Vážení a milí čtenáři, vítejte na Kamelotu!

Vážení a milí čtenáři, vítejte na Kamelotu! Název našeho nového časopisu není jen náhodný. Právě na opak! Odpoutejte se alespoň na chvíli od všednodenní reality a přijďte se podívat, co skrývají masivní kamenné stěny starého hradu. U známého stolu může bez obav usednout mezi rytíře každý z vás a vyposlechnout si bezpočet zajímavých, podivných a až hrůzu nahánějících příběhů, které si navzájem vypravují. Jako mávnutím kouzelného proutku nebo bezchybným pronesením kouzelné formule budete mžikem přeneseni do dávných dob udatných a svalnatých bojovníků, magií sršících čarodějů, potulných bardů, lepých děv, zákeřných a ošklivých skřetů, podlých démonů, kouzelných stvoření či oheň chrlících saní. Nejsme sice žádní Tolkienové, Feistové, Greenové, Medkové, Žambochové a Rečkové, ale i tak doufáme, že si nás rádi přečtete. Na stránkách tohoto dvouměsíčníku se budete pravidelně setkávat se čtivými povídkami, články týkajících se vybraného tématu, Dračím doupětem a vším fantasy se zaobírajícím. K potěšení oka bude i několik obrázků v galerii. Těšíme se na vaše dopisy, otázky, připomínky, případné nabídky ke spolupráci, ale i kritiku. Zajisté se nám, stejně jako každému novorozenci, nevyhnou počáteční problémy. Objevíte-li tedy nějaké nedostatky, buďte prosím shovívaví a dejte nám o nich vědět na [email protected]. Timon Patin

V prvním čísle, za leden a únor 2008, se u Kruhového stolu sešli: Lady Vallie, lady Winni, sir Illow, sir Fingorrion a sir Patin.

OBSAH Téma: Artušovské legendy Artušovská legenda pochází od keltských obyvatel Británie........................................ 1 Kde stával hrad Kamelot, odkud vyráželi rytíři za svými výpravami? ......................... 2 Mordred.................................................................................................................... 3 Povídky Kam? Domů! Na Avalon! (W. Illow)......................................................................... 5 Tíha krve (Vallie)..................................................................................................... 13 Lovci stínů, část 1. (Nikerim Fingorrion).................................................................. 25 Obrat k lepšímu (Winnie) ....................................................................................... 27 Poslední boj aneb Jánoš Brukva hrdinou a o tom, jak strach nakonec zvítězil (T. Patin) ............................................................................................................................... 33

TÉMA Artušovské legendy. Artušovská legenda pochází od keltských obyvatel Británie. Jedná se o bájného krále Artuše, který má svůj předobraz v posledním slavném panovníkovi Keltů, který žil na počátku 6. století ve Walesu a marně bránil zemi před saskými vojsky. (Ale celá, dnes nám známá legenda doplněná o příběhy rytířů Kulatého stolu se dotvářela až mnohem později - ve století 12., kdy se ostatně zrodila a dotvořila řada dalších slavných legend.) Artušovský cyklus je vlastně básnickou odvetou keltských obyvatel Británie dobyvatelům jejich území. Artuš prý nezemřel a vrátí se (jako v Čechách Václav, aby zemi pomohl v největší nouzi), aby je udělal znovu mocným a svobodným národem. Je to keltský sen o uskutečnění spravedlivého, svobodného a šťastného světa.

Artuš jako evropský mýtus a ideál statečného rytíře. Na artušovské téma vznikala ve středověku kronikářská vyprávění, písně a básně, které p ostupně rozšířily slávu rytířů kulatého stolu po celé Evropě a zdomácněly v

mnoha zemích. (Méně urputní historici připomínají, že svého Artuše mělo na úsvitu středověku téměř každé keltské království na Britských ostrovech. V různých variantách to bylo zřejmě velmi populární jméno. Samozřejmě mnoho princů tak bylo pojmenováno pod vlivem legendy, která vznikla. V období od 3. do 6. století je však známa celá plejáda Artušů, kteří se zapsali do dějin jako zdatní válečníci.). Legenda o Artušovi ztratila keltský ráz, a naopak vznikalo mnoho jejích místních variací a mutací. Některé zachovávaly zdání historické autenticity, jiné měly až pohádkový charakter. Artuš a jeho druhové začali ztělesňovat jakýsi nadnárodní, všeobecně uznávaný ideál statečného rytíře. Kolem Artušova kulatého stolu usedali další stateční muži - rytíři: Lancelot du Lac (Lancelota z jezera), Gauwain (Gawain), Volivan, Erec, Iwain (Owain, Ywain) Perceval, Tristan, Wigalois, Galahad, ... Každá doba i místo hledaly v dávné legendě své významy, byly fascinovány jinou částí příběhu, zdůrazňovaly trochu jiné motivy i vlastnosti postav. Například francouzským verzím byla bližší tématika společenských vztahů a milostných dobrodružství rytířů, než Artušovo válečnické umění spojené s legendárním mečem Excaliburem. V německých legendách se zase objevuje často tematika hledání svatého grálu, bájného poháru obdařeného zázračnou silou, do něhož skanula Kristova krev. Liší se vyprávění o původu Excaliburu - podle některých verzí jej Artuš dostal od Paní z jezera, podle jiných jej vytáhl z kamene (kovadliny), kam jej zarazil kouzelník Merlin. Rozdílné jsou i výklady o původu kulatého stolu, u něhož Artuš s rytíři sedával - v některých příbězích stůl dostala věnem Ginevra, Artušova žena a královna, v jiných jej Artuš nechal vyrobit sám.

Kde stával hrad Kamelot, odkud vyráželi rytíři za svými výpravami? Původní příběhy Artuše a jeho rytířů kulatého stolu docela podrobně popisují některá místa, kde se odehrávají - řadu z nich lze nalézt ve Walesu, Anglii, Bretani a Irsku. O jiných - Artušově bájném hradu Kamelot (Camelot), nebo místě jeho posledního odpočinku ,,ostrovu jabloní“ Avalon - existují především literární, ale i historické hypotézy. Nejčastěji hledaným místem je právě Camelot. Nejpravděpodobnější možnost ho umisťuje do Cadbury, kde stála v na přelomu 5. a 6. století pevnost. Tento hrad byl na svou dobu opravdu veliký, opevnění mělo rozsah v průměru 1,2 km, což jistě svědčí o mimořádném významu. Tato pevnost však byla v 7. století opuštěna. Někteří středověcí spisovatelé umísťují královský dvůr do Londýna nebo do Winchesteru. Ve Winchesteru je na hradě dokonce uchováván údajný Kulatý stůl. Při průzkumech ve dvacátém století bylo zjištěno, že byl zkonstruován po roce 1270, v době velkého zájmu o artušovskou legendu. Malba na něm však pochází z roku 1522 a jako král Artuš je zde zobrazen Jindřich VIII. Další možný Camelot stojí v Caerleonu, který byl osídlen už od římských dob.

Skotský historik Stuart McHardy tvrdí, že tento bájný hrad i hrob krále leží nedaleko Edinburghu. ,,Spojení Artuše s Edinburghem je historikům známo již dlouho,“ dí McHardy, který pátrání po stopách slavné legendy zasvětil 25 let. Nicméně na Artuše si dělá nárok mnoho dalších míst. McHardy své tvrzení opírá mimo jiné i o další legendu, že na ostrově May, který leží nedaleko Edinburghu, žilo devět panen, které sledovaly a ovlivňovaly počasí. ,,Nemám žádné pochybnosti, že legenda Goddodin, nejstarší velšský text, spojuje jasně Artuše s jižním Skotskem,“ říká McHardy. Upozorňuje, že řada míst nese pečeť heroické doby, kdy Artuš jako jeden z prvních místních vládců přijal křesťanství a klestil nové víře cestu mečem. Jedna místní vyvýšenina se jmenuje Artušův trůn a také jedna z cest nesla v dávné minulosti jméno Artušova patrona - kouzelníka Merlina.. V minulosti se však Artušovi přisuzovala vláda nad územími v okolí Glastonbury na jihozápadě Anglie, nedaleko Bristolského zálivu. Glastonburští se rozhodně nechtějí vzdát svého nároku a odmítají novou teorii s tím, že i oni se mohou vykázat množstvím míst upomínajících na artušovskou legendu. Jejich hlavním argumentem je, že Glastonbury se ještě před příchodem římských legií jmenovalo Ynys Avallon. A Avalon (s jedním "l") je podle legendy místo, kde odpočívá Artuš. Podle mluvčího glastonburského opatství je spojování Avalunu, Ostrova Panen, s ostrovem May naprosto nesmyslné. Samozřejmě je také možné, že Camelot jako místo nikdy neexistoval. Z vybraného materiálu upravil a shrnul Timon Pat Mordred

Legenda o králi Artušovi má mnoho podob. Každá z postav, které se v legendě objevují, má proto spoustu jiných osudů. Mordred, jehož původ se v každé verzi příběhu mění, je ale téměř vždy popisován jako zrádce, zlý a falešný muž schopen udělat cokoliv. V podle mě z jedné nejznámějších verzí artušovské legendy se zlá čarodějnice a králova (ne)vlastní sestra Morgana kouzly přeměnila na Artušovu ženu Guinevru a s králem zplodila syna. Artuš Mordreda jako svého syna však nikdy neuznal. Proto vyrůstal se svou matkou, která v něm vyvolala a dále posilovala nenávist k otci. Příběh vyvrcholí bitvou, kde bojuje král Artuš s Mordredem, který vyvolával různé nepříjemnosti a vzpoury. Artuš Mordreda zabije, ale je jím smrtelně zraněn. Další verze legendy začíná stejně. Artuš ale Mordreda jako svého syna uzná a je přijat mezi rytíře kulatého stolu. Byl tím, který přistihl rytíře Lancelota du Lac a Guinevru při nevěře. Lancelot musel utéct a začala válka mezi ním a králem Artušem. Mordred zůstal na Kamelotu spolu z Guinevrou, do které byl zamilovaný. Prohlásil Artuše za mrtvého a začal se drápat nejen na trůn, ale i na královskou vdovu. Guinevra od něj utekla a o zradě se dozvěděl živý Artuš. Potom tedy vypukla bitva, ve které by Mordred vyhrál, jenže když se na Artušovu stranu přidal Lancelot, strany se otočily. Mordred zabil Lancelota, Mordreda zabil Artuš a sám umřel na následky zranění. Některé verze legendy říkají, že byl Mordred Artušův synovec nebo dokonce bratr. Jednou jsem také četla, že byl Mordred Guinevřiným milencem spolu s Lancelotem. Nesmím zapomenout ani na knihu Smrt krále Artuše od Mary Stewartové, v níž je matkou Mordreda čarodějka a Artušova sestra Morgause (také sestra Morgany). Ta měla svést Artuše k incestu a podle předpovědi mága Merlina porodit syna, jenž bude králi zhoubou. Mordred vyrůstá v rybářské chatrči, poté se pomocí matčiných kouzel dostane až

na hrad Kamelot. Mordred je tu líčen jako statečný, hodný chlapec, který se brání svému osudu (podle předpovědi má zničit Artuše). Vallie

POVÍDKY Kam? Domů! Na Avalon!

W. Illow V několika místnostech přízemí jednoho z činžovních domů v Panské ulici je několik, neurčitě rozestavěných, kulatých stolů, okolo kterých jsou židle v počtu čtyř až šesti. Vypadají jeden jako druhý. Ne jiný stojí asi metr od krbu v místnosti, ze které je stejně daleko k baru, na toalety a přesně tak i ven před dům. Výhodná poloha tohoto stolu není zde to nejzajímavější. Člověk, procházející okolo, si nemůže nevšimnout malovaného nápisu na jinak celkem zašlé stěně, jejíž barva kdysi musela působit lehkým měkce broskvovým odstínem, který prosvětloval s pomocí krbu okolí a vytvářel atmosféru, ze které se jen velmi těžce odchází. Onen nápis ovšem vypadá docela čile a k světu. Byl vymalován před necelým rokem a oznamuje toto:

Pánové, my zde níže podepsaní jsme stvrdili svým podpisem a slovem, že ode dne vymalování nápisu tohoto v platnost vchází; My Olkin For, Sir Zlob Rey, Ad y Hash, Tay Dawcha a Eru S. Mioce budeme o každém posledním pracovním dni týdne večer zde tráviti v rozpravách a diskusích jak v politice Majestátu našeho, živností, či podniků našich, tak i všemožných zpráv z okolí a města, hradu, lidu, ale hlavně panen známých všech – to na prvním místě, ku

pookřání a povzbuzení svému a i k přilepšení živobytí milému hostinskému našemu.

Královské město, které je zároveň významným přístavem, podobně jako většina přímořských pevností a měst na ostrovech, odstranilo své hradby už za doby Králova otce. Otevřelo své přístavy oběma kontinentům a tím se zakrátko stalo nejdůležitějším námořním uzlem světového oceánu. Přátelé pana hostinského, jako mnoho jiných, jsou přistěhovalci ze všech možných částí obou kontinentů. Jejich otcové byli svobodní páni, kteří s úkolem věnovat se obchodním záležitostem svých panovníků zakládali doky, námořní flotily a obchodní společnosti pro dopravu zboží na kontinentální trhy. Mnozí z nich se na ostrovech usadili, založili rodiny a jejich synové mají tu čest, že jsou součástí prvních generací absolventů Královské univerzity, založené před osmi lety v hlavním městě. Už v době studií byl hostinec jménem Kamelot, v Panské ulici pod hradem v jehož blízkosti byly i budovy univerzity, jejich místem. Hostinský Arturex Espada chlapcům loňského jara k jejich radosti z absolutoria,

přidal ještě malovaný nápis nad krb u jejich stolu, který oznamuje nehlasovanou dohodu. Každý z nich ji má za neporušitelnou. Arturex Espada rovněž není rodilým obyvatelem ostrovů. Země odkud řadu let připlouval na obchodních lodích leží na některé z okrajových částí Jižního kontinentu. Pochází z jedněch těch souostroví západního pobřeží, kam středooceánská civilizace svůj vliv zatím nevetřela. *** Na pohled vysoký, opálený a statný muž s dlouhými vlnícími se vlasy a krátce zastřiženým plnovousem procházel kolem kulatých stolů v přítmí lamp. Bude mu mezi padesáti až šedesáti lety, ale věk námořníka bývá jen velmi těžce odhadnutelný. Prošel kolem baru a mezi kulatými stoly obloukovým vchodem do další místnosti. Pohledem zkontroloval každý kout, pak zamířil doprava a podobným vchodem pokračoval dál do lokálu. *** Ve všech docích se pohyb nezastaví ani po setmění. Z lodě, která vplouvá do turistických doků, těsně před uzavřením, je vidět nádherný, široký pás změti světel. Se zmenšující se vzdáleností je možné rozeznat postavy námořníků a skladníků, jak nakládají a vykládají lodě. Obchodní doky se na rozdíl od těch turistických vůbec

neuzavíraly. Výjimkou byl jen průběh rozsáhlých oprav. Chod přístavu je pod ochranným dohledem vojska. Východy do města kontrolují vojáci. Prohlédnou každého pasažéra i námořníka. Lodě prohlížejí celní inspektoři a ty, které se opozdí s veplutím do doků jsou naváděny a po celou noc chráněny královskými námořními hlídkami. Poslední loď vpuštěnou do turistického doku na jižní straně královského přístavu opustil i poslední pasažér. Loď prošla kontrolou a všichni námořníci teď vycházejí do ulic okolo přístavu. V každém domě je tu v přízemí hospoda, nálevna, varna nebo restaurace. Najdou se i hostince. Okolí přístavu je středem zábavy a obchodu. Všude je bezpečno pro cizince i obyvatele, kteří udržují pověst místa, které nikdy nejde spát. Námořníci probíhají dokem co nejrychleji ke kontrole a pak rovnou do ulic. Jednoho se pokusil zastavit muž ve vysokých botách, černých jezdeckých kalhotách a dlouhém plášti. „Nevíte o místě, kde je možné koupit koně?“ otázka spíš působila jako výkřik do tmy. Nikoho se netýkala. Jeden námořník u zábradlí se mračil a pohledem měřil muže. Jeho oděv mu pro toto místo připadal zbytečný a nevhodný. Všiml si ho už na palubě lodi a teď už pochopil. „Hej Pane! Za kontrolou odbočte směrem vpravo a jděte podél přístavní zdi. Měl byste narazit

nejméně na tucet handlířů.“ ,,Bez obav,“ muž kývnutím a úsměvem poděkoval. Námořník zasalutoval, opřel se o zábradlí a odplivl do moře. *** Trojice černě oděných mužů spěchala na koních směrem k hradu. Projížděli úzkými uličkami v řadě za sebou. První jezdec je vedl a ostatní vedli každý volného koně. Projížděli pod zbytky hradního opevnění rychlostí jakou dav, bryčky a jiní jezdci dovolovali. Bylo dávno po půlnoci, když našli univerzitní budovu a ještě hodinu trvalo, než dojeli na místo, kde stojí hostinec Kamelot. Koně uvázali k obručím na zdi před vchodem. Nahlíželi chvíli do oken, pak přešli na druhou stranu ulice do tmy průjezdu a čekali. Hostinec opouštěli někteří zákazníci až se svítáním. Muži pak přešli rychle z průjezdu přes ulici rovnou do hostince. *** Strop hostince byl zahalen kouřem, a pomalu se uvolňující stoly prozrazovaly, že se neblíží hodiny stmívání, právě naopak. Na podlahu spadl ze stolu plný popelník a o vteřinu později dopadl na popelník muž. „Ďivej se na ňej, na to prase. Zas se kula.“ S mužem na zemi to ani nehlo, ležel dál. „Zvedej ho na židli, jinak ho proberu šupou. To ti říkám,“ pokračoval hlas patřící Tay Dawchovi, jednomu ze společnosti, jejichž jména jsou vepsána na zdi u krbu. Ad ležel

klidně dál na popelníku pod stolem a Tay byl zbylými hosty u stolu ponechán své samomluvě. Ten se pak samozřejmě jako obvykle nadzvedl, natáhl ruce k zemi a posadil Ada na jeho židli. Ad obvykle v hostinci povečeřel, vypil svou láhev rumu nebo medoviny, protože spolu s pivem to byla veškerá nabídka pití v hostinci, zazpíval si, prošel se po lokále pozdravit známé a usnul spánkem ožralých a spravedlivých. Tay, když neměl remcavou náladu, rád pomáhal hostinskému roznášet pití a jídlo hostům. V tuto chvíli zdůrazňuje, že již dobrou čtvrt hodinu suší hubu, ale k cestě k baru se nemá. Olkin, Zlob a Eru jen mlčky popíjejí svá desátá piva a počítají, kolik hostů zbývá ještě vyprovodit, aby se mohlo zavírat. Tay vyměřil cestu směrem k baru a odvážil se vstát. *** Vešel do další a pak ještě do jedné místnosti. Zjistil, že všechny jsou opuštěné až na jednoho, v rozlitém pivě, spícího ožralu. Věnoval mu delší pohled, nahlas si odkašlal. Bez účinku. Chvíli ještě počkal a pak zdráhavě zkusil: „Ehmm, platíme, zavíráme!“ opět bez úspěchu. Cosi nesrozumitelně zaklel a vykročil zpět k baru. Po pár krocích uslyšel několikrát provolání a třesko srážejících se korbelů. „Na zdraví, na zdraví Arturexe, na zdraví Kamelotu!!!“ Jeho tvář se rozšířila, ve vousech se objevila řada bílých zubů a kolem očí

vrásky, v jakémsi otcovském úsměvu, doplněném pokýváním hlavou. Rozhodl se ještě zamířit k mladým přátelům. Když se objevil ve světle krbu, provolávání se změnilo v jásot. Zlob pronášející přípitek, Olkin zpívající jakýsi nacionální pochod a Eru stojící na židli připraven, aby ho mohl obejmout, mu ve tváři vykouzlili ještě větší radost. Vykročil směrem k Eruovi rozprostírajíce své obrovské paže, když koutkem oka zahlédl před barem ležícího muže čelem k zemi a nad ním se sklánějící tři postavy v pláštích, jezdeckých kalhotách a botách. O okamžik později stál ve veřejích a jediným gestem donutil postavy vstát a ustoupit. Věnoval trojici krátký pohled a rukou pokynul směrem do lokálu: „Vzadu. Už vás čeká.“ Jeden z mužů poděkoval kývnutím hlavy a vešel dál do hostince, ostatní ho mlčky následovali. To se už k baru vřítili vyděšení a potácející se mladíci. Jenom Ad zůstal sedět tam, kde ho Tay nechal a ten teď sám potřeboval oporu. Hostinský Arturex přisunul židli a pomohl mu na ni. Sotva si Tay uvědomil kde je, začal vyhrožovat: „Takovou dobu tam sedím, žízeň mám, co jsem, abych si do prdele pro to pivo chodil sám?“ zamračil se a čekal vysvětlení. Zbytečně. Nenechal na sebe dlouho čekat a pronesl závěr: „Do prdele s takovým přístupem.“ „No moji milí,“ začal zvesela Arturex „myslím, že jste se zase úspěšně propili až do bílého rána a zasloužíte proto klid a odpočinek a“ pronesl s patřičným významem

„teplé postele.“ Odběhl za bar, který sloužil také jako recepce a přinesl klíče od dvou pokojů v prvním patře. „Cestu znáte, tak svižně“ a podal Tayovi a Zlobovi každému ještě láhev medoviny. Sám vynesl spícího Ada do postele v pokoji, kde probíhala závěrečná fáze pátečního večera a noci. *** Arturex naplnil pět korbelů pivem. Vzal je do levé ruky a pravou, v naučeném pořadí, zhasínal lampy, zavíral okenice a zamykal dveře. Tmou prošel po paměti až do nejzazší místnosti. Opilec, dříve spící na stole v rozlitém pivě, teď dopínal černý plášť a ždímal dlouhý vous, který se předtím zdál být mnohem kratší a tmavší. Tři muži v černých šatech čekali za stolem, kam si přisedli i upravený vousáč a Arturex. Mlčky chvíli upíjeli pivo. „Překvapuješ mě Merline“ začal Arturex. Vousáč jménem Merlin vytáhl z kožené kapsy ,uchycené na opasku, dlouhou dýmku. „Hmmm chtěl jsem v klidu odpočívat po cestě,“ dostalo se mu chápavého pohledu. „Zajímavý způsob,“ usmál se Arturex a v zápětí se postavil a opřel dlaněmi o kulatý stůl. „Tak dost! Přestaňte hledět a povídejte co se děje, nebo se seberte a vypadněte!“ Oči trojice se zvedly od korbelů. „Náš otec umírá,“ promluvil nejstarší z trojice. Stařec Merlin vstal, podpálil třísku od lampy a rozhořel dýmku. Začal přecházet po místnosti s nezúčastněným

výrazem: „Používat sirky mě nikdo nedonutí.“ „Náš otec umírá od doby kdy jsme oba byli jestě chlapci Kayi!“ „Přestaň! Přestaň Artuši,“ Kay odsunul korbel stranou a postavil se proti hostinskému. „Jsem tady pro artefakty, které spolu s tebou přivedu před otce, aby ti mohl předat tvé dědictví.“ Hospodský rozhodil rukama: „Jaké dědictví,“ křičel na bratra. „Jaké? Předá mi zemi, kterou jemu dávno vzali? Odkáže mi snad dům, ve kterém desetiletí živoří a skrývá se? Před smrtí si mě zaváže pro pomstu, na kterou sám nemá a nikdy neměl sílu? Řekne, že meč a kalich, který skrývám je konečně právoplatně můj? Už jenom tím, že jste tady ohrožujete vše, co jsem dvacet let budoval.“ Artuš se zhluboka nadechl a dopadl zpět na svou židli. Jeho bratr obešel stůl se slzami na tvářích. „Půjdeš se mnou, pomůžeš mi otcovo tělo uložit do země, ať to stojí, co chce. Pak budeš Král a naložíš se svým osudem jak budeš chtít.“ Dotknul se rukou Artušova ramena, a ten složil hlavu do dlaní. „Jdi a přines meč a kalich.“ Artuš se podíval znovu přes stůl na zbývající dva muže. „Kdo je ten mladík Lancelote?“ Lancelot chlapci pokynul rukou. Chlapec vstal od stolu a poklekl před Artušem. „Jsem Galahad můj Pane, syn Lancelota, Pána na Jezeře.“ Artuš nahlas vydechl. „Kdysi chlapče, kdysi byl tvůj otec Pánem na Jezeře. Stejně tak my všichni jsme byli kdysi hodní panství a titulů,

ale dnes?“ Galahad mlčel a dál klečel. „Pojď a pomoz mi s těmi věcmi Galahade,“ řekl Artuš odešel do tmy lokálu. Galahad vstal, pohlédl na otce, a pak rychle Artuše následoval. Merlin vydechl oblak kouře, když si spolu s Kayem sedal k Lancelotovi. Zadýmil z dýmky ještě jedou a opřel se lokty o židli. „Nikoho z nás už nečeká žádný návrat, jen cesty, řekl bych.“ Místnost halilo víc a víc kouře a mlčení. *** Eru a Zlob vyvrávorali z pokoje a prudce za sebou přibouchli dveře. Věnovali si strnulý pohled v očekávání nadávek ostatních hostů. V tomto patře dnes žádní nebyli. Snažili se pokračovat směrem ke konci chodby, kde byli místnosti s lázněmi a místnosti s toaletami. Eru vzal zkusmo za kliku, pootevřel a nahlédl za dveře s obavou, že někoho vyruší. Dveře se s trhnutím otevřeli a oni oba spadli dovnitř na podlahu. Ve tmě prolétly vzduchem dvě rány a dveře se zavřely. *** Artuš vytáhl z kapsy u vesty malý klíček, kterým otevřel úzké a prosklené vitríny po stranách polic na sklo a lahve. Z první vytáhl dlouhý meč s černou rukovětí, lesknoucím se jabkem a záštitou. Na čepeli se objevily drobné znaky. Artuš meč

zasunul do pochvy a připnul si ho kolem pasu. V druhé vitríně byla dřevěná skřínka. Tu otevřel stejným klíčkem a zkontroloval obsah. Zamknul skřínku i obě vitríny. „Výborně. Pojďme.“ Galahad zvedl lampu nad úroveň očí a světlo z ní se odrazilo v nějakém kovu nad schody. Byly slyšet táhlé zvuky oceli. Artuš a Galahad se na sebe krátce podívali, a co nejrychleji běželi k ostatním. *** Ve dveřích se ze tmy objevily postavy s tvářemi skrytými pod tmavou látkou omotanou i kolem hlavy. Rozběhly se proti pěti připraveným obouručním mečům ozbrojeni dlouhými zahnutými noži. Vzduchem zavířil Merlinův meč, který srazil dva vrhací nože mířené na Artuše k zemi. Za okamžik vzplál nemilosrdný boj. První čtveřice maskovaných padla mrtvá k zemi. Pět mužů a mečů čekalo bok po boku na další útok. Znovu zazněl svist letících nožů, které při vlétnutí do světla místnosti narazily na Merlinův energetický štít. V místě střetu zajiskřil vzduch a dýky se zabodly do prken podlahy. Tváří všem proběhl úsměv a společným krokem vyrazili vpřed. Postupně za sebou mizeli ve tmě, odkud byl slyšet jen kov narážející na kov a tlumené výkřiky umírajících. Maskovaní ustupovali. Na baru hořela jediná tlustá lojová svíce. Probili se k světlu. Tři další vybíhali po schodech do prvního

patra. Krátce po sobě se jim do zad zabodly nože jejich mrtvých přátel. Sir Kay klečel s dalším nožem připraveným k hodu a úsměvem od ucha k uchu. „Rychle! Za mnou nahoru! Nesmí se nikomu z hostů nic stát!“ Všichni na Artušův povel začali vybíhat schody. Artuš přeskočil třetí mrtvolu a uslyšel výkřik. *** Eru se probral první. Ležel v prázdné kádi na koupání. Hlava mu třeštila. Cítil tlak a pulzování zezadu na hlavě. Vykouknul z kádě a pak vylezl. Sir Zlob ležel, trochu nepřirozeně, v další takové kádi a bylo na něm vidět, že se mu musí špatně dýchat. Eru ho probudil plným vědrem vody. Za okamžik už spolu vykukovali z lázní. Na konci chodby se zablýskla ocel a asi tucet malých postav začalo neslyšně scházet po schodech dolů. Rychle přešli k zábradlí a poslouchali zvuky boje, který se začal přibližovat. Do svého pokoje dorazili úplně vystřízlivělí. Přes křesla měli zavěšeny opasky s noži. Tay a Olkin byli v okamžiku oblečení. Opláchli si obličeje. Tay si vzal pohrabáč z krbu a Olkin ulomil dno láhve od medoviny. Na spícího Ada ani nevzpomněli. Zavřeli pokoj a mlčky se plížili chodbou ke schodům. Celé patro bylo prázdné a Arturex prázdné pokoje nezamykal. Ukryli se v místnosti nejblíže schodům a o pár minut později pootevřenými dveřmi

viděli proběhnout dvě postavy. Na schodech slyšeli ještě další dupání nohou, potom trojí žuchnutí a klid. „Pojďme, dělejte.“ Vyběhli ze dveří. Vpravo prázdné schody, vlevo dvě běžící postavy. „Zastavte se! Stůjte!“ Jeden přes druhého volali na dvojici a mířili rychle k nim. Poslední dva Maskovaní se otočili, vyměnili si několik slov a v rukách se jim zaleskly čepele. Chlapci byli už příliš blízko na útěk. Tay běžící na konci tlačil přátele před sebou. Eru a Zlob odrazili několik ran svými krátkými noži a snažili se ustoupit. Chodba byla příliš úzká. Zlob zakopnul o cosi u zdi a spadnul. Eura v tu chvíli Maskovaný sekl přes ruku a snažil se dostat přes něj na Taye. Objevil se pohrabáč, který vyrazil Maskovanému jeden nůž z ruky a praštil ho přes hlavu. Zlob na zemi zároveň s útokem pohrabáče strhnul druhého Maskovaného za sebe, převalil se na něj a držel mu ruce. Přetahovali se. Olkin reflexivně přiskočil a o několik úderů srdce později maskovanému probodl a rozřezal hrdlo uraženým koncem láhve. Chodbu naplnil zoufalý výkřik a proud krve z krční tepny vystříkl Zlobovi do očí. Tay se oháněl po posledním Maskovaném, který po ráně do hlavy ustoupil a koutkem oka sledoval, co se stalo jeho příteli. Odrážel pohrabáč a ustupoval. Eru si držel proříznutou ruku a díval se na Zloba, jak stále drží ruce mrtvoly a zvrací jí na hlavu. Vedle ní na zemi ležel dlouhý, zahnutý nůž.

Eru ho zvedl. Za zády slyšel hlas volající „Pozor! Ustupte, ustupte!“ Příliš pozdě. Rozběhl se, minul Taye zprava a výpadem vlevo zabodl nůž pod paži překvapenému Maskovanému, až po záštitu do hrudníku. Eru pokračoval dál v běhu. Maskovaný zemřel dříve, něž se jeho kolena dotkla podlahy. *** Úklid proběhl rychle. Artuš obvázal Eruovi paži, ostatní uklízeli lokál a těla. „Našli jsme jen jedenáct těl. Mělo jich být přesný tucet,“ stěžoval si Kay. „Sakra! To mi neříkej! Nemůžeme přece vzít ty chlapce s sebou! Spočítej je ještě jednou! Dělej!“ zuřil Artuš. Zlostí zrudl a tiskl svůj meč, až mu klouby bělely. „Už jsem to udělal několikrát, musel utéct.“ Artušův pohled na moment zabloudil kdesi do prázdna. „Dobrá, jdeme.“ Těla Maskovaných hodili do městského kanálu pod hostincem. Mrtvoly najdou nejdříve za několik dní, kdy už budou zpracovaná tak, že si s nimi nikdo nebude vědět rady. Z hostince odjelo na pěti koních pět černě oděných mužů, vezoucích čtyři rozzlobené mladíky, směrem k přístavu. *** Když ráno Ad y Hash vstal, všichni už byli pryč. Umyl se, oblékl a vyšel přes chodbu ke schodům a po nich dolů k baru. Hostinec vypadal jako po pořádné

rvačce. Ad si na žádnou nevzpomínal. Došel k baru. „Arturexi? Heeej! Hospodo jsi tu?“ Na baru ležel přeložený lístek zatížený Olkinovým pouzdrem na doutníky, nadepsaný pro Ada. Kouknul se do pouzdra, s úsměvem z něj vytáhnul doutník a zapálil si. Ad Kouřil a rozhlížel se po místnostech. Některé židle a stoly byly sedřené nebo nalomené. Na žádném nebyl ubrus, popelník, ani prostírání ke snídani.. Přečetl lístek.

Ady, stalo se něco, o čem je raději lépe nic nevědět. Já i ostatní naši přátelé musíme na čas zmizet z ostrovů. Je na tobě, abys tuhle zprávu předal i jejich rodinám a zkusil udržet otevřený můj podnik. Za žádnou cenu se nás nepokoušejte hledat. Naše jména jsou teď kupóny na smrt. To že ses včera ožral do mrtva, ti zachránilo krk. Arturex, Eru, Olkin, Zlob a Tay. Ad uhasil doutník s výrazem pobavení. Zmačkal vzkaz a hodil ho do žhnoucích kousíčků tabáku v popelníku. Papír zčernal, zkroutil se a shořel. Kouř pálícího se papíru za zády Ada podráždil v nose. Otevřel dveře hostince a vyšel na

schody. Zavřel a vykročil do slunečného rána. Doufal, že je přesvědčí, aby se večer sešli na pár korbelů. Jen tak. Na chvíli. *** Chlapci seděli na zádi zabalení v dekách a nepřítomně zírali na vzdalující se přístav. Bylo časně, ale slunce hřálo a na moři foukal lehounký vánek. Merlin kouřil svou dýmku u zábradlí a nechával kouř unášet větrem zpět k pevnině. „Kam nás chcete odvézt?“ Tay měl v očích rezignovaný výraz, který se změnil v naději a prosbu, když slyšel Olkinovu otázku. Mlčení. „Kam vlastně míříte vy?“ Nechybělo mu moc k zuřivosti. „Slyšel jste mě Merline?“ Oblak kouře se prudce vznesl k nebi. „Avalon. Jedeme na Avalon. Domů. Je mi líto chlapci, ale pochybuju, že si můžeme dovolit další zdržení. Sir Ector čeká už příliš dlouho. Vás teď kdekoli na kontinentech čeká jen smrt. Neměl nám utéct.“ Otočil se k chlapcům. Hleděli na něj s vyděšenými výrazy. Oblak kouře zahalil Merlinovi tvář. „Je mi to velmi líto. Věřte.“

Tíha krve

Vallie Byla noc podzimní rovnodennosti. Z nebe lítal jeden blesk za druhým a hromy burácely téměř v jednom kuse. Hrozná bouřka trvala od setmění až do půlnoci. Pak se udělala mlha. Tato noc patřila podle starých pověstí a pověr duchům mrtvých a zlým čarodějkám. Proto lidé trávili noc doma za zavřenými okny a dveřmi. I v tuto noc ale museli vesničku hlídat před nepřáteli. Parief měl zrovna službu u brány. Celá služba probíhala normálně. Bylo sice slyšet pár podivných zvuků, ale nic podezřelého neviděl. Zvláště v té mlze. Už se pomalu rozednívalo, když uslyšel kroky. Byly hodně pomalé. Myslel si, že je to nějaký odvážlivec, který se rozhodl strávit Noc duchů v lese, aby ukázal ostatním statečnost, proto nevolal posily. Osoba přišla až těsně k dřevěným kůlům, tvořících opevnění, a opřela se o ně. Byla to stará žena v cárech šatů. V náručí něco držela. „Zavolej Baradafose!“ zakvílela. V jejím hlase bylo hodně bolesti a zněl naléhavě. „Ten muž před nedávnem umřel, ženská.“ Řekl Parief. Žena dole se na něj podívala bílýma očima. „Zavolej Baradafose, hned!“

Parief pokrčil rameny a slezl z hradby. Napadlo ho, že zavolá bratra Baradafose. Ten jí to určitě vysvětlí.Za chvíli stál před bránou hlouček lidí, mezi nimi i paladin Berefor, Baradafosův bratr. Brána se pomalu otevírala. Když se rozevřela natolik, aby mohli vidět na druhou stranu, zastavil se všem dech. Leželo tam dítě zabalené jenom v roztrhaném cáru zvířecí kůže. Elaunie, místní léčitelka je vzala se země a zabalila do svého pláště. „Kde se tady ten andílek vzal?“ řekla. „Donesla je sem asi ta žena.“ řekl Parief. „Počkat, je tu lístek,“ řekla Elaunie. Baradafosi, dobře se postarej o naši dceru. Xzerfora. „Je to dítě té prokleté čarodějnice z našeho lesa?“ vykřikla starostova žena Matifa. „Hlavně je to dítě našeho čestného bratra Baradafose,“ řekl Berefor. „Byl to jen tvůj bratr a asi tak čestný nebyl, když mohl zplodit dítě s tou čubkou!“ zařval jeden z obchodníků. „Musíme je utopit, je prokleté!“ vykřikla Matifa.

„To nedovolím!“ vyrval dítě z Elauniných rukou „Je to moje neteř a já se tak o ni budu starat,“ řekl paladin a dal se na odchod. „Blázne! Jenom na nás přivoláš pohromu!“ *** „Vidanko, měla bys už jít spát,“ řekl Berefor. Seděl na své oblíbené židli a díval se na čtrnáctiletou dívku, jak si něco maluje u okna na stole. „No tak! Zítra musíme brzo vstávat.“ „Jenom to dokreslím, strýčku. Už to bude,“ řekla a malovala dál. Vidana běhala celé dny po lese a když se vrátila kreslila všechno, co tam viděla. Měla na malování talent. Občas si také četla a poslední dobou dost často pomáhala Bereforovi s vařením a uklízením. Kromě Berefora a pár jeho přátel se s nikým nebavila, nebo se nikdo nebavil s ní. Musela snášet hroznou tíhu své nenáviděné krve. Ženské po celém městečku rozhlásily, že je dcerou Xzerfory, čarodějky z lesa. Na její hrůzné činy už si sotva někdo pamatoval, před čtrnácti lety beze stopy zmizela. Všichni ale věděli, že byla Xzerfora zlá. Tudíž musela být zlá i její dcera, Vidana. Dívka vstala od stolu a třemi pružnými kroky došla k Bereforovi. „Podívej, strýčku, to je krásné zvíře, že?“ Paladin se podíval na papír, na kterém byl nádherně namalován jelen. Pokýval hlavou a všiml si jejího nevinného úsměvu. S tímhle

kukučem by i v tak mladém věku mohla pobláznit mužů... pomyslel si. „Měla by sis jít už lehnout. Brzo ráno musím odje,.“ zvedl se ze židle a doprovázel děvče do jejího pokoje. „Ještě před tím tě musím odvést k Madojovi. Postará se o tebe, zatímco já budu pryč.“ „Nechci tam jít. Když jsi pryč, všichni se mě posmívají,“ řekla Vidana prosně. „Je to má poslední válečná výprava, Vidano. Musím tam jet a ty tady nemůžeš zůstat sama.“ Rok po tom, co se Berefor Vidany ujal, přestěhoval se na okraj města. Bylo to pro ně oba lepší. „Ale nechci jít do města,“ pomalu lehala do postele. Berefor ji přikryl. „Nebudu pryč dlouho, nemusíš se bát. Teď už ale spi, ať zítra nejsi unavená,“ sfouknul svíčku v jejím pokoji a pak se šel uložit do postele sám sebe. Svítalo. „Bude hezký den“ řekl Berefor s úsměvem dívajíc se z okna. „Ne, dneska bude škaredě,“ řekla ještě rozespale Vidana. „Nemrač se tak, Madoj je dobrý muž, nenechá ti ubližovat. „Dojdu si pro věci,“ řekla a rozběhla se ven z kuchyně, kde právě dosnídala. Berefor mezitím vyvedl koně ven ze stáje. Oba byli hnědí, ale Vidanina kobyla byla trochu menší než Bereforův hřebec. Z lesa brzo vyjeli do ulic města. Teď tu ještě nebylo moc lidí. Přijeli před Madojův dům. Berefor sesedl z koně a uviděl Vidanin smutný výraz.

„Netvař se tak,“ řekl jí. Zabouchal na dveře. Za chvíli se otevřely. Zpoza nich vykoukl malý muž s prošedivělými vlasy. „Á, čekal jsem vás o trochu později,“ vítal je Madoj a zval dvojici dál. Berefor s Vidanou vešli. „Tak, děvče, zase spolu strávíme několik dní,“ rozhovořil se Madoj a poplácal Vidanu po rameni. Ona se na něj podívala a trochu se usmála, aby se neřeklo. „Můžu si jít vybalit věci?“ zeptala se. „Jistě. Do kterého pokoje máš jít, už jistě víš?“ řekl Madoj. Jakmile odešla po schodech nahoru, přestal se muž usmívat. „Doufám, že se brzo vrátíš, Berefore.“ „Budu se snažit. Proč? Máš s Vidanou nějaké problémy?“ „No, v nejbližších dnech se má vrátit můj syn a ona spí v jeho pokoji.“ „To není zas tak velký problém. Ona si klidně může lehnout na zem, těch pár nocí by ji nezabilo.“ „A taky mám strach, aby se trochu víc nesblížili. To už by to spaní v jeho pokoji mohlo být nebezpečné...“ Berefor se na něj pochybně podíval. „No, víš... vyrostla z ní sakra hezká holčina... Myslím, že v tom nebyla po matce.“ „O její matce raději nemluv. A ... já už budu muset jít. Dobře se o ni starej.“ Madoj Berefora vyprovodil před dům. A pak se díval, jak odjíždí. Vidana tento dům znala jako by byl její vlastní. Madoj byl

úspěšný obchodník. Proto byl dům velký a bohatě vybavený. Měl dvě patra. V prvním by obývací pokoj, koupelna a kuchyně. Druhé patro bylo složeno ze tří ložnic a knihovny. Jedna ložnice byla samozřejmě Madajova. Druhá patřila jeho dceři Mariiise, které bylo deset let, ale chovala se nejmíň na osmnáct. Byla rozmazlená a Vidana ji nemohla skoro ani vystát. Další ložnice patří původně Madojovu synovy Melidanovy, který ale je už skoro osm let někde v učení. Pamatovala si na něj- když byli malí, tak si spolu hrávali. Byl stejně starý jako ona. A teď bydlela v jeho pokoji. Lehla si do postele a dívala se do stropu. Za těch pár dní, co bude strýček pryč tady asi umřu, řekla si Vidana sama pro sebe. Den utíkal strašně pomalu. A ještě horší to bylo po tom, co se dozvěděla, že tu zítra bude nějaká oslava. Nezajímalo ji, co to bude za oslavu, věděla jen, že bude všude rámus a všichni budou veselí. Všichni se budou bavit, tancovat a smát se. Všichni kromě ní. V poledne se šla Vidana projít do lesa. Chtěla být chvíli sama, tak jak byla zvyklá. Procházela se dlouho. Návrat do města oddalovala jak jen to šlo. Když se začalo stmívat, tak se musela vrátit. V lese je za noci nebezpečno. Došla k Madojově domu a na chvíli se zastavila. Vstoupila. V obývacím pokoji seděla Mariisa se svými kamarádkami. Mluvily o oblečení a o chlapcích. Jenom je pozdravila a šla nahoru lehnout si. Kromě

Mariisi nebyl v domě nikdo. Služebnictvo už dnes odešlo domů a Madoj měl nějakou obchodní schůzku. Když vešla do „svého“ pokoje, tak údivem zůstala stát na místě. U stolu seděl kluk. Očividně se lekl, když vešla. Chvíli se na sebe dívali a bylo ticho. Potom chlapec s úsměvem pozdravil a ona za chvíli odpověděla. „Otec říkal, že tu mám hosta. Říkal, že jsi se šla projít a bůhví kdy se vrátíš.“ „Vážně?“ pravila Vidana nesměle. Chvíli se na ni díval. Pak se zvedl ze židle a šel ke svým věcem, které ležely vedle postele na stole. „Promiň, nepředstavil jsem se. Jsem Melidan, jestli si ještě pamatuješ?“ „Jistěže pamatuju... Jen… jen jsem nevěděla, že se máš vrátit.“ „To nevěděl nikdo,“ vzal svůj meč a nějaké oblečení. „Nechám tě o samotě, určitě si chceš odpočinout.“ „Tohle je tvůj pokoj, já bych měla jít pryč.“ „Jsi tu už zabydlená. Já se vyspím v otcově pokoji, dneska už se nevrátí. A co bude zítra se uvidí.“ Když šel kolem ní, usmál se. Tuto noc se Vidaně spalo dobře. Vidana snídala spolu s Mariisou a Melidanem. Všichni tři mlčeli. Madoj se ještě nevrátil s večerní „schůzky“. Vrátil se až v poledne. Byl v dobré náladě, takže hned s Mariisou vyrazili na nákupy na večerní oslavu příchodu léta. Vidana chtěla zase sama vyrazit na procházku do lesa, ale Melidan chtěl jít s ní, protože prý nemá ve městě co

dělat. Nemohla dělat nic jiného než mu to svolit. Šli dlouhou cestou. Mlčeli. Jak vcházeli hlouběji do lesa, cesta se zužovala a nakonec se ztratila úplně. Dvojici naprosto obklopily stromy. Z dálky bylo slyšet bublání potůčku. „Jsou tu strašně krásný stromy,“ řekl po dlouhé době Melidan. „Vážně?“ „Jo, tam, kde jsem se učil, byly jenom jehličnatý lesy. Listnatý stromy jsou daleko hezčí, než jehličnatý, nemyslíš?“ „Já jsem moc jehličnatých stromů neviděla.“ „S Bereforem moc necestuješ, viď?“ „Nebere mě nikam, jenom občas do města.“ Mlčky šli k potoku. Obloha se pomalu začala zatahovat. Sedli si na břeh a nohy spustily dolů, a nechali si je omývat studenou vodou. Chvíli bylo ticho, ale potom to Melidanovi nedalo, podíval se na Vidanu a promluvil: „Co... co budeš dělat dneska večer?“ „Já?“ zeptala se překvapeně. „No, ... co bych měla dělat?“ vůbec nevěděla co bude večer dělat. „Asi... asi si budu kreslit, nebo bych mohla číst...“ odmlčela se. Potom se podívala na vedle sedícího chlapce „Proč se vůbec ptáš?“ „Uhmmmm... říkal jsem si, jestli bys se mnou nešla na dnešní oslavu.“ „Cože? Proč?“ „Proč?“ podivil se: „Myslel jsem si, že tam nechceš jít, protože tady nikoho neznáš. Já tady taky

nikoho neznám... tak jsem si myslel, že bychom tam mohli jít spolu.“ „Víš,... já tam nechci jít, protože mě lidi tady nemají rádi... Nebyli by zrovna nadšení, kdybych se tam ukázala.“ Znovu se na ni podíval. „Nemusíš dělat to, co chtějí ostatní. A když tam půjdeš, určitě zjistíš, že jim zas tak moc nevadíš.“ „Myslíš?“ „Je to přece už dlouho. Lidé tě snad nemůžou tak dlouho nenávidět pro nic.“ Usmála se a podívala se na něj. „Když myslíš...“ Náhle začalo hustě pršet. „Pojď, měli bychom rychle jít domů.“ Když vstával vzal ji za ruku. Společně běželi po bahnité cestě domů. „Vy ale vypadáte!“ řekl Madoj, když se Melidan s Vidanou vrátili. Mariina se tiše smála. „Půjdu se umýt.“ oznamoval Melidan. Vešel do koupelny. Vidana šla do svého Melidanova pokoje a začala si sušit vlasy. Netrvalo dlouho a Melidan byl hotový. Vešel do svého pokoje. „Můžeš jít...“ „Za chviličku.“ Když si sundala ručník z hlavy, Melidan se začal smát: „Máš hezký vlasy.“ „Hahaha...“ Vidana si překryla vlasy ručníkem a šla si umýt tělo. Za dobu, co byla v koupelně, se venku setmělo. Když vyšla, byl v domě už jen Melidan, který seděl v obývacím pokoji. „Otec se sestrou už šli...“ „Chviličku ještě počkej, půjdu se oblíct.“ „Dobře, budu tady.“

Ještě trošičku pršelo, když se Melidan s Vidanou vydali k Městskému domu, kde se oslava konala. V domě již byla spousta lidí. Zněla tu příjemná hudba, na kterou už někteří tančily. Stoly uprostřed sálu přetékaly různými druhy jídla. Všichni byly spokojení. I Vidana. Poprvé v životě se cítila dobře mezi tolika lidmi. Nikdo ji nenadával ani nesmál. A po boku Melidana se cítila vítečně. Chvíli před půlnocí se Vidana s Melidanem rozhodli, že se ještě před spaním půjdou projít okolo vesničky. Chtěli být sami, pryč od všeho toho hluku a lidí. Šli tmou. Drželi se za ruce. Povídali si a smáli se. Oba se cítili dobře. Byli tak zabráni do rozhovoru o hvězdách, že neslyšeli kroky, jež je následovaly. Došli až k můstku přes potok, kde si sedli na lavičku. Kroky za nimi se rychle přibližovaly. Když si jich dvojice všimla, myslela si, že jsou to jen další blázni, kteří se tudy teď v noci procházejí. Ze tmy vyšla starostova žena Matifa. „Ááá... čekala jsem dlouho, než tě ten stupidní Berefor nechá samotnou,“ sykla tiše Matifa a přišla o pár kroků blíž. Za ní stáli nějací muži. Byli to známé tváře z vesnice. „Ta čarodějka nikdy neměla mít dítě, a když už je porodila, mělo zemřít!“ rozkřikla se Matifa. „A to se dnes v noci naplní,“ zasmál se jeden z těch mužů. Vidana ani Melidan se nezmohli ani na slovo. Muži kolem se k nim začali nebezpečně přibližovat. Melidan neměl meč! Na co by si

bral na oslavu meč? Vstal a jednoho ze statných mužů skolil pěstí. S druhým už to nešlo tak snadno. Třetího zvládl jen taktak a čtvrtý udeřil pěkných pár ran Melidanovi. Nechali jej ležet omráčeného na lavičce. „Teď hezky k jezeru, chlapi!“ zařvala Matifa. Skupina pěti mužů, šílené ženy a vystrašené dívky stála na břehu jezera, do kterého vtékal potok. Jezero to bylo ohromné. Rozkládalo se od lesa až do skal, kde se ztrácelo v podzemí. „No tak ji tam hoďte, chlapi,“ rozkazovala Matifa „než někdo přijde.“ „Počkat, pusinko,“ děl Herfort, známý obchodník z náměstí „než ji zabijeme, tak si s ní trošičku pohrajeme,“ začal se smát. „Jo!“ přidali se ostatní čtyři muži. „Ste padlí na hlavu? Vždyť bude křičet!“ řekla Matifa naštvaně. „Tak jí zacpeme tu její malinkou pusinku,“ hned navrhoval Azber, majitel mnoha farem v okolí vesnice a políbil ji. Vidana se začala bránit, ale ruce muže na ní byly moc silné. „To si plánuješ, že budeš mít celou tu dobu jazyk v její hubě?“ řekla žena a zvedla Azberovu hlavu od Vidany. Vidana začala křičet. Další muž, kterého Vidana neznala, s jizvou na levé tváři, ji zakryl pusu rukou. „Seš přece čarodějka, tak ji zbav hlasu.“ řekl muž s jizvou. „Taky bych měla začarovat vás, vy křupani, aby ste hned nevojeli každou husu, na kterou narazíte,“ hubovala Matifa a začala na Vidanu sesílat kouzlo. Když bylo

hotovo, muž s jizvou oddělal z Vidany ruku a potom šel za Matifou, kterou objal a dal jí pusu. Vidana se pokoušela řvát ze všech sil, ale nevydala ani hlásku. Bylo to naprosto zbytečné. Je plně v jejich moci. „Tak chlapi,“ řekl Herfort „chopme se své šance“ a serval z Vidany šaty. Matifa a všech pět mužů se hlasitě rozesmáli. Vidana začala brečet. Najednou všechen smích utichl. Někdo tu byl. Stromy a husté keře okolo jezera mu poskytovali výbornou skrýš, ale když se v nich neopatrně pohnul, šuměly. Když se potom dlouho nic neozývalo, Matifa začala být nervózní. „Tak co budete dělat, vy tupci... Hoďte ji do vody a rychle!“ „Hele, cukrouši,“ ozval se další muž - kovář Alojs. „Nepokoušej se nám rozkazovat.“ „Jo, Matifo. Nikdo tady není, byl to jenom vítr.“ hlesl Azber a začal hladit Vidanu po pravém boku. Alojs k ní taky přišel a hladil ji ve vlasech. Najednou někdo skočil Matifě na záda. Ta zařvala, když padala na zem. Všichni muži se na ni podívali. Matifa se s tím „kýmsi“ chvíli prala na zemi. Muži okolo se na sebe jen dívali a nic nedělali. Potom se Matifa s útočníkem za zády začala zvedat. Když si oba stoupli, byla zřetelně vidět dýka u Matifina krku. „Pusťte Vidanu a já pustím Matifu.“ Melidan. Byl to určitě on. Vidana jej poznala po hlase. Najednou přestala mít strach. Styděla se.

Před ním. A strašně moc. Překvapila tím sama sebe. „Hele, chlapečku, myslíš, že nám na ní záleží?“ zasmál se muž s jizvou na tváři.“ „Určitě nám na ní záleží míň, než tobě na téhle krasavici“ odpovídal Alojs a žduchl Vidanu do jezera. Melidan Matifu podřízl a pak skočil k jezeru, aby ještě Vidanu zachytil, ale ona se už nevynořila. Muži Melidana chytili a zmlátili ho do bezvědomí. Matifa se zvedla se země. „Sakra, ženská, ty seš snad nesmrtelná...“ podivil se Herfort. Matifa se na odpověď zasmála. „Je ta holka mrtvá?“ zeptala se potom. „Asi se dole za něco zachytila,“ dumal muž s jizvou. „A co uděláme z tím hajzlíkem?“ zeptal se Alojs a ukázal na Melidana. „On nás všechny viděl“ řekl Azber. „Měli by sme ho taky utopit.“ „Ne, pánové. Znám něco horšího. Ráno se tu probudí, a bude mít obrovskou opici. Nebude si nic pamatovat.“ Alojs se zasmál: „Všichni ho z její smrti budou obviňovat.“ „To se mi líbí, Matifo. To je skvělej plán. Pusť se do toho.“ odpovídal muž s jizvou. Matifa začala čarovat. Herefor řekl: „A potom se můžeme jít ještě trochu pobavit...“ *** Bereforův kůň pomalu jel po dlážděné cestě v centru vesnice. Pomalu se přibližoval k Madojově domu. Sesedl z koně. Zaklepal na

dveře. Dlouho nikdo neotevíral. Zkusil zaklepat na okno. Bylo divné, že by tomto domě nikdo nebyl. Znovu zabouchal na dveře. Ozvaly se kroky. Otevřela Mariisa. „Proč ti to tak dlouho trvalo, děvče?“ zeptal se Berefor. „Promiňte, pane, ale něco jsem si dělala nahoře v pokoji, takže jsem vás moc neslyšela.“ „Nikdo jiný tady není?“ podivil se při vcházení do domu. „Ne, tatínek s Melidanem hledají Vidanu.“ „Hledají Vidanu?“ rychle se otočil na dívku, která už pomalu šla po schodech zase nahoru „Co se stalo?“ Mariina se zastavila a otočila k Bereforovi „Vy o tom nic nevíte? V noci po oslavě příchodu léta se prý utopila v jezeře.“ Bereforovi se podlomila kolena. Jen taktak se zachytil stolu a rychle si sedl. Dívka pokračovala v řeči: „Ale tatínek říkal, že se nemusela utopit, že může být někde v lese či co.“ „A to mi říkáš jen tak? Lhostejnost ve tvé tváři... To... to jako kdybys mi říkala, že se ti spálil oběd!“ „Ne, pane. To bych brečela,“ řekla klidně. Berefor se na ni zklamaně podíval. „Kdy se Madoj vrátí?“ „Měli by se vrátit dnes. Už můžu jít?“ Muž si otřel pot z čela a sotva znatelně přikývl. Dívka se otočila a odešla. Pomalu a klidně. Berefor seděl celý den na židli a vzpamatovával se z toho šoku. Když Vidanu jako maličkatou uchránil před smrtí,

tak si přísahal, že nikdy nedovolí aby se jí něco stalo. A teď byla mrtvá. Nedokázal uchránit svoji malou neteř. Nedokázal dodržet svůj slib... Berefor se ve svých myšlenkách tak ztratil, že si ani nevšiml, že už zapadlo slunce. Seděl na židli a přemýšlel. Nevšiml si ani, že někdo otevřel dveře a vešel do domu. Dva muži. Z myšlenek ho vyrvalo až světlo svíčky, které osvítilo pokoj. „Berefore?“ řekl Madoj. Byl ušpiněný a zpocený stejně jako jeho syn. „Co tady děláš, Berefore?“ „Ti, proti němž jsem jel bojovat se vzdali. Žádný boj se nekonal, tak jsem co nejrychleji jel domů, za Vidankou.“ Díval se do země. Madoj a Melidan stáli u dveří. Ani jeden z nich nevěděl, co má říct. Melidan byl bledý a měl strach. „Co se stalo mé neteři?“ zeptal se sedící muž. „Melidane,“ houkl Madoj a otočil hlavu k vedle stojícímu synovy, který sebou trhl, jako by se lekl. Chtěl něco říct, ale nic z něho nevypadlo. Madoj ho chytil za rameno a poručil mu, ať se jde umýt a převléknout. Mladík odešel. Madoj si sedl vadle Berefora a všechno mu řekl. Řekl mu, že už bylo pozdě v noci a po oslavě. Řekl mu, že byl Melidan s Vidanou pryč až do rána, kdy samotného chlapce našli na břehu jezera. A taky mu řekl, že obyvatelé z okolí nic neviděli ani neslyšeli, jenom šplouchání vody, ale to prý tam není nic zvláštního.

„Ale... ale vždyť tam Melidan byl, musí přece vědět, co se tam stalo. Byl s ní.“ „Melidan byl opilý, Berefore. Nic si nepamatuje.“ „Cože?“ řekl naštvaně paladin. Madoj jej chytil za paži „nesmíš se na něj zlobit, příteli“. „On ji opil... a teď se diví... teď se diví, že... to ho v té škole naučili pěkným věcem...“ „Prosím, Berefore, to neříkej. On má strašné výčitky svědomí,“ odmlčel se „Kdybys viděl, jak ji hledal. Nechtěl vůbec odpočívat. Myslím, že od té doby, co se to stalo vůbec nezamhouřil oči.“ „Má mít proč výčitky. Kdyby nebylo jeho, nic by se jí nestalo!“ vstal a rychlím krokem šel ven. Když byl těsně před dveřmi, zarazil se. Uviděl chlapce, jak sedí na schodech. Nohy měl skrčené přímo u těla a hlavu skloněnou u kolen. Brečel. Berefor si uvědomil, že celý rozhovor s Madojem slyšel. Uviděl, že má zraněnou jednu nohu. Obvazem prosakovala krev. Šel k němu. Poplácal ho po zádech. „Promiň, nemyslel jsem to tak. Ty za to nemůžeš,“ pravil vstřícným, jistým hlasem. Chlapcovo vzlykání nepolevovalo. Berefor chvíli mlčel. „Zítra ráno ji pojedu hledat. Chceš jít se mnou?“ Melidan souhlasně přikývl. „Tak by sis měl jít odpočinout, nabrat nové síly.“ Znova ho poplácal po zádech. „My ji najdeme,“ pronesl nakonec jistým hlasem. Pak se otočil a odešel.

*** Druhý den vyrazil Berefor s Melidanem na cestu až kolem poledne. Jeli rychlím cvalem a moc nemluvili. Obloha byla zatažená, každou chvíli mohlo začít pršet. Po cestě dojeli až k mostu, kde museli z dlažby zahnout do lesa. Za chvíli dojeli k jezeru. Místo, kde se všechno odehrálo bylo velmi dobře poznat díky udusané trávě. „Tady se našli Vidaniny šaty,“ hekl Melidan, když dojeli na místo. „Vidaniny šaty? Co jste proboha dělali, že si svlékla šaty?“ „Už jsem vám říkal, pane, že si nic nepamatuju. Ale nejspíš...“ „Radši to ani neříkej.“ „...nejspíš jsme šli plavat!“ „Ááá.. plavat... a proč je tu tolik udusané trávy?“ „Nic, vůbec nic si nepamatuju!“ „Dobře, dobře, tak se nerozčiluj. Objedeme jezero.“ „To nemá smysl, pane, s otcem jsme jezero objížděli už tisíckrát.“ Berefor nic neříkal. Jel dál. Zastavil až když dojely ke skalám. „Tady už se dál jet nemůže, jsou tu skály,“ konstatoval Melidan. „Podívej se támhle,“ ukázal Berefor na kamenitou plošinu, která se táhla od nějaké jeskyně a ztrácela se v jezeře. „Tam taky mohla vyplavat.“ „Už jsme tam taky byli,“ odpověděl Melidan „a nemyslím si, že by to tam bylo dvakrát bezpečný. Docela tam řádil Sward.“

„Sward?“ zamyslel se Berefor. „Proč by sward lezl do skal? Musel k tomu mít přeci důvod.“ „Ale...“ Berefor se rychle rozjel k jeskyni, která vedla na plošinu. „Opravdu si myslíte, že je to bezpečné?“ „Ano, swardi jen tak nechodí do skal.“ „Ale tenhle tu už byl...“ „A navíc swardi loví jen v noci, chlapče.“ Jezdci projeli temnou jeskyní. Když vyjeli, objevil se před nimi napůl uschlý strom. Spodní větve byly olámané a kůra na kmeni oškrábaná a vytrhaná, jak se sward pokoušel dostat nahoru. „Chudák strom,“ řekl Berefor. Očima prozkoumával horní větve rostliny. „Podívej, Melidane, tam nahoře,“ ukázal rukou „jsou tam taky ulomené větve. Někdo tam byl. A sward to určitě nebyl.“ „Takže...“ „Vypadá to, že když to tu swarda přestalo bavit, odešel. A potom asi i ten člověk.“ „Kam mohla jít? Do lesa?! Musíme tam jet!“ „Počkej, mladíku, tam může být víc swardů než jeden. Les je jejich přirozený prostředí.“ „To mi nevadí. Musíme Vidanu najít!“ Melidan kopl koně do slabin a ten se vydal do jeskyně. Skrz ni projeli rychle, ale do lesa vjeli pomalu. Vyhýbali se nízkým větvím stromů. Les tu byl docela hustý. Jezdili tu dlouho, až se začalo stmívat. „Melidane, musíme jet pryč. V noci swardi loví!“

„Podívejte, co jsem našel.“ Melidan přišel k Bereforovi a ukázal mu malý přívěsek ve tvaru vlčí stopy. „To je Vidanin přívěsek. Kde jsi ho našel?“ „Tady,“ zavedl Melidan Berefora ke stromu, u kterého přívěsek našel. „Tady seděla,“ řekl paladin, když uviděl udusanou trávu u kmene stromu. „A jsou tu ještě druhé stopy,“ ukázal Melidan. „S někým odešla,“ řekl Berefor „ale kam a s kým?“ Z křoví se ozval šelest. Noc už byla blízko. „Teď musíme rychle vypadnout, chlapče, nebo si z nás nějaký sward udělá svačinku!“ upozorňoval již po několikáté Berefor. Melidan nic nenamítal. Oba nasedli na koně a co nejrychleji jeli pryč. Tuto noc mohli spát klidněji, než předchozí noci... *** „Ta noha mě strašně bolí,“ řekla Vidana. „Neboj, malá, už jsme blízko. Potom se ti na to podívám,“ odpověděl Oris, černovlasý elf, který zabil swarda, jenž se před chvílí snažil posnídat Vidanu. „Není moc moudré trávit noc na území Sardů,“ informoval dívku, kterou podepíral. „Nevěděla jsem, kde jsem.“ „A jak jsi tam byla dlouho?“ „Pokud si to pamatuju dobře, tak už jednu noc. Tu jsem strávila na stromě.“

„To bylo moudré,“ zastavil se před jeskyní „tak, tady bydlím. Zvu tě dál, lidská krásko.“ Uvnitř jeskyně byly úzké a vysoké schody. Oris musel Vidaně nahoru pomáhat. „Nahoru se nedostanou skoro žádná zvířata,“ řekl. Elfovo obydlí se skládalo z jedné velké skalní místnosti. Měl tam místečko na vaření, stůl a židle, postel, bazének, skříně,... Všechno, co potřeboval k životu. Vidanu překvapilo, že měl obrovskou knihovnu vybavenou tlustými knihami nejčastěji o dějinách, přírodě a magii. Magii? zarazila se. Proč tu má knihy o magii? „Posaď se, podívám se ti na tu nohu,“ řekl Oris. Vidana ho s radostí poslechla. Škrábanec od swarda zatraceně bolel. Sedla si a oddělal z poraněné části sukni. Rána se táhla od kotníku a končila kus nad kolenem. Dost krvácela. Oris byl na první pohled zkušený léčitel. Ránu omyl vodou a poté natřel mastičkou z nějakých bylin. „Teď by se ti to mělo rychle zahojit,“ děl elf, když dokončil svoji práci. „To bylo rychlé a ani to moc nebolelo,“ usmála se Vidana. „Mám to už v rukou. Dlouho jsem pracoval v armádě jako léčitel.“ „Vážně?“ „Hmmm... teď by sis měla jít odpočinout. Pojď, pomůžu ti do postele.“ Jakmile si lehla, okamžitě usnula. Zdál se jí divný sen...

Viděla ženu. Byla podobná Matifě, ale o trochu mladší. Něco Vidaně říkala, ale ona nic neslyšela. Začala čarovat. Čarodějčino tělo padlo k zemi, ale

duše tam pořád byla. Stála a dívala se na Vidanu. Čarodějka pořád mluvila, ale Vidana pořád nic neslyšela. Pak přišel elf. Černovlasý elf. Povědomím hlasem říkal něco o spojení dvou duší, o tom, že byla zachráněna kvůli přežití matky. Jeho hlas byl uklidňující. Začal kouzlit. Čarodějčina duše se k Vidaně začala přibližovat. Vidana křičela, ale nebylo jí to nic platné. Chtěla se pohnout, utéct, ale nemohla. Chtěla se probudit, ale nemohla. Čarodějčina duše byla pořád blíž a blíž, až začala prostupovat Vidaniným tělem. Elf pořád čaroval. „Neboj, malá, už jsme blízko.“ Jak duše vstupovala do Vidaninýho těla, byl to nepříjemný pocit. Když bylo vše u konce, když se čarodějčin duch ztratil v dívčině těle a když elf přestal čarovat, vše potemnělo.

„Jak dlouho jsem spala?“ zeptala se Vidana a podívala se na Orise, který seděl u stolu a vyráběl nějakou mast. „Celý den“ odpověděl, aniž by se na ni podíval. „Celý den? Proč tak dlouho, měl jsi mě vzbudit.“ „Tvé tělo si muselo zvyknout,“ přidal do misky další přísadu a rychle míchal. „Zvyknout na co?“ podivila se. „Ty víš.“ Vidana se zamyslela a řekla spíš jen pro sebe: „Byl to jenom sen.“ „Musela jsi to vidět pouze formou snu. Při rituálu jsi musela spát...“ „Děláš si srandu?“ „Kdybych si dělal srandu, tak bych řekl, že se přes noc zničila celá planeta a zůstal jen tento kousek země, na kterém jsme mi dva...“

Dívala se na něj a srovnávala si všechno v hlavě. „Chceš mi říct, že mám v sobě duši Xzerfory?“ „Nechci ti říkat nic. Měla bys vědět, co jsi viděla.“ „Já zase nechci... nechci být jako ona!“ „Nebudeš se chovat jako ona... Máš jen její dovednosti a ... a moc!“ „O nic takového nestojím!“ „Teď už nemáš na výběr.“ Vidana mlčela. Přemýšlela. Elf vstal a šel k ní „Ukaž nohu,“ sedl si k ní na postel. „Ne, nechci, aby ses mě ještě dotýkal!“ Oris si povzdechl a odkryl jí nohy. Pevně ji chytil za tu zraněnou a jemně na ni nanášel mastičku, kterou právě domíchal. „Co to je?“ „Pomůže ti to... mě by pomohlo, kdybys s tou nohou přestala škubat.“ Poslechla ho. „Asi nechápeš, co jsem pro tebe včera v noci udělal, viď?“ „Dal jsi do mě duši mé, všemi nenáviděné matky! Teď mě lidi nebudou přijímat už vůbec.“ Elf se zasmál: „Víš, proč tě lidé v městečku nechcou mezi sebou?“ „Protože jsem Xzerfořina dcera, proč jinak.“ „Ne. Proto tě nemá ráda jenom Matifa. Ostatní tě nenávidí, protože je Matifa očarovala.“ „Cože? Proč by to dělala?“ „Všimla sis, jak byla Xzerfora Matifě podobná?“ Vidana přikývla. „Byly to totiž sestry.“

„Sestry? Ale vždyť Matifa je ženou starosty... A Xzerfora...“ „Když se Matifa vdala za starostu, Xzerfora ji začala nenávidět... a proklela ji, aby nemohla mít děti. Věděla, že to pro ni bude hrozné. Kvůli tomu Matifa začala nenávidět Xzerforu a všechny její děti...“ „VŠECHNY její děti? Kolik jich proboha bylo?“ „Pět. Z nich jsi naživu už jenom ty. Myslím, že ostatní už budou na dně toho jezera v lese, co tě tam chtěla taky utopit.“ „A jak jsi do toho všeho zatažený ty? A co ta Xzerfořina duše?“ Oris vstal s postele a šel ke stolu, u kterého se posadil bokem k Vidaně. „Já jsem byl Matifin milenec, než se vdala. Potom se mě snažila zbavit jako tebe, aby se o mě nedozvěděl její muž. Samozřejmě se jí to nepovedlo. Když sem se dostal sem a zařídil jsem si to tu, začal jsem plánovat pomstu, ke které jsem potřeboval právě jedno z dětí Xzerfory. Jenom do jejího dítěte sem mohl vpustit Xzerfořinu duši. Ty teď, s její mocí, můžeš Matifu zlikvidovat.“ „Jak zlikvidovat?“ Elf se znova zasmál „Prostě zlikvidovat...“ „A proč jsi se tenkrát normálně nevrátil a neohlásil, že se tě snažila zabít?“ „Myslíš, že by mě někdo věřil? Je to starostova žena! Stejně tak by nevěřili teď tobě.“ „A co máš v plánu teď? Zítra spolu pojedeme do vesnice.“ „Spolu?“

„Jo, zachránil jsem tě. Mám právo si vychutnat vděčnost tvých přátel a rodiny, nemyslíš? Teď si ještě odpočiň, pořád jsi dost slabá.“ Oris vyšel ven, ale za chvíli byl zpátky. Donesl nějaké ovoce. Vidana je neznala, ale bylo dobré a syté. Po jídle usnula. Tentokrát se jí nic nezdálo. Cesta do vesnice ubíhala pomalu. Oris a Vidana měli přesně naplánované co budou dělat. Do vesnice vstoupí východní cestou, aby mohli jet nejdříve na radnici a až potom k Madojovi. na radnici nahlásili, že Oris Vidanu v osudné noci po oslavě příchodu léta vytáhl z vody, ochránil před swardy a ještě ji ošetřil v jeskyni. Starosta Orisovi poděkoval. Dvojice už byla na odchodu, když do místnosti vstoupila Matifa. Když uviděla Orise a Vidanu, podlomila se jí kolena a příšerně zbledla. Spadla by na zem, kdyby ji nezachytil manžel. Dvojice beze slov vyšla na ulici. Oris se usmíval „Nic mě nemohlo potěšit více.“ Vidana přikývla. Šli k Madojovu domu. Tam byla Vidana s Orisem přivítána více než vřele. Vidana vysvětlila, jak to všechno skutečně bylo. Berefor s Madojem nadávali na Matifu jak jen mohli. Mariisa během vyprávění usnula na Orisově rameni. Vidana s Melidanem se potom vytratili ven. „Prosím tě, k jezeru už radši nepůjdeme, ano?“ navrhoval Melidan a oba se potom začali smát. Matifa ještě té noci beze stopy zmizela.

Lovci stínů Část I.

Nikerim Fingorrion „Štíítýý!“ Štíty se semkly těsně k sobě s nacvičenou přesností. Několik neopatrných vojáků se skácelo k zemi s černě opeřenými šípy v těle. Ostatní střely neškodně sklouzly po štítech vojáků z Felraské pevnosti. Další dvě salvy šípů se snesly z rozeklaných skalních převisů na štíty vojáků, ale mnoho škody už nezpůsobily. „Pane Torinore, jaké jsou vaše rozkazy? Stáhneme se? Důkazy o přítomnosti skřetího předvoje už máme, tak na co ještě čekáme!“ ozval se první seržant Lorrin. „Poslouchej Lorrine pozorně! Radši si připrav meč a pevně uchop svůj štít, to není jen předvoj.“ Důkazem toho se zpoza skalní rozsedliny vynořilo několik desítek skřetích vojáků. Valily se soutěskou jako lavina při jarním tání a se skřehotavým smíchem mávali nad hlavou svými hrubě kovanými zbraněmi. „Řada“ zvolal Torinor a vojáci stanuli v řadě se štíty volně svěšenými podél těla. Hrdě a odvážně čekali na valící se příboj štítů a mečů, krve a utrpení, bolesti a smrti. Jen dobrá morálka a tvrdý výcvik dokázali, že vojáci stáli bez hnutí, jak vytesaní z kamene. Pevný a odhodlaný výraz ve tváři, i když nepřítel byl

pouhých dvacet kroků od nich a řítil se vpřed s chutí zabíjet, bez náznaků slitování. „Zeť“ rozlehlo se řadou nehybných vojáků a štíty zakryli své majitele a utvořili neproniknutelnou barikádu. Překvapení skřeti se pokusili prorazit hradbu štítů, avšak na jejich hlavy se sneslo krupobití mečů a hněvu vojáku kapitána Torinora. Brzy skřeti poznali, že tenhle nepřítel je nad jejich síly. Třeskot zbraní a štítů, bojové pokřiky a bolestné vytí nad useklou končetinou. Zem zčernala skřetí krví a vzduch byl prosáklý pachem vyhřezlých vnitřností. Vystrašení skřeti se dali na zmatený ústup, při němž překážel jeden druhému. Torinor zadržel pár mladších a nezkušených vojáků, kteří chtěli pronásledovat nepřítele. Kapitán si setřel pot z čela a přejel pohledem bojiště. Tři jeho vojáci už se nevrátí na Felras a dalších osm vojáků bude třeba rychle ošetřit a dopravit zpět. Koně nechali v pevnosti, s nimi by byli moc nápadní. Torinor ukázal prstem na jih nad soutěsku, kde vířil prach a dělal hnědavý oblak nad obzorem. „Táhnou další! Jsou ale ještě dost daleko,“ odplivl si Torinor. Vojáci věděli že to neznamená nic jiného,

než další válku s Kharovými přisluhovači. Lorrinovi vyrazil na zádech studený pot a leknutím vykřikl, když z oblaku prachu vylétl obrovský ještěr a usedl na vzdáleném pahorku. Ostatním z toho pohledu nebylo lépe a nejeden voják se otřásl při pohledu na to ohyzdné stvoření. Torinorovi se na čele objevila hluboká vráska. „Myslím, že náš průzkum je u konce. Vracíme se do pevnosti a to rychle! Vezměte raněné, vyrážíme ihned!“ Lorrin se přitočil k Torinorovi, když určoval vojáky do zadního voje. „Pane Torinore, co to sakra bylo?“ Optal se bledý seržant svého kapitána. ,,Myslím, že hodně velká a odporná vyverna, Lorrine.“ Lorrin se otřásl odporem. „Vyrážíme!“ Zavelel Torinor a vyrazil do čela formace. „Až přijdeme do pevnosti musíme poslat holuby se zprávou o pomoc,“ říkal si nahlas kapitán. „Můj pane, komu? Ostatní pevnosti nebudou chtít dát ani jednoho muže, když opět hrozí válka, natož některé ze čtyř království . Ti na nás už dávno zanevřeli kvůli svobodným městům.“ Lorrinovi se sevřelo hrdlo úzkostí, když to říkal. Torinor se na něj ustaraně podíval a věděl že má pravdu. „Naše pevnost vydrží! Žádný prašivý skřet nevstoupí do citadely, aby pošpinil její zdi svou

přítomností,“ řekl s pýchou v hlase Torinor. „Ale co vyverna můj pane! Co, co když skřeti mají mezi sebou někoho kdo té potvoře dokáže rozkazovat? Třeba nějaký mág nebo čaroděj. Viděl jste přeci, že skřetů si ani nevšimla.“ Torinor chvíli mlčel a byl pohroužen do vlastních myšlenek, až nakonec řekl: „Vím, je to zlé Lorrine, ale naštěstí vím na koho se obrátit.“ Kapitán se pokusil o lehký úsměv, aby svého seržanta trochu uklidnil. „Můj pane, vy snad znáte nějakého slavného hrdinu, který se toulá po tomhle bohy zapomenutém místě?“ Nazdvihl obočí s jiskřičkou naděje Lorrin. „Ne, v tom tě bohužel zklamu Lorrine, ale pošlu zprávu do kapituly řádu Lovců stínů, snad nám pomohou.“ Lorrin se náhle zarazil. „Ale pane, můžeme věřit těm zaklínačům, že nám pomohou? Slyšel jsem, že … ,,Dost Lorrine, není pravda, co se o nich říká,“ zarazil ho Torinor. „Pomůžou nám! Znám velmistra řádu, je to můj dávný přítel z mládí,“ dodal povzbudivě a poplácal Lorrina po rameni. „Jen aby si přišel včas Nikerime, aby si jen neplašil vrány od večeře,“ dodal si pro sebe Torinor a trochu ho z té chmurné myšlenky zamrazilo. Radši přidal do kroku, neboť pevnost byla ještě daleko.

Obrat k lepšímu

Winnie Na vrch dopadlo slunce. Svým jasem a teplem zalévalo malé údolíčko pod kopcem. Nic nemohlo pro jejich účely být vhodnější. Do krajinné prohlubně přitékala voda v podobě malého potůčku. Kdyby se vykopala strouha a prohloubilo koryto, měly by všichni vody dostatek. Prozatím stačí chodit do míle vzdáleného jezera. Obživu si vždycky najdou. Zvěře se v blízkém lese prohání dostatek, jejich tři ovce také budou k užitku a obilí zasejí. Takhle jednoduše si to Rowan v mysli maloval. Jenomže vše se neodehrává jen v představách. To už za ta léta, co chodil po světě, mnohokrát zjistil. Leckdy docela tragicky, ale co. Smiřovat s osudem a nadvládou bohů se bude prostě muset pořád. I zanedlouho na něj mocné kladivo Okwariana dopadne a on pocítí jeho tíži, spíše horkost. „Tak si pospěště, už tam budeme.“ Popohnal hrstku obyvatel, která zbyla z minulých útoků. Dva stařešinové, deset mužů, dvanáct žen a osm dětí. Moc velký počet to sice není, leč něco s tím přeci jen půjde udělat. První dvojice dětí vyběhla na vrchol kopce a zůstala překvapeně stát. Na děti to je co říct. Pohled

do údolí byl prostě nádherný. Konečně jim z hlavy vyhnal vzpomínky na černý mastný kouř, nářek lidí a skřípění ohořelých trámů budov. Ostatní příchozí se přidali k prvním, až se za chvíli na kopci sešlo všech třicet tři lidí v čele s Rowanem. Ukázal rukou do údolí a vítězně zvolal: „Hle, zde stojí pravda mých slov. Dostali jsme šanci na nový začátek. Byla by škoda ji nevyužít. Čekají nás sice dni plné úmorné práce, avšak odměnou nám bude nový domov bez možnosti ohrožení zvenčí. Nuže, sestupme dolů, ať zříme celou krásu i zespoda, nejen zvrchu.“ Všichni stáli ještě hodnou chvíli okouzleni. První porušily ticho děti a s křikem se rozeběhly do údolí. Rowan byl se svou řečí spokojený, zdá se, že zapůsobila. Vždycky měl nadání na rétoriku, i jeho druidský učitel mu to říkal. Loupnul šedivým okem po mladé ženě. Ta se na něj stydlivě usmála. Stařešinové za ní začali spokojeně drmolit skrze zbytky posledních zubů. „Dílo Bohů, to nás potkalo! Přeci jen na nás po tom útoku nezapomněli a odvděčili se nám za prožité příkoří,“zvolal starý Merten. Jeho družka Meria se do něj zavěsila a s pomocí dřevěné

hole se oba vydali na sestup loukou. Jakmile Rowan zaslechl o bozích, veselá nálada ho okamžitě přešla. Copak si nedají pokoj? Jako by nestačilo, že … „Rowane, budeš tu stát dlouho? Nechtěl bys mi raději pomoct s tím nákladem dolů?“ mladá žena s medovými vlasy přerušila jeho spílání. Nakvašeně se na ni otočil, ale jakmile pohlédl do jejích přísných mandlových očí, přeci jen se trochu uchlácholil. „Jistě, že tu nehodlám stát do západu slunce,“ odfrkl si pro sebe. I když pohled by to byl pěkný, ne že ne. Vzal jí z náruče ranec s několika zachráněnými věcmi a bez otálení vyrazil dolů. Přeci by nečekal na nějakou ženskou! *** „Vážení,“ začal zase s proslovem Rowan. „Úspěšně jsme dorazili do této neobydlené krajiny, která nám skýtá příležitost znovu začít žít. Jak jste si jistě všimli, zem je úrodná. Kvalitní černá půda, ze které může vyrůstat obilí po několikero generací. Voda stéká opodál a nalevo od jehličnatého lesa se nachází jezírko. Slunce se k tomuto údolí neotáčí zády. Máte tu všechno, co chcete!“ vyžíval se v řečnění Rowan. Jak krásně se tu jeho hlas rozléhá! „Všechno, co chceme? zbláznil jsi se, Rowane? Vždyť se na to podívej! Nepopírám, že je toto údolí, ehm, půvabné. Ovšem není tu zhola nic. Ani náznak civilizace. Jak daleko je odsud

nejbližší město? Nějaký trh, škola pro nadané děti? Nestojí tu ani jediné obydlí, ve které bychom mohli pro začátek bydlet, než se něco postaví.“ Napadl řečníka příkře muž sedící stejně jako ostatní u ohně. „Obydlí? Město? Trh? Školu? nechtěl bys náhodou, aby se ti ze vzduchu vynořila rovnou celá ves? Když jsi tak chytrý, nabídni něco lepšího. Rád si tě poslechnu!“ založil ruce v bok uražený Rowan. Jak se někdo opovažuje pochybovat a nadávat? „Samozřejmě nic lepšího nemám, to bych tu asi neseděl.“ Odpověděl po drahné době muž. Lehce zbrunátněl, asi mu nebylo příjemné přenést se přes svou čest a uznat porážku. „Hahá! Tak vidíš. Já jsem vás sem dovedl a pomohl vám uprchnout před Ohněm, tak mi teď dovol, Rudolfe, abych pokračoval v tom, v čem jsem začal. Tedy, ještě dnes ohlédneme okolí a rozvrhneme plán vesnice, kde co bude stát. Dále zjistíme průtok potoka, místo na kompost, sýpku, skladiště a stáj pro dobytek. S pracemi započneme hned zítra. Máme pět úplňků než začně zima. Moc práce nás čeká, není možné, že vše stihneme. Je spíš absolutně jisté, že zvládneme pouze ty základy. Prioritou je…“ „Zadrž v tom řečnění a poučování, Rowane,“ přerušila ho už podruhé žena se jménem Kaila. „Víme, že jsi studoval a měl učitele. Ale my jsme zase žili celé roky ve vesnici a všechno známe. Nepoučuj nás tedy. Rozdělíme si

raději práci místo zbytečného žvanění.“ ,,Miláčkové,“ zavolala na děti hrající si kolem, „půjdete k potoku a zjistíte, co nejvíce informací, ano? Rudolfe, ty si vezmeš s třemi dalšími na starost provizorní ubytování a ostatní půjdou do lesa pro materiál. Všechny ženy zaopatří jídlo, vodu a zásoby. Rowane, práci máme rozdělenou, přidej se ke komu chceš.“ S tím se zvedla a zamířila pryč. Ostatní po sobě hodili pohledy a hleděli si svého. Jen Rowan seděl zaraženě na místě a v duchu nadával na tvrdohlavé ženské. On se snaží plán dopodrobna vysvětlit, aby nedošlo k problémům a ona mu z toho udělá paškál. „Víme, že jsi studoval! Ň, ň, ň.“ Pitvořil se po ní. ,,Houby víte. Kdybych zůstal tam, co mi to nabízeli, s poslušností bych neměl problém. Že já ho tenktrát neposlechl!“ *** V nově prohloubeném korytu potoka proteklo mnoho vody od té doby, co sem do Světlého údolí přišli první osadnící. Podstatná část okolí se měnila, ovšem ne po způsobu drastickém, nýbrž jemně. Na pastvách spásaly už čtyři ovce křehkou jarní trávu, děti hvízdaly na píšťalku, hrály si na loupežníky a rodiče občas zanechali práce a pozorovali, jak příroda celá rozkvétá. Konečně se do duší obyvatel usadil mír, který se v krutých zimních večerech tajně snažili najít. Vybudování obydlí zcela od nuly posílilo

sebevědomí ztrápených lidí. Zažili, že pokud se překonají, dosáhnou všeho, co je jen možné. Přesně tohle se Rowan učil. A pochopit tuto myšlenku mu zabralo celý dosavadní život. Nyní to dokázal a byl na sebe patřičně pyšný. Už dávno se nemohl pochválit za nějaké úspěchy. Vlastně od té doby, co odešel z učení na svou vlastní pouť. Celou dobu se jen protloukal životem bez jakéhokoli cílu a teď ho možná nalezl. Cítil v kostech, že je už blízko. Mohl by se také usadit. Bránil se těm myšlenkám, ale když si je bez obalu připustil, uznal, že Kaila je docela pěkná. Manžel jí uhořel při požáru, děcko vychovává sama, není hloupá, má ponětí. Sice ho již mnohokrát uvedla svými řečmi do potíží, jenomže ho to prostě nechtěně přitahovalo. No, bude muset ještě vše pořádně zvážit. Ukvapená mysl je to nejhorší, co může člověk mít. To mu také jeho učitel nesčetněkrát opakoval. Mířil do lesa, jeho nohy ho tam nevědomky nesly. Chodil tam často, na jaře ještě více než kdy předtím. Cítil se v něm doma. Uchráněn od všech vnějších nebezpečenství. Rudolf ho pořád s něčím otravoval a nebylo ke škodě si někdy odpočinout. Odhrnul pár nízko sahajících větví, prošel skrz křoví a zastavil na malé mýtince před jediným listnatým stromem v tomto jehličnatém lese. Poklekl do mechu, vyndal z opasku zavěšený plátěný pytlíček s bylinkami a oddal se meditování. Takové uvolnění jednou za čas potřebuje.

Nemůže neustále poslouchat to žvanění děcek. Přeci jen už není nejmladší, měly by na něj brát ohled. Jenomže ten vlastně děti nikdy neberou. Mluvil tam uprostřed lesa v duchu sám se sebou, směšně se nakláněl ze strany na stranu a hýbal obličejem. Jako vrchol mu bylinky, dříve položené na zemi, létaly kolem hlavy, anebo různě trhaně obíhaly vzdušné neviditelné obrazce. Jako by si toho snad ani nebyl vědom! Ale on to věděl moc dobře. Momentálně z něj dub vysával všechnu negativní energii a vtahoval ji do sebe. Neubližovalo mu to, byl to obvyklý postup, kteří druidové využívali už po mnoho staletí. Strom to naopak posílí. Je-li doba klidu, strom roste více než obvykle a nezpevňuje se na případné nesnáze, což je chyba. Druidové v tom stromům pomáhají a sobě zároveň také. Rafinované, že? Do příjemného ruchu lesa se ozval nepřirozený zvuk lámané větvičky. Jeho myšlenkový hlas se přerušil, naštvaně otevřel oči. Bylinky, jako by nic, ležely na svém místě. „Krucipísek!“ozval se za ním rozčilený ženský hlas. „To musíš chodit takovým křovím? Člověk aby z něj vylezl živý.“ Nadávala. „Kailo? Co tady děláš? Nechceš mi tvrdit, že mě sleduješ, že ne?“ otočil se Rowan. „A co když ano? Je na tom snad něco špatného?“ založila ruce v bok žena zapletená v křoviskách.

„Jestli je na tom něco špatného? Ty se ještě ptáš? Copak se lidi běžně sledují? Chováš se jako desetileté dítě!“ prohodil pohoršeně a očima se vysmíval jejímu zápolení s nezbednými větvičkami. „Ať si. Mám právo se chovat, jak já sama uznám za vhodné. A když už jsme u toho, nechceš mi pomoct s těmi větvemi?“ obořila na něj své pichlavé oči. „Dostala ses do toho sama, tak se z toho taky vymotej.“ „Jak myslíš. Však já si nějak poradím. Mě by spíš zajmalo, co znamenaly ty věci poletující ti kolem hlavy. Jak jsi to udělal? Tohle přeci není normální.“ „Podívej se, Kailo, já ti nemusím nic vysvětlovat. Vůbec jsi sem neměla chodit. Akorát teď chceš znát něco, na co ti nedokážu odpovědět.“ „To jako vůbec?“ „To jako vůbec.“ „Tak fajn.“ ukončila rozhovor Kaila svým milým tónem. Přeškubala vztekle ostré větvičky a vydala se k vesnici. Vůbec jí nevadilo, že se na polámaném křoví houpaly cáry oblečení. Detail. Bláznivá ženská! Kolikrát jsem to o ní už řekl? Já věděl, že se od nich mám držet dál. Pomatou člověka víc než lysohlávky. „Počkej“ zavolal za ní Rowan a rozeběhl se. Doběhl ji až na okraji lesa. Odtamtud bylo krásně vidět na čisté jezírko. Táhl od něj chladný vzduch, voda se ještě nestačila dostatečně ohřát. „Dobrá. Řeknu ti aspoň část, abys byla spokojená.“ Už je na

čase se někomu svěřit. Třeba to nebude zas tak hrozné. „Sama jsi jednou říkala, že víš, že jsem se vzdělávál. Ovšem nezmínila ses v čem! To nikdo nevěděl, ani neví. Učil jsem se u druida-čaroděje. On mě všechno vědění naučil. Bylinky nejsou špatná věc. Nikomu neubližují, pokud znáš jejich účinky a užíváš je s mírou.“ A je to venku. „U druida? Hm. O nich jsem slyšela různé příběhy, ale nikdy jsem těm odrbancům s loutnou nevěřila, že jsou skuteční. Napovídá se toho mnoho. Jak jsi k němu přišel?“ podivovala se. Jinak vypadala na jeho vkus až moc klidně. Překvapilo ho to. Není možné, že takovou zprávu člověk vezme jen tak pokrčením ramen. Druid ho několikrát varoval, ať pečlivě vybírá toho, komu své malé tajemství řekne. Dusil to v sobě roky a teď, když je to venku, se vůbec nic neděje. No co, asi jsem čekal, že se otřese svět z takové prkotiny. Jsem už paranoidní. „Jednoduše. Prostě jsem ho potkal v lese,“ nechtěl to dál rozvíjet. Vůbec se mu to přestávalo líbit. Z jezírka vyskočila ryba a hlasitě sebou plácla o vodní hladinu. Znamení. Určitě. „Měli bychom jít. Stmívá se. Tvůj kluk by jistě rád večeři.“ Zvednul se, tentokrát na ni počkal a společně zamířili do vesnice. V jejím středu se rozdělili a šli každý svou cestou. ***

Rowan zrovna zatloukal nohy židle, která se neustále kinklala, když někdo zaklepal na dveře. V tuhle noční hodinu někdo klepe? Nechtělo se mu zvedat od rozdělané práce, ale co když je to nutné? Třeba se někomu něco stalo a bude potřebovat jeho pomoc. Fajn. „Už jdu,“ zavolal, když se klepání ozvalo podruhé a mnohem naléhavěji. Otřel si ruce do hadru, uklidil provizorní kladívko, zasunul kinklající se židli a teprve potom se přesunul v klidu ke dveřím. Trhnutím je otevřel a zůstal překvapeně opřen o práh. Před ním byla Kaila. „Budeš tu na mě civět, nebo mě pozveš dál?“ zeptala se podrážděně a nakonec si sama odpověděla. Podlezla pod jeho rozpřaženou rukou a bez vyzvání vnikla dovnitř. „Hm. Máš to tudocela pěkné, na to že nemáš žádnou rodinu.“ „Nevypadalo to tak. Vylepšil jsem si to sám bez cizí pomoci po nocích, jestli myslíš tohle.“ „Ano, myslím. Máš tu někde víno?“ zeptala se a otočila se laškovně k němu. „Tamhle.“ Kývnul hlavou požadovaným směrem. Kaila víno nalila do kotlíku, vhodila do něj pár bylinek a postavila kotlík nad oheň. „Co tu děláš?“ zajímalo nervózního Rowana. V její přítomnosti se od odpoledne bůh ví proč cítil ještě hůře než dřív. Netušil, čím to je, protože takovou situaci ještě nikdy nezažil. „Posaď se vedle mě, prosím.“ Učinil, jak řekla. „No vidíš, že to

jde, když se chce. Je pěkný večer, malý už usnul a já ještě do postele nechtěla. Je v tom něco špatného?“ „Ne, vůbec ne. Spíše mě to překvapuje. Mohla jsi jít za kýmkoli jiným a ne za…“ „Pššt!“ přiložila mu na ústa prst. Napijeme se spolu vína a ty se uklidníš. Kde máš poháry? A, už je vidím. Nevstávej, zvládnu to sama.“ Vstala, uchopila do dlaní držadlo kotlíku, přenesla ho k pohárům a pomalu nalévala víno. Rowan sledoval plameny, jak poklidně olizují suché dřevo. Vnímal vůni svařeného vína a uvolňoval se. Rozpoznával výpar bylinek. Jen jedna z nich mu stále unikala. Kaila si přisedla k němu, podala mu číši a pozdvihla tu svou. „Na dnešní večer.“ Pronesla přípitek. „Tak tedy na dnešní večer.“ Rowana ta slova a neznámá bylinka uváděla do stavu nejistoty. Něco se dělo, cítil to v kostech. Nešla si sem jen popovídat. Má nějaké skryté úmysly. Nikdy ženy nepoznal. Nevěděl tedy, co od ní čekat. Přisunul pohár s horkým nápojem blíže ke rtům a přitom ji propaloval pohledem. Okrasně našpulila rudé rty, přimhouřila oči a napila se. On jí už, už v pití napodobil, když v tom konečně rozpoznal tu záhadnou bylinku. Vyschlo mu v ústech. Předstíral doušek. Poválel víno na jazyku, polkl. „Dala jsi tam moc dobré koření. Takové já nikdy nepoužíval. Chutná to zajímavě,

opravdu,“ pochválil ji a nepřestal pozorovat mandlové oči. „To jsem ráda, že ti chutná. Uvidíme, jak ti bude chutnat toto,“ odložila svůj pohár a pomalu se nakláněla k němu. Koukla mu do očí, pak na rty a znovu do očí. Cítil na svém obličeji její horký dech, až tak byla blízko. Vzdálenost mezi nimi se však neustále zmenšovala. Pak ho políbila. Její rty pálily jako oheň, oči propalovaly ty jeho. Doslova. Měl plné ruce práce se od ní vůbec odtrhnout a otevřít oči. Celou dobu je měl zavřené, ohníčky v očích viděl i přes zavřená víčka. Bylinka ze vzduchu působila, ale ne tolik, jako kdyby ji vypil. Cítil se lehce omámen. Ty plameny ho stravovaly, ona ho stravovala zaživa. „Co děláš?“ vřeštěla hlubokým hlasem. „Musíme se políbit! Jak to, že jsi mě odstrčil? Co jsi to provedl?“ Z úst jí šel dým. Vrhla se na něj holýma rukama. „Zaškrtit tě, zaškrtit tě! Druidové musí vymřít!“ vřískala cizím hlasem. Měl co dělat, aby se jí vůbec ubránil. Její dlaně, jimiž ho tiskla, žhnuly jako sama láva. Kůže se jí pomalu začínala natrhávat. Ještě chvíle a zbyde z něj i z ní hromádka popela. Tahle Ohnivá žena je extra silná. Z posledních sil nahmatal ve váčku pyl rostliny na zmírňování teploty a vhodil ho na proměněnou Kailu. Ustala ve škrcení, narovnala se a padla bez ducha na zem. „Uf, to bylo o fous,“otřel si pot z čela Rowan. Ještě chvíli a

nemusel by ho utírat. Vypařil by se sám. Zbylým práškem si posypal popálená místa. Pak na zrůdu pohlédl zblízka. Ležela na podlaze, očividně mrtvá. V očích ji svítil náznak plamínku, rty praskaly suchostí. Jinak Kaila vypadala normálně jako vždy. „To by mě zajímalo, proč zrovna ona.“ Mumlal si pro sebe Rowan. Chvíli ještě hleděl na její mrtvé tělo, pak si vzal pár svých švestek, zásoby a vydal se na cestu. Někam daleko odsud. Zajímalo by mě, kdy tohle bláznovství skončí. Tímhle temptem se nikdy neusadím. Minulých pět vesnic lehlo popelem, tahle naštěstí zůstala

celá, jenomže už tu zase pro mě není místo a pro ostatní druidské muže je označeno Ohněm. No. Asi se vydám na jih, mají tam lepší zavlažovací systém a ženy ostřejší. Třeba si mě nikdo nevšimne, když se vydám přímo do středu mezi ně. Jak mi říkal učitel, nejmenší nebezpečí hrozí přímo u nepřítele. Uvidíme.

Poslední boj, aneb Jánoš Brukva hrdinou a o tom, jak nakonec strach zvítězil

Timon Patin Budu vám to vyprávět, tak jak jsem to sám viděl. Zapomeňte na Spisy Ismahilovy, knihy Asámona či Asaxovy listiny. Vypovím to tak, jak to proběhlo skutečně. Nic míň, nic víc. Byla inkoustová noc a z nebe se valil nekonečný proud vody. Oblohu křižoval blesk za bleskem. Vojáci hřejíce si promrzlé prsty stáli téměř po kolena v bahně a hleděli vpřed do temnoty poslouchajíce poslední instrukce. Tam ve tmě přicházel Mandibula. Nejinteligentnější

skřet, jakého kdy svět viděl. Přiváděl sem svou černou armádu a kýploky, aby nás zničil a úplně tak vyhladil všechny lidi. Muže, ženy, starce i děti. Šikmá pláň byla naše jediná naděje. Tady jsme se mohli na chvíli ubránit a snad i udržet. Jinak by nás pobil jako prasata na jatkách. Čekali jsme na smrt, to věděl každej chlap. Ze tmy k nám přes ohlušující vítr dolehl roh. A v tom to začalo. Hromy přehlušil ukrutný řev draků. Myslel sem si to, ale stále sem nepřestal doufat, že to je jen jedna z mnohých Mandibulových zastrašujících lží.

Nebylo pochyb, kýploci ovládli draky, které ukradli elfům. Tento strašný jek vyhnal mládence, ale i některé otrlejší chlapy z našich řad. Viděl sem to. Viděl sem, jak prchali a ani sem se tomu moc nedivil. Ještě než stačili utéct, draci na nás zaútočili. ,,Palte, palte!“ slyšel sem, ale nemohl sem nic dělat, protože sem obouma rukama křečovitě svíral sekeru. ,,Ůůůů, ůůů,“ všude zněly rohy. To byl signál pro nás a znamenal, že už skřeti vyrazili. ,,Křach,“ švihnul to blesk do stromu a v záři toho světla, té malé chvilky, sme to viděli. Tisíce a tisíce skřetů se na nás hnalo se šavlemi v rukách a šklebem na hlavě. První řady se už srazily a začla mela. Cinkot kovových zbraní a výkřiky umírajících přehlušoval jen hrom v pravidelných intervalech. Jako by i bozi mezi sebou bojovali. ,,Á, ááá,“ řval muž bez ruky pobíhající kolem mě. Támhletomu trčely z krku dva šípy a ještě stále se nevzdával. ,,Šššu.“ Ze tmy přilétl další opeřenec a srazil ho. Teď přišla řada na mě, neboť mi uvolnil místo a konečně jsem se mohl se svou sekerou pořádně rozmáchnout. Rohy se už dávno neozývaly. Teda ty naše a znamenalo to, že zůstalo jen naše jádro. ,,Cink, cink, břink, cink,“ znělo ze všech stran až se mi z toho hlava točila. Najednou se na mě všichni začali tlačit. Byli sme obklíčeni. V záři blesků sme spatřovali vítězný škleb na

hlavách těch oblud. Rudou krví podlité oči a pěnu kolem huby. Fuj. ,,Za každou cenu se držte pohromadě a nenechte je, aby nás rozdělili,“ řval mi někdo do ucha. Pevně sem se rozkročil, abych lépe držel pozici a hned sem jednomu skřeťákovi uťal pracku. Vyhředla mi do tváře teplá lepkavá krev. Brr, ale co se dá dělat. Několik momentů potom, co padl rozkaz, abychom se drželi pohromadě, sme byli totálně rozděleni. A tak sem zase stál na obvodu a stínal jednoho skřeťáka za druhým. ,,Váááááá“ zaznělo nad bojištěm. Všichni strnuli hrůzou. Nikdo nebojoval a každý spustil zbraň. I skřeti. I já. Spolubojovník, co stál vedle mě, dokonce ze strachu skočil do sudu od střel do balisty. Káždej věděl, co to je. Byl to Mandibula a Brandabarbaran. Drak, který se živí jen lidským masem. Nikam sme neutíkali, nemělo to totiž žádnou cenu a vlastně to ani nešlo, protože po pár krocích sme narazily zády do mužů stojících za námi. A tak sme jen stáli s otevřenýma pusama a zírali na to obrovské monstrum vybavené ostrýmy trny, drápy a ještě ostřejšími zuby. Skřeti s kýploky několik metrů poodstoupili a Mandibula sedě na hřbetě za křídly svého černého draka přistál před nás. ,,Tyhle sou moji. Ty zabiju sám!“ překřičel Mandibula hrom svým hrdelním hlasem a na znamení, že to myslí vážně, švihnul opratí dračí tělo pod sebou. Brandabarbaran natáhl svůj

šupinatý krk a chňapl po sudu. Vyhodil si ho do vzduchu, otevřel černou tlamu a celej ho spolknul jako malinu. Pak mohutně zařval. Skřeti s kýploky ustoupili ještě o hodný kus dále. Brandabarbaran se vydal varaním krokem směrem k nám. Svůj dlouhý a ostnitý ocas táhl po zemi v blátě. Všichni sme byli strachem úplně zkoprnělí a vůbec sme se o nic nepokusili. Jen sme stále zírali na tu obludu. Blížila se krok za krokem. Pomalu začala otevírat hubu, z které ji vytíkaly teplé sliny. Už sem cítil její dech. A tu najednou hubu scvakla. A to nebylo vše. Hlava ji upadla do bláta až to vystříklo. Celé obrněné tělo kleslo na přední kolena a mohutný drak se skulil na bok. Všichni sme koukali, co se to děje. Ze vzniklého otvoru pomalu vylézal Jánoš s tesákem v jedné a s velkým srdcem v druhé ruce. Využili sme překvapení a ihned se vrhli na omámené skřety a kýploky. Jeden padal po druhým, čtvrtý po třetím neschopni bránit se. Jánoš mrštil srdcem do tmy a šel se utkat s Mandibulou, jemuž uvízla noha ve třmenu pod bezvládným Brandabarbaranem. Protože se ji snažil z pod draka vytáhnout, tak si ani nevšiml, že se k němu někdo přibližuje a že mu ten někdo ze zadu ostřím protíná tělo. Byl to rychlej boj. Inu, i to se stává. Mandibulova smrt byla pro skřety s kýploky poslední věcí, kterou by čekali a jakmile to zjistili, tak se rozprchli do černé tmy.