váme
K pojetí
o pohybuj (Pokus o formulaci některých přlseupů)!
I
Chceme-li se pokusit odpo;rěděi na ť ku zda je e k onorm"ka2 systemem .deo az., , musíme si nejprve ujastermmovanym, 'nebo " it co tato otázka znamena.. byli jak Jl budeme ět v mezích teto uvahy. , rozum . zeptat Především se zřejmě muslme,. ' o ' s stém máme vlastně na mysh. Od: y'e ten systém, o po J.JSou Je . dnotliví , zcela ,konkretm prvky . tedy ekonomický system v pulidé3
skron:něj~í, v
Jak~ď 1
Stať
jednoznačná:
systému náhodný. No, čo je pre Si VOD.kajšie, maže byť pre S2 vnútorné, nevy_ hnutné. To znamená, že nevyhnutnosf a náhodnost má význam len z hradíska určitého systému; obidve sú však rovnako reálne, ako je napr. reálna individuálnosť systémov vo svete. Ten istý zásah maže byť aj neVYhnutný, aj náhodný. Ale aj z hradiska toho istého systému Si maže sa zásah, ktorý bol náhodný, stať nevy, hnutným, ak napr. trvalo posobí, ak sa častejšie opakuje, čím spasobuje postupnú alebo náhlu premenu jedného systému v druhý ... "iO
Za tiebi si musíme alespoň předběžně ujasnit, co budeme rozumšt pod pojmem determinovanosti.
Z toho pojetí vycházím - ale přece jen bych k němu rád něco dodal.
~Y'bťt,
společenského
~~Ychom
týmž pohybem", musíme na druhé chápat jako množství pokteré sice stránce vzájemně spjaté, ale preceJ Jen JSou "zevnitř" řízeny (sub)systémy různých struktur tj. zákonitostmi odPOvídajícími růz n~ a velice mnohým sférám či vrstvám skutečnosti, na jejímž jednom pólu (viděno z tohoto hlediska) je vrstva odpovídající "tomuto" individuálnímu, pojmenovatelnému člověku a na druhém, protilehlém, mnohými mezívrstvami 2prostřed kovaném je struktura ekonomicko-spole_ čenského systému, v němž onen Člově.k žije.
traně "zároveň
·1 determinova~ostl.
,
Je~o~
je součástí větší práce o povaze ekono-
mického s:.-:stém.u. tu chápána jako systém, jehož s olečností. 2 Ekonon:llka ,Je struktura ~e,strl1k~u~s>uka~dý je určen nejen tímt? 3 Tedy l1de, z mc z , k 'm systémem, v němž vyšším společensko~ekonom:~?(o nichž bude [eště žije, nýbrž } systemv jmy ed s stérnem, jímž J.e řeč), a konec:n,;, sa.m sib(;ři tpr~níYstatiCké aproxion sám a VUČl nemu é lako parametry. On, maci) vystUI?,ují. ty ádru~e ~všem (fylogeneticky) individuálni clovek s m, v' ch vztahů do nichž se jediným tvůrcem s~stémo ~, Tvořit ~všem znarne(jako určitý jednotlh~ecl.:ob~ nemohl ekonom~c~é ná přetvářet .-.a e o~~rodil, přesáhnout, zmemt, vztahy, do m.chz. s , n lírní samými. Toto pokdyby ?yl urcen Jená a ~e ~apřiklad kapitalismus jetí ovsem nepopir, ~'dí ke svému obrazu _ přetvářel celé gen~ra~le v~ všem všudy redukovať, zejména že se U.I?O USl k a všechna jeho os~atm dělníka na S1! 1 prve čít Ale to se mu mkdy určení co možná VYIO~il.odařit nemohlo. Z dr.':nepodařilo zcela :- ~ až ~á-li mít člověk nadeJi hé strany je zřeJm, e , musí do každé své na to, že s': ~tane SV?bO~~;~ztahú odpovídajících rOlet' (duO. mka~~eh~iC~Ž r~zs~Kpuje) vstul~ovazt dC~fi::;g::: sys em , • tuto ro 1 " 1" tvý ná jako človek ce lS t' 'ba chápat jenom jako překrač,ující. A'b t~ ~~o~eň i jako nutnos.t z .tgeť jeho vysadu, ny .r 'vo'e jako celku. vz ~ diska společenskeho kVY ~nické revoluci ukazu~í, rávě úvahy o vědec o,tec.. ta bude přimo puFe celá struktura lidskeho výrobY na rozvoj sobit na vývoj v~dY, na ru , národniho hOSpOdýa~t~~stémú pak múže být "člo, Prvkem takov c "oehož jednání je vyvěk ekonomický", "člOVěkrr: hOVěk určený jenom mezeno určitým algoritn;;,e Oky odvětví národ~ího třídně apod.; n~b? n~gom ag~egátní veličiny J ak~ y investice, výroba apo . hospodářstvi apo.,' národní dúcho~, ,u~porá~oveň zřejmé, že systém~~ 5 Z tOhO!o ..POJet\J;t;ost objektivní reality. urč~ vost povazuJl.. za va .. t' svúj" fyzicky vymez~ tý s stém pntom zaJls e " • ává _ ale Je teln! ol,ruh jedním z mn,?ha Syst~ kt.'v určitého pracovlště ~e existují. Napřlklad ko e. 1 že každý jeho člen Je systém, který chnevYlť,čuhe'(je členem určité rodiny" prvkem i jin:9: sys em ale zároveň je to sy~t~m sportovního, prvek je vázán určltym ~az Y J zcela reálny:.:ym~da.po.~J~
~l:t
skutečno~ú n~~.r,.~er~ něm sk.utečr;ě
určitý celek, je strukvztahem k Jmemu. • Považujeme-li sys!~m z~romadě _ tj. soustava tura tim, c,? hR, ~rzl po vk o _ Někdy však J?:luvztahú,mezi ktere yazl Jeh.o síme obema pOJmypr ro~lišovat je'ště po Jmé stránce:
DUŠAN POKORNÝ Ekonomický ústav SAV, Bratislava
smyslu, systém, vodním vlastním sova 1 " ' " .JSou vš echny ostatní systémy od nehoz 4, 5 této sféře skutečnosti odvozeny. v Z druhé vzniká otázka, jaký pohyb "1'1, kdyz" mluvíme a na zrete bího ..determáme í po . . t pohyb pro 1 aJlc 6 minovaností : Je o b pohyb této trase" dané struktury, ne o "
'?7
struktury s~me. dě: Tyto dva pohyby Odpověď Je nasna e. . . o dvě neprobíhají "vedle" sebe; Jde Jen stránky téhož pohyb';l.8 . losti nazýOvšem to, co v teto SOUVIS , m stojí určitá jabloň, 1. Nechť před mYng'týk~~ruh skutečnosti, 01?saChápu-li ji Jako u: 1 , s stérnů a subsystému . huje obrovské mnozst.'Tl y b 10 nutné určit v pOJvčetně takových, ~~reč~~tic Ya jejich případných mech elementármc , .. h postavení nejenom pra-částic"~ v. pojmec~n:i;i;capod. Jednim z těch;;'a zerr;i, \ složitým) to systemu , b t nický _ tj. "ta o , zená jako system o a Ootých druhových určen~ chápaná jako s~u~or(přyrj~jiChŽ vymezení ve sku~ a odchylek od r;lC . do samého nitra hmoty te'čnosti opět neJdem az ač bychom měli a d~ a do celé šíře v,;,sm ~ /durou tohoto jedinečného jisté míry i mohll). St u, • ony typické vztahy pr~;), které charakterizují systému jsou, P~!o~ prv (a jim odpovídající
?y(~~ť ~~lrce
~e jabtloňJ':6l~~;
r
dívat na určitou zemi jabloň jako druh.. 2. podobně se rr;ůzeme ěři a obdělávanou púdo~, s lidmi a budovaml, se V .dě fyzicky vymezitelny atd. To je alespť?ň.v z. s~dnou stránkou..J e, ekovvokruh skutečnosti, [ehož ~ _ stránkou zajíste nomický systém této ze~. Budeme-li zkoumat mezitelnou jen abstratéťoe. zemi dojdeme zprvu ekonomické vztahy. ~ , vztahú icela jedinečnych, k obrovském~ mnozs ':; zcela jedineční lidé. Ps>do nichž take VS!UPU~ k daleko menšímu m?ozstupně však dos'peJ~m kterým znovu odpm:l
á
vrátím). • • řípadech patřila tedy 3. V obou .př~d,eslychon~rétni, jednotlivý pryek, k systému urcem Jak.o k ke struktuře určem Jako vztah, závislost, kdezto k vztah závislost. Toto t pic ký, vzorový prve, má~e-li co dělat s.e však ztráci, _ s systémem, který ne?l J~~~~éec~žeme (co do výpo~ třeba tou soustavou rovmc: kd ž ne co do rysu kdykoli zcela p~esně vědi, kte.r 0 ? o,bsahujl, i á písma, jlmlz JSou naps n{padě múžeme take vy: reprodukovat. V tomto pl. kterými je chovám abstrahovat soustayu vztah:~zvat ji strukturou -: tohoto soubor'.! ur~eno ~stém a struktura stáva j ale často se t~ pOJm? ~ Pokorný, K pozndvac, synonymy. k(Vlt ~~~ick.iho modelu (II), Ekonopovaze ma roe o 652/3) 196 mický časopis. 7/7 , s~f~tivně 'stálou bází pohybu 7 Struktura Je Slce r se mění i ona. . prvního, ale př':,ce je;, o ždy jen pohyb j e?-en, • Řekneme-li, ze. eXlstuJe v z jiného hledlska skrývá se za těID1to slovy z a se
r~zlišení
~m;vsl"n' například určl
r
!
.~
I
oj&O~
~o ne~edn~
II "To, že celá skutočnosť je zákonitá, 1. Začnu Hegelem, ale z trochu jiného vyjadrujeme termínom determinizmus ... Ak nevyhnutnosť je záležitosťou určitého konce. "Opravdová skutečnost," píše, "je nutnost: co je skutečné, je vnitřně nutné" systému, tak nevyhnutnosť ako taká, možnosť ako taká nejestvuje. Takúto zre- (v sobě nutné).11 Je jistě pravda, že to, lativízovanú nevyhnutnost a možnost mal co je skutečné, je nutné. Jenže v jana mysli Hegel, keď hovoril, že »keď sú kém smyslu? Tato otázka má mnoho všetky podmíenky dané, musí sa vec stať stránek, ale pro začátek bychom se snad skutočnou«, a Lenin, keď hovaril, že »čí mohli zeptat na věc poměrně prostou: je niečo možné alebo nemožné, záleží z hlediska kterého okamžiku v nekoneč na .... totalite momentov skutočnosti (na ném proudu času? Je například určitá systéme)« ..., prípadne ak hovorít s He- historická událost nutná vůbec, tedy byla g'elom, že »celistvosť, súhrn momentov nutná vždy? A vždy stejně nutná? Anebo skutočnosti '" sa vo svojom rozvíjaní je nutná jen vzhledem k určitému okaprejaví ako nevyhnutnosť« '" Dialektic- mži'ku? A v tomto případě: vzhledem ke ký zákon je odraz.om jednoznačných vzťa, kterému okamžiku? hov, prechodov jedného systému, kauzá1Je jistě nutná z hlediska té chVíle, kdy neho radu a pod. v druhý, jednej kva- se už stala skutečností. Jenže tím příliš lity v druhú, pričom všetky tieto precho- mnoho neříkáme. Z tohoto konstatování dy sú nevyhnutné. Jednoznačne vyjadruje ještě nemůžeme dovodít žádnou skuteč formy tvorenia sa podstaty predmetu, nou determinovanost: tak bychom totiž kým kauzálny zákon predpokladá podsta- nedospělL dál než k představě, že minutu (kauzálne definovanú, tedy vyjadrenú lost (í budoucnost) představuje sled nez hradiska Sérc>9 ako danú. Preto dialek- konečně mnoha okamžiků, jimž odpovídá tický zákon vyjadruje aj formy prechodu nekonečně mnoho stavů skutečnosti, vedfajšej príčiny v hlavnú a naopak, t. jo z nichž každý je z hledíska "svého" okavyjadruje zákonitý charakter vedfajších mžiku nutný. Ale protože ta'ková nutnost príčin a tým uplnú zákonitosť sveta '" nepřechází z jednoho okamžiku do drusme videli, že nie každý zásah do hého, mohli bychom se stejným oprávně systému je vnútorný a zmení jeho štruk_ ním říci, že jde o nekonečnou sérii stavů túru. Taký zásah je vonkajší a z hradiska nahodilých. A rozhodně bychom nenašli žádnou determinovanost, pokud jde o vý_ dvojí obsah: a) Jde o pohyb, při němž je rozhOdujícím činitelem obsah, který Se do oněcl1 9 KaUzální řada (série), kterou lze za určitých forem vkládá: je sice jimi určen, ale zároveň je podmínek ,také považOvat za Systém. (V. Filkorn; 'Přesahuje, mění. b) Východiskem je přímo změna do Vydavatelstvo SAV, Úvod metodológie vied, struktury: vytvářejí se a institucionaliZUjí radikál~ Bratislava 1960, str. 183/4.) ně jiné typy vztahú, které potom v jistých mezícl1 ,. Tamtéž, str. 281-305. urč'~jí i obsah, který lze do nich vložit. _ Tímto 11 Cítováno podle knihy Jaromíra Bartoše Katerozlišením se v této statí už nebudu podrobněji zabývat. gorie nahodilého v dějinách filosofického myšleni,
Uz
Nakladatelství eSAv, Praha 1965, str. 103.
19
systému; smys1 Jien vzhledem k nějakému v , voj reprezentovaný souborem nékolika "," za'sah který nemem strukturu navnejsi , v'ak' nebo dokonce všech oněch stavů (ok atolik, aby si ho příště (~ebo P? nej e , mžiků). době) sama vyžadovala, Je z JeJI~o. hl:Jestliže tuto verzi odmítneme, mame diska náhodný; to ovšem nev~lucuJe, ze ještě možnost odpovědět, že stav v,tomt~ tento zásah byl nutný z hle:Us~a ono~o okamžiku je nutný z hlediska ktereho~oh Vď šku tJ' prostředí v nernz system s " , ", . předešlého okamžiku, tedy z hledl~k~ vneJ existuje a s nímž je ur~~t~ zpuso?e~ všech okamžiků (byť je jich nekonecne spojen, tedy z hlediska Jmyc,h ~ystemu, mnoho). Toto pojetí ovšem ústí v deter~ . k' který s nimiž je spjat vztahem~:~e, vazby. mínísmus naprosto mechamc y - , . Potud je tedy nutné to, co Sl za~a ~truk je ostatně jen rubem př~dstav~" ze nic, tura, jak v daném okamžiku existuje. zcela nic se neděje bez vule bozI.__ . Abychom si objasnili, co se tu vypoví~ Zdá se tedy, že nezJbývá ~ež ~npustIt; Vik ' ooslední dá, připusťme na dkan:,Z , z.e ".- . že skutečnost "tohoto" dkamzlku Je n,:1Jna nanejvýš z hlediska te~noho nebo neko- odstavec lze chápat dVoJlm zpusobem. 1. Nutnost (kterou jsme ko::statov~ lika okamžiků předeslych. Proti tomu možno n3Jmítnou:~ že .nejde z hlediska druhého systému) ruSt ~?odi: o to z hlediska kterého okamZlku Je ten lost (již jsme danému zásahu pnps~l či o~en stav nutný, nýbrž ?,to:~e nutno~t z hlediska prvního systému). V tom prr'da'na systémovým usporadamm. To Je padě ovšem neposuzujeme náhodnost , .' . r Je samo o sobě jistě správne - jenze ,ma- 1 z hlediska určitého systému (struktury), toto pojetí platit jako argumen.t ': uvaz.:, nýbrž z hlediska všech systém? (struktur? o níž je právě řeč, před?,.ok,lada to, :e Takový postup však citovar:y autor vy~ slovně zamítl: "Pojem nah?dy .nema daný" systém je buď vecny, anebo ze keď hovoríme o celeJ realIte ... b . ~ž nejprostší struktura (organizace) vhmo- zmys1u, pretože táto je len nevyhnut.ná, .ale' o van ty v sobě obsahovala ni~oli j ako mozno~t, nýbrž jako nutnost vsechn~.st:uktu~~, ešte presnejšie, táto len existuje. ~.~ l~ které se později vyvinuly, vcet~e v~.apn čo začneme hovorif o systémoch (VSln:n: me si množného čísla, které naznacuje klad struktury společnosti, v ru~ ~IJen:~' různé systémy - D. P.) vo sv;e~e .. , ~er: Jenže první z těchto předpoklad~ J: OCIv začneme vo svete vyderovat Jednotltve t v. vidně nesprávný, protože s vn~vyml, fo:-- co (podtrhl D. P.) oblasti .... nevys ac~me mami hmoty vznikaly nu:ne 1 ~~ve, zalen s pojmom nevyhnutnostI, ale musíme se .. k ony, atd. A druhé z techto resem zobrať na pomoc aj pojem náhody.~ m u s. zase zvrací v mechaniciký determmls A vskutku: postavíme-li se jednostr~nne Neuspokojí-li nás tento přístup, nemá- na stanovisko všech systémů, nahodilost me, zdá se, jiné volby, než uznat časovou mizí. té podmíněnost nutnosti. . 2. Nutnost (z hlediska druhého sys:2. Náhodu vymezuje Hegel proti v~~;, mu) neruší nahodilost (z hled~ska pr~: nosti tak, že náhoda je "nutnost vnejsi : ho systému). Jde o dvě stJranky t~hoz kdežto nutnost má svůj původ u~ltr určení: událost neztrácí svou naho,?l~t , dmětu (či spíš relativně samostatneho (z hlediska prvního systému) tím, ze J~ t d pre , dě íd rocesu). V prvém přípa 'e Je. v ~,~ (z hlediska druhého systé~u) nutna. ; vztah "jiného k jinému": ,:~odml?uJ~;'1 V tomto případě se stavíme Jak na staříčiny a následky jsou navzaJem ruzne , novisko určitého systému, tak na stanoppodmínky" (tj. příčina), "věc" (tj. násl,:- visko jiného, několika jiných nebo d~ dek) a ona činnost (není) jedno a totez. konce všech (ostatních) systémů. Vyc~a~ Naproti tomu nutnost na.ch,ází~e t~, zíme z jednoty rozlišen.ého, z konkreJ;Ill kde z předpokladů nevzmka mc n~ve totality. Jenom toto pojetí lze uvest ho"; je to "proces, kde výsledek, ~ pred- v soulad s výrokem, že "nevyhnut~osť poklady se liší jen formoU"; nutné Je tedy a na'hodnosť má význam len ,z hradiska ak to, co plyne ze zákonitosti sarr;op?hybUP' ěit 'ho systému: obidve su rovu o e . ivid álnosf Z tohoto pojetí zřejmě vychází 1 vym~ urci reálné ako napr. reálna indrvl ua zení nutnosti a náhody v citátu, kter~ systémov ve svete". jsem uvedl: na:hodilost a nutnost maji 13
12
.. ft
Tamtéž, str. 100.
V. Filkom, cit. spis, str. 305,
Dobrá; ale existuje ještě jedna stránka "S nevyhnutnostou a náhodou korelujú často dva pojmy: to, čo je nevyhnutné, systémové, je aj vysvetlené, lebo systémovosťou poznáme súvisy skúmanej veci sinými vecami a tým vylúčime (v miere šírky systému) možnost Iubovořných tvrdení o skúmanej veci (začle nenej do daného systému). To, čo je z hradiska daného systému náhodné, je aj z jeho hradiska nepochopené (pretože to nevíeme k ničemu jednoznačne prípat). V tomto zmysle sa nepochopené stane vysvetlené, keď rozšírime oblast systému výskumu, t. j. keď póvodný, úzky systém Sl považujeme za časť širšieho systému S2 (pričom samozrejme musíme poznat konkrétne vzťahy medzi Sl a S2).14 věci:
Znamená to snad, že postupujíce od užšího systému k širším a širším postupně omezujeme náhodné, až na "konci" tohoto nekonečného procesu žádná náhodnost nezbude? Zřejmě ne: to by odporovalo zásadě, že nutnost (z hlediska jednoho systému) neruší náhodnost (z hlediska druhého systému). Ale i když tuto interpretací už předem vyloučíme, naskytá se otázka, jak máme rozumět té části citované pasáže, podle níž širší systém vysvětluje (zřejmě jako nutné) to, co z hlediska užšího systému bylo náhodné. Zvlášť u složitých a 'rozvětvených systémů se totiž stává, že stav, 'který se má vysvětlit, je výslednici souběžného půso bení několika, ba i velice mnoha systémů, a to i takových, které patří do velice různých "vrstev" skutečnosti. Všechny jsou zajisté mezi sebou nějak spojeny, ale každý z nich se pohybuje podle své vlastní zákonitosti a jeho pohyb nutně nezapadá zcela přesně do pohybu systému druhého: často ho vychyluje, kříží, ba dočasně ho utlumí úplně. Představí me-li si tyto rozdílné struktury jako elementy nějaké struktury vyšší, dojdeme k souboru nutností, který nemění jeden stav vyššího systému způsobem, jenž by se dal vyjádřit jednoznačnou transfer" Tamtéž, str. 306. 15 Napřfk.Iad úroková míra je z hlediska kapitalistické firmy jevem náhodným. Její výše' je však výslednicí působení několika systémů: systému, v němž se vytváří průměrná míra zisku; systému, v němž se realizuje konkurence mezi těmi, kdo kapitál půjčují a těmi, kdo si ho vypůjčují; systému, který konec konců vytváří úrokovou míru v měřítku světovém, protože ta působí na úrokovou míru uvnitř jednotlivého státu; systému, jehož výsledkem je cYklický pohyb národního hospodářství,
mací. Náhodné tedy není vysvětleno jako nutné - alespoň ne jako nutné ve smyslu jedině možné. Vysvětlení musí brát v úvahu, že vztah mezi systémy není v šířce ani v hloubce nutně harmonický: často mezi nimi existuje napětí, které nelze dost dobře vtěsnat do jednoznačných určení jako "konkrétní vztahy", které jsme "poznali".t5 Z těchto hledisek se nyní vraťme ke slovům o "úplné zákonitosti světa", kterou "vyjadřuje pojem determinismus". Chceme-li· zůstat na stanovisku konkrétní totality, můžeme, jak už řečeno, chápat tuto formulaci pOU2Je takto: Náhodnost (viděno z hlediska jednoho systému) se neztrácí, nemizí, když byla objevena její nutnost (z hlediska druhého systému). Ale shoduje se toto pojetí také s větou, podle níž je "celá skutečnost zákonitá"? Ano - ovšem za předpokladu, že této větě rozumíme asi takto: V každé sféře či vrstvě skutečnosti vládnou určité nutnosti, to jest systémové vztahy, a dohromady dávají určitou strukturu. V každém fyzicky vymezitelném okruhu skutečnosti však existuje množství takových sfér a vrstev a s nímí množství systémů s rozdílnými strukturami. Všechny tyto systémy jsou relativně izolované a tedy i relativně otevřené, takže jsou mezi sebou (přímo či nepřímo) ve vztahu vzájemného působení. Tento vztah však neznamená, že by subsystém byl určen jen systémem; že by jedna vrstva skutečnosti ovlivňovala druhou jen způsobem, který té druhé odpovídá; že nutnosti obou by byly vždycky v souladu a nekřížily se; že by všechny pohyby započaté proběhly do konce; že by nebylo víc možností než skutečností, atd. I když se tedy všecko (cokoli) děje podle nějaké zákonitosti (je výsledkem působení nějakých systémových vztahů), není úhrnný výsledek tj. stav určitého, fyzicky vymezitelného okruhu skutečnosti - zákonitý (to jest vzhledem k nějakému jeho dřívějšímu stavu nutný ve smyslu jedině možný).16 systému centrálního (konec konců politického) rozhodování, který dnes úrokovou míru (rozumí se: s přihlédnutím k předešlým faktorům) určuje, atd. Tyto systémy nelze spojit v jeden, který by byl natolik zkloubený a determinovaný, aby náhodné skutečně vysvětlil jako nutné. Zdá se, že také tuto stránku věci měl Marx na mysli, když napsal, že "není přirozená úroková míra". (Kapitál, III, str. 396 cit.vydánf.) 16 K tomuto tématu se ještě vrátím.
3. Zatím jsme vycházeli ze zásady, že nutné je "vnitřní" a nahodilé "vnější". Ale i když je toto pojetí jako východisko . a "první přiblížení" nezbytné, má zřejmě své meze: hranice mezi "vnitřním" a "vnějším" je jakoby nepřekonatelná, při pomíná spíše metafyziku než dialektiku. 17 To souvisí i s něčím, 00 si teď musíme znovu připomenout: nutné je to, 00 si žádá struktura, jak exístuje v daném okamžiku. tas, alespoň pokud jde o strukturu, z naší úvahy zmizel. To znamená, že se nyní musíme ptát: co se dovídáme o pohybu struktury samé? Na jedné straně je, jak už jsme viděli, vysvětlován zásahy původně náhodnými, tedy takovými, které vyplývaly z nutností systémů existujících mimo ni. Ale na druhé straně se konstatuje zcela jednoznačně - a to právě v souvislosti s dialektickým pojetím skutečnosti -, že přechod od jedné struktury ke druhé je nutný, a to vždy.
J ak máme
těmto dvěma určením
rozu-
mět?
Zdá se, že je můžeme chápat jen jako stránky vymezení genetické (polychronní) struktury, v jejímž pohybu nahodilé neustále přechází v nutné a naopak. To je totiž také jediný obsah, jalký může nabýt pojem samopohyb ve vztahu k relativně izolovanému systému, jehož struktura nezůstává v čase neměnná. "Vnější" (prostředí, nahodilost) nezůstá vá mimo "vnitřní" (struktura, zákonitost): působí na ně, a pokud uvažujeme z hlediska (určitého) systému, vstupuje vlastně ona nahodilost "dovnitř" do nutného a spoluvytváří je. Tento vztah platí ovšem i naopak: systém (z hlediska jeho prostředí to vnější, nahodilé) působí podobným způsobem (alespoň v zásadě) na prostředí (to vnitřní, zákonité). To platí už od samého počátku; vznik systému jako druhu (tj. vznik jeho strukturálně genetiekého jádra) je neodmyslitelný od urči tého prostředí (struktur jeho systémů) a sám je zase ovlivňuje. Je-li tedy struktura co do svého vzniku i vývoje jednotou vnitřních a vnějších nutností, je také každý stav této struktury určitou, právě v pojmu relativně izolovaného systému
dvě
17 Na tento rys upozorňuje Robert Kalivoda y r~ cenzi citované Bartošovy knihy: "Zdá se totíž, ze v pojetí nahodilého jako něčeho »vnějšího«, ':'0 nevyplývá z vnitřní nutnosti (či podstaty věcí), není příliš mnoho dialektického ... " (Clánek Co
atd., tedy v průběhu procesu, který bychom mohli nazvat tvorbou skutečného z pole možného. Právě jenom v tomto smyslu můžeme také hovořit o "tvoření podstaty předmětu".
obecně
formulovanou jednotou svého i cizího, své logiky a cizí logiky. Jestliže se ovšem nahodilé (vnější) stává nutným (vnitřním) a naopak, je zřejmé, že jak "uvnitř" systému (co do vývoje jeho struktury), tak "venku" v prostředí (co do vývoje jeho struktur) existuje v každém okamžiku více možností než jenom jedna. Když potom Lenin píše, že "je-li něco možné či nemožné, záleží na ... totalitě momentů skutečnosti (na systému)", je nabíledni, že takový vztah existuje; třeba jenom vědět, že není jednoznač ný. Systém má co do svého dalšího vývoje spíš určité pole možností. Z tohoto hlediska se musíme dívat i na další z citovaných výroků: "... celistvost, souhrn momentů skutečnosti '" se ve svém rozvíjení projeví jako nutnost". Tady nás asi nejprve napadne, že kdybychom vynechali slova "ve svém rozvíjení", vztahuje se týž podmět (totalita skutečnosti) na rozdílný přísudek: v prvém případě definuje možnost, v druhém nutnost. Jak si potom máme vykládat význam oněch tří slov, která by měla tento rozdíl vysvětlovat? Nebo přesněji: 00 musí znamenat slova "ve svém rozvíjení", aby se to, co se vztahovalo na možnost - to jest pole možností - mohlo vztahovat na nutnost, která může být (z definice) jen jedna? Zdá se, že toto "ve svém rozvíjení" spočívá ve vytváření možností, jejich křížení a eliminování, ve složitém procesu postupné přeměny více možností v menší počet pravděpodobností a jednu (posléze vskutku už nevyhnutelnou, nutnou) skutečnost. Jestliže se však takto přikloníme k názoru, že pod determinovaností máme chápat "proces determinování (určování) událostí v toku jejich dění",18 musíme se z tohoto hlediska dívat i na Hegelův výrok, že "když jsou všechny podmínky dané, musí se věc stát skutečnou." Jde totiž o to, a:by nevznikl dojem, že se tu předpokládá existence určitého, daného, už předem jakoby hotového souboru podmínek, které, jsou-li splněny, dávají dohromady nutnost vyvolávající v bytí jim odpovi'dající věc. Ve skutečnosti se i ty podmínky samy stávají, a to v průběhu onoho křížení a eliminování možností ie náhoda?,
otištěný
III Zatím byla převážně rec o nutnosti uvnitř bytí; teď jsou na řadě možnosti její reprodukce v lidském poznání. Když uvažujeme o tom, co je nutné a co podle toho musíme očekávat, může mít tato otázka několikerý obsa:h: [1] Může se vztahovat na systém, který lze v mnohovrstevné skutečnosti víceméně přesně izolovat a osamostatnit anebo na takový fyzicky vymezený okruh skutečnosti, jehož pohyb nelze s dostatečnou přesností vystihnout pohybem jednoho ze systémů, které v něm působí, tedy sledováním zákonitostí jedné vrstvy či sféry reality. [2] Může· mít za podklad izolovaný systémový vztah (zákon) nebo soubor takových vztahů, tedy strukturu (zákonitost nebo soustavu zákonitostí), které vymezují nutnosti působící uvnitř nějaké vrstvy (sféry) skutečnosti co možná úplně a ve vzájemném sepětí. [3] Může být vznesena v rozličných fázích (nebo vzhledem k rozličným stupňům) procesu, v němž se ta či ona situace nebo událost (ten či onen stav či moment vývoje systému) stává (nebo nestává) nutnou. Zkusme se teď podívat na tyto stránky "véci" trochu podrobněji. [1] Když mluvíme o mnohovrstevnosti reality, můžeme tím mínit věci velice různé. Pokusím se o jeden takový pohled, jen samozřejmě bez nároku na úplnost jako ilustraci, a ještě pouze v souvislosti s otázkou determinismu. Východiskem nechť je určitý fyzicky vymezitelný okruh reality, například relativně ohraničené územi (třeba stát), s pů dou ornou a jinou, horami a řekami, s obvyklou flórou a faunou a s větší či menší skupinou lidí, kteří v této oblasti žijí. V této části skutečnosti můžeme rozeznávat různé vertikální vrstvy, které budeme charakterizovat takto: pro každou z nich jsou typické systémy určitého
v Ltterárních novinách, 18. 6.
1. Například Werner Heisenberg (Das Naturbild der heutigen Physik, Rowohlt Verlag, Hamburg 1955, str. 32) a Carl Friedrich von Welzsacker
1966, str. 6.)
.. J. Klofáč, M. Svoboda, V. Tlustý: J.;'roblémy determinismu a pokroku. NakladatelstVl CSAV,
druhu, tedy podobné struktury - z če hož zároveň vyplývá, že seskupením pří slušných systémů (struktur) se na jejich úrovni mohou vytvářet jen celky určité ho, řekněme, řádu (tedy takové, které nemohou překročit určitou hranici vnitřní diferencovanosti a složitosti pohybu). Uvedu některé z těchto vrstev, a to s charakteristikou co nejstručnější: 1. Co je nejhlouběji, to samozřejmě nevíme, ale někteří fyzíkovév' se domnívají, že i elementární částice (elektron, proton, neutron, neutrino, pozitron, množství mezonů a hyperonů) jsou "složeny~ z jakýchsi "pra-elementů", které lze (při trvající dualitě pole a látky, spojité vlny a diskrétní částice) chápat jako pra-části ce i pra-pole. Zdá se, že v tomto případě bychom mohli hovořit o vrstvě elementárních částic, pro niž jsou charakteristické systémy, jejichž prvky jsou pra-částice či pra-pole.ě' (Částice bez pevné vzájemné vazby, tedy nespojené v atomy, se vyskytují jen v plazmatu, v ta:k zvaném čtvrtém skupenství hmoty.) 2. Následuje vrstva, kterou už známe poměrně dobře: tvoří ji systémy zvané atomy, jejichž prvky jsou elementární částice. ("Samostatné" atomy jsou např. výsledkem disociace při procesech, v nichž se proměňuje plynné skupenství v plazmu.)
3. Další je vrstva systémů zvaných molekuly, jejichž prvky jsou atomy. To jSO'U nejmenší částice hmoty existující ve volném stavu. Zejména některé makromolekuly mohou už tvořit celý souvislý kus hmoty. 4. Přirozené makromolekuly jsou strukturální osnovou živé hmoty, tj. vrstvy, pro niž je charakteristický systém buňka; její hlavní složkou je protoplazma, která je přímo definována jako dynamická soustava bílkovinových komplexů, v nichž probíhají životní děje. Na této úrovni se tvoří organické celky od rostlin přes vzrůstající vnitřní diferenciaci buněk a specializaci jejich funkcí - až po člo věka.
5. Nejsložitější z těchto buněk jsou hmotnou základnou systému zvaného v&domí, které je ve své nejrozvinutější po(Atomenergie und Atomzeitalter, Fischer Biicherei
KG, Frankfurt am Main 1957, str. 38). 20 Tím ovšem ještě není řečeno, že taková pra(pra-pole) by byla už dál nedělitelná.
částice
praha 1963, str. 113.
b
1,ove'ho
nebo sestru a bratra není iád vztah elektronu a Ja, ra v atomu, atomů chloru, uhlíku a vO~lku pol:.vmylchl~r:ldu: v (makro)-molekule srdce a plic v člověku.ě' Přitom se žádná z oněch vrstev "nerozpouští" ve vyšší, ta či ona buňka neztrácí svou identitu tím, že je prvkem nějakého vyššího orgánu řekněme plic, není jím určena jednozn~čně, beze zbytku (o čemž sv~dčí například různé růsty parazitní, t!eb~ ra:kc; vina) a také mezi člověkem a vsemi .sy~te~ my, do nichž vchází (jakož i ~ezJ. JImI samými), existuje neustále napětí, rozp~r mezi seberealizací subsystému a systeat~. mu, systému a supersystému A všechny tyto vrstvy (struktury) vcházejí potom ve své uzavřenosti. i ot~vře ností, ve své spojitosti i disk:etnostI, ve své souvztažnosti i rozpornostz do struktury skutečnosti jako celku. Ale nejen to. Uvnitř tohoto "vertikálního" členění - uvnitř každé z vrstev, o nichž byla řeč - existuje rozlišenos:, řekněme horizontální: žádné dva systemy téže' struktury (dvě r?stliny určiJ:ého druhu, dva lidé, dva podniky atd.) neJso~ zcela stejné, totožné. Mohlo by se arci 'zdát, že tato odlišnost je už obsažena V té , která vyplývá z rozličnosti struktur: té že rozdíl mezi jedním a druhým sys emem téže struktury (vrstvy) lze konec konců redukovat na přítomnost či nepřítomnost struktur jiné (nižší) vrstvy. Jenže ani ty se zase nevyskytují ve své čisté podo~ě, nýbrž jako systémy s určitými rysy Jedinečnosti. Ať bychom tuto redukcí dovedli sebedál vždycky se setkáme se systémem, nikoli se strukturou - což je jenom jiným vyjádřením zná.mé zásady, že jedinečné (mnohé) nelze uvest na o~ec: né (jedno). Rozličnost (makro)systemu stejné struktury nelze tedy beze zbytku vysvětlit rozdílností (~ikr?)struktur.• !akže horizontální" rozruznenost nemuzeme nah;adit rozvrstveností "vertikální". Vycházejíce z obou těchto hledisek, dostáváme se k závěru, že musíme rozlišošovat mezi předvídáním budoucích stavů _ okruhu skutečnosti v němž má ~ozllodující úlohu jeden systém nebo nepříliš velký počet systémů, jejichž vzájemné působení můžeme víceméně přesně
identifikovat (což bývá zpravidla mozne jen u systémů s malou proměnlivostí, samostatností, seberealizovatelností prvků) a - okruhu Skutečnosti, v němž působí množství systémů, mezi nimiž sice existuje určitá 'hierarchie a jisté typy vzájemných vazeb, systémů, které se přesto mohou v různých kombinacích, v závislosti na rozličných vnějších vlivech apod. různý mi, nikdy zcela vypočitatelnými způsoby navzájem vychylovat, ba i ničit - což bývá častějším jevem u systémů, v nichž je proměnlivost, samostatnost, seberealizovatelnost prvků na vyšším stupni.
tým u
méně skutečný než
ll. Toto pojetí samozřejmě nevylučuj~. že mezi těmito vztahy existuje (z různých htedísek) určitá
24
hierarchie co do důležitosti
J
V prvním případě budou nutnosti pů sobící uvnitř jednotlivých systémů vytvářet v příslušném (obvykle užším) okruhu skutečnosti stav, který je vůči jinému (dřívějšímu, ale nejen bezprostředně před cházejícímu) jeho stavu také víceméně nutný; kdežto v druhém případě budou ony nutnosti. (systémové vztahy) vytvářet v dotyčném (obvykle širším) okruhu skutečnosti stav, který je vzhledem ke kterémukoli jeho dřívějšímu stavu (snad s vý_ jimkou stavu bezprostředně předcházejí cího) spíše jen pravděpodobný. To je, myslím, právě případ systému e'konomicko-společenského.
[2] Proti této úvaze lze namítnout že nebere dostatečně v úvahu stupně'abstraktnosti, na nichž jsou různé zákony formulovány. Jenže to je pravda jen zčásti. Tato námitka totiž nadhazuje otázku,!. zda vyšší zákonitost nahrazuje nižší případně 2. do jaké míry vyšší zákonítost může tu nižší v sobě obsahovat. Z celého dosavadního výkladu je ovšem zřejmé, že na první část otázky odpovídám negativně: vyšší systém nevyřazuje nižší; stojíme-li na stanovisku, že skuteč nost je jednota rozlišeného, nemůžo struktura celku (systému) rušit strukturu části (prvku). Druhá část otázky nad'hazuje probl~m nepoměrně složitější, a sotva ji lze (Jak ostatně vyplývá už z předešlé věty) jednoznačně zodpovědět v nějaké obe~né podobě. Zkusme však přistoupit k Ol z trochu jiného konce. Je známo, že jednotlivý zákon (systémový vztah) nelze verifikovat 22 to lze zásadně učinit jen se soustavou' takových '~v. Fi1korn, cit. spis, str. 280. Tamtéž, str. 281.
d '" .. V~~a
ale všechny ;Jsou.
~epostupuje přimočaře, od neměnných
annostl v Jednoznačných dedukcích k definitivním
h
vztahů (zákonů), tedy se strukturou. Jestliže jednotlivý systémový vztah nemůžeme srovnávat se skutečností, nemů žeme ovšem podle něho ani předvídat. Podkladem pro předvídání může být také jen struktura. Ale jak vlastně rozlišujeme mezi jednotlivým zákonem a souborem takových zákonů? Zřejmě podle toho, že struktura (na rozdíl od jednotlivého systémového vztahu) zachycuje všechny nutnosti určité oblasti.š'' Tento pojem můžeme pro začátek interpretovat tak, že znamená jednu z vrstev, o nichž byla zmínka ad 1. Potom hude minimálním podkladem pro předvídání struktura určité vrstvy skutečnosti. "Minimálním" proto, že v každém fyzicky vymezitelném okruhu skutečnosti je takových vrstev velice mnoho a zákonitosti jedné vrstvy nemohou, jak už jsme viděli, nahradit zákonitosti vrstvy druhé. Maximální varianta (všeobsažná struktura struktur) je ovšem pro každou jednotlivou fázi ve vývoji lidského poznání prakticky vyloučena. Jaká je potom varianta optimální? .
Víme, že všechny "struktury struktury" na vývoj, o který se zajímáme, se stejnou intenzitou. Existuje mezi nimi hierarchie, která se ovšem může v čase měnit. Musíme tedy hledat soubor těch, které budou pravděpodobně rozhodující - alespoň pokud jde o úkol, který jsme si dali, a časové údobí, k jehož konci můžeme dohlédnout. Z tohoto hlediska potom vždycky předvídáme na základě určitého modelu skutečnosti a výsledek, který dostaneme, má povahu hypotézy.24 nepůsobí
To je další důvod k tomu, abychom zvlášť u těch okruhů skutečnosti, v nichž se setkává množství systémů, a k tomu ještě velice rozsáhlých a složitých, chápali nutnost - .pokud máme na mysli vztah mezi dvěma stavy této skutečnosti - spíš jako ten zvláštní případ, kdy se pravděpodobnost rovná jedné. [3] To, co bylo právě řečeno, lze v jazyce trochu formálnějším vyjádřit tak, že transformace mezi jedním a druhým stavem dané skutečnosti není jednoznačná. Důvod je nasnadě: nepůsobí jedna soustava vztahů (jedna struktura), nýbrž něa vrlučným závěrům, nýbrž od hypotéz zpřes-
něnych k hypotézám zpřesnitelným." Roger Garaudy v Článku Nezbutnost dialogu, Literární noviny, 18. 9. 1965, str. 3.
15
h také v procesu, v němž se ten či mo oUvy'sledek stává nutným, při stanoonen v v,' ém , cílů (jež je, alespon v pnzm~ v:~l1 dev, konec konců jen jakousi predpnpa ' , . vkw' běžnou, přípravnou volbou mezivne , yoněch objektivních možnosti) a . ml z vv " v hovat v úsilí o jejich uskutecnov am presa skutečnost a její meze ne ve sm:~~u utooie ale ani ne ve smyslu P?~ e ~ " k a" tedy deJmaml '~ , pokroku v mezIch za on, , 'b v "uzv pre v d e m ur čeriého a schváleneho,vV ny " rz dového uskutecnovam, 1 ve smys u oprav' . . ' h okolností vytJvá'ření a za JlStyC ted ." i t;orbY skutečnosti - tvorb Y ~~l,u:e~~ , a ni'kdy uspok OJUJlCl, rozporuplne Přece J' en reálné. '1' T t přístup sice bezprostředne vyp~, en o 1'ho dosavadního výkladu, ba Je 1 va z ce e jeR v něm už vlastně obsažen, a e ,prece. št žit čn některé jeho stranky Je e bu d e UZl e IV trochu objasnit. v,v' Jestliže přijmeme myšlenku, ': niž ústí Je-li nahodilé to, co je systé~~ vn~J~~ 'I ží systémům tvonClm Je výklad , stavíme se , zaroven ' na pl'řed esVl'y . ď .duální co te d y na e ísko že človék využíva nutností prostředí je systém "tento m IV: ' st anOVl , , kt , ln' Vl 'V'ěk" - rozuml se poa v podobě měnící se nebo nove stru ury pojmenovate y co' k .ckým dokud není urcen e onorm je i vytváří - nikoli k tomu, ah! uskutu " P ěmž žije a jehož je prvkem, ,v '1 v tom či onom okruhu reality stav, systemem, v ne , a stát ecm 'b k t t dokud je určen sebou samym o~u, který byl beztak nutný, ny rz. e, y P, kýmsi vnitřním prostředím to~~to řil vyv' oJ'ovou tendenCI smerua b y p od port . ' íeh va š~~h~a systému _ z jeho hledisk~ n~clm .. , k uskutečnění jedné z obJektIvnl' JlCl' ov dě možností. Teprve v tomto pľlp~ e mu~e- ~hodným. To je ovšem, jak ~z V1IDe, . en první aproximace, kterou t:e~a, d~ e také hovořit o tom, že lide ve sven; ším J' e zre:Jme ze z nichž každé J'e konec konců J 1 it a zpřesnit. Přre d evsi I?d " .' ' Je rraru 'I P:r;-l e-li na mysli nejširší historl.?ke, S?Uhistorické, protože každé, i t~ se~ebm:a", fakt spolcovam a nější a sebetrpnější, tedy, cetne nejed- mam víslostí, vyplyva sam . lidského nání, se objektivuje a podll! se na,:'Y:v a- 'v tomto smyslu i organIzace, ření situace" a ovlivňuje (byť zajisté ne spoIeč ecenství V! vůbec" z vlastnostI "c1oveka ed " každé" ve stejné míře) rl a IV' Sl ~OJ - sle .,- " ob" Avšak na druhé strane se J, VUtl~C ; hl'storicky podmíněný system ., V' ke' c~le' že nej sou Jen matenaak ' "b • d UJl neJa no IVY , . ď id 'I lem skrze něž se uskutečňuje v~b~tr . trn, vždy snažil přetvářet lidi, sve m IV! ~a , b t'my k obrazu: u svému pa ost jim' nadřazená a vnější prů~e~~v ~llsto nI su sys e , . . .. k' zákonitost určující každý příští stav tíhl k uzavřenosti,25 přál Sl 1 v~z~vren nc a . v" .. té a , h k' čím víc se snažil Izolovat skutečnosti, nýbrž že "zevnlt: ' ~aJls e ~ svyc prv u, , ' ' vého vnějši'ho prostředl, bm upor~ omoci nutností vlastních ruzn~ s~ste d s b vnitřní se o ieho p e d ném okruhu skutečnostI existuněji se domáhal toho, a Y mu J . d tl' ' mum, v a .. té vyšším prostředí bylo otevřené, a:~!-- , Je yťnoi ~v;.. jícím a působícím - a zajis e n~ v' nlzslm, .vV' ba J'ako mez i na nulovem stupVl ěk nemohl dosáhnout určité, b , . Cl . t' mostatnostI c ov ni uvědomělosti či cílevědomostI - ~~s~olativní míry izolovanos 1, sa ' " tl" ch důleZltych sebeurčenosti atd. četným množstvlm Jedno IVY, .. . 'v důleZl v·ty'ch aktů "davaJl Ale v každé době zároveň p~sobil p:~ , . dohro. h 1 mene dějinného " proud vyvoJe, Je oz y" to co bylo z hledIska vyssces opa cn . , té pouze • od m ady v ekonomicko-společenského sys mu každý stav je alespon puv ne .et' ho, jedním z možných. Jedině v tomto pOJ 1
kolik takových soustav (struktur), při čemž jednu nelze redukovat na druho~: ba co víc, jedna vychyluje druhou, :us~ ji rozvíjí se na úkor druhé a po n~J~ke době zase ustupuje nebo dokonce rnizi ze scény vůbec, atd. atd. Právě proto začíná tento vývoj s I?~oha možnostmi, které jsou postup.?~ e~lmm~ ' y Právě lproto lze předpoved v Jed~o van • . ' 'v ako ieho okamžiku vymeZIt na:neJv~~, J J 1 v tl' v druhém jako UZSl pole po e moznos , b v' ( dobností pravděe p o , z nichž nektera ne do některé) už třeba začínají vystupov~t , o v dí v míře rozhodující, a ve tretIm ~~ŽikU (snad) jako (jednu) ,nutn~st~ která se užuž stává skutečnostI. Prave e také do tohoto procesu zasaprot o lz další , h hovat - ale to už je téma a Sl uva y. v
v
v
v
é
v
v
v
v'
:r
v
v
v
•
rl
v
v
y
v
."
i: \1 111
formace je u;lavřená, 25 Připomeň?'e si 'I> že .tr~~sledků transformace) jestliže mnozma o razu který by nebyl obsaneobsahuje ani jeden Pdryek(~tavů na něž transforžen v množině operan u ,
Kruh se tedy vždy uzavře: nic
"nahodilé" tedy to, co bylo vlastní jeho individuálním subsystémům, jednotlivým lidem, jejich strukturám (nutnostem) i jejich konkrétním podobám (za.,. hrnujícím i nahodilost Z jejich vlastního hlediska) - vstupovalo do vyššího systému, do jeho struktury a jeho individuálních rysů, a dodávalo mu nový obsah, . ať už revolučně nebo evolučně. Hnací silou tohoto procesu je snaha o seberozvíjení, seberealizaci individuálního člově ka. Této seberealizaci vymezují různé vyšší systémy pro různé své skupiny (například třídy) lidí různě velký prostor. V tomto smyslu je svoboda prostor pro čin což je také základ společenského, politického pojetí svobody.f Ale v jiném, hlubším slova smyslu je svoboda teprve onen čin sám. Nemohu přece vůbec vědět, jsem-li svobodný, dokud nejednám, ba co víc, nejsem svobodný, dokud jsem se svobodným neučinil, nebo přesněji, pokud se nečiním, tj. sám ze sebe nepřesahuji svou dřívější nebo současnou určenost. Z tohoto hlediska potom není důležité, jakého původu ona určenost je: zda je to určenost vnější, daná systémem a mým postavením v něm, anebo urče nost daná mnou samým, mými dří vějšími akty.. nebo mou nynější neschopností jednat, představou jiných o mně nebo mou vlastní představou o sobě atd. Jestliže v prvním případě jde většinou o to, aby se překonala tendence k uzavřenosti-? vyššího, ekonomieke-společenského (nebo i jiného) systému, jde v druhém případě především o to, aby člověk překonal tutéž tendenci uvnitř sebe sama (tj. uvnitř konkrétního subsystému, prvku onoho systému vyššího). Onen čin lze ovšem chápat jako statistickou odchylku, tedy pouhé periferní popření nutností daných strukturou vyššího systému nebo i strukturou vlastní anebo jako cílevědomou tvorbu, která jediná může prostor, o němž byla řeč, naplnit28 i vydobýt. Tedy jednota vytváření sebe a vytváření společnosti jednota nikdy dokonalá, vylu&jící různost, rov26 Sem patří i Manwva myšlenka, že prakJtickou mírou svobody je množství volného času. 27 Znovu nejde o izolovanost, nýbrž uzavřenost ve smyslu předposlední poznámky. pravda, 28 Z tohoto hlediska může být potom na určitém stupni historického Vývoje - možnost práce vskutku tvořivé a míra využívání této možnosti, její kultivace, jejího rozvoje, důležitějším měřítkem svobody, než pouhé množství volného času, o němž nevíme, čím bude naplněn.
nající se ztotožnění, nýbrž jednota různé ho, ba protikladného, daná člověku jen jako možnost - i když, doufáme, reálná. 29
v Připomeňme si na okamžik, jak probíhal přechod . ad prosté zbožní výroby ke kapitalistické; schematicky můžeme tento proces rozdělit do tří fází: 1. Výrobní proces jednoho produktu jako souvislý akt jednoho výrobce. výrobce pracuje sám nebo s rodinnými příslušníky. Je vlastníkem výrobních prostředků i vyrobeného zboží. Nadvýrobek buď neexistuje nebo je poměrně malý a zůstává výrobci. Výrobce je zároveň i prodávající. Bezplatné přisvojování cizí práce existuje pouze jako možnost daná směnou tj. možností jejího rozpadu na samostatný akt koupě a samostatný akt prodeje. 2. Výrobní proces jednoho produktu stále ještě v zásadě jako souvislý výrobní akt jednoho výrobce. Výrobce pracuje s rodinnými příslušníky a tovaryši. Je vlastníkem výrobních prostředků i vyrobeného zboží. Nadvýrobek se zvětšuje, ale nezůstává už celý výrobci. Mezi bezprostředního výrobce a spotřebitele vstupuje kupec a lichvář, kteří si bezplatně přisvojují část výrobcova nadvýrobku. To se však zprvu děje spíš na okraji celé směny, která sama zůstává na periférii naturálního hospodářství. 3. Výrobní proces jednoho produktu zů stává převážně ještě souvislým aktem jednoho výrobce, ale objevují se počátky děl by práce uvnitř tohoto výrobního aktu. Výrobce zaměstnává námezdní dělníky, leckdy ve větším počtu. Je vlastníkem výrobních prostředků i vyrobeného zboží. Směna je zprostředkována penězi; jejím předmětem je i lidská pracovní síla. Tato směna je však neekvivalentní v tom smyslu, že umožňuje vlastníkovi výrobních prostředků, aby si bezplatně přisvojoval cizí práci v podobě části zboží vyrobeného jeho dělníky. O takto vzniklou Illad29 Celý tento přístup, zdá se, alespoň po někte rých stránkách splňuje požadavek, aby "nahodilé, zvláštní, »nepodstatné«, svobodný lidský akt" byly pochopeny a vyloženy jako "vnítřní elementy zákonitosti, jako elementy, které nejsou "vnější" vůči dialektickému samopohybu, vůči samovývoji "dialektické nutnosti", nýbrž naopak jejími základními vnitřnímí komponentami". (Robert Kalivoda, citovaný článek.)
jedinečné,
11
kapitalismus a zkoumáme vni~řní :~gik~ hodnotu se dělí s kupeckým a lichv~.řsk~m jeho vzniku a vývoje. V druhe~ př-ípadě kapitálem. Kapitalistická forma prlSVOJ vycházíme ze směny a analYZUJeme ~e vání cizí práce, založená na m~no~ol~ .~ chanismus dalšího vývoje, aniž by nam robních prostředků, se postupne stává ~ad historie dávala právo předpokládat, že rem nového ekonomického a spolecen- vývoj sám ze sebe nutně. ústí v urč!tý ského systému. . ." (tedy předurčený) výsledny stav. Napřed Pro účel o který nám teď Jde, muzeme jsme se postavili na konec ~olyc:hr~nn: jednu ze 'stránek tohoto vývoje sh~o~: struktury a hledali její nutne vyvoJ"0v..e takto: kupci a lichváři si p~isv?j~val.l CIZl stupně. Potom jsme postupovali opacne: práci dříve, než vznikl kapltahstlcky vý- existovala možnost, která se však nemurobní způsob. sela nutně realizovat; a když se to stalo, Tento fakt lze v zásadě interpretovat nemusela mít realizace nutně tutéž pododvojím způsobem: bu; z několika forem, které existovaly, se 1. Vyjdeme z toho, že teprve "a~"atomie" nakonec ujaly dvě; jedna z nich se P<'; rozvinutého kapitalismu dává klíč k po- tom ukázala dynamičtější a nabyla ve svechopení "anatomie" přech~ných for~m tovém vývoji rozhodující převahy. prosté výroby zboží. Potom J: kupecký a Z těchto dvou přístupů si ovšem ne~ů lichvářský kapitál předstupnem kapitálu žeme vybrat jen jeden: dějiny m~~nme průmyslového. V tom případ~ vývo~. nut- zřejmě chápat jako jednotu obou techt.o ně neúchylně směřuje ke svemu prrrozestránek -r-« ovšem jednotu rozlišeného, nillé~u, logickému vyústění v :;nvinut~u koli totožnost. strukturu kapitalismu. Tento přístup muTo platí jak ostatně vypl~á .už žeme opřít o nepochybný fakt, že v hosz úvah dřívějších - nejen v nějakém podářsky vyspělých zemích ovl~dla hod- zvláštním případě, nýbrž obecně; nejen nota ekonomiku teprve v podobe nadhod- pro minulost, nýbrž i pro budoucnost. noty, a že nikoli přisvojování cizí práce Kdybychom se totiž v úva?ách o" per~ na základě monopolu na obchod neb~ spektivě dalšího vývoje lidsk.e. společností lichvu, nýbrž až vykořisťová~ na. základe omezili jak se to někdy diela, na první monopolu na vlastnictví vyrobmc~ p~o z oněch dvou přístupů, chápali bychom středků se stalo základem ekonomlckeho logiku či zákonitost tohot.? proces,: )a~~ a společenského systému. " genetický kód neboli jako ínřormací nd.lcl 2. Vyjdeme z toho, že s.m?n~ .v s?be vývoj struktury podobným způsobem: Jaobsahuje možnost přisvojovam clzl~r"ac~. kým je řízen vývoj lidského orgamsm~ Tato možnost se v dějinách uskutečňuje od zárodku k dospělosti nebo dokonala nejprve v té formě, že mezi. výr~ce a proměna ve vývoji motýla (vajíčk~, larspotřebitele vstoupí kupec .a hC?v~r. Poz- va, kukla, imago): tedy posloupností zcela ději se táž možnost realizuJe .v Jme,. "vyš- určitých stavů směřujících k určitému staW' podobě: mezi dělníka a Jeho vyrob~ vu výslednému. Teprve druhý přístup nás vstoupí průmyslový kapitalista. Ale z" hisupozorňuje, že v každé fázi existuje ~c teorie víme, že <ma možnost se v nekte-: možností než jenom jedna - že "konecrých společnostech realizovala je~. v p~l ný" stav polychronní struktury, jíž je výformě. To platí zejména pro asijský vyvoj lidské společnosti, je relativně otevře robní způsob.ř" který ovládl ob~o'Vske s~~ ný: relativně proto, že vnitřní logika tolečenské celky a udržel se v nich po t:~l hoto procesu ovšem působí a žádný jeho ciletí aniž se v něm samém vytvonly průřez samozřejmě není zcela libovolný. pod~ínkY pro přechod k druhé : ~~ch Na otázku zda je ekonomika (národní dvou. etap vykořisťováni umoznenych hospodářství) syst~mem determinovaným: směnou. . můžeme tedy odpovědět, že ano arci Rozdíl mezi těmito dvěma přístupy Je v tom smyslu, v jakém tu byl tento ponasnadě: V prvém případě považujeme za jem vyložen. přirozený strukturálně genetický celek
?-
3
•
používající mimoekonomíckého nátlaku je prvotním M"emcem nadproduktu - pozemkové renty, ktera ~á] formu daně. (Víz např .. E. Varga, Očerki. po roblemam politekonomii kapitalizma, Izdatelstv o ~olitiČeskOj litěratury, Moskva 1965, stať Ob azlatskom sposobe proizvodstva.)
Teorie rozdělení státních mocí do konce osmnáctého století ZDEN~K PEŠKA
Náznaky nauky o rozdělení státních mocí na trojí obor nalézáme již v dávných dobách uPl a t o n a i A r i s to te 1 a 1 Pře ce však tito autoři nevěnovali velkou pozornost vzájemnému vztahu těchto mocí a nesnažili se na tomto vztahu vybudovat dobré státní zřízení. Jinak pozdější spisovatel, řecký historik Pol y b i u s, který ve snaze vyložit zásady nejlepší ústavy, klade důraz pře devším na historický vývoj. Podle něho dobrá ústava postupně degeneruje ve špatnou, jež je pak pro 'své vady odstraněna a nahrazena jinou formou. Tak za sebou následují království, tyranída, monarchie, oligarchie, demokracie, vláda luzy, z níž vzniká despocie, a řetěz se opakuje. 2 Avšak ústava, která přejímá ze tří dobrých forem jejich dobré stránky a slučuje je v organickou jednotu, je stálá. Zejména je takovou ústava římská, kde konzulové, senát a lid představují tři prvky a každý z nich vykonává suverénní moc v mezích jemu daných a je zároveň odkázán na spolupráci ostatních. Výklad končí slovy: " ... a tak náležitá rovnováha je udržována tím, že impulzívnost jedné složky je brzděna jejím strachem z ostat. ních." Tak tento historik již nastiňuje princip rovnováhy státních mocí, přistu puje však k němu jinak než autoři nového věku: vidí záruku stálosti ústavy v rovnováze uzavřených skupin, tříd občanů.
Toutéž cestou jde později Cic e r o ve spisu o státu - zdá se, že pod přímým vlivem Polybiovým. Ale jeho spis byl ztracen a znovu nalezen teprve v roce 1822, takže novověkým autorům až do té doby nebyl znám. Dále starověké myš'Viz Platon, ústava, kap. 8., přel. Novotný, str. :283 a násl.; Aristoteles, Politika, kn. IV., kap. 14,
Přel, Kříž, str. 142. '. Polybius, Historie, kniha VI., kap. 3 a násl., ze]m. 10-1H. a Viz Carlyle, O. Cromwell's Letters and Speecties IU., str. 127 a násl. 'CarlYle IV. str. 78 a násl. 5 V řečí z 12. září 1654 si stěžuj e na to, že parlament sí osobuje soudní rozhodování a tím odů ~dňUj,:, nutnost rozpustit sněmovnu. Víz Carlyle ., zerrn, str. 136. V řeči z 21. dubna 1657 nalézá-.
lení v této otázce nepostoupilo. Teorie rozdělení státních mocí je teprve plodem myšlení novověkého, ač někteří autoři lB. století se snažili na starověké myšlení navazovat. V novějším ústavním vývoji se vyskytla otázka rozdělení státních mocí poprvé v Anglii v době Cromwellově, vyvolána praktickou potřebou, aniž byla připravena teoretickými úvahami. Byla vzbuzena soupeřením mezi armádou a parlamentem, byla Cromwellovou reakcí na všemohoucnost tak zvaného dlouhého parlamentu a parlamentů po něm následujících. Na tuto všemohoucnost nejvyšší velitel ostře útočí ve své řeči z 12. září 16543 a ještě později s nemenším rozhořčením vzpomíná na tehdejší postavení parlamentu v řeči z 21. dubna 1657. 4 Zejména se mu jevilo nežádoucím zasahování parlamentu do soudnictví; přece však nepovažuje soudnictví za samostatnou moc, ale za součást moci výkonné.š Chce vedle sebe postavit dvě moci: moc zákonodárnou, svěřenou parlamentu, a moc výkonnou, danou protektoru. To je soustava vtělená do dokumentu zvaného Nástroj vlády. Cromwell se snažil tento "nástroj" vnutit parlamentu když však se parlament zpěčoval a chtěl jej podrobit vlastní redakci, byl na jeho rozkaz rozpuštěn a Nástroj byl považován za platnou ústavu." Soustava tímto dokumentem - první psanou ústavou v novějších ústavních dě jinách - přijatá, je ve stručnosti tato: Parlament sestával z jediné sněmovny (již dlouhým parlamentem byla zavedena jednokomorová soustava) a byl svoláván jednou za tři roky na dobu pěti měsíců (neme rozhořčenou obžalobu parlamentu (z roku 1654), že zasahoval do soudrríctví, a uzavírá jí slovy: ... no necessíty for Commíttees ínstead of Courts of Justíce . .. We (tj. parlament, hovoří zde' íronicky) are suprerne, "we" in Legíslature and ín Judicature . .. And it will always be so when and whensoever a Perpetual Légtslattve ís exercised; where the Legislative and Executíve Powers are always the same. Car'Iyl e IV., str. 87. 6 Instrument ot Government, datovaný dnem 16. prosínce 1653. Text víz Adams-Stephens, Select Documents, str. 407.
29
