SUKUBA 5 STÍNY RICHELLE MEAD

SUKUBA 5

ST Í N Y RICHELLE MEAD 2013

Copyright © 2010 by Richelle Mead Translation © 2013 by Katrin Mekki Cover design © 2013 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu SUCCUBUS SHADOWS, vydaného nakladatelstvím Kensington Publishing Corp., New York 2010, přeložila Katrin Mekki Odpovědná redaktorka: Karin Lednická Jazyková redaktorka: Hana Pernicová Korektura: Lea Petrovská Sazba a obálka: Dušan Žárský Vydání druhé, v elektronické verzi první Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1, v březnu 2013

ISBN 978-80-7303-837-3

Pro mého bratra Scotta, který vždycky sestřičce dovolil taky sledovat Flashe Gordona a Hvězdné války.

1 Byla jsem opilá. Netušila jsem, kdy k tomu došlo, ale nejspíš poté, co mě můj kamarád Doug vyprovokoval k  sázce, že nevypiju tři vodky s džusem rychleji než on. Slíbil, že když vyhraju, vezme za mě v práci víkendovou směnu. Pokud vyhraje on, musím za něj celý týden pracovat ve skladu. Když jsme skončili, vypadalo to, že příští víkend pracovat nebudu. „Jak se ti podařilo ho přepít?“ vyptával se můj kamarád Hugh. „Vždyť je dvakrát tak velký jako ty.“ Ve svém bytě plném lidí jsem pohlédla ke dveřím do koupel­ ny, za  nimiž Doug zmizel. „Tenhle týden měl střevní chřipku. S vodkou to asi nešlo moc dohromady.“ Hugh povytáhl obočí. „Proč by sakra někdo uzavíral takovou sázku po chřipce?“ Pokrčila jsem rameny. „Protože Doug už je takový.“ Doufala jsem, že bude v pořádku. Pohledem jsem přejela zby­ tek pozvaných a  připadala si jako královna potěšeně sledující své království. Do tohohle bytu jsem se přestěhovala v červenci, takže na  kolaudační večírek už bylo poněkud pozdě. Když se blížil Halloween, připadalo mi jako rozumné řešení uspořádat večírek u příležitosti obou událostí najednou. Moji dnešní hosté na sobě měli různé kostýmy – počínaje těmi v propracovaných renesančních róbách a konče lenochy, kteří si dali na hlavu jen čarodějnický klobouk. Já jsem byla oblečená za  rokokovou pastýřku – tedy spíš za  rokokovou pastýřku, která je buď striptérka, nebo nestyda­ tá děvka. Nařasená modrá sukýnka mi sahala do půlky stehen a bílá halenka s nadýchanými rukávky měla tak hluboký výstřih, 7

že jsem si musela dávat pozor, kdykoli jsem se předklonila. Ko­ runou byly blond vlasy, pečlivě stažené do dvou culíků převá­ zaných modrými stuhami. Vlasy vypadaly dokonale, naprosto k nerozeznání od pravých, protože…, no protože byly pravé. Sukubě se vždycky hodí schopnost měnit podobu, ale o Hal­ loweenu je to schopnost obzvláště cenná. Vždycky jsem měla nej­ lepší kostým, protože jsem se dokázala proměnit, v cokoli jsem chtěla. Samozřejmě jsem se musela držet v rozumných mezích. Příliš razantní změna by vyvolala u  lidí kolem podezření. Ale změnit si vlasy? Jo, schopnost měnit podobu je velice užitečná. Někdo se dotkl mého lokte. Otočila jsem se a samolibé nad­ šení mě trochu přešlo. Byl to Roman, můj sociopatický spolu­ bydlící. „Mám dojem, že v koupelně je někomu zle,“ oznámil mi. Ro­ man je nefil, napůl anděl, napůl člověk. Má jemné černé vlasy a oči zelené jako moře. Nebýt toho, že občas vraždí nesmrtelné bytosti a já byla na jeho seznamu příštích obětí, byl by pro mě dobrou partií. „Jo,“ přitakala jsem. „To je Doug. Prohrál sázku o pití vodky.“ Roman se zašklebil. Měl čertovské rohy a rudý plášť s kápí. Chápala jsem tu ironii. „Doufám, že se trefí do záchodu. Nechci to pak uklízet.“ „Cože? Tobě se nechce do domácích prací?“ podivil se Hugh. Nedávno se dozvěděl, že mi Roman nepřispívá na nájem, pro­ tože je momentálně bez práce. „Mám dojem, že bys měl taky přiložit ruku k dílu.“ Roman zpražil Hugha varovným pohledem. „Nepleť se do toho, Spiro Agnewe.“ „Já jsem Calvin Coolidge!“ vykřikl Hugh a zatvářil se uraže­ ně. „Stejný oblek měl na sobě při uvedení do úřadu.“ Povzdechla jsem si. „Hughu, to už si nikdo nepamatuje.“ To je jedna ze stinných stránek nesmrtelnosti. Jak plyne čas, naše vzpomínky sahají opravdu hluboko do minulosti. Hugh, skřet, který kupuje duše pro peklo, je mnohem mladší než Roman a já, ale samozřejmě mnohem starší než jakýkoli člověk tady. Vycouvala jsem z hádky mezi Hughem a Romanem a zamíři­ la přes celou místnost za ostatními hosty. Kolem mísy s punčem 8

postávali kolegové z  knihkupectví, kde s  Dougem pracujeme. Zastavila jsem se u nich na kus řeči. Okamžitě mě zahrnuli kom­ plimenty. „Máš úžasný vlasy!“ „Ty sis je odbarvila?“ „Vůbec to nevypadá jako paruka!“ Ujistila jsem je, že je to moc dobrá paruka, a na oplátku jim taky pochválila vzhled. Nad jednou osobou jsem ale jen smutně zavrtěla hlavou. „Jsi kreativnější než my všichni dohromady a tohle je všech­ no, na co ses zmohl?“ zeptala jsem se. Autor bestsellerů Seth Mortensen se na mě podíval se svým typickým roztržitým úsměvem. I  když jsem byla trochu opilá, jeho úsměv mi stejně jako pokaždé zrychlil tep. Se Sethem jsme spolu nějaký čas chodili a on mi ukázal lásku tak hlubokou, že jsem si nikdy nemyslela, že je něco takového vůbec možné. Jako sukuba už celou věčnost svádím muže a kradu jim energii, takže jsem myslela, že opravdový vztah pro mě nepřipadá v  úvahu. A nakonec to tak skutečně bylo. Se Sethem jsme se rozešli – dva­ krát –, a přestože jsem byla smířená s tím, že pokročil v životě dál, věděla jsem, že ho budu milovat už navždy. A u mě to zna­ mená skutečně navždy. „Nemůžu plýtvat kreativitou na kostým,“ prohlásil. Přátelsky se na mě díval svýma jantarově hnědýma očima. Nevěděla jsem, jestli mě taky pořád miluje, ale určitě mu na mně záleželo jako na kamarádce. Snažila jsem se k němu chovat stejně. „Musím si ji šetřit na další knihu.“ „To je ale chabá výmluva,“ namítla jsem. Měl na sobě tričko s Freddym Kruegerem, což by bylo přijatelné, nebýt mého silné­ ho podezření, že ho vlastnil už dávno před Halloweenem. Seth zavrtěl hlavou. „Stejně se nikdo nestará, co nosí o Hallo­ weenu muži. Důležité jsou ženy. Podívej se kolem.“ Rozhlédla jsem se a došlo mi, že má pravdu. Všechny propracované sexy kostýmy měly na  sobě ženy. Až na  pár výjimek za  nimi muži těžce zaostávali. „Peter se vyfikl,“ připomněla jsem mu. Seth sledoval směr mého pohledu k  dalšímu nesmrtelnému kamarádovi. Peter je 9

vampýr, velice úzkostlivý a obsesivně kompulzivní vampýr. Byl narvaný v historickém kostýmu z doby před Francouzskou revo­ lucí, takže měl samozřejmě brokátový kabátec a přes řídké hnědé vlasy měl naraženou napudrovanou paruku. „Peter se nepočítá,“ poznamenal Seth. Vybavila jsem si, jak Peter minulý týden umanutě podle ša­ blony stříkal labutě na stěny své koupelny, a nemohla jsem než souhlasit. „Máš pravdu.“ „A koho má představovat Hugh? Jimmyho Cartera?“ „Calvina Coolidge.“ „Jak to poznáš?“ Než jsem stačila odpovědět, objevila se Sethova snoubenka a zároveň moje nejlepší kamarádka Maddie Satoová. Měla kos­ tým víly – lehounké šaty s křídly. Rozhodně nepůsobila tak vy­ zývavě jako já. Černé vlasy měla stažené do drdolu a ozdobené umělými kvítky. S jejím vztahem se Sethem už jsem se víceméně smířila, i když mě to pořád bolí. Maddie neví, že jsem předtím chodila se Sethem já, takže netuší, jak hrozné mám z jejich vzta­ hu pocity. Čekala jsem, že obejme Setha, ale namísto toho vzala za ruku mě a odvedla mě stranou. Trochu jsem klopýtla. Deseticentime­ trové podpatky mi normálně nedělají problém, ale vodka mi trošku zkomplikovala držení rovnováhy. „Georgino,“ vykřikla, jakmile jsme se dostatečně vzdálily ze Sethova doslechu. „Potřebuju tvou pomoc.“ Z kabelky vylovila dvě stránky vytržené z časopisu. „S  čím? Aha.“ Žaludek se mi zhoupl a  jen jsem doufala, že se v koupelně nepřipojím k Dougovi. Stránky zdobily fotografie svatebních šatů. „Už jsem zúžila výběr,“ objasnila. „Tak co myslíš?“ Smířit se s tím, že muž, kterého miluju, si bude brát mou nej­ lepší kamarádku, byla jedna věc. Ale pomáhat jim plánovat svat­ bu bylo něco docela jiného. Polkla jsem. „Ježíši, Maddie. Na tyhle věci moc nejsem.“ Vykulila tmavé oči. „Děláš si legraci? To tys mě naučila, jak se oblékat.“ 10

Zjevně si ale moje lekce k srdci příliš nevzala. Všechny ty šaty vypadaly na anorektických modelkách nádherně, ale kdyby si je oblékla Maddie, byla by to hrůza. „Nevím,“ poznamenala jsem a  odtrhla zrak od  obrázků. Už jsem si živě představovala, jak Maddie kráčí se Sethem k oltáři. „Ale no tak,“ povzbuzovala mě. „Vím, že máš svůj názor.“ To jsem měla. Kritický. Kdybych byla dobrou služebnicí pekla, řekla bych jí, že oboje šaty by na ní vypadaly skvěle. Nebo bych jí poradila ty horší. Nic mi není do toho, co bude mít na sobě, a kdyby jako nevěsta vypadala příšerně, možná by si Seth uvě­ domil, co ztratil, když se se mnou rozešel. Jenže… To jsem udělat nemohla. I po tom všem, co se stalo, jsem nemohla nechat Maddie vybrat si hrozné šaty. Byla moje dobrá kamarádka a netušila, co se odehrávalo mezi mnou a Se­ them před jejich vztahem a během něj. I když jí sobecká a zlomy­ slná část mého já přála ostudu, nemohla jsem dopustit, aby si vybrala špatně. „Ani jedny nejsou dobré,“ řekla jsem nakonec. „V  téhle bo­ haté sukni bys vypadala menší. A ty kytky nahoře by tě dělaly tlustší.“ Lekla se. „Vážně? Nikdy bych…“ Se zachmuřeným výrazem si znovu prohlížela obrázky. „Sakra. Takže tyhle můžu taky škrt­ nout.“ Moje následující slova bezpochyby vyvolala vodka. „Jestli chceš, můžu s tebou tenhle týden oběhnout pár obchodů. Něco si vyzkoušíš a řeknu ti, jak v tom vypadáš.“ Maddie se rozzářila. Nebyla žádná kráska jako z módních ča­ sopisů, ale když se usmívala, byla moc hezká. „Opravdu? Děku­ ju. Tak to by sis taky mohla vybrat nějaké šaty.“ „Na co?“ „No…“ Teď už se usmívala mazaně. „Půjdeš mi přece za dru­ žičku, ne?“ V tu chvíli jsem změnila názor na to, že nic nemůže být bo­ lestnější než jí pomáhat s  plánováním svatby. Jít za  družičku bylo ještě horší. Ten, kdo prohlásil, že si vytváříme vlastní peklo na zemi, musel mít na mysli něco podobného. „No, já nevím…“ 11

„Musíš! Nikoho jiného bych neměla radši.“ „Nejsem zrovna družičkový typ.“ „Samozřejmě, že jsi.“ Maddie se náhle zahleděla kamsi za mě. „Hele, Doug se vrátil. Půjdu se podívat, jak mu je. Probereme to později. Bude se ti to líbit.“ Maddie odběhla za  svým bratrem a nechala mě tam otupělou a neschopnou slova. Rozhodla jsem se, že stojí za to risknout další drink. Tenhle večírek nabral neče­ kaný směr. Nakonec jsem nezamířila k  baru, ale na  balkón. Ten patřil k  tomu nejlepšímu v  mém bytě. Byl z  něj nádherný výhled na úžinu Puget Sound a  siluetu Seattlu za  ní. Jak jsem tam stála, výhled však nebyl tím, co mě uchvátilo nejvíc. Bylo to… něco jiného. Něco, co jsem nedokázala vysvětlit. Bylo to hřejivé a krás­ né a promlouvalo to ke všem mým smyslům. Měla jsem dojem, že vidím barevné světlo podobné polární záři. Taky jsem slyšela hudbu, která přehlušila hlasy lidí a  neměla nic společného se skladbou od Pink Floyd, která se linula z mého přehrávače. Pomalu jsem kráčela k balkónu a večírek ustupoval kamsi do pozadí. Dveře byly otevřené, aby uvnitř nepanovalo vedro. Moje dvě kočky, Aubrey a Godiva, ležely u dveří a koukaly ven. Prošla jsem kolem nich a neuvěřitelně mě přitahovalo cosi, co jsem ne­ dokázala vysvětlit ani popsat. Venku mě ovanul teplý podzimní vzduch. Něco mě tam táhlo, bylo to kolem mě a  přitom jsem to nedokázala nijak uchopit. Volalo mě to a táhlo mě to někam ke kraji balkónu. Málem už jsem uvažovala o tom, že bych v bo­ tách na  podpatcích vylezla na  zábradlí a  rozhlédla se. Musela jsem se té krásy dotknout. „Hej, Georgino!“ Peterův hlas mě vytrhl z transu. Překvapeně jsem se rozhlíže­ la. Hudba utichla, barvy zmizely a nic už mě nevolalo. Na bal­ kóně jsem viděla jen nábytek, výhled a snášející se večer. Otočila jsem se a střetla se s jeho pohledem. „Máme problém,“ prohlásil. „Máme spoustu problémů,“ opáčila jsem a  pomyslela na Maddiiny svatební šaty a  na  to, že jsem právě málem skočila z balkónu. Zachvěla jsem se. Pro další drink už si rozhodně ne­ půjdu. Nevolnost je jedna věc, halucinace jiná. „Co se děje?“ 12

Peter mě odvedl dovnitř a ukázal na Codyho. „Zamiloval se.“ Podívala jsem se na  našeho kamaráda vampýra,  Peterova učedníka. Cody byl mladý nesmrtelný a  okouzlující optimis­ ta. Měl kostým mimozemšťana a ze střapatých blond vlasů mu trčela zelená tykadla. Jeho dokonalý stříbrný vesmírný kostým mě přivedl na  myšlenku, že mu s  ním nejspíš pomohl Peter. Cody zíral s otevřenou pusou na někoho na druhé straně míst­ nosti. Tvářil se asi jako já před chvilkou. Ta žena se jmenovala Gabrielle a  nedávno začala pracovat v  knihkupectví. Měla drobnou postavu, působila skoro jako skřítek. Na sobě měla černé roztrhané šaty a přes ně černou ry­ bářskou síť. Rozježené vlasy měla taky černé, stejně jako rtěnku. Snadná kombinace. Cody na ni hleděl, jako by byla tím nejnád­ hernějším stvořením na světě. „Teda jo,“ poznamenala jsem. Hugh měl každou chvíli jinou přítelkyni, ale nikdy mě nenapadlo, že vampýři – nebo konkrét­ ně Peter – by mohli mít nějaký romantický vztah. „Asi se mu líbí, že je oblečená jako vampýrka,“ řekl Peter. Zavrtěla jsem hlavou. „Podobně se obléká i normálně.“ Došli jsme ke Codymu a tomu chvilku trvalo, než si nás vů­ bec všiml. Vypadal, že mě rád vidí. „Jak se jmenuje?“ vydechl. Pokusila jsem se skrýt úsměv. Připadalo mi roztomilé, že se Cody do někoho zakoukal, a považovala jsem to za příjemné roz­ ptýlení od  dramatických událostí dnešního večera. „Gabrielle. Pracuje v knihkupectví.“ „Chodí s někým?“ Ohlédla jsem se po ní. Zrovna se smála něčemu, co vykládala Maddie. „Nevím. Chceš, abych to zjistila?“ Cody zčervenal – aspoň do té míry, do jaké je toho schopen bledý vampýr. „Ne! Teda… nemyslíš, že by jí bylo jasné, proč se ptáš? Nechci, abys kvůli tomu měla problém.“ „To není žádný problém,“ ujistila jsem ho. Kolem prošel Doug. „Hele,“ oslovila jsem ho a chytila za rukáv. „Udělej pro mě laskavost a já si tu směnu odpracuju.“ Doug jakožto Američan japonského původu měl obvykle zla­ tavou pleť, ale teď by se svým nazelenalým odstínem taky klidně 13

mohl být považován za mimozemšťana. „Radši bych měl žalu­ dek zase v klidu, Kincaidová.“ „Běž zjistit, jestli Gabrielle někoho má. Cody by měl zájem.“ „Georgino!“ okřikl mě zděšeně Cody. Ačkoli bylo Dougovi zle, menšímu intrikaření neodolal. „Jasně.“ Zamířil přes celou místnost ke Gabrielle a sklonil se k ní, aby ho dobře slyšela. V jednu chvíli pohlédl směrem k nám a Gab­ rielle jeho pohled následovala. Cody se div nepropadl do země. „Panebože.“ Doug se po  pěti minutách vrátil a  zavrtěl hlavou. „Je mi líto, kámo. Nikoho sice nemá, ale nejsi její typ. Má ráda gothiky a  vampýrskou scénu. Ty jsi pro ni moc středoproudový.“ Pila jsem vodu a zaskočilo mi. „Tomu se říká ironie,“ prohlásil Peter, jakmile se Doug vzdálil. „Jak to?“ podivil se Cody. „Já přece jsem vampýr. Měl bych být přesně tím, koho chce.“ „Jo, ale nevypadáš jako vampýr,“ řekla jsem. „Možná bys u ní měl dnes večer šanci, kdyby byla fanynkou Star Treku.“ „Vypadám přesně jako vampýr, protože jím jsem! Jak bych se měl oblíkat? Jako hrabě Čokula?“ Večírek pokračoval ještě pár hodin a pak se lidé začali pomalu rozcházet. Roman a já jsme se jako dobří hostitelé usmívali a se všemi se loučili. Když odešli, byla jsem unavená a  šťastná, že večírek skončil. Po  incidentu na  balkóně už jsem odmítala pít. Předtím jsem toho ale vypila tolik, že mě bolela hlava. Roman vypadal stejně vyčerpaně jako já. Pohledem přejel nepořádek všude kolem. „Zvláštní, co? Uspořádáš kolaudační večírek, abys předvedla nový byt, a lidi ti ho zabordelí.“ „To se uklidí raz dva,“ ujistila jsem ho a  pohledem těkala po všech prázdných láhvích a papírových táccích se zbytky jídla. Aubrey vylizovala šlehačku ze zpola snědeného poháru. Rychle jsem jí to sebrala. „Ale dneska ne. Pomoz mi uklidit zbytky jídla, ať to tu nesmrdí, a zbytek doděláme zítra.“ „Ve slově uklízet není žádné ,my‘,“ prohlásil Roman. 14

„Dost ubohý vtípek,“ řekla jsem a přikryla omáčku. „A Peter má pravdu. Měl by ses tady víc zapojit.“ „Dělám ti milou společnost. Navíc – jak by ses mě dokázala zbavit?“ „To bych nechala na Jeromovi,“ varovala jsem ho. Jerome je Romanův démonský otec a zároveň můj šéf. „Jasně. Běžela bys mě napráskat.“ Roman ostentativně potla­ čil zívnutí, čímž dal najevo, jak málo se bojí otcova hněvu. Nejvíc mě na tom roztrpčovalo, že má pravdu. Sama se ho zbavit nedo­ kážu a pochybovala jsem, že by mi Jerome doopravdy pomohl. Přesto jsem ale nemohla uvěřit vlastním očím, když se Roman s  klidem vydal do  postele a  úklid nechal na  mně. Nemyslela jsem, že zajde takhle daleko. „Kreténe!“ zařvala jsem za ním a odpovědí mi bylo jen prásk­ nutí dveřmi. Nebyl špatný spolubydlící, ale vzhledem k naší pro­ blematické minulosti mě rád vytáčel. A dařilo se mu to. Bez sebe vzteky jsem dodělala ten nejnezbytnější úklid a o půl hodiny později jsem upadla do postele. Aubrey a Godiva si leh­ ly každá na  jednu stranu do  nohou postele. Jejich barvy tolik kontrastovaly, že spolu vypadaly jako obraz moderního umě­ ní. Aubrey byla bílá a černými fleky na hlavě, zatímco Godiva byla zrzavo-hnědo-černě mourovatá. Všechny tři jsme okamžitě usnuly. Po  nějaké době mě probudil zpěv… nebo spíš zvuky, které bych přirovnala ke  zpěvu. Bylo to stejné jako předtím, vábivé a strašidelné, prostupovalo to celým mým tělem. Bylo to hřejivé, jasné a  krásné. Bylo to všude kolem i  uvnitř. Chtěla jsem víc. Chtěla jsem dojít ke světlu, které zářilo nepopsatelnými barvami. Cítila jsem se strašně dobře, jako bych s něčím splývala, ale ne­ dokázala se toho dotknout. Měla jsem dojem, jako bych někam vstupovala, jako by se přede mnou pootevíraly dveře, které stačí jen otevřít víc, projít jimi a… Někdo mě tvrdě popadl za  ramena a  zatřásl mnou. „Pro­buď se!“ Přesycení smyslů stejně jako předtím náhle pominulo. Zůsta­ la jsem sama v tichém, prázdném světě. Už žádná píseň Sirén. Přede mnou stál Roman, třásl mnou a  sledoval mě ustaraným 15

pohledem. Rozhlédla jsem se. Nacházeli jsme se v kuchyni. Ne­ vzpomínala jsem si, jak jsem se sem dostala. „Jak… Jak se to stalo?“ vykoktala jsem. Jeho ustaraný výraz mě znepokojoval. Proč se o mě stará ně­ kdo, kdo mě chtěl zabít? „To mi řekni ty,“ prohlásil a uvolnil svůj stisk. Promnula jsem si oči a pokusila se vzpomenout si, co se vlast­ ně stalo. „Já… Já nevím. Asi jsem náměsíčná…“ Pořád se tvářil úzkostlivě. „Ne… Něco tu bylo…“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne, byl to jenom sen. Nebo halucina­ ce. Už se mi to stalo i předtím… Jenom jsem toho moc vypila.“ „Copak jsi mě neslyšela?“ Z  jeho vzteklého tónu zaznívaly obavy. „Něco tu bylo. Nějaká… síla. Cítil jsem to. Probudilo mě to. Nepamatuješ si vůbec nic?“ Zadívala jsem se do  dálky a  snažila se vybavit si to světlo a strašidelnou melodii. Nedokázala jsem to. „Bylo to… Bylo to nádherné. Chtěla jsem… Chtěla jsem za  tím jít…, stát se toho součástí…“ Mluvila jsem zamyšleně a zasněně. Roman se zachmuřil. Jakožto sukuba jsem níže postavená ne­ smrtelná a dřív jsem bývala člověkem. Výše postavení nesmrtel­ ní, jako jsou andělé nebo démoni, byli stvořeni už při počátku vesmíru. Nefilové byli zrozeni a řadí se kamsi doprostřed. Tím pádem mají lepší smysly a jsou mocnější než já. Roman dokáže zachytit věci, které mi unikají. „Nedělej to,“ řekl. „Až to ucítíš zase, odtrhni se od toho. Ne­ dovol, aby tě to do sebe vtáhlo. Za žádných okolností za tím ne­ choď.“ Podívala jsem se na něj a zamračila se. „Proč? Ty víš, co to je?“ „Ne,“ odpověděl vážně. „A to je právě ten problém.“

16

2 Po zbytek noci jsem se jen převalovala. To je normální, když vás navštíví nějaká podivná nadpřirozená síla. Navíc jsem se ješ­ tě nedokázala vzpamatovat z toho, jak mě ve spánku navštěvo­ vala neuvěřitelně mocná entita chaosu, která mi kradla energii. Jmenovala se Nyx a naposled se mi doneslo, že ji uvěznili. Ale to, co mi udělala a ukázala, ve mně zanechalo nesmazatelný otisk. Trochu mě znervózňovalo, že Roman nedokázal určit, co se stalo dneska v noci. Probudila jsem se s pálícíma očima a ukrutnou bolestí hlavy, která ovšem byla spíš následkem kocoviny a  nedostatku spán­ ku. Sukuby, stejně jako všechny nesmrtelné bytosti, mají schop­ nost rychle se zotavovat, což znamenalo, že tentokrát jsem to asi opravdu hodně přehnala. Věděla jsem, že hlava mě brzy bolet přestane, ale abych ten proces urychlila, vzala jsem si ibalgin. Odšourala jsem se tichým bytem do kuchyně. Přestože jsem se včera večer snažila poklidit, pořád tu byl nepořádek a  já si připadala unavená jako po většině večírků. Godiva ležela schou­ lená vzadu na gauči. Když mě uviděla, zvedla hlavu, ale Aubrey v  křesle nerušeně spala dál. Dala jsem vařit kávu a  vydala se na balkón. Byl krásný slunečný den a za šedomodrou hladinou se tyčila silueta Seattlu. Najednou se mě zmocnil známý vjem, připomínající síru a rozžhavené jehly. Povzdechla jsem si. „Není na tebe moc brzo?“ zeptala jsem se. Ani jsem se nemu­ sela ohlédnout, abych se přesvědčila, že za  mnou stojí Jerome, arcidémon oblasti Seattle a můj pekelný šéf. „Je poledne, Georgie,“ odpověděl suše. „Zbytek světa už je dávno vzhůru.“ 17

„Je sobota. Dneska platí jiné zákony času a prostoru. Poledne je brzo.“ Konečně jsem se otočila, hlavně proto, že jsem uslyšela, že ká­ vovar už dovařil. Jerome se opíral o zeď v kuchyni, jako vždy do­ konale oblečen v černém obleku od návrháře. Taky jako vždy vy­ padal jako verze Johna Cusacka z devadesátých let. Mohl na sebe vzít jakoukoli podobu, ale z jakýchsi nejasných důvodů prefero­ val právě podobu Johna Cusacka. Zvykla jsem si na to natolik, že kdykoli dávali v televizi Řekni cokoli nebo Jasný terč, vždycky jsem se zarazila a řekla si: „Co v tom filmu dělá Jerome?“ Nalila jsem si šálek kávy, pozvedla konvici a beze slov mu tak nabídla. Jerome zavrtěl hlavou. „Předpokládám správně, že tvůj spolubydlící taky lenoší a neběhá někde po venku?“ „Nejspíš ne.“ Nalila jsem si do  kávy vanilkový krém. „Nej­ dřív jsem se upínala k naději, že když není tady, hledá si práci. Jenže se ukázalo, že jsem si tím jen zadělala na zklamání.“ Byla jsem upřímně ráda, že Jerome přišel za Romanem, a ne za mnou. Kdykoli přišel navštívit mě, nic dobrého z toho nevze­ šlo. Vždycky to vyústilo v nějakou traumatizující, svět ohrožující událost, ve které měli prsty nesmrtelní. Vešla jsem do obýváku a zjistila, že obě kočky po Jeromově příchodu kamsi zmizely. S kávou v ruce jsem zamířila k Roma­ novu pokoji. Zaklepala jsem a otevřela. Připadalo mi, že jakožto majitelka bytu na  to mám právo. Taky jsem zjistila, že Roman většinou klepání na dveře ignoruje. Válel se v posteli a měl na sobě jen tmavomodré boxerky. Za­ razila jsem se. Jak už jsem se zmínila, je moc pohledný, i když jako spolubydlící je protivný. Vždycky když ho vidím polona­ hého, vzpomenu si, jak jsme spolu spali. Pak si musím připome­ nout, že při tom pravděpodobně plánoval, jak mě zabít. Přetrvá­ vající touhu už jsem v sobě ale zadusila dávno. Roman měl přehozenou jednu paži přes oči, aby mu do nich nesvítilo slunce pronikající do pokoje oknem. Nepatrně ruku od­ sunul a zamžoural na mě jedním okem. „Je brzo,“ řekl. „Pro našeho vysoce postaveného pána ne.“ Po  několika vteřinách zaznamenal Jeromovu nesmrtelnou energii a ušklíbl se. S povzdechem se posadil a promnul si oči. 18

Vypadal stejně vyčerpaně, jak jsem se cítila já, ale pokud na svě­ tě existuje síla, která ho dokáže vytáhnout z postele po dlouhé noci, je to právě můj šéf – ať už Roman včera večer vedl jakko­ li hrdinské řeči. Vylezl z postele a ve dveřích se protáhl kolem mě. „Nejdeš se obléknout?“ vyjekla jsem. Jedinou Romanovou odpovědí bylo jen ledabylé mávnutí ru­ kou a  mířil chodbou dál. Vydala jsem se za  ním a  spatřila Je­ roma, jak si nalévá vodku, která zbyla ze včerejška. No, někde na světě už je pět hodin – dá se to brát jako omluva pro pití před polednem. Jakmile spatřil neupraveného polonahého Romana, povytáhl obočí. „To je od tebe hezké, že ses tak vyfikl.“ Roman zamířil rovnou pro kávu. „Kvůli tobě jen to nejlepší, tati. Mimochodem, Georgině se to líbí.“ Zavládlo tíživé mlčení a Jerome syna tmavýma očima sledo­ val. O Romanově matce jsem nic nevěděla, ale Jerome se stal jeho otcem před tisíciletími. Technicky vzato byl Jerome v  té době andělem, ale kvůli jistým interakcím s lidmi ho z nebe vykopli a poslali ho pracovat pro ty dole. Roman občas trousil kousavé poznámky o  jejich rodinném vztahu, ale Jerome se o  něm nikdy nezmínil. Podle nebeských i pekelných pravidel měl Jerome smést Romana z povrchu zem­ ského už před celými věky. Andělé i  démoni považují nefily za nepřirozené a špatné. Pronásledují je a snaží se je vyhubit. Je to dost drsné, i když nefilové často mají sociopatické tendence. Roman ale nedávno Jeroma zachránil a ti dva spolu pak uzavřeli dohodu, podle níž směl Roman žít v klidu v Seattlu – prozatím. Kdyby se o  téhle nezákonné dohodě dozvěděli Jeromovi kole­ gové, rozpoutalo by se doslova peklo – pro nás všechny. Dobrá sukuba by měla oznámit, že její šéf porušuje pravidla. „Tak co tě sem přivádí?“ dotázal se Roman a odtáhl si od sto­ lu židli. „Chceš si zahrát fotbal?“ Jerome se dál tvářil netečně. „Mám pro tebe práci.“ „S platem, ze kterého by mohl platit nájem?“ zeptala jsem se s nadějí. 19

„Takovou, která zajistí, že ho tu nechám žít životním stylem, na jaký si zvykl,“ odvětil Jerome. Roman se pobaveně a  ďábelsky usmíval, což pro něj bylo typické. Já se tím ale nenechala obalamutit. Dobře věděl, jakou hrozbu pro něj Jerome představuje. Součástí jejich dohody bylo i to, že Roman musí pro svého otce vyřizovat různé věci. Přesto se ale tvářil, jako by on prokazoval laskavost Jeromovi. Nevzru­ šeně pokrčil rameny. „Jasně. Dneska stejně nemám co dělat. O co jde?“ „Máme ve městě novou nesmrtelnou návštěvnici,“ prohlásil Jerome. Pokud ho štvalo Romanovo chování, svoje pocity skrý­ val. „Sukubu.“ Moje psychologické úvahy o  vztahu otce a  syna se rázem zastavily. „Co?“ vyjekla jsem. Narovnala jsem se tak rychle, že jsem málem vylila kávu. „Myslela jsem, že po  Tawny už jsme vyrovnaní.“ Léta jsem byla jedinou sukubou v oblasti, dokud Jerome před několika měsíci nepřivedl druhou. Jmenovala se Tawny, a přes­ tože byla hrozná a jako sukuba neschopná, bylo na ní cosi rozto­ milého. Jerome ji pak naštěstí poslal do Bellinghamu, takže byla hodinu a půl jízdy ode mě. „Ne že by ti do toho něco bylo, Georgie, ale nebude tady pra­ covat. Je tu jako… host. Na dovolené.“ Jerome zvlnil rty do po­ baveného hořkého úsměvu. S Romanem jsme si vyměnili pohledy. I nesmrtelní si můžou vzít osobní dovolenou, ale v tomhle bylo zjevně něco víc. „A vážně je tady kvůli…?“ „Kvůli tomu, že mě moji nadřízení po tom nedávném… inci­ dentu chtějí kontrolovat.“ Pečlivě volil slova a zmíněný incident už dál nerozváděl. Teh­ dy jsme Jeroma s Romanem zachránili, když byl vyvolán a uvěz­ něn. Když se nechá démon vyvolat, je to pro něj potupa a nadří­ zení mohou zpochybnit jeho schopnosti vládnout teritoriu. Není nic neobvyklého, že peklo vyšle někoho na obhlídku situace. „Myslíš, že je špiónka a má za úkol přesvědčit se, jestli oprav­ du dokážeš šéfovat?“ zeptal se Roman. 20

„Tím jsem si jistý. Chci, abys ji sledoval a zjistil, komu podává hlášení. Udělal bych to sám, ale bude lepší, když na sebe neuvrh­ nu podezření. Musím zůstat viditelný.“ „Milé,“ řekl Roman stejně suše jako jeho otec. „Po ničem ne­ toužím tolik jako sledovat nějakou sukubu.“ „Co jsem slyšela, jde ti to výborně,“ poznamenala jsem. Byla to pravda. Roman mě už mnohokrát pronásledoval v neviditelné podobě. Níže postavení nesmrtelní jako já nedokážou skrýt svou osobitou energii, která nás všechny obklopuje. Roman ale tuhle schopnost zdědil po otci, což z něj dělá dokonalého špióna. Střelil po mně zahořklým pohledem, načež se obrátil zase na Jeroma. „Kdy mám začít?“ „Okamžitě. Jmenuje se Simone a bydlí v hotelu Four Seasons. Běž tam a zjisti, co dělá. Mei se s tebou bude střídat.“ Mei je dé­ monka a Jeromova zástupkyně. „Ve Four Seasons?“ podivila jsem se. „To jí platí peklo? Vždyť máme finanční krizi.“ Jerome si povzdechl. „Peklo nikdy nemá finanční krizi. A my­ slel jsem, že s těmi svými vtípky začneš, až dopiješ kafe.“ Ukázala jsem mu svůj šálek. Byl prázdný. Jerome si znovu povzdechl a vzápětí bez varování zmizel. Pa­ trně nepochyboval o tom, že se Roman zařídí podle jeho příkazů. S Romanem jsme tam stáli ještě pár vteřin a mlčeli. Během té doby se vynořily obě kočky. Aubrey se začala otírat o Romanovu holou nohu a on ji poškrábal po hlavě. „Asi bych se měl jít osprchovat a  obléknout,“ řekl nakonec a zvedl se. „Nedělej si násilí,“ řekla jsem. „Copak nebudeš neviditelný?“ Otočil se ke mně zády a vykročil do chodby. „Uvažoval jsem, že až mě Mei vystřídá, mohl bych rozeslat pár životopisů.“ „Lháři,“ křikla jsem za ním. Nejspíš mě už neslyšel. Uvědomila jsem si, že jsem se měla Jeroma zeptat na ten svůj podivný pocit v noci. Ale bylo to až příliš zvláštní, ani bych to neuměla popsat. Čím víc jsem o  tom přemýšlela, tím víc jsem byla přesvědčená, že to vyvolal alkohol. Musela jsem sice uznat, že Roman prohlašoval, že taky něco cítil, jenže ten toho vypil taky tolik jako já. 21

A  co se týče práce…, kuchyňské hodiny mi napověděly, že bych se měla vypravit do té své. V novém bytě jsem sice měla překrásný výhled na  město, ale zase jsem to měla do  práce dál. Můj starý byt se nacházel ve  čtvrti Queen Anne, jen kou­ sek od knihkupectví a kavárny Emerald City. Dřív jsem chodila do práce pěšky, což odtud ze západního Seattlu nešlo a potřebo­ vala jsem víc času na přepravu. Na  rozdíl od  Romana jsem se nemusela fyzicky sprcho­ vat a  převlékat, i  když bych to udělala ráda. Lidská rutina mě uklidňuje. Za použití kouzla změny podoby jsem měla okamžitě po hygieně a na sobě decentní letní šaty barvy broskví. Na světle hnědých vlasech jsem si vykouzlila volný drdol. Když jsem se chystala k odchodu, Roman se ještě nevynořil z koupelny, a tak jsem do sebe v rychlosti kopla další šálek kávy a nechala jsem mu vzkaz, že by ho nezabilo, kdyby vynesl odpadky, než si začne hrát na tajného agenta. Než jsem přišla do obchodu, hlava mě přestala bolet a ostatní příznaky kocoviny také pominuly. Na  ulicích bylo v  pozdním odpoledni rušno, lidé si vyřizovali svoje sobotní záležitosti, ko­ lem Space Needle a v centru se trousili turisté. Hodila jsem si ka­ belku do kanceláře a jakožto vedoucí jsem šla obhlédnout chod knihkupectví. Byla jsem spokojená, že všechno běží hladce – tedy dokud jsem si nevšimla, že máme jen jednu pokladní a ve frontě stojí osm lidí. „Proč jsi tu sama?“ zeptala jsem se Beth. Pracovala tu už dlou­ ho a patřila k dobrým zaměstnancům, takže mi odpověděla, aniž by vzhlédla od markování. „Gabrielle má pauzu a Dougovi… není dobře.“ Vzpomněla jsem si na naši soutěž v pití vodky. Ušklíbla jsem se a pocítila výčitky svědomí i samolibé uspokojení. „Kde je?“ „U erotiky.“ Povyjelo mi obočí, ale nic jsem neřekla. Vydala jsem se přes prodejnu. Malá sekce s erotickou literaturou se nacházela mezi knížkami o automobilech a knížkami o zvířatech (o obojživelní­ cích, abych byla přesná). Mezi dvěma regály s erotikou byl zapa­ sovaný Doug. Seděl na zemi s hlavou opřenou o kolena. Poklekla jsem k němu. 22

„Krušné časy?“ zeptala jsem se. Zvedl hlavu a odhrnul si vlasy z obličeje. Vypadal příšerně. „Podvádělas. Jsi poloviční než já. Jak to, že nejsi v kómatu?“ „Jsem starší a zkušenější,“ odpověděla jsem. Kdyby tak věděl, jak moc jsem stará. Zatahala jsem ho za paži. „Tak vstávej. Pojď­ me do kavárny a dáš si tam vodu.“ Na  okamžik vypadal, že bude protestovat, ale hned si to rozmyslel. Dokonce se ani moc nepotácel, když jsem ho vedla do patra, kde je napůl knihkupectví a napůl kavárna. Vzala jsem tam láhev vody, barmanovi řekla, že zaplatím později, a táhla jsem Douga k nejbližší židli. Jak jsem se tam roz­ hlížela, náhle jsem se zastavila, až chudák Doug málem zakopl. U stolu seděl nad notebookem Seth. Rád tady pracoval, což bylo fajn, když jsme spolu chodili, ale teď to bylo… trapné. Vedle něj seděla Maddie s kabelkou v ruce. Na sobě měla lehký kabát. Do­ šlo mi, že dneska pracujeme ve  stejné směně – musela dorazit před chvilkou. Oba nám zamávali a Maddie zpražila bratra káravým pohle­ dem. „To ti patří.“ Doug se napil vody. „Kam se poděla sesterská láska?“ „Ještě jsem ti nezapomněla, žes mi oholil jezevčíka.“ „To bylo před dvaceti lety a ten mrňavý bastard si to zaslou­ žil.“ Usmála jsem se. Dougovo a Maddiino hašteření byl můj oblí­ bený program. Dnes ale upoutal mou pozornost Seth. Včera večer se mi ho dařilo v alkoholovém opojení ignorovat. Teď za střízliva se mi v hrudi zase probudila stará bolest. Měla jsem dojem, že cí­ tím jeho vůni, pot smísený s mýdlem vonícím po dřevě a jablkách, které používal. Slunce pronikající do  kavárny velkým oknem dodávalo jeho rozcuchaným hnědým vlasům měděné odlesky. Do detailu jsem si vybavovala, jaké to je, hladit mu obličej, jeho jemnou hladkou kůži a bradu zarostlou strništěm. Podívala jsem se na něj a zjistila, že se taky dívá na mě, a ne na hašteřící se sourozence. Včera večer se mi málem podařilo pře­ svědčit samu sebe, že mě považuje jen za kamarádku, ale teď… teď už jsem si tím tak jistá nebyla. Sledoval mě hřejivým zahlou­ baným pohledem. Uvědomovala jsem si, že je v  tom pohledu 23

cosi nepatřičného. Pojala jsem podezření, že možná vzpomíná, jak jsme spolu párkrát měli sex. Taky jsem na to myslela. Když Jerome zmizel, přišla jsem o svoje sukubí schopnosti a se Sethem jsme mohli mít „bezpečný“ sex bez vedlejších sukubích účinků. Až na to, že v té době už chodil s Maddie a tím, že ji podvá­ děl, si poskvrnil duši hříchem. To bylo ještě horší, než kdybych mu kradla energii. A od té chvíle patřila Sethova duše peklu. On to sice nevěděl, ale litoval toho, že Maddie zradil. Proto se vrhl do uspěchaného zasnoubení. Měl dojem, že jí to dluží. Bodly mě výčitky svědomí a odtrhla jsem od něj zrak. Maddie s Dougem už se nedohadovali. Maddie se dívala k baru a Doug upíral oči na mě. Měl je unavené a červené a pod nimi tmavé kru­ hy. Ale navzdory vší kocovině a zbědovanosti mu jimi probleskl nechápavý a překvapený výraz. „Čas na práci,“ prohlásila Maddie zvesela a zvedla se. Dloub­ la bratra do ramene. Trhl sebou a odtrhl ode mě zrak. Ulevilo se mi. „Přežiješ tu ještě pár hodin?“ „Jo,“ zamumlal a znovu se napil vody. „Běž dělat dozadu inventuru,“ poradila jsem mu a taky vsta­ la. „Nechci, aby si zákazníci mysleli, že naši zaměstnanci neumě­ jí pít. Rozneslo by se to tak rychle, že bychom se nestačili divit.“ Když se zvedl, Maddie se rozechvěle usmála. „Hele, Geor­ gino, nevadilo by ti, kdybychom si s Dougem v úterý prohodili směny? Musím zařídit pár věcí kolem svatby, tak aby měli všude ještě otevřeno.“ Doug ji zpražil pohledem. „Kdy ses chtěla zeptat, jestli to ne­ vadí mně?“ „Jasně,“ řekla jsem a  snažila se netrhnout sebou při zmínce o svatbě. „Můžeš se mnou pracovat na odpolední.“ „Chceš jít se mnou?“ zeptala se. „Říkalas, že bys šla.“ „Vážně?“ „Včera večer.“ Zamračila jsem se. Jenom bůh ví, co všechno jsem včera na­ slibovala a  pak na  to zapomněla kvůli vodce a  podivným ma­ gickým silám. Mlhavě jsem si vybavila, že mi ukazovala nějaké obrázky svatebních šatů. „Myslím, že zrovna něco mám.“ „Jedna z prodejen je hned za rohem, jak bydlíš,“ naléhala. 24

„Maddie,“ vložil se do toho rychle Seth. Zjevně mu ta změna tématu byla stejně nepříjemná jako mně. „Jestli něco má…“ „Určitě nemáš nic na  celý den,“ zaškemrala Maddie. „Pro­ sím.“ Věděla jsem, že je to katastrofa a že mi to způsobí jenom pro­ blémy a bolest. Ale Maddie je moje kamarádka a při jejím pro­ sebném pohledu se ve  mně něco pohnulo. Uvědomila jsem si, že jsou to výčitky svědomí. Výčitky z toho, jak jsme ji se Sethem zradili. Vkládala ve  mě důvěru a  naději. Byla jsem její nejlepší kamarádkou v  Seattlu a  věřila, že jenom já jí můžu pomoct se svatebními přípravami. Proto jsem nakonec souhlasila, stejně jako včera večer. Ten­ tokrát už jsem to ale nemohla dávat za vinu alkoholu. „Dobře.“ Když přijde na stupidní chování, výčitky svědomí jsou patrně tím nejhorším pachatelem ze všech.

25

3 Pracovala jsem do večerní zavíračky a domů se vrátila až ko­ lem desáté. Překvapilo mě, že jsem tam našla Romana rozvale­ ného na gauči s miskou cereálií. Obě kočky se mu cpaly na klín a soupeřily o jeho pozornost. Poslední dobou jsem měla dojem, že ho mají radši než mě. Byla to zrada rozměrů až caesarovských. „Co tady děláš?“ zeptala jsem se a usedla do křesla naproti němu. Taky jsem si všimla, že nepořádek po večírku zmizel. Ale předpokládala jsem, že kdybych se o tom zmínila, docílila bych pouze toho, že už by nikdy v životě neuklidil. „Myslela jsem, že budeš venku pronásledovat Jeromovu sukubu.“ Roman potlačil zívnutí a odložil prázdnou misku na stolek. Obě kočky okamžitě vystřelily z jeho klína, aby vylízaly zbytek mléka. „Mám pauzu. Sledoval jsem ji celý den.“ „A?“ Kromě přirozené zvědavosti mě dráždilo i  to, že hro­ zí zpochybnění Jeromovy autority. Arcidémon mi občas leze na  nervy, ale po  novém šéfovi rozhodně netoužím. Změně ve­ dení už jsme se přiblížili, když byl Jerome vyvolán a uvězněn, a žádný z možných kandidátů na mě dojem neudělal. „Byla to hrozná nuda. Sledovat tebe je mnohem zábavnější. Většinu dne courala po obchodech. Netušil jsem, že si v obchodě můžeš vzít do  kabinky tolik blbostí. Pak v  baru sbalila chlapa a zbytek už si domyslíš.“ Líbilo se mi pomyšlení, že Roman trpěl, když měla Simone sex. „S tvými voyeuristickými sklony se ti pornografická přehlíd­ ka určitě líbila.“ Ušklíbl se. „Nebylo to dobré porno. Spíš sprosté a zvrácené, co schovávají někde vzadu v obchodě. Věci, co dělají jen oprav­ doví úchyláci.“ „Žádné tajné schůzky, o kterých bys měl zpravit Jeroma?“ 26

„Nic.“ „To asi dává smysl.“ Natáhla jsem si nohy na  stůl. Jelikož Doug byl dnes práce neschopen, většinu dne jsem strávila u po­ kladny a  byla skoro pořád na  nohou. Pokud jsem se nepletla, Roman dlouze spočinul pohledem na mých nohou, načež se mi zase podíval do očí. „Když dneska nepotkala nikoho nesmrtel­ ného, nemá co hlásit.“ „Aspoň ne do večera.“ „Do večera?“ „Co ty jsi za sklerotika? Peter a Cody dneska večer něco po­ řádají.“ „Páni, úplně jsem zapomněl.“ Peter rád zval hosty na večeři a měl v oblibě společnost. Nijak mu nevadilo, že jsme včera měli večírek u mě. Jelikož byl noční tvor, jeho večírky většinou trvaly dlouho do noci. „A Simone přijde?“ „Jo. Teď je s ní Mei. Vystřídám ji u Petera.“ „Takže tam budeš duchovně, ne osobně.“ „Něco na  ten způsob.“ Usmál se mému vtipu a  poprvé za dobu, co přijel do města, jsem v jeho zelenomodrých očích za­ znamenala jiskřičky pobavení. Připomnělo mi to toho chytrého, vtipného a galantního muže, s nímž jsem dřív chodila. Taky mi došlo, že tohle je jeden z mála našich rozhovorů, kdy jsme se obe­ šli bez vzájemné nevraživosti. Bylo to skoro… normální. Špatně si vyložil moje mlčení a obezřetně na mě pohlédl. „Neuvažuješ o tom, že by ses na to vykašlala, že ne? Tak těžký den jsi zase mít nemohla.“ Opravdu jsem uvažovala, že se na to vykašlu. Po včerejším dramatu a  dnešním soucitu s  Maddie jsem si nebyla jistá, že mám náladu na šílenosti nesmrtelných. „No tak,“ řekl Roman. „Simone je hrozně nudná. A to nemys­ lím jen její aktivity. Je prostě neslaná nemastná. Jestli tam nepů­ jdeš a nezabavíš mě, tak nevím, co budu dělat.“ „Tvrdíš snad, že ostatní moji kamarádi nejsou zábavní?“ „Ve srovnání s tebou blednou.“ Nakonec jsem souhlasila, že půjdu. Ale nijak by mě nepře­ kvapilo, kdyby ten jeho náhlý zájem o mě zapříčinilo hlavně to, že ho tam odvezu. Přesto jsem do Capitol Hill zamířila v dobré 27

náladě. Připadalo mi trochu zvláštní, že se mnou Roman je a zá­ roveň není. Pokračoval ve  své špionáži, takže byl neviditelný a bez charakteristické energie. Připadalo mi to, jako bych měla v autě ducha. Jako obvykle jsem dorazila mezi posledními. Tři přátelé – Pe­ ter, Cody a  Hugh – byli oblečeni normálně,  už ne v  historicky přesných kostýmech. U  Petera to znamenalo dokonale sladěný svetr, vestu a kalhoty, u Codyho džíny a tričko a u Hugha oblek. Nechala jsem dveře otevřené o něco déle, aby se za mnou mohl nepozorovaně protáhnout Roman. Od toho momentu jsem moh­ la jen věřit, že je přítomen. Peter nás pustil dál a bez jediného slova odběhl do kuchyně. Simone přišla taky. Seděla na sedačce, dlouhé nohy měla pře­ křížené a ruce položené na kolenou. Byla štíhlá, s úctyhodným poprsím. Na sobě měla černou sukni a stříbrnou hedvábnou blů­ zu. Nijak mě nepřekvapilo, že má dlouhé blond vlasy. Většina sukub je přesvědčená, že s blond vlasy dostane do postele kaž­ dého. Mně přijde, že tenhle názor vychází z nezkušenosti. Já už jsem nějaký čas bruneta – i když mám blond melír – a nikdy jsem neměla problém zabodovat. Hugh seděl vedle ní a flirtoval. To bylo u něj obvyklé, když chtěl nějakou dostat do postele. Simone se na něj dívala se zdvo­ řilým úsměvem, stejně jako na  mě. Vstala a  napřáhla ke  mně ruku. Její nesmrtelná energie na mě působila vůní fialek a vyvo­ lávala ve mně představy měsíčního světla a hry na cello. „Ty musíš být Georgina,“ řekla. „Ráda tě poznávám.“ Zachovávala si pořád ten zdvořilý výraz a nepřipadal mi fa­ lešný. Ale ani rozpustilý nebo přehnaně okouzlující. Nechovala se nepřátelsky, jak je mezi sukubami obvyklé, ani neprojevovala přeslazenou pasivní agresivitu, což je u nás taky běžné. Byla prů­ měrně milá. Byla… nudná. „Já tebe taky,“ opáčila jsem. Otočila jsem se ke Codymu a sna­ žila se identifikovat vůni linoucí se z kuchyně. „Co bude k večeři?“ „Pastýřský koláč.“ Čekala jsem, kdy přijde vtip, ale žádný nepřišel. „To není Pe­ terův obvyklý styl.“ Byl vynikající kuchař, ale vždycky tíhl spíš k rybám a mušlím. 28

Cody přikývl. „Nedávno viděl dokument o britských ostro­ vech a inspirovalo ho to.“ „No, proti tomu nic nemám,“ řekla jsem a usadila se na opě­ radlo sedačky. „Asi bychom měli být vděční, že se nerozhodl pro krvavý pudink.“ „V  Austrálii dělají variantu pastýřského koláče s  brambory nahoře i  dole,“ poznamenala najednou Simone. „Říkají tomu bramborový koláč.“ Následovalo pár vteřin ticha. Její poznámka byla sice k téma­ tu, ale přesto působila nepatřičně – hlavně proto, že ji neprones­ la samolibým tónem, jakým mluvívají soutěžící ve  znalostních soutěžích. Bylo to jen konstatování faktu. A taky to nebylo moc zajímavé. „Aha,“ řekla jsem nakonec vážným tónem. „Je dobré vědět, že název odpovídá. Aspoň se při večeři vyhneme trapným nedo­ rozuměním. Bůh ví, že jich bývá spousta.“ Codymu zaskočilo pivo, ale Hugh obdařil Simone zářivým úsměvem. „To je fascinující. Jsi kuchařka?“ „Ne,“ odpověděla. Nic víc. Peter se vynořil z  kuchyně a  přinesl mi vodku s  džusem. Po  včerejších závodech s  Dougem jsem si přísahala, že si dám s  pitím pauzu – pár dní. Teď jsem se ale usnesla, že přece jen drink potřebuju. Peter se rozhlédl kolem a  zamračil se. „Nikdo další? Dou­ fal jsem, že přijde i Jerome.“ Náš šéf se s námi občas schází, ale od svého vyvolání se vyhýbal společenským akcím. „Myslím, že musel ještě něco vyřídit,“ řekla jsem. Upřímně jsem neměla tušení, co dělá, ale doufala jsem, že moje mlhavé vysvětlení vyvolá u Simone nějakou reakci. Nevyvolalo. Peter přichystal hostinu jako vždy. Dokonale prostřel stůl a k pastýřskému koláči nechyběl ani cabernet sauvignon. Pozna­ menala jsem, že by se k téhle večeři hodilo spíš pivo, ale Peter mě nebral na vědomí. „Odkud jsi?“ zeptala jsem se Simone. „Přijelas sem na dovo­ lenou, viď?“ Přikývla a  ladně zvedla vidličku. Nakrájela si koláč na  do­ konalé dvoucentimetrové kostičky. To už mohlo směle soupeřit 29

s Peterovou obsesivně kompulzivní poruchou. „Jsem z Charles­ tonu,“ odpověděla. „Zdržím se tady asi týden. Možná dva, po­ kud mi to můj arcidémon dovolí. Seattle je hezké město.“ „Slyšel jsem, že v  Charlestonu je taky pěkně,“ vložil se do konverzace Hugh. Zjevně ještě nevzdal své pokusy dostat ji dnes v noci do postele. „Město bylo založeno roku 1670,“ odpověděla. Opět zavládlo divné mlčení. „Bylas tam v té době?“ zeptala jsem se. „Ne.“ Jedli jsme a  mlčeli. Až u  dezertu se mě Cody zeptal: „Tak pomůžeš mi, nebo ne?“ Uvažovala jsem, jak může Simone někoho sbalit, když nedo­ káže vymyslet jiný přívlastek než „hezký“. Codyho otázka mě vykolejila. „S čím?“ „S  Gabrielle. Pamatuješ? Včera večer?“ Jasně. Gabrielle z knih­kupectví, která je zatížená na gothiky a vampýry. „Nic jsem ti neslíbila, ne?“ zeptala jsem se nervózně. Z toho večírku jsem si pár věcí nepamatovala. „Ne, ale jestli jsi kamarádka, tak mi pomůžeš. Navíc copak nejsi něco jako expert na lásku?“ „Jen u sebe samotné.“ „A pokud mi paměť dobře slouží,“ ozval se Hugh, „moc dob­ rá v tom není.“ Zpražila jsem ho pohledem. „Musíš mi pomoct,“ naléhal Cody. „Chci ji znovu vidět… a potřebuju něco, o čem bych se s ní mohl bavit…“ Včera večer jsem měla za  to, že ho Gabrielle tak uchvátila, protože nebyl zcela střízlivý – existuje vůbec něco, co se nedá dávat za vinu alkoholu? –, ale i teď se pořád tvářil jako okouz­ lené štěně. Codyho už pár let znám, a takhle reagovat jsem ho ještě nikdy neviděla. Ostatně ani Petera, ale s kamarády už jsme dávno dospěli k názoru, že je prostě asexuál. Kdyby se vampýři dokázali reprodukovat, v jeho případě by se to muselo odehrát umělým oplodněním. Zapátrala jsem v paměti. „Tuhle jsem ji o přestávce viděla číst Seattleského hříšníka.“ 30

„Co to je?“ podivil se Cody. „Místní industriálně-gothicko-fetišisticky-hororový sadoma­ so depresivní časopis,“ vysvětlil Peter. Všichni jsme na něj vykulili oči. „Tak jsem to aspoň slyšel,“ dodal rychle. Podívala jsem se zase na  Codyho a  pokrčila rameny. „To je slušný začátek. Prodáváme ho.“ „Už jste skončili s  probíráním nudných milostných záleži­ tostí?“ ozval se náhle další hlas. „Je načase vrhnout se na něco reálného.“ Nadskočila jsem leknutím, ale vzápětí jsem ucítila povědo­ mou křišťálovou auru oznamující přítomnost anděla. Carter se zhmotnil na  prázdné židli u  stolu. Peter prostřel pro šest lidí, protože doufal, že přijde i Jerome. Nejhůř oblékaný anděl v Seat­ tlu si s  typicky sardonickým výrazem založil ruce. Jeho džíny a flanelová košile vypadaly, jako by je protáhl drtičkou, ale kaš­ mírová čepice na blond vlasech dlouhých po ramena vypadala zachovale. Byl to dárek ode mě, takže jsem se neubránila úsmě­ vu. Carter si mě všiml a zelené oči se mu zaleskly pobavením. V jistých pekelných kruzích může být považováno za podiv­ né stýkat se s  andělem, ale v  naší partě už to bylo normální. Zvykli jsme si na  Carterovy příchody i  na  jeho tajemné a  čas­ to rozčilující poznámky. Byl něco jako Jeromův nejlepší přítel a vždycky se velmi zajímal o mě a můj milostný život. Po mém nedávném rozchodu se Sethem už se ale držel trochu zpátky. Carterova přítomnost pro nás nebyla ničím neobvyklým, ale pro Simone ano. Když se objevil, vytřeštila modré oči a  úplně změnila výraz. Naklonila se přes stůl, a pokud jsem se nepletla, zvětšil se jí výstřih. Potřásla Carterovi rukou. „My se ještě neznáme,“ řekla. „Já jsem Simone.“ „Carter,“ odpověděl stále s pobaveným výrazem. „Simone sem přijela z Charlestonu,“ objasnila jsem. „Byl za­ ložen roku 1670.“ Carterovi zacukalo v koutcích. „To jsem slyšel.“ „Měl bys ho navštívit,“ řekla Simone. „Moc ráda ti to tam ukážu. Je to moc hezké město.“ 31

S Peterem, Codym a Hughem jsme si vyměnili ohromené po­ hledy. Simone pořád působila nevýrazně, ale najednou byla tak o  dvě procenta zajímavější. Carter ji nepobláznil tak jako Gab­ rielle Codyho. Snažila se jen anděla sbalit. To tedy hodně štěstí, pomyslela jsem si. Byl by to neproveditelný úkol pro každou su­ kubu. Andělé občas padnou kvůli lásce a sexu – Jerome je toho živoucím důkazem. Jednou jsem byla svědkem pádu anděla. Ale Carter? Pokud existuje nějaký spolehlivě odolný tvor, je to právě on. Samozřejmě s  výjimkou kouření a  pití. Ano, se Simone to rozhodně začínalo být zajímavější. „Jasně,“ řekl Carter. „Vsadím se, že bys mi ukázala různá místa mimo vyšlapané trasy.“ „To rozhodně,“ ujistila ho. „Máme tam hotel, kde jednou ve­ čeřel George Washington.“ Obrátila jsem oči v  sloup. Pochybovala jsem, že by ukázala Carterovi nějakou část Charlestonu, o  které by nevěděl. Carter byl svědkem vzestupu a pádu takových měst, jako byl Babylón nebo Trója. Pokud vím, osobně pomáhal zničit Sodomu a  Go­ moru. „Tak co máme podle tebe dělat?“ zeptala jsem se Cartera. Si­ monino ubohé flirtování by se sice ještě mohlo vyvíjet zajímavým směrem, ale dnes večer jsem neměla náladu na 100+1 zajímavostí z americké historie. „Ale už nehraju ,Dělal jsi někdy‘.“ „Mám lepší nápad,“ řekl. Odnikud vytáhl hru Pictionary. A když říkám odnikud, opravdu myslím odnikud. „Ne,“ zaúpěl Hugh. „Léta jsem zdokonaloval svůj nečitelný doktorský podpis. Výtvarně nadaný opravdu nejsem.“ „Já Pictionary miluju,“ řekla Simone. „Myslím, že už musím jít,“ dodala jsem. Ucítila jsem, jak mě někdo strčil do ramene. Překvapeně jsem se ohlédla, ale nikoho jsem neviděla. Pak mi to došlo. Roman zřejmě pořád chtěl, abych ho bavila. Povzdechla jsem si. „Ale chvilku bych se snad ještě mohla zdržet.“ „Výborně. Bude nás sudý počet,“ prohlásil Carter, načež se obrátil k Peterovi. „Nemáš malířský stojan?“ Samozřejmě, že ho Peter měl. Netušila jsem, na co mu je, ale poté, co si koupil vysavač Roomba a  přehrávač Betamax, jsem 32

se naučila radši se na takové věci nevyptávat. Rozdělili jsme se do týmů: já, Cody a Hugh proti ostatním. Přišla jsem na řadu jako první. Vytáhla jsem si kartičku. Stá­ lo na ní „Watergate“. „Ale no tak,“ posteskla jsem si. „Tohle je hrůza.“ „Neskuč,“ okřikl mě Carter se samolibým úsměvem, který mě rozčiloval. „Všichni si taháme kartičky náhodně.“ Zapnuli stopky. Rozhodla jsem se rezignovat na  to, že jde o politickou aféru, a vzala jsem to přes doslovný význam – „vod­ ní brána“. Nakreslila jsem vlny, čímž jsem si okamžitě vysloužila od  Codyho pokřik: „Voda!“ To vypadalo slibně. Pak jsem na­ kreslila něco, o čem jsem doufala, že vypadá jako dveře ve zdi. Evidentně se mi to moc nepovedlo. „Zeď,“ řekl Hugh. „Dveře,“ řekl Cody. Po stranách dveří jsem přidělala ještě svislé čáry, abych zdů­ raznila, že to má být brána. Po chvilce přemýšlení jsem ještě na­ psala plus mezi vodu a zeď, abych naznačila spojení. „Akvadukt,“ ozval se Cody. „Most přes rozbouřené vody,“ tipoval Hugh. „Proboha,“ zaúpěla jsem. Nepřekvapilo mě, že můj čas vypršel, než to spoluhráči uhod­ li. Tipovali už takové šílenosti jako „Hooverova přehrada“ nebo „Hans Brinker“. Se zaúpěním jsem usedla na sedačku a zkusil to druhý tým. „Watergate,“ prohlásil Carter okamžitě. Hugh se na  mě zahleděl s  nevěřícným výrazem. „Proč jsi pros­tě nenakreslila bránu?“ Po mně přišla na řadu Simone a já doufala, že si vytáhne něco jako „Kubánská krize“ nebo „Bohrův zákon“. Začal jí běžet čas a ona nakreslila kruh, z něhož vedly čáry. „Slunce,“ řekl okamžitě Peter. „Správně,“ odpověděla. „Ty podvádíš,“ obořila jsem se na Cartera. „A ty neumíš prohrávat,“ odvětil. Hráli jsme ještě hodinu, ale poté, co si můj tým vytahoval pojmy jako „onkologie“, „Ďábel a Daniel Webster“, „Válka roku 33

1812“ a protihráči měli „srdíčko“, „kytička“, „úsměv“, rozhodla jsem se, že půjdu domů. U  dveří jsem uslyšela, jak mi někdo smutně povzdechl do ucha. „Už jsi v tom sám,“ oznámila jsem tiše Romanovi. Odešla jsem za všeobecného protestování, že jsem špatný par­ ťák. Když pak Carter navrhl, že teď si zahrají Jengu, byla jsem ráda, že už se to obejde beze mě. Cesta do západního Seattlu byla takhle pozdě klidná. Zapar­ kovala jsem v suterénu pod domem a byla jsem ráda, že je ještě teplo. Vzduch se ochladil jen trochu díky blízkosti vody, takže panovala příjemná večerní teplota. Z  náhlého popudu jsem se vydala přes ulici k pláži, která vypadala spíš jako park. Byla trav­ natá, jen s úzkým pruhem písku. V Seattlu je několik míst, která toho nabízejí mnohem víc. Přesto jsem milovala moře a šplouchání vln. V dálce blikotala světla a jemný vánek mi cuchal vlasy. Přestěhovala jsem se sem částečně proto, abych se dostala z  Queen Anne, a  byla tak dál od  Setha, ale taky kvůli oceánu, který ve  mně vyvolává vzpo­ mínky na moje smrtelné mládí. Úžina Puget Sound má daleko k  teplému Středozemnímu moři, u  něhož jsem vyrůstala, ale přesto mě zdejší voda uklidňuje. Mám z toho samozřejmě hoř­ kosladké pocity, protože smrtelníci i  nesmrtelní mají tendence tíhnout k věcem, které jim způsobují bolest. Voda vypadala nádherně, na hladině se odrážel měsíc a po­ uliční osvětlení. Zadívala jsem se do  dálky na  osvětlený pří­ voz mířící k ostrovu Bainbridge a pak se podívala zase na vlny u pláže. Jejich pohyby mi připadaly jako tanec v lákavém rytmu, do něhož bych nejradši taky zapadla. Sice neumím kreslit, ale ta­ neční nadání mám už od svých smrtelných dnů. Voda mě vábila a já skoro až slyšela hudbu. Byla omamná a hřejivá, plná lásky, která slibovala utišit mou neustálou bolest v srdci, bolest, která přetrvává od doby, kdy jsem ztratila Setha… Až když jsem se ocitla po  kolena ve  vodě, uvědomila jsem si, co dělám. Vysoké podpatky se mi bořily do písku, a přestože venku bylo teplo, voda byla studená. Mrazila mě na kůži. Svět, který mi ještě před chvilkou připadal jako v  zasněném oparu, 34

se náhle zase zaostřil a už mě nic nelákalo k tanci, který slibuje útěchu a potěšení. Strachy se mi rozbušilo srdce a já začala rychle couvat z vody ven. S vysokými podpatky to vůbec nebylo jednoduché. Nako­ nec jsem si boty ve vodě vyzula, vzala je do ruky a bosá vyšla na břeh. Ještě chvíli jsem tam stála a poslouchala zvuky, které mě teď děsily. Jak daleko bych byla schopná dojít? Nevěděla jsem a nechtěla jsem o tom moc přemýšlet. Otočila jsem se a urychleně zamířila domů. Bylo mi jedno, že mě asfalt škrábe do bosých chodidel. Až když jsem za sebou za­ mkla dveře a zastavila se v obýváku, připadala jsem si jakžtakž v  bezpečí. Přišla ke  mně Aubrey, očichala mi kotníky a  olízla z nich slanou vodu. Poslední drink jsem vypila skoro před dvěma hodinami, tak­ že už ze mě veškerý alkohol musel dávno vyprchat. Tohle nebyl žádný opilecký přelud – stejně jako moje včerejší náměsíčnost nebo to, jak jsem málem skočila z balkónu. Sedla jsem si na gauč a objala se pažemi. Zdálo se mi, že všechno kolem představuje hrozbu. „Romane?“ zeptala jsem se nahlas. „Jsi tady?“ Jedinou odpovědí mi bylo ticho. Pořád ještě byl venku se Si­ mone a  nejspíš se nevrátí celou noc. Ohromilo mě, jak zoufale toužím po tom, aby tu byl se mnou. Můj byt působil opuštěně a zlověstně. Na  šatech jsem měla skvrny od  slané vody, tak jsem si je svlékla a  vklouzla do  pohodlného pyžama. Ale rozhodla jsem se, že spát nepůjdu. Počkám v obýváku na Romana, abych mu hned pověděla, co se mi stalo. Potřebovala jsem, aby střežil můj spánek. Ale někdy kolem čtvrté mě únava přemohla. Natáhla jsem se na gauči, obě kočky se ke mně přitulily a najednou jsem ztratila přehled o reklamách v televizi. Když jsem se probudila, bylo už dopoledne a sluneční paprsky mě hřály na kůži. Roman se ještě nevrátil. Nevydržela jsem na něj čekat, ale aspoň jsem pořád zů­ stala na gauči. To bylo zatím to nejlepší, v co jsem mohla doufat.

35

4 Celé dopoledne jsem nervózně čekala na  Romana. Někdy přece musí přijít domů, aby se aspoň vyspal, ne? Jakožto výše postavený nesmrtelný toho samozřejmě hodně zdědil po  svém andělském otci a andělé a démoni nepotřebují spát nikdy. Roma­ novi by tedy stačil i krátký odpočinek, ale spal tak často, jak jen mohl, protože ho to prostě bavilo. Nechala jsem Jeromovi vzkaz v hlasové schránce, což obvykle k ničemu není. Taky jsem litovala, že jsem se tak brzy rozloučila s Carterem. Byla jsem příliš zaneprázdněná tou absurdní hrou, než abych si vzpomněla na svou píseň Sirén. Vlastně už jsem to skoro pustila z hlavy, ale jen do včerejšího večera, kdy se událost opakovala. Jenže pokud zastihnout Jeroma je těžké, zastihnout Cartera je nemožné. Mobil vůbec nevlastní a je pyšný na to, že se zásadně zjevuje nečekaně. Když už mi nezbyla žádná jiná možnost, zavolala jsem svému kamarádovi Erikovi. Je to člověk, který vede obchod specializu­ jící se na esoterické a pohanské zboží. Často mi radí v bizarních nadpřirozených situacích a někdy toho ví víc než moji přátelé. Vyťukala jsem číslo do  obchodu a  divila se, jakým směrem se ubírá můj život. Pořád dokola se opakuje totéž. Stane se mi něco podivného, marně se snažím kontaktovat své nadřízené a skon­ čím u Erika, kterého žádám o pomoc. „Proč se mi sakra tohle pořád děje?“ zamumlala jsem si pro sebe do  vyzvánění telefonu. Codyho nikdy nepronásledovaly žádné paranormální síly. Stejně tak ani ostatní. Připadala jsem si jako terč. Nebo prokletá. Nebo mám prostě jen smůlu. Ano, můj život je nekonečná spirála a jsem odsouzena opakovat stále totéž a čelit hrozbám nesmrtelných – a příšerným milostným situacím. „Haló?“ 36

„Eriku? Tady Georgina.“ „Slečno Kincaidová,“ oslovil mě svým obvyklým uhlazeným způsobem. „Rád vás zase slyším.“ „Potřebovala bych od vás s něčím pomoct. Zase. Jste v obcho­ dě? Že bych se stavila, než půjdu do práce?“ Nastala odmlka a po chvíli promluvil lítostivým tónem. „Bo­ hužel mám nějaké vyřizování a dneska jsem obchod zavřel. Ve­ čer se vrátím. Do kolika pracujete?“ „Nejspíš budu mít čas v deset.“ Další odpolední směna. „V tu dobu se s vámi můžu sejít.“ Připadala jsem si hrozně. Jeho obchod obvykle zavírá kolem páté. „Ne, ne, to už je moc pozdě. Můžeme se sejít zítra…“ „Slečno Kincaidová,“ oslovil mě něžně, „vás vždycky rád vi­ dím. Není v tom nejmenší problém.“ Vyčítala jsem si to, i když už jsme zavěsili. Erik stárne. Ne­ chodí už třeba v deset spát? Nebo dokonce v devět? Ale už jsem s tím nic nemohla nic dělat. Řekl, že se se mnou sejde, a já moc dobře věděla, jak je tvrdohlavý. Mohla jsem jen doufat, že se Ro­ man objeví, než vyrazím do  práce. Ale nepřišel. Nechala jsem mu tedy doma vzkaz, že s ním okamžitě potřebuju mluvit. Nic lepšího se udělat nedalo. V  práci naštěstí nikdo nechyběl, a  co bylo nejlepší, nikdo neměl ani kocovinu. Zabrala jsem se do papírování, takže jsem měla spoustu času. Ale těžko říct, jestli to bylo dobré, nebo špat­ né. Práci jsem sice nepokazila, ale měla jsem spoustu času na pře­ mýšlení. Když už se blížila zavíračka, všimla jsem si v kavárně na ob­ vyklém místě Setha. Maddie měla ranní směnu, což znamena­ lo, že dnes budu ušetřena jejich cukrování. Zachytil můj pohled, a přestože mi to nepřipadalo rozumné, usedla jsem naproti němu. „Jak to jde?“ zeptala jsem se. Působil neklidně, takže mě na chvíli přešly návaly milostného citu. Roztrpčeně poklepal na monitor. „Špatně. Zírám na monitor už dvě hodiny a nic jsem neudělal.“ Odmlčel se. „Ne, to není tak docela pravda. Objednal jsem si tričko s Wonder Twins a zkoukl jsem pár videí na YouTube.“ 37

Usmála jsem se a podepřela si bradu. „To nezní jako špatný pracovní den.“ „Ale je, když to takhle jde už týden. Moje múza je nevděčná běhna, která mě opustila a nechala mě v tom samotného.“ „To je u  tebe rekord,“ poznamenala jsem. Když jsme spolu chodili, občas míval tvůrčí bloky, ale nikdy netrvaly déle než pár dní. „Kdy máš termín?“ „Ještě mám dost času, ale stejně…“ Povzdechl si. „Nerad stagnuju. Nějak nevím, co mám celé dny dělat, když nepíšu.“ Nadechovala jsem se, abych mu řekla, že přece musí vyřizo­ vat věci kolem svatby, ale včas jsem si to rozmyslela. Lepší bude odlehčenější téma. „Možná je načase, abys provozoval nějaký ko­ níček. Šerm? Origami?“ Na rtech se mu objevil jeho charakteristický, trochu pobavený úsměv. „Jednou jsem zkoušel háčkovat.“ „To snad ne!“ „Ale jo. Víš, jak je to těžké?“ „Je to lehké,“ řekla jsem a snažila se nesmát. „Dělají to i děti. Tvoje neteře by to nejspíš taky zvládly.“ „Umějí to. A moc mě teda nepovzbuzuješ.“ Ale jeho krásné hnědé oči se leskly pobavením. Dívala jsem se mu do nich a ob­ divovala, jak se v určitém světle jejich odstín mění na jantarový. Po chvilce jsem se vymanila ze svého zamilovaného rozpoložení. „Vždycky je tu ještě tanec,“ popíchla jsem ho. To ho přimělo ke smíchu. „Myslím, že už jsme vyzkoušeli, že to k ničemu nevede.“ Dvakrát jsem se ho pokoušela naučit tan­ čit – swing a salsu –, a výsledky byly katastrofální. Sethův talent spočíval v mysli, ne v těle. Vzápětí jsem si ale uvědomila, že to není tak docela pravda. „Ještě jsi neobjevil tanec, který by ti vyhovoval,“ řekla jsem. Už jsem vzdala pokusy nesmát se. „Co ještě zbývá? Irské tance? Čtverylka? Jazz ani náhodou ne­ navrhuj. Viděl jsem Newsies a měl jsem z toho trauma asi na pět let.“ „To je síla,“ uznala jsem. „Ale při jazzovém tanci bys na sobě určitě mohl mít jedno ze svých triček. Vsadím se, že máš něja­ ké i s ,Dancing Queen‘.“ Dneska měl na sobě tričko s Chuckem 38

Norrisem. „Teda pokud netoužíš po větší rozmanitosti. Tanečníci čtverylky mívají roztomilé kroje.“ Zoufale zavrtěl hlavou. „Tanec nechám radši na  tobě. A  ne, tričko s ,Dancing Queen‘ ještě nemám, ale mám jedno s Abbou. A  stejně myslím, že ,Dancing Queen‘ by se hodila spíš k  tobě, a  ne ke  mně.“ Odtrhl oči od  mého obličeje a  přejel mi pohle­ dem horní polovinu těla. „Vypadáš, jako by ses chystala jít tančit zrovna teď.“ Cítila jsem, jak červenám, a  tak jsem to okamžitě potlačila za použití kouzla změny podoby. Touhle roční dobou panovalo neobvyklé horko, takže jsem měla na sobě letní šaty. Byly kré­ mové, bez rukávů a s výstřihem. Neokukoval mě nebo tak něco, ale už dávno jsem poznala, že Seth dokáže mistrně skrývat svoje emoce. Uvažovala jsem, co se mu asi honí hlavou. Obyčejný es­ tetický obdiv? Chtíč? Nesouhlas, že by vedoucí neměla nosit tak velké výstřihy? „Tyhle staré šaty?“ podivila jsem se a z jakéhosi důvodu mi to bylo nepříjemné. „Když jsme se poznali, mělas na sobě oblečení téhle barvy.“ Náhle se zatvářil zahanbeně. „Nevím, proč si to pamatuju.“ „Nepamatuješ,“ řekla jsem. „Měla jsem na sobě purpurovou.“ Teď zneklidnilo mě, že si to pamatuju. Zamračil se svým roztomilým způsobem. „Opravdu? No jis­ tě. Asi jo. Měla jsi fialovou halenku a květovanou sukni.“ Každý detail. Kdyby se zmínil, že jsem měla bundu z  hadí kůže, asi bych omdlela. Měla jsem dojem, že si pamatuje úplně všechno. Pravděpodobně i moje boty a účes. Zavládlo trapné ti­ cho. Dokázala jsem nezčervenat, ale přesto jsem cítila, jak se mi tělem šíří teplo. A jen polovinu z něj vyvolávala touha. Zbytek byl způsoben něčím jiným…, něčím mnohem sladším a hlubším. Odkašlala jsem si. „O čem bude ta kniha? Cadyová a O’Neill, jo?“ Přikývl a  zatvářil se vděčně nad změnou tématu. „Jako ob­ vykle. Záhady a intriky, sexuální napětí a situace, ve kterých jde o život.“ Zaváhal. „Tahle je poslední.“ „Co?“ Poklesla mi čelist. Moje romantické rozpoložení se rázem ocitlo na  vedlejší koleji. „Ty myslíš jako… konec série?“ 39

Seth za  svou kariéru napsal spoustu knih, ale série o  Cadyové a O’Neillovi – neohrožené dvojici archeologů – patřila k nejpo­ pulárnějším. „Proč?“ Pokrčil rameny a očima zabloudil zase na monitor. „Protože už je čas.“ „Jak… Jak si budeš vydělávat na živobytí?“ Zadíval se na mě s hořkým úsměvem. „Napsal jsem spoustu dalších knih, které nejsou o nich, Georgino. Krom toho, myslíš, že moji fanoušci ve mě nemají takovou důvěru, aby četli novou sérii?“ „To je pravda,“ řekla jsem tiše. „Budeme od tebe číst všech­ no.“ Chtěla jsem říct „budou“, ale moje slova byla rychlejší než mysl. „To doufám,“ řekl a  na  okamžik odvrátil zrak. Když se na mě pak zase podíval, v  očích mu jiskřilo nadšením. „Už se tě­ ším na něco nového. Mám nápad a je opravdu výborný. Už se do toho chci co nejdřív pustit, chápeš?“ Chápala jsem. Když se ponořil do  psaní, často zapomínal žít reálný život. Uvažovala jsem, jestli tenhle nový projekt, ze kterého je nadšený, jeho horli­ vost ještě zintenzivní. „Takže už jsi vymyslel, jak skončí Cadyová a O’Neill?“ zepta­ la jsem se. „Ne,“ odpověděl se zasmušilým povzdechem. „To je právě problém. Nevím, jak to skončí.“ Najednou jsem přemýšlela, jestli pořád ještě mluví o knihách. Naše pohledy se znovu střetly, a ať už mělo přijít cokoli, nestalo se to, protože k nám přiběhla Beth. „Georgino? Přišel za tebou tvůj kamarád.“ Srdce mi poskočilo. Roman. Roman si přečetl můj vzkaz. Jeho případné rady ohledně strašidelné písně Sirén byly tím jediným, co mě dokázalo odtrhnout od  Setha. Vyskočila jsem ze židle a omluvně na něj pohlédla. „Musím jít.“ Přikývl a obličejem se mu mihl ustaraný výraz, který jsem ne­ dokázala přesně identifikovat. To mě znepokojilo. Dokázal svoje emoce skrývat, ale já je přesto uměla rozpoznávat. „Žádný problém,“ řekl. Tesklivost? Byla to ta záhadná emoce? 40

Dál už jsem o tom nepřemýšlela. Roman byl důležitější. Scho­ dy dolů jsem brala po dvou a nemohla se dočkat, až ho uvidím. Doběhla jsem k  pokladnám, kde Beth říkala, že moje návštěva čeká. Jenže tam nestál Roman, ale Cody. Nebo jsem aspoň myslela, že je to on. Chvilku mi trvalo, než jsem ho poznala. Byl celý v černém – a nejen džíny a tričko. Byl v plné parádě: měl černou koženou bundu s  cvočky, boty s  ocelovými špičkami a  – uff – síťované tričko. V blond vlasech měl černé pruhy a celkový vzhled ještě podtrhoval bílý make-up a černě orámované oči a rty. Nevěděla jsem, co říct, a  tak jsem ho jen popadla za  ruku a  odtáhla ho do své kanceláře, aby ho neviděl nikdo další. „Co to sakra vyvádíš?“ Slunce sotva zapadlo, což znamenalo, že sebou musel hodně hodit, aby se sem takhle rychle dostal. „Přišel jsem za  Gabrielle,“ objasnil. Úzkostlivě pohlédl ke dveřím. „Kde je? Chtěl jsem to stihnout, než zavřete.“ „Dneska večer nepracuje.“ Posmutněl. Přesto jsem si nemohla pomoct a  řekla jsem: „A  upřímně si myslím, že to není dobrý nápad.“ „Proč ne? Peter měl doma Seattleského hříšníka, tak jsme ho prolistovali a  pomysleli si, že tohle bude nejlepší způsob, jak upoutat její pozornost. Pomohl mi s oblečením.“ „Počkej. Peter měl ten časo– No, to je jedno. Nechci to vědět. Věř mi, že bys její pozornost rozhodně upoutal. Ale nejsem si jistá, jestli tím způsobem, jakým bys chtěl.“ Cody na sebe ukázal. „Ale ona je gothička. Sama jsi říkala, že chodí pořád v černém.“ „Jo,“ uznala jsem. „Ale ty vypadáš… Nevím. Přeplácaně. Lidi jako ona si vždycky dávají pozor na pozéry. Snažíš se až moc, a tím bys ji jenom odradil.“ S povzdechem klesl na židli za můj stůl. „Tak co mám teda dělat? Ten časopis byl mým jediným rádcem.“ „Pro začátek už víckrát nenech Petera, aby ti pomáhal s oblé­ káním. Nikdy. A to ostatní… Nevím. Poptám se ti a uvidíme, jestli zjistím něco víc. Hlavně už, prosím tě, víckrát nechoď v tom­hle.“ „Dobře,“ souhlasil. 41

Vtom dovnitř nakoukl Doug. Dneska večer neměl pracovat, takže mě překvapilo, že je tady. On byl ale mnohem překvape­ nější. „Čau, Kincaidová. Chci se tě zeptat na rozpis… Kristepane, do háje, co je tohle?“ „To je Cody,“ vysvětlila jsem. Doug vešel do  kanceláře, přistoupil k  němu a  zahleděl se na něj. „K čertu, fakt, že jo. Už jsem si myslel, že je to duch Gena Simmonse.“ „Gene Simmons není mrtvý,“ prohlásil Cody. „Cody se snaží udělat dojem na  Gabrielle,“ vysvětlila jsem. Doug otevřel pusu a bezpochyby se chystal říct něco v tom smy­ slu, že to se mu nepodaří, ale zarazila jsem ho. „Jo, jo. Já vím. Cos potřeboval?“ Doug si potřeboval prohodit pár směn. Cody se rozhodl ode­ jít, když tu neměl svou vysněnou dámu. Vypustila jsem ho zad­ ním vchodem, protože jsem nechtěla, aby v obchodě vyvolal pa­ niku. Jakmile jsme se s Dougem dohodli na směnách, začali jsme probírat situaci s Codym a Gabrielle. Ztratila jsem přehled o čase a zanedlouho se z reproduktoru ozvalo upozornění, že budeme zavírat. Doug se se mnou spěšně rozloučil – asi se bál, že kdyby se zdržel, zapojila bych ho do práce. Dokončila jsem svoje věci. Moje setkání s Erikem se blížilo a já z toho měla obavy, ale záro­ veň jsem se těšila. Asi hodinu poté, co jsme zamkli, se začal personál trousit domů. Naposledy jsem prošla obchod a zjistila, že Seth stále sedí v kavárně. Žádné překvapení. Kdykoli jsme zavírali, moji kole­ gové se nikdy neměli k tomu, aby ho vyhodili. Jednou ho tam dokonce nedopatřením zamkli a  on spustil alarm. Došla jsem k němu a uviděla, že se tváří uneseně a prsty se mu po kláves­ nici jen míhají. „Hele, Mortensene,“ řekla jsem. „Nemusíš chodit domů, ale tady zůstat nemůžeš.“ Trvalo mu skoro půl minuty, než vůbec zvedl hlavu, a i po té době se zatvářil překvapeně, že mě vidí. „Jo. Jasně.“ Na rtech mi hrál úsměv. Tohle bylo typické Sethovo chování. „Hele, už zavíráme. Je čas jít.“ 42

Rozhlédl se kolem a zaznamenal zhasnutá světla a nikde ani živáčka. „No páni. Promiň. Ani jsem si nevšiml.“ „Takže se múza vrátila?“ „Ano.“ „A už víš, jak to skončí?“ „Ne. Ještě ne.“ Vyprovodila jsem Setha k zadnímu vchodu, a než jsem taky odešla, nastavila jsem alarm. Seth se se mnou rozloučil, a pokud se na mě předtím díval zasněně, ten výraz už byl pryč. Jeho srdce teď pohltily jeho postavy. S tím jsem se musela smířit, když jsme spolu chodili. Pozorovala jsem ho, jak kráčí ulicí, a připadalo mi to tak správné. Sethovo psaní je nedílnou součástí jeho osobnosti. Sama jsem se taky vytrhla ze snění a zamířila na sever, k Eri­ kovu obchodu. Pořád jsem si trochu vyčítala, že jsem ho vlast­ ně donutila sejít se se mnou takhle pozdě, ale jeho výlohy ještě svítily do noci. Uvnitř hrála hudba a voněly vonné tyčinky jako obvykle, když měl obchod otevřeno. Rozhlédla jsem se, ale Erika jsem nikde neviděla. Pak jsem si ho všimla, jak klečí před nějaký­ mi knihami o čtení z ruky. „Dobrý večer, Eriku.“ „Dobrý večer, slečno Kincaidová.“ Zvedl se, ale jeho pohyby působily trhaně a nestabilně. Když se ke  mně konečně otočil, jeho tmavý obličej byl mnohem vy­ záblejší, než když jsem ho viděla minule. Instinkt mi napovídal, abych se k němu rozběhla a podepřela ho, ale měla jsem dojem, že by to neocenil. Přesto jsem se zeptala na to, co se nabízelo. „Jste v pořádku? Nejste nemocný?“ Obdařil mě něžným úsměvem a  pomalu vykročil k  pultu. „Jen se nemůžu zbavit nachlazení. Zdá se, že to trvá déle než jindy, ale budu v pořádku.“ Tím jsem si tak jistá nebyla. Erika znám už dlouho…, ani ne­ vím, kolik let. U smrtelníků to není nic neobvyklého, ale často mě to zasáhne. V jednu chvíli se zdají mladí a zdraví… a v následu­ jící chvíli už jsou staří a umírají. Ale nebolí to o nic méně. Jedním z důvodů, proč se se mnou Seth rozešel, bylo, aby mě ušetřil bo­ lesti ze ztráty, protože mě paranoidně čím dál víc znepokojovalo jeho zdraví. 43

Když jsem se teď dívala na Erika, bylo mi ještě hůř z toho, že ho takhle pozdě zdržuju od spánku. A hrozně mi bylo i proto, že jsem si uvědomila, že ho navštívím vždycky, když něco potřebu­ ju. Kdy jsem ho viděla naposled? Před pár měsíci, když vyvolali Jeroma. Vyhledala jsem Erikovu pomoc a  od  té doby už jsem za ním nepřišla. „Čaj?“ nabídl mi, jako pokaždé. „Ne, ne. Nechci vás zdržovat,“ řekla jsem. Opřela jsem se o pult a ulevilo se mi, že usedl na stoličku. „Jen se vás chci ze­ ptat na  pár věcí. Stalo se mi něco zvláštního.“ Málem jsem se rozesmála, už když jsem ta slova vyslovila. To byl pro mě velice typický úvod. Znovu mě napadla ta znepokojivá myšlenka: můj život je jeden veliký kruh a opakuje se stále dokola. Vylíčila jsem mu svoje podivné střety s neznámem a pokusila se mu popsat tu nepopsatelnou sílu. Bedlivě naslouchal a ježaté šedé obočí měl zamyšleně svraštělé. „Nerad vám to říkám,“ prohlásil, když jsem skončila, „ale nejspíš existuje mnoho věcí, které by tomu popisu odpovídaly.“ „To je ale překvapení,“ zamumlala jsem. Komentovala jsem spíš svůj život, ne Erikovy schopnosti. „Je pozoruhodné, že váš…, ehm, kamarád to nedokázal iden­ tifikovat.“ Erik byl jedním z mála lidí, kteří věděli, že Roman je v Seattlu. Erik se nezajímal o politiku nebe a pekla a rozhodně by si nikde nepustil pusu na  špacír. „Samozřejmě ale postrádá dovednosti, jaké mají jeho příbuzní. Předpokládám, že jste o tom nemluvila s  některým výše postaveným nesmrtelným, nebo ano?“ Zavrtěla jsem hlavou. „Ne. Jako obvykle nejsou k zastižení. Ale myslím, že Jeroma uvidím už brzy.“ Nejspíš bude chtít vědět novinky od Romana. „Takže pak uvidíme.“ „Je mi líto, že pro vás nemám žádnou odpověď. To jsem ale neměl nikdy.“ „Ze začátku ne,“ připomněla jsem mu. „Nakonec jste na to ale vždycky přišel. Když se to začalo projevovat víc.“ „Hmm?“ „Nic,“ řekla jsem s povzdechem. „Někdy mám pocit, že se mi děje pořád totéž. Dokonce i tahle záležitost se Sirénou. Proč já? 44

Za poslední rok jsem se několikrát stala terčem. Jaká je pravdě­ podobnost něčeho takového? Proč se mi to pořád děje?“ Erik si mě chvilku prohlížel. „Existují lidé, kolem nichž se vždycky stahují nadpřirozené síly. Zdá se, že jste jednou z nich.“ „Ale proč?“ zeptala jsem se a samotnou mě překvapil dětin­ ský tón mého hlasu. „Jsem jenom obyčejná sukuba. Jsou nás tuny. A proč se to děje až poslední dobou? Proč jenom poslední rok?“ Nejkrutějším vtipem osudu bylo, že všechny tyhle paranormální podivnosti se mi začaly dít zároveň s milostnými podivnostmi. Jeden zdroj bolesti zjevně nestačí. „Nevím,“ uznal Erik. „Věci se mění. Síly se dávají do pohybu, aniž bychom je viděli.“ Odmlčel se a zakašlal. Trhla jsem sebou. Jak moc je nemocný? „Opět mám dojem, že jsem vám k ničemu.“ Natáhla jsem se a něžně mu stiskla rameno. „Ne, ne. Jste mi velikým přínosem. Nevím, jak jsem si tolik let mohla poradit bez vás.“ Tím jsem si vysloužila úsměv. Chtěla jsem, aby už si šel lehnout, a tak jsem si vzala kabel­ ku a obrátila se k odchodu. Cestou ke dveřím mě ještě zastavil. „Slečno Kincaidová?“ Ohlédla jsem se. „Ano?“ „Pořád se ještě bavíte s panem Mortensenem?“ Ta otázka mě překvapila. Erika zaujalo, že jsem se Sethem chodila, a  divil se spojení člověka a  sukuby. Rozhodně tím ale nebyl tak posedlý jako Carter. „Jistě. Občas.“ Vzpomněla jsem si na svůj dnešní rozhovor se Sethem a na to hřejivé teplo mezi námi. „Přátelsky?“ „Víceméně.“ Samozřejmě kromě jeho nadcházející svatby. „To je dobře. V takových situacích se to obvykle nestává.“ „Jo, já vím. Ačkoli…“ Radši jsem svá slova polkla. Erik naklonil hlavu na stranu a zvědavě si mě prohlížel. „Ač­ koli co?“ „Je to přátelské, ale někdy… někdy mi celá ta situace s ním připadá, jako bych měla rozpůlenou duši.“ „To je pochopitelné,“ řekl. Sledoval mě soucitným pohledem a já ucítila, jak se mi do očí derou slzy. „Omlouvám se, že jsem na to přivedl řeč. Byl jsem jen zvědavý.“ 45

Ujistila jsem ho, že je to v  pořádku, a  znovu se s  ním roz­ loučila. Zmínka o Sethovi a vzpomínka na naše dnešní setkání ve mně vyvolala melancholickou náladu. Dojela jsem do západ­ ního Seattlu a bylo mi hrozně, protože zítra budu muset pomáhat s jeho svatbou, a taky jsem si dělala starosti o Erikovu nemoc. Ty myšlenky mě tížily, ale jakmile jsem vešla do obýváku, všechno jsem pustila z hlavy. „Romane!“ Seděl na  gauči jako posledně a  tentokrát jedl kuře z  mikro­ vlnky. Televize běžela, ale nezdálo se, že by ji sledoval. Podíval se na mě a netvářil se vůbec pobaveně. Měl zachmuřený výraz. Dokonce až ustaraný. „Čekala jsem, až přijdeš domů,“ vykřikla jsem a odhodila ka­ belku i klíče na podlahu. „Neuvěříš, co se stalo.“ Roman si povzdechl. „Ne, ty neuvěříš, co se stalo.“ „Jo, ale tohle je…“ Zvedl ruku, aby mě zarazil. „Nech mě začít. Už z toho šílím.“ Netrpělivě jsem polkla. „Dobře. Už mlčím. Má to něco společ­ ného se Simone?“ Přikývl. „Jo. Dneska v noci jsem ji sledoval do jedné nonstop kavárny s názvem Pták z ráje.“ Zabodl do mě pohled. „Znáš to?“ Zamračila jsem se. „Jo…, je to na  ulici Queen Anne, hned za rohem od Emerald City. Co tam dělala? Teda kromě toho, že si dala kafe?“ Roman se zachmuřil ještě víc, a  pokud jsem se nemýlila, do jeho výrazu se vkradl i soucit. „Balila tam chlapa,“ řekl. „Se­ tha.“

46

5 Zírala jsem na  něj a  svět se na  okamžik zastavil. „Počkej… Seth se tam sešel se Simone?“ Roman zavrtěl hlavou. „Takhle bych to neřekl. Spíš si ho na­ šla. Když tam přišla, vypadal, že už nějakou dobu píše.“ „A pak?“ pípla jsem. „Pak k němu přišla, stydlivě se představila jako jeho fanynka a řekla mu, že ho poznala podle fotek na jeho webu. Decentně s ním koketovala.“ „A pak?“ „Řekla, že je škoda, že s  sebou nemá jeho knihu, aby se jí mohl podepsat. Pak ho požádala, aby se jí podepsal aspoň na pa­ pírek. Svolil, tak si k němu přisedla a hrozně se omlouvala, že ho vyrušuje. Řekla mu, že by se ho chtěla na pár věcí zeptat, a jestli by mu nevadilo, když ho na chvilku zdrží.“ Uvědomila jsem si, že zatínám ruce v  pěsti. Zhluboka jsem se nadechla a uvolnila jsem je. „Seth by se jen tak nedal do řeči s někým cizím. Bylo by mu to strašně nepříjemné.“ „Jo,“ souhlasil Roman. „Rozhodně je společensky neohraba­ ný.“ Z Romanova hlasu zazníval zahořklý podtón, což se mi vů­ bec nelíbilo. Oba muži o mě kdysi soupeřili a v Romanovi zjev­ ně zůstala trocha zahořklosti a pocit nadřazenosti. Když Roman chtěl, dokázal být velice charismatický. „Ona ale moc dobře hrá­ la plachost a nervozitu. Myslím, že se díky tomu cítil líp.“ „Takže si k němu přisedla?“ „Jo… a zdržela se asi půl hodiny.“ „Cože?“ vykřikla jsem tak hlasitě, že jsem probudila Godivu. Celá nadskočila. „Pokoušela se ho svést?“ Roman se zamyslel. „Ne obvyklým způsobem. Tím myslím, že nebyla tak nudná jako vždycky. Ale dokázala navodit příjem­ 47

nou atmosféru, takže se uvolnil a vypadal, že si konverzaci s ní užívá. Nepůsobila nějak přehnaně sexuálně a on taky nevypadal, že by se na ni vrhal. Bylo to prostě… Nevím. Příjemná konver­ zace. Párkrát utrousila nějakou narážku.“ Odmlčel se. „A  byla bruneta.“ To mě roztrpčilo víc, než bylo zdrávo. „Ale poslal ji pryč, že jo?“ „Ne. Přišla Maddie a on s ní odešel. Poté, co řekl Simone, že ji rád poznal.“ Jaká ironie! Nikdy by mě nenapadlo, že se mi uleví, když při­ jde Maddie a odveze Setha domů. A taky by mě nikdy nenapad­ lo, že budu ráda, že je jí tak oddaný, že nepodlehne svodům jiné ženy. Udělala jsem krok směrem k Romanovi a už zase jsem zatí­ nala pěsti. Nebyla jsem na něj naštvaná jako na posla špatných zpráv, prostě jsem zuřila tak všeobecně. „Co to sakra je?“ rozčílila jsem se. „Jakou podělanou hru to Simone hraje?“ Povzdechl si. „To nevím. Možná to vůbec žádná hra není. Má ráda kávu. Už jsem ji viděl i  dřív, jak si ji kupuje. Možná tam přišla náhodou a Setha považovala za dobrý úlovek. Jen bůh ví proč.“ Ignorovala jsem to rýpnutí. „Ale no tak, Romane. Takhle hloupý přece nejsi. Opravdu myslíš, že v tak velkém městě, jako je Seattle, je náhoda, že začne balit zrovna mého ex? Víš stejně dobře jako já, že na světě se tolik náhod nestává.“ „To je pravda,“ uznal a odložil zbytek večeře na stolek. Kočky se na to okamžitě vrhly. „Přestaneš s tím už?“ vyštěkla jsem. „Tohle by neměly jíst.“ „Nebuď protivná.“ Zvedl se a odnesl talíř do kuchyně. Když se vrátil, založil si ruce a zastavil se přede mnou. „Ohledně ná­ hod máš v určitém ohledu pravdu. Je zvláštní, že balila zrovna Setha. Ale napadlo tě někdy, že existují i o trochu důležitější věci, než je tvůj bývalý přítel? Největší smysl dává Jeromova teorie. Peklo mu dovolilo pokračovat v jeho práci, ale to neznamená, že ten incident okamžitě pustili z hlavy. Dokážou se hněvat věčně. Chtějí jen posoudit situaci. Proto je Simone tady.“ 48

„Až na to, že nic neposuzuje! Pokud tedy nepočítáš doved­ nosti mých kamarádů v Pictionary.“ „Mělas je vidět, jak hráli Jengu.“ „Tohle není vtip. Musím přijít na  to, jakou hru hraje. Až ji budeš sledovat příště, musíš mě vzít s sebou.“ Povytáhl obočí. „Myslím, že to je hrozný nápad.“ „Můžu jít neviditelná.“ „Stejně tě vycítí.“ „Můžeš schovat moji energii. Kdysi jsi mi říkal, že to svedeš. Tak co je teda pravda?“ Roman se zašklebil. Než to mezi námi skončilo, požádal mě, abych s ním uprchla, a sliboval, že mě skryje před výše postave­ nými nesmrtelnými. „Dokážu to,“ přiznal. „Ale myslím, že si jen koleduješ o ma­ lér.“ „Co riskuju?“ „Hodně. Ať už jde o Setha nebo o Jeroma, zjevně se tu něco děje. Když se do toho zapleteš, můžeš riskovat i život. A to ne­ dopustím.“ „Odkdy se staráš, co se se mnou stane?“ zeptala jsem se ne­ věřícně. „Od té doby, co ses stala mou vstupenkou k bydlení zadar­ mo.“ S tím se zneviditelnil a skryl i svou energii. „Zbabělče!“ vykřikla jsem. Jedinou odpovědí mi bylo otevře­ ní a následné zabouchnutí vstupních dveří. Odešel a já si uvě­ domila, že jsem opět přišla o  možnost probrat s  ním podivné události posledních dnů. Tu noc jsem se zase převalovala a  nemohla usnout. Ale ne­ mělo to nic společného se strachem, že skočím z balkónu nebo se vrhnu do vod Puget Sound. Zuřila jsem na Simone, že to zkusila na  Setha. Zuřila jsem i  na  Romana, že mě opustil. Když jsem se ráno probudila, uklidnilo mě pomyšlení, že vlastně Romana nepotřebuju k tomu, abych si to vyřídila se Simone. Zvládnu to i sama. Samozřejmě to ale obnášelo pár komplikací. Především jsem nevěděla, kde se Simone zrovna nachází. Nejlogičtějším místem, 49

kde začít pátrat, se mi zdál její hotel. Ale většina sukub – dokon­ ce i tak jednoduchých jako ona – by tam asi moc času netrávila. Pokud by ovšem neměla společnost, a v takové chvíli bych tam samozřejmě být nechtěla. Jenže než se pustím do pronásledování té mrchy, musím ještě splnit jeden slib. Maddie. Už když jsem jí slíbila, že s  ní oběhnu pár obchodů, svého rozhodnutí jsem litovala. Jenže když jsem včera seděla se Se­ them, úplně jsem tyhle svoje pocity zablokovala. Jen krátce mi bleskla hlavou myšlenka na  jejich svatbu… a  pak zmizela. Dál jsem se s ním bavila a smála se, jako by žádná Maddie ani ne­ existovala. Ale když jsem teď za ní mířila do knihkupectví, kde jsme se měly sejít, musela jsem se znovu vyrovnat s realitou. Seth už mi nepatří. Nepatří ani Simone, ale to vyřídím později. Maddie na mě čekala dole, ale vymluvila jsem se, že si chci ještě dát kávu, než vyrazíme, abych se podívala nahoru do ka­ várny. Chtěla jsem se přesvědčit, jestli tam nečíhá Simone. Ať už by měla jakoukoli podobu, poznala bych ji. Ale když jsem čekala ve frontě na svoje bílé čokoládové moka a tvářila se jakoby nic, nezaznamenala jsem žádnou energii nesmrtelné bytosti. Seth tam seděl pohroužen do práce a ani si mě nevšiml. Jeho múza ho evidentně ještě neopustila. Nechala jsem ho být a  sešla zase dolů za  Maddie. Měla se­ znam osmi obchodů včetně adres. Většinou to byly obchody s šaty. Moc se mi nechtělo věřit, že je stihneme oběhnout všech­ ny, než budeme muset do práce. Maddie byla o něco optimistič­ tější, ale to pro ni bylo typické. „Teď si s tím nebudeme lámat hlavu,“ prohlásila. „Prostě je začneme obcházet a  uvidíme, kam až se dostaneme. Navíc ty poslední dva obchody jsou cukrárny a určitě se nechceme nalá­ dovat něčím sladkým, než si budeme zkoušet šaty.“ „Mluv za sebe,“ řekla jsem a sedla si na sedadlo spolujezdce. „Já si nic zkoušet nebudu.“ Křivě se na mě usmála. „Opravdu? Jsi moje družička, pama­ tuješ? Bavily jsme se o tom na večírku.“ 50

„Ne,“ namítla jsem rychle. „Ten večer jsem řekla a  udělala spoustu šíleností, ale s tímhle jsem nikdy nesouhlasila. Tohle si pamatuju.“ Maddie se pořád tvářila jakoby nic, ale když promluvila, zně­ lo to trochu dotčeně. „O co jde? Proč mi nechceš jít za družičku? Víš přece, že bych tě nikdy nenavlékla do  nějakých hrozných šatů.“ Proč? Uvažovala jsem, jak odpovědět. Protože miluju tvého na­ stávajícího. To jsem jí samozřejmě říct nemohla. Jenže když jsem mlčela, Maddie z toho bylo ještě hůř. Považovala to za ránu na­ šemu přátelství. „Jenom… Jenom prostě nemám ráda tu okázalost na  svat­ bách. Tolik plánování a  stresování kvůli maličkostem. Radši bych seděla s ostatními a jenom tě sledovala, jak kráčíš k oltáři.“ Ve skutečnosti to byla poslední věc, po které jsem toužila. „Vážně?“ Maddie se zamračila, ale naštěstí z toho zaznívalo spíš překvapení než zklamání. „Tobě vždycky dobře šlo plánová­ ní maličkostí. Myslela jsem, že tě to bude bavit.“ To byl dobrý postřeh. Proto jsem ostatně tak dobrá vedoucí. „Jo, tak trochu… Ale na takových svatbách vždycky opilci balí družičky. Myslí si, že jsou zoufalé, poněvadž ony se nevdávají.“ V mém případě to taky není daleko od pravdy. Maddie se zase usmívala. „To jsou ale chabé výmluvy.“ To skutečně byly, ale cestou už jsem nic dalšího neřekla. Poté, co Maddie s volbou svatebních šatů šlápla vedle, vklá­ dala naprostou důvěru ve  mě a  moje módní zkušenosti. To se nestalo poprvé, takže jsem do  role módní poradkyně zapadla rychle. Vlastně jsem se zabývala jen objektivními věcmi – aby jí sedl střih, barva a tak dále. Díky tomu pro mě bylo snadnější vyhnat si z hlavy představu jí a Setha. Prodavačky v  obchodech rychle pochopily, kdo tady velí, takže si svá doporučení nechaly pro sebe a vytahovaly jen šaty, na které jsem ukázala. Každé šaty, které si Maddie zkoušela, jsem si pečlivě prohlížela a neslevovala ze svých standardů. Obchodů bylo hodně, a tak jsme si mohly dovolit být vybíravé. „Tyhle jsou dobré,“ prohlásila jsem ve  třetím obchodě. Šaty nahoře tvořil korzet, takže ji zeštíhlovaly v  pase, a  ani sukně 51

nebyla moc rozevlátá. V nadýchaných její boky vypadaly větší, ačkoli si to nikdo jiný neuvědomoval. Na takové šaty musí být žena vysoká a štíhlá, ne malá a baculatá jako Maddie. Obdivovala svůj odraz v zrcadle a tvářila se potěšeně a pře­ kvapeně. Předtím si chtěla zkoušet róby, o  kterých jsem si ne­ myslela, že budou dobrou volbou. Tyhle byly první, které jsem vybrala a  jí se opravdu líbily. Nedočkavá prodavačka si hned poznamenala velikost. Maddie se otočila a vydala se do kabinky vyzkoušet ty ostatní. Cestou jí ale padly do oka šaty na figuríně. „Ach, Georgino. Vím, cos řekla, ale tyhle si prostě musíš vy­ zkoušet,“ přesvědčovala mě. Podívala jsem se tím směrem. Ty šaty byly přiléhavé a sexy, sahaly až na zem. Byly ušité z fialové látky a jejich ramínka se křížila kolem krku. Tuhle barvu jsi měla na sobě, když jsme se poprvé potkali. Odvrátila jsem zrak. „Na  šaty pro družičku nejsou dost ošklivé.“ „Slušely by ti. Tobě sluší všechno,“ dodala a potřásla hlavou. „Navíc bys je mohla nosit i na jiné akce. Večírky a tak.“ To byla pravda. Nevypadaly jako typické družičkovské šaty. Žádné taftové nebo jasně oranžové. Než jsem se zmohla na pro­ test, prodavačka je vytáhla z regálu. Mou velikost odhadla díky podivné schopnosti, jakou takové prodavačky mají. Zatímco se Maddie převlékala do dalších šatů, neochotně jsem si šla vyzkoušet ty svoje. Nepadly mi dokonale, ale za  použití kouzla změny podoby jsem menší nedostatky rychle napravila. Maddie měla pravdu. Moc mi slušely. Když jsem v  nich vyšla z kabinky, Maddie považovala za hotovou věc, že si je koupím – vlastně ne, ona se nabídla, že mi je koupí. Prodavačka využila příležitosti pomstít se mi za mou tyranii, a tak vytáhla ještě další dvoje šaty pro mě, abych si je vyzkoušela, než Maddie skončí. Maddie prohlásila, že nesnese, abych na  ni čekala a  nudila se, a tak jsem si šaty neochotně odnesla do kabinky. Taky vypadaly dobře, ale ne tolik jako ty fialové. Když jsem je vracela prodavačce, něco mi padlo do oka. Sva­ tební šaty. Měly slonovinovou barvu a nóbl satén obepínal pas 52

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.