VAMPÝRSKÁ AKADEMIE 3
STÍNEM POLÍBENÁ RICHELLE MEAD 2010
Copyright © 2008 by Richelle Mead Translation © 2010 by Katrin Chýlová Cover design © 2010 by DOMINO
Veškerá práva vyhrazena. Ţádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu SHADOW KISS, vydaného nakladatelstvím Razorbill, New York 2008, přeloţila Katrin Chýlová Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redakce: Hana Pernicová Korektura: Lea Petrovská Technický redaktor: Martin Pěch Sazba: Dušan Ţárský Obálka: Marek Šebesta Vytiskla tiskárna Finidr Český Těšín Vydání první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v červnu 2010
ISBN 978-80-7303-523-5
Pro Kat Richardsonovou, která je velmi moudrá.
Jako vždy nemůžu dostatečně vyjádřit svou vděčnost přátelům a rodině, kteří se mnou absolvovali všechny ty vzlety a propady, jež provázejí psaní knihy – obzvlášť tak silné, jako je tahle. Mnoho díků patří Davidovi a Christině za jejich rychlé čtení a připomínky; I. A. Gordonovi a Sherry Kirkové za pomoc s ruštinou; Synde Kormanové za pomoc s rumunštinou; mému agentovi Jimu McCarthymu, který je moudrý a dělá pro mě spoustu obtížných věcí; redaktorům Jessice Rothenbergové a Benu Schrankovi za jejich rady; autorům z Team Seattle za rozptýlení a povzbuzení a Jayovi za nekonečnou trpělivost…, a dokonce i za to, že občas vymyslel dobrý vtip.
JEDNA PŘEJÍŢDĚL
MI PRSTY PO ZÁDECH, A AČKOLI PŘI TOM nevyvíjel ţádný tlak, celým tělem mi probíhaly záchvěvy. Pomalu klouzal dlaněmi aţ k mému břichu a nakonec mi poloţil ruce na boky. Cítila jsem, jak se mi rty tiskne ke krku, těsně pod uchem. Políbil mě na to místo a pak znovu a znovu… Odtrhl rty od mého hrdla, políbil mě na tvář a pak konečně našel moje rty. Líbali jsme se a tiskli se k sobě co nejblíţ. Krev mi vřela v ţilách. V tu chvíli jsem si připadala ţivá jako nikdy dřív. Miluju ho, miluju Christiana tak moc, ţe – Christiana? To ne. Částí své mysli jsem si uvědomovala, co se děje – a bylo to k naštvání. Jenţe druhou částí mysli jsem si to stále uţívala a vychutnávala si to hlazení a líbání. Nedokázala jsem se od toho odtrhnout. Splynula jsem s Lissou natolik, ţe tohle se teď skutečně dělo mně. Ne, řekla jsem si skálopevně. Tohle není skutečné – ne pro tebe. Vypadni odtud. Ale jak bych mohla poslouchat hlas logiky, kdyţ jsem měla celé tělo v jednom ohni? Ty nejsi ona. Tohle není tvoje hlava. Vypadni. Jeho rty. Na světě teď neexistovalo nic jiného neţ jeho rty. To není on. Zmiz! Ty polibky byly přesně stejné, jak jsem si je pamatovala, kdyţ jsem byla s ním… Ne, tohle není Dimitrij. Vypadni! Dimitrijovo jméno na mě zapůsobilo, jako by mi někdo chrstl do obličeje ledovou vodu. Vypadla jsem. V posteli jsem se posadila a najednou jsem si připadala klidná. Pokusila jsem se skopnout ze sebe deku, ale namísto toho se mi do ní jen ještě víc zamotaly nohy. Srdce mi v hrudi
7
divoce bušilo a já se snaţila zhluboka dýchat, abych se uklidnila a vrátila se do vlastní reality. Časy se jistě změnily. Kdysi mě ze spánku budily Lissiny noční můry. Teď její sexuální ţivot. Říct, ţe mezi těmi dvěma druhy snů je jen malý rozdíl, by nebylo moc výstiţné. Naučila jsem se odstínit její milostný ţivot – alespoň kdyţ jsem byla vzhůru. Tentokrát mě ale Lissa s Christianem (nevědomky) převezli. Ve spánku moje psychická obrana moc nefungovala, takţe jsem poutem cítila silné emoce své nejlepší kamarádky. To by samozřejmě nebyl problém, kdyby ti dva byli v posteli jako normální lidi – a kdyţ říkám „být v posteli“, míním tím „spát“. „Boţe,“ zabrblala jsem a spustila nohy z postele. Přemohlo mě zívnutí. Copak Lissa s Christianem neudrţí ruce od sebe aspoň do nějaké přijatelné denní doby? Ještě horší neţ tohle probuzení ale byly moje pocity. Nic z toho se samozřejmě nestalo mně. Mě nikdo nehladil ani nelíbal. Jenţe moje tělo to postrádalo. Uţ je to tak dávno, co jsem se naposledy ocitla v podobné situaci. Byla jsem vzrušená a rozpálená. Bylo to stupidní, ale náhle jsem zoufale zatouţila, aby se mě někdo dotýkal – nebo mě aspoň objal. Rozhodně ale ne Christian. Vybavila jsem si jeho rty při tom polibku. V rozespalosti jsem myslela, ţe mě líbá Dimitrij. Vstala jsem a nohy se mi třásly. Byla jsem nervózní a… smutná. Smutná a prázdná. Potřebovala jsem se projít, abych se zbavila té divné nálady, a tak jsem si oblékla ţupan, obula si pantofle a vydala se chodbou do koupelny. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a zadívala se do zrcadla. Můj odraz měl rozcuchané vlasy a krví podlité oči. Vypadala jsem hrozně nevyspale, ale zpátky do postele uţ se mi nechtělo. Zatím jsem nechtěla riskovat, ţe bych zase usnula. Potřebovala jsem se naopak probrat a vyhnat si z hlavy, co jsem viděla. Z koupelny jsem se vydala po schodech dolů a připadalo mi, ţe mám strašně lehké nohy. První patro mojí koleje bylo tiché. Bylo skoro poledne – pro vampýry půlnoc, jelikoţ ti ţijí v noci. Vykoukla jsem zpoza dveří a přejela pohledem halu. Byla prázdná, aţ na ospale vypadajícího Moroje, který seděl vpředu ve vrátnici. Nepřítomně listoval časopisem a jen tak tak se drţel v bdělém stavu. Prolistoval časopis aţ ke konci a znovu 8
zívl. Otočil se na pojízdné ţidli, hodil časopis na stůl za sebou a začal se poohlíţet po dalším čtení. Kdyţ byl ke mně otočen zády, proběhla jsem kolem něj k dvojitým dveřím vedoucím ven. Modlila jsem se, aby dveře nezaskřípaly. Opatrně jsem je otevřela jen na škvírku, abych mohla proklouznout. Jakmile jsem se ocitla venku, co nejšetrněji jsem za sebou zase zavřela. Ţádný zvuk. Ten chlápek mohl postřehnout tak maximálně průvan. Kdyţ jsem vyšla do jasného dne, připadala jsem si jako ninja. Do obličeje se mi okamţitě zakousl ledový vichr, ale to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Ve větru se kymácely holé větve stromů a drápaly kamennou zeď koleje jako pařáty. Zpoza olověných šedých mraků vykouklo slunce, které mi připomnělo, ţe bych měla dávno být v posteli. V tom světle jsem mţourala. Přitáhla jsem si ţupan těsněji k tělu a vykročila podél budovy za roh. Mířila jsem k místu mezi kolejí a tělocvičnou, kde jsem předpokládala, ţe nebude tolik foukat. Bláto na chodníku se mi vsakovalo do hadrových pantoflí, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Jo, tohle je typický hnusný zimní den v Montaně, ale o to právě jde. Mrazivý vzduch mě probral a zaplašil zbytky vzpomínek na tu virtuální milostnou scénu. Navíc mě taky pevně drţel v mé vlastní hlavě. Myslet na to, ţe je mi zima, bylo rozhodně lepší neţ vzpomínat, jak mě Christian hladil. Chvíli jsem tam postávala a tupě zírala na křoví. Vzápětí mě ale překvapil můj vlastní vztek, který jsem pociťovala vůči Lisse a Christianovi. Musí to být tak hezké, kdyţ si můţete dělat, co chcete, pomyslela jsem si trpce. Lissa mi často říkala, jak by si přála, aby mohla vnímat mou mysl a proţívat mě tak jako já ji. Pravdou ale bylo, ţe jí vůbec nedocházelo, jaké má štěstí. Neměla ponětí, jaké to je, kdyţ se vám do mysli vkrádají myšlenky někoho jiného, kdyţ proţíváte to, co on. Nevěděla, jaké to je, proţívat dokonalý milostný ţivot někoho jiného, kdyţ sami ţádný milostný ţivot nemáte. Nechápala, jaké to je, cítit lásku tak silnou, aţ vás z toho bolí hrudník – lásku, kterou můţete jen proţívat, ale ne vyjádřit. Došlo mi, ţe dusit v sobě lásku je totéţ jako dusit v sobě vztek. Uţírá vás to zevnitř, aţ byste z toho nejradši křičeli nebo do něčeho kopli. 9
Ne, Lissa nic z toho nechápe. Ani nemusí. Můţe si klidně dál pokračovat v randění, aniţ by se ohlíţela na to, co to dělá se mnou. Zaznamenala jsem, ţe uţ zase těţce oddechuju, ale tentokrát proto, ţe jsem zuřila. Ten ohavný pocit z toho, ţe jsem se zúčastnila nočního dostaveníčka Lissy a Christiana, byl pryč. Namísto toho jsem uţ cítila jen vztek a ţárlivost. Ty pocity se zrodily z vědomí, ţe já nemůţu mít to, co ona povaţuje za naprostou samozřejmost. Ze všech sil jsem se snaţila tyhle svoje pocity potlačit; tohle jsem vůči své nejlepší kamarádce cítit nechtěla. „Jsi náměsíčná?“ ozval se někdo za mnou. Překvapeně jsem se otočila. Dimitrij mě pozoroval pobaveně a zároveň zvědavě. Zatímco jsem zuřila nad nespravedlivými problémy svého milostného ţivota, zdroj těchto problémů si mě našel sám. Vůbec jsem ho neslyšela přicházet. To jsem teda ninja. A na rovinu – zabilo by mě, kdybych vzala do ruky hřeben, neţ jsem vyrazila ven? Rychle jsem si prohrábla svoje dlouhé vlasy, i kdyţ jsem si dobře uvědomovala, ţe na to uţ je pozdě. Nejspíš jsem vypadala, jako by mi na hlavě chcíplo nějaké zvíře. „Testovala jsem ochranku na koleji,“ odvětila jsem. „Stojí za houby.“ Na rtech mu hrál nepatrný úsměv. Teď uţ se do mě opravdu pustila zima. Nemohla jsem si pomoct a touţebně jsem hleděla na Dimitrijův dlouhý koţený kabát, který vypadal velice teple. Ani by mi nevadilo, kdyby mě do něj zabalil. Jako by mi četl myšlenky, prohlásil: „Musí ti být zima. Nechceš můj kabát?“ Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla se nešířit o tom, ţe uţ ani necítím nohy. „Jsem v pohodě. A co ty tady děláš? Taky testuješ ochranku?“ „Já jsem ochranka. Hlídkuju.“ Kdyţ všichni spali, stráţci se střídali v hlídání areálu školy. Strigojové, nemrtví vampýři, kteří napadají ţivé morojské vampýry, jako je Lissa, za denního světla nevycházejí, ale neposlušní studenti – řekněme třeba takoví, co se nenápadně vyplíţí ze své koleje –, to byl jak denní, tak noční problém. 10
„Dobrá práce,“ houkla jsem. „Ráda jsem ti pomohla otestovat tvoje úchvatné dovednosti. Uţ bych měla jít.“ „Rose…“ Dimitrij mě chytil za předloktí a přes veškerou zimu a vítr mi tělem projel ţár. Okamţitě mě pustil, jako by si spálil ruku. „Co tady děláš doopravdy?“ Mluvil tónem, jako bych se mu snaţila něco nabulíkovat, a tak jsem odpověděla natolik po pravdě, jak jsem jen mohla. „Měla jsem ošklivej sen. Potřebovala jsem na vzduch.“ „Tak jsi prostě vyběhla ven. Ani ti nepřišlo na mysl, ţe je to zakázané, a stejně tak tě ani nenapadlo vzít si kabát.“ „Jo,“ přitakala jsem. „Tak nějak.“ „Rose, Rose.“ Tentokrát promluvil zoufalým hlasem. „Ty se nikdy nezměníš. Vţdycky se do všeho vrháš bez přemýšlení a po hlavě.“ „To není pravda,“ protestovala jsem. „Hodně jsem se změnila.“ Najednou uţ se netvářil pobaveně, ale spíš ustaraně. Chvíli si mě prohlíţel. Občas mi připadalo, ţe mi vidí aţ do duše. „Máš pravdu, změnila ses.“ Nicméně se nad tím prohlášením netvářil příliš nadšeně. Nejspíš uvaţoval o tom, co se stalo skoro před třemi týdny, kdy mě a pár kamarádů věznili Strigojové. Bylo neskutečné štěstí, ţe se nám povedlo uniknout – jenţe se to nepodařilo všem. Můj dobrý kamarád a ctitel Mason přišel o ţivot. V hloubi duše si to nikdy nepřestanu vyčítat, ačkoli jsem jeho vrahy zabila. Dodalo mi to temnější pohled na ţivot. Vlastně to dodalo temnější pohled všem v Akademii svatého Vladimíra, ale mně nejvíc. Ostatní si taky začínali všímat, ţe jsem jiná. Nelíbilo se mi, ţe si se mnou Dimitrij dělá starosti, a tak jsem to obrátila v legraci. „No, nedělej si starosti. Moje narozky uţ se blíţí. A jakmile mi bude osmnáct, budu dospělá, ne? To ráno se určitě probudím dospělá a moudrá a tak.“ Jak jsem doufala, jeho zamračený výraz se změnil v úsměv. „Ano, to určitě. Ty narozeniny máš asi tak za měsíc?“ „Za třicet jedna dní,“ odpověděla jsem hrdě. „Je vidět, ţe to nepočítáš.“ Pokrčila jsem rameny a on se rozesmál. 11
„Předpokládám, ţe uţ máš i seznam darů, co bys ráda dostala. Tak na deset stran? Seřazeno podle důleţitosti?“ Nepřestával se usmívat. Byl to jeden z jeho méně častých úsměvů, takový uvolněný a přirozený. Uţ jsem se nadechovala k dalšímu vtípku, kdyţ vtom mi myslí zase probleskl obraz Lissy a Christiana. Ten smutný a prázdný pocit se mi znova vrátil. Všechno, co jsem si jen mohla přát – nové oblečení, iPod, cokoli – mi najednou připadalo tak triviální. Co znamenají materiální věci ve srovnání s tím, na čem mi záleţí nejvíc? Boţe, opravdu jsem se změnila. „Ne,“ odpověděla jsem tiše. „Ţádný seznam.“ Naklonil hlavu na stranu, při čemţ mu do obličeje spadly vlasy, které měl aţ po ramena. Měl je hnědé jako já, ale zdaleka ne tolik tmavé. Moje vlasy někdy vypadaly skoro jako černé. Odhrnul si neposlušné prameny stranou, ale docílil jen toho, ţe mu do obličeje spadly další. „Nemůţu uvěřit, ţe nic nechceš. To budou pěkně nudné narozeniny.“ Svobodu, pomyslela jsem si. To byl jediný dar, po němţ jsem touţila. Svobodu, abych se mohla sama rozhodovat. Svobodu milovat, koho chci. „To je fuk,“ řekla jsem namísto toho. „Co…“ Zarazil se. Pochopil. Vţdycky mě chápal. Bylo to součástí našeho vztahu, přestoţe mezi námi bylo sedm let věkového rozdílu. Zamilovali jsme se do sebe na podzim, kdy se Dimitrij stal mým instruktorem boje. Jak se náš vztah vyvíjel, uvědomili jsme si, ţe si musíme lámat hlavu ještě s něčím jiným neţ jen s věkovým rozdílem. Aţ Lissa odmaturuje, oba se staneme jejími stráţci, tudíţ se nemůţeme nechat rozptylovat vzájemnými city. Naší prioritou bude ona. To se samozřejmě snáz řekne, neţ udělá. Nemyslím si totiţ, ţe naše city s Dimitrijem jen tak opadnou. Oba jsme proţili chvíle slabosti, chvíle, které skončily líbáním nebo říkáním věcí, které jsme raději říkat neměli. Poté, co jsem utekla od Strigojů, Dimitrij mi přiznal, ţe mě miluje a ţe kvůli tomu nemůţe být s nikým jiným. Zároveň ale bylo jasné, ţe nemůţeme být ani spolu, a tak jsme se oba uchýlili ke svým starým rolím – drţeli jsme se od sebe dál a předstírali, ţe náš vztah je striktně profesionální. 12
Nenápadně se pokusil změnit téma. „Klidně to můţeš zapírat, jestli chceš, ale já vidím, ţe mrzneš. Pojďme dovnitř. Protáhnu tě zadem.“ To mě trochu překvapilo. Dimitrij nebyl ten typ, co se vyhýbá nepříjemným tématům. Vlastně mě často dotlačil k rozhovoru o záleţitostech, o nichţ jsem se rozhodně bavit nechtěla. Ale rozebírat náš nefungující vztah? Do toho se mu dneska zjevně nechtělo. Jo. Věci se určitě změnily. „Myslela jsem, ţe zima je tobě,“ utahovala jsem si z něj, kdyţ jsme obcházeli kolej k místům, kde bydleli stráţci noviců. „Neměl bys být trochu odolnější, kdyţ pocházíš ze Sibiře?“ „Sibiř asi není taková, jakou si ji představuješ.“ „Představuju si ji jako polární pustinu,“ pověděla jsem mu po pravdě. „Tak to je rozhodně jiná, neţ si představuješ.“ „Stýská se ti?“ zeptala jsem se a ohlédla se po něm. Tohle mi nikdy dřív nepřišlo na mysl. Měla jsem za to, ţe každý chce ţít ve Státech. Nebo aspoň, ţe nikdo nechce ţít na Sibiři. „Pořád,“ odvětil zadumaně. „Někdy si přeju…“ „Belikove!“ Ten hlas se nesl po větru, odkudsi zpoza nás. Dimitrij cosi zamumlal a strčil mě za roh budovy, kterou jsme obcházeli. „Schovej se.“ Zaplula jsem za trs cesmín, které dům lemovaly. Neměly ţádné plody, zato ale ostré špičaté listy, které mě škrábaly na holé kůţi. Vzhledem k tomu, ţe mrzne a navíc hrozí, ţe někdo přijde na to, ţe jsem v noci utekla ven, pár škrábanců bylo tím nejmenším, s čím jsem si teď lámala hlavu. „Nemáš hlídku,“ zaslechla jsem Dimitrije o chvilku později. „Ne, ale musím s tebou mluvit.“ Poznala jsem ten hlas. Byla to Alberta, kapitánka školních stráţců. „Jen na minutku. Budeme muset nějak přehodit směny, aţ budeš u soudu.“ „To je mi jasné,“ prohlásil. Z jeho hlasu zaznívalo něco zvláštního, skoro aţ nepříjemného. „Bude to pro všechny dost náročné – zkrátka špatné načasování.“ „To ano, nicméně královna se řídí vlastním rozvrhem.“ Alberta zněla rozladěně. Snaţila jsem se zjistit, o čem se to vlastně ti dva baví. „Celesta za tebe vezme hlídky a ona a Emil si mezi sebou rozdělí tvoje tréninky.“ 13
Tréninky? Dimitrij nepovede příští týden tréninky, protoţe… Aha. To bude nejspíš ono. Terénní praxe. Zítra začne šestitýdenní cvičení noviců. Nebudeme mít vyučování a ve dne v noci budeme chránit Moroje, zatímco dospělí nás budou zkoušet. Těmi tréninky Alberta určitě mínila dobu, kdy na nás měl Dimitrij dohlíţet. Ale o jakém soudu to mluvila? „Povídali, ţe jim práce navíc nevadí,“ pokračovala Alberta. „Ale napadlo mě, jestli bys za ně nemohl vzít pár směn, neţ odjedeš.“ „Určitě,“ odpověděl stručně a strnule. „Díky, dost to pomůţe.“ Povzdechla. „Kéţ bych věděla, jak dlouho bude ten soud trvat. Nechci být pryč dlouho. Člověk by předpokládal, ţe s Daškovem to půjde raz dva, jenţe jsem se doslechla, ţe královně se moc nechce uvěznit tak významného královského.“ Strnula jsem. Mrazení, které jsem teď pociťovala, nemělo nic společného s chladným zimním dnem. Daškov? „Jsem si jistý, ţe udělají, co je správné,“ prohlásil Dimitrij. V tu chvíli mi došlo, proč se o tom nerozpovídal víc. Nechtěl, abych to slyšela. „To taky doufám. Snad to potrvá jen pár dní, jak prohlašovali. Hele, tady je strašná zima. Nevadilo by ti zajít na chvilku do kanceláře a mrknout se na ten rozpis?“ „Přijdu,“ odvětil. „Nejdřív ale musím ještě něco zkontrolovat.“ „Dobře. Tak zatím.“ Zavládlo ticho, takţe jsem předpokládala, ţe se Alberta vydala pryč. Dimitrij se vynořil zpoza rohu a stoupl si před cesmíny. Vyskočila jsem ze svého úkrytu. Stačil mi jediný pohled na něj a hned mi bylo jasné, ţe ví, co bude následovat. „Rose…“ „Daškov?“ vyjekla jsem co nejtišeji, aby mě Alberta přece jen nezaslechla. „To jako Viktor Daškov?“ Nenamáhal se se zapíráním. „Ano. Viktor Daškov.“ „A bavili jste se o… Myslíš tím…“ Byla jsem tak vykolejená a ohromená, ţe jsem sotva dokázala zformulovat svoje myšlenky. Tohle bylo neuvěřitelné. „Myslela jsem, ţe sedí! Tvrdíš, ţe s ním ještě neproběhl soud?“ 14
Ano, to bylo rozhodně neuvěřitelné. Viktor Daškov. Chlap, který šel po Lisse a mučil ji fyzicky i psychicky, aby ovládl její schopnosti. Kaţdý Moroj umí pouţívat magii jednoho ze čtyř ţivlů: země, vzduchu, vody nebo ohně. Lissa ale pracovala s téměř neznámým pátým elementem, jemuţ se říká éter. Dokázala uzdravit kohokoli, dokonce i mrtvého. Z toho důvodu jsem s ní teď byla duševně propojená. Někdo to nazývá, ţe jsem „stínem políbená“. Po autonehodě, při níţ zahynuli její rodiče a bratr, mě přivedla zpátky k ţivotu a to nás k sobě připoutalo takovým způsobem, ţe dokáţu vnímat její myšlenky a proţitky. Viktor přišel na to, ţe Lissa dokáţe uzdravovat, mnohem dřív neţ my. Chtěl ji drţet pod zámkem a vyuţívat ji jako svůj osobní pramen mládí. Neváhal zabít kohokoli, kdo mu přišel do cesty. V mém a Dimitrijově případě pouţil kreativnější způsob, jak nás vyřadit. Za sedmnáct let jsem si nadělala spoustu nepřátel, ale jsem si jistá, ţe neexistuje nikdo, koho bych nenáviděla tolik jako jeho – alespoň mezi ţivými. Dimitrij měl ve tváři výraz, který jsem dobře znala. Tenhle výraz nasazoval, kdyţ si myslel, ţe bych mohla někoho udeřit. „Seděl, ale soud zatím neproběhl. Právní procedury občas trvají dlouho.“ „Teď ale bude soud? A ty tam jdeš?“ procedila jsem skrz zuby a snaţila se zachovat klid. Stejně jsem ale předpokládala, ţe se pořád tvářím, jako bych nešla pro ránu daleko. „Příští týden. Chtějí, abych spolu s dalšími stráţci vypovídal o tom, co se tu noc stalo tobě a Lisse.“ Jeho výraz se změnil, kdyţ si vybavil, co se událo před čtyřmi měsíci. I tenhle jeho výraz jsem znala. Byl odhodlaný a ochranitelský. Takhle se tvářil vţdycky, kdyţ se někdo, na kom mu záleţí, ocitl v nebezpečí. „Klidně si mysli, ţe jsem blázen, kdyţ se tě zeptám, ale pojedeme já a Lissa s tebou?“ Odpověď jsem vytušila uţ předem a vůbec se mi nelíbila. „Ne.“ „Ne?“ „Ne.“ Dala jsem si ruce v bok. „Podívej, nezdá se ti rozumný, ţe kdyţ budeš mluvit o tom, co se nám stalo, měly bychom být u toho?“ 15
Dimitrij se uţ zase tvářil striktně profesionálně. Zavrtěl hlavou. „Královna a někteří další stráţci se domnívají, ţe pro vás bude nejlepší, kdyţ se toho nezúčastníte. I tak máme dostatek důkazů, a navíc, ať uţ je Daškov zločinec nebo ne, patří – nebo spíš patřil – k nejmocnějším královským na světě. Ti, kteří vědí o jeho soudním procesu, chtějí, aby se to udrţelo v tichosti.“ „Takţe předpokládáš, ţe kdybys nás tam vzal, všude to rozkecáme?“ vykřikla jsem. „Ale no tak, soudruhu. Váţně si myslíš, ţe bychom to udělaly? Jediné, co chceme, je, aby Viktora zavřeli. Na doţivotí. Moţná i dýl. A pokud existuje moţnost, ţe by z toho mohl vyváznout, musíš nás vzít s sebou.“ Poté, co Viktora dopadli, uvěznili ho a já myslela, ţe tím to hasne. Předpokládala jsem, ţe bude ve vězení, dokud tam neshnije. Nikdy mě nenapadlo, – ačkoli mě to napadnout mělo –, ţe je nutné, aby ho nejprve odsoudili. Tenkrát byly jeho zločiny zcela zjevné. Přestoţe morojská vláda je tajná a nemá nic společného s lidskou vládou, operuje v podstatě stejným způsobem. Všechno jí dlouho trvá. „To rozhodnutí není na mně,“ oznámil mi Dimitrij. „Ale máš vliv. Mohl bys za nás ztratit slovo, zvlášť kdyţ…“ Můj vztek malinko polevil a nahradil jej překvapivý strach. Další slova jsem ze sebe téměř nedokázala vypravit. „Zvlášť kdyţ je reálná šance, ţe se z toho vykroutí. Je to tak? Fakt ho můţe královna nechat jít?“ „To nevím. Někdy se dá těţko odhadnout, co královna nebo jiný vysoce postavený královský zrovna udělá.“ Najednou působil unaveně. Sáhl si do kapsy a vytáhl svazek klíčů. „Hele, vím, ţe jsi naštvaná, ale teď to nemůţeme rozebírat. Já musím jít za Albertou a ty dovnitř. Ten hranatý klíč je od postranních dveří. Ty znáš.“ To ano. „Jo. Díky.“ Byla jsem rozmrzelá, coţ se mi vůbec nelíbilo, obzvlášť, kdyţ mě uchránil od průšvihu. Stejně jsem tomu ale nedokázala zabránit. Viktor Daškov je zločinec a padouch. Touţil po moci a nenasytně se po ní sápal a bylo mu jedno, kdo mu vstoupí do cesty. Pokud ho osvobodí, nikdo nemůţe odhadnout, co by mohl udělat Lisse nebo nějakému jinému Morojovi. Jen mě to 16
utvrzovalo v přesvědčení, ţe bych měla udělat něco, co by ho poslalo do kriminálu, ale tak, aby o tom nikdo nevěděl. Udělala jsem pár kroků, kdyţ se za mnou ozval Dimitrij. „Rose?“ Ohlédla jsem se. „Promiň,“ řekl. Odmlčel se a jeho lítostivý výraz se rázem změnil v ostraţitý. „Zítra mi vrať ty klíče.“ Otočila jsem se a beze slova vykročila dál. Nejspíš to bylo nespravedlivé, ale jakousi dětinskou částí své mysli jsem byla přesvědčená, ţe Dimitrij dokáţe cokoli. Kdyby opravdu chtěl, abychom se s Lissou zúčastnily toho procesu, jistě by toho docílil. Kdyţ jsem byla skoro u postranního vchodu, koutkem oka jsem postřehla nějaký pohyb. Nálada mi poklesla ještě víc. Výborně. Dimitrij mi dal klíče, abych se nenápadně proplíţila zpátky, a teď mě načapá někdo další. Takové štěstí mám pořád. Napůl jsem očekávala, ţe to bude nějaký profesor, kterého bude náramně zajímat, co touhle dobou pohledávám venku. Otočila jsem se a v duchu uţ si vymýšlela výmluvy. Ale nebyl to profesor. „Ne,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně. Tohle musí být nějaký trik. „Ne.“ Na okamţik mě napadlo, jestli se mi to celé nakonec nezdá. Moţná, ţe pořád leţím v posteli a sním. Protoţe tohle bylo jediné vysvětlení pro to, co jsem viděla na trávníku. Tam ve stínu pod starým sukovitým dubem někdo stál. Byl to Mason.
17
DVĚ NEBO TEN ČLOVĚK PŘINEJMENŠÍM VYPADAL JAKO MASON.
Byl – nebo bylo to, ať uţ to bylo cokoli – těţko viditelné. Musela jsem mhouřit oči a mrkat, abych na něj dokázala zaostřit. Vypadal nehmotně, skoro aţ průsvitně, a chvílemi jeho obraz vybledával. Z toho, co jsem viděla, jsem usoudila, ţe rozhodně vypadá jako Mason. Rysy měl trochu rozmazané a jeho světlá pleť vypadala bledší, neţ jsem si pamatovala. Jeho zrzavé vlasy teď působily mdle, jako by byly namalované oranţovou vodovkou. Pihy jsem sotva viděla. Na sobě měl přesně to, v čem jsem ho viděla naposled: dţíny a ţlutou fleecovou bundu, zpod níţ mu vykukoval zelený svetr. I všechny tyto barvy byly dost utlumené. Mason vypadal jako fotka, kterou někdo zapomněl na slunci, a ona tak vybledla. Obklopovala ho velice slabá záře. Co mě ale děsilo nejvíc – tedy kromě toho, ţe je mrtvý –, byl výraz jeho tváře. Tvářil se smutně, tak strašně smutně. Kdyţ jsem se mu podívala do očí, lámalo mi to srdce. Vzpomínky na to, co se stalo před několika týdny, se mi zase rychle vrátily. Všechno jsem to v duchu viděla znovu: jeho padající tělo, krutý pohled Strigojů… V krku se mi udělal knedlík. Jen jsem tam strnule a ohromeně stála, neschopná pohybu. On si mě také prohlíţel, ale jeho výraz se nezměnil. Pořád se tvářil smutně. Pochmurně. Váţně. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale hned ji zase zavřel. Hodnou chvíli jsme na sebe zírali a pak ke mně napřáhl ruku. Ten pohyb mě mátl. Ne, tohle se neděje. Tohle nevidím. Mason je mrtvý. Viděla jsem ho umírat. Drţela jsem jeho tělo. Nepatrně pohnul prsty, jako by mě k sobě lákal, a já zpanikařila. O pár kroků jsem couvla a vyčkávala, co se bude dít dál. Nešel za mnou. Dál tam stál s rukou nataţenou před sebou. Srdce mi poskočilo a já se rychle otočila a dala se na 18
úprk. Kdyţ jsem doběhla skoro aţ ke dveřím, zastavila jsem se a ohlédla. Vydýchala jsem se. Prostor, kde stál Mason, uţ byl úplně prázdný. Doběhla jsem do svého pokoje a roztřesenýma rukama jsem za sebou zabouchla dveře. Usedla jsem na postel a v duchu si přehrála, k čemu právě došlo. Co to sakra bylo? Tohle přece nemohlo být skutečné. Ani náhodou. To nebylo moţné. Mason je po smrti a všichni vědí, ţe mrtví se nevracejí. Ačkoli… já jsem se vrátila. To ale byla jiná situace. Tohle jsem si jistě jen představovala. Tak to bylo. Tak to muselo být. Byla jsem přetaţená a pořád jsem se nemohla vzpamatovat z Lissy a Christiana. Navíc tu byly ty novinky o Viktoru Daškovovi. Mráz mi nejspíš zmrazil i část mozku. Ano, čím víc jsem o tom uvaţovala, tím jasnější mi bylo, ţe pro to existuje stovka vysvětlení. Přestoţe jsem se snaţila znovu usnout, nepodařilo se mi to. Leţela jsem v posteli s dekou vytaţenou aţ k bradě a snaţila se zaplašit ten strašidelný obraz, který jsem měla stále před očima. Nešlo to. V duchu jsem pořád viděla jeho smutné oči, které jako by říkaly: Rose, proč jsi dovolila, aby se mi to stalo? Pevně jsem zavřela oči a pokusila se na Masona nemyslet. Uţ od jeho pohřbu jsem se ze všech sil snaţila ţít dál a chovat se, jako kdybych byla silná. Pravdou ale bylo, ţe jsem se s jeho smrtí dosud nevyrovnala. Neminul den, abych se netrápila otázkami typu Co kdyby? Co kdybych během bitky se Strigoji byla rychlejší a silnější? Co kdybych mu neřekla, kde se Strigojové ukrývají? A co kdybych mu dokázala oplácet jeho lásku? Kdyby to všechno bylo jinak, byl by naţivu. Je moje vina, ţe zemřel. „Představovala jsem si to,“ zašeptala jsem do tmy svého pokoje. Musela jsem si to představovat. Mason uţ mě pronásledoval ve snech. A nijak jsem netouţila po tom, aby mě strašil i v bdělém stavu. „To nebyl on.“ Nemohl to být on, protoţe kdyby byl… Nechtěla jsem o tom přemýšlet. I kdyţ věřím na upíry a magii a psychické schopnosti, rozhodně tedy nevěřím na duchy.
19
Zjevně nevěřím ani na spánek, protoţe tu noc jsem toho mnoho nenaspala. Pořád jsem sebou házela a převalovala se a nedokázala zastavit svou splašenou mysl. Nakonec jsem přece jen usnula, ale hned nato mi zazvonil budík, takţe jsem určitě nespala déle neţ pár minut. Ve světě lidí denní světlo rozeţene noční můry i strach. Já ale denní světlo neměla; probudila jsem se do houstnoucí tmy. Stačilo mi ale být mezi skutečnými ţivými lidmi. Zašla jsem na snídani a potom na ranní trénink. Za chvíli mi připadalo, ţe to, co jsem v noci viděla – nebo co jsem si aspoň myslela, ţe jsem viděla – v mých vzpomínkách pomalu bledne. Divný pocit z toho setkání nahradilo něco jiného: nadšení. Bylo to tady. Velký den. Začátek naší terénní praxe. Následujících šest týdnů nebudu mít ţádné vyučování. Dny budu trávit s Lissou a mou jedinou povinností bude kaţdý den napsat hlášení o tom, co se dělo. Má to být jen na půl stránky. Brnkačka. Samozřejmě taky bude mou povinností hlídat Lissu, ale to mě neznepokojovalo. Bylo to mou druhou přirozeností. Dva roky jsme spolu ţily mezi lidmi a já ji celou tu dobu chránila. Předtím, kdyţ jsem byla ještě v prváku, viděla jsem, jaké zkoušky si na studenty v této fázi stráţci chystají. Ty zkoušky jsou záludné. Novic musí být ve střehu a neflákat se, musí být připraven bránit se a útočit, kdyţ to bude třeba. Ale ani nic z toho mě neznepokojovalo. S Lissou jsme sice byly pryč ze školy během našeho prváku i druháku, takţe jsem byla v učení dost pozadu, ale díky svým extra tréninkům s Dimitrijem jsem rychle všechno dohnala a teď jsem patřila k nejlepším studentům ze třídy. „Ahoj, Rose.“ Cestou do tělocvičny, kde měla naše zkouška v terénu odstartovat, mě dohnal Eddie Castile. Jakmile jsem ho spatřila, okamţitě se mi sevřelo srdce. Připadalo mi, ţe stojím na nádvoří s Masonem a dívám se na jeho utrápený obličej. Eddie spolu s Lissiným přítelem Christianem a Morojkou Miou byli se mnou a s Masonem, kdyţ nás zajali Strigojové. Eddie sice neumřel, ale neměl k tomu daleko. Strigoj, který nás věznil, se z něho po celou dobu našeho zajetí krmil, aby vyprovokoval Moroje a vyděsil dhampýry. Fungovalo to; byla jsem vyděšená. Chudáček Eddie byl skoro celou dobu 20
v bezvědomí, protoţe ztratil spoustu krve, a navíc u něj taky zafungovaly endorfiny z vampýřího kousnutí. Byl Masonův nejlepší kamarád a byl skoro stejně zábavný a lehkomyslný. Jenţe poté, co jsme unikli, Eddie se změnil, stejně jako já. Pořád se často usmíval i smál, ale v očích se mu usídlil pochmurný váţný výraz, který prozrazoval, ţe je vţdy připraven na nejhorší. To bylo samozřejmě pochopitelné. Vţdyť byl svědkem toho nejhoršího. Stejně jako jsem si vyčítala Masonovu smrt, cítila jsem se zodpovědná i za tuhle Eddieho proměnu a za všechno, co si od Strigojů vytrpěl. Moţná to není tak docela spravedlivé, ale stejně si nemůţu pomoct. Teď mám dojem, ţe mu něco dluţím. Jako bych ho měla ochraňovat nebo mu to nějak vynahradit. Je to celkem sranda, jelikoţ mi připadá, ţe Eddie se snaţí ochraňovat mě. Nesleduje mě ani nic takového, ale občas si všimnu, ţe na mě dohlíţí. Po tom, co se přihodilo Masonovi, má asi dojem, ţe svému kamarádovi dluţí, aby se postaral o jeho holku. Tedy ne ţe bych s Masonem někdy doopravdy chodila. Ale Eddiemu jsem nikdy neřekla, ţe mi tohle jeho ochranitelské chování vadí. Umím se o sebe postarat sama. Kdykoli jsem ho slyšela, jak ode mě odhání kluky s tím, ţe ještě nejsem připravená začít s někým chodit, nezasahovala jsem do toho. Vţdyť je to pravda. Nejsem připravená začít s někým chodit. Eddie mě obdařil polovičatým úsměvem, který dodával jeho podlouhlému obličeji klukovskou roztomilost. „Těšíš se?“ „No jasně,“ odvětila jsem. Naši spoluţáci zaplnili tribuny u jedné stěny tělocvičny a my jsme si našli místo někde uprostřed. „Bude to jako prázdniny. Jen já a Lissa, šest týdnů spolu.“ Ačkoli bylo naše psychické pouto občas frustrující, činilo ze mě její ideální stráţkyni. Vţdycky jsem věděla, kde je a co se s ní děje. Jakmile odmaturujeme a budeme ţít v normálním světě, budu k ní přidělena oficiálně. Zamyslel se. „Jo, myslím, ţe si s tím nemusíš dělat starosti. Vím, ţe tě k ní po matuře přidělí. My ostatní holt takový štěstí nemáme.“ „Vyhlídl sis nějakýho královskýho?“ utahovala jsem si z něj. 21
„To nemá cenu. Beztak později většinu stráţců přidělí královským.“ To je pravda. Dhampýrů – polovičních vampýrů jako já – moc není a královští jsou většinou první na řadě, kdyţ dojde na výběr stráţců. V minulosti měli své stráţce jak královští, tak nekrálovští Morojové a novicové jako my mezi sebou soupeřili o to, aby byli přiděleni k někomu důleţitému. V současnosti je ale téměř dané, ţe kaţdý stráţce bude pracovat pro královskou rodinu. Není nás zkrátka tolik, takţe méně významné rodiny se o sebe musejí postarat samy. „Stejně,“ řekla jsem. „Myslím, ţe otázkou zůstává, kterýho královskýho vyfasuješ, ne? Některý jsou totální snobové, ale spousta jich je v pohodě. Seţeň si někoho bohatýho a vlivnýho a budeš ţít jako na královským dvoře, nebo se třeba podíváš i na různý exotický místa.“ To poslední mě dost láká. Často sním o tom, ţe s Lissou procestujeme svět. „Jasně,“ přisvědčil Eddie. Kývl hlavou směrem ke třem klukům, co seděli v první řadě. „Nevěřila bys, co všechno tihle tři frajírci dělají pro to, aby uhnali někoho z Ivaškovů nebo Szelských. Jejich oficiální přidělení to samozřejmě neovlivní, ale stejně se snaţí připravit si cestičku k tomu, co bude po maturitě.“ „No ale cvičení v terénu to ovlivnit můţe. Hodnocení se potom objeví i v našich záznamech.“ Eddie znovu kývl a začal něco povídat, kdyţ vtom se ozval hlasitý ţenský hlas. Oba jsme vzhlédli. Zatímco jsme se bavili, naši instruktoři se shromáţdili před tribunou a teď tam před námi stáli. Jejich řada byla ohromující. Dimitrij byl mezi nimi, tmavý a impozantní a neodolatelný. Alberta se pokoušela zjednat si naši pozornost. Dav ztichl. „Nuţe,“ začala. Alberta byla pruţná a houţevnatá padesátnice. Jakmile jsem ji spatřila, hned jsem si vzpomněla na rozhovor, který v noci vedla s Dimitrijem, ale rozhodla jsem se, ţe o tom budu uvaţovat aţ později. Tuhle chvíli si nenechám zkazit Viktorem Daškovem. „Všichni víte, proč jste tady.“ Nikdo ani nedutal, ve vzduchu se vznášelo napětí i nadšení a její hlas se zvonivě rozléhal celou tělocvičnou. „Dnes je ten nejdůleţitější den vašeho vzdělávání, neţ podstoupíte závěrečnou zkoušku. Dnes zjistíte, kterého Moroje budete 22
chránit. Minulý týden jste dostali příručku, v níţ jsou veškeré detaily o tom, jak bude následujících šest týdnů probíhat. Doufám, ţe jste si ji všichni přečetli.“ Já tedy ano. Pravděpodobně jsem nic jiného v ţivotě nepřečetla tak pečlivě. „Stráţce Alto vám jen pro rekapitulaci vysvětlí základní pravidla tohoto cvičení.“ Podala desky stráţci Stanu Altovi. Ten dřív patřil k mým nejneoblíbenějším profesorům, ale po Masonově smrti napětí mezi námi trochu povolilo. Teď uţ jsme se vzájemně lépe chápali. „Takţe jdeme na to,“ prohlásil Stan mrzutě. „Šest dnů v týdnu budete ve sluţbě. Den volna je pro vás vlastně taková odměna. Ve skutečném světě budete většinou pracovat kaţdý den. Všude budete doprovázet svého Moroje – na vyučování, na kolej, na pití krve. Všude. A bude jen na vás zjistit, jak se hodíte do jeho ţivota. Někteří Morojové se ke svým stráţcům chovají jako k přátelům, zatímco jiní jsou raději, kdyţ působíte jako neviditelný duch, který s nimi nemluví.“ Musel pouţít slovo duch? „Kaţdá situace je jiná a vy budete muset najít způsob, jak to bude fungovat, abyste co nejlépe zajistili jeho bezpečnost. K útokům můţe dojít kdykoli a kdekoli, a kdyţ k tomu dojde, budeme oděni v černém. Neustále byste měli být ve střehu. Pamatujte, ţe ačkoli si budete uvědomovat, ţe na vás útočíme my, a ne skuteční Strigojové, musíte reagovat, jako by se vaše ţivoty opravdu ocitly v ohroţení. Nebojte se, ţe nás poraníte. Někteří z vás se jistě nebudou rozpakovat oplatit nám nějaké dřívější křivdy.“ Pár studentů v davu se tomu zasmálo. „Ale někteří z vás můţou mít dojem, ţe by se měli drţet zpátky, aby si nezpůsobili problémy. Toho se nebojte. Větší trable si způsobíte, kdyţ se budete krotit. Nedělejte si s tím starosti. My to přeţijeme.“ Obrátil v deskách list papíru. „Budete ve sluţbě čtyřiadvacet hodin, vţdy po dobu šesti dnů, ale za denního světla můţete spát, stejně jako Morojové. Nicméně byste si měli uvědomovat, ţe ačkoli Strigojové za denního světla útočí jen zřídka, uvnitř v místnosti problém nemají. Takţe ani během téhle doby nemůţete mít jistotu, ţe jste v bezpečí.“ 23
Stan četl další technické podrobnosti a já se přistihla, ţe ho neposlouchám. Tohle všechno znám. Všichni to známe. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla, ţe nejsem sama netrpělivá. V davu to šumělo vzrušením a obavami. Studenti zatínali pěsti. Měli vykulené oči. Všichni jsme se chtěli dovědět, ke komu nás přidělili. Všichni jsme chtěli, aby to uţ začalo. Jakmile Stan skončil, podal desky zase Albertě. „Dobře,“ shrnula to. „Teď vás budu jednoho po druhém vyvolávat a oznámím vám, s kým jste v páru. Přijdete sem dolů a stráţce Chase vám dá balíček obsahující informace o rozvrhu vašeho Moroje, o jeho minulosti a tak dále.“ Všichni jsme napjatě sledovali, jak Alberta listuje svými papíry. Studenti si špitali. Eddie vedle mě těţce vydechl. „Jeţišmarjá, doufám, ţe dostanu někoho dobrýho,“ zabrblal. „Nechci se šest týdnů prudit.“ Stiskla jsem mu ruku, abych mu dodala jistoty. „Určitě,“ šeptla jsem. „Teda ţe určitě dostaneš někoho dobrýho, ne ţe se budeš prudit.“ „Ryan Aylesworth,“ oznámila hlasitě Alberta. Eddie sebou trhl a já okamţitě pochopila proč. Dřív býval vţdycky první na seznamu Mason Ashford. Ale uţ nikdy nebude. „Jste přidělen ke Camille Contové.“ „Sakra,“ ulevil si tiše kdosi za námi, kdo patrně doufal, ţe Camille urve pro sebe. Ryan byl jedním z těch frajírků v první řadě. Široce se usmíval, kdyţ si kráčel pro svůj balíček. Rodina Contů patří mezi královskými k velice respektovaným. Proslýchalo se, ţe jeden z jejích členů byl kandidátem na trůn, neţ královna nakonec jmenovala svého následovníka. Camille je navíc pěkná. Pro ţádného kluka by nebylo nic těţkého sledovat ji na kaţdém kroku. Ryan si pyšně vykračoval a tvářil se, ţe je sám se sebou nadmíru spokojen. „Dean Barnes,“ hlásila dalšího. „Máte Jesse Zeklose.“ „Uff,“ oddechli jsme si s Eddiem zároveň. Kdyby k Jesseovi přidělili mě, potřeboval by ještě někoho dalšího, kdo by ho chránil. Přede mnou. Alberta dál četla jména a já si všimla, ţe se Eddie potí. „Prosím, prosím, někoho dobrýho,“ mumlal si. „Dostaneš,“ ujišťovala jsem ho. 24
„Edison Castile,“ oznámila Alberta. Zalapal po dechu. „Vasilisa Dragomirová.“ Eddie i já jsme na okamţik strnuli. Pak ale musel vstát a sejít dolů. Ještě se po mně ohlédl a jeho pohled prozrazoval paniku. Jako by říkal: Nevěděl jsem to! To jsme byli dva. Svět se kolem mě zpomalil a rozostřil. Alberta dál četla jména, ale já ji neposlouchala. Co se to děje? Někdo se určitě spletl. Lissa přece měla být přidělena ke mně. Musela. Vţdyť po maturitě budu její stráţkyní. Tohle nedávalo smysl. S divoce bušícím srdcem jsem sledovala, jak Eddie kráčí ke stráţci Chaseovi a bere si od něj balíček a cvičný kůl. Ihned nakoukl do papírů, aby zkontroloval to jméno. Určitě si pořád myslel, ţe to je nějaký omyl. Kdyţ na mě pak pohlédl, jeho výraz prozrazoval, ţe v seznamu skutečně našel Lissino jméno. Zhluboka jsem se nadechla. Dobře. Zatím není třeba panikařit. Někdo prostě udělal úřednickou chybu, coţ se jistě dá napravit. A měli by to napravit brzy. Aţ přijde řada na mě a Lissino jméno přečtou znovu, dojde jim, ţe jednu Morojku přidělili hned dvěma stráţcům. Napraví to a Eddiemu dají někoho jiného. Koneckonců tady ve škole je spousta Morojů. Mnohem víc neţ dhampýrů. „Rosemarie Hathawayová.“ Napnula jsem se. „Christian Ozera.“ Jenom jsem zírala na Albertu, neschopná jakékoli reakce. Ne. Tohle přece neřekla, pomyslela jsem si. Několik lidí si všimlo, ţe nejdu dolů, a zadívali se na mě. Ale já byla ohromená. Tohle není moţné. Přelud Masona, který jsem v noci viděla, se mi zdál skutečnější neţ tohle. Po chvilce si i Alberta všimla, ţe se nemám k nástupu. Mrzutě zvedla oči od papírů a hledala mě v davu. „Rose Hathawayová?“ Někdo do mě šťouchl loktem, jako bych nepoznávala vlastní jméno. Polkla jsem, vstala a jako robot vykročila dolů z tribuny. Tohle je nedorozumění. Musí to být omyl. Zamířila jsem ke stráţci Chaseovi a připadala si jako loutka, kterou někdo ovládá. Podal mi balíček a cvičný kůl, kterým jsem měla „zabít“ dospělé stráţce. Pak jsem rychle uhnula, abych uvolnila místo dalšímu studentovi. 25
Nevěřícně jsem si třikrát za sebou přečetla nápis na balíčku. Christian Ozera. Otevřela jsem to a přede mnou se objevil celý jeho ţivot. Aktuální fotka. Jeho rozvrh hodin. Jeho rodokmen. Jeho ţivotopis. Ten dokonce zacházel i do podrobností tragického příběhu jeho rodičů. Stálo tam, jak se rozhodli stát se Strigoji a jak zavraţdili několik lidí, neţ byli konečně dopadeni a zabiti. Měli jsme instrukce přečíst si tyhle materiály, sbalit si bágl a u oběda se sejít se svým Morojem. Padala další jména a většina mých spoluţáků se pohybovala po tělocvičně, kde se bavili s kamarády a ukazovali si svoje balíčky. Postávala jsem u jedné skupinky a diskrétně vyčkávala, aţ se mi naskytne příleţitost promluvit si s Albertou a Dimitrijem. Bylo jen důkazem mé nově nabyté trpělivosti, ţe jsem za nimi nenapochodovala hned a nedoţadovala se odpovědí na svoje otázky. Věřte mi, ţe jsem chtěla. Namísto toho jsem ale čekala, aţ projdou celý seznam, a připadalo mi, ţe to trvá věčnost. Jak dlouho můţe trvat přečíst ještě pár jmen? Kdyţ byl konečně poslední novic přidělen k Morojovi, Stan se nás pokusil překřičet, abychom přistoupili k dalšímu bodu, a snaţil se nás nahnat dohromady. Davem jsem si prorazila cestu k Dimitrijovi a Albertě, kteří naštěstí stáli u sebe. Zrovna probírali nějakou administrativní záleţitost a zprvu si mě vůbec nevšimli. Kdyţ se na mě podívali, zvedla jsem svůj balíček a ukázala na něj. „Co to je?“ Alberta se zatvářila zmateně. Dimitrijův výraz napovídal, ţe něco takového čekal. „To je vaše přidělení, slečno Hathawayová,“ odvětila Alberta. „Ne,“ procedila jsem skrz zuby. „To není. Tohle je přidělení někoho jinýho.“ „Přidělení v terénní praxi není volitelné,“ oznámila mi neochvějně. „Stejně jako si nemůţete zvolit přidělení ve skutečném světě. Nemůţete si vybírat podle momentálních vrtochů a nálady, koho budete chránit. Takhle to nechodí ani tady, ani po maturitě.“ „Ale po maturitě budu Lissina stráţkyně!“ vykřikla jsem. „Všichni to vědí. I na tuhle praxi jsem měla mít ji.“ 26
„Vím, ţe je obecně přijímáno, ţe po maturitě budete spolu, ale nevybavuju si ţádné pravidlo, které by určovalo, ţe by tomu tak mělo být i teď při školním tréninku. Kaţdý musí brát toho, kdo je mu přidělen.“ „Christiana?“ Hodila jsem svůj balíček na zem. „Zbláznili jste se, kdyţ myslíte, ţe budu chránit zrovna jeho?“ „Rose!“ okřikl mě Dimitrij, který se konečně zapojil do hovoru. Promluvil tak tvrdě a ostře, ţe jsem sebou trhla a na vteřinu úplně zapomněla, co to tady řeším. „To přeháníš. Takhle se svými instruktory nemluv.“ Nesnáším, kdyţ mě někdo napomíná. A obzvlášť on. A obzvlášť, kdyţ má pravdu. Jenţe jsem si nedokázala pomoct. Zuřila jsem a k tomu jsem ještě byla rozmrzelá, protoţe jsem se moc nevyspala. Nervy jsem měla napjaté a kaţdá malichernost mi připadala k nepřeţití. A něco tak důleţitého jako tohle? To se uţ vůbec nedalo přeţít. „Omlouvám se,“ vypravila jsem ze sebe váhavě. „Ale je to blbost. Skoro stejná blbost jako nevzít nás na soud s Viktorem Daškovem.“ Alberta udiveně zamrkala. „Jak jste se dozvěděla…? To je vlastně jedno. O tom si popovídáme jindy. Teď máte svoje přidělení, tak do toho.“ Najednou se vedle mě ozval Eddie, jemuţ z hlasu zaznívaly obavy. Ztratil se mi uţ před hodnou chvílí. „Podívejte… Mně to nevadí… Můţeme si to prohodit…“ Alberta odtrhla svůj kamenný pohled ode mě a upřela ho na něj. „Ne. Vasilisa Dragomirová byla přidělena vám.“ Znovu se na mě podívala. „A Christian Ozera vám. Konec debaty.“ „To je blbost!“ řekla jsem znova Dimitrijovi. „Proč bych měla marnit čas s Christianem? Po matuře stejně budu s Lissou. Jestli chceš, abych byla schopná odvést dobrou práci, měl bys mě nechat trénovat s ní.“ „S ní budeš odvádět dobrou práci,“ prohlásil Dimitrij. „Protoţe ji znáš. A máte spolu pouto. Ale jednou klidně můţeš skončit s jiným Morojem. Musíš se naučit střeţit někoho, s kým nemáš absolutně ţádné zkušenosti.“ „S Christianem mám zkušenosti,“ zavrčela jsem. „To je ten problém. Nenávidím ho.“ Dobře, to bylo dost přehnané tvrzení. Christian mi sice lezl na nervy, ale nemohla bych říct, ţe ho 27
nenávidím. Jak uţ jsem se zmínila dřív, kdyţ jsme spolu bojovali proti Strigojům, hodně věcí to změnilo. Opět mi připadalo, ţe moje nevyspání a tím pádem i neschopnost logicky uvaţovat způsobují, ţe všechno zveličuju. „Tím líp,“ poznamenala Alberta. „Ne kaţdý, koho budete chránit, bude váš přítel. Ne kaţdý se vám bude zamlouvat. To se musíte naučit.“ „Já se musím naučit bojovat se Strigoji,“ namítla jsem. „Učím se to ve škole.“ Upřela jsem na ně pronikavý pohled, připravená vytáhnout eso z rukávu. „A dělala jsem to i doopravdy.“ „Tahle práce vyţaduje víc neţ jen zvládnout techniku, slečno Hathawayová. Jedná se o mnohem víc neţ jen o to, co se vyučuje na hodinách. My vás učíme, jak si poradit se Strigoji. Jak si poradit s Moroji, to se uţ musíte naučit sami. A konkrétně vy byste se měla naučit vycházet s někým, s kým nejste dlouholetí kamarádi.“ „A taky se musíš naučit pracovat s někým, u koho okamţitě nevycítíš, kdyţ je v ohroţení,“ přisadil si Dimitrij. „Správně,“ souhlasila Alberta. „To je handicap. Pokud chcete být dobrou stráţkyní – nebo dokonce vynikající stráţkyní –, musíte se podřídit tomu, co jsme řekli.“ Otevřela jsem pusu, abych se začala dohadovat, ţe kdybych chránila někoho, kdo je mi blízký, naučila bych se to rychleji a byla bych lepší stráţkyní i pro jiné Moroje, ale Dimitrij mě utnul. „Kdyţ budeš pracovat s jiným Morojem, pomůţe ti to udrţet Lissu naţivu,“ řekl. To mě sestřelilo. Já byla rozhodně tím jediným, co jí můţe zachránit ţivot, a on to moc dobře věděl. „Jak to myslíš?“ dotázala jsem se. „Lissa má taky handicap – tebe. Kdyby nikdy neměla moţnost poznat, jaké to je, kdyţ ji chrání někdo bez psychického pouta, mohla by se v případě útoku ocitnout v mnohem větším nebezpečí. Střeţit někoho znamená vztah dvou lidí. Tohle přidělení prospěje tobě i jí.“ Mlčela jsem a uvaţovala o jeho slovech. Téměř to dávalo smysl. 28
„A navíc,“ dodala ještě Alberta, „tohle je jediné přidělení, kterého se vám dostane. Jestli ho nepřijmete, nebudete se terénní praxe účastnit vůbec.“ Coţe? Zešílela? To není jako jedna vynechaná hodina. Kdyţ nezvládnu terénní praxi, neodmaturuju. Uţ uţ jsem chtěla vybuchnout nad tou nespravedlností, ale Dimitrij mě zarazil, aniţ by řekl jediné slovo. Upřený klidný pohled jeho tmavých očí mě drţel zpátky a povzbuzoval mě, abych vše způsobně přijala – nebo aspoň jak to zvládnu. Neochotně jsem zvedla balíček. „Fajn,“ shrnula jsem to chladným hlasem. „Udělám to. Ale chci, abyste věděli, ţe to dělám proti svý vůli.“ „To uţ jsme dávno pochopili, slečno Hathawayová,“ poznamenala Alberta suše. „Stejně si ale myslím, ţe je to hroznej nápad, a vy si to nakonec budete myslet taky.“ Otočila jsem se a ráznou chůzí si to namířila přes celou tělocvičnu dřív, neţ kdokoli z nich stačil zareagovat. Uvědomila jsem si, ţe jsem mluvila jako protivný spratek. Ale kdyby oni museli přetrpět sexuální ţivot své nejlepší kamarádky, viděli ducha a pak se ani nevyspali, taky by byli protivní. Takţe mě čeká šest týdnů s Christianem Ozerou. Je sarkastický, těţko s ním vycházím a ze všeho si dělá srandu. Vlastně je hodně jako já. To bude dlouhých šest týdnů.
29
TŘI „PROČ SE TAK MRAČÍŠ, MALÁ DHAMPÝRKO?“
Zrovna jsem mířila přes nádvoří k jídelně, kdyţ jsem ucítila vůni hřebíčkových cigaret. Povzdechla jsem. „Adriane, ty jsi ten poslední, koho zrovna teď touţím vidět.“ Adrian Ivaškov ke mně popoběhl, při čemţ vydechl oblak dýmu – a samozřejmě na mě. Zamávala jsem rukama, abych kouř rozehnala, a předstírala jsem, ţe hrozně kašlu. Adrian byl královský Moroj, ke kterému jsme přišli nedávno na lyţáku. Byl o pár let starší neţ já a vrátil se s námi na Akademii svatého Vladimíra, aby se spolu s Lissou učil pracovat s éterem. Vlastně byl jediný další, o kom jsme věděly, ţe ovládá éter. Byl arogantní a rozmazlený a většinu času trávil tím, ţe si dopřával cigarety, alkohol a holky. Mě taky balil – nebo mě přinejmenším chtěl dostat do postele. „To vidím,“ poznamenal. „Co jsme sem přijeli, skoro jsem tě ani nepotkal. Kdybych nevěděl svoje, řekl bych, ţe se mi vyhýbáš.“ „Vyhýbám.“ Hlasitě povzdechl a rukou si prohrábl tmavohnědé vlasy, které si vţdy udrţoval stylově rozcuchané. „Hele, Rose, jestli máš nějakej problém, nejsi na to sama. Máš mě.“ Adrian moc dobře věděl, ţe se jen tak něčeho nezaleknu, ale vţdycky si ze mě rád utahoval. „Teď váţně nemám náladu na tvůj takzvaný šarm.“ „A co se teda stalo? Šlapeš do všech louţí a tváříš se, ţe bys nejradši jednu vrazila tomu, koho prvního potkáš.“ „Tak proč se tady motáš? Nebojíš se, ţe tě praštím?“ „No tak, mě bys přece neuhodila. Na to mám moc hezkej obličej.“
30
„Ne dost hezkej na to, aby to vynahradilo ten odpornej karcinogenní kouř, co mi foukáš přímo do ksichtu. Jak to, ţe vůbec kouříš? Tady v kampusu platí zákaz. Abby Badicovou přistihli a dva týdny pak byla po škole.“ „Na mě se tahle pravidla nevztahují, Rose. Nejsem student ani zaměstnanec. Jsem svobodný duch kráčející vaší skvělou školou.“ „Tak to uţ bys měl odkráčet.“ „Jestli se mě chceš zbavit, tak mi řekni, co se děje.“ Nešlo se tomu vyhnout. Stejně by se to brzy dozvěděl sám. Všichni se to dozvědí. „Na cvičení v terénu mi přidělili Christiana.“ Nastalo ticho a po chvilce Adrian vyprskl smíchy. „Ty jo! Teď uţ to chápu. Vzhledem k okolnostem se mi teda zdáš pozoruhodně v klidu.“ „Měla jsem dostat Lissu,“ zavrčela jsem. „Nemůţu uvěřit, co mi to provedli.“ „Proč to udělali? Copak existuje moţnost, ţe bys po maturitě nebyla s ní?“ „Ne. Všichni si asi myslí, ţe tohle mě líp připraví na budoucnost. Potom stejně budeme jejími opravdovými stráţci já a Dimitrij.“ Adrian se na mě dlouze zadíval. „Aha, to pro tebe jistě bude neskutečný utrpení.“ Snad nejpodivnější věcí ve vesmíru je, ţe Lissu nikdy ani nenapadlo, ţe bych mohla k Dimitrijovi něco cítit, ale Adrianovi to docvaklo hned. „Jak jsem řekla, tvoje kecy dneska nedojdou ocenění.“ Zjevně byl jiného názoru. Podezírala jsem ho, ţe uţ pil, ačkoli byla sotva doba oběda. „V čem je problém? Christian bude stejně furt s Lissou.“ Adrian na to kápl. To bych mu ale samozřejmě nikdy nepřiznala. Jak jsme se blíţili k budově, svým typickým způsobem bleskurychle změnil téma hovoru. „Uţ jsem se ti zmínil o tvojí auře?“ zeptal se najednou. Z jeho hlasu zaznívalo něco podivného. Váhání. Zvědavost. To bylo hodně netypické. Většinou si ze všeho jen dělal legraci. „Nevím. Asi jednou. Říkal jsi něco, jako ţe je tmavá. Proč?“ Aura je světelné pole, které obklopuje kaţdého člověka. 31
Její barva a jas závisí na osobnosti a energii dotyčné osoby. Můţou ji vidět jen ti, kteří ovládají éter. Adrian to dělal odjakţiva, ale Lissa se to teprve učila. „Těţko to vysvětlit. Moţná to nic neznamená.“ U dveří se zastavil a zhluboka potáhl z cigarety. Vydechl dým tak, aby nešel na mě, ale vítr ho ke mně beztak přivál. „Aury jsou zvláštní. Jsou jako příliv a odliv, jejich barvy i jas se neustále mění. Některý jsou jasně barevný, jiný jsou bledý. Občas natrefíš na někoho, kdo ji má tak zářivě barevnou, ţe dokáţeš…“ Zaklonil hlavu a zadíval se na nebe. Poznala jsem náznaky toho, ţe se zase ocitá ve vyšinutém stavu, coţ se mu občas stávalo. „Dokáţeš okamţitě pochopit ten význam. Je to, jako kdyţ se jim díváš přímo do duše.“ Usmála jsem se. „Ale tu moji jsi nerozlouskl, co? Nebo co vlastně znamenají ty barvy?“ Pokrčil rameny. „Teprve na to přicházím. Musíš mluvit s hodně lidma a vnímat, jací jsou. Potom se musíš začít dívat na stejný druh lidí a uvidíš stejné barvy… Po nějaký době ti ty barvy začnou dávat smysl.“ „A jak teď vypadá ta moje?“ Podíval se na mě. „No…, dneska se na to nějak nemůţu soustředit.“ „To jsem tušila. Chlastal jsi.“ Alkohol nebo určité léky dokáţou někdy účinky éteru úplně zablokovat. „Jen trochu, abych se v tý zimě zahřál. Ale tvoji auru stejně můţu odhadnout. Většinou je podobná jako aury ostatních – takový přelévající se barvy –, ale je tak nějak tmavě ohraničená. Jako by tě pořád sledoval nějakej stín.“ Tón jeho hlasu způsobil, ţe jsem se zachvěla. Přestoţe jsem ho často slyšela bavit se s Lissou o aurách, nikdy jsem to nepovaţovala za něco, čím bych se měla zneklidňovat. Připadalo mi to spíš jako nějaký jevištní trik – z mála se toho dá udělat hodně. „To je povzbudivý,“ poznamenala jsem. „Uvaţovals někdy o motivačních promluvách?“ Jeho roztěkaný pohled rázem zmizel a Adrian se zase tvářil normálně. „Neměj obavy, malá dhampýrko. Můţeš být klidně obklopená mračny, ale pro mě budeš vţdy zářit jako slunce.“ Obrátila jsem oči v sloup. Odhodil nedopalek na chodník 32
a zašlápl ho. „Musím jít. Tak zatím!“ Vysekl mi galantní poklonu a zamířil k domům pro hosty. „Tys tady udělal bordel!“ zařvala jsem za ním. „Na mě se pravidla nevztahují, Rose,“ zakřičel. „Ţádná pravidla.“ Zavrtěla jsem hlavou, zvedla uţ vyhaslý vajgl a hodila ho do odpadkového koše před budovou. Kdyţ jsem vešla dovnitř a odupala si sníh z bot, uvítala jsem to teplo. V jídelně jsem objevila obědy. Seděli tam dhampýři pohromadě s Moroji a bylo zajímavé pozorovat rozdíly mezi nimi. Dhampýři jsou větší – ale ne vyšší – a mají pevnější tělesnou konstrukci, protoţe jim v ţilách koluje polovina lidské krve. Novicky mají výraznější ţenské tvary neţ přehnaně vychrtlé Morojky. Novicové zas mají větší svaly neţ jejich morojské protějšky. Morojové jsou bledí a mají jemné rysy, působí trochu jako porcelánové panenky. My dhampýři jsme zase opálení, jak často trénujeme venku. Lissa seděla u stolu sama, tvářila se vyrovnaně a v bílém svetru vypadala jako anděl. Světle blond vlasy jí splývaly přes ramena. Jakmile si mě všimla, vzhlédla a skrz pouto jsem ucítila příjemné pocity. Usmála se. „Aha, tak je to pravda? Váţně tě přidělil k Christianovi?“ Jenom jsem se znechuceně ušklíbla. „Zabilo by tě, kdybys z toho nebyla tak zhroucená?“ Zpraţila mě přísným, ale zároveň trochu pobaveným pohledem. Olizovala lţičku od jahodového jogurtu. „Koneckonců je to můj přítel. Stejně jsme pořád spolu. Není to zase taková hrůza.“ „Máš trpělivost světice,“ zavrčela jsem a sesunula se na ţidli. „A nejsi s ním čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu.“ „Ty taky nebudeš. Jen čtyřiadvacet hodin denně po šest dní v týdnu.“ „To je teda rozdíl. Klidně by to mohlo bejt deset dní v týdnu.“ Zamračila se. „To je nesmysl.“ Odmávla jsem svou hloupou poznámku a nepřítomně se rozhlíţela po jídelně. Všude se ozývaly vzrušené hlasy studentů probírajících nadcházející cvičení v terénu, které odstartuje, 33
jakmile skončí oběd. Nejlepší kamarádku Camille přidělili nejlepšímu kamarádovi Ryana, takţe ti čtyři teď seděli pohromadě, výborně se bavili a vypadali, ţe se chystají rozjet šestitýdenní rande ve čtyřech. Aspoň ţe někdo si to uţívá. Povzdechla jsem. Christian, který se za chvíli stane mým svěřencem, teď byl u dárců, coţ jsou lidé, kteří dobrovolně dávají Morojům krev. Poutem jsem vycítila, ţe mi Lissa chce něco povědět. Zatím to zadrţovala, protoţe se obávala mojí mizerné nálady a chtěla s tím počkat, aţ se trochu seberu. Usmála jsem se na ni. „Přestaň si s tím dělat starosti. Co se děje?“ Taky se usmála, ale nepootevřela rty natřené růţovým leskem, takţe nebylo vidět její tesáky. „Dostala jsem souhlas.“ „Souhlas k čemu?“ Odpověď ke mně připlula přímo z její mysli. Bylo to mnohem rychlejší, neţ kdyby to řekla. „Co?“ vyjekla jsem. „Ty přestaneš brát prášky?“ Éter je úţasná síla, jejíţ netušené vyuţití teprve začínáme objevovat. Bohuţel má ale dost hnusné vedlejší účinky. Můţe člověka přivést aţ k depresím a šílenství. To bylo částečně důvodem, proč Adrian tolik pil (krom toho, ţe neustále vymetal nějaké večírky). Chtěl se otupit, aby tyhle vedlejší účinky nepociťoval. Lissa to zvládala mnohem zdravějším způsobem. Brala antidepresiva, coţ mělo za následek i to, ţe ji to úplně odřízlo od magie. Nesnášela, ţe nemohla dál pracovat s éterem, jenţe to byla daň, kterou musela platit za to, aby se nezbláznila. Nebo jsem si to aspoň myslela. Tenhle šílený experiment se jí nezamlouval. Věděla jsem, ţe by se ráda pokusila znovu pouţívat magii, ale nemyslela jsem, ţe by to s těmi léky dokázala. Ostatně by jí to nejspíš ani nedovolili. „Zase se přihlásím na hodiny profesorky Carmackové a budu tam chodit denně. Taky budu chodit k psychologovi.“ U té poslední věty se Lissa ušklíbla, ale její radostné pocity ten úšklebek přehlušily. „Nemůţu se dočkat, co s Adrianem dokáţeme.“ „Adrian má na tebe špatnej vliv.“ „On mě k tomu nenutil, Rose. Rozhodla jsem se sama.“ Kdyţ jsem na to nic neřekla, lehce se dotkla mojí paţe. „Poslouchej, vůbec se tím netrap. Uţ dlouho je mi o moc líp a fůra lidí mě v tom podporuje.“ 34
„Všichni kromě mě,“ pravila jsem zamyšleně. Na druhém konci jídelny se otevřely dvojité dveře a vešel Christian. Zamířil rovnou k nám. Hodiny oznamovaly, ţe za pět minut skončí čas oběda. „Páni. Pomalu nastává hodina H.“ Christian si přitáhl ţidli k našemu stolu, otočil ji a sedl si tak, ţe si bradu opíral o opěradlo. Odhrnul si černé vlasy z modrých očí a obdařil nás samolibým úsměvem. Cítila jsem, jak se Lissino srdce v jeho přítomnosti vznáší. „Nemůţu se dočkat, aţ tahle show odstartuje,“ poznamenal. „My dva si spolu uţijem spoustu zábavy, Rose. Budeme spolu vybírat záclony, vzájemně se česat, vyprávět si duchařské historky…“ Ţe zmínil duchy, mi nebylo zrovna příjemné. Celkem se trefil. Tedy ne ţe by vybírání záclon nebo česání Christianových vlasů bylo lákavější. Zdrceně jsem zavrtěla hlavou a zvedla se. „Nechám vás tu, abyste si uţili poslední minuty soukromí.“ Rozesmáli se. Vydala jsem se k pultu, kde jsem doufala nalézt nějaké koblihy od snídaně. Ale objevila jsem jen croissanty, dortíky a potlučené hrušky. To je teda den! Váţně by bylo příliš chtít pořádně osmaţený koblih? Přede mnou stál ve frontě Eddie. Jakmile mě spatřil, nahodil omluvný výraz. „Rose, fakt mě to moc mrzí…“ Zvedla jsem ruku, abych ho zarazila. „To nic. Nemůţeš za to. Jenom mi slib, ţe uděláš, co bude v tvých silách, abys ji ochránil.“ Byla to hloupost, protoţe Lissa v ţádném nebezpečí není. Stejně jsem si o ni ale nedokázala přestat dělat starosti – obzvlášť s tím nejnovějším obratem, jaký nastal v její medikaci. Eddie se dál tvářil váţně, zjevně můj poţadavek za hloupost nepovaţoval. Byl jedním z mála lidí, kteří věděli o Lissiných schopnostech i stinných stránkách práce s éterem, coţ bylo patrně důvodem, proč si vybrali právě jeho, aby ji chránil. „Nedovolím, aby se jí něco stalo. A myslím to váţně.“ Přestoţe jsem měla špatnou náladu, musela jsem se usmát. Jelikoţ měl vlastní zkušenost se Strigoji, bral to mnohem odpovědněji neţ ostatní novicové. Mimo mě byl nejspíš tím nejlepším, kdo ji dokáţe ochránit. „Rose, je to pravda, ţes praštila stráţkyni Petrovou?“ 35
Otočila jsem se a uviděla obličeje dvou Morojů – Jesse Zeklose a Ralfa Sarcozyho. Stoupli si do fronty za mě a Eddieho a tvářili se ještě samoliběji neţ obvykle. Jesse byl chytrý, pěkný a opálený. Ralf byl jeho o něco méně atraktivní a méně inteligentní společník. Tyhle dva nejspíš nesnáším nejvíc z celé školy. Hlavně proto, ţe o mně rozšiřovali pomluvy, ţe jsem s nimi provozovala jisté konkrétní sprosťárny. To Mason je přinutil vyjít s pravdou ven a hezky to přiznat přede všemi. Myslím, ţe ti dva mi to nikdy neodpustí. „Praštit Albertu? To těţko.“ Chtěla jsem se otočit, ale Ralf mluvil dál. „Slyšeli jsme, ţes v tělocvičně dostala záchvat, kdyţ ses dozvěděla, koho ti přidělili.“ „Záchvat? Ţvaníte jako důchodci. Jediný, co jsem udělala, bylo…,“ odmlčela jsem se a pečlivě volila slova, „… ţe jsem projevila svůj názor.“ „No,“ shrnul to Jesse. „Řekl bych, ţe jestli má někdo dohlíţet na toho budoucího Strigoje, klidně to můţeš bejt ty. Ty jsi ten největší machr široko daleko.“ I přes nevraţivý tón jeho hlasu mi to znělo jako lichotka. Tohle mě vůbec nenapadlo. Neţ stačil vypustit z pusy další slovo, stoupla jsem si přímo před něj, aţ mezi námi nezbylo skoro ţádné místo. Nezaškrtila jsem ho, coţ povaţuju za známku své disciplíny. Udiveně vykulil oči. „Christian nemá s ţádným Strigojem nic společnýho,“ zavrčela jsem hlubokým hlasem. „Jeho rodiče…“ „Byli jeho rodiče. A on je Christian. Tak je nemíchej dohromady.“ Jesse uţ dřív zakusil můj hněv. Jistě si na to vzpomněl, protoţe jeho strach zjevně soupeřil s touhou dál přede mnou Christiana pomlouvat. Kupodivu zvítězilo to druhé. „Ráno jsi vyváděla, ţe to skoro vypadalo, ţe nastane konec světa, kdyţ s ním budeš, a teď se ho zastáváš? Víš přece, jakej je – neustále porušuje pravidla. A ty tvrdíš, ţe neexistuje ţádná moţnost, ţe by se nemohl dát ke Strigojům jako jeho rodiče?“ „To ani náhodou,“ odpověděla jsem. „Tím jsem si naprosto jistá. Christian má větší kuráţ postavit se Strigojům neţ kterýkoli jiný Moroj tady.“ Jesse zvědavě pohlédl na Ralfa a pak zas na mě. „Dokonce mi pomáhal bojovat s těma ve 36
Spokane. Není moţný, ţe by se proměnil ve Strigoje.“ Potrápila jsem svůj mozek a snaţila se vydolovat z paměti, koho přidělili na terénní praxi k Jesseovi. „A jestli uslyším, ţe tady dál rozhlašuješ tyhle kraviny, ani Dean tě přede mnou nezachrání.“ „A přede mnou taky ne,“ dodal Eddie, který stál hned vedle mě. Jesse polkl a o krok ustoupil. „Ty jsi tak prolhaná. Nemůţeš na mě vztáhnout ruku. Protoţe kdybys to udělala, vyloučili by tě a nikdy bys neodmaturovala.“ Samozřejmě, ţe měl pravdu, ale nepřestávala jsem se sladce usmívat. „Třeba by mi to za to stálo. Uvidíme, co?“ V tom momentě se Jesse s Ralfem rozhodli, ţe nakonec vlastně nic k jídlu ani nechtějí. Odešli a zaslechla jsem jen něco, co znělo podezřele, podobně jako „bláznivá mrcha“. „Kreténi,“ zabrblala jsem. Nato jsem se rozzářila. „Jé, koblihy.“ Popadla jsem jeden politý čokoládovou polevou a pak jsme s Eddiem vyběhli za svými Moroji. Zazubil se na mě. „Kdybych tě neznal, myslel bych si, ţe bráníš Christianovu čest. Copak není jako osina v zadku?“ „Ano,“ odvětila jsem a olízla si prsty. „To je. Ale příštích šest týdnů to bude moje osina v zadku.“
37
ČTYŘI ZAČALO TO.
Nejdřív to vypadalo, ţe se tenhle den nijak neliší od jakéhokoli jiného. Dhampýři a Morojové měli dopoledne oddělené vyučování a po obědě se spojovali. Christian měl odpolední vyučování víceméně stejné jako já, takţe to bylo spíš, jako bych se dál řídila svým rozvrhem. Neseděla jsem v lavici ani jsem nic nedělala. Bylo dost nepříjemné, ţe jsem celou dobu musela stát vzadu ve třídě spolu s ostatními novici, kteří hlídali Moroje. A mimo vyučování to bylo podobné. Morojové chodili první. Stráţci byli jako jejich stíny. Pokoušelo mě to, abych se bavila s ostatními novici, hlavně kdyţ si Morojové dělali svoje a povídali si většinou jen mezi sebou. Ale nikdo z nás nevybuchl. Ten tlak a adrenalin prvního dne nás přiměl k dobrému chování. Po hodině biologie jsme s Eddiem začali pouţívat techniku bodyguardů, které se říká hlídání v páru. Já byla blízká stráţkyně, takţe jsem se drţela u Lissy a Christiana, připravená k okamţité obraně. Eddie jakoţto vzdálený stráţce chodil ve větší vzdálenosti za námi a sledoval rozlehlejší oblast, jestli snad nezaregistruje blíţící se nebezpečí. Po zbytek dne jsme pracovali tímto způsobem, aţ do poslední vyučovací hodiny. Lissa dala Christianovi pusu na tvář a já si uvědomila, ţe ti dva se tímto loučí. „Vy tentokrát nemáte společnej program?“ dotázala jsem se zmateně a ustoupila v chodbě stranou, abych nepřekáţela studentům, kterých tu proudilo plno. Eddiemu taky došlo, ţe se budeme loučit, a tak upustil od své role vzdáleného stráţce a přidal se k nám. Lissin a Christianův rozvrh na tohle pololetí jsem ještě tak dobře neznala.
38
Lissa si všimla mého zklamaného pohledu a soucitně se na mě usmála. „Promiň. Po vyučování se spolu budeme učit, ale teď musím pohnout se svým tvůrčím psaním.“ „A já,“ dodal Christian vznešeně, „já se budu věnovat kulinářským dovednostem.“ „Kulinářským dovednostem?“ vyjekla jsem. „Ty sis vybral kurs vaření? To je ta nejstupidnější hodina.“ „To teda není,“ namítl. „A i kdyby byla…, tak co, vţdyť je to moje poslední pololetí.“ Zaúpěla jsem. „No tak, Rose,“ zasmála se Lissa. „Je to jen hodina týdně. Nebude to tak…“ Přerušil ji randál, který propukl o kus dál na chodbě. Všichni jsme se zarazili a jenom zírali. Jeden z mých instruktorů, Emil, se zjevil prakticky odnikud a – vydával se za Strigoje. Sápal se po nějaké Morojce. Popadl ji, přitiskl si ji k sobě a odhalil jí hrdlo, jako by ji chtěl zakousnout. Neviděla jsem, kdo to je, zaregistrovala jsem jen její rozcuchané hnědé vlasy. Jejím přiděleným ochráncem byl Shane Reyes. Ten útok ho překvapil – byl první toho dne –, ale zaváhal jen na chviličku. Nakopl Emila do boku a tu holku od něj odtrhl. Oba muţi se do sebe pustili a všichni je nedočkavě pozorovali. Několik studentů dokonce hvízdalo a pokřikovalo, povzbuzovali Shanea. Jedním z nejuřvanějších byl Ryan Aylesworth. Nemohl odtrhnout pohled od bitky, v níţ právě vítězil Shane se svým cvičným kůlem. Ryan byl tak pohlcen tou podívanou, ţe si ani nevšiml, ţe se další dva stráţci proplíţili k němu a Camille. Eddie i já jsme to uviděli najednou a strnuli jsme. Instinkty nám oběma napovídaly, abychom se vyřítili kupředu. „Zůstaň s nimi,“ houkl Eddie. Zamířil k Ryanovi a Camille, kterým právě došlo, ţe jsou další na řadě. Ryan nezareagoval tak dobře jako Shane, částečně asi proto, ţe musel čelit hned dvěma útočníkům. Jeden ze stráţců zabavil Ryana, zatímco ten druhý – Dimitrij, jak uţ jsem poznala – popadl Camille. Ta zaječela a svůj strach snad ani nepředstírala. Ocitnout se v Dimitrijově náručí pro ni zřejmě nebylo tak vzrušující jako pro mě. Eddie se k nim přiblíţil zezadu a praštil Dimitrije ze strany do hlavy. Dimitrije to nevyvedlo z rovnováhy, ale i tak to bylo 39
pěkné. Mně dělalo problémy jenom ho bouchnout při tréninku. Eddieho výpad přinutil Dimitrije pustit Camillu a čelit téhle nové hrozbě. S ladností tanečníka se otočil a vrhl se na Eddieho. Mezitím Shane „probodl“ kůlem srdce svého Strigoje a přiskočil na pomoc Eddiemu. Přiběhl k Dimitrijovi z druhé strany. S pěstmi zaťatými vzrušením jsem to všechno sledovala. Uţívala jsem si jednak pozorování samotného boje, ale samozřejmě taky Dimitrije v akci. Nepřestávalo mě udivovat, ţe někdo tak vraţedný můţe být tak krásný. Přála jsem si taky se do té bitky zapojit, jenţe jsem si uvědomovala, ţe musím sledovat nejbliţší okolí pro případ, ţe by zaútočili další „Strigojové“. To se ale nestalo. Shane a Eddie úspěšně „skoncovali“ s Dimitrijem. Byla jsem z toho tak trochu smutná. Chtěla jsem, aby byl Dimitrij dobrý ve všem. Ryan se kaţdopádně snaţil pomoct, a nepovedlo se mu to. Dimitrij ho vlastně „zabil“, takţe jsem se utěšovala tím, ţe Dimitrij by byl zatraceně dobrý Strigoj. On i Emil pochválili Shanea za rychlou reakci a Eddieho za to, ţe si uvědomil, ţe boj ve skupině je lepší, neţ kdyţ je to jeden na jednoho. Já si vyslouţila pochvalné kývnutí, protoţe jsem kryla Eddieho, a Ryan dostal vynadáno, ţe nevěnoval dostatečnou pozornost své Morojce. Eddie a já jsme se na sebe usmívali, šťastní, ţe jsme hned v první zkoušce získali takové ocenění. Nevadilo by mi, kdybych v tom sehrála větší roli, ale stejně to nebyl špatný začátek terénního cvičení. Byli jsme zkrátka skvělí, a kdyţ jsme se obrátili k odchodu, všimla jsem si, ţe Dimitrij potřásl hlavou. Po tomhle dramatu se naše čtveřice rozloučila. Lissa se po mně ohlédla a naposledy se usmála. Promluvila ke mně skrz pouto: Užij si hodinu vaření! Obrátila jsem oči v sloup, ale to uţ ona i Eddie zmizeli za rohem. Kulinářské dovednosti – to znělo dost honosně, ale ve skutečnosti to byl jen vznešený termín pro obyčejné vaření. Přestoţe jsem si z Christiana utahovala, ţe je to blbost, stejně jsem z toho předmětu měla respekt. Koneckonců sama dokáţu uvařit sotva tak vodu. Stejně to ale bylo něco úplně jiného neţ volitelné předměty jako třeba tvůrčí psaní nebo rétorika. Nicméně jsem nepochybovala, ţe Christian si ten předmět vybral proto, ţe není nijak náročný, a ne ţe by se v budoucnu 40
hodlal stát šéfkuchařem. Aspoň se mi snad dostane zadostiučinění, kdyţ ho uvidím patlat dort nebo tak něco. Moţná si dokonce obleče zástěru. Na hodinu přišli další tři novicové, kteří hlídali Moroje. Jelikoţ kuchyně byla velká a prostorná, se spoustou oken, my čtyři jsme se snaţili spojit své síly, abychom celou místnost zabezpečili. Kdyţ jsem v minulých letech sledovala novice při terénní praxi, zajímaly mě jen rvačky. Nikdy jsem si nevšimla ţádné týmové práce a plánování strategií, coţ se samozřejmě taky muselo dít. Teoreticky jsme tu my čtyři byli proto, abychom chránili své přidělené Moroje, ale okamţitě jsme vklouzli do svých rolí, jako bychom chránili celou třídu. Moje místo bylo u poţárních dveří, které vedly ven z budovy. Shodou okolností to bylo poblíţ místa, kde pracoval Christian. Normálně se asi vařilo v párech, ale jelikoţ tu bylo studentů málo, Christian radši vařil sám, neţ by spolupracoval s trojicí, která se dala dohromady. Nikdo nevypadal, ţe by mu to vadilo. Spousta studentů na něj pohlíţela s předsudky vůči jeho rodině, stejně jako Jesse. K mému zklamání ale Christian nepekl dort. „Co to je?“ zeptala jsem se ho, kdyţ z lednice vytáhl misku se syrovým masem. „Maso,“ odpověděl a hodil to na linku. „To vidím, ty idiote. Jaký?“ „Hovězí.“ Vytáhl další nádobu a pak ještě jednu. „A tohle je telecí. Tohle vepřový.“ „Budeš krmit Tyrannosaura rexe?“ „Leda bys nějakýho měla. Tohle je na sekanou.“ Vyvalila jsem oči. „Ze tří druhů masa?“ „Proč by někdo jedl sekanou, kdybys do ní nedala ţádný maso?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Nemůţu uvěřit, ţe tohle je teprve první den s tebou.“ Podíval se dolů na směs tří druhů masa, kterou míchal. „Hrozně přeháníš. To mě váţně tak nesnášíš? Slyšel jsem tě, jak jsi v tělocvičně řvala z plných plic.“ „Ne, neřvala. A… vůbec není pravda, ţe tě nesnáším,“ přiznala jsem. 41
„Jenom si na mně vylíváš zlost, protoţe jsi nedostala Lissu.“ Neodpověděla jsem. Nebyl zas tak daleko od pravdy. „Víš,“ pokračoval. „Nakonec ti můţe prospět, kdyţ budeš cvičit s někým jiným.“ „Já vím. Dimitrij to taky říká.“ Christian nandal všechno maso do mísy a začal k němu přidávat další ingredience. „Tak co proti tomu máš? Belikov ví, co dělá. Věřil bych všemu, co povídá. Štve mě, ţe po naší matuře o něj Akademie přijde, ale budu rád, kdyţ bude s Lissou.“ „To já taky.“ Odmlčel se a vzhlédl. Zadíval se mi do očí. Oba jsme se usmívali, v šoku z toho, ţe spolu v něčem souhlasíme. Pak se zas vrátil ke své práci. „Ty jsi taky dobrá,“ vysoukal ze sebe trochu zdráhavě. „To, jak ses zachovala…“ Svou myšlenku nedokončil, ale já stejně věděla, o čem mluví. O Spokane. Christian nebyl u toho, kdyţ jsem zabila ty Strigoje, ale s útěkem nám hodně pomohl. Utvořili jsme tam spolu tým a on mi za pouţití magie ohně umoţnil osvobodit se a uniknout našim věznitelům. Výborně jsme spolupracovali a na naši vzájemnou nevraţivost jsme na chvíli zapomněli. „Myslím, ţe my dva můţeme dělat něco lepšího neţ se neustále hádat,“ broukla jsem. Třeba si dělat starosti se soudním procesem Viktora Daškova. Na chvilku jsem zvaţovala, jestli bych neměla Christianovi říct, co jsem se dozvěděla. Ostatně byl při tom, kdyţ Viktora dopadli, ale já se rozhodla, ţe lepší bude neříkat mu o tom zrovna teď. Nejdřív se to musí dozvědět Lissa. „Jasně,“ přitakal Christian, který netušil, jakým směrem se ubírají moje myšlenky. „Připrav se na to, ţe ti dojde, ţe nejsme zas tak rozdílní. Teda já jsem chytřejší a o dost zábavnější, ale to nejdůleţitější je, ţe oba chceme, aby byla Lissa v bezpečí.“ Zaváhal. „Víš… Nesnaţím se ti ji sebrat. Nemůţu. To nemůţe nikdo, kdyţ spolu máte pouto.“ Udivilo mě, ţe vytáhl zrovna tohle. Byla jsem přesvědčená o tom, ţe se spolu hádáme jen ze dvou důvodů. Jednak proto, ţe jsme oba hádavé povahy. A druhým a největším důvodem ţe je 42
to, ţe si vzájemně závidíme svůj vztah s Lissou. Ale jak uţ řekl, motivy máme stejné. Oběma nám na ní záleţí. „A nemysli si, ţe vás dva můţe naše pouto rozdělit,“ řekla jsem. Věděla jsem, ţe ho tohle naše spojení trápí. Jak byste taky mohli mít romantický vztah s někým, kdo je spojen s jinou osobou, i kdyţ je ta osoba jen kamarádka? „Záleţí jí na tobě…“ Nemohla jsem se přinutit vyslovit, ţe ho miluje. „V srdci má vyhrazený a oddělený místo jen pro tebe.“ Christian strčil pekáč do trouby. „Tohle uţ neříkej. Mám dojem, ţe si za chvíli padneme kolem krku a začneme se oslovovat roztomilýma přezdívkama.“ Snaţil se tvářit znechuceně nad mým sentimentem, ale stejně jsem věděla, ţe je rád, kdyţ jsem mu řekla, ţe Lisse na něm záleţí. „Jednu přezdívku uţ bych pro tebe měla, ale kdybych tě tak oslovila při vyučování, mohla bych z toho mít průšvih.“ „No ne,“ rozzářil se. „Tohle je ta Rose, kterou znám.“ Odešel za kamarádem, zatímco maso se peklo v troubě. Ulevilo se mi. Moje stanoviště u dveří bylo ze všech nejnapadnutelnější, takţe mi bylo jasné, ţe bych se tady neměla vykecávat, i kdyţ zbytek třídy to dělal. Na druhé straně místnosti jsem viděla Jesse, jak spolupracuje s Ralfem. Stejně jako Christian si vybrali nenáročný předmět. K ţádnému útoku nedošlo, dostavil se jen stráţce jménem Dustin, který si o nás novicích zapsal pár poznámek o tom, kde stojíme a jak se chováme. Zrovna kdyţ stál u mě, Jesse se vydal kamsi kolem nás. Nejdřív jsem myslela, ţe je to náhoda. Pak ale Jesse promluvil. „Beru zpět, co jsem řekl předtím, Rose. Uţ jsem to pochopil. Tebe nevytočilo to s Lissou a Christianem. Vytočilo tě, ţe pravidla jasně říkají, ţe máš chránit studenta. A Adrian Ivaškov je moc starej. Slyšel jsem totiţ, ţe vy dva jste spolu dost trénovali. V posteli.“ Tenhle vtip by mohl být mnohem zábavnější, ale já uţ dávno věděla, ţe od Jesse toho nemůţu očekávat příliš. S jistotou jsem věděla, ţe ani Adrian, ani já ho nezajímáme. Taky jsem měla podezření, ţe si ve skutečnosti nemyslí, ţe bych s Adrianem něco měla. Ale Jesse mi nemohl zapomenout, co jsem mu tenkrát provedla, a tady spatřoval moţnost oplatit mi to. Dustin postával na doslech a Jesseovy debilní ţvásty ho 43
ani v nejmenším nezajímaly. Dustina by nanejvýš zajímalo, kdybych praštila Jesseovi hlavou o zeď. To ale neznamenalo, ţe musím mlčet. Stráţci se pořád bavili s Moroji a snaţili se k nim chovat s úctou a neustále na ně dohlíţet. Tak jsem se na Jesse jen malinko usmála a řekla: „Váš důvtip mě vţdycky tak potěší, pane Zeklosi. Sotva to všechno dokáţu pobrat.“ Pak jsem se otočila a obhlédla zbytek místnosti. Kdyţ si Jesse uvědomil, ţe nic dalšího uţ neudělám, zasmál se a odkráčel. Zřejmě se domníval, ţe právě vybojoval nějaké významné vítězství. Dustin nás opustil jen chvíli po něm. „Debil,“ zamumlal Christian, kdyţ se vrátil na svoje místo. Do konce hodiny zbývalo pět minut. Pohledem jsem sledovala přes celou místnost Jesse. „Něco ti povím, Christiane. Jsem šťastná, ţe chráním tebe.“ „Pokud mě srovnáváš se Zeklosem, ani to neberu jako kompliment. Ale zkus tohle. Potom budeš fakt ráda, ţe jsi se mnou.“ Jeho mistrovské dílo bylo dokončeno a on mi dal kousek ochutnat. Předtím jsem vůbec nepostřehla, ţe neţ dal sekanou do trouby, obalil ji slaninou. „Boţe,“ prohlásila jsem. „Tohle je to nejnudnější jídlo pro vampýry.“ „Jen kdyby to bylo syrový. Tak co ty na to?“ „Dobrý,“ musela jsem neochotně uznat. Kdo by tušil, ţe to slanina tak vylepší? „Váţně dobrý. Myslím, ţe máš před sebou slibnou budoucnost jako muţ v domácnosti, zatímco Lissa bude vydělávat milióny.“ „Přesně to je můj sen.“ Z hodiny jsme odešli v povznesené náladě. Zavládly mezi námi přátelské vztahy a uţ mi nepřipadalo tak strašné šest týdnů Christiana ochraňovat. On a Lissa se měli sejít v knihovně, aby se spolu učili – nebo aspoň předstírali, ţe se učí. Nejdřív se ale Christian musel stavit na své koleji. Tak jsem ho následovala přes nádvoří. Venku bylo ještě chladněji neţ předtím, jelikoţ slunce zapadlo uţ před sedmi hodinami. Sníh na cestičkách, který přes den roztál v břečku, teď zmrzl, takţe to všude pěkně klouzalo. Po cestě se k nám připojil Brandon Lazar, který bydlel na koleji 44
s Christianem. Brandon byl celý bez sebe, kdyţ nám vyprávěl, k jakému souboji došlo na hodině matiky. Napjatě jsme poslouchali a smáli se při představě, jak se Alberta plíţí do třídy oknem. „Hele, je sice stará, ale všechny by nás strčila do kapsy,“ oznámila jsem jim. Zmateně jsem pohlédla na Brandona. Na obličeji měl modřiny a zarudlé fleky. Taky u ucha měl několik čerstvých šrámů. „Co se ti stalo? Taky ses zapojil do rvačky?“ Jeho úsměv se okamţitě vytratil a on sklopil zrak. „Ne, jenom jsem upadl.“ „No tak,“ řekla jsem. Morojové se sice neučí bojovat jako dhampýři, ale často se stane, ţe se poperou mezi sebou, stejně jako kdokoli jiný. Snaţila jsem se přijít na nějakého Moroje, s nímţ by mohl mít konflikt. Brandon byl celkem oblíbený. „To je ta nejuboţejší a nejneoriginálnější výmluva na světě.“ „Je to pravda,“ trval na svém, ale ani tentokrát se mi nepodíval do očí. „Jestli ti to někdo natřel, můţu ti poradit pár triků, jak mu to vrátit.“ Obrátil se ke mně. „Nech to bejt.“ Nechoval se ke mně nepřátelsky, ale tón jeho hlasu byl neústupný. Jako by věřil, ţe ho poslechnu. Zachechtala jsem se. „O co se to snaţíš? Donutit mě…“ Náhle jsem vlevo postřehla pohyb. Mezi zasněţenými větvemi borovice se mihl stín. Byl to jen nepatrný pohyb, ale i tak přitáhl mou pozornost. Vzápětí se ze stínu vynořil Stanův obličej a náš profesor se na nás vrhl. Konečně moje první zkouška. Adrenalin se mi rozproudil tělem, jako by se blíţil skutečný Strigoj. Zareagovala jsem okamţitě. Popadla jsem Brandona i Christiana. To byl vţdycky první krok – krýt je vlastním tělem a poloţit za ně ţivot. Sestrčila jsem oba kluky k sobě a otočila se k útočníkovi. Při tom jsem tápala po svém kůlu, abych mohla Moroje bránit. A vtom se objevil. Mason. Stál jen pár metrů přede mnou, po Stanově pravici. Vypadal stejně jako v noci. Průsvitný. Mihotavý. Smutný. 45
Vztyčily se mi chloupky vzadu na krku. Strnula jsem, neschopná najít ten kůl. Úplně se mi vykouřilo z hlavy, co vlastně dělám. Lidem a rozruchu kolem sebe jsem nevěnovala pozornost. Svět se zpomalil a vybledl. Existoval jen Mason – ten duchovitý mihotavý Mason, který zářil ve tmě a tvářil se, ţe mi zoufale chce něco sdělit. Měla jsem pocit stejné bezmoci jako ve Spokane. Nedokázala jsem mu pomoct tenkrát ani teď. Ţaludek jsem měla studený a prázdný. Nezmohla jsem se na víc neţ tam jen tak stát a uvaţovat, co mi asi chce říct. Zvedl jednu průsvitnou ruku a ukázal kamsi na druhou stranu kampusu. Netušila jsem, co to znamená. Byla tam toho spousta a já netušila, na co přesně ukazuje. Nechápavě jsem zavrtěla hlavou. Tolik jsem mu chtěla porozumět. Mason se zatvářil ještě bolestněji. Najednou mě něco bouchlo do ramene, aţ jsem klopýtla dopředu. Svět se znovu roztočil a vytáhl mě ze zasnění. Tak tak jsem strčila ruce před sebe, abych neupadla rovnou na obličej. Kdyţ jsem zvedla hlavu, uviděla jsem nad sebou stát Stana. „Hathawayová!“ vyštěkl. „Co to děláte?“ Zamrkala jsem a pokusila se trochu vzpamatovat z toho, ţe jsem zase viděla Masona. Připadala jsem si zmatená a zpomalená. Podívala jsem se na rozzuřeného Stana a pak na místo, kde stál Mason. Uţ tam nebyl. Obrátila jsem svou pozornost zase na Stana a uvědomila si, co se stalo. Při fingovaném útoku jsem úplně vybouchla. Stan teď svíral jednou rukou hrdlo Christianovi a druhou Brandonovi. Nijak jim neubliţoval, ale bylo jasné, ţe vyhrál. „Kdybych byl Strigoj,“ zavrčel, „tihle dva uţ by byli mrtví.“
46
PĚT TA
NEJZÁVAŢNĚJŠÍ KÁZEŇSKÁ PROVINĚNÍ NA AKADEMII svatého Vladimíra řešila přímo ředitelka Kirová. Dohlíţela na Moroje i dhampýry a byla proslulá svým rozmanitým repertoárem trestů. Nebyla přímo krutá, ale ani měkká. Jen brala chování studentů váţně a vše řešila tak, jak se jí to zdálo nejvhodnější. Kaţdopádně ale existovaly záleţitosti, které bylo mimo její pravomoc. Školní stráţci svolali disciplinární výbor, coţ sice nebylo nic neslýchaného, nicméně k tomu docházelo jen zřídkakdy. Museli jste provést něco, co je opravdu vytočilo, aby takhle zareagovali. Jako třeba vědomě nechat Moroje v ohroţení. Nebo hypoteticky nechat Moroje v ohroţení. „Naposledy říkám,“ zavrčela jsem, „ţe jsem to neudělala schválně.“ Seděla jsem v jedné z místností stráţců a čelila svému výboru: Albertě, Emilovi a další z mála ţen v kampusu – Celestě. Seděli podél dlouhého stolu a tvářili se důleţitě, zatímco já seděla na ţidli naproti nim a připadala jsem si hrozně zranitelně. Bylo tam ještě pár dalších stráţců, kteří to sledovali, ale naštěstí se nedostavil ţádný z mých spoluţáků, aby viděl tohle moje poníţení. Mezi diváky byl i Dimitrij. Nebyl ve výboru a já uvaţovala, jestli ho do něj nevzali kvůli tomu, ţe by jakoţto můj učitel mohl být předpojatý. „Slečno Hathawayová,“ prohlásila Alberta velitelským tónem, „jistě si uvědomujete, proč tomu nemůţeme uvěřit.“ Celesta přikývla. „Stráţce Alto vás viděl. Odmítla jste ochránit dva Moroje – včetně toho, jehoţ ochrana vám byla zvlášť svěřena.“ „Neodmítla jsem!“ zakřičela jsem na ně. „Jenom jsem byla neohrabaná.“
47
„To nebyla neohrabanost,“ ozval se z řady přihlíţejících Stan. Pohlédl na Albertu, aby mu dala svolení promluvit. „Mohu?“ Kývla a on se otočil ke mně. „Kdybyste útok odrazila nebo mě napadla a pak to zkazila, to by byla neohrabanost. Ale vy jste útok neodrazila. Nezaútočila jste. Dokonce jste se o to ani nepokusila. Jen jste tam stála jako tvrdé Y a neudělala jste vůbec nic.“ Pochopitelně mě to rozzuřilo. Myšlenka, ţe bych schválně dovolila Strigojovi „zabít“ Christiana a Brandona, byla zkrátka směšná. Ale co jsem mohla dělat? Buď se přiznat, ţe jsem to strašně zvorala, anebo povědět, ţe jsem viděla ducha. Ani jedno mě nelákalo, ale musela jsem nějak zmírnit svoje ztráty. Kdyţ řeknu jedno, budu vypadat neschopná, kdyţ řeknu druhé, budu vypadat šílená. Nestála jsem ani o jedno z toho. Raději bych zůstala u svého obvyklého označení „neukázněná“ a „drzá“. „Proč mám průšvih z toho, ţe jsem to zvorala?“ zeptala jsem se přiškrceně. „Předtím jsem viděla, ţe Ryan to taky zvoral, a ţádnej průšvih z toho nemá. Není to snad smysl celýho toho cvičení? Trénovat? Kdybychom byli dokonalí, uţ byste nás přece dávno vypustili do světa!“ „Vy jste neposlouchala?“ otázal se Stan. Na čele jsem mu viděla tepat ţilku. Myslím, ţe byl stejně naštvaný jako já. A taky byl jediný (kromě mě), kdo dával najevo svoje pocity. Ostatní se tvářili nečitelně jako hráči pokeru. Stejně nebyli svědky toho, co se stalo. Kdybych já byla na Stanově místě, taky bych o sobě měla jen to nejhorší mínění. „Vy jste to nezkazila, protoţe zkazit něco znamená, ţe musíte něco udělat.“ „Tak dobře. Prostě mě to znehybnilo.“ Vzdorně jsem na něj pohlédla. „Dá se to povaţovat za zvorání? Pod tím tlakem jsem se zhroutila. Asi jsem nebyla připravená. Kdyţ nastala ta chvíle, zpanikařila jsem. To se novicům stává pořád.“ „Novicům, kteří uţ zabili Strigoje?“ dotázal se Emil. Pocházel z Rumunska a jeho přízvuk byl ještě těţší neţ Dimitrijův ruský. A neznělo to tak roztomile. „To se mi zdá nepravděpodobné.“ On i všichni ostatní v místnosti mě upřeně pozorovali. „Aha. Po jednom incidentu ode mě očekáváte, ţe budu odbornice na zabíjení Strigojů? Nemůţu zpanikařit nebo dostat strach? Jasně. Díky, lidi. To je fér, váţně fér.“ Klesla jsem zase 48
na svou ţidli a zaloţila si ruce. Protivnou náladu a vzdor jsem předstírat nemusela. Měla jsem jich dost. Alberta se s povzdechem naklonila dopředu. „Nedohadujeme se tady o technických detailech. Podstatné je, ţe jste dnes ráno dala jasně najevo, ţe nechcete chránit Christiana Ozeru. Vlastně jste řekla, ţe chcete, abychom věděli, ţe to děláte proti své vůli, a ţe brzy uvidíme, jak strašný to byl nápad.“ A jéje. To jsem opravdu řekla. Co mě to jenom napadlo? „A pak kdyţ nadešla vaše první zkouška, vůbec jste nereagovala.“ Málem jsem vyletěla ze ţidle. „Tak tohle si myslíte? Ţe jsem ho neochránila kvůli nějaký pochybný pomstě?“ Všichni tři mě sledovali s očekáváním. „Vy nejste zrovna proslulá tím, ţe v klidu a pokorně přijmete něco, co se vám nelíbí,“ pravila suše. Tentokrát jsem vstala a namířila na ni prst. „To není pravda. Od tý doby, co jsem se sem vrátila, řídím se všemi pravidly, co mi Kirová ustanovila. Chodím na všechny tréninky a po večerce nevycházím.“ Pravda, ten zákaz vycházení uţ jsem párkrát porušila, ale vţdycky jsem k tomu měla důvod. Vţdycky se řídím tím, ţe větší dobro je důleţitější. „Není důvod, proč bych tímhle měla sledovat nějakou pomstu! K čemu by to bylo? Stan – totiţ stráţce Alto – nechtěl Christianovi ublíţit doopravdy, takţe to není, jako kdybych mu dovolila praštit ho nebo tak něco. Zatáhli jste mě do tohohle a teď mě nejspíš čeká vyloučení z terénního cvičení.“ „To vás opravdu čeká,“ potvrdila rezolutně Celesta. „Aha.“ Sedla jsem si a uţ jsem si nepřipadala tak statečně. Na chvíli v místnosti zavládlo ticho a pak jsem za sebou uslyšela promluvit Dimitrije. „Vystihla to,“ prohlásil. Srdce mi hlasitě bušilo v hrudi. Dimitrij věděl, ţe bych se takhle hloupě nemstila. Nepovaţoval mě za tak malichernou. „Kdyby chtěla protestovat nebo se mstít, udělala by to úplně jinak.“ Takţe si nakonec přece jen myslí, ţe jsem malicherná. Celesta se zamračila. „Ano, ale po té scéně, co ztropila dnes ráno…“ Dimitrij přistoupil o pár kroků blíţ a zastavil se aţ za mou ţidlí. Uklidňovalo mě, kdyţ jsem za sebou cítila jeho pevné 49
tělo. Měla jsem záblesk déjà vu a před očima se mi vybavilo, jak jsme se s Lissou na podzim vrátily sem na Akademii. Ředitelka Kirová mě tehdy málem vyloučila a Dimitrij se mě uţ tenkrát zastával. „Tohle je jen shoda náhod,“ pokračoval. „Bez ohledu na to, jak podezřele to vypadá, nemáte pro svou teorii ţádný důkaz. Vyloučit ji z terénní praxe – a zásadně tím zničit její šance na odmaturování – je dost přehnané, kdyţ si tím nemůţete být jistí.“ Členové výboru se zatvářili zamyšleně. Zaměřila jsem se na Albertu. Ona tady měla největší moc. Vţdycky jsem ji měla ráda, a kdyţ jsme byly spolu, byla striktní, ale spravedlivá. Jen jsem doufala, ţe spravedlivá bude i tentokrát. Pokynula Celestě a Emilovi, aby se k ní naklonili. Šeptem se dohadovali. Alberta nakonec rezignovaně kývla a zbývající dva stráţci se zase narovnali. „Slečno Hathawayová, chcete ještě něco říct, neţ oznámíme svůj závěr?“ Jestli chci něco říct? Sakra, jasně! Milióny věcí. Chtěla jsem říct, ţe jsem se nezachovala nekompetentně. Chtěla jsem jim říct, ţe patřím k nejlepším novicům na škole. Chtěla jsem jim říct, ţe jsem viděla Stana, jak se blíţí, a uţ jsem se chystala k nějaké reakci. A hlavně jsem jim chtěla říct, ţe tohle nechci mít ve svých záznamech. I kdyby mě z tohohle cvičení nevyloučili, za tuhle první zkoušku bych si vyslouţila kuli. Ovlivnilo by to i moje celkové ohodnocení, coţ by pak následně mělo vliv i na mou budoucnost. Jenţe copak mám na vybranou? Můţu jim snad říct, ţe jsem viděla ducha? Ducha kluka, který se mnou chtěl váţně chodit, a kvůli tomu pravděpodobně umřel. Pořád jsem nechápala, co mají tahle zjevení znamenat. Kdyby se to stalo jednou, mohla bych to přičítat svému vyčerpání, jenţe já jsem ho – nebo to – viděla uţ dvakrát. Byl skutečný? Můj rozum mi říkal, ţe ne, ale v tuto chvíli na tom stejně nezáleţelo. Kdyby byl skutečný a já jim o něm pověděla, měli by mě za cvoka. Kdyby nebyl skutečný, pomysleli by si totéţ a navíc by měli pravdu. Tohle nemůţu vyhrát. „Ne, stráţkyně Petrová,“ řekla jsem a doufala, ţe to zní dostatečně pokorně. „Nemám co dodat.“ 50
„V pořádku,“ odvětila znaveně. „Rozhodli jsme následovně. Máte štěstí, ţe se vás stráţce Belikov zastal. V opačném případě by naše rozhodnutí mohlo být jiné. Takhle vezmeme v úvahu pochybnosti. Budete pokračovat v terénním cvičení a dál chránit pana Ozeru. Ale budete ve zkušební lhůtě.“ „To je dobře,“ ulevilo se mi. Po většinu svého školního ţivota jsem neustále v nějaké zkušební lhůtě. „Děkuju.“ „A také,“ dodala ještě. „Protoţe to podezření se tak úplně neodstranilo, váš den volna v tomto týdnu strávíte veřejně prospěšnou prací.“ Opět jsem vyskočila ze ţidle. „Coţe?“ Dimitrij mi ovinul prsty kolem zápěstí. „Sedni si,“ zašeptal mi do ucha a cpal mě do ţidle. „Ber, co můţeš dostat.“ „Pokud je to problém, můţeme to zařídit i na další týden,“ varovala Celesta. „A na dalších pět týdnů poté.“ Sedla jsem si a zavrtěla hlavou. „Omlouvám se. Děkuju.“ Slyšení bylo u konce a já si připadala unavená a poraţená. To uplynul teprve jeden den? To štěstí a nadšení z terénního cvičení jsem jistě proţívala před několika týdny, a ne dnes ráno. Alberta mi řekla, ţe mám jít za Christianem, ale Dimitrij poţádal, jestli by si se mnou nemohl promluvit o samotě. Alberta souhlasila, bezpochyby doufala, ţe mě hodlá srovnat do latě. Místnost se vylidnila a já si myslela, ţe si Dimitrij sedne ke mně a hned si promluvíme. On ale namísto toho přešel k malému stolku, na němţ stál automat na vodu, kávu a další nápoje. „Nedáš si horkou čokoládu?“ zeptal se mě. To jsem nečekala. „Jasně.“ Do dvou polystyrénových kelímků nasypal čtyři sáčky instantní čokolády a zalil to horkou vodou. „Tajemství spočívá v dvojité dávce,“ prohlásil, kdyţ naplnil oba kelímky. Podal mi jeden s dřevěnou tyčinkou na míchání a pak zamířil k postranním dveřím. Předpokládala jsem, ţe ho mám následovat, takţe jsem za ním vyběhla a snaţila se při tom nevylít horkou čokoládu. „Kam to jdeš? Aha.“ 51
Prošla jsem dveřmi a ocitla se na malé zasklené terase, na níţ stály zahradní stolky. Netušila jsem, ţe se u společenské místnosti nachází taková terasa. Dříve tahle budova slouţila ke všem potřebám stráţců. Novicové se sem dostali jen zřídka. Taky jsem dosud nevěděla, ţe celá budova je postavena kolem malého nádvoří, kam bylo vidět právě z terasy. Představila jsem si, jak v létě můţe člověk otevřít ta skla a v teplém vzduchu se mu naskytne výhled na zeleň. Ale teď, kdyţ nás od mrazu oddělovalo sklo, připadala jsem si jako v nějakém ledovém paláci. Dimitrij přejel rukou po ţidli, aby ji oprášil. Já udělala totéţ a sedla si naproti němu. Tohle místo zjevně v zimě nikdo příliš nevyuţíval. Protoţe byla terasa uzavřená, bylo tam tepleji neţ venku, ale netopilo se tu. Vzduch byl poměrně chladný, tak jsem si ohřívala ruce o kelímek. Mezi mnou a Dimitrijem zavládlo mlčení. Jediným zvukem bylo, kdyţ jsem foukala svou horkou čokoládu. On tu svou hned vypil. Léta zabíjel Strigoje. Tak jak by si neporadil s nějakou vařící čokoládou? Jak jsme tak seděli a mlčeli, pozorovala jsem ho přes okraj kelímku. On se na mě nedíval, ale věděla jsem, ţe si uvědomuje, ţe ho pozoruju. Jako pokaţdé, kdyţ jsem se na něj dívala, i tentokrát mě ohromoval jeho zjev. Měl jemné tmavé vlasy, které si často bezmyšlenkovitě zastrkoval za uši. Vlasy, které nikdy nebyly moc poslušné a odmítaly zůstat v culíku. Oči měl také hnědé a jeho pohled byl něţný i divoký zároveň. Uvědomila jsem si, ţe i jeho rty jsou takové rozporuplné. Kdyţ bojoval nebo řešil něco váţného, rty se mu semkly do úzké tvrdé linky. Ale kdyţ bylo lépe…, kdyţ se smál nebo líbal…, pak byly měkké a nádherné. Dnes mě ale zasáhlo něco víc neţ jeho zevnějšek. S ním jsem se cítila příjemně a v bezpečí. Po hrozném dni pro mě představoval útěchu. S jinými lidmi se mi často stává, ţe chci být středem pozornosti, zábavná a na všechno mít chytrou odpověď. Tohohle zvyku se musím zbavit, kdyţ se chci stát stráţkyní, protoţe uţ vím, ţe tahle práce vyţaduje hodně mlčení. Ale s Dimitrijem jsem nikdy nechtěla být ničím víc, neţ ve skutečnosti jsem. Nemusela jsem ho bavit ani vymýšlet vtipy a dokonce ani flirtovat. Stačilo mi jen být s ním, uţívat si jeho 52
přítomnosti a nehledět na sexuální napětí mezi námi. Vydechla jsem a napila se čokolády. „Co se tam stalo?“ zeptal se konečně a zadíval se mi do očí. „Nezhroutila ses pod tlakem.“ Tón jeho hlasu prozrazoval spíš zvědavost neţ výčitky. Došlo mi, ţe se se mnou nebaví jako se studentkou. Choval se ke mně jako k sobě rovné. Prostě chtěl jenom vědět, co se se mnou děje. Nešlo tady o ţádné poučování nebo řešení kázeňského prohřešku. „Jistěţe jo,“ odpověděla jsem a sklopila pohled na kelímek. „Teda pokud nevěříš, ţe jsem fakt nechala Stana, aby napadl Christiana.“ „Ne,“ prohlásil. „Tomu nevěřím. A nikdy jsem nevěřil. Vím, ţe tě naštvalo, kdyţ ses dozvěděla, ke komu jsi byla přidělená, ale já nikdy nepochyboval, ţe přesto uděláš, co budeš moct. Vím, ţe bys nikdy do práce nemíchala svoje osobní pocity.“ Znovu jsem vzhlédla a zadívala se mu do očí. Jeho oči byly plné důvěry vůči mně. „To ne. Byla jsem vytočená…, coţ jsem trochu pořád. Ale uţ jsem řekla, ţe to udělám, takţe si za svým slovem stojím. Potom, co jsem s ním nějakou dobu strávila…, nemůţu říct, ţe bych ho nesnášela. Vlastně si myslím, ţe se pro Lissu hodí. Záleţí mu na ní, tak proč by mě to mělo štvát? Jenom to mezi námi občas zaskřípe a to je všechno… Kdyţ jsme bojovali proti Strigojům, šlo nám to spolu skvěle. Dneska jsem si na to vzpomněla, kdyţ jsme byli spolu, a hned mi přišlo hloupý, ţe jsem tak vyváděla kvůli tomu svýmu přidělení. Tak jsem se rozhodla, ţe odvedu tak dobrou práci, jak jen dokáţu.“ Nechtěla jsem tolik mluvit, ale ulevilo se mi, kdyţ jsem svoje pocity vyslovila. Navíc Dimitrij se tvářil tak, ţe jsem měla dojem, ţe mu můţu říct naprosto všechno. Skoro všechno. „Tak co se tam stalo?“ vyptával se dál. „Se Stanem?“ Odvrátila jsem zrak a začala si pohrávat se svým kelímkem. Nesnášela jsem, kdyţ jsem před ním musela něco tajit, jenţe tohle jsem mu říct nemohla. Ve světě lidí patří vampýři a dhampýři do bájí a pověstí – do pohádek na dobrou noc, které mají postrašit děti. Lidé nevědí, ţe jsme skuteční a chodíme po světě spolu s nimi. Ale to, ţe my jsme skuteční, ještě neznamená, ţe jsou skutečná i další paranormální stvoření. To 53
si dobře uvědomujeme a máme vlastní pohádky o tvorech, ve které nevěříme. Vlkodlaci. Strašidla. Duchové. Duchové v naší kultuře nehrají ţádnou skutečnou roli, jsou jen vděčným tématem k táboráku. Duchové ovšem nevyhnutelně patří k Halloweenu. Jen si o nich vyprávíme příběhy, ale ve skutečném ţivotě? Ţádní duchové. Kdybyste se po smrti vrátili, byli byste Strigojové. Aspoň to mě pořád učili. Nevěděla jsem toho ale dost na to, abych mohla říct, co se doopravdy stalo. Zdálo se mi pravděpodobnější, ţe jsem si Masona jen představovala, neţ ţe se mi váţně zjevil jeho duch. To by ale znamenalo, ţe spěju rovnou do blázince. A celou dobu jsem se bála, ţe tam skončí Lissa. Kdo by tušil, ţe to nakonec budu já? Dimitrij mě pořád sledoval a čekal na odpověď. „Nevím, co se tam stalo. Moje úmysly byly dobrý… Prostě jsem… Prostě jsem to zvorala.“ „Rose, ty jsi mizerná lhářka.“ Vzhlédla jsem. „Ne, nejsem. V ţivotě uţ jsem vyslovila spoustu dobrých lţí. A lidi jim věřili.“ Trochu se pousmál. „O tom nepochybuju. Se mnou to ale nefunguje. Za prvé – vůbec se mi nedíváš do očí. Za druhé… Nevím. Zkrátka to poznám.“ Zatraceně. Poznal to. Prostě mě moc dobře zná. Zvedla jsem se a přešla ke dveřím, při čemţ jsem k němu pořád byla otočená zády. Normálně bych byla ráda za kaţdou minutu s ním, ale dneska jsem s ním nedokázala vydrţet. Nesnáším lhaní, ale pravdu jsem mu taky říct nemohla. Musela jsem odejít. „Hele, cením si toho, ţe si se mnou děláš starosti…, ale váţně je to v pohodě. Jenom jsem to zkazila. Stydím se za to a omlouvám se, ţe výsledkem tvýho úţasnýho výcviku je jenom ostuda – ale vzchopím se. Příště nakopu Stanovi zadek.“ Ani jsem ho neslyšela vstát, ale najednou se Dimitrij ocitl těsně za mnou. Poloţil mi ruku na rameno a já u dveří strnula. Nikde jinde se mě nedotkl. Nepokusil se mě přivinout k sobě. Ale stačila jeho ruka na mém rameni a cítila jsem z toho sílu celého světa. „Rose,“ oslovil mě a já poznala, ţe uţ se neusmívá. „Nevím, proč lţeš, ale vím, ţe kdybys k tomu neměla dobrý 54
důvod, nelhala bys. A jestli se něco děje…, něco, co se bojíš povědět ostatním…“ Rychle jsem se otočila tak, ţe se při té otočce jeho ruka ocitla na mém druhém rameni. „Nebojím se,“ vykřikla jsem. „Mám svoje důvody a věř mi, ţe to, co se přihodilo se Stanem, nic neznamená. Váţně. Celý to byla blbost. Nelituj mě. Ani nemusíš mít pocit, ţe bys měl nějak zasáhnout. To, co se stalo, bylo děsný, ale já se s tím vyrovnám a přijímám trest. O všechno se postarám. O sebe se postarám.“ Stálo mě veškerou sílu, abych se neroztřásla. Jak se mohl dnešek vyvinout v takhle bizarní den? Dimitrij nic neřekl. Jen se na mě díval a tvářil se tak, ţe podobný výraz jsem u něj jaktěţiva neviděla. Nedokázala jsem z něj nic vyčíst. Zuřil? Nesouhlasil se mnou? Těţko říct. Prsty mi sevřel rameno pevněji a pak stisk zase uvolnil. „Nejsi na to sama,“ řekl nakonec. Znělo to skoro aţ zahloubaně, coţ mi nedávalo ţádný smysl. To on mi vţdycky říkal, ţe musím být silná. Nejradši bych mu padla kolem krku, ale uvědomovala jsem si, ţe to nemůţu. Neubránila jsem se úsměvu. „To říkáš ty…, ale teď pravdu. Běháš ty za ostatními, kdyţ máš problém?“ „To není totéţ…“ „Odpověz na otázku, soudruhu.“ „Neříkej mi tak.“ „A ty se nevyhýbej odpovědi.“ „Ne,“ odvětil. „Snaţím se řešit svoje problémy sám.“ Uhnula jsem mu. „Tak vidíš.“ „Ale ty máš kolem sebe spoustu lidí, kterým můţeš věřit a kterým na tobě záleţí. To všechno mění.“ Překvapeně jsem na něj pohlédla. „A ty nemáš lidi, kterým na tobě záleţí?“ Zamračil se, evidentně uvaţoval o tom, co právě řekl. „No, vţdycky jsem měl kolem sebe dobré lidi… a bývali i lidi, kterým na mně záleţelo. To ale nutně neznamená, ţe jim můţu věřit nebo jim všechno říct.“ Ten náš podivný vztah mě vţdycky trochu mátl a jen málokdy jsem o Dimitrijovi uvaţovala jako o někom, kdo má svůj vlastní ţivot, který se mě netýká. Všichni v kampusu k němu chovali úctu. Profesoři i studenti ho povaţovali za 55
jednoho z nejlepších stráţců ve škole. A kdykoli jsme narazili na mimoškolní stráţce, také ho všichni znali a respektovali. Ale nevybavovala jsem si, ţe bych ho někdy viděla při nějakém společenském styku. Zdálo se, ţe mezi stráţci nemá ţádné blízké kamarády – jen oblíbené kolegy. Nejpřátelštější chování jsem u něj viděla, kdyţ byl s Christianovou tetou, Tašou Ozerovou, která sem přijela na návštěvu. Znali se uţ dlouho, ale jakmile Taša odjela, Dimitrij ji pustil z hlavy. Dimitrij je samotář, a kdyţ zrovna nepracuje, ke spokojenosti mu stačí ty jeho kovbojské romány. Já se taky často cítila osamělá, ale pořád jsem kolem sebe měla nějaké lidi. Jelikoţ je můj učitel, mám sklony pohlíţet na věc jen z jedné strany: on mi vţdycky něco dával, ať uţ se jednalo o radu nebo instrukce. Ale já mu přece také něco dávám. Něco, co se dá jen těţko definovat – spojení s jinou osobou. „Věříš mi?“ zeptala jsem se. Zaváhal jen na okamţik. „Ano.“ „Tak mi věř i teď a aspoň pro tentokrát si se mnou nedělej starosti.“ Odstoupila jsem z jeho dosahu a on nic neřekl ani se mě nepokusil zastavit. Prošla jsem místností, kde se konalo slyšení, a zamířila jsem k hlavnímu východu z budovy. Cestou jsem hodila kelímek od čokolády do koše, kolem kterého jsem prošla.
56
ŠEST U TOHO, CO SE STALO VENKU, BYLI JEN TŘI SVĚDCI. KDYŢ
jsem se ale později vrátila do budovy školy, nijak mě nepřekvapilo, ţe o tom věděli uţ úplně všichni. Vyučování skončilo, ale po chodbách se pořád pohybovalo mnoţství studentů, kteří se šli učit nebo si zopakovat testy. Snaţili se skrývat svoje pohledy a šeptané poznámky, ale moc jim to nešlo. Ti, co se mi podívali do očí, se na mě buď plaše usmáli, nebo zrak ihned sklopili. Nádhera. Jelikoţ jsem s Christianem neměla psychické spojení, netušila jsem, kde ho hledat. Vycítila jsem, ţe Lissa je v knihovně, tak jsem se usnesla, ţe to bude nejlepší místo, kde začít s hledáním. Cestou tam jsem za sebou zaslechla hlas nějakého kluka. „Tos trochu přepískla, ne?“ Otočila jsem se a uviděla Ryana a Camillu, kteří šli jen pár kroků za mnou. Kdybych byla kluk, vhodnou odpovědí by mohlo být: „Vlez mi někam.“ Protoţe kluk nejsem a protoţe mám vychování, řekla jsem jen: „Nevím, o čem mluvíš.“ Ryan ke mně popoběhl. „Víš moc dobře, co myslím. To s Christianem. Slyšel jsem, ţe kdyţ na něj Stan zaútočil, tys řekla jenom: ‚Tady, vem si ho,‘ a odešla jsi.“ „Boţe můj,“ zaúpěla jsem. Uţ tak je dost zlé, kdyţ o vás všichni mluví, ale kdyţ kaţdá ta historka končí jinak? „Tohle se nestalo.“ „Fakt ne?“ podivil se. „Tak proč tě zavolali za Albertou?“ „Hej,“ opáčila jsem a rázem jsem si nepřipadala zas tak dobře vychovaná. „Jenom jsem to zvorala… Asi tak, jako jsi to zvoral ty, kdyţ jsi na chodbě nedával pozor.“ „Tak to bacha,“ řekl a trochu při tom zčervenal. „Nakonec jsem to zvládl, svoje jsem udělal.“ „To je to, čemu se dneska říká nechat se zabít?“ 57
„Aspoň jsem se nezachoval jako ukňouraná kráva, která odmítá bojovat.“ Zrovna jsem se po rozhovoru s Dimitrijem uklidnila, ale teď uţ jsem zase zuřila. Připadala jsem si jako teploměr, který kaţdou chvíli praskne. „Moţná ţe místo kritizování ostatních bys měl víc pozornosti věnovat svým povinnostem stráţce.“ Kývla jsem hlavou směrem ke Camille. Celou dobu mlčela, ale podle jejího výrazu bylo jasné, ţe jí dělá problém to všechno skousnout. Ryan pokrčil rameny. „Já zvládnu obojí. Kus za námi je Shane a oblast vpředu je čistá. Ţádný dveře. Brnkačka.“ Poplácal Camillu po rameni. „Je v bezpečí.“ „Tohle je snadný místo k zabezpečení. Ve skutečným světě se skutečnými Strigoji by sis tak dobře nevedl.“ Jeho úsměv se vytratil. V očích mu blýskl vztek. „To je pravda. Ale slyšel jsem, ţe ani tys tam neodvedla bůhvíjak skvělou práci, aspoň co se týká Masona.“ Dělat si legraci z toho, co se přihodilo se Stanem a Christianem, byla jedna věc. Ale naznačovat, ţe jsem zavinila Masonovu smrt? Nepřijatelné. Já dokázala dva roky udrţet Lissu v bezpečí ve světě lidí. Já zabila ve Spokane dva Strigoje. Já jsem jediná novicka na škole, která uţ má molnijské značky, malá tetování, která získávají stráţci za zabití Strigojů. Vím, ţe o tom, co se stalo Masonovi, se povídalo ledacos, ale přímo mně nikdy nikdo nic neřekl. Pomyšlení na to, ţe si Ryan nebo kdokoli jiný myslí, ţe mám Masona na svědomí, to uţ je příliš. Vyčítala jsem si toho dost i bez jejich přičinění. Teploměr praskl. Jediným plynulým pohybem jsem se natáhla za něj, popadla Camillu a mrštila s ní proti zdi. Nehodila jsem s ní moc silně, aby si neublíţila, ale překvapilo ji to. V šoku vyvalila oči, kdyţ jsem ji předloktí přitiskla ke krku a přišpendlila ji tak ke zdi. „Co to vyvádíš?“ vykřikl Ryan a díval se z jedné na druhou. Trochu jsem si přešlápla, ale Camillu jsem nepouštěla. „Měl by ses víc učit,“ poznamenala jsem spokojeně. „Někdy není místo tak bezpečný, jak vypadá.“ „Tobě hráblo! Morojce nemůţeš ublíţit. Kdyby na to přišli stráţci…“ 58
„Nejsem magor,“ namítla jsem a pohledem střelila po ní. „Ubliţuju ti? Trpíš strašlivou bolestí?“ Krátce zaváhala, ale pak zavrtěla hlavou, jak jenom v tom sevření mohla. „Je ti to nepříjemný?“ Trochu kývla. „Vidíš?“ obrátila jsem se na Ryana. „Nepříjemný pocity nejsou totéţ jako bolest.“ „Jsi šílená. Pusť ji.“ „Ještě jsem neskončila, Ryane. Buď pořád ve střehu, protoţe nebezpečí můţe přijít odkudkoli. Nejenom od Strigojů nebo stráţců převlečených za Strigoje. Chovej se dál jako arogantní hovado, co si myslí, ţe ví všechno nejlíp…,“ přitiskla jsem ke Camille ruku pevněji, ale pořád ne tolik, abych ji přidusila nebo jí způsobila bolest, „…a spousta věcí ti unikne. Právě tyhle věci můţou tvoji Morojku zabít.“ „Dobře, dobře. To je fuk. Uţ toho nech, prosím,“ řekl. Jeho hlas kolísal. Uţ to vzdával. „Děsíš ji.“ „Taky bych byla vyděšená, kdyby můj ţivot závisel na tobě.“ Vůně hřebíčku mi ihned oznámila Adrianovu přítomnost. Taky jsem věděla, ţe se sem přišel podívat Shane a pár dalších. Novicové se tvářili nejistě, jako by mě chtěli od Camilly odtrhnout, ale báli se, ţe by jí tím ublíţili. Uvědomovala jsem si, ţe bych ji měla pustit, ale Ryan mě opravdu vytočil. Musela jsem mu dokázat, ţe mám pravdu. Musela jsem ho přivést k rozumu. A Camillu jsem vůbec nelitovala, protoţe mi bylo jasné, ţe má taky svůj podíl na těch pomluvách, co se o mně neustále šíří. „Tohle je fascinující,“ prohlásil Adrian, pomalu jako obvykle. „Ale myslím, ţe uţ jsi dokázala, ţe máš pravdu.“ „To nevím,“ opáčila jsem tónem, který byl sladký i vyhroţující. „Pořád nejsem přesvědčená, ţe to Ryan pochopil.“ „Proboha, Rose! Chápu to,“ zařval Ryan. „Jenom ji pusť.“ Adrian mě obešel a stoupl si vedle Camilly. My dvě jsme u sebe byly hrozně blízko, ale on se mezi nás vmáčkl, takţe jsme si viděli přímo do očí. Připitoměle se ušklíbal jako 59
obvykle, ale v jeho tmavozelených očích se přesto zračila váţnost. „Ano, malá dhampýrko. Pusť ji. Uţ jsi dokázala svoje.“ Chtěla jsem Adrianovi říct, ať ode mě vycouvá, ţe to já řeknu, kdy jsem hotová. Nějak se mi ale nedařilo ta slova vyslovit. Na jedné straně jsem zuřila, ţe se do toho míchá, ale na druhé straně mi to znělo… rozumně. „Pusť ji,“ zopakoval. Teď jsem koukala na Adriana, a ne na Camillu. Náhle mi připadalo, ţe to, co říká, je opravdu rozumné. Naprosto rozumné. Musela jsem ji pustit. Spustila jsem ruku a odstoupila stranou. Camille zalapala po dechu a rychle se přesunula za Ryana. Pouţívala ho jako štít. Viděla jsem, ţe má slzy na krajíčku. Ryan se tvářil jen ohromeně. Adrian se narovnal a odmítavě mávl rukou na Ryana. „Měl bys odtud vypadnout – neţ Rose opravdu rozzuříš.“ Ryan, Camille a ostatní pomalu začali couvat. Adrian mě jednou rukou objal a vedl mě odtud směrem ke knihovně. Připadala jsem si divně, jako bych se právě probudila, ale s kaţdým dalším krokem se moje okolí projasňovalo. Odstrčila jsem Adrianovu ruku a ucukla. „Právě jsi na mě pouţil nátlak!“ vykřikla jsem. „Přinutils mě, abych ji nechala na pokoji.“ „Někdo to musel udělat. Vypadalo to, ţe nemáš daleko k tomu, abys ji uškrtila.“ „To není pravda. To bych nikdy neudělala.“ Otevřela jsem dveře do knihovny. „Nemáš právo mi tohle dělat. Absolutně ţádný právo.“ Nátlak – přinucení lidí k tomu, aby dělali, co chcete – je dovedností, kterou v menší míře ovládají všichni vampýři. Pouţití nátlaku je povaţováno za nemorální a většina vampýrů s ním neumí pracovat tak dobře, aby tím způsobili nějakou skutečnou škodu. Éter tuto schopnost posiluje, takţe Adrian i Lissa jsou velmi nebezpeční. „A ty zase nemáš ţádný právo pustit se do nějaký ubohý holky jen proto, aby sis zahojila svou poraněnou hrdost.“ „Ryan neměl právo povídat takový věci.“ „Ani nevím, jaký ‚takový věci‘, ale pokud jsem špatně neodhadl tvůj věk, jsi moc stará na to, aby sis takhle vybíjela vztek kvůli nějakým pomluvám.“ 60
„Vybíjela vztek…“ Zmlkla jsem, kdyţ jsem za stolem uviděla sedět Lissu. Její výraz i pocity mi prozradily, ţe je tu nějaký problém. Eddie stál jen kousek od ní, opíral se o zeď a sledoval místnost. Vykulil oči, kdyţ mě spatřil, ale nic neřekl. Sedla jsem si na ţidli naproti Lisse. „Čau.“ S povzdechem vzhlédla, načeţ zase sklouzla pohledem ke knize, kterou měla otevřenou před sebou. „Říkala jsem si, kdy se objevíš,“ broukla. „Vyloučili tě?“ Mluvila klidně a zdvořile, ale já dokázala vyčíst její pocity. Byla rozrušená. Dokonce trochu naštvaná. „Tentokrát ne,“ odvětila jsem. „Vyvázla jsem s veřejně prospěšnou prací.“ Nic na to neřekla, ale její zuřivé pocity se nezměnily. Tentokrát jsem povzdechla já. „Mluv se mnou, Liss. Vím, ţe jsi vytočená.“ Adrian se podíval na mě, pak na ni a potom zase na mě. „Mám dojem, ţe mi tu něco uniká.“ „No výborně,“ shrnula jsem to. „Přišel jsi, odtrhl mě od rvačky a ani nevíš, co se tu děje.“ „Ty ses poprala?“ dotázala se Lissa a její vztek momentálně překrylo zmatení. „Co se stalo?“ zeptal se znovu Adrian. Kývla jsem na Lissu. „Tak mu to řekni.“ „Rose odmítla chránit Christiana.“ Zoufale zavrtěla hlavou a upřela na mě obviňující pohled. „Nemůţu uvěřit, ţe tě to pořád štve tak, ţes mu udělala něco takovýho. Je to dětinský.“ Lissa z toho vyvodila stejné závěry jako stráţci. Povzdechla jsem. „Neudělala jsem to schválně! Právě jsem kvůli týhle kravině absolvovala slyšení a řekla jsem jim totéţ.“ „Tak co se teda stalo?“ chtěla vědět. „Proč jsi to udělala?“ Zaváhala jsem. Nevěděla jsem, co říct. Moje neochota k mluvení neměla nic společného s tím, ţe by mě slyšel i Adrian a Eddie – i kdyţ jsem nechtěla, aby to slyšeli. Ten problém byl mnohem sloţitější. Dimitrij měl pravdu – existují lidé, kterým můţu věřit, a dvěma věřím naprosto bezpodmínečně: jemu a Lisse. Ale ani jemu jsem neřekla pravdu. Mohla bych jí to taky zamlčet? 61
Přestoţe jsem zuřila, s jistotou jsem věděla, ţe Lissa bude vţdy stát při mně a bude mi oporou. Jenţe stejně jako u Dimitrije, i teď jsem se zalekla toho, ţe bych měla vyprávět svou duchařskou historku. Taky by si o mně všichni mysleli, ţe jsem buď blázen, nebo neschopná. Naším poutem jsem cítila její mysl, čistou a jasnou. Bez poskvrnky, bez temnoty nebo známek šílenství – ale vzadu v její mysli se přesto svíjelo cosi zvláštního. Vřelo to v ní. Nějaký čas potrvá, neţ se jí antidepresiva vyplaví z organismu, ale uţ po jediném dni se v ní probouzela magie. Znovu jsem si vzpomněla na svoje setkání s duchem a vzpomínka na smutného průsvitného Masona mě opět vyděsila. Jak jen bych jí to mohla začít vysvětlovat? Jak bych mohla přijít s něčím tak divným a neskutečným, kdyţ ona se tak zoufale snaţí dodat svému ţivotu trochu normálnosti a teď má navíc co dělat s tím, aby zase začala ovládat své magické schopnosti? Ne, usnesla jsem se. To bych jí nemohla říct. Ještě ne – obzvlášť, kdyţ mi zrovna došlo, ţe jí musím povědět o jiné důleţité věci. „Vykolejilo mě to,“ řekla jsem nakonec. „Je to blbost. Prostě jsem byla nafoukaná a myslela si, ţe zmáknu kaţdýho. A potom Stan…“ Pokrčila jsem rameny. „Nevím. Prostě jsem nedokázala zareagovat. Je… je to fakt trapný. A ţe zrovna ze všech lidí on.“ Lissa mě upřeně pozorovala a pátrala po jakékoli známce neupřímnosti. Bolelo mě pomyšlení, ţe mi nevěří. Jenţe… opravdu jsem jí lhala. Ale jak jsem řekla Dimitrijovi, kdyţ chci, umím lhát dobře. Lissa to nepozná. „Kéţ bych ti uměla číst myšlenky,“ povzdechla. „No tak,“ řekla jsem. „Přece mě znáš. Váţně si myslíš, ţe bych to udělala? Ţe bych opustila Christiana a udělala ze sebe vola?“ „Ne,“ odpověděla nakonec. „Nejspíš bys to udělala tak, aby tě u toho nepřistihli.“ „Dimitrij mi řekl to samý,“ zavrčela jsem. „Jsem ráda, ţe ve mě všichni vkládáte takovou důvěru.“ „To jo,“ opáčila. „Proto je to celý tak divný.“ „I já dělám chyby.“ Nahodila jsem ztřeštěný, aţ příliš sebejistý výraz. „Vím, ţe je to neuvěřitelný – samotnou mě to 62
překvapilo –, ale asi se to mělo stát. Nejspíš je to karma, nebo se tím měly vyrovnat síly univerza. Jinak by bylo nespravedlivý, aby existoval někdo tak úchvatnej.“ Adrian pro změnu mlčel, coţ mě těšilo. Jen pozoroval náš rozhovor, jako by sledoval tenisové utkání. Trochu mhouřil oči a já ho podezírala, ţe studuje naše aury. Lissa obrátila oči v sloup, ale její vztek naštěstí trochu vyprchal. Věřila mi. Pak zvedla zrak od mého obličeje a zadívala se kamsi za mě. Ucítila jsem šťastné zlatavé pocity, které signalizovaly Christianovu přítomnost. „Moje oddaná stráţkyně se vrátila,“ poznamenal a odtáhl si ţidli od stolu. Pohlédl na Lissu. „Uţ jsi hotová?“ „Hotová s čím?“ zeptala se. Kývl hlavou směrem ke mně. „Se sprdáváním Rose za to, ţe mě nechala ve spárech Alta.“ Lissa zčervenala. Uţ tak se cítila mizerně kvůli tomu, ţe na mě tak vystartovala, ale kdyţ jsem se úspěšně obhájila a Christian se do toho znovu lehkomyslně vloţil, připadala si ještě hloupěji. „Promluvily jsme si o tom, to je vše.“ Adrian zívl a zaklonil se na ţidli. „Vlastně si myslím, ţe jsem na to přišel. Byl to švindl, ţe jo? Nahrálas to tak, abys mě odradila a já tě uţ nepřemlouval, aby ses stala mojí stráţkyní. Myslela sis, ţe kdyţ budeš předstírat, ţe jsi špatná stráţkyně, nebudu o tebe stát. To ale nefunguje, takţe uţ nemá smysl riskovat ţivot někoho jinýho.“ Byla jsem vděčná, ţe se nezmínil o incidentu s Camillou. Ryan byl mimo, ale čím víc času od té doby uplynulo, tím těţší pro mě bylo uvěřit, ţe jsem na něj tak vystartovala. Připadalo mi, ţe se to stalo někomu jinému a já to jenom pozorovala. Samozřejmě, ţe jsem celý den byla protivná. Zuřila jsem kvůli tomu, ţe jsem vyfasovala Christiana, kvůli tomu, ţe mě stráţci tak hnusně nařkli, kvůli – No jasně. Pravděpodobně nastal čas odhodit bombu. „Takţe…, lidi, je tu něco, co byste měli vědět.“ Upřely se na mě čtyři páry očí – včetně Eddieho. „Co se děje?“ vyptávala se Lissa. Nepřišla jsem na ţádný šetrný způsob, jak jim to sdělit, tak jsem spustila: „Ukázalo se, ţe Viktoru Daškovovi neprokázali 63
vinu za to, co nám provedl. Prostě ho jenom zabásli. Teď s ním ale konečně proběhne soud – asi přespříští týden nebo tak nějak.“ Lissa reagovala při zmínce o Viktorovi podobně jako já. Poutem jsem pocítila šok a vzápětí strach. Myslí jí problesklo několik obrázků z minula. Jak kvůli Viktorově zvrácené hře pochybovala o svém duševním zdraví. Jak ji jeho přisluhovač mučil. Jak našla Christiana zakrváceného po útoku Viktorových psů. Na stole zaťala ruce v pěsti, aţ jí zbělely klouby. Christian necítil její reakci tak jako já, ale ani nemusel. Pohladil ji po ruce. Sotva si toho všimla. „Ale… Ale…“ Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. „Jak to, ţe ho uţ dávno neodsoudili? Všichni vědí… Všichni viděli…“ „To je zákon. Nejspíš mu chtějí dát šanci, aby se hájil.“ Lissa byla zmatená, ale pomalu došla ke stejnému závěru jako já v noci s Dimitrijem. „Takţe… Počkej… Tvrdíš, ţe existuje moţnost, ţe by ho neshledali vinným?“ Podívala jsem se do jejích vykulených zelených očí a nedokázala se přinutit odpovědět. Můj výraz byl zjevně dostatečnou odpovědí. Christian bouchl pěstí do stolu. „To je hovadina.“ Několik lidí u okolních stolů se na nás podívalo. „Taková je politika,“ prohlásil Adrian. „Lidi, co mají moc, nikdy nehrajou podle stejných pravidel.“ „Ale on málem zabil Rose a Christiana!“ vykřikla Lissa. „A mě unesl! Jak to můţe někdo zpochybňovat?“ Lissiny pocity byly silné. Strach. Bolest. Vztek. Zuřivost. Zmatek. Bezmoc. Nechtěla jsem, aby se utápěla v takových temných emocích. Jenom jsem doufala, ţe se zas uklidní. Opravdu se pomalu uklidňovala, jenţe pak jsem zase začala zuřit já. Bylo to jako s Ryanem. „Určitě je to jen formalita,“ snaţil se nás uklidnit Adrian. „Kdyţ je tolik důkazů, pravděpodobně se o tom nikdo moc dohadovat nebude.“ „To je právě to,“ řekla jsem hořce. „Moc důkazů nebude. My tam nesmíme.“ „Coţe?“ vykřikl Christian. „Kdo teda bude vypovídat?“ 64
„Ostatní stráţci, co u toho byli. Nám moc nevěří, ţe udrţíme celou věc v tajnosti. Královna nechce, aby se všichni dověděli, ţe jeden z jejích vzácných královských mohl udělat něco tak hroznýho.“ Lissa nevypadala, ţe by touţila bránit královské. „Ale my jsme důvodem toho soudu.“ Christian se zvedl a rozhlíţel se kolem, jako by si myslel, ţe se Viktor schovává v knihovně. „Hned to jdu zařídit.“ „Jasně,“ houkl Adrian. „Vsadím se, ţe kdyţ tam napochoduješ a vykopneš jim dveře, hned změní názor. Vezmi si s sebou Rose. Vy dva uděláte fakt dobrej dojem.“ „Jo?“ ozval se Christian. Křečovitě svíral oběma rukama opěradlo ţidle a zuřivým pohledem sledoval Adriana. „Máš lepší nápad?“ Lissin klid byl znovu narušen. „Kdyby Viktora osvobodili, šel by po nás znovu?“ „Jestli ho osvobodí, nepobude si venku dlouho,“ namítla jsem. „O to se postarám.“ „Tak to si dávej bacha,“ řekl Adrian. Vypadal, ţe se mu to celé zdá mimořádně zábavné. „Dokonce ani tobě by neprošla vraţda královskýho.“ Nadechla jsem se, ţe mu řeknu, ţe bych se nejdřív radši procvičila na něm, ale myšlenky mi přerušil Eddieho ostrý hlas. „Rose.“ Instinkty, které jsem si vypěstovala za léta trénování, se ozvaly. Vzhlédla jsem a okamţitě uviděla to, na co mě upozorňoval. Do knihovny právě vstoupil Emil, který se tu rozhlíţel po novicích, a dělal si poznámky. Vyskočila jsem ze ţidle a zaujala pozici nedaleko od Eddieho, odkud jsem dobře viděla na Christiana a většinu knihovny. Zatraceně. Musím se vzchopit, jinak jen potvrdím, ţe měl Ryan pravdu. Mezi tou potyčkou a teď tou záleţitostí s Viktorem jsem úplně zanedbávala svoje stráţcovské povinnosti. Moţná jsem ani nepotřebovala Masona, abych zklamala. Emil si mě nevšiml. Prošel kolem nás, něco si zapsal a pokračoval dál v průzkumu. Ulevilo se mi a snaţila jsem se zase se začít ovládat. Bylo to těţké. Znova mě ohromila ta mizerná nálada a na klidu mi nepřidával ani Lissin a Christianův hněv nad Viktorovým procesem. Chtěla jsem se 65
do toho vloţit. Chtěla jsem řvát a mluvit a podělit o svoje rozhořčení. Jenţe takový luxus si jako stráţkyně nemůţu dovolit. Mou první povinností je chránit Moroje a nejednat impulzivně. Pořád dokola jsem si opakovala mantru stráţců: Oni mají přednost. Ta slova uţ mi začínala lézt na nervy.
66
SEDM KDYŢ PŘIŠLO PRVNÍ VAROVÁNÍ, ŢE BUDE VEČERKA, Morojové
si rychle sbalili věci. Adrian odešel hned, ale Lissa s Christianem si dávali s odchodem na své koleje na čas. Drţeli se za ruce a s hlavami u sebe si šeptali něco, co jsem se klidně mohla dovědět, kdybych vklouzla Lisse do hlavy. Pořád ještě je rozčilovaly novinky o Viktorovi. Ponechala jsem jim soukromí a drţela se od nich dál. Sledovala jsem okolí, stejně jako Eddie, který stál trochu stranou. Jelikoţ tady v kampusu je mnohem víc Morojů neţ dhampýrů, Morojové mají dvě koleje hned u sebe. Lissa a Christian bydlí kaţdý v jiné. Ti dva se zastavili v místě, kde se jejich cesty nádvořím rozcházely. Políbili se na rozloučenou a já dělala, co bylo v mých silách, abych jakoţto stráţkyně vše sledovala, a přitom nic neviděla. Lissa za mnou houkla pozdravy a zamířila s Eddiem na svou kolej. Já následovala Christiana na tu jeho. Kdybych chránila Adriana nebo někoho podobného, nejspíš bych musela přetrpět sexuální naráţky na to, ţe budeme šest týdnů spát tak blízko u sebe. Ale Christian se ke mně naštěstí chová normálně, jako bych byla jeho sestra. Vyklidil mi na zemi místo na spaní, a neţ si vyčistil zuby, uţ jsem si z dek vybudovala slušné leţení. Zhasl a zalezl do své postele. Po chvíli ticha jsem se ozvala. „Christiane?“ „Touhle dobou spíme, Rose.“ Zívla jsem. „Věř mi, ţe to bych taky ráda. Ale chci se tě na něco zeptat.“ „Něco o Viktorovi? Ach jo, musím se vyspat a tohle mě zase vytočí.“ „Ne, tohle je o něčem jiným.“ „Dobře. Ptej se.“
67
„Proč sis ze mě nedělal srandu kvůli tomu, co se stalo se Stanem? Všichni ostatní se snaţí přijít na to, jestli jsem to jenom zvorala, nebo to udělala schválně. Lissa mi to dala seţrat. Adrian taky trochu. A stráţci… No, to je jedno. Ale tys nic neřekl. Myslela bych si, ţe budeš první, kdo přijde s nějakou kousavou poznámkou.“ Zase nastalo mlčení a já doufala, ţe Christian přemýšlí, co odpovědět, a ţe neusnul. „Nemělo smysl ti to vyčítat,“ řekl nakonec. „Vím, ţes to neudělala schválně.“ „Jak to? Teda neoponuju ti, protoţe jsem to fakt schválně neudělala. Ale jak to, ţe to víš tak jistě?“ „Díky našemu rozhovoru v kuchyňce. A protoţe tě znám. Viděl jsem tě ve Spokane. Kdo by udělal to, co ty, aby nás zachránil… Prostě bys neudělala něco tak dětinskýho.“ „Páni! Dík. Já… moc to pro mě znamená.“ Christian mi věří, kdyţ mi nevěří nikdo jiný. „Ty jsi první člověk, co věří, ţe jsem to zkazila bez nějakejch postranních úmyslů.“ „Ne,“ prohlásil, „tomuhle teda nevěřím.“ „Čemu nevěříš? Ţe jsem to zvorala? Proč ne?“ „Copak jsi neposlouchala? Viděl jsem tě ve Spokane. Někdo jako ty to nezvorá ani nezpanikaří.“ Začala jsem vykládat totéţ, co jsem řekla stráţcům. Ţe jsem zabila Strigoje, neznamená, ţe jsem nepřemoţitelná, ale on mě přerušil. „Navíc jsem viděl, jak ses tam tvářila.“ „Tam… myslíš na nádvoří?“ „Jo.“ Uplynulo pár chvil, kdy jsme oba mlčeli. „Nevím, co se stalo, ale vypadalas… Takhle se prostě netváří někdo, kdo se chce mstít. Ani to nebyl pohled někoho, kdo se lekne Altova útoku. Bylo to něco jinýho… Nevím. Ale něco tě úplně pohltilo. A mám být upřímný? Tvářila ses hodně vyděšeně.“ „Ale nenadáváš mi za to.“ „Nic mi do toho není. Muselo to bejt váţný, kdyţ tě to takhle rozhodilo. Ale kdyby došlo k opravdovýmu útoku, budu si s tebou připadat v bezpečí, Rose. Vím, ţe bys mě ochránila, i kdyby tady byl opravdovej Strigoj.“ Zívl. „Fajn. Kdyţ jsem ti teď odhalil svoje nitro, můţeme uţ prosím spát? Ty moţná spát nepotřebuješ, ale někteří z nás holt takový štěstí nemají.“ 68
Nechala jsem ho spát a brzy po něm jsem taky podlehla únavě. Měla jsem za sebou náročný den a minulou noc jsem toho moc nenaspala. Jakmile jsem tvrdě usnula, začala jsem snít. Hned jsem zaznamenala, ţe mi do snu opět leze Adrian. „Ne,“ zaúpěla jsem. Stála jsem na zahradě a bylo léto. Vzduch byl těţký a vlhký a sluneční svit mě zaléval jako zlaté vlny. Kolem mě rostly květiny nejrůznějších barev a vonělo to tam po růţích a po šeřících. Z květu na květ létaly včely a motýli. Měla jsem na sobě dţíny a plátěné tílko. Na krku jsem měla nazar, malé skleněné modré oko, které má údajně odpuzovat zlo. Také jsem měla korálkový náramek s kříţkem, kterému se říká čotky. Bylo to dědictví Dragomirů, které mi darovala Lissa. Obvykle šperky nosím jen málokdy, ale v těchhle snech jsem vţdycky ověšená. „Kde jsi?“ zvolala jsem. „Vím, ţe jsi tady.“ Adrian se vynořil zpoza jabloně obsypané růţovými a bílými květy. Na sobě měl dţíny, coţ bylo něco, v čem jsem ho jaktěţiva neviděla. Vypadaly dobře, bezpochyby značkové. K nim měl tmavě zelené bavlněné tričko – taky jednoduchého střihu. Slunce mu vrhalo zlatavé a kaštanové odlesky do hnědých vlasů. „Říkala jsem ti, ať mi nelezeš do snů,“ oznámila jsem mu a dala si ruce v bok. Líně se na mě usmál. „Ale jak jinak si můţeme promluvit? Předtím ses ke mně nechovala moc přátelsky.“ „Moţná kdybys na lidi nepouţíval nátlak, měl bys víc kamarádů.“ „Musel jsem tě zachránit před tebou samotnou. Tvoje aura byla jako bouřkový mrak.“ „Dobře, můţeme se projednou bavit o něčem jiným neţ o aurách a mojí hrozící zkáze?“ Jeho pohled mi napověděl, ţe právě to ho zajímá ze všeho nejvíc, ale nakonec to nechal být. „Fajn. Můţeme mluvit o něčem jiným.“ „Jenţe já nechci mluvit vůbec! Chci spát.“ „Vţdyť spíš.“ Adrian s úsměvem přešel ke sloupku porostlému rozkvetlou popínavou rostlinou. Měla oranţové a ţluté květy ve tvaru trumpet. Něţně přejel prsty po okraji jednoho květu. „Tohle byla zahrada mojí babičky.“ 69
„Fajn,“ poznamenala jsem a opřela se o jabloň. Zdálo se, ţe se tam můţeme chvíli zdrţet. „Teď si vyslechnu tvou rodinnou historii.“ „Náhodou, babička byla fajn ţenská.“ „To jistě byla. Uţ můţu jít?“ Nespouštěl zrak z těch květů. „Neměla bys kritizovat morojský rodokmeny. Ty o svým otci nic nevíš, takţe třeba klidně můţeme bejt příbuzní.“ „Znamenalo by to, ţe mi dáš pokoj?“ Přešel ke mně a urychleně změnil téma. „Ne, neboj. Myslím, ţe pocházíme z úplně jiných rodů. Mimochodem, není tvůj táta nějakej Turek?“ „Jo, podle mojí má… Hej, čumíš mi na prsa?!“ Bedlivě mě pozoroval, ale na obličej se mi opravdu nedíval. Překříţila jsem si paţe přes hrudník. „Dívám se na tvoje tílko,“ odpověděl. „Ta barva je špatná.“ Natáhl ruku a dotkl se jednoho ramínka. Jako kdyby se inkoust rozlil po papíru, slonovinově světlá látka se přebarvila do odstínu indigově modré jako květy. Přimhouřil oči jako malíř, kdyţ přehlíţí svoje dílo. „Jak jsi to udělal?“ vykřikla jsem. „Je to můj sen. Hmm. Ne, ty nejsi modrá osoba. Aspoň ne ve smyslu barev. Vyzkoušíme tohle.“ Modrá se změnila v zářivě karmínovou. „Ano, to je ono. Tvoje barva je červená. Červená jako růţe, jako sladká, sladká Rose.“ „No teda,“ řekla jsem. „Netušila jsem, ţe se chováš jako blázen dokonce i ve snech.“ Nikdy neproţíval tak těţké stavy a deprese jako loni Lissa, nicméně éter způsoboval, ţe se Adrian občas choval divně. Odstoupil ode mě a rozhodil rukama. „Kdyţ jsem s tebou, jsem pořád blázen, Rose. A teď ti sloţím báseň.“ Zaklonil hlavu a zakřičel do nebe: „Rose sluší rudá, ale modrá ne. Jak trn je ostrá, právě tak bojuje.“ Adrian spustil ruce a s očekáváním se na mě zadíval. „Jak můţe trn bojovat?“ dotázala jsem se. 70
Zavrtěl hlavou. „Umění nemusí dávat smysl, malá dhampýrko. Krom toho se ode mě očekává, ţe budu blázen, ne?“ „Ale nejsi ten největší blázen, co jsem kdy viděla.“ „Aha,“ broukl a přešel k rozkvetlým hortenziím, aby si je prohlédl. „Budu na tom pracovat.“ Začala jsem se znovu vyptávat, kdy se budu moct „vrátit“ ke spánku, kdyţ vtom mi náš rozhovor něco připomněl. „Adriane… Jak víš, jestli jsi blázen, nebo ne?“ Otočil se od květů a usmál se. Vypadalo to, ţe řekne nějaký vtípek, ale namísto toho si mě jen pozorně prohlíţel. Jeho úsměv se vytratil a Adrian se zatvářil nezvykle váţně. „A ty si o sobě myslíš, ţe jsi blázen?“ zeptal se. „Nevím,“ odpověděla jsem a zadívala se na zem. Byla jsem bosa a ostrá tráva mi lechtala chodidla. „Viděla jsem… různý věci.“ „Opravdoví blázni se většinou neptají, jestli jsou blázni,“ poznamenal moudře. S povzdechem jsem na něj znovu pohlédla. „To mi teda moc nepomůţe.“ Došel ke mně a poloţil mi ruku na rameno. „Já si nemyslím, ţe jsi blázen, Rose. Ale řekl bych, ţe toho máš za sebou hodně.“ Zamračila jsem se. „Co tím chceš říct?“ „Ţe si nemyslím, ţe bys byla blázen.“ „Díky. Tím se všechno vyjasňuje. Víš, ţe mě tyhle sny začínají fakt otravovat?“ „Lisse ty sny nevadí,“ opáčil. „Za ní chodíš taky? To váţně nemáš ţádný zábrany?“ „Ne. Její sny jsou instruktáţní. Chce se to naučit.“ „Výborně. Takţe já jsem jediná šťastlivkyně, která si musí poradit s tvým sexuálním obtěţováním.“ Zatvářil se ublíţeně. „Opravdu bych si přál, abys se mnou nejednala, jako bych byl inkarnací zla.“ „Promiň. Prostě jen nemám dostatek důkazů, abych uvěřila, ţe umíš taky něco uţitečnýho.“ „Jasně. Jsem naprostý opak toho tvýho učitele. Nezdá se mi, ţe bys s ním udělala pokrok.“ 71
O krok jsem couvla a přimhouřila oči. „Dimitrije z toho vynech.“ „Vynechám, aţ přestaneš vyvádět, jako by jen on byl dokonalej. Oprav mě, jestli se pletu, ale je jedním z lidí, co před tebou tajili, ţe bude ten soud. Nemám pravdu?“ Podívala jsem se stranou. „To teď není podstatný. Navíc k tomu měl svoje důvody.“ „Jo. A ty důvody zřejmě nezahrnovaly, aby s tebou jednal na rovinu, nebo se dokonce zasadil o to, aby vás k tomu soudu dostal. Ale já…“ Pokrčil rameny. „Já tě k tomu soudu dostat můţu.“ „Ty?“ podivila jsem se a drsně se zasmála. „Jak to chceš udělat? Půjdeš na cígo se soudcem? Pouţiješ nátlak na královnu a polovinu královských u dvora?“ „Neměla bys kolem sebe třískat, kdyţ ti chce někdo pomoct. Jenom počkej.“ Lehce mě políbil na čelo a já se pokusila ucuknout. „Teď by sis ale měla odpočinout.“ Zahrada vybledla a já zapadla zpátky do normální černoty spánku.
72
OSM NÁSLEDUJÍCÍCH PĚT DNÍ JSEM HLÍDALA CHRISTIANA, ANIŢ BY
k něčemu došlo. Nic se nedělo a já byla čím dál netrpělivější. Začínalo mi docházet, co všechno obnáší být stráţcem. Vţdycky jsem to věděla, ale ve skutečnosti to bylo těţší, neţ jsem si myslela. Kdyţ se Strigojové rozhodnou zaútočit, stráţci jsou absolutně nezbytní. Ale tyhle útoky Strigojů nejsou moc časté. Můţe uplynout delší čas – klidně i několik let –, aniţ by se stráţce zapojil do nějakého konfliktu. Naši instruktoři nás během cvičení samozřejmě tak dlouho čekat nenechávali, ale na druhé straně nás chtěli naučit i trpělivosti a tomu, ţe je důleţité neflákat se, kdyţ zrovna není na obzoru ţádná hrozba. Také jsme podléhali striktním pravidlům stráţců: vţdy ve střehu a vţdy formální. Často se stává, ţe kdyţ stráţci ţijí s morojskými rodinami, doma se chovají normálně a dělají obvyklé věci – třeba si čtou nebo se dívají na televizi –, ale při všech činnostech si uvědomují, ţe můţe něco hrozit. My tady ale ohroţení kaţdou chvíli neočekáváme, takţe se to musíme naučit ve škole. To čekání mě trpělivosti moc nenaučilo a byla jsem zklamaná. Zoufale jsem všem chtěla dokázat, ţe jsem dobrá, a napravit tak svou reputaci po incidentu se Stanem. Masonova ducha uţ jsem znovu neviděla, a tak jsem se usnesla, ţe to byl asi váţně jen nějaký přelud vyvolaný únavou a stresem. Byla jsem šťastná, protoţe tohle bylo mnohem lepší zdůvodnění, neţ ţe jsem blázen nebo blbec. Z jistých věcí jsem ale šťastná nebyla. Kdyţ jsme se jednou s Christianem a Lissou sešli po vyučování, vycítila jsem, ţe z ní vyzařují obavy, strach a vztek. Ale to jsem cítila jen díky poutu. Tvářila se normálně. Eddie cosi probíral s Christianem a ničeho si nevšimli.
73
Přistoupila jsem k ní blíţ a jednou rukou ji za chůze objala. „To je v pořádku. Všechno bude v pořádku.“ Věděla jsem, co ji trápí. Viktor. Přestoţe Christian vyhlašoval, ţe se o všechno postará, bylo nám jasné, ţe on nebude tou nejlepší moţností, jak nás na soud s Viktorem dostat. Takţe Lissa si druhý den zahrála na diplomatku a velice zdvořile promluvila s Albertou o tom, zda bychom nemohly svědčit. Alberta jí rovněţ zdvořile odpověděla, ţe to nepřipadá v úvahu. „Myslela jsem, ţe jim stačí jen vysvětlit, proč je to pro nás tak důleţitý, a oni nás tam pustí,“ zamumlala. „Rose, nemůţu spát…, pořád na to musím myslet. Co kdyţ ho osvobodí?“ Hlas se jí chvěl a zaznívala z něj stará zranitelnost, kterou jsem u ní uţ dlouho nezaznamenala. Takové věci většinou spouštěly můj varovný alarm, ale tentokrát to spustilo jen podivné uspěchané vzpomínky na časy, kdy na mě byla Lissa odkázaná. Byla jsem ráda, ţe se z ní stala tak silná osobnost, a chtěla jsem zajistit, aby taková zůstala. Objala jsem ji pevněji a kráčely jsme dál. „Nemůţou ho pustit,“ namítla jsem plamenně. „Půjdeme k soudu. Postarám se o to. Víš přece, ţe nikdy nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Naklonila hlavu k mému rameni a pousmála se. „To se mi na tobě líbí. Nemáš ponětí, jak nás k tomu soudu dostat, ale stejně to budeš dál všemoţně zkoušet jen proto, abych se cítila líp.“ „A funguje to?“ „Ano.“ Pořád se strachovala, ale uţ ne tak moc. A přestoţe si dělala legraci z mých hrdinských slibů, moje slova ji uklidnila. Bohuţel jsme ale brzy zjistily, ţe Lissa má ke svému rozhořčení i další důvody. Čekala, aţ se jí léky vyplaví z organismu a ona tak znovu získá přístup k magii. Bylo to tam – cítily jsme to obě –, ale měla problém to uchopit. Uplynuly tři dny a nic se u ní nezměnilo. Soucítila jsem s ní, ale nejvíc jsem se strachovala o její duševní stav – přestoţe byl zatím dobrý. „Nevím, co se děje,“ postěţovala si. Uţ jsme došli skoro aţ k budově koleje. Lissa a Christian měli v plánu podívat se na film. Já uvaţovala, jak pro mě asi bude těţké sledovat film a při 74
tom být ve střehu. „Vypadá to, jako bych mohla něco dělat, jenţe nemůţu. Jako bych v tom uvízla.“ „Třeba to není nic špatnýho,“ poznamenala jsem a trochu od ní odstoupila, abych měla dobrý výhled na cestu před námi. Střelila po mně smutným pohledem. „Ty si se vším děláš starosti. Myslela jsem, ţe od toho jsem tu já.“ „A já jsem tu od toho, abych na tebe dohlíţela.“ „Od toho jsem tu vlastně já,“ vloţil se do toho Eddie, který vtipkoval jen málokdy. „Ani jeden z vás by si neměl dělat starosti,“ namítla. „Ne s tímhle.“ Christian ji objal kolem pasu. „Ty jsi ještě netrpělivější neţ tady Rose. Jediný, co musíš udělat, je…“ Bylo to jako déjà vu. Z houští vyskočil Stan, natáhl se po Lisse, jednou rukou ji chytil kolem pasu a táhl ji k sobě. Moje tělo zareagovalo okamţitě, bez sebemenšího zaváhání jsem se vrhla ji „zachránit“. Problémem ovšem bylo, ţe Eddie taky zareagoval okamţitě a navíc u ní stál blíţ, takţe měl přede mnou náskok. Krouţila jsem kolem nich a snaţila se zapojit do akce, ale ti dva spolu zápasili tak, ţe jsem nemohla nijak účinně zasáhnout. Eddie se vrhl na Stana ze strany. Odhodlaně a rychle odtrhl Stanovu ruku od Lissy takovou silou, aţ to vypadalo, ţe mu ji vykloubí. Eddie měl šlachovitou postavu a nikdo by do něj neřekl, jakou má páru. Stanovi vyletěla ruka nahoru, aţ škrábl Eddieho do tváře. To stačilo, aby se Lissa osvobodila a spolu s Christianem si stoupla za mě. Jakmile byla z dosahu, přistoupila jsem ze strany k zápasícím muţům a doufala, ţe Eddiemu pomůţu. Ale nebylo třeba. Bez váhání popadl Stana a mrštil jím o zem. O vteřinu později umístil svůj cvičný kůl kousíček nad Stanův hrudník. Stan se zasmál a vypadal upřímně potěšen. „Hezká práce, Castile.“ Eddie schoval kůl a pomohl svému instruktorovi na nohy. Teď kdyţ bylo po všem, všimla jsem si, jak má Stan poškrábaný a pohmoţděný obličej. Útoků na nás novice bylo relativně málo a byly mezi nimi dlouhé časové odstupy, ale naši stráţci během tohoto cvičení bojovali skoro neustále. Všichni 75
při tom schytali nějaké to zranění, ale brali to s grácií a s humorem. „Děkuju vám, pane,“ řekl Eddie. Tvářil se potěšeně, ale ne namyšleně. „Kdybych byl Strigoj, byl bych samozřejmě rychlejší a silnější, ale přísahám, ţe s vaší rychlostí byste klidně mohl se Strigojem soupeřit.“ Stan pohlédl na Lissu. „Jste v pořádku?“ „Jo,“ broukla rozzářeně. Vycítila jsem, ţe si to dobrodruţství uţívá. Byla nabuzená adrenalinem. Stanův úsměv se vytratil, kdyţ upřel zrak na mě. „A vy – co vy jste dělala?“ Strnula jsem, zděšená jeho příkrým tónem. Tohle mi řekl posledně taky. „Co tím myslíte?“ vykřikla jsem. „Tentokrát jsem nehybně nestála! Byla jsem připravená ho krýt, jen jsem čekala, aţ se mi naskytne moţnost vloţit se do toho.“ „Ano,“ souhlasil. „To je právě ten problém. Byla jste tak nedočkavá jednu mi vrazit, ţe jste úplně zapomněla, ţe za sebou máte dva Moroje. Klidně by nemuseli vůbec existovat a vás by to nezajímalo. Jste venku na otevřeném prostranství a jste k nim otočená zády.“ Naštvaně jsem k němu napochodovala a bylo mi jedno, ţe je to nevhodné. „To není fér. Kdyby na nás ve skutečným světě zaútočil Strigoj, neříkejte mi, ţe by druhý stráţce nedělal, co by mohl, aby toho Strigoje co nejrychleji sejmul.“ „Nejspíš máte pravdu,“ připustil Stan. „Ale nesnaţila jste se eliminovat hrozbu efektivně. Na bezbranné Moroje jste vůbec nepomyslela. Myslela jste jen na to, jak rychle svedete udělat něco vzrušujícího a dokáţete tak, ţe jste dobrá.“ „Co-co? Něco mi uniká? Vy mě hodnotíte podle toho, co si myslíte, ţe byla moje motivace? Jak můţete tak jistě vědět, co jsem si myslela?“ Sama to v polovině případů ani nevím. „Instinkt,“ odpověděl záhadně. Vytáhl malý notýsek a načmáral si do něj pár poznámek. Přimhouřila jsem oči a zatouţila, abych si to mohla přečíst a odhalit, co tam o mně píše. Kdyţ skončil, strčil si zápisník zase do kapsy a všem nám kývl na pozdrav. „Uvidíme se později.“ Sledovali jsme ho, jak se vzdaluje přes zasněţené pozemky směrem k tělocvičně, kde trénují dhampýři. Pusu jsem měla 76
dokořán a chvilku mi trvalo, neţ jsem se zmohla na slovo. Kdy si tihle lidi dají pohov? Znovu jsem se spálila na technických pitomostech, které nemají nic společného s tím, jak si povedu ve skutečném světě. „To nebylo fér. Jak mě můţe posuzovat podle toho, co si myslí, ţe já si myslím?“ Eddie pokrčil rameny a pokračovali jsme dál ke koleji. „Můţe si myslet, co chce. Je to náš instruktor.“ „Jo, ale dá mi další blbou známku! Terénní praxe je na nic, kdyţ v ní nemůţeme předvést, jak si povedeme proti Strigojům. Nemůţu tomu uvěřit. Jsem dobrá – fakt dobrá. Jak v tomhle můţu selhat?“ Na to neměl odpověď nikdo, jen Lissa poznamenala: „No… ať uţ byl v právu, nebo ne, kaţdopádně v jedné věci pravdu měl: Byl jsi super, Eddie.“ Pohlédla jsem na něj a připadala si hrozně, ţe tenhle můj výstup byl zastíněn jeho úspěchem. Byla jsem vytočená – vážně vytočená –, ale s tím, ţe se Stan ve mně spletl, jsem se musela vyrovnat sama. Eddie si vedl výtečně a cestou ho všichni chválili tak, aţ z toho červenal. Nebo to moţná bylo jen tou zimou. Kaţdopádně jsem za něj byla šťastná. Usadili jsme se ve společenské místnosti a byli jsme rádi, ţe tam nikdo jiný není. Bylo tam teplo a příjemně. Ke kaţdé koleji patří hned několik takových společenských místností a všechny jsou plné pohodlných křesel a sedaček, her a filmů. Studenti můţou tyhle místnosti vyuţívat jen v určité době. O víkendech byly otevřené víceméně pořád, ale ve všední dny jen omezenou dobu – pravděpodobně proto, abychom měli kde dělat úkoly. Eddie a já jsme místnost obhlédli, udělali si plán a zaujali pozice. Stoupla jsem si zády ke zdi a dívala se na pohovku, kde se rozvalila Lissa s Christianem. Dost jsem jim záviděla. Myslela jsem, ţe film odláká mou pozornost a nebudu neustále ve střehu, jenţe mi bylo hrozně a mysl se mi točila na plné obrátky. Nemohla jsem uvěřit, ţe Stan řekl to, co řekl. Dokonce přiznal, ţe v bitevní vřavě by se kaţdý stráţce snaţil zapojit do boje. Jeho poznámky o tom, ţe jsem měla nějaké postranní sebestředné úmysly, byly naprosto absurdní. Uvaţovala jsem, zda mě selhání v tomhle terénním cvičení nějak váţně ohrozí. Určitě mě nevezmou od Lissy, kdyţ 77
prolezu? Alberta i Dimitrij tvrdili, ţe tohle je experiment, který má Lissu i mě lépe vytrénovat, ale já o tom přesto paranoidně přemýšlela. Eddie odvedl skvělou práci, kdyţ Lissu ochránil. Moţná chtěli jen vidět, jak Lissa dokáţe spolupracovat s jiným stráţcem. Moţná se obávali, ţe dobře dokáţu ochránit jen ji, a ne jiného Moroje – koneckonců Masona jsem přece nechala umřít, ne? Moţná, ţe ta skutečná zkouška spočívá v tom, aby se dověděli, jestli je třeba mě nahradit. Vţdyť kdo vlastně jsem? Nahraditelná novicka. A ona je princezna z rodu Dragomirů. Ona bude pod ochranou pořád – a nemusím ji nutně chránit já. Pouto nemá smysl, kdyţ se ukáţu jako neschopná. Moje zběsilé paranoidní myšlenky zarazil aţ Adrianův příchod. Vešel do zšeřelé místnosti, mrkl na mě a usedl do křesla poblíţ. Bylo mi jasné, ţe je jen otázkou času, kdy se objeví. Nejspíš jsme v kampusu jeho jediným rozptýlením. Nebo moţná ne – to jsem usoudila z oblaku alkoholových výparů, který se kolem něj vznášel. „Jseš střízlivej?“ zeptala jsem se ho, kdyţ film skončil. „Dost střízlivěj. Co jste to tam venku vyváděli?“ Adrian se v mých snech objevil naposledy, kdyţ se mi zdálo o té zahradě. Taky uţ nechal toho svého drzého flirtování. Většinou za námi přišel, aby pracoval s Lissou a zahnal tak nudu. Převyprávěli jsme mu incident se Stanem, při čemţ jsme vyzdvihovali Eddieho hrdinství a nikdo se nezmínil o mém průšvihu. „Hezká práce,“ zhodnotil to Adrian. „Vypadá to, ţe máš taky bojovou jizvu.“ Ukázal Eddiemu na tvář, kde se skvěly tři rudé škrábance. Vybavila jsem si, ţe Stan Eddieho škrábl, kdyţ ten se snaţil osvobodit Lissu. Eddie se lehce dotkl své tváře. „Ani to necítím.“ Lissa se k němu naklonila a prohlíţela si ho. „To máš za to, ţes mě chránil.“ „To mám za to, ţe se snaţím prolézt terénní praxí,“ vystřelil si z ní. „Netrap se tím.“ A vtom se to stalo. Viděla jsem na ní, ţe ji přemáhá soucit a naléhavá potřeba pomáhat druhým. To se jí stávalo často. Nedokázala se dívat na bolest, nedokázala jen tak sedět, kdyţ mohla něco udělat. Cítila jsem, jak se v ní vzdouvá síla. Byly to 78
nádherné vířící pocity, při nichţ se mi úplně zkroutily prsty u nohou. Proţívala jsem to s ní. Byl to oheň, bylo to poţehnání. Omamné. Natáhla ruku a dotkla se Eddieho tváře… A škrábance zmizely. Spustila ruku a obě jsme pocítily, jak euforie éteru odchází. „Ty vole,“ vydechl Adrian. „Ty sis nedělala srandu.“ Zadíval se na Eddieho. „Ani stopa po zranění.“ Lissa při tom stála, ale teď usedla zase na pohovku. Opřela si hlavu o opěradlo a zavřela oči. „Já to dokázala. Pořád to umím.“ „Jistěţe umíš,“ pravil Adrian přezíravě. „Teď mi jen ukaţ, jak na to.“ Otevřela oči. „Není to snadný.“ „Aha, chápu,“ řekl přehnaně nasupeně. „Ty ze mě neustále taháš, jak vidět aury a lézt lidem do snů, ale svoje obchodní tajemství neprozradíš.“ „Ne ţe neprozradím,“ namítla. „Ale neumím.“ „Dobrá, sestřenko, zkus to.“ Pak si najednou přejel nehty po druhé ruce, aţ začal krvácet. „Jeţíši Kriste!“ vyjekla jsem. „Zbláznil ses?“ Samozřejmě, ţe se zbláznil. Lissa mu chytila ruku a stejně jako předtím kůţi uzdravila. Zaplavily ji povznesené pocity, ale moje nálada náhle bezdůvodně klesla na bod mrazu. Ti dva se pustili do debaty, kterou jsem nějak nestíhala sledovat. Pouţívali standardní magické termíny, stejně jako pojmy, o nichţ jsem byla přesvědčená, ţe si je na fleku vymysleli. Z Christianova výrazu jsem usoudila, ţe se rovněţ nechytá. Brzy bylo jasné, ţe Adrian s Lissou na nás v tom nadšení z odhalování tajemství éteru úplně zapomněli. Nakonec se Christian zvedl a tvářil se značně znuděně. „Pojď, Rose. Kdybych chtěl tohle poslouchat, šel bych na vyučování. Mám hlad.“ Lissa vzhlédla. „Večeře bude aţ za hodinu a půl.“ „Dárce,“ řekl. „Dneska jsem ještě nepil.“ Políbil Lissu na tvář a odešel. Vydala jsem se za ním. Venku začalo zase sněţit a já s odporem pozorovala sněhové vločky, které se na nás snášely. Kdyţ začátkem prosince napadl první sníh, byla jsem nadšená. Teď uţ mě to věčné bílo 79
otravovalo. Ale stejně jako nedávno, kdyţ jsem se v noci potřebovala uklidnit, mi to příšerné počasí přesto trochu pozvedlo náladu. S kaţdým krokem, kterým jsme se blíţili k dárcům, jsem byla stále klidnější. Dárci říkáme lidem, kteří se dobrovolně rozhodli poskytovat krev Morojům. Na rozdíl od Strigojů, kteří své oběti při pití mnohdy zabíjejí, Morojové si berou od dárců kaţdý den jen malé mnoţství krve, takţe je nemusejí zabít. Tihle lidé to dělají proto, ţe vampýří kousnutí jim způsobuje rozkoš. Zdá se, ţe jsou dokonale šťastní, kdyţ tráví celý ţivot odděleně od lidské společnosti. Je to zvláštní, ale pro Moroje nezbytné. Škola většinou nechává jednoho dva dárce na morojské koleji, kdyby někdo v noci dostal chuť, ale po většinu dne chodí studenti za dárci do prostor u jídelny. Jak jsem tak šla a pozorovala zasněţené stromy a ploty, upoutalo mou pozornost ještě něco bílého. Vlastně to ale nebylo úplně bílé. Bylo to bledé jako rozpitá barva. Okamţitě jsem zastavila a vytřeštila oči. Na druhém konci nádvoří stál Mason, skoro splýval se stromem a sloupkem. Ne, pomyslela jsem si. Samu sebe uţ jsem přesvědčila, ţe to skončilo. Jenţe byl zase tady a díval se na mě tím bolestným obličejem fantoma. Ukazoval na vzdálenou část kampusu. Pohlédla jsem tím směrem, ale opět jsem neměla ponětí, co tam hledat. Otočila jsem se zase k němu a dokázala na něj jen zírat. Cítila jsem, jak ve mně narůstá strach. Na krku jsem ucítila ledovou ruku. Byl to Christian. „Co je?“ dotazoval se. Podívala jsem se tam, kde jsem viděla Masona. Samozřejmě uţ byl pryč. Na chvilku jsem zavřela oči a povzdechla si. Pak jsem se obrátila k Christianovi a vydali jsme se dál. „Nic,“ odpověděla jsem. Christian měl vţdycky nějakou moudrou kousavou poznámku, kdyţ jsme byli spolu, ale tentokrát mlčel celou cestu. Měla jsem hlavu plnou myšlenek na Masona, takţe jsem taky neměla moc co povídat. Tahle zjevení trvala vţdycky jen pár vteřin. Vzhledem k tomu, jak ztíţená je v té chumelenici viditelnost, zdálo se mi mnohem pravděpodobnější, ţe to byl jen nějaký optický klam. Po zbytek cesty jsem se snaţila přesvědčit samu sebe, ţe tomu tak skutečně je. Kdyţ jsme vešli 80
do budovy a konečně se ocitli v teple, došlo mi, ţe s Christianem se něco děje. „Co je ti?“ zeptala jsem se a snaţila se nemyslet na Masona. „Jsi v pohodě?“ „Je mi fajn,“ zavrčel. „To, jak jsi to řekl, jen dokazuje, ţe ti fajn rozhodně není.“ Jak jsme procházeli budovou k místnosti s dárci, vůbec mě nebral na vědomí. Bylo tam rušněji, neţ by se dalo očekávat, a všechny malé kóje, v nichţ dárci seděli, byly obsazené Moroji. Jedním z nich byl i Brandon Lazar. Při pití jsem zahlédla jeho vybledlou zelenou modřinu na tváři a došlo mi, ţe vlastně nevím, kdo mu to udělal. Christian se zapsal u Morojky u dveří, načeţ si stoupl do čekárny, kde vyčkával, aţ ho zavolají. Já se v duchu probírala dnešními událostmi a snaţila se přijít na to, co vyvolalo jeho mizernou náladu. „O co jde? Nelíbil se ti ten film?“ Ţádná odpověď. „Znechutilo tě Adrianovo sebepoškozování?“ Ztrpčit trochu Christianovi ţivot mi bylo jakýmsi provinilým potěšením. Tohle bych mohla dělat celou noc. Ţádná odpověď. „Jsi… Aha.“ Vtom mi to došlo. Udivilo mě, ţe jsem na to nepřišla dřív. „Štve tě, ţe se Lissa chce bavit o magii s Adrianem?“ Pokrčil rameny, coţ mi řeklo vše, co jsem chtěla vědět. „Neblbni, magii rozhodně nemá radši neţ tebe. Jen se to chce naučit. Léta si myslela, ţe opravdovou magii nikdy dělat nedokáţe, a pak zjistila, ţe jo. Aţ na to, ţe její magie je šílená a naprosto nepředvídatelná. Prostě se snaţí to pochopit.“ „Já vím,“ vypravil ze sebe přiškrceně a přehlédl celou tu prostornou místnost, aniţ by se díval na něco konkrétního. „V tom není problém.“ „Tak proč…“ Ani jsem to nedopověděla, protoţe jsem si uvědomila ještě něco dalšího. „Ty na Adriana ţárlíš.“ Christian na mě upřel ledově modré oči a já poznala, ţe jsem se trefila. „Neţárlím. Jenom…“ „Jenom se cítíš ohroţenej, kdyţ tvoje holka tráví spoustu času s prachatým a pěkným klukem, kterej by se jí mohl zalíbit. Tomu se říká ţárlivost.“ 81
Odvrátil se ode mě, zjevně znechucen. „Líbánky uţ skončily, Rose. Sakra. Proč to těm lidem tak dlouho trvá?“ „Hele,“ řekla jsem a narovnala se. Nohy uţ mě z toho stání bolely. „Copak jsi tuhle neslyšel ten můj romantickej proslov o tom, jak tě má Lissa v srdci? Miluje tě. Chce jenom tebe a věř mi, ţe to vím stoprocentně. Kdyby tu byl ještě někdo, věděla bych o tom.“ Ve tváři se mu mihl úsměv. „Jsi její nejlepší kámoška. Kryla bys ji.“ Zamračila jsem se. „Kdyby šlo o Adriana, tak ne. Ujišťuju tě, ţe se o něj nezajímá – díkybohu aspoň ne jako o kluka.“ „Ale on umí bejt přesvědčivej. Umí pracovat s nátlakem…“ „Ale nepouţívá ho na ni. Ani nevím, jestli by to vůbec dokázal – myslím, ţe se jejich vlivy vzájemně vyrušujou. A krom toho jsi úplně mimo mísu. To já jsem nešťastným objektem Adrianova zájmu.“ „Váţně?“ podivil se Christian. Chlapi tyhle věci vůbec nevnímají. „Vím, ţe flirtuje…“ „A leze mi do snů, aniţ bych ho tam zvala. Takhle má zajištěno, ţe se nemůţu sebrat a odejít, takţe má bezvadnou šanci mě mučit svým takzvaným šarmem a romantickými pokusy.“ Zatvářil se podezíravě. „Lisse taky leze do snů.“ Sakra. O těch snech jsem se neměla vůbec zmiňovat. Jak to říkal Adrian? „Ty sny jsou instruktáţní. Myslím, ţe se nemáš čeho obávat.“ „Lidi by se vůbec nedivili, kdyby se s Adrianem objevila na nějakým večírku.“ „Aha,“ podotkla jsem. „Tak o tomhle to je. Myslíš, ţe ji společensky znemoţníš?“ „Nejsem moc dobrej… v těchhle společenských záleţitostech,“ přiznal, čímţ odhalil svou zranitelnost, a to se stávalo jen málokdy. „A taky bych řekl, ţe Adrian má lepší pověst neţ já.“ „Děláš si srandu?“ „No tak, Rose. Kdyţ hulíš a chlastáš, není to totéţ, jako kdyţ si o tobě lidi myslí, ţe se proměníš ve Strigoje. Viděl jsem, jak se všichni chovají, kdyţ mě na lyţáku vzala na večírek. Jsem pro ni jenom přítěţ. Ona je jediná členka svojí 82
rodiny. Zbytek ţivota stráví politikařením a tím, ţe se bude snaţit s kaţdým co nejlíp vycházet. Adrian by pro ni v tomhle byl mnohem lepší neţ já.“ Odolala jsem touze pořádně s ním zatřást, aby se probral. „Chápu, kam tím míříš, ale ta tvoje dokonalá logika má jednu trhlinu. Mezi ní a Adrianem totiž nic není.“ Odvrátil se a nic dalšího uţ neřekl. Podezírala jsem ho, ţe mu vadí uţ samotný fakt, ţe Lissa je prostě ve společnosti jiného kluka. Jak sám přiznal, strachoval se o ni v mnoha směrech. Za tu dobu, co s ní chodil, se hodně změnil – jak povahově, tak i společensky –, ale stejně měl pořád problém vyrovnat se s tím, ţe pochází z „poskvrněné“ rodiny. Pořád si myslel, ţe pro ni není dost dobrý. „Rose má pravdu,“ ozval se za námi nevítaný hlas. Připravila jsem si ten nejodpudivější pohled a otočila se. Stál tam samozřejmě Jesse. Ralf přirozeně zevloval poblíţ. Jesseův přidělený novic Dean postával ve dveřích. Ti dva měli zjevně mnohem formálnější stráţcovský vztah. Jesse s Ralfem nestáli ve frontě, kdyţ jsme sem přišli, ale jistě z našeho rozhovoru slyšeli dost, aby si to poskládali dohromady. „Pořád jsi královskej. Rozhodně máš právo s ní bejt.“ „To je teda obrat,“ poznamenala jsem. „Neříkali jste mi tuhle vy dva, ţe se Christian kaţdou chvíli můţe proměnit ve Strigoje? Bejt váma, dávám si bacha. Vypadá totiţ dost nebezpečně.“ Jesse pokrčil rameny. „Hele, tys říkala, ţe je v pohodě. A jestli někdo zná Strigoje, pak jsi to určitě ty. Navíc si začínáme myslet, ţe ta rebelská povaha Ozerů je vlastně docela dobrá.“ Upřela jsem na něj podezíravý pohled, jelikoţ jsem předpokládala, ţe v tom bude nějaký fígl. On se ale tvářil upřímně, jako by byl opravdu přesvědčen, ţe Christian je v pohodě. „Dík,“ houkl Christian a trochu se usmál. „Teď, kdyţ jsi schválil mě i moji rodinu, konečně se můţu v ţivotě vydat dál. To byla jediná věc, která mi v tom bránila.“ „Myslím to váţně,“ ozval se Jesse. „Ozerové toho sice moc nenamluvili, ale patřili k nejsilnějším rodinám tady. A to by mohli bejt znovu – a hlavně ty. Nebojíš se dělat, co bys neměl. 83
To se nám líbí. Kdyţ dokáţeš překonat ty svý nespolečenský manýry, můţeš získat opravdový kámoše a dotáhnout to daleko. Třeba by ti pomohlo, kdyby ses pořád tolik nestrachoval o Lissu.“ Vyměnili jsme si s Christianem pohledy. „Co se tím snaţíš naznačit?“ Jesse se usmál a tajemně se rozhlédl kolem. „Pár se nás tady dalo dohromady. Máme takovou partu, která sdruţuje lidi z lepších rodin, chápeš? Je bláznivá doba, minulej měsíc ty útoky Strigojů, a lidi zkrátka uţ nevědí, co dělat. Taky probíráme, ţe bychom měli bojovat a objevit lepší způsob, jak si rozdělovat stráţce.“ Řekl to s úšklebkem a já se najeţila při poznámce o stráţcích. „Do velení se hrne aţ moc nekrálovských.“ „A proč je to problém, kdyţ mají dobrý nápady?“ chtěla jsem vědět. „Nemají dobrý nápady. Neznají svoje místo. Někdo z nás uţ dokonce začal uvaţovat o tom, jak nás před tímhle uchránit, abychom se pak o sebe dokázali postarat sami. Určitě by se ti líbilo, na co jsme přišli. Koneckonců to my musíme rozhodovat, ne dhampýři nebo nějaký morojský nicky. My jsme elita. Ti nejlepší. Přidej se k nám a uvidíš, ţe ti s Lissou pomůţeme.“ Nemohla jsem si pomoct. Rozchechtala jsem se. Christian se jen tvářil znechuceně. „Beru zpět, co jsem řekl předtím,“ oznámil jim. „Na tohle jsem čekal celej ţivot. Na pozvání do vašeho klubu dobře narozených.“ Velký a rozloţitý Ralf postoupil o krok vpřed. „Nedělej si z nás srandu. Tohle je váţný.“ Christian povzdechl. „Tak si nedělejte srandu vy ze mě. Jestli si váţně myslíte, ţe se přidám k vaší partě a budu se snaţit vylepšovat situaci uţ tak rozmazlenejch a sobeckejch Morojů, pak jste ještě hloupější, neţ jsem si myslel. A to jsem si myslel, ţe jste blbí dost.“ Jesse i Ralf se zatvářili nasupeně i poníţeně, ale naštěstí hned poté zavolali Christiana k dárci. Vypadal radostně, kdyţ jsme šli přes celou místnost. Nic vám nepomůţe k lepšímu pocitu z milostného ţivota tolik, jako konfrontace s dvěma kretény. 84
Christian dnes večer dostal dárkyni jménem Alice, která byla ze všech dárců v kampusu nejstarší. Většina Morojů preferuje mladé dárce, ale Christian se svými ujetostmi ji měl rád, protoţe byla tak trochu senilní. Nebyla zase tak stará – přes šedesát –, ale mnoţství endorfinů z vampýřích kousnutí se na ní podepsalo. „Rose,“ řekla a upřela na mě své vybledlé modré oči. „Obvykle nebýváš s Christianem. Vy jste se s Vasilisou pohádaly?“ „Ne,“ ujistila jsem ji. „Jen menší změna.“ „Změna,“ zamumlala a pohlédla k nedalekému oknu. Morojové mají všechna okna se zabarvenými skly, aby dovnitř nepronikalo sluneční světlo, takţe jsem pochybovala, ţe přes to sklo vůbec můţe vidět ven. „Všechno se neustále mění. Všimla sis toho?“ „Tady ne,“ poznamenal Christian a usedl vedle ní. „Tenhle sníh jen tak nezmizí. Aspoň pár měsíců ne.“ Povzdechla a upřela na něj zoufalý pohled. „Nemluvila jsem o počasí.“ Christian mě obdařil pobaveným úsměvem, načeţ se sklonil a zabořil zuby do ţenina hrdla. Její výraz povolil a při pití zjevně zapomněla na všechny řeči o změnách. Strávila jsem mezi vampýry tolik času, ţe jsem ani nemyslela na jejich tesáky. Většina Morojů je totiţ s úspěchem skrývá. Jen ve chvílích, jako je tato, mi dochází, jakou sílu vlastně vampýři mají. Obvykle kdyţ sleduju vampýra při pití, vzpomenu si, jak jsme s Lissou utekly z Akademie a já ji nechávala od sebe pít. Nikdy jsem nebyla tak šíleně závislá jako dárci, ale i ten krátkodobý rauš jsem si uţívala. Dokonce jsem po tom touţila tak moc, ţe bych to nikomu nepřiznala. V našem světě dávají krev jenom lidé. Kdyţ to dělá dhampýr, je to povaţováno za laciné a poniţující. Ale teď, kdyţ jsem pozorovala vampýři pití, uţ jsem nemyslela na skvělé stavy, které vyvolává. Namísto toho mi myšlenky zalétly zpět do Spokane, kde se na Eddiem krmil Strigoj Izajáš, náš únosce. Pocity, které to ve mně vyvolávalo, byly cokoli, jen ne dobré. Eddie strašlivě trpěl a já nedokázala 85
udělat vůbec nic neţ sedět a koukat se na to. S úšklebkem jsem se odvrátila od Christiana s Alicí. Kdyţ jsme odcházeli z místnosti dárců, Christian působil mnohem ţivěji. „Víkend je tu, Rose. Ţádný vyučování a ty budeš mít den volna.“ „Ne,“ povzdechla jsem. Málem jsem na to zapomněla. Zatraceně. Proč mi to musel připomínat? Uţ jsem se začínala po tom incidentu se Stanem cítit o něco líp. Znovu jsem povzdechla. „Mám dělat veřejně prospěšnou práci.“
86
DEVĚT JELIKOŢ JE V KAMPUSU SPOUSTA MOROJŮ POCHÁZEJÍCÍCH
z východní Evropy, většinovým náboţenstvím je tu pravoslavné křesťanství. Vyskytují se tu i studenti jiných vyznání, ale jen zhruba polovina všech studentů chodí na bohosluţby pravidelně. Lissa je jednou z nich. Kaţdou neděli chodí do kostela, protoţe je věřící. Christian tam chodí taky. Ale jen kvůli Lisse a taky kvůli tomu, ţe to dělá dobrý dojem a všem se hned zdá mnohem méně pravděpodobné, ţe by se z něj stal Strigoj. Strigojové nemůţou vstoupit na posvátnou půdu, takţe obyčejná bohosluţba mu poskytuje alespoň trochu respektu. Pokud v kostele zrovna neusnu, chodím tam jen kvůli lidem. Lissa a kamarádi většinou po mši něco podnikají, tudíţ je kostel bezva místem, kde se scházet. Jestli Bohu vadí, ţe pouţívám jeho svatostánek k rozšíření svých společenských obzorů, nikdy se mi o tom nezmínil. Anebo si dává na čas, neţ mě potrestá. Kdyţ tu neděli skončila mše, musela jsem zůstat v kostele, protoţe právě to bylo místo výkonu mojí veřejně prospěšné práce. Kdyţ se kostel vylidnil, překvapilo mě, ţe tam se mnou někdo zůstal. Dimitrij. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se. „Myslel jsem, ţe by se ti třeba hodila nějaká pomoc. Slyšel jsem, ţe se kněz chce vrhnout na velký úklid své domácnosti.“ „Jo, ale ty si neodpykáváš trest. A navíc máš taky den volna. My – spíš teda všichni ostatní – se to celý týden snaţíme zvládnout a vy na nás celou dobu zkoušíte ty svoje útoky.“ Aţ teď jsem si všimla, ţe i Dimitrij má pár nových šrámů, i kdyţ ne tolik jako Stan. Byl to pro všechny dlouhý týden a to byl teprve první z šesti. „Co jiného bych dneska dělal?“
87
„Napadá mě stovka věcí,“ poznamenala jsem suše. „Určitě bys tady někde objevil film s Johnem Waynem, kterej jsi ještě neviděl.“ Zavrtěl hlavou. „Ne, takový neexistuje. Viděl jsem je všechny. Podívej, kněz uţ na nás čeká.“ Otočila jsem se. Jistě. Vpředu stál otec Andrew a s očekáváním nás sledoval. Uţ si sundal bohatě zdobené roucho, v němţ vedl obřad, a teď měl na sobě jen jednoduché kalhoty a košili. Vypadal, ţe je odhodlán také se vrhnout do práce, a já uvaţovala, co se stalo s nedělí jakoţto dnem odpočinku. Jak jsme se s Dimitrijem vydali vstříc našim úkolům, uvaţovala jsem, proč tady vlastně Dimitrij zůstal. Určitě přece nechtěl pracovat v den volna. Nejsem zvyklá s ním řešit nějaké záhady. Jeho úmysly jsou obvykle přímočaré, takţe jsem i teď očekávala, ţe to má nějaké prosté vysvětlení. Jen mi to zatím nebylo jasné. „Oběma vám moc děkuji, ţe mi chcete pomoct.“ Otec Andrew se na nás usmíval. Snaţila jsem se nešklebit, kdyţ řekl, ţe mu „chceme“ pomoct. Byl to Moroj, kterému táhlo na padesátku, a měl řídké prošedivělé vlasy. Přestoţe moc věřící nejsem, stejně ho mám ráda a váţím si ho. „Dneska nebudeme dělat nic zásadního,“ pokračoval. „Vlastně to bude spíš trochu nuda. Samozřejmě uděláme běţný úklid a potom bych rád roztřídil krabice s věcmi na půdě.“ „Rádi uděláme, cokoli budete potřebovat,“ prohlásil váţně Dimitrij. Potlačila jsem povzdech a snaţila se nemyslet na všechny ty další věci, které bychom mohli dělat. Pustili jsme se do toho. Já se chopila mopu, zatímco Dimitrij utíral prach a leštil dřevěné lavice. Při čištění se tvářil soustředěně, jako by svou práci skutečně vykonával s hrdostí. Pořád jsem chtěla přijít na to, proč je vlastně tady. Nechápejte to špatně; byla jsem ráda, ţe ho tu mám. V jeho přítomnosti jsem se cítila mnohem líp a navíc jsem byla jako vţdycky blahem bez sebe, ţe se na něj můţu dívat. Napadlo mě, ţe je tady moţná z toho důvodu, ţe ze mě chce vytáhnout víc informací o tom, co se stalo se Stanem, Christianem a Brandonem. Nebo mi moţná chce vynadat za ten 88
druhý střet, kdy mě Stan nařkl, ţe se vrhám do boje ze sobeckých důvodů. Tohle mi připadalo pravděpodobné, ačkoli se o tom zatím slovem nezmínil. Dokonce i kdyţ kněz zmizel vzadu v sakristii, aby se věnoval svým povinnostem, Dimitrij dál pracoval mlčky. Kdyby mi chtěl něco sdělit, tak by to přece udělal teď. Kdyţ jsme skončili s úklidem, otec Andrew nás poslal na půdu, abychom z ní vynášeli krabici za krabicí a všechno nosili do skladiště v zadní části kostela. Lissa s Christianem tuhle půdu často vyuţívali jako místo svých schůzek a já uvaţovala, jestli kdyţ tam budou mít prázdno, bude to pro ně dobré nebo ne. Třeba uţ sem chodit nebudou a já se aspoň trochu vyspím. Kdyţ jsme všechny věci snesli dolů, všichni tři jsme se usadili na podlaze a začali je třídit. Otec Andrew nám dával pokyny, co ponechat a co vyhodit. Pro mě bylo úlevou, ţe jsem mohla po celém týdnu na nohou sedět. Kněz chvílemi při práci mluvil a vyptával se mě na školu a další věci. Nebylo to zas tak špatné. Při práci mě něco napadlo. Podařilo se mi přesvědčit samu sebe, ţe Mason byl pouhým přeludem vyvolaným nedostatkem spánku, ale kdyby mi nějaká autorita potvrdila, ţe duchové váţně neexistují, cítila bych se mnohem líp. „Otče,“ oslovila jsem kněze. „Věříte na duchy? Totiţ, je o nich nějaká zmínka v…,“ ukázala jsem na věci kolem nás, „…v těchhle krámech?“ Ten dotaz ho zjevně překvapil, ale netvářil se uraţeně, ţe jsem jeho celoţivotní práci a poslání nazvala „krámy“. Ani ho nepohoršilo, ţe jsem takový ignorant, přestoţe sedávám na bohosluţbách uţ sedmnáct let. Zatvářil se zmateně a zarazil se v práci. „Nu…, záleţí na tom, jak bys ducha definovala.“ Poklepala jsem prsty na knihu o teologii, kterou jsem zrovna měla v ruce. „Kdyţ člověk umře, podle tohohle jde buď do nebe, nebo do pekla. To znamená, ţe duchové jsou jenom báchorky, ne? V bibli ani nikde jinde o nich nic není.“ „To opět záleţí na tvé definici,“ řekl. „Naše víra říká, ţe po smrti se duše oddělí od těla a vskutku můţe prodlévat na tomto světě.“ 89
„Coţe?“ Zaprášená miska mi vyklouzla z ruky. Naštěstí byla dřevěná a nerozbila se. Rychle jsem ji sebrala. Takovou odpověď jsem tedy rozhodně nečekala. „Jak dlouho? Nafurt?“ „Ne, ne, samozřejmě, ţe ne. Odletí při vzkříšení nebo posledním soudu, záleţí na tom, čemu kdo věří. Obecně se ale má za to, ţe duše můţe setrvávat na zemi tři aţ čtyřicet dní po smrti. Nakonec dostane ‚prozatímní‘ rozsudek, který ji pošle z tohoto světa do nebe, nebo do pekla – ačkoli ani jedno z toho nikdo nezaţije doopravdy, to aţ po soudném dni. Teprve potom se duše a tělo zase spojí, aby ţily v jednotě věčným ţivotem v nebeském království.“ Ty záleţitosti se spásou a soudy mi unikaly. Mou pozornost upoutalo těch „tři aţ čtyřicet dní“. Třídění věcí jsem úplně pustila z hlavy. „Jo, ale je to pravda, nebo ne? Váţně duchové chodí po zemi ještě čtyřicet dní po smrti?“ „Ach, Rose. Ti, kteří se musejí ptát, zda je víra pravdivá, jen zahajují diskuzi, na niţ nejsou připraveni.“ Nabyla jsem dojmu, ţe má pravdu. S povzdechem jsem se sklonila ke krabici před sebou. „Ale,“ pravil přívětivě, „pokud ti to pomůţe, něčemu podobnému věřili lidé ve východní Evropě dávno před rozšířením křesťanství. Podle těchto tradic duše krátce po smrti zůstává na zemi – obzvlášť kdyţ jde o člověka, který zemřel násilnou smrtí a navíc mladý.“ Strnula jsem. Veškerý pokrok, který jsem učinila v přesvědčování sebe samé, ţe Mason byl jen přelud vyvolaný stresem, rázem zmizel. Násilnou smrti a mladý. „Proč?“ zeptala jsem se přiškrceně. „Proč tady zůstávají? Chtějí… chtějí se pomstít?“ „Jsem si jist, ţe někteří lidé tomu věří. Jiní jsou zase toho názoru, ţe duše po tak znepokojivé události nemůţe nalézt klid.“ „A čemu věříte vy?“ dotázala jsem se. Usmál se. „Věřím, ţe se duše oddělí od těla, jak nás učí naši otcové, ale pochybuju, ţe pobyt duše na zemi můţe obyčejný smrtelník postřehnout. To není jako ve filmech, kdy duchové straší v domech nebo chodí navštěvovat ty, které za ţivota znali. Tyhle duše povaţuju spíš za jakési energie kolem nás, něco, co je za hranicemi našeho vnímání. Především je ale 90
důleţité, co bude dál, aţ dosáhneme věčného ţivota, který nám vykoupil náš Spasitel svým velikým sebeobětováním. To je podstatné.“ Napadlo mě, jestli by otec Andrew zareagoval stejně pohotově, kdyby viděl to, co jsem viděla já. Násilnou smrtí a mladý. Obojí na Masona sedělo a od jeho smrti čtyřicet dní ještě neuplynulo. Jeho smutný obličej se mi zjevoval stále a já mohla jen přemítat, co to má znamenat. Chce se mstít? Nebo váţně nemůţe najít klid? A jak se dá aplikovat teologická teorie otce Andrewa o nebi a peklu na někoho jako já, kdo umřel a vrátil se zpátky do ţivota? Viktor Daškov řekl, ţe jsem sestoupila do světa mrtvých a vrátila se, kdyţ mě Lissa uzdravila. Co je teda svět mrtvých? Nebe, nebo peklo? Nebo je to jen jiný výraz pro stav mezi ţivotem a smrtí, o němţ mluvil otec Andrew? Po tom uţ jsem nic neříkala, protoţe myšlenka na to, ţe by se Mason chtěl mstít, mi připadala dost překvapivá. Otec Andrew u mě zaznamenal změnu, ale zjevně nevěděl, co ji způsobilo, a tak se mě snaţil povzbudit. „Právě jsem dostal od přítele z jiné farnosti pár nových knih. Zajímavé příběhy o svatém Vladimírovi.“ Naklonil hlavu na stranu. „Pořád se o něj zajímáš? A o Annu?“ Teoreticky ano. Dokud jsme s Lissou nepotkaly Adriana, věděly jsme jen o dvou uţivatelích éteru. Patřila mezi ně naše bývalá profesorka Karpová, která z éteru dočista zešílela, a aby své šílenství zarazila, stala se Strigojkou. Tím druhým uţivatelem byl svatý Vladimír, patron naší školy. Ţil uţ před staletími a svou stráţkyni Annu přivedl zpátky k ţivotu, stejně jako Lissa mě. To učinilo Annu stínem políbenou a také to mezi nimi vytvořilo pouto. S Lissou jsme hltaly všechno o Anně a Vladimírovi, co nám přišlo pod ruku, abychom toho zjistily co nejvíc. Jakkoli mi ale připadalo neuvěřitelné to přiznat, teď jsem měla mnohem větší problémy neţ zkoumat záhadné pouto mezi mnou a Lissou. Trumfl to duch, který je nejspíš pěkně naštvaný, protoţe jsem měla podíl na jeho smrti. „Jo,“ připustila jsem vyhýbavě, aniţ bych se mu podívala do očí. „Zajímá mě to… Ale myslím, ţe se k tomu v nejbliţší 91
době nedostanu. Teď toho mám spoustu – terénní cvičení a tak.“ Znovu jsem zmlkla. Pochopil a nechal mě dál pracovat, aniţ by něco říkal. Dimitrij během celého toho rozhovoru neřekl ani slovo. Kdyţ jsme konečně dotřídili věci, otec Andrew nám oznámil, ţe pro nás má ještě jeden úkol a pak budeme hotovi. Ukázal na některé krabice, jeţ jsme právě přerovnali. „Potřebuju, abyste tohle odnesli do niţšího kampusu,“ řekl. „Nechte je tam na morojské koleji. Slečna Davisová učí malé děti v nedělní škole a tohle by se jí mohlo hodit.“ Museli bychom s Dimitrijem jít nadvakrát, abychom to všechno pobrali. Navíc niţší kampus je pěkně daleko. Přesto mě to ale o krůček přibliţovalo ke svobodě. „Proč se zajímáš o duchy?“ zeptal se mě Dimitrij během naší první cesty. „Jen pokus o konverzaci,“ odvětila jsem. „Teď ti zrovna nevidím do obličeje, ale mám dojem, ţe zase lţeš.“ „Šmarjá, poslední dobou si o mně kaţdej myslí jen to nejhorší. Stan mě dokonce obvinil, ţe touţím po slávě.“ „O tom jsem slyšel,“ poznamenal Dimitrij, kdyţ jsme zahýbali za roh. Před námi se tyčily budovy niţšího kampusu. „To od něj asi bylo trochu nefér.“ „Trochu, jo?“ Těšilo mě, ţe to řekl, ale můj vztek na Stana to nijak neumenšilo. Ty temné a nevrlé pocity, které mě tolik otravovaly, se teď probraly zase k ţivotu. „No, díky, ale tahle terénní praxe ve mně nějak přestává budit důvěru. Občas pochybuju o celý Akademii.“ „To přece nemyslíš váţně.“ „Nevím. Zdá se mi, ţe je tu tolik pravidel a politikaření, ţe to nemá nic společnýho se skutečným ţivotem. Já viděla, co je venku. Napochodovala jsem rovnou do doupěte těch stvůr. V určitým ohledu… nevím, jestli nás na tohle připraví.“ Čekala jsem, ţe mi to začne vyvracet, ale k mému údivu řekl: „V něčem s tebou souhlasím.“ Málem jsem zakopla. Zrovna jsme vcházeli do jedné ze dvou morojských kolejí v niţším kampusu. V hale to vypadalo víceméně podobně jako v těch ve vyšším. „Váţně?“ ujišťovala jsem se. 92
„Váţně,“ odpověděl a trochu se při tom usmál. „Teda nemyslím, ţe by se měli desetiletí novicové vypustit do světa, ale občas mě napadá, ţe terénní praxe by měla opravdu probíhat v terénu. Nejspíš jsem se toho naučil víc během prvního roku, kdy jsem pracoval jako stráţce, neţ za všechny ty roky studií. No…, ne tak docela, ale tohle je úplně jiná situace.“ Vyměnili jsme si pohledy, nadšení, ţe spolu vzájemně souhlasíme. Pocítila jsem cosi hřejivého, co úplně pohltilo můj dřívější vztek. Dimitrij chápal, proč se tak rozčiluju nad uspořádáním ve škole, ostatně Dimitrij mě vţdycky chápal. Rozhlédl se kolem, ale za pultem nikdo neseděl. V hale pracovalo a bavilo se několik čerstvých teenagerů. „Aha,“ řekla jsem a nadlehčila si krabici, kterou jsem drţela. „Jsme na koleji pro starší děcka. Ty mladší jsou vedle.“ „Ano, ale slečna Davisová bydlí tady. Pokusím se ji najít a zjistit, kam to máme nanosit.“ Opatrně postavil svou krabici na zem. „Hned jsem zpátky.“ Dívala jsem se za ním, jak odchází, a taky jsem odloţila svou krabici. Opřela jsem se o zeď a jen tak se rozhlíţela. Málem jsem nadskočila, kdyţ jsem jen pár centimetrů od sebe zaregistrovala nějakou Morojku. Stála tam tak nehybně, ţe jsem si jí nejdřív ani nevšimla. Vypadala tak na třináct nebo čtrnáct, ale byla vysoká, mnohem vyšší neţ já. A jelikoţ byla extrémně štíhlá jako většina Morojek, působila ještě vyšší. Na hlavě měla hřívu z hnědých kudrlin a v obličeji pihy – to je u obvykle bledých Morojů poměrně vzácné. Kdyţ viděla, ţe se na ni dívám, vyvalila oči. „Můj Boţe! Nejsi ty Rose Hathawayová?“ „Jo,“ přitakala jsem udiveně. „Ty mě znáš?“ „Tebe zná kaţdej. Aspoň tak, ţe o tobě uţ slyšel. To jsi ty, ta holka, co zdrhla. A pak ses vrátila a zabila ty Strigoje. To je tak boţí. Dostalas molnijský značky?“ Slova se z ní hrnula v jediném proudu. Sotva popadala dech. „Jo. Mám dvě.“ Kdyţ jsem pomyslela na dvě malá tetování vzadu na krku, hned mě to místo začalo svrbět. Pokud to bylo vůbec moţné, vykulila světle zelené oči ještě víc. „Paneboţe! Ty jo!“
93
Většinou mě vytáčelo, kdyţ lidi dělali z mých molnijských znaků bůhvíco. Koneckonců ty okolnosti rozhodně boţí nebyly. Ale tahle holka byla ještě hrozně mladá a měla něco do sebe. „Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se. „Jillian – Jill. Teda jenom Jill. Ne obojí. Jillian je moje celý jméno. Ale všichni mi říkají Jill.“ „Jasně,“ řekla jsem a zadrţovala smích. „To mi docvaklo.“ „Slyšela jsem, ţe na tom výletě Morojové pouţili při boji magii. Je to pravda? To bych dělala tak ráda. Přála bych si, aby mě to někdo naučil. Pouţívám vzduch. Myslíš, ţe bych tak mohla bojovat se Strigoji? Všichni říkají, ţe jsem pako.“ Po staletí se na Moroje uţívající magii k boji pohlíţelo jako na hříšníky. Kaţdý věřil, ţe by se magie měla pouţívat jen k mírumilovným účelům. Nedávno to někteří začali zpochybňovat, obzvlášť poté, co Christian ve Spokane dokázal, jak je to uţitečné. „To nevím,“ odpověděla jsem. „Měla by sis o tom promluvit s Christianem Ozerou.“ Zalapala po dechu. „On by se mnou mluvil?“ „Kdyţ budeš chtít bojovat proti státnímu zřízení, pak s tebou určitě bude mluvit.“ „Fajn, super. A tamto byl stráţce Belikov?“ změnila náhle téma. „Jo.“ Přísahám, ţe v tu chvíli vypadala, ţe to s ní sekne. „Fakt? Je ještě hezčí, neţ jsem slyšela. Je to tvůj učitel, ţe jo? Něco jako osobní trenér?“ „Jo.“ Uvaţovala jsem, kde se zdrţel. Rozhovor s Jill byl vyčerpávající. „Víš, ţe se vůbec nechováte jako profesor se studentkou? Spíš jako kámoši. Podnikáte spolu něco, kdyţ zrovna netrénujete?“ „Ehm… no, tak trochu. Občas.“ Vybavila jsem si svou dřívější myšlenku, ţe patřím k tomu málu lidí, s nimiţ se Dimitrij stýká, i kdyţ není v práci. „Já to věděla! To si ani nedovedu představit – já bych z něj byla hotová pořád. Ty to bereš tak v pohodě, jako bys říkala: ‚Jo, jsem s tímhle absolutně sexy týpkem, ale je mi to fuk.‘“ 94
Rozesmála jsem se, ačkoli jsem to původně nechtěla. „Myslím, ţe ve mě vkládáš větší důvěru, neţ si zaslouţím.“ „To ani náhodou. A taky nevěřím tomu, co se povídá.“ „Co se povídá?“ „Ţes zmlátila Christiana Ozeru.“ „Díky,“ broukla jsem. Takţe pomluvy o mém poníţení uţ si našly cestu i do niţšího kampusu. Kdybych se vydala na kolej nejmladších, nějaké šestileté děcko by mi tam pravděpodobně oznámilo, ţe slyšelo, ţe jsem Christiana zabila. Jill se na chvilku zatvářila nejistě. „Ale o tom dalším, co se povídá, nic nevím.“ „Co se ještě povídá?“ „Ţe ty a Adrian Ivaškov jste…“ „Ne,“ přerušila jsem ji, protoţe zbytek jsem váţně slyšet nechtěla. „Ať uţ jsi slyšela cokoli, není to pravda.“ „Ale bylo to hrozně romantický.“ „Tak to uţ tuplem není pravda.“ Sklonila hlavu a za chviličku ji zase zvedla. „Hele, mohla bys mě naučit, jak někoho pořádně praštit?“ „Počkej… Co? Proč to chceš umět?“ „No, myslím, ţe kdyţ jednou budu bojovat magií, měla bych se naučit bojovat i normálně.“ „Na to nejsem ta pravá,“ oznámila jsem jí. „Zkus třeba poţádat svýho učitele.“ „To jsem udělala!“ Zatvářila se rozrušeně. „A řekl mi ne.“ Neubránila jsem se smíchu. „Dělala jsem si srandu, ţe bys ho měla poprosit.“ „No tak, určitě by mi to pomohlo, aţ bych se někdy střetla se Strigojem.“ Smích mě náhle přešel. „Ne, nepomohlo.“ Skousla si ret. Pořád se mě zoufale snaţila přesvědčit. „Tak by mi to aspoň pomohlo, kdybych narazila na toho psychouše.“ „Co? Na jakýho psychouše?“ „Někdo tady mlátí lidi. Minulej tejden to schytal Dane Zeklos a nedávno Brett.“ „Dane…“ V duchu jsem probírala morojskou genealogii. Tady je nespočet studentů jménem Zeklos. „To je Jesseův mladší brácha, jo?“ 95
Jill kývla. „Jo. Jeden náš profesor se pěkně rozlítil, ale Dane ho přesvědčil, ţe o nic nešlo. A stejně tak Brett.“ „Jakej Brett?“ „Ozera.“ Nějak jsem to nemohla pochopit. „Ozera?“ Měla jsem dojem, ţe se Jill nemůţe dočkat, aţ mi zase řekne něco, co nevím. „Moje kámoška Aimee s ním chodí. Včera byl samá modřina a měl na sobě i něco, co vypadalo jako šrámy. Moţná to dokonce byly popáleniny. Ale nebyl tak zřízenej jako Dane. A kdyţ se ho na to profesorka Callahanová vyptávala, Brett ji přesvědčil, ţe o nic nešlo. To bylo divný. Navíc měl skvělou náladu – coţ bylo taky divný. Normálně bych si myslela, ţe kdyţ tě někdo zmlátí, budeš mít náladu pod psa.“ Její slova ve mně vyvolala vzpomínku zasutou vzadu v mysli. Existuje tu nějaká spojitost, na kterou bych měla přijít, ale zatím mi ještě uniká. V tom víru událostí s Viktorem, duchy a terénním cvičením je divu, ţe vůbec ještě dovedu dát dohromady větu. „Tak můţeš mě něco naučit, abych taky neskončila takhle dobitá?“ dotázala se Jill, evidentně měla za to, ţe mě přesvědčila. Zaťala pěst. „Umím jenom tohle. Palec přes prsty a rozmáchnout se?“ „No…, je to trochu sloţitější. Musíš stát určitým způsobem, jinak ublíţíš víc sobě neţ protivníkovi. Spoustu pohybů musíš taky dělat lokty a boky.“ „Ukaţ mi to, prosím,“ ţadonila. „Vsadím se, ţe jsi fakt dobrá.“ Jsem fakt dobrá, ale v záznamech zatím nemám nic o kaţení dětí a byla bych ráda, kdyby to tak i zůstalo. Naštěstí se právě vracel Dimitrij se slečnou Davisovou. „Hej,“ houkla jsem na něj. „Mám tady někoho, kdo se s tebou chce seznámit. Dimitriji, tohle je Jill. Jill, tohle je Dimitrij.“ Vypadal překvapeně, ale usmál se a potřásl jí rukou. Ona zrudla do jasně červeného odstínu a pro změnu se nezmohla na slovo. Jakmile jí ruku pustil, odklopýtala, vykoktala pozdravy a odběhla. My jsme to zatím vyřídili se slečnou Davisovou a vydali se zpět ke kostelu pro další várku. 96
„Jill věděla, kdo jsem,“ řekla jsem cestou Dimitrijovi. „Má mě za zboţňovanou hrdinku.“ „A to tě překvapuje?“ dotázal se. „Ţe k tobě mladší studenti vzhlíţejí?“ „Nevím. Jen mě to nikdy nenapadlo. Nemyslím, ţe jsem tak dobrá, aby mě povaţovali za vzor.“ „Nesouhlasím. Jsi nesobecká, oddaná a ve všem, co děláš, si počínáš výborně. Zaslouţíš si mnohem větší úctu, neţ myslíš.“ Dlouze jsem na něj pohlédla. „Ale zřejmě ne tolik, abych se mohla zúčastnit soudu s Viktorem.“ „Nevytahuj to zas.“ „Budu to zase vytahovat! Proč ti pořád nedochází, jak zásadní je to věc? Viktor představuje velikou hrozbu.“ „To vím.“ „A jestli ho osvobodí, zase začne s těmi svými šílenými plány.“ „Ale je dost nepravděpodobné, ţe by ho osvobodili. Většina z těch řečí o tom, ţe by ho královna pustila, jsou jenom… řeči. A zrovna ty bys měla vědět, ţe nemůţeš věřit všemu, co slyšíš.“ Zírala jsem přímo před sebe a odmítala si připustit, kam tím míří. „Stejně bys nás tam ale měl vzít. Nebo…“ Zhluboka jsem se nadechla. „Nebo aspoň Lissu.“ Ta slova se mi vyslovovala mnohem obtíţněji, neţ jsem myslela, ale stejně mě to napadlo uţ dávno. Nepovaţuju se za někoho, kdo prahne po slávě, jak naznačil Stan, ale v hloubi duše jsem se vţdycky chtěla ocitnout uprostřed boje. Chtěla jsem vyběhnout, udělat to, co je správné, a pomáhat ostatním. Takţe jsem samozřejmě chtěla být u Viktorova procesu. Chtěla jsem se mu podívat do očí a mít jistotu, ţe bude potrestán. Ale jak šel čas, připadalo mi čím dál nepravděpodobnější, ţe by se to stalo. Váţně nás tam nepustí. Ale moţná aspoň jednu z nás, a kdyby k tomu došlo, pak by to určitě měla být Lissa. Ona byla terčem Viktorova plánu. Kdyby tam jela sama, byla bych nervózní a myslela bych jen na to, jak ji chránit, ale přesto by mi to tak připadalo lepší, neţ aby tam nejela ani jedna z nás. Dimitrij rozuměl mé touze vrhnout se do akce. Moje nezvyklé chování ho však překvapilo. „Máš pravdu, měla by 97
tam být. Jenţe ti znovu říkám, ţe s tím nic nenadělám. Ty si pořád myslíš, ţe v tom něco zmůţu, jenţe nezmůţu.“ „Ale udělals všechno, cos mohl?“ Vybavila jsem si Adrianova slova ze snu, ţe Dimitrij mohl udělat víc. „Máš velkej vliv. Něco tě přece napadne. Cokoli.“ „Nejsem tak vlivný, jak myslíš. Tady na Akademii zastávám sice vyšší pozici, ale jinak jsem ve světě stráţců ještě mladík. A ano, uţ jsem s nimi o tobě mluvil.“ „Moţná jsi mohl mluvit hlasitěji.“ Uvědomila jsem si, ţe jsem to přehnala. Většinu věcí se mnou rozumně probíral, ale kdyţ jsem začala být hnusná, nijak mě v tom nepovzbuzoval. A tak jsem se pokusila mluvit rozumněji. „Viktor o nás ví,“ řekla jsem. „Mohl by něco říct.“ „Viktor bude mít u soudu jiné starosti neţ nás.“ „Jo, ale znáš ho. Nechová se zrovna, jako by byl normální. Pokud bude mít dojem, ţe přišel o všechnu naději, klidně můţe jít po nás, aby se pomstil.“ Nikdy jsem nedokázala povědět Lisse o svém vztahu s Dimitrijem, ale náš největší nepřítel o něm věděl. Bylo to snad ještě zvláštnější neţ to, ţe o tom věděl i Adrian. Viktor na to přišel tak, ţe nás sledoval a sbíral informace. Kdyţ budete vypočítavým zločincem, nejspíš o takových věcech taky budete mít přehled. Ale aspoň nikdy veřejně nepřiznal, co ví. Namísto toho proti nám pouţil kouzlo chtíče, které vytvořil pomocí magie země. Nikdy by však nefungovalo, kdyby mezi námi uţ neexistovala přitaţlivost. To kouzlo jen vše urychlilo. Dimitrij a já jsme propadli vášni a ocitli jsme se jen krůček od toho, abychom se spolu vyspali. Od Viktora bylo chytré, ţe nás takhle rozptýlil, a ani k tomu nemusel pouţít násilí. Kdyby na nás někdo zaútočil, odpovíme parádním bojem. Ale kdyţ nás naopak přistrčil k sobě? Měli jsme problém tomu vzdorovat. Dimitrij hodnou chvíli mlčel. Viděla jsem na něm, ţe pochopil. „Pak si s tím budeme muset poradit, jak nejlíp budeme umět,“ prohlásil nakonec. „Ale jestli se Viktor přizná, udělá to, ať budete vypovídat, nebo ne.“ Nic jsem k tomu nedodala, dokud jsme nedošli do kostela. Tam nám otec Andrew oznámil, ţe probral ještě pár věcí a ţe nakonec potřebuje odnést slečně Davisové uţ jen jednu krabici. 98
„Hodím to tam,“ oznámila jsem Dimitrijovi, sotva kněz zmizel z doslechu. „Nemusíš chodit se mnou.“ „Rose, prosím tě, nedělej z toho vědu.“ „Ale to je věda!“ zavrčela jsem. „A ty to zřejmě nechápeš.“ „Já to chápu. Váţně si myslíš, ţe chci vidět Viktora na svobodě? Myslíš, ţe chci, abychom my všichni byli zase v nebezpečí?“ To bylo poprvé po dlouhé době, co jsem viděla, ţe se Dimitrij přestává ovládat a zvyšuje hlas. „Ale jak ti říkám, udělal jsem, co jsem mohl. Nejsem jako ty – neudělám scénu jen proto, ţe všechno není podle mě.“ „To nedělám.“ „Děláš to třeba zrovna teď.“ Měl pravdu. V hloubi duše jsem si uvědomovala, ţe jsem to přepískla…, ale stejně jako pokaţdé, jsem ani teď nedokázala mlčet. „Proč jsi mi vůbec dneska pomáhal?“ chtěla jsem vědět. „Proč jsi tady?“ „Je to tak nepochopitelné?“ podivil se. Tvářil se skoro aţ ublíţeně. „Ano. Snaţíš se… snaţíš se mě sledovat? Zjistit, proč jsem to tak zvorala? Ujistit se, ţe se nezapletu do ještě větších problémů?“ Pozoroval mě a odhrnul si vlasy z očí. „Proč musím mít nějaké postranní úmysly?“ Nejradši bych na něj vychrlila stovku věcí. Jako třeba, ţe pokud nemá ţádné postranní úmysly, musí to přece znamenat, ţe prostě chce být se mnou. A to je nesmysl, protoţe oba víme, ţe spolu můţeme mít vztah jen jakoţto učitel a studentka. Ze všech lidí zrovna on by to měl vědět. On mi to přece tvrdil. „Protoţe všichni máme nějaký úmysly.“ „Ano. Ale ne vţdycky takové, jak si myslíš.“ Otevřel dveře. „Uvidíme se pak.“ Sledovala jsem ho, jak odchází, a moje pocity kolísaly od zmatku aţ po vztek. Kdyby celá ta situace nebyla tak divná, skoro bych řekla, ţe to bylo něco jako rande.
99
DESET DRUHÝ
DEN MI ZASE ZAČALY STRÁŢCOVSKÉ POVINNOSTI
s Christianem. Znovu jsem si uvědomila, ţe riskuju svůj ţivot pro někoho jiného. „Tak jakej byl trest?“ vyptával se, kdyţ jsme šli od jeho koleje přes kampus. Potlačila jsem zívnutí. V noci jsem nemohla spát – jednak kvůli tomu, ţe jsem pořád vedle z Dimitrije, a pak taky proto, co jsem se dozvěděla od otce Andrewa. Rozhlíţela jsem se kolem. Nacházeli jsme se na stejném místě, kde na nás Stan uţ dvakrát zaútočil. Navíc stráţci jsou dostatečně ujetí na to, aby je napadlo jít po mně, kdyţ jsem teď tak vyčerpaná. „Bylo to v pohodě. Kněz nás pustil brzo.“ „Nás?“ „Dimitrij mi přišel pomoct. Asi mu bylo blbý, ţe jsem vyfasovala tolik práce.“ „Buď tohle, anebo nemá co dělat, kdyţ s tebou zrovna nemá trénink navíc.“ „Moţná, ale pochybuju o tom. Celkově to nebyl zas tak špatnej den.“ Pokud ovšem nepovaţujete za špatné, kdyţ vás někdo poučuje o existenci zatrpklých duchů. „Já se měl skvěle,“ řekl Christian jen s nepatrnou dávkou samolibosti. Potlačila jsem touhu obrátit oči v sloup. „Jo, já vím.“ On a Lissa vyuţili toho, ţe se na jeden den zbavili svých stráţců, a vrhli se na sebe. Asi bych měla být ráda, ţe se ovládali, dokud jsme s Eddiem nezmizeli, ale vlastně na tom nezáleţelo. Kdyţ jsem vzhůru, dokáţu sice nevnímat detaily, ale stejně vím, co se děje. Trocha té ţárlivosti a vzteku, co jsem pociťovala naposled, kdyţ byli spolu, se zase vrátila. Byl to zase stejný problém: Lissa dělá všechno, co já nesmím.
100
Umírala jsem hlady a nemohla se dočkat snídaně. Cítila jsem francouzský toast a horký javorový sirup. Uhlohydráty zabalené v dalších uhlohydrátech. Mňam. Jenţe Christian chtěl před normálním jídlem krev a jeho potřeby měly přednost před mými. Oni mají přednost. Včera zjevně pití vynechal – nejspíš aby si protáhl romantické chvilky. Místnost dárců nebyla nacpaná, ale stejně jsme museli čekat. „Hele,“ začala jsem. „Znáš Bretta Ozeru? Jste příbuzní, ne?“ Po rozhovoru s Jill mi konečně začaly zapadat jednotlivé dílky skládačky dohromady. Brett Ozera a Dane Zeklos mi připomněli, jak vypadal Brandon v den prvního Stanova útoku. Při té hrůze jsem na Brandona úplně zapomněla, ale tyhle okolnosti ve mně náhle probudily zvědavost. Všechny tři kluky někdo zmlátil. Všichni tři to popírali. Christian kývl. „Jo, všichni jsme přece svým způsobem příbuzní. Moc dobře ho ale neznám – je to bratranec ze třetího nebo čtvrtého kolena. Jeho rodinná větev nemá s tou mojí nic společnýho od… No, však víš.“ „Doslechla jsem se o něm něco divnýho.“ Nato jsem mu převyprávěla, co jsem se dozvěděla o Daneovi a Brettovi od Jill. „To je fakt divný,“ souhlasil Christian. „Ale lidi se občas porvou.“ „Jo, ale je tady nějaká zvláštní spojitost. Navíc královští se většinou do bitek moc nepletou – a všichni tři jsou královští.“ „To je moţná právě ono. Víš, jak to chodí. Spoustu královských vytáčí, ţe nekrálovští chtějí změnit způsob přidělování stráţců, a chtějí se začít učit bojovat. To je celým smyslem toho debilního Jesseova a Ralfova klubu. Chtějí jen zajistit, aby se královští udrţeli na špici. Nekrálovský to zřejmě taky vytáčí a chtějí jim to vrátit.“ „Takţe se venku potlouká nějaká domobrana, která chce ty královský srovnat?“ „To by rozhodně nebyla ta nejpodivnější věc tady,“ podotkl. „To máš sakra pravdu,“ připustila jsem. Zaznělo Christianovo jméno a on se zadíval před sebe. „Podívej na to,“ prohlásil šťastně. „Zase Alice.“ 101
„Nechápu, co na ní vidíš,“ poznamenala jsem, kdyţ jsme se blíţili ke staré dárkyni. „Lissa ji má taky ráda, ale Alice je úplně vypatlaná.“ „To vím,“ řekl. „Právě proto je to tak super.“ Alice nás pozdravila a Christian usedl vedle ní. Se zaloţenýma rukama jsem se opřela o zeď. Povzneseně jsem prohlásila: „Alice, nic se nezměnilo. Všechno je úplně stejný jako minule.“ Upřela na mě svůj zastřený pohled. „Trpělivost, Rose. Musíš být trpělivá. A připravená. Jsi připravená?“ Ta náhlá změna tématu mě trochu vykolejila. Bylo to, jako bych mluvila s Jill, aţ na to, ţe tahle ţenská byla o něco šílenější. „Hmm, připravená? Na změnu?“ Ironií bylo, ţe se na mě podívala, jako bych tady blázen byla já. „Ozbrojená. Jsi ozbrojená? Budeš nás přece chránit, ţe?“ Sáhla jsem do kapsy kabátu a vytáhla cvičný kůl, kterým mě vybavili na terénní praxi. „Mám to zmáknutý,“ houkla jsem. Vypadala, ţe se jí ulevilo. Evidentně ale nerozeznala cvičný kůl od skutečného. „Dobře,“ řekla. „Teď budeme v bezpečí.“ „Správně,“ shrnul to Christian. „Kdyţ je Rose ozbrojená, nemáme se čeho obávat. Svět Morojů můţe v klidu odpočívat.“ Alice jeho sarkasmus vůbec nepostřehla. „Ano. Ale nikde není bezpečno.“ Vytáhla jsem kůl znovu. „My jsme v bezpečí. Chrání nás ti nejlepší stráţci na světě, a navíc máme ještě magickou ochranu. Strigojové se sem nedostanou.“ Uţ jsem ale nedodala, co jsem se dozvěděla poměrně nedávno: ţe Strigojové na to, aby porušili magickou ochranu, mají lidi. Tahle ochrana jsou vlastně neviditelné linie energie sloţené ze všech čtyř ţivlů. Vytvářejí je vţdy čtyři Morojové, z nichţ kaţdý vyniká v jiném elementu. Ti pak obcházejí danou oblast a magicky tvoří na zemi kruh, který pak představuje ochrannou hranici. Magie Morojů je prodchnutá ţivotem, takţe silné energetické pole brání Strigojům vstoupit, jelikoţ ti v sobě veškerý ţivot postrádají. Ochranné stěny proto většinou bývají kolem obydlí Morojů. Kolem naší školy jsou tuny magických ochran. 102
Kůly jsou rovněţ nabíjeny všemi čtyřmi elementy, takţe kdyţ někdo kůlem protkne ochrannou linii v zemi, prolomí ochranu a vyruší její vlivy. Donedávna se o to nikdo nezajímal, protoţe Strigojové se kůlů nemohou dotknout. Jenţe při nedávných útocích Strigojové vyuţili k prolomení ochrany lidi, kteří se kůlů dotknout můţou. Má se za to, ţe ti Strigojové, které jsem zabila, byli vůdci téhle skupiny, ale s jistotou to nikdo neví. Alice si mě pozorně prohlíţela zamlţeným pohledem, skoro jako by věděla, co se mi honí hlavou. „Nikde není bezpečno. Ochrana vyprchává. Stráţci umírají.“ Podívala jsem se na Christiana, ale ten jenom pokrčil rameny, jako by mi chtěl říct: Cos od ní čekala? „Jestli jste vy dvě uţ skončily s těma babskýma řečma, můţu se konečně napít?“ dotázal se. Alice mu šťastně vyhověla; dnes byl její první. Brzy zapomněla na ochranné stěny i všechno ostatní a poddala se extázi z kousnutí. Já na ochranu taky zapomněla. V hlavě jsem si omílala pořád dokola jedno a totéţ: chtěla jsem se dovědět, jestli byl Mason skutečný, nebo ne. Bez ohledu na knězovo děsivé vysvětlení jsem musela uznat, ţe Masonovy návštěvy mi nepřipadaly nijak hrozivé, jen strašidelné. Jestli se tady potlouká, aby mi něco sdělil, pokouší se o to dost mizerně. Znovu jsem začala přiţivovat svou teorii o stresu a únavě. „Teď je načase, abych já utišila svůj hlad,“ oznámila jsem, kdyţ Christian skončil. Byla jsem si jistá, ţe cítím slaninu. To nejspíš potěší i Christiana. Můţe si do ní zabalit svůj francouzský toast. Sotva jsme vyšli z místnosti, přiběhla k nám Lissa a těsně za ní Eddie. Tváře jí hořely vzrušením, ačkoli pocity, které jsem vnímala poutem, nebyly zrovna šťastné. „Slyšelas to?“ vyhrkla bez dechu. „Co jsem měla slyšet?“ zeptala jsem se. „Musíte pohnout, běţte si honem sbalit věci. Jedeme na Viktorův soud. Hned.“ Vůbec nic nenaznačovalo, kdy má vlastně soudní proces proběhnout, ale někdo zjevně rozhodl, ţe se ho můţeme zúčastnit. 103
S Christianem jsme si vyměnili krátké překvapené pohledy, načeţ jsme odběhli do jeho pokoje a začali si balit věci. Balení bylo snadné. Bágl jsem měla víceméně nachystaný pořád a Christianovi trvalo jen minutku, neţ posbíral svoje věci. Ani ne za půl hodiny uţ jsme byli na přistávací dráze Akademie. Stála tam dvě soukromá letadla, z nichţ jedno uţ bylo nastartované a připravené vzlétnout. Pobíhalo kolem něj pár Morojů, kteří ho na poslední chvíli kontrolovali. Vypadalo to, ţe nikdo vlastně neví, co se děje. Lisse řekli jen, ţe ona, Christian a já budeme svědčit u soudu a ţe Eddie můţe jet s námi, aby nepřerušoval terénní cvičení. Nikdo nám neobjasnil, proč je najednou všechno jinak, a my pociťovali zvláštní směsici nedočkavosti a obav. Všichni jsme touţili vidět Viktora ve vězení, pokud moţno napořád, ale teď, kdyţ bylo jasné, ţe ho u soudu uvidíme…, bylo to tak trochu děsivé. U schůdků do letadla postávalo několik stráţců. Poznala jsem je. Byli to ti, kteří pomohli Viktora dopadnout. Zřejmě je teď čekají dvojí povinnosti – budou svědčit a taky nám budou slouţit coby ochranka. Dimitrij popocházel opodál, tak jsem se za ním rozběhla. „Omlouvám se,“ vyhrkla jsem. „Moc se omlouvám.“ Otočil se ke mně a tvářil se dokonale neutrálně, coţ mu šlo bravurně. „Za co se omlouváš?“ „Za všechny ty strašný věci, co jsem ti řekla včera. Dokázals to – fakt jsi to dokázal. Přesvědčils je, aby nás tam pustili.“ Přestoţe jsem byla nervózní z pomyšlení, ţe zase uvidím Viktora, naplňovala mě radost. Dimitrij to zvládl. Věděla jsem, ţe mu na mně záleţí – a tímhle to jenom potvrdil. Kdyby tady nebylo tolik lidí, nejradši bych ho objala. Dimitrijův výraz se nezměnil. „Rose, to jsem nebyl já. Nemám s tím nic společného.“ Alberta na nás mávla, ţe můţeme nastoupit, a Dimitrij se obrátil k odchodu za ostatními. Chvilku jsem tam stála, sledovala ho a snaţila se přijít na to, co se stalo. Pokud se o to nezasadil, tak proč tedy nakonec jedeme? Lissiny pokusy o diplomacii selhaly uţ před nějakou dobou. Tak proč najednou taková změna? 104
Moji kamarádi uţ byli na palubě, tak jsem se rychle rozběhla za nimi. Jakmile jsem se ocitla v letadle, někdo na mě zavolal: „Malá dhampýrko! Uţ bylo načase.“ Uviděla jsem Adriana, jak na mě jednou rukou mává, zatímco v druhé drţí drink. Výborně. My museli škemrat a naléhat, aby nás pustili, a Adrian se prostě jen tak přifařil. Lissa a Christian seděli vedle sebe, tak jsem si přisedla k Eddiemu a doufala, ţe se tak Adrianovi vyhnu. Eddie mi uvolnil místo u okna. Adrian se ihned přesunul na sedadlo před námi. Vzhledem k tomu, ţe se neustále otáčel a mluvil se mnou, klidně mohl sedět v naší řadě. Jeho ţvásty a přidrzlé flirtování naznačovaly, ţe popíjel koktejly uţ hezkou chvíli předtím, neţ jsme my ostatní nastoupili. Jakmile jsme vzlétli, zatouţila jsem taky mít v sobě pár koktejlů. Téměř hned, jak jsme se odlepili od země, mě totiţ příšerně rozbolela hlava a já snila o vodce, která by bolest trochu otupila. „Půjdeme ke dvoru,“ prohlásil Adrian. „Nejsi tím nadšená?“ Zavřela jsem oči a promnula si spánky. „To myslíš ke královskýmu dvoru, nebo k soudnímu?“ „Ke královskýmu. Máš s sebou šaty?“ „Nikdo mi neřekl, ţe si je mám vzít.“ „Takţe… to znamená ne.“ „Ano.“ „Ano? Měl jsem za to, ţe říkáš ne.“ Otevřela jsem jedno oko a zpraţila ho pohledem. „Řekla jsem ne a ty to dobře víš. Ne, nemám s sebou šaty.“ „Tak ti nějaký pořídíme,“ pravil vznešeně. „Chceš mě vzít na nákupy? Tebe asi nebudou povaţovat za můj spolehlivej doprovod.“ „Copak jsem povídal něco o nakupování? Jsou tam krejčí. Pořídíme ti něco na zakázku.“ „Tak dlouho tam nezůstaneme. A fakt myslíš, ţe budu potřebovat šaty?“ „Ne, jen bych tě v nějakých rád viděl.“ S povzdechem jsem si opřela hlavu o okno. V hlavě mi tepalo bolestí. Připadalo mi, jako by mi ji někdo nafukoval. Koutkem oka jsem postřehla nějaký záblesk, tak jsem se udiveně otočila, ale spatřila jsem jen hvězdy za oknem. 105
„Něco černýho,“ pokračoval. „Nejspíš satén…, moţná s krajkovým lemem. Máš ráda krajky? Některé ţeny tvrdí, ţe krajky škrábou.“ „Adriane.“ Bylo to jako kladivo, které mi buší do hlavy. „Nebo bys mohla mít sametový lemy. Ty neškrábou.“ „Adriane.“ Uţ mě z toho bolely i oči. „A taky rozparek na boku, aby bylo vidět, jak máš krásný nohy. Mohl by začínat uţ u boků a taky by tam mohla být pěkná mašlička…“ „Adriane!“ Uţ jsem vypěnila. „Můţeš aspoň na pět vteřin zavřít hubu?“ Ječela jsem tak hlasitě, ţe mě nejspíš slyšel i pilot. Adrian se zatvářil ohromeně, coţ u něj nebylo právě obvyklé. Alberta, která seděla přes uličku, vyskočila. „Rose,“ vykřikla. „Co se děje?“ Zaťala jsem zuby a promnula si čelo. „Kurevsky mě bolí hlava, a on nezmlkne.“ Ani jsem si neuvědomila, ţe mluvím sprostě před instruktorkou, to mi došlo aţ pak. Periferním viděním jsem na druhé straně postřehla něco dalšího – stín poletující letadlem, který mi připomínal něco s černými křídly. Netopýr nebo havran. Zakryla jsem si oči. V letadle samozřejmě nic nepoletovalo. „Boţe, proč uţ to nepřejde?“ Čekala jsem, ţe mě Alberta seřve za ten můj výbuch, ale namísto ní se do toho vloţil Christian. „Dneska vůbec nejedla. Uţ ráno měla děsnej hlad.“ Odkryla jsem si oči. Alberta se tvářila soucitně a za ní se objevil i Dimitrij. Před očima se mi začaly vznášet další stíny. Většina z nich měla nezřetelné tvary, ale jednou jsem mezi nimi zahlédla něco, co vypadalo úplně jako lebka. Rychle jsem zamrkala a všechno to zmizelo. Alberta se obrátila na letušku. „Můţete prosím přinést něco k jídlu? A prášek proti bolesti.“ „Kde přesně tě bolí?“ zeptal se Dimitrij. Kdyţ byl ke mně tak pozorný, můj předchozí výbuch se mi teď zdál dost přehnaný. „Hlava… Určitě to přejde…“ Pod jeho upřeným pohledem jsem si ukázala na střed čela. „Je to, jako by mi něco tlačilo na lebku. A taky mě bolí za očima. Mám dojem, jako kdybych měla něco v oku. Vidím nějaký stíny, a kdyţ zamrkám, zmizí.“ 106
„Aha,“ povzdechla Alberta. „To je příznak migrény, kdyţ máš problémy se zrakem. Říká se tomu aura. Lidi tohle většinou mají dřív, neţ se ozvou bolesti.“ „Aura?“ otázala jsem se udiveně. Pohlédla jsem na Adriana. Ten mě pozoroval přes opěradlo a dlouhé ruce mu visely přes něj. „Ale jiná,“ řekl s nepatrným úsměvem. „Jen se tomu stejně říká. Jako dvůr a dvůr. Aury z migrény jsou obrazy a světla, co vidíš, kdyţ migréna přichází. S aurama, který vidím kolem lidí, to nemá nic společnýho. Ale řeknu ti… Aura, kterou vidím kolem tebe… Páni!“ „Černá?“ „A ještě nějaká. Vidím ji i po všem tom, co jsem vypil. Nikdy jsem nic podobnýho neviděl.“ Nevěděla jsem, co přesně z toho vyvodit, ale vtom se objevila letuška s banánem, müsli tyčinkou a ibalginem. K francouzskému toastu to mělo daleko, ale mému prázdnému ţaludku to i tak připadalo dost dobré. Všechno jsem to do sebe nacpala a pak si dala polštářek na okno. Opřela jsem si o něj hlavu, zavřela oči a doufala, ţe tu bolest hlavy zaspím, neţ přistaneme. Naštěstí byli všichni zticha. Uţ jsem začínala pomalu usínat, kdyţ jsem na paţi ucítila něčí lehký dotek. „Rose?“ Otevřela jsem oči a uviděla Lissu, která teď seděla na Eddieho místě. Ty podivné křídlaté tvary se vznášely za ní a hlava mě bolet nepřestávala. V těch vířících stínech jsem znovu uviděla něco, co vypadalo jako obličej – tentokrát ale s pusou dokořán a očima jako plameny. Trhla jsem sebou. „Pořád tě to bolí?“ vyptávala se Lissa a nespouštěla ze mě zrak. Zamrkala jsem a ten obličej zmizel. „Jo. Já… ne, to ne.“ Došlo mi, co se chystá udělat. „Nedělej to. Neplýtvej tím na mě.“ „Je to snadný,“ namítla. „Nic mi to neudělá.“ „Jo, ale čím víc to pouţíváš…, tím víc ti to z dlouhodobýho hlediska ubliţuje. I kdyţ je to teď pro tebe snadný.“ „S tím si budu dělat starosti pak. Jdeme na to.“ Vzala mě za ruce a zavřela oči. Naším poutem jsem cítila, jak se v ní hromadí magie a jak Lissa shromaţďuje léčivou moc éteru. Její magie vţdycky byla hřejivá a zlatá. Kdyţ mě Lissa 107
uzdravovala dřív, vnímala jsem to jako kolísání teplot: horko, zima, horko a tak dál. Ale tentokrát, kdyţ uvolnila magickou energii a vyslala ji do mě, necítila jsem nic víc neţ slabé chvění. Zamrkala jsem a otevřela oči. „Co-co se stalo?“ vyptávala se. „Nic,“ odpověděla jsem. „Hlava mě furt bolí jak ďas.“ „Ale já…“ Její zmatený a šokovaný výraz jen odráţel to, co jsem vnímala poutem. „Měla jsem to. Cítila jsem magii. Fungovalo to.“ „Já nevím, Liss. To je dobrý. Vţdyť to není tak dlouho, cos přestala brát ty léky.“ „No jo, ale hned druhý den jsem přece bez problému uzdravila Eddieho. A Adriana,“ dodala suše. Ten, o němţ byla řeč, uţ zase visel přes opěradlo a upřeně nás pozoroval. „To byly jen škrábance,“ namítla jsem. „Tohle je ukrutná migréna. Asi by ses o to ani neměla pokoušet.“ Lissa si skousla ret. „Nemyslíš, ţe ty prášky mají pořád vliv na moje magický schopnosti, ţe ne?“ „Ne,“ vloţil se do toho Adrian a naklonil hlavu na stranu. „Kdyţ jsi sbírala energii, zářilas jako supernova. Ovládáš magii. Jenom si myslím, ţe na ni to neúčinkuje.“ „Proč ne?“ dotázala se. „Třeba má něco, co vyléčit nemůţeš.“ „Bolest hlavy?“ zeptala jsem se nevěřícně. Pokrčil rameny. „Vypadám snad jako nějakej doktor? Co já vím. Jenom vám říkám, co jsem viděl.“ Povzdechla jsem a přitiskla si dlaň k čelu. „No, oceňuju tvou pomoc, Liss a oceňuju tvoje otravný poznámky, Adriane. Nicméně myslím, ţe teď pro mě bude nejlepší trochu se prospat. Třeba je to stresem.“ Jistě, proč ne? Stres je odpověď na spoustu věcí, které se mi nedávno přihodily. Duchové. Nevyléčitelné bolesti hlavy. Podivné obličeje vznášející se ve vzduchu. „Nejspíš to ani vyléčit nejde.“ „To je moţný,“ řekla, jako by povaţovala za uráţku své osoby, ţe mou nemoc neumí vyléčit. Ale v její mysli jsem četla, ţe veškerá obvinění obrací proti sobě, a ne proti mně. Trápila se, ţe není dost dobrá. „To je dobrý,“ snaţila jsem se ji uklidnit. „Jenom ještě musíš zvolnit krok. Aţ budeš mít zase zpátky všechny svoje 108
schopnosti, půjdu a zlomím si ţebro, abychom to mohly vyzkoušet.“ Zaúpěla. „Nejstrašnější na tom je, ţe nemám dojem, ţe by sis dělala srandu.“ Rychle mi stiskla ruku a zvedla se. „Hezky se vyspi.“ Vzdálila se a po chvíli mi došlo, ţe se Eddie nevrátil. Sedl si jinam, abych měla víc místa. To jsem ocenila. Přemístila jsem polštářek a natáhla si nohy přes sedadla. Před očima mi zatančilo ještě pár přízraků a pak jsem radši zavřela oči a usnula. Probudila jsem se, kdyţ uţ jsme byli na zemi. Z hlubokého spánku mě vytrhlo aţ vypnutí motorů letadla. Bolest hlavy byla naštěstí pryč. A stejně tak i divné tvary poletující vzduchem. „Je ti líp?“ zeptala se mě Lissa, kdyţ jsem vstala a zívla. Kývla jsem. „Ale mnohem líp by mi bylo, kdybych dostala něco pořádnýho k jídlu.“ „Fajn,“ zasmála se. „Pochybuju, ţe zrovna tady je hladomor.“ Měla pravdu. Podívala jsem se z okna, abych zjistila, kde to vlastně jsme. Dokázali jsme to. Byli jsme u morojského královského dvora.
109
JEDENÁCT VYSTOUPILI
JSME Z LETADLA DO STUDENÉHO VLHKÉHO
vzduchu. Padal na nás zmrzlý déšť, coţ bylo mnohem horší neţ to bílé, co padá v Montaně. Teď jsme se nacházeli na východním pobřeţí nebo někde poblíţ. Královna má dvůr v Pensylvánii, poblíţ hor Pocono, coţ je oblast, o níţ mám jen mlhavé povědomí. Věděla jsem, ţe velká města jako třeba Filadelfie nebo Pittsburgh jsou odtud dost daleko. To jsou ostatně jediná dvě města z toho státu, která znám. Přistávací dráha, kde jsme stáli, byla majetkem dvora, tudíţ uţ jsme se nacházeli za ochrannými hranicemi. Vypadalo to tam podobně jako na dráze u Akademie. Královský dvůr svým uspořádáním v mnoha směrech připomínal naši školu. Vlastně tvrdili veřejnosti, ţe tenhle komplex budov je škola. Všechny stavby tam byly krásně zdobené a táhly se do dáli přes pečlivě udrţované trávníky zpestřené stromy a květinami. Nebo by je aspoň ty stromy květiny zpestřovaly, kdyby bylo jaro. Stejně jako v Montaně, i tady byla vegetace holá a bez listí. Potkali jsme skupinku pěti stráţců, všichni měli na sobě černé kalhoty a kabáty, zpod nichţ jim vykukovaly bílé košile. Nebyly to přímo uniformy, jen formální oblečení pro stráţce. My jsme v dţínech a tričkách ve srovnání s nimi vypadali jako chudí příbuzní. Nemohla jsem si pomoct a napadlo mě, ţe kdyby došlo ke střetu se Strigoji, naše oblečení by se ukázalo mnohem praktičtější. Ti stráţci znali Albertu i Dimitrije – ty dva zná snad každý. Po několika formalitách se všichni uvolnili a začali se chovat přátelsky. Nemohli jsme se dočkat, aţ se konečně dostaneme do tepla. Vedli nás směrem k budovám. Věděla jsem toho o královském dvoře dost na to, abych poznala největší a nejzdobenější budovu, kde se konají všechny morojské oficiální akce. Zvenčí ten dům připomínal nějaký gotický palác, 110
ale předpokládala jsem, ţe uvnitř to pravděpodobně vypadá jako v jakékoli moderní vládní budově, kterou vyuţívají lidé. Stejně nás tam nezavedli. Vedli nás do přilehlé stavby, která zvenčí vypadala stejně honosně, ale byla mnohem menší. Jeden ze stráţců nám sdělil, ţe tady bydlí všichni hodnostáři a hosté. K mému údivu kaţdý z nás dostal svůj vlastní pokoj. Eddie začal protestovat a neústupně opakoval, ţe musí zůstat s Lissou. Dimitrij se na něj jen usmál a řekl, ţe to není nutné. Na místě, jako je tohle, se stráţci nemusejí drţet tak blízko u svých Morojů. Vlastně si spíš většinou dělají svoje. Královský dvůr byl magicky chráněn stejně pečlivě jako Akademie. Kdyţ navštíví Akademii Morojové, taky nemají stráţce v tak těsném závěsu. Tohle jsme museli dělat jen při terénní praxi. Eddie nakonec neochotně souhlasil a na mě znovu zapůsobila jeho oddanost. Alberta krátce promluvila, načeţ se obrátila na nás ostatní. „Tak se tady trochu zabydlete a připravte se na večeři, která bude za čtyři hodiny. Lisso, vás chce za hodinu vidět královna.“ Lissou proběhla vlna údivu a obě jsme si vyměnily zmatené pohledy. Kdyţ Lissa viděla královnu naposled, Taťána ji urazila a poníţila před celou školou za to, ţe se mnou utekla. Teď jsme obě uvaţovaly, proč chce Lissu vidět. „Jistě,“ odpověděla Lissa. „Rose a já se připravíme.“ Alberta zavrtěla hlavou. „Rose tam nejde. Královna zvlášť poţádala, abyste přišla sama.“ No samozřejmě. Proč by se měla královna zajímat o stín Vasilisy Dragomirové? V hlavě se mi ozýval hnusný hlas: Nahraditelná, nahraditelná. Ta moje přecitlivělost mě trochu překvapila, tak jsem ji odsunula stranou. Zapadla jsem do svého pokoje a ulevilo se mi, kdyţ jsem zjistila, ţe je tam i televize. Pomyšlení na to, ţe následujících pár hodin strávím jen povalováním u ní, mi připadalo fantastické. I zbytek pokoje byl luxusní a velice moderní. Byly tam lesklé černé stolky a sedací nábytek z bílé kůţe. Skoro jsem se aţ bála si sednout. Ironií bylo, ţe přestoţe tohle místo bylo překrásné, určitě nebylo tak vyzdobené jako pokoje na ubytovně v lyţařském areálu, kde jsme strávili zimní prázdniny. Kdyţ přijdete ke královskému dvoru, máte asi pro to pracovní důvody a nejedete se sem rekreovat. 111
Rozvalila jsem se na koţené sedačce a zapnula telku, kdyţ vtom jsem v mysli ucítila Lissu. Pojď si promluvit, řekla. Posadila jsem se, překvapená jak samotným vzkazem, tak jeho obsahem. Poutem jsem vnímala většinou jen dojmy a pocity. Takovéhle specifické poţadavky byly dost vzácné. Vstala jsem a vyšla z pokoje. Vedlejší dveře hned otevřela Lissa. „Tos za mnou nemohla přijít ty?“ zeptala jsem se. „Promiň,“ řekla a zatvářila se omluvně. Je těţké být nevrlá na někoho, kdo je tak milý. „Jenom jsem neměla čas. Snaţím se rozhodnout, co si mám vzít na sebe.“ Kufr uţ měla otevřený na posteli a věci pověšené ve skříni. Na rozdíl ode mě byla připravená na kaţdou příleţitost – jak formální, tak obyčejnou. Svalila jsem se na sedačku. Ona ji měla hebkou a sametovou, ne koţenou. „Obleč si tu vzorkovanou halenku a černý kalhoty,“ oznámila jsem jí. „Šaty ne.“ „Proč ne šaty?“ „Přece nechceš vypadat jako patolízalka.“ „Tohle je královna, Rose. Pěkně se oblíknout je známka úcty, ne patolízalství.“ „Kdyţ to říkáš.“ Ale Lissa si stejně oblékla, co jsem jí poradila. Jak se chystala, bavila se se mnou a já se závistí pozorovala, jak se líčí. Ani jsem si neuvědomovala, jak moc mi chybí kosmetika. Kdyţ jsme s Lissou ţily mezi lidmi, parádila jsem se kaţdý den. Teď jsem na to ale neměla čas – anebo jsem to nedělala z jiného důvodu. Neustále jsem se s někým rvala, takţe make-up by beztak utrpěl újmu. Jediné, co jsem pro sebe dělala, bylo, ţe jsem si nanášela na obličej hydratační krém. Ráno mi vţdycky připadalo, ţe jsem si ho tam napatlala tolik, ţe vypadám jako v masce. Po dni v mrazivém nepříznivém počasí jsem ale vţdycky ocenila, ţe se vše vsáklo a pleť mám hebkou. Pocítila jsem menší bodnutí lítosti při pomyšlení, ţe k těmhle věcem budu mít po zbytek ţivota jen málo příleţitostí. Lissa bude většinu času trávit převlékáním a čančáním, aby reprezentovala královské. Mě si nikdo ani nevšimne. To je zvláštní vzhledem k tomu, ţe aţ do letoška jsem to z nás dvou byla já, koho si okolí všímalo nejvíc. 112
„Proč myslíš, ţe mě chce vidět?“ zeptala se Lissa. „Moţná ti chce vysvětlit, proč jsme tady.“ „Moţná.“ Přestoţe Lissa působila navenek klidně, byla pěkně nervózní. Pořád ještě se docela nevzpamatovala z toho, jak ji na podzim královna brutálně poníţila. Moje malicherná ţárlivost a nabručená nálada mi najednou připadaly jako úplná hloupost ve srovnání s tím, čím si bude muset projít Lissa. V duchu jsem si dala facku a připomněla si, ţe nejsem jen její neviditelná stráţkyně, ale taky její nejlepší kamarádka. I kdyţ poslední dobou jsme si ale nepokecaly. „Nemáš se čeho bát, Liss. Neudělalas nic špatnýho. Vlastně jsi všechno udělala správně. Máš dobrý známky. Tvoje chování je dokonalý. Vzpomeň si na všechny ty lidi, cos na ně udělala dojem na lyţáku. Ta kráva na tebe nic nemá.“ „Tohle bys neměla říkat,“ zastala se jí automaticky Lissa. Zrovna si nanášela řasenku. Pečlivě si prohlídla řasy a rozhodla se přidat ještě jednu vrstvu. „Kdyţ mi někdo přijde jako kráva, tak mu tak říkám. Jestli tě potrápí, pak to udělá jen proto, ţe se tě bojí.“ Lissa se rozesmála. „Proč by se mě měla bát?“ „Protoţe lidi to k tobě táhne. A někdo jako královna nemá rád, kdyţ ho ostatní připravujou o pozornost.“ Trochu mě samotnou překvapilo, jak moudře můj proslov vyzněl. „Navíc jsi poslední z rodu Dragomirů. Ty budeš vţdycky v záři reflektorů. Kdo je ona? Jen další Ivašková. Těch jsou kvanta. Nejspíš proto, ţe všichni kluci jsou jako Adrian a mají hafo nemanţelskejch dětí.“ „Adrian ţádné děti nemá.“ „Ţádný, o kterých bychom věděly,“ řekla jsem tajemně. Zachichotala se a odstoupila od zrcadla, uţ byla se svým zevnějškem spokojená. „Proč jsi pořád na Adriana tak hnusná?“ Obdařila jsem ji výsměšně ohromeným pohledem. „Teď jsi na jeho straně? Co se stalo od doby, kdys mě varovala, abych se od něj drţela dál? Kdyţ jsi mě s ním viděla prvně, málem jsi mi ukousla hlavu. A to jsem ho potkala náhodou.“ Vyndala z kufru tenký zlatý řetízek a pokoušela se zapnout si ho kolem krku. „No jo… Tenkrát jsem ho moc neznala. Není tak špatný. Pravdou je, ţe není ţádný vzor hodný následování. 113
Ale myslím, ţe ty historky o něm a o spoustě jeho holek jsou dost přehnaný.“ „Já si to nemyslím,“ namítla jsem a vyskočila. Pořád ještě se jí nepovedlo zapnout si ten řetízek, tak jsem jí pomohla. „Dík,“ řekla a řetízek si srovnala. „Mám dojem, ţe Adrian tě má opravdu rád. A myslí to s tebou váţně.“ Zavrtěla jsem hlavou a o krok ustoupila. „Ani náhodou. Má mě rád takovým způsobem, ţe by ze mě nejradši strhal hadry.“ „Tomu nevěřím.“ „To proto, ţe máš o kaţdým jen to nejlepší mínění.“ Zatvářila se skepticky a začala si rozčesávat dlouhé vlasy. „O tom nic nevím. Ale mám za to, ţe Adrian není tak špatný, jak si myslíš. Vím, ţe to není zas tak dlouho, co Mason… Ale měla bys uvaţovat o tom, ţe zase začneš s někým chodit.“ „Vyčeš si vlasy nahoru.“ Z kufru jsem jí podala sponku. „S Masonem jsme spolu nikdy doopravdy nechodili. To přece víš.“ „Jo. O důvod víc, proč začít uvaţovat o tom, ţe bys s někým chodila. Střední školu jsme ještě neskončily. Takţe by sis taky měla uţít nějakou zábavu.“ Zábava. To je ironie. Před pár měsíci jsem se dohadovala s Dimitrijem o tom, jak je nefér, ţe si jakoţto stráţce ve výcviku musím hlídat svou pověst a nechovat se jako blázen. Připustil, ţe je skutečně nefér, ţe nemůţu dělat věci, které holky mého věku dělají běţně, ale to je cena, kterou musím platit za svou budoucnost. Štvalo mě to, ale po té záleţitosti s Viktorem jsem začala chápat, jak to Dimitrij myslel. A teď po Spokane jsem si připadala jako úplně jiná holka neţ ta, která se na podzim bavila s Dimitrijem o zábavě. Do maturity mi zbývá jen pár měsíců. Středoškolské záleţitosti…, diskotéky…, chození s kluky…, co na tom záleţí z celkového hlediska? Všechno na Akademii mi připadá tak triviální – aţ na to, ţe se mě tam snaţí naučit, jak být lepší stráţkyní. „Nemyslím, ţe potřebuju kluka, abych si doplnila středoškolský zkušenosti,“ oznámila jsem jí. „Tak jsem to nemyslela,“ namítla a narovnala si culík. „Ale dřív jsi občas s někým flirtovala a chodila. Prostě mi přijde, ţe by ti prospělo, kdyby sis taky trochu uţila. To přece neznamená, ţe musíš hned začít na váţno chodit s Adrianem.“ 114
„Proti tomu by určitě nic nenamítal. Řekla bych, ţe něco váţnýho je to poslední, o co by stál. A to je ten problém.“ „Podle toho, co se povídá, bych řekla, ţe to myslí hodně váţně. Tuhle se ke mně doneslo, ţe jste se zasnoubili. A někdo dokonce povídal, ţe ho vydědili, protoţe řekl svýmu tátovi, ţe nikdy nebude milovat ţádnou jinou.“ „Jeţíšmarjá!“ Na tyhle přihlouplé drby se nic jiného odpovědět nedalo. „A nejstrašnější na tom je, ţe se tyhle kecy šíří dokonce i v niţším kampusu.“ Zadívala jsem se do stropu. „Proč se mi pořád dějou takový věci?“ Přešla k pohovce a zadívala se na mě. „Protoţe jsi úţasná a všichni tě zboţňujou.“ „Ne, to tebe všichni zboţňujou.“ „V tom případě jsme asi obě úţasný a pomilováníhodný. A teď tady…,“ v očích jí rozpustile zajiskřilo, „… najdeme kluka, kterýho bys mohla milovat.“ „Dej si pohov. Na ničem z toho nezáleţí. Aspoň ne teď. To o tebe si dělám starosti. Čeká nás maturita a ty pak půjdeš na vejšku, coţ je skvělý. Uţ ţádný pravidla, jen my na vlastní pěst.“ „To mě trochu děsí,“ broukla. „Pomyšlení, ţe se o sebe budu starat sama. Ale ty budeš se mnou. A Dimitrij taky.“ Povzdechla. „Nedovedu si představit, ţe bych tě neměla u sebe. Vlastně si ani nevzpomenu, kdy jsem tě neměla.“ Sedla jsem si a lehce ji šťouchla do ruky. „Hej, dávej si bacha. Takhle by Christian ţárlil. No sakra! Vţdyť on bude s tebou taky, ne? Tomu bude fuk, kde nakonec zakotvíme.“ „Pravděpodobně. Ty, já, on, Dimitrij a stráţci, co přidělí Christianovi. Budeme jedna velká šťastná rodinka.“ Zamračila jsem se, ale uvnitř jsem cítila cosi hřejivého a příjemného. Náš svět je sice bláznivý, ale všichni tihle skvělí lidé jsou součástí mého ţivota. Dokud budeme pohromadě, všechno bude v pořádku. Pohlédla na hodiny a její obavy se vrátily. „Musím jít. Půjdeš… půjdeš se mnou?“ „Víš přece, ţe nesmím.“ „To vím. Ne fyzicky… Uděláš to? Budeš to sledovat v mojí hlavě? Takhle si tam aspoň nebudu připadat úplně sama.“ 115
To bylo vůbec poprvé, co mě Lissa poţádala, abych to udělala záměrně. Normálně nesnášela pomyšlení, ţe se na svět dívám jejíma očima. To bylo známkou toho, jak je nervózní. „Jasně,“ odpověděla jsem. „Stejnak to bude lepší neţ to, co dávají v telce.“ Vrátila jsem se do svého pokoje a svalila se na pohovku jako před chvílí. Vyčistila jsem si hlavu a otevřela se Lissině mysli. Vydala jsem se dál, aţ za její pocity. Tohle mi dovolovalo jen naše stínem políbené pouto a byla to ta nejintenzivnější součást našeho spojení. Nebylo to pouhé vnímání jejích myšlenek – v těch chvílích jsem se opravdu ocitala v ní, dívala se jejíma očima a proţívala to, co ona. Teprve nedávno jsem se naučila tuhle schopnost ovládat. Dřív jsem do Lissy vklouzla, aniţ bych chtěla, a její myšlenky jsem prostě nedokázala vytlačit. Teď uţ tyhle mimotělesné proţitky ovládám, a dokonce to můţu udělat i záměrně – jako právě nyní. Lissa vešla do salónu, kde uţ čekala královna. Morojové sice často pouţívají termíny jako „královský“ a občas dokonce vzdávají úctu i poklonou, ale v téhle místnosti nebyl ţádný trůn ani nic podobného. Taťána seděla v obyčejném křesle a na sobě měla sukni barvy námořnické modři a sako. Vypadala spíš jako nějaká manaţerka neţ jako panovnice. Ani ona nebyla sama. Seděla u ní vysoká vznešená Morojka s blond vlasy prokvetlými stříbrem. Poznala jsem ji: Priscilla Vodová, královnina přítekyně a rádkyně. Setkaly jsme se s ní na lyţáku a Lissa tam na ni dost zapůsobila. Její přítomnost jsem povaţovala za dobré znamení. Podél zdí postávali zamlklí stráţci odění v černém a bílém. K mému ohromení tam byl i Adrian. Rozvaloval se na malém sedátku a tvářil se, ţe ho nevzrušuje, ţe je v místnosti se svrchovanou vládkyní všech Morojů. Stráţce Lissu ohlásil. „Princezna Vasilisa Dragomirová.“ Taťána kývla na pozdrav. „Vítej, Vasiliso. Posaď se, prosím.“ Lissa usedla poblíţ Adriana a její nervozita dál narůstala. Objevil se morojský sluha, který jí nabídl čaj a kávu, ale Lissa odmítla. Taťána upíjela z šálku a pozorně si Lissu prohlíţela od hlavy k patě. Trapné mlčení přerušila aţ Priscilla Vodová. 116
„Pamatujete, co jsem o ní říkala?“ ujistila se Priscilla radostně. „Na státnické večeři v Idahu byla velice působivá. Urovnala zásadní spor ohledně toho, ţe by Morojové měli bojovat po boku stráţců. Dokonce dokázala uklidnit i Adrianova otce.“ Královniným chladným výrazem se mihl mrazivý úsměv. „To je vskutku výkon. Ale v polovině případů Nathana vnímám pořád jako dvanáctiletého chlapce.“ „To já taky,“ houkl Adrian a napil se sklenky vína. Taťána jeho poznámku nevzala na vědomí a opět se zaměřila na Lissu. „Zdá se, ţe jsi opravdu zapůsobila na každého. Navzdory tvým přestupkům z minula o tobě slýchám jen samé dobré věci. Samozřejmě chápu, ţe ty tvé dřívější poklesky měly své důvody.“ Lissin překvapený výraz královnu rozesmál. Ten smích ale moc humorný nebyl. „Ano, ano… Vím vše o tvých schopnostech a pochopitelně vím i to, co se stalo s Viktorem. Adrian mi rovněţ vykládal o éteru. Je to tak zvláštní. Pověz mi…, můţeš…“ Pohlédla na nedaleký stolek. Stál na něm květináč, z něhoţ rašily tmavozelené výhonky. Byla to nějaká cibulovitá rostlina, kterou někdo vypěstoval uvnitř. A stejně jako její venkovní příbuzní teď čekala na příchod jara. Lissa zaváhala. Pouţít svoje schopnosti před ostatními jí připadalo divné. Ale Taťána bedlivě sledovala, co se bude dít. Po chvilce se Lissa naklonila a dotkla se výhonků. Z hlíny vyrazily stonky, které hrozně rychle rostly, aţ měly dobře třicet centimetrů. Po stranách se během růstu vytvořily velké pupeny, které vzápětí praskly a vyrostly z nich voňavé bílé květy. Lilie. Lissa odtáhla ruku. Taťána s uţaslým výrazem něco zadrmolila v řeči, které nerozumím. Nenarodila se ve Spojených státech, ale rozhodla se, ţe tady bude mít svůj dvůr. Mluvila úplně bez přízvuku, ale stejně jako Dimitrij, kdyţ ji něco překvapilo, zjevně mluvila svým rodným jazykem. Během pár vteřin si zase nasadila svou státnickou masku. „Hmm. Zajímavé,“ řekla. Opravdu zdrţenlivé vyjadřování. „Mohlo by to být velice uţitečné,“ vloţila se do toho Priscilla. „Vasilisa a Adrian nemůţou být jediní, kdo má takové 117
schopnosti. Kdybychom dokázali najít další takové, mohli bychom se toho mnoho naučit. Uţ jenom uzdravování je ohromný dar, a navíc ještě ty další věci, které umějí vykouzlit. Jen přemýšlejte, co všechno bychom s tím mohli dokázat.“ Lissa uţ měla optimimistickou náladu. Dlouho se snaţila hledat jiné Moroje, jako je ona. Adrian byl jediný, koho objevila. Jen šťastnou náhodou narazila aspoň na někoho. Pokud královna a morojská rada zapojí síly do pátrání, těţko říct, co můţou objevit. Něco z Priscilliných slov ale Lissu trápilo. „Prosím za prominutí, princezno Vodová…, ale nejsem si jistá, zda bychom měli vyuţívat moje uzdravovací schopnosti nebo i schopnosti dalších v takové míře, v jaké byste si představovali.“ „Proč ne?“ podivila se Taťána. „Vyrozuměla jsem, ţe dokáţeš vyléčit skoro všechno.“ „Dokáţu…,“ řekla pomalu Lissa. „A taky chci. Ráda bych pomohla kaţdému, ale nejde to. Nechápejte mě špatně, někomu rozhodně pomůţu. Ale uvědomuju si, ţe můţeme narazit na lidi, jako je Viktor, kteří toho budou chtít zneuţít. A po nějaké době… Jak byste rozhodli? Kdo si zaslouţí ţít? Součástí ţivota je… zkrátka, ţe někteří musejí umřít. Moje schopnosti nejsou něco, co můţe podle potřeby předepsat doktor, a upřímně… Obávám se, ţe tohle hodláte vyhradit jen pro jistý okruh lidí. Stejně jako stráţce.“ V místnosti zavládlo menší napětí. To, co Lissa naznačovala, se jenom málokdy probíralo veřejně. „O čem to mluvíš?“ dotázala se Taťána s přimhouřenýma očima. Zdálo se mi, ţe velice dobře ví, o čem je řeč. Lissa se bála vyslovit další slova, ale stejně to udělala. „Všichni vědí, ţe se stráţci přidělují podle určité, ehm, metody. Dostává je jenom elita. Královští. Bohatí. Vlivní.“ V místnosti zavládlo ledové ticho. Taťána semkla rty do úzké linky. Hodnou chvíli vůbec nepromluvila a já nabyla dojmu, ţe všichni přítomní zadrţují dech. Já tedy rozhodně ano. „Nemyslíš, ţe si naši královští zaslouţí zvláštní ochranu?“ zeptala se nakonec. „Nemyslíš, ţe ty sama si to zaslouţíš, jakoţto poslední z rodu Dragomirů?“ 118
„Myslím, ţe je důleţité, aby naši vůdci byli v bezpečí, to ano. Ale taky si myslím, ţe bychom se občas měli zastavit a podívat se na to, co vlastně děláme. Mohlo by být načase přehodnotit zaběhané způsoby.“ Lissa zněla tak moudře a sebejistě. Byla jsem na ni pyšná. A vzhledem k tomu, jak se tvářila Priscilla Vodová, řekla bych, ţe byla taky pyšná. Měla Lissu ráda uţ od začátku. Taky ale bylo vidět, ţe je nervózní. Zodpovídala se královně a dobře si uvědomovala, ţe Lissa vplula do nebezpečných vod. Taťána se napila čaje. Zřejmě to byla jen záminka, aby si srovnala myšlenky. „Chápu to správně, ţe jsi také zastánkyní toho, aby Morojové bojovali po boku svých stráţců a útočili na Strigoje?“ Další nebezpečné téma, do něhoţ byla Lissa zatlačena. „Myslím, ţe pokud jsou Morojové, kteří to tak chtějí, neměla by se jim ta šance odepřít.“ Náhle jsem si vzpomněla na Jill. „Ţivoty Morojů jsou vzácné,“ prohlásila královna. „Neměli bychom je riskovat.“ „Ţivoty dhampýrů jsou taky vzácné,“ opáčila Lissa. „Kdyby bojovali spolu s Moroji, mohlo by to zachránit všechny. A znovu – kdyţ to Morojové chtějí, proč jim to odpírat? Zaslouţí si vědět, jak se mají sami bránit. A Morojové jako Taša Ozerová vyvinuli způsoby boje za pomoci magie.“ Zmínka o Christianově tetě vyvolala na královnině čele vrásky. Kdyţ byla Taša mladší, napadli ji Strigojové a po téhle události se učila bojovat. „Taša Ozerová…, to je výtrţnice. A začíná kolem sebe shromaţďovat i další výtrţníky.“ „Snaţí se jen přijít s novými nápady.“ Vtom jsem si všimla, ţe Lissa uţ se nebojí. Věřila ve své názory a chtěla je vyjádřit. „Lidi s novými nápady – takoví, co uvaţovali jinak a pokoušeli se věci změnit – byli v historii vţdycky povaţováni za výtrţníky. Ale váţně. Chcete slyšet pravdu?“ Taťána se hořce pousmála. „Vţdy.“ „Potřebujeme změnu. Naše tradice jsou samozřejmě důleţité, těch bychom se vzdávat neměli. Občas mám ale dojem, ţe jdeme špatnou cestou.“ „Špatnou cestou?“ „Postupem času se vyrovnáváme i s dalšími změnami. Vyvíjíme se. Počítače. Elektřina. Technologie obecně. Všichni 119
jsme zajedno, ţe to zlepšuje náš ţivot. Proč nezaujmeme stejný postoj i ke svému chování? Proč pořád lpíme na minulosti, kdyţ existují lepší způsoby, jak to zařídit?“ Lissa sotva popadala dech, byla pobouřená a vzrušená. Tváře jí hořely a srdce divoce tlouklo. Všichni jsme sledovali Taťánu a hledali v jejím kamenném výrazu nějaký náznak. „S tebou je velice zajímavé si promluvit,“ řekla nakonec. V jejím podání však výraz zajímavé zněl spíš jako sprosté slovo. „Teď mám ale další povinnosti.“ Zvedla se a všichni včetně Adriana ji urychleně následovali. „Nepovečeřím s tebou, ale ty i tví společníci dostanete vše, co budete potřebovat. Uvidíme se zítra u soudu. I kdyţ máš radikální a naivně idealistické názory, jsem ráda, ţe tam zítra budeš a přispěješ k potrestání. Alespoň na něčem se shodneme – ţe ho všichni chceme vidět za mříţemi.“ Taťána odkráčela a dva stráţci ji ihned následovali. Priscilla také odešla a Lissa s Adrianem osaměli. „Dobrá práce, sestřenko. Není moc lidí, co dokáţou starou dámu takhle vyvést z rovnováhy.“ „Nezdála se mi vyvedená z rovnováhy.“ „Ale byla. Věř mi. Většina lidí, co s ní dennodenně jednají, by si nedovolila takhle s ní mluvit, natoţpak někdo tvýho věku.“ Vstal a natáhl k Lisse ruku. „Pojď. Ukáţu ti to tady. To budeš zírat.“ „Uţ jsem tady byla,“ odvětila. „Kdyţ jsem byla mladší.“ „Jo, jasně, ale to, co můţeš vidět, kdyţ jsi mladá, je něco úplně jinýho neţ to, co vidíš, kdyţ jsi starší. Vědělas, ţe je tady bar, co má otevřeno nonstop? Dáme si něco k pití.“ „Nechci nic k pití.“ „Ale budeš chtít, neţ tenhle výlet skončí.“ Opustila jsem Lissinu hlavu a vrátila se do svého pokoje. Setkání s královnou skončilo a Lissa uţ mou neviditelnou podporu nepotřebovala. Navíc se mi rozhodně nechtělo poflakovat se tu s Adrianem. Posadila jsem se a uvědomila si, ţe jsem překvapivě čilá. Ocitnout se v její hlavě pro mě bylo něco jako dát si šlofíka. Rozhodla jsem se, ţe to tu trochu prozkoumám sama. Na královském dvoře jsem ještě nikdy nebyla. Váţně to tu vypadalo jako v nějakém miniaturním městečku a já uvaţovala, 120
co dalšího je tu k vidění kromě baru, v němţ Adrian při svých zdejších návštěvách pravděpodobně bydlí. Zamířila jsem po schodech dolů, jelikoţ jsem se chtěla dostat ven. Pokud jsem věděla, v téhle budově se nacházely jen pokoje pro hosty. Bylo to něco jako palácový hotel. Kdyţ jsem sešla dolů ke dveřím, uviděla jsem Christiana a Eddieho, jak tam postávají a baví se s někým, koho jsem neviděla. Vţdy ostraţitý Eddie si mě hned všiml a usmál se na mě. „Ahoj, Rose. Koukni, koho jsme tu potkali.“ Jak jsem se k nim blíţila, Christian ustoupil stranou, abych se mohla podívat na tu tajemnou osobu. Zastavila jsem se a ona se na mě usmála. „Čau, Rose.“ Za chviličku uţ se mi do tváře pomalu vloudil úsměv. „Čus, Mio.“
121
DVANÁCT KDYBYSTE SE MĚ ZEPTALI PŘED PŮLROKEM, ŘEKLA BYCH, ŢE v ţádném případě nemůţu mít radost z toho, ţe u královského dvora potkám Miu Rinaldiovou. Je o rok mladší neţ já a uţ od prváku tvrdě jela proti Lisse – dokonce tak tvrdě, ţe zašla do krajnosti, aby nám znepříjemnila ţivot. Šlo jí to skvěle. Výsledkem jejího snaţení bylo, ţe Jesse a Ralf roznášeli po škole hnusné drby. Pak s námi ale Mia jela do Spokane, kde nás uvěznili Strigojové. A stejně jako Christiana a Eddieho, i ji to změnilo. Byla svědkem stejných hrůz jako my ostatní. Vlastně byla jedinou z mých přátel, kdo viděl Masona umřít a mě zabít Strigoje. Dokonce mi tenkrát zachránila ţivot, kdyţ za pouţití vodní magie na chvíli topila jednoho ze Strigojů. Ve velkém morojském sporu o to, zda by se Morojové měli, či neměli učit bojovat po boku stráţců, byla rozhodně na straně boje. Neviděla jsem Miu skoro měsíc, naposled asi na Masonově pohřbu. Kdyţ jsem se na ni teď dívala, připadalo mi to jako rok. Vţdycky jsem říkala, ţe Mia vypadá jako panenka. Ve srovnání s většinou Morojů nebyla moc vysoká a rysy měla oblé a mladistvé. Celkovému obrázku panenky napomáhalo ještě to, ţe měla vţdy vlasy natočené do dokonalých prstýnků. Dneska se ale se svým zevnějškem příliš nezalamovala. Zlatě blond vlasy měla staţené do culíku, který jí splýval v přirozených vlnách po zádech. Nebyla nalíčená a z jejího obličeje bylo patrné, ţe poslední dobou tráví hodně času venku. Pleť měla ošlehanou od větru a velice lehce opálenou – coţ je u Morojů něco téměř neslýchaného, vzhledem k tomu, ţe nesnášejí sluneční svit. Snad vůbec poprvé vypadala na svůj věk. Zasmála se mému ohromení. „No tak, tváříš se, jako bys mě nepoznávala. Přece to není tak dlouho.“
122
„Váţně jsem tě málem nepoznala.“ Objaly jsme se a mně bylo opět zatěţko uvěřit tomu, ţe kdysi spřádala plány, jak mi zničit ţivot. Nebo ţe jsem jí zlomila nos. „Co tady děláš?“ Mávla rukou směrem ke dveřím. „Zrovna jsme se chystali odejít. Všechno vám povím.“ Vydali jsme se k sousední budově. Nebylo to přímo nákupní středisko, ale uvnitř se provozovaly obchody a sluţby, které projíţdějící Morojové mohli potřebovat. Bylo tam plno restaurací, malé obchůdky a provozovny nabízející nejrůznější druhy sluţeb. Byla tam taky malá kavárna a právě tam nás Mia vedla. Kavárna zní jako strašně obyčejná věc, ale já se do nějaké podívám jen málokdy. Sedět na veřejném (nebo poloveřejném) místě s kamarády a pustit z hlavy školu…, to je super. Připomnělo mi to, jak jsme s Lissou ţily na útěku a znaly i něco jiného neţ školu a její pravidla. „Můj táta tady teď pracuje,“ pověděla nám. „Tak tady taky bydlím.“ Morojské děti jen zřídka ţijí se svými rodiči. Ti je většinou posílají do škol, jako je Akademie svatého Vladimíra, kde mohou v bezpečí vyrůstat. „A co škola?“ zeptala jsem se. „Tady moc děcek není, ale nějaký tu přece jen jsou. Většina z nich jsou zazobanci, co mají soukromý učitele. Táta rozhodil sítě a zařídil mi to tak, ţe k nim můţu chodit na různý předměty. Takţe se furt učím to samý, jenom trochu jinak. Vlastně je to výborný. Míň času trávím na vyučování, ale mám víc domácích úkolů.“ „Ale děláš tady ještě něco,“ poznamenal Eddie. „Nebo máte snad vyučování venku?“ Všiml si stejné věci jako já. A kdyţ jsem se teď podívala na její ruce svírající kafe s mlékem, viděla jsem mozoly. Zavrtěla prsty. „Skamarádila jsem se tu s několika stráţci. Pár věcí mi ukázali.“ „To je riskantní,“ ozval se Christian, přestoţe to vyznělo, ţe to schvaluje. „Protoţe se pořád vedou debaty o bojujících Morojích.“ „Myslíš o Morojích bojujících magií,“ opravila ho. „Proto je to tak kontroverzní. Nikdo se váţně nezabývá tím, ţe by Morojové bojovali ručně.“ 123
„Ale jo,“ vloţila jsem se do toho. „Jenom to zastínil spor ohledně magie.“ „Protizákonný to není,“ řekla upjatě. „A dokud to tak zůstane, budu v tom pokračovat. Myslíte, ţe při všech těch setkáních a událostech si tady někdo všimne, co dělám?“ Miina rodina nejenţe nepatřila ke královským, ale ještě k tomu byla velice nízkého původu – ne ţe by na tom bylo něco špatného, ale tady zřejmě naplno pociťovala dopady. Přesto mi celá ta situace připadala radostná. Mia vypadala šťastnější a otevřenější neţ celou dobu, co jsem ji znala. Zdála se… volná. Christian mě se svým postřehem předběhl. „Změnila ses,“ řekl. „Všichni jsme se změnili,“ opravila jej. „A hlavně ty, Rose. Pořádně to nedovedu ani popsat.“ „Myslím, ţe nás pět by se po tom všem asi jen těţko nezměnilo,“ poukázal Christian. Vzápětí se sám opravil. „Teda my čtyři.“ Všichni jsme zmlkli, vzpomínka na Masona nás tíţila. Kdyţ jsem byla s Christianem, Eddiem a Miou, znovu to ve mně probudilo ţal, který jsem se neustále snaţila tak pečlivě skrývat. Na ostatních jsem viděla, ţe svádějí stejnou bitvu. Nakonec se konverzace stočila na to, co se událo tady a co na Akademii. Pořád mi ale nešlo z hlavy, jak Mia řekla, ţe já jsem se změnila ze všech nejvíc. Napadalo mě jen, jak těţko se občas dovedu ovládat a ţe v polovině případů moje činy a pocity působí, jako by ani nebyly moje. Jak jsme tu tak seděli, měla jsem dojem, ţe u Mii teď převládají její pozitivní povahové rysy, zatímco u mě ty negativní. Vzpomněla jsem si na Adriana, který pořád tvrdí, ţe mám tmavou, hrozně tmavou auru. Moţná se objevil proto, ţe jsem na něj pomyslela. Ale ať uţ to bylo jakkoli, on i Lissa si k nám nakonec přisedli. Došlo mi, ţe ten jejich bar se patrně nachází ve stejné budově. Po setkání s královnou jsem si Lissu zablokovala a nedávala pozor. Adrian ji naštěstí neopil úplně, ale dala si s ním dva drinky. Poutem jsem vnímala nepatrný hukot. Překvapilo ji, ţe tu sedíme s Miou, ale vřele se s ní pozdravila a začala vyzvídat. Většinu z toho uţ jsem slyšela, a tak jsem jen poslouchala a upíjela svůj čaj. Kafe nepiju. 124
Většina stráţců ho lemtá jako Morojové krev, ale já bych se toho humusu nedotkla. „Jak to šlo s královnou?“ vyptával se Christian Lissy. „Ne tak špatně,“ odpověděla. „Ale ani to nebylo skvělý. Nicméně na mě neřvala ani mě neponíţila, takţe to pro začátek ušlo.“ „Nebuď tak skromná,“ řekl Adrian a jednou rukou ji objal. „Princezna Dragomirová to ustála naprosto skvěle. Měli jste ji vidět.“ Lissa se rozesmála. „Nepředpokládám, ţe se zmínila o tom, proč se nakonec rozhodla nechat nás jít k tomu soudu,“ zabručel strnule Christian. Netvářil se zrovna nadšeně z těch důvěrností, co se tu odehrávaly – a z Adrianovy ruky na Lisse uţ vůbec ne. Lissa se přestala smát, ale pořád se usmívala. „Dokázal to Adrian.“ „Co?“ vyhrkla jsem současně s Christianem. Adrian se tvářil nadmíru spokojeně. Pro změnu mlčel a nechal mluvit Lissu. „Přesvědčil ji, ţe tady musíme být. Nejspíš ji otravoval tak dlouho, dokud nepovolila.“ „Tomu se říká přesvědčování, a ne otravování,“ opravil ji Adrian. Lissa se znovu rozesmála. Na mysl mi vytanula moje vlastní slova o královně. Kdo je ona? Jen další Ivašková. Těch jsou kvanta. To váţně jsou. Zahleděla jsem se na Adriana. „Jak blízcí jste příbuzní?“ Odpověď se mi vynořila v hlavě z Lissiny mysli. „Je to tvoje teta.“ „Prateta. A já jsem její oblíbený prasynovec. No, vlastně jsem její jediný prasynovec, ale to není podstatný. Stejně bych byl její oblíbenec,“ objasnil. „Neuvěřitelný,“ prohlásil Christian. „Souhlasím,“ přitakala jsem. „Vy mě nedoceňujete. Proč je tak těţký uvěřit, ţe jsem pomohl v těchhle temných časech?“ Adrian vstal. Snaţil se, aby to vyznělo pobouřeně, ale jeho samolibý úšklebek naznačoval, ţe z toho má legraci. „Já a moje cigarety teď jdeme ven. Aspoň ty cíga mi prokazujou úctu.“ Jakmile odešel, Christian se zeptal Lissy: „Opila ses s ním?“ „Nejsem opilá. Měla jsem jen dva drinky,“ odpověděla. „Odkdy jsi tak konzervativní?“ 125
„Od tý doby, co na tebe Adrian začal mít špatnej vliv.“ „Ale prosím tě! Vţdyť nám pomohl se sem dostat. Nikdo jiný to nedokázal. Vůbec se přimlouvat nemusel, ale stejně to udělal. A ty a Rose tady sedíte a vyvádíte, jako by byl ztělesněné zlo.“ To nebyla tak docela pravda. Seděla jsem tam, jako bych schytala ránu do hlavy, a byla jsem moc ohromená na to, abych zareagovala. „Jo a jistě to udělal z čiré dobroty srdce,“ zabrblal Christian. „A z jakýho jinýho důvodu by to dělal?“ „Jéţiš! Zamyslím se nad tím.“ Lissa vytřeštila oči. „Myslíš, ţe kvůli mně? Ty myslíš, ţe mezi námi něco je?“ „Paříte spolu, trénujete spolu magii a chodíte spolu na elitářský večírky. Co by sis myslela ty?“ Mia a Eddie se tvářili, ţe by byli nejradši někde úplně jinde. Začínala jsem mít stejný pocit. V Lisse se vzedmul vztek, který mě zasáhl jako horká vlna. Uţ nepokrytě zuřila. Její hněv toho ale neměl moc společného s Adrianem. Mnohem víc ji štvalo, ţe jí Christian nevěří. A co se týče jeho, nepotřebovala jsem ţádné psychické pouto, aby mi bylo jasné, jak se cítí. Neţárlil jen proto, ţe se Lissa často vídá s Adrianem. Spíš ţárlil na to, ţe má Adrian takový vliv, ţe nás sem všechny dostal. Bylo to přesně, jak popisoval Jesse s Ralfem – jak ty správné styky otevírají ty správné dveře. Styky, které Christian nikdy neměl. Kolenem jsem drbla Christianovi do nohy a jenom doufala, ţe mu tím naznačím, aby toho uţ nechal, jinak všechno ještě zhorší. Lissa se vztekala čím dál víc a k tomu si ještě připadala trapně. Začínala o sobě pochybovat a uvaţovat, jestli se skutečně s Adrianem nezačala moc sbliţovat. Celá ta záleţitost byla směšná. „Christiane, prokristapána! Pokud to Adrian udělal kvůli někomu, pak rozhodně kvůli mně a jeho cáklý posedlosti. Uţ před nějakou dobou se vytahoval, ţe by to mohl zařídit, a já tomu nevěřila.“ Obrátila jsem se k Lisse. Musela jsem ji uklidnit a rozptýlit ty její temné pocity, které by jí mohly dost ublíţit, kdyby se vymkly kontrole. „Liss, měla by sis dát aspoň hodinku oraz, aby ses zklidnila. Jinak řekneš něco tak debilního 126
jako Christian a budu to já, kdo bude muset napravit tenhle bordel – jako ostatně vţdy.“ Rozohnila jsem se natolik, ţe jsem kaţdou chvíli čekala, aţ mi někdo oznámí, jak jsem hnusná. Namísto toho se Lissa uklidnila a usmála se na Christiana. „Jasně, o tomhle bychom si určitě měli promluvit jindy. Dneska se toho seběhlo nějak moc.“ Okamţik zaváhal, ale pak přikývl. „Máš pravdu. Promiň, ţe jsem po tobě tak vyjel.“ Oplatil jí úsměv a vše bylo zase v pořádku. „Tak,“ obrátila se Lissa na Miu. „Koho všeho jsi tady potkala?“ Ohromeně jsem na ně zírala, ale nikdo si mě nevšímal. Právě jsem je usmířila, a ani slovo vděku. Ţádné Díky, Rose, žes nám ukázala, že se chováme jak idioti. Uţ tak bylo dost zlé, ţe jsem jim pořád dělala křena, aniţ by se někdo staral o to, jak si připadám. A teď jsem jim zachránila vztah, a jim to ani nedošlo. „Hned se vrátím,“ skočila jsem Mie do řeči, kdyţ popisovala místní teenagery. Bála jsem se, ţe kdybych tam seděla ještě chvilku, řekla bych něco, čeho bych pak litovala, nebo bych rozflákala ţidli. Odkud se tahle zloba bere? Vyšla jsem ven s nadějí, ţe mě studený vzduch uklidní. Jenţe místo toho mě přidusil oblak hřebíčkového dýmu. „Nezačínej zase prudit s kouřením,“ varoval mě Adrian. Opíral se o cihlovou zeď budovy. „Nemuselas chodit ven. Vědělas, ţe jsem tady.“ „Právě proto jsem tady. A navíc jsem měla dojem, ţe mi hrábne, jestli tam zůstanu ještě minutu.“ Naklonil hlavu na stranu a zadíval se na mě. Obočí mu vyjelo nahoru. „Děláš si srandu, ţe jo? Co se tam stalo? Ještě před pěti minutama jsi byla v pohodě.“ Začala jsem přecházet sem a tam. „Nevím. Byla jsem v pohodě. Pak se Christian začal hádat s Lissou kvůli tobě. Bylo to divný. To oni zuřili a já jsem teď mnohem vytočenější neţ ti dva.“ „Počkej. Hádali se kvůli mně?“ „Ano, vţdyť jsem to právě řekla. Neposlouchal jsi?“ „Hele, neřvi na mě. Nic jsem ti neudělal.“ 127
Překříţila jsem si ruce přes prsa. „Christian ţárlí, protoţe jsi aţ moc často s Lissou.“ „Zkoumáme éter,“ řekl Adrian. „Klidně se k nám můţe kdykoli přidat.“ „Jo, ale nikdo nikdy netvrdil, ţe láska je rozumná. Kdyţ vás viděl, jak jste přišli společně, nějak ho to vykolejilo. A potom se vytočil, kdyţ zjistil, ţe ses kvůli Lisse přimluvil u královny.“ „Neudělal jsem to kvůli ní. Udělal jsem to pro vás všechny – hlavně ovšem pro tebe.“ Zastavila jsem se před ním. „Nevěřila jsem ti. Ţe bys to dokázal.“ Zazubil se. „V tom snu sis přece jen měla vyslechnout moji rodinnou historii.“ „Asi jo. Jen jsem si myslela…“ Nemohla jsem to dopovědět. Myslela jsem, ţe tohle pro mě udělá Dimitrij, který ať uţ říkal cokoli, dokázal skoro vše. Jenţe to neudělal. „Co sis myslela?“ chtěl vědět Adrian. „Nic.“ S vynaloţením veškerého úsilí jsem se přiměla vyslovit následující slova: „Děkuju ti, ţe nám pomáháš.“ „Můj ty Boţe,“ spráskl ruce. „Rose Hathawayová řekla něco milýho. Teď uţ můţu umřít jako šťastný muţ.“ „Chceš snad říct, ţe normálně jsem nevděčná mrcha?“ Jenom se na mě podíval. „Hej! To není dobrý.“ „Třeba by to spravilo objetí.“ Zírala jsem na něj. „Maličký,“ zaškemral. S povzdechem jsem k němu přistoupila, jednou rukou ho objala a hlavu si trochu opřela o jeho paţi. „Díky, Adriane.“ Chviličku jsme tam tak stáli. Necítila jsem šílené elektrizující jiskření ani spojení jako s Dimitrijem, nicméně jsem musela uznat, ţe v něčem má Lissa pravdu. Adrian je sice občas otravný a arogantní, ale rozhodně není takový bastard, jakého z něj dělám. Dveře se otevřely a ven vyšla Lissa spolu s ostatními. Pochopitelně se tvářili překvapeně, ale mně to bylo jedno. Beztak si všichni nejspíš myslí, ţe s Adrianem přinejmenším čekám dítě, tak co na tom sejde? Ustoupila jsem. 128
„Uţ jdete?“ zeptala jsem se. „Jo, Mia má na práci důleţitější věci neţ s náma kecat,“ řekl vtipně Christian. „Letím za tátou. Určitě se ještě uvidíme, děcka.“ Vykročila, ale po několika krocích se rychle zase otočila. „Boţe, já jsem ale sklerotik.“ Sáhla do kapsy u kabátu a podala mi sloţený kus papíru. „Tohle je další důvod, proč jsem vás šla hledat. Jeden z dvorních úředníků chtěl, abych ti to předala.“ „Dík,“ houkla jsem zmateně. Odešla za svým tátou a my ostatní jsme se vydali do budovy, kde jsme byli ubytováni. Zpomalila jsem, kdyţ jsem rozloţila ten papír. Uvaţovala jsem, kdo u dvora by mě asi tak mohl chtít kontaktovat. Rose, byl jsem moc rád, když jsem se doslechl o tvém příjezdu. Jsem si jist, že tvá přítomnost učiní zítřejší soudní řízení mnohem zábavnějším. Dlouho už mě taky zajímá, jak se vede Vasilise. I tvé milostné eskapády jsou pro mne vždy zábavným rozptýlením. Nemůžu se dočkat, až si o nich popovídáme zítra u soudu. Zdraví V. D. „Od koho to je?“ vyptával se Eddie, který se náhle ocitl vedle mě. Rychle jsem papír zase sloţila a zastrčila si ho do kapsy. „Od nikoho,“ odpověděla jsem. Vskutku od nikoho. V. D. Viktor Daškov.
129
TŘINÁCT KDYŢ JSME SE VRÁTILI ZPĚT DO SVÝCH POKOJŮ, VYMLUVILA
jsem se Lisse, ţe se teď musím postarat o jisté stráţcovské záleţitosti. Ona se stejně uţ nemohla dočkat, aţ se usmíří s Christianem – pravděpodobně tak, ţe ze sebe strhají hadry tak se mě na nic nevyptávala. V pokoji jsem měla telefon. Zavolala jsem na ústřednu a zjistila, který pokoj obývá Dimitrij. Překvapilo ho, kdyţ mě uviděl u svých dveří, a dokonce byl trochu obezřetný. Kdyţ se tohle stalo naposled, byla jsem pod vlivem Viktorova kouzla chtíče a chovala jsem se… agresivně. „Musím s tebou mluvit,“ vyhrkla jsem. Pustil mě dál a já mu hned podala ten vzkaz. „V. D.“ „Jo, já vím,“ opáčil Dimitrij a zase mi papírek vrátil. „Viktor Daškov.“ „Co budeme dělat? Uţ jsme o tom mluvili, ale teď nám vyhroţuje, ţe to na nás práskne.“ Dimitrij neodpovídal a já měla dojem, ţe zvaţuje celou záleţitost ze všech úhlů pohledu, stejně jako to dělal před bojem. Nakonec vytáhl svůj mobil, coţ bylo mnohem lepší neţ spoléhat na pevnou linku na pokoji. „Dej mi chvilku.“ Začala jsem se usazovat na jeho posteli, ale vtom mi došlo, ţe je to nebezpečné, tak jsem si radši sedla na pohovku. Netušila jsem, komu volá, ale do telefonu mluvil rusky. „Tak co?“ zeptala jsem se, jakmile hovor ukončil. „Brzo ti to povím. Teď ale musíme čekat.“ „Výborně! Moje oblíbená činnost.“ Přitáhl si křeslo a usedl naproti mně. To křeslo se zdálo příliš malé pro někoho tak vysokého, ale Dimitrij jako vţdy nějakým záhadným způsobem dokázal, ţe působil ladně. Vedle mě se válel nějaký westernový román, jaké s sebou vţdycky vozil. Zvedla jsem tu knihu a znovu mě napadlo, jak 130
musí být Dimitrij osamělý. Dokonce i tady u dvora raději zůstával na pokoji. „Proč čteš tyhle knihy?“ „Někteří lidé čtou knihy pro zábavu,“ poznamenal. „Hele, nerejpej. Já taky čtu. Třeba proto, abych vyřešila záhady, co ohroţujou ţivot a duševní zdraví mojí nejlepší kámošky. Nemyslím, ţe tyhle kovbojky by zachránily svět tak jako já.“ Vzal mi knihu z ruky, otočil ji a zatvářil se zamyšleně. Nebyl tak napjatý jako obvykle. „Jako kaţdá kniha, i tahle představuje únik. A je na tom něco… Těţko říct. Divoký západ mě přitahuje. Ţádná pravidla. Kaţdý si zkrátka ţije podle svého. Nemusíš se nechat spoutávat myšlenkami jiných lidí o tom, co je správné a co špatné, abys přinesla spravedlnost.“ „Počkej,“ zasmála jsem se. „Myslela jsem, ţe to já chci porušovat pravidla.“ „Neřekl jsem, ţe to chci. Jenom, ţe mě to přitahuje.“ „Mě neobalamutíš. Nejradši by sis narazil kovbojský klobouk a srovnal do latě bankovní lupiče.“ „Na to nemám čas. Uţ tak mám co dělat, abych srovnal do latě tebe.“ Usmála jsem se a najednou mi to připomnělo, jak jsme spolu uklízeli kostel – teda neţ jsme se pohádali. Bylo to příjemné. Nenucené. Vlastně to bylo jako na začátku, kdyţ jsme spolu začali trénovat, mnohem dřív, neţ se všechno tak zkomplikovalo. No dobře…, komplikované to bylo vţdycky. Byla jsem z toho smutná. Kdybychom se tak mohli vrátit do těch starých časů. Tehdy nebyl ţádný Viktor Daškov a já neměla na rukou krev. „Omlouvám se,“ řekl náhle Dimitrij. „Za co? Ţe čteš podřadný romány?“ „Ţe jsem vás sem nedokázal dostat. Mám dojem, ţe jsem tě zklamal.“ V jeho tváři se mihl stín obav, jako by se bál, ţe způsobil nějakou nenapravitelnou škodu. Jeho omluva mě naprosto vyvedla z míry. Chvilku jsem uvaţovala, jestli snad neţárlí na Adrianův vliv stejně jako Christian. Pak mi ale došlo, ţe tohle je něco úplně jiného. Otravovala jsem Dimitrije, protoţe jsem byla přesvědčená, ţe dokáţe zařídit cokoli. A on to v hloubi duše jistě vnímal stejně, alespoň pokud šlo o mě. Nechtěl mi nic odepřít. Trvalo dlouho, 131
neţ mě přešla mizerná nálada, a teď jsem se cítila vyčerpaně. A hloupě. „Nezklamal,“ oznámila jsem mu. „Chovala jsem se jako totální spratek. Nikdy dřív jsi mě nezklamal a tímhle taky ne.“ Obdařil mě vděčným pohledem a já měla dojem, ţe mi narostla křídla. Kdyby mi k tomu pověděl ještě něco milého, asi bych se začala vznášet. Namísto toho mu ale zazvonil telefon. Rozhovor se opět odehrál v ruštině. Jakmile skončil, Dimitrij vstal. „Tak jo, jdeme.“ „Kam?“ „Za Viktorem Daškovem.“ Ukázalo se, ţe Dimitrij má kamaráda, který má kamaráda, a ten nějak zařídil, ţe se dostaneme do dvorního vězení i přes tu nejlepší ostrahu v morojském světě. „Proč to děláme?“ zašeptala jsem, kdyţ jsme kráčeli chodbou k Viktorově cele. Doufala jsem, ţe tam budou kamenné zdi s pochodněmi, ale celé to místo působilo velice moderně a účelně. Byly tam mramorové podlahy a bílé stěny. Aspoň tam ale nebyla ţádná okna. „Myslíš, ţe mu to můţeme vymluvit?“ Dimitrij zavrtěl hlavou. „Pokud by se nám Viktor chtěl pomstít, udělal by to bez varování. Nedělá věci bezdůvodně. Uţ jenom to, ţe ti poslal ten vzkaz, znamená, ţe něco chce. A my teď zjistíme co.“ Došli jsme k Viktorově cele. Zrovna byl jediným zdejším vězněm. Stejně jako zbytek vězení, i jeho cela mi připomínala spíš nemocniční pokoj. Všechno tam bylo čisté, zářivé a sterilní – a strašně holé. Nebyla tam ţádná podnětná výzdoba ani rozptýlení, já bych z toho do hodiny zešílela. Nejpodstatnější tam ale byly stříbrné mříţe, které vypadaly, ţe by se daly jen stěţí prolomit. Viktor seděl na ţidli a bezmyšlenkovitě si zkoumal nehty. Od doby, kdy jsme se viděli naposled, uplynuly tři měsíce. Kdyţ jsem ho teď spatřila znovu, naskočila mi husí kůţe. Pocity, o nichţ jsem neměla tušení a které jsem měla zasuté v hloubi duše, teď náhle vypluly na povrch. Jednou z nejtěţších věcí pro mě bylo, kdyţ jsem viděla, jak vypadá zdravě a mladě. Zdraví si koupil mučením Lissy a za to 132
jsem ho nenáviděla. Kdyby se jeho choroba vyvíjela normálně, touhle dobou uţ by klidně mohl být mrtvý. Měl ustupující černé vlasy, které jen místy nepatrně šedivěly. Bylo mu něco přes čtyřicet a jeho rysy byly královské, skoro aţ pohledné. Jakmile si nás všiml, vzhlédl. Upřel na mě stejně světle zelené oči, jako má Lissa. Rodina Dragomirů a Daškovů měla dost propletenou historii, takţe mi teď připadalo strašidelné vidět stejnou barvu očí u někoho jiného. Tvář se mu rozzářila úsměvem. „Můj ty Boţe! To jsou k nám hosti. Milá Rosemarie uţ je skoro dospělá.“ Stočil pohled na Dimitrije. „Někdo se k tobě samozřejmě uţ jakou dobu chová jako k dospělé.“ Přitiskla jsem obličej k mříţím. „Sklapni, ty parchante. Co chceš?“ Dimitrij mi lehce poloţil ruku na rameno a odtáhl mě kousek zpátky. „V klidu, Rose.“ Zhluboka jsem se nadechla a pak pomalu couvla. Viktor se na ţidli narovnal, načeţ se rozesmál. „Po takové době se to tvoje štěně pořád nenaučilo sebeovládání? Dost moţná jsi to po ní ani nikdy nechtěl.“ „Nepřišli jsme sem vtipkovat,“ prohlásil s klidem Dimitrij. „Chtěl jsi sem Rose přilákat, takţe teď bychom rádi věděli proč.“ „Musí v tom být nějaké nekalé úmysly? Jen jsem chtěl vědět, jak se má. A něco mi říká, ţe zítra nebudeme mít příleţitost si přátelsky popovídat.“ Neustále se otravně usmíval a mně došlo, jaké má štěstí, ţe je za mříţemi, a tudíţ mimo můj dosah. „Tak si přátelsky popovídáme teď,“ zavrčela jsem. „Myslíš, ţe si dělám legraci, ale nedělám. Váţně chci vědět, jak se máš. Vţdycky jsi pro mě byla fascinujícím subjektem, Rosemarie. Jediná stínem políbená osoba, kterou známe. Uţ jsem ti říkal, ţe z něčeho takového nevyvázneš bez újmy. V ţádném případě uţ nemůţeš zapadnout do rutiny ţivota na Akademii. Lidé jako ty nezapadnou.“ „Nejsem ţádný vědecký experiment.“ Dělal, jako bych nic neřekla. „Jaké to bylo? Cos tam viděla?“ 133
„Na tohle nemáme čas. Jestli okamţitě nepřejdeš k věci, tak ihned odcházíme,“ varoval ho Dimitrij. Nechápala jsem, jak můţe mluvit tak klidně. Naklonila jsem se dopředu a obdařila Viktora svým nejchladnějším úsměvem. „Zítra tě v ţádným případě nepustí. Doufám, ţe si tady v base uţíváš. Vsadím se, ţe to tady bude super, aţ zase onemocníš – a ty určitě onemocníš.“ Viktor se na mě podíval klidným a trochu pobaveným pohledem, aţ bych ho nejradši zaškrtila. „Všichni umírají, Rose. Tedy zřejmě všichni kromě tebe. Nebo uţ jsi mrtvá. To nevím. Ti, kteří navštívili svět mrtvých, uţ se svého spojení s ním patrně nikdy nezbaví.“ Na rty uţ se mi drala kousavá poznámka, ale potlačila jsem ji. Ti, kteří navštívili svět mrtvých. Co kdyţ jsem Masona viděla ne proto, ţe jsem blázen, nebo ţe by on hledal pomstu? Co kdyţ mám v sobě cosi – od té doby, co jsem umřela a vrátila se zpátky –, co mě teď spojuje s Masonem? Ostatně to byl Viktor, kdo mi jako první vysvětlil, co znamená být stínem políbená. Teď jsem uvaţovala, jestli náhodou nezná odpovědi i na další moje otázky. Asi jsem se tvářila tak, ţe můj výraz něco prozradil, protoţe Viktor se na mě pátravě zahleděl. „Ano? Ráda bys něco řekla?“ Nesnášela jsem pomyšlení, ţe bych po něm měla něco chtít. Obracelo mi to ţaludek naruby. Ale polkla jsem svou pýchu a zeptala se: „Co je svět mrtvých? Je to nebe, nebo peklo?“ „Ani jedno,“ odpověděl. „Co tam je?“ vykřikla jsem. „Duchové? Vrátím se tam? Můţe odtamtud někdo vyjít?“ Přesně jak jsem se obávala, Viktor si nesmírně vychutnával, ţe z něj tahám informace. Ten jeho úsměšek byl ještě intenzivnější. „Někdo odtamtud zjevně vyjít můţe, kdyţ tady před námi stojíš.“ „Hraje si s tebou,“ řekl mi Dimitrij. „Nech toho.“ Viktor na něj upřel příkrý pohled. „Já jí pomáhám.“ Pak se otočil zase ke mně. „Upřímně? Tolik toho o něm zase nevím. To tys tam byla, Rose. Já ne. Zatím ještě ne. Jednou o tom třeba budeš poučovat ty mě. Jsem si jist, ţe čím víc se zabýváš smrtí, tím blíţ se jí ocitáš.“ 134
„Tak to by stačilo,“ pravil drsně Dimitrij. „Odcházíme.“ „Počkat, počkat,“ ozval se přátelským tónem Viktor. „Ani jste mi nepověděli o Vasilise.“ Znovu jsem se k němu přiblíţila. „Drţ se od ní dál. Ona s tímhle nemá nic společnýho.“ Viktor na mě suše pohlédl. „Vzhledem k tomu, ţe jsem tu zavřený, nemám jinou moţnost neţ se od ní drţet dál, má drahá. A navíc se mýlíš – Vasilisa má něco společného se vším.“ „To je ono,“ řekla jsem, kdyţ mi to došlo. „Proto jsi poslal ten vzkaz. Chtěl jsi, abych za tebou přišla, aby ses o ní něco dozvěděl, kdyţ je ti jasný, ţe sama by za tebou nikdy nepřišla. Nemáš na ni nic, čím bys ji mohl vydírat.“ „Vydírání je škaredé slovo.“ „V ţádným případě ji neuvidíš – jedině v soudní síni. Nikdy tě neuzdraví. Říkala jsem ti, ţe zase onemocníš a umřeš. To ty mi budeš posílat pohlednice z druhýho břehu.“ „Myslíš, ţe to dělám kvůli tomuhle? Váţně myslíš, ţe mám tak malicherné tuţby?“ Výsměšný tón byl pryč a teď ho nahradil horečný a skoro aţ fanatický pohled jeho zelených očí. Semkl rty tak pevně, aţ se mu napjala kůţe na obličeji, a já si všimla, jak od našeho posledního setkání zhubl. Moţná ţe to vězení je přece jen krutější, neţ jsem si myslela. „Zapomnělas, proč jsem udělal to, co jsem udělal. Jsi tak krátkozraká, ţe ti uniká celkový obraz.“ Probírala jsem se svou myslí a vzpomínala na ty podzimní události. Měl pravdu. Zaměřila jsem se jen na špatnosti, které provedl Lisse a mně. Zapomněla jsem na náš rozhovor, při němţ mi objasnil svůj šílený plán. „Chtěl jsi vyvolat revoluci – a chceš to pořád. To je na palici. Nikdy k tomu nedojde,“ oznámila jsem mu. „Uţ to odstartovalo. Myslíš, ţe nevím, co se děje ve světě? Pořád mám svoje kontakty. Lidi si můţeš koupit. Jak jinak bych ti asi mohl poslat ten vzkaz? Vím, ţe to mezi Moroji vře. Vím o tom, ţe Taša Ozerová se snaţí zasadit o to, aby Morojové bojovali po boku stráţců. Ty stojíš při ní a pomlouváš mě, Rosemarie, ale na podzim jsem se pokoušel o totéţ. Na ni ale pohlíţíš úplně jinak.“ „Taša Ozerová na tom pracuje trochu jinak, neţ ses o to pokoušel ty,“ poznamenal Dimitrij. 135
„A proto se nikam nedostane,“ opáčil Viktor. „Taťána a její rádci lpějí na prastarých tradicích. Dokud nám budou vládnout tihle, nic se nezmění. Nikdy se nenaučíme bojovat. Nekrálovští Morojové nikdy nebudou mít právo do toho mluvit. A dhampýři jako vy budou pořád vysíláni do bojů.“ „Tomu jsme zasvětili své ţivoty,“ řekl Dimitrij. Vycítila jsem, ţe je čím dál napjatější. Projevoval sice víc sebeovládání neţ já, ale já věděla, ţe ho to rozčiluje stejně jako mě. „A proto taky přicházíte o ţivot. Jste jako otroci a přitom si to ani neuvědomujete. A kvůli čemu? Proč nás chráníte?“ „Protoţe… vás potřebujeme.“ Zaváhala jsem. „Aby naše rasa přeţila.“ „Kvůli tomu se přece nemusíte vrhat do bitev. Dělání dětí není tak sloţité.“ Ignorovala jsem ten rýpanec. „A protoţe Morojové… Morojové a jejich magie jsou důleţití. Dokáţou s ní úţasný věci.“ Viktor zoufale rozhodil rukama. „Dělávali jsme úţasné věci. Lidé nás uctívali jako bohy, ale časem jsme zlenivěli. S příchodem nových technologií se naše magie jevila zastaralá. Teď děláme jen salónní triky.“ „Kdyţ máš tolik nápadů,“ prohlásil Dimitrij a nebezpečně se mu přitom zablesklo v očích, „tak dělej ve vězení něco uţitečného a napiš manifest.“ „A co to jako bude mít společnýho s Lissou?“ podivila jsem se. „Protoţe Vasilisa je hybnou silou ke změně.“ Nevěřícně jsem se na něj zadívala. „Myslíš, ţe povede tu tvou revoluci?“ „No, radši bych ji vedl sám – jednou. Ale bez ohledu na to se domnívám, ţe bude součástí té revoluce. Taky jsem o ní pár věcí slyšel. Je to vycházející hvězda – pořád ještě je příliš mladá, ale lidé uţ si jí začínají všímat. Všichni královští nebyli stvořeni stejně, víte. Symbolem Dragomirů je drak, král všech stvůr. A stejně tak i krev Dragomirů byla vţdycky mocná – proto na ně Strigojové neustále útočili. Kdyby se Dragomirové vrátili k moci – zejména někdo jako ona –, bylo by to ohromné. Z těch hlášení jsem nabyl dojmu, ţe se musela v magii nesmírně zdokonalit. Pokud tomu tak skutečně je a při tom 136
jejím daru, nikdo nemůţe vědět, co všechno dokáţe. Lidi to k ní táhne, aniţ by se o to nějak snaţila. A kdyţ se pokusí někoho ovlivnit…, kaţdý udělá cokoli, co po něm chce.“ Oči se mu rozšířily a ve tváři se mu zračil úţas a štěstí, kdyţ si představoval, jak Lissa zrealizuje jeho sny. „Neuvěřitelné,“ poznamenala jsem. „Nejdřív jsi ji chtěl odklidit z cesty, aby tě udrţela naţivu. A teď bys ji nejradši vypustil do světa, aby pouţívala svůj nátlak ve prospěch tvých psychopatických plánů.“ „Říkal jsem ti, ţe je hybnou silou ke změně. A stejně jako ty jsi stínem políbená, i ona je jediná svého druhu, o kom víme. To ji činí nebezpečnou – a velmi cennou.“ No, to bylo něco. Viktor nakonec přece jen neví všechno. Neví, ţe i Adrian ovládá éter. „Lissa to nikdy neudělá,“ ujistila jsem ho. „Nebude zneuţívat svých schopností.“ „A Viktor uţ o nás nebude nic vykládat,“ řekl Dimitrij a zatáhl mě za ruku. „Uţ dosáhl svého. Přiměl tě přijít sem, aby se dozvěděl něco o Lisse.“ „Moc se toho nedozvěděl,“ zabručela jsem. „Byla bys překvapená,“ prohlásil Viktor. Zazubil se na Dimitrije. „A kde bereš jistotu, ţe neodhalím světu pikantnosti o vašem romantickém vztahu?“ „Protoţe před kriminálem tě to nezachrání. A jestli zničíš ţivot Rose, zhatíš si tak i sebenepatrnější šanci, ţe by ti kdy Lissa pomohla s realizací tvých perverzních snů.“ Viktor sebou trochu trhl. Dimitrij měl pravdu. Přistoupil blíţ a přitiskl obličej k mříţím, stejně jako před chvílí já. Myslela jsem si o sobě, ţe kdyţ chci, dokáţu hlasem nahnat strach, ale kdyţ promluvil Dimitrij, uvědomila jsem si, ţe jeho výhrůţnému tónu jsem se ani zdaleka nepřiblíţila. „A stejně to nebude mít smysl, protoţe ve vězení nepřeţiješ dost dlouho, abys uskutečnil svoje velkolepé plány. Nejsi jediný, kdo má styky.“ Dech se mi trochu zadrhl. Dimitrij mi vnesl do ţivota tolik věcí: lásku, útěchu a poučení. Uţ jsem si na něj tak zvykla, ţe jsem občas zapomínala, jak nebezpečný můţe být. Jak se tam tak tyčil a hrozivě shlíţel na Viktora, projel mi páteří mráz. Vzpomněla jsem si, ţe kdyţ jsem přišla na Akademii, lidi říkali, ţe Dimitrij je bůh. V tuto chvíli tak vypadal. 137
Pokud z něho měl Viktor strach, nedával to najevo. Nefritově zelenýma očima po nás těkal z jednoho na druhého. „Vy dva jste dokonalý páreček.“ „Uvidíme se u soudu,“ řekla jsem. S Dimitrijem jsme odešli. Cestou ven prohodil rusky pár slov se stráţcem, který tam slouţil. Z jejich chování jsem usoudila, ţe mu nejspíš Dimitrij vyjadřuje své díky. Vyšli jsme ven a vydali se k našim pokojům přes široké krásné prostranství, které připomínalo park. Plískanice uţ ustala a všechny domy i stromy teď zůstaly obalené ledovým příkrovem. Vypadalo to, jako by všechno bylo ze skla. Střelila jsem pohledem po Dimitrijovi, který se díval přímo před sebe. Při chůzi se to dalo těţko rozpoznat, ale přísahala bych, ţe se třese. „Jsi v pohodě?“ dotázala jsem se. „Ano.“ „Určitě?“ „Tak v pohodě, jak jen to jde.“ „Myslíš, ţe o nás všem poví?“ „Ne.“ Dál jsme šli mlčky. Konečně jsem se odhodlala poloţit otázku, na kterou jsem uţ dávno strašně chtěla znát odpověď. „Myslel jsi to tak, ţe… kdyţ o nás Viktor řekne…, ţe bys ho…“ Nedokázala jsem to dopovědět. Nedokázala jsem vyslovit: že bys ho dal zabít. „Ve vyšších královských kruzích mezi Moroji moc vlivu nemám, ale mám spoustu kontaktů mezi stráţci, kteří si v našem světě poradí se špinavou prací.“ „Neodpověděl jsi mi na otázku. Jestli bys to opravdu udělal.“ „Udělal bych spoustu věcí, abych tě ochránil, Rozo.“ Srdce se mi rozbušilo. Oslovoval mě „Rozo“, jen kdyţ ke mně cítil mimořádnou příchylnost. „To by mě zrovna neochránilo. V podstatě by to byla chladnokrevná krutost. Ty takový věci neděláš,“ řekla jsem mu. „Pomsta je spíš moje parketa. Já bych ho zabila.“ Mínila jsem to jako vtip, ale jemu to moc směšné nepřipadalo. „Takhle nemluv. A beztak na tom nezáleţí. Viktor nic nepoví.“ 138
Kdyţ jsme vešli do budovy, vydali jsme se kaţdý do svého pokoje. Zrovna kdyţ jsem otevírala dveře, na chodbě se zpoza rohu vynořila Lissa. „Tady jsi. Co se dělo? Zmeškalas večeři.“ Úplně jsem na to zapomněla. „Promiň…, nechala jsem se unést stráţcovskýma záleţitostma. To je dlouhý příběh.“ Na večeři se převlékla. Vlasy měla pořád vyčesané nahoru, ale na sobě přiléhavé šaty ze stříbrného hedvábí. Vypadala nádherně. Vypadala královsky. Vybavila jsem si Viktorova slova a uvaţovala, jestli by opravdu mohla být hybnou silou ke změně. Kdyby vypadala jako teď, tak úchvatně a sebejistě, dovedla bych si představit, ţe ji lidé budou následovat kamkoli. Já bych ji tedy určitě následovala, ale já jsem zaujatá. „Proč na mě tak koukáš?“ dotázala se s úsměvem. Nemohla jsem jí prozradit, ţe jsem právě navštívila muţe, který ji děsil ze všech nejvíc. Nemohla jsem jí říct, ţe zatímco si ţila po svém, já ji tajně chránila, jako to ostatně budu dělat vţdycky. Namísto toho jsem jí oplatila úsměv. „Líbí se mi tvoje šaty.“
139
ČTRNÁCT DRUHÝ DEN RÁNO, ASI PŮL HODINY PŘED TÍM, NEŢ MI MĚL
zazvonit budík, jsem uslyšela klepání na dveře. Nejdřív jsem myslela, ţe je to Lissa, ale kdyţ jsem se s ní rozespale spojila prostřednictvím pouta, zjistila jsem, ţe pořád ještě spí. Zmateně jsem vylezla z postele a otevřela dveře. Nějaká Morojka, kterou jsem neznala, mi podávala sloţené oblečení se vzkazem. Uvaţovala jsem, jestli bych jí neměla dát dýško, ale zmizela dřív, neţ jsem stačila zareagovat. Sedla jsem si na postel a rozloţila to oblečení. Černé kalhoty, bílá košile a černá bunda. Bylo to stejné oblečení, jaké tady nosí stráţci. Dokonce se trefili do mojí velikosti. Páni! Stanu se součástí týmu. Po tváři se mi pomalu rozlil úsměv. Rozloţila jsem papírek se vzkazem, kde Dimitrijovým písmem stálo: Vyčeš si vlasy nahoru. Nepřestávala jsem se usmívat. Spousta stráţkyň nosí krátký sestřih, aby byly vidět jejich molnijské značky. Jednou jsem o tom uvaţovala, ale moc se mi do toho nechtělo. Navíc Dimitrij mi tehdy řekl, abych se nestříhala. Moje vlasy se mu líbily a poradil mi, abych je radši nosila vyčesané nahoru. Kdyţ jsem si vzpomněla, jakým způsobem mi to tenkrát řekl, rozechvělo mě to, stejně jako teď. O hodinu později uţ jsme s Lissou, Christianem a Eddiem byli na cestě k soudu. I Eddie vyfasoval černobílý stejnokroj a já měla dojem, ţe jsme jako děti, co si na něco hrají a navlékají na sebe oblečení rodičů. Moje krátká bunda a elastická blůza se mi moc líbily, tak jsem přemýšlela, jestli bych si je mohla odvézt s sebou. Soudní síň se nacházela ve velké zdobené budově, kolem níţ jsme prošli hned po našem příjezdu sem. Procházeli jsme chodbami zařízenými směsicí starého a nového. Zvenčí byla vidět oblouková okna a kamenné věţičky. Uvnitř bylo moderní 140
zařízení. Lidé pracovali v kancelářích u plochých monitorů. Do vyšších pater jezdily výtahy. Přesto se tam ale dalo objevit několik málo staroţitností. Sochy na podstavcích. Lustry v chodbách. Samotnou soudní síň zdobily překrásné fresky, které pokrývaly stěny od podlahy aţ ke stropu, a vpředu na zdech visely znaky všech královských rodů. Kdyţ jsme vstoupili dovnitř, Lissa se zastavila a spočinula pohledem na drakovi Dragomirů. Král všech stvůr. Vířily v ní rozporuplné emoce, kdyţ zírala na tu pečeť a plně pociťovala tíhu toho, ţe zbyla ze svého rodu jediná. Hrdost na to, ţe je součástí tak významné rodiny. Obavy, ţe nebude dost dobrá, aby svému jménu dělala čest. Lehce jsem do ní šťouchla a popohnala ji k našim místům. Mezi sedadly zůstala uprostřed síně ulička. Seděly jsme vpředu napravo. Do zahájení soudního řízení zbývalo jen několik minut, ale síň rozhodně nebyla zaplněná. Předpokládala jsem, ţe se to moc nezmění, vzhledem k tomu, ţe to, co Viktor provedl, bylo víceméně drţeno v tajnosti. Soudkyně seděla vpředu, ale nikde jsem neviděla ţádnou porotu. Vyvýšené sedadlo na jedné straně místnosti naznačovalo, ţe do něj usedne královna, aţ dorazí. Konečné rozhodnutí stejně učiní ona. Takhle to chodí v případech zločinů královských. Ukázala jsem tím směrem Lisse. „Doufejme, ţe je proti němu. Vypadá to, ţe o tom bude rozhodovat jenom ona.“ Lissa se zamračila. „Soud bez poroty mi přijde dost podivný.“ „To proto, ţe jsme strávily hodně času mezi lidmi.“ Usmála se. „Moţná. Nevím. Kaţdopádně se zdá, ţe je tu mnohem víc prostoru pro korupci.“ „To jo. Ale mluvíme o Viktorovi.“ Po chvilce uţ vstoupil do soudní síně sám princ Viktor Daškov. Nebo spíš jenom Viktor Daškov. O svůj titul přišel, jakmile ho uvěznili. Titul pak přešel na dalšího nejstaršího člena rodiny Daškových. Lissa pocítila bodnutí strachu a z tváří jí zmizela veškerá barva. Spolu se strachem se ale objevil pocit, který bych u ní nečekala: lítost. Neţ ji Viktor unesl, byl pro ni něco jako strýček – dokonce tak o něm i mluvila. Měla ho ráda, a on ji 141
zradil. Poloţila jsem ruku na její. „Klídek,“ zašeptala jsem. „Bude to dobrý.“ Viktor přimhouřenýma očima přejel prohnaným pohledem celou soudní síň, jako kdyby se tu měl konat nějaký večírek. Tvářil se lhostejně, jako kdyţ se bavil s Dimitrijem a se mnou. Zašklebila jsem se. Před očima mi začaly tančit rudé mţitky a musela jsem se hodně soustředit, abych vypadala důstojně jako ostatní stráţci v síni. Nakonec Viktor upřel zrak na Lissu a ta sebou trhla, kdyţ spatřila stejnou barvu očí, jakou měla ona i ostatní členové její rodiny. Kdyţ jí kývl na pozdrav, přestávala jsem se ovládat. Neţ jsem ale stačila něco udělat, vynořila se mi v hlavě Lissina slova. Dýchej, Rose. Jenom dýchej. Vypadalo to, ţe během toho procesu se na sebe vzájemně budeme muset spoléhat. Viktor popošel dál ke svému místu, které se nacházelo na levé straně síně. „Dík,“ řekla jsem jí, sotva zmizel z doslechu. „Je to, jako bys mi četla myšlenky.“ „Ne,“ zašeptala. „Jenom jsem cítila tvou ruku.“ Podívala jsem se na svou ruku poloţenou přes její. Udělala jsem to, abych ji uklidnila, a dopadlo to tak, ţe jsem jí ve vlastním zápalu drtila prsty. „A jéje,“ vyjekla jsem a rychle ruku odtáhla a jen jsem doufala, ţe jsem jí nic nezlomila. „Promiň.“ Krátce po Viktorovi dorazila královna Taťána, coţ mě trochu rozptýlilo a uklidnilo. Kdyţ se objevila, všichni jsme povstali a potom poklekli. Bylo to dost zastaralé, ale tenhle zvyk vydrţel Morojům po staletí. Vstali jsme, aţ kdyţ si královna sedla, teprve po ní jsme se směli znovu posadit. Soudní proces začal. Ti, kteří byli svědky událostí s Viktorem, jeden po druhém vypovídali. Zahrnovalo to i stráţce, kteří Lissu pronásledovali, kdyţ ji Viktor unesl, a kteří pak zaútočili na Viktorův úkryt. Dimitrij přišel na řadu jako poslední ze stráţců. Na první pohled se jeho výpověď moc nelišila od výpovědí ostatních. Všichni byli součástí záchranného týmu, ale jeho část příběhu začala poněkud dříve. „Byl jsem se svou studentkou Rose Hathawayovou,“ řekl. „Ona má s princeznou pouto, takţe vycítila jako první, co se děje.“ 142
Viktorův obhájce – nedovedu si představit, kde splašili někoho, kdo bude ochoten ho zastupovat – pohlédl do svých papírů a potom se zadíval na Dimitrije. „Vzhledem k tomu, jak události následovaly po sobě, se zdá, ţe došlo k delší časové prodlevě mezi tím, neţ to zjistila a neţ jste vy zburcoval ostatní.“ Dimitrij přikývl, stále zachovával klidný výraz. „Nemohla v tom nic podniknout, protoţe pan Daškov na ni seslal kouzlo, které způsobilo, ţe mě napadla.“ Mluvil tak vyrovnaně, ţe mě to aţ udivovalo. Zdálo se, ţe ani ten právník si ničeho nevšiml. Jenom já jsem viděla – moţná proto, ţe Dimitrije tak dobře znám –, jak moc ho bolí lhát. Chtěl nás ochránit – konkrétně mě –, a proto to dělal. Ale zabíjelo to kousek jeho duše, kdyţ tu tak stál a pod přísahou lhal. Dimitrij není dokonalý, ačkoli jsem si to o něm někdy myslela, ale vţdycky se snaţil být upřímný. Dnes nemohl. „Pan Daškov pracuje se zemskou magií a někteří, co tuto sílu vyuţívají, jsou velice silní v nátlaku a dovedou ovlivnit i naše základní instinkty,“ pokračoval Dimitrij. „V tomto případě pomocí jisté věci ovlivnil její vztek a probudil v ní násilné sklony.“ Zleva jsem uslyšela zvuky, jako by se někdo dusil smíchy. Soudkyně, kterou byla postarší nelítostná Morojka, vypěnila. „Pane Daškove, chovejte se v soudní síni důstojně, prosím.“ Viktor s úsměvem omluvně zamával rukama. „Velice se omlouvám, Vaše Ctihodnosti a Vaše Veličenstvo. Výpověď stráţce Belikova jen probudila mou představivost, toť vše. Uţ se to víckrát nestane.“ Se zadrţeným dechem jsem čekala, kdy dopadne ta rána. Nedopadla. Dimitrij dokončil svou výpověď a pak zavolali Christiana. Jeho promluva byla stručná. Kdyţ Lissu unášeli, byl zrovna s ní a potom po ráně do hlavy ztratil vědomí. Ve své výpovědi měl identifikovat některé Viktorovy stráţce jakoţto únosce. Kdyţ si pak Christian šel zase sednout, byla řada na mně. Vydala jsem se dopředu a doufala, ţe před všemi těmi lidmi – a hlavně před Viktorem – působím dostatečně klidně. Vlastně jsem se na něj vůbec ani nepodívala. Sotva jsem oznámila svoje jméno a přísahala, ţe budu mluvit pravdu, ihned jsem pocítila 143
plnou váhu toho, co musel cítit i Dimitrij. Stála jsem tam před všemi těmi lidmi, přísahala, ţe budu upřímná, ale měla jsem v úmyslu lhát, jakmile přijde řeč na kouzlo chtíče. Moje verze byla celkem přímočará. Pověděla jsem veškeré podrobnosti o událostech, které únosu předcházely, jako třeba o Viktorových úchylných pastech, díky nimţ si chtěl otestovat Lissiny schopnosti. Jinak se moje výpověď shodovala s Dimitrijovou a s výpověďmi ostatních stráţců. Uţ dřív jsem se zmínila, ţe umím dobře lhát, takţe jsem část vyprávění o „útočném kouzle“ projela tak lehce, ţe tomu nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. Aţ na Viktora. Přestoţe jsem si zakázala se na něj dívat, nechtěně jsem pohledem zabloudila jeho směrem, kdyţ jsem se zmínila o tom kouzlu. Probodl mě pohledem a neznatelně se ušklíbl. Uvědomila jsem si, ţe se netváří tak samolibě jen proto, ţe lţu. Bylo to taky proto, ţe znal přesnou pravdu. A jeho pohled mi říkal, ţe má nade mnou a Dimitrijem moc, moc zničit nám ţivot před všemi přítomnými, a ţe si z Dimitrijových výhrůţek nic nedělá. Celou tu dobu jsem se zvládla tvářit klidně, aby na mě byl Dimitrij hrdý. V hrudi mi ale srdce bušilo aţ příliš hlasitě. Připadalo mi, ţe to trvá celou věčnost, i kdyţ jsem si uvědomovala, ţe je to jen pár minut. Skončila jsem a vydechla úlevou, ţe se do toho Viktor nevloţil. Potom přišla na řadu Lissa. Jakoţto oběť nabídla na celou záleţitost pohled z úplně jiné perspektivy a její vyprávění všechny zaujalo. Bylo to strhující. Nikdo nic podobného jaktěţiv neslyšel. Taky jsem si uvědomila, ţe aniţ by se o to Lissa snaţila, vyuţívá své charisma vyvolané éterem. Asi to vychází ze stejného zdroje jako nátlak. Lidé byli uchváceni a soucítili s ní. Kdyţ popisovala, jak ji Viktor mučil, aby ji donutil ho uzdravit, viděla jsem, ţe lidé v šoku blednou. Dokonce i Taťánina strnulá maska se na okamţik poodhalila, ačkoli těţko říct, zda cítila lítost, nebo ji to jen překvapilo. Nejúţasnější ale bylo, s jakým klidem Lissa celý ten příběh podala. Navenek byla klidná a krásná. Ale kdyţ popisovala, jak ji Viktorův poskok mučil, odhalila bolest a hrůzu té noci. Ten chlap byl vzduchař a s tím elementem si pohrával tak, ţe ho Lisse někdy sebral a ona nemohla dýchat, nebo ji naopak vzduchem dusil. Bylo to příšerné, proţívala jsem to spolu s ní. 144
Vlastně jsem to s ní teď proţívala znovu, kdyţ o tom mluvila. Kaţdý bolestný detail se jí vryl do paměti a ta bolest se teď valila na nás obě. Obě jsme si oddechly, kdyţ její výpověď skončila. Nakonec přišel na řadu Viktor. Z jeho výrazu byste nikdy neřekli, ţe se zrovna nachází u soudu. Nebyl naštvaný ani rozzuřený. Tvářil se kajícně. Neškemral. Vypadal, jako bychom tu ani nebyli a on si neměl s čím dělat starosti. To mě dopálilo ještě víc. Kdyţ odpovídal, dávalo to dokonalý smysl. Kdyţ se ho právnička ţalující strany zeptala, proč udělal to, co udělal, zadíval se na ni, jako by se zbláznila. „Proč? Neměl jsem na vybranou,“ odvětil vlídně. „Umíral jsem. Nelze pominout, ţe jsem otevřeně experimentoval s princezninými schopnostmi. Ale co byste na mém místě dělali vy?“ Právnička to ignorovala. Měla co dělat, aby se netvářila znechuceně. „A to, ţe jste přesvědčil svou dceru, aby se stala Strigojkou, vám taktéţ připadalo nezbytné?“ Všichni v soudní síni se zavrtěli, jak jim to připadalo strašné. Jedna z nejhroznějších věcí na Strigojích je, ţe se nerodí, ale vytvářejí. Strigoj můţe přinutit člověka, dhampýra nebo Moroje, aby se stal Strigojem. To se stane, kdyţ se Strigoj napije krve oběti a ta se pak napije krve Strigojovy. Nezáleţí na tom, jestli to ta oběť chce, nebo ne. A jakmile se stane Strigojem, pozbyde veškerý svůj starý smysl pro morálku. Uvítá, ţe se stala monstrem, a zabíjí ostatní, aby přeţila. Strigojové takhle proměňují další z těch, o nichţ se domnívají, ţe by mohli posílit jejich řady. Někdy to ale dělají jen z čiré krutosti. Dalším způsobem, jak můţe vzniknout nový Strigoj, je, kdyţ se Moroj záměrně rozhodne zabít osobu, ze které pije, čímţ v sobě zahubí veškerou magii a ţivot. Christianovi rodiče to udělali, protoţe touţili po nesmrtelnosti a nezáleţelo jim na tom, co to stojí. Viktorova dcera Natálie to udělala proto, ţe ji k tomu přemluvil. Ohromná síla a rychlost, kterou tím získala, jí pomohla Viktora osvobodit. A jemu připadalo, ţe jeho cíle za tu oběť stojí. 145
Ani teď Viktor neprojevil ţádnou lítost. Jeho odpověď byla prostá. „To rozhodnutí učinila Natálie.“ „Můţete to říct o kaţdém, koho jste vyuţil? Stráţce Belikov a slečna Hathawayová nemohli mluvit do toho, co jste je přinutil dělat.“ Viktor se zachechtal. „To je věc názoru. Zcela upřímně si ale nemyslím, ţe by jim to vadilo. Vaše Ctihodnosti, pokud máte po tomhle procesu čas na další, měl by být na řadě soud pro pokus o znásilnění.“ Strnula jsem. Udělal to. Váţně to udělal. Čekala jsem, ţe se teď všichni otočí a budou si na mě a Dimitrije ukazovat prstem. Ale naším směrem se nikdo ani nepodíval. Většina lidí jen zděšeně hleděla na Viktora. Došlo mi, ţe Viktor přesně věděl, ţe se tohle stane. Jen si z nás utahoval a ani nečekal, ţe by ho někdo bral váţně. Lissiny pocity, které jsem vnímala poutem, to jen potvrzovaly. Myslela, ţe se Viktor snaţí odvést pozornost od sebe tím, ţe si bude vymýšlet o Dimitrijovi a o mně. Byla zděšena, ţe Viktor klesl takhle hluboko. Soudkyně byla také zděšena a vynadala Viktorovi, ţe se nedrţí tématu. V tom momentě uţ jsme měli většinu procesu za sebou. Právníci se ponořili do svých papírů a nastal čas, aby královna vyřkla svůj verdikt. Se zatajeným dechem jsem uvaţovala, co udělá. Viktor ţádné z obvinění nepopřel. Díky výpovědím mých kamarádů byly důkazy ohromující, jenţe jak Viktor správně podotkl, mezi královskými bují korupce. Královna se mohla klidně usnést, ţe nestojí o skandál spojený s uvězněním někoho tak známého. I kdyby nikdo neznal podrobnosti, jeho uvěznění by vyvolalo dohady. Tohle by moţná nechtěla řešit. Moţná si Viktor koupil i ji. Nakonec ale shledala Viktora vinným a odsoudila ho na doţivotí, ale v jiném vězení, ne tady v dvorním. O morojských kriminálech jsem slyšela, ţe jsou to strašlivá místa. Takţe předpokládám, ţe jeho nový domov se bude hodně lišit od cely, v níţ jsme ho našli. Viktor po celou dobu zůstával klidný a pobavený, stejně jako včera. To se mi nelíbilo. Z našeho předchozího rozhovoru mi bylo jasné, ţe rozsudek nepřijme s takovým klidem, jak předstíral. Doufám, ţe ho budou pořádně hlídat. 146
Královnino gesto ukončilo formality. Všichni jsme povstali a začali si povídat, zatímco ona ostrým pohledem přejíţděla po celé soudní síni a nejspíš si v duchu dělala poznámky. Viktora eskortovali ven. Znovu prošel kolem nás. Tentokrát se ale zastavil a promluvil. „Vasiliso, doufám, ţe ses měla dobře.“ Neodpověděla. Pořád ho nenáviděla a bála se ho, ale kdyţ uţ padl rozsudek, konečně uvěřila, ţe uţ jí víckrát neublíţí. Bylo to jako konec kapitoly, kterou se prokousávala několik měsíců. Konečně se mohla pohnout dál a snad i pomalu zapomínat na ty hrůzy. „Mrzí mě, ţe jsme neměli moţnost si promluvit, ale příště to jistě vyjde,“ dodal. „Jdeme,“ popohnal ho jeden ze stráţců, kteří ho odváděli. „Je blázen,“ zamumlala Lissa, jakmile zmizel. „Nemůţu uvěřit, ţe o tobě a Dimitrijovi řekl něco takového.“ Dimitrij stál za ní. Vzhlédla jsem a střetla se s jeho pohledem, kdyţ kolem procházel. Jeho úleva byla stejná jako ta moje. Dneska jsme tančili na tenkém ledě – a vyhráli jsme. Přišel k nám Christian a objal Lissu. Dlouho ji svíral v náruči. Pozorovala jsem je a hrozně jsem jim to přála, coţ mě samotnou překvapilo. Kdyţ se někdo dotkl mojí paţe, nadskočila jsem. Byl to Adrian. „Jsi v pohodě, malá dhampýrko?“ ujišťoval se tiše. „Daškov utrousil pár… ehm… naráţek.“ Přistoupila jsem k němu blíţ a taky sníţila hlas. „Nikdo mu neuvěřil. Myslím, ţe je to dobrý. A díky za optání.“ S úsměvem mi jedním prstem poklepal na nos. „Dvojí poděkování v tak krátký době. Ale nepředpokládám, ţe bych si zaslouţil nějaký… speciální projevy vděčnosti.“ Zamračila jsem se. „Ne. Ty si budeš muset jen představovat.“ Polovičatě mě objal a hned mě zase pustil. „To je dostatečně fér. Ale mám skvělou představivost.“ Začali jsme se sbírat k odchodu, kdyţ vtom k Lisse přiběhla Priscilla Vodová. „Neţ odjedete, královna by se s vámi ráda ještě setkala. V soukromí.“ Podívala jsem se na vyvýšené křeslo, kde seděla královna. Upřeně nás sledovala a já uvaţovala, co to má znamenat. 147
„Ovšem,“ řekla Lissa, která byla stejně zmatená jako já. Poutem se mě zeptala: Budeš zase poslouchat? Rychle jsem kývla, neţ ji Priscilla odvedla pryč. Vrátila jsem se do svého pokoje a vyladila se na Lissu, zatímco jsem si balila věci. Chvíli trvalo, neţ Taťána Lissu přijala, protoţe musela ještě vyřídit pár formalit ohledně soudu. Nakonec ale dorazila do stejné místnosti, kde se konalo jejich setkání včera. Kdyţ vešla, Lissa i Priscilla se poklonily a vyčkávaly, aţ si sedne. Taťána se usadila. „Vasiliso, co nevidět uţ ti poletí letadlo, takţe to co nejvíc zkrátím. Ráda bych ti učinila nabídku.“ „Jakou nabídku, Vaše Veličenstvo?“ „Brzy půjdeš na vysokou.“ Mluvila, jako by to bylo dávno jasné. Lissa skutečně měla v plánu jít na vysokou, ale tenhle předpoklad se mi vůbec nelíbil. „Chápu, ţe tě neuspokojují moţnosti výběru.“ „No…, neřekla bych, ţe mě přímo neuspokojují. Snad jen, ţe všechna místa, kam můţou Morojové jít, jsou tak malá. Samozřejmě chápu, ţe je to kvůli bezpečnosti, ale přesto bych radši šla na větší školu. Na nějakou prestiţní.“ Několik málo vybraných vysokých škol v zemi monitorují stráţci, takţe tam mohou Morojové studovat v bezpečí. Ale jak se Lissa správně zmínila, jedná se jen o menší školy. Taťána netrpělivě kývla, jako by to věděla uţ dávno. „Chci ti dát příleţitost, jakou ještě nikdo nedostal, alespoň pokud vím. Ráda bych, abys po maturitě ţila tady na královském dvoře. Nemáš ţádnou rodinu a já se domnívám, ţe by pro tebe bylo přínosné, kdyby ses učila politice přímo v srdci naší vlády. Spolu s tím bychom mohli zařídit, ţe bys studovala na univerzitě v Lehighu. Je to ani ne hodinu odtud. Slyšelas uţ o ní?“ Lissa přisvědčila. Já o té univerzitě nikdy neslyšela, ale Lissa byla dost velký magor na to, aby si zjišťovala informace o všech vysokých školách ve Státech. „Je to dobrá škola, Vaše Veličenstvo. Ale… pořád malá.“ „Je větší neţ ty, kam obvykle Morojové chodí,“ zdůraznila Taťána. „To je pravda.“ Lissa se v duchu snaţila přijít na to, o co vlastně jde. Proč jí Taťána učinila takovou nabídku? Obzvlášť 148
po tom, kdyţ se včera tak neshodly. Dělo se tu něco podivného a Lissa se usnesla, ţe počká, kam aţ je královna ochotná zajít. „Univerzita v Pensylvánii taky není moc daleko, Vaše Veličenstvo.“ „Ta škola je ale ohromná, Vasiliso. Tam bychom ti nemohli zajistit bezpečí.“ Lissa pokrčila rameny. „V tom případě asi nezáleţí na tom, jestli půjdu na Lehigh nebo na nějakou jinou univerzitu.“ Královna se zatvářila šokovaně. Stejně tak Priscilla. Nemohly uvěřit, ţe Lissa na tu nabídku zareagovala tak lhostejně. Ve skutečnosti jí to ale jedno nebylo. Lehigh byl o kousek lepší, neţ co očekávala, a chtěla na něm studovat. Taky ale chtěla vědět, jak moc o to stojí královna. Taťána se zamračila a vypadala, ţe v duchu zvaţuje moţnosti. „Kdybys měla na Lehighu dobré studijní výsledky, za pár let bychom třeba mohli zařídit tvůj přestup jinam. Opět ale zdůrazňuji, ţe zajištění bezpečnosti by bylo velice komplikované.“ Páni! Královna ji skutečně chce mít poblíţ. Ale proč? Lissa se rozhodla prostě se na to zeptat. „Moc mi to lichotí, Vaše Veličenstvo. A jsem vám za to vděčná. Ale proč mi to vlastně nabízíte?“ „Jakoţto poslední z rodu Dragomirů jsi vzácným artiklem. A já bych ti ráda zajistila bezpečnou budoucnost. A také nerada vidím, kdyţ chytré hlavy plýtvají svým nadáním. Kromě toho…“ Odmlčela se, jako by se jí moc nechtělo vyslovit následující slova. „V jistém směru jsi měla pravdu. Morojové skutečně nepřijímají změny snadno. A bylo by uţitečné mít tady opoziční hlas.“ Lissa hned neodpověděla. Pořád přezkoumávala tu nabídku ze všech moţných úhlů. Přála si, abych tam byla s ní a mohla jí poradit, ale já jsem na to ţádný extra názor neměla. Kdybych své stráţcovské povinnosti vykonávala na královském dvoře a bezva univerzitě, bylo by to parádní. Na druhé straně ale bychom jinde měly určitě víc svobody. Lissa byla stejně rozhodnutá pro vyšší vzdělání. „Dobře,“ řekla nakonec. „Přijímám. Děkuji vám, Vaše Veličenstvo.“ 149
„Výtečně,“ zhodnotila to Taťána. „Dohlédneme na to, aby se vše zařídilo. Nyní uţ můţeš jít.“ Ani se nepohnula, a tak se Lissa znovu poklonila a zamířila ke dveřím. V hlavě si pořád přemílala ty novinky. Náhle ji Taťána zavolala. „Vasiliso? Pošleš za mnou tu svou přítelkyni? Ráda bych si se slečnou Hathawayovou promluvila.“ „Rose?“ ujistila se ohromeně. „Proč chcete…? Ano, samozřejmě. Dojdu pro ni.“ Lissa se rozběhla k domu pro hosty, ale setkaly jsme se v půli cesty. „Co se děje?“ zeptala jsem se. „Netuším,“ odpověděla Lissa. „Slyšelas, co povídala?“ „Jo. Moţná mi chce říct, ţe budu muset bejt extra opatrná, kdyţ s tebou budu chodit do tý školy.“ „Moţná. Nevím.“ Lissa mě spěšně objala. „Zlom vaz. Tak zatím.“ Vešla jsem do stejné místnosti. Taťána tam stála se sepnutýma rukama a vypadala strnule a netrpělivě. Zase byla oblečená jako nějaká manaţerka. Měla na sobě lesklou hnědou blůzu a sukni ze stejné látky. Ta barva se moc nehodila k jejím šedým vlasům, ale to je problém jejího stylisty, ne můj. Poklonila jsem se stejně jako Lissa a rozhlédla se po místnosti. Priscilla uţ tam nebyla, zůstalo jen pár stráţců. Čekala jsem, ţe mě Taťána vybídne, abych se posadila, ale namísto toho se vydala ke mně. Netvářila se zrovna šťastně. „Slečno Hathawayová,“ prohlásila příkře. „Tohle bude stručné. Ukončíte ten příšerný románek, který máte s mým prasynovcem. Okamţitě.“
150
PATNÁCT „CO?“
„Slyšela jste. Nevím, jak daleko aţ to zašlo, a upřímně, ani nechci znát podrobnosti. O to tu nejde. Podstatné je, ţe uţ to nebude pokračovat.“ Královna na mě shlíţela s rukama v bok a zjevně chtěla, abych jí odpřisáhla, ţe udělám, co chce. Aţ na to, ţe jsem nemohla. Rozhlédla jsem se po místnosti a byla si jistá, ţe to je nějaký fór. Podívala jsem se na dva stráţce na druhé straně místnosti a tak napůl jsem doufala, ţe mi třeba objasní, co se tu děje, jenţe ti se dívali takovým způsobem, jako by vůbec nic neviděli. Ţádný oční kontakt. Otočila jsem se zase ke královně. „Ehm, Vaše Veličenstvo…, to musí být nějaký nedorozumění. Mezi Adrianem a mnou nic není.“ „Máte mě za idiota?“ dotázala se. Teda, to je ale úvod! „Ne, Vaše Veličenstvo.“ „Tak to je dobrý začátek. Nemá smysl mi lhát. Lidé vás spolu viděli jak tady, tak u vás ve škole. Já jsem vás taky viděla v soudní síni.“ Sakra. Proč se zrovna v tu chvíli Adrian rozhodl zachovat galantně a vyškemral si další objetí? „Donesly se ke mně řeči o nemravnostech, takţe to chci zarazit hned tady a teď. Adrian Ivaškov se nezahodí s nějakou podřadnou dhampýrkou. Z toho bludu vás můţu okamţitě vyvést.“ „Nikdy mě nenapadlo, ţe by… Nic spolu nemáme,“ řekla jsem. „Jsme jenom kamarádi a to je všechno. Líbím se mu. Flirtuje se mnou. A jestli chcete probírat nemravnosti, pak… Jsem si jistá, ţe má celý seznam nemravností, co by se mnou rád provozoval. Spoustu nemravných věcí. Ale neděláme je, Vaše Veličenstvo.“
151
V momentě, kdy jsem ta slova vypustila z pusy, připadala jsem si jako debil. A vzhledem k tomu, jak se královna tvářila, to vypadalo, ţe uţ pro mě ta situace nemůţe vypadat hůř. „Vím o vás,“ prohlásila. „Poslední dobou se hodně uznale mluví o vašich zásluhách, nicméně nezapomínám na to, ţe jste to byla vy, kdo odvedl Vasilisu pryč. A také vím o vašich dřívějších problémech s pitím a muţi. Kdyby to bylo na mně, poslala bych vás někam mezi krvavé děvky. Pravděpodobně byste tam zapadla.“ Pití a muţi? Mluvila, jako bych byla alkoholička a prostitutka. Ve skutečnosti jsem ale rozhodně nepila víc neţ jiní teenageři na večírcích. Ale nemělo smysl jí to vykládat. A kdybych jí řekla, ţe jsem pořád ještě panna, taky by to nejspíš nic nezměnilo. „Ale,“ pokračovala, „vzhledem k vašim nedávným zásluhám je nemoţné poslat vás pryč. Všichni se domnívají, ţe máte před sebou zářnou budoucnost. A moţná, ţe opravdu máte. Sice vám nemůţu zabránit, abyste se stala stráţkyní, ale můţu ovlivnit, čí stráţkyní budete.“ Strnula jsem. „Co to říkáte? Vyhroţujete mi?“ Tohle nemohla myslet váţně. Odebrat mě od Lissy během terénního cvičení byla jedna věc, ale tohle byla úplně jiná záleţitost. „Říkám jen, ţe mám eminentní zájem o Vasilisinu budoucnost, toť vše. A pokud bude třeba, abych ji ochránila před špatným vlivem, pak to udělám. Můţeme jí najít jiného stráţce. A vám jiného Moroje.“ „To nemůţete udělat!“ vykřikla jsem. Z jejího pohledu mi bylo jasné, ţe má radost, ţe ze mě konečně dostala nějakou opravdovou reakci. Zuřila jsem a bála se. Horko těţko jsem se snaţila ovládat svou výbušnost. Teď jsem potřebovala diplomacii a upřímnost. „S Adrianem nic nedělám. Opravdu. Nemůţete mě trestat za něco, co nedělám.“ Rychle jsem si vzpomněla a dodala: „Vaše Veličenstvo.“ „Vůbec vás přece nechci trestat, Rose. Jen chci mít jistotu, ţe jsme si rozuměly. Morojové se s dhampýrkami neţení. Pohrávají si s nimi. Kaţdá dívka si myslí, ţe v jejím případě to bude jiné – i vaše matka si to myslela, kdyţ potkala Ibrahima, ale také se zmýlila.“ 152
„Kohoţe potkala?“ podivila jsem se. To jméno mě zasáhlo jako facka. Ibrahim? V ţivotě jsem to neslyšela, natoţ abych někoho toho jména znala. Chtěla jsem se zeptat, kdo to byl a jakou měl spojitost s mou matkou, ale Taťána řečnila dál. „Vţdycky se mýlí. A vy se to můţete snaţit změnit ze všech sil, ale bude to jen mrhání časem.“ Zavrtěla hlavou, jako by ty dhampýrky litovala, ale byla tak arogantní, ţe ţádný skutečný soucit snad ani cítit nemohla. „Můţete vyuţívat svou pěknou tvářičku i tělo, jak jen budete chtít, ale nakonec to budete vy, koho někdo vyuţije. Teď třeba tvrdí, ţe vás miluje, ale nakonec vás bude mít dost. Ušetřete si trápení. Prokazuji vám laskavost.“ „On ale netvrdí, ţe mě miluje…“ Nemělo to smysl. Ironií bylo, ţe jsem s neochvějnou jistotou věděla, ţe Adrian by mě chtěl jen na sex. O tom jsem si nedělala ţádné iluze. Ale kdyţ s ním nespím, pak nechápu, v čem je problém – teda aţ na to, ţe z toho problém dělá Taťána. Povzdechla jsem si a bylo mi jasné, ţe ji ţádný argument nepřesvědčí, ţe o Adriana váţně nemám zájem. „Heleďte, kdyţ jste si tak jistá, ţe nemáme ţádnou společnou budoucnost, tak proč mi to povídáte? Podle vás mě beztak odkopne, Vaše Veličenstvo.“ Na vteřinu zaváhala a pak se málem rozesmála. Přestoţe tak hnusně mluvila o mně, mojí mámě a ostatních dhampýrkách, v hloubi duše se asi váţně obávala, ţe jsem natolik hezká, ţe bych Adriana přiměla k ostudnému manţelství. Rychle svou nejistotu skryla. „Ráda věci vyřizuju dřív, neţ se zkomplikují, toť vše. Navíc to pro něj a Vasilisu takhle bude snazší, kdyţ se mezi ně nebudete plést.“ Tak pomalu! Chvilka spokojenosti se rázem změnila v nepochopení. Uţ jsem se v tom ztrácela stejně, jako kdyţ mě ze začátku nařkla z toho, ţe jsem se zapletla s Adrianem. „Pro něj a… Vasilisu? Lissu? O čem to mluvíte?“ Zapomněla jsem říct Vaše Veličenstvo, ale nemyslím, ţe by jí to v tuto chvíli vadilo. „Ti dva se k sobě výborně hodí,“ prohlásila, jako by se chystala kupovat nějaké obrazy. „Navzdory vašemu špatnému vlivu se z Vasilisy stává velice slibná ţena. Má nesmírně střídmou a oddanou povahu, coţ vyváţí jeho nezodpovědnost. 153
A kdyţ budou spolu, budou moci pokračovat ve zkoumání svých… neobvyklých magických schopností.“ Před pěti minutami mi připadalo, ţe nejšílenější věc, jakou jsem kdy slyšela, je, ţe bych si měla vzít Adriana. Teď to ale trumfla myšlenka, ţe by si ho měla vzít Lissa. „Lissa a Adrian. Spolu. To nemůţete myslet váţně. Vaše Veličenstvo.“ „Kdyţ budou oba pobývat tady, myslím, ţe je to samotné napadne. Uţ teď mají oba kolem sebe určité charisma. Navíc obě Adrianovy babičky mají předky mezi Dragomiry. Má víc neţ dost příbuzné krve na to, aby jí pomohl zachovat pokrevní linii Dragomirů.“ „Stejně tak Christian Ozera.“ V jedné nechutně láskyplné chvíli Lissa s Christianem zkoumali jeho rodokmen, aby zjistili, jestli má v sobě dostatek genů Dragomirů, aby mohl předat to jméno. Kdyţ zjistili, ţe ano, začali hned vymýšlet jména pro svoje děti. To byla hrůza. Odešla jsem hned poté, co mi Lissa oznámila, ţe po mně pojmenují svou třetí dceru. „Christian Ozera?“ Ten její blahosklonný úsměv teď působil trochu přiškrceně. „Toho si Vasilisa Dragomirová v ţádném případě nevezme.“ „No jasně, ţe ne v dohledný době. Teď půjdou na vysokou a pak…“ „Ani teď, ani nikdy jindy,“ přerušila mě Taťána. „Rod Dragomirů je starý a vysoce postavený. A jejich poslední potomek se nespojí s někým, jako je on.“ „Je královský,“ namítla jsem hlubokým hlasem, který neměl daleko k vyděšenému tónu. Z jakéhosi podivného důvodu mě mnohem víc dopálilo, ţe uráţí Christiana, neţ kdyţ uráţela mě. „Rod Ozerů je stejně důleţitý jako rod Dragomirů a Ivaškových. Christian je královský stejně jako Lissa, jako Adrian a jako vy.“ Opovrţlivě odfrkla. „On ale není jako my. Ano, Ozerovi patří ke královským, a ano, Christian má několik váţených vzdálených bratranců. O těch se teď ale nebavíme. Bavíme se o synovi rodičů, kteří se schválně stali Strigoji. Víte, kolikrát jsem se s tím za svůj ţivot setkala? Devětkrát. Devětkrát během padesáti let. A jeho rodiče byli dva z nich.“ „Ano, jeho rodiče,“ podotkla jsem. „Ne on.“ 154
„Na tom nesejde. Princezna z rodu Dragomirů se nemůţe spojit s někým jako on. To postavení je zkrátka příliš prestiţní.“ „Ale váš synovec je dokonalá volba,“ poznamenala jsem trpce. „Kdyţ jste takové chytré děvče, povězte mi, jak to vypadá na Akademii svatého Vladimíra. Jak vaši spoluţáci pohlíţejí na Christiana? Co říkají na to, ţe jsou Christian s Vasilisou spolu?“ Oči jí vědoucně zazářily. „Normálka,“ řekla jsem. „Mají spoustu kamarádů.“ „A Christiana všichni berou?“ Okamţitě jsem si vzpomněla na Jesse a Ralfa, jak mě kvůli Christianovi podusili. Ano, skutečně je mnoho lidí, kteří se Christianovi vyhýbají, jako by uţ byl Strigoj. Proto neměl parťáka na hodině vaření. Pokusila jsem se skrýt své myšlenky, ale zradilo mě i to nepatrné zaváhání. „Vidíte?“ vykřikla. „A to je jen střípek společnosti. Představte si to ve větším měřítku. Představte si, jaké by to bylo, kdyby se Vasilisa aktivně angaţovala ve vládě a snaţila se získat podporu ostatních. Byl by pro ni přítěţí. Nadělala by si nepřátele jen kvůli němu. Opravdu chcete, aby dopadla takhle?“ Přesně toho se obával i Christian. Teď jsem to ale popírala stejně, jako kdyţ jsem o tom mluvila s ním. „To se nestane. Pletete se.“ „Jste ještě velice mladá, slečno Hathawayová. A také zdrţujete váš let.“ Vydala se ke dveřím. Její stráţci v okamţiku překonali celou místnost a ocitli se u ní. „Nemám uţ co dalšího říct a doufám, ţe toto bylo naposled, co jsme spolu vedly takový rozhovor.“ Nebo vůbec jakýkoli rozhovor, pomyslela jsem si. Odešla, a jakmile mi to etiketa dovolila, sprintovala jsem, abych chytila letadlo. Cestou mi to v hlavě vřelo. Jak šílená je ta ţenská? Nejenţe je přesvědčená, ţe mám zálusk na Adriana, ale navíc věří, ţe můţe zapracovat na dohodnutí sňatku Adriana a Lissy. Těţko říct, která část našeho rozhovoru byla absurdnější. Nemohla jsem se dočkat, aţ povím ostatním, co se stalo, a všichni se tomu pořádně zasmějeme. Ale kdyţ jsem se vrátila do svého pokoje pro bágl, rozmyslela jsem si to. Uţ tak se o mně a o Adrianovi šíří tolik pomluv, ţe bych asi neměla 155
přilévat olej do ohně. Taky mi nepřipadalo jako dobrý nápad, aby se o tom dozvěděl Christian. Svůj vztah s Lissou beztak povaţuje za dost nejistý. Jak by si asi připadal, kdyby zjistil, ţe královna uţ plánuje, jak se ho zbavit? Tak jsem se rozhodla na těch informacích nějaký čas sedět. To bylo poměrně těţké, protoţe Lissa na mě čekala hned u dveří. „Myslela jsem, ţe uţ budeš v letadle,“ řekla jsem. „Ne. O pár hodin let odloţili.“ „Aha.“ Odletět domů se mi teď zdálo jako ze všeho nejlepší nápad. „Co chtěla královna?“ vyzvídala Lissa. „Pogratulovat mi,“ odpověděla jsem pohotově. „Za to, ţe jsem zabila Strigoje. To jsem od ní nečekala, bylo to dost divný.“ „Ani bych neřekla,“ namítla. „To, cos udělala, bylo úţasný. Jistě tě chtěla poznat, kdyţ o tobě tolik slyšela.“ „Jo, asi jo. Tak co teď? Co budem dělat, kdyţ máme ještě čas?“ Oči jí plály nadšením a stejné byly i její pocity. Tu změnu jsem uvítala. „No… Tak mě napadá, ţe kdyţ uţ jsme na královském dvoře…, nechceš ho trochu prozkoumat? Přece tu není jen bar a kavárna. Měly bychom se tady porozhlídnout, kdyţ tady budeme ţít. A navíc máme co oslavovat.“ Naše situace mě zasáhla plnou silou. Předtím jsem pořád řešila Viktora, takţe jsem si to ani pořádně neuvědomila. Jsme na královském dvoře, v centru morojské vlády. Je to tu skoro tak velké jako Akademie a jistě tu musí být i něco víc neţ jen ta nudná obchodní tvář, kterou jsme viděly. Navíc měla Lissa pravdu. Měly jsme důvod se radovat. Viktor byl odklizen z cesty. Lissa uzavřela bezva dohodu ohledně svého dalšího studia. Stinnou stránkou toho všeho byla jen moje údajná aférka s Adrianem, ale to jsem pustila z hlavy, kdyţ jsem se nakazila Lissiným nadšením. „Kde je Christian?“ zeptala jsem se. „Šel si po svým,“ odpověděla. „Myslíš, ţe je nutný, aby šel s náma?“ „No, většinou s náma všude chodí.“ 156
„Jo,“ přitakala. „Ale teď bych se tu ráda procházela jen s tebou.“ Vycítila jsem myšlenky, které stály za tím rozhodnutím. Náš krátký rozhovor předtím, neţ šla za královnou, v ní vyvolal nostalgické vzpomínky na staré časy, kdy jsme byly jen my dvě. „Nemám námitek,“ řekla jsem. „Kolik toho můţeme za pár hodin prozkoumat?“ Obličej se jí rozzářil rozpustilým úsměvem. „To hlavní.“ Bylo mi jasné, ţe má na mysli něco konkrétního, ale snaţila se to tajit. Nedokázala zablokovat naše pouto, nicméně uţ se naučila, ţe kdyţ na určitou věc nemyslí příliš soustředěně, jen tak snadno se k té informaci nedostanu. Byla ráda, ţe mě dokáţe občas překvapit. Ale kdyţ se snaţila přede mnou utajit něco důleţitého nebo nějaký problém, stejně to nefungovalo. Vyšly jsme zase ven do mrazivého počasí a Lissa mě vedla. Prokličkovaly jsme kolem administrativních budov a vydaly se směrem k dalším na vzdáleném konci dvorních pozemků. „Královna bydlí v tom prvním domě,“ vysvětlila mi Lissa. „Není to přímo palác, ale blíţí se mu to nejvíc. Kdyţ byl dvůr ještě v Evropě, královští Morojové ţili na hradech.“ Ušklíbla jsem se. „Děláš, jako by to bylo bůhvíco úţasnýho.“ „Kamenné zdi? Věţe? Snad i ty musíš uznat, ţe to zní skvěle.“ „Jo, ale vsadím se, ţe připojení na internet stálo za velký kulový.“ Lissa s úsměvem zavrtěla hlavou, moji poznámku neuznala za hodnou odpovědi. Procházely jsme kolem dalších staveb, které měly stejně zdobené kamenné zdi, ale byly vyšší a mnohem víc připomínaly normální domy s byty. To mi ostatně potvrdila. „Tohle jsou městské domy, kde bydlí ti, co se tu zdrţují delší dobu.“ Prohlíţela jsem si je a uvaţovala, jak to asi vypadá uvnitř. Pak mě napadlo něco, co mě nadchlo. „Myslíš, ţe tady budeme bydlet?“ Ta myšlenka ji zaskočila, ale brzy ji nadchla stejně jako mě. Taky se těšila, ţe budeme mít byt, který si budeme moct zařídit po svém a přicházet a odcházet, jak se nám bude chtít. Líbilo by 157
se mi, kdyby s námi bydlel i Dimitrij. Tady u dvora by ji nemusel hlídat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. V tom případě nebudu muset ani já. Dovolí mi vůbec s ní bydlet? Anebo to bude další moţnost, jak mi ukázat, ţe nejsem ţádaná? „To doufám,“ přisvědčila a moje obavy nebrala na vědomí. „V horním patře s výhledem.“ Přinutila jsem se k dalšímu úsměvu. „A s bazénem.“ „Jak můţeš v téhle zimě myslet na bazén?“ „Hele, kdyţ uţ tady fantazírujeme, tak pořádně. Vsadím se, ţe Taťána má bazén. Určitě se u něj válí v plavkách a sexy chlápci ji natírají opalovacím krémem.“ Čekala jsem, ţe zase obrátí oči v sloup, ale jen se zazubila a vedla mě do budovy hned u městských domů. „Zvláštní, ţe ses o tom zmínila.“ „O čem?“ vyjekla jsem. Vypadalo to, ţe její tajemství uţ uţ vypluje na povrch. Byla jsem jen kousíček od toho, abych jí ho vytáhla z hlavy. A udělala bych to, kdyby mě tak neohromilo naše okolí. Byl to útok na smysly: příjemná hudba, fontánky, rostliny, lidi v bílých ţupanech, všechno lesklé a stříbrné… Byly to luxusní lázně ukryté ve staré kamenné budově u dvora. Kdo by to řekl? U vchodu se nacházela recepce s dlouhým ţulovým pultem, takţe jsme měly jen částečný výhled dovnitř. Ale to, co jsem viděla, bylo úţasné. Podél zdi seděly ţeny na pedikúře a manikúře. Ţeny i muţi si tu nechávali stříhat a barvit vlasy. Šipky v labyrintu chodeb směrovaly lidi do salónu, na masáţe, do sauny, na kosmetiku a tak různě. Lissa se na mě usmála. „Co ty na to?“ „Já na to, ţe Adrian měl pravdu, kdyţ říkal, ţe u dvora je plno různých tajemství.“ Povzdechla jsem. „A nerada přiznávám, ţe má pravdu.“ „Bylas na dně z toho terénního cvičení a… všech dalších věcí.“ Nemusela se ani zmiňovat o Masonově smrti a boji se Strigoji. Vyčetla jsem to z její mysli. „Tak mě napadlo, ţe bys potřebovala relax. Zatímco jsi byla u královny, zjistila jsem, jak tady mají volno, a slíbili mi, ţe nás někam vmáčknou.“ Lissa přešla k recepční a řekla jí, kdo jsme. Ta paní ihned poznala naše jména, ale trochu se zarazila, ţe by měla pustit dovnitř dhampýrku. Mně to však bylo jedno. Byla jsem příliš 158
ohromená tím, co jsem tu viděla a slyšela. Ve srovnání s drsným, praktickým ţivotním stylem, jaký jsem vedla, byl pro mě tenhle luxus aţ příliš. Lissa nás přihlásila a otočila se ke mně s dychtivým a nadšeným výrazem. „Zapsala jsem nás na masáţ…“ „Nehty,“ skočila jsem jí do řeči. „Co?“ „Chci si nechat udělat nehty. Můţu jít na manikúru?“ To byla ta nejexotičtější a naprosto nejneuţitečnější věc, jakou jsem si dovedla představit. No, pro obyčejné ţeny to asi nebude tak neuţitečné. Ale pro mě? Neustále mám ruce samý puchýř, škrábanec a špínu a ani počasí jim nijak neprospívá. Ano. K ničemu. Uţ celé věky jsem si nenalakovala nehty. Neměla jsem důvod. Novicka jako já si nemůţe dovolit takový luxus. A proto jsem tak zoufale zatouţila po krásných nehtech. Pohled na dokonale nalíčenou Lissu ve mně probudil touhu po tom, abych se taky zkrášlila. Vím, ţe tohle nikdy nebude běţnou součástí mého ţivota, ale kdyţ uţ jsem na místě, jako je tohle, pak chci nehty. Lissa na okamţik zaváhala. Nejspíš měla velké plány ohledně té masáţe. Ale nechtěla mi to odepřít, a tak znovu promluvila s recepční. Ta vypadala, ţe musí hodně šachovat s harmonogramem, ale nakonec prohlásila, ţe to půjde. „Samozřejmě, princezno.“ Šťastně se usmívala, zasaţená Lissiným přirozeným charismatem. V polovině případů Lissa ani nepotřebovala éter, aby přiměla lidi k pomoci. „Nechci vám dělat potíţe,“ řekla Lissa. „Ne, ne. To rozhodně neděláte!“ Za chvíli uţ jsme seděly u dvou sousedních stolečků a Morojky nám namáčely ruce v horké vodě. Potom nám je začaly drhnout podivnou směsí cukru a mořských řas. „Proč chceš zrovna manikúru?“ chtěla vědět Lissa. Vysvětlila jsem jí, ţe nemám čas se ani namalovat a ţe dávám svým rukám tak zabrat, ţe je takováhle péče pak nepraktická. Zatvářila se zamyšleně. „To mě nikdy nenapadlo. Prostě jsem si myslela, ţe na to nejsi. Nebo ţe to nepotřebuješ, ţe to patří k tvojí image.“ „To je fuk,“ odmávla jsem to. „To tebe kluci zboţňujou.“ 159
„Kvůli mýmu jménu. Zato tebe kluci – jako například jeden, co ho známe – uhánějí. A dělají to z jiných důvodů.“ Jeţíši, musela bych se hodně zamyslet, abych se dovtípila, o kom to mluví. „Jo, ale ty jiný důvody nejsou moc ušlechtilý.“ Pokrčila rameny. „Na tom nesejde. Nepotřebuješ make-up, aby nad tebou slintali.“ Vzápětí jsem zaţila tu nejpodivnější věc, jakou jsem díky poutu mohla proţít. Uviděla jsem se jejíma očima. Bylo to jako dívat se do zrcadla, aţ na to, ţe Lissa teď měla výhled na můj profil. Ale kdyţ se na mě dívala, byla opravdu přesvědčená, ţe jsem krásná. Mám lehce tmavší pleť a tmavohnědé vlasy, coţ jí připadá exotické. Ve srovnání se mnou si Lissa připadala jako vychrtlá bledule. To bylo absurdní, vzhledem k tomu, jak často působím zanedbaně vedle její oslňující krásy. Její závist ale nebyla zlá, to neměla v povaze. Byl to spíš obdiv a touha po vzhledu, jaký sama nikdy mít nebude. Chtěla jsem ji utěšit, ale měla jsem dojem, ţe by nebylo dobré, aby se dověděla, ţe vím o její nejistotě. Navíc mi myšlenky přerušila manikérka, kdyţ se zeptala, jakou barvu laku chci. Vybrala jsem si zlatý se třpytkami. Moţná trochu křiklavý, ale líbil se mi. Beztak nevydrţí dlouho. Lissa si vybrala světle růţový, coţ byla barva stejně rafinovaná a elegantní jako ona sama. Lissa měla nehty nalakované mnohem dřív neţ já, protoţe moje manikérka strávila dlouhou dobu zjemňováním mých rukou a pilováním nehtů. Lissa tedy byla hotová dávno přede mnou. Kdyţ jsme měly obě úchvatné ruce, hrdě jsme si je ukázaly. „Vypadáš nádherně, zlato,“ prohlásila uznale. Se smíchem jsme se vydaly na masáţe. Lissa nás původně objednala na kompletní masáţ, ale musely jsme ji zkrátit o čas, který nám zabrala manikúra. Takţe jsme se místo masáţe celého těla vrhly na masáţ nohou, coţ bylo nakonec dobře, protoţe s čerstvě nalakovanými nehty bychom se stejně nemohly převléct do ţupanů. Jediné, co jsme musely udělat, bylo vyzout si boty a vyhrnout kalhoty. Hověla jsem si v křesle a nohy jsem měla ponořené v horké bublinkové vodě. Do lázně přidali cosi, co vonělo jako fialky, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornosti. Byla jsem příliš ohromená svýma rukama. Byly dokonalé. Manikérka mi zjemnila a zvlhčila kůţi, takţe 160
jsem měla ruce hebké jako z hedvábí a nehty se mi změnily v zářivé zlaté oválky. „Rose,“ uslyšela jsem Lissu. „Hmm?“ Přes zlatý lak mi manikérka dokonce dala ještě vrstvu bezbarvého. Uvaţovala jsem, jestli mi tak ty úchvatné nehty vydrţí déle. „Rose.“ Vycítila jsem, ţe Lissa vyţaduje mou úplnou pozornost, a tak jsem odtrhla pohled od svých omračujících rukou. Smála se od ucha k uchu. Uţ zase v ní vřelo to nadšení a tajemství, které mi odmítala cestou sem prozradit. „Co je?“ zeptala jsem se. Kývla hlavou směrem dolů. „Rose, tohle je Ambrose.“ Nepřítomně jsem pohlédla na maséra, který se mi krčil u nohou. „Ahoj, Ambrosi, jak…“ Zmlkla jsem, aby ze mě nevypadlo něco jako ty blaho nebo a sakra. Kluk, který mi masíroval chodidla, nemohl být o moc starší neţ já. Měl kudrnaté černé vlasy a svaly snad všude. To jsem věděla jistě, protoţe neměl tričko, takţe jsme měly dobrý výhled na jeho svalnaté tělo s mohutnými bicepsy. Tmavě zlatého odstínu pleti mohl dosáhnout jen dlouhým pobytem na slunci, coţ naznačovalo, ţe je člověk. Potvrzovaly to i kousance na jeho krku. Pěkný dárce. Moc pěkný. Byl tak atraktivní, ţe to bylo aţ neskutečné. Dimitrij je taky nádherný, ale má své drobné vady na kráse, coţ ho činí ještě nádhernějším. Ambrose byl aţ příliš dokonalý, jako umělecký kousek. Rozhodně jsem se na něj nechtěla vrhnout, ale pohled na něj byl příjemný. Lissa, která se pořád strachovala o můj milostný ţivot, se zjevně domnívala, ţe tohle je přesně to, co potřebuju. Ji masírovala ţena. „Moc rád tě poznávám, Rose,“ řekl Ambrose. Měl melodický hlas. „Nápodobně,“ opáčila jsem sebevědomě. Vytáhl mi nohy z vody a začal je otírat ručníkem. Se svýma nohama jsem byla spokojená. Nebyly moc velké ani tak zničené jako ruce, protoţe jsem je tolik neodhalovala. Jen jsem litovala, ţe nemám nalakované nehty i na nohou, kdyţ se jich teď tenhle model bude dotýkat. 161
Lissa byla vnímavá, a tak ihned zaznamenala, jak jsem znervózněla. Tak tak se bránila smíchu. V hlavě jsem slyšela její myšlenky: Hezký, co? Zpraţila jsem ji pohledem a odmítala vyslovit svoje myšlenky nahlas. Je to osobní masér Táťány. Teď jsi vlastně skoro jako královna. Hlasitě jsem povzdechla, aby si uvědomila, ţe není tak zábavná, jak si myslí. A když říkám osobní, myslím tím velice osobní. Překvapeně jsem nadskočila, aţ jsem nechtěně vykopla jednou nohou. Ambrose mi naštěstí nohu zachytil dřív, neţ jsem ho stačila kopnout do jeho krásného ksichtíku. Sice nedokáţu komunikovat telepaticky, ale z mého výrazu musela Lissa poznat, co si myslím. To nemůžeš myslet vážně, protože jestli jo, pak jsi v pořádným maléru. Usmála se ještě víc. Myslela jsem, že se ti bude líbit, když tě bude rozmazlovat královnin tajný milenec. Rozmazlovat zrovna nebylo to slovo, které mi přišlo na mysl. Kdyţ jsem se dívala na mladého krásného Ambrose, nedovedla jsem si představit, ţe můţe spát s tou starou jeţibabou. Samozřejmě to ale mohl být jen způsob, jakým se můj mozek vyrovnával s tím, ţe někdo, kdo se dotýkal jí, se teď dotýká mě. Fuj. Ambrose při masáţi zapředl rozhovor o tom, jak elegantní mám nohy. Neustále se při tom oslnivě usmíval a odhaloval bílé zuby, ale já mu odpovídala jen úsečně. Pořád jsem nedokázala překonat myšlenku na něj a Taťánu, jak jsou spolu. Lissa tiše zaúpěla. Flirtuje s tebou, Rose! Co to děláš? Přece si umíš počínat líp. Dalo mi pořádnou fušku sehnat ti co nejvíc sexy kluka, a tohle z toho mám? Tahle jednostranná konverzace uţ mi začínala lézt na nervy. Chtěla jsem jí říct, ţe jsem po ní nikdy nechtěla, aby mi toho kluka pronajala. Vlastně jsem si okamţitě představila, jak mě královna volá na další setkání, aby mě seřvala za to, ţe mám neexistující románek i s Ambrosem. Nebylo by to dokonalé? Ambrose se dál usmíval a palci mi masíroval chodidlo. Bolelo to – ale tak příjemně. Nikdy jsem si neuvědomila, jak citlivé je to místo. „Tolik se starali, aby ti sehnali to správné černé a bílé oblečení, ale na tvoje nohy nikdo ani nepomyslel,“ zabručel. „Jak můţeš celý den stát a pořád být schopná provést kruhový kop a kočičí postoj, kdyţ máš špatné boty?“ 162
Uţ jsem mu chtěla říct, ţe se opravdu nemusí obávat o moje nohy, kdyţ vtom mi došlo, jak je to zvláštní. „Kruhový kop“ a „kočičí postoj“ nejsou ţádné tajné termíny stráţců. Kdokoli si zadá do Googlu „bojová umění“, můţe si o těchhle věcech přečíst. Přesto bych ale takové znalosti nečekala ani od Moroje, natoţpak od dárce. Pozorně jsem si Ambrose prohlíţela a sledovala, jak tmavýma očima vše bystře pozoruje. Vybavila jsem si jeho rychlý postřeh, kdyţ mi zachytil nohu, abych ho nekopla. Čelist mi začala klesat, tak jsem radši urychleně zavřela pusu, abych nevypadala jako idiot. „Ty jsi dhampýr,“ vydechla jsem.
163
ŠESTNÁCT „STEJNĚ JAKO TY,“ UTAHOVAL SI ZE MĚ.
„Jo, ale myslela jsem, ţe…“ „Ţe jsem člověk? To kvůli těm kousancům?“ „Jo,“ přiznala jsem. Nemělo smysl lhát. „Všichni musíme nějak přeţívat,“ prohlásil. „A dhampýři jsou dobří ve vymýšlení způsobů, jak na to.“ „No to jo, ale většina z nás se stane stráţci,“ podotkla jsem. „Hlavně chlapi.“ Pořád jsem nemohla uvěřit, ţe je dhampýr – nebo, ţe mi to nedošlo dřív. Před dávnými časy se dhampýři rodili ze spojení lidí a Morojů. Jsme napůl vampýři, napůl lidé. Časem se ale Morojové začali od lidí oddělovat. Lidí bylo čím dál víc a uţ nepotřebovali Moroje na magii. V současnosti se Morojové obávají, ţe by na nich lidé dělali pokusy, kdyby je objevili. Takţe dhampýři uţ nevznikají tímto způsobem. Jakousi genetickou zvláštností je, ţe dhampýr s dhampýrkou nemůţou mít děti dhampýry. Jediným způsobem, jak se moje rasa reprodukuje, je spojení dhampýrů s Moroji. Podle logiky by dhampýr a Moroj měli mít děti, které jsou ze tří čtvrtin Morojové. Ale není tomu tak. Rodíme se s perfektními dhampýřími geny, půl na půl, takţe máme z obou ras to nejlepší. Většina dhampýrů se rodí ze spojení dhampýrek a Morojů. Po staletí tyto ţeny posílají svoje děti pryč, aby vyrůstaly jinde, takţe se matky mohou vrátit ke své práci stráţkyň. Přesně to udělala i moje matka. Ale některé dhampýrky chtějí své ratolesti vychovávat samy. Odmítají být stráţkyněmi a namísto toho se sdruţují v komunitách. To udělala Dimitrijova matka. Kolem těchhle ţen se šíří spousta ošklivých pomluv, protoţe Morojové je často navštěvují s vyhlídkou snadno dostupného sexu. Dimitrij mi říkal, ţe spousta těch historek je přehnaná a ţe většina 164
dhampýrek není tak snadno k mání. Pomluvy vycházejí z toho, ţe tyhle ţeny jsou skoro všechny svobodné matky, které nejsou v kontaktu s otci svých dětí – a taky proto, ţe některé dhampýrky dovolují Morojům, aby jim při sexu pili krev. V naší kultuře je na to pohlíţeno jako na něco zvrhlého a odporného a z toho také vzniklo označení dhampýrek, které nejsou stráţkyněmi – krvavé děvky. Ale nikdy mě nenapadlo, ţe by i muţ mohl být krvavým prostitutem. Mysl mi pracovala na plné obrátky. „Většina kluků, co nechtějí být stráţci, prostě zdrhne,“ prohlásila jsem. Nestávalo se to sice moc často, ale čas od času ano. Takoví utečou ze školy pro stráţce a skrývají se mezi lidmi. To byla další ostudná záleţitost. „Nechtěl jsem zdrhnout,“ řekl Ambrose vesele. „Ale ani jsem nechtěl bojovat proti Strigojům. Tak jsem udělal tohle.“ Lissa vedle mě byla úplně ohromená. Krvavé děvky patří v našem světě na okraj společnosti. Připadalo jí neuvěřitelné, ţe má jednu z nich – nebo spíš jednoho z nich – přímo před sebou. „Je to lepší neţ být stráţcem?“ dotázala jsem se nevěřícně. „No, podívej… Stráţci pořád hlídají ostatní, riskují svoje ţivoty a nosí špatné boty. A já? Mám skvělé boty, právě masíruju hezkou holku a spím v úchvatné posteli.“ Zašklebila jsem se. „Radši se nebudeme bavit o tom, kde spíš, jo?“ „Dávat krev není tak špatné, jak by sis myslela. Nedávám tolik jako dárci, ale ten rauš je celkem parádní.“ „Radši se nebudeme bavit ani o tomhle,“ řekla jsem. Ani náhodou bych nepřiznala, ţe vím, ţe morojská kousnutí jsou váţně „celkem parádní“. „Fajn. Říkej si, co chceš, ale můj ţivot je fajn.“ Obdařil mě křivým úsměvem. „A nejsou na tebe lidi… hnusní? Musejí povídat věci…“ „To ano,“ připustil. „Strašné věci. Dostal jsem uţ spoustu ošklivých jmen. A víš, kdo mi nadává nejvíc? Dhampýři. Morojové mě většinou nechávají na pokoji.“ „To proto, ţe nechápou, jaký to je být stráţcem, jak je to důleţitý.“ V tu chvíli mě napadlo, ţe mluvím jako matka, a nebylo mi to zrovna příjemné. „K tomu přece dhampýři jsou.“ 165
Ambrose se zvedl, narovnal se a ušklíbl se na mě. „To si váţně myslíš? Jak bys chtěla zjistit, k čemu doopravdy jsi? Znám někoho, kdo by ti to mohl povědět.“ „Ambrose, nedělej to,“ zaúpěla Lissina manikérka. „Ta ţenská je blázen.“ „Je to okultistka, Evo.“ „Není ţádná okultistka a ty za ní nemůžeš táhnout princeznu Dragomirovou.“ „I sama královna si k ní chodí pro radu,“ namítl. „To je taky chyba,“ zavrčela Eva. Vyměnily jsme si s Lissou pohledy. Slovo okultistka ji zaujalo. Na okultisty a věštce se obecně pohlíţí se stejnou nedůvěrou jako na duchy. Jenţe my s Lissou jsme poměrně nedávno pochopily, ţe tyhle psychické schopnosti, které jsme dřív povaţovaly za výmysly, jsou vlastně součástí éteru. Lissa se zachvěla nadějí, ţe by mohla narazit na dalšího uţivatele éteru. „Hrozně rády bychom za tou okultistkou zašly. Můţeme? Prosím.“ Lissa pohlédla na nedaleké hodiny. „A šlo by to brzy? Musíme stihnout náš let.“ Eva si zjevně myslela, ţe je to plýtvání časem, ale Ambrose uţ se nemohl dočkat, aţ nám ji ukáţe. Obuly jsme si boty a nechaly se vést z masáţní místnosti. Lázeňské místnosti se nacházely v labyrintu chodeb za salónem vpředu. Zanedlouho jsme se ocitli v dalším bludišti, které vedlo dál do zadního traktu. „Nejsou tu ţádný nápisy,“ poznamenala jsem, kdyţ jsme kráčeli podél řady zavřených dveří. „Na co jsou tyhle místnosti?“ „Na cokoli, za co jsou lidé ochotni zaplatit,“ odpověděl. „Jako co třeba?“ „Ach, Rose, ty jsi takové neviňátko.“ Konečně jsme došli ke dveřím na konci chodby. Vešli jsme do malé místnosti, kde byl jenom stůl a za ním další zavřené dveře. Morojka u stolu vzhlédla a očividně poznala Ambrose. Ten přešel k ní a začali se tiše dohadovat, protoţe Ambrose se ji snaţil přemluvit, aby nás pustila dál. Lissa se ke mně otočila a tiše se zeptala: „Tak co myslíš?“ 166
Podívala jsem se na Ambrose. „Ţe všechny ty jeho svaly u mě uplatnění nenajdou.“ „Zapomeň uţ na to, ţe je krvavý prostitut. Zajímá mě, co si myslíš o té okultistce. Myslíš, ţe najdeme další uţivatelku éteru?“ vyhrkla nedočkavě. „Kdyţ můţe být uţivatelem éteru takový pařmen jako Adrian, tak ţenská, která předpovídá budoucnost, nejspíš asi taky.“ Ambrose se k nám vrátil s úsměvem. „Suzanne vás moc ráda vmáčkne do pořadníku, neţ odletíte. Za minutku Rhonda skončí s klientem, kterého tam zrovna má.“ Suzanne se sice netvářila moc nadšeně, ale neměla jsem čas o tom uvaţovat, protoţe vnitřní dveře se otevřely a vyšel z nich postarší Moroj. Dal Suzanne nějaké peníze, nám kývl na pozdrav a odešel. Ambrose široce máchl rukou směrem ke dveřím. „Jste na řadě.“ Vešly jsme s Lissou dovnitř. Ambrose nás následoval a zavřel za námi dveře. Bylo to, jako bychom vešli do něčího srdce. Všechno bylo červené. Plyšový rudý koberec, červená sametová pohovka, plastické sametové tapety a na zemi červené saténové polštářky. Na nich seděla morojská čtyřicátnice s kudrnatými černými vlasy a stejně tmavýma očima. Její pleť měla nepatrně olivový nádech, nicméně celkově působila bledě, jako všichni Morojové. S červeným pokojem ostře kontrastoval její černý oděv. Hrdlo i ruce jí zdobily zlaté šperky, podobné jako barva mých nehtů. Čekala jsem, ţe promluví strašidelným a tajemným hlasem – pokud moţno s exotickým přízvukem –, ale mluvila jako úplně obyčejná Američanka. „Posaďte se, prosím.“ Ukázala na polštářky naproti sobě. Ambrose se usadil na pohovce. „Koho jsi to přivedl?“ zeptala se ho, zatímco jsme se s Lissou uvelebovaly. „Princeznu Vasilisu Dragomirovou a její budoucí stráţkyni Rose. Potřebují rychlý výklad.“ „Proč chceš vţdycky tyhle věci uspěchat?“ povzdechla Rhonda. „Já za to nemůţu, musejí chytit letadlo.“ „I kdybys za to mohl, bylo by to totéţ. Pořád někam chvátáš.“ 167
Přestala jsem obdivovat tu místnost a zaměřila se na škádlení těch dvou. Měli i podobné vlasy. „Vy dva jste příbuzní?“ zeptala jsem se. „Je to moje teta,“ objasnil láskyplně Ambrose. „Má mě moc ráda.“ Rhonda obrátila oči v sloup. To bylo překvapení. Dhampýři jsou jen málokdy v kontaktu se vzdálenějšími morojskými příbuznými, ale Ambrose byl výjimka. Lissu to taky zaujalo, ale trochu jinak neţ mě. Pozorně si prohlíţela Rhondu a snaţila se objevit nějaký náznak, ţe by ta ţena mohla být zaměřená na éter. „Jste cikánka?“ zeptala jsem se. Rhonda se zašklebila a začala míchat karty. „Jsem Romka,“ odvětila. „Spousta lidí nám říká cikáni, ale to označení není tak docela přesné. V první řadě jsem především Morojka.“ Ještě párkrát promíchala karty, načeţ je podala Lisse. „Rozdělte balíček, prosím.“ Lissa na ni pořád zírala, jako by doufala, ţe uvidí její auru. Adrian uměl vycítit jiné uţivatele éteru, ale Lissa zatím tak zkušená nebyla. Rozdělila balíček karet napůl a podala jí je zpátky. Rhonda vytáhla tři karty, které podala Lisse a balíček zase dala dohromady. Naklonila jsem se dopředu. „Super.“ Byly to tarotové karty. Moc o nich nevím, jen to, ţe mají údajně mystickou sílu a předpovídá se podle nich budoucnost. Těmhle věcem jsem nikdy nevěřila o moc víc neţ třeba náboţenství, jenţe aţ donedávna jsem nevěřila ani na duchy. Ty tři karty byly Měsíc, Císařovna a Eso pohárů. Ambrose se mi naklonil přes rameno, aby karty taky viděl. „Hmm,“ zabručel. „Velice zajímavé.“ Rhonda na něj vzhlédla. „Ticho. Nevíš, o čem mluvíš.“ Znovu se zadívala na karty a poklepala na Eso pohárů. „Máte před sebou nový začátek, znovuzrození veliké síly a citů. Váš ţivot se změní, ale bude to změna, která vás obrátí jiným směrem. I kdyţ to bude obtíţné, nakonec to osvítí celý svět.“ „No teda,“ vyhrkla jsem. Pak Rhonda ukázala na Císařovnu. „Leţí před vámi moc a vláda. Poradíte si s tím s grácií a inteligencí. Semínka uţ jsou zaseta, ale vidím tam nějakou nejistotu – jakési záhadné vlivy, které vás obklopují jako mlha.“ Její následující slova patřila 168
kartě Měsíc. „Celkově z toho ale mám dojem, ţe tyhle neznámé faktory vás od osudu neodvrátí.“ Lissa jen kulila oči. „To vyčtete jenom z těch karet?“ Rhonda pokrčila rameny. „Ano, je to v kartách, ale k tomu mám ještě dar, díky němuţ vidím síly, které obyčejní lidé nedokáţou vnímat.“ Znovu zamíchala karty a pak je podala mně. Rozdělila jsem balíček a ona vytáhla další tři karty. Devítka mečů, Slunce a Eso mečů. Karta Slunce byla vzhůru nohama. Neměla jsem ponětí, co by to mohlo znamenat, jen jsem měla dojem, ţe ve srovnání s Lissou to bude něco drsnějšího. Karta Císařovna zobrazovala ţenu v dlouhých šatech s hvězdami na hlavě, Měsíc zase úplněk a pod ním dva psy, na Esu pohárů byl drahokamy zdobený kalich plný květů. Ale moje Devítka mečů zpodobňovala ţenu plačící před stěnou z mečů a Eso mečů byla jen ruka drţící obyčejný ţelezný meč. Aspoň Slunce vypadalo o něco radostněji. Byl na něm snad anděl na bílém koni a nad ním zářící slunce. „Neměla bych to otočit správně?“ zeptala jsem se. „Ne,“ pravila s očima upřenýma na kartu. Po chvíli tíţivého mlčení pokračovala. „Zničíš to, co je nemrtvé.“ Čekala jsem asi půl minuty, ţe bude pokračovat, ale nic uţ neřekla. „A to je vše?“ Kývla. „Tohle mi říkají karty.“ Ukázala jsem na ně. „Vypadá to, ţe říkají něco víc neţ jen tohle. Lisse jste poskytla celou encyklopedii informací! A já uţ dávno vím, ţe budu zabíjet nemrtvé. Je to moje práce.“ To jsem se teda dozvěděla věci! Naprosto neoriginální. Rhonda pokrčila rameny, jako by to mělo být nějaké vysvětlení. Začala jsem jí vykládat, ţe takováhle věštba stojí za starou bačkoru, kdyţ vtom se ozvalo zaklepání na dveře. Otevřely se a k mému údivu se v nich objevil Dimitrij. Upřel pohled na Lissu a na mě. „Aha, říkali mi, ţe jste tady.“ Vešel dál a aţ pak si všiml Rhondy. K mému dalšímu údivu jí uctivě kývl na pozdrav a velice zdvořile řekl: „Omlouvám se za vyrušení, ale musím tyhle dvě dostat do letadla.“ Rhonda si ho prohlíţela, ale ne jako by hodnotila jeho zevnějšek. Bylo to spíš, jako by byl nějakou záhadou, kterou 169
touţila rozluštit. „Nemáte se za co omlouvat. Nemáte náhodou chvilku, ţe bych vyloţila budoucnost i vám?“ Jelikoţ s Dimitrijem sdílíme podobné názory, předpokládala jsem, ţe jí poví, ţe nemá čas na její pochybné věštby. On ale s váţným výrazem přikývl, posadil se vedle mě a já okamţitě ucítila tu příjemnou vůni kůţe a jeho vody po holení. „Děkuji vám.“ Pořád mluvil tak přezdvořile. „Bude to stručné.“ Rhonda uţ míchala karty, do nichţ zamíchala i ty moje nicneříkající. V rekordním čase mu balíček podala, on ho rozdělil a ona vytáhla tři karty. Rytíř holí, Kolo štěstí a Pětka pohárů. Nemohla jsem se rozhodnout, jaký z toho mám dojem. Rytíř holí vypadal podle názvu karty, byl to muţ na koni s dlouhým dřevěným kopím. Kolo štěstí byl kruh s podivnými symboly, které se vznášely v oblacích. Pětka pohárů zobrazovala pět převrţených pohárů, z nichţ vytékala tekutina, a zády k nim stál muţ. Přelétla pohledem karty, potom se zadívala na Dimitrije a pak zase na karty. Její výraz byl naprosto nečitelný. „Ztratíte to, čeho si ceníte nejvíc, tak to opatrujte, dokud ještě můţete.“ Ukázala na Kolo štěstí. „Kolo se otáčí, neustále se otáčí.“ Věštba sice nebyla tak dobrá jako Lissina, ale Dimitrij se toho dozvěděl zatraceně víc neţ já. Lissa do mě šťouchla loktem, coţ mělo být tiché varování, abych mlčela. Nejdřív mě to překvapilo. Aniţ bych si to totiţ uvědomovala, otvírala jsem pusu k protestu. Zavřela jsem ji a zamračila se. Dimitrij zachmuřeně a zamyšleně zíral na karty. Netušila jsem, jestli o takových záleţitostech něco ví, ale díval se na ty obrázky, jako by ukrývaly veškerá tajemství světa. Nakonec na Rhondu opět uctivě kývl. „Děkuju.“ Taky kývla a vzápětí jsme se my tři zvedli, abychom stihli letadlo. Ambrose nám řekl, ţe tohle věštění platí on a ţe se se Suzanne vyrovná později. „Stálo to za to,“ oznámil mi. „Vidět vás uvaţovat o vašem osudu.“ Zamračila jsem se. „Bez uráţky, ale tyhle karty mě nepřiměly uvaţovat vůbec o ničem.“ Jen ho to rozesmálo. Kdyţ uţ jsme se chystali odejít ze Suzanniny malé čekárny, Lissa se najednou obrátila a otevřenými dveřmi se vrátila k Rhondě. Šla jsem za ní. „Ehm, promiňte,“ řekla Lissa. 170
Rhonda zvedla hlavu od míchání karet a zatvářila se ustaraně. „Ano?“ „Asi to bude znít divně, ale… můţete mi prozradit, na jaký ţivel se specializujete?“ Cítila jsem, ţe Lissa ani nedýchá. Zoufale chtěla, aby Rhonda řekla, ţe se nespecializuje na nic, coţ bylo častou známkou toho, ţe dotyčný ovládá éter. Lissa se pořád měla hodně co učit a upínala se k myšlence, ţe třeba najde další, kdo by ji mohli učit – a zejména se jí líbilo, ţe by ji někdo mohl naučit předpovídat budoucnost. „Vzduch,“ odpověděla Rhonda. Vzápětí jsme ve vlasech pocítily slabý vánek, aby nám to dokázala. „Proč?“ Lissa vydechla a poutem jsem pocítila její nezměrné zklamání. „Jen tak. Ještě jednou děkuju.“
171
SEDMNÁCT NA RANVEJI U DVEŘÍ DO LETADLA POSTÁVAL CHRISTIAN
a pár stráţců. Lissa se k němu rozběhla, aby mu hned vypověděla ty novinky, a nechala mě tam samotnou s Dimitrijem. Celou cestu z lázní neřekl ani slovo. Síla a mlčení, to pro něj bylo typické, jenţe tentokrát mi jeho rozpoloţení připadalo neobvyklé. „Pořád myslíš na to, co ti řekla Rhonda? Ta ţenská je šarlatánka.“ „Proč to říkáš?“ dotázal se a zastavil se nedaleko od ostatních. Foukal ostrý ledový vichr a já jen doufala, ţe uţ brzo budeme moct nastoupit. „Protoţe nám nic neřekla! Měl jsi slyšet moji předpověď. Byla to jen jedna věta, která mi neřekla nic, co bych nevěděla. Lissa měla větší štěstí,“ uznala jsem. „Ale ani na tom nebylo nic, co by mě přesvědčilo. Rhonda jí předpověděla, ţe bude velikou vůdkyní. Jak je asi těţký tohle odhadnout?“ Dimitrij se na mě usmál. „Uvěřila bys, kdyby ti předpověděla něco zajímavějšího?“ „Moţná, kdyby to byla dobrá předpověď.“ Zasmál se tomu a já se zeptala: „Ale ty to bereš váţně. Proč? Fakt takovým věcem věříš?“ „Není toho moc, čemu bych věřil… nebo nevěřil.“ Dneska měl na hlavě černou pletenou čepici, kterou si stáhl dolů, aby si zakryl uši. „Lidi jako je ona mám v úctě. Mají přístup k vědění, jaký ostatní lidi nemají.“ „Ale neovládá éter, takţe si nejsem zase tak jistá, odkud to vědění bere. Pořád si myslím, ţe je podvodnice.“ „Ona je vrăjitoare.“ „Co…“ S tímhle slovem jsem se v ţivotě nesetkala. „Coţe je? To je rusky?“
172
„Rumunsky. Znamená to… No, ono se to nedá pořádně přeloţit. Blíţí se tomu termín ‚čarodějka‘, ale není to úplně přesné. Jejich pojetí čarodějky je jiné neţ to americké.“ Nikdy bych nečekala, ţe s ním povedu takovýhle rozhovor. Dimitrij mi prostě nepřipadal jako ten typ, co věří pověrám. Na chviličku jsem si pomyslela, ţe kdyţ můţe věřit v čarodějnice a věštce, třeba by uvěřil i tomu, ţe vidím duchy. Zvaţovala jsem, jestli se mu o tom mám zmínit, ale rychle jsem to zamítla. Beztak jsem neměla šanci mu něco říct, protoţe mluvil jenom on. „Moje babička byla jako Rhonda,“ objasnil. „To znamená, ţe se věnovala stejnému druhu umění. I kdyţ jinak se od ní lišila.“ „Tvoje babička byla… vra… nebo co?“ „V ruštině se tomu říká jinak, ale ano, význam je stejný. Taky vykládala karty a radila. Takhle si vydělávala na ţivobytí.“ Raději jsem spolkla poznámku a podvodnících. „A vycházely jí ty předpovědi?“ „Občas. Nekoukej na mě tak.“ „Jak?“ „Z toho, jak se tváříš, je mi jasné, ţe si myslíš, ţe podléhám bludům, ale jsi moc hodná, neţ abys něco řekla.“ „Bludy – to je moc drsný slovo. Jenom jsem překvapená, to je všechno. Nikdy by mě nenapadlo, ţe zrovna ty budeš někomu ţrát takový věci.“ „No, já v tom vyrůstal, takţe mi to zas tak zvláštní nepřijde. A jak uţ jsem řekl, neţeru to stoprocentně.“ Ke skupince u letadla se připojil i Adrian, který hlasitě nadával, ţe ještě nemůţeme nastoupit. „Taky jsem nikdy neuvaţovala o tom, ţes měl babičku,“ oznámila jsem Dimitrijovi. „Teda, jasně ţe nějakou mít musíš. Ale stejně…, připadá mi divný, ţe jsi s ní vyrůstal.“ Já se se svou matkou vídala jen málokdy a s jiným členem rodiny jsem se jaktěţiva nesetkala. „Bylo to divný mít babičku čarodějnici? Děsivý? Hrozila ti, ţe tě v něco promění, kdyţ budeš zlobit?“ „Většinou mi jen hrozila, ţe mě pošle do mého pokoje.“ „To mi nepřijde tak děsivý.“ „To jenom proto, ţe ji neznáš.“ 173
Všimla jsem si toho přítomného času. „Ještě ţije?“ Přikývl. „Jo. Stářím asi neumře. Je houţevnatá. Vlastně nějaký čas dělala i stráţkyni.“ „Váţně?“ Stejně jako v případě Ambrose jsem si uvědomila, ţe moje představy o dhampýrech, stráţcích a krvavých děvkách jsou dost zkreslené. „Takţe toho potom nechala a stala se…, teda zůstala se svýma dětma?“ „Má dost neochvějné názory na rodinu – názory, co by ti moţná připadaly dost sexistické. Je přesvědčená, ţe všichni dhampýři by se měli vycvičit a nějaký čas pracovat jako stráţci, ale ţeny by se nakonec měly vrátit k výchově dětí.“ „Muţi ne?“ „Ne,“ odpověděl suše. „Myslí si, ţe muţi by měli zůstat ve světě a zabíjet Strigoje.“ „No teda.“ Vybavila jsem si to málo, co mi Dimitrij pověděl o své rodině. Jeho otec neustále od rodiny utíkal. Byl to jediný muţ v jeho ţivotě. Dimitrij měl jen samé sestry. Názor jeho babičky mi nepřipadal nijak zvlášť sexistický. Taky jsem přesvědčená, ţe by muţi měli odejít do boje, a proto mě tak překvapilo setkání s Ambrosem. „Musel jsi odejít. Ţenský z tvý rodiny tě vykopaly.“ „To těţko,“ zasmál se. „Kdybych se chtěl vrátit domů, matka by mě přijala okamţitě.“ Usmíval se, jako by to byl nějaký vtip, ale v jeho očích jsem viděla něco, co vypadalo jako stesk po domově. Ale během okamţiku ten stesk zmizel. Dimitrij se otočil, kdyţ začal Adrian halasně jásat, ţe uţ konečně můţeme nastoupit. Jakmile jsme se usadili v letadle, Lissa hned začala kamarádům vykládat všechny ty novinky. Začala tím, jak si mě zavolala královna. To nebylo zrovna téma, o kterém bych se chtěla bavit, ale tlačila mě do toho. Byla nadšením bez sebe, ţe mě královna chtěla „pochválit“. Na všechny kromě Adriana to udělalo dojem. Z jeho výrazu mi bylo jasné, ţe ví, ţe kvůli tomuhle si mě určitě nezavolala. Kaţdopádně se ale tvářil natolik nechápavě, ţe patrně neměl tušení o pravém důvodu. Konečně jsem věděla něco, co on neví. Pomyšlení na to, ţe by se měl dát dohromady s Lissou, by ho nejspíš šokovalo stejně jako mě. 174
Pak Lissa všem pověděla o tom, jak jí královna nabídla, ţe můţe ţít u dvora a studovat na univerzitě v Lehighu. „Pořád tomu nemůţu uvěřit,“ broukla. „Zní to aţ moc dobře na to, aby to byla pravda.“ Adrian do sebe kopl sklenku čehosi, co vypadalo jako whisky. Jak se k tomu dostal tak brzy? „Kdyţ to řekla moje prateta? Tak to určitě je moc dobrý na to, aby to byla pravda.“ „Jak to myslíš?“ zeptala jsem se. Poté co mě Taťána obvinila z fiktivního vztahu a já pak zjistila, ţe má za milence dárce – dhampýra, uţ by mě na ní nepřekvapilo asi nic. „Je Lissa v maléru?“ „Celkově? Ne. To jenom, ţe moje prateta nedělá nic jenom z čiré dobroty srdce. Vlastně…,“ Adrian se ihned opravil, „občas ano. Není zas taková mrcha. A řekl bych, ţe to myslí váţně, kdyţ se strachuje o rod Dragomirů. Slyšel jsem, ţe měla ráda tvoje rodiče. Ale proč dělá tohle, fakt netuším. Máš radikální názory. Třeba chce slyšet taky jiný pohled na věc. Nebo na tebe chce prostě jenom dohlíţet, aby nebyl zas nějakej průšvih.“ Nebo ti chce vnutit Lissu za ženu, pomyslela jsem si. Christianovi se nic z toho nelíbilo. „Adrian má pravdu. Mohli by se tě pokusit zkrotit. Měla by ses odstěhovat k tetě Taše. Nemusíš přece chodit do morojský školy.“ „Ale tam by byla ve větším bezpečí,“ namítla jsem. Rozhodně jsem zastáncem vzdorování autoritám a chtěla jsem Lissu uchránit od královských plánů, ale kdyby šla na vysokou, která není střeţená, byla by v nebezpečí, coţ jsem taky nechtěla. Začala jsem to podrobněji vysvětlovat, ale vtom se letadlo rozjelo. Jakmile jsme se ocitli ve vzduchu, zase se mi vrátila ta bolest hlavy jako včera. Bylo to, jako by se mi všechen vzduch, který nás obklopoval, tlačil na lebku. „Sakra,“ zavrčela jsem a přitiskla si dlaň na čelo. „Je ti zase špatně?“ zeptala se ustaraně Lissa. Kývla jsem. „Vţdycky jsi měla problémy s lítáním?“ dotázal se Adrian, při čemţ zuřivě na někoho mával, aby mu dolil skleničku. „Nikdy,“ odpověděla jsem. „Zatraceně, nechci uţ to absolvovat znova.“ Zaťala jsem zuby a snaţila se ignorovat tu bolest i černé stíny. Vyţadovalo to dost námahy, ale kdyţ jsem se hodně soustředila, trochu se to zmírnilo. Zvláštní. Stejně se mi ale 175
nechtělo moc mluvit a naštěstí to všichni respektovali. Debata o vysoké uţ skončila. Uplynulo několik hodin. Uţ bylo skoro načase, abychom dorazili zpátky do Akademie. Jedna morojská letuška přišla uličkou k naší skupince a zamračila se. Alberta si toho ihned všimla. „Co se děje?“ „V místě přistání právě zuří sněhová bouře,“ objasnila letuška. „Nemůţeme přistát na Akademii svatého Vladimíra, protoţe ranvej není v tom větru a sněhu zprovozněná. Stejně potřebujeme doplnit palivo, takţe přistaneme na Martinville Regional. Je to malé letiště, jen pár hodin cesty autem od Akademie, ale teď tam nejsou tak nepříznivé podmínky. V plánu je přistát, doplnit palivo, a jakmile na Akademii vyčistí ranvej, poletíme tam. Let pak potrvá jen necelou hodinu.“ Byly to zneklidňující zprávy, ale neznělo to zase tak špatně. Co jiného nám taky zbývá? Aspoň mě ta bolest brzy přejde. Tedy pokud to bude jako minule, to mě bolest hlavy přešla, sotva jsme se ocitli na zemi. Všichni jsme usedli na svá místa, zapnuli si pásy a připravili se na přistání. Počasí venku vypadalo mizerně, ale pilot byl šikovný a přistál bez obtíţí. A vtom se to stalo. Jakmile se letadlo dotklo země, celý můj svět explodoval. Bolest hlavy nejenţe nepřešla, ale zhoršila se. Bylo to mnohem horší – nemyslela bych, ţe je něco takového vůbec moţné. Připadalo mi, jako by mi pukala lebka. Ale to byl teprve začátek. Zničehonic se všude kolem objevovaly obličeje. Duchovitě průsvitné obličeje a těla – přesně jako Mason. Boţe, byli úplně všude. Nedokázala jsem přes ně ani vidět sedadla nebo kamarády. Viděla jsem jen ty obličeje – a jejich ruce. Bledé zářící ruce, které se po mně sápaly. Přízraky otevíraly ústa, jako by chtěly něco říct, a zjevně to chtěly říct mně. A čím víc jich ke mně přicházelo, tím víc jsem jich začínala poznávat. Spatřila jsem Viktorovy stráţce – ty, co byli zabiti při záchraně Lissy. Jejich doširoka otevřené oči působily zděšeně. Z čeho? Proţívali snad znovu svou smrt? Mezi nimi byly i děti, které jsem hned nepoznala. Pak mi to došlo. Byly to ty děti, které jsme s Dimitrijem našli mrtvé po útoku Strigojů. Tyhle 176
děti vypadaly stejně vybledle jako Mason, ale krky měly celé pokryté krví, stejně jako v tom domě. Šarlatová červeň krve ostře kontrastovala s jejich průsvitnými světélkujícími těly. Obličeje neustále přibývaly. Přestoţe nikdo z nich nemluvil, v uších mi hučelo stále hlasitěji. K davu se přidaly tři nové postavy. Nevmísily se mezi ostatní, jen tam stály a vypadaly stejně jasně a ostře jako ta krev na hrdlech dětí. Byla to Lissina rodina. Její matka, otec a bratr André. Vypadali úplně stejně, jako kdyţ jsem je viděla naposledy, těsně před tou autonehodou. Všichni měli blond vlasy. Vypadali krásně a majestátně. Stejně jako Mason, ani oni na sobě neměli ţádné známky své násilné smrti, přestoţe jsem věděla, ţe autohavárie s nimi udělala příšerné věci. A stejně jako Mason na mě jen smutně koukali a nemluvili, ale zjevně něco říct chtěli. Na rozdíl od Masona jsem ale jejich poselství pochopila. Za Andrem jsem viděla velikou černou skvrnu, která se neustále zvětšovala. Ukázal na mě a pak na tu skvrnu. Aniţ bych chápala, jak to vím, v tu chvíli jsem prostě věděla, ţe tohle je brána do světa mrtvých, do světa, z něhoţ jsem se vrátila. André – který byl stejně starý jako já, kdyţ zemřel – ukázal znovu. Jeho rodiče to gesto zopakovali. Nemuseli promluvit, abych věděla, co mi říkají. Neměla bys žít. Musíš se s námi vrátit… Začala jsem ječet. A nepřestávala jsem. Myslím, ţe v letadle na mě někdo mluvil, ale nevěděla jsem to jistě, protoţe jsem neviděla nic neţ ty obličeje, ruce a černotu za Andrem. A jako uţ tolikrát se poblíţ vynořil i váţný a smutný Mason. Poţádala jsem ho o pomoc. „Pošli je pryč!“ křičela jsem. „Pošli je pryč!“ Jenţe s tím nic nenadělal, nebo moţná nemohl. Zběsile jsem si rozepnula bezpečnostní pás a pokusila se vstát. Duchové se mě nedotýkali, ale byli hrozně blízko. Pořád se po mně sápali a někam ukazovali kostnatýma rukama. Mávala jsem kolem sebe, abych je odehnala, a nepřestávala jsem řvát, aby mi někdo pomohl a ukončil tohle šílenství. Ale nebylo mi pomoci. Všechny ty ruce a oči s prázdným pohledem zůstávaly dál a ani bolest nepřestávala. Zhoršilo se to natolik, ţe mi před očima začaly tančit černé lesklé tečky. Měla 177
jsem dojem, ţe omdlím, coţ bych jen uvítala. Aspoň by ta bolest přestala a všechny ty obličeje by zmizely. Tečky před očima se začaly zvětšovat a za chvíli uţ jsem neviděla nic jiného. Obličeje zmizely stejně jako bolest a sladké černé vody bezvědomí mě vtáhly pod hladinu.
178
OSMNÁCT POTOM
BYLO VŠECHNO HROZNĚ ZMATENÉ. MĚLA JSEM dojem, jako bych přicházela k vědomí a zas ho ztrácela. Někdo na mě asi mluvil a měla jsem pocit, ţe jsme zase ve vzduchu. Nakonec jsem se probrala na ošetřovně a uviděla doktorku Olendzkou, jak na mě kouká. „Ahoj, Rose,“ přivítala mě. Byla to Morojka středních let a často si ze mě utahovala, ţe jsem její pacientka číslo jedna. „Jak se cítíš?“ Začala jsem si vybavovat podrobnosti toho, co se událo. Ty obličeje. Mason. Další duchové. Příšerná bolest hlavy. Všechno uţ to pominulo. „Fajn,“ odpověděla jsem a trochu mě překvapilo, ţe to říkám. Na chviličku jsem uvaţovala, jestli to celé nemohl být jen sen. Pak jsem si ale všimla, ţe za doktorkou stojí Dimitrij a Alberta. Jejich výrazy mi okamţitě prozradily, ţe to, co se stalo v letadle, bylo skutečné. Alberta si odkašlala a doktorka Olendzká se po ní ohlédla. „Můţeme?“ zeptala se Alberta. Doktorka přikývla a ti dva přistoupili blíţ. Dimitrij pro mě byl jako vţdy balzámem na duši. Ať uţ se dělo cokoli, v jeho přítomnosti jsem si připadala bezpečněji. Jenţe ani on nedokázal zarazit události na letišti. Kdyţ se na mě ale díval jako teď, s takovou něhou a zájmem, jen to umocnilo moje rozporuplné pocity. Na jedné straně jsem byla šťastná, ţe se o mě tak zajímá. Ale na druhé straně jsem před ním chtěla být silná, aby si se mnou nemusel dělat starosti. „Rose…,“ začala nejistě Alberta. Bylo jasné, ţe nemá ponětí, jak se chovat. To, co se stalo, bylo za hranicemi jejích zkušeností. Dimitrij ale podobné pocity překonal. „Rose, co se tam stalo?“ Neţ jsem stačila říct jediné slovo, ještě dodal: „A tentokrát uţ neříkej, ţe nic.“
179
Odpovědi jsem se vyhnout nemohla, nicméně jsem nevěděla, co říct. Doktorka Olendzká si posunula brýle na nose. „Chceme ti jen pomoct.“ „Ţádnou pomoc nepotřebuju,“ prohlásila jsem. „Jsem v pohodě.“ Vyznělo to jako v případě Brandona a Bretta. Uţ jsem měla jen krůček k tomu, abych řekla, ţe jsem upadla. Alberta se konečně vzchopila. „Byla jste v pohodě, kdyţ jsme byli ve vzduchu. Jakmile jsme přistáli, rozhodně jste v pohodě nebyla.“ „Teď uţ ale jsem,“ odpověděla jsem neochvějně a radši jsem se nikomu nepodívala do očí. „Tak co se stalo?“ vyptávala se. „Proč ten řev? Co jste tím myslela, kdyţ jste říkala, abychom ‚je‘ poslali pryč?“ Krátce jsem uvaţovala o nějaké vyhýbavé odpovědi, třeba, ţe za to můţe stres. Ale znělo mi to tak hloupě. Takţe jsem opět nic neřekla. Překvapilo mě, kdyţ jsem ucítila, jak se mi do očí hrnou slzy. „Rose,“ zašeptal Dimitrij hlasem hebkým jako hedvábí. „Prosím.“ Něco v jeho hlase mě přimělo otevřít se. Ale bylo to tak těţké. Odvrátila jsem hlavu a zadívala se na strop. „Duchy,“ šeptla jsem. „Viděla jsem duchy.“ Tohle nikdo z nich vskutku nečekal, ale jak by taky mohli? Zavládlo tíţivé mlčení. Nakonec promluvila doktorka Olendzká, které se třásl hlas. „Co… co tím myslíš?“ Polkla jsem. „Pronásleduje mě uţ pár týdnů. Mason. V kampusu. Vím, ţe to zní šíleně, ale je to on. Nebo spíš jeho duch. To se stalo, kdyţ na nás Stan zaútočil. Strnula jsem, protoţe tam byl Mason a já nevěděla, co dělat. V letadle… Byl tam taky… a další. Ale kdyţ jsme byli ve vzduchu, pořádně jsem je neviděla. Byly to jen záblesky… a bolest hlavy. Ale kdyţ jsme přistáli v Martinville, viděla jsem ho v plný podobě. A… a nebyl sám. S ním byli i další. Další duchové.“ Z oka mi skanula slza, kterou jsem rychle setřela, a doufala jsem, ţe to nikdo neviděl.
180
Vyčkávala jsem a nevěděla, co očekávat. Budou se mi smát? Řeknou mi, ţe jsem cvok? Nebo mě obviní, ţe lţu, a budou chtít vědět, co se stalo doopravdy? „Poznalas je?“ zeptal se nakonec Dimitrij. Otočila jsem se a zadívala se mu do očí. Všichni se tvářili váţně a ustaraně, nikdo se mi neposmíval. „Jo… Viděla jsem Viktorovy stráţce a ty lidi z masakru. Taky… Lissinu rodinu.“ Po tom uţ nikdo nic neřekl. Jenom si vyměnili pohledy, jako by doufali, ţe do toho někdo z nich vnese světlo. Doktorka Olendzká povzdechla. „Můţu si s vámi dvěma promluvit o samotě?“ Ti tři vyšli z pokoje a zavřeli za sebou dveře. Aţ na to, ţe úplně nezapadly. Vylezla jsem z postele, přešla celou místnost a zastavila se u dveří. Moje dhampýří vyvinuté smysly mi umoţnily vyslechnout jejich tichý rozhovor. Připadala jsem si strašně, ţe je takhle odposlouchávám, ale bavili se o mně a já se nemohla zbavit dojmu, ţe tohle ovlivní i moji budoucnost. „… jasné, co se děje,“ zasyčela doktorka Olendzká. To bylo poprvé, co jsem ji slyšela mluvit tak rozčileně. S pacienty jinak vţdy jednala klidně a vyrovnaně. Bylo těţké si ji představit naštvanou, ale teď rozhodně vytočená byla. „Chudák holka. Trpí poruchou vyvolanou posttraumatickým stresem a taky není divu, po tom všem, co se stalo.“ „Víte to jistě?“ dotázala se Alberta. „Moţná jde o něco jiného…“ Ukončila větu doztracena, takţe mi bylo jasné, ţe ji ţádné jiné vysvětlení nenapadá. „Podívejte se na fakta: dívka v pubertě, která byla svědkem zabití svého kamaráda a pak musela jeho vraha sama zabít. Nemyslíte, ţe je to traumatizující? Nemyslíte, ţe to na ni můţe mít nemalý dopad?“ „Všichni stráţci se musejí vyrovnávat s tragickými událostmi,“ prohlásila Alberta. „Pro stráţce v terénu se toho asi moc udělat nedá, ale Rose tady pořád studuje. Existuje způsob, jak jí pomoct.“ „Jak?“ vyhrkl Dimitrij. Znělo to zvědavě a ustaraně, ne jako by s ní nesouhlasil. „Psychoterapie. Kdyţ si s někým promluví o tom, co se stalo, můţe jí to hodně pomoct. Tam jste ji ale měli poslat hned, 181
jak se vrátila. A kdyţ uţ jsme v tom, měli jste tam poslat i ty ostatní, co byli s ní. Proč na to nikdo nepomyslel?“ „Dobrý nápad,“ poznamenal Dimitrij. Z tónu jeho hlasu bylo zřejmé, ţe mu mysl pracuje na plné obrátky. „Mohla by tam zajít v den volna.“ „V den volna? Spíš by tam měla docházet denně. Měli byste ji vyřadit z celého toho terénního cvičení. Falešné útoky Strigojů jí nepomůţou, aby se vzpamatovala z toho skutečného.“ „Ne!“ Strčila jsem do dveří dřív, neţ jsem si to stačila uvědomit. Všichni na mě upřeli pohledy a já si v tu chvíli připadala jako totální blb. Se špehováním jsem právě skončila. „Rose,“ podivila se doktorka Olendzká, která bleskurychle přeladila svůj hlas na lékařsky pečující, i kdyţ trochu káravý. „Měla bys leţet.“ „Nic mi není. A vy mě nemůţete vyřadit z terénního cvičení. Jestli to uděláte, tak neodmaturuju.“ „Není ti dobře, Rose, a nemáš se za co stydět po tom všem, co se ti přihodilo. Vzhledem k okolnostem není zase tak zvláštní, ţe si myslíš, ţes viděla ducha někoho, kdo nedávno zemřel.“ Chtěla jsem opravit tu část o tom, ţe jsem si myslela, ţe vidím, ale raději jsem to spolkla. Pravděpodobně by mi neprospělo, kdybych se začala hádat, ţe jsem ducha viděla opravdu. Uţ jsem ale začínala věřit, ţe jsem ho váţně viděla. Zběsile jsem se snaţila vymyslet nějaký jiný přesvědčivý důvod, který by mi umoţnil setrvat v terénní praxi. Většinou se z ošklivých situací dokáţu dobře vykecat. „Pokud mě nestrčíte na terapii, která bude trvat čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu, jenom to zhoršíte. Musím něco dělat. Většina vyučování je teď pozastavená. Tak co bych měla dělat? Jen tak sedět? Ještě víc uvaţovat o tom všem, co se stalo? To bych se zbláznila doopravdy. Nechci pořád setrvávat v minulosti. Chci něco udělat pro svou budoucnost.“ Tohle je podnítilo k dohadům, co se mnou. Poslouchala jsem, kousala si ret a uvědomovala jsem si, ţe se musím drţet zpátky. Nakonec se za nesouhlasného vrčení doktorky shodli na tom, ţe se můţu vrátit do terénního cvičení, ale jen na poloviční úvazek. 182
To byl ideální kompromis pro všechny – tedy aţ na mě. Já chtěla jen to, aby ţivot pokračoval tak, jak byl. Přesto jsem si ale uvědomovala, ţe tohle je nejlepší moţná dohoda, jaké jsem mohla dosáhnout. Rozhodli se, ţe budu mít terénní cvičení jen tři dny v týdnu a v noci ţádné povinnosti mít nebudu. Během těch volných dnů budu chodit trénovat a studovat, co mi řeknou. Taky budu muset navštívit psychologa, coţ mě moc nenaplňovalo nadšením. Lissa za nějakou psycholoţkou chodila, a moc jí to nepomohlo. Vypovídat se moţná pomáhá. Jenomţe… o tomhle mluvit nechci. Jenţe pokud si mám vybrat, jestli tohle, anebo se nechat vyloučit z terénního cvičení, tak půjdu k psychologovi s radostí. Alberta věřila, ţe dokáţou ospravedlnit, proč budu ve cvičení jen polovinu času. Taky se jí zamlouvalo, ţe během fingovaných strigojských útoků budu pod dohledem psychologa – to pro případ, ţe by mě to skutečně traumatizovalo. Doktorka Olendzká mě ještě podrobněji vyšetřila, dala mi čistou zdravotní kartu a oznámila, ţe se můţu vrátit na svou kolej. Poté Alberta odešla, ale Dimitrij zůstal, aby mě mohl doprovodit. „Díky, ţes vymyslel, ţe bych mohla v praxi pokračovat jen půlku času,“ řekla jsem mu. Chodníky byly dneska mokré, protoţe se po bouři oteplilo. Rozhodně nebylo na koupání, ale sníh a led tály. Ze stromů pravidelně odkapávaly kapičky vody a my se cestou vyhýbali louţím. Náhle se Dimitrij zastavil a přiskočil ke mně tak, ţe mi zablokoval cestu. Na poslední chvíli jsem se zastavila, abych do něj nevrazila. Natáhl se a za paţi si mě přitáhl blíţ k sobě, mnohem blíţ, neţ bych od něj čekala na veřejnosti. Zaryl mi prsty do paţe, ale ne tak, aby to bolelo. „Rose,“ oslovil mě tak bolestným hlasem, aţ se mi z toho málem zastavilo srdce. „Proč jsem se o tom dozvěděl aţ teď? Proč jsi mi to neřekla dřív? Víš, jaké to je? Víš, jaké to pro mě je, kdyţ tě vidím takhle trpět, a přitom vůbec nevím, co se děje? Víš, jak strašně jsem se bál?“ Stála jsem tam jako opařená. Jednak z toho jeho výbuchu a jednak z naší blízkosti. Polkla jsem, neschopná promluvit. V jeho tváři se zračilo tolik emocí. Nevybavovala jsem si, kdy 183
jsem ho naposledy přistihla takhle dávat najevo svoje pocity. Bylo to nádherné a děsivé zároveň. A pak jsem řekla tu nejblbější moţnou věc. „Ty se nebojíš ničeho.“ „Bojím se spousty věcí. Bojím se o tebe.“ Pustil mě a odstoupil. Pořád z něj sálala vášeň a obavy. „Nejsem dokonalý. A jsem taky zranitelný.“ „Já vím, to jen ţe…“ Nevěděla jsem, co říct. Měl pravdu. Vţdycky jsem Dimitrije povaţovala za dokonalého. Vševědoucího. Neporazitelného. Teď pro mě bylo těţké uvěřit, ţe se o mě tolik bojí. „Takţe tohle se ti děje uţ delší dobu,“ pokračoval. „Stalo se to se Stanem. A kdyţ ses bavila s otcem Andrewem o existenci duchů, celou tu dobu ses s tím vyrovnávala! Proč jsi to nikomu neřekla? Proč jsi to neřekla Lisse… nebo… mně?“ Dívala jsem se do jeho tmavých očí, které tolik miluju. „Věřil bys mi?“ Zamračil se. „Co?“ „Ţe vidím duchy.“ „No…, to nejsou duchové, Rose. Jenom si to myslíš, protoţe…“ „Proto,“ přerušila jsem ho. „Proto jsem to nemohla říct ani tobě, ani nikomu jinýmu. Nikdo by mi neuvěřil a všichni by mě povaţovali za blázna.“ „Já tě za blázna nepovaţuju,“ prohlásil. „Ale myslím, ţes toho hodně zaţila.“ Adrian mi řekl skoro totéţ, kdyţ jsem se ho ptala, jak poznám, jestli jsem cvok, nebo ne. „Nejenom to,“ řekla jsem a znovu vykročila. Aniţ by udělal jediný krok, natáhl ruku a znovu mě chytil. Přivinul si mě k sobě tak, ţe jsme teď stáli ještě blíţ u sebe neţ předtím. Nervózně jsem se rozhlídla kolem, jestli nás třeba někdo nevidí, ale kampus vypadal opuštěně. Bylo brzy, slunce sice ještě nezapadlo, ale většina lidí jistě zatím ani nevstala. Ještě další hodinu tady zřejmě bude mrtvo. Přesto mě ale překvapilo, ţe Dimitrij tak riskuje. „Tak mi to pověz,“ vybídl mě. „Co se ještě stalo?“ „Nebudeš mi věřit,“ povzdechla jsem. „Copak to nechápeš? Nikdo mi neuvěří. Dokonce ani ty… ze všech lidí.“ Při té 184
myšlence se mi zadrhl hlas. Dimitrij mi tolik rozuměl. Chtěla jsem – potřebovala jsem –, aby rozuměl i tomuhle. „Pokusím se. Stejně ale myslím, ţe tak docela nechápeš, co se s tebou vlastně děje.“ „Ale chápu,“ ujistila jsem ho neochvějně. „Proto to nikomu nedošlo. Koukni, ty se jednou provţdy rozhodni, jestli mi váţně věříš. Pokud mě povaţuješ za děcko, který je příliš naivní, neţ aby chápalo, co se děje s jeho křehkou psychikou, pak bys měl jít o dům dál. Ale jestli mi věříš natolik, aby sis vzpomněl, ţe jsem viděla a zakusila věci, co moji vrstevníci nikdy nezaţili… Tak by sis měl taky uvědomit, ţe moţná vím, o čem mluvím.“ Prohnal se kolem nás vlahý vánek, přinášející vůni tajícího sněhu. „Opravdu ti věřím, Rose. Ale… nevěřím na duchy.“ Mluvil tak upřímně. Opravdu mě chtěl pochopit…, ale i kdyţ se o to usilovně snaţil, nedokázal překonat svoje názory. Byla to celkem ironie vzhledem k tomu, ţe tarot ho oslovil. „A pokusíš se o to?“ zeptala jsem se. „Nebo se aspoň nebudeš snaţit připsat to na vrub nějaký mojí psychóze?“ „Ano. To zvládnu.“ Tak jsem mu pověděla o tom, jak jsem párkrát viděla Masona, a jak jsem se bála komukoli říct pravdu o tom, co se přihodilo při Stanově cvičném útoku. Řekla jsem mu o těch postavách, co jsem viděla v letadle, a podrobně popsala všechno, co jsem viděla po přistání. „Nepřijde ti to trochu, ehm, moc konkrétní na náhodnou reakci vyvolanou stresem?“ dotázala jsem se, kdyţ jsem skončila. „Nevím, jestli můţeš čekat, ţe reakce vyvolaná stresem bude nebo nebude konkrétní. Ty jsou prostě nepředvídatelné.“ Měl zamyšlený výraz, který jsem tak dobře znala a který mi napovídal, ţe v duchu zvaţuje veškeré moţnosti. Taky bylo zřejmé, ţe na duchy věřit nezačal, nicméně se usilovně snaţil nechat si mysl otevřenou. O chvilku později mi moje domněnky potvrdil. „Proč jsi si tak jistá, ţe si to jenom nepředstavuješ?“ „Nejdřív jsem myslela, ţe to všechno jsou jen představy. Ale teď… nevím. Připadá mi to tak strašně skutečný…, ačkoli vím, ţe tohle ţádný důkaz není. Ale slyšels, co říkal otec Andrew – ţe duchové lidí, co umřeli mladí nebo násilnou smrtí, setrvávají na světě.“ 185
Dimitrij si skousl ret. Vypadal, jako ţe se mi chystá sdělit, abych nechápala kněze tak doslovně. Namísto toho se ale zeptal: „Tak ty myslíš, ţe se Mason vrátil, aby se pomstil?“ „Nejdřív jsem si to myslela, ale teď uţ si tak jistá nejsem. Nikdy se nepokusil mi ublíţit. Vypadá, jako by něco chtěl. Vlastně… i všichni ti další duchové vypadali, ţe něco chtějí – i ti, co je neznám. Proč?“ Dimitrij mě obdařil moudrým pohledem. „Máš nějakou teorii?“ „Mám. Uvaţovala jsem o tom, co povídal Viktor. Říkal, ţe jsem stínem políbená – protoţe jsem umřela –, a tím pádem mám spojení se světem mrtvých. Toho uţ se nikdy úplně nezbavím.“ Zatvářil se zachmuřeně. „Nepřikládal bych tolik důvěry tomu, co ti navykládal Viktor Daškov.“ „Jenţe on o tom něco ví! To musíš uznat i ty, i kdyţ je to strašnej kretén.“ „Dobře, tak předpokládejme, ţe je to pravda. Ţe to, ţe jsi stínem políbená, ti umoţňuje vidět duchy. Proč se to ale děje teď? Proč to nezačalo hned po té autonehodě?“ „To mě taky napadlo,“ vyhrkla jsem nedočkavě. „Viktor ale říkal ještě něco – ţe kdyţ jsem se teď setkala se smrtí, přiblíţilo mě to k druhé straně. Co kdyţ to, ţe jsem způsobila něčí smrt, posílilo tohle moje spojení a teď je tohle všechno moţné? Vţdyť jsem zabila svýho prvního Strigoje. Teda první dva.“ „Proč se to děje tak náhodně a nepravidelně?“ zajímal se Dimitrij. „Proč se to děje zrovna v tu dobu, a ne jindy? Proč v letadle? Proč ne u dvora?“ Moje nadšení trochu opadlo. „Jsi nějakej právník nebo co?“ vyštěkla jsem. „Zpochybňuješ všechno, co říkám. Myslela jsem, ţe budeš mít mysl otevřenou.“ „To mám. Ale ty musíš taky. Přemýšlej o tom. Proč se to děje podle tak nahodilého vzorce?“ „Netuším,“ přiznala jsem. Poklesla jsem na duchu pod tíhou poráţky. „Stejně si myslíš, ţe jsem magor.“ Vzal mi bradu do dlaní a zvedl mi hlavu, abych se mu podívala do očí. „Ne. Vůbec ne. Ani jedna z těch teorií mě nepřiměla myslet si, ţe jsi blázen. Ale zastávám názor, ţe smysl dává to nejjednodušší vysvětlení. A to je vysvětlení doktorky 186
Olendzké. Ta teorie s duchy má mezery. Ale kdybys toho mohla zjistit víc…, pak bychom se mohli od něčeho odpíchnout.“ „My?“ podivila jsem se. „Jistě. Nenechám tě v tom samotnou, ať uţ je to cokoli. Víš, ţe bych tě nikdy neopustil.“ V jeho slovech bylo cosi sladkého a velice ušlechtilého a já pocítila potřebu mu to oplatit. Obvykle ale takové moje pokusy končily tím, ţe jsem ze sebe udělala totálního idiota. „Taky tě nikdy neopustím. Teda… ne ţe by se ti někdy stalo to, co mně, ale kdybys začal vidět duchy nebo tak něco, pomůţu ti to překonat.“ Tiše se zasmál. „Dík.“ Dotkli jsme se rukama a vzájemně si propletli prsty. Takhle jsme tam stáli skoro celou minutu a ani jeden z nás nic neřekl. Jediná část těla, kterou jsme se dotýkali, byly naše ruce. Znovu zafoukal větřík, a přestoţe bylo lehce nad nulou, měla jsem dojem, ţe je jaro. Čekala jsem, ţe kolem nás kaţdou chvíli začnou rozkvétat květy. Jako bychom mysleli na totéţ, v jeden okamţik jsme se oba pustili. Pak jsme pokračovali k mojí koleji. Kdyţ jsme došli k budově, Dimitrij se mě zeptal, jestli budu v pohodě, kdyţ půjdu dovnitř sama. Ujistila jsem ho, ţe jo a ţe si klidně můţe jít za svými záleţitostmi, a tak odešel. Jakmile jsem otevřela dveře do haly, uvědomila jsem si, ţe můj bágl zůstal na klinice. Utrousila jsem pár nadávek, za které bych si vyslouţila trest, kdyby mě někdo slyšel, otočila jsem se a vyběhla ven směrem, odkud jsme právě přišli. Kdyţ jsem na recepci kliniky řekla, proč jsem přišla, recepční mi jen pokynula k ošetřovně. Vzala jsem si z prázdné místnosti batoh a obrátila se k odchodu. Vtom jsem ale naproti v pokoji uviděla někoho v posteli. Nikdo z personálu nebyl v dohledu a mě přemohla zvědavost. Nakoukla jsem dovnitř. Leţela tam Abby Badicová, Morojka, která tady taky studovala posledním rokem. Milá a energická, to byly výrazy, kterými bych ji popsala. Tentokrát tak ale nepůsobila ani v nejmenším. Byla samá modřina a škrábanec, a kdyţ ke mně otočila hlavu, všimla jsem si rudých šrámů v jejím obličeji. „Nech mě hádat,“ řekla jsem. „Upadlas.“ 187
„Co-coţe?“ „Upadlas. Slyšela jsem, ţe to je obvyklá odpověď. Brandon, Brett a Dane taky upadli. Ale něco ti povím – uţ byste si taky mohli vymyslet lepší výmluvu. Doktorka uţ má podezření.“ Vykulila na mě oči. „Ty to víš?“ V tu chvíli jsem si uvědomila, ţe jsem to s Brandonem zkazila. Chtěla jsem od něj odpovědi a on mi odmítal cokoli říct. Ti, co se vyptávali Bretta a Danea, pochodili stejně. S Abby mi došlo, ţe kdyţ se budu chovat, jako bych odpovědi znala, nějakou informaci z ní dostanu. „Jasně, ţe to vím. Všechno mi řekli.“ „Co?“ vypískla. „Přísahali, ţe to nikomu neřeknou. Je to součást pravidel.“ Pravidel? O čem to mluví? Ta drsná královská partička mi nepřipadala, ţe by jednala podle nějakých pravidel. Tady šlo o něco jiného. „No, neměli na vybranou. Potom jsem vás začala hledat. Musela jsem vám pomoct. Tohle moc dlouho nevydrţí, to ti povídám. Brzo se zase někdo začne vyptávat.“ Mluvila jsem, jako bych s nimi sympatizovala a chtěla jim pomoct. „Měla jsem být silnější. Zkoušela jsem to, ale nestačilo to.“ Vypadala unaveně – a ţe má bolesti. „Hlavně mlč, dokud se to nevyřeší. Prosím.“ „Jasně,“ ujistila jsem ji a při tom umírala touhou dovědět se, co to vlastně zkoušela. „Uţ do toho nikoho dalšího nezatáhnu. Jak se vůbec stalo, ţe jsi skončila tady? Měla ses přece vyhýbat pozornosti.“ Nebo jsem to aspoň předpokládala. Všechno jsem si to vymyslela na místě. Ušklíbla se. „Všimla si mě vychovatelka a hned mě sem poslala. Jestli to zjistí ostatní z Mână, budu v pěkným průšvihu.“ „Doktorka tě naštěstí pustí dřív, neţ to někdo z nich zjistí. Má plno práce. Jsi podobně zřízená jako Brett a Brandon, ale ani u jednoho z nich to nebylo tak váţný.“ Nebo jsem v to doufala. „Ty… popáleniny byly záludný, ale kluci neměli ţádnej problém.“ Hrála jsem nebezpečnou hru. Nejenţe jsem neměla ponětí o Brettových zraněních, ale vlastně jsem ani nevěděla, jestli to, co mi popisovala Jill, byly skutečně popáleniny. Pokud ne, 188
můţu to rovnou zabalit. Ona mě ale neopravila. Jen se mimoděk dotkla jedné ze svých podlitin. „Jo, říkali, ţe se to zahojí. Teď si jenom budu muset vymyslet nějakou historku pro doktorku Olendzkou.“ V očích jí blýskla jiskřička naděje. „Říkali, ţe ne, ale třeba… třeba mě to nechají zkusit znovu.“ V tu chvíli se vrátila hodná doktorka. Podivila se, ţe jsem pořád ještě tady, a poradila mi, abych se vrátila na pokoj a odpočívala. S oběma jsem se rozloučila a vydala se zase do té zimy. Ale při chůzi jsem si počasí vůbec nevšímala. Konečně jsem v té hádance objevila nějaké vodítko. Mână.
189
DEVATENÁCT LISSA
JE MOJE NEJLEPŠÍ KAMARÁDKA UŢ OD ZÁKLADKY, a proto mě bolí, kdyţ před ní musím tajit tolik věcí. Ona ke mně byla vţdycky otevřená a pokaţdé se mi svěřila – ale moţná to bylo tím, ţe jinou moţnost neměla. Zvykla jsem si na to, ţe to spolu takhle máme, ale v určitém bodě jsem před ní některé věci začala tajit. Nedokázala jsem jí říct o Dimitrijovi ani o tom, proč jsem to se Stanem tak zvorala. Nenáviděla jsem se za to. Vnitřně jsem se tím uţírala a připadala si před ní provinile. Dneska jsem jí ale rozhodně nemohla zatajit, co se stalo na letišti. I kdybych si něco vymyslela, uţ jen to, ţe teď budu trávit s Christianem jen polovinu času, naznačovalo, ţe se něco děje. Tentokrát jsem se nemohla vymlouvat. Jakkoli mě to tedy zraňovalo, podala jsem jí a Christianovi – a stejně tak Eddiemu a Adrianovi, kteří u toho byli – zkrácené vysvětlení oněch událostí. „Tak ty myslíš, ţes viděla duchy?“ vykřikl Christian. „Váţně?“ Jeho výraz prozrazoval, ţe má v hlavě uţ celý seznam kousavých poznámek, které se mi chystá uštědřit. „Hele,“ obořila jsem se na něj. „Řekla jsem vám, co se děje, ale nemíním to nějak rozpitvávat. Uţ se to řeší, tak to prostě nechte tak.“ „Rose…,“ začala Lissa znepokojeně. Řítil se z ní přímo hurikán emocí. Strach. Zájem. Šok. Kdyţ se mnou tak soucítila, připadala jsem si ještě hůř. Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, Liss. Prosím. Myslete si o tom, co chcete, nebo si vymyslete vlastní teorie, ale nebudeme se o tom bavit. Teď ne. Prostě mi s tím dejte pokoj.“ Čekala jsem, ţe mě Lissa bude dál otravovat, protoţe to obvykle měla ve zvyku. Od Adriana a Christiana jsem to čekala taky, protoţe jsou to provokatéři. A tak jsem jim to vysvětlila stručně a podala to drsným hlasem i způsobem. Aţ z Lissina
190
výrazu mi došlo, ţe jsem to přehnala, a pak uţ mi stačil jen jediný pohled na kluky, aby mi potvrdil, ţe to vyznělo hrozně protivně. „Promiňte,“ zabrblala jsem. „Cením si vašeho zájmu, ale teď na to prostě nemám náladu.“ Lissa na mě upřela pohled. Později, ozval se mi v hlavě její hlas. Krátce jsem přikývla a hned jsem začala v duchu zvaţovat, jak se tomu rozhovoru vyhnu. Lissa a Adrian pak měli zase magické cvičení. Měla jsem radost, ţe s ní můţu zůstat, i kdyţ jen díky tomu, ţe se od ní neodloučil Christian. Vlastně jsem ani nevěděla, proč s ní zůstal. Asi pořád trochu ţárlí, i kdyţ jsme mu to s Lissou vymlouvaly. Samozřejmě, ţe kdyby se dověděl o královniných pletichářských plánech, měl by k ţárlivosti dobrý důvod. Kaţdopádně bylo jasné, ţe hodiny magie uţ ho začínají nudit. Dneska jsme zašli do učebny profesorky Meissnerové a Christian přistrčil dvě lavice k sobě, natáhl se na ně a rukou si zakryl oči. „Vzbuďte mě, aţ se bude dít něco zajímavýho,“ houkl. Eddie a já jsme zaujali pozice tak, abychom měli výhled na dveře a okna a přitom se drţeli blízko u Morojů. „Váţně jsi viděla Masona?“ zašeptal Eddie. Zatvářil se rozpačitě. „Promiň… Říkalas, ţe o tom nechceš mluvit…“ Přisvědčila jsem a vzápětí jsem zaregistrovala Eddieho výraz. Neptal se mě na to z nějaké zvrácené zvědavosti. Ptal se kvůli Masonovi, protoţe si byli hodně blízcí a Eddie se se smrtí svého nejlepšího kamaráda nevyrovnával o moc líp neţ já. Myšlenka, ţe Mason komunikuje ze záhrobí, mu zřejmě připadala uklidňující, jenţe to nebyl on, kdo Masonova ducha viděl. „Myslím, ţe to byl on,“ zašeptala jsem. „Nevím. Všichni jsou přesvědčení, ţe jsem si to jenom představovala.“ „Jak vypadal? Byl naštvanej?“ „Vypadal… smutně. Fakt smutně.“ „Jestli to byl váţně on…, tak teda nevím.“ Eddie se zadíval na podlahu, v tu chvíli úplně zapomněl sledovat místnost. „Pořád si říkám, jestli se nenaštval, ţe jsme ho nezachránili.“ „Nemohli jsme pro něj nic udělat,“ řekla jsem mu totéţ, co říkali všichni mně. „Ale taky mě to napadlo, protoţe otec 191
Andrew se zmínil o tom, ţe duchové se občas vracejí, aby se pomstili. Ale Mason na to nevypadal. Spíš jsem měla dojem, ţe mi chce něco povědět.“ Eddie se náhle začal rozhlíţet, protoţe si asi aţ teď uvědomil, ţe tady má stráţcovské povinnosti. Potom uţ nic neřekl, ale já stejně věděla, na co myslí. Mezitím Adrian s Lissou pokročili. Nebo spíš jenom Adrian. Ti dva venku vykopali několik uvadajících a zazimovaných rostlinek, které zasadili do malých květináčů. Ty vyrovnali do řady na lavici. Lissa se dotkla jedné rostlinky a já ucítila, jak celá hoří euforií a magií. Za chviličku uţ malá ţalostná rostlina zezelenala a vyrašily z ní lístky. Adrian na to zíral, jako by v sobě ta kytka skrývala veškerá tajemství vesmíru, a nakonec zhluboka vydechl. „Dobře. Vţdyť o nic nejde.“ Lehce se prsty dotkl jiné rostliny. O nic nejde, to bylo přesné prohlášení, neboť se skutečně nic nestalo. Po chvilce se celá rostlinka trochu zachvěla. Byla o maličko zelenější, ale nic dalšího se nedělo. „Dokázals to,“ řekla Lissa, na kterou to udělalo dojem. Taky jsem z ní cítila trochu závisti. Adrian se naučil jeden z jejích triků, ale ona se od něj zatím nenaučila vůbec nic. „Jen tak tak,“ prohlásil a zadíval se na kytku. Byl naprosto střízlivý a ţádná z jeho neřestí ho teď neuklidňovala. Ani éter mu nijak nepomohl od podráţděnosti. Vzhledem k našemu rozpoloţení bylo jasné, ţe dnes večer máme něco společného. „Sakra.“ „Děláš si srandu?“ ujistila se. „Bylo to skvělý. Přiměl jsi růst rostlinu – jenom svou myslí. To je přece úţasný.“ „Ale nejsem tak dobrej jako ty,“ povzdechl a znělo to jako od desetiletého dítěte. Nemohla jsem si pomoct a vloţila se do toho. „Tak přestaň prudit a zkus to znova.“ Podíval se na mě a usmál se. „Hele, neraď mi, duchařko. Stráţci mají bejt vidět, ale ne slyšet.“ Nad tím oslovením jsem se pozastavila, ale nevšiml si toho, protoţe na něj promluvila Lissa. „Má pravdu. Zkus to znova.“ 192
„Ty to udělej ještě jednou,“ opáčil. „Chci tě sledovat… Tak trochu cítím, co s tím děláš.“ Předvedla svoje umění ještě na jedné rostlině. Znovu jsem pocítila vzplanutí magie i radost, která to vţdycky provázela. Pak ale Lissa zaváhala. Do její magie se vloudil strach a nestabilita a bylo znát, ţe se její duševní stav zhoršil. Ne, ne, prosila jsem ji beze slov. Už je to tu zase. Věděla jsem, že to přijde, když bude dál praktikovat magii. Prosím, ať už se to nestane. A v tu chvíli zmizelo to temné místo v její magii. Veškeré její myšlenky i pocity se vrátily do normálu. Všimla jsem si, ţe přiměla kytku k růstu. Nejdřív jsem to ani nezaregistrovala, protoţe jsem vnímala jen Lissino zaváhání. Adrianovi taky uniklo, jak to udělala, protoţe upíral oči na mě. Tvářil se ustaraně a dost zděšeně. „Fajn,“ zhodnotila to šťastně Lissa. Uniklo jí, ţe nedával pozor. „Teď to zkus ty.“ Adrian zaměřil svou pozornost zase na práci. S povzdechem se přesunul k další rostlině, ale Lissa na něj mávla, aby se vrátil. „Ne, pracuj dál na té, co jsi s ní začal. Třeba to dokáţeš jen v menších dávkách.“ Kývl a zahleděl se na svou původní kytku. Několik minut nedělal nic, jen zíral. V místnosti vládlo ticho. Nikdy jsem ho neviděla takhle soustředěného, na čele mu dokonce vyvstávaly krůpěje potu. Po delší době se rostlinka znovu trochu zachvěla. Ještě víc zezelenala a objevily se na ní malé pupeny. Adrian na rostlinu koukal přimhouřenýma očima a zatínal zuby. Bezpochyby se snaţil maximálně koncentrovat. Pupeny praskly. Vyrašily z nich lístky a malé bílé květy. Lissa vydala zvuk, který mohl být jedině výrazem čiré radosti. „Dokázals to!“ Objala ho a já pocítila její radost. Byla upřímně šťastná, ţe to zvládl. A přestoţe byla pořád zklamaná, ţe sama ţádný pokrok neučinila, vyvolalo to v ní naději. Kdyţ se on naučil jejím dovednostem, skutečně se můţou učit jeden od druhého. „Nemůţu se dočkat, aţ se taky naučím něco nového,“ řekla s nepatrnou stopou závisti.
193
Adrian poklepal na notebook. „Ve světě éteru existuje spousta dalších kousků. Aspoň jeden z nich se ale určitě naučíš.“ „A to je co?“ vyptávala jsem se. „Pamatuješ, jak jsem hledala lidi, kteří se chovali divně?“ zeptala se. „Udělaly jsme seznam všech moţných věcí, jak se to projevovalo.“ Pamatovala jsem se na to. Ve své snaze najít další uţivatele éteru objevila Moroje se schopnostmi, jaké nikdo jaktěţiv neviděl. Těm záznamům věřilo jen pár lidí, ale Lissa byla přesvědčená, ţe to byli uţivatelé éteru. „Kromě uzdravování, vidění aury a lezení do snů tady máme ještě supernátlak.“ „To uţ víš dávno,“ houkla jsem. „Ne, tohle je ještě větší hard core. Nespočívá jen v tom, ţe řekneš lidem, co mají dělat. Taky je přinutíš vidět a vnímat věci, který ve skutečnosti nejsou.“ „Myslíš halucinace?“ dotázala jsem se. „Tak trochu,“ vloţil se do toho Adrian. „Slyšel jsem o lidech, co pouţívali nátlak tak, ţe vsugerovali svým obětem, aby proţívaly ty nejhorší noční můry a myslely, ţe na ně něco útočí, a tak podobně.“ Otřásla jsem se. „To je dost strašidelný.“ „A obdivuhodný,“ dodal Adrian. Lissa se mnou souhlasila. „No, já nevím. Normální nátlak je jedna věc, ale tohle uţ mi připadá strašný.“ Christian zívl. „Teď kdyţ uţ bylo dosaţeno vítězství, můţeme uţ tuhle noc s magií ukončit?“ Ohlédla jsem se a zjistila, ţe Christian uţ sedí. Díval se na Lissu s Adrianem a netvářil se nadšeně, ţe se ti dva na oslavu vítězství objímají. Okamţitě se od sebe odtrhli, ale nevypadalo to, ţe kvůli téhle Christianově reakci. Oba byli příliš pohlceni svým nadšením, neţ aby si všímali, jak se na ně kdo kouká. „Dokáţeš to znovu?“ zeptala se Lissa nedočkavě. „Aby vyrostla?“ Adrian zavrtěl hlavou. „Teď ne. Je to makačka. Myslím, ţe potřebuju cigáro.“ Kývl hlavou směrem k Christianovi. „Běţ něco podniknout se svým klukem. Prokázal ohromnou trpělivost.“ 194
Lissa došla k Christianovi, celá rozzářená radostí. Vypadala krásně a rozradostněle, takţe pro něj asi muselo být těţké dál se na ni zlobit. Jeho drsný výraz se trochu obměkčil a nahradila ho něha, kterou v jeho tváři uměla vykouzlit jen ona. „Pojďme se vrátit na kolej,“ navrhla a vzala ho za ruku. Vyšli jsme ven. Eddie se drţel u Lissy s Christianem, takţe vzdáleným stráţcem jsem tentokrát byla já. Taky to znamenalo, ţe jsem zůstala napospas Adrianovi, který se usnesl, ţe se potáhne za námi a bude do mě celou cestu něco hustit. Kouřil při tom, takţe jsem si musela poradit s toxickým oblakem dýmu. Váţně nechápu, proč mu za to ještě ţádný kantor nevynadal. Pokrčila jsem nos nad tím smradem. „Co kdybys nám dělal nejvzdálenějšího stráţce a drţel se s tím svinstvem dál?“ navrhla jsem mu. „Hmm, uţ mám dost.“ Odhodil nedopalek, zašlápl ho a nechal leţet. Tohle nesnáším skoro stejně jako to, ţe vůbec kouří. „Tak co myslíš, malá dhampýrko?“ zeptal se. „S tou rostlinou jsem byl celkem machr, co? Samozřejmě bych byl větší machr, kdybych… Co já vím… Třeba kdybych dokázal, aby někomu znovu narostla amputovaná ruka nebo noha. Nebo kdybych oddělil siamský dvojčata. Ale to určitě přijde, kdyţ budu trénovat.“ „Jestli stojíš o nějakou radu – jako ţe jsem si jistá, ţe nestojíš –, vy dva byste si měli dát chvilku oraz od magie. Christian si pořád myslí, ţe jedeš po Lisse.“ „Co?“ podivil se s hraným údivem. „Copak neví, ţe moje srdce patří tobě?“ „Ne. A pořád se bojí, ţe mu Lissu přebereš, i kdyţ jsem mu říkala, ţe to nehrozí.“ „Vsadím se, ţe kdybychom to spolu my dva dali dohromady, určitě by mu bylo líp.“ „Jestli se mě dotkneš,“ oznámila jsem mu potěšeně, „tak budeš mít příleţitost vyzkoušet si, jestli umíš uzdravit sám sebe. Pak teprv uvidíme, jakej jsi machr.“ „Řekl bych Lisse, aby mě uzdravila,“ prohlásil samolibě. „Pro ni by to byla brnkačka. Ačkoli…“ Ten jeho cynický úšklebek se vytratil. „Kdyţ teď pouţívala magii, stalo se něco zvláštního.“ 195
„Jo,“ přisvědčila jsem. „Já vím. Cítil jsi to taky?“ „Ne, ale viděl jsem to.“ Zamračil se. „Rose…, pamatuješ, jak ses mě ptala, jestli nejsi blázen, a já ti řekl, ţe ne?“ „Jasně…“ „Moţná jsem se spletl. Myslím, ţe jsi cvok.“ Málem jsem se zastavila. „Co tím sakra myslíš?“ „No…, jde o to, ţe kdyţ Lissa pracovala na tý druhý kytce…, její aura trochu potemněla.“ „To jenom odpovídá tomu, co jsem cítila,“ řekla jsem. „Bylo to, jako by… V tu chvíli měla hrozně křehkou psychiku – tak na tom byla uţ dřív. Ale přešlo to.“ Přikývl. „Jo, to je přesný… Temnota z její aury zmizela a přesunula se do tvojí. Uţ dřív jsem si všiml, ţe vy dvě máte strašně rozdílný aury, ale tentokrát jsem viděl na vlastní oči, co se stalo. Bylo to, jako by se z její aury oddělil tmavej flek a skočil přímo do tvojí.“ Naskočila mi z toho husí kůţe. „Co to znamená?“ „Právě proto si myslím, ţe jsi cvok. Lissa uţ nemá ţádný vedlejší účinky kvůli tomu, ţe praktikuje magii, ţe ne? Ale ty… Poslední dobou jsi hrozně podráţděná a vidíš duchy.“ Vyslovil to úplně normálně, jako by bylo zcela běţné občas vídat duchy. „Takţe si myslím, ţe to, co je na éteru škodlivý a co ničí psychiku, se z Lissy odtrhává a putuje to přímo do tebe. Ona je takhle v pohodě, zatímco ty…, no, jak jsem řekl – vidíš duchy.“ Bylo to, jako bych dostala facku. Nová teorie. Ţádné trauma. Ţádní skuteční duchové. Jenom já, „zachytávající“ Lissino šílenství. Pamatuju si, jak vypadala v době, kdy na tom byla nejhůř. Trpěla depresemi a sebepoškozováním. Pamatuju se na naši bývalou profesorku Karpovou, která také ovládala éter – a zbláznila se natolik, ţe se stala Strigojkou. „Ne,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně. „To se mi neděje.“ „A co vaše pouto? Máte spolu spojení. Plíţí se k tobě její myšlenky a pocity… Tak proč ne i to šílenství?“ Adrian to bral se svou typickou lehkostí a zvědavostí. Neuvědomoval si, jak moc mě to začíná děsit. „Protoţe to nedává…“ A vtom mi to docvaklo. Odpověď, kterou jsme hledali celou tu dobu. 196
Svatý Vladimír po celý ţivot bojoval s vedlejšími účinky éteru. Měl strašné sny a bludné představy, které připisoval „démonům“. Ale nezbláznil se úplně ani se nepokoušel spáchat sebevraţdu. Byly jsme si s Lissou jisté, ţe tím důvodem byla jeho stínem políbená stráţkyně Anna. Pomáhalo mu jejich vzájemné pouto. Ale myslely jsme, ţe šlo hlavně o to, ţe měl blízkou přítelkyni, někoho, kdo při něm stál a s kým si mohl v nejtěţších chvílích promluvit, kdyţ tenkrát ještě neexistovala antidepresiva nebo prášky proti úzkosti. Ale co kdyţ… Co kdyţ… Nemohla jsem se ani nadechnout. Nemohla jsem vydrţet uţ ani minutu, aniţ se dozvím odpověď. Kolik je vůbec hodin? Do večerky zbývá asi tak hodina. Musím to zjistit. Okamţitě jsem se zastavila, aţ jsem málem uklouzla na ledovce. „Christiane!“ Skupinka před námi se zastavila a všichni se ohlédli po mně a Adrianovi. „No?“ ozval se Christian. „Potřebuju si ještě někam zajít – nebo spíš my si potřebujem někam zajít, protoţe bez tebe se nemůţu hnout. Musíme do kostela.“ Překvapeně povytáhl obočí. „Copak? Potřebuješ se vyzpovídat?“ „Na nic se neptej. Prosím. Zabere to jen pár minut.“ Lissa se zatvářila ustaraně. „Tak tam můţeme zajít všichni…“ „Ne, my si s Christianem pospíšíme.“ Nechtěla jsem, aby tam šla. Nechtěla jsem, aby slyšela to, co se určitě dozvím. „Běţte na kolej. Přijdeme tam za váma. Můţeme, Christiane?“ Studoval mě a tvářil se střídavě, jako by se mi chtěl posmívat a jako by mi chtěl pomoct. Koneckonců není úplný debil. Ty druhé pocity u něj evidentně převáţily. „Dobře, ale jestli se mě pokusíš přinutit k tomu, abych se s tebou pomodlil, tak odcházím.“ On a já jsme se vydali ke kostelu. Šla jsem tak rychle, ţe musel občas popoběhnout, aby mi stačil. „Nepředpokládám, ţe bys mi řekla, o co jde,“ poznamenal. „Ne. Ale dík za spolupráci.“
197
„Vţdycky rád pomůţu,“ řekl. Určitě obrátil oči v sloup, ale nedívala jsem se na něj, raději jsem se soustředila na cestu před sebou. Došli jsme ke kostelu a zjistili, ţe je zavřeno, coţ mě ani nepřekvapilo. Zabušila jsem na dveře a nedočkavě se rozhlíţela, jestli snad za okny neuvidím světlo. Nevypadalo to nadějně. „Víš, ţe jsem se sem uţ jednou vloupal?“ pochlubil se Christian. „Jestli se potřebuješ dostat dovnitř…“ „To ani ne. Musím mluvit s knězem. Doprčic, on tady není.“ „Asi uţ spí.“ „Ksakru,“ zanadávala jsem si a ani jsem si nepřipadala moc provinile, ţe takhle mluvím na prahu kostela. Jestli uţ kněz spí, tak bude v morojském domě pro personál, a tudíţ se k němu nedostanu. „Musím…“ Dveře se otevřely a zadíval se na nás otec Andrew. Vypadal překvapeně, vůbec ne naštvaně. „Rose? Christiane? Děje se něco?“ „Musím se vás na něco zeptat,“ pověděla jsem mu. „Bude to jen chvilička.“ Jeho údiv ještě vzrostl, ale ustoupil stranou, abychom mohli vejít dovnitř. Všichni jsme se zastavili v předsíni kostela, hned před hlavní lodí. „Zrovna jsem chtěl jít domů,“ oznámil nám otec Andrew. „Všechno uţ jsem tady pozavíral.“ „Říkal jste mi, ţe svatý Vladimír proţil dlouhý ţivot a umřel věkem. Je to tak?“ „Ano,“ odpověděl pomalu. „Tedy pokud vím. Potvrzují to i všechny knihy, které jsem o něm četl – včetně těch nejnovějších.“ „Ale co Anna?“ chtěla jsem vědět. Zněla jsem jako na pokraji hysterického záchvatu. Opravdu jsem k tomu neměla daleko. „Co s ní?“ „Co se s ní stalo? Jak umřela?“ Celou tu dobu jsme se s Lissou zajímaly o to, jak dopadl Vladimír. O Anně jsme nikdy neuvaţovaly. „Aha,“ povzdechl otec Andrew. „Obávám se, ţe její konec nebyl tak dobrý. Celý ţivot strávila tím, ţe chránila Vladimíra. 198
Objevují se ale určité náznaky, ţe v pokročilém věku začala být duševně nevyrovnaná. A potom…“ „A potom?“ vyptávala jsem se. Christian jen nechápavě těkal pohledem mezi mnou a knězem. „A potom, pár měsíců po smrti svatého Vladimíra, spáchala sebevraţdu.“ Na půl vteřiny jsem pevně zavřela oči a pak je zase otevřela. Toho jsem se bála. „Je mi líto,“ řekl otec Andrew. „Vím, jak pečlivě jsi studovala jejich příběh. Ale tuhle informaci jsem se dozvěděl aţ nedávno, z té nové knihy. Vzít si ţivot je pochopitelně hřích… Ale kdyţ vezmeme v úvahu, jak blízcí si byli, není tak těţké si představit, jak se asi musela cítit, kdyţ se odebral na věčnost.“ „A taky jste řekl, ţe pak začala trochu magořit.“ Kývl a rozhodil rukama. „Těţko říct, co si ta ubohá ţena myslela. Přispělo k tomu zřejmě hned několik faktorů. Proč tě to vlastně zajímá natolik, ţe to nesnese odkladu?“ Zavrtěla jsem hlavou. „To je dlouhá historie. Díky za pomoc.“ Byli jsme s Christianem uţ v půli cesty na kolej, kdyţ se mě konečně zeptal: „O co šlo? Vybavuju si, ţe jste se o to s Lissou zajímaly. Vladimír a Anna byli jako ty a Lissa, ţe jo?“ „Jo,“ přitakala jsem ponuře. „Hele, nechci se mezi vás nějak plést, ale prosím tě, neříkej o tom Lisse. Ne, dokud nezjistím něco víc. Řekni jí prostě… Já nevím. Řeknu jí, ţe jsem zpanikařila, protoţe jsem myslela, ţe jsem zapomněla na veřejně prospěšný práce.“ „Takţe jí oba budeme lhát, jo?“ „Nenávidím to, věř mi. Ale v tuto chvíli je to pro ni takhle nejlepší.“ Protoţe kdyby se Lissa dozvěděla, ţe je dost moţné, ţe z ní zešílím…, asi by to nesla dost těţce. Měla by přestat pracovat s magií. To jsem vţdycky chtěla. Jenţe kdyţ jsem teď cítila její radost pramenící z magie… Mohla bych ji o to připravit? Neměla bych se obětovat? Na to neexistovala ţádná jednoduchá odpověď a já nemohla vyvozovat ţádné ukvapené závěry. Teprve aţ se dozvím víc. Christian slíbil, ţe zachová tajemství. Kdyţ jsme se vrátili k ostatním, uţ byl stejně téměř čas večerky. Strávili jsme 199
společně ještě půl hodiny a pak jsme se rozešli do svých postelí – včetně mě, protoţe mám terénní praxi jen na půl úvazku, coţ znamená, ţe v noci ţádné povinnosti nemám. Riziko útoku Strigojů je beztak mizivé a moji instruktoři mají na paměti, ţe se především musím pořádně vyspat. Takţe jsem se před večerkou vrátila na svou dhampýrskou kolej. A kdyţ uţ jsem tam skoro byla, objevil se znovu. Mason. Okamţitě jsem se zastavila a rozhlíţela se kolem, jestli nezahlédnu někoho, kdo by jednou provţdy rozhodl, jestli jsem blázen, nebo ne. Duch tam stál s rukama v kapsách kabátu a působil tak obyčejně, ţe to bylo aţ divné. „Fajn,“ řekla jsem a byla jsem přitom překvapivě klidná – tedy aţ na svíravou bolest, kterou jsem pociťovala pokaţdé, kdyţ jsem ho viděla. „Jsem ráda, ţe jsi tady sám. Ti další v letadle se mi vůbec nelíbili.“ Díval se na mě s prázdným výrazem a smutnýma očima. Připadala jsem si ještě hůř. Výčitky svědomí mi svíraly ţaludek. Zlomila jsem se. „Co jsi zač?“ vykřikla jsem. „Jsi skutečný? Šílím?“ K mému údivu přikývl. „Co z toho?“ vyjekla jsem. „Jsi skutečný?“ Kývl. „Jsem blázen?“ Zavrtěl hlavou. „Dobře,“ řekla jsem a přes příval emocí se pokusila udělat vtip. „To je úleva. Ale kdybys byl jenom halucinace, řekl bys mi snad něco jinýho?“ Mason jen koukal. Znovu jsem se rozhlídla a přála si, aby někdo šel kolem. „Proč jsi tady? Zlobíš se na nás a chceš se pomstít?“ Zavrtěl hlavou a mně se ulevilo. Aţ do téhle chvíle jsem si ani neuvědomovala, jak moc se tím trápím. Měla jsem v sobě příliš hluboko zakořeněný pocit viny a ţal. Ţe by mi to Mason dával za vinu – jako to udělal Ryan –, mi nepřipadalo zrovna příjemné. „Nemůţeš… Nemůţeš najít klid?“
200
Mason přikývl a zatvářil se ještě smutněji. Vzpomněla jsem si na jeho poslední chvíle a polkla jsem slzy. Já budu mít nejspíš taky problém najít klid. „Ale je v tom něco víc, ţe jo? Máš další důvod, proč za mnou pořád chodíš?“ Přikývl. „Co?“ zeptala jsem se. V poslední době se vyrojilo tolik otázek. Musím znát odpovědi. „Co je to? Co chceš udělat?“ Naše komunikace se ale zjevně musela omezit na otázky, na něţ se dalo odpovědět ano-ne. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct. Vypadal, ţe se o to hrozně snaţí, jako Adrian s tou rostlinou. Ţádný zvuk z něj ale nevyšel. „Omlouvám se,“ zašeptala jsem. „Nerozumím ti a… Omlouvám se za všechno.“ Mason mě obdařil zadumaným pohledem a pak se rozplynul.
201
DVACET „PROMLUVME SI O VAŠÍ MATCE.“
Povzdechla jsem. „Co s ní?“ Bylo to moje první sezení s psycholoţkou a zatím to na mě valný dojem neudělalo. Nejspíš bych jí měla hned říct o tom, ţe jsem včera večer zase viděla Masona. Ale nestála jsem o to, aby měli zaměstnanci školy další důvod myslet si, ţe přicházím o rozum – i kdyţ o něj přicházím. Ale to vlastně nevím jistě. Adrianova analýza mojí aury a Annin ţivotní příběh potvrzovaly, ţe jsem na nejlepší cestě do cvokhausu. Ale já si nepřipadám šílená. Vědí blázni, ţe jsou blázni? Adrian říkal, ţe ne. A vůbec blázen je divný termín. O psychologii jsem se toho naučila dost na to, abych věděla, ţe je to velice široký pojem. Většina duševních chorob je nesmírně specifická a kaţdá nemoc má jiné projevy – úzkost, deprese, střídání nálad a tak dále. Nevím, kam do tohohle hodnocení zapadám, pokud vůbec někam. „Jaké z ní máte pocity?“ pokračovala psycholoţka. „Ze své matky.“ „Ţe je výborná stráţkyně, ale matka nic moc.“ Psycholoţka jménem Deirdre si něco poznamenala do zápisníčku. Byla to blonďatá štíhlá Morojka v modrých kašmírových šatech. Nevypadala o moc starší neţ já, ale certifikáty na jejím stole prozrazovaly, ţe absolvovala vše potřebné pro vykonávání psychoterapie. Její kancelář se nacházela v administrativní budově, stejně jako ředitelna a ostatní kanceláře Akademie. Tak trochu jsem doufala v pohovku, na kterou bych se natáhla jako všichni pacienti ve filmech. Ale musela jsem se spokojit jen s křeslem. No aspoň ţe bylo pohodlné. Stěny zdobily obrázky s přírodními motivy, byli na nich motýli a narcisy. To zřejmě má být uklidňující.
202
„Nechcete zapracovat na tom ‚nic moc‘?“ zeptala se Deirdre. „Uţ je to lepší. Ještě před měsícem bych řekla, ţe je příšerná. Co to má společnýho s Masonem?“ „Chcete si povídat o Masonovi?“ Zaznamenala jsem, ţe psycholoţka má ve zvyku odpovědět mi na otázku otázkou. „Nevím,“ přiznala jsem. „Ale kvůli tomu jsem asi tady.“ „Jaké z něj máte pocity? A jaké z jeho smrti?“ „Je mi smutno. Jak jinak bych se asi měla cítit?“ „Hněváte se?“ Pomyslela jsem na Strigoje, jejich lačné pohledy a postoj ke smrti, jako by o nic nešlo. „Jo, trochu.“ „Cítíte se provinile?“ „Jasně, samozřejmě.“ „Proč samozřejmě?“ „Protoţe to byla moje chyba, ţe se tam vůbec dostal. Naštvala jsem ho a on mi pak chtěl něco dokázat. Řekla jsem mu, kde jsou Strigojové, i kdyţ jsem to nikomu říkat neměla. Kdyby o nich nevěděl, nejel by tam. A dneska by ještě byl naţivu.“ „Nemyslíte, ţe byl zodpovědný za svoje činy? Ţe se k tomu rozhodl sám?“ „No… jo. To asi jo. Já ho k tomu nenutila.“ „Existuje ještě jiný důvod, proč byste se měla cítit provinile?“ Odvrátila jsem zrak od psycholoţky a zadívala se na obrázek berušky. „Měl mě rád – jako holku. Tak nějak jsme spolu chodili, ale já do toho nedokázala jít naplno. To ho trápilo.“ „Proč jste do toho nedokázala jít naplno?“ „Nevím,“ odpověděla jsem. Před očima mi znovu vyvstal obraz mrtvého Masona na podlaze. Rychle jsem tu vzpomínku odehnala. Před Deirdre jsem rozhodně nemínila brečet. „To je právě to. Měla jsem do toho jít. Byl milej, hezkej, zábavnej. Byli jsme skvělí kámoši…, ale prostě mi to nepřipadalo správný. Dokonce i líbání nebo něco jinýho… Nakonec jsem to zkrátka nedokázala.“ „Myslíte, ţe máte problém s intimním kontaktem?“ 203
„Coţe…? Ne! Jistěţe ne.“ „Uţ jste s někým měla pohlavní styk?“ „Ne. Naznačujete, ţe jsem měla mít?“ „A vy si myslíte, ţe jste měla mít?“ Zatraceně. Uţ jsem myslela, ţe jsem ji dostala. S jistotou jsem věděla, ţe na tohle ţádnou další otázku mít nebude. „Mason nebyl ten pravý.“ „Je tu někdo jiný? Někdo, o kom myslíte, ţe by mohl být ten pravý?“ Zaváhala jsem. Nějak jsem se začínala ztrácet v tom, jak tohle souvisí s tím, ţe vidím duchy. Podle papírů, které jsem podepsala, je důvěrné vše, co si řekneme v téhle místnosti. Nesmí to nikomu povědět, leda bych byla nebezpečná sama sobě nebo dělala něco nezákonného. Nebyla jsem si jistá, jak do tohohle zapadne můj vztah se starším muţem. „Jo…, ale nemůţu vám říct, kdo to je.“ „Jak dlouho se znáte?“ „Skoro půl roku.“ „Jste si blízcí?“ „Jo, jasně. Ale nejsme…“ Jak by se tohle dalo popsat? „Vlastně mezi námi nic není. On je tak trochu… nedosaţitelný.“ O tom si můţe myslet, co chce, klidně třeba, ţe se zajímám o kluka, který chodí s jinou. „To kvůli němu jste se nedokázala sblíţit s Masonem?“ „Ano.“ „A on vám brání, abyste chodila s někým jiným?“ „On… to nedělá schválně.“ „Ale dokud se zajímáte o něj, nemáte zájem o nikoho jiného, ţe?“ „Přesně tak. Ale to je jedno. Nejspíš bych neměla chodit vůbec s nikým.“ „Proč ne?“ „Protoţe na to nemám čas. Cvičím se na stráţkyni. Veškerou svou pozornost budu muset věnovat Lisse.“ „A vy myslíte, ţe nezvládnete tohle a zároveň s někým mít vztah?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Musím být odhodlaná poloţit za ni svůj ţivot. Nemůţu se nechat rozptylovat někým jiným. Mezi 204
stráţci máme tohle pravidlo: ‚Oni mají přednost.‘ Vy. Morojové.“ „Takţe se domníváte, ţe Lissiny potřeby mají vţdy přednost před těmi vašimi?“ „Samozřejmě.“ Zamračila jsem se. „Co jinýho? Budu její stráţkyní.“ „Jaké z toho máte pocity? Ţe se kvůli ní vzdáte toho, co byste chtěla?“ „Ona je moje nejlepší kámoška. A je poslední svýho rodu.“ „Na to jsem se neptala.“ „Jo, ale…“ zarazila jsem se. „Jé, vy jste mi nepoloţila otázku.“ „Myslíte, ţe stále pokládám otázky?“ „Zapomeňte na to. Podívejte, Lissu mám moc ráda. Jsem šťastná, ţe ji budu celý ţivot chránit. Tečka. Navíc vy jako Morojka chcete říct mně – dhampýrce, ţe bych neměla upřednostňovat Moroje? Víte přece, jak tenhle systém funguje.“ „To ano,“ řekla. „Ale nejsem tady, abych rozebírala systém. Jsem tady, abych vám pomohla cítit se lépe.“ „Ale vypadá to, ţe jedno bez druhýho asi nepůjde.“ Deirdre se nejistě usmála a pak pohlédla na hodiny. „Dneska uţ náš čas vypršel. O tomhle si popovídáme příště.“ Překříţila jsem si ruce přes prsa. „Myslela jsem, ţe mi dáte nějakou úchvatnou radu, nebo mi řeknete, co mám dělat. Ale vy chcete, abych pořád něco povídala.“ Tiše se zasmála. „Terapie není o tom, co si já myslím, ţe byste měla dělat.“ „Tak k čemu vůbec je?“ „K tomu, ţe ne vţdycky člověk ví, co si myslí a cítí. Kdyţ vás někdo vede, je jednodušší si to v hlavě srovnat. Často se stává, ţe pak zjistíte, ţe uţ vlastně víte, co dělat. Můţu vám pomoct tím, ţe budu klást otázky a odváţím se zajít tam, kam byste se sama neodváţila.“ „No, v těch otázkách jste váţně dobrá,“ poznamenala jsem suše. „Nemám sice ţádné ‚úchvatné rady‘, ale můţu vám navrhnout pár věcí, o kterých byste měla popřemýšlet do našeho dalšího setkání.“ Zadívala se do svého notýsku a zamyšleně na něj poklepala propiskou. „Nejdřív bych chtěla, 205
abyste se znovu zamyslela nad tím, co jsem se vás vyptávala o Lisse. Srovnejte si v hlavě, jaké pocity skutečně máte z toho, ţe jí zasvětíte celý svůj ţivot.“ „To uţ jsem vám řekla.“ „Já vím. Ale popřemýšlejte o tom víc. Kdyţ pak bude vaše odpověď stejná, tak dobře. A potom chci, abyste se zamyslela ještě nad něčím. Nemůţe vás náhodou ten nedosaţitelný muţ tolik přitahovat právě proto, ţe je nedosaţitelný?“ „To je šílený. Nedává to smysl.“ „Opravdu? Vţdyť jste mi řekla, ţe nikdy nemůţete s nikým mít vztah. Není tedy moţné, ţe touhou po muţi, jehoţ nemůţete mít, se podvědomě vyrovnáváte s tím, ţe vlastně nemůţete být s nikým? Pokud není moţné, abyste ho dostala, pak se vaše city nikdy nedostanou do rozporu s Lissinými potřebami. Nikdy se nebudete muset rozhodovat.“ „To je dost matoucí,“ zavrčela jsem. „To většinou bývá. Proto jsem tady.“ „A co to má společnýho s Masonem?“ „Má to něco společného s vámi, Rose. Vy jste důleţitá.“ Z psychoterapie jsem odešla s pocitem, ţe se mi roztéká mozek. Taky jsem si tam připadala jako u výslechu. Kdyby bývala vyslýchala Viktora Deirdre, odbyl by se celý soudní proces v polovičním čase. A taky si myslím, ţe Deirdre se vydala úplně špatným směrem. Samozřejmě Lissu neodmítám. A myšlenka, ţe jsem se zamilovala do Dimitrije proto, ţe ho nemůţu mít, byla uţ tuplem směšná. Na nějaký střet zájmů během mého stráţcování jsem pomyslela, aţ kdyţ se o tom zmínil on. Zamilovala jsem se do něj, protoţe…, no protoţe je to Dimitrij. Protoţe je milý, silný, zábavný, zapálený a nádherný. Protoţe mi rozumí. Kdyţ jsem ale teď šla k veřejným budovám, ta otázka mi pořád vrtala hlavou. Moţná jsem zpočátku nepomyslela na to, ţe by nás náš vztah odváděl od stráţcovských povinností, ale od samého začátku jsem věděla, ţe jeho věk a práce jsou ohromné překáţky. Opravdu to mohlo sehrát svou roli? Skutečně si někde v hloubi duše uvědomuju, ţe spolu nikdy nemůţeme nic mít, abych zůstala oddaná Lisse? 206
Ne, usnesla jsem se odhodlaně. Tohle je k smíchu. Deirdre je moţná dobrá v pokládání otázek, ale zjevně pokládá ty nesprávné. „Rose!“ Podívala jsem se doprava a spatřila Adriana, jak si to hasí přes trávník a nedbá na to, jak budou po procházce tou břečkou vypadat jeho módní boty. „Tys na mě zavolal ‚Rose‘?“ podivila jsem se. „Ne ‚malá dhampýrko‘? Nenapadlo by mě, ţe se něco takovýho vůbec můţe stát.“ „To se stává pořád,“ opáčil a srovnal se mnou krok. Vešli jsme do budovy. Bylo zrovna vyučování, takţe chodby byly prázdné. „Kde je tvoje lepší polovička?“ vyptával se. „Christian?“ „Ne, Lissa. Víš přece, kde je, ţe jo?“ „Jasně. Vím to, protoţe je poslední hodina, takţe je ve třídě jako všichni ostatní. Neustále zapomínáš na to, ţe pro všechny kromě tebe je tohle škola.“ Zatvářil se zklamaně. „Našel jsem záznamy o dalších případech a rád bych to s ní probral. Další supernátlaky.“ „No ne, tys dělal něco produktivního? To teda smekám.“ „Ţe to říkáš zrovna ty,“ zabručel. „Hlavně kdyţ celej tvůj ţivot spočívá v tom, ţe mlátíš lidi. Vy dhampýři jste necivilizovaní – ale právě proto vás tak milujeme.“ „Rozhodně ale nejsme jediní, kdo tady poslední dobou někoho mlátí.“ Málem bych zapomněla na záhadu královské bojovné party. Jenţe teď jsem měla tolik jiných věcí, s nimiţ jsem si musela dělat starosti. Bylo to jako snaţit se udrţet vodu v dlaních. Moţná trochu přestřelím, ale na tohle se ho musím zeptat. „Říká ti něco slovo Mână?“ Opřel se o zeď a vytáhl cigarety. „Jistě.“ „Jsi v budově školy,“ varovala jsem ho. „Co… Aha, jasně.“ S povzdechem vrátil krabičku cigaret zase do kapsy od kabátu. „Neučí se tady polovina studentů rumunsky? Znamená to ruka.“ „Já se tady učím anglicky.“ Ruka. To nedává smysl. „Proč se tak zajímáš o překlad?“ 207
„Nevím. Asi jsem se spletla. Myslela jsem, ţe to má nějakou spojitost s tím, co tady provozuje ta partička královských.“ Oči mu zablýskly poznáním. „Ó, Boţe! To ne. Fakt to dělají i tady?“ „A co?“ „Ta Mână, ta Ruka. Je to pitomej tajnej spolek, co se občas objevuje na školách. Kdyţ jsem byl ještě v Alderu, setkal jsem se s nima. Většinou je to pár královských, co drţí při sobě a pořádají tajná setkání, kde si povídají o tom, jak jsou o moc lepší neţ všichni ostatní.“ „Tak to je ono,“ uznala jsem. Jednotlivé dílky do sebe zapadly. „To je ta Jesseova a Ralfova partička, kam se pokoušeli vtáhnout i Christiana. Tak tohle je Mână.“ „Jeho?“ zasmál se Adrian. „To teda museli být zoufalí – a nemyslím to nijak zle vůči Christianovi. Jen mi nepřijde jako týpek, co se zeplete do něčeho takovýho.“ „Taky je dost drsně odmítl. Co je vlastně smyslem toho tajnýho spolku?“ Pokrčil rameny. „Totéţ, co je smyslem jakýhokoli jinýho spolku. Je to způsob, jak si lidi můţou připadat sami se sebou spokojenější. Kaţdý si rád připadá výjimečně. A k tomu vede snadná cesta – stát se členem elitního spolku.“ „A tys v něm nikdy nebyl?“ „Neměl jsem potřebu. I bez toho vím, ţe jsem výjimečný.“ „Jesse a Ralf to popsali tak, ţe královští by měli drţet při sobě, protoţe teď vyvstává dost rozporů – ohledně bojování Morojů spolu se stráţci a tak. Mluvili, jako by s tím něco zmohli.“ „V jejich věku těţko,“ prohlásil Adrian. „Většinou se zmůţou jen na ţvanění. Pro starší členy má někdy Mână svoje úkoly a taky pořádají tajný schůzky.“ „Tak o tohle jde. To se tu jen poflakujou a kecají a poslouchají se navzájem?“ Zatvářil se zadumaně. „Ano, samozřejmě, ţe tohle je jejich hlavní činnost. Ale kdekoli vzniknou tyhle partičky, většinou mají v úmyslu tajně provést něco konkrétního. Kaţdá banda je jiná a tahle má nejspíš nějakej plán.“ Plán. To se mi moc nezamlouvá. Obzvlášť s Jessem a Ralfem. 208
„Víš toho hodně na někoho, kdo nebyl členem.“ „Můj táta byl. Nikdy o tom moc nemluvil – to kvůli zachování tajemství –, ale poskládal jsem si to dohromady a pak jsem o tom slyšel, kdyţ jsem byl na škole.“ Opřela jsem se o zeď. Hodiny na druhém konci chodby oznamovaly, ţe vyučování bude za chvilku končit. „Neslyšels něco o tom, ţe by mlátili lidi? Vím nejmíň o čtyřech Morojích, co tady pěkně dostali na budku. A nechtějí o tom mluvit.“ „Kdo? Nekrálovští?“ „Ne. Jiní královští.“ „To je kravina. Smyslem toho spolku je, aby královská elita drţela při sobě a aby se tak uchránili před změnou. Jedině, ţe by šli po královských, co je odmítnou nebo podporujou nekrálovský.“ „Moţná. Ale jeden z nich je Jesseův brácha a vypadá to, ţe Jesse je zakládajícím členem. To by se do toho pak musel nějak vloţit. A navíc – kdyţ je Christian odmítl, nic mu neudělali.“ Adrian široce rozhodil rukama. „Ani já nevím všechno. A jak uţ jsem řekl, takhle skupinka má nejspíš svou vlastní tajnou agendičku.“ Znechuceně povzdechl a zvědavě se na mě zadíval. „Proč tě to tak zajímá?“ „Protoţe to není správný. Ti lidi, co jsem je viděla, byli v hrozným stavu. Jestli se tu potlouká nějaká banda, co si vytipovává oběti, někdo by je měl zastavit.“ Adrian si se smíchem pohrával s pramenem mých vlasů. „Nemůţeš zachránit kaţdýho, ačkoli Bůh ví, ţe se o to snaţíš.“ „Chci se jenom zachovat správně.“ Vzpomněla jsem si na Dimitrijovu poznámku o westernech a neubránila se úsměvu. „Musím vnést spravedlnost tam, kde je jí třeba.“ „Nejšílenější na tom je, malá dhampýrko, ţe to myslíš váţně. Poznám to podle tvý aury.“ „Takţe uţ není černá?“ „Ne… Nicméně je pořád tmavá. Uţ v sobě ale má trochu světla, takový zlatý paprsky. Jako sluneční světlo.“ „Pak je moţná tvoje teorie o tom, ţe ten humus chytám od Lissy, špatná.“ Ze všech sil jsem se snaţila nemyslet na to, co jsem včera večer zjistila o Anně. Kdybych se o tom teď zmínila, znovu by to zvířilo moje obavy. Šílenství. Sebevraţda. „To se uvidí,“ poznamenal. „Kdys ji viděla naposled?“ 209
Trochu jsem do něj šťouchla. „Vůbec o tom nemáš tušení, ţe ne? Celý sis to na fleku vymyslel.“ Chytil mě za zápěstí a přitáhl si mě blíţ. „Copak ty to neděláš taky?“ Přestoţe jsem nechtěla, usmála jsem se. Kdyţ jsem u něj byla takhle blízko, mohla jsem pořádně ocenit jeho krásné zelené oči. Přestoţe si z něj neustále utahuju, nemůţu popřít, ţe vypadá hodně dobře. Na zápěstí jsem cítila jeho horké prsty, a vůbec, v tom doteku bylo něco erotického. Vzpomněla jsem si na Deirdre a pokusila se přijít na to, jaké to ve mně vyvolává pocity. Bez ohledu na královnino varování je Adrian kluk, který je v podstatě dostupný. Přitahuje mě? Vzrušuje mě jeho dotek? Odpověď zní ne. Ne stejně jako Dimitrij. Adrian je svým způsobem sexy, ale nešílím z něj tak jako z Dimitrije. Je to snad proto, ţe se Adrian chová, jako ţe je opravdu lehce dostupný? Neměla Deirdre pravdu, kdyţ říkala, ţe schválně vyhledávám vztahy, které pro mě nejsou moţné? „Víš,“ přerušil moje myšlenky. „Za jiných okolností by tohle bylo sexy. Jenţe ty na mě koukáš, jako bych byl objekt tvýho vědeckýho zájmu.“ Vlastně se docela trefil. „Proč jsi na mě nikdy nepouţil nátlak?“ zeptala jsem se ho. „A nemyslím jenom k tomu, abys mi zabránil vrhat se do rvaček.“ „Protoţe mě baví, jak jsi tvrdohlavá.“ Napadlo mě něco nového. „Udělej to.“ „Co mám udělat?“ „Pouţij na mě nátlak.“ „Coţe?“ Byl to jeden z těch zřídkavých momentů, které Adriana šokovaly. „Pouţij nátlak, abych tě chtěla políbit – teda pokud jsi nesloţil slib, ţe mě nikdy nepolíbíš.“ „To je pěkně ujetý. A kdyţ já řeknu, ţe je něco ujetý, tak to uţ teda musí bejt.“ „Prosím!“ Povzdechl a vzápětí na mě upřel pohled. Bylo to, jako bych se topila, topila v zelených mořích. Na světě neexistovalo nic neţ ty oči. „Chci tě políbit, Rose,“ zašeptal. „A chci, abys chtěla políbit i ty mě.“ 210
Náhle mě přemohl. Kaţdá součást jeho těla – rty, ruce, vůně – všechno mi najednou připadalo naprosto neodolatelné. Rozpaloval mě. Kaţdou částečkou svého bytí jsem touţila po tom, aby mě políbil. Po ničem jsem v ţivotě netouţila víc neţ po tomhle polibku. Zaklonila jsem hlavu a on se ke mně sklonil. Uţ jsem téměř ochutnala jeho rty. „Chceš to?“ ujistil se sametovým hlasem. „Chceš mě políbit?“ Jako nikdy. Okolí bylo náhle jako nezřetelné šmouhy. Jen jeho rty měly jasné kontury. „Ano,“ odpověděla jsem. Přiblíţil se ke mně ještě víc, jeho rty uţ se prakticky dotýkaly mých. Byli jsme tak blízko, tak strašně blízko, a najednou… Přestal. „Hotovo,“ prohlásil a o krok ustoupil. Okamţitě to přešlo. Ten zasněný obluzený stav byl pryč, stejně jako tělesná touha. Ale na něco jsem přišla. Pod nátlakem jsem rozhodně chtěla, aby mě políbil. Jenţe ani pod nátlakem jsem neproţívala tu elektrizující, všepohlcující touhu jako s Dimitrijem. Ten pocit, ţe jsme téměř jedna bytost a poutají nás k sobě síly mnohem větší neţ ty naše. S Adrianem to bylo mechanické. Deirdre se mýlila. Kdyby moje touha po Dimitrijovi byla jen nějakou podvědomou reakcí, pak by to bylo stejně povrchní jako vynucená touha po Adrianovi. Bylo to něco úplně jiného. K Dimitrijovi cítím lásku – není to jen důsledek toho, ţe si někdo pohrává s mou myslí. „Hmm,“ zabručela jsem. „Hmm?“ houkl tázavě Adrian a pobaveně mě sledoval. „Hmm,“ Další „hmm“ neřekl ani jeden z nás. Na chodbě stál Christian, který nás pozoroval. Odskočila jsem od Adriana a v tentýţ moment zazvonilo. Ze tříd se okamţitě vyhrnuli studenti a chodby se naplnily hlukem. „Uţ se konečně můţu sejít s Lissou,“ prohlásil radostně Adrian. „Rose, zajdeš se mnou na krev?“ zeptal se Christian. Mluvil nevýrazným tónem a z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. „Dneska tě nehlídám.“ „No jo, ale chybí mi tvoje okouzlující společnost.“ 211
Rozloučila jsem se s Adrianem a začala se s Christianem prodírat přes jídelnu. „Co se děje?“ houkla jsem. „To mi řekni ty,“ odpověděl. „To tys vypadala, ţe si něco začneš s Adrianem.“ „To byl jen experiment,“ vysvětlila jsem mu. „Součást mojí psychoterapie.“ „Co to sakra máš za psychoterapii?“ Došli jsme do místnosti dárců. Přestoţe Christian odešel z vyučování o něco dřív, uţ před námi ve frontě stálo pár lidí. „Proč se o to vůbec zajímáš?“ dotázala jsem se. „Měl bys bejt šťastnej. Znamená to, ţe nejede po Lisse.“ „Můţe klidně jet po vás obou.“ „To jsi teď něco jako můj starší brácha?“ „Vytočenej – to jsem.“ Podívala jsem se za něj a spatřila vcházet Jesse s Ralfem. „Teď si to nech pro sebe, jinak to uslyší naši bezva kámoši.“ Jesse ale rozhodně nic neslyšel, neboť se zrovna hlasitě dohadoval s koordinátorkou, která měla na starosti chod téhle místnosti. „Nemám čas čekat,“ oznámil jí. „Uţ jsem měl být někde jinde.“ Ukázala na nás a na ostatní ve frontě. „Tihle všichni jsou před vámi.“ Jesse se jí zadíval do očí a usmál se. „Tentokrát můţete udělat výjimku.“ „Jasně, on spěchá,“ dodal Ralf hlasem, jakým jsem ho nikdy dřív neslyšela promluvit. Byl uhlazenější, ne tak skřípavý jako obvykle. „Napište jeho jméno hned na začátek seznamu.“ Morojka se zatvářila, jako by měla v úmyslu jim pěkně vynadat, ale pak se jí tváří mihl pobavený zasněný výraz. Pohlédla do svých desek a něco tam zapsala. Po několika vteřinách, kdy se dívala jinam, prudce zvedla hlavu a její pohled byl uţ zase pronikavý. Zamračila se. „Co to dělám?“ „Zapisujete mě,“ odvětil Jesse a ukázal do desek. „Vidíte?“ Překvapeně pohlédla na papír. „Proč je vaše jméno první na seznamu? Copak jste nepřišel před chvilkou?“ „Byli jsme tu uţ dřív a zapsali se. Vy jste nám řekla, ţe je to v pořádku.“ 212
Znovu se podívala do papíru a evidentně nic nechápala. Nepamatovala si, ţe by přišli uţ dřív – protoţe samozřejmě nepřišli –, ale zjevně nedokázala přijít na to, proč je Jesseovo jméno hned nahoře. Po chvilce pokrčila rameny, evidentně se usnesla, ţe to nestojí za dlouhé přemýšlení. „Postavte se k ostatním a já vás hned zavolám.“ Jakmile se Jesse a Ralf zařadili k nám do fronty, otočila jsem se k nim. „Vy jste na ni právě pouţili nátlak,“ zasyčela jsem. Jesse na zlomek vteřiny zpanikařil, ale pak se hned zase vrátil ke svému obvyklému chvástání. „Jenom jsem ji přemluvil, to je celý. Chceš to snad na mě někomu prásknout?“ „Není co prásknout,“ zahučel Christian. „To byl ten nejmizernější nátlak, co jsem kdy viděl.“ „Jako bys někdy nějakej nátlak viděl,“ ušklíbl se Ralf. „Hafo,“ řekl Christian. „Od někoho mnohem hezčího, neţ jste vy dva. Moţná proto váš nátlak nebyl tak dobrej.“ Ralf se zatvářil dost uraţeně, ţe není povaţován za hezkého, ale Jesse uţ ho postrkoval dál. „Zapomeň na něj. Svou šanci uţ propásl.“ „Svou šanci v…“ Vybavila jsem si Brandonův chabý pokus o nátlak, kdyţ se mě snaţil přesvědčit, ţe jeho modřiny nic nejsou. Jill ale říkala, ţe Brett Ozera o malichernosti svých zranění dokázal přesvědčit profesora. Ten celou záleţitost odmávl, coţ Jill nemálo překvapilo. Brett musel pouţít nátlak. V různých částech mozku mi to postupně spínalo. Ta spojitost byla všude kolem. Problémem ovšem je, ţe zatím nejsem schopná to všechno rozmotat. „V tomhle to přece spočívá, co? Ta vaše blbá Mână, co musí neustále mlátit lidi. Má to něco společnýho s nátlakem.“ Nerozuměla jsem tomu, jak to všechno zapadá dohromady, ale překvapený Jesseův pohled mi napověděl, ţe jsem na něco kápla. Přesto mi řekl: „Nevíš, o čem mluvíš.“ Strčila jsem do něj a doufala, ţe pár strkanců naslepo ho naštve a on pak řekne něco, co by neměl. „O co jde? Dodává vám to sílu k těmhle fíglům? Jsou to totiţ jenom fígle. O opravdickým nátlaku nemáte ani páru. Já viděla nátlak, kterej by vás přiměl stát na rukou a vrhnout se z okna.“ 213
„Učíme se toho víc, neţ si vůbec dovedeš představit,“ prohlásil Jesse. „A aţ zjistím, kdo ti řekl o…“ Ani nestihl svou hrozbu dopovědět, protoţe ho zavolali, ţe je na řadě. On i Ralf vykročili k dárcům a Christian se ke mně ihned otočil. „Co se to tu děje? Co je to Mână?“ Rychle jsem mu zrekapitulovala Adrianovo vysvětlení. „Proto chtěli, aby ses k nim taky přidal. Určitě tajně nacvičujou nátlak. Adrian povídal, ţe v těchhle partách jsou vţdycky královští, co mají v plánu měnit a ovládat události v nebezpečných dobách. Musejí si myslet, ţe odpovědí je nátlak – tohle mínili, kdyţ říkali, ţe mají svoje způsoby, jak ti pomoct dostat, po čem touţíš. Kdyby věděli, jak mizernej je tvůj nátlak, nejspíš by to po tobě ani nechtěli.“ Zamračil se a vůbec se mu nelíbilo, ţe mu připomínám, jak se o nátlak jednou na lyţáku pokoušel, coţ mu moc nevyšlo. „A kdes vzala to, ţe mlátí lidi?“ „To je tajemství,“ odpověděla jsem. Pak hned zavolali Christiana a já si svoje teorie nechala pro sebe. Snad brzy zjistím něco víc a začnu jednat. Všimla jsem si, k jaké dárkyni nás vedou. „Zase Alice? Jak to, ţe vţdycky vyfasuješ ji? Říkáš si o ni?“ „Ne, ale myslím, ţe někteří ji schválně odmítají.“ Alice byla jako vţdy ráda, ţe nás vidí. „Rose. Pořád nám zajišťuješ bezpečí?“ „Budu, kdyţ mě nechají,“ odpověděla jsem jí. „Nebuď moc ukvapená,“ varovala mě. „Šetři si síly. Kdybys příliš dychtila po boji s nemrtvými, nakonec by ses k nim mohla přidat. A pak uţ bys nás nikdy neviděla a my bychom byli moc smutní.“ „Ano,“ řekl Christian. „Kaţdou noc bych brečel do polštáře.“ Potlačila jsem touhu pořádně ho nakopnout. „Kdybych byla Strigojka, to bych asi na návštěvu nezašla, ale doufám, ţe umřu normální smrtí. A pak za vámi budu moct zajít jako duch.“ Napadlo mě, jak je smutné, ţe si utahuju z něčeho, co mě ještě nedávno tak děsilo. Alici to ale nepobavilo. Zavrtěla hlavou. „Ne, to bys nepřišla. Ochranné linie by tě drţely venku.“ 214
„Ochrana funguje jen proti Strigojům,“ připomněla jsem jí. Její obluzený pohled vystřídalo přesvědčení. „Přes ochranu se nedostane nic, co není ţivé. Mrtví ani nemrtví.“ „A máš to,“ poznamenal Christian. „Ochrana přece nebrání duchům vejít,“ řekla jsem. „Viděla jsem je.“ Vzhledem k tomu, ţe Alice není právě duševně vyrovnaná, nevadilo mi bavit se s ní o mojí psychické labilitě. Vlastně mi připadalo dost osvěţující probírat tyhle věci s někým, kdo mě neodsuzuje. Skutečně to brala jako úplně normální rozhovor. „Jestli jsi viděla duchy, tak uţ nejsme v bezpečí.“ „Minule jsem ti přece říkala, ţe máme dobrý zabezpečení.“ „Moţná se někdo dopustil chyby,“ namítla neobvykle logicky. „Třeba někdo něco opomněl. Ochrana se dělá pomocí magie. Magie je ţivá. Duchové nemůţou překročit ochranný kruh ze stejného důvodu, jako ho nemůţou překročit Strigojové. Nejsou ţiví. Pokud jsi viděla ducha, ochrana selhala.“ Odmlčela se. „Nebo jsi blázen.“ Christian se hlasitě rozesmál. „To je teda fór, Rose. Přímo od zdroje.“ Střelila jsem po něm rozzlobeným pohledem. Usmál se na Alici. „Na Rosinu obranu ale musím říct, ţe s tou ochranou má asi pravdu. Ze školy to kaţdou chvílí kontrolujou. Jediný místo, který je střeţený líp neţ tahle Akademie, je královský dvůr. A na obou je plno stráţců. Přestaň být tak paranoidní.“ Pak začal pít a já odvrátila zrak. Neměla jsem Alici vůbec poslouchat. Ta je sotva důvěryhodným zdrojem informací, i kdyţ uţ tady ţije delší dobu. Jenţe… ta její podivná logika dávala smysl. Kdyţ ochranu nemůţe překonat Strigoj, tak duch asi taky ne. Pravdou je, ţe Strigojové jsou mrtví, kteří se vrátili a chodí po zemi, ale Alice říkala, ţe vlastně i duchové jsou mrtví. Jenţe i Christian a já máme pravdu: ochrana obklopující školu je pevná. Vyţadovalo hodně energie ji vybudovat. Ne kaţdý dům, kde ţijí Morojové, takovou ochranu má. Ale místa, jako jsou školy nebo královský dvůr, si takovou ochranu udrţují neustále. Královský dvůr… Tam jsem vlastně ţádné duchy neviděla, ačkoli to tam bylo dost stresující. Kdyby šlo jenom o nějaké přeludy vyvolané 215
stresem, nebylo by skvělou příleţitostí třeba setkání s Viktorem a královnou? To, ţe jsem v tak vypjatých situacích ţádné duchy neviděla, popírá teorii o bludech ze stresu. Duchy jsem zase viděla, aţ kdyţ jsme přistáli na letišti v Martinville. Tam ochrana nebyla. Málem jsem zalapala po dechu. Na královském dvoře byla ochrana silná. Ţádné duchy jsem tam neviděla. Letiště bylo součástí světa lidí, a tak tam ţádná ochrana nebyla. Tam jsem byla duchy přímo bombardována. Záblesky duchů jsem ostatně viděla uţ v letadle – které bylo ve vzduchu nechráněné. Pohlédla jsem na Alici a Christiana. Uţ pomalu končili. Můţe mít pravdu? Opravdu ochrana drţí duchy venku? A pokud ano, co se tedy děje ve škole? Jestli je ochrana neporušená, neměla bych vidět nic – stejně jako u dvora. A kdyby byla ochrana porušená, byly by tu duchů celé mraky – stejně jako na letišti. Jenţe půda Akademie byla něco mezi tím. Vidím tu duchy jen občas. To nedává smysl. Jedinou věc jsem věděla najisto: jestli se něco stalo s ochranou školy, pak rozhodně nejsem jediná, kdo je v nebezpečí.
216
DVACET JEDNA NEMOHLA JSEM SE DOČKAT, AŢ TEN DEN SKONČÍ. SLÍBILA
jsem Lisse, ţe s ní a s ostatními po vyučování něco podnikneme. Měla to být zábava, ale minuty se vlekly nekonečně pomalu. Byla jsem hrozně neklidná. Kdyţ se blíţila večerka, rychle jsem se s nimi rozloučila a běţela na svou kolej. Paní na vrátnici jsem poprosila, jestli by mohla zavolat Dimitrijovi do pokoje – kam studenti samozřejmě nesmějí – a říct mu, ţe se ho na něco „naléhavě“ potřebuju zeptat. Zrovna kdyţ zvedla telefon, prošla kolem Celesta. „Není tam,“ oznámila mi. Na tváři měla velikou modřinu. Nějací novicové jí asi dali zabrat – ale já to nebyla. „Myslím, ţe šel do kostela. Uvidíš se s ním aţ zítra. Nemůţeš do večerky stihnout zaběhnout tam a vrátit se.“ Pokorně jsem přikývla a dělala, jako ţe jdu do studentského křídla. Jakmile jsem jim ale zmizela z dohledu, vyšla jsem ven a rozběhla se ke kostelu. Měla pravdu. Do večerky jsem se opravdu nemohla stihnout vrátit, ale doufala jsem, ţe Dimitrij nějak zařídí, abych se vrátila bez potíţí. Kdyţ jsem došla ke dveřím kostela, byly odemčené. Vešla jsem dovnitř a uviděla, ţe všechny svíčky jsou zapálené, coţ způsobilo, ţe veškerá zlatá výzdoba se leskla. Kněz nejspíš pořád pracoval. Jenţe kdyţ do kostelní lodi, nebyl tam. Ovšem Dimitrij ano. Seděl v poslední lavici. Nemodlil se ani neklečel. Jenom tam seděl a vypadal uvolněně. Přestoţe se k církvi nijak oficiálně nehlásil, říkal mi, ţe často hledá v kostele klid. Přemýšlel tam o svém ţivotě a o všem, co udělal. Vţdycky jsem si myslela, ţe vypadá dobře, ale teď vypadal tak, ţe jsem úplně ztuhla. Moţná to způsobilo to prostředí – všechno to lakované dřevo a barevné ikony světců. Moţná to bylo světlem svíček, které dodávaly jeho tmavým vlasům 217
zvláštní lesk. Nebo moţná proto, ţe působil zamyšleně a skoro aţ zranitelně. Obvykle byl vţdycky ve střehu, připraven vystartovat…, ale i on si občas potřeboval na chvilku odpočinout. Teď se mi zdálo, ţe celý září, tak jako Lissa. Jakmile mě uslyšel vejít, jeho obvyklé napětí se vrátilo. „Rose, je všechno v pořádku?“ Začal vstávat, ale já jen mávla rukou, aby zůstal sedět, a sama jsem usedla vedle něj. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně kadidla. „Jo… v podstatě jo. Ţádný zhroucení, jestli se ptáš na tohle. Jenom mám otázku. Nebo spíš teorii.“ Pověděla jsem mu, o čem jsme se bavili s Alicí a co jsem z toho vydedukovala. Trpělivě naslouchal a tvářil se zamyšleně. „Alici znám. Jen nevím, jestli je natolik důvěryhodná,“ prohlásil, kdyţ jsem skončila. Něco podobného ostatně říkal i o Viktorovi. „Já vím. Taky si to myslím. Jenţe spousta z toho, co řekla, zní docela rozumně.“ „Ani ne. Proč tady máš ty vize v tak nepravidelných intervalech? To na tu teorii s ochranou nesedí. Měla bys mít stejné stavy jako v tom letadle.“ „Co kdyţ je ochrana jenom oslabená?“ zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou. „To není moţné. Trvá celé měsíce, neţ se energie ochranné stěny vyčerpá. A nová ochrana se dělá kaţdé dva týdny.“ „Tak často?“ podivila jsem se a nedokázala skrýt své zklamání. Věděla jsem, ţe ji udrţují často, ale ne takhle často. Alicina teorie mi zněla logicky, a hlavně jsem podle ní nebyla šílená. „Moţná ale ochranu něco prolomilo kůlem,“ uvaţovala jsem nahlas. „Třeba lidi – to jsme uţ viděli.“ „Stráţci chodí na obchůzky několikrát za den. Kdyby na hranicích kampusu někdo porušil ochranu, všimli bychom si toho.“ Povzdechla jsem. Dimitrij poloţil ruku na mou a já sebou škubla. Ale nesundal ji. Jako častokrát odhadl, na co myslím. „Myslíš, ţe kdyby měla Alice pravdu, vysvětlovalo by se tím vše.“ Kývla jsem. „Nechci být blázen.“ „Nejsi blázen.“ 218
„Ale nevěříš, ţe opravdu vidím duchy.“ Podíval se jinam a v očích se mu odráţely plamínky svíček. „Já nevím. Pořád se snaţím mít otevřenou mysl. A být vystresovaná není totéţ jako být blázen.“ „Jasně,“ přitakala jsem a pořád si uvědomovala jeho teplou ruku na své. O takových věcech bych asi neměla uvaţovat v kostele. „Ale… Je tu ještě něco.“ Pověděla jsem mu o tom, jak Anna pravděpodobně „chytila“ Vladimírovo šílenství. Taky jsem se zmínila o tom, co Adrian vypozoroval z aury. Znovu se na mě hloubavě zadíval. „Řekla jsi o tom ještě někomu? Lisse? Svojí psycholoţce?“ „Ne,“ vypravila jsem ze sebe přiškrceně a nedokázala jsem se mu podívat do očí. „Bála jsem se, co by si pomysleli.“ Stiskl mi ruku. „S tímhle musíš přestat. Nebojíš se vrhnout do nebezpečí, ale děsíš se, ţe by se v nebezpečí mohl ocitnout někdo jiný.“ „Nevím,“ povzdechla jsem a pohlédla na něj. „Asi.“ „Tak proč to říkáš mně?“ Usmála jsem se. „Protoţe jsi mi říkal, ţe bych měla lidem věřit. A tobě věřím.“ „Ty nevěříš Lisse?“ Můj úsměv poněkud ochabl. „Věřím jí, bezvýhradně. Ale nechci jí vykládat něco, co by ji trápilo. Nejspíš je to taky způsob, jak ji chránit, stejně jako drţet od ní dál Strigoje.“ „Ona je silnější, neţ si myslíš,“ řekl. „A udělala by všechno pro to, aby ti pomohla.“ „Takţe co? Chceš, abych se svěřovala jí, a ne tobě?“ „Ne, chci, aby ses svěřovala nám oběma. Myslím, ţe by to tak pro tebe bylo lepší. Trápí tě to, co se stalo Anně?“ „Ne.“ Opět jsem sklopila zrak. „Děsí mě to.“ To přiznání nás nejspíš ohromilo oba. Ani jsem nečekala, ţe něco takového řeknu. Oba jsme na okamţik strnuli a potom mě Dimitrij objal a přitiskl si mě na hruď. Bylo mi do breku, kdyţ jsem se tiskla tváří k jeho koţenému kabátu a naslouchala pravidelnému tlukotu jeho srdce. „Nechci tak taky skončit,“ povzdechla jsem. „Chci být jako všichni ostatní. Chci být… normální. Teda normální podle svých měřítek. Nechci se přestat ovládat. Nechci být jako Anna a zabít se. Mám ráda ţivot. Pro kamarády bych klidně umřela, 219
ale doufám, ţe se to nestane. Doufám, ţe všichni proţijeme dlouhý a šťastný ţivot. Jak řekla Lissa – jedna velká šťastná rodinka. Je toho tolik, co bych chtěla ještě udělat, ale strašně se bojím… Bojím se, ţe dopadnu jako ona a nedokáţu tomu zabránit…“ Objal mě pevněji. „To se nestane,“ zašeptal. „Jsi nezkrotná a impulzivní, ale rozhodně patříš k nejsilnějším osobnostem, jaké znám. I kdybys byla stejná jako Anna, coţ si nemyslím, neznamená to přece, ţe vás dvě musí potkat stejný osud.“ Bylo to směšné. Totéţ jsem říkala Lisse o ní a Vladimírovi. Moc se jí nechtělo tomu věřit a já aţ teď chápala proč. Radit někomu je jednodušší neţ se radami řídit. „Ještě na něco jsi zapomněla,“ pokračoval a jednou rukou mě začal hladit po vlasech. „Pokud ti hrozí nebezpečí od Lissiny magie, pak aspoň znáš důvod. Můţe s magií přestat a tím to všechno skončí.“ Trochu jsem se od něj odtáhla, abych na něj viděla. Rychle jsem si otřela rukou oči pro případ, ţe mi z nich unikla nějaká ta slza. „Ale můţu po ní tohle chtít?“ dotázala jsem se. „Na vlastní kůţi jsem cítila, jak jí bylo, kdyţ nemohla magii pouţívat. Nevím, jestli bych ji o to mohla připravit.“ Obdařil mě udiveným pohledem. „I kdyby tě to mělo stát ţivot?“ „Vladimír dokázal velkolepý věci – stejně jako ona. A navíc – oni mají přednost, ne?“ „Ne vţdycky.“ Vykulila jsem oči. Odmalička mi vtloukali do hlavy, ţe oni mají přednost. Věřili tomu všichni stráţci. Nedrţeli se toho jen ti dhampýři, kteří utekli od svých povinností. To, co teď Dimitrij řekl, mi znělo jako rouhání. „Rose, musíš vědět, kdy je třeba, abys upřednostnila sebe.“ Zavrtěla jsem hlavou. „S Lissou nikdy.“ Připomnělo mi to rozhovor s Deirdre nebo s Ambrosem. Proč najednou všichni zpochybňují to, co po celý ţivot povaţuju za nezpochybnitelnou pravdu? „Je tvoje kamarádka. Ona to pochopí.“ Na zdůraznění svých slov natáhl ruku a zatahal mě za čotky, které mi vykukovaly zpod rukávu. Prsty se mi přitom otřel o zápěstí. 220
„Tady ale jde o mnohem víc,“ prohlásila jsem a ukázala na kříţek. „I kdyby nic jinýho, tak tohle to dokazuje. Jsem k ní připoutaná. Musím chránit Dragomiry, ať to stojí, co to stojí.“ „Já vím, ale…“ Nedopověděl to – a co by taky mohl říct? O tomhle jsme se uţ bavili a ţádné řešení neexistovalo. „Musím se vrátit,“ řekla jsem najednou. „Uţ je po večerce.“ Dimitrij se ušklíbl. „A potřebuješ, abych ti pomohl dostat se na kolej, aniţ bys z toho měla průšvih.“ „No…, vlastně jsem v to tak trochu doufala…“ U dveří jsme zaslechli nějaké zvuky a vzápětí se vynořil otec Andrew, coţ definitivně ukončilo náš rozhovor. Kněz uţ se chystal zavřít kostel. Dimitrij mu poděkoval a pak jsme my dva zamířili na dhampýří kolej. Celou cestu jsme mlčeli, ale bylo to takové to příjemné mlčení. Jakkoli to bylo zvláštní, připadalo mi, ţe od toho jeho plamenného výbuchu před klinikou náš vztah zesílil. Dimitrij mě protáhl přes vrátnou, a zrovna kdyţ jsem se chystala do svého křídla budovy, prošel kolem stráţce jménem Jurij. Dimitrij na něj zavolal. „Tys pracoval s bezpečností, ţe jo? Kdy naposledy pokládali novou ochrannou stěnu?“ Jurij se zamyslel. „Před pár dny. Proč?“ Dimitrij mě obdařil významným pohledem. „Jen ze zvědavosti.“ Kývla jsem na Dimitrije, jako ţe jsem pochopila, a vydala se do postele. Následující týden nebo ještě déle to byla rutina. Tři dny v týdnu jsem chodila za Christianem, taky jsem docházela na psychoterapii a trénovala s Dimitrijem. Pokaţdé se mě zeptal, jak se mám, ale nenaléhal, abych mluvila o něčem, o čem se mi nechtělo. Většinou jsme jen trénovali, coţ mě bavilo, a taky jsem byla ráda, ţe u toho nemusím moc přemýšlet. A co bylo nejlepší – celou tu dobu jsem neviděla Masona. Ani jsem nebyla svědkem ţádných útoků – ať uţ od Mână nebo od stráţců. Terénní praxe byla v plném proudu a všichni moji spoluţáci uţ měli za sebou normální boj. Zkoušky byly čím dál komplikovanější a náročnější. Zdálo se, ţe Eddie musí bránit 221
Lissu před stráţci, co hráli Strigoje, kaţdý den – ale nedošlo k tomu nikdy, kdyţ jsem u toho byla. Vlastně nedocházelo k vůbec ţádným útokům, které bych viděla. Po nějaké době mi to došlo. Šetří mě. Bojí se, ţe bych to nezvládla. „To uţ mě teda klidně mohli z terénního cvičení vyškrtnout úplně,“ zavrčela jsem jednoho večera směrem k Christianovi. „Nic nedělám.“ „Jo, ale jestli i tak prolezeš, tak proč to řešíš? Váţně bys chtěla kaţdej den nějakou bitku?“ Obrátil oči v sloup. „No jo, já zapomněl. Jasně, ţe ty bys chtěla.“ „Ty to nechápeš,“ pověděla jsem mu. „Tahle práce není o tom, ţe najdeš snadnej způsob, jak tomu uniknout. Chci dokázat, ţe něco umím – jim i sama sobě. Nikdy nemůţeš mít dost praxe, kdyţ je v sázce Lissin ţivot.“ A taky moje budoucnost s ní. Uţ dřív jsem se obávala, ţe by mě mohli chtít nahradit, a to bylo ještě předtím, neţ si mysleli, ţe jsem magor. Uţ byl skoro čas večerky a já zrovna od Christiana odcházela, abych se vyspala. Zavrtěl hlavou. „Rose, nevím, jestli jsi blázen, nebo ne, ale začínám si myslet, ţe můţeš bejt tou nejlepší stráţkyní široko daleko.“ „To byl opravdu kompliment?“ uţasla jsem. Otočil se ke mně zády a zamířil do budovy svojí koleje. „Dobrou.“ Můj ţivot je pořád zmatek nad zmatek, ale přesto jsem se cestou na svou kolej usmívala. Venku jsem pokaţdé byla hrozně nervózní, protoţe jsem ţila v neustálé hrůze, ţe zase uvidím Masona. Ale venku byli i další studenti, kteří honem běţeli na kolej, aby se stihli vrátit do večerky, a Mason se většinou zjevoval, kdyţ jsem byla sama. Buď měl radši soukromí, anebo byl váţně jen výplodem mojí představivosti. Povídání o Lisse mi připomnělo, ţe jsem ji dneska skoro neviděla. Spokojeně jsem nechala svou mysl vklouznout do její, zatímco moje tělo dál pokračovalo v chůzi. Byla v knihovně a spěšně se snaţila dočmárat nějaké poznámky. Eddie stál u ní a rozhlíţel se kolem. „Dělej,“ popoháněl ji. „Obcházejí to tady znova.“ „Uţ to skoro mám,“ odpověděla Lissa a naškrábala pár dalších slov. 222
Zavřela knihu právě v momentě, kdy k nim došla knihovnice a upozornila je, ţe uţ musejí odejít. Lissa vydechla úlevou, nacpala svoje papíry do báglu a následovala Eddieho ven. Vzal jí batoh a přehodil si ho přes rameno. „To nemusíš,“ řekla mu. „Nejsi můj sluha.“ „Dám ti ho hned, jak si spravíš tohle.“ Ukázal na její kabát, který si navlékla naruby. To se jí přihodilo, jak se snaţila co nejrychleji vypadnout z knihovny. Rozesmála se vlastnímu zmatkářství a kabát si obrátila. „Dík,“ řekla, kdyţ jí vracel její bágl. „Ţádnej problém.“ Lissa měla Eddieho ráda – i kdyţ samozřejmě jen jako kamaráda. Pomyslela si, ţe je hodný. Pořád byl takhle pozorný a pomáhal jí, při čemţ stíhal bravurně vykonávat svoje povinnosti. A ani ji nechtěl sbalit. Patřil prostě k tomu málu kluků, co dokáţou být jak gentlemani, tak tvrďáci. Lissa s ním měla svoje záměry. „Napadlo tě někdy, ţe bys mohl pozvat Rose na rande?“ „Co?“ podivil se. Co? Pomyslela jsem si. „Vy dva toho máte tolik společnýho,“ řekla a snaţila se, aby to vyznělo jakoby nic. Uvnitř ale celá hořela nadšením. Domnívala se, ţe tohle je nejlepší nápad na světě. Pro mě to byl jeden z těch momentů, kdy jsem si v její hlavě připadala, ţe jsem jí aţ moc blízko. Mnohem radši bych teď stála vedle ní a mohla s ní zatřást, aby se probrala. „Je jenom kámoška,“ zasmál se a zatvářil se roztomile plaše. „A nemyslím, ţe bychom se k sobě nějak extra hodili. A navíc…“ Zváţněl. „Nikdy bych nemohl chodit s Masonovou holkou.“ Lissa uţ se nadechovala, aby mu řekla, co jsem jí vţdycky povídala – ţe jsem vlastně s Masonem doopravdy nechodila. Nakonec se ale moudře rozhodla nechat Eddieho věřit tomu lepšímu. „Kaţdý se musí časem pohnout dál.“ „Není to zas tak dlouhá doba. Jen něco přes měsíc. A taky to není něco, co by se dalo rychle překonat.“ Jeho pohled působil smutně a vzdáleně, coţ bolelo mě i Lissu. „Promiň,“ řekla. „Nechtěla jsem, aby to vyznělo, jako ţe je to prkotina. Vím, ţes proţil hrozný věci.“ 223
„Víš, co je zvláštní? Vlastně si z toho moc nepamatuju. A to je hrozný. Byl jsem tak sjetej, ţe jsem neměl ponětí, co se kolem mě děje. Nesnáším to, ani nevíš jak. Bejt takhle bezmocnej…, to je ta nejhorší věc na světě.“ Vnímala jsem to stejně. Nejspíš jako kaţdý stráţce. Ale s Eddiem jsme se o tom nikdy nebavili. Vlastně jsme se vůbec o Spokane moc nebavili. „Nemohl jsi za to,“ pověděla mu Lissa. „Strigojí endorfiny jsou silný. Nemohl jsi s tím nic dělat.“ „Měl jsem se víc snaţit,“ trval na svém. Přidrţel jí dveře do budovy koleje. „Kdybych se aspoň trochu udrţel při vědomí… Nevím… Třeba mohl Mason ještě ţít.“ Uvědomila jsem si, ţe já i Eddie jsme měli jít na psychoterapii hned po návratu ze zimních prázdnin. Konečně jsem pochopila, proč mi všichni říkají, ţe je iracionální, kdyţ si vyčítám Masonovu smrt. Eddie i já se oba cítíme zodpovědní za věci, které jsme nemohli nijak ovlivnit. Mučí nás pocity viny, a přitom jsme za to nemohli. „Hej, Lisso, pojď sem.“ To závaţné téma jsem odsunula stranou, kdyţ jsem uviděla, jak na ni přes celou kolejní halu mávají Jesse a Ralf. Okamţitě jsem se najeţila a připravila k obraně. Stejně jako Lissa. Neměla je ráda o nic víc neţ já. „Co to má znamenat?“ dotázal se Eddie obezřetně. „Netuším,“ zašeptala a vykročila k nim. „Doufám, ţe to bude rychlé.“ Jesse ji obdařil oslnivým úsměvem, který mi kdysi připadal fakt sexy. Teď jsem viděla, ţe je to jen faleš a přetvářka. „Tak jak to jde?“ prohodil. „Jsem utahaná,“ odpověděla. „Jdu si lehnout. Co se děje?“ Jesse pohlédl na Eddieho. „Dopřál bys nám trošku soukromí?“ Eddie se podíval na Lissu. Ta přikývla, a tak se vzdálil natolik, aby byl z doslechu, ale aby ji stále sledoval. Jakmile byl pryč, Jesse spustil. „Mám pro tebe pozvánku.“ „Na co? Na večírek?“ „Tak trochu. Je to parta…“ Ralf zrovna neoplýval vyjadřovacími schopnostmi, takţe se slova ujal opět Jesse. „Mnohem víc neţ parta. Je to jen pro elitu.“ Ukázal kolem sebe. „Ty a já a Ralf… nejsme jako většina ostatních Morojů. 224
Dokonce nejsme ani jako ostatní královští. Máme svoje zájmy a záleţitosti, o který se musíme postarat.“ Připadalo mi legrační, ţe do toho zahrnul i Ralfa. Ten byl královský jen po matce z rodu Vodů, takţe ani neměl královské příjmení, i kdyţ technicky vzato pokrevně ke královským patřil. „Zní to jako nějaká… snobárna,“ prohlásila. „Bez uráţky. Ale dík za nabídku.“ Taková byla Lissa. Za všech okolností zdvořilá, dokonce i na tyhle blbce. „Ty to nechápeš. My nesedíme jen tak na zadku. Pracujeme na různých věcech. Třeba…,“ zaváhal, načeţ ztišil hlas, „… na různých způsobech, jak se prosadit a ukázat lidem, ţe naše cesta je správná.“ Lissa se nervózně zasmála. „To mi připadá spíš jako nátlak.“ „No a?“ Neviděla jsem jí do obličeje, ale cítila jsem, ţe se snaţí svou odpověď zformulovat co nejjasněji. „Zbláznili jste se? Nátlak je zakázaný. Je to špatný.“ „Jenom u někoho. A u tebe zjevně ne, kdyţ jsi v tom tak dobrá.“ Strnula. „Jak vás to napadlo?“ „Protoţe někdo – vlastně pár lidí – to naznačuje.“ Pár lidí? Snaţila jsem se vydolovat z paměti, co jsme jim s Christianem řekli v místnosti dárců. Nezmínili jsme se o Lisse jmenovitě, nicméně jsme se oba vytahovali, ţe jsme někoho viděli nátlak pouţívat. A Jesse si to evidentně dal dohromady. „Vţdyť je to jasný na první pohled. Lidi tě mají rádi. Uţ jsi vyvázla z tolika průšvihů a mně konečně došlo proč. Celou tu dobu zpracováváš lidi. Tuhle jsem tě sledoval při vyučování, kdyţ jsi přesvědčila profesora Hilla, aby s tebou nechal na tom projektu pracovat Christiana. Nikomu jinýmu by to nikdy nedovolil.“ Ten den jsem s nimi na té hodině taky byla. Lissa opravdu pouţila na profesora nátlak, aby pomohla Christianovi. Naléhala na profesora Hilla natolik, ţe si snad neuvědomila, ţe při tom nátlak pouţívá. Ve srovnání s jinými věcmi, které uměla, tohle bylo dost slabé. Nikdo si toho nevšiml. Teda skoro nikdo. „Hele,“ ošila se Lissa. „Váţně netuším, o čem to mluvíš. Jdu spát.“ 225
Jesse se tvářil nadšeně. „Ne, je to dobrý. Připadá nám to super. Chceme ti pomoct – nebo spíš nám. Nemůţu uvěřit, ţe jsem si toho nevšiml dřív. Jsi v tom fakt dobrá a chceme, abys nám to předvedla. A navíc ţádná jiná sekce Mână nemá ve svejch řadách nikoho z rodu Dragomirů – Byli bychom první, kde jsou zastoupeny všechny královský rodiny.“ Povzdechla. „Kdybych uměla pouţívat nátlak, přinutila bych vás, abyste zmizeli. Uţ jsem řekla, ţe nemám zájem.“ „Ale my tě potřebujeme!“ vykřikl Ralf. Jesse ho zpraţil příkrým pohledem, načeţ se s úsměvem obrátil zase k Lisse. Měla jsem podivný pocit, ţe na ni v tu chvíli nátlak pouţívá, ale naštěstí to na ni nemělo absolutně ţádný účinek – ani na mě, jelikoţ jsem se dívala jejíma očima. „Nejde jen o to, ţe bys nám pomáhala. Na kaţdý škole má Mână svoji skupinku,“ objasnil Jesse. Naklonil se k ní blíţ a náhle uţ se netvářil tak přátelsky. „Máme členy po celým světě. Staň se členkou a získáš styky, abys mohla v ţivotě dělat, cokoli budeš chtít. A protoţe se všichni můţeme naučit pouţívat nátlak, můţeme zabránit morojský vládě, aby dělala blbosti – můţeme zajistit, aby se královna a ostatní vţdycky rozhodli správně. Tohle by bylo dobrý i pro tebe!“ „Díky, jsem spokojená i bez vaší party,“ řekla a o krok ustoupila. „A nejsem si jistá, ţe zrovna vy víte, co je pro Moroje nejlepší.“ „Spokojená? S tím svým strigojským přítelem a čubkou, co se chce stát stráţkyní?“ zařval Ralf. Bylo to natolik hlasité, ţe to uslyšel i Eddie, který se na to netvářil příliš radostně. „Buď zticha,“ okřikl ho vztekle Jesse. Obrátil se na Lissu. „Neměl to říkat…, ale v podstatě má pravdu. Pověst tvojí rodiny je jenom na tobě, a ty se přitom chováš tak, ţe tě nikdo nebere váţně. I královna se tě snaţí srovnat a odtrhnout tě od Ozery. Takhle si natlučeš a šeredně se spálíš.“ Lissa zuřila čím dál víc. „Ani nevíš, o čem mluvíš. A taky…“ Zamračila se. „Co myslíš tím, ţe se mě pokouší odtrhnout od Christiana?“ „Chce tě prov –“ vyhrkl Ralf, ale Jesse ho okamţitě utnul. „O tom právě mluvím,“ prohlásil Jesse. „Známe různý věci, který by ti mohly pomoct – tobě i Christianovi.“ 226
Došlo mi, ţe Ralf se určitě pokusil zmínit o královnině plánu provdat Lissu za Adriana. Uvaţovala jsem, jak se o tom mohl dozvědět, ale pak jsem si uvědomila, ţe je příbuzný s Vodovými. Priscilla Vodová je královnina rádkyně a nejlepší přítelkyně. O královniných plánech ví všechno a nejspíš to řekla i Ralfovi. Jejich vztah musí být uţší, neţ jsem si myslela. „Tak mi řekni,“ začala Lissa a hlavou jí krátce bleskl nápad, ţe by pouţila nátlak, ale ihned to zavrhla. Takhle hluboko by neklesla. „Co víš o Christianovi?“ „Zdarma informace nepodávám,“ ušklíbl se Jesse. „Přijď na naše setkání a tam ti všechno řekneme.“ „Kdepak. Nemám zájem o vaše elitářský styky a o nátlaku nic nevím.“ Navzdory svým slovům hořela zvědavostí dozvědět se, co vědí oni. Otočila se, ale Jesse ji popadl za paţi. „Sakra! Musíš…“ „Lissa si teď jde lehnout,“ vloţil se do toho Eddie. Vystřelil ze svého místa v momentě, kdy se jí Jesse dotkl. „Tu ruku dej pryč, nebo to udělám za tebe.“ Jesse zuřivě pohlédl na Eddieho. Jako ve většině případů střetu Moroje s dhampýrem byl Jesse ve výhodě díky své výšce a Eddie díky svým svalům. Jesse měl samozřejmě na své straně i Ralfa, ale na tom teď nezáleţelo. Všichni věděli, kdo by vyhrál, kdyby se do nich Eddie pustil. A nejúţasnější na tom bylo, ţe by z toho Eddie pravděpodobně ani neměl průšvih, kdyby prohlásil, ţe chránil Lissu před obtěţováním. Jesse s Ralfem pomalu vycouvali. „Potřebujeme tě,“ řekl Jesse. „Jsi jediná. Uvaţuj o tom.“ Jakmile vypadli, Eddie se ujistil: „Jsi v pořádku?“ „Jo…, díky. Boţe, to bylo tak divný.“ Vydali se ke schodům. „O co šlo?“ „Jsou posedlí nějakou svou královskou společností a chtějí, abych se k nim přidala a oni tak získali člena z kaţdý královský rodiny. Vyvádějí s tím jako fanatici.“ Eddie věděl o éteru, ale Lisse nebylo příjemné připomínat mu, jak zatraceně dobrá je v nátlaku. Otevřel jí dveře. „No, můţou tě opruzovat, jak budou chtít, ale nemůţou tě přinutit, abys vstoupila někam, kam nechceš.“ 227
„Asi máš pravdu.“ Pořád ale uvaţovala, co vědí o Christianovi. Nebo jen blafovali? „Jen doufám, ţe nebudou otravovat aţ moc.“ „Neboj,“ ujistil ji pevným hlasem. „Postarám se, aby tě nechali na pokoji.“ Vklouzla jsem zpět do svého těla a otevřela dveře na svou kolej. V půlce schodiště jsem si uvědomila, ţe se usmívám. Rozhodně jsem nestála o to, aby Jesse s Ralfem otravovali Lissu, ale kdyby jim to Eddie nandal? Vůbec by mi nevadilo vidět ty dva, jak schytají zpátky, co udělali jiným.
228
DVACET DVA PSYCHOLOŢKA DEIRDRE ASI NEMÁ BŮHVÍJAKÝ SOUKROMÝ
ţivot, kdyţ si mě pozvala na neděli. Moc nadšená jsem tím nebyla, jelikoţ to nebyl jen můj den volna – volno měli i kamarádi. Příkazy jsou ale příkazy, takţe jsem tam neochotně zašla. „Pletete se,“ oznámila jsem jí, sotva jsem dosedla. Otázky z našeho prvního sezení jsme zatím ještě neprobíraly. Posledních pár schůzek jsme se bavily o mojí matce a o tom, co si myslím o terénním cvičení. „V čem?“ dotázala se. Měla na sobě květované šaty bez rukávů, ve kterých jí asi musela být parádní zima. Taky působily dost nudně, kdyţ všude kolem visely na zdech fotky kytek. „O tom klukovi. Nemám ho ráda jen proto, ţe ho nemůţu mít. Mám ho ráda, protoţe…, no protoţe je to on. Uţ jsem si to ověřila.“ „Jak jste si to ověřila?“ „To je dlouhý příběh,“ odpověděla jsem vyhýbavě. Nechtělo se mi zabíhat do podrobností ohledně svého experimentu s Adrianem a nátlakem. „Prostě mi musíte věřit.“ „A co ta další věc, o které jsme si povídaly?“ vyptávala se. „Co vaše pocity ohledně Lissy?“ „To byl taky omyl.“ „Taky jste si to ověřila?“ „Ne, ale to není zrovna něco, co by se dalo takhle vyzkoušet.“ „Jak si pak můţete být tak jistá?“ dotázala se. „Protoţe jsem.“ To byla jediná odpověď, kterou jsem jí byla ochotná dát. „Jak to mezi vámi poslední dobou probíhá?“ „Jak to myslíte?“ 229
„Trávíte spolu hodně času? Souhlasíte s tím, co dělá?“ „Jistě, víceméně. Moc se teď sice nevídáme, ale dělá totéţ co vţdycky. Chodí s Christianem. Boduje ve všech písemkách. Jo, a skoro se naučila nazpaměť webovky univerzity v Lehighu.“ „V Lehighu?“ Pověděla jsem Deirdre o královnině nabídce. „Půjde tam aţ na podzim, ale uţ teď si hledá předměty a snaţí se srovnat si v hlavě, co by chtěla studovat nejradši.“ „A co vy?“ „Já?“ „Co budete dělat, aţ bude Lissa chodit na přednášky?“ „Budu chodit s ní. Tak se to obvykle dělá, kdyţ má Moroj zhruba stejně starýho stráţce. Nejspíš mě tam přijmou taky.“ „Budete studovat stejné předměty jako ona?“ „Jo.“ „A nejsou tam předměty, které byste studovala raději?“ „Jak to mám vědět? Vţdyť si ještě ani sama nevybrala, na co chce chodit, tak nemůţu vědět, jestli tam budu chtít chodit taky, nebo ne. Ale stejně je to jedno. Budu muset chodit s ní.“ „A vy s tím nemáte problém?“ Tak tak jsem se drţela, abych nevypěnila. O tomhle jsem se ani v nejmenším nechtěla bavit. „Ne,“ odpověděla jsem přiškrceně. Věděla jsem, ţe Deirdre chce, abych to víc rozvedla, ale to jsem odmítala. Dlouho jsme se dívaly jedna druhé do očí, jako bychom zkoušely, která ten upřený pohled vydrţí déle. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Podívala se do svého tajemného zápisníku, který pořád drţela v ruce, a prolistovala několik stran. Všimla jsem si, ţe má perfektně upravené rudé nehty. Lak na mých uţ se začínal odlupovat. „Dneska se vám nechce bavit se o Lisse?“ zeptala se nakonec. „Můţeme mluvit o čemkoli, co vám připadá prospěšný.“ „Co si myslíte vy, ţe je prospěšné?“ Ksakru! Uţ zase ty její otázky. Uvaţovala jsem, jestli jeden z těch jejích certifikátů na zdi nedokazuje, ţe má nějakou speciální kvalifikaci na vyptávání. 230
„Myslím, ţe by bylo prospěšný, kdybyste se mnou přestala mluvit, jako bych byla Morojka. Děláte, jako bych měla na vybranou – jako bych měla právo, aby mě štvalo, ţe si nemůţu vybrat předměty, který chci studovat. Řekněme, ţe bych si je vybrat mohla. K čemu by to bylo? Vystudovala bych a byla by ze mě právnička nebo mořská bioloţka? Nemá smysl, abych si chtěla prosadit svou. Pro mě uţ je všechno rozhodnuto.“ „A jste s tím smířená.“ Mohla to být otázka, ale vyznělo to spíš jako konstatování faktu. Pokrčila jsem rameny. „Mně vůbec nevadí chránit Lissu, coţ vy zjevně nedokáţete pochopit. Kaţdá práce má svoje stinný stránky. Chci sedět na jejích hodinách matiky? Ne. Ale budu muset, protoţe to ostatní je mnohem důleţitější. Chcete vy poslouchat rozzuřený teenagery, co se snaţí zmařit vaše snahy? Ne. Ale musíte, protoţe zbytek vaší práce je důleţitější.“ „Tohle,“ prohlásila nečekaně, „je vlastně moje nejoblíbenější součást práce.“ Nedokázala jsem rozpoznat, jestli si dělá srandu, nebo ne, ale rozhodla jsem se, ţe to radši nebudu zjišťovat, částečně proto, ţe tentokrát neodpověděla otázkou. Povzdechla jsem si. „Jenom nesnáším, kdyţ všichni vyvádějí, jako by mě někdo nutil, abych se stala stráţkyní.“ „Kdo jsou ti všichni?“ „No…, vy a ten kluk, co jsem ho potkala u dvora…, dhampýr jménem Ambrose. On je…, no, krvavá děvka. Krvavá děvka v muţském vydání.“ Jako by to nebylo jasné. Čekala jsem, jestli na to označení nějak zareaguje, ale ona nic. „V jeho podání to vyznělo, jako bych byla ve svým ţivotě chycená v pasti. To ale nejsem. Tohle je práce, kterou chci dělat. Jsem v ní dobrá. Umím bojovat a vím, jak bránit ostatní. Viděla jste někdy Strigoje?“ Zavrtěla hlavou. „Já ano. A kdyţ říkám, ţe chci strávit svůj ţivot tím, ţe budu chránit Moroje a zabíjet Strigoje, myslím to váţně. Strigojové jsou ztělesněný zlo a je potřeba s nimi zatočit. Budu šťastná, kdyţ to budu moct dělat, a pokud při tom ještě navíc budu moct být se svou nejlepší kámoškou, tím líp.“
231
„Já tomu rozumím, ale co se stane, kdyţ zatouţíte i po jiných věcech – po něčem, co při tomhle ţivotním stylu prostě mít nemůţete?“ Překříţila jsem si ruce přes prsa. „Stejná odpověď jako předtím. Všechno má svý dobrý i špatný stránky. A my je musíme umět vybalancovat, jak nejlíp to svedeme. Nebo se mi snaţíte naznačit, ţe v ţivotě to takhle nechodí? Ţe kdyţ nemůţu mít všechno dokonalý, jsem nějaká divná?“ „Ne, samozřejmě, ţe ne,“ ujistila mě a opřela se ve svém křesle. „Chci, abyste měla krásný ţivot, ale nečekám, ţe bude dokonalý. Takový ho nemá nikdo. Na tom všem mi ale připadá zajímavé, jak odpovídáte a jak jste smířená s těmi protichůdnými částmi svého ţivota. Kdyţ máte jednu věc, znamená to, ţe nemůţete mít druhou.“ „Tím si projde kaţdý.“ Měla jsem dojem, ţe uţ se opakuju. „Ano, ale ne kaţdý při tom vidí duchy.“ Trvalo mi několik tíţivých vteřin, neţ mi konečně došlo, na co naráţí. „Počkat. Vy tvrdíte, ţe Masona vídám proto, ţe v skrytu duše tajně zazlívám Lisse, ţe kvůli ní nemůţu ţít ţivot, jaký bych chtěla? Co se stalo s těmi traumatizujícími záţitky, kvůli kterým jsem sem přišla? Myslela jsem, ţe to byl důvod, proč vídám Masona.“ „Myslím, ţe je mnoho důvodů, proč vídáte Masona,“ řekla. „A to právě zkoumáme.“ „A přitom jsme zatím o Masonovi vůbec nemluvily.“ Deirdre se klidně usmála. „Opravdu ne?“ Naše sezení skončilo. „Taky ti vţdycky na otázku odpovídá otázkou?“ zeptala jsem se pak Lissy. Šly jsme spolu přes nádvoří do jídelny na večeři. Potom jsme měly domluvený sraz s ostatními a bylo v plánu pustit si film. Uţ to bylo docela dlouho, co jsme byly s Lissou jen samy dvě, a já si uvědomila, jak moc mi to chybí. „Nechodíme ke stejné psycholoţce,“ zasmála se. „Byl by to střet zájmů.“ „No tak dělá to ta tvoje?“ „Jo…, celkem mě baví to sledovat.“ „Koho by napadlo, ţe jednou nastane den, kdy budeme srovnávat svoje psychoterapie?“ 232
Obě jsme se tomu zasmály. Po chvíli začala mluvit. Chtěla mi povědět, co se stalo s Jessem a Ralfem. Netušila, ţe uţ o tom vím. Neţ ale stačila cokoli povědět, někdo nás dohnal. Dean Barnes. „Ahoj, Rose. Pár se nás snaţí přijít na to, proč děláš jen na půl úvazku.“ Výborně. Věděla jsem, ţe dříve či později se na to někdo zeptá. A upřímně mě překvapilo, ţe jim to trvalo tak dlouho. Kaţdý byl aţ příliš zaneprázdněn svým plněním terénní praxe, ţe tomu aţ dosud nikdo nevěnoval pozornost. Výmluvu uţ jsem měla přichystanou. „Bylo mi blbě. Doktorka Olendzká nechtěla, abych byla neustále v pohotovosti.“ „Fakt?“ podivil se a trochu klopýtl. „Myslel jsem, ţe pořád mluvili o tom, jak jsi tam venku nikdy nebyla marod. Něco takovýho.“ „Tady ale nejsme venku ve skutečným světě a doktorka Olendzká na tom trvá.“ „Taky jsem slyšel, ţe to udělali proto, ţe ohroţuješ Christiana.“ „Ne, věř mi, ţe to fakt ne.“ Ucítila jsem z něj alkohol, coţ mi poskytlo výbornou záminku ke změně tématu. „Tys chlastal?“ „Jo. Shane něco sehnal a pár se nás slezlo v jeho pokoji. Hej!“ „Hej co?“ dotázala jsem se. „Nekoukej na mě tak.“ „Jak?“ „Jako ţe proti tomu něco máš.“ „Nemám,“ namítla jsem. Dean se zatvářil uraţeně. „Hele, mám den volna, a i kdyţ je neděle, neznamená to, ţe nemůţu…“ Vedle nás jsem postřehla pohyb. Nezaváhala jsem. Bylo to příliš rychlé, neţ aby to bylo něco přátelského. A celé to bylo černé. Vrhla jsem se mezi vetřelce a Lissu a zaútočila na něj. I v té zběsilosti jsem mlhavě poznávala, ţe je to stráţkyně, která učí novice na niţším stupni. Jmenuje se Jane nebo Joan nebo tak nějak. Ne, Jean. Byla sice vyšší neţ já, ale i tak jsem jí dala ránu pěstí do obličeje. 233
Klopýtla dozadu a vtom jsem vedle ní zaznamenala další postavu. Jurij. Vrhla jsem se vpřed a Jean se ocitla mezi ním a mnou. Kopla jsem ji do břicha. Spadla na Jurije a oba zavrávorali. V okamţiku jsem vytáhla svůj cvičný kůl a namířila ho na její srdce. Dotkla jsem se její hrudi a ona ihned ustoupila stranou, protoţe technicky vzato uţ byla „mrtvá“. Pak jsem se zaměřila na Jurije. Za sebou jsem slyšela tlumené zvuky zápasu, takţe jsem předpokládala, ţe i Dean teď čelí svému útočníkovi či útočníkům. Ale neměla jsem čas to zjišťovat. Musela jsem vyřídit Jurije, coţ bylo o něco obtíţnější, jelikoţ byl silnější neţ Jean. Krouţili jsme kolem sebe a střídavě zasazovali a schytávali rány. Zkusil nasadit rozhodující chvat, ale já byla rychlejší a vykroutila jsem se z jeho sevření. Drţela jsem se z jeho dosahu tak dlouho, dokud se mi nepodařilo probodnout kůlem i jeho. Sotva poraţený vycouval, otočila jsem se k Deanovi. Lissa stála stranou a pozorovala Deana, jak zápasí se svým útočníkem. Byl to dost ubohý boj. Ryana jsem těţce zkritizovala, ale ve srovnání s tímhle nebyly jeho chyby ničím. Deanův cvičný kůl se válel na zemi a on sám se pohyboval trhaně a nestabilně. Bylo mi jasné, ţe kdyţ bude takhle pokračovat, dopadne špatně. Vyskočila jsem vpřed a odstrčila Deana k Lisse. Vrazila jsem do něj takovou silou, ţe upadl, ale to mi bylo jedno. Potřebovala jsem ho odklidit z cesty. Postavila jsem se proti svému soupeři a uviděla, ţe je to Dimitrij. To bylo nečekané. Malý hlásek v hlavě mi našeptával, ţe s Dimitrijem nemůţu bojovat. Připomněla jsem tomu hlásku, ţe s Dimitrijem zápasíme uţ dobře půl roku. A navíc to teď není Dimitrij. Je to můj nepřítel. S kůlem v ruce jsem se vyřítila proti němu a doufala, ţe ho překvapím. Jenţe Dimitrije je těţké překvapit. A navíc byl rychlý. Tak strašně rychlý. Bylo to, jako by věděl, co chci udělat, ještě dřív neţ já. Můj útok odrazil lehkou ránou ze strany do hlavy. Věděla jsem, ţe později to začne pěkně bolet, ale teď jsem byla tak nabuzená adrenalinem, ţe jsem tomu nevěnovala pozornost. Vzdáleně jsem si uvědomovala, ţe se sem seběhli další lidé, aby se na nás podívali. Dimitrij i já jsme tady byli za celebrity 234
a navíc celé situaci dodávalo na dramatičnosti, ţe je můj učitel. Tohle byla prvotřídní zábava. Nespouštěla jsem z Dimitrije oči. Jak jsme se tak provokovali, útočili a odráţeli útoky toho druhého, snaţila jsem se vybavit si všechno, co mě učil. Taky jsem se snaţila vzpomenout si na všechno, co o něm vím. Trénovala jsem s ním měsíce. Znám ho, znám jeho pohyby, stejně jako on ty moje. Dokáţu předvídat, co udělá. Jakmile jsem začala tyhle svoje vědomosti vyuţívat, náš boj se stal záludnějším. Byli jsme aţ příliš vyrovnaní, oba hrozně rychlí. Srdce mi zběsile bušilo v hrudi a na kůţi mě studil pot. Pak po mně Dimitrij konečně vystartoval. Vrhl se na mě celou svou vahou. To nejhorší jsem odrazila, ale byl příliš silný. Po tom střetu jsem zavrávorala. Nepromeškal příleţitost, strhl mě k zemi a pokoušel se mě znehybnit. Kdybych takhle dopadla se Strigojem, nejspíš bych skončila s prokousnutým hrdlem nebo zlomeným vazem. Tohle jsem nemohla dopustit. Přestoţe jsme spolu zápasili uţ na zemi a já byla pod ním, podařilo se mi vystrčit loket a udeřit ho do obličeje. Ucukl a to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Převalila jsem ho a zalehla pod sebou. Snaţil se mě setřást, ale já se nenechala a ještě k tomu jsem manévrovala se svým kůlem. Jenţe Dimitrij měl velikou sílu. Naprosto jistě jsem věděla, ţe ho na zemi neudrţím. Přesně jak jsem čekala, můj stisk zeslábl. Ale druhou rukou jsem popadla kůl, namířila mu ho na srdce a dotkla se jím jeho hrudi. A bylo hotovo. Lidi za mnou začali tleskat, ale já měla oči jen pro Dimitrije. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Pořád jsem na něm seděla a rukama se mu opírala o hrudník. Oba jsme byli zpocení a těţce jsme oddechovali. V jeho očích jsem viděla, jak je na mě pyšný, ale v jeho pohledu bylo mnohem víc. Byl tak blízko a já po něm prahla. Opět mi připadalo, ţe je mou součástí, kterou potřebuju, abych byla celá. Vzduch mezi námi se náhle zdál horký a těţký. V tu chvíli bych dala všechno za to, abych si k němu mohla lehnout a nechat se obejmout. Jeho výraz napovídal, ţe myslí na totéţ. Boj sice skončil, ale zůstaly zbytky adrenalinu a ţivočišné divokosti. Pak ke mně někdo natáhl ruku a já uviděla, ţe je to Jean, která mi chce pomoct vstát. Ona i Jurij zářili nadšením, stejně 235
jako ostatní přihlíţející. Dokonce i Lissa se tvářila, ţe to na ni udělalo dojem. Dean pochopitelně vypadal bídně. Doufala jsem, ţe zvěsti o mém omračujícím vítězství se rozšíří po kampusu stejně rychle jako ty nedávné špatné. Pravděpodobně ale ne. „Dobrá práce,“ pochválil mě Jurij. „Všechny tři jste nás porazila. To bylo ukázkové.“ Dimitrij uţ taky stál na nohou. Schválně jsem koukala jen na ty druhé dva stráţce, protoţe mi bylo jasné, ţe jakmile bych se na něj podívala, můj výraz by vše prozradil. Pořád jsem těţce dýchala. „Doufám…, doufám, ţe jsem nikoho z vás nezranila,“ řekla jsem. To všechny tři rozesmálo. „To je naše práce,“ prohlásila Jean. „O nás se neboj, my něco vydrţíme.“ Střelila pohledem po Dimitrijovi. „Tím loktem ti ale dala pořádnou ránu.“ Dimitrij si třel místo u oka a já jenom doufala, ţe jsem mu moc neublíţila. „Studentka překonala učitele,“ utahoval si ze mě. „Nebo ho spíš probodla.“ Jurij zpraţil Deana přísným pohledem. „V kampusu není dovolen alkohol.“ „Je neděle!“ vykřikl. „Neměli bychom mít povinnosti.“ „Ve skutečném světě nejsou ţádná pravidla,“ prohlásila Jean učitelským tónem. „Berte to, jako ţe jsme na vás ušili boudu. Vy jste prošla, Rose. Moc hezká práce.“ „Díky. Kéţ bych tak mohla říct totéţ o svým oblečení.“ Byla jsem celá zmáchaná a zablácená. „Musím se jít převlíknout, Liss. Sejdeme se u večeře.“ „Dobře.“ Celá zářila. Byla na mě tak strašně hrdá, ţe se to do ní snad ani nevešlo. Taky jsem vycítila, ţe se přede mnou snaţí něco utajit, a tak mě napadlo, jestli mi třeba nepřichystá překvápko na oslavu vítězství. Radši jsem do toho moc nevrtala, abych jí nezkazila radost. „A vy,“ oznámil Jurij a chytil Deana za rukáv, „vy se s námi půjdete projít.“ Setkala jsem se s Dimitrijovým pohledem. Přála jsem si, aby tady chvilku zůstal a mohli jsme si promluvit. Pořád jsem byla nabuzená adrenalinem a chtěla jsem oslavovat. Dokázala jsem to. Konečně. Po všem tom poníţení a mojí údajné neschopnosti jsem konečně dokázala, co všechno umím. Nejradši bych se dala do tance. Jenţe Dimitrij musel odejít 236
s ostatními a jenom nepatrným kývnutím hlavy mi naznačil, ţe by byl taky rád, kdyby mohl odejít se mnou. S povzdechem jsem je sledovala, jak se vzdalují, a pak jsem se sama vydala na kolej. Ve svém pokoji jsem zjistila, ţe vypadám hůř, neţ jsem si myslela. Sotva jsem ze sebe svlékla zablácené hadry, bylo mi jasné, ţe se musím pořádně vydrhnout, abych vůbec mohla mezi lidi. Neţ jsem se dala dohromady, uplynula skoro hodina. Většinu večeře jsem zmeškala. Rozběhla jsem se zpátky k jídelně a uvaţovala, proč mi Lissa neposlala ani jednu rýpavou myšlenku. Dělala to téměř pokaţdé, kdyţ jsem měla zpoţdění. Tentokrát se ale pravděpodobně usnesla, ţe si po svém triumfu zaslouţím oddech. Jak jsem si na to zase vzpomněla, po obličeji se mi rozlil široký úsměv. Ten mi ale zmrzl na rtech, sotva jsem vešla do chodby vedoucí k jídelně. Kolem čehosi se tam shromáţdila celkem velká skupinka a já zaregistrovala neklamné známky rvačky. Vzhledem k tomu, ţe Jesseova parta ráda mlátí lidi tajně, došlo mi, ţe tohle s nimi asi nemá nic společného. Protáhla jsem se mezi lidmi a zvědavě vyhlíţela mezi jejich hlavami, kdo sem přitáhl takový dav. Byli to Adrian s Christianem. A Eddie. Ale Eddie tu zjevně byl ve smírčí roli. Stál mezi nimi a snaţil se je udrţet od sebe. Dobré způsoby stranou, odstrčila jsem těch pár lidí, co byli ještě přede mnou, a přiběhla jsem k Eddiemu. „Co se tady sakra děje?“ vyhrkla jsem. Vypadal, ţe se mu ulevilo, kdyţ mě uviděl. S přehledem dokázal v boji zneškodnit naše instruktory, ale z téhle situace byl evidentně zmatený. „Netuším.“ Podívala jsem se na ty dva zápasící. Naštěstí to vypadalo, ţe nikdo nikoho nezasáhl… zatím. Taky se zdálo, ţe to vyprovokoval Christian. „Jak dlouho myslíš, ţe ti to bude procházet?“ vykřikl. Oči měl jako modré plameny. „Váţně myslíš, ţe ti to všichni budou dál ţrát?“ Adrian se tvářil jako obvykle lakonicky, ale jeho líný úsměv v sobě skrýval i jistou dávku úzkosti. Nejspíš se taky nechtěl 237
ocitnout v téhle situaci a stejně jako Eddie ani on netušil, jak k tomu vůbec došlo. „Upřímně,“ prohlásil Adrian unaveným hlasem. „Nemám ponětí, o čem to mluvíš. Prosím tě, nemůţeme si sednout a v klidu to probrat?“ „Jasně. Jasně, ţe to tak chceš. Ty se totiţ bojíš, ţe bych mohl udělat tohle.“ Christian zvedl ruku a na dlani se mu roztančila koule z plamenů. I ve světle zářivek hořela jasně oranţovou barvou a jádro koule tvořil modrý oheň. Z davu se ozvaly zděšené výkřiky. Já uţ si zvykla na myšlenku, ţe by Morojové bojovali za pomoci magie – a konkrétně Christian –, ale pro většinu studentů to bylo pořád tabu. Christian se ušklíbl. „Čímpak budeš bojovat ty? Rostlinama?“ „Kdyţ uţ chceš bezdůvodně vyprovokovat rvačku, měl bys to aspoň udělat staromódním stylem a jednu mi vrazit,“ poradil mu Adrian. Mluvil lehce, ale bylo znát, ţe mu to není příjemné. Asi mu došlo, ţe bitka za pouţití pěstí bude lepší neţ bojovat éterem proti ohni. „Ne,“ vloţil se do toho Eddie. „Nikdo tu nikoho zapalovat nebude. A nikdo nebude nikoho mlátit. Tohle je obrovský nedorozumění.“ „O co jde?“ vyptávala jsem se. „Co se stalo?“ „Tady tvůj kámoš si myslí, ţe plánuju oţenit se s Lissou a unést ji,“ objasnil Adrian. Říkal to sice mně, ale nespouštěl přitom z očí Christiana. „Nedělej, ţe to není pravda,“ zavrčel Christian. „Vím, ţe to tak je. Je to součást tvýho plánu – a královnina taky. Celou tu dobu tě podporovala. A ty jsi sem přišel… Ta záleţitost se studiem… A přitom to byl jenom fígl, jak mi Lissu přebrat a připoutat ji k tvojí rodině.“ „Máš vůbec ponětí, jak to zní paranoidně?“ dotázal se Adrian. „Moje prateta má na starosti celou morojskou vládu. A ty váţně myslíš, ţe se stará o to, kdo s kým chodí na střední? Hele, omlouvám se ti za ten čas, co jsem s ní strávil… Najdeme ji a tohle vyřešíme. Opravdu jsem se nesnaţil nějak mezi vás dva vstoupit. Ţádný spiknutí se nekoná.“ „Ale jo,“ trval na svém Christian. Podíval se na mě a zamračil se. „Nebo snad ne? Rose o tom ví uţ nějakou dobu. Dokonce o tom mluvila s královnou.“ 238
„To je směšný,“ poznamenal Adrian, kterého to překvapilo natolik, ţe po mně střelil pohledem. „Ţe jo?“ „No…,“ začala jsem. Uvědomila jsem si, ţe tohle bude dost ošklivé. „Ano i ne.“ „Vidíš?“ dotázal se triumfálně Christian. Z ruky mu vyšlehl oheň, ale já i Eddie jsme se naráz vyřítili vpřed. Lidi ječeli. Eddie popadl Christiana a snaţil se jeho oheň udrţet vysoko. Já mezitím chytila Adriana a praštila jím o zem. Naštěstí jsme si práci rozdělili. Raději nepomyslet na to, co by se stalo, kdybychom s Eddiem vystartovali po stejné osobě. „Těší mě, ţe máš o mě takovej zájem,“ zamumlal Adrian a zvedl hlavu z podlahy. „Přesvědč ho,“ opáčila jsem a pomohla mu na nohy. „Tohle musíme vyřešit, aniţ by při tom někdo uhořel.“ Eddie se snaţil zabránit Christianovi, aby se vrhl kupředu. Chytila jsem Christiana za jednu paţi, abych ho pomohla udrţet na místě. Adrian se netvářil nadšeně, ţe by se k němu měl přiblíţit, ale přesto mě poslechl. Christian sebou škubal, aby se osvobodil, ale Eddieho a mě nepřepral. Adrian se nejspíš bál, ţe by mu mohly shořet vlasy, a tak se naklonil k Christianovi a podíval se mu do očí. „Christiane, nech toho. Promluvíme si.“ Christian ještě trochu vzdoroval, ale jeho výraz pomalu povoloval a pohled se mu začínal zamlţovat. „Promluvme si o tom,“ zopakoval Adrian. „Dobře,“ souhlasil Christian. Z davu se ozval svorný zklamaný povzdech. Adrian pouţil nátlak tak hladce, ţe nikdo neměl sebemenší podezření. Vypadalo to, jako by se Christian prostě jenom umoudřil. Dav se pomalu rozcházel a já s Eddiem jsme Christiana pustili a odvedli do vzdáleného rohu, kde si můţeme promluvit v soukromí. Sotva Adrian přerušil oční kontakt, Christian se rozlítil nanovo a pokusil se na něj znovu vrhnout. Ale uţ jsme ho s Eddiem drţeli. Ani se nehnul. „Cos to teď udělal?“ vykřikl Christian. Pár lidí na chodbě se ohlédlo, bezpochyby doufali, ţe se nakonec přece jen dočkají rvačky. Hlasitě jsem mu zasyčela do ucha. Trhl sebou. „Au.“ „Buď zticha. Něco se tu děje a musíme to vyřešit, neţ uděláš nějakou blbost.“ 239
„Děje se to,“ rozohnil se Christian a zuřivě pohlédl na Adriana, „ţe se nás snaţí s Lissou rozdělit. A tys o tom věděla, Rose.“ Adrian se na mě podíval. „Fakt?“ „Jo, ale to je dlouhá historka.“ Obrátila jsem se zase na Christiana. „Hele, Adrian s tím nemá nic společnýho. Ne záměrně. Byl to nápad Taťány – a ani ona zatím nic neudělala. Je to její plán do budoucna – jen její, ne jeho.“ „Tak jak ses o tom dozvěděla?“ vyptával se Christian. „Řekla mi to. Bála se, ţe já chci Adriana.“ „Váţně? A bránila jsi naši lásku?“ dotázal se Adrian. „Sklapni,“ řekla jsem. „Teď by mě zajímalo, kdo ti to řekl, Christiane.“ „Ralf,“ odpověděl a vůbec poprvé se zatvářil nejistě. „Povaţoval jsem tě za chytřejšího, neţ abys poslouchal zrovna jeho,“ poznamenal Eddie, který se zachmuřil, uţ kdyţ padlo Ralfovo jméno. „Aţ na to, ţe tentokrát Ralf mluvil pravdu – teda kromě toho, ţe se v tom Adrian nějak angaţuje. Ralf je příbuzný s královninou nejlepší kamarádkou,“ objasnila jsem. „Nádhera,“ povzdechl Christian. Uţ se zdál klidný, tak jsme ho s Eddiem pustili. „Všichni v tom máme svou roli.“ Rozhlédla jsem se kolem a náhle mi to došlo. „Kde je Lissa? Proč tohle nezarazila?“ Adrian na mě tázavě povytáhl obočí. „To nám pověz ty. Kde je? Ani nepřišla na večeři.“ „Nemůţu…“ Zamračila jsem se. Kdyţ jsem chtěla, uţ jsem se od ní dokázala odstínit na delší dobu, takţe jsem nevnímala její pocity ani myšlenky. Tentokrát jsem ale necítila nic, protoţe z ní nic nevycházelo. „Nemůţu se do ní vcítit.“ Upřely se na mě tři páry očí. „Spí?“ zeptal se Eddie. „Neřekla bych, ţe spí… Tohle je něco jinýho…“ Pomaličku jsem začala vnímat, kde se nachází. Blokovala mě záměrně, snaţila se přede mnou schovat, ale já ji našla jako ostatně pokaţdé. „Tady je. Ona je… Paneboţe!“ Můj křik se rozlehl chodbou a znělo to jako ozvěna Lissiných vzdálených bolestivých výkřiků. 240
DVACET TŘI OSTATNÍ
V HALE SE ZARAZILI A JENOM NA MĚ ZÍRALI. Připadala jsem si, jako bych právě schytala ránu kamenem do obličeje. Aţ na to, ţe to nebyl můj obličej, ale Lissin. Vklouzla jsem jí do hlavy a okamţitě jsem všechno uviděla jejíma očima a cítila jsem to, co ona. Ze země se vznesly ostré kamínky a samy od sebe jí udeřily do tváře. Bandu shromáţděných děcek vedl prvák, o kterém jsem toho moc nevěděla, jen ţe je Drozdov. Zásahy kameny nás bolely obě, ale já tentokrát zadrţela křik a se zaťatými zuby se vrátila zpátky do chodby ke kamarádům. „Severozápadní část kampusu, mezi tím rybníkem, co má divnej tvar, a plotem,“ oznámila jsem jim. S tím jsem vystřelila ke dveřím. Co nejrychleji jsem se rozběhla do části kampusu, kde drţeli Lissu. Jejíma očima jsem neviděla všechny lidi, co se tam shromáţdili, nicméně pár jsem jich poznala. Byli tam Jesse a Ralf. Brandon. Brett. Ten Drozdov. Několik dalších. Kameny jí pořád dopadaly na obličej. Neječela ani nebrečela, jenom jim dokola opakovala, aby přestali. Ale dva kluci ji mezi sebou drţeli pevně. Jesse do ní celou dobu hučel, aby je sama přiměla přestat. Skrz její mysl jsem ho ale poslouchala jen tak napůl. Na důvodu teď nezáleţelo, ale stejně uţ mi to bylo jasné. Chtěli ji mučit tak dlouho, dokud se nepřidá k jejich partě. Brandona a ostatní k tomu určitě přinutili taky tak. Náhle jsem se začala dusit. Nemohla jsem dýchat, na obličeji jsem měla plno vody. S velikým vypětím jsem se odpojila od Lissy. Tohle se děje jí, ne mně. Tentokrát ji mučili vodou a snaţili se ji odříznout od přívodu vzduchu. Ať uţ to prováděl kdokoli, dával si načas. Postupně jí zaléval obličej vodou, kterou pak nechal zmizet, a zase dokola. Lapala po
241
dechu a prskala, a kdyţ zrovna mohla, prosila je, aby s tím přestali. Jesse na ni hleděl vypočítavým pohledem. „Nepros je. Přinuť je.“ Rozběhla jsem se ještě rychleji. Nacházeli se na jednom z nejvzdálenějších míst kampusu, aţ u hranic pozemků. Bylo to hrozně daleko a já s kaţdým dalším krokem vnímala jen Lissinu bolest a zuřila čím dál víc. Co to budu za stráţkyni, kdyţ ji ani v kampusu nedokáţu udrţet v bezpečí? Jako další nastoupil vzduchař a bylo to, jako by ji znovu mučil ten Viktorův poskok. Bral jí vzduch, takţe nemohla dýchat, a pak jí ho zase prudce foukl do obličeje. Byla to agónie. Vyvolalo to v nás vzpomínky na její únos a na všechny ty hrůzy, na které se snaţila zapomenout. Vzduchař přestal, ale uţ bylo příliš pozdě. Kdyţ pak nastoupil Ralf, aby pouţil oheň, byla jsem uţ tak blízko, ţe jsem viděla, jak mu vyšlehl z ruky. On mě ale neviděl. Nikdo z nich nevěnoval pozornost okolí a navíc byli příliš hluční, neţ aby mě slyšeli přicházet. Vrazila jsem do Ralfa dřív, neţ stačil vypustit plamen z ruky. Povalila jsem ho na zem a zkušeným pohybem mu dala pořádnou ránu pěstí do obličeje. Několik dalších včetně Jesse se mu rozběhlo na pomoc a snaţili se mě od něj odtrhnout. Alespoň do té doby, neţ mě poznali. Ti, kteří uţ uviděli můj obličej, urychleně vycouvali. Někteří ale ještě nevěděli, čeho jsem schopná. Dneska jsem přemohla tři vytrénované stráţce. Skupinku rozmazlených Morojů vyřídím levou zadní. Ironií bylo, ţe Morojům se moc nechtělo pozvednout ruku na svou obranu. Tahle skupinka klidně pouţila magii, aby mučila Lissu, ale nikoho z nich ani nenapadlo, ţe by mohl magii pouţít proti mně. Většina z nich se rozprchla, neţ jsem se jich vůbec stačila dotknout. Nestálo mi to za to úsilí, abych je pronásledovala. Jen jsem je chtěla dostat od Lissy. Ale Ralfovi jsem uštědřila ještě pár ran navíc, i kdyţ uţ leţel na zemi. Byla jsem přesvědčená, ţe tohle rozpoutal právě on. Nakonec jsem ho pustila a nechala ho leţet na zemi a skučet. Narovnala jsem se a hledala Jesse – dalšího pachatele. Objevila jsem ho okamţitě. Byl jediný, kdo tu zůstal. 242
Rozběhla jsem se k němu, ale najednou jsem se zmateně zastavila. Jenom tam stál s pusou dokořán a zíral kamsi do dáli. Podívala jsem se, kam se kouká, a pak zase na něj. „Pavouci,“ řekla Lissa. Z tónu jejího hlasu jsem nadskočila. Stála stranou s mokrými vlasy a poškrábaným a pomláceným obličejem, ale jinak vypadala, ţe je v pořádku. Byla tak bledá, ţe v měsíčním světle vypadala stejně přízračně jako Mason. Nespouštěla oči z Jesse, kdyţ promluvila. „Myslí si, ţe vidí pavouky. A lezou po něm. Co říkáš? Mám na něj poslat i hady?“ Znovu jsem pohlédla na Jesse. Z jeho výrazu mi přeběhl mráz po zádech. Jako by byl uvězněn ve své soukromé noční můře. Ale ještě děsivější bylo to, co jsem cítila skrz pouto. Kdyţ Lissa pouţívala magii, obvykle to bylo zlaté, hřejivé a nádherné. Tentokrát to bylo jiné. Bylo to černé, slizké a husté. „Asi bys měla přestat,“ prohlásila jsem. Z dálky jsem slyšela, ţe se k nám sbíhají lidé. „Uţ je po všem.“ „To byl iniciační rituál,“ objasnila. „Nebo něco na ten způsob. Před pár dny se mě ptali, jestli se k nim nepřidám, a já odmítla. Ale dneska mě otravovali zas a pořád povídali, ţe něco vědí o Christianovi a Adrianovi. Začínalo mě to zajímat, tak… Nakonec jsem jim řekla, ţe přijdu na jejich setkání, ale ţe o nátlaku nic nevím. Jen jsem to hrála. Chtěla jsem se dozvědět, co vlastně vědí.“ Sotva přitom pohnula hlavou, ale Jesseovi se evidentně něco stalo. Vyvalil oči ještě víc a dál němě křičel. „Přestoţe jsem vlastně technicky vzato ještě nesouhlasila, provedli na mně iniciační rituál. Chtěli se dovědět, co vlastně umím. Tohle je způsob, jak vyzkoušet, jak je kdo silný v nátlaku. Mučí je, aţ uţ to oběť nevydrţí a vyměkne a pouţije na útočníky nátlak, aby přestali. Pokud se dotyčný zmůţe na jakýkoli nátlak, přijmou ho do party.“ Pozorně si prohlíţela Jesse. Vypadalo to, ţe je uzavřen ve vlastním světě, který rozhodně nebyl nijak příjemný. „Za tohle si nejspíš vyslouţím funkci jejich prezidentky, co?“ „Zastav to,“ řekla jsem. To, co jsem cítila z téhle ujeté magie, ve mně vyvolávalo nevolnost. Lissa i Adrian se o něčem takovém zmiňovali uţ dřív – ţe lidi vidí věci, které ve skutečnosti nejsou. Ze srandy tomu říkali supernátlak – a bylo 243
to dost otřesné. „Takhle by se éter neměl pouţívat. Tohle nejsi ty. Je to špatný.“ Těţce dýchala a na čele měla krůpěje potu. „Nemůţu se toho zbavit,“ namítla. „Ale můţeš,“ řekla jsem a dotkla se její ruky. „Přesuň to na mě.“ Na okamţik se odvrátila od Jesse a podívala se na mě. Zatvářila se udiveně, ale pak se rychle zase zadívala na něj. „Coţe? Ty přece neumíš pouţívat magii.“ Pořádně jsem se zaměřila na naše pouto a potaţmo na její mysl. Nedokázala jsem přesně uchopit tu magii, ale zato tu temnotu, kterou obsahovala, ano. Došlo mi, ţe tohle vlastně dělám uţ pěkně dlouho. Pokaţdé, kdyţ jsem se o Lissu strachovala a chtěla, aby se uklidnila a zbavila těch temných pocitů, brala jsem je z ní. Absorbovala jsem je stejně, jako to dělala Anna se svatým Vladimírem. Tohle viděl Adrian, kdyţ říkal, ţe ta temnota přeskočila z její aury do mojí. A tohle – tohle zneuţívání éteru se zlým úmyslem někomu ublíţit, a ne v sebeobraně – mělo na Lissu ty nejhorší moţné vedlejší účinky. Bylo to zlé a zkaţené a já nemohla dovolit, aby to v ní zůstalo. V tuto chvíli jsem odsunula veškerý svůj vztek stranou. „Ne,“ připustila jsem. „To neumím. Ale můţeš mě pouţít, abys to zastavila. Zaměř se na mě. Všechno to ze sebe vypusť. Je to špatný. Ty to nechceš.“ Znovu se na mě podívala se zoufalýma očima dokořán. Dokázala dál mučit Jesse i bez očního kontaktu. Viděla jsem i cítila vnitřní boj, který svádí. Hodně jí ublíţil a ona mu to chtěla oplatit. Musel za to pykat. Zároveň si ale uvědomovala, ţe mám pravdu. Jenţe to bylo těţké. Bylo pro ni neskutečně těţké s tím přestat… Náhle se z pouta vytratila ta černá magie a spolu s ní i hnusné pocity na zvracení. Něco mě zasáhlo do obličeje jako silný vítr a já klopýtla dozadu. Otřásla jsem se a ţaludek se mi podivně sevřel. Bylo to jako jiskry, jako by mě pálil elektrický proud. Pak i tohle přešlo. Jesse padl na kolena a evidentně se vysvobodil ze své noční můry. Lisse se viditelně ulevilo. Pořád byla vyděšená z toho, co se stalo, ale uţ ji nepohlcoval ten strašlivý ničivý hněv, který ji přiměl ztrestat Jesse. Naléhavá potřeba pomsty zmizela. 244
Jediným problémem bylo, ţe teď jsem to měla v sobě já. Otočila jsem se k Jesseovi a připadalo mi, ţe v tu chvíli v celém vesmíru neexistuje nic neţ on. Uţ dřív se mě pokoušel zničit. Mučil Lissu a ubliţoval i tolika dalším. To bylo nepřijatelné. Vrhla jsem se na něj. Během toho okamţiku, neţ jsem mu zasadila ránu pěstí do obličeje, stačil jen vykulit oči. Hlava mu prudce odletěla do záklonu a z nosu se mu spustila krev. Slyšela jsem Lissu, jak na mě křičí, abych přestala, ale já nemohla. Musel zaplatit za to, co jí udělal. Popadla jsem ho za ramena a tvrdě s ním smýkla o zem. Teď uţ taky ječel – škemral, abych toho nechala. Zmlkl, aţ kdyţ jsem mu dala další ránu. Na ramenou jsem ucítila Lissiny ruce, jak se mě snaţila od něj odtrhnout, ale na to měla moc malou sílu. Dál jsem do něj bušila. Nebylo v tom ani stopy po strategickém vymakaném boji, jaký jsem předvedla s ním a jeho kamarády nebo s Dimitrijem. Tohle bylo nesoustředěné a primitivní. Ovládalo mě šílenství, které jsem přejala od Lissy. Vzápětí mě popadly další ruce a odtrhly mě od něj. Tohle byly mnohem silnější dhampýří paţe se svaly vypracovanými léty trénování. Byl to Eddie. Snaţila jsem se mu vykroutit. Sílu jsme měli skoro stejnou, ale přece jen měl navrch díky své váze. „Pusť mě!“ ječela jsem na něj. Ke svému zděšení jsem zaregistrovala, ţe Lissa klečí u Jesse a starostlivě si ho prohlíţí. Nedávalo to smysl. Jak to můţe dělat? Po tom všem, co jí provedl? Tvářila se soucitně. O chvilku později se naše pouto prozářilo výbojem její léčivé magie a ona mu uzdravila nejhorší zranění. „Ne!“ křičela jsem a pokoušela se vymanit z Eddieho sevření. „To nemůţeš!“ V tu chvíli se objevili stráţci v čele s Dimitrijem a Celestou. Christian s Adrianem nebyli nikde v dohledu; nejspíš s ostatními neudrţeli krok. Následoval organizovaný chaos. Všichni se shromáţdili a začali se vyptávat. Lissu odvedli, aby jí ošetřili zranění. Ve svých krveţíznivých pocitech bych se nejraději vydala za ní, ale mou pozornost přitáhlo něco jiného: Jesse také odváděli na ošetřovnu. Eddie mě pořád drţel ţelezným stiskem, přestoţe jsem se bránila a říkala mu, aby mě pustil. Většina dospělých 245
byla příliš zaneprázdněna ostatními, neţ aby si mě všímali. Všimli si mě, aţ kdyţ jsem zase začala křičet. „Nemůţete ho pustit! Nemůţete ho pustit!“ „Rose, uklidněte se,“ řekla mi klidným hlasem Alberta. Jak to, ţe jí nedocházelo, co se tady děje? „Je po všem.“ „Není po všem! Ne, dokud ho nezaškrtím!“ Zdálo se, ţe Alberta i ostatní si začínají uvědomovat, ţe se tu děje něco váţného – ale nevypadalo, ţe si to nějak spojují s Jessem. Všichni na mě koukali, jako bych zešílela. Ty pohledy jsem znala aţ příliš dobře. „Odveď ji odtud,“ rozkázala Alberta. „Ošetři ji – a ať se uklidní.“ Další instrukce nevydala, ale pochopila jsem, ţe plnění tohoto úkolu se ujme Dimitrij. Došel ke mně a převzal mě od Eddieho. Během toho krátkého vystřídání jsem se pokusila osvobodit, ale Dimitrij byl příliš rychlý a silný. Popadl mě za paţi a táhl mě pryč. „Půjde to po dobrém, nebo po zlém,“ zavrčel Dimitrij, kdyţ mě odváděl lesem. „V ţádném případě tě ale na Jesse nepustím. Navíc je teď na klinice, takţe nemáš šanci se k němu dostat. Pokud se s tím smíříš, tak tě pustím. Kdyţ se budeš bránit, víš, ţe tě zase zkrotím.“ Zváţila jsem své moţnosti. V ţilách mi pořád tepala touha ublíţit Jesseovi, ale Dimitrij měl pravdu. Prozatím. „Dobře,“ řekla jsem. Na chviličku zaváhal, zřejmě zvaţoval, jestli to myslím upřímně, a potom mě pustil. Kdyţ jsem se nedala na úprk, viditelně se mu ulevilo. „Alberta ti řekla, abys mě ošetřil,“ prohlásila jsem vyrovnaně. „Takţe jdeme na kliniku?“ Dimitrij se zamračil. „Hezký pokus. Ale nedovolím, aby ses k němu přiblíţila. Ošetříme tě někde jinde.“ Vedl mě oklikou, oblastí na okraji kampusu. Rychle mi došlo, kam míříme. Do chatky. Dříve, kdyţ bylo v kampusu více stráţců, někteří se zdrţovali v těchhle chatičkách, odkud hlídali hranice školy. Ty chatky byly uţ dlouho opuštěné, ale tahle jedna byla částečně v provozu od té doby, co sem přijela Christianova teta. Radši se zdrţovala tam neţ ve školním domě pro hosty, protoţe ostatní Morojové na ni pohlíţeli jako na potenciální Strigojku. 246
Otevřel dveře. Uvnitř byla tma, ale viděla jsem dost na to, abych zaznamenala, ţe Dimitrij hledá sirky, aby zapálil petrolejku. Nevydávala příliš světla, ale našim očím to postačovalo. Rozhlédla jsem se kolem a uviděla, ţe Taša to tady dost pozvedla. Bylo tu čisto a skoro aţ útulno. Na posteli leţela srovnaná měkká deka a u krbu stály dvě ţidle. Dokonce tam v kuchyňském koutu bylo i nějaké trvanlivé jídlo. „Sedni si,“ řekl Dimitrij a ukázal na postel. Poslechla jsem a on během chviličky rozdělal oheň, aby tu nebyla taková zima. Jakmile oheň začal praskat, vzal Dimitrij z kuchyně lékárničku a láhev vody. Přitáhl si ke mně ţidli. „Musíš mě pustit,“ zaškemrala jsem. „Copak to nechápeš? Nechápeš, ţe Jesse za to musí zaplatit? Mučil ji! Dělal jí příšerný věci.“ Dimitrij navlhčil gázu a otřel mi ze strany čelo. Zabolelo to, takţe mi došlo, ţe tam asi mám trţnou ránu. „Věř mi, ţe bude potrestán. A ostatní taky.“ „Jak?“ zeptala jsem se trpce. „Zůstane po škole? To je stejně blbý jako s Viktorem Daškovem. Tady nikdo nic nenadělá! Lidi se tu dopouštějí zločinů a klidně z toho vyváznou. On si zaslouţí pykat. I ti další.“ Dimitrij mi přestal otírat čelo a zaujatě se na mě zadíval. „Rose, chápu, ţe jsi naštvaná, ale takhle přece lidi netrestáme. Nejsme… barbaři.“ „Ne? A co by na tom bylo špatnýho? Vsadím se, ţe by je to odradilo od toho, aby to udělali znovu.“ Sotva jsem dokázala sedět na místě. Pořád jsem se celá třásla zlostí. „Musejí trpět za to, co udělali! A chci to vykonat já! Chci jim všem šeredně ublíţit. Chci je všechny zabít.“ Začala jsem se zvedat, protoţe v tu chvíli mi připadalo, ţe snad vybuchnu. Okamţitě mi poloţil ruce na ramena a usadil mě zase zpátky. První pomoc uţ byla zapomenuta. Jak mě tak drţel, tvářil se odhodlaně i ustaraně. Bránila jsem se mu, ale on mě svíral o to pevněji. „Rose! Nech uţ toho!“ Uţ na mě taky křičel. „Nic z toho nemyslíš váţně. Byla jsi vystresovaná a pod velkým tlakem – to tu hroznou událost ještě zhoršuje.“ „Přestaň!“ zařvala jsem na něj. „Chováš se jako vţdycky. Všechno bereš tak rozumně, ať uţ jde o sebehnusnější věci. 247
Kampak se podělo to, ţe jsi v base chtěl zabít Viktora? Proč to bylo v pořádku, a tohle ne?“ „Protoţe jsem přeháněl a ty to dobře víš. Ale tohle…, tohle je něco úplně jiného. Zrovna teď se s tebou děje něco divného.“ „Ne, vůbec nic se se mnou neděje.“ Měřila jsem si ho pohledem a doufala, ţe ho moje slova rozptýlila. Kdybych byla dost rychlá, moţná – jenom moţná – bych se přes něj dokázala dostat. „Jsem zřejmě jediná, kdo tady chce něco napravit, a jestli je to špatný, tak je mi to líto. Ty pořád chceš, abych byla strašně hodná a dobrá, jenţe já taková nejsem! Nejsem svatá jako ty.“ „Nikdo z nás není svatý,“ prohlásil suše. „Věř mi, já ne…“ Vyskočila jsem a odstrčila ho. Moc daleko jsem se ale nedostala. Sotva šedesát centimetrů od postele mě chytil a přišpendlil mě k zemi. Tentokrát vyuţil plnou váhu svého těla, aby mě znehybnil. V koutku mysli jsem si uvědomovala, ţe tenhle plán útěku byl úplně nemoţný, ale nedokázala jsem jasně uvaţovat. „Pusť mě!“ zařvala jsem dnes večer asi uţ posté a pokusila se uvolnit ruce z jeho sevření. „Ne,“ řekl tvrdě a skoro aţ zoufale. „Ne, dokud se z toho nedostaneš. Tohle nejsi ty!“ V očích mě pálily slzy. „Jsem to já! Pusť mě!“ „Nejsi. To nejsi ty! To nejsi ty!“ Z jeho hlasu čišela bolest. „Pleteš se. Jsem to…“ Najednou jsem zmlkla. To nejsi ty. Bylo to totéţ, co jsem řekla Lisse, kdyţ jsem ji zděšeně sledovala, jak magií mučí Jesse. Stála jsem tam a nemohla uvěřit, co to dělá. Neuvědomovala si, ţe se neovládá a stává se z ní stvůra. A teď, kdyţ jsem se dívala do Dimitrijových očí, v nichţ jsem viděla paniku a lásku, došlo mi, ţe se to děje i mně. Bylo to stejné jako u Lissy, úplně mě to pohltilo a zaslepily mě iracionální emoce, takţe jsem ani nevěděla, co dělám. Jako by mě ovládalo něco jiného. Pokusila jsem se tomu vzepřít a setřást ze sebe ty spalující pocity. Ale byly příliš silné. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem se od toho oprostit. Nicméně mě nepřemohly úplně jako Annu a profesorku Karpovou. 248
„Rose,“ oslovil mě Dimitrij. Bylo to jen moje jméno, ale byla v něm obrovská síla. Dimitrij měl ve mě absolutní důvěru, věřil v mou sílu a dobrotu. On byl taky silný a viděla jsem, ţe se nebojí mi svou sílu půjčit, kdyby bylo potřeba. Deirdre se moţná strefila do černého ohledně mého vztahu k Lisse, ale s Dimitrijem byla úplně vedle. Mezi námi je jenom láska. Jsme jako dvě poloviny jednoho celku, vţdycky připraveni se vzájemně podpořit. Ani jeden z nás není dokonalý, ale to je jedno. S ním bych dokázala ovládnout tu zuřivost, která mnou zmítala. Věřil, ţe jsem silnější. A já jsem. Pomalu, pomaličku jsem cítila, ţe ta temnota ustupuje. Přestala jsem s ním zápasit. Celá jsem se třásla, ale uţ to nebylo vzteky. Tohle byl strach. Dimitrij okamţitě zaznamenal tu změnu a pustil mě. „Paneboţe,“ vypravila jsem ze sebe roztřeseným hlasem. Lehce mě pohladil po tváři. „Rose,“ vydechl. „Jsi v pořádku?“ Polkla jsem slzy. „Asi… asi jo. Prozatím.“ „Uţ to skončilo,“ řekl. Nepřestával se mě dotýkat, tentokrát mi odhrnul vlasy z obličeje. „Je po všem. Všechno uţ je zase v pořádku.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Není. Ty… ty to nechápeš. Všechno, čeho jsem se bála, je pravda. To s Annou. Ţe Lisse odebírám šílenství éteru. Děje se to, Dimitriji. Lisse se to s Jessem vymklo z rukou. Neovládala se, ale já ji zastavila, protoţe jsem vcucla její vztek do sebe. A to je… to je strašlivý. Je to, jako bych byla nějaká loutka. Nedokáţu se ovládat.“ „Ty jsi silná,“ prohlásil. „Uţ se to víckrát nestane.“ „Ne,“ řekla jsem ochraptělým hlasem a pokusila se posadit. „Stane se to znovu. Dopadnu jako Anna. A budu na tom hůř a hůř. Tentokrát to byla touha po krvi a nenávist. Chtěla jsem je zničit. Potřebovala jsem je zničit. A příště? Netuším. Moţná se jenom zblázním jako profesorka Karpová. Moţná uţ blázen jsem, a proto vídám Masona. Moţná budu mít depky, jako měla dřív Lissa. Budu padat hlouběji a hlouběji na dno a nakonec budu jako Anna a zabi…“ „Ne,“ přerušil mě jemně Dimitrij. Naklonil ke mně hlavu, aţ se naše čela téměř dotýkala. „To se ti nestane. Jsi na to příliš silná. Budeš s tím bojovat, stejně jako teď.“ 249
„To jsem dokázala jenom proto, ţe jsi byl u mě.“ Objal mě a já zabořila obličej do jeho hrudi. „Sama to nedokáţu,“ zašeptala jsem. „Ale dokáţeš,“ ujistil mě. Trochu se mu chvěl hlas. „Jsi silná, strašně moc silná. Proto tě miluju.“ Zavřela jsem oči. „To bys neměl. Stane se ze mě něco hroznýho. Moţná uţ jsem něco hroznýho.“ Na mysli mi vytanulo, jak se poslední dobou chovám a na všechny jsem nepříjemná. Jak jsem se pokusila vyděsit Ryana a Camillu. Dimitrij se ode mě odtáhl a podíval se mi do očí. Vzal mi obličej do dlaní. „Nejsi. Nebudeš,“ zašeptal. „Nenechám tě. Ať se stane cokoli, tohle nedopustím.“ Znovu mě zaplavila vlna emocí, ale tentokrát to nebyla ani nenávist, ani vztek. Bylo to hřejivé a krásné a tak hezky mě z toho bolelo u srdce. Objala jsem ho kolem krku a naše rty se setkaly. V tom polibku byla čistá láska, bylo to sladké a blaţené, beze stopy zoufalství nebo temnoty. Intenzita toho polibku vzrůstala. Pořád v něm bylo plno lásky, ale vloudilo se do něj i něco víc – něco naléhavého a silného. Elektrické jiskření, které mezi námi před chvíli probíhalo, kdyţ jsem s ním zápasila, se teď vrátilo a sevřelo nás. Připomnělo mi to tu noc, kdy na nás Viktor uvrhl kouzlo chtíče a oba nás ovládaly síly, které jsme nemohli kontrolovat. Bylo to, jako bychom umírali hlady nebo se topili a jenom ten druhý nás mohl zachránit. Přivinula jsem se k němu s jednou rukou kolem jeho krku, zatímco druhou jsem si ho k sobě tiskla tak pevně, aţ jsem mu zarývala nehty do zad. Poloţil mě na postel. Chytil mě kolem pasu a pak mi jednou rukou sjel po zadní straně stehna a nadzvedl mi nohu, takţe jsem ho objímala i nohama. Pak jsme se oba současně zarazili, pořád těsně u sebe. Na téhle chvíli záviselo všechno na světě. „Nemůţeme…,“ vydechl. „Já vím,“ souhlasila jsem. Potom mě znovu políbil a já tentokrát věděla, ţe uţ nebude cesty zpět. Uţ ţádné zábrany. Svíjeli jsme se v objetí a on se mi snaţil svléknout kabát, potom sobě košili, pak moji košili… Váţně se to hodně podobalo naší bitce na nádvoří – stejná vášeň 250
a ţár. Nakonec bych řekla, ţe instinkty pro boj a sex aţ nejsou tak odlišné. Obojí vychází ze zvířete v nás. Jak jsme si ale svlékali čím dál víc oblečení, bylo v tom mnohem víc neţ ţivočišná vášeň. Bylo to sladké a nádherné. Kdyţ jsem se mu dívala do očí, bez nejmenších pochybností jsem věděla, ţe mě miluje víc neţ kohokoli jiného na světě, ţe jsem jeho spásou, stejně jako on mou. Nikdy bych nečekala, ţe poprvé k tomu dojde v chatce v lese, ale na místě nakonec stejně nezáleţelo. Záleţelo jen na tom, s kým. Kdyţ jste s někým, koho milujete, můţete být kdekoli a stejně je to nádherné. Kdybyste byli v té nejluxusnější posteli na světě s někým, koho nemilujete, nic by se tím nespravilo. A já ho miluju. Miluju ho tolik, ţe to aţ bolí. Veškeré naše oblečení skončilo na hromadě na zemi, ale jak se ke mně Dimitrij tiskl nahým tělem, zima mi rozhodně nebyla. Nedokázala jsem určit, kde končí on a kde začínám já. Takhle jsem to vţdycky chtěla. Abychom se nikdy nerozdělili. Přála bych si umět najít vhodná slova, abych popsala sex, ale nic na světě by nedokázalo popsat, jak úchvatné to bylo. Byla jsem nervózní, vzrušená a tisíce dalších věcí. Dimitrij byl moudrý a zkušený a nekonečně trpělivý – stejně jako kdyţ jsme spolu trénovali. Připadalo mi zcela přirozené nechat se jím vést, ale on byl taky víc neţ ochotný občas mi předat vedení. Nakonec jsme byli rovnocenní. Kaţdý dotek měl v sobě ohromnou sílu, dokonce i sebenepatrnější pohlazení konečky prstů. Kdyţ bylo po všem, lehla jsem si na něj. Celé tělo mě bolelo, ale zároveň mi bylo překrásně. Byla jsem šťastná a spokojená. Trochu jsem litovala, ţe jsme to neudělali uţ dávno, jenţe jsem si dobře uvědomovala, ţe aţ teď na to nastal ten vhodný čas. Opřela jsem si mu hlavu o hrudník a vychutnávala si teplo sálající z jeho těla. Políbil mě na čelo a prsty mi projel vlasy. „Miluju tě, Rozo.“ Znovu mě políbil. „Vţdycky tady pro tebe budu. Nedovolím, aby se ti něco stalo.“ Ta slova byla nádherná a nebezpečná. Neměl by mi říkat něco takového. Neměl by mi slibovat, ţe mě bude ochraňovat, kdyţ přece zasvětí ţivot ochraně Morojů, jako je Lissa. Neměla 251
bych být v jeho srdci první, stejně jako on by neměl být první v tom mém. Proto jsem neměla říkat to, co jsem řekla vzápětí. „A já nedovolím, aby se něco stalo tobě,“ slíbila jsem mu. „Miluju tě.“ Opět mě políbil, takţe jsem neměla šanci k tomu ještě něco dodat. Potom jsme tam ještě chvíli leţeli v objetí a moc nemluvili. Takhle bych vydrţela věčně, jenţe jsme oba dobře věděli, ţe musíme jít. Ostatní nás co nevidět začnou hledat a budou chtít, abych jim řekla, co se vlastně stalo. A kdyby nás našli takhle, určitě by to nebylo nic příjemného. Tak jsme se oblékli, coţ nebylo nic jednoduchého, protoţe jsme se nedokázali přestat líbat. A nakonec jsme neochotně opustili chatu. Drţeli jsme se za ruce a věděli, ţe takhle můţeme jít uţ jenom chviličku. Jakmile se přiblíţíme k centru kampusu, budeme se muset chovat jako obvykle. Teď ale celý svět zářil a byl krásný. Kaţdý krok by prosycen radostí. Samozřejmě mi hlavou vířila spousta otázek. Co se to stalo? Kam se podělo naše takzvané sebeovládání? Teď mi to ale bylo úplně jedno. Pořád jsem byla celá rozpálená a chtěla ho a… Najednou jsem se zastavila. Čím dál intenzivněji jsem vnímala další pocit – dost nepříjemný. Bylo to zvláštní, jako sílící a zase slábnoucí vlny nevolnosti, aţ mi z toho naskakovala husí kůţe. Dimitrij se okamţitě taky zastavil a zmateně se na mě zadíval. Přímo před námi se materializovala bledá, lehce světélkující postava. Mason. Vypadal stejně jako vţdycky. Ačkoli… Tvářil se smutně jako pokaţdé, ale tentokrát v tom bylo ještě něco dalšího, co jsem nedokázala identifikovat. Panika? Zděšení? Skoro bych přísahala, ţe je to strach, jenţe čeho by se asi tak mohl bát duch? „Co se děje?“ zeptal se Dimitrij. „Vidíš ho?“ zašeptala jsem. Dimitrij se podíval směrem, jakým jsem se dívala. „Koho mám vidět?“ „Masona.“ Masonův výraz byl čím dál zachmuřenější. Nedokázala jsem to přesně rozpoznat, ale věděla jsem, ţe to nevěstí nic dobrého. Ţaludek se mi zvedl ještě víc, ale nějakým záhadným způsobem jsem si uvědomovala, ţe ta nevolnost nemá s Masonem nic společného. 252
„Rose… Měli bychom se vrátit…,“ řekl opatrně Dimitrij. Pořád mi moc nevěřil, ţe vidím duchy. Ale já se ani nehnula. Mason mi něco říkal – nebo se o to aspoň pokoušel. Jednalo se určitě o něco důleţitého, co jsem se musela dozvědět. Jenţe mi to nedokázal sdělit. „Co?“ dotázala jsem se. „O co jde?“ Zatvářil se zklamaně. Ukázal kamsi za mě a pak nechal ruku zase klesnout. „Řekni mi to,“ naléhala jsem a byla uţ skoro stejně zklamaná jako on. Dimitrij se koukal střídavě na mě a na Masona, přestoţe ho pravděpodobně vůbec neviděl. Byla jsem příliš soustředěná na Masona, neţ abych si lámala hlavu s tím, co si o mně Dimitrij pomyslí. Něco se tu dělo. Něco zásadního. Mason otevřel pusu a pokusil se promluvit jako uţ dřív několikrát, ale nedokázal ze sebe dostat ţádná slova. Po několika napjatých vteřinách se mu to ale konečně podařilo. Jeho slova byla téměř neslyšitelná. „Oni… přicházejí…“
253
DVACET ČTYŘI CELÝ
SVĚT STRNUL. TOUHLE NOČNÍ DOBOU BYLI PTÁCI zticha, ale i tak byl les náhle tišší neţ obvykle. Dokonce ani vítr nefoukal. Mason na mě prosebně koukal. Moje nevolnost se zhoršila. Vtom jsem to pochopila. „Dimitriji,“ oslovila jsem ho naléhavým hlasem. „Jsou tu Strigo –“ Příliš pozdě. Dimitrij i já jsme ho uviděli současně, ale Dimitrij byl blíţ. Bledý obličej. Rudé oči. Strigoj se na nás vrhl a vypadalo to skoro, jako by létal – přesně jako v příbězích o vampýrech. Ale Dimitrij byl stejně rychlý a téměř stejně silný. Měl v ruce kůl – opravdický, ne jenom cvičný – a odrazil útok. Strigoj nejspíš doufal v moment překvapení. Pustili se s Dimitrijem do sebe a na okamţik to vypadalo, jako by se zastavil čas. Ani jeden z nich nesrazil toho druhého k zemi. Potom Dimitrij udělal výpad a zarazil kůl Strigojovi přímo do srdce. Ten překvapeně vyvalil červené oči, načeţ s ţuchnutím dopadl na zem. Dimitrij se otočil ke mně, aby se ujistil, ţe jsem v pořádku. Tím pohledem jsme si sdělili mnohé. Začal se rozhlíţet po okolí a v temném lese hledal další. Nechápala jsem jak, ale vycítila jsem, ţe je jich kolem víc. Z toho mi bylo tak zle. Dimitrij na mě znovu pohlédl. Takový výraz jsem u něj nikdy dřív neviděla. „Rose. Poslouchej. Utíkej. Utíkej na kolej, jak nejrychleji můţeš. Řekni to stráţcům.“ Kývla jsem. Nebyl čas na otázky. Natáhl ke mně ruku, sevřel mě za paţi a zadíval se mi do očí, aby se ujistil, ţe poslouchám. „Nezastavuj se,“ řekl. „Ať uţ uslyšíš nebo uvidíš cokoli, nezastavuj se. Ne, dokud to nepovíš
254
ostatním. Nezastavuj se, pokud nebudeš přímo napadena. Rozumíš?“ Znovu jsem přikývla. Pustil mě. „Řekni jim burja.“ Opět jsem kývla. „Utíkej.“ Rozběhla jsem se. Neohlíţela jsem se. Nevyptávala jsem se Dimitrije, co bude dělat, protoţe uţ jsem to věděla. Zastaví tolik Strigojů, kolik jen zvládne, abych stihla doběhnout pro pomoc. Po chvilce jsem uslyšela chroptění a zvuky zápasu, coţ mi napovědělo, ţe objevil dalšího. Na okamţik jsem si dovolila mít o Dimitrije strach. Kdyby umřel, jistě bych umřela taky. Pak jsem na to ale radši přestala myslet. Nemůţu myslet jen na jednoho člověka, kdyţ na mně závisí stovky dalších ţivotů. V naší škole jsou Strigojové. To není moţné. Tohle se nemohlo stát. Běţela jsem, aţ kolem mě cákalo bláto. Zdálo se mi, ţe slyším hlasy a vidím postavy – ne duchy jako na letišti, ale stvůry, kterých se děsím tak dlouho. Ale nic mě nezastavilo. Kdyţ se mnou Dimitrij začal trénovat, nutil mě kaţdý den běhat kolečka. Měla jsem kecy, ale on mi pořád dokola opakoval, ţe je to zásadní věc. Říkal, ţe mě to posílí. A taky říkal, ţe můţe nastat den, kdy místo boje budu muset utíkat. A bylo to tady. Konečně jsem před sebou spatřila dhampýří kolej. Svítila asi polovina oken. Blíţila se večerka a všichni se chystali ke spánku. Rozrazila jsem dveře a připadalo mi, ţe mi z té námahy snad praskne srdce. První, koho jsem uviděla, byl Stan. Málem jsem ho převálcovala, jak jsem byla rozběhnutá. Chytil mě za zápěstí, aby mě zastavil. „Rose, co se…“ „Strigojové,“ vydechla jsem. „V kampusu jsou Strigojové.“ Zadíval se na mě a poprvé jsem u něj viděla, jak mu poklesla čelist. Rychle se ale vzpamatoval a mně bylo ihned jasné, co si myslí. Další duchařské historky. „Rose, nevím, o čem to…“ „Nejsem blázen!“ zaječela jsem. Všichni v hale na nás koukali. „Jsou tady! Jsou tady a Dimitrij s nimi bojuje sám. Musíte mu pomoct.“ Co mi to Dimitrij říkal? Jak bylo to slovo? „Burja. Povídal, ţe vám mám říct burja.“ 255
Stan okamţitě zmizel. Nikdy jsem neviděla ţádný nácvik pro případ útoku Strigojů, ale stráţci to zjevně nacvičovat museli. Jinak by nebylo moţné, aby vše zvládali tak rychle. Během několika minut dorazili do haly všichni stráţci, ať uţ byli vzhůru, nebo je někdo právě vytáhl z postele. Telefonovali na všechny strany. Postávala jsem tam v hloučku spolu s ostatními novici a sledovali jsme, jak dospělí neuvěřitelně efektivně organizují. Rozhlédla jsem se kolem a uvědomila si, ţe tady kromě mě nejsou ţádní starší studenti. Jelikoţ byla nedělní noc, všichni uţ se museli vrátit k terénnímu cvičení a chránit své Moroje. To bylo dobře. Morojská kolej má ochranu navíc. Aspoň kolej pro morojské teenagery. V niţším kampusu nic takového není. Hlídají to tam stráţci a v podstatě je tam stejná ochrana jako na naší koleji, to znamená mříţe na oknech v prvním patře. Takové věci Strigojům nezabrání vniknout dovnitř, ale mohly by je zpomalit. Nikdo se tu zabezpečením příliš nezabýval, protoţe nebylo potřeba, kdyţ byla poloţena ochranná linie kolem celé Akademie. Ke skupině se přidala Alberta, která vysílala menší skupinky stráţců po celém kampusu. Někteří zabezpečovali budovy. Jiní se vydali za Strigoji, aby zjistili, kolik jich tady vlastně je. Jak řady stráţců prořídly, přistoupila jsem k Albertě. „Co máme dělat?“ zeptala jsem se. Alberta se ke mně otočila a pohledem přejela i všechny shromáţděné studenty. Bylo jim tak mezi čtrnácti a sedmnácti. Tváří se jí mihl zvláštní výraz. Patrně smutek. „Vy zůstaňte tady na koleji,“ prohlásila. „Nikdo nesmí odejít – v celém kampusu teď platí zákaz vycházení. Běţte všichni do pater, kde máte pokoje. Stráţci vás pak rozdělí do skupin. Je nepravděpodobné, ţe by se Strigojové zvenčí dostali do vyšších pater. A jestli se sem dostanou tudy…“ Zkontrolovala pohledem dveře i okna, která uţ byla střeţena. Zavrtěla hlavou. „Tak si s nimi poradíme.“ „Můţu pomoct,“ řekla jsem jí. „Víte, ţe to umím.“ Vypadala, ţe to za ţádnou cenu nepřipustí, ale pak si to zjevně rozmyslela. K mému údivu přikývla. „Odveďte je nahoru. Dávejte na ně pozor.“ 256
Nadechla jsem se k protestu, ţe nejsem ţádná chůva na hlídání dětí, ale vtom Alberta udělala něco, co mě naprosto ohromilo. Sáhla si do vnitřní kapsy u kabátu a podala mi stříbrný kůl. Opravdový. „Běţte,“ řekla. „Potřebujeme je odklidit z cesty.“ Obrátila jsem se k odchodu, ale pak jsem se zarazila. „Co znamená burja?“ „Bouře,“ řekla tiše. „Je to rusky.“ Odvedla jsem ostatní novice nahoru a nasměrovala je do jejich poschodí. Většina z nich byla parádně vyděšená, coţ bylo jen pochopitelné. Ale pár z nich – ti starší – se tvářilo, ţe by rádi něco dělali a pomáhali. Věděla jsem, ţe ačkoli jim do maturity zbývá ještě rok, jsou dost schopní. Pár jsem si jich vzala stranou. „Uklidněte je, ať nepanikaří,“ řekla jsem jim tiše. „A hlídkujte. Jestli se něco stane starším stráţcům, bude to na vás.“ Tvářili se zaujatě a přikyvovali. Dokonale pochopili. Několika novicům, jako třeba Deanovi, plně nedocházela váţnost celé situace. Většina to ale chápala. Rychle jsme dospěli. Vyšla jsem do druhého patra, protoţe mi bylo jasné, ţe tam můţu být nejuţitečnější. Kdyby se nějaký Strigoj dostal přes první patro, tohle by byl jeho další logický cíl. Ukázala jsem svůj kůl stráţcům, kteří tam hlídali, a pověděla jim, co mi řekla Alberta. Její rozkazy respektovali, ale tvářili se, ţe nejsou příliš nadšeni, ţe se do toho tolik zapojuju. Poslali mě dál do křídla budovy, které končilo jediným malým okýnkem. Protáhl by se jím jen někdo mé velikosti nebo menší. Stejně jsem věděla, ţe dostat se k okýnku v téhle části budovy je díky jejímu tvaru téměř nemoţné. Ale přesto jsem ho hlídala a zoufale chtěla vědět, co se tam venku děje. Kolik je tu Strigojů? Kde jsou? Došlo mi, ţe to můţu zjistit vcelku snadno. S očima upřenýma na okýnko jsem si vyčistila mysl a vklouzla Lisse do hlavy. Byla spolu s dalšími Moroji v horním patře morojské koleje. Bezpochyby tam uţ taky zavedli zákaz vycházení, stejně jako v celém kampusu. Panovalo tam ale mnohem větší napětí neţ u nás, nejspíš proto, ţe i kdyţ byli novicové nezkušení, alespoň 257
tušili, jak se Strigoji bojovat. O tom Morojové neměli ani ponětí, tedy aţ na ty neústupné politické skupinky, které se snaţily podnítit výcvik. Eddie se drţel u Lissy. Tvářil se odhodlaně a statečně – jako by jednou rukou dokázal přemoct všechny Strigoje v kampusu. Byla jsem strašně ráda, ţe ze všech mých spoluţáků jí přidělili právě jeho. Jelikoţ jsem byla zcela v její hlavě, její pocity mě zasáhly plnou silou. Ve srovnání s útokem Strigojů jí teď Jesseovo mučení připadalo jako nic. Byla vyděšená, coţ nebylo nic překvapivého. Nestrachovala se ale jen sama o sebe, bála se i o mě a o Christiana. „Rose je v pořádku,“ oznámil hlas poblíţ ní. Lissa se podívala na Adriana. Zjevně se raději zdrţoval na koleji neţ v domě pro hosty. Tvářil se netečně jako obvykle, ale za jeho zelenýma očima se skrýval strach. „Ta to nandá kaţdýmu Strigojovi. Navíc Christian ti říkal, ţe je teď s Belikovem. Nejspíš je v mnohem větším bezpečí neţ my.“ Lissa přikývla, zoufale tomu chtěla věřit. „Ale Christian…“ Adrian, který se vţdycky snaţil působit neohroţeně, náhle sklopil zrak. Nepodíval se jí do očí ani jí nenabídl další slova útěchy. Nepotřebovala jsem slyšet vysvětlení, protoţe jsem ho vyčetla z Lissiny mysli. Měla v plánu sejít se s Christianem a promluvit si s ním o tom, co se jí stalo v lese. Chtěli se vyplíţit ven a setkat se v jejich „doupěti“ na půdě kostela. Jenţe Lissa nebyla dost rychlá a musela zůstat na koleji, protoţe uţ ji zastihl čas večerky. To bylo těsně před útokem. A Christian zůstal venku. Eddie se ji snaţil utěšit. „Pokud je v kostele, nemůţe se mu nic stát. Tam je ve větším bezpečí neţ my.“ Strigojové nemůţou vstoupit na posvátnou půdu. „Jen jestli kostel nevypálí,“ povzdechla Lissa. „Tohle někdy dělají.“ „Před čtyřmi sty lety,“ poznamenal Adrian. „Myslím, ţe tady mají snadnou kořist, a nemusejí se proto uchylovat ke středověkým metodám.“ Lissa sebou trhla při slovech snadná kořist. Věděla, ţe Eddie má s tím kostelem pravdu, ale nemohla se zbavit myšlenky, ţe Christian uţ byl moţná na cestě zpátky na kolej, 258
kdyţ došlo k útoku, a ocitl se v tom nejhorším. Ten strach ji úplně poţíral. Připadala si bezmocná, kdyţ nemohla nic udělat ani nic vymyslet. Vrátila jsem se do svého těla, do chodby v druhém patře. Konečně jsem pochopila, jak to Dimitrij myslel, kdyţ mluvil o hlídání někoho, s kým nejsem psychicky propojená. Nechápejte mě špatně – pořád jsem se strachovala o Lissu, mnohem víc neţ o jakéhokoli jiného Moroje v kampusu. Nebála bych se o ni snad jedině, kdyby byla na míle daleko, za silnou ochrannou stěnou a hlídaná stráţci. Přinejmenším jsem ale věděla, ţe je v maximálním moţném bezpečí. To bylo dobré. Ale Christian… Neměla jsem tušení. Neměla jsem s ním spojení, které by mi řeklo, kde je, co dělá, nebo jestli je vůbec ještě naţivu. Tohle myslel Dimitrij. Kdyţ nemáte pouto, jedná se o něco úplně jiného, a to dost děsivého. Zadívala jsem se na okno, aniţ bych ho opravdu viděla. Christian je tam někde venku. Je to můj svěřenec. A i kdyţ je terénní cvičení jenom jako…, nic to nemění. On je Moroj. Můţe být v ohroţení. To já bych ho měla chránit. Oni mají přednost. Zhluboka jsem se nadechla a zvaţovala své moţnosti. Dostala jsem rozkazy a stráţci se musejí rozkazy řídit. V tomhle zmatku a nebezpečí se dá účinně fungovat jen tak, ţe se řídíme rozkazy. Hrát si na rebela můţe klidně skončit něčí smrtí. To ostatně dokázal Mason, kdyţ vystartoval po Strigojovi ve Spokane. Ale já tady nejsem jediná v nebezpečí. Ohroţeni jsou všichni. Nikde není bezpečno, kdyţ jsou v kampusu Strigojové. A já neměla ponětí, kolik jich tu vlastně je. Hlídat tohle okno je teda sakra práce. Vymysleli to jen proto, aby mě odklidili z cesty. Pravdou je, ţe kdyby Strigojové vnikli do druhého patra, mohla bych tady být uţitečná, jenţe to se mi zdálo dost nepravděpodobné. Bylo by obtíţné, aby se Strigoj vyškrábal po stěně aţ k tomuhle oknu. Navíc, jak Adrian trefně poznamenal, tady mají snadnější způsob, jak ulovit kořist. Ale já bych se tím oknem protáhnout mohla. Uvědomovala jsem si, ţe to není správné, uţ kdyţ jsem ho otvírala. Kaţdý mě tam mohl uvidět, jenţe mnou zmítaly protichůdné instinkty. Poslechnout rozkaz. Ochránit Moroje. 259
Musela jsem se ujistit, ţe je Christian v pořádku. Dovnitř pronikl mrazivý vzduch. Zvenčí se neozývaly ţádné zvuky, které by prozrazovaly, co se děje. Z okna svého pokoje jsem lezla uţ hodněkrát, takţe jsem s tím měla jisté zkušenosti. Tady byl ale problém, protoţe stěna pod oknem byla dokonale hladká. Nebylo čeho se chytit. Dole v úrovni prvního poschodí byla malá římsa, jenţe vzdálenost mezi ní a tímhle oknem byla mnohem větší, neţ kam jsem mohla dosáhnout, takţe nebylo moţné prostě se spustit dolů. Kdybych se nějak dokázala dostat na tu římsu, mohla bych po ní přejít k rohu budovy a tam po zdobeném okraji snadno sešplhat dolů. Zadívala jsem se na římsu pod sebou. Chystala jsem se na ni spustit. Jestli spadnu, s největší pravděpodobností si zlámu vaz. Snadná kořist pro Strigoje, jak by řekl Adrian. Rychle jsem se pomodlila ke komukoli, kdo je ochoten mou modlitbu vyslechnout, a vylezla jsem z okna. Pevně jsem se drţela oběma rukama na nejniţším moţném místě parapetu a jen tak visela. Mezi mýma nohama a římsou zbývala vzdálenost dobře šedesáti centimetrů. Napočítala jsem do tří a pustila se. Jak jsem padala, sjíţděla jsem při tom dlaněmi po stěně. Nohama jsem dopadla na římsu a okamţitě jsem začala ztrácet rovnováhu, ale naštěstí se probudily moje dhampýří reflexy. Vybalancovala jsem to a zůstala stát na římse s rukama na zdi. Dokázala jsem to. Odtud uţ jsem se snadno dostala k rohu budovy a slezla dolů. Doskočila jsem na zem a sotva jsem si všimla, ţe jsem si při sestupu šeredně odřela ruce. Nádvoří bylo tiché, jen v dálce se mi zdálo, ţe slyším nějaký křik. Kdybych byla Strigoj, na tuhle kolej bych vůbec nelezla. Museli by tady bojovat, protoţe novicové by se jim postavili, takţe venku to měli určitě lehčí. Morojové se tolik bránit neumějí, a navíc Strigojové mají jejich krev mnohem radši. Přesto jsem se směrem ke kostelu pohybovala opatrně. Kryla mě sice tma, jenţe Strigojové vidí potmě líp neţ já. Pohybovala jsem se mezi stromy, abych byla schovaná, a dívala jsem se všemi směry. V tu chvíli jsem touţila mít oči i vzadu. Nikde nic, aţ na výkřiky v dálce. Vtom jsem si uvědomila, ţe uţ mi není na zvracení jako předtím. Tyhle pocity mi nějakým způsobem signalizovaly přítomnost Strigojů. Nevěřila jsem jim 260
natolik, abych si vykračovala jakoby nic, nicméně byla jsem ráda, ţe mám jakýs takýs varovný vnitřní systém. V půli cesty ke kostelu jsem uviděla, ţe se za stromem někdo pohnul. S kůlem v ruce jsem se prudce otočila a málem jsem ho vrazila Christianovi do srdce. „Boţe, co to vyvádíš?“ zasyčela jsem. „Snaţím se dostat zpátky na kolej,“ odpověděl. „Co se děje? Slyšel jsem nějakej řev.“ „V kampusu jsou Strigojové,“ objasnila jsem mu situaci. „Coţe? Jak to?“ „Nevím. Musíš se vrátit do kostela. Tam je bezpečno.“ Teď uţ jsem viděla, ţe se tam můţeme dostat bez problémů. Christian byl občas stejně nezodpovědný jako já, takţe jsem tak napůl očekávala, ţe se se mnou začne hádat. Ale neudělal to. „Dobře. Jdeš se mnou?“ Nadechla jsem se, abych přisvědčila, ale vtom se mi znovu udělalo zle. „K zemi!“ zařvala jsem. Bez váhání sebou sekl o zem. Řítili se na nás dva Strigojové. Oba mířili ke mně, protoţe si zjevně mysleli, ţe mě společně vyřídí raz dva a pak můţou jít po Christianovi. Strigojka mě odhodila, aţ jsem narazila do stromu. Zlomek vteřiny jsem viděla rozmazaně, ale hned jsem se vzpamatovala. Vyřítila jsem se proti ní a s uspokojením zjistila, jak se po nárazu zakymácela. Ten druhý – chlap – se po mně natáhl, ale já mu ucukla. Ta dvojice mi připomněla Izajáše a Elenu ze Spokane, ale teď jsem se nemohla zabývat vzpomínáním. Oba byli vyšší neţ já, ale ta ţena se mi svou výškou dost blíţila. Předstírala jsem, ţe chci zaútočit na něj, ale na poslední chvíli jsem se co nejrychleji vrhla proti ní. Můj kůl se jí zaryl do srdce. Překvapilo nás to obě. Poprvé jsem zabila Strigoje kůlem. Sotva jsem ho stačila vytáhnout, kdyţ se na mě s vrčením vrhl druhý Strigoj. Zavrávorala jsem, ale nakonec jsem udrţela rovnováhu. Přelétla jsem ho pohledem a zvaţovala taktiku. Byl vyšší. Silnější. Nejspíš i rychlejší. Jako kdyţ jsem bojovala s Dimitrijem. Krouţili jsme kolem sebe a pak jsem zaútočila a nakopla ho. Sotva to zaregistroval. Hrábl po mně, ale opět se mi podařilo uhnout a dál jsem hledala nejvhodnější příleţitost, jak mu probodnout srdce. Neodradilo ho, ţe jsem mu o vlásek 261
unikla, a okamţitě zaútočil znova. Srazil mě k zemi a drţel mi ruce. Snaţila jsem se ho setřást, ale ani se nepohnul. Skláněl se ke mně a já viděla, jak mu z tesáků odkapávají sliny. Tenhle Strigoj nebyl jako Izajáš, který marnil čas přitroublými proslovy. Tenhle přišel zabíjet, nejdřív vysát krev mně a potom Christianovi. Na krku jsem ucítila jeho zuby a v tu chvíli jsem věděla, ţe umřu. Bylo to příšerné. Chtěla jsem ţít, tak strašně jsem chtěla ţít…, ale takhle to skončí. Na poslední chvíli jsem začala řvát na Christiana, aby utíkal, ale vtom Strigoj nade mnou vzplanul jako pochodeň. Odskočil a začal se zběsile válet po zemi. Celé tělo měl v plamenech, takţe ani nebylo vidět, jak se tváří. Prostě vatra ve tvaru muţské postavy. Vydal ze sebe několik přidušených skřeků a pak zmlkl docela. Ještě chvilku sebou škubal na zemi a potom znehybněl. Z míst, kde se oheň dotkl sněhu, stoupala pára. Plameny brzy uhasly a nezbylo po nich nic víc neţ popel. Zírala jsem na ty spálené ostatky. Ještě před chvilkou jsem myslela, ţe umřu. A teď byl mrtvý můj protivník. Nemohla jsem se vzpamatovat z toho, jak blízko jsem se ocitla smrti. Ţivot i smrt jsou nepředvídatelné. Mají k sobě tak blízko. Ţijeme z okamţiku na okamţik a nikdy nevíme, kdo další bude na řadě, aby opustil tenhle svět. Já z toho vyvázla, i kdyţ jen tak tak. Zvedla jsem hlavu a všechno kolem mi najednou připadalo nesmírně krásné. Stromy. Hvězdy. Měsíc. Byla jsem ţivá a byla jsem tomu neskutečně ráda. Obrátila jsem se k Christianovi, který se krčil u země. „To bylo dobrý,“ uznala jsem a pomohla mu vstát. Tentokrát zachránil on mě. „Páni,“ houkl. „Netušil jsem, ţe mám takovou sílu.“ Celý napjatý se rozhlíţel kolem. „Jsou tu další?“ „Ne,“ řekla jsem. „Říkáš to, jako bys to věděla jistě.“ „No…, asi to bude znít divně, ale nějak je dokáţu vycítit. Neptej se jak,“ řekla jsem a jemu poklesla čelist. „Prostě to tak ber. Asi je to jako s těmi duchy, prostě vedlejší účinek toho, ţe jsem stínem políbená. To je teď ale fuk. Jdeme do kostela.“ Ani se nepohnul. Sledoval mě zvláštním, zadumaným pohledem. „Rose…, váţně se chceš schovávat v kostele?“ 262
„Jak to myslíš?“ „Právě jsme sejmuli dva Strigoje,“ pravil a ukázal na mrtvé tělo a popel. Podívala jsem se mu do očí a ihned mi naplno došlo, co se mi snaţí naznačit. Já dokáţu vycítit Strigoje. On na ně umí pouţít svůj oheň. Já je umím probodnout. Pokud bychom zrovna nenarazili na desetičlennou skupinku, mohli bychom jim způsobit citelnou ztrátu. Pak jsem si ale uvědomila, jak se věci mají. „Nemůţu,“ vypravila jsem ze sebe pomalu. „Nemůţu riskovat tvůj ţivot…“ „Rose. Víš, co dokáţeme. Vidím ti to na očích. Dostat bandu Strigojů – to přece stojí za to risknout ţivot jednoho Moroje a tvůj.“ Zatáhnout Moroje do nebezpečí. Vzít ho do boje proti Strigojům. To bylo v rozporu se vším, co jsem se učila. Zničehonic jsem si najednou vybavila ten kratičký okamţik prozření, kdy jsem pociťovala neskonalou radost z toho, ţe jsem naţivu. Mohla bych zachránit spoustu dalších. Musím je zachránit. Budu bojovat ze všech sil. „Nervi to do nich plnou silou,“ řekla jsem nakonec. „Není třeba je zpopelnit během deseti sekund. Jenom je zapal natolik, aby se lekli, a já s nimi pak skoncuju. Musíš si šetřit síly.“ Obličejem se mu rozlil úsměv. „Jdeme na lov?“ No nazdar. Dostanu se do maléru. Jenţe ten nápad byl tak lákavý, tak vzrušující. Chtěla jsem se jim postavit na odpor. Chtěla jsem chránit lidi, které mám ráda. Nejradši bych šla za Lissou na kolej a chránila ji, ale to by nebylo zrovna nejúčinnější. Lissa má u sebe moje spoluţáky. Ostatní takové štěstí neměli. Pomyslela jsem na studenty, jako je třeba Jill. „Pojďme do niţšího kampusu,“ zavelela jsem. Zvolna jsme se rozběhli cestou, o níţ jsme doufali, ţe tam nepotkáme ţádné Strigoje. Pořád jsem neměla tušení, kolik jich tu vlastně je, a to mě děsilo. Kdyţ uţ jsme doběhli skoro aţ k druhému kampusu, opět se mě zmocnila nevolnost. Křikla jsem na Christiana, ale to uţ se po něm sápal Strigoj. Christian byl naštěstí rychlý. Strigojova hlava rázem vzplanula. Zaječel, pustil ho a zběsile se snaţil udusit plameny. Ani si nevšiml, ţe 263
se k němu blíţím s kůlem. Celá záleţitost byla vyřízená ani ne za minutu. Vyměnili jsme si s Christianem pohledy. Jo. Jsme machři. Ukázalo se, ţe niţší kampus je středem všeho dění. U vchodu do jedné z kolejí bojovali stráţci se Strigoji. Na okamţik jsem strnula. Bylo tam skoro dvacet Strigojů, zatímco stráţců sotva deset. Tolik Strigojů pohromadě… Aţ donedávna jsme neslyšeli, ţe by se jich sdruţovalo takové mnoţství. Měli jsme za to, ţe zabitím Izajáše jsme je rozprášili, jenţe tomu tak evidentně nebylo. Trvalo mi asi vteřinu, neţ jsem se vzpamatovala z toho šoku, a pak jsme se vrhli do bitevní vřavy. U bočního vchodu bojoval Emil se třemi Strigoji. Byl zraněný a samý šrám. U nohou se mu válelo tělo čtvrtého Strigoje. Vystartovala jsem proti jedné Strigojce. Neviděla mě, jak se blíţím, takţe se téměř ani nebránila, kdyţ jsem jí probodla srdce. Měla jsem štěstí. Mezitím Christian zapálil ty zbývající dva. Emil se zatvářil překvapeně, ale údiv mu nezabránil probodnout jednoho z nich. Já probodla druhého. „Neměla jste ho sem vodit,“ houkl Emil, kdyţ jsme se vydali přispěchat na pomoc dalšímu stráţci. „Do tohohle bychom neměli zatahovat Moroje.“ „Morojové se do toho měli zapojit uţ dávno,“ procedil Christian skrz zaťaté zuby. Pak uţ jsme mluvili jen sporadicky. Všechno se odehrálo tak rychle. Christian a já jsme postupovali od bitky k bitce a kombinovali jeho magii s mým kůlem. Ne všechna zabití byla tak rychlá a snadná jako ze začátku. Některé boje byly dlouhé a vyčerpávající. Emil se drţel u nás a já po nějaké době přestala počítat, kolik Strigojů jsme dostali. „Tebe znám.“ Ta slova mě překvapila. V té krvavé vřavě nikdo moc nemluvil, ať uţ se jednalo o přítele nebo nepřítele. Teď promluvil Strigoj, který vypadal, ţe je asi stejně starý jako já, ale ve skutečnosti byl jistě přinejmenším desetkrát starší. Měl blond vlasy po ramena a barvu jeho očí jsem nedokázala určit. Měl je rudě orámované a to bylo jediné, na čem záleţelo. Mou jedinou odpovědí bylo, ţe jsem se rozmáchla kůlem, ale on uhnul. Christian zrovna zapaloval jiné Strigoje, takţe s tímhle jsem si musela poradit sama. 264
„Teď jsi nějaká divná, ale pamatuju si na tebe. Viděl jsem tě před lety, ještě neţ jsem byl probuzen.“ Dobře, tak tedy nebyl desetkrát starší, kdyţ mě viděl, kdyţ ještě býval Morojem. Doufala jsem, ţe tohle ţvanění odláká jeho pozornost. Na mladého Strigoje byl dost rychlý. „Vţdycky jsi byla s tou Dragomirovic holkou, s tou blonďatou.“ Nakopla jsem ho a tak tak stačila ucuknout, kdyţ se mě pokusil chytit za nohu. Ani nezavrávoral. „Její rodiče chtěli, abys byla její stráţkyní, ţe jo? Neţ umřeli.“ „Já jsem její stráţkyně,“ zavrčela jsem. Můj kůl se mihl nebezpečně blízko něho. „Takţe pořád ţije… Slyšel jsem, ţe loni umřela…“ Z jeho hlasu zazníval údiv, coţ bylo v kombinaci s jeho zlomyslností dost zvláštní. „Netušíš, jakou bych získal odměnu, kdybych zabil poslední ţijící Drago… Aáá!“ Znovu ucukl, kdyţ jsem se mu snaţila zasáhnout kůlem hrudník, ale tentokrát se mi povedlo udeřit výš, takţe jsem mu hrotem kůlu škrábla obličej. Nezabilo ho to, ale kůl nabitý ţivotem je pro nemrtvé jako kyselina. Zaječel, ale jeho obranné manévry to nijak nezpomalilo. „Aţ s ní skoncuju, vrátím se pro tebe,“ zavrčel. „Ani se k ní nepřiblíţíš,“ zakřičela jsem na něj. Ze strany do mě někdo vrazil. Byl to Strigoj, se kterým právě bojoval Jurij. Klopýtla jsem, ale dokázala mu vrazit kůl do srdce dřív, neţ získal zpět ztracenou rovnováhu. Jurij vydechl své díky, načeţ jsme se oba otočili k dalšímu na řadě. Jenţe ten blonďatý Strigoj uţ byl pryč. Nikde jsem ho neviděla. Jeho místo nyní zaujal jiný. Vykročila jsem k němu a vtom vzplál, takţe se stal snadným terčem mého kůlu. Christian byl zpátky. „Christiane, tamten Strigoj…“ „Slyšel jsem.“ „Musíme za ní!“ „Jen tě provokoval. K Lisse je to přes celej kampus a je tam s ní plno noviců a stráţců. Bude v pořádku.“ „Ale…“ „Potřebujou nás tady.“ Věděla jsem, ţe má pravdu – a věděla jsem, jak těţké je pro něj tohle říct. Stejně jako já by se i on nejraději rozběhl za 265
Lissou. Přestoţe tady odváděl vynikající práci, myslela jsem, ţe by mnohem radši všechnu svou magickou sílu vloţil do ochrany Lissy a drţel ji za ohnivými stěnami, přes které by ţádný Strigoj nepronikl. Neměla jsem čas pořádně zkoumat skrz pouto, co se s ní děje, ale důleţité věci jsem cítila: je naţivu a nic ji nebolí. Tak jsem zůstala a bojovala spolu s Christianem a Jurijem. Lissu jsem vnímala jen koutkem mysli a pouto mi napovídalo, ţe je v pořádku. Navíc mě úplně pohltila bitevní vřava. Měla jsem jeden jediný cíl – zabíjet Strigoje. Nemohla jsem jim dovolit vstoupit na tuhle kolej ani opustit tenhle prostor, aby pak mohli klidně odejít za Lissou. Ztratila jsem pojem o čase. Myslela jsem jen na Strigoje, s nímţ jsem se zrovna potýkala, a na ničem jiném nezáleţelo. A jakmile jsem vyřídila jednoho, zaměřila jsem se na dalšího. Do té doby, dokud uţ ţádný další nezbyl. Všechno mě bolelo a byla jsem ukrutně vyčerpaná, adrenalin mi spaloval celé tělo. Christian stál vedle mě a funěl. Nezapojoval se do fyzického boje jako já, ale dnes v noci ze sebe vydal spoustu magických sil, coţ se projevovalo i fyzickou únavou. Rozhlédla jsem se kolem. „Musíme najít další,“ řekla jsem. „Další uţ tu nejsou,“ ozval se známý hlas. Otočila jsem se a uviděla Dimitrije. Byl ţivý. Všechen strach o něj, který jsem schválně potlačovala, teď vyplul na povrch a rozprskl se jako bublina. Chtěla jsem mu padnout kolem krku a pevně ho obejmout. Je naţivu – sice poraněný a zakrvácený –, ale ţije. Na okamţik se mi zadíval do očí a já si hned vybavila, co se stalo v chatce. Připadalo mi, ţe od té doby uplynulo sto let. V jeho letmém pohledu jsem ale viděla lásku a účast a úlevu. Taky se o mě bál. Potom se otočil a ukázal k východnímu nebi. Podívala jsem se tím směrem. Obzor se barvil do odstínů růţové a purpurové. Začínalo svítat. „Buď je po nich, nebo museli utéct,“ oznámil mi. Díval se střídavě na Christiana a na mě. „To, co jste vy dva udělali…“ „Byla hloupost?“ navrhla jsem. Zavrtěl hlavou. „Jedna z nejúţasnějších věcí, jaké jsem kdy viděl. Půlku z nich jste vyřídili jen vy dva.“ 266
Ohlédla jsem se ke koleji a pohled na mnoţství mrtvol, které se tam válely, mě šokoval. Zabili jsme Strigoje. Zabili jsme jich spoustu. Smrt a zabíjení je hrozné…, ale mně se líbilo, co jsem udělala. Porazila jsem stvůry, které šly po mně a po těch, na kterých mi záleţí. Pak jsem si něčeho všimla. Zvedl se mi ţaludek, ale nedalo se to srovnat s pocitem ze Strigojů nablízku. Tenhle pocit vyvolalo něco docela jiného. Znovu jsem se otočila k Dimitrijovi. „Tady nejsou jen těla Strigojů,“ pípla jsem přiškrceně. „Já vím,“ řekl. „Hodně lidí jsme ztratili – v obojím smyslu.“ Christian se zamračil. „Jak to myslíte?“ Dimitrij se tvářil tvrdě i smutně. „Strigojové některé Moroje a dhampýry zabili. A některé… unesli.“
267
DVACET PĚT MRTVÍ NEBO UNESENÍ.
Jako by nestačilo, ţe Strigojové přišli aţ sem a zaútočili na nás, zabili Moroje a dhampýry. Navíc ještě některé odnesli. To Strigojové dělají běţně. Dokonce i oni mají jistá omezení, kolik krve dokáţou vypít najednou. Takţe si často berou zajatce, kteří jim poslouţí jako svačinka na později. Mocní Strigojové, kteří nechtějí sami dělat špinavou práci, posílají svoje nohsledy, aby jim přinesli kořist. Někdy taky berou zajatce proto, aby je proměnili ve Strigoje. Ať uţ byly jejich záměry jakékoli, znamená to, ţe někteří z našich lidí můţou stále ještě být naţivu. Jakmile byly jednotlivé budovy prohlášeny za čisté, shromáţdili se v nich studenti, Morojové i dhampýři. Dospělí Morojové tam byli s námi a stráţci začali sčítat ztráty. Zoufale jsem chtěla jít s nimi a pomáhat jim, ale bylo mi jasně řečeno, ţe svou práci uţ jsem odvedla. Teď uţ jsem nemohla dělat nic neţ čekat a dělat si starosti spolu s ostatními. Pořád mi to připadalo neskutečné. Strigojové napadli naši školu. Jak se to mohlo stát? Akademie byla bezpečná. Vţdycky nám to tvrdili. Musela být bezpečná. Proto se tady studuje tak dlouho a proto jsou morojské rodiny zvyklé, ţe svoje ratolesti po většinu roku nevidí. To stojí za to, aby děti byly na bezpečném místě. Jenţe tohle uţ neplatí. Trvalo jen pár hodin, neţ stráţci spočítali padlé, ale čekání na jejich hlášení se protáhlo a připadalo mi, ţe to trvá celé dny. A ty počty… Počty byly děsivé. Patnáct Morojů bylo zabito. Dvanáct stráţců bylo zabito. Třináctičlennou skupinu jak Morojů, tak dhampýrů unesli. Stráţci odhadli, ţe sem vtrhlo asi padesát Strigojů, coţ bylo něco nepředstavitelného. Našli těla osmadvaceti. Zbytek zřejmě utekl a vzal si s sebou některé z našich řad. 268
Na tak ohromnou bandu Strigojů byly ale naše ztráty mnohem menší, neţ by se dalo očekávat. Zachránilo nás několik věcí. Jednou z nich bylo včasné varování. Strigojové sotva stačili překročit hranice školních pozemků, kdyţ jsem varovala Stana. Rychle se zavedl zákaz vycházení a hodně pomohlo i to, ţe skoro všichni uţ byli po večerce na svých kolejích. Většina obětí z řad Morojů – mrtví nebo unesení – byli ti, co se zrovna nacházeli venku. Strigojové se vůbec nedostali do kolejí v niţším kampusu, za coţ dával Dimitrij zásluhy mně a Christianovi. Nicméně se jim podařilo proniknout do jedné z morojských kolejí – do té, kde bydlí Lissa. Kdyţ jsem to uslyšela, zhoupl se mi ţaludek. A přestoţe jsem poutem cítila, ţe je v pořádku, pořád jsem měla před očima toho nafoukaného blonďatého Strigoje, jak mi říká, ţe jde skoncovat s Dragomiry. Nevěděla jsem, co se s ním stalo. Skupina útočících Strigojů se naštěstí na koleji moc daleko nedostala, ale přesto i tam byly oběti. Jednou z nich byl Eddie. „Co?“ vykřikla jsem, kdyţ mi to Adrian oznámil. Zrovna jsme seděli v jídelně. Netušila jsem, jestli to má být snídaně, nebo večeře, jelikoţ v kampusu teď bylo všechno vzhůru nohama. V jídelně panovalo ticho, všichni si jen šeptali. Jídlo bylo jediným důvodem, proč směli studenti opustit své koleje. Na pozdější dobu bylo svoláno shromáţdění stráţců, kam mě taky pozvali. Teď jsem ale spolu se svými kamarády musela zůstat tady. „Vţdyť byl s vámi,“ podivila jsem se. Upřela jsem na Lissu skoro aţ obviňující pohled. „Viděla jsem ho s tebou. Tvýma očima.“ Vzhlédla od tácu s jídlem, které neměla zájem jíst. V obličeji byla bledá a tvářila se ţalostně. „Kdyţ Strigojové pronikli do přízemí, on a další novicové seběhli dolů na pomoc.“ „Jeho tělo nenašli,“ dodal Adrian. Tentokrát ţádné jeho typické samolibé úšklebky ani vtípky. „Je jedním z těch, co je unesli.“ Christian povzdechl a zaklonil se na ţidli. „To je totéţ, jako by byl mrtvý.“ Jídelna zmizela. Nic ze svého okolí uţ jsem neviděla. V tu chvíli jsem se ocitla ve vzpomínkách v té sklepní místnosti, kde 269
nás drţeli ve Spokane. Eddieho mučili a málem ho zabili. Ta zkušenost ho navţdy změnila a ovlivnila jeho přístup k práci stráţce. Výsledkem bylo, ţe začal být své práci extrémně oddaný a ztratil svou bezstarostnost, uţ se nesmál tak často jako dřív. A teď se to stalo znovu. Eddieho zajali. Ze všech sil se snaţil ochránit Lissu a ostatní, při útoku riskoval vlastní ţivot. Já nebyla nikde poblíţ morojské koleje, kdyţ k tomu došlo, ale přesto jsem se za to cítila zodpovědná – jako bych na něj měla dávat pozor. Dluţila jsem to Masonovi. Mason. Mason, který mi umřel před očima a jehoţ ducha jsem neviděla od toho jeho varování. Nedokázala jsem ho zachránit, a teď jsem ztratila i jeho nejlepšího kamaráda. Vyskočila jsem ze ţidle a odstrčila svůj tác. Zachvátil mě zlověstný hněv. Kdyby tu byl nějaký Strigoj, nejspíš bych ho jen tím hněvem zapálila, aniţ bych k tomu potřebovala Christianovu magii. „Co se děje?“ dotázala se Lissa. Nevěřícně jsem se na ni zadívala. „Co se děje? Váţně se na to musíš ptát?“ V tiché jídelně se zvučně rozlehl můj hlas. Lidé se ohlíţeli. „Rose, víš přece, jak to myslí,“ snaţil se mě uklidnit Christian. „Všichni jsme rozrušení. Sedni si. Bude to zase dobrý.“ Na okamţik jsem myslela, ţe ho poslechnu. Pak jsem se z jeho vlivu vymanila. Pokoušel se na mě pouţít nátlak, aby mě zklidnil. Upřela jsem na něj oči. „Nebude to dobrý – ne, pokud s tím něco neuděláme.“ „Nemůţeme nic udělat,“ řekl Christian. Vedle něj seděla Lissa a zarytě mlčela. Pořád ještě byla uraţená, jak jsem na ni zařvala. „To uvidíme,“ řekla jsem. „Rose, počkej!“ vykřikla. Bála se o mě, ale i o sebe. Bylo od ní trochu sobecké, ţe nechtěla, abych ji teď opustila. Byla zvyklá, ţe jsem tu vţdycky pro ni. Se mnou se cítila v bezpečí. Jenţe já jsem nemohla zůstat, teď ne. Vyběhla jsem z jídelny ven do jasného denního světla. Setkání stráţců se bude konat aţ za pár hodin, ale na tom teď nezáleţelo. Musela jsem s někým mluvit hned. Běţela jsem do 270
budovy stráţců. Někdo tam zrovna taky vcházel a ve spěchu jsem do něj vrazila. „Rose?“ Moje zuřivost se rázem změnila v údiv. „Mami?“ Ve dveřích stála moje matka, slavná stráţkyně Janine Hathawayová. Vypadala stejně, jako kdyţ jsem ji na Nový rok viděla naposled. Kudrnaté zrzavé vlasy měla pořád ostříhané nakrátko a obličej opálený od sluníčka. Její hnědé oči působily zachmuřeněji neţ posledně, coţ mluvilo samo za sebe. „Co tady děláš?“ podivila jsem se. Jak jsem říkala Deirdre, po většinu svého ţivota jsem měla s matkou dost problematický vztah, coţ bylo z valné části způsobeno tím, ţe jsme od sebe tak daleko. To je bohuţel nepříjemnou součástí toho, kdyţ je váš rodič stráţcem. Celá léta jsem o matku nestála a ani teď si nejsme nějak extra blízké, ale po Masonově smrti mě dost podrţela. Myslím, ţe obě jsme tak trochu doufaly, ţe se v následujících letech bude náš vztah zlepšovat. Po Novém roce odjela a poslední informace, kterou jsem o ní slyšela, byla, ţe se vrátila do Evropy s lordem Szelskym, kterého chránila. Otevřela dveře a já ji následovala dovnitř. Chovala se odměřeně a profesionálně jako vţdycky. „Povolali posily, aby se doplnil počet stráţců v kampusu.“ Doplnit počet. Nahradit stráţce, kteří padli. Všechna těla uţ byla odklizena – Strigojové, Morojové i dhampýři, – ale zela tu po nich díra. Kdyţ jsem zavřela oči, pořád jsem je viděla. Kdyţ jsem tady ale potkala mámu, došlo mi, ţe je to perfektní příleţitost. Chytila jsem ji za paţi, coţ ji překvapilo. „Musíme se vydat za nimi,“ řekla jsem. „Zachránit ty, které unesli.“ Pozorně se na mě zadívala a zamračila se. To bylo jediné, co prozrazovalo její pocity. „Takové věci neděláme, to přece víš. Musíme chránit ty, co zůstali tady.“ „A co těch třináct? Neměli bychom chránit i je? Vţdyť jsi jednou taky byla na záchranný misi.“ Zavrtěla hlavou. „To bylo něco jiného. Měli jsme stopu. Kdybychom chtěli vyrazit za touhle skupinou, museli bychom vědět, kam šla.“ 271
Uvědomila jsem si, ţe má pravdu. Strigoje není zrovna jednoduché sledovat. Ale… najednou jsem dostala nápad. „Ochranu zase obnovili, ţe jo?“ ujistila jsem se. „Ano, skoro okamţitě. Pořád ještě nevíme jistě, jak ochranu vůbec prolomili. Nebyly tam ţádné kůly, kterými by to mohli probodnout.“ Začala jsem jí vykládat svou teorii, jak se to mohlo stát, ale ona nebyla zrovna nakloněná poslouchat duchařské nesmysly. „Nevíš, kde je Dimitrij?“ Mávla rukou směrem ke stráţcům, kteří pobíhali všude kolem. „Určitě má tady někde práci. Jako kaţdý. Teď se musím jít nahlásit. Vím, ţe tě taky pozvali na tu schůzi, ale ta se hned tak konat nebude – měla by ses drţet z cesty.“ „Budu…, ale nejdřív musím mluvit s Dimitrijem. Je to důleţitý – můţe to ovlivnit to, co se bude probírat na tom setkání.“ „O co jde?“ zeptala se podezíravě. „To zatím nemůţu vysvětlit… Je to sloţitý. Zabralo by to fůru času. Pomoz mi ho najít a pak ti to povíme.“ Matka se na to netvářila zrovna nadšeně. Koneckonců Janine Hathawayová nebyla zrovna někdo, komu lidé říkají ne. Přesto se se mnou vydala hledat Dimitrije. Po tom, co se stalo o zimních prázdninách, uţ ve mně asi taky viděla něco víc neţ bláznivou puberťačku. Dimitrije jsme objevily spolu s dalšími stráţci nad mapou kampusu. Plánovali, kam poslat nově příchozí stráţce. Kolem mapy postávalo tolik lidí, ţe se mohl bez problémů vzdálit. „Co se děje?“ zeptal se, kdyţ jsme spolu poodešli stranou. I uprostřed takové krize, uprostřed obav o ostatní jsem mu viděla na očích, ţe se pořád bojí i o mě. „Jsi v pořádku?“ „Myslím, ţe bychom měli spustit záchrannou misi,“ řekla jsem. „Víš, ţe…“ „…to obvykle neděláme. Jo, jo. A taky vím, ţe netušíme, kde jsou…, ale moţná bych to věděla.“ Zamračil se. „Jak?“ Řekla jsem mu, ţe v noci nás varoval Mason. Od té doby jsme s Dimitrijem neměli příleţitost promluvit si o samotě, takţe jsme ještě nerozebírali ten útok. Neměli jsme ani šanci 272
mluvit o tom, co se stalo v chatce. Bylo mi z toho divně, protoţe bych nejradši myslela jenom na to, jenţe to jsem pochopitelně nemohla. Ne, kdyţ se toho tady děje tolik. Snaţila jsem se potlačit vzpomínky na naše milování, ale čas od času se stejně vynořily. Dál jsem mu to vysvětlovala a doufala, ţe působím dostatečně klidně a kompetentně. „Mason sem teď nemůţe, protoţe ochrana byla znovu obnovena, ale… jsem přesvědčená, ţe ví, kde jsou Strigojové.“ Dimitrijův výraz mi napověděl, ţe o tom má své pochybnosti. „No tak! Po tom, co se stalo, mi přece musíš věřit.“ „Pořád s tím mám problém,“ přiznal. „Ale dobře. Předpokládejme, ţe je to pravda. Ty myslíš, ţe by nás tam mohl prostě dovést? Poţádáš ho o to a on to udělá?“ „Jo,“ odpověděla jsem. „Myslím, ţe jo. Celou tu dobu jsem se mu bránila, ale myslím, ţe kdyţ se pokusím s ním spolupracovat, pomůţe nám. Tohle asi vţdycky chtěl. Věděl, ţe ochrana je slabá, a věděl, ţe Strigojové čekají na vhodný okamţik. Nemůţou být zas tak daleko od nás… Přes den se museli zastavit a někde se schovat. Můţeme je dohonit dřív, neţ jejich zajatci umřou. A jakmile se dostatečně přiblíţíme, já je dokáţu najít.“ Pak jsem mu vysvětlila, ţe kdyţ jsou poblíţ Strigojové, vţdycky je mi na zvracení. Dimitrij se nad tím ani nepozastavil. Asi se tu dělo příliš podivných věcí, neţ aby kaţdou z nich zpochybňoval. „Ale Mason tady není. Říkalas, ţe nemůţe projít přes ochrannou linii. Jak ho teda seţeneš, aby nám pomohl?“ otázal se. O tom uţ jsem přemýšlela. „Vezmi mě k přední bráně.“ Dimitrij krátce promluvil s Albertou o tom, ţe „něco prošetřujeme“, a vyšli jsme ven. Vydali jsme se na dlouhou cestu k bráně školy. Ani jeden z nás cestou nemluvil. I uprostřed tohohle blázince jsem pořád myslela na to, co se stalo v chatce, jak mě objímal. Tohle mi vlastně hodně pomohlo překonat ty hrůzy, které pak následovaly. Měla jsem dojem, ţe na to myslí taky. Vstup do školy sestával z dlouhého ţelezného plotu a brány, která stála hned nad poloţenou ochrannou linií. K bráně, která byla skoro pořád zavřená, vedla silnice odbočující z pětatřicet 273
kilometrů vzdálené dálnice. Stráţci měli u brány malou budku a celý prostor byl neustále monitorován. Stráţce náš poţadavek překvapil, ale Dimitrij jim řekl, ţe potřebujeme ven jen na chviličku. Otevřeli těţkou bránu jen natolik, aby mezi oběma křídly proklouzl jeden člověk. Dimitrij i já jsme vyšli ven. Téměř okamţitě mě rozbolela hlava. Bolest jsem vnímala i za očima. Zase jsem uviděla ty obličeje a postavy. Bylo to přesně jako na letišti. Jakmile jsem se ocitla za ochrannou hranicí, viděla jsem všemoţné duchy. Teď uţ jsem tomu ale rozuměla a nebála se. Musela jsem to ovládnout. „Zmizte,“ křikla jsem na šedivé postavy tyčící se kolem mě. „Nemám na vás čas. Běžte!“ Dala jsem do těch slov veškerou svou vůli a k mému ohromení se duchové opravdu začali vytrácet. Slyšela jsem tlumené zvuky jejich hlasů, takţe jsem věděla, ţe jsou tady stále. Kdybych jen na okamţik povolila ve svém soustředění, objevili by se zas. Dimitrij mě zaujatě pozoroval. „Jsi v pořádku?“ Kývla jsem a rozhlédla se kolem. Jednoho ducha jsem vidět chtěla. „Masone,“ řekla jsem. „Potřebuju tě.“ Nic. Soustředila jsem se na to volání stejně intenzivně jako před chvilkou, kdyţ jsem přikázala duchům, aby odešli. „Masone! Prosím. Přijď sem.“ Neviděla jsem nic neţ silnici před sebou, která se stáčela mezi zasněţenými kopci. Dimitrij se na mě díval jako v noci, kdyţ měl váţné pochybnosti o mém duševním zdraví. V tu chvíli jsem o něm pochybovala i já. To noční varování pro mě bylo důkazem, ţe Mason je skutečný. Zatímco teď… O minutu později se přede mnou zjevil a vypadal ještě bledší neţ dřív. Poprvé od doby, co tohle všechno začalo, jsem byla šťastná, ţe ho vidím. On se samozřejmě tvářil smutně. Všechno při starém. „Konečně. Jinak bych vypadala jako magor.“ Jenom na mě zíral a já ihned zalitovala, ţe jsem takhle zavtipkovala. „Promiň. Zase potřebuju tvou pomoc. Musíme je najít. Musíme zachránit Eddieho.“ Přikývl. „Můţeš mi ukázat, kde jsou?“ Opět přikývl, otočil se a ukázal do dálky kamsi za mě. 274
„Pronikli do kampusu zadem?“ Zase kývl a vtom mi došlo, jak se to stalo. Věděla jsem, jak se Strigojové dostali do kampusu, ale teď nebyl čas se tím zabývat. Obrátila jsem se na Dimitrije. „Potřebujeme mapu.“ Prošel bránou zpátky a prohodil pár slov se stráţcem ve sluţbě. Po chvilce se vrátil s mapou, kterou ihned rozloţil. Zobrazovala okolí kampusu i přilehlé silnice a území. Vzala jsem ji od něj a ukázala ji Masonovi. Ve větru jsem se snaţila drţet mapu rovně, ale pořád se prohýbala. Jediná opravdová silnice ze školy byla přímo před námi. Zbytek kampusu byl obklopen lesy a strmými skalními útesy. Ukázala jsem na mapě na místo vzadu u školních pozemků. „Tudy sem pronikli, ţe jo? Tam prolomili ochranu nejdřív.“ Mason kývl. Natáhl prst, a aniţ by se dotýkal mapy, naznačil cestu po hřebenu malé hory. Po delším úseku tudy bylo moţno dojít na úzkou nezpevněnou cestu, která se pak napojovala na mezistátní dálnici, vzdálenou mnoho kilometrů. Sledovala jsem pohyb Masonova prstu, ale najednou jsem začala pochybovat, jestli je zrovna on tím správným průvodcem. „Ne, tudy to nejde,“ prohlásila jsem. „Tudy nemohli jít. V tyhle oblasti jsou jenom lesy a hory, ţádný silnice. Museli by jít pěšky, takţe by jim trvalo hrozně dlouho, neţ by se ze školy dostali na tu druhou silnici. Neměli dost času. Zastihlo by je denní světlo.“ Mason zavrtěl hlavou – zjevně se mnou nesouhlasil – a znovu ukázal na mapě cestu tam a zpět. Neustále při tom ukazoval na místo nepříliš vzdálené od pozemků Akademie. Přinejmenším na mapě to vypadalo, ţe to není daleko. Mapa nebyla příliš podrobná, ale odhadovala jsem, ţe to místo můţe být jen pár kilometrů odtud. Podrţel tam prst, podíval se na mě a pak zase na to místo. „Tam teď nemůţou být,“ namítla jsem. „Je to venku. Do Akademie mohli proniknout zadem, ale odejít museli předem. Nasedli do nějakýho auta a odjeli.“ Mason zavrtěl hlavou. Zklamaně jsem pohlédla na Dimitrije. Připadalo mi, ţe nám odtikávají hodiny, a rozzuřovalo mě, ţe Mason neustále tvrdí, ţe Strigojové jsou teď za dne venku, jen pár kilometrů odtud. 275
Upřímně jsem pochybovala, ţe si s sebou vzali stany a kempují tam. „Je tam nějaká budova nebo něco?“ zeptala jsem se a ukázala na místo, které Mason označil. „Říká, ţe se vydali po téhle cestě. Jenţe tam se nemohli dostat před východem slunce. Mason ale pořád tvrdí, ţe tam jsou.“ Dimitrij zamyšleně přimhouřil oči. „O ničem podobném nevím.“ Vzal si ode mě mapu a došel s ní za stráţci, aby to s nimi prodiskutoval. Zatímco se bavili, podívala jsem se na Masona. „Doufám, ţe máš pravdu,“ řekla jsem. Přikývl. „Viděl… Viděl jsi je? Strigoje a jejich zajatce?“ Přikývl. „Je Eddie ještě naţivu?“ Opět kývl. Dimitrij se vrátil. „Rose…“ Kdyţ ke mně Dimitrij přistoupil s mapou v ruce, zněl jeho hlas zvláštně. Jako by nemohl uvěřit vlastním slovům. „Stephen říká, ţe jsou tam jeskyně, hned na úpatí tady té hory.“ Zadívala jsem se Dimitrijovi do očí, stejně překvapená jako on. „Jsou dost velký…“ „Dost velké, aby se v nich Strigojové schovali, neţ přijde noc?“ Dimitrij kývl. „Jsou. Je to jen něco přes sedm kilometrů.“
276
DVACET ŠEST NEMOHLA JSEM TOMU SKORO ANI UVĚŘIT. STRIGOJOVÉ SE
nacházejí prakticky hned vedle a čekají, aţ nastane noc, aby mohli pokračovat v cestě. Během těch zmatků při útoku někteří Strigojové evidentně zametli stopy a postarali se, aby to vypadalo, ţe mohli uniknout z kampusu prakticky kudykoli. My byli příliš zaměstnáni sčítáním škod, neţ aby někdo uvaţoval o tom, kam se Strigojové poděli. Ochrana byla obnovena. Zajímalo nás jen, ţe jsou Strigojové pryč. Teď před námi ale vyvstávala zvláštní situace. Za normálních okolností – ne ţe by tak rozsáhlý útok byl normální – bychom je nikdy nepronásledovali. Ti, které Strigojové unesli, bývali obvykle povaţováni za mrtvé. A navíc, jak řekla moje matka, stráţci jen málokdy vědí, kde Strigoje hledat. Tentokrát jsme to ale věděli. Strigojové byli v podstatě v pasti. To představovalo zajímavé dilema. Jenţe pro mě to ţádné dilema nebylo. Upřímně jsem netušila, proč uţ nejsme v těch jeskyních, proč jsme nepobili Strigoje a nezachránili přeţivší. S Dimitrijem jsme se okamţitě rozběhli zpátky. Nemohli jsme se dočkat, aţ na základě našich nejnovějších poznatků rozjedeme akci. S tím jsme ovšem museli počkat aţ na shromáţdění stráţců. „Nepřerušuj je,“ upozornil mě Dimitrij, kdyţ jsme se chystali na schůzku, která rozhodne o našem dalším počínání. Stáli jsme u dveří a tlumeně se bavili. „Vím, jak ti je. Vím, co chceš dělat. Ale kdyţ před nimi začneš řečnit, jak bys na ně hned šla, nepomůţe nám to.“ „Řečnit?“ vykřikla jsem a v tu chvíli jsem zapomněla na to, ţe mám mluvit tiše. „Vidím to na tobě,“ poznamenal. „Uţ zase máš v sobě ten oheň – chceš někoho roztrhat na kousíčky. Proto jsi v boji tak
277
dobrá. Teď ale nebojujeme. Stráţci mají veškeré informace. Rozhodnou se správně. Jenom musíš být trpělivá.“ To, co řekl, byla v podstatě pravda. Během příprav na shromáţdění jsme předali naše informace a pátrali dál. Naše pátrání odhalilo, ţe před několika lety jeden morojský profesor, který tu učil geologii, ty jeskyně zmapoval. Poskytl nám o nich veškeré informace. Vchod do jeskynního systému se nachází sedm a půl kilometru od zadních hranic Akademie. Nejdelší podzemní místnost je asi tři čtvrtě kilometru dlouhá a vede z ní chodba na nezpevněnou silnici, kterou jsme viděli na mapě. Mělo se za to, ţe sesuv půdy zavalil oba vstupy. Teď nám ale bylo jasné, ţe pro silné Strigoje nebylo nic těţkého vstupy vyklidit. Nicméně jsem si nebyla tak jistá tím, co řekl Dimitrij – ţe se stráţci rozhodnou správně. Pár minut před začátkem schůze jsem zkusila znovu přesvědčit matku. „Prosím,“ zaškemrala jsem. „Musíme to udělat.“ Podívala se na mě přezíravým pohledem. „Pokud bude vyslán záchranný tým, nebude to ţádné my. Ty nepůjdeš.“ „Proč? Protoţe je nás tolik? Copak spousta stráţců nepadla?“ Trhla sebou. „Ty přece víš, ţe můţu pomoct. Víš, co jsem dokázala. Za týden mi bude osmnáct a do maturity mi zbývá jen pár měsíců. Myslíš, ţe se do té doby stane zázrak? Jasně, musím se ještě pár věcí naučit, ale nemyslím, ţe je to něco zásadního, bez čeho bych nemohla být uţitečná. A vy potřebujete tolik lidí, kolik jen dokáţete sehnat. Je tady fůra dalších noviců, co by taky rádi pomohli. Přiber i Christiana a nic nás nezastaví.“ „Ne,“ rychle mě zarazila. „Jeho ne. Nikdy jsi do toho neměla zatáhnout Moroje, a uţ vůbec ne takhle mladého.“ „Ale vidělas, co dokázal.“ Na to neměla co namítnout. Viděla jsem na ní, ţe se nemůţe rozhodnout. Podívala se na hodiny, načeţ povzdechla. „Nejdřív něco ověřím.“ Netušila jsem, kam šla, ale na schůzi přišla s patnáctiminutovým zpoţděním. Do té doby stihla Alberta všechny přítomné stručně seznámit s tím, co jsme se dozvěděli. Naštěstí vypustila podrobnosti o tom, jak jsme k té informaci přišli, takţe jsme nemuseli marnit čas vysvětlováním té 278
duchařské části. Do detailů se probíralo rozvrţení jeskyní. Lidé se vyptávali. A pak nastal čas rozhodnutí. Obrnila jsem se. V boji proti Strigojům jsme vţdycky spoléhali na obrannou strategii. Utočili jsme, jen kdyţ jsme byli napadeni. Veškeré dřívější návrhy o tom, ţe bychom měli zaútočit jako první, se pokaţdé setkaly s neúspěchem. Teď jsem očekávala totéţ. Ale nestalo se. Stráţci jeden po druhém vstávali a vyjadřovali svůj souhlas, ţe se zúčastní záchranné mise. Přitom jsem viděla ten oheň, o němţ mluvil Dimitrij. Kaţdý byl připraven k boji. Chtěli to. Strigojové zašli příliš daleko. V našem světě je jen hrstka míst, kde je opravdu bezpečno: královský dvůr a několik našich akademií. Rodiče posílají své děti na místa, jako je Akademie svatého Vladimíra, aby měli jistotu, ţe se jim nic nestane. Jenţe tahle jistota se teď otřásla v základech a my se s tím odmítali smířit, obzvlášť kdyţ stále ještě můţeme zachránit přeţivší. V hrudi mě pálil vítězoslavný pocit a nedočkavost. „Tak tedy dobrá,“ shrnula to Alberta a rozhlédla se. Nejspíš byla stejně překvapená jako já, i kdyţ i ona zastávala názor, ţe bychom měli na záchrannou misi vyrazit. „Naplánujeme přesun a vyrazíme. Pořád nám zbývá dobře devět hodin denního světla, abychom je dostihli, neţ vyrazí na cestu.“ „Počkat,“ vloţila se do toho moje máma a zvedla se. Upřely se na ni pohledy všech přítomných, ale ona ani nemrkla. Tvářila se odhodlaně a já na ni byla v tu chvíli neskonale hrdá. „Asi bychom měli zváţit ještě jednu věc. Myslím, ţe bychom měli dovolit i některým starším novicům, aby šli s námi.“ To vyvolalo menší poprask, ale jen od menšiny. Matka předestřela podobné argumenty jako já, kdyţ jsem ji přemlouvala. Také trvala na tom, ţe novicové by neměli být v přední linii, ale ţe vzadu poslouţí jako dobrá bariéra, přes niţ se Strigojové nedostanou. Stráţci uţ to skoro odsouhlasili, kdyţ vtom přišla s další bombou. „Taky myslím, ţe bychom s sebou měli vzít některé Moroje.“ Celesta vyskočila. Na tváři měla velkou trţnou ránu. Ve srovnání s tím modřina, kterou jsem na ní viděla nedávno, vypadala jen jako komáří štípnutí. „Co? Zbláznila ses?“ 279
Matka na ni upřela klidný a vyrovnaný pohled. „Ne. Všichni víme, co dokázala Rose s Christianem Ozerou. Jeden z našich největších problémů se Strigoji spočívá v tom, ţe je těţké předčit jejich sílu a rychlost. Kdyţ s sebou vezmeme Moroje, kteří se specializují na oheň, Strigojům to znepříjemní ţivot a my toho můţeme vyuţít. Dostaneme je.“ Propukla vášnivá debata. Vyţadovalo hodně sebeovládání, abych se do ní nezapojila. Vybavila jsem si Dimitrijovo upozornění, ţe bych se do toho neměla míchat. Jak jsem ale poslouchala, nedokázala jsem se ubránit zklamání. Kaţdá uplynulá minuta byla prodlením, které jsme mohli líp vyuţít k tomu, abychom vyrazili za Eddiem a za ostatními. Byla to další minuta, kdy mohl někdo umřít. Otočila jsem se k Dimitrijovi, který seděl hned vedle. „Chovají se jako idioti,“ zasyčela jsem. Upíral oči na Albertu, která zrovna debatovala se stráţcem, jenţ pracoval většinou v niţším kampusu. „Ne,“ zašeptal Dimitrij. „Sleduj. Přímo před našima očima se odehrává změna. Tenhle den si budou lidi pamatovat jako průlom.“ A měl pravdu. Stráţci opět pomalu podpořili i tenhle nápad. Myslím, ţe částečně ze stejného důvodu – protoţe chtěli především bojovat. Musíme se Strigojům pomstít. Tohle je víc neţ jen náš boj, je to i boj Morojů. Kdyţ moje matka oznámila, ţe se jí dobrovolně nabídlo několik profesorů – studentům by účast nepovolili –, padlo rozhodnutí. Stráţci půjdou po Strigojích a spolu s nimi i novicové a Morojové. Byla jsem nadšená a spokojená. Dimitrij měl pravdu. Tohle byla chvíle, kdy se mohl náš svět změnit. Ale ne dřív neţ za čtyři hodiny. „Na cestě jsou další stráţci,“ vysvětlil mi Dimitrij, kdyţ jsem dala najevo svoje roztrpčení. „Za čtyři hodiny můţou Strigojové dostat chuť na sváču!“ „Potřebujeme, aby nás bylo hodně,“ řekl. „Potřebujeme kaţdého, koho můţeme sehnat. Ano, neţ se tam dostaneme, Strigojové můţou zabít ještě pár zajatců. Věř mi, ţe to taky nechci. Ale kdyţ tam půjdeme nepřipravení, můţeme ztratit mnohem víc ţivotů.“ Krev se mi vařila. Věděla jsem, ţe má pravdu a ţe já s tím nic nenadělám. Nesnášela jsem to. Nesnáším být bezmocná. 280
„Pojď,“ řekl a ukázal k východu. „Pojďme se projít.“ „Kam?“ „To je jedno. Musíš se uklidnit, jinak nebudeš schopná bojovat.“ „Jo? Bojíš se, ţe zase vypluje na povrch moje šílená temná stránka?“ „Ne. Bojím se, ţe na povrch vypluje normální stránka Rose Hathawayové, která se vrhá do akce po hlavě a bez přemýšlení, kdyţ je přesvědčená, ţe je to správné.“ Suše jsem na něj pohlédla. „Je v tom rozdíl?“ „Ano. To druhé mě děsí.“ Odolala jsem touze do něj šťouchnout. Na okamţik jsem zatouţila zavřít oči a zapomenout na všechna ta zranění a prolitou krev. Chtěla jsem s ním leţet v posteli a smát se, nestarat se o nic jiného neţ o něj. Jenţe to bylo neuskutečnitelné. Procházka ano. „Nebudou tě tu postrádat?“ ujistila jsem se. „Ne. Teď vesměs jenom čekají na další stráţce. A je tu dost lidí, co můţou pomoct naplánovat útok. Vede to tvoje matka.“ Sledovala jsem jeho pohled. Díval se na mou mámu, která stála uprostřed skupinky stráţců a rázně ukazovala cosi na mapě. Pořád jsem tak docela nevěděla, co si o ní myslet, ale kdyţ jsem ji teď pozorovala, nemohla jsem neţ obdivovat její obětavost. Dřív mi většinou jen lezla na nervy, ale po tom teď nebylo ani stopy. „Dobře,“ řekla jsem. „Jdeme.“ Vzal mě na procházku kolem kampusu a cestou jsme obhlíţeli následky. Většina škod pochopitelně nebyla na kampusu samotném. Nejhorší byla ztráta našich lidí. Přesto jsme ale viděli památky po útoku: poškozené budovy, krvavé skvrny na nečekaných místech a podobně. Nejnápadnější ale byla všeobecná nálada. Ačkoli byl den, jako by nás obklopovala temnota a těţká bolest, které jste se mohli téměř dotknout. Viděla jsem to ve tváři kaţdého, koho jsme potkali. Tak napůl jsem čekala, ţe mě Dimitrij vezme taky za zraněnými. Jenţe to neudělal a já se mohla jen dohadovat proč. Pomáhala tam Lissa, která v malých dávkách pouţívala své schopnosti k uzdravení zraněných. Adrian se taky činil, přestoţe se Lisse v léčení ani zdaleka nevyrovnal. Nakonec se 281
usnesli, ţe tohle stojí za risk, ţe se kaţdý dozví o éteru. Tragédie byla aţ příliš veliká. Navíc při soudu toho bylo o éteru řečeno tolik, ţe bylo jen otázkou času, kdy se to všichni dozvědí. Dimitrij nechtěl, abych se přiblíţila k Lisse, kdyţ pouţívá magii, coţ mi připadalo zajímavé. Pořád si nebyl jistý, jestli opravdu „chytám“ její šílenství, ale zjevně to nechtěl pokoušet. „Říkalas, ţe máš teorii, proč byla prolomena ochrana,“ řekl. Protáhli jsme naši okruţní procházku kampusem a teď jsme byli nedaleko místa, kde se včera v noci sešla Jesseova společnost. Málem jsem na to zapomněla. Jakmile jsem si to poskládala dohromady, ten důvod byl úplně jasný. Zatím se na to nikdo nevyptával. Teď se všichni starali jen o obnovení ochranných linií a o naše lidi. Vyšetřovat se bude aţ později. „Jesseova parta dělá iniciační rituály přímo tady, kde byla vztyčena ochranná stěna. Kůly prolomí ochranu, protoţe jednotlivé ţivly jdou proti sobě. Tohle je nejspíš totéţ. Při zasvěcení pouţívají všechny elementy, takţe tu ochranu asi zrušili stejným způsobem.“ „Ale v kampusu se magie praktikuje denně,“ namítl Dimitrij. „Magie všech ţivlů. Proč by se to teda nestalo uţ dřív?“ „Protoţe magie se většinou neprovozuje přímo na ochranných liniích. Ty jsou u hranic pozemků, takţe se nic neděje, kdyţ se magie provádí uvnitř v kampusu. Taky myslím, ţe je rozdíl, jakým stylem se jednotlivé ţivly pouţívají. V magii je ţivot, proto ničí Strigoje a ti nemůţou překročit magickou ochranu. Magie v kůlech se vyuţívá jako zbraň. A stejně tak magie, kterou prováděli při tom mučení. Kdyţ se pouţívá takhle negativně, asi to tu dobrou ruší.“ Otřásla jsem se, kdyţ jsem si vybavila, jak Lissa pouţila éter k mučení Jesse. Bylo to nepřirozené. Dimitrij se zadíval na zbořený plot, který ohraničoval pozemky Akademie. „Neuvěřitelné. Nikdy bych neřekl, ţe je to moţné, ale zní to logicky. Princip je váţně stejný jako s kůly.“ Usmál se na mě. „Přišla jsi na hodně věcí.“ „To nevím. Jen mi to v hlavě nějak secvaklo dohromady.“ Při pomyšlení na tu Jesseovu bandu debilů jsem byla zlostí bez sebe. Jako by nestačilo, co provedli Lisse. Uţ kvůli tomu jsem 282
jim chtěla nakopat zadky (zabít uţ jsem je nechtěla – včera v noci jsem se naučila trochu se drţet zpátky). Ale tohle? Pustit Strigoje do školy? Jak se můţou chovat tak hloupě a nezodpovědně a způsobit katastrofu takových rozměrů? To uţ by bylo skoro lepší, kdyby se o to pokoušeli schválně. Ale ne, tohle vzešlo z jejich hraní a touhy po slávě. „Debilové,“ zabrblala jsem. Zvedl se vítr. Zachvěla jsem se, ale tentokrát zimou. Jaro uţ se sice blíţí, ale zatím ještě nedorazilo. „Pojďme se vrátit dovnitř,“ navrhl Dimitrij. Otočili jsme se a cestou do druhého kampusu jsem to uviděla. Tu chatu. Ani jeden z nás nezpomalil ani na chatku okatě nekoukal, ale věděla jsem, ţe v Dimitrijovi to vyvolává stejné vzpomínky jako ve mně. Po chvilce mi to jen potvrdil. „Rose, to, co se stalo…“ Zaúpěla jsem. „Věděla jsem to. Věděla jsem, ţe k tomu dojde.“ Překvapeně na mě pohlédl. „Ţe dojde k tamtomu?“ „K tomuhle. Ţe mi začneš vykládat, ţe to, co jsme udělali, bylo špatný, ţe jsme to neměli dělat a ţe uţ se to víckrát nestane.“ Dokud jsem to nevyslovila, ani jsem si neuvědomila, jak moc se bojím, ţe právě s tímhle začne. Pořád se tvářil šokovaně. „Jak tě to napadlo?“ „Protoţe jsi takovej,“ oznámila jsem mu. Asi to znělo trochu hystericky. „Vţdycky se chceš zachovat správně. A kdyţ uděláš něco špatnýho, tak se to snaţíš napravit. A já vím, ţe mi řekneš, ţe to, co jsme udělali, se nemělo nikdy stát a ţe si přeješ…“ Nic dalšího uţ jsem říct nestačila, protoţe Dimitrij mě objal kolem pasu a ve stínu stromu si mě přivinul k sobě. Naše rty se setkaly a při líbání jsem zapomněla na všechny svoje obavy, ţe to, co jsme udělali, označí za chybu. Jakkoli se to zdálo nemoţné, dokonce jsem na chvilku zapomněla i na ten masakr, co způsobili Strigojové. Kdyţ jsme se od sebe nakonec odtrhli, pořád si mě přidrţoval těsně u sebe. „Nemyslím, ţe to bylo špatné,“ řekl tiše. „Jsem rád, ţe jsme to udělali. A kdybychom mohli vrátit čas, udělal bych to znovu.“ 283
Duši mi zaplavila radost. „Váţně? Proč sis to najednou tak rozmyslel?“ „Protoţe tobě je těţké odolat,“ prohlásil pobaveně, kdyţ viděl můj údiv. „A… pamatuješ, co říkala Rhonda?“ To byl další šok, ţe se o ní teď zmínil. Ale vzpomněla jsem si, jak se tvářil, kdyţ mu vyloţila budoucnost, a taky jsem si vybavila, co říkal o své babičce. Pokusila jsem se vydolovat si z paměti přesná Rhondina slova. „Říkala něco o tom, ţe něco ztratíš…“ Tak dobře jsem si to uţ nevybavovala. „Ztratíš to, čeho si ceníš nejvíc, tak to opatruj, dokud to máš.“ Přirozeně si to pamatoval slovo od slova. Tehdy jsem to moc nechápala, ale teď jsem se to pokusila rozluštit. Okamţitě jsem pocítila nával radosti: to mě si nejvíc cení. Pak jsem na něj udiveně pohlédla. „Počkej. Myslíš, ţe umřu? Proto ses se mnou vyspal?“ „Ne, ne, jistěţe ne. Udělal jsem to proto… Věř mi, ţe kvůli tomuhle to nebylo. Bez ohledu na podrobnosti nebo na to, jestli vůbec má pravdu, v jedné věci měla pravdu určitě. Věci se snadno mění. Snaţíme se dělat to, co je správné, nebo spíš to, o čem ostatní tvrdí, ţe je to správné. Jenţe někdy, kdyţ to jde proti tvému přesvědčení…, musíš si vybrat. I před tím útokem Strigojů, kdyţ jsem viděl, s jakými problémy se potýkáš, uvědomil jsem si, jak moc pro mě znamenáš. Tím se všechno změnilo. Měl jsem o tebe strach, strašně jsem se o tebe bál. Ani netušíš jak. A nemělo uţ smysl předstírat, ţe bych ţivot jakéhokoli Moroje upřednostnil před tvým. To se nestane, aťsi všichni říkají, jak moc je to špatné. Takţe mi došlo, ţe se s tím budu muset nějak vypořádat. A jakmile jsem se rozhodl…, uţ nic nás nemohlo zastavit.“ Odmlčel se, jako by ho zarazilo, co právě řekl. Odhrnul mi vlasy z obličeje. „Teda mě nemohlo nic zastavit. Mluvím za sebe. Nechci, aby to vypadalo, ţe přesně vím, proč jsi to udělala ty.“ „Protoţe tě miluju,“ řekla jsem, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. A vskutku byla. Zasmál se. „Ty dokáţeš shrnout do jedné věty, na co já potřeboval celý proslov.“ „Je to jednoduchý. Miluju tě a nechci dál předstírat, ţe ne.“ 284
„To já taky nechci.“ Vzal mě za ruku, propletli jsme si prsty a vykročili dál. „Nechci uţ další lţi.“ „Tak co se bude dít dál? Myslím s námi. Aţ vyřídíme ty Strigoje…“ „Nechci nějak posilovat tvoje obavy, ale v jedné věci jsi měla pravdu. Uţ spolu nemůţeme být – dokud nedokončíš školu. Budeme si muset od sebe udrţovat odstup.“ To mě sice trochu zklamalo, ale uvědomovala jsem si, ţe má pravdu. Konečně jsme dospěli k bodu, kdy uţ svoje city nepopíráme, ale těţko můţeme náš vztah vystavovat na odiv, kdyţ jsem pořád jeho studentka. Šli jsme blátem a ve větvích se rozezpívalo pár ptáků, které zjevně překvapila nezvyklá aktivita v tuto denní dobu. Dimitrij se zahleděl do nebe a tvářil se přitom zamyšleně. „Aţ odmaturuješ a odejdeš s Lissou…“ Nedopověděl to. Chvilku mi trvalo, neţ mi došlo, co se chystá říct. Srdce se mi málem zastavilo. „Poţádáš o přeřazení? Nebudeš jejím stráţcem?“ „To je jediný způsob, jak můţeme být spolu.“ „Jenţe takhle spolu nebudeme,“ namítla jsem. „Ale kdybychom s ní zůstali oba, bude to ten samý problém – na tobě mi bude záleţet víc neţ na ní. Ona potřebuje dva stráţce, kteří jí budou dokonale oddáni. Kdybych sehnal přidělení někde u dvora, budeme pořád blízko sebe. A na tak bezpečném místě zas nemají stráţci tolik práce.“ Tak napůl a zcela sobecky se mi chtělo hned vyskočit a začít se s ním dohadovat, ţe to bude na houby, jenţe jsem to neudělala. Neměli jsme ţádnou moţnost, která by byla ideální. Kaţdá moţnost vyţadovala těţké rozhodování. Věděla jsem, ţe je pro něj těţké vzdát se Lissy. Záleţelo mu na ní a chtěl ji udrţet v bezpečí skoro stejně jako já. Na mně mu ale záleţelo víc. Musel se takhle obětovat, pokud chtěl stále ctít svůj smysl pro povinnost. „Dobře,“ řekla jsem a něco mě napadlo. „Kdyţ budeme kaţdý hlídat někoho jinýho, vlastně se můţeme vídat víc. Kdybychom byli oba s Lissou, dělali bychom na střídačku a moc se nevídali.“ Stromy cestou pomalu řídly, coţ byla škoda, protoţe uţ jsme se nemohli drţet za ruce. Přesto mi bylo, jako by mi 285
v srdci vykvetla naděje a radost. Ve stínu dnešní tragédie to bylo určitě špatné, ale nemohla jsem si pomoct. Po celé té nervy drásající době jsme s Dimitrijem konečně vymysleli, jak by to mohlo fungovat. Taky je moţné, ţe dostane přidělení mimo královský dvůr, ale i tak bychom si pro sebe občas mohli ukrást chvilku. Kdyţ zrovna nebudeme spolu, bude to hrůza, ale nějak to budeme muset vydrţet. A rozhodně to bude lepší neţ dál ţít ve lţi. Ano, opravdu se to stane. Deirdre se zbytečně obávala o to, jak se vypořádám se záleţitostmi svého ţivota, které jsou v rozporu. Budu mít všechno. Lissu i Dimitrije. Pomyšlení na to, ţe budu s oběma, mi dávalo sílu. Ta síla by mi mohla pomoct při nadcházejícím útoku na Strigoje. Schovala jsem si ji do kouta své mysli jako kouzlo pro štěstí. Dimitrij a já uţ jsme pak moc nemluvili. Jako vţdy jsme ani nemuseli. Věděla jsem, ţe přestoţe se tváří klidně, uvnitř se raduje stejně jako já. Uţ jsme skoro vyšli z lesa a byli všem na očích, kdyţ promluvil znovu. „Brzo ti bude osmnáct, ale i tak…“ Povzdechl. „Aţ to vyjde najevo, spousta lidí z toho nebude nadšená.“ „Však oni se s tím nějak vyrovnají.“ Pomluvy a řeči zvládnu. „Taky mám dojem, ţe tvoje máma mi asi řekne něco nepěkného.“ „Ty se chystáš na Strigoje, a bojíš se mojí mámy?“ Pousmál se. „Má v sobě sílu, se kterou musíme počítat. Odkud si myslíš, ţe ji máš ty?“ Rozesmála jsem se. „Tak to se divím, ţe se se mnou vůbec obtěţuješ.“ „Ty za to stojíš, to mi věř.“ Znovu mě políbil a jako úkryt k tomu vyuţil poslední kus zeleně. V normálním světě by tohle byla šťastná romantická procházka ráno po sexu. Nepřipravovali bychom se na bitvu a nebáli se o své milované. Smáli bychom se a škádlili a plánovali další utajené rande. Samozřejmě ale neţijeme v normálním světě. Při líbání bylo lehké představovat si, ţe ano. Neochotně jsme se od sebe odtrhli, vyšli z lesa a zamířili zpátky k budově stráţců. Čekají nás temné časy, ale kdyţ jsem 286
teď na rtech pořád cítila jeho polibek, připadalo mi, ţe dokáţu úplně všechno. I postavit se bandě Strigojů.
287
DVACET SEDM ZDÁLO
SE, ŢE SI NIKDO NAŠÍ NEPŘÍTOMNOSTI NEVŠIML. Dorazili další stráţci, jak slíbili, a uţ nás bylo skoro padesát. Byla to opravdová armáda. Takový počet stráţců byl něčím neslýchaným, stejně jako počet Strigojů. O něčem podobném existují zmínky jen ve starých evropských pověstech, popisujících velkolepé bitvy mezi našimi rasami. V kampusu bylo více stráţců, ale někteří tu museli zůstat kvůli ochraně školy. Spousta mých spoluţáků byla povolána do sluţby, ale jen asi deset z nás bylo vybráno, abychom se vydali s ostatními do jeskyní. Hodinu před odchodem jsme se sešli znovu, abychom probrali náš plán. Ve vzdálené části jeskyně je ohromná místnost, v níţ se s největší pravděpodobností Strigojové ukrývají, aby mohli hned po západu slunce vyrazit na další cestu. Chystáme se na ně zaútočit z obou stran. Z kaţdé strany tam vpadne patnáct stráţců se třemi Moroji. U obou východů zůstane deset stráţců, jejichţ úkolem bude zadrţet Strigoje, kterým by se snad podařilo uniknout. Mně přidělili hlídku u vzdáleného vstupu. Dimitrij a moje máma půjdou dovnitř. Zoufale jsem tam chtěla jít s nimi, ale uvědomovala jsem si, ţe i tak mám veliké štěstí, ţe mě vůbec přibrali. Navíc při takové misi je kaţdá práce důleţitá. Naše malá armáda vyrazila na cestu vraţedným tempem, abychom co nejrychleji urazili sedm a půl kilometru. Předpokládali jsme, ţe tam dojdeme za hodinu a něco, takţe bude stále ještě dostatek světla na boj i na cestu zpátky. U vchodu do jeskyně ţádný Strigoj nehlídkoval, takţe jsme tam došli nepozorováni. Ale jakmile naši lidé vstoupí do jeskyní, bude téměř jasné, ţe Strigojové se svým výborně vyvinutým sluchem je okamţitě uslyší a všechny zburcují.
288
Jak jsme se blíţili, nikomu nebylo moc do řeči. Neměli jsme náladu na povídání, takţe jsme se bavili jen k věci. Šla jsem ve skupince s novici, ale kaţdou chvíli jsem se ohlíţela a dívala se Dimitrijovi do očí. Připadalo mi, jako by teď mezi námi bylo jakési neviditelné pouto – tak pevné a intenzivní, aţ jsem se divila, ţe ho nikdo nevidí. Tvářil se bojovně a váţně, ale očima se na mě usmíval. Kdyţ jsme došli k bliţšímu vchodu do jeskyně, naše skupina se rozdělila. Dimitrij a moje matka vešli dovnitř a já jim věnovala poslední pohled. Moje pocity uţ ale neměly nic společného s předchozími zamilovanými pohledy. Strašlivě jsem se bála, ţe uţ je nikdy neuvidím. Musela jsem si připomenout, ţe ti dva něco vydrţí, vţdyť jsou to dva nejlepší stráţci tady. Jestli tohle někdo přeţije, budou to právě oni dva. To já bych měla být opatrná. Vydali jsme se na třičtvrtěkilometrovou cestu podél úpatí hory a já se snaţila odsunout svoje pocity kamsi do kouta mysli. Tam zůstanou, dokud tohle neskončí. Teď jsem byla v bitvě a nemohla jsem si dovolit rozptylovat se svými pocity. Sotva jsme došli skoro aţ k našemu vchodu, koutkem oka jsem postřehla nějaký stříbřitý záblesk. Odháněla jsem od sebe nejrůznější duchy, kteří ţili za hranicemi ochranných stěn, ale tohohle ducha jsem vidět chtěla. Pohlédla jsem na Masona. Jen tam postával, nic neříkal a jako pokaţdé se tvářil smutně. Pořád mi připadal neobvykle bledý. Kdyţ kolem něj procházela naše skupina, zvedl ruku, jako by nám dával sbohem anebo nám ţehnal – netušila jsem, co z toho. U vchodu do jeskyně jsme se rozdělili. Alberta a Stan vedli skupinku, která šla dovnitř. Stoupli si do vchodu a připravení tam čekali na přesný čas, na němţ se dohodli s druhou partou. Šla s nimi i profesorka Carmacková, učitelka magie, která patřila k morojským účastníkům mise. Vypadala nervózně, ale odhodlaně. Nastala smluvená chvíle a dospělí zmizeli v hloubi jeskyně. My ostatní jsme se vyrovnali do kruhu kolem vchodu a čekali. Na nebi se vznášely šedé mraky. Slunce uţ začínalo klesat, ale pořád ještě nám nějaký čas zbýval. „Tohle bude brnkačka,“ zamumlala Meredith, jedna z dalších tří holek z posledního ročníku. Mluvila spíš sama pro 289
sebe. „Vyřídí ty Strigoje raz dva, neţ si to vůbec ty potvory stačí uvědomit. Nemusíme dělat vůbec nic.“ Doufala jsem, ţe má pravdu. Byla jsem připravená bojovat, ale kdybych nemusela, znamenalo by to, ţe všechno vyšlo podle plánu. Čekali jsme. Nic jiného jsme dělat nemohli. Kaţdá minuta mi připadala jako věčnost. A pak jsme to uslyšeli: zvuky boje. Vzdálený řev a vrčení. Pár výkřiků. Všichni jsme se napjali a strnule vyčkávali. Naši skupinku vedl Emil, který stál u vchodu nejblíţ. S kůlem v ruce zíral do tmy a vyhlíţel Strigoje. Na čele mu vyvstávaly krůpěje potu. Po několika minutách jsme zaslechli kroky mířící k nám. Naše kůly byly připravené. Emil s dalším stráţcem přistoupili blíţ ke vchodu, připravení skočit na prchajícího Strigoje a okamţitě ho zabít. Ale nepřiběhl Strigoj. Byla to Abby Badicová. Byla celá podrápaná a špinavá, ale byla naţivu. V obličeji měla šílený výraz a lesklé cestičky po slzách. Nejprve zaječela, kdyţ nás tam všechny uviděla. Pak jí došlo, kdo jsme, a vrhla se do náruče první osobě, na kterou narazila, coţ byla Meredith. Ta se zatvářila překvapeně, ale objala Abby, aby ji uklidnila. „Je to dobrý,“ šeptala jí Meredith. „Všechno uţ je dobrý. Jsi ve slunečním světle.“ Meredith od sebe jemně odtrhla Abby a odvedla ji k nedalekému stromu. Abby se usadila pod stromem a skryla si obličej do dlaní. Meredith se hned vrátila na svou pozici. Chtěla jsem Abby utěšit. To jsme asi chtěli všichni, jenţe teď to muselo počkat. O minutu později vyšel ven další Moroj. Byl to pan Ellsworth, který mě učil v páté třídě. Taky vypadal ztrhaně a na krku měl krvavé kousance. Strigojové z něj pili, ale nezabili ho. Přestoţe pan Ellsworth tam musel proţít řadu hrůz, působil klidně a jeho pohled byl překvapivě čistý a jasný. Obhlédl situaci a ihned vystoupil z našeho kruhu. „Co se tam děje?“ vyptával se Emil s očima upřenýma do jeskyně. Někteří ze stráţců měli sluchátka a mikrofony, ale v bitevní vřavě se jen těţko dá průběţně podávat hlášení. „Je to zmatek,“ prohlásil pan Ellsworth. „Ale utíkáme – oběma směry. Těţko říct, kdo s kým vlastně bojuje, ale 290
Strigojové mají co dělat. A někdo…“ Zamračil se. „Viděl jsem, jak někdo pouţil na Strigoje oheň.“ Nikdo z nás na to nic neřekl. Situace bylo příliš komplikovaná, neţ abychom z toho hned mohli vyvozovat nějaké závěry. On si to nejspíš také uvědomil a přisedl si k fňukající Abby. Brzy se k nim přidali dva další Morojové a dhampýr, kterého jsem neznala. Pokaţdé, kdyţ někdo ze zajatých vyběhl ven, modlila jsem se, aby to byl Eddie. Zatím jsme tu měli pět zachráněných obětí a předpokládala jsem, ţe dalším se podařilo uniknout vchodem bliţším ke škole. Uplynulo několik minut a nikdo další z jeskyně nevyšel. Tričko jsem měla uţ úplně propocené. Kaţdou chvíli jsem přešlápla a sevřela kůl v ruce pevněji. Drţela jsem ho tak pevně, aţ mi z toho bělely klouby. Náhle jsem postřehla, ţe sebou Emil trhl. Došlo mi, ţe dostal vzkaz do sluchátka. Zatvářil se soustředěně, načeţ něco zamumlal do mikrofonu. Podíval se na nás a ukázal na tři novice. „Vy – odveďte je zpátky do školy.“ Ukázal na zachráněné zajatce a pak se obrátil na tři dospělé stráţce. „Jdeme dovnitř. Většina zajatců se dostala ven, ale naši lidé jsou v pasti. Je to patová situace.“ Stráţci bez váhání vykročili vpřed do jeskyně a po chvilce se vydali na cestu do školy novicové s osvobozenými zajatci. Zůstali jsme jen čtyři. Dva dospělí – Emil a Stephen, a dva novicové – já a Shane. Napětí by se dalo krájet. Sotva jsme dýchali. Nikdo další z jeskyně nevycházel. Ani ţádné další hlášení nepřišlo. Emil vzhlédl a zatvářil se poplašeně. Sledovala jsem jeho pohled. Uběhlo víc času, neţ jsem si myslela. Slunce bylo na obzoru podstatně níţ. Emil sebou opět cukl – přišel další vzkaz. S ustaraným výrazem nás přejel pohledem. „Potřebujeme víc lidí, aby kryli únikovou cestu na druhé straně. Nevypadá to, ţe máme velké ztráty. Jenom mají pořád potíţe s ústupem.“ Řekl, ţe máme ztráty. To znamená, ţe jsme přišli přinejmenším o jednoho člověka. Polilo mě horko. „Stephene, běţ dovnitř,“ houkl Emil. Pak zaváhal a jeho dilema bylo víc neţ zjevné. Chtěl jít dovnitř taky, ale jakoţto velitel téhle skupiny by měl zůstat na své pozici aţ do poslední 291
chvíle. Uvědomila jsem si, ţe je na váţkách a chybí mu jen málo, aby neuposlechl rozkaz. Zvaţoval, zda by měl jít se Stephenem dovnitř a nechat na stanovišti jen mě a Shanea. Zároveň se mu ale nechtělo nechávat tu samotné dva novice, takţe se odhodlal k něčemu nečekanému. Vydechl a znovu nás přejel pohledem. „Rose, běţte s ním.“ Nemarnila jsem čas. Za Stephenem jsem se protáhla do jeskyně a okamţitě se mě zmocnila dobře známá nevolnost. Uvnitř bylo chladno, ale jak jsme postupovali hlouběji do jeskyně, zima byla čím dál větší. A taky čím dál větší tma. Naše oči se dokázaly přizpůsobit přítmí, ale tma brzy začala být příliš velká i na nás. Stephen rozsvítil malou baterku, kterou měl připevněnou k bundě. „Rád bych ti řekl, co dělat, ale netuším, na co tam narazíme,“ řekl mi. „Buď připravená na cokoli.“ Tma před námi začínala postupně blednout. Zvuky zněly hlasitěji. Přidali jsme do kroku a rozhlíţeli se všemi směry. Náhle jsme se ocitli ve velké jeskynní místnosti, kterou jsme předtím viděli na mapě. V jednom rohu hořel oheň, který tam rozdělali Strigojové – tudíţ ţádná magie. Rozhlédla jsem se a okamţitě jsem pochopila, co se stalo. Část stěny se zřítila dovnitř, takţe tam bylo plno napadaných kamenů. Nikoho nezasypaly, ale skoro úplně zablokovaly vchod z druhé strany jeskyně. Netušila jsem, jestli to způsobila magie, nebo rvačky. Moţná to byla náhoda. Ať uţ byl důvod jakýkoli, sedm stráţců – včetně Dimitrije a Alberty – tam teď bylo uvězněno s deseti Strigoji. Po zřícení tam nezůstal ţádný Moroj, který by bojoval ohněm, ale záblesky světla vycházející odtamtud dírami napovídaly, ţe tam na druhé straně pořád bojují. Na zemi leţely mrtvoly. Dvě těla patřila Strigojům, ostatní jsem nerozeznávala. Problém byl zřejmý. Dostat se dírou za zřícenou stěnu znamenalo, ţe dotyčný by se musel prakticky plazit. Tím by se ocitl ve velmi zranitelné pozici. To znamená, ţe je třeba nejdřív vyřídit ty Strigoje a teprve pak můţou stráţci uniknout. Ačkoli šance byla mizivá, Stephen i já jsme přispěchali na pomoc. Připlíţili jsme se ke Strigojům zezadu, ale tři z nich nás nějak vycítili a obrátili se proti nám. Dva skočili na Stephena a ten třetí na mě. 292
Okamţitě jsem přepnula na bojový modus. Vypustila jsem ze sebe veškerý hněv a roztrpčení. Jeskyně jsou předurčené pro boj zblízka, ale mně se dařilo Strigojovi unikat. Těsná prostora vlastně hrála v můj prospěch, protoţe Strigojovi vzhledem k jeho velikosti dělalo potíţe uhýbat a vyráţet do útoku. Většinou jsem se drţela z jeho dosahu, jen jednou mě popadl a mrštil mnou proti zdi. Ani jsem to necítila. Jen jsem dál pokračovala v útoku. Uhnula jsem jeho dalšímu výpadu, uštědřila mu pár ran, a jelikoţ jsem byla proti němu malá, skrčila jsem se a probodla mu srdce kůlem, neţ stačil znovu zaútočit. Plynulým pohybem jsem z něj kůl zase vytáhla a šla pomoct Stephenovi. Jednoho Strigoje uţ vyřídil a společně jsme pak dodělali toho druhého. Uţ zbývalo jen sedm Strigojů. Ne, šest. Uvěznění stráţci, kteří tam moc prostoru na boj neměli, sejmuli dalšího. Se Stephenem jsme k sobě přilákali jednoho Strigoje z kruhu obklopujícího stráţce. Byl silný, moc starý a mocný. A i kdyţ jsme na něj byli dva, dal nám pořádně zabrat. Nakonec jsme to zvládli. Kdyţ uţ jsme počty našich nepřátel takhle zredukovali, pro ostatní stráţce bylo jednodušší vyřídit ten zbytek. Začali se osvobozovat ze své pozice, takţe nás teď bylo na Strigoje víc. Kdyţ uţ zbyli poslední dva, Alberta na nás křikla, ať se dáme na ústup. Naše rozestavění v jeskyni se změnilo. Teď jsme my obklopovali poslední dva Strigoje. Tím pádem vznikla volná cesta pro tři stráţce, kteří se proplíţili dírou, kudy jsem tam vnikla. Stephen se mezitím protáhl otvorem na druhé straně. Dimitrij probodl jednoho Strigoje. Zůstal uţ jen jeden. Stephen vystrčil hlavu zpátky a zakřičel něco na Albertu. Křikla na něj něco zpátky, aniţ by se na něj podívala. Ona, Dimitrij a dva další stráţci se blíţili k poslednímu Strigojovi. „Rose,“ zakřičel na mě Stephen a naznačil, abych šla za ním, k východu bliţšímu ke škole. Poslouchej rozkazy. Tím se řídíme. Nechala jsem je tam bojovat a protáhla se otvorem mnohem snadněji neţ on, protoţe jsem menší. Ihned mě následoval další stráţce. Na téhle straně jeskyně nikdo nebyl. Boje tam buď skončily, nebo se přesunuly jinam. Mrtvá těla ale vypovídala o tom, ţe to byl mimořádně krutý a krvavý boj. Viděla jsem mezi nimi Strigoje i jednu známou tvář. Jurij. Rychle jsem se odvrátila a podívala se na 293
Stephena, který právě pomáhal dalšímu stráţci, aby se protáhl ven. Za ním vylezla Alberta. „Je po nich,“ zakřičela. „Ale vypadá to, ţe pár dalších tam dál ještě blokuje ústupovou cestu. Skončíme to, neţ vyjde slunce.“ Dimitrij se protáhl otvorem jako poslední. Krátce jsme na sebe pohlédli a oběma se nám ulevilo. Rychle jsme se dali do běhu. Byli jsme v dlouhém tunelu, kudy jsme chtěli co nejrychleji vyvést naše zbývající lidi. Nejdřív jsme neviděli vůbec nic, ale po chvíli jsme spatřili záblesky světla, které naznačovaly, ţe před námi se bojuje. Profesorka Carmacková a moje máma bojovaly se třemi Strigoji. Vloţila se do toho naše skupinka a Strigojové byli záhy mrtví. „Tak tyhle máme z krku,“ vydechla matka. Byla jsem moc ráda, ţe je taky naţivu. „Ale asi je jich tu víc, neţ jsme mysleli. Kdyţ zaútočili na školu, nejspíš měli v záloze ještě další. Zbytek našich – ti, co přeţili – uţ utekli ven.“ „Ta jeskyně je hrozně členitá,“ vysvětlila Alberta. „Je tu pro Strigoje plno skrýší.“ Matka souhlasila. „Je moţné, ţe se tam někde ukrývají. Vědí, ţe jsme je přemohli, a jenom čekají, aţ odejdeme, aby mohli utéct potom. Někteří z nich pak můţou vyrazit za námi.“ „Co uděláme?“ zeptal se Stephen. „Skoncujeme s nimi, nebo ustoupíme?“ Otočili jsme se k Albertě. Ta se rozhodla rychle. „Ustoupíme. Dostali jsme jich tolik, kolik jsme jen mohli, a slunce uţ zapadá. Musíme se co nejrychleji dostat za ochranné stěny.“ Vydali jsme se k východu, ačkoli jsme byli tak blízko vítězství. Ale světla ubývalo. Dimitrij kráčel vedle mě. „Dostal se Eddie ven?“ Jeho tělo jsem nikde neviděla, ale pravdou bylo, ţe jsem si mrtvoly nijak podrobně neprohlíţela. „Ano,“ odpověděl Dimitrij, který stále sotva popadal dech. Jen Bůh ví, kolik Strigojů dneska přemohl. „Museli jsme ho prakticky vystrkat. Chtěl bojovat.“ To na Eddieho vypadalo. „Tuhle zatáčku si pamatuju,“ prohlásila matka, kdyţ jsme zahýbali za roh. „Odtud uţ to není moc daleko. Za chvíli uvidíme světlo.“ Dosud jsme se řídili jen baterkami na bundách. 294
Ţaludek se mi zvedl jen zlomek vteřiny předtím, neţ zaútočili. Na křiţovatce ve tvaru téčka se na nás vrhlo sedm Strigojů. Skupinku, která šla před námi o něco dřív, nechali projít, ale na nás tam čekali. Tři se krčili u jedné stěny a čtyři u druhé. Stráţce Alan vůbec nezaregistroval, ţe tam jsou. Jeden Strigoj ho bleskovou rychlostí popadl a zlomil mu vaz tak rychle, aţ to vypadalo, ţe ho to nestálo vůbec ţádné úsilí. Moţná to tak bylo. Tolik se to podobalo Masonově smrti, ţe jsem při tom pohledu málem zkameněla. Hned jsem se ale vzpamatovala, couvla a připravila se zaútočit. Jenţe jsme byli v úzké části tunelu, takţe se ke Strigojům nemohli dostat úplně všichni. Zůstala jsem vzadu. Profesorka Carmacková vedle mě zapálila několik Strigojů vpředu, takţe je stráţci mohli snadněji probodnout. Alberta střelila pohledem po mně a dalších stráţcích. „Začněte ustupovat!“ zakřičela. Nikdo z nás nechtěl odejít, ale nic moc jsme tady stejně dělat nemohli. Dál v chodbě jsem uviděla slabé načervenalé světlo. Východ. Odtud nás vyhlíţeli další stráţci. Dokázali jsme to. Ale kde zůstali ostatní? Rozběhli jsme se k východu a zanedlouho jsme se ocitli na čerstvém vzduchu. Moje skupinka zůstala stát ve vchodu, protoţe jsme chtěli sledovat, co se děje. Slunce uţ skoro zapadlo. Nevolnost mě nepřešla, coţ znamenalo, ţe Strigojové jsou stále ještě naţivu. O chviličku později jsme uviděli skupinku vedenou mou matkou. Podle počtu Strigojů bylo zřejmé, ţe jednoho dostali. Ale byli strašně blízko. Všichni jsme se napjali. Ještě kousek, ještě kousek… Potom se všechno seběhlo tak rychle, ţe nikdo nedokázal včas zareagovat. Z výklenku u stěny vyskočili tři Strigojové, kteří se tam schovávali a nás nechali projít. Jeden z nich chytil Celestu a tesáky jí šel po tváři. Uslyšela jsem přidušený křik a všude se rozstříkla krev. Jeden ze Strigojů vyjel po profesorce Carmackové, ale moje máma ji odstrčila k nám. Třetí Strigoj se vrhl na Dimitrije. Za celou tu dobu, co ho znám, jsem ho nikdy neviděla zaváhat. Vţdycky byl rychlejší a silnější neţ kdokoli jiný. Tentokrát ale ne. Tenhle Strigoj ho překvapil a to kratičké Dimitrijovo zaváhání mu úplně stačilo. 295
Vyvalila jsem oči. Byl to ten blonďatý Strigoj. Ten, který se mnou mluvil při boji. Strhl Dimitrije k zemi. Zápasili tam spolu a jejich síly byly vyrovnány. Pak jsem uviděla tesáky bořící se do Dimitrijova hrdla. Rudé oči vzhlédly a zadívaly se do mých. Uslyšela jsem další křik – tentokrát svůj vlastní. Moje matka se okamţitě vrhla Dimitrijovi na pomoc, ale vtom se objevilo pět dalších Strigojů. Nastal chaos. Uţ jsem Dimitrije neviděla, neviděla jsem, co se mu stalo. Viděla jsem jen, ţe se máma nemůţe rozhodnout, jestli prchnout, nebo bojovat. Pak se jí v obličeji mihl výraz lítosti a rozběhla se za námi k východu. Já jsem se mezitím snaţila dostat dovnitř, ale někdo mi v tom bránil. Byl to Stan. „Co vyvádíte, Rose? Jdou sem další.“ Copak mu to nedocházelo? Dimitrij je uvnitř. Musím mu pomoct. Vyběhla matka s Albertou, které mezi sebou táhly profesorku Carmackovou. Pronásledovala je skupina Strigojů, ale náhle se zastavila před místem, kam ještě dopadaly poslední paprsky slunce. Já se pořád prala se Stanem. Nepotřeboval pomoc, ale máma mě stejně popadla a spolu s ním mě odtáhla ven. „Rose, musíme odtud vypadnout!“ „On je uvnitř!“ zaječela jsem a vší silou zabrala, abych se jí vykroutila. Jak jsem mohla zabít několik Strigojů, kdyţ se nedokáţu vykroutit těmhle dvěma? „Dimitrij je uvnitř! Musíme se pro něj vrátit! Nemůţeme ho tam nechat!“ Škubala jsem sebou a hystericky na ně ječela, ţe musíme jít zachránit Dimitrije. Moje matka se mnou zatřásla a naklonila se ke mně tak blízko, ţe jsme měly obličeje jen pár centimetrů od sebe. „Je mrtvý, Rose! Nemůţeme se tam vrátit. Za čtvrt hodiny zapadne slunce a oni na nás čekají. Neţ se stihneme vrátit za ochrannou linii, bude uţ tma. Potřebujeme kaţdou vteřinu, a stejně to stačit nebude.“ Viděla jsem, jak se Strigojové shromaţdují u vchodu a červené oči jim září nedočkavostí. Asi deset jich úplně zaplnilo vchod. Moţná jich bylo i víc. Matka měla pravdu. Vzhledem k jejich rychlosti by patnáct minut nestačilo. Přesto 296
jsem nedokázala udělat ani krok. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeskyně, kde byl Dimitrij, kde byla půlka mé duše. Nemůţe být mrtvý. Kdyby byl, pak bych byla určitě mrtvá i já. Máma mi vrazila facku, coţ mě vytrhlo z mého běsnění. „Utíkej!“ zakřičela na mě. „Je mrtvý! A ty se k němu nepřidáš!“ Viděla jsem, ţe panikaří, ţe se bojí, ţe by mohla přijít o ţivot i její dcera. Vzpomněla jsem si, jak Dimitrij řekl, ţe by radši umřel, neţ abych umřela já. A kdyţ tady budu takhle hloupě stát a čekat, aţ se na mě Strigojové vrhnou, budu taky mrtvá. „Utíkej!“ zakřičela znovu. S uslzenýma očima jsem se dala do běhu.
297
DVACET OSM NÁSLEDUJÍCÍCH
DVANÁCT HODIN BYLO TĚCH NEJDELŠÍCH
v mém ţivotě. Naše skupina se stihla bezpečně vrátit do kampusu, i kdyţ jsme většinu cesty běţeli. To bylo dost obtíţné, protoţe spousta z nás byla zraněná. Celou tu dobu mi bylo bez přestání na zvracení, nejspíš proto, ţe Strigojové byli nablízku. Ale kdyby byli, určitě by na nás zaútočili, takţe mi nejspíš bylo špatně z toho všeho, co se odehrálo v jeskyních. Jakmile jsme se ocitli za ochrannými stěnami Akademie, mě i ostatní novice dospělí rázem pustili z hlavy. Byli jsme v bezpečí a stráţci teď měli plno jiných věcí na práci. Všichni zajatci byli zachráněni – tedy ti, co ještě ţili, kdyţ jsme do jeskyně dorazili. Jak jsem se obávala, Strigojům jeden náš člověk poslouţil za potravu, neţ jsme tam stihli vpadnout. Takţe jsme zachránili dvanáct zajatců. Přišli jsme o šest stráţců – včetně Dimitrije. To nebyla zas tak špatná čísla vzhledem k tomu, kolika Strigojům jsme čelili. Ale kdyţ se ty počty porovnají, znamenalo to, ţe jsme zachránili jen šest ţivotů. Stály ty ţivoty stráţců za to? „Nemůţeš na to pohlíţet takhle,“ řekl mi Eddie cestou na kliniku. Všichni zajatci i jejich osvoboditelé dostali příkazem ukázat se na klinice. „Nejenţe jste zachránili tolik lidí. Navíc jste pobili skoro třicet Strigojů a k tomu ještě ty v kampusu. Pomysli na všechny ty lidi, co by mohli zabít. V podstatě jste zachránili ţivot i jim.“ Racionálním uvaţováním jsem si uvědomovala, ţe má pravdu. Ale racionalita nemá nic společného s tím, ţe Dimitrij je moţná po smrti. Bylo to malicherné a sobecké, ale v tuto chvíli bych všechny ty ţivoty vyměnila za ten jeho. On by o to nestál. Znala jsem ho.
298
Pořád ještě existuje nepatrná šance, ţe je naţivu. I kdyţ to kousnutí vypadalo dost ošklivě, třeba se na něm ten Strigoj jenom nakrmil a pak utekl. Teď moţná Dimitrij leţí v jeskyni, umírá a zoufale potřebuje lékařské ošetření. Šílela jsem z toho pomyšlení a z toho, ţe mu nemůţu nijak pomoct. Nebyla moţnost, ţe bychom se vrátili zpátky. Ne teď v noci. Aţ se rozední, vyrazí tam jiná parta, která přinese naše padlé, abychom je mohli pochovat. Do té doby musím čekat. Doktorka Olendzká mě krátce prohlédla, prohlásila, ţe nemám otřes mozku, a poslala mě, abych si obvázala rány. Teď měla spoustu jiných pacientů, kteří byli v mnohem horším stavu. Věděla jsem, ţe nejrozumnější by teď bylo jít na svou kolej nebo za Lissou. Poutem jsem cítila, ţe mě volá. Bála se o mě. Ale věděla jsem, ţe novinky k ní dolehnou brzy. Doopravdy mě nepotřebovala a já ji teď vidět nechtěla. Nechtěla jsem vidět nikoho. Radši neţ na kolej jsem se vydala do kostela. Musela jsem něco dělat, neţ začnou prohledávat jeskyně. Modlit se bylo v tuto chvíli stejně dobré jako cokoli jiného. Uprostřed dne býval kostel většinou prázdný, ale dnes ne. Nemělo by mě to překvapovat. Vzhledem k tomu, jaké tragédie se tu odehrály za posledních čtyřiadvacet hodin, bylo jen přirozené, ţe lidé potřebují nějakou útěchu. Někteří seděli v lavicích sami, jiní ve skupinkách. Plakali. Klečeli. Modlili se. Další zas zírali do prázdna, jako by nemohli uvěřit, co se tady stalo. Otec Andrew popocházel po svatyni a snaţil se s kaţdým promluvit. Vzadu v rohu jsem objevila jednu prázdnou lavici, tak jsem si do ní sedla. Přitáhla jsem si kolena aţ pod bradu, opřela si o ně hlavu a rukama jsem si objala nohy. Ze zdí na nás všechny shlíţeli z ikon svatí a andělé. Dimitrij nemohl umřít. Určitě ne. Kdyby byl mrtvý, věděla bych to. Nikdo nemůţe svět připravit o takový ţivot. Ten, co mě ještě včera v posteli drţel v náruči, přece teď nemůţe být mrtvý. Byli jsme tak ţhaví, tak plní ţivota. Po něčem takovém nemůţe následovat smrt. Kolem zápěstí jsem měla čotky od Lissy a prstem jsem přejela po kříţku a korálcích. Zoufale jsem se snaţila ze svých myšlenek zformovat nějakou modlitbu, ale nevěděla jsem, jak 299
na to. Pokud Bůh existuje, jistě je natolik mocný, aby věděl, co chci, aniţ bych mu to musela říkat. Hodiny ubíhaly. Lidé přicházeli a odcházeli. Ze sezení uţ mě všechno bolelo, tak jsem se natáhla po celé délce lavice. Ze zlatě malovaného stropu na mě zírali další světci a andělé. Tolik pomoci shůry, pomyslela jsem si, ale co dobrého ve skutečnosti dělají? Ani jsem si neuvědomila, ţe jsem usnula. To mi došlo, aţ kdyţ mě Lissa vzbudila. Sama vypadala jako anděl, kdyţ se nade mnou skláněla a obličej jí lemovaly rozpuštěné světlé vlasy. Oči měla stejně něţné a soucitné jako ti svatí. „Rose,“ zašeptala. „Všude jsme tě hledali. Tys byla celou dobu tady?“ Vstala jsem a cítila neskutečnou únavu. Oči mě pálily. Vzhledem k tomu, ţe jsem minulou noc vůbec nespala a hned vyrazila do boje se Strigoji, byla moje únava pochopitelná. „Většinou,“ odpověděla jsem. Zavrtěla hlavou. „Uţ jsi tady celé hodiny. Měla bys něco sníst.“ „Nemám hlad.“ Celé hodiny. Sevřela jsem jí předloktí. „Kolik je? Uţ vyšlo slunce?“ „Ne. To aţ tak za pět hodin.“ Pět hodin. Jak bych mohla čekat tak dlouho? Lissa se dotkla mého obličeje. Poutem jsem ucítila zášleh magie a pak jsem na kůţi vnímala teplo a zase chlad. Modřiny i rány zmizely. „Tos nemusela,“ řekla jsem jí. Rty se jí zvlnily do nepatrného úsměvu. „Dělala jsem to celý den. Pomáhala jsem doktorce Olendzké.“ „To se ke mně doneslo. Jen mi to přijde divný, kdyţ jsme to pořád tak tajily, chápeš?“ „Teď uţ je jedno, ţe se to kaţdý dozví,“ řekla a pokrčila rameny. „Po tom všem, co se stalo, jsem zkrátka musela pomoct. Spousta lidí byla zraněná, takţe jsem musela svoje tajemství odhalit… Stejně by k tomu dříve či později došlo tak jako tak. Adrian taky pomáhal, ale tolik toho zase nezvládl.“ A vtom mi to došlo. Narovnala jsem se. „Pane Boţe, Liss! Ty ho můţeš zachránit. Ty dokáţeš Dimitrijovi pomoct.“ 300
Zatvářila se bolestně a lítostivě. Totéţ jsem ucítila přes naše pouto. „Rose,“ řekla tiše. „Oni tvrdí, ţe Dimitrij je mrtvý.“ „Ne,“ namítla jsem. „Nemůţe být. Ty to nechápeš… Myslím, ţe je jen zraněný. Moţná váţně. Ale kdyţ tady budeš, aţ ho přinesou, můţeš ho uzdravit.“ A pak mě napadla ta nejšílenější myšlenka ze všech. „A jestli… jestli opravdu umřel…“ Bolelo mě vyslovit ta slova. „Můţeš ho přivést zpátky k ţivotu! Stejně jako mě. Bude taky stínem políbený.“ Posmutněla ještě víc. Vyzařovala z ní neskutečná lítost. „To nemůţu udělat. Kříšení mrtvých vyţaduje spoustu energie… a navíc nemyslím, ţe bych to zvládla s někým, kdo je po smrti tak dlouho. Nejspíš by musel umřít před chviličkou.“ Z vlastního hlasu jsem slyšela šílené zoufalství. „Ale musíš to aspoň zkusit.“ „Nemůţu…“ Polkla. „Slyšelas, co jsem řekla královně. Na tom trvám. Nemůţu oţivit kaţdého, kdo umře. To by vedlo ke zneuţívání, jaké chtěl Viktor. Proto je to pořád tajemství.“ „Nechala bys ho umřít? Neudělala bys to? Neudělala bys to pro mě?“ Nekřičela jsem, ale mluvila o dost hlasitěji, neţ by se v kostele slušelo. Většina lidí ale uţ stejně odešla a v celkovém panujícím zármutku mi beztak nikdo nevěnoval přílišnou pozornost. „Udělala bych pro tebe cokoli. To přece víš. A ty pro mě neuděláš tuhle jedinou věc?“ Uţ jsem začínala popotahovat. Lissa si mě prohlíţela a hlavou jí vířily tisíce myšlenek. Uvaţovala o mých slovech, výrazu, hlasu. A vtom jí to konečně došlo. Konečně si uvědomila, ţe to, co cítím k Dimitrijovi, je mnohem víc neţ jen vztah mezi učitelem a studentkou. Jako by jí to poznání osvítilo mysl. V hlavě jí náhle vše sepnulo dohromady: moje komentáře, jak jsme se k sobě s Dimitrijem vţdycky chovali… Ty věci, ke kterým dřív byla slepá, teď náhle dávaly smysl. Vzápětí jí na mysli vytanula spousta otázek, ale ţádnou z nich nevyslovila. Dokonce se ani nezmínila o tom, co si právě uvědomila. Namísto toho mě jen vzala za ruce a přitáhla si mě blíţ k sobě. „Je mi to moc líto, Rose. Omlouvám se, ale nemůţu.“ Nechala jsem ji, aby mě odtáhla pryč, předpokládala jsem, ţe na jídlo. Ale kdyţ jsem seděla v jídelně u stolu a zírala na tác před sebou, z pomyšlení na jídlo se mi zvedal ţaludek víc neţ ze Strigojů. Lissa to se mnou vzdala. Uvědomila si, ţe mě 301
k ničemu nedotlačí, dokud se nedozvím, co se stalo s Dimitrijem. Pak jsme zašly do jejího pokoje a já si lehla do postele. Přisedla si ke mně, ale mně se nechtělo mluvit. Brzy jsem znovu usnula. Kdyţ jsem se probudila, seděla u mě máma. „Rose, jdeme prohledat jeskyně. Nemůţeš tam jít s námi, ale jestli chceš, vezmeme tě aspoň k hranicím školních pozemků.“ To bylo to nejlepší, co jsem mohla mít. Pokud to znamená, ţe zjistím, co se stalo Dimitrijovi, o chvilku dřív, neţ kdybych zůstala sedět tady, tak to udělám. Lissa šla se mnou a obě jsme se drţely kousek za skupinkou stráţců. Pořád mě bolelo, ţe odmítla uzdravit Dimitrije, ale v hloubi duše jsem si říkala, ţe kdyţ ho pak uvidí, určitě neodmítne. Stráţců se vydalo k jeskyním docela dost – pro všechny případy. Ale byli jsme přesvědčení, ţe Strigojové uţ odešli. Ztratili svou početní převahu a museli si uvědomovat, ţe kdyţ se vrátíme pro mrtvé, bude nás hodně. Kdo z nich přeţil, určitě radši zmizel. Stráţci překročili ochranné linie a my ostatní jsme zůstali čekat u hranice. Nikdo téměř nepromluvil. Stráţci se vrátí zpátky nejdřív tak za tři hodiny. Snaţila jsem se nepřipouštět si svoje temné a tíţivé pocity. Sedla jsem si na zem, opřela si hlavu o Lissino rameno a přála si, aby minuty ubíhaly rychleji. Jeden Moroj, který pracoval s ohněm, rozdělal pořádnou vatru, u níţ jsme se všichni ohřívali. Minuty neplynuly rychle, ale nakonec přece jen nějak uběhly. Někdo zakřičel, ţe se stráţci vracejí. Vyskočila jsem a rozběhla jsem se podívat tím směrem. Kdyţ jsem to uviděla, zarazila jsem se na místě. Nosítka. Na nosítkách nesli těla padlých. Mrtví stráţci s bledými obličeji a nevidoucíma očima. Jeden z přihlíţejících Morojů se rozběhl do křoví, aby se vyzvracel. Lissa se rozbrečela. Stráţci kolem nás nosili jednu mrtvolu za druhou. Dívala jsem se na ně a připadala si vyhořelá a prázdná. Uvaţovala jsem, jestli aţ příště projdu za ochrannou hranici, uvidím i jejich duchy. Konečně prošla celá skupina. Nesli jen pět těl, ale já měla dojem, jako by jich bylo pět set. Ale jedno tělo jsem neviděla. 302
Toho pohledu jsem se děsila nejvíc. Rozběhla jsem se za matkou. Pomáhala nést nosítka. Ani se na mě nemusela podívat a bezpochyby uţ věděla, na co se jí zeptám. „Kde je Dimitrij?“ vyhrkla jsem. „Je…“ Bylo by příliš troufalé doufat v tolik? „Ţije?“ Ach Boţe! Co kdyţ byly moje modlitby vyslyšeny? Co kdyţ tam zůstal zraněný a čeká, aţ za ním pošlou doktorku? Matka neodpověděla hned. A pak jsem její hlas sotva poznávala. „Rose, on tam nebyl.“ Na hrbolatém terénu jsem zakopla a pak jsem měla co dělat, abych mámu zase dohonila. „Počkej. Co to znamená? Třeba je zraněný a potřebuje pomoc…“ Stále se na mě nedívala. „Molly tam taky nebyla.“ Molly byla Morojka, která poslouţila Strigojům za potravu. Byla stejně stará jako já, vysoká a krásná. V jeskyni jsem ji viděla mrtvou, vysáli z ní všechnu krev. Ta rozhodně mrtvá byla. V ţádném případě nemohla být jen zraněná a vypotácet se z jeskyně. Molly a Dimitrij. Jejich těla zmizela. „Ne,“ vydechla jsem. „Nemyslíš…“ Matce z jednoho oka skanula slza. Nic podobného jsem u ní nikdy neviděla. „Nevím, co si myslet, Rose. Pokud přeţil, je moţné, ţe… ţe si ho s sebou vzali na později.“ Pomyšlení na to, ţe Dimitrij by byl „svačinkou“, bylo příliš příšerné, neţ aby to bylo nutné vyslovovat – ale tahle alternativa nebyla to nejhorší. Věděly jsme to obě. „Ale Molly by si s sebou na později nebrali. Ta uţ byla nějakou dobu mrtvá.“ Máma přikývla. „Je mi líto, Rose. Nic nemůţeme vědět s jistotou. Je celkem pravděpodobné, ţe oba byli mrtví a Strigojové jejich těla jen někam odtáhli.“ Lhala. Poprvé v mém ţivotě mi matka řekla leţ, aby mě ochránila. Ona není zrovna utěšovací typ. Nevymýšlí si hezké příběhy, aby se někdo cítil líp. Vţdycky říkala pravdu natvrdo. Tentokrát ale ne. Zastavila jsem se a celá skupina procházela dál kolem mě. Lissa mě dohnala a tvářila se ustaraně a nechápavě. „Co se děje?“ zeptala se. 303
Neodpověděla jsem. Jen jsem se otočila a rozběhla se zpátky k hranicím pozemku. Lissa vyběhla za mnou a volala na mě. Nikdo si nás nevšímal, protoţe kdo by byl tak hloupý, ţe by po tom všem, co se stalo, lezl za ochrannou linii? Já ano, i kdyţ za denního světla jsem se neměla čeho obávat. Proběhla jsem kolem místa, kde Lissu mučila Jesseova parta, a překročila jsem neviditelné čáry, které ohraničovaly pozemky Akademie. Lissa na okamţik zaváhala, ale pak se vydala za mnou. Sotva popadala dech. „Rose, co to…“ „Masone!“ zakřičela jsem. „Masone, potřebuju tě.“ Chvilku mu trvalo, neţ se zjevil. Tentokrát nejenţe byl bledý, ale vypadalo to, ţe poblikává jako ţárovka, která se chystá zhasnout. Stál tam, díval se na mě, a ačkoli se tvářil stejně jako vţdycky, měla jsem zvláštní pocit, ţe ví, na co se ho chci zeptat. Lissa stála vedle mě a dívala se střídavě na mě a na místo, kam jsem směřovala svou řeč. „Masone, je Dimitrij mrtvý?“ Mason zavrtěl hlavou. „Ţije?“ Opět zavrtěl hlavou. Ani ţivý, ani mrtvý. Svět se se mnou zatočil a před očima se mi roztančily barevné tečky. Dlouho jsem nejedla, takţe jsem byla zesláblá a točila se mi hlava. Neměla jsem daleko k mdlobám. Ale musela jsem se ovládnout. Musela jsem poloţit další otázku. Ze všech těch obětí… Ze všech obětí, z nichţ si mohli vybírat, by si určitě nevybrali jeho. Následující slova se mi zadrhla v krku. Klesla jsem na kolena a vyslovila je. „Je… je z Dimitrije Strigoj?“ Mason na okamţik zaváhal, jako by se bál mi odpovědět. Potom přikývl. Srdce se mi roztříštilo. Celý můj svět se roztříštil. Ztratíš to, čeho si ceníš nejvíc… Rhonda nemluvila o mně. Nemluvila ani o Dimitrijově ţivotě. Čeho si ceníš nejvíc. Byla to jeho duše. 304
DVACET DEVĚT SKORO PO TÝDNU JSEM PŘIŠLA ZA ADRIANEM.
Od toho útoku jsme neměli vyučování, ale museli jsme se řídit večerkou jako vţdy. Uţ skoro nastal čas jít spát. Adrian se zatvářil šokovaně, kdyţ mě uviděl. Tohle bylo poprvé, co jsem ho vyhledala já, a ne obráceně. „Malá dhampýrko,“ řekl a ustoupil stranou. „Pojď dál.“ Vešla jsem a málem se udusila z odéru alkoholu, který Adriana obklopoval. Dům pro hosty Akademie byl hezký, ale Adrian se zjevně nijak nezalamoval s úklidem. Měla jsem dojem, ţe je v lihu celou tu dobu od útoku. Televize hrála a na stolku u pohovky stála poloprázdná láhev vodky. Zvedla jsem ji a přečetla si nálepku. Bylo to rusky. „Jdu nevhod?“ optala jsem se a postavila flašku zase na stůl. „Ty nikdy nejdeš nevhod,“ oznámil mi galantně. Vypadal vyčerpaně. Pořád byl pěkný, ale pod očima měl tmavé kruhy, jako kdyby moc dobře nespal. Mávl rukou směrem ke křeslu a sám usedl na pohovku. „Poslední dobou jsem tě moc neviděl.“ Usedla jsem a opřela se. „Nestála jsem o to s někým se vidět,“ přiznala jsem. Od toho útoku jsem s nikým moc nemluvila. Většinou jsem byla buď sama, nebo s Lissou. Její přítomnost mě uklidňovala, ale moc jsme se nebavily. Chápala, ţe se musím s tím vším vyrovnat. Snaţila se mě podpořit a netlačila mě do hovorů o věcech, o kterých jsem mluvit nechtěla – i kdyţ by se mě ráda zeptala na spoustu věcí. Akademie se se svými padlými rozloučila jediným hromadným obřadem, i kdyţ rodiny zesnulých pak zařídily řádný pohřeb kaţdému jednotlivě. Já šla jen na hromadný pohřeb. Kostel byl nacpaný k prasknutí a bylo v něm místo uţ jen k stání. Otec Andrew četl jména mrtvých a mezi nimi padlo i jméno Molly a Dimitrije. Nikdo nemluvil o tom, co se jim 305
skutečně stalo. I tak všichni truchlili. Topili jsme se v ţalu. Nikdo nevěděl, jak se Akademie zase vzchopí a začne znovu fungovat. „Vypadáš hůř neţ já,“ oznámila jsem Adrianovi. „Nevěřila bych, ţe je to vůbec moţný.“ Zvedl láhev ze stolu a dlouze se napil. „Ne, ty vypadáš dobře jako vţdycky. A já… těţko to vysvětlit. Ty aury mě dostávají. Je tady tolik bolesti. To si ani nedovedeš představit. Je to ochromující. Tvoje temná aura ve srovnání s tím působí skoro aţ radostně.“ „Proto tak chlastáš?“ „Jo. Naštěstí pak aury nevidím, takţe ti o tý tvý dneska nic neřeknu.“ Nabídl mi flašku, ale já zavrtěla hlavou. Pokrčil rameny a napil se sám. „Tak co pro tebe můţu udělat, Rose? Mám dojem, ţes mě nepřišla zkontrolovat.“ Měl pravdu. Připadala jsem si strašně kvůli důvodu, který mě sem přivedl. Tenhle poslední týden jsem hodně přemýšlela. Vyrovnat se se smrtí Masona bylo těţké. Vlastně jsem se s ní nevyrovnala, ani kdyţ jsem začala vídat jeho ducha. A teď jsem truchlila nanovo. Koneckonců jsem nepřišla jenom o Dimitrije. Zemřeli kantoři, stráţci i Morojové. Nikdo z mých blízkých přátel sice neumřel, ale pár spoluţáků ano. Studovali na Akademii tak dlouho jako já a teď mi připadalo zvláštní, ţe uţ je nikdy neuvidím. Byla to veliká ztráta, bylo třeba se rozloučit se spoustou lidí. Ale… Dimitrij. To byl jiný případ. Koneckonců, jak můţete dát sbohem někomu, kdo neumřel? To byl problém. „Potřebuju peníze,“ vyklopila jsem Adrianovi na rovinu, aniţ bych se obtěţovala s nějakým předstíráním. Povytáhl obočí. „Nečekané. Aspoň od tebe. Ostatní to po mně chtějí poměrně často. Jenom mi, prosím tě, řekni, co bych měl financovat.“ Odvrátila jsem se od něj a zadívala se na televizi. Zrovna v ní dávali reklamu na deodorant. „Odcházím z Akademie,“ řekla jsem nakonec. „Také nečekané. Vţdyť maturuješ jen za pár měsíců.“ Podívala jsem se mu do očí. „Na tom nezáleţí. Teď mám na práci jiný věci.“ 306
„Nikdy by mě nenapadlo, ţe zrovna ty zběhneš od stráţců. Přidáš se ke krvavým děvkám?“ „Ne,“ odpověděla jsem. „Jasně, ţe ne.“ „Nebuď uraţená. To není neopodstatněná domněnka. Kdyţ nebudeš stráţkyně, co jinýho budeš dělat?“ „Uţ jsem ti to řekla. Musím vyřídit pár věcí.“ Povytáhl obočí. „Věcí, který tě přivádí do maléru?“ Pokrčila jsem rameny. On se rozesmál. „Blbá otázka, co? Všechno, co děláš, tě přivede do maléru.“ Opřel si ruku o opěradlo a podepřel si bradu. „Proč chceš prachy ode mě?“ „Protoţe je máš.“ To ho taky rozesmálo. „A proč myslíš, ţe ti je dám?“ Nic jsem neřekla. Jen jsem se na něj dívala a snaţila se do toho pohledu vloţit veškeré své ţenské kouzlo. Jeho úsměv se vytratil a on rozmrzele přimhouřil zelené oči. Odtrhl ode mě zrak. „Sakra, Rose. Tohle nedělej. Ne teď. Zahráváš si s mými city k tobě. To není fér.“ Lokl si vodky. Měl pravdu. Přišla jsem za ním, protoţe jsem věděla, ţe má pro mě slabost, kterou můţu vyuţít ve svůj prospěch. Bylo to ode mě ubohé, ale jinou moţnost jsem neměla. Vstala jsem a přesunula se vedle něj. Vzala jsem ho za ruku. „Adriane, prosím,“ zaškemrala jsem. „Prosím, pomoz mi. Za nikým jiným jít nemůţu.“ „To není fér,“ zopakoval a bylo znát, ţe uţ nevyslovuje tak zřetelně. „Koukáš na mě těma svýma laníma očima, ale přitom mě nechceš. Nikdy jsi o mě nestála. Vţdycky jsi měla v hlavě jen Belikova a jenom Bůh ví, co budeš dělat teď, kdyţ je po smrti.“ Tentokrát měl taky pravdu. „Pomůţeš mi?“ zeptala jsem se a dál jsem vyuţívala své ţenské zbraně. „Jsi jedinej, s kým můţu mluvit…, jedinej, kdo mi opravdu rozumí…“ „Vrátíš se?“ opáčil. „Časem.“ Zaklonil hlavu a těţce vydechl. Vlasy, které měl vţdycky stylově rozcuchané, teď měl uţ jenom rozcuchané. „Moţná bude nejlepší, kdyţ odejdeš. Moţná pak jeho ztrátu překonáš rychleji, kdyţ načas vypadneš. A rozhodně ti taky neublíţí, 307
kdyţ se chvíli budeš drţet dál od Lissiny aury. Ta tvoje uţ nebude tak rychle tmavnout a zbavíš se toho hněvu, co tě pořád pohlcoval. Potřebuješ být šťastnější. A přestat vidět duchy.“ Moje svádění se na chvilku zadrhlo. „Lissa není důvodem, proč vídám duchy. Teda jo, ale ne tak, jak si myslíš. Duchy vidím proto, ţe jsem stínem políbená. Mám spojení se světem mrtvých, a čím víc zabíjím, tím je to spojení silnější. Proto vidím mrtvé a proto je mi zle, kdyţ jsou poblíţ Strigojové. Uţ je vycítím. Taky jsou spojení s tím světem.“ Zamračil se. „Tvrdíš, ţe aury nic neznamenají? Ţe nebereš od Lissy účinky éteru?“ „K tomu taky dochází. Proto v tom byl takový zmatek. Myslela jsem, ţe se děje jen jedna věc, ale ve skutečnosti se odehrávaly hned dvě najednou. Duchy vidím proto, ţe jsem stínem políbená. Naštvu se…, rozzuřím, protoţe odebírám Lisse tu špatnou stránku. Proto moje aura tmavne, proto jsem tak zuřila. Zatím se to projevuje jenom jako obzvlášť hnusný naštvání…“ Zamračila jsem se a vybavila si tu noc, kdy mi Dimitrij zabránil jít po Jesseovi. „Ale netuším, co se z toho vyvine dál.“ Adrian povzdechl. „Proč je s tebou všechno tak sloţitý?“ „Pomůţeš mi? Adriane, prosím.“ Prsty jsem ho pohladila po hřbetu ruky. „Prosím tě, pomoz mi.“ Ubohost, ubohost! Takhle jsem se snad v ţivotě nesníţila, ale na tom teď nezáleţelo. Záleţelo mi jen na Dimitrijovi. Adrian se konečně podíval zase na mě. Vůbec poprvé vypadal zranitelně. „Aţ se vrátíš, dáš mi šanci?“ Skryla jsem svůj údiv. „Jak to myslíš?“ „Jak jsem řekl. Nikdy jsi mě nechtěla, nikdy jsi o mně ani neuvaţovala. Kytky, flirtování… Vůbec jsi to nebrala na vědomí. Pro tebe existoval jenom on a nikdo si toho nevšiml. Aţ si vyřídíš ty svoje záleţitosti, budeš mě brát váţně? Dáš mi šanci, aţ se vrátíš?“ Jenom jsem zírala. Tohle jsem rozhodně nečekala. Můj původní instinkt mi napovídal říct ne. Ţe uţ nikdy nebudu nikoho milovat, ţe se moje srdce rozpadlo spolu s kouskem mé duše, který představoval Dimitrij. Jenţe Adrian na mě hleděl s takovou váţností a po jeho obvyklých vtípcích nebylo ani stopy. To, co řekl, myslel váţně. V tu chvíli mi došlo, ţe o tom, 308
co ke mně cítí, nikdy neţertoval. Lissa měla pravdu, kdyţ tvrdila, ţe mě Adrian miluje. „Dáš mi šanci?“ zeptal se znova. Jenom Bůh ví, co budeš dělat teď, když je po smrti. „Samozřejmě.“ Ta odpověď nebyla upřímná, ale nutná. Adrian se podíval jinam a napil se vodky. Moc jí tam uţ nezbylo. „Kdy odcházíš?“ „Zítra.“ Odloţil flašku, zvedl se a odešel do loţnice. Vrátil se s tlustým svazkem bankovek. Napadlo mě, jestli to schovává pod postelí nebo kde. Beze slova mi peníze podal, načeţ zvedl telefon a začal volat. Byl bílý den a lidský svět, který hospodařil s většinou morojských financí, byl vzhůru a v plném proudu. Zatímco telefonoval, snaţila jsem se soustředit na televizi, ale moc se mi to nedařilo. Pořád mě to nutilo škrábat si zadní stranu krku. Jelikoţ nikdo netušil, kolik Strigojů kdo vlastně zabil, všichni jsme místo obvyklých molnijských značek vyfasovali jiné tetování. Zapomněla jsem to jméno, ale tohle tetování vypadalo jako hvězdička. Znamenalo, ţe jeho nositel byl v bitvě, v níţ zabil mnoho Strigojů. Kdyţ Adrian konečně dotelefonoval, podal mi papírek. Byla na něm adresa banky v Missoule. „Zajdi tam,“ řekl. „Stejně asi nejspíš budeš muset do Missouly, jestli se chceš dostat někam dál do civilizace. Zřídil jsem ti tam účet a máš na něm… hafo peněz. Zajdi tam a oni s tebou sepíšou papíry.“ Vstala jsem a nacpala si peníze do kapsy u bundy. „Děkuju,“ řekla jsem. Bez váhání jsem ho objala. Sice z něj hrozně táhla vodka, ale měla jsem dojem, ţe aspoň tohle mu dluţím. Vyuţila jsem jeho citů ke mně, abych mohla uskutečnit svoje záměry. Taky mě objal a několik vteřin mě jen tak drţel. Kdyţ jsme se od sebe odtrhli, lehce jsem se dotkla rty jeho tváře a vypadalo to, ţe Adrian úplně přestal dýchat. „Tohle ti nezapomenu,“ zašeptala jsem mu do ucha. „Asi mi neřekneš, kam jdeš, co?“ zeptal se. „Ne,“ odpověděla jsem. „Promiň.“ „Jenom dodrţ svůj slib a vrať se.“ „Neřekla jsem slibuju,“ upozornila jsem ho. 309
Usmál se a políbil mě na čelo. „Máš pravdu. Budeš mi chybět, malá dhampýrko. Dávej na sebe pozor. Kdybys někdy něco potřebovala, ozvi se. Budu na tebe čekat.“ Znovu jsem mu poděkovala a odešla. Neobtěţovala jsem se s tím, abych mu říkala, ţe se nejspíš načeká dost dlouho. Hrozila totiţ reálná moţnost, ţe uţ se nevrátím. Druhý den jsem vstala brzo, hodnou chvíli předtím, neţ se celý kampus probral k ţivotu. Skoro jsem nespala. Hodila jsem si bágl přes rameno a vydala se do hlavní kanceláře v administrativní budově. Kancelář byla taky ještě zavřená, tak jsem se usadila na zemi na chodbě. Čekala jsem, nudila se, a tak jsem si prohlíţela svoje ruce. Na nehtu na palci jsem měla dva zlaté flíčky. Poslední zbytky manikúry. Asi po dvaceti minutách se objevila zástupkyně, která odemkla a pustila mě dovnitř. „Co pro vás můţu udělat?“ zeptala se, jakmile usedla za stůl. Podala jsem jí štos papírů, který jsem drţela. „Odhlašuju se.“ Vykulila oči do neuvěřitelné velikosti. „Ale… co… To nemůţete…“ Poklepala jsem na papíry. „Můţu. Všechno jsem vyplnila.“ Pořád v šoku zamumlala cosi o tom, abych tu počkala, načeţ vyběhla z místnosti. Po několika minutách se vrátila s ředitelkou Kirovou. Tu zjevně cestou stačila stručně seznámit s tím, co se děje, protoţe ředitelka s nosem jako zobák na mě pohlíţela dost nesouhlasně. „Slečno Hathawayová, co to má znamenat?“ „Odcházím,“ oznámila jsem jí. „Končím. Nechávám toho.“ „To nemůţete udělat,“ namítla. „Určitě můţu, kdyţ máte v knihovně tyhle odhlašovací formuláře. Všechno jsem řádně vyplnila.“ Její vztek se změnil v cosi smutnějšího a úzkostlivějšího. „Vím, ţe se toho v poslední době hodně seběhlo – všichni máme problémy se s tím vyrovnat –, ale to přece není důvod k tak unáhleným rozhodnutím. Kdyţ uţ nic jiného, potřebujeme vás víc neţ kdykoli dřív.“ Téměř mě prosila. Těţko uvěřit, ţe ještě před půl rokem mě chtěla vyloučit. „Tohle není unáhlený závěr,“ řekla jsem. „Hodně jsem o tom přemýšlela.“ 310
„Dovolte mi aspoň zavolat sem vaši matku a prodiskutovat to.“ „Uţ před třemi dny odletěla do Evropy. Ale stejně by to nic nezměnilo.“ Ukázala jsem na horní řádek na formuláři, kde byla kolonka datum narození. „Dneska je mi osmnáct. Ona by beztak nic nezmohla, kdyţ uţ jsem plnoletá. Tohle je moje volba. Tak dáte mi tam razítko, nebo mi budete bránit, abych odešla? Rozhodně bych vás přeprala, paní Kirová.“ Orazítkovaly mi papíry, ale moc šťastné z toho nebyly, Zástupkyně okopírovala dokument, který oficiálně prohlašoval, ţe uţ nejsem studentka na Akademii svatého Vladimíra. Ten budu potřebovat, aby mě pustili z hlavní brány. Ke školní bráně to byl pořádný kus cesty. Nebe na západě bylo rudé, jak se slunce sklánělo za obzor. Ale uţ bylo tepleji, dokonce i v noci. Konečně přichází jaro. Chůze v takovém počasí bude celkem příjemná. Neţ se dostanu na dálnici, bude to pořádná procházka. Odtamtud uţ si něco stopnu do Missouly. Stopování není zrovna bezpečné, ale v kapse u kabátu mám stříbrný kůl, takţe se cítím bezpečně a jsem připravená na cokoli. Po útoku na Strigoje mi ten kůl nikdo nevzal, takţe teď mi můţe dobře poslouţit jak proti úchylákům, tak proti Strigojům. Neţ jsem došla k bráně, vycítila jsem ji. Lissu. Zastavila jsem se a otočila ke stromům, na nichţ uţ pučely pupeny. Nehybně stála mezi nimi a svoje myšlenky skrývala natolik mistrně, ţe jsem si ani nevšimla, ţe stojí prakticky vedle mě. V zapadajícím slunci se jí krásně leskly vlasy a oči jí zářily. Vypadala tak nádherně a nadpozemsky, jako by do téhle bezútěšné krajiny ani nepatřila. „Ahoj,“ pozdravila jsem ji. „Ahoj.“ Zimomřivě si objala ramena, i v kabátu jí byla zima. Morojové nejsou teplotně tak odolní jako my dhampýři. To, co mně připadalo jako teplo a jaro, pro ni bylo pořád ještě moc chladno. „Věděla jsem to,“ řekla. „Uţ od toho dne, kdy prohlásili, ţe jeho tělo zmizelo. Něco mi napovídalo, ţe to uděláš. Jenom jsem čekala kdy.“ „Ty uţ mi umíš číst myšlenky?“ dotázala jsem se zkroušeně. 311
„Ne, ale dokáţu přečíst tebe. Konečně. Nemůţu uvěřit, jak jsem byla slepá. Nikdy jsem si toho nevšimla. To Viktorovo nařčení… Měl pravdu.“ Podívala se směrem k zapadajícímu slunci a potom upřela pohled zase na mě. Zasáhl mě záblesk vzteku, který jsem z ní ucítila poutem. I v očích se jí zlověstně zablýsklo. „Proč jsi mi to neřekla?“ vyjekla. „Proč jsi mi neřekla, ţe jsi milovala Dimitrije?“ Zírala jsem na ni. Nevzpomínala jsem si, kdy naposledy Lissa na někoho takhle řvala. Moţná loni na podzim, kdyţ jsme se potýkaly s Viktorem. Hlasité výbuchy byly mojí doménou, ne její. Dokonce i kdyţ mučila Jesse, mluvila pozoruhodně tiše. „Nemohla jsem to říct nikomu,“ řekla jsem. „Jsem tvoje nejlepší kámoška, Rose. Všechno jsme proţívaly společně. Váţně myslíš, ţe bych to někomu pověděla? Nechala bych si to pro sebe.“ Sklopila jsem zrak. „Vím, ţe jo. Prostě jsem… Nevím. Nemohla jsem o tom mluvit. Ani s tebou. Nedokáţu to vysvětlit.“ „Jak…“ Snaţila se vyslovit otázku, kterou uţ měla v mysli zformulovanou. „Jak váţný to bylo? Bylo to jenom z tvý strany, nebo…?“ „Z obou,“ odpověděla jsem. „Taky mě miloval. Ale věděli jsme, ţe nemůţeme být spolu, ne v našem věku… a ne, kdyţ jsme tě oba měli chránit.“ Lissa se zamračila. „Jak to myslíš?“ „Dimitrij vţdycky říkal, ţe kdybychom spolu začali chodit, spíš bychom chtěli chránit sebe navzájem neţ tebe. To jsme nemohli dopustit.“ Pocítila vinu při pomyšlení, ţe ona je zodpovědná za to, ţe jsme nemohli být spolu. „Ty za to nemůţeš,“ ujistila jsem ji okamţitě. „Určitě… musel existovat způsob… Nebyl by to zas takový problém…“ Pokrčila jsem rameny. Nechtělo se mi myslet na náš poslední polibek v lese, kdy jsme s Dimitrijem mysleli, ţe jsme konečně objevili řešení všech našich problémů. „Nevím,“ povzdechla jsem. „Jen jsme se snaţili drţet se od sebe. Občas to šlo, občas ne.“ 312
Hlavou jí vířila spousta pocitů. Litovala mě, ale zároveň se na mě zlobila. „Mělas mi to říct,“ zopakovala. „Mám z toho dojem, ţe mi nevěříš.“ „Samozřejmě, ţe ti věřím.“ „Proto se takhle nenápadně plíţíš pryč?“ „To nemá nic společnýho s důvěrou,“ zaprotestovala jsem. „Jenom… prostě jsem ti to nechtěla říct. Nesnesla bych, kdybych ti měla říkat, ţe odcházím, nebo vysvětlovat proč.“ „Uţ to stejně vím,“ řekla. „Domyslela jsem si to.“ „Jak?“ uţasla jsem. Lissa byla dneska samé překvapení. „Byla jsem tam. Kdyţ jsme loni na podzim jeli nakupovat do Missouly. Pamatuješ? Bavili jste se s Dimitrijem o Strigojích, ţe kdyţ se z někoho stane Strigoj, je potom zvrácený a zlý… Jak to zničí tvou osobnost a udělá to s tebou strašný věci. A slyšela jsem…“ Dělalo jí problém jen to vyslovit. Já měla problém to poslouchat. Vlhly mi oči. Bylo tak kruté vzpomínat, jak jsme spolu tenkrát seděli v autě a začínali se do sebe zamilovávat. Lissa polkla a pokračovala. „Slyšela jsem, ţe jste oba řekli, ţe byste radši umřeli, neţ se stali takovou stvůrou.“ Zavládlo ticho. Zvedl se vítr a cuchal nám vlasy. „Musím to udělat, Liss. Musím to udělat pro něj.“ „Ne,“ pravila neústupně. „Nemusíš. Nic jsi mu neslíbila.“ „Slovy ne. Ale… to bys nepochopila.“ „Chápu, ţe se snaţíš nějak to překonat a ţe tohle je stejně dobrý způsob jako kterýkoli jiný. Ale měla bys najít jiný, jak na něj zapomenout.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Tohle musím udělat.“ „I kdyţ to znamená, ţe mě opustíš?“ Jak to vyslovila, jak se na mě koukala…, ach, Boţe. Na mysl mi okamţitě vytanula záplava vzpomínek. Byly jsme spolu uţ od dětství. Nikdo nás nedokázal rozdělit. Jsme spolu spoutané. A zatím… S Dimitrijem jsem taky měla spojení. Zatraceně. Nikdy jsem se nechtěla rozhodovat mezi nimi dvěma. „Musím to udělat,“ zopakovala jsem. „Promiň.“ „Máš být mojí stráţkyní a jít se mnou na vysokou,“ namítla. „Jsi stínem políbená. Měly jsme být spolu. Jestli mě opustíš…“ 313
V hrudi se mi začala svíjet hnusná temnota. Promluvila jsem přiškrceným hlasem. „Kdyţ tě opustím, najdou ti jiný stráţce. Dva. Jsi poslední z rodu Dragomirů. Budou si tě hlídat.“ „Ale nebudeš to ty, Rose,“ povzdechla. Dívala se na mě těma svýma zářivýma zelenýma očima a můj vztek opadal. Byla tak krásná, tak milá… a tak rozumná. Měla pravdu. Dluţím jí to. Musím… „Přestaň!“ zařvala jsem na ni a odvrátila se. Pouţívala magii. „Nezkoušej na mě nátlak. Jsi moje kámoška. Kamarádi na sebe nepouţívají takový síly.“ „Kamarádi se taky neopouštějí,“ vyštěkla. „Kdybys byla moje kamarádka, neudělala bys to.“ Otočila jsem se k ní a dávala si dobrý pozor, abych se jí nezadívala do očí, kdyby to na mě náhodou chtěla zkusit znovu. Vybuchla jsem vzteky. „Tady nejde o tebe, jasný? Tentokrát jde o mě. Ne o tebe. Celý můj ţivot, Lisso…, celý můj ţivot to bylo to samý. Oni mají přednost. Ţila jsem jenom pro tebe. Trénovala jsem, abych byla jako tvůj stín, ale víš ty co? Teď chci mít přednost já. Pro jednou se chci starat jen sama o sebe. Uţ mě unavuje neustále hlídat někoho jinýho a nemyslet na to, ţe taky něco chci. Dimitrij a já jsme se tím řídili a podívej, jak to dopadlo. Je pryč. Uţ ho nikdy neobejmu. Teď mu dluţím aspoň tohle. Mrzí mě, ţe tě to raní, ale tohle je moje volba!“ Křičela jsem a sotva se u toho stačila nadechnout. Doufala jsem, ţe ten můj výlev nezaslechli stráţci na hlídce u brány. Lissa na mě zírala šokovaně a ublíţeně. Po tvářích se jí koulely slzy a mě strašně bolelo dívat se, jak ubliţuju osobě, kterou jsem přísahala chránit. „Miluješ ho víc neţ mě,“ pípla tenkým hláskem a znělo to jako od dítěte. „Právě teď mě potřebuje.“ „Já tě potřebuju. On je mrtvý, Rose.“ „Ne,“ řekla jsem. „Ale brzy bude.“ Vyhrnula jsem si rukáv a sundala ze zápěstí čotky, které mi dala k Vánocům. Podrţela jsem je před ní. Zaváhala, ale pak si je vzala. „Proč mi to vracíš?“ zeptala se. 314
„Nemůţu je nosit. Ty jsou pro stráţce Dragomirů. Zase si je vezmu, aţ…“ Málem jsem namísto až řekla jestli. Nejspíš to poznala. „Aţ se vrátím.“ Sevřela korálky v dlani. „Prosím, Rose. Prosím tě, neopouštěj mě.“ „Promiň,“ řekla jsem. Nic dalšího uţ nebylo nutné dodávat. „Promiň.“ Nechala jsem ji tam brečet a vykročila k bráně. Část mé duše umřela, kdyţ padl Dimitrij. A další část právě teď, kdyţ jsem se obrátila zády k Lisse. Brzy uţ ve mně nic nezůstane. Stráţci u brány byli stejně šokováni jako zástupkyně a Kirová, ale nic se mnou nemohli nadělat. Všechno nejlepší k narozeninám, pomyslela jsem si hořce. Konečně osmnáct. Takhle jsem si to ale nepředstavovala. Otevřeli mi bránu a já vyšla ven, za hranici školního pozemku, za ochranné stěny. Ty byly vytyčeny jen neviditelnými liniemi, ale přesto jsem si náhle připadala strašně zranitelně. Jako bych překonala ohromnou propast. Zároveň jsem si ale připadala svobodná. Vyšla jsem po úzké silnici. Slunce uţ skoro zapadlo, takţe za chvíli mi na cestu bude svítit uţ jen měsíc. Jakmile jsem se dostala tak daleko, aby mě stráţci u brány neslyšeli, zastavila jsem se a promluvila. „Masone.“ Musela jsem čekat dlouho. Kdyţ se objevil, sotva jsem ho viděla. Byl skoro úplně průhledný. „Uţ nastal čas, co? Jdeš…, konečně jdeš do…“ Neměla jsem tušení, kam jde. Nevím, co je dál. Moţná nebeské království, v jaké věří otec Andrew, moţná úplně jiný svět, který jsem jednou navštívila. Ať uţ je tam dál cokoli, Mason mi rozuměl a přikývl. „Uţ je to víc neţ čtyřicet dní,“ usmála jsem se. „To uţ máš asi zpoţdění. Jsem ráda… Doufám, ţe najdeš pokoj. I kdyţ jsem tak trochu doufala, ţe bys mě k němu mohl zavést.“ Mason zavrtěl hlavou. Nemusel nic říkat a stejně jsem pochopila, co mi chce sdělit. Jsi na to sama, Rose. „To je dobrý. Zaslouţíš si klid. A navíc myslím, ţe vím, kde začít hledat.“ Bez přestání jsem o tom uvaţovala celý ten poslední týden. Pokud je Dimitrij tam, kde si myslím, čeká mě ještě spousta práce. Masonova pomoc by určitě byla příjemná, 315
ale uţ jsem ho nechtěla otravovat. Zdálo se, ţe má sám dost svých starostí. „Sbohem,“ rozloučila jsem se s ním. „Díky za pomoc… Budeš… budeš mi chybět.“ Vyhledával stále víc, ale neţ stihl vyblednout docela, uviděla jsem, ţe se usmál. Byl to ten jeho rozpustilý úsměv, který jsem měla tak ráda. Poprvé od Masonovy smrti mě pomyšlení na něj uţ neničilo. Bylo mi smutno a věděla jsem, ţe mi bude chybět, ale zároveň jsem si uvědomovala, ţe se přesunul na lepší místo. Na mnohem lepší místo. Uţ jsem necítila vinu. Otočila jsem se a zadívala se na dlouhou silnici před sebou. Povzdechla jsem. Tenhle výlet nějakou dobu potrvá. „Tak uţ běţ, Rose,“ pobídla jsem se. Vydala jsem se zabít muţe, kterého miluju.
316
317