Václav Koranda ml.: O zpievaní a ãtení ãeském tractat

31

Václav Koranda ml.: O zpievaní a ãtení ãeském tractat

Václav Koranda ml.: O zpievaní a ãtení ãeském tractat Příspěvek k dějinám užívání českého jazyka v liturgii Eli‰ka BaÈová The musicologists examining the share of liturgical chant in Czech language in the Jagellonian period often encounter the problem of lacking historical sources. Therefore it is surprising that the treatise of Václav Koranda the Younger, an important official of the Utraquist church in his time, has not yet been studied in detail. My study tries to square up with this; it analyses first the content of the treatise and its possible outreach to the liturgical practice, then it brings new observations on the development of liturgical chant translation into Czech made on the basis of the study of the Kolín cantional. At the end I have attached the complete edition of the Koranda‘s treatise.

Muzikologové zkoumající uplatnění písně obce v liturgickém provozu utrakvistické církve jagellonské doby narážejí většinou na obtížnou překážku: prameny v tomto směru mlčí.1 Podobně jsou na tom s poznáním podílu liturgického zpěvu v češtině. Ani výzkum Jistebnického kancionálu,2 k němuž se i při uvažování o liturgické hudbě pohusitského období musíme stále vracet, nedokázal zatím zcela vyřešit otázku míry počeštění mše a rozšíření české liturgie v době zrodu rukopisu. O to méně je pak zřejmý rozsah češtiny v liturgii ve 2. polovině 15. století, přestože po nálezu pramene, jenž obsahuje konkordance k českým prefacím z Jistebnického kancionálu a pochází právě z druhé poloviny století,3 se podle Hany Vlhové-Wörner rozplývají pochybnosti o širším uplatnění českého překladu liturgických zpěvů z počátku husitského hnutí.4 Jako myšlenkové zakotvení požadavku češtiny ve mši byl dosud v řadách muzikologů uváděn především anonymní traktát De cantu vulgari,5 nacházející se v rukopisu Rakouské národní knihovny, který edičně zpřístupnil poprvé Zdeněk Nejedlý v příloze k Počátkům husitského zpěvu6 a posléze vyšel i v překladu ve Výboru z české literatury doby husitské.7 Nejedlý klade jeho vznik před rok 1419 a ve svém textu ho umisťuje na závěr „sporů o lidovou píseň kostelní“ doby Husovy. Va-

Článek vznikl jako seminární práce v Semináři renesance a raného baroka na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy pod vedením PhDr. Petra Daňka, Ph.D. Za cenné konzultace děkuji též Jiřímu K. Kroupovi, Davidu R. Holetonovi, Jindřichu Markovi, Jiřímu Žůrkovi a Haně Vlhové-Wörner, za poskytnutí digitalizované kopie Kolínského kancionálu pak Stanislavu Tesařovi. Ukázka z edice Jistebnického kancionálu je užita s laskavým svolením jeho editorů (viz pozn. 3), reprodukce z Kolínského kancionálu se svolením Regionálního muzea v Kolíně. 1 Viz Koubovo shrnutí: „Do jaké míry se zpěv obce uplatňoval v utrakvistické bohoslužbě poděbradské a jagellonské epochy, nelze pro nedostatek přímých dokladů konkrétně sledovat.“ (Jan KOUBA: Od husitství do Bílé hory, in: Vladimír Lébl (ed.): Hudba v českých dějinách, Praha 1983, s. 96.) 2 CZ Pnm II C 7 3 A Wn 4557, f. 233v–236v, viz Hana VLHOVÁ-WÖRNER: Obsah a liturgie Jistebnického kancionálu, in: David R. Holeton, Hana Vlhová-Wörner (ed.): Jistebnický kancionál, sv. 1: Graduale, Brno 2005, s. 94. 4 VLHOVÁ-WÖRNER: Obsah a liturgie Jistebnického kancionálu…, s. 95. 5 A Wn 4333, f. 111r–112v, viz Zdeněk NEJEDLÝ: Počátky husitského zpěvu, Praha 1907, s. 397–398, a František SVEJKOVSKÝ: Musejní rukopis XIV E 7 jako pramen k dějinám hudby z doby husitské, in: Acta Universitatis Carolinae – Philosophica et historica 2, Praha 1965, s. 51. 6 NEJEDLÝ: Počátky husitského zpěvu…, s. 505–506. 7 Bohuslav HAVRÁNEK, Josef HRABÁK, Jiří DAŇHELKA: Výbor z české literatury doby husitské, sv. 1, Praha 1963, s. 220–221. © Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Praha 2009

Hudební věda, roč. 46, č. 1–2/2009

32

Eli‰ka BaÈová

riantou tohoto traktátu je část hesla Cantus v kazatelské příručce Václava Korandy mladšího, uložené v Knihovně Národního muzea,8 jež je nadepsaná slovy Cantus in vulgari est licitus in ecclesia. Na velmi blízkou souvislost obou textů upozornil František Svejkovský v letech 1965 a 1967,9 kdy také vytvořil srovnávací edici. Je s podivem, že se mezi hudebními medievalisty dosud nenašel nikdo, kdo by si blíže povšiml jiného, mnohem rozsáhlejšího traktátu na stejné téma, a to Korandova spisu O zpievaní a čtení českém, který byl v roce 1493 vytištěn spolu s traktáty O velebné a božské svátosti oltářní, O rozdávanie dietkám a O lichvě.10 Přitom je možno mu přisoudit pozici nejstaršího českého tištěného traktátu pojednávajícího o liturgickém zpěvu a také zřejmě jediného dochovaného uceleného spisu požadujícího obecný jazyk11 ve mši, který se věnuje čistě tomuto tématu a u něhož známe autora. Vždyť výroky Jana Rokycany12 či poznámky Jakoubka ze Stříbra, které nedávno zpracoval David Holeton,13 jsou rozptýleny v postilách či v jiných tematicky samostatných textech. Autorství Václava Korandy ml. (cca 1423–1519), mistra svobodných umění (1458) a posléze děkana a rektora pražské univerzity, který byl roku 1471 zvolen po Janu Rokycanovi správcem utrakvistické konzistoře, obsáhle obhájil již v roce 1912 Kamil Krofta.14 Přestože se jméno autora v pramenu samotném nevyskytuje, dochovalo se několik zpráv, kde je tisk z roku 1493 s Korandovým jménem spojován, především svědectví Krasonického v Sepsání o tom, co se dálo předešlých let mezi Římany a Čechy.15 Krofta dokládá na základě jednotlivých výroků společný autorský původ všech čtyř traktátů a kromě jiného cituje též úryvek z textu O zpievaní a čtení českém.16 Jedinou dosud nově publikovanou částí tohoto prvotisku je komentovaná edice spisu O lichvě, pořízená v roce 1978 Noemi Rejchrtovou.17 O edičním zpřístupnění nejrozsáhlejší části tisku, traktátu O velebné a božské svátosti oltářní, která představuje mezi třemi Korandovými spisy na toto téma ten nejucelenější, uvažuje v současnosti Ota Halama. Význam traktátu O zpievaní a čtení českém vyzdvihl v poslední době Josef Macek, když ho v knize Víra a zbožnost jagellonského věku zařadil mezi spisy, které dokládají užívání češtiny v utrakvistické 8 CZ Pnm XIV E 7, f. 35r–37r, viz František Michálek BARTOŠ: Soupis rukopisů Národního musea v Praze, sv. 2, Praha 1927, č. 3482. 9 SVEJKOVSKÝ: Musejní rukopis XIV E 7 jako pramen k dějinám hudby z doby husitské…, s. 45–55, a TÝŽ: Dvě varianty husitského traktátu „De cantu vulgari“, in: Miscellanea musicologica XX, Praha 1967, s. 49–62. 10 Václav KORANDA mladší: Tractat o velebné a božské svátosti oltářní, kterak má přijímána býti od věrných křesťanouv. O rozdávanie dietkám. O zpievaní českém. O lichvě, Praha 1493, viz Knihopis I/11; Jitka ŠIMÁKOVÁ, Jaroslav VRCHOTKA: Katalog prvotisků Knihovny Národního muzea v Praze a zámeckých a hradních knihoven v České republice, Praha 2001, č. 1175. 11 Ve smyslu latiského cantus vulgaris či vulgariter (zpěv obecný, obecně) užívám většinou výrazy obecný jazyk, obecná řeč, které uvádí též Koranda ve svém traktátu. Ve stejném významu pak užívám též výraz srozumitelný jazyk, a umožňuje-li to souvislost, uvádím přímo označení český jazyk, čeština. 12 František ŠIMEK: Učení M. Jana Rokycany, in: Rozpravy České akademie věd a umění, třída III., č. 77, Praha 1938. 13 David R. HOLETON: The Role of Jakoubek of Stříbro in the Creation of a Czech Liturgy: Some Further Reflections, in: Ota Halama, Pavel Soukup (ed.): Jakoubek ze Stříbra. Texty a jejich působení, Praha 2006, s. 49–86. 14 Kamil KROFTA: O spisech Václava Korandy mladšího z Nové Plzně, in: Listy filologické 39, Praha 1912, s. 122–138, 215–232. 15 CZ Pnm V F 41, f. 29r–62r, viz František Michálek BARTOŠ: Soupis rukopisů Národního musea v Praze, sv. 1, Praha 1926, č. 1592, a KROFTA: O spisech Václava Korandy mladšího z Nové Plzně…, s. 126. 16 KROFTA: O spisech Václava Korandy mladšího z Nové Plzně…, s. 127–128. 17 Noemi REJCHRTOVÁ: Administrátor Václav Koranda O lichvě, in: Amedeo Molnár (ed.): Acta reformationem bohemicam illustrantia. Příspěvky k dějinám utrakvismu, Praha 1978, s. 129–164.


33

liturgii této doby.18 Poměrně obsáhle se zde zabývá též Korandovou osobností a jeho významem v dějinách utrakvismu. Starší literaturu zabývající se Václavem Korandou ml. shrnuje Jaroslav Kolár v biografickém hesle zařazeném v roce 1993 do Lexikonu české literatury.19 Uvádí též kompletní přehled edic Korandových děl. Několik životopisných údajů, které se o Korandovi tradují a jichž se drží i Macek a Kolár (funkce administrátora do roku 1497 a kázání v Betlémské kapli), zpochybnil však nedávno Jindřich Marek.20 Seznam novější literatury o Korandovi doplnil naposled Ota Halama ve studii Přípisky Václava Korandy ml. v krnovské bibli.21 Ve snaze přispět k výzkumu dějin užívání českého jazyka v liturgii se pokusím blíže nahlédnout do obsahu i myšlenkového pozadí spisu O zpievaní a čtení českém. Chci ho tak nejen uvést do hudebněvědného povědomí a edičně ho zpřístupnit pro další výzkum, ale zamyslím se též na základě známých i dosud méně prozkoumaných pramenů nad dobovou liturgickou situací, do níž byl tento traktát na konci 15. století adresován.

Obsah traktátu Na úvod seznámení s obsahem traktátu O zpievání a čtení českém je nutno konstatovat, že se v něm setkáváme s textem, který nejenže již svým samotným zaměřením završuje stoletou snahu obhájit uplatnění srozumitelného jazyka ve mši, ale je přímo jakýmsi genetickým pokračováním textu De cantu vulgari, jak jej nacházíme v anonymním traktátu a později v Korandově kazatelské příručce. Velkou míru souvislosti mezi těmito texty je možno jednoduše vysvětlit tak, že autor užil své příručky při tvorbě nového díla.22 Zajímavější je však skutečnost, že oba starší texty jsou v tištěném spise kontaminovány, což ukazuje na existenci většího počtu opisů a variant traktátu o zpěvu v obecném jazyce na konci 15. století (jednou z takových variant bez jasného autorství – a možnou další Korandovou předlohou – je například pasáž v rukopise Národní knihovny III G 17).23 Ještě pozoruhodnější je pak skutečnost, že se autor nespokojuje s pouhým přebíráním vžitých argumentů – přestože i tištěný traktát je obdobným souborem citátů z Písma a autorit jako jeho předlohy –, ale rozvádí určité momenty na úkor jiných a hlavně staví citáty do služby rétoricky vystavěného textu. Domnívám se, že požadavek srozumitelného 18

Josef MACEK: Víra a zbožnost jagellonského věku, Praha 2001, s. 76. Jaroslav KOLÁR: Václav Koranda ml., in: Vladimír Forst (ed.): Lexikon české literatury, sv. 2/II, Praha 1993, s. 854–855. 20 Jindřich MAREK: Schriften des utraquistischen Konsistoriums aus den Jahren 1471–1489 in der Nationalbibliothek der Tschechischen Republik, in: Pavel Krafl (ed.): Sacri canones servandi sunt. Ius canonicum et status ecclesiae saeculis XIII–XV, Praha 2008, s. 545–556. 21 Ota HALAMA: Přípisky Václava Korandy ml. v krnovské bibli, in: Studie o rukopisech XXXVI, Praha 2008, s. 121–140. 22 Díky zjištění, že traktát O zpievaní a čtení českém vychází z této Korandovy příručky (viz pozn. 8), můžeme též přesněji ohraničit dobu jejího možného vzniku rokem 1493. 23 CZ Pu III G 17, f. 47r–48r, viz Josef TRUHLÁŘ: Catalogus codicum manu scriptorum latinorum, sv. 1, Praha 1905, č. 542, a Antonín ŠPALDÁK: O překládání liturgických textů do češtiny za starších dob, in: Časopis Národního musea CXIV, Praha 1940, s. 161. Pozoruhodná je zde poznámka na okraji o Rokycanově českém zpěvu při mši, opatřená dokonce datací, dle Truhláře jde o datum 1450, dle mého čtení však může jít též o rok 1470. Datace rukopisu do 2. poloviny 15. století viz www.manuscriptorium.com (vyhledáno 1. 12. 2008). 19

34

Eli‰ka BaÈová

jazyka je zde kladen v důslednějším smyslu, než jak to učinily texty předchozí, a to i přesto, že jde především o obranu tradičních utrakvistických myšlenek, směřovanou proti římským teologům i jednotě bratrské. Koranda začíná svůj 14 folií čítající traktát konstatováním rozmáhající se nepravosti, kterou spatřuje v tom, že mnozí „zanetbávají slyšeti“ zákon Boží nebo proti němu dokonce „repcí, jemu se porúhají a jej potlačiti žádají“.24 Vztah k zákonu Božímu tvoří jakýsi oblouk celé apologie – jak shrne autor hned v úvodním vysvětlení důvodu svého psaní: Aby z poznání Písem „oněměla neumělost neopatrných“ a aby „věrných posilněna byla viera i milost k osviedčování toho zákona Božieho. K tomu úmyslu podle Božieho požehnánie buď přístup tento: Kázanie, čítanie i zpievanie obecnú řečí z Písem zákona Božieho má k vzdělání křesťanóv v cierkvi zachováváno býti.“25 Rozsáhlá argumentace pak začíná citáty ze Starého zákona. Jen dva krátké žalmové verše zde Koranda přebírá z variant De cantu vulgari a jeden citát z příručky z oddílu Lectura vulgaris legis Dei a doplňuje je komentářem a osmi dalšími verši z knih Mojžíšových, proroků a žalmů. Již zde vysvítá několik hlavních akcentů, které pak prostupují celým textem. Je to zejména důraz na slyšení a porozumění zákonu Božímu (například v citátu z 8. kapitoly proroka Nehemiáše: „Ale lid stáše, i čtli jsú na knihách zákona Božieho rozumně a zjevně k rozumu a rozuměli jsú, když čten bieše.“)26 a dále funkce zpěvu jako odpovědi na slyšené Boží slovo (například žalmový verš „Hodny k zpievaní byly mi spravedlnosti tvé, Pane“,27 který je převzat z Korandovy příručky). Domnívám se navíc, že není náhodou, když při sestavování traktátu opomenul Koranda pasáže, kde se v obou variantách textu De cantu vulgari tvrdí, že důležité starozákonní postavy i dokonce sám Hospodin promluvili vlastní řečí, a naopak obrací ostří citátů směrem k naslouchajícímu a rozumějícímu lidu. Jasně je tato změna důrazů vidět v následujícím oddíle citátů z Nového zákona, kde místo stručného sdělení o Kristu: „Item quando predicationem suam in proprio semper linguagio incepit“,28 jak ho nacházíme v anonymním traktátu De cantu vulgari, vypisuje Koranda celých šest veršů ze 4. kapitoly Lukášova evangelia a zakončuje je komentářem: „Pohlediž z tohoto, kterak […] Pána Krista, když proroctvie četl také v řeči obecné, slyšeli, přítomni jsúce, rozoměli jemu a pochválili jeho.“29 Korandův kazatelský záměr nabývá na ještě větší zřetelnosti, když dojde na výklad 14. kapitoly 1. epištoly Korintským – jako by k němu byly vztaženy též všechny ostatní biblické citáty. Tato pasáž byla od počátku jedním z hlavních argumentů zastánců srozumitelného jazyka v liturgii. Cituje ji anonymní traktát De cantu vulgari, naráží na ni Tomáš Štítný ze Štítného30 a argumentují jí ve prospěch češtiny Jakoubek ze Stříbra,31 Jan Rokycana32 a Martin Lupáč, který dle Svej24

Václav KORANDA mladší: O zpievaní a čtení českém tractat (viz pozn. 10), f. 147r. Tamtéž, f. 147v. 26 Tamtéž, f. 148v. 27 Tamtéž, f. 148v. 28 A Wn 4333, f. 111r. 29 Václav KORANDA mladší: O zpievaní a čtení českém tractat…, f. 150r. 30 Antonín Jaroslav VRŤÁTKO: Thómy z Štítného Knihy naučení křesťanského, Praha 1873, s. 4. 31 HOLETON: The Role of Jakoubek of Stříbro in the Creation of a Czech Liturgy: Some Further Reflections…, s. 70. 32 ŠIMEK: Učení M. Jana Rokycany…, s. 22. 25


35

kovského vysloveně tvrdí: „Nikoli sv. Cyril a papežské svolení, ale epištola sv. Pavla jsou u nás oporou pro oprávněnost zpěvu v jazyce lidu.“33 Koranda cituje všechny verše, které jeho předchůdci zmiňovali, tedy 3.–4. verš („Ktož prorokuje lidem, to jest dává naučenie, aby rozoměli, ten mluví k vzdělání, k napomenutí i ku potěšení.“),34 13. verš („Ktož mluví jazykem, modl se, aby vykládal.“),35 15. verš („Zpievati budu duchem, zpievati budu i myslí.“),36 16.–17. verš („Budeš-li i požehnánie dávati duchem, to jest jinú řečí, kto naplní miesto hlúpého, kterak die »Amen«, to jest »buď tak nad tvým požehnáním«, poněvadž co pravíš, nevie.“)37 a verše 18.–19. („Dieky činím Bohu, že všech vás jazykem mluvím, ale v kostele chci pět slov rozomem mým mluviti, abych jiné naučil, nežli deset tisícuov slov v jazyku, totiž cizím.“).38 Tato Apoštolova slova klade Koranda do centra argumentace celého traktátu a přidává k nim komentář Mikuláše z Lyry a také své vlastní shrnutí: „Z toho všeho zřejmo jest, že učenie, modlitba, zpievanie i požehnánie z zákona Božieho neprospievá k vzdělání, jediné leč by rozoměli, ktož poslúchají.“39 V dalších pasážích stupňuje Koranda svoji argumentaci na základě prvních dvou veršů z 15. kapitoly 1. listu Korintským: „Známo činím vám Čtenie, kteréž sem kázal vám, kteréž jste i přijeli, v němž stojíte, skrze něž i spaseni budete.“40 Srozumitelnost evangelia tedy není ničím méně podstatným než samotnou podmínkou spásy. V souvislosti s Pavlovými výroky připomíná Koranda praxi prvotní církve. Pomáhá si výtahy z komentářů Mikuláše z Lyry a úhrnem tvrdí, že: „Všecko toto i jiného viece majíce věrní v prvotní cierkvi před očima svýma, požehnánie i jiné věci obecné spasitedlné, kteréž se dály v cierkvi neb v kostele, puosobili jsú v řeči obecné.“41 Několikrát je zde zmíněna teze, že evangelisté i svatý Pavel „ten zákon […] sepsali jsú v té řeči, jakéž biechu lidé, jimžto jsú kázali“.42 Vzhledem k tomu, že téměř totožný výrok nalezneme i u Tomáše Štítného,43 jde zřejmě o určitou tradici argumentace ve prospěch českého znění Písma, která má snad původ v Jeronýmově předmluvě k Matoušovu evangeliu44 a v analogických zmínkách Mikuláše z Lyry.45 Ze své současnosti uvádí pak autor jednak příklad národů východní církve, které „až dosavad jakž vzali naučenie od předních svatých, vedú své modlitby, požehnánie, čítanie i zpievanie v svém jazyku“,46 a dále zkušenost z Itálie, kde „lid s milostí čtenie kněžské, když hlasitě bývá při mši čteno, přijímá a všecken lid vlaský, když podlé své pochopnosti latinské rozomie řeči, v niežto, když se čte neb zpie33

SVEJKOVSKÝ: Dvě varianty husitského traktátu „De cantu vulgari“…, s. 51. Václav KORANDA mladší: O zpievaní a čtení českém tractat…, f. 151r. Tamtéž. 36 Tamtéž, f. 151v. 37 Tamtéž. 38 Tamtéž. 39 Tamtéž, f. 151v. 40 Tamtéž, f. 152v. 41 Tamtéž, f. 153r. 42 Tamtéž, f. 150v–151r. 43 Tomáš ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO: Knížky šestery o obecných věcech křesťanských, Marta Florianová (ed.), Stará Říše na Moravě 1937, s. 11. 44 Biblia sacra iuxta Vulgatam versionem, 3. vyd., Stuttgart 1983, s. 1515. 45 Biblia sacra cum Glossa ordinaria (…) et Postilla Nicolai Lirani, sv. 6, Antverpiae 1634, sl. 29, 475, 663. 46 Václav KORANDA mladší: O zpievaní a čtení českém tractat…, f. 153r. 34

35

36

Eli‰ka BaÈová

vá, potěšenie má. […] To jest známo těm, ktož jsú bývali v krajinách vlaských.“47 Ač působí tento výrok na první pohled jako subjektivní vklad autora a Krofta ho tak hodnotí jako jeden z dokladů Korandova autorství,48 je až na závěrečnou doušku pouhým rozvedením pasáže z traktátu De cantu vulgari. Teprve na konci druhé třetiny textu zmiňuje autor konkrétní liturgické části, u nichž výslovně požaduje provozování v řeči obecné. Ještě předem zdůrazní v citátu z 10. kapitoly listu Římanům, že: „viera zajisté jest z slyšenie a slyšenie skrze slovo Kristovo“,49 a pak jmenuje zcela v souladu s traktátem De cantu vulgari i s variantou v CZ Pu III G 17 na základě koncilních dokumentů a výroku svatého Cypriána prefaci, Credo a úseky, kde se od lidu očekává odpověď, tedy Vzhůru srdce a Pán s vámi. Opět se tu tedy vynořuje nutnost odpovědi na slyšené Boží slovo, jak sám Koranda shrnuje slovy: „Čtenie i zpievanie v řeči obecné má na mši zachováváno býti, aby lid rozuměl, a rozoměje, aby odpoviedal, a tak zbuzován byl k náboženství.“50 Vzápětí připojuje další komentář, kde naznačuje, že se jeho požadavky na srozumitelnost liturgie na jmenované části rozhodně neomezují: „Toto poněvadž lidu obecniemu příslušie zpievati, kto pochybuje, že i jiné řeči z zákona Božího […] mají slyšány i zpievány býti.“51 Podíváme-li se pak blíže na znění tohoto místa v obou textech De cantu vulgari, zjistíme, že se autor drží věrněji podoby dochované v anonymním traktátu než textu v příručce, která obsahuje navíc koncilní usnesení o zákazu čtení a zpěvu laiků v kostele, tedy pasáž, již Koranda v tištěném textu vynechává. Své rozšíření požadavku srozumitelného jazyka i na další bohoslužebné úkony potvrzuje pak autor v převzatém tvrzení, že: „řád křtu svatého muož vypravován býti kterakžkoli: židovsky, řecsky, latině, arménsky neb slovensky. Nebo týž jest skutek, ač ne táž jsú slova. Protož nechtějž křesťan, ač jest věrný, se horšiti neb reptati ani se rúhati, když se křest puosobí v jazyku rozumném a obecném;“52 a dále též, že: „posvěcovánie těla Božieho a krve muož býti v každém jazyku“.53 Tímto naznačením podpory konání křtu i proměňování (tedy Canonu missae) v češtině vrcholí celá dosavadní stavba textu traktátu. Koranda ještě shrne vše řečené slovy: „Ze všech těchto řečí zřejmo jest, kterak rozumno jest i kterak prospěšná Písma svatá, modlitby, požehnánie a tak dále v obecné řeči před lidem čtením, kázaním i zpievaním oznamovati i také lidu, jakž příslušie, zpievati…“54 V posledním, poměrně samostatném oddílu pak autor mluví k odpůrcům obecného jazyka ve mši, kdy je oslovuje spolu s 23. kapitolou Evangelia podle Matouše: „Běda vám, kněžie a zákonníci pokrytci, ješto zavieráte královstvie nebeské před lidmi; vy zajisté nevcháziete, ani těm, ktož by chtěli vcházeti, dopúštiete.“55 Na závěr se pak obrátí naposled na své čtenáře s apelem: „Kněžie, rádi a s milostí čtěte, kažte i zpievajte před lidem Písma zákona Božieho i doctoróv svatých; a světští, s žádostí čistú a s náboženstvím těch Písem poslúchajte.“56 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56

Václav KORANDA mladší: O zpievaní a čtení českém tractat…, f. 153v–154r. KROFTA: O spisech Václava Korandy mladšího z Nové Plzně…, s. 127–128. Václav KORANDA mladší: O zpievaní a čtení českém tractat…, f. 154r. Tamtéž, f. 156r. Tamtéž, f. 156r–156v. Tamtéž, f. 156v–157r. Tamtéž, f. 157r. Tamtéž. Tamtéž, f. 158r. Tamtéž, f. 159v.


37

Korandův traktát a dobová utrakvistická liturgie Když jsme se nyní podrobněji seznámili s Korandovou argumentací, je myslím možné shrnout poselství traktátu do několika postřehů. Stále opakovaná teze, že lid musí rozumět slyšenému slovu Božímu, odpovídat a zpívat, je zde sice poněkud ostřeji formulována než v Korandových předlohách, v zásadě ale odpovídá stanovisku autorových předchůdců, zvláště Jakoubka ze Stříbra. Směřuje hlavně k podpoře lidového zpěvu ve mši, česky přednášených lekcí, kázání a dialogických pasáží, konkrétně Pán s vámi a Vzhůru srdce. Požaduje též češtinu při prefacích a Credu. Jde tedy o části, které byly ve mši hlasitě přednášeny či které představují křesťanovu odpověď – a právě na účinek slyšeného slova se Koranda ve svém traktátu omezuje. Ač zůstává text po celou dobu v teoretické rovině, je třeba si uvědomit, že se všechny jmenované části v české podobě skutečně z 15. století dochovaly, jak ukázal David Holeton ve své již zmiňované studii.57 Zapochybujeme-li pak o výpovědní hodnotě Jistebnického kancionálu pro situaci v liturgické praxi okolo roku 1493, musíme dodat, že dalším, dosud téměř nepovšimnutým svědkem české podoby těchto zpěvů v jagellonské době je kancionál pořízený v roce 1517 pravděpodobně pro chrám sv. Bartoloměje v Kolíně,58 jenž obsahuje kromě českých písní i tři česká Creda, pozdrav, dialogické verše před prefací (obr. 1) a dalších 39 českých liturgických zpěvů včetně českých Sanctus a Agnus Dei,59 nepočítáme-li četné hymnové melodie a pozdější přípisy. České Patrem nacházíme též v tištěném utrakvistickém kancionálu z roku 1522.60 Je tedy pravděpodobné, že Koranda zdůrazňuje části, které – byť snad ne pravidelně – se na konci 15. století skutečně v českém jazyce provozovaly, lekce a Credo byly dokonce v obecném jazyce (vulgariter) vyžadovány synodálními shromážděními v letech 1418 a 1434.61 Autor navíc cituje v případě Creda dokumenty III. toledského koncilu (589), kde se praví, že má být „ode všeho lidu hlasem jasným zpieváno“. Že to snad ani v praxi nemuselo být vyloučeno, naznačuje právě zařazení českého Patrem do prvního tištěného kancionálu utrakvistické církve. Když pak mluví Koranda „i o jiných řečích z zákona Božieho“, které mají být provozovány v obecné řeči, a dokonce na závěr o křtu a Canonu, může se zdát, že jde spíše o důslednost v argumentaci i požadavcích tohoto dlouholetého obránce utrakvistických hodnot než o dobovou praxi. O tom, že však čeština ani při těchto stěžejních úkonech nemusela zcela chybět, svědčí kupříkladu rukou 15. století připsané české křestní otázky v knihovním rukopise XIII G 22,62 v případě Canonu se 57 HOLETON: The Role of Jakoubek of Stříbro in the Creation of a Czech Liturgy: Some Further Reflections…, s. 81–84. 58 CZ KOLm 80/88, viz František HOFFMANN: Martin bakalář z Vyskytné a rukopisy kolínské, in: Studie o rukopisech XVII, Praha 1978, s. 59–81, a Stanislav PETR: Rukopisný fond v regionálním muzeu v Kolíně, in: Sborník k nedožitým 65. narozeninám PhDr. Zdeňka Jelínka, CSc., Práce muzea v Kolíně – řada společenskovědní VII, Kolín 2001, s. 127–152; v následujícím textu užívám jednoduššího označení Kolínský kancionál, přestože jde spíše o kancionál-graduál. 59 Části Sanctus a Agnus Dei se v Jistebnickém kancionálu vyskytují pouze s latinským textem. 60 Jan KOUBA: Kancionály Václava Miřínského, in: Miscellanea musicologica VIII, Praha 1959, s. 125; Knihopis č. K05617, viz http://db.knihopis.org (vyhledáno 14. 6. 2008). 61 František PALACKÝ: Documenta Mag. Joannis Hus, Praha 1869, s. 680, a Blanka ZILYNSKÁ: Husitské synody v Čechách, Praha 1985, s. 117–118. 62 CZ Pu XIII G 22, viz Josef TRUHLÁŘ: Catalogus codicum manu scriptorum latinorum…, č. 2389, a Antonín ŠPALDÁK: O překládání liturgických textů do češtiny za starších dob…, s. 155.

38

Eli‰ka BaÈová

pak jako stále pravděpodobnější jeví eventualita současně probíhajících kněžských úkonů a formulí v latině a jejich českých parafrází ve zpěvu skupiny žáků či literátů.63 Také první dochovaný překlad eucharistických modliteb datovaný rokem 153164 naznačuje, že ani v tomto bodě se Korandovy záměry zcela neminuly s realitou. V zásadní rovině však musíme Korandovu traktátu rozumět jako snaze obhájit a shrnout utrakvistickou nauku. S tímto zřetelem byl spis záměrně zařazen mezi texty stěžejní věroučné váhy.65 Na počátku úvodního pojednání O velebné a božské svátosti oltářní to sám Koranda zdůrazňuje slovy: „Pro duše však nemocné, rozpačité a nestálé položí se tuto písma rozličná, aby tudy tím pevněji držáno bylo, což jest z zákona Božího od Čechóv přijato a poznáno.“66

Obr. 1: Dialogické verše; CZ KOLm 80/88, f. 2r

Nyní si dovolím ještě malou odbočku a obrátím pozornost ke zmíněnému Kolínskému kancionálu. Bližší pohled na české zpěvy, zařazené sem kolem roku 1517, totiž ukazuje, že Korandova doba byla s existencí a utvářením českých překladů liturgie pravděpodobně svázanější, než se dosud tušilo. Kancionálu českého literátského bratrstva v Kolíně se badatelé dosud věnovali pouze v rámci kodikologického rozboru67 a dále jako prvnímu samostatnému rozsáhlému písňovému sou63

Jako důležitý pramen nám zde může opět sloužit Kolínský kancionál, jehož rozboru v tomto směru věnuji v budoucnu samostatnou studii. 64 HOLETON: The Role of Jakoubek of Stříbro in the Creation of a Czech Liturgy: Some Further Reflections…, s. 84 65 Srv. HALAMA: Přípisky Václava Korandy ml. v krnovské bibli…, s. 124, 130, kde je Korandova obrana kalicha, dětského přijímání a českého zpěvu uváděna jako příznak jeho tradičního utrakvistického myšlení, vyrůstajícího z myšlenek Rokycanova okruhu a představujícího prostředí univerzity v jagellonském období. 66 KROFTA: O spisech Václava Korandy mladšího z Nové Plzně…, s. 127. 67 HOFFMANN: Martin bakalář z Vyskytné a rukopisy kolínské…, s. 59–81, PETR: Rukopisný fond v regionálním muzeu v Kolíně…, s. 127–152, a Miloslav VELETA: Kolínský husitský kancionál – hudební dokument


39

boru v češtině.68 Tento papírový kodex, čítající celkem 408 folií, dílo dvou písařů, z nichž ruka A náleží dle zjištění Františka Hoffmanna radnímu písaři kolínské městské kanceláře Martinu bakaláři z Vyskytné,69 obsahuje však také samostatný oddíl českých zpěvů graduálu a navíc řadu dalších českých liturgických zpěvů roztroušených mezi písněmi.70 V rozsahem nevelké graduálové části jsou zařazeny nejprve zpěvy propria ke slavnostem a svátkům Nejsvětější Trojice, sv. Archanděla Michaela, Seslání Ducha svatého, Těla a krve Páně, k votivní mši o Umučení Páně a k vigílii Nanebevzetí Panny Marie (a to v tomto pořadí), dále zpěvy ordinaria, konkrétně skupina Kyrie, Gloria, Sanctus a jeden zpěv Agnus Dei,71 a jako přídavek responsorium o Večeři Páně. V mnohem rozsáhlejším oddílu písní, který graduálové části předchází, nalézáme mezi písněmi k jednotlivým obdobím církevního roku zařazená cantia s českými parafrázemi textu Credo, jež jsou zde stejně jako v Jistebnickém kancionálu zařazena právě pouze v kancionálové části, a také další zpěvy ordinaria mimo Agnus Dei a několik sekvencí. Je zde též řada hymnových nápěvů s různými českými texty, jejich liturgická funkce zůstává však zatím poněkud nejasná a zaslouží si rozbor v rozsáhlejší studii. Do úvodu kancionálu byl na volný list ve složce s rejstříkem dopsán pozdrav a dialogické verše před prefací (viz obr. 1).72 Už sama existence liturgického souboru v češtině na počátku 16. století – jde zřejmě o nejstarší dochovaný oddíl českých zpěvů graduálu po Jistebnickém kancionálu73 – dává tušit, že snad ani v pohusitské době nevymizela čeština z liturgie do takové míry, jak se dlouho předpokládalo.74 A nejen to – při bližším srovnání překladů liturgických textů Jistebnického a Kolínského kancionálu se ukazuje, že ze 13 zpěvů pocházejících ze stejné latinské předlohy jich má 11 v Kolínském kancionálu zcela odlišný text (většinou pouze jiný překlad téže předlohy, výjimečně též nový text pro jiný svátek) a pouze 2 zpěvy jsou zde melodicky i textově shodné (písňová parafráze na Credo Věřmež v Boha jednoho a sekvence o Božím Těle Abychom hodně pamatovali).75 Navíc dochází při změně textu i ke značným úpravám melodie – nový text často nerespektuje původní latinské podložení (na rozdíl od závěru husitské revoluce, in: Sborník Pedagogické fakulty v Hradci Králové XXIII, hudební výchova, Praha 1974, s. 7–34. Posledně uvedená práce, která jediná se snaží mít v pohledu na Kolínský kancionál větší kulturně-historický přesah, pracuje bohužel se zcela chybným zařazením pramene do pol. 15. století. 68 Adriana GEMSOVÁ: Kolínský kancionál jako pramen poznání české duchovní písně 1. čtvrtiny 16. století, diplomová práce, FF UP, Olomouc 1997; Marta PROCHÁZKOVÁ: Kolínský kancionál, diplomová práce, FF MU, Brno 2007 a Anna TESAŘOVÁ: Repertoár tištěných kancionálů Václava Miřínského z roku 1522 a 1531 a jeho poměr k repertoáru rukopisného Kolínského kancionálu z roku 1517, bakalářská práce, FF MU, Brno 2004. 69 HOFFMANN: Martin bakalář z Vyskytné a rukopisy kolínské…, s. 70. 70 Obsah kancionálu jsem studovala s pomocí rejstříku v elektronickém katalogu LIMUP (http://www.clavmon.cz/clavis/index.htm, vyhledáno 1. 9. 2008). Zároveň chci tak přispět k opravení některých chyb, které se v tomto seznamu repertoáru pramene nacházejí. 71 Tato skutečnost budiž dalším příspěvkem k diskusi o uplatnění zpěvu Agnus Dei v utrakvistické mši. 72 Domnívám se, že tyto notované aklamace jsou zapsány písařem A, přičemž podoba jednotlivých písmen odpovídá jeho zápisům v druhé části rukopisu. Vzhledem k tomu, že byl však tento krátký text paleografy dosud pominut, bude ho třeba ještě podrobit dalšímu zkoumání. 73 V době přípravy studie se datační problematikou českých graduálů intenzivně zabýval Jiří Žůrek. Jeho zjištění možná v budoucnu toto tvrzení ještě poopraví. 74 Srv. např. Dobroslav OREL: Franusův kancionál z r. 1505, Praha 1922, s. 50, či KOUBA: Od husitství do Bílé hory…, s. 107. 75 Celkový seznam liturgických zpěvů v Kolínském kancionálu podle jednotlivých částí naleznete v příloze na s. 40.

40

Eli‰ka BaÈová

Příloha Celkový seznam liturgických zpěvů v Kolínském kancionálu podle jednotlivých částí Kyrie

Gloria

Credo

Sanctus

Agnus Introitus

Graduale Alleluia

Sekvence

Offertorium Responsorium Dialogické verše Otče náš

Bože věčný, buď pomocný (f. 157r–157v) Hospodine, Pane všemohúcí (f. 346v–348v) Pane Bože, tys přikázal (f. 360r–360v) Hospodine všemohúcí, pro tvé milosrdenstvie (f. 396r–396v) Hospodine, Pane náš, jenž jsi pro nás stvořil (f. 400v–401v) A na zemi pokoj lidem dobré vuole (f. 189r–190r) A na zemi pokoj věrným lidem (f. 396v–397r) A na zemi buď pokoj lidem věrným (f. 397v–400v) Věřím v Boha Otce, všeho Stvořitele (f. 228v–229r) Věřím v Boha jednoho (f. 230v–232v) Věřmež v Boha jednoho (f. 240v–241r) Svatý Bože, Otče všemohúcí (f. 360v–361v) Otče Bože, Stvořiteli mocný (f. 401v–403r) Otče Bože, Stvořiteli nebe (f. 404r–405r) Stvořiteli, Otče Svatý (f. 405r–406r) Beránku Boží Jezu Krista (f. 403v–404r) Požehnaná buď velebná, cti, chvály hodná Svatá Trojice (f. 375r–375v) Chvaltež Hospodina všickni anjelé jeho (f. 378v) Duch Boží, Bohu Otci i Synu rovný (f. 381v–382v) Pán Buoh, jehož chválé v nebi anjelé (f. 384r–384v) My zajisté, jenž jsme vykúpeni (f. 388r–389r) Zdráva, Rodičko svatá, porodilas těhotná Krále (f. 392v–393r) Kristus, Syn Boží milý (f. 389r–390r) Blahoslavená nad jiné sama (f. 393r–394r) Požehnaný jsi, Pane panujíciech (f. 375v–376r) Ježíši, Králi anjelský (f. 378v–379v) Zavítaj utěšiteli věrných (f. 382v–383r) Tělo mé, pravie, jest pokrm (f. 385r–385v) Vyvolená a nad jiné zvolená (f. 394r–395r) Stáše Matka žalostivá (f. 134v–135v a 390r–391r) Nuž velikonoční chválu, křesťané (f. 185r–186v) Bohu Otci i Synu i milému Duchu (f. 186v–189r) Navštěv nás, Duše Svatý (f. 201r–201v) Požehnaná, vždycky Svatá buď Trojice (f. 376v–378v) Svrchní Králi archanjelský (f. 379v–381v) Zavítaj, Duše Svatý (f. 383r–384v) Abychom hodně pamatovali (f. 385v–387v) Rozpomeň se, jednorozený Synu Boží (f. 391r–392v) Slovo dobré a lahodné (f. 395r–396r) Knězi věrní, jenž jsú zprávce (f. 387v–388r) Předvěděv smrt svú Pán Ježíš (f. 406r–408r) Pán Buoh buď s vámi…, Vzhuoru srdce…, Díky Bohu vzdá… (f. 2r) Otče náš Všemohúcí duostojný (f. 239r–240v)


41

překladů obsažených v Jistebnickém kancionálu, jež zůstávají přes mnohé změny latinským předlohám mnohem věrnější). Časté je rušení melismat a podkládání textu takřka sylabicky (obr. 2 a 3).76 O nezávislosti při tvorbě překladu v Kolínském kancionálu svědčí též opakovaná skutečnost, že jubilus, jenž je v Jistebnickém

Obr. 2: Alleluia Požehnaný jsi, Bože náš, in: David R. Holeton, Hana Vlhová-Wörner (ed.): Jistebnický kancionál, sv. 1: Graduale, Brno 2005, s. 166

Obr. 3: Srovnání alleluia Požehnaný jsi, Pane panujíciech: CZ KOLm 80/88, f. 376r a CZ HKm Hr 14 (II A 13b), f. 41r

76 Výstižnou charakteristiku tohoto specifického způsobu kontrafaktury podal KOUBA: Od husitství do Bílé hory…, s. 108.

42

Eli‰ka BaÈová

kancionálu u některých zpěvů oproti latinským předlohám zkracován, je v Kancionálu kolínském využit v plném rozsahu a vesměs podložen textovým tropem.77 Dalším důležitým faktem je, že české verze zpěvů z Kolínského kancionálu můžeme s drobnými variantami nalézt v liturgických rukopisech a tiscích druhé poloviny 16. století (mezi prameny s nejčetnějšími konkordancemi jsou dle dostupných databází78 graduály z Ústí nad Orlicí a Žiželic nad Cidlinou;79 unikátní výskyt vykazuje podle těchto zdrojů 8 zpěvů). Přesnější pohled na vztah Kolínského kancionálu k jednotlivým graduálům 16. století si ještě vyžádá podrobný výzkum, už jen základní srovnání však naznačuje, že zde máme zřejmě první doklad (snad již delšího) tradování českých bohoslužebných textů, jež pak trvá až do Bílé hory (obr. 3). Spíše než spekulovat o době vzniku těchto textů chci však naznačit, že problematika českých liturgických zpěvů utrakvistické církve je stejně spletitá jako otázka písní v češtině. V obou těchto oblastech byl vývoj nejspíše plynulý a těžko rozfázovatelný a v obou také existují zpěvy, které se dokázaly udržet v užívání po celá dvě století. Kolínský kancionál to mezi liturgickými texty dosvědčuje například ve zmíněných zpěvech Věřmež v Boha jednoho a Abychom hodně pamatovali.80 Díky liturgickému svědectví Kolínského kancionálu se zřejmě budeme muset rozloučit s hypotézou, že překladatelská aktivita u nás od doby Jistebnického kancionálu až do čtyřicátých let 16. století ustala. Stejně tak se jako neudržitelné ukazuje tvrzení o luterské reformaci jako mezníku nového užívání liturgie v českém jazyce u nás. Přestože většina pramenů dle dosavadního výzkumu ukazuje na převahu latiny, je zřejmé, že již v době poděbradské a jagellonské se utvářela česká utrakvistická bohoslužba, jak ji známe z pramenů druhé poloviny 16. století. Jak přesně se odrazila Korandova podpora češtiny v liturgii na tvorbě nových bohoslužebných překladů, zůstává zatím nejasné. Naznačuje-li však Vladimír Kyas Korandův podíl na vzniku překladu Pražské Bible,81 je možno – s jistou dávkou zdrženlivosti – předložit k úvaze i vliv této osobnosti na podobu liturgických textů. Nakonec nutno upozornit, že přestože se díky dvěma takřka neznámým dokladům české liturgie jagellonské doby snad podařilo zlehka nahlédnout za cíp opony clonící poznání utrakvistického bohoslužebného provozu, zůstává stále tolik neznámých, že je nutno se před jakýmikoli definitivními soudy mít velmi na pozoru. Opatrní musíme být též s úvahami o možném Korandově vlivu na liturgii, zvlášť po nedávném zpochybnění jeho postavení v řadách utrakvistického duchovenstva i jeho funkce administrátora po roce 1489.82 Přesto je jisté, že Václav Koranda ml. byl za každých okolností v devadesátých letech 15. století velmi respek77

Srv. například trojiční alleluia „Požehnaný jsi, Bože náš“ z Jistebnického kancionálu (p. 8) a jeho paralelu „Požehnaný jsi, Pane panujíciech“ z Kolínského kancionálu (f. 375v–376v). 78 LIMUP… a Melodiarium Hymnologicum Bohemiae (http://www.firmadat.cz/melodiarium, vyhledáno 7. 12. 2008). 79 CZ UOf bez sign., a CZ HKm Hr 57 (8553). 80 Srv. VLHOVÁ-WÖRNER: Obsah a liturgie Jistebnického kancionálu…, s. 98, kde uvádí sekvenci „Abychom hodně pamatovali“ jako „pojítko mezi oběma tradicemi“, tedy překladem liturgie v Jistebnickém kancionálu a v pramenech 2. pol. 16. století. 81 Vladimír KYAS: Česká Bible v dějinách národního písemnictví, Praha 1997, s. 130. 82 MAREK: Schriften des utraquistischen Konsistoriums aus den Jahren 1471–1489 in der Nationalbibliothek der Tschechischen Republik…, s. 545–556.


43

tovanou osobností, a nelze též opominout význam faktu, že vyšel-li v této době podobný soubor traktátů tiskem, měl se svým zamýšleným dosahem vymykat ostatní dobové produkci. Zhodnocení pozice spisu O zpievaní a čtení českém ve vývoji českých reformačních snah je však dle mého názoru zatím obtížné: jistě je završením tradičních utrakvistických názorů na český zpěv, ve světle svědectví Kolínského kancionálu se ale řadí též do období zrodu nové české liturgické tradice a snad i nového reformačního smýšlení utrakvistické církve. Rozhodně tedy můžeme konstatovat, že v období vlády Jagellonců nejen nebyla otázka srozumitelného jazyka mrtvá, ale existovala zde jistá myšlenková a pramenná kontinuita s dobou husitskou i s budoucí tradicí českých liturgických zpěvů 16. století.

Použité rukopisy CZ HKm Hr 14 (II A 13b) CZ HKm Hr 57 (8553)

CZ KOLm 80/88 CZ Pnm II C 7 CZ Pnm V F 41 CZ Pnm XIV E 7 CZ Pu III G 17 CZ Pu XIII G 22 CZ UOf bez sign. A Wn 4333 A Wn 4557

Hradec Králové, Muzeum východních Čech, sign. Hr 14 (II A 13b) (Český graduál – letní část, 1592–1604) Hradec Králové, Muzeum východních Čech, sign. Hr 57 (8553) (Český graduál, původně v majetku literátského kůru v Žiželicích nad Cidlinou, 1550–1553) Kolín, Regionální muzeum, př. č. 80/88 (Český kancionál-graduál, 1517) Praha, Knihovna Národního muzea, sign. II C 7 (Jistebnický kancionál, 1. pol. 15. st.) Praha, Knihovna Národního muzea, sign. V F 41 (Sborník prací Vavřince Krasonického, 1590) Praha, Knihovna Národního muzea, sign. XIV E 7 (Příručka Václava Korandy ml., 2. pol. 15. st.) Praha, Národní knihovna, sign. III G 17 (Texty různých autorů, 2. pol. 15. st.) Praha, Národní knihovna, sign. XIII G 22 (Benedictionál, 14./15. st.) Ústí nad Orlicí, Farní úřad kostela Nanebevzetí Panny Marie, bez sign. (Graduál, 2. pol. 16. st.) Wien, Österreichische Nationalbibliothek, rkp. 4333 (Husitský sborník s textem De cantu vulgari, 15. st.) Wien, Österreichische Nationalbibliothek, rkp. 4557 (Sborník kněze Georga Kroupy, 2. pol. 15. st.)

Použité staré tisky • • • • • •

Bible Pražská, Praha 1488 Biblia sacra cum Glossa ordinaria […] et Postilla Nicolai Lirani, 6 sv., Antverpiae 1634 Guillelmus DURANTI: Rationale divinorum officiorum, liber VI, Nürnberg 1480 Václav KORANDA mladší: Tractat o velebné a božské svátosti oltářní, kterak má přijímána býti od věrných křesťanuov. O rozdávanie dietkám. O zpievaní českém. O lichvě, Praha 1493 NICOLAUS DE LYRA: Postilla super totam Bibliam, Nürnberg 1481 Jan ŠTELCAR ŽELETAVSKÝ: Kniha nová o původu kněžství Krista Pána, Praha 1592

44

Eli‰ka BaÈová

Edice Ediční poznámky Traktát O zpievaní a čtení českém tvoří třetí část inkunábule vytištěné v Praze roku 1493 tiskařským typem „Koranda“.83 Tento celkem 176 listů čítající prvotisk obsahuje dále spisy O velebné a božské svátosti oltářní, O rozdávanie dietkám a O lichvě. Kolofon na f. 176r uvádí datum vytištění („Skonávají se kniežky velmi užitečné, v kterýchžto každý, ktož čísti bude s pilností, nalezne najprvé o velebné a božské svátosti oltářní, kterak má přijímána býti od věrných křesťanuov, o rozdávanie dietkám, o zpievaní českém i také o lichvě. A to léta tisícího čtyřstého 93., ten pátek před družebnú nedělí.“). Jméno autora v tisku uvedeno není, ale je jím nepochybně Václav Koranda ml., jak je známo díky svědectvím Vavřince Krasonického v Sepsání o tom, co se dálo předešlých let mezi Římany a Čechy84 a Jana Štelcara Želetavského v Knize nové o původu kněžství Krista Pána.85 Společný autorský původ všech čtyř traktátů doložil Kamil Krofta.86 Traktát O zpievaní a čtení českém čítá 27 stran osmerkového formátu (147r–160r), jež mají zpravidla 23 řádek. Na úvodním foliu je ve výši třetího řádku přes dalších sedm řádků doplněna jednoduchá modro-červená iniciála. Exemplář Knihovny Národního muzea v Praze se signaturou 25 F 1, který jsem pro edici užívala, má folia 155–160 přeházená v pořadí 155, 159, 157, 158, 156 a 160. Oproti originálu rozčleňuji v edici text do odstavců. Po levé straně uvádím novodobou foliaci (147r–160r) spolu s původním označením složek (t1r–[u6r]), které však není v originále uváděno důsledně. První řádek nového folia uvozuji v transkribovaném textu dvojitou svislou čarou ||. Při transkripci staré češtiny se řídím pravidly, jak je shrnul Jiří Daňhelka.87 Cílem je, aby interpretace, která je při převádění ze starého grafického systému nutně přítomna, nezastínila významné jazykové vlastnosti i zvláštnosti textu, včetně neustáleností a různých kolísání. Bez komentáře píši velká písmena a interpunkční znaménka podle novodobého českého úzu, přičemž se snažím co nejvíce respektovat původní členění textu. Římské číslice nahrazuji arabskými. Výrazy, které jsou v textu zcela nebo ve svém základu uvedeny v latině, přepisuji v edici kurzivou (např. Luce). Pro rozvedení zkratek užívám menší velikosti písma (např. Neemiáš svatý kapitola 8.). Editorské doplňky označuji špičatými závorkami (např. kapitole). V případě, kdy jsem pro zachování smyslu textu byla nucena vypustit slova či změnit hlásky, upozorňuji na tento zásah na příslušném místě v poznámce pod čarou, kde také uvádím transliteraci původního znění. Stejně zacházím s emendacemi či s místy, kde dochází k odchylkám od grafické podoby, jež je jinak v textu běžná (např. diakritické znaménko ve slově rozhoyńeni místo obvyklého užití následného ie). V těchto případech je původní znění v poznámce uvozeno zkratkou 83

Knihopis I/11, Jitka ŠIMÁKOVÁ, Jaroslav VRCHOTKA: Katalog prvotisků Knihovny Národního muzea v Praze a zámeckých a hradních knihoven v České republice, Praha 2001, č. 1175. CZ Pnm V F 41, f. 29r–62r, František Michálek BARTOŠ: Soupis rukopisů Národního musea v Praze, sv. 1, Praha 1926, č. 1592. 85 Jan ŠTELCAR ŽELETAVSKÝ: Kniha nová o původu kněžství Krista Pána, Praha 1592; Knihopis č. K15985. 86 KROFTA: O spisech Václava Korandy mladšího z Nové Plzně…, s. 122–138, 215–232. 87 Jiří DAŇHELKA: Směrnice pro vydávání starších českých textů, in: Husitský Tábor VIII, 1985, s. 285–301. 84


45

K (tzn. Koranda). Hranice slov měním podle moderního pravopisu, zachovávám jen psaní a však. Pro odlišení autorem citovaných textů od vlastních Korandových myšlenek doplňuji v celé edici uvozovky. Ve snaze o co největší srozumitelnost jsem se rozhodla umístit je dle uvozovacích vět a smyslu textu, neodlišovala jsem tedy většinou vsuvky v biblických citátech, neboť porovnání Korandou citovaného biblického překladu s dobovými českými Biblemi, které by vyjasnilo otázku původu těchto vsuvek, je již tématem pro případnou další literárněhistorickou práci. Bez poznámek převádím tyto grafické znaky: Spřežku rz trankribuji na ř, cz na c nebo č, zdvojené ÏÏ či Ïs na š. U písmene z ve smyslu ž doplňuji háček, výjimečně též u samostatného t ve smyslu ť. Od novodobé normy odlišně zdvojená písmena n a p ponechávám, zdvojené t ve významu ť přepisuji. Samostatný znak Ï převádím na s, c v platnosti k a oproti novodobé češtině přidané h ponechávám. Dvojice písmen di, ti, ni před samohláskou přepisuji na ď, ť, ň. Znak w měním na v, písmena g, y a výjimečně též i ve funkci j transkribuji na j, počáteční v na u. Novodobé normě přizpůsobuji grafiku i/y. U skupiny hlásek ie rozlišuji krátký diftong, jejž přepisuji ě, od diftongu dlouhého (ve smyslu novodobého í), kde ponechávám psaní ie. Zároveň uchovávám v tomto případě originální kolísající psaní ie/í, a to i v případě prodlouženého nom. pl. životných substantiv (např. mnišie). Kvantitu samohlásek doplňuji, zachovávám však délky, které jsou dle slovníků staré češtiny od dnešních odchylné.88 V případech, kde je u samohlásek i a e kvantita v originále naznačena, přepisuji ii na í a ee na é. V originále důsledně užívanou skupinu hlásek ay přepisuji na aj, rozkolísané užívání uo/ó ponechávám. U jevů souvisejících s asimilací hlásek (t-d, s-z apod.) zachovávám původní ortografickou podobu. V poznámkovém aparátu doplňuji přesnou citaci všech zmiňovaných biblických odkazů dle Ekumenického překladu.89 Podobně se snažím zacházet též s citáty církevních otců a dalších autorit. Přes veškerou snahu se však část Korandou citovaných míst nepodařilo ověřit. Problém spočívá zejména v tom, že dostupné edice a databáze pracují pouze s latinskými originály patrologických textů, takže je nutno tvořit při vyhledávání zpětný latinský překlad, jehož shoda s originálem je však velmi nejistá. Přenechávám proto upřesnění těchto informací, jakož i jiné zajímavé otázky, týkající se například vlivu myšlenek Mikuláše z Lyry na český utrakvismus, k zodpovězení dalším zájemcům o dějiny reformace v Českých zemích.

88 Jan GEBAUER: Slovník staročeský, 2. vyd., 2 sv., Praha 1970 a Vokabulář webový, jenž je elektronickým shrnutím všech dosavadních staročeských slovníků (http://vokabular.ujc.cas.cz/, vyhledáno 16. 9. 2008). 89 Bible. Ekumenický překlad, Praha 1985.

46

Eli‰ka BaÈová

Obr. 4: Václav KORANDA mladší: O zpievaní a čtení českém tractat, Praha 1493, f. 147r


f. 147r = t1r

f. 147r = t1v

f. 148r = t2r

f. 148v = t2v

90 91 92 93 94 95 96 97 98 99

Mt 24,12. Př 25,20. K: kterizto. Parafráze Mt 5,15. Lévijcům. K: czyzozenmczy. Dt 31,11–12. Dt 31,19. Dt 6,6–7. Ž 78 (77),4–6.

47

O zpievaní a čtení českém tractat Že ustydne láska a rozmuož se mnohých nepravost, pověděl Pán Kristus a jest napsáno ve Čtení svatého Mathúše v kapitole 24.90 To již k skonání světa shledává se ve mnohých věcech. A však mezi jinými: kterýž jest zpósoben pro chválu Boží i pro vzdělánie lidí spasitedlné, k zákonu Božiemu, buďto když se čte, káže nebo zpievá, ustydlá jest láska mnohých, že jeho zanetbávají slyšeti. Jiných pak rozmohla se nepravost, že proti němu repcí, jemu se porúhají a jej potlačiti žádají. Nebo psáno jest v Přísloví kapitole 25.: „Jakož ocet v salnytru, tak ktož zpievá písně srdci nešlechetnému,“91 to jest, jako salnytr, když polit bývá voctem, puká se a kúří. Tak řeči neb zpievanie zákona Božieho i prorokuov člověku zlé||mu, kterýžto92 slyše zákon Boží, zbuřuje se ku potupení. Ten zákon Boží že jest jakožto lucerna, když by nebyl čten, kázán ani zpieván: aby nebyl skryt jakožto pod ložem neb pod kbelem, ale radější skrze ohlášenie byl postaven na sviecen, tak aby všichni, kteříž chodie v domu tohoto světa neostalém, vidúce světlo zákona Božieho, k domu věčnému královstvie Božieho mohli přijíti.93 Protož hodné se vidělo sepsánie, a to krátké, o tom učiniti z duovoduov Písem, aby z poznánie jich oněměla neumělost neopatrných s jedné: a z druhé strany, aby věrných posilněna byla viera i milost k osviedčování toho zákona Božieho; k tomu úmyslu podlé Božieho požehnánie buď přístup tento: kázanie, čítanie i zpievanie obecnú řečí z Písem zákona Božieho má k vzdělání křesťanóv v cierkvi zachováváno býti. Duovod toho přikázal jest, jakož napsáno v Pátých knihách Mojžiešových kapitole 31., jáhnóm94 Mojžieš a řka: „Když se sejdú všichni z lidu izrahel||ského, aby se okázali před obličejem Pána Boha svého na miestě, kteréž by vyvolil Hospodin, čísti budeš slova zákona tohoto přede vším lidem izrahelským, tak aby slyšeli, když se spolu shromáždie, tak mužie, jakžto ženy, děti i cizozemnci,95 kteříž jsú mezi branami tvými, aby slyšiece učili se a báli se Pána Boha, ostřiehali také a plnili všecky řeči zákona tohoto.“96 A doleji: „Protož nyní napište sobě píseň tuto a učte syny izrahelské, aťby pamětlivě drželi i usty zpievali. A budiž mně píseň tato za svědectvie mezi syny izrahelskými.“97 V týchž knihách v kapitole šesté psáno takto: „Budú slova tato, kteráž přikazuji tobě dnes, v srdci tvém. A vypravovati budeš je synóm tvým a rozmyšlovati je budeš, sedě v domu tvém i chodě na cestě, jda spat i vstávaje.“98 David opět v žalmu 77. die takto: „Převeliké věci rozkázal otcóm naši<m> známy učiniti je synóm svým, aby znalo pokolenie potomnie.“99 Potom Neemiáš svatý kapitola 8. || píše takto: „Přinesl Ezdráš kněz zákon Mojžiešuov před množstvím mužóv i žen i přede všemi, kteříž ro-

48

Eli‰ka BaÈová

f. 149r = t3r

f. 149v = t3v

100 101 102 103 104 105 106 107 108 109 110 111 112 113 114

zoměti mohli, i četl jest na nich zjevně. Jáhnové100 pak činiechu mlčenie v lidu k slyšení zákona. Ale lid stáše, i čtli jsú na knihách zákona Božieho rozumně a zjevně k rozumu a rozuměli jsú, když čten bieše.“101 Opět v Druhých knihách Mojžiešových v kapitole 15. napsáno: „Když vešken lid přešel Moře červené, učinil jest Mojžieš píseň tuto: »Zpievajme Hospodinu, nebo slavně zveleben jest«,“102 a tak dále. Tu píseň netoliko Mojžieš a synové izrahelští jsú zpievali, ale i Maria i všecky ženy, jakož tudiež napsáno. Item David král, jsa prorokem velikým, Duchem svatým složil mnoho žalmóv, ješto v chrámu byli zpěváni, a jakož v jednom žalmu psáno, položil o sobě takto: „Hodny k zpievaní byly mi spravedlnosti tvé, Pane, na miestě putovánie mého, Hospodine.“103 O lidu pak jiném v žalmě 88. die takto: „Blahoslavený || lid, kterýž umie zpievanie.“104 Král Ezechiáš,105 jakož napsal Izaiáš prorok v kapitole 38., pieseň skryl, v nížto sám o sobě i o jiných die takto: „Hospodine, zdráva mě učiň a žalmy naše zpievati budem po všecky dny života našeho v domu Božím.“106 Hle, co písem z Zákona starého, že i čteno i zpieváno mělo býti z něho pro dobré lidu izrahelského: nébrž David svatý řekl takto: „By zákon tvuoj nebyl v rozpomínaní mém, tehdy byl bych zahynul v ponížení mém.“107 Izaiáš pak die takto: „By Hospodin zástupuov nezuostavil nám svého semene, to jest slova svého v svém zákoně, byli bychom jakožto Sodoma a jakož Gomora byli bychom nápodobni.“108 A protož, aby nezahynuli kterakžkoli, hodné jest bylo každému uměti slyšeti i zpievati slova zákona Božieho. Ta slova, jakož die svatý Pavel k Říměninóm 15.: „Kterážkoli109 psána jsú, k našemu naučení napsána jsú, abychom skrze trpělivost a potěšení naději měli.“110 A také, abychom nezahynuli jakožto So||doma a Gomora, jakož týž apoštol přivodí tudiež v kapitole deváté.111 I potřebie jest, aby Zákon Boží starý pro naučení i pro potěšenie čten byl i poslúchán, a jakž příhodno, zpieván byl v řeči obecní. Z Nového pak zákona na písma k témuž slušie prohlédnúti: Zachariáš, otec svatého Jana Křtitele, píseň vydal tuto: „Požehnaný Pán Buoh izrahelský, nebo navštievil a učinil vykúpenie lidu svého“, a tak dále.112 Panna Maria, matka Božie, písničku v židovské řeči složila tuto: „Velebí duše má Hospodina“ a tak dále.113 Simeon svatý, drže Pána Krista na loktech, píseň tuto: „Nynie propustieš služebníka tvého, Pane,“ et cetera.114 Pán Kristus po pokušení od ďábla když přišel, jakož psáno Luce 4., do Nazareta, kdež bieše krmen, „všel jest podlé obyčeje dne svátečnieho

Lévijci. Neh 8,2–3,11–12. Ex 15,1. Ž 119 (118),54. Ž 89 (88),16. Chizkijáš (Bible. Ekumenický překlad, Praha 1985). Iz 38,20. Ž 119 (118),92. Iz 1,9 a Ř 9,29. Kterážkoli slova. Ř 15,4. Ř 9,29. L 1,68. L 1,46. L 2,29.


f. 150r = t4r

f. 150v = t4v

f. 151r = [t5r]

115

49

do zboru, i povstal jest, aby četl, a podali jsú jemu knihy Izaiáše proroka. Ty když jest otevřel, nalezl miesto, kdež bieše psáno: »Duch Páně nade mnú; protož pomazal jest mne, abych Čtenie zvěstoval || chudým; poslal mě, abych uzdravoval skrúšené srdcem, a kázati vězňóm propuštěnie, slepým zrak navrátiti, propustiti zlámané a kázati léto Páně vzácné a den otplacenie.« A když zaklopil knihy, navrátil je služebníku, i posadil se. Tehdy oči všech, kteříž biechu v zboru, patřiechu na něho a on poče praviti k nim, řka, že »naplněno jest toto písmo v uších vašich«. A všichni svědectvie jemu dávachu a divichu se v sloviech milosti, kteráž vycháziechu z ust jeho.“115 Pohlediž z tohoto, kterak Zachariáš, Panna Maria, Simeon písně vydali v řeči obecné. A Pána Krista, když proroctvie četl také v řeči obecné, slyšeli, přítomni jsúce, rozoměli jemu a pochválili jeho. Potom když povolal učedlníkóv, učil je i zástupy, kterak se mají modliti, almužnu dávati i jiného mnoho spasitedlného, co mají činiti neb čeho se varovati, jakož ve Čtení psáno.116 Nébrž bieše <…>, uče na každý den v chrámě; v tom před svým i po svém || umučení přikázal svým učedlníkóm, aby kázali Čtenie všemu stvoření, učiece je všemu, což jim přikázal, a řekl o nich: „Ktož vás slyší, měť slyší.“117 Tehdá oni ne jinak, než aby jich učení srozuměno mohlo býti, kázali jsú všudy, jakož praví svatý Marek,118 a praviechu, jakož psáno v Skutcích appoštolských v kapitole čtvrté: „Nemuožem my, což jsme viděli a slyšeli, nemluviti.“119 I mluvili jsú, jakož dále psáno, každého dne v chrámě i po domiech, učiece a zvěstujíce, což jim bieše přikázáno. A že to měli učiniti, přivedli jsú ku příkladu Mojžieše, řkúce: „Mojžieš od dávných časuov má po všech městech, kteříž120 by zákon jeho kázali i čtli každý svátek na znamenie, poněvadž zákon Mojžiešuov kázán i čten bieše před lidem.“121 Že ovšem zákon Kristuov, jenž jest dokonalejší, má čten i kázán býti, aby jej slyšeli i jemu rozoměli, a tak živi byli, ktož chtie spaseni býti. Ten zákon jistí světí, aby trvati mohl až do dne súdného k užitku kře||sťanskému, sepsali jsú v té řeči, jakéž biechu lidé, jimžto jsú kázali: jakož sepsal svatý Matúš Židóm židovsky, svatý Marek Vlachuom latinsky, svatý Lukáš Achajským syrsky a svatý Jan Asianským řecsky.122 Svatý také Pavel, jakož praví doctor Lira, epištoly své psal trojím obyčejem: Římanóm latině, Židóm židovsky a Řekóm řecsky.123 Též i jiní apoštolé i světí tak psali, jakž by od těch, kteříž by čtli neb slyšeli, mohlo bez vykladače srozoměno býti a dáti milost k zpravování ctného života a svatého.

L 4,17–22. Mt 5–7 (tzv. kázání na hoře). 117 L 10,16. 118 Mk 16,15. 119 Sk 4,20. 120 Ty, kdož. 121 Sk 15,21. 122 Toto mylné tvrzení pochází zřejmě ze zmínky v Jeronýmově předmluvě k Matoušovu evangeliu (Biblia sacra iuxta Vulgatam versionem…, s. 1515), viz De cantu vulgari, f. 111r, a z dalších zmínek Mikuláše z Lyry (Biblia sacra cum Glossa ordinaria […] et Postilla Nicolai Lirani…, sl. 29, 475, 663). 123 Obdobně mylné tvrzení. Nicolaus de Lyra (Biblia sacra cum Glossa ordinaria…, s. 9, 195) uvádí: „…[Paulus] descripsit tripliciter, sc. litteris Hebrais, Graecis, et Latinis, sicut praefiguratum fuerit in descriptione tituli crucis…“. 116

50

Eli‰ka BaÈová

f. 151v = [t5v]

f. 152r = [t6r]

f. 152v = [t6v]

124 125 126 127 128 129 130 131 132 133 134 135 136 137 138

A protož svatý Pavel, jsa učen v třetím nebi124 a věda, jakého jest užitku v řeči obecné učenie, modlitba, zpievanie i požehnánie, když lid rozuměl, i psal dobře, dostatečně a obšírně Corinthským, a řka: „Ktož prorokuje lidem, to jest dává naučenie, aby rozoměli, ten mluví k vzdělání, k napomenutí i ku potěšení;“125 a to jest k naučení. Potom die: „Ktož mluví jazykem, modl se, aby vykládal;“126 a to jelikožto k modlitbě. A || doleji die: „Zpievati budu duchem, zpievati budu i myslí;“127 a to jest jelikožto k zpievaní. Potom die takto: „Také budeš-li i požehnánie dávati duchem, to jest jinú řečí, kto naplní miesto hlúpého, kterak die »Amen,« to jest »buď tak nad tvým požehnáním,« poněvadž co pravíš, nevie. Ač zajisté ty dobře dieky vzdáváš, totiž jazykem cizím, ale jiný nebývá vzdělán;“128 a to jest jelikožto ku požehnání. Z tohoto ze všeho zřejmo jest, že učenie, modlitba, zpievanie i požehnánie z zákona Božieho neprospievá k vzdělání, jediné leč by rozoměli, ktož poslúchají. A protož Appoštol tudiež praví, řka: „Dieky činím Bohu, že všech vás jazykem mluvím, ale v kostele chci pět slov rozomem mým mluviti, abych jiné naučil, nežli deset tisícuov slov v jazyku, totiž cizím.“129 To svatý Pavel. Chtě skrze to, aby věrní křesťané když by čtli, slyšeli, zpievali z Písem Zákona nového, ten zákon přišel k slavnosti. Neb jinde secunda Corinthiorum tercio položil a řka: || „Poněvadž posluhovánie Starého zákona čtenami130 vypsané bylo131 jest v slavnosti, mnohem viece rozhojnila se služebnost spravedlnosti, totiž Nového zákona, k slavnosti.“132 Chtě druhé, aby křesťané skrze to poznánie měli u vieře pevnost i prospěch, jakož Collonicensium secundo praví, a řka: „Upevněni jsúce u vieře, jakož jste se i naučili, hojnost majíce i v diekách činění.“133 Chtě třetie, aby z toho poznali, co činiti měli by i čeho se varovati. A tak se zachovávajíce, aby před Bohem vzácní byli z múdrosti, z spravedlnosti a také aby blahoslavení byli: „Všeliký zajisté, ktož slyšie slova Božie a činí je, přirovnán bude muži múdrému,“134 Mathei 7.; „Posluchači také zákona když jsú činitelé, budú učiněni spravedliví,“135 Říměninóm 2.; „A ktož prohlédne v zákoně dokonalé svobody a zuostane v něm, ten blahoslavený jest v svém skutku,“136 die svatý Jakub. Chtě čtvrté, aby skrze to spasenie zaslúžili a došli: i die svatý Jakub: „V tichosti přijměte vsáté slovo, kteréž spasie || duše vaše.“137 A svatý Pavel prima Corinthiorum 15.: „Známo činím vám Čtenie, kteréž sem kázal vám, kteréž jste i přijeli, v němž stojíte, skrze něž i spaseni budete.“138 Pohleď, jaký užitek jelikožto k vzdělání z řeči obecné. To znamenaje svatý Pavel, aby zákon Boží tiem pevněji uvázl v srdcích křesťanuov

2K 12,2. 1K 14,3–4. 1K 14,13. 1K 14,15. 1K 14,16–17. 1K 14,18–19. Písmeny, literami. K: wypÏany ‘ byl. 2K 3,7–9. Ko 2,7. Mt 7,24. Ř 2,13. Jk 1,25. Jk 1,21. 1K 15,1–2.


f. 153r = [t7r]

f. 153v = [t7v]

f. 154r = [t8r]

139 140 141 142 143 144 145 146 147 148

51

a aby s větší pilností naň se ptali, jej poznali a jej v skutku zachovávali, i die v epištole též v kapitole 14. na konci takto: „Což píši, toť jest Božie přikázaní.“139 „Přikázanie pak Božie nejsú těžká,“140 die svatý Jan v Kanonice, „ale jsú život věčný,“141 praví Kristus ve Čtení svatého Jana kapitole 12. I hodné jest uposlechnúti v tom svatého Pavla, což o obecné řeči mluví, ješto lidé jie mohú rozoměti. Nébrž ještě týž svatý Pavel píše Collocenským, v kapitole třetí napomíná k zpievaní i k učení, a řka: „Slovo Kristovo přebývaj v vás hojně ve vší múdrosti, učiece se a napomínajíce se vespolek v žalmiech, v chválení, v piesních duchovních, v mi||losti zpievajíce v srdcích vašich Pánu.“142 Napomíná opět ke čtení v kapitole poslední, a řka: „Když přečten bude u vás list tento, zpuosobte, ať také jest čten i v obci laodicenské. A ten, kterýž Laodicenským poslán, přečten buď u vás.“143 Všecko toto i jiného viece majíce věrní v prvotní cierkvi před očima svýma, požehnánie i jiné věci obecné spasitedlné, kteréž se dály v cierkvi neb v kostele, puosobili jsú v řeči obecné: „Nebo lid, rozoměje modlitbě i požehnání od kněze, lépe obracen bývá k Bohu i k náboženství,“144 die doctor Lira prima Corinthiorum 14. Řekové, také Rusové, Arménové i jiní národové v cierkvi na východ slunce až dosavad, jakž vzali naučenie od předních svatých, vedú své modlitby, požehnánie, čítanie i zpievanie v svém jazyku k chvále a cti Boží i také k spasení svému. Římané pak, a tak Vlachové, z počátku přijaté viery měli jsú, jakož praví,145 Čtenie svatého Marka a epištolu od svatého Pav||la poslanú latině,146 jichžto jsú požívali k svému navedení latině jakžto latinníci. Potom pro zvláštnie jistých osob náboženstvie, ale viece k užitku cierkve spasitedlnému, jiné knihy zákona Starého i Nového z řecské řeči i židovské přeložil jest svatý Jeronym147 v řeč latinskú, aby i oni Vlachové jakžto latinníci ku požívání viery křesťanské většiemu jiné knihy měli celé Biblie v řeči latinské. A ne nadarmo „všeliké zajisté,“ jakož die svatý Pavel prima Thimothei 2., „písmo Duchem Božím vdechnuté užitečno jest k učení“, totižto pravdy, „k kázaní“, totižto křivdy, „k tresktání“, totižto hřiešníkuov, „a k navedení v spravedlnosti, aby dokonalý byl člověk, ke všemu skutku dobrému jsa naučen.“148 Poněvadž tehdy pro takové, jakož jest předloženo, užitky vlaská země požívá v čítaní i v zpievaní Písma Božieho, lid s milostí čtenie kněžské, když hlasitě bývá při mši čteno, přijímá a všecken lid vlaský, když podlé své pochopnosti latin||ské rozomie řeči, v niežto když se čte neb zpievá, potěšenie má. Pakli v mlčení mše bývá čtena, tehdy přistojiece tú mší pohrdají, jako by nic neprospievala. To jest známo těm, ktož jsú bývali v krajinách vlaských: ktož tehdy, jediné leč by byl bez smyslu, za zlé mieti bude jiným křesťanóm v svém jazyku slyšeti, čísti aneb zpievati Pí-

1K 14,37. 1J 5,3. J 12,50. Ko 3,16. Ko 4,16. Biblia sacra cum Glossa ordinaria…, sl. 322. Rozuměj Mikuláš z Lyry. Mylné tvrzení (viz pozn. dříve). K: Jerynym. Recte 2 Tm 3,16–17.

52

Eli‰ka BaÈová

f. 154v = [t8v]

f. 155r = u1r

f. 155v = u1v

150 151 152 153 154 155 156 157 158

sem svatých k spasení svému. A zvláště poněvadž k Říměninóm v kapitole první: „Čtenie jest moc Božie k spasení věříciemu.“149 Toho ovšem spasenie ktož bude moci dosáhnúti, leč by Písma zákona Božieho slyšal, slyše poznal a poznaje v skutku dokazoval, zachovávaje to, což by přikazoval, a varuje se toho, čehož by hájil: „Viera zajisté,“ k Říměninóm v desáté kapitole, „jest z slyšenie a slyšenie skrze slovo Kristovo.“150 A tak hodné jest, aby slovo viery lidem, mají-li k svému spasení věřiti, čtli, slyšeli i zpievali, neb slovo Boží slyšeti je velmi užitečno; || o tom ačkoli něco nahoře dotčeno, ale ještě nad to i toto buď věděno: „Ktož zajisté slova Božieho rádi poslúchají, z Boha narození jsú,“151 die Pán Kristus Johannis octavo. „Ktož slova Božieho poslúchají, je zachovávajíce, ti Pána Krista milují a Buoh Otec nebeský ty milovati bude,“152 jsú slova Kristova Johannis 14. Opět „ktož slova Božieho poslúchají a je zachovávají, takoví jsú blahoslavení,“153 tak vypověděl Pán Kristus Luce undecimo. A přes to „ktož slova Božieho poslúchají srdcem dokonalým a výborným, užitek přinášejí v trpělivosti,“154 tak mluvil Pán Kristus Luce 8. O tom slyšení slova Božieho, co praví svatý Jan Zlatoustý De opere imperfecto Mathei 20., slyš ještě: „Kdežto oznamováno bývá slovo Božie a pravdy, tu očištěni ustavičně bývají lidé od malomocenstvie hřiechu, duše jich bývá osviecena s rozomění Božských tajností, uši jich vnitřně otevierají se, aby rádi přijímali s milostí přikázanie || Božská. Kteréž dnes vidíš mrtvé v hřieších, ti slyšiece častokrát povstávají ku pokání, jsúce obživeni skrze slovo Božie, jichžto spasenie svědectvie jest jich obcovánie.“155 Protož dobré jest slyšeti slovo zákona Božieho, buď ve čtení, buď v kázaní, nebo i v zpievaní slušném. Ještě k tomu, což položil svatý Jheronym o Zuzanně, prohlédněme, kdež die takto: „Rodičové Zuzanny biechu spravedlivi, učili jsú dceru svú podlé zákona Božieho.“156 Tohoto svědectvie slušie požívati k napomínaní rodičuov, aby učili podlé zákona Božieho a jeho řeči Božské netoliko syny, ale i dcery své. K témuž svatý Jan Zlatoustý De opere perfecto morali secundo die takto: „Poněvadž mnišie na púšti potřebují čísti Písem Božích, mnohem viece vy, ktož se obieráte mezi toliko nebezpečnostmi, majíce ženy, děti i domu pečovánie.“157 Však slyšiete, co die svatý Pavel, že „k našemu naučení to všecko napsáno jest“.158 Podlé řečí těchto sva||tých rodičové mají v domiech svých čísti, synové a dcery poslúchati, aby se naučili slyšeti slovóm zákona Božieho. Tehdy ovšem viece pro túž příčinu v kostele, kdež miesto jest k naučení příhodnější, má čteno i slyšáno býti slovo Božie. Svatý Cyprián, et habetur De consecratione distinctione secunda, die takto: „Když stojíme při modlitbě, bratřie najmilejšie, bdieti a pilni býti máme k modlitbám celým srdcem. Myšlenie člověka tělesné a světské odejdi, aniž tehdáž co smysl, nežli toliko to rozmyšluj, což se prosí.

Ř 10,17. J 8,47. J 14,21. L 11,28. L 8,15. Neurčeno. HINCMARUS RHEMENSIS: Ad Regem, cap. 5, in: Migne, Jacques-Paul (ed.): Patrologia Latina 125, sl. 1021b. Neurčeno. Ř 15,4.


f. 156r = u2r

f. 156v = u2v

f. 157r = u3r

159

53

A protož kněz před modlitbú činí předmluvu,159 připravuje bratruov mysli, a řka »Zhuoru srdcem,« aby když odpoviedá lid »Máme ku Pánu Bohu,« napomenuti byli nic jiného nemysliti než modlitby Božie.“160 K témuž jest Brakarenské Concilium takto: „Líbilo se jest ovšem, aby ne jinak biskupové a jinak kněžie pozdravovali lidu, ale jedniem během řkúce: »Hospodin s vámi.« A lid aby odpoviedal: »I s duchem || tvým.«“161 Z tohoto opět svědectvie známo jest, že čtenie i zpievanie v řeči obecné má na mši zachováváno býti, aby lid rozuměl, a rozoměje, aby odpoviedal, a tak zbuzován byl k náboženství. Item Concilium162 Toletanské druhé die takto: „Viera, kteráž vydána v Constantinopoli od 150 biskupuov,163 po všecky dny nedělnie, prvé než by modlitba Božská řiekána byla, ode všeho lidu hlasem jasným buď zpievána, aby viera pravá zjevně měla svědectvie.“164 Opět Concilium Aureliánské klade toto: „Zvěstováno má býti, aby k pozdravení kněžskému odpovědem slušným naučeni byli, aby netoliko kněžstvo a Bohu oddaní knězi odpoviedali, ale vešken lid nábožným a svorným hlasem má odpoviedati.“165 Svatý také Augustýn Omelia ad rusticos die takto: „Neviem, kterým během se křesťanem nazývá, ktož málo veršíkuov buďto u Vieře, buďto také i v modlitbě Božie zpievati zanetbává.“166 Toto || poněvadž lidu obecniemu příslušie zpievati, kto pochybuje, že i jiné řeči z zákona Božieho, buďto pro náboženstvie, buďto pro posilněnie viery, mají slyšány i zpievány býti. Neb die svatý Pavel k Říměninóm v desáté kapitole: „Srdcem se věří k spravedlnosti, ale usty bývá vyznánie k spasení.“167 A David, konaje žaltář, die takto: „Všeliký duch chval Hospodina.“168 Tehdy pro chválu Boží i pro vieru slušie slyšeti i zpievati řečí z zákona Božieho. Item Origenes na čtvrté knihy Mojžiešovy die takto: „Ktož se modlí v pokojíku srdce Otci nebeskému v skrytě, ten vcházie k oltáři oběti zápalné, ale ktož jasným hlasem a slovy vypravujícími, aby vzdělával posluchače, ten modlitbu vylévá před Bohem, ten duchem se modlí a ten obětuje na oltáři, kterýž zevnitř jest k obětování lidu ustanoven.“169 Vilhelmus v knihách Rationalis officiorum die takto: „Řád křtu svatého muož vypravován býti kterakžkoli: židovsky, || řecsky, latině, arménsky neb slovensky. Nebo týž jest skutek, ač ne táž jsú slova.“170 Protož nechtějž křesťan, ač jest věrný, se horšiti neb reptati ani se rúhati, když se křest puosobí v jazyku rozumném a obecném. Doctor Lira, in

Před eucharistickou modlitbou čte kněz prefaci. GRATIANUS: Concordia discordantium canonum, Decreti tertia pars De consecratione, dist. I, C. LXX, in: Emil Ludwig Richter, Emil Friedberg, (ed.): Corpus Iuris Canonici, Decretum Magistri Gratiani, Bernhard Tauchnitz, Leipzig 1879, sl. 1313. 161 Concilium Bracarense I, in: Bruns, Hermann Theodor (ed.): Canones apostolorum et conciliorum saeculorum IV, V, VI, VII, Berolini 1839, pars 2, s. 34. 162 K: Concilinm. 163 Vyznání víry nicejsko-cařihradské. 164 Concilium Toletanum III, in: Bruns: Canones apostolorum…, pars 1, s. 213. 165 Korandův údaj je chybný. 166 Neurčeno. 167 Ř 10,10. 168 Ž 150 (149),6. 169 Origenes secundum translationem quam fecit Rufinus: In Numeros homiliae, pars 3, hom. 10, in: Willem Adolf Baehrens (ed.): Corpus Berolinense, sv. 30, 1921, s. 73. 170 Guillelmus DURANTI: Rationale divinorum officiorum, liber 6, Nürnberg 1480, f. 148v. 160

54

Eli‰ka BaÈová

f. 157v = u3v

f. 158r = [u4r]

171 172 173 174 175 176 177 178 179 180 181 182 183 184 185

tractatu memoriam fecit et cetera, die takto: „Posvěcovánie těla Božieho a krve muož býti v každém jazyku.“171 Nebo jakož týž praví Izaie 19.: „Svatý Šimon a Marek obrátili k vieře Ejipt a službu Boží v řeči židovské jsú puosobili.“172 To ten. Ze všech těchto řečí zřejmo jest, kterak rozumno jest i kterak prospěšno173 Písma svatá, modlitby, požehnánie a tak dále v obecné řeči před lidem čtením, kázaním i zpievaním oznamovati i také lidu, jakž příslušie, zpievati, aby ku poznání viery mohl přijíti, aby k náboženství mohl přistúpiti, aby uměl děky174 a chválu za dobroděnie175 činiti a také aby uměl, co přikázáno jest, zachovávati, i což prohřešil, toho se káti. Tak aby jednomu každému přísluše||lo, což napsal svatý Pavel secunda Corinthiorum 9., toto: „Ve všech věcech majíce dostatečnost, rozhojněni176 buďte ke všelikému skutku dobrému.“177 Ale jak že tomuto, což napřed praveno, mnozí otpierají: duchovní zanetbávajíce a stavujíce a světští repciece, horšiece se i v potupě majíce. Kněžie, kteříto ani čtú ani zpievají Slova Božího, aby lid rozuměl k svému vzdělání, ale životy nejisté rozsievají, jsú závistiví. Neb svatý Augustýn De unico baptismo die takto: „Ktož opúštie pravdu Božských Písem i smie zachovávati obyčej, závistivý jest a zlobivý při bratřích, jimžto pravda má zjevena býti.“178 Jsú také nešlechetní, jakož psáno v žalmu 118.: „Vypravovali mi nešlechetní básně, ale ne jakožto zákon tvuoj, jenž pravda jest.“179 V tom také dopúštějí se cizoložstvie a svatokrádeže: neb svatý Cyprián De quinque presbiteris die takto: „Cizoložstvie jest, svatokrádež jest, cožkoli lidskú chtivostí bývá ustanoveno, a||by Božské zpuosobenie zrušeno bylo.180 Protož praví Hospodin a řka: »Zavrhli jste přikázanie Božie, abyšte ustanovenie svá postavili.«“181 To ten. Dále že v Písmě svatém jest královstvie nebeské, praví svatý Jan kapitole páté.182 Tehdy ktož neoznamují jeho lidu, odjímají od něho královstvie Božie. A takovým bude běda. Nebo die Kristus Mathei 23.: „Běda vám, kněžie a zákonníci pokrytci, ješto zavieráte královstvie nebeské před lidmi; vy zajisté nevcháziete, ani těm, ktož by chtěli vcházeti, dopúštiete.“183 Takové tresktati bude Hospodin bez pochybenie: neb psáno v žalmu 49.: „Ale ty že jsi v nenávisti měl učenie mé a zavrhl jsi řeči mé zpět, tresktati tě budu a postavím se proti tvé tváři.“184 A kterak „tresktati budu,“ napsal Ozeáš prorok, a řka: „Že jsi uměnie mé zavrhl, zaženu i já tě, aby kněžstvie nepožíval na věky.“185 To o kněžích.

Neurčeno. NICOLAUS DE LYRA: Postilla super totam Bibliam, Isaias 19, Nürnberg 1481, nestr. K: proÏpieÏÏna. K: d’eky. K: dobrod’enie. K: rozhoyńeni. 2K 9,8. AUGUSTINUS: De baptismo, liber 6, cap. 35, č. 68, in: Corpus scriptorum ecclesiasticorum, sv. 51, s. 333. Ž 119 (118),150–151. Neurčeno. Mk 7,9. Snad J 5,24. Mt 23,13. Ž 50 (49), 17.21. Oz 4,6.


f. 158v = [u4v]

f. 159r = [u5r]

f. 159v = [u5v]

186 187 188 189 190 191 192 193 194 195 196 197 198 199

55

Světští pak, kteříž když se Písma svatá obecným jazykem čtú neb zpievají, nechtějí sly||šeti a mají je v mrzkosti, činie to k své hanbě. Neb die svatý Augustýn: „Veliká jest hanba laikovi zákona Božieho neuměti.186 Nebo chtieti vieru a život věčný mieti a Písem svatých, jenž jsú dvéře do viery a cesta do života věčného, nechati, nenie bez hanby.“187 A takoví jsú pyšní. O tom svatý Augustýn De utilitate credendi die takto: „Co nad všetečnú pýchu zjevnějšieho, nežli knieh Písma svatého nechtieti od jejich vykladačuov poznati, a těch neuměje, i chtieti je potupovati.“188 A to jest pýcha převeliká, nébrž i bláznovstvie: neb die svatý Augustýn et ponitur vigesima sexta questione secunda: „Qui, ktož bez pravé múdrosti, jenž jest Písmo svaté, domnievá se opatrným býti, ne zdravým, ale nemocným, ne opatrný, ale bláznem a trlekem189 ostane.“190 Nenie div, jakožto praví Thadeus appoštol, že „takoví, cožkolivěk neumějí, tomu se rúhají, a cožkoli od přirozenie jakožto němá hovada znají, v tom porušeni bývají“.191 || „Takových, když odvracují uši, aby neslyšeli zákona Božieho, modlitba jest proklata,“192 v Přísloví v kapitole 28.; a v kapitole první: „Budú-li volati k Bohu, nebudú uslyšáni; povstanú-li ráno, mne nenaleznú. Poněvadž v nenávisti sú měli zákon Páně.“193 Na takové zajisté, secunda Tessalonicensium secundo, že „jsú lásky pravdy nepřijali, aby spaseni byli, dopustí Buoh v činění bludu, aby věřili lži,“194 v nichžto Buoh tohoto světa oslepil jest myslí jich, aby nesvietilo se v nich světlo Čtenie svatého. A takovým třeba se báti, což svatý Augustýn v knihách Quam bonum est lectioni insistere die takto: „Ktož Božích Písem z věčné vlasti poslaných zanetbává, boj se, aby netoliko odplaty věčné nedosáhl, ale také muky věčné aby neušel.“195 Nebo jest nebezpečné Božských neuměti přikázaní: proto zajisté, jakož die prorok, „lid izrahelský veden jest do vězenie, že jest neměl uměnie“.196 Ktož pak neumie, o něm bude nevěděno,197 jakžto o bláznových pannách, jimžto ře||čeno: „Zajisté, zajisté neznám vás.“198 I strach jest, že „všichni, ktož opúštějí zákon Boží, puojdú do smrti věčné,“199 die Baruch prorok kapitole čtvrté. Takové těžké a hrozné věci, jakož se předkládá, aby nepřišly na duchovnie i na světské, mají-li smysl při sobě, chtie-li se zlého uvarovati a k dobrému napraveni býti: kněžie, rádi a s milostí čtěte, kažte i zpievajte před lidem Písma zákona Božieho i doctoróv svatých; a světští, s žádostí čistú a s náboženství<m> těch Písem poslúchajte. Nebo poněvadž v prvotní cierkvi svaté skrze učenie, čtenie i zpievanie prospěch jest vzala viera veliký a lid s ochotností přichopil se k chválení Boha a k zachovávaní ži-

K: neum’eti. Neurčeno. AUGUSTINUS: De utilitate credendi, cap. 17, č. 35, in: Corpus scriptorum ecclesiasticorum, sv. 25, s. 46. Potrhlíkem, hlupákem. Neurčeno. Ju v.10. Př 28,9. Př 1,28–29. 2Te 2,10–11. Neurčeno. Iz 5,13. K: nevied’eno. Mt 25,12. Bár 4,1.

56

Eli‰ka BaÈová

f. 160r = [u6r]

vota křesťanského, zaslúživ sobě z toho života věčného. Tak i nynie nenie co pochybovati, ale doufati, ktož se tak mají poctivě k Písmóm Božím, že uhodie200 na cestu, kteráž vede do královstvie nebeského. Pakli přesto někteří201 z zarputilosti své zlosti budú chtieti takové čítanie, zpievanie i požehnánie pod||vracovati, a proto haněti jiné, věrní nemají se zamúcovati pro haněnie ani se báti o podvrácenie viery a pravdy. Neb Izaiáš v kapitole padesáté první die takto: „Spasenie mé bude na věky a spravedlivost má nezhyne. Zákon muoj v srdci spravedlivých: i nechtějte se báti haněnie lidského a rúhanie jich nestrachújte se. Nebo jakožto rúcho, takť je snie červ, a jakožto vlnu, takť je sžieře mol, a spasenie mé na věky zuostane a spravedlnost má od národu až do národuov.“202 Dajž to, Pane Bože. A milost jeho zuostaň s námi nynie i vždycky. Amen.

Adresa: Eliška Baťová, Na Výšince 8/2, CZ-153 00 Praha 5 e-mail: [email protected]

Obr. 5: Václav KORANDA ml.: O zpievaní a čtení českém tractat, Praha 1493, f. 161r

200 201 202

Vejdou, trefí. K: ńekterzi. Iz 51,6–8.

57


Václav Koranda the Younger: O zpievaní a čtení českém tractat (Treatise on singing and reading in Czech) A contribution to the history of the use of Czech language in the liturgy Eliška Baťová Václav Koranda the Younger in his Treatise on singing and reading in Czech supports congregational singing during the mass, and reading lessons, sermon and dialogue passages in Czech. He demands the use of Czech in its prefaces and the Credo parts. Although Koranda’s text is purely theoretical, thanks to David Holeton‘s research it is proven that these parts in Czech are preserved from the fifteenth century. Next to the Jistebnice cantional, another little-known wittness to the Czech translations of these liturgical texts is the Kolín cantional, made for the church of St. Bartholomew in Kolín in 1517. Next to the Bohemian songs it contains three Czech Credos, a greeting, dialogue verses sung prior the preface and other thirty-nine Czech liturgical chants including Czech Sanctus and Agnus Dei and some later additions. It is likely that Koranda accentuates exactly these parts of the mass that – albeit not regularly – were sung in Czech in Bohemia at the end of the fifteenth century. The above-mentioned Kolín cantional proves more frequent use of Czech language in the Utraquist mass in the Jagellonian times than so far expected. As we find the Czech songs from the Kolín cantional – only with little alterations – in the liturgical manuscripts and printed songbooks from the second half of the sixteenth century, we will have to abandon the hypothesis excluding a second wave of translation of liturgy into Czech till 1540s or perceiving Lutheran Reformation as initiating new liturgy in Czech in Bohemia. What precisely was the impact of Koranda‘s support to Czech liturgy on the fostering of new translation of mass texts into Czech is not yet clear. We have to be careful in this respect, especially when lately, doubts were cast on Koranda’s position among the Utraquist clergy and on his keeping of the administrator’s office after 1489. So far, any balanced evaluation of the Treatise on singing and reading in Czech is a difficult task. The traditional Utraquist ideas on singing in Czech culminate in this treatise; on the other hand, in the light of the Kolín cantional findings, it also represents the period, when the new liturgical tradition in Czech was born. Translation Kateřina Horníčková

Václav Koranda ml.: O zpievaní a ãtení ãeském tractat

Recommend Documents