VÁCLAV EDUARD MENCL: Rˇ EKY A MORˇ E ROMÁN
ŘEKY A MOŘE
DRAGA ŠMOLÍKOVÁ, jméno říčky, vyvěrající zpod kamenů. Na území skal a nepatrných jedlí. Zakreslena je v šíři řek. Hranicí lesu stéká pramen a veletokem se zve v ústí. Je přijata mořem a životem. Soud budiž svazem práva a duchem hájemství nad vodami.
VÁCLAV EDUARD MENCL
ˇE Rˇ EKY A MOR
ROMÁN
Praha 2010
ŘEKY A MOŘE Copyright © Václav Eduard Mencl, 1932 Czech edition © dybbuk, 2010 ISBN 978-80-7438-025-9
S
nad noc vysýchá z rybníků, neboť pramenem zapíjí skála předpeklí. Snad rodokmen nocí napájí oblaka na rozcestí souše a potoků, křižujících v síťoví mezi řekami. Podklesá obzor za rysku horských hlav. Noc přešla přes půlnoc, dávná a záludná přes vystrojení rovu. Zavíraly se květy v kukly a v usebrání sehnuly palice jako vdovy. Ještě nenadešla hodina kozlu na rejišti západních pláten tak častých, že pomíjí bez spisů o nich psaných, a tak nestvůrných, že val nahání hrůzu zbylým jezdcům. Vody tvé — nebesa křtěna blíženci. První i hnědý mrak splývá s tmou zavřených očí. Horstva posunují z těžiště hvězd hřeben a zdá se, že stínem mění úhor v pastviska moru. Klášter tance a holeň lesů v nevyčerpatelné oblasti kotlin napaží ruce k hraniční svítilně. Čtenáři, řeky a moře neztrácejí běh a nic se nezmění. Noc bludných balvanů, s nimiž člověk utrácí úděl černých slz. Odněkud ze severu (lískovka hřbetů těch nakladačů, kteří stárnou) a ještě z míst nešlechetných vod béře tíseň, noc obávaná a loďstva zcizená z bojů a potom tíseň loďařů, kteří než vyjeli, překládali zboží na nájezdech kolem ostrohu. Skalka, vysoušená za sečných větrů, připomíná lstivce mezi žárlivci. Sváží se po ní slunce jako po ostřici. Z pavučin vstupuje návrší mezi smírné bratry snímající temné látky s hlavní. Devět bratrů s bílým vínem. Stepí hrnou hvězdy stráže na
7
pranýř označený jmény prvních řek. Vír pod svahem a klín, pláně lasturové nebo jílec vystříbřené hrušky. Stál jsem mezi stánkem a boží vůlí, opakuje věty již psané, stál jsem mezi zradou a vyhnanstvím. Zemdlen vrchy, nemyslel jsem na zapálené rty, ale na moře, moře vln. Zatmění měsíce střídá prška světel, a teprve když mizel mráček, plál svícen v plném okruží. Světlo křesalo kdejaký okluzký kámen. A noc podpořila zlolajnost, bez símě, jako by byla rozhodčím nad člověkem. Řeka rozumí člověku, svádí tok rozvětvenou zemí v síle a pravdě, odebírá pramen se sčerpaných stružek, zpod kamenů i z člunku dosud lpícího na přelomeném stéble, jsouc vzpomínkou události, pro kterou musí býti utracena špatná paměť: paměť vede jistota, tak, že slyšíme i hlas a vzpomínáme na hodiny. Vyslýchal jsem plavce, jenž sestoupil s můstku. Čtenáři, tento román odvede tě od knížky. Je závětí, je písemností celoživotí muže, stříbrného ve vlasech, v nichž dosud jsou černé nitě. Zemřel duchem svaté naděje a žije, žije vyznamenán pásmem světel v šesticípé růžici. Jinak nesejde námořník s mysle hlídače. Došel a mlčel. Sedím proti jeho tváři, odstíněné od žlutých záclon, jež vrhají sivé stíny přes obličej, kachlový vzorek přelétavých kostek. V krbu žhne a hranicí smolnic praská. Jiskra sráží jiskru v světelném letu: ticho svícnu svádí k otevření rtů, k zamlčení tak přilnavých slov, že běh závěti se mění v přirozený běh řek a moře. Dvůr vrátivších se loďařů. Požádal jsem o sklínku koňaku. Hrdina neslyší a já předčítám z tváří zachycená písma, doplňuje je útržkovým záznamem. Šlem morového světla tkal na vodě šál, pod nímž se čeří temnice šedých hrází. Určení neměnná jako první rozestavení hmot. Poslyšte mluvu povodní pod kupícím se mračnem, jehož prostor zabírá obloha. Závěť času a příběh nočních pomocí. V mizivé tváři, okénku bez slupiny a jehlic, je skryta bědnost. Člověk neví, kam by ukryl plášť. Kolem zdí přebíhá třaslavý stín, tona v půdě modrých květnic. Poslyšte crkot steklého praménku mezi štěrk, neboť vlny loděk vyšplíchly vodu přes břeh. Šepot, jehož se leká chodec
8
z nočního vlaku. Tak zní hodiny zavěšené mezi dvě úzké stěny. Poslyšte obsáhlý děj, nesrozumitelný těm, kteří míjejí strom zaslepeni, a bludem pokouší duch k smíchu. Noc típající kavky setne světlo, a kde nemůže člověk ochránit člověka, je stupněm milost. Ošetří ústa a vede jej na hráz, po níž chodí mlatci a mlynáři. Kolem řeky. Děj auktora, jehož spříznění se slovem neodradí slyšícího. Nemyslete na zaměstnání a úřad. Čtěte i vy v řádkách ono strašné zcizení nebes, planou bárku v tolika obrazech země, čtěte o rození, které je smíšeno s mnoha mrtvými a tokem: snad vystihnete plynoucí čas pohledem nebo vteřinou, svitek času před rokem touže chvílí, jíž myslíme. Budu vám předčítat záznam neobyčejné síly o dvojenství úst. Texty písní opsané z námořních zkazek a melodii, doprovázenou příběhem skrčeného látače plachet. Budu vám tlumočníkem spravedlnosti, ověřené tímto chlapíkem, a mluvte, nebo závistí dupejte. Poslyšte vtíravý hlas říčky, tišší než olůvko u dna. V krbu zatím vyhaslo a jenom několik uhlíků pod škvarem rudlo. Vzpomněl jsem si na ohnivá písmena lodi. A viděl jsem v mlze kývající hlavy, uvědomiv si pád člověka. Rozvětvený oblak v peřejích lodi a v převrácené misce. Sousoší mléčných hor blýskajících se střípkem mrtvé tůně. Obraz se střídá otřesen vánkem a řečištěm vln stírajících ostré hrany. Pokradmu slídí vetřelec stopu. Napíná sluch v ostražité naslouchání nebo cítí podezřelý ševel ve vzdálenosti šesti skoků. Nejinak číhávali světci pokušení a zahnali je do trní a v okrsek rozpálených kamenů. Ve vyhaslé peci slídí rozum, domlouvaje poslední doušek. Poslyšte, co vychází najevo, neurovnáno v zápisním papíře, popisováno křížem nálady a zevrubným viděním. Jenom moře a nic více. Jenom život a více než zpověď. Dosah bližních v usazení cest a milost, již člověk získá mlčením statečných. Kapitán lososí mrštnosti klesá ke dnu korálových jam a opouští můstek pyšné dálky. Zdá se, že smrt vévodí na hladce stojatém rybništi. Lovci, domnívajíce se života, hovoří o proudění březin v krabaté vodě. Čtenáři, život moře tvým životem stejné hrůzy bude vážen mým klidem a není potřebí usuzovat nad pravdou nebo mylně zakresleným výrazem. Chybil bys — propadliště
9
strhne pochybovače a nikdy jim nedá rozum. Nocí a řekou je popisován román a tímže končí potomní závěr. Tož suďte a dbejte nářku, vyvěrajícího z vašich duší, nerozvitých a kdesi v řece snů majících původ.
9
P
odivná svatba, zlořečená. Černá tvář hyzdí úsměv a konečně ženich nemusí být v přízni. A nevěsta — nevěstinec — v moři proplouváme úskalím, sami jeden v druhém tonoucí a v řečech, jichž užíváno bez duše nebo rozdělení. Podivná správnost muže a ženy a ostatně, proč musí mít ženu, již uzná teprve na pevnině, proč běsní vichr v plachtoví a žena neustává v křepčení. Pospěšte, váhavci, jsem u konce podívané. Svatebčané, vaše zápěstí jsou zvyklá okovu a smíte proplétat uzel za uzlem. A zlostník výkřik neopakoval, s vlnou vyvstala druhá a bylo slyšeti jízlivé skučení, téměř zpodobené člověkem. Podivná svatba rodu mužského — ten loďař, skopec lan, sjízdných jenom vyzrálým vousáčům. Tak muž zradí ve službě moře a začíná se plouhat za stínem našeptalých lichotek, s ním je vilná žena a v něm marnivá žádost. Poshovění za vším i za odpustky. Moře bez člověka zůstane v širém vzduchu a bez loďstva vrátí se k výjevu nejzářnější šíře. Kdo ti rozkáže, odejme se svých představ ztroskotání, dle vůle tvé vrátí se k mysu, ozbrojen ručnicí a provazem. Konečně na velkém slunci usne. Jako plavčík mezi ledy, zapomínaný pod dělem a všemi. Doplujem k stěžni, jehož stín svítáním zaklesá do písku. Zapomínán kresliči, vrháš slunce s místa na místo. Dal jsem rozkaz východu. Žádný nesměl vzpomínat a touto vteřinou vzalo za své veselí hodovní tabule a nesmyslná svatba. Blížili jsme se k moři bez přítěže, dávní mužové rozmyslu, bojíce se země a hledajíce zem. Moje posádka byla dílnou. Jakousi sběrnou učedníků, kteří než přišli na loď, prospívali znalostí vody. Jim jsem svěřil otěže. Bernardu pekaři, Filipu pecnáři a Janu vorů. V přístavech jsem je přijal jako zběhy a na lodi jsem poroučel. Ta-
10
jil jsem zápisu vzdušné vzdálenosti. Teprve pod zemí, v dráze stoupajícího obzoru, pustil jsem starého kapitána mezi jinochy. Působil přesně (sup nauky o mateřských padavkách), přenesl se přes rozladění, a než slunce vyhaslo, zabrala všechny temná zkazka. Listy paní, soudek se staletým vínem nebo půtka rváčů kolem ranní brány. No, neplač, smiluj se nad vlnou, už bude zítra střežit cestu. Nebo se styď, zvrtkaný panoši, a hleď se dostat přes kolísání všech vzpomínek. Začáteční myšlenky jednají ze soucitu, prostírají výčitku a to, co má býti zapomenuto, láká, a tím více zobrazuje opuštěnou skalku. Synové, nevracíme se. Tlucte do podlah a sypejte zásoby rýže z tajných oken. Nevracíme se. Soptíce, přejdete v usedavý pláč. Znám moře odvěké mojí zkušeností a věčné v knihách. Chytlavý Ondřeji, tobě není lepkavým dehet. První lítost vyřídíš úsměvem a stačí se líbiti sklu, pod nímž komíhá střelka. Ze žalosti žádnému nestačil svět. Sotva jsme měli za sebou pevnost, vyhrál jsem jako obyčejně sázku. Převrátil jsem kartu na líc. Prohra — nerad slyším toto panské slůvko, hnida pod zcepenělým srdcem. Kam až zatlačí hráči odvážný tah, končíce poměrem vyrovnaných sil. Převracím láhev. Slovo dalo slovo a svár skončí jímavou písní o tlukotu vln vlněním, sycenou přímým pěněním splynulých veršů, na moři svátých mlh podnebesím tiché a tišší komnaty. Malátné zvolnění přetáhne přes člověka plášť. Dumka cesťáků spících pod obloukem mostu. Vězeň v zatrpklém domnění, že nikdy neotevrou vrata ti, kdož pohodili klíčů. Někdo mi musí míchat do vín jed. Tichý oceán. Závodím v poručení zkázy, dávno čekám na ránu a groteskní soptění skal. Povídej něco, branná moci moře. Čekám na víno, žádný mně nekrade letité víno. Točím světem a neuhnu. Hnusná samomluva. Jsem přesnější než čas, neboť neznám noční smrti, střídání směru, ani oddechu. Chci vejít ve známost všech vah, kde věčnost dělí skutečnost. Za tohoto stavu cítím sluhu nablízku se klanícího. Dej život za lásku, bloude, půjdeš s věncem po pohřebním dřevě. Dost bude na zapálení, aby nás zachránil a zachovati ráčil. Jsem námořník. Pravicí smetu příď a levicí odzbrojím moře. Jsem láskou boží a nezhřeším proti vyhnanství. Nehledím
11
na nízkost svých úst, toutéž vinou skončím oběť a toutéž kletbou označím ji. Pátrám po dobách a v mládencích nenalézám škodný odpor proti vedení. Jako bych byl na vodách určeným rozencem a soběstačným ve vln běsů, rozkácených proti pověře. I moře volí přítele, zdravici, která bude popěvkem moudrých ostrovů. Zašel jsem příliš daleko. Vyprávím, co moře potká v přítomnosti svědků. Nad námi jsou nedůvěřiví plavci, snášející se k břehům po pouti delší nežli pokání trestů za scestné úmysly. Vídával jsem tajenky oblohy, šest teček denního souhvězdí. Někdy mířím stopou jejich letu a nepotřebuji rozumu. To mne svádí k děkovnému modlení. Ptáci, raná stvoření, po všem, co posléze umoří všechno. Proradné moře stalo se laskavým, sevřelo chřtán a ječivé skuhrání před bezbrannou kořistí. Žádná lampa nezastíní mou hrdou tvář. Jsem vyřazený z radosti krtčí pleti, z dětinné pleti tak slité s jíním omlžené bělosti. Pruty nad moji tvář a chyťte v skulinách vrásek liščí mládě. Podivná svatba, zlořečená. Námořník má hmatat po svítivém skle svých dětí. Přijíždí na noc a ztrácí rozkošné mámení ženy, trávící v šeru v lůně. Proradný býku, nedals mně spát ani hodinu bez sebe. Moře, hnusný příteli, proč jsem nesměl končit hru před časem. Pramálo důležitých peněz skoupíš na zemi. Kdo zná řeky, ztratil otcovství. Moře, znáš potrhlou řeč slepenou z lidských běd. Mne se netýká výhrůžka věštců, ani náhlá proroctví. Věřím, že divoké moře je vlastní zemí. Jmenuji krásu poledním stržením plachet, neboť známe předpověď hráškových vlnek. Nebudu přijíždět domů. Mythus země bez vlasti, a dům můj samotný čeká. Dnes znám ulici svého města, ale prší život: Vrátím se po všem a krb zaujme místo těžkého valu kouře z přetopených pecí. Netýkavko, stáhni pečeť s hrdla, stačí meč na vršek a můžeš jenom olíznout staré kapky vína. Dobře drž, ať nepřetočíš číš, pamatuj, že opilec svrhá opilce se stolce. Moře, slitá deska na pamětní minci, deska Mojžíšových pravidel. Musím udržet krok s vlkem a dělat spícího. Jinak nevydržím. Budu přehánět smysly a usadím tělo na skřipkách. Dolij pořádnou míru, ať stoupnu vlně na hřbet a nezakolísám. Hleď, cívko všech mlsných očí, dej pozor, budeš svědčit, až se můj poplatník vzbou-
12
ří. Jdu po laně a teprve pode mnou polehají vlny. Přežívám čas jejich těla a mlčím. Tak chytře si to vyřídí s pány. Spojí se s nebesy a člověku jde les na pomoc. Les smyšlenek o pořádné hlavě, která si vymyslí věčný život. Hodiny strašidelně vznikají a plynou obtíženy vrstvou vzpomínek. V osm jsem dělil pozorovatele moře a v deset křižuji mapu, hledaje cestu a současně smrt, volající vedle člověka na sebe, a v téže chvíli, kdy člověk chtěl srovnat listy. Zdá se, že nesmím podcenit jen tak tiché namlouvání, v duchu se smlouvá hravý nápad s pokušením a napovídá — okus, okus, nejsem dotěrný a mám jistotu vážky nad noži rákosu. Na menšího námořníka se nevztahuje osud, ten sklízí pohanu jako obrácenou pochvalu. Zastavím loď na vzorné ploše a znovu ji poženu. Zastaví vlna druhou, nebo vítězí jenom tak pro zvuk vysočin a propastí, potom se vzduje a zarachotí? Čert braň jeho spády, a přece ustoupí. Piji na počest soků a neznal jsem ani třetího moře. Snad se chytnu slova, jež zaručuje mohoucí náběh k panství. Budu nad vodami lodicí, pro niž vzkázal duch svatý. Vidím se ozbrojeného zákeřnickou koží. Mám tisíc zásad, po nichž nebesa opakují krásu. Malé pozadí vrchů v deštích a kanoucí voda pádem přes ostrou vyvřelinu. Tu a tam sjíždí po obzoru nehostinný vrak, nesoucí ve znaku znamení prudkých dešťů, hadač vypozoruje z těžkého stínu olbřímí dusot daleké bouře. Jenom čas a budeme rozpoznávat v očích předsmrtné přiznání. Stanice moře uprostřed běd a tklivého pohledu nejmladšího myče. Musí dobře čichat k vodě a omývat šlapky důstojných patek lodního řádu. I tento bude poesií postupu, zachce-li moře jeho nenávisti. Brachu, musíš přikovat urážlivou píseň do pěstí, uznale a unyle zpívá farář v přímořské kapli. Nedej zemi jen tak marně známost z první schůzky. Poznal bys svatbu. Kdyby ti zemřel syn, proklel bys slanou vodu slz. Přetěžko chlapci být v nouzi, poznává černý červenec, tělo zvedající krov a vidoucí ložnici, ruměnné mládí a únos prsou. Zatěžko být s muži a nemít ruce na ohanbí. Soužení mizí a čapka bude kapesníkem. Tak byl život náš a mniši setrvávající v klečení, ochrání titěrnou rampu, náš život pozdravený křížem, na jehož konci trčí holá výspa. Tolik proradnosti čeká v temnici
13
i na palubě, tolik zlořádu ozývá se v zoufání, na lodích i v živém ponoukání. Oženils moře a kvílíš, ustaň, vrátíš se k rodné zemi a necháš vdovu samotnou. Zásnuby před tebou a kapitáni zvolí královnu, až tebe nebude. Zaslechl jsem svist, a nežli jsem se ohlédl, vstoupil svůdce, tázaje se po svých listech. Dobrý duch zatemnil komoru a splýval s modrým dýmem. Byl snem, zvláštním snem, z něhož tvoří mysl předobraz lijavce, toho bouření a moci prvních bouří. Usedl jsem na žíněnou lavici a civěl na tvář cizince. Zachycoval z mých očí strach a němě obcházel kolem mne. Od utrpení nebylo daleko do sebevraždy, zatímco on porušil ticho sklínkou, kterou dorazil druhou nedopitou. Pil. Stiskl jsem ruce, čekaje na smyčku, zadrhnutou kolem hlavy, ale nad nadání spatřil jsem v zrcadle tvář tak obraznou, že líce světélkovaly a oči prohlédly za oblohu. Chléb dám za svíci a nuzným po smrti mořského koně. Dojdou k soudu a předloží samotu. Povídej dál. Duchu, o němž jsou zprávy až v řece. Duchové vyšší než rozeklaný vršek na úpatí rybích hvězd. Oddaní půjdou v řadách mezi skalisky, neboť zemřelí na moři vstanou v popředí těch, již procitnou v zázemí. Vznikne živý řád a smluvený děj práva. Ponocní jako ostatní vstanou s půlnocí, hodinou truchlení za trosky živých, kteří zbyli jenom pro naříkání. Zvykal jsem rozumu, ale nyní jsem propadl dvěma očím. Něco proběhlo, a bylo to marné, a něco zetlelo doživotně před každým hrobem. Prahnul jsem otevříti schránku, kam skládám osobní majetek. Osobní věčnost. A ze skříňky vypadl rub obrazu, jejž host obrátil proti světlu. Ohmataný Rembrandt v mlýnici prastaré louky. Těžká chmura padala na zem z temného šera, oblaka tak vleklá jako visutá lana, utěsněná po stěžni. Zalomcoval mnou vítr a lopaty směrem západním přeběhly po stěně. V ohnisku jsem spatřil vítr, jenž zdvihal staletý prach. Zatím svůdce rozhrnul popel a prostou větou ukončil návštěvu. Tak odchází moře, nedbej na život, jehož bude tisíce setin v tvých očích, a darmo bys sešel předčasně. Mrazením se uváděli mistři a hroznou milostí si počínal tvůrce bezbřehých hlasů. Rekviem dešťů v ozvěně šumících vln. Kde dnes kotví loď, jež vyjela před měsícem? V zajetí kruhů razím cestu a touže vlnou
14
narazím na písčinu. Jako slovo, jež se opakuje kusem bolesti a jitří ránu nelaskavým díkem. Konec konců plavba skončí a pruhovaní chlapci svléknou kazajky. A já podrobím se věčnému zákonu popíjet u stolu v přítomnosti nesrozumitelných žalob. K tomu slouží láska papíru a tupá tužka. Poučen nocí, přesvědčil jsem se o rozměrném zásahu milosti a vytrvav při práci, pospíchám zapsat i mužstvo. Noc se vrací. Dojíždíme a každý popis je stejnojmenný. Vrací se Bernard Filip a naříká. Zůstati nemohl a vrátiti se nemusel. V člověku jest dosti příkladu pro útěk, ale sloužit moři znamená odplatu. Ve všem jest jed a neznámá útěcha. Popisuji odchod, a pokud se týká hochů, popíši i bláhovou jejich duši. Pozvolná ztráta pevné dlažby naučí plavce seskočit vzduchem, zapřáhá nohy do tahu vlhké plachty a rozkazem trhne první jako poslední, až ji zdvihnou kladky, po kterých je snesena k věšákům. Chlapci s duší psí, jež žádá strohého pána. Jinak neudržíš na uzdě plaché žvatlání, kterého musí využít vymrskaný chvastoun, a nakazí posádku slibem rajských váčků. Je dobře prohlížet inteligentní kamarády od zběhů, kteří vynikají složitým souvětím a musí vystavit peklo do popředí a mámit požitek studenou cestou. Musím se za ně odnaučit oné surovosti, kterou nevystihne žádný, a odnaučit se za ně i poslední jemné svatokrádeži. Bez nadání a očekávání. Moře, očistíš nitro spáleného hříšníka křtem a vodou, skropíš jazyky prvorozených stád. V tobě jsou prameny zemí a svět rozdělených sítí, u nich prodlévá Bůh, přijímající daň ducha nad vodami. Vrací se vínem a pobřežím. Nemohl jsem poznat zář, stud bránil vstoupit do slunce, poněvadž strom rozrůstá duší. Moře, slitina vroucích vod, bez dna, neboť tě nedosáhnu rukou, a v obloze odrážíš se celé. K čemu sloužíme, chlapci — obeplujem plán, splníme podmínky a potom návrat. Jsme létem služby a v nouzi se cítíme poraženi. Smrtkou hlav a dlaní shoří tráva, polní slovo, smrtí dne teprve počíná hluboká noc, v proudech ryb a v nánosu travin po běsnící litici. Dvacet mužů sténá a druhých třicet zaučenců lituje rozhodnutí. Šli za moře, zlákáni pokračováním věcné knihy o výpalném těch, kteří promluví jako stará voda. Ruce těžké a lví seskok. Notná pranice se vzteklým drápem, proti
15
němuž meč je volavčím pírkem. Svádí k děsu jako myšlenka krhat do němoty. Kam, junáci, sezvete své hlavy, já myslím na poradu, kam půjdete hledat štěstí, obratní lovci. Rybolov pracné píle při zakládání díla, ráz na mráz hory zařetězené bouře. Kymácí se loď a stěží vychází zdravá. Pozdní šero smění první hlídky, a zdá se, že ruda tesaných mračen nevěští nic polovičatého. Mám tuto obavu a nerad se tvářím ustarán, počnou-li mračna shrnovati oblohu do oblouku šedé barvy. Skulinou počíná věhlas bouře a je ji cítit ve vlasech. Soumrak očí a posléze i obava o moc. Jdu postavit kříž na stůl, zatímco vidím mrtvou pláň s nerovným souskalím. Jenom za bouří se bouří nenávist zvláštního úsměvu, trpkého smíchu dohry, zatímco v hlavě snímáš s tajemství plášť. Ale bude pozdě — jako na život prodajný v nejranějším dětství. Něco lká v pádu řek a bouří, lká smršť hadů, vylézajících z vln. Zatvrzelá psice v broukání vilné písně, jež lehá mezi unavené hochy. Nesmím sebou hnout a dým musím pouštět s tvrdých rtů. V rozkazech se nemýlím, braši, v bouřích mám kyprý rozum a vím, co si počít, když sekavý pavouk oplítá boky. Hej, tekuté hory, po vás sjíždí mocný taras, držící vaše stěny v šachu. Vyzdím si vás, proradci, a nestečete nás. Věřím životu, že vytrvá při víře, jež je vedena přímo milostí. Pro vás je vykoupením hašteřivá slavnost sykavých blesků, lávka spálených střech a krovy spletené ohništěm. Hej, tkalci, obtočte člunek jiskřivou nití, chci se bavit zlatým mořem, jež se rozhrnuje v nadpozemském bludišti snů. Na severní straně trčí hlava nebes v chmurné výhni. Stálo se za to narodit — v bouřích. Sebemenší úlovek zvěční v člověku smír. Kolik lákařů by muselo být, aby potáhli lesk po vlnách, svážejících se vteřinou v propast. Nepil jsem nikdy tak atlasové víno, průsvitné jako skalice. Loď tříštila odulé pysky vln, stojíc mezi beraním dřevcem a odolnými vraty. Pozdní nářek byl planý a jinoch bez matky musel projít soutěží. Nechtěl bych ležet na hřbitovech oceánu, nechtěl bych plout k ostrovu skalisk. Živou rukou konat rozkaz: nedbal jsem mocnějšího lešení prostorových vln, v duši mně bylo horko a rty jsem měl palčivé rozkoší. Šlehni si, dobytku, jen si prskni, zjizvený chleboune dna. V mých chlapcích porodil sílu tyran, vidíš, život učí pacholčí-
16
ky. Psal jsem o milenci list v sázce se svou milenkou. V srdci necítím než smutek. Dobyl jsem si lásky, lásky největšího lože, smilného oceánu. Mám vzpomínku na ohlodaný sklep, kde po stěnách rozlézal se zelený mrak. Zatím hrom ustal a skřípot veřejí doprovázel šelest potoků stékajících po plachtách. Veselý mys pitvorné naděje. Vyslechl jsem hlášení spodních chlapců, aniž jsem jednomu polichotil. Velitelské prkno poznalo tisíc ustrašenců, v bouři slezlých do klubka mohutného zpěvu. Ať to práská, nebo hvízdne, jen když hrdina založí ruce do boků. Mluvte smluvní páteří, neboť držíte ráhnoví v ose mrtvé cesty. Stírám s tváří solné opuchliny a vy výskejte, bude vám přidán oharek peněz. Začnete ženou a skončíte měkkým zpěvem. Jímavý nápěv rozdrolí odpor a po vískách nezbyde než věznice s přilétavým ťuhýkem. Poslouchal jsem a slova tavila modré hloučky vln pod vybuleným sklem nebes. Toto nezhyne, jsouc dáno věrným tvůrcem na pospas, jako hnutí citu jihne pod mdlou pletí dívčiny tváře. Chatrný vozko, utvrď předsevzetí hany, nedojdou-li koníci města. Dokud jsme obklíčeni sivou mlhou, stavidla ženou temná telata a vysmolený soudek kutálí se po hadrech. Jen se pitvoř, robátko, neujdeš smíchu zatvrzelých plavců. Na řece páví oblohy jsou také bouře. Máme své trhliny. Hoj, přidejte uhlí, požár musí třeštit po stěnách v obludném měchu. Má lásko, svinutá plachto podél brlení. Prapodivná svatba u třech sklínek — první setře s rtů bouři, druhá cinkne skleněným hrdlem sonáty a třetí složí lulku na podstavci sošky. Proč nepřestaneš mluvit, mlsný kamaráde. Nepodal jsem věnec nevěstě a nezasnoubím se ani s hlavou oblud a pokoušel mě, dávno pokoušel slepenec zkřížených hlubin. Mám rád křídla zestárlých ptáků, a přece jich vlna nestrhne. Proste, holubice, o let kolem oken a budete s mlčením u konce. Mám stříbrné vlasy a jedním uhodím o kovovou pěnu. Mlčte, až východ otevře slémě a otevře tmy. Potom jsem utekl a k ránu Odysseus spláchl s mých rtů pěnu, neboť jsem byl zpitý jako rybář v obrazech větrů. Všecko z nás ubíhá, a v čem slyne moudrost, zove sen, těžký, plouhavý příběh vykotlané bárky, kde můj duch usínal, potáceje se do večera. Jalová bouře vzala roh a tam a sem zahoukla.
17
Kdo nás zkrotí a kde se srotí slepý řad v potocích přibývajících vojů. Pro mne byl tento sen ukázkou fialových pláten, na nichž se střídal děj a nástup. V neladu a skládce sjížděly lodi po černém praporu, kdežto zatracenci lámali paprsek ve dví broušeného kopí. Zaslechl jsem řeč o věčnosti, suchou a sípavou řeč, bez ozvuku nebo krákání. A v tomto dění prožíval jsem, nehledě na nízkost svých úst, krásu zhmotněnou na dosah předrážděných představ, krásu odstíněnou jako sedmero zlat pod čočkou. Viděl jsem krále, bezbranného mezi poddanými, zabloudil jako sen mezi pochlebníky. Nemám čas tak rozdělený, abych popsal nárok země nebo potřebnou znalost zbraní, s nimiž vojíni pohazovali jako klůckem. Květnatá okna posléze zdobí i sloh, dobou se mění tvůrce, jehož kniha bude celistvou a uzavřenou. Hovor se stupňoval bez konce, takže vítr dul bez ostrých hlásků. Řevnivost dostoupila vrcholu a člun kolísal v bahně, nemoha se svážit a překotit. Příšerná čtvrť měsíce dubna mě poděsila a budu sledovati časy, abych poznal sny světa, rozdílné od těkavých očí. Bránil jsem se stínům, tuše za každým vojínem smrt, a tuhá lana byla kýmsi, kdo nepohrdl vraždou. Těžce dozněla píseň, ta slimáčí sloka, jež nesmlouvavě přetřásá řeč poražených nepřátel, píseň urvaných vesel, jež se trou kolem dřev, kolem skřípavého hřídele, píseň: pros za nás, dálný svědku. Musíš obejíti dva z těchto mužů a být si jist, zdali veleplavec není vyřazen ze řízení plavby. Chci slyšet mladší pokolení, chci podivnou bárku obrátit po větru. Jasná odpověď prošla smečkou hlasu, a než se kdo nadál, řídil jsem otěže. Uprchl jsem před ctností a zpovědní deskou mezi chamraď plovoucího světa. Řeky a moře předjímají v člověku dítě, mění tok v přelámaném ohbí trati nebo silnice moře, jemuž chce pomatenec utnout hlavu. Srozumitelným jest rovný sloup vod než pamětník se vší svou ukrutnou pamětí. Smrt za nepočestnost a pleskavé čtení, z něhož pochází jenom opar na rtu. Miloval jsem zářný nádech nanesený opálovým smaltem, obraz dokonané krásy. Vějíř úsměvy. Řeky, po nichž svítí pozdní hvězda. Na prahu oslovil jsem strážce, neznámého pěstouna řek, po nichž se plavil až k deltě. Dal mně listiny tajné plavby a vůli podřízených. Počínala jedna z pradávných episod, kdy
18
na moři se sjížděl brak mořeplavců, hledajících vysočinu zlata a první zboží. Sen rozrůstal v zuřivé míhání osob, měnících v měsíčním pásmu službu. Ti, kteří zastali kormidelníka, proklínali oběť, kterou nesli, a vyměněná cháska bez spánku hrála o zbraně. Tušil jsem něco nekalého. Kostka ukázala smluvená čísla. A začal jsem uvažovat, nemám-li prohlédnout spodní chodby. Co jiný vidí skutečně, poznal jsem obrácené viděním zaostřeným vší zkušeností, kterou mám o úloze cest. Mapu za podpisem majetníka bárky, jehož hlava ukazovala piráta z rodu synagog. Brod živých očí v márnici věčného slunce. Ten jistě střílel po hranáči, který opětoval ránu za ránu. Hledal zem následován slídiči. Pomyslil jsem na mužstvo, servané tragédií bludného úseku a neznající východu, a bylo mně smutno, že příkaz ztroskotal a tito chamtivci neslavili bohatý svátek. Neste si dojem lži nebo ztraceného času, moře stále slibuje a zvěčňuje, i když je prokresleno potomní dobou. Opisuji jenom planý sen snivce, jehož písmem nechám kolovat závěť mezi vámi. V dlouhé předmluvě zapsal onen žid jména průvodců a v řádcích neznámé číslice, kupní nábytek krve či kóty rýžovišť, kam pošle tajné kopáče. A vypravoval o sebrance, o vytrvání na místě, o mořích se zeleným svitem, napsal životopisný obraz smíšený s bohatým přeludem. Nebyl jsem již lhostejným k osudu, jako moře není porobeno, ale svázav smysly do prutu, šel jsem na palubu. Sen nezachoval soustavné líčení a toto jsem si uvědomil při slově bludný — použil je člověk leštící nůž a opakoval je znovu, když jsem zdánlivě oněměl. Osůbky se zatím přestavily a ten, co byl špehem na žebříku, zaujal místo u vchodu do skladiště. Všichni na mně žádali nevyslovitelnou pomoc, kotvu přímořské země, zem pamětí svých jmen. Bolest zůstane věznicí a moře zachovává neoblomnou lhostejnost. A rvavost již byla jenom troskou zvyků, zašlá sláva roztápěných vášní nad výhní msty nebo osočení. Bludná bárka — břehule dávných letů mezi rosnou kapkou moře a střechou temného podnebesí. Plul jsem za slávy mrtvých duší, stoupaje po žebříku, abych zkoumal obzor. Sny dovolují člověku zamyslit se snem. Vlákají spáče do tenat podvědomé zodpovědnosti. Proč
19
