohled z úplně jiné perspektivy a její vyprávění všechny zaujalo. Bylo to strhující. Nikdo nic podobného jaktěživ neslyšel. Taky jsem si uvědomila, že aniž by se o to Lissa snažila, využívá své charisma vyvolané éterem. Asi to vychází ze stejného zdroje jako nátlak. Lidé byli uchváceni a soucítili s ní. Když popisovala, jak ji Viktor mučil, aby ji donutil ho uzdravit, viděla jsem, že lidé v šoku blednou. Dokonce i Taťánina strnulá maska se na okamžik poodhalila, ačkoli těžko říct, zda cítila lítost, nebo ji to jen překvapilo. Nejúžasnější ale bylo, s jakým klidem Lissa celý ten příběh podala. Navenek byla klidná a krásná. Ale když popisovala, jak ji Viktorův poskok mučil, odhalila bolest a hrůzu té noci. Ten chlap byl vzduchař a s tím elementem si pohrával tak, že ho Lisse někdy sebral a ona nemohla dýchat, nebo ji naopak vzduchem dusil. Bylo to příšerné, prožívala jsem to spolu s ní. 144

Vlastně jsem to s ní teď prožívala znovu, když o tom mluvila. Každý bolestný detail se jí vryl do paměti a ta bolest se teď valila na nás obě. Obě jsme si oddechly, když její výpověď skončila. Nakonec přišel na řadu Viktor. Z jeho výrazu byste nikdy neřekli, že se zrovna nachází u soudu. Nebyl naštvaný ani rozzuřený. Tvářil se kajícně. Neškemral. Vypadal, jako bychom tu ani nebyli a on si neměl s čím dělat starosti. To mě dopálilo ještě víc. Když odpovídal, dávalo to dokonalý smysl. Když se ho právnička žalující strany zeptala, proč udělal to, co udělal, zadíval se na ni, jako by se zbláznila. „Proč? Neměl jsem na vybranou,“ odvětil vlídně. „Umíral jsem. Nelze pominout, že jsem otevřeně experimentoval s princezninými schopnostmi. Ale co byste na mém místě dělali vy?“ Právnička to ignorovala. Měla co dělat, aby se netvářila znechuceně. „A to, že jste přesvědčil svou dceru, aby se stala Strigojkou, vám taktéž připadalo nezbytné?“ Všichni v soudní síni se zavrtěli, jak jim to připadalo strašné. Jedna z nejhroznějších věcí na Strigojích je, že se nerodí, ale vytvářejí. Strigoj může přinutit člověka, dhampýra nebo Moroje, aby se stal Strigojem. To se stane, když se Strigoj napije krve oběti a ta se pak napije krve Strigojovy. Nezáleží na tom, jestli to ta oběť chce, nebo ne. A jakmile se stane Strigojem, pozbyde veškerý svůj starý smysl pro morálku. Uvítá, že se stala monstrem, a zabíjí ostatní, aby přežila. Strigojové takhle proměňují další z těch, o nichž se domnívají, že by mohli posílit jejich řady. Někdy to ale dělají jen z čiré krutosti. Dalším způsobem, jak může vzniknout nový Strigoj, je, když se Moroj záměrně rozhodne zabít osobu, ze které pije, čímž v sobě zahubí veškerou magii a život. Christianovi rodiče to udělali, protože toužili po nesmrtelnosti a nezáleželo jim na tom, co to stojí. Viktorova dcera Natálie to udělala proto, že ji k tomu přemluvil. Ohromná síla a rychlost, kterou tím získala, jí pomohla Viktora osvobodit. A jemu připadalo, že jeho cíle za tu oběť stojí.

145

Ani teď Viktor neprojevil žádnou lítost. Jeho odpověď byla prostá. „To rozhodnutí učinila Natálie.“ „Můžete to říct o každém, koho jste využil? Strážce Belikov a slečna Hathawayová nemohli mluvit do toho, co jste je přinutil dělat.“ Viktor se zachechtal. „To je věc názoru. Zcela upřímně si ale nemyslím, že by jim to vadilo. Vaše Ctihodnosti, pokud máte po tomhle procesu čas na další, měl by být na řadě soud pro pokus o znásilnění.“ Strnula jsem. Udělal to. Vážně to udělal. Čekala jsem, že se teď všichni otočí a budou si na mě a Dimitrije ukazovat prstem. Ale naším směrem se nikdo ani nepodíval. Většina lidí jen zděšeně hleděla na Viktora. Došlo mi, že Viktor přesně věděl, že se tohle stane. Jen si z nás utahoval a ani nečekal, že by ho někdo bral vážně. Lissiny pocity, které jsem vnímala poutem, to jen potvrzovaly. Myslela, že se Viktor snaží odvést pozornost od sebe tím, že si bude vymýšlet o Dimitrijovi a o mně. Byla zděšena, že Viktor klesl takhle hluboko. Soudkyně byla také zděšena a vynadala Viktorovi, že se nedrží tématu. V tom momentě už jsme měli většinu procesu za sebou. Právníci se ponořili do svých papírů a nastal čas, aby královna vyřkla svůj verdikt. Se zatajeným dechem jsem uvažovala, co udělá. Viktor žádné z obvinění nepopřel. Díky výpovědím mých kamarádů byly důkazy ohromující, jenže jak Viktor správně podotkl, mezi královskými bují korupce. Královna se mohla klidně usnést, že nestojí o skandál spojený s uvězněním někoho tak známého. I kdyby nikdo neznal podrobnosti, jeho uvěznění by vyvolalo dohady. Tohle by možná nechtěla řešit. Možná si Viktor koupil i ji. Nakonec ale shledala Viktora vinným a odsoudila ho na doživotí, ale v jiném vězení, ne tady v dvorním. O morojských kriminálech jsem slyšela, že jsou to strašlivá místa. Takže předpokládám, že jeho nový domov se bude hodně lišit od cely, v níž jsme ho našli. Viktor po celou dobu zůstával klidný a pobavený, stejně jako včera. To se mi nelíbilo. Z našeho předchozího rozhovoru mi bylo jasné, že rozsudek nepřijme s takovým klidem, jak předstíral. Doufám, že ho budou pořádně hlídat.

146

Královnino gesto ukončilo formality. Všichni jsme povstali a začali si povídat, zatímco ona ostrým pohledem přejížděla po celé soudní síni a nejspíš si v duchu dělala poznámky. Viktora eskortovali ven. Znovu prošel kolem nás. Tentokrát se ale zastavil a promluvil. „Vasiliso, doufám, že ses měla dobře.“ Neodpověděla. Pořád ho nenáviděla a bála se ho, ale když už padl rozsudek, konečně uvěřila, že už jí víckrát neublíží. Bylo to jako konec kapitoly, kterou se prokousávala několik měsíců. Konečně se mohla pohnout dál a snad i pomalu zapomínat na ty hrůzy. „Mrzí mě, že jsme neměli možnost si promluvit, ale příště to jistě vyjde,“ dodal. „Jdeme,“ popohnal ho jeden ze strážců, kteří ho odváděli. „Je blázen,“ zamumlala Lissa, jakmile zmizel. „Nemůžu uvěřit, že o tobě a Dimitrijovi řekl něco takového.“ Dimitrij stál za ní. Vzhlédla jsem a střetla se s jeho pohledem, když kolem procházel. Jeho úleva byla stejná jako ta moje. Dneska jsme tančili na tenkém ledě – a vyhráli jsme. Přišel k nám Christian a objal Lissu. Dlouho ji svíral v náruči. Pozorovala jsem je a hrozně jsem jim to přála, což mě samotnou překvapilo. Když se někdo dotkl mojí paže, nadskočila jsem. Byl to Adrian. „Jsi v pohodě, malá dhampýrko?“ ujišťoval se tiše. „Daškov utrousil pár… ehm… narážek.“ Přistoupila jsem k němu blíž a taky snížila hlas. „Nikdo mu neuvěřil. Myslím, že je to dobrý. A díky za optání.“ S úsměvem mi jedním prstem poklepal na nos. „Dvojí poděkování v tak krátký době. Ale nepředpokládám, že bych si zasloužil nějaký… speciální projevy vděčnosti.“ Zamračila jsem se. „Ne. Ty si budeš muset jen představovat.“ Polovičatě mě objal a hned mě zase pustil. „To je dostatečně fér. Ale mám skvělou představivost.“ Začali jsme se sbírat k odchodu, když vtom k Lisse přiběhla Priscilla Vodová. „Než odjedete, královna by se s vámi ráda ještě setkala. V soukromí.“ Podívala jsem se na vyvýšené křeslo, kde seděla královna. Upřeně nás sledovala a já uvažovala, co to má znamenat. 147

„Ovšem,“ řekla Lissa, která byla stejně zmatená jako já. Poutem se mě zeptala: Budeš zase poslouchat? Rychle jsem kývla, než ji Priscilla odvedla pryč. Vrátila jsem se do svého pokoje a vyladila se na Lissu, zatímco jsem si balila věci. Chvíli trvalo, než Taťána Lissu přijala, protože musela ještě vyřídit pár formalit ohledně soudu. Nakonec ale dorazila do stejné místnosti, kde se konalo jejich setkání včera. Když vešla, Lissa i Priscilla se poklonily a vyčkávaly, až si sedne. Taťána se usadila. „Vasiliso, co nevidět už ti poletí letadlo, takže to co nejvíc zkrátím. Ráda bych ti učinila nabídku.“ „Jakou nabídku, Vaše Veličenstvo?“ „Brzy půjdeš na vysokou.“ Mluvila, jako by to bylo dávno jasné. Lissa skutečně měla v plánu jít na vysokou, ale tenhle předpoklad se mi vůbec nelíbil. „Chápu, že tě neuspokojují možnosti výběru.“ „No…, neřekla bych, že mě přímo neuspokojují. Snad jen, že všechna místa, kam můžou Morojové jít, jsou tak malá. Samozřejmě chápu, že je to kvůli bezpečnosti, ale přesto bych radši šla na větší školu. Na nějakou prestižní.“ Několik málo vybraných vysokých škol v zemi monitorují strážci, takže tam mohou Morojové studovat v bezpečí. Ale jak se Lissa správně zmínila, jedná se jen o menší školy. Taťána netrpělivě kývla, jako by to věděla už dávno. „Chci ti dát příležitost, jakou ještě nikdo nedostal, alespoň pokud vím. Ráda bych, abys po maturitě žila tady na královském dvoře. Nemáš žádnou rodinu a já se domnívám, že by pro tebe bylo přínosné, kdyby ses učila politice přímo v srdci naší vlády. Spolu s tím bychom mohli zařídit, že bys studovala na univerzitě v Lehighu. Je to ani ne hodinu odtud. Slyšelas už o ní?“ Lissa přisvědčila. Já o té univerzitě nikdy neslyšela, ale Lissa byla dost velký magor na to, aby si zjišťovala informace o všech vysokých školách ve Státech. „Je to dobrá škola, Vaše Veličenstvo. Ale… pořád malá.“ „Je větší než ty, kam obvykle Morojové chodí,“ zdůraznila Taťána. „To je pravda.“ Lissa se v duchu snažila přijít na to, o co vlastně jde. Proč jí Taťána učinila takovou nabídku? Obzvlášť 148

po tom, když se včera tak neshodly. Dělo se tu něco podivného a Lissa se usnesla, že počká, kam až je královna ochotná zajít. „Univerzita v Pensylvánii taky není moc daleko, Vaše Veličenstvo.“ „Ta škola je ale ohromná, Vasiliso. Tam bychom ti nemohli zajistit bezpečí.“ Lissa pokrčila rameny. „V tom případě asi nezáleží na tom, jestli půjdu na Lehigh nebo na nějakou jinou univerzitu.“ Královna se zatvářila šokovaně. Stejně tak Priscilla. Nemohly uvěřit, že Lissa na tu nabídku zareagovala tak lhostejně. Ve skutečnosti jí to ale jedno nebylo. Lehigh byl o kousek lepší, než co očekávala, a chtěla na něm studovat. Taky ale chtěla vědět, jak moc o to stojí královna. Taťána se zamračila a vypadala, že v duchu zvažuje možnosti. „Kdybys měla na Lehighu dobré studijní výsledky, za pár let bychom třeba mohli zařídit tvůj přestup jinam. Opět ale zdůrazňuji, že zajištění bezpečnosti by bylo velice komplikované.“ Páni! Královna ji skutečně chce mít poblíž. Ale proč? Lissa se rozhodla prostě se na to zeptat. „Moc mi to lichotí, Vaše Veličenstvo. A jsem vám za to vděčná. Ale proč mi to vlastně nabízíte?“ „Jakožto poslední z rodu Dragomirů jsi vzácným artiklem. A já bych ti ráda zajistila bezpečnou budoucnost. A také nerada vidím, když chytré hlavy plýtvají svým nadáním. Kromě toho…“ Odmlčela se, jako by se jí moc nechtělo vyslovit následující slova. „V jistém směru jsi měla pravdu. Morojové skutečně nepřijímají změny snadno. A bylo by užitečné mít tady opoziční hlas.“ Lissa hned neodpověděla. Pořád přezkoumávala tu nabídku ze všech možných úhlů. Přála si, abych tam byla s ní a mohla jí poradit, ale já jsem na to žádný extra názor neměla. Kdybych své strážcovské povinnosti vykonávala na královském dvoře a bezva univerzitě, bylo by to parádní. Na druhé straně ale bychom jinde měly určitě víc svobody. Lissa byla stejně rozhodnutá pro vyšší vzdělání. „Dobře,“ řekla nakonec. „Přijímám. Děkuji vám, Vaše Veličenstvo.“

149

„Výtečně,“ zhodnotila to Taťána. „Dohlédneme na to, aby se vše zařídilo. Nyní už můžeš jít.“ Ani se nepohnula, a tak se Lissa znovu poklonila a zamířila ke dveřím. V hlavě si pořád přemílala ty novinky. Náhle ji Taťána zavolala. „Vasiliso? Pošleš za mnou tu svou přítelkyni? Ráda bych si se slečnou Hathawayovou promluvila.“ „Rose?“ ujistila se ohromeně. „Proč chcete…? Ano, samozřejmě. Dojdu pro ni.“ Lissa se rozběhla k domu pro hosty, ale setkaly jsme se v půli cesty. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Netuším,“ odpověděla Lissa. „Slyšelas, co povídala?“ „Jo. Možná mi chce říct, že budu muset bejt extra opatrná, když s tebou budu chodit do tý školy.“ „Možná. Nevím.“ Lissa mě spěšně objala. „Zlom vaz. Tak zatím.“ Vešla jsem do stejné místnosti. Taťána tam stála se sepnutýma rukama a vypadala strnule a netrpělivě. Zase byla oblečená jako nějaká manažerka. Měla na sobě lesklou hnědou blůzu a sukni ze stejné látky. Ta barva se moc nehodila k jejím šedým vlasům, ale to je problém jejího stylisty, ne můj. Poklonila jsem se stejně jako Lissa a rozhlédla se po místnosti. Priscilla už tam nebyla, zůstalo jen pár strážců. Čekala jsem, že mě Taťána vybídne, abych se posadila, ale namísto toho se vydala ke mně. Netvářila se zrovna šťastně. „Slečno Hathawayová,“ prohlásila příkře. „Tohle bude stručné. Ukončíte ten příšerný románek, který máte s mým prasynovcem. Okamžitě.“

150

PATNÁCT „CO?“

„Slyšela jste. Nevím, jak daleko až to zašlo, a upřímně, ani nechci znát podrobnosti. O to tu nejde. Podstatné je, že už to nebude pokračovat.“ Královna na mě shlížela s rukama v bok a zjevně chtěla, abych jí odpřisáhla, že udělám, co chce. Až na to, že jsem nemohla. Rozhlédla jsem se po místnosti a byla si jistá, že to je nějaký fór. Podívala jsem se na dva strážce na druhé straně místnosti a tak napůl jsem doufala, že mi třeba objasní, co se tu děje, jenže ti se dívali takovým způsobem, jako by vůbec nic neviděli. Žádný oční kontakt. Otočila jsem se zase ke královně. „Ehm, Vaše Veličenstvo…, to musí být nějaký nedorozumění. Mezi Adrianem a mnou nic není.“ „Máte mě za idiota?“ dotázala se. Teda, to je ale úvod! „Ne, Vaše Veličenstvo.“ „Tak to je dobrý začátek. Nemá smysl mi lhát. Lidé vás spolu viděli jak tady, tak u vás ve škole. Já jsem vás taky viděla v soudní síni.“ Sakra. Proč se zrovna v tu chvíli Adrian rozhodl zachovat galantně a vyškemral si další objetí? „Donesly se ke mně řeči o nemravnostech, takže to chci zarazit hned tady a teď. Adrian Ivaškov se nezahodí s nějakou podřadnou dhampýrkou. Z toho bludu vás můžu okamžitě vyvést.“ „Nikdy mě nenapadlo, že by… Nic spolu nemáme,“ řekla jsem. „Jsme jenom kamarádi a to je všechno. Líbím se mu. Flirtuje se mnou. A jestli chcete probírat nemravnosti, pak… Jsem si jistá, že má celý seznam nemravností, co by se mnou rád provozoval. Spoustu nemravných věcí. Ale neděláme je, Vaše Veličenstvo.“

151

V momentě, kdy jsem ta slova vypustila z pusy, připadala jsem si jako debil. A vzhledem k tomu, jak se královna tvářila, to vypadalo, že už pro mě ta situace nemůže vypadat hůř. „Vím o vás,“ prohlásila. „Poslední dobou se hodně uznale mluví o vašich zásluhách, nicméně nezapomínám na to, že jste to byla vy, kdo odvedl Vasilisu pryč. A také vím o vašich dřívějších problémech s pitím a muži. Kdyby to bylo na mně, poslala bych vás někam mezi krvavé děvky. Pravděpodobně byste tam zapadla.“ Pití a muži? Mluvila, jako bych byla alkoholička a prostitutka. Ve skutečnosti jsem ale rozhodně nepila víc než jiní teenageři na večírcích. Ale nemělo smysl jí to vykládat. A kdybych jí řekla, že jsem pořád ještě panna, taky by to nejspíš nic nezměnilo. „Ale,“ pokračovala, „vzhledem k vašim nedávným zásluhám je nemožné poslat vás pryč. Všichni se domnívají, že máte před sebou zářnou budoucnost. A možná, že opravdu máte. Sice vám nemůžu zabránit, abyste se stala strážkyní, ale můžu ovlivnit, čí strážkyní budete.“ Strnula jsem. „Co to říkáte? Vyhrožujete mi?“ Tohle nemohla myslet vážně. Odebrat mě od Lissy během terénního cvičení byla jedna věc, ale tohle byla úplně jiná záležitost. „Říkám jen, že mám eminentní zájem o Vasilisinu budoucnost, toť vše. A pokud bude třeba, abych ji ochránila před špatným vlivem, pak to udělám. Můžeme jí najít jiného strážce. A vám jiného Moroje.“ „To nemůžete udělat!“ vykřikla jsem. Z jejího pohledu mi bylo jasné, že má radost, že ze mě konečně dostala nějakou opravdovou reakci. Zuřila jsem a bála se. Horko těžko jsem se snažila ovládat svou výbušnost. Teď jsem potřebovala diplomacii a upřímnost. „S Adrianem nic nedělám. Opravdu. Nemůžete mě trestat za něco, co nedělám.“ Rychle jsem si vzpomněla a dodala: „Vaše Veličenstvo.“ „Vůbec vás přece nechci trestat, Rose. Jen chci mít jistotu, že jsme si rozuměly. Morojové se s dhampýrkami nežení. Pohrávají si s nimi. Každá dívka si myslí, že v jejím případě to bude jiné – i vaše matka si to myslela, když potkala Ibrahima, ale také se zmýlila.“

152

„Kohože potkala?“ podivila jsem se. To jméno mě zasáhlo jako facka. Ibrahim? V životě jsem to neslyšela, natož abych někoho toho jména znala. Chtěla jsem se zeptat, kdo to byl a jakou měl spojitost s mou matkou, ale Taťána řečnila dál. „Vždycky se mýlí. A vy se to můžete snažit změnit ze všech sil, ale bude to jen mrhání časem.“ Zavrtěla hlavou, jako by ty dhampýrky litovala, ale byla tak arogantní, že žádný skutečný soucit snad ani cítit nemohla. „Můžete využívat svou pěknou tvářičku i tělo, jak jen budete chtít, ale nakonec to budete vy, koho někdo využije. Teď třeba tvrdí, že vás miluje, ale nakonec vás bude mít dost. Ušetřete si trápení. Prokazuji vám laskavost.“ „On ale netvrdí, že mě miluje…“ Nemělo to smysl. Ironií bylo, že jsem s neochvějnou jistotou věděla, že Adrian by mě chtěl jen na sex. O tom jsem si nedělala žádné iluze. Ale když s ním nespím, pak nechápu, v čem je problém – teda až na to, že z toho problém dělá Taťána. Povzdechla jsem si a bylo mi jasné, že ji žádný argument nepřesvědčí, že o Adriana vážně nemám zájem. „Heleďte, když jste si tak jistá, že nemáme žádnou společnou budoucnost, tak proč mi to povídáte? Podle vás mě beztak odkopne, Vaše Veličenstvo.“ Na vteřinu zaváhala a pak se málem rozesmála. Přestože tak hnusně mluvila o mně, mojí mámě a ostatních dhampýrkách, v hloubi duše se asi vážně obávala, že jsem natolik hezká, že bych Adriana přiměla k ostudnému manželství. Rychle svou nejistotu skryla. „Ráda věci vyřizuju dřív, než se zkomplikují, toť vše. Navíc to pro něj a Vasilisu takhle bude snazší, když se mezi ně nebudete plést.“ Tak pomalu! Chvilka spokojenosti se rázem změnila v nepochopení. Už jsem se v tom ztrácela stejně, jako když mě ze začátku nařkla z toho, že jsem se zapletla s Adrianem. „Pro něj a… Vasilisu? Lissu? O čem to mluvíte?“ Zapomněla jsem říct Vaše Veličenstvo, ale nemyslím, že by jí to v tuto chvíli vadilo. „Ti dva se k sobě výborně hodí,“ prohlásila, jako by se chystala kupovat nějaké obrazy. „Navzdory vašemu špatnému vlivu se z Vasilisy stává velice slibná žena. Má nesmírně střídmou a oddanou povahu, což vyváží jeho nezodpovědnost. 153

A když budou spolu, budou moci pokračovat ve zkoumání svých… neobvyklých magických schopností.“ Před pěti minutami mi připadalo, že nejšílenější věc, jakou jsem kdy slyšela, je, že bych si měla vzít Adriana. Teď to ale trumfla myšlenka, že by si ho měla vzít Lissa. „Lissa a Adrian. Spolu. To nemůžete myslet vážně. Vaše Veličenstvo.“ „Když budou oba pobývat tady, myslím, že je to samotné napadne. Už teď mají oba kolem sebe určité charisma. Navíc obě Adrianovy babičky mají předky mezi Dragomiry. Má víc než dost příbuzné krve na to, aby jí pomohl zachovat pokrevní linii Dragomirů.“ „Stejně tak Christian Ozera.“ V jedné nechutně láskyplné chvíli Lissa s Christianem zkoumali jeho rodokmen, aby zjistili, jestli má v sobě dostatek genů Dragomirů, aby mohl předat to jméno. Když zjistili, že ano, začali hned vymýšlet jména pro svoje děti. To byla hrůza. Odešla jsem hned poté, co mi Lissa oznámila, že po mně pojmenují svou třetí dceru. „Christian Ozera?“ Ten její blahosklonný úsměv teď působil trochu přiškrceně. „Toho si Vasilisa Dragomirová v žádném případě nevezme.“ „No jasně, že ne v dohledný době. Teď půjdou na vysokou a pak…“ „Ani teď, ani nikdy jindy,“ přerušila mě Taťána. „Rod Dragomirů je starý a vysoce postavený. A jejich poslední potomek se nespojí s někým, jako je on.“ „Je královský,“ namítla jsem hlubokým hlasem, který neměl daleko k vyděšenému tónu. Z jakéhosi podivného důvodu mě mnohem víc dopálilo, že uráží Christiana, než když urážela mě. „Rod Ozerů je stejně důležitý jako rod Dragomirů a Ivaškových. Christian je královský stejně jako Lissa, jako Adrian a jako vy.“ Opovržlivě odfrkla. „On ale není jako my. Ano, Ozerovi patří ke královským, a ano, Christian má několik vážených vzdálených bratranců. O těch se teď ale nebavíme. Bavíme se o synovi rodičů, kteří se schválně stali Strigoji. Víte, kolikrát jsem se s tím za svůj život setkala? Devětkrát. Devětkrát během padesáti let. A jeho rodiče byli dva z nich.“ „Ano, jeho rodiče,“ podotkla jsem. „Ne on.“ 154

„Na tom nesejde. Princezna z rodu Dragomirů se nemůže spojit s někým jako on. To postavení je zkrátka příliš prestižní.“ „Ale váš synovec je dokonalá volba,“ poznamenala jsem trpce. „Když jste takové chytré děvče, povězte mi, jak to vypadá na Akademii svatého Vladimíra. Jak vaši spolužáci pohlížejí na Christiana? Co říkají na to, že jsou Christian s Vasilisou spolu?“ Oči jí vědoucně zazářily. „Normálka,“ řekla jsem. „Mají spoustu kamarádů.“ „A Christiana všichni berou?“ Okamžitě jsem si vzpomněla na Jesse a Ralfa, jak mě kvůli Christianovi podusili. Ano, skutečně je mnoho lidí, kteří se Christianovi vyhýbají, jako by už byl Strigoj. Proto neměl parťáka na hodině vaření. Pokusila jsem se skrýt své myšlenky, ale zradilo mě i to nepatrné zaváhání. „Vidíte?“ vykřikla. „A to je jen střípek společnosti. Představte si to ve větším měřítku. Představte si, jaké by to bylo, kdyby se Vasilisa aktivně angažovala ve vládě a snažila se získat podporu ostatních. Byl by pro ni přítěží. Nadělala by si nepřátele jen kvůli němu. Opravdu chcete, aby dopadla takhle?“ Přesně toho se obával i Christian. Teď jsem to ale popírala stejně, jako když jsem o tom mluvila s ním. „To se nestane. Pletete se.“ „Jste ještě velice mladá, slečno Hathawayová. A také zdržujete váš let.“ Vydala se ke dveřím. Její strážci v okamžiku překonali celou místnost a ocitli se u ní. „Nemám už co dalšího říct a doufám, že toto bylo naposled, co jsme spolu vedly takový rozhovor.“ Nebo vůbec jakýkoli rozhovor, pomyslela jsem si. Odešla, a jakmile mi to etiketa dovolila, sprintovala jsem, abych chytila letadlo. Cestou mi to v hlavě vřelo. Jak šílená je ta ženská? Nejenže je přesvědčená, že mám zálusk na Adriana, ale navíc věří, že může zapracovat na dohodnutí sňatku Adriana a Lissy. Těžko říct, která část našeho rozhovoru byla absurdnější. Nemohla jsem se dočkat, až povím ostatním, co se stalo, a všichni se tomu pořádně zasmějeme. Ale když jsem se vrátila do svého pokoje pro bágl, rozmyslela jsem si to. Už tak se o mně a o Adrianovi šíří tolik pomluv, že bych asi neměla 155

přilévat olej do ohně. Taky mi nepřipadalo jako dobrý nápad, aby se o tom dozvěděl Christian. Svůj vztah s Lissou beztak považuje za dost nejistý. Jak by si asi připadal, kdyby zjistil, že královna už plánuje, jak se ho zbavit? Tak jsem se rozhodla na těch informacích nějaký čas sedět. To bylo poměrně těžké, protože Lissa na mě čekala hned u dveří. „Myslela jsem, že už budeš v letadle,“ řekla jsem. „Ne. O pár hodin let odložili.“ „Aha.“ Odletět domů se mi teď zdálo jako ze všeho nejlepší nápad. „Co chtěla královna?“ vyzvídala Lissa. „Pogratulovat mi,“ odpověděla jsem pohotově. „Za to, že jsem zabila Strigoje. To jsem od ní nečekala, bylo to dost divný.“ „Ani bych neřekla,“ namítla. „To, cos udělala, bylo úžasný. Jistě tě chtěla poznat, když o tobě tolik slyšela.“ „Jo, asi jo. Tak co teď? Co budem dělat, když máme ještě čas?“ Oči jí plály nadšením a stejné byly i její pocity. Tu změnu jsem uvítala. „No… Tak mě napadá, že když už jsme na královském dvoře…, nechceš ho trochu prozkoumat? Přece tu není jen bar a kavárna. Měly bychom se tady porozhlídnout, když tady budeme žít. A navíc máme co oslavovat.“ Naše situace mě zasáhla plnou silou. Předtím jsem pořád řešila Viktora, takže jsem si to ani pořádně neuvědomila. Jsme na královském dvoře, v centru morojské vlády. Je to tu skoro tak velké jako Akademie a jistě tu musí být i něco víc než jen ta nudná obchodní tvář, kterou jsme viděly. Navíc měla Lissa pravdu. Měly jsme důvod se radovat. Viktor byl odklizen z cesty. Lissa uzavřela bezva dohodu ohledně svého dalšího studia. Stinnou stránkou toho všeho byla jen moje údajná aférka s Adrianem, ale to jsem pustila z hlavy, když jsem se nakazila Lissiným nadšením. „Kde je Christian?“ zeptala jsem se. „Šel si po svým,“ odpověděla. „Myslíš, že je nutný, aby šel s náma?“ „No, většinou s náma všude chodí.“

156

„Jo,“ přitakala. „Ale teď bych se tu ráda procházela jen s tebou.“ Vycítila jsem myšlenky, které stály za tím rozhodnutím. Náš krátký rozhovor předtím, než šla za královnou, v ní vyvolal nostalgické vzpomínky na staré časy, kdy jsme byly jen my dvě. „Nemám námitek,“ řekla jsem. „Kolik toho můžeme za pár hodin prozkoumat?“ Obličej se jí rozzářil rozpustilým úsměvem. „To hlavní.“ Bylo mi jasné, že má na mysli něco konkrétního, ale snažila se to tajit. Nedokázala zablokovat naše pouto, nicméně už se naučila, že když na určitou věc nemyslí příliš soustředěně, jen tak snadno se k té informaci nedostanu. Byla ráda, že mě dokáže občas překvapit. Ale když se snažila přede mnou utajit něco důležitého nebo nějaký problém, stejně to nefungovalo. Vyšly jsme zase ven do mrazivého počasí a Lissa mě vedla. Prokličkovaly jsme kolem administrativních budov a vydaly se směrem k dalším na vzdáleném konci dvorních pozemků. „Královna bydlí v tom prvním domě,“ vysvětlila mi Lissa. „Není to přímo palác, ale blíží se mu to nejvíc. Když byl dvůr ještě v Evropě, královští Morojové žili na hradech.“ Ušklíbla jsem se. „Děláš, jako by to bylo bůhvíco úžasnýho.“ „Kamenné zdi? Věže? Snad i ty musíš uznat, že to zní skvěle.“ „Jo, ale vsadím se, že připojení na internet stálo za velký kulový.“ Lissa s úsměvem zavrtěla hlavou, moji poznámku neuznala za hodnou odpovědi. Procházely jsme kolem dalších staveb, které měly stejně zdobené kamenné zdi, ale byly vyšší a mnohem víc připomínaly normální domy s byty. To mi ostatně potvrdila. „Tohle jsou městské domy, kde bydlí ti, co se tu zdržují delší dobu.“ Prohlížela jsem si je a uvažovala, jak to asi vypadá uvnitř. Pak mě napadlo něco, co mě nadchlo. „Myslíš, že tady budeme bydlet?“ Ta myšlenka ji zaskočila, ale brzy ji nadchla stejně jako mě. Taky se těšila, že budeme mít byt, který si budeme moct zařídit po svém a přicházet a odcházet, jak se nám bude chtít. Líbilo by 157

se mi, kdyby s námi bydlel i Dimitrij. Tady u dvora by ji nemusel hlídat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. V tom případě nebudu muset ani já. Dovolí mi vůbec s ní bydlet? Anebo to bude další možnost, jak mi ukázat, že nejsem žádaná? „To doufám,“ přisvědčila a moje obavy nebrala na vědomí. „V horním patře s výhledem.“ Přinutila jsem se k dalšímu úsměvu. „A s bazénem.“ „Jak můžeš v téhle zimě myslet na bazén?“ „Hele, když už tady fantazírujeme, tak pořádně. Vsadím se, že Taťána má bazén. Určitě se u něj válí v plavkách a sexy chlápci ji natírají opalovacím krémem.“ Čekala jsem, že zase obrátí oči v sloup, ale jen se zazubila a vedla mě do budovy hned u městských domů. „Zvláštní, že ses o tom zmínila.“ „O čem?“ vyjekla jsem. Vypadalo to, že její tajemství už už vypluje na povrch. Byla jsem jen kousíček od toho, abych jí ho vytáhla z hlavy. A udělala bych to, kdyby mě tak neohromilo naše okolí. Byl to útok na smysly: příjemná hudba, fontánky, rostliny, lidi v bílých županech, všechno lesklé a stříbrné… Byly to luxusní lázně ukryté ve staré kamenné budově u dvora. Kdo by to řekl? U vchodu se nacházela recepce s dlouhým žulovým pultem, takže jsme měly jen částečný výhled dovnitř. Ale to, co jsem viděla, bylo úžasné. Podél zdi seděly ženy na pedikúře a manikúře. Ženy i muži si tu nechávali stříhat a barvit vlasy. Šipky v labyrintu chodeb směrovaly lidi do salónu, na masáže, do sauny, na kosmetiku a tak různě. Lissa se na mě usmála. „Co ty na to?“ „Já na to, že Adrian měl pravdu, když říkal, že u dvora je plno různých tajemství.“ Povzdechla jsem. „A nerada přiznávám, že má pravdu.“ „Bylas na dně z toho terénního cvičení a… všech dalších věcí.“ Nemusela se ani zmiňovat o Masonově smrti a boji se Strigoji. Vyčetla jsem to z její mysli. „Tak mě napadlo, že bys potřebovala relax. Zatímco jsi byla u královny, zjistila jsem, jak tady mají volno, a slíbili mi, že nás někam vmáčknou.“ Lissa přešla k recepční a řekla jí, kdo jsme. Ta paní ihned poznala naše jména, ale trochu se zarazila, že by měla pustit dovnitř dhampýrku. Mně to však bylo jedno. Byla jsem příliš 158

ohromená tím, co jsem tu viděla a slyšela. Ve srovnání s drsným, praktickým životním stylem, jaký jsem vedla, byl pro mě tenhle luxus až příliš. Lissa nás přihlásila a otočila se ke mně s dychtivým a nadšeným výrazem. „Zapsala jsem nás na masáž…“ „Nehty,“ skočila jsem jí do řeči. „Co?“ „Chci si nechat udělat nehty. Můžu jít na manikúru?“ To byla ta nejexotičtější a naprosto nejneužitečnější věc, jakou jsem si dovedla představit. No, pro obyčejné ženy to asi nebude tak neužitečné. Ale pro mě? Neustále mám ruce samý puchýř, škrábanec a špínu a ani počasí jim nijak neprospívá. Ano. K ničemu. Už celé věky jsem si nenalakovala nehty. Neměla jsem důvod. Novicka jako já si nemůže dovolit takový luxus. A proto jsem tak zoufale zatoužila po krásných nehtech. Pohled na dokonale nalíčenou Lissu ve mně probudil touhu po tom, abych se taky zkrášlila. Vím, že tohle nikdy nebude běžnou součástí mého života, ale když už jsem na místě, jako je tohle, pak chci nehty. Lissa na okamžik zaváhala. Nejspíš měla velké plány ohledně té masáže. Ale nechtěla mi to odepřít, a tak znovu promluvila s recepční. Ta vypadala, že musí hodně šachovat s harmonogramem, ale nakonec prohlásila, že to půjde. „Samozřejmě, princezno.“ Šťastně se usmívala, zasažená Lissiným přirozeným charismatem. V polovině případů Lissa ani nepotřebovala éter, aby přiměla lidi k pomoci. „Nechci vám dělat potíže,“ řekla Lissa. „Ne, ne. To rozhodně neděláte!“ Za chvíli už jsme seděly u dvou sousedních stolečků a Morojky nám namáčely ruce v horké vodě. Potom nám je začaly drhnout podivnou směsí cukru a mořských řas. „Proč chceš zrovna manikúru?“ chtěla vědět Lissa. Vysvětlila jsem jí, že nemám čas se ani namalovat a že dávám svým rukám tak zabrat, že je takováhle péče pak nepraktická. Zatvářila se zamyšleně. „To mě nikdy nenapadlo. Prostě jsem si myslela, že na to nejsi. Nebo že to nepotřebuješ, že to patří k tvojí image.“ „To je fuk,“ odmávla jsem to. „To tebe kluci zbožňujou.“

159

„Kvůli mýmu jménu. Zato tebe kluci – jako například jeden, co ho známe – uhánějí. A dělají to z jiných důvodů.“ Ježíši, musela bych se hodně zamyslet, abych se dovtípila, o kom to mluví. „Jo, ale ty jiný důvody nejsou moc ušlechtilý.“ Pokrčila rameny. „Na tom nesejde. Nepotřebuješ make-up, aby nad tebou slintali.“ Vzápětí jsem zažila tu nejpodivnější věc, jakou jsem díky poutu mohla prožít. Uviděla jsem se jejíma očima. Bylo to jako dívat se do zrcadla, až na to, že Lissa teď měla výhled na můj profil. Ale když se na mě dívala, byla opravdu přesvědčená, že jsem krásná. Mám lehce tmavší pleť a tmavohnědé vlasy, což jí připadá exotické. Ve srovnání se mnou si Lissa připadala jako vychrtlá bledule. To bylo absurdní, vzhledem k tomu, jak často působím zanedbaně vedle její oslňující krásy. Její závist ale nebyla zlá, to neměla v povaze. Byl to spíš obdiv a touha po vzhledu, jaký sama nikdy mít nebude. Chtěla jsem ji utěšit, ale měla jsem dojem, že by nebylo dobré, aby se dověděla, že vím o její nejistotě. Navíc mi myšlenky přerušila manikérka, když se zeptala, jakou barvu laku chci. Vybrala jsem si zlatý se třpytkami. Možná trochu křiklavý, ale líbil se mi. Beztak nevydrží dlouho. Lissa si vybrala světle růžový, což byla barva stejně rafinovaná a elegantní jako ona sama. Lissa měla nehty nalakované mnohem dřív než já, protože moje manikérka strávila dlouhou dobu zjemňováním mých rukou a pilováním nehtů. Lissa tedy byla hotová dávno přede mnou. Když jsme měly obě úchvatné ruce, hrdě jsme si je ukázaly. „Vypadáš nádherně, zlato,“ prohlásila uznale. Se smíchem jsme se vydaly na masáže. Lissa nás původně objednala na kompletní masáž, ale musely jsme ji zkrátit o čas, který nám zabrala manikúra. Takže jsme se místo masáže celého těla vrhly na masáž nohou, což bylo nakonec dobře, protože s čerstvě nalakovanými nehty bychom se stejně nemohly převléct do županů. Jediné, co jsme musely udělat, bylo vyzout si boty a vyhrnout kalhoty. Hověla jsem si v křesle a nohy jsem měla ponořené v horké bublinkové vodě. Do lázně přidali cosi, co vonělo jako fialky, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Byla jsem příliš ohromená svýma rukama. Byly dokonalé. Manikérka mi zjemnila a zvlhčila kůži, takže 160

jsem měla ruce hebké jako z hedvábí a nehty se mi změnily v zářivé zlaté oválky. „Rose,“ uslyšela jsem Lissu. „Hmm?“ Přes zlatý lak mi manikérka dokonce dala ještě vrstvu bezbarvého. Uvažovala jsem, jestli mi tak ty úchvatné nehty vydrží déle. „Rose.“ Vycítila jsem, že Lissa vyžaduje mou úplnou pozornost, a tak jsem odtrhla pohled od svých omračujících rukou. Smála se od ucha k uchu. Už zase v ní vřelo to nadšení a tajemství, které mi odmítala cestou sem prozradit. „Co je?“ zeptala jsem se. Kývla hlavou směrem dolů. „Rose, tohle je Ambrose.“ Nepřítomně jsem pohlédla na maséra, který se mi krčil u nohou. „Ahoj, Ambrosi, jak…“ Zmlkla jsem, aby ze mě nevypadlo něco jako ty blaho nebo a sakra. Kluk, který mi masíroval chodidla, nemohl být o moc starší než já. Měl kudrnaté černé vlasy a svaly snad všude. To jsem věděla jistě, protože neměl tričko, takže jsme měly dobrý výhled na jeho svalnaté tělo s mohutnými bicepsy. Tmavě zlatého odstínu pleti mohl dosáhnout jen dlouhým pobytem na slunci, což naznačovalo, že je člověk. Potvrzovaly to i kousance na jeho krku. Pěkný dárce. Moc pěkný. Byl tak atraktivní, že to bylo až neskutečné. Dimitrij je taky nádherný, ale má své drobné vady na kráse, což ho činí ještě nádhernějším. Ambrose byl až příliš dokonalý, jako umělecký kousek. Rozhodně jsem se na něj nechtěla vrhnout, ale pohled na něj byl příjemný. Lissa, která se pořád strachovala o můj milostný život, se zjevně domnívala, že tohle je přesně to, co potřebuju. Ji masírovala žena. „Moc rád tě poznávám, Rose,“ řekl Ambrose. Měl melodický hlas. „Nápodobně,“ opáčila jsem sebevědomě. Vytáhl mi nohy z vody a začal je otírat ručníkem. Se svýma nohama jsem byla spokojená. Nebyly moc velké ani tak zničené jako ruce, protože jsem je tolik neodhalovala. Jen jsem litovala, že nemám nalakované nehty i na nohou, když se jich teď tenhle model bude dotýkat. 161

Lissa byla vnímavá, a tak ihned zaznamenala, jak jsem znervózněla. Tak tak se bránila smíchu. V hlavě jsem slyšela její myšlenky: Hezký, co? Zpražila jsem ji pohledem a odmítala vyslovit svoje myšlenky nahlas. Je to osobní masér Táťány. Teď jsi vlastně skoro jako královna. Hlasitě jsem povzdechla, aby si uvědomila, že není tak zábavná, jak si myslí. A když říkám osobní, myslím tím velice osobní. Překvapeně jsem nadskočila, až jsem nechtěně vykopla jednou nohou. Ambrose mi naštěstí nohu zachytil dřív, než jsem ho stačila kopnout do jeho krásného ksichtíku. Sice nedokážu komunikovat telepaticky, ale z mého výrazu musela Lissa poznat, co si myslím. To nemůžeš myslet vážně, protože jestli jo, pak jsi v pořádným maléru. Usmála se ještě víc. Myslela jsem, že se ti bude líbit, když tě bude rozmazlovat královnin tajný milenec. Rozmazlovat zrovna nebylo to slovo, které mi přišlo na mysl. Když jsem se dívala na mladého krásného Ambrose, nedovedla jsem si představit, že může spát s tou starou ježibabou. Samozřejmě to ale mohl být jen způsob, jakým se můj mozek vyrovnával s tím, že někdo, kdo se dotýkal jí, se teď dotýká mě. Fuj. Ambrose při masáži zapředl rozhovor o tom, jak elegantní mám nohy. Neustále se při tom oslnivě usmíval a odhaloval bílé zuby, ale já mu odpovídala jen úsečně. Pořád jsem nedokázala překonat myšlenku na něj a Taťánu, jak jsou spolu. Lissa tiše zaúpěla. Flirtuje s tebou, Rose! Co to děláš? Přece si umíš počínat líp. Dalo mi pořádnou fušku sehnat ti co nejvíc sexy kluka, a tohle z toho mám? Tahle jednostranná konverzace už mi začínala lézt na nervy. Chtěla jsem jí říct, že jsem po ní nikdy nechtěla, aby mi toho kluka pronajala. Vlastně jsem si okamžitě představila, jak mě královna volá na další setkání, aby mě seřvala za to, že mám neexistující románek i s Ambrosem. Nebylo by to dokonalé? Ambrose se dál usmíval a palci mi masíroval chodidlo. Bolelo to – ale tak příjemně. Nikdy jsem si neuvědomila, jak citlivé je to místo. „Tolik se starali, aby ti sehnali to správné černé a bílé oblečení, ale na tvoje nohy nikdo ani nepomyslel,“ zabručel. „Jak můžeš celý den stát a pořád být schopná provést kruhový kop a kočičí postoj, když máš špatné boty?“ 162

Už jsem mu chtěla říct, že se opravdu nemusí obávat o moje nohy, když vtom mi došlo, jak je to zvláštní. „Kruhový kop“ a „kočičí postoj“ nejsou žádné tajné termíny strážců. Kdokoli si zadá do Googlu „bojová umění“, může si o těchhle věcech přečíst. Přesto bych ale takové znalosti nečekala ani od Moroje, natožpak od dárce. Pozorně jsem si Ambrose prohlížela a sledovala, jak tmavýma očima vše bystře pozoruje. Vybavila jsem si jeho rychlý postřeh, když mi zachytil nohu, abych ho nekopla. Čelist mi začala klesat, tak jsem radši urychleně zavřela pusu, abych nevypadala jako idiot. „Ty jsi dhampýr,“ vydechla jsem.

163

ŠESTNÁCT „STEJNĚ JAKO TY,“ UTAHOVAL SI ZE MĚ.

„Jo, ale myslela jsem, že…“ „Že jsem člověk? To kvůli těm kousancům?“ „Jo,“ přiznala jsem. Nemělo smysl lhát. „Všichni musíme nějak přežívat,“ prohlásil. „A dhampýři jsou dobří ve vymýšlení způsobů, jak na to.“ „No to jo, ale většina z nás se stane strážci,“ podotkla jsem. „Hlavně chlapi.“ Pořád jsem nemohla uvěřit, že je dhampýr – nebo, že mi to nedošlo dřív. Před dávnými časy se dhampýři rodili ze spojení lidí a Morojů. Jsme napůl vampýři, napůl lidé. Časem se ale Morojové začali od lidí oddělovat. Lidí bylo čím dál víc a už nepotřebovali Moroje na magii. V současnosti se Morojové obávají, že by na nich lidé dělali pokusy, kdyby je objevili. Takže dhampýři už nevznikají tímto způsobem. Jakousi genetickou zvláštností je, že dhampýr s dhampýrkou nemůžou mít děti dhampýry. Jediným způsobem, jak se moje rasa reprodukuje, je spojení dhampýrů s Moroji. Podle logiky by dhampýr a Moroj měli mít děti, které jsou ze tří čtvrtin Morojové. Ale není tomu tak. Rodíme se s perfektními dhampýřími geny, půl na půl, takže máme z obou ras to nejlepší. Většina dhampýrů se rodí ze spojení dhampýrek a Morojů. Po staletí tyto ženy posílají svoje děti pryč, aby vyrůstaly jinde, takže se matky mohou vrátit ke své práci strážkyň. Přesně to udělala i moje matka. Ale některé dhampýrky chtějí své ratolesti vychovávat samy. Odmítají být strážkyněmi a namísto toho se sdružují v komunitách. To udělala Dimitrijova matka. Kolem těchhle žen se šíří spousta ošklivých pomluv, protože Morojové je často navštěvují s vyhlídkou snadno dostupného sexu. Dimitrij mi říkal, že spousta těch historek je přehnaná a že většina 164

dhampýrek není tak snadno k mání. Pomluvy vycházejí z toho, že tyhle ženy jsou skoro všechny svobodné matky, které nejsou v kontaktu s otci svých dětí – a taky proto, že některé dhampýrky dovolují Morojům, aby jim při sexu pili krev. V naší kultuře je na to pohlíženo jako na něco zvrhlého a odporného a z toho také vzniklo označení dhampýrek, které nejsou strážkyněmi – krvavé děvky. Ale nikdy mě nenapadlo, že by i muž mohl být krvavým prostitutem. Mysl mi pracovala na plné obrátky. „Většina kluků, co nechtějí být strážci, prostě zdrhne,“ prohlásila jsem. Nestávalo se to sice moc často, ale čas od času ano. Takoví utečou ze školy pro strážce a skrývají se mezi lidmi. To byla další ostudná záležitost. „Nechtěl jsem zdrhnout,“ řekl Ambrose vesele. „Ale ani jsem nechtěl bojovat proti Strigojům. Tak jsem udělal tohle.“ Lissa vedle mě byla úplně ohromená. Krvavé děvky patří v našem světě na okraj společnosti. Připadalo jí neuvěřitelné, že má jednu z nich – nebo spíš jednoho z nich – přímo před sebou. „Je to lepší než být strážcem?“ dotázala jsem se nevěřícně. „No, podívej… Strážci pořád hlídají ostatní, riskují svoje životy a nosí špatné boty. A já? Mám skvělé boty, právě masíruju hezkou holku a spím v úchvatné posteli.“ Zašklebila jsem se. „Radši se nebudeme bavit o tom, kde spíš, jo?“ „Dávat krev není tak špatné, jak by sis myslela. Nedávám tolik jako dárci, ale ten rauš je celkem parádní.“ „Radši se nebudeme bavit ani o tomhle,“ řekla jsem. Ani náhodou bych nepřiznala, že vím, že morojská kousnutí jsou vážně „celkem parádní“. „Fajn. Říkej si, co chceš, ale můj život je fajn.“ Obdařil mě křivým úsměvem. „A nejsou na tebe lidi… hnusní? Musejí povídat věci…“ „To ano,“ připustil. „Strašné věci. Dostal jsem už spoustu ošklivých jmen. A víš, kdo mi nadává nejvíc? Dhampýři. Morojové mě většinou nechávají na pokoji.“ „To proto, že nechápou, jaký to je být strážcem, jak je to důležitý.“ V tu chvíli mě napadlo, že mluvím jako matka, a nebylo mi to zrovna příjemné. „K tomu přece dhampýři jsou.“ 165

Ambrose se zvedl, narovnal se a ušklíbl se na mě. „To si vážně myslíš? Jak bys chtěla zjistit, k čemu doopravdy jsi? Znám někoho, kdo by ti to mohl povědět.“ „Ambrose, nedělej to,“ zaúpěla Lissina manikérka. „Ta ženská je blázen.“ „Je to okultistka, Evo.“ „Není žádná okultistka a ty za ní nemůžeš táhnout princeznu Dragomirovou.“ „I sama královna si k ní chodí pro radu,“ namítl. „To je taky chyba,“ zavrčela Eva. Vyměnily jsme si s Lissou pohledy. Slovo okultistka ji zaujalo. Na okultisty a věštce se obecně pohlíží se stejnou nedůvěrou jako na duchy. Jenže my s Lissou jsme poměrně nedávno pochopily, že tyhle psychické schopnosti, které jsme dřív považovaly za výmysly, jsou vlastně součástí éteru. Lissa se zachvěla nadějí, že by mohla narazit na dalšího uživatele éteru. „Hrozně rády bychom za tou okultistkou zašly. Můžeme? Prosím.“ Lissa pohlédla na nedaleké hodiny. „A šlo by to brzy? Musíme stihnout náš let.“ Eva si zjevně myslela, že je to plýtvání časem, ale Ambrose už se nemohl dočkat, až nám ji ukáže. Obuly jsme si boty a nechaly se vést z masážní místnosti. Lázeňské místnosti se nacházely v labyrintu chodeb za salónem vpředu. Zanedlouho jsme se ocitli v dalším bludišti, které vedlo dál do zadního traktu. „Nejsou tu žádný nápisy,“ poznamenala jsem, když jsme kráčeli podél řady zavřených dveří. „Na co jsou tyhle místnosti?“ „Na cokoli, za co jsou lidé ochotni zaplatit,“ odpověděl. „Jako co třeba?“ „Ach, Rose, ty jsi takové neviňátko.“ Konečně jsme došli ke dveřím na konci chodby. Vešli jsme do malé místnosti, kde byl jenom stůl a za ním další zavřené dveře. Morojka u stolu vzhlédla a očividně poznala Ambrose. Ten přešel k ní a začali se tiše dohadovat, protože Ambrose se ji snažil přemluvit, aby nás pustila dál. Lissa se ke mně otočila a tiše se zeptala: „Tak co myslíš?“

166

Podívala jsem se na Ambrose. „Že všechny ty jeho svaly u mě uplatnění nenajdou.“ „Zapomeň už na to, že je krvavý prostitut. Zajímá mě, co si myslíš o té okultistce. Myslíš, že najdeme další uživatelku éteru?“ vyhrkla nedočkavě. „Když může být uživatelem éteru takový pařmen jako Adrian, tak ženská, která předpovídá budoucnost, nejspíš asi taky.“ Ambrose se k nám vrátil s úsměvem. „Suzanne vás moc ráda vmáčkne do pořadníku, než odletíte. Za minutku Rhonda skončí s klientem, kterého tam zrovna má.“ Suzanne se sice netvářila moc nadšeně, ale neměla jsem čas o tom uvažovat, protože vnitřní dveře se otevřely a vyšel z nich postarší Moroj. Dal Suzanne nějaké peníze, nám kývl na pozdrav a odešel. Ambrose široce máchl rukou směrem ke dveřím. „Jste na řadě.“ Vešly jsme s Lissou dovnitř. Ambrose nás následoval a zavřel za námi dveře. Bylo to, jako bychom vešli do něčího srdce. Všechno bylo červené. Plyšový rudý koberec, červená sametová pohovka, plastické sametové tapety a na zemi červené saténové polštářky. Na nich seděla morojská čtyřicátnice s kudrnatými černými vlasy a stejně tmavýma očima. Její pleť měla nepatrně olivový nádech, nicméně celkově působila bledě, jako všichni Morojové. S červeným pokojem ostře kontrastoval její černý oděv. Hrdlo i ruce jí zdobily zlaté šperky, podobné jako barva mých nehtů. Čekala jsem, že promluví strašidelným a tajemným hlasem – pokud možno s exotickým přízvukem –, ale mluvila jako úplně obyčejná Američanka. „Posaďte se, prosím.“ Ukázala na polštářky naproti sobě. Ambrose se usadil na pohovce. „Koho jsi to přivedl?“ zeptala se ho, zatímco jsme se s Lissou uvelebovaly. „Princeznu Vasilisu Dragomirovou a její budoucí strážkyni Rose. Potřebují rychlý výklad.“ „Proč chceš vždycky tyhle věci uspěchat?“ povzdechla Rhonda. „Já za to nemůžu, musejí chytit letadlo.“ „I kdybys za to mohl, bylo by to totéž. Pořád někam chvátáš.“ 167

Přestala jsem obdivovat tu místnost a zaměřila se na škádlení těch dvou. Měli i podobné vlasy. „Vy dva jste příbuzní?“ zeptala jsem se. „Je to moje teta,“ objasnil láskyplně Ambrose. „Má mě moc ráda.“ Rhonda obrátila oči v sloup. To bylo překvapení. Dhampýři jsou jen málokdy v kontaktu se vzdálenějšími morojskými příbuznými, ale Ambrose byl výjimka. Lissu to taky zaujalo, ale trochu jinak než mě. Pozorně si prohlížela Rhondu a snažila se objevit nějaký náznak, že by ta žena mohla být zaměřená na éter. „Jste cikánka?“ zeptala jsem se. Rhonda se zašklebila a začala míchat karty. „Jsem Romka,“ odvětila. „Spousta lidí nám říká cikáni, ale to označení není tak docela přesné. V první řadě jsem především Morojka.“ Ještě párkrát promíchala karty, načež je podala Lisse. „Rozdělte balíček, prosím.“ Lissa na ni pořád zírala, jako by doufala, že uvidí její auru. Adrian uměl vycítit jiné uživatele éteru, ale Lissa zatím tak zkušená nebyla. Rozdělila balíček karet napůl a podala jí je zpátky. Rhonda vytáhla tři karty, které podala Lisse a balíček zase dala dohromady. Naklonila jsem se dopředu. „Super.“ Byly to tarotové karty. Moc o nich nevím, jen to, že mají údajně mystickou sílu a předpovídá se podle nich budoucnost. Těmhle věcem jsem nikdy nevěřila o moc víc než třeba náboženství, jenže až donedávna jsem nevěřila ani na duchy. Ty tři karty byly Měsíc, Císařovna a Eso pohárů. Ambrose se mi naklonil přes rameno, aby karty taky viděl. „Hmm,“ zabručel. „Velice zajímavé.“ Rhonda na něj vzhlédla. „Ticho. Nevíš, o čem mluvíš.“ Znovu se zadívala na karty a poklepala na Eso pohárů. „Máte před sebou nový začátek, znovuzrození veliké síly a citů. Váš život se změní, ale bude to změna, která vás obrátí jiným směrem. I když to bude obtížné, nakonec to osvítí celý svět.“ „No teda,“ vyhrkla jsem. Pak Rhonda ukázala na Císařovnu. „Leží před vámi moc a vláda. Poradíte si s tím s grácií a inteligencí. Semínka už jsou zaseta, ale vidím tam nějakou nejistotu – jakési záhadné vlivy, které vás obklopují jako mlha.“ Její následující slova patřila 168

kartě Měsíc. „Celkově z toho ale mám dojem, že tyhle neznámé faktory vás od osudu neodvrátí.“ Lissa jen kulila oči. „To vyčtete jenom z těch karet?“ Rhonda pokrčila rameny. „Ano, je to v kartách, ale k tomu mám ještě dar, díky němuž vidím síly, které obyčejní lidé nedokážou vnímat.“ Znovu zamíchala karty a pak je podala mně. Rozdělila jsem balíček a ona vytáhla další tři karty. Devítka mečů, Slunce a Eso mečů. Karta Slunce byla vzhůru nohama. Neměla jsem ponětí, co by to mohlo znamenat, jen jsem měla dojem, že ve srovnání s Lissou to bude něco drsnějšího. Karta Císařovna zobrazovala ženu v dlouhých šatech s hvězdami na hlavě, Měsíc zase úplněk a pod ním dva psy, na Esu pohárů byl drahokamy zdobený kalich plný květů. Ale moje Devítka mečů zpodobňovala ženu plačící před stěnou z mečů a Eso mečů byla jen ruka držící obyčejný železný meč. Aspoň Slunce vypadalo o něco radostněji. Byl na něm snad anděl na bílém koni a nad ním zářící slunce. „Neměla bych to otočit správně?“ zeptala jsem se. „Ne,“ pravila s očima upřenýma na kartu. Po chvíli tíživého mlčení pokračovala. „Zničíš to, co je nemrtvé.“ Čekala jsem asi půl minuty, že bude pokračovat, ale nic už neřekla. „A to je vše?“ Kývla. „Tohle mi říkají karty.“ Ukázala jsem na ně. „Vypadá to, že říkají něco víc než jen tohle. Lisse jste poskytla celou encyklopedii informací! A já už dávno vím, že budu zabíjet nemrtvé. Je to moje práce.“ To jsem se teda dozvěděla věci! Naprosto neoriginální. Rhonda pokrčila rameny, jako by to mělo být nějaké vysvětlení. Začala jsem jí vykládat, že takováhle věštba stojí za starou bačkoru, když vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřely se a k mému údivu se v nich objevil Dimitrij. Upřel pohled na Lissu a na mě. „Aha, říkali mi, že jste tady.“ Vešel dál a až pak si všiml Rhondy. K mému dalšímu údivu jí uctivě kývl na pozdrav a velice zdvořile řekl: „Omlouvám se za vyrušení, ale musím tyhle dvě dostat do letadla.“ Rhonda si ho prohlížela, ale ne jako by hodnotila jeho zevnějšek. Bylo to spíš, jako by byl nějakou záhadou, kterou 169

toužila rozluštit. „Nemáte se za co omlouvat. Nemáte náhodou chvilku, že bych vyložila budoucnost i vám?“ Jelikož s Dimitrijem sdílíme podobné názory, předpokládala jsem, že jí poví, že nemá čas na její pochybné věštby. On ale s vážným výrazem přikývl, posadil se vedle mě a já okamžitě ucítila tu příjemnou vůni kůže a jeho vody po holení. „Děkuji vám.“ Pořád mluvil tak přezdvořile. „Bude to stručné.“ Rhonda už míchala karty, do nichž zamíchala i ty moje nicneříkající. V rekordním čase mu balíček podala, on ho rozdělil a ona vytáhla tři karty. Rytíř holí, Kolo štěstí a Pětka pohárů. Nemohla jsem se rozhodnout, jaký z toho mám dojem. Rytíř holí vypadal podle názvu karty, byl to muž na koni s dlouhým dřevěným kopím. Kolo štěstí byl kruh s podivnými symboly, které se vznášely v oblacích. Pětka pohárů zobrazovala pět převržených pohárů, z nichž vytékala tekutina, a zády k nim stál muž. Přelétla pohledem karty, potom se zadívala na Dimitrije a pak zase na karty. Její výraz byl naprosto nečitelný. „Ztratíte to, čeho si ceníte nejvíc, tak to opatrujte, dokud ještě můžete.“ Ukázala na Kolo štěstí. „Kolo se otáčí, neustále se otáčí.“ Věštba sice nebyla tak dobrá jako Lissina, ale Dimitrij se toho dozvěděl zatraceně víc než já. Lissa do mě šťouchla loktem, což mělo být tiché varování, abych mlčela. Nejdřív mě to překvapilo. Aniž bych si to totiž uvědomovala, otvírala jsem pusu k protestu. Zavřela jsem ji a zamračila se. Dimitrij zachmuřeně a zamyšleně zíral na karty. Netušila jsem, jestli o takových záležitostech něco ví, ale díval se na ty obrázky, jako by ukrývaly veškerá tajemství světa. Nakonec na Rhondu opět uctivě kývl. „Děkuju.“ Taky kývla a vzápětí jsme se my tři zvedli, abychom stihli letadlo. Ambrose nám řekl, že tohle věštění platí on a že se se Suzanne vyrovná později. „Stálo to za to,“ oznámil mi. „Vidět vás uvažovat o vašem osudu.“ Zamračila jsem se. „Bez urážky, ale tyhle karty mě nepřiměly uvažovat vůbec o ničem.“ Jen ho to rozesmálo. Když už jsme se chystali odejít ze Suzanniny malé čekárny, Lissa se najednou obrátila a otevřenými dveřmi se vrátila k Rhondě. Šla jsem za ní. „Ehm, promiňte,“ řekla Lissa. 170

Rhonda zvedla hlavu od míchání karet a zatvářila se ustaraně. „Ano?“ „Asi to bude znít divně, ale… můžete mi prozradit, na jaký živel se specializujete?“ Cítila jsem, že Lissa ani nedýchá. Zoufale chtěla, aby Rhonda řekla, že se nespecializuje na nic, což bylo častou známkou toho, že dotyčný ovládá éter. Lissa se pořád měla hodně co učit a upínala se k myšlence, že třeba najde další, kdo by ji mohli učit – a zejména se jí líbilo, že by ji někdo mohl naučit předpovídat budoucnost. „Vzduch,“ odpověděla Rhonda. Vzápětí jsme ve vlasech pocítily slabý vánek, aby nám to dokázala. „Proč?“ Lissa vydechla a poutem jsem pocítila její nezměrné zklamání. „Jen tak. Ještě jednou děkuju.“

171

SEDMNÁCT NA RANVEJI U DVEŘÍ DO LETADLA POSTÁVAL CHRISTIAN a pár strážců. Lissa se k němu rozběhla, aby mu hned vypověděla ty novinky, a nechala mě tam samotnou s Dimitrijem. Celou cestu z lázní neřekl ani slovo. Síla a mlčení, to pro něj bylo typické, jenže tentokrát mi jeho rozpoložení připadalo neobvyklé. „Pořád myslíš na to, co ti řekla Rhonda? Ta ženská je šarlatánka.“ „Proč to říkáš?“ dotázal se a zastavil se nedaleko od ostatních. Foukal ostrý ledový vichr a já jen doufala, že už brzo budeme moct nastoupit. „Protože nám nic neřekla! Měl jsi slyšet moji předpověď. Byla to jen jedna věta, která mi neřekla nic, co bych nevěděla. Lissa měla větší štěstí,“ uznala jsem. „Ale ani na tom nebylo nic, co by mě přesvědčilo. Rhonda jí předpověděla, že bude velikou vůdkyní. Jak je asi těžký tohle odhadnout?“ Dimitrij se na mě usmál. „Uvěřila bys, kdyby ti předpověděla něco zajímavějšího?“ „Možná, kdyby to byla dobrá předpověď.“ Zasmál se tomu a já se zeptala: „Ale ty to bereš vážně. Proč? Fakt takovým věcem věříš?“ „Není toho moc, čemu bych věřil… nebo nevěřil.“ Dneska měl na hlavě černou pletenou čepici, kterou si stáhl dolů, aby si zakryl uši. „Lidi jako je ona mám v úctě. Mají přístup k vědění, jaký ostatní lidi nemají.“ „Ale neovládá éter, takže si nejsem zase tak jistá, odkud to vědění bere. Pořád si myslím, že je podvodnice.“ „Ona je vrăjitoare.“ „Co…“ S tímhle slovem jsem se v životě nesetkala. „Cože je? To je rusky?“

172

„Rumunsky. Znamená to… No, ono se to nedá pořádně přeložit. Blíží se tomu termín ‚čarodějka‘, ale není to úplně přesné. Jejich pojetí čarodějky je jiné než to americké.“ Nikdy bych nečekala, že s ním povedu takovýhle rozhovor. Dimitrij mi prostě nepřipadal jako ten typ, co věří pověrám. Na chviličku jsem si pomyslela, že když může věřit v čarodějnice a věštce, třeba by uvěřil i tomu, že vidím duchy. Zvažovala jsem, jestli se mu o tom mám zmínit, ale rychle jsem to zamítla. Beztak jsem neměla šanci mu něco říct, protože mluvil jenom on. „Moje babička byla jako Rhonda,“ objasnil. „To znamená, že se věnovala stejnému druhu umění. I když jinak se od ní lišila.“ „Tvoje babička byla… vra… nebo co?“ „V ruštině se tomu říká jinak, ale ano, význam je stejný. Taky vykládala karty a radila. Takhle si vydělávala na živobytí.“ Raději jsem spolkla poznámku a podvodnících. „A vycházely jí ty předpovědi?“ „Občas. Nekoukej na mě tak.“ „Jak?“ „Z toho, jak se tváříš, je mi jasné, že si myslíš, že podléhám bludům, ale jsi moc hodná, než abys něco řekla.“ „Bludy – to je moc drsný slovo. Jenom jsem překvapená, to je všechno. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty budeš někomu žrát takový věci.“ „No, já v tom vyrůstal, takže mi to zas tak zvláštní nepřijde. A jak už jsem řekl, nežeru to stoprocentně.“ Ke skupince u letadla se připojil i Adrian, který hlasitě nadával, že ještě nemůžeme nastoupit. „Taky jsem nikdy neuvažovala o tom, žes měl babičku,“ oznámila jsem Dimitrijovi. „Teda, jasně že nějakou mít musíš. Ale stejně…, připadá mi divný, že jsi s ní vyrůstal.“ Já se se svou matkou vídala jen málokdy a s jiným členem rodiny jsem se jaktěživa nesetkala. „Bylo to divný mít babičku čarodějnici? Děsivý? Hrozila ti, že tě v něco promění, když budeš zlobit?“ „Většinou mi jen hrozila, že mě pošle do mého pokoje.“ „To mi nepřijde tak děsivý.“ „To jenom proto, že ji neznáš.“ 173

Všimla jsem si toho přítomného času. „Ještě žije?“ Přikývl. „Jo. Stářím asi neumře. Je houževnatá. Vlastně nějaký čas dělala i strážkyni.“ „Vážně?“ Stejně jako v případě Ambrose jsem si uvědomila, že moje představy o dhampýrech, strážcích a krvavých děvkách jsou dost zkreslené. „Takže toho potom nechala a stala se…, teda zůstala se svýma dětma?“ „Má dost neochvějné názory na rodinu – názory, co by ti možná připadaly dost sexistické. Je přesvědčená, že všichni dhampýři by se měli vycvičit a nějaký čas pracovat jako strážci, ale ženy by se nakonec měly vrátit k výchově dětí.“ „Muži ne?“ „Ne,“ odpověděl suše. „Myslí si, že muži by měli zůstat ve světě a zabíjet Strigoje.“ „No teda.“ Vybavila jsem si to málo, co mi Dimitrij pověděl o své rodině. Jeho otec neustále od rodiny utíkal. Byl to jediný muž v jeho životě. Dimitrij měl jen samé sestry. Názor jeho babičky mi nepřipadal nijak zvlášť sexistický. Taky jsem přesvědčená, že by muži měli odejít do boje, a proto mě tak překvapilo setkání s Ambrosem. „Musel jsi odejít. Ženský z tvý rodiny tě vykopaly.“ „To těžko,“ zasmál se. „Kdybych se chtěl vrátit domů, matka by mě přijala okamžitě.“ Usmíval se, jako by to byl nějaký vtip, ale v jeho očích jsem viděla něco, co vypadalo jako stesk po domově. Ale během okamžiku ten stesk zmizel. Dimitrij se otočil, když začal Adrian halasně jásat, že už konečně můžeme nastoupit. Jakmile jsme se usadili v letadle, Lissa hned začala kamarádům vykládat všechny ty novinky. Začala tím, jak si mě zavolala královna. To nebylo zrovna téma, o kterém bych se chtěla bavit, ale tlačila mě do toho. Byla nadšením bez sebe, že mě královna chtěla „pochválit“. Na všechny kromě Adriana to udělalo dojem. Z jeho výrazu mi bylo jasné, že ví, že kvůli tomuhle si mě určitě nezavolala. Každopádně se ale tvářil natolik nechápavě, že patrně neměl tušení o pravém důvodu. Konečně jsem věděla něco, co on neví. Pomyšlení na to, že by se měl dát dohromady s Lissou, by ho nejspíš šokovalo stejně jako mě.

174

Pak Lissa všem pověděla o tom, jak jí královna nabídla, že může žít u dvora a studovat na univerzitě v Lehighu. „Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ broukla. „Zní to až moc dobře na to, aby to byla pravda.“ Adrian do sebe kopl sklenku čehosi, co vypadalo jako whisky. Jak se k tomu dostal tak brzy? „Když to řekla moje prateta? Tak to určitě je moc dobrý na to, aby to byla pravda.“ „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se. Poté co mě Taťána obvinila z fiktivního vztahu a já pak zjistila, že má za milence dárce – dhampýra, už by mě na ní nepřekvapilo asi nic. „Je Lissa v maléru?“ „Celkově? Ne. To jenom, že moje prateta nedělá nic jenom z čiré dobroty srdce. Vlastně…,“ Adrian se ihned opravil, „občas ano. Není zas taková mrcha. A řekl bych, že to myslí vážně, když se strachuje o rod Dragomirů. Slyšel jsem, že měla ráda tvoje rodiče. Ale proč dělá tohle, fakt netuším. Máš radikální názory. Třeba chce slyšet taky jiný pohled na věc. Nebo na tebe chce prostě jenom dohlížet, aby nebyl zas nějakej průšvih.“ Nebo ti chce vnutit Lissu za ženu, pomyslela jsem si. Christianovi se nic z toho nelíbilo. „Adrian má pravdu. Mohli by se tě pokusit zkrotit. Měla by ses odstěhovat k tetě Taše. Nemusíš přece chodit do morojský školy.“ „Ale tam by byla ve větším bezpečí,“ namítla jsem. Rozhodně jsem zastáncem vzdorování autoritám a chtěla jsem Lissu uchránit od královských plánů, ale kdyby šla na vysokou, která není střežená, byla by v nebezpečí, což jsem taky nechtěla. Začala jsem to podrobněji vysvětlovat, ale vtom se letadlo rozjelo. Jakmile jsme se ocitli ve vzduchu, zase se mi vrátila ta bolest hlavy jako včera. Bylo to, jako by se mi všechen vzduch, který nás obklopoval, tlačil na lebku. „Sakra,“ zavrčela jsem a přitiskla si dlaň na čelo. „Je ti zase špatně?“ zeptala se ustaraně Lissa. Kývla jsem. „Vždycky jsi měla problémy s lítáním?“ dotázal se Adrian, při čemž zuřivě na někoho mával, aby mu dolil skleničku. „Nikdy,“ odpověděla jsem. „Zatraceně, nechci už to absolvovat znova.“ Zaťala jsem zuby a snažila se ignorovat tu bolest i černé stíny. Vyžadovalo to dost námahy, ale když jsem se hodně soustředila, trochu se to zmírnilo. Zvláštní. Stejně se mi ale 175

nechtělo moc mluvit a naštěstí to všichni respektovali. Debata o vysoké už skončila. Uplynulo několik hodin. Už bylo skoro načase, abychom dorazili zpátky do Akademie. Jedna morojská letuška přišla uličkou k naší skupince a zamračila se. Alberta si toho ihned všimla. „Co se děje?“ „V místě přistání právě zuří sněhová bouře,“ objasnila letuška. „Nemůžeme přistát na Akademii svatého Vladimíra, protože ranvej není v tom větru a sněhu zprovozněná. Stejně potřebujeme doplnit palivo, takže přistaneme na Martinville Regional. Je to malé letiště, jen pár hodin cesty autem od Akademie, ale teď tam nejsou tak nepříznivé podmínky. V plánu je přistát, doplnit palivo, a jakmile na Akademii vyčistí ranvej, poletíme tam. Let pak potrvá jen necelou hodinu.“ Byly to zneklidňující zprávy, ale neznělo to zase tak špatně. Co jiného nám taky zbývá? Aspoň mě ta bolest brzy přejde. Tedy pokud to bude jako minule, to mě bolest hlavy přešla, sotva jsme se ocitli na zemi. Všichni jsme usedli na svá místa, zapnuli si pásy a připravili se na přistání. Počasí venku vypadalo mizerně, ale pilot byl šikovný a přistál bez obtíží. A vtom se to stalo. Jakmile se letadlo dotklo země, celý můj svět explodoval. Bolest hlavy nejenže nepřešla, ale zhoršila se. Bylo to mnohem horší – nemyslela bych, že je něco takového vůbec možné. Připadalo mi, jako by mi pukala lebka. Ale to byl teprve začátek. Zničehonic se všude kolem objevovaly obličeje. Duchovitě průsvitné obličeje a těla – přesně jako Mason. Bože, byli úplně všude. Nedokázala jsem přes ně ani vidět sedadla nebo kamarády. Viděla jsem jen ty obličeje – a jejich ruce. Bledé zářící ruce, které se po mně sápaly. Přízraky otevíraly ústa, jako by chtěly něco říct, a zjevně to chtěly říct mně. A čím víc jich ke mně přicházelo, tím víc jsem jich začínala poznávat. Spatřila jsem Viktorovy strážce – ty, co byli zabiti při záchraně Lissy. Jejich doširoka otevřené oči působily zděšeně. Z čeho? Prožívali snad znovu svou smrt? Mezi nimi byly i děti, které jsem hned nepoznala. Pak mi to došlo. Byly to ty děti, které jsme s Dimitrijem našli mrtvé po útoku Strigojů. Tyhle 176

děti vypadaly stejně vybledle jako Mason, ale krky měly celé pokryté krví, stejně jako v tom domě. Šarlatová červeň krve ostře kontrastovala s jejich průsvitnými světélkujícími těly. Obličeje neustále přibývaly. Přestože nikdo z nich nemluvil, v uších mi hučelo stále hlasitěji. K davu se přidaly tři nové postavy. Nevmísily se mezi ostatní, jen tam stály a vypadaly stejně jasně a ostře jako ta krev na hrdlech dětí. Byla to Lissina rodina. Její matka, otec a bratr André. Vypadali úplně stejně, jako když jsem je viděla naposledy, těsně před tou autonehodou. Všichni měli blond vlasy. Vypadali krásně a majestátně. Stejně jako Mason, ani oni na sobě neměli žádné známky své násilné smrti, přestože jsem věděla, že autohavárie s nimi udělala příšerné věci. A stejně jako Mason na mě jen smutně koukali a nemluvili, ale zjevně něco říct chtěli. Na rozdíl od Masona jsem ale jejich poselství pochopila. Za Andrem jsem viděla velikou černou skvrnu, která se neustále zvětšovala. Ukázal na mě a pak na tu skvrnu. Aniž bych chápala, jak to vím, v tu chvíli jsem prostě věděla, že tohle je brána do světa mrtvých, do světa, z něhož jsem se vrátila. André – který byl stejně starý jako já, když zemřel – ukázal znovu. Jeho rodiče to gesto zopakovali. Nemuseli promluvit, abych věděla, co mi říkají. Neměla bys žít. Musíš se s námi vrátit… Začala jsem ječet. A nepřestávala jsem. Myslím, že v letadle na mě někdo mluvil, ale nevěděla jsem to jistě, protože jsem neviděla nic než ty obličeje, ruce a černotu za Andrem. A jako už tolikrát se poblíž vynořil i vážný a smutný Mason. Požádala jsem ho o pomoc. „Pošli je pryč!“ křičela jsem. „Pošli je pryč!“ Jenže s tím nic nenadělal, nebo možná nemohl. Zběsile jsem si rozepnula bezpečnostní pás a pokusila se vstát. Duchové se mě nedotýkali, ale byli hrozně blízko. Pořád se po mně sápali a někam ukazovali kostnatýma rukama. Mávala jsem kolem sebe, abych je odehnala, a nepřestávala jsem řvát, aby mi někdo pomohl a ukončil tohle šílenství. Ale nebylo mi pomoci. Všechny ty ruce a oči s prázdným pohledem zůstávaly dál a ani bolest nepřestávala. Zhoršilo se to natolik, že mi před očima začaly tančit černé lesklé tečky. Měla 177

jsem dojem, že omdlím, což bych jen uvítala. Aspoň by ta bolest přestala a všechny ty obličeje by zmizely. Tečky před očima se začaly zvětšovat a za chvíli už jsem neviděla nic jiného. Obličeje zmizely stejně jako bolest a sladké černé vody bezvědomí mě vtáhly pod hladinu.

178

OSMNÁCT POTOM

BYLO VŠECHNO HROZNĚ ZMATENÉ. MĚLA JSEM dojem, jako bych přicházela k vědomí a zas ho ztrácela. Někdo na mě asi mluvil a měla jsem pocit, že jsme zase ve vzduchu. Nakonec jsem se probrala na ošetřovně a uviděla doktorku Olendzkou, jak na mě kouká. „Ahoj, Rose,“ přivítala mě. Byla to Morojka středních let a často si ze mě utahovala, že jsem její pacientka číslo jedna. „Jak se cítíš?“ Začala jsem si vybavovat podrobnosti toho, co se událo. Ty obličeje. Mason. Další duchové. Příšerná bolest hlavy. Všechno už to pominulo. „Fajn,“ odpověděla jsem a trochu mě překvapilo, že to říkám. Na chviličku jsem uvažovala, jestli to celé nemohl být jen sen. Pak jsem si ale všimla, že za doktorkou stojí Dimitrij a Alberta. Jejich výrazy mi okamžitě prozradily, že to, co se stalo v letadle, bylo skutečné. Alberta si odkašlala a doktorka Olendzká se po ní ohlédla. „Můžeme?“ zeptala se Alberta. Doktorka přikývla a ti dva přistoupili blíž. Dimitrij pro mě byl jako vždy balzámem na duši. Ať už se dělo cokoli, v jeho přítomnosti jsem si připadala bezpečněji. Jenže ani on nedokázal zarazit události na letišti. Když se na mě ale díval jako teď, s takovou něhou a zájmem, jen to umocnilo moje rozporuplné pocity. Na jedné straně jsem byla šťastná, že se o mě tak zajímá. Ale na druhé straně jsem před ním chtěla být silná, aby si se mnou nemusel dělat starosti. „Rose…,“ začala nejistě Alberta. Bylo jasné, že nemá ponětí, jak se chovat. To, co se stalo, bylo za hranicemi jejích zkušeností. Dimitrij ale podobné pocity překonal. „Rose, co se tam stalo?“ Než jsem stačila říct jediné slovo, ještě dodal: „A tentokrát už neříkej, že nic.“

179

Odpovědi jsem se vyhnout nemohla, nicméně jsem nevěděla, co říct. Doktorka Olendzká si posunula brýle na nose. „Chceme ti jen pomoct.“ „Žádnou pomoc nepotřebuju,“ prohlásila jsem. „Jsem v pohodě.“ Vyznělo to jako v případě Brandona a Bretta. Už jsem měla jen krůček k tomu, abych řekla, že jsem upadla. Alberta se konečně vzchopila. „Byla jste v pohodě, když jsme byli ve vzduchu. Jakmile jsme přistáli, rozhodně jste v pohodě nebyla.“ „Teď už ale jsem,“ odpověděla jsem neochvějně a radši jsem se nikomu nepodívala do očí. „Tak co se stalo?“ vyptávala se. „Proč ten řev? Co jste tím myslela, když jste říkala, abychom ‚je‘ poslali pryč?“ Krátce jsem uvažovala o nějaké vyhýbavé odpovědi, třeba, že za to může stres. Ale znělo mi to tak hloupě. Takže jsem opět nic neřekla. Překvapilo mě, když jsem ucítila, jak se mi do očí hrnou slzy. „Rose,“ zašeptal Dimitrij hlasem hebkým jako hedvábí. „Prosím.“ Něco v jeho hlase mě přimělo otevřít se. Ale bylo to tak těžké. Odvrátila jsem hlavu a zadívala se na strop. „Duchy,“ šeptla jsem. „Viděla jsem duchy.“ Tohle nikdo z nich vskutku nečekal, ale jak by taky mohli? Zavládlo tíživé mlčení. Nakonec promluvila doktorka Olendzká, které se třásl hlas. „Co… co tím myslíš?“ Polkla jsem. „Pronásleduje mě už pár týdnů. Mason. V kampusu. Vím, že to zní šíleně, ale je to on. Nebo spíš jeho duch. To se stalo, když na nás Stan zaútočil. Strnula jsem, protože tam byl Mason a já nevěděla, co dělat. V letadle… Byl tam taky… a další. Ale když jsme byli ve vzduchu, pořádně jsem je neviděla. Byly to jen záblesky… a bolest hlavy. Ale když jsme přistáli v Martinville, viděla jsem ho v plný podobě. A… a nebyl sám. S ním byli i další. Další duchové.“ Z oka mi skanula slza, kterou jsem rychle setřela, a doufala jsem, že to nikdo neviděl.

180

Vyčkávala jsem a nevěděla, co očekávat. Budou se mi smát? Řeknou mi, že jsem cvok? Nebo mě obviní, že lžu, a budou chtít vědět, co se stalo doopravdy? „Poznalas je?“ zeptal se nakonec Dimitrij. Otočila jsem se a zadívala se mu do očí. Všichni se tvářili vážně a ustaraně, nikdo se mi neposmíval. „Jo… Viděla jsem Viktorovy strážce a ty lidi z masakru. Taky… Lissinu rodinu.“ Po tom už nikdo nic neřekl. Jenom si vyměnili pohledy, jako by doufali, že do toho někdo z nich vnese světlo. Doktorka Olendzká povzdechla. „Můžu si s vámi dvěma promluvit o samotě?“ Ti tři vyšli z pokoje a zavřeli za sebou dveře. Až na to, že úplně nezapadly. Vylezla jsem z postele, přešla celou místnost a zastavila se u dveří. Moje dhampýří vyvinuté smysly mi umožnily vyslechnout jejich tichý rozhovor. Připadala jsem si strašně, že je takhle odposlouchávám, ale bavili se o mně a já se nemohla zbavit dojmu, že tohle ovlivní i moji budoucnost. „… jasné, co se děje,“ zasyčela doktorka Olendzká. To bylo poprvé, co jsem ji slyšela mluvit tak rozčileně. S pacienty jinak vždy jednala klidně a vyrovnaně. Bylo těžké si ji představit naštvanou, ale teď rozhodně vytočená byla. „Chudák holka. Trpí poruchou vyvolanou posttraumatickým stresem a taky není divu, po tom všem, co se stalo.“ „Víte to jistě?“ dotázala se Alberta. „Možná jde o něco jiného…“ Ukončila větu doztracena, takže mi bylo jasné, že ji žádné jiné vysvětlení nenapadá. „Podívejte se na fakta: dívka v pubertě, která byla svědkem zabití svého kamaráda a pak musela jeho vraha sama zabít. Nemyslíte, že je to traumatizující? Nemyslíte, že to na ni může mít nemalý dopad?“ „Všichni strážci se musejí vyrovnávat s tragickými událostmi,“ prohlásila Alberta. „Pro strážce v terénu se toho asi moc udělat nedá, ale Rose tady pořád studuje. Existuje způsob, jak jí pomoct.“ „Jak?“ vyhrkl Dimitrij. Znělo to zvědavě a ustaraně, ne jako by s ní nesouhlasil. „Psychoterapie. Když si s někým promluví o tom, co se stalo, může jí to hodně pomoct. Tam jste ji ale měli poslat hned,

181

jak se vrátila. A když už jsme v tom, měli jste tam poslat i ty ostatní, co byli s ní. Proč na to nikdo nepomyslel?“ „Dobrý nápad,“ poznamenal Dimitrij. Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, že mu mysl pracuje na plné obrátky. „Mohla by tam zajít v den volna.“ „V den volna? Spíš by tam měla docházet denně. Měli byste ji vyřadit z celého toho terénního cvičení. Falešné útoky Strigojů jí nepomůžou, aby se vzpamatovala z toho skutečného.“ „Ne!“ Strčila jsem do dveří dřív, než jsem si to stačila uvědomit. Všichni na mě upřeli pohledy a já si v tu chvíli připadala jako totální blb. Se špehováním jsem právě skončila. „Rose,“ podivila se doktorka Olendzká, která bleskurychle přeladila svůj hlas na lékařsky pečující, i když trochu káravý. „Měla bys ležet.“ „Nic mi není. A vy mě nemůžete vyřadit z terénního cvičení. Jestli to uděláte, tak neodmaturuju.“ „Není ti dobře, Rose, a nemáš se za co stydět po tom všem, co se ti přihodilo. Vzhledem k okolnostem není zase tak zvláštní, že si myslíš, žes viděla ducha někoho, kdo nedávno zemřel.“ Chtěla jsem opravit tu část o tom, že jsem si myslela, že vidím, ale raději jsem to spolkla. Pravděpodobně by mi neprospělo, kdybych se začala hádat, že jsem ducha viděla opravdu. Už jsem ale začínala věřit, že jsem ho vážně viděla. Zběsile jsem se snažila vymyslet nějaký jiný přesvědčivý důvod, který by mi umožnil setrvat v terénní praxi. Většinou se z ošklivých situací dokážu dobře vykecat. „Pokud mě nestrčíte na terapii, která bude trvat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, jenom to zhoršíte. Musím něco dělat. Většina vyučování je teď pozastavená. Tak co bych měla dělat? Jen tak sedět? Ještě víc uvažovat o tom všem, co se stalo? To bych se zbláznila doopravdy. Nechci pořád setrvávat v minulosti. Chci něco udělat pro svou budoucnost.“ Tohle je podnítilo k dohadům, co se mnou. Poslouchala jsem, kousala si ret a uvědomovala jsem si, že se musím držet zpátky. Nakonec se za nesouhlasného vrčení doktorky shodli na tom, že se můžu vrátit do terénního cvičení, ale jen na poloviční úvazek. 182

To byl ideální kompromis pro všechny – tedy až na mě. Já chtěla jen to, aby život pokračoval tak, jak byl. Přesto jsem si ale uvědomovala, že tohle je nejlepší možná dohoda, jaké jsem mohla dosáhnout. Rozhodli se, že budu mít terénní cvičení jen tři dny v týdnu a v noci žádné povinnosti mít nebudu. Během těch volných dnů budu chodit trénovat a studovat, co mi řeknou. Taky budu muset navštívit psychologa, což mě moc nenaplňovalo nadšením. Lissa za nějakou psycholožkou chodila, a moc jí to nepomohlo. Vypovídat se možná pomáhá. Jenomže… o tomhle mluvit nechci. Jenže pokud si mám vybrat, jestli tohle, anebo se nechat vyloučit z terénního cvičení, tak půjdu k psychologovi s radostí. Alberta věřila, že dokážou ospravedlnit, proč budu ve cvičení jen polovinu času. Taky se jí zamlouvalo, že během fingovaných strigojských útoků budu pod dohledem psychologa – to pro případ, že by mě to skutečně traumatizovalo. Doktorka Olendzká mě ještě podrobněji vyšetřila, dala mi čistou zdravotní kartu a oznámila, že se můžu vrátit na svou kolej. Poté Alberta odešla, ale Dimitrij zůstal, aby mě mohl doprovodit. „Díky, žes vymyslel, že bych mohla v praxi pokračovat jen půlku času,“ řekla jsem mu. Chodníky byly dneska mokré, protože se po bouři oteplilo. Rozhodně nebylo na koupání, ale sníh a led tály. Ze stromů pravidelně odkapávaly kapičky vody a my se cestou vyhýbali loužím. Náhle se Dimitrij zastavil a přiskočil ke mně tak, že mi zablokoval cestu. Na poslední chvíli jsem se zastavila, abych do něj nevrazila. Natáhl se a za paži si mě přitáhl blíž k sobě, mnohem blíž, než bych od něj čekala na veřejnosti. Zaryl mi prsty do paže, ale ne tak, aby to bolelo. „Rose,“ oslovil mě tak bolestným hlasem, až se mi z toho málem zastavilo srdce. „Proč jsem se o tom dozvěděl až teď? Proč jsi mi to neřekla dřív? Víš, jaké to je? Víš, jaké to pro mě je, když tě vidím takhle trpět, a přitom vůbec nevím, co se děje? Víš, jak strašně jsem se bál?“ Stála jsem tam jako opařená. Jednak z toho jeho výbuchu a jednak z naší blízkosti. Polkla jsem, neschopná promluvit. V jeho tváři se zračilo tolik emocí. Nevybavovala jsem si, kdy 183

jsem ho naposledy přistihla takhle dávat najevo svoje pocity. Bylo to nádherné a děsivé zároveň. A pak jsem řekla tu nejblbější možnou věc. „Ty se nebojíš ničeho.“ „Bojím se spousty věcí. Bojím se o tebe.“ Pustil mě a odstoupil. Pořád z něj sálala vášeň a obavy. „Nejsem dokonalý. A jsem taky zranitelný.“ „Já vím, to jen že…“ Nevěděla jsem, co říct. Měl pravdu. Vždycky jsem Dimitrije považovala za dokonalého. Vševědoucího. Neporazitelného. Teď pro mě bylo těžké uvěřit, že se o mě tolik bojí. „Takže tohle se ti děje už delší dobu,“ pokračoval. „Stalo se to se Stanem. A když ses bavila s otcem Andrewem o existenci duchů, celou tu dobu ses s tím vyrovnávala! Proč jsi to nikomu neřekla? Proč jsi to neřekla Lisse… nebo… mně?“ Dívala jsem se do jeho tmavých očí, které tolik miluju. „Věřil bys mi?“ Zamračil se. „Co?“ „Že vidím duchy.“ „No…, to nejsou duchové, Rose. Jenom si to myslíš, protože…“ „Proto,“ přerušila jsem ho. „Proto jsem to nemohla říct ani tobě, ani nikomu jinýmu. Nikdo by mi neuvěřil a všichni by mě považovali za blázna.“ „Já tě za blázna nepovažuju,“ prohlásil. „Ale myslím, žes toho hodně zažila.“ Adrian mi řekl skoro totéž, když jsem se ho ptala, jak poznám, jestli jsem cvok, nebo ne. „Nejenom to,“ řekla jsem a znovu vykročila. Aniž by udělal jediný krok, natáhl ruku a znovu mě chytil. Přivinul si mě k sobě tak, že jsme teď stáli ještě blíž u sebe než předtím. Nervózně jsem se rozhlídla kolem, jestli nás třeba někdo nevidí, ale kampus vypadal opuštěně. Bylo brzy, slunce sice ještě nezapadlo, ale většina lidí jistě zatím ani nevstala. Ještě další hodinu tady zřejmě bude mrtvo. Přesto mě ale překvapilo, že Dimitrij tak riskuje. „Tak mi to pověz,“ vybídl mě. „Co se ještě stalo?“ „Nebudeš mi věřit,“ povzdechla jsem. „Copak to nechápeš? Nikdo mi neuvěří. Dokonce ani ty… ze všech lidí.“ Při té

184

myšlence se mi zadrhl hlas. Dimitrij mi tolik rozuměl. Chtěla jsem – potřebovala jsem –, aby rozuměl i tomuhle. „Pokusím se. Stejně ale myslím, že tak docela nechápeš, co se s tebou vlastně děje.“ „Ale chápu,“ ujistila jsem ho neochvějně. „Proto to nikomu nedošlo. Koukni, ty se jednou provždy rozhodni, jestli mi vážně věříš. Pokud mě považuješ za děcko, který je příliš naivní, než aby chápalo, co se děje s jeho křehkou psychikou, pak bys měl jít o dům dál. Ale jestli mi věříš natolik, aby sis vzpomněl, že jsem viděla a zakusila věci, co moji vrstevníci nikdy nezažili… Tak by sis měl taky uvědomit, že možná vím, o čem mluvím.“ Prohnal se kolem nás vlahý vánek, přinášející vůni tajícího sněhu. „Opravdu ti věřím, Rose. Ale… nevěřím na duchy.“ Mluvil tak upřímně. Opravdu mě chtěl pochopit…, ale i když se o to usilovně snažil, nedokázal překonat svoje názory. Byla to celkem ironie vzhledem k tomu, že tarot ho oslovil. „A pokusíš se o to?“ zeptala jsem se. „Nebo se aspoň nebudeš snažit připsat to na vrub nějaký mojí psychóze?“ „Ano. To zvládnu.“ Tak jsem mu pověděla o tom, jak jsem párkrát viděla Masona, a jak jsem se bála komukoli říct pravdu o tom, co se přihodilo při Stanově cvičném útoku. Řekla jsem mu o těch postavách, co jsem viděla v letadle, a podrobně popsala všechno, co jsem viděla po přistání. „Nepřijde ti to trochu, ehm, moc konkrétní na náhodnou reakci vyvolanou stresem?“ dotázala jsem se, když jsem skončila. „Nevím, jestli můžeš čekat, že reakce vyvolaná stresem bude nebo nebude konkrétní. Ty jsou prostě nepředvídatelné.“ Měl zamyšlený výraz, který jsem tak dobře znala a který mi napovídal, že v duchu zvažuje veškeré možnosti. Taky bylo zřejmé, že na duchy věřit nezačal, nicméně se usilovně snažil nechat si mysl otevřenou. O chvilku později mi moje domněnky potvrdil. „Proč jsi si tak jistá, že si to jenom nepředstavuješ?“ „Nejdřív jsem myslela, že to všechno jsou jen představy. Ale teď… nevím. Připadá mi to tak strašně skutečný…, ačkoli vím, že tohle žádný důkaz není. Ale slyšels, co říkal otec Andrew – že duchové lidí, co umřeli mladí nebo násilnou smrtí, setrvávají na světě.“ 185

Dimitrij si skousl ret. Vypadal, jako že se mi chystá sdělit, abych nechápala kněze tak doslovně. Namísto toho se ale zeptal: „Tak ty myslíš, že se Mason vrátil, aby se pomstil?“ „Nejdřív jsem si to myslela, ale teď už si tak jistá nejsem. Nikdy se nepokusil mi ublížit. Vypadá, jako by něco chtěl. Vlastně… i všichni ti další duchové vypadali, že něco chtějí – i ti, co je neznám. Proč?“ Dimitrij mě obdařil moudrým pohledem. „Máš nějakou teorii?“ „Mám. Uvažovala jsem o tom, co povídal Viktor. Říkal, že jsem stínem políbená – protože jsem umřela –, a tím pádem mám spojení se světem mrtvých. Toho už se nikdy úplně nezbavím.“ Zatvářil se zachmuřeně. „Nepřikládal bych tolik důvěry tomu, co ti navykládal Viktor Daškov.“ „Jenže on o tom něco ví! To musíš uznat i ty, i když je to strašnej kretén.“ „Dobře, tak předpokládejme, že je to pravda. Že to, že jsi stínem políbená, ti umožňuje vidět duchy. Proč se to ale děje teď? Proč to nezačalo hned po té autonehodě?“ „To mě taky napadlo,“ vyhrkla jsem nedočkavě. „Viktor ale říkal ještě něco – že když jsem se teď setkala se smrtí, přiblížilo mě to k druhé straně. Co když to, že jsem způsobila něčí smrt, posílilo tohle moje spojení a teď je tohle všechno možné? Vždyť jsem zabila svýho prvního Strigoje. Teda první dva.“ „Proč se to děje tak náhodně a nepravidelně?“ zajímal se Dimitrij. „Proč se to děje zrovna v tu dobu, a ne jindy? Proč v letadle? Proč ne u dvora?“ Moje nadšení trochu opadlo. „Jsi nějakej právník nebo co?“ vyštěkla jsem. „Zpochybňuješ všechno, co říkám. Myslela jsem, že budeš mít mysl otevřenou.“ „To mám. Ale ty musíš taky. Přemýšlej o tom. Proč se to děje podle tak nahodilého vzorce?“ „Netuším,“ přiznala jsem. Poklesla jsem na duchu pod tíhou porážky. „Stejně si myslíš, že jsem magor.“ Vzal mi bradu do dlaní a zvedl mi hlavu, abych se mu podívala do očí. „Ne. Vůbec ne. Ani jedna z těch teorií mě nepřiměla myslet si, že jsi blázen. Ale zastávám názor, že smysl dává to nejjednodušší vysvětlení. A to je vysvětlení doktorky 186

Olendzké. Ta teorie s duchy má mezery. Ale kdybys toho mohla zjistit víc…, pak bychom se mohli od něčeho odpíchnout.“ „My?“ podivila jsem se. „Jistě. Nenechám tě v tom samotnou, ať už je to cokoli. Víš, že bych tě nikdy neopustil.“ V jeho slovech bylo cosi sladkého a velice ušlechtilého a já pocítila potřebu mu to oplatit. Obvykle ale takové moje pokusy končily tím, že jsem ze sebe udělala totálního idiota. „Taky tě nikdy neopustím. Teda… ne že by se ti někdy stalo to, co mně, ale kdybys začal vidět duchy nebo tak něco, pomůžu ti to překonat.“ Tiše se zasmál. „Dík.“ Dotkli jsme se rukama a vzájemně si propletli prsty. Takhle jsme tam stáli skoro celou minutu a ani jeden z nás nic neřekl. Jediná část těla, kterou jsme se dotýkali, byly naše ruce. Znovu zafoukal větřík, a přestože bylo lehce nad nulou, měla jsem dojem, že je jaro. Čekala jsem, že kolem nás každou chvíli začnou rozkvétat květy. Jako bychom mysleli na totéž, v jeden okamžik jsme se oba pustili. Pak jsme pokračovali k mojí koleji. Když jsme došli k budově, Dimitrij se mě zeptal, jestli budu v pohodě, když půjdu dovnitř sama. Ujistila jsem ho, že jo a že si klidně může jít za svými záležitostmi, a tak odešel. Jakmile jsem otevřela dveře do haly, uvědomila jsem si, že můj bágl zůstal na klinice. Utrousila jsem pár nadávek, za které bych si vysloužila trest, kdyby mě někdo slyšel, otočila jsem se a vyběhla ven směrem, odkud jsme právě přišli. Když jsem na recepci kliniky řekla, proč jsem přišla, recepční mi jen pokynula k ošetřovně. Vzala jsem si z prázdné místnosti batoh a obrátila se k odchodu. Vtom jsem ale naproti v pokoji uviděla někoho v posteli. Nikdo z personálu nebyl v dohledu a mě přemohla zvědavost. Nakoukla jsem dovnitř. Ležela tam Abby Badicová, Morojka, která tady taky studovala posledním rokem. Milá a energická, to byly výrazy, kterými bych ji popsala. Tentokrát tak ale nepůsobila ani v nejmenším. Byla samá modřina a škrábanec, a když ke mně otočila hlavu, všimla jsem si rudých šrámů v jejím obličeji. „Nech mě hádat,“ řekla jsem. „Upadlas.“ 187

„Co-cože?“ „Upadlas. Slyšela jsem, že to je obvyklá odpověď. Brandon, Brett a Dane taky upadli. Ale něco ti povím – už byste si taky mohli vymyslet lepší výmluvu. Doktorka už má podezření.“ Vykulila na mě oči. „Ty to víš?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem to s Brandonem zkazila. Chtěla jsem od něj odpovědi a on mi odmítal cokoli říct. Ti, co se vyptávali Bretta a Danea, pochodili stejně. S Abby mi došlo, že když se budu chovat, jako bych odpovědi znala, nějakou informaci z ní dostanu. „Jasně, že to vím. Všechno mi řekli.“ „Co?“ vypískla. „Přísahali, že to nikomu neřeknou. Je to součást pravidel.“ Pravidel? O čem to mluví? Ta drsná královská partička mi nepřipadala, že by jednala podle nějakých pravidel. Tady šlo o něco jiného. „No, neměli na vybranou. Potom jsem vás začala hledat. Musela jsem vám pomoct. Tohle moc dlouho nevydrží, to ti povídám. Brzo se zase někdo začne vyptávat.“ Mluvila jsem, jako bych s nimi sympatizovala a chtěla jim pomoct. „Měla jsem být silnější. Zkoušela jsem to, ale nestačilo to.“ Vypadala unaveně – a že má bolesti. „Hlavně mlč, dokud se to nevyřeší. Prosím.“ „Jasně,“ ujistila jsem ji a při tom umírala touhou dovědět se, co to vlastně zkoušela. „Už do toho nikoho dalšího nezatáhnu. Jak se vůbec stalo, že jsi skončila tady? Měla ses přece vyhýbat pozornosti.“ Nebo jsem to aspoň předpokládala. Všechno jsem si to vymyslela na místě. Ušklíbla se. „Všimla si mě vychovatelka a hned mě sem poslala. Jestli to zjistí ostatní z Mână, budu v pěkným průšvihu.“ „Doktorka tě naštěstí pustí dřív, než to někdo z nich zjistí. Má plno práce. Jsi podobně zřízená jako Brett a Brandon, ale ani u jednoho z nich to nebylo tak vážný.“ Nebo jsem v to doufala. „Ty… popáleniny byly záludný, ale kluci neměli žádnej problém.“ Hrála jsem nebezpečnou hru. Nejenže jsem neměla ponětí o Brettových zraněních, ale vlastně jsem ani nevěděla, jestli to, co mi popisovala Jill, byly skutečně popáleniny. Pokud ne, 188

můžu to rovnou zabalit. Ona mě ale neopravila. Jen se mimoděk dotkla jedné ze svých podlitin. „Jo, říkali, že se to zahojí. Teď si jenom budu muset vymyslet nějakou historku pro doktorku Olendzkou.“ V očích jí blýskla jiskřička naděje. „Říkali, že ne, ale třeba… třeba mě to nechají zkusit znovu.“ V tu chvíli se vrátila hodná doktorka. Podivila se, že jsem pořád ještě tady, a poradila mi, abych se vrátila na pokoj a odpočívala. S oběma jsem se rozloučila a vydala se zase do té zimy. Ale při chůzi jsem si počasí vůbec nevšímala. Konečně jsem v té hádance objevila nějaké vodítko. Mână.

189

DEVATENÁCT LISSA

JE MOJE NEJLEPŠÍ KAMARÁDKA UŽ OD ZÁKLADKY, a proto mě bolí, když před ní musím tajit tolik věcí. Ona ke mně byla vždycky otevřená a pokaždé se mi svěřila – ale možná to bylo tím, že jinou možnost neměla. Zvykla jsem si na to, že to spolu takhle máme, ale v určitém bodě jsem před ní některé věci začala tajit. Nedokázala jsem jí říct o Dimitrijovi ani o tom, proč jsem to se Stanem tak zvorala. Nenáviděla jsem se za to. Vnitřně jsem se tím užírala a připadala si před ní provinile. Dneska jsem jí ale rozhodně nemohla zatajit, co se stalo na letišti. I kdybych si něco vymyslela, už jen to, že teď budu trávit s Christianem jen polovinu času, naznačovalo, že se něco děje. Tentokrát jsem se nemohla vymlouvat. Jakkoli mě to tedy zraňovalo, podala jsem jí a Christianovi – a stejně tak Eddiemu a Adrianovi, kteří u toho byli – zkrácené vysvětlení oněch událostí. „Tak ty myslíš, žes viděla duchy?“ vykřikl Christian. „Vážně?“ Jeho výraz prozrazoval, že má v hlavě už celý seznam kousavých poznámek, které se mi chystá uštědřit. „Hele,“ obořila jsem se na něj. „Řekla jsem vám, co se děje, ale nemíním to nějak rozpitvávat. Už se to řeší, tak to prostě nechte tak.“ „Rose…,“ začala Lissa znepokojeně. Řítil se z ní přímo hurikán emocí. Strach. Zájem. Šok. Když se mnou tak soucítila, připadala jsem si ještě hůř. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Liss. Prosím. Myslete si o tom, co chcete, nebo si vymyslete vlastní teorie, ale nebudeme se o tom bavit. Teď ne. Prostě mi s tím dejte pokoj.“ Čekala jsem, že mě Lissa bude dál otravovat, protože to obvykle měla ve zvyku. Od Adriana a Christiana jsem to čekala taky, protože jsou to provokatéři. A tak jsem jim to vysvětlila stručně a podala to drsným hlasem i způsobem. Až z Lissina

190

výrazu mi došlo, že jsem to přehnala, a pak už mi stačil jen jediný pohled na kluky, aby mi potvrdil, že to vyznělo hrozně protivně. „Promiňte,“ zabrblala jsem. „Cením si vašeho zájmu, ale teď na to prostě nemám náladu.“ Lissa na mě upřela pohled. Později, ozval se mi v hlavě její hlas. Krátce jsem přikývla a hned jsem začala v duchu zvažovat, jak se tomu rozhovoru vyhnu. Lissa a Adrian pak měli zase magické cvičení. Měla jsem radost, že s ní můžu zůstat, i když jen díky tomu, že se od ní neodloučil Christian. Vlastně jsem ani nevěděla, proč s ní zůstal. Asi pořád trochu žárlí, i když jsme mu to s Lissou vymlouvaly. Samozřejmě, že kdyby se dověděl o královniných pletichářských plánech, měl by k žárlivosti dobrý důvod. Každopádně bylo jasné, že hodiny magie už ho začínají nudit. Dneska jsme zašli do učebny profesorky Meissnerové a Christian přistrčil dvě lavice k sobě, natáhl se na ně a rukou si zakryl oči. „Vzbuďte mě, až se bude dít něco zajímavýho,“ houkl. Eddie a já jsme zaujali pozice tak, abychom měli výhled na dveře a okna a přitom se drželi blízko u Morojů. „Vážně jsi viděla Masona?“ zašeptal Eddie. Zatvářil se rozpačitě. „Promiň… Říkalas, že o tom nechceš mluvit…“ Přisvědčila jsem a vzápětí jsem zaregistrovala Eddieho výraz. Neptal se mě na to z nějaké zvrácené zvědavosti. Ptal se kvůli Masonovi, protože si byli hodně blízcí a Eddie se se smrtí svého nejlepšího kamaráda nevyrovnával o moc líp než já. Myšlenka, že Mason komunikuje ze záhrobí, mu zřejmě připadala uklidňující, jenže to nebyl on, kdo Masonova ducha viděl. „Myslím, že to byl on,“ zašeptala jsem. „Nevím. Všichni jsou přesvědčení, že jsem si to jenom představovala.“ „Jak vypadal? Byl naštvanej?“ „Vypadal… smutně. Fakt smutně.“ „Jestli to byl vážně on…, tak teda nevím.“ Eddie se zadíval na podlahu, v tu chvíli úplně zapomněl sledovat místnost. „Pořád si říkám, jestli se nenaštval, že jsme ho nezachránili.“ „Nemohli jsme pro něj nic udělat,“ řekla jsem mu totéž, co říkali všichni mně. „Ale taky mě to napadlo, protože otec 191

Andrew se zmínil o tom, že duchové se občas vracejí, aby se pomstili. Ale Mason na to nevypadal. Spíš jsem měla dojem, že mi chce něco povědět.“ Eddie se náhle začal rozhlížet, protože si asi až teď uvědomil, že tady má strážcovské povinnosti. Potom už nic neřekl, ale já stejně věděla, na co myslí. Mezitím Adrian s Lissou pokročili. Nebo spíš jenom Adrian. Ti dva venku vykopali několik uvadajících a zazimovaných rostlinek, které zasadili do malých květináčů. Ty vyrovnali do řady na lavici. Lissa se dotkla jedné rostlinky a já ucítila, jak celá hoří euforií a magií. Za chviličku už malá žalostná rostlina zezelenala a vyrašily z ní lístky. Adrian na to zíral, jako by v sobě ta kytka skrývala veškerá tajemství vesmíru, a nakonec zhluboka vydechl. „Dobře. Vždyť o nic nejde.“ Lehce se prsty dotkl jiné rostliny. O nic nejde, to bylo přesné prohlášení, neboť se skutečně nic nestalo. Po chvilce se celá rostlinka trochu zachvěla. Byla o maličko zelenější, ale nic dalšího se nedělo. „Dokázals to,“ řekla Lissa, na kterou to udělalo dojem. Taky jsem z ní cítila trochu závisti. Adrian se naučil jeden z jejích triků, ale ona se od něj zatím nenaučila vůbec nic. „Jen tak tak,“ prohlásil a zadíval se na kytku. Byl naprosto střízlivý a žádná z jeho neřestí ho teď neuklidňovala. Ani éter mu nijak nepomohl od podrážděnosti. Vzhledem k našemu rozpoložení bylo jasné, že dnes večer máme něco společného. „Sakra.“ „Děláš si srandu?“ ujistila se. „Bylo to skvělý. Přiměl jsi růst rostlinu – jenom svou myslí. To je přece úžasný.“ „Ale nejsem tak dobrej jako ty,“ povzdechl a znělo to jako od desetiletého dítěte. Nemohla jsem si pomoct a vložila se do toho. „Tak přestaň prudit a zkus to znova.“ Podíval se na mě a usmál se. „Hele, neraď mi, duchařko. Strážci mají bejt vidět, ale ne slyšet.“ Nad tím oslovením jsem se pozastavila, ale nevšiml si toho, protože na něj promluvila Lissa. „Má pravdu. Zkus to znova.“

192

„Ty to udělej ještě jednou,“ opáčil. „Chci tě sledovat… Tak trochu cítím, co s tím děláš.“ Předvedla svoje umění ještě na jedné rostlině. Znovu jsem pocítila vzplanutí magie i radost, která to vždycky provázela. Pak ale Lissa zaváhala. Do její magie se vloudil strach a nestabilita a bylo znát, že se její duševní stav zhoršil. Ne, ne, prosila jsem ji beze slov. Už je to tu zase. Věděla jsem, že to přijde, když bude dál praktikovat magii. Prosím, ať už se to nestane. A v tu chvíli zmizelo to temné místo v její magii. Veškeré její myšlenky i pocity se vrátily do normálu. Všimla jsem si, že přiměla kytku k růstu. Nejdřív jsem to ani nezaregistrovala, protože jsem vnímala jen Lissino zaváhání. Adrianovi taky uniklo, jak to udělala, protože upíral oči na mě. Tvářil se ustaraně a dost zděšeně. „Fajn,“ zhodnotila to šťastně Lissa. Uniklo jí, že nedával pozor. „Teď to zkus ty.“ Adrian zaměřil svou pozornost zase na práci. S povzdechem se přesunul k další rostlině, ale Lissa na něj mávla, aby se vrátil. „Ne, pracuj dál na té, co jsi s ní začal. Třeba to dokážeš jen v menších dávkách.“ Kývl a zahleděl se na svou původní kytku. Několik minut nedělal nic, jen zíral. V místnosti vládlo ticho. Nikdy jsem ho neviděla takhle soustředěného, na čele mu dokonce vyvstávaly krůpěje potu. Po delší době se rostlinka znovu trochu zachvěla. Ještě víc zezelenala a objevily se na ní malé pupeny. Adrian na rostlinu koukal přimhouřenýma očima a zatínal zuby. Bezpochyby se snažil maximálně koncentrovat. Pupeny praskly. Vyrašily z nich lístky a malé bílé květy. Lissa vydala zvuk, který mohl být jedině výrazem čiré radosti. „Dokázals to!“ Objala ho a já pocítila její radost. Byla upřímně šťastná, že to zvládl. A přestože byla pořád zklamaná, že sama žádný pokrok neučinila, vyvolalo to v ní naději. Když se on naučil jejím dovednostem, skutečně se můžou učit jeden od druhého. „Nemůžu se dočkat, až se taky naučím něco nového,“ řekla s nepatrnou stopou závisti.

193

Adrian poklepal na notebook. „Ve světě éteru existuje spousta dalších kousků. Aspoň jeden z nich se ale určitě naučíš.“ „A to je co?“ vyptávala jsem se. „Pamatuješ, jak jsem hledala lidi, kteří se chovali divně?“ zeptala se. „Udělaly jsme seznam všech možných věcí, jak se to projevovalo.“ Pamatovala jsem se na to. Ve své snaze najít další uživatele éteru objevila Moroje se schopnostmi, jaké nikdo jaktěživ neviděl. Těm záznamům věřilo jen pár lidí, ale Lissa byla přesvědčená, že to byli uživatelé éteru. „Kromě uzdravování, vidění aury a lezení do snů tady máme ještě supernátlak.“ „To už víš dávno,“ houkla jsem. „Ne, tohle je ještě větší hard core. Nespočívá jen v tom, že řekneš lidem, co mají dělat. Taky je přinutíš vidět a vnímat věci, který ve skutečnosti nejsou.“ „Myslíš halucinace?“ dotázala jsem se. „Tak trochu,“ vložil se do toho Adrian. „Slyšel jsem o lidech, co používali nátlak tak, že vsugerovali svým obětem, aby prožívaly ty nejhorší noční můry a myslely, že na ně něco útočí, a tak podobně.“ Otřásla jsem se. „To je dost strašidelný.“ „A obdivuhodný,“ dodal Adrian. Lissa se mnou souhlasila. „No, já nevím. Normální nátlak je jedna věc, ale tohle už mi připadá strašný.“ Christian zívl. „Teď když už bylo dosaženo vítězství, můžeme už tuhle noc s magií ukončit?“ Ohlédla jsem se a zjistila, že Christian už sedí. Díval se na Lissu s Adrianem a netvářil se nadšeně, že se ti dva na oslavu vítězství objímají. Okamžitě se od sebe odtrhli, ale nevypadalo to, že kvůli téhle Christianově reakci. Oba byli příliš pohlceni svým nadšením, než aby si všímali, jak se na ně kdo kouká. „Dokážeš to znovu?“ zeptala se Lissa nedočkavě. „Aby vyrostla?“ Adrian zavrtěl hlavou. „Teď ne. Je to makačka. Myslím, že potřebuju cigáro.“ Kývl hlavou směrem k Christianovi. „Běž něco podniknout se svým klukem. Prokázal ohromnou trpělivost.“

194

Lissa došla k Christianovi, celá rozzářená radostí. Vypadala krásně a rozradostněle, takže pro něj asi muselo být těžké dál se na ni zlobit. Jeho drsný výraz se trochu obměkčil a nahradila ho něha, kterou v jeho tváři uměla vykouzlit jen ona. „Pojďme se vrátit na kolej,“ navrhla a vzala ho za ruku. Vyšli jsme ven. Eddie se držel u Lissy s Christianem, takže vzdáleným strážcem jsem tentokrát byla já. Taky to znamenalo, že jsem zůstala napospas Adrianovi, který se usnesl, že se potáhne za námi a bude do mě celou cestu něco hustit. Kouřil při tom, takže jsem si musela poradit s toxickým oblakem dýmu. Vážně nechápu, proč mu za to ještě žádný kantor nevynadal. Pokrčila jsem nos nad tím smradem. „Co kdybys nám dělal nejvzdálenějšího strážce a držel se s tím svinstvem dál?“ navrhla jsem mu. „Hmm, už mám dost.“ Odhodil nedopalek, zašlápl ho a nechal ležet. Tohle nesnáším skoro stejně jako to, že vůbec kouří. „Tak co myslíš, malá dhampýrko?“ zeptal se. „S tou rostlinou jsem byl celkem machr, co? Samozřejmě bych byl větší machr, kdybych… Co já vím… Třeba kdybych dokázal, aby někomu znovu narostla amputovaná ruka nebo noha. Nebo kdybych oddělil siamský dvojčata. Ale to určitě přijde, když budu trénovat.“ „Jestli stojíš o nějakou radu – jako že jsem si jistá, že nestojíš –, vy dva byste si měli dát chvilku oraz od magie. Christian si pořád myslí, že jedeš po Lisse.“ „Co?“ podivil se s hraným údivem. „Copak neví, že moje srdce patří tobě?“ „Ne. A pořád se bojí, že mu Lissu přebereš, i když jsem mu říkala, že to nehrozí.“ „Vsadím se, že kdybychom to spolu my dva dali dohromady, určitě by mu bylo líp.“ „Jestli se mě dotkneš,“ oznámila jsem mu potěšeně, „tak budeš mít příležitost vyzkoušet si, jestli umíš uzdravit sám sebe. Pak teprv uvidíme, jakej jsi machr.“ „Řekl bych Lisse, aby mě uzdravila,“ prohlásil samolibě. „Pro ni by to byla brnkačka. Ačkoli…“ Ten jeho cynický úšklebek se vytratil. „Když teď používala magii, stalo se něco zvláštního.“ 195

„Jo,“ přisvědčila jsem. „Já vím. Cítil jsi to taky?“ „Ne, ale viděl jsem to.“ Zamračil se. „Rose…, pamatuješ, jak ses mě ptala, jestli nejsi blázen, a já ti řekl, že ne?“ „Jasně…“ „Možná jsem se spletl. Myslím, že jsi cvok.“ Málem jsem se zastavila. „Co tím sakra myslíš?“ „No…, jde o to, že když Lissa pracovala na tý druhý kytce…, její aura trochu potemněla.“ „To jenom odpovídá tomu, co jsem cítila,“ řekla jsem. „Bylo to, jako by… V tu chvíli měla hrozně křehkou psychiku – tak na tom byla už dřív. Ale přešlo to.“ Přikývl. „Jo, to je přesný… Temnota z její aury zmizela a přesunula se do tvojí. Už dřív jsem si všiml, že vy dvě máte strašně rozdílný aury, ale tentokrát jsem viděl na vlastní oči, co se stalo. Bylo to, jako by se z její aury oddělil tmavej flek a skočil přímo do tvojí.“ Naskočila mi z toho husí kůže. „Co to znamená?“ „Právě proto si myslím, že jsi cvok. Lissa už nemá žádný vedlejší účinky kvůli tomu, že praktikuje magii, že ne? Ale ty… Poslední dobou jsi hrozně podrážděná a vidíš duchy.“ Vyslovil to úplně normálně, jako by bylo zcela běžné občas vídat duchy. „Takže si myslím, že to, co je na éteru škodlivý a co ničí psychiku, se z Lissy odtrhává a putuje to přímo do tebe. Ona je takhle v pohodě, zatímco ty…, no, jak jsem řekl – vidíš duchy.“ Bylo to, jako bych dostala facku. Nová teorie. Žádné trauma. Žádní skuteční duchové. Jenom já, „zachytávající“ Lissino šílenství. Pamatuju si, jak vypadala v době, kdy na tom byla nejhůř. Trpěla depresemi a sebepoškozováním. Pamatuju se na naši bývalou profesorku Karpovou, která také ovládala éter – a zbláznila se natolik, že se stala Strigojkou. „Ne,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně. „To se mi neděje.“ „A co vaše pouto? Máte spolu spojení. Plíží se k tobě její myšlenky a pocity… Tak proč ne i to šílenství?“ Adrian to bral se svou typickou lehkostí a zvědavostí. Neuvědomoval si, jak moc mě to začíná děsit. „Protože to nedává…“ A vtom mi to docvaklo. Odpověď, kterou jsme hledali celou tu dobu.

196

Svatý Vladimír po celý život bojoval s vedlejšími účinky éteru. Měl strašné sny a bludné představy, které připisoval „démonům“. Ale nezbláznil se úplně ani se nepokoušel spáchat sebevraždu. Byly jsme si s Lissou jisté, že tím důvodem byla jeho stínem políbená strážkyně Anna. Pomáhalo mu jejich vzájemné pouto. Ale myslely jsme, že šlo hlavně o to, že měl blízkou přítelkyni, někoho, kdo při něm stál a s kým si mohl v nejtěžších chvílích promluvit, když tenkrát ještě neexistovala antidepresiva nebo prášky proti úzkosti. Ale co když… Co když… Nemohla jsem se ani nadechnout. Nemohla jsem vydržet už ani minutu, aniž se dozvím odpověď. Kolik je vůbec hodin? Do večerky zbývá asi tak hodina. Musím to zjistit. Okamžitě jsem se zastavila, až jsem málem uklouzla na ledovce. „Christiane!“ Skupinka před námi se zastavila a všichni se ohlédli po mně a Adrianovi. „No?“ ozval se Christian. „Potřebuju si ještě někam zajít – nebo spíš my si potřebujem někam zajít, protože bez tebe se nemůžu hnout. Musíme do kostela.“ Překvapeně povytáhl obočí. „Copak? Potřebuješ se vyzpovídat?“ „Na nic se neptej. Prosím. Zabere to jen pár minut.“ Lissa se zatvářila ustaraně. „Tak tam můžeme zajít všichni…“ „Ne, my si s Christianem pospíšíme.“ Nechtěla jsem, aby tam šla. Nechtěla jsem, aby slyšela to, co se určitě dozvím. „Běžte na kolej. Přijdeme tam za váma. Můžeme, Christiane?“ Studoval mě a tvářil se střídavě, jako by se mi chtěl posmívat a jako by mi chtěl pomoct. Koneckonců není úplný debil. Ty druhé pocity u něj evidentně převážily. „Dobře, ale jestli se mě pokusíš přinutit k tomu, abych se s tebou pomodlil, tak odcházím.“ On a já jsme se vydali ke kostelu. Šla jsem tak rychle, že musel občas popoběhnout, aby mi stačil. „Nepředpokládám, že bys mi řekla, o co jde,“ poznamenal. „Ne. Ale dík za spolupráci.“

197

„Vždycky rád pomůžu,“ řekl. Určitě obrátil oči v sloup, ale nedívala jsem se na něj, raději jsem se soustředila na cestu před sebou. Došli jsme ke kostelu a zjistili, že je zavřeno, což mě ani nepřekvapilo. Zabušila jsem na dveře a nedočkavě se rozhlížela, jestli snad za okny neuvidím světlo. Nevypadalo to nadějně. „Víš, že jsem se sem už jednou vloupal?“ pochlubil se Christian. „Jestli se potřebuješ dostat dovnitř…“ „To ani ne. Musím mluvit s knězem. Doprčic, on tady není.“ „Asi už spí.“ „Ksakru,“ zanadávala jsem si a ani jsem si nepřipadala moc provinile, že takhle mluvím na prahu kostela. Jestli už kněz spí, tak bude v morojském domě pro personál, a tudíž se k němu nedostanu. „Musím…“ Dveře se otevřely a zadíval se na nás otec Andrew. Vypadal překvapeně, vůbec ne naštvaně. „Rose? Christiane? Děje se něco?“ „Musím se vás na něco zeptat,“ pověděla jsem mu. „Bude to jen chvilička.“ Jeho údiv ještě vzrostl, ale ustoupil stranou, abychom mohli vejít dovnitř. Všichni jsme se zastavili v předsíni kostela, hned před hlavní lodí. „Zrovna jsem chtěl jít domů,“ oznámil nám otec Andrew. „Všechno už jsem tady pozavíral.“ „Říkal jste mi, že svatý Vladimír prožil dlouhý život a umřel věkem. Je to tak?“ „Ano,“ odpověděl pomalu. „Tedy pokud vím. Potvrzují to i všechny knihy, které jsem o něm četl – včetně těch nejnovějších.“ „Ale co Anna?“ chtěla jsem vědět. Zněla jsem jako na pokraji hysterického záchvatu. Opravdu jsem k tomu neměla daleko. „Co s ní?“ „Co se s ní stalo? Jak umřela?“ Celou tu dobu jsme se s Lissou zajímaly o to, jak dopadl Vladimír. O Anně jsme nikdy neuvažovaly. „Aha,“ povzdechl otec Andrew. „Obávám se, že její konec nebyl tak dobrý. Celý život strávila tím, že chránila Vladimíra. 198

Objevují se ale určité náznaky, že v pokročilém věku začala být duševně nevyrovnaná. A potom…“ „A potom?“ vyptávala jsem se. Christian jen nechápavě těkal pohledem mezi mnou a knězem. „A potom, pár měsíců po smrti svatého Vladimíra, spáchala sebevraždu.“ Na půl vteřiny jsem pevně zavřela oči a pak je zase otevřela. Toho jsem se bála. „Je mi líto,“ řekl otec Andrew. „Vím, jak pečlivě jsi studovala jejich příběh. Ale tuhle informaci jsem se dozvěděl až nedávno, z té nové knihy. Vzít si život je pochopitelně hřích… Ale když vezmeme v úvahu, jak blízcí si byli, není tak těžké si představit, jak se asi musela cítit, když se odebral na věčnost.“ „A taky jste řekl, že pak začala trochu magořit.“ Kývl a rozhodil rukama. „Těžko říct, co si ta ubohá žena myslela. Přispělo k tomu zřejmě hned několik faktorů. Proč tě to vlastně zajímá natolik, že to nesnese odkladu?“ Zavrtěla jsem hlavou. „To je dlouhá historie. Díky za pomoc.“ Byli jsme s Christianem už v půli cesty na kolej, když se mě konečně zeptal: „O co šlo? Vybavuju si, že jste se o to s Lissou zajímaly. Vladimír a Anna byli jako ty a Lissa, že jo?“ „Jo,“ přitakala jsem ponuře. „Hele, nechci se mezi vás nějak plést, ale prosím tě, neříkej o tom Lisse. Ne, dokud nezjistím něco víc. Řekni jí prostě… Já nevím. Řeknu jí, že jsem zpanikařila, protože jsem myslela, že jsem zapomněla na veřejně prospěšný práce.“ „Takže jí oba budeme lhát, jo?“ „Nenávidím to, věř mi. Ale v tuto chvíli je to pro ni takhle nejlepší.“ Protože kdyby se Lissa dozvěděla, že je dost možné, že z ní zešílím…, asi by to nesla dost těžce. Měla by přestat pracovat s magií. To jsem vždycky chtěla. Jenže když jsem teď cítila její radost pramenící z magie… Mohla bych ji o to připravit? Neměla bych se obětovat? Na to neexistovala žádná jednoduchá odpověď a já nemohla vyvozovat žádné ukvapené závěry. Teprve až se dozvím víc. Christian slíbil, že zachová tajemství. Když jsme se vrátili k ostatním, už byl stejně téměř čas večerky. Strávili jsme 199

společně ještě půl hodiny a pak jsme se rozešli do svých postelí – včetně mě, protože mám terénní praxi jen na půl úvazku, což znamená, že v noci žádné povinnosti nemám. Riziko útoku Strigojů je beztak mizivé a moji instruktoři mají na paměti, že se především musím pořádně vyspat. Takže jsem se před večerkou vrátila na svou dhampýrskou kolej. A když už jsem tam skoro byla, objevil se znovu. Mason. Okamžitě jsem se zastavila a rozhlížela se kolem, jestli nezahlédnu někoho, kdo by jednou provždy rozhodl, jestli jsem blázen, nebo ne. Duch tam stál s rukama v kapsách kabátu a působil tak obyčejně, že to bylo až divné. „Fajn,“ řekla jsem a byla jsem přitom překvapivě klidná – tedy až na svíravou bolest, kterou jsem pociťovala pokaždé, když jsem ho viděla. „Jsem ráda, že jsi tady sám. Ti další v letadle se mi vůbec nelíbili.“ Díval se na mě s prázdným výrazem a smutnýma očima. Připadala jsem si ještě hůř. Výčitky svědomí mi svíraly žaludek. Zlomila jsem se. „Co jsi zač?“ vykřikla jsem. „Jsi skutečný? Šílím?“ K mému údivu přikývl. „Co z toho?“ vyjekla jsem. „Jsi skutečný?“ Kývl. „Jsem blázen?“ Zavrtěl hlavou. „Dobře,“ řekla jsem a přes příval emocí se pokusila udělat vtip. „To je úleva. Ale kdybys byl jenom halucinace, řekl bys mi snad něco jinýho?“ Mason jen koukal. Znovu jsem se rozhlídla a přála si, aby někdo šel kolem. „Proč jsi tady? Zlobíš se na nás a chceš se pomstít?“ Zavrtěl hlavou a mně se ulevilo. Až do téhle chvíle jsem si ani neuvědomovala, jak moc se tím trápím. Měla jsem v sobě příliš hluboko zakořeněný pocit viny a žal. Že by mi to Mason dával za vinu – jako to udělal Ryan –, mi nepřipadalo zrovna příjemné. „Nemůžeš… Nemůžeš najít klid?“

200

Mason přikývl a zatvářil se ještě smutněji. Vzpomněla jsem si na jeho poslední chvíle a polkla jsem slzy. Já budu mít nejspíš taky problém najít klid. „Ale je v tom něco víc, že jo? Máš další důvod, proč za mnou pořád chodíš?“ Přikývl. „Co?“ zeptala jsem se. V poslední době se vyrojilo tolik otázek. Musím znát odpovědi. „Co je to? Co chceš udělat?“ Naše komunikace se ale zjevně musela omezit na otázky, na něž se dalo odpovědět ano-ne. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct. Vypadal, že se o to hrozně snaží, jako Adrian s tou rostlinou. Žádný zvuk z něj ale nevyšel. „Omlouvám se,“ zašeptala jsem. „Nerozumím ti a… Omlouvám se za všechno.“ Mason mě obdařil zadumaným pohledem a pak se rozplynul.

201

DVACET „PROMLUVME SI O VAŠÍ MATCE.“

Povzdechla jsem. „Co s ní?“ Bylo to moje první sezení s psycholožkou a zatím to na mě valný dojem neudělalo. Nejspíš bych jí měla hned říct o tom, že jsem včera večer zase viděla Masona. Ale nestála jsem o to, aby měli zaměstnanci školy další důvod myslet si, že přicházím o rozum – i když o něj přicházím. Ale to vlastně nevím jistě. Adrianova analýza mojí aury a Annin životní příběh potvrzovaly, že jsem na nejlepší cestě do cvokhausu. Ale já si nepřipadám šílená. Vědí blázni, že jsou blázni? Adrian říkal, že ne. A vůbec blázen je divný termín. O psychologii jsem se toho naučila dost na to, abych věděla, že je to velice široký pojem. Většina duševních chorob je nesmírně specifická a každá nemoc má jiné projevy – úzkost, deprese, střídání nálad a tak dále. Nevím, kam do tohohle hodnocení zapadám, pokud vůbec někam. „Jaké z ní máte pocity?“ pokračovala psycholožka. „Ze své matky.“ „Že je výborná strážkyně, ale matka nic moc.“ Psycholožka jménem Deirdre si něco poznamenala do zápisníčku. Byla to blonďatá štíhlá Morojka v modrých kašmírových šatech. Nevypadala o moc starší než já, ale certifikáty na jejím stole prozrazovaly, že absolvovala vše potřebné pro vykonávání psychoterapie. Její kancelář se nacházela v administrativní budově, stejně jako ředitelna a ostatní kanceláře Akademie. Tak trochu jsem doufala v pohovku, na kterou bych se natáhla jako všichni pacienti ve filmech. Ale musela jsem se spokojit jen s křeslem. No aspoň že bylo pohodlné. Stěny zdobily obrázky s přírodními motivy, byli na nich motýli a narcisy. To zřejmě má být uklidňující.

202

„Nechcete zapracovat na tom ‚nic moc‘?“ zeptala se Deirdre. „Už je to lepší. Ještě před měsícem bych řekla, že je příšerná. Co to má společnýho s Masonem?“ „Chcete si povídat o Masonovi?“ Zaznamenala jsem, že psycholožka má ve zvyku odpovědět mi na otázku otázkou. „Nevím,“ přiznala jsem. „Ale kvůli tomu jsem asi tady.“ „Jaké z něj máte pocity? A jaké z jeho smrti?“ „Je mi smutno. Jak jinak bych se asi měla cítit?“ „Hněváte se?“ Pomyslela jsem na Strigoje, jejich lačné pohledy a postoj ke smrti, jako by o nic nešlo. „Jo, trochu.“ „Cítíte se provinile?“ „Jasně, samozřejmě.“ „Proč samozřejmě?“ „Protože to byla moje chyba, že se tam vůbec dostal. Naštvala jsem ho a on mi pak chtěl něco dokázat. Řekla jsem mu, kde jsou Strigojové, i když jsem to nikomu říkat neměla. Kdyby o nich nevěděl, nejel by tam. A dneska by ještě byl naživu.“ „Nemyslíte, že byl zodpovědný za svoje činy? Že se k tomu rozhodl sám?“ „No… jo. To asi jo. Já ho k tomu nenutila.“ „Existuje ještě jiný důvod, proč byste se měla cítit provinile?“ Odvrátila jsem zrak od psycholožky a zadívala se na obrázek berušky. „Měl mě rád – jako holku. Tak nějak jsme spolu chodili, ale já do toho nedokázala jít naplno. To ho trápilo.“ „Proč jste do toho nedokázala jít naplno?“ „Nevím,“ odpověděla jsem. Před očima mi znovu vyvstal obraz mrtvého Masona na podlaze. Rychle jsem tu vzpomínku odehnala. Před Deirdre jsem rozhodně nemínila brečet. „To je právě to. Měla jsem do toho jít. Byl milej, hezkej, zábavnej. Byli jsme skvělí kámoši…, ale prostě mi to nepřipadalo správný. Dokonce i líbání nebo něco jinýho… Nakonec jsem to zkrátka nedokázala.“ „Myslíte, že máte problém s intimním kontaktem?“ 203

„Cože…? Ne! Jistěže ne.“ „Už jste s někým měla pohlavní styk?“ „Ne. Naznačujete, že jsem měla mít?“ „A vy si myslíte, že jste měla mít?“ Zatraceně. Už jsem myslela, že jsem ji dostala. S jistotou jsem věděla, že na tohle žádnou další otázku mít nebude. „Mason nebyl ten pravý.“ „Je tu někdo jiný? Někdo, o kom myslíte, že by mohl být ten pravý?“ Zaváhala jsem. Nějak jsem se začínala ztrácet v tom, jak tohle souvisí s tím, že vidím duchy. Podle papírů, které jsem podepsala, je důvěrné vše, co si řekneme v téhle místnosti. Nesmí to nikomu povědět, leda bych byla nebezpečná sama sobě nebo dělala něco nezákonného. Nebyla jsem si jistá, jak do tohohle zapadne můj vztah se starším mužem. „Jo…, ale nemůžu vám říct, kdo to je.“ „Jak dlouho se znáte?“ „Skoro půl roku.“ „Jste si blízcí?“ „Jo, jasně. Ale nejsme…“ Jak by se tohle dalo popsat? „Vlastně mezi námi nic není. On je tak trochu… nedosažitelný.“ O tom si může myslet, co chce, klidně třeba, že se zajímám o kluka, který chodí s jinou. „To kvůli němu jste se nedokázala sblížit s Masonem?“ „Ano.“ „A on vám brání, abyste chodila s někým jiným?“ „On… to nedělá schválně.“ „Ale dokud se zajímáte o něj, nemáte zájem o nikoho jiného, že?“ „Přesně tak. Ale to je jedno. Nejspíš bych neměla chodit vůbec s nikým.“ „Proč ne?“ „Protože na to nemám čas. Cvičím se na strážkyni. Veškerou svou pozornost budu muset věnovat Lisse.“ „A vy myslíte, že nezvládnete tohle a zároveň s někým mít vztah?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Musím být odhodlaná položit za ni svůj život. Nemůžu se nechat rozptylovat někým jiným. Mezi

204

strážci máme tohle pravidlo: ‚Oni mají přednost.‘ Vy. Morojové.“ „Takže se domníváte, že Lissiny potřeby mají vždy přednost před těmi vašimi?“ „Samozřejmě.“ Zamračila jsem se. „Co jinýho? Budu její strážkyní.“ „Jaké z toho máte pocity? Že se kvůli ní vzdáte toho, co byste chtěla?“ „Ona je moje nejlepší kámoška. A je poslední svýho rodu.“ „Na to jsem se neptala.“ „Jo, ale…“ zarazila jsem se. „Jé, vy jste mi nepoložila otázku.“ „Myslíte, že stále pokládám otázky?“ „Zapomeňte na to. Podívejte, Lissu mám moc ráda. Jsem šťastná, že ji budu celý život chránit. Tečka. Navíc vy jako Morojka chcete říct mně – dhampýrce, že bych neměla upřednostňovat Moroje? Víte přece, jak tenhle systém funguje.“ „To ano,“ řekla. „Ale nejsem tady, abych rozebírala systém. Jsem tady, abych vám pomohla cítit se lépe.“ „Ale vypadá to, že jedno bez druhýho asi nepůjde.“ Deirdre se nejistě usmála a pak pohlédla na hodiny. „Dneska už náš čas vypršel. O tomhle si popovídáme příště.“ Překřížila jsem si ruce přes prsa. „Myslela jsem, že mi dáte nějakou úchvatnou radu, nebo mi řeknete, co mám dělat. Ale vy chcete, abych pořád něco povídala.“ Tiše se zasmála. „Terapie není o tom, co si já myslím, že byste měla dělat.“ „Tak k čemu vůbec je?“ „K tomu, že ne vždycky člověk ví, co si myslí a cítí. Když vás někdo vede, je jednodušší si to v hlavě srovnat. Často se stává, že pak zjistíte, že už vlastně víte, co dělat. Můžu vám pomoct tím, že budu klást otázky a odvážím se zajít tam, kam byste se sama neodvážila.“ „No, v těch otázkách jste vážně dobrá,“ poznamenala jsem suše. „Nemám sice žádné ‚úchvatné rady‘, ale můžu vám navrhnout pár věcí, o kterých byste měla popřemýšlet do našeho dalšího setkání.“ Zadívala se do svého notýsku a zamyšleně na něj poklepala propiskou. „Nejdřív bych chtěla, 205

abyste se znovu zamyslela nad tím, co jsem se vás vyptávala o Lisse. Srovnejte si v hlavě, jaké pocity skutečně máte z toho, že jí zasvětíte celý svůj život.“ „To už jsem vám řekla.“ „Já vím. Ale popřemýšlejte o tom víc. Když pak bude vaše odpověď stejná, tak dobře. A potom chci, abyste se zamyslela ještě nad něčím. Nemůže vás náhodou ten nedosažitelný muž tolik přitahovat právě proto, že je nedosažitelný?“ „To je šílený. Nedává to smysl.“ „Opravdu? Vždyť jste mi řekla, že nikdy nemůžete s nikým mít vztah. Není tedy možné, že touhou po muži, jehož nemůžete mít, se podvědomě vyrovnáváte s tím, že vlastně nemůžete být s nikým? Pokud není možné, abyste ho dostala, pak se vaše city nikdy nedostanou do rozporu s Lissinými potřebami. Nikdy se nebudete muset rozhodovat.“ „To je dost matoucí,“ zavrčela jsem. „To většinou bývá. Proto jsem tady.“ „A co to má společnýho s Masonem?“ „Má to něco společného s vámi, Rose. Vy jste důležitá.“ Z psychoterapie jsem odešla s pocitem, že se mi roztéká mozek. Taky jsem si tam připadala jako u výslechu. Kdyby bývala vyslýchala Viktora Deirdre, odbyl by se celý soudní proces v polovičním čase. A taky si myslím, že Deirdre se vydala úplně špatným směrem. Samozřejmě Lissu neodmítám. A myšlenka, že jsem se zamilovala do Dimitrije proto, že ho nemůžu mít, byla už tuplem směšná. Na nějaký střet zájmů během mého strážcování jsem pomyslela, až když se o tom zmínil on. Zamilovala jsem se do něj, protože…, no protože je to Dimitrij. Protože je milý, silný, zábavný, zapálený a nádherný. Protože mi rozumí. Když jsem ale teď šla k veřejným budovám, ta otázka mi pořád vrtala hlavou. Možná jsem zpočátku nepomyslela na to, že by nás náš vztah odváděl od strážcovských povinností, ale od samého začátku jsem věděla, že jeho věk a práce jsou ohromné překážky. Opravdu to mohlo sehrát svou roli? Skutečně si někde v hloubi duše uvědomuju, že spolu nikdy nemůžeme nic mít, abych zůstala oddaná Lisse? 206

Ne, usnesla jsem se odhodlaně. Tohle je k smíchu. Deirdre je možná dobrá v pokládání otázek, ale zjevně pokládá ty nesprávné. „Rose!“ Podívala jsem se doprava a spatřila Adriana, jak si to hasí přes trávník a nedbá na to, jak budou po procházce tou břečkou vypadat jeho módní boty. „Tys na mě zavolal ‚Rose‘?“ podivila jsem se. „Ne ‚malá dhampýrko‘? Nenapadlo by mě, že se něco takovýho vůbec může stát.“ „To se stává pořád,“ opáčil a srovnal se mnou krok. Vešli jsme do budovy. Bylo zrovna vyučování, takže chodby byly prázdné. „Kde je tvoje lepší polovička?“ vyptával se. „Christian?“ „Ne, Lissa. Víš přece, kde je, že jo?“ „Jasně. Vím to, protože je poslední hodina, takže je ve třídě jako všichni ostatní. Neustále zapomínáš na to, že pro všechny kromě tebe je tohle škola.“ Zatvářil se zklamaně. „Našel jsem záznamy o dalších případech a rád bych to s ní probral. Další supernátlaky.“ „No ne, tys dělal něco produktivního? To teda smekám.“ „Že to říkáš zrovna ty,“ zabručel. „Hlavně když celej tvůj život spočívá v tom, že mlátíš lidi. Vy dhampýři jste necivilizovaní – ale právě proto vás tak milujeme.“ „Rozhodně ale nejsme jediní, kdo tady poslední dobou někoho mlátí.“ Málem bych zapomněla na záhadu královské bojovné party. Jenže teď jsem měla tolik jiných věcí, s nimiž jsem si musela dělat starosti. Bylo to jako snažit se udržet vodu v dlaních. Možná trochu přestřelím, ale na tohle se ho musím zeptat. „Říká ti něco slovo Mână?“ Opřel se o zeď a vytáhl cigarety. „Jistě.“ „Jsi v budově školy,“ varovala jsem ho. „Co… Aha, jasně.“ S povzdechem vrátil krabičku cigaret zase do kapsy od kabátu. „Neučí se tady polovina studentů rumunsky? Znamená to ruka.“ „Já se tady učím anglicky.“ Ruka. To nedává smysl. „Proč se tak zajímáš o překlad?“

207

„Nevím. Asi jsem se spletla. Myslela jsem, že to má nějakou spojitost s tím, co tady provozuje ta partička královských.“ Oči mu zablýskly poznáním. „Ó, Bože! To ne. Fakt to dělají i tady?“ „A co?“ „Ta Mână, ta Ruka. Je to pitomej tajnej spolek, co se občas objevuje na školách. Když jsem byl ještě v Alderu, setkal jsem se s nima. Většinou je to pár královských, co drží při sobě a pořádají tajná setkání, kde si povídají o tom, jak jsou o moc lepší než všichni ostatní.“ „Tak to je ono,“ uznala jsem. Jednotlivé dílky do sebe zapadly. „To je ta Jesseova a Ralfova partička, kam se pokoušeli vtáhnout i Christiana. Tak tohle je Mână.“ „Jeho?“ zasmál se Adrian. „To teda museli být zoufalí – a nemyslím to nijak zle vůči Christianovi. Jen mi nepřijde jako týpek, co se zeplete do něčeho takovýho.“ „Taky je dost drsně odmítl. Co je vlastně smyslem toho tajnýho spolku?“ Pokrčil rameny. „Totéž, co je smyslem jakýhokoli jinýho spolku. Je to způsob, jak si lidi můžou připadat sami se sebou spokojenější. Každý si rád připadá výjimečně. A k tomu vede snadná cesta – stát se členem elitního spolku.“ „A tys v něm nikdy nebyl?“ „Neměl jsem potřebu. I bez toho vím, že jsem výjimečný.“ „Jesse a Ralf to popsali tak, že královští by měli držet při sobě, protože teď vyvstává dost rozporů – ohledně bojování Morojů spolu se strážci a tak. Mluvili, jako by s tím něco zmohli.“ „V jejich věku těžko,“ prohlásil Adrian. „Většinou se zmůžou jen na žvanění. Pro starší členy má někdy Mână svoje úkoly a taky pořádají tajný schůzky.“ „Tak o tohle jde. To se tu jen poflakujou a kecají a poslouchají se navzájem?“ Zatvářil se zadumaně. „Ano, samozřejmě, že tohle je jejich hlavní činnost. Ale kdekoli vzniknou tyhle partičky, většinou mají v úmyslu tajně provést něco konkrétního. Každá banda je jiná a tahle má nejspíš nějakej plán.“ Plán. To se mi moc nezamlouvá. Obzvlášť s Jessem a Ralfem. 208

„Víš toho hodně na někoho, kdo nebyl členem.“ „Můj táta byl. Nikdy o tom moc nemluvil – to kvůli zachování tajemství –, ale poskládal jsem si to dohromady a pak jsem o tom slyšel, když jsem byl na škole.“ Opřela jsem se o zeď. Hodiny na druhém konci chodby oznamovaly, že vyučování bude za chvilku končit. „Neslyšels něco o tom, že by mlátili lidi? Vím nejmíň o čtyřech Morojích, co tady pěkně dostali na budku. A nechtějí o tom mluvit.“ „Kdo? Nekrálovští?“ „Ne. Jiní královští.“ „To je kravina. Smyslem toho spolku je, aby královská elita držela při sobě a aby se tak uchránili před změnou. Jedině, že by šli po královských, co je odmítnou nebo podporujou nekrálovský.“ „Možná. Ale jeden z nich je Jesseův brácha a vypadá to, že Jesse je zakládajícím členem. To by se do toho pak musel nějak vložit. A navíc – když je Christian odmítl, nic mu neudělali.“ Adrian široce rozhodil rukama. „Ani já nevím všechno. A jak už jsem řekl, takhle skupinka má nejspíš svou vlastní tajnou agendičku.“ Znechuceně povzdechl a zvědavě se na mě zadíval. „Proč tě to tak zajímá?“ „Protože to není správný. Ti lidi, co jsem je viděla, byli v hrozným stavu. Jestli se tu potlouká nějaká banda, co si vytipovává oběti, někdo by je měl zastavit.“ Adrian si se smíchem pohrával s pramenem mých vlasů. „Nemůžeš zachránit každýho, ačkoli Bůh ví, že se o to snažíš.“ „Chci se jenom zachovat správně.“ Vzpomněla jsem si na Dimitrijovu poznámku o westernech a neubránila se úsměvu. „Musím vnést spravedlnost tam, kde je jí třeba.“ „Nejšílenější na tom je, malá dhampýrko, že to myslíš vážně. Poznám to podle tvý aury.“ „Takže už není černá?“ „Ne… Nicméně je pořád tmavá. Už v sobě ale má trochu světla, takový zlatý paprsky. Jako sluneční světlo.“ „Pak je možná tvoje teorie o tom, že ten humus chytám od Lissy, špatná.“ Ze všech sil jsem se snažila nemyslet na to, co jsem včera večer zjistila o Anně. Kdybych se o tom teď zmínila, znovu by to zvířilo moje obavy. Šílenství. Sebevražda. „To se uvidí,“ poznamenal. „Kdys ji viděla naposled?“ 209

Trochu jsem do něj šťouchla. „Vůbec o tom nemáš tušení, že ne? Celý sis to na fleku vymyslel.“ Chytil mě za zápěstí a přitáhl si mě blíž. „Copak ty to neděláš taky?“ Přestože jsem nechtěla, usmála jsem se. Když jsem u něj byla takhle blízko, mohla jsem pořádně ocenit jeho krásné zelené oči. Přestože si z něj neustále utahuju, nemůžu popřít, že vypadá hodně dobře. Na zápěstí jsem cítila jeho horké prsty, a vůbec, v tom doteku bylo něco erotického. Vzpomněla jsem si na Deirdre a pokusila se přijít na to, jaké to ve mně vyvolává pocity. Bez ohledu na královnino varování je Adrian kluk, který je v podstatě dostupný. Přitahuje mě? Vzrušuje mě jeho dotek? Odpověď zní ne. Ne stejně jako Dimitrij. Adrian je svým způsobem sexy, ale nešílím z něj tak jako z Dimitrije. Je to snad proto, že se Adrian chová, jako že je opravdu lehce dostupný? Neměla Deirdre pravdu, když říkala, že schválně vyhledávám vztahy, které pro mě nejsou možné? „Víš,“ přerušil moje myšlenky. „Za jiných okolností by tohle bylo sexy. Jenže ty na mě koukáš, jako bych byl objekt tvýho vědeckýho zájmu.“ Vlastně se docela trefil. „Proč jsi na mě nikdy nepoužil nátlak?“ zeptala jsem se ho. „A nemyslím jenom k tomu, abys mi zabránil vrhat se do rvaček.“ „Protože mě baví, jak jsi tvrdohlavá.“ Napadlo mě něco nového. „Udělej to.“ „Co mám udělat?“ „Použij na mě nátlak.“ „Cože?“ Byl to jeden z těch zřídkavých momentů, které Adriana šokovaly. „Použij nátlak, abych tě chtěla políbit – teda pokud jsi nesložil slib, že mě nikdy nepolíbíš.“ „To je pěkně ujetý. A když já řeknu, že je něco ujetý, tak to už teda musí bejt.“ „Prosím!“ Povzdechl a vzápětí na mě upřel pohled. Bylo to, jako bych se topila, topila v zelených mořích. Na světě neexistovalo nic než ty oči. „Chci tě políbit, Rose,“ zašeptal. „A chci, abys chtěla políbit i ty mě.“ 210

Náhle mě přemohl. Každá součást jeho těla – rty, ruce, vůně – všechno mi najednou připadalo naprosto neodolatelné. Rozpaloval mě. Každou částečkou svého bytí jsem toužila po tom, aby mě políbil. Po ničem jsem v životě netoužila víc než po tomhle polibku. Zaklonila jsem hlavu a on se ke mně sklonil. Už jsem téměř ochutnala jeho rty. „Chceš to?“ ujistil se sametovým hlasem. „Chceš mě políbit?“ Jako nikdy. Okolí bylo náhle jako nezřetelné šmouhy. Jen jeho rty měly jasné kontury. „Ano,“ odpověděla jsem. Přiblížil se ke mně ještě víc, jeho rty už se prakticky dotýkaly mých. Byli jsme tak blízko, tak strašně blízko, a najednou… Přestal. „Hotovo,“ prohlásil a o krok ustoupil. Okamžitě to přešlo. Ten zasněný obluzený stav byl pryč, stejně jako tělesná touha. Ale na něco jsem přišla. Pod nátlakem jsem rozhodně chtěla, aby mě políbil. Jenže ani pod nátlakem jsem neprožívala tu elektrizující, všepohlcující touhu jako s Dimitrijem. Ten pocit, že jsme téměř jedna bytost a poutají nás k sobě síly mnohem větší než ty naše. S Adrianem to bylo mechanické. Deirdre se mýlila. Kdyby moje touha po Dimitrijovi byla jen nějakou podvědomou reakcí, pak by to bylo stejně povrchní jako vynucená touha po Adrianovi. Bylo to něco úplně jiného. K Dimitrijovi cítím lásku – není to jen důsledek toho, že si někdo pohrává s mou myslí. „Hmm,“ zabručela jsem. „Hmm?“ houkl tázavě Adrian a pobaveně mě sledoval. „Hmm,“ Další „hmm“ neřekl ani jeden z nás. Na chodbě stál Christian, který nás pozoroval. Odskočila jsem od Adriana a v tentýž moment zazvonilo. Ze tříd se okamžitě vyhrnuli studenti a chodby se naplnily hlukem. „Už se konečně můžu sejít s Lissou,“ prohlásil radostně Adrian. „Rose, zajdeš se mnou na krev?“ zeptal se Christian. Mluvil nevýrazným tónem a z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. „Dneska tě nehlídám.“ „No jo, ale chybí mi tvoje okouzlující společnost.“ 211

Rozloučila jsem se s Adrianem a začala se s Christianem prodírat přes jídelnu. „Co se děje?“ houkla jsem. „To mi řekni ty,“ odpověděl. „To tys vypadala, že si něco začneš s Adrianem.“ „To byl jen experiment,“ vysvětlila jsem mu. „Součást mojí psychoterapie.“ „Co to sakra máš za psychoterapii?“ Došli jsme do místnosti dárců. Přestože Christian odešel z vyučování o něco dřív, už před námi ve frontě stálo pár lidí. „Proč se o to vůbec zajímáš?“ dotázala jsem se. „Měl bys bejt šťastnej. Znamená to, že nejede po Lisse.“ „Může klidně jet po vás obou.“ „To jsi teď něco jako můj starší brácha?“ „Vytočenej – to jsem.“ Podívala jsem se za něj a spatřila vcházet Jesse s Ralfem. „Teď si to nech pro sebe, jinak to uslyší naši bezva kámoši.“ Jesse ale rozhodně nic neslyšel, neboť se zrovna hlasitě dohadoval s koordinátorkou, která měla na starosti chod téhle místnosti. „Nemám čas čekat,“ oznámil jí. „Už jsem měl být někde jinde.“ Ukázala na nás a na ostatní ve frontě. „Tihle všichni jsou před vámi.“ Jesse se jí zadíval do očí a usmál se. „Tentokrát můžete udělat výjimku.“ „Jasně, on spěchá,“ dodal Ralf hlasem, jakým jsem ho nikdy dřív neslyšela promluvit. Byl uhlazenější, ne tak skřípavý jako obvykle. „Napište jeho jméno hned na začátek seznamu.“ Morojka se zatvářila, jako by měla v úmyslu jim pěkně vynadat, ale pak se jí tváří mihl pobavený zasněný výraz. Pohlédla do svých desek a něco tam zapsala. Po několika vteřinách, kdy se dívala jinam, prudce zvedla hlavu a její pohled byl už zase pronikavý. Zamračila se. „Co to dělám?“ „Zapisujete mě,“ odvětil Jesse a ukázal do desek. „Vidíte?“ Překvapeně pohlédla na papír. „Proč je vaše jméno první na seznamu? Copak jste nepřišel před chvilkou?“ „Byli jsme tu už dřív a zapsali se. Vy jste nám řekla, že je to v pořádku.“

212

Znovu se podívala do papíru a evidentně nic nechápala. Nepamatovala si, že by přišli už dřív – protože samozřejmě nepřišli –, ale zjevně nedokázala přijít na to, proč je Jesseovo jméno hned nahoře. Po chvilce pokrčila rameny, evidentně se usnesla, že to nestojí za dlouhé přemýšlení. „Postavte se k ostatním a já vás hned zavolám.“ Jakmile se Jesse a Ralf zařadili k nám do fronty, otočila jsem se k nim. „Vy jste na ni právě použili nátlak,“ zasyčela jsem. Jesse na zlomek vteřiny zpanikařil, ale pak se hned zase vrátil ke svému obvyklému chvástání. „Jenom jsem ji přemluvil, to je celý. Chceš to snad na mě někomu prásknout?“ „Není co prásknout,“ zahučel Christian. „To byl ten nejmizernější nátlak, co jsem kdy viděl.“ „Jako bys někdy nějakej nátlak viděl,“ ušklíbl se Ralf. „Hafo,“ řekl Christian. „Od někoho mnohem hezčího, než jste vy dva. Možná proto váš nátlak nebyl tak dobrej.“ Ralf se zatvářil dost uraženě, že není považován za hezkého, ale Jesse už ho postrkoval dál. „Zapomeň na něj. Svou šanci už propásl.“ „Svou šanci v…“ Vybavila jsem si Brandonův chabý pokus o nátlak, když se mě snažil přesvědčit, že jeho modřiny nic nejsou. Jill ale říkala, že Brett Ozera o malichernosti svých zranění dokázal přesvědčit profesora. Ten celou záležitost odmávl, což Jill nemálo překvapilo. Brett musel použít nátlak. V různých částech mozku mi to postupně spínalo. Ta spojitost byla všude kolem. Problémem ovšem je, že zatím nejsem schopná to všechno rozmotat. „V tomhle to přece spočívá, co? Ta vaše blbá Mână, co musí neustále mlátit lidi. Má to něco společnýho s nátlakem.“ Nerozuměla jsem tomu, jak to všechno zapadá dohromady, ale překvapený Jesseův pohled mi napověděl, že jsem na něco kápla. Přesto mi řekl: „Nevíš, o čem mluvíš.“ Strčila jsem do něj a doufala, že pár strkanců naslepo ho naštve a on pak řekne něco, co by neměl. „O co jde? Dodává vám to sílu k těmhle fíglům? Jsou to totiž jenom fígle. O opravdickým nátlaku nemáte ani páru. Já viděla nátlak, kterej by vás přiměl stát na rukou a vrhnout se z okna.“

213

„Učíme se toho víc, než si vůbec dovedeš představit,“ prohlásil Jesse. „A až zjistím, kdo ti řekl o…“ Ani nestihl svou hrozbu dopovědět, protože ho zavolali, že je na řadě. On i Ralf vykročili k dárcům a Christian se ke mně ihned otočil. „Co se to tu děje? Co je to Mână?“ Rychle jsem mu zrekapitulovala Adrianovo vysvětlení. „Proto chtěli, aby ses k nim taky přidal. Určitě tajně nacvičujou nátlak. Adrian povídal, že v těchhle partách jsou vždycky královští, co mají v plánu měnit a ovládat události v nebezpečných dobách. Musejí si myslet, že odpovědí je nátlak – tohle mínili, když říkali, že mají svoje způsoby, jak ti pomoct dostat, po čem toužíš. Kdyby věděli, jak mizernej je tvůj nátlak, nejspíš by to po tobě ani nechtěli.“ Zamračil se a vůbec se mu nelíbilo, že mu připomínám, jak se o nátlak jednou na lyžáku pokoušel, což mu moc nevyšlo. „A kdes vzala to, že mlátí lidi?“ „To je tajemství,“ odpověděla jsem. Pak hned zavolali Christiana a já si svoje teorie nechala pro sebe. Snad brzy zjistím něco víc a začnu jednat. Všimla jsem si, k jaké dárkyni nás vedou. „Zase Alice? Jak to, že vždycky vyfasuješ ji? Říkáš si o ni?“ „Ne, ale myslím, že někteří ji schválně odmítají.“ Alice byla jako vždy ráda, že nás vidí. „Rose. Pořád nám zajišťuješ bezpečí?“ „Budu, když mě nechají,“ odpověděla jsem jí. „Nebuď moc ukvapená,“ varovala mě. „Šetři si síly. Kdybys příliš dychtila po boji s nemrtvými, nakonec by ses k nim mohla přidat. A pak už bys nás nikdy neviděla a my bychom byli moc smutní.“ „Ano,“ řekl Christian. „Každou noc bych brečel do polštáře.“ Potlačila jsem touhu pořádně ho nakopnout. „Kdybych byla Strigojka, to bych asi na návštěvu nezašla, ale doufám, že umřu normální smrtí. A pak za vámi budu moct zajít jako duch.“ Napadlo mě, jak je smutné, že si utahuju z něčeho, co mě ještě nedávno tak děsilo. Alici to ale nepobavilo. Zavrtěla hlavou. „Ne, to bys nepřišla. Ochranné linie by tě držely venku.“ 214

„Ochrana funguje jen proti Strigojům,“ připomněla jsem jí. Její obluzený pohled vystřídalo přesvědčení. „Přes ochranu se nedostane nic, co není živé. Mrtví ani nemrtví.“ „A máš to,“ poznamenal Christian. „Ochrana přece nebrání duchům vejít,“ řekla jsem. „Viděla jsem je.“ Vzhledem k tomu, že Alice není právě duševně vyrovnaná, nevadilo mi bavit se s ní o mojí psychické labilitě. Vlastně mi připadalo dost osvěžující probírat tyhle věci s někým, kdo mě neodsuzuje. Skutečně to brala jako úplně normální rozhovor. „Jestli jsi viděla duchy, tak už nejsme v bezpečí.“ „Minule jsem ti přece říkala, že máme dobrý zabezpečení.“ „Možná se někdo dopustil chyby,“ namítla neobvykle logicky. „Třeba někdo něco opomněl. Ochrana se dělá pomocí magie. Magie je živá. Duchové nemůžou překročit ochranný kruh ze stejného důvodu, jako ho nemůžou překročit Strigojové. Nejsou živí. Pokud jsi viděla ducha, ochrana selhala.“ Odmlčela se. „Nebo jsi blázen.“ Christian se hlasitě rozesmál. „To je teda fór, Rose. Přímo od zdroje.“ Střelila jsem po něm rozzlobeným pohledem. Usmál se na Alici. „Na Rosinu obranu ale musím říct, že s tou ochranou má asi pravdu. Ze školy to každou chvílí kontrolujou. Jediný místo, který je střežený líp než tahle Akademie, je královský dvůr. A na obou je plno strážců. Přestaň být tak paranoidní.“ Pak začal pít a já odvrátila zrak. Neměla jsem Alici vůbec poslouchat. Ta je sotva důvěryhodným zdrojem informací, i když už tady žije delší dobu. Jenže… ta její podivná logika dávala smysl. Když ochranu nemůže překonat Strigoj, tak duch asi taky ne. Pravdou je, že Strigojové jsou mrtví, kteří se vrátili a chodí po zemi, ale Alice říkala, že vlastně i duchové jsou mrtví. Jenže i Christian a já máme pravdu: ochrana obklopující školu je pevná. Vyžadovalo hodně energie ji vybudovat. Ne každý dům, kde žijí Morojové, takovou ochranu má. Ale místa, jako jsou školy nebo královský dvůr, si takovou ochranu udržují neustále. Královský dvůr… Tam jsem vlastně žádné duchy neviděla, ačkoli to tam bylo dost stresující. Kdyby šlo jenom o nějaké přeludy vyvolané 215

stresem, nebylo by skvělou příležitostí třeba setkání s Viktorem a královnou? To, že jsem v tak vypjatých situacích žádné duchy neviděla, popírá teorii o bludech ze stresu. Duchy jsem zase viděla, až když jsme přistáli na letišti v Martinville. Tam ochrana nebyla. Málem jsem zalapala po dechu. Na královském dvoře byla ochrana silná. Žádné duchy jsem tam neviděla. Letiště bylo součástí světa lidí, a tak tam žádná ochrana nebyla. Tam jsem byla duchy přímo bombardována. Záblesky duchů jsem ostatně viděla už v letadle – které bylo ve vzduchu nechráněné. Pohlédla jsem na Alici a Christiana. Už pomalu končili. Může mít pravdu? Opravdu ochrana drží duchy venku? A pokud ano, co se tedy děje ve škole? Jestli je ochrana neporušená, neměla bych vidět nic – stejně jako u dvora. A kdyby byla ochrana porušená, byly by tu duchů celé mraky – stejně jako na letišti. Jenže půda Akademie byla něco mezi tím. Vidím tu duchy jen občas. To nedává smysl. Jedinou věc jsem věděla najisto: jestli se něco stalo s ochranou školy, pak rozhodně nejsem jediná, kdo je v nebezpečí.

216

DVACET JEDNA NEMOHLA JSEM SE DOČKAT, AŽ TEN DEN SKONČÍ. SLÍBILA jsem Lisse, že s ní a s ostatními po vyučování něco podnikneme. Měla to být zábava, ale minuty se vlekly nekonečně pomalu. Byla jsem hrozně neklidná. Když se blížila večerka, rychle jsem se s nimi rozloučila a běžela na svou kolej. Paní na vrátnici jsem poprosila, jestli by mohla zavolat Dimitrijovi do pokoje – kam studenti samozřejmě nesmějí – a říct mu, že se ho na něco „naléhavě“ potřebuju zeptat. Zrovna když zvedla telefon, prošla kolem Celesta. „Není tam,“ oznámila mi. Na tváři měla velikou modřinu. Nějací novicové jí asi dali zabrat – ale já to nebyla. „Myslím, že šel do kostela. Uvidíš se s ním až zítra. Nemůžeš do večerky stihnout zaběhnout tam a vrátit se.“ Pokorně jsem přikývla a dělala, jako že jdu do studentského křídla. Jakmile jsem jim ale zmizela z dohledu, vyšla jsem ven a rozběhla se ke kostelu. Měla pravdu. Do večerky jsem se opravdu nemohla stihnout vrátit, ale doufala jsem, že Dimitrij nějak zařídí, abych se vrátila bez potíží. Když jsem došla ke dveřím kostela, byly odemčené. Vešla jsem dovnitř a uviděla, že všechny svíčky jsou zapálené, což způsobilo, že veškerá zlatá výzdoba se leskla. Kněz nejspíš pořád pracoval. Jenže když do kostelní lodi, nebyl tam. Ovšem Dimitrij ano. Seděl v poslední lavici. Nemodlil se ani neklečel. Jenom tam seděl a vypadal uvolněně. Přestože se k církvi nijak oficiálně nehlásil, říkal mi, že často hledá v kostele klid. Přemýšlel tam o svém životě a o všem, co udělal. Vždycky jsem si myslela, že vypadá dobře, ale teď vypadal tak, že jsem úplně ztuhla. Možná to způsobilo to prostředí – všechno to lakované dřevo a barevné ikony světců. Možná to bylo světlem svíček, které dodávaly jeho tmavým vlasům 217

zvláštní lesk. Nebo možná proto, že působil zamyšleně a skoro až zranitelně. Obvykle byl vždycky ve střehu, připraven vystartovat…, ale i on si občas potřeboval na chvilku odpočinout. Teď se mi zdálo, že celý září, tak jako Lissa. Jakmile mě uslyšel vejít, jeho obvyklé napětí se vrátilo. „Rose, je všechno v pořádku?“ Začal vstávat, ale já jen mávla rukou, aby zůstal sedět, a sama jsem usedla vedle něj. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně kadidla. „Jo… v podstatě jo. Žádný zhroucení, jestli se ptáš na tohle. Jenom mám otázku. Nebo spíš teorii.“ Pověděla jsem mu, o čem jsme se bavili s Alicí a co jsem z toho vydedukovala. Trpělivě naslouchal a tvářil se zamyšleně. „Alici znám. Jen nevím, jestli je natolik důvěryhodná,“ prohlásil, když jsem skončila. Něco podobného ostatně říkal i o Viktorovi. „Já vím. Taky si to myslím. Jenže spousta z toho, co řekla, zní docela rozumně.“ „Ani ne. Proč tady máš ty vize v tak nepravidelných intervalech? To na tu teorii s ochranou nesedí. Měla bys mít stejné stavy jako v tom letadle.“ „Co když je ochrana jenom oslabená?“ zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou. „To není možné. Trvá celé měsíce, než se energie ochranné stěny vyčerpá. A nová ochrana se dělá každé dva týdny.“ „Tak často?“ podivila jsem se a nedokázala skrýt své zklamání. Věděla jsem, že ji udržují často, ale ne takhle často. Alicina teorie mi zněla logicky, a hlavně jsem podle ní nebyla šílená. „Možná ale ochranu něco prolomilo kůlem,“ uvažovala jsem nahlas. „Třeba lidi – to jsme už viděli.“ „Strážci chodí na obchůzky několikrát za den. Kdyby na hranicích kampusu někdo porušil ochranu, všimli bychom si toho.“ Povzdechla jsem. Dimitrij položil ruku na mou a já sebou škubla. Ale nesundal ji. Jako častokrát odhadl, na co myslím. „Myslíš, že kdyby měla Alice pravdu, vysvětlovalo by se tím vše.“ Kývla jsem. „Nechci být blázen.“ „Nejsi blázen.“ 218

„Ale nevěříš, že opravdu vidím duchy.“ Podíval se jinam a v očích se mu odrážely plamínky svíček. „Já nevím. Pořád se snažím mít otevřenou mysl. A být vystresovaná není totéž jako být blázen.“ „Jasně,“ přitakala jsem a pořád si uvědomovala jeho teplou ruku na své. O takových věcech bych asi neměla uvažovat v kostele. „Ale… Je tu ještě něco.“ Pověděla jsem mu o tom, jak Anna pravděpodobně „chytila“ Vladimírovo šílenství. Taky jsem se zmínila o tom, co Adrian vypozoroval z aury. Znovu se na mě hloubavě zadíval. „Řekla jsi o tom ještě někomu? Lisse? Svojí psycholožce?“ „Ne,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně a nedokázala jsem se mu podívat do očí. „Bála jsem se, co by si pomysleli.“ Stiskl mi ruku. „S tímhle musíš přestat. Nebojíš se vrhnout do nebezpečí, ale děsíš se, že by se v nebezpečí mohl ocitnout někdo jiný.“ „Nevím,“ povzdechla jsem a pohlédla na něj. „Asi.“ „Tak proč to říkáš mně?“ Usmála jsem se. „Protože jsi mi říkal, že bych měla lidem věřit. A tobě věřím.“ „Ty nevěříš Lisse?“ Můj úsměv poněkud ochabl. „Věřím jí, bezvýhradně. Ale nechci jí vykládat něco, co by ji trápilo. Nejspíš je to taky způsob, jak ji chránit, stejně jako držet od ní dál Strigoje.“ „Ona je silnější, než si myslíš,“ řekl. „A udělala by všechno pro to, aby ti pomohla.“ „Takže co? Chceš, abych se svěřovala jí, a ne tobě?“ „Ne, chci, aby ses svěřovala nám oběma. Myslím, že by to tak pro tebe bylo lepší. Trápí tě to, co se stalo Anně?“ „Ne.“ Opět jsem sklopila zrak. „Děsí mě to.“ To přiznání nás nejspíš ohromilo oba. Ani jsem nečekala, že něco takového řeknu. Oba jsme na okamžik strnuli a potom mě Dimitrij objal a přitiskl si mě na hruď. Bylo mi do breku, když jsem se tiskla tváří k jeho koženému kabátu a naslouchala pravidelnému tlukotu jeho srdce. „Nechci tak taky skončit,“ povzdechla jsem. „Chci být jako všichni ostatní. Chci být… normální. Teda normální podle svých měřítek. Nechci se přestat ovládat. Nechci být jako Anna a zabít se. Mám ráda život. Pro kamarády bych klidně umřela, 219

ale doufám, že se to nestane. Doufám, že všichni prožijeme dlouhý a šťastný život. Jak řekla Lissa – jedna velká šťastná rodinka. Je toho tolik, co bych chtěla ještě udělat, ale strašně se bojím… Bojím se, že dopadnu jako ona a nedokážu tomu zabránit…“ Objal mě pevněji. „To se nestane,“ zašeptal. „Jsi nezkrotná a impulzivní, ale rozhodně patříš k nejsilnějším osobnostem, jaké znám. I kdybys byla stejná jako Anna, což si nemyslím, neznamená to přece, že vás dvě musí potkat stejný osud.“ Bylo to směšné. Totéž jsem říkala Lisse o ní a Vladimírovi. Moc se jí nechtělo tomu věřit a já až teď chápala proč. Radit někomu je jednodušší než se radami řídit. „Ještě na něco jsi zapomněla,“ pokračoval a jednou rukou mě začal hladit po vlasech. „Pokud ti hrozí nebezpečí od Lissiny magie, pak aspoň znáš důvod. Může s magií přestat a tím to všechno skončí.“ Trochu jsem se od něj odtáhla, abych na něj viděla. Rychle jsem si otřela rukou oči pro případ, že mi z nich unikla nějaká ta slza. „Ale můžu po ní tohle chtít?“ dotázala jsem se. „Na vlastní kůži jsem cítila, jak jí bylo, když nemohla magii používat. Nevím, jestli bych ji o to mohla připravit.“ Obdařil mě udiveným pohledem. „I kdyby tě to mělo stát život?“ „Vladimír dokázal velkolepý věci – stejně jako ona. A navíc – oni mají přednost, ne?“ „Ne vždycky.“ Vykulila jsem oči. Odmalička mi vtloukali do hlavy, že oni mají přednost. Věřili tomu všichni strážci. Nedrželi se toho jen ti dhampýři, kteří utekli od svých povinností. To, co teď Dimitrij řekl, mi znělo jako rouhání. „Rose, musíš vědět, kdy je třeba, abys upřednostnila sebe.“ Zavrtěla jsem hlavou. „S Lissou nikdy.“ Připomnělo mi to rozhovor s Deirdre nebo s Ambrosem. Proč najednou všichni zpochybňují to, co po celý život považuju za nezpochybnitelnou pravdu? „Je tvoje kamarádka. Ona to pochopí.“ Na zdůraznění svých slov natáhl ruku a zatahal mě za čotky, které mi vykukovaly zpod rukávu. Prsty se mi přitom otřel o zápěstí. 220

„Tady ale jde o mnohem víc,“ prohlásila jsem a ukázala na křížek. „I kdyby nic jinýho, tak tohle to dokazuje. Jsem k ní připoutaná. Musím chránit Dragomiry, ať to stojí, co to stojí.“ „Já vím, ale…“ Nedopověděl to – a co by taky mohl říct? O tomhle jsme se už bavili a žádné řešení neexistovalo. „Musím se vrátit,“ řekla jsem najednou. „Už je po večerce.“ Dimitrij se ušklíbl. „A potřebuješ, abych ti pomohl dostat se na kolej, aniž bys z toho měla průšvih.“ „No…, vlastně jsem v to tak trochu doufala…“ U dveří jsme zaslechli nějaké zvuky a vzápětí se vynořil otec Andrew, což definitivně ukončilo náš rozhovor. Kněz už se chystal zavřít kostel. Dimitrij mu poděkoval a pak jsme my dva zamířili na dhampýří kolej. Celou cestu jsme mlčeli, ale bylo to takové to příjemné mlčení. Jakkoli to bylo zvláštní, připadalo mi, že od toho jeho plamenného výbuchu před klinikou náš vztah zesílil. Dimitrij mě protáhl přes vrátnou, a zrovna když jsem se chystala do svého křídla budovy, prošel kolem strážce jménem Jurij. Dimitrij na něj zavolal. „Tys pracoval s bezpečností, že jo? Kdy naposledy pokládali novou ochrannou stěnu?“ Jurij se zamyslel. „Před pár dny. Proč?“ Dimitrij mě obdařil významným pohledem. „Jen ze zvědavosti.“ Kývla jsem na Dimitrije, jako že jsem pochopila, a vydala se do postele. Následující týden nebo ještě déle to byla rutina. Tři dny v týdnu jsem chodila za Christianem, taky jsem docházela na psychoterapii a trénovala s Dimitrijem. Pokaždé se mě zeptal, jak se mám, ale nenaléhal, abych mluvila o něčem, o čem se mi nechtělo. Většinou jsme jen trénovali, což mě bavilo, a taky jsem byla ráda, že u toho nemusím moc přemýšlet. A co bylo nejlepší – celou tu dobu jsem neviděla Masona. Ani jsem nebyla svědkem žádných útoků – ať už od Mână nebo od strážců. Terénní praxe byla v plném proudu a všichni moji spolužáci už měli za sebou normální boj. Zkoušky byly čím dál komplikovanější a náročnější. Zdálo se, že Eddie musí bránit 221

Lissu před strážci, co hráli Strigoje, každý den – ale nedošlo k tomu nikdy, když jsem u toho byla. Vlastně nedocházelo k vůbec žádným útokům, které bych viděla. Po nějaké době mi to došlo. Šetří mě. Bojí se, že bych to nezvládla. „To už mě teda klidně mohli z terénního cvičení vyškrtnout úplně,“ zavrčela jsem jednoho večera směrem k Christianovi. „Nic nedělám.“ „Jo, ale jestli i tak prolezeš, tak proč to řešíš? Vážně bys chtěla každej den nějakou bitku?“ Obrátil oči v sloup. „No jo, já zapomněl. Jasně, že ty bys chtěla.“ „Ty to nechápeš,“ pověděla jsem mu. „Tahle práce není o tom, že najdeš snadnej způsob, jak tomu uniknout. Chci dokázat, že něco umím – jim i sama sobě. Nikdy nemůžeš mít dost praxe, když je v sázce Lissin život.“ A taky moje budoucnost s ní. Už dřív jsem se obávala, že by mě mohli chtít nahradit, a to bylo ještě předtím, než si mysleli, že jsem magor. Už byl skoro čas večerky a já zrovna od Christiana odcházela, abych se vyspala. Zavrtěl hlavou. „Rose, nevím, jestli jsi blázen, nebo ne, ale začínám si myslet, že můžeš bejt tou nejlepší strážkyní široko daleko.“ „To byl opravdu kompliment?“ užasla jsem. Otočil se ke mně zády a zamířil do budovy svojí koleje. „Dobrou.“ Můj život je pořád zmatek nad zmatek, ale přesto jsem se cestou na svou kolej usmívala. Venku jsem pokaždé byla hrozně nervózní, protože jsem žila v neustálé hrůze, že zase uvidím Masona. Ale venku byli i další studenti, kteří honem běželi na kolej, aby se stihli vrátit do večerky, a Mason se většinou zjevoval, když jsem byla sama. Buď měl radši soukromí, anebo byl vážně jen výplodem mojí představivosti. Povídání o Lisse mi připomnělo, že jsem ji dneska skoro neviděla. Spokojeně jsem nechala svou mysl vklouznout do její, zatímco moje tělo dál pokračovalo v chůzi. Byla v knihovně a spěšně se snažila dočmárat nějaké poznámky. Eddie stál u ní a rozhlížel se kolem. „Dělej,“ popoháněl ji. „Obcházejí to tady znova.“ „Už to skoro mám,“ odpověděla Lissa a naškrábala pár dalších slov.

222

Zavřela knihu právě v momentě, kdy k nim došla knihovnice a upozornila je, že už musejí odejít. Lissa vydechla úlevou, nacpala svoje papíry do báglu a následovala Eddieho ven. Vzal jí batoh a přehodil si ho přes rameno. „To nemusíš,“ řekla mu. „Nejsi můj sluha.“ „Dám ti ho hned, jak si spravíš tohle.“ Ukázal na její kabát, který si navlékla naruby. To se jí přihodilo, jak se snažila co nejrychleji vypadnout z knihovny. Rozesmála se vlastnímu zmatkářství a kabát si obrátila. „Dík,“ řekla, když jí vracel její bágl. „Žádnej problém.“ Lissa měla Eddieho ráda – i když samozřejmě jen jako kamaráda. Pomyslela si, že je hodný. Pořád byl takhle pozorný a pomáhal jí, při čemž stíhal bravurně vykonávat svoje povinnosti. A ani ji nechtěl sbalit. Patřil prostě k tomu málu kluků, co dokážou být jak gentlemani, tak tvrďáci. Lissa s ním měla svoje záměry. „Napadlo tě někdy, že bys mohl pozvat Rose na rande?“ „Co?“ podivil se. Co? Pomyslela jsem si. „Vy dva toho máte tolik společnýho,“ řekla a snažila se, aby to vyznělo jakoby nic. Uvnitř ale celá hořela nadšením. Domnívala se, že tohle je nejlepší nápad na světě. Pro mě to byl jeden z těch momentů, kdy jsem si v její hlavě připadala, že jsem jí až moc blízko. Mnohem radši bych teď stála vedle ní a mohla s ní zatřást, aby se probrala. „Je jenom kámoška,“ zasmál se a zatvářil se roztomile plaše. „A nemyslím, že bychom se k sobě nějak extra hodili. A navíc…“ Zvážněl. „Nikdy bych nemohl chodit s Masonovou holkou.“ Lissa už se nadechovala, aby mu řekla, co jsem jí vždycky povídala – že jsem vlastně s Masonem doopravdy nechodila. Nakonec se ale moudře rozhodla nechat Eddieho věřit tomu lepšímu. „Každý se musí časem pohnout dál.“ „Není to zas tak dlouhá doba. Jen něco přes měsíc. A taky to není něco, co by se dalo rychle překonat.“ Jeho pohled působil smutně a vzdáleně, což bolelo mě i Lissu. „Promiň,“ řekla. „Nechtěla jsem, aby to vyznělo, jako že je to prkotina. Vím, žes prožil hrozný věci.“ 223

„Víš, co je zvláštní? Vlastně si z toho moc nepamatuju. A to je hrozný. Byl jsem tak sjetej, že jsem neměl ponětí, co se kolem mě děje. Nesnáším to, ani nevíš jak. Bejt takhle bezmocnej…, to je ta nejhorší věc na světě.“ Vnímala jsem to stejně. Nejspíš jako každý strážce. Ale s Eddiem jsme se o tom nikdy nebavili. Vlastně jsme se vůbec o Spokane moc nebavili. „Nemohl jsi za to,“ pověděla mu Lissa. „Strigojí endorfiny jsou silný. Nemohl jsi s tím nic dělat.“ „Měl jsem se víc snažit,“ trval na svém. Přidržel jí dveře do budovy koleje. „Kdybych se aspoň trochu udržel při vědomí… Nevím… Třeba mohl Mason ještě žít.“ Uvědomila jsem si, že já i Eddie jsme měli jít na psychoterapii hned po návratu ze zimních prázdnin. Konečně jsem pochopila, proč mi všichni říkají, že je iracionální, když si vyčítám Masonovu smrt. Eddie i já se oba cítíme zodpovědní za věci, které jsme nemohli nijak ovlivnit. Mučí nás pocity viny, a přitom jsme za to nemohli. „Hej, Lisso, pojď sem.“ To závažné téma jsem odsunula stranou, když jsem uviděla, jak na ni přes celou kolejní halu mávají Jesse a Ralf. Okamžitě jsem se naježila a připravila k obraně. Stejně jako Lissa. Neměla je ráda o nic víc než já. „Co to má znamenat?“ dotázal se Eddie obezřetně. „Netuším,“ zašeptala a vykročila k nim. „Doufám, že to bude rychlé.“ Jesse ji obdařil oslnivým úsměvem, který mi kdysi připadal fakt sexy. Teď jsem viděla, že je to jen faleš a přetvářka. „Tak jak to jde?“ prohodil. „Jsem utahaná,“ odpověděla. „Jdu si lehnout. Co se děje?“ Jesse pohlédl na Eddieho. „Dopřál bys nám trošku soukromí?“ Eddie se podíval na Lissu. Ta přikývla, a tak se vzdálil natolik, aby byl z doslechu, ale aby ji stále sledoval. Jakmile byl pryč, Jesse spustil. „Mám pro tebe pozvánku.“ „Na co? Na večírek?“ „Tak trochu. Je to parta…“ Ralf zrovna neoplýval vyjadřovacími schopnostmi, takže se slova ujal opět Jesse. „Mnohem víc než parta. Je to jen pro elitu.“ Ukázal kolem sebe. „Ty a já a Ralf… nejsme jako většina ostatních Morojů. 224

Dokonce nejsme ani jako ostatní královští. Máme svoje zájmy a záležitosti, o který se musíme postarat.“ Připadalo mi legrační, že do toho zahrnul i Ralfa. Ten byl královský jen po matce z rodu Vodů, takže ani neměl královské příjmení, i když technicky vzato pokrevně ke královským patřil. „Zní to jako nějaká… snobárna,“ prohlásila. „Bez urážky. Ale dík za nabídku.“ Taková byla Lissa. Za všech okolností zdvořilá, dokonce i na tyhle blbce. „Ty to nechápeš. My nesedíme jen tak na zadku. Pracujeme na různých věcech. Třeba…,“ zaváhal, načež ztišil hlas, „… na různých způsobech, jak se prosadit a ukázat lidem, že naše cesta je správná.“ Lissa se nervózně zasmála. „To mi připadá spíš jako nátlak.“ „No a?“ Neviděla jsem jí do obličeje, ale cítila jsem, že se snaží svou odpověď zformulovat co nejjasněji. „Zbláznili jste se? Nátlak je zakázaný. Je to špatný.“ „Jenom u někoho. A u tebe zjevně ne, když jsi v tom tak dobrá.“ Strnula. „Jak vás to napadlo?“ „Protože někdo – vlastně pár lidí – to naznačuje.“ Pár lidí? Snažila jsem se vydolovat z paměti, co jsme jim s Christianem řekli v místnosti dárců. Nezmínili jsme se o Lisse jmenovitě, nicméně jsme se oba vytahovali, že jsme někoho viděli nátlak používat. A Jesse si to evidentně dal dohromady. „Vždyť je to jasný na první pohled. Lidi tě mají rádi. Už jsi vyvázla z tolika průšvihů a mně konečně došlo proč. Celou tu dobu zpracováváš lidi. Tuhle jsem tě sledoval při vyučování, když jsi přesvědčila profesora Hilla, aby s tebou nechal na tom projektu pracovat Christiana. Nikomu jinýmu by to nikdy nedovolil.“ Ten den jsem s nimi na té hodině taky byla. Lissa opravdu použila na profesora nátlak, aby pomohla Christianovi. Naléhala na profesora Hilla natolik, že si snad neuvědomila, že při tom nátlak používá. Ve srovnání s jinými věcmi, které uměla, tohle bylo dost slabé. Nikdo si toho nevšiml. Teda skoro nikdo. „Hele,“ ošila se Lissa. „Vážně netuším, o čem to mluvíš. Jdu spát.“ 225

Jesse se tvářil nadšeně. „Ne, je to dobrý. Připadá nám to super. Chceme ti pomoct – nebo spíš nám. Nemůžu uvěřit, že jsem si toho nevšiml dřív. Jsi v tom fakt dobrá a chceme, abys nám to předvedla. A navíc žádná jiná sekce Mână nemá ve svejch řadách nikoho z rodu Dragomirů – Byli bychom první, kde jsou zastoupeny všechny královský rodiny.“ Povzdechla. „Kdybych uměla používat nátlak, přinutila bych vás, abyste zmizeli. Už jsem řekla, že nemám zájem.“ „Ale my tě potřebujeme!“ vykřikl Ralf. Jesse ho zpražil příkrým pohledem, načež se s úsměvem obrátil zase k Lisse. Měla jsem podivný pocit, že na ni v tu chvíli nátlak používá, ale naštěstí to na ni nemělo absolutně žádný účinek – ani na mě, jelikož jsem se dívala jejíma očima. „Nejde jen o to, že bys nám pomáhala. Na každý škole má Mână svoji skupinku,“ objasnil Jesse. Naklonil se k ní blíž a náhle už se netvářil tak přátelsky. „Máme členy po celým světě. Staň se členkou a získáš styky, abys mohla v životě dělat, cokoli budeš chtít. A protože se všichni můžeme naučit používat nátlak, můžeme zabránit morojský vládě, aby dělala blbosti – můžeme zajistit, aby se královna a ostatní vždycky rozhodli správně. Tohle by bylo dobrý i pro tebe!“ „Díky, jsem spokojená i bez vaší party,“ řekla a o krok ustoupila. „A nejsem si jistá, že zrovna vy víte, co je pro Moroje nejlepší.“ „Spokojená? S tím svým strigojským přítelem a čubkou, co se chce stát strážkyní?“ zařval Ralf. Bylo to natolik hlasité, že to uslyšel i Eddie, který se na to netvářil příliš radostně. „Buď zticha,“ okřikl ho vztekle Jesse. Obrátil se na Lissu. „Neměl to říkat…, ale v podstatě má pravdu. Pověst tvojí rodiny je jenom na tobě, a ty se přitom chováš tak, že tě nikdo nebere vážně. I královna se tě snaží srovnat a odtrhnout tě od Ozery. Takhle si natlučeš a šeredně se spálíš.“ Lissa zuřila čím dál víc. „Ani nevíš, o čem mluvíš. A taky…“ Zamračila se. „Co myslíš tím, že se mě pokouší odtrhnout od Christiana?“ „Chce tě prov –“ vyhrkl Ralf, ale Jesse ho okamžitě utnul. „O tom právě mluvím,“ prohlásil Jesse. „Známe různý věci, který by ti mohly pomoct – tobě i Christianovi.“

226

Došlo mi, že Ralf se určitě pokusil zmínit o královnině plánu provdat Lissu za Adriana. Uvažovala jsem, jak se o tom mohl dozvědět, ale pak jsem si uvědomila, že je příbuzný s Vodovými. Priscilla Vodová je královnina rádkyně a nejlepší přítelkyně. O královniných plánech ví všechno a nejspíš to řekla i Ralfovi. Jejich vztah musí být užší, než jsem si myslela. „Tak mi řekni,“ začala Lissa a hlavou jí krátce bleskl nápad, že by použila nátlak, ale ihned to zavrhla. Takhle hluboko by neklesla. „Co víš o Christianovi?“ „Zdarma informace nepodávám,“ ušklíbl se Jesse. „Přijď na naše setkání a tam ti všechno řekneme.“ „Kdepak. Nemám zájem o vaše elitářský styky a o nátlaku nic nevím.“ Navzdory svým slovům hořela zvědavostí dozvědět se, co vědí oni. Otočila se, ale Jesse ji popadl za paži. „Sakra! Musíš…“ „Lissa si teď jde lehnout,“ vložil se do toho Eddie. Vystřelil ze svého místa v momentě, kdy se jí Jesse dotkl. „Tu ruku dej pryč, nebo to udělám za tebe.“ Jesse zuřivě pohlédl na Eddieho. Jako ve většině případů střetu Moroje s dhampýrem byl Jesse ve výhodě díky své výšce a Eddie díky svým svalům. Jesse měl samozřejmě na své straně i Ralfa, ale na tom teď nezáleželo. Všichni věděli, kdo by vyhrál, kdyby se do nich Eddie pustil. A nejúžasnější na tom bylo, že by z toho Eddie pravděpodobně ani neměl průšvih, kdyby prohlásil, že chránil Lissu před obtěžováním. Jesse s Ralfem pomalu vycouvali. „Potřebujeme tě,“ řekl Jesse. „Jsi jediná. Uvažuj o tom.“ Jakmile vypadli, Eddie se ujistil: „Jsi v pořádku?“ „Jo…, díky. Bože, to bylo tak divný.“ Vydali se ke schodům. „O co šlo?“ „Jsou posedlí nějakou svou královskou společností a chtějí, abych se k nim přidala a oni tak získali člena z každý královský rodiny. Vyvádějí s tím jako fanatici.“ Eddie věděl o éteru, ale Lisse nebylo příjemné připomínat mu, jak zatraceně dobrá je v nátlaku. Otevřel jí dveře. „No, můžou tě opruzovat, jak budou chtít, ale nemůžou tě přinutit, abys vstoupila někam, kam nechceš.“

227

„Asi máš pravdu.“ Pořád ale uvažovala, co vědí o Christianovi. Nebo jen blafovali? „Jen doufám, že nebudou otravovat až moc.“ „Neboj,“ ujistil ji pevným hlasem. „Postarám se, aby tě nechali na pokoji.“ Vklouzla jsem zpět do svého těla a otevřela dveře na svou kolej. V půlce schodiště jsem si uvědomila, že se usmívám. Rozhodně jsem nestála o to, aby Jesse s Ralfem otravovali Lissu, ale kdyby jim to Eddie nandal? Vůbec by mi nevadilo vidět ty dva, jak schytají zpátky, co udělali jiným.

228

DVACET DVA PSYCHOLOŽKA DEIRDRE ASI NEMÁ BŮHVÍJAKÝ SOUKROMÝ

život, když si mě pozvala na neděli. Moc nadšená jsem tím nebyla, jelikož to nebyl jen můj den volna – volno měli i kamarádi. Příkazy jsou ale příkazy, takže jsem tam neochotně zašla. „Pletete se,“ oznámila jsem jí, sotva jsem dosedla. Otázky z našeho prvního sezení jsme zatím ještě neprobíraly. Posledních pár schůzek jsme se bavily o mojí matce a o tom, co si myslím o terénním cvičení. „V čem?“ dotázala se. Měla na sobě květované šaty bez rukávů, ve kterých jí asi musela být parádní zima. Taky působily dost nudně, když všude kolem visely na zdech fotky kytek. „O tom klukovi. Nemám ho ráda jen proto, že ho nemůžu mít. Mám ho ráda, protože…, no protože je to on. Už jsem si to ověřila.“ „Jak jste si to ověřila?“ „To je dlouhý příběh,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Nechtělo se mi zabíhat do podrobností ohledně svého experimentu s Adrianem a nátlakem. „Prostě mi musíte věřit.“ „A co ta další věc, o které jsme si povídaly?“ vyptávala se. „Co vaše pocity ohledně Lissy?“ „To byl taky omyl.“ „Taky jste si to ověřila?“ „Ne, ale to není zrovna něco, co by se dalo takhle vyzkoušet.“ „Jak si pak můžete být tak jistá?“ dotázala se. „Protože jsem.“ To byla jediná odpověď, kterou jsem jí byla ochotná dát. „Jak to mezi vámi poslední dobou probíhá?“ „Jak to myslíte?“ 229

„Trávíte spolu hodně času? Souhlasíte s tím, co dělá?“ „Jistě, víceméně. Moc se teď sice nevídáme, ale dělá totéž co vždycky. Chodí s Christianem. Boduje ve všech písemkách. Jo, a skoro se naučila nazpaměť webovky univerzity v Lehighu.“ „V Lehighu?“ Pověděla jsem Deirdre o královnině nabídce. „Půjde tam až na podzim, ale už teď si hledá předměty a snaží se srovnat si v hlavě, co by chtěla studovat nejradši.“ „A co vy?“ „Já?“ „Co budete dělat, až bude Lissa chodit na přednášky?“ „Budu chodit s ní. Tak se to obvykle dělá, když má Moroj zhruba stejně starýho strážce. Nejspíš mě tam přijmou taky.“ „Budete studovat stejné předměty jako ona?“ „Jo.“ „A nejsou tam předměty, které byste studovala raději?“ „Jak to mám vědět? Vždyť si ještě ani sama nevybrala, na co chce chodit, tak nemůžu vědět, jestli tam budu chtít chodit taky, nebo ne. Ale stejně je to jedno. Budu muset chodit s ní.“ „A vy s tím nemáte problém?“ Tak tak jsem se držela, abych nevypěnila. O tomhle jsem se ani v nejmenším nechtěla bavit. „Ne,“ odpověděla jsem přiškrceně. Věděla jsem, že Deirdre chce, abych to víc rozvedla, ale to jsem odmítala. Dlouho jsme se dívaly jedna druhé do očí, jako bychom zkoušely, která ten upřený pohled vydrží déle. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Podívala se do svého tajemného zápisníku, který pořád držela v ruce, a prolistovala několik stran. Všimla jsem si, že má perfektně upravené rudé nehty. Lak na mých už se začínal odlupovat. „Dneska se vám nechce bavit se o Lisse?“ zeptala se nakonec. „Můžeme mluvit o čemkoli, co vám připadá prospěšný.“ „Co si myslíte vy, že je prospěšné?“ Ksakru! Už zase ty její otázky. Uvažovala jsem, jestli jeden z těch jejích certifikátů na zdi nedokazuje, že má nějakou speciální kvalifikaci na vyptávání.

230

„Myslím, že by bylo prospěšný, kdybyste se mnou přestala mluvit, jako bych byla Morojka. Děláte, jako bych měla na vybranou – jako bych měla právo, aby mě štvalo, že si nemůžu vybrat předměty, který chci studovat. Řekněme, že bych si je vybrat mohla. K čemu by to bylo? Vystudovala bych a byla by ze mě právnička nebo mořská bioložka? Nemá smysl, abych si chtěla prosadit svou. Pro mě už je všechno rozhodnuto.“ „A jste s tím smířená.“ Mohla to být otázka, ale vyznělo to spíš jako konstatování faktu. Pokrčila jsem rameny. „Mně vůbec nevadí chránit Lissu, což vy zjevně nedokážete pochopit. Každá práce má svoje stinný stránky. Chci sedět na jejích hodinách matiky? Ne. Ale budu muset, protože to ostatní je mnohem důležitější. Chcete vy poslouchat rozzuřený teenagery, co se snaží zmařit vaše snahy? Ne. Ale musíte, protože zbytek vaší práce je důležitější.“ „Tohle,“ prohlásila nečekaně, „je vlastně moje nejoblíbenější součást práce.“ Nedokázala jsem rozpoznat, jestli si dělá srandu, nebo ne, ale rozhodla jsem se, že to radši nebudu zjišťovat, částečně proto, že tentokrát neodpověděla otázkou. Povzdechla jsem si. „Jenom nesnáším, když všichni vyvádějí, jako by mě někdo nutil, abych se stala strážkyní.“ „Kdo jsou ti všichni?“ „No…, vy a ten kluk, co jsem ho potkala u dvora…, dhampýr jménem Ambrose. On je…, no, krvavá děvka. Krvavá děvka v mužském vydání.“ Jako by to nebylo jasné. Čekala jsem, jestli na to označení nějak zareaguje, ale ona nic. „V jeho podání to vyznělo, jako bych byla ve svým životě chycená v pasti. To ale nejsem. Tohle je práce, kterou chci dělat. Jsem v ní dobrá. Umím bojovat a vím, jak bránit ostatní. Viděla jste někdy Strigoje?“ Zavrtěla hlavou. „Já ano. A když říkám, že chci strávit svůj život tím, že budu chránit Moroje a zabíjet Strigoje, myslím to vážně. Strigojové jsou ztělesněný zlo a je potřeba s nimi zatočit. Budu šťastná, když to budu moct dělat, a pokud při tom ještě navíc budu moct být se svou nejlepší kámoškou, tím líp.“

231

„Já tomu rozumím, ale co se stane, když zatoužíte i po jiných věcech – po něčem, co při tomhle životním stylu prostě mít nemůžete?“ Překřížila jsem si ruce přes prsa. „Stejná odpověď jako předtím. Všechno má svý dobrý i špatný stránky. A my je musíme umět vybalancovat, jak nejlíp to svedeme. Nebo se mi snažíte naznačit, že v životě to takhle nechodí? Že když nemůžu mít všechno dokonalý, jsem nějaká divná?“ „Ne, samozřejmě, že ne,“ ujistila mě a opřela se ve svém křesle. „Chci, abyste měla krásný život, ale nečekám, že bude dokonalý. Takový ho nemá nikdo. Na tom všem mi ale připadá zajímavé, jak odpovídáte a jak jste smířená s těmi protichůdnými částmi svého života. Když máte jednu věc, znamená to, že nemůžete mít druhou.“ „Tím si projde každý.“ Měla jsem dojem, že už se opakuju. „Ano, ale ne každý při tom vidí duchy.“ Trvalo mi několik tíživých vteřin, než mi konečně došlo, na co naráží. „Počkat. Vy tvrdíte, že Masona vídám proto, že v skrytu duše tajně zazlívám Lisse, že kvůli ní nemůžu žít život, jaký bych chtěla? Co se stalo s těmi traumatizujícími zážitky, kvůli kterým jsem sem přišla? Myslela jsem, že to byl důvod, proč vídám Masona.“ „Myslím, že je mnoho důvodů, proč vídáte Masona,“ řekla. „A to právě zkoumáme.“ „A přitom jsme zatím o Masonovi vůbec nemluvily.“ Deirdre se klidně usmála. „Opravdu ne?“ Naše sezení skončilo. „Taky ti vždycky na otázku odpovídá otázkou?“ zeptala jsem se pak Lissy. Šly jsme spolu přes nádvoří do jídelny na večeři. Potom jsme měly domluvený sraz s ostatními a bylo v plánu pustit si film. Už to bylo docela dlouho, co jsme byly s Lissou jen samy dvě, a já si uvědomila, jak moc mi to chybí. „Nechodíme ke stejné psycholožce,“ zasmála se. „Byl by to střet zájmů.“ „No tak dělá to ta tvoje?“ „Jo…, celkem mě baví to sledovat.“ „Koho by napadlo, že jednou nastane den, kdy budeme srovnávat svoje psychoterapie?“

232

Obě jsme se tomu zasmály. Po chvíli začala mluvit. Chtěla mi povědět, co se stalo s Jessem a Ralfem. Netušila, že už o tom vím. Než ale stačila cokoli povědět, někdo nás dohnal. Dean Barnes. „Ahoj, Rose. Pár se nás snaží přijít na to, proč děláš jen na půl úvazku.“ Výborně. Věděla jsem, že dříve či později se na to někdo zeptá. A upřímně mě překvapilo, že jim to trvalo tak dlouho. Každý byl až příliš zaneprázdněn svým plněním terénní praxe, že tomu až dosud nikdo nevěnoval pozornost. Výmluvu už jsem měla přichystanou. „Bylo mi blbě. Doktorka Olendzká nechtěla, abych byla neustále v pohotovosti.“ „Fakt?“ podivil se a trochu klopýtl. „Myslel jsem, že pořád mluvili o tom, jak jsi tam venku nikdy nebyla marod. Něco takovýho.“ „Tady ale nejsme venku ve skutečným světě a doktorka Olendzká na tom trvá.“ „Taky jsem slyšel, že to udělali proto, že ohrožuješ Christiana.“ „Ne, věř mi, že to fakt ne.“ Ucítila jsem z něj alkohol, což mi poskytlo výbornou záminku ke změně tématu. „Tys chlastal?“ „Jo. Shane něco sehnal a pár se nás slezlo v jeho pokoji. Hej!“ „Hej co?“ dotázala jsem se. „Nekoukej na mě tak.“ „Jak?“ „Jako že proti tomu něco máš.“ „Nemám,“ namítla jsem. Dean se zatvářil uraženě. „Hele, mám den volna, a i když je neděle, neznamená to, že nemůžu…“ Vedle nás jsem postřehla pohyb. Nezaváhala jsem. Bylo to příliš rychlé, než aby to bylo něco přátelského. A celé to bylo černé. Vrhla jsem se mezi vetřelce a Lissu a zaútočila na něj. I v té zběsilosti jsem mlhavě poznávala, že je to strážkyně, která učí novice na nižším stupni. Jmenuje se Jane nebo Joan nebo tak nějak. Ne, Jean. Byla sice vyšší než já, ale i tak jsem jí dala ránu pěstí do obličeje. 233

Klopýtla dozadu a vtom jsem vedle ní zaznamenala další postavu. Jurij. Vrhla jsem se vpřed a Jean se ocitla mezi ním a mnou. Kopla jsem ji do břicha. Spadla na Jurije a oba zavrávorali. V okamžiku jsem vytáhla svůj cvičný kůl a namířila ho na její srdce. Dotkla jsem se její hrudi a ona ihned ustoupila stranou, protože technicky vzato už byla „mrtvá“. Pak jsem se zaměřila na Jurije. Za sebou jsem slyšela tlumené zvuky zápasu, takže jsem předpokládala, že i Dean teď čelí svému útočníkovi či útočníkům. Ale neměla jsem čas to zjišťovat. Musela jsem vyřídit Jurije, což bylo o něco obtížnější, jelikož byl silnější než Jean. Kroužili jsme kolem sebe a střídavě zasazovali a schytávali rány. Zkusil nasadit rozhodující chvat, ale já byla rychlejší a vykroutila jsem se z jeho sevření. Držela jsem se z jeho dosahu tak dlouho, dokud se mi nepodařilo probodnout kůlem i jeho. Sotva poražený vycouval, otočila jsem se k Deanovi. Lissa stála stranou a pozorovala Deana, jak zápasí se svým útočníkem. Byl to dost ubohý boj. Ryana jsem těžce zkritizovala, ale ve srovnání s tímhle nebyly jeho chyby ničím. Deanův cvičný kůl se válel na zemi a on sám se pohyboval trhaně a nestabilně. Bylo mi jasné, že když bude takhle pokračovat, dopadne špatně. Vyskočila jsem vpřed a odstrčila Deana k Lisse. Vrazila jsem do něj takovou silou, že upadl, ale to mi bylo jedno. Potřebovala jsem ho odklidit z cesty. Postavila jsem se proti svému soupeři a uviděla, že je to Dimitrij. To bylo nečekané. Malý hlásek v hlavě mi našeptával, že s Dimitrijem nemůžu bojovat. Připomněla jsem tomu hlásku, že s Dimitrijem zápasíme už dobře půl roku. A navíc to teď není Dimitrij. Je to můj nepřítel. S kůlem v ruce jsem se vyřítila proti němu a doufala, že ho překvapím. Jenže Dimitrije je těžké překvapit. A navíc byl rychlý. Tak strašně rychlý. Bylo to, jako by věděl, co chci udělat, ještě dřív než já. Můj útok odrazil lehkou ránou ze strany do hlavy. Věděla jsem, že později to začne pěkně bolet, ale teď jsem byla tak nabuzená adrenalinem, že jsem tomu nevěnovala pozornost. Vzdáleně jsem si uvědomovala, že se sem seběhli další lidé, aby se na nás podívali. Dimitrij i já jsme tady byli za celebrity 234

a navíc celé situaci dodávalo na dramatičnosti, že je můj učitel. Tohle byla prvotřídní zábava. Nespouštěla jsem z Dimitrije oči. Jak jsme se tak provokovali, útočili a odráželi útoky toho druhého, snažila jsem se vybavit si všechno, co mě učil. Taky jsem se snažila vzpomenout si na všechno, co o něm vím. Trénovala jsem s ním měsíce. Znám ho, znám jeho pohyby, stejně jako on ty moje. Dokážu předvídat, co udělá. Jakmile jsem začala tyhle svoje vědomosti využívat, náš boj se stal záludnějším. Byli jsme až příliš vyrovnaní, oba hrozně rychlí. Srdce mi zběsile bušilo v hrudi a na kůži mě studil pot. Pak po mně Dimitrij konečně vystartoval. Vrhl se na mě celou svou vahou. To nejhorší jsem odrazila, ale byl příliš silný. Po tom střetu jsem zavrávorala. Nepromeškal příležitost, strhl mě k zemi a pokoušel se mě znehybnit. Kdybych takhle dopadla se Strigojem, nejspíš bych skončila s prokousnutým hrdlem nebo zlomeným vazem. Tohle jsem nemohla dopustit. Přestože jsme spolu zápasili už na zemi a já byla pod ním, podařilo se mi vystrčit loket a udeřit ho do obličeje. Ucukl a to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Převalila jsem ho a zalehla pod sebou. Snažil se mě setřást, ale já se nenechala a ještě k tomu jsem manévrovala se svým kůlem. Jenže Dimitrij měl velikou sílu. Naprosto jistě jsem věděla, že ho na zemi neudržím. Přesně jak jsem čekala, můj stisk zeslábl. Ale druhou rukou jsem popadla kůl, namířila mu ho na srdce a dotkla se jím jeho hrudi. A bylo hotovo. Lidi za mnou začali tleskat, ale já měla oči jen pro Dimitrije. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Pořád jsem na něm seděla a rukama se mu opírala o hrudník. Oba jsme byli zpocení a těžce jsme oddechovali. V jeho očích jsem viděla, jak je na mě pyšný, ale v jeho pohledu bylo mnohem víc. Byl tak blízko a já po něm prahla. Opět mi připadalo, že je mou součástí, kterou potřebuju, abych byla celá. Vzduch mezi námi se náhle zdál horký a těžký. V tu chvíli bych dala všechno za to, abych si k němu mohla lehnout a nechat se obejmout. Jeho výraz napovídal, že myslí na totéž. Boj sice skončil, ale zůstaly zbytky adrenalinu a živočišné divokosti. Pak ke mně někdo natáhl ruku a já uviděla, že je to Jean, která mi chce pomoct vstát. Ona i Jurij zářili nadšením, stejně 235

jako ostatní přihlížející. Dokonce i Lissa se tvářila, že to na ni udělalo dojem. Dean pochopitelně vypadal bídně. Doufala jsem, že zvěsti o mém omračujícím vítězství se rozšíří po kampusu stejně rychle jako ty nedávné špatné. Pravděpodobně ale ne. „Dobrá práce,“ pochválil mě Jurij. „Všechny tři jste nás porazila. To bylo ukázkové.“ Dimitrij už taky stál na nohou. Schválně jsem koukala jen na ty druhé dva strážce, protože mi bylo jasné, že jakmile bych se na něj podívala, můj výraz by vše prozradil. Pořád jsem těžce dýchala. „Doufám…, doufám, že jsem nikoho z vás nezranila,“ řekla jsem. To všechny tři rozesmálo. „To je naše práce,“ prohlásila Jean. „O nás se neboj, my něco vydržíme.“ Střelila pohledem po Dimitrijovi. „Tím loktem ti ale dala pořádnou ránu.“ Dimitrij si třel místo u oka a já jenom doufala, že jsem mu moc neublížila. „Studentka překonala učitele,“ utahoval si ze mě. „Nebo ho spíš probodla.“ Jurij zpražil Deana přísným pohledem. „V kampusu není dovolen alkohol.“ „Je neděle!“ vykřikl. „Neměli bychom mít povinnosti.“ „Ve skutečném světě nejsou žádná pravidla,“ prohlásila Jean učitelským tónem. „Berte to, jako že jsme na vás ušili boudu. Vy jste prošla, Rose. Moc hezká práce.“ „Díky. Kéž bych tak mohla říct totéž o svým oblečení.“ Byla jsem celá zmáchaná a zablácená. „Musím se jít převlíknout, Liss. Sejdeme se u večeře.“ „Dobře.“ Celá zářila. Byla na mě tak strašně hrdá, že se to do ní snad ani nevešlo. Taky jsem vycítila, že se přede mnou snaží něco utajit, a tak mě napadlo, jestli mi třeba nepřichystá překvápko na oslavu vítězství. Radši jsem do toho moc nevrtala, abych jí nezkazila radost. „A vy,“ oznámil Jurij a chytil Deana za rukáv, „vy se s námi půjdete projít.“ Setkala jsem se s Dimitrijovým pohledem. Přála jsem si, aby tady chvilku zůstal a mohli jsme si promluvit. Pořád jsem byla nabuzená adrenalinem a chtěla jsem oslavovat. Dokázala jsem to. Konečně. Po všem tom ponížení a mojí údajné neschopnosti jsem konečně dokázala, co všechno umím. Nejradši bych se dala do tance. Jenže Dimitrij musel odejít 236

s ostatními a jenom nepatrným kývnutím hlavy mi naznačil, že by byl taky rád, kdyby mohl odejít se mnou. S povzdechem jsem je sledovala, jak se vzdalují, a pak jsem se sama vydala na kolej. Ve svém pokoji jsem zjistila, že vypadám hůř, než jsem si myslela. Sotva jsem ze sebe svlékla zablácené hadry, bylo mi jasné, že se musím pořádně vydrhnout, abych vůbec mohla mezi lidi. Než jsem se dala dohromady, uplynula skoro hodina. Většinu večeře jsem zmeškala. Rozběhla jsem se zpátky k jídelně a uvažovala, proč mi Lissa neposlala ani jednu rýpavou myšlenku. Dělala to téměř pokaždé, když jsem měla zpoždění. Tentokrát se ale pravděpodobně usnesla, že si po svém triumfu zasloužím oddech. Jak jsem si na to zase vzpomněla, po obličeji se mi rozlil široký úsměv. Ten mi ale zmrzl na rtech, sotva jsem vešla do chodby vedoucí k jídelně. Kolem čehosi se tam shromáždila celkem velká skupinka a já zaregistrovala neklamné známky rvačky. Vzhledem k tomu, že Jesseova parta ráda mlátí lidi tajně, došlo mi, že tohle s nimi asi nemá nic společného. Protáhla jsem se mezi lidmi a zvědavě vyhlížela mezi jejich hlavami, kdo sem přitáhl takový dav. Byli to Adrian s Christianem. A Eddie. Ale Eddie tu zjevně byl ve smírčí roli. Stál mezi nimi a snažil se je udržet od sebe. Dobré způsoby stranou, odstrčila jsem těch pár lidí, co byli ještě přede mnou, a přiběhla jsem k Eddiemu. „Co se tady sakra děje?“ vyhrkla jsem. Vypadal, že se mu ulevilo, když mě uviděl. S přehledem dokázal v boji zneškodnit naše instruktory, ale z téhle situace byl evidentně zmatený. „Netuším.“ Podívala jsem se na ty dva zápasící. Naštěstí to vypadalo, že nikdo nikoho nezasáhl… zatím. Taky se zdálo, že to vyprovokoval Christian. „Jak dlouho myslíš, že ti to bude procházet?“ vykřikl. Oči měl jako modré plameny. „Vážně myslíš, že ti to všichni budou dál žrát?“ Adrian se tvářil jako obvykle lakonicky, ale jeho líný úsměv v sobě skrýval i jistou dávku úzkosti. Nejspíš se taky nechtěl 237

ocitnout v téhle situaci a stejně jako Eddie ani on netušil, jak k tomu vůbec došlo. „Upřímně,“ prohlásil Adrian unaveným hlasem. „Nemám ponětí, o čem to mluvíš. Prosím tě, nemůžeme si sednout a v klidu to probrat?“ „Jasně. Jasně, že to tak chceš. Ty se totiž bojíš, že bych mohl udělat tohle.“ Christian zvedl ruku a na dlani se mu roztančila koule z plamenů. I ve světle zářivek hořela jasně oranžovou barvou a jádro koule tvořil modrý oheň. Z davu se ozvaly zděšené výkřiky. Já už si zvykla na myšlenku, že by Morojové bojovali za pomoci magie – a konkrétně Christian –, ale pro většinu studentů to bylo pořád tabu. Christian se ušklíbl. „Čímpak budeš bojovat ty? Rostlinama?“ „Když už chceš bezdůvodně vyprovokovat rvačku, měl bys to aspoň udělat staromódním stylem a jednu mi vrazit,“ poradil mu Adrian. Mluvil lehce, ale bylo znát, že mu to není příjemné. Asi mu došlo, že bitka za použití pěstí bude lepší než bojovat éterem proti ohni. „Ne,“ vložil se do toho Eddie. „Nikdo tu nikoho zapalovat nebude. A nikdo nebude nikoho mlátit. Tohle je obrovský nedorozumění.“ „O co jde?“ vyptávala jsem se. „Co se stalo?“ „Tady tvůj kámoš si myslí, že plánuju oženit se s Lissou a unést ji,“ objasnil Adrian. Říkal to sice mně, ale nespouštěl přitom z očí Christiana. „Nedělej, že to není pravda,“ zavrčel Christian. „Vím, že to tak je. Je to součást tvýho plánu – a královnina taky. Celou tu dobu tě podporovala. A ty jsi sem přišel… Ta záležitost se studiem… A přitom to byl jenom fígl, jak mi Lissu přebrat a připoutat ji k tvojí rodině.“ „Máš vůbec ponětí, jak to zní paranoidně?“ dotázal se Adrian. „Moje prateta má na starosti celou morojskou vládu. A ty vážně myslíš, že se stará o to, kdo s kým chodí na střední? Hele, omlouvám se ti za ten čas, co jsem s ní strávil… Najdeme ji a tohle vyřešíme. Opravdu jsem se nesnažil nějak mezi vás dva vstoupit. Žádný spiknutí se nekoná.“ „Ale jo,“ trval na svém Christian. Podíval se na mě a zamračil se. „Nebo snad ne? Rose o tom ví už nějakou dobu. Dokonce o tom mluvila s královnou.“ 238

„To je směšný,“ poznamenal Adrian, kterého to překvapilo natolik, že po mně střelil pohledem. „Že jo?“ „No…,“ začala jsem. Uvědomila jsem si, že tohle bude dost ošklivé. „Ano i ne.“ „Vidíš?“ dotázal se triumfálně Christian. Z ruky mu vyšlehl oheň, ale já i Eddie jsme se naráz vyřítili vpřed. Lidi ječeli. Eddie popadl Christiana a snažil se jeho oheň udržet vysoko. Já mezitím chytila Adriana a praštila jím o zem. Naštěstí jsme si práci rozdělili. Raději nepomyslet na to, co by se stalo, kdybychom s Eddiem vystartovali po stejné osobě. „Těší mě, že máš o mě takovej zájem,“ zamumlal Adrian a zvedl hlavu z podlahy. „Přesvědč ho,“ opáčila jsem a pomohla mu na nohy. „Tohle musíme vyřešit, aniž by při tom někdo uhořel.“ Eddie se snažil zabránit Christianovi, aby se vrhl kupředu. Chytila jsem Christiana za jednu paži, abych ho pomohla udržet na místě. Adrian se netvářil nadšeně, že by se k němu měl přiblížit, ale přesto mě poslechl. Christian sebou škubal, aby se osvobodil, ale Eddieho a mě nepřepral. Adrian se nejspíš bál, že by mu mohly shořet vlasy, a tak se naklonil k Christianovi a podíval se mu do očí. „Christiane, nech toho. Promluvíme si.“ Christian ještě trochu vzdoroval, ale jeho výraz pomalu povoloval a pohled se mu začínal zamlžovat. „Promluvme si o tom,“ zopakoval Adrian. „Dobře,“ souhlasil Christian. Z davu se ozval svorný zklamaný povzdech. Adrian použil nátlak tak hladce, že nikdo neměl sebemenší podezření. Vypadalo to, jako by se Christian prostě jenom umoudřil. Dav se pomalu rozcházel a já s Eddiem jsme Christiana pustili a odvedli do vzdáleného rohu, kde si můžeme promluvit v soukromí. Sotva Adrian přerušil oční kontakt, Christian se rozlítil nanovo a pokusil se na něj znovu vrhnout. Ale už jsme ho s Eddiem drželi. Ani se nehnul. „Cos to teď udělal?“ vykřikl Christian. Pár lidí na chodbě se ohlédlo, bezpochyby doufali, že se nakonec přece jen dočkají rvačky. Hlasitě jsem mu zasyčela do ucha. Trhl sebou. „Au.“ „Buď zticha. Něco se tu děje a musíme to vyřešit, než uděláš nějakou blbost.“ 239

„Děje se to,“ rozohnil se Christian a zuřivě pohlédl na Adriana, „že se nás snaží s Lissou rozdělit. A tys o tom věděla, Rose.“ Adrian se na mě podíval. „Fakt?“ „Jo, ale to je dlouhá historka.“ Obrátila jsem se zase na Christiana. „Hele, Adrian s tím nemá nic společnýho. Ne záměrně. Byl to nápad Taťány – a ani ona zatím nic neudělala. Je to její plán do budoucna – jen její, ne jeho.“ „Tak jak ses o tom dozvěděla?“ vyptával se Christian. „Řekla mi to. Bála se, že já chci Adriana.“ „Vážně? A bránila jsi naši lásku?“ dotázal se Adrian. „Sklapni,“ řekla jsem. „Teď by mě zajímalo, kdo ti to řekl, Christiane.“ „Ralf,“ odpověděl a vůbec poprvé se zatvářil nejistě. „Považoval jsem tě za chytřejšího, než abys poslouchal zrovna jeho,“ poznamenal Eddie, který se zachmuřil, už když padlo Ralfovo jméno. „Až na to, že tentokrát Ralf mluvil pravdu – teda kromě toho, že se v tom Adrian nějak angažuje. Ralf je příbuzný s královninou nejlepší kamarádkou,“ objasnila jsem. „Nádhera,“ povzdechl Christian. Už se zdál klidný, tak jsme ho s Eddiem pustili. „Všichni v tom máme svou roli.“ Rozhlédla jsem se kolem a náhle mi to došlo. „Kde je Lissa? Proč tohle nezarazila?“ Adrian na mě tázavě povytáhl obočí. „To nám pověz ty. Kde je? Ani nepřišla na večeři.“ „Nemůžu…“ Zamračila jsem se. Když jsem chtěla, už jsem se od ní dokázala odstínit na delší dobu, takže jsem nevnímala její pocity ani myšlenky. Tentokrát jsem ale necítila nic, protože z ní nic nevycházelo. „Nemůžu se do ní vcítit.“ Upřely se na mě tři páry očí. „Spí?“ zeptal se Eddie. „Neřekla bych, že spí… Tohle je něco jinýho…“ Pomaličku jsem začala vnímat, kde se nachází. Blokovala mě záměrně, snažila se přede mnou schovat, ale já ji našla jako ostatně pokaždé. „Tady je. Ona je… Panebože!“ Můj křik se rozlehl chodbou a znělo to jako ozvěna Lissiných vzdálených bolestivých výkřiků.

240

DVACET T I OSTATNÍ

V HALE SE ZARAZILI A JENOM NA MĚ ZÍRALI. Připadala jsem si, jako bych právě schytala ránu kamenem do obličeje. Až na to, že to nebyl můj obličej, ale Lissin. Vklouzla jsem jí do hlavy a okamžitě jsem všechno uviděla jejíma očima a cítila jsem to, co ona. Ze země se vznesly ostré kamínky a samy od sebe jí udeřily do tváře. Bandu shromážděných děcek vedl prvák, o kterém jsem toho moc nevěděla, jen že je Drozdov. Zásahy kameny nás bolely obě, ale já tentokrát zadržela křik a se zaťatými zuby se vrátila zpátky do chodby ke kamarádům. „Severozápadní část kampusu, mezi tím rybníkem, co má divnej tvar, a plotem,“ oznámila jsem jim. S tím jsem vystřelila ke dveřím. Co nejrychleji jsem se rozběhla do části kampusu, kde drželi Lissu. Jejíma očima jsem neviděla všechny lidi, co se tam shromáždili, nicméně pár jsem jich poznala. Byli tam Jesse a Ralf. Brandon. Brett. Ten Drozdov. Několik dalších. Kameny jí pořád dopadaly na obličej. Neječela ani nebrečela, jenom jim dokola opakovala, aby přestali. Ale dva kluci ji mezi sebou drželi pevně. Jesse do ní celou dobu hučel, aby je sama přiměla přestat. Skrz její mysl jsem ho ale poslouchala jen tak napůl. Na důvodu teď nezáleželo, ale stejně už mi to bylo jasné. Chtěli ji mučit tak dlouho, dokud se nepřidá k jejich partě. Brandona a ostatní k tomu určitě přinutili taky tak. Náhle jsem se začala dusit. Nemohla jsem dýchat, na obličeji jsem měla plno vody. S velikým vypětím jsem se odpojila od Lissy. Tohle se děje jí, ne mně. Tentokrát ji mučili vodou a snažili se ji odříznout od přívodu vzduchu. Ať už to prováděl kdokoli, dával si načas. Postupně jí zaléval obličej vodou, kterou pak nechal zmizet, a zase dokola. Lapala po

241

dechu a prskala, a když zrovna mohla, prosila je, aby s tím přestali. Jesse na ni hleděl vypočítavým pohledem. „Nepros je. Přinuť je.“ Rozběhla jsem se ještě rychleji. Nacházeli se na jednom z nejvzdálenějších míst kampusu, až u hranic pozemků. Bylo to hrozně daleko a já s každým dalším krokem vnímala jen Lissinu bolest a zuřila čím dál víc. Co to budu za strážkyni, když ji ani v kampusu nedokážu udržet v bezpečí? Jako další nastoupil vzduchař a bylo to, jako by ji znovu mučil ten Viktorův poskok. Bral jí vzduch, takže nemohla dýchat, a pak jí ho zase prudce foukl do obličeje. Byla to agónie. Vyvolalo to v nás vzpomínky na její únos a na všechny ty hrůzy, na které se snažila zapomenout. Vzduchař přestal, ale už bylo příliš pozdě. Když pak nastoupil Ralf, aby použil oheň, byla jsem už tak blízko, že jsem viděla, jak mu vyšlehl z ruky. On mě ale neviděl. Nikdo z nich nevěnoval pozornost okolí a navíc byli příliš hluční, než aby mě slyšeli přicházet. Vrazila jsem do Ralfa dřív, než stačil vypustit plamen z ruky. Povalila jsem ho na zem a zkušeným pohybem mu dala pořádnou ránu pěstí do obličeje. Několik dalších včetně Jesse se mu rozběhlo na pomoc a snažili se mě od něj odtrhnout. Alespoň do té doby, než mě poznali. Ti, kteří už uviděli můj obličej, urychleně vycouvali. Někteří ale ještě nevěděli, čeho jsem schopná. Dneska jsem přemohla tři vytrénované strážce. Skupinku rozmazlených Morojů vyřídím levou zadní. Ironií bylo, že Morojům se moc nechtělo pozvednout ruku na svou obranu. Tahle skupinka klidně použila magii, aby mučila Lissu, ale nikoho z nich ani nenapadlo, že by mohl magii použít proti mně. Většina z nich se rozprchla, než jsem se jich vůbec stačila dotknout. Nestálo mi to za to úsilí, abych je pronásledovala. Jen jsem je chtěla dostat od Lissy. Ale Ralfovi jsem uštědřila ještě pár ran navíc, i když už ležel na zemi. Byla jsem přesvědčená, že tohle rozpoutal právě on. Nakonec jsem ho pustila a nechala ho ležet na zemi a skučet. Narovnala jsem se a hledala Jesse – dalšího pachatele. Objevila jsem ho okamžitě. Byl jediný, kdo tu zůstal. 242

Rozběhla jsem se k němu, ale najednou jsem se zmateně zastavila. Jenom tam stál s pusou dokořán a zíral kamsi do dáli. Podívala jsem se, kam se kouká, a pak zase na něj. „Pavouci,“ řekla Lissa. Z tónu jejího hlasu jsem nadskočila. Stála stranou s mokrými vlasy a poškrábaným a pomláceným obličejem, ale jinak vypadala, že je v pořádku. Byla tak bledá, že v měsíčním světle vypadala stejně přízračně jako Mason. Nespouštěla oči z Jesse, když promluvila. „Myslí si, že vidí pavouky. A lezou po něm. Co říkáš? Mám na něj poslat i hady?“ Znovu jsem pohlédla na Jesse. Z jeho výrazu mi přeběhl mráz po zádech. Jako by byl uvězněn ve své soukromé noční můře. Ale ještě děsivější bylo to, co jsem cítila skrz pouto. Když Lissa používala magii, obvykle to bylo zlaté, hřejivé a nádherné. Tentokrát to bylo jiné. Bylo to černé, slizké a husté. „Asi bys měla přestat,“ prohlásila jsem. Z dálky jsem slyšela, že se k nám sbíhají lidé. „Už je po všem.“ „To byl iniciační rituál,“ objasnila. „Nebo něco na ten způsob. Před pár dny se mě ptali, jestli se k nim nepřidám, a já odmítla. Ale dneska mě otravovali zas a pořád povídali, že něco vědí o Christianovi a Adrianovi. Začínalo mě to zajímat, tak… Nakonec jsem jim řekla, že přijdu na jejich setkání, ale že o nátlaku nic nevím. Jen jsem to hrála. Chtěla jsem se dozvědět, co vlastně vědí.“ Sotva přitom pohnula hlavou, ale Jesseovi se evidentně něco stalo. Vyvalil oči ještě víc a dál němě křičel. „Přestože jsem vlastně technicky vzato ještě nesouhlasila, provedli na mně iniciační rituál. Chtěli se dovědět, co vlastně umím. Tohle je způsob, jak vyzkoušet, jak je kdo silný v nátlaku. Mučí je, až už to oběť nevydrží a vyměkne a použije na útočníky nátlak, aby přestali. Pokud se dotyčný zmůže na jakýkoli nátlak, přijmou ho do party.“ Pozorně si prohlížela Jesse. Vypadalo to, že je uzavřen ve vlastním světě, který rozhodně nebyl nijak příjemný. „Za tohle si nejspíš vysloužím funkci jejich prezidentky, co?“ „Zastav to,“ řekla jsem. To, co jsem cítila z téhle ujeté magie, ve mně vyvolávalo nevolnost. Lissa i Adrian se o něčem takovém zmiňovali už dřív – že lidi vidí věci, které ve skutečnosti nejsou. Ze srandy tomu říkali supernátlak – a bylo

243

to dost otřesné. „Takhle by se éter neměl používat. Tohle nejsi ty. Je to špatný.“ Těžce dýchala a na čele měla krůpěje potu. „Nemůžu se toho zbavit,“ namítla. „Ale můžeš,“ řekla jsem a dotkla se její ruky. „Přesuň to na mě.“ Na okamžik se odvrátila od Jesse a podívala se na mě. Zatvářila se udiveně, ale pak se rychle zase zadívala na něj. „Cože? Ty přece neumíš používat magii.“ Pořádně jsem se zaměřila na naše pouto a potažmo na její mysl. Nedokázala jsem přesně uchopit tu magii, ale zato tu temnotu, kterou obsahovala, ano. Došlo mi, že tohle vlastně dělám už pěkně dlouho. Pokaždé, když jsem se o Lissu strachovala a chtěla, aby se uklidnila a zbavila těch temných pocitů, brala jsem je z ní. Absorbovala jsem je stejně, jako to dělala Anna se svatým Vladimírem. Tohle viděl Adrian, když říkal, že ta temnota přeskočila z její aury do mojí. A tohle – tohle zneužívání éteru se zlým úmyslem někomu ublížit, a ne v sebeobraně – mělo na Lissu ty nejhorší možné vedlejší účinky. Bylo to zlé a zkažené a já nemohla dovolit, aby to v ní zůstalo. V tuto chvíli jsem odsunula veškerý svůj vztek stranou. „Ne,“ připustila jsem. „To neumím. Ale můžeš mě použít, abys to zastavila. Zaměř se na mě. Všechno to ze sebe vypusť. Je to špatný. Ty to nechceš.“ Znovu se na mě podívala se zoufalýma očima dokořán. Dokázala dál mučit Jesse i bez očního kontaktu. Viděla jsem i cítila vnitřní boj, který svádí. Hodně jí ublížil a ona mu to chtěla oplatit. Musel za to pykat. Zároveň si ale uvědomovala, že mám pravdu. Jenže to bylo těžké. Bylo pro ni neskutečně těžké s tím přestat… Náhle se z pouta vytratila ta černá magie a spolu s ní i hnusné pocity na zvracení. Něco mě zasáhlo do obličeje jako silný vítr a já klopýtla dozadu. Otřásla jsem se a žaludek se mi podivně sevřel. Bylo to jako jiskry, jako by mě pálil elektrický proud. Pak i tohle přešlo. Jesse padl na kolena a evidentně se vysvobodil ze své noční můry. Lisse se viditelně ulevilo. Pořád byla vyděšená z toho, co se stalo, ale už ji nepohlcoval ten strašlivý ničivý hněv, který ji přiměl ztrestat Jesse. Naléhavá potřeba pomsty zmizela. 244

Jediným problémem bylo, že teď jsem to měla v sobě já. Otočila jsem se k Jesseovi a připadalo mi, že v tu chvíli v celém vesmíru neexistuje nic než on. Už dřív se mě pokoušel zničit. Mučil Lissu a ubližoval i tolika dalším. To bylo nepřijatelné. Vrhla jsem se na něj. Během toho okamžiku, než jsem mu zasadila ránu pěstí do obličeje, stačil jen vykulit oči. Hlava mu prudce odletěla do záklonu a z nosu se mu spustila krev. Slyšela jsem Lissu, jak na mě křičí, abych přestala, ale já nemohla. Musel zaplatit za to, co jí udělal. Popadla jsem ho za ramena a tvrdě s ním smýkla o zem. Teď už taky ječel – škemral, abych toho nechala. Zmlkl, až když jsem mu dala další ránu. Na ramenou jsem ucítila Lissiny ruce, jak se mě snažila od něj odtrhnout, ale na to měla moc malou sílu. Dál jsem do něj bušila. Nebylo v tom ani stopy po strategickém vymakaném boji, jaký jsem předvedla s ním a jeho kamarády nebo s Dimitrijem. Tohle bylo nesoustředěné a primitivní. Ovládalo mě šílenství, které jsem přejala od Lissy. Vzápětí mě popadly další ruce a odtrhly mě od něj. Tohle byly mnohem silnější dhampýří paže se svaly vypracovanými léty trénování. Byl to Eddie. Snažila jsem se mu vykroutit. Sílu jsme měli skoro stejnou, ale přece jen měl navrch díky své váze. „Pusť mě!“ ječela jsem na něj. Ke svému zděšení jsem zaregistrovala, že Lissa klečí u Jesse a starostlivě si ho prohlíží. Nedávalo to smysl. Jak to může dělat? Po tom všem, co jí provedl? Tvářila se soucitně. O chvilku později se naše pouto prozářilo výbojem její léčivé magie a ona mu uzdravila nejhorší zranění. „Ne!“ křičela jsem a pokoušela se vymanit z Eddieho sevření. „To nemůžeš!“ V tu chvíli se objevili strážci v čele s Dimitrijem a Celestou. Christian s Adrianem nebyli nikde v dohledu; nejspíš s ostatními neudrželi krok. Následoval organizovaný chaos. Všichni se shromáždili a začali se vyptávat. Lissu odvedli, aby jí ošetřili zranění. Ve svých krvežíznivých pocitech bych se nejraději vydala za ní, ale mou pozornost přitáhlo něco jiného: Jesse také odváděli na ošetřovnu. Eddie mě pořád držel železným stiskem, přestože jsem se bránila a říkala mu, aby mě pustil. Většina dospělých 245

byla příliš zaneprázdněna ostatními, než aby si mě všímali. Všimli si mě, až když jsem zase začala křičet. „Nemůžete ho pustit! Nemůžete ho pustit!“ „Rose, uklidněte se,“ řekla mi klidným hlasem Alberta. Jak to, že jí nedocházelo, co se tady děje? „Je po všem.“ „Není po všem! Ne, dokud ho nezaškrtím!“ Zdálo se, že Alberta i ostatní si začínají uvědomovat, že se tu děje něco vážného – ale nevypadalo, že si to nějak spojují s Jessem. Všichni na mě koukali, jako bych zešílela. Ty pohledy jsem znala až příliš dobře. „Odveď ji odtud,“ rozkázala Alberta. „Ošetři ji – a ať se uklidní.“ Další instrukce nevydala, ale pochopila jsem, že plnění tohoto úkolu se ujme Dimitrij. Došel ke mně a převzal mě od Eddieho. Během toho krátkého vystřídání jsem se pokusila osvobodit, ale Dimitrij byl příliš rychlý a silný. Popadl mě za paži a táhl mě pryč. „Půjde to po dobrém, nebo po zlém,“ zavrčel Dimitrij, když mě odváděl lesem. „V žádném případě tě ale na Jesse nepustím. Navíc je teď na klinice, takže nemáš šanci se k němu dostat. Pokud se s tím smíříš, tak tě pustím. Když se budeš bránit, víš, že tě zase zkrotím.“ Zvážila jsem své možnosti. V žilách mi pořád tepala touha ublížit Jesseovi, ale Dimitrij měl pravdu. Prozatím. „Dobře,“ řekla jsem. Na chviličku zaváhal, zřejmě zvažoval, jestli to myslím upřímně, a potom mě pustil. Když jsem se nedala na úprk, viditelně se mu ulevilo. „Alberta ti řekla, abys mě ošetřil,“ prohlásila jsem vyrovnaně. „Takže jdeme na kliniku?“ Dimitrij se zamračil. „Hezký pokus. Ale nedovolím, aby ses k němu přiblížila. Ošetříme tě někde jinde.“ Vedl mě oklikou, oblastí na okraji kampusu. Rychle mi došlo, kam míříme. Do chatky. Dříve, když bylo v kampusu více strážců, někteří se zdržovali v těchhle chatičkách, odkud hlídali hranice školy. Ty chatky byly už dlouho opuštěné, ale tahle jedna byla částečně v provozu od té doby, co sem přijela Christianova teta. Radši se zdržovala tam než ve školním domě pro hosty, protože ostatní Morojové na ni pohlíželi jako na potenciální Strigojku.

246

Otevřel dveře. Uvnitř byla tma, ale viděla jsem dost na to, abych zaznamenala, že Dimitrij hledá sirky, aby zapálil petrolejku. Nevydávala příliš světla, ale našim očím to postačovalo. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla, že Taša to tady dost pozvedla. Bylo tu čisto a skoro až útulno. Na posteli ležela srovnaná měkká deka a u krbu stály dvě židle. Dokonce tam v kuchyňském koutu bylo i nějaké trvanlivé jídlo. „Sedni si,“ řekl Dimitrij a ukázal na postel. Poslechla jsem a on během chviličky rozdělal oheň, aby tu nebyla taková zima. Jakmile oheň začal praskat, vzal Dimitrij z kuchyně lékárničku a láhev vody. Přitáhl si ke mně židli. „Musíš mě pustit,“ zaškemrala jsem. „Copak to nechápeš? Nechápeš, že Jesse za to musí zaplatit? Mučil ji! Dělal jí příšerný věci.“ Dimitrij navlhčil gázu a otřel mi ze strany čelo. Zabolelo to, takže mi došlo, že tam asi mám tržnou ránu. „Věř mi, že bude potrestán. A ostatní taky.“ „Jak?“ zeptala jsem se trpce. „Zůstane po škole? To je stejně blbý jako s Viktorem Daškovem. Tady nikdo nic nenadělá! Lidi se tu dopouštějí zločinů a klidně z toho vyváznou. On si zaslouží pykat. I ti další.“ Dimitrij mi přestal otírat čelo a zaujatě se na mě zadíval. „Rose, chápu, že jsi naštvaná, ale takhle přece lidi netrestáme. Nejsme… barbaři.“ „Ne? A co by na tom bylo špatnýho? Vsadím se, že by je to odradilo od toho, aby to udělali znovu.“ Sotva jsem dokázala sedět na místě. Pořád jsem se celá třásla zlostí. „Musejí trpět za to, co udělali! A chci to vykonat já! Chci jim všem šeredně ublížit. Chci je všechny zabít.“ Začala jsem se zvedat, protože v tu chvíli mi připadalo, že snad vybuchnu. Okamžitě mi položil ruce na ramena a usadil mě zase zpátky. První pomoc už byla zapomenuta. Jak mě tak držel, tvářil se odhodlaně i ustaraně. Bránila jsem se mu, ale on mě svíral o to pevněji. „Rose! Nech už toho!“ Už na mě taky křičel. „Nic z toho nemyslíš vážně. Byla jsi vystresovaná a pod velkým tlakem – to tu hroznou událost ještě zhoršuje.“ „Přestaň!“ zařvala jsem na něj. „Chováš se jako vždycky. Všechno bereš tak rozumně, ať už jde o sebehnusnější věci.

247

Kampak se podělo to, že jsi v base chtěl zabít Viktora? Proč to bylo v pořádku, a tohle ne?“ „Protože jsem přeháněl a ty to dobře víš. Ale tohle…, tohle je něco úplně jiného. Zrovna teď se s tebou děje něco divného.“ „Ne, vůbec nic se se mnou neděje.“ Měřila jsem si ho pohledem a doufala, že ho moje slova rozptýlila. Kdybych byla dost rychlá, možná – jenom možná – bych se přes něj dokázala dostat. „Jsem zřejmě jediná, kdo tady chce něco napravit, a jestli je to špatný, tak je mi to líto. Ty pořád chceš, abych byla strašně hodná a dobrá, jenže já taková nejsem! Nejsem svatá jako ty.“ „Nikdo z nás není svatý,“ prohlásil suše. „Věř mi, já ne…“ Vyskočila jsem a odstrčila ho. Moc daleko jsem se ale nedostala. Sotva šedesát centimetrů od postele mě chytil a přišpendlil mě k zemi. Tentokrát využil plnou váhu svého těla, aby mě znehybnil. V koutku mysli jsem si uvědomovala, že tenhle plán útěku byl úplně nemožný, ale nedokázala jsem jasně uvažovat. „Pusť mě!“ zařvala jsem dnes večer asi už posté a pokusila se uvolnit ruce z jeho sevření. „Ne,“ řekl tvrdě a skoro až zoufale. „Ne, dokud se z toho nedostaneš. Tohle nejsi ty!“ V očích mě pálily slzy. „Jsem to já! Pusť mě!“ „Nejsi. To nejsi ty! To nejsi ty!“ Z jeho hlasu čišela bolest. „Pleteš se. Jsem to…“ Najednou jsem zmlkla. To nejsi ty. Bylo to totéž, co jsem řekla Lisse, když jsem ji zděšeně sledovala, jak magií mučí Jesse. Stála jsem tam a nemohla uvěřit, co to dělá. Neuvědomovala si, že se neovládá a stává se z ní stvůra. A teď, když jsem se dívala do Dimitrijových očí, v nichž jsem viděla paniku a lásku, došlo mi, že se to děje i mně. Bylo to stejné jako u Lissy, úplně mě to pohltilo a zaslepily mě iracionální emoce, takže jsem ani nevěděla, co dělám. Jako by mě ovládalo něco jiného. Pokusila jsem se tomu vzepřít a setřást ze sebe ty spalující pocity. Ale byly příliš silné. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem se od toho oprostit. Nicméně mě nepřemohly úplně jako Annu a profesorku Karpovou.

248

„Rose,“ oslovil mě Dimitrij. Bylo to jen moje jméno, ale byla v něm obrovská síla. Dimitrij měl ve mě absolutní důvěru, věřil v mou sílu a dobrotu. On byl taky silný a viděla jsem, že se nebojí mi svou sílu půjčit, kdyby bylo potřeba. Deirdre se možná strefila do černého ohledně mého vztahu k Lisse, ale s Dimitrijem byla úplně vedle. Mezi námi je jenom láska. Jsme jako dvě poloviny jednoho celku, vždycky připraveni se vzájemně podpořit. Ani jeden z nás není dokonalý, ale to je jedno. S ním bych dokázala ovládnout tu zuřivost, která mnou zmítala. Věřil, že jsem silnější. A já jsem. Pomalu, pomaličku jsem cítila, že ta temnota ustupuje. Přestala jsem s ním zápasit. Celá jsem se třásla, ale už to nebylo vzteky. Tohle byl strach. Dimitrij okamžitě zaznamenal tu změnu a pustil mě. „Panebože,“ vypravila jsem ze sebe roztřeseným hlasem. Lehce mě pohladil po tváři. „Rose,“ vydechl. „Jsi v pořádku?“ Polkla jsem slzy. „Asi… asi jo. Prozatím.“ „Už to skončilo,“ řekl. Nepřestával se mě dotýkat, tentokrát mi odhrnul vlasy z obličeje. „Je po všem. Všechno už je zase v pořádku.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Není. Ty… ty to nechápeš. Všechno, čeho jsem se bála, je pravda. To s Annou. Že Lisse odebírám šílenství éteru. Děje se to, Dimitriji. Lisse se to s Jessem vymklo z rukou. Neovládala se, ale já ji zastavila, protože jsem vcucla její vztek do sebe. A to je… to je strašlivý. Je to, jako bych byla nějaká loutka. Nedokážu se ovládat.“ „Ty jsi silná,“ prohlásil. „Už se to víckrát nestane.“ „Ne,“ řekla jsem ochraptělým hlasem a pokusila se posadit. „Stane se to znovu. Dopadnu jako Anna. A budu na tom hůř a hůř. Tentokrát to byla touha po krvi a nenávist. Chtěla jsem je zničit. Potřebovala jsem je zničit. A příště? Netuším. Možná se jenom zblázním jako profesorka Karpová. Možná už blázen jsem, a proto vídám Masona. Možná budu mít depky, jako měla dřív Lissa. Budu padat hlouběji a hlouběji na dno a nakonec budu jako Anna a zabi…“ „Ne,“ přerušil mě jemně Dimitrij. Naklonil ke mně hlavu, až se naše čela téměř dotýkala. „To se ti nestane. Jsi na to příliš silná. Budeš s tím bojovat, stejně jako teď.“ 249

„To jsem dokázala jenom proto, že jsi byl u mě.“ Objal mě a já zabořila obličej do jeho hrudi. „Sama to nedokážu,“ zašeptala jsem. „Ale dokážeš,“ ujistil mě. Trochu se mu chvěl hlas. „Jsi silná, strašně moc silná. Proto tě miluju.“ Zavřela jsem oči. „To bys neměl. Stane se ze mě něco hroznýho. Možná už jsem něco hroznýho.“ Na mysli mi vytanulo, jak se poslední dobou chovám a na všechny jsem nepříjemná. Jak jsem se pokusila vyděsit Ryana a Camillu. Dimitrij se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. Vzal mi obličej do dlaní. „Nejsi. Nebudeš,“ zašeptal. „Nenechám tě. Ať se stane cokoli, tohle nedopustím.“ Znovu mě zaplavila vlna emocí, ale tentokrát to nebyla ani nenávist, ani vztek. Bylo to hřejivé a krásné a tak hezky mě z toho bolelo u srdce. Objala jsem ho kolem krku a naše rty se setkaly. V tom polibku byla čistá láska, bylo to sladké a blažené, beze stopy zoufalství nebo temnoty. Intenzita toho polibku vzrůstala. Pořád v něm bylo plno lásky, ale vloudilo se do něj i něco víc – něco naléhavého a silného. Elektrické jiskření, které mezi námi před chvíli probíhalo, když jsem s ním zápasila, se teď vrátilo a sevřelo nás. Připomnělo mi to tu noc, kdy na nás Viktor uvrhl kouzlo chtíče a oba nás ovládaly síly, které jsme nemohli kontrolovat. Bylo to, jako bychom umírali hlady nebo se topili a jenom ten druhý nás mohl zachránit. Přivinula jsem se k němu s jednou rukou kolem jeho krku, zatímco druhou jsem si ho k sobě tiskla tak pevně, až jsem mu zarývala nehty do zad. Položil mě na postel. Chytil mě kolem pasu a pak mi jednou rukou sjel po zadní straně stehna a nadzvedl mi nohu, takže jsem ho objímala i nohama. Pak jsme se oba současně zarazili, pořád těsně u sebe. Na téhle chvíli záviselo všechno na světě. „Nemůžeme…,“ vydechl. „Já vím,“ souhlasila jsem. Potom mě znovu políbil a já tentokrát věděla, že už nebude cesty zpět. Už žádné zábrany. Svíjeli jsme se v objetí a on se mi snažil svléknout kabát, potom sobě košili, pak moji košili… Vážně se to hodně podobalo naší bitce na nádvoří – stejná vášeň

250

a žár. Nakonec bych řekla, že instinkty pro boj a sex až nejsou tak odlišné. Obojí vychází ze zvířete v nás. Jak jsme si ale svlékali čím dál víc oblečení, bylo v tom mnohem víc než živočišná vášeň. Bylo to sladké a nádherné. Když jsem se mu dívala do očí, bez nejmenších pochybností jsem věděla, že mě miluje víc než kohokoli jiného na světě, že jsem jeho spásou, stejně jako on mou. Nikdy bych nečekala, že poprvé k tomu dojde v chatce v lese, ale na místě nakonec stejně nezáleželo. Záleželo jen na tom, s kým. Když jste s někým, koho milujete, můžete být kdekoli a stejně je to nádherné. Kdybyste byli v té nejluxusnější posteli na světě s někým, koho nemilujete, nic by se tím nespravilo. A já ho miluju. Miluju ho tolik, že to až bolí. Veškeré naše oblečení skončilo na hromadě na zemi, ale jak se ke mně Dimitrij tiskl nahým tělem, zima mi rozhodně nebyla. Nedokázala jsem určit, kde končí on a kde začínám já. Takhle jsem to vždycky chtěla. Abychom se nikdy nerozdělili. Přála bych si umět najít vhodná slova, abych popsala sex, ale nic na světě by nedokázalo popsat, jak úchvatné to bylo. Byla jsem nervózní, vzrušená a tisíce dalších věcí. Dimitrij byl moudrý a zkušený a nekonečně trpělivý – stejně jako když jsme spolu trénovali. Připadalo mi zcela přirozené nechat se jím vést, ale on byl taky víc než ochotný občas mi předat vedení. Nakonec jsme byli rovnocenní. Každý dotek měl v sobě ohromnou sílu, dokonce i sebenepatrnější pohlazení konečky prstů. Když bylo po všem, lehla jsem si na něj. Celé tělo mě bolelo, ale zároveň mi bylo překrásně. Byla jsem šťastná a spokojená. Trochu jsem litovala, že jsme to neudělali už dávno, jenže jsem si dobře uvědomovala, že až teď na to nastal ten vhodný čas. Opřela jsem si mu hlavu o hrudník a vychutnávala si teplo sálající z jeho těla. Políbil mě na čelo a prsty mi projel vlasy. „Miluju tě, Rozo.“ Znovu mě políbil. „Vždycky tady pro tebe budu. Nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Ta slova byla nádherná a nebezpečná. Neměl by mi říkat něco takového. Neměl by mi slibovat, že mě bude ochraňovat, když přece zasvětí život ochraně Morojů, jako je Lissa. Neměla

251

bych být v jeho srdci první, stejně jako on by neměl být první v tom mém. Proto jsem neměla říkat to, co jsem řekla vzápětí. „A já nedovolím, aby se něco stalo tobě,“ slíbila jsem mu. „Miluju tě.“ Opět mě políbil, takže jsem neměla šanci k tomu ještě něco dodat. Potom jsme tam ještě chvíli leželi v objetí a moc nemluvili. Takhle bych vydržela věčně, jenže jsme oba dobře věděli, že musíme jít. Ostatní nás co nevidět začnou hledat a budou chtít, abych jim řekla, co se vlastně stalo. A kdyby nás našli takhle, určitě by to nebylo nic příjemného. Tak jsme se oblékli, což nebylo nic jednoduchého, protože jsme se nedokázali přestat líbat. A nakonec jsme neochotně opustili chatu. Drželi jsme se za ruce a věděli, že takhle můžeme jít už jenom chviličku. Jakmile se přiblížíme k centru kampusu, budeme se muset chovat jako obvykle. Teď ale celý svět zářil a byl krásný. Každý krok by prosycen radostí. Samozřejmě mi hlavou vířila spousta otázek. Co se to stalo? Kam se podělo naše takzvané sebeovládání? Teď mi to ale bylo úplně jedno. Pořád jsem byla celá rozpálená a chtěla ho a… Najednou jsem se zastavila. Čím dál intenzivněji jsem vnímala další pocit – dost nepříjemný. Bylo to zvláštní, jako sílící a zase slábnoucí vlny nevolnosti, až mi z toho naskakovala husí kůže. Dimitrij se okamžitě taky zastavil a zmateně se na mě zadíval. Přímo před námi se materializovala bledá, lehce světélkující postava. Mason. Vypadal stejně jako vždycky. Ačkoli… Tvářil se smutně jako pokaždé, ale tentokrát v tom bylo ještě něco dalšího, co jsem nedokázala identifikovat. Panika? Zděšení? Skoro bych přísahala, že je to strach, jenže čeho by se asi tak mohl bát duch? „Co se děje?“ zeptal se Dimitrij. „Vidíš ho?“ zašeptala jsem. Dimitrij se podíval směrem, jakým jsem se dívala. „Koho mám vidět?“ „Masona.“ Masonův výraz byl čím dál zachmuřenější. Nedokázala jsem to přesně rozpoznat, ale věděla jsem, že to nevěstí nic dobrého. Žaludek se mi zvedl ještě víc, ale nějakým záhadným způsobem jsem si uvědomovala, že ta nevolnost nemá s Masonem nic společného. 252

„Rose… Měli bychom se vrátit…,“ řekl opatrně Dimitrij. Pořád mi moc nevěřil, že vidím duchy. Ale já se ani nehnula. Mason mi něco říkal – nebo se o to aspoň pokoušel. Jednalo se určitě o něco důležitého, co jsem se musela dozvědět. Jenže mi to nedokázal sdělit. „Co?“ dotázala jsem se. „O co jde?“ Zatvářil se zklamaně. Ukázal kamsi za mě a pak nechal ruku zase klesnout. „Řekni mi to,“ naléhala jsem a byla už skoro stejně zklamaná jako on. Dimitrij se koukal střídavě na mě a na Masona, přestože ho pravděpodobně vůbec neviděl. Byla jsem příliš soustředěná na Masona, než abych si lámala hlavu s tím, co si o mně Dimitrij pomyslí. Něco se tu dělo. Něco zásadního. Mason otevřel pusu a pokusil se promluvit jako už dřív několikrát, ale nedokázal ze sebe dostat žádná slova. Po několika napjatých vteřinách se mu to ale konečně podařilo. Jeho slova byla téměř neslyšitelná. „Oni… přicházejí…“

253

DVACET

TY I

CELÝ

SVĚT STRNUL. TOUHLE NOČNÍ DOBOU BYLI PTÁCI zticha, ale i tak byl les náhle tišší než obvykle. Dokonce ani vítr nefoukal. Mason na mě prosebně koukal. Moje nevolnost se zhoršila. Vtom jsem to pochopila. „Dimitriji,“ oslovila jsem ho naléhavým hlasem. „Jsou tu Strigo –“ Příliš pozdě. Dimitrij i já jsme ho uviděli současně, ale Dimitrij byl blíž. Bledý obličej. Rudé oči. Strigoj se na nás vrhl a vypadalo to skoro, jako by létal – přesně jako v příbězích o vampýrech. Ale Dimitrij byl stejně rychlý a téměř stejně silný. Měl v ruce kůl – opravdický, ne jenom cvičný – a odrazil útok. Strigoj nejspíš doufal v moment překvapení. Pustili se s Dimitrijem do sebe a na okamžik to vypadalo, jako by se zastavil čas. Ani jeden z nich nesrazil toho druhého k zemi. Potom Dimitrij udělal výpad a zarazil kůl Strigojovi přímo do srdce. Ten překvapeně vyvalil červené oči, načež s žuchnutím dopadl na zem. Dimitrij se otočil ke mně, aby se ujistil, že jsem v pořádku. Tím pohledem jsme si sdělili mnohé. Začal se rozhlížet po okolí a v temném lese hledal další. Nechápala jsem jak, ale vycítila jsem, že je jich kolem víc. Z toho mi bylo tak zle. Dimitrij na mě znovu pohlédl. Takový výraz jsem u něj nikdy dřív neviděla. „Rose. Poslouchej. Utíkej. Utíkej na kolej, jak nejrychleji můžeš. Řekni to strážcům.“ Kývla jsem. Nebyl čas na otázky. Natáhl ke mně ruku, sevřel mě za paži a zadíval se mi do očí, aby se ujistil, že poslouchám. „Nezastavuj se,“ řekl. „Ať už uslyšíš nebo uvidíš cokoli, nezastavuj se. Ne, dokud to nepovíš

254

ostatním. Nezastavuj se, pokud nebudeš přímo napadena. Rozumíš?“ Znovu jsem přikývla. Pustil mě. „Řekni jim burja.“ Opět jsem kývla. „Utíkej.“ Rozběhla jsem se. Neohlížela jsem se. Nevyptávala jsem se Dimitrije, co bude dělat, protože už jsem to věděla. Zastaví tolik Strigojů, kolik jen zvládne, abych stihla doběhnout pro pomoc. Po chvilce jsem uslyšela chroptění a zvuky zápasu, což mi napovědělo, že objevil dalšího. Na okamžik jsem si dovolila mít o Dimitrije strach. Kdyby umřel, jistě bych umřela taky. Pak jsem na to ale radši přestala myslet. Nemůžu myslet jen na jednoho člověka, když na mně závisí stovky dalších životů. V naší škole jsou Strigojové. To není možné. Tohle se nemohlo stát. Běžela jsem, až kolem mě cákalo bláto. Zdálo se mi, že slyším hlasy a vidím postavy – ne duchy jako na letišti, ale stvůry, kterých se děsím tak dlouho. Ale nic mě nezastavilo. Když se mnou Dimitrij začal trénovat, nutil mě každý den běhat kolečka. Měla jsem kecy, ale on mi pořád dokola opakoval, že je to zásadní věc. Říkal, že mě to posílí. A taky říkal, že může nastat den, kdy místo boje budu muset utíkat. A bylo to tady. Konečně jsem před sebou spatřila dhampýří kolej. Svítila asi polovina oken. Blížila se večerka a všichni se chystali ke spánku. Rozrazila jsem dveře a připadalo mi, že mi z té námahy snad praskne srdce. První, koho jsem uviděla, byl Stan. Málem jsem ho převálcovala, jak jsem byla rozběhnutá. Chytil mě za zápěstí, aby mě zastavil. „Rose, co se…“ „Strigojové,“ vydechla jsem. „V kampusu jsou Strigojové.“ Zadíval se na mě a poprvé jsem u něj viděla, jak mu poklesla čelist. Rychle se ale vzpamatoval a mně bylo ihned jasné, co si myslí. Další duchařské historky. „Rose, nevím, o čem to…“ „Nejsem blázen!“ zaječela jsem. Všichni v hale na nás koukali. „Jsou tady! Jsou tady a Dimitrij s nimi bojuje sám. Musíte mu pomoct.“ Co mi to Dimitrij říkal? Jak bylo to slovo? „Burja. Povídal, že vám mám říct burja.“ 255

Stan okamžitě zmizel. Nikdy jsem neviděla žádný nácvik pro případ útoku Strigojů, ale strážci to zjevně nacvičovat museli. Jinak by nebylo možné, aby vše zvládali tak rychle. Během několika minut dorazili do haly všichni strážci, ať už byli vzhůru, nebo je někdo právě vytáhl z postele. Telefonovali na všechny strany. Postávala jsem tam v hloučku spolu s ostatními novici a sledovali jsme, jak dospělí neuvěřitelně efektivně organizují. Rozhlédla jsem se kolem a uvědomila si, že tady kromě mě nejsou žádní starší studenti. Jelikož byla nedělní noc, všichni už se museli vrátit k terénnímu cvičení a chránit své Moroje. To bylo dobře. Morojská kolej má ochranu navíc. Aspoň kolej pro morojské teenagery. V nižším kampusu nic takového není. Hlídají to tam strážci a v podstatě je tam stejná ochrana jako na naší koleji, to znamená mříže na oknech v prvním patře. Takové věci Strigojům nezabrání vniknout dovnitř, ale mohly by je zpomalit. Nikdo se tu zabezpečením příliš nezabýval, protože nebylo potřeba, když byla položena ochranná linie kolem celé Akademie. Ke skupině se přidala Alberta, která vysílala menší skupinky strážců po celém kampusu. Někteří zabezpečovali budovy. Jiní se vydali za Strigoji, aby zjistili, kolik jich tady vlastně je. Jak řady strážců prořídly, přistoupila jsem k Albertě. „Co máme dělat?“ zeptala jsem se. Alberta se ke mně otočila a pohledem přejela i všechny shromážděné studenty. Bylo jim tak mezi čtrnácti a sedmnácti. Tváří se jí mihl zvláštní výraz. Patrně smutek. „Vy zůstaňte tady na koleji,“ prohlásila. „Nikdo nesmí odejít – v celém kampusu teď platí zákaz vycházení. Běžte všichni do pater, kde máte pokoje. Strážci vás pak rozdělí do skupin. Je nepravděpodobné, že by se Strigojové zvenčí dostali do vyšších pater. A jestli se sem dostanou tudy…“ Zkontrolovala pohledem dveře i okna, která už byla střežena. Zavrtěla hlavou. „Tak si s nimi poradíme.“ „Můžu pomoct,“ řekla jsem jí. „Víte, že to umím.“ Vypadala, že to za žádnou cenu nepřipustí, ale pak si to zjevně rozmyslela. K mému údivu přikývla. „Odveďte je nahoru. Dávejte na ně pozor.“

256

Nadechla jsem se k protestu, že nejsem žádná chůva na hlídání dětí, ale vtom Alberta udělala něco, co mě naprosto ohromilo. Sáhla si do vnitřní kapsy u kabátu a podala mi stříbrný kůl. Opravdový. „Běžte,“ řekla. „Potřebujeme je odklidit z cesty.“ Obrátila jsem se k odchodu, ale pak jsem se zarazila. „Co znamená burja?“ „Bouře,“ řekla tiše. „Je to rusky.“ Odvedla jsem ostatní novice nahoru a nasměrovala je do jejich poschodí. Většina z nich byla parádně vyděšená, což bylo jen pochopitelné. Ale pár z nich – ti starší – se tvářilo, že by rádi něco dělali a pomáhali. Věděla jsem, že ačkoli jim do maturity zbývá ještě rok, jsou dost schopní. Pár jsem si jich vzala stranou. „Uklidněte je, ať nepanikaří,“ řekla jsem jim tiše. „A hlídkujte. Jestli se něco stane starším strážcům, bude to na vás.“ Tvářili se zaujatě a přikyvovali. Dokonale pochopili. Několika novicům, jako třeba Deanovi, plně nedocházela vážnost celé situace. Většina to ale chápala. Rychle jsme dospěli. Vyšla jsem do druhého patra, protože mi bylo jasné, že tam můžu být nejužitečnější. Kdyby se nějaký Strigoj dostal přes první patro, tohle by byl jeho další logický cíl. Ukázala jsem svůj kůl strážcům, kteří tam hlídali, a pověděla jim, co mi řekla Alberta. Její rozkazy respektovali, ale tvářili se, že nejsou příliš nadšeni, že se do toho tolik zapojuju. Poslali mě dál do křídla budovy, které končilo jediným malým okýnkem. Protáhl by se jím jen někdo mé velikosti nebo menší. Stejně jsem věděla, že dostat se k okýnku v téhle části budovy je díky jejímu tvaru téměř nemožné. Ale přesto jsem ho hlídala a zoufale chtěla vědět, co se tam venku děje. Kolik je tu Strigojů? Kde jsou? Došlo mi, že to můžu zjistit vcelku snadno. S očima upřenýma na okýnko jsem si vyčistila mysl a vklouzla Lisse do hlavy. Byla spolu s dalšími Moroji v horním patře morojské koleje. Bezpochyby tam už taky zavedli zákaz vycházení, stejně jako v celém kampusu. Panovalo tam ale mnohem větší napětí než u nás, nejspíš proto, že i když byli novicové nezkušení, alespoň 257

tušili, jak se Strigoji bojovat. O tom Morojové neměli ani ponětí, tedy až na ty neústupné politické skupinky, které se snažily podnítit výcvik. Eddie se držel u Lissy. Tvářil se odhodlaně a statečně – jako by jednou rukou dokázal přemoct všechny Strigoje v kampusu. Byla jsem strašně ráda, že ze všech mých spolužáků jí přidělili právě jeho. Jelikož jsem byla zcela v její hlavě, její pocity mě zasáhly plnou silou. Ve srovnání s útokem Strigojů jí teď Jesseovo mučení připadalo jako nic. Byla vyděšená, což nebylo nic překvapivého. Nestrachovala se ale jen sama o sebe, bála se i o mě a o Christiana. „Rose je v pořádku,“ oznámil hlas poblíž ní. Lissa se podívala na Adriana. Zjevně se raději zdržoval na koleji než v domě pro hosty. Tvářil se netečně jako obvykle, ale za jeho zelenýma očima se skrýval strach. „Ta to nandá každýmu Strigojovi. Navíc Christian ti říkal, že je teď s Belikovem. Nejspíš je v mnohem větším bezpečí než my.“ Lissa přikývla, zoufale tomu chtěla věřit. „Ale Christian…“ Adrian, který se vždycky snažil působit neohroženě, náhle sklopil zrak. Nepodíval se jí do očí ani jí nenabídl další slova útěchy. Nepotřebovala jsem slyšet vysvětlení, protože jsem ho vyčetla z Lissiny mysli. Měla v plánu sejít se s Christianem a promluvit si s ním o tom, co se jí stalo v lese. Chtěli se vyplížit ven a setkat se v jejich „doupěti“ na půdě kostela. Jenže Lissa nebyla dost rychlá a musela zůstat na koleji, protože už ji zastihl čas večerky. To bylo těsně před útokem. A Christian zůstal venku. Eddie se ji snažil utěšit. „Pokud je v kostele, nemůže se mu nic stát. Tam je ve větším bezpečí než my.“ Strigojové nemůžou vstoupit na posvátnou půdu. „Jen jestli kostel nevypálí,“ povzdechla Lissa. „Tohle někdy dělají.“ „Před čtyřmi sty lety,“ poznamenal Adrian. „Myslím, že tady mají snadnou kořist, a nemusejí se proto uchylovat ke středověkým metodám.“ Lissa sebou trhla při slovech snadná kořist. Věděla, že Eddie má s tím kostelem pravdu, ale nemohla se zbavit myšlenky, že Christian už byl možná na cestě zpátky na kolej, 258

když došlo k útoku, a ocitl se v tom nejhorším. Ten strach ji úplně požíral. Připadala si bezmocná, když nemohla nic udělat ani nic vymyslet. Vrátila jsem se do svého těla, do chodby v druhém patře. Konečně jsem pochopila, jak to Dimitrij myslel, když mluvil o hlídání někoho, s kým nejsem psychicky propojená. Nechápejte mě špatně – pořád jsem se strachovala o Lissu, mnohem víc než o jakéhokoli jiného Moroje v kampusu. Nebála bych se o ni snad jedině, kdyby byla na míle daleko, za silnou ochrannou stěnou a hlídaná strážci. Přinejmenším jsem ale věděla, že je v maximálním možném bezpečí. To bylo dobré. Ale Christian… Neměla jsem tušení. Neměla jsem s ním spojení, které by mi řeklo, kde je, co dělá, nebo jestli je vůbec ještě naživu. Tohle myslel Dimitrij. Když nemáte pouto, jedná se o něco úplně jiného, a to dost děsivého. Zadívala jsem se na okno, aniž bych ho opravdu viděla. Christian je tam někde venku. Je to můj svěřenec. A i když je terénní cvičení jenom jako…, nic to nemění. On je Moroj. Může být v ohrožení. To já bych ho měla chránit. Oni mají přednost. Zhluboka jsem se nadechla a zvažovala své možnosti. Dostala jsem rozkazy a strážci se musejí rozkazy řídit. V tomhle zmatku a nebezpečí se dá účinně fungovat jen tak, že se řídíme rozkazy. Hrát si na rebela může klidně skončit něčí smrtí. To ostatně dokázal Mason, když vystartoval po Strigojovi ve Spokane. Ale já tady nejsem jediná v nebezpečí. Ohroženi jsou všichni. Nikde není bezpečno, když jsou v kampusu Strigojové. A já neměla ponětí, kolik jich tu vlastně je. Hlídat tohle okno je teda sakra práce. Vymysleli to jen proto, aby mě odklidili z cesty. Pravdou je, že kdyby Strigojové vnikli do druhého patra, mohla bych tady být užitečná, jenže to se mi zdálo dost nepravděpodobné. Bylo by obtížné, aby se Strigoj vyškrábal po stěně až k tomuhle oknu. Navíc, jak Adrian trefně poznamenal, tady mají snadnější způsob, jak ulovit kořist. Ale já bych se tím oknem protáhnout mohla. Uvědomovala jsem si, že to není správné, už když jsem ho otvírala. Každý mě tam mohl uvidět, jenže mnou zmítaly protichůdné instinkty. Poslechnout rozkaz. Ochránit Moroje. 259

Musela jsem se ujistit, že je Christian v pořádku. Dovnitř pronikl mrazivý vzduch. Zvenčí se neozývaly žádné zvuky, které by prozrazovaly, co se děje. Z okna svého pokoje jsem lezla už hodněkrát, takže jsem s tím měla jisté zkušenosti. Tady byl ale problém, protože stěna pod oknem byla dokonale hladká. Nebylo čeho se chytit. Dole v úrovni prvního poschodí byla malá římsa, jenže vzdálenost mezi ní a tímhle oknem byla mnohem větší, než kam jsem mohla dosáhnout, takže nebylo možné prostě se spustit dolů. Kdybych se nějak dokázala dostat na tu římsu, mohla bych po ní přejít k rohu budovy a tam po zdobeném okraji snadno sešplhat dolů. Zadívala jsem se na římsu pod sebou. Chystala jsem se na ni spustit. Jestli spadnu, s největší pravděpodobností si zlámu vaz. Snadná kořist pro Strigoje, jak by řekl Adrian. Rychle jsem se pomodlila ke komukoli, kdo je ochoten mou modlitbu vyslechnout, a vylezla jsem z okna. Pevně jsem se držela oběma rukama na nejnižším možném místě parapetu a jen tak visela. Mezi mýma nohama a římsou zbývala vzdálenost dobře šedesáti centimetrů. Napočítala jsem do tří a pustila se. Jak jsem padala, sjížděla jsem při tom dlaněmi po stěně. Nohama jsem dopadla na římsu a okamžitě jsem začala ztrácet rovnováhu, ale naštěstí se probudily moje dhampýří reflexy. Vybalancovala jsem to a zůstala stát na římse s rukama na zdi. Dokázala jsem to. Odtud už jsem se snadno dostala k rohu budovy a slezla dolů. Doskočila jsem na zem a sotva jsem si všimla, že jsem si při sestupu šeredně odřela ruce. Nádvoří bylo tiché, jen v dálce se mi zdálo, že slyším nějaký křik. Kdybych byla Strigoj, na tuhle kolej bych vůbec nelezla. Museli by tady bojovat, protože novicové by se jim postavili, takže venku to měli určitě lehčí. Morojové se tolik bránit neumějí, a navíc Strigojové mají jejich krev mnohem radši. Přesto jsem se směrem ke kostelu pohybovala opatrně. Kryla mě sice tma, jenže Strigojové vidí potmě líp než já. Pohybovala jsem se mezi stromy, abych byla schovaná, a dívala jsem se všemi směry. V tu chvíli jsem toužila mít oči i vzadu. Nikde nic, až na výkřiky v dálce. Vtom jsem si uvědomila, že už mi není na zvracení jako předtím. Tyhle pocity mi nějakým způsobem signalizovaly přítomnost Strigojů. Nevěřila jsem jim 260

natolik, abych si vykračovala jakoby nic, nicméně byla jsem ráda, že mám jakýs takýs varovný vnitřní systém. V půli cesty ke kostelu jsem uviděla, že se za stromem někdo pohnul. S kůlem v ruce jsem se prudce otočila a málem jsem ho vrazila Christianovi do srdce. „Bože, co to vyvádíš?“ zasyčela jsem. „Snažím se dostat zpátky na kolej,“ odpověděl. „Co se děje? Slyšel jsem nějakej řev.“ „V kampusu jsou Strigojové,“ objasnila jsem mu situaci. „Cože? Jak to?“ „Nevím. Musíš se vrátit do kostela. Tam je bezpečno.“ Teď už jsem viděla, že se tam můžeme dostat bez problémů. Christian byl občas stejně nezodpovědný jako já, takže jsem tak napůl očekávala, že se se mnou začne hádat. Ale neudělal to. „Dobře. Jdeš se mnou?“ Nadechla jsem se, abych přisvědčila, ale vtom se mi znovu udělalo zle. „K zemi!“ zařvala jsem. Bez váhání sebou sekl o zem. Řítili se na nás dva Strigojové. Oba mířili ke mně, protože si zjevně mysleli, že mě společně vyřídí raz dva a pak můžou jít po Christianovi. Strigojka mě odhodila, až jsem narazila do stromu. Zlomek vteřiny jsem viděla rozmazaně, ale hned jsem se vzpamatovala. Vyřítila jsem se proti ní a s uspokojením zjistila, jak se po nárazu zakymácela. Ten druhý – chlap – se po mně natáhl, ale já mu ucukla. Ta dvojice mi připomněla Izajáše a Elenu ze Spokane, ale teď jsem se nemohla zabývat vzpomínáním. Oba byli vyšší než já, ale ta žena se mi svou výškou dost blížila. Předstírala jsem, že chci zaútočit na něj, ale na poslední chvíli jsem se co nejrychleji vrhla proti ní. Můj kůl se jí zaryl do srdce. Překvapilo nás to obě. Poprvé jsem zabila Strigoje kůlem. Sotva jsem ho stačila vytáhnout, když se na mě s vrčením vrhl druhý Strigoj. Zavrávorala jsem, ale nakonec jsem udržela rovnováhu. Přelétla jsem ho pohledem a zvažovala taktiku. Byl vyšší. Silnější. Nejspíš i rychlejší. Jako když jsem bojovala s Dimitrijem. Kroužili jsme kolem sebe a pak jsem zaútočila a nakopla ho. Sotva to zaregistroval. Hrábl po mně, ale opět se mi podařilo uhnout a dál jsem hledala nejvhodnější příležitost, jak mu probodnout srdce. Neodradilo ho, že jsem mu o vlásek 261

unikla, a okamžitě zaútočil znova. Srazil mě k zemi a držel mi ruce. Snažila jsem se ho setřást, ale ani se nepohnul. Skláněl se ke mně a já viděla, jak mu z tesáků odkapávají sliny. Tenhle Strigoj nebyl jako Izajáš, který marnil čas přitroublými proslovy. Tenhle přišel zabíjet, nejdřív vysát krev mně a potom Christianovi. Na krku jsem ucítila jeho zuby a v tu chvíli jsem věděla, že umřu. Bylo to příšerné. Chtěla jsem žít, tak strašně jsem chtěla žít…, ale takhle to skončí. Na poslední chvíli jsem začala řvát na Christiana, aby utíkal, ale vtom Strigoj nade mnou vzplanul jako pochodeň. Odskočil a začal se zběsile válet po zemi. Celé tělo měl v plamenech, takže ani nebylo vidět, jak se tváří. Prostě vatra ve tvaru mužské postavy. Vydal ze sebe několik přidušených skřeků a pak zmlkl docela. Ještě chvilku sebou škubal na zemi a potom znehybněl. Z míst, kde se oheň dotkl sněhu, stoupala pára. Plameny brzy uhasly a nezbylo po nich nic víc než popel. Zírala jsem na ty spálené ostatky. Ještě před chvilkou jsem myslela, že umřu. A teď byl mrtvý můj protivník. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho, jak blízko jsem se ocitla smrti. Život i smrt jsou nepředvídatelné. Mají k sobě tak blízko. Žijeme z okamžiku na okamžik a nikdy nevíme, kdo další bude na řadě, aby opustil tenhle svět. Já z toho vyvázla, i když jen tak tak. Zvedla jsem hlavu a všechno kolem mi najednou připadalo nesmírně krásné. Stromy. Hvězdy. Měsíc. Byla jsem živá a byla jsem tomu neskutečně ráda. Obrátila jsem se k Christianovi, který se krčil u země. „To bylo dobrý,“ uznala jsem a pomohla mu vstát. Tentokrát zachránil on mě. „Páni,“ houkl. „Netušil jsem, že mám takovou sílu.“ Celý napjatý se rozhlížel kolem. „Jsou tu další?“ „Ne,“ řekla jsem. „Říkáš to, jako bys to věděla jistě.“ „No…, asi to bude znít divně, ale nějak je dokážu vycítit. Neptej se jak,“ řekla jsem a jemu poklesla čelist. „Prostě to tak ber. Asi je to jako s těmi duchy, prostě vedlejší účinek toho, že jsem stínem políbená. To je teď ale fuk. Jdeme do kostela.“ Ani se nepohnul. Sledoval mě zvláštním, zadumaným pohledem. „Rose…, vážně se chceš schovávat v kostele?“ 262

„Jak to myslíš?“ „Právě jsme sejmuli dva Strigoje,“ pravil a ukázal na mrtvé tělo a popel. Podívala jsem se mu do očí a ihned mi naplno došlo, co se mi snaží naznačit. Já dokážu vycítit Strigoje. On na ně umí použít svůj oheň. Já je umím probodnout. Pokud bychom zrovna nenarazili na desetičlennou skupinku, mohli bychom jim způsobit citelnou ztrátu. Pak jsem si ale uvědomila, jak se věci mají. „Nemůžu,“ vypravila jsem ze sebe pomalu. „Nemůžu riskovat tvůj život…“ „Rose. Víš, co dokážeme. Vidím ti to na očích. Dostat bandu Strigojů – to přece stojí za to risknout život jednoho Moroje a tvůj.“ Zatáhnout Moroje do nebezpečí. Vzít ho do boje proti Strigojům. To bylo v rozporu se vším, co jsem se učila. Zničehonic jsem si najednou vybavila ten kratičký okamžik prozření, kdy jsem pociťovala neskonalou radost z toho, že jsem naživu. Mohla bych zachránit spoustu dalších. Musím je zachránit. Budu bojovat ze všech sil. „Nervi to do nich plnou silou,“ řekla jsem nakonec. „Není třeba je zpopelnit během deseti sekund. Jenom je zapal natolik, aby se lekli, a já s nimi pak skoncuju. Musíš si šetřit síly.“ Obličejem se mu rozlil úsměv. „Jdeme na lov?“ No nazdar. Dostanu se do maléru. Jenže ten nápad byl tak lákavý, tak vzrušující. Chtěla jsem se jim postavit na odpor. Chtěla jsem chránit lidi, které mám ráda. Nejradši bych šla za Lissou na kolej a chránila ji, ale to by nebylo zrovna nejúčinnější. Lissa má u sebe moje spolužáky. Ostatní takové štěstí neměli. Pomyslela jsem na studenty, jako je třeba Jill. „Pojďme do nižšího kampusu,“ zavelela jsem. Zvolna jsme se rozběhli cestou, o níž jsme doufali, že tam nepotkáme žádné Strigoje. Pořád jsem neměla tušení, kolik jich tu vlastně je, a to mě děsilo. Když už jsme doběhli skoro až k druhému kampusu, opět se mě zmocnila nevolnost. Křikla jsem na Christiana, ale to už se po něm sápal Strigoj. Christian byl naštěstí rychlý. Strigojova hlava rázem vzplanula. Zaječel, pustil ho a zběsile se snažil udusit plameny. Ani si nevšiml, že

263

se k němu blížím s kůlem. Celá záležitost byla vyřízená ani ne za minutu. Vyměnili jsme si s Christianem pohledy. Jo. Jsme machři. Ukázalo se, že nižší kampus je středem všeho dění. U vchodu do jedné z kolejí bojovali strážci se Strigoji. Na okamžik jsem strnula. Bylo tam skoro dvacet Strigojů, zatímco strážců sotva deset. Tolik Strigojů pohromadě… Až donedávna jsme neslyšeli, že by se jich sdružovalo takové množství. Měli jsme za to, že zabitím Izajáše jsme je rozprášili, jenže tomu tak evidentně nebylo. Trvalo mi asi vteřinu, než jsem se vzpamatovala z toho šoku, a pak jsme se vrhli do bitevní vřavy. U bočního vchodu bojoval Emil se třemi Strigoji. Byl zraněný a samý šrám. U nohou se mu válelo tělo čtvrtého Strigoje. Vystartovala jsem proti jedné Strigojce. Neviděla mě, jak se blížím, takže se téměř ani nebránila, když jsem jí probodla srdce. Měla jsem štěstí. Mezitím Christian zapálil ty zbývající dva. Emil se zatvářil překvapeně, ale údiv mu nezabránil probodnout jednoho z nich. Já probodla druhého. „Neměla jste ho sem vodit,“ houkl Emil, když jsme se vydali přispěchat na pomoc dalšímu strážci. „Do tohohle bychom neměli zatahovat Moroje.“ „Morojové se do toho měli zapojit už dávno,“ procedil Christian skrz zaťaté zuby. Pak už jsme mluvili jen sporadicky. Všechno se odehrálo tak rychle. Christian a já jsme postupovali od bitky k bitce a kombinovali jeho magii s mým kůlem. Ne všechna zabití byla tak rychlá a snadná jako ze začátku. Některé boje byly dlouhé a vyčerpávající. Emil se držel u nás a já po nějaké době přestala počítat, kolik Strigojů jsme dostali. „Tebe znám.“ Ta slova mě překvapila. V té krvavé vřavě nikdo moc nemluvil, ať už se jednalo o přítele nebo nepřítele. Teď promluvil Strigoj, který vypadal, že je asi stejně starý jako já, ale ve skutečnosti byl jistě přinejmenším desetkrát starší. Měl blond vlasy po ramena a barvu jeho očí jsem nedokázala určit. Měl je rudě orámované a to bylo jediné, na čem záleželo. Mou jedinou odpovědí bylo, že jsem se rozmáchla kůlem, ale on uhnul. Christian zrovna zapaloval jiné Strigoje, takže s tímhle jsem si musela poradit sama. 264

„Teď jsi nějaká divná, ale pamatuju si na tebe. Viděl jsem tě před lety, ještě než jsem byl probuzen.“ Dobře, tak tedy nebyl desetkrát starší, když mě viděl, když ještě býval Morojem. Doufala jsem, že tohle žvanění odláká jeho pozornost. Na mladého Strigoje byl dost rychlý. „Vždycky jsi byla s tou Dragomirovic holkou, s tou blonďatou.“ Nakopla jsem ho a tak tak stačila ucuknout, když se mě pokusil chytit za nohu. Ani nezavrávoral. „Její rodiče chtěli, abys byla její strážkyní, že jo? Než umřeli.“ „Já jsem její strážkyně,“ zavrčela jsem. Můj kůl se mihl nebezpečně blízko něho. „Takže pořád žije… Slyšel jsem, že loni umřela…“ Z jeho hlasu zazníval údiv, což bylo v kombinaci s jeho zlomyslností dost zvláštní. „Netušíš, jakou bych získal odměnu, kdybych zabil poslední žijící Drago… Aáá!“ Znovu ucukl, když jsem se mu snažila zasáhnout kůlem hrudník, ale tentokrát se mi povedlo udeřit výš, takže jsem mu hrotem kůlu škrábla obličej. Nezabilo ho to, ale kůl nabitý životem je pro nemrtvé jako kyselina. Zaječel, ale jeho obranné manévry to nijak nezpomalilo. „Až s ní skoncuju, vrátím se pro tebe,“ zavrčel. „Ani se k ní nepřiblížíš,“ zakřičela jsem na něj. Ze strany do mě někdo vrazil. Byl to Strigoj, se kterým právě bojoval Jurij. Klopýtla jsem, ale dokázala mu vrazit kůl do srdce dřív, než získal zpět ztracenou rovnováhu. Jurij vydechl své díky, načež jsme se oba otočili k dalšímu na řadě. Jenže ten blonďatý Strigoj už byl pryč. Nikde jsem ho neviděla. Jeho místo nyní zaujal jiný. Vykročila jsem k němu a vtom vzplál, takže se stal snadným terčem mého kůlu. Christian byl zpátky. „Christiane, tamten Strigoj…“ „Slyšel jsem.“ „Musíme za ní!“ „Jen tě provokoval. K Lisse je to přes celej kampus a je tam s ní plno noviců a strážců. Bude v pořádku.“ „Ale…“ „Potřebujou nás tady.“ Věděla jsem, že má pravdu – a věděla jsem, jak těžké je pro něj tohle říct. Stejně jako já by se i on nejraději rozběhl za 265

Lissou. Přestože tady odváděl vynikající práci, myslela jsem, že by mnohem radši všechnu svou magickou sílu vložil do ochrany Lissy a držel ji za ohnivými stěnami, přes které by žádný Strigoj nepronikl. Neměla jsem čas pořádně zkoumat skrz pouto, co se s ní děje, ale důležité věci jsem cítila: je naživu a nic ji nebolí. Tak jsem zůstala a bojovala spolu s Christianem a Jurijem. Lissu jsem vnímala jen koutkem mysli a pouto mi napovídalo, že je v pořádku. Navíc mě úplně pohltila bitevní vřava. Měla jsem jeden jediný cíl – zabíjet Strigoje. Nemohla jsem jim dovolit vstoupit na tuhle kolej ani opustit tenhle prostor, aby pak mohli klidně odejít za Lissou. Ztratila jsem pojem o čase. Myslela jsem jen na Strigoje, s nímž jsem se zrovna potýkala, a na ničem jiném nezáleželo. A jakmile jsem vyřídila jednoho, zaměřila jsem se na dalšího. Do té doby, dokud už žádný další nezbyl. Všechno mě bolelo a byla jsem ukrutně vyčerpaná, adrenalin mi spaloval celé tělo. Christian stál vedle mě a funěl. Nezapojoval se do fyzického boje jako já, ale dnes v noci ze sebe vydal spoustu magických sil, což se projevovalo i fyzickou únavou. Rozhlédla jsem se kolem. „Musíme najít další,“ řekla jsem. „Další už tu nejsou,“ ozval se známý hlas. Otočila jsem se a uviděla Dimitrije. Byl živý. Všechen strach o něj, který jsem schválně potlačovala, teď vyplul na povrch a rozprskl se jako bublina. Chtěla jsem mu padnout kolem krku a pevně ho obejmout. Je naživu – sice poraněný a zakrvácený –, ale žije. Na okamžik se mi zadíval do očí a já si hned vybavila, co se stalo v chatce. Připadalo mi, že od té doby uplynulo sto let. V jeho letmém pohledu jsem ale viděla lásku a účast a úlevu. Taky se o mě bál. Potom se otočil a ukázal k východnímu nebi. Podívala jsem se tím směrem. Obzor se barvil do odstínů růžové a purpurové. Začínalo svítat. „Buď je po nich, nebo museli utéct,“ oznámil mi. Díval se střídavě na Christiana a na mě. „To, co jste vy dva udělali…“ „Byla hloupost?“ navrhla jsem. Zavrtěl hlavou. „Jedna z nejúžasnějších věcí, jaké jsem kdy viděl. Půlku z nich jste vyřídili jen vy dva.“ 266

Ohlédla jsem se ke koleji a pohled na množství mrtvol, které se tam válely, mě šokoval. Zabili jsme Strigoje. Zabili jsme jich spoustu. Smrt a zabíjení je hrozné…, ale mně se líbilo, co jsem udělala. Porazila jsem stvůry, které šly po mně a po těch, na kterých mi záleží. Pak jsem si něčeho všimla. Zvedl se mi žaludek, ale nedalo se to srovnat s pocitem ze Strigojů nablízku. Tenhle pocit vyvolalo něco docela jiného. Znovu jsem se otočila k Dimitrijovi. „Tady nejsou jen těla Strigojů,“ pípla jsem přiškrceně. „Já vím,“ řekl. „Hodně lidí jsme ztratili – v obojím smyslu.“ Christian se zamračil. „Jak to myslíte?“ Dimitrij se tvářil tvrdě i smutně. „Strigojové některé Moroje a dhampýry zabili. A některé… unesli.“

267

DVACET P T MRTVÍ NEBO UNESENÍ.

Jako by nestačilo, že Strigojové přišli až sem a zaútočili na nás, zabili Moroje a dhampýry. Navíc ještě některé odnesli. To Strigojové dělají běžně. Dokonce i oni mají jistá omezení, kolik krve dokážou vypít najednou. Takže si často berou zajatce, kteří jim poslouží jako svačinka na později. Mocní Strigojové, kteří nechtějí sami dělat špinavou práci, posílají svoje nohsledy, aby jim přinesli kořist. Někdy taky berou zajatce proto, aby je proměnili ve Strigoje. Ať už byly jejich záměry jakékoli, znamená to, že někteří z našich lidí můžou stále ještě být naživu. Jakmile byly jednotlivé budovy prohlášeny za čisté, shromáždili se v nich studenti, Morojové i dhampýři. Dospělí Morojové tam byli s námi a strážci začali sčítat ztráty. Zoufale jsem chtěla jít s nimi a pomáhat jim, ale bylo mi jasně řečeno, že svou práci už jsem odvedla. Teď už jsem nemohla dělat nic než čekat a dělat si starosti spolu s ostatními. Pořád mi to připadalo neskutečné. Strigojové napadli naši školu. Jak se to mohlo stát? Akademie byla bezpečná. Vždycky nám to tvrdili. Musela být bezpečná. Proto se tady studuje tak dlouho a proto jsou morojské rodiny zvyklé, že svoje ratolesti po většinu roku nevidí. To stojí za to, aby děti byly na bezpečném místě. Jenže tohle už neplatí. Trvalo jen pár hodin, než strážci spočítali padlé, ale čekání na jejich hlášení se protáhlo a připadalo mi, že to trvá celé dny. A ty počty… Počty byly děsivé. Patnáct Morojů bylo zabito. Dvanáct strážců bylo zabito. Třináctičlennou skupinu jak Morojů, tak dhampýrů unesli. Strážci odhadli, že sem vtrhlo asi padesát Strigojů, což bylo něco nepředstavitelného. Našli těla osmadvaceti. Zbytek zřejmě utekl a vzal si s sebou některé z našich řad. 268

Na tak ohromnou bandu Strigojů byly ale naše ztráty mnohem menší, než by se dalo očekávat. Zachránilo nás několik věcí. Jednou z nich bylo včasné varování. Strigojové sotva stačili překročit hranice školních pozemků, když jsem varovala Stana. Rychle se zavedl zákaz vycházení a hodně pomohlo i to, že skoro všichni už byli po večerce na svých kolejích. Většina obětí z řad Morojů – mrtví nebo unesení – byli ti, co se zrovna nacházeli venku. Strigojové se vůbec nedostali do kolejí v nižším kampusu, za což dával Dimitrij zásluhy mně a Christianovi. Nicméně se jim podařilo proniknout do jedné z morojských kolejí – do té, kde bydlí Lissa. Když jsem to uslyšela, zhoupl se mi žaludek. A přestože jsem poutem cítila, že je v pořádku, pořád jsem měla před očima toho nafoukaného blonďatého Strigoje, jak mi říká, že jde skoncovat s Dragomiry. Nevěděla jsem, co se s ním stalo. Skupina útočících Strigojů se naštěstí na koleji moc daleko nedostala, ale přesto i tam byly oběti. Jednou z nich byl Eddie. „Co?“ vykřikla jsem, když mi to Adrian oznámil. Zrovna jsme seděli v jídelně. Netušila jsem, jestli to má být snídaně, nebo večeře, jelikož v kampusu teď bylo všechno vzhůru nohama. V jídelně panovalo ticho, všichni si jen šeptali. Jídlo bylo jediným důvodem, proč směli studenti opustit své koleje. Na pozdější dobu bylo svoláno shromáždění strážců, kam mě taky pozvali. Teď jsem ale spolu se svými kamarády musela zůstat tady. „Vždyť byl s vámi,“ podivila jsem se. Upřela jsem na Lissu skoro až obviňující pohled. „Viděla jsem ho s tebou. Tvýma očima.“ Vzhlédla od tácu s jídlem, které neměla zájem jíst. V obličeji byla bledá a tvářila se žalostně. „Když Strigojové pronikli do přízemí, on a další novicové seběhli dolů na pomoc.“ „Jeho tělo nenašli,“ dodal Adrian. Tentokrát žádné jeho typické samolibé úšklebky ani vtípky. „Je jedním z těch, co je unesli.“ Christian povzdechl a zaklonil se na židli. „To je totéž, jako by byl mrtvý.“ Jídelna zmizela. Nic ze svého okolí už jsem neviděla. V tu chvíli jsem se ocitla ve vzpomínkách v té sklepní místnosti, kde 269

nás drželi ve Spokane. Eddieho mučili a málem ho zabili. Ta zkušenost ho navždy změnila a ovlivnila jeho přístup k práci strážce. Výsledkem bylo, že začal být své práci extrémně oddaný a ztratil svou bezstarostnost, už se nesmál tak často jako dřív. A teď se to stalo znovu. Eddieho zajali. Ze všech sil se snažil ochránit Lissu a ostatní, při útoku riskoval vlastní život. Já nebyla nikde poblíž morojské koleje, když k tomu došlo, ale přesto jsem se za to cítila zodpovědná – jako bych na něj měla dávat pozor. Dlužila jsem to Masonovi. Mason. Mason, který mi umřel před očima a jehož ducha jsem neviděla od toho jeho varování. Nedokázala jsem ho zachránit, a teď jsem ztratila i jeho nejlepšího kamaráda. Vyskočila jsem ze židle a odstrčila svůj tác. Zachvátil mě zlověstný hněv. Kdyby tu byl nějaký Strigoj, nejspíš bych ho jen tím hněvem zapálila, aniž bych k tomu potřebovala Christianovu magii. „Co se děje?“ dotázala se Lissa. Nevěřícně jsem se na ni zadívala. „Co se děje? Vážně se na to musíš ptát?“ V tiché jídelně se zvučně rozlehl můj hlas. Lidé se ohlíželi. „Rose, víš přece, jak to myslí,“ snažil se mě uklidnit Christian. „Všichni jsme rozrušení. Sedni si. Bude to zase dobrý.“ Na okamžik jsem myslela, že ho poslechnu. Pak jsem se z jeho vlivu vymanila. Pokoušel se na mě použít nátlak, aby mě zklidnil. Upřela jsem na něj oči. „Nebude to dobrý – ne, pokud s tím něco neuděláme.“ „Nemůžeme nic udělat,“ řekl Christian. Vedle něj seděla Lissa a zarytě mlčela. Pořád ještě byla uražená, jak jsem na ni zařvala. „To uvidíme,“ řekla jsem. „Rose, počkej!“ vykřikla. Bála se o mě, ale i o sebe. Bylo od ní trochu sobecké, že nechtěla, abych ji teď opustila. Byla zvyklá, že jsem tu vždycky pro ni. Se mnou se cítila v bezpečí. Jenže já jsem nemohla zůstat, teď ne. Vyběhla jsem z jídelny ven do jasného denního světla. Setkání strážců se bude konat až za pár hodin, ale na tom teď nezáleželo. Musela jsem s někým mluvit hned. Běžela jsem do 270

budovy strážců. Někdo tam zrovna taky vcházel a ve spěchu jsem do něj vrazila. „Rose?“ Moje zuřivost se rázem změnila v údiv. „Mami?“ Ve dveřích stála moje matka, slavná strážkyně Janine Hathawayová. Vypadala stejně, jako když jsem ji na Nový rok viděla naposled. Kudrnaté zrzavé vlasy měla pořád ostříhané nakrátko a obličej opálený od sluníčka. Její hnědé oči působily zachmuřeněji než posledně, což mluvilo samo za sebe. „Co tady děláš?“ podivila jsem se. Jak jsem říkala Deirdre, po většinu svého života jsem měla s matkou dost problematický vztah, což bylo z valné části způsobeno tím, že jsme od sebe tak daleko. To je bohužel nepříjemnou součástí toho, když je váš rodič strážcem. Celá léta jsem o matku nestála a ani teď si nejsme nějak extra blízké, ale po Masonově smrti mě dost podržela. Myslím, že obě jsme tak trochu doufaly, že se v následujících letech bude náš vztah zlepšovat. Po Novém roce odjela a poslední informace, kterou jsem o ní slyšela, byla, že se vrátila do Evropy s lordem Szelskym, kterého chránila. Otevřela dveře a já ji následovala dovnitř. Chovala se odměřeně a profesionálně jako vždycky. „Povolali posily, aby se doplnil počet strážců v kampusu.“ Doplnit počet. Nahradit strážce, kteří padli. Všechna těla už byla odklizena – Strigojové, Morojové i dhampýři, – ale zela tu po nich díra. Když jsem zavřela oči, pořád jsem je viděla. Když jsem tady ale potkala mámu, došlo mi, že je to perfektní příležitost. Chytila jsem ji za paži, což ji překvapilo. „Musíme se vydat za nimi,“ řekla jsem. „Zachránit ty, které unesli.“ Pozorně se na mě zadívala a zamračila se. To bylo jediné, co prozrazovalo její pocity. „Takové věci neděláme, to přece víš. Musíme chránit ty, co zůstali tady.“ „A co těch třináct? Neměli bychom chránit i je? Vždyť jsi jednou taky byla na záchranný misi.“ Zavrtěla hlavou. „To bylo něco jiného. Měli jsme stopu. Kdybychom chtěli vyrazit za touhle skupinou, museli bychom vědět, kam šla.“

271

Uvědomila jsem si, že má pravdu. Strigoje není zrovna jednoduché sledovat. Ale… najednou jsem dostala nápad. „Ochranu zase obnovili, že jo?“ ujistila jsem se. „Ano, skoro okamžitě. Pořád ještě nevíme jistě, jak ochranu vůbec prolomili. Nebyly tam žádné kůly, kterými by to mohli probodnout.“ Začala jsem jí vykládat svou teorii, jak se to mohlo stát, ale ona nebyla zrovna nakloněná poslouchat duchařské nesmysly. „Nevíš, kde je Dimitrij?“ Mávla rukou směrem ke strážcům, kteří pobíhali všude kolem. „Určitě má tady někde práci. Jako každý. Teď se musím jít nahlásit. Vím, že tě taky pozvali na tu schůzi, ale ta se hned tak konat nebude – měla by ses držet z cesty.“ „Budu…, ale nejdřív musím mluvit s Dimitrijem. Je to důležitý – může to ovlivnit to, co se bude probírat na tom setkání.“ „O co jde?“ zeptala se podezíravě. „To zatím nemůžu vysvětlit… Je to složitý. Zabralo by to fůru času. Pomoz mi ho najít a pak ti to povíme.“ Matka se na to netvářila zrovna nadšeně. Koneckonců Janine Hathawayová nebyla zrovna někdo, komu lidé říkají ne. Přesto se se mnou vydala hledat Dimitrije. Po tom, co se stalo o zimních prázdninách, už ve mně asi taky viděla něco víc než bláznivou puberťačku. Dimitrije jsme objevily spolu s dalšími strážci nad mapou kampusu. Plánovali, kam poslat nově příchozí strážce. Kolem mapy postávalo tolik lidí, že se mohl bez problémů vzdálit. „Co se děje?“ zeptal se, když jsme spolu poodešli stranou. I uprostřed takové krize, uprostřed obav o ostatní jsem mu viděla na očích, že se pořád bojí i o mě. „Jsi v pořádku?“ „Myslím, že bychom měli spustit záchrannou misi,“ řekla jsem. „Víš, že…“ „…to obvykle neděláme. Jo, jo. A taky vím, že netušíme, kde jsou…, ale možná bych to věděla.“ Zamračil se. „Jak?“ Řekla jsem mu, že v noci nás varoval Mason. Od té doby jsme s Dimitrijem neměli příležitost promluvit si o samotě, takže jsme ještě nerozebírali ten útok. Neměli jsme ani šanci 272

mluvit o tom, co se stalo v chatce. Bylo mi z toho divně, protože bych nejradši myslela jenom na to, jenže to jsem pochopitelně nemohla. Ne, když se toho tady děje tolik. Snažila jsem se potlačit vzpomínky na naše milování, ale čas od času se stejně vynořily. Dál jsem mu to vysvětlovala a doufala, že působím dostatečně klidně a kompetentně. „Mason sem teď nemůže, protože ochrana byla znovu obnovena, ale… jsem přesvědčená, že ví, kde jsou Strigojové.“ Dimitrijův výraz mi napověděl, že o tom má své pochybnosti. „No tak! Po tom, co se stalo, mi přece musíš věřit.“ „Pořád s tím mám problém,“ přiznal. „Ale dobře. Předpokládejme, že je to pravda. Ty myslíš, že by nás tam mohl prostě dovést? Požádáš ho o to a on to udělá?“ „Jo,“ odpověděla jsem. „Myslím, že jo. Celou tu dobu jsem se mu bránila, ale myslím, že když se pokusím s ním spolupracovat, pomůže nám. Tohle asi vždycky chtěl. Věděl, že ochrana je slabá, a věděl, že Strigojové čekají na vhodný okamžik. Nemůžou být zas tak daleko od nás… Přes den se museli zastavit a někde se schovat. Můžeme je dohonit dřív, než jejich zajatci umřou. A jakmile se dostatečně přiblížíme, já je dokážu najít.“ Pak jsem mu vysvětlila, že když jsou poblíž Strigojové, vždycky je mi na zvracení. Dimitrij se nad tím ani nepozastavil. Asi se tu dělo příliš podivných věcí, než aby každou z nich zpochybňoval. „Ale Mason tady není. Říkalas, že nemůže projít přes ochrannou linii. Jak ho teda seženeš, aby nám pomohl?“ otázal se. O tom už jsem přemýšlela. „Vezmi mě k přední bráně.“ Dimitrij krátce promluvil s Albertou o tom, že „něco prošetřujeme“, a vyšli jsme ven. Vydali jsme se na dlouhou cestu k bráně školy. Ani jeden z nás cestou nemluvil. I uprostřed tohohle blázince jsem pořád myslela na to, co se stalo v chatce, jak mě objímal. Tohle mi vlastně hodně pomohlo překonat ty hrůzy, které pak následovaly. Měla jsem dojem, že na to myslí taky. Vstup do školy sestával z dlouhého železného plotu a brány, která stála hned nad položenou ochrannou linií. K bráně, která byla skoro pořád zavřená, vedla silnice odbočující z pětatřicet 273

kilometrů vzdálené dálnice. Strážci měli u brány malou budku a celý prostor byl neustále monitorován. Strážce náš požadavek překvapil, ale Dimitrij jim řekl, že potřebujeme ven jen na chviličku. Otevřeli těžkou bránu jen natolik, aby mezi oběma křídly proklouzl jeden člověk. Dimitrij i já jsme vyšli ven. Téměř okamžitě mě rozbolela hlava. Bolest jsem vnímala i za očima. Zase jsem uviděla ty obličeje a postavy. Bylo to přesně jako na letišti. Jakmile jsem se ocitla za ochrannou hranicí, viděla jsem všemožné duchy. Teď už jsem tomu ale rozuměla a nebála se. Musela jsem to ovládnout. „Zmizte,“ křikla jsem na šedivé postavy tyčící se kolem mě. „Nemám na vás čas. Běžte!“ Dala jsem do těch slov veškerou svou vůli a k mému ohromení se duchové opravdu začali vytrácet. Slyšela jsem tlumené zvuky jejich hlasů, takže jsem věděla, že jsou tady stále. Kdybych jen na okamžik povolila ve svém soustředění, objevili by se zas. Dimitrij mě zaujatě pozoroval. „Jsi v pořádku?“ Kývla jsem a rozhlédla se kolem. Jednoho ducha jsem vidět chtěla. „Masone,“ řekla jsem. „Potřebuju tě.“ Nic. Soustředila jsem se na to volání stejně intenzivně jako před chvilkou, když jsem přikázala duchům, aby odešli. „Masone! Prosím. Přijď sem.“ Neviděla jsem nic než silnici před sebou, která se stáčela mezi zasněženými kopci. Dimitrij se na mě díval jako v noci, když měl vážné pochybnosti o mém duševním zdraví. V tu chvíli jsem o něm pochybovala i já. To noční varování pro mě bylo důkazem, že Mason je skutečný. Zatímco teď… O minutu později se přede mnou zjevil a vypadal ještě bledší než dřív. Poprvé od doby, co tohle všechno začalo, jsem byla šťastná, že ho vidím. On se samozřejmě tvářil smutně. Všechno při starém. „Konečně. Jinak bych vypadala jako magor.“ Jenom na mě zíral a já ihned zalitovala, že jsem takhle zavtipkovala. „Promiň. Zase potřebuju tvou pomoc. Musíme je najít. Musíme zachránit Eddieho.“ Přikývl. „Můžeš mi ukázat, kde jsou?“ Opět přikývl, otočil se a ukázal do dálky kamsi za mě. 274

„Pronikli do kampusu zadem?“ Zase kývl a vtom mi došlo, jak se to stalo. Věděla jsem, jak se Strigojové dostali do kampusu, ale teď nebyl čas se tím zabývat. Obrátila jsem se na Dimitrije. „Potřebujeme mapu.“ Prošel bránou zpátky a prohodil pár slov se strážcem ve službě. Po chvilce se vrátil s mapou, kterou ihned rozložil. Zobrazovala okolí kampusu i přilehlé silnice a území. Vzala jsem ji od něj a ukázala ji Masonovi. Ve větru jsem se snažila držet mapu rovně, ale pořád se prohýbala. Jediná opravdová silnice ze školy byla přímo před námi. Zbytek kampusu byl obklopen lesy a strmými skalními útesy. Ukázala jsem na mapě na místo vzadu u školních pozemků. „Tudy sem pronikli, že jo? Tam prolomili ochranu nejdřív.“ Mason kývl. Natáhl prst, a aniž by se dotýkal mapy, naznačil cestu po hřebenu malé hory. Po delším úseku tudy bylo možno dojít na úzkou nezpevněnou cestu, která se pak napojovala na mezistátní dálnici, vzdálenou mnoho kilometrů. Sledovala jsem pohyb Masonova prstu, ale najednou jsem začala pochybovat, jestli je zrovna on tím správným průvodcem. „Ne, tudy to nejde,“ prohlásila jsem. „Tudy nemohli jít. V tyhle oblasti jsou jenom lesy a hory, žádný silnice. Museli by jít pěšky, takže by jim trvalo hrozně dlouho, než by se ze školy dostali na tu druhou silnici. Neměli dost času. Zastihlo by je denní světlo.“ Mason zavrtěl hlavou – zjevně se mnou nesouhlasil – a znovu ukázal na mapě cestu tam a zpět. Neustále při tom ukazoval na místo nepříliš vzdálené od pozemků Akademie. Přinejmenším na mapě to vypadalo, že to není daleko. Mapa nebyla příliš podrobná, ale odhadovala jsem, že to místo může být jen pár kilometrů odtud. Podržel tam prst, podíval se na mě a pak zase na to místo. „Tam teď nemůžou být,“ namítla jsem. „Je to venku. Do Akademie mohli proniknout zadem, ale odejít museli předem. Nasedli do nějakýho auta a odjeli.“ Mason zavrtěl hlavou. Zklamaně jsem pohlédla na Dimitrije. Připadalo mi, že nám odtikávají hodiny, a rozzuřovalo mě, že Mason neustále tvrdí, že Strigojové jsou teď za dne venku, jen pár kilometrů odtud. 275

Upřímně jsem pochybovala, že si s sebou vzali stany a kempují tam. „Je tam nějaká budova nebo něco?“ zeptala jsem se a ukázala na místo, které Mason označil. „Říká, že se vydali po téhle cestě. Jenže tam se nemohli dostat před východem slunce. Mason ale pořád tvrdí, že tam jsou.“ Dimitrij zamyšleně přimhouřil oči. „O ničem podobném nevím.“ Vzal si ode mě mapu a došel s ní za strážci, aby to s nimi prodiskutoval. Zatímco se bavili, podívala jsem se na Masona. „Doufám, že máš pravdu,“ řekla jsem. Přikývl. „Viděl… Viděl jsi je? Strigoje a jejich zajatce?“ Přikývl. „Je Eddie ještě naživu?“ Opět kývl. Dimitrij se vrátil. „Rose…“ Když ke mně Dimitrij přistoupil s mapou v ruce, zněl jeho hlas zvláštně. Jako by nemohl uvěřit vlastním slovům. „Stephen říká, že jsou tam jeskyně, hned na úpatí tady té hory.“ Zadívala jsem se Dimitrijovi do očí, stejně překvapená jako on. „Jsou dost velký…“ „Dost velké, aby se v nich Strigojové schovali, než přijde noc?“ Dimitrij kývl. „Jsou. Je to jen něco přes sedm kilometrů.“

276

DVACET ŠEST NEMOHLA JSEM TOMU SKORO ANI UVĚŘIT. STRIGOJOVÉ SE nacházejí prakticky hned vedle a čekají, až nastane noc, aby mohli pokračovat v cestě. Během těch zmatků při útoku někteří Strigojové evidentně zametli stopy a postarali se, aby to vypadalo, že mohli uniknout z kampusu prakticky kudykoli. My byli příliš zaměstnáni sčítáním škod, než aby někdo uvažoval o tom, kam se Strigojové poděli. Ochrana byla obnovena. Zajímalo nás jen, že jsou Strigojové pryč. Teď před námi ale vyvstávala zvláštní situace. Za normálních okolností – ne že by tak rozsáhlý útok byl normální – bychom je nikdy nepronásledovali. Ti, které Strigojové unesli, bývali obvykle považováni za mrtvé. A navíc, jak řekla moje matka, strážci jen málokdy vědí, kde Strigoje hledat. Tentokrát jsme to ale věděli. Strigojové byli v podstatě v pasti. To představovalo zajímavé dilema. Jenže pro mě to žádné dilema nebylo. Upřímně jsem netušila, proč už nejsme v těch jeskyních, proč jsme nepobili Strigoje a nezachránili přeživší. S Dimitrijem jsme se okamžitě rozběhli zpátky. Nemohli jsme se dočkat, až na základě našich nejnovějších poznatků rozjedeme akci. S tím jsme ovšem museli počkat až na shromáždění strážců. „Nepřerušuj je,“ upozornil mě Dimitrij, když jsme se chystali na schůzku, která rozhodne o našem dalším počínání. Stáli jsme u dveří a tlumeně se bavili. „Vím, jak ti je. Vím, co chceš dělat. Ale když před nimi začneš řečnit, jak bys na ně hned šla, nepomůže nám to.“ „Řečnit?“ vykřikla jsem a v tu chvíli jsem zapomněla na to, že mám mluvit tiše. „Vidím to na tobě,“ poznamenal. „Už zase máš v sobě ten oheň – chceš někoho roztrhat na kousíčky. Proto jsi v boji tak

277

dobrá. Teď ale nebojujeme. Strážci mají veškeré informace. Rozhodnou se správně. Jenom musíš být trpělivá.“ To, co řekl, byla v podstatě pravda. Během příprav na shromáždění jsme předali naše informace a pátrali dál. Naše pátrání odhalilo, že před několika lety jeden morojský profesor, který tu učil geologii, ty jeskyně zmapoval. Poskytl nám o nich veškeré informace. Vchod do jeskynního systému se nachází sedm a půl kilometru od zadních hranic Akademie. Nejdelší podzemní místnost je asi tři čtvrtě kilometru dlouhá a vede z ní chodba na nezpevněnou silnici, kterou jsme viděli na mapě. Mělo se za to, že sesuv půdy zavalil oba vstupy. Teď nám ale bylo jasné, že pro silné Strigoje nebylo nic těžkého vstupy vyklidit. Nicméně jsem si nebyla tak jistá tím, co řekl Dimitrij – že se strážci rozhodnou správně. Pár minut před začátkem schůze jsem zkusila znovu přesvědčit matku. „Prosím,“ zaškemrala jsem. „Musíme to udělat.“ Podívala se na mě přezíravým pohledem. „Pokud bude vyslán záchranný tým, nebude to žádné my. Ty nepůjdeš.“ „Proč? Protože je nás tolik? Copak spousta strážců nepadla?“ Trhla sebou. „Ty přece víš, že můžu pomoct. Víš, co jsem dokázala. Za týden mi bude osmnáct a do maturity mi zbývá jen pár měsíců. Myslíš, že se do té doby stane zázrak? Jasně, musím se ještě pár věcí naučit, ale nemyslím, že je to něco zásadního, bez čeho bych nemohla být užitečná. A vy potřebujete tolik lidí, kolik jen dokážete sehnat. Je tady fůra dalších noviců, co by taky rádi pomohli. Přiber i Christiana a nic nás nezastaví.“ „Ne,“ rychle mě zarazila. „Jeho ne. Nikdy jsi do toho neměla zatáhnout Moroje, a už vůbec ne takhle mladého.“ „Ale vidělas, co dokázal.“ Na to neměla co namítnout. Viděla jsem na ní, že se nemůže rozhodnout. Podívala se na hodiny, načež povzdechla. „Nejdřív něco ověřím.“ Netušila jsem, kam šla, ale na schůzi přišla s patnáctiminutovým zpožděním. Do té doby stihla Alberta všechny přítomné stručně seznámit s tím, co jsme se dozvěděli. Naštěstí vypustila podrobnosti o tom, jak jsme k té informaci přišli, takže jsme nemuseli marnit čas vysvětlováním té 278

duchařské části. Do detailů se probíralo rozvržení jeskyní. Lidé se vyptávali. A pak nastal čas rozhodnutí. Obrnila jsem se. V boji proti Strigojům jsme vždycky spoléhali na obrannou strategii. Utočili jsme, jen když jsme byli napadeni. Veškeré dřívější návrhy o tom, že bychom měli zaútočit jako první, se pokaždé setkaly s neúspěchem. Teď jsem očekávala totéž. Ale nestalo se. Strážci jeden po druhém vstávali a vyjadřovali svůj souhlas, že se zúčastní záchranné mise. Přitom jsem viděla ten oheň, o němž mluvil Dimitrij. Každý byl připraven k boji. Chtěli to. Strigojové zašli příliš daleko. V našem světě je jen hrstka míst, kde je opravdu bezpečno: královský dvůr a několik našich akademií. Rodiče posílají své děti na místa, jako je Akademie svatého Vladimíra, aby měli jistotu, že se jim nic nestane. Jenže tahle jistota se teď otřásla v základech a my se s tím odmítali smířit, obzvlášť když stále ještě můžeme zachránit přeživší. V hrudi mě pálil vítězoslavný pocit a nedočkavost. „Tak tedy dobrá,“ shrnula to Alberta a rozhlédla se. Nejspíš byla stejně překvapená jako já, i když i ona zastávala názor, že bychom měli na záchrannou misi vyrazit. „Naplánujeme přesun a vyrazíme. Pořád nám zbývá dobře devět hodin denního světla, abychom je dostihli, než vyrazí na cestu.“ „Počkat,“ vložila se do toho moje máma a zvedla se. Upřely se na ni pohledy všech přítomných, ale ona ani nemrkla. Tvářila se odhodlaně a já na ni byla v tu chvíli neskonale hrdá. „Asi bychom měli zvážit ještě jednu věc. Myslím, že bychom měli dovolit i některým starším novicům, aby šli s námi.“ To vyvolalo menší poprask, ale jen od menšiny. Matka předestřela podobné argumenty jako já, když jsem ji přemlouvala. Také trvala na tom, že novicové by neměli být v přední linii, ale že vzadu poslouží jako dobrá bariéra, přes niž se Strigojové nedostanou. Strážci už to skoro odsouhlasili, když vtom přišla s další bombou. „Taky myslím, že bychom s sebou měli vzít některé Moroje.“ Celesta vyskočila. Na tváři měla velkou tržnou ránu. Ve srovnání s tím modřina, kterou jsem na ní viděla nedávno, vypadala jen jako komáří štípnutí. „Co? Zbláznila ses?“ 279

Matka na ni upřela klidný a vyrovnaný pohled. „Ne. Všichni víme, co dokázala Rose s Christianem Ozerou. Jeden z našich největších problémů se Strigoji spočívá v tom, že je těžké předčit jejich sílu a rychlost. Když s sebou vezmeme Moroje, kteří se specializují na oheň, Strigojům to znepříjemní život a my toho můžeme využít. Dostaneme je.“ Propukla vášnivá debata. Vyžadovalo hodně sebeovládání, abych se do ní nezapojila. Vybavila jsem si Dimitrijovo upozornění, že bych se do toho neměla míchat. Jak jsem ale poslouchala, nedokázala jsem se ubránit zklamání. Každá uplynulá minuta byla prodlením, které jsme mohli líp využít k tomu, abychom vyrazili za Eddiem a za ostatními. Byla to další minuta, kdy mohl někdo umřít. Otočila jsem se k Dimitrijovi, který seděl hned vedle. „Chovají se jako idioti,“ zasyčela jsem. Upíral oči na Albertu, která zrovna debatovala se strážcem, jenž pracoval většinou v nižším kampusu. „Ne,“ zašeptal Dimitrij. „Sleduj. Přímo před našima očima se odehrává změna. Tenhle den si budou lidi pamatovat jako průlom.“ A měl pravdu. Strážci opět pomalu podpořili i tenhle nápad. Myslím, že částečně ze stejného důvodu – protože chtěli především bojovat. Musíme se Strigojům pomstít. Tohle je víc než jen náš boj, je to i boj Morojů. Když moje matka oznámila, že se jí dobrovolně nabídlo několik profesorů – studentům by účast nepovolili –, padlo rozhodnutí. Strážci půjdou po Strigojích a spolu s nimi i novicové a Morojové. Byla jsem nadšená a spokojená. Dimitrij měl pravdu. Tohle byla chvíle, kdy se mohl náš svět změnit. Ale ne dřív než za čtyři hodiny. „Na cestě jsou další strážci,“ vysvětlil mi Dimitrij, když jsem dala najevo svoje roztrpčení. „Za čtyři hodiny můžou Strigojové dostat chuť na sváču!“ „Potřebujeme, aby nás bylo hodně,“ řekl. „Potřebujeme každého, koho můžeme sehnat. Ano, než se tam dostaneme, Strigojové můžou zabít ještě pár zajatců. Věř mi, že to taky nechci. Ale když tam půjdeme nepřipravení, můžeme ztratit mnohem víc životů.“ Krev se mi vařila. Věděla jsem, že má pravdu a že já s tím nic nenadělám. Nesnášela jsem to. Nesnáším být bezmocná. 280

„Pojď,“ řekl a ukázal k východu. „Pojďme se projít.“ „Kam?“ „To je jedno. Musíš se uklidnit, jinak nebudeš schopná bojovat.“ „Jo? Bojíš se, že zase vypluje na povrch moje šílená temná stránka?“ „Ne. Bojím se, že na povrch vypluje normální stránka Rose Hathawayové, která se vrhá do akce po hlavě a bez přemýšlení, když je přesvědčená, že je to správné.“ Suše jsem na něj pohlédla. „Je v tom rozdíl?“ „Ano. To druhé mě děsí.“ Odolala jsem touze do něj šťouchnout. Na okamžik jsem zatoužila zavřít oči a zapomenout na všechna ta zranění a prolitou krev. Chtěla jsem s ním ležet v posteli a smát se, nestarat se o nic jiného než o něj. Jenže to bylo neuskutečnitelné. Procházka ano. „Nebudou tě tu postrádat?“ ujistila jsem se. „Ne. Teď vesměs jenom čekají na další strážce. A je tu dost lidí, co můžou pomoct naplánovat útok. Vede to tvoje matka.“ Sledovala jsem jeho pohled. Díval se na mou mámu, která stála uprostřed skupinky strážců a rázně ukazovala cosi na mapě. Pořád jsem tak docela nevěděla, co si o ní myslet, ale když jsem ji teď pozorovala, nemohla jsem než obdivovat její obětavost. Dřív mi většinou jen lezla na nervy, ale po tom teď nebylo ani stopy. „Dobře,“ řekla jsem. „Jdeme.“ Vzal mě na procházku kolem kampusu a cestou jsme obhlíželi následky. Většina škod pochopitelně nebyla na kampusu samotném. Nejhorší byla ztráta našich lidí. Přesto jsme ale viděli památky po útoku: poškozené budovy, krvavé skvrny na nečekaných místech a podobně. Nejnápadnější ale byla všeobecná nálada. Ačkoli byl den, jako by nás obklopovala temnota a těžká bolest, které jste se mohli téměř dotknout. Viděla jsem to ve tváři každého, koho jsme potkali. Tak napůl jsem čekala, že mě Dimitrij vezme taky za zraněnými. Jenže to neudělal a já se mohla jen dohadovat proč. Pomáhala tam Lissa, která v malých dávkách používala své schopnosti k uzdravení zraněných. Adrian se taky činil, přestože se Lisse v léčení ani zdaleka nevyrovnal. Nakonec se 281

usnesli, že tohle stojí za risk, že se každý dozví o éteru. Tragédie byla až příliš veliká. Navíc při soudu toho bylo o éteru řečeno tolik, že bylo jen otázkou času, kdy se to všichni dozvědí. Dimitrij nechtěl, abych se přiblížila k Lisse, když používá magii, což mi připadalo zajímavé. Pořád si nebyl jistý, jestli opravdu „chytám“ její šílenství, ale zjevně to nechtěl pokoušet. „Říkalas, že máš teorii, proč byla prolomena ochrana,“ řekl. Protáhli jsme naši okružní procházku kampusem a teď jsme byli nedaleko místa, kde se včera v noci sešla Jesseova společnost. Málem jsem na to zapomněla. Jakmile jsem si to poskládala dohromady, ten důvod byl úplně jasný. Zatím se na to nikdo nevyptával. Teď se všichni starali jen o obnovení ochranných linií a o naše lidi. Vyšetřovat se bude až později. „Jesseova parta dělá iniciační rituály přímo tady, kde byla vztyčena ochranná stěna. Kůly prolomí ochranu, protože jednotlivé živly jdou proti sobě. Tohle je nejspíš totéž. Při zasvěcení používají všechny elementy, takže tu ochranu asi zrušili stejným způsobem.“ „Ale v kampusu se magie praktikuje denně,“ namítl Dimitrij. „Magie všech živlů. Proč by se to teda nestalo už dřív?“ „Protože magie se většinou neprovozuje přímo na ochranných liniích. Ty jsou u hranic pozemků, takže se nic neděje, když se magie provádí uvnitř v kampusu. Taky myslím, že je rozdíl, jakým stylem se jednotlivé živly používají. V magii je život, proto ničí Strigoje a ti nemůžou překročit magickou ochranu. Magie v kůlech se využívá jako zbraň. A stejně tak magie, kterou prováděli při tom mučení. Když se používá takhle negativně, asi to tu dobrou ruší.“ Otřásla jsem se, když jsem si vybavila, jak Lissa použila éter k mučení Jesse. Bylo to nepřirozené. Dimitrij se zadíval na zbořený plot, který ohraničoval pozemky Akademie. „Neuvěřitelné. Nikdy bych neřekl, že je to možné, ale zní to logicky. Princip je vážně stejný jako s kůly.“ Usmál se na mě. „Přišla jsi na hodně věcí.“ „To nevím. Jen mi to v hlavě nějak secvaklo dohromady.“ Při pomyšlení na tu Jesseovu bandu debilů jsem byla zlostí bez sebe. Jako by nestačilo, co provedli Lisse. Už kvůli tomu jsem 282

jim chtěla nakopat zadky (zabít už jsem je nechtěla – včera v noci jsem se naučila trochu se držet zpátky). Ale tohle? Pustit Strigoje do školy? Jak se můžou chovat tak hloupě a nezodpovědně a způsobit katastrofu takových rozměrů? To už by bylo skoro lepší, kdyby se o to pokoušeli schválně. Ale ne, tohle vzešlo z jejich hraní a touhy po slávě. „Debilové,“ zabrblala jsem. Zvedl se vítr. Zachvěla jsem se, ale tentokrát zimou. Jaro už se sice blíží, ale zatím ještě nedorazilo. „Pojďme se vrátit dovnitř,“ navrhl Dimitrij. Otočili jsme se a cestou do druhého kampusu jsem to uviděla. Tu chatu. Ani jeden z nás nezpomalil ani na chatku okatě nekoukal, ale věděla jsem, že v Dimitrijovi to vyvolává stejné vzpomínky jako ve mně. Po chvilce mi to jen potvrdil. „Rose, to, co se stalo…“ Zaúpěla jsem. „Věděla jsem to. Věděla jsem, že k tomu dojde.“ Překvapeně na mě pohlédl. „Že dojde k tamtomu?“ „K tomuhle. Že mi začneš vykládat, že to, co jsme udělali, bylo špatný, že jsme to neměli dělat a že už se to víckrát nestane.“ Dokud jsem to nevyslovila, ani jsem si neuvědomila, jak moc se bojím, že právě s tímhle začne. Pořád se tvářil šokovaně. „Jak tě to napadlo?“ „Protože jsi takovej,“ oznámila jsem mu. Asi to znělo trochu hystericky. „Vždycky se chceš zachovat správně. A když uděláš něco špatnýho, tak se to snažíš napravit. A já vím, že mi řekneš, že to, co jsme udělali, se nemělo nikdy stát a že si přeješ…“ Nic dalšího už jsem říct nestačila, protože Dimitrij mě objal kolem pasu a ve stínu stromu si mě přivinul k sobě. Naše rty se setkaly a při líbání jsem zapomněla na všechny svoje obavy, že to, co jsme udělali, označí za chybu. Jakkoli se to zdálo nemožné, dokonce jsem na chvilku zapomněla i na ten masakr, co způsobili Strigojové. Když jsme se od sebe nakonec odtrhli, pořád si mě přidržoval těsně u sebe. „Nemyslím, že to bylo špatné,“ řekl tiše. „Jsem rád, že jsme to udělali. A kdybychom mohli vrátit čas, udělal bych to znovu.“

283

Duši mi zaplavila radost. „Vážně? Proč sis to najednou tak rozmyslel?“ „Protože tobě je těžké odolat,“ prohlásil pobaveně, když viděl můj údiv. „A… pamatuješ, co říkala Rhonda?“ To byl další šok, že se o ní teď zmínil. Ale vzpomněla jsem si, jak se tvářil, když mu vyložila budoucnost, a taky jsem si vybavila, co říkal o své babičce. Pokusila jsem se vydolovat si z paměti přesná Rhondina slova. „Říkala něco o tom, že něco ztratíš…“ Tak dobře jsem si to už nevybavovala. „Ztratíš to, čeho si ceníš nejvíc, tak to opatruj, dokud to máš.“ Přirozeně si to pamatoval slovo od slova. Tehdy jsem to moc nechápala, ale teď jsem se to pokusila rozluštit. Okamžitě jsem pocítila nával radosti: to mě si nejvíc cení. Pak jsem na něj udiveně pohlédla. „Počkej. Myslíš, že umřu? Proto ses se mnou vyspal?“ „Ne, ne, jistěže ne. Udělal jsem to proto… Věř mi, že kvůli tomuhle to nebylo. Bez ohledu na podrobnosti nebo na to, jestli vůbec má pravdu, v jedné věci měla pravdu určitě. Věci se snadno mění. Snažíme se dělat to, co je správné, nebo spíš to, o čem ostatní tvrdí, že je to správné. Jenže někdy, když to jde proti tvému přesvědčení…, musíš si vybrat. I před tím útokem Strigojů, když jsem viděl, s jakými problémy se potýkáš, uvědomil jsem si, jak moc pro mě znamenáš. Tím se všechno změnilo. Měl jsem o tebe strach, strašně jsem se o tebe bál. Ani netušíš jak. A nemělo už smysl předstírat, že bych život jakéhokoli Moroje upřednostnil před tvým. To se nestane, aťsi všichni říkají, jak moc je to špatné. Takže mi došlo, že se s tím budu muset nějak vypořádat. A jakmile jsem se rozhodl…, už nic nás nemohlo zastavit.“ Odmlčel se, jako by ho zarazilo, co právě řekl. Odhrnul mi vlasy z obličeje. „Teda mě nemohlo nic zastavit. Mluvím za sebe. Nechci, aby to vypadalo, že přesně vím, proč jsi to udělala ty.“ „Protože tě miluju,“ řekla jsem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. A vskutku byla. Zasmál se. „Ty dokážeš shrnout do jedné věty, na co já potřeboval celý proslov.“ „Je to jednoduchý. Miluju tě a nechci dál předstírat, že ne.“ 284

„To já taky nechci.“ Vzal mě za ruku, propletli jsme si prsty a vykročili dál. „Nechci už další lži.“ „Tak co se bude dít dál? Myslím s námi. Až vyřídíme ty Strigoje…“ „Nechci nějak posilovat tvoje obavy, ale v jedné věci jsi měla pravdu. Už spolu nemůžeme být – dokud nedokončíš školu. Budeme si muset od sebe udržovat odstup.“ To mě sice trochu zklamalo, ale uvědomovala jsem si, že má pravdu. Konečně jsme dospěli k bodu, kdy už svoje city nepopíráme, ale těžko můžeme náš vztah vystavovat na odiv, když jsem pořád jeho studentka. Šli jsme blátem a ve větvích se rozezpívalo pár ptáků, které zjevně překvapila nezvyklá aktivita v tuto denní dobu. Dimitrij se zahleděl do nebe a tvářil se přitom zamyšleně. „Až odmaturuješ a odejdeš s Lissou…“ Nedopověděl to. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co se chystá říct. Srdce se mi málem zastavilo. „Požádáš o přeřazení? Nebudeš jejím strážcem?“ „To je jediný způsob, jak můžeme být spolu.“ „Jenže takhle spolu nebudeme,“ namítla jsem. „Ale kdybychom s ní zůstali oba, bude to ten samý problém – na tobě mi bude záležet víc než na ní. Ona potřebuje dva strážce, kteří jí budou dokonale oddáni. Kdybych sehnal přidělení někde u dvora, budeme pořád blízko sebe. A na tak bezpečném místě zas nemají strážci tolik práce.“ Tak napůl a zcela sobecky se mi chtělo hned vyskočit a začít se s ním dohadovat, že to bude na houby, jenže jsem to neudělala. Neměli jsme žádnou možnost, která by byla ideální. Každá možnost vyžadovala těžké rozhodování. Věděla jsem, že je pro něj těžké vzdát se Lissy. Záleželo mu na ní a chtěl ji udržet v bezpečí skoro stejně jako já. Na mně mu ale záleželo víc. Musel se takhle obětovat, pokud chtěl stále ctít svůj smysl pro povinnost. „Dobře,“ řekla jsem a něco mě napadlo. „Když budeme každý hlídat někoho jinýho, vlastně se můžeme vídat víc. Kdybychom byli oba s Lissou, dělali bychom na střídačku a moc se nevídali.“ Stromy cestou pomalu řídly, což byla škoda, protože už jsme se nemohli držet za ruce. Přesto mi bylo, jako by mi 285

v srdci vykvetla naděje a radost. Ve stínu dnešní tragédie to bylo určitě špatné, ale nemohla jsem si pomoct. Po celé té nervy drásající době jsme s Dimitrijem konečně vymysleli, jak by to mohlo fungovat. Taky je možné, že dostane přidělení mimo královský dvůr, ale i tak bychom si pro sebe občas mohli ukrást chvilku. Když zrovna nebudeme spolu, bude to hrůza, ale nějak to budeme muset vydržet. A rozhodně to bude lepší než dál žít ve lži. Ano, opravdu se to stane. Deirdre se zbytečně obávala o to, jak se vypořádám se záležitostmi svého života, které jsou v rozporu. Budu mít všechno. Lissu i Dimitrije. Pomyšlení na to, že budu s oběma, mi dávalo sílu. Ta síla by mi mohla pomoct při nadcházejícím útoku na Strigoje. Schovala jsem si ji do kouta své mysli jako kouzlo pro štěstí. Dimitrij a já už jsme pak moc nemluvili. Jako vždy jsme ani nemuseli. Věděla jsem, že přestože se tváří klidně, uvnitř se raduje stejně jako já. Už jsme skoro vyšli z lesa a byli všem na očích, když promluvil znovu. „Brzo ti bude osmnáct, ale i tak…“ Povzdechl. „Až to vyjde najevo, spousta lidí z toho nebude nadšená.“ „Však oni se s tím nějak vyrovnají.“ Pomluvy a řeči zvládnu. „Taky mám dojem, že tvoje máma mi asi řekne něco nepěkného.“ „Ty se chystáš na Strigoje, a bojíš se mojí mámy?“ Pousmál se. „Má v sobě sílu, se kterou musíme počítat. Odkud si myslíš, že ji máš ty?“ Rozesmála jsem se. „Tak to se divím, že se se mnou vůbec obtěžuješ.“ „Ty za to stojíš, to mi věř.“ Znovu mě políbil a jako úkryt k tomu využil poslední kus zeleně. V normálním světě by tohle byla šťastná romantická procházka ráno po sexu. Nepřipravovali bychom se na bitvu a nebáli se o své milované. Smáli bychom se a škádlili a plánovali další utajené rande. Samozřejmě ale nežijeme v normálním světě. Při líbání bylo lehké představovat si, že ano. Neochotně jsme se od sebe odtrhli, vyšli z lesa a zamířili zpátky k budově strážců. Čekají nás temné časy, ale když jsem 286

teď na rtech pořád cítila jeho polibek, připadalo mi, že dokážu úplně všechno. I postavit se bandě Strigojů.

287

DVACET SEDM ZDÁLO

SE, ŽE SI NIKDO NAŠÍ NEPŘÍTOMNOSTI NEVŠIML. Dorazili další strážci, jak slíbili, a už nás bylo skoro padesát. Byla to opravdová armáda. Takový počet strážců byl něčím neslýchaným, stejně jako počet Strigojů. O něčem podobném existují zmínky jen ve starých evropských pověstech, popisujících velkolepé bitvy mezi našimi rasami. V kampusu bylo více strážců, ale někteří tu museli zůstat kvůli ochraně školy. Spousta mých spolužáků byla povolána do služby, ale jen asi deset z nás bylo vybráno, abychom se vydali s ostatními do jeskyní. Hodinu před odchodem jsme se sešli znovu, abychom probrali náš plán. Ve vzdálené části jeskyně je ohromná místnost, v níž se s největší pravděpodobností Strigojové ukrývají, aby mohli hned po západu slunce vyrazit na další cestu. Chystáme se na ně zaútočit z obou stran. Z každé strany tam vpadne patnáct strážců se třemi Moroji. U obou východů zůstane deset strážců, jejichž úkolem bude zadržet Strigoje, kterým by se snad podařilo uniknout. Mně přidělili hlídku u vzdáleného vstupu. Dimitrij a moje máma půjdou dovnitř. Zoufale jsem tam chtěla jít s nimi, ale uvědomovala jsem si, že i tak mám veliké štěstí, že mě vůbec přibrali. Navíc při takové misi je každá práce důležitá. Naše malá armáda vyrazila na cestu vražedným tempem, abychom co nejrychleji urazili sedm a půl kilometru. Předpokládali jsme, že tam dojdeme za hodinu a něco, takže bude stále ještě dostatek světla na boj i na cestu zpátky. U vchodu do jeskyně žádný Strigoj nehlídkoval, takže jsme tam došli nepozorováni. Ale jakmile naši lidé vstoupí do jeskyní, bude téměř jasné, že Strigojové se svým výborně vyvinutým sluchem je okamžitě uslyší a všechny zburcují.

288

Jak jsme se blížili, nikomu nebylo moc do řeči. Neměli jsme náladu na povídání, takže jsme se bavili jen k věci. Šla jsem ve skupince s novici, ale každou chvíli jsem se ohlížela a dívala se Dimitrijovi do očí. Připadalo mi, jako by teď mezi námi bylo jakési neviditelné pouto – tak pevné a intenzivní, až jsem se divila, že ho nikdo nevidí. Tvářil se bojovně a vážně, ale očima se na mě usmíval. Když jsme došli k bližšímu vchodu do jeskyně, naše skupina se rozdělila. Dimitrij a moje matka vešli dovnitř a já jim věnovala poslední pohled. Moje pocity už ale neměly nic společného s předchozími zamilovanými pohledy. Strašlivě jsem se bála, že už je nikdy neuvidím. Musela jsem si připomenout, že ti dva něco vydrží, vždyť jsou to dva nejlepší strážci tady. Jestli tohle někdo přežije, budou to právě oni dva. To já bych měla být opatrná. Vydali jsme se na třičtvrtěkilometrovou cestu podél úpatí hory a já se snažila odsunout svoje pocity kamsi do kouta mysli. Tam zůstanou, dokud tohle neskončí. Teď jsem byla v bitvě a nemohla jsem si dovolit rozptylovat se svými pocity. Sotva jsme došli skoro až k našemu vchodu, koutkem oka jsem postřehla nějaký stříbřitý záblesk. Odháněla jsem od sebe nejrůznější duchy, kteří žili za hranicemi ochranných stěn, ale tohohle ducha jsem vidět chtěla. Pohlédla jsem na Masona. Jen tam postával, nic neříkal a jako pokaždé se tvářil smutně. Pořád mi připadal neobvykle bledý. Když kolem něj procházela naše skupina, zvedl ruku, jako by nám dával sbohem anebo nám žehnal – netušila jsem, co z toho. U vchodu do jeskyně jsme se rozdělili. Alberta a Stan vedli skupinku, která šla dovnitř. Stoupli si do vchodu a připravení tam čekali na přesný čas, na němž se dohodli s druhou partou. Šla s nimi i profesorka Carmacková, učitelka magie, která patřila k morojským účastníkům mise. Vypadala nervózně, ale odhodlaně. Nastala smluvená chvíle a dospělí zmizeli v hloubi jeskyně. My ostatní jsme se vyrovnali do kruhu kolem vchodu a čekali. Na nebi se vznášely šedé mraky. Slunce už začínalo klesat, ale pořád ještě nám nějaký čas zbýval. „Tohle bude brnkačka,“ zamumlala Meredith, jedna z dalších tří holek z posledního ročníku. Mluvila spíš sama pro 289

sebe. „Vyřídí ty Strigoje raz dva, než si to vůbec ty potvory stačí uvědomit. Nemusíme dělat vůbec nic.“ Doufala jsem, že má pravdu. Byla jsem připravená bojovat, ale kdybych nemusela, znamenalo by to, že všechno vyšlo podle plánu. Čekali jsme. Nic jiného jsme dělat nemohli. Každá minuta mi připadala jako věčnost. A pak jsme to uslyšeli: zvuky boje. Vzdálený řev a vrčení. Pár výkřiků. Všichni jsme se napjali a strnule vyčkávali. Naši skupinku vedl Emil, který stál u vchodu nejblíž. S kůlem v ruce zíral do tmy a vyhlížel Strigoje. Na čele mu vyvstávaly krůpěje potu. Po několika minutách jsme zaslechli kroky mířící k nám. Naše kůly byly připravené. Emil s dalším strážcem přistoupili blíž ke vchodu, připravení skočit na prchajícího Strigoje a okamžitě ho zabít. Ale nepřiběhl Strigoj. Byla to Abby Badicová. Byla celá podrápaná a špinavá, ale byla naživu. V obličeji měla šílený výraz a lesklé cestičky po slzách. Nejprve zaječela, když nás tam všechny uviděla. Pak jí došlo, kdo jsme, a vrhla se do náruče první osobě, na kterou narazila, což byla Meredith. Ta se zatvářila překvapeně, ale objala Abby, aby ji uklidnila. „Je to dobrý,“ šeptala jí Meredith. „Všechno už je dobrý. Jsi ve slunečním světle.“ Meredith od sebe jemně odtrhla Abby a odvedla ji k nedalekému stromu. Abby se usadila pod stromem a skryla si obličej do dlaní. Meredith se hned vrátila na svou pozici. Chtěla jsem Abby utěšit. To jsme asi chtěli všichni, jenže teď to muselo počkat. O minutu později vyšel ven další Moroj. Byl to pan Ellsworth, který mě učil v páté třídě. Taky vypadal ztrhaně a na krku měl krvavé kousance. Strigojové z něj pili, ale nezabili ho. Přestože pan Ellsworth tam musel prožít řadu hrůz, působil klidně a jeho pohled byl překvapivě čistý a jasný. Obhlédl situaci a ihned vystoupil z našeho kruhu. „Co se tam děje?“ vyptával se Emil s očima upřenýma do jeskyně. Někteří ze strážců měli sluchátka a mikrofony, ale v bitevní vřavě se jen těžko dá průběžně podávat hlášení. „Je to zmatek,“ prohlásil pan Ellsworth. „Ale utíkáme – oběma směry. Těžko říct, kdo s kým vlastně bojuje, ale 290

Strigojové mají co dělat. A někdo…“ Zamračil se. „Viděl jsem, jak někdo použil na Strigoje oheň.“ Nikdo z nás na to nic neřekl. Situace bylo příliš komplikovaná, než abychom z toho hned mohli vyvozovat nějaké závěry. On si to nejspíš také uvědomil a přisedl si k fňukající Abby. Brzy se k nim přidali dva další Morojové a dhampýr, kterého jsem neznala. Pokaždé, když někdo ze zajatých vyběhl ven, modlila jsem se, aby to byl Eddie. Zatím jsme tu měli pět zachráněných obětí a předpokládala jsem, že dalším se podařilo uniknout vchodem bližším ke škole. Uplynulo několik minut a nikdo další z jeskyně nevyšel. Tričko jsem měla už úplně propocené. Každou chvíli jsem přešlápla a sevřela kůl v ruce pevněji. Držela jsem ho tak pevně, až mi z toho bělely klouby. Náhle jsem postřehla, že sebou Emil trhl. Došlo mi, že dostal vzkaz do sluchátka. Zatvářil se soustředěně, načež něco zamumlal do mikrofonu. Podíval se na nás a ukázal na tři novice. „Vy – odveďte je zpátky do školy.“ Ukázal na zachráněné zajatce a pak se obrátil na tři dospělé strážce. „Jdeme dovnitř. Většina zajatců se dostala ven, ale naši lidé jsou v pasti. Je to patová situace.“ Strážci bez váhání vykročili vpřed do jeskyně a po chvilce se vydali na cestu do školy novicové s osvobozenými zajatci. Zůstali jsme jen čtyři. Dva dospělí – Emil a Stephen, a dva novicové – já a Shane. Napětí by se dalo krájet. Sotva jsme dýchali. Nikdo další z jeskyně nevycházel. Ani žádné další hlášení nepřišlo. Emil vzhlédl a zatvářil se poplašeně. Sledovala jsem jeho pohled. Uběhlo víc času, než jsem si myslela. Slunce bylo na obzoru podstatně níž. Emil sebou opět cukl – přišel další vzkaz. S ustaraným výrazem nás přejel pohledem. „Potřebujeme víc lidí, aby kryli únikovou cestu na druhé straně. Nevypadá to, že máme velké ztráty. Jenom mají pořád potíže s ústupem.“ Řekl, že máme ztráty. To znamená, že jsme přišli přinejmenším o jednoho člověka. Polilo mě horko. „Stephene, běž dovnitř,“ houkl Emil. Pak zaváhal a jeho dilema bylo víc než zjevné. Chtěl jít dovnitř taky, ale jakožto velitel téhle skupiny by měl zůstat na své pozici až do poslední 291

chvíle. Uvědomila jsem si, že je na vážkách a chybí mu jen málo, aby neuposlechl rozkaz. Zvažoval, zda by měl jít se Stephenem dovnitř a nechat na stanovišti jen mě a Shanea. Zároveň se mu ale nechtělo nechávat tu samotné dva novice, takže se odhodlal k něčemu nečekanému. Vydechl a znovu nás přejel pohledem. „Rose, běžte s ním.“ Nemarnila jsem čas. Za Stephenem jsem se protáhla do jeskyně a okamžitě se mě zmocnila dobře známá nevolnost. Uvnitř bylo chladno, ale jak jsme postupovali hlouběji do jeskyně, zima byla čím dál větší. A taky čím dál větší tma. Naše oči se dokázaly přizpůsobit přítmí, ale tma brzy začala být příliš velká i na nás. Stephen rozsvítil malou baterku, kterou měl připevněnou k bundě. „Rád bych ti řekl, co dělat, ale netuším, na co tam narazíme,“ řekl mi. „Buď připravená na cokoli.“ Tma před námi začínala postupně blednout. Zvuky zněly hlasitěji. Přidali jsme do kroku a rozhlíželi se všemi směry. Náhle jsme se ocitli ve velké jeskynní místnosti, kterou jsme předtím viděli na mapě. V jednom rohu hořel oheň, který tam rozdělali Strigojové – tudíž žádná magie. Rozhlédla jsem se a okamžitě jsem pochopila, co se stalo. Část stěny se zřítila dovnitř, takže tam bylo plno napadaných kamenů. Nikoho nezasypaly, ale skoro úplně zablokovaly vchod z druhé strany jeskyně. Netušila jsem, jestli to způsobila magie, nebo rvačky. Možná to byla náhoda. Ať už byl důvod jakýkoli, sedm strážců – včetně Dimitrije a Alberty – tam teď bylo uvězněno s deseti Strigoji. Po zřícení tam nezůstal žádný Moroj, který by bojoval ohněm, ale záblesky světla vycházející odtamtud dírami napovídaly, že tam na druhé straně pořád bojují. Na zemi ležely mrtvoly. Dvě těla patřila Strigojům, ostatní jsem nerozeznávala. Problém byl zřejmý. Dostat se dírou za zřícenou stěnu znamenalo, že dotyčný by se musel prakticky plazit. Tím by se ocitl ve velmi zranitelné pozici. To znamená, že je třeba nejdřív vyřídit ty Strigoje a teprve pak můžou strážci uniknout. Ačkoli šance byla mizivá, Stephen i já jsme přispěchali na pomoc. Připlížili jsme se ke Strigojům zezadu, ale tři z nich nás nějak vycítili a obrátili se proti nám. Dva skočili na Stephena a ten třetí na mě. 292

Okamžitě jsem přepnula na bojový modus. Vypustila jsem ze sebe veškerý hněv a roztrpčení. Jeskyně jsou předurčené pro boj zblízka, ale mně se dařilo Strigojovi unikat. Těsná prostora vlastně hrála v můj prospěch, protože Strigojovi vzhledem k jeho velikosti dělalo potíže uhýbat a vyrážet do útoku. Většinou jsem se držela z jeho dosahu, jen jednou mě popadl a mrštil mnou proti zdi. Ani jsem to necítila. Jen jsem dál pokračovala v útoku. Uhnula jsem jeho dalšímu výpadu, uštědřila mu pár ran, a jelikož jsem byla proti němu malá, skrčila jsem se a probodla mu srdce kůlem, než stačil znovu zaútočit. Plynulým pohybem jsem z něj kůl zase vytáhla a šla pomoct Stephenovi. Jednoho Strigoje už vyřídil a společně jsme pak dodělali toho druhého. Už zbývalo jen sedm Strigojů. Ne, šest. Uvěznění strážci, kteří tam moc prostoru na boj neměli, sejmuli dalšího. Se Stephenem jsme k sobě přilákali jednoho Strigoje z kruhu obklopujícího strážce. Byl silný, moc starý a mocný. A i když jsme na něj byli dva, dal nám pořádně zabrat. Nakonec jsme to zvládli. Když už jsme počty našich nepřátel takhle zredukovali, pro ostatní strážce bylo jednodušší vyřídit ten zbytek. Začali se osvobozovat ze své pozice, takže nás teď bylo na Strigoje víc. Když už zbyli poslední dva, Alberta na nás křikla, ať se dáme na ústup. Naše rozestavění v jeskyni se změnilo. Teď jsme my obklopovali poslední dva Strigoje. Tím pádem vznikla volná cesta pro tři strážce, kteří se proplížili dírou, kudy jsem tam vnikla. Stephen se mezitím protáhl otvorem na druhé straně. Dimitrij probodl jednoho Strigoje. Zůstal už jen jeden. Stephen vystrčil hlavu zpátky a zakřičel něco na Albertu. Křikla na něj něco zpátky, aniž by se na něj podívala. Ona, Dimitrij a dva další strážci se blížili k poslednímu Strigojovi. „Rose,“ zakřičel na mě Stephen a naznačil, abych šla za ním, k východu bližšímu ke škole. Poslouchej rozkazy. Tím se řídíme. Nechala jsem je tam bojovat a protáhla se otvorem mnohem snadněji než on, protože jsem menší. Ihned mě následoval další strážce. Na téhle straně jeskyně nikdo nebyl. Boje tam buď skončily, nebo se přesunuly jinam. Mrtvá těla ale vypovídala o tom, že to byl mimořádně krutý a krvavý boj. Viděla jsem mezi nimi Strigoje i jednu známou tvář. Jurij. Rychle jsem se odvrátila a podívala se na 293

Stephena, který právě pomáhal dalšímu strážci, aby se protáhl ven. Za ním vylezla Alberta. „Je po nich,“ zakřičela. „Ale vypadá to, že pár dalších tam dál ještě blokuje ústupovou cestu. Skončíme to, než vyjde slunce.“ Dimitrij se protáhl otvorem jako poslední. Krátce jsme na sebe pohlédli a oběma se nám ulevilo. Rychle jsme se dali do běhu. Byli jsme v dlouhém tunelu, kudy jsme chtěli co nejrychleji vyvést naše zbývající lidi. Nejdřív jsme neviděli vůbec nic, ale po chvíli jsme spatřili záblesky světla, které naznačovaly, že před námi se bojuje. Profesorka Carmacková a moje máma bojovaly se třemi Strigoji. Vložila se do toho naše skupinka a Strigojové byli záhy mrtví. „Tak tyhle máme z krku,“ vydechla matka. Byla jsem moc ráda, že je taky naživu. „Ale asi je jich tu víc, než jsme mysleli. Když zaútočili na školu, nejspíš měli v záloze ještě další. Zbytek našich – ti, co přežili – už utekli ven.“ „Ta jeskyně je hrozně členitá,“ vysvětlila Alberta. „Je tu pro Strigoje plno skrýší.“ Matka souhlasila. „Je možné, že se tam někde ukrývají. Vědí, že jsme je přemohli, a jenom čekají, až odejdeme, aby mohli utéct potom. Někteří z nich pak můžou vyrazit za námi.“ „Co uděláme?“ zeptal se Stephen. „Skoncujeme s nimi, nebo ustoupíme?“ Otočili jsme se k Albertě. Ta se rozhodla rychle. „Ustoupíme. Dostali jsme jich tolik, kolik jsme jen mohli, a slunce už zapadá. Musíme se co nejrychleji dostat za ochranné stěny.“ Vydali jsme se k východu, ačkoli jsme byli tak blízko vítězství. Ale světla ubývalo. Dimitrij kráčel vedle mě. „Dostal se Eddie ven?“ Jeho tělo jsem nikde neviděla, ale pravdou bylo, že jsem si mrtvoly nijak podrobně neprohlížela. „Ano,“ odpověděl Dimitrij, který stále sotva popadal dech. Jen Bůh ví, kolik Strigojů dneska přemohl. „Museli jsme ho prakticky vystrkat. Chtěl bojovat.“ To na Eddieho vypadalo. „Tuhle zatáčku si pamatuju,“ prohlásila matka, když jsme zahýbali za roh. „Odtud už to není moc daleko. Za chvíli uvidíme světlo.“ Dosud jsme se řídili jen baterkami na bundách.

294

Žaludek se mi zvedl jen zlomek vteřiny předtím, než zaútočili. Na křižovatce ve tvaru téčka se na nás vrhlo sedm Strigojů. Skupinku, která šla před námi o něco dřív, nechali projít, ale na nás tam čekali. Tři se krčili u jedné stěny a čtyři u druhé. Strážce Alan vůbec nezaregistroval, že tam jsou. Jeden Strigoj ho bleskovou rychlostí popadl a zlomil mu vaz tak rychle, až to vypadalo, že ho to nestálo vůbec žádné úsilí. Možná to tak bylo. Tolik se to podobalo Masonově smrti, že jsem při tom pohledu málem zkameněla. Hned jsem se ale vzpamatovala, couvla a připravila se zaútočit. Jenže jsme byli v úzké části tunelu, takže se ke Strigojům nemohli dostat úplně všichni. Zůstala jsem vzadu. Profesorka Carmacková vedle mě zapálila několik Strigojů vpředu, takže je strážci mohli snadněji probodnout. Alberta střelila pohledem po mně a dalších strážcích. „Začněte ustupovat!“ zakřičela. Nikdo z nás nechtěl odejít, ale nic moc jsme tady stejně dělat nemohli. Dál v chodbě jsem uviděla slabé načervenalé světlo. Východ. Odtud nás vyhlíželi další strážci. Dokázali jsme to. Ale kde zůstali ostatní? Rozběhli jsme se k východu a zanedlouho jsme se ocitli na čerstvém vzduchu. Moje skupinka zůstala stát ve vchodu, protože jsme chtěli sledovat, co se děje. Slunce už skoro zapadlo. Nevolnost mě nepřešla, což znamenalo, že Strigojové jsou stále ještě naživu. O chviličku později jsme uviděli skupinku vedenou mou matkou. Podle počtu Strigojů bylo zřejmé, že jednoho dostali. Ale byli strašně blízko. Všichni jsme se napjali. Ještě kousek, ještě kousek… Potom se všechno seběhlo tak rychle, že nikdo nedokázal včas zareagovat. Z výklenku u stěny vyskočili tři Strigojové, kteří se tam schovávali a nás nechali projít. Jeden z nich chytil Celestu a tesáky jí šel po tváři. Uslyšela jsem přidušený křik a všude se rozstříkla krev. Jeden ze Strigojů vyjel po profesorce Carmackové, ale moje máma ji odstrčila k nám. Třetí Strigoj se vrhl na Dimitrije. Za celou tu dobu, co ho znám, jsem ho nikdy neviděla zaváhat. Vždycky byl rychlejší a silnější než kdokoli jiný. Tentokrát ale ne. Tenhle Strigoj ho překvapil a to kratičké Dimitrijovo zaváhání mu úplně stačilo. 295

Vyvalila jsem oči. Byl to ten blonďatý Strigoj. Ten, který se mnou mluvil při boji. Strhl Dimitrije k zemi. Zápasili tam spolu a jejich síly byly vyrovnány. Pak jsem uviděla tesáky bořící se do Dimitrijova hrdla. Rudé oči vzhlédly a zadívaly se do mých. Uslyšela jsem další křik – tentokrát svůj vlastní. Moje matka se okamžitě vrhla Dimitrijovi na pomoc, ale vtom se objevilo pět dalších Strigojů. Nastal chaos. Už jsem Dimitrije neviděla, neviděla jsem, co se mu stalo. Viděla jsem jen, že se máma nemůže rozhodnout, jestli prchnout, nebo bojovat. Pak se jí v obličeji mihl výraz lítosti a rozběhla se za námi k východu. Já jsem se mezitím snažila dostat dovnitř, ale někdo mi v tom bránil. Byl to Stan. „Co vyvádíte, Rose? Jdou sem další.“ Copak mu to nedocházelo? Dimitrij je uvnitř. Musím mu pomoct. Vyběhla matka s Albertou, které mezi sebou táhly profesorku Carmackovou. Pronásledovala je skupina Strigojů, ale náhle se zastavila před místem, kam ještě dopadaly poslední paprsky slunce. Já se pořád prala se Stanem. Nepotřeboval pomoc, ale máma mě stejně popadla a spolu s ním mě odtáhla ven. „Rose, musíme odtud vypadnout!“ „On je uvnitř!“ zaječela jsem a vší silou zabrala, abych se jí vykroutila. Jak jsem mohla zabít několik Strigojů, když se nedokážu vykroutit těmhle dvěma? „Dimitrij je uvnitř! Musíme se pro něj vrátit! Nemůžeme ho tam nechat!“ Škubala jsem sebou a hystericky na ně ječela, že musíme jít zachránit Dimitrije. Moje matka se mnou zatřásla a naklonila se ke mně tak blízko, že jsme měly obličeje jen pár centimetrů od sebe. „Je mrtvý, Rose! Nemůžeme se tam vrátit. Za čtvrt hodiny zapadne slunce a oni na nás čekají. Než se stihneme vrátit za ochrannou linii, bude už tma. Potřebujeme každou vteřinu, a stejně to stačit nebude.“ Viděla jsem, jak se Strigojové shromaždují u vchodu a červené oči jim září nedočkavostí. Asi deset jich úplně zaplnilo vchod. Možná jich bylo i víc. Matka měla pravdu. Vzhledem k jejich rychlosti by patnáct minut nestačilo. Přesto 296

jsem nedokázala udělat ani krok. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeskyně, kde byl Dimitrij, kde byla půlka mé duše. Nemůže být mrtvý. Kdyby byl, pak bych byla určitě mrtvá i já. Máma mi vrazila facku, což mě vytrhlo z mého běsnění. „Utíkej!“ zakřičela na mě. „Je mrtvý! A ty se k němu nepřidáš!“ Viděla jsem, že panikaří, že se bojí, že by mohla přijít o život i její dcera. Vzpomněla jsem si, jak Dimitrij řekl, že by radši umřel, než abych umřela já. A když tady budu takhle hloupě stát a čekat, až se na mě Strigojové vrhnou, budu taky mrtvá. „Utíkej!“ zakřičela znovu. S uslzenýma očima jsem se dala do běhu.

297

DVACET OSM NÁSLEDUJÍCÍCH

DVANÁCT HODIN BYLO TĚCH NEJDELŠÍCH

v mém životě. Naše skupina se stihla bezpečně vrátit do kampusu, i když jsme většinu cesty běželi. To bylo dost obtížné, protože spousta z nás byla zraněná. Celou tu dobu mi bylo bez přestání na zvracení, nejspíš proto, že Strigojové byli nablízku. Ale kdyby byli, určitě by na nás zaútočili, takže mi nejspíš bylo špatně z toho všeho, co se odehrálo v jeskyních. Jakmile jsme se ocitli za ochrannými stěnami Akademie, mě i ostatní novice dospělí rázem pustili z hlavy. Byli jsme v bezpečí a strážci teď měli plno jiných věcí na práci. Všichni zajatci byli zachráněni – tedy ti, co ještě žili, když jsme do jeskyně dorazili. Jak jsem se obávala, Strigojům jeden náš člověk posloužil za potravu, než jsme tam stihli vpadnout. Takže jsme zachránili dvanáct zajatců. Přišli jsme o šest strážců – včetně Dimitrije. To nebyla zas tak špatná čísla vzhledem k tomu, kolika Strigojům jsme čelili. Ale když se ty počty porovnají, znamenalo to, že jsme zachránili jen šest životů. Stály ty životy strážců za to? „Nemůžeš na to pohlížet takhle,“ řekl mi Eddie cestou na kliniku. Všichni zajatci i jejich osvoboditelé dostali příkazem ukázat se na klinice. „Nejenže jste zachránili tolik lidí. Navíc jste pobili skoro třicet Strigojů a k tomu ještě ty v kampusu. Pomysli na všechny ty lidi, co by mohli zabít. V podstatě jste zachránili život i jim.“ Racionálním uvažováním jsem si uvědomovala, že má pravdu. Ale racionalita nemá nic společného s tím, že Dimitrij je možná po smrti. Bylo to malicherné a sobecké, ale v tuto chvíli bych všechny ty životy vyměnila za ten jeho. On by o to nestál. Znala jsem ho.

298

Pořád ještě existuje nepatrná šance, že je naživu. I když to kousnutí vypadalo dost ošklivě, třeba se na něm ten Strigoj jenom nakrmil a pak utekl. Teď možná Dimitrij leží v jeskyni, umírá a zoufale potřebuje lékařské ošetření. Šílela jsem z toho pomyšlení a z toho, že mu nemůžu nijak pomoct. Nebyla možnost, že bychom se vrátili zpátky. Ne teď v noci. Až se rozední, vyrazí tam jiná parta, která přinese naše padlé, abychom je mohli pochovat. Do té doby musím čekat. Doktorka Olendzká mě krátce prohlédla, prohlásila, že nemám otřes mozku, a poslala mě, abych si obvázala rány. Teď měla spoustu jiných pacientů, kteří byli v mnohem horším stavu. Věděla jsem, že nejrozumnější by teď bylo jít na svou kolej nebo za Lissou. Poutem jsem cítila, že mě volá. Bála se o mě. Ale věděla jsem, že novinky k ní dolehnou brzy. Doopravdy mě nepotřebovala a já ji teď vidět nechtěla. Nechtěla jsem vidět nikoho. Radši než na kolej jsem se vydala do kostela. Musela jsem něco dělat, než začnou prohledávat jeskyně. Modlit se bylo v tuto chvíli stejně dobré jako cokoli jiného. Uprostřed dne býval kostel většinou prázdný, ale dnes ne. Nemělo by mě to překvapovat. Vzhledem k tomu, jaké tragédie se tu odehrály za posledních čtyřiadvacet hodin, bylo jen přirozené, že lidé potřebují nějakou útěchu. Někteří seděli v lavicích sami, jiní ve skupinkách. Plakali. Klečeli. Modlili se. Další zas zírali do prázdna, jako by nemohli uvěřit, co se tady stalo. Otec Andrew popocházel po svatyni a snažil se s každým promluvit. Vzadu v rohu jsem objevila jednu prázdnou lavici, tak jsem si do ní sedla. Přitáhla jsem si kolena až pod bradu, opřela si o ně hlavu a rukama jsem si objala nohy. Ze zdí na nás všechny shlíželi z ikon svatí a andělé. Dimitrij nemohl umřít. Určitě ne. Kdyby byl mrtvý, věděla bych to. Nikdo nemůže svět připravit o takový život. Ten, co mě ještě včera v posteli držel v náruči, přece teď nemůže být mrtvý. Byli jsme tak žhaví, tak plní života. Po něčem takovém nemůže následovat smrt. Kolem zápěstí jsem měla čotky od Lissy a prstem jsem přejela po křížku a korálcích. Zoufale jsem se snažila ze svých myšlenek zformovat nějakou modlitbu, ale nevěděla jsem, jak 299

na to. Pokud Bůh existuje, jistě je natolik mocný, aby věděl, co chci, aniž bych mu to musela říkat. Hodiny ubíhaly. Lidé přicházeli a odcházeli. Ze sezení už mě všechno bolelo, tak jsem se natáhla po celé délce lavice. Ze zlatě malovaného stropu na mě zírali další světci a andělé. Tolik pomoci shůry, pomyslela jsem si, ale co dobrého ve skutečnosti dělají? Ani jsem si neuvědomila, že jsem usnula. To mi došlo, až když mě Lissa vzbudila. Sama vypadala jako anděl, když se nade mnou skláněla a obličej jí lemovaly rozpuštěné světlé vlasy. Oči měla stejně něžné a soucitné jako ti svatí. „Rose,“ zašeptala. „Všude jsme tě hledali. Tys byla celou dobu tady?“ Vstala jsem a cítila neskutečnou únavu. Oči mě pálily. Vzhledem k tomu, že jsem minulou noc vůbec nespala a hned vyrazila do boje se Strigoji, byla moje únava pochopitelná. „Většinou,“ odpověděla jsem. Zavrtěla hlavou. „Už jsi tady celé hodiny. Měla bys něco sníst.“ „Nemám hlad.“ Celé hodiny. Sevřela jsem jí předloktí. „Kolik je? Už vyšlo slunce?“ „Ne. To až tak za pět hodin.“ Pět hodin. Jak bych mohla čekat tak dlouho? Lissa se dotkla mého obličeje. Poutem jsem ucítila zášleh magie a pak jsem na kůži vnímala teplo a zase chlad. Modřiny i rány zmizely. „Tos nemusela,“ řekla jsem jí. Rty se jí zvlnily do nepatrného úsměvu. „Dělala jsem to celý den. Pomáhala jsem doktorce Olendzké.“ „To se ke mně doneslo. Jen mi to přijde divný, když jsme to pořád tak tajily, chápeš?“ „Teď už je jedno, že se to každý dozví,“ řekla a pokrčila rameny. „Po tom všem, co se stalo, jsem zkrátka musela pomoct. Spousta lidí byla zraněná, takže jsem musela svoje tajemství odhalit… Stejně by k tomu dříve či později došlo tak jako tak. Adrian taky pomáhal, ale tolik toho zase nezvládl.“ A vtom mi to došlo. Narovnala jsem se. „Pane Bože, Liss! Ty ho můžeš zachránit. Ty dokážeš Dimitrijovi pomoct.“ 300

Zatvářila se bolestně a lítostivě. Totéž jsem ucítila přes naše pouto. „Rose,“ řekla tiše. „Oni tvrdí, že Dimitrij je mrtvý.“ „Ne,“ namítla jsem. „Nemůže být. Ty to nechápeš… Myslím, že je jen zraněný. Možná vážně. Ale když tady budeš, až ho přinesou, můžeš ho uzdravit.“ A pak mě napadla ta nejšílenější myšlenka ze všech. „A jestli… jestli opravdu umřel…“ Bolelo mě vyslovit ta slova. „Můžeš ho přivést zpátky k životu! Stejně jako mě. Bude taky stínem políbený.“ Posmutněla ještě víc. Vyzařovala z ní neskutečná lítost. „To nemůžu udělat. Kříšení mrtvých vyžaduje spoustu energie… a navíc nemyslím, že bych to zvládla s někým, kdo je po smrti tak dlouho. Nejspíš by musel umřít před chviličkou.“ Z vlastního hlasu jsem slyšela šílené zoufalství. „Ale musíš to aspoň zkusit.“ „Nemůžu…“ Polkla. „Slyšelas, co jsem řekla královně. Na tom trvám. Nemůžu oživit každého, kdo umře. To by vedlo ke zneužívání, jaké chtěl Viktor. Proto je to pořád tajemství.“ „Nechala bys ho umřít? Neudělala bys to? Neudělala bys to pro mě?“ Nekřičela jsem, ale mluvila o dost hlasitěji, než by se v kostele slušelo. Většina lidí ale už stejně odešla a v celkovém panujícím zármutku mi beztak nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. „Udělala bych pro tebe cokoli. To přece víš. A ty pro mě neuděláš tuhle jedinou věc?“ Už jsem začínala popotahovat. Lissa si mě prohlížela a hlavou jí vířily tisíce myšlenek. Uvažovala o mých slovech, výrazu, hlasu. A vtom jí to konečně došlo. Konečně si uvědomila, že to, co cítím k Dimitrijovi, je mnohem víc než jen vztah mezi učitelem a studentkou. Jako by jí to poznání osvítilo mysl. V hlavě jí náhle vše sepnulo dohromady: moje komentáře, jak jsme se k sobě s Dimitrijem vždycky chovali… Ty věci, ke kterým dřív byla slepá, teď náhle dávaly smysl. Vzápětí jí na mysli vytanula spousta otázek, ale žádnou z nich nevyslovila. Dokonce se ani nezmínila o tom, co si právě uvědomila. Namísto toho mě jen vzala za ruce a přitáhla si mě blíž k sobě. „Je mi to moc líto, Rose. Omlouvám se, ale nemůžu.“ Nechala jsem ji, aby mě odtáhla pryč, předpokládala jsem, že na jídlo. Ale když jsem seděla v jídelně u stolu a zírala na tác před sebou, z pomyšlení na jídlo se mi zvedal žaludek víc než ze Strigojů. Lissa to se mnou vzdala. Uvědomila si, že mě 301

k ničemu nedotlačí, dokud se nedozvím, co se stalo s Dimitrijem. Pak jsme zašly do jejího pokoje a já si lehla do postele. Přisedla si ke mně, ale mně se nechtělo mluvit. Brzy jsem znovu usnula. Když jsem se probudila, seděla u mě máma. „Rose, jdeme prohledat jeskyně. Nemůžeš tam jít s námi, ale jestli chceš, vezmeme tě aspoň k hranicím školních pozemků.“ To bylo to nejlepší, co jsem mohla mít. Pokud to znamená, že zjistím, co se stalo Dimitrijovi, o chvilku dřív, než kdybych zůstala sedět tady, tak to udělám. Lissa šla se mnou a obě jsme se držely kousek za skupinkou strážců. Pořád mě bolelo, že odmítla uzdravit Dimitrije, ale v hloubi duše jsem si říkala, že když ho pak uvidí, určitě neodmítne. Strážců se vydalo k jeskyním docela dost – pro všechny případy. Ale byli jsme přesvědčení, že Strigojové už odešli. Ztratili svou početní převahu a museli si uvědomovat, že když se vrátíme pro mrtvé, bude nás hodně. Kdo z nich přežil, určitě radši zmizel. Strážci překročili ochranné linie a my ostatní jsme zůstali čekat u hranice. Nikdo téměř nepromluvil. Strážci se vrátí zpátky nejdřív tak za tři hodiny. Snažila jsem se nepřipouštět si svoje temné a tíživé pocity. Sedla jsem si na zem, opřela si hlavu o Lissino rameno a přála si, aby minuty ubíhaly rychleji. Jeden Moroj, který pracoval s ohněm, rozdělal pořádnou vatru, u níž jsme se všichni ohřívali. Minuty neplynuly rychle, ale nakonec přece jen nějak uběhly. Někdo zakřičel, že se strážci vracejí. Vyskočila jsem a rozběhla jsem se podívat tím směrem. Když jsem to uviděla, zarazila jsem se na místě. Nosítka. Na nosítkách nesli těla padlých. Mrtví strážci s bledými obličeji a nevidoucíma očima. Jeden z přihlížejících Morojů se rozběhl do křoví, aby se vyzvracel. Lissa se rozbrečela. Strážci kolem nás nosili jednu mrtvolu za druhou. Dívala jsem se na ně a připadala si vyhořelá a prázdná. Uvažovala jsem, jestli až příště projdu za ochrannou hranici, uvidím i jejich duchy. Konečně prošla celá skupina. Nesli jen pět těl, ale já měla dojem, jako by jich bylo pět set. Ale jedno tělo jsem neviděla. 302

Toho pohledu jsem se děsila nejvíc. Rozběhla jsem se za matkou. Pomáhala nést nosítka. Ani se na mě nemusela podívat a bezpochyby už věděla, na co se jí zeptám. „Kde je Dimitrij?“ vyhrkla jsem. „Je…“ Bylo by příliš troufalé doufat v tolik? „Žije?“ Ach Bože! Co když byly moje modlitby vyslyšeny? Co když tam zůstal zraněný a čeká, až za ním pošlou doktorku? Matka neodpověděla hned. A pak jsem její hlas sotva poznávala. „Rose, on tam nebyl.“ Na hrbolatém terénu jsem zakopla a pak jsem měla co dělat, abych mámu zase dohonila. „Počkej. Co to znamená? Třeba je zraněný a potřebuje pomoc…“ Stále se na mě nedívala. „Molly tam taky nebyla.“ Molly byla Morojka, která posloužila Strigojům za potravu. Byla stejně stará jako já, vysoká a krásná. V jeskyni jsem ji viděla mrtvou, vysáli z ní všechnu krev. Ta rozhodně mrtvá byla. V žádném případě nemohla být jen zraněná a vypotácet se z jeskyně. Molly a Dimitrij. Jejich těla zmizela. „Ne,“ vydechla jsem. „Nemyslíš…“ Matce z jednoho oka skanula slza. Nic podobného jsem u ní nikdy neviděla. „Nevím, co si myslet, Rose. Pokud přežil, je možné, že… že si ho s sebou vzali na později.“ Pomyšlení na to, že Dimitrij by byl „svačinkou“, bylo příliš příšerné, než aby to bylo nutné vyslovovat – ale tahle alternativa nebyla to nejhorší. Věděly jsme to obě. „Ale Molly by si s sebou na později nebrali. Ta už byla nějakou dobu mrtvá.“ Máma přikývla. „Je mi líto, Rose. Nic nemůžeme vědět s jistotou. Je celkem pravděpodobné, že oba byli mrtví a Strigojové jejich těla jen někam odtáhli.“ Lhala. Poprvé v mém životě mi matka řekla lež, aby mě ochránila. Ona není zrovna utěšovací typ. Nevymýšlí si hezké příběhy, aby se někdo cítil líp. Vždycky říkala pravdu natvrdo. Tentokrát ale ne. Zastavila jsem se a celá skupina procházela dál kolem mě. Lissa mě dohnala a tvářila se ustaraně a nechápavě. „Co se děje?“ zeptala se.

303

Neodpověděla jsem. Jen jsem se otočila a rozběhla se zpátky k hranicím pozemku. Lissa vyběhla za mnou a volala na mě. Nikdo si nás nevšímal, protože kdo by byl tak hloupý, že by po tom všem, co se stalo, lezl za ochrannou linii? Já ano, i když za denního světla jsem se neměla čeho obávat. Proběhla jsem kolem místa, kde Lissu mučila Jesseova parta, a překročila jsem neviditelné čáry, které ohraničovaly pozemky Akademie. Lissa na okamžik zaváhala, ale pak se vydala za mnou. Sotva popadala dech. „Rose, co to…“ „Masone!“ zakřičela jsem. „Masone, potřebuju tě.“ Chvilku mu trvalo, než se zjevil. Tentokrát nejenže byl bledý, ale vypadalo to, že poblikává jako žárovka, která se chystá zhasnout. Stál tam, díval se na mě, a ačkoli se tvářil stejně jako vždycky, měla jsem zvláštní pocit, že ví, na co se ho chci zeptat. Lissa stála vedle mě a dívala se střídavě na mě a na místo, kam jsem směřovala svou řeč. „Masone, je Dimitrij mrtvý?“ Mason zavrtěl hlavou. „Žije?“ Opět zavrtěl hlavou. Ani živý, ani mrtvý. Svět se se mnou zatočil a před očima se mi roztančily barevné tečky. Dlouho jsem nejedla, takže jsem byla zesláblá a točila se mi hlava. Neměla jsem daleko k mdlobám. Ale musela jsem se ovládnout. Musela jsem položit další otázku. Ze všech těch obětí… Ze všech obětí, z nichž si mohli vybírat, by si určitě nevybrali jeho. Následující slova se mi zadrhla v krku. Klesla jsem na kolena a vyslovila je. „Je… je z Dimitrije Strigoj?“ Mason na okamžik zaváhal, jako by se bál mi odpovědět. Potom přikývl. Srdce se mi roztříštilo. Celý můj svět se roztříštil. Ztratíš to, čeho si ceníš nejvíc… Rhonda nemluvila o mně. Nemluvila ani o Dimitrijově životě. Čeho si ceníš nejvíc. Byla to jeho duše.

304

DVACET DEV T SKORO PO TÝDNU JSEM PŘIŠLA ZA ADRIANEM.

Od toho útoku jsme neměli vyučování, ale museli jsme se řídit večerkou jako vždy. Už skoro nastal čas jít spát. Adrian se zatvářil šokovaně, když mě uviděl. Tohle bylo poprvé, co jsem ho vyhledala já, a ne obráceně. „Malá dhampýrko,“ řekl a ustoupil stranou. „Pojď dál.“ Vešla jsem a málem se udusila z odéru alkoholu, který Adriana obklopoval. Dům pro hosty Akademie byl hezký, ale Adrian se zjevně nijak nezalamoval s úklidem. Měla jsem dojem, že je v lihu celou tu dobu od útoku. Televize hrála a na stolku u pohovky stála poloprázdná láhev vodky. Zvedla jsem ji a přečetla si nálepku. Bylo to rusky. „Jdu nevhod?“ optala jsem se a postavila flašku zase na stůl. „Ty nikdy nejdeš nevhod,“ oznámil mi galantně. Vypadal vyčerpaně. Pořád byl pěkný, ale pod očima měl tmavé kruhy, jako kdyby moc dobře nespal. Mávl rukou směrem ke křeslu a sám usedl na pohovku. „Poslední dobou jsem tě moc neviděl.“ Usedla jsem a opřela se. „Nestála jsem o to s někým se vidět,“ přiznala jsem. Od toho útoku jsem s nikým moc nemluvila. Většinou jsem byla buď sama, nebo s Lissou. Její přítomnost mě uklidňovala, ale moc jsme se nebavily. Chápala, že se musím s tím vším vyrovnat. Snažila se mě podpořit a netlačila mě do hovorů o věcech, o kterých jsem mluvit nechtěla – i když by se mě ráda zeptala na spoustu věcí. Akademie se se svými padlými rozloučila jediným hromadným obřadem, i když rodiny zesnulých pak zařídily řádný pohřeb každému jednotlivě. Já šla jen na hromadný pohřeb. Kostel byl nacpaný k prasknutí a bylo v něm místo už jen k stání. Otec Andrew četl jména mrtvých a mezi nimi padlo i jméno Molly a Dimitrije. Nikdo nemluvil o tom, co se jim 305

skutečně stalo. I tak všichni truchlili. Topili jsme se v žalu. Nikdo nevěděl, jak se Akademie zase vzchopí a začne znovu fungovat. „Vypadáš hůř než já,“ oznámila jsem Adrianovi. „Nevěřila bych, že je to vůbec možný.“ Zvedl láhev ze stolu a dlouze se napil. „Ne, ty vypadáš dobře jako vždycky. A já… těžko to vysvětlit. Ty aury mě dostávají. Je tady tolik bolesti. To si ani nedovedeš představit. Je to ochromující. Tvoje temná aura ve srovnání s tím působí skoro až radostně.“ „Proto tak chlastáš?“ „Jo. Naštěstí pak aury nevidím, takže ti o tý tvý dneska nic neřeknu.“ Nabídl mi flašku, ale já zavrtěla hlavou. Pokrčil rameny a napil se sám. „Tak co pro tebe můžu udělat, Rose? Mám dojem, žes mě nepřišla zkontrolovat.“ Měl pravdu. Připadala jsem si strašně kvůli důvodu, který mě sem přivedl. Tenhle poslední týden jsem hodně přemýšlela. Vyrovnat se se smrtí Masona bylo těžké. Vlastně jsem se s ní nevyrovnala, ani když jsem začala vídat jeho ducha. A teď jsem truchlila nanovo. Koneckonců jsem nepřišla jenom o Dimitrije. Zemřeli kantoři, strážci i Morojové. Nikdo z mých blízkých přátel sice neumřel, ale pár spolužáků ano. Studovali na Akademii tak dlouho jako já a teď mi připadalo zvláštní, že už je nikdy neuvidím. Byla to veliká ztráta, bylo třeba se rozloučit se spoustou lidí. Ale… Dimitrij. To byl jiný případ. Koneckonců, jak můžete dát sbohem někomu, kdo neumřel? To byl problém. „Potřebuju peníze,“ vyklopila jsem Adrianovi na rovinu, aniž bych se obtěžovala s nějakým předstíráním. Povytáhl obočí. „Nečekané. Aspoň od tebe. Ostatní to po mně chtějí poměrně často. Jenom mi, prosím tě, řekni, co bych měl financovat.“ Odvrátila jsem se od něj a zadívala se na televizi. Zrovna v ní dávali reklamu na deodorant. „Odcházím z Akademie,“ řekla jsem nakonec. „Také nečekané. Vždyť maturuješ jen za pár měsíců.“ Podívala jsem se mu do očí. „Na tom nezáleží. Teď mám na práci jiný věci.“

306

„Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna ty zběhneš od strážců. Přidáš se ke krvavým děvkám?“ „Ne,“ odpověděla jsem. „Jasně, že ne.“ „Nebuď uražená. To není neopodstatněná domněnka. Když nebudeš strážkyně, co jinýho budeš dělat?“ „Už jsem ti to řekla. Musím vyřídit pár věcí.“ Povytáhl obočí. „Věcí, který tě přivádí do maléru?“ Pokrčila jsem rameny. On se rozesmál. „Blbá otázka, co? Všechno, co děláš, tě přivede do maléru.“ Opřel si ruku o opěradlo a podepřel si bradu. „Proč chceš prachy ode mě?“ „Protože je máš.“ To ho taky rozesmálo. „A proč myslíš, že ti je dám?“ Nic jsem neřekla. Jen jsem se na něj dívala a snažila se do toho pohledu vložit veškeré své ženské kouzlo. Jeho úsměv se vytratil a on rozmrzele přimhouřil zelené oči. Odtrhl ode mě zrak. „Sakra, Rose. Tohle nedělej. Ne teď. Zahráváš si s mými city k tobě. To není fér.“ Lokl si vodky. Měl pravdu. Přišla jsem za ním, protože jsem věděla, že má pro mě slabost, kterou můžu využít ve svůj prospěch. Bylo to ode mě ubohé, ale jinou možnost jsem neměla. Vstala jsem a přesunula se vedle něj. Vzala jsem ho za ruku. „Adriane, prosím,“ zaškemrala jsem. „Prosím, pomoz mi. Za nikým jiným jít nemůžu.“ „To není fér,“ zopakoval a bylo znát, že už nevyslovuje tak zřetelně. „Koukáš na mě těma svýma laníma očima, ale přitom mě nechceš. Nikdy jsi o mě nestála. Vždycky jsi měla v hlavě jen Belikova a jenom Bůh ví, co budeš dělat teď, když je po smrti.“ Tentokrát měl taky pravdu. „Pomůžeš mi?“ zeptala jsem se a dál jsem využívala své ženské zbraně. „Jsi jedinej, s kým můžu mluvit…, jedinej, kdo mi opravdu rozumí…“ „Vrátíš se?“ opáčil. „Časem.“ Zaklonil hlavu a těžce vydechl. Vlasy, které měl vždycky stylově rozcuchané, teď měl už jenom rozcuchané. „Možná bude nejlepší, když odejdeš. Možná pak jeho ztrátu překonáš rychleji, když načas vypadneš. A rozhodně ti taky neublíží, 307

když se chvíli budeš držet dál od Lissiny aury. Ta tvoje už nebude tak rychle tmavnout a zbavíš se toho hněvu, co tě pořád pohlcoval. Potřebuješ být šťastnější. A přestat vidět duchy.“ Moje svádění se na chvilku zadrhlo. „Lissa není důvodem, proč vídám duchy. Teda jo, ale ne tak, jak si myslíš. Duchy vidím proto, že jsem stínem políbená. Mám spojení se světem mrtvých, a čím víc zabíjím, tím je to spojení silnější. Proto vidím mrtvé a proto je mi zle, když jsou poblíž Strigojové. Už je vycítím. Taky jsou spojení s tím světem.“ Zamračil se. „Tvrdíš, že aury nic neznamenají? Že nebereš od Lissy účinky éteru?“ „K tomu taky dochází. Proto v tom byl takový zmatek. Myslela jsem, že se děje jen jedna věc, ale ve skutečnosti se odehrávaly hned dvě najednou. Duchy vidím proto, že jsem stínem políbená. Naštvu se…, rozzuřím, protože odebírám Lisse tu špatnou stránku. Proto moje aura tmavne, proto jsem tak zuřila. Zatím se to projevuje jenom jako obzvlášť hnusný naštvání…“ Zamračila jsem se a vybavila si tu noc, kdy mi Dimitrij zabránil jít po Jesseovi. „Ale netuším, co se z toho vyvine dál.“ Adrian povzdechl. „Proč je s tebou všechno tak složitý?“ „Pomůžeš mi? Adriane, prosím.“ Prsty jsem ho pohladila po hřbetu ruky. „Prosím tě, pomoz mi.“ Ubohost, ubohost! Takhle jsem se snad v životě nesnížila, ale na tom teď nezáleželo. Záleželo mi jen na Dimitrijovi. Adrian se konečně podíval zase na mě. Vůbec poprvé vypadal zranitelně. „Až se vrátíš, dáš mi šanci?“ Skryla jsem svůj údiv. „Jak to myslíš?“ „Jak jsem řekl. Nikdy jsi mě nechtěla, nikdy jsi o mně ani neuvažovala. Kytky, flirtování… Vůbec jsi to nebrala na vědomí. Pro tebe existoval jenom on a nikdo si toho nevšiml. Až si vyřídíš ty svoje záležitosti, budeš mě brát vážně? Dáš mi šanci, až se vrátíš?“ Jenom jsem zírala. Tohle jsem rozhodně nečekala. Můj původní instinkt mi napovídal říct ne. Že už nikdy nebudu nikoho milovat, že se moje srdce rozpadlo spolu s kouskem mé duše, který představoval Dimitrij. Jenže Adrian na mě hleděl s takovou vážností a po jeho obvyklých vtípcích nebylo ani stopy. To, co řekl, myslel vážně. V tu chvíli mi došlo, že o tom, 308

co ke mně cítí, nikdy nežertoval. Lissa měla pravdu, když tvrdila, že mě Adrian miluje. „Dáš mi šanci?“ zeptal se znova. Jenom Bůh ví, co budeš dělat teď, když je po smrti. „Samozřejmě.“ Ta odpověď nebyla upřímná, ale nutná. Adrian se podíval jinam a napil se vodky. Moc jí tam už nezbylo. „Kdy odcházíš?“ „Zítra.“ Odložil flašku, zvedl se a odešel do ložnice. Vrátil se s tlustým svazkem bankovek. Napadlo mě, jestli to schovává pod postelí nebo kde. Beze slova mi peníze podal, načež zvedl telefon a začal volat. Byl bílý den a lidský svět, který hospodařil s většinou morojských financí, byl vzhůru a v plném proudu. Zatímco telefonoval, snažila jsem se soustředit na televizi, ale moc se mi to nedařilo. Pořád mě to nutilo škrábat si zadní stranu krku. Jelikož nikdo netušil, kolik Strigojů kdo vlastně zabil, všichni jsme místo obvyklých molnijských značek vyfasovali jiné tetování. Zapomněla jsem to jméno, ale tohle tetování vypadalo jako hvězdička. Znamenalo, že jeho nositel byl v bitvě, v níž zabil mnoho Strigojů. Když Adrian konečně dotelefonoval, podal mi papírek. Byla na něm adresa banky v Missoule. „Zajdi tam,“ řekl. „Stejně asi nejspíš budeš muset do Missouly, jestli se chceš dostat někam dál do civilizace. Zřídil jsem ti tam účet a máš na něm… hafo peněz. Zajdi tam a oni s tebou sepíšou papíry.“ Vstala jsem a nacpala si peníze do kapsy u bundy. „Děkuju,“ řekla jsem. Bez váhání jsem ho objala. Sice z něj hrozně táhla vodka, ale měla jsem dojem, že aspoň tohle mu dlužím. Využila jsem jeho citů ke mně, abych mohla uskutečnit svoje záměry. Taky mě objal a několik vteřin mě jen tak držel. Když jsme se od sebe odtrhli, lehce jsem se dotkla rty jeho tváře a vypadalo to, že Adrian úplně přestal dýchat. „Tohle ti nezapomenu,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Asi mi neřekneš, kam jdeš, co?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděla jsem. „Promiň.“ „Jenom dodrž svůj slib a vrať se.“ „Neřekla jsem slibuju,“ upozornila jsem ho. 309

Usmál se a políbil mě na čelo. „Máš pravdu. Budeš mi chybět, malá dhampýrko. Dávej na sebe pozor. Kdybys někdy něco potřebovala, ozvi se. Budu na tebe čekat.“ Znovu jsem mu poděkovala a odešla. Neobtěžovala jsem se s tím, abych mu říkala, že se nejspíš načeká dost dlouho. Hrozila totiž reálná možnost, že už se nevrátím. Druhý den jsem vstala brzo, hodnou chvíli předtím, než se celý kampus probral k životu. Skoro jsem nespala. Hodila jsem si bágl přes rameno a vydala se do hlavní kanceláře v administrativní budově. Kancelář byla taky ještě zavřená, tak jsem se usadila na zemi na chodbě. Čekala jsem, nudila se, a tak jsem si prohlížela svoje ruce. Na nehtu na palci jsem měla dva zlaté flíčky. Poslední zbytky manikúry. Asi po dvaceti minutách se objevila zástupkyně, která odemkla a pustila mě dovnitř. „Co pro vás můžu udělat?“ zeptala se, jakmile usedla za stůl. Podala jsem jí štos papírů, který jsem držela. „Odhlašuju se.“ Vykulila oči do neuvěřitelné velikosti. „Ale… co… To nemůžete…“ Poklepala jsem na papíry. „Můžu. Všechno jsem vyplnila.“ Pořád v šoku zamumlala cosi o tom, abych tu počkala, načež vyběhla z místnosti. Po několika minutách se vrátila s ředitelkou Kirovou. Tu zjevně cestou stačila stručně seznámit s tím, co se děje, protože ředitelka s nosem jako zobák na mě pohlížela dost nesouhlasně. „Slečno Hathawayová, co to má znamenat?“ „Odcházím,“ oznámila jsem jí. „Končím. Nechávám toho.“ „To nemůžete udělat,“ namítla. „Určitě můžu, když máte v knihovně tyhle odhlašovací formuláře. Všechno jsem řádně vyplnila.“ Její vztek se změnil v cosi smutnějšího a úzkostlivějšího. „Vím, že se toho v poslední době hodně seběhlo – všichni máme problémy se s tím vyrovnat –, ale to přece není důvod k tak unáhleným rozhodnutím. Když už nic jiného, potřebujeme vás víc než kdykoli dřív.“ Téměř mě prosila. Těžko uvěřit, že ještě před půl rokem mě chtěla vyloučit. „Tohle není unáhlený závěr,“ řekla jsem. „Hodně jsem o tom přemýšlela.“ 310

„Dovolte mi aspoň zavolat sem vaši matku a prodiskutovat to.“ „Už před třemi dny odletěla do Evropy. Ale stejně by to nic nezměnilo.“ Ukázala jsem na horní řádek na formuláři, kde byla kolonka datum narození. „Dneska je mi osmnáct. Ona by beztak nic nezmohla, když už jsem plnoletá. Tohle je moje volba. Tak dáte mi tam razítko, nebo mi budete bránit, abych odešla? Rozhodně bych vás přeprala, paní Kirová.“ Orazítkovaly mi papíry, ale moc šťastné z toho nebyly, Zástupkyně okopírovala dokument, který oficiálně prohlašoval, že už nejsem studentka na Akademii svatého Vladimíra. Ten budu potřebovat, aby mě pustili z hlavní brány. Ke školní bráně to byl pořádný kus cesty. Nebe na západě bylo rudé, jak se slunce sklánělo za obzor. Ale už bylo tepleji, dokonce i v noci. Konečně přichází jaro. Chůze v takovém počasí bude celkem příjemná. Než se dostanu na dálnici, bude to pořádná procházka. Odtamtud už si něco stopnu do Missouly. Stopování není zrovna bezpečné, ale v kapse u kabátu mám stříbrný kůl, takže se cítím bezpečně a jsem připravená na cokoli. Po útoku na Strigoje mi ten kůl nikdo nevzal, takže teď mi může dobře posloužit jak proti úchylákům, tak proti Strigojům. Než jsem došla k bráně, vycítila jsem ji. Lissu. Zastavila jsem se a otočila ke stromům, na nichž už pučely pupeny. Nehybně stála mezi nimi a svoje myšlenky skrývala natolik mistrně, že jsem si ani nevšimla, že stojí prakticky vedle mě. V zapadajícím slunci se jí krásně leskly vlasy a oči jí zářily. Vypadala tak nádherně a nadpozemsky, jako by do téhle bezútěšné krajiny ani nepatřila. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji. „Ahoj.“ Zimomřivě si objala ramena, i v kabátu jí byla zima. Morojové nejsou teplotně tak odolní jako my dhampýři. To, co mně připadalo jako teplo a jaro, pro ni bylo pořád ještě moc chladno. „Věděla jsem to,“ řekla. „Už od toho dne, kdy prohlásili, že jeho tělo zmizelo. Něco mi napovídalo, že to uděláš. Jenom jsem čekala kdy.“ „Ty už mi umíš číst myšlenky?“ dotázala jsem se zkroušeně.

311

„Ne, ale dokážu přečíst tebe. Konečně. Nemůžu uvěřit, jak jsem byla slepá. Nikdy jsem si toho nevšimla. To Viktorovo nařčení… Měl pravdu.“ Podívala se směrem k zapadajícímu slunci a potom upřela pohled zase na mě. Zasáhl mě záblesk vzteku, který jsem z ní ucítila poutem. I v očích se jí zlověstně zablýsklo. „Proč jsi mi to neřekla?“ vyjekla. „Proč jsi mi neřekla, že jsi milovala Dimitrije?“ Zírala jsem na ni. Nevzpomínala jsem si, kdy naposledy Lissa na někoho takhle řvala. Možná loni na podzim, když jsme se potýkaly s Viktorem. Hlasité výbuchy byly mojí doménou, ne její. Dokonce i když mučila Jesse, mluvila pozoruhodně tiše. „Nemohla jsem to říct nikomu,“ řekla jsem. „Jsem tvoje nejlepší kámoška, Rose. Všechno jsme prožívaly společně. Vážně myslíš, že bych to někomu pověděla? Nechala bych si to pro sebe.“ Sklopila jsem zrak. „Vím, že jo. Prostě jsem… Nevím. Nemohla jsem o tom mluvit. Ani s tebou. Nedokážu to vysvětlit.“ „Jak…“ Snažila se vyslovit otázku, kterou už měla v mysli zformulovanou. „Jak vážný to bylo? Bylo to jenom z tvý strany, nebo…?“ „Z obou,“ odpověděla jsem. „Taky mě miloval. Ale věděli jsme, že nemůžeme být spolu, ne v našem věku… a ne, když jsme tě oba měli chránit.“ Lissa se zamračila. „Jak to myslíš?“ „Dimitrij vždycky říkal, že kdybychom spolu začali chodit, spíš bychom chtěli chránit sebe navzájem než tebe. To jsme nemohli dopustit.“ Pocítila vinu při pomyšlení, že ona je zodpovědná za to, že jsme nemohli být spolu. „Ty za to nemůžeš,“ ujistila jsem ji okamžitě. „Určitě… musel existovat způsob… Nebyl by to zas takový problém…“ Pokrčila jsem rameny. Nechtělo se mi myslet na náš poslední polibek v lese, kdy jsme s Dimitrijem mysleli, že jsme konečně objevili řešení všech našich problémů. „Nevím,“ povzdechla jsem. „Jen jsme se snažili držet se od sebe. Občas to šlo, občas ne.“

312

Hlavou jí vířila spousta pocitů. Litovala mě, ale zároveň se na mě zlobila. „Mělas mi to říct,“ zopakovala. „Mám z toho dojem, že mi nevěříš.“ „Samozřejmě, že ti věřím.“ „Proto se takhle nenápadně plížíš pryč?“ „To nemá nic společnýho s důvěrou,“ zaprotestovala jsem. „Jenom… prostě jsem ti to nechtěla říct. Nesnesla bych, kdybych ti měla říkat, že odcházím, nebo vysvětlovat proč.“ „Už to stejně vím,“ řekla. „Domyslela jsem si to.“ „Jak?“ užasla jsem. Lissa byla dneska samé překvapení. „Byla jsem tam. Když jsme loni na podzim jeli nakupovat do Missouly. Pamatuješ? Bavili jste se s Dimitrijem o Strigojích, že když se z někoho stane Strigoj, je potom zvrácený a zlý… Jak to zničí tvou osobnost a udělá to s tebou strašný věci. A slyšela jsem…“ Dělalo jí problém jen to vyslovit. Já měla problém to poslouchat. Vlhly mi oči. Bylo tak kruté vzpomínat, jak jsme spolu tenkrát seděli v autě a začínali se do sebe zamilovávat. Lissa polkla a pokračovala. „Slyšela jsem, že jste oba řekli, že byste radši umřeli, než se stali takovou stvůrou.“ Zavládlo ticho. Zvedl se vítr a cuchal nám vlasy. „Musím to udělat, Liss. Musím to udělat pro něj.“ „Ne,“ pravila neústupně. „Nemusíš. Nic jsi mu neslíbila.“ „Slovy ne. Ale… to bys nepochopila.“ „Chápu, že se snažíš nějak to překonat a že tohle je stejně dobrý způsob jako kterýkoli jiný. Ale měla bys najít jiný, jak na něj zapomenout.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle musím udělat.“ „I když to znamená, že mě opustíš?“ Jak to vyslovila, jak se na mě koukala…, ach, Bože. Na mysl mi okamžitě vytanula záplava vzpomínek. Byly jsme spolu už od dětství. Nikdo nás nedokázal rozdělit. Jsme spolu spoutané. A zatím… S Dimitrijem jsem taky měla spojení. Zatraceně. Nikdy jsem se nechtěla rozhodovat mezi nimi dvěma. „Musím to udělat,“ zopakovala jsem. „Promiň.“ „Máš být mojí strážkyní a jít se mnou na vysokou,“ namítla. „Jsi stínem políbená. Měly jsme být spolu. Jestli mě opustíš…“

313

V hrudi se mi začala svíjet hnusná temnota. Promluvila jsem přiškrceným hlasem. „Když tě opustím, najdou ti jiný strážce. Dva. Jsi poslední z rodu Dragomirů. Budou si tě hlídat.“ „Ale nebudeš to ty, Rose,“ povzdechla. Dívala se na mě těma svýma zářivýma zelenýma očima a můj vztek opadal. Byla tak krásná, tak milá… a tak rozumná. Měla pravdu. Dlužím jí to. Musím… „Přestaň!“ zařvala jsem na ni a odvrátila se. Používala magii. „Nezkoušej na mě nátlak. Jsi moje kámoška. Kamarádi na sebe nepoužívají takový síly.“ „Kamarádi se taky neopouštějí,“ vyštěkla. „Kdybys byla moje kamarádka, neudělala bys to.“ Otočila jsem se k ní a dávala si dobrý pozor, abych se jí nezadívala do očí, kdyby to na mě náhodou chtěla zkusit znovu. Vybuchla jsem vzteky. „Tady nejde o tebe, jasný? Tentokrát jde o mě. Ne o tebe. Celý můj život, Lisso…, celý můj život to bylo to samý. Oni mají přednost. Žila jsem jenom pro tebe. Trénovala jsem, abych byla jako tvůj stín, ale víš ty co? Teď chci mít přednost já. Pro jednou se chci starat jen sama o sebe. Už mě unavuje neustále hlídat někoho jinýho a nemyslet na to, že taky něco chci. Dimitrij a já jsme se tím řídili a podívej, jak to dopadlo. Je pryč. Už ho nikdy neobejmu. Teď mu dlužím aspoň tohle. Mrzí mě, že tě to raní, ale tohle je moje volba!“ Křičela jsem a sotva se u toho stačila nadechnout. Doufala jsem, že ten můj výlev nezaslechli strážci na hlídce u brány. Lissa na mě zírala šokovaně a ublíženě. Po tvářích se jí koulely slzy a mě strašně bolelo dívat se, jak ubližuju osobě, kterou jsem přísahala chránit. „Miluješ ho víc než mě,“ pípla tenkým hláskem a znělo to jako od dítěte. „Právě teď mě potřebuje.“ „Já tě potřebuju. On je mrtvý, Rose.“ „Ne,“ řekla jsem. „Ale brzy bude.“ Vyhrnula jsem si rukáv a sundala ze zápěstí čotky, které mi dala k Vánocům. Podržela jsem je před ní. Zaváhala, ale pak si je vzala. „Proč mi to vracíš?“ zeptala se.

314

„Nemůžu je nosit. Ty jsou pro strážce Dragomirů. Zase si je vezmu, až…“ Málem jsem namísto až řekla jestli. Nejspíš to poznala. „Až se vrátím.“ Sevřela korálky v dlani. „Prosím, Rose. Prosím tě, neopouštěj mě.“ „Promiň,“ řekla jsem. Nic dalšího už nebylo nutné dodávat. „Promiň.“ Nechala jsem ji tam brečet a vykročila k bráně. Část mé duše umřela, když padl Dimitrij. A další část právě teď, když jsem se obrátila zády k Lisse. Brzy už ve mně nic nezůstane. Strážci u brány byli stejně šokováni jako zástupkyně a Kirová, ale nic se mnou nemohli nadělat. Všechno nejlepší k narozeninám, pomyslela jsem si hořce. Konečně osmnáct. Takhle jsem si to ale nepředstavovala. Otevřeli mi bránu a já vyšla ven, za hranici školního pozemku, za ochranné stěny. Ty byly vytyčeny jen neviditelnými liniemi, ale přesto jsem si náhle připadala strašně zranitelně. Jako bych překonala ohromnou propast. Zároveň jsem si ale připadala svobodná. Vyšla jsem po úzké silnici. Slunce už skoro zapadlo, takže za chvíli mi na cestu bude svítit už jen měsíc. Jakmile jsem se dostala tak daleko, aby mě strážci u brány neslyšeli, zastavila jsem se a promluvila. „Masone.“ Musela jsem čekat dlouho. Když se objevil, sotva jsem ho viděla. Byl skoro úplně průhledný. „Už nastal čas, co? Jdeš…, konečně jdeš do…“ Neměla jsem tušení, kam jde. Nevím, co je dál. Možná nebeské království, v jaké věří otec Andrew, možná úplně jiný svět, který jsem jednou navštívila. Ať už je tam dál cokoli, Mason mi rozuměl a přikývl. „Už je to víc než čtyřicet dní,“ usmála jsem se. „To už máš asi zpoždění. Jsem ráda… Doufám, že najdeš pokoj. I když jsem tak trochu doufala, že bys mě k němu mohl zavést.“ Mason zavrtěl hlavou. Nemusel nic říkat a stejně jsem pochopila, co mi chce sdělit. Jsi na to sama, Rose. „To je dobrý. Zasloužíš si klid. A navíc myslím, že vím, kde začít hledat.“ Bez přestání jsem o tom uvažovala celý ten poslední týden. Pokud je Dimitrij tam, kde si myslím, čeká mě ještě spousta práce. Masonova pomoc by určitě byla příjemná, 315

ale už jsem ho nechtěla otravovat. Zdálo se, že má sám dost svých starostí. „Sbohem,“ rozloučila jsem se s ním. „Díky za pomoc… Budeš… budeš mi chybět.“ Vyhledával stále víc, ale než stihl vyblednout docela, uviděla jsem, že se usmál. Byl to ten jeho rozpustilý úsměv, který jsem měla tak ráda. Poprvé od Masonovy smrti mě pomyšlení na něj už neničilo. Bylo mi smutno a věděla jsem, že mi bude chybět, ale zároveň jsem si uvědomovala, že se přesunul na lepší místo. Na mnohem lepší místo. Už jsem necítila vinu. Otočila jsem se a zadívala se na dlouhou silnici před sebou. Povzdechla jsem. Tenhle výlet nějakou dobu potrvá. „Tak už běž, Rose,“ pobídla jsem se. Vydala jsem se zabít muže, kterého miluju.

316

317