Vážení přátelé, v letošním roce si v odborné vojenské veřejnosti připomínáme devadesát let trvání služby, která přesahuje rámec vojenství a která je svým způsobem v armádě a společnosti jedinečnou. Jejím cílem není životy brát, ale životy chránit. Jejím cílem je postavit se hrozbám, které existují odnepaměti v různých formách lidské společnosti. Vojenská chemie, plynová služba a chemické vojsko byly systematicky naší společností vnímány s různou intenzitou. Od prvních krůčků v roce 1919 – pod vlivem událostí první světové války – až po současnost, kdy si plně uvědomujeme hrozbu zneužití moderních technologií. Těch devadesát let je ale především o lidech. Někteří se stali známými a významnými, daleko víc však bylo těch bezejmenných, kteří se podíleli na půdě vědy, výzkumu a vývoje na realizaci cílů pro splnění specifických úkolů chemického zabezpečení a ochrany vojsk. Promýšleli a ověřovali technologie pro detekci, ochranu a dekontaminaci s cílem efektivní eliminace následků po použití zbraní hromadného ničení a po úniku průmyslových toxických škodlivin. Realizovali požadavky na organizační struktury jednotlivých stupňů velení a řízení, výstavbu chemických jednotek a na jejich přípravu a výcvik. Na světové úrovni předávali zkušenosti coby pedagogičtí pracovníci v systému vojenského školství. Pracovali na prevenci, legislativě a dokumentech, které byly těžce prosazovány a které postavily použití jaderných, chemických a biologických zbraní mimo zákon v mnoha zemích. Těm mnoha, dnes již anonymním, patří poděkování a hold nás všech současně činných chemických odborníků. Bez jejich práce bychom nemohli rozvíjet schopnosti dnešního chemického vojska, které bylo využito a hlavně je využíváno v posledních letech, jak v mnoha zahraničních operacích a pozicích v mezinárodních štábech a organizacích, tak při pomoci v rámci integrovaného záchranného systému na národní úrovni. Uplynulých devadesát let chemického vojska je pro nás současníky zavazující. Věřím, že společně udržíme standard našich předchůdců a budeme pokračovat v rozvoji chemického vojska na všech úrovních s cílem být připraveni odolávat hrozbám a chránit lidské životy. V Liberci dne 11. září 2009
Náčelník chemického vojska Armády České republiky plukovník Ing. Karel HULEJA 1
HISTORIE CHEMICKÉHO VOJSKA Minulá staletí a chemie Chemické zbraně jsou staré téměř jako lidstvo samo. Ve snaze zvrátit vývoj války nebo bitvy byly ve více či méně primitivní podobě používány již od pravěku. Prvním předznamenáním takových zbraní byl otrávený šíp. Písemný doklad o použití mnohem sofistikovanějších chemických zbraní nalézáme např. u řeckého historika Thúkýdida při jeho líčení peloponéské války. Sparťané použili proti Athéňanům již v pátém století před n. l. zapálené hranice, na které naházeli síru a smolu. Kromě rozpoutání požárů tak dosáhli při využití příznivého větru šíření kysličníku siřičitého do řad nepřátel. V sedmém až desátém století odrazili obyvatelé Konstantinopole několik útoků z moře za pomoci lodí vybavených vrhači „řeckého ohně“, které zdokonalil syrský stavitel Kallinikos. Hořící tekutina, kterou tvořila směs ledku, síry, antimonitu, pryskyřice egyptského fíkovníku hašeného vápna a tekutého asfaltu, byla na nepřátelské lodě vrhána pomocí praků. Středověk přinesl chemické zbraně daleko primitivnější. Příkladem může být neúspěšné obléhání hradu Karlštejn husitskými vojsky v roce 1422. Pomocí praků byl za hradby přemístěn obsah pražských žump, který měl způsobit rozšíření nakažlivých nemocí mezi posádkou hradu. Ke kýženému dobytí hradu to však nevedlo. Snaha o sestrojení co nejničivější zbraně a pokusy se střelami vyvíjejícím dusivé plyny pak procházejí lidskými dějinami následujících pět století. Nebývalý rozvoj jejich použití ale přichází až ve dvacátém století a zejména v průběhu první světové války. Průkopníkem se v této oblasti stalo především Německo. Již v roce 1909 bylo na manévrech využito plamenometů, které Němci poprvé nasadili proti Francouzům 25. února 1915 v lese Malancourt. K nasazení chemických zbraní vedla snaha o prolomení fronty, což se za použití tradičních bojových prostředků nedařilo. Po nepříliš úspěšných pokusech s dělostřeleckými granáty obsahujícími slzotvornou látku xylylbromid přišel 22. duben 1915. Na 6 km dlouhém úseku fronty nedaleko belgického města Ypres uskutečnili Němci první potvrzený vlnový útok chlorem, když jej z ocelových lahví vypustili celkem 180 tun. Následkem útoku zemřelo až 5 000 spojeneckých vojáků. Toto datum je tak považováno za zrození chemické války. Kromě vlnových útoků byly bojové plyny používány především v podobě chemické dělostřelecké munice. V únoru 1916 nasadila francouzská armáda u Verdunu nové dělostřelecké granáty plněné směsí fosgenu a chloridu ciničitého. Používání chemické munice se v průběhu války stále zvyšovalo. 13. července 1917 použili Němci ve Flandrech poprvé dichlorethylsulfid známý dodnes jako yperit. Na konci 1. světové války představovaly plynové granáty 30% celkové spotřeby dělostřelecké munice.
2
Rakouští vojáci v německých Rahmenmaske z roku 1915.
Česká družina v Rusku používala v roce 1916 jednoduché protiplynové chrániče z několika mulových vrstev i nové masky Zelinského-Kummantovy. 3
Českoslovenští legionáři v zákopech u Zborova v červnu 1917 v ruských Zelinského-Kummantových maskách.
Příslušníci 35. pluku italských legií při cvičení v roce 1918 v primitivních ochranných kuklách.
4
Počátky československé plynové služby S bojovými chemickými látkami se záhy setkali i naši vojáci bojující jak v československých legiích tak v řadách rakousko-uherské armády. V říjnu 1918 vznikla Československá republika a ochrana proti bojovým chemickým látkám se stala záhy po vzniku nového státu jednou z významných otázek řešených v rámci budování jeho branné moci. Vzhledem ke zkušenostem z použití bojových chemických látek na bojištích první světové války se stalo životně důležitým především urychlené řešení materiální situace v oblasti ochranných prostředků. Pro tyto účely byl v září 1919 nařízením Hlavního štábu čs. branné moci zřízen Referát pro plynovou službu. Tímto okamžikem byl před devadesáti lety položen základ pozdějšímu rozvoji chemického vojska. Jedním z mezníků výstavby československého chemického vojska se stal Ústav pro plynovou službu zřízený v roce 1921 v Olomouci. V roce 1925 došlo k jeho přejmenování na Vojenský chemický ústav. Působil jako ústřední chemická zbrojnice i výcvikové a školící středisko. Již v roce 1921 se v Ústavu pro plynovou službu podařilo schválit prototyp československé ochranné masky vycházející konstrukčně z francouzského typu ARS. Do výzbroje byl první typ československé vojenské ochranné masky zaveden v roce 1923. První chemickou jednotkou se v roce 1935 stal 401. dělostřelecký oddíl v Olomouci. Jeho úkolem bylo odmořování, zamořování, zadýmování a používání otravných látek pomocí plynometů. Slovo „dělostřelecký“ bylo v názvu oddílu uvedeno z důvodů utajení. V roce 1936 měl československý průmysl roční kapacitu přes 120 000 ochranných masek a 250 000 filtrů. V roce 1937 byla v Žilině dostavěna vojenská továrna produkující mj. fosgen a yperit.
Českoslovenští vojáci s ochr. maskami vz. 35 v roce 1938. 5
Druhá světová válka V letech druhé světové války se českoslovenští vojáci účastnili bojů na všech frontách a součástí jejich činnosti byla rovněž ochrana proti možnému použití bojových chemických látek. K události, jež předznamenala další vývoj zbraní hromadného ničení, ale došlo až v samém závěru druhé světové války. V srpnu 1945 svrhly bombardéry letectva Spojených států amerických na japonská města Hirošimu a Nagasaki jaderné pumy. K fašistické koncepci vedení chemické války patřila i fyzická likvidace válečných zajatců, antifašistů, Židů, Slováků a dalších nečistých ras. V koncentračním táboře Lublin vyzkoušeli usmrcování oxidem uhelnatým vyráběným jako výfukový plyn spalovacích motorů, oběti uzavírali na korbě nákladních vozidel, do kterých byl výfuk od motoru zaveden. V koncentračním táboře Lublin pak byl poprvé zaveden systém falešných sprch, spojených s potrubím s vývodem dieselového agregátu. V Osvětimi byla roku 1941 vyzkoušena nová metoda s použitím cyklonu B (Zyklon B), která dalece překonala použití výfukových plynů. Cyklon B byl původně vysoce účinný prostředek k hubení hmyzu a hlodavců.
Českoslovenští vojáci používali ve Velké Británii zpočátku ochranné masky General Service Respirator Mk. IV s celogumovou lícnicí potaženou trikotem.
6
Novějším typem byla ochranná maska General Service Respirator Mk. V s černou celogumovou lícnicí. Vznik československého chemického vojska Již v květnu 1945 byla zřízena Skupina zvláštních bojových prostředků u 1. oddělení hlavního štábu, současně obnovil svou činnost i Vojenský chemický ústav. Velitel ZBP, pplk.gšt. Oskar Schreiber navrhl v srpnu 1945 zřízení chemického vojska jako samostatného druhu vojska. Tato myšlenka byla ale realizována až dekretem prezidenta republiky ze dne 27. září 1949. Přesně třicet let po historické události, jíž bylo zřízení Referátu pro plynovou službu, tak českoslovenští chemici vstoupili do další etapy svého vývoje. Hlavní 7
součásti chemického vojska tvořily chemické prapory 101 v Jaroměři a 103 v Šafárikově. Dne 1. listopadu 1952 byl v Liberci zřízen 105. plamenometný prapor. Od roku 1952 byla rovněž věnována pozornost radiologické ochraně. Koncepce činnosti chemického vojska vycházela od druhé poloviny padesátých let z nutnosti předpokládat masové použití zbraní hromadného ničení. V říjnu 1957 byla zřízena 1. brigáda chemické ochrany se sídlem v Trutnově (součástí byl i v roce 1958 reorganizovaný 105. prapor chemické ochrany v Liberci a v říjnu 1960 zřízený 98. prapor pro odmořování terénu v Liberci). V roce 1968 byl v Liberci ustaven 105. pluk chemické ochrany. Dne 1. září 1977 byla v Liberci zřízena 102. brigáda chemické ochrany. Přímo v Liberci byl kromě velitelství a štábu dislokován 51. prapor chemické ochrany a 61. prapor odmořování v terénu a 103. prapor chemické ochrany. Chemické vojsko po roce 1989 Po listopadu 1989 pokračuje chemické vojsko ve své činnosti, která v letech 1990-1991 vyvrcholila účastí československého protichemické jednotky ve válce v Perském zálivu. Českoslovenští chemici si zde získali nebývalý respekt zahraničních partnerů i domácí veřejnosti. Rozdělením České republiky v roce 1993 skončila etapa společné činnosti českých a slovenských chemiků. Reprezentantem chemického vojska v ČR se pak v Liberci stala Výcviková a mobilizační základna chemického vojska. Díky řadě úspěchů na mezinárodním poli se po vstupu České republiky do NATO stala součástí sil okamžité reakce NATO i 9. rota chemické ochrany, která vznikla v roce 1999 v Liberci a stala se první plně profesionální jednotkou Armády České republiky. Dne 1. července 2005 vznikla 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany sídlící v Liberci. Jedná se o jediný specializovaný svazek Armády České republiky určený pro řešení úkolů chemického zabezpečení jednotek AČR a odstraňování následků po použití zbraní hromadného ničení. Chemické jednotky se zúčastnily nejen operací POUŠTNÍ BOUŘE a TRVALÁ SVOBODA, které probíhaly a stále trvají na územích Saúdské Arábie, Kuvajtu, Iráku a Afghánistánu, ale rovněž aliančních a koaličních operací v Bosně a Hercegovině a Kosovu. Nasazeny byly také při ochraně olympijských her v Řecku a Summitu NATO v Turecku. Na tradice vytvářené od roku 1919 armádními chemiky v meziválečném období navazuje i naše současné chemické vojsko. Tak jako byli naši předkové připraveni položit své životy při obraně vlasti v roce 1938 a řada z nich dostála své přísaze i v bojích druhé světové války, nasazují i dnešní příslušníci chemického vojska své životy v mírových misích i v operacích proti mezinárodnímu terorismu, jejichž cílem je uchování demokracie vydobyté v krvavých bojích obou světových válek. major Mgr. Michal Burian Vojenský historický ústav 8
9
ŘÍDÍCÍ ORGÁNY Odborným orgánem pro operační a bojové použití chemického vojska a při plnění úkolů chemického zabezpečení AČR je Oddělení chemického vojska a OPZHN, v čele s náčelníkem chemického vojska. Toto oddělení je součástí Odboru pozemních sil (OPozS) Sekce rozvoje druhů sil – operační sekce MO (SRDS-OS) na Generálním štábu AČR. Oddělení se podílí na stanovování zásad a norem bojové přípravy jednotek a útvarů chemického vojska a jednotek a útvarů v rámci ochrany proti zbraním hromadného ničení (OPZHN). Koordinuje přípravu velitelů, štábů a vojsk k řešení úkolů OPZHN podle ambic a tendencí ČR v problematice ochrany proti účinkům toxických a radioaktivních látek. Náčelníkem oddělenínáčelníkem chemického vojska AČR je plukovník Karel Huleja. Struktura řídících orgánů se v průběhu let několikrát změnila. Do roku 1989 byla součástí velitelství vojenských okruhů správa chemického vojska, v jehož čele stál náčelník chemického vojska. Náčelníkovi chemického vojska Západního vojenského okruhu byl podřízen největší útvar chemického vojska brigáda chemické ochrany. Velitelství vojenských okruhů byla v roce 1990 zrušena a nahrazena Vojenskými velitelstvími ZÁPAD (Tábor), STŘED (Olomouc) a VÝCHOD (Trenčín). Po rozdělení Československa se v roce 1994 tato velitelství přeměnila na 1. armádní sbor (Tábor) a 2. armádní sbor (Olomouc). Sborová organizace byla počínaje dnem 1. října 1997 nahrazena Velitelstvím pozemního vojska v Olomouci a Velitelstvím vojska územní obrany v Táboře. Další reorganizací prošlo velitelství k 1. lednu 2000, kdy vzniká v Olomouci Velitelství pozemních sil. V r. 2003 dochází ke sloučení s 1. mechanizovanou divizí (Brno) a je vytvořeno Velitelství pozemních sil/1. mechanizovaná divize. V návazném reorganizačním kroku dochází ke sloučení Velitelství pozemních sil/1. mechanizovaná divize s Velitelstvím vzdušných sil/2. smíšené letecké divize a 5. velitelstvím specializovaných sil (Stará Boleslav) a dnem 1. prosince 2003 je vytvořeno Velitelství společných sil v Olomouci. Organizační struktura i celkové počty důstojníků a praporčíků specialistů chemického vojska v rámci velitelství v Olomouci se vzhledem k celkovým reorganizačním krokům v AČR v průběhu let značně lišila. Od Skupiny chemického vojska, přes Odbor specializovaných sil až po současné Oddělení chemického vojska v rámci Oddělení bojové přípravy PozS (J-7). Náčelníkem oddělení CHV je podplukovník Milan Ilčík. Součástí jednotlivých velitelství v Olomouci bylo i radiační středisko. V letech 1990 – 1995 pod označením 2. radiační středisko (Olomouc) a dále v letech 1997 – 2003 jako 1. středisko monitorování radiační a chemické situace (Olomouc). Po reorganizaci v roce 2003 se jeho část včlenila pod názvem Skupina výstrahy a varování ZHN (Sk VV ZHN) do Oddělení chemického vojska Velitelství společných sil a je jeho součástí dodnes. 10
31. BRIGÁDA RADIAČNÍ, CHEMICKÉ A BIOLOGICKÉ OCHRANY
31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany (31. brchbo) vznikla 1. července 2005 v Liberci. Součástí brigády je Velitelství brigády radiační, chemické a biologické ochrany pro ARRC, 311. prapor radiační, chemické a biologické ochrany, 312. prapor radiační, chemické a biologické ochrany a 314. centrum výstrahy zbraní hromadného ničení se sídlem v Hostivici-Břve. Brigáda je jediný specializovaný svazek Armády České republiky, který je určen k plnění úkolů chemického zabezpečení AČR a nejsložitějších úkolů ochrany proti zbraním hromadného ničení. Zabezpečuje radiační a chemický průzkum a nespecifický biologický průzkum, laboratorní analýzu radioaktivních a toxických látek a varování o napadení zbraněmi hromadného ničení a úniku průmyslových škodlivin. Provádí dekontaminaci techniky, materiálu, terénu, terénních objektů, dekontaminaci a hygienickou očistu osob. Zabezpečuje základní zdravotnické ošetření (ROLE 1+) a lékařské ošetření osob zasažených při použití zbraní hromadného ničení.
Výcvik jednotek 31. brchbo, dekontaminace techniky. Síly rychlé reakce (NRF) Její síly a prostředky jsou začleněny do úkolového uskupení Sil rychlé reakce NRF (Nato Response Force). V roce 2004 a 2007 se Česká republika stala tzv. Lead Nation, vedoucím státem v budování a velení mnohonárodnímu praporu radiační, chemické a biologické ochrany. Prapor vznikl na základě 11
politicko-vojenského rozhodnutí vlády České republiky a řídících struktur NATO jako jedna z reakcí na změny v bezpečnostním prostředí, zejména zvýšené nebezpečí použití zbraní hromadného ničení. Prapor měl nepřetržitou půlroční pohotovost k plnění úkolů kdekoliv na světě, a to do 5 dnů od aktivačního rozkazu Vrchního velitele spojeneckých sil NATO v Evropě (SACEUR). Od roku 2003 brigáda pravidelně vyčleňuje chemické odřady v síle do stupně rota do sestavy jednotek NRF.
Cvičení jednotek NRF, dekontaminace. Spojenecký sbor rychlé reakce (ARRC) Příslušníci brigády působí také ve Spojeneckém sboru rychlé reakce ARRC (Allied Rapid Reaction Corps). V roce 2008 vzniklo česko-britské velitelství brigády radiační, chemické a biologické ochrany pro ARRC (ARRC CBRN Def Bde HQ) v Liberci. ARRC je mnohonárodním sborem pod britským velením s velitelstvím dislokovaným v Rheindahlenu (SRN). V roce 2006 podepsali Náčelníci Generálních štábů Armády ČR a Velké Británie dohodu o přičlenění velitelství brigády radiační, chemické a biologické ochrany ke sboru ARRC. Příslušníci velitelství vzešli z 31. brchbo a budou pro případ nasazení doplňováni příslušníky štábu 31. brchbo. Úkolem velitelství brigády radiační, chemické a biologické ochrany pro ARRC je připravovat se k nasazení v operacích jako součást sil ARRC, sjednotit koncepci ochrany proti zbraním hromadného ničení (OPZHN) v rámci sboru, velet přiděleným jednotkám v operaci a koordinovat činnost jednotek OPZHN jednotlivých divizí sboru ARRC. 12
Velitel ARRC generál Shirreff navštívil libereckou posádku. Integrovaný záchranný systém ČR Síly a prostředky vyčleňuje brigáda i ve prospěch integrovaného záchranného systému v případě jaderných havárií (konkrétně se jedná o jadernou elektrárnu Temelín a jadernou elektrárnu Dukovany) a provozních havárií spojených s únikem toxických látek. V roce 1997 zasahovali vojáci při odstraňování následků povodní na severní Moravě, byli povoláni k záchranným pracím do povodněmi zničeného státního podniku Ostramo v Ostravě. V roce 2002 likvidovali následky povodní v Praze a ve středních Čechách a pomáhali při obnově provozu Spolany Neratovice. Na základě požadavků starostů obcí Chvaletice a Libčany byli v roce 2006 chemici povoláni k nelegálním skládkám toxických odpadů, aby identifikovali neznámé chemické sloučeniny a pomohli při jejich likvidaci. Brigáda také spolupracuje se Státním úřadem radiační ochrany (SÚRO), Státním úřadem pro jadernou bezpečnost (SÚJB), Státním ústavem jaderné, chemické a biologické ochrany (SÚJCHBO), Generálním ředitelstvím Hasičského záchranného sboru a dalšími orgány státní správy i samosprávy. Nasazení v zahraničních misích Liberečtí chemici se v letech 1990 - 1991 zúčastnili války v Perském zálivu, v letech 1991- 1992 pracovali v několika misích OSN (UNPROFOR, UNTAG, ANAVEM, UNOVOZ), na území bývalé Jugoslávie pomáhali 13
v českých jednotkách mnohonárodních kontingentů UNPROFOR, IFOR, SFOR, SFOR II a KFOR. Operace Trvalá svoboda (ENDURING FREEDOM) V letech 2002 - 2003 působili vojáci v operaci Trvalá svoboda (ENDURING FREEDOM) na území Kuvajtu a Iráku. První kontingent byl tvořen příslušníky 9. roty chemické ochrany sil okamžité reakce (9. rcho SOR) doplněný zdravotnickými a logistickými jednotkami. Následující kontingent byl vytvořen na bázi 4. roty chemické ochrany doplněné specialisty liberecké posádky. Bezprostředně před zahájením válečných operací počátkem roku 2003, byl druhý kontingent posílen znovu příslušníky 9. rcho SOR a posléze i chemickou jednotkou Armády Slovenské republiky. Na území Kuvajtu tak vznikl 1. česko-slovenský prapor radiační, chemické a biologické ochrany, který dne 11. února 2003 obdržel bojový prapor prezidenta republiky. Oba kontingenty byly součástí účelového uskupení vojsk CJTF-CM (Combined Joint Task Force Consequence Management) určeného k odstraňování následků použití ZHN nebo následků spojených s únikem toxických, radioaktivních či biologických látek.
Operace TRVALÁ SVOBODA, prověřování obsahu nalezeného barelu. Mise ISAF KAIA V letech 2007 – 2009 vojáci působili v misi ISAF (International Security Assistance Force) KAIA (Kabul International Airport) v Afghánistánu. Příslušníci mise plnili vysoce specifické úkoly týkající se chemického zabezpečení ve 14
prospěch velitelství ISAF v Kábulu, tzn. vyhodnocování radiační, chemické a biologické situace v prostoru odpovědnosti, identifikace toxických a radioaktivních látek a dále odběr vzorků a jejich analýzu. Mise ISAF KAIA, odběr vzorků.
Mise ISAF, Uruzgán, osobní prohlídka před vstupem na základnu. Mise ISAF PRT V rámci mise ISAF PRT (Provincial Reconstruction Team) v roce 2006 ve Feyzabádu v afghánské provincii Badachšán působili vojáci společně s příslušníky 601. skupiny speciálních sil na německo-česko-dánské vojenské základně, která se podílela na zlepšení bezpečnostní situace a rozvoji provincie. V roce 2008 byli příslušníci brigády nasazeni v misi ISAF v afghánské provincii Uruzgán, kde prováděli hlídkovou a strážní činnost ve prospěch nizozemské vojenské základny. Základna byla součástí provinčního rekonstrukčního týmu, který se podílel na rozvoji provincie. Protože Uruzgán patřil mezi jednu z nejnebezpečnějších provincií, museli vojáci projít speciálním dvouměsíčním výcvikem, kde se připravovali na ochranu před raketovými a minometnými útoky.
15
Mise ISAF PRT Feyzabád. Zabezpečení významných mezinárodních událostí Své zkušenosti uplatnili chemici i při zabezpečení dalších významných mezinárodních událostí, jako zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000, Summitu NATO v Praze v roce 2002, XXXVIII. letních olympijských her a XII. paralympijských her v Aténách (Řecko) v roce 2004, Summitu NATO v Istanbulu (Turecko) v roce 2004, Summitu NATO v Rize (Lotyšsko) v roce 2006, společného Summitu NATO, Latinské Ameriky a EU v Limě (Peru) v roce 2008 a společného Summitu NATO, EU a USA v Praze v roce 2009. ŠKOLSTVÍ, VĚDA A VÝZKUM1 1
Pozn.: Jedněmi z našich prvních chemických důstojníků byli Josef Souček a později popravený Heliodor Píka. V hodnosti podporučíka působil v roce 1918 Heliodor Píka jako plukovní lékárník a plynový důstojník 21. čs. střeleckého pluku ve Francii. S touto jednotkou se také účastnil bojů na frontě v Alsasku, Champagni a Argonech. Později mimo jiné vyučoval protichemickou přípravu. Akademici na něho vzpomínali takto: Jednu noc jsme strávili v plynové komoře s nasazenými maskami při rozsvícené žárovce. Bylo zaplynováno dráždivým plynem, každou půlhodinu nás služba kontrolovala, zda dýcháme. Druhý den jsme byli jako po opici, někteří opruzení od masky. Josef Souček absolvoval kurz plynové služby v Československu, jako příslušník čs. zahraniční armády absolvoval kurz ve velké Británii, dále kurz 16
Budování chemického vojska vyžadovalo zajištění přípravy chemických specialistů a výcviku chemických jednotek. Díky první světové válce bylo mezi lety 1919 – 1939 více než vzdělávání prioritnější soustředit porůznu umístěný materiál, jeho roztřídění, přezkoušení a výběr pro výcvikové účely. Jako prvořadé tedy byly řešeny úkoly materiálně technického rázu. Krátce před druhou světovou válkou, tedy v letech 1935 – 1939, byl již výcvik jednotnější. Byly vydávány předpisy pro výcvik chemických specialistů, pro výcvik asanačních hlídek a vydány návody pro používání některých druhů materiálu. Rozšířily se úkoly chemického učiliště v počtu pořádaných kurzů a zlepšila se podstatně učebně materiální základna. Prohloubil se výcvik vojsk v ochraně proti BCHL (bojové chemické látky). Výcvik byl zaměřen na ochranu i na aktivní použití BCHL. Kromě výchovy plynových důstojníků a přípravy důstojníků zbraní a služeb připravovalo učiliště osoby i pro jednotky stráže obrany státu, pohraniční jednotky a osádky pohraničních opevnění. V roce 1938 byl plynový kurz organizován taktéž u 2. horského pěšího pluku v Ružomberku. Od roku 1944 byl výcvik prováděn dle směrnic 1. čs. samostatné obrněné brigády, čj. 5499 dův. 3 odděl. z 3. 3. 1944. Úkolem bylo vycvičit každého příslušníka brigády v základních tématech plynového výcviku. Bylo nutné probrat celkem 12 témat, při praktickém výcviku nesměl počet cvičících u jednoho instruktora přesahovat 16 osob. Vykonání zkoušky se zapisovalo do osobního průkazu. Na podzim 1945 v Olomouci obnovilo funkci chemické učiliště, později v roce 1951 přemístěné do Červené Vody. První dvouletí absolventi vyli vyřazeni v roce 1957, kdy se učiliště přesunulo do Litoměřic. Zde se na nově pojmenovaném Ženijně-technickém učilišti vyučovala chemická specializace. Učiliště se v roce 1958 dále stěhovalo do Bratislavy, roku 1968 do Valašského Meziříčí a v roce 1983 do Žiliny, kde působilo jako Vojenská střední odborná škola chemické technologie. Od roku 1948 probíhala příprava pro vyšší funkce na katedře chemického vojska Vojenské akademie v Praze a na chemické fakultě Vojenské technické akademie v Brně, založené v roce 1951, později známé pod názvem Vojenská akademie Antonína Zápotockého. Při svém vzniku měla fakulta osm kateder, mezi jinými katedru taktiky chemického vojska, katedru fyzikální a analytické chemie a katedru protichemické ochrany. Postupem doby se počet a charakter kateder často měnil, v roce 1967 například vedl katedru chemických a jaderných zbraní K-211 plukovník docent Ivan Tomeček, který „chemické války“ pro důstojníky hlavního štábu. Počátkem 40. let byl jmenován plynovým důstojníkem československé samostatné brigády. Později byl přidělen k technickému zpravodajství a podílel se převážně na vyslýchání německých zajatců, kteří pracovali na vývoji látek do chemických zbraní. Podílel se také na výcviku našich jednotek, jež získané informace o zbraních později použili proti Němcům samotným. 17
spolu s plukovníkem profesorem Jiřím Matouškem napsal dodnes i v zahraničí citovanou knihu Analýza bojových otravných látek. V šedesátých letech pobývala skupina československých vojenských chemických odborníků z Vojenské akademie v rámci zahraniční pomoci v Egyptě, kde přednášela o ochraně proti zbraním hromadného ničení. V roce 1972 zahájily činnost dvě chemické katedry na Vojenské vysoké škole ve Vyškově, a to katedra taktiky a bojového použití chemického vojska a katedra všeobecné a speciální chemie. Někteří vybraní důstojníci byli vysíláni ke studiu na Vojenské akademii chemické ochrany K. J. Vorošilova v Moskvě. Lékařské aspekty chemických a biologických zbraní se od roku 1951 přednášely na Vojenské lékařské akademii J. E. Purkyně v Hradci Králové, která v letech 1958 až 1988 působila pod názvem Vojenský lékařský výzkumný a doškolovací ústav JEP. Koncem šedesátých let začalo chemické vojsko budovat novou výcvikovou základnu, která zahrnovala i komplex středních chemických cvičišť pro výcvik s otravnými látkami. Tato výcviková zařízení vznikla v Milovicích, Tisé, Dobré Vodě, Činově, Zadním Mostku a Zemianských Kostolanech. Nedílnou součástí přípravy vojáků v tehdejší základní službě byla výuka na vojenských katedrách (VK) vysokých škol. Hlavním posláním VK byla příprava záložního důstojnického sboru. I když byly zrušeny v roce 1990, patří neodmyslitelně do historie chemického vojska, které odpovídalo za tři katedry: za jednu u Českého vysokého učení technického v Praze, která připravovala převážně studenty Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské a po jedné u Vysoké školy chemicko-technologické v Praze a Pardubicích. Katedry připravovaly studenty pro výkon důstojnických funkcí velitelů chemických čet a důstojníků radiačních středisek. Po absolvování roční základní služby odcházeli absolventi vojenských kateder vysokých škol do zálohy v důstojnických hodnostech. Na „absolventy“, jak se jim zkráceně říkalo, velmi rádi vzpomínají u 6. střediska monitorování radiační a chemické situace. Většina z nich měla dobré matematické vzdělání a uměla programovat, což u střediska výrazně přispělo k rozvoji využití výpočetní techniky. Řada z nich se osvědčila i ve velitelských funkcích u rot a praporů chemické ochrany. Už několik dní po skončení druhé světové války obnovil svou činnost Vojenský technický ústav v Olomouci a navázal spolupráci s tradičními vědeckými a vývojovými instituty. Jednou z prvních forem spolupráce bylo studium vlastností a účinků německých nervově paralytických látek na katedře organické technologie Vysoké školy chemickotechnologické v Praze. Koncem padesátých let došlo k reorganizaci Vojenského technického ústavu a na jeho bázi vzniklo v Brně Výzkumné a zkušební středisko 070 (VZS 070). Do roku 1963 mu velel major Ing. Alois Vaškovský a potom dlouhou dobu plukovník profesor Jiří Matoušek. V sedmdesátých letech bylo středisko VZS 070 vyňato z podřízenosti Správy chemického vojska a dále působilo samostatně jako 18
Vojenský výzkumný ústav VVÚ 070. Za dobu své činnosti ústav přispíval významnou měrou k poznání chemických a fyzikálních vlastností otravných látek zavedených v americké armádě. Na chemickém výzkumu a vývoji se podílely i katedry Vojenské akademie v Brně, Vysoké vojenské školy ve Vyškově, Vojenská lékařská akademie v Hradci Králové a Výzkumný ústav civilní obrany v Pardubicích. Všechna tato zařízená vydávala pravidelně vlastní sborníky, ve kterých publikovala výsledky své práce. Zejména v osmdesátých letech vypracovala skupina odborníků katedry všeobecné a speciální chemie ve Vyškově pod vedením podplukovníka profesora Emila Halámka celý soubor nových analytických metod stanovení nejdůležitějších otravných látek na bázi extrakční spektrofotometrie. Tyto práce byly publikovány i ve světových odborných časopisech. Z civilních, především pražských institucí, lze jmenovat Ústav makromolekulární chemie Akademie věd, Ústav fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského, Výzkumný ústav bezpečnosti práce, Vysokou školu chemickotechnologickou, Výzkumný ústav vzduchotechniky, nebo v Gottwaldově (dnešní Zlín) Výzkumný ústav gumárenské a plastikářské technologie. Po vytvoření Varšavské smlouvy byl výzkum a vývoj v oblasti chemické a biologické války do jisté míry koordinován. Rovněž při Radě vzájemné hospodářské pomoci (RVHP) se vytvořila chemická skupina, která řešila otázky spojené s obranných průmyslem.
19
ÚSTAV OPZHN UNIVERZITY OBRANY Historie chemických kateder Ústav OPZHN Univerzity obrany ve své pedagogické a vědecké působnosti navázal na bohatou a dlouhou historii přípravy velitelů, specialistů a odborníků chemického vojska ve Vyškově, kterou lze vysledovat zpětně až do roku 1967. V tomto roce byla prezidentem republiky zřízena Velitelskoorganizátorská fakulta, jako součást brněnské Vojenské akademie Antonína Zápotockého. Součástí fakulty byla i Katedra chemie a OPZHN. V roce 1971 byla na škole zahájena výuka v Dvouleté důstojnické škole (DDŠ), kterou zabezpečovaly i skupiny Katedry chemie a ochrany proti ZHN. V roce 1972 byla na základě reorganizace vojenského školství na tehdejší VVŠ PV OJ ve Vyškově založena Katedra všeobecné a speciální chemie a chemického inženýrství (K-9), přičemž skupina taktiky chemického vojska a OPZHN se stala základem Katedry taktiky a bojového použití chemického vojska (K-8). Katedry převzaly vysokoškolskou přípravu specialistů chemického vojska a navázaly tak na vojensko-chemickou specializaci Vojenské akademie v Brně, která tam probíhala od roku 1951. Odborná kontinuita přípravy vysokoškolsky vzdělaných specialistů v oboru vojenská chemie byla zabezpečena vedle převzetí a přepracování učební dokumentace dosavadního pětiletého studia i příchodem řady zkušených pedagogů z Vojenské akademie v Brně. Vlastní výuka probíhala současně s budováním učební a výcvikové základny v improvizovaných podmínkách původní zástavby areálu dřívějšího Vyššího učiliště později VVU OJ a posléze první fakulty Vojenské akademie v Brně. Katedra byla dislokována ve staré zástavbě kasáren, během krátké doby však byly vybudovány chemické laboratoře a rozvody plynu, posluchárna pro chemiky, knihovna a centrální vytápění. Byla připravována výuka nových chemických předmětů a zabezpečováno materiálně technické vybavení katedry chemikáliemi, laboratorním sklem a později i knihami a časopisy z VAAZ Brno. Katedra se podílela i na výuce chemie u nechemických oborů a u DDŠ. Začátkem roku 1980 byla katedra přestěhována do nových budov s prostornými a moderními učebnami a laboratořemi. V rámci realizace změn v organizaci VVŠ PV v roce 1979 byly zřízeny fakulty a součástí fakulty druhů vojsk se staly – katedra taktiky a bojového použití chemického vojska (K-22, NK – plk. Ing. Tomáš Dvořák) a katedra všeobecné a speciální chemie a chemického inženýrství (K-23, NK – plk. prof. Ing. František Přikryl, CSc.), které realizovaly vysokoškolskou výuku vojenskochemického směru.
20
V roce 1983 byla na Fakultě druhů vojsk v rámci reorganizace vytvořena Katedra chemického vojska a speciální chemie (K-32). Katedra převzala odbornou garanci za přípravu specializace vojenská chemie. Jako celoškolská katedra se vyčlenila Katedra OPZHN (K-9), zabezpečující výuku tohoto předmětu u ostatních studijních oborů všech fakult. Po provedené dílčí reorganizaci školy byla katedra chemického vojska a speciální chemie k 1. 9. 1994 ustanovena prakticky zcela nově. V této době byla řada pracovníků nucena ukončit služební poměr a část z nich pokračovala v práci na katedře jako občanští zaměstnanci. V roce 1995 byla fakulta druhů vojsk včleněna do fakulty řízení vojenských systémů a katedra s nezměněným názvem přečíslována na K-15. Část pracovníků odešla na zřízené Výcvikové a školící centrum. V průběhu dalšího období v závislosti na změnách studijních programů podléhala katedra neustálým personálním změnám, které vedly k průběžnému odchodu nejen zkušených pedagogů, ale také bohužel i mladých učitelů. Tato skutečnost byla vyvolána zejména potřebou zabezpečení akreditace studijní dokumentace kvalifikovaným personálem, zejména profesory, docenty a nositeli vědeckých hodností. Počet pracovníku katedry se neustále snižoval, až v roce 2002 dosáhl počtu 13, z čehož bylo 9 pedagogů, přičemž dva z nich dlouhodobě zastávali funkce prorektorů nebo proděkanů. Zásadní změnu přinesl rok 2003, kdy se v rámci přípravy na sloučení vysokých vojenských škol spojily fakulty VVŠ PV – fakulta řízení vojenských systémů a fakulta ekonomiky obrany státu za vzniku fakulty ekonomiky a managementu. Katedra chemického vojska a speciální chemie se vyčlenila mimo strukturu fakulty za vzniku organizačního jádra ústavu NBC. Uvedená skutečnost podtrhla význam a podíl katedry na naplňování ambicí AČR a ČR v oblasti OPZHN v rámci NATO. Vznik organizačního jádra byl důležitým krokem ke vzniku Ústavu OPZHN UO. Dnem 1. 9. 2004 společně se vznikem Univerzity obrany vznikl Ústav OPZHN, jako samostatný vysokoškolský ústav s vědeckou a pedagogickou působností. V souladu se zákonem číslo 111/1998 Sb., o vysokých školách, vykonává vysokoškolský ústav vědeckou, výzkumnou, vývojovou, příp. další tvůrčí činnost a může se podílet na uskutečňování akreditovaných studijních programů nebo jejich částí. Ústav ochrany proti zbraním hromadného ničení má působnost především v oblasti základního a aplikovaného výzkumu, vědecké a pedagogické činnosti. Pedagogická působnost Ústavu OPZHN je prioritně zaměřena na pokrytí personálních potřeb chemického vojska AČR. Ústav je pevně zakotven v rámci akademické komunity a umožňuje bezprostřední vědecko-informační výměnu a spolupráci, uskutečňování akreditovaných studijních programů, růst kvalifikace pracovníků ústavu a v neposlední řadě v možnosti čerpat ze zdrojů účelového i institucionálního financování vědy a výzkumu. 21
CENTRUM OCHRANY PROTI ZBRANÍM HROMADNÉHO NIČENÍ Centrum ochrany proti zbraním hromadného ničení JCBRN Defence COE (Joint Chemical Biological Radiological and Nuclear Defence Centre of Excellence) je první mezinárodní vojskou organizací na území České republiky nesoucí označení Severoatlantické aliance. Česká republika je hostící zemí, která poskytuje pro JCBRN Defence COE veškerou infrastrukturu a mimo jiné i velké zkušenosti a tradice chemického vojska AČR. Historie centra Centrum ve srovnání s jinými organizacemi má krátkou, ale o to dynamičtější historii. Startovacím bodem pro vytvoření sítí center bylo zasedání pražského Summitu NATO v listopadu 2002. Konečné rozhodnutí, které vedlo ke zřízení center a přijetí konceptu „NATO Centre of Excellence“ padlo v červnu 2003 na jednání ministrů států NATO. Hlavním posláním takto vzniklých center je poskytnutí expertního poradenství ve prospěch celé Aliance a zejména k podpoře jejího transformačního procesu. Jednotlivá centra jsou zaměřena na specifické oblasti působnosti, přičemž centrum ve Vyškově se jako jediné specializuje na problematiku ochrany proti zbraním hromad. ničení. Výstavba centra začala v roce 2004 vytvořením národního výcvikového Centra odborné přípravy chemického vojska (COP CHV), z něhož postupně v roce 2006 vzniklo Centrum ochrany proti zbraním hromadného ničení (COPZHN). Toto centrum se stalo základním kamenem pro založení mezinárodní organizace. V uvedených letech proběhly jednání a konference, které vedly k úspěšnému zpracování a vyjednání Operačních, Funkčních MOU (Memorandum of Understanding) a konceptu JCBRN Defence COE. Dne 26. října 2006 v Norfolku, Virginii (USA), došlo k podepsání Operačního a Funkčního Memoranda. Osm států NATO ve složení Česká republika, Německo, Řecko, Itálie, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Velká Británie se stalo signatáři obou memorand. Funkční memorandum bylo rovněž podepsáno Vrchním spojeneckým velitelem pro transformaci generálem Lancem Smithem. Centrum bylo dnem 31. července 2007 Severoatlantickou radou akreditováno jako NATO Joint Chemical Biological Radiological and Nuclear Defence Centre of Excellence a současně aktivováno jako Mezinárodní vojenská organizace (International Military Organization – IMO). Další krokem v rozvoji centra bylo jeho rozšíření dne 16. září 2008, kdy novým členem se stalo Polsko a to přistoupením k memorandu o porozumění mezi participujícími zeměmi a Polskem. Tímto krokem rozvoj centra zdaleka nekončí. Čím dál více narůstá zájem dalších států NATO (Maďarsko, USA) zapojit se do činnosti centra.
22
Výsledky činnosti Přes krátké působení se centrum svou činností již zapsalo do povědomí aliančních partnerů. K výsledkům činnosti centra patří poskytnutí poradního týmu (JAT) pro oblast OPZHN pro rotaci NRF 13 (Nato Response Forces). Dále centrum převzalo předsednictví „Doctrine and Terminology Panel“, kde probíhá zpracovávání nejdůležitějších doktrín pro OPZHN (AJP 3.8, AJP 3.8.1, Vol. 1). V oblasti poznatků a zkušeností „Lessones Learned“ bylo centrum označeno ACT (Allied Command Transformation) za průkopníky v této oblasti a má na starost tvorbu databází zkušeností z válečných i mírových operací a aliančních cvičení. Centrum se podílí na procesu posuzování budoucích schopností chemického vojska států NATO „Defence Requirement Review” (DRR-11). Členové centra aktivně participují na certifikačních cvičeních pro NRF, kde řídí celou oblast OPZHN. Při těchto cvičeních se podílí na přípravě a hodnocení jednotek NRF. Příslušníci centra cvičí civilní občany NATO v „NATO Civilian Predeployment Course“. Dále připravuje akreditaci kurzů „1st Responders Course“ a „CBRN Units Evaluators Course“. V rámci této mezinárodní vojenské organizace rovněž probíhá výstavba modelačního a simulačního centra, jehož kapacity a získávané schopnosti jsou postupně využívány ve prospěch výše uvedených úkolů.
Výcvik jednotek NRF.
23
VOJENSKÝ TECHNICKÝ ÚSTAV OCHRANY BRNO Vojenský technický ústav ochrany (VTÚO) Brno je od svého založení až do současné doby nepostradatelnou součástí chemického vojska AČR v oblasti modernizace jeho technického vybavení. Historie a výsledky ústavu v minulých obdobích toto tvrzení konkrétně dokládají. Historie ústavu Výzkum v oborech ochrany proti chemickým a jaderným zbraním v České republice měl historicky vždy vysokou úroveň. V předválečném a poválečném tehdejším Československu jej v armádě zajišťoval Vojenský technický ústav se sídlem v Praze. V padesátých letech se z Vojenského technického ústavu decentralizovala výzkumná a vývojová pracoviště pod Správu výzkumu a vývoje druhů vojsk. Z důvodu potřeby speciálního chemického výzkumu bylo v roce 1958 zřízeno Výzkumné a zkušební středisko 070, které bylo umístěno do známého „chemického pavilonu“ na ulici Žižkova 17 v Brně. Poměrně rychle byly zformovány a stmeleny odborné týmy ústavu, které v následujících letech významně přispěly k vyzbrojení naší armády moderní chemickou technikou. V roce 1978 došlo k integraci vědecko-výzkumné základny armády, vznikly čtyři výzkumné ústavy, z nichž Výzkumný ústav 070 Brno byl nejmenším, ale oborově nejrozsáhlejším ústavem. Od roku 1978 až do roku 1994 pracoval Výzkumný ústav 070 jako rozpočtová organizace armády, v roce 1994 byl transformován do příspěvkové organizace a změnil svůj název na Vojenský technický ústav ochrany Brno. V roce 2003 byl opět transformován do rozpočtové organizace, která působila v rámci vznikajících Specializovaných, resp. Společných sil AČR. V polovině roku 2005 došlo zatím k poslední transformaci a ústav se stal součástí státního podniku VOP-026 Šternberk jako jeho samostatná divize. Přes řadu provedených organizačních změn se podařilo v ústavu udržet kolektiv erudovaných odborníků v oboru vojenské chemie, a to je základem dosahování špičkových odborných výsledků ve prospěch současného chemického vojska AČR. Ústav je tak i v budoucnu připraven vytvářet novou špičkovou techniku a systémy pro chemické vojsko a tím podporovat jeho dobré jméno v alianci NATO a ve světě. Výsledky odborné činnosti Odbor vojenské chemie ústavu, za dobu více než padesát let svého působení v Brně, výzkumně a vývojově vyřešil prakticky veškeré chemické prostředky, výzbroj a techniku zavedené do naší armády. Mezi nejvýznamnější výsledky patří průkazník CHP-71, protichemická maska M-10 a M-90, celá řada protichemických oděvů, např. OPCH-90, dozimetrické přístroje DP-86, DP-98, 24
dozimetry DK-70 a DD-80, dekontaminační prostředky OS-3, OBJEM a ACHR90. V posledních letech byly úspěšně vyřešeny i nové systémy a prostředky chemického průzkumu LR-CH, VAP-1, polní mobilní chemické a radiační laboratoře ACHL/CH a ACHL/R. V současné době se začíná vývojově řešit obrněné vozidlo CBRN průzkumu (Chemical, Radiological, Bacteriological and Nuclear) nové generace. Velké uznání získali chemičtí odborníci ústavu na počátku devadesátých let při misích UNSCOM v Iráku, a to při likvidaci chemických zbraní irácké armády. Uznávané jsou i výsledky ústavu v analýzách bojových chemických látek pro Organizaci pro zákaz chemických zbraní v Haagu. Chemici ústavu úspěšně zastupují AČR i v řadě odborných skupin NATO. Významný přínos pro chemické vojsko představují výcviky chemických specialistů při práci s reálnými BCHL, které ústav provádí na terénním pracovišti Kamenná chaloupka ve Vyškově. Toto výcvikové pracoviště je v ČR unikátní a jeho služeb využívají nejen vojenští chemici AČR a další složky záchranného systému ČR, ale i zahraniční armády (Rakousko, Řecko, Maďarsko, atd.). Terénní pracoviště je dále využíváno i pro provádění výzkumných prací pro AČR i pro zákazníky z jiných armád NATO – např. projekt AGENT FATE pro armádu USA.
Souprava ochranné masky M-90, vyvinutá ve VTÚO
25
DOSLOV Tato publikace vznikla u příležitosti připomenutí si 90. výročí vzniku plynové služby Československé armády a jejího pokračovatele, chemického vojska Armády České republiky. Účelem předloženého bulletinu nebylo podrobně opakovat skutečnosti a fakta obsažená v předcházejících publikacích, ale zaměřit se na vývoj vojska a jeho součástí v období od vydání publikace poslední - „Chemické vojsko v letech 1989-1999“. Pro úplnost je uveden přehled dosud vydaných publikací a pramenů, kterých zpracovatelé především využili: 1. Historie chemického vojska (Mimořádný sborník chemického vojska vydaný u příležitosti 20. výročí založení vojska), Praha 1970 2. Historie chemického vojska v šedesátých a sedmdesátých letech (19601980), Správa chemického vojska, Praha 1985 3. Bojové tradice chemického vojska , Správa chemického vojska, Praha 1990 4. Chemické vojsko v letech 1989-1999, MO AVIS, Praha 1999 5. Historie chemické války, Vladimír Pitschmann, Military Systém Line, s.r.o, Praha 1999 Současně si zpracovatelský kolektiv dovoluje oslovit čtenáře o sdílení jakýchkoli historických poznatků, skutečností, faktů a pramenů tak, aby bylo možné přistoupit ke zpracování komplexního historického dokumentu, Knihy chemického vojska, jehož garantem by byl Vojenský historický ústav Armády České republiky.
26
OBSAH Úvodní slovo ............................................................................................ Historie chemického vojska ..................................................................... Minulá staletí a chemie ......................................................................... Počátky československé plynové služby .............................................. Druhá světová válka .............................................................................. Vznik československého chemického vojska ........................................ Chemické vojsko po roce 1989 ............................................................. Struktura organizace ................................................................................ Řídící orgány ............................................................................................ 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany .............................. Školství, věda a výzkum ........................................................................... Ústav OPZHN Univerzity obrany ........................................................... Centrum ochrany proti zbraním hromadného ničení ................................ Vojenský technický ústav ochrany Brno .................................................. Doslov ......................................................................................................
27
1 2 2 5 6 7 8 9 10 11 17 20 22 24 26
Redakce: kpt. Ing. Vlastimila Cyprisová, npor. PhDr. Zdeňka Košvancová, šprap. Martin Gajanec Grafická úprava: npor. Mgr. Zdeněk Kubín Redigoval: plk. Ing. Radek Černý 31. brigáda radiační, chemické a biologické ochrany Liberec 2009 28
