VŘESOVÁ STUDÁNKA (1 290 m) Vítězslav Koranda

Spolek pro obnovu poutního místa Vřesová studánka Vřesová studánka (1 290 m), Vítězslav Koranda, Brno

VŘESOVÁ STUDÁNKA (1 290 m) Vítězslav Koranda

Legenda Dnes již v podstatě pusté, svého času však nejpopulárnější místo v Jeseníkách Vřesová studánka se nachází těsně pod vrcholem Červené hory, jež tvoří součást hlavního hřebene Hrubého Jeseníku v jeho severní části na trase Šerák-Keprník-Červenohorské sedlo. Nyní se zde nachází jen základy někdejší kaple a zplanýrované místo po zdejší kdysi tak populární chatě. Pouze kamenný přístřešek nad zdejším pramenem údajně zázračně uzdravující vody připomíná někdejší slávu vůbec nejstaršího turistického místa v Jeseníkách, původně ovšem místa poutního. Jako většina poutních míst, i ono je opředeno pověstmi o důvodech svého vzniku, pověstmi, jež nejen že nelze ničím ověřit, ale i často si odporujícími a většinou zjevně chybnými. Při svém životě se právě chybný výklad udržuje velmi houževnatě, byv bezmyšlenkovitě opisován ze starších pramenů, aniž by se pisatel nad obsahem sdělení aspoň trochu zamyslel. A tak např. časopis Altvater1 ještě v r. 1991 uvádí: „To bylo počátkem 14. století, když revírník jménem Niewall na místě dnešní kaple složil jelena. Chtěl jej tam vyvrhnout, avšak když nalil vodu do ran, jelen vyskočil a pádil odsud. Později byl lovec přemístěn do Čech. Zde byl on i jeho rodina postiženi ošklivou chorobou. Ve snu opět viděl pramen a odcestoval k němu. Všichni se omyli vodou a byli tím zahojeni. Zvěst o zázračném prameni se rychle rozšířila a brzy sem proudily zdaleka nemocní, kteří u tohoto pramene hledali osvobození ze svého utrpení. Kníže Liechtenstein nechal pramen ujmout a v blízkosti vystavěl kapličku.“ Nuže, ve 14. století byly Jeseníky ještě pralesem a osídlena byla pouze údolí hor. Strategická místa byla osázena dnes již zaniklými hrady, jež ovládali obvykle loupeživí rytíři. Představa, že by právě tito zaměstnávali nějaké revírníky či lesníky, je prostě absurdní – taková povolání tehdy prostě neexistovala, neboť neměla žádné opodstatnění. To přišlo až s hospodářským využitím místních lesů v 18. století, s rozvojem těžby dřeva, zřizováním loveckých revírů a případně pastevectvím na holých hřebenech Jeseníků. Zde usazení první osadníci tehdy bojovali o holé přežití, takže je vyloučeno, aby se ještě plahočili někam do kopců, když zde navíc chyběly jakékoliv cesty. Doprava na konci středověku v podstatě neexistovala, cestování bylo neznámou věcí, takže „proudy nemocných zdaleka“ jsou pro toto období prostě nemyslitelné. Tvrdošíjné lpění na 14. století má zřejmě základ v záměně dat; vrchol Červené hory leží v nadmořské výšce 1333 m, přičemž jako datum objevení „zázračného pramene“ je obvykle uváděn letopočet 1333 – důvod uváděného omylu je tedy nabíledni. Také zmiňování knížete Liechtensteina, jenž zde údajně nechal vystavět první kapličku, zjevně poukazuje na zcela jiné období. Liechtensteinové přišli do Čech až po Bílé hoře, tedy v 17. století. Území losinského panství, do něhož Vřesová studánka spadá, navíc zakoupili až v r. 1802, takže pokud zde stála kaplička již v 18. století, museli ji vybudovat předchozí majitelé panství, v daném případě Žerotínové. Je příznačné, že jakoukoliv zmínku o tomto moravském šlechtickém rodě a jeho působení v Jeseníkách němečtí autoři důrazně potlačovali, v čemž je pozdější autoři čeští bezmyšlenkovitě následovali. Poměrně solidní autor Ilustrovaného průvodce po Jeseníkách z r. 1908 Josef Lowag přece jen střízlivěji uvádí, že: „Pověst vypravuje, že jakýsi myslivec trpěl nevyléčitelnou chorobou, ale navzdory své nemoci a bolesti chodil ještě denně lovit; jednoho dne vystřelil na jelena, jehož sice těžce zranil, nikoliv však smrtelně. Lovec se plížil za ním a s úžasem sledoval, jak zvíře pije vodu, tryskající z pramene na vřesovišti a vodou si též omývá rány, poté odspěchal jelen s ránami již zahojenými s Jde o časopis první turistické organizace v Jeseníkách, jež byla založena v r. 1881 v Jeseníku pod názvem Moravsko-slezský sudetský horský spolek (Mährisch-schlesischer Sudetengebirgsverein, zkratka MSSGV). Časopis byl vydáván od roku 1882 a vycházel až do r. 1943, kdy jej nacisté zastavili. Po vystěhování německého obyvatelstva bylo jeho vydávání obnoveno v r. 1956 ve Spolkové republice Německo, kde vychází dodnes. 1

1


omlazenou silou. Také myslivec si vyzkoušel vodu ze studánky, napil se z ní, omyl své údy a byl uzdraven. Myslivec vyjmul hlaveň své pušky a použil ji k zachycování (místo žlabu či roury) vody z pramene a upevnil zde mariánský obraz u jím vybudované kamenné jeskyně nad pramenem. Později zde byl vystavěn kamenný kostelík a vedle něj ubytovna pro poutníky.“ Základem zdejší pověsti tedy je, že se místní lesník Franz Niewall z Rejholtic po své zkušenost s poraněným jelenem začal omývat vodou ze zdejšího pramene, čímž se vyléčil ze své nemoci. Mělo se tak stát v letech 1733-36. Z vděčnosti zde nechal zřídit kamenný sloup, na nějž umístil obraz „Pěti ran Krista pána“. Z místa se postupně stalo útočiště mnoha nemocných. Později nechal majitel panství (tj. Žerotínové) pramen ujmout a pro obraz postavit malý kostelík. Kapličku na Vřesové studánce od té doby rádi navštěvovali obyvatele hor, lesní pracovníci, sběrači lesních plodů a pocestní. V průběhu josefínské sekularizace byla také tato kaplička uzavřena a vydána na pospas rozkladu. Svatý obraz však byl zachráněn a uschován ve starých Koutech, později ve Velkých Losinách. Přibližně v r. 1800 byl zřízen pro obraz "Matky boží bolestivé" (Schmerzenhaften Gottesmutter), jíž bylo místo zasvěceno, nový kostelík ze dřeva, který však jen málo desetiletí odolával nepřízni počasí. Byl proto nahrazen, to ale až v r. 1848, kamennou kaplí. Teprve ta je první dokladovatelnou skutečností, která se k tomuto místu váže, neboť zde vydržela až do r. 1926, kdy byla pro celkovou zchátralost stržena. Ke kapličce brzy přibyla malá budova, v níž se poutníci mohli najíst a napít, v krajním případě i přespat. Později sloužila nejen zbožným poutníkům, ale i prvním turistům, kteří se zde začali ve větší míře objevovat už v 70. letech 19. století. Vydržela zde až do října 1892, kdy vyhořela.

První návštěvníci hor První lidi na hřebeny Jeseníků přivedly až hospodářské zájmy majitelů panství. Podle odborníků na dějiny pastevectví na holých hřbetech Jeseníků a využití zde rostoucí trávy již dokonce v r. 1690 vykázalo losinské panství příjem 2 zlatých a 42 krejcarů od svých poddaných za povolení kosení trávy na horách, přičemž louky kolem Vřesové studánky jsou zaneseny v příslušné mapě již v r. 1739. Louky na hřebenech Jeseníků byly sice často pronajímány poddaným, většinou je však obhospodařovala samotná vrchnost. Tráva, případně seno bylo sváženo do údolí, což znamená, že zde musely být vybudovány cesty pro povozy. Vzhledem k tomu, že ženci, pracující na panském, zde často setrvávali i několik týdnů, aniž by na noc odcházeli do údolí, musely zde být pro ně vybudovány nějaké boudy, v nichž mohli přenocovat. Při takto připravených podmínkách pak již skutečně bylo možné, aby – zejména v době katolické renesance, kdy poutní místa za vydatné podpory církevní hierarchie vznikala jako houby po dešti – vzniklo takové místo i na tak poměrně málo přístupném místě, jakým Vřesová studánka nepochybně byla. Ve stoletích masově pořádaných poutí na různá místa měla nepochybně i Vřesová studánka, opředená vírou v uzdravovací moc zdejšího pramene, dostatečný počet zbožných poutníků. Ti také tvořili, vyjma pracovníků panství, většinu zdejších návštěvníků až do 70. let 19. století, kdy se v Jeseníkách začali objevovat také první turisté. Zde je nutno ještě uvést, že původní název místa z dob, kdy ještě přináleželo do panství moravských Žerotínů, bylo „Božie vody“2, což přece jen více odpovídalo jak víře v zázračnou moc pramene, tak poutnímu charakteru místa. Teprve poté, co panství zakoupili v r. 1802 Liechtensteinové, byly všude prosazovány čistě německé názvy. Ani Němci nicméně neměli v pojmenování místa dlouho jasno, a to dokonce ještě ani ve 30. letech 20. století, jak o tom svědčí různé názvy na dobových pohlednicích, kde se objevují názvy jako Haidebrünnel, Bründlhaide, Heidebründl, Heidbrünnl. Teprve poté se ustaluje název Heidebrünnel, do češtiny překládaný jako Vřesová studánka. Mezitím se v první polovině 19. století rozmáhá kolem Vřesové studánky také pastevectví. O „v nejčerstvější luční zeleni chlubící se Vřesové studánce“ referuje ve svém průvodci Mayer (1844), který dále uvádí: „Hned po svatodušních svátcích táhnou pastevci se svým malým stádem sem nahoru, aby zde nahoře na trávu bohatých úbočích znamenité, aromatické byliny nalézalo, a zato zaopatřilo 2

Takto bylo aspoň vedeno v česky vedených listinách losinského panství.

2


pocestné skvostným sýrem, máslem a mlékem. Teprve na podzim, když už sníh hrozí zůstat ležet, vrací se stádo zpět do údolí.“ V roce 1848 zde Liechtensteinové nechávají vybudovat kamenný kostelík, v němž se nacházel malý oltář a umístěn zde byl obraz Boží matky bolestné. Církevně přináležela pod farní úřad v Loučné (tehdy Wiesenberg). Kaple byla postavena z kamenů říčky Hučivé Desné (Rauschende Tess), tekoucí v údolí pod pramenem, a to z tzv. „kočičích hlav“, jež byly spojeny jen hlínou. Šlo o neobyčejně masivní stavbu se zdmi až 136 cm silnými. K církevnímu vysvěcení kostelíka však došlo až v r. 1850 na svátek Maří Magdalény (22. července). Hlavní pouť v roce se zde pak konala vždy na tento svátek, a to až do r. 1939, kdy taková povyražení nacisté svým soukmenovcům rázně zatrhli. U kaple brzy vyrostla prostá chatka, sloužící především ke stravování zbožných poutníků. V druhé polovině 19. století se v Jeseníkách rozmáhá zatím neorganizovaná turistika. Turisté pochopitelně využívali především již stávajících cest a navštěvovali, kromě významných vrcholů jako Praděd, Šerák a Biskupskou kupu, také zdejší známá a populární místa. Vřesová studánka tak nemohla uniknout jejich pozornosti, zejména když byla dostatečně zpopularizovaná díky svému poutnímu významu v tisku. Navíc sem vedly udržované cesty a ve zdejší chatce bylo zajištěno aspoň jakési občerstvení. Kromě toho ležela na trase Červenohorské sedlo-Šerák, jež patřila mezi první turistické trasy v Jeseníkách. Ta také patřila mezi první čtyři cesty, které nechala v r. 1881 vzniklá první oficiální turistická organizace v Jeseníkách, opatřit turistickými značkami. Nezůstalo však jen u značení, již v r. 1884 odsouhlasil výroční sněm spolku uvolnění 100 zlatek na vybudování hatí přes močálovitá místa na cestě z Vřesové studánky na Keprník, o dva roky později turistický spolek vymohl od lesního úřadu ve Velkých Losinách povolení označit novou cestu, vedoucí z Koutů podél Hučivé Desné k Vřesové studánce. V turistickém časopise Altvater se poté brzy začínají objevovat první zprávy o tomto místě. Kromě značení cest považoval spolek za svůj prioritní úkol zajistit návštěvníkům hor jednak občerstvení, jednak ubytování na jednotlivých místech v Jeseníkách. Protože na výstavbu vlastní chaty neměl zatím peníze, snažil se využít služeb již stávajících horských objektů – zde především žádostmi, aby tyto sloužily také turistům, pro něž se navíc snažil získat i nějaké slevy. Nájemce hostince na Vřesové studánce vyšel spolku natolik vstříc, že mu v r. 1883 navrhl, aby zde na vlastní náklady vybudoval přístavbu. Ani na přístavbu však spolek neměl peníze a tak návrh zamítl. Skutečností nicméně je, že na jediném zachovalém zobrazení staré Vřesové studánky se kromě zdejší kaple objevují celkem dvě další budovy, takže zdejší potřeby si zřejmě nějaké rozšíření ubytovací kapacity vyžádaly. Ačkoliv horské objekty bývaly v této době na zimu uzavírány a bez provozu, zmiňuje se Altvater o návštěvě turistů ve zdejším hostinci v lednu 1887, kteří sem zavítali i přesto, že cesta byla zcela zavátá a víceméně neschůdná. To by mohlo znamenat, že hostinec býval v zimě patrně otevřen alespoň o nedělích. Z dalších zpráv o Vřesové studánce a zdejší restauraci pak vyplývá, že hostinec, otevřený obvykle od půli května do začátku října, vedli manželé Rickmannovi. Turisté si provoz zdejší restaurace spíše pochvalovali, stravu hodnotili jako výbornou, ceny nápojů však jako vysoké. Podle Altvateru šlo o mírně noblesní provoz, kam si v létě chodily dámy vypít kávu, jinak je však mírně kritický, když podle něj: „Bylo by lépe, kdyby tam prodávali méně vína, zato udrželi dobrou kvalitu u stávajících nápojů a snížili přitom ceny (osminka červeného za 15 krejcarů je přece jen drahá). Levnější ceny by přitom zvýšily konzumaci. Pivo by bylo dobré prodávat v lahvích, jak tomu bývalo zvykem ve venkovských hostincích, kde navíc bylo i velmi levné, za nepatrnou cenu. Současné ceny měšťáci klidně platí, byť tu a tam vyjádří nelibost. Sem se však dostavuje spousta zcela chudých poutníků – ti tvoří většinu zdejších návštěvníků, na které by měl být brán zvláštní ohled. Bylo by i v zájmu paní Rickmannové, kdyby na to brala zřetel. Poutníci by vzali raději zavděk levným talířem zeleninové polévky, než mlékem a zapraženou polévkou či šnapsem.“ Později Altvater uvedl, že jde o „velmi navštěvované poutní místo, a o nejnádhernější místo v celém pohoří. Kaplička je jednoduchým

3


horským kostelíkem. Vedle se nalézá samostatný hostinec i s ubytováním pro turisty a s obvyklou restaurační místností. Hostinec na Červenohorském sedle je pouhou hodinu cesty vzdálen.“ Jak je z uvedeného (a jiných upozornění) patrné, hostinec v té době již poskytoval i ubytování, byť disponoval tehdy jen 10 lůžky. Nejspíš to stačilo, neboť turisté tehdy tak jak tak nebyli na ubytování na horách zvyklí, resp. jejich výlety nebyly tak dlouhé, aby byli nuceni zde přespávat a také jich ještě nebylo tolik. Pokud už ubytování potřebovali, stačilo jim zajít do některé ze vsí v údolí, kde se mohli obrátit na celou řadu hostinců, ať již v Koutech či Loučné, nebo na druhé straně v Domášově, Adolfovicích či přímo v Jeseníku. Ty sice měly obvykle k dispozici jen malý počet lůžek (2 až 4), ale zase jich tu bylo dostatek. To větším problémem byla zvláštní neochota tehdejších hostinských ubytovávat cizí návštěvníky, která trvala přes dvacet let. Teprve poté si hostinští konečně uvědomili, že cizí hosté jsou především zdrojem příjmů; k opravdové změně nedůvěřivého postoje k návštěvníkům odjinud došlo ale až po 1. světové válce. V r. 1890 se manželé Rickmannovi vzdali vedení restaurace na Vřesové studánce. O uvolněné místo projevil zájem hostinský Franz Hauck, jenž v této době už správcoval Jiřího chatu na nedalekém Šeráku – to byla první vlastní horská chata turistického spolku, vybudovaná v r. 1888. Z důvodu nesouhlasu vedení spolku však z tohoto plánu sešlo. Není známo, kdo po dobu dalších dvou let hostinec vedl, v každém případě na všechny návštěvníky tohoto romantického místa zapůsobila jako blesk z čistého nebe zpráva, že v noci z 11. na 12. října 1892 hostinec vyhořel. Vrchní knížecí ředitelství v Moravském Krumlově ale obratem rozhodlo, že na místě vyhořelého hostince bude hned v příštím roce vystavěn hostinec nový a ihned nechalo zpracovat příslušný projekt. Podle něj měla být nová budova 18 m dlouhá a 10 m široká. V přízemí se nacházely dva pokoje dlouhé 7 m, široké 5 m a 1 pokoj 7x4,25 m. Dále zde byla umístěna kuchyň a spíž. Na půdě byly zřízeny dvě společné noclehárny. Dřevěná stavba byla postavena na solidní kamenné podezdívce, v níž se nacházel sklep a údajně kravín (!). Aby obytné prostory byly chráněny před chladem a průvanem, byly vnitřní dřevěné stěny nejdříve zdrsněny a pak omítnuty. Celá stavba byla provedena poměrně rychle, a to i přesto, že práce na ní byly pozdrženy v důsledku velkého lesního požáru na Medvědí hoře, který dne 18. června 1893 museli hasit všichni zaměstnanci knížecí správy. Již koncem července byla nová chata hotová a připravena k otevření, když od jara zde fungoval pro potřeby poutníků a turistů nouzový přístřešek, v němž bylo k dostání jídlo a pití. Jako nájemkyně zde patrně působila paní Johanna Thielová (1847-1910). V pramenech o ní kupodivu není téměř zmínka, nicméně její působení na Vřesové studánce potvrzuje ještě dnes zachovalý náhrobní kámen na hřbitově v Domášově, kde se uvádí: „Zde odpočívá … Johanna Thiel, hostinská na Vřesové studánce…“ – nápis je pochopitelně v němčině. Nejpodstatnější informace o nové budově, jež už se přece jen více zaměřila na ubytovávání turistů – zde možná zapracovalo vedení spolku, resp. ti jeho členové, kteří byli současně zaměstnanci liechtensteinské knížecí správy – podávají dobové pohlednice z konce 19. století. Na prvních z nich (šlo ještě o litografie a rytiny) se kromě vyobrazení zdejších budov nachází v souvislosti se zdejší legendou i nezbytná rytina jelena. Ačkoliv se v Jeseníkách nacházela spousta místních nakladatelů, první pohlednice Vřesové studánky pocházejí až z daleké ciziny – Mnichova, Drážďan a Vratislavi. Teprve později vydávají už skutečné snímky Vřesové studánky také místní nakladatelé, mezi prvními paní Betty Titze z Jeseníku, od níž známe nejstarší snímky Jeseníku, Ovčárny a dalších míst na Jesenicku. Podobně pak nakladatelství J. Walzela z Mittelwalde (dnes Mezilesí v Polsku), od něhož máme nejstarší barevné snímky všech tehdejších horských chat v Jeseníkách. Na snímcích Vřesové studánky lze spatřit bíle omítnutý masivní kostelík téměř čtvercového půdorysu s malou věžičkou. Vedle něj stál vysoký dřevěný kříž s ukřižovaným Kristem – ten byl z plechu. Vlevo před vchodem do kaple stál dřevěný přístřešek, v němž se s největší pravděpodobností prodávaly sakrální pouťové předměty – přístřešek zde stál patrně do r. 1901, protože později se už na pohlednicích neobjevuje. K chatě pak již tehdy vedla od Červenohorského sedla poměrně široká cesta, na svých krajnicích zpevněná velkými kameny. Návštěvníci Vřesové studánky sem však tehdy vystupovali převážně

4


z Koutů (Winkelsdorf), nikoliv z tehdy ještě nevýznamného a spíš pustého Červenohorského sedla. Z Koutů sem vedly dvě cesty, jednak tak zvaná Poutní cesta (Wallfahrtsweg), později spíš nazývaná Otčenášová cesta (Vaterunserweg), jednak velmi romantická cesta podél Hučivé Desné. Ta tehdy vedla z Koutů přes osady Andělské Žleby (Engelstal), kde bylo 5 stavení, a Anín (Anaberg). Poté cesta vedla podél bystřiny až k rozcestí, z něhož se odbočovalo jednak doleva na Vozku (modrozelená značka) nebo doprava přes můstek prudce do stráně, kde ústila na hřebenovku, vedoucí z Keprníku na Červenohorské sedlo. Poutní cesta vedla rovněž z Koutů, ale z jiného konce, a stoupala v četných závitech bukovým lesem po úbočí Suché stráně, pak po hřebeni Šindelné, aby nakonec též vyústila na hřebenovku, vedoucí z Červenohorského sedla na Keprník. Obě cesty byly značeny modrobílými značkami a obě existují dodnes. Na Vřesovou studánku se pochopitelně chodilo i z Červenohorského sedla, kde se tehdy nalézal jen cestářský domek a starý formanský hostinec, který v r. 1903 zakoupil turistický spolek pro své potřeby. Tuto trasu však využívali spíše ti, kteří přes Vřesovou studánku jen procházeli na trase ŠerákSedlo-Praděd. Návštěvníci z jesenické strany sem přicházeli spíše po neznačené cestě z Domášova přes Točník (Drehberg) a hřeben Červené hory. Na vrchol hory vedla od chaty cesta (někdy označovaná jako Křížová cesta), na jejímž konci byl umístěn svatý obrázek. Cesta, vedoucí k Vřesové studánce od Keprníku (červeno-modře značená), stoupala vzhůru po úbočí Červené hory až ke kapli, kterou podcházela. Ústila na plošinu před kaplí a pokračovala podél severní stěny chaty, odkud klesala směrem k Červenohorskému sedlu. Hlavní starost však turistickému spolku dělala trasa, vedoucí na Vřesovou studánku z Koutů podél Hučivé Desné, jež byla často poškozována přívaly vod. Hučivá Desná byla pro svou divokost a nespoutanost již tehdy přepažena třemi většími přehradami a množstvím menších kaskád. Ani to však nestačilo, aby uvedená cesta nebyla čas od času po větších deštích zcela zničena, takže spolek ji musel soustavně opravovat Následkem větrné smršti z října 1897 byla cesta údolím Hučivé Desné natolik neschůdná, že cesta po ní byla lesním úřadem až do odvolání zakázána. „Vstup na tuto cestu je spojena s nebezpečím,“ upozorňoval v této době Altvater. Ze zpráv i z dobových pohlednic vyplývá, že tato cesta z počátku patrně nevedla (jako dnes) až k cestě, vedoucí z Vozky na Vřesovou studánku, nýbrž že pod chatou stoupala přímo do strmého úbočí. Samotná nová chata, krytá šindelovou střechou, stála cca 20 metrů východně od kaple naproti jejímu vchodu. Zdá se, že z počátku zdaleka neměla rozměry, které určoval původní projekt, což se už ale dnes nedá ověřit. Šlo o jednoduchý dřevěný srub na kamenné podezdívce se vchodem, obráceným ke svahu (k severu). Na jižní straně chaty byla umístěna tři okna, za nimiž se nalézaly hostinské pokoje. Ubytovaní tak měli nádhernou vyhlídku do údolí Hučivé Desné a dále do Koutů a Loučné. U východní stěny s dvěma okny, obrácené k Červenohorskému sedlu, byly vybudovány tzv. suché záchody, jak odpovídalo hygienickým zvyklostem té doby – tedy snad až na skutečnost, že budky stály až nezvykle těsně u domu. Ačkoliv v pramenech není zmínka o zásobování chaty vodou – vodovod byl tehdy přepychem i v domech v údolí a na chatách si s něčím takovým vůbec nelámali hlavu – dá se předpokládat, že voda byla nejspíše odebírána z blízkého pramene u chaty. Používala se ostatně hlavně v kuchyni; pokud se ubytovaní vůbec umývali, pak v plechových lavorech, do kterých si nalévali vodu ze džbánů. Voda z lavorů pak byla obvykle vychrstnuta z okna. Stavba stála ve svahu a protože šlo zřejmě o poněkud větší stavbu, než byla stavba původní, byl pod chatou vybudován mohutný násep, aby tak byla pevně zakotvena v zemi. Potřebná hlína byla získána odkopáním části svahu, aby tak před severní stěnou chaty, kde byl umístěn vchod, byl získán dostatečný prostor pro návštěvníky, kteří se zdržovali před chatou. Naproti vchodu pak stála u svahu malá kůlna se sedlovou střechou, další malý přístřešek stál mezi kaplí a chatou. Oba přístřešky, o jejichž účelu dnes nic nevíme, byly odstraněny někdy kolem roku 1902. Nad samotným pramenem se „zázračnou“ vodou, nalézajícím se ve svahu po chatou, byl přibližně v r. 1897 postaven dřevěný domek se sedlovou střechou, zkosenou na její severní straně. Vytrval zde přibližně do r. 1908, poté zůstal pramen opět na dlouhá desetiletí nechráněný. K prameni se jinak 5


sestupovalo buďto od kaple, kde stál velký kříž s plechovým ukřižovaným Kristem, z druhé strany pak odbočovalo z cesty, která sem vedla od Červenohorského sedla. O stravovacích poměrech a cenách této doby vypovídá zpráva jednoho z turistů, který navštívil Vřesovou studánku v r. 1899. Z ní sestoupil údolím Desné do Koutů a Rejhotic, kde mu v hostinci U černého orla hostinský Weißer připravil za 70 krejcarů oběd, sestávající z polévky, hovězího masa s omáčkou a pečeně s dvěma saláty.3 Vřesová studánka byla v této době nejnavštěvovanější místo v Jeseníkách, neboť kromě turistů ji stále navštěvovalo velké množství poutníků. O velké návštěvnosti místa svědčí velké množství a variací pohlednic již z doby přelomu 19. a 20. století. Tak jako na ostatních chatách, i zde velmi rychle vznikl problém s odesíláním pohlednic místa. Rakouská byrokracie u vědomí, že slouží občanům, to nakonec řešila velkoryse; na některých místech zřídila poštovní schránky, jež vybíral správce chaty a korespondenci denně odnášel za úplatu (obvykle 15 zlatých ročně) na nejbližší poštu. Takovému místu se říkalo poštovna (Postablage) nebo také listovna (Briefablage) a správce chaty směl na rubu pohlednic otiskovat své vlastní razítko poštovny. Také na Vřesové studánce byla velmi brzy zřízena listovní sběrna. Razítko, používané od července 1900 do r. 1916, neslo nápis „K.K.Brief-Ablage/am Haidebrünnel/am Rothen Berge“ a mělo rozměr 46x16mm. Razítka poštoven jsou dnes sběratelsky velmi cenná, neboť se jich zachovalo poměrně málo. Skutečnost, že právě z Vřesové studánky se zachovalo takových razítek opravdu málo, a to i přes masovou návštěvnost místa, znamená, že mnoho návštěvníků si odnášelo pohlednice raději s sebou do údolí, kde je vhazovalo do běžných poštovních schránek. V r. 1902 časopis Altvater přináší zprávu, že kvůli dlouhé zimě byla zdejší chata otevřena až 2. června. Návštěvnost v tomto roce byla údajně velmi slabá, což zapříčinilo velmi deštivé léto. I tak však nájemkyně Thielová požádala spolek o obstarání nové návštěvní knihy – turistický spolek se totiž z nějakého důvodu staral o podobné věci i na chatách, které mu nepatřily. V roce 1903 pak Altvater informuje turisty, že chata je rozšiřována prostornou přístavbou a navíc je do ní zaváděn vodovod. O rozsahu přístavby nás dnes opět nejlépe informují dobové pohlednice. Podle nich byla chata prodloužena na své západní straně o čtvrtinu své původní délky. Na střeše byly dva malé komínky nahrazeny třemi již pořádnými komíny. Před západní polovinou jižní stěny chaty byla vybudována na někdejším náspu pod chatou (ten byl zpevněn masivní kamennou podezdívkou) velká otevřená terasa, opatřená dřevěným zábradlím, aby se návštěvníci nezřítili do svahu pod plošinou. V přístavbě bylo vybudováno bufetové okénko, jímž bylo podáváno hostům na terase občerstvení. Nad okénkem pak byla instalována malá stříška. Na druhé (severní) straně byla naproti vchodu vybudována u svahu větší podélná kůlna, sloužící patrně jako dřevník. Zarážející je, že celá plošina před východním čelem chaty byla po několik let značně neupravená, neuklizená a vypadala spíš jako pozůstatek staveniště. Přibližně v r. 1908 mizí ochranný přístřešek nad pramenem, na druhé straně dochází k rozšíření zdejších suchých záchodů – místo dvou jsou tu už čtyři kabinky. Současně je konečně upraven prostor před východním čelem chaty. Na něm se podle všeho řezalo a sekalo dřevo, jímž se na chatě topilo. Zdá se, že ještě v době před 1. válkou byla kůlna před chatou prodloužena a současně zde byl zaveden zvyk pokládat na svah nad chatou ložní prádlo. To se zde především bělilo a současně sušilo. Protože při bělení prádla je nutno jej v hojné míře kropit, znamená to, že chata měla dostatek vody, což zase nebylo u horských objektů až takovou samozřejmostí, jak by se dnes zdálo. V roce 1905 byla dokončena stavba železniční tratě do Koutů, což se ale údajně nijak neprojevilo na zvýšené návštěvnosti Vřesové studánky. V r. 1908 vychází velmi zasvěcený Ilustrovaný průvodce Josefa Lowaga, jenž o Vřesové studánce píše: „Je tu poutní kostelík Marie z Vřesové studánky. Z Koutů sem dojdeme po bílo-modré značce za dvě hodiny. Samotný pramen prýští v malé kapličce, vodě je připisována zázračná síla. Od chaty je výhled na Kazatelnu (Predigstein) na Klínové (Schosskamm) a na Spálený vrch (Am Gebrannten – 1312 m). Na protějšího Vozku vede též modro3

Pro porovnání cenových relací – solidní řemeslník si tehdy vydělal 1 zlatku za den. Známka na pohlednici stála 5 haléřů=2,5

krejcaru)

6


bílá značka, na Červenohorské sedlo červeno-modře značená hřebenovka, z níž u hraničního kamene odbočuje cesta (Wallfahrtsweg) do Koutů.“ Jako první se pak zmiňuje o cestě, vedoucí přes hřeben Červené hory a následně Točník (Drehberg) do Filipovic a Domášova. Podle něj šlo o již dlouho používanou velmi strmou cestu, momentálně ovšem neznačenou. Na některých pohlednicích je možno tuto cestu zahlédnout. Kromě toho se na některých pohlednicích objevuje cesta, vedoucí od kaple na vrchol Červené hory, aniž by bylo cokoliv řečeno o jejím účelu. Teprve mnohem později (v r. 1929) je zmiňována jako Křížová cesta. Průvodce na druhé straně neuvádí tak podstatnou věc, jako je ubytovací kapacita chaty, což je velmi nezvyklé. Zřejmě v r. 1905 sem nastupuje nová nájemkyně, třicetiletá Marie Thielová (patrně dcera předchozí nájemkyně Johanny Thielové), která zde vydržela dlouhých 40 let.4 Stala se tak na dlouhá léta duší zdejšího místa a jako taková si získala v Jeseníkách velkou popularitu a oblibu – patřila mezi nejznámější správce chat v Jeseníkách pro nejméně dvě generace turistů. Byla to ona, kdo určoval příjemný a útulný domácký ráz chaty a stala se tím proslulou po celých Jesenících. Oblíbená byla jak u německých tak později českých turistů, kteří ji přezdívali „matka Thielová“ (resp. Mutter Thiel). V horské turistice Jeseníků patřila mezi nejznámější osobnosti té doby po dobu téměř půl století. V této době se články o Vřesové studánce z Altvateru pomalu vytrácejí, neboť spolek se už zabýval hlavně vlastními akcemi, kterých měl po dvaceti letech svého trvání už dostatek. Těsně před vypuknutím 1. světové války zveřejňuje o Vřesové studánce tuto krátkou informaci: „Po hodině cesty z Červenohorského sedla přicházíme k idylickému krásně položenému poutnímu kostelíku a vedle něj domácky působící ubytovně. Je to nejkrásnější místo Sudet. V chatě se nachází útulná hostinská jizba. Směrem k Šeráku dojdeme po 20 minutách klesání k rozcestníku. Od něj vede modrobílé značení z kopce k Hučivé Desné a pak podél ní překrásným údolím k nádraží v Koutech. Červenomodré tabulky sledují hřebenovku k Šeráku. Od Hučivé Desné vede modrozelená značka ke skaliskům na vrcholu protější hory, zvané Vozka“. Vřesovou studánku již tehdy navštěvovali i čeští turisté, jak dokladují česky psané pozdravy na dobových pohlednicích. V době války došlo k naprostému útlumu turistiky a většina chat v Jeseníkách byla proto již v r. 1915 uzavřena. Protože všechno bylo podřízeno válečnému úsilí, byly z chat konfiskovány postele a pro potřeby armády byly zrekvírovány i některé turistické objekty. Vřesová studánka odolávala o něco málo déle, i ona však byla zřejmě v r. 1916 uzavřena. Její provoz byl obnoven až v dubnu 1919 (což víme podle tehdy odeslaných pohlednic), kdy se do hor vrátili turisté. Jejich počet oproti předválečným letům notně vzrostl, což bylo způsobeno demokratizací celkových poměrů, jež se odrazily i v činnosti turistických spolků. Ty do svých řad začaly přijímat mnohem více lidí, když umožnily vstup i těm vrstvám, které až dosud do poněkud elitářského spolku neměly přístup. Jestliže spolek před válkou čítal stěží 4 tisíce členů, v r. 1922 jich měl již 8 tisíc a počet členů i nadále utěšeně rostl. Na druhé straně se vznikem nového státu (Československé republiky) poněkud zkomplikoval přístup turistů ze sousedního Německa, kteří nyní potřebovali ke vstupu do Jeseníků hraniční propustky. Také místní Němci nebyli se vznikem Československa příliš srozuměni, a tak je docela možné, že nárůst počtu členů částečně souvisel s nacionálními náladami jak členů tak vedení spolku. I v této době zde funguje, tak jako za rakouských dob, poštovna. Používá se dokonce i identické razítko, z něhož byla pouze odstraněna písmena K.K. (Kaiser-königlich=císařsko-královský). Poštovna zde však fungovala jen do října 1922, kdy nyní již československá pošta postavení jednotlivých poštoven revidovala. O něco později však byla na nějaký čas poštovna obnovena, tentokrát používala jednoduché razítko s nápisem Postablage Heidebrünnel.

Její působení na chatě skončilo v červnu 1945, kdy byla z místa vyhnána novým českým správcem a posléze vystěhována do Německa, kde zemřela v r. 1970 ve věku 95 let. 4

7


O dění na Vřesové studánce v té době chybí jakékoliv zprávy. Jisté ale je, že téměř ihned po válce byl v provozu zdejší kostelík a s tím se nepochybně rozjel i provoz zdejší chaty, kam se vrátila Marie Thielová. Území, vyjma pozemku, na němž stála kaple, stále patřilo Liechtensteinům, kterým však hrozila konfiskace majetku (nový stát si totiž posvítil především na šlechtu), takže ti celou řadu pravomocí nad zdejším místem delegovali na loučenského faráře, kterým byl Čech Josef Rýpar. Pozemek pod kaplí byl v pozemkové knize jinak přepsán již 6. května 1879 na farní úřad v Loučné jako na vlastníka – patřil tedy církvi. Podle pozdějších německých zpráv se „ve 20. letech snažil Klub českých turistů toto krásné, s německým obyvatelstvem zvláště spojené místo, získat pro sebe. Češi se spoléhali na zestátňování (které tehdy skutečně probíhalo a bylo zaměřené právě proti šlechtě), a počítali, že to postihne i Liechtensteiny.“ Je pravda, že Klub českých turistů se skutečně naprosto nerealisticky domáhal konfiskace některých míst a chat v Jeseníkách, ke cti tehdejší vlády je nutno uvést, že o něčem takovém ani neuvažovala. První poválečná zpráva o Vřesové studánce pochází z německého Průvodce (Wegweiser) z r. 1922, v němž se co nejstručněji uvádí: „Strava i ubytování, 9 pokojů s 25 lůžky, 20 přistýlek, při lovecké sezóně na podzim od 25. září do 30. října omezené ubytování. Hostinská paní Marie Thielová.“ O rok později první český průvodce o Jeseníkách z pera Jaroslava Loutockého uvádí: „Cestou mírně se svažující dospějeme ke kostelíčku u Studánky (Brünnelhaide) s útulnou staršího typu. Pod kostelíčkem jsou velké strže, způsobené r. 1921 sesutím půdy na příkrém svahu. Ke kostelíku chodí se v létě na pouť kol 29. června. Zde možno odbočiti do Koutů jednak cestou do údolí Hučivé Děsné, jednak z cesty k Červenému sedlu přes Šindelnou (Schindlkamp, 1125 m).“ Skutečnost, že chata měla dokonce 9 pokojů, což potvrzují i pozdější údaje, je poněkud překvapující. Znamená to, že dosavadní dva velké pokoje v přízemí byly asi přestavěny na menší (při stavebních úpravách v r. 1903), další nové pokoje pak byly nepochybně vybudovány v prodloužené přístavbě. Nepřesný údaj Loutockého o datu hlavní poutě vypovídá o chabé znalosti Čechů Jeseníků a Vřesové studánky zvláště po celé meziválečné období, jak uvidíme ještě později. Více opět vypovídají dobové pohlednice. Již na prvních poválečných snímcích chaty vidíme, že k jižní stěně byla přistavěna poměrně velká prosklená veranda – byla umístěna uprostřed chaty a zabírala přibližně třetinu celé délky jižní strany. Veranda jen zčásti stála na místě někdejší terasy (ta tu částečně zůstala), její větší část však byla podsklepena dřevěnou přístavbou. Není jasné, kdy byla veranda vybudována, podle všeho však k tomu došlo ještě před válkou. Teprve počátkem 20. let však byla odstraněna podlouhlá kůlna u svahu na severní straně a nahrazena dvěma menšími přístřešky se šikmou střechou, poněkud nelogicky skloněnou směrem k chatě (a nikoliv ke svahu, jak by se zdálo přirozené). Přístřešky zde zůstaly již v nezměněném stavu až do konce 50. let. Jak už zmínil Loutocký, v r. 1921 došlo v okolí Vřesové studánky k velké přírodní katastrofě, která měla tragické následky i dole v údolí. Již v druhé polovině května nastala velká parna, střídaná značnými lijáky, které notně podmáčely zdejší půdu. K pohromě došlo 1. června 1921. Tento den byl již od rána neobyčejně horký a dusný. V pozdním odpoledni se nad horami vynořila znepokojivá mračna. Podle svědectví jednoho z hajných, který měl v tento den službu v revíru mezi Vřesovou studánkou a Červenohorským sedlem, bylo možno sledovat velký nepokoj u lesní zvěře. K odpoledni se černá, hrozivě vyhlížející hradba mraků nakupila, brzo nato se spustil mohutný liják, jenž se změnil v průtrž mračen. Blesk stíhal blesk, nepřetržitý hrom se valil horami, z nebe se na zem valily proudy vody, která z úbočí splachovala kameny, kmeny, palivové dříví a nakonec i vyvrácené stromy. Desná a její přítoky se mohutně zvedly a zaplavily břehy. V údolí první přívalová vlna povalila sloupy elektrického vedení, takže místní osady a vesnice Kouty se octly ve tmě, prosvětlované jen nepřetržitými blesky. Nejhorší situace byla právě v okolí Červené hory. Zdejší půda byla již předcházejícími dešti notně rozmočená. Liják z obrovské průtrže mračen pak způsobil, že nadzemní vrstva zeminy sjela na celkem šesti místech po kamenném podloží z příkré stráně Červené hory a strhla s sebou kameny, stromy, ležící klády a palivové dříví. Pásy sesuté zeminy byly až dvacet metrů široké a na dvacet let výrazně poznamenaly vzhled tohoto místa (důsledky jsou ostatně patrné ještě dnes). Sesunuté masy zeminy vytvořily v údolí Hučivé Desné spolu s naplaveným dřívím hráz, za níž se 8


rázem vytvořilo velké jezero. Hráz však čelila řítící se vodě jen krátce, neboť ta ji vzápětí protrhla. Vysoká vlna prohučela údolím a brala s sebou všechno, co jí stálo v cestě. Lidé v Aníně byla vodní horou tak překvapeni, že ani nestačili utéci. Dva muži – Raimund Korger a 17letý Josef Langer – se utopili (na slezské straně, od Domášova až po Jeseník, bylo dokonce 5 mrtvých). Většina obyvatel v blízkosti řeky nicméně zareagovala včas a přemístila se do výše položených oblastí. Příští den, který byl neobyčejně pěkný, pak mohla zhodnotit rozsah katastrofy. Některé domy byly strženy, stržen byl i železný most u hostince pana Nagela, zcela zpustošena byla pila v Koutech a s ní i dílny pro dřevoprůmysl. Silný proud měl dokonce takovou sílu, že odnesl daleko do údolí i těžké stroje. Louky v blízkosti břehů byly pokryty silnou vrstvou suti, v domech byla vysoká vrstva bláta, v blátě ležely dokonce i hrnce na sporáku. Škody byly obrovské. Vše dnes dokumentují dobové snímky, z nichž mnohé vyšly jako pohlednice. Katastrofa se nicméně jako zázrakem vyhnula jak kostelíku, tak chatě – spíš než zázrak to však způsobila okolnost, že oba objekty stály na skalnatém podloží. Celá řada pohlednic Vřesové studánky z 20. a 30. let, pořízených z Keprníku či Vozky, zachycuje jasně viditelné pásy sesuté půdy (následky byly ostatně viditelné až do 70. let) na jižním úbočí Červené hory. Největší a nejširší pás vedl z pod vrcholu hory jen asi 30 metrů daleko východně od chaty, ostatní sesuvy se nacházely na úbočí západně od místa a také v podstatně větší vzdálenosti, navíc nedosahovaly výše, v níž se oba objekty nacházely. V následujících letech byly pásy sesuté země u Vřesové studánky opět zalesněny a toky řek byly zregulovány. Příliš silný průtok byl snížen četnými příčnými zátarasy, přes které voda přepadávala. Vyzděné břehy pak tlumily tok řeky. Příslušné práce vedl až do konce 30. let Ing. Lothar Krick. V r. 1925 uveřejňuje Altvater tuto zprávu: „Dne 4. října 1925 vjela až na vrcholek některých kopců 3 motorová vozidla; jedno na Šerák, dvě z Červenohorského sedla na Vřesovou studánku. Tím těžce rušili klid turistů, kteří se právě sem vydali, aby byli některých obtížných forem moderní techniky ušetřeni. Takové jednání je nutno označit jako příšerné a pobuřující. Navíc odporuje všem závazkům, které spolek uzavřel s majiteli panství ve věci užívání cest na jejich území. Lesní správa byla pochopitelně tímto svévolným a zpupným řáděním, které jí navíc v období říje přineslo značnou škodu, velmi pobouřena. Ústředí spolku proto ihned podniklo ve spolupráci s lesními úřady vše, aby k podobnému případu již nikdy nedošlo.“ Z uvedeného oznámení vyplývá další důležitý poznatek, totiž že cesty na Vřesovou studánku a Šeráku byl již v tak dobrém stavu, že po nich mohla vyjet už auta. V r. 1926 vychází další z Průvodců neúnavného cestovatele po Jeseníkách Julia Mücka. V části, věnované Vřesové studánce, potvrzuje, že největší zdejší oslavy se konají dne 22. července na svátek Maří Magdalény jako upomínka na den, kdy byl zdejší kostelík vysvěcen. Dále uvádí, že „vedle stojí masivní hostinec, který na místě v r. 1892 vyhořelé dřevěné stavby byl postaven majitelem pozemku knížetem Liechtensteinem. Budova má prosklenou verandu a kromě obytných a hospodářských prostorů nájemkyně Marie Thielové jsou zde 3 restaurační místnosti, 9 hostinských pokojů s 25 lůžky a 20 přistýlek. Hostinec bývá otevřen od 15. května do 15. října. Farář z Loučné koná v kostelíku slavnostní bohoslužby. Masivní, avšak již zchátralý kostelík bude stržen a bude zde dřevěný, o něco výše stojící kostelík postaven. Před a za Vřesovou studánkou jsou vidět do stráně vyryté brázdy, způsobené sesuvem půdy v noci na 1. června 1921. Na Hučivé Desné byly po katastrofě v r. 1921 postaveny 2 jezy a třetí je zrovna stavěn.“ Již takřka osmdesátiletý kostelík byl skutečně ve velmi špatném stavu, k čemuž údajně přispěly i sesuvy půdy v r. 1921. Ve zdivu byly obrovské trhliny, na což loučenský farář Josef Rýpar upozornil liechtensteinskou správu ve Velkých Losinách. Liechtensteinové se však už zdaleka nemohli o zdejší místo starat jako kdysi. Proto se spojili s vedením Řádu německých rytířů a arcibiskupstvím v Olomouci, aby se spojenými silami postarali o nápravu. Bylo rozhodnuto starý kostelík strhnout a místo něj zde postavit kapli novou. Projekt byl zadán stavebnímu radovi Karlu Seidlovi, profesoru na brněnské technice. Ten navrhl velmi elegantní subtilní dřevěnou kapličku, která měla lépe odolávat

9


zdejšímu klimatu. Návrh byl zainteresovanými stranami s nadšením přijat, problémem se nakonec ukázala výše nákladů, odhadnutá na 142 tisíc Kč. V lednu 1926 bylo proto v tisku zveřejněno následující prohlášení současně s výzvou na sbírku finančních příspěvků na výstavbu nové kapličky na Vřesové studánce: „Kdo by ji neznal! V půvabném místě, jako žádná jiná horská kaple, ve výši 1 313 m n. m. se nachází toto staré horské posvátné místo, zasvěcené Bolestné matce Boží, nad krásným údolím Hučivé Desné. Není snad nikoho mezi našimi turisty a návštěvníky, kteří by se v této kapličce nezastavili, zcela sami, ve zbožném rozjímání. A k tomu početné společné příjezdy poutníků. Nesčetné houfy zbožných křesťanů často s velkou námahou putují nahoru, kde si vylévají u milosrdného matčina srdce Marie všechen svůj žal. Ti všichni nalezli v kapličce Bolestné matky útěchu a pomoc, vnitřní klid a úlevu ve své bolesti a kříži. Bohužel zub času také tento kostelík zasáhl, takže je zpuchřelý a zchátralý. Obětavostí všech přátel poutního místa má nyní stát zde nahoře nová krásnější kaple. Nová stavba má být dokončena již v r. 1926. Kaplička má být ze dřeva, na kamenné podezdívce vystavěna. Stavební rada profesor Karl Seidl z Brna, narozený ale v Šumperku, již vypracoval nádherné plány nového kostelíku, státní pomníkový úřad v Brně jej schválil a uznal, že stavba podle zmíněných plánů do rázu krajiny zcela a úplně zapadne. Bude to krásné, avšak stavba tak vysoko v horách bude stát moc peněz. Náklady mají být hrazeny prostřednictvím laskavých darů mnoha příznivců a návštěvníků Vřesové studánky. My všichni chceme mít účast na stavbě nové kapličky Matky boží. Prosíme proto vážené čtenáře, aby nás špatně nepochopili, jestliže je o příspěvek na stavbu co nejzdvořileji požádáme, zároveň s tím spojujeme prosbu, také z okruhu vašich známých, ve vaší obci nebo spolku tu a tam laskavý dar zprostředkovat. Z tohoto důvodu žádáme velevážené farní úřady, aby s obsahem této výzvy seznámily farníky a totéž je žádáno i od starostů, aby s tím seznámili občany své obce, právě tak prosíme všechny představitele a vedoucí mnoha spolků, aby své členy upozornili na stavbu nové kapličky. Dary mohou být zasílány prostřednictvím složenky na spořitelnu v Loučné, z ciziny prostřednictvím přiložené platební karty na banku nebo poštovní poukázkou na katolický farní úřad v Loučné. Složenky a platební karty jsou kdykoliv k dostání u jmenovaného farního úřadu.“ Výzvu podepsali: Dr. Josef Schinzel, světící biskup v Olomouci, dr. Robert Klein, velmistr Řádu německých rytířů a vlastník pozemku princ Alois Liechtenstein. K výzvě se současně připojili zástupci vedení turistického spolku, a to předseda Rudolf Seibert a vedoucí šumperské sekce Karl Fuchs, za německou část pak Franz Adam, obchodník v Nise a Rudolf Reinsch, studijní rada v Leobschützu (dnes Glubczyce). Jako poslední byl uveden farář v Loučné Josef Rýpar, ačkoliv právě on byl zřejmě duší celé akce. Ten také vydal samostatné provolání loučenského farního úřadu, v němž upřesňuje některé detaily nové výstavby. Nová kaple neměla stát na místě kaple staré, nýbrž přibližně 20 m severovýchodně a tím o cca 12 m výše, protože „stará kaple ležela v jakési proláklině a bývala sněhem a ledem zcela zaváta, takže si mnoho vytrpěla.“ Stavební dříví měl poskytnout darem jednak kníže z Liechtensteina, jednak vratislavský biskup kardinál Bertram a baron Franz Klein z Loučné. Náklady stavby měly být uhrazeny z darů a sbírky všech příznivců Vřesové studánky. Farní úřad se tímto obrátil na všechny přátele a příznivce místa, aby jej v tomto díle podpořili. Požádal dokonce o sdělení adres lidí, na které by se farní úřad mohl obrátit přímo se žádostí o dar či příspěvek. Výzva se dočkala poměrně příznivé odezvy jak mezi věřícími, tak zdejšími turisty, když navíc byla poněkud podbarvena nacionálním podtextem. Tak např. jednatel bruntálské sekce Weiser vyzdvihl Vřesovou studánku coby starogermánské kultovní místo a doporučil, aby „byla chráněna vlastní studna, tak jako tomu mělo být dříve.“ Sbírka se poměrně dobře rozběhla a do roka bylo vybráno přes 70 tisíc korun. Mezitím byla opět silnými lijáky značně poničena cesta z Koutů podél Hučivé Desné, kterou rok předtím šumperská sekce značným nákladem upravila a nově označkovala. Nejdříve musel Altvater 10


vydat varování, že „následkem nedávné průtrže mračen v oblasti Keprníku byla cesta podél Hučivé Desné takovým způsobem zničena, že jen mladistvé a vycvičené osoby s velmi dobrou obuví se mohou po této cestě vydat. Starší turisté, a také ženy, musí být od podobné cesty rozhodně zrazováni, neboť jinak by se mohli dostat do velmi nepříjemné situace. Cesta z Červenohorského sedla jakož i tzv. Poutní cesta jsou ale velmi dobře schůdné. Opětovné vybudování cesty kolem Hučivé Desné již bylo zahájeno.“ O něco později však již musí konstatovat že cesta musela být uzavřena, neboť nejnovější sesuvy půdy v její horní části způsobily, že se stala zcela neschůdnou. V létě 1926 bylo přikročeno k praktickým krokům výstavby. Především se ukázalo, že novou kapli není možno postavit na jiném místě, jak bylo původně navrženo (severovýchodně od staré kaple, o 24 m dále a 13 m výše). Průzkumem místa bylo totiž zjištěno, že vybrané místo – a jakékoliv jiné v okolí – má naprosto neuspokojivý písčitý podklad, úplný „Rutsch-Terrain“ (sesuvný terén), naprosto nevhodný pro stavbu. Naopak staré místo leželo v podstatě na skále a proto bylo rozhodnuto, že nová kaple bude postavena na místě staré kaple. Stavbou na starém místě bylo navíc vyhověno přání většiny poutníků, turistů a návštěvníků tohoto místa, kteří si nový kostelík přáli mít na původním místě. Pokud by totiž kaple stála na novém místě, byla by příliš vzdálena od pramene, jemuž poutní místo vděčí za svůj vznik, ba, byla by od něj zcela odtržena. Nová kaple měla být naopak s pramenem spojena novou cestou. Současně se počítalo, že nad pramenem bude opět vybudován malý ochranný přístřešek, k čemuž ovšem došlo až o mnohem později, zřejmě kvůli nedostatku financí. Protože nejdůležitější pohnutkou pro vyšší stavební místo nové kaple byla pro projektanta Seidla okolnost, že stará kaple ležela v muldě a tím byla v zimě příliš zaváta sněhem a ledem, byl tento nedostatek odstraněn tím, že nová kaple měla stát na přes jeden metr vysokém kamenném podstavci, čímž jí zima už tolik nemohla škodit. Jak již bylo uvedeno, stavební místo č. 101, na němž stála kaple, bylo od 6. května 1879 přepsáno v pozemkové knize na farní úřad v Loučné jako na vlastníka; tedy jako stavební místo a církevní vlastnictví loučenské farnosti. Investorem celé akce tak byla loučenská fara, což znamenalo, že hlavní tíha veškeré práce padla na faráře Josefa Rýpara. Okolo kaple pak měl získat farní úřad od knížete Aloise Liechtensteina koupí parcelu o rozloze 5 000 m2, k tomu však došlo až později. Všechny výše uvedené závěry byly probrány přímo na staveništi dne 2. srpna 1926, kdy se zde sešla stavební komise ve složení: kníže Liechtenstein, statkář Franz Klein z Loučné, stavební rada Seidl, tesařský mistr Krist a farář Rýpar (je příznačné, že německé prameny jeho jméno většinou neuvádějí a zmiňují se o něm jen jako o faráři z Loučné). Z účasti se omluvil pouze velmistr Klein, který nicméně dodal svůj souhlas písemně. Definitivně bylo rozhodnuto o postavení nové kaple na starém místě, což bylo důležité i z jiného hlediska. Na staré místo bylo totiž ihned uděleno stavební povolení, zatímco v případě stavby na místě jiném by se muselo vyčkat, zda pozemkový úřad schválí koupi nového pozemku, čímž by se zahájení stavby notně opozdilo. Naopak nyní bylo ihned po udělení stavebního povolení ze strany politických úřadů přikročeno ke stavbě. Dne 16. srpna 1926 sloužil farář z Loučné poslední bohoslužbu ve staré kapli. Po svaté mši byl oltářní obraz přenesen do pokoje hostince, jenž byl zařízen jako provizorní kaplička a současně bylo zahájeno bourání kapličky. Ta byla odklizena velmi rychle, následně byl vybudován masivní kamenný podstavec, na němž byla budována samotná nová kaple. Díky krásnému podzimu se na stavbě mohlo pracovat až do listopadu, kdy byla dohotovena hrubá stavba. Na podzim 1926 byla celá stavba pod střechou. Byly tak vytvořeny dobré předpoklady, aby nová kaple byla slavnostně otevřena 22. července 1927, bohužel dlouhá zima způsobila, že na vnitřním vybavení kaple se mohlo začít pracovat až v červnu. V té době bylo vybráno cca 72 tisíc korun, když sbírkové archy všech dárců jsou uloženy ve farním archivu v Loučné. Vřelé city k nové stavbě se projevovaly mimo jiné i tím, jak zvláštní dary věnovali jednotliví dárci. Tak majitel továrny na plátno ze Šumperka vybavil nový kostelík veškerým oltářním prádlem, zámečnický mistr dodal zdarma kování, jakási firma pak bronzový lustr, jeden zámečník stojan na svíce a do Loučné došly i čtyři pěkné oltářní svítilny. Také kříž s umělecky vyřezávaným 11


Kristem pro průčelí nad předsíní nalezl svého ušlechtilého dárce. I tak je zde bylo ještě mnoho věcí, které na svého dárce teprve čekaly, např. šest soch, každá 120 cm vysoká na podstavec v kapli, křížovou cestu pro vnitřní vybavení a leccos jiného. Bohužel není jasné, jak dalece se na sbírce podílel zdejší německý turistický spolek, v každém případě se zmínil pouze o jednom případě, kdy jedna ze sekcí (krnovská) vybrala částku ve výši 1 700 korun. Časopis Altvater nicméně své čtenáře požádal, aby ve svém úsilí nepolevovali, protože rozpočet stavby činí 140 tisíc korun, z čehož plyne, že sbírka poskytla jen polovinu potřebné částky. Jeho optimismus, že „když se všichni přátelé nádherné Vřesové studánky sbírky zúčastní a u svých známých se o příspěvek zasadí, sežene se částka jistě snadno dohromady, aniž by každý jednotlivec příliš velkou oběť přinesl,“ se však nakonec ukázal jako nereálný, neboť později se už nevybralo téměř nic. Bylo to způsobeno částečně i tím, že celá záležitost byla ponechána na bedrech faráře Rýpala, takže výzvy typu: „Důležitá by byla sbírka na jednotlivých místech, ze kterých návštěvníci na Vřesku přicházejí. V každé obci by se jistě našla dobrá duše, která by si toto vzala na starost. Složenky jsou kdykoliv na faře v Loučné k dostání, pro Německo pak platební karty u spolkové banky v Nise“ se míjely účinkem, protože zde nebyl nikdo, kdo by podobné akce v obcích organizoval. V ještě nedokončené novostavbě se konala v předsíni kaple první bohoslužba již 22. července 1927 (na svátek sv. Magdalény), o čtyři dny později zde byl na svátek sv. Anny (26.7.) slavnostně vysvěcen zvon, který kapli věnoval dnes již neznámý dárce. Nová kaplička už tím, že byla celá dřevěná, byla mnohem subtilnější. Šlo o štíhlou, elegantní stavbu, jejíž výšku ještě umocňoval přes metr vysoký kamenný podstavec, jenž je tu vidět dodnes. Také věžička byla vyšší a elegantnější, ukončená cibulovitou kopulí. Ve věžičce se nalézal zvon, jehož vyzvánění se neslo celým údolím a nesmazatelně se vrylo do paměti nejen tehdejším návštěvníkům místa, ale i jen procházejícím turistům. Zvonění bylo údajně slyšet až na Keprníku a Vozkovi. Nový objekt pochopitelně přitáhl pozornost výrobců pohlednic, kteří nové pohlednice vrhli na trh ještě před slavnostním otevřením kaple. Lze to poznat především z toho, že kostelíku na pohlednicích chybí ještě kříž, který byl umístěný na věžičce (shodou okolností je to jediná věc, která se z kostelíka do dnešních dob zachovala), vedle kaple lze pak na svahu spatřit ještě nepoužitá prkna a jiný stavební materiál. Slavnostní otevření nové kaple se konalo dne 11. září 1927, žel při velmi špatném počasí. Časopis Altvater k tomu uvedl: „Než hustý oblačný závoj kolem hory vystoupil nahoru, byla kaple zcela zastřena mlhou. Teprve prudký vlhký podzimní vítr rozehnal mlhu po nádherně zbarveném vřesovišti a umožnil přítomným se pokochat zvláštním půvabem kaple. Ta byla uvnitř vyzdobena vybranými květinami. Početný, tisícihlavý dav zcela zaplnil prostranství, pestré množství se tísnilo na posvěceném místě: poutníci, obyvatelé okolních vesnic, ale i pocestní z mnohem větší vzdálenosti. Byly tu zastoupeny všechny řemeslnické profese, totéž i z oblasti zemědělství. Nechyběly ani špičky nejvyšších duchovních a světských hodností. Vlály tu církevní a spolkové vlajky, v tlačenici se mísily uniformy s prostým šatem poutníků, jednoduché dámské šaty i nákladné róby. O půl jedenácté se na místo dostavila Jeho biskupská Milost velmistr Řádu německých rytířů dr. Norbert Klein. Knížecího biskupa z Vratislavi zastupoval prelát dr. Fischer, ředitel kněžského semináře z Vidnavy, olomouckou kapitulu zastupoval dr. Bönisch. Oslavy se zúčastnil také světící biskup Schinzel z Olomouce. Kromě toho tu bylo mnoho kněží z Moravy a Slezska. Biskup dr. Norbert Klein se vyznal z lásky ke svým domovským horám, s nimiž je od dětství srostlý. Dále uvedl, že stará kaple byla postavena v r. 1848, ale až v r. 1850 na svátek sv. Magdalény se jí dostalo církevního vysvěcení. Nyní je tu nová, krásná a větší kaple, do níž architekt vložil všechen svůj um, vědění a veškerou svou lásku ke svému domovu. Biskup poděkoval dovednému tesařskému mistru a zdatným tesařům a zedníkům. Vše potřebné ke stavbě bylo nutno sem nahoru dopravit. Dále se zmínil o své lásce ke Vřesové studánce, kterou mu již v dětství vštípila jeho maminka. Nechť kaplička zůstane navždy oblíbeným kostelíkem našich německých hor. Nové kapli popřál dlouhou životnost, aby jako stará všem bouřím vzdorovala. Současně jí popřál, aby nezažila již tak těžké časy, 12


jako musela zažít kaple původní. Upozornil, že kostelík stojí na krásném a současně bohem požehnaném místě, když byl ušetřen při velké přírodní katastrofě, kdy hora a les kolem dokola se za obrovského hřmění svezly dolů k Desné. Právě zde na horách máme k bohu blíže, snad právě proto se tu také lidé tak vroucně modlí, aby jejich tělo a duše nalezly uzdravení. Proto také církev tolik sympatizuje s turistikou a podporuje ji. Zdejší kostelík by měl všem poutníkům připomínat, že ještě příkřejší výšiny za vylezení stojí, což platí i pro turisty či lyžaře, kteří tu na chvíli přeruší svou cestu. Slavnost byla provázena silným deštěm a bouří (to ovšem pořízené snímky ze slavnosti příliš nepotvrzují). Po společné modlitbě „Otčenáš“ se konalo vysvěcení nové kaple a navazující první díkuvzdání. To vše se mělo původně konat venku, nečas a bouře to však znemožnily.“ Po oslavě se konala ve vedle stojící chatě slavnostní tabule za předsednictví kněžny Liechtensteinové a přítomnosti obou biskupů dr. Kleina a dr. J. Schinzela, špiček církevních úřadů sousedících diecézí, knížete Liechtensteina, hraběte Harracha, barona Kleina, veledůstojného pana faráře Rýpara z Loučné a různých zástupců úřadů a obcí. Z turistického spolku byli pozváni členové ze stavebního výboru pro výstavbu kostelíka a dále pánové Peschel (předseda) a Fuchs, za německou část předseda Reinsch a Adam. Slavnosti samotné se zúčastnil výkonný výbor spolku a zástupci mnoha sekcí z blízka i dáli. Tím ovšem problémy kolem výstavby neskončily, neboť stále tu přetrvávaly dost vysoké dluhy, ke kterým se ani vedení Řádu, ani arcibiskupství nijak neznalo a vše nechalo na bedrech faráře Rýpala. Časopis Altvater k tomu v únoru 1929 uvedl: „Lidé, chodící kolem tohoto tolik oblíbeného místa netuší, jaké těžké starosti ještě dnes nedávno postavená kaplička svému stavebníkovi přináší. S obětavou statečností a podivuhodnou energií dovedl farář z Loučné, který vedl a dohlížel na stavební práce, výstavbu kostelíka do šťastného konce. Byl to on, kdo úplně sám propagací a žádostmi získal obrovskou sumu, nutnou k zaplacení velmi vysokých stavebních nákladů. Nyní těžce bojuje o poslední zbytek peněz k doplacení dluhu. Síly ochabují, obětavosti ubývá a ještě v poslední chvíli chce své dílo se svatou trpělivostí a nesmírným úsilím dovršit. Obtížná situace, v níž se nezištný a obětavý stavebník nachází, jej nutí, aby se ještě jednou obrátil na všechny, kteří tyto hory a jejich nejposvátnější místo milují, s naléhavou žádostí o pomoc. K úhradě nejnutnějších pohledávek mu schází částka ve výši 10 000 Kč. Dojemný je jeho pomoc a podporu hledající dopis, v němž píše: „Založil jsem v poslední době z mého vlastního majetku stavbu částkou asi 15 000 korun, více bohužel nemohu, neboť více už nemám. Kdybych ještě nyní měl dodat zbývajících 10 tisíc, zbyly by mi leda oči pro pláč.“ Všichni přátelé tohoto díla a všichni, kteří mají ušlechtilost v srdci pro stavebníka v tísni, ať ještě naposled provedou nábor k získání dobrovolných příspěvků. Ty přijímá farní úřad v Loučné nebo administrace MSSGV.“ Dnes už bohužel nevíme, jak celá záležitost nakonec dopadla. Skutečné náklady na výstavbu pak činily 174 tisíc korun, takže plánovaný rozpočet překročily o 30 tisíc korun – také proto zde patrně vznikly výše zmíněné dluhy. Kolem nové kaple byla v té době již vybudována prostorná plošina, která byla na své jižní straně opatřena dřeveným zábradlím. To bylo nutné už proto, že se zde shromažďovalo, zejména o poutích a slavnostech, velké množství lidí, kteří se z plošiny kochali vyhlídkou do údolí Desné. V r. 1928 byla na Vřesové studánce opět obnovena činnost poštovny, podle dochovaných razítek (Postablage: /HEIDEBRÜNNEL, 42x10 mm), však zde fungovala jen od července 1928 do září 1929. Již dávno předtím, nejméně od r. 1922, však měla chata už i své chatové razítko, na němž byl tento text ve švabachu: Heidebrünnel am Roten Berg/1333 Meter ü.d.M. im Altvatergebirge/Post Winkelsdorf (česky: Vřesová studánka na Červené hoře/1333 m nad mořem v Jeseníkách/pošta Kouty nad Desnou). Toto razítko bylo používáno až do poloviny 30. let, kdy bylo nahrazeno kulatým, nyní již dvoujazyčným razítkem s emblémem kostelíka a chaty a nápisem Heidebrünnel a.R.Berg a Vřesová Studánka n. Červ.Vrchu – to bylo používáno až do Mnichova. Po slavnosti se o Vřesové studánce objevují jen skrovné zprávy, týkající se obvykle toho, co tu kdo zapomněl či ztratil, jako např.:

13


Začátkem srpna (1928) byl na Vřesové studánce nalezen dalekohled. Ten, kdo jej ztratil, si jej může vyzvednout na četnické stanici v Koutech. Pan Gustav Hans Hellmann z Krnova nalezl 29. září 1929 mezi Vřesovou studánkou a Červenohorským sedlem pár téměř nových loveckých kožených rukavic, které odevzdal na sedle. Dne 5. června 1929 se v kostelíku na Vřesové studánce konala svatba člena vedení turistického spolku Schiedebauma. Za svědky měl pány Peschela a Kriestena (zapisovatele a předsedu spolku). Ve středu 6. července 1932 bylo v hostinci na Vřesové studánce zapomenuto polní kukátko, které už nebylo po návratu do jedné hodiny možno nalézt. Kdo jej omylem vzal s sebou, je žádán, aby je zaslal panu Wenzelovi Peschelovi z Krnova. O něco více vypovídající jsou Průvodci, vydané v této době. Již zmiňovaný J. Mücke v podstatě jen opakuje své starší údaje, nicméně přece jen uvádí novinku – vedle kostelíku vede strmá pěšina na vrchol Červené hory, odkud je rozlehlý výhled. V r. 1931 vychází velmi podrobný český Průvodce o Jeseníkách z pera čelného funkcionáře KČST Jaroslava Dostála. O Vřesové studánce uvádí: „Vřesové studánky (Brünnelheide, Heidebrünnel 1 290 m) jsou idylickým zákoutím, jež oživne 22. 7. v den sv. Maří Magdaleny. Kamenný kostelík zbourali a postavili dřevěný, větší. Dosud svítí novostí. Na oltáři pěkná řezba „Pieta“, i soška Kristova je umělecké dílo, další „pieta“ je ještě ze staré svatyňky. Vzhůru do stráně vede Křížová cesta. Chata u kostela vystavěna místo dřívější shořelé r. 1892. Je otevřena od 15. května do 15. října. Hospodaří tu již 25 let M. Thielová. Chata má verandu, 3 rest. místnosti, 9 pokojů s 25 postelemi a 20 nouzových lůžek. Pod chatou je pramen, vyzděná studánka s křížem, pověstmi opředená, jíž lid přikládá léčivou moc. Z vrcholu Červené hory vidíme vlevo od Vozky táhlý vrch Spálený (Am Gebrannten 1312), na něm v 17. stol. upalovali čarodějnice. Jižní výběžek Spáleného zove se Klínová (Schosskamp 1203).“ Také z pozdějších zpráv vyplývá, že na nedaleký vrchol Červené hory byla vybudována Křížová cesta, která se stala další součástí zdejších náboženských rituálů a také vítanou procházkou turistů, kteří se z vrcholu Červené hory mohli podívat do slezské krajiny na druhé straně hřebenu, zde především do údolí řeky Bělé a do Jeseníku. Existenci cesty potvrzují i dobové pohlednice. Objevuje se zde současně i další cesta, vedoucí od kaple přes hřeben na Točník do Filipovic a Domášova. ta sem sice vedla už dávno, teprve v této době je však už natolik využívána, že byla od množství návštěvníků důkladně prošlapána. Zatímco ještě v r. 1927 bylo možno spatřit na úbočí hory bělící se prádlo, později zde byly postaveny tyče, mezi nimiž se na natažených šňůrách prádlo sušilo. O něco později se zde dokonce nalézaly patrně klepače koberců (možná se však používaly na větrání peřin). U chaty tehdy chovaly dvě kozy – jejich mléko zřejmě doplňovalo zdejší sortiment nápojů. Také kozičky je možno zahlédnout na dobových pohlednicích. O něco později se na pohlednicích objevují na úbočí nad kaplí další dva menší přístřešky, o jejichž účelu není nic známo. Po vybudování nového kostelíku konečně i Němci pochopili, že farář Rýpar, ač Čech, není jejich nepřítelem, nýbrž že se poctivě stará o své německé ovečky, jak se na faráře sluší a patří. Proto také změnili svůj tón v jeho hodnocení. Na podzim 1929 např. Altvater uvedl: V sobotu 11. října se konalo na Jiřího chatě na Šeráku slavnostní vysvěcení pokoje nisské sekce, na níž se mimo jiné účastnil i farář Rýpar. Na jeho pozvání se pak příští den, tj. v neděli 12. října 1929 dostavili oslavenci na mši na Vřesovou studánku. Farář Rýpar sloužil mši a pronesl kázání. Jemu budiž na tomto místě ještě jednou co nejsrdečnější dík vysloven za jeho námahu. V této době věnují Vřesové studánce pozornost konečně také české časopisy. Zatímco celostátní obrázkový časopis Letem v r. 1930 informuje, že Vřesová studánka je přes zimu zavřená a zdejší chatu označuje za sice prostě zařízenou, nicméně milou a útulnou, pak časopis českých turistů na severní Moravě (Beskydy-Jeseníky) ji dost nepochopitelně označuje jako „boudu nadmíru primitivní a zvláště v zimě úplně nemožnou“. Ani později nebyl tón příznivější, když v r. 1932 uvádí: „Vřesová studánka je dřevěná chatka, stará, vetchá již a hned za ní strž, na protější straně údolí strž podobná z r. 1921, kdy 14


průtrž mračen servala z příkrého svahu vše, takže zbyly pouze táhlé pruhy štěrku a skály téměř od vrchu až dolů ke korytu Hučivé Desné. Kostelíček vedle chaty je dřevěný, ale déšť, mlha, sníh a mráz na něm zanechávají každý rok stopy zkázy. Ač nový, již jest omšelý. Chodí sem, k prameni, tisíce poutníků, a vodou omývají si bolavá místa. Hlavní pouť, neděle, 29. 6.1932. Doputovalo sem na sta a sta poutníků a nechali po sobě pěknou spoušť.“ O něco později pak uvádí: „Chatka dřevěná se zasklenou verandou, skoro na spadnutí, nicméně zvláštní pocit uspokojení a klidu. Ty omšelé a prosté chatky jsou nejlepším útulkem pro znaveného turistu.“ Tyto kritické a nespravedlivé poznámky českého tisku jsou dnes nepochopitelné, zejména když v této době čeští turisté, kterých v Jeseníkách právě v této době notně přibývalo, zde neměli žádnou vlastní chatu, takže byli jen rádi, když nalezli ubytování v chatách německých. Ku cti německých chatařů dlužno říci, že české turisty naprosto bez problémů ubytovávali. O chabé znalosti českých redaktorů o Jeseníkách a Vřesové studánky zvláště pak svědčí jejich stálý omyl, kdy za hlavní pouť na tomto místě označují svátek Petra a Pavla (29. června). V r. 1933 se na stránkách českého a německého tisku rozhořel o Vřesovou studánku boj. Způsobila to skutečnost, že farní úřad v Loučné (farář Rýpar) se rozhodl zakoupit pozemek o rozloze pěti hektarů kolem zdejší kaple a také zdejší chatu. Důvodem mělo být přizpůsobení celého okolí Vřesové studánky pohodlnějšímu a příjemnějšímu přístupu návštěvníků a zlepšení jejich ubytování, za kterýmžto účelem měla být přebudována i zde stojící chata – tak aspoň znělo oficiální zdůvodnění. Pravděpodobnější však je, že farář Rýpar (nebo baron Franz Klein) chtěl nejspíš definitivně zabránit jakékoliv možnosti, aby Vřesová studánka byla coby majetek Liechtensteinů konfiskována, což patrně stále hrozilo. To ostatně potvrzují němečtí kronikáři spolku, kteří po padesáti letech uvedli: „Vřesová studánka náležela pod církevní správu fary v Loučné. Patronu místa baronu Kleinovi a faráři z Loučné Rýparovi (což byl Čech, jehož bratr byl dokonce poslancem parlamentu) se podařilo chatu i s okolím získat koupí právě pro farnost Loučná. Tím ji v podstatě chránili před dalšími pokusy o nějaké zestátnění.“ Uvedená zpráva současně vysvětluje, odkud vzal farář Rýpar, finančně zcela vyčerpaný stavbou nového kostelíka, na odkoupení pozemku peníze; ty zřejmě poskytl majitel loučenského panství baron Klein.5 Čeští i němečtí turisté však celý akt chápali zcela jinak. České turistické časopisy nejdříve informují své čtenáře o místě, bohužel velmi zkresleně. Z německých pramenů přebírají absurdní nesmysly o nalezení pramene již ve 14. století, přidávají zprávu o lesníku Niewallovi a zraněném jeleni, zrušení poutního místa Josefem II. označují za pokrokářský čin proti církevnímu tmářství a nakonec se pozastavují nad tím, že území okolo kaple a chaty o výměře pěti hektarů kupuje loučenský farář Rýpar. Zde zejména pražský tisk (ústřední Časopis turistů) zásobuje své čtenáře informacemi, které si příslušný redaktor vycucal z prstu, neboť z textu jasně vyplývá, že o místě neví prakticky nic. Poněkud mírnější postup zvolil časopis jesenických turistů Beskydy-Jeseníky, jenž uvedl: „Nyní kupuje pozemek kolem Vřesové studánky včetně chaty farní úřad v Loučné, který zde chce zřídit důkladnou chatu a přizpůsobiti celé okolí pohodlnějšímu a příjemnějšímu přístupu i pobytu. Čeští turisté mohou se nadíti, že tím bude i jim usnadněn pobyt a cestování v tomto úseku Jeseníků, byť celá věc je dělána zejména s ohledem na věřící poutníky, již přicházejí na poutě, jež se tu pravidelně konají – nejznámější bývá 22. července“. K tomu článek přinesl poměrně rozsáhlé pojednání o historii místa, bohužel též s notnými chybami a zkreslením. Především však byl zcela změněn postoj k místu, Vřesová studánka je náhle posuzována jako „jedno z nejpozoruhodnějších míst v Jeseníkách, turisty i poutníky velmi vyhledávané. Idylické umístění vkusného kostelíčka nad prudkým svahem, jež končí divokým údolím Hučivé Desné, pramen svěží a - podle ústní tradice - i léčivé vody, dobrá útulna vedle, s jejíž chráněné verandy je jedinečný rozhled dolů na prudkou stráň hory, rozbrázděnou několika stržemi, jež natropily průtrže mračen, i na masiv Vozky a další vrcholy. Proto také návštěvnost soustavně roste a mnozí turisté rádi odbočí z hřebenné túry přes Červenou horu a pustí

Kleinové velmi zbohatli na výrobě kolejnic pro rozvíjející se železnici v druhé polovině 19. století. Pro své velké železárny, které vybudovali v Sobotíně, spotřebovávali velké množství uhlí, z počátku především dřevěného uhlí. Také proto si zakoupili loučenské panství, aby zde tak mohli těžit své vlastní dřevo. 5

15


se boční cestou k Vřesové studánce,“ tak najednou píše časopis Beskydy-Jeseníky, aniž by redaktor zřejmě tušil, že „hřebenná túra“ vede právě kolem popisovaného místa a nikoliv přes Červenou horu. Také německý tisk ihned alarmoval do boje pod heslem „Všude tam, kde jenom o píď ustoupíme, ztratíme vždy celý lán! Vřesová studánka, která k sobě láká poutníky i turisty jako málokteré místo v Jeseníkách, ta by nyní měla být česká?“. A tak se nyní o této „idyle Jeseníků“ vedly tvrdé žurnalistické boje, do nichž se ovšem vůbec nezapojil Altvater, ačkoliv právě jeho jako tiskového orgánu zdejších německých turistů by se celá záležitost měla dotýkat nejvíce. Na psaní německých listů se opět ozvaly listy české, bohužel ještě více nekvalifikovaněji. První z českých bojovníků ani nepřeložil správně německý tvar a napsal rozsáhlý článek o „Pohanské studánce“. Poté se rozepsal i ostatní český tisk, aniž by však dost dobře věděl, kdeže ona Pohanská studánka vlastně leží. Podle starostlivých českých redaktorů ovšem místu hrozilo jiné nebezpečí, byť se rýsovalo v neurčitých obrysech spíše jako možnost a plán. Byly zde obavy z vybudování široké autostrády pro motorová vozidla, jindy se zase mluvilo o vybudování velkého hotelu a noclehárny pro poutníky. Jeden z redaktoru pak vyjádřil zděšení nad tím, že by vedle kostelíku stál autobus a jarmareční boudy, čímž by byla narušena skromná idyličnost místa. Již z toho je vidět, že autoři článků toho moc o charakteru místa nevěděli, o to urputnější však byly jejich polemiky. Není divu, že redaktoři německých listů z nich měli obrovskou legraci a uštěpačně jejich výplody komentovali ve smyslu „Češi jsou jako ženy, něco chtějí, a nevědí co“. Na psaní především českých listů nakonec reagoval farář Rýpar vlastním dopisem, jenž koncem r. 1933 uveřejnil časopis Beskydy-Jeseníky, v němž zasvěceně uvádí věci na pravou míru a současně přesně popisuje současný provoz na Vřesové studánce. V textu kromě jiného píše: „…rád bych věděl, z kterých pramenů byly čerpány informace, že Vřesová studánka právě letos slaví 600. výročí a že to bylo na podzim 1333, kdy revírník Niewall tam zastřelil jelena, který ožil po napití vody ze studánky. Považuji to za legendu, jaké se vyskytují i při jiných poutních místech, nikoliv za historickou událost. Je jisto, že starý Heidebrünnel od dávných dob lákal k sobě poutníky – turistů tehdy nebylo – a že tam stála již před dobou Josefa II. prý dřevěná kaple, asi na ploše mezi nynější kaplí a hostincem. Jisto je, že Josef II. kapli zrušil a obraz „Pět ran Krista Pána“ byl přenesen do kostela ve Velkých Losinách, kde je dosud. Kamenná kaple z r. 1850 byla vystavěna z kamene z řeky Děsné, tzv. „kočičích hlav“, které byly spojeny jen hlínou. Ač zdi byly místy až 136 cm silné, tvořily se v nich trhliny a po válce bylo nutno pomýšleti na novou stavbu, která byla provedena nákladem 174 tisíc Kč, získaných z darů majitelů panství a poutníků. Kaple nyní patří ke kostelu ve Vízmberku (dnes Loučná). Nyní kupuje farní úřad hostinec a 5 ha pozemků kolem kaple. Až získám prostředky, hodlám hostinec rozšířiti a jej vybaviti, a doufám, že se tím všem návštěvníkům zavděčím. Letos zde zůstane nájemkyně celou zimu. Byl bych rád, kdyby Vřesová studánka sloužila všem, bez rozdílu národnosti, aby zde našli útulek a osvěžení poutníci i turisté a aby se zde každý cítil jako ve svém. Sloužím zde často mše (letos jich bylo přes 100), měl jsem zde české proslovy a oddal jsem v nové kapli již 30 snoubenců ze všech končin - i z Vídně, Prahy atd. Auta, autobusy apod. tu „skromnou idyličnost“ rušiti nebudou, vždyť by tam ani neměly místa. Já sám tam občas ovšem musím vyjet svou aerovkou, vždyť tam musím třicetkrát ročně.“ K tomu je nutno uvést, že zde byly v období od 1. června do 30. září každou neděli konány bohoslužby. Zvýšený počet turistů a zejména lyžařů pak vedl k tomu, že na chatě byl zaveden nejpozději od r. 1934 celoroční, tj. i zimní provoz. Dlužno říci, že k tomuto opatření zde bylo přistoupeno poměrně pozdě, zřejmě až poté, co se ozvali běžkaři, kteří kolem chaty procházeli po trase z Keprníku na Červenohorské sedlo. Sjezdaři se zde nevyskytovali, na to je zdejší svah příliš strmý. Současně se kolem chaty pojednou objevují velké hranice palivového dříví – což zřejmě souvisí se zavedením zimního provozu, kdy bylo nutno chatu vytápět. Ve svahu pod chatou v této době současně mizí různé kůlny, které se tu proměnlivě vyskytovaly a složily zřejmě jako dřevníky či sklad nářadí. Mezi chatou a kostelíkem byla na plošině nad svahem umístěna celá řada venkovních lavic s lavičkami. Posezení ve volné přírodě bylo tehdy velmi oblíbené, navíc chata (což platilo i o jiných místech) obvykle nestačila návalu návštěvníků, takže většina z nich se ráda spokojila s posezením venku. 16


Nad pramenem pak byla konečně vybudována malá kamenná ochranná kaplička, jež svým půvabem doplnila kolorit tohoto místa a jako jediná zde přetrvala do dnešních časů. Je čtvercová, se vchodem na jižní straně, s pyramidovou střechou – to na rozdíl od předchozích prostých ochranných dřevěných přístřešků. V r. 1934 další sesuvy půdy způsobily uzavření modrozeleně značené cesty z Vozky na Vřesovou studánku. Turisté se tak museli vrátit po žlutočervené značce, vedoucí ke Keprníku, na tzv. Trojmezí (Drei Grenzen) a teprve od něj se vydat na Vřesovou studánku. Novou cestu, vedoucí zřejmě jinudy, pak ještě na podzim upravili a také označili turisté z Branné. V posledních letech před válkou se pod chatou objevuje velká kůlna. Při cestě od Červenohorského sedla pak velký hospodářský objekt, o jehož účelu opět není nic známo. Možnosti, že zde bylo ukládáno palivové dříví, neodpovídá skutečnost, že velké hranice dříví byly i nadále skládány venku, obvykle právě u této velké stodoly. Vchod do chaty byl přibližně v r. 1936 opatřen vstupním přístavkem – je s podivem, že až tak pozdě. Podobné přístavky obvykle sloužily jako ochrana před sněhem a zimním průvanem, zřejmě proto byl vybudován až v době, kdy chata přešla i na zimní provoz. Český návštěvník podal v r. 1938 o Vřesové studánce toto svědectví: „Vřesová studánka s malou německou útulnou dělá svou skromností příznivý dojem. K vrcholu vedou sloupky Křížové cesty. Protože je neděle, v kapli se modlí několik venkovských žen.“ Další svědek, tehdy sedmnáctiletý A. Nestrojil o 60 let později uvedl: „Na Vřesovou studánku vedla z Koutů poutní cesta (Vater unser Weg – Otčenášová cesta). Vedla od nádraží v Koutech, za mostkem odbočovala kolem školy šikmo do stráně vzhůru k „Bílému sloupu“ a dále na Vřesovou studánku. Byla značena německým značením – modrou kosočtvercovou značkou. V roce 1938 jsem v létě takové procesí s křížkem a korouhvemi na Vřesovou studánku viděl na vlastní oči. Když jsem v r. 1947 v Koutech vedl prázdninový tábor, často jsem s dětmi touto cestou na Vřesku vyběhli a vím, že na poutní cestě byla ještě nějaká zastavení – svaté obrázky, kapličky nebo boží muka“. Poté na nějaký čas jakékoliv zprávy o Vřesové studánce mizí. Chata byla nicméně v provozu i v době války, o čemž svědčí nejen v té době odesílané pohlednice, ale i v té době vydávané. Sloužila i nadále turistům, místo bylo přece jen asi příliš vzdáleno od silnice, než aby vzbudilo pozornost chamtivého státu, zde reprezentovaného buďto wehrmachtem nebo vedením SS. Nakonec i skutečnost, že šlo především o poutní místo, mohlo mít za následek, že chata nebyla zabrána pro rekonvalescenci zraněných vojáků. Teprve v r. 1945 uvádí Časopis turistů6, že „dřevěný omšelý kostelík zůstal neporušen, jen kříž mu spadl během války. Vedle v prosté chatce stále ještě hospodaří stará Thielová, letos prý již 49. rok.“ Paní Thielová, tehdy už sedmdesátiletá, nicméně podle svědectví stále nesmírně čiperná paní, zde však nezůstala dlouho, když jí odsud i s její dcerou Hertou vyhodil na velikonoce 1946 nový národní správce Karel Šafránek a sám se ujal vedení chaty (pan Šafránek byl vůbec značně agilní, protože v téže době se zmocnil i chaty Švýcárny). Své správcování zvěčnil do nového chatového razítka, kde zachoval původní německý vzor (tj. emblém kostelíka s chatou), jen původní německo-český nápis nahradil textem: Nájemce chaty KAREL ŠAFRÁNEK Vřesová studánka. Ještě předtím však zde bylo používáno jiné české razítko, sice se stejným emblémem, ale s jiným textem: Vřesová studánkaJeseníky. Německé obyvatelstvo včetně paní Thielové bylo pak v r. 1946 vysídleno do Německa. Ve svých pozdějších vzpomínkových článcích pak pamětníci zhodnotili dosavadní historii Vřesové studánky takto: „Vřesová studánka patřila (stejně jako objekty na Červenohorském sedle a Švýcárna) do správního obvodu Koutů, Vřesová studánka jako č.p. 106. Po téměř tři generace zde hospodařila rodina 6

Šlo o ústřední tiskový orgán Klubu českých turistů, vycházející od r. 1889 do r. 1948.

17


Thielova. Poslední hostinská, všeobecně nazývaná „matka Thielová“, zde láskyplně pečovala o tělesné blaho hostí téměř 50 let. Čistý horský vzduch a „zázračná“ voda z pramene se projevily velmi prospěšně na jejím zdraví: zemřela ve věku 95 let ve Schwabach-Wolkersdorfu. Její teta se dožila 96 let a babička dokonce 100 let. Po porážce ve válce došlo k jejich vysídlení z ČSR, což se týkalo i paní Thielové, která musela i s dcerou Hertou na Velikonoce 1946 místo opustit a posléze byla poslána transportem do Německa. Bylo to jinak velice romantické místo a patřilo současně s Pradědem mezi nejoblíbenější zastávky turistů v Jeseníkách. Zejména Němci měli k tomuto místu velice citově podbarvený vztah. Písně, zpívané v kostelíku, se často nesly přes celé údolí, takže je slyšeli lesníci až u Vozky. Zejména prostý, milý a útulný kostelík na úbočí Červené hory, bylo něco, bez čeho si zdejší místo místní lidé nedokázali představit. V kostelíku byl umístěn obraz bolestivé Matky boží. Stál tam jako symbol požehnání až do vyhnání Němců. Zdálo se, že ani Matka boží zde nechce dále zůstat bez lidu, který zde od pradávna byl vážen a ctěn. V létě 1946, než bylo vysídlení Němců v plném proudu, zatáhly na den Nanebevzetí bouřkové mraky oblohu. V praskajícím dešti se mihl oslnivý blesk a celý kostelík stál ihned v plamenech. Poutníci, kteří přes zákaz7 nahoře pobývali, zachraňovali zařízení a předměty z kaple, především pak právě sošku Matky boží. Tu pak postavili do chodby (předsíně) chaty, která stála naproti. Kostelík se změnil v hromadu sutě a popela. Již nikdy nebyl postaven (ale stopy po něm tu zůstávají). Až do konce 2. svět. války navštívilo tento kostelík tisíce poutníků a turistů, aby se pomodlili před obrazem Matky boží. Když německé obyvatelstvo ze svého dědičného domova bylo vyhnáno, zůstal opuštěn. 10. května 1946 byl zasažen bleskem a proměnil se v suť a popel. Na opětovnou výstavbu nebylo v té době pomyšlení. Co zůstalo, je vzpomínka na všeobecně oblíbené místo.“ O požáru a zániku zdejší kapličky se dokonce zmínil i Časopis turistů, byť velmi povrchně a s chybami. Na titulní stránce nicméně uveřejnil právě snímek kapličky, jež nyní patřila nenávratně minulosti. Ztráta kapličky však zasáhla i české turisty, kteří si toto místo nakonec přece jen oblíbili. Proto byla zahájena příslušná jednání o případném obnovení kostelíka. Bohužel zde chyběla jakákoliv organizace, která by si vzala takovou akci na starost. Německý spolek byl zrušen a rozpuštěn (již nacisty), zdejší odbory KČT pak neměly na stavbu peníze a navíc se věnovaly jiným úkolům – např. novému značení turistických tras, kdy bylo odstraňováno veškeré německé značení včetně ukazatelů, a to nahrazováno značením českým. Na obnovu kapličky byla sice zahájena i sbírka, ovšem poválečná doba a nové obyvatelstvo, nemající ke krajině žádný vztah, podobnému podniku nepřály. Po komunistickém převzetí moci pak byly jakékoliv plány na obnovu kaple uloženy k ledu. Přesto se ještě nějaký čas používaly staré pohlednice, na nichž byla kaplička zachycena. Písemné prameny o místě po roce 1945 a hlavně pak po roce 1948 prakticky mizí (což se týkalo Jeseníků obecně), neboť časopis Altvater byl nacisty zastaven již v r. 1943 a jeho obnovení po válce nepřipadalo vůbec v úvahu, Časopis turistů se již tradičně Jeseníkům takřka nevěnoval a byl ostatně zastaven na konci roku 1948, ostatní regionální turistické časopisy nepřežily většinou válku a ani po ní nedošlo k jejich obnovení; už tehdy totiž řádila cenzura a vydávání podobných listů jednoduše nebylo povoleno. Určité, byť skromné informace poskytují opět pohlednice. První poválečné pohlednice, vydané Čechy, byly však ještě replikami starých německých matric, od nichž se lišily jen českými popisky na rubu, proto ukazují Vřesovou studánku ještě z doby před válkou. Dokonce ještě nějaký čas po vyhoření kapličky byly běžně používány pohlednice, které ji zachycovaly. Turistům to buď nevadilo, nebo si toho možná nevšimli, tak jak tak neměli při koupi pohlednice na vybranou. V r. 1948 byly veškeré chaty turistům odebrány a jejich správy se ujal stát. Na Vřesové studánce zřejmě zůstal, tentokrát již jako správce, Karel Šafránek, jehož chatové razítko se objevuje ještě na pohlednicích z r. 1950. V rámci odvety a všeobecně protiněmecké atmosféry v tomto období byla Němcům, kromě celé řady jiných omezení, zakázána také turistika, a to včetně výletů do lesa. 7

18


Ačkoliv o vlastníku (správci) chaty scházejí jakékoliv informace, dá se předpokládat, že prošla stejnou anabází, jako ostatní horské objekty. Ty nejdříve připadly České obci sokolské, která pro správu chat zřídila svou organizaci, nazývanou Vzlet, poté, kdy byl v r. 1952 Sokol zrušen, přešly do vlastnictví n.p. Turista Praha, který většinu z nich předal do nájmu či správy n.p. Restaurace a Jídelny (zkratka RaJ). To také potvrzuje dobové chatové razítko tohoto podniku s emblémem znaku podniku a nápisem Chata na Vřesové studánce – 1320 m n.m. Nově vydané pohlednice, zachycující stav po válce, se objevily až v polovině 50. let. Dokumentují velké změny, ke kterým mezitím ve vzhledu místa došlo. Chybí na nich pochopitelně dřevěná kaplička, místo níž zachycují pouze masivní kamenný podstavec. Kromě toho však také zmizela i dřevěná veranda na jižní straně chaty. To ale pochopitelně nebylo všechno. Chata byla, patrně v r. 1953, poněkud opravena, neboť si to vyžádala její už značná zchátralost. Podle všeho právě v této době byla odstraněna prosklená veranda, údajně nejdříve však byla odstraněna původní šindelová střecha, a nahrazena nejdříve dehtovým papírem, jenž byl brzy na to překryt plechem. V této době zmizely také dřevěné záchodky před chatou; údajně byly umístěny v prostorách nového vchodu8, který byl přemístěn na východní stranu budovy. Následně se přes celé průčelí chaty, obráceném k sedlu, objevuje velký nápis Chata na Vřesové studánce – ten chatu zdobil přibližně do r. 1964. Pod ním byl umístěn jakýsi znak (tabule). Od velké kůlny, jež tu vyrostla ve 30. letech, vedl ke vchodu chaty dřevěný tunel, sloužící k bezproblémové dopravě topiva do chaty v zimě. Chata byla totiž v zimě často zaváta sněhem až do své poloviny, takže dříve se personál musel ke kůlně nejdříve prokopat. Z téhož důvodu byl upraven vstupní přístřešek – nejdříve byl rozšířen, poté byl zabedněn celý převis střechy u svahu, aby nebyl zavát vchod. Postupně zde vzniká regulérní vchod ve východním průčelí chaty, obrácené k Červenohorskému sedlu. Následně cesta, vedoucí kolem severní stěny chaty, byla přemístěna na jižní stranu, neboť severní strana byla prakticky zablokována. Nakonec byla odstraněna velká kůlna u chaty včetně dřevěného tunelu. K jižní straně chaty byl přistavěn nový velký přístavek, do něhož byla umístěna kotelna, v níž se už topilo uhlím. Nápis na chatě časem zmizel, byv nahrazen žlutou tabulí s červeným nápisem. Zůstal zde však červený znak se žlutou kresbou. Na dobových snímcích jsou pak vidět nové přebudované komíny. Podle pamětníků byla Vřesová studánka v 50. letech v totálním úpadku, bylo zde prakticky zrušeno ubytovávání a celá chata jen chátrala. Z tehdejších správců chaty se zachovala jen jména pana Švarce a Míti Sedláka. Teprve jejich nástupce pan Janošík dal chatu poněkud do pořádku, ovšem na řádnou rekonstrukci mu chyběly peníze. Ať už Jednota či RaJ poskytovaly na provoz chaty jen ty nejnutnější peníze, často údajně ani to ne. Do chaty byla zavedena voda ze studny, nacházející se pod cestou. Do chaty byla vytlačovaná tatrováckým jednoválcem. Potrubí však nebylo kvůli skále vedeno v dostatečné hloubce a také na něm nebyl navršen val (jak to dělali Němci), takže v zimě běžně zamrzalo a voda se získávala ze sněhu. Do kapličky nad pramenem, která byla v této době veřejnosti uzavřena železnou mříží, byly v této době umísťovány konve s mlékem, které se nechalo zkysnout. Chata brzy na to proslula podáváním výborné kyšky a též nejlepší kávy v okolí. Písemné prameny o dění na chatě v této době prakticky neexistují. Občas sice vyšel nějaký průvodce, kde se jakási zmínka o Vřesové studánce dala najít, ovšem tam uvedeným informacím se nedá moc věřit. Podle nich měla chata celoroční provoz a poskytovala ubytování v celkem 8 pokojích se 30 až 40 lůžky. Místní restaurace byla zařazena do III. cenové skupiny, tekla jen studená voda a v r. 1970 již měla ústřední topení. Za nocležné se platilo 13 až 15 korun. Nepochybně správným údajem je informace, že na chatu není zaveden telefon – ten zde totiž nebyl zaveden nikdy. Co se týče Co se týče prvních náhradních záchodků (místo někdejší venkovních kadibudek), pak podle pamětníků je nejprve nahradila díra v podlaze chaty na její jižní straně, nad níž stála židle, oblepená novinami, jež měla vykrojený otvor v sedadle. Odpad pak padal do prostor pod chatou (to ovšem jen do doby, než zde byla vybudována kotelna). Občas docházelo k určitým nesnázím, když např. silný vítr vyfoukl naházené a použité papíry z jámy dírou v podlaze zpět do chaty. 8

19


ubytováni, pak podle pamětníků chata v 50. a do poloviny 60. let k ubytováváni turistů vůbec nesloužila, takže ti se zde dočkali toliko občerstvení. Pokoje byly prázdné a ve velkém nepořádku, nesloužily k ničemu. Teprve při renesanci turistiky v 60. letech začaly do Jeseníků dojíždět skupiny mladých lidí z velkých měst, kteří pravidelně navštěvovali o víkendech své vybrané chaty (mezi zdejší návštěvníky patřil tehdy ještě neznámý olomoucký herec Švehlík). Na Vřesové studánce nebyli oficiálně ubytováni, avšak zcela neoficiálně jim bylo umožňováno na chatě přespat (tehdy vzniká zvláštní fenomén rozlišování mezi ubytováním a přenocováním). Naprostá většina těchto lidí tímto způsobem utíkala z neradostné reality tehdejšího režimu, od vše prostupující ideologické indoktrinace, aby si na horách odpočinula a prožívala pocit relativní svobody9. Tito lidé se chataři odměňovali tím, že mu pomáhali s dopravou proviantu a různými pomocnými pracemi na chatě – byli to vlastně právě oni, kteří pomohli chatám obecně přežít tuto dobu a rozvinout na nich poněkud normálnější provoz a nahradili tak to, co měl dělat podnik RaJ. Ten se o skutečně funkční provoz chat nedokázal postarat, což šlo tak daleko, že i zaměstnancům vyplácel spíše symbolické mzdy. Pokojská a servírka v jedné osobě pobírala koncem 60. let 800,- Kčs měsíčně, vedoucí o 300-400 korun více. Ředitelství RaJ přijalo tehdy zvrhlou teorii (týkala se však především zaměstnanců běžných pohostinství), že jejich zaměstnanci si na spropitném přijdou na dvoj- až trojnásobek svého platu, takže je netřeba platit.10 V přístavku na jižní straně chaty byla umístěna kotelna ústředního topení. To bylo pro chatu získáno tak, že radiátory, původně určené pro Jiřího chatu na Šeráku, skončily nakonec zde. Chata Vřesová studánka však byla mnohem menší než Jiřího chata a tak díky velkým radiátorům, jež měly původně vytápět mnohem větší místnosti, bývalo zde značně přetopeno. Topilo se hlavně uhlím, které vozily koňské povozy z Červenohorského sedla až k Bílému sloupu (2,5 km)11, zatímco další kilometr k chatě bylo donášeno v putýnkách nosičem (ale i personálem a stálými hosty). Štamgasti nosili na chatu i proviant, který nabrali už na Červenohorském sedle, kde vystoupili z autobusu; jinak to bylo úkolem zdejšího nosiče, který zde dělal současně údržbáře (těžké to měl zejména v zimě). Co se týče dřeva, personál si je obvykle musel vyžebrat od lesníků, kteří pak zařídili jeho dovoz. Přístavek na pravé severní straně sloužil především jako vchod. Dále v něm byly umístěny suché záchody (bez možnosti odklízení exkrementů). V letech 1964-69 zde jako správce sloužil pan Zdeněk Zerzáň, který si místo suchých záchodů přistavěl obytnou místnůstku s koupelnou a splachovacím WC. Jeho odpad byl vyveden do stráně pod chatou. Nad ní byla tehdy vybudována betonová jímka, sbírající vodu ze stráně, jež samospádem stékala do chaty a zásobovala ji tak kvalitní vodou. Kaplička nad studánkou, z níž tehdy ještě víceméně tekla voda, byla v 50. letech byla uzamčena a vstup do ní nebyl povolen, teprve koncem 60. let se poměry uvolnily a zdejší železná brána zůstala trvale dokořán. V letech 1969 až 1974 vedl chatu jako správce pan Ladislav Vojtěchovský, jako pokojské a servírky zde pracovaly slečny Berkyová a Tomečková. Šlo o období, kdy byla chata společným úsilím personálu a skupiny nadšenců ze stálých hostů opravována a dávána do pořádku. Byli to právě tito štamgasti, kteří snesli z půdy železné postele, očistili a opravili je a umístili opět do pokojů. Na konci 60. let tak chata měla 7 hostinských pokojů s celkem 40 lůžky – v daném případě šlo o ještě patrové postele, s největší pravděpodobností po Němcích. Na pokojích pak byla umístěna klasická umyvadla, sestávající z kovového stojanu a plechového lavoru, vloženého do otvoru ve stojanu. Voda se nalévala do lavoru, po umytí byl lavor vyjmut a voda vylita (obvykle vychrstnuta oknem ven, naštěstí v tu dobu ještě kolem chaty obvykle neprocházeli turisté). Využít však již nebylo možno starých matrací pro jejich naprostou zetlelost a zápach. Byly proto vyneseny na betonovou plošinu po vyhořelém kostelíku a tak spáleny. Překvapené vedení RaJ Šumperku pak dostalo požadavek na To staří Němci utíkali také do hor za svobodou, tehdy to byl ovšem útěk před velkoměstskou „přetechnizovanou“ civilizací. Tato teorie byla v 60. letech velmi rozšířená a tak nízké platy měli nejen všichni zaměstnanci RaJ, tj. číšníci a kuchaři, ale i zaměstnanci ostatních komunálních služeb, jako holiči, opraváři televizorů, bot, pracovníci čistíren apod. Že to vedlo v konečném důsledku k v podstatě tolerovanému okrádání hostů či spotřebitelů, je nabíledni. I zde to nakonec vedlo k tomu, že si chataři soukromě přilepšovali a přivydělávali si na úkor podniku. 11 To je místo, kde navazuje na hlavní hřebenovku někdejší Poutní cesta z Koutů. 9

10

20


dodání nových matrací. S tím samozřejmě byly problémy, když pro podnik byl problém i něco tak samozřejmého, jako dodávka nových ubrusů, o něž museli vedoucí chat často dlouho žebrat. Věci došly tak daleko, že si ženský personál koupil materiál a ušil z nich záclony, a z vedení podniku se snažil vyloudit aspoň peníze za materiál. Na půdě, na níž byl až dosud nebetyčný nepořádek, byl udělán pořádek a současně zde byly uloženy přebytečné radiátory. V této době byla chata už také obsazována zájezdy či sportovními skupinami. Na soustředění zde byli českoslovenští tenisté, poté vojáci z Vyškova. Stabilně pak již zmíněné skupiny stálých víkendových hostů, kteří zde přenocovávali, jako ostatně po celá 60. léta, ve vlastních spacácích. Ti nocleh obvykle neplatili, zatímco běžní turisté, pokud už byli ubytováni, zaplatili za nocleh 13,- Kčs. Chata však žila především ze značného počtu návštěvníků, zejména o víkendech, kteří tudy jen procházeli a na chatě se jen občerstvili – to nejčastěji – nebo dokonce poobědvali. V létě zde bylo podáváno v průměru 50 hlavních jídel, přičemž ceny odpovídaly cenám v údolních hostincích (guláš např. stál 7-8 korun, řízek 13-15 Kčs). V kuchyni se nalézal velký sporák na uhlí. Návštěvníci se zde však hlavně napájeli a protože sodovek bylo málo – tehdy byly dodávány pouze ve skleněných láhvích, přičemž zcela běžně bylo prodáno 300 až 400 nápojů denně – dostávali sklenice vody s trochou sirupu, za což zaplatili 1 korunu. Spotřeba sirupů pak byla enormní, údajně až 80 lahví týdně. Lidé se v létě vesměs spokojili s posezením venku na zdejších lavičkách, které zde zbyly ještě po německých předchůdcích, takže limonáda se nosila za nimi. Jinak se zde prodával běžný sortiment – sušenky, cukrovinky, oplatky apod. Co chybělo, bylo mléko, byť bylo často marně požadováno. Co na chatě bylo vždycky, byly čerstvé rohlíky. V zimě byla návštěvnost poloviční, nicméně i tak značná. V r. 1968 zde byl instalován přerovským podnikem agregát pro výrobu elektřiny, jenž byl umístěn do přístavku vpravo vedle chaty za vchodem. Na chatě se tak konečně přestalo svítit svíčkami a petrolejkami. Později byla do stráně nad chatou zabudována velká cisterna na naftu, která se používala na provoz agregátu. Spotřeba elektrické energie byla značná, neboť z ekologických důvodů se přestalo na chatě využívat uhlí (kromě kotelny ústředního topení) a tak i sporáky v kuchyni byly na elektřinu. Poté se zlepšila doprava, když prádlo vozil gazik 2x týdně, zrovna tak zásoby. Kapacitně nicméně nedostačoval, když zejména přes víkend návštěvníci snědli a vypili všechno, co na chatě bylo. Chatu jako obvykle zachraňovali stálí návštěvníci a členové HS. Místním maskotem pak byl „bleděmodrý“ kocour Mirek, místní rozmazlenec a drzoun, hýčkaný místními i jen procházejícími turisty. Po 21. srpnu 1968 se na chatě po dobu tří týdnů ukrývala z obav před perzekucí za svůj podpis pod 2 000 slov světová gymnastka Věra Čáslavská. Cvičila na kládě v lese, jinak pilně brigádničila, nosila uhlí na chatu apod. Také v této době měla chata své chatové razítko, tentokrát poněkud originální. Jako emblém byla zvolena zdejší kamenná kaplička nad pramenem a nápis Vřesová studánka, 1313 m, RaJ Šumperk. V této době zde stále ještě přežíval jako jediná památka na kostelík velký železný kříž, původně umístěný na kopuli kostelíka. Nyní po celá léta ležel na kamenném schodišti a kupodivu nebyl ani ukraden ani jinak poničen. V 60. letech zde byly ještě patrné zbytky „křížové cesty“, vedoucí od chaty směrem k Točníku, na hřebeni se točící ke Kamennému oknu a poté zpět k chatě. Z bývalé kapličky bylo zachráněno plno věcí jako svícny, cínové nádoby, poháry a již zmíněný kříž. Ty byly dlouho přechovávány na chatě, po jejím stržení většinu z nich převzal do úschovy pan Zerzáň, jeden ze správců chaty v 70. letech. Pouze zlatý kalich byl již dávno předtím ukraden jedním z lesních dělníků a byl později zcela náhodou nalezen příslušníky bezpečnosti – není ovšem jasné, kam jej uložili oni. To se již osud chaty naplňoval, když se díky nulové údržbě pomalu rozpadala. Již v polovině 70. let musela být celá jižní stěna chaty podepřena piloty, aby se nezřítila. Celé části dřevěné chaty již byly zcela zetlelé a prý tu byla i dřevomorka (byl by div, kdyby při takové „údržbě“ nebyla). Postupně byl 21


snižován počet ubytovacích lůžek, takže v závěru provozu chaty zde byly poskytovány jen restaurační služby. Špatný stav chaty se odrážel i v častém střídání jejích správců – v r. 1980-81 zde působil lipovský rodák Ladislav Rozehnal a zřejmě posledních zdejším chatařem byl Miroslav Javořík. Podle pamětníků však chata byla stále v dobrém stavu (kromě prohnilé spodní části, kde údajně stačilo vyměnit dva základové trámy), byla však úmyslně vedena k zániku podnikem RaJ, který odmítal jakékoliv náklady na její opravu. Nakonec rozhodly nezájem, neochota a neschopnost úředníků. ONV nakonec vydal v září 1981 demoliční výměr, proti kterému se postavili ochranáři z Malé Morávky. Přesto na podzim 1981 bylo z chaty odvezeno veškeré zařízení, aby tak veřejnost byla postavena před hotovou věc. V opuštěné chatě pak byla v topení ponechána přes zimu voda, takže následně popraskalo. Chata se tak stala neobyvatelnou, což byl důvod její provoz zrušit. Příznivci chaty se ji sice snažili zachránit i za pomoci některých organizací KSČ, ale marně. V r. 1985 pásák chatu strhl. Podle pamětníků je to škoda, neboť provoz chaty byl údajně velmi rentabilní a pro chataře to byl údajně zlatý důl. Ještě předtím v letech 1977-1978 tři studenti Akademie výtvarných umění v Praze z nadšení pro věc samu zpracovali projekt nové kaple, koncipované jako památník obětem hor, a současně i návrh na rekonstrukci chaty. Tehdy neuspěli. V nových poměrech po r. 1989 celý projekt přepracovali a nabídli olomouckému arcibiskupství s tím, že by chata sloužila napůl turistům, napůl kapucínskému řádu. Přesto, že projekt nabídli zdarma a jeden z nich, akademický sochař Otmar Oliva, byl ochoten na výstavbu věnovat celé odškodné, které dostal po své rehabilitaci za nezákonné věznění, nedočkali se kladné odezvy. Církev, jíž pozemek patří, má dosud jiné starosti a především nemá peníze. Výstavba jen kaple pro účely občasných bohoslužeb se jí jevila jako neúčelná. Navíc při dnešní úrovni některých návštěvníků by v kapli musel být stálý dozor, aby nedošlo k jejímu vyloupení (věc ještě před sedmdesáti lety zcela nemyslitelná) či jejímu vandalskému ničení. Za daného stavu se velehradský sochař Otmar Oliva a olomoucký akademický malíř Jan Jemelka sešli v srpnu 1993 na Vřesové studánce znovu a ze zbylých základových kamenů kaple vztyčili malou mohylu, do níž upevnili 2 m vysoký železný kříž, který jediný přečkal tragický požár z r. 1946. Do mohyly osadili bronzový reliéf P. Marie s Ježíškem od dnes již zemřelého sochaře z Uherského Hradiště L. Vaculky, aby tak kolemjdoucím připomněli toto místo lidských tužeb a nadějí. 17. září téhož roku pak za přítomnosti malé skupinky příznivců obnovení Vřesové studánky posvětil kříž světící biskup olomoucký J. Hrdlička. Dnes tedy jen tato skulptura a dosud stojící kamenný přístřešek nad pramenem upomínají na někdejší nejslavnější a nejnavštěvovanější místo v Jeseníkách, kolem kterého dnešní turisté jen procházejí, aniž by mnozí z nich – vyjma německých návštěvníků – tušili, že zde kdysi stály dokonce dvě budovy, sloužící jak turistům, tak zbožným poutníkům. Podstavec pod někdejší kapličkou i s dosud zachovalými schody je nicméně nepřehlédnutelný, stejně tak jsou patrné základy někdejší chaty. Povzbudivý nebyl až do r. 2004 ani stav přístřešku nad pramenem. Po léta neudržovaný postupně chátral. Zatímco venkovní stěny zatím úspěšně odolávaly zubu času, ve vnitřním prostoru se už nacházely velké trhliny i vypadané kameny. Bylo v podstatě jen otázkou času, kdy zanikne i tato poslední stavba na tomto místě. Také samotná studánka nepůsobila nijak reprezentativně, navíc voda do ní už léta spíše jen odkapávala, než tekla. Někteří návštěvníci nicméně využívali možnosti se zdejší „zázračné“ vody napít; k tomu sloužil kelímek na podlaze vedle studánky. V r. 2005 se kaple naštěstí ujali členové občanského sdružení Obnova kulturního dědictví údolí Desné. Ti zde za pomoci studentů z arcibiskupského gymnázia v Kroměříži kapličku důkladně zrenovovali a dokonce upravili i výtok pramene, z něhož opět vytéká voda. V plánech sdružení se počítá především s obnovením původní kaple – jejíž kopii si mezitím Němci pod vedením rodáka z Horní Lipové faráře Adolfa Schrenka vybudovali v r. 1991 ve Weilersbachu ve Franckém Švýcarsku. Zdá se však, že lepším počinem by bylo obnovení někdejší chaty, která zde citelně chybí. Vzhledem k tomu, že na Vřesovou studánku dnes vede upravená štětovaná cesta, sjízdná i pro automobily, by chata jistě nestrádala nedostatkem návštěvníků. Vítězslav Koranda, Brno, Neužilova 4/16, 625 00 22


Obrazová příloha

1894 - Nejranější pohlednice Vřesové studánky se samozřejmě nemohly obejít bez vyobrazení jelena, jenž měl mít na svědomí vznik tohoto poutního místa. Jelen je v podstatě na každé tehdejší dobové pohlednici tohoto místa. Ty se tehdy tiskly pomocí světlotisku a proto pocházejí až z Mnichova, Vídně či Vratislavi.

1896 - První snímky jesenických horských objektů, tehdy ještě notně nekvalitní, začala vydávat Betty Titzeová z Jeseníku. Díky jí máme jednu z prvních fotografií Vřesové studánky.

23


1897 - Nakladatelství pana Walzela v Mezilesí (Mittelwalde v tehdejším Prusku) vydalo v r. 1897 celou sadu kvalitních barevných pohlednic horských chat v Jeseníkách. Takto vypadala nová chata na Vřesové studánce, postavená v r. 1892. Na jižní straně měla pouhá 3 okna, vchod byl umístěn na protější straně.

1898 - Jedna z nejstarších pohlednic Vřesové studánky. Uprostřed snímek místa ještě před požárem z r. 1892, kdy tam stály ještě dvě ubytovací budovy. Cesty k nim vedla z Koutů údolím Hučivé Desné a poté příkře do kopce ke kostelíku. Vlevo je snímek již nové chaty, k níž vede široká upravená cesta z Červenohorského sedla. Obrázek vlevo dole je skalisko Vozky, viditelné nejlépe právě z Vřesové studánky. Obrázek vpravo je tzv Hřbitov odumřelých stromů v přírodní rezervaci na Keprníku.

24


1899 - Pohled na úbočí Červené hory s areálem Vřesové studánky - ten byl nejspíše dokreslen. Místo pro text je ještě umístěn na přední straně, což znamená, že barevně kolorovaná pohlednice byla vydána ještě před r. 1900.

1905 – V roce 1903 byla chata přístavbou směrem ke kapli rozšířena. Před chatou byla zbudována plošina, kde hosté vysedávali na venkovních lavicích a byli obsluhováni přes bufetní okénko, jež bylo chráněno stříškou. Malá kůlna vlevo ve stráni chránila zdejší pramen se zázračnou vodou.

25


1919 - Vřesová studánka viděná z protějšího skaliska Vozka. Podle nízké úrovně papíru i použitého tisku jde o stav těsně po 1. světové válce. U chaty je již vybudována na její jižní straně velká vyhlídková veranda, sloužící současně jako restaurace.

1921 – snímek po katastrofických lijácích následovaných velkoplošnými sesuvy po úbočí Červené hory. Sesuvy se vyhnuly chatě i kapli, které stojí na rostlé skále. Takto vypadala cesta, vedoucí k chatě z Červenohorského sedla. Na snímku vidíme hostinskou Marii Thielovou.

26


1922 - Dne 1. června 1921 došlo po velké průtrži mračen k obrovským sesuvům půdy z úbočí Červené hory. Ty naštěstí minuly areál Vřesové studánky. Pohotoví nakladatelé nechali okamžitě pořídit nejnovější snímky po katastrofě a ty vydali jako pohlednice ... to byla velká výhoda místních nakladatelů, že reagovali velmi pohotově na regionální události. Díky jim máme téměř dokumentární záběry podobných událostí.

1923 – ještě stále kamenný kostelík, ale k chatě je již přistavěna krytá prosklená terasa.

27


1927 - Nový kostelík ve výstavbě, nejspíš v létě 1927. Chybí mu ještě zvon, prkna svítí novotou. Ve stráni nad kostelíkem se tehdy dočasně nalézaly přístřešky, které sloužily buďto k ubytování dělníků nebo jako sklad nářadí.

1928 – zajímavý snímek již kompletně hotového dřevěného kostelíka s nakloněným křížem.

28


1931 - Působivý pohled na Vřesovou studánku ze skaliska Vozky

1959 - Úbočí Červené hory už jenom s chatou z hřebenovky Keprníku, jak ji viděli koncem 50. let už i lyžaři v zimě. Ti by dnes svým oblečením nejspíš budili údiv.

29


1960 - Chata na Vřesové studánce v zimě, jak byla vidět od Keprníku. Pozadí jí dělá jižní hřeben Hrubého Jeseníku od Vysoké hole po Jelení hřbet.

1966 - V 60. letech se už objevují barevné pohlednice, oblíbený motiv Vřesové studánky z hřebenové cesty po Keprníku mezi nimi nemohl chybět.

30


1975 - Výhled z vrcholu Keprníku na Praděd, na němž byla v té době ve výstavbě telekomunikační věž, a hlavní hřebeny Jeseníků. V popředí Červená hora s chatou Vřesová studánka. Bílé pásy na úbočí jsou pozůstatky po sesuvu půdy v r. 1921.

1976 –V této době už chata v podstatě dožívala, byť aspoň z venku to tak nevypadalo. Brzy zde však musely být nainstalovány podpůrné piloty, aby se celá stavby nezřítila dolů do údolí. Chata přesto ještě poskytovala své pohostinské služby a byla vítaným zastavením pro kolemjdoucí turisty.

31

VŘESOVÁ STUDÁNKA (1 290 m) Vítězslav Koranda

Recommend Documents